JOHN LOCKE
Druhé
pojednání o vládé
nakladatelství svoboda praha
1992
m
jio také dodat, že J. Locke presne nevymezil pojem lid. V každém prípade ale při všech úpravách, které v textu Druhého pojednaní o vláde provedl, nechal J, Locke celé toto své dílo vyústit do myšlenky, že lid má právo jednat jako svrchovaný a pokračovat v zákonodarné Činnosti sám nebo si zřídit novou formu vlády či starou formu vlády vložit do lepších rukou.
Praha, květen 1989 Oskar Krejčí
KAPITOLA I
O POLITICKÉ MOCI
(úvod)
1. Protože bylo dokázáno v předcházející rozprave, že 1. Adam neměl ani přirozeným právem otcovství, ani pozitivním darováním od boha nijakou takovou autoritu nad svými dětmi, ani panství nad světem, jak se tvrdí, 2. že kdyby mel, jeho dědici neměli žádné právo na ně, 3. že kdyby jeho dědici měli, nemohlo by právo nástupnictví a tudíž právo vládnout být jisté určeno, protože neexistuje žádný zákon přirozený ani pozitivní zákon božským jenž určuje, kdo je pravým dědicem ve všech případech, jež mohou vzniknout, 4. že kdyby i toto bylo určeno, nicméně protože znalost toho, která je nejstarší linie Adamova potomstva, byla od tak dávné doby nadobro ztracena, že v plemenech lidských a rodinách světa nezbývá jednomu proti druhému nej menší nárok na to, že je nejstarší dům a že má právo dědictví, protože všechny tyto premisy byly, jak mám za to, jasně dokázány, je nemožné, aby nynější vládci na zemi měli nějaký prospěch nebo odvozovali i nej-menší stín autority z toho, co se pokládá za zdroj veškeré moci, z „Adamova osobního panství a otcovské autority". Proto ten, kdo nechce dát oprávněný podnet k myšlence, že všechna vláda na světě je toliko výtvorem síly a násilí a že lidé nežijí pospolu podle jiných pravidel než podle pravidel zvířat, kde silnější vyhrává, a tak klást základ pro ustavičný nepořádek a rozbroj, vřavu, pobuřování a vzpouru (věci, proti nimž stoupenci oné domněnky tak hlasitě protestují), musí nutně vyna-jít jiný vznik vlády, jiný původ politické moci a jinou cestu, jak určit a znát osoby, které ji mají, než •y, jimž nás učil sir Robert Filmer.
29
2. K tomuto účelu nemůže, myslím, být nevhodné vyložit, co pokladám za politickou moc, aby moc vrchnosti nad poddaným mohla být odlišena od moci otcovy nad jeho dětmi, hospodářovy nad jeho sluhou, manželovy nad jeho ženou a pánovy nad jeho otrokem. Protože všechny tyto odlišné moci se někdy vyskytují pohromadě u téhož člověka, může nám to pomoci, pozorujeme-li ho pod těmito různými vztahy, rozlišit tyto moci jednu od druhé a ukázat rozdíl mezi vládcem státu, otcem rodiny a kapitánem galeje.
3. Pokládám tedy ^litickou moc za právo dávat zákony s tresty smrti aJtu^iF^ ysejrá
tresty pro úpravu a zachování. vJastnktví. a užíval \ sny_společenství při. provádění takových zákonů i a při obraně státu prou vnějšímu bezprávý a vše \ toto jen pro veřejné dobro.
KAPITOLA II
O STAVU PŘIROZENÉM
4. Abychom správne porozuměli politické moci \ a odvodili ji z jejího původu, musíme uvážit, v ja- j kém stavu všichni lidé jsou od přirozenosti. íje to^ stav dokonalé svobody řídit svá jednání a nakládat ; se svým majetkem a sě svými osobami, jak považují ? ža' vhodné, v mezích přirozeného zákona, aniž i ž33äjTpovolení nebo závisí na vůli kohokoli jiného.
jje to také stav rovnosti, v němž všechna moc a pravomoc je '"vzájemná, aniž jeden má více než druhy. Není nic zřejmější, než že tvorové téhož druhu a téhož stupně, bez rozdílu zrození ke všem
týmž výhodám přírody a užívání týchž schopností, mají být také mezi sebou rovni, bez podřízení nebo podrobení, dokud by pán a velitel jich všech nějakým zjevným prohlášením své vůle neustanovil jednoho nad druhým a nepřenesl na něho zřejmým a jasným ustanovením nepochybné právo na panství a svrchovanost.
5. Na tuto rovnost lidí od přirozenosti pohlíží rozvážný Hooker jako na tak samozřejmou a zcela nepochybnou^ že ji ciní základem onoho závazku k vzájemné lásce mezi lidmi, na němž staví jejich vzájemné povinnosti a z něhož odvozuje veliké zásady spravedlnosti a milosrdenství. Jeho slova
Jsou:
„Stejná přirozená pohnutka přivedla lidi k poznání, že je jejich povinností neméně milovat j mé než sebe sama, protože vidí, že ty věci, jež jsou stejné, musí nutně všechny mít jedno měřítko. Nemohu-li si než přát, aby se mi dostalo právě tolik dobra z rukou každého člověka, kolik si kdo přeje ve své vlastní duši, jak bych měl čekat, že budu mít jakoukoli část svého přání v tom ukojenu, nebudu-li já sám pečovat o to, abych ukojil stejné přání, které je nepochybně v jiných lidech, kteří jsou jedné a téže přirozenosti? Způsobit jim cokoli, co odporuje tomuto přání, musí je nutně po všech stránkách rmoutit stejné jako mne. A tak způsobím-li jim škodu, musím čekat, že ji utrpím také, protože není důvodu, proč by mi jiní projevovali vetší míru lásky, než bych já projevoval jim. Moje přání tedy, abych byi milován těmi, kdo mi jsou rovni přirozeností, tak velice, jak je možno, ukládá mi přirozenou povinnost, abych choval k nim zcela stejnou náklonnost. Žádný člověk nemůže neznát jednotlivá pravidla a předpisy, jež přirozený rozum vyvodil pro řízení života z onoho poměru rovností mezi námi samými a těmi, kdo jsou jako my" {Eccl. PoL, kn. I, odst. 7).
6. Ačkoli však toto je stav svobody, přece to není stav zvůle. Ačkoli člověk v onom stavu má nekon-
31
; r trolovatelnou svobodu volně nakládat se svou oso-\ boú nebo se svým majetkem, přece nemá svobodu ! zahubit sebe sama nebo rovněž nějakou bytost, již má ve své moci, leč tam, kde to žádá nějaké ušlechtilejší užívání než její pouhé zachování. ^S^přiro^, zeny má zákon přirozený, aby jej řídil, který zava-i zuje každého^ £rozum"kt^ \ ÍL?rÍi?4.stY°^ které jen chce jít k němu na radu, že 1 proto, jže všichni jsou si rovni a nezávislí; nikdo
svobodě ne]bo majetku. VsTcnňl lidé jsou zajisté (Olem jednoKo všemohoucího a nekonečně moudrého Tvůrce, všichni služebníky jednoho svrchovaného Pána, vyslaní do světa na jeho rozkaz a v jeho službách, jsou jeho vlastnictvím, jeho dílem jsou učiněni, aby vytrvali, pokud se jemu, a ne někomu jinému líbí.J. A protože jsme nadáni stejnými schopnostmi a všichni máme podíl v jednom společenství přírody, tedy nelze předpokládat žádné takové podřízení mezi námi, jež by nás opravňovalo, abychom zahubili jeden druhého, jako kdybychom byli učiněni jedni pro užívání druhých, jako nižší stupně tvorů jsou učiněny pro naše užívání. Jako každý je povinen zachovat sebe a_ne-opustit svévoině své stanoviště, tak ze stejného důvodu má, |není-li ohroženo jeho zachování, pokud může, zachovat ostatní lidstvo, a dokud nejde o to, vykonat spravedlnost na provinilci, nemá odnít nebo poškozovat život nebo co směřuje k zachování života, svobodu, zdraví, údy nebo statky druhého.
7. A aby všichni íicfíí mohli být zdržováni od toho, aby napadali práva druhých a aby působili škodu sobě navzájem, a aby byl zachováván zákon přirozený, který chce mír a zachování všeho lidstva, je provádění zákona přirozeného v tomto stavu vlo-**jženo do rukou každého člověka. Tím každý má ^rávorjotrestat přestupníky tohoto zákona y tako-yjéjn^Uuíníjjaký" muže zabránit jeho porušování. Neboť zákon přirozený, jako všechny jiné zákony, jež se týkají lidí na tomto světě, byl by nadarmo,
kdyby nebylo nikoho, kdo by ve stavu přirozeném nemel moc provádět tento zákon a tím zachovávat nevinného a držet na uzdě přestupníky, a jestliže může kdokoli ve stavu přirozeném trestat druhého pro jakékoli zlo, jež způsobil, každý může tak činit. Neboť v tomto stavu dokonalé rovnosti, kde od přirozenosti není nadřízenosti ani pravomoci jednoho nad druhým, každý musí nutně mít právo činit, co kdokoli může činit prováděje tento zákon.
8. A takto ve stavu přirozeném „nabývá jeden člověk moci nad druhým", ale přece ne moci absolutní nebo libovolné, aby zacházel se zločincem, když ho dostal do svých rukou, podle rozvášněné horlivosti nebo bezmezné prudkosti své vlastní vůle, aie toliko aby mu oplatil, pokud klidný rozum a svědomí nařizují, tím, co je úměrné jeho přestupku, a tolik, co muže sloužit k náhradě a k výstraze. Neboť toto dvojí jsou jediné důvody, proč kdo může oprávněně působit škodu druhému, tedy to, co nazýváme trestem. PreJ^ačuje_räJmzejiý^ákon,. prohlašuje přestupník sám, že žije ppdlejmébfiLpíar.. v«oUajíiz,r>odje„p^
což je pna, míra, již bůh ustanovil jednání lidí. pro JSEfil¥zl^emnQu,be.zp.e.čaQat1..a. tak.s.e stává nebezpečným lidstvu. Protože pouto, které je má zabezpečit proti bezpráví a násilí, je jím zeslabeno a přetrženo, což je prohřešek proti celému lidskému rodu a proti jeho míru a bezpečnosti, o něž pečuje přirozený zákon, může každý člověk právem, jež má, aby chránil lidstvo vůbec, zabraňovat věcem jemu škodlivým nebo, kde je nutno, zničit je, a tak může způsobit komukoli, kdo překročil onen zákon, takové zlo, jež v něm muže vzbudit lítost, aby to nečinil, a tím jej odstrašit a jeho příkladem jiné, aby nepáchali podobné bezpráví. A v tomto případě a z tohoto důvodu „má každý člověk právo potrestat přestupníka a být vykonavatelem přirozeného zákona".
9. Nepochybuji však, že se toto bude zdát některým lidem velmi podivným učením, ale dříve, než
32
33
je odsoudí, žádám je, aby mi rozhodli, jakým právem kterýkoli kníže nebo stát může vydat na smrt nebo potrestat cizince pro jakýkoli zločin, jejž spáchá v jejich zemi? Je jisto, že jejich zákony na základě jakékoli sankce, jež se jim dostává z prohlášení  vůle  zákonodárcovy,   nepostihují cizince. Nemluví k němu, a ani kdyby mluvily, není vázán naslouchat jim. Zákonodárná autorita, pro niž jsou v platnosti nad poddanými onoho státu, nemá nad ním moci. Ti, kdo mají nejvyšší moc dávat zákony v Anglii, Francii nebo Nizozemí, jsou vůči Indiánovi pouze jako ostatní svět, lidmi bez pravomoci. A tudíž jestliže podle zákona přirozeného každý člověk nemá moc trestat přestupky proti tomuto zákonu, jak podle jeho střízlivého soudu případ vyžadu-, je, nevidím, jak vrchnosti kteréhokoli společenství i mohou trestat cizince jiné země, když vzhledem * k němu nemohou mít více moci, než co každý člověk j od přirozenosti má nad druhým. ■ 10. Mimo zločin, který spočívá v porušení zákonů | a odchylce od pravého pravidla rozumu, čímž se] člověk stává tak dalece zvrhlým a sám dává najevo,] že se vzdává zásad lidské přirozenosti a že je Škodli-' vým tvorem, děje se tu obvykle bezpráví a ta či ona osoba, ten či onen člověk utrpí škodu jeho přestupkem. V tomto případě ten, kdo_utrjjel_ nějakou ško: du, má (mimo práyo na trest,společné mu s dnt hými lidmi) zvláštní právo domáhat se náhrady naj tom. kdo ji způsobil. Ä kterákoli jiná osoba, jež w shledává spravedlivým, múze se ještě připojit k toi mu, kdo je poškozen, a pomoci mu, aby si vymohl na přestupníku tolik za utrpěnou škodu, aby ho td uspokojilo. , ľ 1, Jsou tedy dvě odlišná práva: první trestat zločin, aby se zabránilo a předešlo podobnému pře-■ stupku, a toto právo trestat má každý, druhé vymá-j | hat náhradu, což patří toliko poškozené straně,* Z nich vyplývá, že vrchnost, jíž jako vrchnosti se! dostalo do rukou obecné právo trestat, může často,! kde veřejné dobro nežádá provádění zákona, pro-j
minout trest za zločiny ze své vlastní pravomoci, ale přece nemůže prominout náhradu příslušející nějakému soukromníku za škodu, jež mu byla způsobena. A ten, kdo utrpěl škodu, má právo žádat náhradu ve svém vlastním jménu a on jediný ji může prominout. Poškozená osoba má tuto moc přivlastnit si statky nebo službu provinilcovu právem sebezáchovy, jako každý člověk má moc trestat zločin, aby zabránil jeho opakování, „právem, jež má, aby zachoval lidské pokolení" a vykonal za tímto účelem všechny rozumné věci, jež může. A tudíž každý člověk ve stavu přirozeném má moc zabít vraha, i aby odstrašil jiné od podobného bezpráví (jež žádná náhrada nemůže vyvážit) příkladem trestu, jenž je očekává od každého, i aby zabezpečil lidi od útoků zločince, který, zřeknuv se rozumu, obecného pravidla i míry, již bůh dal lidstvu, vyhlásil nespravedlivým násilím a vraždou na někom spáchanou válku veškerému lidstvu a může tedy být zahuben jako lev nebo tygr, jedna z oněch divokých šelem, s nimiž lidé nemohou mít společnost ani bezpečnost. A na tomto se zakládá onen velký zákon přirozený r „Kdokoli by vylil krev člověka, skrze člověka vylita bude krev jeho." A Kain byl tak pevně přesvědčen, že každý má právo zahubit takového zločince, že po vraždě svého bratra zvolal: „Kdokoli mne nalezne, zabije mne." Tak jasně to bylo ve-psáno v srdci všech lidí,
12. Z téhož důvodu smí člověk ve stavu přirozeném trestat menší porušení tohoto zákona. Snad se někdo zeptá: Smrtí? Odpovídám: Každé překročení smí být trestáno v tom stupni a s tak velikou přísností, jež postačí, aby z něho učinily špatný kup pro přestupníka, daly mu podnět k lítosti a odstrašily jiné od podobného činu. ]^3^ý_pf_^U^PShj>J^^.}?y byl spáchán výstavu přk^
rozeném také být trestán stejné a rovněž ve státě, pokud je možno. Neboŕ byť "bylo mimo můj přítomný úmysl pouštět se zde do podrobností zákona přirozeného nebo do jeho výměr trestu, přece je jis-
34
35
to, že je takový zákon a rovněž že je tak pochopitelný a jasný rozumné bytosti a tomu, kdo studuje tento zákon, jako pozitivní zákony států, ano snad ještě jasnější, stejně jako je snáze pochopit rozum než fantazie a zapletené výmysly lidí sledujících opačné a tajné zájmy vkládané do slov. Opravdu totiž je tomu tak s velkou částí domácích zákonů
Íjednotlivých zemí, které jsou jen potud správne, pokud jsou založeny na zákonu^pinrgzenem, podle něhož mají být upravovány a vykládány.
13. Než nepochybuji, že proti tomuto podivnému učení, že totiž „ve stavu přirozeném má každý moc ^provádět zákon přirozený",, bttde namítáno, že je ~ nerozumné, aby lidé byli sotídci ve své vlastní věci, irže^sebeláska učiní lidi stranickými k sobě samým a ke svým přátelům a že naproti tomu zlomyslnost, vášeň a pomsta povedou je příliš daleko při trestání jiných a že z toho bude následovat jen zmatek a nepořádek a že tedy bůh jistě ustanovil vládu, aby držela na uzdě stranickost a násilnost lidí. Ochotně připouštím, že občanská vláda je vhodným prostředkem proti nevýhodám přirozeného stavu, jež zajisté jsou nutně veliké, kde lidé mohou být soudci ve své vlastní věci, jelikož je snadné si představit, že ten, kdo byl tak nespravedlivý, že činil bezpráví svému bratru, stěží bude tak spravedlivý, aby sebe t sama za to odsoudil. Ale budu žádat ty, kdo činí (tuto námitku, aby si připomněli, že absolutní (monarchové jsou jen lidmi. A má-li vláda být pro-/ středkem proti oněm zlům, jež nutně vyplývají z to l ho, jsou-li lidé soudci ve své vlastní věci, a nemá-li I tudíž stav přirozený být trpěn, přeji si znát, jakj /j druh vlády to je a o kolik lepší než stav přirozený je V ten, kde jeden člověk, který vládne množství, má volnost být soucem ve své vlastní věci a může činit poddaným, cokoli se mu líbí, aniž má někdo nej-menší možnost vyslýchat nebo kontrolovat ty, kdo vykonávají jeho choutky a kdo mu musí být podrobeni ve všem, cokoli činí, ať je veden rozumem omylem nebo vášní. To však lidé ve stavu přiroze-
36
ném nejsou zavázáni si činit navzájem. A jestliže ten, kdo soudí, soudí chybně ve své vlastní nebo jakékoli jiné věci, je za to odpovědný ostatnímu lidstvu.
14. Často se vyškytá jako pádná námitka otázka: „Kde jsoujnebo zda vůbec byli nějací lidé v takovém stavu přirozenému' A na to může nyní stačit jako ^ odpověď, žé, protože všechna knížata a všichni i\ vládcové „nezávislých" vlád na celém světě jsou ve I ý stavu přirozeném, je jasné, že svět nikdy nebyl a ani / \ nikdy nebude bez četných lidí v tomto stavu. Jmenoval jsem všechny vladaře „nezávislých" společ-      ? ■ ností, ať jsou Či nejsou ve spolku s jinými. Nečiní j totiž každá smlouva konec přirozenému stavu'mezi I lidmi, nýbrž toliko ta, dohodnou-li se navzájem, že I vstoupí do jednoho společenství a vytvoří jedno ,1 politické těleso. Lidé mohou učinit spolu navzájem, \ jiné sliby a smlouvy, a přece stále iešté být ve stavu přirozeném. Sliby a obchodní smlouvy mezi oněmi dvěma lidmi na pustém ostrově, o nichž se zmiňuje Garcilaso de la Vega ve svých Dějinách Peru, nebo mezi Švýcarem a Indiánem v amerických lesích
jsou pro ně závazné, ačkoli jsou vzhledem k sobě navzájem úplně ve stavu přirozeném, neboť pravda
0 zachovávání daného slova přísluší lidem jako lidem, a nikoli jako členům společnosti.
15. Proti těm, kdo praví, že nikdy nebyli nějací lidé ve stavu přirozeném, chci nejenom postavit autoritu rozvážného Hookera (Eccl. Pol., kn. I, odst. 10), kde praví: „Zákony, jež byly až dosud uvedeny," tj. zákony přirozené , „zavazují lidi naprosto,
1 proto, že jsou lidé, ačkoli nikdy nezřídili žádné společenství ani žádnou slavnostní dohodu mezi sebou, co činit nebo nečinit. Ale pokud si sami od sebe nestačíme opatřit náležitou zásobu věcí potřebných pro takový život, jaký si žádá naše přirozenost, život hodný lidské důstojností, jsme tedy, abychom si vynahradili ony nedostatky a nedokonalosti, jež jsou y nás, pokud žijeme ojediněle a sami pro sebe, od přirozenosti vedeni k tomu, abychom
37
J.
—.hledali společenství a družbu s jinými. Toto bylo ■■ příčinou toho, že se lidé hned od prvopočátku spojili : v politické společnosti.4' Já ale nadto tvrdím, že všichrn Jid^jspu od přirozenosti v tomto stavu a zů-, stávají v něm^ dokud se ze svého vlastního souhlasu neučiní členy nějaké politické společnosti, a nepo-í chybuji, že to v pokračování této rozpravy zcela* objasním.
3
}
KAPITOLA III | O STAVU VÁLEČNÉM
16. Stav _yálcčnýje. sfav. nepjŕátelství a xáhuhy, a tudíž projeví-li kdo slovem nebo činem ne vášnivý a ukvapený, nýbrž klidný, uvážený záměr protij životu druhého čjověka, přivádí se ďo stavu váleční ného s tím, proti němuž takový úmysl projevil. Tak! vydal svůj život moct druhého, aby byl utracen, jím nebo kýmkoli, kdo se k němu připojí v jeho obraně a zastává jeho spor, protože je rozumné a spravedlivé, . aby ch_ měX.p.ráyo zahubit to, co mé ohrožuj & záhubou, Neboť podle základního zákona přirozeného se má člověk pokud možno zachovat,' a kdýz nemohou bý.ť zachováni vši ch ni t j e n u t n é dát p řed-nost bezpečnosti nevinného a člověk smí zahubit toho, kdo proti němu zahájil válku nebo dal najev^ nepřátelství k jeho existenci, z téhož důvodu, že smí; zäoít vlka nebo Iva, protože takoví lidé nejsou pod jx>uty obecného zákona rozumu a nemají jiné pra; vidlo než pravidlo síly a násilí, a proto je nutné s nimi zacházet jako s dravci, s oněmi nebezpečí nými a Škodlivými tvory, kteří ho jistě zahubí, kdy; koli upadne do jejich moči.
17- A_protQ ,t^n, kdo se pokluší, dos.tat. .druhého člověka, do sy^_ rneomezené moci, přivádí tím sebe šam.a do válečného stavu _s_ním, protože Je" tomu třeba rozumět jako projevení záměru proti jeho životu. Neboŕ mám důvod usuzovat, že ten, kdo by mne chtěl dostat do své moci bez mého souhlasu, naložil by se mnou, jak by se mu líbilo, kdyby mne dostal do svých rukou, a také by mne zahubil, kdyby se mu zachtělo. Nikdo si zajisté nemůže přát, aby mě měl ve své absolutní moci, leč by mne přinutil silou k tomu, co je proti právu mé svobody, tj. aby mne učinil otrokem. Být svoboden od takového násilí je jediná záruka mého zachování a rozum mi přikazuje dívat se jako na nepřítele mého zachování na toho, kdo by chtěl odnít tuto svobodu, jež je toho záštitou, takže ten, kdo se pokouší mne zotročit, přivádí tím sebe do válečného stavu se mnou. O tom, kdo by chtěl ve stavu přirozeném odnít svobodu, jež patří v onom stavu každému, je nutné předpokládat, že má úmysl odnít všechno jiné, protože tato svoboda je základem všeho ostatního. Rovněž o tom, kdo ve stavu společenském by chtěl odnít svobodu patřící členům oné společnosti nebo onoho státu, je nutné předpokládat, že zamýšlí odnít jim všechno jiné, a je třeba dívat se na něho jako ve stavu válečném.
18, Toto dovoluje právem člověku zabít zloděje, který mu v nejmenším neublížil ani neprojevil úmysl proti jeho životu ničím dalším než užitím síly, tak aby jej dostal do své moci a odňal mu peníze nebo co se mu líbí. Neboŕ užije-li síly, kde nemá žádné právo dostat mne do své moci, nechť předstírá, cokoli chce, nemám důvod předpokládat, že ten, kdo mi chtěl odnít svobodu, by nechtěl, kdyby mne měl ve své moci, odnít mi všechno jiné. A je mi tedy dovoleno zákonem jednat s ním jako s někým, kdo se sám přivedl do stavu válečného se mnou, tj. zabít ho, mohu-li. Tomu nebezpečenství se totiž právem vydává ten, kdo zavádí stav válečný a je v něm útočníkem.
38
39
v
19. A zde máme jasný „rozdíl mezi stavem pnro zeným a stavem válečným", jež jsou, ač je někteří lidé zaměňovali, od sebe tak vzdáleny jako stav míru, dobré vůle, vzájemného přispění a zachování a stav nepřátelství, zlovůle, násilí a vzájemné záhu-by. Lidé žijící pospolu podle rozumu, bez společné vrchnosti na_zemi s pravomocí rozsuzovat je, jsou
|   správně ve stavu pTirozěnemi.u ÄTenásilí nebo projet i   vený úmysl násilí proti osobe druhého, kďe. není společné vrchnosti najzemi^Ji níž se lze odvolá; i   ó "pomoc,, je stav válečný "a je to nedostatek tako-věno"odvoíánT, Jenž davá člověku právo války i proti útočníku, třeba by byl ve společnosti a spolupodda-ným. Zloděje, kterého nemohu poškodit leč odvolání ním k zákonu, protože mi ukradl vše, co má pro mne ý cenu, smím tedy zabít, když mne napadne, aby mi S<         i uloupil pouze mého kone nebo kabát. Kde totiž | zákon, který byl dán pro mou záchovu, nemůže zakročit, aby zabezpečil proti přítomnému násil' můj život, který, je-li ztracen, nemůže být nahrazen, dovoluje mi mou vlastní obranu a právo války a dává mi volnost zabít útočníka, protože útočníí nepopřává času odvolat se k našemu společnému soudci ani k rozhodnutí zákona pro nápravu v případě, kde škoda může být nenahraditelná. Nedo-statek společného soudce majícího pravomoc pří-Š „ _vádí všechny lidi do stavu přirozeného. Násilí bez ) práva na osobu druhého vytváří stav válečný jat / tam, kde je, tak tam, kde není společný soudce.
20. Když ale pomine přítomné násilí, přestává stav válečný mezi těmi, kdo jsou Členy téže společnosti a jsou stejné na obou stranách podrobeni spravedlivému rozhodnutí zákona,iprotože pak zde je otevřená cesta k odvolání za minulé bezpráví a k tomu, aby se předešlo budoucí škodě. Kde ale není žádného takového odvolání, jako ve stavu přirozeném, pro nedostatek pozitivních zákonů a soudci s pravomocí, k nimž se lze odvolat, válečný stav jednou začatý pokračuje s právem pro nevinnou stranu zahubit druhou, kdykoli může, dokud útočník nena-
ľvt
bídné mír a nepřeje si usmíření za takových podmínek, jež mohou napravit všeliké křivdy, jichž se již dopustil, a zabezpečit nevinného pro budoucno. Ano, kde odvolání k zákonu a k ustanoveným soudcům je volné, ale náprava se odpvrá zřejmým zvrácením spravedlnosti a nestoudným překroucením zákonů, aby se chránilo nebo učinilo beztrestným násilí nebo bezpráví několika jednotlivců nebo některé strany, tam je těžké si představit cokoli mimo stav válečný. Neboť kdekoli se užívá násilí a páse bezpráví, byť rukama určenýma vykonávat spravedlnost, je to stále násilí a bezpráví, byť bylo jakkoli okrášleno jménem, záminkami nebo právními formami, neboť účelem zákona je chránit a pomáhat k právu nevinnému nepredpojatým vztahováním zákona na všechny, kdo jsou pod ním. Kdekoli se to neděje bona JicU, válka je vedena proti postiženým, kterým, protože se nemohou na zemi dovolat/ pro sebe práva, zbývá v takových případech jediný í prostředek, odvolání k nebi.
21 ■ JVy^arova^etohoto.stavu. váječjj£hg,(v němž není odvolání íec k nebi a v němž každý i nejmenší spor nutně končí, protože není autority, aby rozhodovala mezi spornými stranami) J£jed£n__y£Jk£ _důvod, aby lidé vstoupili do společnosti a^vzdali.se ^tavu přirozenéTio. Neboť kde je Jia.zemCautorita, moCjjejíž pomoci se fze dovolat, tam je další trvání stav.u válečného vyloučeno a spor je touto mocí roz- i hodnu L Kdyby byl býval nějaký takový soud, nejäíta vyšší jurisdikce na zemi, aby rozhodla o právu mezi Jeftem a Ammonity, nebylo by nikdy mezi nimi došlo ke stavu válečnému. Ale vidíme, že Jefte byl nucen odvolat se k nebi: „Nechť soudí Hospodin soudce (praví) dnes mezi syny Izraelskými a syny Ammonovými" (Kniha soudců, 11,27). A pak táhne dále a spoléhaje na své odvolání vede sve vojsko do bitvy. Tudíž v takových sporech, kde je položena otázka: „Kdo má být soudcem?", nemůže být míněno, kdo má rozhodnout spor. Každý ví, co nám zde Jefte praví, že „Hospodin
40
41
soudce*' bude soudit. Kde není soudce na zemi, odvolání spočívá u boha v nebesích. Ona otázka nemůže tedy znamenat, kdo má soudit, zda se druhý přivedl do stavu válečného se mnou a zda já smím, jako to učinil Jefte, odvolat se v tom k nebe- : sům, O tom mohu soudit jenom sám ve svém vlastním svědomí, protože z toho se budu odpovídat ve ; velký den nejvyšsímu soudci všech lidí.
KAPITOLA IV O OTROCTVÍ
22. Přirozená svobodačlověka je v tom, že je svo-boden od veškeré vylsTmocTna zemi a že není pod^ vůlí nebo zákonodárnou autoritou človeka, ale že; mazaT šve''pŕaviäl6~jjen přirozený zákon. Svoboda človeka vé společnosti je v tom, že není pod žádnou \ jinou zákonodárnou mocí než tou, jež byla zřízena^ t dohodou ve státě, ani pod panstvím nějaké vůle" nebo omezením nějakého zákona než tím, jež zavede legislativa podle důvěry v ní vkládané. Svoboda není tedy to, co nám praví sir Robert Filmer: „Svoboda pro každého činit, co se mu zachce, žít, jak se mu líbí, a nebýt vázán žádnými zákony," Ale svoboda lidí pod vládou znamená mít stálé pravi-1 dlo, podle něhož je nutné žít, společné každému členu 1 oné společnosti a vydané zákonodárnou mocí v ní í zřízenou, svobodu řídit se svou vlastní vůlí ve všech \ věcech, kde ono pravidlo nedává předpisy, nebýt | podroben nestálé, nejisté, neznámé, libovolné vůli § druhého, jako přirozená svoboda je v tom, nebýt pod žádným jiným omezením než pod zákonem při- i rozeným. ;
23. Tato svoboda od j^splu^
tak nezbytná pro zachování člověka a tak těsně , s ním spojena, že jí Člověk nemůže ^rjozb^tj, ledarfrn, čím.přichází o. sv^^^^
Neboŕ člověk, který nemá moc nad svým vlastním životem, nemůže se smlouvou ani svým vlastním souhlasem dát do otroctví kohokoli druhého, ani se dát pod absolutní, libovolnou moc druhého, aby mu odňal jeho život, když se mu zlíbí. Nikdo nemůže dát více moci, než má sám, a ten, kdo si nemůže vzít svůj vlastní život, nemůže dát druhému moc nad ním. Vskutku, jestliže někdo z vlastní viny propadl svým životem pro nějaký čin, jenž zasluhuje smrt, ten, komu jím propadl, může (má-li ho ve své moci) odložit jeho usmrcení a užít ho ke své vlastní službě a nečiní mu žádné bezpráví. Neboŕ kdykoli shledá, i že tvrdost jeho otroctví převažuje hodnotu jeho( života, je v jeho moci, aby se vzepřel moci svého f pána a přivodil si smrt, již si přeje.'
24. Toto je dokonalý stav otroctvu jež není nic jiného než „pokračování válečného stavu mezi ^^aQXn&ao^a^ , neboftajde-Ii
Q_gmezené jjjprijiaJednáj^tiaíiě .a. poslušnou na olruhé, s^j^s^BS^S^ES^á^J^iAyÁt pokud trvá. .sjnlouya. Nikdo zajisté, jak bylo řečeno, nemůže dohodou postoupit druhému, co nemá sám, moc nad vlastním životem.
Přiznávám, že nacházíme mezí Židy, jakož i u jiných národů, že lidé prodávali sebe sama. Ale je jasné, že to bylo jen do lopoty, nikoli do otroctví. Je totiž zřejmé, že prodaná osoba nebyla pod absolutní, libovolnou, despotickou mocí, neboŕ pán nemohl mít moc zabít v kteroukoli dobu toho, koho byl zavázán v určitém Čase nechat svobodně odejít ze své služby.. Také pán takového služebníka byl tak dalek toho, aby měl libovolnou moc nad jeho životem, že jej nesměl podle libosti ani zmrzačit, nýbrž ztráta oka nebo zubu činila jej svobodným (Exodus,
42
43
KAPITOLA V O VLASTNICTVÍ
25. Ať přihlížíme k přirozenému rozumu, který nám praví, že lidé, jednou zrozeni, mají právo na svou záchovu a tudíž na to, aby jedli a pili, a na takové věci, jež příroda poskytuje pro jejich živobytí, nebo ať přihlížíme k „zjevení", jež nám vypravuje o tom, co ze světa propůjčil bůh Adamovi a Noe-moví a jeho synům, je zcela jasné, že bůh, jak praví král David (Žalm 115, 16), „dal zemi synům lidským", že dal ji lidstvu společně. Ale předpoklá-dáme-li toto, zdá se některým velikou nesnází, jak by se kdo kdy dostal k tomu, aby měl vlastnictví čehokoli. Sám se však nespokojím odpovědí, že je-H nesnadné vysvětlit vlastnictví za předpokladu, že bůh dal svet společně Adamovi a jeho potomstvu, je nemožné, aby za předpokladu, že bůh dal svět Adamovi a jeho dědicům v nástupnictví s vyloučením všeho ostatního potomstva, měl kdokoli mimo jediného univerzálního panovníka nad světem nějaké vlastnictví. Ale budu se snažit ukázat, jak se
r lidé mohli dostat k vlastnictví některých částí toho, { co bůh dal lidstvu společně, a to bez jakékoli výslovné smlouvy všech společníků.
26. Bůh, jenž dal svět lidem společně, dal jim také rozum, aby ho užívali k nej lepšímu prospěchu a k příjemnosti života. Země a vše, co je na ní, je Hano lidem společné na udržování a pohodlí jejich existence. A ačkoli všechny plody, jež sama od sebe dává, a zvířata, jež živí, patří lidem společně, pro-tože jsou samorostlým výtvorem přírody, a ač nikdo nemá původně osobní panství s vyloučením ostatního lidstva nad čímkoli z nich, pokud jsou takto ve svém přirozeném stavu, přece jsou-li dány lidem k užívání, nutně musí být prostředek přivlastnit si je tím nebo oním způsobem, dříve než mohou být k nějakému užívání nebo vůbec prospěšný kterémukoli soukromníku. Plody nebo zvěřina, jež živí divo-
kého Indiána, který nezná žádného ohrazení a je stále spoludržitělem, nutně jsou jeho a tak jeho, tj. částí jeho, že druhý nemůže déle mít na ně nijaké právo, dříve než mu mohou nějak prospět k udržení jeho života.
27. Ačkoli země a_ všichni ,nižší tvorové jsou společní vreřjni lidem, přece každý člověk má vlastnictví šve vlastní *»osoby''. Na tuto nikdo nemá právo mrňio něho šnmcíia. Práce,jeho těla a..dílo jeho rukou, můžeme říci, jsou ve vlastním smyslu jeho. CqEp'Íí" tedy vyjme ze stavu, jejž prrrodaJomu pro- > půjčila a v němž to ponechala, s tím smísil svouí pjáci a k tomu připojil něco, coi je jeho y tas tni, tím I to_ciní svým vlastnictvím,,To, že to vyňal ze spoíeč- \ ného stavu, do něhož to příroda postavila, připojil touto prací k tomu něco, co vylučuje společné právo jiných lidí. Protože tato „práce" je nesporným vlastnictvím pracovníka, nikdo mimo neho nemůže mít právo na to, k čemu toto bylo jednou připojeno, aspoň tam, kde toho je dost a kde to je jako dobré ponecháno společně pro jíně.
28. Ten, kdo se živí žaludy, jež nasbíral pod dubem, nebo jablky, jež natrhal na stromech v lese, jistě si je přivlastnil. Nikdo nemůže popřít, že ta potrava je jeho. Ptám se pak, kdy počaly být jeho? Když je strávil? Nebo když je jedl? Nebo když je vařil? Nebo když je přinesl domů? Nebo když je nasbíral? A je jasné, že jestliže první nasbírání je neučinilo jeho, nic jiného to učinit nemohlo. Ona , práce položila rozdíl mezi ně a věci společné. Ona / přidala k nim něco více, než jim dala příroda, spo- 1 léčná matka všeho, a tak se staly jeho soukromým \ právem. A řekne někdo, že neměl právo na tyto žaludy nebo na tato jablka, jež si takto přivlastnil, protože neměl souhlas všeho lidstva, aby je učinil svými? Byla to loupež přisvojit si takto, co patřilo všem společně? Byl-íi by takovýto souhlas nutný, člověk by byl zemřel hladem přes hojnost, již mu bůh dal. Jak vidíme na společných věcech, jež zůstávají jimi podle smlouvy, tím^Aejse vezmenějaká
44
45
část toho, co je společné, a vyjme ze stavu, v němž je příroda nechává, počíná vlastnictví. Bez toho společné není k žádnému užitku. A to, že se vezme ta nebo ona část, nezávisí na výslovném souhlase všech společníků. Takto tráva, kterou kousal můj kůň, rašelina, kterou nařezal můj sluha, a ruda, kterou jsem nakopat na některém místě, kde mám na ně právo společně s jinými, stává se mým vlastnictvím bez přidělení nebo souhlasu kohokoli. Práce, která byla moje, upevnila vynětím jich z onoho společného stavu, v němž byly, moje vlastnictví k mm,
29, Učinil-li by se výslovný souhlas každého společníka nezbytným k tomu, aby si kdokoli mohl přivlastnit nějakou Část z toho, co je dáno společně, děti nebo sluhové nemohli by si ukrojit z masa, jež > jim společně jejich otec nebo pán opatřil, aniž přidělil každému jeho zvláštní díl. Ačkoli voda tekoucí i v prameni patří každému, kdo může pochybovat, že 1 voda ve džbánu je toliko toho, kdo ji nabral? Jeho } práce ji vyňala z rukou přírody, kde byla společná \ a patřila rovným dílem všem jejím dětem, a tím mu \ ji přivlastnila, i
30. Takto činí tento zákon rozumu jelena majet-1
Ikem toho Indiána, který jej zabil; to, nač kdo vyna- j ložil svou práci, uznává se za jeho majetek, ačkoli \ předtím to bylo společným právem každého.-, Á u těch, kdo jsou počítáni k civilizované částí lid- j stva a kdo dali a rozmnožili pozitivní zákony, aby ? určili vlastnictví, stále platí tento původní přiro^j zený zákon pro začátek vlastnictví toho, co dříve f bylo společné, a jeho účinností ryba, kterou někdo j chytí v oceánu, v onom velikém a stále trvajícím j společném majetku lidstva, nebo ona ambra, kterou } zde někdo nasbírá, stává se prací, která jí vyjímá ze j společného stavu, v němž ji příroda ponechala, j vlastnictvím toho, kdo na ni vynakládá svou náma- ] hu. A i u nás je zajíc, jehož někdo honí, přičítán ] tomu, kdo ho pronásleduje na honu. Neboť protože \ je to zvíře, na něž se stále pohlíží jako na společné j a nikoli jako na něčí soukromý majetek, ten, kdo i
vynaložil tolik práce na něco takového, aby to vypátral a pronásledoval, vyňal to tím ze stavu přirozeného, kde to bylo společné, a tím začalo jeho vlastnictví.
31. Namítne se snad proti tomuto, že dává-li sbírání žaludů nebo jiných plodů země atd. právo na ně, pak kdokoli může nahromadit jich tolik, kolik chce. A na to odpovídám; Nikoli. Týž zákon přirozený který.náni Jímtojdáyá_ylasjructví, tořo~vTa"šT-nictví rovněž omezuje. „Bůh mm'ďafnojnóšt^sehcT lfpožívání" {ÍTTim.^, 17). Je hlas rozumu potvrzován vnuknutím? Ale jak dalece nám je dal „k požívání"? Kolik toho může kdo užít k nějakému prospechu života, dříve než seto zkazí, na tolika věcech může svou prací upevnit vlastnictví. Cokoli je nad* toto, je vícejiežjej^ Nic neučinil bůh pro človeka, aby tôzlľá^ neBo zničil. A vezmeme-li v úvahu hojnost přirozených zásob, jež byla po dlouhý čas na světě, a málo uživatelů a to, na jak malou část oněch zásob se přičinlivost jednoho člověka mohla vztahovat a je na úkor jiných nahromadit, zvláště drží-li se v mezích rozumem stanovených pro to, co mohlo sloužit k jeho užitku, tehdy bylo asi málo místa pro spory nebo hádky o vlastnictví takto zavedené.
32. A protože .hlavním předmětem vlastnictví nejsou plody země ani zvířata, jež na ní existují," nýbrž /emě, sama jako to, co v sobě zahrnuje a má za následek vse ostatní, je jasné, myslím, že její vlastnictví se rovněž získává jako předchozí, italik pudy kdo obdělává, osévá, zvelebuje, pěstuje.,a„je-jího výtěžku může.užívat, tolik jejeho vlastractyjm. Svou prací ji takřka ohrazuje od společného maj*^ kuTJeho právo neoslabuje ani to, řékne-li se, že kdekoli jíný má na ni stejný nárok a že šiji tedy nemůže přivlastnit, nemůže ohradit bez souhlasu všech svých společníků, všeho lidstva. Když bůh dal svět všem lidem společně, nařídil také člověku, aby pracoval, a nuznost jeho postavení to od něho vyžadovala. Bůh a jeho rozum mu nařizovali podmanit si
46
47
zemi, tj. zvelebovat ji k prospěchu života a v tom vynaložit na ni něco, co bylo jeho vlastní, totiž jeho práci. Ten, kdo poslouchal nařízení boží, podmaňoval si, obdělával a oséval jakoukoli její část a tím k ní připojoval něco, co bylo jeho vlastnictvím, nač druhý neměl žádný nárok a co mu nemohl odejmout \y bez křivdy,
^ 33. Ani nebylo toto přivlastnění nějakého pozemku jeho zvelebením na úkor druhého, protože
^ stále zbývalo dost půdy a stejně dobré a více, než ] ten, kdo se jí ještě neopatřil, mohl užívat. Tak <vr | vskutku nezbývalo pro jiné nikdy méně tím, že šiji ^ ' ohradil pro sebe. Neboť ten, kdo ponechává tolik, y V kolik jiný může užívat, dělá, jako když nebere vůbec S3 ^ nic. Nikdo, komu zbývala celá reka téže vody, aby <^ |K uhasil svou žízeň, nemohl se pokládat za poškozené-řv j ho, pil-li druhý, byť učinil řádný doušek. A případ f)    >půdy a vody, kde je obojího dost, je úplně týž.
34. Bůh dal svět lidem společně, ale protože jim jej dal pro jejich prospěch a největší životní příjemnosti, jež by byli s to z něho vytěžit, nelze předpokládat, že mínil, aby zůstával vždy společný a nevzdělávaný. Dal jej k užívání pilného a rozumného (a práce měla být právním důvodem nabývání pro něj), ne k libůstce a chamtivosti svárlivého a hašterivého. Ten, komu zbývalo tolik dobrého k jeho zvelebování, jako bylo již zabráno, nepotřeboval si stěžovat, neměl se plést do toho, co bylo již zvelebeno prací druhého. Učinil-lí to, je jasné, že si přál mít prospěch z námahy druhého, na nějž neměl žádné právo, a nikoli půdu, již mu dal bůh společně s jinými, aby ji obdělával, a jíž zbývalo stejně dobré tolik, jako již bylo zabráno, a více, než s čím by dovedl co pořídit nebo nač by stačila jeho píle.
35. Je pravda, že z půdy, jež je společná v Anglii nebo v některé jiné zemi, kde je mnoho lidí pod vládou, kteří mají peníze a obchod, nemůže si nikdo ohradit nebo přivlastnit nějakou část bez souhlasu všech svých společníků, protože tato půda zůstala společná smlouvou, tj. zákonem země, jenž nemá
být porušován. A byť byla společná vzhledem k některým lidem, není společná všemu lidstvu, nýbrž je společným vlastnictvím této země nebo této obce. Kromě toho zbytek po takovém ohrazení nebyl by tak dobrý pro ostatní společníky, jako byl celek, když všichni mohli celku užívat, kdežto na počátku a při prvním zalidňování velkého společenství světa tomu bylo zcela jinak. Zákon, pod nímž Člověk byl, byl spíše pro přivlastnění. Bůh nařizoval a jeho potřeby jej nutily pracovat. To bylo jeho vlastnictví, které mu nemohlo být odňato, kdekoli je upevnil, A tudíž, jak vidíme, podmanit si_nebo vzdělávat é^. zemi a být jejím pánem je spojeno dohromady. ^ Ň. J_edno dávalo právo na druhé|lakže když bůh naři: ? -*nv3{jPťJ^^\r .^Í^Ay a.H'r? 2 rrinrri řní k při vlastně- \ ňíy-^íav lidského života, jenž vyžaduje práci a m a- / teríál k zpracování, nutně zavádí.soukromý majetek. >■
36. Míru vlastnictví příroda dobře stanovila rozsahem práce lidí a pohodlím života_^Ničí práce si nemohla podmanit nebo přivlastnit všechno a ničí požívání nemohlo spotřebovat více než malou část. Tak bylo nemožné pro kohokoli tímto způsobem zasahovat do práva druhého nebo získat si vlastnictví na úkor svého souseda, který stále ještě měl možnost získat tak dobrý a tak velký majetek (potom, když si druhý vzal svůj), jako před ním byl přivlastněn, Tato míra omezila majetek každého na velmi skromný díl, takový, jaký si mohl přivlastnit bez poškození kohokoli v prvních dobách světa, kdy lidé byli více v nebezpečí, že zahynou, odchýlí-lí se od svých druhů, v obrovské pustině země, než že budou tísněni pro nedostatek místa, v němž by se usadili. Táž míra může stále ještě být uznávána bez škody kohokoli, jakkoli se svět zdá plný. Předpokládejme totiž, že člověk nebo rodina ve stavu, v němž byli na počátku, kdy svět byl zalidňován dětmi Adamovými nebo Noemovými, se usadili na některých vnitrozemských pustých místech Ameriky. Shledáme, že majetek, jejž si mohl člověk sám nadělat podle míry, již jsme udali, nebyl by velmi rozsáhlý,
48
49
ani, i do dneška, by nepoškozoval ostatní lidstvo nebo mu dával důvod stěžovat si nebo pokládat se za poškozené přehmatem tohoto Člověka, ačkoli pokolení lidské se rozšířilo do všech končin světa a nekonečně převyšuje malý počet, který byl na počátku, Ano, rozsah půdy je bez práce tak malé hodnoty, že jsem slyšel tvrdit, že v samotném Španělsku může být dovoleno člověku orat, sít a sklízet, aniž je v tom rušen, na půdě, na niž nemá žádné jiné právo než to, že jí užívá. Obyvatelé se naopak pokládají za zavázány tomu, kdo svou pílí na zanedbávané a tudíž ladem ležící půdě zvýšil zásobu obilí,; jež potřebovali. Ale buď tomu jak buď, a nekladu -na to důraz, troufám si směle tvrdit, že totéž pravidlo vlastnictví, že totiž Jcaždý člověk by měl rrífr tolik, kolik by mohl sám užívat, by ve světě stále E ještě platilo, aniž by kohokoli omezovalo, protože je dosti pudy ňa světe, aby stačila zdvojnásobit oby va-); těle, kdyby vynález peněz a tichá dohoda lidí přikladl dat jim cenu nezaváděly (souhlasem) větší majetky a právo na ně. Jak se to stalo, ukážu ihned podrob- ]
37.'Toto je jisté;, že na počátku, dříve než přání j mít více, než lidé potřebovali, změnilo vnitřní hod-1 notu věcí, jež závisí, toliko na jejich užitečnosti pro j lidský život, nebo než se dohodli, že kousek žlutého l kovu, který by vydržel, aniž by ho ubývalo nebo sel kazil, má mít cenu velkého kusu masa nebo celé! hromady obilíiačkoli lidé měli právo přivlastnit si; svou prací, Itazdý pro sebe, tolik věcí přírody, kolik \ mohl kdo užívat, přece toto nebylo mnoho ani na i úkor jiných, kde táž hojnost stále ještě zbývala pro; ty, kdo by vynaložili pílí, K tomu bych rád dodal,? že ten^kdo.si přivlastňuje půdu svou prací, nezmen^ . sujcr nýbrž zvětšuje společné zásoby lidstva. Neboť potravin, jež slouží k udržení lidského života, vyrobených z jednoho jitra ohrazené a vzdělávané půdy' (abych se hodně omezil) je desetkrát více, než je; výnos z jitra stejně dobré půdy, jež leží jako spo-í léčný majetek ladem. A tudíž o tom, kdo ohradíj
půdu a má větší hojnost životních potřeb z deseti jiter, než mohl mít 2e sta ponechaných v přírodním stavu, lze právem říci, že dává devadesát jiter lidstvu, neboť jeho práce mu poskytuje nyní potraviny z deseti jiter, jež byly výnosem sta jiter společného majetku. Oceňoval jsem vzdělávanou půdu velmi nízko, počítaje její výnos toliko jako deset k jedné, neboť je mnohem blíže stu k jedné. Táži se totiž, „zda v divokých lesích a nevzdělávané pustině Ameriky ponechaných v přírodním stavu beze všeho zvelebování, obdělávání nebo hospodaření vynese tisíc jiter nuzným a ubohým obyvatelům tolik životních potřeb jako deset jiter stejně úrodné půdy v Devonshíru dobře vzdělávaných"?
Kdo před přivlastněním půdy nasbíral tolik planých plodů, zabil, chytil nebo zkrotil tolik zvířat, kolik mohl, ten, kdo tak vynakládal své úsilí na některý ze samorostlých produktů přírody jako nějaký způsob, jak je změnit ze stavu, v nějž je příroda postavila, tím, že na ně vynaložil nějakou svou práci, získal tím jich vlastnictví. Ale jestliže se v jeho rukou zkazily bez náležitého užití, jestliže ovoce hnilo nebo zvěřina se rozkládala, dříve než je mohl spotřebovat, provinil se proti společnému přirozenému zákonu a podléhal trestu. Poškodil podíl svého souseda, neboť neměl žádné další právo, než to, co jeho užívání čehokoli z nich vyžadovalo, a že ony mohly sloužit tomu, aby mu poskytly životní příjemnosti.
38. Tatáž pravidla upravovala rovněž držení půdy. Cokoli kdo obdělal a sklidil, uložil a spotřeboval, dříve než se to zkazilo, to bylo jeho zvláštní právo. Cokoli ohradil a mohl živit a čehokoli užívat, dobytek a jeho produkt byly také jeho. Ale jestliže tráva jeho ohrady shnila na zemi nebo plody jeho sázení se kazily, aniž je sebral a uložil, na tuto část země, přestože ji ohradil, bylo stále ještě nutné se dívat jako na pustou a mohla být majetkem kohokoli jiného. Takto na začátku mohl Kain zabrat tolik půdy, kolik mohl obdělat a učinit ji svým vlast-
50
51
ním pozemkem a ještě nechat dosti Ábelovým ovcím, aby se na ní pásly. Ale jak se rodiny množily a píle zvětšovala jejich stáda, jejich majetky se zvětšovaly s jejich potřebami. Avšak přece to bylo obyčejně bez jakéhokoli pevného vlastnictví pudy, jíž užívali, až se sloučili, usadili pohromadě a stavěli města a pak se dohodou dostali časem k tomu, aby vytyčili meze svých odlišných území a dohodli se na hranicích mezi sebou a svými sousedy a zákony upravili mezi sebou vlastnictví členů téže společnosti. Vidíme totiž, že v oné části světa, jež byla nejprve obydlena a tudíž pravděpodobně nejlépe zalidněna, dokonce zpět až do času Abrahámova, putovali se svými stády ovcí a skotu, což bylo jejich jmění, svobodně sem tam, a toto Abrahám činil v zemi, kde byl cizincem. Z toho je jasné, že aspoň velká část půdy byla společná, že obyvatelé ji necenili ani si nedělali nárok na vlastnictví ničeho více, než užívali. Ale když nebylo dosti prostoru v temže místě pro jejich stáda, aby je pásli pohromadě, v dohodě, jako učinili Abrahám a Lot {Gen., 13, 5), oddělili se a rozšířili své pastviny, kde se jim nejlépe líbilo. A z téhož důvodu Ezau odešel od svého otce a bratra a usadil se na hoře Seir {Gen^ 26, 6).
39. A takto, aniž předpokládáme u Adama jakékoli osobní panství a vlastnictví nade vším světem s vyloučením všech ostatních lidí, jež nemůže být nijak dokázáno a z něhož nemůže být ničí vlastnictví vyvozováno, nýbrž předpokládáme-li, že svět byl dán, jak byl, synům lidským společně, vidíme, jak práce mohla dát lidem rozdílná práva na jednotlivé jeho části k jich osobnímu užívání, V tom nemohlo být pochyby o právu aní místa pro spor.
40. Aní není tak podivné, jak se snad, dříve než se o tom uvažuje, může zdát, že vlastnictví z práce by mohlo převažovat společenství půdy, neboť je to vskutku práce, která propůjčuje každé věci rozdílnou hodnotu. Nechť kdokoli uváží, jaký rozdíl je mezi jitrem půdy osázené tabákem nebo cukrovou třtinou, oseté pšenicí nebo ječmenem a jitrem téže
půdy, jež je společná, beze všeho obhospodařování, a. shledá, že zvelebení prací dělá daleko větší část hodnoty. Myslím, že bude jen skromným odhadem, řeknu-li, že z produktů země užitečných pro život člověka devět desetin jsou výsledky práce. Ano, budeme-li správně oceňovat věci, jak se dostávají do našeho užívání, a rozvrhneme-li jednotlivá vydání na ně, co v ních pochází výhradně z přírody a co z práce, shledáme, že ve většině z nich je nutné klást devadesát devět setin zcela na účet práce.
41. Nic toho nemůže být jasnějším důkazem, než jsou jednotliví američtí národové, kteří jsou bohatí půdou a chudí ve veškerém životním pohodlí. Příroda je zaopatřila tak štědře jako kterýkoli jiný národ hojnými věcmi, tj. úrodnou půdou způsobilou k tomu, aby plodila v nadbytku to, co může sloužit za potravu, jako oděv a k požitku. Ale protože schází, aby ji zvelebovali prací, nemají setinu příjemností, jichž požíváme my, a král rozsáhlého a úrodného území žije, bydlí a šatí se zde hůře než nádeník v Anglii,
42. Abychom to učinili poněkud jasnější, sledujme jen některé z obyčejných životních potřeb v jejich jednotlivých pokrocích, dříve než se dostávají do našeho užívání, a vizme, jak mnoho ze své hodnoty dostávají z lidské píle. Chléb, víno a sukno jsou věci denního užívání a veliké hojnosti, ale nicméně žaludy, voda a listy nebo kůže byly by nutně naším jídlem, nápojem a oděvem, kdyby nám práce neposkytovala ony užitečnější předměty potřeby. Neboť oč je chléb cennější než Žaludy, víno než voda a sukno nebo hedvábí než listy, kůže nebo mech, to pochází zcela z práce a přícínlivostí. Jedny z těchto jsou potrava a oděv, jež nám poskytuje příroda sama bez našeho přispění, druhé jsou předměty potřeby, jež pro nás připravuje naše přičinlivost a námaha. Kdyby někdo počítal, oč tyto převyšují v hodnotě druhé, tu uvidí, jak práce činí daleko nej-vetsí část hodnoty věcí, jichž užíváme na tomto světe? a že půdu, jež plodí suroviny, lze stěží počítat
52
53
vůbec za nějakou nebo nejvýše jen za velmi malou její část. Tak malou, že i u nás půda, která je ponechána zcela přírodě, jež není zvelebována pasením, obděláváním nebo sázením, je zvána, Čím vskutku je, pouští, a shledáme, že užitek z ní obnáší o málo více než nic. Toto ukazuje, jak velmi je nutné dávat přednost množství lidí před rozsáhlostí panství a že zvětšení obdělávané půdy a právo užívat jí je vel-kým uměním vlády a že kníže, který bude tak moudrý a tak bohorovný, aby zavedenými zákony svobody zabezpečil ochranu a povzbuzení početné píli lidstva proti útlaku moci a stranické úzkoprsosti, bude brzy příliš na obtíž svým sousedům. Než toto, mimochodem, a vraťme se k probíranému důkazu.: 43. Jitro půdy, jež zde dává dvacet bušíů pšenice,; a jiné v Americe, jež při témž hospodaření by dalo-stejně, jsou beze vší pochyby téže přirozené, vnitřní; hodnoty. Ale přece užitek, jejž lidé dostávají z prvního za rok, má cenu pěti liber a z druhého: možná ani nejedno penny. Kdyby všechen výnos,; jejž Indián z něho dostává, měl být oceněn a zde', prodán, nebyl by, alespoň jak mohu pravdivě říci,; \ ani jedna tisícina. Je to tedyjpráce, jež dává nej vetší; ' část hodngty^M^^^T}íi by^ stěží mela, nějakou; , céTuTTjíz vděčíme za největší Část všech jejích uži--tečných produktů. Neboť vše, jako sláma, otruby,, chléb z tohoto jitra pšenice, má větší cenu než výnosy jitra stejně dobré půdy, jež leží ladem; to vše jej výsjejikejn-praNení to zajisté pouze námaha orá-, cova, lopota žencova a mlatcova a pot pekařův, jež je nutné započítat do chleba, jejž jíme, nýbrž i práce: těch, kdo naučili tahat voly, kdo dobývali a zpraco-. vali železo a kameny, kdo porazili a přitesali dřevo užité na pluh, pro mlýn, pec nebo na nějaké jiné; velmi početné nářadí, potřebné při tomto obílí od jeho zasetí až do upečení chleba z něho, to vše must být připsáno na účet práce a uznáno jako její výsledek. Příroda a země samy o sobě poskytly toliko téměř bezcenné suroviny. Byl by to podivný „se-; znam věcí, jež pričinlivost opatřila a jichž užila na;
každý bochník chleba", dříve než se dostal do našeho užívání, kdybychom je mohli sledovat; železo, dřevo, kůže, kůra, stavební dříví, kámen, cihly, uhlí, vápno, látka, barviva, smůla, dehet, stožáry, lana a všechen materiál, jehož bylo užito na loď, jež přivezla kterékoli ze zboží a jehož užil kdokoli z dělníků na kteroukoli část díla, vše to, co by bylo téměř nemožné, přinejmenším příliš dlouhé vypočítat.
44. Z toho všehoje zřejmé, že, ač věci přírody jsou. dány společně, přece člověk (jako pán sebe sama\ a vlastník své vlastní osoby a jejích činů nebo její ( práce) měl stále v sobě samém velký základ vlast-í nictví a že to, co tvořilo velkou část toho, co upotře-í bil na udržení nebo pohodlí své existence, když/ vynalézavost a umění zlepšily příjemnosti života, bylo úplně jeho vlastní a nepatřilo společně jiným.
45. Takto {^aljy>ráj£jaa„^ vlastnictví, kdekohselíomukoli líbilo vynaložit ji na to, co bylo společné, a zbývala toho dlouhou dobu daleko vetší část a je toho ještě více, než lidstvo užívá. Lidé se nejprve většinou spokojovali sami tím, co příroda bez jejich přispění poskytovala jejich potřebám. Později v některých částech světa, kde přírůstek obyvatelstva a dobytka spolu s užíváním peněz učinily půdu vzácnou a tedy do jisté míry < cennou, jednotlivá společenství stanovila hraniceŕ svých oddělených území a uvnitř nich samých upra-/ vila zákony vlastnictví jednotlivých Členů své spo-i lečnosti a tak smlouvou a dohodou uspořádala vlastnictví, jež počaly práce a přičinlivost. Spolky, jež byly uzavřeny mezí jednotlivými státy a královstvími, zříkajíce se buď výslovně nebo mlčky veškerého nároku a veškerého práva na půdu v majetku druhého, vzdaly se společným souhlasem svých nároků na své přirozené společné právo, jež původně měly na tyto země, TaJt výslovnou Hnhň. dou zavedly vlastnictví mezi sebou v různých dílech
a částech světa. Přece však lze stále ještě najít velké kusy země (jejich obyvatelé se nepřipojili k ostatnímu lidstvu v souhlase s užíváním společných
54
55
peněz), jež leží ladem. Jejich více než lidé, kteří na nich bydlí, užívají nebo mohou užívat a tak stále ještě jsou společné, ač se toto zřídka může přihodit v oné části lidstva, jež souhlasila s užíváním peněz.
146. Největší část věcí pro lidský život skutečně užitečných a takových, jež první občané světa vyhledávali z nutnosti udržet se při životě, jako to Činí Američané nyní, jsou obecně věci krátkého trvání, takové, jež nejsou-li spotřebovány užíváním, {kazí se a zajdou samy sebou. Zlato, stříbro a diamanty jsou věci, jimž záliba nebo dohoda_propůj-čily hodnotu spíše než skutečné užíváni a nutná životní potřeba. Nyní z těchto dobrých vecí, jež příroda opatřila jako společné, každý měl ve vlastnictví vše, co mohl docílit svou prací. Vše, co jeho při-činlivost mohla obsáhnout, změnit ze stavu, v nějž to uvedla příroda, bylo jeho. Ten^Jcdo nasbíral sto bušlu žaludů nebo jablek, tím je mel ve vlastnictví. Byly jeho jměním, jakmile je nasbíral. Měl jen dávat pozor, aby je spotřeboval dříve, než se zkazily, jinak si vzal více než svůj podíl a oloupil jiné. A byla to vskutku věc pošetilá a i nečestná nahromadit více, než mohl spotřebovat. Jestliže rozdal část komukoli jinému, takže se to nezkazilo neužitečně v jeho rukou, užil toho také. A jestliže také vyměnil švestky, jež by byly shnily během týdne, za ořechy, jež by vydržely dobré k jeho jídlu po celý rok, nedopustil se bezpráví, nepromrhal společnou zásobu, nezničil žádnou část z dílu statků, jež patřily jiným, pokud se nic nezkazilo neužitečně v jeho rukou. A zase kdyby chtěl dát své ořechy za kus kovu, jehož barva se mu líbila, nebo vyměnit své ovce za lastury nebo vlnu za lesklé oblázky nebo za diamant a podržet je u sebe po celý svůj život, neporušil právo jiných, směl nakupit tolik těchto Ttrvalých věcí, kolik se mu líbilo, neboť překročení j hran i c jeho spravedlivého vlastnictví nespočívalo W rozsáhlosti jeho majetku, nýbrž v tom, že by se cokoli z něho neužitečně zkazilo. <   47. A takto se dostavilo užívání peněz, nějaké
L
56
trvalé věci, kterou lidé mphli podržet; aniž se kazila, a^kterou lidé na základě vz^eniBého.sou.hlaau,.přij|-mali výměnou zít opravdu užitečné, ale zkáze podléhající životní potřeby. "  '1 • ^'
48. A jako různé stupně přičintivosti byly s to dát lidem majetek v různých rozměrech, tak tento vynález peněz jim dal příležitost pokračovat v něm a zvětšovat jej. Neboť předpokládejme ostrov, odloučený ode všeho možného obchodu s ostatním světem, kde bylo toliko sto rodin, ale kde byly ovce, koně a krávy s jinými užitečnými zvířaty, zdraví prospěšné plody a půdy dost pro obilí pro stotisíckrát tolik lidí, ale nic vhodného na ostrově buď pro svou obyčej nost, nebo pro své podléhání zkáze, aby nahradilo peníze. Jaký důvod by zde kdo mohl mít, aby zvětšoval svůj majetek nad spotřebu své rodiny a hojnou použitelnou zásobu buď v tom, co jejich vlastní přičinlivost vyrobila, nebo co by mohli směnit s jinými za užitečné předměty potřeby stejně podléhající zkáze? Tam, kde není nic ani trvalého, ani vzácného, ani tak cenného, aby to bylo hromaděno, tam lidé nebudou ochotni zvětšovat svůj majetek půdy, byť byla sebebohatší a byť jim nic nezabraňovalo šiji vzít. Neboť, táži se, jak oceňoval člověk deset tisíc nebo sto tisíc jiter výborné půdy, snadno obdělávané a také dobře opatřené dobytkem uprostřed vnitrozemských částí Ameriky, kde neměl naději na obchod s jinými částmi světa, aby si nadělal peněz prodejem produktů? Nestálo by to za ohrazení a viděli bychom ho, jak vrací zase divokému společenství přírody, co by převyšovalo předměty životního pohodlí nutné pro něho a jeho rodinu.
49. Takto na počátku celý svět byl Amerikou, ano, ještě více takovou, než onaje nyní, neboť žádná taková věc jako peníze nebyla nikde známa. Vyna-jdete-li něco, co má upotřebení a hodnotu penez^ mezi jeho sousedy, uvidíte, že týž člověk počnej ihned zvětšovat svůj majetek-
50. Ale protože zlato a stříbro jsou málo užitečné pro život člověka v poměru k potravě, oděvu a ve-
57
dení života a mají svou hodnotu toliko ze souhlasu lidí (a merítko toho přece většinou tvoří práce), je jasné, že se iidé dohodli a souhlasili s nepoměrným a nerovným majetkem půdy, když vynalezli tichým a dobrovolným souhlasem způsob, jak člověk smí spravedlivé mít více půdy, než sám může její úrody spotřebovat, tím, že přijmou výměnou za přebytek zlato a stříbro, jež může být hromaděno beze škody pro kohokoli. Tyto kovy se totiž nekazí ani nepři-ícházejí vniveč v rukou majitelových. Toto dělení
Ívěcí v nerovné osobní majetky učinili lidé proveditelným mimo hranicesrwLeČjQosji a beze_smlouvy toliko tím7^e~^prTína^a1i zlatu a stříbru hodnotu a mlčky se dohodli na užívání peněz, neboť ve státech zákony upravují právo vlastnictví a majetek půdy je určován pozitivními zřízeními.
51. A takto, myslím, lze velmi snadno a bez potíží pochopit, ,jak práce mohla zpočátku založit právní důvod vlastnictví" společných věcí přírody a jak bylo toto omezeno užitím na naši spotřebu, takže nebyl pak žádný důvod ke sporu o právo, ani žádná pochybnost o velikosti majetku, jejž dávalo. Právo a vhodnost šly pospolu. Neboť jako člověk měl právo na vše, nač mohl obrátit svou práci, tak nebyl v pokušení pracovat pro více, než mohl užívat. Toto nenechávalo místo pro spor o právo, ani pro zasahování do práva jiných. Jaký díl si kdo prisvojil, bylo snadno pozorováno, a bylo neužitečné i nečestné přisvojit si příliš mnoho nebo vzít si více, než kdo potřeboval.
58
KAPITOLA VII
O POLITICKÉ ČILI OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI
77. Bůh, který učinil človeka takovým tvorem, že podle jeho vlastního soudu nebylo mu dobře být samotnému, postavil jej pod silné závazky nutnosti, vhodnosti a náklonnosti, aby jej pudily do společnosti, a stejně tak jej vybavil rozumem a řečí, aby
r v ní setrval a z ní se těšil. První společnost byla mezi ( mužem a ženou, jež dala počátek společnosti mezi rodiči a dětmi, k níž byla časem připojena společnost mezi pánem a sluhou. A ačkoli tyto všechny se mohly setkat pohromadě, a obyčejně se setkaly, a utvořit pouze jednu rodinu, v níž její pán nebo paní měli jakousi vládu rodině vlastní, žádná z nich ■'ani všechny dohromady nevystačovaly na politickou společnost, jak'uvidime, jestliže budeme uvažo-var o různých účelech, pojítkách a mezích každé z nich.
78. Manželská společnost je utvořena dobrovol-. nou snHólTvoů" menTHuž^ffi^á ženou, a ač záleží
hlavně v takovém společenství a právu na jejich těla navzájem, jaké jsou nezbytné k jejímu hlavnímu účelu, plození, přece nese s sebou vzájemnou podporu a přispění a také společenství zájmů jako nejen nutné, aby sjednotilo jejich péči a náklonnost, nýbrž také jako nezbytné pro jejich společné potomstvo, jež má právo být jimi živeno a vydržováno, až je s to starat se samo o sebe.
79. Neboŕ protože účelem spojení mezi samcem a samičkou není pouze zplození, nýbrž i udržení druhu, má toto spojení mezi samcem a samičkou trvat i po zplození, pokud je nutné k výživě a zachování mláďat, jež mají být opatrována těmi, kdo je zplodili, až jsou s to pečovat a starat se sama o sebe. Tohoto pravidla, jež nekonečně moudrý Tvůrce
vtiskl dílům svých rukou, nižší tvorové, jak shledáváme, ustavičně poslouchají. U oněch zvířat, jež rodí živá mláďata a jež se živí trávou, spojem mezi samcem a samičkou netrvá déle než skutečný akt páření, protože bradavky zvířecí matky postačí vyživit mládě, až je s to živit se trávou; samec pouze zplodí, ale nestará se o samičku nebo mládě, k jehož výživě nemůže ničím přispět. Ale u šelem spojení trvá déle, protože matka není dobře s to vyživit se sama a živit své četné potomstvo jenom ze své vlastní kořisti, protože je to pracnější i nebezpečnější způsob života než živení se trávou. Přispění samce je nutné k udržení jejich společné rodiny, jež může existovat jen spojenou péčí samce a samičky, dokud mláďata nejsou s to hledat kořist sama pro sebe. Totéž lze pozorovat u všech ptáků (vyjma některé domácí, kde hojnost potravy zprošťuje kohouta toho, aby živil a pečoval o mláďata), jejichž mláďata potřebují potravy ve hnízdě. Kohout a slepice zůstávají dále v párku, až mláďata jsou schopna užívat svých křídel a starat se sama o sebe.
80. A v tom, myslím, spočívá hlavní, ne-li jediný důvod, „proČ samec a samička v lidském pokolení jsou zavázáni k delšímu spojení" než jiní tvorové, protože samička je schopna počít a de facto obyčejně opět otěhotní a rodí také nově dlouho předtím, než dříve narozený se může obejít, aby se udržel na živu, bez pomoci svých rodičů a je s to starat se sám o sebe, a má proto všechno přispění, jímž jsou mu jeho rodiče povinni. Tím otec, který je povinen pečovat o ty, jež zplodil, je zavázán setrvat v manželské společnosti s touž ženou déle než jiní tvorové, jejichž mláďata jsou s to udržet se při životě sama ještě dříve, než se zase vrátí čas plození, a u nichž se manželský svazek rozváže sám sebou a oni jsou volni, až Hymen ve svém obvyklém období je opět vyzve, aby si hledali nové druhy. A v tom nelze Iec se obdivovat moudrosti velkého Stvořitele, který, když dal člověku prozíravost a schopnost střádat
74
75
r
pro budoucnost a opatřovat přítomné potřeby, učinil nutným, aby společnost muže a ženy trvala déle než společnost samce a samičky mezi jinými tvory, tak, aby jejich přičinlivost byla povzbuzována a jejich zájmy byly lépe sjednoceny, aby učinili opatření a nastřádali statky pro své společné potomstvo, což by nejisté míšení nebo snadné a časté rozvazování manželské společnosti silně rušilo.
81. Avšak ačkoli toto jsou pro lidstvo pouta, jež činí u člověka manželské svazky pevnějšími a trvalejšími než u jiných druhů živočichů, přeci by to
ŕ dávalo jeden důvod ke zkoumání, proč tam, kde /plození a výchova jsou zabezpečeny a o dědictví je (postaráno, se tato smlouva nemůže stát zrušitelnou ) buď souhlasem, nebo v jisté době nebo za jistých podmínek, stejné jako kterékoli jiné dobrovolné / smlouvy.
Není jistě nutnost v povaze věci ani vzhledem k jejím účelům, aby trvala vždy po celý život, míním pro takové, kdo nejsou pod omezením nějakého pozitivního zákona, který nařizuje, aby všechny takové smlouvy byly trvalé.
82, Ale aČ manžel a žena mají jen jeden společný zájem, avšak přece různý rozum, budou nevyhnutelně někdy mít také různou vůli. Protože je tedy nutné, aby poslední rozhodnutí, tj, vláda, bylo u někoho, připadá přirozeně muži jako schopnějšímu a silnějšímu. Ale protože se toto vztahuje jen na věci jejich společného zájmu a vlastnictví, ponechává ženu v plném a svobodném držení toho, co je podle smlouvy jejím zvláštním právem, a alespoň nedává manželu více moci nad ní, než ona má nad jeho životem. Moc manželova je tak vzdálena moci absolutního panovníka, že žena má v mnoha případech volnost odloučit se od něho, kde to přirozené právo nebo jejich smlouva dovoluje, ať tuto smlouvu učinili sami ve stavu přirozeném nebo podle obyčejů nebo zákonů země, v níž žijí, a děti za takového odloučení připadají straně otcově nebo matčině podle toho, jak taková smlouva určuje.
83. Protože totiž všech účelů manželství má být dosaženo pod politickou vládou, stejně jako ve stavu přirozeném, nezkracuje občanská vrchnost nikomu z obou právo nebo moc, jež jsou ovšem k těmto účelům nutné, totiž k plození a vzájemné podpoře a přispění, pokud jsou pohromadě, nýbrž jen rozhoduje každý spor, jenž může o ně vzniknout mezi mužem a ženou. Kdyby tomu bylo jinak a ona neomezená svrchovanost a moc nad životem a smrtí přirozené náležela manželovi a byla nutná ke společnosti mezi mužem a ženou, nebylo by možné žádné manželství v žádné z těchto zemí, kde není manželu přiznána taková neomezená autorita. Ale protože účely manželství nevyžadují takovou moc u manžela, stav manželské společnosti mu ji nepro-půjčil, protože není vůbec nezbytná k tomuto stavu. Manželská společnost mohla existovat a dosíci svých účelů bez ní, ano, společenství statků a moc nad nimi, vzájemné přispění a výživa a jiné věci patřící k manželské společnosti mohly být měněny a upravovány onou smlouvou, která spojila muže a ženu v onu společnost, pokud se může srovnávat s plozením a výchovou dětí, až by se mohly starat samy o sebe, protože nic není nutné k jakékoli společnosti, co není nutné k účelům, pro které je utvořena.
84. O společnosti mezi,rodiči a dětmi a o různých právech a mocích, jež jim jednotlivě příslušejí, jsem jednal v předešlé kapitole tak obšírně, že nebude třeba, abych zde o tom cokoli řekl. Je, myslím, zcela jasné, že je velmi odlišná od společnosti politické,
85. Pájiasiujjajsou jména tak stará jako historie, ale dávaná lidem velmi různého postavení, JSvo^ bodný člověk se totiž činí sluhou druhého tím, zc mTTpřodam^jistouMobú'služb^u7jgT^QnÍMÍ.vÄÄme na sebe výměnou za mzdu, již má dostat. Ačkoli ho tcrabyčejněpřivádí doTodinýjefio pána, pod kázeň > tam obvyklou, přece to dává pánovi pquzejločas-nou rjjoc nad ním a ne vetší, než je obsazena, ve .
76
77
smlouvě mezjyňmi. Ale je jiný druh sluhů, jež nazývame z^ašTním"jménem: atpaky. Ti totiž byli zajati ve spravedlivé válce a jsou právem přirozeným poddáni neomezenému panství a libovolné moci svých pánů^Tito lidé, jak pravím, kteří propadli svými životy~äTim i svými svobodami a kteří pozbyli svého jmění a jsou ve stavu otrockém nezpůsobilí k nějakému vlastnictví, nemohou v tomto stavu být pokládáni za žádnou část občanské společnosti, jejímž hlavním účelem je zachování vlastnictví.
86. Uvažujme tedy o pánu rodiny se všemi těmi podřízenými vztahy ženy, dětí, sluhů a otroků, spojených pod domácí vládou rodiny. Ať má jakoukoli podobnost ve svém řádu, úřadech a též poctu s malým státem, přeci je od něho velmi vzdálena jak svým zřízením a mocí, tak i účelem. Nebo máme-li šijí myslit jako monarchii a otce rodiny jako jejího absolutního panovníka, bude mít absolutní monarchie jen velmi křehkou a malou moc, když je jasné z toho, co bylo řečeno dříve, že pán rodiny má velmi odlišnou a různě omezenou moc jak co do času, tak co do rozsahu nad oněmi jednotlivými osobami, jež k ní patří. Neboť vyjma otroka (a rodina je stejně rodinou a jeho moc jako otce rodiny stejně rozsáhlá, ať jsou nějací otroci v jeho rodině či nejsou) nemá zákonodárnou moc nad životem a smrtí nikoho z nich a také žádnou jinou leč tu, již může mít také paní rodiny, stejně jako on. A jistě nemůže mít neomezenou moc nad celou rodinou ten, kdo má toliko velmi omezenou moc nad každým jednotlivcem v ní. Ale jak se rodina nebo kterákoli jiná společnost lidí liší od té, jež je ve vlastním smyslu politickou společností, uvidíme nejlépe, budeme-li uvažovat, v čem politická společnost sama záleží. ■   S^Ôj^^läU^ílä^ozen, jak bylo dokázáno, s národem na dokonalou svobodu a nebrzděné požívaní všech práv a výsad přirozeného zákona stejně s kterýmkoli jiným člověkem nebo počtem lidí ve světě, .má od přirozenosti moc nejen zachovat své vlastnictví, to je svůj život, svobodu a jmění, proti bezprá-
vím a útokům jiných lidí, nýbrž i soudit a trestat porušení onoho zákona u jiných tak, jak to podle jeho přesvědčení přestupek zasluhuje, i samou smrtí u zločinců, kde to ohavnost činu podle jeh6 mínění vyžaduje. Ale protože politická společnost nemůže existovat ani se udržet, aniž sama má moč chránit vlastnictví a za tím účelem trestat přestupky všech číenů oné společnosti, j epolh i c ká společnosť tam a pouze tam± kde se každy^Tclenů" vzdál této PrirQgggJ moci a oděvzčlárji do "rukou společenství í ve všecíprípadech, kde nem vyloučen z "toho, aby se odvolal pro ochranu k zákonu jím zavedenému, A protože tím je vyloučen veškerý soukromý soud kaž d éh o. jed n o t li v ého clená, stává se společenství rozhodčím a rozhoduje podle stanovených stálých a nestranných pravidel, týchž pro všechny strany, a lidmi, majícími od společenství oprávnění k provádění oněch pravidel, všechny neshody, jež mohou vzniknout mezi kterýmikoli členy oné společnosti o nějaké právní věcí, a trestá ony přestupky, jichž se kterýkoli člen společnosti proti ní dopustil, takovými tresty, jež stanovil zákon.; Podle toho je pak snadné rozeznat, kdo jsou a Tcdo nejsou pospolu v politické společnosti. Ti, kdo jsou spojeni v jedno těleso a mají společné zavedené právo a soudnictví, k němuž by se odvolali, s pravomocí rozhodovat spory mezí nimi a trestat provinilce, jsou jedni s druhými pospolu v občanské společnosti. Ale ti, kdo nemají takové společné odvolání, míním zde na zemi, jsou ještě v přirozeném stavu, kdy každý je tam, kde není jiného soudce, soudcem pro sebe a vykonavatelem. To pak je, jak jsem dříve ukázal, dokonalý stav přirozený.
88. A takto se stát dostávaje moci stanovit tresty V za jednotlivé přestupky spáchané mezi cleny společnosti, jež považuje za trestuhodné (což je moc dávat zákony).
"Koynčž, máJLjasřc,jgajatJľažd£Jb^pravt,Jipáai
chané na komkoli z jejích členů kýmkoli, kdo nepatří ke společnosti (což je moc války a míru), a toto !
78
79
vše pro zachování vlastnictví všech členů oné spo-v lečnosti, pokud je možno, Ale ačkoli každý člověk^ ktej£j5i^U]^d^sj3^ : ífiha,stá^jaídal, se tív&jtá,XXKQC\ trestat přestupky i proti zákonu přirozenému ve výkonu svého vlastního osobního rozsudku, přeci se soudem nad pře- ; !- stupky, jejž odevzdal moci zákonodárné ve všech |. případech, v nichž se může odvolat k vrchnosti, [ odevzdal státu právo užívat jeho síly k výkonu roz- l sudku státu, kdykoli bude k tomu povolán. To jsou opravdu jeho vlastní rozsudky, protože byly učiněny jím samým nebo jeho zástupcem. A v tom máme původ zákonodárné a výkonné moci občanské^ společnosti, jež má soudit podle stálých zákonů, jaJí dalece přestupky mají být trestány, když jsou spá-"" chány uvnitř státu, a také podle příležitostných rozsudků, zakládajících se na okolnostech toho činu, jak dalece bezpráví z vnějška mají být pomstěna, . a v obou těchto případech užívat veškeré síly všech členů, bude-li toho zapotřebí. \
89. Kdekoli tedy se tak nějaký počet lidí spojí , v jednu společnost, že se každý vzdá své výkonné ■ moci práva přirozeného a odstoupí ji veřejnosti, zde ^a jedině zde je politická čili občanská společnost. ■'A to*to se děje, kdekoli nějaký počet lidí ve stavu přirozeném vstoupí do společnosti, aby vytvořil jeden lid, jedno politické těleso pod jednou svrchovanou vládou nebo jinak, když se k nim kdokoli připojí a splyne s nějakou vládou již zřízenou. Neboť tím opravňuje společnost nebo, což je totéž, její legislativu dávat za něho zákony, jak bude vyžadovat veřejné dobro společnosti a k jejichž provádění je povinno (jako k jeho vlastním nařízením) jeho vlastní přispění. A toto přivádí lidi ze stavu přirozeného do stavu státu tím, že dosazuje soudce na zemi s oprávněním rozhodovat všechny spory a napravovat bezpráví, jež se mohou přihodit kterémukoli členu státu. Tento soudce je pak legislativou nebo vrchností od ní ustanovenou.! A kdekoli je nějaký počet lidí jakkoli sdružených", kteří nemají takovou
80 1
rozhodující moc, aby se k ní odvolali, ti jsou stále ještě ve stavu přirozeném.
90. Z toho je zřejmé, že absolutní monarchie, kterou někteří pokládají za jedinou vládu ve světě, je vskutku nesrovnatelná s občanskou společností, a tak nemůže být vůbec žádnou formou občanské vlády. Neboť protože účelem občanské společnosti je uvarování se a náprava oněch nevýhod stavu přirozeného, jež nutně vyplývají z toho, že každý člověk je soudcem ve své vlastní věci, tím, že se dosadí známá autorita, k níž se může každý člen společnosti odvolat, utrpí-li bezpráví nebo vznikne-H spor, a jíž každý člen společnosti musí poslechnout,* kdekoli jsou nějaké osoby, jež nemají takovou autoritu, k níž by se odvolaly a jež by rozhodla jakýkoli spor mezi nimi, ony osoby jsou ještě ve stavu přirozeném. A takovým je každý absolutní kníže vzhledem k těm, kdo jsou pod jeho panstvím.
91. Neboť protože se o nem předpokládá, že má veškerou moc, zákonodárnou i výkonnou, samojediný, nelze najít žádného soudce, není připuštěno žádné odvolání k někomu, kdo může spravedlivě a nestranne a s pravomocí rozhodovat a odkud lze očekávat pomoc a nápravu jakéhokoli bezpráví nebo jakékoli Škody utrpěné od knížete nebo na jeho/ rozkaz. A tak takový člověk, ať má jakýkoli titul, ca A nebo sultán nebo jak je vám libo, je právě tak vel stavu přirozeném se všemi pod jeho panstvím jáko-s ostatním lidstvem. Neboť kdekoli jsou nějací dva V lidé, kteří nemají stálé pravidlo ani společného ; soudce ha zemi, aby se k němu odvolali pro rozhod-/ nutí právních sporů mezi sebou, jsou ještě ve stavuj přirozeném a při všech jeho nevýhodách toliko1 s jedním žalostným rozdílem pro poddaného nebo
* „Veřejná moc všeliké společnosti se vztahuje na každou duši zahrnutou v téže společnosti a hlavní užívání této moci je dávat zákony všem, kdož jsou pod ní. Těchto zákonů musíme pak v ta-koyých případech poslechnout, leč by se ukázal důvod, který může nutné prosadit, že zákon rozumu nebo božský ukíádají opak." - Hookcr (EaL Pol., kn. I, odst. 16).
81
i
spíše otroka absolutního knížete,* Jestliže totiž v obyčejném stavu přirozeném má volnost soudit o svém právu a hájit je podle své nej lepší moci, nemá, kdykoli je jeho vlastnictví napadeno z vůle a rozkazu jeho panovníka, nejen odvolání, jako mají mít ti ve společnosti, nýbrž, jako kdyby byl ponížen ze společného stavu rozumných tvorů, je mu upírána svoboda soudit o svém právu a bránit je, a tak je vydán vší bídě a všem nevýhodám, jichž se člověk může obávat od toho, kdo je v neomezovaném stavu přirozeném a je nadto kažen lichocením a vyzbrojen mocí.
92. Neboť ten, kdo myslí, že neomezená moc očišťuje krev lidí a napravuje nízkost lidské přirozenosti, potřebuje číst jen dějiny tohoto nebo kteréhokoli jiného věku, aby byl přesvědčen o opaku. Ten, kdo by byl býval zpupný a nespravedlivý v lesích amerických, nebyl by pravděpodobně o mnoho lepší na trůne, kde se snad najdou učenost a náboženství, aby ospravedlnily vše to, co bude činit svým poddaným, a meč ihned umlčí všechny ty, kdo se odváží vyslovit o tom pochybnost. Neboť co je ochrana absolutní monarchie, jakými otci vlasti učiní knížata a k jakému stupni štěstí a bezpečnosti dovede i občanskou společnost, kde tento druh vlády dospěl
* „Aby odstranili všechny takové vzájemné mrzutostí, Škody a křivdy," tj, takové, jež doprovázejí lidi ve stavu přirozeném, „nebylo jiné cesty než té, aby dospěli k smlouvě a k dohodě mezi sebou tím, ze ustanoví nějaký druh veřejné vlády a podrobí sejí, aby ti, jimž propůjčili pravomoc řídit a vládnout, jim zjednali mír, pokoj a šťastný stav ostatních věcí. Lidé vždy věděli, že kde se jim chystalo násilí a bezpráví, smělí být svými obránci. Věděli, že, jakkoli lidé smějí vyhledávat svůj vlastní prospěch, přeci dálo-ii by se to s bezprávím pro jiné, že to nemá být snášeno, nýbrž že tomu mají všichni lidé všemi dobrými prostředky odporovat. Posléze věděli, že nikdo nemohi rozumně vzít na sebeř aby rozhodoval o svém vlastním právu a aby podle svého vlastního rozhodnutí postupoval při jeho hájení, protože každý člověk je k sobě a k těm, k nimž má velkou náklonnost, stranickým, a tudíž že by spory a zmatky byly nekonečné, leč že by dali svůj společný souhlas, aby vše bylo řízeno někým, na kom by se shodli. Bez tohoto souhlasu by nebylo důvodu, aby jeden člověk vzal na sebe být pánem nebo soudcem nad druhým." - Hooker (trií/,, odst. SO).
k dokonalostí, to může snadno vidět ten, kdo nahlédne do poslední zprávy o Cejlónu.
93. V absolutních monarchiích jakož i v jiných vládách světa mají vskutku poddaní odvolání k zákonům a soudcům, aby rozhodovali veškeré spory a zamezovali veškeré násilí, jež se mohou vyskytnout mezi poddanými samými navzájem. Toto každý pokládá za nutné a věří tomu. Zaslouží si pak, aby byl pokládán za zjevného nepřítele společ-. nosti a lidstva ten, kdo by to zamýšlel odstranit. Avšak je důvod pochybovat o tom, zda toto je z pravé lásky k lidstvu a společnosti a z takové laskavosti, jíž j sme si všichni povinní navzájem. Neboť to není více, než co každý Člověk, který miluje svou vlastní moc, prospěch nebo velikost, může a také musí činit, totiž zdržovat od škody nebo vzájemné záhuby ona zvířata, která pracují a dřou se pouze pro jeho potěšení a prospěch. A tak pečuje-li o ně,\ činí to ne z nějaké lásky k nim, nýbrž z lásky k sobě a pro užitek, jejž mu přinášejí. Neboť ptal-li by se někdo, jaká bezpečnost, jaká ochrana je v takovém státu proti násilnosti a utlačování tohoto absolutního vladaře, stěží může být skutečná otázka vznesena. Jsou připraveni vám říci, že jen tázat se po bezpečí zasluhuje smrt. Mezi poddaným a poddaným, připustí, musí být pravidla, zákony a soudcové pro jejich vzájemný mír a bezpečnost. Ale co sě týká vládce, má být neomezený a je nade všemi takovými nahodilostmi. Protože má moc činit více škody a křivd, je správné, činí-li to. Ptát se, jak můžete být chráněni proti škodě nebo bezpráví z oné strany, kde je najsilnejší ruka, aby to činila, je ihned hlasem pobuřování a vzpoury. Jako kdyby se lidé, když se vzdali stavu přirozeného a vstoupili do společnosti, dohodli, že všichni kromě jednoho by měli být pod omezením zákonů, ale že ten by měl ještě podržet veškerou svobodu přirozeného stavu rozmnoženou o moc a beztrestnost učiněnu bezuzdnou. Toto je stejné jako myslit si, že lidé jsou tak pošetilí, že se hledí uvarovat škod, jež jím mohou
82
83
t
páchat tchoři nebo lišky, ale jsou spokojeni, ano, ! pokládají za blaho být pohlceni lvy.
94. Ale ať pochlebníci vyprávějí cokoli, aby pobavili mysl lidu, nikdy to nezabrání lidem, aby to nepociťovali. Postřehnou-li pak, že některý člověk v kterémkoli společenském postavení je mimo meze občanské společnosti, k níž patří, a že nemají na zemi odvolání proti poškození, jež mohou od něho utrpět, jsou připraveni, aby se pokládali ve stavu přirozeném vůči němu, jejž takovým shledávají, a pečovali o to, jakmile mohou, aby měli ono bezpečí a jistotu v občanské společnosti, pro něž byla především zřízena a pro něž pouze do ní vstoupili. A tudíž, ač snad z počátku (jak bude ukázáno obšírněji v následující části této rozpravy), když některý dobrý a výtečný Človek vynikl mezi ostatními, platila tato úcta jeho dobrotě a výtečnosti jako jakémusi druhu přirozené autority, připadlo hlavní řízení s rozhodováním jejich různic tichým souhlasem do jeho rukou bez vší jiné záruky než jistoty, již měli o jeho poctivosti a moudrosti. Nicméně když čas dávající autoritu a (jak někteří lidé by nám chtěli namluvit) posvátnost obyčejům, jež nedbalá a nepředvídavá nevinnost prvních věků začala, vynesl nástupce jiného ražení, nemohl lid, když nenacházel svá vlastnictví bezpečná pod vládou, jaká tehdy byla (protože vláda nemá jiný účel než zachování vlastnictví), nikdy být bezpečný ani v klidu, ani si myslit sebe v občanské společnosti, až zákonodárná moc byla takto přenesena do hromadných sborů, ať je nazýváte senátem, parlamentem nebo jak se vám líbí.* Takto se každá jednotlivá
* „Z počátku, když nějaký určitý druh vlády byl stanoven, nic se snad tehdy dále nepřemýšlelo o způsobu vládnutí, nýbrž všechno bylo dovoleno moudrosti a rozvážnosti těch, kdo měli vládnout, až ze zkušenosti shledali to pro všechny strany nevý-. hodné, takže věc, kterou vymyslili jako Jék, ve skutečnosti jen zvětšovala bolest, kterou měla léčit. Viděli, že žiúpodle vále jednoho clovíka se stolů ^rtícinoti veškeré lidská bídy. Toto je nutilo poddat se zákonům, v nichž mohli všichni lidé vidět svou povinnost před sebou a znát tresty za jejich překročení," - Hooker (EccL Pol, kn. I, odst. 10).
84
osoba stala stejně poddanou s jinými nej prostšími lidmi oněm zákonům, jež sama jako Část legislativy zavedla. Také se nemohi nikdo ze své vlastní pravomoci vyhnout platnosti zákona, když byl jednou dán, ani pod nijakou záminkou povýšenosti se domáhat vynětí z něho, aby tím ospravedlnil svá vlastní provinění nebo provinění kohokoli ze svých podřízených. Žádný člověk v občanské společnosti nemůže být v«ifal.e,igjjích zákonů. *^eboťm1u1stgf "kdo činit, co pokládá za vhodné, a není-li žádného odvolání na zemi pro nápravu nebo bezpečnost proti jakékoli škodě, již učiní, táži se, zda není docela ještě ve stavu přirozeném, a tak nemůže být částí nebo členem oné občanské společnosti, leč by kdo řekl, že stav přirozený a občanská společnost jsou jedna a táž vec. Ale nikdy jsem nenašel žádného tak velkého ochránce anarchie, aby to tvrdil.
KAPITOLA VIII
O POČÁTKU POLITICKÝCH SPOLEČNOSTÍ
95, Protože lidé jsou, jak byloJceiíeno,od[ příroze-nojstT^J^ ruE3o neniuze, být vysazen mimo tento" stav a "podroben poli tické moci dcuhého bez s vého souhlasu .Jediná cesta, již sě ňekdo zbavuje své přirozené svobody a navtéká si pouta občanské společnosti, je dohoda s jinými, aby se připojili a sjednotili ve společenství pro svůj pohodlný, bezpečný a pokojný život vespolek v zajištěném požívání svého vlastnictví a ve vět-
* „Občansky zákon, který je aktem celého politického tělesa, ovládá každou jednotlivou část téhož tělesa." - Hooker (ibid.)-
85
ším zabezpečení proti komukoli, kdo k němu nepatří. Toto může činit jakýkoli počet lidí, protože to nepoškozuje svobodu ostatních. Ti zůstávají, jako byíi, ve svobodě přirozeného stavu. Když jistý počet lidí tak souhlasil, aby utvořil jedno společenství nebo vládu, tím se okamžité slučují a vytvářejí jedno politické těleso, v němž většina má právo jednat a zavázat ostatní.
96. Neboť když nějaký počet lidí utvořil se souhlasem každého jednotlivce společenství, tím učinili ono společenství jedním tělesem s mocí jednat jako .Hedno těleso, což se děje pouze vůlí a rozhodnutím ivětsíny. Protože zajisté to, co uvádí v pohyb jakékoli společenství, je jen souhlas jeho jednotlivců, a jako se jedno těleso musí pohybovat jedním směrem, je nutné, aby se těleso pohybovalo tím směrem, kudy je žene větší síla, totiž souhlas většiny. Jinak je nemožné, aby jednalo nebo" trvalo j ako jedno těleso, jako jedno společenství, jak je chtěl dohodou souhlas všech jednotlivců, kteří se v něm spojili. Tak je každv vázán oním souhlasem, aby se podrobil vetši-^něT~i\vidime7el^^ nych pozitivními zákony jednat, kde žádný počet není stanoven oním pozitivním zákonem, který je zmocňuje, usnesení většiny platí za usnesení celku a o všem rozhoduje jako mající podle zákona přiro- ; zeného i zákona rozumu moc celku, \    97iJAjakto se každý člověk tím, že souhlasí s jíný-| mi, aby utvořili jedno politické těleso pod jednou | vládou, zavazuje každému z oné společnosti, že se ! podrobuje rozhodnutí většiny a že je jím zavázán, r í- Jinak by tato původní smlouva, jíž se s jinými sTu-čuje v jednu společnost, nic neznamenala a nebyla by smlouvou, zůstal-li by svoboden a pod žádnými jinými závazky než těmi, v jakých byl předtím ve stavu přirozeném. Jaká by zde totiž byla známka nějaké smlouvy? Jaký nový závazek, kdyby nebyl človek dále poután žádnými nařízeními společnosti než těmi, jež by sám považoval za vhodná a s nimiž by skutečně souhlasil? Toto by byla stále ještě tak
veliká svoboda, jako mel sám před svou smlouvou nebo kdokoli jiný ve stavu přirozeném, kdo se podrobí a souhlasí s jejím jednáním, pokiádá-Ii je za vhodné.
98. Jestliže totiž souhlas většiny nebude odůvodněně přijat jako usnesení celku a nebude zavazovat každého jednotlivce, nic nemůže učinit něco usnesením celku leč souhlas každého jednotlivce. Ale takového souhlasu je téměř nemožné kdy dosíci vzhledem k nemocem a k záležitostem povolání, jež i v počtu lidí mnohem menším, než je ve státě, budou nutně mnohé zdržovat od veřejného shromáždění. A přidáme-b* k tomu rozmanitost mínění a rozpor zájmů, jež se nevyhnutelně vyskytují ve všech sborech lidí, vstup do společnosti za takových podmínek by byl pouze Catonovým vstupem do divadla, jenž tam přicházel jenom proto, aby vyšel. Takové zřízení jako toto by dalo mohutnému levia-tanu kratší trvání než nejslabším tvorům a nedalo by mu přečkat den, kdy se zrodil. To však nelze předpokládat, dokud si nemůžeme myslit, že rozumní tvorové by si přáli a zřizovali společnosti jenom proto, aby se rozpadly. Neboť kde většina j nemůže zavazovat ostatní, tam nemohou jednat; jako "jedno teleso, a tudíž se ihned zase roz-i, padnou.
99. Kdokoli se tedy ze stavu přirozeného spojují ve společenství, postupují, jak je nutné rozumět, veškerou moc nutnou k účelům, pro něž se spojují ve společnost, většině společenství, leč by se výslovně dohodli na nějakém větším Čísle, než je většina, A toto se děje pouhou dohodou, že se spojí v jednu politickou společnost, což je veškerá smlouva, jež je nebo musí být mezi jednotlivci, kteří vstupují do státu nebo jej tvoří. A tak to, co počíná a skutečně ustavuje jakoukoli politickou společnost, je jen souhlas jakéhokoli počtu svobodných lidí schopného většiny, že se spojí a sloučí v takovou společnost. A toto a jedině toto dalo nebo mohlo dát počátek každé zákonné vládě na světě.
86
87
í
100. Proti tomu se vznášejí, jak shledávám, dvě t námitky:
1. „Nelze najít v dějinách žádné příklady společ-i nosti lidí nezávislých a sobě navzájem rovných, \ kteří se sešli a tímto způsobem počali a dosadili \ vládu."
2. ,Je právně nemožné, aby tak učinili, protože všichni lidé, narození pod vládou, mají sejí podrobit a nemají volnost počít novou."
101. Na první lze odpovědět toto: Tomu se nelze vůbec divit, že historie nám vypravuje jen velmi málo o lidech, kteří žili pohromadě ve stavu přirozeném. Jakmile nevýhody tohoto stavu a láska a potřeba společnosti svedly nějaký jejich počet dohromady, ihned se spojili a sloučili, zamýšleli-li žít dále pohromadě. A nemňžeme-H předpokládat, že lidé byli kdy ve stavu přirozeném, protože neslyšíme mnoho o nich v takovém stavu, můžeme právě tak předpokládat, že vojáci vojsk Salmanasarových nebo Xerxových nebyli nikdy dětmi, protože málo slyšíme o nich, dokud nebyli muži a spojeni ve vojska. Vláda všude předchází před listinami a písemnictví se zřídka objevuje v národě, dokud se dlouhé pokračování občanské společnosti nepostaralo jinými nutnějšími uměními o jeho bezpečnost, pohodlí a blahobyt. A tu se začínají ohlížet po dějinách svých zakladatelů a pátrat po jejich původu, když přežili vzpomínku na to. Neboť se státy je to jako s jednotlivými osobami, nevědí obyčejně nic o svém narození a dětství, a vědí-li o tom něco, jsou za to zavázáni náhodným zprávám, jež o tom zachovali jiní. A ty, jež máme o počátku kterýchkoli politických společností ve svete, vyjma židovskou, kde bůh sám přímo zakročil a jež vůbec nemluví pro otcovské panství, jsou všechny buď jasné příklady takového začátku, jak jsem uvedl, nebo toho nesou alespoň zřejmé stopy. [
102. Jistě svědčí o podivném sklonu popírat zřej- ' mou skutečnost, neshoduje-li se s domněnkou toho, \ kdo nechce připustit, že začátek Ríma a Benátek byl |
88 i
ve spojení jednotlivých lidí, svobodných a na sobě navzájem nezávislých, mezi nimiž nebylo přirozené povýšenosti ani podřízenosti. A můžeme-li věřit slovům Josefa Acosty, vypravuje nám, že v mnohých částech Ameriky nebyla vůbec žádná vláda. ,Jsou silné a očividné domněnky,14 praví, „že tito lidé (mluvě o Peruáncích) na dlouhý čas neměli ani krále, ani státy, ale žili v tlupách, jako žijí dnes na Floridě Cheriquanasové, obyvatelé Brazílie a mnohé jiné národy, jež nemají jisté krále, aiejak se příležitost naskýtá v míru nebo ve válce, volí si své náčelníky, jak se jim líbí" (kn. I, kap. 25). Řeklo-li by se, že každý člověk se tam narodil podřízen svému otci nebo hlavě své rodiny, bylo již dokázáno, že podřízení, jímž je dítě povinno otci, nezrušilo jeho svobodu spojit se s tou politickou společností, již pokládalo za vhodnou. Ale buď tomu jak buď, tito lidé, jak je zřejmé, byli skutečně svobodni, a ať jakoukoli nadřízenost by nyní někteří politici komukoli z nich chtěli přiřknout, sami si na ni nečinili nárok, nýbrž na základe souhlasu si byli všichni rovni, až týmž souhlasem nad sebou ustanovili vladaře. Tak všechny jejich politické společnosti začaly z dobrovolného spojení a ze vzájemné dohody lidí jednajících svobodně při volbě svých vládců a forem vlády.
103. A doufám, že těm, kdo odešli ze Sparty s Pa-lantem, jak se o tom zmiňuje Justin (kn. III, kap. 4), bude přiznáno, že bylí svobodní lidé na sobě nezávislí a že dosadili nad sebou vládu svého vlastního souhlasu. Takto jsem dal několik příkladů z historie lidí svobodných a ve stavu přirozeném, kteří se sešli a sloučili se v těleso a zahájili stát. A byl-li by nedostatek takových příkladů důvodem důkazu, že vláda nebyla a ani nemohla být tak začata, mám za to, že obhájci otcovského panství by učinili lépe, kdyby od toho upustili, než aby to zdůrazňovali proti přirozené svobodě. Neboť jestliže mohou dát tolik příkladů z historie vlád, jež začaly na otcovském právu, myslím (ačkoliv aspoň důkaz z toho, co bylo, na to, co by mělo být právem, nemá
89
velkou sílu), že by se jim mohlo ve sporu bez nějakého velkého nebezpečí ustoupit. Ale mohl-li bych jim radit, učinili by lépe, kdyby nepátrali tolik po původu vlád, jak začaly de facto, aby nenašli v základě většiny z nich něco velmi málo příznivého záměru, jejž podporují, a takové moci, za niž bojují.
104. Než abychom uzavřeli: protože je jasny důvod na naší straně, že lidé jsou od přirozenosti svobodni, a protože příklady z dějin ukazují, že i vlády světa, které byly začaty v míru, postavily svůj počátek na onen základ a byly zřízeny souhlasem J lidu, může být málo místa pro pochybnost, kde je j právo nebo jaké bylo mínění nebo praxe lidstva při prvním zřizování vlád.
105. Nechci popírat, že díváme-lí se zpět, pokud nás dějiny povedou, k původu států, najdeme je j pravidelně pod vládou a správou jednoho člověka, i Jsem také nakloněn věřit, že tam, kde byla rodina dosti četná, aby existovala sama sebou a dále žila celá pohromadě, aniž se mísila s jinými, jak se často přihází, kde je mnoho půdy a málo lidí, vláda obyčejně začala u otce. Neboť otec, který mel podle zákona přirozeného touž moc jako každý j iný člověk j trestat, jak pokládal za vhodné, všelijaké přestupky I proti onomu zákonu, mohl tím trestat své proviňující se děti, i když byly dospělé a zletilé. Ony pak, jak bylo nej pravděpodobnější, podrobovaly se jeho trestu a všechny se spojovaly opět s ním proti provinilci, dávajíce mu tím moc vykonat svůj rozsudek nad každým přestupkem, a tak jej ve skutečností Činily zákonodárcem a vládcem nad všemi, kdo zůstávali ve spojení s jeho rodinou.; Byl nej povolanější, aby se mu důvěřovalo. Otcovská náklonnost zabez- [ pečovala jejich vlastnictví a jejich zájmy za jeho \ péče a zvyk poslouchat ho v jejích dětství činil snazším podrobovat se spise jemu než někomu jinému. Musili-li tedy mít někoho, aby jim vládl, protože je těžko lidem, kteří žijí pospolu, obejít se bez vlády, kdo mohl být tak způsobilý jako on, jenž byl jejich společným otcem, leč by jej nedbalost, krutost nebo
některá jiná duševní ^nebo tělesná vada učinily k tomu neschopným?íiAle když buď otec zemřel a zanechal svého nej bližšího dědice pro nedostatek věku, moudrosti, odvahy nebo nějakých jiných vlastností méně způsobilého pro vládu, nebo kde se několik rodin sešlo a souhlasilo, aby dále žily pospolu, nesmí se pochybovat, že by neužily své přirozené svobody, aby ustanovily toho, koho posuzovaly jako nejschopnějšího a nej způsobilejšího, aby nad nimi dobře vládjj Shodně s tím shledáváme, že americký lid, který (žije mimo dosah dobývajících mečů a šířícího se panství obou velkých říší, Peru a Mexika) požíval své vlastní přirozené svobody, ač, caeteris paribus, obyčejně dává přednost dědici svého zesnulého krále, přece shledá-li ho nějak slabým nebo neschopným, opomine ho a ustanoví za svého vládce nejodvážnějšího a nejstatečnějšího muže.
106. Takto, aČ díváme-li se zpět, pokud nám záznamy dávají nějakou zprávu o zalidňování světa a dějinách národů, nacházíme obyčejně vládu v jedněch rukou, přece to nevyvrací to, co tvrdím, totiž že počátek politické společnosti z,áyisúna souhlasu jedfroffi7c1fť>'"a b^ s^s p}^Í4i--vy4veřitt-jednu--s pule č-jvošt. Kdyz"tí takto splynuli v jedno těleso, mohli ustanovit formu vlády, jakou považovali za vhodnou. Ale protože toto dalo lidem podnět k mylné myšlence, že od přirozenosti byla vláda monarchická a patřila otci, nemůže být nevhod uvážit, proč lidé na počátku všeobecně připadli na tuto formu. AČ snad otcovy přednosti při prvním zřizování některých států daly asi vznik moci a vložily ji na počátku do jedněch rukou, je přece jasné, že důvodem, že pokračovala forma vlády v jedné osobě, nebyl žádný zřetel nebo úcta k otcovské autoritě, protože všechny drobné monarchie, to je téměř všechny monarchie, blízko svého vzniku byly obyčejně, aspoň příležitostně, volební.
107. Předně tedy, protože na počátku věcí to, že otec řídil své potomky v jejich dětství, je přivyklo vládě jednoho člověka a naučilo je, že tam, kde byla
90
91
vykonávána s péci a znalostí, s oddaností a láskou k těm, kdož byli pod ní, postačovala opatřit a zachovat lidem veškeré politické štěstí, jež vyhledávali ve společnosti, nebylo divu, že si vybrali a přirozeně přijali onu formu vlády, jíž byli všichni od svého dětství přivyklí a již ze zkušenosti shledávali mírnou i bezpečnou. Dodáme-li k tomu, že monarchie byla jednoduchá a nej pochopitelnější lidem, jež ani zkušenost nepoučila o formách vlády, ani ctižádost nebo zpupnost panství nenaučila dávat si pozor na přehmaty prerogativy nebo nepřístojnosti neomezené moci, již si monarchie postupně snadno přisvojovala a na ne uvalovala, nebylo vůbec podivné, že se sami mnoho neznepokojovali tím, aby pomýšleli na metody, jak omezit všelijaké premrštenosti těch, jímž dali nad sebou pravomoc, a jak vyvážit moc vlády tím, že by vložili její jednotlivé části do různých rukou. Nikdy nepociťovali útlak panství tyranů ani jim nedával mrav doby či jejich majetek nebo způsob života (jež skýtaly málo podnětů k chamtivosti nebo ctižádosti) nějaký důvod k obavám nebo opatřením proti ní. Není tedy divu, že si zřídili takovou formu vlády, jež byla nejen, jak jsem řekl, nej pochopitelnější a nejprostsí, nýbrž jež se také nejlépe hodila k jejich přítomnému stavu a poměrům, které potřebovaly více obrany proti cizím útokům a bezprávím než rozmanitosti zákonů. Stejnost prostého, nuzného způsobu života udržovala ^ jejich přání v úzkých mezích malého vlastnictví
Íkaždého člověka, vyvolávala málo sporů, a tak nebylo třeba nijakých zákonů, aby je rozhodovaly, ani vykonávání spravedlnosti, kde bylo toliko málo přestupků a málo provinilců. Jelikož lze jen předpokládat, že ti, kdo se milovali tak, že se spojili ve společnost, jsou mezí sebou nějak známí a přátelé a mají nějakou důvěru v sebe navzájem, mohli mít větší obavy spíše z jiných než ze sebe navzájem. Bylo tudíž jejich první péčí a myšlenkou, jak se lze domnívat, jen jak se zabezpečit proti cizímu násilí. Bylo pro ně přirozené, aby přijali takovou formu
92
vlády, jež by tomu účelu nejlépe sloužila, a zvolili si nejmoudřejšího a nej statečnějšího muže, aby jim velel v jejich válkách a vedl je proti jejich nepřátelům a v tomto hlavně aby byl jejich vládcem.
108. Tak vidíme, že v Americe, jež je stále jeste obrazem prvních dob Asie a Evropy, pokud obyvatel bylo příliš málo pro zemí a nedostatek obyvatelstva a peněz neuváděl lidi v pokušení zvětšovat svůj majetek půdy nebo zápasit o větší rozsah území, králové Indiánů jsou o málo více než vůdcové svých vojsk. Ačkoli rozkazují neomezeně ve válce, přeci doma a v době míru vykonávají velmi nepatrné panství a mají jen velmi skrovnou svrchovanost, protože rozhodování o míru a válce je obyčejně u lidu nebo u rady, ačkoli válka sama, jež nepřipouští více velitelů, přirozeně přenáší velení na jedinou autoritu královu.
109. A tak v Izraeli samém bylo hlavním úkolem jejich soudců a prvních králů, jak se zdá, být náčelníky ve válce a vůdci jejich vojsk, což se jasné jeví ve vypravování o Jeftovi. (Kromě toho je to naznačeno slovy „vycházeli a vcházeti před lidem", totiž pochodovat do války a zase domů v čele jejich šiků.) Když Ammonitští bojovali proti Izraeli, Galádští ve strachu pošlou k Jeftovi,■bastardovi jejich rodiny, jehož vyhnali, a vyjednávají s ním, pomůže-li jim proti Ammonitským, že ho učiní svým vládcem, což činí těmito slovy: „A představil jej sobě lid za vůdce a knížete" (Knihasoudců, 11,11), což bylo, jak se zdá, totéž, jako být soudcem. „Soudil pakjefte Izraele šest let" (Kniha soudců, 12, 7), tj. byl jejich vrchním vojevůdcem. Tak když Jotam vytýká Sichemským závazek, který měli ke Gedeonu, jenž byl jejich soudcem a vládcem, praví jim: „Bojoval za vás a opovážil se života svého, aby vás vysvobodil z ruky Madianských" (Kniha soudců, 9, 17). Není o něm jiné zmínky, než co činil jako vojevůdce, a vskutku to j e vše, co se nachází v jeho historii nebo v kterékoli ostatních soudců, A Abimelech obzvláště je nazýván králem, ačkoli byl nanejvýše
93
jen jejich vojevůdcem. A když děti Izraele, rozmr-zeny špatným chováním synů Samuelových, žádaly si krále: „Abychom j my také byli, jako všichni jiní národové, a soudit nás bude náš král, a vycházeje před námi, bojovat bude za nás*' (/. Samuelova, 8, 20), bůh povolil jejich přání a řekl Samuelovi: „Pošlu k tobě muže, kterého pomažeš, aby byl vůdce lidu mého Izraelského a vysvobodil můj lid z ruky Filištínských" (kap. 9, 16), jako kdyby jediným úkolem královým bylo vodit jejich vojska a bojovat za jejich obranu. A podle toho při jeho posvěcení, vylévaje na něho nádobku oleje, prohlašuje k Saulovi: „Pomazal tě Hospodin nad dědictvím svým za vůdce" (kap. 10, 1). A když tedy byl Saul slavnostně zvolen a pozdraven králem od kmenů v Masfa, ti, kdo nebyli ochotni mít jej za svého krále, nečiní jinou námitku než tuto: „Tentoliž nás vysvobodí?" (kap. 10, 27), jako kdyby byli řekli: „Tento muž není způsobilý, aby byl naším králem, protože nemá dost dovednosti ve vedení války, aby byl schopen nás hájit." A když bůh rozhodl přenést vládu na Davida, je to těmito slovy: „Ale již nyní království tvé neostojí. Vyhledalť Hospodin sobě muže vedle srdce svého, jemuž rozkázal Hospodin, aby byl vůdce nad lidem jeho" (kap. 13, 14), jako kdyby celá královská pravomoc byla než tím, být jejich vojevůdcem. Když tedy kmeny, které lnuly k rodině Saulově a stavěly se proti kralování Davidovu, přišly do Hebronu s podmínkami podrobit se mu, praví mezi jinými důvody, že se mu mají podrobit jako svému králi, že byl ve skutečnosti jejich králem za času Saulova a že tudíž nemají důvodu, aby ho nepřijímaly nyní jako svého krále. Praví: „A předešlých časů, když byl Saul králem nad námi, ty jsi vyvodil i přivodil lid Izraelský, A nadto řekl Hospodin tobě: ,Ty pást budeš lid můj Izraelský a ty budeš vévoda nad Izraelem'" (//. Samuelova, 5,2).
110. Ať již takto rodina postupně vyrůstala ve stát, a protože otcovská autorita pokračovala v nej-
94
starším synovi, každý po řadě vyrůstaje pod ní mlčky se jí podroboval, a protože její mírnost a spravedlnost neurážela nikoho, každý se s ní smiřoval, až čas, jak se zdálo, ji potvrdil a zavedl vydržením právo nástupnicťví, nebo ať jednotlivé rodiny nebo potomci jednotlivých rodin, jež náhoda, sousedství nebo zaměstnání svedly dohromady, se spojili ve společnost, potřeba vojevůdce, jehož vedení je mohlo bránit proti jejich nepřátelům ve válce, a velká důvěřivost, již nevinnost a upřímnost onoho chudého, ale ctnostného věku (takového, jako jsou téměř všechny ony, jež počínají vlády, které kdy dojdou ve světě trvání) vnukly lidem k sobě navzájem, způsobily, že první zakladatelé států namnoze kladli vládu do rukyjednoho člověka bez jakéhokoli výslovného omezení nebo kontroly, leč těch, jež povaha věci a účel vlády vyžadovaly. Ať to byl kterýkoli z těchto důvodů, který nejprve vložil vládu do ruky jediné osoby, je jisté, že každý jí byl pověřen pouze pro veřejné dobro a bezpečnost a k oněm účelům, k nimž jí v dětství států ti, kdo ji měli, obyčejně užívali. A dokud tak neučinili, nemohly se mladé společnosti udržet. Bez takových pěstounů, něžných a pečlivých o veřejné blaho, by byly všechny vlády klesly pod slabostí a nemocemi svého dětství a kníže a lid by brzy společně zahynuli,
111. Ale dříve než marnivá ctižádost a amor scele-ratus húbendi, špatný chtíč, zavedly ducha lidí v omyl o pravé moci a cti, měl zlatý věk více ctnosti a tudíž lepší vládce, jakož i méně nerestné poddané. Nebylo tehdy rozpínavé prerogativy na jedné straně, aby utlačovala lid, ani tudíž na druhé straně hádka o výsady, aby se zmenšila nebo omezila moc vrchnosti,* a nebyl tedy žádný zápas mezi vládci a lidem o vladaře nebo vládu. Nicméně když v příštích dobách ctižádost a přepych chtěly podržet a zvětšit moc, aniž konaly úkol, pro nějž byla dána, a podporo-
Viz poznámku k odst. 94.
95
vány pochlebnictvím učily knížata, že mají odlišné | a oddělené zájmy od svého lidu, lidé shledali nut- \ ným zkoumat pečlivěji původ a práva vlády a vy na- i jít prostředky, jak omezit premrštenosti a předejít ! zneužitím oné moci, kterou svěřili do rukou druhého pouze pro své vlastní dobro a které, jak shledali, bylo užito, aby jim škodila.
112. Takto můžeme vidět, jak je pravděpodobné, že lidé, kteří bylí od přirozenosti svobodni, a ze svého vlastního souhlasu se buď podřídili vládě svého otce, nebo se z různých rodin spojili, aby vytvořili stát, pravidelně vkládali vládu do rukou jednoho Člověka a chtěli raději být pod vedením jedné osoby, aniž nějak výslovnými podmínkami-omezili nebo upravili jeho moc, kterou pokládali za dost zabezpečenou v jeho čestnosti a prozíravosti. Než přece nikdy se jim nesnilo, že monarchie existuje jure divino, o čemž jsme nikdy neslyšeli mezi lidmi, až nám to bylo zjeveno bohoslovím tohoto posledního věku, ani nikdy nebylo přiznáváno otcovské moci právo na panství nebo to, že byla základem veškeré vlády. A tolik může postačit, aby
, ukázalo, že, pokud nám dějiny poskytují nějaké světlo, máme důvod uzavírat, že všechny pokojné po^áíky-vlády spočívaly v souhlasiľTi3u7^FŕäiTÍm spokoj nétť, protože budu mít na jiném místě příležitost mluvit o výboji, jejž někteří pokládají za cestu k počátku vlád.
Druhá námitka, jak shledávám, zdůrazňovaná proti počátku států způsobem, jejž jsem uvedl, je tato, totiž:
113. „že je nemožno, protože všichni lidé jsou S narození pod tou či onou vládou, aby někteří z nich ^   byli kdy svobodni a měli volnost spojit se dohro-
i   mady a začít novou vládu nebo být kdy s to zřídit
) zákonnou vládu".
Platí-li tento důvod, ptám se: Jak přišlo tolik zákonných monarchií na svět? Neboť jestiiže mi někdo za tohoto předpokladu může ukázat v kterémkoli věku světa někoho svobodného, aby začal
zákonnou monarchii, budu zavázán ukázat mu deset jiných svobodných lidí, kteří měli v témž čase volnost spojit se a začít novou vládu pod královskou nebo kteroukoli jinou formou. A to je důkazem, že může-li někdo narozený pod panstvím druhého být tak svobodný, aby měl právo poroučet jiným v nové . a odlišné říši, každý, kdo je narozen poddanstvím druhého, může být tak svoboden také a muže se stát vladařem nebo poddaným odlišné, zvláštní vlády. A tak podle této jejich vlastní zásady buď všichni * lidé, jakkoli narození, jsou svobodní, nebo jinak je jen jeden zákonný kníže, jedna zákonná vláda na světě, a pak nám mají pouze ukázat, která to je. Učiní-lt to, nepochybuji, že celé lidstvo se snadno shodne, že jí bude prokazovat poslušnost.
114. Ač je dostatečnou odpovědí na jejích námitku, ukáže-H se, že je zaplétá do týchž nesnází, jež působí těm, kdo jí užívají proti nim, přece se budu snažit odhalit slabost toho důvodu o něco dále.
„Všichni lidé," praví, ,jsou narozeni pod vládou a nemohou tudíž mít volnost začít novou. Každý je narozen jako poddaný svého otce nebo svého knížete a je tudíž pod trvalým závazkem poddanství a věrnosti." Je jasné, že lidstvo nikdy nemělo ani neuvažovalo o nějaké takové přirozené podřízenosti, v níž se narodili, jednomu nebo druhému, jež je poutala bez jejich -vlastního souhlasu k podřízení jim a jejich dědicům.
115, Neboť žádné příklady nejsou tak četné v historii jak posvátné, tak světské, jako příklady mužů vyprostivších sebe a svou poslušnost z pravomoci, pod níž byli narozeni, a z rodiny nebo společenství, v němž vyrostli, a zřídivších nové vlády na jiných místech. Odtud vzniklo na počátku věků všechno ono množství drobných státu, jež se stále množily, pokud bylo dosti místa, až silnější nebo šťastnější pohltil slabší. Ty velké pak, zase rozbity na kousky, rozpadly se v menší panství. To všechno jsou tak četná svědectví proti otcovské svrchovanosti a dokazují jasně, že to nebylo přirozené právo otce při-
96
97
padající jeho dědicům, jež na počátku dalo vznik vládám. Bylo zajisté nemožné, aby na tomto základě bylo tolik malých království, ale pouze jedna univerzální monarchie, kdyby lidé neměli volnost odloučit se od svých rodin a své vlády, ať byla jakákoli, jež v nich byla dosazena, a jít a zřizovat odlišné státy a jiné vlády, jak je považovali za vhodné.
116. Toto byl obvyklý postup světa od jeho prvního počátku až do dneska. Není také nyní nijakou vetší překážkou svobodě lidí, že jsou narozeni ve státech zřízených a starých, jež mají zavedené zákony a stanovené formy vlády, než kdyby byli narozeni v lesích mezi neobmezovanými obyvateli, kteří v nich volně pobíhají. Neboť ti, kdo by nám chtěli namluvit, že „tím, že jsme narozeni pod nějakou vládou, jsme jí od přirozenosti poddáni" a nemáme již žádné právo nebo nárok na svobodu stavu přirozeného, nemají pro to jiný důvod (pomineme-Ei důvod otcovské moci, na nějž jsme již odpověděli) íeČ jedině ten, že naši otcové nebo předkové promarnili svou přirozenou svobodu a tím zavázali sebe i své potomstvo k trvalému poddanství vládě, jíž se sami podřídili. Je pravdivé, že ten, kdo za sebe učinil jakékoli závazky nebo sliby, je jimi vázán, ale nemůže žádnou smlouvou vázat své děti nebo potomstvo. Neboť protože jeho syn, když dospěje, je celkem tak svobodný jako jeho otec, nemůže žádný „čin otcův zcizit svobodu synovu více" než kohokoli jiného. Může ovšem připojit takové podmínky k půdě, jíž požíval jako poddaný nějakého státu, jež mohou zavazovat jeho syna, aby byl příslušníkem tohoto společenství, chce-li požívat onoho majetku, který patřil jeho otci. Protože toto jmění je vlastnictvím jeho otce, může tento s ním nakládat neboje uspořádat, jak se mu líbí.
117. A toto dávalo všeobecně příležitost k omylu v této věci. Protože státy nedovolují, aby nějaká část jejich panství byla odtržena, ani aby jí užíval kdokoli mimo Členy jejich společenství, nemůže syn
požívat majetku svého otce leč za týchž podmínek jako otec tím, že se stane členem společnosti. Tím se zároveň staví pod vládu, již zde nachází dosazenu, stejně jako kterýkoli jiný poddaný toho státu. A protože takto „souhlas svobodných lidí, narozených pod vládou, jenž jediný je činí jejími členy", se dává odděleně po řadě, jak se každý stává zletilý, a ne v množství pohromadě, lidé si toho nevšímají, myslí, že se nedává vůbec nebo že není nutný, a uzavírají, že jsou od přirozenosti poddanými, j ako jsou lidmi.
118. Ale je jasné, že vlády samy tomu rozumějí jinak. „Neosobují si moc nad synem pro moc, již měly nad otcem", ani se nedívají na děti jako na své poddané proto, že jejich otcové jimi jsou, Má-li poddaný Anglie dítě z Angličanky ve Francii, čí podda-!    ným ono je? Nikoli krále anglického, neboť musí mít j    povolení, aby bylo připuštěno k výsadám anglic-!    kým. Ani krále francouzského, neboť jak má pak i    jeho otec volnost odnést si je a vychovávat, jak se mu líbí, a kdo byl kdy souzen jako zrádce nebo uprchlík, odešel-li ze země nebo bojoval-li proti ní, jestliže byl pouze narozen z rodičů, kteří tam byli í    cizinci? Je tedy jasné z praxe vlád samých, jakož i ze :    zákona pravého rozumu, že „dítě se nerodí jako |    poddaný některé zeme nebo vlády". Je pod poru-čenstvím a pravomocí svého otce, dokud nedospěje odpovědného věku, a pak je svobodným člověkem s volností poddat se vládě, které samo chce, spojit se s politickým tělesem, s kterým samo chce. Neboť jestliže Angličanův syn narozený ve Francií má tu volnost a smí tak učinit, je zřejmé, že ho netíží žádný závazek z toho, že jeho otec je poddaným i    toho království, ani nem vázán žádnou smlouvou svých předku. A proč tedy nemá jeho syn z téhož důvodu touž volnost, byť byl narozen kdekoli jinde? Neboť moc, kterou má otec od přirozenosti nad svými dětmi, je táž, byť byly narozeny kdekoli, a pouta přirozených závazků nejsou omezována pozitivními hranicemi království a států.
98
99
119. Protože je každý človek, jak bylo ukázáno, od přirozenosti svobodný a nic není s to, aby jej uvrhlo do poddanství nějaké pozemské moci, leč pouze jeho vlastní souhlas, je nutné uvážit, co se má rozumět dostatečným prohlášením souhlasu člověka, aby jej učinilo poddaným zákonů nějaké vlády.
ÍRozlišuje se obecně mezi výslovným a tichým souhlasem, což se bude týkat našeho přítomného případu. Nikdo nepochybuje, že jen výslovný souhlas kohokoli, kdo vstupuje do nějaké společnosti, jej . činí dokonalým členem této společnosti, poddaným
!této vlády. Potíž je v tom, nač se máme dívat jako na tichý souhlas a jak dalece tento zavazuje, tj. jak dalece se máme dívat na kohokoli, že souhlasil a tím se podřídil nějaké vládě v tom, o čem se vůbec nijak nevyjádřil. A k tomu pravím, že každý, kdo je v držení nejaké části území vlády nebo jí užívá, dává tím svůj tichý souhlas a je potud zavázán k po-" slušnosti zákonů té vlády, pokud toto užívá, tak jako" kdokoli pod ní, aŕ toto jeho držení půdy patří jemu a jeho dědicům navždy nebo jako obydlí jen na týden či ať pouze cestuje svobodně na veřejné silnici. A ve skutečnosti se to vztahuje na kohokoli, pokud již jen pobývá na území té vlády. f    120. Abychom tomu rozuměli lépe, je vhodné > uvážit, že každý člověk, když se nejprve včlení do i nějakého státu, tím, že se s ním spojí, připojuje také / ke společenství a podřizuje mu onen majetek, jejž ) má nebo získá a jenž již nepatří nějaké jiné vládě. ' Bylo by zajisté v přímém rozporu pro kohokoli vstoupit do společnosti s jinými pro zabezpečení a úpravu vlastnictví a přece předpokládat, že jeho půda, jejíž vlastnictví má být upraveno podle zákonů společnosti, by měla být vyňata z pravomoci oné vlády, jíž je on sám a vlastnictví půdy poddáno. Týmž aktem tedy, jímž kdo spojuje svou osobu, která byla dříve svobodná, s některým státem, týmž s ním spojuje také svůj majetek, který byl dříve svobodný, a stávají sěóBa, osoba i majetek, poddanými vlády a panství onoho státu, pokud
100
existuje. Kdokoli tedy od té doby zděděním, koupí, ' povolením nebo jinak užívá nějaké části půdy tak připojené a pod vládou onoho státu, musí to přijmout s podmínkou, pod níž to je, totiž podřídit se vládě státu, pod jehož pravomocí to je, jako každý , její poddaný.
121. Ale protože vláda má přímou pravomoc jenom nad půdou a vztahuje se na jejího majitele (dříve, než se skutečně včlenil do společnosti) pouze pokud na ní pobývá a jí užívá, závazek, pod nímž kdokoli je na základě takového užívání, „podřídit se vláde, začíná a končí užíváním''.. Tak kdykoli se vlastník, který dal jen takový uchysouhtas k vládě, chce darováním, prodejem nebo jinak řečeného majetku vzdát, má volnost jít a včlenit se do kteréhokoli jiného státu nebo dohodnout se s jinými, že začnou nový stát in vacuis locis, v některé části světa, kterou mohou najít svobodnou a neobsazenou. Naproti tomu ten, kdo skutečnou dohodnu a.nějakým výslovným pŕôhTIIerum dal. jednou svůj souhlas,'žé príslusf'dó některého státu, je trvale a nevyhnutelně vázán být a zůstat neměnné jeho poddaným a nikdy nemůže mít opět volnost přirozeného stavu, lec by se nějakou pohromou vláda, pod níž byl, rozpadla nebo jinak jej některým veřejným prohlášením vyloučila, aby byl dále jejím členem.
122, Ale podřídit se zákonům nějaké země, žít pokojně a požívat výsad a ochrany pod nimi nečiní člověka členem té společnosti. Je to jen místní ochrana a poddanost povinná všem těm a ode všech těch, kdo nejsouce ve stavu válečném přicházejí do území patřících některému státu, na jehož všechny části se vztahuje platnost jeho zákona. Ale toto nečiní člověka Členem oné společnosti, stálým poddaným onoho státu více, než by učinilo člověka poddaným někoho jiného, v jehož rodině shledal vhodné po nějaký čas bydlet, ačkoli zatím co v ní dále žil, byl zavázán přizpůsobit se zákonům a podřídit se vládě, již zde nalezl. A takto vidíme, že cizinci tím, že žijí po celý svůj život pod jinou vlá-
101
i
^ \?   dou a požívají jejích výhod a ochrany, ačkoli jsou \   ..v vázáni i ve svědomí podřídit se její správě právě tak j   \^ jako každý občan, přece se tím nestávají poddanými \ \ '"S nebo členy onoho státu. Nic jím nemůže nikoho uči-^ \\í j nit než jeho skutečný vstup do něho pozitivním \ A ^ . závazkem a výslovným slibem a smlouvou. Toto je ■Oíji 'l   to, co se podle mého domnění týká začátku politic-*      kých společností a onoho souhlasu, který činí \^ '   někoho členem nějakého státu.
\>
KAPITOLA IX
O ÚČELECH POLITICKÉ SPOLEČNOSTI A VLÁDY
. j   123, Je-li človek ve stavu přirozeném tak svobo-"čten, jak bylo řečeno, je-li neomezeným pánem své vlastní osoby a svého majetku, největšímu roven '    a nikomu nepoddán, proč se chce zbavit své svobody, proč se chce vzdát své svrchovanosti a poddat l   f se panství a řízení některé jiné moci? Odpověď na i     to je samozřejmá: j Ač ve stavu přirozeném má takové právo, přece" jeho požívám je velmi nejisté i     a ustavičně vydáno zasahování jiných, neboť pro-;   j tože všichni jsou králi, stejně jako on, každý člověk í   | je mu roven a většina z nich žádní přesní zachová-1   I vatelé slušnosti a spravedlnosti, je požívání vlast-i   j nictví, jež má v tomto stavu, velmi málo bezpečné, | velmi nejisté. Toto jej činí ochotného vzdát se tohoto stavu, který, jakkoli svobodný, je pln obav a ustavičných nebezpečybl není bez důvodu, že \   vyhledává a je ochotenpripojit se ke společnosti \   s jinými, kdož jsou jíž spojení nebo mají úmysl spo-
\ 102
jit se pro vzájemné zachování svých životů, svobod a statků, což nazývám obecným jménem vlastnictví,
124. Veliký a hlavní.ú.čeíj.proč se lidé spojují ve státy a poddávají se vládě, je zachovám jej ich, vlastnictví. K tomu ve stavu přirozeném schází mnoho veci.
Předně schází zavedený, pevný a známý zákon, přijímaný a uznávaný obecným souhlasem za měřítko práva a bezpráví a za obecné pravidlo, jež by rozhodovalo všechny spory mezi nimi. Neboť ač zákon přirozený je jasný a pochopitelný všem rozumným tvorům, přeci lidé, předpojatí svým zájmem, jakož i neznalí ho, protože jej dostatečně nepromýšlejí, nejsou s to uznávat jej za zákon, který je zavazuje, užije-li se ho na jejich zvláštní případy,
125. Za druhé schází ve stavu přirozeném známý a nestranný soudce s pravomocí rozhodovat všechny spory podle zavedeného zákona. Neboť protože každý v tomto stavuje i soudcem i vykonavatelem přirozeného zákona a lidé jsou k sobě straničtí, vášeň a pomsta jsou velmi způsobilé, aby je zavedly příliš daleko a s příliš velkou horlivostí v jejich vlastní veci, stejně jako nedbalost a nezájem je činí příliš lhostejnými ve věci druhých lidí,
126. Za třetí, ve stavu přirozeném schází často moc podporovat a zastávat rozsudek, je-li správný, a náležitě jej vykonat. Ti, kdo se provinili nějakou nespravedlností, zřídka opomenou, kde jsou s to, násilím učinit svou nespravedlnost dobrou. Takový odpor činí mnohokrát potrestání nebezpečným a často přináší záhubu těm, kdo se o ně pokusí.
127. Protože však lidé přes všechny výsady přirozeného stavu jsou, pokud v něm zůstávají, ve špatném postavení, jsou rychle puzeni do společnosti. Proto zřídka nacházíme, že nějaký počet lidí žije nějaký čas pospolu v tomto stavu. Obtíže, jimž jsou v něm vydáni nepravidelným a nejistým vykonáváním moci, již každý člověk má, aby trestal přestupky druhých, mají je k tomu, aby se utíkali pod zavedené zákony vlády a v nich hledali zachování
103
svého vlastnictví. Toto na né působí, že se tak ochotně každý z nich vzdává své individuální moci trestat, aby byla vykonávána těmi, kdo budou k tomu mezi nimi ustanoveni, a podle takových pravidel, na nichž se společenství nebo ti, kdo jsou jím k tomuto účelu zmocněni, dohodnou. A v tomto máme původní právo a vznik jak zákonodárné, tak výkonné moci, jakož i vlád a společností samých.
128. Neboť ^ve stavu přirozeném, abychom opo-. menuli volnost, již má v nevinných radostech, má | č|ověk dyě^moci...
|    První je činit, cokoli považuje za vhodné, pro, j zachování sebe í jiných, pokud to dovoluje přiro-j zený zákon. Podle tohoto zákona společného jím všem on a všechno ostatní lidstvo jsou jedním společenstvím, tvoří jednu společnost odlišnou od všech ostatních tvorů, a kdyby to nebylo pro zkaženost a nerestnost zvrhlých lidí, nebylo by třeba žádné jiné, nebylo by nutnosti, aby se lidé oddělili od tohoto velkého a přirozeného společenství a pozitivními dohodami se spojovali v menší a rozdělená ^ sdružení.
Druhá moc, kterou člověk má v přirozeném stavu, je moc trestat zločiny spáchané proti onomu zákonu. Obojí této moci se vzdává, když se připojuje k soukromé, smím-li to tak nazvat, nebo zvláštní politické společnosti a včleňuje se do některého států odděleného od ostatního Lidstva.
129. První moci, totiž „činit, cokoli považoval za vhodné pro záchovu sebe sama" a ostatního lidstva, se vzdává, aby byla upravena zákony danými společností, pokud zachování sebe sama a ostatních členů té společnosti bude vyžadovat. Tyto zákony společnosti omezují v mnoha věcech svobodu, již měl podle zákona přirozeného.
130. Za druhé vzdává se úplně moci trestat a zavazuje se svou přirozenou silou (jíž mohl předtím užít při provádění přirozeného zákona podle své vlastní jednotlivé pravomoci, jak pokládal za vhodné), že přispěje výkonné moci společnosti, jak toho
její zákon bude vyžadovat. Neboť nyní, v novém stavu, kde má požívat mnoha výhod z práce, pomoci a společnosti druhých v temže společenství, jakož i ochrany z celé jeho síly, má se zříci také / tolika ze své přirozené svobody v péci o sebe sama, kolik bude vyžadovat dobro, prospěch a bezpečnost společnosti. To je nejen nutné, nýbrž i spravedlivé, protože druzí členové společnosti činí podobně.
131. Ale ač lidé, vstupujíce do společnosti, odevzdávají rovnost, svobodu a výkonnou moc, jež měli ve stavu přirozeném, do rukou společnosti, aby zákonodárná moc jimi disponovala tak dalece, jak bude vyžadovat dobro společnosti, přece, protože se to děje u každého pouze s úmyslem, aby tím lépe zachoval sebe, svou svobodu a své vlastnictví {lze zajisté předpokládat, že žádný rozumný tvor nemění svůj stav s úmyslem, aby byl horší), nelze nikdy předpokládat, že moc společnosti nebo legislativy jí zřízené se vztahuje dále než na obecné dobro. Je vsak zavázána zajistit vlastnictví každého opatřeními proti oněm třem nedostatkům nahoře uvedeným, jež učinily stav přirozený tak nezabezpečený a nepohodlný, A tak, kdokoli má zákonodárnou nebo nej vyšší moc nějakého státu, je povinen vládnout podle zavedených stálých zákonů, vyhlá- \ šených a známých lidu, a ne příležitostnými výnosy, ( skrze nestranné a poctivé soudce, kteří mají rozhodovat spory podle těchto zákonu, a užívat síly společenství doma pouze při provádění takových zákonů nebo venku zabraňovat cizím bezprávím nebo je napravovat a zabezpečit společenství proti nepřátelským nájezdům a vpádům, A toto vše nemá být řízeno k žádnému jinému účelu než ^jráru^ezpjíč- \ / nosti a veřejnému dobru hdu. '
104
KAPITOLA X
O STÁTNÍCH FORMÁCH
132. ^ětšina, mající přirozeně u sebe, jak bylo ukázáno", prí prvním spojení lidí ve společnost celou moc společenství, může veškeré té moci užívat, aby dávala čas od časul?aT«my7p^^
děla ony zákony uřediííky, jež samá ustanovila, a pak je formou vlády .4$k^pal4j^6mokrajCÍe. Nebo jinak může vložit moc dávat zákony do rukou několika má^o vypraných. Udí a jejich dědičů nebo nástupců, a pak je to oligaj^hie, nebo do rukou jeď noho člověka, a paíTje* to monarchie, a jestliže do rukou jeho a jeho dědiců, je to dědičná monarchie, jestliže pouze jemu na dobu jeho života a tak, aby se po jeho smrti moc jmenovat nástupce vrátila k většině, je to volební monarchie. Podle toho může společenství tvořit složené a smíšené vládní formy, jak pokládá za dobré. A byla-li zákonodárná moc ; dána většinou nejprve jedné nebo více osobám ] pouze na dobu jejich života nebo na nějaký ome- i zený čas a tak, aby se pak nejvyšší moc vrátila zase ke společenství, může jí, když se vrátila, společenství opět nanovo disponovat do těch rukou, do kterých se jí líbí, a tak zřídit novou vládní formu. Neboť protože vládní forma závisí na tom, kde spočívá nejvyšší moc, jež je zákonodárná, a protože je nemožné si představit, že by nižší moc předpisovala vyšší nebo že by nějaká moc mimo nejvyšší dávala zákony, je forma státu podle toho, kde spočívá moc dávat zákony.
133. „Státem" míním hned od počátku, jak je mi nutno rozumět, ne demokracii nebo kteroukoli vládní formu, nýbrž kterékoli nezávislé společenství, které Latiníci označovali slovem „civitas". Slovo, které mu nejlépe odpovídá v naší řeči, jě common- \ wealtk, jež nejvhodněji vyjadřuje takovou společnost
lidí, což „společenství" (community) nebo „město" {city) nečiní, neboť mohou být podřízená společenství ve vládě a město má u nás zcela odchylný význam od státu. A proto, abych se vyhnul dvoj-smyslnosti, prosím o dovolení, abych směl užívat ve významu „stát" slova commonwealth v tom smyslu, jak shledávám, že ho užíval král Jakub I, Přijímám to za jeho pravý význam, a nelíbí-li se někomu, souhlasím s ním, aby je změnil za lepší.
KAPITOLA XI
O ROZSAHU ZÁKONODÁRNÉ MOCI
134. Jelikož velikým účelem vstupu lidí do společnosti je, aby požívali svého vlastnictví v míru a bezpečí, a protože velkým nástrojem a prostředkem toho jsou zákony zavedené v oné společnosti, je prvním a základním pozitivním zákonem všech sjátů zřízení zäkpnodájrné moci, jako je prvním a základním přirozeným zákonem, který má řídit i legislativu samu, zachování společnosti a (pokud se bude srovnávat s veřejným dobrem) každé osoby v ní, Tato legislativa je nejen nejvyšší mocí státu, nýbrž i posvátnou a neměnnou v rukou, do nichž ji jednou společenství vložilo. Ani nemůže žádné nařízení kohokoli jiného, byť pojaté v jakékoli formě nebo podepřené jakoukoli mocí, mít platnost a závaznost zákona, jež nemá svou sankci od legislativy, již lid zvolil a ustanovil. Neboť bez této by zákon nemohl mít to, co je naprosto nutné k jeho existenci jako zákona, totiž souhlas společnosti, jíž nikdo
106
107
nemůže mít moc dávat zákony leč s jejím vlastním souhlasem* a zmocněním od ní přijatým. A tudíž veškerá poslušnost, kterou někdo může být povinen prokazovat nej slavnostnějšími závazky, posléze končí u této nej vyšší moci a je řízena oněmi zákony, jež ona vydává. Žádné přísahy jakékoli cizí moci nebo žádná domácí podřízená moc nemohou ani zprostit některého Člena společnosti poslušnosti k legislativě, jednající ve shodě se svěřeným úkolem, ani ho zavázat k nějaké poslušnosti odporující zákonům tak vydaným nebo k další, než ony dovolují. Je směšné si představit, že by někdo mohl být nakonec vázán, aby poslouchal nějaké moci ve společnosti, jež není nejvyšší.
135. Ačkoli legislativa, ať vložená do rukou jednoho nebo více jich, aŕ navždy nebo jen v přestávkách, je nejvyšší mocí v každém státě, přece f J za prvé není a ani snad nemůže být naprosto libo-^ yojná nad životy a jměním lidu. Neboť, protože je jen spojenou mocí všech členů společnosti odevzdanou oné osobě nebo shromáždění, jež je zákonodárcem, nemůže být větší, než ony osoby měly ve stavu přirozeném, dříve než vstoupily do společnosti a odevzdaly ji společenství. Nikdo zajisté nemůže
* „Zákonná moc dávat zákony, aby rozkazovaly celým politickým společnostem lidí, patří zajisté tak právem týmž celým společnostem, že vykonáva-li ji nějaký kníže nebo mocnář jakéhokoli druhu na zemi sám od sebe a nikoli z výslovného pověření, jehož se mu dostalo bezprostředně a osobně od boha nebo jinak od autority odvozené nejprve ze souhlasu těch, jejichž osobám ukládá zákony, není to o nic lepší než pouhá tyranie. Nejsou tedy zákony, jež veřejné schválení jimi neučinilo." - Hooker (Ecci. PoL, kn. I.odst. 10).
„O této věci máme tedy poznamenat, že tací lidé nemají od přirozenosti žádnou plnou a dokonalou moc porouiet celým politickým množstvím lidí, že tedy bychom nemohli, zcela bez svého souhlasu, podobně žít pod rozkazováním nějakého člověka. A souhlasíme, aby se nám rozkazovalo, když ona společnost, jejíž jsme částí, souhlasila někdy předtím, aniž to potom odvolala podobnou všeobecnou dohodou."
„Zákony lidské jakéhokoli druhu platí tedy na základě souhlasu." - Hooker (ibid.).
přenést na druhého více moci, než má sám, a nikdo nemá neomezenou, libovolnou moc nad sebou nebo nad někým jiným, aby zahubil svůj vlasiní život nebo odňal život nebo vlastnictví druhéhoJČlověk, jak bylo prokázáno, se nemůže podříďTfnbovolné moci druhého. Protože pak nemá ve stavu přirozeném libovolnou moc nad životem, svobodou nebo majetkem druhého, nýbrž pouze tolik, kolik mu dal přirozený zákon pro zachování sebe sama a ostatního lidstva, je toto vše, co dává nebo může dát státu a jím zákonodárné moci, takže legislativa nemůže mít více než toto. Její moc ve svých nejzaz-ších hranicích je omezena na veřejné dobro společnosti. Je to moc, jež nemá jiný účel než zachování, á tudíž nemůže mít nikdy právo zahubit, zotročit nebo záměrně ochudit poddané.* Závazky přirozeného zákona ve společnosti nepřestávají, nýbrž jsou jen v mnoha případech přitaženy těsněji a mají k sobě připojeny tresty známé ze zákonů lidských, aby vynutily jejich zachovávání. Takto stojí zákon přirozený jako věčné pravidlo pro všechny lidi, l zákonodárce a i jiné. Pravidla, jež dávají pro činy j jiných lidí, musí, stejně jako Činy jejich vlastní a ji- / ných lidí, být shodná s přirozeným zákonem, tj. \ boží vůlí, jejímž je projevem, a protože je základním přirozeným zákonem zachování lidstva, nemůže (
* „Dva základy to jsou, jež nesou veřejné společnosti, první přirozená náklonnost, podle níž si všichni lidé přejí společenský život a družnost, druhý rád výslovně nebo tajné dohodnutý, týkající se způsobu jejich spojení v pospolném žití. Tento nazýváme právem státu, pravou duší politického tělesa, jehož části jsou právem oživovány, drženy pohromadě a uváděny v činnost v takovém jednání, jez vyžaduje obecné dobro. Politické zákony, určené pro vnější řád a kázeň mezi lidmi, nejsou nikdy pojaty, jak by měly být, dokud nepředpokládají, že vůle člověka je vnitřně umíněná, vzpurná a neochotná ke vší poslušnosti k posvátným zákonům jeho přirozeností. Slovem, dokud nepředpokládají, že člověk vzhledem ke své zkažené mysli je o malo lepší než divoké zvíře, a nestarají se podle toho nicméně o to, aby utvářely jeho vnější činy tak, aby nebyly překážkou obecnému dobru, pro něž jsou společnosti zřízeny. Dokud to nečiní, nejsou dokoná* lé." - Hooker (Ecci PoLt kn. I, odst. 10).
108
109
být žádné lidské nařízení dobré nebo platné, je-li proti gemu.
13^Za druhé, legislativa nebo nejvyšší autorita si nemůže osvojovat moc vládnout příležitostnými a libovolnými nařízeními*, nýbrž je váhána vykonávat spravedlnost a rozhodovat o právech poddaných podle vyhlášených stálých zákonů a známými oprávněnými soudci^Protože totiž zákon přirozený je nepsán a tak jéj'nelze nalézt mimo mysli lidí, ti, kdo jej z vásne nebo zájmu budou nesprávně uvádět nebo užívat, nemohou být tak snadno přesvědčeni o svém omylu tam, kde není ustanovený soudce. A tak neslouží, jak má, k tomu, aby rozhodoval o právech a hájil vlastnictví těch, kdo pod ním žijí, zvláště kde každý je soudcem, vykladačem a také jeho vykonavatelem, a to ve své vlastní věci. Ten pak, kdo má právo na své straně, maje obyčejně pouze svou vlastní individuální sílu, nemá dost moci, aby se bránil proti bezprávím nebo trestal viníky. Aby se vyhnuli těmto potížím, jež rozvracejí vlastnictví lidí ve stavu přirozeném, lidé se spojují ve společnosti, aby měli spojenou sílu celé společnosti, aby zajistili a chránili svá vlastnictví a měli stálá pravidla, jež tato vymezují a jimiž každý Člověk může znát, co je jeho. Právě k tomuto účelu lidé odevzdávají veškerou svou přirozenou moc společnosti, do níž vstupují, íL.sQo^^ja^áy^^^^^oRO' dámou moc do takových rukou, jež pokládá za způsobilé, s tou duveŕóu, žésé jim bude vládnout podle prohlášených zákonů, nebo jinak by jejich mír, pokoj a vlastnictví byly stále v téže nejistotě, jako tomu bylo ve stavu přirozeném, j
* „Lidské zákony jsou předpisy vzhiedem k lidem, jejichž činy musí řídit, i když takové předpisy mají také svá vyšší pravidla, jimiž je třeba je merit. Tato pravidla jsou dvě, zákon boží a zákon přirozený, takže lidské zákony musí být dělány podle obecných zákonů přirozenosti a tak, aby neodporovaly některému pozitivnímu zákonu Písma, jinak jsou udělány špatně." - Hooker (Ecd. Pol., kn. III, odst. 9).
„Donucovat lidi k něčemu nepřístojnému se zdá nerozumné" {ibidm I, 10).
137. Ani neomezená a libovolná moc, ani vládnutí bez stanovených stálých zákonů se nemůže snášet s účely společnosti a vlády. Pro ně by se lidé nevzdali svobody stavu přirozeného, ani by se jimi
i n'evázali, kdyby to nebylo proto, aby zachovali své životy, svobody a jmění a podle stanovených pravidel práva a vlastnictví si zajistili svůj mír a pokoj. Nelze předpokládat, že by zamýšleli, kdyby měli moc tak učinit, dát některému jedinci nebo jejich většímu počtu neomezenou a libovolnou moc nad svými osobami a statky a vložili moc do rukou vrchnosti, aby nad nimi libovolně vykonávala svou neomezenou vůli. Toto by bylo vydat se do horšího postavení, než byl stav přirozený, kde měli volnost hájit své právo proti bezprávím jiných a měli rovné podmínky co do síly, aby je uhájili, jestliže bylí napadeni ať jednotlivým člověkem, nebo mnoha spojenými. Naproti tomu předpokládáme-Ii, že se sami vzdali neomezené a libovolné moci a vůli zákonodárcově, sami se odzbrojili a jeho ozbrojili, aby ze sebe učinili jeho kořist, kdykoli se mu zlíbí. Ten je v mnohem horším postavení, kdo je vydán libovolné moci jednoho člověka, který má velení nad stotisícem, než ten, kdo je vydán libovolné moci stotisíce jednotlivých lidí, protože nikdo není jist, že vůle toho, kdo má takové velení, je lepší než vůle jiných lidí, ačkoli jeho sílaje stotisíckrát větší. A tudíž, ať je stát pod jakoukoli formou, řídící moc má vládnout podle prohlášených a přijatých zákonů, a ne příležitostnými předpisy a neurčitými rozhod^ matími, neboť" pak by lidstvo bylo v daleko horším postavení než ve stavu přirozeném, jestliže by ožBřojilo jednoho nebo několik málo lidí spojenou mocí množství, aby je tito podle libosti nutili poslouchat přemrštěných a neomezených nařízení svých náhlých nápadů nebo nevázaných a až do té doby neznámých projevů své vůle, aniž stanovili nějaká pravidla, jež by vedla a ospravedlňovala
; jejich činy. Protože zajisté;veškerá moc, již vláda má, je jen pro dobro společnosti, němá být libo-
110
111
svolná a náladová, nýbrž má být vykonávána podle 'zavedených a vyhlášených zákonů, aby i lid mohl iznát svou povinnost a být bezpečný a jistý v mezích 'zákona a aby i vládcové mohli být drženi ve svých náležitých mezích a nebýt pokoušeni mocí, již mají ve svých rukou, aby jí užívali k účelům a podle pravidel, jež by lid nebyl znal a ochotně neuznávalj : "~T3'8. Za třetít..neJYyšší moc -nemůže vzít nikomu žádnou část jeho vlastnictví bez jeho vlastního souhlasu. Protože totiž zachování vlastnictví je účelem vlády a účelem, pro nějž lidé vstupují do spoJerr nosti, předpokládá to nutně a vyžaduje, aby lidé měli vlastnictví. Bez toho je nutno předpokládat, že ho pozbyli vstupem do společnosti, což bylo účelem, pro nějž do ní vstoupili; příliš hrubý nesmysl, aby to kdo připustil. Majíce tedy jako členové společnosti vlastnictví, mají lidé takové právo na statky, jež podle zákona společenství jsou jejich, že nikdo nemá právo vzít jim je všechny nebo jejich část bez jejich vlastního souhlasu. Bez tohoto nemají vlastnictví vůbec. Neboť nemám veru vlastnictví toho, co mi jiný může právem vzít, když se mu zalíbí, proti mému souhlasu. Proto je omylem myslit, že nejvyšší nebo zákonodárná moc nějakého státu muže Činit, co chce, a libovolně nakládat se statky poddaného nebo vzít nějakou jejich část podle libosti. Toho není třeba se mnoho obávat u vlád, kde legislativa spočívá zcela nebo zčásti ve shromážděních, jež jsou proměnlivá, jejichž členové jsou po rozpuštění shromáždění poddanými obecných zákonů své země stejně s ostatními. Ale u vlád, kde legislativa je u jednoho trvalého shromáždění stále existujícího nebo u jednoho člověka, jako v absolutních monarchiích, je stále nebezpečí, že budou sami myslit, že mají odlišný zájem od ostatního společenství a že tak budou s to zvětšit své vlastní bohatství a moc, vezmou-li lidu to, co pokládají za vhodné. Neboť vlastnictví člověka není vůbec zajištěno, ač jsou dobré a spravedlivé zákony, aby stanovily jeho meze mezi ním a jeho spolupoddanými, jestliže ten,
kdo poroučí oněm poddaným, má moc vzít kterémukoli soukromníku Část jeho vlastnictví, jež se mu líbí, a užívat jí a nakládat 5 ní, jak pokládá za dobré.
139. Ale ať je vláda vložena do rukou kohokoli a je, jak jsem předtím ukázal, svěřena s touto podmínkou a pro tento účel, aby lidé mohli mít a zabezpečit svá vlastnictví, ať je to kníže nebo senát, jakkoli může mít moc dávat zákony pro úpravu vlastnictví mezi poddanými navzájem, přece nemůže nikdy mít moc vzít pro sebe celé vlastnictví poddaných nebo nějakou jeho část bez jejich vlastního souhlasu. To by zajisté ve skutečnosti znamenalo neponechat jim vůbec žádné vlastnictví. A abychom viděli, že Í neomezená moc, kde je nutná, není, jsouc neomezená, libovolná, nýbrž je stále omezována z onoho důvodu a redukována na ty účely, jež vyžadovaly, aby byla v některých případech neomezená, nepotřebujeme se dívat dále než na obecnou praxi vojenské kázně. Neboť zachování armády a v tom celého státu vyžaduje naprostou poslušnost velení každého vyššího dôstojníka a neposlechnout nebo přít se o nej nebezpečnější nebo nejnerozumnejší z rozkazů znamená právem smrt. Ale přece vidíme, že ani seržant, který by mohl nařídit vojínovi, aby kráčel přímo proti ústí děla nebo aby stál v průlomu, kde je téměř jisto, že zahyne, nemůže nařídit onomu vojínu, aby mu dal jedno penny ze svých peněz. Ani generál, který ho může odsoudit na smrt za to, že zběhl ze svého stanoviště nebo že neuposlechl nej zoufalejších rozkazů, nemůže přece při veškeré své neomezené moci nad životem a smrtí volně nakládat s jedním haléřem ze jmění onoho vojína nebo uchvátit jedinou maličkost z jeho statků, a přece mu může nařídit cokoli a dát ho pověsit pro nejmenší neposlušnost. Taková slepá poslušnost je zajisté nutná k onomu účelu, pro nějž velitel má svou moc, totiž k zachování ostatních, ale disponování jeho statky nemá s tím nic co Činit.
140. Je pravda, že vlády se nemohou udržet bez velkých nákladů, a sluší se, aby každý, kdo požívá
112
113
svého dílu ochrany, platil ze svého jmění svůj podíl pro jejich vydržování, Ale stále to musí byt s jeho vlastním souhlasem, tj. se souhlasem většiny, jejž dává sama nebo svými zástupci jí volenými. Neboť bude-li si někdo dělat nárok na moc ukládat a vybírat od lidu daně ze své vlastní pravomoci a bez takového souhlasu lidu, porušuje tím základní zákon vlastnictví a podvrací účel víády. Vždyť jaké mám vlastnictví toho, co může jiný právem vzít, kdykoli se mu zlíbí?
141.. Za„ čtvrté. Legislativa nemůže přenést moc dávat zákony do jiných rukou, neboť protože je to toliko moc propůjčená od lidu, ti, kdo jí mají, nemohou ji postoupit jiným. Lid jediný může určit formu státu, což se děje zřízením legislativy a určením, do čích rukou to má být. A když lid řekl: „Podřídíme se pravidlům a budeme pod vládou zákonů daných takovými lidmi a v takových formách," nikdo jiný nemůže říci, že jiní lidé mají dávat zákony za něj, ani nemůže být vázán žádnými zákony leč takovými, jež jsou vydány těmi, které si vybral a zmocnil, aby dávali zákony za něj. Protože moc legislativy pochází z lidu pozitivním dobrovolným propůjčením a ustanovením, nemůže být jiná než ta, již toto pozitivní propůjčení přeneslo, totiž toliko dělat zákony a nikoli zákonodárce, nemůže mít legislativa moc přenést své oprávnění dávat zákony a vložit je do jiných rukou.
142. Toto jsou meze, jež zákonodárné moci každého státu ve všech formách vlády stanovily důvěra, kterou do ní vložila společnost, a zákon boží a přirozený.
Předně: Má vládnout podle vyhlášených zavedených zákonů, jež nemají být měněny ve zvláštních případech, nýbrž má mít jedno pravidlo pro bohaté i chudé, pro oblíbence u dvora i venkovana u pluhu,
Za druhé: Tyto zákony také nemají být posléze zaměřeny k jinému účelu než k dobru lidu.
Za třetí: Nesmějí lidu ukládat daně z vlastnictví bez souhlasu lidu daného jím samým nebo jeho
zástupci. A toto se vlastně týká takových vlád, kde ! legislativa vždy trvá nebo aspoň kde si lid nevyhrá- / dil žádnou část legislativy pro zástupce, kteří by jím; byli Čas od času voleni. / Za čtvrté: Legislativa ani nesmí, ani nemůže pře^ nést moc dávat zákony na někoho jiného nebo ji vh> žit kamkoli, teč tam, kam ji vložil lid.
KAPITOLA XII O ZÁKONODÁRNÉ, VÝKONNÉ A FEDERATIVNÍ MOCI STÁTU
i
j 143^Z^konodárná vmpcJj_eJa,.ježinoá,pt:ávo řídit, i jakma Byt uzľto síly.státu .pro zachování společen-| štvi a jeho členů. Protože však ony zákony, jěž mají být stálé prováděny a jejichž platnost má vždy dále trvat, mohou být vypracovány v krátkém čase, není tedy třeba, aby legislativa byla stále činná, i když nemá vždy něco na prácí. A může zajisté být příliš velkým pokušením lidské křehkosti, nakloněné uchvátit moc, pro tytéž osoby, které mají moc dávat zákony, aby mely ve svých rukou také moc provádět je. Tím totiž mohou vyjmout sebe samy z poslušnosti zákonů, jež dávají, a přizpůsobit zákon i v jeho přípravě i provádění svému vlastnímu soukromému -prospěchu a tím docílit zájmu odlišného od ostatního společenství proti účelu společnosti a státu. Proto v dobře uspořádaných státech, kde dobro celku se bere v úvahu tak, jak náleží, je zákonodárná moc vložena do rukou různých osob,"JTEěré, kďýz"se náležitě shromáždily, mají samy o sobě nebo ve spo-
114
115
jení-Ä jinýrin moc dávat zákony. Když to. učinily^ opět se rozejdou a jsou poddány zákonům, jež: daly^_ a to je pro ne nový a silný závazek pečovat, aby je vydávaly pro veřejné dobro.
144. „Ale protože zákony, jež jsou dávány naj ed-nou a v krátké době, mají stálou a trvalou platnost a potřebují nepřjyxžiréko^^ je ted^ nutno, aby existovala stále nějaká moc, jež by si hleděla provádění zákonů daných a zůstávajících v platnostt^A tak se často stává, ze zákonodárná a výkonná moc jsou odděleny. — 14$. V každém státě je ještě jiná moc, kterou lze nazvat přirozenou, protože je to ona, jež odpovídá moci, kterou měl každý od přirozenosti, dříve než vstoupil do společnosti. Neboť ačkoli ve státě jsou jeho členové vzhledem k sobě navzájem odlišné osoby a j ako takové jsou řízeny zákony společnosti, nicméně vzhledem k ostatnímu lidstvu tvoří jedno těleso. Toto je, jako každý jeho člen byl předtím, stále ve stavu přirozeném s ostatním lidstvem, takže spory, jež se vyskytnou mezi kýmkoli ze společnosti a těmi, kdo jsou mimo ni, jsou vedeny lidem a bezpráví učiněné členu jejich tělesa zavazuje celek k jeho nápravě. Tak pod tímto zřetelem je celé společenství jedním tělesem ve stavu přirozeném vzhledem ke všem jiným státům nebo osobám, jež jsou mimo ně.
146. Toto obsahuje tedy moc války a míru,-, svazků a spolků a-všech smluv se všemi osobami a společenstvími mimo. Stát a může být zvána mocí' federatívni, líbí-li se komu. Rozumí-íi se tak věd,
-~ jméno j e mi lhos tej né.
147. Ačkoli tyto dvě moci, výkonná a federatívni, jsou skutečně odlišné samy sebou, přece, protože jedna obsahuje provádění pozitivních zákonů společnosti uvnitř ji samé nade všemi, kdo jsou jejími částmi, druhá řízení bezpečnosti a zájmu lidu mimo ni vzhledem kc vsem tem, od nichž se mu může dostat užitku nebo škody, jsou téměř vždy spojeny. A ačkoli tato federatívni moc, ať dobře nebo špatné
řízená, má pro stát velkou závažnost, přece se mnohem méně hodí, aby byla řízena předchozími, stálými, pozitivními zákony, než výkonná, a tak musí být nutně ponechána obezřelosti a moudrosti těch, v jejichž rukou je, aby byla řízena pro veřejné dobro. Neboť zákony, jež se týkají poddaných v jejich vzájemném poměru, aby řídily jejich jednám, mohou ovšem před tímto předcházet. Avšak co je nutné činit vzhledem k cizincům, musí, jelikož závisí mnoho na jejich jednání a rozmanitosti úmyslů a zájmů, být ponecháno z velké části obezřelosti těch, jimž byla tato moc svěřena, aby to řídili svým nej lepším uměním ve prospěch státu.
148. Ačkoli, jak jsem řekl, jsou výkonná a federatívni moc každého společenství odlišné samy sebou, přece je těžké je oddělit a současně vložit do rukou různých osob. Neboť protože obě vyžadují sil společnosti pro své vykonávání, je téměř neproveditelné vložit síly státu do různých a sobě nepodřízených rukou Či dát výkonnou a federatívni moc osobám, jež by mohly jednat odděleně. Tím by síla lidu byla pod různým velením, což by mohlo jednoho nebo druhého dne způsobit nepořádek a zkázu.
KAPITOLA XIII O PODŘÍZENÍ STÁTNÍCH MOCÍ
149. Ačkoli verfzřízeném..,státž; stojícím na své vlastní základne a jednajícím podle své vlastní přirozené povahy, tj. jednajícím pro zachování společenství, může být jen je4^^ to je legislativa, jíž všechny ostatní j sou a musí být podřízeny,
116
117
přece, jelikož legislativa je pouze svěřenou mocí, aby jednala za určitými účely, zůstává stále „u lidu , nej vyšší moc odstranit nebo změnit legislativu", když shledá, že legislativa jedná proti důvěře v ni skládané. Protože totiž všechna moc dávaná s důvěrou, aby se dosáhlo nějakého účelu, je omezena oním účelem, musí se důvěra, kdykoli se onen účel zřejmě zanedbává nebo kdykoli se jedná proti němu, nutně promarnit a moc připadnout do rukou těch, kdo jí dali a kdo ji mohou znova vložit tam, kde to budou pokládat za nejlepší pro svoji bezpečnost a klid. A takto společenství ustavičně podržuje nejvyšší moc chránit se před útoky a piklemi kohokoli, i svých zákonodárců, kdykoli by byli tak pošetilí nebo tak špatní, že by kuli a prováděli pikle proti svobodám a vlastnictví poddaných. Neboť žádný člověk nebo společnost lidí nemá moc odevzdat svou záchovu nebo tedy také její prostředky neomezené vůli a libovolnému panství jiného, kdykoli někdo zamýšlí uvést je do takového otrockého stavu, nýbrž mají vždy právo zachovat to, čeho se vzdát nejsou oprávněni, a zbavit se těch, kdo poru- ' sují tento základní, posvátný a neměnný zákon sebezáchovy, pro nějž vstoupili do společnosti. A takto lze říci, že společenství je vždy nejvyšší mocí, ale nikoli, máme-li je na mysli pod nějakou formou vlády, protože tato moc lidu nemůže nikdy nastoupit, dokud se vláda nerozpadne.
150. Ve všech případech, pokud vláda existuje, je legislativa nejvyšší mocí. Neboť co může dávat zákony jinému, nutně musí být vyšší nad něho, a protože legislativa není jinak legislativou společnosti leč právem, jež má, dávat zákony pro všechny části a každého člena společnosti, předpisujíc pravidla jejich jednání a dávajíc moc vykonat rozsudek, kde jsou překročena, legislativa musí nutně být nejvyšší a všechny jiné moci ve všech členech nebo částech společnosti z ní musí být odvozeny a jí podřízeny,
151. V některých státech, kde legislativa vždy j
není činná a exekutiva je přenesena na jednu osobu, která má také podíl na legislativě, tam ona jedna osoba může ve velmi přijatelném smyslu také být zvána nejvyšší, ne že má u sebe všechnu nejvyšší moc, to je dávat zákony, nýbrž protože má u sebe nejvyšší exekutivu, od níž všichni nižší úředníci odvozují všechny své jednotlivé podřízené moci nebo alespoň jejich největší část J Nemaje také nad sebou žádné vyšší legislativy, protože žádný zákon nemůže být dán bez jeho souhlasu, což, jak nelze očekávat, by jej vždy podřizovalo jiné části legislativy, je tento jednotlivec dosti správně v tomto smyslu nej vyšším. Ale přece je třeba si všimnout, že ač přísahy poddanství a věrnosti jsou skládány jemu, není to jemu jako nej vyšším u zákonodárci, nýbrž jako nejvyššímu vykonavateli zákona daného spojenou mocí jeho a jiných. Protože poddanská věrnost je jen poslušnost podle zákona, nemá, když jej poruší, právo na poslušnost, ani si nemůže na ni činit nárok jinak než jako veřejná osoba nadaná mocí zákona. A tak je nutné považovat jej za obraz, fantom nebo zástupce státu, který se řídí vůlí společnosti projevenou v jejích zákonech, a nemá tudíž žádné vůle, žádné moci leč vůli a moc zákona. Ale když se vzdá tohoto zastupování, této veřejné vůle a jedná podle své vlastní osobní vůle, sesazuje sám sebe a je Jen jednotlivou soukromou osobou bez mocí a vule, protože členové jsou povinni poslušností pouze veřejné vůli společnosti.
152, V^onn,4;Jn]Lpc položená kdekoli mimo do ^rukcíu osoby, jež má také podíl na legislativě, je jí zřejmě podřízena a odpovědna a může být podle libosti vystřídána a sesazena. Není to tedy nejvyšší výkonná moc, jež je vyňata z podřízení, ale nejvyšší výkonná moc přenesená na jednoho, který maje podíl na legislativě nemá odlišnou vyšší legislatívu, jíž by byl dále podřízen a odpověden, než sám svolí a souhlasí. A tak není podřízenější, než sám bude pokládat za vhodné, což, jak lzejistě usuzovat, bude |  jen velmi málo, O jiných úředních a podřízených
118
119
mocích ve státě nepotřebujeme mluvit, protože jsou tak rozmnoženy s nekonečnou rozmanitostí v různých obyčejích a ústavách různých států, že nelze o nich všech podrobně pojednat. Pouze tolik, co je nutné k našemu přítomnému účelu, můžeme o nich poznamenat, že žádná z nich nemá nijaký druh zmocnění nad to, co je na ně přeneseno pozitivním propůjčením a pověřením, a že všechny jsou odpovědny nějaké jiné moci ve státě.
153. Není nutné, ba ani žádoucí, aby legislativa byla vždy činná, aleje naprosto nutné, aby taková^ byia výkonná moc, protože není vždy třeba dávat nové zákony, aleje vždy třeba provádět zákony, jež jsou dány. Když legislativa vložila provádění zákď-nů, jež dává, do jiných rukou, má stále moc opět je z oněch rukou vzít, když k tomu najde příčinu, a trestat za jakoukoli špatnou protizákonnou správu. Totéž platí také vzhledem k £cderativní moci,
[protože oria j.yýkonná moc jsou i úřední i podřízeny egislatívě, jež, jak bylo ukázáno, jé v ustaveném státě nejvyšší. Předpokládáme také, že se legislativa v tomto případě skládá z několika osob (neboť je-li to jedna osoba, musí stále existovat, a tak bude mít, jako nejvyšší, přirozeně nejvyšší výkonnou moc spolu s legislativou), a tak se může shromažďovat a vykonávat svou zákonodárnou činnost v dobách, jež buď jejich původní ústava nebo jejich vlastní odročení určí, nebo kdy se jim zalíbí, jestliže ani toto, ani ona neurčí nějakou dobu nebo není-li pro svolání jiná cesta předepsána. Neboť jelikož nejvyšší moc je do jejích rukou vložena lidem, je vždy u ní a může ji vykonávat, kdy sejí zlíbí, leč by byla svou původní ústavou omezena na určitá období nebo dokud nějakým aktem své nejvyšší moci by to neodročila na určitou dobu, a když ten čas přijde, má právo se shromažďovat a opět jednat.
154. Jestliže legislativa nebo něj aká její část j e složena ze zástupců volených na ten čas lidem, kteří se potom vracejí do obyčejného postavení poddaných a neúčastní se legislatury leč na základě nové volby,
musí být tato moc volit vykonávána lidem buď vjis-tých stanovených obdobích, nebo jindy, je-li k tomu vyzván. V tomto posledním případě spočívá moc svolat legislativu obyčejně u exekutivy a má jedno z těchto dvou omezení vzhledem k času: Buď původní ústava vyžaduje, aby se shromažďovala a jednala v jistých přestávkách, a pak výkonná moc vydává toliko úředně pokyny pro její volbu a shromažďování podle náležitých forem, nebo jinak je to ponecháno její obezřelosti povolat ji novými volbami, když vhodná příležitost nebo nezbytné potřeby veřejnosti vyžadují zlepšení starých zákonů nebo vydání nových nebo nápravu nebo zamezení nějakých nepřístojností, jež tíží nebo ohrožují lid.
155, Lze se zde tázat, co je třeba- činit, jesdiže výkonná moc, která má v rukou sílu státu, užije této síly, aby bránila scházení a jednání legislativy, když to původní ústava nebo veřejné potřeby vyžadují? Pravím, užívání síly proti lidu bez zmocnění a proti důvěře kladené v toho, kdo tak činí, je válečný stav s lidem, který má právo opět uvést legislativu ve vykonávání její moci. Neboťitid, který zřídil legislativu s úmyslem, aby vykonávala zákonodárnou moc buď v určitých stanovených dobách, nebo když je toho potřeba, má právo, brání-íi se jí nějakou silou v tom, co je nezbytné společnosti a v čem spočívá bezpečnost a záchova lidu, tuto sílu odstranit silou. Za všech stavů a okolností je pravým prostředkem proti neoprávněné síle postavit sílu. Neoprávněné užívání síly přivádí vždy toho, kdo jí užívá, do stavu válečného jako útočníka a vystavuje ho tomu, že s ním bude jednáno podle tohpJ
156. ;Moc svolávat a rozpouštět legislativu, vložená do rukou exekutivy, nedává exekutivě povýšenost nad ní, nýbrž je oprávněním svěřeným a propůjčeným jí pro bezpečnost lidu v případě, kdy nejistota a měnlivost lidských záležitostí nemohly snést stálou a pevnou vládu. Jelikož totiž není možné, aby první budovatelé vlády nějakou předvídavostí byli takovými pány budoucích událostí, aby
120
121
byli s to napřed stanovit tak správná období návratu a trvání shromáždění legislativy ve všech příštích časech, aby přesně vyhovovala všem potřebám státu, nejlepsím prostředkem, jejž bylo možno najít proti tomuto nedostatku, bylo svěřit toto obe-zřelosti jednoho člověka, jenž mel být vždy přítomen a jehož úkolem bylo bdít nad veřejným dobrem. Opětovné časté schůze legislativy a dlouhá pokračování jejích shromáždění bez nutného podnětu mohla by být lidu jen na obtíž a musela by nutně časem způsobit nebezpečnější potíže, a přece rychlý obrat záležitostí může být někdy takový, že by potřeboval její okamžité pomoci. Jakýkoli odklad její schůze by mohl ohrozit veřejný zájem a někdy také by její záležitosti mohly být tak důležité, že omezený čas jejího zasedání by mohl být příliš krátký pro její práci a připravit lid o onen prospěch, jejž může mít toliko z jejího zralého uvažování. Co by tedy mohlo být učiněno v tomto případě, aby se předešlo tomu, aby společenství bylo občas vydáno hrozícímu nebezpečenství z jedné nebo druhé strany pevně stanovenými přestávkami a obdobími určenými pro scházení a jednání legislativy, leč svěřit to obezřelosti někoho, kdo je přítomen a obeznámen se stavem veřejných záležitostí a může užít této prerogativy pro veřejné dobro? A komu jinak by tato mohla být tak dobře svěřena jako rukám toho, kdo byl pověřen prováděním zákonů za týmž účelem? Takto předpokládáme-li, že úprava dob pro shromažďování a zasedání legislativy nebyla stanovena původní ústavou, připadla přirozeně do rukou toho, kdo má exekutivu, ne jako libovolná moc závisící na jeho dobré vůli, nýbrž s tou důvěrou, aby ji vždy vykonával jen pro veřejné blaho, jak by vyžadovaly události doby a běh záležitostí. Není zde mým úkolem zkoumat, zda stanovená období jejích schůzí nebo volnost ponechaná knížeti pro svolávání legislativy nebo snad směs obojího má nej-menší potíž vzápětí^ nýbrž toliko ukázat, že, ^ac^ i výkonirá-mce-můžé mít "přérogaťtvxi svolávat a roz-
pouštět takové schůze legislativy, přece tím není vyšší nad nu "ľ"" °*
157. Věci tohoto světa jsou v tak ustavičném toku, že nic nezůstává dlouho v témž stavu. Tak lidé, bohatství, obchod, moc mění svá místa. Kvetoucí, mocná města se rozpadají a stávají se časem zanedbanými, opuštěnými kouty, kdežto jiná nenavštěvovaná místa vyrůstají v lidnaté kraje naplněné bohatstvím a obyvateli. Ale protože se věci nemění vždy stejně a soukromý zájem zachovává často obyčeje a výsady, jejichž důvody přestaly, přihází se Často, že se ve vládách, kde se část legislativy skládá ze zástupců volených lidem, průběhem času toto zastoupení stává velmi nestejným a neúměrným k důvodům, na jejichž základě bylo zřízeno. O tom, k jak hrubým nesmyslnostem může vést lpění na obyčeji, když důvod pominul, se můžeme přesvědčit, když vidíme, že pouhé jméno města, z něhož zbývají jen trosky, kde z tolika obydlí je stěží ovčinec nebo kde lze stěží najít více obyvatel než nějakého pastýře, vysílá tolik zástupců do velkého shromáždění zákonodárců jako celé hrab-ství početné lidmi a mocné bohatstvím. Nad tím stojí cizinci užaslí a každý musí přiznat, že to potřebuje nápravy, ačkoli většina pokládá za těžké najít nějaký prostředek, protože ustavení legislativy je původní a nejvyšší akt společnosti, jenž předchází přede všemi jejími pozitivními zákony a závisí zcela na lidu a žádná nižší moc jej nemůže změnit. A protože tudíž lid, když legislativa je jednou ustavena, nemá v takové vládě, jak jsme o ní mluvili, moc jednat, pokud vláda trvá, je tato nepřístojnost pokládána za nenapravitelnou.
158. Salus populi suprema lex je jistě tak spravedlivé a základní pravidlo, že ten, kdo se jím upřímně řídí, nemůže nebezpečně bloudit. Jestliže tedy exekutiva, která má moc svolávat legislativu, zachovává spíše správný poměr než formu zastoupení a upravuje ne podle starého zvyku, nýbrž podle pravdivého důvodu počet členů ve všech místech, jež mají
122
123
právo být jednotlivě zastoupena (a na to nemůže žádná část lidu, byť v jakémkoli postavení ve společenství, mít nárok leč v poměru k pomoci, již poskytuje veřejnosti), nelze to posuzovat tak, že dosadiJa novou legislativu, nýbrž že obnovila starou a pravou a že napravila nepořádky, jež postup času zavedl tak nepozorovaně jako nevyhnutelně. Protože je totiž zájmem i úmyslem lidu mít spravedlivé a rovné zastoupení, ten, kdo jej k tomu nejvíce přiblíží, je nepochybným přítelem a budovatelem vlády a nemůžesejnÍnpju_souhlasem a pochvalou společenství. IP^ŕô^ätiva^e totiž jen moc v rukou knížete starar^íFverejné dobro v takových přípa-dech, jež závisí na nepředvídaných událostech a jež určité a neměnné zákony nemohly bezpečně řídit. Cokoli bude učiněno zřejmě pro dobro lidu a zřízení vlády na jejích pravých základech, je a vždy bude spravedlivá prerogativa. Moc zřizovat nové obce a v tom nové zástupce nese s sebou předpoklad, že se časem poměr zastoupení může měnit a že ona místa mají spravedlivé právo být zastoupena, která je předtím neměla, a z téhož důvodu ta přestávají mít a jsou příliš bezvýznamná pro takovou výsadu, která je předtím měla. Není to zmena z přítomného stavu, již snad zavedly korupce nebo úpadek, která útočí na vládu, ale její tendence poškodit nebo utlačovat lid a dosadit jednu část nebo stranu s odlišením od ostatních a s nestejným podřízením těchto. To, cokoli nelze uznávat leč za prospěšné společnosti a lidu vůbec na základě spravedlivých a trvalých pravidel, vždy se ospravedlní, stane-li se, samo. Kdykoli si pak lid zvolí své zástupce podle spravedlivých a nepopiratelně stejných pravidel, přiměřených původní formě vlády, tu nelze pochybovat, že to je vůle a akt společnosti, ať mu kdokoli dovolil nebo navrhl tak učinit.
lí nýcl mor dobi pon< moc dat leče: svýc nélu kde se h opai opai tohc jím rej n sam moc zen< člen tože zacl dun hoří nou ba n min deci kter zacl třen
1:
dob to, I kter
124
198. Ve všech zákonných vládách je označeni osob, které mají vést vládu, tak přirozenou a nutnou částí jako forma vlády sama a má své zřízení původně od lidu. Tudíž všechny státy se zřízenou formou vlády mají také pravidla, jak ustanovit ty, kdo mají mít nějaký podíl na veřejné pravomocí, a stanovené metody, jak na ně přenést právo. Anarchie je totiž velmi podobná v tom, že nemá žádnou formu vlády vůbec nebo že je dohoda, že bude monarchická, ale neustanovuje Žádný způsob, jak označit osob.ii,. kter^-má mít moc a být monarchou. 5 Kdokoli se tedy dostává k vykonávání nějaké části-moc! jihy mí způsoby, než které zákony společenství predepsälý^nerná právo, aby ho bylo posloucháno, byfíbrma státu byla stále zachovávána, protože není osobou, již zákony ustanovily, a tudíž ne osobou, s níž lid souhlasí. Ani nemůže takový uchvatitel nebo některý jeho potomek mít kdy právní nárok, dokud lid nemá volnost souhlasit a dokud nedal skutečný souhlas, že uznává a potvrzuje mu moc, již drží až dosud uchvácenou.
KAPITOLA XVIII O TYRANII
199. Jako .uchvácení je vykonávání moci, na kterou má právo jiný, tak je tyranie vykonávání mocí mimo právo, k němuž nikdo nemůže být oprávněn. Je to užívání moci, již má někdo ve svých rukou, nikoli pro dobro těch, kdo jsou pod ní, nýbrž pro svůj vlastní osobní, zvláštní prospěch, kdy vládce, ať má jakékoli jméno, dává ne zákon, nýbrž svou vůli za pravidlo a jeho nařízení a činy nejsou namířeny li zachování vlastnictví jeho lidu, nýbrž k uko-
147
jení jeho vlastní ctižádosti, pomsty, chamtivosti nebo néjaké jiné bezuzdné vášně.
200. Může-li kdo pochybovat, že je to pravdivé nebo rozumné, protože to pochází z obskurní ruky poddaného, autorita králova, doufám, jej pohne, že to přijme. Král Jakub I. ve své řečí k parlamentu r. 1603 hovoří takto: „Vždy budu dávat přednost blahu občanstva a celého státu, vydávaje dobré zákony a dobrá zřízení, před jakýmikoli zvláštními a svými osobními účely, pokládaje vždy bohatství a blaho státu za svoje největší blaho a světské štěstí, bod, v němž se zákonný král zřetelně liší od tyrana. Neboť uznávám, že zvláštní a nej důležitější bod rozdílu, který je mezi legitimním králem a samozvaným tyranem, je ten, že pyšný a ctižádostivý tyran myslí, že jeho království a lid jsou určeny pouze pro ukojení jeho přání a nerozumných choutek, avšak řádný a spravedlivý král naopak uznává, že on sám je určen, aby se staral o bohatství a vlastnictví svého lidu." A opět ve své řeči k parlamentu r. 1609 říká tato slova: „Král se zavazuje dvojí přísahou k zachovávání základních zákonů svého království, mlčky tím, že je král a tak vázán chránit jak lid, tak i zákony svého království, a výslovně svou přísahou při své korunovaci, takže každý spravedlivý král v uspořádaném království je vázán zachovávat onu smlouvu učinenou se svým lidem svými zákony tím, že buduje svou vládu ve shodě s nimi podle oné smlouvy, již bůh učinil s Noem po potope; ,Nýbrž dokavadž země trvatí bude, setí a žeň, studeno i horko, léto a zima, den také a noc nepřestanou.' A^ tedy král vládnoucí v uspořádaném království přestává být králem a zvrhá se v tyrana, jakmile přestává vládnout podle svých zákonů." A o málo později: „Tudíž všichni králové, kteří nejsou tyrany nebo křivopřísežníky, rádi se budou držet v mezích svých zákonů a ti, kdo jim namlouvají opak, jsou zmije a mor jak vůči nim, tak proti státu," Takto onen učený král, který dobře rozuměl pojmům věcí, vkládá rozdíl mezí králem a tyranem pouze v to, že
první Činí zákony mezemi své moci a dobro lidu účelem své vlády, druhý odstraňuje vše z cesty své vlastní vůli a choutce.
201. Je omylem myslit, že tato chyba je vlastní jenom monarchiím. Jiné formy vlády jsou jí vydány stejně jako tato. Kdekoli totiž moc, jež je vložena do některých rukou pro vládu nad Údem a zachování jeho vlastnictví, je obrácena k jiným účelům a užívá sejí, aby jej ochudila, týrala nebo podrobila libovolným a rozmarným rozkazům těch, kdo ji mají, tam se ihned stává tyranií, ať ten, kdo jí takto užívaje jeden nebo je jich více. Tak čteme o třiceti tyranech v Aténách, stejně jako o jednom v Syrakusách, a nesnesitelné panství decemvirů v Římě nebylo o nic lepší.
202. Kdekoli zákon končí, tyranie začíná, je-li zákon překročen na škodu druhého. Kdokoli v oprávnění jde nad moc danou mu zákonem a užívá síly, již má pod svým velením, aby nastolil poddanému to, co zákon nedovoluje, přestává v tom být vrchností, a protože jedná bez oprávnění, lze se mu postavit na odpor jako komukoli jinému, kdo silou napadne právo druhého. Toto se uznává u podřízených úředníků. Proti tomu, kdo má oprávnění zmocnit se mé osoby na ulici, mohu se postavit na odpor jako proti zloději a lupiči, snaží-li se vloupat se do mého domu, aby vykonal soudní příkaz, protože vím, že má takové zplnomocnění a takové zákonné oprávnení, jež ho zmocňuje, aby mne zatkl venku. A byl bych rád poučen, proč by toto nemělo platit u nejvyšsích, stejně jako u nejnižších úředníků. Je rozumné, aby nejstarší bratr, protože má nej-větší díl jmění svého otce, měl proto právo odnít některý z podílů svých mladších bratří? Nebo aby bohatý člověk, který by měl celou zemi, mel proto právo uchvátit, kdyby se mu líbilo, chaloupku a zahradu svého chudého souseda? Být oprávněným držitelem veliké moci a bohatství, jež mimořádně přesahují moc a bohatství největší části synů Adamových, je daleko toho, aby bylo omluvou a mno-
148
149
hem méně důvodem pro loupení a utlačování, což je poškozením druhého bez oprávnění, nýbrž je to velkým zhoršením toho. Protože překročení hranic oprávnění není více právem u vysokého než u nízkého úředníka, není ospravedlnitelnější u krále než u strážníka. Je to u neho o tolik horší, že se mu dostalo více důvěry, že již má mnohem větší podii než ostatní jeho bratři a předpokládá se, že pro přednosti svého vychování, postavení a rádců je znalejší pravidel práva a bezpráví.
203. ,Je tedy dovoleno postavit se na odpor nařízením knížete? Je dovoleno vzepřít se, kdykoli se někdo cítí poškozen a jen se domnívá, že se mu nestalo po právu? Toto přivede z rovnováhy a rozvrátí všechny politické společnosti a místo vlády a pořádku zanechá jenom anarchii a zmatek."
204. Na toto odpovídám, že síla má být stavěna pouze proti nespravedlivé a nezákonné síleTKdo-kolí se postaví na odpor v nějakém jiném případě,
Cřivolává na sebe spravedlivé odsouzení jak od oha, tak od lidí. A žádné takové nebezpečí nebo zmatek nevyplyne, jak se často připomíná, neboť
205. předně, jelikož v některých zemích je osoba knížete podle zákona posvátná, a tak cokoli nařizuje nebo činí, jeho osoba je stále zproštěna všeho vyšetřování nebo násilí, nepodléhá donucování nebo jakémukoli soudnímu pokárání nebo odsouzení (než přece se lze postavit na odpor nezákonným činům kteréhokoli nižšího úředníka nebo někoho jiného jím pověřeného), ledaže chce tím, že se přivede skutečně do válečného stavu se svým lidem, rozpustit vládu a ponechat jej oné obraně, která patří každému ve stavu přirozeném. Kdo zajisté může říci, jaký bude konec takových věcí? A sousední království ukázalo světu podivný příklad. Ve všech jiných případech jej posvátnost osoby vyjímá ze všech nepříjemností a tím je, pokud vláda trvá, bezpečen před vším násilím a jakýmkoli ublížením. A nemůže být ústavy moudřejší nad to. Neboť škoda, již může učinit svou vlastní osobou, se pravdě-
podobně nepřihází často, ani se nešíří daleko. Také není s to svou jednotlivou silou podvracet zákony nebo utlačovat veškerý lid, byť i některý kníže měl tolik slabosti a zlomyslnosti, že by byl ochoten to činit. Skoda z některých zvláštních zlořádů, jež se mohou časem přihodit, když se nerozvážný kníže dostane na trůn, je dobře vyvážena veřejným pokojem a bezpečností vlády v osobě nejvyšsího úředníka takto postaveného mimo dosah nebezpečí. Je zajisté bezpečnější pro celek, aby několik málo soukromníků bylo časem v nebezpečí, že budou trpět, než aby mu byla vystavena snadno a při nepatrných příležitostech hlava republiky.
206. Za druhé, tato výsada, příslušející pouze osobě králově, však nezabraňuje, aby nebyli vyšetřováni a aby se neodporovalo a ne vzepřelo těm, kdo užívají nespravedlivé síly, ač předstírají pověření od něho, ke kterému zákon neopravňuje. Jak je jasné v případě toho, kdo má králův příkaz zatknout člověka, což je nlné pověření od krále, a přece ten, kdo je má, nemůže se vloupat do jeho domu, aby to provedl, ani vykonat tento králův rozkaz v jisté dny, ani na jistých místech, ačkoli toto pověření žádnou takovou výjimku neobsahuje. Než jsou omezení zákona, jejichž případné překročení královo pověření neomlouvá. Protože totiž králova pravomoc mu je dána pouze zákonem, nemůže zmocnit niko-hor aby jednal proti zákonu, nebo ho ospravedlnit svým pověřením, jeďná-li tak. Pověření nebo příkaz kterékoli vrchnosti, v čem nemá pravomoc, jsou tak neplatné a bezvýznamné jako pověření a příkaz kteréhokoli soukromníka a rozdíl mezi prvním a druhým je ten, že vrchnost má tak dalece a k takovým účelům nějakou pravomoc, ale soukromník nemá vůbec žádnou. Nikoli totiž pověření, nýbrž pravomoc to je, jež dává právo jednat, a proti zákonům nemůže být žádné pravomoci. Než přes takový odpor králova osoba a pravomoc jsou obě stále zabezpečeny, a tak není žádné nebezpečí pro vládce nebo vládu.
150
151
207. LZa třetí, předpokládejme vládu, v níž osoba nej vyššího úředníka není takto posvátná, a přece toto učení o zákonnosti odporu proti veškerému nezákonnému vykonávání jeho moci ho neohrozí při každé nepatrné příležitosti nebo neuvede ve zmatek vládu. Kde totiž lze poškozené straně pomoci a její škody napravit odvolánínvk zákonu, tam není záminky k síle, jíž se má užít jedině tam3 kde se člověku zabraňuje odvolat se k zákonu. Neboť nic nelze povazovat za nepřátelskou sílu kromě tam, kde nenechává prostředek k takovému odvolání, a je to jediná taková síla, jež přivádí toho, kdo jí užíval, do válečného stavu a činí zákonným-odporovat mu.- Muž s mečem v ruce žádá na silnici můj měšec, když snad nemám 12 penny v kapse. Tohoto člověka smím podle zákona zabít. Druhému dám do ruky 100 liber, aby je podržel, zatím co sestupuji s koně, on mi je však odmítá vrátit, když jsem opět nasedl, a tasí svůj meč. aby si je bránil silou, snažím-li se mu je opět vzít. Skoda, kterou mi tento člověk činí, je stokrát nebo tisíckrát větší, než mi asi zamýšlel učinit druhý (jehož jsem zabil, dříve než mi skutečné nějakou učinil), a přece jsem směl podle zákona zabít prvního a nesmím podle zákona ani poranit druhého. Důvod toho je jasný. Protože první užíval síly, jež ohrožovala můj život, nemohl jsem mít čas odvolat se k zákonu, abych si jej zabezpečil, a když byl utracen, bylo příliš pozdě se odvolávat. Zákon nemohl navrátit život mé mrtvole. Ztráta byla nenapravitelná. Abych tomu předešel, přirozený zákon mi dal právo zahubit toho, kdo přivedl sebe sama do válečného stavu se mnou a hrozil mi záhubou. Ale ježto v druhém případě nebyl můj život v nebezpečí, mohl jsem mít prospěch z odvolání k zákonu a dostat náhradu za svých 100 liber touto cestou.
208. Za čtvrté, jestliže nezákonné činy konané vrchností jsou hájeny (mocí, jíž nabyla) a nápravě podle zákona se touž mocí překáží, přece právo odporovat, i v takových zřejmých činech tyranie,
!52
1
i
nerozruší náhle nebo z nepatrných podnětů vládu Neboť nesahá-li to dále než k případům několika soukromníků, ač mají právo se bránit a získat opět silou, co jim je vzato nezákonnou silou, přece právo činit tak je nezaplete snadno do sporu, v němž by jistě zahynuli. Je tak nemožno jednomu nebo několika málo utlačovaným lidem rušit vládu, kde se tím celek lidu nepokládá za dotčený, jako pro zuřivého Šílence nebo ukvapeného nespokojence rozvrátit dobře uspořádaný stát, protože lid je tak málo nakloněn následovat jednoho jako druhého.
209. Ale jestliže se tyto nezákonné činy rozšířily na většinu lidu nebo jestliže zlo a útisk postihly jen několik málo lidí, ale v takových případech, že se jako precedenční zdají svými následky ohrožovat všechny a že jsou lidé ve svém svědomí přesvědčeni, že jejich zákony a s nimi jejich statky, svobody a životy jsou v nebezpečí a snad i jejich náboženství, nedovedu povědět, jak jim bude zabráněno, aby se nevzepřeli nezákonné síle užité proti nim. Toto je potíž, přiznávám, jež doprovází všeliké vlády, když to vládci dovedli tak daleko, že jsou svým lidem obecně podezříváni, nejnebezpečnější to stav, do něhož se mohou samí přivést. V tom je třeba je tím méně litovat, že je tak snadné se tomu vyvarovat. Je totiž tak nemožné pro vládce, jestliže skutečně má na mysli dobro svého lidu a zachování jeho a jeho zákonů zároveň, nedat mu to vidét a cítit, jako je pro otce rodiny nenechat své děti vidět, zeje miluje a pečuje o ně.
210. Ale jestliže celý svět bude pozorovat předstírání jednoho druhu a jednání jiného druhu, jak se užívá lsti, aby se obešel zákon, a jak důvěry v prerogativu (to je libovolnou moc v některých věcech ponechanou v rukou knížete, aby Činil dobro lidu, ne škodu) se užívá proti účelu, pro nějž byla dána, jestliže lid shledá, jak ministři a nižší úředníci hodící se pro takové účely jsou voleni a podporováni nebo odstrkováni podle toho, jak je podporují nebo jim odporují, jestliže vidí, jak jsou konány jednot-
153
i
i
livé pokusy libovolné moci a potají podporováno (ač veřejně zapíráno) to náboženství, jež lze nejpohotověji zavést, a jak pracovníci o nejsou všemožne podporováni, a když se to nemůže stát, přece stále pochvalováni a tím více oblíbeni a jak dlouhá řada jednání ukazuje, že všechny záměry směřují touto cestou, jak se může kdo více zdržet, aby nebyl ve své vlastní mysli přesvědčen, kterou cestou věci jdou? Nebo aby nehledal, jak se zachránit, jako ten, který nemohl nevěřit, že kapitán lodi, na níž je, veze jej a ostatní společnost do Alžíru, když shledal, že vždy kormidluje týmž směrem, ač protivné větry, trhliny v jeho lodi a nedostatek lidí a zásob jej často nutily, aby na čas obrátil svůj směr jinou cestou, že se k němu stále vracel, jakmile vítr a jiné okolnosti mu to dovolovaly?
KAPITOLA XIX
O ZÁNIKU VLÁDY
211. Ten, kdo chce mluvit s jakousi jasností o zániku vlády, má na prvním místě rozlišovat mezi zánikem společnosti a zánikem vlády. To, co tvoří společenství a vyvádí lidi z volného stavu přirozeného do jedné politické společnosti, je dohoda, kterou každý má s ostatními, že se sloučí a budou jednat jako jedno ^ěleso a tak že budou jedním zvláštním státem. Obvyklá a téměř jediná cesta, jíž se toto sjednocení ruší, je vpád cizí síly, jež je přemůže. Neboť v tomto případe (když nejsou s to hájit se a udržet se jako jedno celistvé a nezávislé těleso) sjednocení patřící tomuto tělesu, jež v něm záleželo,
musí nutně přestat, a tak se každý musí nutně vrátit do stavu, v němž byl předtím, se svobodou se starat o sebe sama a pečovat o svou vlastní bezpečnost, jak pokládá za vhodné, v některé jiné společností. Kdykoli se společnost rozpadá, je jisté, že vláda té společnosti nemůže zůstat. Takto meče dobyvatelovy často vyrvou vlády i s kořeny a rozsekají společnosti na kusy, zbavující podrobené nebo roztroušené množství ochrany oné společnosti a závislosti na ní, jež je měla uchránit násilí. Svět je o tom příliš dobře poučen a příliš ochoten, aby připustil tento způsob zániku vlády, než aby bylo třeba říci o tom ještě více. A není potřeba uvádět mnoho důvodů, aby se dokázalo, že tam, kde se společnost rozpadla, vláda nemůže zůstat. Je to tak nemožné, jako aby se udržela stavba domu, když je jeho stavivo rozmetáno a přeházeno vzdušným vírem nebo smícháno na hromadu jedno přes druhé zemětřesením.
212. Mimo tento rozvrat zvenčí zanikají vlády zevnitř, předně, když se změní legislativa/i,Občan-ská společnost je stav míru mezi těmí, kdo k ní patří, z něhož je vyloučen stav válečný rozhodci mocí, již si opatřili ve své legislativě, aby ukončila všechny spory, jež mohou vzniknout mezi kýmkoli z nich. Je to legislativa, v níž právě jsou členové státu sjednocení dohromady v jedno souvisící živé tělo. Ona je duší, jež dává státu formu, život a jednotu. Odtud mají jednotliví členové svůj vzájemný vliv, sympatii a spojení, a když je tedy legislativa narušena nebo v zániku, zánik a smrt následují. Neboť protože podstata a jednota společnosti spočívají v tom, že má jednu vůli, patří legislativě, když je jednou zřízena většinou, prohlašovat a takřka udržovat tuto vůli. Zřízení legislativy je prvním a základním aktem společnosti, jímž je učiněno opatření, aby její sjednocení pokračovalo za řízení osob a pod závazností zákonů daných osobami k tomu oprávněnými souhlasem a ustanovením lidu, bez něhož žádný jedinec ani více jich nemůže mít pravomoc dávat zákony, jež mají být závazné pro ostatní. Když
154
155
jeden nebo více jich, koho iid k tomu neustanovil, vezme na sebe dávat zákony, dávají zákony bez pravomoci, jichž lid není tedy vázán poslouchat. Tím se opět vyprošťuje z podřízenosti a může si zřídit novou legislativu, jak pokládá za nejlepší, maje plnou svobodu vzepřít se síle těch, kdo bez pravomoci by mu chtěli něco uložit. Každý svobodně rozhoduje o své vlastní vůli, když ti, komu patřilo zmocnění společnosti prohlašovat veřejnou vůli, jsou z toho vyloučeni ajiní, kdo nemají takovou pravomoc ani zmocnění, uchvátí to místo.
213. Protože toto způsobují ve státě obyčejně takoví lidé, kteří zneužívají moci, již mají, je těžké uvažovat o tom správně a poznat, komu to klást za vinu, neznáme-li formu vlády, v níž se to děje. Předpokládejme tedy, že legislativa je vložena do spolupůsobení tří různých osob;
1. jednotlivé osoby mající dědičně stálou, nejvyš-ší, výkonnou moc a s ní moc svolávat a rozpouštět druhé dvě v jistých časových obdobích,
2. shromáždění dědičné Šlechty,
3. shromáždění zástupců zvolených pro tempore lidem.
Předpokládáme4i takovou formu vlády, je zřej-mo,
214. předně, že když taková jednotlivá osoba nebo kníže klade svou vlastní libovůli na místo zákonů, jež jsou vůlí společnosti, kterou prohlásila legislativa, tedy legislativa je změněna. Neboť jelikož to je skutečně legislativa, jejíž nařízení a zákony jsou prováděny a vyžadují poslušnost, je jasné, když jsou zaváděny jiné zákony a předkládána a vnucována jiná nařízení než ta, jež vydala legislativa zřízená společností, že legislativa je změněna. iKdpkoli zavádí nové zákony a není k tomu oprávněn základním ustanovením společnosti, nebo podvrací staré zákony, neuznává a rozvrací moc, od které byly dány, a tak dosazuje novou legislativu.
215. Za druhé, když kníže zabraňuje legislativě, aby se shromažďovala ve svůj náležitý Čas nebo aby
jednala svobodně ve shodě $ oněmi účely, pro něž byla zřízena, legislativa je změněna. Není to zajisté jistý počet lidí, nikoli, ani jejich schůze, v Čem spočívá legislativa, dokud nemají také svobodu rokovat a yolnou chvíli dokonat to, co je pro dobro společnosti. Když jim jsou ryto věci odňaty nebo změněny, takže zbavují společnost náležitého vykonávání její moci, legislativa je opravdu změněna. Neboť to nejsou jména, jež tvoří vlády, nýbrž užívání a vykonávání oněch mocí, jež byly zamýšleny, aby je doprovázely, takže ten, kdo odnímá svobodu nebo zabraňuje, aby legislativa jednala ve svých náležitých obdobích, ve skutečnosti odstraňuje legislativu a činí konec vládě.
216. Za třetí,1 když libovolnou mocí knížete se bez souhlasu lidu a proti jeho obecnému zájmu změní voliči nebo způsob volby, tuje legislativa také změněna. Neboť jestliže volí jiní než tí, jež k tomu oprávnila společnost, nebo jiným způsobem, než jaký společnost předepsala, tito zvolení nejsou legislativou ustanovenou lidem,
217. Za čtvrté.iyydá-H také kníže nebo legislativa lid do poddanství cizí moci, je to jistě změna legislativy, a tak zánik vlády. Neboť účel, proč lid vstoupil do společnosti, totiž aby byla zachována jedna celistvá, svobodná, nezávislá společnost, řízená svými vlastními zákony, ten je ztracen, kdykoli jsou vydáni do moci druhého.
218. Proč se v takové ústavě, jako je tato, přičítá zánik vlády v těchto případech knížeti, je zřejmé. On totiž, maje užívat síly, pokladu a úřadů státu a často si namlouvaje nebo polichocen jinými, že jako nej vyšší vrchnost nepodléhá kontrole, je jediný ve stavu činit velké kroky k takovým změnám pod záminkou zákonné pravomoci a má ve svých rukou moc zastrašit nebo potlačit protivníky jako vzpur-né, buričské a nepřátele vlády. Naproti tomu žádná jiná část legislativy nebo lidu není s to sama od sebe se pokusit o nějakou dosti pozoruhodnou změnu legislativy bez otevřené a viditelné vzpoury. Když
156
157
tato nabude převahy, působí účinky velmi málo odlišne od cizího výboje. Mimoto protože kníže v takové formě vlády má moc rozpustit druhé části legislativy a tím je učinit soukromými osobami, nemohou nikdy proti němu nebo bez jeho součinnosti změnit legislativu zákonem, protože jeho souhlas je nutný, aby dal kterémukoli z jejích nařízení onu sankcí. Ale přece pokud druhé části legislativy nějak přispívají k nějakému útoku proti vládě a buď jej podporují, nebo, což spočívá na nich, nebrání takovým záměrům, jsou vinny a účastní se toho, což je jistě nejvetsí zločin, jímž lidé mohou být proti sobě vinni.
219. Je ještě jeden způsob, jímž. taková vláda muže zaniknout, totiž když ten, kdo má nejvyšší výkonnou moc, zanedbává tento úkol a vzdává se ho, takže zákony již dané nemohou být prováděny. Toto očividně znamená uvrhnout všechno do anarchie, a tak skutečně způsobit zánik vlády. Zákony nejsou zajisté dány pro sebe samy, nýbrž aby byly svým prováděním pojítky společnosti, jež by držela každou část politického tělesa v jejím náležitém místě a výkonu. Když toto docela přestává, vláda viditelně přestává a lid se stává změteným množstvím bez řádu nebo spojení. Kde není déle správa spravedlnosti, aby zabezpečila práva lidí, ani nezůstává žádná moc ve společenství, aby řídila sílu nebo se starala o veřejné potřeby, tu nezbývá už žádná vláda. Kde zákony nemohou být prováděny, je to stejné, jako kdyby zákonů nebylo, a vláda bez zákonů je, jak se domnívám, tajemství v politice nepochopitelné lidským schopnostem a nesrovnávající se s lidskou společností.
220. V těchto a podobných příkladech, když vláda zanikne, má lid volnost pečovat o sebe tím, že zřídí novou legislativu lišící se od druhé změnou osob nebo formy nebo obojího, jak to shledá nejlep-ším pro své bezpečí a dobro.. Společnost nemůže tedy nikdy vinou druhého pozbýt vrozeného a původního práva, jež má, zachovat sebe samu. To se
může stát pouze uspořádanou legislatívou a spravedlivým a nestranným prováděním zákonů jí vydaných. Ale stav lidstva není tak ubohý, aby lidé nebyli schopni užít tohoto prostředku, dokud by nebylo příliš pozdě ohlížet se po nějakém. Říci lidu, že smí pečovat o sebe tím, že zřídí novou legislativu, když potlačením, lstí nebo vydáním cizí mocnosti jeho stará legislativa byla ztracena, znamená říci mu, že smí očekávat pomoc, když je příliš pozdě a zlo j e nevyléčitelné. Toto není vskutku nic víc, než nejprve lidem přikázat, aby byli otroky, a pak pečovat o jejich svobodu, a když jsou v poutech, říci jim, že smějí jednat jako svobodní lidé. Je-li tomu pouze tak, je toto spíše výsměchem než pomocí a lidé nikdy nemohou být bezpečni před tyranií, není-li prostředků uniknout jí, dokud nejsou úplně pod ní. A proto mají tedy nejen právo dostat se z ní, nýbrž jí předejít.
221. :Je tedy, za druhé, jiný způsob, jímž vlády zanikají, totiž, když legislativa nebo kníže, jeden Z~nich, jedná proti důvěře v něj skladanej
""Předně legislativa jedná proti důvěře v ni skládané, když se snaží zasahovat do vlastnictví poddaného a učinit sebe samu nebo nějakou Část společnosti pánem nebo libovolným rozhodčím o životech, svobodách nebo jmění lidu.
222. Důvod, proč lidé vstupují do společnosti, je zachovám jejích vlastnictví, a účel, pro který volí a zmocňují legislativu, je ten, aby mohly být dávány
! zákony a stanovena pravidla jako stráže a hradby vlastnictví veškeré společností, aby omezovaly moc a mírnily panství každé části a každého člena společnosti. Neboť protože nelze nikdy předpokládat, že je vůle společnosti, aby legislativa měla moc zničit, co si každý zamýšlí zabezpečit vstupem do společnosti a proč se lid podřídil zákonodárcům, jež si sám dal, kdykoli se zákonodárci snaží odnít a zničit vlastnictví lidu nebo jej uvrhnout do otroctví pod libovolnou moc, přivádějí se sami do válečného stavu s lidem, který je potom zproštěn vší další
159
poslušnosti a ponechán společnému útočišti, jeg bůh opatril pro všechny lidi proti síle a násilí. Kdykoli tedy legislativa překročí toto základní pravidlo společnosti a pomocí ctižádosti} bázně, pošetilosti' nebo úplatnosti se snaží uchvátit pro sebe nebo vložit do rukou někoho jiného neomezenou moc nad životy, svobodami a statky lidu, tímto porušením důvěry přichází o moc, již lid vložil do jejích rukou pro účely zcela opačné. Ta připadá lidu, který má právo vzít sí opět svou původní svobodu a zřízením-nové legislativy (takové, jakou bude považovat za vhodnou) se postarat o svou vlastní bezpečnost a jistotu, což je účelem, pro který jsou lidé ve společnosti. Co jsem zde řekl o legislativě obecně, plajŕ pravdivě také o nejvyšším vykonavateli, který, požívaje dvojí důvěry v něj skládané, že má jak účast v legislativě, tak nejvyšší provádění zákona, jedná proti obojímu, když hodlá dosadit svou vlastní libovůli jako zákon společnosti. Jedná také proti důvěře v sebe, když užívá síly, pokladu a úřadů společnosti, aby korumpoval zástupce a získal je pro své účely, když otevřeně napřed zavazuje voliče a předpisuje jejich volbě takové, jež získal doprošováním, hrozbami, sliby nebo jinak pro své záměry, a užívá jich, aby tam přivedli takové, kteří předtím slíbili, pro co budou hlasovat a co usnášet. Takto usměrňovat kandidáty a voliče a nově organizovat způsoby volby, není to, než vyrvat vládu z kořenů a otrávit sám zdroj veřejné bezpečnosti? Nebor lid, který si vyhradil volbu svých zástupců jako ochranu svého vlastnictví, nemohl to učinit pro jiný účel, než aby byli vždy svobodně voleni a takto zvolení aby svobodně jednali a radili, jak by potřeba státu a veřejné dobro po prozkoumání a zralém rokování podle jejich soudu vyžadovaly. To nejsou schopni činit ti, kdo dávají své hlasy dříve, než slyší rokování a než zvážili důvody na všech stranách. Připravovat takové shromáždění jako toto a snažit se vydávat vyslovené pomocníky své vlastní vůle za. pravé zástupce lidu a zákonodárce společnosti je jistě tak veliké poru-
šení důvěry a tak dokonale prohlášení záměru rozvrátit vládu, s jakým je možné se setkat. Připočtou-li se k tomu odměny a tresty viditelně ušité k témuž účelu a všechna umění zvráceného užívání daného zákona, aby se odstranili a zahubili všichni, kdo stojí v cestě takovému záběru a nechtějí povolit a souhlasit s tím, aby se zradily svobody jejich země, bude nade vší pochybnost, co se děje. Je snadné určit, jakou moc mají mít ve společnosti ti, kdo jí takto užívají proti důvéŤey která doprovázela legislativu při jejím prvním zřízení, a lze jen vidět, Že tomu, kdo se jednou pokusil o nějakou takovou věc jako toto, se nebude       déle důvěřovat.
223. Na toto se snad řekne, že, jelikož je lid nevědomý a vždy nespokojený, položit základ vlády do nestálého mínění a nejisté nálady lidu znamená vydávat ji jisté zkáze a že žádná vláda nebude s to dlouho se udržet, smí-li lid dosadit novou legislativu, kdykoli se pohorší nad starou. Na toto odpovídám: Pravý opak. Lid ne^e tak snadno vyprostit z jeho starých forem, jak by nám někteří rádi namluvili. Je mu těžko se přemoci, aby napravil uznané chyby v ústrojí státu, jemuž byl zvyklý. A jsou-li nějaké původní nedostatky nebo pozdější, jež byly zavedeny časem nebo úplatnosti, není snadnou věcí je změnit, • když celý svět vidí, zeje pro to příležitost. Tato zdlouhavost a odpor v lidu vzdát se svých starých zřízení nás udržely v mnoha revolucích, jež byly viděny v tomto království v tomto veku í v dřívějších, až dosud při naší staré legislativě krále, lordu 3 dolní sněmovny nebo po nějaké přestávce bezvýsledných pokusů nás k ní přivedly zase zpět, a af jakákoli pobouření způsobila, že byla koruna vzata s hlav některých našich knížat, přece nezavedla lid tak daleko, aby ji přenesl na jiný vod.
224. Ale řekne se, že tato domněnka dává kvas pro častou vzpouru. Na to odpovídám:
Předně, ne více než kterákoli j*na domněnka. Neboť je-li lid zbídačen a shledává se vydán zneuží-
160
161
vání libovolné moci, vynášejte jeho vládce tolik, jak chcete, za syny Jupiterovy, nechť jsou posvěcení a božští, pocházející z nebe nebo jím zmocnění, vydávejte je za kohokoli nebo za cokoli se vám líbí, přihodí se totéž. Lid, s nímž se vůbec špatně zachází a proti právu, bude ochoten při každé příležitosti se zbavit břemene, jež na něj těžce doléhá. Bude si přát a hledat příležitost, jež při změně, slabosti a náhodách lidských záležitostí se zřídka dlouho nevyskytne. Ten jistě žil ve světě jen malou chvíli, kdo neviděl příklady toho ve své době, a ten jistě četl velmi málo, kdo nemůže uvést příklady toho u všech druhů vlád na světě.
225. Za druhé odpovídám, že takové revoluce se nepřiházejí po každém malém nedopatření ve veřejných záležitostech. Veliké chyby ve vládnoucí straně, četné nespravedlivé a nevhodné zákony a všechny poklesky lidské křehkosti snese lid bez vzpoury nebo reptání. Ale jestliže dlouhá řada zneužití, vytáček a pletich, jež všechny směřují touž cestou, činí lidu zřejmým záměr a on nemůže leč pociťovat, čemu podléhá, a vidět, kam se řítí, nelze se divit, že se pak pozdvihne a snaží položit vládu do takových rukou, jež by mu zaručily účely, pro něž byla vláda nejprve zřízena a bez nichž starobylá jména a okázalé formy jsou místo toho, aby byly lepší, mnohem horší než přirozený stav nebo čiré bezvládí. Nevýhody jsou zajisté všechny tak velké a tak blízko, ale náprava vzdálenější a nesnadnější.
226. Za třetí odpovídám, že toto učení o moci lidu opatřit svou bezpečnost znova novou legislativou, když jeho zákonodárci jednali proti důvěře v ně skládané tím, že napadli jeho vlastnictví, je nej lepší ochranou proti vzpouře a nejpravděpodobnějším prostředkem zabránit jí. Jelikož totiž vzpoura není odpor proti osobám, nýbrž proti pravomoci, která je založena pouze na zřízeních a zákonech vlády, ti, ať jsou kdokoli, kdo násilím je poruší a násilím ospravedlňují jejich porušení, jsou opravdu a ve vlastním smyslu vzbouřenci. Neboť když lidé vstu-
pujíce do společnosti a občanské vlády vyloučili násilí a zavedli zákony pro zachování vlastnictví, míru a jednoty mezi sebou, ti, kdo v odporu proti zákonům zavádějí opět násilí, dopouštějí se rebeiiare - to je zavádějí znova stav válečný a jsou ve vlastním smyslu vzbouřenci. Protože ti, kdo jsou u moci ) (pro nárok, jejž mají na pravomoc, pro pokušení síly, již mají ve svých rukou, a pro pochlebnictví těch, kdo jsou kolem nich), nejspíše tak činí, je nej-vhodnější cestou, jak zabránit zlu, ukázat tem, kdo jsou v nej větším pokušení upadnout do toho, nebezpečí a nespravedlnost toho.
227.'V obou napřed uvedených případech, když buď legislativa je změněna, nebo zákonodárci jednají proti účelu, pro nějž byli ustanoveni, ti, kdo jsou vinni, jsou vinni vzpourou.; Neboť jestliže kdokoli silou odstraňuje zřízenou legislativu nějaké společnosti a zákony jí dané ve shodě s jejím pověřením, odstraňuje tím rozhodčí moc, s kterou každý souhlasil pro pokojné rozhodování všech jejich sporů, a překážku válečného stavu mezi nimi. Ti, kdo odstraňují nebo mění legislativu, odstraňují tuto rozhodující moc, již nikdo nemůže mít leč z ustanovení a souhlasu lidu. Tím, že ruší pravomoc, kterou lid dal a nikdo jiný nemůže zřídit, a že zavádějí moc, ke které lid nedal oprávnění, skutečně zavádějí stav válečný, který je stavem síly bez pravomoci.. Odstraňujíce takto legislativu zřízenou společností (s jejímiž rozhodnutími se lid smiřoval jako s rozhodnutími své vlastní vůle a jimiž se sjednocoval) rozvazují pojítko a vystavují znova lid stavu válečnému. A jestliže ti, kdo násilím odstraňují legislati-] vu, jsou vzbouřenci, zákonodárci sami, jak bylo | ukázáno, nemohou být považováni za méně než za I takové, když oni, kdo byli dosazeni pro ochranu a zachování lidu, jeho svobod a vlastnictví, zasahují do nich silou a snaží se je zrušit. A tak přivádějíce se do stavu válečného s těmi, kdo je učinili ochránci a strážci jejich míru, jsou ve vlastním smyslu a s nej -větším při tížením rebellantes, vzbouřenci.
162
163
228. Než jestliže ti, kdo praví, že „to klade základ ke vzpouře", míní, že to může zavdat podnět k občanským válkám nebo vnitřním rozbrojům, řekne-li se lidu, že je zproštěn poslušnosti, když jsou činěny nezákonné útoky na jeho svobody nebo jeho vlastnictví, a že se smí postavit na odpor nezákonnému násilí těch, kdo byli jeho vrchností, když proti důvěře v ně kladené napadnou jeho vlastnictví, a že tedy toto učení nemá být povoleno, je-lí tak zhoubné míru světa, mohou stejně tak dobře říci z téhož důvodu, že poctiví lidé se nesmějí stavět na odpor lupičům nebo pirátům, protože to může zavdat podnět k výtržnosti nebo krveprolití. Jestliže v takových případech vzejde nějaké zlo, nesmí být přičítáno tomu, kdo hájí své vlastní právo, nýbrž tomu, kdo napadne právo svého souseda. Jestliže nevinný poctivec musí klidně nechat vše, co má, kvůli míru tomu, kdo na to vloží násilné ruce, prosím, aby se uvážilo, jaký druh míru to bude ve světě, který záleží toliko v násilí a loupení a který má být udržován pouze pro prospěch lupičů a utlaČovatelů. Kdo by to nepokládal za obdivuhodný mír mezi mocným a ubožákem, kdyby jehně bez odporu nastavilo svůj krk, aby bylo roztrháno pánovitým vlkem? Dokonalý vzor takového míru a takové vlády nám dává Polyfémova jeskyně, v níž Odys-seus a jeho druhové neměli nic co činit leč se nechat pohltit. A jistě Odysseus, který byl prozíravý člověk, kázal trpnou poslušnost a vybízel je ke klidnému podřízení, vyličuje jim, jakého významu je mír pro lidstvo, a ukazuje na nevýhody, jež by se mohly dostavit, kdyby se pokusili postavit se na odpor Polyfémovi, který měl nyní nad nimi moc.
229. UČelem vlády je dobro lidstva. A co je lepší pro lidstvo, aby lid byl vždy vydán bezmezné vůli tyranie, nebo aby vládcové byli někdy vystaveni odporu, když užívají nadmíru své moci a obracejí ji na zkázu a ne na zachování vlastnictví lidu?
230. Nechť ani nikdo neříká, že zlo může vzniknout z toho, kdykoli se zlíbí horké hlavě nebo bouř-
livému duchu přát si změnu vlády. Je pravda, že takoví lidé se mohou pozdvihnout, kdykoli se jim líbí, ale bude to jenom k jejich vlastní spravedlivé zkáze a záhubě. Neboť dokud se zlo nestane všeobecné a špatné záměry vládců se nestanou viditelné nebo jejich pokusy citelné většině, není lid, který je spise nakloněn trpět, než si zjednat sám právo vzepřením, ochoten se pozdvihnout. Příklady jednotlivé nespravedlnosti nebo útlaku toho nebo onoho nešťastného člověka jím nehnou. Ale jestliže má všeobecně přesvědčení založené na zjevném důkazu, že záměry proti jeho svobodám pokračují a že obecný beh a směr věcí nemůže mu, než dávat ■silné podezření o špatném úmyslu jeho vládců, koho je třeba za to vinit? Kdo tomu může pomoci, jestliže ti, kdo by se tomu mohli vyhnout, přivádějí se sami do tohoto podezření? Je možné za to vinit lid, jestiiže má zdravý smysl rozumných tvorů a nemůže myslit o věcech jinak, než jak je shledává a cítí? A není to spíše vina těch, kdo přivedli věci do takového postavení, že si je nechtěli představovat tak, jak jsou? Připouštím, že pýcha, ctižádost a ne-klidnost soukromníků způsobily někdy velké nepořádky ve státech a že pozdvižení byla státům a královstvím osudná. Ale zda to zlo vzniklo častěji ze svévole lidu a přání svrhnout zákonnou autoritu jeho vládců, čí ze zpupnosti vládcovy a jeho úsilí dostat a vykonávat libovolnou moc nad svým lidem, zda útisk nebo neposlušnost daly první vznik nepořádku, to ponechávám rozhodnout nestranné historii. Tím jsem si jist, že kdokoli, ať vládce nebo poddaný, silou zamýšlí napadnout práva knížete nebo lidu a klade základ pro rozvrat ústavy a formy některé spravedlivé vlády, je vinen největším zločinem, jehož, myslím, je člověk schopen, maje odpovídat za všechna ona zla krveprolití, loupeže a zpustošení, jež rozbití vlád zemi přináší. A toho, kdo to činí, je třeba právem považovat za společného nepřítele a mor lidstva a zacházet s ním podle toho.
231. To, že proti poddaným nebo cizincům útočí-
164
165
cím silou na vlastnictví kteréhokoli lidu je dovoleno vzepřít se sílou, je dohodnuto na všech stranách, ale to, že je dovoleno vzepřít se proti vrchnostem činícím totéž, bylo poslední dobou popíráno, jako kdyby ti, kdo měli nej větší výsady a výhody podle 2ákona, měli tím moc porušovat ony zákony, jimiž jedině byli dosazeni na lepší místo než jejich bratři. Naproti tomu jejích provinění je tím větší i proto, že jsou nevděční za větší podíl, jejž mají podle zákona, i že porušují také onu důvěru, která byla vložena do jejich rukou jejich bratry.
232. Kdokoli užívá síly bez práva, jako činí každý ve společnosti, kdo jí užívá nezákonně, přivádí se ve stav válečný s těmi, proti nimž jí tak užívá, a v tom stavu jsou všechny dřívější svazky přerušeny, všechna jiná práva přestávají a každý má právo hájit se a vzepřít se útočníku. Toto je tak zřejmé, že Barclay sám, onen velký obhájce moci a posvátnosti králů, je nucen přiznat, že je lidu dovoleno v některých případech se svému králi vzepřít, a to také v kapitole, kde si osobuje ukázat, že boží zákon zakazuje lidu veškerý způsob vzpoury, Z toho je zřejmé i podle jeho vlastního učení, že jestliže se smí v některých případech se vzepřít, není každé vzepření knížatům vzpoura. Jeho slova jsou tato:
„ Quod siquis dicat> Ergone populus tyrannicae crudelt-tati et Jurori jugulum semper pmebebit? Ergone multitudo ávitates mas Jame, feno et Jlamma vastaň, seque, conjuges et liberos fortunae ludibrio et tyrarmi tibidini exponi, inque omnia vitae peňcula omnesque miserias et molestias a rege deduci patientur? Num illis quod omni animantium genen es t a nátura tributům, denegari <kbet> ut sc< mm vi repellant, seseque ab injuria iueantur? Huic breviier responsím sit, populo universa non negari defensionem, quaejuris naluralis est, neque ultionem quae praeter náturám est adversus regem concedi debere. Quapropter si rex non in singulares tantum petsonas aliquot privátům odium exerceat, sed corpus etiam reipublicae, cujus ipse caput est, i. e., totum poputum, vel insignem alíquam ejus partem immani et intoleranda saevi-tia sen tyrannide divexet; populo, quidem koc casu resistendi
ac tuendi se ab injuria potestas competit, sed tuendi se tantum non enim in principem invadendi: et restituendae injuriae illatae, non recedendi a debila reverentia propter acceptam injuriam. Praesentem denique impetum propulsandi non vim praeteritam ulciscendi jus kabet. Horům enim alterum a nátura esty ut vitam scilicet corpusque tueamur. Alterum vero contra náturám, ut infeňor de superioři supplicium šumat. !   Quod itaque populus matům, antequamfactum sit, impedire j potest, ne Jiat, id postquam factum est, in regem authorem sceleris vindicare non potest: Populus igitur hoc amplius quam privatus quispiam kabet: Quod huic} vel ipsis adversa-riis judiábus, excepto Buchanano, nullum nisi in patientia remedium superest. Cum tile si intolerabilis tyrannus est (modkum enim ferre omnino de bet) resistere cum reverentia possit/' Barclay, Contra Monarchomachost L. III, C. 8. V překladu takto:
233, „Ale kdyby se někdo ptal: Musí se tedy vždy lid vystavovat krutosti a zuřivosti tyranie? Musí vidět svá města pleněna a obracena v popel, své ženy a děti vystaveny chtíči a zuřivosti tyranově a sebe a své rodiny uvrženy svým králem do zkázy a všech běd strádání a utlačování a přece sedět klidně? Musí jedině lidem být odepřena obecná výsada odporovat síle silou, již příroda přiznává tak svobodně všem j iným tvorům, aby se chránili proti bezpráví? Odpovídám: Sebeobrana je částí zákona přirozeného a nesmí být společenství upírána i proti samému králi. Ale mstít se na něm mu nesmí být žádným způsobem povoleno, protože se to neshoduje s oním zákonem. Proto, jestliže král projeví nenávist nejen k některým jednotlivým osobám, nýbrž postaví se proti celku státu, jehož je hlavou, a bude s nesnesitelným zneužitím tyranizovat celý lid nebo jeho značnou část, v tomto případě má lid právo vzepřít se a hájit se proti bezpráví. Ale musí to činit s tou obezřelostí, že se toliko hájí, ale neútočí |   na svého knížete. Smí si nahradit utrpěné škody, ale nesmí pro nějakou vyzývavost překročit hranice povinné úcty a vážnosti. Smí odrazit přítomný útok, ale nesmí se mstít za minulá násilí. Je totiž pro nás
166
167
přirozené hájit život a údy, aleje proti přirozenosti aby nižší trestal vyššího. Zlu, které je proti němu zamýšleno, smí lid zabránit, dříve než se stane, ale když se stalo, nesmí je mstít na králi, byť původci hanebnosti. Toto je tedy výsadou lidu vůbec před tím, co má kterákoli soukromá osoba, že soukromníkům není přiznán našimi protivníky (vyjma toliko Buchanana) jiný prostředek než trpělivost, ale jako celek smí se s úctou vzepřít nesnesitelné tyranii, neboť je-li pouze mírná, je povinen jí strpět."
234, Potud tento velký obhájce monarchické moci připouští vzepření se.
235, Připojil k tomu ovšem dvě omezení, zbytečně.
Předně, praví, že to musí být s úctou.
Za druhé, musí to být bez odplaty nebo trestu, a důvod, jejž udává, je, „protože nižší nemůže trestat vyššího".
Předně, Jak se vzepřít silou, aniž se opět udeří, nebo jak udeřit s úctou, bude potřebovat nějakého umění učinit to pochopitelným. Ten, kdo se postaví na odpor útoku pouze se štítem, aby zachycoval rány, nebo v nějakém uctivějším postavení bez meče v ruce, aby zlomil důvěru a sílu útočníkovu, bude rychle u konce svého odporu a shledá, že taková obrana slouží jenom k tomu, aby mu přivodila horší zacházení. Toto je tak směšný způsob odporu, jak jej Juvenal myslil o bojování: „ Ubi tu pulsas, ego vapulo tantum." A úspěch boje bude nevyhnutelně týž, jak jej tam popisuje:
„Libertas paupeňs haec est; Pulsatus rogat, et pugnis concisus, odvrat, U t liceat paucis cum dmtibus inde reverii,"
Toto bude výsledkem takového domnelého odporu, kde lidé nesmějí opět udeřit. Tomu tedy, kdo se smí vzepřít, musí být povoleno udeřit. A nechť tedy náš autor nebo kdokoli jiný spojí úder do hlavy nebo sečnou ránu do tváře s tolikerou úctou a vážností, jak považuje za vhodné. Ten, kdo může usmířit rány a úctu, zasloužil by, pokud vím, za svou
námahu zdvořilý, uctivý výprask, kdekoli se mu ho může dostat.
Za druhé. Co se týká jeho druhého omezení*. „Nižší nemůže trestat vyššího", to je pravdivé, obecně řečeno, pokud je jeho vyšším. Ale protože vzepřít se síle sílou je stav válečný, jenž Činí strany sobě rovnými, ruší se všechen dřívější vztah vážnosti, úcty a povýšenosti, a tedy rozdíl, jenž zbývá, je, že ten, kdo odporuje nespravedlivému útočníku, má tu převahu nad ním, že má právo, když zvítězí, potrestat provinilce jak pro porušení míru, tak pro všechna zla, jež z toho následovala. Barclay tedy na jiném místě důsledněji se sebou samým popírá, že je dovoleno vzepřít se králi v nějakém případě. Ale uvádí tam dva případy, kdy král může přijít o královskou hodnost. Jeho slova jsou:
„Quid ergo, nulline casus incidere possunt quibus populo sese erigere atque in regem impotentius dominantem arma capere et invadere jure suo suaque authoritate liceat? Nulli arte quamdiu rex manet. Semper enim ex divinis id obstat, Regem honorificato, et qui potestati resistit, Dei ordinationi resistit; non alias igitur in eum populo potestas est quam si id committat propter quod ipso jure rex esse desinat. Tunc enim se ipse principátu exuit atque in privatis constituit liber; hoc modo populus et superior efficitur, reverso ad eum scilicet jure illo quod ante regem inaugur&tum in interregno habuit. At sunt paucorum gerumm commissa ejusmodt quae hunc effectum pariunt. At ego cum plurima animo perlu-strem, duo tantum invenio, duos, inquam, casus quibus rex ipso facto ex rege non regem se facit et omni honore et digni-taie regáli atque in subditos potestate destitute; quorum etiam meminit Winzerus. Horum unus est, si regnum (et rempublkam evertere conetur, hoc est, si id ei propositum eaque intentio fuerit} ut) disperdat, quemadmodum de Neroně fertur, quod is nempe senatum populumque Romanům atque ideo urbem ipsam ferro ßammaque vastare, ac novas sibi sedes quaerere decrevisset. Et de Caligula, quod palam denunciarit se neque civem neque principem senatui amplius fore, inque animo habuerit, interempto utriusque ordinis Electissimo, quoque Alexandriám commigrare, ac ut
168
169
populum una ictu interimeret, unam ei cervicem optavit. Talia aim rex aliquis meditalur et molitur serio, omnem reg-nandi curam et animum Utico objicit, ac proinde impérium in subditos amittit, ut dominus servi pro derelicto habiti, dominium.u
236, „Alter casus est, si rex in alicujus clientelam se contain, ac regnum quod liberum a majoribus et populo tradi-tum accepit, alienae ditioni mancipaviL Nam tunc quamvis forte non ea mente id agit populo plane ut incommodet; tamm quia quod praecipuum est regiae dignitatis amisit, ut summus scilicet in regno secundum Deum sit, et solo Deo inferior, a t que populum etiam to turn ignorantem sel invitum, cujus libertatem sartam et tectum conservare debuit, in alte-rius gentis ditionem et potestatem dedidit; hoc velut guadam regni ab alienatione affecit, ut nec quod ipse in regno impérium habuit retineat, nec in eum cui collatum voluit, juris quicquam transferal; atque ita eo facto liberum jam et suae potestatis populum relinquit, cujus rei exemplum unum annates Scotici suppeditant." — Barclay, Contra Monar-ckomachos, L. Ill, c. 16.
A to zní v překladu asi takto:
237, „Což nemůže tedy nastat případ, kde si lid smí právem a ze své vlastní pravomoci pomoci, uchopit zbraně a napadnout svého krále, který nad ním despoticky panuje? Nemůže vůbec, pokud zůstává králem. ,Cti krále' a ,Ten, kdo se vzpírá moci, vzpírá se nařízení božímu* Jsou slova boží, jež to nikdy nedovolí. Lid tedy nikdy nemůže nad ním nabýt moci, dokud neučiní něco, proč přestává být králem, neboť tehdy se zbavuje sám své koruny a hodnosti a vrací se do stavu soukromníka, a lid se stává svobodným a vyšším. Moc, kterou měl za interregna, dříve než jej korunoval za krále, mu opět připadá. Než je toliko málo provinění, jež přivádějí věc do tohoto stavu. Uváživ to dobře po všech stránkách, mohu najít pouze dva případy. Jsou, pravím, dva případy, kdy král ipso facto přestává být králem a ztrácí veškerou moc a královskou autoritu nad svým lidem, jež také uvádí Winzerus.
První je, snaží-li se svrhnout vládu, to je, má-li
účel a záměr přivést do zkázy království a stát, jak je zaznamenáno o Neronoví, že se rozhodl vyhubit senát a římský lid, zpustošit město ohněm a mečem a pak přesídlit na některé jiné místo, a o Caligulovi, že veřejně prohlásil, že nechce být déle hlavou lidu nebo senátu, a že se zanášel myšlenkou odpravit nej důstojnější lidi obou stavů a pak se uchýlit do Alexandrie a přál si, aby lid mel toliko jednu šíji, aby je mohl všechny popravit jednou ranou. Když některý král chová ve svých myšlenkách a vážně podporuje takové záměry jako tyto, vzdává se ihned vší péče o stát a všeho myšlení o něm, a tudíž přichází o moc vládnout svým poddaným, jako pán o panství nad svými otroky, jež opustil."
238. „Druhý případ je, když se král činí závislým na jiném a podrobuje své království, jež mu zanechali jeho předkové a lid vložil do jeho rukou svobodné, panství jiného. Neboť byť snad nebylo jeho úmyslem poškodit lid, přece, protože tím pozbyl hlavní části královské důstojnosti, být totiž nej blíže a bezprostředně pod bohem, nejvyšší ve svém království, a také protože zradil nebo donutil svůj lid, jehož svobodu měl pečlivě zachovat, pod moc a panství cizího národa, tímto takřka zcizením svého království sám pozbývá moci, již měl v něm předtím, aniž přenáší i nejmenší právo na ty, jimž by byl chtěl je propůjčit, a tak tímto Činem činí lid svobodným a ponechává jej při jeho vlastním rozhodování. Jeden příklad toho lze najít ve Skotských letopisech."
239. V těchto případech Barclay, velký bojovník za absolutní monarchii, je nucen přiznat, že se smí králi odporovat a že přestává být králem. To je v krátkosti, abychom nerozmnožovali případy. V čemkoli nemá pravomoc, v tom není králem a smí se mu odporovat, neboť kdekoli pravomoc přestává, král přestává také a stává se roven jiným lidem, kteří nemají žádnou pravomoc. A tyto dva případy, jež uvádí jako příklady, se liší málo od oněch uvedených nahoře, jež jsou pro vlády zkázonosné, toliko
170
171
tím, že opomenul zásadu, z níž jeho učení plyne, a tou je porušení důvěry v tom, že se nezachovává dohodnutá forma vlády a že se nemá na myslí sám účel vlády, jímž je veřejné dobro a zachování vlastnictví. Když král sebe sama sesadil z trůnu a přivedl se do stavu válečného se svým lidem, co zabrání tomuto, aby nepohnal před soud toho, kdo není králem, jako by učinil komukoli, kdo se s ním přivedl do stavu válečného? Barclay a ti, kdo jsou jeho mínění, by učinili dobře, aby nám to řekli. Dále si přeji, aby z toho, co praví Barclay, si bylo povšimnuto tohoto: „Zlu, které je proti němu zamýšleno, smí lid zabránit, dříve než se stane." Tím připouští odpor, když tyranie je jenom záměrem. „Když některý král chová ve svých myšlenkách a vážně podporuje takové záměry jako tyto, vzdává se ihned veškeré péče o stát a všeho myšlení o něm." Takže podle něho zanedbávání veřejného dobra lze vzít jako důkaz takového záměru nebo aspoň jako postačující příčinu odporu. A důvod všeho podává v těchto slovech: „Protože zradil nebo donutil svůj lid, jehož svobodu měl pečlivě zachovat." To, co připojuje, „pod moc a panství cizího národa", neznamená nic, protože chyba a provinění spočívají ve ztrátě svobody, kterou měl zachovat, a nikoli v rozlišování osob, jejichž panství byl podroben. Právo lidu je stejně napadeno.a jeho svoboda ztracena, ať se z něho stanou otroci někoho z jeho vlastního nebo některého cizího národa, a v tom spočívá bezpráví a jen proti tomuto má právo obrany. A lze najít ve všech zemích příklady toho, které ukazují, že to není změna národů v osobách jejich vládců, nýbrž změna vlády, jež působí pohoršení. Bilson, biskup nasí církve a veliký horlitel pro moc a prerogativu knížat, uznává, nemýlím-li se, ve Svém pojednání o „Křesťanském poddanství", že knížata mohou přijít o svou moc a své právo na poslušnost svých poddaných. A bylo-li by třeba autority v případě, kde důvod je tak jasný, mohl bych odkázat svého čtenáře na spisovatele, jako jsou Bracton,
Fortescue a autor „Zrcadla" a Jiní, na spisovatele, kteří nemohou být podezřívání, že jsou neznalí nasí vlády nebo že jsou jejími nepřáteli. Ale myslil jsem, že Hooker samotný by mohl stačit, aby přesvědčil ty, kdo, spoléhajíce na něho pro svoji církevní politiku, jsou podivným osudem vedení k tomu, aby popírali ony zásady, na nichž on ji buduje. Zda se v tom stali nástroji zchytralejších pracovníků, aby strhli svou vlastní stavbu, nechť nejlépe zkoumají sami. Tím jsem sí jist, že jejich občanská politika je tak nová, tak nebezpečná a tak zhoubná jak pro vládce, tak pro lid, že jako dřívější věky nemohly nikdy snést, aby byla zahájena, tak lze doufat, že příští doby, vysvobozeny z robot těchto egyptských dozorců, zoškliví si památku takových servilních pochlebníků, kteří, pokud se zdálo, že jim to slouží k prospěchu, převraceli všechnu vládu na absolutní tyranu a chtěli, aby se všichni rodili k tomu, k čemu je jejich nízké duše připravovaly, k otroctví.
240. Zde bude pravděpodobně vznesena obvyklá otázka: „Kdo má být soudcem, zda kníže nebo legislativa jedná proti důvěře v ně skládané?" Toto snad špatně smýšlející a buřičtí lidé mohou rozšiřovat mezi lidem, když kníže užije pouze své náležité prerogativy. Na toto odpovídám: „Lid má být soudcem." Neboť kdo má být soudcem, zda jeho poverenec nebo zástupce jedná dobře a podle důvěry v něho skládané, než ten, kdo ho vysílá a musí, vyslav ho, mít stále ještě moc odvolat ho, když ho zklameme v jeho důvěře? Je-li toto rozumné ve zvláštních případech soukromníků, proč by tomu bylo jinak v případě největší důležitosti, kde se to týká blaha miliónů a kde také zlo, nepředejde-íi se mu, je větší a náprava velmi nesnadná, drahá a nebezpečná?
241. Ale dále tato otázka („Kdo má být soudcem?") nemůže znamenat, že není soudce vůbec. Kde totiž není soudní moci na zemi, aby rozhodovala spory mezi lidmi, bůh v nebesích je soudcem. On jediný je vpravdě soudcem o právu. Ale každý
172
173
člověk je soudcem pro sebe sama jak ve všech jiných případech, tak v tomto, zda druhý jej přivedl do válečného stavu s ním azda by se měl odvolat k Nej-vyššímu soudci, jako učinil Jefte.
242. Kdyby spor vznikl mezi knížetem a některými jednotlivci z lidu ve věci, kde zákon mlčí nebo je pochybný a věc je velkého významu, myslil bych, že vlastním rozhodčím v takovém případě má být všechen lid. Neboť v takových případech, kde pověření spočívalo u knížete a kde je zproštěn jednat podle obecných, obvyklých pravidel zákona, cítí-li se někteří lidé ukřivděni a myslí-li, že kníže jedná proti onomu pověření neboje překračuje, kdo je tak povolán jako všechen lid (který nejprve vložil ono pověření do jeho rukou), aby posoudil, v jakém rozsahu mu je mínil dát? Ale jestliže kníže nebo ten, kdokoli vede správu, odmítne onen způsob rozhodování, pak odvolání nespočívá nikde leč u nebe. Násilí mezi dvěma osobami, jimž není znám nikdo nadřízený na zemi, nebo násilí, jež nedovoluje odvolání k soudci na zemi, je zajisté stavem válečným, v němž odvolání spočívá toliko u nebe, a v tom stavu poškozená strana musí soudit sama, kdy shledá vhodným užít onoho odvolání a podvolit se mu.
243, Abych uzavřel: Moc, již každý jednotlivec dal společnosti, když do ní vstupoval, nemůže se nikdy vrátit zpět k jednotlivcům, pokud společnost trvá, ale zůstane vždy u společenství, protože bez toho nemůže být žádné společenství, žádný stát, což odporuje původní dohodě. Tak také, když společnost svěřila legislativu nějakému shromáždění lidí, aby pokračovala v nich a v jejich nástupcích, s příkazem a pravomocí opatřit takové nástupce, legislativa se nemůže nikdy vrátit k lidu, pokud vláda trvá. Opatřiv totiž legislativu mocí, aby pokračovala navždy, odevzdal svou politickou moc legislativě a nemůže si ji opět vzít. Ale položil-li trvání své legislativy meze a učínil-li tuto nejvyšsí moc v některé osobě nebo shromáždění toliko dočasnou nebo
jinak, když chybami těch, kdo jsou u moci, propadla, vrací se po jejím promarnění vládci nebo při ukončení stanovené lhůty k společnosti a lid má právo jednat jako svrchovaný a pokračovat v legislativě sám nebo zřídit novou formu nebo pod starou formou ji vložit do nových rukou, jak pokládá za dobré.
174