ÚVOD

Počátky

Ohledně knihtisku se objevovala jak chvála, tak hana; šlo o etiku i estetiku, víru i politiku, vědu i obecný užitek.

Už na frankfurtském trhu v r. 1455, když se objevily jednotlivé archy Gutenbergovy bible, prohlásil nadšeně kardinál Piccolo-mini (1405–1464), pozdější papež Pius II., že má knihu s „nanejvýš čistými a korektními písmeny“. Martin Luther usoudil ve svých Tischgespräche, že Bůh nám dal „tiskařstvím nejvyšší a nejnovější dar“.

Avšak mnozí evangeličtí a katoličtí teologové se vyslovovali o knihtisku ambivalentně. Johannes Keppler naproti tomu vyzvedl význam knihtisku pro vědu. „Prostřednictvím knihtisku dnes vznikla nová teologie, nový výklad práva, a paracelsisté obnovili medicínu, koperníkovci astronomii.“ Naproti tomu zarýmoval neznámý básník v 16. století: „Mnoho čtení činí hlavy šílenými, názory se proto stejně musí hlídat.“

Čtenářská posedlost a potřeba po novém čtivu byla přirovnávána k posedlosti nikotinem, kávou nebo alkoholem. Už rané texty o novinách kritizovaly hledání nového.

Asociace s lehkomyslností a chorobným návykem souvisela s tím, že hostince a později kavárny byly zároveň místy chorobných návyků a nepravostí.

Christoph Besold (1577–1638) napsal za třicetileté války o „neue zeytung“: „Lehkomyslní muži pěstují si starosti o nové věci. Vážní muži se snaží si pěstovat své vlastní záležitosti.“ A Ahasver Fritsch (1629–1701) bičoval o půl století později vášeň pro noviny jako „pošetilost přítomnosti“.

Klasickou reflexi politického užitku tisku formuloval už v r. 1644 John Milton (1608–1674) Areopagetika aneb o svobodě slova. Jakkoliv je Miltonův bojový spisek dnes klasický, v polovině 17. století byl sotva registrován.

 

Kontrola

Výklady výhod a nevýhod zasahovaly do rozdílných tematických polí. V „kulturně kritickém“ diskursu se zako-řenil výklad o smyslu a účelu pozitivní nebo negativní reglementace tištěných médií. Historický vývoj přitom ale není nepřetržitou cestou od velké nesvobody ke stále větší svobodě.

Lze vysledovat tři stupně ideálních typů nakládání s tématem tiskové svobody:

• postupy v tradičních a autoritativně-konzervativní režimech;

• postupy v liberálně demokratických státech;

• postupy v totalitárních režimech.

 

Tyto režimy existují v následné řadě za sebou, zároveň ale i v časové řadě vedle sebe. Nejnesvobodnější režimy byly přitom plodem nejmladší minulosti. V raném novověku zřejmě ještě státu k zavedení totalitarismu chy-běly nutné mocenské prostředky, problém asi též představovala absence „masového člověka“ objevujícího se až s modernitou.

V dějinách cenzury a regulace tištěných médií můžeme nalézat několik směrů kontroly:

 

1. Obsahová kontrola

• pro tradiční a autoritativně-konzervativní režimy byla v tomto kontextu typická otevřená předběžná nebo následná cenzura;

• liberálně demokratické státy pracovaly s následnou justiční kontrolou;

• totalitární režimy operovaly s interní předběžnou cenzurou, externí dodatečnou cenzurou a s kontrolou zpravodajství.

2. Ekonomická kontrola

• tradiční a autoritativně-konzervativní režimy využívaly privilegií (také jako ochrana před konkurencí), koncesí a kaucí;

• liberálně demokratické státy operovaly s „kartelovým právem“ a kontrolou reklamy;

• totalitární režimy pracovaly s koncesemi a ústředními orgány řídícími média.

 

3. Profesní kontrola

• u tradičních a autoritativně-konzervativních režimů byl tento typ kontroly neznámý, popřípadě často u technických povolání se užívalo cechovní či stavovské sebekontroly;

• liberálně demokratický státy ponechávaly v oblasti povolání volné pole, přičemž existovalo velké množství vzdělávacích možností;

• u totalitárních režimů existovala kontrola vzdělání a přístupu k povolání, jakož i nucené členství v profes-ních svazech.

 

4. Kontrola distribuce

• u tradičních a autoritativně-konzervativních režimů se kontrola projevovala především poštovním souhlasem;

• v liberálně-demokratických režimech nebyla žádná;

• u totalitárních režimů existovala kontrola nákladu, kontingentace papíru, státní odbytový tlak.

 

5. Fiskální kontrola

• u tradičních a autoritativně-konzervativních režimů se pracovalo s nemeritorním, tedy účelovým, zastřeně represivním zdaněním;

• v liberálně-demokratických režimech existovalo meritorní zdanění, jehož cíle neměly žádné skrytě repre-sivní účely;

• v totalitárních režimech byla fiskální kontrola málo významná, protože tento typ režimu využíval primárně jiných nástrojů kontroly.

 

Historický vývoj

Systém tradiční a autoritativně-konzervativní tiskové kontroly představuje nejstarší typ, jenž opanoval vývoj až do 19. století, pak znenáhla spěl ke svému konci. Následovala liberální fáze, která až ve 20. století přecházela ve fázi demokratickou, v různých státech (Rusko, Itálie, Německo a po r. 1945 ve státech komu-nistického „východního bloku“) se však převrátila v totalitární přístup. Přechod se v různých státech usku-tečnil v různém období. Tisková svoboda bývala obvykle v době revolučních událostí dobývána, opakovaně ale mohla být ztrácena a ve více nebo méně krátkém čase nahrazována přísnou reglementací.

Nutno připomenout, že svoboda médií je jen částí obsáhlejší svobody a jako taková se vytváří v dlouhé tradici.

Rovnost a svoboda jsou prastarými lidskými tužbami: už církevní a sociální reformátor John Ball ve 14. sto-letí přišel s okřídleným sloganem: „Když Adam oral a Eva předla, kde pak byl šlechtic?“ Jan Hus v 15. sto-letí, Thomas Münzer a jeho sedláci v německé selské válce 1524-1525, angličtí stoupenci svobodné církve a šlechtičtí reprezentanti francouzské frondy v polovině 17. století, ti všichni formulovali v tomto ohledu radikální požadavky.

V tradiční společnosti se požadavky rovnosti a svobody lišily dvěma charakteristikami od moderního výkladu s jeho lidskými právy: zastupovaly zprvu menšinovou pozici, širší účinek a všeobecná akceptace moderních (západních) lidských práv nebyla ještě možná. Nadto se musela mediální svoboda jako hodnota v konceptu lidských práv teprve probojovat. Rostoucímu významu lidských práv v raném novověku lze rozumět rovněž v kontextu reflexe sílícího státu. Čím byl mocensky a správně-technicky absolutistický stát lépe vybaven, tím pronikavěji a hlasitěji byla artikulována elementární práva člověka. Nejpronikavěji byl požadavek lidských práv vyslovován ovšem až ve 20. století, když se diktaturám s moderními technologiemi a techni-kami moci dostaly do rukou prostředky umožňující dosáhnout téměř totální kontroly člověka.

Konec předběžné cenzury a s ní relativní svoboda tisku se objevila poprvé v Anglii, kde byl v r. 1695 také zrušen licenční systém, svobodnější poměry panovaly již v 17. století v Nizozemí a do určité míry i ve skandi-návských státech.

USA vtělily svobodu tisku do společné ústavy v r. 1791, čímž byla poprvé svoboda tisku ústavně garantována. Ve Francii ale hovoří o svobodě tisku již Deklarace lidských a občanských práv vyhlášená v roce 1789. V ostat-ních evropských kontinentálních státech se ústavně garantovaná svoboda tisku prosazovala až v průběhu 19. století.

 

TRADIČNÍ A AUTORITATIVNĚ-KONZERVATIVNÍ REŽIMY

 

Obecná charakteristika

Raně novověké státy si cenily tisku jako prostředku k podpoře vlastní mocenské pozice; pochopily, že mohou využívat tisk ke svému prospěchu – tisk je reprezentoval, podporoval jejich zahraniční politiku, ekono-mické zájmy, rozvoj výroby. Souběžně se absolutistické monarchie nikdy nepokoušely využívat tisk ke zlep-šení svého obrazu mezi masami poddaných; tisk jim sloužil k účelům vnějším, jako nástroj domácí politiky jej nechápaly. To se zřetelně projevilo v okamžiku revoluce.

„Reakční vlády reagovaly na vliv revoluce represemi, včetně utužení cenzury, která například v Rakousku vedla k faktickému ochromení a téměř zastavení tisku. S výjimkou Anglie se však žádný z protivníků Francouzské revoluce ani nepokusil čelit ohlasu revolučních událostí důslednou publicistickou činností.“ (Köpplová, Barbara-Köppl, Ladislav: Dějiny světové žurnalistiky 1. Celý svět je v novinách. Novinář, Praha 1989, str. 150.)

Absolutistické státy novověku se ovšem tisku obávaly jako média vzpoury a neposlušnosti, ostatně opoziční síly vskutku využívaly tisk masivně, mnozí její vůdci byli přímo aktivními novináři.

„Uznání účelnosti a prospěšnosti rozvoje tisku (…) nezmenšovalo apriorní nedůvěru mocenských orgánů feudálního státu vůči novinám a možným důsledkům jejich působení na obyvatelstvo. Absolutistické vlády nepokročily za rámec tradiční kontroly tisku pomocí cenzury a dalších omezení.“ (Köpplová, Barbara-Köppl, Ladislav: Dějiny světové žurnalistiky 1. Celý svět je v novinách. Novinář, Praha 1989, str. 149.)

Raně novověké režimy rozlišovaly mezi lepším a horším tiskem; pozitivní opatření doplňovaly, která měla motivovat, přesvědčovat a přemlouvat, opatřeními negativními, která reglementovala, zakazovala a potla-čovala. Tradiční vrchnosti raného novověku až do 19. století rozvíjely různé mediálně politické nástroje: cenzuru, koncese a privilegia, kontrolu zpravodajství, stejně jako metodu poštovního souhlasu.

Před vytištěním konečného exempláře musel cenzor text prohlédnout a dát svolení ke zveřejnění. Cenzurní instance také rozhodovala, v jakém nákladu mohl být text vydán. Imprimatur, svolení k tisku, vyžadovalo od tiskařů jejich tiskařská osvědčení, od fakult svolení k tisku. Imprimatur – doslova: může býti do tisku dáno – bylo tedy „právní pečetí“ cenzorova souhlasu. Svolení k tisku bylo zpravidla zaznamenáno na posledním tisko-vém archu. Systém sahal od předběžné k následné cenzuře, obsahoval ve značném rozpětí rozličné nástroje, od indexu zakázaných tištěných děl až k dodatečné soudní kontrole.

V Anglii bylo licencování ponejprve (už v r. 1695) trvale ukončeno. Ve Francii – jakož i na většině němec-kého teritoria – platilo koncesování během celého novověku a ještě dlouho do 19. století. V Německu bylo licencování nadto znovu zavedeno po r. 1945 od Spojenců: na západě do r. 1949, na východě až do r. 1989.

Zvláštní formou živnostenské regulace bylo vystavování privilegií. Tiskařské privilegium (privilegium impressorium) vytvářelo ochranu před dotisky konkurence. Regulovalo soutěž a vydavateli zajišťovalo finanční příjmy.

Systém privilegií v Německu 17. století

Na novinářství se již tehdy vztahovala obvyklá praxe udělování privilegií. Privilegium opravňovalo tiskaře k tisku novin, dokonce mu garantovalo monopol, protože jej v zásadě chránilo před dotisky, a konkuren-tům, kteří se provinili, hrozilo tresty. Proto byla tato privilegia velmi ceněna. Příležitostně lze chápat privile-gia pozitivně, zejména v chodu prosazujících se opatření úřední tiskové politiky. Přitom nelze přehlédnout, že privilegia svazovala vydavatele se zákonem. V principu tak byla také disciplinačními prostředky. Sou-běžně byla ale novinová privilegia rovněž výrazem snahy panovníka ovládnout nové médium. Samozřejmě byla privilegia a cenzurní opatření vzájemně provázána.

Hospodářská podpora prostřednictvím privilegií se projevovala např. v Sasku, kde sídlilo mnoho nakladatelství, důslednou ochranou před dotisky. V Rakousku, kde domácí nakladatelství nemohla pokrýt vnitřní potřebu, byly naproti tomu dotisky v pozdním 18. a raném 19. století podporovány.

Privilegia byla propůjčována často na deset let nebo na doživotí, mohla se však prodlužovat, případně přená-šet jako dědictví. Muselo se o ně žádat a ceny za ně se stupňovaly k vysokým sumám. Žádosti o privilegia, jejich napadání a ignorování byly v raném novověku běžným prostředkem hospodářských sporů.

Docházelo dokonce k tomu, že více novin bylo zakázáno na základě intervencí ekonomického charakteru než následkem cenzury, což platí přinejmenším pro 17. a asi také ještě pro 18. století. Teprve francouzská revoluce zostřila cenzuru a marginalizovala tím spory o privilegia.

Noviny byly za určitý poplatek dopravovány poštou. Nakladatelé k tomu potřebovali přístupové povolení, poš-tovní souhlas, jenž byl zpočátku zvykovým právem. V 18. a 19. století se z něj vyvinula citlivá možnost zásahu ze strany státu. Odejmutí poštovního souhlasu znamenalo pro noviny omezení na region, v němž mohl nakla-datel organizovat expedici.

Raný novověk měl ještě předmoderní vztah k ovlivňování veřejnosti. Propaganda, svým způsobem vynález protireformace, musela ospravedlňovat státní politiku před stavovskou reprezentací. Apel na širokou veřej-nost hrál roli jen ve výjimečných případech, poprvé za reformace. Až v první polovině 19. století se posilovala státní tisková politika a propaganda. Postup tradičních režimů v novověku poznamenaly tři tendence:

• posun od religiózně motivované kontroly ke kontrole politicky motivované;

• doplnění celostátních nařízení vedle zemských;

• reakce na klíčové události odehrávající se ve veřejném prostoru, tedy především na reformaci a revoluci;

 

Zákonodárství a praxi lze charakterizovat několika momenty:

• jestliže zprvu dominovala cenzura religiózního písemnictví, politická cenzura se od pozdního 17. století znenáhla stávala stále důležitější;

• ve všech zemích existovala období, kdy cenzura zasahovala mírněji;

• někdy, ale ne v každém případě, znamenala změna na trůně zmírnění cenzury;

• tresty proti přestoupení zákonů sestávaly ze zabránění přepravy vytištěných publikací, v konfiskaci a zni-čení nezákonných tisků, v zákazu povolání pro tiskaře, obchodníky a nakladatele, v konfiskaci jmění,
  5. peněžních pokutách a při obzvláště velkých proviněních hrozil i trest smrti;

• rané novověké státy byly slabé, monopolizovaly sice politické noviny, sotva ale mohly zabránit diskusím

• soudobé literatuře, šíření rukopisů a ústnímu předávání posměšných veršů či pašovaných listů

Opatření ke kontrole tisku v novověku byla vždy znovu obnovována, či dokonce rozšiřována a zostřována, což svědčí o tom, že zvolené represivní nástroje nepřinášely zamýšlené účinky.

 

Církevní cenzura

Velkou roli při kontrole, reglementaci a regulaci tištěných médií hrála hlavně v pozdním středověku a raném novověku římskokatolická církev a později také církve evangelické. Rané církevní cenzurní výnosy byly při-tom nemyslitelné bez papežského nároku na nejvyšší autoritu v otázkách jednoty víry. Protože tiskařství umož-ňovalo šíření duchovních obsahů, musela se římskokatolická církev pokusit podřídit knihtisk svému dozoru.

Za tím účelem vydal papež Inocenc VIII. r. 1487 papežskou bulu, jíž zavedl předběžnou cenzuru.

Další papeži opakovali mnohokrát a zčásti doslovně toto nařízení. Papež Pius VI. ohlásil v r. 1564 deset pravidel knihtisku, z nichž poslední opět přijímalo preventivní cenzuru.

K základním elementům papežské mediální kontroly patřila také dodatečná cenzura. Důležitým nástrojem byly i církevní indexy.

První univerzální Index librorum prohibitorum – doslovně seznam zakázaných knih – se objevil v r. 1559 a byl plodem protireformačního tridentského koncilu. Pařížská Sorbonna měla ovšem už půldruhého století předtím vlastní index. Katolický Index librorum prohibitorum byl zrušen v r. 1966 po II. vatikánském koncilu.

Všechna církevní pravidla měla v prvé řadě chránit jednotu víry. Ovšem v raném novověku církevní cenzura ztratila oproti cenzuře státní na významu. Po vzoru církevním se totiž od raného novověku rozvíjel světský dozor nad oblastí knihtisku.

 

Vývoj v Německu

Než v Německu na začátku 17. století vznikly první týdeníky, byl již tisk svázán právně obsáhlým systé-mem norem a byl podroben kontrolním opatřením. Ty se v říšském i zemském kontextu vytvořily již v 16. sto-letí a mohly být aplikovány i na periodická tištěná média.

Ustavení státní kontroly nad tiskem pokročilo za císaře Karla V. Podnět k tomu daly díky reformaci hojně vydávané letáky a pamflety.

• Wormský edikt říšského sněmu z 8. května 1521 zakázal spisy Martina Luthera, jakož i všechny jiné, které nesouhlasily s panujícím katolickým učením. Každou publikaci bylo nutno před vytištěním schvá-lit místním biskupstvím. Všechny religiózní texty musely být cenzurovány církevními místy. Tomu odpo-rovali říšští stavové a říšská města, např. Norimberk, Augšpurk, Štrasburk. Kurfiřt saský ignoroval edikt, měl s císařem ujednáno, že na něj se mandát nevztahuje, proto činil, jako by neexistoval.

• Říšský sněm ve Špýru v roce 1529 nařídil zřízení státní předběžné cenzury, respektive vyslovil zákaz šíření necenzurovaných spisů.
• O rok později postuloval říšský sněm v Augšpurku, že každá tiskovina musí být opatřena jménem tiskaře a místem vydání. Tím se zrodila povinnost impresse.

• Policejní nařízení říšského sněmu v Augšpurku rozšířilo v roce 1548 kontrolu nad všemi možnými formami lidského vyjadřování, také na obrazy, odlitky, dřevořezy atd.

Augšpurský náboženský mír neobsahoval sice žádná speciální ustanovení o knihách a tisku, vyplývala z něj však nutnost zákazu závadných spisů. Rozhodnutím říšského sněmu ve Špýru v roce 1570 omezovala se činnost tiskáren jen na rezidenční, univerzitní a říšská města. Zákazem pokoutních tiskáren hledala moc nástroj potlačující výrobce knih. Dalším represivním opatřením byla přísaha knihtiskařů. Tiskař, který jednal proti zákonům, porušil přísahu a musel počítat se zákazem vykonávat povolání. Říšské policejní nařízení z roku 1577 shrnovalo platná opatření.

V novověkém Německu, tedy ve Svaté říší římské národa německého, však neexistoval centrální stát, zemští suveréni proto reagovali autonomně.

Raně novověké zemské právo se v mnoha ohledech podobalo císařskému. Ačkoliv autonomie teritoriál-ních suverénů během raného novověku oslabovala císařskou autoritu, usilovali zeměpáni zpravidla o to, nedostávat se do žádných konfliktů s císařskými úřady. Ovšemže protestantské stavy držely ochrannou ruku nad tiskaři a publicisty, pokud měli dojem, že tito byli od císařských institucí, obzvláště knižní komise, poškozeni.

Dualismus mezi císařem a zeměpány zabraňoval prosazení jednotné říšské cenzury. Sama knížata ovšem byla konfesijně rozdělena, což však neznamenalo, že by na protestantské straně bylo méně přísnosti než na katolické. Cenzura nakonec získala lokální charakter, a proto je třeba zkoumat ji v kontextu jednotlivých německých států.

Cenzura vycházela z místních úřadů a vedle obvyklých úkonů mohla mít také zvláštní požadavky. V kon-krétních místech byly pověřeny prováděním cenzury rozdílné osoby: v říšských městech to mohli být komoří nebo syndikové, v rezidenčních městech tajní radové, sekretáři nebo úředníci kanceláře. Pokud to bylo možné, snažily se úřady k této činnosti přitáhnout také univerzitní profesory.

Ve městech vládla jistá svoboda, neboť patricijové, měšťané a řemeslníci se občasně nalézali v konfliktu se šlechtou a církví. Každé město aplikovalo církevní a světské předpisy po svém, ovšem i říšská města obecně dbala na dobré vztahy s císařem a knížaty a striktně cenzurovala. Tiskaři a jiní vydavatelé tak museli lavírovat mezi nejrozdílnějšími církevními pány a zemskými knížaty.

Císař měl k prosazení svých regálních práv určité nástroje: nejdůležitější byly císařská knižní komise ve Frankfurtu n. Mohanem a říšská dvorní rada ve Vídni.

Říšská dvorní rada ve Vídni, centrální císařský soudní nástroj, fungovala jako orgán nad dozorem říšských nařízení prostřednictvím zeměpánů, jako soud projednávala provinění proti říšskému právu. V této zdvo-jené funkci dozorovala a posuzovala rovněž komunikační kontrolu v říši, a obzvláště politickou publicistiku, která se v 18. století stávala stále důležitější.

Po zrušení Svaté říše římské na počátku 19. století v souvislosti s napoleonskými válkami a po vzniku Němec-kého spolku, jenž byl výsledkem Vídeňského kongresu (1815), se v Německu odehrával zápas o svobodu tisku, kterou prosazovali liberálové proti establishmentu německých teritoriálních států, jenž odpovídal represemi. Vrchol představovaly spolkové tiskové zákony z r. 1819 známé jako Karlovarská usnesení, která podrobovala všechny tisky pod 20 archů předběžné zkoušce, obsáhlejší texty podléhaly cenzuře dodatečné.

Arch obsahoval 16 stran, což znamená, že každá kniha, každé noviny a každý časopis s méně než 320 stranami musely být před tiskem předloženy před cenzora.

Karlovarská usnesení byla výrazem rakousko-pruské spolupráce proti jiným spolkovým státům, přičemž měla zapudit liberální tiskovou politiku jihoněmeckých států Würtemberska, Bádenska a Bavorska.

Karlovarská usnesení souvisela s pronásledováním liberálně orientovaných učenců, dohledem nad univerzi-tami, zákazem „buršenšaftů“ a dozorem nad veřejností prostřednictvím Ústřední vyšetřovací komise zřízené v Mohuči. Nadto mohla každá země používat i ostřejší prostředky.

Situace se změnila až v souvislosti s revolucí z let 1848–1849. Spolkový tiskový zákon z r. 1854 již nedovoloval žádné přímé nebo nepřímé vměšování do vnitřních záležitostí německých teritoriálních států. Především však spočíval na justičním, a nikoliv již policejním dozoru. V řadě německých států však ještě v 50. letech 19. století panovaly ostré tiskové zákony.

Ambivalence svobody a restrikcí lze vidět například na pruské ústavě z let 1849–1850. Ačkoliv každý Prus získal základní právo na svobodu tiskovou a svobodu mínění, všechna práva platila jen podmíněně: „Cen-zura nesmí být prováděna; jiná omezení tiskové svobody mohou být provedena jen zákonnou cestou.“ Ženy nepožívaly žádné právo spolkové činnosti ani volební právo. Právo listovního tajemství naplatilo ani v pří-padě války, ani v případě vedení trestního procesu. K tomu přistupovala kolkovací daň (v Prusku 1822–1848 a 1852–1862/74), která noviny enormně zatěžovala, ztěžovala vyšší náklady a komplikovala prodej jednotli-vých výtisků. Kolkovací daň byla v r. 1862 zmírněna a pak zcela odstraněna v souvislosti s říšským tiskovým zákonem z r. 1874.

V letech ústavního konfliktu 1863–1866 byla ústavní práva vážně omezována. V konfliktu přitom šlo o budžetové právo par-lamentu. Protože parlament odmítal výši rozpočtu na vojsko, a tím stál v cestě vojenské reformě, rozhodl Bismarck interpre-tovat situaci ve smyslu státního nouzového stavu a bez parlamentu prosadil rozpočet. Ve veřejnosti, obzvláště v liberálních novinách, se zvedla bouře nevole.

Liberální postoj k tisku v Německu vítězil až v 60. letech 19. století, říšský tiskový zákon z r. 1874 zakotvoval takový přístup na celoněmecké úrovni.

 

Vývoj ve Francii

Cenzura byla ve Francii velmi aktivní a vznikla již brzy po Gutenbergově vynálezu. Ve druhé polovině 15. století nařídil Ludvík XI., že žádný tisk nesmí být zveřejněn bez královského souhlasu v podobě královského privilegia.

1561 pak vydal pařížský parlament výnos, podle něhož měli být autoři pamfletů nejprve bičováni, v pří-padě druhého přečinu usmrceni.

V 16. století byl např. v Paříži jeden tiskař upálen, v Tours rozčtvrcen. V 17. a 18. století byli namnoze novináři postihováni dlouholetým vězněním, mj. i v Bastile.

Francie představovala v kontextu tiskových poměrů protipól anglického vývoje. Absolutistický režim bou-rbonských Ludvíků 17. a 18. století se děsil publikačního uvolnění v době frondy, ilegálně importovaných listů z Nizozemí (např. Journal sur toutes sortes de sujets Gabriela d‘Artise) nebo tajně vydávaných politických pamfletů (occasionels a canard). „Vydávání novin proto bylo podřízeno církevní a světské cenzuře a efektivní cenzurní systém se uplatňoval nejen v Paříži, ale také ve 120 provinčních městech. K tisku jednostránkové publikace stačilo povolení místní policie, ale vydávání novin vyžadovalo souhlas ústřední vlády.“ (Köpplová, Barbara-Köppl, Ladislav: Dějiny světové žurnalistiky 1. Celý svět je v novinách. Novinář, Praha 1989, s. 127–128.) Trestní postihy byly přísné: bití, vězení, vyhnanství, smrt. Ilegálním novinářům vytvářejícím psané noviny hrozily galeje, odvod do armády, bičování na pranýři, ale i poprava.

Systém kontroly redukoval konkurenci na minimum, což vydávaným novinám zabezpečovalo značnou stabilitu. Monopolní postavení měly ve Francii 17. a 18. století La Gazette/Gazette de France, Le Journal des Savants a Le Mercure galant. Protože cenzura omezovala snahu novinářů analyzovat aktuální vnitropolitické události, vedlo to k rozvoji kulturní publicistiky. Proto ve Francii tohoto období došlo k mohutnému rozvoji časopisů, především literárních. Až do Velké francouzské revoluce také přežívaly ilegální rukopisné noviny, které namnoze měly až 200 abonentů. Právě v nich se zrodily lokálky.

Vývoj v Anglii

Cenzura byla v Anglii nadobyčej tvrdá. Od anglické reformace byl král nejvyšší hlavou anglikánské církve, takže oddělení církevní a světské cenzury bylo irelevantní. Tisk byl královským regálem a byl zajišťován odpovídají-cími zákony, přičemž nic nesmělo být zveřejněno bez souhlasu krále a jeho úředníků, bez imprimatur.

Důležité bylo rozlišení mezi nižšími soudy obecného práva (common law) a vyššími soudními dvory. Prvně jmenované pracovaly podle kasuistického případového práva, ty druhé se odvolávaly na zákony koruny a parlamentu. V letech 1485–1486 byla zavedena Hvězdná komora, soudní dvůr, v němž se nalézali arcibiskup z Canterbury, jakož i světští a duchovní hodnostáři; soud projednával obvinění z velezrady a tiskových deliktů.

Tisknout bylo možné jen v Londýně a v univerzitních městech Cambridge a Oxford. Cechovní organizace od přelomu 15. a 16. století přísně registrovala všechny anglické tiskaře.

V r. 1529 byl poprvé udělen patent královského tiskaře, téhož roku vznikl také první seznam zakáza-ných knih, v r. 1530 byl zaveden první licenční povolovací systém.

V r. 1556 zřídila Marie Krvavá Knihkupecké sdružení, jehož členy se stali knihkupci, tiskaři, knihaři i sazeči. Toto profesní sdružení získalo právo kontroly tiskařské činnosti; výkon výše uvedených řemesel byl ome-zen pouze na členy tohoto sdružení. Každý tisk byl sdružením registrován, takže tento orgán tvořil vlastně jakousi kolektivní sebekontrolu zdola.

V r. 1558 vydala Alžběta I. nařízení, podle něhož musela každá kniha před vytištěním získat povolení k vydání od královny osobně a dále od členů Královské rady, canterburského arcibiskupa a kanceláře uni-verzity v Oxfordu nebo Cambridge.

Regulační opatření se v průběhu vlády Alžběty I. dále stupňovaly, jejich vrchol přišel v r. 1585, kdy bylo dekretem Hvězdné komory nařízeno, že může existovat jen omezený počet tiskáren v Londýně a pak už jen jedna v Oxfordu a jedna v Cambridgi.

Licenční systém Jindřicha VIII., tiskařský monopol Knihkupeckého sdružení a dekrety Hvězdné komory před-stavovaly na celé jedno století rámec kontrolní praxe v oblasti tisku.

 

Reakcí na takto nastavený systém bylo šíření informací s pomocí rukopisných news-letters a news-books, dále využívání nelegálních tiskáren či dovoz publikací tištěných v zahraničí, především v Nizozemí, které bylo střediskem výroby anglických i francouzských tištěných publikací.

Během anglické revoluce ve 40. letech 17. století se proti myšlence tiskové svobody prosadil od r. 1643 stále ostřeji vymezený dozor nad tiskem. John Milton protestoval proti cenzuře v anonymně uveřejněném letáku Areopagetica z r. 1644, přičemž poprvé v dějinách požadoval tiskovou svobodu. Dozor nad tiskem naopak dosáhl svého vrcholu za diktatury Olivera Cromwella v 50. letech 17. století, zejména po r. 1655.

Když byla monarchie v r. 1660 restaurována, následovala mírnější fáze represe, zvláště po tzv. slavné revo-luci z r. 1688. Ačkoliv se v r. 1695 tisková svoboda de facto stala trvalou záležitostí, neprobíhal vývoj nijak přímočaře; samo právo na soudní proces a tělesnou nedotknutelnost (habeas corpus) bylo v krizových oka-mžicích – hlavně kvůli válkám v zahraničí – opakovaně pozastavováno. Také kolkovací daň, klasický nástroj ekonomické represe tisku, jež byla zavedena v r. 1712 z fiskálních i politických důvodů, zabraňovala rozvoji tištěných médií.

Rozvoj novin v Anglii poněkud omezil zákon o kolkovném. První takový zákon se objevil v roce 1712 a byl namířen proti whigovsky orientovaným pamfletům. Každý výtisk pamfletu bylo třeba opatřit kolkem, který vydával kolkovací úřad (Stam Office) v Londýně nebo místní distributoři. Vydávání pamfletu bez jména a adresy vydavatele bylo trestné. Toto opatření však vedle pamfletů postihovalo i noviny. Jejich vydavatelé však nakonec nalezli způsob, jak tento předpis obejít, a platili za noviny tolik, jako by to byl pamflet. „Noviny s formátem půl archu (jeden list) a nákladem 300 výtisků by musely zaplatit kolkovné v hodnotě 12 šilinků a 6 pencí; noviny tištěné na celém archu (tj. dvou listech) pak 25 šilinků. Naproti tomu pamflet o rozměru jeden a půl archu byl zatížen pouze třemi šilinky. Tento rozdíl bohatě vynahrazoval všechny dodatečné výdaje na nákup papíru a sazbu.“ (Köpplová, Barbara-Köppl, Ladislav: Dějiny světové žurnalistiky 1. Celý svět je v novi-nách. Novinář, Praha 1989, str. 72.)

Novelizace zákona o kolkovném dále ztížila podmínky vydávání novin. Noviny se musely vrátit k formátu půl archu a také došlo ke zvýšení jejich ceny. V roce 1756 bylo kolkovné zdvojnásobeno, což se přechodně promítlo do snížení nákladů anglického tisku. Teprve zájem o válečné zpravodajství ze sedmileté války znovu zvedlo náklady. Válečné a dramatické zahraniční zpravodajství bylo v Anglii velmi populární. „Sku-tečně také je ve vývoji anglického tisku v 18. století možné sledovat časovou shodu mezi zrychlením tempa zakládání nových listů i růstem celkového nákladu tisku a zostřováním či uvolňováním mezinárodní situace. Totéž ovšem platí o intenzitě vnitropolitických konfliktů, neboť noviny se teprve s proměnou anglického politic-kého systému v konstituční monarchii a s rostoucím významem politických stran staly v plném rozsahu nástro-jem politického boje a komunikačním prostředkem mezi vedoucími politickými silami a jejich zázemím ve skupinách voličů.“ (Köpplová, Barbara-Köppl, Ladislav: Dějiny světové žurnalistiky 1. Celý svět je v novinách. Novinář, Praha 1989, s. 73.). Právě tato skutečnost vedla k nahrazení jednorázových pamfletů periodickými novinami, které se tak staly nejužívanějším prostředkem propagandy.

Kolkovné, které zdaňovalo noviny podle nákladu a rozsahu, platilo až do r. 1855.

Kolkovací daň ovšem vyvolávala nespokojenost již dlouho předtím. Když chtěl parlament rozšířit kolkovací daň za účelem financování koloniální války i na severoamerické kolonie, zvedl se ve všech koloniích tak velký protest, že během šesti měsíců byla kolkovací daň stažena zpět. Ve 30. letech 19. století byla kolkovací daň některými radikálními listy ignorována, takže v r. 1836 byla drasticky redukována a v r. 1855 pak odstraněna.

Co vyhlíží jako vítězství svobody tisku, lze však také interpretovat jinak, neboť v jeho důsledku radikální listy opustily podzemí, integrovaly se do tiskového systému, zvýšily cenu a zmírnily svůj tón.

Další ekonomické represivní daně byly daň z inzerce a daň z papíru – první platila do roku 1853, druhá do roku 1861.

 

LIBERÁLNÍ A DEMOKRATICKÉ REŽIMY

 

Vývoj v Anglii, USA, Francii

Poprvé byla myšlenka svobody tisku fakticky realizována na počátku anglické revoluce, když bylo v r. 1641 zrušeno ústřední cenzurní kolegium Hvězdné komory. Jen o dva roky později bylo však znovu zave-deno licencování tisku, načež následovaly fáze střídavě ostrého či uvolněného dozoru, které v r. 1695 skončily, když se parlament rozhodl neprodloužit Printing Act umožňující předběžnou cenzuru. Členové parlamentu byli toho názoru, že tváří v tvář etablování systému dvou politických seskupení sestávajícího z protoliberálů (whigů) a protokonzervativců (toryů) je koncesionování i předběžná cenzura překonanou záležitostí.

Filosofický podklad moderní koncepce tisku vytvořil John Stuart Mill (1806–1873) v díle O svobodě (1858). Tato práce je považována za rovnocennou Miltonově Areopagetice v kontextu problematiky svobody, zvláště svobody myšlení, projevu a tisku.

John Stuart Mill

Mill požadoval úplnou svobodu jednotlivce, přičemž usiloval vymezit hranice, v nichž je individuální svo-boda nedotknutelná. Tuto hranici viděl v nutnosti zabránit poškození jiných lidí. Souběžně se Mill obá-val zmnožení moci státu. Za naprosto nezbytnou pro zdravý rozvoj společnosti požadoval Mill otevřenou výměnu názorů a možnost kritiky.

Mill vycházel z představy, že suverenita krále ani parlamentu není neomezená, neboť existují lidská práva, která vyplývají z přirozeného práva daného od Boha. Svoboda tisku je podle Milla jedním z přirozených práv člověka, odvozených od Božího práva, nezničitelných lidskou mocí. Tato představa vse objevila na konci 18. století, přičemž v USA se prosadila už začátkem 18. století, zatímco ve Velké Británii až v průběhu druhé poloviny téhož století.

 

V 50. letech 19. století došlo k uvolnění tiskových poměrů zrušením ekonomických represí.

V r. 1853 byla likvidována daň z inzerce, 1855 byl zrušen novinový kolek, 1861 byla odstraněna daň z papíru. Teprve v r. 1869 byly zrušeny novinářské kauce. Zůstalo zachováno pouze tiskařské impres-sum a odevzdávání povinného výtisku.

Důsledkem bylo zvýšení nákladů novin a snížení cen tisku, tištěná média se šířila do nižších vrstev. Zrušené daně byly také překážkou pro podnikání v oblasti tištěných médií, jejich odstranění odstartovalo zlatý věk anglické žurnalistiky.

V Severní Americe ústavy amerických států Pennsylvania, Delaware, Maryland a Severní Karolina garan-tovaly v r. 1776 tiskovou svobodu. Otcové americké ústavy se ovšem opozdili, teprve slavný první dostatek z r. 1791 vyplnil mezeru. Svoboda projevu, tisková svoboda, svoboda shromažďování a svoboda před sou-dem byly ratifikovány v r. 1791 jako prvních deset dodatkových článků – zvané Bill of Rights – vpravených do ústavní listiny. Vedle francouzské Deklarace práv člověka a občana z r. 1789 se jedná o první dokument, jenž ústavně garantoval svobodu tisku jako jednu z nejvýznamnějších základních občanských práv a svobod.

Svoboda slova a tisku byla v Bill of Rights kodifikována následovně: „Kongres nesmí vydávat zákony zavádějící nějaké náboženství, anebo zákony, které by zakazovaly svobodné vyznávání jakéhokoliv náboženství; rovněž nesmí vydávat zákony omezující svobodu slova nebo tisku; právo lidí pokojně se shromažďovat a právo podávat státním orgánům žádosti o nápravu křivd.“

První ústavní dodatek neomezoval ve vztahu k tištěným médiím státní moc jednotlivých amerických států. Ty si mohly zakotvit své garance svobody tisku a na rozdíl od federální ústavy legislativa členských států předvídá možnou represi v případě zneužití svobody tisku.

Omezit svobodu tisku lze v kontextu soudní praxe použít v následujících případech:

• ochrana osobnosti proti pomluvě a nactiutrhání

• ochrana společnosti proti propagaci nemravnosti

• ochrana státu před vnitřním nepořádkem

• ochrana státu před vnější agresí

Mnoho států také požadovalo, aby v kontextu periodického tisku byly vymezeny ty části tištěných médií, které tvoří placená oznámení a reklama.

Z Anglie byl převzat princip libelu, díky čemuž se americké soudy v čele dostaly do významného postavení ve vztahu ke svobodě tisku, a to v čele s Nejvyšším soudem, který je autoritou ve výkladu ústavy USA. Libel je v USA součástí civilního procesu, přičemž zde platí zásada, že pravda je vždy obranou, tedy pokud noviny prezentují v určitém materiálu pravdivou informaci, nemohou být potrestané. Pokud ale noviny poškozují dobro státu či přesahují přípustné meze, spadá příslušný libel pod trestní proces.

Svobodu tisku omezil nakrátko Sedition Act (1798–1801). Jak za I., tak za II. světové války, stejně jako za viet-namského konfliktu omezila vláda USA tiskovou svobodu, přičemž postavila socialistický, respektive němec-kojazyčný tisk pod zvláštní právo a podrobila jej předběžné cenzuře.

Dosud poslední pokus takového druhu se udál tehdy, když The New York Times publikoval v r. 1971 Pentagon Papers o ame-rické cestě k vietnamské válce. V pozdních 70. letech 20. století se objevil ještě jeden takový případ. V obou případech se vlády USA odvolávaly na právo „prior restraint“, tj. na udělení souhlasu při bezprostředním nebezpečí ohrožujícím blaho státu.

Již dlouho před Velkou francouzskou revolucí se ve Francii objevovaly ilegální či poloilegální brožury a pamflety, skutečná politická žurnalistika se však v podmínkách královského absolutismu rozvíjet nemohla. V souvislosti se svoláním generálních stavů se začalo také uvažovat o tiskové svobodě. „Provinční stavy se ke svobodě tisku vyjádřily vcelku indiferentně, ale mezi zástupci měst, třetího stavu a liberální šlechty se tento námět setkal s rozhodným souhlasem. Svoboda tisku proto byla předložena jako jedno z lákadel, které mělo monarchii zajistit podporu v nových podmínkách… Představa o klidném přechodu k volnějším podmínkám vydávání novin však byla naivní iluzí.“ (Köpplová, Barbara-Köppl, Ladislav: Dějiny světové žurnalistiky 1. Celý svět je v novinách. Novinář, Praha 1989, s. 154.)

Pro svobodu tisku se angažoval především hrabě Honoré Gabriel Riqueti de Mirabeau (1749–1791), který své názory pre-zentoval v Discours sur la liberté de la Presse, na něž nebyla bez vlivu rétorika Miltonovy Areopagetiky. Mirabeau prezentoval tiskovou svobodu, bez níž nelze získat ostatní svobody.

Nástupu svobody tisku napomohlo publikování Cahiers des doléances (Soupis požadavků Generálních stavů), které vznikaly od r. 1788 v souvislosti se svoláním Generálních stavů. Vzniklo obrovské množství tis-kovin, a to přesto, že oficiálně bylo požadováno, aby vydavatelé předložili opravňující patent a mistrovský list ještě před započetím činnosti. Nikdo o to však nedbal, systém státní reglementace tisku se rozpadl. Ve Francii začínala naprostá svoboda tisku.

1789–1792 nastala prakticky neomezená svoboda tisku.

Již v letech 1791, 1793 a 1797 byla realizována omezení svobody tisku, k dokonalosti však represivní tisková opatření dovedl až Napoleon I.

Za Napoleona panovala rigorózní cenzura.

Již 17. ledna 1800 vydal Napoleon dekret, jímž zakázal 60 z existujících 73 novin v Paříži. Dále zame-zil vznik nových titulů a těm, které přežily, pohrozil, že jestliže uveřejní cokoliv proti vládě, armádě, spřá-teleným národům anebo spojencům republiky, budou také zakázány. Z novin se tak v podstatě staly nástroje vlády.

Byl zřízen tiskový úřad v čele s J. Fouchém, který nechal vypracovat seznam žurnalistů s adresami. Tomuto úřadu se musel odevzdávat povinný výtisk. Tiskový úřad mohl jakýkoliv titul zastavit nebo jej zkonfiskovat.

Napoleon postupně využíval restrikce z roku 1797, přičemž se postaral o další snížení počtu pařížského tisku: ze 73 na 13 v roce 1800 a na čtyři v roce 1811, v každém departementu byl povolen pouze jeden list.

Napoleon ve své restriktivní politice pokračoval i poté, co se r. 1804 stal císařem. V roce 1804 bylo zřízeno při ministerstvu policie cenzurní oddělení a v této souvislosti dostal přiděleného cenzora každý ze čtyř pařížských listů a samozřejmě také noviny v departementech. Tisk byl přísně kontrolován, souběžně však existovala snaha zachovat zdání odlišného názorového přístupu – i proto byla oficiálně cenzura tisku zavedena až v roce 1810.

Napoleon speciálně sledoval zahraničněpolitickou tematiku – zde muselo být zpravodajství naprosto monolitní, směrem ven však bylo mnohem elastičtější. „Zahraniční propaganda využívala rozdílů v oficióznosti jednotlivých francouzských listů a publikováním zavádějících informací klamala zahraniční vlády, využívala podplácení cizích novinářů i přímých hrozeb závislým vládám.“ (Köpplová, Barbara-Köppl, Ladislav: Dějiny světové žurnalistiky 1. Celý svět je v novinách. Novinář, Praha 1989, s. 168–169.)

Napoleonova represe vyvrcholila v r. 1811, kdy byla zlikvidována všechna periodika, která mu nesloužila. V r. 1811 už v Paříži vycházely pouze čtyři deníky – Le Moniteur, Gazette de France, Le Journal de l‘Empire a Journal de Paris.

Tisk v provinciích musel povinně přebírat zpravodajství z Le Moniteur, od srpna 1810 mohlo v každém departementu existovat jen jedno periodikum (v chudých departementech, kde dosud žádné noviny nevycházely, vznikly paradoxně díky tomuto nařízení první noviny).

Napoleon ovšem usiloval také o aktivní mediální politiku. „Namísto volného tiskového působení nastoupil první dokonalý systém, vzájemně provázané manipulace tisku. Jednotlivým zbývajícím novinám ve francouz-ském císařství byly přiděleny úlohy nástrojů v jednotném tiskovém orchestru, zaměřeném na usměrňování veřejného mínění doma i v zahraničí. Zdokonalení státní správy a činnosti státních mocenských orgánů umož-nilo uplatnit tento systém s dosud nevídanou účinností a postavilo účastníky protinapoleonské koalice před zcela nový jev centrálně řízené a efektivní propagandistické mašinérie. Teprve pod tlakem napoleonské pro-pagandy si schopnější představitelé absolutistických vlád uvědomili nedostatečnost pouhých restriktivních opatření a pokusili se o vlastní publicistickou protiakci.“ (Köpplová, Barbara-Köppl, Ladislav: Dějiny světové žurnalistiky 1. Celý svět je v novinách. Novinář, Praha 1989, s. 152.)

Zapotřebí byl také nový typ novinářů. „Koncepce aktivní státní publicistiky nevyžadovala pouze poslušná pera, ale také nadšení a přesvědčení novinářů, kteří císařství sloužili.“ (Köpplová, Barbara-Köppl, Ladislav: Dějiny světové žurnalistiky 1. Celý svět je v novinách. Novinář, Praha 1989, s. 167.)

Již při svých taženích do Itálie a Egypta nechal Napoleon vydávat propagandistické armádní noviny. V Paříži jej ještě před nástupem k moci podporovalo několik listů, přičemž do nich vojevůdce sám aktivně přispíval ve snaze podporovat vytváření napoleonské aureoly vítěze.

Pečlivě bylo sledováno také veřejné mínění.

Ačkoliv byla Napoleonova tisková regulace represivní, většina obyvatel jeho nařízení přivítala, neboť byla nespokojena s politickou nestabilitou, z níž mj. vinila i tištěná média. Příznačné je, že po dobu Napoleo-novy vlády neexistoval žádný ilegální tisk.

V tomto období vyšlo také první teoretické dílo o žurnalistice ve Francii, jednalo se o Essai sur le journalisme depuis 1735 jusqu‘au 1800, jež sepsal Delisle de Sales. Žurnalisté v něm byli prezentováni jako „nerozumná sekta“ a tisk jako „neblahý výtvor“.

Obdobím mediálního uvolnění byla etapa I. restaurace, kdy sice bylo ponecháno v platnosti předběžné povolení a kolek, v Paříži se však znovu objevil svébytný politický tisk. Za Napoleonových sto dní nakrátko dosáhl francouzský tisk téměř absolutní svobody. Právě tehdy se znovu vynořila i jakobínská tištěná média.

Po pádu císaře Napoleona I. následovala v l. 1814–1819 relativně svobodná fáze, obnovená po červencové revoluci 1830 a pak za revoluce 1848. Napoleon III. tiskovou svobodu opět omezil v r. 1852.

Již v srpnu 1848 byly znovu zavedeny kauce, 31. prosince 1851 byly tiskové delikty opět svěřeny do rukou trestních senátů.

22. února 1852 byl zaveden specifický systém represí, který měl být kopírován i mnoha cizími zeměmi:

• obnoven systém předběžného povolení;

• zaveden systém výstrah: v případě prvního tiskového deliktu zasílala prefektura první výstrahu, která byla ještě bez následků, v případě druhé docházelo k dočasnému zastavení, v případě třetí k definitiv-nímu zastavení titulu (tento systém nutně vedl k autocenzuře);

• státní správa měla právo komuniké.

Celý systém vedl k nebývalé míře autocenzury.

Po převratu v r. 1851 bylo mnoho titulů přinuceno přestat vycházet, takže v Paříži zůstalo jen jedenáct periodik. K obdob-nému procesu došlo i v departementech.

Po porážce Napoleona III. ve válce s Pruskem v r. 1870 byla tisková svoboda ve Francii – s výjimkou německé okupace 1940–1944 – zavedena trvale. Klíčové ustanovení zde představoval tiskový zákon z r. 1881, ve své době nejliberálnější na světě.

29. července 1881 schválil francouzský parlament nový tiskový zákon. Jeho autorem byl poslanec Émile Lisbonne. Zákon v podstatě představoval revizi 300 článků dosavadních 42 legislativních úprav. Kromě určitých administrativních formalit zaručoval svobodu tisku a šíření periodik. Veřejné instituce již nesměly omezovat tisk, dále byla definována podstata tiskových deliktů, přičemž pod trestní právo spadaly jen tiskové delikty proti soukromým osobám. Za politické delikty byly považovány:

• vyzývání ke zločinu;

• neuposlechnutí vojenských osob;

• urážka prezidenta republiky;

• urážka zákonodárných orgánů;

• urážka zahraničních panovníků.

Tiskový zákon z r. 1881 zajišťoval tisku opravdovou beztrestnost a zabezpečoval mu svobodu ve vztahu k veřejné moci. Trestní stíhání za tiskové delikty se stalo ojedinělým zjevem.

 

Vývoj v Německu

Revoluce z r. 1848 přinesla jen dočasnou svobodu. Organický vývoj k liberálnímu systému se v Německu ukon-čil teprve v letech 1866–1874. Liberální přístup našel svůj výraz v říšském tiskovém zákonu, přijatém v r. 1874, kompromisu mezi konzervativci a liberály.

Tímto zákonem získala média především větší prostor; byly položeny právní předpoklady pro to, aby se v Německu v pozdním 19. století dalo hovořit o uvolnění masové komunikace, ačkoliv ani později nechy-běly významné retardační prvky. K tomuto „uvolnění“ přispěly především ekonomické a technologické faktory, které se v plné účinnosti prosadily teprve tehdy.

V dubnu 1871 vydaná říšská ústava hovořila v článku IV, čísle 16 o dosahu kompetencí k tiskovému zákonu. Vypracování vlastního tiskového zákona se táhlo roky. Překážkou byly na různé zájmy a kontro-verzní postoje. Když vládní předloha nepřicházela, osmdesát převážně národně liberálních poslanců, tvořících nejsilnější frakci říšského sněmu, prolomilo mlčení v březnu 1873 vlastním návrhem tiskového zákona. Bismarck odmítal projednávání tohoto návrhu poukazem na mezitím již vládou vypracovaný kon-cept, který měl větší vyhlídky se prosadit, a dále též nutným souhlasem Spolkové rady, v níž měly zastou-pení jednotlivé německé státy. O zákonu tak debatoval až druhý říšský sněm. Výsledkem byl kompromis zákona oscilující mezi „vrchnostenským“ a liberálním pojetím. Majorita ve sněmovně se nalezla teprve 25. dubna 1874, v platnost zákon vstoupil 1. července téhož roku.

Paragraf 1 říšského tiskového zákona říkal: „Svoboda tisku se podrobuje jen oněm omezením, které jsou předepsány nebo v souladu se současným zákonem.“

Odstraněna byla předběžná cenzura, převzaty byly principy dodatečné cenzury. Impressum sloužilo tiskovému nařízení, povinný exemplář jako knihovnické opatření. Koncesionování, kauce a kolkovací daň byly odstraněny.

V r. 1878 zbavil protisocialistický zákon tiskové svobody socialistický tisk (až do roku 1890).

Během II. císařství odpovídala liberalizace rostoucí politické váze široké veřejnosti. Propagandisticky se zesilovaly apely na obyvatelstvo, které bylo nyní důležité jako „volební lid“. Přitom se ukazovaly jako obzvláště rafinované bismarckovský mediálně-politický systém a flotilová propaganda z let před I. světovou válkou.

Výmarská ústava let 1919–1933 se poučila z ústavní podstaty císařské éry a z omezení válečných let. Tentokrát byla zaručena základní práva německému občanstvu, nikoli však lidská práva. Problémem byl článek 8, který říšskému prezidentovi za určitých okolností svěřoval diktátorskou pravomoc, jež znamenala suspenzi základních občanských práv. Díky tomu mohlo být později republice vládnuto proti vůli Národního shromáždění pomocí prezidentských dekretů. Vcelku ovšem měla základní občanská práva za dob „Výmarské republiky“ vyšší hodnotu než v císařské éře; zvláště to platí ohledně garance názorové svobody (článek 118 výmarské ústavy). Článek však chránil jen svobodu názoru jednotlivce, formálně tiskovou svobodu negarantoval.

Základní zákon Spolkové republiky Německo z r. 1949 na rozdíl od výmarské ústavy hovořil o lidských prá-vech. Právo tiskové svobody a svobody mínění (článek 5) a jiná základní práva byla přiřčena každému člověku.

Zatímco článek 118 výmarské ústavy zaručil jen svobodu názoru – nikoliv však tiskovou svobodu – ústava Základního zákona SRN chránila individuálně obranu svobody názoru institucionálním základním prá-vem tiskové svobody. Díky tomu stáli všichni spolupracovníci tisku pod zvláštní ochranou, která platila bez ohledu na obsah tisku. Zprávy a komentáře byly chráněny stejnoměrně. Z toho lze usuzovat, že celek tisku – nezávisle na jeho kvalitě – musel být pojímán jako součást demokratické podstaty. Tisk musel hledat konstruktivní konflikt v diskursu se čtenářem a společenskými skupinami. Pod pojmem „veřejné úkoly“ lze hledat normativní úkoly v kontextu trhu mínění, individuální vytváření názoru, informace a zábavu indivi-dua, jakož i kritiku a kontrolu politického systému.

Poslední aspekt byl pod označením „čtvrtá moc“ často přeceňovaný: tisk nebyl ani institucí disponující třemi klasickými mocemi, ani demokraticky legitimující nástroj. Nadto tisku ztěžovala plnění společenské funkce jeho dvojí povaha vycházející ze soukromohospodářské organizace a plnění veřejných úkolů.

Na rozdíl od ústavního práva se tiskové právo v užším smyslu rozvíjelo jen marginálně. Zemské tiskové zákony spolkových zemí měly stále ještě velkou podobnost s říšským tiskovým zákonem z r. 1874. Protože tiskové právo vykazovalo podobnost v oblasti formální struktury pravidel, mohlo být využíváno v různých politických systémech, od konstituční císařské říše přes diktaturu I. světové války, výmarskou republiku i nacistickou diktaturu. Formálně nemuselo být na říšský tiskový zákon sáh-nuto; sloužil až do doby spolkové republiky. Jeho ústřední nástroje (trestněprávně odpovědný redaktor, promlčení, oprava atd.) byly využity v zemských tiskových zákonech Spolkové republiky.

Ještě užší byly vztahy mezi starším a novějším trestním právem. Paragrafy vyhrazené pro tiskové právo se změnily od r. 1871 jen málo. Některé, jako paragraf 193 StGB, zůstaly nezměněné. Změněný byl ovšem výklad zákona soudem. V Rakousku a Švýcarsku je mediálně právní konstrukce s trestním, tiskovým a ústavním právem v zásadě podobná.

Objevila se však také nová opatření. Tak se zákonodárce v 70. letech 20. stoletích usnesl proti nebezpečí koncentrace tisku zostřením kontroly fúzí a zákonem o tiskové statistice. Obě opatření neměla zabránit další koncentraci tisku v jedněch rukou, nýbrž je jen zpomalit. Také daňová politika se v protikladu k dříve platným zásadám obrátila: už se více nerozlišovalo mezi „dobrým“ a „špatným“ tiskem, nýbrž tisk obecně byů chápán jako „veřejný úkol“, podléhal tedy snížené sazbě daně z obratu.

V Rakousku vyšel zákonodárce se zákonem o přepravě tisku z r. 1975 dále nad tato ochranná opatření. Také subvencování ohrožených listů je od té doby myslitelné. Ve Spolkové republice by byly takové trh znetvořující zásahy z ústavněprávních důvodů nemožné.

Také ve Švýcarsku znají – jako v Německu – jen ulehčení, která platí pro všechny noviny a časopisy stejně, ovšem před něko-lika lety bylo diskutováno o subvencích k podpoře lokální tiskové mnohostrannosti.

 

TOTALITÁRNÍ REŽIMY

 

Obecná charakteristika

Totalitární režimy jsou vývojově nejmladším mediálně-politickým systémem.

Poprvé k němu směřovali komunisté v Sovětském svazu (od r. 1917) a fašisté v Itálii (od roku 1922). V Německu existovaly dvě fáze totalitárních systémů. Nacismus a éra Německé demokratické republiky.

Totalitární režimy sázely na přísnou kontrolu informací i přístupu k povolání. Díky předběžnému výběru pra-covníků a s pomocí následné cenzury vytvářející nutnost autocenzury bylo možné se zřeknout předběžné cen-zury. Státní vlastnictví zde bylo dominující, případně jedinou formou. Tisk byl omezen na pouhou funkci publi-cistického usměrňovacího prostředku, přičemž sloužil politické dezinformaci a propagandě, kritika a kontrola byly znemožněny. Tisk účinně působil k usměrnění, tzv. zglajchšaltování celého státu či národního celku.

 

Vývoj v Německu

Nacismus vytvářel v oblasti médií totalitární systém v přechodné fázi přibližně tří let 1933–1935. Ústředním prostředkem kontroly byla monopolizace zpravodajské a informační politiky a řízení tisku prostřednictvím tiskových pokynů.

V období nacistické diktatury (1933–1945) si říšský tiskový zákon z r. 1874 formálně zachoval svoji platnost, ve skutečnosti však byl redaktorským zákonem deformován.

Nacionální socialisté nevytvořili žádnou vlastní ústavu. Avšak teroristická povaha diktatury se zrcadlila např. v Zákonu ke zdolání nouze národa a státu, tzv. zmocňovacím zákonu ze 24. března 1933. Ten šel značně dále než jeho výmarský předchůdce, přičemž osvobozoval Hitlera ze závislosti na výnosech říš-ského prezidenta. Tento zmocňovací zákon měl platit čtyři roky, až do r. 1943 byl opakovaně prodlužován, pak byl Hitlerovým výnosem prodloužen na neomezeně dlouhou dobu. Nadto byla všechna důležitá práva výmarské ústavy zrušena již nařízením z 28. února 1933 – svoboda názoru, listovní tajemství, shromažďo-vací a spolková svoboda.

Po skončení druhé světové války došlo v sovětské zóně, budoucí NDR, k nastolení komunistického totalita-rismu. Ústředním nástrojem rané stalinistické fáze bylo vzdělávání (žurnalistické vzdělání na Univerzitě Karla Marxe v Lipsku), licencování, příděly papíru, zpravodajská kontrola prostřednictvím Allgemeine Nachrichten-Agentur (ADN) a tiskové instrukce. Pro licencování a dozor nad tiskem satelitních stran byl zřízen tiskový úřad při ministerské radě, řízení tisku SED šlo po vertikální organizační linii od ústředního výboru přes oddělení agitace k okresním vedením. Ačkoliv se na systému řízení moc nezměnilo, v 70. a 80. letech se praxe zmírnila. Pod vlivem glasnosti a perestrojky v SSSR se naopak v letech bezprostředně předcházejících roku 1989 medi-álně-politický kurs zostřil.

V NDR existoval podzemní tisk církevní a politické opozice. Tento samizdatový tisk nebylo možné potlačit a zřejmě nalézal dosti velký okruh čtenářů.