KAPITOLA PATA NÁROD JAKO KULTURNÍ KONSTRUKCE? jjc překvapivě objevného.152 Jak poznamenal Etienne Balibar, za rfch podmínek jsou skutečné pouze "imaginary communities".153 l0pnost představit si národ ovšem není žádnou antropologickou lostí, nýbrž závisí na zcela konkrétních okolnostech vyplývajících l^bo, že se rozšířila jistá úroveň sociální komunikace a také jistý ■„vzdělanosti.154 Svoje opodstatnění má v tomto kontextu Anderso-I často citovaná paralela mezi četbou novely a národní imaginací. Během posledního desetiletí roste počet badatelů, kteří přistupuj 1 ÚLOHA EMOCÍ k národu jako ke „kulturnímu konstruktu", či dokonce jako k „v myšlené pospolitosti". Na místo studia otázek programu, sociální |tomu> se nc^é ztotožňovali s národem, nestačí ovšem prostá základny či organizačních forem se dostává do popředí výzkum Kópnóst abstrakce a imaginace. Vztah k národu vždy obsahuje úlohy národních symbolů, oslav, mýtů - a žen - v národních hnu- Ité prvky emotivní. Již meziválečná antropologie definovala národ tich.150 Místo otázky „PROČ?" se do popředí dostává otázka JAK?" ko „pospolitost citového života", přičemž citové vazby k národu Přesněji řečeno, na místo hledání kauzálních souvislostí ve světě tu odvozeny z každodenních zvyků, z forem myšlení a jednání.155 „vnějších" vztahů se tyto souvislosti hledají ve „vnitřním" světě ak- pn větší masovosti národní identita, respektive „nacionalismus" térů, nejednou považovaných za „tvůrce" národa. Implicitně se při Isahuje, tím silnější a účinnější musí být podle názoru řady autom vychází z toho, že idea národa („nacionalismus") a odtud odvo- «ů také nabídka citových vazeb k národu. Tím důležitější je také zené formy národního života a cítění stály u kolébky národních ob- |dle jejich soudu potřeba výzkumu oněch nacionalistických akti-sahů. Explicitně se zdůrazňuje význam iracionálních faktorů proti 1, které usilovaly o citovou mobilizací jedinců jako příslušníků racionálním zájmům, úloha citu proti rozumu. jmogenizovaného národa.156 Ve své podstatě není tento přístup ovšem nijak metodologicky I Kořeny emocionálních vazeb k národu se pochopitelně staly převratný ani objevný. Navazuje, ať již otevřeně, či bez přímého ledmětem zájmu psychologů. Shoda panuje v názoru, že emotiv-odkazu, na tradici subjektivní definice národa, odvozenou odErne- ivazby k národu se rodily v podmínkách socializace a sílily tam, sta Renana, Hanse Kohna a dalších. Netřeba ostatně hledat kořeny le se jedinec cítil nejistý a ohrožený vnějšími okolnostmi v dobách jen v teorii. Když se problematikou „metod" nacionalismu zabývala lize. Tak vznikal vztah k národu jako „kompenzační identiíika-z důvodů zcela pragmatických roku 1939 britská komise expertů, r(D. Katz). Vazby k národu neměly stálou intenzitu: sílily v době došla mj. k názoru, že nejen školní výchova, ale také slavnosti, pře- luřlivých událostí a vnějšího ohrožení a slábly v dobách klidu.157 hlídky, oslavy národních výročí, kulturní aktivity, rozhlasové vysílání se podílejí významně na nacionalistických postojích.151 K názoru, že národ se stává národem teprve díky tomu, že se dosáhne stadia imagined community (B. Anderson), respektive elegantněji řečeno, že „společenská konstrukce národa se uskutečňuje v jeho sebezobrazení" (D. Langewiesche), je třeba dodat, že nejde t D. Langewiesche, Staatsbildung und Nationsbildung in Deutschland - ein Sonder-K, in: U. v. Hirschhausen, J. Leonhard (vyd.), Nationalismen in Europa, str. 60. I E. Balibar, I. Wallerstein, Race, Nat/on, Class, str. 93. f G. Stokes, Cognition and the Function of Nationalism, str. 525 nn. I B. C. Shafer, Nationalism. Myth and Reality, London, New York 1955, str. 51. P Klasickou prací je G. L. Mosse, Die Nationalisierung der Massen. Politische Sym-I und Massenbewegungen von den Napoleonischen Kriegen bis zum Dritten Reich, J)kfurt/M. 1976. Nověji srv. příspěvky ve sborníku E. Francois et al. (vyd.), Nation und jWon, Göttingen 1995. ■ Přehled názorů na kořeny národní identity podává W. Bloom, Personal Identity, Na- 150 Zevrubný přehled staršího bádání publikovali H.-G. Haupt a Ch. Tacke, Die Kultur des Nationalen. Sozial- und kulturgeschichtliche Ansätze bei der Erforschung des europäischen Nationalismus im 19. und 20. Jahrhundert, in: W. Hardtwig, H.-U. We hl er (vyd.), Li Identity, and International Relations, kap. I. Dále též sborník, který vydalo Commit Kulturgeschichte heute, Göttingen 1996, str. 255 nn. Pon International Relations, Group for the Advancement of Psychiatry, Us and Them 151 Zpráva byla publikována teprve roku 1963 pod titulem Nationalism. A Report ty řPsydío/ogy of Ethnonat/ona//sm, New York 1987; D. Katz, Nationalism and Internatio a Study Group of Members of the Royal Institute of International Affairs, London 1963. IConflict Resolution, in: H. C. Keimen (vyd.), International Behaviour. A Social-Psycho II Za specifický zdroj emocionálních vazeb k národu považoval gen Lemberg právě tak pocity skupinové nadřazenosti vůči jiným lEu. Významným důsledkem a zároveň podmínkou další emociona-lizace vztahu k národu se stala postupná personalizace národa. Lás- skupinám jako „pocity méněcennosti", které mohly být i zdroje^ ka k národu jako abstraktní hodnotě mohla v důsledku personaliza-xenofobie. Takové pocity méněcennosti nalézal již ve 14--15- století ce představy o národě dostat nejednou i verbalizovanou podobu mi- u vlámských literátů, kteří si uvědomovali vyšší vyspělost a kultiv0. vanost francouzského jazyka a literatury.158 Jiným emocionálním zdrojem nacionalismu mohla být potřeba důstojnosti (dignity), která mohla být z různých důvodů poraněna. Záleželo na tom, zda byla zraněna důstojnost příslušníka národní lostného vztahu, kdy je propojeno vlastenectví a milostná vášeň.161 Objektem takového vztahu mohl být právě tak státní národ jako národ teprve bojující za své uznání. Láska k národu mohla být motivována právě tak iracionálním obdivem jeho síly a velikosti jako sebelítostnou reflexí vlastní slabosti a ušlechtilé bezmoci. Druhou 34 | pospolitosti, profesní skupiny či rodiny. V případě národní skupiny stranou mince byla ovšem možnost zesílit a personalizovat nepřá- | 235 je třeba vzít v úvahu, že odlišně může pociťovat důstojnost (a její ztrátu) - a tedy i reagovat - příslušník elit a odlišně příslušník li-dových vrstev.159 Emocionalizované kolektivní hodnoty, které jsou založeny na iracionalitě a kompenzaci pocitů ohrožení, měly tendenci k tomu, aby se osamostatňovaly „proti vnějšímu objektivnímu světu a proti vzájemnému propojení funkcí v moderní občanské společnosti". V důsledku toho, že v takových podmínkách mohly představy a iluze získat převahu nad autentickou zkušeností, otevírala se, ovšem teprve v podmínkách úspěšně zformované národní pospolitosti, respektive státního národa, cesta k masovým psychózám.160 V této souvislosti je třeba opět vzít v úvahu rozdílné podmínky, za nichž probíhala emocionalizace národní identity v poměrech státního národa a v podmínkách národního hnutí. Pěstování pozitivních emocí vůči vlastnímu a negativních (resp. neutrálních) postojů vůči cizímu národu bylo latentní součástí státní výchovné politiky, která se realizovala nejen prostřednictvím školy a případně i vojenské služby, ale také prostřednictvím veřejného života, oslav, telské city proti jinému národu, respektive proti jeho příslušníkům. Sílu emocionálního náboje představy o personalizovaném národě pochopíme teprve tehdy, když si uvědomíme, že národ chápalo 19. století jako pospolitost odvěkou. Odtud vyplývala představa o jeho „nesmrtelnosti": personalizovaná národní pospolitost, která existovala od dávných časů, zahrnuje tedy ve svém abstraktním „těle" generace dávných předků spolu se současníky i s jejich nenarozenými potomky. Každý, kdo dokáže splynout s národem, cítit se jako jeho nedílná součást, má tedy nejen naději, ale přímo nárok na to, aby se podílel na jeho nesmrtelnosti. Personalizace národa ovlivňovala také další, více méně spontánní postoje, které měly zřetelné politické dopady. Byla to především paralela mezi rovností občanskou a rovností národů v podmínkách občanské společnosti: jestliže si jsou všichni občané rovni bez ohledu na majetnost či urozenost, potom si mají být rovny také malé a slabé národy s národy mocnými. Národ jako osobnost mohl také implicitně (a někdy i explicitně) sloužit jako memento jednoty: tvoříme-li všichni pospolu jedinou osobnost, není v zájmu našeho přehlídek apod. Na rozdíl od státních národů neměla národní hnutí zdraví, abychom se zmítali ve vnitřních rozporech. Ještě nebezpeč-obvykle takovéto výchovné prostředky k dispozici, v lepším případě nější byla (a dodnes je) představa personalizovaného národa tam, mohla (např. v habsburské monarchii od šedesátých let 19. století) kde někteří z příslušníků národa (nebo ti, kdo jsou za takové pova-ovlivnit některé složky školní výuky. žováni) žili na území jiného národního státu a byli případně ohro- ženi tím, že se budou asimilovat, tj. že splynou s národem jiným. Hrozící změna identity části národa byla pociťována jako ztráta části vlastního národního těla - a tedy vlastně jako jeho ohrože- logical Analysis, New York 1965, str. 356 nn. (již roku 1949 vydal D. Katz knihu Psychology of Nationalism). Na příkladu básníka H. von Kleista dokládá tuto souvislost E. N. Anderson, Nationalism and the Cultural Crisis in Prussia, 1806-1815, New York 1939, str. 135 n. 158 E. Lemberg, Nationalismus I, str. 27nn.; týž, Wege und Wandlungen des Nationalbewusstseins, Münster 1934, str. 56 nn. 159 W. Feinberg, Nationalism in a Comparative Mode, in: R. McKim, J. McMahon (vyd.), The Morality of Nationalism, Oxford, New York, 1997, str. 66 nn. 160 I Na tyto specifické aspekty poukázal již G. L. Mosse, Nationalism and Sexuality, fcpectability and Abnormal Sexuality in Modem Europe, Madison 1985. - Z českého prostředí je záhodno v této souvislosti připomenout proslulé verše Jana Nerudy ze Zpěvů Patečních: B. Loewenstein, Eine alte Geschichte? Massenpsychologie und Nationalismusfor- J.etím Ji, miláčku národe, v ústrety, schung, in: E. Schmidt-Hartmann (vyd.), Formen des nationalen Bewusstseins im Lichte j^ota Vivace, lidská ta pěnice, zeitgenössischer Nationalismustheorien, München 1994, str. 87 nn. «I I enci letí vstříc v horoucí písničce." ní. Příslušníci státního národa, kteří žijí jako menšina na úzeni-jiného státního národu, jsou totiž v tomto kontextu považováni nedílnou součást vlastního národního „těla" a každá křivda, kterou případně utrpí, se cítí jako utrpení všech příslušníků národa. tento emocionální náboj mohl vybičovat problematiku národnost nich menšin do extrémních emocionálních poloh. Personalizace národa je tedy těsně spjata s představou národa jako těla: z abstrakce se stalo cosi uchopitelného. Tato materiali zace národa se projevovala také v jeho folklorizaci, pěstování „nj rodní" hudby, krojů a tanců, ale také ve společných cvičeních, af již v tělocvičně či na veřejnosti, ve sportovní aktivitě, průvodech a podobných aktivitách, jimž bude věnována pozornost na jiném místě. V tomto kontextu je třeba jen dodat, že právě společná cvičení nesledovala jen demonstraci národní síly navenek, ale také vnitřní disciplinizaci, která je kompatibilní s výše zmíněnou tendencí k prosazování monolitní národní jednoty.162 Symbolika těla umožňovala také posilovat emotivní postoj k národu tělesnými charakteristikami. Tak například byla německému tělu přiřčeno „mravní teplo" (sittliche Wärme), zatímco Angličané byli národem „studeným". Tělo vlastního národa bylo zdravé, respektive bylo třeba je chránit před nákazami, zatímco nepřátelské národy bylo možno degradovat metaforou o nemocném či degene- i .vi 163 rovanem tele. 5.2 ŽIVOČIŠNÉ PUDY A INSTINKTY Emocionální pozadí lásky k národu a národní identity má ve své iracionální složce, jakkoli to zní paradoxně, podle mnoha autorů blízko k přírodním a biologickým danostem. Již meziválečná psychologie se domnívala, že základ identity je bio-psychologický, že jde prvotné o biologický program, který je teprve druhotně možno odvozovat od potřeby stability sociálního systému, respektive od sociální in- ■ 162 W. Kaschuba, Die Nation als Körper, in: E. Francois et al. (vyd.), Nation und Emotion, str. 293 n. Na kořeny tohoto vztahu upozornil již mnohem dříve dánský historik H. Eichberg ve své stuttgartské habilitaci, která byla vydána teprve roku 1987: Leistung, Spannung, Geschwindigkeit. Sport und Tanz im gesellschaftlichen Wandel des 18/19. Jahrhunderts. 163 U. Gerhard, J. Link, Zum Anteil der Kollektivsymbolik an den national Stereotypen, in: J. Link, W. Wülfing (vyd.), Nationale Mythen und Symbole in der zweiten Hälfte des 19. Jahrhunderts, Stuttgart 1991, str. 28 n. teralcce/" Eugen Lemberg dokonce vyjádřil myšlenku, že v národ-jfrn egoismu, který převážil v „integrálním nacionalismu" během jj, století, byla aplikována představa o přirozeném výběru a o právu jdatnějšího na přežití: to, co platilo pro jednotlivá zvířata i jednotné lidi, musilo přece platit také o druzích a o skupinách lidí. Nej-jdatnější národ se prosadí také v boji o suroviny a o životní prostor. Odtud Lemberg vyvodil názor, že v pozdní fázi vývoje nacionalismu ^vážily darwinistické prvky nad prvky herderovskými.165 Výzkumy Konráda Lorenze později inspirovaly některé, spije anglosaské badatele k úvahám o nacionalismu jakožto podobě primordiálních vazeb, které mají svůj původ v instinktivní snaze aždého živočicha chránit si území, které mu skýtá obživu. Tuto jiahu nazval Louis L. Snyder „teritoriální imperativ" a odvozoval hni nacionalismus jako vcelku „přirozenou", tj. ve své podstatě přírodní sílu, která směřuje k ochraně, respektive zajištění životního Ifostoru pro vlastní skupinu.166 Tento pohled souzní s názorem některých psychologů a psychiatrů, že ono „etnonacionální" chování je determinováno biologickými momenty a má svoji analogii s instinktivním chováním zvířat. Lidé se, podobně jako zvířata, sdružují do stád proti nepřátelskému 'jhrožení. Identifikace se skupinou je dána potřebou jedince přežít imnožit se. Tak se rodily „primordiální vazby", které dostaly podojil danosti, jakési antropologické konstanty. Někdy se dokonce ho-Loří o tom, že jisté etnonacionální postoje jsou produktem bioche-nických a fyziologických procesů bez ohledu na kulturní kontext. Romu se připojuje ještě konformita se skupinovými normami.167 /jistém ohledu zde ožívají na vyšší vědecké úrovni staré představy iíroda jako pospolitosti krve pocházející z konce 19. století. Pod-itatný rozdíl ovšem je v tom, že se badatelé - například na rozdíl od teologů fašismu - s těmito postoji obvykle neztotožňovali. Podle biologické koncepce nacionalismu je tedy v člověku pocit sounáležitosti zakořeněn ještě z dob kmenové společnosti, přičemž Ihnie dodává látku pro konstruování, respektive posilování identi-p. Ve stádu uplatňují zvířata i lidé podle situace své altruistické či :;oistické geny. Podobně jako ve stádě, které se přemnoží, dochází iké u lidí k „separatistickým hnutím". To vadí těm, kdo mají moc p W. Bloom, Personal Identity, National Identity, and International Relations, str. 33 n. I E. Lemberg, Nationalismus I, str. 196. ]6 L. L. Snyder, Nationalism and the Territorial Imperative, Canadian Review of Stu-fa'm Nationalism 3,1975, str. 17 n. I Us and Them, str. 33; W. D. Hamilton, The Genetical Evolution of Social Behaviour, hrnal of Theoretical Biology 7,1964, str. 1 nn. a kteří se proto nejednou úspěšně pokusili posílit soudržnost stá vající skupiny představou o „ohrožení zvenčí" a vytvářením obrazu společného nepřítele. Tomu všemu odpovídají také auto- a heter0s tereotypy.168 Z těchto vulgárně naturalistických koncepcí je t6(j možno vyvodit, že s živočišnými pudy je spjata zejména identifika ce „etnonacionalistických" hnutí, tj. oněch národních hnutí, která byla založena obvykle na předchozí existenci etnické skupiny. f^a proti tomu militantní identifikace se státem se v této koncepci zdá být jaksi autenticky lidská. 5.3 SYMBOLY Symboly označil již Max Weber za předpoklad sociální interakce Zároveň ovšem vyjadřovalo symbolické obsazení veřejného prostoru nárok na moc a vládu. Theodor Schieder považoval symboly za nezbytný ústupek vůči iracionalitě jinak racionálního světa.169 Pft. jmeme-li však názor, že formování národa je částečně, či dokonce v plné míře závislé na schopnosti lidí si jej jako pospolitost představit, musíme symbolům přiznat nezaměnitelné místo v národo-tvorných procesech. Jinak řečeno, komunikace a sociální interakce napříč skupinou, která je tak početná, že se její členové nemohou osobně setkávat, je závislá na využívání symbolů. Vzájemnou znalost zvyků, symbolů a minulých událostí považoval již Karl W. Deutsch za základní faktory, které umožňovaly příslušníkům národa komunikovat navzájem intenzivněji než s příslušníky jiných národních pospolitostí, Bernhard Giesen hovořil později o kulturních a jiných kódech.170 V tomto kontextu nás zajímá především funkce symbolů jako faktoru, který pomáhal šířit národní identitu a vzbuzovat v lidech důvěru v národ. V podmínkách státních národů a etablujících se národních států byla ovšem role symbolů bohatší: umožňovaly reprezentovat národ navenek, posilovaly důvěru občanů ve stát, le-gitimizovaly politické strany. 168 D. Wendt, Feindbild - seine biologischen and psychologischen Ursachen, in: R. Voigt (vyd.), Symbole der Politik. Politik der Symbole, Opladen 1989, str. 73 n.; A. K. Flohr, Fremdenfeindlichkeit. Biosoziale Grundlagen vom Ethnozentrismus, Opladen 1994, str. 251. 169 M. Weber, Gesammelte Aufsätze zur Wissenschaftslehre, Tübingen 1973, str. 332; F. J. Bauer, Gehalt und Gestalt in der Monumentalsymbolik. Zur Ikonologie des Nationalstaates in Deutschland und Italien 7860-7914, München 1992, str. 7 n. 170 K. W. Deutsch, Nationalism and Social Communication, str. 97; soustavně se touto otázkou zabýval B. Giesen, Die Intellektuellen und die Nation, Frankfurt/M. 1993. O cestách, které vedly ke vzniku národních symbolů, nepanu-■e raezi odborníky shoda. Centrální národotvorný význam přikládá ■^bolizaci etnických kategorií, jak víme, Anthony Smith, ve své te-orii označené jako etnosymbolismus. Ve starší literatuře (C. Hayes, ^Mathiez) ovšem najdeme názor, že národní symboly vznikaly nikoli jbora, z manipulované propagandy, nýbrž zdola, jako spontánní se-j^arizace náboženských kultů. Proti tomu lze namítnout, že národní jrtnboly „zdola" převažovaly v revolučních situacích a v podmínkách gze B národních hnutí. Tyto symboly nemusely nutně zdomácnět zevšeobecnět, ale pokud se tak stalo, dostaly nakonec - po úspěchu | 239 ^voluce či národního hnutí - povahu symbolů prosazovaných „sho-ra". Pokud byly symboly z období národní agitace spontánně přijaty, pak přežily až do doby, kdy se národ již plně zformoval. Pozoruhodné j( že základní formy, respektive typy národních symbolů se v téměř [shodné podobě prosadily ve všech formujících se národech a posléze |vnárodních státech.171 Zajisté můžeme v tomto případě počítat s intenzivním transferem symboliky a jejího smyslu, který byl usnadněn asynchronním průběhem formování evropských národů. Závažnějším problémem ovšem je objasnit, jakými metodami L podařilo v průběhu 19. století proměnit abstraktní ideje, které Jyto symboly vyjadřovaly, v reálné, tj. analyticky použitelné formy Ijyšlení a jednání současníků. Zde nevystačíme jen s poukazem na lospolitost jazyka ani odkazem na vzdělání. Další otevřenou otázni je vztah mezi národotvorným procesem, formováním národa 1a jedné a uplatňováním národních symbolů na druhé straně. Na ledne straně je zřejmé, že symboly hrály významnou roli při posiloví národní identity, na druhé straně je právě tak zřejmé, že jejich působení bylo podmíněno tím, že lidé, jimž symboly byly určeny, si íižjpředtím vytvořili a vzájemně sdíleli jistou představu o národě, ftspektive jistý stupeň etnické či národní identity.172 Rozhodně ne-pev období formování národa zaměňovat roli národních symbolů -;if již v jakékoli podobě - s jejich úlohou v období plně zformované-lo národa a „integrálního nacionalismu". Zejména nehistorikové se ioblibou dopouštějí nepřípustné zpětné projekce, která nerozlišuje PI E. Fehrenbach, Über die Bedeutung der politischen Symbole im Nationalstaat, Ifetorisdie Zeitschrift 213, 1971, str. 301 nn.; T. Nipperdey, Nationalidee und National-»kmal im 19. Jahrhundert, Historische Zeitschrift 206, 1968, str. 529 nn. K tematice pboliky viz take L. Gall, Die Germania als Symbol nationaler Identität im 79. und 20. Ja-mndert, Göttingen 1992, jako i výše uvedený sborník vydaný J. Linkem a W. Wulnn-K Nationale Mythen undSymbole in der zweiten Halte des 19. Jahrhundert. Přehledně r1» Německo H. Hattenauer, Geschichte der deutschen Nationalsymbole, München 1990. ^ W. Kaschuba, Die Nation als Körper, str. 291. roli symbolů pro současný nacionalismus od jejich úlohy v m' losti, ve zcela odlišných politických a společenských podmínkách.^ Všeobecně možná platí, že ze symbolů se stávaly v podmínV-' jejich masové aplikace stereotypy. Díky tomu se pak symboly m ui sou. stát nástrojem uplatnění politické moci v národním životě. V ladu s tím je také pozorování, že některé jednoduché symboly j^" například vlajky, národní kroje a barvy, mohly najít přijetí poměr ně snadno, kdežto složitější symboly čerpající například z histori a mytologie se dostávaly do roviny stereotypů za předpokladu v 240 I jejich adresáti získali v rámci všeobecného vzdělání alespoň ele mentární znalost faktografie národních dějin. Obdobné byly; Z(j-se, předpoklady pro uplatnění jevu, který někteří současní autoři označují jako „performativní akt", jímž národní symbolika vytváří novou realitu a stává se prožitkem.173 Je velmi obtížné pokoušet se o kategorizaci či typologii národních symbolů a dalších kulturních fenoménů sloužících k posilování národní identity. Pro základní orientaci je však třeba provést alespoň pracovní utřídění. Podle kontextu, v němž se symboly uplatňovaly, a podle jejich forem lze rozlišit několik skupin: 1. veřejné aktivity (průvody, slavnosti, pohřby, mítinky apod.), 2. verbální projevy (hesla, deklarace, zpěvy, hymny), 3. ikonografické symboly (obrazy, portréty, historické malířství, vlajky, známky, plakáty), flypy a jejich zrod nelze pozorovat izolovaně od sociálněpolitického 4. pomníky, 5. krajina a její složky.174 [untextu každé doby. Mezi faktory jejich vzniku doporučuje zařa- t sociální poměry, společenské styky a pracovní kontakty: jestliže :o styky slábly, vytvářela se živná půda pro negativní stereotypy, hospodářském kontextu mohly vznikat negativní i pozitivní ste-otypy podle toho, jaké místo v tomto prostředí zaujímaly národně relevantní zájmové rozpory. Nejbližší vztah měly národní stereo-ypy pochopitelně k politicko-ideologickému prostředí. Stereotypní negativní představa o vlastnostech národního nepřítele podmiňova-1 formulování pozitivních heterostereotypů o „nepřátelích nepříte-i".178 K sociálnímu, hospodářskému a politickému kontextu je třela doplnit ještě kontext historický: víme již, že „kolektivní paměť" Htřila k výrazným zdrojům pozitivních i negativních stereotypů. ložíte symboly se mohly stát základem národní imaginace prá- v jílcy tomu, že se dostaly do polohy stereotypů, které se obvykle ^aralcterizují jako „nekritická zobecnění, která jsou nepřístupná ^litickému přezkoumání" (H. Bausinger), „zjednodušující a generující soudy s citově hodnotící tendencí" (U. Quasthoff), „pevná seSvědčení, každodenní kategorizace a typizace okolního světa", i se vztahují k realitě a ovlivňují ji (K. Roth).176 Ať již v podobě představ o ostatních (heterostereotypy) či s0bě samých (autostereotypy) fungují stereotypy jako systémo-^ nástroj pro vytváření a udržení představ příslušníků skupiny j sobě samých a připravují tak zařazení jedinců pomocí jistých pře-^m daných ukazatelů. Díky tomu pak je možné zvýraznit rozlišení mezi „MY" a „ONI". Klasifikující stereotypy pomáhají jedinci ori-jjitovat se v záplavě informací a v kontextu formování národa jej vedou k „národní imaginaci" tím, že jej učí redukovat složitost re-ility, zjednodušovat hodnotící pohled na své místo ve společnosti, [ím mu usnadňují přijetí nově nabízené identifikace s národem.177 Hodnotící povaha národních stereotypů implikovala pochopitelně dichotomii převážně kladných autostereotypů (představ vlastním národě) a obykle záporných heterostereotypů (představ národě jiném). A. Suppan správně upozorňuje, že národní stere- 241 5.4 STEREOTYPY Ptáme-li se s W. Kaschubou, jak (a proč) se podařilo v podmínkách 19. století proměnit abstraktní národní ideje a hodnoty v „reálné", analyticky postižitelné formy myšlení a jednání, neobejdeme se bez úvahy o roli stereotypů a bez jejich studia.175 Abstraktní ideje 173 E. Fehrenbach, Über die Bedeutung der politischen Symbole im Nationalstaat, str. 297. Ke konceptu performativity srv. K. Šíma, Národní slavnosti šedesátých let 19. století jako performativní akt konstruování národní identity, CCH104, 2006, str. 84 nn. 174 W. Smith, National Symbols, in: A. Motýl (vyd.), Encyclopedia of Nationalism \ London, San Diego 2001, str. 522 n. Autor rozlišuje - spíše ovšem se zřetelem k současnosti - čtyři významné sféry uplatnění národních symbolů: 1. aktivní symbolismus projevovaný na veřejných oslavách a poutích, při výročích, pohřbech apod., 2. verbální symbolismus vyjádřený v projevech a prohlášeních, hymnách, písních, heslech, 3. konkrétní symbolismus projevující se v národním zhodnocení krajiny, řek, hor, budov, 4. graficky symbolismus vyjádřený v obrazech, plakátech, dekoracích. 175 W. Kaschuba, Die Nation als Körper, str. 291. p6 U. Quasthoff, Soziales Vorurteil und Kommunikation. Eine sprachwissenschaftliche mlyse des Stereotyps, Frankfurt/M. 1973, str. 28; K. Roth, Bilder in den Köpfen, in: '.Heuberger, A. Suppan, E. Vyslonzil (vyd.), Das Bild vom Anderen. Identitäten, Mentalen, Mythen und Stereotypen in multiethnischen europäischen Regionen, Frankfurt/M. m, str. 23. V K. Roth, Bilder in den Köpfen, str. 33 nn. '8 A. Suppan, Identitäten und Stereotypen in multiethnischen europäischen Regio-pn, in: W. Heuberger et al. (vyd.), Das Bild vom Anderen, str. 16 n. Zabýváme-li se úlohou stereotypů jako národně formativní^ činitele, musíme brát v úvahu nejen rozdílnost zdrojů, z nichž vy růstaly, ale také rozdíly v jejich společenském rozšíření, v jejiCri „reprezentativnosti". Národní stereotypy nelze považovat za cosi pevného a uzavřeného, za postoje, které jsou přijímány autory ticky a od počátku všemi příslušníky národní pospolitosti. Vždyje třeba rozlišovat sociální a kulturní prostředí, kde stereotyp vznik] od jeho dalšího osudu, od stupně jeho přijetí (či nepřijetí) příslug! niky národní pospolitosti. Tento rozdíl bude zde ilustrován na stereotypu germánského hrdiny. Jestliže budeme tento stereotyp rekonstruovat podle toho jak se utvářel v umělecké dílně dvou německých autorů - Richarda Wagnera a Felixe von Dahna, dostaneme velmi působivý obraz dichotomie germánského a negermánského hrdiny. Germánský hrdina byl plavovlasý, modrooký a měl zdravou barvu pleti, ne-germánský hrdina byl černovlasý a bledý. Germánský hrdina byl optimistický a doufající, jeho protějšek pesimistický a bez naděje. Byl-li germánský hrdina brutální, byla to brutalita spontánní, zatímco jeho protějšek byl brutální promyšleně. Germánský hrdina byl osvoboditel, jeho protějšek pouhý vůdce.179 I když víme, že díla obou autorů se těšila značné popularitě, je nesporné, že tato dichotomie nebyla původně jakýmsi „obecně německým" stereotypem, nýbrž názorem jistého poměrně úzkého okruhu vzdělanců. Je více než pravděpodobné, že by obraz germánského hrdiny v očích německých vzdělanců oné doby vypadal jinak, kdybychom zvolili jako pramen díla jiných německých autorů. Teprve postupem doby převážil právě Dahnův a Wagnerův pohled a dostal se do roviny národních stereotypů. Je mimochodem příznačné, že šlo o stereotyp vyrůstající z kontextu „shora" usměrňovaného historického vědomí, nikoli ze sociálních či pracovních vztahů. Odtud také především válečnické charakteristiky národního hrdiny. ?eny téměř výlučně panovníkům a světcům (resp. biblickým posta-f£jn) a symbolické postavy z minulosti se soustřeďovaly na antiku; 0J konce století se situace změnila. Začínaly se stavět pomníky slavným současníkům i konkrétním hrdinům z národní minulosti bez ohledu na jejich urozenost. Symbolika pomníků již nevyjadřovala jjii oslavu panovníka, zbožnost či abstraktní ctnosti, nýbrž oslavu konkrétních zásluh a úspěchů.180 Příznačný je také časový posun v prosazování nové koncepce pomníku. Zatímco ve Francii šla nová koncepce ruku v ruce s revolučním kvasem a s napoleonskými válkami, ve střední Evropě lze y téže době hovořit spíše o modifikacích. Pantheon a Are de Triom-phe hovořily výrazně národním jazykem, Marseillaisa Fr. Rudého i roku 1836 již prezentuje obraz řadových bojovníků v pohybu.181 francouzské pomníky padlým jsou koncipovány jako pomníky hrdinům; kteří bojovali za národ, pruské pomníky hovoří o boji za krále jvlast. Dokonce i vojáci, kteří padli v boji proti revoluci roku 1848, dostali náhrobky jako hrdinové, kteří dali život za krále a vlast.182 V Rakousku se již rovněž začaly stavět pomníky vojenským velitelům, ale až do poloviny 19. století se udržovala zásada, že padli za svého panovníka (zřídka také se zmínkou o vlasti). Zatímco v přípa-lě pruských pomníků bylo za změněných podmínek možno transponovat myšlenku vlasti do myšlenky národa, v rakouském přípa-lé neměly pomníky žádný explicitně národní potenciál.183 Ostatně ani nápis nad hromadným hrobem rakouským vojáků, kteří padli tPraze při potlačování červnového povstání 1848, nehovoří o králi ivlasti, nýbrž jen o braven Soldaten. Projekt autenticky národního pomníku vyrůstal v podmín-tách formujícího se národa z dvojí výchozí situace. Mohl přicházet ,shora", tj. být dílem politického rozhodnutí vládnoucích elit. Tak tomu bylo v případě Are de Triomphe, tak tomu bylo také v případě německé Walhally, která se zrodila v hlavě bavorského krále 5.5 NÁRODNÍ POMNÍKY A [80 M. Agulhon, La „statuomanie" et l'histoire, Ethnologie francaise 8, 1978, IKONOTRAFICKÉ SYMBOLY \^ nn-; Lerner' TÍ1e Nineteenth-Century Monument, in: M. Ringrose, A. J. Ler-llvUrNUorvMrlV-ls. k (vyd.), Reimagining the Nation, 1993, str. 179. p A. J. Lerner, The Nineteenth-Century Monument, str. 191; H. Boockmann, Denk-Historická paralela mezi prosazováním občanské společnosti a ces- bäler. Eine Utopie des 19. Jahrhunderts, Geschichte in Wissenschaft und Unterricht 28, tou k modernímu národu se zřetelně projevila ve vývoji konceptu [77, str. 165. pomníků od 18. do 19. Století. Až do 18. Století byly pomníky výhra- * M. jeismann R Westheider Wofür steht der Bürger?, in: R. Kosseieck, M. jeis-poraniKU uu ±0. uu ±y. dl j j r ,ann (vy(J^ Qer pojiťlsche Totenku/t Kriegerdenkmäler in der Modeme, München 1994, K.23nn.;M. der deutschen Literatur des f 147 nn. der zweiten G B. Matschke-von Wicht, Zum Problem des Kriegerdenkmals in Österreich in der 1. Wte des 19. Jahrhunderts, in: tamtéž, str. 51 nn. Hettling, Bürger oder Soldaten? Kriegerdenkmäler 1848-1854, in: tamtéž, 179 M. Titzmann, Die Konzeption der „Germanen" in 19. Jahrhunderts, in: J. Link, W. Wülfing, Nationale Mythen und Symbole in Hafte des 19. Jahrhunderts, str. 136. Ludvíka I. Iniciativa k budování národního pomníku či památný P°spoli. Případě mohla ovšem vycházet shora jen tehdy a tam, kde národní tost vykazovala plnou sociální strukturu. Tak tomu bylo v státních národů, jako byl národ francouzský, či v případě sjedn vacích národních hnutí, jako bylo hnutí německé či italské.184 °C° Inicitativa mohla ovšem vycházet také „zdola". Vzhl H k omezeným finančním možnostem zůstávalo často při zbožn' přáních, jako bylo například volání Siebenpfeifferovo na Hamb v ské slavnosti po vytvoření národního pomníku, který by vyjájj-j 244 I „majestát německého národa".185 Reálnější základ měl jiný projekt „zdola" - postavit pomník Arminiovi (Hermannovi) na předpoklá daném místě vítězství Germánů nad Římany v Teutoburském lese Byly pořádány sbírky, které byly v předbřeznovém období nejprve motivovány spíše touhou oslavit regionálního hrdinu, ale přerostly ve sbírky motivované národně. Vlastní nákladná realizace obrov ského pomníku se ovšem stala v šedesátých letech dílem iniciativy „shora" a dostala nakonec povahu megalomansky nacionálni.186 V situaci národních hnutí ovšem zůstávala myšlenka národních pomníků v poloze snů a zbožných přání, a to hned ze dvou důvodů: za prvé, předáci hnutí nemohli počítat s finančním zabezpečením takového projektu, za druhé, postavení národního pomníku záviselo na politickém souhlasu státních elit. Jestliže tedy například Jan Jeník z Bratříc, vlastenecky smýšlející vysloužilý důstojník a josefinista, si počátkem 19. století zapsal, že by na Karlově mostě v Praze měly místo soch svatých stát sochy slavných Cechů, jako byl například Jan Hus, šlo o drzý žert, jehož realizovatelnost nebral ani sám autor vážně. Dále je třeba vzít v úvahu, že pomníky byly původně záležitostí především urbánní, takže po dlouhou dobu leželo jejich budování mimo obzor představ příslušníků etnické skupiny. Teprve poté, co národní hnutí dosáhlo své masové fáze, mohl se sen o národních pomnících stát skutečností: u nás byl jako prvý postaven pomník tvůrci českého národního programu Josefu Jung-mannovi. Nešlo o českou výjimku: obecně platí, že teprve s nástupem masového národního hnutí začaly vznikat pomníky s národně demonstrativním posláním. Všechny tři velké německé národní monumenty - Hermannův pomník, pomník Germanie a památní'. Fridricha Barbarossy (tzv. Kyŕíhäuser) - vznikly, respektive byiy taveny teprve po sjednocení Německa. Také francouzská para- ■kého I Hermannovu pomníku - (mnohem skromnější) pomník gal- ítfP náčelníka Vercingetorixe - byla postavena teprve v období ná-lU tzv. integrálního nacionalismu za vlády a z iniciativy císaře M>oleona III. Také v Itálii se národní pomníky vztyčovaly teprve poté, co byl d politicky sjednocen. Při jejich stavbě se projevila velmi zřetelně ^jjjolejnost boje za jednotu národa. Demokratické křídlo italské ve-jjjjjosti prosazovalo pomníky Garibaldiho, konzervativní křídlo pak pomníky krále Viktora Emanuela II. Garibaldi byl přitom vybaven | 245 tributy, které v německých poměrech patřily výhradně šlechtě: jel U koni a byl ozbrojen kordem. Jakýmsi symbolickým kompromisem lylo zobrazení schůzky z Teana, kde Garibaldi předává moc králi.187 feprve v podmínkách integrálního nacionalismu se stal myslitelným jegalomanický projekt pomníku Viktora Emanuela II. v Římě. Typologie národních pomníků tedy nemůže být nadčasová nemůže ani ignorovat zásadní rozdíl mezi dvěma typy formová-moderního národa. Pod tímto zorným úhlem je třeba posuzovat jožnost aplikace Nipperdeyovy typologie, která rozlišovala pomní-•y národně-dynastické (resp. monarchické) a národně demokratic-y dále pak památný kostel (míněna katedrála v Kolíně nad Rý-iem), pomník národní vzdělanosti a kultuře a konečně památník iírodního sjednocení. Odhlédnuto od skutečnosti, že kritérium iomparace je zde poněkud nejednotné, není tato typologie apliko-iitelná na pomníky, které vznikaly v podmínkách národního hnutí. Úlohu pomníků v procesu formování národa je třeba posukovat a relativizovat přihlédnutím k několika dalším okolnostem. Především nelze pomníky (a národní symboly vůbec) považovat za jednoznačný výraz národního konsenzu. Spory o národní relevanci i»mníků a jejich interpretaci patřily k běžným složkám veřejného iivota, a proto je třeba úlohu pomníků posuzovat nikoli izolovaně, lýbrž celkově.188 Dále je třeba vzít v úvahu, že pomníky byly záro-;eň uměleckými díly a jejich interpretaci nelze zužovat na politickú funkci.189 Nej významnější okolnost pro posouzení národního významu ramníků však vyplývá z určení jejich místa v komunikační síti. 184 T. Nipperdey, Nationalidee und Nationaldenkmal im 19. Jahrhudert, str. 531. 185 G. Mosse, Die Nationalisierung der Massen, str. 67 n. 186 Ch. Tacke, Denkmal im sozialen Raum. Nationale Symbole in Deutschland undfnn-kreich im 79. Jahrhundert, Göttingen 1995. S7 F. J. Bauer, Gehalt und Gestalt in der Monumentalsymbolik, str. 35 nn. 1 H.-G. Haupt, Ch. Tacke, Die Kultur des Nationalen, str. 272. O podobných rozpo-*ch v českém prostředí srv. Z. Hojdaj. Pokomý, Pomníky a zapomníky, Litomyšl 1996. P T. Nipperdey, Nationalidee in der Monumentalsymbolik, str. 575 n.; H. Boockmann, knkmäler, str. 163; F. J. Bauer, Gehalt und Gestalt und Nationaldenkmal in 19. Jahrhundert, str. 19. I Na rozdíl od tištěného slova a tiskem šířeného obrazu byl umístěn na iednom místě, nemohl přilít za svvmi nbipVf,. ^,0lllIiík umístěn na jednom místě, nemohl přijít za svými objekty -ale naopak: občané musili putovat k pomníku. To na jedné ^ omezovalo v době vzniku jejich publikum na lidi, kteří žili tě a na ty, kdo byli dostatečně majetní, aby si cestu k pomník^ vzdálených míst mohli dovolit. Na druhé straně však umístěn'11 ^ mníků ve volném prostoru otevíralo později možnost organiz ^° putování k nim a proměňovat je ve specifické národní slavnosti^ nichž se účastníkům také plně vysvětlila národní symbolika r> ' ^' ku. V tomto ohledu byl spíše formální rozdíl v tom, zda se ponuky celonárodního významu stavěly v metropolích, či zda wr l v otevřené krajině, ať již proto, že národní hnutí nemělo historiek-centrum (případ Německa), či z jiných důvodů. Ze všech těchto výhrad a vymezení vyplývá, že národní sym boly vyjadřované v pomnících nemohly sloužit jako zdroj národní agitace a nestály tedy u kolébky moderního národa, nýbrž tvořil významnou sílu, která teprve dodatečně, v podmínkách etablova^ ného národa, upevňovala, modifikovala, konkretizovala existující již národní uvědomění, prosadivší se již národní identitu. Záleželo pak na konkrétním obsahu a interpretaci, zda symbolické poselství pomníku směřovalo spíše k posilování agresivního nacionalismu vojenských atributů národa, či spíše k upevňování prostého vědomí sounáležitosti a úcty ke kulturnímu odkazu předků. Pomníky nebyly ovšem zdaleka jedinou formou ikonografické symboliky. Specifické místo zaujímala v národní agitaci zobrazení národní minulosti, ať již v podobě historismu v malířství, či v podobě redukce historie na symbolickou figuru, lokalitu či událost. Historismus tvoří ikonografickou paralelu ke konstrukci národních dějin a národních mýtů. Pro jeho charakteristiku tedy platí to, co bylo výše řečeno o využití historie v procesu národního uvědomování. Obrazy dějinných scén doprovázely historickou naraci obvykle od samého počátku národního hnutí a byly tedy účinným nástrojem národní agitace. Také zde platí, že vedle agitačních obrázků pro lid si stát, respektive majetné národní elity pořizovaly náročná rozměrná díla, epopeje ze starších či nejnovějších dějin, které ovšem řadoví příslušníci národa mohli v originálu spatřit jen občas, při návštěvě putovní výstavy či prostoru veřejné instituce. Tento typ historismu není ovšem invencí národního státu, ale má své kořeny v italské renesanci. Masově účinnější byla zjednodušená ikonografická symbolika která využívala symbolů stávající či historické státnosti (lev, orel), národních světců (sv. Ludvík ve Francii, sv. Václav v českých ze- ,^ sv. Olaf v Norsku, sv. Štěpán v Uhrách, sv. Patrik v Irsku "(j) Čí stylizovaných, generalizujících postav národní mytologie. 'emuS^° Jen 0 ^a^ne postavy symbolizující vlastní národ, lita^ 0 Postavy symD°lizuJící negativní stereotypy o „nepříteli", |^]co byl J0!111 Bun reprezentující Anglii v německých očích, němec-r' Michl vyjadřující negativní stereotyp Francouzů a naopak lehká Ijjvlca Marianne jako negativní symbol Francie z pohledu Němců.190 I když ženě byla v politickém životě národa, respektive v sa-0tném národním hnutí přisouzena jen podřízená role a národní jápas byl téměř výlučně mužskou záležitostí, zaujímala ženská po-jtava mezi národními symboly obvykle přední místo. Francouzské f£voluční Marianne, která symbolizovala jednotný národ a svrcho-lid, odpovídala Germania, původně rovněž jako symbol nového německého národa vznikajícího z vůle lidu. Tak tomu bylo ještě roku 1848, ale paralelně s tím se objevuje Germania jako žena ozbrojená mečem a štítem, která byla později adaptována pro potřeby ednoceného německého státu. Ze symbolu svobody národa se stal symbol věrně oddaného lidu.191 Paralelně k postavám Marianne a Germanie byly konstruovány symbolické postavy Itálie, Polonie, matky Dánky, Hispánie, Čechie, lile žádná z nich nedosáhla popularity prvých dvou. Samostatně se naproti tomu zrodila symbolická postava Helvetie, kterou najdeme slovem zmíněnu již roku 1750 a zobrazenu 1780 jako symbol svo-liody (Helvetia lihera). V této poloze nebyla přijatelná pro konzervativní horské kantóny, které dávaly přednost symbolickým vyobrazením Viléma Telia. Teprve díky vítězství liberálů se Helvetia stala 'roku 1848 symbolem ústavnosti a dostala se na známky i mince, L to navzdory nechuti horských kantonů, které preferovaly helvet-ský kříž.192 Obraz ženy jako symbolu národa se nejednou přenesl i do obecnější roviny, v níž se národ prezentuje jako matka-vlast, která klade legitimní nároky na své syny - příslušníky národa. Tento posun byl snazší tam, kde existovala tradice státního národa, kde již od pozdního středověku zaujímal v morálním kodexu významné místo 190 G. Gadoffre, French National Images and the Problem of Stereotypes, International Social Science Bulletin 3, 1951, str. 583; D. McCrone, The Sociology of Nationalism, str. 46 nn. 191 L. Gall, Germania - eine deutsche Marianne?, Bonn 1993, str. 14 nn.; G. Brunn, Germania und die Entstehung des deutschen Nationalstaates, in: R. Voigt, Symbole der folitik, str. 105 nn. 192 G. Kreis, Helvetia im Wandel der Zeiten. Die Geschichte einer Repräsentationsfigur, Zürich 1991, str. 35 nn. princip pro -patria mori a představa o amor patriae. Ztotožnění ná roda s ženou-matkou bylo usnadněno tam, kde termín „národ" h v místním jazyce femininem, jako například v němčině a francouz štině (nikoli však v češtině). Nepříliš přesvědčivá je naproti torrm antropologická konstrukce, která vysvětluje sepětí národa se ženou tím, že moderní národ jako nový organismus nemohl být sp0jen s mužem, jenž reprezentoval kontinuitu a tradici, zatímco žena již svým mateřstvím navozovala představu zrodu čehosi nového.193 Vše, co zde bylo řečeno o úloze ženy jako národního symbo 248 I lu, je ovsem založeno na výzkumu soustředěném na statní národy a Německo. Poměrně velmi málo víme o tom, zda tato konstrukce odpovídá také situaci národů, které se formovaly cestou národních hnutí. Dílčí poznatky naznačují, že také tam se s obdobnou symbolikou setkáme, ale nezdá se, že by hrála tak významnou roli jako v případě německém či francouzském. O příčinách tohoto rozdílu se lze jen dohadovat. Na tomto místě postačí snad poukaz na paralelu mezi rolí symbolu - ženy a rolí národního pomníku: stejně jako národní pomník sehrála žena jako národní symbol významnou funkci ve stadiu masového národního hnutí, tedy nikoli v procesu iniciace, nýbrž v kontextu posilování národní soudržnosti. Tím ovšem nemá být řečeno, že v období národní agitace ženy zcela chyběly. 5.6 NÁRODNÍ SLAVNOSTI Slavnosti se lišily od všech předchozích složek kulturní konstrukce národa především tím, že neměly povahu jednosměrně provozované činnosti, ale že jejich podstatu tvořila interakce mezi organizátory a adresáty národně uvedomovací činnosti. Tato interakce nebyla zprostředkována tištěným textem ani ikonografickými symboly. Přítomnost živých lidí činila mluvené slovo základním komunikačním prostředkem. Samozřejmým rysem a předpokladem úspěchu byla tedy veřejná povaha národní slavnosti, její zařazení do veřejného prostoru. Teprve v tomto prostoru bylo možno vyvinout formy komunikace, které se vyznačovaly značnou cílevědomostí: snažily se ovlivnit, respektive formovat kolektivní vědomí. „Veřejnost" měla ovšem širší význam: patřila ke klíčovým katego- ^jj! v úsilí o modernizaci politického života a o vytváření moder-/ politické kultury, která zahrnovala představu transparentnosti, jfobodné výměny názorů, hledání konsenzu. Bez veřejného mínění l^ly úspěšné slavnosti usilující o politickou emancipaci a národní legraci nemyslitelné.195 Stejně jako bylo veřejné mínění nemyslitelné bez svobody tis-Ľ byly politické, respektive národní slavnosti nemyslitelné bez jíobody shromažďovat se pod širým nebem. Již tím je dáno časo-L vymezení: v podmínkách politického útisku bylo jejich konání 'jemožné. Bylo by však unáhlené dedukovat, že absolutistický re- | 249 íjjn neznal slavnosti. Zajisté, slavnosti se konaly i v raně novově-tóch společnostech, chyběl jim však právě onen atribut veřejnosti. Jestliže přijmeme německou kategorizaci, která odlišuje spontánní , radostnou Fest od plánované, organizované a na jistý vážný cíl jrientované Feier,196 zjistíme, že oba typy sice existovaly již v době jiředmoderní, ale obvykle jako aktivity v podstatě náboženské uskutečňované pod přísnou církevní, státní či vrchnostenskou kontrolou. Proto podle některých badatelů nelze v předmoderní době dělat rozdíl mezi Fest a Feier: teprve Velká francouzská revoluce učinila iFeier slavnost ve smyslu nástroje politické mobilizace a oddělila jod apolitické a nezávazné oslavy, jak bychom možná termín Fest lohli přeložit do češtiny.197 Ať již tomu bylo jakkoli, revoluce skutečně vyvinula slavnosti o nástroj politické emancipace i uniformizace. Jejich pořadatelé iédprně přebírali některé lidu známé formy náboženských slavnos-í_ale dávali jim nový obsah orientovaný na pozemské záležitosti, íakové slavnosti pod širým nebem vyvolávaly v účastnících pocit ijednocení a pospolitosti, i když po jejich skončení se lidé vrátili í svým obvyklým sporům a konfliktům. Vedle vytváření masové oajality byly slavnosti významným prostředkem komunikace „dobití" a odstrašovací demonstrace síly „navenek". Teze o primátu 193 T. Sandkühler, H.-G. Schmidt, „Geistige Mütterlichkeit" als nationaler Mythos im Deutschen Kaiserreich, in: J. Link, W. Wülfing, Nationale Mythen und Symbole in der zweiten Hälfte des 19. Jahrhundert, zejm. str. 241 nn. 194 F. J. Bauer, Gehalt und Gestalt in der Monumentalsymbolik, str. 5 n. 55 D. Düding (vyd.), Öffentliche Festkultur. Politische Feste in Deutschland von der Auf-kung bis zum Ersten Weltkrieg, Reinbek bei Hamburg 1988, str. 10 nn.; M. Hettling, ;Nolte (vyd.), Bürgerliche Feste. Symbolische Formen politischen Handelns im 19.Jahrhun-iert, Göttingen 1993. 56 M. Maurer, Feste und Feiern als historischer Forschungsgegenstand, Historische mhrift 253,1991, str. 103 n. ?7 W. Gebhardt, Fest, Feier, Alltag. Über die gesellschaftliche Wirklichkeit des Menschen »dihre Deutung, Frankfurt/M. 1987, str. 155 nn. K. Šíma užívá v tomto kontextu také tfmínu „festivita", snad jako střešního pojmu - nebo také proto, že čeština nemá ekvi-älenty k termínům Fest a Feier, K. Šíma, Národní slavnosti šedesátých let 19. století, Ir. 85, 97,108. francouzské revoluce má ovšem svoji vážnou trhlinu: víme totiž že anglické mítinky byly již v predrevoluční době formou politi^ veřejnosti. Chyběly jim však možná prvky slavností i prvky národ-ního zápalu a především: nestaly se vzorem pro politické slavnosti v dalších zemích evropského kontinentu. Podobně jako ve Francii (a na rozdíl od Anglie) využívali organizátoři národních slavností také tradičních oslav a dalších forem pospolitosti, které měly pu. vodně náboženský obsah a v nichž se mísily prvky moderní s tradičními, takže nepřekvapí, že nejednou obsahovaly případně i oslavy 250 I feudální vrchnosti. Ke slavnostem patřil také rituál, který zajišťoval, respektive demonstroval, že jedinec přijímá mýtem strukturovanou příslušnost k národní pospolitosti. V rituálu se posiloval vztah jedince k národu a jeho minulosti. Tento vztah byl potvrzován stálým opakováním a vyvoláváním iluze nadčasovosti. Rituály nepůsobily racionálně, ale emocionálně a vyvolávaly pocit sounáležitosti. Dodržování jednotného rituálu, který se postupně dotvářel, posilovalo představu národa jako jediného těla a podporovalo proces socializace v rámci národa.198 Vedle rituálu měly národní slavnosti řadu dalších charakteristik, které určovaly do jisté míry také jejich specifiku. Slavnosti byly protikladem každodennosti a akcentovaly často radostný únik z této každodennosti. Podle některých autorů ovšem byly zároveň - aniž to verbalizovaly - nástrojem nadvlády politicky a hospodářsky mocných.199 Pro historický výklad je ovšem neméně důležité ptát se, v jakém kontextu se slavnosti pořádaly a jaké obsahy tematizovaly. Pod tímto zorným úhlem můžeme naznačit jistou typologii slavností podle toho, v jakém kontextu byly pořádány: 1. slavnosti navazující vědomě či nevědomě na starší tradici náboženských, dynastických či lidových oslav, 2. připomínky významných událostí národních dějin, 3. výročí osobností národního života, respektive jejich pomníků, 4.. pohřby národních velikánů, 5. politické mítinky vyjadřující politické požadavky, 6. tělovýchovné (a případně i vojenské) slavnosti. Návaznost na náboženské a dynastické oslavy sledujeme především u slavností, které se konaly v rané fázi národního hnuti. Polské pouti k Panně Marii Czestochowské, která zachránila Polsko před Švédy v polovině 17. století, měly svůj „národní" podtext jiz . raném novověku. Nemohly však pokračovat poté, co se Czestocho-„a dostala do ruského záboru. Na starou dynastickou tradici navaloval pokus učinit z krakovského Wawelu jakýsi polský Pantheon, Mede byli pohřbíváni kromě králů také významní předáci národního zápasu, jako Tadeusz Kosciuszko.200 Církevní oslavy v Uhrách byly již koncem 18. století rozšířeny o maďarskou národní komponenta. Příznačně byl mezi národní svátky, které uznávali i kalvinisté, zařazen také svátek sv. Štěpána. Také oslavy dynastických svátků, jako byly císařovy narozeniny či císařská návštěva v Uhrách 1817, [se pojímaly zároveň jako národní oslavy. Vyvrcholením byla pocho- | 251 pitelně korunovace Františka Josefa uherským králem po rozdělení monarchie roku 1867.201 Naproti tomu se dynastické svátky konaly v českém prostředí právě jen jako oficiální svátky bez národní noty, aniž byly transformovány v národní slavnosti. Naopak, v době návštěvy císaře Františka Josefa v Praze roku 1868 dokonce organizovali čeští vlastenci ostentativně výlety mimo Prahu. Návaznost na dynastickou tradici se projevovala spíše v kultu korunovačních klenotů jako symbolu někdejší státnosti. Jejich oslava roku 1866 jako by byla replikou slavnostního „návratu" klenotů z Vídně do Prahy roku 1790.202 Prvé velké národní slavnosti se konaly roku 1848 pod středočeským vrchem Říp, kam byl lokalizován mýtus o příchodu Čechů do země. Tato slavnost měla ovšem svého předchůdce v pravidelných církevních poutích ke kostelíku sv. Jiří na vrcholu kopce, které se konaly vždy v den světcova svátku.203 Také německé národní slavnosti se zprvu odehrávaly v kontextu náboženské tradice, zejména díky Martinu Lutherovi. Jeho oslavy dostaly nadkonfesní povahu: Luther byl oslavován především jako velký Němec. Příznačně byl do oslav zakomponován německý dub.204 Prvá slavnost německých Burschenschaftů byla roku 1817 záměrně lokalizována a datována k Lutherovu výročí. Oslava prvého výročí bitvy u Lipska, kterou organizovali vlastenci kolem 198 R. Voigt (vyd.), Symbole der Politik, str. 12 nn. 199 M. Maurer, Feste und Feiern als historischer Forschungsgegenstand, str. 102 n. 200 S. Grodzinski, Nationalfeiertage und öffentliche Gedenktage Polens im 19. und 20. Jahrhundert, in: E. Brix, H. Stekl (vyd.), Der Kampf um das Gedächtnis. Öffentliche Gedenktage in Mitteleuropa, Wien 1997, str. 207 n. 201 K. Sinkó, Zur Entstehung der staatlichen und nationalen Feiertage in Ungarn, in: tamtéž, str. 253 n. 202 J. Pokorný, J. Rak, Öffentliche Festtage bei den Tschechen, in: tamtéž, str. 172 n. 203 Souhrnně ke vztahu náboženství k národu srv. M. Schulze-Wessel (vyd.), Nationa-kierung der Religion und Sakralisierung der Nation im östlichen Europa, Stuttgart 2006. 204 J. Burkhardt, Reformations- und Lutherfeiern. Die Verbürgerlichung der reforma-torischen Jubiläumskultur, in: D. Düding (vyd.), Öffentliche Festkultur, str. 212 n. E. M. Arndta, měla povahu lidových veselie s ohněm a písněmi a na Absenci národního svátku v Německu suplovaly do jisté míry vazovala tak na starší lidové tradice. Zpívaly se písně nejen vlaste o^W vý1"0" bitvy u Lipska. Jejich rétorika a rituály se sice nijak necké, ale také náboženské. Nechyběl ostatně ani oltář a bohoslužb výrazně nem^nny< ale dostávaly inovovaný politický obsah podle za padlé. Starozákonní analogie byla verbalizována připomínkou fflěnící S6 situace- Totéz Platí 0 zmíněných již oslavách Martina Lu- Hospodina, jenž Mojžíšovi zvěstoval osvobození lidu Izraele. BitVa thera' které se Posunovaly od reformačních oslav k oslavám národ- byla interpretována jako vítězství Dobra nad Zlem a teprve v tomto ním' Príznačně ^yla v období integrálního nacionalismu ustavena kontextu byla vyjádřena touha po národním sjednocení.205 cnolečnost pro německé národní slavnosti (Gesellschaft Deutscher liľ a. A 207 Na tradici lidových oslav navazovaly prvé národní slavnosti or- bíationalrestej. ganizované estonskými a lotyšskými vlastenci od konce šedesátých V podmínkách etablovaného již národního státu se obvykle let. Byly to slavnosti pěvecké, jakési vlastenecké festivaly, k nimž realizoval Precn°d od národní slavnosti k národnímu svátku, jenž organizátoři přizvali vesnické sbory, které do té doby působily tedy většinou stál již mimo kontext formování národa. Tomuto sbory obstarávající zpěv při bohoslužbách na jednotlivých farnos- pravidlu se vymyká nacionalizace irského svátku sv. Patrika a také tech. Vedle zpěvu písní, zprvu většinou duchovních, přibývalo vlasteneckých písní a projevů pronášených na veřejnosti v estonštině, respektive lotyšštině. Při interpretaci těchto pěveckých slavností je třeba vzít v úvahu také skutečnost, že v podmínkách carského Ruska byly jiné formy veřejného shromažďování a slavností nemyslitelné. - Národní pěvecké slavnosti obdobného charakteru začali ve zcela odlišných politických podmínkách organizovat vlastenci ve Walesu od poloviny 19. století. Také zde šlo o navázání na tradici, v tomto případě na tradici středověkých keltských bardů - pěvců epických písní. Tato tradice byla ovšem zcela přerušena a její „obnovení" bylo ve skutečnosti novým počátkem. Slavnosti připomínající výročí významných národních událostí byly po výtce moderním fenoménem, stejně jako pronikání historického vědomí do řad neprivilegovaných vrstev obyvatelstva. Inspirací i symbolem počátku tohoto typu slavností byla oslava prvého výročí pádu Bastily v Paříži inscenovaná ovšem ještě se silnými prvky lidové lSlava norského dne ústavy. Norská specifika spočívala v tom, že shromáždění zástupců národa v Eisdvollu přijalo ústavu a vyhlásilo nezávislost, ale tato nezávislost se neuskutečnila. Od třicátých let byl pak slaven den přijetí ústavy, 17. květen, jako neoficiální národní svátek, jako manifestace národní sounáležitosti. Běžné byly ovšem i v podmínkách národního hnutí slavnosti itt příležitosti významných národních výročí - ovšem za předpokladu, že konstrukce národních dějin umožňovala vůbec taková výročí najít. Tak například organizovali polští vlastenci slavnosti při příležitosti výročí májové ústavy z roku 1791, Kosciuszkova povstání 1 roku 1794, Lublinské unie mezi Polskem a Litvou z roku 1569 1 dokonce i vítězství nad Řádem německých rytířů u Grunwaldu raku 1410. Všechny tyto slavnosti bylo ovšem možno pořádat jen í rakouském záboru - v Krakově a Lvově. Národní maďarské slavnosti připomínaly - vedle centrálního svátku sv. Štěpána - osvobození Budy od Turků roku 1686 a zejména revoluci 1848. České Fest. Cesta 14. července od významného výročí k národnímu svátku národní hnutí připomínalo národními slavnostmi spíše tragické byla v porevolučním období ovšem složitá. Za vlády Ludvíka Filipa události národních dějin - bitvu u Lipan 1434,. která byla považo- se projevovala tendence k oslavám 31. července (1830), monarchisté rána za tragický konec husitské revoluce, a především pak porážku stavěli proti revolučním výročím den Jany z Arku, Napoleon III. se českých stavů habsburským vojskem v bitvě na Bílé hoře roku 1620. pokusil vyhlášením 15. srpna o syntézu náboženského svátku Nane- Bohatou látku poskytovaly národním slavnostem významné bevzetí Panny Marie a výročí plebiscitu, jímž se dostal k moci. Tepr- »sobnosti z mytologické i nedávné minulosti. Nejčastější příležitostí ve 3. republika učinila roku 1880 14. červenec národním svátkem, byla jejich výročí a odhalování jejich pomníků. Německým oslavám který byl doprovázen slavnostmi a demonstrací vojenské síly.206 odhalení Hermannova pomníku v Teutoburském lese odpovídaly francouzské oslavy galského vojevůdce Vercingetorixe. Masového _ měřítka dosáhly oslavy Schillerovské roku 1859 v Německu, obdob- 205 S.-L. Hoffmann, Mythos und Geschichte. Leipziger Gedenkfeiern der Völkerschlacht „ý rozsaj1 mgiy v maďarském národním hnutí oslavy básníka Petö-im 19. und frühen 20. Jahrhundert, in: E. Francois et al. (vyd.), Nation und Emotion, str. lllnn.; ^ ^ sb{rkami na jeho ík ^erý byl odhalen roku D. Düding, Das deutsche Nationalfest, in: D. Düding (vyd.), Öffentliche Festkultur, str. 69 nn. r j r > j j 206 A. Corbin, La fěte de la souveraineté, in: A. Corbin et al. (vyd.), Les usages politi- ~~ ques des fětes aux XlXe-XXe siede, Paris 1994, str. 25 nn. !07 G. Mosse, Nationalisierung der Massen, str. 115. 1882. Ve stejné době dostali pomník také další maďarští polity předáci - I. Széchényi, Y. Eôtvôs, F. Deák a další. Polské dějiny sv$ taly poměrně bohatý materiál pro oslavu a národní přehodnocení polských králů, zejména Jagellonců a z pozdější doby pak Jana li\ Sobieského, osvoboditele Vídně roku 1683 a zejména pak StanislaWa Poniatowského, bojovníka za obnovu Polska. České dějiny byly chudší na národně relevantní panovníky: mezi nimi se na prvé mís to dostaly oslavy „národního krále" Jiřího z Poděbrad a „otce vlasti" Karla IV. Poměrně vzácné byly v nepříliš bohatém českém prostředí pomníky českým vlastencům: prvý byl postaven roku 1873 Josefu Jungmannovi, další Karlu Havlíčkovi, teprve mnohem později následoval František Palacký. Po dlouhou dobu kontroverzní byly oslavy Jana Husa, i když výročí jeho upálení roku 1415 se stalo pří-ležitostí pro pořádání národních slavností. Specifické pozadí mělo od šedesátých let masové budování pomníků císaři Josefovi II. v ně-meckojazyčných městech Čech: císař byl v dobovém kontextu oslavován jako příznivec německého jazyka a průkopník germanizace. Běžnou formou uctívání národních velikánů byly po jejich smrti okázalé pohřební slavnosti. Setkáme se s nimi všude, kde to zákony dovolovaly, ale leckdy i tam, kde se pohřeb mohl stát tichou demonstrací proti útisku, jak tomu bylo například při pohřbu novináře Karla Havlíčka v době rakouského neoabsolutismu roku 1856, respektive při pohřbu maďarského národního básníka Míhaly Vôrôsmartyho roku 1855. Po celé zemi se konaly symbolické pohřební slavnosti za Istvána Széchényiho roku 1860. Tam, kde bylo možno národní zápas spojit s národní dynastií, staly se národními slavnostmi také pohřby panovníků, jako v případě pohřbu Viktora Emanuela II. do římského Pantheonu roku 1878. Zmínku si zaslouží osobitá forma pohřebního kultu - dodatečné pohřbívání ostatků spjaté obvykle s jejich přenesením. Tak například byly slavnostně přeneseny do florentského kostela St. Croce pozůstatky národního básníka Ugo Foscola roku 1871, nově se konal roku 1870 pohřeb maďarského politika Lajose Batthyányiho, jenž byl popraven po revoluci 1848, polskou národní slavností se stal „druhý pohřeb" polského krále Kazimíra Velikého roku 1869, stejně jako přenesení ostatků básníka Adama Mickiewicze z Paříže na krakovský Wawel. Ve vyhrocených politických situacích dostaly národní slavnosti povahu politických mítinků, na kterých se lidé sešli proto, aby vyslechli projevy svých předáků, kteří jim vysvětlovali národní požadavky a snažili se je pro tyto požadavky získat. Klasickou podobu měl tento typ národních mítinků v hnutí Repeal v nastupujícím irském národním hnutí. Ve střední Evropě k této kategorii patn jajísté Hambašská slavnost roku 1832, spontánní i organizovaná ,jSOvá setkání v průběhu revoluce 1848-1849, české hnutí „tábo-[j" protestujících proti uzákonění rakousko-uherského dualismu Loku ig67- Také periodicky se opakující tábory lidu pod horou Říp IjiŽ probíhaly bez verbalizované návaznosti na mytologii kolem příhodu Čechů a vyjadřovaly aktuální politické požadavky. Politické lpítinky jsou charakterizovány především tím, že mají protestní Lvahu, že vyjadřují požadavky těch, kdo nejsou u moci, vůči těm, Mo u moci jsou. Žánrově tedy patří především do situace narodilo hnutí. V podmínkách národního státu již politické mítinky ^jadřují dílčí skupinové požadavky a mohou se stát i nástrojem opozice „protinárodní", jak lze mj. sledovat na příkladě německé či rakouské sociální demokracie. Omezené rozšíření měly v Evropě tělovýchovné slavnosti s národním obsahem. Až do poloviny 19. století lze dokonce označit spojení této formy výcviku k tělesné zdatnosti s národním hnutím za německou specifiku. I když bylo turnerské hnutí pronásledováno, tvořilo ještě před revolucí 1848 zřejmě nejmasovější národní organizaci. Po sjednocení Německa dostalo pak nové, státotvorné úkoly f rámci nově zformovaného národa.208 S využitím turnerských zkušeností zavedla Druhá říše školní tělocvik s cílem disciplinizovat mládež a zvýšit její brannou zdatnost. Teprve pod dojmem německé převahy, respektive hrozby za-ialo být turnerské hnutí napodobováno. Snad nejranější nápodobu bylo české hnutí Sokol, které se zrodilo počátkem šedesátých let s cílem chránit česká národní práva a pečovat o všestranný, tj. íélesný i duševní rozvoj osobnosti. Orientovalo se na demokratický program, červené košile signalizovaly sympatie s Garibaldim. Sokolské hnutí získalo rychle masovou podporu v městských středních rrstvách, takže již po dvou desetiletích bylo schopno organizovat pravidelné velké tělovýchovné slavnosti, které měly demonstrovat jednotu, semknutost a sílu českého národního hnutí. Během dru-i poloviny 19. století zesílily všeslovanské prvky sokolského hnutí 1 sokolské organizace podle českého vzoru vznikaly také u jiných slovanských národů - u Poláků, Chorvatů, Ukrajinců, Slovinců í Lužických Srbů. Nikdy však tam nedosáhly oné masovosti jako r českých zemích.209 Í08 Z bohaté literatury o turnerském hnutí srv. např. S. Iiiig, Zwischen Körpertüchti-ftng und nationaler Bewegung: Turnvereine in Bayern 1848-1890, Köln 1998. 109 Z bohaté české literatury např. J. Novotný, Sokol v životě národa, Praha 1990. Kri-icky o sokolském hnutí psala americká historička C. Nolte, The Sokol in the Czech Lands Francie reagovala po porážce roku 1870 na německou hrozby tím, že začala se státní podporou fyzické zdatnosti spojené s p0. silováním národního a republikánského ducha. Cvičení mělo být organizované a zvyšovat disciplinizovanost žáků jednotnými cviky Myšlenka povinné tělesné výchovy se pak prosadila s nástupem 3. republiky. Měla zahrnovat také branné prvky jako průpravu pro chystanou brannou povinnost. Děti měly odmalička vědět, že blaho a sama existence národa jsou podmíněny plněním povinností a podřízením jedince celku. Od roku 1882 se dokonce začalo se zakládáním nepovinných „školních batalionů", v nichž se unifor Nakonec je třeba položit si otázku, jaké místo vlastně zaujímají jlavnosti a jejich symbolika v procesu formování moderního náro-Odpověď nemůžeme paušalizovat bez ohledu na typ slavnosti, íjg zřejmé, že tělovýchovné a tím méně vojenské slavnosti nebyly neobecně rozšířenou složkou tohoto procesu, ale naopak - celoevropsky viděno - spíše výjimkou než pravidlem. V případě oslav historických výročí a odhalování národních pomníků platí, že je třeba rozlišovat mezi situací státního národa a národního hnutí, y případě národních hnutí slavnosti netvořily integrální složku I celém období národotvorného procesu, ale začalv hrát závažněiší za.K.id.ud.111111 .Licpuvííiijjí>-.h „oi^im~" ~---------/ —~w 11»---------------.»«,„Uiuu„, procesu, ale začaly hrát závažnější movaní žáci seznamovali s brannými prvky. Tato akce neměla však roli teprve v jeho masové fázi. Naproti tomu onen typ slavností, .í—x-i. , u^u**,, wk, v™-,,-*™ rlpsetiletí zase zrušenv a r,, který jsme označili jako mítinky, byl běžnější a přirozenější v podmínkách národního hnutí, a to i v jeho agitační fázi. Kvapný nárůst prací věnovaných národním slavnostem má po- valný úspěch a bataliony byly koncem desetiletí zase zrušeny a na hrazeny brannými spolky. Smyslem celého hnutí bylo integrovat obyvatelstvo k revolučním ideálům svobody, rovnosti a solidarity, které byly doplněny o disciplínu a uznávání autorit.210 Tělesná výchova a veřejná cvičení nesloužila jen disciplřnizaci účastníků, ale byla zároveň národně výchovnou podívanou. To platí ve zvýšené míře pro německé a francouzské vojenské slavnosti, které spojovaly vojenské představení se státní sebereprezentací.211 Vojenské slavnosti byly svázány pevným rituálem, ke kterému patřila přísná ceremoniální pravidla, inscenace nástupu politické reprezentace, striktní „choreografie" - a samozřejmě publikum. Výchovným cílem bylo propojit vojenského ducha a národní entusias-mus. Od prosazení branné povinnosti v Prusku roku 1814 zastávala izovat, výchovná politika koncepci armády jako „lidu ve zbrani". Odtud byl 3. národní slavnosti byly per definitionem '1 v"t tí pak jen krůček k „národu ve zbrani" Ve Francii se branná povin- .jejich realizace tedy závisela na stupni politické liber^izaTvľeľ nost uzákonila později, ale 1 tam se deklarovala armáda jako „obraz lotlivých státech národa" a jako národ ve zbrani. Pervertovaným vedlejším produk- ľ 4. účast na slavnostech předpokládala jistou maiet tem kultu „národa ve zbrani" byl kult padlých národních hrdinů, tupen politické kultury: obojí nebylo v národních h tíh * kteří zemřeli pro vlast a jimž národ dal slib, že nebudou zapome- íejmostí od samotného počátku U sam°- Nejzávažnějšívýhrada proti přeceňování významu slavností ;hopitelně svoji hodnotu zejména pro bližší poznání jednotlivých národních hnutí. Výsledky tohoto studia však je třeba zobecňovat snejvyšší opatrností hned z několika důvodů: 1. je třeba brát v úvahu zásadní situační rozdíl mezi sociálními 1 kulturními podmínkami státního národa (resp. národního státu) 1 národního hnutí, 2. je třeba respektovat skutečnost, že většina typů slavností se obracela do minulosti a byla proto determinována tím, jaký typ iistorických informací mohli předáci toho či onoho národa aktua- nuti. V tomto ohledu se pateticko-heroická symbolika ve vítězném Německu a poražené Francii shodovala.212 symbolů v národním hnutí vyplývá ze skutečnosti, že většinou t věnuje pozornost takovým slavnostem, které se uplatňovaly ni- - ~ „, ,- 1 ji rv i ■ u ct-oi "kjako nástroj národní agitace a jako nabídka nové identitv nv- to 7914, Basingstoke 2003. K širšímu kontextu D. Bleckmg (vyd.), D,e slawische Sokol- , * J , v * UVC identity, ny beweaung. Beiträge zur Geschichte von Sport und Nationalismus in Osteuropa, Dortmund ^ ja^ demonstrace národní Sily a soudržnosti. Připadla jim tedy 199i E role Clnitele, který „performativními akty" (K. Šíma) upevňoval 210 P. Arnaud, A. Gounot, Mobilisier szenierung in Frankreich 1789-1889, in str. 300 nn. 211 J. Vogel, Nationen im Gleichschritt. Der Kult der „Nation in Waffen" in Deutschland und Frankreich 1870-1914-, Göttingen 1997, str. 15 nn. 212 A. Maas, Der Kult des toten Krieger. Frankreich und Deutschland nach 1870/71, in: E. Francois et al. (vyd.), Nation und Emotion, str. 215 nn Arnaud, A. Gounot, Mobilisierung der Körper und republikanische Selbstin- lávající již národní identitu, která byla masami přijata. Slavnos — fi™t»iri. nvRQ-ifiRq in: E. Francois et al. (vyd.), Nation und Emotion, imohly mocjifikovat národní stereotypy a ideologii podle toho, ledáci hnutí, respektive ti, kdo kontrolovali státní moc, považovali 1 národní zájem. co 5.7 NÁRODNÍ PROSTOR A JEHO HRANICE Ip0l°hu v srdci Evropy si ovšem vehementně dělali z pochopitelných jjflvodů nárok také Češi. Ani radikální přívrženci teze, že národ je určen především ideou na ^ ^ž^ý nár°d ovšem se mohl těšit z postavení v centru. Po-cionalismu, nezpochybňují skutečnost, že národ je teritoriální p0. lohu »na °kríÍi" byl0 nejednou možno kompenzovat ideologií ná-spolitostí, a že tedy příslušníci národa obývají určité území. Vztah rouní^° Pos^ní, významné funkce ve službách Evropy či lidstva, mezi příslušníky národa a tímto územím nebyl prostým vztahem. je. Iak°vé Poslání bylo obvykle spojeno s historickou mytologií hráze, dince k neutrálnímu prostoru, ale emocionalizovaným vztahem, kte- ji předmostí proti nepřátelům Evropy - ať již to byli ve španělském rý se jevil být hodnotou. Teprve vezmeme-li v úvahu prostorový roz- případě Maurové, v ruském Mongolové, či v maďarské a polské seiner národní existence, vyvstane naléhavě potřeba odpovědět na otáz- testylizaci Turci. 58 I ku, jak probíhal onen proces „imaginace" národa, na který poukázal Poměrně pozdě se prestižní poloha v Evropě začala měřit podle | 259 B. Anderson. Představit si příslušnost k národu - to byla základní světových stran, zjednodušeně řečeno podél západo-východní osy. cesta ke zvládnutí, k organizaci a strukturaci národního prostoru. í 19- st°letí se rozšířil mýtus privilegované polohy na Západě, kte-Již na prahu raného novověku se setkáme s pokusy promít- Á vyjadřovala příslušnost k civilizovanému světu, zatímco Východ nout existenci formující se (státně-)národní pospolitosti do prosto- dostal ^° vín^u totožnost s hospodářskou zaostalostí a politickou ru. V Anglii se staly mapy oblíbeným předmětem studia vzdělanců reakcí. Vedlejším produktem této dichotomizace se pak stal mýtus od druhé poloviny 16. a zejména pak v 17. století. Zdůrazňovalo se, zdatného a mravně čistého Severu, zatímco ideologizace jižního že Anglie není dílem monarchovy vůle, ale teritoriem, které obývají P*su Evropy se uchylovala k mýtu mediteránních uchovatelů antic-příslušníci národa. Prvé popisy Anglie z konce 16. století zobrazují ké tradice. národ, jehož nositelem je sociální elita - gentry. Politizující obraz Promítnutí národa do prostoru se v 19. století stalo jakousi země nebyl anglickou zvláštností. V severním Nizozemí se hledání obecnou kulturní potřebou, nejprve u státních národů, ale záhy specifiky národního života promítlo do obrazů, jejichž autoři vědo- také v masové fázi národních hnutí. Z potřeby poznávat vlast a věrně zachycovali život lidí a osobitou tvář krajiny a vyjadřovali tak lecky ji popsat vznikala již v osvícenském období geografická věda, nejednou také své republikánské národní smýšlení.213 která se institucionalizovala o století později jako obor na státních Symbolický význam dostávala sama poloha země v Evropě, kte- miverzitách. V podmínkách etablovaných státních národů byl rou mnozí autoři tematizovali rovněž již v raném novověku. Ak- wšem rozvoj geografické vědy spojen také s jejím uplatněním v pří-centovaly se pochopitelně vždy charakteristiky, které bylo možno slušných koloniích.215 interpretovat jako pozitivní a prestižní. Idealizace a ideologizace Nešlo zdaleka jen o odbornou záležitost zeměpisné vědy. Ná-ostrovní polohy byla především (a časově asi nejdříve) dílem An- rodní prostor byl chápán jako domov a měl proto své kvalitativní gličanů, později se k inzulární výlučnosti hlásil také Island, Irsko, iarakteristiky jako národní krajina: národ byl symbolizován jis-Sardinie i Korsika. W krajinným typem s jistou strukturou národně relevantních lo- Privilegované postavení slibovala ovšem poloha ve středu, me- kalit. Podle Simona Schamy byla národní identita závislá na topo-taforicky vyjádřeno „v srdci" Evropy, na kterou si dělali nárok pře- fafii a obrazu domova.216 Krajina byla chápána jako kulturní pro-devším Němci (tak např. v klasickém výroku Lamprechtově, že již iukt, přičemž nebylo rozhodující, zda je vymezena státní hranicí či v 10. století „začalo se Německo ve skutečnosti stávat nejen geogra- ien jakýmsi jádrem národně definovaného regionu, který se lišil od ficky, ale také historicky srdcem Evropy"). Již u Hölderlina se ostat- lárodních regionů sousedních. Ne náhodou tvoří oslava a vzývání ně oslovuje německá vlast jako „svaté srdce národů".214 Na čestnou krajiny podstatnou část v hymnách řady evropských národů: česká iymna není v tomto ohledu výjimkou. 213 B. Klein, „The Whole Empire of Great Britain". Zur Konstruktion des nationalen Raums in Kartographie und Geographie, in: U. Bielefeld, G. Engel (vyd.), Bilder der Natí- ■-- on, str. 40 nn.; R. Helgerson, Genremalerei, Landkarten und nationale Unsicherheitim .15 D. Hooson (vyd.), Geography and National Identity, Oxford, Cambridge 1994, Holland des 17. Jahrhunderts, in: tamtéž, str. 123 n. 5 n- 214 U. Gerhard, J. Link, Zum Anteil der Kollektivsymbolik an den Nationalstereotypen, 16 S. Schama, Landscape and Memory, London 1996, str. 15 (česky Krajina a paměť, in: J. Link, W. Wülfing, Nationale Mythen und Symbole, str. 19 nn. 'raha 2007).