EMILE DÜRKHEIM
Elementární formy náboženského života
Systém totemismu v Austrálii
PRAHA 2002
Kniha druhá: Elementární náboženské predstavy
3. Geneze pojmu totemistického principu neboli many
Řešení navržené v předcházející kapitole vymezuje hranice, v nichž se pohybuje zkoumání původu totemismu. Celému totemismu vévodí pojem jakéhosi božského principu, který je obsažen v určitých kategoriích osob a věcí a který je myšlen ve zvířecí či rostlinné podobě, aproto je vysvětlení tohoto náboženství v podstatě založeno na vysvětlení víry v tento princip; znamená to nalézt důvod, proč se lidé rozhodli zkonstruovat tuto ideu a z jakého materiálu ji vytvořili.
I
Je zjevné, že k tomu nedošlo na základě pocitů, jež v lidském vědomí probouzely věci sloužící jako totemy; ukázali jsme již, že ty jsou často bezvýznamné. Ještěrka, housenka, krysa, mravenec, žába, drop, cejn, švestkový strom, kakadu atd. - abychom jmenovali jen ty nejběžnější australské totemy - nejsou takové povahy, že by na člověka působily zvlášť silným dojmem, jenž by se za určitých okolností mohl blížit náboženským emocím, a tak dodat příslušnému objektu náboženský charakter/To samozřejmě neplatí pro hvězdy ani pro významné atmo-sférické^jevy, které mají naopak všechny vlastnosti potřebné k tomu, aby matně působily na lidskou představivost. Ale jako totemy bohužel sloužj/jen výjimečně, a navíc je velmi pravděpodobné, že tuto funkci získaly až poměrně pozdě.459 Věc, podle níž byl klan pojmenován, neurčila tedy za objekt kultu její vnitřní podstata. Kdyby navíc pocity, jež vzbuzuje, byly skutečně tím rozhodujícím podnětem k totemis-tickým rituálům, pak by také ona sama byla posvátnou bytostí par excellence a zvířata a rostliny užívané jako totemy by v náboženském životě hrály přední roli. My však již víme, že těžiště kultu spočívá v něčem jiném. Maximální možné míře posvätnosti se těší figurativní zobrazení této rostliny nebo tohoto zvířete a totemistické emblémy a symboly všeho druhu; zdroj religiozity tedy spočívá v nich a ve skutečných předmětech, jež tato'zobrazení zachycují, je pouze jejich odleskem.
//, Původ totemismu
Totemje Jedy y prvé řadě symbolem, materiálním výrazem něčeho jiného.460 Avšak čeho?     '      "'" '
Z výše provedené analýzy vyplývá, že totemje výrazem a symbolem dvou různých druhů věcí. Na jedné straně je vnější a smyslovou formou toho, co jsme označili za totemistický princip či totemistického boha, ale na druhé straně je i symbolem toho určitého společenství, jenž nazýváme klaném. Je jeho vlajkou; je znamením, jímž se jeden klan liší od druhých, viditelným odznakem jeho osobitosti, odznakem, jejž nese vše, co z jakéhokoli důvodu náleží ke klanu lidí, zvířat i věcí. Je-li tedy zároveň symbolem boha i společnosti, neznamená to, že bůh i společnost tvoří jednotu? Jak by se symbol skupiny mohl stát obrazem jakéhosi božstva, kdyby dané společenství a toto božstvo byly dvěma různými skutečnostmi? Bůh klanu, totemistický princip, nemůže být tedy ničím jiným než samotným klanem, avšak jeho podobaje hyposta-zovaná a představovaná ve smyslové podobě rostlinného nebo živočišného druhu, který slouží jako totem klanu.
Co však umožnilo tuto apoteózu a proč se odehrála právě tímto způsobem?
II
Obecně nelze pochybovat o tom, že každá společnost má všechno, co je nutné k tomu, aby v duších lidí jíž pouhou svou existencí probouzela pocit božského; pro své členy je totiž tím, čím je bůh pro své věřící. Bůh je ve skutečnosti především bytostí, o níž se člověk domnívá, že ho v určitém směru přesahuje a že je na ní závislý. Ať už jde o vědomou bytost, jako je Zeus nebo Jahve, či o abstraktní síly totemismu, v obou případech se věřící domnívá, že je povinen jednat určitým způsobem, a to tak, jak mu nařizuje povaha posvátného principu, s nímž se cítí, spjat.. Poci^ i společnost. Protože
svou zvláštní povahou, odlišnou od naší, má i své vlastní záměry: může jich však dosahovat jen naším prostřednictvím, a proto se panovačně dožaduje naší spolupráce. Vyžaduje, abychom se bez ohledu na své vlastní zájmy stali jejími služebníky, a nutí nás do nejrůznějších obtíží, strádání a obětí, bez nichž by život ve společnosti nebyl možný. Proto
- ' 460 Pikler ve své výše citované práci již poněkud dialektickým způsobem
459 viz výše, str. 114. vyjádřil domněnku, že v tom spočívá skutečná podstata totemu.
228
229
Kniha druhá: Elementární náboženské představy
II. Pävod totemismu
se v každém okamžiku musíme podřizovat pravidlům chování i myslení, jež jsme si ani sami nevytvořili, ani jsme po nich netoužili a jež jsou někdy v naprostém rozporu s našimi nejzákladnějšími sklony a instinkty.
V každém prípade však platí, že kdyby si na nás společnost své ústupky a oběti vynucovala jen materiálním útiskem, mohla by v nás probouzet jen představu fyzické síly, jíž musíme pod nátlakem ustupovat, a nikoli představu morálni moci podobnou té, již uctívají náboženství. Ve skutečnosti však i moc, již má společnost nad lidským vědomím, pramení spíš z její morální autority než z její fyzické převahy. Podřizujeme-li se jejfiňT^íkazůmT^ tak jen proto, že je vyzbrojena dostatečně účinnými zbraněmi na to, aby prolomila veškerý nás odpor, ale především proto, že je skutečně respektována.
O jakémkoli - individuálním i kolektivním - subjektu říkáme, že vzbuzuje úctu tehdy, když má představa, již probouzí v lidském vědomí, takovou sílu, že automaticky podněcuje nebo zakazuje určité jednání. Ovšem jen za předpokladu, že ponecháme.'Mranoujteškeré úvahy o užitečnosti či škodlivosti jednoho i druhého. Posloucháme-li nějakou osobu kvůli morální autoritě, kterou jí přiznáváme, pak se jejími radami neřídíme proto, že se nám zdají moudré, ale proto, že představa, kterou jsme si o ní učinili, obsahuje určitou psychickou energii, jež formuje naši vůl/a vede ji určitým směrem. Emoce, kterou prožíváme při tomto vnitřním duchovním tlaku, je.'úcta. To, co nás nutí k jistému jednání, nejsqé výhody či nevýhody^-prikazovaného nebo doporučovaného posfóje, ale způsob, jímž si představujeme toho, kdo doporučuje či •nařizuje. Proto má i příkaz obvykle stručnou, úsečnou podobu, jež vylučuje pochybnosti; vylučuje jakékoli úvahy nebo kalkulaci a jeho účinek pramení z intenzity duševního stavu, v němž byl udělen. Právě na této intenzitě je založeno to, co nazýváme morálním vlivem.
Způsoby jednání, s nimiž je společnost spjatá tak úzce, že je předkládá jako povinné i svým členům, jsou však proto poznamenány výlučností, jež vzbuzuje úctu. Protože jsou vypracovávány společně, živost, s níž si je představuje každý jednotlivec, nachází odezvu také u všech ostatních a naopak. Proto i představy, jež tyto způsoby jednání zastupují ve vědomí každého z nás, dosahují intenzity, jíž by čistě soukromé vědomí žádného jedince nedosáhlo. Každý z nich byl vytvořen z řady individuálních představ a ústy těch, kdo je stvrzují v naší přítomnosti", promlouvá ceílspolečnost. Je to právě ona, kterou skrze ně slyšíme, a hlas každého z nich má.přízvuk, jejž by neměl, kdyby zněl
sám o sobě.461 Již samo násilí, jímž společnost reaguje - prostřednictvím odsudků nebo materiálního útlaku - na všechny pokusy o odpor, a neskrývaně tak demonstruje vásnivost společného přesvědčení, posiluje její svrchovanost.462 Krátce řečeno, je-li nějaká věc základernl určitého názorového přesvědčení, pak představa, kterou o ní každý S jednotlivec má, čerpásvou sílu -již pociťují i ti, kdo se jí nepodřídí-ze,,) svého^ůvodu, z_podmínek, v nichž se zrodila. Má sklon zatlačit do pozadí všechny představy, které jí odporují, a distancovat se od nich; na druhou stranu si vynucuje jednání, díky němuž se realizuje, a to nikoli materiálním donucováním či vyhlídkou na tento druh donucování, ale pouhým vyzařováním své vnitřní rnej^^í ertórgje._Její výkonnost pramení výhradně z jejích psychických vlastností, a právě podle tohoto znaku se pozná morální autorita. Názorje v-ptvé řadě-sociální záležitostí, a proto je také. zdrojem autority. Na místě je dokonce domněnka, zda veškerá autorita není dcerou názoru.463 Namítne se, že věda často vystupuje proti názoru, s nímž bojuje a jehož chyby se snaží napravit. To se jí však nemůže podařit, aniž by disponovala dostatečnou autoritou, a tato autorita může naopak pramenit jedině z názoru. Kdyby lidé nevěřili ve vědu, pak by na jejich vědomí neměly vliv ani žádné vědecké důkazy. Také pro vědu dodnes platí, že kdyby odporovala silnému názoru veřejného mínění, riskovala by ztrátu své věrohodnosti.464
461 Viz É. Dürkheim, De la division du travail social, str. 64 n. Tarnt., str. 76.
40 Jde přinejmenším o veškerou morální autoritu, kterou jako takovou uznává nějaké společenství.
4M Doufáme, že tato i následující analýzy přispějí k definitivnímu odmítnutí nepřesné interpretace našeho myšlení, z níž v minulosti vzešla četná nedorozumění. Protože jsme vyzdvihli omezení jako vnější projev, podle nějž lze nejsnáze rozpoznat společenské takty a odlišit je od faktů individuální psychologie, mnozí pak došli k závěru, že je podle nás fyzické omezení základním rysem sociálního života. My jsme je však ve skutečnosti vždy považovali pouze za materiální a vnější výraz vnitřního a hluboce zakořeněného faktu, který je sám o sobě veskrze ideální: je jím morální autorita. Sociologický problém - lze-li skutečně hovořit o výhradně sociologickém problému - spočívá v hledání různých podob morální autority, jimž odpovídají nejrůznější formy, a v objevování příčin, jež determinují morální autoritu. Konkrétní otázka, o jejíž rozřešení se v předkládané práci snažíme, se týká především odhalení původní podoby morální autority, jež se v nejrůznějších podobách
230
231
Kniha druhá: Elementární náboženské představy
II. Původ totemismu
Sociální tlak se projevuje na mentální úrovni, což člověka přesvědčuj je o tom, že mimo něj existuje jedna nebo více morálních a vlivných sil, na nichž je závislý. Tyto mocnosti si musí částečně představovat jako Vnější, protože k němu promlouvají skrze příkazy, a někdy mu dokonce přikazují násilně přemáhat i jeho nej přirozenější sklony. Nelze pochybovat o tom, že kdyby dokázal okamžitě odhalit společenský původ vlivů, jimž podléhá, nikdy by se nezrodil systém mytologických interpretací. Sociální jednání se však ubírá velmi klikatými a tajemnými stezkami a využívá příliš komplexních psychických mechanismů, než aby mohl prostý pozorovatel zjistit, odkud pochází. Nepomáhá mu vědecká analýza, a proto jen cítí, že vykonal nějaký čin, ale neví už, co jej k tomu přimělo. Ze všech možných úlomků si tedy musel zkonstruovat představu o těch silách, k nimž pociťoval nějaký vztah, a zde již můžeme pomalu nahlédnout, co ho přivedlo k tomu, aby si je představoval v podobách, které jsou jim naprosto cizí, a aby je ve svém myšlení proměňoval.
Bůh však není pouze autoritou, na níž jsme závislí; je také silou, o niž se opírá naše vlastní síla. Člověk poslušný svého boha, který se domnívá, že bůh je na jeho straně, se ke světu staví s důvěrou a s pocitem stále větší-tenergie. Stejně tak se ani sociální jednání neomezuje na to, aby na nás vyžadovalo věčné oběti, omezování a úsilí. Kolektivní síla totiž naítojí zcela mimo nás, nevykazuje nás úplně mimo své hranice - spo^čnost totiž existuje pouze v individuálním vědomí a jeho prq-střé^tnictvím,465 je třeba, aby do nás pronikla a uspořádalase uvnitř nás. Stává se tak nedílnou součástí našeho bytí, a tím jej povznáší a rozšiřuje.
Za určitých okolností je toto posilňující a oživující působení společnosti zvlášť zřejmé. Uprostřed společenství živeného společnou vášní začínáme podléhat takovým pocitům a mít sklon k takovým druhům
vyskytuje ve všech náboženstvích, a nalezení jejích základních komponent. Brzy uvidíme, že i když sociální tlak považujeme zajeden z charakteristických rysů sociálních jevů, nemyslíme si, že je to tlak jediný. Upozorníme na další aspekt kolektivního života, který je téměř pravým opakem výše zmíněného, ale není proto o nic méně skutečný.
463 To však samozřejmě neznamená, že by kolektivní vědomí nemělo svůj specifický charakter; k tomu viz É. Dürkheim, Representations individuelles et representations collectives, str. 273 n.
jednání, jichž bychom při redukování na svou jedinou osamocenou sílu nebyli schopni. Až poté, co se shromáždění rozejde a my opět zůstaneme sami se sebou a získáme svou obvyklou rovnováhu, můžeme poměřovat výšiny, do nichž jsme byli povzneseni. Dějiny jsou plné takových příkladů. Stačí si jen připomenout noc ze 4. na 5. srpna 1789, kdy jedno shromáždění náhle vykonalo akt obětování a sebezapření, jehož by ještě večer žádný z jeho členů sám o sobě nebyl schopen a nad nímž se všichni drahý den ráno podivovali.''66 Právě proto všechny politické, ekonomické či konfesijní strany čas od času trvají na shromážděních, kde jejich stoupenci mohou oživit svou společnou víru tím, že ji společně projeví. K oživení pocitů, jež by samy o sobě postupně slábly, stačí svést dohromady ty, kdo je sdílejí, a obnovit mezi nimi užší a aktivnější vztahy. To také vysvětluje onen zvláštní postoj člověka, jenž promlouvá ke shromážděnému davu, pokud se mu ovšem podařilo navázat s ním alespoň nějaký kontakt. Jeho jazyk dostane bombastický nádech, který by za normálních okolností byl směšný; z jeho gest je zřejmá jakási svrchovanost; jeho myšlenky jsou nedočkavé a rozbíhají se všemi směry. Cítí abnormální příliv sil, jež v něm překypují a rozlévají se z něho do všech stran; někdy má dokonce dojem, že ho ovládá morální síla, jež ho přesahuje a kterou pouze reprodukuje. To jsou příznaky toho, co je často nazýváno démonem řečnické inspirace. Tento výjimečný nárůst sil je totiž reálný: pochází přímo z oslovované skupiny. Vášně, které řečník svým proslovem probouzí, se k němu vracejí zpět - avšak umocněné, zesílené -, a tak posilují jeho vlastní vášně. Cítí vášnivou energii, již probouzí, a pozvedá hlas. Zde už nepromlouvá obyčejný jedinec, ale vtělené a personifikované shromáždění.
Mimo tyto přechodné či pomíjivé stavy existují i stavy trvalejší, v nichž je tento posilující vliv společnosti daleko působivější a často také zjevnější. V určitých historických obdobích došlo pod vlivem velkých kolektivních otřesů k zintenzívnění sociálních interakcí. Jedinci častěji vyhledávají jeden druhého a častěji se shromažďují; Výsledkem je silné všeobecné vření, typické pro revoluční a tvůrčí epochy. Tato nadměrná aktivita totiž vede k celkovému nárůstu individuálních sil.
466 O tom svědčí i délka a vášnivost debat, jež legitimovaly rozhodnutí přijatá ve víru kolektivních vášní. Mnozí kněží i šlechtici nazvali tuto noc nocí hlupáků nebo - spolu s Rivarolem - Bartolomějskou nocí majetků; viz O. Stolí, Suggestion und Hypnotismus in der Völkerpsychologie, str. 618.
232
233
Kniha druhá: Elementární náboženské představy
U. P&vod totemismu
Žijeme intenzivněji a jinak než v normální době. Změny se netýkají pouhých nuancí nebo intenzity; člověk se mění od základu. Vášně, které se v ní probouzejí, jsou tak mocné, že se nevybijí jen v násilném, nepřiměřeném jednání - v nadlidsky hrdinských činech nebo v barbarské krvelačnosti. Právě v nich je třeba hledat například vysvětlení křižáckých výprav467 i řady vznešených či barbarských činů Francouzské revoluce.468 Pod vlivem davového vzrušení se i ten nejprů-měrnější či nejmírumilovnější měšťák může stát hrdinou nebo katem.469 A všechny tyto mentální procesy proto úzce souvisí s těmi, s nimiž se setkáváme u samotných kořenů náboženství, takže i sami lidé si tlak, jemuž takto podléhali, často představují jako jakési náboženské vytržení. Křižáci cítili, že v jejich středu je Bůh, který se k nim připojil, aby dobyl Svatou zemi; Johanka z Arku se domnívala, že plní rozkaz hlasů z nebes.470
K takovému spontánnímu jednání však společnost není podněcována jen za výjimečných okolností; řekli bychom, že v našem životě není ani minuty, kdy by do nás neproudila nějaká vnější energie. Člověk, jenž plní svůj úkol, nachází v nejrůznějších projevech sympatií, uznání a lásky projevy náklonnosti svých bližních, jež si většinou neuvědomuje, ale které ho posilují. City, které chová sám k sobě, jsou posilovány působením citů, jež k němu chová společnost. Protože je v morálním souladu^^vjřmij;o_učasii£ky, má více sebedůvěry, odvahy a vytrvalosti v jednáftí- stejně jako věřící, který cítí, že na něm spočívá blahovolný zrak j^sho boha. Naše morální bytí je tak ustavičně posilováno. Protože intenzita této posily závisí na celé řadě vnějších okolností, na intenzitě našich vztahů se společenskými skupinami, jež nás obklopují, i na charakteru těchto skupin, nelze necítit, že tento morální tonus závisí na vnějších příčinách - nevíme však, v čem tato vnější příčina spočívá ani co touto příčinou je. Běžně šiji představujeme jako morální sílu, kterou sice máme v sobě, ale která představuje cosi jiného než nás samé: její
morální vědomí, o němž si lidská společenství navíc dokázala učinit přesnější představu jen díky náboženským symbolům.
Mimo tyto nespoutané síly, jež neustále obnovují naše vlastní, existují také ty, jež jsou fixovány v nejrůznějších dochovaných technikách a tradicích. Mluvíme jazykem, který jsme sami nevytvořili; používáme nástroje, které jsme nevynalezli; opíráme se o zákony, které jsme nezavedli; každá další generace dědí celou pokladnici znalostí, jež sama neshromáždila. Za tyto nejrůznější výdobytky civilizace vděčíme společnosti, a i když nevíme, odkud jsme je získali, víme alespoň to, že nejsou naším dílem. Právě ony propůjčují člověku jeho osobitý charakter mezi ostatními bytostmi; člověk je člověkem právě proto, že je civilizovaný. Nemohl se tedy nikdy zbavit pocitu, že mimo něj existují aktivní příčiny jeho typických povahových rysů a že jsou jakýmisi dobrými silami, jež mu pomáhají, ochraňují ho a zajišťují mu výsadní postavení. A těmto silám musel samozřejmě dodat úctyhodnost úměrnou hodnotě výsad, jež z nich plynou 471
Prostředí, v němž žijeme, se nám proto jeví jako zabydlené silami jak panovačnými, tak nápomocnými, vznešenými i blahovolnými; silami, s nimiž jsme spojeni. Protože na nás vyvíjejí tlak, jehož si jsme vědomi, musíme je lokalizovat vně sebe sama - podobně jako objektivní příčiny našich pocitů. Pocity, jež v nás probouzejí, se však velmi liší od těch, jež chováme k prostým smyslovým věcem. Ty jsou redukovány na svou prostou empirickou charakteristiku, s níž se setkáváme v běžné zkušenosti, a náboženská představivost je nijak neproměnila - proto k nim ani nechováme nic, co by se podobalo úctě, a ony také neskrývají nic, co by nás povznášelo nad sebe sama. Představy, které je vyjadřují, se tedy podle nás velmi liší od těch, jež v nás vyvolaly kolektivní vlivy. Jedny i druhé vytvářejí v našem vědomí dva oddělené a rozdílné okruhy mentálních stavů, jež zastupují dvě jim odpovídající formy života. Proto máme dojem, že se vztahujeme ke dvěma různým druhům skutečnosti,
4<" Tamt., str. 353 n. 4fiíi Tamt., str. 619, 635. *w Tamt., str. 622 n.
410 Pocity strachu a smutku mohou vzniknout současně a zesílit za stejných podmínek. Ještě uvidíme, že odpovídají zcela jinému z aspektů náboženského života (Kniha třetí, III).
471 To je druhým aspektem společnosti, která je imperativní, a zároveň dobrá a štědrá. Ovládá nás a pomáhá nám. Jestliže jsme sociální fakt definovali pomocí první z uvedených charakteristik, pak jsme tak učinili proto, že je bezprostředněji pozorovatelná, neboť se projevuje vnějšími a viditelnými znaky. Druhou charakteristiku jsme však nikdy nechtěli popírat; viz É. Dürkheim, Regles de la methode sociologique, úvod ke druhému vydání, str. XX, pozn. 1,
234
235
Kniha druhá: Elementární náboženské představy
odděleným jasně vedenou demarkační čárou: na jedné její straně stojí svět věcí j3rofármíchJ_a na druhé straně svět věcí posvátných.
Navíc ze současnosti i z historie víme, že společnost neustále vytváří nejrůznější sakrální věci. Pokud se zamiluje do nějakého člověka a domnívá se, že v něm odhalila své hlavní touhy, které ji formují, nebo prostředek k jejich uspokojení, bude tento člověk vyzdvižen a zbožštěn. Bude obklopen stejnou úctou, jaká chrání bohy. Tak tomu bylo u řady panovníků, v něž věřilo jejich století: pokud nebyli přímo považováni za bohy, byli v nich alespoň spatřováni přímí zástupci boha na zemi. A důkazem toho, že tyto apoteózy nestvořil nikdo jiný než sama společnost, je, že takto posvěceni byli často lidé, jež se o tuto poctu sami nijak nezasloužili. Navíc ani sama úcta prokazovaná lidem s významným společenským postavením není jiné povahy než úcta náboženská. Projevuje se stejným způsobem: držíme se od ní v uctivé vzdálenosti, nepřibližujeme se k ní bez náležitých opatření, při rozmluvě s ní používáme jiného jazyka i gest, než se používají při rozhovoru s běžnými smrtelníky. Pocit, který v těchto situacích zakoušíme, se natolik podobá náboženskému cítění, že řadě lidí oba pocity často splývají. Za důvod úcty, jíž se těší panovníci, šlechtici či političtí vůdcové, jsou považovány jejich posvátné vlastnosti. V Melanésii a v Polynésii se například \ o vlivném-člověku říká, že má manu, a této maně je připisován jeho vliv.472 přesto je zjevné, že za své postavení vděčí jedině významu, který mu přisuzují ostatní. Proto je morální moc založená na tomto míněny i moc, jíž disponují posvátné bytosti, v podstatě stejného původu a skladá se ze stejných prvků. Tím se vysvětluje i skutečnost, že tyto moci mohou být obě označovány tímtéž slovem.
Společnost posvěcuje jak lidi, tak věci, zejména myšlenky. Jestliže skupina lidí sdílí stejnou víru. pak je z důvodů, jež jsme uvedli výše, zakázáno se jí jakkoli dotknout, popírat ji nebo ji porušovat. Zákaz kritiky je totiž stejný jako všechny ostatní zákazy a dokazuje, že stojíme tváří v tvář něčemu posvátnému. Dokonce ani dnes, kdy ve vztahu k jiným požíváme velké svobody a tuto svobodu dopřáváme i druhým, by se ten, kdo popírá veškerý pokrok a zavrhuje humanitní ideály, k nimž se upínají moderní společnosti, dopouštěl svätokrádeže. Existuje
m R. H. Codrington, The Melanesiens, str. 50, 103, 120. Obecně se navíc má za to, že v polynéských jazycích slovo manai původně označovalu autoritu; viz heslo E. Tregearara v The Maori-Polynesian Dictionary.
II. Původ totemismu
minimálně jeden princip, který bez diskuse respektují i ti nejnadšenější vyznavači ideálu svobodného zkoumání a který považují za nedotknutelný, tedy za jakoby posvátný. Tímto principem je princip svobodného zkoumání.
Tato schopnost společnosti vyzdvihnout svého boha nebo bohy vytvářet byla nejmarkantnější právě v prvních letech Francouzské revoluce. V tomto okamžiku, vlastně pod vlivem všeobecného entuziasmu, byly i ty nejobyčejnější věci transformovány veřejným míněním ve věci posvátné: byla to Vlast, Svoboda, Rozum.473 Ze stejného podnětu začalo vznikat náboženství, jež mělo svá dogmata,474 své symboly,475 oltáře476 i svátky.477 Kult Rozumu a Nejvyšší bytosti měl být pokusem o oficiální uspokojení právě těchto spontánních potřeb. Je pravda, že zmíněná náboženská obroda měla jen krátké trvání. To proto, že vlastenecký entuziasmus, který zpočátku hýbal masami, postupně ochaboval.478 Příčina mizela a důsledek nemohl trvat věčně. Nicméně i přesto, že tato zkušenost byla krátká, je sociologicky velmi zajímavá. Mohli jsme na konkrétním příkladu sledovat, jak se společnost a její vůdčí idjye^aly_přrmo a bez další proměny předmětem skutečného kultu.
Všechny uvedené skutečnosti nám umožňují pomalu chápat, jak může klan svým členům vnuknout myšlenku, že vně nich samých existují síly, jimiž jsou ovládáni a zároveň podporováni, tedy síly náboženské: neexistuje totiž společnost, s níž by byl primitivní člověk spjat bezprostředněji a těsněji. Svazky, které ho poutají s kmenem, jsou volnější a nejsou zdaleka tak intenzivně zakoušeny. Kmen mu sice není přímo cizí, ale člověka spojuje s ostatními příslušníky jeho klanu daleko více věcí - právě jeho jednání pociťuje nejdříve a klan je také skupinou, jež by se měla vyjadřovat náboženskými symboly v prvé řadě.
Toto prvotní vysvětlení je však příliš obecné, neboť se týká bez rozdílu všech společností - a následně také náboženství. Pokusme se tedy upřesnit, jakou podobu má takové kolektivní jednání v klanu a jak
473 Viz A. Mathiez, Les origines des cultes revolutionnaires (1789-1792).
474 Tarnt., str. 24.
47= Tarnt., str. 29, 32.
476 Tarnt., str. 30.
477 Tarnt., str. 46.
478 Viz A. Mathiez, La Theophilantrophie et le culte decadaire, str. 36.
236
237
Kniha druhá: Elementární náboženské představy
II. Pävod totemismu
zde podněcuje zakoušení posvátného. V žádném jiném prostředí je totiž nelze tak snadno zaznamenat a ani jeho důsledky nejsou nikde zjevnější.
III
Život australských společenství probíhá ve dvou alternativních fázích.479 Někdy je populace roztroušena po malých skupinkách, které se nezávisle na ostatních věnují své práci. Každá rodina tak žije odděleně, sama loví, rybaří i sbírá potravu, stručně řečeno - všemi dostupnými prostředky se snaží zajistit si nezbytné živobytí. Jindy se naopak populace na různě dlouhou dobu (od několika dnů až po několik měsíců) shlukuje a soustřeďuje na určitých místech. K tomuto soustředění dochází tehdy, když je svolán klan nebo jiná část kmene480 k vykonání náboženského obřadu anebo k tomu, co etnologové nazývají „corroborí"481
Obě tyto fáze se od sebe navzájem diametrálně liší. V první převažuje ekonomická aktivita a tato fáze bývá obvykle méně intenzivní. Sběr plodů nebo rostlin k obživě, lov ani rybolov nejsou činnostmi, jež by probouzely příliš mnoho vášní.482 Rozptýlení společnosti do malých skupinek činí život uniformním, vleklým a jednotvárným.483 Jakmile se však odehraje corroborí, vše se rázem změní. Protože primitivní člověk " je schopen rozumem a vůlí ovládat své emoce a vášně jen částečně, .. snadnomad sebou ztrácí kontrolu. Jakákoli událost ho okamžitě vyvede /
' m B. Spencer - F. J. GiUen, North, Tr., str. 33.
4B(1 Existují také obřady - probíhají například při iniciaci -, k nimž jsou sezváni členové cizích kmenů. Tyto konvokace se odehrávají v rámci systému poselství a poslů, bez něhož by k velkým oslavám nemohlo dojít; viz A. W. Howitt, Notes on Australian Message-Stickš and Messengers; Nat. Tr., str. 83, 678-691; B. Spencer - F. J. GiUen, Nat. Tr., str. 159; North. Tr., str. 551.
481 Corroborí se od náboženského obřadu v pravém slova smyslu liší tím, že na ně mají přístup i ženy a osoby, jež neprošly iniciací. Máme-li však mezi oběma druhy kolektivních obřadů rozlišovat, pak je také třeba říct, že mají mnoho společného. K tomuto vztahu se ještě na jiném místě vrátíme a vysvětlíme jej.
4B2 s výjimkou velkých lovů s naháněním zvířat.
483 „The peaceful monotony of this part of his life," praví Spencer a GiUen; viz North. Tr., str. 33.
238
z míry. Obdržel dobrou zprávu? Probudí to v něm nadšení. V opačném případě začne jako šílený pobíhat z místa na místo, dělá nejrůznější zmatené pohyby, křičí, naříká, nabírá prach a rozhazuje jej všemi směry, válí se po zemi, hrozí zbraněmi atd 484 Sám akt^sdružqvání působí jako výjimečně silný vzrušivý podnět. Že shromáždění jednotlivců vystupuje jakási elektřina, která je velmi rychle uvede do stavu neobyčejné exaltace. Každému vyjádřenému pocitu se okamžitě dostane odezvy ve vědomí všech ostatních lidí, neboť jsou v tu chvíli vnímaví ke všem vnějším podnětům: vědomí každého domorodce je ozvěnou všech ostatních a naopak. Prvotní impuls se stále zesiluje dalšími a dalšími ozvuky, podobně jako lavina při svém pádu nabírá na síle. A protože takto živé a uvolněné vášně se musejí nutně projevit i navenek, následují vzrušená gesta, výkřiky, jekot a ohlušující hluk, které ještě stupňují pocity, jichž jsou výrazem. Kolektivní pocit samozřejmě nelze kolektivně projevit bez nějakého řádu, jenž by zajišťoval soulad a souhru celého shromáždění, a proto se všechna gesta a výkřiky rytmizují a projevují se v pravidelných intervalech - odtud vychází zpěv a tanec. Rytmizace jim však neubírá nic na jejich přirozené divokosti, i regulovaný zmatek zůstává zmatkem. Samotný lidský hlas již na tento úkol přestává stačit, a proto je posilován nejrůznějšími umělými prostředky: vzájemným tlučením bumerangů, točením tzv. bzučáků. Je možné, že tyto nástroje, jež se při náboženských obřadech v Austrálii užívají velmi často, sloužily především jako prostředky k vyjádření pociťovaného vzrušení. Kromě dalšího předávání jejVša^tak^slup^ bývá někdy taíc silné, že může vést áž"k neslýchaným činům. Rozpoutané vášně jsou tak prudké, že smetou vše z cesty. Všichni jsou natolik vzdáleni běžnému rytmu života a jsou si toho natolik vědomi, že cítí potřebu povznést se nad běžnou morálku. Páry se spojují v rozporu s běžnými pravidly sexuálního chování. Muži si vyměňují své ženy. Někdy jsou dokonce ostentativně a beztrestně navazovány incestní vztahy, jež jsou obvykle považovány za zvrhlé a jsou přísně odsuzovány.485 Pričteme-li k tomu ještě, že se obřady obvykle
m A. W. Howitt, Nat. Tr., str. 683. Mluví o shromážděních, jež se konají, když se posel, vyslaný k cizí skupině, vrátí do tábora s příznivou zprávou. Srv. R. Brough Smyth, The Aborigines of Victoria, I, str. 138; L. Schulze, The Aborigines of the Upper and Middle Finke River, str. 222 (viz Transactions of the Royal Society of South Australia, XIV).
485 Viz B. Spencer - F. J. Gillen, Nat. Tr., str. 96 n.; North. Tr., str. 137; R. Brough Smyth, The Aborigines of Victoria, II, str. 319. - Tato rituální
239
Kniha druhá: Elementární náboženské představy
II. Původ totemismu
odehrávají v noci, uprostřed temnoty prosvětlované tu a tam září ohňů, snadno si představíme, jaké účinky musejí takové scény mít na všechny, kdo se jich účastní. Vyvolávají tak prudkou fyzickou i psychickou excitaci, že je nelze příliš dlouho vydržet: jejich hlavní aktéři nakonec vyčerpaně klesnou k zemi.486
Zde je pro ilustraci a zpřesnění velmi schematicky podán popis několika takových událostí zaznamenaných Spencerem a Gillenem.
Jednou z nejvýznamnějších náboženských slavností kmene Warra-munga je slavnost, která se vztahuje k hadu Wollenquovi. Sestává z řady obřadů, jež probíhají několik dní. Ten, který popíšeme, se odehrává čtvrtého dne.
Podle ceremoniálních zvyklostí kmene Warramunga se jej účastní zástupci dvou frátrií-jedni slouží obřad a druzí jej připravují a asistují jim. Právo sloužit obřad mají pouze členové frátrie uluuru, ale členové frátrie kingilli musejí aktéry oblékat, připravovat místo pro obřad i potřebné nástoje, a navíc vystupují v roli shromáždění. Z tohoto titulu jsou pověřeni předem vymodelovat z navlhčeného písku jakousi mohylu, na níž je z červeného peří vytvořena kresba představující hada Wollenqua. Vlastní obřad - jehož se Spencer s Gillenem účastnili -začal po setmění. Mezi desátou a jedenáctou hodinou se na místo dostavili členové frátrií uluuru i kingilli, usadili se na zem a začali zpívat. Všichni byli zjevně velmi vzrušení (every one was evidently very exci-ted). p něco později přivedli muži z frátrie uluuru své ženy a přenechali je njůžům frátrie kingilli,4&1 kteří s nimi pohlavně obcovali. Pak byla přrredena mládež, která nedávno prošla iniciací, a celý obřad jí byl * podrobně vysvětlen a až do tří hodin do rána bez ustání pokračovaly zpěvy. Pak se odehrál vypjatě vzrušený výstup (a scene ofthe wildest excitemenť). Za světla ohňů planoucích na všech stranách, jež dávalo jasně vystoupit běli eukalyptových kmenů na pozadí okolní temnoty,
promiskuita doprovází především iniciační obřady (B. Spencer - F. J. Gillen, Nat. Tr., str. 267, 381; A. W. Howitt, Nat. Tr., str. 657) a totemové obřady (B. Spencer - F. J. Gillen, North. Tr., str. 214, 298, 237). Při totemových obřadech dochází k porušování pravidel exogamie. Kmen Aranda někdy zakazuje styk mezi otcem a dcerou, matkou a synem, bratry a sestrami (to jest mezi pokrevními příbuznými); viz B. Spencer - F. J. Gillen, Nat. Tr., str. 96 n.
486 a \\r. Howitt, Nat. Tr., str. 535, 545. Jde o velmi rozšířený jev.
41,7 Samy tyto ženy pocházely z frátrie kingilli, a proto je takové spojení v rozporu se zákonem exogamie.
všichni uluurové postupně poklekli vedle mohyly a pak ji obešli. Všichni najednou se zvedali s rukama na stehnech a pak znovu klesali s na kolena o něco dál, což se stále opakovalo. Zároveň se kolébali jednou
I napravo, jednou nalevo a při každém z těchto pohybů všichni najednou
1 vydávali zvučný pokřik, či spíše řev: jerš! jerš! jerš! Frátrie kingilli při
' tom ve vytržení bubnovala bumerangy a nej vzrušenější byl jejich staře-
šina. Když procesí frátrie uluuru dvakrát obešlo mohylu, opustili pozici , v kleče, usadili se na zemi a začali znovu zpívat. Zpěv chvílemi utichal,
j pak znovu mocně nabíral na síle. Když se začaly objevovat první
záblesky ranního světla, všichni znovu vyskočili na nohy. Vyhaslé ohně j byly znovu zapáleny a frátrie uluuru podnícená frátrií kingilli zuřivě
| zaútočila bumerangy, oštěpy a holemi na mohylu, již ve chvíli rozmeta-
la. Ohně dohasly a rozhostilo se naprosté ticho.488
Ještě divočejší podívanou poskytlo oběma pozorovatelům sledování obřadů ohně kmene Warramunga.
Už od soumraku se za svitu ohňů konala nejrůznější procesí, tance a zpěvy, s nimiž zároveň stoupalo i všeobecné vzrušení. V určený okamžik se každý z dvanácti pomocníků chopil jakési velké zažehnuté louče a jeden z nich, který držel svou louč na způsob bajonetu, napadl skupinu domorodců. Rány byly odráženy holemi a oštěpy. Propukl všeobecný zmatek. Domorodci vyskakovali, vzpínali se jeden proti
i druhému, vydávali divoké skřeky. Louče při nárazech do hlav a těl
zářily, praskaly a jiskřily na všechny strany. „Kouř, zářící louče, déšť jisker, masa tančících a skučících lidí, to všechno vytvářelo divokou podívanou, kterou lze jen stěží popsat slovy."489
i Nepřekvapí nás, že v tomto vzrušení se člověk už sám nepoznává.
! Cítí se ovládán jakousi vnější silou, která ho nutí chovat se a myslet
| jinak než obvykle. Přirozeně má dojem, že už není sám sebou. Zdá se
mu, že se stal novou bytostí: ozdoby, jimiž se zdobí, masky, jimiž si zakrývá obličej, jsou vnějšími projevy této vnitřní proměny, již samy
j nijak neovlivňují. A protože ve stejném okamžiku se cítí stejným způ-
4Rfi B. Spencer - F. J. Gillen, North. Tr., str. 237.
m Tamt., str. 391. Další příklady tohoto kolektivního vzrušení během náboženských obřadů uvádí B. Spencer - F. J. Gillen, Nat. Tr., str. 244-246, 365-366, 374, 509-510 (poslední v souvislostí s funerálními rituály). Srv! B. Spencer - F. J. Gillen, North. Tr., str. 213, 351.
240
241
Kniha druhá; Elementární náboženské představy
sobem proměněni i jeho druhové, již tento pocit dávají najevo výkřiky, gesty, postoji, vše se odehrává tak, jako by se člověk skutečně nacházel v nějakém zvláštním světě, který se úplně liší od toho, v němž běžně žije, jako by se nacházel v kraji zabydleném výjimečně mocnými silami, které ho zcela ovládají a proměňují. Jak by ho pak takovéto zážitky - zejména když se opakují každý den po dobu několika týdnů - neměly přesvědčit o tom, že ve skutečnosti existují dva heterogenní, na,vzájem neslučitelné světy? Prvním je ten, v němž vede svůj každodenní únavný život; do druhého však nemůže proniknout, aniž by navázal vztah s nadpřirozenými silami, které ho vzrušují až k šílenství. První je profánní svět, druhý je světem posvátných věcí.
Zdá se, že náboženská myšlenka se zrodila zJohotojraniš^ho^ společenského prostředí a z tohoto vzrušení samotného. Důkaz, že právěi zde je její původ, lze najít v tom, že v Austrálii ^náboženská aktivita v pravém slova smyslu soustřeďuje prakticky výhradně do momentů, kdy se pořádají tato shromáždění. Samozřejmě neexistuje žádný národ, kde by kultovní slavnosti nebyly víceméně periodické, avšak u vyvinutějších společností není tak řečeno ani dne, kdy by nebyla bohům vzdávána nějaká rituální pocta. V Austrálii je naopak mimo slavnostiklanu a kmene ostatní čas vyplněn prakticky výhradně laickými a profánními činnostmi. I během těchto světských období samozřejmě platí jjakazy; nikdy není dovoleno volně zabíjet a jíst totemové zvíře {přinejmenším tam, kde si zákaz udržel svou prvotní sílu); neprobíhají všat téměř žádné pozitivní rituály, žádná význačnější slavnost. Ty se káhají jen v lůně shromáždění celé skupiny. Náboženský život v Austrálii se tedy odehrává ve střídavých fázích naprosté ochab! osti a hyperexci-tace a ve stejném rytmu pulsuje i společenský život. Právě tím je zdůrazněno pouto, jež obě tyto fáze spojuje, zatímco u tzv. civilizovaných národů zakrývá zmíněný vztah jejich relativní kontinuita. Můžeme se dokonce ptát, zda ostrost tohoto kontrastu není nezbytná i pro prvotní zážitek náboženského cítění. Kolektivní život soustředěný prakticky bezezbytku do určených časových bodů může vlastně dosáhnout své maximální intenzity a působivosti, a tak dát člověku živěji pocítit dvojí život, který vede, i dvojí přirozenost věcí, na níž participuje.
Vysvětlení však zatím není úplné. Ukázali jsme, že klan tím, jak ovlivňuje své členy, u nich navozuje představu o vnějších sMch, které jej ovládají a vzrušují. Zbývá nám však ještě zjistit, proč byly ty to síly myšleny v podobě totemu, tedy v podobě zvířete nebo rostliny.
//. Původ totemismu
Bylo to proto, že příslušné zvíře nebo rostlina daly klanu jméno a slouží jako jeho symbol. Je obecně známým pravidlem, že pocity, jež v nás probouzí jedna věc,~sé špôň^ňe'promSňují v symbol, který ji zastupuje. Černá je pro nás symbolem smutku, navozuje také smutný dojem a smutné představy. Tento přenos pocitů je způsoben výhradně tím, že idea věci a idea jejího symbolu jsou v našem myšlení úzce spojeny: z toho plyne, že pocity, jež probouzí jedna z nich, se automaticky přenášejí i na druhou. Přenos, k němuž do určité míry vždy dojde, je úplnější a výraznější vždy tehdy, když je symbolem něco prostého, definovatelného a snadno zobrazitelného, zatímco věc je pro své rozměry, počet částí a složitost své organizace jen stěží uchopitelná myšlením. Abstraktní entitu, jejíž podobu si představíme jen matně a s vynaložením velkého úsilí, nelze považovat za místo zrodu oněch silných pocitů, které zakoušíme. Nedokážeme si je vysvětlit jinak, než že je převedeme na konkrétní předmět, jehož reálnost živě zakoušíme. Pokud tedy sama věc tuto podmínku nesplňuje, nemůže sloužit jako východisko dojmů, ani kdyby je skutečně sama podnítila. Na její místo v tomto případě nastupuje znak a na něj se pak přenášejí i pocity, které věc vzbuzuje. Znak je milován, obáván, respektován, jemu vzdáváme úctu a jemu se obětujeme. Voják, který zemře za svou vlajku, umírá za svou vlast; v jeho vědomí však zaujímá hlavní místo právě idea vlajky. Může se dokonce stát, že tato idea sama přímo určuje vlastní akci. To, zda jedna osamocená standarta zůstane či nezůstane v rukou nepřítele, neprivodí záhubu celé vlasti, avšak voják se i přesto dá zabít pro její znovudobytí. Opomíjí, že vlajka je pouhým znakem, že sama o sobě nemá žádnou hodnotu a že skutečnost, již zastupuje, pouze připomíná - zachází se s ní, jako by sama byla touto skutečností.
A totem je právě vlajkou klanu. Je tedy přirozené, že dojmy, jež klan probouzí v každém jednotlivém vědomí - dojem závisloti a nabyté vitality -, se daleko úžeji přimykají k ideji totemu než k ideji klanu: klan je totiž příliš komplexní realitou, než aby si jej primitivní rozum mohl jasně představit v celé jeho konkrétní jednotě. Primitivní člověk si navíc ani neuvědomuje, že tyto dojmy pramení z pocitu sounáležitosti. Neví, že sblížení určitého počtu lidí spojených stejným způsobem života, vede k uvôlneni^npvých-energifí'jež promění každého jednotlivce. Vše, co pociťuje, je povznesení nad sebe sama a skutečnost, že žije jiný život než obvykle. Přesto je zapotřebí, aby tyto pocity převedl na nějaký / vnější objekt, jež by se dal považovat za jejich příčinu. A co kolem sebe / vidí? Ze všech stran se mu nabízejí a přitahují jeho pozornost nej-:
242
243
Kniha druhá: Elementární náboženské predstavy
II. Původ totemismu
různější zobrazení totemu: waninga, nurtunža, které jsou zároveň symboly posvátné bytosti; na bzučáky i na čuringy jsou obvykle vyryty shluky čar, jež mají totožný význam; i zdobení pokrývající různé části jeho těla je zároveň totemovým znakem. Jak by tento obraz, který se v různých podobách opakuje všude, neměl v duši lidí získat výjimečné postavení? Je postaven do středu dění a stává se jeho reprezentantem. K němu se jako ke svému zdroji upínají všechny zakoušené pocity, protože je jediným konkrétním předmětem, k němuž se mohou upnout. Stále je připomíná a probouzí - i potom, co se shromáždění rozejde; obraz jej totiž přežívá v podobě rytin na kultovních předmětech, na skalách, na přezkách atd. Prožité emoce jsou jeho prostřednictvím na věčné časy zachyceny a oživovány. Vše se tedy odehrává tak, jako by je přímo probouzel. Emoce prožívá celá skupina, a proto je lze připisovat jen tomu, co je společné pro všechny její členy. Tuto podmínku splňuje pouze totemový emblém. Všechny je spojuje už jeho definice. Při obřadu je centrem, k němuž se upínají všechny pohledy. Mění se sice generace, ale on zůstává stále stejný; je věčným prvkem společenského života. Zdá se, že z něj vycházejí všechny mystické síly, k nimž lidé mají nějaký vztah, a proto se domníváme, že si tyto síly začali představovat v podobě té bytosti, živé nebo neživé, jejíž jméno klan nese.
Za těchto okolností již dokážeme pochopit, co je pro totemistickou víru podstatné. í Protože náboženská síla není ničím jiným než kolektivní a anonymní j siloijjilanu a protože ta není představitelná jinak než v podobě totemu, j totemový symbol je něčím jako viditelným tělem boha. Z něj tedy j zřejmě vychází veškeré blahovolné i obávané jednání, on je objektem, ) jenž má kult probouzet nebo před nímž má chránit; proto se všechny j rituály upínají právě k němu. To také objasňuje, proč mezi posvátnými věcmi zaujímá prvořadé místo.
Nicméně klan, stejně jako každá jiná společnost, dokáže žít jedině ve vědomí jednotlivců a prostřednictvím těchto jednotlivých vědomí, i z nichž se skládá. Jestliže se tedy náboženská síla, chápaná jako součást totemu, jeví lidem vnější a ve vztahu k nim samým transcendentní, pak | se stejně jako klan, jehož je symbolem, nemůže realizovat mimo ně a jinak než jejich prostřednictvím; v tomto smyslu je jim imanentní a jako takovou si ji také představují. Cítí její přítomnost i její působení, , neboť právě ona je pozvedá k vyššímu stupni života. Proto se člověk f začal domnívat, že v něm sídlí princip srovnatelný s tím, který sídlí \ v totemu, a že mu proto přísluší i posvátný charakter, i když méně
výrazný než u symbolu. To proto, že symbol je základním zdrojem náboženského života; člověk se na něm podílí jen nepřímo, aleje si toho vědom; uvědomuje si, že síla, která ho přenáší do sféry posvátných věci', nesídlí uvnitř něho, ale uchopuje ho zvenčí.
Stejné povahy musí být, i když z jiného důvodu, i totemová zvířata a rostliny, a to dokonce ve větší míře. Není-li totemistický princip nic jiného než klan, pak je to klan myšlený v materiálním tvaru zachyceném symbolem. Tento tvar zároveň zobrazuje konkrétní bytosti, jejichž jméno klan nese. Jejich vzájemná podobnost je zárukou, že tyto bytosti budou probouzet pocity analogické těm, jež probouzí sám symbol. Protože on je předmětem náboženské úcty, měly by vzbuzovat stejnou úctu a měly by být povžovány za posvátné. Není možné, aby věřící přisuzoval takto dokonale identickým vnějším tvarům síly jiného druhu. Proto je zakázáno zabíjet a jíst totemové zvíře a proto jsou v jeho mase ukryty pozitivní vlastnosti, jichž využívají rituály: podobá se totiž symbolu klanu, tedy jeho vlastnímu obrazu. A protože se mu přirozeně podobá více než člověk, také v hierarchii posvátných věcí stojí na vyšší úrovni. Samozřejmě, že mezi těmito dvěma bytostmi je úzký příbuzenský vztah, založený na jejich stejné podstatě: voboujetotiž vtěleno cosi z totemistického principu. Do zvířete je vtělen viditelněji než do člověka jen proto, že sám princip je chápán ve zvířecí podobě. Jestliže jejlédy člověk považuje za bratra a podle toho s ním také zachází, pak je to vždy bratr starší.490
Ale přestože totemistický princip sídlí především v určitém rostlinném či živočišném druhu, nezůstává v něm uzavřen. Posvátný charakter je velmi nakažlivý491 a přechází z totemové bytosti na všechny blízké i vzdálené věci. Náboženské cítění vyvolané daným zvířetem se přenáší na látky, jež mu slouží jako potrava, a na látky, z nichž se utváří a regeneruje jeho tělo a krev; na věci, které se mu podobají; na různé bytosti, s nimiž je neustále v nějakém vztahu. Takto se k totemu
im Vidíme, že toto sbratření je spíš logickým důsledkem než základem totemismu. Lidé nezačali uvažovat o svých povinnostech vůči totemovým zvířatům proto, že by je považovali za své příbuzné, ale příbuznost si začali představovat proto, aby si vysvětlili druh víry a ritů, jejíchž objektem bylo toto zvíře. Zvíře bylo považováno za příbuzného člověka, protože bylo stejně jako on považováno za posvátnou bytost, ale jako s posvátnou věcí se s ním ne-zacházelo proto, že by bylo příbuzným.
«' Viz výše, Kniha třetí, I, III.
244
245
Kniha druhá: Elementární náboženské predstavy
postupně připojují podtotemy a vznikají kosmologické systémy, které odrážejí primitivní způsob klasifikace věcí. Nakonec je mezi tote-mistické principy jednoho a téhož kmene rozdělen celý svět.
Teď už začínáme chápat, čím je způsobena nejednoznačnost náboženských sil, jež se objevovaly v dějinách, proč jsou zároveň fyzikální í lidské, a zároveň morální i materiální. Morálními silami jsou proto, že se zakládají na pocitech, jež morální bytost, která je vlastní celému společenství, vzbuzuje u jiných morálních bytostí. Neodpovídají způsobu, jímž fyzické věci působí na naše smysly, ale způsobu, jímž kolektivní vědomí ovlivňuje vědomí jednotlivců. Jejich autorita je pouze jednou z podob morálního vlivu, který společnost vyvíjí na své členy. Na druhou stranu jsou chápány jakožto materiální, ale proto ještě nemohou být považovány za ekvivalenty hmotných věcí.491 Vládnou tedy nad dvěma světy. Sídlí v lidech, ale zároveň jsou životním principem všech věcí. Oživují a ukázňují každé jednotlivé vědomí, ale zároveň jsou i příčinou toho, že rostliny rostou a zvířata se rozmnožují. Právě tato dvojí podstata náboženství umožnila, že náboženství posloužilo jako matrice pro zformování všech zárodečných principů lidské civilizace. Protože zahrnovalo celou skutečnost jako takovou - fyzické i morální universum -, síly, jež hýbají lidským tělem, i ty, jež hýbají lidským duchem, získaly náboženskou podobu. Proto jsou z náboženství přímo či nepřím-o odvozeny i nejrůznější techniky a praktiky zajištující fungování morálního života (právo, morálka, umění) i ty, jež slouží materiálnímu životu (přírodní, technické i praktické vědy).493 f
492 U základu tohoto pojetí stojí prokazatelný a trvalý sentiment. Moderní věda také stále častěji připouští, že dualita člověka a přírody nevylučuje jejich jednotu a že fyzické a morální síly jsou navzájem úzce propojené, i když jsou odlišné. O této jednotě a vztahu máme samozřejmě jinou představu než primitiv, aleza odlišnými .symboly se skrývá srejná pravda.
4» O tomto odvozování říkáme, že někdy bývá nepřímé, neboť se zdá, že průmyslové techniky jsou z velké části odvozeny z náboženství prostřednictvím magie; víz H. Hubert - M. Mauss, Thčorie generále de la Magie, str. 144 n.; domníváme se však, že magické síly jsou pouhým druhem náboženských sil. K tomuto bodu se ještě několikrát vrátíme.
//. Původ totemismu IV
Prvotní náboženské představy bývají často připisovány pocitům slabosti a závislosti, obavy a strachu, které se člověka zmocňují tváří v tvář světu. Člověk se stal obětí noční můry, již si sám vytvořil, a zdálo se mu, zeje obklopen nepřátelskými a nevypočitatelnými silami, které si chtěl udobřit rituály. Ukázali jsme však, že první náboženství jsou úplně jiného původu. Fakta nijak nedokazují slavné rčení: Primus in orbe deos fecittimor. Primitivní člověk ve svých bozích neviděl cizince, nepřátele ani nutně zlovolné bytosti, jejichž přízeň by si měl za každou cenu vydobýt. Právě naopak - byli to pro něho spíše přátelé, rodiče, přirození; ochránci. Nenazývá snad totemové bytosti právě takto? Moc, k níž se i kult obrací, se nikdy nevznáší příliš vysoko nad člověkem ani ho nedrtí svou převahou: naopak, stojí těsně při něm a dodává mu síly, jež by sám o sobě neměl. Možná, že nikdy jindy v dějinách nebylo božstvo člověku bližší než v tomto okamžiku, protože je přítomno ve všech věcech, jež vyplňují jeho nejbližší okolí, a protože je částečně přítomno i v něm samotném. V základech totemismu nacházíme spíš pocity radostné důvěry než hrůzy a útlaku. Odmyslíme-li si pohřební rituály - které jsou temnou stránkou každého náboženství -, pak se totemistický kult odehrává většinou uprostřed zpěvů, tanců a divadelních vystoupení. Kruté zákazy jsou pro něj spíše výjimkou a ani povinná a bolestná mrzačení během iniciace nemají krutý charakter. Žárliví a hroziví bohové se v náboženství objevují až mnohem později. To proto, že primitivní společnosti nemají podobu Leviathana, který člověka ochromuje svou nesmírnou mocí a podřizuje ho tvrdé disciplíně;494 člověk se jim naopak oddává spontánně a bez odporu. Protože společenskou duši tvoří jen malé množství idejí a pocitů, snadno se beze zbytku vtěluje do jakéhokoli individuálního vědomí. Jedinec ji nese v sobě, a podlehne-li proto impulsům, jež mu zevnitř dodává, nedomnívá se, že by podlehl nějakému protivníkovi, ale že směřuje tam, kam tíhne jeho přirozenost495
Na tento způsob chápání geneze náboženského myšlení se navíc nevztahují námitky vznášené proti uznávanějším klasickým teoriím.
494 Přinejmenším v okamžiku, kdy je dospělý a prošel iniciací, protože iniciační rituály, jež uvádějí mladíka do společenského života, jsou již samy o sobě tvrdou disciplínou.
^ K tomuto zvláštnímu rysu primitivních společností viz É. Dürkheim, De la division du travail social, str. 123, 149,173 n.
246
247
Kniha druhá: Elementární náboženské představy
Viděli jsme, jak se naturalisté a animisté snaží vykonstruovat pojem posvátných bytostí z pocitů, jež v nás probouzejí nejrůznější fyzikální nebo biologické jevy, a ukázali jsme, co je na tomto postupu nepravděpodobného, a čím si dokonce sám protiřečí. Nic nepochází z ničeho. Dojmy, jež v nás probouzí fyzický svět, nemohou - již ze své definice - obsahovat nic, co by tento svět přesahovalo. Z^sjn^slového .může. vzejít zase jen smyslové, z rozložitého nevzejde věc bez rozměrů. Aby teoretikové dokázali vysvětlit, jak za těchto okolností vznikl pojem posvátného, museli navíc připustit, že člověk musel nad realitu danou pouhým pozorováním postavit nadpřirozený svět, vytvořený buď z fantastických obrazů působících na jeho ducha ve snu, anebo z často monstrózních úchylek vytvořených mytologickou představivostí pod silným, avšak klamným vlivem jazyka. Je však nepředstavitelné, že by lidstvo po staletí setrvávalo v omylech, jež každodenní zkušenosti musely velmi rychle vyvracet.
Z našeho hlediska tyto obtíže mizí. Na to, aby se náboženství vůbec mohlo objevit vedle reality, nemusí být bůhvíjakou nevysvětlitelnou halucinací. Ve skutečnosti lze říci, že věřící se nemýlí, když věří v existenci nějaké morální síly, na níž závisí a od níž pocházejí jeho nejlepší vlastnosti: tato síla totiž existuje a je jí společnost. Když se Austrálec povznese nad sebe sama, když v sobě pocítí puls života, jehož intenzita ho překvapuje, není obětí pouhé iluze: toto povznesení je skutečné a je skutečným produktem vnějších sil, které jednotlivce přesahují. Nepochybně se mýlí, domnívá-li se, že toto posílení vitality je dílem nějaké rn^fci, jež má podobu zvířete nebo rostliny. Tato chyba se však týká jen doslovného chápání symbolu, s jehož pomocí si lidský duch představuje tuto bytost, dotýká se pouze aspektu jeho existence. Za obrazy a metaforami - těmi nejprimitivnějšími i těmi nejkomplikovanějšími - se skrývá konkrétní a živá realita. Náboženství tak získává smysl a odůvodnění, které nemůže odmítnout ani ten nejzatvrzelejší racionalista. Jeho hlavním cílem není poskytnout člověku představu o fyzickém universu; kdyby totiž právě toto bylo jeho hlavním úkolem, bylo by naprosto nepochopitelné, jak vůbec mohlo přežít, protože z tohoto pohledu není ničím víc než jen snůškou omylů. Náboženství je však především systémem pojmů, jejichž prostřednictvím si lidé představují společnost, jejíž součást tvoří, a obskurní, nicméně intimní vztahy, jež s ní udržují. To je jeho prvořadou funkcí, a přestože je představa, kterou utváří, metaforická a symbolická, jistě proto není klamná. Naopak zachycuje vše podstatné ze vztahů, které má vyjadřovat: je totiž věčnou
//. Původ totemismu
pravdou, že mimo nás existuje cosi daleko většího, co nás přesahuje a s čím nepřestáváme komunikovat.
Od samého začátku si proto můžeme být jisti, že praktikování jaké-hokolijcultu není v žádném ohledu prováděním bezvýznamných pohybů a neúčinných gest. Už jen tím, žejejich základní funkcí je upevňovat svazky mezi věřícím a jeho bohem, upevňují reálné svazky existující mezi jedincem a společností, jíž je členem. Bůh totiž není ničím jiným než obrazným výrazem společnosti. Uvědomujeme si také, že základní pravda, kterou náboženství obsahovalo, byla dostatečnou kompenzací druhotných omylů, jež náboženství nevyhnutelně implikovalo, a že věřící se od něj proto ani přes všechny nedostatky nedokázali odtrhnout. Samozřejmě se velmi často stávalo, že návody, jak působit na okolní věci, jež náboženství člověku dávalo, se ukázaly jako neúčinné. Žádný z těchto neúspěchů však nemohl mít skutečně zásadní vliv, protože ty se nedotýkaly samotných principů náboženství.496
Přesto lze namítnout, že i v rámci této hypotézy zůstává náboženství produktem jakéhosi deliria. Jak jinak totiž můžeme nazvat ono vytržení, jež člověka uchvátilo v okamžiku kolektivního vzrušení, kdy se mu zdálo, že se přenáší do světa naprosto odlišného od toho, který má před očima?
Je pravda, že náboženský život nemůže dosáhnout určitého stupně intenzity bez pomoci psychické exaltace ne zcela nepodobné deliriu. To je důvod, proč se proroci, zakladatelé náboženství, velcí světci, jedním slovem lidé s výjimečně vyvinutým náboženským citem, velmi často vyznačují zvýšenou nervozitou, která může být až patologická: tyto psychické úchylky je předurčovaly k náboženskému poslání. Stejným způsobem lze vysvětlit užívání toxických nápojů.497 Vroucí víra není proto nutně důsledkem opojení nebo psychických poruch; jakožto zkušenost však lidi brzy přesvědčila o tom, v čem spočívají analogie mezi mentalitou člověka v deliriu a ve vizionářském vytržení, přičemž cesta ke druhému stavu se hledala umělým podněcováním stavu prvního. Lze-li právě z tohoto důvodu říci, že náboženství jde ruku v ruce s jistým delirantním stavem, je také potřeba dodat, že toto delirium -
m K tomuto obecnému shrnutí se uchylujeme jen provizorně; ke stejné myšlence se znovu vrátíme při pojednání o rituálech a budeme se zabývat jejím důkazem (Kniha třetí).
4i" K tomu viz Th. Achelis, Die Ekstase, zejm. 1. kap.
248
249
Kniha druhá: Elementární náboženské představy
má-li skutečně všechny rysy, které mu pripisujeme - je zcela opodstatněné. Obrazy, jež ho provázejí, nejsou čistými iluzemi jako iluze, jež naturalistická a animistická škola považuje za základ náboženství; odpovídají něčemu skutečnému. V přírodě samozřejmě existují morální síly, jež nemohou působit na lidského ducha, aniž by ho svým působením vyvedly z míry a uvedly jej do stavu, jenž můžeme klasifikovat a nazvat extatickým v etymologickém slova smyslu {exaTacris): z toho však neplyne, že by byly imaginární. Právě naopak, mentální vzrušení, které podněcují, svědčí o jejich skutečnosti. Jen to je dalším důkazem toho, že velmi intenzivní sociální život působí na organismus i na vědomí individua vždy násilně a narušuje jeho obvyklé fungování. Toto vzrušení také může trvat jen omezenou dobu.498
Nazveme-li deliriem každý stav, v němž lidské vědomí zveličuje všechny bezprostřední údaje smyslové zkušenosti a promítá své pocity a dojmy do věcí, pak možná neexistují žádné kolektivní představy, jež by nebyly delirantní; náboženská víra je jen zvláštním příkladem obecného pravidla. Celé sociální prostředí se nám jeví jako zabydlené silami, jež ve skutečnosti existují jen v našich představách. Víme, čo vlajka znamená pro vojáka; a ve skutečnosti je to jen kus látky. Lidská krev je pouhou organickou tekutinou, a přesto při pohledu na ni dodnes zakouším^ pocity, které její fyzikálně-chemické vlastnosti nedokážou vysvětlit. Člověk z fyzikálního hlediska není ničím jiným než systémem buněk.,4 hlediska mentálního je systémem představ: v obou případech se všaík od zvířete liší jen stupněm. A přesto jen společnost považuje (a k/stejnému chování nutí i nás) za bytost nadanou vlastnostmi sui géneris, které ho izolují, brání všem neoprávněným násilným zásahům a - jedním slovem - vynucují mu respekt. Tuto úctu, která ho činí výlučným, považujeme za jeden z jeho charakteristických atributů, přestože v empirické přirozenosti člověka neexistuje nic, co by mohlo být jejím reálným základem. Použitá poštovní známka může mít nesmírnou hodnotu a je jasné, že tato hodnota nijak nesouvisí s přirozenými vlastnostmi. Naše představa o vnějším světě je v jistém slova smyslu samozřejmě ppředena z přeludů, neboť vůně, chuti, barvy, jež připojujeme k předmětům, v nich vůbec nejsou anebo nejsou takové, jaké je vnímáme. Přesto naše čichové, chuťové a vizuální vjemy odpo-
m Srv. M. Mauss, Essai sur les variations saisonnieres des sociétés eskimos, str. 127.
II. Pävod totemismu
i vídají určitým objektivním stavům představovaných věcí. Svým způso-
bem vyjadřují vlastnosti, materiální částice nebo pohyby éteru, jež vycházejí z pozorovaného předmětu jakožto odoranty, chuti nebo
■ barvy. Kolektivní představy však velmi často dodávají věcem, k nimž
se vztahují, vlastnosti, které v nich neexistují v žádné formě ani míře. I z toho nejvulgárnějšího předmětu dokážou udělat posvátnou a velmi mocnou bytost.
Ale tato moc, která je čistě ideální, přesto působí tak, jako by byla skutečná. Určuje chování lidí stejně zásadním způsobem jako fyzické síly. Je-li člověk z kmene Aranda správně třen čuringou, cítí se daleko
, silnější-je silnější. Jestliže snědl maso zvířete, které je sice zdravé, ale
zakázané, onemocní, a může dokonce zemřít. Voják, který padne při obraně vlajky, se rozhodně nedomnívá, že by padl pro kus hadru. To proto, že sociální myšlení má díky své vnitřní imperativní autoritě působnost, jaké myšlení individua nikdy nedosáhne. Svým působením na lidského ducha umožňuje vidět věci právě v tom světle, které mu vyhovuje. Podle okamžité potřeby z reality ukrajuje, nebo k ní naopak přidává. V přírodě tedy existuje jedna doména, kde idealismus platí prakticky doslova: je to doména sociální. Idea je v ní daleko víc než kdekoli jinde realitou. Ani v tomto případě samozřejmě nejde o idealismus bezvýhradný. Nikdy neunikneme dualitě své přirozenosti a ne-
'■ podaří se nám zcela se osvobodit od fyzických potřeb: abychom byli
schopni sami sobě sdělit své vlastní myšlenky, musíme je - jak jsme právě ukázali - zafixovat ve hmotných věcech, které je symbolizují. Materiální stránka je však v tomto případě redukována na minimum. Předmět, který slouží jako záchytný bod myšlenky, neznamená ve srovnání s ideovou nadstavbou, pod níž zcela mizí a v níž k ničemu neslouží, prakticky nic. Na tom je založeno pseudodelirium, s nímž se setkáváme u kořenů řady kolektivních představ: je pouze jednou s forem tohoto základního idealismu.499 Není to tedy delirium v pravém
499 Je jasné, nakolik se mýlí teorie, jako například geografický materialismus Ratzelův (viz zejm. Politische Geographie), které se snaží odvodit sociální život z jeho materiálního substrátu (ekonomického, teritoriálního). Dopouštějí se chyby srovnatelné s omylem, jehož se v individuální psychologii dopustil Maudsley. Podobně jako Maudsley redukoval psychický život individua na epifenomén jeho psychologické podstaty, i tyto teorie se snaží redukovat kolektivní život na jeho fyzickou podstatu. To znamená, že zcela opomíjejí fakt, že ideje jsou reality, síly a že kolektivní představy jsou silami daleko
250
251
Kniha druhá: Elementární náboženské představy
slova smyslu, protože ideje, které jsou takto objektivizovaný, jsou dobře podložené - nejen přirozeností materiálních věcí, o něž se opírají, ale také přirozeností společnosti.
Nyní jsme již schopni pochopit, proč je totemistický princip -a obecněji vzato každá náboženská síla - vnější ve vztahu k věcem, v nichž spočívá.500 To proto, že idea tohoto principu není zkonstruována z dojmů, jimiž tato věc působí bezprostředně na naše smysly a vědomí. Náboženská síla je pocitem, jímž kolektiv působí na své členy, avšak pocitem promítnutým mimo vědomí, která jej zakoušejí, a také mimo objektivitu. K jeho objektivizaci dochází fixováním na předmět, který se díky tomu stane posvátným. Tuto roli však může hrát jakýkoli předmět. Neexistují vlastně žádné předměty, jež by svou přirozeností byly předurčeny pro tuto funkci spíš než ostatní, a neexistují ani žádné, jež by nemohly být jejími nositeli.501 Vše závisí pouze na okolnostech, díky nimž se pocit, z něhož se rodí náboženské ideje, usadí tady nebo tam. Náboženský charakter zastírající určitou věc se tedy nezakládá na jejích vnitřních kvalitách: je jí dodán zvenčí. Svět náboženského světa tedy není určitým aspektem světa empirického: je mu dodán zvenčí.
Toto pojetí náboženství nám konečně umožňuje vysvětlit důležitý princip, s nímž se setkáváme u kořenů řady mýtů a rituálů a který lze popsat následovně: dojde-li k rozdělení posvátné bytosti, v každé z jejích částí zůstane bytost naprosto rovnocenná té původní. Jinak řečeno, v náboženském myšlení má část vždy hodnotu celku, má stejnou moc i účinnost. Zlomek relikvie má stejné vlastnosti jako relikvie celá. I ta nemenší kapička krve obsahuje stejný aktivní princip jako všechna lčřev. Duši, jak ještě uvidíme, lze rozložit do tolika částí, kolik je v těle orgánů nebo tkání - každá z těchto částí zůstává ekvivalentem duše j ako celku. Toto pojetí by bylo nevysvětlitelné, kdyby se posvátný charakter zakládal na věci, která je jeho substrátem; v tomto případě by se totiž s touto věcí musel měnit, zvětšovat i zmenšovat. Jestliže však kvality, které věci příslušejí, nejsou součástí jejího vnitřního ustrojení a připo-
mocnějšími než představy individuální. K tomu viz É. Dürkheim, Representations individuelles et representations collectives. srn viz výše, str. 209, 215.
501 Náboženský charakter mohou mít i excreta. Viz K. T. Preuss, Der Ursprung der Religion und der Kunst (zejm. kap. I, „Der Zauber der Defäka-tion"), str. 325 n.
//. Původ totemismu
jují se k ní prostřednictvím pocitů, jež připomíná a symbolizuje -přestože původ těchto pocitů spočívá zcela mimo ni - pak aby splňovala svou evokující funkci, nepotřebuje mít určitou velikost a bude mít stejnou hodnotu jak celá, tak ve zlomku. Část připomíná celek, a proto vzbuzuje i stejné pocity. Pouhý útržek vlajky představuje vlast stejně jako celý prapor: je tedy posvátný ze stejného titulu a stejnou měrou.502
V
Tato teorie totemismu nám sice umožnila vysvětlit nejcharakterističtější rysy tohoto náboženství, ale sama se opírá o jeden fakt, který dosud nebyl vysvětlen. Je-li idea totemu - klanového emblému - jednou provždy dána, odvíjí se od ní všechno ostatní. Jak ovšem tato idea vznikla? Řešení této otázky má dva aspekty, které lze rozdělit následovně: za prvé, co určilo výběr klanového emblému, a za druhé, proč jsou tyto emblémy vybírány z živočišné a rostlinné říše, přičemž z té první nejčastěji?
Není třeba znovu dokazovat, že vhodným sjednocujícím rysem každé skupiny je emblém. Vyjadřuje sociální jednotu v materiální podobě, a tím ji všem přibližuje. Proto muselo užívání emblematických symbolů zobecnět bezprostředně poté, co se zrodila jejich idea. Tato idea musela navíc spontánně vyplynout z podmínek společného soužití, protože emblém není jen pohodlným prostředkem jak dát najevo pocit, jež má společnost sama ze sebe. Sám pomáhá tento pocit utvářet, je jeho konstitutivním prvkem.
I jednotlivá individuální vědomí jsou ve skutečnosti navzájem uzavřená; mohou spolu komunikovat jen prostřednictvím znaků, do nichž se promítají jejich vnitřní stavy. Aby mohla vzájemná výměna, k níž mezi nimi dochází, vést k sjednocení, tedy ke splynutí všech jednotlivých pocitů do pocitu společného, je třeba, aby se i znaky, jimiž se pocity vyjadřují, slily do jediného a jedinečného výsledku. Tento výsledný znak je pro všechny jedince známkou toho, že dosáhli shody, a pobídkou, aby si svou morální jednotu uvědomili. Jejich souhlas a pocit sounáležitosti, jež se týká stejného předmětu, se projevuje stejným pokřikem, pronášením stejných slov, naznačením stejného gesta. Důležitou protiváhou organismu jsou samozřejmě také individuální představy; ty však lze
502 Tento princip převzala od náboženství magie: je to alchymistické totum ex parte.
252
i
253
Kniha druhá: Elementární náboženské představy
pochopit jen s výjimkou fyzických ohlasu, které je doprovázejí nebo po nich následují, ale nevytvářejí je. S kolektivními představami se to má úplně jinak. Ty předpokládají, že každé vědomí působí a reaguje na ostatní, a vyplývají z těch akcí a reakcí, jež byly umožněny materiálními prostředníky. Tito prostředníci se neomezují na odhalování duševního stavu, s nímž se pojí, a sami jej pomáhají vytvářet. Duch jednotlivých lidí se nemůže setkat a komunikovat s ostatními, aniž by vystoupil ze sebe sama: tato exteriorizace probíhá skrze pohyby. Homo-gennost těchto pohybů umožňuje skupině zakoušet sebe sama a dodává jí pocit bytí. Jakmile se tato homogennost ustaví a pohyby nabudou jisté stereotypní podoby, začnou sloužit k vyjadřování odpovídajících představ. Nesymbolizují je však jedině proto, že se spolupodílely na jejich utváření.
Sociální cítění by navíc bez symbolů mohlo existovat jen dočasně. Jsou nejsilnější, když jsou lidé shromážděni a navzájem se ovlivňují, jakmile však shromáždění skončí, přetrvávají už jen jako vzpomínky, které samy o sobě postupně blednou, neboť skupina již v tomto okamžiku není přítomná a přestává působit. Individuální povahy proto snadno získají převahu. Žhavé vášně, jež se zrodily uprostřed davu, vyhasínají a mizí, jakmile se dav rozejde, a lidé se sami sebe překvapeně ptají, jak se jen mohli nechat tak unést. Pokud se však pohyby, jejichž prostřednictvím se pocity vyjadřovaly, vepsaly do trvalých věcí, stánou se samy/yto pocity trvalými. Tyto věci je budou lidem bez ustání připomínat p. budou je věčně udržovat v živé paměti; je to, jako by prvotní příčina, která je podnítila, nepřestala nikdy působit. Emblematismus aíStný k tomu, aby si společnost uvědomila sebe sama, je stejně nutný i k tomu, aby zajišťoval kontinuitu tohoto vědomí.
Proto je třeba nedívat se na tyto symboly jako na pouhý klam, na jakési nálepky, které se připojily k již hotovým představám, aby umožnily jejich ovládnutí. Naopak, jsou jejich nedílnou součástí. Ani sám fakt, že kolektivní pocity se takto připojují k věcem, které jsou jim naprosto cizí, není čistě konvenční: dodává to jen reálnému charakteru sociálních faktů (tedy jejich transcendenci ve vztahu k individuálnímu vědomí) figurativní smyslovou podobu. Ve skutečnosti víme, že sociální fenomény se nerodí v individuu, ale ve skupině. Každý z nás je přijímá zvenčí, bez ohledu na roli, kterou jsme hráli v procesu jejich geneze.503 Když si tedy představujeme, že vyzařují z nějakého materiálního předmětu, nemáme o jejich povaze
5(>3 K tomuto bodu viz É. Dürkheim, Pravidla sociologické metody.
II. Původ totemismu
zcela mylnou představu. Nepocházejí samozřejmě z oné konkrétní věci, k níž je vztahujeme, ale přesto zůstává pravdou, že jejich původ spočívá mimo nás. Přestože morální síla, která udržuje věřícího v jeho víře, nepochází z idolu, který adoruje, ani z emblému, který uctívá, nepřestává být vzhledem k němu vnější, a právě tak ji on pociťuje. Objektivita symbolu je pouze výrazem této vnějškovosti.
Sociální život je ve všech svých podobách i v každém okamžiku historie možný jedině díky rozsáhlému symbolickému systému. Materiální emblémy, figurativní představy, jimiž jsme se v předložené studii museli zabývat především, jsou pouze jednou z jeho podob. Avšak existují i podoby jiné. Kolektívni pocity se mohou právě tak dobře vtělit do osob nebo do hesel: existují hesla, která jsou doslova vlajková, neexistují postavy, ať už skutečné nebo mytické, jež by nemohly být zároveň symboly. Existuje však jeden druh emblému, který se musel objevit velmi záhy a nezávisle na veškerém uvažování i reflexi: a to je emblém, jehož nesmírné role v totemismu jsme si již povšimli - je to tetování. Známá fakta potvrzují, že za určitých okolností vzniká víceméně automaticky. Jsou-li příslušníci kulturně méně vyspělého společenství zapojeni do společného života, často si jakoby instinktivně malují nebo vyrývají na tělo obrazy, které připomínají jejich původní společenství. Podle jednoho Prokopiova textu si první křesťané nechávali na kůži otiskovat Kristovo jméno nebo znamení kříže.504 Tetovat se nechávaly také skupiny poutníků, které se vydávaly na pouť do Palestiny: na paže nebo na zápěstí si dávaly vytetovat obrazy představující znamení kříže nebo Kristův monogram.505 Podobný zvyk je zmiňován také v souvislosti s poutěmi do některých svatých míst v Itálii.506 Lombroso zaznamenal jeden zvláštní případ spontánního tetování: dvacet mladíků z jedné italské koleje si u příležitosti svého rozchodu nechalo ozdobit těla tetováním, které různými obrazy připomínalo společně strávená léta.507 Stejná zvyklost byla zjištěna mezi vojáky ze stejných kasáren, námořníky ze stejné lodi nebo vězni ze stejné věznice.508 Je jasné, že zejména tam,
504 Prokopius z Gazy, Commentarii in Isaiam, 496.
505 Viz J. Thévenot, Voyage au Levant, str. 638. Stejný zvyk byl připomínán ještě roku 1862; srv. E. Berchon, Histoire médicale du tatouage, str. 377, pozn.
m J. A. Lacassagne, Les tatouages, str. 10. sm C. Lombroso, L'homme criminet, I, str. 292.
*18 Tarnt., I, str. 268, 285, 291-292; J. Lacassagne, Les tatouages, str. 97.
254
255
Kniha druhá: Elementární náboženské představy
kde je technika dosud velmi primitivní, je tetování nejpřímějším a nej-výraznějším prostředkem k vyjádření jednoty individuálních lidských vedomí. Nejlepším způsobem, jak sám sobě i ostatním dokázat, že patřím ke stejné skupině, je označit své tělo stejným poznávacím znamením. Důkazem, že jde o skutečný raison ďtre znaku totemu, je fakt, že - jak jsme jíž ukázali - se tento znak nesnaží zachytit vnější vzhled věci, kterou má představovat. Skládá se z linií a bodů, jež mají zcela konvenční význam,509 Nemá zobrazovat ani připomínat určitý předmět, ale stvrzovat, že určitý počet jedinců participuje na stejném životním vzorci.
Klan je navíc společenstvím, které se méně než jakékoli jiné dokáže obejít bez emblému a symbolu, protože žádné jiné společenství není tak soudržné. Klan nelze definovat prostřednictvím klanového stařešiny. Přestože mu nechybí autorita, je velmi nezřetelná a nestabilní.510 Navíc jej nelze definovat ani pomocí teritoria, jež obývá, protože populace žije kočovným způsobem života511 a není pevně spjata s žádnou konkrétní lokalitou. Navíc podle pravidel^xogamie - musí muž a žena nutně příslušet k jiným totemům; a tak tam, kde se totem dědí po mateřské linii - a tento systém je dodnes nejběžnější -,512 patří děti do jiného klanu než jejich otec, přestože žijí spolu s ním.
Ze všech těchto důvodů se uvnitř stejné rodiny i uvnitř stejné oblasti setkáváme s představiteli nejrůznějších klanů. Jednota skupiny je tedy rozeznatelná jen díky kolektivnímu jménu, které nosí všichni její členové/a také díky stejně kolektivnímu emblému, který věc označovanou tímto jménem stvrzuje. Klan je v zásadě společenstvím lidí, jež jsou nositeli stejného jména a spojuje je stejný znak. Odejmete-li klanu jméno a znak, které jsou materializací, přestane být prakticky rozezna-
Viz výše, str. 139.
5,0 K autoritě klanového stařešiny viz B. Spencer-F. J. Gillen, Nat. Tr., str. 10; North. Tr., str. 25; A. W. Howitt, Nat. Tr., str. 295 n.
sn To platí přinejmenším pro Austrálii. V Americe je populace spíš usedlá-avšak americký klan je velmi pokročilou formou organizace.
512 Jako důkaz stačí mapka načrtnutá N. W. Thomasem (viz Kinship Organization and Group' Marriage in Australia, str. 40). Abychom tuto mapku náležitě ocenili, je třeba si uvědomit, že autor z nám neznámých důvodů rozšířil systém totemové filiace v otcovské linii až na západní pobřeží Austrálie, přestože my nemáme žádné zprávy o kmenech obývajících tuto oblast, která je navíc z velké části pokryta pouštěmi.
//. Původ totemismu
telný. Protože je existence možná jen za těchto okolností, je tím vysvětlena instituce emblému i místo, jež tento emblém zaujímá v životě skupiny. :
Zbývá ještě zjistit, proč tato jména i tyto emblémy byly přejímány prakticky výhradně z živočišné a rostlinné říše, častěji však ze živočišné.
Zdá se nám pravděpodobné, že emblém hrál patrně významnější úlohu než jméno. V každém případě platí, že psaný znak dodnes zaujímá v životě klanu důležitější místo než znak mluvený. Podstatě emble-matického obrazu mohla totiž odpovídat pouze věc zachytitelná kresbou. Navíc bylo třeba, aby tyto věci patřily k těm, s nimiž byl klan v nejužším a nejběžnějším, styku. Tuto podmínku nejlépe splňovala právě zvířata. Pro populace lovců a rybářů bylo zvíře základním prvkem jejich ekonomického prostředí. Rostliny získaly podobné postavení až mnohem později, protože dokud nebyly kultivovány, zaujímaly v potravinovém systému jen druhořadé postavení. Zvíře je navíc s životem člověka propojeno mnohemúžeji než rostlina; i kdyby to bylo jen z toho prostého důvodu, že mezi zvířetem z člověkem je přirozený příbuzenský vztah, jež obě tyto bytosti spojuje. Naproti tomu Slunce, Měsíc i hvězdy byly příliš vzdálené, a tak se zdálo, že patří do jiného světa.513 A dokud lidé nezačali na obloze rozeznávat souhvězdí, nebeská klenba posetá hvězdami nenabízela dostatečný počet jasně rozeznatelných věcí, jež by mohly sloužit na označení všech klanů a subklanů kmene. Různorodost flóry, a zejména fauny, byla naopak takřka nevyčerpatelná. Proto byla nebeská tělesa, navzdory svému lesku a silnému dojmu, jímž působí na smysly, nevhodná pro roli totemů, k níž se naopak dokonale hodily zvířata a rostliny.
Jeden ze Strehlowových ipostřehů mám umožňuje upřesnit způsob, jímž se prováděl výběr těchto emblémů. Podle Strehlowa se totemová centra nacházejí nejčastěji v blízkosti hory, pramene nebo soutěsky, kde se hojně vyskytují totemová zvířata dané skupiny, a Strehlow uvádí několik takových příkladů.514 Ona totemová centra jsou tedy nepo-
513 Dokonce i sami Austrálci považují hvězdnou oblohu často za zemi, obývanou dušemi nebo mytickými postavami - o tom se ještě zmíníme v následující kapitole. Na tomto místě chceme zdůraznit, že jsou skutečně světem odlišným od světa živých.
514 C. Strehlow, Die Aranda- und Ĺoritja-Stämme in Zentral-Australien, I,
256
257
Knifia druhá: Elementární náboženské představy
II. P&vod totemismu
chybně posvátnými místy, kde se konala shromáždění klanu. Zdá se, že každá skupina si zvolila za svou insignii právě to zvíře nebo rostlinu, jež se v okolí místa, kde se skupina obyčejně scházela, vyskytovaly nej.-... hojněji.515
VI
Tato teorie totemismu je klíčem k pochopení jednoho záhadného rysu lidské mentality, který sice dříve býval daleko markantnější než dnes, ale dosud úplně nezmizel a v každém případě sehrál v dějinách myšlení významnou úlohu. To opět potvrzuje naši teorii, že logická evoluce je úzce spjata s evolucí náboženskou a stejně jako ona závisí na sociálních podmínkách.516
Existuje-li nějaká pravda, jež se nám dnes jeví jako neotřesitelná, pak je to ta, že vše, co existuje, se navzájem liší nejen svým vnějším vzhledem, ale i svými nejzákladnějšími vlastnostmi - minerály, rostliny, zvířata a lidé nelze považovat za rovnocenné a navzájem zastupitelné. Dávný zvyk, který v našem myšlení ještě hlouběji zakořenila vědecká kultura, nás naučil vytyčovat mezi jednotlivými přírodními doménami hranice, na jejichž existenci nic nezmění ani jejich proměnlivost, tvrzení, že život se mohl zrodit z neživé hmoty a člověk ze zviřme, nepopírá fakt, že jednou stvořené živé bytosti jsou něco jiného ne^ minerály a že člověk je něco jiného než zvíře. Uvnitř každé domény existují hranice, jež oddělují jednotlivé třídy: není nám jasné, jak by ,|fcden minerál mohl mít vlastnosti charakteristické pro jiný nebo jak by jeden živočišný druh mohl mít vlastnosti jiného živočišného druhu. Na
str. 4, Srv. ve stejném smyslu L. Schulze, The Aborigines of the Upper and Middle Finke River, str. 243 (viz Transactions of the Royal Society of South Austrália, XIV).
S1S Tento výběr, jak jsme již měli příležitost ukázat (srv. výše, str. 172), samozřejmě neprobíhá bez dohody s ostatními skupinami, protože každá musí mít emblém odlišný od emblému svých sousedů.
51 fi Stav mentality, jímž se budeme v tomto paragrafu zabývat, je identický s tím, který byl nazván zákonem participace; viz L. Lévy-Bruhl, Lesfonctions mentales dans les sociétés inférieures, str. 76 n. Následující stránky vznikly v době, kdy toto dílo vyšlo, a otiskujeme je bez úprav v jejich pôvodní podobě. Omezíme se jen na několik vysvětlujících poznámek, jimiž se pokusíme ukázat, v čem se naše pojetí liší od L. Lévy-Bruhla.
tomto rozlišování, které považujeme za tak přirozené, není však nic primitivního. Na počátku byly všechny říše smíchány dohromady. Skály mají pohlaví a mohou plodit potomky; Slunce, Měsíc a hvězdy jsou muži a ženy, jež prožívají a vyjadřují lidské pocity; zatímco lidé mají podobu zvířat nebo rostlin. Tento, původní stav nerozlišenosti nalezneme, na počátku všech mytologií. Z něj -pramení dvojí charakter mytických bytostí, jež nelze zařadit do žádného určitého rodu, neboť jsou součástmi dvou navzájem protikladných rodů. Proto tak snadno připouštíme, že mohou nabývat různých podob, a právě těmito rodovými proměnami si lidé dlouho vysvětlovali genezi všech věcí.
Antropomorfní instinkt, který animisté přisuzují primitivnímu člověku, nedokáže tuto mentalitu vysvětlit, což dokazuje i povaha omylů, které jej provázejí. Tyto omyly nepramení z toho, že člověk rozšířil lidskou říši natolik, že do ní zahrnul i všechny ostatní, ale z toho, že smíchal ty nejrozdílnější říše. Nechápal svět jako o nic více stvořený k obrazu svému než sebe stvořeného k obrazu světa: řídil se oběma těmito principy zároveň. Do představy, kterou si o světě utvořil, samozřejmě zapojil lidské prvky, a naopak do představy, kterou si utvořil o sobě samém, zapojil řadu prvků, jež vyplývaly z věcí.
Přesto však nemohl ze své vlastní zkušenosti použít nic, co by ho mohlo inspirovat k tomuto přibližování a míchání. Podle smyslové zkušenosti je vše rozmanité a diskontinuální. Nikde ve skutečnosti neuvidíme, že by se přirozenost bytostí míchala nebo že by se měnila jedna v druhou. Musela tedy zasáhnout nějaká výjimečná příčina, která svou silou proměnila reálný svět tak, že se začal jevit v podobě, jež není jeho pravou podobou.
Zdrojem této transformace bylo právě náboženství; právě náboženské představy nahradily svět poznatelný smysly světem jiným, odlišným. O tom svědčí příklad totemismu. Toto náboženství je založeno na představě, že všichni členové klanu i všechny bytosti, jejichž vzhled napodobuje totemový emblém, jsou vytvořeny ze stejného základu. Jakmile byla tato víra jednou připuštěna, překlenulo to propasti mezi jednotlivými říšemi. Člověk byl zobrazován jako nějaké zvíře nebo rostlina, rostliny a zvířata byly považovány za příbuzné člověka - nebo spíš všechny tyto bytosti, jež se ve smyslové zkušenosti tak lišily, začaly být považovány za navzájem příbuzné. Tento pozoruhodný sklon ke směšovány který nás tolik zaráží, pochází z toho, že první sflyT jimiž Hdský_rpzum.zalidnil'vesmír, byly vytvořeny náboženstvím. Protože byly poskládány z prvků vypůjčených z rozmanitých říší, stal se z nich
258
259
Kniha druhá: Elementární náboženské predstavy
společný princip těch nejrůznějších věcí, jež začaly být naopak považovány za vytvořené z jedné a téže esence.
Nicméně víme, že náboženské představy jsou výsledkem určitých sociálních příčin. Klan nemůže existovat bez jména a emblému, a protože je tento emblém stále pro všechny rozpoznatelný, pocity, jež ve svých příslušnících probouzí společnost, se vztahují k němu a k předmětům, které zobrazuje. Lidé se cítili nuceni k tomu, aby si kolektivní sílu, jejíž působení pociťovali, začali představovat v podobě věci, jež sloužila skupině jako vůdčí emblém. Pojem této síly v sobě tedy spojuje nejrůznější říše: v jistém ohledu byla velmi lidská, protože se skládala z lidských myšlenek a lidských pocitů; zároveň se nemohla nejevit jako blízce spřízněná s živou či neživou bytostí, která jí propůjčovala její vnější vzhled. Příčina, jejíž působení se zde snažíme postihnout, není typická jen pro totemismus. Neexistuje žádná společnost, v níž by nepůsobila. Obecně lze říci, že kolektivní sentiment si nemůže uvědomit sám sebe, aniž by se fixoval v materiálním objektu517 - tím se však podílí na přirozenosti tohoto předmětu a naopak. Právě společenská nezbytnost dala vzniknout souboru idejí, jež se na první pohled zdály odlišné, a tuto fúzi umožnilo právě mentální vzrušení podněcované sociálním životem.518 To je dalším důkazem, že logický soulad je funkcí společnosti, neboť bývá jejím otiskem.
~Ť2Xjfc logika je pro nás přirozeně znepokojující. Nesmíme ji však podceňovat: ať se nám zdá sebeprimitivnější, pro intelektuální vývoj lidstva byla nezměrným přínosem. Právě ona umožnila sestavit první y^klad světa. Je samozřejmě pravdou, že mentální zvyky, které s sebou nesla, znemožnily člověku vidět realitu tak, jak ji vnímají smysly; avšak nevýhodou takové skutečnosti, jakou mu ji ukazují, je, že odolává jakémukoli vysvětlení. Vysvětlit totiž znamená věci navzájem spojit a ustavit mezi nimi vztahy, v jejichž světle se nám budou jevit jako vzájemné funkce, jako vibrace vnitrního zákona založeného na jejich přirozenosti. Tyto vztahy a vnitřní pouta, pocit, který vše nahlíží jen
5" Viz výše, str. 238.
518 K této fúzi přispěla i jiná příčina, a tou je obrovská nakažlivost náboženských sil. Zmocní se jakéhokoli objektu. To je také důvod, proč může stejná náboženská síla hýbat nejrůznějšími věcmi, jež jsou díky tomu považovány za příbuzné a řadí se ke stejnému druhu. K této nakažlivosti se ještě vrátíme a zároveň ukážeme, že vyplývají ze sociálního původu pojmu posvátného (viz Kniha první, I, a Závěr).
//. Původ totemismu
zvenčí, by nám nikdy neumožnily věci poznat; představu o nich nám může poskytnout jedině duch. Když se naučím, že A obvykle předchází B, mé poznání se tím obohatí o nový poznatek; můj rozum se nespokojí s konstatováním, jež neobsahuje svou pravdu. Nezačnu skutečně chápat, dokud nebudu schopen pochopit B v nějakém vztahu, v němž se přestane jevit jako zcela cizí A a nenaváže s A jakýsi vztah příbuznosti. Obrovská služba, kterou náboženství poskytlo myšlení, spočívá ve zkonstruování první představy o tom, jaké tyto příbuzenské vztahy mezi věcmi mohly být. V podmínkách, za nichž toto vysvětlení vznikalo, mohlo vést jedině k velmi nejistým výsledkům. Především ale - může vůbec nějaké definitivní řešení vzniknout? Není snad třeba klást si tuto otázku znovu a znovu? Mnohem důležitější navíc je se o to vůbec pokusit než skutečně uspět. Podstatné bylo nenechat myšlení v područí smyslových podob, a naopak se naučit je ovládat a opět sbližovat to, co smysly oddělují. V okamžiku, kdy člověka napadlo, že mezi věcmi existují vnitřní vztahy, zrodila se možnost vzniku vědy a filosofie. Cestu jim uvolnilo právě náboženství. Tuto roli však mohlo sehrát jedině proto, že je sociální věcí. Aby mohly být vytvořeny zákony pro smyslové dojmy a ty mohly být nahrazeny novým způsobem nazírání reality, musel vzniknout nový způsob myšlení, a to myšlení kolektivní. Kolektivní myšlení mohlo mít tuto moc jedině proto, že na vytvoření nového světa idejí, do nějž byl transformován celý svět smyslových skutečností, muselo být uvolněno obrovské množství intelektuálních sil, a toho lze dosáhnout pouze ve společnosti a jejím prostřednictvím.
Tato mentalita není bez vztahu k naší. Z této logiky se zrodila i naše logika. Vysvětlení současné vědy předstírají, že jsou objektivnější jen proto, že jsou metodičtější a že se opírají o přesnější pozorování. Ve své podstatě se však neliší od těch, která stačila primitivnímu rozumu. Vysvětlit dodnes znamená ukázat, jak určitá věc souvisí s jinou věcí nebo s několika dalšími. ŘeKlí"jsme, že souvislosti výjádřěhé mytolo-giemTígnorují princip sporu, a že se tak dostávají do rozporu se souvislostmi, s nimiž počítají vědecká vysvětlení.519 Tvrdit, že člověk je klokan a Slunce pták, znamená identifikovat jedno s druhým. My však uvažujeme stejným způsobem, když tvrdíme, že teplo je pohybem, světlo vibrací éteru atd. Pokaždé, když prostřednictvím vnitřního vztahu
519 L. Lévy-Bruhl, Les fonctions mentales dans les sociétés inférieures, str. 77 n.
260
261
Kniha druhá: Elementární náboženské představy
spojujeme různorodé termíny, zároveň upozorňujeme na protiklady.
Samozřejmě, že termíny, které takto spojujeme, jsou nesrovnatelné i:   s těmi, které takto sbližuje Austrálec; vybíráme si je podle jiných kritérií
a z jiných důvodů, nicméně postup, jímž je rozum uvádí do vzájemného f    vztahu, je ve své podstatě totožný.
' Je pravda, že pokud námitkou proti primitivnímu myšlení byla všeobecná a systematická lhostejnost, jež mu byla přiřčena,520 pak se v tomto bodě citelně liší od moderního myšlení, které se vždy snaží si neodporovat. Nedomníváme se však, že by se mentalita nižších společností dala charakterizovat určitým jednostranným a výhradním sklonem k nerozlišování. Jestliže primitivní člověk přesto směšuje věci, které my rozlišujeme, pak naopak rozlišuje jiné, jež my považujeme za příbuzné, a tato rozlišení chápe zcela opačně. Dvě bytosti, zařazené do různých frátrií, nejsou pouze oddělené, ale přímo antagonistické.521 To je důvod, proč Austrálec, který směšuje Slunce a bílého kakadu, považuje černého kakadu za protiklad bílého. Každého z nich považuje za příslušníka dvou naprosto odlišných rodů, jež spolu nemají nic společného. Ještě markantnější kontrast existuje mezi věcmi posvátnými a profánními. Vzájemně se potlačují a popírají do té míry, že se rozum vzpouzí myslet je zároveň. Navzájem se vytlačují z vědomí.
Mezi'logikou náboženského a vědeckého myšlení tedy není žádná propast. Jedno i druhé sestává ze stejných elementárních prvků, jež jsou však/nestejně a nerovnoměrně vyvinuty. To typické pro náboženské / mySlení je především přirozený sklon k nespoutanému směšování i a* vyhroceným kontrastům. V obou směrech záměrně přehání. Když sbližuje, směšuje; když rozlišuje, klade věci do protikladu. Nezná míru / ani jemné nuance a stále hledá extrémy. Logické postupy proto sice užívá s určitou neobratností, ale žádný z nich neopomíjí.
III
Pojem duše
V předchozích kapitolách jsme se zabývali záldadními principy tote-mistického náboženství. Viděli jsme, že v něm chybí jakáiíolijdea^duše^ ducha či mytické osoby. Přestože pojem duchovních bytostí není základem totemismu, a tudíž ani náboženského myšlení obecně, neexistuiejmi jedno náboženství, kde bychom se s tímto pojmem nesetkali. Je tedy důležité prozkoumat, jak vznikl. Abychom se ujistili, že je skutečně druhotným výtvorem, bude třeba zjistit, jakým způsobem byl odvozen z primitivnějších představ, které jsme v předcházejícím textu popsali a vysvěúili.
Mezi duchovními bytostmi se vyskytuje jedna, která si zaslouží naši primární pozornost, protože je prototypem, podle nějž byly zkonstruovány bytosti ostatní: je to duše.
I
Stejně jako neexistuje společnost bez náboženství, neexistuje ani žádná taková společnost - aťje sebeprimitivněji organizovaná -, kde bychom se nesetkali s celým systémem kolektivních představ vztahujících se k duši, k jejímu původu a osudu. Můžeme-li soudit podle známých etnografických údajů, pak se idea duše zrodila spolu s lidstvem a od samého začátku patrně měla všechny své podstatné charakteristiky. A přestože se ji pokročilejší náboženství spolu s filosofií pokoušela zušlechtit, nic skutečně podstatného k ní nepřidala. Každá australská společnost připouští, že v každém lidském těle je ukryta vnitřní bytost, která je oživujícím principem jeho života, a tou je právě duše. Stává se, že ženy tvoří výjimku z tohoto všeobecného pravidla: existují kmeny, kde jsou považovány za bytosti bez duše.522 Máme-li věřit Dawsonovi,
- 522 To je prípad kmene Nganji; viz B. Spencer - F. J. Gillen, North. Tr., str.
53» Tamt., str. 79. 17°. 546; srv. podobný príklad v R. Brough Smyth, The Aborigines of Victo-
i,-    „    ,  lt1 na, H, str. 269. 52! Víz výse, str. 161.
262
263