1. Starověk................................................................................................................................... 2

1.1. Oralita............................................................................................................................................ 2

1.2. Písmo............................................................................................................................................ 2

1.3. Zpravodajství................................................................................................................................ 2

 

2. Středověk................................................................................................................................ 3

2.1. Úvod.............................................................................................................................................. 3

2.2. První zpravodajské sítě................................................................................................................ 3

 

 

STAROVĚK

 

1. Oralita

 

Po celou prehistorii lidstva fungovala pouze ústní komunikace ohraničená silou lidského hlasu. Komunikaci na delší vzdálenosti napomáhal optický nebo akustický signální systém. Výlučná orálnost komunikace měla dva důsledky: zůstala omezena na jednoduché společenské formy, jimž byl vlastní důraz na sociální homogenitu.

 

Orální fázi lidské komunikace není možné plně rekonstruovat, ovšem částečně ji lze přiblížit etnologickými studiemi a analýzou ranných písemných památek.

 

1.2 Písmo

 

K oddělení orální kultury od literární došlo s písmem, což představuje revoluční událost v kontextu dějin komunikace. Od tohoto okamžiku bylo možné obsah komunikace fixovat a uchovávat, díky čemuž se obsah stal nezávislým na odesílateli i příjemci, a mohl se distancovat prostorově i časově. Písmo položilo základy společnosti v oblasti státu, práva, obchodu i víry. Zpočátku se ovšem na literární komunikaci mohla podílet jen nepatrná hrstka lidí.

 

Nejstarší známé písmo vzniklo v polovině 3. tisíciletí před Kristem v Mezopotámii, o několik málo století později se objevily egyptské hieroglyfy. Zpočátku se jednalo o obrázkové písmo. Okolo r. 1500 před Kristem se v blízkovýchodním prostoru vyvinula fonetická abeceda, která byla Řeky zdokonalena. Většina dnešních abeced s výjimkou dálnovýchodních písem je fonetická (např. řecká abeceda, latinka, azbuka, židovské a arabské písmo ad.)

 

Problémem byla omezení plynoucí z písemného materiálu. Kamenné, hliněné a voskové tabulky byly sice dobré vzhledem ke své trvanlivosti, ale jinak byly nevyhovující. Ještě v antice však byl vynalezen papyrus a pergamen.

 

Čtení a psaní již nejsou primárními, ale sekundárními lidskými dovednostmi, kterým se musíme naučit. Zpo-čátku bylo písmo využíváno pouze pro vysoce formalizované až ritualizované účely (např. inventáře, zákony, smlouvy). S přechodem na literární komunikaci se změnil charakter myšlení. Rozhlasem a televizí 20. století ovšem lidstvo vstoupilo do věku sekundární orality.

 

1.3 Zpravodajství

 

Ke zprostředkování informací sloužili poštovní holubi, vlajkové signály, ohňové signály, běžci a také koňská a lodní pošta.

 

Z antiky pocházejí také signální systémy telegrafického druhu, přičemž se využívalo spíše optických než akustických signálů.

 

První důkazy o použití ohňových znamení pocházejí z doby perského krále Xerxa I. okolo roku 500 př. Kris-tem, další dokladuje zejména řecká literatura. Pro antickou zpravodajskou techniku platí, že šlo spíše o dějiny myšlenek než dějiny realizovaných systémů. Namnoze tehdejší člověk dokázal případné komuni-kační systémy vymyslet, ale nedokázal je realizovat.

 

Existence byrokraticky řízených říší starověku závisela již také na dobře fungujících komunikačních systémech, které vznikaly z vojenských a politických důvodů.

 

Perští králové zřídili kurýrní a poslovskou službu, která spočívala ve štafetovém systému. Vynikající byl poš-tovní systém v Římské říši, nazývaný cursus publicus, který zasahoval i do těch nejvzdálenějších provincií. Systém vyžadoval funkční silnice i přepravní stanice, v nichž bylo možné měnit posly a koně. Římská pošta sloužila výlučně vojsku a státní správě.

 

Cursus publicus přepravovala úřední dopisy psané na dřevěné, kovové nebo voskové destičky, hliněné střepy, len, kůži, papyrus nebo pergamen, které převáželi poslové zvaní tabelarii. Pro ně byly připraveny vozy a koně na velkých silnicích, přičemž finanční náklady přepravy musela hradit provinční správa. Přepra-vovány byly také úřední osoby. Pojem pošta pocházel z tehdejšího označení stanice – posita statio. Pošta dokázala denně překonat okolo 75 km, v případě naléhavých zpráv mohla být ještě rychlejší. Např. nalé-havá zpráva z Říma do Mohuče putovala 7 dní.

 

S pádem Římské říše zanikla komunikační služba pošty. Se stěhováním národů odpadly jak materiální, tak politické a kulturní předpoklady pro její fungování.

 

2. STŘEDOVĚK

 

1. Úvod

 

Ve středověku ještě připadla komunikační hegemonie oralitě a vizualitě (prostřednictvím obrazu). I v raném středověku ovšem existovala úzká intelektuální elita působící v kontextu církevních struktur a koncentrovaná obvykle v klášterech gramotná.

 

Komunikace ve středověku však nespočívala výlučně na komunikaci ústní, ale také písemné, jíž se účastnily především kláštery a univerzity. Rovněž pronikání právnického ducha do středověkého úřadování vyžadovalo písemnou komunikaci. Písemný styk se rozšířil zvláště v pozdním 12. a během 13. století. Psaly se dopisy, naří-zení, výnosy, kupecké knihy za účelem účetnictví, obchodní záznamy, pachtovní, nájemní a prodejní smlouvy, registr listin, rádci, městské kroniky.

 

Ve vrcholném středověku se menší část dvorské šlechty učila číst.

 

Existovalo stále více knih mimo kláštery, a sice v univerzitních a městských knihovnách a v knihovnách bohatých šlechticů a měšťanů.

 

Šíření knih znepokojovalo církev, která odpovídala drastickými opatřeními. Heretici, dříve odsuzováni ke zpovědi nebo vězení, byli nyní hojně usmrcováni.

 

V r. 1232 papež Řehoř IX. zřídil soud s kacíři - inkvizici - a jmenoval dominikány papežskými inkvizitory. Od r. 1252 bylo dle papežského nařízení v těchto věcech dovoleno i mučení.

 

Rychlé využití knihtisku v praxi, bylo dáno tím, že již v předchozích stoletích se vytvořily příhodné podmínky pro přechod od orální k literární komunikaci. Tisk měl takový úspěch, protože literární publikum vzniklo již ve 12.–13. století. V pozdním středověku s jeho nárokem na individualismus lze pak nalézt kořeny budoucí veřejnosti.

 

Používání latiny jako jazyka vzdělanců sice omezovalo přístupnost a recepci písemné komunikace, na druhé straně však právě latina umožňovala dorozumění napříč dobovými zemskými a jazykovými bariérami a přispí-vala k internacionalitě středověku.

 

2.2 První zpravodajské sítě

 

S rostoucím obchodem vznikaly ve velkých městech první korespondenční systémy přinášející zprávy. Zprávy, které informovaly o cenách, burzovních kurzech, sněmech, válečných událostech, žňových výnosech, daních či obchodních transportech, byly opisovány ručně v korespondenčních kancelářích obchodních firem a bankovních domů a byly určeny obchodníkům a finančníkům. Prim tu hrála především Itálie, odkud se idea korespondence šířila do zaalpské západní Evropy.

 

3. NOVOVĚK

 

3.1 Úvod

 

Rozhodujícím posunem při tezauaraci a přenosu informace se stal vynález knihtisku. Vedle toho ovšem ke vzniku zprvu neperiodických a později i periodických novin přispěla pošta a korespondenční systémy.

 

3.2 Pošta

 

Zboží a informace se stále přesouvaly z místa na místo velmi pomalu.

 

Např. dopis z Benátek do Lisabonu dorazil za čtyři týdny, taktéž z Damašku do Benátek. List z Kastilie do Peru putoval osm týdnů.

 

Rostoucí objem dálkového obchodu, byrokratizace státní správy a obecně vyšší potřeba výměny informací umožnil vznik pošty.

 

Pošty nejprve sloužily úředním a oficiálním potřebám, soukromé zásilky byly přepravovány příleži-tostně. To, co pošta provozovala neúředně, náleželo držiteli poštovních privilegií. Díky tomu, že podíl sou-kromých zásilek rostl, se pošta postupně proměňovala z oficiálního kurýrního zařízení ve veřejný prostředek dopravy zpráv, zásilek a cestujících.

 

Pošta přinesla důležitý prvek pravidelnosti, opakování, řádu.

 

Po počátečních etapách budování benátské pěší pošty v Itálii v raném 15. století a jízdní pošty ve Francii za Ludvíka XI. ve druhé polovině 15. století se vytváření pošty ujal nejintenzivněji římsko-německý císař Max-milián I., který potřeboval pravidelné spojení mezi Nizozemím a ostatními habsburskými državami. Organizací pošty byl pověřen Franz von Taxis (Francesco Tasso).

 

Nejvýznamnější evropskou poštou se stala právě říšská thurn-taxisovská pošta, která sloužila vládním a správním účelům, avšak protože císaři za konzumované služby často neplatili, přijímala rovněž soukromé objednávky.

 

Nejprve vzniklo stálé poštovní spojení mezi Innsbruckem, kde sídlil císař Maxmilián I., a císařskou rezidencí Mechelen u Bruselu. V r. 1504 byla zřízena poštovní linka mezi Vídní a Bruselem, r. 1516 z Německa do Říma a Neapole. K prvním linkám patřily také trasy Milán-Brusel-Amsterodam, Vídeň-Praha, Vídeň-Prešpurk a další. Na rozvoji poštovního systému v říši se dlouhodobě podílel právě rod Thurn-Taxisů. V r. 1516 se Franz von Taxis stal vrchním poštmistrem v říši a dokázal na tomto základě, především díky informační kontrole nad spojením s Nizozemím, vybudovat mocné rodové impérium. V r. 1616 rod Thurn-Taxisů zaujal úřad říšského poštmistrovství dědičně.

 

Taxisovská pošta se ovšem v říši dostávala do ostrých konkurenčních sporů s poštovními systémy někte-rých německých teritoriálních států nebo měst.

Taxisovští jízdní poslové dokázali za den urazit 160 km, v horách jeli rychlostí 6 kilometrů za hodinu, v nížině 8–10 km za hodinu. Jezdci byli po čtyřech mílích, tedy 30 km střídáni. Vzdálenost mezi Benátkami a Augsburgem překonali za šest dnů, konkurenční augsburská pošta na to potřebovala osm dní.

 

3.3 Korespondence

 

Korespondence fungovala po celý středověk, přičemž existovaly různé komunikační techniky a organizační formy. Lze předpokládat, že s nimi operovaly všechny feudální útvary.

 

Propracovaný systém zpravodajství měla především církev, jejímž uzlovým bodem byl Řím, a dále významná řádová či univerzitní centra.

 

Komunikovat ovšem potřebovala také sféra dálkového obchodu. Rostoucí směna, zejména pak finančnictví, vyžadovaly kumulaci informací o ekonomických i politických poměrech v nejrůznějších, často i velmi vzdálených oblastech. Na tomto poli vystupovaly především městské korporace jako cechy, gildy, bratrstva, městské magistráty a kanceláře, bankovní domy a obchodní firmy.

 

Pro vznik žurnalistiky byla korespondence velmi důležitá, neboť se stávala přístupnou širšímu okruhu osob. Prvotní adresát záměrně poskytoval – nechával kolovat – svou korespondenci, případně z ní vyjímal určité části a nechával je opisovat. Postupně se v rámci korespondence zrodil zvyk řadit informace určené širšímu okruhu na konec dopisu, případně do speciální přílohy, která byla ponejvíce označována jako nova, novissima, aviso, cedula, pagella, zeddel, beilage. Tato část, v průběhu času stále obsáhlejší, se postupně osamostatnila. Odloučení privátní části dopisu od veřejné je důležitým okamžikem pro vznik zpravodajství jako takového. Pokud byly „dopisy“ využívány ke komerčním účelům, lze hovořit již o psaných novinách. K intenzivnímu dopi-sovému styku docházelo především na rozšiřujících se obchodních trasách. V první polovině 16. století se zrodilo psaní korespondencí jako povolání a informace se stala zbožím, přičemž klíčovou roli v tomto kon-textu hrál proces tržní výroby a zájem kupeckého a bankovního kapitálu.

 

3.4 Nástup novin

 

Evropa byla pokryta hustou sítí korespondentů a komunikátorů, kteří zajišťovali pravidelnou a stálou infor-mační výměnu. Zvýšila se hustota a efektivnost těchto sítí. I v 17. století si na tomto poli udržela klíčovou pozici písemná korespondence, odkud pronikaly méně významné, sekundární informace do tisku. Souběžně tato kore-spondenční infrastruktura a objem zpravodajského materiálu vzrostly natolik, že umožňovaly vydávání novin.

 

Poštovní struktura přitom prostřednictvím své frekvence určila periodicitu (obvykle týdenní) vydávání perio-dických titulů. Jen v těch nejvýznamnějších obchodních centrech, kde se křižovaly obchodní trasy, docházelo ke zvýšení periodicity na tři či čtyři vydání do týdne. S poštou přicházely jak samotné informace, tak noviny vydávané ve městech, kterými poštovní linka vedla.