4 MODERNÍ ÉRA

 

4.1 Úvod

 

Rychlost přepravy informací byla až do moderní doby závislá na koňské síle, případně na síle primárního pří-rodního pohonu (např. pomocí plachty poháněné větrem v případě námořní přepravy). V souvislosti s proce-sem industrializace, s první vědecko-technickou revolucí na přelomu 18. a 19. století však byl zapojen také sekundární energetický zdroj v podobě parního pohonu. I dopravu zasáhla industriální revoluce zosobněná vynálezem parního stroje, což vedlo k dopravní revoluci. Na přelomu 18 a 19. století došlo rovněž k vynálezu nejprve optického a později elektrického telegrafu.

 

4.2 Doprava

 

Revolucí v dopravě nabyla přeprava zboží i osob úplně nové dimenze. Do té doby byly vzdálenosti s pomocí koňské síly překonávány zhruba stejně dlouho ve starověku, středověku i novověku.

 

Během 19. století se doprava radikálně zlepšila a přímo překotně zrychlila.

 

Silniční síť zhoustla a cestující přestali být závislí na počasí a roční době. Skutečnou revoluci však přinesla až železnice, která cestování také velmi zlevnila.

 

Železnice mimořádně urychlila poštovní styk, jenž se zároveň také zlevnil, přičemž se v Evropě propojily tarifní sazby.

 

Pokrok nastal rovněž v námořní dopravě. Budovaly se velké a rychlé zaoceánské plachetnice, které dokázaly ujet až 500 km denně. Brzy se na scénu dostaly i parníky z oceli, s nimiž bylo možné překonat Atlantik dvakrát tak rychle, tedy za dva až tři týdny. Ke zvýšení rychlosti námořní přepravy přispěl rovněž Suezský kanál otevřený na konci 60. let 19. století.

Nastal věk hromadné dopravy. Přepravována byla zemědělská produkce i suroviny, a to do značně vzdálených míst. Vznikl tak rozsáhlý tržní prostor, docházelo k propojování v kontinentální i světovou ekonomiku.

 

4.3 Telegraf

 

Rozhodující pokrok v kontextu přepravy zpravodajského materiálu v 19. století představoval vynález telegrafu.

 

Na přelomu 18. a 19. století Francouz Claude Chappe zkonstruoval první funkční systém optického telegrafu.

 

Jeho základ tvořil dřevěný stožár, na jehož špici bylo upevněno velké rameno s pohybujícími se postranními křídly. Jejich různá postavení představovala kódy písmen abecedy. K tomu bylo ovšem třeba postavit teleg-rafní stožáry, a sice v takové vzdálenosti, aby otočná signalizační ramena byla viditelná dalekohledy. Tento systém byl poprvé vyzkoušen v roce 1791, v době, kdy revoluční Francie přešla k centralističtějšímu správnímu modelu departmentů. První depeše byla dodána 16. srpna 1794 z Lille do Paříže; linka měla 16 stanic. Vynález telegrafu dal podnět k rozvoji telekomunikací, obdobné systémy se záhy uplatnily i v jiných západoevropských zemích.

 

Chappův telegraf byl ve Francii využíván výhradně k politickým a vojenským účelům. Jeho instalace kopíro-vala zájmy francouzské armády.

 

Není nijakým divem, že telegraf podporoval i Napoleon, třebaže mu zpočátku zkrátil rozpočet. V roce 1806 byla vystavěna linka do severní Itálie (Lyon-Milán); v roce 1812 Napoleon nařídil vybudovat na lince Paříž--Štrasburk odbočku z Met do Mohuče. Veřejnost byla ovšem z využívání telegrafu vyloučena, což bylo zapří-činěno šifrováním (Chappe ovšem již v roce 1800 předpokládal využití telegrafu i pro obchodní účely).

 

V době restaurace zůstaly v provozu čtyři telegrafní linky o celkové délce 5 000 km s 534 stanicemi, spojují-cími navzájem 29 měst. Telegraf byl primárně využíván pro policejní účely.

Okolo r. 1830 patřil optický telegraf k všednímu obrázku každého francouzského města. Na kostelech a věžích existovaly stožáry s pohyblivými křídly. Díky tomu mohlo vojsko mezi Paříží a Štrasburkem telegra-fovat během šesti minut.

 

Jako přelomový se ukázal až vynález elektrické telegrafie v r. 1837. V souvislosti s tím bylo třeba vyřešit pro-blémy s kódováním zpráv, telegraf také potřeboval přijímač, který by zaznamenával signál. Jako mezinárodní kód byl přijat systém Samuela Morse, vynálezce realizovaného telegrafního systému, který byl uveden do pro-vozu 24. května 1844 na trati Washington-Baltimore.

 

Postupně docházelo ke zpřístupnění telegrafu veřejnosti; uživatelé burzy a železniční společnosti byly prv-ními zákazníky.

 

V polovině 50. let 19. století byla již telegrafními linkami propojena celá Evropa, v r. 1858 byl položen první podmořský kabel mezi Evropou a Amerikou.

 

Elektrický telegraf urychlil společenskou komunikaci a také jí změnil. Obzvláštní význam měl také pro tisk, který mohl nyní dostávat zprávy mnohem rychleji.

 

V r. 1856 dopis podaný v Paříži obdržel adresát v Berlíně o dva dny později. Přitom ještě informace o pádu Bas-tily dorazila do Londýna za tři dny, do Vídně za osm dní a do Berlína dokonce za 14 dní.

 

Nová technika dala podnět ke vzniku telegrafních kanceláří, později zpravodajských agentur. V polovině 19. století vznikly tři velké zpravodajské agentury: Havas v Paříži, Reuter v Londýně a Wolff v Berlíně, které v r. 1870 uzavřely kartel a rozdělily si zpravodajsky svět mezi sebe.

 

„Telegrafní spojení mělo pronikavý vliv na formulaci předávaných informací a rozsáhle ovlivnilo změny žurnali-stického stylu, nejprve v americkém tisku, postupně však i v dalších zemích. Zvýšil se důraz na faktografii zpráv, stručnost sdělení i kompozici novinových článků, někdy proti lepšímu přesvědčení nebo k nelibosti předsta-vitelů tradiční žurnalistiky.“ (Köpplová, Barbara-Köppl, Ladislav: Dějiny světové žurnalistiky 1. Celý svět je v novinách. Novinář, Praha 1989, s. 222–223 .).

 

4.4 Počátky zpravodajských agentur

 

Nutnost pohotového zpravodajství si ve Velké Británii uvědomoval především list The Times, který si už ve 30. letech 19. století zřídil speciální expresní kurýrní službu.

 

Vývoj zpravodajství v USA významně posunula americko-mexická válka 1846–1848, během níž si vydava-telé uvědomili, jak reflexe válečného násilí zvyšuje náklady tištěných médií.

 

Nákladnost jednotlivých systémů přepravujících informace vedla ke spojování sil a ke vzniku prvních zpravo-dajských agentur. Přelomem byl vynález telegrafu, který nutil k úspornosti i stručnosti.

 

Ve Velké Británii, konkrétně v Londýně, založil zpravodajskou agenturu 14. října 1851 Julius Reuter (1821 – 1899), který pocházel z Německa a původně se jmenoval Isreael Beer. Reuter se poučil díky svému působení ve francouzské agentuře Havas. Trvalo ovšem několik let, než se jeho agentuře podařilo pronik-nout do velkého londýnského tisku – poprvé r. 1858 u Morning Advertiser. Brzy pak následovaly ostatní velké deníky, nakonec The Times.

 

V r. 1859 uzavřel Reuter smlouvu o spolupráci s agenturami Havas (Francie) a Wolff (Německo), jíž si agentury zpravodajsky rozdělily svět a snížily své náklady. Novou dohodu o rozdělení světa uzavřely tyto agentury na počátku 70. let 19. století. Tito tři de facto monopolisté v následujícím půlstoletí téměř rozho-dovali o tom, co se mohou lidé v různých zemích dozvědět o jiných zemích a národech.

 

Havas přinášela zpravodajství z Francie, Švýcarska, Itálie, Španělska, Portugalska, Latinské Ameriky a spo-lečně s Reuterem také z Egypta, Reuter ze zemí Britského impéria, Osmanské říše, Dálného východu a též Egypta, Wolff z Německa, Rakouska-Uherska, Nizozemí, Skandinávie, Ruska a Balkánu, AP z USA.

 

V r. 1865 se Reuter stala akciovou společností s kapitálem 50 000 liber. Díky tomuto kapitálu si Reuter mohl zajistit podmořské kabelové spojení s Německem a začal používat i podmořský kabel mezi Velkou Británií a USA. Tato spojení zajistila Reuteru mohutný rozvoj a následně dominantní postavení.

 

První americká tisková agentura vznikla v květnu 1848 v New Yorku, nesla název New York Associated Press (AP). V průběhu desetiletí se měnila, avšak v boji s konkurencí si budovala zpravodajský monopol.

 

Teprve v r. 1907 založil E. W. Scripps United Press Association (UP) a v r. 1909 W. R. Hearst International News Service (INS). Tyto zpravodajské agentury byly nejvýznamnějšími institucemi tohoto typu v USA před první světovou válkou.

 

V r. 1914 využívalo služeb AP 100 novin, INS 400 titulů a UP až 500.

 

Nový systém zpravodajství měl vliv i na podobu zprávy, na její rozsah i formulaci. Zpráva již nebyla hodno-cena podle literárních měřítek, nýbrž dle účtu za telegrafní poplatek.

 

Značný vliv však mělo i působení velkých masových listů s jejich důrazem na atraktivnost či dokonce sen-začnost zprávy, s ohledem na skutečná či fiktivní přání čtenářů či zálibou v triviálních tématech.

 

Vzdor vší konkurenci měly novinové koncerny společné zájmy.

 

Např. již Associated Press musela zprávy utvářet tak, aby je mohly využívat jako informační zdroj politicky protivné noviny. Za občanské války (1861-1865) bylo udržení neutrality obzvláště těžké. Aby neztratila žádného zákazníka, propagovala Associated Press nový vzor zpravodajství: „objective reporting“, obsa-hovou vyváženost zprávy. Nyní byla neutralita vynucena komerčně cílenými rámcovými podmínkami. Tato dobrovolná autocenzura, „objektivita“, se stala tržní známkou žurnalistického zpravodajství.

 

Noviny mezitím beztak získávaly tytéž obsahy, např. short stories, krátké historky. Potřeba short stories byla stupňována, protože reklamní část víkendového vydání byla stále hustší a potřebovala více materiálu pro redakční část. Z týchž důvodů bylo třeba používat stále více obrázků, byly to však tytéž agenturní fotografie.

 

4.5 Telefon

 

19. století, v němž byly inovace na poli zpravodajské techniky stále častější a rychlejší, přineslo také vynález telefonu. Ten ovšem spočíval v komunikaci dvou lidí a sám o sobě nemohl být nástrojem masové komuni-kace, nýbrž jen pomocným prostředkem v jejím předpolí. Fyzikálně spočíval problém v tom, jak přeměnit jazy-kovou vibraci na jednom místě v elektronickou vibraci, přenést ji vedením a na jiném místě ji zpětně přeměnit do slyšitelné podoby. První praktické řešení nalezl v 60. letech Němec Philipp Reis. Bylo však třeba dalšího technického zlepšení, aby byl telefon prakticky použitelný. K tomu dospěl až Američan Graham Bell v polovině let 19. století.

 

V r. 1876 vynalezl Alexander Graham Bell v USA první upotřebitelný telefon. Vzápětí založil Bell Telephone Company a s ní nové průmyslové odvětví.

 

Tisk reagoval na telefonizaci váhavě. Telefony sice přinášely informace s vyšší mírou aktuálnosti, ty se však musely, protože byly šířeny ústně, převádět do písemné podoby, což představovalo určité zdržení. Právě proto zůstala v novinách telefonizace za informačním zprostředkováním pomocí telegrafu.

 

4.6 Gramofon

 

Jak úzce se křížil vývoj optických a audiálních médií v pozdním 19. století, není nikde tak evidentní jako u Tho-mase A. Edisona, který vytvořil vedle kinetoskopu také „mluvící stroj“, který nazval fonografem; koncem r. 1877 si jej nechal patentovat. Jehla přenášela tóny na cínovém válci. Edison viděl funkci fonografu primárně jako diktovacího zařízení.

 

Z Německa pocházející Emile Berliner přišel na myšlenku nahradit válec jako nosič zvuku šelakovou des-kou. V září 1897 v USA patentoval svůj vynález pod jménem gramofon. Nový vynález se jen těžko prosazoval. V r. 1894 přišly první hrající gramofony a s nimi i příslušné gramofonové desky na americký trh.

 

Zvukové desky rozhodně přispěly k veřejnému šíření hudby jakéhokoliv druhu a zasáhly též do privátní sféry člověka. Deska měla pro hudbu funkci multiplikačního efektu, sociálně měla kulturně demokra-tizující účinky.

 

4.7 Rozhlas

 

Můžeme-li na počátku 20. století hovořit o počátku éry plurimediality, pak proto, že díky rozhlasu se objevilo další nosné médium masové komunikace.

 

Jako jiná média masové komunikace měl také rozhlas svou technickou prehistorii.

 

V r. 1832 učinil Michael Faraday první úvahu o šíření elektromagnetických vln. Rozhodující vývoj se na tomto poli odehrál ve druhé polovině 19. století. V r. 1865 přišel skotský fyzik James Clark Maxwell se svou teorií elektromagnetických polí. Avšak teprve jeho německý kolega Heinrich Hertz dospěl r. 1888 experimentálně k prokázání elektromagnetických vln a jejich – až na vlnové délky – ke světlu připodob-něným vlastnostem. Jaký to mělo význam, se odrazilo i v tom, že Hertz (Hz) se stal měrnou jednotkou pro kmitočty.

Protože H. Hertz zemřel předčasně, bylo dáno jiným, aby dále rozvíjeli jeho objev a připravili jej k praktic-kému využití. Francouz Edouard Branby studoval vodivost různých materiálů a v r. 1890 vyvinul jiskrový generátor. V r. 1894 začínali Ital Guglielmo Marconi a Rus Alexander Popov s pokusy s přenosem. O dva roky později dospěl Popov ke zprostředkování slov Heinrich Hertz na vzdálenost 250 m. Mezitím do Anglie přesídlivší Marconi sestavil v r. 1898 první radiotelegrafické spojení mezi Anglií a Irskem, tři roky poté mezi Evropou a Amerikou.

 

Pro samotný vznik rozhlasu bylo důležité, že Němec Ferdinand Braun vyráběl u Berlína zdvojené kmitové okruhy, a napomohl tak bezdrátové telegrafii k většímu dosahu. Obloukový vysílač Dána Valdemara Poul-sena (1906) vystřídal až dosud používaný jiskrový vysílač E. Branbyho. Poulsen vytvořil přijímač konstantního zvuku - neodmyslitelný předpoklad pro přenos řeči a hudby.

 

Rozhlas vznikl tehdy, když bylo možné transferovat s pomocí elektromagnetických vln lidský hlas. Na konci r. 1906 Reginald A. Fessenden zkonstruoval přístroj, který vysílal program z Brant Rocku v Massachu-setts v USA. Kombinoval mluvené slovo a hudbu, a tak se stal předobrazem struktury rozhlasového vysílání.

 

Vedle vysílače je k rozhlasovému vysílání zapotřebí přijímač. Kolem 1907 bylo objeveno, že určité minerály mohou přijímat radiové signály. S pomocí těchto tzv. krystalků radioamatéři zachycovali zvuky v éteru. Expe-rimenty radioamatérů usnadnily utváření rozhlasového vysílání. V r. 1920 vznikla americká stanice KDKA, první rozhlasová stanice na světě.

 

4.8 Přenos informací ve 20. století

 

Byla využívána bezdrátová telegrafie, postupně však byla nahrazena telexem (dálnopisem) a telefaxem (faxem).

 

Telex (dálnopis) pracoval s datovým přenosem textových zpráv, přičemž využíval jak speciální, tak telefonické linky. Poprvé byl dálnopisem spojen v r. 1910 New Yorku s Bostonem. K jeho rozšíření ale došlo až mezi vál-kami, kdy jeho služby upotřebily mj. také zpravodajské agentury.

 

Ve 30. letech se v Německu objevil progresivní systém Hellschreiber.

 

Telefax přenášel psaný text nebo obrazové sdělení rozkládáním na pixely a odesílal jej telefonními linkami na faxový přístroj.

 

Počátek zařízení lze spatřovat v radiofaxu, který vynalezl v r. 1924 Richard H. Ranger z Radio Corporation of America (RCA). Od poloviny 60. let byl k dispozici díky firmě Rank Xerox fax připojený k telefonní lince. Běž-nými uživateli byly faxy využívány až od 80. let 20. století, ale zpravodajské agentury s nimi pracovaly již před druhou světovou válkou.