MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra sociální politiky a sociálni práce Sociologie (SPR219) Skupinová seminárni práce Téma: Rozbor a stručné zhodnocení vybrané knihy Vypracovaly: Lenka Cikrlová/437970 Monika Holzová/439830 Michaela Žitňáková/43960 i OBSAH f jw 1. Autor ¥ 2. Obsah 2. 1 Předmluva 2. 2 První kapitola - Stultifera navis 2. 3 Druhá kapitolo - Velké uvěznění 2. 4 Tretí kapitola - Blázni 2. 5 Čtvrtá kapitola - Podoby šílenství 2. 6 Pátá kapitola - Lékaři a nemocní 2. 7 Šestá kapitola - Velký strach 2. 8 Sedmá kapitola - Nové rozdělení 2. 9 Osmá kapitola - Zrození útulku 2. 10 Závěr 3. Subjektivní zhodnocení díla 4. Využitelnost díla v oblasti veřejné a sociální politiky a sociální práce POUŽITÁ LITERATURA UVOD «7 Cílem tohoto textu je přiblížit čtenáři knihu Dějiny šílenství od autora Michaela Foucaulta, ve které hledá histórické kořeny pojmu duševní choroba. V první části textu stručně představíme autora. V následující části se budeme zabývat obsahem knihy, který čtenáři přiblížíme v rámci jednotlivých kapitol. Dílo následně subjektivně zhodnotíme a v poslední části textu se zamyslíme nad jeho využitelností v oblasti veřejné a sociální politiky a sociální práce. líto r Michel Foucault (1926 -1984) byl francouzský filosof a psycholog, byl představitelem intelektuální avantgardy sedmdesátých let. V^^y^^^SĹ^ zabýval především mentálními chorobami, delikvencí Či sexuálním chováním a jejich historickým vývojem. Foucault nabízí ^noyjqro^^ civilizační jevy, především se; zabýval tématem moci (Foucault, 1993) v i r 2X)bsah ^ Autor rozčlenil své dílo do 8. kapitol spolu s předmluvou a závěrem. Toto dělenír ctíme a v této části věnujeme pozornost jednotlivým kapitolám zvlášť. Některé kapitoly považujeme za méně významné pro následné zhodnocení v praxi, tedy jim nevěnujeme tolik pozornosti a přenecháváme je jiným oborům. 2. 1 Předmluva Foucault se ve svém díle vrací do nulového bodu, kdy ještě šílenství nebylo nijak vymezeno. Jeho cílem je zjistit kdy, jak a proč bylo šílenství odděleno od ne-šílenství, jinak řečeno kdy, jak a proč byl nerozum oddělen od ne-rozumu. Na této cestě odstupuje od všeho, co o šílenství víme, především nepoužívá žádný z pojmů a definic psychopatologie. Toto putování otevírá dveře novým pohledům a nutí nás přemýšlet o faktech, která pro nás do dnes byla jasně daná. Podle autora již skončil jakýkoliv dialog mezi člověkem rozumu a člověkem šíleným. V dnešní době stojí na jedné straně rozum a na druhé ne-rozum. Člověk rozumu jasne definuje a odděluje, co již není rozumné. K šílencům jsou posíláni doktoři a léčebnými prostředky je léčí na ne-rozum. Existuje už jen řeč psychiatrie, což je monolog rozumu o šílenství. „Šílenství mlčí v klidu vědění, které toho o ní ví tolik, až na ni zapomíná" (Foucault, 1993: 5). 2. 2 První kapitola - STULTIFERA NAV1S 3 r gP V této kapitole sc autor 7,pťvu věnuje konci stredoveku. Obzvláště významné je W obdob., kdy ,e západního SÄ „&f lepra. Leprou (,edy ŮStavy pro malomocné; Se W rozprostřely po celé Evropě. Malomocní byli jakýmsi důkazem o Bohu a to jak o jeho hněvu, tak dobrotě. Nemoc byla trestem za jejich hříchy, avšak byla i cestou k vykoupení. Lidé věřili, že vyobcovaní je pro malomocného spása. Odchod lepry se slaví v roce 1635 a občané oslavují Boha. že je této nemoci zbavil. Ačkoliv je společnost lepry zbavena, hodnoty a obrazy spojené s postavou malomocného jsou však zachovány. Leprosérie zůstaly jen nějakou dobu bez využití. Stejně jako byli totiž malomocní vyobcováváni, budou za dvě nebo tři století podobným způsobem posílání často i do stejných ústavů chudí, tuláci, provinilci a „pomatené hlavý''. Na období středověku navazuje renesance a přichází obraz tzv. Lodi bláznu (Narrenschif). Naložené lodě blázny pluly od města k městu a z bláznů se často stávali tuláci. Blázni byli vyháněni z měst, aby se však nevraceli, často byli nakládáni na lodě, které je vykládaly neznámo kde. Pro některé šílence však sloužily nemocnice, jiní byli zavírání do vězení. Určitým rituálem se staio bičování šílenců a jejich slavnostní vyhánění z města. Autor pouze odhaduje důvod, proč některým bylo dovoleno zůstat a o jiné bylo postaráno. Podle něj mohlo jít o vyhánění cizinců, obce se starali pouze o své občany. Postava blázna i lodi bláznů se objevuje v literatuře i malířství znázorňujíc nejistotu a ubohost lidí. Do druhé poloviny 15. století panuje pouze téma smrti v podobě válek a moru. Následně však přichází podoba blázna, který smrt předpovídá. Vládu nad zemí přebírá Satan. „Loď bláznů piuje rozkošnou krajinou, kde všechno probouzí touhu; jakýmsi novým pozemským rájem, kde Člověk necítí bolest ani žádnou potřebu, ale přesto se mu nenavrací nevinnost. Je to štěstí falešné, ďábelský triumf Antikrista, hrozba blízkého konce" (Foucault, 1993: 14). Renesance dává průchod šílenství, které ji fascinuje a objevuje sc ve velkém množství uměleckých děl. Je spjato se vším, co je v člověku špatné. Šílenství je v tomto období však spojováno nejen s apokalypsou, ale i s mravností. /. Šulejis^víj^ se pojit s beznadějnou vášní Či smrtí a vraždou. Existuje celá řada „druhů'1 šílenství, které je i v umění zpracováváno odlišně. kJho ^ 2. 3 Druhá kapitola - VELKÉ UVĚZNĚNÍ Zatímco renesance dala šílenství průchod, osvícenství jej umlčí. V 17. Století vznikly velké internační budovy, do kterých byíi společně zavíráni chudí, povaleči, trestanci i blázni. Již od 17. století jsou tedy šílenci vykazování do internací. 4 Za opěrný bod nám slouží založení Všeobecného špitálu v Paříži v roce 1656. Všeobecný špitál však není léčebné zařízení, ale jakýsi polosoudní celek, který rozhoduje o vině a vykonává trest. O všem rozhodují správcové, kteří mají dovoleno užívat pranýřů, cel, podzemních žalářů aj. dle svého uvážení. „Špitál je podivná moc, postavená králem mezi policii a soudnictví, moc na hranici zákona: třetí kategorie represe " (Foucault, 1993: 32). Takovýto špitál je zřízen v každém městě v království. Do toho se přidává i církev, která zakládá svoje vlastní instituce, které se v podstatě neliší od všeobecných špitálů. Podobné špitály jsou budovány i v Německu a Anglii, ačkoliv pod jinými názvy, jejich poslání jsou stejná - odsouzení zahálky. Úkolem bylo bránit žebrotě a zahálce jakožto pramenům veškerého neřádu. Je zakázáno žebrání a žebráci jsou chytáni a zavíráni za zdi špitálu. Primárním důvodem pro založení špitálů je ekonomická krize postihující západní Evropu. Pokaždé, když roste počet nezaměstnaných, roste i počet obyvatel špitálů. V dobách nekrizových dostávají však internace jiný smysl - „ Už nejde o to, zavírat nepracující, ale donutit zavřené k práci, aby sloužili všeobecnému prospěchu. Systém střídání je jasný: v dobách plné zaměstnanosti a vysokých mezd laciná pracovní síla; a v období nezaměstnanosti vstřebání zahalečů a ochrana společnosti před neklidem a bouřemi" (Foucault, 1993: 39). Všichni musejí pracovat. To se však zanedlouho prokáže jako ne příliš dobrý nápad - vzniká vysoká konkurence a nezaměstnanost vzniká jinde a co hůř, mezi poctivým obyvatelstvem. Ekonomická funkce Špitálů se tedy postupně vytrácí a zůstává její funkce „zamaskovat bídu a vstřebat nezaměstnané". Kromě ekonomiky je řešen i pokles mravů a mravnost se ocitá pod úřední správou stejně jako obchod a ekonomika. Špitál tedy napravuje všechny mravní nedostatky přísným pokáním. Prohřešky jsou trestány, čtou se zbožné knihy, jsou vedeny motlitby. Cílem je tedy vymanit chovancez otročení hříchů, aby nebyli navěky zatraceni. . \OsyícenstyJJako by si dalo za cíl odvrhnout mimo společnost všechny formy lidské \ neužitečnosti. Na šílenství je poprvé nahlíženo sociálně - z perspektivy chudoby, neschopnosti pracovat, nemožností zapojit se do společenství; kdy se propojuje s problémy obce. ^ ^-^^ a. 2. 4 Třetí kapitola - BLÁZNI Pojhejnnora mohla být jedním z důvodů zavírání bláznů do internací snaha vyhnout se skandálu. Zatímco v renesanci se všechny formy ne-rozumu směly veřejně projevovat, v osvícenství znamená šílenství zlo, na které musí být zapomenuto. Někteří Šílenci jsou však očistách je však podstatný jakýsi prvek přepadení, např. připoutanému šílenci se lije studená voda na hlavu, nečekané shození do vody... Regulace pohybu. Využívá se různých forem chůze a běhu, které jsou prospěšné pro lepší fungování těla. V případě melancholie a hypochondrie se doporučuje zejména projížďka na koni pro posílení a oživení krve a fluid. Předepisována je také cesta po moři, která je přirozeným rytmem přírody a navíc cestování ovlivňuje chod_myšlenek. V 18. století se začíná významně projevoval^myšlenka/že šílenství nejde léčit jen pomocí fyzických prostředků, ale je potřeba také léčba mravní. V této souvislosti však ještě nemůžeme hovořit o psychologické léčbě, i když jisté náznaky se tu objevují. Využívá se například léčení hudbou či vášní. Pří léčbě šílenství je nej lepší vášeň strachu, kdy sc projevy zuřivosti a výbuchy vzteku krotí pomocí hrůzy z trestu. 2. 7 Šestá kapitola - VELKÝ STRACH Ve druhé polovině 18. století se mezi lidmi začíná objevovat strach ze samotné internace, vrací se obraz dávných leproserií, místo nichž se nyní nachází internační domy. „Lidé se bojí jakéhosi tajemného zla, které se prý šíří z internačních domů a brzo má ohrozit celé město. Hovoří se o vězeňských horečkách; o kárách s odsouzenci, lidmi v řetězech, které projíždějí městy a nechávají za sebou brázdu zla; věří se v imaginární nákazy přenášené kurdějemi, prorokuje se, ze otrávený vzduch zamoří obytné čtvrti" (Foucault, 1993; 122). Lidé byli tak vyděšení z jakési pařížské epidemie, která je údajně zapříčiněna Všeobecným špitálem, že byla do špitálu vyslána komise, která uznala, že se zde nachází „hnilobná horečka", která je však způsobena špatným počasím a panuje tudíž po celém městě. Strach v lidech však přetrvával a proto byla nutná reorganizace a očista internačních domů. Další hrůzou panující mezi lidmi je strach z tenké hranice mezi rozumem a šílenstvím. Šílenství již není spojováno s prohřeškem a provinilostí či animalitou, nyní je vyvoláváno prostředím narušujícím smyslové vnímání, vzdalováním sc bezprostřednímu světu a druhým lidem. Takovou příčinou může být bohatství, život v hojnosti a zahálce. Nebezpečná je také svoboda, protože hrozí nerozhodnost, pocit nejistoty či lpění na jednom zaujatém postoji. Dalším významný vydivjná náboženství a s tím spojená přehnaná mravnost, přílišná starost o spásu a hrůza z božího trestu. Také rozvoj věd může mít neblahé účinky, protože lidé se zabývají příliš abstraktními či složitými úvahami, vedou sedavý živo, aniž by posilovali své tělo, důsledkem toho je pak tuhnutí mozku, které vede až k demenci. Zejména ženy jsou pak ohroženy přílišnou citlivostí, kterou podněcují moderní divadelní tragédie a romány vyvolávající prudké a nebezpečné pocity. 8 náboženských zásad na ducha nemocných. Náboženství ukazuje, že rozum je v šílenství stále prítomný a může přivést človeka zpátky ke zdraví. Tyto organizace mají pomatené zejména monitorovat, nepoužívají nátlakové metody, snaží se změnit chod jejich myšlenek, povzbuzují je a postupně zapojují do práce. Společnost těchto pomatených osob má také připomínat jednu velkou rodinu - zdánlivě vytváří kolem nemocného přirozené prostředí, ve skutečnosti však dochází k ještě větší izolaci. Útulky byly institucemi s vlastními nástroji trestů a nejednaly v rámci běžných právních norem, mohli bychom ale najít podobnost se způsoby trestání odsouzenců - např. fyzické týrání. 2. 10 Závěr Ne-rozum je v centru zájmu již několik staletí, je tématikou nej slavnějších obrazů i literárních děl. Pro mnoho autorů je dokonce klíčovým prvkem jejich tvorby a rozhovor mezi šílenstvím a rozumem se stává nevyčerpatelným zdrojem inspirace. í. Sub^ktivní zhodnocení díla - (} V první řadě bychom chtěly posoudit přehlednost a strukturu textu. Autor chce zaznamenat historii šílenství, místy však text postrádá potřebnou chronologii. Autor začíná své bádání koncem středověku a pokračuje dalšími obdobími, ve kterých se však často vrací do období předchozích. To vede k tomu, že je text nepřehledný a člověk se v něm může snadno ztratit. Autor dále odkazuje na velké množství literárních, uměleckých a filozofických děl dalších autorů, avšak čtenáři je příliš nepřibližuje, což zapříčiňuje ještě větší zmatenost (v případě, že čtenář všechny literární, umělecká a filozofická díla nezná). Celé dílo také není pojato jen jako odborná studie, ale nachází se na pomezí umělecké literatury, což dosvědčuje přílišná metaforičnost a filosofické úvahy. Některé pasáže j c tudíž ~ . cl. ^D.A s nutno číst vícekrát pro pochopení smyslu e pasaze j c utuizi Na druhou stranu oceňujeme, že autor přinášíjm^rjohled na problematiku šílenství. M Oprošťuje se od toho, co považujeme v dnešní době za samozřejmé a nevyužívá vůbec pojmů psychopatologie. Tento jeho pohled shledáváme využitelným nejen v oboru sociální práce a to hned z několika důvodůf 10 4. Využitelnost díla v oblastLveKejnc a sociální politiky a sociální práce Kniha vede k zamyšlení nad vývojem postoje státu a celé společnosti nejen k duševním chorobám, ale i jiným onemocněním, chudobě a zločinu. Vede nás k otázce, zda dnešní způsob zacházení s lidmi, kteří se nějakým způsobem odlišují a kteří nejsou soběstační, je ten „správný", či se jednou budou další generace ohlížet za naší prací se stejným nepochopením, s jakým se my dnes díváme na praktiky osvíceneckých dozorců v internačních domech. Karl Gustav Jung zavedl pojem kolektivní nevědomí lidstva. V rámci svého cestování a poznávání různých kultur i necivilizovaných kmenů zjistil, že lWéJrpícHiahicinacemi mají totožné představy jako domorodé kmeny, které tyto představy často promítají do svých náboženství. My, lidé rozumu, osoby nerozumné zavíráme do institucí, kde jsou kvůli těmto „chorobným" představám léčeny, Nepramení však naše představa, že právě my jsme ti rozumní jen z toho, že jsme ve většině, proto jsme lepší a tudíž se vše musí řídit podle nás? Co když právě my jsme „blázni" proto, že jsme se odchýlili naší původní přirozenosti. •o potlačili jsme naše pudy a představy a místo toho jsme si stanovili určitá pravidla, normy a hodnoty? Lidé s psychickou poruchou možná vykazují příznaky šílenství jen z důvodu toho, protože v nás přetrvává strach stejně, jako tomu bylo kdysi, po celé období středověku í (^jjJcP\ novověku? Foucalt nám tedy nabízí něco, co je nazýváno jako sociologická imaginace. Tato specifická sociologická perspektiva vychází ze tří schopností: Odmyslet se od každodenní zkušenosti a své osobní situace Podívat se na tyto zkušenosti a situace novým způsobem - Nahlížet na ně a interpretovat je v širších souvislostech I on se dívá na šílenství novým způsobem a tímto způsobem by mělo být nahlíženo nejen na psychické poruchy. Každý pomáhající pracovník by se měl na situaci svých klientů umčt podívat h/Jíiriich soiivislQSJgclvI neškatulkovat a brát v potaz individuální potřeby