3.4. Film

 

Udělat obrazy pohyblivé, popřípadě vytvořit iluzi pohybu, o to se v 19. století pokoušely četné vyná-lezy. Tyto aparáty však zůstávaly pouze v rovině kuriozit, nebo byly sotva využívány více než jako optické hračky. Samy ovšem účinkovaly na rozvoj lidské touhy po vědění i zvědavosti, která usilovala o plnější uspo-kojení – toho však dosáhly až film a kino.

 

Aby na konci 19. století mohl vzniknout film, musely pro to být vytvořeny technické předpoklady. Bylo třeba snímkovacích i projekčních přístrojů, stejně jako nosičů obrazu – filmu v užším slova smyslu – aby byla možná reprodukce obrazu. Přitom se využívalo „stroboskopického“ efektu, tedy fyziologické skutečnosti, že lidské oko vnímá přinejmenším 16 obrázků za sekundu jako pohyb.

 

Film vděčil za svůj vynález bohatým vynálezcům a velkým průmyslníkům jako byli Edison, Eastman a Lumi-ére, kteří obstarali potřebný kapitál, aby financovali technický vývoj, vedli procesy proti konkurentům, vyku-povali patenty konkurentů a stavěli filmová studia.

 

Na řešení technických problémů filmového snímku a projekce se podílela v pozdním 19. století celá řada vynálezců z různých zemí. Více než v Gutenbergově době vycházela nová mediální technika z kolektivní základny. Přispěly k tomu ještě fotografické experimenty, jak je koncem 70. let 19. století prováděl se dvanácti kamerami ve Spojených státech Eadweard Muybridge, aby zaznamenal průběh pohybu zvířete.

 

V r. 1878 snímal E. Muybridge v Kalifornii dvanácti kamerami pohyb koně. Muybridge se vsadil s želez-ničním milionářem Lelandem Standfordem, že kůň se v plném trysku dotýká země všemi kopyty. Fotogra-fie dokumentovaly ve dvanácti od sebe oddělených fázích průběh pohybu. Muybridge vyhrál sázku, kůň v plném trysku se skutečně dotýká země všemi kopyty současně. Muybridgeova série fotografií pohybu byla prvním krokem od fotografie k pohyblivým obrázkům, k filmu.

 

O několik málo let později zavedl Francouz Etienne Jules Marey za stejným účelem „fotografickou pušku“, která v sekundových zlomcích fixovala sériové snímky na rotujícím kotouči.

 

Podnícen Muybridgeovou studií pohybu zkonstruoval v r. 1882 lékař E.-J. Marey, profesor Collége de France v Paříži, „fotografickou pušku“, s níž na rotující fotografické desce vyfotografoval ve dvanácti fázích let ptáka.

 

Marey vyvinul kameru se skleněnou deskou potřenou želatinovou vrstvou, kterou bylo možné snadno osvětlit, takže zaznamenávaný tvor mohl být zachycen v mnoha fázích pohybu. Marey svůj aparát nazval chronofotograf. Fotografoval s ním sportovce a zvířata.

 

V r. 1888 dodal na trh George Eastman první navíjecí film. V témže roce Marey použil negativů, které East-man vyráběl pro svou firmu Kodak, přičemž vyvinul filmovou kameru, v níž byly papírové proužky se šesti obrázky za sekundu skokově rolovány časovým strojkem. V r. 1889 nahradil papírový proužek svazkem celuloidu.

 

V USA souběžně vyvíjel Thomas Alva Edison svůj kinetoskop, typ kukátkové skříňky, do níž mohla hledět jen jedna osoba.

 

Čím více na tomto poli vznikalo vynálezů, tím více se čekalo na Edisonův vynález, avšak ten byl činný jako podnikatel a delegoval projekty na své zaměstnance. Teprve od r. 1888 se začal starat i o film – pověřil svého asistenta Williama L. K. Dicksona rozvojem aparátu, „který nabízí oku totéž, co fonograf uchu“. Cílem byly živoucí, mluvící, zpívající fotografie. Dickson se tím neúspěšně zabýval více než rok.

 

Poté sám Edison navštívil ve Francii Mareyho. Ihned po Edisonově návratu objednal Dickson u Eastmana nové celuloidové role fotografického filmu ve speciálním provedení. Dickson chtěl filmy citlivější na světlo, které by umožňovaly kratší osvětlovací dobu, formát 35x26 mm a dále čtyři perforační děrovače zprava zleva pro každý film. Tyto děrovače umožnily prostřednictvím ozubených koleček zaznamenávat exaktně pohyb filmu.

 

V r. 1889 prezentoval Dickson filmovou kameru, kinetofonograf, který byl spojen s fonografem. Kamera bez vazby na zvuk byla zvána kinetograf.

 

Jako reprodukční přístroj vyvinul Dickson větší kukátko, v němž se odvíjel filmový pásek. Film mohl zhléd-nout vždy jen jeden divák, každý film byl nanejvýše 30 sekund dlouhý, pak se filmový pásek ocitl opět na začátku. Na toto zařízení se mohl připojit fonograf, aby bylo možno k filmu poslouchat příslušný „zvuk“. Skříňka byla nazvána kinetoskop.

 

V Evropě se zatím konalo v r. 1895 první předvádění filmu před publikem. Proto platí tento rok v dějinách filmu jako „rok zrození“ nového média. V Paříži předvedli bratří August a Louis Lumiéreové svůj kinematograf.

 

Dále pokročil vývoj díky optikovi Němci Oskaru Messterovi, který začal s výstavbou vlastního aparátu a v r. 1896 prodal svůj první filmový projektor.

 

Pokroky na cestě ke zvukovému filmu byly ovšem učiněny teprve ve 20. letech 20. století.

 

Opět na tomto vynálezu pracovali vynálezci a technici z různých zemí současně; byla to řešení, která při úspěš-ném patentování slibovala vysoké zisky. V USA probíhal vývoj především v laboratořích Western Electric. Úspě-chu však dosáhla americká filmová firma Warner Brothers se svým systémem, díky čemuž získala zápis v ději-nách filmu – 6. října 1927 předvedla film The Jazz Winter a zahájila tak éru zvukového filmu.

 

Vynález filmu rozšířil mediální spektrum nejen o princip vizuální reprodukce pohybu, ať už v reálném pro-středí či v umělecko-fiktivní výbavě. Z filmu se také stal nástroj, který dalekosáhle změnil vnímání člověka. Specifické filmové možnosti jako volba úhlu kamery, velikost nastavení, jízda kamery (zoom), střih a montáž k tomu významně přispěly.

 

3.5. Televize

 

Idea televizního vysílání sahá do poloviny 80. let 19. století, kdy Paul Nipkow zkonstruoval tzv. Nipkowův kotouč. Ve 20. století byl jeho pokračovatelem Vladimír K. Zworykin, který ve 20. letech 20. století dospěl k předchůdci televizoru s obrazovkou.

 

S televizním vysíláním se experimentovalo už před druhou světovou válkou (USA, Velká Británie, Francie, Německo, SSSR i Československo), ale jeho rozvoj, zpřístupnění veřejnosti a komercializace nastaly až po druhé světové válce. Zpočátku bylo televizní vysílání černobílé, od 60. let se postupně prosazovalo barevné vysílání.

 

Národní televizní společnosti vznikaly v Evropě od přelomu 40. a 50. let a většinou byly pod kontrolou státu. V USA byly televizní společností záležitostí soukromopodnikatelských aktivit.