Jde o přirozené formy lidského chování nebo jde o etický a kulturní problém? - Altruismus a agresivita jako dvě stránky sociální adaptace Agrese Prosociální chování Altruismus – nezištná pomoc, dokonce i když mi to činí nějakou újmu nebo s tím mám nějaké „náklady“ Agrese – (záměrné, vědomé??) ubližování druhým Problém odlišení: průběh jednání – motivace a vědomí jednání - vědomí důsledků jednání Vlastnosti, podstatně determinované biologicky (dědičnými vlivy):  agresivita M > Ž  autismus  deprese  empatie Ž > M  jazykové schopnosti Ž > M  odolnost vůči stresu  nutkavé poruchy  odolnost vůči chemickým závislostem  plachost  představivost M > Ž  slabá vůle  tempo vyzrávání osobnosti  vzrušivost  emocionalita  zaměření na lidi nebo na předměty „Přirozený výběr“ (Ch. Darwin)  Proces, v jehož rámci se určité charakteristiky vyskytují v následných generacích častěji (ve větší intenzitě), protože přispívají k lepší adaptaci na podmínky života  Adaptace = nejen schopnost reprodukce (plození) ale i zdatnost (fitness), přežití a výchova potomků  Altruismus a agrese v živočišné říši: Obojí má stejný motiv – přežití druhu (mláďat) - Agresivní chování mladých potomků vůči rodičům - Sebeobětování rodičů pro zachování života mláďat  Myšlenka příbuzenské selekce  Tendence pomáhat příbuzným byť za cenu sebeobětování  V opačném významu – „znevýhodňování“ (až ubližování) nepříbuzným (odlišným) Nejznámnější příklad: zneužívání „nevlastních“ dětí, nevlastní děti jsou problémovější, vztahy s nimi jsou složitější  Norma recipročnosti - jde o očekávání, že pomoc druhým zvýší pravděpodobnost, že druzí mi v budoucnu pomohou  Ten, kdo se nejlépe učí této normě má určitou výhodu v konkurenci (soupeření, boji) s druhými  Dá se tedy shrnout, že reciprocita a případně i nezištnost (v rámci určité druhové příbuznosti, resp. v rámci konkrétního sociálního prostředí (rodina, komunita atd.) je primárním předpokladem dobré adaptace na měnící se podmínky života  Násilí, převaha, boj je druhově legitimní (nutný?) projev chování, který pomáhá k udržení vlastní (druhové, rodové, komunitní, národní?? existence) (Rosehan and White, 1967; Bryan, Test, 1967)  Pomáhající chování  Nabídka ke spolupráci  Podpora  Darování  Vyjádření sympatie a porozumění  Vyjádření empatie Po Prosociální chování Altruismus Pomáhající chování Pomáhající chování – nejobecnější Prosociální – tam, kde pomáhat není povinnost na základě profese a přijímající je konkrétní jedinec Altruismus – jednání konkrétní osobě je motivováno vcítěním a empatií Podmínky:  zájem na užitku druhé osoby  svoboda volby pro toto chování Souvisí s hodnotovou orientací, morálkou a morálními dilematy: - Osobní a společenský zisk - Pojetí viny, svobody, smyslu života Biologizující pohled – prosociální chování je výhodné pro reprodukci. Reprodukční úspěch se týká nejen vlastních genů, ale i genů blízkých příbuzných – sourozenců. Norma reciprocity (Travers, 1971) u nepříbuzných jedinců: máme pomáhat těm, kteří pomohli nebo mohou pomoci nám. Specifický problém – problém přijetí pomoci – jak to kdo prožívá? To je kulturní záležitost  Klíčovou roli má atribuce příčiny – externí zvyšuje pocit zodpovědnosti, interní snižuje  Odměna ve smyslu sebeuspokojení z pomáhání.  Zvažování, zda poskytnout pomoc záleží na: - nákladech spojených s pomocí (energie, překážky, znalosti, čas, nepříjemný zážitek, potenciální poškození organismu) - nákladech při neposkytnutí pomoci (sebeobviňování, kritika od druhých lidí) - na odměně spojené s pomocí (sebeocenění, ocenění od toho, na kom nám záleží) - na „odměně“ z neposkytnutí pomoci (prospěch odjinud) Čím náročnější a nebezpečnější poskytnutí pomoci, tím je uspokojení vyšší Aktivace norem a relevantního pomáhajícího chování (Schwartz, 1977) 1. Uvědomění si situace a její interpretace (je pomoc nezbytná, potřebná, nutná, vhodná, bezpečná, atd) 2. Aktivace normy spojená s pocitem morální povinnosti 3. Vyhodnocování nákladů a zisků za poskutnutou pomoc 4. Vlastní chování  Rozptýlená zodpovědnost – ze vzrůstajícím počtem členů skupiny klesá)  Nejednoznačnost (ambiguity) posuzované situace – pozorování reakcí ostatních  Strach ze sociálního omylu, vědomí kompetence, vědomí kontroly ze strany druhých Empatie (Bateson, 1987).  Schopnost vnímat a pociťovat druhého, identifikace s prožíváním  Vyvolává empatie vždy prosociální chování? Obvykle je tu konflikt vcítění s potřebou odstranit nepříjemné subjektivní pocity (úzkost, znepokojení, strach) Strach a úzkost ze situace vede - k pomoci - K obraně Prosociální motivace Rysy prosociální osobnosti Představa spravedlivého světa Uspokojení Odstranění nespravedlnos ti Nespravedlno st pokračuje Prosociální chování Devalvování oběti Vnitřní místo kontroly, empatie ?  Vliv pohlaví (aktuální nebezpečí vers. dlouhodobá pomoc)  Vliv sociálního statusu  Efekt podobnosti  Efekt dobré nálady  Efekt špatné nálady – souvisí více s atribucí příčiny  Odčinění viny  Potřeba autonomie  Násilné narušení práv jiného člověka  Chování, které není v souladu s platnými pravidly mezi lidmi (Bandura, 1971)  Získání moci nad druhým (Felson, 1994)  Nezbytný předpoklad intelektuálního vývoje člověka, jeho nezávislosti a hrdosti (Berkowitz, 1994) – a. jako prosazení se silou - Agrese jako prosazení se silou - Agrese jako porušování norem  „Agrese je ubližování druhým, záměrné jednání, jehož cílem je ublížit druhému člověku“ (Čermák, 1998)  „Agrese je druh chování realizovaného s cílem ublížit či uškodit živé bytosti, která se naopak snaží tomuto chování vyhnout“ (Baron & Richardson, 1994) (Čermák, 1998) Agrese je motivační zdroj násilí, násilí samo o sobě není nutně agresí Agresivita, agresivnost – určitá osobnostní dispozice k agresi Hněv – silný emocionální stav, který agresi doprovází Hostilita – negativní postoj k druhému člověku nebo k jiným lidem  Agrese jako instinkt (obrana teritoria, zachování rodu) (Lorenz, Freud)  Agrese jako reakce na frustraci (Dollard, Miller)  Kognitivně neoasociační teorie (Berkowitz) – averzivní událost – negativní afekt – tendence bojovat a uniknout – uchování v paměti – nová situace – evokace  Sociální učení (Bandura) – autority a vzory (agresivní model) – pokud se chovají agresivně, dítě to přijímá jako normu  Heredita – studie pro i proti, více průkazných souvislostí bylo zjištěno u synů otců  Nedostatek serototninu (neurotransmiter) vede k poruchám spánku, depresi, podrážděnosti a agresi  Vysoká hladina testosteronu zvyšuje předpoklady pro agresivní chování. Vysoká míre testosteronu podporuje dominanci, extroverzi, nekonformitu.  U žen mají hromony nižší vliv – některé studie naznačují, že vysoká míra progesteronu a prolaktinu snižuje míru agresivity  Některé mozkové disfunkce (organické poškození levé hemisféry) podporují agresi  Averzivní podmínky (útok, frustrace, provokace, bolest, extrémní teplota)  Negativní naladění (nepohoda, špatná nálada, stress)  Agresivní podněty – princip odplaty  Propojuje v sobě biologické vlivy, dědičnost, sociální učení atd. - zvýšená excitace - emoční labilita - časná emoční zkušenost, - sociální učení  Emocionálně - reaktivní typ (Berkowitz): vysoká vznětlivost, špatná nálada, strach ze selhání, bezbrannost, bezmoc, přecitlivělost na kritiku, špatná interpretace chování druhých (indiferentní je interpretováno jako nepřátelské)  Instrumentální typ Agrese jako cesta k vědomému uspokojení vlastních potřeb. Přesvědčení, že agrese se vyplatí, často mají snahu ji legitimizovat. Nejsou obvykle úzkostní, nedávají najevo emoce, potřeba mít vliv, asociální, amorální psychopati. Funguje u nich sebenaplňující proroctví  Individuální a společenská rovina problému Agrese v médiích (Comstok, Paik, 1991) zvyšuje předpoklady k agresivnímu chování, jestliže je prezentována jako: - Efektivitní: Agrese (síla, převaha) je prezentována jako účinný prostředek k dosažení vlastních cílů - Normativní: uváděna bez negativních dopadů („hodní policisté“ jako nositelé agrese) - Přiléhavá: strůjce agrese je zobrazován jako blízká osoba, pro kterou mám pochopení - „Chytlavá“ – probíhá ve stavu emocionálního nabuzení (rozkoš, vztek), její hodnocení nevede k emocionálnímu odstupu. Kovář (2015): * 12% žen bylo někdy v životě donuceno k pohlavnímu styku násilím - 35% případů – manžel - 9% - cizí muž * 8% mužů přiznává, že se sexuálního násilí někdy dopustilo  ženám se to líbí  ženy říkají ne, ale myslí tím ano  ženy provokují svým oblečením nebo chováním  muži mají nekontrolovatelný sexuální pud a nemohou s tím nic dělat  Znásilnění není neplánovaným aktem nezadržitelného sexuálního pudu.  Uvádí se, že 60% všech znásilnění je přesně plánovaná – datum, místo, oběť (Kovář, 2015).  Víme však, co je dnes považováno v tomto směru za „normální“ a obvyklé? V jednom z našich výzkumů (17 letí) tři čtvrtiny dotázaných adolescentů vypovídaly, že běžné sexuální chování mezi mužem a ženou zahrnuje v nějaké formě násilí a agresivitu.  Tři čtvrtiny dotázaných dívek a polovina chlapeckého souboru také souhlasila s názorem, že dívka často jen předstírá, že nechce mít sex, aby „nevypadala nemorálně“ a že ve skutečnosti doufá, že k pohlavnímu styku dojde.  Více než třetina dotázaných dívek i chlapců také souhlasila s názorem, že použití síly je jediný způsob jak přimět ženu k sexu, když je „chladná“.  Více než polovina dotázaných dívek se domnívala, že nějaký druh násilí by v mužském sexuálním chování být přítomen měl a že partnerova hrubost je pro ženy často vzrušující (Macek, Čermák, Hřebíčková, 2000).