Knihi
tícky; ČÁST PRVNÍ
v mo<
-p™ MEZINÁRODNÍ SYSTÉM
nejde _
livýcfj o pos liomii
Po souča -ekon ho im v pod v rani jetí q. poskjí a poz' guluji spold ho kr. du a < sociál
Ci a h lul princ n í a si a idec livýcri se dis přemi zdroji aniž t odp&i čen o tržníc s dusí svobo
H
kazuji opatři tak vj nich" ale ob
Kniha ticky v v mod - průn nejde : livých. o posti nomjc Pol součas -ekonc ho insi v podc
jeti spi poskyt a pozv gulujíc společ ho kré du a o sociálr
Cei a hlub princi] ni a st; a ideol ] ivých se disk přeme zdrojů aniž b] odpůn čen o i tržnici s důstt svoboť
Hi! . kazuje oparře tak vý; nich" ; ale obj
STOLETÝ MIR
Civilizace devatenáctého století se zhroutila. Tato kniha se zabývá politickými a ekonomickými počátky této události, stejně jako velkou transformací, která byla její předzvěstí.
Civilizace devatenáctého století spočívala na čtyřech institucích. První byl systém rovnováhy moci, který po celé století bránil vzniku dlouhé a zničující války mezi velmocemi. Druhou byl zlatý standard, symbolizující jednotnou organizaci světové ekonomiky. Třetí tvořil seberegulující trh, produkující neslýchané materiální bohatství. Čtvrtou byl liberální srár. Podle jednoho způsobu klasifikace byly dvě z těchto institucí ekonomické a dvě politické. Podle jiného byly dvě národní a dvě mezinárodní. Mezi nimi se utvářely charakteristické obrysy historie naší civilizace.
jako klíčový se z těchto institucí ukázal být zlatý standard; jeho pád byl bezprostřední příčinou katastrofy. V marném úsilí ho zachránit pak byla obětována a časem upadla i většina ostatních.
Avšak zdrojem a matricí tohoto systému byl seberegulující trh. Právě tato inovace dala vyrůst zvláštní civilizaci. Zlatý standard byl jen pokusem rozšířit domácí tržní systém na mezinárodní obíast; systém rovnováhy moci byl nadstavba vztyčená nad zlatým standardem a částečně fungující jeho prostřednictvím; liberální stát by! sám o sobě výtvorem seberegulujícího trhu. Klíč k institucionálnímu systému devatenáctého století spočívá v zákonech ovládajících tržní ekonomiku.
Naší tezí je, že myšlenka sebeuspořádávajícího trhu představuje naprostou utopii. Takováto instituce nemohla existovat v žádném časovém období, aniž by zničila lidskou a přírodní podstatu společnosti. Fyzicky by člověka zničila a přeměnila jeho prostředí v divočinu. Společnost tak nevyhnutelně přijímala opatření, aby ochránila sama sebe, ale ať už se použily jakékoli nástroje, narušily seberegulaci trhu a dezorganizovaly průmyslový život, a tak ohrozily společnost ještě jiným způsobem. Toto dilema tlačilo vývoj tržního systému do určitého ustáleného běhu, a nakonec rozložilo sociální organizaci, která na něm byla založena.
iniiin—JMBfc
Km! rick) v m< -pr; nejd livýc o po íiom
r
SOUČ
-eko ho i) v po v rai jetí í posli a po gulu spoli ho k du a soci; C
ahli pri n ní a a ide livýc se di přen zdro aniž odpi cen i rržni s dů: svob í
kazu opa: tak^ nich ale c
Takové vysvětlení jedné z nejhlubších krizí v lidské historii musí vypadat příliš jednoduše. Nic se nemůže zdát nevhodnější než pokoušet se redukovat néjakou civilizaci, její podstatu a étos, na pevný počet institucí; pak vybrat jednu z nich jako základní a pokračovat v argumentaci o nevyhnutelné sebedestrukci této civilizace v důsledku nějaké technické kvality její ekonomické organizace. Civilizace, jako sám život vyrůstají z interakce velkého počtu nezávislých faktorů, které zpravidla nejsou redukovateiné na ohraničené instituce. Chtít vysledovat institucionální mechanismus úpadku nějaké civilizace se tak může jevit jako beznadějné úsilí.
Přesto právě toto podstoupíme. Přitom záměrně přizpůsobíme naši snahu výjimečné jedinečnosti tématu. Neboť civilizace devatenáctého století byla jedinečná právě v tom, že se vytvořila kolem určitého institucionálního mechanismu.
Žádné vysvětlení nemůže být uspokojivé, pokud neobjasní nečeka-nost této katastrofy. Jako kdyby síly změny zadržované po celé století vychrlily na lidstvo příval událostí. Sociální transformace planetárního rozsahu byly korunovány válkami bezprecedentního typu, v nichž se rozpadla řada států a z moře krve se vynořily obrysy nových říší. Avšak tento fakt démonického násilí pouze překryl prudký, tichý proud změny, který často pohlcoval minulost, aniž by se na povrchu vůbec zčeřil! Přesvědčivá analýza téro katastrofy musí vysvětlit jak rozbouřené dění, tak tichý rozklad.
Naše práce není historická; nehledáme přesvědčivý sled výjimečných událostí, ale vysvětlení jejich trendu z hlediska lidských institucí. Budeme svobodně prodlévat na scénách minulosti s jediným záměrem: vrhnout světlo na věci přítomnosti; budeme podrobně analyzovat kritická období a téměř naprosto pomineme překlenuj ící úseky času; a konečně budeme ve snaze dosáhnout svého jediného cíle pronikat na pole několika disciplín.
Nejprve se budeme zabývat zhroucením mezinárodního systému. Pokusíme se ukázat, že systém rovnováhy moci nemohl zajistit mír, když se světová ekonomika, na níž byl postaven, zhroutila. To objasní také náhlost, s níž se zvrat objevil, a nepochopitelnou rychlost rozpadu.
Přestože se selhání světové ekonomiky časově shodovalo se zhroucením naší civilizace, určitě nebylo jeho příčinou. Jeho počátky leží více než sto let v minulosti v sociálních a technologických převratech v západní Evropě, z nichž vzešla představa seberegulujícířio trhu.
Konec tohoto podniku přišel v naší době a uzavírá se tak významné stadium v historii industriálni civilizace.
V závěrečné části knihy se budeme zabývat mechanismem, ktetý ovládá sociální a národnostní změny v naší době. Zhruba řečeno, jsme přesvědčeni, že nynější situace člověka byla určena institucionálním původem této krize.
Devatenácté století vytvořilo v dějinách západní civilizace něco dosud neznámého, totiž stoletý mír v letech 1815-1914. Pomineme-li krymskou válku - která byla víceméně koloniálním výbojem -, Anglie, Francie, Prusko, Rakousko, Itálie a Rusko se nacházely ve vzájemných válkách pouhých osmnáct měsíců. Výpočet srovnatelných čísel pro dvě předcházející staletí dává průměr šedesári či sedmdesáti let velkých válek pto každé z nich. Naproti tomu i ten nejprudší požár devatenáctého století, francouzsko-pruská válka v letech 1870-1871, skončil ani ne po roce trvání a poražený národ byl schopen uhradit bezprecedentní sumu jako reparace, aniž by to nějak rozkolísalo jeho měnu.
Triumf pragmatického pacifismu jistě nebyl výsledkem absence hlubokých důvodů pro konflikt. Tento irénický obraz doprovázely nepřettžité posuny vnitřních i vnějších podmínek mocných národů a velkých říší. Během první poloviny století byly na denním pořádku občanské války i revoluční a kontrarevoluční intervence. Ve Španělsku sto tisíc vojáků pod vedením vévody ďAngoulěme zaútočilo na Cádiz; v Uhtách hrozilo, že maďarská revoluce porazí v rozhodující bitvě samotného císaře, a byla nakonec potlačena jen s pomocí tuské armády bojující na uherské půdě. Všudypřítomnost Svaté aliance se projevovala ozbrojenými intetvencemi v Německu, Belgii, Polsku, Švýcarsku, Dánsku a Benátkách. V druhé polovině století se dynamika vývoje uvolnila; osmanská, egyptská a marocká říše byly zničeny nebo se rozpadávaly; Cína byla invazními armádami donucena otevřít své dveře cizincům a jako jedna obrovská kořist byl rozparcelován celý africký kontinent. Současně vyrostly dvě mocnosri světového významu: Spojené státy a Rusko. Německo a Itálie dosáhly národního sjednocení. Belgie, Řecko, Rumunsko, Bulharsko, Srbsko a Uhersko zaujaly či obnovily své místo na mapě Evropy jako suverénní státy. Pochod průmyslové civilizace do oblastí starých kultur či k primitivním národům provázela téměř nepřetržitá řada otevřených válek. Ruské vojenské výboje ve střední Asii, nespočetné anglické války v Indii a Africe a francouzské vykořisťování Egypta, Alžírska, Tuniska, Sýrie,
10
11
Kni! tick) v m<
-Pr nejd \ivyi o po nom I
soud -eke ho i: v po v rai jeři: posl a pc guít spoí hol du; soci
(
a hl prir ní a a id livý sc d pre! zdn ani; odp cen trží s dí svol
kaz opa tak nic ale;
Madagaskaru, Indočíny a Siamu vyvolávaly mezi velmocemi spory, které zpravidla mohla vyřešit jen síla. Přesto však byl každý z těchto konfliktů lokalizován a bezpočet jiných příležitostí k násilí se změnil buď ve společnou akci, nebo byl mocnostmi urovnán v kompromisu. Zatímco v první polovině tohoto století byl ve jménu míru donucen k ústupu konstkucionalismus a Svatá aliance potlačila svobodu, během druhé poloviny - a opět ve jménu míru - se podařilo obchodně zdatným bankéřům vnutit otřeseným despotům ústavy. Tak se v různých formách a s pomocí neustále se proměňujících ideologií - někdy jménem pokroku a svobody, někdy prostřednictvím autority trůnu a oltáře, někdy díky burze a šekové knížce, někdy korupcí a úplatky, někdy morálními argumenty a dovoláváním se rozumu a někdy námořním dělostřelectvem a bodáky - dosahovalo jednoho a téhož výsledku: byl zachráněn mír.
Tento téměř zázračný výkon byl umožněn fungováním mechanismu rovnováhy moci, který zde produkoval výsledek, jenž by mu byl normálně cizí. Samou svou podstatou má rovnováha účinky zcela jiné, totiž boj zúčastněných jednotek o moc. Ve skutečnosti je tvrzení, že tři či více jednotek schopných vyvíjet sílu se bude vždy chovat tak, aby spojovaly sílu slabších jednotek proti jakémukoli růstu síly jednotky nejsilnější, pouhým postulátem. V oblasti obecné historie se rovnováha moci týkala států, jimž sloužila k udržení nezávislosti. Avšak dosahovala tohoto cíle jen prostřednictvím nepřetržité války mezi proměnlivými partnery. Příkladem muže být praxe starověkého Řecka nebo severoitalských městských států; války mezi proměnlivými skupinami bojujících udržovaly nezávislost těchto států po dlouhé časové období. Působení stejného principu zaručovalo přes dvě stě let suverenitu států utvářejících Evropu v době miinsterského a vestfálského míru (1648). Když o sedmdesát pět let později, při uzavření míru v Utrechtu, signatáři deklarovali svou formální oddanost tomuto ptincipu, vtělili ho do systému, a tak ustavili vzájemné záruky přežití silných, stejně jako slabých prostřednictvím války. Skutečnost, že v devatenáctém století stejný mechanismus vyústil spíše do míru než do války, je problém, s nímž se musí vyrovnat historik.
Musíme připustit, že se objevil zcela nový faktor, jímž byl silný mírový zájem. Tradičně byl takový zájem pokládán za něco, co nepatří do mezistátního systému. Mír s jeho důsledky pro řemesla a umění patřil mezi pouhé ozdoby života. Církev se mohla modlit za mír jako se modlila za hojnou úrodu, nicméně v oblasti působení státu byla
12
obhájcem ozbrojené intervence; vlády podřizovaly mír bezpečnosti a suverenitě, což ptakticky znamenalo, že ho nešlo dosáhnout jinak než s pomocí krajních prostředků. Jen málo věcí byio pokládáno za škodlivější pro společnost než existence organizovaných mírových zájmů v jejím středu. J. J. Rousseau ještě v druhé polovině osmnáctého století obviňoval obchodníky za nedostatek vlastenectví, protože byli v podezření, že dávají přednost míru před svobodou.
Změna po roce 1815 byla náhlá a naprostá. Příboj Francouzské revoluce posílil vzedmutou vlnu revoluce industriálni a jako univerzální zájem pomohl ustavit mírový obchod. Metternich prohlásil, že národy Evropy nechtějí svobodu, ale mír. Gentz nazval patrioty novými barbary. Církev a trůn zahájily denacionalizaci Evropy. Jejich argumenty nacházely podporu jak v krutosti nedávných forem války, tak v obrovsky zvýšené hodnotě míru v rodících se ekonomikách. •
Nositeli tohoto nového „mírového zájmu" byli jako obvykle ti, kdo z něj nejvíce profitovali, zejména kartel členů dynastií a feudálů, jejichž dědičné postavení ohrožovala revoluční vlna vlastenectví, která se přelila přes kontinent. Svatá aliance proto přibližně po třetinu století poskytovala donucovací síly a ideologické podněty pro aktivní mírovou politiku. Její armády se potloukaly po Evropě a umlčovaly menšiny a potlačovaly většiny. Od roku 1846 přibližně do roku 1871 — v „jedné z nejzmatenějších a nejnabitějších čtvrtin nějakého století v evropské historii"1 — se slábnoucí síly reakce střetávaly s rostoucí silou índustrialismu a udržování míru nebylo zajištěno tak dobře. V poslední čtvrtině stolecí, následující po ftancouzsko-pruské válce, nastává oživení mírových zájmů, které nyní teprezencuje nová mocná entita - Evropský koncert.
Avšak zájmy, stejně jako záměry nutně zůstávají platonické, pokud nejsou přeloženy do řeči politiky prostřednictvím nějaké sociální instrumentality. Na první pohled takový nástroj jejich realizace chyběl; jak Svatá aliance, tak Evropský koncert byiy koneckonců jen uskupeními nezávislých suverénních států, a tedy podřízených rovnováze moci a jejímu válečnému mechanismu. Jak se tedy dal mír udržovat?
Je pravda, že každý systém rovnováhy moci bude mít tendenci předcházet takovým válkám, které mají původ v neschopnosti jednoho národa předvídat přestavbu mocenských pozic v důsledku jeho snahy měnit status quo. Známý příklad představuje Bismarckovo od-
1 Sontag, R. J., European Diplomatic History, 1871-1932, 1933.
13
Kni tick v m -pi nejí iivji
0 p< non
SOU1
-ek< ho i v p< v ra jet! posi apt gull spo; hoi dm sod I
a hi prir ní a a id
1 ivy se d přel zdn aniž odp čen Eižn s dŕ svol
1
kazí opa tak níct ale i
volání nátlakové kampaně proti Francii v roce 1875 po ruské a britské intervenci (rakouská pomoc Francii se bere jako samozřejmost). V té době Evropský koncert působil proti Německu, které zjistilo, že je osamoceno. V letech 1877-1878 nedokázalo Německo zabránit rusko-turecké válce, ale úspěšně ji lokalizovalo s podporou anglické žárlivosti na ruský postup k Dardanelám; Německo a Anglie podporovaly Turecko proti Rusku - a tak zachránily mír. Na Berlínském kongresu byl uveden dlouhodobý plán na likvidaci evropského vlastnictví Osmanské říše, což vyústilo v odvrácení válek mezi velmocemi navzdory všem následným změnám ve státu quo, protože zúčastněné strany si mohly být prakticky jisté, jak by postupovaly síly, které by se střetly v boji. Mír byl v těchto případech vítaným vedlejším produktem systému rovnováhy moci.
Válkám se lze někdy rovněž vyhnout záměrným odstraněním jejich příčin, pokud to postihne jen slabé země. Malé národy byly omezovány a odrazovány, aby jakýmkoli způsobem, který by mohl přivodit válku, narušovaly status quo. Holandská invaze do Belgie v roce 1831 nakonec vedla k neutralizaci této země. V roce 1855 bylo neutralizováno Norsko. Holandsko v roce 1867 prodalo Lucembursko Francii; Německo protestovalo a Lucembursko získalo neutralitu. V roce 1856 byla prohlášena za důležitý prvek rovnováhy v Evropě integrita Osmanské říše a Evropský koncert vyvinul úsilí, aby tuto říši udržel; po roce 1878, kdy se pokládal za žádoucí pro rovnováhu její rozpad, bylo provedeno stejně systematickým způsobem její rozebrání, ačkoli v obou případech takové rozhodnutí znamenalo život nebo smrt několika malých národů. Když v letech 1852-1863 Dánsko a v letech 1851—1856 malé německé státy hrozily narušením rovnováhy, pokaždé byly tyto malé státy donuceny se přizpůsobit. V těchto případech byla svoboda jednání, kterou jim tento systém nabízel, využita mocnostmi k prosazení společného zájmu - jímž byl náhodou mír.
Avšak od příležitostného odvrácení válek, ať už dočasným vyjasněním mocenské situace, nebo nátlakem na malé státy, je ještě daleko k masivní skutečnosti stoletého mítu. K mezinárodní nerovnováze může dojí z bezpočtu důvodů - od dynastické milostné aféry po bahnem zanesené ústí řeky, od teologického sporu po technický vynález. Pouhý růst bohatství a počtu obyvatel země či případně jejich pokles musí uvést politické síly do pohybu; a externí rovnováha bude odrážet rovnováhu vnitřní. Dokonce i organizovaný systém rovnováhy moci může zajistit mír bez permanentní hrozby válkou, jen když je schopen
14
působit na tyto vnitřní faktory přímo a předcházet nerovnováze in státu nascendi. Jakmile nerovnováha nabere hybnost, pouze síla ji může zase upravit. Běžně se uznává, že máme-li zajistit mír, musíme odstranit příčiny války; ale obecně si málokdo uvědomuje, že něco takového by znamenalo kontrolovat jako její zdroj celý tok života.
Svatá aliance to dokázala s pomocí nástrojů, které byly vlastní jen jí. Králové a aristokracie Evropy vytvořili mezinárodní příbuzenství a římská církev jim v jižní a střední Evropě poskytovala dobrovolné civilní služby sahající od nejvyšších k nejnižsím příčkám sociálního žebříčku. Tyto hierarchie krve a milosti byly stmeleny v nástroj lokálně efektivní vlády, která jen potřebovala být doplněna silou, aby zajistila nepřetržitý mír.
Ale Evropský koncert, který ji nahradil, postrádal jak feudální, tak náboženská pouta; představoval přinejlepším volnou federaci, jejíž soudržnost se nedala srovnávat s Metternichovým mistrovským kusem. Setkání mocností mohlo být svoláno jen při vzácných příležitostech a jejich vzájemná žárlivost otevírala široký prostor pro intriky, protichůdné tendence a diplomatickou sabotáž. Společné vojenské akce byly vzácné. A přece, čeho Svatá aliance s naprosto jednotným smýšlením a záměry mohla dosáhnout v Evropě jen s pomocí častých ozbrojených intervencí, bylo zde vykonáno v celosvětovém měřítku stínovou entitou nazývanou Evropský koncert s pomocí zdaleka ne tak početného a mnohem méně tvrdého použití síly. Vysvětlení tohoto udivujícího výkonu musíme hledat v nějaké skryté a mocné sociální instrumentálně fungující v novém uspořádání, která mohla hrát roli dynastií a biskupství ve starém a účinně zajistit mírové zájmy. Tímto anonymním faktorem byly baute finance.
Žádné zevrubné zkoumání povahy mezinárodního bankovnictví v devatenáctém století nebylo dosud provedeno. Tato mysteriózní instituce se sotva vynořuje z šerosvitu politicko-ekonomické mytologie.2 Někteří autoři tvrdí, že bylo pouhým nástrojem vlád; jiní zase prohlašují, že naopak vlády byly nástrojem jeho neuhasitelné žádostivosti po zisku; další říkají, že pouze zasévalo mezinárodní nesváry, a jiní zase, že bylo nositelem změkčilého kosmopolitismu vysávajícího sílu mužných národů. Nikdo z nich se zcela nemýlí. Haute finance jako instituce sut generis, příznačná pro poslední třetinu devatenáctého století a první
2 Feis, H., Europe, the World's Banker, 1870-1914, 1930, této práce se v textu přidržíme častěji.
15
Kni ticlí v m
-P oej< livý o pi nou
sou--eki ho i v p< v ra jetí. pos a p< gul! spoi ho I du; soci I
ahl prir ní a a id livý se d přel zdr< anií odp čen trit] s di svol ]
kazí opa tak nícl ale i
třetinu století dvacátého, představovaly hlavní spojení mezi politickou a ekonomickou organizací světa v tomto období. Mezinárodnímu mírovému systému dodávaly nástroje, které fungovaly v rukou mocností, ale jež samy mocností nikdy nevytvořily ani neudržovaly. Zatímco Evropský koncert jednal jen občas, haute finance působily jako nejpružnější permanentní činitel. Jednotlivé nezávislé vlády, i ty nejmocnější, byly s nimi zcela propojeny; úzce s nimi provázány byly i nezávislé centrální banky, včetně Bank of England. Těsná souvislost existovala i mezi financemi a diplomacií - ani jedna strana nemohla pomýšlet na nějaký dlouhodobý pián, ať už mírový nebo válečný, aniž by se ujistila o dobré vůli druhé. Přesto však tajemství úspěšného udržování všeobecného míru spočívalo nepochybně v postavení, organizaci a metodách mezinárodních financí.
Jak personál, tak motivy tohoto jedinečného orgánu mu propůjčily status vzbuzující dojem, že jeho kořeny jsou bezpečně zachyceny v soukromé sféře čistě obchodních zájmů. Rothschildové nebyli podřízeni žádné vládě; jako rodina ztělesňovali abstraktní princip internacionalismu a jejich loajalita platila firmě, jejíž pověst se stala jen nadnárodním spojením mezi politickou vládou a produktivním podnikáním ve svižně rostoucí světové ekonomice. Jejich nezávislost pramenila v poslední instanci z potřeb doby, jež požadovala suverénní činitele, kteří by požívali důvěry národních státníků a zároveň byli mezinárodními investory. Tato životní potřeba učinila z metafyzické exceritoriality židovské dynastie bankéřů zdomácnělých v hlavních městech Evropy téměř dokonalé řešení. Ať už byli čímkoli, nebyli to pacifisté, protože svůj osud spojili s financováním válek a byli neteční k morálním úvahám. Nikdy nevznesli námitky proti žádné z početných malých, krátkých a lokálních válek. Kdyby však všeobecná válka mezi velmocemi zasáhla monetární základy systému, narušilo by to jejich podnikání. Logika faktů je vedla k tomu, aby uprostřed revoluční transformace, jíž procházely národy planety, podporovali požadavky všeobecného míru.
Organizačně byly haute finance jádrem jedné z nejsložitějších institucí, jaké kdy v historii lidstvo vytvořilo. Jakkoli byly přechodné, ve své univerzálnosti, v hojnosti forem a nástrojů byly srovnatelné jen s celkovým lidským usilováním při výrobě a obchodu, kterému se staly určitým druhem zrcadla a protějškem. Vedle zvláštního mezinárodního centra měly haute finance nějakých půl tuctu národních center, která se uhnízdila kolem jejich emisních bank a burz. Meziná-
16
rodní bankovnictví nebylo při financování vlád a jejich válečných či mírových podniků nijak omezeno; zahrnovalo zahraniční investice do průmyslu, veřejných zařízení a bank, stejně jako dlouhodobé půjčky veřejným i soukromým korporacím v cizině. Také národní finance představovaly jakýsi mikrokosmos. V samotné Anglii se dalo napočítat půl stovky odlišných typů bank. Francouzská a německá organizace bankovnictví byla rovněž specifická a v každé z těchto zemí se praxe státní pokladny a její vztahy k soukromým financím proměňovaly nej-podívnějšími a často, pokud jde o detaily, nejsubtilnějšími způsoby. Peněžním trhem procházelo obrovské množství komerčních směnek, zámořských akceptancí, čistě finančních směnek, stejně jako hotových peněz a jiných makléřských nástrojů. Do tohoto vzorce zapadala nekonečná škála rozmanitých národních skupin a osob, z nichž každá měla svůj specifický typ prestiže a postavení, autority a loajality, svá peněžní aktiva a kontakty, patrony a sociální auru.
Haute finance nebyly navrženy jako nástroj míru; k této funkci se dostaly náhodou, jak by řekli historikové, i když sociolog by to možná raději nazval zákonem použitelnosti. Motivem pro haute finance byl zisk; aby ho dosáhly, musely držet s vládami, jejichž cílem byla moc a dobývání. V tomto stadiu můžeme bez nebezpečí zanedbat rozdíl mezi politickou a ekonomickou mocí, mezi ekonomickými a politickými záměry ze strany vlád. Koneckonců pro národní státy v tomto období bylo charakteristické, že tento rozdíl se jen stěží mohl promítnout do skutečnosti, protože ať už vlády usilovaly o cokoli, snažily se toho dosáhnout prostřednictvím užívání a zvětšování síly národa. Na druhé straně organizace a osobní zastoupení, které byly pro haute finance obvyklé, byly mezinárodní, přesto však ne tak zcela nezávislé na organizaci národní. Haute finance se jako aktivační centrum pro bankovní účast v syndikátech a konsorciích, investičních skupinách, zahraničních půjčkách, finančních kontrolách či jiných transakcích náročnějšího rozsahu musely snažit hledat spolupráci s národním bankovnictvím, národním kapitálem a národními financemi. I když národní finance zpravidla nebyly tak servilní vůči vládě jako národní průmysl, stále s ní byly propojeny natolik, aby i mezinárodní finance měly zájem na styku se samotnými vládami. Přesto však právě do té míry, do jaké - díky své pozici a osobnímu obsazení, svému soukromému majetku a přičlenění k soukromému sektoru — byly skutečně nezávislé na jakékoli jednotlivé vládě, byly schopny sloužit novému zájmu, který neměl žádný specifický vlastní orgán, neboť jeho služby
17
Kn tiel v n
-F nej liv; of no
SOI
-é.
ho v j
v %
jet po a f
gu sp. ho du
SOI
a i.
Pr n í a i liv
se
Př zd an oc če tri s c sv
ka
°f ta ní aS.
nebyla shodou okolností schopna plnit žádná jiná instituce, ale který byl nicméně životně důležitý pro společnost: totiž zájmu na udržování míru. Nikoli míru za každou cenu, nebo dokonce míru za cenu nějaké složky nezávislosti, suverenity, nezadatelné slávy či budoucích aspirací angažovaných mocností, nicméně míru, bylo-li ho možno dosáhnout bez takovýchto obětí.
Jinak ne. Moc má přednost před ziskem. Jakkoli úzce se jejich oblasti navzájem prostupují, nakonec to byla válka, která obětovala zákony obchodu. Například od roku 1870 byly Francie a Německo nepřátelé. To nevylučovalo nezávazné transakce mezi nimi. Vytvářely se příležitostné bankovní syndikáty pro ttansakční účely; německé soukromé banky se účastnily podniků za hranicemi, které se neodrážely v obchodní bilanci; na trhu krátkodobých půjček existovaly diskontní směnky a poskytování krátkodobých půjček na zajíšťovací a komerční cenné papíry ze strany francouzských bank; docházelo k přímým investicím jako v případě spojování hutního a koksárenského průmyslu nebo Thyssenovy továrny v Normandii, ale takové investice byly omezeny na určité oblasti ve Francii a byly pod permanentní palbou kritiky jak ze strany nacionalistu, tak socialistů. Přímé investice byly častější v koloniích, jak dokládá příklad německého houževnatého úsilí zajistit si vysoce kvalitní rudu v Alžírsku nebo spletitá historie německé participace v Maroku. Přesto zůstává vážným faktem, že nikdy po roce 1870 nebyl oficiální, i když tichý zákaz obchodování s německými cennými papíty na pařížské burze odvolán. Francie prostě „nechtěla riskovat, aby se síla půjčeného kapitálu"3 obrátila proti ní. Také Rakousko bylo v podezření. V marocké krizi v letech 1905-1906 byl zákaz rozšířen o Uhersko. Finanční kruhy v Paříži se přimlouvaly za připuštění uherských cenných papírů, ale průmyslová lobby podporovala vládu v jejím tvtdém odporu k udělení jakékoli koncese možnému vojenskému nepříteli. Politicko-diplomatické soupeření pokračovalo a nedalo se mu odpomoci. Každou změnu, která mohla zvýšit potenciál předpokládaného nepřítele, vlády vetovaly. Napohled se to více než jednou jevilo, jako by byl konflikt potlačen, ale zasvěcené kruhy si byly vědomy toho, že je to pouhý posun sporných věcí, a to dokonce ještě hlouběji pod tento přátelský povrch.
Nebo si vezměme německé ambice na Východě. Rovněž zde se politika a finance proplétaly, a přesto politika dostala přednost. Po čtvrt-
století nebezpečného hašteření Německo a Anglie podepsaly v červnu 1914 komplexní dohodu o bagdadské železnici — příliš pozdě, aby to zabránilo první světové válce, jak se často říkalo. Jiní naopak tvrdili, že podepsání této dohody přesvědčivě dokazuje, že válka mezi Anglií a Německem nebyla zapříčiněna kolizí ekonomického expanzionismu. Žádný z těchto názorů nevychází z faktů. Tato smlouva ve skutečnosti ponechala hlavní problém nevyřešen. Německá železnice stále nesměla být vedena za Basru bez souhlasu britské vlády a ekonomické zóny, které stanovila smlouva, musely vést v budoucnosti k přímé konfrontaci. Mocnosti mezitím pokračovaly v přípravách na den D, ktetý byl dokonce ještě blíže, než si uvědomovaly.4
Mezinárodní finance se musely umět vypořádat s konfliktními ambicemi a intrikami velkých i malých mocností; jejich plány mařilo diplomatické manévrování, jejich dlouhodobé investice byly ohroženy, jejich konstruktivní snahy btzdila politická sabotáž a zákulisní obstrukce. Organizace národního bankovnictví, bez nichž byly bezmocné, často jednaly jako společníci svých vlád a žádný plán, který předem nerozdělil kořist každému z účastníků, nebyl bezpečný. Avšak mocné finance byly nejen obětí, ale stejně tak často také podílníkem dolarové diplomacie, která poskytovala sametovým rukavičkám financí ocelovou výztuž. Obchodní úspěch vyžadoval bezohledné užití síly proti slabším zemím, masové uplácení zaostalé administrativy a využití všech dostupných prostředků k dosažení cílů známých z koloniální a polokoloniální džungle. Přes to všechno vedla funkční determinace haute finance k odvrácení všeobecné války. Drtivá většina držitelů vládních cenných papírů, stejně jako jiných investotů a obchodníků, by nutně byla první obětí takové války, zvláště kdyby byla postižena měna. Vliv, ktetý haute finance vyvíjely na mocnosti, byl neustále příznivý pro evropský mír. A tento vliv byl účinný jen do té míry, v níž vlády samy více než v jednom ohledu závisely na jejich spolupráci. V důsledku toho nikdy nenastala doba, kdy by mírové zájmy nebyly v radách Evropského koncertu zastoupeny. Když si k těmto rostoucím mírovým zájmům uvnitř každého národa domyslíme to, že zapustil své kořeny i zvyk investovat, začneme chápat, proč hrozné vynálezy ozbrojeného múru tuctů prakticky mobilizovaných států mohly v letech 1871-1914 viset nad Evropou, aniž vybuchly v ničivý požár.
3 Feis, H., op. cit., str. 201.
4 Srov. Poznámky ke zdrojům.
18
19
Finance - a to bylo jen jednou cestou jejich vlivu - působily jako mocný usměrňovatel v ministerských radách a politice mnoha menších suverénních států. Půjčky - a obnovování půjček - závisely na tom, jaký měla země kredit, a ten zase na dobrém chování. Za konštituční vlády (na vlády nekonstituční se pohlíželo s velkou nelibostí) se totiž chování odráží v rozpočtu a vnější hodnota měny nemůže být oddělena od hodnocení rozpočtu a dlužné vlády byly dobře zpraveny o tom, že musí svou obchodní směnu pečlivě hlídat a vyhýbat se politice, která by se mohla negativně podepsat na solidnosti rozpočtové pozice. Tato užitečná maxima se stala neúprosným pravidlem chování, když země přijala zlatý standard, který omezovai přípustné fluktuace na minimum. Zlatý standard a konstitucionalismus se staly nástroji, s jejichž pomocí došel hlas londýnské City sluchu v mnoha menších zemích, které přijaly tyto symboly příslušnosti k novému mezinárodnímu řádu. Pax Britannica udržoval svou nadvládu někdy prostřednictvím hrozivého klidu těžkých námořních děl, ale častěji se prosazoval vhodným zatažením za provázek v mezinárodní měnové síti.
Vliv si mezinárodní finance zajišťovaly také prostřednictvím neoficiální správy financí rozsáhlých polokoloniálních oblastí světa, včetně upadajících islámských říší ve vysoce výbušné oblasti Předního východu a severní Afriky. Každodenní práce finančníků se zde dotýkala subtilních faktorů udržujících vnitřní řád a fakticky představovala správu těchto sužovaných regionů, kde byl mír nejzranitelnější. To vysvětluje, jak mohlo být v těchto oblastech zajištěno tváří v tvář téměř nepřekonatelným překážkám tak mnoho nezbytných podmínek dlouhodobých kapitálových investic. Příběh výstavby železnic na Balkáně, v Anatolii, Sýrii, Persii, Egyptě, Maroku a Číně je historií vytrvalosti a úžasných zvratů, připomínající podobné výkony na severoamerickém kontinentu. Avšak hlavním nebezpečím, které obcházelo evropské kapitalisry, nebylo technologické nebo finanční selhání, ale válka - nikoli válka mezi malými zeměmi (již šlo snadno izolovat), nikoli válka velké mocnosti proti malé zemi (jež byla častou a mnohdy vítanou příležitostí), ale všeobecná válka mezi velmocemi samými. Evropa nebyla prázdným kontinentem, ale domovem překypujícím miliony lidí starých i nových národů; každá nová železnice musela svým způsobem prostupovat hranice různé pevností, z nichž některé mohly být tímto kontaktem fatálně oslabeny, kdežto jiné vitálně posíleny. Pouze železným stiskem, jimiž držely poražené vlády zaostalých regionů, mohly finance odvrátit katastrofu. Když Turci v roce 1875 nedodrželi
své finanční závazky, vypukly ihned válečné požáry, trvající od roku 1876 do roku 1878, kdy byla podepsána Berlínská smlouva. Pak se podařilo udržet mír třicet šest let. Tento ohromující mír byl doplněn Dekretem z Muharremu z roku 1881, který ustavil v Konstantinopoli osmanskou Dette. Představitelé haute finance byli pověřeni správou podstatné části tureckých financí. Ti v mnoha případech zařídili kompromis mezi velmocemi, v jiných uchránili Turecko před vytvářením vlastních potíží, a ještě v jiných jednali prostě jako političtí činitelé mocností, ale ve všech případech sloužili peněžním zájmům věřitelů, a pokud to bylo možné, kapitalistu, kteří se snažili v této zemi realizovat zisk. Tento úkol byl velmi komplikován faktem, že Dlužní komise nebyla orgánem reprezentujícím soukromé věřitele, ale orgánem evropského veřejného práva, na který byly haute finance napojeny pouze neoficiálně. To však byla přesně ta pozice, která umožňovala přemostit propast mezi politickou a ekonomickou organizací té doby.
Obchod byl spojen s mírem. V minulosti byly obchodní organizace vojenské a válkychtivé. Byly doplňkem pirátů, korzárů, ozbrojených karavan, lovců a traperů, kupců zacházejících s mečem, ozbrojených měšťanů, dobrodruhů a výzkumníků, plantážníků a konquistadorů, lovců lidí a obchodníků s otroky, koloniálních armád privilegovaných společností. To vše bylo nyní zapomenuto. Obchod nyní závisel na mezinárodním peněžním systému, který by nemohl fungovat v obecné válce. Vyžadoval mír a velmoci se snažily ho udržet. Ale systém rovnováhy moci, jak jsme viděli, by ho sám o sobě nezajistil. To udělaly mezinárodní finance, jejichž samotná existence vyjadřovala princip nové závislosti obchodu na míru.
Příliš jsme si zvykli představovat si šíření kapitalismu jako proces, který je jakýkoli, jen ne mírový, a finanční kapitál jako hlavního iniciátora nespočetných koloniálních zločinů a expanzionistických agresí. Jeho blízký vztah k těžkému průmyslu vedl Lenina k tvrzení, že finanční kapitál je zodpovědný za imperialismus, zejména za boj o sféry vlivu, koncese, extrateritoriální práva a nespočetné jiné věci, jimiž západní mocnosti dusily zaostalé oblasti, aby získaly investice do železnic, veřejných zařízení, přístavů a jiných trvalých podniků, z nichž měl zisk jejich těžký průmysl. Obchod a finance byly nepochybně zodpovědné za mnoho koloniálních válek, ale také za skutečnost, že se svět vyhnul všeobecnému požáru. Obojí spadá na vrub i jejich spojenectví s těžkým průmyslem, i když opravdu těsné bylo jen v Německu. Finanční kapitál jako zastřešující organizace těžkého průmyslu byl
20
21
spřízněn s různými průmyslovými odvětvími příliš mnoha způsoby, než aby dovolil jedné skupině určovat svou politiku. Na každý jeden zájem, který by podporovala válka, existoval tucet jiných, které by jí byly nepříznivě dotčeny. Mezinárodní kapitál by samozřejmě musel v případě války tratit; a dokonce i národní finance mohly získat jen výjimečně, přestože dosti často vycházely se ziskem v případě desítek koloniálních válek, pokud zůstávaly izolované. Téměř každou válku organizovali finančníci, ale stejně tak organizovali mír.
Přesná povaha tohoto striktně pragmatického systému, který chránil s mimořádnou důkladností proti všeobecné válce, zatímco pečoval o mírový obchod uprostřed nekonečné řady válek menšího rozsahu, se nejlépe projevuje na změnách, které způsobil v mezinárodním právu. Zatímco nacionalismus a průmysl zřetelně tíhly k tomu, aby války byly krutější a totálnější, byly vytyčovány účinné ochranné bariéry, které umožňovaly pokračovat i v době války v mírovém podnikání. Fridrich Veliký prý roku 1752 „v zájmu kompenzace" odmítl uznat slezskou půjčku, jež měla být splacena britským subjektům.5 „Od té doby se už nikdo o něco takového nepokusil," říká Hershey. „Poslední důležité případy konfiskace soukromého majetku nepřátelských poddaných, kteří se po vypuknutí nepřátelských akcí nacházeli na válečném území, nám poskytují války z doby Francouzské revoluce." Po vypuknutí krymské války byío nepřátelským obchodníkům dovoleno opustit přístav a této praxe se drželo Prusko, Francie, Rusko, Turecko, Španělsko, japonsko a Spojené státy i dalších padesát let. Od začátku krymské války panovala mezi válčícími stranami v obchodních záležitostech velká shovívavost. Ve španělsko-americké válce tak například do španělských přístavů mířila neutrální plavidla s americkými náklady — samozřejmě pokud nevezla válečný kontraband. Názor, že osmnácté století bylo ve všech ohledech méně destruktivní než století devatenácté, je jen předsudek. Pokud jde o status příslušníků nepřátelského státu, splácení jejich půjček, nepřátelský majetek nebo právo obchodníků opustit přístav, znamenalo devatenácté století zásadní obrat ve prospěch opatření k ochraně ekonomického systému v době války. Tento trend zvrátilo až století dvacáté.
Pozadí stoletého míru tedy představovala nová organizace ekonomického života. V prvním období byly rodící se střední třídy
5 Hershey, A. S., Essentials of International Public Law and Organization, 1327, str, 565-569.
především revoluční silou, která mír - jak se ukázalo při napoleonském vzedmutí - ohrožovala; právě proti tomuto novému faktoru národního neklidu vytvořila Svatá aliance svůj reakční mír. V druhém období už nová ekonomika vítězila. Nositelkami mírového zájmu se nyní staly samy střední třídy, navíc zájmu, který byl mnohem silnější než zájem jejich reakčních předchůdkyň a který bral výživu z národ-ně-mezinárodní povahy nové ekonomiky. V obou případech měl však mírový zájem účinnost jen díky tomu, že se mu podařilo dostat do svých služeb systém rovnováhy moci, který vybavil sociálními orgány schopnými přímo jednat s vnitřními silami, působícími v oblasti míru. Za Svaté aliance byly těmito orgány feudalismus a trůny, podporované duchovní a materiální silou církve; za Evropského koncertu jimi byly mezinárodní finance a s nimi spojený národní bankovní systém. Tento rozdíl však není třeba zveličovat. Velká Británie se snažila prosadit mír a obchod už za třicetileté války v letech L816—1846 a pomocí od Rothschildů nepohrdala ani Svatá aliance. Za Evropského koncertu se zase mezinárodní finance musely často spolehnout na své dynastické a aristokratické svazky. Takové skutečnosti však pouze upevňují naši argumentaci, podle níž se mír v každém případě udržoval nikoli zkrátka prostřednictvím kancléřství velkých mocností, nýbrž pomocí konkrétních organizovaných agentur, jednajících ve službách obecných zájmů. Jinými slovy, systém rovnováhy moci mohl udělat ze všeobecného válečného vzplanutí něco, čemu se dá vyhnout, jedině na pozadí nové ekonomiky. Dílo Evropského koncertu však bylo nesrovnatelně větší než to, čeho dosáhla Svatá aliance; zatímco Svatá aliance udržovala mír v omezené oblasti neměnícího se kontinentu, Evropskému koncertu se podařilo udržet mír ve světovém měřítku, a navíc v podmínkách, kdy mapu zeměkoule revolučně měnil společenský a ekonomický pokrok. Tento ohromný politický výkon byl výsledkem nástupu zvláštní entity, b aute finance, která byla pevně daným spojovacím článkem mezi politickou a ekonomickou organizací mezinárodního života.
Nyní už musí být jasné, že mírová organizace stála na organizaci ekonomické. Přesto byly každá velmi odlišné konzistence. O nějaké politické mírové organizaci bylo možno mluvit pouze v tom nejšitším smyslu slova, neboť Evropský koncert ve své podstatě nebyl systémem míru, ale pouze systémem nezávislých suverénních států, které chránil mechanismus války. O ekonomické organizaci světa platí opak. Pokud se nepodvolíme nekritické praxi omezování slova „organizace" na centrálně řízená tělesa, jednající prostřednictvím svých vlastních funk-
22
23
cionářů, musíme připustit, že nemohlo býc nic pevnějšího než univerzálně přijímané principy, na nichž tato organizace spočívala, a nic konkrétnějšího než její faktické prvky. Rozpočty a vojenský potenciál, zahraniční obchod a surovinové zásoby, národní nezávislost a suvere-nita se nyní staly funkcí měny a úvěru. V poslední čtvrtině devatenáctého století už byly ceny světových komodit ústřední realitou života miliónů kontinentálních rolníků; reakce londýnského peněžního trhu denně sledovali obchodníci po celém světě a vlády diskutovaly o plánech do budoucna ve světle situace na světových kapitálových trzích. Jen blázen by pochyboval o tom, že mezinárodní ekonomický systém je páteří materiální existence lidstva. A protože tento systém potřeboval ke svému fungování mír, byla mu dána do služeb rovnováha moci. Odstraňte tento ekonomický systém a mírový zájem z politiky zmizí. Mimo něj pro takový zájem nebyl ani dostatečný důvod a nebyla ani možnost ho — pokud by existoval — ochránit. Úspěch Evropského koncertu vyrostl z potřeb nové mezinárodní organizace hospodářství a s jejím rozpadem nutně skončil.
Bismarckova éra (1861—1890) zažila Evropský koncert ve vrcholném rozkvětu. Německo bylo ve dvou desetiletích bezprostředně poté, co se pozvedlo do pozice velmoci, hlavním prebendandem mírového zájmu. Cestu do předních řad si protlačilo na úkor Rakouska a Francie a bylo pro ně prospěšné udržovat status quo a bránit válce, jíž by se mstilo jen samo sobě. Bísmarck záměrně podporoval představu míru jakožto společného podniku mocností a vyhýbal se závazkům, které by mohly Německo vytlačit z pozice mírové síly. Stavěl se proti expanzionistickým ambicím na Balkáně a v zámoří; proti Rakousku, a dokonce i proti Francii se systematicky oháněl zbraní volného obchodu a pomocí hry rovnováhy moci držel v šachu balkánské ambice Ruska a Rakouska, díky čemuž si zachoval dobré vztahy s potenciálními spojenci a odvrátil situace, které by Německo mohly vtáhnout do války. Někdejší intrikářský agresor z let 1863-1870 se do roku 1878 změnil v poctivého prostředníka a odpůrce koloniálních dobrodružství. Aby sloužil národním zájmům Německa, vědomě se postavil do čela toho, co pokládal za mírový trend doby.
Na konci sedmdesátých let však byla epizoda volného obchodu (1846-1879) u konce; aktuální využití zlatého standardu Německem vyznačilo počátek éry protekcionismu a koloniální expanze/' Ně-
Ď Eulenburg, F., „Aussenhandel und Aussenhandelspolicik", v Grundriss der Sozialökonomik, díl VIII, 1929, str. 209.
mecko začalo upevňovat svou pozici vytvořením pevného spojenectví s Rakousko-Uherskem a Itálií; nedlouho poté ztratil Bismatck nad říší moc. Od té doby byla vůdcem mírového zájmu v Evropě, která stále zůstávala skupinou nezávislých suverénních států, takže byla závislá na rovnováze moci, Velká Británie. Haute finance byly v devadesátých letech na vrcholu a mír se zdál jistější než kdy předtím. V Africe se rozcházely britské a francouzské zájmy; v Asii soupeřili Brkové s Rusy a Koncert i nadále fungoval, i když už ztěžka; navzdory Trojspolku tu stále byly více než dvě nezávislé mocnosti, aby se navzájem žárlivě hlídaly. To však netrvalo dlouho. Roku 1904 uzavřela Británie s Francií širokou dohodu ohledně Maroka a Egypta; několik roků nato dospěla s Ruskem ke kompromisu ohledně Persie - a protialiance byla na světě. Evropský koncert, onu volnou federaci nezávislých mocností, nakonec nahradila dvě nepřátelská mocenská seskupení; rovnováha moci jakožto systém skončila. Když zbyly pouze dvě soupeřící mocenské skupiny, její mechanismus přestal fungovat. Už neexistovala žádná třetí skupina, která by se s jednou ze zbývajících dvou spojila ve snaze zablokovat toho, kdo by chtěl zvětšit svou moc. Přibližně ve stejné době zakutněly příznaky rozpadu existujících forem světové ekonomiky — koloniální rivalita a soupeření o exotické trhy. Schopnost haute finance odvrátit rozšíření válek se rychle zmenšovala. Mír ttval ještě dalších sedm let, bylo však jen otázkou času, kdy rozpad ekonomické organizace devatenáctého století dovede stoletý mír ke konci.
Pravá povaha vysoce umělé ekonomické organizace, na níž stál mír, získává vzhledem k tomu pro historika ten nejvyšší význam.
24
25
2
konzervativní dvacátá a revoluční třicátá léta
Zhroucení mezinárodního zlatého standardu bylo neviditelnou spojnicí mezi dezintegrací světové ekonomiky, probíhající od přelomu století, a transformací celé civilizace v třicátých letech dvacátého století. Pokud si neuvědomíme mimořádnou důležitost tohoto faktoru, nemůžeme správně pochopit ani mechanismus, který dohnal Evropu do zkázy, ani okolnosti, které objasňují udivující fakt, že formy a obsahy nějaké civilizace mohly spočívat na tak vratkých základech.
Skutečná podstata mezinárodního systému, v němž jsme žili, nebyla pochopena, dokud neselhal. Málokdo rozuměl politické funkci mezinárodního měnového systému, a hrozná prudkost transformace rak svět naprosto překvapila. Zlatý standard však přesto zůstával posledním zbývajícím pilířem ttadiční světové ekonomiky. Když byl odstraněn, účinek musel být okamžitý. Pro liberální ekonomy byl zlatý standard čistě ekonomickou institucí a odmítali o něm vůbec jen uvažovat jako o sociálním mechanismu. Tak se stalo, že demokratické země byly poslední, kdo si uvědomil skutečnou povahu katastrofy, a nejpomalejší při předcházení jejím účinkům. Ani když je už kataklyzma pohltilo, jejich vůdcové nechápali, že za zhroucením mezinárodního systému stojí dlouhý vývoj v nejpokročilejších zemích, který z tohoto systému udělal anachronismus. Jinými slovy, stále jim unikalo, že selhala sama tržní ekonomika.
Tato transformace přišla ještě neočekávaněji, než se obvykle míní. První světová válka a poválečné revoluce stále představovaly součást devatenáctého století. Konflikt v letech 1914-1918 pouze uspíšil a nesmírně zhoršil krizi, kterou sám nevytvořil. Kořeny tohoto dilematu totiž vůbec nelze hledat v této době. Těm, kdo přežili tuto velkou válku, se však zdálo, že hrůzy a pustošení jsou jasným zdrojem překážek mezinárodní organizace, které se tak neočekávaně vynořily. Náhle nefungoval ani ekonomický, ani politický světový systém a vysvětlení zdánlivě nabízely hrozné újmy připravené podstatné části lidstva první světovou válkou. Ve skutečnosti však poválečné překážky míru
a stabiliry pramenily ze stejných zdrojů, z nichž vzešla sama světová válka. Za politické napětí, které vybuchlo v roce 1914, nese odpověd-nosr rozklad světové ekonomiky probíhající od roku 1900. Výsledek války a poválečné dohody sice na povrchu toto napětí zmírnily díky eliminaci německé konkurence, ale jeho příčiny prohloubily, a tak nesmírně rozhojnily politické a ekonomické překážky míru.
Politicky vzato, poválečné dohody obsahovaly osudnou kontra-dikci. Prostřednictvím jednostranného odzbrojení poražených zemí zabraňovaly jakékoli rekonstrukci systému rovnováhy moci, nebot ozbrojená moc je jeho neposttadatelnou součástí. Marné byly snahy v Ženevě vzkřísit takový systém v podobě rozšířeného a vylepšeného Evropského koncertu nazvaného Společnost národů a marná byla i opatření pro konzultace a společné akce poskytovaná ve Statutu Společnosti národů, protože nyní chyběl základní předpoklad nezávislé moci jednotek. Společnost národů nebyla nikdy reálně ustavena; ani článek 16 o provádění poválečných smluv, ani článek 19 o jejich mírové revizi nebyl nikdy realizován. Jediné průchodné řešení palčivého problému míru - restaurace systému rovnováhy moci - tak bylo naprosto mimo hru; navíc skutečným cílům ani těch nejkonstruktiv-nějších státníků dvacátých let nerozuměla veřejnost, která zůstávala v téměř nepopsatelném stavu zmatení. Tváří v tvář konsternujícímu faktu odzbrojení jedné skupiny národů, zatímco jiná skupina zůstává ozbrojena - což byla situace, která vylučovala jakýkoli konsttuktivní krok směrem k organizaci míru —, převládl emocionální postoj, že Společnost národů je nějakým mysteriózním způsobem předzvěstí éry mítu, který potřebuje jen časté verbální povzbuzení, aby se stal trvalým. V Americe se rozšířila představa, že kdyby se jen Amerika připojila ke Společnosti, věci by se vyvíjely zcela jinak. Neexistuje lepší důkaz o nepochopení organické slabosti takzvaného poválečného systému - takzvaného, protože mají-li slova význam, Evropa byla nyní bez jakéhokoli politického systému. Prostý status quo jako tento mohl trvat pouze tak dlouho, dokud trvalo fyzické vyčerpání stran. Není divu, že se jako jediné východisko jevil návrat systému devatenáctého století. Mezitím mohla Rada Společnosti národů fungovat přinejmenším jako určité evropské direktorium, velmi podobně tomu, co dělal Evropský koncert ve svém zenitu, nebýt fatálního ptavidla jednohlas-nosti, které učinilo z trucovitých malých států arbirra světového míru. Absurdní opatření permanentního odzbrojování poražených zemí vylučovalo jakékoliv konstruktivní řešení. Jedinou alternativou k této
26
27
_2_
KONZERVATIVNÍ DVACÁTÁ A REVOLUČNÍ TŘICÁTÁ LÉTA
Zhroucení mezinárodního zlatého standardu bylo neviditelnou spojnicí mezi dezintegrací světové ekonomiky probíhající od přelomu sco-letí, a transformací celé civilizace v třicátých letech dvacátého století. Pokud si neuvědomíme mimořádnou důležitost tohoto faktoru, nemůžeme správně pochopit ani mechanismus, který dohnal Evropu do zkázy, ani okolnosti, které objasňují udivující fakt, že formy a obsahy nějaké civilizace mohly spočívat na tak vratkých základech.
Skutečná podstata mezinárodního systému, v němž jsme žili, nebyla pochopena, dokud neselhal. Málokdo rozuměl politické funkci mezinárodního měnového systému, a hrozná prudkost transformace tak svět naprosto překvapila. Zlatý standard však přesto zůstával posledním zbývajícím pilířem tradiční světové ekonomiky. Když byl odstraněn, účinek musel být okamžitý. Pro liberální ekonomy byl zlatý standard čistě ekonomickou institucí a odmítali o něm vůbec jen uvažovat jako o sociálním mechanismu. Tak se stalo, že demokratické země byly poslední, kdo si uvědomil skutečnou povahu katastrofy, a nejpomalejší při předcházení jejím účinkům. Ani když je už kataklyzma pohltilo, jejich vůdcové nechápali, že za zhroucením mezinárodního systému stojí dlouhý vývoj v nejpokročiiejších zemích, který z tohoto systému udělal anachronismus. Jinými slovy, stále jim unikalo, že selhala sama tržní ekonomika.
Tato transformace přišla ještě neočekávaněji, než se obvykle míní. První světová válka a poválečné revoluce stále představovaly součást devatenáctého století. Konflikt v letech 1914-1918 pouze uspíšil a nesmírně zhoršil krizi, kterou sám nevytvořil. Kořeny tohoto dilematu totiž vůbec nelze hledat v této době. Těm, kdo přežili tuto velkou válku, se však zdálo, že hrůzy a pustošení jsou jasným zdrojem překážek mezinárodní organizace, které se tak neočekávaně vynořily. Náhle nefungoval ani ekonomický, ani politický světový systém a vysvětlení zdánlivě nabízely hrozné újmy připravené podstatné části lidstva první světovou válkou. Ve skutečnosti však poválečné překážky míru
a stability pramenily ze stejných zdrojů, z nichž vzešla sama světová válka. Za politické napětí, které vybuchlo v roce 1914, nese odpovědnost rozklad světové ekonomiky probíhající od roku 1900. Výsledek války a poválečné dohody sice na povrchu toto napětí zmírnily díky eliminaci německé konkurence, aíe jeho příčiny prohloubily, a tak nesmírně rozhojnily politické a ekonomické překážky míru.
Politicky vzato, poválečné dohody obsahovaly osudnou kontra-dikci. Prostřednictvím jednostranného odzbrojení poražených zemí zabraňovaly jakékoli rekonstrukci systému rovnováhy moci, neboť ozbrojená moc je jeho nepostradatelnou součástí. Marné byly snahy v Ženevě vzkřísit takový systém v podobě rozšířeného a vylepšeného Evropského koncertu nazvaného Společnost národů a marná byla i oparření pro konzultace a společné akce poskytovaná ve Statutu Společnosti národů, protože nyní chyběl základní předpoklad nezávislé moci jednotek. Společnost národů nebyla nikdy reálně ustavena; ani článek 16 o provádění poválečných smluv, ani článek 19 o jejich mírové revizi nebyl nikdy realizován. Jediné průchodné řešení palčivého problému míru — restaurace systému rovnováhy moci - tak bylo naprosto mimo hru; navíc skutečným cílům ani těch nejkonstruktiv-nějších státníků dvacátých let nerozuměla veřejnost, která zůstávala v téměř nepopsatelném stavu zmatení. Tváří v tvář konsternujícímu faktu odzbrojení jedné skupiny národů, zatímco jiná skupina zůstává ozbrojena - což byla situace, která vylučovala jakýkoli konstruktivní krok směrem k organizaci míru —, převládl emocionální postoj, že Společnost národů je nějakým mysteriózním způsobem předzvěstí éry míru, který potřebuje jen časté verbální povzbuzení, aby se stal trvalým. V Americe se rozšířila představa, že kdyby se jen Amerika připojila ke Společnosti, věci by se vyvíjely zcela jinak. Neexistuje lepší důkaz o nepochopení organické slabosti takzvaného poválečného systému - takzvaného, protože mají-li slova význam, Evropa byla nyní bez jakéhokoli politického systému. Prostý status quo jako tento mohl trvat pouze tak dlouho, dokud trvalo fyzické vyčerpání stran. Není divu, že se jako jediné východisko jevil návrat systému devatenáctého století. Mezitím mohla Rada Společnosti národů fungovat přinejmenším jako určité evropské direktorium, velmi podobně tomu, co dělal Evropský koncert ve svém zenitu, nebýt fatálního pravidla jednohlas-nosti, které učinilo z trucovitých malých států arbitra světového míru. Absurdní opatření permanentního odzbrojování poražených zemí vylučovalo jakékoliv konstruktivní řešení. Jedinou alternativou k této
26
27
katastrofické situací bylo ustavení mezinárodního řádu vybaveného nějakou organizační mocí, která by přesahovala národní suverenitu. Takový směr byl však zcela za horizontem doby. Žádná země v Evropě, nemluvě o Spojených státech, by se takovému systému nepodřídiia.
Ekonomicky byla politika Ženevy mnohem důslednější v tlaku na rekonstrukci světové ekonomiky jako druhé obranné linie míru. Ani úspěšně nově ustavený systém rovnováhy moci by totiž nemohl pracovat ve prospěch míru, pokud by nebyl obnoven mezinárodní měnový systém. Při absenci stabilní směny a volného obchodu by vlády různých národů stejně jako v minulosti pokládaly mír za věc méně významnou, o niž mohou usilovat jen potud, pokud nenarušuje nějaký jejich hlavní zájem. První mezi státníky té doby, Woodrow Wilson, si patrně uvědomoval, že vzájemná závislost míru a obchodu není jen zárukou obchodu, ale také míru. Není tedy divu, že Společnost národů trvale usilovala o rekonstrukci mezinárodní organizace měny a úvěrů jako jediného možného strážce míru mezi suverénními státy a že svět spoléhal jako nikdy předtím na baute finance. N. M. Rothschilda nahradil jako demiurg jakéhosi omlazeného devatenáctého století j. R Morgan.
Podle kritérií tohoto století se první poválečná dekáda jevila jako revoluční doba. Ve světle naší vlastní nedávné zkušenosti tomu bylo přesně naopak. Záměry tohoto desetiletí byly hluboce konzervativní a vyjadřovaly téměř všeobecné přesvědčení, že jen znovuustavení systému existujícího před rokem 1914, „této doby na solidních základech", může nastolit mír a prosperitu. A selhání těchto snah vrátit se do minulosti uvedlo do pohybu transformaci v letech třicátých. Ač byla poválečná revoluční a kontrarevoluční dekáda velice spektakulární, předsravovala buď pouhou mechanickou reakci na vojenskou porážku, nebo přinejlepším jen přehrávala známé liberální a konstitucíonalis-tické drama západní civilizace na scéně střední a východní Evropy. Do vzorce západní historie vstoupily nové prvky až v třicátých letech.
Revoluce a kontrarevoluce ve střední a východní Evropě v letech 1917-1920 navzdory jejich scénářům byly pouhými oklikami na cestě k přeobsazení režimů, které podlehly na bojištích. Když se kontrarevoluční kouř rozptýlil, zjistilo se, že politické systémy v Budapešti, Vídni a Berlíně nejsou o mnoho jiné, než byly před válkou. To zhruba platilo pro Finsko, pobaltské státy, Polsko, Rakousko, Maďarsko, Bulharsko, a dokonce i pro Itálii a Německo do poloviny dvacátých let. V některých zemích bylo dosaženo velkého pokroku při upevňování
národní svobody a zavádění pozemkové reformy - což byly úspěchy od roku 1789 obvyklé pro západní Evropu. Rusko v tomto ohledu nepředstavovalo žádnou výjimku. Tendencí této doby bylo prostě ustavit (nebo znovuustavit) systém běžně spojovaný s ideály anglické, americké a francouzské revoluce. Nejen Hindenburg a Wilson, ale také Lenin a Trockij se pohybovali v tomto širokém smyslu v linii západní tradice.
Na počátku třicátých let nastala náhlá změna, jejími mezníky byly opuštění zlatého standardu Velkou Británií, pětileté plány v Rusku, zahájení programu Nového údělu, nacionálně-socialistická revoluce v Německu a selhání Společnosti národů s jejími ústupky despotickým říším. Zatímco ke konci první světové války byly ideály devatenáctého století na vrcholu a následující dekádu převládal jejich vliv, do roku 1940 se každý pozůstatek dřívějšího mezinárodního systému vytratil a s výjimkou několika enkláv žily národy ve zcela jiném mezinárodním uspořádání.
Za základní příčinu této krize pokládáme hrozící zhroucení mezinárodního ekonomického systému. Od přelomu století už fungoval kulhavě a první světová válka ho zničila úplně. To se stalo zřejmým ve dvacátých letech, kdy v Evropě stěží existovala nějaká vnitřní krize, která by nezasahovala svým vrcholem do problémů vnější ekonomiky. Politologové nyní seskupovali různé země nikoli podle kontinentů, ale podíe míry jejich lpění na zdravé měně. Rusko udivilo svět zničením rublu, jehož hodnota klesla prostým působením inflace na nulu. Německo zopakovalo tento zoufalý krok, aby usvědčilo ze lži poválečnou smlouvu. Vyvlastnení rentiérské rřídy, které následovalo, položilo základy k nacistické revoluci. Prestiž Ženevy se měla zakládat na její úspěšné pomoci Rakousku a Maďarsku v záchraně jejich měn a Vídeň se stala Mekkou liberálních ekonomů díky skvělé úspěšné operaci rakouské krone, kterou pacient bohužel nepřežil. V Bulharsku, Řecku, Finsku, Litvě, Lotyšsku, Estonsku, Polsku a Rumunsku vedlo obnovení měny ke kontrarevoluci s mocenskými nároky. V Belgii, Francii a Anglii byla ve jménu zdravé monetární politiky svržena levice. Téměř nepřetržitý sled měnových krizí spojoval nuzný Balkán s bohatými Spojenými státy prostřednictvím pružného pouta mezinárodního úvěrového systému a přenášel deformace nedokonale uzdravených měn nejprve z východní Evropy do západní a pak ze západní Evropy do Spojených států. Účinky nezralé stabilizace evropských měn nakonec pohltily samotné Spojené státy. Nastal závěrečný kolaps.
28
29
Ki tie v f
-í
ne liy
°F no:
soi -efe ho v p v r: jed poí ap gul spo ho
dll
ah! prii
ní 2 a id livý se d přej zdrí aniž odp čen tržn s dů svol: I
kazí opal tak i nich ale c
Pivní šok nastal v národních sférách. Některé měny, jako ruská, německá, rakouská a maďarská, se během roku úplně vytratily. K něčemu takovému přitom došlo - nehledě na bezprecedentní míru změny v hodnotě měn - v naprosto monetarizované ekonomice. Započal proces porézně pronikající celou lidskou společností, jehož důsledky se vymykaly jakékoli zkušenosti. Snižování hodnoty měn přinášelo vnitřní i vnější rozklad. Národy zjišťovaly, že je od sousedů odděluje jakási propast. Současně byly touto situací ovlivněny různé vrstvy populace naprosto odlišným a často zcela protikladným způsobem. Intelektuální střední třída byla doslova zbídačena; finanční žraloci nahrabali odporné bohatství. Na scénu vstoupil faktor nevypo-čítatelných integrujících a dezintegrujících sil.
„Útěk kapitálu" byl něčím zcela novým. Ani v roce 1848, ani v roce 1866, a dokonce ani v roce 1871 nebylo něco takového zaznamenáno. Přesto však jeho důležitá role při svržení liberálních vlád ve Francii v roce 1925 a opět v roce 1938, stejně jako v rozvoji fašistického hnutí v Německu v roce 1930 byla očividná.
Měna se stala osou národní politiky. V moderní monetární ekonomice se nikdo nemohl vyhnout zkušenosti každodenního snižování či zvyšování finančního standardu. Obyvatelstvo si začalo měnu reálně uvědomovat a masově předem odhadovat účinek inflace na reálné příjmy. Všude se lidem zdálo, že stabilní peníze by se měly pokládat za jednu z nejvyšších potřeb lidské společnosti. Takové vědomí však bylo neoddělitelné od poznání, že základy měny mohou záviset na politických faktorech vně národních hranic. Tento sociální bouleverse-ment, který otřásl důvěrou v bytostnou stabilitu měnového prostředí, rozbil také naivní představu finanční suverenity nezávislé ekonomiky. Vnitřní krize spojovaná s měnou tak přerůstala v rostoucí zdůrazňování vnějších záležitostí.
Náboženstvím té doby byla víra ve zlatý standard. U někoho byla naivní, u někoho kritická, pro jiné to bylo satanské krédo, které v realitě akceptovali, ale v duchu odmítali. Avšak samotná tato víra byla pořád stejná, totiž že bankovky mají hodnotu, protože představují zlato. Ať už ziato samo mělo hodnotu proto, že obsahovalo práci, jak tvrdili socialisté, nebo z toho' důvodu, že bylo užitečné a vzácné, jak zněla ortodoxní doktrína, nebyl v tom protentokrát žádný rozdíl. Válka mezí nebem a peklem nechávala otázku peněz stranou a kapkalisty a socialisty v zázračné jednotě. V čem se shodovali Ricardo a Marx, o tom devatenácté století nemělo pochyby. Tuto víru vyznávali stejně tak
Bismarck i Lassalle, John Stuart Mill i Henry George, Philip Snowden i Calvin Coolidge, Mises i Trockij. Karl Marx vyvinul velkou snahu, aby odhalil Proudhonovy utopické peníze podložené prací {které měly nahradit běžnou měnu) jako sebeklam a v díle Dos Kapkal nabídl zbožní teorii peněz v její ricardiánské formě. Ruský bolševik Sokolni-kov byl prvním poválečným státníkem, který ustavil hodnotu měny své země ve vztahu ke zlatu. Německý sociální demokrat Hilferditig ohrožoval svou stranu svou neochvějnou obhajobou principů zdravé měny. Rakouský sociální demokrat Otto Bauer podporoval monetární principy zakládající uzdravení Krone, o něž se snažil jeho zahořklý oponent Seipel. Anglický socialista Phillip Snowden se obrátil proti labouristům, protože se domníval, že libra sterlingů není v jejich rukou bezpečná. A Duce dal hodnotu liry ve zlatě vytesat do kamene a sám se zavázal k její obraně do posledního dechu. Pokud jde o tuto věc, bylo by těžké najít nějaký rozdíl mezi prohlášeními Hoovera a Lenina nebo Churchilla a Mussoliniho. Ve skutečnosti byla nezbytnost zlatého standardu pro fungování mezinárodního ekonomického systému té doby jediným dogmatem, které bylo společné lidem všech národů a všech tříd, všem náboženským denominacím a sociálním filosofiím. Byla to neviditelná realita, k níž se mohla upínat životní vůle, když se lidstvo připravilo k úkolu napravit svou rozpadající se existenci.
Byla to nejusilovnější snaha, jakou kdy svět viděl, i když selhala. Stabilizace téměř zničených měn v Rakousku, Maďarsku, Bulharsku, Finsku, Rumunsku či Řecku nebyla jen aktem víry ze strany těchto malých a slabých zemí, které doslova hladověly, aby dosáhly zlatých břehů, byla to rovněž tvrdá zkouška jejich mocných a bohatých sponzorů - západoevropských vítězů. Dokud měny těchto vítězných zemí fluktuovaly, napětí nebylo tak zjevné; dále půjčovaly v cizině jako před válkou, a pomáhaly tak udržet ekonomiky poražených národů. Když se ale Velká Británie a Francie navrátily ke zlatu, začala rozhodovat odpovědnost za jejich stabilizovanou směnu. Nakonec tichý zájem na bezpečnosti libry vynesl do pozice vedoucí zlaté země Spojené státy. Tato starost, která překlenovala Atlantik, vtáhla neočekávaně Ameriku do nebezpečné zóny. Zdánlivě je to technická věc, ale musíme jí dobře porozumět. Americká podpora libře sterlingů v roce 1927 znamenala nízkou úrokovou míru v New Yorku, aby odvrátila velký pohyb kapitálu z Londýna do New Yorku. V souladu s tím slíbila Federální rezervní banka Anglické bance, že udrží své úrokové míry na nízké úrovni. Avšak vzápětí Amerika sama potřebovala vyšší úrokové
30
31
Kni riek v m -pi neje livýi o p< non ]
SOUI
-ekc ho í v pc v ra. jerí posl a pc guli spol hol du ; soci; (
a hli prin ní a a idi livýi se d přer zdrc aniž odp čen tržn s dů svofc í
kazu opat tak i nich
míry, protože její cenový systém začal z hlediska inflace nebezpečně zvyšovat množství obeživa (tento fakt zakrývala existence stabilní cenové úrovně, udržované navzdory úžasnému snížení nákladů). Když se obvyklý pohyb kyvadla po sedmi letech prosperity v roce 1929 obrátil k dlouho očekávanému poklesu, věci se ještě nesmírně zhoršily existujícím stavem kryptoinflace. Dlužníci, dříve ochuzovaní deflací, se dočkali toho, že věřitelé zasažení inflací se hroutili. Bylo to vatování. Amerika v instinktivním gestu osvobození odstoupila v roce 1933 od zlata, a tak zmizel poslední pozůstatek tradiční světové ekonomiky. Ačkoli v té době málokdo rozeznával hlubší význam této události, historie téměř najednou obrátila svůj směr.
Znovuzavádění zlatého standardu bylo po více než deset let symbolem světové solidarity. Aby se vytvořily politické předpoklady stabilních měn, byla uspořádána řada konferencí - od Bruselu po Spa a Ženevu, od Londýna po Locarno a Lausanne. Sama Společnost národů byla doplněna Mezinárodním úřadem práce částečně z toho důvodu, aby vyrovnávala konkurenční podmínky mezi zeměmi tak, aby mohly být liberalizovány obchodní vztahy bez nebezpečí pro životní úroveň. Wall Street zahájila kampaň za překonání problému transferu, tedy nejprve komercializace a pak mobilizace reparací, jejímž jádrem byla měna. Ženeva působila jako sponzor ozdravného procesu, v němž se kombinoval tlak londýnské City a neoklasických monetárních pu-ristů z Vídně ve prospěch zlatého standardu. K tomuto cíli nakonec směřovala každá mezinárodní snaha, i když národní vlády zpravidla přizpůsobily svou politiku potřebě zabezpečit měnu, zvláště takovými opatřeními, která se týkala zahraničního obchodu, půjček, bankovnictví a směny. Ačkoli se všichni shodovali v tom, že stabilní měny nakonec závisí na volném obchodu, všichni kromě dogmatických zastánců volného obchodu se domnívali, že musí být učiněna bezprostřední opatření, která nevyhnutelně omezí zahraniční obchod a zahraniční platby. V mnoha zemích se rozmáhaly dovozní kvóty, moratoria a dohody o zastavení činnosti, clearingové systémy a bilaterální obchodní smlouvy, barterové dohody, embarga na vývoz kapitálu, kontrola zahraničního obchodu a vyrovnávací fondy - to vše mělo zvládnout stejný soubor nepříznivých okolností. Nad kroky, které se podnikaly k ochraně měny, už visela noční můra soběstačnosti. Přestože záměrem bylo uvolnění obchodu, výsledkem bylo jeho zaškrcení. Místo získání přístupu na světové trhy ohradily vlády svým vlastním jednáním své země před každým mezinárodním vztahem a k udržení pouhých
kapek obchodního toku bylo zapotřebí stále větších obětí. Horečnaté úsilí ochránit vnější hodnotu měny jako prostředníka zahraničního obchodu vtáhlo národy proti jejich vůli do autarkní ekonomiky. Skutečným výsledkem konzervativních volnotržních záměrů byl celý arzenál restriktivních opatření, která představovala radikální odklon od tradiční ekonomiky.
Tento trend se prudce obrátil s konečným pádem zlatého standardu. Oběti, které byly přinášeny proto, aby se obnovil, byly nyní dvakrát větší, aby se dalo žít bez něho. Tytéž instituce, které byly určeny k omezování života a obchodu v zájmu udržení systému stabilní měny, byly nyní využity k přizpůsobení výroby situaci, kdy takový systém permanentně chyběl. Snad právě díky tomu mechanická a technologická struktura moderního průmyslu zhroucení zlatého standardu vůbec přežila. Ve snaze ho udržet se totiž svět nevědomky připravoval na ten druh úsilí a typ organizací, které byly nezbytné k tomu, aby se přizpůsobil jeho ztrátě. Nyní však byly záměry opačné; v zemích, které nejvíce trpěly dlouhodobým bojem proti neudtžitelným, titánským silám, byly tyto síly ze zklamání zcela uvolněny. Pád zlatého standardu nepřečkaly ani Společnost národů, ani bautefinance, a s nimi se vytratily jak organizované mírové zájmy Společnosti, tak jejich hlavní vy-nucovací nástroje - Rothschildové a Morganové - z politiky. Přetržení zlatého vlákna bylo signálem pro světovou revoluci.
Pád zlatého standardu byl stěží něčím více než časovým mezníkem události, která byla příliš velká, než aby ji sám o sobě mohl zapříčinit. Tuto krizi nicméně ve velké části světa doprovázelo naprosté zničení institucí společnosti devatenáctého století, které se všude měnily a teformovaly téměř k nepoznání. Liberální stát v mnoha zemích nahradily totalitní diktatury a ústřední instituce tohoto století - výroba založená na volném trhu — byla překryta novými formami ekonomiky. Zatímco velké národy proměnily samotný profil svého myšlení a vrhaly se do válek, aby zotročily svět ve jménu dosud neslýchaných koncepcí podstaty světa, ještě větší národy spěchaly k obraně svobody, která v jejich rukou získala rovněž dosud neslýchaný význam. Rozpad mezinárodního systému, přestože tuto transformaci spusril, zcela jistě nemohl nést odpovědnost za její hloubku a obsah. I kdybychom věděli, proč to, co se stalo, se stalo tak náhle, stále bychom nevěděli, proč se to vůbec stalo.
Není náhodou, že tato transformace byla provázena válkami bezprecedentního měřítka. Historie se přizpůsobovala sociálním změnám;
32
33
osud národů byl spojen s jejich rolí v institucionální transformaci. Taková symbióza není v historii výjimkou. I když národní skupiny a sociální instituce mají svůj vlastní původ, mají tendenci vzájemně na sebe narážet a posunovat se v boji o přežití. Známým příkladem takové symbiózy je spojení kapitalismu a přímořských atlantických národů. Obchodní revoluce, tak úzce propojená se zrodem kapitalismu, se stala zdrojem moci Portugalska, Španělska, Holandska, Francie, Anglie a Spojených států a každá z těchto zemí měla prospěch z šancí, které tento široký a hluboce usazený pohyb nabízel. Na druhé straně se sám kapitalismus šířil po celé planetě prostřednictvím instrumentality těchto rostoucích mocností.
Tento zákon lze aplikovat také obráceně. Národy mohou být znevýhodněny v boji o přežití skutečností, že jejich instituce, nebo jen některé z nich, patří k tomu typu, které jsou shodou okolností na ústupu - a příkladem takové zastaralé výbavy byl právě zlatý standard ve druhé světové válce. Na druhé straně země, kterým z jejich vlastních důvodů nevyhovoval status quo, rychle objevily slabosti stávajícího institucionálního řádu a anticipovaly vytvoření institucí lépe uzpůsobených jejich zájmům. Takové skupiny vytlačují ty, které upadají, a podporují ty, které se - unášeny svým vlastním proudem - pohybují stejným směrem. Může se pak zdát, jako by měly původ v procesu sociální změny, zatímco ve skutečnosti tuto změnu pouze využívají ve svůj prospěch, a mohou trend dokonce obrátit, je-li to v jejich zájmu.
Německo se tak po potážce ocitlo v postavení, v němž poznalo skryté vady řádu zděděného z devatenáctého století, a toto poznání využilo k urychleni destrukce tohoto řádu. V třicátých letech tak někteří z jeho státníků, kteří k tomuto destruktivnímu úkolu obrátili svou pozornost, získali určitý druh zlověstné intelektuální nadřazeností. A ve snaze donutit věci, aby probíhaly ve směru jejich politiky, museli tento úkol často rozšířit o vývoj nových metod financování, obchodu, války a sociální organizace. Samotné tyto problémy ovšem rozhodně nevytvářely příslušné vlády, ty je pouze obracely ve svůj prospěch. Byly to problémy reálně existující — objektivně dané — a zůstávaly, ať už byl osud jednotlivých zemí jakýkoli. Zde je opět jasně viditelný rozdíl mezi první a druhou světovou válkou: první byla stále rypem války devatenáctého století - prostým konfliktem mocností, rozpoutaným kvůli selhání systému rovnováhy moci; druhá už byla součástí světové revoluce.
To by nám mělo umožnit oddělit palčivé národní historie tohoto období od společenské transformace, která právě probíhala. Potom bude snadné pochopit, jakým způsobem Německu a Rusku, Velké Británii a Spojeným státům jakožto mocenským jednotkám pomáhal nebo vadil jejich vztah k fundamentálnímu společenskému procesu. Totéž však platí o tomto společenském procesu jako takovém: fašismus a socialismus našly nástroj ve vzestupu jednotlivých mocností, kteté pomáhaly šířit jejich kréda. Německo a Rusko se staly reprezentanty fašismu a socialismu ve světě jako celku. Skutečný dosah těchto sociálních hnutí půjde odhadnout, jenom když se tak či onak uzná jejich transcendentní charakter a když se budou chápat odděleně od národních zájmů naverbovaných do jejich služeb.
Role, již hrají Německo nebo Rusko, nebo když na to přijde, Itálie nebo Japonsko, Velká Británie nebo Spojené státy ve druhé světové válce, sice tvoří součást univerzální historie, není však bezprostředním předmětem zájmu této knihy; fašismus a socialismus však byly živými silami v institucionální transformaci, jíž se kniha zabývá. Etan vítal, který v německém a ruském národě probudil nevyzpytatelnou touhu nárokovat si větší díl na dosazených výsledcích lidstva, je třeba brát jako faktický údaj o podmínkách, za nichž se odvíjí náš příběh; význam fašismu a socialismu nebo Nového údělu je oproti tomu součástí tohoto příběhu samého.
To vede k naší tezi, již je stále třeba prokázat: že původ katakly-zmatu spočíval v utopické snaze ekonomického liberalismu ustavit seberegulující tržní systém. Taková teze jako by do tohoto systému vkládala téměř mytickou moc; neplyne z ní nic menšího, než že rovnováhu moci, zlatý standard a liberální stát - všechny tyto základní prvky civilizace devatenáctého století - v konečném důsledku utvořila jedna společná matrice, seberegulující trh.
Toto tvrzení působí ve svém hrubém materialismu extrémně, ne-li skandálně. Zvláštností civilizace, jejíž zhroucení jsme viděli, však bylo právě to, že stála na ekonomických základech. Také jiné společnosti a civilizace byly omezeny materiálními podmínkami své existence - to je společný rys veškerého lidského života, a vlastně života vůbec, at už náboženského nebo nenáboženského, materiálního nebo duchovního. Ekonomické faktoty omezují všechny typy společností. Ale jen civilizace devatenáctého století byla ekonomická v jiném a zvláštním smyslu, nebot se rozhodla opřít se o motiv, který se v historii lidských společností pouze zřídka uznával za právoplatný a určitě nikdy před-
34
35
tím nebyl pozvednut na úroveň oprávnění jednání a chování v každodenním životě — totiž o zisk. Právě z tohoto principu unikátně vzešel seberegulující tržní systém.
Mechanismus, který uvedl motiv zisku do pohybu, byl ve své účinnosti srovnatelný jedině s nejprudším výbuchem náboženského zanícení v historii. Celý lidský svět podlehl jeho nezředěnému vlivu v rámci jedné generace. Jak každý ví, dozrál v první polovině devatenáctého století v Anglii jako následek průmyslové revoluce. Asi o padesát let později se dostal na kontinent a do Ameriky. V Anglii, na kontinentě a v Americe nakonec podobné alternativy zformovaly každodenní záležitosti do vzorce, jehož hlavní rysy byly ve všech zemích západní civilizace identické. Počátky' kataklyzmatu musíme hledat u vzestupu a pádu tržní ekonomik)'.
Tržní společnost se zrodila v Anglii - nicméně až na kontinentě způsobily její slabiny ty nejtragičtější komplikace. Abychom pochopili německý fašismus, musíme se vrátit do ricardovské Anglie. Devatenácté století - a to nelze dostatečně zdůraznit - bylo stoletím Anglie. Průmyslová revoluce byla anglická záležitost. Tržní ekonomika, volný obchod a zlatý standard byly anglické vynálezy. Tyto instituce se ve dvacátých letech hroutily všude - v Německu, Itálii a Rakousku byla celá věc jen političtější a dramatičtější. Ať už však byly kulisy a po-vaha posledních epizod jakékoli, dlouhodobé faktory, které způsobily ztroskotání oné civilizace, by se měly studovat v rodišti průmyslové revoluce, v Anglii.
ČÁST DRUHÁ
VZESTUP A PÁD TRŽNÍ EKONOMIKY
36
37
I. Čertův mlýn
_3_
„PŘÍBYTKY VERSUS POKROK"
jádrem průmyslové revoluce v osmnáctém století bylo takřka zázračné zlepšení prostředků výroby, které bylo doprovázeno katastrofálním narušením životních podmínek obyčejných lidí.
Pokusme se odhalit činitele, které určovaly formy tohoto narušení, jež se nejhůře projevilo v Anglii asi před sto lety. Jaký „čertův mlýn" semlel lidi na masy? Do jaké míry to byly nové materiální podmínky? Do jaké míry nové ekonomické závislosti, fungující v nových podmínkách? A jak vypadal mechanismus, který roztrhal staré sociální tkanivo a byl tak neúspěšným pokusem o novou integraci člověka a přírody?
Liberální filosofie neselhala v ničem jiném tak očividně jako v porozumění problému změny. V poblouznění emocionální vírou ve spontaneitu byl v přístupu ke změně nahrazen zdravý rozum mystickým odhodláním přijmout sociální následky ekonomického zlepšení, at už budou jakékoli. Základní pravdy politické vědy a státnictví byly nejdřív zpochybněny a poté zapomenuty. Není třeba rozvádět, že proces neřízené změny, který postupuje příliš rychle, by měl být pokud možno zpomalen, aby byl zajištěn blahobyt společnosti. Takovéto všeobecně známé pravdy tradičního státnictví, často pouze odrážející učení sociální filosofie zděděné ze starověku, byly v devatenáctém století v myšlení vzdělanců rozleptány žíravinou hrubého utilitarismu, spojeného s nekritickou vírou v údajnou schopnost spontánního růstu regulovat sama sebe.
Ekonomický liberalismus nepochopil dějiny průmyslové revoluce, protože trval na tom, že sociální jevy bude nahlížet jen z hlediska ekonomie. Pro příklad se vrátíme k zdánlivě vzdálenému tématu: k ohrazování otevřených ploch a k změnám orné půdy v ovčí pastviny na počátku vlády Tudorovců v Anglii. V té době byly pole a obecni půda ohrazovány šlechtou a mnoha venkovským oblastem hrozilo vylidnění. Pto popis situace, která je výsledkem ohrazování a změn orné půdy v pastviny, máme dva důvody. Za prvé, chceme ukázat podobnost spouště způsobené v konečném důsledku prospěšným ohrazováním a té, která byla výsledkem průmyslové revoluce. A za druhé
39
- a obecněji -, pokusíme se objasnit alternativy, které před sebou má společnost zmítaná neregulovaným ekonomickým pokrokem.
Ohrazování by bylo očividným zlepšením, kdyby nedošlo ke změnám orné půdy v pastviny. Ohrazená půda měla oproti neohrazené dvojnásobnou až trojnásobnou hodnotu. Tam, kde se půda dále obdělávala, nestoupala nezaměstnanost a zásobování potravinami se značně zlepšilo. Výnos půdy se zvedl, a to zvláště pokud se jednalo o pronajatou půdu.
Ale ani změna orné půdy v ovčí pastviny nebyla pro danou oblast zcela škodlivá, a to i přes s ní spojené ničení příbytků a snížení zaměstnanosti. Ve druhé polovině patnáctého století se začal šířit domácký průmysl a o století později už byl běžným venkovským rysem. Vlna vyrobená ovčími farmami poskytovala zaměstnání drobným nájemcům a chalupníkům, kteří nevlastnili půdu a bylo jim znemožněno ji obdělávat. Nová odvětví vlněného průmyslu zajistila příjem také mnoha řemeslníkům.
Avšak - a to je důležité — takové kompenzace mohou být považovány za zaručené pouze v tržní ekonomice. Bez takové ekonomiky by vysoce výnosný chov ovcí a prodej jejich vlny mohl daný stát zruinovat. Ovce, které „měnily písek ve zlato", mohly také změnit zlato v písek, jak se tomu nakonec stalo v sedmnáctém století v bohatém Španělsku, jehož erodovaná půda se nikdy nevzpamatovala z přílišného rozšíření ovčích farem.
Úřední dokument z roku 1607 vypracovaný pro potřebu Lordů Říše vyjádřil problém změny jedinou přesvědčivou větou: „Prostý muž by měl dosáhnout svého zájmu — příbytku - a gentleman by neměl být omezován ve svých tužbách po zlepšení." Zdá se, že tato formulace bere jako samozřejmost podstatu čistě ekonomického pokroku, kterou je dosahování zlepšení za cenu sociálního rozvratu. Zároveň však poukazuje na ttagickou nutnost, se kterou prostý člověk lpí na své chatrči, odsouzené ke zkáze boháčovou touhou po všeobecném zlepšení, ze kterého bude profitovat.
Ohrazování bylo příhodně nazváno revolucí bohatých proti chudým. Lordové a šlechta porušovali sociální řád a bořili staré zákony a zvyky, někdy s použitím násilných prostředků, často pomocí nátlaku a vyhrožování. Doslova okrádali chudé o jejich podíl na obecném vlastnictví tím, že nechávali stthnout domy, které chudí na základě doposud neporušitelného zvyku považovali za své. Předivo společnosti bylo poškozeno. O zuřivosti, s jakou revoluce řádila, o rom, jak ohro-
žovala obranu státu, jak ničila jeho města, jak decimovala jeho obyvatelstvo, jak měnila jeho přetíženou půdu v prach, jak sužovala jeho obyvatele a ze slušných rolníků dělala dav žebráků a zlodějů, podávaly svědectví vylidněné vesnice a trosky lidských obydlí. Ačkoli k tomu docházelo pouze na utčitých místech, černé skvrny na mapě hrozily, že se slijí v jednolitou katastrofu.' Král a jeho Rada, kancléři a biskupové se před touto pohromou pokoušeli blahobyt společnosti, a vlastně její samotný lidský a přirozený základ, ochránit a takřka bez přerušení bojovali po jedno a půl století (přinejmenším od devadesátých let patnáctého století do čtyřicátých let sedmnáctého století) s úbytkem obyvatelstva. V důsledku této kontrarevoiuce přišel o život Lord protektor Somerset, když poté, co bylo potřeno Kettovo povstání, během kterého zahynulo několik tisíc sedláků, byly ze zákoníku vymazány zákony o ohrazování a nastolena diktatura chovatelů dobytka. Somerset byl, nikoli neprávem, obviněn z toho, že povstalce podpořil svým horlivým veřejným odsuzováním ohrazování.
Druhé poměřování sil mezi stejnými protivníky přišlo skoro o sto let později. Ohrazovatelem se ale nyní častěji stávala bohatá drobná venkovská šlechta a obchodníci než lordové a vysoká aristokracie. Vysoké politické kruhy, světské i církevní, nyní ovlivňovaly Korunu, aby úmyslně využila svá prerogativa k zastavení ohrazování a stejně tak záměrně využila otázku ohrazování k posílení vlastního postavení na úkor nižší šlechty v ústavním zápase, který Strafřbrdovi a Laudovi přivodil smrt z rukou parlamentu. Jejich snaha nebyla reakcionářská jen ve vztahu k průmyslu, ale také ve smyslu politickém. Navíc ohrazování mělo nyní častěji než dříve za cíl získání nikoli pastvin, ale otné půdy. Zanedlouho však veřejnou politiku Tudorovců a raných Stuartoven navždy pohřbila vlna občanských válek.
Historici devatenáctého století jednomyslně odsuzují tudorovskou a raně stuartovskou politiku jako demagogickou, či přímo reakcionář-skou. Přirozeně sympatizují s parlamentem, který byl na straně ohra-zovatelů. H. de B. Gibbins, byt byl horlivým zastáncem prostého lidu, napsal: „Tato ochranná nařízení byla, jak už to tak u ochranných nařízení bývá, naprosto marná."2 Innes byl ještě rozhodnější: „Obvyklá řešení, jako je trestání potulky, pokusy přesunout průmysl do méně výhodných oblastí a vkládání kapitálu do méně výhodných investic ve
1 Tawney, R. H., The Agrarian Problem in the 16th CeMttry,19l2. : Gibbins, H. de B., The Industrial History of England, 1895.
40
41
snaze o snížení nezaměstnanosti, selhala. Jako obvykle."3 Gairdner se neostýchal označit příklon k představě volného obchodu za „ekonomický zákon": „Ekonomické zákony samozřejmě nebyly pochopeny," napsal, „a legislativa se snažila zabránit rušení zemědělských usedlostí vlastníky půdy, kteří považovali za výhodné změnit ornou půdu v pastviny, aby tak zvýšili produkci víny. Časté vydávání takových zákonů jen ukazuje, jak neúčinné byly v praxi."4 V poslední době ekonomové, jako je Heckscher, zdůrazňují své přesvědčení, že merkantilismus by měl být především vysvětlován jako výsledek nedostatečného pochopení složitých ekonomických jevů, předmětu, k jehož zvládnutí lidská mysl očividně potřebovala ještě několik století.5 Zdá se, že protio-hrazovací zákony nikdy skutečně nezastavily postup ohrazování ani jej nijak významně neomezily. John Haies, nepřekonarelný ve svém zápalu pro principy Republiky lidu, přiznal, že bylo nemožné získat důkazy proti ohrazovatelům, kteří často nutili své sloužící pod přísahou zasedat v porotě a jejichž „přisluhovačů a nohsledů bylo tolik, že nešlo utvořit porotu, ve které by nebyli". Občas vlastníky půdy před pokutou zachránil jednoduchý trik s jedinou brázdou přes celé pole.
Tak snadné vítězství osobních zájmů nad spravedlností je většinou považováno za jasný znak neúčinných zákonů a následné vítězsrví marně omezovaného trendu je předkládáno jako nezvratný důkaz údajné marnosti „reakčního intetvencionismu". Přesto se ale tento úhel pohledu zdá naprosto nesmyslný. Proč by konečné vítězsrví nějakého ttendu mělo být považováno za důkaz neúčinnosti pokusů o zpomalení jeho postupu? A proč bychom jako záměr těchto omezení neměli chápat to, čeho nakonec dosáhla, tj. zpomalení tempa změny? Opatření, která neuspějí v úplném zastavení vývoje, nejsou v tomto případě zcela neúčinná. Rychlost změny je často stejně důležitá jako její směr, ale zatímco směr většinou na naší volbě nezávisí, rychlost, jakou ke změně dojde, docela dobře ovlivnit můžeme.
Víra ve spontánní vývoj nám zákonitě znemožní vidět roli vlády v ekonomice. Taro role často sestává z pozměňování rychlosti změny, jejího případného zpomalování či urychlování. Pokud věříme, že tuto rychlost nelze ovlivnit, nebo ještě hůř, považujeme takové pokusy za svatokrádež, je jasné, že pro intervenci není prosror. Ohrazování je
3 Innes, A. D., England under the Tudors, 1932,
1 Gahduer, J., „Henry VIII", Cambridge Modern History, dil II, 1918.
' Heckscher, E, E, Mercantilism, 1935, str. 104.
vhodným příkladem. Zpětně není nic jasnějšího než západoevropský trend ekonomického vývoje, směřujícího k odstranění uměle udržované uniformity zemědělských postupů, promísených proužků polí a primitivní instituce obecního vlastnictví. V případě Anglie je jasné, že rozvinutí vlněného průmyslu byfo pro zemi přínosem, vedoucím k založení bavlněného průmyslu - nositele průmyslové revoluce. Dále je jasné, že nárůst domácího tkalcovství závisel na růstu domácí produkce vlny. Tato fakta postačí k tomu, že změnu otné půdy v pastviny a zároveň probíhající ohrazování vnímáme jako trend v ekonomickém vývoji. Přesto však nebýt vytrvale prováděné politiky tudorovských a raných stuartovských státníků, rychlost vývoje mohla být zničující a mohla tento proces změnit z konstruktivní záležitosti v něco rozkladného. Převážně na réto rychlosti totiž záleželo, zda se ti, kterým byl vyvlastněn majetek, dokáží přizpůsobit změněným podmínkám bez osudného poškození své lidské a ekonomické, fyzické i morální podstaty; zda si dokáží najít nová zaměstnání v oblastech nepřímo souvisejících se změnou; a zda dopady většího dovozu, vyvolané větším vývozem, umožní těm, kteří kvůli změně přišli o zaměstnání, najít nové zdroje obživy.
Odpověď v každém případě závisela na vzájemném poměru rychlosti změny a přizpůsobení. Obvyklé „dlouhodobé" úvahy na základě ekonomické teorie jsou nepřípustné, protože předpokládají, že se celá událost odehrávala v rržní ekonomice. Jakkoli přirozený se nám tento předpoklad může zdát, je neopodstatněný. Tržní ekonomika je institucionální struktura, která, jak snadno zapomínáme, nebyla přítomna v jiné době než v té naší, a to ještě pouze částečně. Navíc i bez tohoto předpokladu takovéto dlouhodobé úvahy nemají smysl. Pokud je okamžitý dopad změny škodlivý, pak i výsledný dopad je škodlivý, jestliže proměna orné půdy v pastviny zahrnuje srrhnutí určitého množství domů, snížení zaměstnanosti o určité číslo a zmenšení zásob lokálně dostupných potravin, pak musí být tyto dopady považovány za konečné do té doby, než zkušenost doloží opak. To nevylučuje odhady možných dopadů zvýšeného vývozu na příjmy vlastníků půdy nebo možných pracovních příležitostí vytvořených konečným zvýšením místní produkce vlny, nebo způsobů, jakými vlastníci půdy naloží se svými nově zvýšenými příjmy, ať už je znovu investují nebo je využijí k výdajům na luxusní spotřebu. Porovnání rychlosti změny s rychlostí přizpůsobení určí výsledný dopad změny. V žádném případě ale nemůžeme počítat s fungováním tržních zákonů, pokud neprokážeme
42
43
existencí samoregulujícího se trhu. Zákony trhu jsou relevantní pouze v institucionálním prostředí tržní ekonomik)'. Od faktů se tedy ne-odchýlili tudorovští státníci, ale moderní ekonomové, jejichž výtky předpokládají předchozí existenci tržního systému.
Anglie pohromu ohrazování přestála bez vážnějšího poškození pouze proto, že Tudorovci a raní Stuartovci využili moci Koruny ke zpomalení procesu ekonomického vývoje, dokud se nestal sociálně snesitelným. Využili moci centralizované viády, aby ulevili obětem změny a usměrnili proces změny tak, aby se stal méně pustošivým. Lidé z jejich kancléřství a dvorů rozhodně neměli konzervativní názory. Ztělesňovali vědeckého ducha nového státnictví, povzbuzovali imigraci zahraničních řemeslníků, horlivě zaváděli nové postupy, přijímali statistické metody a techniky přesného hlášení, bagatelizovali zvyky a tradice, stavěli se na odpor normativním zákonům, oklesťovali církevní výsady a obcházeli obecné právo. Jestliže se revolucionář vyznačuje inovacemi, pak byli revolucionáři své doby. Byii oddáni véci blahobytu obyčejného lidu, kteiý byl glorifikován v moci a majestátu panovníka. Budoucnost aíe patřila ústavní vládě a parlamentu. Vláda Koruny ustoupila vládě společenské třídy - třídy, která zavedla průmyslový a komerční pokrok. Hlavní zásada ústavní vlády splynula s politickou revolucí, která odstavila Korunu na vedlejší kolej. Koruna rou dobou už přišla o všechny krearivní schopnosri a země, která prošla bouří přeměny, už nepotřebovala její ochrannou funkci. Finanční politika Koruny nyní příliš omezovala moc státu a začínala dusit obchod; Koruna stále více a více zneužívala své výsady, ve snaze si je zachovat, čímž poškozovala národní zdroje. Její vynikající správa pracovních sil a výroby a její obezřetná kontrola ohrazovacího hnutí zůstaly jejími posledními úspěchy. To však bylo snadno zapomenuto, protože hlavními oběťmi ochranných snah Koruny byli kapítalisté a zaměstnavatelé nastupující střední třídy. Trvalo další dvě století, než mohla Anglie opět těžit z tak výkonné a dobře organizované sociální správy, jako byla ta, kterou republika zničila. Je nepochybné, že správy parernalistického typu už nebylo tak zapotřebí. V jednom ohledu ale tento zlom způsobil obrovské škody, neboť pomohl z paměti národa vymazat hrůzy doby ohrazování a úspěchy, kterých vláda dosáhla v boji s úbytkem obyvatelstva. Možná to napomáhá k vysvětlení toho, proč nebyla odhalena pravá podstata krize, když o nějakých 150 let později podobná katastrofa v podobě průmyslové revoluce ohrožovala život a blahobyt státu.
Také tentokrát byla tato záležitost příznačná pro Anglii. I tentokrát byl námořní obchod původcem hnutí, které zasáhlo celý stát. A i tentokrár zlepšení ve velkém měřítku způsobilo nebývalé škody příbytkům prostého lidu. Než proces postoupil o hodně dále, byli pracující namačkáni v nových místech zkázy, takzvaných průmyslových městech Anglie; venkované byli degradováni na obyvatele špinavých slumů, rodina byla na cestě k rozpadu a veliké části venkova postupně mizely pod hromadami odpadu vyplavovanými „čertovými mlýny". Spisovatelé různých názorů a politické příslušnosti, konzervativci i liberálové, kapitalisté i socialisté jednohlasně označovali sociální podmínky za průmyslové revoluce za opravdovou propast lidského úpadku.
Doposud nebylo předloženo žádné uspokojivé vysvětlení této události. Současníci si představovali, že v železných zákonitostech řídících bohatství a chudobu, které nazývali mzdovým zákonem a populačním zákonem, objevili klíč k zatracení. To se ale nepotvrdilo. Jako další vysvětlení chudoby a bohatství bylo navrženo vykořisťování. Tato teorie ale zase není s to vysvětlit fakt, že mzdy v průmyslových slumech byly vyšší než v jiných oblastech a celkově vzato, během celého století dále stoupaly. Častěji bývala uvedena směsice více příčin, což je ale také nedostačující.
Naše vlastní řešení není vůbec jednoduché a vlastně zabírá větší část této knihy. Tvrdíme, že na Anglii se snesla vichřice sociálního rozvratu, která byla mnohem silnější než v dobách ohrazování, a že tato katastrofa byla průvodním jevem ekonomického zlepšení. V západní společnosti začínal pracovat zcela nový institucionální mechanismus, nesoucí s sebou nebezpečí, která ťala do živého, hned jak se poprvé objevila, a jež nikdy nebyla zcela překonána. Dějiny devatenáctého století se z veliké části skládají z pokusů ochránit společnost před řáděním takového mechanismu. Průmyslová revoluce byla pouze počátkem revoluce, která byla stejně radikální a extrémní jako kterákoli jiná revoluce planoucí v myslích fanatiků. Její nové krédo ale bylo zcela materialistické a spočívalo ve víře, že lidské problémy lze vyřešit nekonečnou zásobou hmotných statků.
Tento příběh už byl vyprávěn nesčetněkrát: Jak expanze trhů, výskyt uhlí a železa, stejně jako vlhkého klimatu vhodného pro bavlněný průmysl, množství lidí připravených v osmnáctém století o půdu novým ohrazováním, existence svobodných institucí, vynález strojů a další příčiny spolupůsobily tak, že to vedlo k průmyslové revoluci.
44
45
Bylo přesvědčivě dokázáno, že žádná z těchto podmínek nemůže být vyzdvihnuta jako hlavni příčina této náhlé a nečekané události.
Ale jak by měla být definována sama průmyslová revoluce? Co je jejím základním rysem? Je to snad vzestup průmyslových měst, rašení slumů, dlouhá dětská pracovní doba, nízké mzdy určitých dělnických profesí, zvýšení přírůstku obyvatelstva nebo koncentrace průmyslu? Řekněme, že to vše byly pouhé průvodní jevy jedné hlavní změny, totiž ustavení tržní ekonomiky. Podstata této instituce nemůže být plně uchopena, pokud si neuvědomíme dopad stroje na komerční společnost. Nesnažíme se tvrdit, že stroj byl příčinou této události, ale trváme na tom, že jakmile se v komerční společnosti k výrobě začalo používat komplikovaných strojů a továren, musela se zformovat idea samoregulujícího se trhu.
Využití specializovaných strojů v agrární a komerční společnosti musí mít určité následky. Taková společnost se skládá ze zemědělců a z obchodníků, kteří kupují a prodávají výnos z půdy. Výroba s použitím specializovaných, složitých a nákladných nástrojů a továren může být do takové společnosti zavedena pouze tehdy, pokud bude souviset se směnou, jedině obchodník může podniknout něco takového a učiní tak pouze tehdy, pokud to pro něj nebude ztrátové. I nadále bude prodávat zboží stejným způsobem, jako to dělal doposud, tém, kteří o ně mají zájem, ale bude si je obstarávat jiným způsobem. Nebude nakupovac hotové zboží, ale nutnou práci a suroviny. Spojením těchto dvou složek podle obchodníkových instrukcí a po nějakém čekání, které možná bude muset podstoupit, vzniká nový produkt. Toto není popis pouze domáckého průmyslu nebo „externích zakázek", ale jakéhokoliv typu průmyslového kapitalismu, včetně současného. Z toho vyplývají podstatné důsledky pro sociální systém.
Protože složité stroje jsou nákladné, nevyplatí se, pokud nevytábí velké množství zboží.6 Mohou být používány bezzttátově pouze tehdy, je-li zajištěn odběr zboží a výroba nemusí být přerušována pro nedostatek potřebných surovin. Pro obchodníky to znamená, že všechny zúčastněné faktory musí být k dostání, tedy musí být dostupné v požadovaném množství komukoli, kdo je za ně ochoten zaplatit. Pokud tyto podmínky nejsou splněny, je výroba s pomocí specializovaných strojů příliš riskantní, a to jak z pohledu obchodníka, který dává v sázku své peníze, tak společnosti, která se jako
'' Clapham, J. H., Bcorwmic History of Modem Britain, sv. III.
celek stává závislou na tom, že jí nepřetržitá výroba zajistí příjmy, zaměstnání a zaopatření.
V zemědělské společnosti takové podmínky přirozeně nejsou, je třeba je vytvořit. Postupné vytváření těchto podmínek v žádném případě neovlivňuje překvapivou podstatu těchto změn. Sama tato transformace zahrnuje změnu motivu jednáni členů společnosti: motiv živobytí musíme nahradit motivem zisku. Veškeré ttansakce se mění v peněžní transakce a to zase vyžaduje zavedení prostředku směny do každého aspektu industriálního života. Veškeré příjmy musí být odvozeny z prodeje nějakého statku, a ať už je zdroj příjmu jakýkoli, musí být považován za výsledek prodeje. Toto je ve zktatce naznačeno jednoduchým pojmem „tržní systém", kterým popsaný institucionální vzor označujeme. Nejvíce překvapující zvláštností tohoto systému je, že jakmile je jednou zaveden, nesmí se už do jeho fungování zasahovat zvenčí. Zisk už není zaručený a obchodník ho musí realizovat na trhu. Cenám se musí umožnit samoregulace. Právě tyto samoregulující se systémy trhů jsou tím, co máme na mysli pod pojmem tržní ekonomika.
Transformace původní ekonomiky v tento systém byla tak dokonalá, že připomíná spíše metamorfózu housenky než nějakou změnu, která by mohla být vyjádřena pojmy postupného růstu a vývoje. Srovnejme například činnost obchodníka-výrobce při prodeji a nákupu: Jeho prodej se týká pouze artefaktů. At už pro své zboží najde kupce či ne, tkanivo společnosti tím nebude ovlivněno. Ale to, co kupuje, jsou suroviny a práce - příroda a člověk. Strojová výroba v komerční společnosti v konečném důsledku nezahrnuje nic menšího než ttans-formaci přírodní a lidské substance společnosti ve zboží. Tento závěr, jakkoli je podivný, je nevyhnutelný; nic jiného by tomuto účelu neposloužilo. Narušení způsobené takovými prostředky musí samozřejmě rozvrátit lidské vztahy a ničivě ohtozit přirozené prostředí člověka.
Takové nebezpečí optavdu hrozilo. Jeho pravou podstatu uvidíme, pokud prozkoumáme zákony, kterými se řídí mechanismus samoregulujícího se trhu.
46
47
_4_
SPOLEČNOSTI A EKONOMICKÉ SYSTÉMY
Než budeme moci přistoupit k diskusi o zákonech řídících takovou tržní ekonomiku, jakou se snažilo ustavit devatenácté století, musíme nejdříve dobře pochopit zvláštní předpoklady, které tvoří základ takového systému.
Tržní ekonomika v sobě zahrnuje samoregulující se systém trhů; řečeno trochu odborněji, je to ekonomika řídící se tržními cenami a ničím jiným než tržními cenami. Takovýto systém, schopný organizovat celý ekonomický život bez vnější pomoci či zásahu, si jistě zaslouží být nazýván samoregulujícím. Tyto hrubé náznaky by měly postačit k odhalení v historii lidstva bezprecedentní povahy takového podniku.
Upřesněme si náš úmysl. Žádná společnost by přirozeně nemohla existovat po delší dobu bez nějakého druhu ekonomiky; před naší dobou ale neexistovala žádná ekonomika, která by alespoň v principu byla ovládána trhy. I přes sbor akademických zaříkávání, který po celé devatenácté století neutichal, zisk a výdělek ze směny v lidské ekonomice nikdy předtím nehrály důležitou roli. Ačkoli instituce trhu byla už od pozdní doby kamenné celkem běžná, její role v ekonomickém životě byla pouze vedlejší.
K tomu, abychom na tomto bodu trvali se vší důrazností, máme dobrý důvod. Nebyl to nikdo menší než Adam Smith, kdo tvrdil, že dělba práce ve společnosti je závislá na existenci trhů neboli, jak to sám podal, na lidském „sklonu.směňovat, obchodovat a vyměňovat jednu věc za jinou". Tato věta měla později dát vzniknout konceptu Ekonomického člověka. Zpětně můžeme říci, že žádné jiné nepochopení minulosti nebylo tak prorocké pro budoucnost. Neboť zatímco se až do dob Adama Smithe tento sklon v životě jakékoli sledované společnosti sotva projevil nějak závažnější měrou a zůstával přinejlepším vedlejším rysem ekonomického života, o sto let později byl průmyslový systém v plném rozmachu ve větší části planety, což prakticky a teoreticky naznačovalo, že lidská rasa je tímto jedním jediným sklonem ovládána ve všech svých ekonomických činnostech a snad i ve svém politickém,
intelektuálním a spirituálním směřování. Ve druhé polovině devatenáctého století mohl Herbert Spencer pouze s povrchní znalostí ekonomie položit rovnítko mezi princip dělby práce a výměnný obchod a směnu. O dalších padesát let později mohli tu samou chybu zopakovat Ludwig von Mises a Walter Lippmann. Tehdy to nebylo třeba dokazovat. Mnoho autorů z oborů politické ekonomie, sociálních dějin, politické filosofie a obecné sociologie šlo ve Smithových stopách a kladlo jeho paradigma směňujícího divocha jako axiom svých vědních oborů. Ve své podstatě byly představy Adama Smithe o ekonomické psychologii raného člověka stejné mylné jako Rousseauovy představy o politické psychologii divocha. Dělba práce, fenomén starý jako společnost sama, vychází z rozdílů tkvících v pohlaví, zeměpisné poloze a individuálních vlohách; a údajný lidský sklon směňovat, obchodovat a vyměňovat je takřka úplně neopodstatněný. I když dějiny a etnografie znají různé druhy ekonomik, z nichž většina zahrnuje instituci trhu, neznají žádnou, která by předcházela té naší a zároveň by byla trhem alespoň částečně ovládána a regulována. Pokud se na dějiny jednotlivých ekonomických systémů a jejich trhů podíváme z ptačí perspektivy, bude to naprosto jasné. Uvidíme, že role trhů v ekonomikách různých zemí byla až donedávna nevýrazná, a změna v ekonomiku ovládanou tržním modelem vynikne mnohem jasněji.
Na začátku se musíme zbavit některých předsudků devatenáctého století, které jsou podkladem Smithovy hypotézy o údajném sklonu primitivního člověka k výdělečným zaměstnáním. Protože tento axiom platil spíše pro blízkou budoucnost než pro šerou minulost, způsoboval, že jeho následovníci zaujali k raným dějinám lidstva zvláštní postoj. V jeho světle se zdálo, že vše naznačuje, že primitivní člověk, vzdálený kapitalistickému myšlení, byl vlastně komunistou (později byla dokázána chybnost tohoto předpokladu). Následně měli ekonomičtí historici sklon zaměřovat se pouze na tu relativně nedávnou část dějin, v níž se vyskytovaly obchod a směna, a primitivní ekonomika byla odsunuta do prehistorie. To podvědomě vedlo k vychýlení vah ve prospěch tržní psychologie. Všechny události, ke kterým došlo v celkem krátkém rozmezí několika posledních století, mohou být totiž chápány jako směřující k ustanovení toho, co nakonec bylo ustanoveno, tj. tržního systému; k jiným trendům, které byly dočasně skryté, se nepřihlíželo. Korekce takové „krátkodobé" perspektivy by zřejmě spojila ekonomickou historii se sociální antropologií, což je směr, který byl v minulosti systematicky opomíjen.
48
49
To dnes již nadále dělat nemůžeme. Zvyk dívat se na minulých deset tisíc let, stejně jako na množství raných společností, jako na pouhou předehru k opravdové historii civilizace, která započala zhruba v době vydání Bohatství národů v roce 1776, je přinejmenším zastaralý. Nyní se tato epizoda chýlí ke konci a my bychom měli, ve snaze odhadnout možnosti budoucnosti, potlačit své přirozené sklony a vyvarovat se chyb svých otců. Ta samá předpojatost, pro kterou generace Adama Smithe viděla primitivního člověka jako zaměřeného na směnu a obchod, aíe způsobila, že se její následovníci odmítali zabývat raným člověkem, protože bylo známo, že se těmito chvályhodnými činnostmi nezabýval. Tradice klasických ekonomů, kteří se pokoušeli založit zákon trhu na předpokládaných přirozených sklonech člověka, byla vystřídána úpadkem zájmu o kultury „necivilizovaného" člověka, jakožto o nepotřebné k pochopení problémů našeho věku.
Takový subjektivistický přístup k dřívějším civilizacím by měl být vědecké mysli cizí. Rozdíly mezi civilizovanými a „necivilizovanými" národy byly velmi zveličovány, a to hlavně v ekonomické oblasti. Podle historiků nebyl až donedávna způsob hospodářského života v zemědělské Evropě příliš odlišný od toho, jak vypadal před několika tisíci lety. Dokonce i po vynalezení pluhu, což je vlastně velká motyka tažená zvířaty, zůstaly zemědělské postupy ve velké části západní a střední Evropy v podstatě beze změny až do nástupu moderního věku. Ve skutečnosti byl vývoj civilizace v této oblasti hlavně politický intelektuální a duchovní. Co se materiálních podmínek týče, západní Evropa kolem roku 1100 sotva dosahovala úrovně Ríma o tisíc let dříve. I později probíhala změna daleko snadněji v oblastech státnictví, literatury, umění a především náboženství a vzdělanosti než v průmyslu. Středověká Evropa byla v ekonomickém smyslu z velké části na úrovni staré Persie, Indie nebo Cíny a zcela jistě, co se bohatství a kultury týče, by nemohla soutěžit s královstvím Nového Egypta, které existovalo o dva tisíce let dříve. Mezi moderními ekonomy, kteří se postavili proti opomíjení primitivních ekonomických systémů jako nepodstatných pro zkoumání motivů a mechanismů civilizovaných společností, byl jedním z prvních Max Weber. Následná práce v sociální antropologii mu dala rozhodně za pravdu. Je-li totiž mezi závěry vyvozenými z nedávného zkoumání raných společností jedna věc jasnější než jiné, je to neměnnost člověka jakožto sociálního tvora. Lidské přirozené vlohy se s podivuhodnou pravidelností znovu a znovu objevují ve všech společnostech a ve všech dobách a místech.
i podmínky nezbytné pro přežití lidské společností se zdají být stále stejné.
To, že je ekonomika lidí zpravidla vnořena do jejich sociálních vztahů, je význačným objevem nedávného historického a antropologického výzkumu. Člověk nejedná tak, aby uspokojil svůj individuální zájem na vlastnictví hmotných statků. Chová se tak, aby si zajistil sociální postavení, dosáhl svých sociálních zájmů a sociálních úspěchů. Hmotných statků si člověk váží pouze natolik, nakolik slouží těmto cílům. Ani proces výroby, ani proces distribuce není spojen s žádným specifickým ekonomickým zájmem souvisejícím s vlastnictvím zboží. Každý krok těchto procesů je však svázán s množstvím sociálních zájmů, které nakonec způsobí, že je potřebný krok podniknut. Tyto zájmy jsou velmi rozdílné v malé lovecké či rybářské společností a v rozsáhlé despotické společnosti, ale v obou případech je ekonomický systém poháněn neekonomickými motivy.
Pokud jde o přežití, je vysvětlení jednoduché. Vezměme si příklad kmenové společnosti. Individuální ekonomický zájem je v ní málokdy prvořadý, protože společenství chrání své členy před hladověním. I v případě, že je samo společenství postiženo katastrofou, jsou zájmy jeho členů ohrožovány kolektivně, ne individuálně. Na druhé straně je velmi důležité udržování sociálních vztahů. Zaprvé proto, že porušováním přijímaného kodexu cti nebo štědrosti se jedinec vylučuje ze společenství a stává se z něj vydedenec. Zadruhé proto, že všechny sociální závazky jsou z dlouhodobého hlediska vzájemné a jejich naplnění slouží individuálním zájmům výměny typu „dej a ber" nejlépe. Taková situace musí na jedince vyvíjet souvislý tlak, aby byl z jeho vědomí odstraněn soukromý ekonomický zájem natolik, že v mnoha (i když rozhodně ne ve všech) případech nebude schopen chápat následky, které má pro tento zájem jeho činnost. Tento přístup je posilován četností společenských aktivit, jako je pojídání jídla ze společného úlovku nebo sdílení výsledků nějaké daleké a nebezpečné kmenové výpravy. Výhody spojené se štědrostí jsou, co se týče sociální ptestiže, tak veliké, že jakékoli jiné než naprosto nesobecké chování se prostě nevyplatí. Povaha jednotlivce s tím nemá nic společného. Člověk může být vzhledem k tomu či onomu soubotu hodnot dobrý nebo zlý, společenský nebo nespolečenský, závistivý nebo štědrý. Uznávaným principem obřadní distribuce je ve skutečnosti právě to, aby se nikomu neposkytl důvod k závisti, a stejně tak je pracovitý, schopný či jinak úspěšný pěstitel odměněn veřejnou chválou (ledaže by byl příliš
50
51
úspěšný - v tom případě by mohl být zaslouženě ponechán, aby chřadl v mylné představě, že se stal obětí černé magie). Lidské vášně, ať už dobré či špatné, směřují pouze k neekonomickým cílům. Vybičovaní soutěživosti až ke krajní mezi slouží ceremoniální předvádění a o zvyšování kvantitativních i kvalitativních standardů do nejvyšších hodnot pečuje tradice společné práce. Veškeré akty směny jsou prováděny formou darů, u kterých se předpokládá, že budou oplaceny, ačkoli ne nutně tím samým jedincem. Tento proces je detailně propracován a dokonale zajištěn složitými metodami zveřejňování, magickými obřady a institucí „dualit", v nichž jsou skupiny spojeny vzájemnými závazky. To by samo o sobě mělo vysvětlovat nepřítomnost představy zisku nebo bohatství jiného typu, než jsou předměty tradičně posilující sociální prestiž.
V tomto náčrtu obecných rysů charakteristických pro společenství západní Melanésie jsme nebrali na zřetel jeho sexuální a územní uspořádání, na jehož pozadí působí zvyky, zákony, magie a náboženství. Chtěli jsme totiž pouze poukázat na způsob, jakým takzvané ekonomické motivy vycházejí z kontextu sociálního života. Neboť to je negativní bod, na kterém se moderní etnografové shodnou: nepřítomnost motivu zisku; nepřítomnost principu odměňování za práci; nepřítomnost principu nejmenší námahy; a hlavně nepřítomnost jakékoli samostatné a výrazné instituce založené na ekonomických motivech. Ale jak je tedy zajištěn řád ve výrobě a distribuci?
Odpovedz velké části poskytují dva principy chování, které s ekonomikou nejsou běžně spojovány: vzájemnost a redistribuce? U obyvatel Trobriandských ostrovů v západní Melanésii, kteří nám slouží jako příklad ekonomiky tohoto typu, funguje vzájemnost především ve vztahu k sexuálnímu uspořádání společnosti, to znamená k rodině a příbuzenství; redistribuce má vliv na všechny, kteří jsou podřízeni společnému náčelníkovi, a má tedy územní charakter. Podívejme se na každý z těchto principů zvlášť.
Výživa rodiny - ženy a dětí - je povinností příbuzných z matčiny strany. Muž, kcerý se stará o svou sestru a její rodinu tím, že jim dává nejlepší část své úrody, si pro své správné chování získá dobrou pověst, ale bude mít z této výměny jen malý materiální zisk. Pokud je v tomto ohledu liknavý, v první řadě utrpí jeho pověst. Princip vzájemnosti
' Srov. Poznámky ke zdrojům. V téco kapitole široce využívám práce Mali-nowského a Thurnwalda.
bude pracovat ve prospěch jeho ženy a dětí, a tak jej ekonomicky odmění za činy občanské ctnosti. Obřadné vystavování plodin, jak v pěstitelově zahradě, tak před skladištěm příjemce, zajistí, že vysoká kvalita jeho zahradničení bude všem známa. Je zjevné, že ekonomika zahrady a domácnosti zde tvoří část společenských vztahů spojených s dobrým hospodařením a příkladným občanským chováním. Široký princip vzájemnosti pomáhá zajistit výrobu i obživu rodiny.
Princip redistribuce je neméně účinný. Podstatná část veškeré výroby ostrova je předákem vesnice předávána náčelníkovi, který ji uchovává ve skladišti. Protože veškerá společná aktivita se točí kolem hostin, tanců a dalších příležitostí, při kterých ostrované obstarávají zábavu nejen pro sebe, ale i pro své sousedy z jiných ostrovů (a při kterých jsou rozdávány výsledky obchodu s dalekými oblastmi, jsou dávány a přijímány dary odpovídající eriketě, a náčelník navícvšem rozdává tradiční dárky), je zjevné, jak velký význam má systém skladování. Ekonomicky je to podstatná součást existujícího systému dělby práce, zahraničního obchodování, zdanění pro veřejné účely a válečného zásobování. .Ale tyto funkce vlastního ekonomického systému jsou zcela pohlceny velice živými zkušenostmi, které nabízí přehršel neekonomických motivací pro každý čin provedený v rámci sociálního systému jakožto celku.
Takovéto principy chování se ale nemohou stát efektivními, pokud se existující institucionální struktury samy nepodílí na jejich prosazování. Vzájemnost a redistribuce mohou zajistit chod ekonomického systému i bez psaných záznamů a důmyslné administrativy pouze potud, pokud uspořádání dané společnosti odpovídá požadavkům takového řešení s pomocí vzorců, jako je symetrie a soustřednost.
Vzájemnost je velmi usnadněna institucionálním modelem symetrie, který je častým rysem sociálního uspořádání ve společnostech neznajících písmo. Nápadná „dualita", kterou nacházíme v kmenovém rozčlenění, pomáhá spárování individuálních vztahů, a tím i výměně zboží a služeb bez trvalých záznamů. Ukázalo se, že jednotlivé produkční podíly domorodé společnosti, které obvykle vytvářejí „protějšek" ke každému podrozdělent kmene, vycházejí z aktů vzájemnosti, na kterých tento systém stojí, a stejně tak je pomáhají provádět. O původu této „duality" toho není moc známo, zdá se ale, že každá přímořská vesnice na Trobriandských ostrovech má svůj protějšek v jiné, vnitrozemní vesnici. Tím je zajištěno, že důležitá výměna plodů chlebovníku a ryb, byť je maskována jako vzájemná a časově
52
53
nesouvislá výměna darů, probíhá hladce. Také v obchodování kula má každý jedinec partnera na jiném ostrově, a pozoruhodným způsobem tak zosobňuje vztah vzájemnosti. Nebýt četnosti, s jakou se symetrický vzorec objevuje v podrozděleních kmene, v umístění sídlišť, stejně jako ve vztazích mezi kmeny, široká vzájemnost, spočívající na dlouhodobém fungování oddělených aktů výměny, by se praktikovat nedala.
Institucionální model soustřednosti, který se do určité míry vyskytuje ve všech lidských skupinách, zase nabízí vodítko pro sběr, skladování a redistribuci zboží a služeb. Členové loveckého kmene obvykle předávají svou kořist předákovi, aby ji přerozdělil. Podstatou lovu je nepravidelnost jeho výtěžku a mimo to i fakt, že je tento výtěžek výsledkem kolektivní snahy. Za takových podmínek není použitelná žádná jiná metoda sdílení, pokud se skupina nemá po každém lovu rozpadnout. Přitom podobná potřeba existuje ve všech ekonomikách tohoto druhu, byt je daná skupina sebepočetnější. A čím větší je území, čím různorodější je výroba, tím spíše redistribuce vyústí v efektivní dělbu práce, protože musí pomoci spojit geograficky rozlišené skupiny producentů.
Symetrie a soustřednost se v půli cesty setkávají s potřebami vzájemnosti a redistribuce; institucionální modely a principy chování se vzájemně přizpůsobují. Dokud sociální organizace běží ve svých kolejích, nemusí do hry vstupovat žádné ekonomické motivy; není třeba se obávat snížení individuální snahy; dělba práce bude automaticky zajištěna; ekonomickým závazkům bude učiněno zadost; a především budou zabezpečeny hmotné podmínky, potřebné pro nevázané ukázky hojnosti na všech veřejných slavnostech. V takové společnosti je pojem zisku zapovězený, obdarovávání je považováno za ctnost a předpokládaný sklon k směňování, obchodování a vyměňování se neobjevuje. Ekonomický systém je vlastně pouhou funkcí sociálního uspořádání.
Z toho bychom v žádném případě neměli vyvozovat, že socioekonomické principy tohoto druhu jsou omezené pouze na primitivní pracovní postupy nebo malá společenstva a že neziskové ekonomiky musí být nutně jednoduché. Kruh kula v západní Melanésii, který je založen na principu vzájemnosti, je jednou z nejsložitějších člověku známých obchodních transakcí a redistribuce byla ve velkém rozsahu přítomna už v civilizaci pyramid.
Trobriandské ostrovy patří do souostroví, které zhruba rvoří kruh. Podstatná část obyvatelstva tohoto souostroví tráví významnou část
svého času podílením se na obchodu kula. Ten označujeme jako obchod, ačkoli v něm není přítomen žádný zisk, ať už v peněžní formě nebo v naturáliích, zboží není hromaděno, a dokonce ani trvale vlastněno. Získané zboží je využíváno jako dar. Není tu žádné dohadování ani smlouvání, žádné obchodování, směňování či vyměňování. Veškeré rransakce jsou řízeny etikerou a magií. Stále je to ale obchod. Obyvatelé tohoto přibližně prstencovitého souostroví podnikají pravidelně velké výpravy, aby dopravili jeden druh cenného předmětu k lidem žijícím na vzdálených ostrovech ležících po směru hodinových ručiček. Další zatím vyráží s jiným druhem předmětu k ostrovům ležícím proti směru hodinových ručiček. Nakonec jsou obě sady předmětů — tradiční náramky z bílých mušliček a náhrdelníky z červených mušliček — přepraveny okolo celého souostroví. Je to trasa, jejíž dokončení může trvat až deset let. V kula jsou navíc zpravidla individuální partneři, kteří se za své dary navzájem odměňují stejně cennými náramky a náhrdelníky, které, pokud možno, patřily dříve významným osobnostem. Systematická a organizovaná výměna cenných předmětů přepravovaných přes velké vzdálenosti je tedy jako obchod označena správně. Přesto tento komplexní celek funguje pouze na principu vzájemnosti. Tento důmyslný systém zahrnující čas, prostor i osoby, pokrývající statisíce mil a několik desetiletí a spojující stovky lidí ve vztahu k tisícům přísně individuálních předmětů je zde řízen bez jakýchkoli záznamů nebo úřadů, ale také bez jakéhokoli motivu zisku či obchodu. Neprevažuje zde sklon ke směnnému obchodu, ale vzájemnost ve společenském chování. Přesto však je výsledkem ohromný organizační úspěch na ekonomickém poli. Bylo by opravdu zajímavé zamyslet se nad tím, jak by si s takovým úkolem, pokud by o něj stála, poradila i ta nejpokročilejší organizace moderního trhu, založená na přesném účetnictví. Panuje oprávněná obava, že by nešťastní obchodníci, tváří v tvář nespočetným monopolistům kupujícím a prodávajícím individuální předměty a stanovujícím pro každou transakci různé extravagantní podmínky, nedokázali dosáhnout průměrného zisku a raději by obchodování zanechali.
Redistribuce má dlouhou a pestrou historii, která sahá až k moderní době. jak od Bergdamy, vracejícího se ze své lovecké výpravy, tak od ženy, vracející se ze sběru kořínků, ovoce či listů, se očekává, že větší část své kořisti nabídnou ve prospěch společenství. V praxi ro znamená, že výsledek jejich činnosti je sdílen s ostatními osobami, které s nimi žijí. Až posud převládá jen představa redistribuce; To, co
54
55
dnes dáme, nám bude nahrazeno tím, co si zítra vezmeme. V některých kmenech ale existuje prostředník v osobě předáka nebo jiného prominentního člena skupiny. Tento prostředník dostává a rozděluje zásoby, a to hlavně v případě, že je třeba je uskladnit. To je už vlastní redistribuce. Je očividné, že sociální důsledky této metody rozdělování mohou být dalekosáhlé, protože ne všechny společnosti jsou tak demokratické jako primitivní lovci. Ať už je redistribuce prováděna vlivnou rodinou, výjimečným jedincem, vládnoucí aristokracií nebo skupinou úředníků, všichni se často pokoušejí využít způsobu, jakým redistribuci provádějí, ke zvětšení svého politického vlivu. V potlačí kmene Kvakiutlů je pro náčelníka otázkou cti vystavovat a rozdělovat své kožešiny, ale činí tak také proto, aby si příjemce zavázal, učinil z nich své dlužníky a nakonec i poddané.
Všechny velké naturální ekonomiky fungovaly s pomocí redistribuce. Na takové ekonomice se zakládala Chamutapiho království v Babylonu i království Nového Egypta, která byla centralizovanými despotismy byrokratického typu. Byla zde provozována v obrovsky zvětšeném měřítku domácnost patriarchální rodiny, zatímco „komunistické" rozdělování bylo odstupňované a zahrnovalo velmi rozdílné příděly. Pro příjem produktů činnosti poddaných, ať už byli chovateli dobytka, lovci, pekari, sládky, hrnčíři, tkalci nebo čímkoli jiným, bylo připraveno velké množství skladišť. Výtěžek byl přesně zaznamenáván, a pokud nebyl spotřebován lokálně, byl přepravován z menších skladišť do větších, až nakonec dorazil do ústředního úřadu na dvoře faraóna. Zde se nacházely zvláštní budovy pro látky, umělecké a dekorativní předměty, kosmetiku, předměty ze stříbra či královský šatník. Také tu byly obrovské sýpky, zbrojnice a vinné sklepy.
Redistribuce v takovém měřítku, v jakém byla prováděna staviteli pyramid, však nebyla omezena pouze na ekonomiky, které neznaly peníze. Vždyť všechna stará království používala kovové měny k placení daní a úřednických platů. Pro zbytek plateb v naturáliích využívala obsah různých skladišť a sýpek, ze kterých rozdělovala nejrůznější druhy zboží, hlavně k užitku nevyrábějící části populace, tj. úředníků, vojáků a nepracující třídy. Tento systém byl používán ve staré Číně, v říši Inků, v královstvích Indie i v Mezopotámii. V těchto a mnoha dalších civilizacích, které dosáhly rozsáhlých ekonomických úspěchů, byla složitá dělba práce ovlivňována mechanismem redistribuce.
Tento princip byl dodržován i ve feudálních podmínkách. V etnicky rozvrstvených afrických společnostech se někdy stává, že nejvyšší
vtstva se skládá z pastevců usazených mezi zemědělci, kteří stále používají dřevěné nástroje a motyky. Dary vybírané pastevci jsou hlavně zemědělské povahy, např. obilí nebo pivo, zatímco dary, které rozdělují, mohou být zvířata, hlavně ovce a kozy. V těchto případech existuje mezi různými vrstvami společnosti dělba práce, byť je nerovnoměrná. Rozdělování často může částečně zakrývat vykořisťování a současně, díky výhodám vylepšené dělby práce, prospívá soužití standardům obou vrstev. Politicky jsou takové režimy feudalistické, ať už je výsadní hodnotou území či dobytek. „Ve východní Africe existují skutečná dobytčí léna." Thurnwald, kterého jsme, co se předmětu redistribuce týče, blízce sledovali, proto mohl říci, že feudalismus vede všude k systému redistribuce. Pouze za velmi pokročilých podmínek a výjimečných okolností se tento systém může stát převážně politickým, jako se tomu stalo v západní Evropě, kde změna povstala z vazalovy potřeby ochrany a dary byly změněny ve feudální daně.
Tyto případy ukazují, že redistribuce má také tendencí vlastní ekonomický systém opříst sociálními vztahy. Proces redistribuce zpravidla nacházíme jako součást převažujícího politického režimu, ať už jde o kmen, městský stát, despotismus nebo feudalismus založený na území či dobytku. Výroba a rozdělování zboží jsou uspořádány hlavně pomocí vybírání, skladování a redistribuce a celý model je zaměřen na náčelníka, chrám, despotu nebo pána. Protože se vztahy vládnoucí třídy k ovládaným různí podle základu, na kterém spočívá politická moc, princip redistribuce bude zahrnovat tak rozdílné individuální motivy, jako je dobrovolné sdílení zvěře lovci či strach z trestu, který nutí feláhy odevzdávat své daně v naturáliích.
V tomto popisu jsme úmyslně pominuli zásadní rozdíl mezi homogenními a stratifíkovanými společnostmi, tj. mezi takovými, které jsou jako celek sociálně unifikované, a takovými, které jsou rozdělené na vládnoucí a ovládané. Protože vzájemné postavení pánů a otroků je úplně jiné než vzájemné postavení svobodných a rovných členů loveckého kmene, budou se motivy těchto dvou společností velmi lišit. Uspořádání ekonomického systému však může být stále založeno na stejných principech, přestože jsou doprovázeny rozdílnými kulturními rysy, odpovídajícími rozdílným lidským vztahům, se kterými je ekonomický systém provázán.
Třetím principem, který byl určen k tomu, aby v historii sehrál velkou roli, je princip domácností, který spočívá ve výrobě pro svou vlastní potřebu. Rekové jej nazývali oeconomía, což je základ slova
56
57
„ekonomie". Pokud jde o etnografické záznamy, neměli bychom předpokládat, že výroba pouze pro potřeby jednotlivce nebo jedné skupiny je starší než vzájemnost nebo redistribuce. Naopak, ortodoxní tradice, stejně jako některé nedávnější teorie zabývající se tímto předmětem, byly přesvědčivě vyvráceny. Individualistický divoch samostatně sbírající jídlo a lovící zvěř pouze pro svou rodinu nikdy neexistoval. Obstarávání jídla pouze pro potřeby vlastní domácnosti se ve skutečnosti stává rysem ekonomického života až na vyšší úrovni zemědělství, ale ani poté nemá nic společného s motivem zisku nebo s institucí trhu. Jeho modelem je uzavřená skupina. Ať už samostatnou jednotkou byla rodina, sídliště nebo statek, principem zůstávalo stále totéž, tj. výroba a skladování k uspokojení potřeb členů skupiny. Tento princip je ve svém uplatnění stejně široký jako vzájemnost nebo redistribuce. Podstata institucionálního jádra je lhostejná: může to být pohlaví, jako v případě patriarchální rodiny, území, jako v případě vesnického sídliště, nebo politická moc, jako u feudálního statku. Nezáleží ani na vnitřním uspořádání dané skupiny. To může být despotické, jako římská familia, nebo demokratické, jako jihoslovanská zadruga; může se jednat o velké celky, jako byly rozlehlé državy karolínskych magnátů, nebo malé skupiny, jako u typické západoevropské rolnické usedlosti. Potřeba obchodu nebo trhů tu není o nic větší než v případě vzájemnosti nebo redistribuce.
Toto jsou podmínky, které se Aristoteles před více než dvěma tisíci lety pokusil ustanovit jako normu. Když se ohlédneme z rychle klesajících výšin světové tržní ekonomiky, musíme uznat, že Aristotelovo slavné rozlišení mezi vlastní domácností a vyděláváním peněz v úvodní kapitole jeho Politiky je snad nejproročtějším ukazatelem, jaký se kdy vyskytl v oblasti sociálních věd. Rozhodně je to stále ta nejlepší analýza našeho tématu, kterou máme. Aristoteles trvá na výrobě k užitku - v protikladu k výrobě pro zisk — jako na podstatě vlastní domácnosti. Přidružená výroba pro trh, tvrdí, nemusí zničit samostatnost domácnosti, pokud se plodiny a zvířata, které se prodávají za peníze, pěstují a chovají také pro vlastní spotřebu, jako je tomu u dobytka nebo obilí. Prodávání přebytků nemusí zničit podstatu domácnosti. Jen génius střízlivého uvažování mohl tvrdit tak jako on, že zisk je motiv vlastní výrobě pro trh a že navzdory tomu, že peněžní faktor uvedl do situace nový prvek, mohl princip výroby k užitku dále fungovat, pokud trhy a peníze zůstaly pouhými doplňky jinak samostatné domácnosti. V tomto měl nepochybně pravdu. Nedokázal ale
pochopit, jak nepraktické bylo ignorovat existenci trhů v době, kdy se sama řecká ekonomika stala závislou na obchodování ve velkém a na vypůjčeném kapitálu. V temže století se přece na ostrovech Rhodos a Délos vyvíjela tržní centra pojištění lodní dopravy, námořních půjček a žirového bankovnictví, vedle kterých byla západní Evropa o tisíc let později hotovým obrazem jednoduchosti. Přesto se ale profesor z Balliolu Jowett velmi mýlil, když pokládal za samozřejmé, že viktoriánská Anglie jeho doby chápala podstatu rozdílu mezi domácností a vyděláváním peněz lépe než Aristoteles. Omlouval Aristotela uznáním, že „předměty vědění, které se zabývá člověkem, se navzájem prolínají a v Aristelově době byly těžko rozlišitelné". Aristoteles opravdu dobře nerozeznal důsledky dělby práce a její spojení s trhy a penězi a neuvědomoval si ani možnost využití peněz jako úvěru a kapirálu. Ale byl to profesor z Balliolu, ne Aristoteles, kdo zavíral oči před tím, jaké má vydělávání peněz pro lidstvo důsledky. Nedokázal pochopit, že rozdíl mezi principem užitku a zisku byl klíčem ke zcela jiné civilizaci, jejíž obrysy Aristoteles přesně předpověděl už dva tisíce let před jejím nástupem, přestože vycházel pouze z holých základů tržní ekonomiky, které mu byly dostupné. Jowett ji zatím přehlížel, i když před sebou měl již plně rozvinutý vzorek. Odsouzením principu výroby pro zisk, jakožto „pro člověka nepřirozeného", neohraničeného a nekonečného, Aristoteles vlastně zdůraznil zásadní věc, totiž rozpornost samostatného ekonomického motivu a sociálních vztahů, v nichž spočívají jeho omezení.
Obecně by se dalo říci, že všechny nám známé ekonomické systémy až do konce feudalismu v západní Evropě byly uspořádány na základech principu vzájemnosti, redistribuce, domácnosti nebo nějaké jejich kombinace. Tyto principy byly institucionalizovány pomocí sociálního upořádání, které využívalo mimo jiné modelů symetrie, sou-střednosti a autarkie. V tomto rámci byla řádná výroba a distribuce zajišťována množstvím individuálních motivů, usměrňovaných obecnými normami chování. Zisk mezi těmito motivy nebyl prvořadý. Na tom, aby přiměly jedince přijmout normy chování, které v konečném výsledku zaručovaly jeho fungování v ekonomickém systému, spolupracovaly zvyk a zákon, magie i náboženství.
Recko-římské období v tomto ohledu neznamenalo, i přes značný rozvoj obchodu, žádný průlom. Bylo charakteristické velkou mírou redistribuce obilí, kterou římská správa prováděla v ekonomice, jež byla jinak ekonomikou domácnosti. Nedošlo tedy k žádné výjimce
58
59
z pravidla, že trhy v ekonomickém systému nehrály až do konce středověku důležitou roli. Převládaly jiné institucionální modely.
Od šestnáctého století se stávaly trhy jak početnějšími, tak důležitějšími. V merkantilním systému se z nich nakonec stal hlavní zájem vlády. Přesto stále neexistovaly žádné známky blížící se nadvlády trhů nad lidskou společností. Ba právě naopak. Regulace a státní kontrola byly silnější než kdy předtím a neexistovala ani sama představa samo-regulujícího se trhu. Abychom pochopili náhlou proměnu ve zcela jiný druh ekonomiky, ke které došlo v devatenáctém století, musíme se nyní zaměřit na historii trhu - instituce, kterou jsme ve svém zkoumání ekonomických systémů minulosti zatím zanedbávali.
_5_
EVOLUCE TRŽNÍHO VZORCE
Dominantní role, kterou hrají trhy v kapitalistické ekonomice spolu se základním významem výměny a směny v této ekonomice, nás nutí pečlivě prozkoumat podstatu a původ trhů, abychom se mohli zbavit předsudků devatenáctého století.1
Výměna, prodej a směna jsou principem ekonomického chování, jehož účinnost závisí na tržním vzorci. Trh je místem setkání pro účely výměny čí koupě a prodeje. Dokud se nevyskytne alespoň zčásti nějaký vzorec, bude sice existovat tendence směňovat, ale v nedostatečném rozsahu: nevytvoří se ceny.2 Neboť stejně jako reciprocitu usnadňuje nějaký symetrický vzorec organizace, jako redistribuci lze snadněji provádět s jistou mírou centralizace a jako soběstačné domácí hospodaření musí být založeno na autarkii, rovněž princip výměny závisí svou účinností na tržním vzorci. Avšak stejně jako reciprocita, redistribuce a domácí hospodaření se mohou ve společnosti objevit, aniž by v ní převažovaly, i principy výměny mohou ve společnosti, v níž jsou na vzestupu principy jiné, zaujímat podřízené místo.
V jiných ohledech však tento princip výměny není s ostatními třemi srovnatelný. Tržní vzorec, s nímž ho spojujeme, je daleko specifičtější než symetrie, centralizace a autarkie - které jsou oproti tržnímu vzorci pouhými „rysy" a nevytvářejí instituce určené jen pro jednu funkci. Symetrie není ničím více než sociologickým uspořádáním, které nedává vzniknout žádné jednotlivé instituci, ale pouze modeluje instituce už existující (ať jsou nějaký kmen nebo vesnice symetricky uspořádané nebo ne, nevyplývá z toho žádná zvláštní instituce). Centralizace, přestože často vytváří zvláštní instituce, nezahrnuje žádný motiv, který by vydělil výslednou instituci pro nějakou jednotlivou specifickou funkci (starosta vesnice nebo jiná ústřední autorita může
1 Srov. Poznámky ke zdrojům.
1 Hawtrey, G. R., The Economic Problém, 1925, str. 13. „Praktická aplikace principu individualismu zcela závisí na praxi směny." Hawtrey však chybuje v předpokladu, že existence trhů prostě jen vyplývá z praxe směny.
60
61
například zastávat řadu nerozlišitelných politických, vojenských, náboženských či ekonomických funkcí). A konečně ekonomická autar-kie je pouhým doprovodným rysem existující uzavřené skupiny.
Tržní vzorec je na druhé straně spojen s typickým motivem, s motivem výměny či směny, a je schopen vytvářet specifickou instituci, totiž trh. To je koneckonců příčinou, proč kontrola ekonomického sysrému prosrřednicrvím trhu má všeprostupující důsledky pro celou organizaci společnosti: to neznamená nic menšího, než že společnost funguje jako doplněk trhu. Místo aby ekonomika byla začleněna do sociálních vztahů, sociální vztahy jsou začleněny do ekonomického systému. Mimořádný význam tohoto ekonomického faktoru pro existenci společnosti předem vylučuje každý jiný výsledek. Jakmile je ekonomický systém organizován v oddělených institucích, založených na zvláštních motivech a propůjčujících zvláštní status, společnost je nutně utvářena tak, aby tomuto systému umožnila fungovat podle jeho zvláštních zákonů. To je smyslem známého tvrzení, že tržní ekonomika může fungovat jen v tržní společnosti.
Krok, v němž se mění izolované trhy v tržní ekonomiku a regulované trhy v seberegulující trh, je vskutku zásadní. Devatenácté století - ať už vítalo tento fakt jako vyvrcholení civilizace nebo ho odsuzovalo jako rakovinový růst - si naivně představovalo, že takový vývoj je přitozeným důsledkem rozšiřování trhů. Neuvědomovalo si, že vzájemné přizpůsobování trhů přecházejících v seberegulující systém úžasné moci nebylo výsledkem nějaké vnitřní tendence trhů k tomuto abnormálnímu růstu, ale je spíše důsledkem vysoce umělé stimulace udělené sociálnímu útvaru, aby se vypořádal se situací, která vznikla s příchodem neméně umělého fenoménu stroje. Nebyla rozpoznána omezená a neexpanzivní povaha tržního vzorce jako takového. Z moderních zkoumání však tento fakt vystupuje s přesvědčivou jasností.
„Trhy nejsou všude; jejich absence, i když ukazuje na určitou izolovanost a tendenci k odloučení, se nespojuje s žádným konkrétním vývojem, stejně jako nelze žádný konkrétní vývoj vyvozovat z jejich přítomnosti." Tato fádní věta z Thurnwaldovy Economics in Primitive Communities shrnuje podstatné výsledky moderního zkoumání tohoto předmětu. To, co řekl Thurnwald o trzích, opakuje jiný autor ve vztahu k penězům: „Pouhý fakt, že nějaký kmen užívá peníze, ho jen velmi málo ekonomicky odlišuje od jiných kmenů na podobné kulturní úrovni, které je nepoužívají." Stěží můžeme udělat něco víc než zdůraznit některé zřejmé důsledky vyplývající z těchto tvrzení.
Přítomnost či absence rrhů nebo peněz se ekonomického systému primitivní společnosti nutně nedotýká - to vyvrací mýtus devatenáctého století, že peníze jsou vynálezem, jehož objev nevyhnutelně transformuje společnost prostřednictvím vytvoření trhů, tlaku na urychlení dělby práce a uvolnění přirozeného lidského sklonu k výměně a směně. Ortodoxní ekonomická historie je koneckonců založena na nesmírně zveličené představě o významu trhů jako takových. Avšak jediným ekonomickým rysem, který může být správně vyvozován z jejich nepřítomnosti, je „určitá izolovanost" či snad „tendence k odloučení"; v tomto smyslu nemusí znamenat jejich přítomnost či absence v organizaci ekonomiky žádný rozdíl.
Důvody jsou prosté. Trhy nejsou institucemi fungujícími hlavně v rámci ekonomiky, ale bez ní. Jsou to místa setkání obchodu na dlouhé vzdálenosti. Místní trhy v pravém smyslu slova mají jen malé důsledky. Navíc ani vzdálené, ani místní trhy nejsou v podstatě konkurenční, a v důsledku toho existuje v obou případech jen malý tlak na vytvoření teritoriálního obchodu, tak zvaného vnitřního či národního trhu. Každé z těchto tvrzení naráží na nějaký axiomaticky zastávaný předpoklad klasických ekonomů, přesto však striktně vyplývají z faktů, kteté se objevily ve světle moderního výzkumu.
Logika této argumentace je skutečně téměř protikladná té, která stojí v základu klasické doktríny. Ortodoxní učení vychází z individuálního sklonu k obchodování; z něho odvozuje potřebu lokálních trhů, stejně jako dělbu práce; a nakonec dokazuje nezbytnost obchodu, případně mezinárodního obchodu, včetně obchodování na velké vzdálenosti. Ve světle našeho dnešního poznání bychom však měli pořadí argumentů téměř obrátit: skutečným výchozím bodem je dálkový obchod, výsledek geografické situovanosti zboží a „dělba práce" daná lokalitou. Dálkový obchod často zrodí trhy, instituci, která zahrnuje akty směny, a pokud se užívají peníze, akty koupě a prodeje, takže případně, ale v žádném případě nutně, nabízí některým jednorlivcům příležitost uspokojit svůj údajný sldon k obchodnímu vyjednávání a smlouvání.
Dominantním rysem této doktríny je, že původ obchodu vidí ve vnější sféře nesouvisející s vnitřní organizací ekonomiky: „Aplikace těchto principů zaznamenaných v loveckých společnostech při získávání zboží, které se nachází vně hranic určité oblasti, vede k určitým formám výměny, které pro nás později vypadají jako obchod."3 Při
3 Thurnwald, R. C, Economics in Primitive Communities, 1932, str. 147.
62
63
hledání původu obchodní směny by naším výchozím bodem mělo být získávání zboží z velkých vzdáleností, jako při lovu. „Dierové ze střední Austrálie pořádají každým rokem výpravu na jih, aby získali červený okr užívaný k malování těla... Jejich sousedé Jantruvuntové organizují podobné podniky, aby přinesli červený okr a pískovcové destičky pro drcení travních semen z 800 kilometrů vzdálených Flinders Hills. V obou případech může dojít k tomu, že požadované zboží je třeba vybojovat, pokud místní lidé kladou odpor, aby je odnesli." Tento druh získávání věcí či honby za bohatstvím má více společného s loupeží a pirátstvím než s tím, co jsme si zvykli považovat za obchod; v zásadě jde o jednostrannou záležitost. Ta se stává dvoustrannou, tj. „určitou formou směny", často jen prostřednictvím vydírání silou na místě nebo prostřednictvím vzájemných ujednání jako v obchodním oběhu kula, například při návštěvách stran z kmene Pangwe v západní Africe nebo u Kpellů, kde si náčelník monopolizuje zahraniční obchod tím, že má právo hostit všechny cizí návštěvníky. Pravda, takové návštěvy nejsou náhodnými, ale - řečeno našimi, nikoli jejich slovy - skutečnými obchodními výpravami; směna zboží je však vždy vedena pod záminkou vzájemné výměny darů a obvykle prostřednictvím oplacení návštěvy.
Dospěli jsme k závěru, že i když se lidská společenství podle všeho nikdy nezřekla vnějšího obchodu, takový obchod nutně nezahrnoval trhy. Vnější obchod byl původně svou povahou bližší dobrodružným výpravám, výzkumným cestám, lovu, pirátství a válce než směně. Mohl znamenat stejně tak mír jako dvoustrannost, a i když by znamenal obojí, byl obvykle organizován na principu reciprocity, nikoli na principu směny.
Přechod k mírové směně lze vysledovat ve dvou směrech. Kmenová výprava se mohla přizpůsobovat, jak bylo naznačeno výše, podmínkám, jež stanovovali lidé ovládající dané místo, kteří mohli očekávat nějakou prorislužbu ze strany cizinců. Tento typ vztahů, přestože nebyl zcela mírový, mohl přerůst v pravidelnou směnu - jednostranná doprava byla nahrazena dvoustrannou. Jiná linie vývoje jde ve směru „tichého obchodování", které probíhalo například v africké buši. Riziko střetu se minimalizovalo organizovaným příměřím a tento prvek míru, závazku a důvěry byl s patřičnou opatrností zaveden i do obchodu.
V pozdějším stadiu, jak je dobře známo, začaly v organizaci vnějšího obchodu převládat trhy. Avšak z ekonomického hlediska jsou vnější trhy zcela něčím jiným než trhy lokální a vnitřní. Liší se nejen svou velikostí, ale jsou to instituce odlišné svou funkcí a původem.
Vnější obchod je přenášením, jde v něm o nedostatek některých typů zboží v daném regionu. Příkladem je anglická vlna směňovaná za portugalské víno. Místní obchod je naopak omezen na zboží regionu, které se nedá přenášet, protože je příliš těžké, objemné nebo podléhající rychlé zkáze. Jak vnější, tak lokální obchod souvisejí s geografickou vzdáleností; jeden se omezuje na zboží, které ji nemůže překonat, druhý zase jen na zboží, které ji překonat může. Obchod tohoto typu je správné charakterizován jako doplňkový. Na tomto principu je založen lokální obchod mezi městem a vesnicí a zahraniční obchod mezi různými klimatickými zónami. Takový obchod ještě neznamená konkurenci, a kdyby ho konkurence hrozila dezorganizovat, nebylo by v její eliminaci nic protikladného. Na druhé sttaně oproti jak vnějšímu, tak lokálnímu obchodu je vnitřní obchod v zásadě konkurenční. Vedle doplňkových výměn zahrnuje velký počet výměn, v nichž se ve vzájemné konkurenci nabízí podobné zboží z různých zdrojů. Konkurence jako obecný princip obchodování se tak začíná přijímat až po ustavení vnitřního či národního trhu.
Tyto tři typy obchodu, které se ve svých ekonomických funkcích ostře odlišují, mají také odlišný původ. Zabývali jsme se již počátky vnějšího obchodu. Přirozenou cestou se z něj vyvíjely trhy všude tam, kde v transportu zboží nastávala přestávka, tedy u brodů, přístavů či ústí řek, nebo kde se setkávaly dvě trasy pravidelných pozemních výprav. Na místech, kde se zboží překládalo, vznikaly „přístavní" trhy.'í Jiným případem, kdy dálkový obchod vyprodukoval určitý typ trhu, byl krátký rozkvět slavných evropských trhů; ještě jiným příkladem jsou anglická tržní města. Ale zatímco tyto trhy a rržní města k rozčarování dogmatických evolucionistů opět náhle zanildy, přístavům bylo souzeno, aby v městském osídlování západní Evropy sehrály významnou roli. Avšak dokonce i tam, kde na místech vnějších trhů byla založena města, zůstávaly často místní trhy odděleny nejen vzhledem ke své funkci, ale také organizačně. Ani přístavy, ani tyto vnější trhy, ani tržní města u vzniku vnitřních či národních trhů nestály. Kde bychom tedy měli hledat jejich původ?
Zdálo by se přirozené předpokládat, že probíhají-li nějaké individuální akty směny, během času povedou k rozvoji místních trhů a že tyto trhy, jsou-li jednou zavedeny, právě tak přirozeně povedou k ustavení vnitřních či národních trhů. Ani jedno, ani druhé však není pravda.
4 Pirenne, H., Medieval Cities, 1925, str. 148 (pozn. 12).
64
65
Ve společnostech, kde převažují jiné principy ekonomického chování, individuální akry směny či výměny - jako holý fakt - zpravidla nemohou vést k ustavení trhů. Takové akty jsou běžné v téměř všech typech primitivní společnosti, ale jsou pokládány za náhodné, protože neposkytují to, co je pro život nezbytné. V rozsáhlých redistribučních systémech starověku byly akry směny, stejně jako místní trhy, zcela obvyklé, předsravovaly však jen jejich vedlejší rys. Totéž platí tam, kde se řídí pravidly reciprocity: akry směny jsou zde obvykle součástí dalekých vztahů předpokládajících plnění závazků a důvěru, což je situace, v níž bilaterální povaha transakcí ustupuje do pozadí. Ze všech věcí, které mají sociální dosah, se stávají limitující faktory: k výsledku transakce přispívají stejnou měrou obyčeje a právo, náboženství a magie, a omezují tak akty výměny vzhledem k osobám a objektům, času a příležitostem. Ten, kdo směňuje, zpravidla pouze vstupuje do už hotového typu transakce, v němž jsou předměty a jejich ekvivalentní množství pevně dány. V jazyce Tikopiů se takový tradiční ekvivalent jako součást reciproční výměny označuje výrazem utu? To, co se jevilo pro myšlení osmnáctého století základním rysem směny, totiž volun-taristický prvek vyjednávání a dohadování, který měl vyjadřovat předpokládaný motiv výměnného obchodu, má ve skutečných transakcích jen málo prostoru. A pokud takový motiv skutečně leží v základu této procedury, je mu jen zřídka dovoleno vystoupit na povrch.
Obvyklý způsob chování dává spíše vyniknout protikladným motivům. Dávající může jednoduše položit předmět na zem a ten, komu je určen, bude předstírat, že ho sebral jen náhodou, nebo to dokonce může nechat udělat někoho ze svých přisluhovačů. Nic by se víc nepříčilo schvalovanému chování než se pozorně dívat, jali to protější strana přijme. A máme-li všechny důvody věřit, že takový sofistikovaný postoj nevyplývá z opravdového nezájmu o materiální stránku transakce, musíme charakterizovat tuto etiketu směny jako něco, co se vyvinulo v protikladu k ní a bylo určeno k tomu, aby rozsah této materiální stránky omezilo.
Na základě dostupných důkazů by bylo skutečně unáhlené tvrdit, že lokální trhy se někdy vyvinuly z individuálních aktů směny. Ale ať je jejich původ jakkoli zahalen, lze říci alespoň tolik: od počátku byla tato instituce obklopena řadou bezpečnostních opatření, která měla chránit převažující ekonomickou organizaci společnosti před rušivým vlivem tržních praktik. Mír na trhu zajišťovaly rituály a obřady, které
5 Firch, R., Primitive Potynesian Economics, 1939, str. 347.
omezovaly jeho rozsah a zajišťovaly mu schopnost fungovat v rámci úzce vymezených hranic. Nejvýznamnější výsledek trhů - zrození měst a městské civilizace — byl výsledkem paradoxního vývoje. Město jako potomek trhu bylo nejen jeho ochráncem, ale raké prostředkem, který mu bránil expandovat na venkov a rušivě zasahovat do převažující ekonomické organizace společnosti. Nejlépe by snad tuto dvojí funkci měst, která trhy jak obklopovala a chránila, tak jim bránila v dalším rozvoji, vyjádřily dva významy slova „ohrazovat".
Jestliže směnu obklopovala tabu určená k tomu, aby chránila tento typ lidských vztahů před zneužitím náležitých funkcí ekonomické organizace, disciplína trhu byla ještě přísnější. Zde je příklad z oblasti kmene Caga: „Trh bylo nutno v určité dny pravidelně navštěvovat. Jestliže nějaká okolnost zabránila jeden nebo více dnů v otevření trhu, obchod nesměl pokračovat, dokud nebylo místo očištěno... Každé zranění, k němuž došlo na tržním místě a které znamenalo prolití krve, muselo být neprodleně odčiněno. Od tohoto okamžiku nesměla žádná žena opustit místo trhu a bylo zakázáno dotknout se jakéhokoli zboží; vše muselo být předtím, než se to odneslo a použilo k jídlu, očištěno. Nakonec musel být obětován kozel, ještě důkladnější a rozsáhlejší očisty bylo zapotřebí, když nějaká žena na tržním místě porodila dítě nebo potratila. V tomto případě bylo třeba obětovat zvíře dávající mléko. Navíc musela být obětní krví krávy očištěna i usedlost náčelníka. Pak byly postříkány, okrsek po okrsku, všechny ženy v zemi."'1 Taková a podobná pravidla šíření trhů nijak neusnadňovala.
Typický místní trh, na němž si hospodyňky obstarávaly některé ze svých každodenních potřeb a pěstitelé obilí a zeleniny, stejně jako místní řemeslníci nabízeli své zboží k prodeji, vykazuje udivující podobnost v čase í prostoru. Tento typ setkávání lidí je nejen příznačný pro všechny primitivní společnosti, ale zůstal nezměněn téměř až do poloviny osmnáctého století i v nejvyspělejších zemích západní Evropy, je doplňkem místního života a jen málo se liší tím, že je součástí kmenového života ve střední Africe, cite meroveovské Francie nebo skotské vesnice v době Adama Smithe. Platí to jak pro vesnici, tak pro město. Místní trhy jsou v zásadě sousedskými trhy, a přesrože byly důležitým prvkem života komunity, nikde nevykazovaly žádné známky toho, že by redukovaly převládající ekonomický systém na svůj model. Nikdy nebyly výchozím bodem vnitřního či národního obchodu.
0 Thumwald, R. C, op. cit., str. 162-164.
66
67
Vnitřní obchod v západní Evropě se ve skutečnosti vytvářel zásahem státu. Až do doby komerční revoluce bylo to, co nám může připadat jako národní obchod, nikoli obchodem národním, ale obecním. Hansa nebyla spolkem německých kupců; bylo to sdružení obchodujících oligarchů pocházejících z mnoha měst na pobřeží Severního a Baltského moře. Hansa zdaleka nechtěla „nacionalizovat" německý ekonomický život, ale naopak své vnitrozemské zázemí od obchodování odřízla. Obchodování v Antverpách či Hamburgu, Benátkách či Lyonu nebylo v žádném případě holandské, německé, italské nebo francouzské. Londýn nebyl výjimkou: byl stejně málo „anglický", jako byí Lübeck „německý". Obchodní mapa Evropy tohoto období správně zobrazovala jen města a venkov byl vyznačen bílými místy - pokud šlo o organizovaný obchod, nemusel vůbec existovat. Takzvané národy byly pouhými politickými jednotkami, jež ekonomicky sestávaly z bezpočtu velmi volně spojených větších či menších domácích hospodářství a nevýznamných lokálních trhů na vesnicích. Obchod byl omezen na organizované územní celky, které lokálně provozovaly jak sousedský, tak dálkový obchod - a to přísně odděleně, tak aby nemohly nerozlišeně proniknout na venkov.
Toto permanentní oddělování lokálního a vzdáleného obchodu v rámci městské organizace musí působit další problém evolucionis-tům, podle nichž tyto dvě věci snadno přerůstaly jedna v druhou. Přesto však tento zvláštní fakt představuje klíč k sociální historii městského života v západní Evropě. Přesvědčivě podporuje naše tvrzení ohledně původu trhů, které jsme logicky odvodili z podmínek primitivních ekonomik. Ostré rozlišování mezi místním obchodem a obchodováním se vzdálenými oblastmi se může zdát příliš rigidní, zvláště když nás dovádí k poněkud překvapivému závěru, že ani vzdálený, ani místní obchod nebyl u kolébky vnitřního obchodu moderní doby - což zjevně neponechává jinou alternativu, než se pro vysvětlení obrátit na deus ex machina státní intervence. Zanedlouho uvidíme, že nedávná zkoumání i v tomto ohledu podporují naše závěry. Uveďme ale nejprve stručný náčrt historie městské civilizace, jak byla utvářena zvláštním oddělováním místního a vzdáleného obchodování v rámci omezení středověkého města.
Toto oddělování bylo ve skutečnosti jádrem instituce středověkých městských center.7 Město bylo organizací měšťanů. Jen oni měli
7 Náš výklad se zde přidržuje známého díla H. Pirenneho,
občanská práva a celý systém spočíval na rozlišování mezi měšťany a neměšťany. Měšťany přirozeně nebyli ani rolníci z venkova, ani •kupci z jiných měst. Avšak zatímco vojenská nebo politická sféra vlivu města zahrnovala rolníky z okolí, ve vztahu k cizím kupcům se taková autorita nedala uplatnit. V důsledku toho se měšťané nacházeli ve zcela jiném postavení, pokud jde o místní obchod a obchodování se vzdálenými oblastmi.
Například regulace dodávek potravin zahrnovaly uplatnění takových metod, jako je vynucené zveřejnění transakcí a vyloučení prostředníků v zájmu kontroly obchodu a ochrany proti vysokým cenám. Takovéto regulace však byly účinné pouze ve vztahu k obchodu provozovanému mezi městem a jeho bezprostředním okolím. Co se týče obchodování se vzdálenými oblastmi, vypadala situace zcela jinak. Koření, mořské ryby nebo víno musely být dováženy zdaleka, a byly tak doménou zahraničních kupců a jejich kapitalistických velkoobchodních metod. Tento typ obchodování se vymykal lokální regulaci a jediné, co se dalo dělat, bylo vyloučit ho, jak jen to bylo možné, z místního trhu. K dosažení tohoto cíle sloužil naprostý zákaz, aby cizí kupci prodávali v malém. Čím více rostl objem kapitalistického velkoobchodu, tím přísněji bylo, pokud jde o dovoz, vynucováno jeho vyloučení z místních trhů.
V případě průmyslového zboží šlo oddělování místního a vzdáleného obchodování dokonce ještě hlouběji a byla jím dotčena celá organizace výroby pro export. Důvod spočívá v samotné povaze řemeslných cechů, v nichž se průmyslová produkce organizovala. Na místních trzích byla produkce regulována podle potřeb výrobců, což omezovalo výrobu na úroveň určitého počtu výrobků. Tento princip pochopitelně neplatil pro export, kde zájmy výrobců nekladly žádná omezení. V důsledku toho byíy místní trhy přísně regulovány, zatímco výrobu pro export řemeslnické korporace kontrolovaly jen formálně. Dominující exportní průmyslové odvětví té doby, výroba textilu, bylo ve skutečnosti organizované na kapitalistickém základě námezdní práce.
Stále přísnějším oddělováním místního obchodu od obchodu exportního reagoval městský život na hrozbu, že mobilní kapitál dez-integruje instituce města. Typické středověké město se nepokoušelo vyhnout se tomuto nebezpečí překlenutím propasti mezi kontrolovatelným místním trhem a vrtkavým obchodováním na dlouhé vzdálenosti, ale naopak, čelilo mu rovnou nejtvrdším prosazováním politiky vyloučení a ochrany toho, co představovalo rationale jeho existence.
68
69
V praxi to znamenalo, že města stavěla všemožné překážky proti vytvoření národního nebo vnitřního trhu, k němuž byli tlačeni kapitalističtí velkoobchodníci. Podporou principu nekonkurenčního místního obchodu a stejně tak nekonkurenčního obchodování se vzdálenými oblastmi provozovaného od města k městu brzdilo měšťanstvo všemi prostředky, které mělo k dispozici, pronikání venkova do oblasti obchodu a otevření nerozlišujícího obchodování mezi městy země. A právě tento vývoj pak donutil teritoriální stát, aby se stal prvořadým nástrojem „nacionalizace" trhu a tvůrcem vnitřního obchodního styku.
Tento merkantiiní systém byl v konečném důsledku odpovědný za řadu problémů. Politicky byl centralizovaný stát novým útvarem vyvolaným v život komerční revolucí, která posunula těžiště západního světa ze Středomoří k atlantickému pobřeží, a tak donutila zaostalé národy větších agrárních zemí, aby organizovaly komerční výrobu a obchod. Ve vnější politice se na pořad dne dostalo ustavení suverénní moci; v souladu s tím se metkantílističtí státníci věnovali mobilizaci všech zdrojů celého národního území pro mocenské cíle v zahraničních záležitostech. Nutným vedlejším produktem tohoto úsilí bylo ve vnitřní politice sjednocování zemí fragmentovaných feudálním a municipálním partikularismem. Ekonomicky byl nástrojem tohoto sjednocování kapitál, tj, soukromé zdroje dosažitelné ve formě nahromaděných peněz, tedy zvlášť vhodné pro rozvoj obchodu. Nakonec byla administrativní technika podpírající ekonomickou politiku ústřední vlády nahrazena tradičním samosprávným systémem, jen rozšířeným na větší území státu. Ve Francii, kde řemeslné cechy měly tendenci přerůst ve státní orgány, byl cechovní systém prosrě jen rozšířen na celé teritorium státu; v Anglii, kde úpadek opevněných mést tento systém osudově oslabil, byl venkov industrializován bez dohledu cechů. V obou zemích se obchod a komerční výroba rozšířily po celém národním teritoriu a staly se převládající formou ekonomické aktivity. V této situaci leží počátky vnitřní obchodní politiky merkantilismu.
Státní intervence, která osvobodila obchod od omezení privilegovaných měst, se nyní musela vypořádat se dvěma úzce spojenými nebezpečími, kterým tak úspěšně čelila města, totiž s monopolem a konkurencí. Už v té době se dobře chápalo, že konkurence musí nakonec vést k monopolu, a z monopolu šel ještě větší strach než později, protože se často týkal životních nezbytností, a tedy snadno přerůstal v přímé riziko pro společnost. Lék opět nabízela všeobjímající regulace
ekonomického života, jenže tentokrát nikoli jen na obecní úrovni, ale v nátodním rozsahu. Co se pro moderní myšlení může snadno jevit jako krátkozraké odbourávání konkurence, bylo ve skutečnosti za daných podmínek prostředkem ochrany fungování trhů. Každé dočasné proniknutí prodávajících či kupujících totiž nutně zničí rovnováhu a zhatí plány ptavidelným prodejcům nebo kupcům s tím výsledkem, že trh přestane fungovat. Dřívější dodavatelé přestanou nabízet své zboží, protože si nebudou jisti, zda dosáhne určité ceny, a opuštěný trh bez dostatečných dodávek se stane kořistí monopolistů. V menší míře hrozí totéž nebezpečí ze strany poptávky, kde prudký pokles může následovat monopol poptávky. Každý krok, který stát přijal, aby osvobodil trh od partikularisrických omezení, od cel a prohibicí, uváděl v nebezpečí organizovaný systém produkce a distribuce, který byl nyní ohrožován neregulovanou konkurencí a pronikáním vetřelců, kteří „wfoukli" trh, ale nenabízeli žádné záruky stálosti. Tak došlo k tomu, že i když nové národní trhy byly nevyhnutelně do jisté míry konkurenční, nepřevážil v nich nový prvek konkurence, ale tradiční rys regulace.8 Širokou základnou ekonomického systému zůstávala samozásobitelská domácí hospodářství rolníků pracujících pro svou obživu, která byla nyní integrována prostřednictvím formování vnitřního trhu do širší národní jednotky. Národní trh získal nyní mísro vedle lokálních a vzdálených trhů a částečně se s nimi překrýval. Zemědělství se stalo doplňkem vnitřní komerční výroby v systému relativně izolovaných trhů, které byly zcela slučitelné s principem samozásobitelství, které stále převažovalo na venkově.
Tím se uzavírá náš přehled historie trhů až do doby průmyslové revoluce. Daiší stadium lidské historie přineslo, jak víme, snahu ustavit jeden obtovský seberegulující trh. V merkantilismu, v této význačné politice západního národního státu, nebylo nic, co by předem ohlašovalo takovýto jedinečný vývoj. „Uvolňování" obchodu, které prováděl merkantilismus, pouze osvobozovalo obchod z partikularismu, ale současně rozšiřovalo škálu regulací. Ekonomický systém byl ponořen do obecných sociálních vztahů; trhy byly pouhým náhodným rysem institucionálního uspořádání kontrolovaného a regulovaného více než kdy předtím sociální autoritou.
8 Moncesquieu, L'Esprit des lois, 1748. „Angličané omezují kupce, ale je to ve prospěch obchodu."
70
71
_6_
SEBEREGULUJÍCÍ TRH A FIKTIVNÍ KOMODITY: PRÁCE, PŮDA A PENÍZE
Tento zběžný nástin vývoje ekonomického systému a trhů braných odděleně ukazuje, že nikdy před naší vlastní dobou nebyly trhy něčím více než doplňkem ekonomického života. Ekonomický systém byl zpravidla pohlcen systémem sociálním, a ať už byl převládající princip ekonomického chování jakýkoli, přítomnost tržního vzorce s ním byla slučitelná. Princip výměny či směny, který byl jeho základem, nejevil žádnou tendenci k rozšíření na úkor zbytku. Tam, kde byly trhy nej-rozvinutější, jako v merkantilním systému, prosperovaly pod kontrolou centralizované správy, která podporovala autarkii jak v domácím rolnickém hospodaření, tak pokud jde o národní život. Regulace a rr-hy se tak rozvíjely společně. Seberegulující trh byl něčím neznámým; vznik představy seberegulujícího trhu vlastně naprosto odporoval trendu vývoje. Mimořádné předpoklady, na nichž se zakládá tržní ekonomika, mohou být plně pochopeny jen ve světle těchto faktů.
Tržní ekonomika je ekonomický systém kontrolovaný, regulovaný a orientovaný jen sám sebou. Tento seberegulující mechanismus zavádí řád do výroby a distribuce zboží. Ekonomika tohoto typu je odvozena z očekávání, že lidé se chovají takovým způsobem, aby dosáhli maximálního peněžního zisku. Předpokládá trhy, na nichž se nabídka zboží (včetně služeb) dosažitelného za určitou cenu bude rovnat poptávce při této ceně. Předpokládá peníze, které v rukou svých vlastníků fungují jako kupní síla. Výrobu pak budou kontrolovat ceny, protože na nich závisí zisk těch, kdo řídí výrobu. Rovněž distribuce zboží bude záviset na cenách, neboť ceny se proměňují v příjmy a pomocí těchto příjmů je zboží produkováno a distribuováno mezi členy společnosti. Za těchto předpokladů zajišťují řád v produkci a distribuci zboží jen samotné ceny.
Seberegulace znamená, že veškerá produkce je určena pro prodej na trhu a že z těchto prodejů jsou odvozeny všechny příjmy. V souladu s tím existují trhy pro všechny prvky výroby, tedy nejen pro zboží (vždy včetně služeb), ale také pro práci, půdu a peníze, které
mají rovněž patřičnou cenu. Vedle ceny zboží mluvíme tedy o mzdě, rentě a úroku. Samotné tyto termíny naznačují, že ceny představují příjmy: úrok je cena za užívání peněz a představuje příjem těch, kdo jsou v takovém postavení, že je mohou poskytnout; renta je cena za užívání půdy a představuje příjem těch, kdo ji dodávají; mzda je cena za užívání pracovní síly a představuje příjem těch, kdo ji prodávají; a nakonec ceny zboží přispívají k příjmu těch, kdo prodávají své podnikatelské služby, tvoří tedy příjem zvaný zisk, který je ve skutečnosti rozdílem mezi dvěma soubory cen, rozdílem mezi cenou vyráběného zboží a náklady, tj. cenou zboží nutného k jeho výrobě. Jestliže jsou splněny tyto podmínky, všechny příjmy se odvozují od prodeje na trhu a budou právě tak stačit na to, aby skoupily všechno vyprodukované zboží.
Následující soubor předpokladů se týká státu a jeho politiky. Stát nesmí připustit, aby vytváření trhů něco brzdilo, aby příjmy vznikaly jinak než prostřednictvím prodeje. Nesmí zde být žádné zasahování do úpravy cen, které by měnilo tržní podmínky - ať už jde o ceny zboží, práce, půdy či peněz. Proto musí nejen existovat trhy pro všechny prvky výroby,1 ale nesmí být ani přijímána žádná opatření a podporována žádná politika, která by ovlivňovala fungování těchto trhů. Ani cena, ani nabídka, ani poptávka nesmí být fixovaná nebo regulovaná. Přípustná jsou jen taková politická opatření, která pomáhají zajistit seberegulaci trhu prostřednictvím vytváření podmínek, které umožní trhu, aby se stal jedinou organizační silou ekonomické sféry.
Abychom si plně uvědomili, co to znamená, vraťme se na okamžik k merkantilnímu systému a k jeho snaze rozvíjet národní trhy. Za feudalismu a cechovního systému byly půda a práce součástí samotné sociální organizace (a peníze se ještě zcela nerozvinuly jako hlavní prvek výroby). Půda, klíčový prvek feudálního řádu, byla základem vojenského, soudního, administrativního a politického systému. Její status a funkce byly určovány právními a zvykovými pravidly. Otázky, zda je její vlastnictví převoditelné, či nikoli, a jestliže ano, na koho a za jakých podmínek, co vlastnická práva obnášejí a k jakým účelům mají určité typy půdy sloužit, byly z otganizace koupě a prodeje odsunuty a nahrazeny zcela odlišnými institucionálními pravidly.
1 Henderson, H. D., Supply and Demand, 1922. Funkce těchto trhů je dvojí: rozdělování těchto faktorů mezi různá užití a organizování sil ovlivňujících agregátní nabídku těchto Faktorů.
72
73
Totéž platilo pro organizaci práce. V cechovním systému jako v každém jiném ekonomickém systému v předchozí historii byly motivy a okolnosti produktivních aktivit vtěleny do obecné sociální organizace. Vztahy mistra, tovaryše a učně, podmínky řemesla, počet učňů i mzdy pracovníků byly veskrze regulovány zvykovými, cechovními a městskými pravidly. Merkanrilní systém pouze sjednotil tyto podmínky buď zákonem jako v Anglii, nebo prostřednictvím „nacionalizace" cechů jako ve Francii. U půdy byl její feudální status zrušen jen potud, pokud byla spojená s provinciálními privilegii; co se ostatního týče, zůstávala půda v Anglii i Francii extra commercium. Ve Francii do doby revoluce v roce 1789 zůstávalo vlastnictví půdy zdrojem sociálních privilegií, a v Anglii byly dokonce ještě i potom obecné zákony o půdě v zásadě středověké. Merkantilismus, přes všechny své tendence ke kometcializaci, nikdy neútočil na záruky, které chránily tyto dva základní prvky výroby - práci a půdu - před tím, aby se z nich sraly předměty obchodu. V Anglii odsunula práci z nebezpečné zóny komerce „nacionalizace" pracovní legislativy pro-střednicrvím Řemeslnického zákona (1563) a Chudinského zákona (1601) a protiohrazovad politika Tudorovců a prvních Stuartoven byla důsledným výrazem odporu proti principu ziskového využití půdního vlastnictví.
Merkantilismus, přestože důrazně trval na komercializaci jako národní politice, pojímal trhy způsobem přesně opačným k tržní ekonomice, což je nejlépe vidět na obrovském rozsahu srátních inrervencí do výroby. V této věci neexistoval žádný rozdíl mezi merkantilisty a feudály, mezi plánovači koruny a hluboce zakořeněnými zájmy, mezi centralizujícími byrokrat}' a konzervativními partikularisty. Neshodovali se jen na metodách regulace: cechy, města a provincie se odvolávaly na sílu zvyku a tradice, kdežto nová státní autorita dávala přednost zákonům a nařízením. U všech byl ale stejný odpor k představě komercializace práce a půdy - předpokladu tržní ekonomiky. Ve Francii byly řemeslné cechy a feudální privilegia zrušeny až v roce 1790, anglický Řemeslnický zákon pozbyl platnost až v letech 1813-1814 a alžbětinský Chudinský zákon přetrval do roku 1834. O ustaveni volného pracovního trhu se v žádné zemi před posledním desetiletím osmnáctého století ani: neuvažovalo a představa seberegulujícího ekonomického života byla zcela mimo obzor té doby. Merkantilisté se zajímali o rozvoj zdrojů země, včetně plné zaměstnaností, prostřednictvím obchodu a komerční výroby, ale tradiční organizaci půdy a práce po-
kládali za samozřejmost. V tomto ohledu byli stejně vzdáleni moderním koncepcím jako v oblasri politiky, kde jejich víra v absolutní moc osvíceného despoty nebyla ani v náznaku narušena nějakou představou demokracie. A stejně jako přechod k demokratickému systému a zastupitelské politice znamenal naprostý obrat trendu té doby, proměna regulovaných trhů v seberegulující systém ke konci osmnáctého století představovala úplnou transformaci sociální struktury.
Seberegulující trh nevyžaduje nic menšího než institucionální rozdělení společnosti na ekonomickou a politickou sféru. Tato dichotomie je z pohledu společnosti jako celku koneckonců jen jiným vyjádření existence seberegulujícího trhu. Dalo by se tvrdit, že rozdělení na dvě sféry se vyskytovalo v každém typu společnosti ve všech dobách. Takový úsudek je však založen na omylu. Pravda, žádná společnost nemůže existovat bez určitého systému, ktetý vnáší řád do výroby a distribuce statků, Z toho však nevyplývá existence oddělených ekonomických institucí. Notmálné je ekonomický řád pouhou funkcí řádu sociálního, v němž je obsažen. Ani kmenová, ani feudální, ani merkantilní společnost neměla, jak jsme viděli, oddělený ekonomický systém. Společnost devatenáctého století, v níž byla ekonomická aktivita izolována a byl jí přisouzen zvláštní motiv, byla vlastně jedinou odchylkou.
Takový institucionální model nemůže fungovat, pokud se společnost nějak nepodřídí jeho požadavkům. Tížní ekonomika může existovat jen v tržní společnosti. K tomuto závěru jsme dospěli na základě analýzy rržního vzorce. Nyní můžeme upřesnit důvody pro toto tvrzení. Tržní ekonomika musí zahrnovat všechny prvky výroby, včetně práce, půdy a peněz. (Tento posledně uvedený prvek je v tržní ekonomice rovněž základním prvkem výroby a jeho proniknutí do ttžního mechanismu má, jak uvidíme, dalekosáhlé institucionální důsledky.) Práce a půda však nejsou nic jiného než samotní lidé, z nichž se každá společnost skládá, a přírodní prostředí, v němž existují. Jejich začlenění do ttžního mechanismu znamená podřízení samotné podstaty společnosti zákonům trhu.
Nyní jsme se dostali do bodu, kdy můžeme rozvinout institucionální povahu ttžní ekonomiky a z ní vyplývající nebezpečí pro společnost, která jí má, konkrétněji. Nejprve popíšeme metody, které umožňují tržnímu mechanismu kontrolovat a řídit skutečné prvky výroby. Potom se pokusíme odhadnout účinky tohoto mechanismu na společnost, která je podřízena jeho fungování.
74
75
Jak si mechanismus trhu přizpůsobuje různé prvky výroby, lze pochopit s pomocí pojmu zboží. Zboží zde empiricky definujeme jako předměty vyráběné k prodeji na trhu. Trhy budeme zase empiricky definovat jako aktuální kontakty mezi nakupujícími a prodávajícími. Každý prvek výroby se pak pokládá za určený k prodeji tehdy a jen tehdy, bude-li podřízen mechanismu nabídky a poptávky, které intera-gují prostřednictvím ceny. V praxi to znamená, že musí existovat trhy pro každý prvek výroby, že na těchto trzích je každý z těchto prvků zařazen do skupiny nabídky nebo poptávky a že každý z těchto prvků má cenu, která poptávku a nabídku ovlivňuje a zpětně na ně reaguje. Tyto trhy - a je jich bezpočet - jsou propojeny a vytvářejí jeden velký trh.2
Zásadní problém je v tom, že práce, půda a peníze jsou základními prvky výroby a že rovněž musí být zprostředkovány trhy. Tyto trhy ve skutečnosti představují absolutně nezbytnou součást ekonomického systému. Avšak práce, půda a peníze samozřejmě nejsou zbožím; postulát, že cokoli, co je kupováno a prodáváno, musí být vyrobeno k prodeji, je ve vztahu k nim očividně nepravdivý. Jinými slovy, podle empirické definice zboží nejsou zbožím. Práce je jen jiné jméno pro lidskou aktivitu, pojící se k samotnému životu, který není žit na prodej, ale ze zcela jiných důvodů, a tuto aktivitu nelze od zbytku života oddělit, skladovat a mobilizovat. Půda je pouze jiné jméno pro přírodu, kterou člověk nevyrobil. A konečně skutečné peníze jsou pouhou známkou kupní síly, kterou zpravidla vůbec nelze vyrobit, ale vzniká prostřednictvím bankovního mechanismu nebo státních financí. Žádná z těchto věcí se nevyrábí na prodej. Charakteristika ptáče, půdy a peněz jako zboží je zcela fiktivní.
Skutečné trhy práce, půdy a peněz nicméně pomocí této fikce fungují.3 Práce, půda a peníze se na trhu kupují a prodávají, jejich nabídka a poptávka má reálné hodnoty a každé politické opatření, které by omezovalo utváření takových trhů, by fakticky ohrozilo seberegu-laci celého systému. Zbožní fikce tak poskytuje bytostný organizační princip ve vztahu k celé společnosti, dotýkající se téměř všech jejích institucí těmi nejrozmanitějŠími způsoby, totiž princip, podle něhož
2 Hawtrey, G. R., op. cit. Hawtrey vidí jeho funkci v tom, že dělá „relativní tržní hodnoty všech komodit vzájemně konzistentními".
3 Marxovo tvrzení o fetíšoyé povaze hodnoty zboží odkazuje k směnné hodnotě opravdových komodit a nemá nic společného s fiktivními komoditami, o nichž se pojednává v textu.
není přípustné žádné zřízení nebo chování, které by mohlo bránit aktuálnímu fungování tržního mechanismu ve shodě s touto zbožní fikcí.
Takový požadavek ve vztahu k práci, půdě a penězům je však neudržitelný. Dovolit tržnímu mechanismu, aby byl jediným režisérem lidských osudů a jejich přirozeného prostředí, a vlastně i množství a používání kupní síly, by vyústilo ve zničení společnosti. Údajné zboží „pracovní síla" nelze přemisťovat, bez rozdílu užívat jako jiné, či dokonce ponechat naprosto nevyužité, aniž by se to dotýkalo také jedince, který je shodou okolností nositelem tohoto zvláštního zboží.
V nakládání s lidskou pracovní silou bude systém mimochodem disponovat také fyzickou, psychickou a morální entitou „člověk", připojenou k tomuto označení. Lidé, připtaveni o ochranná křídla kulturních institucí, budou ničeni účinky sociálního tlaku; budou umírat jako oběti hluboké sociální dezorganizace na nemorálnost, zvrhlost, zločin a sttádání. Příroda bude redukována na své prvky, okolí lidských sídel a krajina zamořeny, řeky znečištěny, vojenská bezpečnost ohrožena, schopnost produkovat potraviny a suroviny zničena. Nakonec bude tržní otganizace kupní síly opakovaně likvidovat podnikání, neboť doby nedostatku a nadbytku peněz se projeví ve výrobě stejně katastrofálně jako záplavy a sucha v primitivních společnostech. Tfhy práce, půdy a peněz nepochybně jsou základem tržní ekonomiky. Avšak žádná společnost nemůže ustát účinky takového systému čistých fikcí ani tu nejkratší dobu, pokud její lidská a přírodní podstata, stejně jako její podnikatelské organizace nebudou chráněny proti pustošení tohoto satanského mlýna.
Mimořádná umělost tržní ekonomiky spočívá ve skutečnosti, že sám výrobní proces je zde organizován ve formě koupě a prodeje.'
V komerční společnosti není jiný způsob organizování výroby pro trh možný. Průmyslová výroba pro export byla v pozdním středověku organizována bohatými měšťany a prováděna pod jejich přímým dohledem v domovském městě. Později, v merkantilní společnosti, organizovali produkci, která už nebyla omezená na města, kupci. Byla to doba „vynášení před dveře", kdy kapitalističtí kupci zásobovali domácký ptůmysl surovinami a kontrolovali proces výroby jako čistě komerční podnikání. Tehdy byla průmyslová produkce pevně a ve velkém rozsahu podřízena organizačnímu vedení těchto kupců. Znali trh, objem i kvalitu poptávky; a mohli se zaručit také za dodávky
1 Cunningham, W., „Economic Change", Cambridge Modem History, díl 1.
76
77
domáckému průmyslu, které mimochodem sestávaly pouze z vlny, barviva a někdy tkalcovských stavů či pletacích rámů. Když dodavatel selhal, byl nejhůře postižen chalupník, protože jeho zaměstnání nějakou dobu stálo. Nebyla však zasažena žádná drahá továrna a kupec, který odpovídal za výrobu, si na svá bedra nebral žádné vážné riziko. Tento systém po století sílil a rozšiřoval se, dokud v nějaké zemi, jako v Anglii její hlavní národní produkce, vlněný průmysl, nepokryl velké oblasti, kde výrobu organizovali obchodníci. Ti nakupovali a prodávali a přitom se starali o výrobu - žádný zvláštní motiv se nevyžadoval. Výroba zboží nezahrnovala ani reciproční postoje vzájemné pomoci, ani zájem souseda o potřeby těch, kteří byli ponecháni sami sobé, ani řemeslníkovu htdost na provozování svého řemesla, ani uspokojení z veřejného ocenění - nic než čistý motiv zisku, který byl rak přirozený pro lidi, jejichž profesí bylo nakupovat a prodávat. Ke konci osmnáctého století byla už průmyslová produkce v západní Evropě pouhým doplňkem obchodu.
Dokud byl stroj nenákladným a nespecifickým nástrojem, na této situaci se nic neměnilo. Pouhý fakt, že chalupník mohl produkovat větší množství zboží než dříve za tutéž dobu, ho mohl přimět k tomu, aby využil stroj ke zvýšení svých příjmů, ale to samo o sobě nemuselo mít vliv na organizaci výroby. To, zda levné strojové vybavení vlastnil pracovník nebo obchodník, se odráželo v rozdílném vzájemném sociálním posravení těchto stran a téměř jistě to znamenalo rozdíl ve výdělku pracovníka, který byl na tom lépe, pokud takové prostředky vlastnil; avšak obchodníka nic nenutilo, aby se stal průmyslovým kapitalismu nebo aby se omezil jen na půjčování peněz takovým lidem. Odbyt zboží vázl jen zřídka; větší potíže průběžně nastávaly na straně dodávek surovin, kreré někdy nevyhnutelně bývaly přerušeny. Ale i v těchto případech ztráta obchodníka, který vlastnil stroje, nebyla podstatná. Vztah obchodníka k produkci naprosto nezměnil příchod strojů jako takových, ale až vynález promyšleného, komplikovaného a specifického strojového vybavení a továrny. Ačkoli novou výrobní organizaci zaváděli obchodníci - což je fakt, který determinoval celý průběh transformace užívání komplikovaného strojového vybavení a továrny znamenalo rozvoj továrního systému, a tím i rozhodující posun v relativní důležitosti obchodu a průmyslu ve prospěch druhé sféry. Průmyslová produkce přestala být doplňkem obchodu organizovaného obchodníkem prostřednictvím nabídek ke koupi a prodeji; zahrnovala nyní dlouhodobé investování s odpovídajícím rizikem.
Pokud nebylo rozumně zajištěno pokračování výroby, bylo toto riziko neúnosné.
Čím složitější se průmyslová výroba stávala, tím více prvků dodávaných vstupů se muselo zajišťovat. Tri z nich měly samozřejmě mimořádný význam: práce, půda a peníze. V komerční společnosti se daly jejich dodávky zajistit jen jedním způsobem: musely být dostupné pro koupi. Byly proto organizovány k prodeji na tthu - jinými slovy, staly se zbožím. Rozšíření tržního mechanismu na tyto prvky - práci, půdu a peníze - bylo nevyhnutelným důsledkem zavedení továrního systému do komerční společnosti. Tyto prvky průmyslu musely být na prodej.
To bylo totožné s požadavkem tržního systému. Víme už, že v takovémto systému jsou zajištěny zisky jen tehdy, zabezpečuj t—II sebere-gulaci vzájemně závislé konkurenční trhy. Jakmile se vývoj továrního systému stal součástí procesu koupě a prodeje, práce, půda a peníze musely být přeměněny na zboží, aby se výroba vůbec udržela v chodu. Nemohly být samozřejmě přeměněny ve skutečné zboží, stejně jako nemohly být produkovány k ptodeji na trhu. A tak se fikce, že takto produkovány jsou, stala organizujícím principem společnosti. Z těchto tří faktorů se jeden vyděluje: práce je technickým termínem užívaným pro lidi, pokud nejsou zaměstnavateli, ale zaměstnanci. Vyplývá z toho, že od nynějška se bude organizace práce měnit souběžně s organizací tržního systému. A protože organizace práce je jen jiný výraz pro formy života obyčejných lidí, znamená to, že vývoj tržního systému bude provázen změnami v organizaci společnosti jako takové. Lidská společnost se tak v každém ohledu stane doplňkem ekonomického systému.
Připomeňme si naši paralelu mezi ničivými účinky ohrazováni v anglické historii a sociální katastrofou, která následovala po průmyslové revoluci. Zlepšení, řekneme, se zpravidla dosahuje za cenu sociální dezorganizace. Pokud je míra této dezorganizace příliš velká, společnost musí v tomto procesu podlehnout. Tudorova a první Stuartovci zachtánili Anglii před osudem Španělska tím, že regulovali směr změny tak, aby se stala snesitelnou a její účinky mohly být odvedeny méně destruktivními cestami. Nic však nezachránilo obyčejné lidi v Anglii od dopadů průmyslové revoluce. Lidskou mysl uchvátila slepá víta ve spontánní pokrok a i ti nejosvícenější lidé prosazovali se sektárskym fanatismem neomezovanou a neregulovanou změnu ve společnosti. Účinky na život národa byly tak hrozné, že se vymykají popisu. Lidská
78
79
společnost by byla zničena, nebýt ochranných protipohybů, které tlumily působení tohoto sebedestruktivního mechanismu.
Sociální historie devatenáctého století tak byla výsledkem dvojího pohybu: rozšiřování tržní organizace ve vztahu k opravdovému zboží bylo doprovázeno jejím omezováním vzhledem ke zboží fiktivnímu. Zatímco se na jedné straně trhy rozlévaly po celém povrchu zeměkoule a množsrví zboží, jež do sebe vtahovaly, rostlo do neuvěřitelných rozměrů, na straně druhé se síť politických opatření integrovala do mocných institucí, jejichž úkolem bylo brzdit působení trhu ve vztahu k práci, půdě a penězům. Zatímco organizace světových trhů zboží, kapitálu a měn pod egidou zlatého standardu dodávala tržnímu mechanismu bezprecedentní hybnost, sílilo hluboko pod povrchem probíhající hnutí, které mělo zabránit zhoubným účinkům trhem kontrolované ekonomiky. Společnost chránila sama sebe před nebezpečími, jež jsou bytostnou součástí seberegulujícího tržního systému, což byl jeden z nejvýznačnějších rysů hisrorie této doby.
_7__
SPEENHAMLAND 1795
Společnost osmnáctého století se nevědomky bránila každému pokusu učinit z ní pouhý přívěsek trhu. Není myslitelná žádná tržní ekonomika, která by neměla trh práce; ale ustavit takovýto trh, zvláště v anglické vesnické civilizaci, neznamenalo nic menšího než zničení tradičního přediva společnosti. Během nej aktivnějšího období průmyslové revoluce v letech 1795-1834 se Anglie bránila vytvořeni trhu práce prostřednictvím Speenhamlandského zákona.
Trh práce byl vlastně posledním z trhů, které bylo třeba zorganizovat v novém institucionálním systému, a tento konečný krok bylo možno učinit, pouze když tržní ekonomika byla už nastartována a když absence pracovního trhu přinášela větší zlo, a to i pro obyčejné lidi, než pohromy, které doprovázely jeho zavedení. Nakonec volný pracovní trh, navzdory nehumánním metodám použitým při jeho vytváření, dokázal přinést finanční výhody všem zúčastněným.
Přesto se až v tomto bodě objevuje zásadní problém. Ekonomické: výhody volného pracovního trhu se nemohly vyrovnat sociální destrukci, kterou způsobil. Musela se zavést regulace nového typu, která by práci pouze pro tuto dobu opět chránila před působením samotného tržního mechanismu. Ačkoli nové ochranné instituce, jako byly odbory a pracovní právo, byly přizpůsobeny, jak jen to bylo možné, požadavkům ekonomického mechanismu, rušivě zasahovaly do jeho seberegulace a nakonec celý systém zničily.
V široké logice tohoto vývoje zaujímá strategické místo Speen-hamlandský zákon.
V Anglii se jak půda, tak peníze mobilizovaly dříve než práce. Ta byla chráněna před vytvářením národního trhu striktními právními restrikcemi, pokud jde o její fyzickou mobilitu, a pracovník byl prakticky připoután ke své farnosti. Zákon o usídlení z roku 1662, který stanovil zásady takzvaného farního vazalství, byl zrušen až v roce 1795. Tento krok by umožnil zřídit národní pracovní trh, nebýt toho, že ve stejném roce byl zaveden Speenhamlandský zákon, tedy „přídělový
80
81
systém". Zámětem tohoto zákona byl opak; smeroval k mocnému posílení konstrukce paternalistického systému pracovních organizací zděděného od Tudorovců a Stuartovců. Smírčí soudci z Berkshire, kteří se 6. května 1795, v době velké bídy, setkali v právnické koleji Pelikán Inn v Speenhamlandu poblíž Newbury, se rozhodli, že by měla být vyplácena peněžní podpora ke mzdám v rozsahu závislém na ceně chleba, aby byl chudým zajištěn minimální příjem bez ohledu na jejích výdělky. Známé doporučení těchto soudců zní: „Když bochník chleba určité kvality v objemu galonu bude stát 1 šilink, pak každá chudá a ve výrobě zaměstnaná osoba by měla mít na svou obživu částku 3 šilinky týdně, ať už si ji obstará prací svou a své rodiny nebojí dostane jako příspěvek z chudinské daně, a pro obživu své ženy a každého dalšího člena rodiny částku 1 šilink, 6 pencí; když galonový bochník bude stát 1/6, pak 4 šilinky týdně plus 1/10; na každou penci, o kterou vzroste cena chleba nad 1 šilink, by měl mít 3 pence pro sebe a 1 penci pro ostatní." Čísla v různých hrabstvích poněkud kolísají, ale ve většině případů byla speenhamlandská škála přijata. Představovala nouzové opatření a byla zavedena neformálně. Ačkoli se o ní hovoří jako o zákoně, sama tato skála nebyla nikdy uzákoněna. Přesto se velmi brzy stala zákonem pro většinu zemědělských oblastí, a později dokonce i v řadě průmyslových okrsků. Ve skutečnosti nezaváděla jinou sociální a ekonomickou inovaci než „právo na život", a dokud nebyla v roce 1834 zrušena, účinně bránila ustavení konkurenčního pracovního trhu. O dva roky dříve si prosadila cestu k moci střední třída, částečně proto, aby tuto překážku nové kapitalistické ekonomiky odstranila. Ve skutečnosti není nic jasnější než to, že mzdový systém imperativně požadoval zrušení tohoto „práva na život", jak bylo prohlášeno v Speenhamlandu - v novém režimu ekonomického člověka by nikdo nepracoval za mzdu, kdyby mohl stejně tak žít, i kdyby nedělal nic.
Jiný rys protichůdnosti speenhamlandská metody byl většině autorů devatenáctého století už méně zřejmý, totiž že mzdový systém musel být univerzální také v zájmu těch, kdo mzdu pobírali, i kdyby to znamenalo, že budou zbaveni právního nároku na podporu. „Právo na život" se ukázalo jako smrtící past.
Tento paradox je pouze zdánlivý. Údajně měl Speenhamlandský zákon znamenat, že Chudinský zákon bude prováděn velkoryse - ve skutečnosti se obrátil proti svému původnímu záměru. Alžbětinský zákon nutil chudé pracovat za jakoukoli mzdu, kterou mohli dostat, a jen ti, kdo nesehnali žádnou práci, měli nárok na podporu. Jeho
záměrem nebylo přispívat ke mzdám a ani se to nedělalo. Podle Speen-hamlandského zákona byl člověk podporován, i když byl zaměstnán, pokud jeho mzda byla menší než rodinný příjem, který mu zaručovala zákonná škála. Z tohoto důvodu neměl žádný pracovník žádný materiální zájem, aby uspokojil svého zaměstnavatele — jeho příjem byl stejný, ať už si vydělal jakoukoli mzdu. Výjimku představovaly pouze standardní mzdy, tj. mzdy aktuálně vyplácené a přesahující škálu, což byla okolnost, která na venkově zdaleka nebyla pravidlem, protože zaměstnavatel získal pracovní sílu téměř za jakoukoli mzdu. Ať už platil jakkoli málo, podpora z chudinské daně pozvedla pracovníkův příjem na škálu. Během několika let produktivita práce začala klesat k produktivitě žebráků, což poskytovalo zaměstnavatelům další důvod, aby nezvyšovali mzdy nad škálu. Jakmile intenzita práce a pečlivost a efektivita, s nimiž se vykonávala, klesla na konečnou spodní úroveň, práce se srala nerozlišitelnou od „lelkování" či předstírání práce prováděné jen na oko. Přestože v principu se práce stále vynucovala, v praxi se chudinská podpora všeobecně rozšířila. Rovněž vynucené zaměstnání chovanců chudobinců si nyní stěží zasluhovalo název práce. To se rovnalo opuštění tudorovské legislarivy ve prospěch nikoli menšího, ale většího paternalismu. Rozsah chudinské podpory a zavedení příspěvku ke mzdě prostřednictvím zvláštních dávek pro ženu a děti s tím, žé se každá položka zvyšovala či snižovala s cenou chleba, společně znamenaly ve vztahu k práci dramatické prohloubení stejného regulativního principu, který byl rychle odbouráván ve vztahu k výrobě jako celku.
Žádné opatření nebylo nikdy tak všeobecně populární.1 Rodiče už nemuseli pečovat o své děti a děti už nebyly závislé na rodičích; zaměstnavatelé mohli snižovat mzdy, jak chtěli, a pracovníci byli zabezpečeni před hladem, at už byli pilní nebo lajdáčtí; humanitáři aplaudovali tomuto opatření jako aktu milostdenství, ne-li spravedlnosti, a sobecky se radostně utěšovali myšlenkou, že i když nebylo velkorysé, přinejmenším bylo soucitné; a dokonce plátci chudinské daně si jen pozvolna uvědomovali, co se stane s touto daní v systému, který proklamuje „právo na život", ať už si člověk na živobytí vydělává či nikoli.
Výsledky tohoto systému byly v dlouhodobějším horizontu hrozné. Ačkoli zabralo nějaký čas, než sebeúcta řadového člověka klesla k tak nízkému bodu, že dal přednost chudinské podpoře před mzdou, jeho mzda, ktetá byla nahrazována z veřejných fondů, musela být nakonec
1 Meredith, H. O., Outlines of the Economic History of England, i 908.
82
83
bezedná a donutit ho k závislosti na dávkách. Krok za krokem byli lidé na venkově zbídačováni; průpověď „jednou na podpoře, vždycky na podpoře" konstatovala pravdu. Avšak kvůli zdlouhavým účinkům tohoto přídavkového systému bylo nemožné vysvětlit lidskou a sociální degradaci v raném kapitalismu.
Epizoda se Speenhamlandským zákonem odhalila lidem vůdčí země tohoto století skutečnou povahu sociálního dobrodružství, do něhož byli vtaženi. Ani vládci, ani ovládaní nikdy nezapomněli na vystřízlivění z této iluze. Jsou-li Reformní zákon z roku 1832 a Dodatek k Chudinskému zákonu z roku 1834 obecně pokládány za startovní bod moderního kapitalismu, je to proto, že ukončily vládu benevolentních pozemkových statkářů a jejich systému dávek. Snaha vytvořit kapitalistický řád bez trhu práce katastrofálně selhala. Zákony vládnoucí tomuto řádu trvaly na svém a projevily svůj radikální antagonismus k principu paternalismu. Přísnost těchto zákonů se stala zjevnou a jejich porušování krutě postihlo ty, kdo jich nebyli poslušní.
Ve společnosti Speenhamiandského zákona se svářily dva protikladné vlivy. Jeden pramenil z paternalismu a ochrany práce před nebezpečími tržního systému, druhý organizoval prvky výroby, včetně půdy, do tržního systému, a tak připravoval běžné lidi o jejich dřívější status a nutil je získávat živobytí prostřednictvím nabídky práce k prodeji, přestože zároveň byla jejich práce zbavena tržní hodnoty. Začala se vytvářet nová třída zaměstnavatelů, ale nekonstítuovala se žádná odpovídající třída zaměstnanců. Nová obrovská vlna ohrazování mobilizovala půdu a vytvářela vesnický proletariát, ale „špatné provádění Chudinského zákona" mu znemožňovalo získávat obživu svou prací. Není divu, že současníci konsternování zjevným protikladem téměř zázračného růstu produkce, který doprovázelo téměř masové strádání. Kolem roku 1834 panovalo všeobecné přesvědčení - přesvědčení vášnivě zastávané mnoha přemýšlivými lidmi -, že cokoli by bylo lepší než pokračování Speenhamiandského zákona. Ať už by se třeba musely rozbít stroje, jak se o to pokoušeli luddité, nebo by byl utvořen regulérní pracovní trh. Tak bylo lidstvo tlačeno na stezky utopického experimentu.
Není zde místo pro: široký výklad ekonomického pozadí Speen-hamlandu; k tomu bude příležitost později. Při zběžném pohledu by „právo na život" mělo námezdní práci úplně zastavit. Standardní mzdy by měly postupné klesnout k nule a skutečné vyplácení mezd by se mělo zcela ponechat na farnosti, což by odhalilo absurdnost celého
zřízení. Byla to však v podstatě ještě předkapitalistická doba, v níž běžní lidé stále ještě uvažovali ttadičně a jejich chování zdaleka nebylo řízeno jen peněžními motivy. Velká většina venkovského lidu patřila k nájemcům či vlastníkům nebo živnostníkům, kteří upřednostňovali jakýkoli druh existence před statusem chudáka, i kdyby takový status nebyl záměrně obtížen mrzutým a potupným znamením neschopnosti, jak tomu postupem doby bylo. Kdyby pracovníci mohli podporu svých zájmů volně kombinovat, systém dávek mohl samozřejmě mít na standardní mzdy účinek opačný: pro činnost odborových svazů by byla podpora v nezaměstnanosti vyplývající z tak liberálního provádění Chudinského zákona významnou pomocí. To je pravděpodobně jedním z důvodů nespravedlivého Antikombinačního zákona z let 1799-1800, který by byl jinak stěží vysvětlitelný, protože jak soudci z Berkshire, tak členové Parlamentu se jako celek zajímali o ekonomické podmínky chudých a po roce 1797 politické nepokoje ustupovaly. Ve skutečnosti lze tvrdit, že paternalistická intervence Speenhamiandského zákona vyvolala Antikombinační zákon, další intervenci, bez níž by však Speenhamland mohl mít ten dopad, že by se mzdy zvyšovaly, místo aby klesaly, jak se to ve skutečnosti stalo. Ve spojení s Antikom-binačním zákonem, který nebyl odvolán po další čtvrtinu století, vedl Speenhamland k paradoxnímu výsledku, že finančně realizované „právo na život" nakonec zruinovalo lidi, které mělo údajně zachránit.
Pro pozdější genetace nemohlo být nic jasnějšího než vzájemná neslučitelnost institucí, jako je mzdový systém a „právo na život", nebo řečeno jinými slovy, že kapitalistický řád nemůže fungovat, pokud jsou mzdy hrazeny z veřejných fondů. Ale současníci nechápali řád, pro který připravovali cestu. Do vědomí společnosti pronikla nutnost zrušení nepodmíněného práva chudých na podporu teprve tehdy, když si to vyžádalo těžké zhoršení produktivní schopnosti mas - což byla skutečná národní katastrofa, která brzdila pokrok strojové civilizace. Komplikované ekonomické důsledky Speenhamlandu přesahovaly chápání i těch nejodbomějších pozorovatelů té doby; ale ze situace vyplýval jen o to naléhavější závěr, že podpora mezd musí být inherentně škodlivá, protože zázračně zraňuje i ty, kdo ji dostávají.
Pasti tržního systému nebyly hned zřejmé. Abychom si je jasně uvědomili, musíme rozlišit mezi různými výkyvy osudu, jimž byli v Anglii vystaveni lidé od příchodu sttojů: zaprvé, speenhamlandské období v letech 1795-1834; zadruhé, strázně zapříčiněné Reformou
84
85
Chudinského zákona v dekádě po roce 1834; zatretí, zhoubné účinky konkurenčního pracovního trhu po roce 1834 až do sedmdesátých let devatenáctého století, kdy byla rozpoznána možnost zaldádat odborové svazy, které nabízely dostatečnou ochranu. Chronologicky předcházel Speenhamland tržní ekonomiku; desetiletí Zákona o reformě Chudinského zákona bylo přechodem k této ekonomice. Poslední období - překrývající se s předcházejícím - bylo už obdobím vlastní tržní ekonomiky.
Tyto tři periody se ostře liší. Speenhamlandský zákon byl navržen tak, aby zabránil proletarizaci řadových lidí čí aby ji alespoň zpomalil. Výsledkem byla pouze pauperizace mas, které v tomto procesu téměř ztratily svou lidskou podobu.
Reforma Chudinského zákona z roku 1834 tuto překážku pracovního trhu odstranila: „právo na život" bylo zrušeno. Systematická krutost tohoto zákona byla v třicátých a čtyřicátých letech pro veřejné cítění tak šokující, že vášnivé protesty současníků stírají obraz doby v očích jejich potomků. Je pravda, že když byla zrušena chudinská podpora, mnoho z nejnuznějších chudáků bylo ponecháno svému osudu a mezi těmi, kdo trpěli nejdrsněji, byli „zasloužilí chudí", kteří byli příliš hrdí, aby vstoupili do pracovních útulků, které se staly znamením hanby. Snad nikdy v moderní historii nebyl přijat bezohlednější zákon o sociální reformě; zkrušil životy velkého množství Udí, přestože chtěl pouze testem pracovního útulku poskytnout kritérium opravdové chudoby. Uhlazení filantropové chladně obhajovali a hladce zaváděli do praxe psychická muka jako prostředek k namazání kol pracovního mlýna. Přesto však důvodem převážné části stížností byla ve skutečnosti náhlost, s jakou byla vykořeněna instituce starého ražení a do praxe místo ní prosazena radikální transformace. Tuto „neuvěřitelnou revoluci" v životech lidí pranýřoval i Disraeli. Když však spočítáme jen samotné příjmy, zjistíme, že podmínky těchto lidí se velmi brzy daly pokládat za daleko lepší.
Problémy třetího období pronikly nesrovnatelně hlouběji. Byrokratické surovosti, páchané na chudých v desetiletí po roce 1834 novými centralizovanými orgány Chudinského zákona, byly pouze sporadické a vůbec se nedaly srovnat s univerzálními dopady oné nejmocnější ze všech moderních institucí, trhu práce, jeho hrozba byla podobného rozsahu jako ta, již představoval Speenhamlandský zákon, byl tu však ten důležitý rozdíl, že nyní byla zdrojem nebezpečí nikoli absence, nýbrž přítomnost konkurenčního trhu práce. Jestliže
Speenhamlandský zákon bránil vzniku dělnické třídy, nyní z pracujících chudých takovou třídu vytvářel tlak necitlivého mechanismu. Pečovab-li se za Speenhamlandského zákona o lidi tak jak o žádná ne zrovna vzácná zvířata, ceď se od nich očekávalo, že se o sebe postarají sami, přičemž na své straně neměli jedinou výhodu. Znamenal-li Speenhamlandský zákon pohodlí v ubohosti degradace, nyní se stal pracující člověk ve společnosti bezdomovcem. Jestliže Speenhamlandský zákon příliš zneužíval hodnoty sousedství, rodiny a venkovského okolí, nyní byl člověk oddělen od domova a příbuzných, vytržen ze svých kořenů a veškerého smysluplného prostředí. Zkrátka řečeno, jestliže Speenhamlandský zákon znamenal zahnívaní v nehybnosti, nyní hrozila smrt v důsledku naprosté nechráněnosti.
Konkurenční trh práce se v Anglii vytvořil až v roce 1834; proto nelze říci, že by industriálni kapitalismus jakožto společenský systém existoval před tímto datem. Téměř okamžitě se však začala uplatňovat sebezáchova společnosti: náhle se objevily továrenské zákony, sociální legislativa a politické a dělnické hnutí. Právě v této snaze odrazit zcela nová nebezpečí tržního mechanismu se ochranná činnost osudně střetla se samoregulací systému. Nebude žádným přeháněním, když řekneme, že sociální historie devatenácrého století byla podmíněna logikou tržního systému v užším slova smyslu, poté co ji roku 1834 spustila Reforma Chudinského zákona. Počátečním bodem této dynamiky byl Speenhamlandský zákon.
Tvrdíme-li, že studium Speenhamlandského zákona je studiem zrodu civilizace devatenáctého století, nemáme na mysli výhradně jeho ekonomické a sociální dopady a ani determinující vliv těchto dopadů na moderní politickou historii, nýbrž skutečnost, jež dnešní generaci povětšině uniká, že se začalo formovat naše sociální vědomí. Postava chuďasa, od té doby téměř zapomenutá, ovládla diskusi, jež zanechala stejně hluboké stopy jako ty nejdramatičtější události v historii. Byla-li Francouzská revoluce vděčná myšlenkám Voltaira a Diderota, Quesnayho a Rousseaua, diskuse o chudinských zákonech utvářela názory Benthama a Burka, Godwina a Malthuse, Ricarda a Marxe, Roberta Owena a Johna Stuarta Milla, Darwina a Spencera, kteří se ve vztahu k civilizaci devatenáctého století dělí s Francouzskou revolucí o duchovní otcovství. Právě v desetiletích po Speenhamlandu a Reformě Chudinského zákona se mysl člověka s novou mučivou starostí obrátila k jeho vlastnímu společenství: revoluce, jíž se berk-shirští soudci marně snažili zabránir a již nakonec spustila Reforma
86
87
Chudinského zákona, přesunula zrak lidí k jejich vlastnímu kolektivnímu bytí, které jako by předtím přehlíželi. Odkryl se svět, o němž se netušilo, že vůbec existuje, svět zákonů řídících složitou společnost. Ačkoli k nástupu společnosti v tomto novém, zvláštním smyslu došlo na ekonomickém poli, její dopad byl univerzální.
Tato rodící se realita vstoupila do našeho vědomí v podobě politické ekonomie. Její udivující pravidelnosti a ohromující rozpory bylo třeba zapasovat do systému filosofie a teologie, aby se přizpůsobily lidským významům. Neoblomné fakty a neúprosně surové zákony, které jako by rušily naši svobodu, bylo nutno se svobodou tak či onak smířit. To byla ta hlavní pružina metafyzických sil, které potají živily pozitivisty a utilítaristy. Ambivalentní odpovědí mysli na tato hrozná omezení byla bezmezná naděje a nekonečné zoufalství vzhledem k neprozkoumaným sférám lidských možností. Naděje — představa zdoko-nalitelnosti - se vydestilovala z noční můry populačních a mzdových zákonů a ztělesnila v představě pokroku tak inspirující, že se zdálo, že ospravedlňuje nesmírné a bolestivé rozvraty, které přijdou. Ještě mocnějším činitelem transformace pak měla být beznaděj.
Člověk byl nucen se smířit se světskou zkázou: bylo mu souzeno buď přestat rozmnožovat svou rasu, nebo vědomě přistoupit na svou likvidaci prostřednictvím válek, morových ran, hladu a neřesti. Chudoba byla příroda přežívající ve společnosti; to, že se omezenost množství potravy a neomezenost množství lidí vyhrotily právě v době, kdy nás překvapil příslib neomezeného zvyšování bohatství, dělalo tuto ironii ještě trpčí.
Objevení společnosti se tak spojilo s duchovním univerzem člověka; jak se však měla tato nová realita, společnost, převést do řeči života? Jako vodítka praxe byly na nejvyšší možnou míru rozšířeny a do vzorce téměř naprosté kontradikce vtlačeny morální principy harmonie a konfliktu. Harmonie tkvěla v ekonomice, tvrdilo se, že zájmy jednotlivce a společenství jsou v konečném důsledku totožné — jenomže taková harmonická samoregulace vyžadovala, aby jednotlivec ctil ekonomický zákon, i kdyby by ho měl tento zákon třeba zničit. V ekonomice tkvěl, jak se zdálo, také konflikt, ať už v podobě konkurence jednotlivců nebo zápasu tříd - ale takový konflikt mohl opět nakonec být jediným nástrojem hlubší harmonie imanentní v přítomné nebo snad budoucí společnosti.
Pauperismus, politická ekonomie a objevení společnosti se navzájem úzce proplétaly. Pauperismus upoutal pozornost na nepochopi-
telnou skutečnost, že chudoba se, jak se zdá, dobře snáší s hojností. To však byl pouze první z matoucích paradoxů, před které měla průmyslová společnost postavit moderního člověka. Ten do svého nového bydliště vešel dveřmi ekonomie a tato vnější okolnost dala této době materialistickou autu. Ricardovi a Malthusovi nepřipadlo nic reálnější než materiální zboží. Zákony trhu pro ně znamenaly mez lidských možností. Godwin věřil v neomezené možnosti, a proto musel zákony trhu odmítnout. Poznání, že lidské možnosti jsou omezené, ale omezené nikoli zákony trhu, nýbrž zákony společnosti samé, náleží Owenovi, který jako jediný za závojem tržní ekonomiky rozpoznal vynořující se realitu: společnost. To, co uviděl, se však zas na století ztratilo.
Mezitím začali lidé zkoumat smysl života ve složité společnosti právě ve vztahu k problému chudoby. K uvedení politické ekonomie do sféry univerzálního došlo ve dvou protikladných petspektivách - v perspektivě pokroku a zdokonalitelnosti na jedné straně a determinismu a zatracení na straně druhé; dvěma protikladnými způsoby se dosáhlo také jejího převodu do praxe — na jedné straně prostřednictvím principu harmonie a samoregulace, na druhé prostřednictvím konkurence a konfliktu. V těchto protikladech byly předformovány ekonomický liberalismus a třídní pojetí. Nový soubor idejí vstoupil do našeho vědomí s neodvolatelností živelné události.
88
89
_8_
ANTECEDENTY A KONSEKVENCE
Speenhamlandský systém byl původně zamýšlen jen jako jakési provizorium. Presto bylo jen málo institucí, které tak výrazně utvářely osud celé civilizace, než musel být odložen, aby mohla začít nová éra. Byl to typický produkt věku transformace a zaslouží si, aby mu dnes badatelé zabývající se lidskými záležitostmi věnovali pozornost.
Za merkantilního systému se organizace práce v Anglii opírala o Chudinský zákon a Řemeslnický zákon. Chudinský zákon, jak byl aplikován v právu v letech 1536-1601, byl nesporně nazván chybně; ve skutečnosti to byly zákony, které s následnými dodatky tvořily přes polovinu anglického pracovního zákonodárství. Druhou polovinu pak představoval Řemeslnický zákon z roku 1563, jenž se týkal zaměstnaných. Chudinský zákon se naproti tomu vztahoval na ty, které bychom mohli nazvat nezaměstnanými a nezaměstnatelnými (s výjimkou starých lidí a dětí). Pro ně byla později, jak jsme viděli, přijata ještě dodatečná opatření v zákonu o usídlení z roku 1662, týkající se zákonného bydliště lidí, která v maximální míře omezovala jejich mobilitu. (Přehledné rozlišování mezi zaměstnanými, nezaměstnanými a nezaměstnatelnými je samozřejmě anachronismem, neboť předpokládá existenci moderního mzdového systému, který zde nebyl ještě asi dalších 250 let; používáme tyto termíny v zájmu jednoduchosti a tohoto velmi povšechného výkladu.)
Organizace práce podle Řemeslnického zákona spočívala na třech pilířích: vynucování práce, sedmileté učební době a každoročním mzdovém hodnocení veřejnými autoritami. Tento zákon - což musí být zdůrazněno - se uplatňoval nejen na řemeslníky, ale i na zemědělské pracovníky a vynucoval se v zemědělských oblastech, stejně jako ve městech. Byl striktně uplatňován asi osmdesát let, později se klauzule o učební době částečně přestaly užívat a omezovaly se jen na tradiční řemesla. V moderních výrobních odvětvích, jako byl bavlněný průmysl, se zkrátka vůbec neaplikovaly. Po restauraci (1660) se ve velké části země přestala provádět i roční mzdová hodnocení založená na životních nákladech. Formálně byly klauzule o hodnocení ze zákona
vyškrtnuty až v roce 1813 a klauzule o mzdě v roce 1814. Ustanovení o učební době však v mnoha ohledech v zákonu přežívala a dodnes se v Anglii všeobecně uplatňují u uměleckých řemesel. Na venkově se postupně odbourávalo i vynucování práce. Stále však lze říci, že Řemeslnický zákon po dvě a půl století, která nás zde zajímají, vymezoval obrysy národní organizace práce, založené na regulaci a paternalismu.
Řemeslnický zákon tak tvořil doplněk k Chudinskému zákonu. Název tohoto zákona je pro moderní uši velmi zavádějící, protože „chudoba" a „bída" znějí velice podobně. Ve skutečnosti angličtí gentlemani posuzovali všechny osoby, které nedisponovaly dostatečným příjmem, aby mohly žít v zahálce, jako chudé. „Chudí" tak bylo prakticky synonymem pro „obyčejné lidi" a obyčejní lidé se skládali ze všech s výjimkou pozemkových tříd (stěží by nějaký úspěšný obchodník opomněl získat i pozemkové vlastnictví). Výraz „chudí" tedy znamenal všechny lidi, kteří byli nějak potřební, a všechny ty, kteří se do tohoto stavu přechodně dostali. To samozřejmě zahrnovalo lidi žijící v bídě, ale nejen je. Společnost, která prohlašovala, že v jejím rámci je místo pro každého křesťana, musela pečovat o staré, nemocné a sirotky. Ale kromě toho zde byli práceschopní chudí, jež bychom nazvali nezaměstnanými, kreří si mohli vydělat na své živobytí manuální prací, kdyby jen mohli najít zaměstnání. Žebrota se krutě trestala; po-tulka byla v případě opakování hrdelním zločinem. Chudinský zákon z roku 1601 nařizoval, že práceschopným chudým musí dát farnost práci, aby si vydělali na svou obživu. Břemeno podpory chudých tak spočívalo přímo na farnosti, která byla zmocněna vybírat nutné částky prostřednictvím poplatků a chudinské daně. Ty byly ukládány všem domácím hospodářstvím a pachtýřům, bohatým, stejně jako nebohatým, podle výnosu z půdy či domů, které obývali.
Řemeslnický zákon a Chudinský zákon tak společně představovaly něco, co bychom mohli nazvat zákoníkem práce. Chudinský zákon se však prováděl lokálně; každá farnost - což byla velmi malá jednotka — měla své vlastní ustanovení pro zajišťování práce těm, kdo mohli pracovat, pro vydržování chudobince, pro výuku sirotků a strádajících dětí, pro péči o staré a nemocné, pro pohřbívání nejchudších a každá farnosr měla také svou vlastní škálu daní. To vše vypadá velkoryseji, než tomu opravdu bylo: mnoho farností žádný chudobinec nemělo a ještě větší množství nemělo ani přiměřené prostředky k tomu, aby poskytlo práceschopným nějaké užitečné zaměstnání. Existovalo nekonečné množství způsobů, kterými působnost tohoto zákona narušo-
90
91
vala liknavost místních daňových poplatníků, nezájem těch, kdo měli na chudé dohlížet, či nečitelnost těch, kdo měli za úkol zbídačování řešit. Přesto však, vzato kolem a kolem, téměř šestnáct tisíc zemských úřadů provádějících Chudinský zákon dokázalo sociální tkanivo vesnického života udržet pohromadě a nepoškozené.
Přes určitý celonárodní systém práce se organizace podpory v nezaměstnanosti a chudinské podpory v různých místech výrazně lišila. Cím větší byla rozmanitost místních opatření pro.chudé, tím větší nebezpečí nastávalo pro dobře spravované farnosri, že budou zaplaveny notorickými nuzáky. Byl přijat obnovený Zákon o usídlování a pohybu, který měl chránit „lepší" farnosti před přílivem pauperi-zovaných mas. O více než století později tento zákon napadal Adam Smith, protože omezení pohybu bránilo lidem, aby si našli užitečnější zaměstnání, a kapitalistům, aby nacházeli zaměstnance. Člověk mohl pobývat v nějaké jiné než domovské farnosti pouze díky dobré vůli místního magistrátu a farních autorit. Všude jinde byl vyháněn, i když měl dobré postavení a zaměstnání. Právní status těchto lidí byl proto, pokud jde o svobodu a rovnost, podřízen ostrým omezením. Byli rovni před zákonem a osobně svobodní, ale nemohli svobodně vybírat zaměstnání sobě ani svým dětem, nemohli se svobodně usazovat, kde chtěli, a byli nuceni pracovat. Tyto dva významné alžbětinské zákony spolu se Zákonem o usídlování byly pro obyčejné lidi chartou svobody i zpečetěním jejich nemohoucnosti.
Když pod tlakem potřeb průmyslu v roce 1795 Parlament odvolal zákon z roku 1662, zrušil farnostní vazalství a umožnil fyzickou mobilitu pracovníků, průmyslová revoluce už urazila velký kus cesty. Nyní se mohl ustavit trh práce na národní úrovni. Avšak v temže roce, jak víme, byla zavedena taková praxe provádění Chudinského zákona, která znamenala převrácení alžbětinského principu vynucování práce. Speenhamland zavedl „právo na život", záruky příspěvku ke mzdám byly všeobecné, byly navýšeny rodinné přídavky a to vše bylo financováno z vnější podpory, tzn. aniž byl příjemce dávek nucen pracovat v pracovních útulcích. Ačkoli škála podpory byla skrovná, postačovala pro holé přežívání. Představovala přehnaný návrat k regulacím a pa-ternalismu, právě když, jak by se zdálo, parní stroj volal po svobodě a zaváděné stroje se dožadovaly lidských rukou. Speenhamlandský zákon se tak časově srážel se stažením zákona o usídlení. Protiklad byl evidentní: Zákon o usídlení byl zrušen, protože průmyslová revoluce požadovala nabídku pracovníků, kteří by dodávali práci za mzdu,
zatímco Speenhamland proklamoval princip, že žádný člověk nesmí mít strach ze strádání a že farnost ho uživí i s jeho rodinou, ať už vydělá jakkoli málo. Mezi těmito dvěma přístupy k oblasti hospodářské politiky existoval ostrý protiklad; co jiného se dalo očekávat od jejich následného souběžného uplatňování než nějaké sociální obludnosti?
Avšak generace z doby Speenhamlandského zákona si neuvědomovala, kam ji to vede. V předvečer největší průmyslové revoluce v historií ji neohlašovaly žádné signály a znamení. Kapitalismus přicházel nepozorovaně. Nikdo nemohl předvídat vývoj strojového průmyslu; přišlo to jako naprosté překvapení. Než se protrhla přehrada a starý svět byl smeten jedinou nezastavitelnou vlnou valící se smetem k planetární ekonomice, Anglie po nějaký čas ve skutečností zakoušela stálý pokles zahraničního obchodu.
Do padesátých let devatenáctého století však nikdo něco takového nemohl s jistotou vědět. Pro pochopení doporučení speenhamland-ských soudců je jejich neznalost širších důsledků vývoje, jemuž čelili, klíčová. Ve zpětném pohledu se může zdát, jako by se nejen pokoušeli o nemožné, ale dělali to ještě navíc prostředky, jejichž vnitřní rozpornost by měla být už v té době zřejmá. Ve skutečnosti byli úspěšní ve svém záměru ochránit vesnici ptoti rozvratu, zatímco účinky jejich politiky byly vesměs ničivější v jiných, nepředvídatelných směrech. Speenhamlandská politika byla výsledkem určité fáze vývoje trhu pracovních sil a měla by se chápat ve světle perspektivy, kterou situaci viděli ti, kdo tuto politiku tvořili. Z tohoto úhlu pohledu se bude dávkový systém jevit jako prostředek vynalezený venkovskou stat-kářskou šlechtou, která čelila situaci, v níž ptacovní síle už dále nešlo upírat mobilitu a sama Šlechta se chtěla vyhnout velkému rozvrácení místních podmínek, včetně vysokých mezd, které znamenalo přijetí volného národního trhu práce.
Dynamika Speenhamlandu tedy tkvěla v okolnostech jejího původu. Prvním symptomem hrozících převratů byl vzestup zemědělského pauperismu. Zdá se však, že nikdo v té době takto nesmýšlel. Souvislost mezí bídou na venkově a dopadem světového obchodu byla viditelná ze všeho nejméně. Současníci neměli žádný důvod spojovat počet vesnických chudých s rozvojem obchodu v Sedmi mořích. Nevysvětlitelný růst počtu lidí žijících v chudobě byl téměř obecně - a nikoli bez dobrého důvodu - přičítán metodě uplatňování Chudinského zákona. Ve skutečnosti byl pod povrchem neblahý růst vesnického pauperismu přímo spojen s rrendem obecné ekonomické
92
93
historie. Avšak toto spojení bylo stěží postřehnutelné. Řada autorů zkoumala kanály, jimiž prosakovali chudí na vesnici, a mnoho z nich dodávalo udivujíc! rozmanitost důvodů, proč k tomu dochází, jen několik málo soudobých spisovatelů však připisovalo tyto symptomy rozvratům, které obvykle spojujeme s průmyslovou revolucí. Vyjma nárazového zvyšování obchodu a růstu pauperizace si anglická veřejnost až do roku 1785 žádné významné změny v ekonomickém životě nebyla vědoma.
Odkud se tito chudí berou? To byla otázka, kterou si kladla spousta pojednání, která se s postupem století stávala stále objemnější. Od této literatury, která byla inspirována přesvědčením, že jestliže by se dala dostatečně zmírnit alespoň ta nej viditelnější zla pauperismu, přestal by existovat úplně, se mohlo jen stěží očekávat, že bude oddělovat příčiny pauperismu a prostředky boje proti němu. V jednom bodě se patrně všechny tyto spisy obecné navzájem podobaly, totiž v celé řadě příčin, kterým připisovaly tento vývoj. Byly mezi nimi vzácnost obilí, vysoké zemědělské mzdy, způsobující vysoké ceny potravin, příliš nízké zemědělské mzdy, příliš vysoké městské mzdy, nepravidelnost zaměstnávání ve městech, mizení drobné venkovské šlechty, neochota farmářů platit vyšší mzdy, strach velkých pozemkových vlastníků, že se jim sníží renta, budou-lí platit vyšší mzdy, neschopnost pracovních útulků konkurovat strojům, nedostatky domácí ekonomiky, velká hustota obyvatel, bigotní strava, drogová závislost. Někteří autoři obviňovali nové typy velkých lodí, jiní koně, které měli nahradit osli, ještě jiní prosazovali chování méně psů. Někteří věřili, že chudí by měli jíst méně chleba, pokud vůbec nějaký, zatímco jiní se domnívali, že „by se jim nemělo vyčítat, ani kdyby se krmili nejlepším chlebem". Myslelo se, že čaj poškozoval mnoha chudým zdraví, zatímco „doma vařené pivo" by je uzdravilo. Ti, kdo cítili tento důvod nejsilněji, trvali na tom, že čaj není lepší než nej-levnější kořalka. Harriet Martineauová ještě o čtyřicet let později stále věřila, že je nutno hlásat výhody, jež by mělo odbourání zvyku pít čaj pro odstraňování pauperismu.1 Pravda, mnoho autorů si stěžovalo na nežádoucí účinky ohrazování a řada jiných poukazovala na škody, které způsobují vesnické zaměstnanosti vzestupy a pády manufaktur. Přesto však vcelku převažuje dojem, že pauperismus byl pokládán za lenomén sni generis, za sociální nemoc, jež byla zapříčiněná mnoha
! Maitineau, H., The Hamlet, 1833.
důvody, z nichž většina se aktivizovala jen díky neschopnosti Chudinského zákona aplikovat správnou léčbu.
Správná odpověď je téměř určitě v tom, že zhoršování pauperismu a vyšší chudinské daně byly následkem toho, co bychom dnes nazvali skrytou nezaměstnaností. Tento fakt nemohl být zřejmý v dobách, kdy i zaměstnanost sama byla zpravidla neviditelná, jak tomu nutně bylo do určité míry v bavlněném průmyslu. Stále zde však zůstávají tyto otázky, jak vysvětlit tento nárůst v počtu nezaměstnaných a částečně nezaměstnaných? A proč známky bezprostředních změn v průmyslu unikaly pozornosti i těch všímavějších současníků?
Vysvětlení spočívá především v extrémních obchodních výkyvech v rěchto raných dobách, které často překrývaly absolutní růst výroby. Zarímco ten hovořil ve prospěch růstu zaměstnanosti, fluktuace odpovídaly za mnohem větší nárůst nezaměstnanosti. A zatímco růst obecné úrovně zaměstnanosti byl pomalý, růst nezaměstnanosti a částečné zaměstnanosti byl často velice rychlý. A tak vytváření toho, co Friedrich Engels nazval průmyslovou rezervní armádou, dalece převažovalo vytváření vlastní průmyslové armády.
To mělo ten důležitý důsledek, že souvislost mezi nezaměstnaností a vzestupem celkové výroby byla snadno přehlédnurelná. I když se často zaznamenalo, že zvyšování nezaměstnanosti má příčinu ve velkých obchodních fluktuacích, unikalo pozornosti, že tyto fluktuace tvoří součást základnějšího procesu s ještě větší amplitudou, totiž obecného růstu výroby stále více založené na manufakturách. Současníkům se zdálo, že mezi převážně městskými manufakturami a velkým početním růstem chudých na venkově není žádná spojitost.
Růst agregátního obchodu přirozeně zvyšoval objem zaměstnanosti, kdežto teritoriální dělba práce kombinovaná s ostrými výkyvy obchodu byla odpovědná za kruté zhoršování podmínek jak vesnických, tak městských zaměstnání, které vyústilo do rychlého růstu nezaměstnanosti. Vzdálené zvěsti o vysokých mzdách způsobily, že chudí byli nespokojeni s těmi, které si mohlo dovolit zemědělství, a vyvolávaly odpor k práci tak uboze odměňované. Průmyslové oblasti té doby připomínaly novou zemi, něco jako druhou Ameriku, přitahující po tisících přistěhovalce. Migrace je obvykle doprovázená velmi značnou zpětnou migrací. Ze takový zpětný tok směrem k vesnici musel nastat, nalézá, zdá se, podporu také ve skutečnosti, že nebyl zaznamenán žádný absolutní pokles vesnické populace. Jak byly různé skupiny vtahovány v různých obdobích do sféry obchodní a manu-
94
95
fakturní zaměstnanosti a pak zase ponechány, aby se přesouvaly zpět do svého původního zemědělského prostředí, docházelo k tomu, že se kumulativně zvyšovala neusazenost populace.
Mnoho sociálních škod způsobily anglickému venkovu nejprve bezprostřední rozvratné účinky samotného obchodu. Revoluce v zemědělství výrazně předcházela revoluci v průmyslu. Jak ohrazování obecních pozemků, tak jejich konsolidace v kompaktní držby, kterou provázely nové velké pokroky v zemědělských metodách, měly hluboce rušivý efekt. Válka o chalupy, pohlcování domkařských zahrad a půdy a konfiskace práv k obecnímu vlastnictví připravily domácký průmysl o jeho dvě hlavní opory: rodinný výdělek a zemědělské zázemí. Pokud byl domácký průmysl doplňován výnosy a zásobováním ze zahradních záhonů, kouskem půdy či právem na pastvu, závislost pracovníka na peněžním výdělku nebyla absolutní; pat řádků brambor nebo „vykrmená husa", kráva, či dokonce osel na obecních pastvinách, to vše znamenalo zásadní rozdíl. A rodinné výdělky fungovaly jako jakýsi druh pojištění proti nezaměstnanosti. Racionalizace zemědělství tak nevyhnutelně pracovníka vykořeňovala a podkopávala jeho sociální jistotu.
Na městské scéně byly účinky této nové metly výkyvů zaměstnání samozřejmě dobře viditelné. Průmysl byl obecně pokládán za zaměstnání bez vyhlídek. „Dělník, který je dnes plně zaměstnán, může být zítra na ulici a žebrat o chleba...," napsal David Davies a dodal: „Nejistota pracovních podmínek je nejškodlivější účinek těchto nových inovací." „Když město zaměstnávající lidi v nějaké manufaktuře o ni přijde, obyvatelé jsou jakoby ochromeni a stávají se ihned reálným břemenem farnosti; ale tento zdroj nepříjemností v této generaci nevyschne..." Prozatím se dělba práce vymstívala: nezaměstnaní řemeslníci se marně vraceli do svých vesnic, protože „tkalci nemohli své ruce už k ničemu přiložit". Fatální nezvratnost urbanizace spočívala v prostém fakru, který předvídal Adam Smith, když charakterizoval průmyslového dělníka jako intelektuálně podřadnějšího i ve srovnání s tím nejchudším oráčem půdy, protože ten si mohl obvykle najít i nějaké jiné zaměstnání. A to ještě v době, kdy Adam Smith vydal své Bohatství národů, se pauperismus nezvyšoval tak děsivě.
V příštích dvou desetiletích se obraz náhle změnil. V Myšlenkách a postřezích o nedostatku, které Burke v roce 1795 předložil Pittovi, autor připouští, že navzdory všeobecnému pokroku „trval poslední špatný cyklus dvacet let". Ve skutečnosti v desetiletí následujícím po
sedmileté válce (1763) nezaměstnanost pozoruhodně rostla s tím, jak se zaváděla chudinská podpora nepodmíněná pobytem v útulku. Poprvé došlo k tomu, že byl pozorován obchodní boom doprovázený známkami rostoucí bídy chudých. Tento zjevný rozpor se měl stát pro příští generaci lidstva na Západě nejvíce matoucím ze všech opakujících se jevů sociálního života. V lidské mysli začalo obcházet strašidlo přelidnění. William Townsend ve svém Pojednání o chudinských zákonech varoval: „Nehledě na nějaké dohady je čistým faktem, že v Anglii máme více lidí, než můžeme uživit, a mnohem více, než můžeme v současném právním systému užitečně zaměstnat." Adam Smith v roce 1776 ještě uvažoval o způsobu vyrovnaného pokroku. Townsend, který psal jen o deset let později, si už uvědomoval vlnobití.
Ještě mnoho věcí se však muselo stát, než (jen o pět let později) člověk jako Telford, úspěšný a věcný skotský stavitel mostů, mohl opustit politiku s výbuchem hořké stížnosti, že od obvyklého běhu vládnutí se nedá očekávat velká změna a že jedinou nadějí je revoluce. Jediný výtisk Paineových Práv člověka zaslanýTelfordem do jeho rodné vesnice tam pak zažehl nepokoje. Katalyzátorem evropského kvasu se stala Paříž.
Podle Canningova přesvědčení Anglii od revoluce zachránil Chudinský zákon. Měl na mysli především devadesátá léca osmnáctého století a francouzské války. Nový rozmach ohrazování dále zhoršil životní standard chudých na venkově. J. H. Clapham, obhájce tohoto ohrazování, připustil, že „shoda oblastí, v nichž mzdy byly nejsystematičtěji podporovány z chudinských daní, s oblastmi nedávných ohrazování je udivující". Jinými slovy, nebýt příspěvků ke mzdám, chudí v širokých oblastech zemědělské Anglie by se ponořili pod úroveň strádání. Hořící hranice byla nezkrotná. Popgunovo spiknutí si získalo širokou důvěru. Nepokoje byly stále častější a zvěsti o nich ještě více. V Hampshire - a nejen tam - soudy hrozily smrtí za každý pokus „násilně snižovat ceny zboží, ať už na trhu nebo na cestě". Přesto současně s tím smírčí soudci stejného hrabství naléhavě žádali obecnou záruku příspěvků ke mzdám. Jasně nadcházel čas pro preventivní jednání.
Ale proč ze všech možných směrů jednání byl vybrán ten, který se později jevil jako nejméně praktický ze všech? Uvažme situaci a zájmy s ní související. Vesnici ovládal šlechtic a farář. V kostce shrnuje situaci Townsend, když říká, že gentleman vlastnící půdu si držel manufaktury „ve vhodné vzdálenosti", protože „si myslel, že manufaktury jsou nestálé; že užitek, který z nich má, není v proporci s břemenem, kreré
96
97
kladou na jeho vlastnictví..." Toto břemeno sestávalo hlavně z dvou zdánlivě protikladných účinků manufaktur, totiž z růstu pauperismu a růstu mezd. To by však bylo v protikladu, jen kdyby se předpokládala existence konkurenčního trhu práce, který by měl samozřejmě tendenci snižovat nezaměstnanost prostřednictvím redukce mezd zaměstnaných. Při absenci takového trhu - a Zákon o osídlení stále platil — pauperis-mus i mzdy mohly růst současně. Za takových podmínek se „sociální náklady" městské nezaměstnanosti přesouvaly hlavně na domovskou vesnici, do níž se lidé propuštění z práce často uchylovali. Vysoké mzdy ve městech byly stále větší zátěží pro vesnickou ekonomiku. Zemědělské mzdy byly větší, než si mohli farmáři dovolit platit, a zase menší, než aby uživily pracovníka. Je jasné, že zemědělství nemohlo soutěžit se mzdami ve městě. Na druhé straně panoval obecný souhlas, že Zákon o osídlení by měl být zrušen, nebo alespoň pozastaven, což by pomohlo pracovníkům najít zaměstnání a zaměstnavatelům najít pracovníky. To by, jak se pociťovalo, celkově zvýšilo produktivitu práce a současně snížilo reálné mzdové náklady. Kdyby se však mzdám dovolilo, aby „si samy našly svou vlastní úroveň", bezprosrřední problém mzdových rozdílů mezi městem a vesnicí by se pro vesnici samozřejmě stal ještě naléhavějším. Příliv a odliv průmyslové zaměstnanosti křečovitě měnící nezaměstnanost by rozkládal vesnické komunity ještě více. K ochraně vesnice před záplavou rostoucích mezd musela být vztyčena přehrada. Musely se nalézt metody, které by chránily vesnické uspořádání proti sociálnímu rozkladu, posílily tradiční autority, bránily odtoku zemědělské pracovní síly a zvyšovaly zemědělské mzdy bez přílišného zatížení farmářů. Takovým prostředkem byl Speenhamlandský zákon. Vhozen do turbulentních vod průmyslové revoluce musel vytvořit ekonomický vír. Avšak jeho sociální důsledky přímo čelily situaci, jak ji viděla šlechta prizmatem svých vládnoucích vesnických zájmů.
Z hlediska speenhamlandské administrace Chudinského zákona to byl žalostně zpátečnický krok. Zkušenost 250 let ukazovala, že farnost je příliš malá jednotka na to, aby prováděla Chudinský zákon, neboť v něm neexistoval vhodný prostředek, který by uměl rozlišit mezi práceschopnými nezaměstnanými na jedné straně a starými, nemocnými a dětmi na straně druhé. Bylo to, jako kdyby se dnes nějaká správní oblast pokoušela řešit; problémy jednorukých pojištěním proti nezaměstnanosti nebo kdyby se takové pojištění směšovalo s péčí o staré lidi. V souladu s tím mohla být administrace Chudinského zákona
víceméně uspokojivá jen v těch kráckých obdobích, kdy byla jak národní, tak diferencovaná. Takové období nastalo v letech 1590-1640 za vlády Burleigha a Lauda, kdy Koruna prováděla Chudinský zákon prostřednictvím smírčích soudců a do praxe se začal uvádět ambiciózní návrh výstavby chudobinců spolu s donucováním k práci. Avšak Commonwealth (1642—1660) opět zničil to, co pranýřoval jako osobní vládu Koruny, a restaurace dosti paradoxně práci Common-wealthu dokončila. Zákon o osídlení v roce 1662 omezil Chudinský zákon na farnostním základě a legislativa pak až do třetího desetiletí osmnáctého století věnovala pauperismu jen pramalou pozornost. V roce 1722 se nakonec projevilo úsilí o diferenciaci. Spojené farnosti začaly budovat pracovní útulky, které se měly odlišovat od místních chudobinců; příležitostná chudinská podpora, přiznávaná nezávisle na pobytu v pracovním útulku, byla podmíněna testem potřebnosti, který tento útulek prováděl. V roce 1782 s Gilbertovým zákonem byl učiněn další dlouhý krok k rozšíření jednotek administrace podněcováním vytváření svazů farností. V té době se požadovalo, aby farnosti našly zaměstnání všem práceschopným lidem z okolí. Tuto politiku doplňovala záruka podpory nezávislé na pobytu v útulku, a dokonce podpora ke mzdě, aby se snížily náklady na podporu práceschopných. Ačkoli vytváření svazů farností bylo jen přípustné, nikoli povinné, znamenalo pokrok směrem k větším jednotkám správy a k diferenciaci různých kategorií podporovaných chudých. Navzdory nedostatkům tohoto systému tak Gilbertův zákon představoval snahu ve správném směru, a dokud podpora mimo pracovní útulek a přídavky ke mzdám byly jen podpůrnými prostředky k pozitivní sociální legislativě, nemusely být pro racionální řešení škodlivé. Speenhamland postup teformy zastavil. Tím, že podporu nezávislou na útulku a přídavky ke mzdám zevšeobecnil, nesledoval (jak se mylně tvrdilo) směr Gilbertova zákona, ale jeho tendenci naprosto obrátil a celý systém alžbětinské chudinské legislativy vlastně zničil. Pracně ustavený rozdíl mez: pracovním útulkem a chudobincem se stal bezvýznamným; různé kategorie nuzáků a práceschopných nezaměstnaných měly nyní tendenci splynout do jedné nerozlišitelné masy závislé chudoby. Nastartoval proces opačný k diferenciaci: pracovní útulky přecházely v chudobince a chudobince samy se stále více vytrácely; farnost se opět stala jedinou a konečnou jednotkou tohoto opravdového veledíla institucionální degenerace.
V důsledku Speenhamlandu byla nadřazenost šlechtice a faráře ještě posílena, bylo-li něco takového vůbec ještě možné. „Nerozli-
98
99
šitelná benevolence moci", na niž si dohlížitelé na chudé stěžovali, byla přinejlepším v roli „toryovského socialismu", v níž smírčí soudci vládli benevolentní mocí, zatímco celou tíži chudinských daní nesla zemědělská střední třída. Podstatná část sedláků se už dlouho ztrácela ve víru zemědělské revoluce a zbývající živnostníci a nájemci a vlastníci v očích venkovských potentátů postupně splývali s chalupníky a držiteli kousků políček do jedné sociální vrstvy. Zámožní lidé příliš dobře nerozlišovali mezi vyslovenými nuzáky a lidmi, kteří se přechodně ocitli v nouzi. Ze vznešených výšek, z nichž shlíželi na zápasící život vesnice, nebyla vidět nějaká pevná čára oddělující chudé od lidí v naprosté nouzi, a nemuseli být proto nijak překvapeni, když se v nějakém špatném roce dozvěděli, že malý farmář šel „na podporu", poté co byl zruinován katastrofální úrovní chudinské daně. jistě, takové případy nebyly časté, ale samotná jejich možnost podtrhovala fakt, že mnozí z plátců daní byli sami chudáci. Celkem vzato, vztah plátců chudinské daně a pauperizovaných mas byl trochu podobný vztahu zaměstnaných a nezaměstnaných v naší době v různých typech pojištění, kde zaměstnaní nesou tíži částečně nezaměstnaných. Přesto však typický plátce chudinské daně obvykle neměl nárok na chudinskou podporu a typický zemědělský pracovník žádné daně neplatil. Speen-hamland politicky posílil svazek šlechty s vesnickými chudými, kdežto spojení šlechty se střední třídou oslabil.
Nej bláznivějším aspektem tohoto systému byla jeho zvláštní ekonomika. Otázka „Kdo platí za Speenhamland?" byla prakticky' nezodpověditelná. Samozřejmě přímo cítili hlavní břemeno plátci chudinské daně. Avšak farmáři byli částečně kompenzováni nízkými mzdami, které museli platit svým pracovníkům - což byl přímý důsledek speenhamlandského systému. Navíc se část jejich daní farmářům často zpětně vracela, pokud byli ochotni zaměstnat vesničana, který by se jinak ocitl na podpoře. Následné přeplnění farmářských kuchyní a dvorů lidmi, jejichž ruce byly nadbytečné a z nichž někteří se při práci nijak nepřetrhli, muselo být také vedeno na straně má dáti. Práce těch, kdo byli skutečně na podpoře, byla dokonce ještě lacinější. Často se nabízeli k práci jako „roznašeči" na jiná místa a byli placeni pouze jídlem nebo se dávali do dražby ve vesnické „ohradě" za několik pencí na den. Za co stála úředně požadovaná práce tohoto typu, je jiná věc. Vrcholem všeho se někdy chudým proplácely přídavky na rentu, a bezskrupulózní vlastník domků tak mohl vydělávat peníze zvyšováním renty za nehygienické příbytky; vesnické úřady pravděpodobně
zavíraly oči, pokud z chatrčí zase dále plynuly chudinské daně. Ze takový propletenec zájmů musel podrýt jakýkoli smysl pro finanční odpovědnost a povzbuzovat každý typ drobné korupce, je nabíledni.
V širším smyslu přesto Speenhamland něco stál. Začal jako pomoc ke mzdám, z níž měli na pohled prospěch zaměstnanci, avšak ve skutečnosti využíval veřejné prostředky k podpoře zaměstnavatelů. Hlavním efektem systému dávek bylo stlačení mezd pod existenční úroveň. V skrz naskrz pauperizovaných oblastech farmáři už neměli zájem zaměstnávat zemědělské pracovníky, kteří stále vlastnili kousek půdy, protože „nikdo s majetkem neměl nárok na farní podporu a standardní mzda byla tak nízká, že bez nějakého druhu podpory byla pro ženatého muže nedostatečná". V důsledku toho měli v některých oblastech šanci získat zaměstnání jen lidé, kteří byli na podpoře; ci, kdo se pokoušeli nepobírat dávky a vydělávali si na živobytí svým přičiněním, byli stěží schopni zajistit si práci. Přesto však v zemi jako celku musela být takových lidí velká většina a z každého z nich měli zaměstnavatelé jako třída mimořádný zisk, protože profitovali ze snížených mezd, aniž by je upravovali z chudinských daní. V dlouhodobém výhledu musel neekonomický systém, jako byl tento, ovlivnit produktivitu práce, snížit standardní mzdy, a nakonec i „škálu" zavedenou smírčími soudci pro dobro chudých. Ve dvacátých letech devatenáctého století už byla škála podle ceny chleba ve skutečnosti v mnoha hrabstvích ořezána, a ubohé příjmy chudých se tak dále snížily. V letech 1815-1830 byla speenhamlandská škála, která byla spravedlivě stejná po celé zemi, redukována o téměř jednu třetinu (toto snížení bylo prakticky všeobecné). Clapham pochybuje, zda celkové břemeno chudinských daní bylo tak kruté, jak by se z poněkud náhlého výbuchu stížností mohl někdo domnívat. Oprávněně. I když zvýšení chudinské daně bylo očividné a v některých oblastech muselo být pociťováno jako katastrofa, zdá se pravděpodobnější, že to nebylo ani tak toto břemeno samotné, ale spíše ekonomické dopady přídavků ke mzdám na produkdvicu práce, co bylo u kořenů obtíží. V jižní Anglii, která byla postižena nejcitlivěji, platili chudinskou daň ve výši necelá 3,3 procenta příjmu - což je velmi únosná zátěž, domnívá se Clapham, ve světle skutečnosti, že značná část této sumy „by měla jít chudým ve mzdách". Ve skutečnosti celkové daně ve třicátých letech stabilně klesaly a jejich relativní zátěž musela klesat ještě rychleji vzhledem k rostoucímu národnímu blahobytu. V roce 1818 představovala částka spotřebovaná na chudinskou podporu celkem
100
101
téměř osm miliónů liber; pak téměř kontinuálně klesala, až v roce 1826 činila pouhých méně než šest miliónů, i když národní důchod rychle rostl. Přesto byla kritika Speenhamlandu stále ostřejší, jak se zdá, kvůli faktu, že dehumanizace mas začala ochromovat národní život, a zejména omezovat energii samotného průmyslu.
Speenhamlaäid přivodil sociální katastrofu. Zvykli jsme si přehlížet odpudivé popisy raného kapitalismu jako „sentimentální povídání". Pro to neexistuje ospravedlnění. Obraz, který nám vylíčila Harriet Mar-ríneauová, vášnivá obhájkyně Reformy Chudinského zákona, splývá s obrazem chartistických propagandistu, kteří proti této reformě hlasitě protestovali. Fakty uvedené ve známé zprávě Komise pro Chudinský zákon (1834), požadující okamžité zrušení Speenhamlandského zákona, by mohly sloužit jako materiál pro dickensovskou kampaň proti politice Komise. Ani Charles Kingsley, ani Friedrich Engels, ani Bla-ke, ani Carlyle se nemýlili v přesvědčení, že nějaká hrozná katastrofa poskvrnila samu představu člověka. A ještě výmluvnější než výbuchy bolesti a hněvu přicházející od básníků a filantropů bylo ledové ticho, s nímž Malthus a Ricardo přecházeli scény, z nichž se zrodila jejich filosofie světské zkázy.
Sociální rozklad, který zapříčinil stroj a okolnosti, v nichž byl nyní člověk přinucen mu sloužit, měl nepochybné mnoho důsledků, kteté byly nevyhnutelné. Anglická vesnická civilizace postrádala takové městské prostředí, z něhož vyrůstala pozdější průmyslová města na kontinentu.2 V nových městech neexistovala žádná usedlá střední třída, žádné takové jádro řemeslníků a živnostníků, úctyhodné malé buržoazie a měšťáků, které by mohlo sloužit jako asimiláční médium pro hrubého dělníka, který — přitahován vysokými mzdami či vyhnán z půdy mazanými ohrazovateli - dřel v prvních továrnách. Průmyslová města ve středních oblastech či na severozápadě Anglie byla kulturní pustinou; jejích slumy pouze odrážely nedostatek tradic a občanské sebeúcty. Migrující rolníci, či dokonce dřívější sedláci či nájemci, kteří byli vhozeni do této bezútešné bažiny bídy, se brzy proměnili v nepopsatelné živočichy tohoto bahniska. Nešlo o to, že byli placeni příliš málo, nebo že dokonce pracovali příliš dlouho — i když obojí se stávalo až příliš často -, ale že nyní existovali ve fyzických podmínkách,
2 Profesor Usher klade datum počátku všeobecné urbanizace do období kolem roku 1795.
kteté popíraly lidskou podobu života. Podobně jako tito lidé se mohli cítit černoši z afrického lesa, kteří se ocitli uvězněni a lapali po vzduchu v podpalubí otrokárske obchodní lodi. A přece roto vše nebylo nenapravitelné. Pokud má člověk nějaký status, na kterém by ttval, nějaký vzot daný jeho příbuznými či soudruhy, může za něj bojovat a znovu získat svou duši. Avšak v případě tohoto dělníka se to mohlo stát pouze jediným způsobem: tím, že konstituoval sám sebe jako člena nové třídy. Ale pokud nebyl schopen vydělat si na živobytí svou vlastní prací, nebyl dělník, ale nuzák, Největší podlostí Speenhamlandu bylo to, že ho do takového postavení uměle snižoval. Tento zákon pochybného humanitářství bránil pracovníkům, aby se konstituovali jako ekonomická třída, a tak je připravil o jediný prostředek, kterým mohli odvrátit osud, k němuž byli odsouzeni v míýnu ekonomiky.
Speenhamland byl neselhávajícím nástrojem demoralizace lidu. je-li lidská společnost samočinným mechanismem pro udržování standardů, na nichž je zbudována, Speenhamland byl automatem rozbíjejícím standardy, na nichž musí být založen každý typ společnosti. Nejenže odměňoval vyhýbání se prácí a poskytoval záminku k nerovnosti, ale zvýšil přitažlivost pauperismu přesně v tom kritickém bodě, kdy se člověk snažil uniknout osudu bídy. Jakmile byl člověk v chudobinci (obvykle se tam ocitl, když on a jeho todina byli nějakou dobu na dávkách), byl chycen do pasti a zřídka se mu podařilo ji opustit. V lidské směsi chudobince, kde se člověk nemusel starat o to, je-li pokládán za lepšího než jeho soused, a už vůbec nemusel začínat shánět ptáci, místo aby ji ve známém houfci pouze „předstíral", se slušnost a sebeúcta staletí usedlého života rychle vypařily. „Chudinská podpora se stala veřejnou kořistí... Surovci ve snaze získat svůj díl šikanovali administtátory, prostopášníci předváděli své nemanželské potomky, které je třeba nasytit, lenoši složili ruce na prsa a čekali, dokud ji nedostanou; zaostalá mládež na jejím základě uzavírala sňatky; pytláci, zloději a prostitutky ji vymáhali zastrašovaním; venkovští soudci ji rozhazovali kvůli popularitě a chudinské komise z pohodlnosti. Právě tak se s fondem nakládalo... Farmář - místo aby jeho půdu obdělával náležitý počet dělníků, které by sám platil - byl nucen vzít dvakrát tolik lidí, jejichž mzdy se částečně platily z podpoiy; a protože tito lidé byli u něho zaměstnáni z donucení, byli mimo jeho kontrolu, pracovali nebo ne - jak se jim chtělo -, snižovali kvalitu jeho půdy a bránili mu zaměstnat lepší lidi, kteří by tvrdě dřeli na svou nezávislost. Tito lepší lidé klesli mezi ty nejhorší; i chalupník platící chudinskou daň
102
103
přišel po marném zápase k výplatnímu stolu, aby žádal o podporu..." Tolik Harriet Marrineau.3 Stydliví liberálové z pozdější doby nevděčně přehlížejí vzpomínky tohoto upřímného apoštola své víry. Ale i kdyby přeháněla, jak se obávají, jasně osvětluje správné místo. Ona sama patřila k té bojující střední třídě, jejíž lesklá bída ji činila jen citlivější k morálním nejasnostem Chudinského zákona. Rozuměla tomu, že společnost potřebuje novou třídu - třídu „nezávislých pracovníků" —, a jasně to vyjádřila. Právě oni byli jejími vysněnými hrdiny; jednoho z nich - chronicky nezaměstnaného pracovníka, který odmítal jít na podporu - nechává hrdě prohlásit ke kolegovi, který se rozhodl pobírat dávky: „Zde stojím a vyzývám kohokoli, aby mnou pohrdal. Mohu také postavit své děti doprostřed této chrámové lodi a vyzvat kohokoli, aby se jim vysmál, kvůli postavení, které zaujímají ve společnosti. Mohou existovat lidé o trochu moudřejší, mohou být mnohem bohatší, ale nikdo není úctyhodnější." Velcí lidé z vládnoucí třídy stále ještě zdaleka nechápali potřebu této nové třídy. Slečna Martineauová poukazovala na „obvyklý omyl aristokracie, předpokládající, že pod bohatou třídou existuje ve společnosti už jen jediná další třída, s níž je nucena jednat". Lord Eldon, stěžuje si, stejné jako jiní, kteří to musí vědět lépe, „zařazuje pod jednu nálepku [,nižší třídy'] každého, kdo je pod nejbohatšími bankéři — provozovatele manufaktur, obchodníky, řemeslníky, pracovníky a lidi na chudinské podpoře"/1 A důtklivě trvá na tom, že mezi posledními dvěma je rozdíl, na němž závisí budoucnost společnosti. „Kromě rozdílu mezi vládcem a poddaným není v Anglii žádný sociální rozdíl tak velký jako rozdíl mezi nezávislým pracovníkem a pauperizovaným člověkem; směšovat ty dva je stejně tak známkou neznalosti jako nemorálnosti a politické neprozíravosti," napsala. To samozřejmě může být jen stěží konstatováním o skutečném stavu. Rozdíl mezi těmito dvěma vrstvami v době platnosti Spe-enhamlandského zákona přestal existovat. Spíše jde o návrh politiky založené na prozíravé anticipaci. A tato politika byla politikou Komise pro reformu Chudinského zákona. Předvídala volný konkurenční pracovní trh a následný vznik průmyslového proletariátu. Zrušení Speenhamlandského zákona se stalo opravdovým zrozením moderní dělnické třídy, jejíž bezprostřední sobecký zájem ji určil k tomu, aby
3 Martineau, H., History of England During the Thirty Years' Peace (1816— 1846), 1849. ■•Martineau, H., The Parish, 1833.
se stala ochráncem společnosti před bytostnými nebezpečími strojové civilizace. At už pro ně budoucnost chystala cokoli, dělnická třída a tržní ekonomika se v historii objevily společně. A nenávist k veřejné chudinské podpoře, nedůvěra k opatřením státu, trvání na poctivosti a sebeúcta pak zůstávaly charakteristikami britského dělníka po generace.
Zrušení Speenhamlandského zákona bylo dílem nové třídy vstupující na historickou scénu - anglických středních vrstev. Práci, kterou jim bylo souzeno vykonat, totiž přeměnit společnost na tržní ekonomiku, nemohla udělat venkovská šlechta. Než se tato transformace rozhýbala, byly zrušeny desírky zákonů a jiné byly přijaty. Zákon o parlamentní reformě z roku 1832 zbavil hlasovacího práva okrsky s malým počtem obyvatel a jednou provždy dal moc v Dolní sněmovně jej ím členům. Jejich prvním velkým reformním činem bylo zrušení Speenhamlandu. Nyní, když si uvedomujeme'Stupeň, v němž jeho paternalistické metody splývaly s životem země, budeme chápat, proč i ti nej radikálnější stoupenci reformy váhali, zda mají pro přechod navrhnout kratší období než deset či patnáct let. Ve skutečnosti k ní došlo s náhlostí, která činí nesmysl z legendy o anglickém gtadua-lismu, pěstované v poslední době, kdy se opět hledají argumenty proti radikální reformě. Krutý šok této události znepokojoval po generace představy britské dělnické třídy. Přesto však tato drásavá operace vděčí za svůj úspěch hluboce usazenému přesvědčení širokých vrstev populace, včetně pracovníků samotných, že systém, u něhož vše nasvědčovalo tomu, že je podpotuje, je ve skutečnosti olupoval a že „právo na život" bylo nemocí k smrti.
Nový zákon stanovoval, že v budoucnosti by se mimo útulky neměla žádná chudinská podpora poskytovat. Jeho administrace byla národní a diferencovaná. V tomto ohledu rovněž představoval dalekosáhlou reformu. Příspěvky ke mzdám byly samozřejmě pozastaveny. Znovu byl zaveden test pracovního útulku, ale v novém smyslu. Nyní bylo ponecháno na rozhodnutí žadatele, zda je tak naprosto zbaven všech prostředků, že by se dobrovolně uchýlil do útulku, který byl záměrně proměněn v místo hrůzy. Pracovní útulek byl zahalen stigmatem; zdržovat se v něm znamenalo podstoupit psychická a morální muka, přestože splňoval požadavky hygieny a slušnosti — ty byly vlastně jen důmyslně využívány jako záminka pro další deprivaci. Zákon prováděli pod diktátorským ústředním dohledem nikoli smírčí soudci nebo místní dohlížitelé, ale vzdálenější autority - dozorci.
104
105
Dokonce i pohřeb pauperizovaného člověka se stal aktem, v němž se jeho blízcí zříkali solidarity s ním i ve smrti.
V roce 1834 byl průmyslový kapitalismus připraven ke startu a Reforma Chudinského zákona byla jeho předzvěstí. Speenhamlandský zákon, který ochraňoval venkovskou Anglii, a tedy pracující obyvatelstvo obecně, před plnou silou tržního mechanismu, byl zažrán až do morku společnosti. V době jeho zrušení velké masy pracující populace připomínaly více přízraky, které mohou strašit v děsivých snech, než lidské bytosti. Avšak byli-li dělníci dehumanizovaní fyzicky, vlastnické třídy byly degradované morálně. Tradiční jednota křesťanské společnosti uvolnila místo popírání odpovědnosti bohatých za podmínky jejich bližních. Vytvářely se dva národy. K ohromení přemýšlivých lidí se neslýchané bohatství ukázalo být neoddělitelné od neslýchané bídy. Vědci unisono prohlašovali, že byla objevena věda, která položila zákony vládnoucí lidskému světu, které nejdou nijak zpochybnit. Právě na příkaz těchto zákonů byl ze srdcí odstraněn soucir a stoické rozhodnutí vypovědět lidskou solidaritu ve jménu největšího štěstí nejvétšího množství získalo vážnost světského náboženství.
Prosazoval se mechanismus trhu a dožadoval se svého doplnění: lidská práce se musela stát zbožím. Snaha reakcionářského pater-nalismu odporovat této nutnosti musela vyznít naprázdno. Z hrůz Speenhamlandu lidé slepě chvátali do útočiště utopické tržní ekonomiky.
_9_
PAUPERISMUS A UTOPIE
Problém chudoby se soustředil kolem dvou úzce souvisejících témat, pauperismu a politické ekonomie. I když jejich vliv na moderní vědomí rozebíráme odděleně, obě tyto věci byly součástí jednoho nedílného celku - objevení společnosti.
Až do doby Speenhamlandského zákona nebylo možno na otázku, odkud se bere chudoba, najít žádnou uspokojivou odpověď. Myslitelé osmnáctého století se však obecně shodovali v tom, že pauperismus je neoddělitelný od pokroku. Největší množství chudých se najde nikoli v neúrodných zemích nebo uprosrřed barbarských národů, ale v zemích, které jsou nejúrodnější a nejcivilizovanější, psal roku 1782 John MTarlane. Italský ekonom Giammaria Ortes prohlásil za axiom, že bohatství národa odpovídá jeho populaci a jeho bída jeho bohatství (1774). Dokonce i Adam Smith svým opatrným stylem uvedl, že v nejbohatších zemích nejsou mzdy pracovní síly nejvyšší. MTarlane si tudíž netroufal mít nějaký neobvyklý názor, když vyjadřoval přesvědčení, že jelikož se Anglie nyní přiblížila vrcholu své velikosti, „počet chudých se bude nadále zvyšovat".1
A tak předpovídal-li nějaký Angličan obchodní stagnaci, pouze opakoval obecně sdílené mínění. Jestliže v půlstoletí před rokem 1782 překvapoval vzestup vývozu, ještě více překvapovaly výkyvy obchodu. Obchod se právě začínal vzpamatovávat z poldesu, který snížil vývozní čísla na úroveň, na níž byla před téměř půlstoletím. Velký rozmach obchodu a zjevný růst národní prosperity po sedmileté válce byl pro tehdejší lidi zkrátka známkou toho, že po Portugalsku, Španělsku, Holandsku a Francii dostala svou šanci také Anglie. Nyní byl její strmý vzestup věcí minulosti a nebyl důvod věřit, že pokrok, který byl pouze výsledkem šťastné války, bude dále pokračovat, jak jsme viděli, téměř jednomyslně se očekával úpadek obchodu.
1 M'Farlane, J., Enquiries Concerning the Poor, 17S2. Srov. réž s Postlethway-tovou redakční poznámkou v Universal Dktiůnary z roku 1757 k holandskému Chudinskému zákonu ze 7. října 1531.
106
107
Skutečnost byla taková, že prosperita byla hned za rohem - prosperita gigantických rozměrů, jež se měla stár novou formou života nejenom pro jediný národ, ale pro celé lidstvo. Nicméně ani státníci, ani ekonomové ani v nejmenším netušili, že se blíží. Pro státníky to snad byla lhostejná věc, protože do výše letící čísla o objemu obchodu po další dvě generace pouze vroub kovala ostří lidové bídy. V případě ekonomů to však byla mimořádná smůla, neboť celý jejich teoretický systém byl vybudován právě během tohoto přívalu „abnormálnosti", kdy ohromný nárůst obchodu a výroby shodou okolností provázelo ohromné zvětšení lidské bídy - takže očividné fakty, na nichž založili své principy Malthus, Ricardo a James Mill, odrážely pouze paradoxní tendence panující v ostře vymezeném přechodném období.
Situace to byla vskutku podivná. Chudí se v Anglii poprvé objevili v první polovině šestnáctého století; začali být nápadní jakožto osoby nespojené s manským panstvím „nebo s nějakou feudální nadřazeností" a jejich postupná proměna ve třídu svobodných pracujících byla Spojeným výsledkem přísného potírání tuláctví a podpory domácího průmyslu, jemuž mocně napomáhalo neustálé rozšiřování zahraničního obchodu. Během sedmnáctého století bylo o zbídačování méně zmínek a i tvrdá opatření Zákona o osídlení byla přijata bez veřejné diskuse. Když se diskuse na konci onoho století oživila, Utopie Thomase Mora a první chudinské zákony byly již více než 150 let staré a zrušení klášterů a Kettova vzpoura dávno zapomenuté. K jistému ohrazování a „pohlcování" docházelo po celou dobu, například i za vlády Karla I., ale tyto nové třídy se jako celek usadily. Navíc, zatímco v polovině šestnáctého století byli chudí nebezpečím pro společnost, do níž vtrhávali jako nějaká nepřátelská armáda, na konci sedmnáctého století představovali pouhé daňové zatížení. Na druhé straně už nešlo o polofeudální, nýbrž o polokomerční společnost, jejíž typičtí příslušníci upřednostňovali práci ve svém zájmu a nemohli akceptovat ani středověký pohled, v němž chudoba nepředstavovala problém, ani názor úspěšných ohrazovatelů, podle kterého nebyli nezaměstnaní nic jiného než zdraví zahaleči. Od této doby začaly názory na zbídačování - velmi podobně jako předtím náboženské otázky - odrážet filosofický názor. Názoty na chudé stále víc zrcadlily názory na existenci vůbec. Odtud pramenila rozmanitost i zdánlivá zmatenost těchto názorů, ale také jejich zásadní význam pro historii naší civilizace.
To, že nedobrovolná :nezaměstnanost musí být důsledkem nějaké závady v organizaci práce, si jako první uvědomili kvakeři, průkopníci
zkoumání možností moderní existence. Ve své silné víře v podnikatelské metody uplatňovali vůči chudým ve svých řadách stejný princip kolektivní svépomoci, k němuž někdy sahali coby odpírači z důvodu svědomí, když se chtěli vyhnout podpoře veřejných orgánů placením za pobyt ve vězení. Když horlivý kvaker Lawson zveřejnil Výzvu k parlamentu ohledné chudých, aby nebylo v Anglii žebráků, použil ji jako jakousi „platformu" pro svůj návrh na zřízení zprostředkovatelen práce v moderním pojetí veřejných pracovních agentur. To bylo roku 1660; o deset let dříve navrhl Henry Robinson „Úřad pro žádosti a setkání". Restaurační vláda však upřednostnila těžkopádnější metody; Zákon o osídlování z roku 1662 přímo odporoval jakémukoli racionálnímu systému zprostředkovatelen práce, které by vytvořily pro pracovní sílu širší trh; sídlo - a v tomto smyslu se tohoto termínu v zákoně užilo poprvé - svazovalo pracovní sílu s farností.
Po Slavné revoluci (1688) probudila kvakerská filosofie skutečného proroka trendu sociálních myšlenek vzdálené budoucnosti v Johnu Bellersovi. Jeho návrh na vytvoření „škol pracovitosti", v nichž by se dal dobře využít nedobrovolný volný čas chudých, se roku 1696 zrodil právě z atmosféry „shromáždění trpících", na nichž se nyní často využívaly k vědeckému podložení náboženských opatření na podporu chudých statistiky. Základem tohoto návrhu nebyly principy nějaké zprostředkovatelny práce, nýbrž zcela odlišné principy směny práce. Zatímco zprostředkovatelna se spojovala s tradičním hledáním zaměstnavatele pro nezaměstnaného, druhá představa neznamenala nic menšího než to, že pracující nebudou žádného zaměstnavatele potřebovat, pokud budou moci své produkty přímo směňovat. „Je-li práce chudých těžebním dolem bohatých," jak říkal Bellers, proč by se chudí nemohli podporovat navzájem využitím tohoto bohatství ke svému prospěchu a snad i vytvořením něčeho navíc? Jediné, čeho bylo třeba, byla jejich organizace v „koleji" či korporaci, kde by mohli spojit své úsilí. To bylo jádrem všech pozdějších socialistických myšlenek na téma chudoby, ať už dostaly podobu Owenových Vesnic jednoty, Fourierových Phalanstéres, Proudhonových Bank výměny, Ateliers Nationaux Louise Blance, Lassallových Nationale Werkstätten, nebo když na to přijde, i Stalinových pětiletých plánů. Bellersova kniha obsahovala v podstatě většinu návrhů, s nimiž se spojovalo řešení tohoto problému od té doby, co se poprvé objevily velké rozvraty, které do moderní společnosti přinesly stroje. „Tato kolejní spoluúčast učiní kritériem hodnocení všech potřeb práci, nikoli peníze..." Podle
108
109
plánu mělo jít o „kolej užitečných řemesel všeho druhu, která budou pracovat jedno pro druhé a podpory nebude zapotřebí...". Příznačné je spojení pracovních poukázek, svépomoci a spolupráce. Dělníci, v počtu do tří set, se měli navzájem podporovat a měli společně pracovat pro svou holou existenci - „udělal-li někdo víc, mělo mu to být zaplaceno". Měly se tu tedy kombinovat minimální příděly a platby podle výsledků. V případě některých drobnějších experimentů se svépomocí šel finanční přebytek na „setkání trpících" a byl vynaložen ve prospěch jiných členů náboženské komunity. Tento přebytek měl mít velkou budoucnost; nová představa zisku byla všelékem doby. Beller-sův národní program podpory v nezaměstnanosti měli ve skutečnosti realizovat pro zisk i kapitalista! Téhož roku 1696 založil John Cary Bristolskou korporaci pro chudé, která po jistém počátečním úspěchu přestala přinášet zisk - jako nakonec všechny ostatní podniky tohoto druhu. Bellersův návrh však stavěl na stejném předpokladu jako systém přidělování pracovní síly podle chudinské daně, předložený Johnem Lockem taktéž roku 1696, podle kterého měli být vesničtí chudí přiděleni na ptáci k místním daňovým poplatníkům a měli být mezi ně rozděleni v takovém poměru, v jakém tito poplatníci přispívali na chudinskou daň. Takový byl původ smůlou pronásledovaného systému roznašečů, praktikovaného podle Gilbertova zákona. Představa, že je možno dosáhnout toho, aby byl pauperismus výnosný, se lidem pevně usadila v hlavách.
Přesně o století později vytvořil Jeremy Bentham, nejplodnější ze všech sociálních projektantů, plán na využití chudých ve velkém k obsluze strojů, které navrhl jeho dokonce ještě vynalézavější brarr Samuel na obrábění dřeva a kovů. „Bentham," říká Sir Leslie Stephen, „se spojil se svým brattem a dívali se po nějakém parním stroji. Potom je napadlo, aby místo páry využili odsouzence." To bylo roku 1794; plán Panoptikonu Jeremyho Benthama, který umožňoval rozvrhnout věznice tak, aby byl dozor v nich levný a efektivní, už pár let existoval a Bentham se nyní rozhodl uplatnit ho ve své trestanecké továrně; místo rrestanců však měli zaujmout chudí. Soukromý podnikatelský počin btatrů Benthamových záhy přerostl v obecné schéma řešení sociálního problému jako celku. Rozhodnutí speenhamlandských smírčích soudců, Whirbreadův návrh minimální mzdy a především Pirtův soukromě rozšiřovaný koncept komplexního návrhu na reformu Chudinského zákona způsobily, že se pauperismus stal námětem diskusí mezi státníky. Bentham, jehož kritika Pittova návrhu zákona
údajně přivodila jeho stažení, předložil v časopise Annais Arthura Younga vlastní propracované návrhy (1797). Jeho Domy práce podle plánu Panoptikonu - pětiposchoďové o dvanácti sektorech -, v nichž se mělo využívat práce chudých na podpoře, měly být řízeny centrální tadou, která by byla ustavena v hlavním městě po vzoru rady Anglické banky a hlas by v ní měli všichni členové s podíly v hodnotě pěti nebo deseti liber. V textu, který vyšel o několik let později, stálo: „1. Správa záležitostí chudých po celé jižní Británii bude svěřena jednomu orgánu a náklady ponese jeden fond. 2. Tento orgán bude orgánem jakési akciové společnosti, jti ponese nějaké podobné jméno jako Společnost národní podpory."1 Mělo se postavit nejméně 250 Domů ptáče, které by pojaly přibližně 500 000 lidí. Plán doplňovala podrobná analýza různých kategorií nezaměstnaných, v níž Bentham o více než století předběhl výsledky, k nimž dospěli jiní badatelé zabývající se touto problematikou. Ve svých klasifikačních úvahách projevil ohromnou schopnost dívat se na věc realisticky. Pracovníky „bez místa", kteří byli nedávno propuštěni z práce, odlišil od takových, kteří nemohli najít práci kvůli „náhodné stagnaci"; „periodická stagnace" sezónních dělníků pak byla odlišena od „nahrazených pracovníků", které „učinilo nadbytečnými zavedení strojů", neboli - ještě modernějí řečeno - od technologicky nezaměstnaných; poslední skupinu tvořili „demobili-zovaní pracovníci", další moderní kategorie, již dostala v Benthamově době do popředí francouzská válka. Nejdůležitější kategorií však byla výše uvedená kategorie „náhodné stagnace", která zahrnovala nejenom řemeslníky a umělce vykonávající povolání „závislá na módě", ale také mnohem důležitější skupinu lidí nezaměstnaných „v případě všeobecné stagnace manufaktur". Benthamův plán neusiloval o nic menšího než o vyrovnání hospodářského cyklu prostřednictvím komerčního využití nezaměstnaných v ohromném měřítku.
Robert Owen roku 1819 znovu publikoval Bellersovy více než 120 let staré plány na založení Škol práce. Sporadická chudoba od té doby přerostla v mohutný nápor bídy. Owenovy Vesnice jednoty se od Bellersových představ lišily zejména tím, že byly mnohem větší - pojímaly 1 200 lidí na stejném počtu akrů půdy. Cleném výboru žádajícího o podílové příspěvky na tento vysoce experimentální plán řešení problému nezaměstnanosti byla i taková autorita jako David Ricardo. Žádní přispěvatelé se však neobjevovali. O něco později se
2 Bentham, J., Pauper Management. Poprvé vyšlo 1797.
110
dočkal posměchu Francouz Charles Fourier za to, že každým dnem čekal, že se objeví tichý společník, který bude investovat do jeho plánu 5 Pbalanstěre, založeného na představách velmi podobných těm, jež podpořil jeden z největších finančních expertů té doby. Neproslula snad firma Roberta Owena v New Lanarku po světě finanční úspěšností svých filantropických programů? Standardní názor na chudobu ještě neexistoval - ani žádný všeobecně přijímaný způsob, jak na chudých vydělat.
Owen od Bellerse převzal představu pracovních poukázek a roku 1832 ji aplikoval ve své Národní spravedlivé směnárně práce; neuspěla. Příbuzný princip ekonomické soběstačnosti pracující cřídy - což byla také Bellersova idea - stál v následujících dvou letech v pozadí slavného hnutí odborového svazu. Ten byl všeobecnou asociací všech zaměstnání, řemesel a umění, přičemž nevylučoval ani malé živnostníky, a jeho povšechným smyslem bylo vytvořit z nich v jedné mírumilovné materializaci část společnosti. Koho by napadlo, že jde o zárodek veskrze násilných pokusů o jeden velký svaz v příštích sto letech. Syndikalismus, kapitalismus, socialismus a anarchismus byly ve svých plánech pro chudé vskutku téměř nerozlišitelné. První praktický počin filosofického anarchismu — Proudhonova Banka výměny z roku 1848 - byl v podstatě odnoží Owenova experimentu. Státní socialista Marx Proudhonovy myšlenky ostře napadl a napříště to měl být stát, po kom se měl žádat kapitál na kolektivistické programy toho typu, s nimiž Louis Blanc a Lassalle zapadli hluboko do minulosti.
Ekonomický důvod, proč na chudých nešlo vydělat peníze, nebyl žádným tajemstvím. O téměř 150 let dříve ho podal Daniel Defoe, jehož pamflet, vydaný roku 1704, odložil diskusi spuštěnou Beilersem a Lockem. Defoe tvrdil, že pokud se budou chudí podporovat, nebudou pracovat za mzdy, a že budou-li nasazeni na vyrábění zboží ve veřejných institucích, pouze vytvoří větší nezaměstnanost v soukromých manufakturách. Po jeho pamfletu, který nes! satanistický název Dávat almužnu, žádnou podporu a zaméitnávání chudých je ke škodě národa, se objevily slavnější kostrbaté verše doktora Mandevilla o rafinovaných včelách, jejichž společenství prosperuje jenom díky tomu, že povzbuzuje marnivost a závist, neřest a mrhání. Zatímco podivínský doktor si liboval v mělkém morálním paradoxu, pamfletista Defoe narazil na základní prvky nové politické ekonomie. Na jeho pojednání se mimo kruhy „nižší politiky", jak se v osmnáctém století říkalo problémům policejního dozoru, brzy zapomnělo; Mandevillovým laciným para-
doxem si oproti tomu lámali hlavu myslitelé Berkeleyho, Humova a Smithova formátu. Jak je vidět, 2atímco mobilní bohatství bylo v první polovině osmnáctého století stále ještě morálním problémem, chudoba jím zatím nebyla. Puritánske cřídy byly šokovány feudálními podobami okázalého plýtvání, které jejich svědomí odsuzovalo coby přepych a neřest, přitom však musely neochotně souhlasit s Mande-villovými včelami v tom, že nebýt těchto zel, obchod a podnikání by se brzy rozložily. Později se tito bohatí obchodníci měli ujistit o morálnosti podnikání: nové bavlnářské prádelny už nesloužily zahálčivé okázalosti, ale jednotvárným každodenním potřebám, a rozvinuly se jemnější formy plýrvání, které si hrály na méně okázalé, přitom ale dokázaly být ještě rozhazovačnější než ty staré. Defoeův šleh, pokud jde o rizika podpory chudých, nebyl dost aktuální na tb, aby pronikl do svědomí zaujatého morálními nebezpečími bohatství; průmyslová revoluce měla teprve přijít. A přesto byl Defoeův paradox do jisté míry předpovědí budoucích dilemat: „Dávat almužnu, žádnou podporu" - neboť odstranil-li se bič hladu, brzdilo to výrobu a jen vytvářelo větší hlad; „zaměstnávání chudých je ke škodě národa" — neboť vytvářením veřejného zaměstnání se pouze zvětšoval nadbytek zboží na trhu a urychlovala zkáza soukromých podnikatelů. Mezi kvakerem Johnem Beilersem a oportunistou Danielem Defoem, mezi puritánem a cy-nikem, vyvstaly kdesi kolem přelomu sedmnáctého století otázky, na něž měla nabídnout těžkopádné odpovědi až více než dvě stolecí práce a přemýšlení, naděje a utrpení.
Nicméně v době Speenhamlandského zákona zůstávala pravá povaha pauperismu lidskému rozumu stále ještě utajena. Panovala naprostá shoda v tom, že je žádoucí velká - co možná největší - populace, protože moc státu tkví v lidech. Ochotná shoda byla i v tom, že levná pracovní síla přináší výhody, protože manufaktury mohou prosperovat, jen když je pracovní síla levná. A navíc, kdyby nebylo chudých, kdo by sloužil na lodích a chodil do války? Přesto tu byla i pochybnost, zda není pauperismus přece jenom zlem. Ale tak či onak, proč by se chudáci nemohli užitečně využít k veřejnému prospěchu, tak jak se očividně využívali k prospěchu soukromému? Na tyto otázky nemohla být podána žádná přesvědčivá odpověď. Defoe náhodou narazil na pravdu, již Adam Smith o sedmdesát let později mohl a nemusel pochopit; nerozvinutý stav tržního systému zakrýval jeho inherentní slabiny. Ani nové bohatství, ani nová chudoba nebyly zatím zcela pochopitelné.
112
113
To, že se taco otázka v té době ještě nedostala ze stadia zakuklení, je zřejmé i z podivuhodné shody projektů navrhovaných lidmi tak odlišného založení, jako byli kvaker Bellers, ateista Owen a utilitarista Ben-tham. Socialista Owen vášnivě věřil v rovnost člověka a jeho vrozená práva; Bentham rovnostářstvím pohrdal, lidským právům se vysmíval a silně tíhl k laissez-faire. Přesto Owenovy „paralelogramy" připomínaly Benthamovy Domy práce do té míry, že by to mohlo vyvolat dojem — dokud bychom si nepřipomněli, zač Owen vděčí Bellersovi -, že se jimi inspiroval. Všichni tito tři muži byli přesvědčeni, že patřičná organizace práce nezaměstnaných musí přinést přebytek, který chtě! humanitář Bellers využít hlavně k podpoře jiných trpících, utilitarista Bentham předat podílníkům a socialista Owen vrátit nezaměstnaným samotným. Ale zatímco jejich rozdílné názory odkrývaly pouze téměř nepostřehnutelné náznaky budoucích trhlin, jejich společné iluze prozrazovaly totéž zásadní nepochopení podstaty pauperismu v rodící se tržní ekonomice. Důležitější než všechny rozdíly mezi nimi je to, že počet chudých mezitím neustále narůstal: v roce 1696, kdy psal Bellers, se celkové dávky z chudinské daně blížily 400 000 liber; v roce 1796, kdy Bentham napadl Pittův návrh zákona, určitě překročily cifru 2 miliónů; v roce 1818, kdy začínal Rober Owen, se už šplhaly k 8 miliónům. Za 120 roků, které oddělují Bellerse a Owena, se velikost populace možná ztrojnásobila, ale dávky podpory se zvětšily dvacetkrát. Pauperismus se stal postrachem. Jeho významem si však zatím nikdo nemohl býr jisr.
_10_
POLITICKÁ EKONOMIE A OBJEVENÍ SPOLEČNOSTI
Když si lidé uvědomili význam chudoby, byla už připravena scéna pro devatenácté století. Předěl ležel někde kolem roku 1780. Ve velkém díle Adama Smithe nebyla chudinská podpora ještě žádným problémem; v Townsendově Pojednání o Chudinském zákonu o pouhé desetiletí později byla pozvednuta na úroveň širokého problému a mysl lidí nepřestala zaměstnávat ani po další století a půl.
Změna atmosféry od Adama Smithe k Townsendovi byla opravdu neobyčejná. Smith vyznačoval konec věku, který začal vynálezci státu - Thomasem Morem a Machiavellim, Lutherem a Calvinem; Town-send už patřil k devatenáctému století, v němž Ricardo a Hegel objevili, každý z opačného úhlu, existenci společnosti, která se nepodřizuje zákonům státu, ale naopak podřizuje svým vlastním zákonům stát. Je pravda, že Adam Smith přistupoval k materiálnímu bohatství jako k sa-moscatnému oboru zkoumání; to, že přitom uplatnil ohromný smysl pro realismus, z něho učinilo zakladatele nové vědy, ekonomie. Přesto chápal bohatství pouze jako jednu stránku života společenství, jehož cílům zůstávalo podřízeno; bylo přináležitostí národů bojujících o přežití v historii a nemohlo být od nich odděleno. Podle jeho názoru vycházel jeden soubor podmínek, které určovaly bohatství národů, ze zlepšujícího se, stagnujícího nebo upadajícího stavu země jako celku; další soubor se odvozoval od naprosté nadřazenosti bezpečí a jistoty, jakož i z potřeb rovnováhy moci; ještě další byl dán politikou vlády - tím, zda upřednostňovala město nebo venkov, průmysl nebo zemědělství; otázku bohatství, jímž začal mínit materiální blahobyt „velkého celku národa", tedy pokládal za možné formulovat pouze v určitém politickém rámci. V jeho díle není žádný náznak, že by pro společnost určovaly zákony ekonomické zájmy kapitalistu; žádný náznak, že by kapitalista byli sekulárními obhájci božské prozřetelnosti, která řídí ekonomický svět jako nějakou oddělenou entitu. Ekonomická sféra u něho není podřízena svým vlastním zákonům, které nám poskytují měřítko dobra a zla.
Smith chtěl brát bohatství národů jako funkci jejich národního života, fyzického a morálního; právě proto jeho námořní politika tak
114
115
dobře ladila s Cromweilovými námořními zákony a jeho představy lidské společnosti tak dobře zapadaly do Lockova systému přirozených práv. Podle jeho názoru nic nenaznačuje existenci nějaké ekonomické sféry ve společnosti, sféry, jež by se mohla stát zdrojem morálního zákona politického závazku. Vlastní zájem nás pouze vnitřně pohání, abychom dělali to, co prospěje také jiným-jako nám vlastní zájem řezníka nakonec dodá večeři. Smithovým myšlením proniká povšechný optimismus, neboť zákony řídící ekonomickou část univerza jsou tak jako ty, které řídí to ostatní, ve shodě s lidským osudem. Žádná skrytá ruka se nám nesnaží jménem vlastního zájmu vnutit kanibalské obřady. Důstojnost člověka je důstojností morální bytosti, která je jako taková členem občanského řádu rodiny, státu a „velké Společnosti lidstva". Meze úkolové práci stanovují rozum a humánnost, jimž musí soupeření a zisk ustoupit. Přirozené je to, co je v souladu s principy obsaženými v mysli člověka, a přirozený řád je ten, který těmto principům odpovídá. Přírodu ve fyzickém smyslu Smith z problému bohatství vědomě vyloučil. „Ať jsou půda, podnebí nebo velikost území kteréhokoli konkrétního národa jakékoli, hojnost či skrovnost jeho ročních zásob musí v této konkrétní situaci záviset na dvou okolnostech", totiž na dovednosti pracovní síty a poměru mezi užitečnými a nečinnými členy společnosti. Roli hrají nikoli přírodní, nýbrž lidské faktory. Toto vyloučení biologických a geografických faktorů na samém začátku knihy bylo záměrné. Omyly fýziokratů byli pro Smithe varováním; jejich náklonnost k zemědělství je svedla k tomu, aby zaměňovali fyzickou přírodu s lidskou přirozeností, a vedla je k názoru, že skutečně tvořivá je jedině půda. Smithovu myšlení nebylo nic vzdálenější než taková glorifikace Physis. Politická ekonomie by měla být vědou o lidech; měla by se zabývat tím, co je přirozené člověku, nikoli Přírodou.
Townsend soustředil své Pojednání o deset let později kolem teorému s kozami a psy. Scénou je ostrov Robinson Crusoe v Tichém oceánu u pobřeží Chile. Juan Fernandéz na tomto ostrově zanechal několik koz, aby byly v případě budoucích návštěv zdrojem masa. Kozy se rozmnožily biblickou měrou a staly se příhodnou zásobárnou potravy pro korzáry, většinou Angličany, kteří sužovali španělský obchod. Španělské úřady chtěly kozy vyhubit, a tak na ostrově vysadily psa s fenou, kteří se talie časem velmi rozmnožili a zredukovali počet koz, z nichž žili. „Pak byla nastolena nová rovnováha," psal Townsend. „Jako první platili dluh přírodě ti nejslabší z obou druhů; ti nejčilejší a nejsilnější si svůj život zachovali." K tomu dodal: „Právě množství potrav}7 reguluje počet lidí."
Uveďme, že prozkoumání1 zdrojů autentičnost tohoto příběhu nepotvrdilo. Juan Fernandéz skutečně, jak bylo uvedeno, přivezl na ostrov kozy, ale údajné psy popisuje William Funnell jako krásné kočky a ani o psech, ani o kočkách není známo, že by se rozmnožili; kozy navíc žily v nepřístupných skalách, kdežto pláže - a v tom se shodují všechny výpovědi - byly plné tlustých lachtanů, kteří by byli pro divoké psy mnohem lákavější kořistí. Uvedené paradigma však není závislé na empirickém podložení. Nedostatečná historická autentičnost neubírá nic ze skutečnosti, že se tímto zdrojem inspiroval Malthus i Darwin - Malthus se o něm dozvěděl od Condorceta, Darwin od Malthuse. Přesto by ani Darwinova teorie přírodního výběru, ani Malthusovy populační zákony nemohly mít znatelnější vliv na moderní společnost, kdyby nebylo následujících maxim, které Townsend vyvodil ze svých koz a psů a které chtěl aplikovat na reformu Chudinského zákona: „Hlad zkrotí i ta nejdivočejší zvířata a nejzvrá-cenější naučí slušnosti, zdvořilosti, poslušnosti a podřízenosti. Obecně je to právě hlad, co je [chudé] může popohnat a podnítit k práci; naše zákony však říkají, že nikdy nemají hladovět. Tyto zákony, to je třeba přiznat, zároveň říkají, že mají být přinuceni pracovat. Právní donucení však potom provází spousta problémů, násilí a křiku; vytváří zlou vůli a nikdy nemůže odvést dobrou a přijatelnou službu: hlad oproti tomu nejenom představuje poklidný, tichý, neustálý tlak, ale jakožto ten nejpřirozenější motiv k píli a práci vyvolává největší úsilí; když je uspokojen dobrovolným milodarem jiného, buduje trvalé a pevné základy dobré vůle a vděčnosti. Otrok musí být přinucen k práci, ale svobodný člověk by měl být ponechán, ať jedná podle svého vlastního rozhodnutí a úsudku; měl by být chráněn v plném užívání svého vlastnictví, velkého či malého, a trestán, sáhne-li na vlastnictví souseda."
Nabízelo se tu nové východisko pro politickou vědu. Townsend tím, že k lidskému společenství přistoupil z živočišné strany, obešel údajné nevyhnutelnou otázku po základech vlády; tím zavedl do lidských záležitostí nový koncept zákona, koncept zákonů přírody. Hobbesovo zaujetí geometrií i Humovo, Hartleyho, Quesnayho a Helvetiovo prahnutí po newtonovských zákonech ve společnosti bylo pouze metaforické: hořeli touhou objevit zákon, který by ve společnosti platil
1 Srov. Antonio de Ulloa, Wafer, William Funnell, dále též Isaac James (který také obsahuje zprávu kapitána Wooda Rogerse o Alexanderu Selkirkovi) a postřehy Edwarda Cooka.
116
117
stejně univerzálně jako gravitace v přírodě, ale uvažovali o něm jako o lidském zákoně - at už šlo o duševní sílu strachu u Hobbese, asociací v Hartleyho psychologii, vlastní zájem u Quesnayho, nebo hledání užitečnosti u Helvetia. Nebyla v tom žádná háldivost: Quesnay se tak jako Platón na člověka někdy díval očima chovatele a Adam Smith určitě nepřehlížel souvislost mezi reálnými mzdami a dlouhodobou nabídkou pracovní síly. Aristoteles však učil, že mimo společnost mohou žít jen bohové nebo zvířata a člověk není ani jedním z toho. Propast mezi člověkem a zvířetem byla směrodatná také pro křesťanské myšlení; ohledně duchovních kořenů lidského společenství nemohl teologii zmást žádný exkurs do říše fyziologických faktů. Byl-li pro Hobbese člověk člověku vlkem, bylo to proto, že mimo společnost se lidé chovají jako vlci, nikoli proto, že by existoval nějaký biologický faktor, který by měli lidé a vlci společný. V konečném důsledku to bylo proto, že tu ještě nebyla představa lidského společenství, které by se neztotožňovalo se zákonem a vládou. Na ostrově Juana Fernandéze však žádná vláda ani zákon nebyly - a přesto se tam ustavila rovnováha mezi kozami a psy. Tato rovnováha se udržovala díky tomu, že psi stěží mohli sežrat kozy, které utekly do skalnaté části ostrova, a že místa, kde od psů nehrozilo nebezpečí, nebyla pro kozy tak pohostinná. K udržení téro rovnováhy nebylo třeba žádné vlády; obnovovala se svíráním hladu na jedné straně a nedostatkem potravy na druhé. Hobbes obhajoval potřebu despoty tím, že lidé jsou jako zvířata; Townsend prohlašoval, že lidé jsou skutečná zvířata, a že právě proto stačí jen minimum vlády. Z tohoto nového hlediska se dala svobodná společnost chápat tak, že sestává ze dvou ras: vlastníků majetku a dělníků. Počet dělníků byl omezen množstvím potravy, a pokud bylo vlastnictví bezpečné, hlad je hnal k práci. Nebylo třeba žádných smírčích soudců, protože hlad byl lepší ukázňovatel než nějaké úřady. Odvolávat se k úřadu by bylo, jak Townsend jízlivě poznamenal, jako „odvolávat se od silnější autority ke slabší".
Nové základy do vytvářející se společnosti přesně zapadaly. Od poloviny osmnáctého století se rozvíjely národní trhy; cena obilí už nebyla lokální, nýbrž regionální; to předpokládalo téměř všeobecné užívání peněz a širokou prodejnost zboží. Tržní ceny a příjmy včetně rent a mezd, vykazovaly značnou stabilitu. Fyziokraté byli první, kdo si všiml těchto pravidelností, které nebyli schopni ani teoreticky zasadit do celku, protože ve Francii stále převládaly feudální příjmy a práce byla často polonevolnická, takže ani renty, ani mzdy zpravidla nebyly určovány trhem. Anglický venkov však už byl v době Adama Smithe
nedílnou součásti komerční společnosti; renta, jež náležela landbtdovi či statkáři, i mzdy zemědělských dělníků vykazovaly výraznou závislost na cenách, jen výjimečně stanovovaly mzdy a ceny veřejné orgány. Přesto v tomto zvláštním novém řádu nepřestávaly víceméně v původní hierarchii existovat staré třídy společnosti, ačkoli zmizely jejich právní výsady a handicapy. Přestože žádný zákon dělníka nenutil sloužit farmáři a farmáře plnit statkářovu kapsu, dělníci a fatmáři se chovali tak, jako by takové donucení existovalo. Jaký zákon dělníkovi nařizoval poslouchat pána, k němuž nebyl vázán žádným zákonným poutem? Jaká síla udtžovala společenské třídy oddělené, jako by je tvořily různé druhy lidí? A co v tomto lidském kolektivu, který ani nepožadoval, a dokonce ani netoleroval zásah politické vlády, udržovalo rovnováhu a řád?
Zdálo se, že odpověď by mohl nabídnout příklad s kozami a psy. Pevně daným základem společnosti, jež není politického řádu, by snad mohla být biologická podstata člověka. Tak se stalo, že ekonomové začali záhy opouštět Smithovy humanistické základy a přijímat základy Townsendovy. Malthusův populační zákon a zákon snižujících se výnosů, jak je pojal Ricardo, učinily konstitutivními prvky nové sféry, jejíž existence byla zjištěna, plodnost člověka a úrodnost půdy. Ekonomická společnost se objevila jako něco odlišného od politického státu.
Okolnosti, za nichž začala být existence tohoto lidského celku - složité společnosti - zjevná, byly pro historii myšlení devatenáctého století nanejvýš důležité. Jelikož vynořující se společnost nebyla ničím jiným než tržním systémem, lidské společnosti nyní hrozilo, že se přesune na základy naprosto cizí morálnímu světu, jehož částí byl až dosud stát. Na první pohled neřešitelný problém pauperismu nutil Malthuse a Ri-carda přistoupit na Townsendovo sklouznutí do naturalismu.
Búrke k problému pauperismu přistoupil přímo z úhlu veřejné bezpečnosti. Podmínky v západní Indii ho přesvědčily o tom, jak riskantní je živit velkou zotročenou populaci bez adekvátního zajištění bezpečnosti bílých pánů, zvláště když černochům bylo nezřídka dovoleno nosit zbraň. Měl za to, že vzhledem k tomu, že vláda nemá k dispozici žádnou policejní sílu, je podobné úvahy možno vztáhnout i na nárůst počtu nezaměstnaných doma. Ačkoli byl zarytým obhájcem patriarchálních tradicí, byl vášnivým přívržencem ekonomického liberalismu, v němž viděl odpověď na palčivý administrativní problém pauperismu. Lokální úřady rády využívaly neočekávané poptávky prádelen po chudých dětech, jejichž vyučení bylo ponecháno na sta-
118
119
rošt farnosti. Mnoho set takových dětí vzaly do učení manufaktury často ve vzdálených koutech země. Nová města celkem vzato dostala zdravou chuť na chudáky; továrny byly dokonce ochotny za využití chudých platit. Dospělí byli přidělováni jen za obživu k jakémukoli zaměstnavateli, který je vzal; stejně byli pracovníci v té či oné podobě systému, v němž chudí obcházeli bohaté s nabídkou práce, střídavě ubytováváni u farmářů z farnosti. Svěřovat chudé do cizí péče bylo levnější než vést „věznice bez viny", jak se někdy říkalo pracovním útulkům. Z administrativního úhlu pohledu to znamenalo, že nucení k práci tlakem vlády a farnosti nahradila „neústupnější a do detailu neustále informovaná autorita zaměstnavatele".2
Je nepochybné, že tu vstupovala do hry otázka politického vedení. Proč by se z chudých měla dělat veřejná zátěž a jejich vydržování klást na farnost, když se farnost nakonec své povinnosti zbavuje a práceschopné osoby svěřuje kapitalistickým podnikatelům, kteří si tak moc přejí naplnit jimi své továrny, že rádi zaplatí, jen aby získali jejich služby? Nenaznačuje to snad jasně, že existuje také levnější způsob, jak chudé přinutit vydělat si na svou obživu, než přes farnosti? Řešení spočívalo ve zrušení alžbětinské legislativy bez jejího nahrazení jinou. Žádné stanovování mezd, žádná podpora pro práceschopné nezaměstnané, ale ani žádné minimální mzdy nebo záruka práva na život. S pracovní silou by se mělo zacházet jako s tím, čím ve skutečnosti je -jako s komoditou, která si musí najít svou cenu na trhu. Zákony obchodu byly zákony přírody, a tedy zákony Boží. Co jiného to bylo než odvolání od slabšího k silnějšímu, od smírčího soudce k všemocnému bodání hladu? Pro politiky a administrátory bylo laissez-faire prostě principem prosazování zákona a řádu s minimálními náklady a úsilím. Dejme chudé na starost trhu a věci se už zařídí samy. V tomto bodě se Bentham, racionalista, shodoval s Burkem, tradicionalistou. Kalkul bolestí a rozkoše vyžadoval, aby se nepůsobila bolest, jíž je možno se vyhnout. Stačí-li na daný úkol hlad, žádných jiných trestů není třeba. Na otázku „Co může ve vztahu k holému živobytí udělat zákon?" odpovídal Bentham: „Přímo nic".3 Chudoba byla příroda přežívající ve společnosti; její fyzickou sankcí byl hlad. „Jelikož síla této fyzické sankce je dostatečná, uplatnění politické sankce by bylo nadbytečné."4
2 Webb, S. a B., English Local Government, sv. VII-IX, „Poor Law History". ' Bentham, J., Principles of Civil Code, kap. 4 (Bowring, sv. I, str. 333). 4 Bentham, J., ibid.
Jediné, čeho bylo třeba, byl „vědecký a ekonomický" přístup k chudým.5 Bentham se pevně postavil proti Pittovu návrhu Chudinského zákona, který by se v podstatě rovnal Speenhamlandskému zákonu, neboť připoušrěl jak podporu mimo útulky, tak podporu v podobě mezd. Na rozdíl od svých žáků však Bentham v této době nebyl nesmlouvavým ekonomickým liberálem ani demokratem. Jeho Domy práce byly zlým snem detailní utilitární administrace, prosazované s veškerou šikanou vědeckého řízení. Bentham tvrdil, že jich bude vždy třeba, protože společenství se nemůže zcela zbavit zájmu o osud chudáků. Věřil, že chudoba je součástí hojnosti. „V nejvyšším stadiu společenské prosperity," prohlásil, „nebude mít velká masa občanů pravděpodobně mnoho jiných zdrojů než každodenní práci, takže bude mít vždy blízko k bídě..." Proto doporučoval, aby se „zavedl pravidelný příspěvek na potřeby chudoby", i když se tím „teoreticky sníží NEDOSTATEK, což postihne průmysl" - dodal s politováním, protože z utilitaristického hlediska bylo úkolem vlády zvyšovat nedostatek, aby byla účinná fyzická sankce hladu.6
Akceptování situace, kdy se za nej vyšší stupeň prosperity platí tím, že masa občanů je na pokraji bídy, provázely velmi odlišné lidské postoje. Townsend ve snaze udržet si citovou rovnováhu popouštěl uzdu předsudku a sentimentálnosti. Neprozřetelnost chudých byla zákonem přírody, protože jinak by nikdo nedělal služebnou, špinavou a sprostou práci. A co by se stalo s naší vlastí, kdybychom se nemohli opřít o chudé? „Co jiného než tíseň a chudoba by přesvědčilo lidi z nižších tříd, aby šli vstříc hrůzám, které na ně čekají na rozbouřeném oceánu nebo na bitevním poli?" Takové předvádění drsného patriotismu však stále ponechávalo prostor pro něžnější city. Chudinská podpora by samozřejmě měla být okamžitě zrušena. Chudinské zákony „vycházejí z principů, kteté jsou na hranici absurdnosti, neboť předstírají, že uskuteční něco, co je ze samé podstaty a ustavení světa neuskutečnitelné." Ale jsou-li chudí vydáni na milost bohatých, kdo by pochyboval, že „jedinou těžkostí" je krotit neuváženost benevolence bohatých? Nejsou snad pohnutky dobročinnosti mnohem ušlechtilejší než ty, které vyplývají z pevně daných právních závazků? „Může být ve skutečnosti něco krásnějšího než klidné sebeuspokojení blahovůle?" volá Townsend a jako kontrast uvádí chladnou nečitelnost „farnostního
5 Bentham, )., Observation on the Poor Bill, 1797.
6 Bentham, J., Principles of Civil Code, str. 314.
120
121
platebního stolu", který nezná ony scény „nestrojených výrazů opravdové vděčnosti za neočekávanou laskavost..." „Až budou chudí nuceni vyhledávat přátelství bohatých, bohatým nikdy nebude chybět ochota ulevit jim v jejich tísni..." Nikdo, kdo četl toto jímavé vylíčení důvěrného života dvou národů, nebude pochybovat o tom, že viktoriánská Anglie mimovolně čerpala svou citovou výchovu z ostrova koz a psů.
Edmund Burke byl člověk jiné velikosti. Kde lidé jako Townsend selhali trochu, selhal on obrovsky. Jeho génius pozvedl krutý fakt v tragédii a sentimentálnost obdařil aureolou mysticismu. „Když máme sklon litovat jako chudé ty, kdo musí pracovat, protože jinak by svět nemohl existovat, zahráváme si s podmínkou existence lidstva." To je nepochybně lepší než obyčejná lhostejnost, prázdné íamentace nebo fráze povznášejícího soucitu. Zmužilost tohoto realistického postoje však natušilo něžné uspokojení, s nímž Burke nasvěcoval scény aristokratické pompy. Výsledkem bylo přeherodesování Heroda a podcenění šancí včasné reformy. Není nepatřičný dohad, že kdyby byl Burke ještě naživu, návrh zákona o parlamentní reformě z roku 1832, která ukončila ancien regime, by byl přijat jen za cenu zbytečné krvavé revoluce. A přesto by Burke mohl namítnout, že byly-li masy politickou ekonomií předurčeny, aby se plahočily v bídě, co jiného je idea rovnosti než kruté vnadidlo, které má lidstvo přivést k sebezničení?
Benthamovi nebyla vlastní ani uhlazená samolibost Townsenda, ani až příliš zbrklý historismus Burka. Při jeho víře v rozum a reformu mu nově objevená sféra sociálního zákona připadala spíše jako kýžená země nikoho, otevřená utilitaristickým experimentům. Stejně jako Burke odmítal přistoupit na zoologický determinismus a popíral, že by ekonomie měla převahu nad politikou v užším slova smyslu. I když napsal Pojednání o lichvě a Rukověť politické ekonomie, byl v této vědě amatérem, a dokonce ani nedal ekonomii jediný velký příspěvek, který by se od utilitarismu mohl očekávat, totiž že hodnota se odvozuje od užitečnosti. Místo toho se nechal asocianistickou psychologií přimět k tomu, aby dal svým bezmezným imaginadvním schopnostem otěže jako sociální inženýr. Laissez-faire znamenalo pro Benthama pouze další nástroj sociální mechaniky. Intelektuální pružinou průmyslové revoluce byla sociální', nikoli technická invence. Přírodní vědy rozhodujícím způsobem přispěly k inženýrství až o celé století později, kdy už bylo dávno po průmyslové revoluci. Dokud se nerozvinuly nové aplikované vědy v mechanice a chemii, znalosti obecných zákonů přírody byly pro faktické stavitele mostů nebo kanálů nebo konstruktéry
strojů a motorů naprosto neužitečné. Telford, zakladatel a doživotní předseda Společnosti stavebních inženýrů, odmítal přijímat za členy této organizace uchazeče, kteří studovali fyziku, a podle Sira Davida Brewstera se nikdy neseznámil ani se základy geometrie. Úspěchy přírodní vědy byly v pravém slova smyslu teoretické a v praktickém významu se nemohly srovnávat s triumfy tehdejší věd sociálních. Právě sociálním vědám náležela prestiž vědy jakožto něčeho odlišného od rutiny a ttadice, a i když se to naší generaci může zdát neuvěřitelné, postavení přírodní vědy velmi získalo, jakmile se spojila s vědami humanitními. Objevení ekonomie bylo ohromným zjevením, jež významně uspíšilo transformaci společnosti a zavedení tržního systému, přestože rozhodující stroje vynalézali nevzdělaní řemeslníci, z nichž někteří v podstatě neuměli číst a psát. Bylo proro jak spravedlivé, tak patřičné, aby místo intelektuálních rodičů mechanické revoluce, která podřídila síly přírody člověku, zaujaly nikoli přírodní, nýbrž sociální vědy.
Bentham sám byl přesvědčen, že objevil novou sociální vědu, vědu o morálce a zákonodárství. Měla být založena na principu užitečnosti, který dovoloval přesnou kalkulaci s pomocí asocianistické psychologie. Věda, právě proto že byla efektivní v rámci sféry lidských záležitostí, znamenala v Anglii osmnáctého století zpravidla praktické umění založené na empirickém poznání. Potřeba takového pragmatického postoje byla vskutku ohromná. Nebyly k dispozici statistiky, a tak bylo často nemožné určit, zda se populace zvětšuje nebo zmenšuje, jaký byl trend bilance zahraničního obchodu nebo která třída populace získává na úkor druhé. Často se jen odhadovalo, zda bohatství země roste nebo ubývá, odkud se berou chudí, jaká byla situace v oblasti úvěru, bankovnictví či jaké byly zisky. Termínem „věda" se tedy v prvé řadě mínil empirický přístup k takovýmto věcem, který nahrazoval přístup čistě spekulativní či antikvářský. A protože praktické zájmy byly přirozeně rozhodující, spočívalo na vědě, aby navrhla, jak regulovat a organizovat rozsáhlou říši nových jevů. Viděli Jsme, jak byli povahou chudoby zmateni puritáni a jak vynalézavě experimentovali s formami svépomoci; jak se představa zisku halila do podoby všeléku na nejzhoubnější choroby; jak nikdo neuměl říci, zda je pauperismus dobrým nebo zlým znamením; jak popletená vědecká správa pracovních útulků shledávala, že není schopna vydělat na chudých peníze; jak Owen zbohatl na práci svých továren podle vzoru uvědomělé filantropie; a jak řada jiných experimentů, které zjevně využívaly stejné metody osvícené svépomoci, žalostně selhala, a způsobila tak hrozné
122
123
vystřízlivění jejich filantropickým autorům. Kdybychom rozšířili naše zorné pole z pauperismu na úvěr, hotové peníze, monopoly, úspory, pojištění, investice, veřejné finance nebo, když na to přijde, na vězení, vzdělání či loterie, snadno bychom mohli dodat mnoho nových typů tužných podniků týkajících se každé z těchto věcí.
Přibližně v době Benthamovy smrti" se tato perioda chýlila ke konci. Od čtyřicátých let devatenáctého století se bývalí projektanti nových metod stali prostými navrhovateli určitých podniků a přestali se pokládat za objevitele nových aplikací univerzálních principů vzájemnosti, důvěry, rizika jiných prvků lidského podnikání. Napříště se už podnikatelé domnívali, že vědí, jaké formy by měly jejich aktivity mít, a jen zřídka zkoumali podstatu peněz před založením banky. Sociální inženýři se nyní obvykle nacházeli jen mezi blázny a podvodníky, a byli tedy často omezeni železnými mřížemi. Příval průmyslových a bankovních systémů, který od Patersona a Johna Lawa až po bratry Pereirovy zaplavoval burzy projekty náboženských, sociálních a akademických sektářů, se nyní sral pouhým kapáním. Pro ty, kteří se podíleli na podnikatelské rutině, byly analytické ideje vadou. Výzkum společnosti, alespoň se to myslelo, byl uzavřen. Na mapě člověka nezbylo jediné bílé místo. Člověk Benthamova ražení se stal na dalších sto let nemožným. Jakmile převládla tržní organizace hospodářského života, byly tomuto vzorci podřízeny všechny jiné institucionální oblasti; génius sociálních attefaktů se stal bezdomovcem.
Benthamův Panoptíkon neměl být jen „mlýnem, který semlel darebáky na poctivce a lenochy na pilné",8 měl také vyplácet dividendy jako Anglická banka. Bentham prosazoval návrhy tak rozdílné, jako byly zdokonalený patentní systém, omezené ručení společností, desetileté sčítání lidu, založení ministerstva zdtavotnictví, zavedení bankovek nesoucích úroky, aby se zevšeobecnilo spoření, lednička pro zeleninu a ovoce, zbrojní továrny na nových technických principech, využívající práci rrestanců nebo - nouzově - chudých na podpoře, chrestomarická denní škola, kde by se vyučoval uriíitarismus pro vyšší třídy, všeobecná registrace nemovitého vlastnictví, systém veřejně vedeného účetnictví, reformy veřejného vzdělávání, jednotná registrace, svoboda od lichvy, vzdání se kolonií, užívání antikoncepce k snížení podílu chudých, spojení Atlantiku a Pacifiku s pomocí prostředků ak-
7 1832.
3 Stephen, Sir L, lbe English Utilitarians, 1900.
ciové společnosti a další. Některé z těchto projektů sledovaly doslova spousty malých zlepšení, jako například projekt Ptůmyslových domů, kreré byly nakupením inovací pro zlepšení a využití člověka založených na výsledcích asocianistické psychologie. Zatímco Townsend a Burke spojovali laissez-faire s právním kvietismem, Bentham v něm žádnou překážku pro systematickou kritiku reformy neviděl.
Dříve než postoupíme k odpovědi, kterou dal v roce 1798 God-winovi Malthus a s níž začala vlastní klasická ekonomie, připomeňme si, jak vypadala doba. Godwin napsal svou Politickou spravedlnost jako reakci na Burkeho Úvahy o revoluci ve Francii (1790). Ty vyšly těsně před vlnou represí počínající tím, že byl zrušen habeas corpus (1794), a persekucí demokratických korespondenčních společností. V té dobé byla Anglie ve váke s Francií a termtr udělal ze slova „demokracie" synonymum sociální revoluce. Přesto bylo demokratické hnutí v Anglii, které bylo zahájeno kázáním Dt. Pierce ve Starém ghettu (1798) a svého literárního vrcholu dosáhlo v Právech člověka Thomase Painea (1791), omezeno jen na oblast politiky. Nespokojenost pracujících chudých se v něm nijak neodrážela a v pamfletech, které stále důrazněji volaly po všeobecném hlasovacím právu a každoročním zasedání parlamentu, by se stěží našla zmínka o otázce Chudinského zákona. Přesto právě ze sféry Chudinského zákona vycházel rozhodný protitah šlechty ovlivněné Speenhamlandem. Farnosti se stáhly za umělou bažinu, pod jejíž ochranou přežívaly Waterloo ještě dvacet let. A zatímco zlé důsledky panikářských zákonů politické represe z devadesátých let osmnáctého století by mohly být brzy překonány, kdyby se k nim nepřidalo nic jiného, degenerativní proces započatý Speenhamlandem zanechal v celé zemi nesmazatelné stopy. Čtyřicerileté prodloužení vlády šlechty, které bylo jeho výsledkem, bylo dosaženo za cenu obětování plodnosti obyčejných lidí. „Když si majetné třídy stěžovaly, že chudinská daň je stále těžší," říká Mantoux, „přehlížely skutečnost, že se ve skutečnosti rovnala pojištění proti revoluci, kdežto když pracující třída přijímala skrovné příspěvky, kreré se jí rozdělovaly, neuvědomovala si, že je částečně dostává díky snížení svých vlastních legitimních výdělků. Nevyhnutelným výsledkem ,dávek' bylo udržování mezd na nejnižší úrovni, a dokonce jejich stlačení pod hranici odpovídající neredukovatelným potřebám námezdně pracujících. Farmář nebo provozovatel manufaktury spoléhal na to, že farnost dorovná rozdíl mezi částkou, kterou platil těmto lidem, a částkou, za kterou mohli žít. Proč by si způsoboval vydání, která mohl tak snadno svalit na
124
125
masu plátců chudinské dané? Na druhé straně ti, kteří dostávali farní podporu, byli ochotni pracovat za nižší mzdy, a tak zcela znemožnili konkurenci těm, kteří žádnou farní pomoc nedostávali. Dostavil se ten paradoxní výsledek, že takzvaná chudinská .daň' znamenala úsporu pro zaměstnavatele a ztrátu pro pilného dělníka, který od veřejné charity nic neočekával. Nemilosrdná souhra zájmů tak změnila charitativní zákon v železné okovy."';
Můžeme předpokládat, že právě na těchto okovech spočíval nový mzdový a populační zákon. Sám Malthus, stejně jako Burke a Ben-tham, byl důrazným odpůrcem Speenhamlandu a obhajoval úplné zrušení Chudinského zákona. Nikdo z nich však nepředvídal, že Speenhamland stlačí mzdy pracovníků na subsistenční úroveň a níže; naopak očekávali, že bude tlačit mzdy nahoru, či přinejmenším je uměle udržovat, což se mohlo, nebýt Antikombinačního zákona, docela dobře stát. Toto mylné očekávání pomáhá vysvětlit, proč nízkou úroveň zemědělských mezd nepřipisovali Speenhamlandu, který byl její skutečnou příčinou, ale pokládali ji za nevyvratitelný důkaz působení takzvaného železného zákona mzdového. K tomuto základu nové ekonomické vědy se musíme nyní obrárit.
Tovvnsendův naturalismus nepochybně nepředstavoval jediný základ pro novou vědu politické ekonomie. Existence ekonomické společnosti se projevovala v pravidelnosri cen a stabilitě příjmů závislých na těchto cenách; v důsledku toho mohl být ekonomický zákon stejně tak dobře založen přímo na cenách. Co přimělo ortodoxní ekonomii hledat své základy v naturalismu, byla jinak nevysvětlitelná bída velké masy výrobců, ktetá, jak dnes víme, nemohla nikdy vyplývat ze zákonů starého trhu. Avšak fakty se současníkům jevily zhruba takto: v minulých dobách museli pracující lidé obvykle žít na pokraji bídy (přinejmenším vezmeme-lä v úvahu měnící se úrovně obvyklých standardů); od příchodu strojů se určitě nikdy nepozdvihli nad subsistenční úroveň; a nyní, kdy ekonomická společnost dostala konečnou podobu, bylo nezpochybnitelným faktem, že desetiletí za desetiletím se materiální úroveň života pracujících chudých nezvyšuje ani o píď, pokud se vlastně ještě nezhoršuje.
Ukazovalo-li někdy zdrcující svědectví faktů jedním směrem, bylo to tedy v případě železného zákona mzdového, který tvrdil, že holá existenční úroveň, na níž pracující ve skutečnosti žijí, byla výsledkem
'' Manroux, P. L., Tf?e Industriul Revoluťwn in the Eighteenth Centitry, 1928.
nějaké zákonitosti, která drží jejich mzdy tak nízko, že jim neumožňuje žádný jiný standard. Toto zdání bylo samozřejmě nejen zavádějící, ale ve skutečnosti z hlediska jakékoli konzistentní teorie cen a příjmů, za kapitalismu dovádělo k absurditě. Presto však, když se vše uváží, kvůli tomuto mylnému zdání se zákon mezd nemohl zakládat na nějakých racionálních pravidlech lidského chování, ale musel být odvozen z naturalistických faktů ohledně plodnosti člověka a půdy, jak byly prezentovány světu prostřednictvím Malthusova populačního zákona spojeného se zákonem snižujících se výnosů. Tento naturalistický prvek v základech ortodoxní ekonomie byl výsledkem podmínek, které vytvořil především Speenhamland.
Z toho vyplývá, že ani Ricardo, ani Malthus nepochopili fungování kapitalistického systému. Teprve sto let po vydání Bohatství národů, bylo jasnější, že v tržním systému jsou faktory výroby obsaženy ve výrobku, a jak roste produkce, jejich absolutní podíl musí růst také."' Adam Smirh sice následoval Locka v jeho mylném východisku pracovního původu hodnoty, jeho smysl pro realitu ho však zachránil před tím, aby byl důsledný, jeho názory na prvky ceny byly proto zmatené, i když správně trval na tom, že žádná společnost, jejíž členové jsou ve velké většině chudí a ubozí, nemůže vzkvétat. To se nám dnes jeví jako ttuismus, v jeho době to však bylo paradoxem. Smithův vlastní názor byl ten, že všeobecná hojnost by musela pomoci, aby bohatství prosáklo dolů k lidem; nebylo možné, aby se společnost stávala bohatší a bohacší a lidé chudší a chudší. Naneštěstí se zdálo, že fakty, které by ho podpořily, dlouho nepřicházejí. Ricardo, který měl tuto skutečnost vysvětlit, pokračoval tvrzením, že čím je společnost pokročilejší, tím větší budou obtíže s obstaráváním potravin, protože budou vyrůstat tím bohatší pozemkoví vlastníci, vykořisťující jak kapitalisty, tak dělníky. Kapitalistické a dělnické zájmy jsou podle něj v nepřekonatelném protikladu, ale tento protiklad je nakonec neúčinný, protože dělnické mzdy nikdy nevystoupí nad subsistenční úroveň a zisk}' se musí v každém případě scvrkávat. V určitém vzdáleném smyslu všechna tato tvrzení obsahují zrnko pravdy, ale jako vysvětlení kapitalismu nemohlo být vyprodukováno nic nereálnějšího a hůře pochopitelnějšího. Avšak fakty samy dostaly podobu protikladných vzorců, a dokonce ještě dnes je těžké je rozplést. Není divu, že do vědeckého systému musel být přivolán deus ex machina zvířecího a rostlinného rozmnožování, a to
'"Cannan, E., Review ofEconomk Theory, 1930.
126
127
autory, kteří tvrdili, ie odvodili zákony výroby a distribuce z chování nikoli rostlin či zvířat, ale lidí.
Udělejme stručný přehled důsledků skutečnosti, že základy ekonomické teorie byly položeny během speenhamlandského období, které vydávalo za konkurenční tržní ekonomiku to, co ve skutečnosti bylo kapitalismem bez pracovního trhu.
Zaprvé, ekonomická teorie klasických ekonomů byla v zásadě zma-tečná. Paralelismus mezi bohatstvím a hodnotou vnesl do téměř všech složek ricardiánské ekonomie nejzamotanější pseudoproblémy. Boha-rým zdrojem nepochopení byla teorie mzdového fondu, dědictví po Adamu Smithovi. Vyjma některých speciálnějších částí, jako je teorie renty, zdanění a zahraničního obchodu, kde bylo dosaženo hlubších vhledů, celá ekonomická teorie spočívala na beznadějné snaze dospět ke kategoríáiním závěrům ohledně chabě definovaných termínů, které si kladly za cíl vysvětlit chování cen, utváření příjmů, výrobní proces, vliv nákladů na ceny, úroveň zisků, mezd a úroků, z nichž většina zůstala stejně nejasná jako předtím.
Zadruhé, za daných podmínek, v nichž se problém prezentoval, žádný jiný výsledek nebyl možný. Žádný jednotný systém nemohl vysvětlit fakty, pokud tyto fakty samy netvořily část nějakého jednotlivého systému, ale byly vlastně vyústěním souběžného působení dvou vzájemně se vylučujících systémů na sociální organizaci, totiž rodící se tržní ekonomiky a paternalístické regulace ve sféře nejdůležitějšího faktoru výroby, práce.
Zatřetí, řešení, jehož dosáhli klasičtí ekonomové, mělo dalekosáhlé důsledky pro pochopení povahy ekonomické společnosti. Jak se postupně začaly chápat zákony ovládající tržní ekonomiku, byly přesunuty pod autoritu samotné přírody. Zákon snižujících se výnosů byl zákonem rostlinné fyziologie. Malthusovský populační zákon odrážel vztah mezi plodností člověka a plodností půdy. V obou případech zde hrály rolí síly přírody, živočišného instinktu sexu a vegetativního růstu na dané půdě. Byly to stejné principy jako v případě Townsendových koz a psů: existuje jakýsi přírodní limit, nad nějž se lidé nemohou rozmnožovat, a tento limit je stanoven dostupnými zásobami potravin. Stejně jako Townsend i Malthus dochází k závěru, že přebytečné exempláře musí být zabity; a zatímco kozy jsou zabity psy, psi musí pojit na nedostatek potravy. U Maltfiuse představuje represivní brzdu ničení přebytečných exemplářů brutálními silami přírody. Lidé jsou ničeni ještě z jiných příčin než z hladu - například válkami, morovými
128
ranami a zhýralostí -, které si nijak nezadají z destruktivními silami přírody. To znamená přísně vzato nekonzistentnost, protože odpovědnost za dosahování rovnováhy, kterou požaduje příroda, přebírají sociální síly. Na tuto kritiku by však Malthus mohl odpovědět, že při absenci válek a zhýralostí - to je v ctnostné společnosti - by mnohem více lidí hladovělo, než se jich zachránilo svými mírumilovnými ctnostmi. V zásadě byla ekonomická společnost založena na hrozivé realitě přírody. Pokud lidé zákony, které vládnou společnosti, porušují, potomstvo lehkomyslných zardousí krutý popravčí.
Skutečný význam trýznivého problému chudoby se nyní obnažil: ekonomická společnost je podřízena zákonům, které nejsou lidskými zákony. Trhlina mezi Adamem Smithem a Townsendem se rozšířila v propast. Objevila se dichotomie, která vyznačovala zrození vědomí devatenáctého století. Naturalismus od té doby strašil ve vědách o člověku a reintegrace společnosti do lidského světa se stala trvale sledovaným cílem sociálního myšlení. Marxistická ekonomie - ve shodě s touto argumentací - byla zásadně neúspěšným pokusem tohoto cíle dosáhnout a její selhání bylo zapříčiněno Marxovým příliš těsným příklonem k Ricardovi a tradicím liberální ekonomie.
Zdaleka nelze říci, že by si sami klasičtí ekonomové takovou potřebu neuvědomovali. Malthus a Ricardo rozhodně nebyli k osudu chudých lhostejní, ale jejich lidská starost pouze tlačila falešnou teorii na ještě klikatější stezky. Železný zákon mezd obsahoval dobře známou výminku, která říkala, že čím vyšší jsou obvyklé potřeby pracující třídy, tím vyšší je minimální úroveň, pod niž nemůže dokonce ani železný zákon mzdy stlačit. Pravé do tohoto „kritéria ubohosti" vkládal naděje Malthus" a chtěl je všemi způsoby pozvednout, neboť jedině tak, myslel si, by se dali před nejnižšími formami ubohosti zachránit ti, kteří byli jeho zákonem k ubohosti odsouzeni. Také Ricardo si ze stejného důvodu přál, aby měly pracující třídy ve všech zemích smysl pro pohodlí a zábavy „a aby byly všemi zákonnými prostředky povzbuzovány ve snaze sí je obstarat". Ironické je, že aby bylo možno obejít zákon přírody, přikazovalo se tu lidem, ať zvedají úroveň vlastního hladovění. Přesto šlo ze strany klasických ekonomů o bezesporu upřímné pokusy, jak chudé zachránit před osudem, který jim právě jejich teorie pomáhaly připravovat.
11 Hazlitt, W., A Replay to the Essay on Population by the Rev. T. A. Malthus in a Ser i es ofLetters, 1809.
129
V případě Ricarda teorie sama obsahovala prvek, který vyvažoval přísný naturalismus. Tímto prvkem, prostupujícím celým systémem a pevně zakotveným v jeho teorii hodnoty, byl princip práce. Ricardo završil to, co začali Locke a Smith - humanizaci ekonomické hodnoty; co fýzio-kraté přisoudili přírodě, vymohl Ricardo pro člověka. V mylném teorému ohromného dosahu obdařil práci výhradní schopností vytvářet hodnotu, čímž všechny myslitelné transakce v ekonomické společnosti redukoval na princip rovné směny ve společnosti svobodných lidí.
V Ricardově systému jako takovém koexistovaly naturalistické a humanistické faktory, které soupeřily o převahu v ekonomické společnosti. Dynamika této situace měla zdrcující moc. Tíhnutí ke konkurenčnímu trhu v důsledku toho získalo neodolatelnou prud-kosc přírodního procesu. Nyní se totiž mělo za to, že seberegulující trh vyplývá z neúprosných zákonů přírody a že osvobození trhu je neodvratná nutnost. Vytvoření trhu práce bylo aktem vivisekce, provedeným na těle společnosti těmi, které pro tento úkol zocelila jistota, již může poskytnout pouze věda. K této jistotě patřilo i to, že musí zmizet Chudinský zákon. „Princip gravitace není jistější než tendence takových zákonů měnit bohatství a sílu v bídu a slabost... až budou nakonec morem všeobecné chudoby nakaženy všechny třídy," napsal Ricardo.12 Byl by opravdu morálním zbabělcem ten, kdo by, vědom si této věci, nenašel sílu zachránit lidstvo před ním samým krutou operací v podobě zrušení chudinské podpory. A v tomto bodě byli Townsend, Malthus, Ricardo, Bentham a Burke zajedno. Jakkoli silně se odlišovali v metodě a světonázoru, na odporu proti principům politické ekonomie a Speenhamlandskému zákonu se shodli. Ekonomický liberalismus se stal tak neodolatelnou silou právě díky této shodě mínění mezi diametrálně odlišnými světovými názory; jestliže totiž něco schvaloval jak uhrareformátor Bentham, tak ultrarradicionalista Burke, získávalo to charakter samozřejmosti.
Smysl tvrdých zkoušek chápal jediný člověk — možná proto, že z vůdčích duchů doby měl jen on důvěrnou praktickou znalost průmyslu, přičemž byl zároveň otevřen vnitřnímu pohledu do budoucna. Dosud žádný myslitel nepronikl hlouběji do říše průmyslové společnosti než Robert Owen. Owen si jasně uvědomoval rozdíl mezi společností a státem; na rozdíl od Godwina neměl vůči státu žádné
n Ricardo, D., Principles of Political Economy and Taxation, ed. Conner 1929, str. 86.
předsudky a očekával od něho pouze to, na co stát stačil - nápomocnou intervenci, jejímž účelem bylo zabránit poškození společenství, rozhodně ne nějaké organizování společnosti. Stejně tak nechoval nepřátelství vůči stroji, jehož neutrální povahu uznával. Ani politický mechanismus stácu, ani technické zařízení stroje mu nezastřely ten podstatný fenomén: společnost. Odmítal animaliscický přístup ke společnosti a vyvracel její malthusovská a ncardovská omezení. Ale osou Owenova myšlení byl odvrat od křesťanství, které obviňoval z „individualizace", ze svalování odpovědnosti za charakter na jednotlivce samého, tedy popírání - podle jeho názoru - reality společnosti a jejího všemocného formativního vlivu na charakter. Skutečný význam jeho útoku na „individualizaci" spočíval v důrazu na sociální původ lidských motivů: „Individualizovaný člověk a vše to, co je na křesťanství opravdu hodnotné, mají k sobě tak daleko, že se za celou věčnost nebudou moci nikdy spojit." Objevení společnosti Owena přimělo překročit křesťanství a dostat se za ně. Chápal skutečnost, že jelikož společnost je reálná, člověk se jí nakonec musí podřídit. Jeho socialismus - mohl by někdo říci — byl založen na reformě lidského vědomí, jíž se dosáhne uznáním reality společnosti. „Kdyby se některá z příčin zla neměla dát odstranit novými schopnostmi, které lidé získají," napsal, „poznají, že jsou nutné a nevyhnutelné, a marné dětinské stížnosti ustanou."
Owen měl možná o těchto schopnostech přehnanou představu, jinak by stěží navrhoval smírčím soudcům hrabství Lanark, aby společnost neprodleně začala znovu, od „jádra společnosti", které objevil ve svých vesnických komunitách. Takový proud obrazotvornosti je výsadou génia, bez něhož by lidstvo nemohlo existovat, protože by si dostatečně nerozumělo. Tím důležitější byla neodstranitelná hranice svobody, na kterou upozorňoval, jež byla dána nezbytnými mezemi stanovenými absencí zla ve společnosti. Tato hranice se však ozřejmí, domníval se Owen, až člověk pomocí nových schopnoscí, které získá, přemění společnost; potom bude člověk muset tuto hranici akceptovat v duchu zralosti, který nezná dětinské nářky.
Roku 1817 Robert Owen popsal směr, jímž se pustil západní člověk, a jeho slova shrnula problém nadcházejícího století. Poukazoval na ohromné důsledky, které vzejdou z manufaktur, „budou-li [manufaktury] ponechány svému přirozenému vývoji". „Všeobecné rozšíření manufaktur po celé zemi vytváří v jejích obyvatelích nový charakter; tento charakter se formuje podle principu, který naprosto nepřeje
130
131
individuálnímu nebo všeobecnému štěstí a který přinese ta nejhorší a nejtrvalejší zla, nebude-Ii tato tendence neutralizována legislativním zasahováním a řízením." Organizace celku společnosti podle principu zisku a výdělku musí mít dalekosáhlé důsledky. Owen tyto důsledky formuloval z hlediska lidského charakteru. Nejzjevnějším účinkem nového institucionálního systému totiž byla destrukce tradiční povahy usazených populací a jejich přeměna v nový typ lidí, migrujících, kočovných, postrádajících sebeúctu a kázeň - hrubých, necitlivých bytostí, jejichž příkladem byl jak dělník, tak kapitalista. Owen dále pokračoval zobecněním, že daný princip nepřeje individuálnímu a sociálnímu štěstí. Tímto způsobem se přivodí vážná zla, jestliže tendence tkvící v tržních institucích nebude držet na uzdě vědomé sociální řízení, prosazované prostřednictvím zákonodárství. Pravda, žalostná situace dělníků byla zčásti důsledkem „systému dávek". Ale co vypozoroval, v podstatě platilo jak u městských, tak venkovských dělníků - že „jsou dnes v situaci nekonečně potupnější a bídnější než před zavedením továren, na jejichž úspěchu nyní závisí jejich holé bytí". Zde znovu proniká Owen k pravé podstatě věci, když zdůrazňuje nikoli příjmy, nýbrž degradací a bídu. jako na hlavní příčinu této degradace opět správně poukazuje na závislost na továrně kvůli holému bytí. Pochopil skutečnost, že to, co vypadalo jako v prvé řadě ekonomický problém, je ve své podstatě problémem sociálním. Ekonomicky vzato byl dělník nepochybně vykořisťován: výměnou nedostával, co mu náleželo. Ale i když to bylo důležité, nebylo to zdaleka všechno. Dělník na tom mohl být po finanční stránce navzdory vykořisťování lépe než dřív. Princip vůbec nepřející individuálnímu a všeobecnému štěstí však rozvrátil jeho sociální prostředí, sousedství, jeho postavení ve společenství, jeho řemeslo; rozvrátil zkrátka ty vztahy k přírodě a člověku, v nichž byla dříve ukotvena jeho ekonomická existence. Průmyslová revoluce působila sociální vyšinutí obrovských rozměrů a problém chudoby byl pouze ekonomickou stránkou tohoto jevu. Owen oprávněně prohlašuje, že nepostaví-íi se těmto ničivým silám legislativní zásahy a řízení, výsledkem budou obrovské a trvalé škody.
V té době však nepředvídal, že sebeobrana společnosti, po níž volal, bude neslučitelná s fungováním ekonomického systému jako takového.
II. Sebeobrana společnosti _11_
ČLOVĚK, PŘÍRODA A ORGANIZACE VÝROBY
Dynamiku moderní společnosti po celé století ovládal dvojí pohyb: trh se neustále šířil, ale tomuto pohybu šel vstříc protipohyb bránící expanzi v určitých směrech. Ačkoli byl tento protipohyb životně nezbytný pro ochranu společnosti, v konečném důsledku byl neslučitelný se seberegulací trhu, a tedy s tržním systémem samým.
Tento systém se rozvíjel mílovými kroky; zaplavil prostor a čas a vytvořením bankovních peněz vyprodukoval dynamiku, jakou lidé dosud neznali. V době, kdy dosáhl maximálního rozsahu, což bylo kolem roku 1914, už zahrnoval každou část zeměkoule, všechny její obyvatele i dosud nenarozené generace, fyzické osoby i obrovské imaginární celky, zvané korporace. Nový způsob života se po planetě šířil s takovým nárokem na univerzálnost, jaký neměl od časů, kdy se na svou dráhu vydalo křesťanství, obdoby, tentokrát však šlo o hnutí v čistě materiální rovině.
Zároveň však byl v běhu onen protipohyb. Nebylo to pouhé obvyklé defenzivní chování společnosti tváří v tvář změně; byla to reakce proti narušením přediva společnosti, narušením, která by zničila samu organizaci výroby, již uvedl v život trh.
Rober Owen uvedl pravdivý postřeh: nechá-íi se tržní ekonomika rozvíjet podle svých vlastních zákonů, vytvoří obrovská a trvalá zla.
Výroba je interakce člověka a přírody; má-li se tento proces organizovat prostřednictvím seberegulujícího mechanismu výměny a směny, musí se do jeho sféry přivést člověk a příroda, které je třeba podrobit zákonům nabídky a poptávky, tzn. že se s nimi musí zacházet jako s komoditami, jako se zbožím produkovaným pro prodej.
Právě tak to fungovalo za tržního systému. Člověk pod označením pracovní síla, příroda pod označením půda byly dány k dispozici k prodeji; využívání pracovní síly se dalo univerzálně kupovat a prodávat za cenu označovanou jako mzdy a využívání půdy se dalo vyjednat za cenu označovanou jako renta. Existoval trh s pracovní silou i trh s půdou a nabídka a poptávka byla u obou regulována výší mezd a rent; fikce, že práce a půda byly vyprodukovány k prodeji, se důsledně pod-
132
133
pórovala. Kapitál investovaný do různých kombinací práce a půdy se tak mohl přelévat z jednoho odvětví výroby do jiného, jak bylo třeba k automatickému vyrovnávání výdělků v různých odvětvích.
Ale zatímco výroba se teoreticky dala organizovat tímto způsobem, komoditní fikce nebrala ohled na skutečnost, že ponechat osud půdy a lidí na trhu znamená je zničit. Protipohyb v souladu s tím spočíval v omezování působení trhu vzhledem k těmto dvěma faktorům výroby, práci a půdě. To byla hlavní funkce intervencionismu.
Ze stejné strany byla ohrožována také výrobní organizace. Nebezpečí hrozilo jednotlivému podniku - průmyslovému, zemědělskému nebo obchodnímu -, pokud byl zasažen změnami v cenové úrovni. V podmínkách tržního systému totiž platilo, že pokud klesaly ceny, poškozovalo to podnikání; jestliže všechny prvky nákladů neklesly úměrně, „prosperující podniky" byly nuceny likvidovat, přičemž snížení cen mohlo být způsobeno nikoli celkovým snížením nákladů, ale pouze tím, jak byl organizován peněžní systém. Jak uvidíme, právě o takový případ ve skutečnosti šlo v podmínkách sebetegulujícího trhu.
Kupní sílu tu v zásadě stanovuje a reguluje působení trhu samého; právě to míníme, když říkáme, že peníze jsou komodita, jejíž množství kontroluje nabídka a poptávka spojená se zbožím, které shodou okolností funguje jako peníze - to je dobře známá klasická teorie peněz. Peníze jsou podle této doktríny pouze jiným jménem pro komoditu využívanou ve směně častěji než jiné komodity, která se tudíž získává, hlavně aby usnadnila směnu. To, zda se k tomuto účelu využívají kůže, skot, lastury nebo zlato, je nepodstatné; hodnota věcí fungujících jako peníze je určena, jako kdyby byly vyhledávány pouze pro svou užitečnost ve výživě, ošacení, zdobení či jiných ohledech. Jestliže se jako peníze zrovna využívá zlato, jeho hodnota, množství a pohyby se řídí přesné stejnými zákony, které platí u jiných komodit. Jakýkoli jiný prostředek směny by vyžadoval vytvoření měny mimo trh; akt jejího vytvoření - ať už bankami nebo vládou - by představoval zásah do seberegulace trhu. Klíčovým bodem je, že zboží používané jako peníze se neliší od jiných komodit, že jeho nabídku a poptávku po něm reguluje trh tak jako u jiných komodit, a že v důsledku toho jsou bytostně falešné všechny představy, které peníze obdarují nějakou jinou povahou než povahou zboží používaného jako prostředek zprostředkované směny. Z toho plyne, že je-li ve funkci peněz použito zlato, musí bankovky- pokud existují   reprezentovat zlato. Ricardovská škola chtěla v souladu s touto doktrínou organizovat krytí potřeby měny ze strany
Anglické banky. Vlasně nebyla myslitelná žádná jiná metoda, která by peněžní systém uchránila před tím, aby se do něho „pletl" stát, a která by tak zabezpečila seberegulaci trhu.
Ve vztahu k podnikání tedy existovala velmi podobná situace jako ve vztahu k přírodní a lidské podstatě společnosti. Seberegulující trh ohrožoval je všechny, a to z důvodů v zásadě podobných, jestliže bylo třeba mít pracovní legislativu a sociální zákony, aby byl před důsledky komoditní fikce pracovní síly chráněn pracující člověk, a jestliže potřeba chránit před důsledky komoditní fikce přírodní zdroje a kulturu krajiny přinesla zákony o půdě a zemědělské tarify, stejně tak platilo, že bylo zapotřebí, aby manufaktury a jiné výrobní podniky chránilo před poškozením, jež mohla způsobit komoditní fikce aplikovaná na peníze, centrální bankovnictví a řízení peněžního systému. Dosti paradoxně bylo nutno před ničivými účinky seberegulujícího trhu chránit nejenom lidi a přírodní zdroje, ale také samu organizaci kapitalistické výroby.
Vraťme se nyní k tomu, co jsme označili jako dvojí pohyb, je možno ho personifikovat jako působení dvou organizujících principů ve společností, z nichž každý si kladl specifické institucionální cíle, měl podporu určitých sociálních sil a využíval svých vlastních příznačných metod. Jedním byl princip ekonomického liberalismu, usilující o zavedení seberegulujícího trhu, spoléhající se na podporu podnikatelských tříd a využívající jako své metody zejména íaissez-faire a volný obchod; druhý byl princip sociální ochrany, usilující o zachování člověka a přírody, jakož i výrobní organizace, opírající se o proměňující se podporu těch, kdo byli nejpříměji zasaženi škodlivými účinky působení trhu - zejména, nikoli však výhradně o podporu dělnické třídy a pozemkových vlastníků a využívající jako své metody ochranářskou legislativu, restriktivní asociace a jiné nástroje intervence.
Důraz na třídu je důležitý. Služby, které pro společnost vykonávala třída pozemkových vlastníků a střední a dělnická třída, utvářely celou společenskou historii devatenáctého století. Roli jim určilo to, že byly k dispozici pro plnění různých funkcí vyplývajících z celkové situace společnosti. Střední třídy byly nositelkami rodící se tržní ekonomiky; jejich podnikatelské zájmy byly v zásadě souběžné s obecným zájmem stran výroby a zaměstnanosti; když podnikání vzkvétalo, byla naděje na pracovní místa pro všechny a na renty pro vlastníky; když se rozšiřovaly trhy, dalo se volně a snadno investovat; když obchodní komunita úspěšně konkurovala těm zahraničním, měna byla bezpečná. Na druhé straně však podnikatelské třídy neměly žádný orgán, jímž
134
135
by vycítily nebezpečí spojená s vykořisťováním fyzické síty dělníka, ničením rodinného života, devastací okolí, úbytkem lesních porostů, znečišťováním řek, úpadkem úrovně řemesel, narušením skupinových způsobů chování a myšlení a celkovou degradací existence včetně bydlení a umění i nesčetných forem soukromého a veřejného života, které nemají vliv na zisk. Střední třídy plnily svou funkci tím, že si vypěstovaly téměř až posvátnou víru v univerzální blahodárnost zisku, ačkoli je to diskvalifikovalo jako zastánkyně jiných zájmů, pro dobrý život stejně důležitých jako podpora výroby. Zde se otvírala šance pro ty třídy, které se nezaměstnávaly tím, že by využívaly nákladné, složité nebo nějaké specifické stroje k výrobě. Zhruba řečeno, pozemkové aristokracii a rolnictvu připadl úkol zabezpečovat vojenské kvality národa, které byly i nadále do velké míry závislé na lidech a půdě, kdežto dělnický lid se v menší či větší míře stal reprezentantem obyčejných lidských zájmů, které zůstaly bez domova. Tu a tam se však každá společenská třída stavěla, třebas nevědomky, za zájmy širší než jen své vlastní.
Na přelomu devatenáctého století - všeobecné volební právo bylo již dost obvyklé - už byla dělnická třída významným faktorem ve státě; oproti tomu podnikatelské třídy, jejichž vliv na legislativu už nebyl nezpochybněný, si uvědomily, jaká politická moc se skrývá ve vůdcovské roli v průmyslu. Tato zvláštní lokalizace vlivu a moci nebyla problémem, dokud se tržnímu systému dařilo fungovat bez velkých otřesů a napětí; ale když už tomu tak - z inherentních důvodů — nebylo a když se objevila napětí mezi společenskými třídami, fakt, že si soupeřící strany udělaly opěrné body z vlády a podnikání a ze státu a průmyslu, ohrožoval společnost samu. Dvě životně důležité funkce společnosti, politická a ekonomická, se využívaly a zneužívaly jako zbraně v zápase o dílčí zájmy. Právě z takového nebezpečného mrtvého bodu vzešla ve dvacátém století fašistická krize.
Z těchto dvou úhlů tedy chceme nastínit hnutí, které utvářelo sociální historii devatenáctého století. Jeden byl vytyčen střetem uspořádávajících principů ekonomického liberalismu a sociální ochrany, který vedl k hluboko usazenému institucionálnímu napětí; druhý třídním konfliktem, který v interakci s uvedeným střetem změnil krizi v katastrofu.
12
ZROD LIBERÁLNÍHO KRÉDA
Organizačním principem společnosti vytvářející tržní systém byl ekonomický liberalismus. Ačkoli se zrodil jako pouhá náklonnost k ne-byrokratickým metodám, rozvinul se ve skutečnou víru ve světskou spásu člověka prostřednictvím seberegulujícího trhu. Takový fanatismus byl výsledkem náhlého ztížení úkolu, který musel posléze řešit: velikosti utrpení, jež se mělo způsobit nevinným lidem, a ohromného dopadu vzájemně souvisejících změn spojených s ustavením nového řádu. Evangelický žár získalo liberální krédo až v reakci na potřeby plně rozvinuté tržní ekonomiky.
Zasazovat politiku laissez-faire — jak se často děje - už do poloviny osmnáctého století, kdy se toto heslo začalo ve Francii užívat, je naprosto nehistorické; s jistotou lze říci, že ještě po celé dvě generace nebyl ekonomický liberalismus ničím víc než občasnou tendencí. Teprve ve dvacátých letech devatenáctého století začal hlásat tři klasické zásady: že pracovní síla by měla najít svou cenu na trhu, že tvorba peněz by měla být podřízena automatickému mechanismu a že zboží by mělo volně, bez zábran nebo preferencí proudit ze země do země - stručně řečeno zásady trhu práce, zlatého standardu a volného obchodu.
Přisuzovat předvídání takového stavu věci Francoisi Quesnaymu by bylo příliš nerealistické. Fyziokraté v merkantilistickém světě požadovali pouze volný export obilí, aby se farmářům, nájemcům a vlastníkům půdy zajistily lepší příjmy. Co se ostatního týče, jejich ordre naturel nebyl ničím jiným než direktivním principem regulace průmyslu a zemědělství ze strany údajně všemocné a vševědoucí vlády. Účelem Quesnayho Maximes bylo poskytnout takové vládě kritéria, s jejichž pomocí by převáděla do praktické politiky principy Tableau na základě statistických údajů, jež se Quesnay nabídl periodicky dodávat. Představa seberegulujícího systému trhů mu nikdy ani nepřišla na mysl.
Také v Anglii se laissez-faire chápalo úzce; znamenalo svobodu od regulací ve výrobě, obchod zde zahrnut nebyl. Prádelny, tento zázrak doby, vyrostly z nevýznamnosti v přední exportní odvětví země — dovoz potištěných látek však zakazovalo direktivní ustanovení. Nehledě
236
137
na tradiční monopol na domácím trhu byla poskytována subvence na export kalika a mušelínu. Protekcionismus byl tak zakořeněný, že manchesterští zpracovatelé bavlny roku 1800 požadovali zákaz vývozu příze, i když si byli vědomi, že to pro ně znamená obchodní ztrátu. Zákon přijatý roku 1791 rozšířil pokuty za vývoz nástrojů užívaných při výrobě bavlněného zboží také na vývoz modelů a technických specifikací. Volnoobchodní počátky bavlnářského průmyslu jsou mýtem. Tento průmysl žádal pouze svobodu od regulací ve sféře výroby; svoboda ve sféře směny se stále pokládala za nebezpečnou.
Někdo by očekával, že svoboda výroby by se měla přirozeně rozšířit z čistě technologické oblasti do sféry zaměstnávání pracovní síly. Manchester však začal volat po svobodné pracovní síle až relativně pozdě. Bavlnářský průmysl nikdy nespadal pod Řemeslnický zákon, a proto ho nebrzdilo ani stanovování roční mzdy, ani pravidla učňovství. Oproti tomu starý Chudinský zákon, proti němuž se pozdější liberá-íové tak tvrdě sravěli, byl pro továrníky užitečný; nejenom že je zásoboval učni z farností, ale také jim umožňoval vyvléci se z odpovědnosti vůči propuštěným zaměstnancům a přehodit podstatnou část břemene nezaměstnanosti na veřejné finance. Dokonce ani speenhamlandský systém nebyl zpočátku mezi zpracovateli bavlny nepopulární; pokud morální účinek přídavků ke mzdám nesnižoval produktivní schopnost pracovníka, průmysl mohl rodinné přídavky docela dobře chápat jako pomoc při udržování záložní armády pracovních sil, která byla nezbytně nutná, pokud se měly zvládat ohromné výkyvy obchodu. V době, kdy se v zemědělství stále ještě zaměstnávalo na jednoroční lhůtu, mělo velký význam, že průmysl měl v obdobích expanze k dispozici takový fond mobilní pracovní síly. Proto továrníci napadali Zákon o bydlišti, který řyzické mobilitě pracovní síly bránil. Zákon byl nicméně odvolán až roku 1795 - jen aby byl nahrazen větším, nikoli menším paternalismem vzhledem k Chudinskému zákonu. Pauperismus stále zůstával na starosti venkova a venkovského šlechtice a i tak tvrdí kritikové speenhamlandského systému jako Burke, Bentham a Malthus se spíše než za zástupce průmyslového pokroku pokládali za navrhovatele rozumných principů venkovské správy.
Až ve třicátých letech devatenáctého století propukl ekonomický liberalismus v křižácké zanícení a laissez-faire se stalo militantním krédem. Továrnička třída tlačila na vylepšení Chudinského zákona, protože bránil vzestupu třídy průmyslových dělníků, jejichž příjem by závisel na výkonu. Konečně se ozřejmilo, jak velké je riziko spjaté s vy-
tvořením trhu volné pracovní síly, a rovněž rozsah bídy, do níž budou vrženy oběti tohoto vylepšení. V souladu s tím se na začátku třicátých let projevila také prudká změna nálad. Přetisk Townsendova Pojednáni v roce 1817 obsahoval předmluvu, jež chválila, s jakou předvídavostí se autor obul do chudinských zákonů a požadoval jejich úplné zrušení; vydavatelé však zároveň varovali před jeho „neuváženým a zbrklým" návrhem, aby byla v krátké době deseti let zrušena chudinská podpora nezávislá na pobytu v útulku. Ricardo ve svých Principech, které vyšly téhož roku, zdůrazňoval nutnost zrušení dávkového systému, ale naléhavě doporučoval, aby toto zrušení probíhalo jen velmi postupně. Pitt, žák Adama Smithe, takový postup odmítal s tím, že by znamenal utrpení nevinných lidí. Peel pak ješrě v roce 1829 vyjádřil „pochybnost, zda je možno systém dávek bezpečně odstranit jinak než postupně".1 Po politickém vítězství střední třídy v roce 1832 byla ale přijata nej-krajnější podoba návrhu na úpravu Chudinského zákona'a v plarnost vstoupila bez jakéhokoli diskrečního období. Laissez-faire katalyzovalo v nemilosrdně dravou kampaň.
K podobnému vyšroubování ekonomického liberalismu z akademického zájmu v bezmezný aktivismus došlo i ve dvou zbývajících sférách průmyslové organizace: měně a obchodu. Laissez-faire ve vztahu k oběma přerůstal ve stále vášnivěji vyznávané krédo, takže se nakonec zdálo, že všechna jiná než krajní řešení jsou neužitečná.
Měnový problém jako první na vlastní kůži zažila anglická společnost, když všeobecně stouply životní náklady. Ceny se od roku 1790 do roku 1815 zdvojnásobily. Reálné mzdy klesly a podnikání zasáhla stagnace zahraničních směn. Zdravá měna se však stala zásadou ekonomického liberalismu až v souvislosti s panikou v roce 1825, tzn. až v době, kdy už byly ricardovské principy tak hluboce usazeny v hlavách politiků a podnikatelů, že se „standard" udržoval navzdory ohromnému počtu finančních obětí. To byl onen počátek neochvějné víry v automatický řídící mechanismus zlatého standardu, bez něhož by se tržní systém nikdy nedostal do pohybu.
Stejně velký akt víry předpokládal i mezinárodní volný obchod. Jeho implikace byly zcela fantastické. Znamenal, že Anglie bude v dodávkách potravin závislá na zámořských zdrojích, obětuje, bude-li to nutné, své zemědělství a přijme nový způsob života, v němž bude nedílnou součástí jakési budoucí vágně pojímané světové jednoty; že
Webb, S. a B., op. cit.
138
139
coto planetární společenství bude muset být mírumilovné, a pokud takové nebude, bude je muset učinit pro Velkou Británii bezpečným síla námořnictva; a že anglický národ se bude nucen potýkat s neustálými průmyslovými výkyvy v pevné víře ve své invenční a produktivní schopnosti. Věřilo se však, že kdyby mohlo do Británie volně proudit obilí z celého světa, její továrny by pak mohly po celém světě prodávat levněji. Míru potřebného odhodlání opět udávala závažnost takového návrhu a nesmírnost rizik spojených s jeho naprostým přijetím. Jiné než naprosté přijetí by však přineslo jistou zkázu.
Jsou-li utopické zdroje dogmatu laissez-faire nazírány odděleně, nelze je zcela pochopit. Uvedené tři zásady - na konkurenci založený trh práce, automatický zlatý standard a mezinárodní volný obchod - tvořily jeden celek. Oběti, které by si vyžádala snaha o dosažení kterékoli jedné z nich, by byly přinejmenším zbytečné, pokud by se zároveň nezajistily zbývající dvě. Bylo to buď všechno, nebo nic.
Každý věděl, že například zlatý standard znamená nebezpečí strašlivé deflace a možná i fatální finanční tísně v případě paniky. Výrobce měl proto šanci, že se udrží, jen když si byl jist, že se bude zvyšovat škála produkce za výnosné ceny (jinými slovy, jen když budou mzdy klesat přinejmenším úměrně všeobecnému poklesu cen, aby bylo možno využívat neustále se rozšiřující světový trh). Návrh antiobilního zákona z roku 1846 tak byl logickým důsledkem Peelova Bankovního zákona z roku 1844 a oba předpokládaly pracující třídu, která byla od úpravy Chudinského zákona z roku 1843 nucena pod hrozbou hladu vynakládat ze sebe to nejlepší, takže mzdy byly regulovány cenou obilí. Tato tři velká opatření tvořila koherentní celek.
Globální dosah ekonomického liberalismu lze tedy okamžitě pochopit. Fungování tohoto ohromného mechanismu mohl zajistit jedině seberegulující trh celosvětového měřítka. Pokud nebyla cena práce závislá na nejlevnějším dostupném obilí, nebyla záruka, že nechráněná průmyslová odvětví nepodlehnou v kleštích dobrovolně akceptovaného žalářníka, zlata. Expanze tržního systému v devatenáctém století znamenala simultánní šíření mezinárodního volného obchodu, na konkurenci založeného trhu práce a zlatého standardu; patřily k sobě. Není divu, že jakmile se ozřejmila obrovská rizika tohoto podniku, ekonomický liberalismus se změnil v sekulární náboženství.
Na laissez-faire nebylo nic přirozeného; volné trhy by se nikdy nemohly vytvořit jen tím, že by se věcem nechal volný průběh. Tak jako byly
prádelny - přední průmyslové odvětví volného obchodu - vytvořeny pomocí ochranářských tarifů, vývozních subvencí a nepřímého subvencování mezd, prosazoval i samu zásadu laissez-faire stát. Ve třicátých a čtyřicátých letech došlo nejenom k nárůstu legislativy rušící restriktivní regulace, ale také k ohromnému zvětšení administrativních funkcí státu, který byl nyní vybaven ústřední byrokracií, schopnou plnit úkoly, jež stanovili vyznavači liberalismu. Pro typického utilita-ristu byl ekonomický liberalismus sociálním projektem, který se měl realizovat v zájmu co největšího štěstí co největšího počtu lidí; laissez-faire, to nebyla metoda k dosažení nějaké věci, to byla sama věc, jíž se mělo dosáhnout. Pravda, přímo nemohla legislativa dělat nic - jen odvolávat škodlivé restrikce. To však neznamenalo, že nic nemohla dělat ani vláda, zvláště nepřímo. Právě naopak, utilitaristický liberál viděl ve vládě významného činitele v dosahování štěstí, .Bentham měl za to, že pokud jde o materiální blahobyt, je vliv legislativy „ničím" ve srovnání s neuvědomovaným přispěním „vládního ministra". Ze tří věcí, jichž je zapotřebí k ekonomickému úspěchu - vůle, vědění a moci —, má soukromá osoba pouze vůli. Vědění a moc, hlásal Bentham, může mnohem levněji než soukromé osoby administrovat vláda. Právě exekutiva měla za úkol sbírat statistické údaje a informace, podporovat vědu a experimentování, jakož i poskytovat nespočetné množství nástrojů konečné realizace ve sféře vlády. Benthamovský liberalismus znamenal nahrazení parlamentní činnosti působením prostřednictvím administrativních orgánů.
Pro toto působení existoval rozsáhlý prostor. Reakce v Anglii - na rozdíl od Francie - nevládla prostřednictvím administrativních metod; k prosazení politické represe využívala výhradně parlamentní zákonodárství. „S revolučními hnutími z roku 1785 a z let 1815-1820 bojovala nikoli ministerská činnost, nýbrž parlamentní legislativa. Odklad Zákona habeas corpus a přijetí Zákona o urážce na cti a .Šesti zákonů' z roku 1819, to byla přísná donucovací opatření; nic v nich ale nesvědčilo o nějaké snaze dát veřejné správě kontinentální podobu. Poškozovala-li se individuální svoboda, poškozovala se v důsledku zákonů parlamentu a ve shodě s nimi.1'2 V roce 1932, kdy se situace úplně změnila ve prospěch administrativních metod, měli ekonomičtí liberálové na vládu sotva nějaký vliv. „Čistým důsledkem legislativní
2 Redlich a Hirst, j., Local Government in England, sv. II., str. 240, cirovano v Dicey, A. V., Law and Opinion in England, str. 305-
140
141
činnosti, která — i když různě silně - charakterizuje období od roku 1932, bylo postupné sestavování ohromně složité administrativní mašinérie, již je jako nějaké strojní zařízení moderní manufaktury třeba neustále opravovat, obnovovat, rekonstruovat a přizpůsobovat novým požadavkům."3 Tento růst administrativy odrážel ducha utili-tarismu. Benthamův vybájený Panoptikon, nejosobnější z jeho utopií, byl hvězdicovitou budovou, z jejíhož středu mohli vězeňští dozorci vykonávat nejefektivnější kontrolu nad největšim počtem zločinců pří nejmenších nákladech pro veřejnost. Také v utilitárním státě Benthamův oblíbený princip „kontrolovatelnosti" zajišťoval, aby měl ministr na nejvyššťm místě efektivně pod kontrolou veškerou lokální administrativu.
Cestu k volnému trhu otevřel a udržoval průjezdnou ohromný nárůst ustavičného, centrálně organizovaného a kontrolovaného inter-vencionismu. Zařídit, aby byla „prostá a přirozená svoboda" Adama Smithe slučitelná s potřebami lidské společnosti, bylo maximálně složité. Uvažme jen složitost opatření v nespočetných záborových zákonech; rozsah byrokratické kontroly vyžadované prováděním nových chudinských zákonů, jež se poprvé od panování královny Alžběty dostalo pod efektivní kontrolu ústředních orgánů; nebo zvětšení vládní administrativy v souvislosti se záslužným úkolem municipální reformy. Přesto byly všechny tyto bašty vládního zasahování vybudovány s ohledem na organizaci nějaké prosté svobody - například svobodného prodeje půdy, pracovní sily nebo vykonávání obecní správy. Stejně jako vynález strojů, které měly lidem ušetřit práci, oproti očekávání ve skutečnosti neomezil, ale naopak zvětšil využívání lidské práce, zavedení volných trhů ani zdaleka neodstranilo potřebu kontroly, regulace a intervence, ale naopak je nesmírně rozšířilo. Aby se zajistilo plynulé fungování systému, museli být administrátoři neustále ve střehu. A tak ani těm, kdo si nejvroucněji přáli zbavit stát všech zbytečných povinností a jejichž celá filosofie vyžadovala omezení státních aktivit, nezbylo než právě státu svěřit nové pravomoci, orgány a nástroje, nezbytné k ustavení laissez-faire.
Tento paradox korunoval ještě jiný Zatímco ekonomika laissez-faire byla výsledkem záměrné činnosti státu, následné restrikce Ltissez-faire začaly spontánně. Laissez-faire bylo v plánu; plánování nikoli. Pravdivost první půle tohoto tvrzení byla doložena výše.
3 libert, Legislative Methods, srr. 212-213, citováno v DiceyA. V., op. cit.
Došlo-li někdy k vědomému využití exekutivy ve službách nějaké záměrné vládou kontrolované politiky, bylo to ze strany benthamovců v heroickém období laissez-faire. Druhou část jako první nadnesl výsostný liberál Dicey, který si vzal za úkol prozkoumat zdroje „and--laissez-faire"' neboli — jak tomu říkal - „kolektivistického" trendu v anglickém veřejném mínění, jehož existence se začala projevovat od konce šedesátých let devatenáctého století. Diceyho překvapilo, když zjistil, že mimo zákony legislativy samy žádné známky takového trendu najít nelze. Přesněji řečeno, nelze najít žádné známky „kolektivistického trendu" veřejného mínění v době před zákony, u nichž vyšlo najevo, že takový trend reprezentují. Stran pozdějšího „kolektivistického" mínění Dicey vyvodil, že jeho hlavním zdrojem snad byla tato „kolektivistická" legislativa sama. Ve svém pronikavém zkoumání nakonec dospěl k závěru, že na straně těch, kdo byli přímo odpovědní za restriktivní zákonná ustanovení ze sedmdesátých a osmdesátých let devatenáctého století, naprosto chyběl jakýkoli cílený záměr rozšířit funkce státu nebo omezit svobodu jednotlivce. Legislativní čelo hnutí proti seberegulujícímu trhu, jak se rozvinulo v druhé polovině století po roce 1860, bylo spontánní, nezávislé na mínění a poháněné čistě pragmatickým duchem.
Ekonomičtí liberálové budou proti tomuto názoru jistě silně protestovat. Celá jejich společenská filosofie se točí kolem představy, že laissez-faire představovalo přirozený vývoj, kdežto následná legislativa proti laissez-faire byla výsledkem záměrného jednání ze strany odpůrců liberálních principů. V těchto dvou navzájem se vylučujících interpretacích tohoto dvojpohybu jde dnes přinejmenším o pravdivost či nepravdivost liberální pozice.
Liberální autoři jako Spencer a Sumner, Mises a Lippmann podávají v zásadě podobný popis tohoto dvojího pohybu, ale spojují s ním naprosto odlišnou interpretaci. Zatímco podle našeho názoru byl koncept seberegulujícího trhu utopický a jeho rozvoj zastavila realistická sebeobrana společnosti, oni mají za to, že veškerý protekcionismus byl chybou, již způsobila netrpělivost, chtivost a krátkozrakost, a že nebýt této chyby, trh by své potíže vyřešil. Otázka, který z těchto dvou názorů je správný, je snad nejdůležitějším problémem dnešní sociální historie, neboť v ní nejde o nic menšího než o rozhodnutí ve věci nároku ekonomického liberalismu na to, být základním organizujícím principem ve společnosti. Než přejdeme ke svědectví faktů, je třeba celý tento problém formulovat přesněji.
142
143
Vc zpětném pohledu se bude o naší době říkat, že zažila konec se-beregulujícího trhu. Dvacátá léta viděla, jakou prestiž má ekonomický liberalismus na vrcholu svých sil. Stovky miliónu lidí zasáhla metla inflace; celé společenské třídy, celé národy byly vyvlastnený. Ústředním bodem politického myšlení národů a vlád se stala stabilizace měn; nejvyšším cílem všech organizovaných snah v ekonomické oblasti byla obnova zlatého standardu. Za prubířský kámen racionality v politice se uznávalo splácení zahraničních půjček a návrat ke stabilní měně, a šlo-li o obnovení monetární integrity, žádné osobní utrpení, žádné omezení suverenity se nepokládalo za příliš velkou oběť. Strádání nezaměstnaných, které připravila o práci derlace; bída státních zaměstnanců propuštěných bez alespoň nějaké almužny; a dokonce i rezignace na národní práva a ztráta ústavních svobod byly chápány jako spravedlivá cena za splnění požadavku zdravého rozpočtu a zdravé měny, těchto a priori ekonomického liberalismu.
Třicátá léta pak byla svědkem zpochybnění absolutních principů let dvacátých. Po několika letech, kdy byly měny prakticky uzdraveny a rozpočty vyrovnány, se dvě nejmocnější země, Velká Británie a Spojené státy, ocitly v těžkostech, opustily zlatý standard a učinily první kroky směrem k řízení svých měn. Ve velkém se odmítaly platit mezinárodní dluhy a ti nejbohatší a nejváženější znevažovali zásady ekonomického liberalismu. Státní pokladny Velké Británie a Spojených států, někdejší žárliví strážci liberálního kréda, do poloviny třicátých let přinutily Francii a některé jiné státy, které se stále ještě držely zlata, standard opustit.
Ve čtyřicátých letech utrpěl ekonomický liberalismus ještě horší porážku. Přestože se Velká Británie a Spojené státy odklonily od monetární ortodoxie, v průmyslu a obchodu, v celkové organizaci svého ekonomického života, principy a metody liberalismu stále zachovávaly. To byl, jak se ukázalo, faktor, který uspíšil válku, a také handicap v boji, protože ekonomický liberalismus vytvořil a upevnil iluzi, že diktatury směřují k ekonomické katastrofě. Kvůli tomuto krédu demokratické vlády až jako poslední pochopily důsledky spravovaných měn a řízeného obchodu, i když byly samy okolnostmi nuceny tyto metody praktikovat; odkaz ekonomického liberalismu také přehradil cestu k včasnému vyzbrojení moderními zbraněmi, a to jménem vyrovnaných rozpočtů a svobodného podnikání, které údajně představovaly jediný bezpečný základ ekonomické síly ve válce. Ve Velké Británii vyvolala rozpočtová a monetární ortodoxie oddanost tradičnímu stra-
tegickému principu omezených závazků v zemi, která ve skutečnosti stála před totální válkou; ve Spojených státech se hluboce zakořeněné zájmy - například na vývozu ropy a hliníku - zabarikádovaty za ne-dorknutelnými tabu liberálního podnikání a úspěšně vzdorovaly přípravám na průmyslový výjimečný stav. Kdyby ekonomičtí liberáiové zatvrzele a zapáleně netrvali na svých omylech, vůdcové lidstva i masy svobodných lidí by možná byli na tvrdou zkoušku doby lépe připraveni a snad by se jim dokonce podařilo se jí zcela vyhnout.
Sekulární dogmata sociální organizace pojímající celý civilizovaný svět nevypudí události jednoho desetiletí, jak ve Velké Británii, tak ve Spojených státech odvozovaly z principu taissez-faire svou existenci milióny nezávislých podnikatelských jednotek. Spektakulární selhání laissez-faire v jedné oblasti nerozbilo jeho autoritu v ostatních. Částečná degradace jeho vliv možná ve skutečnosti dokonce posílila, neboť jeho zastáncům umožnila tvrdit, že za všechny potíže, které se mu kladou za vinu, může nedostatečná aplikace jeho principů.
A to je vlastně poslední argument, který dnes ekonomickému liberalismu zbývá. Jeho obhájci v nekonečných obměnách opakují, že liberalismus by, nebýt politických opatření, za nimiž stáli jeho kritici, přinesl plody; že za zla naší doby jsou odpovědné nikoli systém založený na konkurenci a seberegulující trh, ale bránění tomuto systému a zasahování do tohoto trhu. Tento argument nachází podporu nejenom v nesčetných narušeních ekonomické svobody z poslední doby, ale také v nepochybném faktu, že hnutí, které šířilo systém seberegulu-jících trhů, se v druhé polovině devatenáctého století střetlo s vytrvalým protihnutím, bránícím volnému fungování takové ekonomiky.
Ekonomický liberál tak může formulovat argumentaci, která spojuje přítomnost s minulostí v koherentní celek. Neboť kdo by mohl popřít, že vládní zásahy do podnikání mohou podrýt důvěru? Kdo by popíral, že nezaměstnanost by někdy byla menší, kdyby neexistovaly zákonem zaručené dávky v nezaměstnanosti? Že soukromé podnikání trpí konkurencí ze strany veřejných podniků? Ze deficitní financování může ohrozit soukromé investice? Ze paternalismus má tendenci tlumit podnikatelskou iniciativu? jelikož je tomu tak v přítomnosti, jistě to nebylo jiné v minulosti. Když se v Evropě kolem sedmdesátých let devatenáctého století spustilo všeobecné protekcionistické hnutí - sociální a národní -, kdo by pochyboval o tom, že brzdilo a omezovalo obchod? Kdo bude pochybovat, že tovární zákony, sociální pojištění, komunální podnikání, zdravotní péče, veřejně prospěšné podniky,
144
145
tarify, subvence a dotace, kartely a trusty, embarga na přistěhovalectví, pohyby kapitálu, na dovoz - nemluvě ani o méně otevřených omezeních pohybu lidí, zboží a plateb - musely působit jako nesčetné překážky ve fungování konkurenčního systému, že prodlužovaly hospodářské deprese, zhoršovaly nezaměstnanost, prohlubovaly finanční poklesy, zmenšovaly obchod a vážně poškozovaly sebere-gulující mechanismus trhu? Kořenem všeho zla, tvrdí liberál, bylo právě zasahování do svobody zaměstnání, obchodu a měn, za nímž od třetí čtvrtiny devatenáctého století stály různé školy sociálního, národního a monopolistického protekcionismu; nebýt této nesväté aliance odborových svazů a dělnických stran s monopolistickými výrobci a agrárními kruhy, které ve své krátkozraké chtivosti spojily síly, aby bránily ekonomické svobodě, svět by se dnes těšil z plodů téměř automatického systému tvorby materiálního bohatství. Liberální vůdcové neúnavně opakují, že tragédie devatenáctého století vzešla z neschopnosti člověka zůstat věrný inspiraci prvních liberálů; že velkorysou iniciativu našich předků zmařily vášně nacionalismu a třídní války, nezadatelné zájmy a monopolisté a zejména slepota pracujících vůči maximální prospěšnosti neomezované ekonomické svobody pro všechny lidské zájmy, včetně jejich vlastních. A tak se tvrdí, že velkému intelektuálnímu a morálnímu pokroku zabránila intelektuální a morální slabost lidových mas; čeho dosáhl duch osvícenství, zničily síly egoismu. Zhruba tak mluví ekonomický liberál na svou obhajobu. Nebude-li vyvrácena, bude mít liberál i nadále právo vystupovat v soutěži argumentů.
Rozebetme tedy celý problém. Panuje shoda v tom, že liberální hnutí, jehož účelem bylo šíření tržního systému, narazilo na ochranářské protihnutí, usilující o jeho omezení; takový předpoklad leží ve skutečnosti v základě naší teze o dvojím pohybu. Avšak zatímco my tvrdíme, že vnitřní nesmyslnost představy seberegulujícího tržního systému by nakonec zničila společnost, liberál přičítá vinu nejrozma-nitějším prvkům, které prý obrátily vniveč velkou iniciativu. Jelikož nemůže uvést doklady, které by vypovídaly o nějakém takovém spojeném úsilí o zmaření liberálního hnutí, uchyluje se k prakticky nevyvratitelné hypotéze skryté činnosti. Jde o mýtus protiliberálního spiknutí, který je v té či oné podobě společný všem liberálním výkladům událostí sedmdesátých a osmdesátých let devatenáctého století. Jako hlavní činitel ve změně scény se zpravidla uvádí vzestup nacionalismu a socialismu; asociace výrobců a monopolisté, agrární zájmy a odbo-
rové svazy pak v tomto kusu vystupují v toli zloduchů. V té nejodušev-nělejší formě tak liberální doktrína hypoteticky předpokládá působení jakéhosi dialektického zákona v moderní společnosti, který ničí úsilí osvíceného rozumu; v té nejprimitivnější se pak zvrháva v útok na politickou demokracií coby údajnou hnací sílu intervencionismu.
Svědectví faktů je s liberální tezí v zásadním tozpotu. Protilibetáiní spiknutí je čirý výmysl. Velká rozmanitost fotem, v nichž se projevilo „kolektivistické" protihnutí, nebyla dána nějakou zálibou spojených společenských kruhů v socialismu nebo nacionalismu, nýbrž výhradně tím, že expandující tržní mechanismus postihl širokou škálu životně důležitých sociálních zájmů. To vysvětluje, proč expanze tohoto mechanismu téměř univerzálně vyvolala reakce převážně praktického charakteru. Intelektuální módy nehrály v tomto procesu vůbec žádnou roli; v souladu s tím neexistoval ani prostor pto onu zaujatost, již liberál pokládá za ideologickou sílu v pozadí protiliberálního hnutí. I když je pravda, že sedmdesátá a osmdesátá léta devatenáctého století zažila konec ortodoxního liberalismu a že v onom období lze najít původ všech klíčových problémů současnosti, je nekorektní říkat, že přechod k sociálnímu a národnímu protekcionismu způsobila nějaká jiná příčina než to, že se projevily slabiny a nebezpečí tkvící v sebere-gulujícím tržním systému. To lze prokázat nejedním způsobem.
Zaprvé tu byla nesmírná rozmanitost záležitostí, v nichž se začalo jednat. Už jen to vylučuje možnost sladěného úsilí. Citujme ze seznamu intervencí, který v roce 1884 sestavil Herbert Spencer, když liberálům vytýkal, že opouštějí své principy kvůli „restriktivní legislativě".4 Rozmanitost témat mohla být sotva větší. Roku 1860 byla dána pravomoc zabezpečit „laboranty, kteří budou dělat rozbory potravin a nápojů a budou placeni z místních daní"; následoval zákon umožňující „kontroly v plynárnách"; rozšíření Horního zákona o usranovení, které „činí trestným zaměstnávání chlapců pod dvanáct let věku, nenavštěvujících školy a neumějících číst a psát". Roku 1861 byli zmocněni „členové komisí pro pomoc chudým vynucovat očkování"; místní rady byly oprávněny „stanovovat výši pronájmu dopravních prostředků" a určité lokálně vytvořené orgány „jim daly pravomoc v daném místě zdaňovat odvodňovací a zavlažovací zařízení a dodávky vody pro dobytek". V roce 1862 byl přijat zákon, který činil nezákonným „těžit uhlí při jediné šachtě": zákon udílející Radě
" Spencer, H„ lbe Man vs. the State, 1884.
146
147
pro lékařské vzdělání výhradní právo „pořídit seznam léčiv, jejichž cenu stanoví ministerstvo financí". Zděšený Spencer zaplnil výčtem těchto a podobných opatření několik stran. V roce 1863 se „povinné očkování rozšířilo do Skotska a Irska". Objevil se také Zákon jmenující inspektory ke zjišťování „zdravotní nezávadnosti nebo závadnosti potravin"; Kominický zákon, který měl zabránit týrání a eventuálním úmrtím dětí posílaných vymetat úzké komíny; Zákon o nakažlivých chorobách; Zákon o veřejných knihovnách, který dával místní pravomoc, „na jejímž základě může většina stran knih ukládat daň menšině". Spencer tyto zákony uváděl jako nevyvratitelné doklady protiliberálního spiknutí. A přesto se každý z nich zabýval nějakým problémem objevujícím se v moderní průmyslové situaci a v každém šlo o zaštítění nějakého veřejného zájmu před nebezpečími vnitřně obsaženými v takové situaci či přinejmenším v tržní metodě jejich řešení. Nepředpojatému člověku bylo jasné, že „kolektivistický" protitah má čistě praktickou a pragmatickou povahu. Většina z těch, kdo tato opatření přijímali, byli přesvědčení zastánci laissez-faire a svým souhlasem se zřízením hasičského sboru v Londýně jistě nechtěli naznačit protest proti principům ekonomického liberalismu. Právě naopak, podporovatelé těchto legislativních aktů byli zpravidla nekompromisními odpůrci socialismu a kterékoli jiné rdrmy kolektivismu,
Zadruhé, přechod od liberálních ke „kolektivistickým" řešením se někdy udál přes noc a aniž si to ti, kdo se podíleli na procesu legislativního přemilám, uvědomovali. Dicey uvádí klasický příklad Zákona o úrazovém odškodném, zabývajícího se odpovědností zaměstnavatelů za poškození, které jejich dělníci utrpí během zaměstnání. Historie různých zákonů obsahujících tuto představu od roku 1880 prokazovala důsledné lpění na individualistickém principu, podle něhož musí být odpovědnost zaměstnavatele vůči jeho zaměstnanci regulována přesně stejným způsobem, jakým se řídí jeho odpovědnost vůči jiným lidem, například vůči cizím lidem. Roku 1897, aniž došlo sotva k jaké změně v mínění, se zaměstnavatel najednou stal pojišťovatelem svých dělníků proti jakémukoli poškození, k němuž by došlo v průběhu jejich zaměstnání, což byl, jak Dicey právem poznamenává, „veskrze kolektivistický zákon.". Nelze uvést žádný lepší doklad toho, že k nahrazení liberálního principu principem antiliberálním nevedla žádná změna ani v typu zahrnutých zájmů, ani v tendenci názorů uplatňujících se v dané věci, nýbrž výlučně rozvíjející se podmínky, za nichž vyvstal problém a hledalo se řešení.
Zatretí je tu nepřímý, nicméně frapantní doklad plynoucí ze srovnání vývoje v různých zemích velmi odlišných politických a ideologických konfigurací. Viktoriánská Anglie a Prusko za Bismarcka představovaly dva oddělené póly a obě země se velmi lišily jak od Francie z doby třetí republiky, tak od habsburské říše. Každá z těchto zemí však prošla obdobím volného obchodu a laissez-faire, po němž následovalo období protiliberální legislativy týkající se veřejné zdravotní péče, podmínek v továrnách, obecního podnikání, komunálních podniků, sociálního pojištění, dopravních subvencí, veřejně prospěšných podniků, obchodních asociací atd. Snadno by se dal vytvořit pravidelný kalendář vyznačující roky, v nichž v různých zemích došlo k obdobným změnám. Úrazové odškodné bylo v Anglii uzákoněno v roce 1880 a 1897, v Německu v roce 1879, v Rakousku v roce 1887, ve Francií v roce 1899; inspekce v továrnách byly v Anglii zavedeny v roce 1833, v Prusku v roce 1853, v Rakousku v roce 1883 a ve Francii v letech 1874 a 1883; obecní podnikání, včetně provozování veřejně prospěšných veřejných služeb, zavedl v Birminghamu v sedmdesátých letech devatenáctého století disenter a kapitalista Joseph Chamberlain; v císařské Vídni v devadesátých letech devatenáctého století katolický „socialista" a židobijce Karl Lueger; v německých a francouzských městech pak různé místní koalice. Podpůrné síly byly v některých případech silně reakcionářské a antisocialistické, jako například ve Vídni, jindy byly „radikálně imperialistické" - jako v Birminghamu - nebo toho nejčistšího liberálního ražení, jako v případě Francouze Edou-arda Herriota, lyonského starosty. V protestantské Anglii se s přestávkami snažily kompletovat tovární legislativu konzervativní a liberální kabinety. V Německu se na tomto úkolu podíleli katolíci a sociální demokraté; v Rakousku církev a její nej radikálnější stoupenci; ve Francii byli za uzákonění téměř stejných zákonů odpovědní nepřátelé církve a zapřísáhlí antiklerikálové. Téměř přesně se shodující opatření tak v řadě zemí pod nejrozmanitějšími hesly, s velmi odlišnou motivací a ve vztahu k celé řadě složitých problémů prosazovalo množství stran a společenských vrstev. Není proto nic absurdnějšího než dovozovat, že tato opatření byla tajně protlačována stejnými ideologickými předsudky či úzce skupinovými zájmy, jak to dělala legenda o antiliberálním spiknutí. Naopak, vše směřuje k podpoře předpokladu, že zákonodárci k ním byli nuceni přísně objektivními důvody.
Začtvrté, důležitá je skutečnost, že v různých dobách a v dobře zdůvodněných případech velkého teoretického a praktického vý-
148
149
známu restrikce smluvní svobody a laissez-faire obhajovali samotní ekonomičtí liberálové. Jejich motivem samozřejmě nemohl být nějaký antiliberální předsudek. Máme na mysli na jedné straně princip sdružování práce, a na straně druhé zákon podnikatelských korporací. První odkazuje k právu dělníků spojovat se za účelem zvýšení mezd; druhý k právu ttusců, karrelů a jiných forem kapitalistických podniků zvyšovat ceny. Po právu se v obou případech tvrdilo, že smluvní svoboda či laissez-faire byly zneužity k omezení podnikání. Ať už dělnická sdružení zvyšovala mzdy, nebo sdružení podniků zvyšovala ceny, princip laissez-faire byl evidentně využíván zájmovými stranami k zúžení trhu práce nebo jiných komodit, je velmi příznačné, že v obou případech podřizovali důslední liberálové od Lloyda George a Theodora Roosevelta po Thurmana Arnaloda a Waltera Uppmanna laissez-faire požadavkům volného konkurenčního trhu; prosazovali regulace a restrikce, trestní zákony a donucení a argumentovali přitom tak, jak by to udělal každý „kolektivista", že odbory či korporacemi byla „zneužita" svoboda smlouvy. Teoreticky znamená laissez-faire či smluvní svoboda svobodu pracujících neposkytnout individuálně či společně svou práci, pokud se rak rozhodnou; znamená také svobodu podnikatelů dohodnout se na prodejních cenách bez ohledu na přání zákazníků. V praxi však taková svoboda naráží na instituci sebere-gulujícího trhu a v takovém konfliktu dostal seberegulující trh vždy přednost. Jinými slovy, ukáže-li se, že potřeby seberegulujícího trhu jsou neslučitelné s požadavky laissez-faire, ekonomičtí liberálové se proti zásadám laissez-faire postaví a preferují — jak by to udělal každý antiliberál - takzvané kolektivistické metody regulací a restrikcí. Z tohoto postoje vycházejí odborové zákony, stejně jako antitrustová legislativa. Nelze nabídnout přesvědčivější důkaz nevyhnutelnosti antiliberálních či „kolektivistických" metod v podmínkách moderní průmyslové společnosti než skutečnost, že i ekonomičtí liberálové v rozhodujících oblastech průmyslové organizace sami takové metody používali.
To nám mimochodem pomáhá objasnit skutečný význam termínu „intervencionismus", jímž ekonomičtí liberálové rádi označují opak své vlastní politiky, ale pouze tak prozrazují svůj myšlenkový zmatek. Protikladem intervencionismu je laissez-faire, a jak jsme už viděli, ekonomický liberalismus nelze s laissez-faire ztotožnit (ačkoli v běžné řeči žádná škoda jejich záměnným užíváním nevzniká). Přísně vzato, ekonomický liberalismus je organizačním principem společnosti,
v níž je výroba založena na instituci segeregulujícího trhu. Je pravda, že jakmile je takového systému přibližně dosaženo, je zapotřebí méně intervencí určitého typu. To však ještě zdaleka není tvrzením, že ttžní systém a intervence se vzájemně vylučují. Pokud není takový systém zaveden, ekonomičtí liberálové musejí a bez váhání budou volat po intervencích státu, aby zaveden byl, a jakmile zaveden je, aby se udržel. Ekonomický liberál proto může bez jakékoli nedůslednosti žádat stát, aby užíval sílu zákona; může se dokonce dovolávat násilí občanské války, aby nastolil předpoklady seberegulujícího trhu. Na jihu Spojených států se argumenrovalo pomocí laissez-faire, aby se ospravedlnilo otroctví, naopak na severu se žádala intervence, aby vznikl volný trh pracovní síly. Obviňování z intervencionismu ze strany liberálních autorů je redy prázdným sloganem odsuzujícím tytéž kroky, které by za jiných okolností schvalovali. Jediným principem ekonomických liberálů, za který se mohou konzistentně postavit, je princip seberegulujícího rrhu, ať už vyžaduje intervence, či nikoli.
Shrneme to: Protipohyb proti ekonomickému liberalismu a laissez-faire měl všechny neomylné charakteristiky spontánní reakce. V bezpočtu jednotlivých nespojitých případů vznikl bez jakéhokoli vysledovatelného spojení či nějaké ideologické konformity mezi přímo dotčenými zájmy. Dokonce i v postoji k stejnému problému, jako například v případě odškodného pracovníkovi za úraz, řešení přecházela od individualistických ke „kolektivistickým", od liberálních k antili-berálním, od „laissez-faire" k intervencionistickým formám bez nějaké změny v ekonomických zájmech, ideologických vlivech či politických silách, které byly ve hře, pouze jako důsledek rostoucího uvědomění podstaty daného problému. Lze také ukázat, že v různých zemích v konečném stadiu jejich průmyslového rozvoje došlo k velmi podobnému přechodu od laissez-faire ke „kolektivismu", který ukazuje na hloubku a nezávislost základních příčin procesu, který ekonomičtí liberálové tak povrchně přisuzují měnícím se náladám nebo všelijakým zájmům. Analýza konečně odhaluje, že ani radikální přívrženci ekonomického liberalismu neunikli pravidlu, které činí laissez-faire neaplikovatelným v podmínkách rozvinuté průmyslové společnosti; v kritickém případě zákona o odborových svazech a protitrustových regulací byli totiž krajní liberálové sami nuceni volat po rozmanitých státních intervencích, aby podmínky fungování seberegulujícího trhu zabezpečili před monopolistickými dohodami. I volný obchod a konkurence vyžadovaly intervence, jestliže měly fungovat. Liberální
150
151
mýtus „kolektivistického" spiknutí sedmdesátých a osmdesátých let devatenáctého století je v rozporu se všemi fakty.
Jak zjišťujeme, fakta svědčí pro naši interpretaci dvojího pohybu. Byla-Ii totiž tržní ekonomika hrozbou pro lidské a přírodní složky společenské struktury, jak jsme tvrdili, co jiného se dalo očekávat než naléhavá potřeba široké řady lidí prosadit nějaký druh ochrany? Právě to naše zjištění potvrdila. Mimo to se také dalo očekávat, že se tyto věci budou dít bez nějakého teoretického nebo intelektuálního zaujetí ze strany těchto lidí a bez ohledu na jejich postoje k principům ležícím v základě tržní ekonomiky. Opět tomu bylo právě tak. Dále jsme tvrdili, že kvaziexperimentální podporu by naší tezi mohla poskytnout komparativní historie vlád, kdyby se podařilo prokázat, že konkrétní zájmy byly nezávislé na specifických ideologiích uplatňujících se v řadě různých zemí. I pro to jsme uvedli jasné doklady. A konečně, samo chování liberálů prokázalo, že udržování svobody obchodu - jak říkáme my, seberegulujícího trhu — nejenže zdaleka nevyloučilo intervence, ale ve skutečnosti je vyžadovalo; sami liberálové pravidelně volali po donucovací státní akci, jak tomu bylo v případě zákona o odborových svazech a protitrustových zákonů. Nic tedy nemohlo hovořit jasněji než výpověď historie stran toho, která ze dvou protichůdných interpretací dvojího pohybu je správná: zda interpretace, již podává ekonomický liberál, který tvrdí, že jeho politika nikdy nedostala šanci, protože ji zadusili krátkozrací odboráři, marxističtí intelektuálové, nenasytní výrobci a zpátečničtí statkáři; nebo interpretace jejich kritiků, kreří mohou odkázat k univerzální „kolektivistické" reakci na rozšiřování tržní ekonomiky v druhé polovině devatenáctého století jakožto k přesvědčivému dokladu toho, že utopický princip seberegulujícího trhu v sobě obsahuje nebezpečí pro společnost.
_13_
ZROD LIBERÁLNÍHO KRÉDA (pokračování): TŘÍDNÍ ZÁJEM A SOCIÁLNÍ ZMĚNA
Liberální mýtus kolektivistického spiknutí je třeba zcela rozptýlit - teprve potom bude možno odhalit pravý základ politických opatření devatenáctého století. Podle této legendy nebyl protekcionismus ničím jiným než důsledkem zkázonosného zájmu agrárníků, výrobců a odborářů, kteří sobecky poškozovali automatickou mašinérii trhu. Stejně partikularisticky - byt v jiné formě a samozřejmě s opačnou politickou tendencí - argumentovaly i marxistické strany. (To, že se Marxova základní filosofie soustředila na celek společnosti a neekonomickou podstatu člověka, je na tomto místě irelevantní.1) Také Marx, po vzoru Ricarda, definoval třídy ekonomicky a ekonomické vykořisťování bylo nepochybně charakteristikou buržoazního věku.
V populárním marxismu to vedlo k vulgární třídní teorii společenského vývoje. Prosazování trhů a zón vlivu se jednoduše spojovalo s mořivem hrstky finančníků dosáhnout zisku. Imperialismus se vysvětloval jako kapitalistické spiknutí, jehož cílem bylo přimět vlády k rozpoutávání válek v zájmu velkého podnikání. Za války údajně mohly právě tyto zájmy a s nimi také zbrojařské firmy, které jakýmsi zázrakem získaly schopnost hnát celé národy k osudným politickým krokům, odporujícím jejich životním zájmům. Liberálové a marxisté se prakticky shodovali v tom, že původ protekcionistického hnutí viděli v síle partikularistických zájmů, že agrární tarify vysvětlovali politickým vlivem reakcionářských statkářů, že za rozvoj monopolistických forem podnikání činili odpovědnou ziskuchtivost průmyslových magnátů a že válku podávali jako výsledek bezuzdného podnikání.
Liberální ekonomický názor tedy našel mocnou podporu v omezené třídní teorii. Přijetím přístupu z hlediska antagonistických tříd se liberálové a marxisté postavili za totožné návrhy. Vybudovali neprůstřelnou obhajobu tvrzení, že protekcionismus devatenáctého století
' Marx, K., „Nationalökonomie und Philosophie", v Der Historische Materialismus, 1932.
152
153
je výsledkem třídní akce a že taková akce musí sloužit v prvé řadě ekonomickým zájmům členů dotčených tříd. Mezi těmito zájmy se jim téměř úplně vytratil celkový pohled na tržní společnost a na fungování protekcionismu v takové společnosti.
Ve skutečnosti nabízejí třídní zájmy pouze omezené vysvětlení dlouhodobých pohybů ve společnosti. Osud tříd determinují potřeby společnosti často mnohem víc, než determinují potřeby tříd osud společnosti. V rámci určité struktury společnosti třídní teorie funguje; ale co když prodělá změnu sama tato struktura? Třída, která ztratila svou funkci, se může rozpadnout a může být přes noc nahrazena novou třídou či třídami. Šance tříd v zápase budou navíc záviset na jejich schopnosti získat podporu vně svých vlastních řad, což samo pak bude záviset na tom, jak budou plnit úkoly vytyčené zájmy, které jsou širší než jejich vlastní. Ani zrod, ani skon tříd, ani jejich cíle nebo míru, v níž se jim daří jich dosahovat, ani jejich spolupráci nebo nepřátelství tedy nelze pochopit odděleně od situace společnosti jako celku.
Tuto situací přitom zpravidla vytvářejí vnější příčiny, jako například změna v klimatu, ve výnosu plodin, nový nepřítel, nová zbraň v rukou starého nepřítele, nástup nových obecních cílů nebo, když na to přijde, objevení nových metod dosahování tradičních cílů. Právě k takové celkové situaci je třeba nakonec vztáhnout partikulární zájmy, má-li se objasnit jejich funkce ve společenském vývoji.
Zásadní role třídních zájmů ve společenské změně je dána povahou věcí. Každá všeobecná změna totiž musí různé části společenství postihnout různým způsobem - kdyby pro nic jiného než kvůli rozdílům v geografickém umístění a ekonomické a kulturní výbavě. Partikulární zájmy jsou tak přirozeným nositelem sociální a politické změny. Ať budou zdrojem změny válka nebo obchod, překvapivé vynálezy nebo posuny v přírodních podmínkách, různé části společnosti budou obhajovat jiné metody přizpůsobení (včetně metod násilných) a své zájmy budou přizpůsobovat jinak než zájmy jiných skupin, které by mohly chtít vést; to, jak se odehrála nějaká změna, je tedy vysvětleno jen tehdy, když je možno poukázat na skupinu nebo skupiny, které ruto změnu provedly. Hlavní příčinu však udávají vnější síly; o vnitřní síly se společnost opírá, pouze pokud jde o mechanismus této změny. „Výzva" směřuje ke společnosti jako celku; „odpověď" prochází skupinami, částmi a třídami.
Pouhé třídní zájmy tedy nemohou poskytnout uspokojivé vysvětlení žádného dlouhodobého společenského procesu. Je tomu tak
zaprvé proto, že daný proces může rozhodnout o existenci třídy samé, a zadruhé proto, že zájmy daných tříd určují pouze cíle a záměry, o které tyto třídy usilují, ne už ale úspěšnost či neúspěšnost takových snah. V třídních zájmech není skryto žádné kouzlo, které by členům jedné třídy zajistilo podporu ze strany členů jiných tříd. Přesto je taková podpora na denním pořádku. Jedním z příkladů je sám protekcionismus. Problém tu nespočíval ani tak v tom, proč si agrárníci, výrobci nebo odboráři přáli zvýšit prostřednictvím protekcionistické činnosti svůj příjem, nýbrž v tom, proč se jim to podařilo; nikoli v tom, proč podnikatelé a dělníci chtěli vytvořit monopoly na své zboží, nýbrž v tom, proč svého cíle dosáhli; nikoli v tom, proč některé skupiny v několika zemích na kontinentu chtěly jednat podobným způsobem, nýbrž v tom, proč takové skupiny v těchto jinak nepodobných zemích vůbec existovaly a proč měly všude stejný úspěch; nikoli v tom, proč se pěstitelé obilí snažili toto obilí prodávat draho, nýbrž v tom, proč se jim zpravidla podařilo přesvědčit ty, kdo obilí kupovali, aby jim pomohli zvednout jeho cenu.
Zadruhé tu je stejně mylná doktrína zásadně ekonomické povahy třídních zájmů. I když lidskou společnost přirozeně podmiňují ekonomické faktory, motivy jednotlivých lidí jsou jen výjimečně determinovány požadavky uspokojování materiálních potřeb. To, že se společnost devatenáctého století budovala na předpokladu, že takovou motivaci lze učinit univerzální, bylo zvláštností doby. Při analýze této společnosti bylo proto vhodné připustit do hry ekonomických motivů relativně široký záběr. Musíme si však dát pozor na předčasný úsudek v dané věci, tj. do jaké míry může být taková neobvyklá motivace efektivní.
Čistě ekonomické věci, jaké například ovlivňují uspokojování potřeb, jsou v třídním chování nepoměrně méně důležité než otázky sociálního uznání. Uspokojování potřeb může být samozřejmě výsledkem takového uznání, zvláště jako jeho viditelná známka nebo odměna. Nejpřímější vztah však mají zájmy třídy k pozici a postavení, statusu a bezpečnosti, tzn. že jsou v prvé řadě nikoli ekonomické, ale sociální.
Třídy a skupiny, které se po roce 1870 s přestávkami zapojovaly do všeobecného pohybu směrem k protekcionismu, tak nečinily primárně kvůli svým ekonomickým zájmům. „Kolektivistická" opatření uzákoněná v oněch kritických letech prozrazují, že o zájem nějaké jedné třídy šlo jen výjimečně, a pokud tomu tak bylo, tento zájem se dal jen vzácně charakterizovat jako ekonomický. Zákon opravňující městské orgány převzít zanedbané okrasné prostoty rozhodně neslou-
154
155
žíl žádným „krátkozrakým ekonomickým zájmům"; totéž platí o nařízeních, která požadovala, aby se v pekárnách alespoň jednou za šest měsíců použila k úklidu teplá voda a mýdlo, nebo o zákoně povinně ukládajícím zkoušky lan a kotev. Taková opatření zkrátka reagovala na potřeby průmyslové civilizace, na které nestačily tržní metody. Na příjmy neměla velká většina těchto zásahů žádný přímý vliv, zpravidla šlo o vliv pouze nepřímý. To platilo prakticky o všech zákonech týkajících se zdraví a usedlostí, veřejných zařízení a knihoven, podmínek v továrnách a sociálního pojištění. Stejné tak to platilo o veřejných službách, veřejně prospěšných podnicích, vzdělání, dopravě a nespočtu dalších věcí. Avšak i tam, kde se jednalo o peněžní hodnoty, byly tyto hodnoty ve srovnání s jinými zájmy sekundární. Téměř bez výjimky šlo o profesní postavení, bezpečnost a jistotu, o podobu života člověka, šíři jeho existence, stabilitu jeho prostředí. Monetární význam některých typických intervencí, jako například celních tarifů nebo odškodného v případě pracovních úrazů, by se rozhodně neměl snižovat. Ale i v těchto případech byly od peněžních zájmů neoddělitelné zájmy nepeněžní. Celní tarify, které znamenaly zisky pro kapitalisry a mzdy pro dělníky, znamenaly v konečném důsledku i pojistku před nezaměstnaností, stabilizaci regionálních podmínek, zajištění proti likvidaci průmyslových odvětví a - to možná v prvé řadě - způsob, jak se vyhnout bolestné ztrátě statusu, která nevyhnutelně provází přechod na práci, v níž je člověk méně zručný a zběhlý.
jakmile se zbavíme utkvělé myšlenky, že efektivní mohou být jedině partikulární zájmy, nikoli zájmy obecné, jakož i spřízněného předsudku, který zájmy lidských skupin omezuje na jejich příjem v penězích, obsáhlost a komplexnost protekcionistického hnutí ztratí svou tajemnost. Zatímco peněžní zájmy nutně vyjadřují pouze lidé, jichž se týkají, jiné zájmy mají širší okruh stoupenců, jednotlivé lidi ovlivňují nespočetnými způsoby jako sousedy, pracovníky, zákazníky, chodce, cestující, sportovce, turisty, zahrádkáře, pacienty, matky nebo milence - a v souladu s tím jsou schopny být reprezentovány téměř kterýmkoli typem územního nebo funkcionálního sdružení, jako jsou církve, farnosti, bratrské spolky, kluby, odbory nebo - zcela obecně — politické strany založené na povšechných principech stoupenectví. Příliš úzké pojetí zájmu musí nakonec vést k pokřivenému vidění sociální a politické historie a žádná čistě monetární definice zájmů není s to poskytnout prostor oné životní potřebě sociální ochrany, jejíž reprezentace je zpravidla na lidech pověřených péčí o obecné zájmy
společenství — v moderních podmínkách tedy na existujících vládách. Právě proto, že trh ohrožoval nikoli ekonomické, nýbrž sociální zájmy různých křížících se částí populace, lidé patřící do rozmanitých ekonomických vrstev nevědomky spojili síly, aby se této hrozbě postavili.
Expanzi trhu tedy působení třídních sil jak podporovalo, tak brzdilo. Vzhledem k tomu, že pro ustavení tržního systému bylo třeba strojní výroby, jako jediné se do čela rané transformace mohly postavit pouze obchodnické třídy. Z pozůstatků starších tříd vznikla nová třída podnikatelů, která si vzala na starost vývoj odpovídající zájmům společenství jako celku. Byl-li však vzestup průmyslníků, podnikatelů a kapitalistu výsledkem jejich vůdčí role v expanzionistickém hnutí, obrana připadla tradičním třídám vlastníků půdy a rodící se dělnické třídě. A bylo-li v rámci obchodnické komunity údělem kapitalistu prosazovat strukturální principy tržního systému, úloha tvrdošíjného obránce sociálního tkaniva byla losem jednak feudální aristokracie, jednak nastupujícího průmyslového proletariátu. Ale zatímco pozemkové třídy přirozeně spatřovaly řešení všech nepravostí v udržování věcí minulých, dělníci byli až do jistého okamžiku schopni meze tržní společnosti transcendo-vat a řešení si vypůjčovat z budoucnosti. To neznamená, že k možným směrům jednání patřil návrat k feudalismu nebo vyhlášení socialismu; vypovídá to však o tom, že síly zemědělské a městské dělnické třídy měly v případě kritické situace tendenci hledat pomoc na zcela jiných sttanách. Kdyby se tržní ekonomika zhroutila - což hrozilo při každé větší krizi —, třídy pozemkových vlastníků by pravděpodobně tíhly k návratu k vojenskému nebo feudálnímu paternalisrickému režimu, kdežto tovární dělníci by pociťovali potřebu ustavit nějaké kooperarivní společenství práce. V době krize mohly „reakce" směřovat k vzájemně se vylučujícím řešením. Obyčejný střet třídních zájmů, který by se za jiných podmínek řešil kompromisem, dostal fatální význam.
To všechno by nás mělo varovat, abychom se při vysvětlování historie příliš nespoléhali na ekonomické zájmy dotčených tříd. Takový přístup by mlčky předpokládal pevnou danost těchto tříd v tom smyslu, v němž by to bylo možné pouze v nezničitelné společnosti. Nemohl by obsáhnout ty kritické fáze historie, kdy nějaká civilizace zanikla, kdy prochází transfotmací, kdy se z trosek starších tříd — nebo dokonce z vnějších živlů, jaké představují například cizí dobrodruhové nebo vyděděnci — zákonitě, někdy v tom nej kratším časovém prostoru, vytvářejí třídy nové. Na historické křižovatce dají novým třídám nezřídka vzniknout prostě aktuální požadavky doby. Úlohu třídy v dra-
156
157
matu tedy v konečném důsledku vytyčuje její vztah ke společnosti jako celku; její úspěšnost je pak určena šíří a rozmanitostí zájmů - jiných než jejích vlastních - jimž je schopna sloužit. Žádná politika úzkého třídního zájmu ve skutečnosti dobře nezajistí ani tento zájem sám - to je pravidlo, připouštějící jen pár výjimek. Není-li alternativou sociální organizace sestup do naprosté destrukce, žádná hrubě sobecká třída si nemůže udržet vedení.
Chtějí-li ekonomičtí liberálové nevyvratitelně svalit vinu na údajné kolektivistické spiknutí, musí nakonec popřít, že kdy vznikla nějaká potřeba ochrany společnosti. V poslední době s nadšením vítají názory některých badatelů, kteří odmítli tradiční doktrínu průmyslové revoluce, podle které stihla nešťastné pracující třídy v Anglii v době kolem devadesátých let osmnáctého století katastrofa. Nic, co by mělo podobu náhlého úpadku způsobu života, podle těchto autorů prostý lid vůbec nezasáhlo. Lidé na tom byli v průměru podstatně lépe než před zavedením továrního systému, a pokud jde o jejich počet, nikdo nemůže popřít jeho rychlé zvyšování. Podle přijímaného měřítka ekonomického blahobytu - reálných mezd a údajů o velikosti populace - prý peklo raného kapitalismu nikdy neexistovalo; pracující třídy nebyly zdaleka vykořisťovány; naopak, ekonomicky získávaly a je zcela nesmyslné ohánět se potřebou sociální ochrany před systémem, který prospíval všem.
Kritikové liberálního kapitalismu byli zmateni. Učenci a královské komise po sedmdesát let odkrývali hrůzy průmyslové revoluce; její krutost pranýřovala ohromná spousta básníků, myslitelů a spisovatelů. Mělo se za zaručený fakt, že masy dělníků ždímali a dřeli necitelní vykořisťovatelé jejich bezmocnosti; že zábory připravily venkovské lidí o domovy a políčka a vrhly je na trh práce, vytvořený Reformou Chudinského zákona, a že doložené tragédie malých dětí, které při dřině v dolech a továrnách někdy našly smrt, skýtají strašlivý důkaz zubožení mas. Známé vysvětlení průmyslové revoluce ve skutečnosti vycházelo z míry vykořisťování, již umožnilo ohrazování osmnáctého století, a z nízkých mezd, nabídnutých dělníkům bez domova, které umožnily vysoké zisky bavlnářského průmyslu a rychlou akumulaci kapitálu v rukou prvních továrníků. Ti byli obviňováni z bezmezného vykořisťování spoluobčanů jakožto základní příčiny velkého utrpení a ponížení. To vše se nyní zdálo být vyvráceno. Ekonomičtí historikové hlásali zvěst, že černé mračno, které zalehlo první desetiletí továrního
systému, bylo rozehnáno. Neboť jak bylo možno hovořit o sociální katastrofe tam, kde došlo k nespornému ekonomickému pokroku?
Sociální pohroma je samozřejmě ve skutečnosti primárně kulturním, nikoli ekonomickým jevem, který lze měřit výší příjmů či populačními statistikami. Kulturní katastrofy zahrnující široké vrstvy obyčejných lidí přirozeně nemohou být časté; ale ani kataklyzmatické události, jako byla průmyslová revoluce - ekonomické zemětřesení, které proměnilo během méně než půl století rozsáhlé masy obyvatel anglického venkova z usedlého lidu v bezmocné migranty. Jsou-li však takové destruktivní laviny výjimečné v historii tříd, běžně se vyskytují ve sféře kulturních kontaktů mezi národy různých ras. Podmínky jsou v obou případech v podstatě stejné. Hlavní rozdíl spočívá v tom, že sociální třída tvoří část společnosti obývající stejnou geografickou oblast, zatímco ke kulturnímu kontaktu dochází obvykle mezi společnostmi usazenými v různých geografických regionech. V obou případech může mít takový kontakt na slabšího partnera zničující účinek. Příčinou této devastace není, jak se často tvrdí, ekonomické vykořisťování, ale dezintegrace kulturního prostředí oběti. Ekonomický proces se přirozeně může stát nástrojem destrukce a slabší strana se téměř vždy stává ekonomicky podřadnější, avšak bezprostřední příčinou její zhouby není tento ekonomický důvod; ta spočívá v smrtelném rozkladu institucí, v nichž je zakotvena její sociální existence. Výsledkem je ztráta sebeúcty a standardů, ať už jde o národ nebo třídu a ať už tento proces pramení z takzvaného „kulturního konfliktu" nebo ze změny v postavení nějaké třídy v rámci hranic nějaké společnosti.
Pro ty, kdo se zabývají raným kapitalismem, je tato paralela vysoce důležitá. Situace některých domorodých kmenů v Africe dnes neomylně připomíná situaci anglických pracujících tříd během prvních let devatenáctého století. Kafr z Jižní Afriky, ušlechtilý divoch, který se cítil naprosto bezpečně ve svém domorodém kradu, byl proměněn v lidskou odrůdu polodomestikovaného zvířete, oblečeného do „nevídaných a neslýchaných špinavých hadrů, které by si neoblékl ani ten nejzdegenerovanější běloch",2 v nepopsatelnou bytost bez sebeúcty a jakýchkoliv standardů, opravdový lidský odpad. Tento popis připomíná obraz Roberta Owena, který si udělal o svých vlastních pracujících lidech, když je oslovoval v New Lanarku, hovořil jim do tváří a jako nějaký sociální badatel mohl chladně a objektivně zaznamenat skuteč-
2 Millin, S. G., The South Africans, 1926.
158
159
_
nose, proč se stalí degradovanou lůzou, kterou byli; skutečnou příčinu jejich degradace nelze charakterizovat vhodněji než jako „kulturní vakuum" - termínem, který užívají antropologové3 k popisu příčin kulturního rozkladu některých statečných černošských kmenů Afriky pod vlivem kontaktu s bílou civilizací. Jejich řemesla upadla, politické a sociální podmínky jejich existence byly zničeny a - jak to památně vyjádřil Rivers - umírají nudou nebo zmarňují své životy a podstatu v nezřízeném pití. Zatímco jejich kultura už jim nenabízí žádné cíle hodné snahy a oběti, rasová nadutost a předsudky jim uzavírají cestu k adekvátní participaci na kultuře bílých vetřelců.4 Dosadíme-li si sociální zábrany za zábrany barvy pleti a vezmeme v úvahu vznik dvou národů ve čtyřicátých Jetech devacenáctého století, nahradíme Kafry příslušnými belhajícími se obyvateli slumů z Kingsleyho románů.
Někdo, kdo by ochotně souhlasil, že život v kulturní prázdnotě vůbec životem není, bude patrně očekávat, že tuto prázdnotu automaticky naplní ekonomické potřeby, a život se tak bude jevit snesitelným za jakýchkoli podmínek. Tomuto předpokladu však ostře odporují výsledky antropologických výzkumů. „Cíle, pro něž budou jedinci pracovat, jsou kulturně determinovány a nejsou reakcemi organismu na vnější kulturně nevymezenou situaci, jako je tomu u prostého nedostatku potravin," říká Dr. Meadová. „Proces, jímž se skupiny divochů proměňují na horníky ve zlatých dolech nebo lodní posádky nebo jsou pouze připraveny o veškeré podněty k úsilí a ponechány bezbolestně umírat vedle potoků stále plných ryb, se může zdát tak bizarní, tak cizí povaze společnosti a jejímu normálnímu fungování, jako by byl patologický", přesto však, dodává, „přesně to se zpravidla stane národu uprostřed prudké, zvnějšku vnesené či alespoň vně způsobené změny." Uzavírá: „Tento tvrdý kontakt, toto vykořenění prostých lidí z jejich mores, je příliš časté, než aby si nezasloužilo vážnou pozornost ze strany sociálních historiků."
Sociální historikové se však touto radou neřídili. Stále odmítají pochopit, že základní síla kulturního kontaktu, která nyní revoluci-onizuje koloniální svět, je stejná jako ta, jež před stoletím vytvořila ponuré scény raného kapitalismu. Antropolog5 odvodil obecný závěr:
3 Goldenweiser, A., Anthropology, 1937. * Goldenweiser, A., tamtéž.
5 Thurnwald, R. C, Black and White in East Africa; The Fabric of a New Civilization, 1935-
„Navzdory početným rozdílnostem existují mezi exotickými národy dneška v jádru stejná dilemata, jako byla před desetiletími či stoletími u nás. Nové technické prostředky, nové poznatky, nové formy bohatství a moci zvyšují sociální mobilitu, to znamená migraci jednotlivců, vzestup a pád rodin, diferenciaci skupin, zavádějí nové formy vůdcovství, nové modely života, rozdílná hodnocení." Thurnwaldovo pronikavé myšlení rozpoznalo, že kulturní katastrofa dnešní černošské společnosti je úzce analogická té, která postihla velkou část společnosti bílé v raných dobách kapitalismu. Samotní sociální historikové hlavní smysl této analogie stále pomíjejí.
Nic nezatemňuje naši sociální vizi tak účinně jako ekonomis-tické předsudky. Do popředí koloniálního problému bylo kladeno vykořisťování rak systematicky, že si tato věc zasluhuje zvláštní pozornost. Jistě, vykořisťování v lidsky zřejmém smyslu se bílý člověk na zaostalých národech světa dopouštěl tak často, tak trvale a s takovou bezohlednosti, že by se zdálo jako naprostá necitlivost neposkytnout mu čestné místo v jakékoli diskusi o koloniálním problému. Přesto však právě tento důraz na vykořisťování často v našem pohledu zakrývá ještě větší problém kulturní degenerace. Je-li vykořisťování definováno v striktně ekonomickém smyslu jako stabilní nerovnost poměrů směny, je pochybné, zda jde ve skutečnosti vůbec o vykořisťování. Katastrofa domorodé komunity je přímým výsledkem rychlého a prudkého rozkladu základních institucí obětí (zda je v tomto procesu užita síla či nikoli, není patrně vůbec relevantní). Tyto instituce jsou rozloženy samotným faktem, že do zcela odlišně organizované komunity se vnáší tržní ekonomika; z práce a půdy se stávají komodity, což je zase jen krátkým vyjádřením toho, že se likvidují veškeré kulturní instituce organické společnosti. Změny v diagramech příjmu a populace jsou s takovým procesem evidentně nesouměřitelné. Kdo by se například snažil popírat, že dříve svobodní lidé zavlečení do otroctví byli vykořisťováni, i když jejich životní standard ve srovnání s tím, jak žili ve své rodné buši, se mohl v zemi, do níž bylí prodáni, v určitém umělém smyslu zvýšit? A nic by se na tom nezměnilo, kdybychom předpokládali, že ovládnuté národy byly ponechány na svobodě, a dokonce ani nemusely přeplácet levné bavlněné zboží vržené mezi ně a že jejich strádání bylo zapříčiněno „pouze" rozkladem jejich sociálních institucí.
Uveďme známý příklad Indie. Indické masy v druhé polovině devatenáctého století neumíraly hladem, protože je vykořisťovalo Lan-
160
161
cashire; Indové hynuli ve velkém počtu, protože byly zničeny indické vesnické komunity. Ze to způsobily síly ekonomické konkurence, zejména neustálý prodej ručně tkaných chaddarít pod cenou kvůli strojově vyráběnému zboží, je nepochybně pravda; ale dokazuje to protiklad ekonomického vykořisťování, neboť dumping znamená opak vysokých cen. Skutečným zdrojem hladomorů v posledních padesáti letech byl volný trh s obilím v kombinaci s lokálním poklesem příjmů. Částí obrazu byla samozřejmě neúroda, ale železniční přeprava obilí umožňovala zásilky pomoci ohroženým oblastem; potíž byla v tom, že lidé nebyli schopni obilí nakupovat při rychle rostoucích cenách, které na volném, ale zcela neorganizovaném trhu musely reagovat na nedostatek. V dřívějších dobách se zřizovala proti možnosti neúrody malá lokální skladiště, ale ta byla nyní zrušena nebo pohlcena velkým trhem. Prevence proti hladomoru měla z tohoto důvodu obvykle podobu veřejných prací, které měly umožnit populaci nakupovat při zvýšených cenách. Tři nebo čtyři velké hladomory, které decimovaly Indii pod britskou vládou od vzpoury, tak nebyly důsledkem ani těchto prvků, ani vykořisťování, ale prostě jen nové tržní organizace práce a půdy, která rozbila starou vesnici, aniž by skurečně vyřešila její problémy. Zatímco za feudálního režimu a vesnické komunity brzdily hladomory noblesse oblige, klanová solidarita a regulace trhu s obilím, za vlády trhu nemohli lidé podle pravidel hry hladovění nijak předcházet. Termín „vykořisťování" popisuje jen špatně situaci, která se stala skutečně vážnou až poté, co byl zrušen bezohledný monopol Východoindické společnosti a do Indie byl zaveden volný trh. Za monopolistů se situace s pomocí archaické organizace venkova, včetně distribuce obilí zdarma, téměř nevymkla z rukou, zatímco svobodná a rovná směna hubila Indy po miliónech. Ekonomicky na tom mohla být - a v dlouhodobé perspektivě jistě byla - Indie lépe, ale sociálně byla dezorganizovaná, a tak ponechána jako oběť bídy a degradace.
Přinejmenším v některých případech započal dezintegrační kulturní konrakt, smíme-li to tak říci, opakem vykořisťování. Nucené přidělování půdy severoamerickým indiánům v roce 1887 je podle našeho finančního hodnotícího měřítka individuálně obohacovalo. Přesto toto opatření téměř zničilo fyzickou existenci této rasy - což byl jeden z nejmimořádnějších zaznamenaných případů kulturní degenerace. Toto postavení napravil o téměř půl století později morální génius Johna Colliera, který trval na nutnosti návratu ke kmenovému vlastnictví půdy. Přinejmenším na některých místech jsou dnes seve-
roameričtí indiáni opět živoucí komunitou - a tento zázrak přivodilo nikoli zvýšení ekonomické úrovně, ale sociální rekonstrukce. Sok z devastujícího kulturního konraktu byl zaznamenán při dojemném ztození slavné verze Tance duchů u kmene Pawneeů kolem toku 1890, přesně v době, kdy se díky zlepšení ekonomických podmínek stala domorodá kultura těchto indiánů anachronismem. Antropologický výzkum dokazuje navíc skutečnost, že ani rostoucí populace - což je další ekonomický ukazatel - nutně nevylučuje kulturní katastrofu. Přirozené míry růstu populace mohou být ve skutečnosti ukazatelem jak kulturní vitality, tak kulturní degradace. Jasným výrazem této ambivalence je původní význam slova „proletariát", který spojoval porodnost a žebrotu.
Ekonomický předsudek byl zdrojem jak hrubé teorie vykořisťování v taném kapitalismu, tak neméně hrubého, i když učenějšího jeho pozdějšího mylného chápání, jež vedlo k popírání sociální katastrofy. Významným důsledkem tohoto mylného pohledu i nedávnější interpretace historie byla rehabilitace ekonomiky lassez-faire. Neboť nebyla-li příčinou katastrofy liberální ekonomika, pak musel být tím nelidským zločincem protekcionismus, který oloupil svět o dobro volných trhů. Nevraživě se počalo hledět na samotný termín „průmyslová revoluce", jako by vzbuzoval přehnanou představu o něčem, co bylo vlastně pomalým procesem změny. Nestalo se nic víc, tvrdí tito vědci, než že postupně se odhalující síly technologického pokroku proměňovaly životy lidí; mnoho z nich nepochybně mohlo v průběhu této změny trpět, ale jako celek je to příběh o neustálém zlepšování. Tento šťastný výsledek vyplýval z téměř neuvědomovaného působení ekonomických sil, které konaly svou přínosnou práci navzdory zasahování netrpělivých stran, jež jen vystupňovalo nevyhnutelné obtíže doby. Kdyby měla tato revidovaná histotie ptůmyslové revoluce odpovídat skutečnosti, protekcionistické hnutí by postrádalo jakékoli oprávnění a laissez-faire by mohl být ospravedlněn. Tento materialistický klam vzhledem k povaze sociální a kulturní katastrofy tak posiluje legendu, že všechna zla té doby byla zapříčiněna naším odpadnutím od ekonomického liberalismu.
Krátce shrnuto, takzvané kolektivistické hnutí nemělo svůj původ v žádné jednotlivé skupině nebo třídě, i když celkový výsledek byl rozhodně ovlivněn povahou zájmů dotčených tříd. Věci se koneckonců udály podle zájmů společnosti jako celku, i když se jejich obrany
162
163
prednostne ujímala jedna část společnosti spíše než jiná. Zdá se rozumné vyjít při našem vysvětlování protekcionistického hnutí nikoli z třídních zájmů, ale ze sociálního materiálu, který trh ohrožoval.
Nebezpečné body byly dány hlavními směry útoku. Konkurenční trh práce zasáhl nositele pracovní síly, totiž člověka. Mezinárodní volný obchod představoval hrozbu především pro největií hospodářské odvětví závislé na přírodě, tedy zemědělství. Zlatý standard ohrožoval výrobní organizace závislé ve svém fungování na relativním pohybu cen. V každé z těchto oblastí se rozvíjely trhy, z nichž pro společnost vyplývala latenrní hrozba některému z životně důležitých aspektů její existence.
Trhy práce, půdy a peněz lze snadno rozlišit; avšak není už tak snadné rozlišir ty části kultury, jejichž jednotlivými jádry jsou lidské bytosti, pak jejich přirozené prostředí a nakonec produktivní organizace. V kulturní sféře jsou člověk a příroda prakticky jedním; peněžní aspekt produktivního podnikání vstupuje pouze do jednoho sociálně životně důležitého zájmu, totiž jednoty a soudržnosti národa. A tak zatímco trhy pro fiktivní komodity práci, půdu a peníze byly odlišné a oddělené, hrozby, které představovaly pro společnost, již zahrnovaly, vždy striktně oddělovat nešlo.
Navzdory tomuto nárysu institucionálního vývoje západní společnosti během kritických osmdesáti let (1834-1914) můžeme zobrazit každý z těchto nebezpečných bodů v podobné perspektivě. Tržní organizace, ať už se týkala člověka, přírody nebo produktivní organizace, přerůstala v riziko a určité skupiny či třídy žádaly ochranu. V každém z těchto případů sice měla významná časová prodleva mezi vývojem v Anglii, na kontinentu a v Americe důležitý dosah, přesto však kolem přelomu století vytvořil protekcionistický protipohyb analogickou situaci ve všech západních zemích.
Budeme se tudíž odděleně zabývat obranou člověka, přírody a produktivní organizace - hnutím sebeochrany, v jehož důsledku vznikl daleko pevněji stmelený typ společnosti, který byl přesto vystaven nebezpečí totálního zničení.
14
TRH A ČLOVĚK
Oddělit práci od jiných životních aktivit a podřídit ji zákonům trhu znamenalo zničit všechny organické formy existence a nahradit je jiným - atomistickým a individualistickým - typem organizace.
Takovému schématu destrukce nejlépe sloužila aplikace principu svobody smlouvy. V praxi to znamenalo likvidaci nesmluvních organizací příbuzenství, sousedství, profese a vyznání, neboť ty si činily nárok na oddanost jedince, čímž omezovaly jeho svobodu. Podával-li se tento princip jako princip nezasahování - jak si to zvykli dělat ekonomičtí liberálové -, bylo to pouze výrazem zakořeněného pted-sudečného příklonu k určitému druhu zasahování, totiž takovému, které by zničilo nesmluvní vztahy mezi jednotlivci a zabránilo jejich spontánnímu znovuvytváření.
Tento dopad zavedení pracovního trhu je jasně patrný v dnešních koloniálních oblastech. Domorodci mají být přinuceni vydělávat si na živobytí prodáváním své práce. Za tímto účelem je třeba zničit jejich tradiční instituce a zabránit jejich opětovnému utvoření, ptotože jedinci v primitivní skupině zpravidla nehrozí hladovění, neocitne-li se ve stejně těžké situaci komunita jako celek. Například v systému pozemkového vlastnictví v kraalu Kafrů „je bída nemožná: kdokoli potřebuje pomoc, bez diskusí ji dostane".' Žádnému Kwakiutlovi „nikdy ani v nejmenším nehrozilo, že bude hladovět".2 „Ve společnostech žijících na hranici existenčního minima neexistuje hladovění."3 Princip svobody od nedostatku se stejně tak uznával i v indické vesnické komunitě a - mohli bychom dodat - v podmínkách téměř všech typů sociální organizace bez výjimky přibližně až do začátku šestnáctého století v Evropě, kdy se na Sorbonně debatovalo o moderních myšlenkách o chudých, které vyslovil humanista Vives. Právě díky absenci
1 Mair, L. P., An African People in the Twentieth Century, 1934.
2 Loeb, E. M., „The Distribution and Function of Money in Early Society", v Essays in Anthropology, 1936.
3 Herskovits, M. J., The Economic Life of Primitive Peoples, 1940.
164
165
hrozby individuálního hladovění je primitivní společnost v jistém smyslu lidštější - a zároveň méně ekonomická — než tržní ekonomika. Je paradoxní, že původní příspěvek bílého muže světu černého muže spočíval hlavně v tom, že běloch černocha uvedl do možností, jak využít bič hladu. Kolonisté tak mohou rozhodnout, že se vykácejí chlebovníky, aby vznild umělý nedostatek potravy, nebo mohou na domorodce uvalit daň z chatrče, aby ho přinutili se ztrátou směňovat práci. Účinek je v obou případech podobný jako u tudorovských záborů, v jejichž důsledku se objevily potulné hordy tuláků. Jedna zpráva Společnosti národů s náležitým zděšením uvedla, že se v africké buší nedávno začala vyskytovat neblahá postava ze scény Evropy šestnáctého století - „muž bez pána"."1 Za pozdního středověku se objevoval pouze ve „skulinách" společnosti.5 Byl to nicméně předchůdce kočovného nádeníka devatenáctého století.6
To, co může bílý muž dosud příležitostně provádět v dalekých končinách - rozbíjet sociální struktury, aby z nich vytěžil prvek práce -, činili v osmnáctém století bílí muži za podobným účelem i bílým populacím. Hobbesovu bizarní představu Státu jako lidského Levia-thana, jehož ohromné tělo je tvořeno nekonečným počtem lidských těl, zastínil ricardovský konstrukt pracovního trhu: přísunu lidských životů, jejichž dodávka se reguluje množstvím potravy dané lidem k dispozici. I když se uznávalo, že existuje obvyklá úroveň, pod niž nemůže klesnout mzda žádného dělníka, toto omezení se mělo za efektivní pouze v tom případě, že dělníkovi nezbývala jiná volba než mezi tím zůstat bez jídla, nebo nabídnout svou práci na trhu za tolik, kolik mu vynese. To mimochodem vysvětluje jinak nevysvětlitelné opomenutí klasických ekonomů, totiž proč se schopnost vytvářet fungující trh práce přisuzovala pouze trestu v podobě hladovění, a ne též lákadlu v podobě vysokých mezd. Také tady koloniální zkušenost tu jejich potvrzuje. Čím vyšší jsou totiž mzdy, tím menší má domorodec motivaci vynakládat úsilí, protože kulturní normy ho na rozdíl od bělocha nenutí vydělávat co možná nejvíc peněz. Tato analogie je o to příhodnější, že tak jako domorodci, kteří se často podvolili pracovat naším způsobem, jen když jim hrozil tělesný trest, ne-li přímo fyzické
'' Thurnwald, R. C, op. cit.
5 Brinkmann, C, „Das soziale System des Kapitalismus", Grundriss der Sozialökonomik, 1924. sToynbee, A., Lectures on the Industrial Revolution, 1887, str. 98.
zmrzačení, se také první dělníci děsili továren, kde se cítili ponižováni a znásilňováni. Lyonští továrníci osmnáctého století trvali na nízkých mzdách hlavně ze sociálních důvodů.7 Tvrdili, že jen přepracovaný a utlačený dělník se zřekne styků se svými soudruhy a vymaní se ze stavu osobního poddanství, v němž mohl být přinucen dělat, cokoli po něm chtěl jeho pán. Právní donucení a farnostní poddanství v Anglii, přísné postupy absolutistické pracovní policie na kontinentě, smluvní vázanost pracovní síly v raných Amerikách, to byly nezbytné předpoklady „ochotného dělníka". Posledního stupně se však dosahovalo s využitím „trestu přírody", hladu. Aby ho bylo možno uvést na trh, bylo třeba zlikvidovat organickou společnost, která odmítala připustit, aby jednotlivec hladověl.
Ochrana společnosti je v prvé řadě na vládcích, kteří mohou přímo prosazovat svou vůli. Ekonomičtí liberálové však až příliš snadno podléhali předpokladu, že zarímco ekonomičtí vládcové jsou zpravidla prospěšní, političtí nikoli. Adam Smkh si to podle všeho nemyslel, když požadoval, aby v Indii správu prostřednictvím výsadní obchodní společnosti nahradila přímá britská vláda. Tvrdil, že političtí vládcové budou mít obdobné zájmy jako ovládaní, jejichž bohatství bude zvyšovat jejich důchod; obchodník má oproti tomu zájmy, které jsou zájmům jeho zákazníků přirozeně antagonistické.
V Anglii připadla ochrana života prostého lidu před náporem průmyslové revoluce vzhledem k jejich zájmu a dispozici na anglické pozemkové třídy. Speenhamland byl příkopem, vybudovaným na obranu tradiční venkovské organizace v době, kdy venkov bičovala bouře změny, činící ze zemědělství křehké živobytí. Příslušníci venkovské statkářské šlechty byli ve své přirozené neochotě sklonit se před potřebami průmyslových měst prvními, kdo se postavil do bitvy, která měla trvat století a skončit porážkou. Jejich odpor však nebyl marný; po několik generací odvracel zkázu a poskytl čas na téměř úplné přizpůsobení. Po kritické čtyřicetileté období zpomaloval ekonomický pokrok, a když reformovaný parlament roku 1834 Speenhamland zrušil, statkáři přesunuli svůj odpor na tovární zákony. Církev a statek teď burcovaly lid proti majitelům továren, jejichž převaha by způsobila, že by se jíž nedalo odolat volání po levných potravinách, a nepřímo by tak vzniklo nebezpečí ztenčení rent a desátků.
7 Heckscher, E. E, op. cit., sv. II, str. 168.
166
167
Napríklad Oastler byl „anglikán, tory a protekcionista;8 navíc byl také humanitář. Totéž platilo, i když tyto příměsi toryovského socialismu byly namíchány v různých poměrech, i o jiných velkých bojovnících a představitelích továrního hnutí: o Sadlerovi, Southeym a lordu Shaf-tesburym. Předtucha hrozících finančních ztrát, která pronásledovala většinu jejich následovníků, se ukázala až příliš dobře opodstatněná: manchesterští exportéři se brzy začali dožadovat nižších mezd, což znamenalo levnější obilí - odvolání Speenhamlandu a rozvoj továren ve skutečnosti připlavily cestu pro úspěch agitace za zrušení obilních zákonů v roce 1846. Přesto však z různých nahodilých důvodů bylo zruinování zemědělství v Anglii odloženo o celou generaci. Mezitím Disraeli zakládal toryovský socialismus na protestu proti Reformě Chudinského zákona a konzervativní angličtí statkáři prosazovali do industriálni společnosti radikálně nové způsoby života. Zavedení desetihodšnového pracovního dne pro ženy a mladistvé v roce 1847, které Karl Marx oslavoval jako první vítězství socialismu, bylo dílem osvícených reakcionářů.
Pracující lidé sami v tomto velkém hnutí, jehož výsledkem bylo, že mohli přežít - obrazně řečeno - tuto plavbu otroků ze západní Afriky do západní Indie, sotva co znamenali. Do určování svých osudů mohli mluvit stejně málo jako černý náklad Hawkinsových lodí. Přesto však právě tato chybějící aktivní participace ze strany britské pracující třídy v rozhodování o svém vlastním osudu určila směr anglické sociální historie a učinila ji - v dobrém či zlém - tak rozdílnou od sociální historie na kontinentu.
Na nechtěných rozrušeních, tápáních a klopýtnutích rodící se třídy, jejíž skutečnou povahu historie dlouho neodhalila, je jakýsi podivný rys. Politicky byla britská dělnická třída definována Zákonem o parlamentní reformě z roku 1832, která jí nepriznávala volební právo; ekonomicky ji Reforma Chudinského zákona zbavovala chudinské podpory a odlišovala ji od chudáků. Po nějaký čas si vznikající průmyslová dělnická třída nebyla jista, zda její záchrana nakonec nespočívá v návratu k rurálnímu životu a k podmínkám rukodělné výroby. Ve dvou desetiletích následujících po zrušení speenhamlandského systému bylo její úsilí zaměřeno na zastavení svobodného využívání strojového vybavení bud'prosazením klauzulí o zaučení k Řemeslnic-
8 Diccy, A. V., op. cit., str. 226.
kému zákonu, nebo prostřednictvím přímých akcí jako v luddistickém hnutí. Tento zpátečnický postoj se udtžoval jako spodní proud po celou dobu owenovského hnutí až do konce čtyřicátých let, kdy zákon o desetihodinové pracovní době, úpadek chartistického hnutí a začátek zlatého věku kapitalismu vymazaly vizi minulosti. Až do této doby byla britská dělnická třída in státu nascendi sama pro sebe hádankou; a teprve když pochopíme její polovědomé pohyby, můžeme posoudit nezměrnost ztráty, kterou Anglie utrpěla kvůli vyloučení dělnické třídy z rovnocenného sdílení národního života. Když vyhaslo hnutí owenovců a chartistů, byla Anglie chudší o substanci, na níž mohla po následující staletí budovat anglosaský ideál svobodné společnosti.
I kdyby owenovské hnutí vyústilo jen v nevýznamné místní aktivity, vytvořilo monument tvořivé představivosti této rasy, a i kdyby chartismus nikdy nepronikl za hranice jádra stoupenců, kteří pojali myšlenku dosáhnout pro národ práva na „národní pracovní volno", ukázal, že někteří lidé jsou stále ještě schopni snít své vlastní sny, a položil meze společnosti, která zapomněla podobu člověka. To však nebyl případ ani jednoho z nich. Owenismus nebyl jen inspirací nepatrné sekty a ani chartismus se neomezoval na politickou élite; obě hnutí vtáhla stovky tisíc řemeslníků, tukodělných výrobců, pracovníků a dělníků a se svými četnými stoupenci se zařadila mezi největší sociální hnutí v moderní historii. Ať už tato hnutí byla jakkoli rozdílná a podobala se jen mírou svého neúspěchu, sloužila k důkazu, jak nevyhnutelná byla od počátku ochrana člověka proti trhu.
Owenovské hnutí původně nebylo ani politické, ani dělnické. Představovalo touhu obyčejných lidí, zasažených příchodem továrního průmyslu, objevit formu existence, v níž by byl člověk pánem stroje. V zásadě si kladlo za cíl to, co by se nám mohlo zdát jako vyhnutí se kapitalismu. Taková formulace je samozřejmě nutně poněkud zavádějící, neboť organizační role kapitálu a povaha seberegulujícího trhu nebyla stále ještě rozpoznána. Přesto však asi nejlépe vyjadřuje ducha Owena, který rozhodně nebyl nějakým nepřítelem strojů. Navzdory strojům, domníval se, by měl člověk zůstat svým vlastním zaměstnancem. Problém strojů měl vyřešit princip kooperace či „jednoty", aniž by se obětovala individuální svoboda, sociální solidarita, lidská důstojnost nebo soucit s blízkými.
Síla owenismu spočívala v tom, že jeho inspirace byla naprosto praktická, ale jeho metody byly založeny na hodnocení člověka jako
168
169
celku. Ačkoli jeho problémy byly bytostně všední, jako například kvalita stravy, bydlení a vzdělání, úroveň mezd, vyhnutí se nezaměstnanosti, podpora v nemoci a podobně, otázky, kterými se zabýval, byly tak široké jako morální síly, jichž se dovolával. Přesvědčení, že jen co budou nalezeny správné metody, může být uzdravena celá lidská existence, umožňovalo, aby kořeny tohoto hnutí pronikaly do hlubších vrstev, kde se formovala samotná osobnost člověka. Jen zřídka se vyskytlo méně intelektualtzované sociální hnutí podobného rozsahu; přesvědčení těch, kdo se v něm angažovali, obdarovalo významem i ty zdánlivě nejtrivíálnější činnosti, takže nepotřebovali žádnou jinou víru. Jejich víra byla vskutku prorocká, neboť trvali na metodách rekonstrukce, které transcendovaly tržní ekonomiku.
Owenismus byl náboženstvím průmyslu, jehož hlasatelem se stala dělnická třída.9 Bohatství jeho forem a iniciativ bylo nepřekonatelné. Prakticky však znamenal počátek moderního odborového hnutí. Zakládaly se kooperativní společnosti, které se specializovaly hlavně na maloobchodní prodej svým členům. Nebyla to samozřejmě ještě obvyklá spotřebitelská družstva, ale spíše obchodní sklady zásobované nadšenci, které měly věnovat zisk z podnikání podpoře owenovských plánů, zejména ustavení Vesnic spolupráce. „Jejich aktivity se týkaly stejně tak vzdělání a propagandy jako komerční oblasti; jejich cílem bylo spojeným úsilím vytvořit Novou společnost." „Sjednocené obchody" zakládané členy odborových svazů měly spíše povahu výrobních družstev, kde nezaměstnaní řemeslníci mohli nalézt práci nebo - v případě stávek - stávkující si vydělat nějaké peníze místo mzdy. V owenovských „směnárnách práce" se představa družstevních skladů rozvinula do instituce suigeneris. Jádrem směnárny či bazaru bylo spoléhání na komplementární povahu řemesel; vzájemným poskytováním potřebných služeb se řemeslníci osvobozovali, jak si mysleli, od výkyvů trhu; to bylo později doplněno užíváním pracovních bankovek, jejichž oběh dosáhl dosti významné míry. Takový prostředek se může dnes jevit jako fantastický, ale v Owenově době stále nebyla prozkoumána nejen podstata námezdní práce, ale ani bankovek. Socialismus se v zásadě nelišil od projektů a nápadů, jimiž oplývalo benthamovské hnutí. V experimentující náladě byly stále ještě nejen rebelující opozice, ale i úctyhodná střední třída. Sám Jeremy Bentham itivestoval do Owenova futuristického vzdělávacího plánu v New Lanarku a obdržel
' Cole, G. D. H„ Robert Owen, 1925; z této práce zde vydatně čerpám.
dividendu. Vlastní owenovské společnosti byly asociace nebo kluby, které chtěly podporovat plány na budování Vesnic spolupráce, jak jsme je popisovali v souvislosti s podporou chudých; to byl počátek zemědělských výrobních družstev, jejichž myšlenka má tak dlouhou a úctyhodnou historii. První národní organizací výrobců se syndikalis-tickými cíli byl Operativní svaz stavitelů, který se snažil přímo regulovat podnikání ve stavitelství vytvořením „stavitelství na nej rozsáhlejší škále", zavedením své vlastní měny a ukázáním prostředků realizace „velkého sdružení pro emancipaci produktivních tříd". Od tohoto počinu se datují průmyslová výrobní družstva devatenáctého století. Od vytvoření tohoto svazu či Cechu stavitelů a jeho „Parlamentu" se začaly šířit dokonce ještě ambiciózněji sjednocené odborové svazy; ve volné federaci odborů a družstevních společností bylo během krátké doby organizováno téměř milión dělníků a řemeslníků. Jejich myšlenkou byla průmyslová revolta nenásilnými prostředky, která se nebude zdát jako kontradikce, vzpomeneme-li si, že v mesianistickém úsvitu jejich hnutí se předpokládalo, že už pouhé vědomí jejich mise učiní z aspirací pracujících něco neodolatelného. K vesnické větvi této organizace patřili Mučedníci z Tolpuddle. Propagandu pro tovární legislativu prováděly regenerační společnosti, kteté byly založeny na etických společnostech a staiy se předzvěstí sekularistického hnutí. V jejich prostředí se plně rozvinula myšlenka nenásilného odporu. Owenismus v Anglii, stejně jako saint-simonismus ve Francii vykazoval všechny charakteristiky duchovní inspirace. Ale zatímco Saint-Simon pracoval na renesanci křesťanství, Owen byl prvním oponentem křesťanství mezi moderními vůdci dělnické třídy. Nej viditelnějšími praktickými výhonky owenismu byla samozřejmě ve Velké Británii spotřebitelská družstva, která nalezla napodobitele po celém světě. To, že byl tento podnět ztracen — či spíše že se udržel jen na periférii spotřebitelského hnutí —, bylo největší jednotlivou potážkou duchovních sil v historii průmyslové Anglie. Přesto však nátod, který si po morálním ponížení z období Speenhamlandu stále zachoval pružnost, kterou vyžadovalo tak imaginatívni a trvalé tvořivé úsilí, musí disponovat téměř neomezenou intelektuální a emocionální energií.
Na owenismu s jeho nárokem na člověka jako celek stále ulpívalo něco ze středověkého dědictví korporativního života, což se projevovalo v Cechu stavitelů a v rurální scéně jeho sociálního ideálu Vesnic spolupráce. Ačkoli byl zdrojem moderního socialismu, jeho návrhy
170
171
se nezakládaly na otázce vlastnictví, která je jen právním aspektem kapitalismu. Při kritice nového fenoménu průmyslu - stejné jako Saint-Simon - rozpoznal výzvu stroje. Avšak charakteristickým rysem owenismu bylo jeho trvání na sociálním přístupu: odmítal akceptovat rozdělení společnosti na ekonomickou a politickou sféru, což nakonec vedlo k odmítnutí politické akce. Přijetí oddělené ekonomické sféry by znamenalo uznání principu zisku a výdělku jako organizační síly společnosti. To Owen odmíd udělat. Jeho génius rozpoznal, že začlenění stroje je možné jen v nové společnosti. Industriálni aspekt věcí se u něho v žádném případě neomezoval na ekonomiku (to by znamenalo obchodnický pohled na společnost, který odmítal). New Lanark ho naučil, že mzda je v životech dělníků jen jedním z mnoha jiných faktorů, jako byly přírodní a domácí prostředí, kvalita a ceny zboží, stabilita zaměstnání a bezpečná držba majetku. (Továrny v New Lanarku, podobně jako některé jiné firmy před nimi držely své zaměstnance na výplatní listině, i když pro ně nebyla práce.) Ale v tomto uspořádání bylo obsaženo mnohem více. Vzdělávání dětí a dospělých, zajištění zábavy, tance a hudby a obecný předpoklad vysokých morálních a osobních standardů starých i mladých vytvářely atmosféru, v níž získávala nový status pracující populace jako celek. New Lanark navštěvovaly tisíce osob z celé Evropy (a dokonce z Asie), jako by to byla rezervace budoucnosti, v níž bylo dosaženo nemožného výkonu - sloučit fungující úspěšné tovární podnikání s lidskou populací. Přesto však Owenova firma vyplácela významně nižší mzdy, než bylo běžné v některých sousedních městech. Zisky New Lanarku pramenily hlavně z vysoké produktivity práce ve zkrácených hodinách díky výborné organizaci a odpočatým lidem, což byly výhody, které převažovaly růst reálných mezd zahrnutý ve štědrých prostředcích věnovaných pro zajištění slušného života. Ty samotné vysvětlují všechny city, jimiž dělníci lnuli k Owenovi, k nimž ovšem nepatřilo pochlebnictví. Z těchto a podobných zkušeností odvozoval Owen svůj sociální, to znamená širší než ekonomický, přístup k problému průmyslu.
Jeho pohledu dále slouží ke cti, že navzdory tomuto komplexnímu přístupu chápal sžíravost konkrétních fyzických faktů, ovládajících dělníkovu existenci. Jeho náboženské cítění se bouřilo proti praktickému transcendentalismu, jaký projevovala jistá Hannah Moreová ve svých traktátech z laciné knižnice. Jeden z nich vynášel příklad děvčátka z lancashirského uhelného dolu. Do šachty ji dali ve věku devíti let, aby s bratrem, který byl o dva roky mladší, dělala
tahače.10 „S radostí ho [svého otce] následovala dolů do uhelné jámy, ztrácejíc se v útrobách země, aby se tam v útlém věku, aniž se vymlouvala na své pohlaví, zapojila do téže práce jako horníci, kteří vskutku představují drsné, pro společnost však velmi užitečné plémě." Otec zahynul při důlním neštěstí dětem před očima. Dívka se pak chtěla nechat zaměstnat jako služka, ale její žádost nepříznivě ovlivnilo, že předtím pracovala v dole, a byla odmítnuta. Naštěstí, oním povzbudivým řízením, jež mění trápení v požehnání, vyvolaly její chování a trpělivost pozornost, na důl byly vzneseny jisté dotazy a dívka dostala tak krásný posudek, že byla přijata. „Tento příběh," uzavřel traktát, „snad chudé naučí, že se zřídkakdy v životě ocitnou tak na dně, aby se nemohli pozvednout k jisté míře nezávislosti, rozhodnou-li se snažit, a že neexistuje situace tak bídná, aby v ní nešlo uplatňovat mnohé ušlechtilé ctnosti." Sestry Moreovy rády pracovaly mezi hladovějícími dělníky, ale jejich fyzické utrpení je v podstatě nezajímalo. Fyzický problém industrialismu chtěly řešit tím, že status a úlohu dělníkům přidělovaly zkrátka z plnosti své šlechetnosti. Hrdinčin otec byl podle Hannah Moreové pro společnost velmi užitečný; postavení dcery bylo uznáno v kladném hodnocení od jejích zaměstnavatelů. Hannah Moreová se domnívala, že pro fungující společnost není třeba už nic jiného.11 Od takového křesťanství, které se zříkalo úkolu řešit problémy člověkova světa a raději vynášelo imaginární status a úlohu ubohé hrdinky Hannah Moreové, místo aby se postavilo čelem strašlivému zjevení, přesahujícímu Nový zákon, zjevení situace člověka v komplexní společnosti, se Owen odvrátil. Hannah Moreová byla - o tom nemůže nikdo pochybovat - zcela upřímná ve svém přesvědčení, že čím ochotněji chudí přijmou svou ponižující situaci, tím snáze najdou božskou útěchu, na niž jedinou se spoléhala, jak pokud jde o jejich spásu, tak ve věci hladkého fungování tržní společnosti, v niž pevně věřila. Tyto prázdné slupky křesťanství, z nichž vegetoval vnitřní život těch nejšlechetněj-ších příslušníků horních tříd, však byly jen slabým odvarem kreativní víry náboženství průmyslu, v jehož duchu se prostí lidé Anglie snažili spasit společnost. Kapitalismus však ještě měl v zásobě jinou.
10 More, H., The Lancashire Colliery Girl, 1795; srov. Hammond, J. L. a B., The Town Labourer, 1917, scr. 230.
11 Srov. Drucker, P. E, The End of Economic Man, 1939, str. 93, o anglických evangelikálech, a The Future of Industrial Man, 1942, str. 21 a 194 o statusu a funkci.
172
173
Chartistické hnutí se zaměřovalo na natolik odlišný soubor podnětů, že se dal jeho nástup po praktickém selhání owenismu a jeho unáhlených iniciativ vlastně téměř očekávat. Šlo o čistě politické úsilí, které chtělo působit na vládu prostřednictvím ústavních kanálů; snaha vyvíjet tlak na vládu se držela tradičních postupů reformního hnutí, které zajistilo volební právo středním třídám. Šest bodů Charty požadovalo faktické všeobecné hlasovací právo. Nesmlouvavá tvtdost, s níž reformovaný parlament takové rozšíření hlasovacího práva po třetinu století odmítal, používání síly vzhledem k masové podpoře, již Charta očividně měla, i hrůza, s níž liberálové čtyřicátých let devatenáctého století přistupovali k myšlence lidové vlády, dokládají, že toto pojetí demokracie bylo anglickým středním třídám cizí. Hlasovací právo lépe situovaným dělníkům přiznaly, až když dělnická třída přijala principy kapitalistického hospodářství a odborové svazy učinily svým hlavním zájmem hladký chod průmyslu, tj. až dlouho poté, co chartistické hnutí doznělo, a až už bylo jisté, že se dělníci nepokusí využít volební právo ve službách nějakých svých vlastních idejí. Z hlediska šíření tržních forem existence to snad bylo oprávněné, neboť to pomohlo překonat překážky v podobě organických a tradičních forem života přežívajících u pracujícího lidu. Pokud jde o zcela jiný úkol, který spočíval v obrození prostých lidí, jejichž život byl za průmyslové revoluce vyvrácen z kořenů, a v jejich přivedení do ovčince národní kultury, ten zůstal nesplněn. Kdyby se jím dalo hlasovací právo v době, kdy už byla jejich schopnost podílet se na vůdcovství nenapravitelně poškozena, situaci by to nezachránilo. Vládnoucí třídy udělaly tu chybu, že princip nekompromisní třídní vlády rozšířily na typ civilizace, která požadovala - měla-li být chráněna před degenerativními vlivy - kulturní a vzdělávací jednotu lidového společenství,
Chartistické hnutí bylo politické, tedy i snáze pochopitelné než owenismus. Přesto lze pochybovat o tom, zda je možno docenit jeho emocionální sílu nebo alespoň rozsah bez nějakého imaginativního odkazu k době. Léta 1789 a 1830 udělala z revoluce v Evropě regulérní instituci; v roce 1848 se v Berlíně a Londýně datum pařížského povstání ve skutečnosti předpovědělo s přesností, jaká se spíše než se sociálním pozdvižením spojuje se zahájením trhu, a vzápětí propukly „následné" revoluce v Berlíně, ve Vídni, Budapešti a některých italských městech. Velmi to vřelo také v Londýně, neboť každý, včetně chartistů samých, očekával, že dojde k násilné akci, která parlament
přinutí dát lidu volební právo. (Právo hlasovat mělo méně než patnáct procent dospělých mužů.) Nikdy za celou historii Anglie nedošlo k takové koncentraci sil, uvedených v pohotovost na obranu zákona a pořádku, jako 12. dubna 1848; statisíce občanů byly toho dne ve funkci zvláštních konstáblů připraveny obrátit zbraně proto chartistům. Pařížská revoluce přišla příliš pozdě na to, aby dovedla lidové hnutí v Anglii k vítězství. Duch vzpoury, vyvolaný reformou Chudinského zákona a útrapami hladových čtyřicátých let, už tou dobou slábl; vlna stoupajícího obchodu zvýšila zaměstnanost a kapitalismus začal přinášet plody. Chartisté se pokojně rozptýlili. Parlament se dokonce jejich věcí ani nezabýval; k tomu došlo až později, kdy byla jejich žádost v Dolní sněmovně odmrštěna většinou pěti ku jedné. Nepomohlo, že se nasbíraly milióny podpisů. Nepomohlo, že se charristé chovali jako zákona dbalí občané. Vítězové se jejich hnutí vysmáli a ono přestalo existovat. Tak skončila největší politická snaha anglického lidu učinit svou zemi lidovou demokracií. Rok či dva nato už na chartismus skoro nikdo ani nevzpomněl.
Na kontinent dospěla průmyslová revoluce o půlstoletí později. Tamní dělnickou třídu nevytlačilo z půdy žádné ohtazovací hnutí; za to, že napůl nevolnický zemědělský dělník opustil manské panství a přesunul se do města, kde vešel ve sryk s tradiční nižší střední třídou a měl šanci osvojit si městský tón, mohla spíše lákadla vyšších mezd a městského způsobu života. Ani zdaleka to nepociťoval jako ponížení; měl pocit, že ho toto nové prostředí povznáší. Je nepochybné, že ještě na začátku dvacátého století byly bytové podmínky ohavné a že v nižších vrstvách městských dělníků bujely alkoholismus a prostituce. Přesto se vůbec nedalo srovnávat mezi morální a kulturní katastrofou anglického chalupníka či nájemce slušného původu, který najednou beznadějně zabředl do sociálního a fyzického bahna slumů v okolí nějaké továrny, a situací slovenského nebo třeba i pomořanského zemědělského dělníka, který se téměř přes noc změnil z usedlého čeledína v průmyslového dělníka v moderní metropoli. Irský nebo velšský nádeník nebo skotský horal mohli mít, když se vlekli uličkami starého Manchesteru nebo Liverpoolu, podobnou zkušenost, ale syn anglického svobodného sedláka nebo vystěhovaný anglický nájemce určitě necítil, že by se mu zvýšil status. Nedávno emancipovaný venkovský slouha z kontinentu však měl nejenom dobrou šanci povýšit do nižších středních tříd řemeslníků a kupců s jejich starými kulturními tradicemi; na stejné lodi
174
175
s ním byla také buržoazie, jež jinak sociálně čněla vysoko nad něho, protože do řad skutečné vládnoucí třídy měla bezmála stejně daleko jako on. Proti feudální aristoktacii a římskému episkopátu stály síly nově nastupující střední a dělnické třídy v těsném semknutí. Spojení těchto dvou tříd ve společném útoku na absolutismus a privilegia upevňovala inteligence, zejména univerzitní studenti. V Anglii byly střední třídy, ať už šlo o venkovské šlechtice a kupce sedmnáctého století nebo o farmáře a řemeslníky století devatenáctého, dost silné na to, aby si svá práva hájily samy, a podporu u dělníků nehledaly dokonce ani ve svém téměř revolučním snažení v roce 1832. Anglická aristokracie navíc nejbohatší nováčky spolehlivě vstřebávala a rozšiřovala horní vrstvy společenské hierarchie; oproti tomu stále polofeudál-ní aristokracie na kontinentu se syny a dcerami buržoazie manželství neuzavírala a absence institutu prvorozenství ji před ostatními třídami hermeticky izolovala. Každý úspěšný krok směrem k rovným právům a svobodám tak na kontinentě prospíval jak střední, tak dělnické třídě. Od roku 1830, ne-li už od roku 1789, bylo součástí kontinentální tradice, že dělnická třída buržoazii v bitvách s feudalismem pomáhala, jen aby ji - jak se říkalo - střední třída o plody vítězství připravila. Ale ať už dělnická třída získávala nebo ztrácela, její zkušenost se zvětšovala a její cíle se dostávaly na politickou úroveň. Právě to se míní, když se říká, že se stávala třídně uvědomělou. Marxovské ideologie vyhraňo-valy světový názor městského dělníka, jehož okolnosti naučily používat svou průmyslovou a politickou sílu jako zbraň vysoké politiky. Zatímco britští dělníci získali nesrovnatelnou zkušenost s osobními a sociálními problémy odborového hnutí, včetně taktiky a strategie průmyslové akce, a národní politiku ponechávali na těch, kdo stáli výše na společenském žebříčku, středoevropský dělník se staí politickým socialistou, zvyklým řešit politické problémy - i když je pravda, že hlavně takové, které se týkaly jeho vlastních zájmů, jako například továrních zákonů a sociální legislativy.
Nastala-li industrializace kontinentu oproti industrializaci Velké Británie asi o půlstoletí později, ustavení národní jednoty se opozdilo ještě mnohem víc. Do stadia sjednocení, jehož Anglie dosáhla před stoletími, dospěly Itálie a Německo až během druhé poloviny devatenáctého století a menší východoevropské státy ještě později. V tomto procesu budování státu hrály pracující třídy zásadně důležitou roli, což ještě dáie prohloubilo jejich politickou zkušenost. V industriálním věku nemohl takový proces neobsahovat sociální politiku. Bismarck
se snažil sjednotit druhou říši prostřednictvím zavedení epochálního programu sociální legislativy. Italské sjednocení urychlilo znárodnění železnic. V rakousko-uherské monarchii, tomto konglomerátu ras a národů, se koruna sama opakovaně obracela na dělnické třídy, aby ji podpořily v práci na centralizaci a ve vytváření imperiálni jednoty. Také v této širší sféře našly socialistické strany a odborové svazy řadu příležitostí k tomu, aby prostřednictvím svého vlivu na legislativu posloužily zájmům průmyslového dělníka.
Kontury problému dělnické třídy rozmazávala materialistická předpojatost. Britským autorům bylo zatěžko pochopit, proč na kontinentální pozorovatele působí rané kapitalistické podmínky v Lancashiru tak hrozným dojmem. Poukazovali na ještě nižší životní útoveň spousty středoevropských řemeslníků v textilních odvětvích, kteří měli často stejně špatné pracovní podmínky jako jejich angličtí soudruzi. Takové srovnání však zastíralo jeden významný bod, jímž byl právě vzestup sociálního a politického statusu dělníka na kontinentě oproti poklesu tohoto statusu v Anglii. Kontinentální dělník neprošel degradující pauperizací Speenhamlandu a v jeho zkušenosti nebylo ani žádné obdoby sžíravé tvrdosti Nového chudinského zákona. Ze statusu nevolníka přešel - či spíše se pozvedl - do statusu továrního dělníka a velmi záhy i do statusu dělníka obdařeného volebním právem a organizovaného v odborech. Unikl tedy kulturní katastrofě, kterou přivodila průmyslová revoluce v Anglii. Kontinent se navíc industrializoval v době, kdy už bylo - téměř výhradně díky nápodobě anglických metod sociální ochrany - možné se přizpůsobit novým výrobním postupům.12
Kontinentální dělník potřeboval ochranu ani ne tak před dopady průmyslové revoluce — v sociálním smyslu na kontinentu k žádné takové věci nedošlo —, jako před normálním působením podmínek v továrnách a na trhu práce. Dosáhl jí hlavně pomocí legislativy, kdežto jeho britští kolegové se více spoléhali na dobrovolná sdružení — odborové svazy — a na svou schopnost monopolizovat pracovní sílu. Sociální pojištění se na kontinentě objevilo relativně mnohem dříve než v Anglii. Tento rozdíl se hned vysvětloval kontinentální politickou dispozicí a poměrně brzkým rozšířením volebního práva na pracující masy kontinentu. Zatímco ekonomicky se rozdíl mezi donucovací
12 Knowles, L., The Industrial and Commercial Revolution in Great Britain During the 19th Century, 1926.
176
177
a dobrovolnickou metodou ochrany - mezi zákonodárstvím a odbo-rářstvím — snadno nadhodnocuje, politicky byl jeho dosah ohromný. Na kontinentě byly odbory výtvorem politické strany dělnické třídy; v Anglii byla politická strana výtvorem odborů. Zatímco na kontinentě získalo odborářství více či méně socialistický ráz, v Anglii zůstal i politický socialismus v podstatě odborářský. Všeobecné volební právo, které mělo v Anglii tendenci zvyšovat národní jednotu, mělo proto na kontinentě někdy opačný účinek. Právě tam se naplnily Pittovy, Peelovy, Tocquevillovy a Macaulayovy obavy, že lidová vláda bude znamenat nebezpečí pro ekonomický systém.
Ekonomicky vzato vedly anglické a kontinentální metody sociální ochrany k téměř identickým výsledkům. Dosáhly zamýšleného cíle: rozrušení trhu pro faktor výroby známý jako pracovní síla. Takový trh mohl sloužit svému účelu, jen pokud mzdy klesaly souběžně s cenami. Z lidského hlediska takový postulát znamenal krajní nestabilitu dělníkových výdělků, naprostou absenci pracovních norem, otrockou připravenost nechat se bezohledně přesunovat z místa na místo a úplnou závislost na rozmarech trhu. Mises správně tvrdil, že kdyby se dělníci „nechovali jako odboráři a kdyby omezili své nároky a měnili místo a práci podle požadavků trhu práce, nakonec by práci našli". To shrnuje situaci za systému založeného na předpokladu komoditní povahy pracovní síly. Není na zboží rozhodovat o tom, kde bude nabídnuto k prodeji, k čemu bude využito, za jakou cenu bude moci změnit majitele a jakým způsobem bude zkonzumováno nebo zničeno. „Nikoho nenapadlo," napsal tento důsledný liberál, „že lepším termínem než nedostatek pracovních příležitosti by byl nedostatek mezd, protože nezaměstnaný člověk postrádá nikoli práci, nýbrž odměnu za práci." Mises měl pravdu, i když si neměl přisuzovat originálnost; biskup Whately řekl 150 let před ním: „Když člověk prosí o práci, chce nikoli práci, nýbrž mzdy." Přesto je pravda, že technicky vzato „může za nezaměstnanost v kapitalistických zemích skutečnost, že politika vlády i odborových svazů usiluje o udržení úrovně mezd, která není v souladu s existující produktivitou práce". Neboť, jak by mohla existovat nezaměstnanost, ptá se Mises, kdyby nebylo toho, že dělníci nejsou „ochotni pracovat za mzdy, které mohou dostat na trhu práce za konkrétní práci, již jsou schopni a ochotni dělat"? To objasňuje, co ve skutečnosti znamená požadavek zaměstnavatelů, aby byla pracovní síla mobilní a mzdy flexibilní: znamená to právě to, co jsme výše vymezili jako trh, na němž je lidská práce zbožím.
Přirozeným cílem veškeré sociální ochrany bylo takovou instituci zničit a znemožnit její existenci. Trh práce si mohl ve skutečnosti udržet svou hlavní funkci pouze za předpokladu, že mzdy, pracovní podmínky, standardy a regulace byly takové, že chránily lidskou povahu údajného zboží, pracovní síly. Tvrdit - jak to někdy slýcháme -, že sociální legislativa, tovární zákony, pojištění proti nezaměstnanosti a zejména odbory nezasáhly do mobility pracovní síly a flexibility mezd, znamená říkat, že tyto instituce naprosto nesplnily svůj účel, jímž byl právě zásah do zákonů nabídky a poptávky, pokud jde o lidskou práci a její stažení ze sféry vlivu trhu.
178
179
—......------------......................-- —...........-.......-.....„n------------.—„JBWBnWlgj^aii.,Tl-,...—iijjLtfrrjm.
15
TRH A PŘÍRODA
Takzvaná půda je prvkem přírody, nerozlučně spojeným s institucemi člověka. To, že jej naši předkové oddělili a vytvořili z něho trh, bylo snad nejosudovějším z jejich činů.
Tradičně vzato půda a práce odděleny nejsou; práce představuje součást života, půda zůstává součástí přírody a život a příroda tvoří zřetelný celek. Půda je tak svázána s organizací příbuzenství, sousedství, řemesla a vyznání - s rodem a chrámem, vesnicí, cechem a církví. Jeden Velký trh je oproti tomu uspořádáním ekonomického života, zahrnujícím trhy pro faktory výroby. Jelikož tyto faktory jsou shodou okolností nerozeznatelné od prvků lidských institucí, člověka a přírody, je nasnadě, že tržní ekonomika předpokládá společnost, jejíž instituce se podřizují požadavkům tržního mechanismu.
Takový návrh je utopický jak co se týče práce, tak pokud jde o půdu. Ekonomická funkce je pouze jednou z mnoha životně důležitých funkcí půdy. Životu člověka dává stabilitu; je to místo, na kterém člověk žije; je to podmínka jeho fyzického bezpečí; je to krajina a roční období. Stejně tak jako to, že by člověk žil svůj život bez půdy, bychom si mohli představit, že by se narodil bez rukou a nohou. Přesto bylo zásadní součástí utopického konceptu tržní ekonomiky oddělení půdy od člověka a organizace společnosti vyhovující požadavkům trhu nemovitostí.
Pravý význam takového nebezpečného počinu se opět jasně vyjevuje v oblasti moderní kolonizace. To, zda kolonista potřebuje půdu jako pozemek skrývající bohatství nebo si pouze přeje přinutit domorodce produkovat nadbytečné množství potravin a surovin, je často irelevantní; příliš nezáleží ani na tom, zda domorodec pracuje pod kolonistovým přímým dohledem nebo jen v rámci nějaké formy nepřímého donucení, protože v každém případě musí nejdříve dojít k narušení společenského a kulturního systému domorodého života.
Dnešní koloniální situace se dosti podobá situaci v západní Evropě před jedním nebo dvěma stoletími. Mobilizace půdy, již je v exotických zemích možno natěsnat do několika málo let či desetiletí, však mohla v západní Evropě trvat stejný počet století.
Podnět vzešel z rozvoje jiných než čistě komerčních forem kapitalismu. Objevil se - v Anglii počínaje Tudorovci - zemědělský kapitalismus s potřebou individualizovaného zacházení s půdou, včetně přeměn a záborů. Od počátku osmnáctého století tu existoval průmyslový kapitalismus, který byl - ve Francii i v Anglii - hlavně venkovský a potřeboval pozemky pro továrny a usídlení dělníků. Nejmocnějším ze všech - byt ovlivnil spíše užívání než vlastnictví půdy - pak byl v devatenáctém století rozvoj průmyslových měst s jejich potřebou prakticky neomezených dodávek potravin a surovin.
I když vnějškově se reakce na tyto podněty navzájem příliš nepodobaly, v podřizování povrchu planety potřebám průmyslové společnosti lze rozlišit jistá stadia. Prvním byla komercionalizace půdy, která zmobilizovala feudální výnosy z pozemků. Druhým bylo zvyšování produkce potravin a organických surovin tak, aby sloužila potřebám rychle rostoucí průmyslové populace v národním měřítku. Třetím bylo rozšíření takového systému nadprodukce do zámoří a na koloniální teritoria. Tímto posledním krokem byly půda a její produkt nakonec definitivně zasazeny do schématu seberegulujícího světového trhu.
Komercionalizace půdy byla jen jiným jménem pro likvidaci feudalismu, která začala v západních městských centrech i v Anglii ve čtrnáctém století a byla završena asi o pět set let později v průběhu evropských revolucí, kdy došlo ke zrušení posledních zbytků nevolnictví. Oddělení člověka od půdy znamenalo rozložení ekonomického celku na jeho prvky, tak aby každý z nich zapadl do té části systému, v níž byl nejužitečnějsí. Nový systém se z počátku ustavoval vedle starého, který se snažil asimilovat a absorbovat zajištěním vlivu na tu část půdy, která byla stále svázána předkapitalistickými vazbami. Byla zrušena feudální sekvestrace půdy. „Cílem bylo vyloučit všechny nároky ze strany organizace sousedství a příbuzenství, zejména nároky mužského aristokratického rodu a církve - nároky, které vyjímaly půdu z obchodu a hypotéky."' Něčeho bylo dosaženo individuální silou a násilím, něčeho revolucí shora nebo zdola, něčeho válkou a dobytím, něčeho legislativní činností, něčeho administrativním tlakem, něčeho dlouhodobou spontánní drobnou činností soukromých osob. To, zda se narušení rychle zahojilo, nebo zda způsobilo na těle společnosti otevřenou ránu, záleželo hlavně na opatřeních přijatých
1 Brinkmann, C, „Das soziale System des Kapitalismus", Grundriss der Sozialökonomik, 1924.
180
181
r
k regulaci tohoto procesu. Vlivné faktory změny a přizpůsobení zaváděly samy vlády. Například sekularizace církevních pozemků byla až do doby italského risorgimenta jedním ze základů moderního státu a mimochodem i jedním z hlavních prostředků ukázněného převodu půdy do rukou soukromých osob.
Největší jednotlivé kroky provedla Francouzská revoluce a bentha-movské hnutí třicátých a čtyřicátých let devatenáctého století. „Pro prosperitu zemědělství je nejpříznivěji situace," napsal Bentham, „kdy neexistují žádné majorátní statky, žádná nezcizitelná dědicrví, žádná společná občina, žádné právo zpětného výkupu, žádné desátky..." Taková svoboda v zacházení s vlastnictvím a zejména s vlastnictvím v podobě půdy představovala fundamentální část benthamovského pojetí individuální svobody. Rozšíření této svobody tím či oním směrem bylo cílem i důsledkem takové legislativy, jako například zákonů o promlčení, dědického zákona, zákona o odstupném a odškodnění, zákona o nemovitém majetku, všeobecného Zákona o záborech z roku 1801 a jeho následovníků2 a také zákonů o nájemním statku od roku 1841 do roku 1926. Ve Francii a na velké části kontinentu zavedl středostavovské formy vlastnictví Napoleonův kodex, který udělal z půdy obchodovatelný statek a hypotéce dal charakter soukromé občanské smlouvy.
Druhým stadiem, překrývajícím se s prvním, bylo podřízení půdy potřebám rychle rostoucí městské populace. I když půdu nelze fyzicky zmobilnit, její výnos ano, pokud to dovolují dopravní možnosti a zákon. „Mobilita zboží tak do jisté míry kompenzuje nedostatek mezíre-gionální mobility faktorů; neboli (což je ve skutečnosti totéž) obchod zmírňuje nevýhody nepříhodného geografického rozložení produktivních možností."3 Tradičnímu náhledu byla taková představa naprosto cizí. „Ani ve starověku, ani v raném středověku - a na tom je třeba důrazně trvat - se statky každodenního života pravidelně neprodávaly a nekupovaly.'"1 Předpokládalo se, že nadbytek obilí půjde na zásobení sousedství, zejména místního města; obilní trhy měly až do patnáctého století přísně lokální organizaci. Růst měst však pozemkové vlastníky
2 Dicey, A. V., op. cit., str. 226.
3 Ohlin, B., InterregionalandInternational'Trude, 1935, str. 42.
4 Biicher, K„ Entstehung der Volkswirtscbafi, 1904. Srov. také Penrose, E. E, Population Tbeories and Their Application, 1934, kde se cituje Longfield, 1834, kvůli první zmínce o představě, že pohyby komodit lze pokládat za substituty pohybů faktorů výroby.
přiměl produkovat hlavně za účelem prodeje na trhu a - v Anglii
- rozvoj metropole přinuril úřady uvolnit omezení obchodu obilím a umožnit mu, aby se stal regionálním, i když nikoli národním.
Nakupení obyvatelstva v průmyslových městech dtuhé poloviny osmnáctého století tuto situaci nakonec úplně změnilo - nejdříve v národním, potom i ve světovém měřítku.
Pravým smyslem volného obchodu bylo přivodit tuto změnu. Mobilizace výnosu z půdy se rozšířila ze sousedního okolí do tropických a subtropických oblastí - průmyslově-zemědělská dělba práce se aplikovala na celou planetu. Národy vzdálených končin tak byly vtaženy do víru změny, jejíž původ jím byl nejasný, kdežto evropské národy začaly být v každodenních aktivitách závislé na dosud nezaručené integraci života lidstva. S volným obchodem se náhle začala objevovat nová a hrozivá nebezpečí planetární vzájemné závislosti.
Rozsah sociální obrany proti všeobecnému rozvratu byl stejně široký jako fronta útoku. I když zvykové právo i legislativa změnu někdy urychlovaly, jindy ji zpomalovaly. Zvykové právo a zákonné právo však v té které době nepůsobily nutně stejným směrem.
Při nástupu trhu práce hrálo zvykové právo hlavně pozitivní roli
- zbožní teorie práce jako první jasně formulovali nikoli ekonomové, nýbtž právníci. Také ve věci pracovních sdružení a zákona o soustředění přálo zvykové právo volnému tthu práce, i když to znamenalo omezení svobody sdružování organizovaných pracovníků.
Ve vztahu k půdě však zvykové právo přesunulo svou roli od podpory změny k odporu vůči ní. V šestnáctém a sedmnáctém století nejčastěji zdůtazňovalo právo vlastníka se ziskem půdu zušlechťovat, i když to znamenalo vážné narušení obydlí a zaměstnání. Zatímco na kontinentě tento proces mobilizace, jak je známo, zahrnoval přijetí římského práva, v Anglii se zvykové právo udrželo a propast mezi omezenými středověkými vlastnickými právy a moderním individuálním vlastnictvím se mu podařilo přemostit, aniž byl obětován princip precedenčního práva, nezbytný pro ústavní svobodu. Od osmnáctého století zvykové právo ve vztahu k půdě na druhé straně působilo oproti modernizujícímu zákonodárství jako konzervátor minulosti. Bentha-movci však nakonec dosáhli svého a v době od roku 1830 do roku 1860 byla svoboda smlouvy rozšířena i na půdu. Tento silný trend se obrátil až v sedmdesátých letech devatenáctého století, kdy legislativa zásadně změnila směr. Začalo „kolektivistické" období.
182
183
Setrvačnost zvykového práva záměrně zvyšovaly zákony přijímané právě za účelem ochrany bydlení a pracovních míst venkovských tříd před účinky svobody smlouvy. Začalo se vyvíjet komplexní úsilí, aby se zajistila určitá míra zdravotní nezávadnosti bydlení chudých a aby j im byly poskytnuty pozemky, které by jim nabídly možnost uniknout ze špinavých čtvrtí a nadýchat se čerstvého vzduchu přírody - „parky gentlemanů". Nešťastné irské nájemce a obyvatele londýnských slumů vyrvaly ze sevření zákonů trhu legislativní akty, navržené k ochraně jejich bydlení před ničivou silou pokroku. Na kontinentu ochránilo nájemce, rolníka a zemědělského dělníka před nej tvrdšími dopady urbanizace hlavně zákonné právo a administrativní činnost. Pruští konzervativci jako Rodbertus, jehož junkerský socialismus ovlivnil Marxe, byli pokrevními bratry anglických toryovských demokratů.
Pokud jde o zemědělské populace, problém ochrany nabyl záhy rozměrů celých zemí a kontinentů. Jestliže mezinárodnímu volnému obchodu nestojí v cestě žádné zábrany, nutně eliminuje stále větší kompaktní celky zemědělských výrobců.5 Tento nevyhnutelný proces destrukce velmi zhoršovala bytostná diskontinuita v rozvoji moderních dopravních prostředků, které byly příliš nákladné na to, aby se rozšířily do nových oblastí zeměkoule, pokud neslibovaly přinést vysokou odměnu, jakmile se realizovaly velké investice do výstavby parolodí a železnic, otevřely se celé kontinenty a na nešťastnou Evropu se začala valit lavina obilí. To odporovalo klasické předpovědi. Ricardo povýšil na axiom, že nejdříve byla osídlena nejúrodnější půda. Teď, když železnice našly úrodnější půdu u protinožců, se ukázalo, jak ohromná to byla přezíravost. Střední Evtopa, jíž hrozilo naprosté zničení venkovské společnosti, byla nucena své rolnictvo chránit přijetím obilních zákonů.
Ale zatímco organizované evropské státy se před vratným proudem mezinárodního volného obchodu mohly chránit, politicky neorganizované koloniální národy tuto možnost neměly. V odporu proti imperialismu šlo exotickým národům hlavně o to, dosáhnout politického postavení nezbytného k vlastní ochraně před sociálními rozruchy, jež způsobily evropské obchodní praktiky. Ochrana, již si mohli běloši snadno zajistit prostřednictvím suverénního statusu svých komunit, byla mimo možnosti barevných, protože u nich chyběla nezbytná podmínka, politická vláda.
5 Borkenau, E, The Totalitarian Enemy, 1939, kapitola „Ke kolektivismu".
Požadavek mobilizace půdy prosazovaly obchodnické třídy. Cobden vyvolal u anglických pozemkových vlastníků zděšení svým objevem, že zemědělské hospodaření je „byznys" a že ti, kdo zbankrotují, musí vyklidit pole. Pracující třídy získal volný obchod na svou stranu, jakmile bylo zřejmé, že zlevňuje potraviny. Odbory se staly baštami antiagrárnictví a revoluční socialismus cejchoval světové rolnictvo jako nerozlíšenou masu reakcionářů. Mezinárodní dělba práce byla bezesporu progresivním krédem, jehož odpůrci se často rekrutovali z řad těch, jejichž mínění bylo poznamenáno hluboce zakořeněnými zájmy nebo nedostatkem přirozené inteligence. Ti nemnozí nezávislí a objektivní myslitelé, kteří odhalili slabiny neomezeného volného obchodu, byli příliš nepočetní, aby měli nějaký vliv.
Ale tím, že se vědomě neuznávaly, nebyly důsledky těchto slabin méně reálné. Velký vliv, který měly v devatenáctém století pozemkové kruhy v západní Evropě, a přežití feudálních forem života v Evropě střední a východní lze snadno vysvětlit životně důležitou ochrannou funkcí těchto sil při zpomalování mobilizace půdy. Často se kladla otázka, co feudální aristokracii kontinentu umožnilo udržet si vliv ve středostavovském státě, když přece ztratila svou vojenskou, soudní i správní funkci, jimž vděčila za svou převahu. Jako odpověď se někdy uváděla teorie „pozůstatků", podle níž mohou instituce nebo rysy, které ztratily svou funkci, i nadále existovat díky setrvačnosti. Správnější by však bylo říci, že žádná instituce svou funkci nikdy nepřežije - jestliže to tak vypadá, přežívá proto, že slouží nějaké jiné funkci nebo funkcím, které nemusí zahrnovat tu původní, A tak si feudalismus a pozemkový konzervatismus udržely svou sílu, dokud sloužily účelu, jímž bylo shodou okolností omezování katastrofálních dopadů mobilizace půdy. Vyznavači volného obchodu mezitím zapomněli, že půda tvoří součást teritoria země a že teritoriální charakter suverenity je výsledkem nejenom sentimentálních asociací, nýbrž tvrdých faktů, včetně faktů ekonomických. „Obdělavatel půdy se na rozdíl od kočovných národů věnuje zušlechťování, které je pevně spojeno s určitým místem. Bez takového zušlechťování lidský život nutně zůstává na elementární úrovni a nemá daleko k životu zvířat. A jak velkou roli mají tyto danosti v lidské historii! To ony - zúrodněné a obdělávané pozemky, domy a jiné budovy, spojovací komunikace, rozmanité provozovny nezbytné k výrobě, včetně průmyslu a těžby, všechna ta trvalá a neochvějná zlepšení - váží lidské společenství k místu, na němž se nachází. Nelze je imptovizovat, je třeba, aby je postupně svým trpěli-
184
185
vým úsilím vytvářely celé generace, a společenství si nemůže dovolit je obětovat a začít znovu někde jinde. Tím je dán teritoriální charakter suverenity, pronikající našimi politickými koncepcemi."'' Tyto očividné ptavdy byly po celé století vysmívány.
Ekonomická argumentace se dá snadno rozšířit tak, aby zahrnula podmínky bezpečí a jistoty spojené s integritou půdy a jejích zdrojů - například vitalitu a odolnost populace, hojnost potravinových zásob, množství a povahu materiálů k obraně, a dokonce i klima země, které může poznamenat úbytek lesů, eroze a prašná krajina -, které jsou všechny v konečném důsledku závislé na faktoru půdy, přičemž žádná z nich nereaguje na tržní mechanismus nabídky a poptávky. V rámci systému, který zajištěním svých existenčních potřeb zcela závisí na tržních funkcích, se bude přirozeně vkládat důvěra v takové síly vně tržního systému, které jsou schopny zajistit obecné zájmy tímto systémem ohrožené. Takový pohled je v souladu s naším hodnocením skutečných zdrojů třídního vlivu: místo vysvětlování tendencí jdoucích proti obecnému trendu doby (nevysvětleným) vlivem reakčních tříd raději vysvětlujeme vliv takových tříd tím, že podporují, byť třeba mimochodem, tendence, které jen zdánlivě odporují obecnému zájmu společenství. Ze taková politika často až příliš dobře slouží jejich vlastním zájmům, je jen dalším dokladem skutečnosti, že se třídám ze služeb, jež poskytují obecnému lidu, daří těžit různou měrou.
Příklad nabídl Speenhamland. Venkovský šlechtic, který vládl vesnici, připadl na způsob, jak zpomalit vzestup venkovských mezd a hrozící rozrušení tradiční struktury vesnického života. Z dlouhodobého hlediska musela mít jím zvolená metoda veskrze špatné důsledky. Venkovská šlechta by si však nemohla udržet své způsoby jednání, kdyby jimi nepomáhala zemi jako celku čelit mocné vlně průmyslové revoluce.
Také na evropském kontinentě byl agrární protekcionismus nutností. Tehdejší nejaktivnější intelektuální síly se však pustily do podniku, který jim posunul úhel pohledu do té míry, že potom neviděly skutečný význam situace na venkově. Za takových okolností mohla skupina, která byla schopna reprezentovat ohrožené venkovské zájmy, získat vliv neúměrný svému počtu. Protekcionistickému protihnutí se ve skutečnosti podařilo evropský venkov stabilizovat a oslabit směřování obyvatel do měst, které bylo metlou doby. Reakce těžila
'' Hawrrey, R. G., TheEconornic Problém, 1933.
ze sociálně užitečné funkce, již shodou okolností plnila. Táž funkce, která reakčním třídám v Evropě umožnila využít ttadiční cítění v boji proti zemědělským tarifům, stála v Americe asi o půlstoletí později za úspěchem TVA a jiných progresivních sociálních postupů. Tytéž potřeby společnosti, které prospěly demokracii v Novém světě, upevnily vliv aristokracie ve Statém.
Odpor vůči mobilizaci půdy byl sociologickým pozadím onoho zápasu mezi liberalismem a reakcí, jenž v devatenáctém století skládal politickou historii kontinentální Evropy. V tomto zápase stála armáda a vyšší duchovenstvo na straně pozemkových tříd, které už téměř zcela ztratily svou bezprostřednější funkci ve společnosti. Nyní byly tyto třídy po ruce k reakčnímu řešení slepé uličky, do níž hrozila vést tržní ekonomika a její logický nutný důsledek, ústavní vláda, neboť tradice a ideologie je nezavazovaly k veřejným svobodám a parlamentní vládě.
Stručně řečeno, zatímco ekonomický libetalismus spojil svůj osud s liberálním státem, pozemkové kruhy nikoli - právě to bylo zdrojem jejich stálého politického významu na kontinentě, významu, který dal vzniknout protiproudům pruské politiky za Bismareka, živil klerikální a vojenskou revanebevt Francii, zajistil vliv u dvora feudální aristokracii v habsburské říši a učinil církev a armádu srrážkyněmi drobcích se trůnů. Jelikož toto spojení přetrvalo kritické dvě generace - jež John Maynard Keynes jednou prohlásil za praktickou alternativu věčnosti
půdě a pozemkovému vlastnicrví byla nyní přisouzena vrozená dispozice k reakci. Anglie osmnáctého století byla i s toryovskými vyznavači volného obchodu a průkopníky agrární reformy zapomenuta stejně jako tudorovští skupovači a jejich revoluční metody vydělávání na půdě; vzpomínku na řyziokratické statkáře Francie a Německa a na jejich nadšení pro volný obchod smazal v mysli veřejnosti moderní předsudek o věčné zaostalosti venkovské scény Herbert Spencer, pro něhož byla dostatečným vzorkem věčnosti jedna genetace, prostě položil rovnítko mezi militarismus a reakci. Sociální a technologická přizpůsobivost, již nedávno projevily japonská, ruská nebo nacistická armáda, by pro něj byla nepochopitelná.
Takové myšlenky byly úzce vymezeny dobou. Ohromné industriálni úspěchy tržní ekonomiky byly koupeny za cenu velkého poškození substance společnosti. V tom našly feudální třídy příležitost ke znovuzískání části své ztracené prestiže a staly se obhájkyněmi ctností půdy a jejích obdělavatelů. V literárním romantismu uzavřela Příroda spojenectví s Minulostí; v agrárním hnutí devatenáctého století se
186
187
feudalismus nikoli neúspěšně pokusil navrátit svou minulost tím, že se prezentoval jako strážce přirozeného prostředí člověka, půdy. Kdyby nebezpečí skutečně neexistovalo, tento trik by nefungoval.
Ale armáda a církev získávaly na prestiži také díky tomu, že byly k dispozici pro „obranu zákona a pořádku", které byly nyní velmi zranitelné, nebot vládnoucí střední třída nebyla schopna tento požadavek nové ekonomiky zajistit. Na bouře a nepokoje byl tržní systém alergičtější než kterýkoli jiný ekonomický systém, který známe. Tudorovské vlády braly nepokoje jako upozornění na lokální stížnosti; pár vůdců se pověsilo a jinak se nic zlého nestalo. Nástup finančního trhu znamenal naprosté opuštění takového postoje; po roce 1797 přestávají být nepokoje obecně rozšířenou charakteristikou londýnského života a jejich místo postupně zaujímají shromáždění, v nichž se alespoň v principu počítají ruce, které by jinak rozdávaly rány.7 Tímto paradoxem proslul pruský král, který prohlásil, že první a nejpřednější povinností poddaných je udržovat klid; velmi záhy už to ale byla samozřejmost. V devatenáctém století se porušení veřejného pořádku, jehož se dopustil ozbrojený dav, pokládalo za zárodek vzpoury a akutní ohrožení státu; akcie padaly a ceny neměly žádný nej nižší bod. Došlo-li na ulicích metropole ke střelbě, mohlo to zničit značnou část nominálního národního kapitálu. Střední třídy byly přesto nevojenské; lidová demokracie se pyšnila tím, že dala masám výřečnost a na kontinentě se buržoazie stále ráda vracela ke vzpomínkám na své revoluční mládí, kdy sama čelila tyranské aristokracii na barikádách. Nakonec se za jedinou vrstvu, jejíž příslušníci by se osobně postavili „za zákon a pořádek", pokládalo liberálním virem nejméně zasažené rolnictvo. Jedna z funkcí reakce se spatřovala v tom, že bude držet dělnické třídy v patřičných mezích, aby se na trzích nerozpoutala panika. I když této služby bylo třeba jen velmi zřídka, použitelnost rolníků v roli obránců vlastnických práv byla pro agrární tábor přínosem.
Hisrorie dvacátých let dvacátého století by jinak byla nevysvětlitelná. Když se ve střední Evropě pod tlakem války a porážky zhroutila
7 Trevelyan, G. M., History of England, 1926, str. 533. „Anglie za Walpola byla stále aristokracií, ale zabarvenou srocováním lidu." „Skladištní" píseň „The Riot" od Hannah Moreové byla napsána „v devadesátém pátém, roce nedostatku a obav" - byl to rok Speenhamlandu. Srov, The Repository Tracts, sv. I, New York, 1835. Také The Library, 1940, čtvrtá řada, sv. XX, str. 295, „Cheap Repository Tracts (1795-98)".
sociální struktura, mohla věci držet v chodu jedině dělnická třída. Moc se všude strkala do rukou odborů a sociálnědemokratických stran: Rakousko, Maďarsko, a dokonce Německo byly prohlášeny za republiky, přestože nikdy dříve v žádné z těchto zemí neexistovala aktivní republikánská strana. Sotva však minulo akutní nebezpečí rozkladu a služby odborů začaly být zbytečné, střední třídy se pokusily dělnické třídy vyloučit z veškerého vlivu na veřejný život. Slo o takzvanou kontrare-voluční fázi poválečného období. Žádné vážné nebezpečí komunistického režimu ve skutečnosti nikdy neexistovalo, protože dělníci byli organizovaní ve stranách a odborech, které vůči komunistům zaujímaly aktivní nepřátelský postoj. (Maďarsku byla bolševická epizoda doslova vnucena, když obrana před francouzskou invazí neponechala národu žádnou jinou možnost.) Nebezpečím nebyl bolševismus; spočívalo v tom, že odborové svazy a strany dělnické třídy v mimořádných situacích přestávaly brát ohled na pravidla tržní ekonomiky.
Za tržní ekonomiky totiž mohla jinak neškodná narušení veřejného pořádku a obchodních zvyklostí znamenat smrtelnou hrozbu,8 protože mohla přivodit zhroucení ekonomického režimu, na kterém byla společnost závislá svým každodenním chlebem. To vysvětluje pozoruhodný posun některých zemí od údajně hrozící diktatury průmyslových dělníků ke skutečné diktatuře rolnictva. Rolnictvo po celá dvacátá léta určovalo ekonomickou politiku v několika státech, ve kterých normálně hrálo jen skromnou roli. Nyní bylo zkrátka jedinou třídou, která mohla udržovat zákon a pořádek v moderním vyhroceném smyslu slova.
Prudké agrárnictví poválečné Evropy bylo jakousi poznámkou na okraj k preferenčnímu přístupu, jenž byl rolnické třídě určen z politických důvodů. Od Lappova hnutí ve Finsku po rakouskou Heimwehr se rolníci osvědčovali jako obhájci tržní ekonomiky; díky tomu byli politicky nepostradatelní. Nedostatek potravin v prvních poválečných letech, jemuž se převaha rolnictva někdy přisuzuje, s tím příliš nesouvisel. Například Rakousko muselo ve snaze finančně prospět rolníkům snížit své potravinové normy zachováním cel na obilí, přestože bylo ve svých potravinových požadavcích silně závislé na dovozu. Rolnický zájem však bylo třeba uchránit za každou cenu, bez ohledu na to, že
8 Hayes, C, v A Generation of Materialism, 1870-1890 poznamenává, že „většina jednotlivých států, přinejmenším v západní a střední Evropě, má nyní zdánlivé mimořádnou vnitřní stabilitu".
188
189
by agrární protekcionismus mohl znamenar bídu obyvatel měst a neúměrně vysoké výrobní náklady pro exportní odvětví. Tímto způsobem získala někdejší nevýznamná třída rolníků převahu, která vůbec neodpovídala její ekonomické důležitosti. Její politickou pozici učinil nenapadnutelnou právě strach z bolševismu. A přesto tento strach nebyl, jak jsme viděli, strachem z diktatury dělnické třídy — nic ani vzdáleně podobného nebylo na obzoru —, ale spíše hrůzou z ochromení tržní ekonomiky, k němuž by došlo, pokud by z politické scény nebyly eliminovány všechny síly, které by mohly pod tlakem okolností opustit pravidla tržní hry. Dokud byli jedinou třídou schopnou tyto síly eliminovat rolníci, jejich prestiž byla vysoká a s městskou střední třídu mohli držet v zajetí jako rukojmí. Jakmile došlo ke konsolidaci státní moci a jakmile - ještě předtím - fašisté zformovali městskou nižší střední třídu v úderné oddíly, buržoazie se závislosti na rolnictvu zbavila a jeho prestiž se rychle zmenšila, jakmile byl „vnitřní nepřítel" ve městech a továrnách neutralizován nebo potlačen, rolnictvo bylo odsunuto do své někdejší skromné pozice v průmyslové společnosti.
Vliv velkých vlastníků půdy tuto ztrátu pověsti nezaznamenal. V jejich prospěch pracoval stálejší faktor - rostoucí vojenská důležitost zemědělské soběstačnosti. První světová válka přesvědčila veřejnost o základních strategických skutečnostech a bezmyšlenkovitá důvěra ve světový trh ustoupila panickému shromažďování kapacity k produkci potravin. „Reagrarianizace" střední Evropy, již spustil strašák bolševismu, byla završena ve znamení soběstačnosti. Vedle argumentu
0 „vnitřním nepříteli" se objevila argumentace „vnějším nepřítelem". Tam, kde do nebe volající politické události ve skutečnosti probouzely
1 v těch nejnaivnějších lidech vědomí nedůležitosti ekonomických ohledů tváří v tvář blížícímu se rozpadu mezinárodního systému, viděli liberální ekonomové jako obvykle pouhou romantickou odchylku, přivozenou nezdravými ekonomickými doktrínami. Ženeva pokračovala v marných pokusech přesvědčit národy, že si dělají zásoby, přestože žádné nebezpečí nehrozí, a že kdyby všichni jednali jednotně, obnovil by se volný trh a všichni by z něho měli prospěch. V podivně lehkověrné atmosféře doby brali mnozí jako samozřejmost, že vyřešení ekonomického problému (ať už znamenalo cokoli) by hrozbu války nejenom zmírnilo, ale ve skutečnosti navždy odvrátilo. Stoletý mír vytvořil nepřekonatelnou zeď iluzí, přes niž nebylo vidět skutečnost. Autoři té doby se předstihovali v nedostatku smyslu pro realitu. Národní stát byl podle A. J. Toynbeeho provinciálním předsudkem, suve-
renita podle Ludviga von Misese směšnou iluzí a válka podle Normana Angella chybnou kalkulací v podnikání. Obeznámenost s podstatou problémů politiky klesla na bezprecedentní nejnižší bod.
Volný obchod, který se v roce 1846 vybojovával a vybojoval kolem obilních zákonů, se o osmdesát let později vybojovával kolem stejné otázky znovu a tentokrát prohrál. Problém soběstačnosti pronásledoval ekonomiku od samého počátku. Ekonomičtí liberálové se v souladu s tím snažili zaplašit přízrak války a svou argumentaci naivně zakládali na předpokladu nezničitelnosti tržní ekonomiky. Bez povšimnutí zůstalo, že tato jejich argumentace jen ukazuje, v jak velkém ohrožení je národ, který se v otázce své bezpečnosti spoléhá na tak křehkou instituci, jako je seberegulující trh. Autarkické hnutí dvacátých let bylo v podstatě prorocké: ukázalo na potřebu přizpůsobit se vytrácejícímu se řádu. První světová válka jasně odhalila nebezpečí a lidé podle toho jednali; jelikož ale jednali o deset let později, spojení mezi příčinou a následkem se přehlíželo jako nesmyslné. „Proč se chránit před nebezpečími, která pominula?" namítalo mnoho současníků. Tato falešná logika zamlžila nejenom chápání soběstačnosti, ale také - a to bylo důležitější - chápání fašismu. Autarkie i fašismus se ve skutečnosti vysvětlovaly tím, že jakmile obyčejný člověk jednou získá dojem, že mu hrozí nebezpečí, strach zůstává latentní, dokud se neodstraní jeho příčiny.
Řekli jsme, že národy Evropy se nikdy nevzpamatovaly z otřesu válečné zkušenosti, která je najednou postavila před rizika vzájemné závislosti. Marně se znovuobnovil obchod, marně předváděly spousty mezinárodních konferencí idylu míru a desítky vlád se přihlašovaly k principu svobody obchodu - žádný národ nezapomněl, že nebude-li mít vlastní potravinové a surovinové zdroje nebo jistotu, že je může získat vojenskou cestou, žádná zdravá měna ani nenapadnutelný úvěr ho nezachrání před bezmocí. Nic nemohlo být logičtější než konzistentnost, s níž tento základní zřetel utvářel politiku společenství. Zdroj nebezpečí nebyl odstraněn. Proč potom očekávat, že zmizí strach?
Podobný klam zmátl ty kritiky fašismu - a ti tvořili velkou většinu -, kteří fašismus charakterizovali jako čirý úlet postrádající jakékoli politické ratio. Mussolini prý tvrdil, že v Itálii zažehnal bolševismus, ale statistiky dokazovaly, že stávková vlna opadla už více než rok před pochodem na Řím. Připouštělo se, že ozbrojení dělníci v roce 1921 okupovali továrny. Bylo to však důvodem k jejich odzbrojení v roce 1923, kdy už dávno slezli ze zdí, na nichž drželi stráž? Hitler prohlašo-
190
191
val, že zachránil Německo před bolševismem. Nedalo se však dokázat, že záplava nezaměstnanosti, která předcházela jeho nástupu do úřadu kancléře, ustoupila, ještě než se dostal k moci? Tvrdit, že odvrátil něco, co už v době, kdy přišel, neexistovalo, je v rozporu se zákonem příčiny a následku, který musí platit také v politice.
Historie období bezprostředně po válce v Německu a Itálií skutečně ukázala, že bolševismus nemá ani tu nejmenší šanci na úspěch. Podala však také nezvratnou výpověď o tom, že dělnická třída a její odbory a strany mohou v případě mimořádných situací znevážit pravidla trhu, která udělala ze svobody smlouvy a posvätnosti soukromého vlastnictví absolutní hodnoty - tato možnost přitom musí mít na společnost ty nejškodlfvější účinky, které odrazují od investic, brání akumulaci kapitálu, drží mzdy na nerentabilní úrovni, ohrožují měnu, podrývají zahraniční úvěr, oslabují důvěru a paralyzují podnikání. Zdrojem latentního strachu, který v rozhodujícím okamžiku přerostl ve fašistickou paniku, nebylo iluzorní nebezpečí komunistické revoluce, nýbrž nepopiratelný fakt, že pracující třídy mohly prosadit potenciálně zkázonosné intervence.
Nebezpečí hrozící člověku a přírodě nelze od sebe jasně oddělit. Na tržní ekonomiku reagovala protekcionismem jak dělnická třída, tak rolnictvo; u dělnické třídy měla tato reakce hlavně formu sociální legislativy a pracovních zákonů, u rolnictva podobu zemědělských tarifů a zákonů o půdě. Byl tu však následující důležitý rozdíl; v případě mimořádných okolností bránili evropští sedláci a rolníci tržní systém, který politika dělnické třídy ohrožovala. Ačkoli krizi tohoto bytostně nestabilního systému přivodila obě křídla protekcionisrického hnutí, společenské vrstvy spojené s půdou inklinovaly k tomu, uzavřít s tržním systémem kompromis, kdežto široká třída dělníků se nezdráhala porušit jeho pravidla a přímo ho zpochybnit.
_16___
TRH A ORGANIZACE VÝROBY
Před neomezeným působením tržního mechanismu je třeba chránit dokonce i samotné kapitalistické podnikání. To by mohlo vyvolávat nedůvěru, jež někdy vzbuzují v subtilních myslích, které mají sklon odsuzovat veškeré řeči o ochraně práce a půdy jako produkt zastaralých idejí, ne-lí jako pouhou kamufláž skrytých zájmů, samotné termíny „člověk" a „příroda".
V případě produktivního podnikání bylo ve skutečnosti stejně jako u člověka a přírody nebezpečí reálné a objektivní. Potřeba ochrany vyvstávala ze způsobu, jakým se v tržním systému organizovala nabídka peněz. Základním nástrojem, který se vyvinul s cílem poskytnout ochranu, bez níž by trh pohltil své vlastní děti, obchodní podnikání všeho druhu, bylo nakonec moderní centrální bankovnictví. V konečném důsledku však tato forma ochrany nejbezprostředněji přispěla k pádu mezinárodního systému.
Zatímco nebezpečí ohrožující ve víru trhu půdu a práci byla zjevná réměř na první pohled, rizika podnikání bytostně vlastní monetárnímu systému už tak snadno pochopitelná nebyla. Avšak závisí-li zisk na cenách, pak uspořádání monetárního systému, na němž zase závisí ceny, musí být pro fungování každého systému, v němž má motivující roli zisk, životně důležité. Zatímco v dlouhodobé perspektivě nemusí změny v prodejních cenách zisky vůbec ovlivnit, nebot náklady budou v souladu s nimi stoupat či klesat, to stejné se nedá říci o krátkém období, nebot mezi smluvně fixovanými cenovými změnami musí existovat nějaká časová prodleva. Spolu s mnoha jinými cenami bude přirozeně smluvně daná i cena práce. Bude-li tedy cenová úroveň v nějakém významnějším časovém období klesat, podnikání se dostane do nebezpečí likvidace v důsledku rozkladu organizace produkce a masivní destrukce kapitálu. Problémem tu nejsou nízké ceny, ale klesající ceny. Hume, který se objevem, že podnikání zůstane neovlivněno, bude-li množství peněz sníženo například na polovinu, protože ceny se prostě přizpůsobí a dosáhnou jen poloviny své dřívější úrovně, stal zakladatelem kvantitativní teorie peněz, zapomněl, že v tomto procesu může být podnikání zničeno.
192
193
1-
To je ten nejsnadněji pochopitelný důvod, proč je systém komoditních peněz, který má tržní mechanismus bez vnějších zásahů snahu vytvořit, neslučitelný s průmyslovou produkcí. Komoditní peníze jsou prostým zbožím, které náhodou funguje jako peníze, a jejich množství proto nemůže být v principu vůbec zvyšováno, s výjimkou zmenšování objemu zboží, které jako peníze nefunguje. V praxi jsou komoditními penězi obvykle zlato nebo stříbro, jejichž množství lze zvyšovat, ale v krátkém čase ne o mnoho. Expanze výroby a obchodu, jež není provázena růstem množství peněz, musí zapříčinit pokíes cenové úrovně - přesně ten typ zničující deflace, který máme na mysli. Už kupecké komunity v sedmnáctém století si neustále a důrazně stěžovaly na vzácnost peněz. K ochraně obchodu před vynucenou deflací se rozvíjely od raných dob neplnohodnotné peníze, které doplňovaly zlaté a stříbrné mince, pokud se objem obchodu rozrůstal. Bez zprostředkující role těchto umělých peněz nebyla myslitelná žádná tržní ekonomika.
Skutečná obtíž nastatá s nutností stabilizovat zahraniční směnu a s následným zavedením zlatého scandardu v době napoleonských válek. Stabilní směna se stala zásadní pro samotnou existenci anglické ekonomiky; Londýn se stal finančním centrem rostoucího světového obchodu. Avšak kromě komoditních peněz nemohlo tomuto cíli sloužit nic jiného, a to z toho prostého důvodu, že neplnohodnotné peníze, například nekryté bankovky, nemohly na zahraniční půdě obíhat. Do života proto vstoupil zlatý standard — což je zaběhnutý název pro systém mezinárodních komoditních peněz.
Avšak pro domácí účely, jak už víme, jsou zlaté a stříbrné peníze neadekvátní právě proto, že jsou zbožím a jejich množství nelze libovolně zvyšovat. Množství dostupného zlata se může každoročně o několik málo procent zvyšovat, nikdy však o mnoho desítek procent během několika týdnů, jak by vyžadovalo pokrytí nějaké náhlé expanze transakcí. Při absenci neplnohodnotných peněz by obchod byl buď zredukován, nebo provozován při velice nízkých cenách, které by vyvolaly náhlý pokles a vytvářely nezaměstnanost.
Ve své nejjednodušší formě měl problém tuto podobu: komoditní peníze byly životně důležité pro existenci zahraničního obchodu, kdežto neplnohodnotné peníze pro existenci domácího obchodu. Jak dalece se daly navzájem smířit?
V podmínkách devatenáctého století měl zahraniční obchod a zlatý standard neoddiskutovatelnou prioritu před potřebami obchodu domácího. Fungování zlatého standardu vyžadovalo snižování
194
999SMHHÉÉÍ
domácích cen, kdykoli byla směna ohrožena poklesem. A protože k defSaci docházelo prostřednictvím omezování úvěrů, vyplývalo z toho, že se fungování komoditních peněz střetávalo s fungováním úvěrového systému. To představovalo nebezpečí pro podnikání. Přesto však úplné odložení neplnohodnotných peněz a omezení měny jen na komoditní peníze naprosto nepřicházelo v úvahu, protože taková léčba by byla horší než nemoc.
Tento defekt úvěrových peněz velmi zmírnilo centrální bankovnictví. Prostřednictvím centralizované nabídky úvěru v celé zemi bylo možné vyhnout se celkovému narušení podnikání a zaměstnanosti, které vyplývalo z deflace, a řídit deflaci takovým způsobem, který absorboval její nárazy a rozložil její břemeno rovnoměrně po celé zemi. Banka při svém normálním fungování vytvářela polštář pro bezprostřední dopady stažení zlata na oběh bankovek, stejně jako zmenšeného oběhu bankovek na obchod.
Banka mohla užít rozmanité metody. Krátkodobé půjčky mohly překlenovat mezeru způsobenou krátkodobými výpadky zlata a úplně odstranit potřebu úvěrových restrikcí. A i když byly restrikce úvěru nevyhnutelné, jak se často stávalo, jednání banky mělo tlumící efekt: Zvyšování bankovního úroku, stejně jako operace na otevřeném trhu rozkládaly účinky restrikcí na celou společnost a přesouvaly jejich břemeno na nejsilnější ramena.
Podívejme se na klíčový případ transferu jednostranných plateb z jedné země do druhé, který mohlo zapříčinit přesunutí poptávky z domácích na zahraniční typy potravin. Zlato, které se nyní posílá za hranice jako platba za dovážené potraviny, by jinak bylo užito pro vnitrostátní platby, a jeho absence musela způsobit pokles domácích prodejů a následný pád cen. Tento typ deflace budeme nazývat „transakční", nebot se šíří od jedné individuální firmy k jiné podle toho, jak se odehrávaly jejich náhodné obchodní styky. Nakonec šířící se deflace zasáhne exportní firmy a vytvoří exportní přebytek, který představuje „reálný" transfer. Avšak škoda způsobená společnosti jako celku bude v tomto případě mnohem větší než ta, která byla nezbytně nutná k dosažení takového exportního přebytku. Vždy totiž existují firmy, které by mohly už bezmála exportovat, jen potřebují podnět v podobě malé redukce nákladů, aby „se přehouply přes vrchol", a takovou redukci lze nejekonomičtěji uskutečnit rozprostřením deflace po celé obchodní komunitě.
Přesně to bylo jednou z funkcí centrální banky. Široký rlak její diskontní politiky a politiky volného trhu nudí domácí ceny ldesat
195
víceméně rovnoměrně a umožňoval firmám, které byly „blízko vývozu", znovu exportovat nebo export zvyšovat, kdežto likvidovat byly nuceny jen firmy nejméně efektivní. „Reálný" transfer byl tak dosažen za cenu mnohem menších poruch, než by nastaly při stejném exportním přebytku dosaženém iracionálními metodami nahodilých a často katastrofických šoků přenášených prostřednictvím úzkých kanálů „transakční deflace".
Navzdory těmto prostředkům k zmírnění účinků deflace však byla opětovným výsledkem naprostá dezorganizace obchodního podnikání a následná masová nezaměstnanost. To představuje nejsilnější ze všech obvinění zlatého standardu.
Peníze vykazují velmi reálnou analogii k práci a půdě. Uplatnění komoditní fikce na každou z těchto věcí vedlo k jejich účinnému začlenění do tržního systému, i když se tím zároveň rozvíjela vážná nebezpečí pro společnost. V případě peněz bylo ohroženo produktivní podnikání, jehož existence byla ohrožována každým poldesem cenové úrovně způsobeným užíváním komoditních peněz. Také v této oblasti musela být přijata ochranná opatření, která měla ten výsledek, že z jednání vyřazovala sebeřídící mechanismus trhu.
Centrální bankovnictví redukovalo automatismus zlatého standardu na pouhou záminku. Znamenalo centrálně řízenou měnu; samoregulační mechanismus nabídky úvěru byl nahrazen manipulací, i když její prostředky nebyly vždy záměrné a vědomé. Stále více se poznávalo, že mezinárodní zlatý standard by mohl být samoregulující, jen pokud by se jednotlivé země vzdaly centrálního bankovnictví. Jedním ze zastánců čistého zlatého standardu, který skutečně takový zoufalý krok obhajoval, byl Ludwíg von Mises; jeho doporučení, kdyby bylo přijato, by přeměnilo národní ekonomiky na hromady ruin.
K největšímu omylu v monetární reorii došlo kvůli oddělení politiky od ekonomiky, které bylo význačnou charakteristikou tržní společnosti. Po více než století se peníze pokládaly za čistě ekonomickou kategorii, za zboží užívané pro účely nepřímé směny. Jakmile bylo v pozici tohoto zboží upřednostněno zlato, vznikl zlatý standard. (Přívlastek „mezinárodní" ve spojení s tímto standardem je nesmyslný, protože existoval pro ekonomy, nikoli pto národy; rransakce byly uskutečňovány nikoli mezi národy, ale mezi jednotlivci, jejichž politická loajalita byla stejně nepodstatná jako barva jejich vlasů.) Ricardo nakazil Anglii devatenáctého století přesvědčením, že termín „peníze" znamená prostředek
směny, že bankovky jsou pouze věcí výhodnosti a jejich užitečnost spočívá ve snadnější manipulaci než se zlatem, ale že jejich hodnota se odvozuje z jistoty, že nám jejích vlastnictví poskytuje prostředky, jako kdybychom kdykoli vlastnili zboží samo, tedy zlato. Z toho vyplývalo, že národní charakter měn nemá žádný význam, neboť ty nejsou ničím jiným než různými známkami reprezentujícími to samé zboží. A jestliže pro nějakou vládu by nebylo rozumně vynakládat nějaké úsilí, aby vlastnila samotné zlato (neboť distribuce této komodity se regulovala sama na světovém trhu stejně jako distribuce kteréhokoli jiného zboží), bylo ještě nerozumnější představovat si, že národně rozdílné známky měly nějaký význam pro blaho a prosperitu dotčených zemí.
Institucionální separace politické a ekonomické sféry však nikdy nebyla úplná a to, že byla nutně neúplná, bylo způsobeno problémem měny; stát, jehož mincovna zdánlivě pouze ověřovala váhu mincí, byl ve skutečnosti garantem hodnoty peněžních známek, ■ které přijímal v platbách daní i jinak. Tyto peníze nebyly prostředkem směny, byly prostředkem platby; nebyly zbožím, byly kupní silou; zdaleka neměly užitek samy o sobě, byly pouze žetonem ztělesňujícím kvantifikova-telný nárok na věci, které lze koupit. Společnost, v níž závisí distribuce na vlastnictví takových známek kupní síly, byla zcela jasně konstruovaná úplně jinak než tržní ekonomika.
Nezabýváme se zde samozřejmě obrázky skutečnosti, ale konceptu-álními vzorci, užívanými pro účely objasnění. Žádná tržní ekonomika oddělená od politické sféry není možná; přesto však taková konstrukce ležela v základech klasické ekonomie od Davida Ricarda a bez ní by její pojmy a předpoklady nebyly pochopitelné. Společnost podle tohoto „projektu" sestávala ze směňujících jednotlivců vlastnících soupravu komodit - statků, půdy, práce a jejich kombinací. Peníze byly prostě jen jednou z komodit směňovaných častěji než jiné, a proto se získávaly za účelem směny. Taková „společnost" mohla být nereálná, přesto však obsahovala holou kostru konstrukce, z níž vycházeli klasičtí ekonomové.
Ekonomie kupní síly nabízela ještě neúplnější obraz skutečnosti.1 Přesto však některé z jejích rysů připomínaly naši skurečnou společnost více než paradigma tržní ekonomiky. Pokusme si představit „společnost", v níž je každý jednotlivec vybaven určitým množstvím kupní síly, umožňující mu nárokovat statky, jejichž každá položka je opatřena cenovou visačkou. Peníze v této společnosti nebudou zbo-
1 Základní teorii rozpracoval F. Schafer, Wellington, Nový Zéland.
196
197
žím, protože samy o sobě žádný užitek nemají a užívají se jen ke koupi zboží, k němuž jsou připojeny cenové visačky, podobně jako je tomu v naších dnešních obchodech.
Zatímco v devatenáctém století, kdy instituce vyhovovaly mnoha základními znaky tržnímu vzorci, byla teorie komoditních peněz nadřazena svým konkurentům, od začátku století dvacátého neustále získávala vliv koncepce kupní síly. S rozpadem zlatého standardu přestaly komoditní peníze prakticky existovat a bylo jen přirozené, kdyby je nahradila koncepce kupní síly peněz.
Obrátíme-li se od mechanismů a koncepcí k působícím sociálním silám, je důležité si uvědomit, že vládnoucí třídy samy věnovaly svou podporu řízení měny prostřednictvím centtální banky. Takové spravování měny samozřejmě nebylo pokládáno za zasahování do instituce zlatého standardu, ale naopak, bylo součástí pravidel hry, v níž měl zlatý standard fungovat. Protože udržování zlatého standardu bylo axiomem a centrální bankovní mechanismus nikdy nepřipouštěl jednat takovým způsobem, aby země opustila zlato, ale naopak, nejvyšší direktivou banky bylo vždy a za všech okolností zůstat ti zlata, zdánlivě z toho nevyplývala žádná otázka principů. Avšak tak tomu bylo pouze potud, pokud pohyby cenové úrovně zaznamenávaly nanejvýš slabá 2-3 procenta, o něž se rozcházely s takzvanými zlatými body. Jakmile byl pohyb vnitřní cenové úrovně nutné k udržení stabilní směny mnohem větší, když vyskočil k 10 nebo 30 procentům, situace se naprosto změnila. Takové poklesy cenové útovně by šířily bídu a rozklad. Skutečnost, že měny jsou řízeny, dostala prvořadý význam, neboť to znamenalo, že metody centrálního bankovnictví byly věcí politiky, tj. něčím, o čem mohly rozhodovat politické orgány. Velký institucionální význam centrálního bankovnictví spočíval vlastně ve faktu, že monetární politika tak byla vtažena to vlastní politické sféry. Důsledky toho nemohly být jiné než dalekosáhlé.
Byly dvojího druhu. V domácí oblasti byla monetární politika pouze jinou formou intervencionismu a kolem této otázky tak úzce spojené se zlatým standardem a vyváženými rozpočty měly tendenci krystalizovat střety ekonomických tříd. Na tento problém, který hrál důležitou roli v rozvoji antidemokratického hnutí, se často zaměřovaly, jak ještě uvidíme, vnitřní konflikty v třicátých letech.
V zahraniční oblasti měla role národních měn mimořádný význam, přestože tato skutečnost byla v té době jen málo rozpoznatelná.
Vládnoucí filosofie devatenáctého století byla pacifistická a internaci-onalístická; „v zásadě" všichni vzdělaní lidé byli teoreticky pro volný obchod a s výhradami, které se dnes zdají paradoxně zdrženlivé, byli takoví í v praxi. Zdroj takových názorů byl samozřejmě ekonomický; většina opravdového idealismu pramenila ve sféře směny a obchodu - skrze vrcholný paradox sobeckých potřeb člověka, které byly opravňovány jeho nej šlechetnějšími pohnutkami. Od sedmdesátých let devatenáctého století se však dala postřehnout emocionální změna, i když ještě nenastal odpovídající obrat v dominantních idejích. Svět nadále věřil v internacionalismus a vzájemnou závislost, i když jednal na základě pohnutek nacionalismu a soběstačnosti. Liberální nacionalismus se rozvinul v národní liberalismus s jeho markantními sklony k protekcionismu a imperialismu v cizině a monopolistickému kon-zervatismu doma. Nikde nebyla tato kontradikce tak ostrá, a přesto tak málo uvědomovaná jako v monetární oblasti. Přetrvávala dogmatická víra v mezinárodní zlatý standard a získávala si bezmeznou loajalitu lidí, ale zároveň byly ustavovány neplnohodnotné měny založené na suverenitě různých centrálních bankovních systémů. Pod egidou mezinárodních principů byly nevědomě vztyčovány neproniknutelné bašty nového nacionalismu v podobě centrálních emisních bank.
Ve skutečnosti byl tento nový nacionalismus logickým důsledkem nového internacionalismu. Mezinárodní zlatý standard by se mezi nátody, jimž měl údajně sloužit, nikdy nemohl zrodit, pokud by se tyto národy nezabezpečily proti nebezpečím, jimiž ohrožoval společnosti, které ho zachovávaly. Naprosto monetarizované společnosti by nemohly ustát ničivé účinky příkrých změn v cenové úrovni, které byly vynuceny udržováním stabilní směny, pokud by takový šok nebyl tlumen prostředky nezávislé centtální bankovní politiky. Určitým strážcem tohoto relativního bezpečí byly neplnohodnotné národní měny, neboť dovolovaly centrální bance působit jako jakýsi nárazník mezi vnitřní a vnější ekonomikou. Byla-li špatnou likviditou ohrožena platební bilance, těžké období překlenuly rezervy a zahraniční půjčky, musela-li být vytvořena úplně nová ekonomická rozvaha zahrnující poldes domácí cenové úrovně, mohlo se rozšiřovat tím nejracionáiněj-ším způsobem omezování úvěru, které eliminovalo neefektivní firmy a ukládalo břemeno na ty efektivní. Absence takového mechanismu by znemožnila jakékoli pokročilé zemi zůstat u zlata bez zničujících účinků na její blahobyt, ať už z hlediska výroby, příjmů či zaměstnanosti.
198
199
Byla-li obchodnická třída protagonistou tržní ekonomiky, byli bankéři rozenými vůdci této třídy. Zaměstnanost a výdělky závisely na ziskovosti podnikání, ale ziskovost podnikání závisela na stabilních směnách a rozumných úvěrových podmínkách, o což pečovali bankéři. Částí jejich víry bylo to, že tyto dvě věci jsou neoddělitelné. Zdravý rozpočet a stabilní vnitřní úvěrové podmínky předpokládaly stabilní zahraniční směnu; ani tato směna nemohla být stabilní, pokud nebyl zabezpečen domácí úvěr a rovnováha finančního hospodaření státu. Krátce řečeno, dvojjediná povinnost bankéřů zahrnovala zdravé domácí finance a vnější stabilitu měny. Bankéři jako třída byli tedy těmi posledními, kteří si všimli, že obojí ztratilo svůj význam. Vlastně není nic překvapivého ani na dominantním vlivu mezinárodních bankéřů v dvacátých letech, ani na jejich zániku v letech třicátých. Ve dvacátých letech byl zlatý standard stále pokládán za podmínku návratu stability a prosperity, a v důsledku toho nebyly žádné požadavky kladené jeho profesionálními strážci, bankéři, považovány za příliš obtížné, jen pokud slibovaly zabezpečit stabilní směnné kursy; když se to po roce 1929 ukázalo jako nemožné, vznikla kategorická potřeba stabilní vnitřní měny a nikdo nebyl k tomu, aby ji poskytl, kvalifikován méně než právě bankéři.
V žádné oblasti nebyl úpadek tržní ekonomiky tak náhlý jako ve sféře peněz. Zemědělská cla zasahující dovoz produkce ze zahraniční půdy zničila volný obchod; zužování a regulace trhu práce omezovaly vyjednávání o tom, co zákon ještě ponechával na rozhodnutí stran. Ale ani v případě práce, ani v případě půdy nenastala tak formálně náhlá a naprostá přetržka tržního mechanismu, jak se to stalo v peněžní oblasti. Na jiných trzích nedošlo k ničemu srovnatelnému s opuštěním zlatého standardu Velkou Británií 21. záři 1931; dokonce ani v následné události, kdy se v červnu 1933 podobně zachovala Amerika. I když v té době Velká krize, která začala v roce 1929, smetla větší část světového obchodu, neznamenalo to žádnou změnu v metodách, ani se to nedotklo vládnoucích idejí. Avšak konečný pád zlatého standardu byl také konečným pádem tržní ekonomiky.
Ekonomický liberalismus začínající před sto lety se střecával s protekcionistickým protipohybem, který nyní prolomil poslední baštu tržní ekonomik}'. Svět seberegulujícího trhu vytlačil nový soubor vládnoucích idejí. K ohromení velké většiny současníků vybuchly netušené síly charismatického vůdcovství a autarchistického izolacionismu a stmelily společnosti do nových forem.
__17_
POŠKOZENÁ SAMOREGULACE
Během poloviny století, mezi lety- 1879 a 1929, se západní společnosti vyvinuly v těsné spjaté útvary, ve kterých se sktývaly silné rušivé tlaky. Bezprostředním zdrojem tohoto vývoje bylo poškození samoregulace tržní ekonomiky. Protože společnost byla utvořena tak, aby odpovídala potřebám tržního mechanismu, způsobovaly chyby tohoto mechanismu kumulativní tlaky v organismu společnosti.
Poškozená samoregulace byla důsledkem protekcionismu. Trhy jsou samozřejmě v jistém slova smyslu vždy samoregulující, protože vedou k vytváření ceny, která trh pročišťuje. To ale platí pro všechny trhy, ať už jsou volné nebo ne. Už jsme ale ukázala, že samoregulující tržní systém znamená něco úplně jiného, totiž trhy pro prvky výroby - práci, půdu a peníze. Protože činnost takových trhů hrozí zničením společnosti, společnost se v sebeobraně snaží zabránit jejich ustanovení a poté, co jsou ustanoveny, omezit jejich činnost.
Liberálními ekonomy byla jako přesvědčivý důkaz o funkčnosti tržní ekonomiky uváděna Amerika. Po celé jedno století bylo ve Spojených státech volně obchodováno s prací, půdou a penězi, a přesco údajně nebylo potřeba žádného druhu sociální ochrany a kromě celních poplatků probíhal průmyslový život nebrzděn vládními zásahy.
Vysvětlení je samozřejmě prosté: Je jím volná práce, země a peníze. Až do devadesátých let devatenáctého století byly hranice otevřeny a stále zbývalo dost volné země. Až do první světové války- plynula do země velká nabídka nekvalifikované práce.1 Až do přelomu století tu nebyla žádná povinnost ustálit zahraniční směnu. Stále byly dostupné volné zásoby země, práce a peněz, a tak neexistoval žádný samoregulující tržní systém. Dokud přetrvávaly tyto podmínky, nepotřebovali člověk, příroda ani obchod ochranu toho druhu, který může poskytnout jen vládní intervence. Jakmile tyto podmínky přestaly platit, nastoupila sociální ochrana. Když už se nedala volně doplňovat
1 Penrose, E. E, op. cit. Makhusovský zákon platí pouze za předpokladu, že je omezena zásoba půdy.
200
201
nekvalifikovaná práce z nekonečného rezervoáru imigranců a kvalifikovaní pracovníci se nemohli volně usazovat na půdě, když se půda a přírodní zdroje staly vzácnými a muselo se s nimi začít hospodařit a když byl ustaven zlatý standard, který měl odstranit měnu z politiky a spojit domácí obchod s obchodem světovým, Spojené státy dohnaly sto let evropského vývoje. Objevila se ochrana půdy a těch, kdo ji obdělávají, sociální ochrana pracujících pomocí odborů a zákonodárství a ústřední bankovnictví - a to vše v tom největším měřítku. Nejprve přišel měnový protekcionismus: Ustanovení Federálního rezervního systému mělo harmonizovat potřeby zlatého standardu s regionálními potřebami; následoval protekcionismus vztahující se k práci a půdě. Desetiletí prosperity ve dvacátých letech stačilo k tomu, aby došlo k tak silné depresi, že v jejím průběhu okolo půdy a práce začal Nový úděl kopat příkop širší, než jaký kdy Evropa poznala. Amerika tak poskytla zjevný důkaz - a to jak pozitivní, tak negativní - pro naši teorii, že údajně samoregulující trh provází sociální ochrana.
V té době protekcionismus vytvářel krunýř jednotky sociálního života, která nově vznikala po celém světě. Tato nová entita byla odlita v kadlubu národního života, ale své předchůdce, nedbalé národy dřívějška, připomínala jen vzdáleně. Nový krunýřovitý druh národa svou identitu vyjadřoval jednotkami národní měny, která byla ochraňována mnohem žárlivější a absolutnější suverenitou, než jaká kdy byla známa. Tyto měny byly také pozorně sledovány zvenčí, protože se z nich utvářel mezinárodní zlatý standard (hlavní nástroj světového hospodářství). Pokud nyní světu zjevně vládly peníze, byly tyto peníze značeny národním barvivem.
Takový důraz na národy a měny by byl nepochopitelný pro li-berály, kteří běžně nechápali skutečné charakteristiky světa, v němž žili. Národ pokládali za přežitek a národní měny ani nepovažovali za hodné pozornosti. Žádný ekonom liberálního věku mající nějakou sebeúctu nepochyboval o nedůležitosti faktu, že různé kousky papíru se na různých stranách politických hranic nazývaly různými jmény. Nebylo přece nic snazšího, než vyměnit jednu peněžní známku za jinou s pomocí směnného trhu, instituce, která nemohla selhat, protože ji naštěstí nekontroloval žádný stát nebo politik. Západní Evropa procházela novým osvícenectvím a mezi jejími strašáky vysoko čněl „kmenový" koncept národa, jehož údajná suverenita byla liberály považována za projev provinčního myšlení. Až do rřicátých let dvacátého století uváděl ekonomický průvodce jako zaručenou infor-
maci, že peníze jsou pouhým nástrojem směny, a jsou tedy z definice nepodstatné. Slabinou takového marketingového myšlení bylo rovněž to, že bylo stejně nevšímavé k fenoménům národa a peněz. Zastánce volného obchodu byl ve vztahu k oběma nominalistou.
Tato spojitost měla velký význam, ale svého času zůstala nepovšimnuta. Tu a tam se objevovali kritici volného obchodu i kritici ortodoxních doktrín peněz, skoro nikdo si ale neuvědomoval, že tyto dva soubory doktrín hlásají to stejné, jen jinými slovy, a pokud je mylný jeden, druhý je na tom podobně. William Cunningham nebo Adolph Wagner poukázali na chyby kosmopolitního volného trhu, ale nespojili je s penězi. Macleod a Gesell na druhé straně napadali ldasické teorie peněz, ale stále se drželi kosmopolitního obchodního systému. Konstitutivní význam měny v utváření národa jako rozhodující ekonomické a politické jednotky té doby byl autory liberálního osvícenecrví přehlížen stejně důkladně, jako byla jejich předchůdci přehlížena existence historie. Tento postoj zastávali i nejskvělejší ekonomičtí myslitelé, od Ricarda k Wieserovi, od Johna Stuarta Milla po Marshalla a Wicksella, zatímco běžní vzdělanci byli vedeni k přesvědčení, že zabývat se ekonomickou problematikou národa nebo měny je znakem podřadností. Spojení těchto bludů v strašlivou teorii, že národní měny hrály důležitou úlohu v institucionálním mechanismu naší civilizace, by bylo odsouzeno jako zbytečný, smysl a význam postrádající paradox.
Ve skutečnosti jsou nový národní útvar a nová národní měna nerozlučně spjaty. Právě měna zajišťovala mechanismy národních a nadnárodních systémů a uváděla do hry faktoty, které měly za následek náhlost zlomu. Měnový systém, na kterém byl založen úvěr, se stal záchranným lanem jali národní, tak mezinárodní ekonomiky.
Protekcionismus měl tři cíle. Svou roli v něm hrály půda, práce i peníze. Ale zatímco půda a práce byly spojeny s určitými, byť širokými, sociálními vrstvami, jako byli dělníci či zemědělci, měnový protekcionismus byl do značné míry národním faktorem, časro spojujícím rozdílné zájmy v kolektivní celek. Přestože měnová politika také mohla nejen spojovat, ale i rozdělovat, je měnový systém objektivně tou nejsilnější z ekonomických sil integrujících národ.
Práce a půda odpovídají hlavně za sociální zákonodárství a obilní cla. Zemědělci by protestovali proti zatížením, která by prospívala dělníkům a zvedala mzdy, zatímco dělníci by byli proti jakémukoli zdražování jídla. Ale jakmile byly obilní i pracovní zákony v platnosti, v Německu tomu tak bylo od začátku dvacárých let, bylo obtížné zrušit
202
203
jedny a zachovat přitom druhé. Vztah mezi zemědělskými a průmyslovými cly byl dokonce ještě bližší. Od té doby, co Bismarck zavedl všestranný protekcionismus (1879), byla běžným rysem německé politiky politická aliance vlastníků půdy a průmyslníků, která měla za úkol vzájemné zajišťování tarifu. Vzájemná celní výpomoc byla stejně běžná jako zakládání kartelů za účelem ochrany osobních zájmů před poplatky.
Vnitřní a vnější, sociální a národní protekcionismy měly sklon splývat.2 Zvyšování životních nákladů způsobené obilnými zákony mělo za následek volání výrobců po ochranných clech, která jen zřídka nedokázali využít k zavedení kartelové politiky. Odbory přirozeně trvaly na zvyšování platů, aby kompenzovaly zvyšování životních nákladů, a nemohly tedy proti těmto clům dost dobře nic namítat, protože díky nim byl zaměstnavatel schopen vyšší mzdy poskytnout. Jakmile se ale účetnictví sociálního zákonodárstva' stalo založeným na mzdové úrovni podmiňované celními tarify, nedalo se od zaměstnavatelů očekávat, že ponesou břemena takových zákonů, pokud se jim nezajistí trvalá ochrana. Mimochodem zde byl onen slabý faktický základ obvinění z kolektivistického spiknutí, které bylo údajně zodpovědné za protekcionistické hnutí. Zaměňuje se zde ale důsledek s příčinou. Počátky tohoto hnutí byly spontánní a široce rozptýlené. Jakmile ovšem toto hnutí začalo vznikat, nemohlo nevytvořit společné zájmy, které poté přispívaly k jeho pokračování.
Důležitější než podobnost zájmů bylo uniformní rozšíření reálných podmínek vytvořených kombinovanými dopady takových opatření. Pokud byly životní podmínky v jiné zemi odlišné, jak tomu vždycky bylo, bylo možné vystopovat zdroj nerovnosti k určitým zákonodárným a administrativním aktům provedeným v zájmu ochrany, protože podmínky výroby a práce nyní závisely především na clech, daních a sociálních zákonech. Ještě předtím, než Spojené státy a britská dominia omezily imigraci, se počet přistěhovalců z Británie i přes vysokou nezaměstnanost snižoval. Bylo to zjevně zásluhou značně se zlepšujícího sociálního klimatu mateřské země.
Jestliže ale celní poplatky a sociální zákony vytvářely umělé klima, měnová politika vytvářela umělé počasí, které se den ode dne měnilo a ovlivňovalo členy společnosti v jejich bezprostředních zájmech. Sjednocující moc měnové politiky byla mnohem větší než u jiných druhů protekcionismu s jejich pomalým a neohrabaným aparátem,
2 Carr, E. H., Tbc Twenty Years' Crisis, 1919-1939, 1940.
protože vliv měnové ochrany byl vždy aktivní a vždy proměnlivý. To, jak uvažovali o příznivé době podnikatel, organizovaný dělník, žena v domácnosti, rolník plánující sklizeň, rodiče zvažující možnosti dalšího dítěte či milenci, kteří se chtěli vzít, bylo ovlivňováno měnovou politikou ústřední banky mnohem více než jakýmkoli jiným jednotlivým faktorem. A pokud to platilo i při stabilní měně, bylo to nesrovnatelně pravdivější, pokud měna byla nestabilní a bylo třeba učinit životně důležité rozhodnutí, zda bude inflace nebo deflace. Politicky byla národní identita státu určována vládou, ekonomicky závisela na centrální bance.
V mezinárodním prostředí měnový systém zaujímal, bylo-li to vůbec možné, ještě důležitější pozici. Volnost peněz byla paradoxně důsledkem omezení obchodu. Čím obtížnější totiž byl pohyb zboží a lidí přes hranice, tím lépe musela být zajištěna volnost plateb. Krátkodobé peníze se během hodiny přesouvaly z jednoho místa na zeměkouli na jiné. Způsoby mezinárodních plateb mezi vládami a mezi soukromými společnostmi nebo jednotlivci byly jednotně upraveny. Odmítnutí zaplatit státní zahraniční dluh či snahy pohrávat si s rozpočtovými zárukami, byť by se jednalo o vládu zaostalého státu, byly považovány za nej těžší urážku a byly trestány vypovězením těch, kteří nebyli hodni úvéru, do vnější temnory. Po celém světě byly ustavovány podobné instituce týkající se všech záležitostí spojených se světovým měnovým systémem: reprezentativní orgány, psané ústavy určující jejich jurisdikci a upravující vydávání rozpočtů, vydávání zákonů, potvrzování smluv, metody uplatňování finančních závazků, pravidla veřejného účetnictví, práva cizinců, jurisdikce soudů, umisťování směnek, a tím vlastně i postavení emisní banky, zahraničních majitelů dluhopisů a všemožných věřitelů. Žádná vláda, snad kromě té nejmocnější, si nemohla dovolit pomíjet tabu peněz. Pro mezinárodní účely byla měna národem a žádný národ nemohl existovat mimo mezinárodní schéma.
Na rozdíl od lidí a zboží nebyly peníze omezovány žádnými opatřeními a jejich schopnost uskutečňovat obchody na jakoukoli vzdálenost v jakýkoli čas se dále vyvíjela. Čím obtížnější bylo přesouvat samotné předměty, tím snazší bylo přesouvat nároky na ně. Zatímco byl obchod s komoditami a službami zpomalován a jeho rovnováha se nepředvídatelně vychylovala, rovnováha plateb byla skoro automaticky udržována pomocí krátkodobých půjček, které poletovaly kolem celé zeměkoule, a operací s cennými papíry, jež jen vzdáleně
204
205
souvisely s hmatatelnými obchody. Platby, dluhy a nároky zůstávaly neovlivněny obrovskými překážkami, které se zvedaly před výměnou zboží. Rychle rostoucí pružnost a univerzálnost mezinárodního měnového mechanismu svým způsobem kompenzovala stále smluvní kanály světového obchodu. Když se na počátku třicátých let změnil proud světového obchodu v tenký pramínek, mezinárodní krátkodobé půjčky dosáhly neslýchaného stupně mobilit}'. Dokud fungoval mechanismus mezinárodních přesunů kapitálu a krátkodobých úvěrů, nebylo žádné vychýlení tržní rovnováhy tak závažné, aby je nešlo překonat účetnickými mecodami. Sociálnímu rozkladu se předcházelo přesunováním úvěrů a ekonomická nerovnováha byla napravována finančními prostředky.
Posledním možným řešením poškozené samoregulace trhu byla politická intervence. Když se hospodářský cyklus nedokázal vzpamatovat a obnovit zaměstnanost, když dovoz nedokázal vytvářet vývoz, když omezení bankovních rezerv ohrožovalo obchod panikou, když zahraniční dlužníci odmítali splácet svůj dluh, musela na vzniklý tlak odpovědět vláda. V případě nouze se jednota společnosti prosadila prostřednictvím intervence.
Do jaké míry byl stát nucen zasáhnout, záviselo na složení politické sféry a stupni ekonomických nesnází. Dokud bylo volební právo omezené a politický vliv měli jen nemnozí, byl intervencionismus mnohem méně naléhavým problémem, než jakým se stal, když všeobecné hlasovací právo učinilo ze státu orgán vládnoucích miliónů — stejných miliónů, kteří často museli v ekonomickém světě nést hořké břemeno ovládaných. Dokud byla dost vysoká zaměstnanost, jisté příjmy, plynulá výroba, pevná životní úroveň a stabilní ceny, byl tlak inrerven-cionistů pochopitelně mnohem slabší, než když dlouhodobý úpadek měnil průmysl v trosky neužívaného nářadí a bezvýsledné snahy.
I v mezinárodním prostředí se k podpoření nedokonalé samoregulace trhu užívalo politických metod. Ricardovská teorie obchodu a měny zbytečně pomíjí rozdílné postavení různých států podle jejich schopnosti produkovat;bohatsrví, podle vývozních možností, obchodních, dopravních a bankovních zkušeností. V liberální teorii je Velká Británie pouze další částečkou ve vesmíru obchodu a má přesně to samé zázemí jako Dánsko nebo Guatemala. Ve skutečnosti se ale svět skládal z omezeného počtu států, které se dělily na věřitelské státy a dlužnické státy, vyvážející státy a v podstatě soběstačné státy, stáry s různými druhy vyváženého zboží a státy, jejichž dovoz a zahraniční
půjčky závisely na jediném druhu vyvážené komodity, jako například obilí nebo káva. Teorie ryto rozdíly může ignorovat, ale v praxi jejich následky takto pomíjeny být nemohou. Zámořské země často nebyly schopny splácet své dluhy a nebo upadala hodnota jejich měny, což ohrožovalo jejich solventnost. Někdy se tyto státy rozhodly napravit rovnováhu politickými prostředky, přičemž zasahovaly do majetkových práv zahraničních investorů. V těchto případech nebylo možné spoléhat se na proces ekonomické seberegenerace, byť by měl podle klasické doktríny nakonec odškodnit věřitele, obnovit měnu a ochránit zahraniční investory před opakováním podobných ztrát. To by ale vyžadovalo, aby příslušné státy byly víceméně rovnými účastníky v systému světové dělby práce, což rozhodně nepřipadalo v úvahu. Bylo naivní předpokládat, že každá země, jejíž měna se hroutí, automaticky zvýší svůj vývoz, a fím obnoví rovnováhu plateb, nebo že její potřeba cizího kapitálu ji přiměje k odškodnění zahraničních investorů a k nové obsluze svého dluhu. Zvýšený prodej kávy nebo dusičnanů by například mohl rozkolísat trhy a odmítnutí splácení lichvářské zahraniční půjčky může vypadat lákavěji než znehodnocení národní měny. Mechanismus světového trhu si nemohl dovolit podstupovat taková rizika. Místo toho byly na místo vyslány dělové čluny a nespolehlivé vládě bylo, bez ohledu na její poctivost či nepoctivost, dáno na výběr mezi bombardováním nebo nápravou. K vynucení platby, vyhnutí se zttátám a udržení systému v chodu se nenabízel žádný jiný způsob. Podobného postupu se užívalo k přesvědčení obyvatel kolonií o výhodnosti obchodu, když domorodci špatně pochopili nebo vůbec nepochopili teoreticky dokonalý argument vzájemné výhodnosti. Potřeba intervenčních metod byla ještě zjevnější v případě, že byla daná oblast bohatá na suroviny, které potřebovali evropští výrobci, ale neexistovala v ní žádná předem ustanovená rovnováha, která by zaru-čovala, že domorodci, jejichž přirozené potřeby doposud směřovaly úplně jiným směrem, budou toužit po obchodování s evropskými výrobci, je jasné, že v údajně samoregulujícím systému by žádný z těchto problémů neměl nastat. Čím častěji ke splácení dluhů docházelo jen pod hrozbou ozbrojené intervence, čím častěji byly obchodní trasy udržovány v bezpečí pouze s pomocí dělových člunů a čím častěji obchod následoval vlajku, zatímco vlajka následovala potřeby vlád invazních zemí, tím zřejmější bylo, že k udržení rovnováhy ve světové ekonomice je třeba politických nástrojů.
206
207
18
ROZKLADNÉ TLAKY
Z této uniformity základních institucionálních uspořádání se odvozovala fascinující podobnost ve vzorci událostí, který se v půlstoletí 1879-1929 rozšířil po obrovském prostoru.
Místní zabarvení a tematický důraz při změnách v osudech mnoha zemí sice dodávala nekonečná rozmanitost osobností a prostředí, mentalit a historických předpokladů, přesto však větší část světové civilizace sestávala ze stejného přediva. Tato příbuznost překračovala podobnost danou kulturními rysy, jež jsou společné lidem užívajícím podobné nástroje, trávícím čas podobnými zábavami a odměňujícím úsilí podobnými odměnami. Týkala se spíše funkce konkrétních událostí v historickém konrextu života, časově vázaných komponentu kolektivní existence. Analýza těchto typických tlaků a pnutí odhalí velkou část mechanismu, který během tohoto období vytvářel podivuhodně uniformní vzorec historie.
Tyto tlaky lze snadno roztřídit podle hlavních institucionálních oblastí. V domácí ekonomice zde bude nejrozmanitější symptomy nerovnováhy — jako je pokles výroby, zaměstnanosti a výdělků — reprezentovat typická pohroma nezaměstnanosti. V domácí politice existoval boj nebo nerozhodný výsledek sociálních sil, který budeme symbolicky zobrazovat prostřednictvím napětí mezí třídami. Obtíže na poli mezinárodní ekonomiky, které se točily kolem takzvané platební bilance a zahrnovaly úpadek exportu, nepříznivé podmínky obchodu, nouzi o importované suroviny a ztráty zahraničních investic, skupinově označíme jistou charakteristickou formou napětí, totiž jako tlak na směnné kursy. A konečně, napětí v mezinárodní politice zahrneme pod hlavičku imperialistické soupeření.
Uvažme nyní zemi, která je v průběhu hospodářské krize postižená nezaměstnaností. Je snadné pochopit, že všechna opatření ekonomické politiky, pro něž se banky mohou rozhodnout, aby vytvořily zaměstnanost, jsou omezena naléhavostí stability kursů. Banky nebudou schopny zvětšovat nebo dále prodlužovat úvěry průmyslu bez pomoci centrální banky, která se ale ze svého hlediska odmítne připojit, neboť
bezpečnost měny vyžaduje opačné kroky. Na druhé straně, pokud se tento tlak rozšíří z průmyslu na stát - odbory mohou podnírit spřízněné politické strany, aby tento problém přednesly v parlamentu -, bude rozsah jakékoli politiky podpory nebo veřejných prací omezen požadavky na vyrovnaný rozpočet, který je další podmínkou stabilních kursů. Zlatý standard se tak v této věci stane stejně účinnou brzdou jednání ministerstva financí jako bank a legislativa pocítí stejná omezení, jaká platí pro průmysl.
V rámci národa může tlak nezaměstnanosti samozřejmě působit střídavě v hospodářské a ve vládní zóně. BySa-li v nějakém konkrétním případě krize překonána prostřednictvím deflačního tlaku na mzdy, pak lze říci, že břemeno nezaměstnanosti pocítila především ekonomická sféra. Pokud by se však podařilo tomuto bolestivému opatření vyhnout pomocí veřejných prací financovaných z dědických daní, tíže napětí by padla na sféru politickou (to stejné by platilo v případě, že by pokles mezd byl odborům vnucen nějakým vládním opatřením navzdory nabytým právům). V prvním případě — deflačního tlaku na mzdy - zůstalo napětí v rámci tržní zóny a bylo vyjádřeno posunem v příjmech přenášeném změnami cen; v druhém případě - veřejných prací nebo omezení odborů - nastal posun v právním statusu nebo ve zdanění, který ovlivnil především politické postavení dotčené skupiny.
Tlak nezaměstnanosti se může dále rozšířit vně hranic národa a ovlivnit zahraniční kursy. K tomu může dojít, ať už jsou v boji proti nezaměstnanosti použity politické nebo ekonomické metody. V podmínkách zlatého standardu - jehož existenci tu celou dobu předpokládáme - každé vládní opatření, které způsobí rozpočtový deficit, může nastartovat znehodnocení měny; jestliže se na druhé straně nezaměstnanost potírá rozšiřováním bankovního úvěru, zvyšování domácích cen nepříznivě zasáhne export, a ovlivní tak platební bilanci. V obou případech kurs poklesne a země pocítí tlak na svou měnu.
Nebo tlak, který vychází z nezaměstnanosti, může vyvolat zahraniční napětí. V případě slabé země to mělo někdy ty nej těžší důsledky pro její mezinárodní postavení. Její status se zhoršil, její práva byla přehlížena, byla na ni uvalena zahraniční kontrola, její národní aspirace byly zmařeny. V případě silných srátů může být tento tlak odveden do bojů o zahraniční trhy, kolonie, zóny vlivu a k jiným formám imperialistického soupeření.
Tlaky vycházející z trhu se tak posunovaly sem a tam mezi trhem a ostatními hlavními institucionálními zónami, někdy ovlivňovaly
208
209
fungovaní vlády, někdy zlatého standardu nebo - k čemuž raké mohlo dojít - systému rovnováhy moci. Každá z těchto oblastí byla relativně nezávislá na jiných a směřovala k vlastní rovnováze; kdykoli takové rovnováhy nebylo dosaženo, šířila se nerovnováha do ostatních sfér. Právě tato relativní autonomie sfér pak byla příčinou toho, že tlaky se akumulovaly a vytvářely napětí, které nakonec vybuchovalo ve více či méně stereotypních formách. Zatímco představivost devatenáctého století se zaměstnávala konstruováním liberální utopie, ve skutečnosti se věci svěřovaly určitému počtu konkrétních institucí, jejichž mechanismy ovládaly dobu.
Snad nejvíce se k uvědomění skutečného stavu přiblížila rétorická otázka ekonoma, který teprve v roce 1933 obviňoval protekcionistickou politiku „převažující většiny vlád". Může být sptávná politika, ptal se, která je jednomyslně zavrhovaná všemi experty jako naprosto chybná, hrubě pomýlená a protikladná všem principům ekonomické reorie? Jeho odpovědí bylo nepodmíněné „Ne".' Avšak v liberální literatuře by člověk marně hledal cokoli z podstaty vysvětlení zřejmých faktů. Jedinou odpovědí byl nekonečný proud nadávek na vlády, politiky a státníky, jejichž nevědomost, ambice, nenasytnost a krátkozraké předsudky byly údajně odpovědné za logicky vyplývající politiku protekcionismu v „převažující většině" zemí. Jen vzácně se v ní vyskytla rozumná argumentace k tomuto tématu. Od Scho-olmenova popírání empirických faktů vědy nebyl pouhý předsudek rozvinut v tak strašnou sbírku. Jedinou intelektuální reakcí bylo doplnění mýtu protekcionistického spiknutí mýtem imperialistického šílenství.
Liberální argumentace, jak byla až dosud vyjádřena, tvrdila, že někdy na začátku osmdesátých let devatenáctého století se začaly v západních zemích budit imperialistické vášně a svým emocionálním dovoláváním se kmenových předsudků zničily plodnou práci ekonomických myslitelů. Tato sentimentální politika postupně nabírala na síle a nakonec vedla k první světové válce. Po ní dostaly síly osvícenství další šanci nastolit království rozumu, ale neočekávané vzplanutí imperialismu, zvláště ze strany malých nových zemí a později také „chudých národů", jako Německo, Itálie a Japonsko, vozidlo pokroku převrhlo. „Lstiví tvorové", politici, porazili mozková centra lidské rasy - Ženevu, Wall Street a londýnskou City.
1 Haberler, G., Der Internationale Hanael, 1933, str. vi.
V tomto kousku populární politické teologie zastupuje imperialismus starého Adama. Stáry a říše jsou prý v zásadě imperialistické; bez jakýchkoli morálních skrupulí chtějí pohltit své sousedy. Druhá polovina tohoto tvrzení je pravdivá, nikoli však první. Přestože imperialismus, kdykoli a kdekoli se objevil, nečekal na racionální či morální ospravedlnění expanze, protiřečí faktům, že státy a říše jsou vždy ex-panzionistické. Teritoriální společenství nejsou nutně dychtivá po rozšiřování svých hranic. Ani města, ani státy, ani říše nejednají z takových pohnutek. Tvrdit opak znamená zaměňovat některé typické situace za obecný zákon. Koneckonců, v protikladu k populárním předsudkům moderní kapitalismus začínal dlouhým obdobím kontrakcionismu a teprve později v jeho vývoji došlo k obratu k imperialismu.
Antiimperialismus inicioval Adam Smith, ktetý tak nejen anticipoval americkou revoluci, ale také hnutí Malé Anglie v následujícím století. Důvody tohoto zlomu byly ekonomické: rychlé šíření trhů započaté sedmiletou válkou způsobilo, že říše zastaraly. Zatímco geografické objevy v kombinaci s relativně pomalými dopravními prostředky zvýhodňovaly zámořské plantážnictví, rychlé komunikace proměnily kolonie v drahý luxus. Dalším faktorem, který byl plantážnictví nepříznivý, bylo to, že export nyní potlačoval význam importu. Ideál trhu kupujícího ustoupil ideálu trhu prodávajícího, což byl cíl nyní dosažitelný jednoduchými prostředky snižování ceny jednoho z konkurentů, případně včetně samotných kolonistů. Jakmile byly ztraceny zámořské atlantické kolonie, Kanada stěží mohla zvládnout, aby se sama udržela v říši (1837). Dokonce i Disraeli obhajoval likvidaci západoafrického vlastnictví. Oranžsko marně nabízelo, že se připojí k říši. A v souladu s tím bylo odmítnuto přijetí některým ostrovům v Pacifiku, pokládaným dnes za klíčové body světové strategie. Vyznavači volného obchodu i protekcionisté, liberálové i zapálení toryové se shodovali v populárním přesvědčení, že kolonie promarňovaly aktiva, která se pak neodvratně stávala politickým a ekonomickým závazkem. Každý, kdo ve století mezi roky 1780 a 1880 obhajoval kolonie, byl poldádán za přívržence ancien régíme. Střední třída pranýřovala válku a dobývání jako dynastické machinace a podporovala pacifismus (první, kdo pro laissez-faire nárokoval vavříny míru, byl Francois Quesnay). Francie a Německo následovaly Anglii. První znatelně zpomalila míru své expanze a její imperialismus byl nyní více kontinentální než koloniální. Bismarck opovržlivě odmítl zaplatit cenu byť jen jediného lidského života za Balkán a veškerým svým vlivem podpořil antikoloniální pro-
210
211
pagandu. Takové byly vládní postoje v době, kdy kapitalistické společnosti pronikaly celé kontinenty a kdy na naléhání lancashirských exportérů byla rozpuštěna Východoindická společnost a anonymní prodejci metrového zboží nahradili v Indii oslnivé postavy Warrena Hastingse a Clivea. Vláda stála stranou. Canning se vysmíval představě intervence ve prospěch riskujících investorů a zámořských spekulantů. Oddělení politiky a ekonomiky se nyní rozšířilo do mezinárodních záležitostí. Zatímco královna Alžběta nebyla ochotna příliš přísně rozlišovat mezi svým soukromým příjmem a zisky korzárů, Gladstone by to, že britská zahraniční politika slouží zahraničním investorům, označil jako pomluvu. Dovolit státní moci a obchodním zájmům, aby splynuly, se vymykalo představám devatenáctého století; naopak, raně viktoriánský státník proklamoval nezávislost politiky a ekonomiky jako zásadu mezinárodního chování. Pouze v úzce vymezených případech se předpokládalo, že diplomatičtí představitelé budou aktivně působit ve prospěch soukromých zájmů příslušníků svých národů, a nedovolené rozšiřování těchto příležitostí se veřejně popíralo, a bylo-li dokázáno, následovala ostrá důtka. Princip nezasahování státu do soukromých záležitostí ze zachovával nejen doma, ale také v cizině. Nepředpokládalo se, že domácí vláda bude intervenovat do soukromého podnikání, a ani od zahraničních úřadů se neočekávalo, že budou brát ohled na soukromé zájmy v cizině jinak než v širokém národním směru. Investice byly převážně zemědělské a umisťované doma; v zahraničních investicích se stále viděla spekulace a časté naprosté ztráty, které investoři utrpěli, byly pokládány za více než bohatě vykompenzované skandálními podmínkami lichvářských půjček.
Změna přišla náhle a v té době zároveň ve všech vedoucích západních zemích. Zatímco si Německo zopakovalo vnitřní vývoj Anal íe az po půlstoletém mezidobí, vnější události světového rozsahu nutně zasáhly všechny obchodující země stejně. Takovou událostí bylo zrychlování tepu a růst objemu mezinárodního obchodu, stejně jako univerzální mobilizace půdy, vyplývající z masové přepravy obilí a zemědělských surovin z jedné části planety na druhou za zlomek nákladů. Toto ekonomické zemětřesení narušilo životy desítek miliónů lidí v rurální Evropě. Během několika let byl volný obchod věcí minulosti a další expanze tržní ekonomiky probíhala za naprosto nových podmínek.
Samy tyto podmínky byly ustaveny „dvojím pohybem". Vzorec mezinárodního obchodu, který se nyní šířil ve zrychlené míře, se křížil
se zaváděním protekcionistických institucí, které byly navrženy tak, aby btzdily všeobjímající působení tíhu. Zemědělská krize a velká hospodářská krize v letech 1873-1886 otřásly důvěrou v ekonomické se-beuzdravení. Od té doby mohly být typické instituce tržní ekonomiky obvykle zaváděny, jen pokud je provázela protekcionistická opatření; tím spíše, že od konce sedmdesátých a začátku osmdesátých let devatenáctého století se národy formovaly do organizovaných jednotek, které byly náchylné k tomu, aby při natušení vyplývajícím z náhlého přizpůsobení potřebám zahraničního obchodu či zahraničních kursů bolestně utrpěly Rozhodující nástroj expanze tržní ekonomiky, zlatý standard, byl proto obvykle provázen současným zaváděním typicky protekcionistických opatření té doby, jako byly sociální legislativa a celní tarify.
Ani v této věci ttadiční liberální verze o kolektivistickém spiknutí neodpovídá faktům. Systém volného obchodu a zlatého standardu nebyl svévolně ničen sobeckými zaváděči cel a soucitnými sociálními zákony; naopak, samotný příchod zlatého standardu uspíšil šíření těchto protekcionistických institucí, které byly tím více vítány, čím obtížnější byly pevné kutsy. Od té doby byly tarify, pracovní zákonodárství a aktivní koloniální politika nezbytnými podmínkami stabilní vnější měny (Velká Británie se svou obrovskou průmyslovou převahou byla výjimkou potvrzující pravidlo). Metody tržní ekonomik}' mohly být bezpečně zaváděny, jen pokud byly tyto podmínky splněny. Kde byly tyto metody vnucovány bezmocným lidem při absenci ochranných opatření, jako v exotických a polokoloniálních oblastech, způsobovaly nevýslovné utrpení.
Zde držíme klíč k zdánlivému paradoxu imperialismu - ekonomicky nevysvětlitelnému, a proto údajně iracionálnímu odmítnutí zemí obchodovat společně bez rozlišení; místo toho usilovaly o získání zámořských a exotických trhů. Co nutilo země jednat tímto způsobem byl prosté strach z následků podobných těm, které bezmocné národy nebyly schopny odvrátit. Rozdíl byl pouze v tom, že zatímco obyvatelé tropů v nešťastné kolonii byli uvrženi do naprosté bídy a degradace, často až k bodu fyzického vyhubení, odmítnutí západní země bylo vedeno nebezpečím menšího zla, ale stále ještě dostatečně reálného, aby se mu předešlo téměř za každou cenu. Že tato hrozba, jako v případě kolonií, nebyla v zásadě ekonomická, nehtaje roli; kromě předsudku není žádný důvod hledat míru sociálního rozkladu v ekonomických veličinách. Očekávat, že nějaká komunita zůstane lhostejná k po-
212
213
hrome nezaměstnanosti, k posunům výroby a zamestnaní a k morálni a psychické újmě, která je doprovází, pouze kvůli ekonomickým výsledkům v dlouhodobém horizontu, jež mohou být zanedbatelné, znamenalo předpokládat absurditu.
Národ byl stejně často pasivním příjemcem jako aktivním iniciátorem tlaku. Dopadala-li těžce nějaká vnější událost na určitou zemi, její vnitřní mechanismus fungoval obvyklým způsobem a přesouval tlak z ekonomické do politické zóny a více verset. Významné případy se objevily v poválečném období. Pro některé středoevropské státy vytvořila porážka vysoce umělé podmínky, které zahrnovaly krutý vnější tlak v podobě reparací. Během více než jednoho desetiletí ovládalo německou domácí scénu přesouvání tohoto vnějšího břemene mezi průmyslem a státem - mezi mzdami a zisky na jedné straně a sociálními dávkami a daněmi na straně druhé. Plátcem reparací byl národ jako celek a domácí situace se měnila podle způsobu, jakým země - vláda spojená s hospodářstvím - k tomuto úkolu přistupovala. Národní solidarita tak byla připoutána ke zlatému standardu, který z udržování vnější hodnoty měny vytvářel nejdůležitější povinnost. Dawesův plán byl otevřeně navržen k zabezpečení německé měny. Youngův plán udělal z této podmínky něco absolutního. Avšak kvůli závazku udtžet vnější hodnotu reichsmark nepoškozenu, byl směr, kterým se v tomto období ubíraly německé vnitřní záležitosti, nepochopitelný. Kolektivní odpovědnost za měnu vytvářela nezničitelný rámec, v němž se podnikání, strany, průmysl a stát přizpůsobovaly tomuto tlaku. S čím se ale poražené Německo muselo vyrovnat jako s výsledkem prohrané války, všechny národy od první světové války snášely dobrovolně, totiž umělou integraci svých zemí prostřednictvím tlaku stabilní měny. Hrdé podvolení se a přijetí tohoto kříže může vysvětlit jen rezignace před nevyhnutelnými zákony trhu.
Lze namítnout, že tento nárys událostí je výsledkem neustálého zjednodušování. Tržní ekonomika nevznikla v jednom dni, ani nevytvořila tři trhy běžící jako trojka, a protekcionismus neměl stejné účinky na všech trzích a tak dále. To je samozřejmě pravda, jenže se míjí s podstatou věci.
Nepochybně, ekonomický liberalismus pouze vytvořil nový mechanismus, z něhož se víceméně vyvinuly trhy; sjednotil různé typy už existujících trhů a koordinoval jejich funkce do jednoho celku. Rovněž oddělování práce a půdy v té době již probíhalo a stejně tak
rozvíjení trhů peněz a úvěru. V každém ohledu byla přítomnost už předurčena minulostí a nikde nedošlo ke zlomu.
Přesto však institucionální změna, jak je v její povaze, začala fungovat náhle. Kritického stadia bylo dosaženo ustavením trhu práce v Anglii, do něhož bylí dělníci vrženi pod hrozbou strádání, pokud se nepřizpůsobí pravidlům námezdní práce. Jakmile byl učiněn tento drastický krok, naskočil mechanismus samoregulujícího se trhu. Jeho dopad na společnost byl tak prudký, že téměř okamžitě a bez nějaké předchozí změny v názoru vyvolal mocné ochranné reakce.
Navzdory své velmi odlišné povaze a původu nyní vykazovaly trhy pro různé prvky hospodářství obdobný vývoj. Stěží tomu mohlo být jinak. Ochrana člověka, přírody a organizace výroby znamenala zasahování do trhů práce a půdy, stejně jako do trhu prostředníka směny, peněz, a tedy ipso facto poškozovala seberegulací systému. Protože účelem takové intervence bylo obnovit život)' lidí a jejich prostředí, dát jim nějakou jistotu statusu, nutně to znamenalo, že jejím cílem bude snížení flexibility mezd a mobility pracovní síly, tedy zamčení stability příjmů, kontinuit}' produkce, zavádění veřejné kontroly národních zdrojů a řízení měn, které mělo předcházet prudkým změnám, cenové úrovně.
Krize z let 1873-1886 a zemědělská krize v sedmdesátých letech tento tlak neustále zvyšovaly. Na začátku této krize byla Evropa v rozkvětu volného obchodu. Nová německá říše přinutila Francii, aby oba sráty vzájemně přijaly doložku nejvyšších výhod, sama se zavázala zrušit cla na surové železo a zavedla zlatý standard. Ke konci krize se Německo samo obklopilo ochrannými cly, založilo všeobecnou kartelovou organizaci, ustavilo celkový systém sociálního pojištění a praktikovalo vysoce nátlakovou koloniální politiku. Prušáctví, které bylo průkopníkem volného obchodu, bylo zcela zjevně stejně málo odpovědné za obrat k protekcionismu jako za zavedení „kolektivismu". Spojené státy měly dokonce ještě vyšší cla než říše a svým způsobem byly právě tak „kolektivistické". Podporovaly dlouhodobě výstavbu železnic a rozvíjely formování mamutích trustů.
Všechny západní země, nehledě na národní mentalitu a historii, sledovaly stejný trend.2 S mezinárodním zlatým standardem vstoupilo do života nejambicióznější tržní schéma, které znamenalo absolutní
2 G. D. H. Cole nazval sedmdesátá léta „zdaleka nejaktivnějším obdobím sociální legislativy z celého devatenáctého století".
214
215
nezávislost trhů na národních autoritách. Světový obchod znamenal organizaci života na planetě v rámci samoregulujícího se trhu, zahrnujícího práci, půdu a peníze, se zlatým standardem jako strážcem tohoto gargantuovského automatu. Národy a lidé byli pouhými loutkami v představení, které bylo naprosto mimo jejich kontrolu. Chránili se před nezaměstnaností a nestabilitou s pomocí centrálních bank a celních tarifu, doplněných migračními zákony. Tyto nástroje byly navrženy tak, aby působily proti destruktivním účinkům volného obchodu spolu s fixovanými měnami, a v té míře, v jaké tohoto účelu dosahovaly, rušivě zasahovaly do hry těchto mechanismů. Ačkoli každá jednotlivá restrikce měla své prebendanty, jejichž zvýšené zisky či mzdy byly jakousi daní uvalenou na ostatní občany, často to byl pouze objem daní, který byl nespravedlivý, nikoli samotná ochrana. V dlouhodobé perspektivě docházelo k poklesu cen, z něhož měli prospěch všichni.
Ať už byla ochrana spravedlivá či nikoli, účinky intervencí vrhají světlo na slabost světového tržního systému. Dovozní cla jedné země brzdila vývoz jiné a nutila ji hledat trhy v politicky nechráněných oblastech. Ekonomický imperialismus byl především bojem mezi mocnostmi o privilegium rozšířit svůj obchod do politicky nechráněných trhů. Exportní tlak byl posilován přetahováním o dodávky surovin, kterou způsobila výrobní horečka. Vlády podporovaly své občany, aby se pouštěli do podnikání v zaostalých zemích. Obchod a vlajka postupovaly ruku v ruce. Mocnosti, které shledávaly, že jsou více a více závislé na stále nespolehlivějším systému světové ekonomiky, směřovaly k imperialismu a napůl vědomé připravovaly autarkíi. Udržení integrity mezinárodního zlatého srandardu však zůstávalo imperativem. To bylo jedním z institucionálních zdrojů rozvratu.
Podobná kontradikce působila uvnitř národních hranic. Protekcionismus pomáhal transformovat konkurenční trhy na monopolní. Trhy se stále méně daly charakterizovat jako autonomní a automatické mechanismy konkurujících atomů. Jednotlivci byli stále více nahrazováni asociacemi, lidmi a kapitálem sjednocenými do nekonkurenčních skupin. Ekonomické přizpůsobení se stalo pomalým a obtížným. Sebereguíace trhů byla těžce poškozena. Nakonec nepřizpůsobené cenové a nákladové struktury prodlužovaly krize, nepřizpůsobené vybavení brzdilo likvidaci nevýnosných investic, nepřizpůsobené cenové a příjmové úrovně byly příčinou sociálního napětí. A ať už íln n i?Wr~
kou zónu a rovnováha musela být nastolena politickými prostředky. Institucionální oddělování politické a ekonomické sféry bylo nicméně pro tržní společnost konstitutivní a muselo být zachováváno, ať už přinášelo jakékoli napětí. To bylo druhým zdrojem rozkladného tlaku.
Blížíme se ke konci našeho vyprávění. Přesto závažná část naší argumentace zůstává nerozvinuta. Neboť i kdybychom uspěli a nade vší pochybnost dokázali, že jádrem této transformace bylo selhání tržní utopie, je stále naší povinností ukázat, jakým způsobem tato příčina determinovala skutečné události.
V určitém smyslu je to nesplnitelný úkol, neboť historie není utvářena žádným jednotlivým faktorem. Přesto však a navzdory všemu bohatství a rozmanitosti, tok historie má své opakující se situace a alternativy, které vysvětlují širokou podobnost v textuře událostí dané doby. Nemusíme se starat o okrajové nepředpověditelné víry, když můžeme do určité míry vysvětlit pravidelnosti, které ovládají proudy a protiproudy za typických podmínek.
V devatenáctém století byly tyto podmínky dány mechanismem samotegulujícího se trhu, jehož požadavky museí splňovat národní a mezinárodní život. Z tohoto mechanismu vyplývaly dvě zvláštnosti civilizace: její přísný determinismus a její ekonomická povaha. Současný názor má sklon obě dvě spojovat a předpokládat, že determinismus je odvozen z povahy ekonomické motivace, podle níž se od jedince očekává, že se bude snažit uspokojit své monetární zájmy. Ve skutečnosti mezi nimi žádné spojení neexistuje. „Determinismus", který byl tak nápadný v mnoha detailech, byl prostě jen výsledkem mechanismu tržní společnosti s jejími předpověditelnými alternativami, jejichž sešněrovanost byla mylně připisována materialistickým motivacím. Systém poptávka-nabídka-cena bude vždy vyvažovat motivy jednotlivců, ať tiž jsou jakékoli, a ekonomické motivy jako takové jsou, jak je všeobecně známo, u většiny lidí vždy méně účinné než takzvané motivy emocionální.
Lidstvo bylo v sevření nikoli nových motivů, nýbrž nových mechanismů. Stručně řečeno, napětí vycházelo ze zóny trhu, odtud se rozšířilo do politické sféry, takže proniklo celou společnost. Uvniti jednotlivých národů však napětí zůstávalo latentní, dokud tržní ekonomika nepřestávala fungovat. Uvolnilo se, až když se rozpa dla
nezávislost trhů na národních autoritách. Světový obchod znamenal organizaci života na planetě v rámci samoregulujícího se trhu, zahrnujícího práci, půdu a peníze, se zlatým standardem jako strážcem tohoto gargantuovského automatu. Národy a lidé byli pouhými loutkami v představení, které bylo naprosto mimo jejich kontrolu. Chránili se před nezaměstnaností a nestabilitou s pomocí centrálních bank a celních tarifů, doplněných migračními zákony. Tyto nástroje byly navrženy tak, aby působily proti destruktivním účinkům volného obchodu spolu s fixovanými měnami, a v té míře, v jaké tohoto účelu dosahovaly, rušivě zasahovaly do hry těchto mechanismů. Ačkoli každá jednotlivá restrikce měla své prebendanty, jejichž zvýšené zisky či mzdy byly jakousi daní uvalenou na ostatní občany, často to byl pouze objem daní, který byl nespravedlivý, nikoli samotná ochrana. V dlouhodobé perspektivě docházelo k poklesu cen, z něhož měli prospěch všichni.
Ať už byla ochrana spravedlivá či nikoli, účinky intervencí vrhají světlo na slabost světového tržního systému. Dovozní cla jedné země brzdila vývoz jiné a nutila ji hledat trhy v politicky nechráněných oblastech. Ekonomický imperialismus byl především bojem mezi mocnostmi o privilegium rozšířit svůj obchod do politicky nechráněných trhů. Exportní tlak byl posilován přetahováním o dodávky- surovin, kterou způsobila výrobní horečka. Vlády podporovaly své občany, aby se pouštěli do podnikání v zaostalých zemích. Obchod a vlajka postupovaly ruku v ruce. Mocnosti, které shledávaly, že jsou více a více závislé na stále nespolehlivějším systému světové ekonomiky, směřovaly k imperialismu a napůl vědomě připravovaly autarkii. Udržení integrity mezinárodního zlatého standardu však zůstávalo imperativem. To bylo jedním z institucionálních zdrojů rozvratu.
Podobná kontradikce působila uvnitř národních hranic. Protekcionismus pomáhal transformovat konkurenční trhy na monopolní. Trhy se stále méně daly charakterizovat jako autonomní a automatické mechanismy konkurujících atomů. Jednotlivci byli stále více nahrazováni asociacemi, lidmi a kapitálem sjednocenými do nekonkurenčních skupin. Ekonomické přizpůsobení se stalo pomalým a obtížným. Seberegulace trhů byla těžce poškozena. Nakonec nepřizpůsobené cenové a nákladové struktury prodlužovaly krize, nepřizpůsobené vybavení brzdilo likvidaci nevýnosných investic, nepřizpůsobené cenové a příjmové úrovně byly příčinou sociálního napětí. A ať už šlo o jakýkoli trh — práce, půdy nebo peněz    tyto tlaky přesahovaly ekonomic-
kou zónu a rovnováha musela být nastolena politickými prostředky. Institucionální oddělování politické a ekonomické sféry bylo nicméně pro tržní společnost konstitutivní a muselo být zachováváno, ať už přinášelo jakékoli napětí. To bylo druhým zdrojem rozkladného tlaku.
Blížíme se ke konci našeho vyprávění. Přesto závažná část naší argumentace zůstává nerozvinuta. Neboť i kdybychom uspěli a nade vší pochybnost dokázali, že jádrem této transformace bylo selhání tržní utopie, je stále naší povinností ukázat, jakým způsobem tato příčina determinovala skutečné události.
V určitém smyslu je to nesplnitelný úkol, neboť historie není utvářena žádným jednotlivým faktorem. Přesto však a navzdory všemu bohatství a rozmanitosti, tok historie má své opakující se situace a alternativy, které vysvětlují širokou podobnost v textuře událostí dané doby. Nemusíme se starat o okrajové nepředpověditelné víry, když můžeme do určité míry vysvětlit pravidelnosti, které ovládají proudy a protiproudy za typických podmínek.
V devatenáctém století byly tyto podmínky dány mechanismem samoregulujícího se trhu, jehož požadavky musel splňovat národní a mezinárodní život. Z tohoto mechanismu vyplývaly dvě zvláštnosti civilizace: její přísný determinismus a její ekonomická povaha. Současný názor má sklon obě dvě spojovat a předpokládat, že determinismus je odvozen z povahy ekonomické motivace, podle níž se od jedince očekává, že se bude snažir uspokojit své monetární zájmy. Ve skutečnosti mezi nimi žádné spojení neexistuje. „Detetminismus", který byl tak nápadný v mnoha detailech, byl prostě jen výsledkem mechanismu tržní společnosti s jejími předpověditelnými alternativami, jejichž sešněrovanost byla mylně připisována materialistickým motivacím. Systém poptávka-nabídka-cena bude vždy vyvažovat motivy jednotlivců, ať už jsou jakékoli, a ekonomické motivy jako takové jsou, jak je všeobecně známo, u většiny lidí vždy méně účinné než takzvané motivy emocionální.
Lidstvo bylo v sevření nikoli nových motivů, nýbrž nových mechanismů. Stručně řečeno, napětí 'vycházelo ze zóny trhu, odtud se rozšířilo do politické sféry, takže proniklo celou společnost. Uvnitř jednotlivých národů však napětí zůstávalo latentní, dokud tržní ekonomika nepřestávala fungovat. Uvolnilo se, až když se rozpadla poslední z jejích přežívajících institucí, zlatý standard. Přestože reakce jednotlivých národů na novou situaci byly různé, v podstatě v nich šlo
216
217
o co, přizpůsobit se tomu, že se vytrácí tradiční světová ekonomika. Když se rozpadla, zachvácena byla sama tržní civilizace. To vysvětluje téměř neuvěřitelnou skutečnost, že civilizaci rozkládalo slepé působení bezduchých institucí, jejichž jediným účelem bylo automatické zvyšování materiálního blahobytu.
Jak však k tomu, co bylo nevyhnutelné, skutečně došlo? Jak se nevyhnutelné přepisovalo do politických události, jež jsou jádrem historie? Do této poslední fáze pádu tržní ekonomiky rozhodujícím způsobem vstoupil konflikt třídních sii.
část třetí
POSTUPUJÍCÍ TRANSFORMACE
218
19
LIDOVÁ VLÁDA A TRŽNÍ EKONOMIKA
Když ve dvacátých letech dvacátého století selhal mezinárodní systém, téměř zapomenuté problémy raného kapitalismu se objevily znovu. První místo mezi nimi zaujímal problém lidové vlády.
Fašistický útok na lidovou demokracii pouze oživil problém politického intervencionismu, krerý byl v historii tržní ekonomiky stále přítomen, protože v podstatě nebyl ničím jiným než jiným pojmenováním oddělení ekonomické sféry od politické.
V souvislosti s pracovní silou problém intervencionismu poprvé vyostřily Speenhamland a Nový chudinský zákon na jedné straně a parlamentní reforma a chartistické hnutí na straně druhé. V souvislosti s půdou a penězi neměl intervencionismus o nic menší důležitost, i když střety tu byly méně dramatické. Na kontinentě se podobné komplikace, pokud jde o pracovní sílu, půdu a peníze, objevily s jistým časovým zpožděním, takže konflikty tam působily na industriálne modernější, avšak sociálně méně sjednocené prostředí. Oddělení ekonomické a politické sféry bylo všude výsledkem stejného typu vývoje. V Anglii tak jako na kontinentě představovaly výchozí body ustavení na konkurenci založeného trhu práce a demokratizace politického státu.
Speenhamland se právem označuje za preventivní akt intervence, bránící vytvoření trhu práce. Kolem Speenhamlandu se poprvé vedla a za nynějších okolností zase prohrála bitva o průmyslovou Anglii. Se sloganem intervencionismu přišli v tomto zápase klasičtí ekonomové a Speenhamland ocejchovali jako umělé zasahování do vlastně neexistujícího tržního řádu. Townsend, Malthus a Ricardo vybudovali na chabých základech situace za Chudinského zákona stavbu politické ekonomie, nejimpozantnější konceptuálni nástroj zkázy, jaký byl kdy namířen proti zastaralému řádu. Systém dávek však po další generaci chránil hranice vesnice před lákadlem vyšších mezd ve městech. V polovině dvacátých let devatenáctého století už Huskisson a Peel rozšiřovali cesty zahraničního obchodu, byl povolen vývoz strojů, staženo embargo na vývoz vlny, zrušena omezení lodní dopravy, usnadnila se emigrace a po formálním odvolání Řemeslnického zákona o učňovství a stano-
221
vování mezd následovalo odvolání antikombinačních zákonů proti vytváření sdružení. Demoralizuj ící Speenhamlandský zákon se přesto šířil z hrabství do hrabství, odrazoval dělníky od poctivé práce a stavěl na hlavu samu představu nezávislého pracujícího člověka. Ačkoli doba pro trh práce dozrála, „zákon" venkovských šlechticů bránil jeho zrodu.
Reformovaný parlament se najednou rozhodl systém dávek zrušit. Nový Chudinský zákon, ktetý tohoto cíle dosáhl, se označuje za nej-důležitější zákon sociální legislativy, jaký kdy Dolní sněmovna přijala. Jeho jádrem však bylo zkrátka zrušení Speenhamlandu. Nic nemohlo přesvědčivěji dokázat, že v té době se naprostá absence zasahování do trhu práce měla za zásadně důležitý předpoklad celé budoucí struktur}' společnosti. Tolik tedy k ekonomickému zdroji napětí.
Pokud jde o zdroj politický, parlamentní reforma z roku 1832 představovala poklidnou revoluci. Úpravou Chudinského zákona z roku 1834 se změnila sociální stratifikace země a některé základní fakty života v Anglii dostaly zásadně novou interpretaci. Nový chudinský zákon zrušil obecnou kategorii chudých, „poctivých chudých" či „pracujících chudých" - termíny, které ostře napadal Burke. Někdejší chudíbyli nyní rozdělení na fyzicky bezmocnou chudinu, která patřila do pracovního útulku, a nezávislé dělníky, kteří si vydělávali na živobytí prací za mzdu. To vytvořilo zcela novou kategorii chudých - na sociální scénu vstoupili nezaměstnaní. Zatímco chudině se mělo v zájmu lidskosti pomoci, nezaměstnaným se v zájmu průmyslu pomáhat nemělo. To, že nezaměstnaný dělník za svůj osud nemohl, nehrálo roli. Nešlo tu o to, zda mohl nebo nemohl najít práci, kdyby se opravdu snažil, ale o to, že pokud by mu nehrozilo hladovění, jehož jedinou alternativou byl hrůzu vzbuzující pracovní útulek, mzdový systém by se zhroutil, což by společnost uvrhlo do bídy a zmatku. Uznávalo se, že to znamená penalizaci nevinných. Krutá zvrácenost spočívala právě v tom, že nepokrytým účelem emancipace dělníka bylo zefektivnění hrozby smrti hlady. Na pozadí takového postupu chápeme, proč na nás z děl klasických ekonomů čiší rakový bezútešný pocit deprese. Aby se za přespočetnými lidmi, kteří byli nyní nahnáni do klece pracovního rrhu, bezpečně zamkly dveře, bylo vládě uloženo sebepopírající nařízení v tom smyslu, že - jak říká Harriet Martineauová — poskytování jakékoli podpory nevinným obětem představuje ze strany státu „porušení práv lidu".
Když chartistické hnutí začalo požadovat, aby byl vyděděncům zbaveným základních lidských práv umožněn vstup do hájemství státu, oddělení ekonomiky a politiky přestalo být akademickým
problémem a stalo se nevyvratitelnou podmínkou existujícího systému společnosti. Bylo by šílenstvím předat administraci Nového chudinského zákona s jeho vědeckými metodami duševního mučení zástupcům téhož lidu, jemuž bylo takové zacházení určeno. Lord Ma-caulay se choval zcela konzistentně, když v Horní sněmovně v jedné z nejvýmluvnějších řečí, jakou kdy přednesl velký liberál, žádal, aby byla chartistická petice bezpodmínečně odmítnuta ve jménu instituce vlastnictví, na níž stojí veškerá civilizace. Sir Robert Peel označil Chartu za zpochybnění Ústavy. Čím nebezpečněji deformoval tth práce život dělníků, tím neodbytněji volali po hlasovacím právu. Požadavek lidové vlády představoval politický zdroj napětí.
Konstitucionalismus získával za této situace zcela nový význam. Ústavní pojistky proti nezákonnému zasahování do vlastnických práv až do této doby mířily pouze proti svévolným aktům shora. Lockova představa nepřekračovala hranice pozemkového a komerčního vlastnictví a šlo v ní pouze o vyloučení uzurpátorských aktů koruny, jako bylo například zesrátňování církevního majetku za Jindřicha VIII., vyloupení královské mincovny za Karla I. nebo „zaražení" státní pokladny za Karla II. Oddělení vlády od podnikání v tom smyslu, jak si to představoval John Locke, bylo exemplárním způsobem dosaženo roku 1694 v zakládací listině nezávislé Anglické banky. Komerční kapitál v klání s korunou zvítězil.
O sto let později se mělo chránit nikoli komerční, nýbrž průmyslové vlastnictví, a to nikoli před korunou, nýbrž před lidem. Jen nepochopení mohlo vést k tomu, že se významy ze sedmnáctého století aplikovaly na situaci ve století devatenáctém. Oddělení mocí, které mezitím vymyslel Montesquieu (1748), se nyní využilo k oddělení lidu od jeho moci nad svým vlastním ekonomickým životem. Americká Ústava, vytvořená ve farmářsko-řemeslnickém prostředí vůdci, kteří brali anglickou průmyslovou scénu jako varovný příklad, ekonomickou sféru zcela vyňala z jurisdikce Ústavy, čímž dala soukromému vlastnictví tu nejvyšší myslitelnou ochranu a stvořila jedinou právně podloženou tržní společnost na světě. Američtí voliči byli navzdory všeobecnému hlasovacímu právu proti vlastníkům bezmocní.1
V Anglii se stalo nepsaným zákonem Ústavy, že pracující rřída nesmí mít hlasovací právo. Chartističtí vůdci byli pozavíráni; jejich stou-
' Hadley, A. T, Economics: An Account of the Relations betiveen Private Property and Public Welfare, 1896.
222
223
pencům, čítajícím milióny, se vysmál zákonodárný sbor, představující nepatrný zlomek populace, a úřady pouhý požadavek hlasovacího práva nezřídka pokládaly za trestný čin. Žádné známky ducha kompromisu, údajně charakteristického znaku britského systému - což byla pozdější myšlenka—, se neobjevily. Teprve až dělnická třída prošla hladovými čtyřicátými lety a nastoupila poddajná generace, která mohla sklízet plody zlatého věku kapitalismu, až horní vrstva kvalifikovaných dělníků vytvořila své odborové svazy a rozešla se s ponurou masou sužovanou chudobou a až se dělníci podvolili systému, který jim měl být vnucen Novým chudinským zákonem, bylo dělníkům z lépe placené vrstvy povoleno stát se členy národních shromáždění. Chartisté bojovali za právo zastavit mlýn trhu, který drtil život lidu. Lid ale dostal práva, až bylo završeno strašlivé přizpůsobení. Uvnitř a vně Anglie, od Macaulaye po Misese, od Spencera po Sumnera, nebylo jediného radikálního liberála, který by nevyjadřoval přesvědčení, že lidová demokracie je pro kapitalismus nebezpečím.
Zkušenost s problémem pracovní síly se opakovala také u problému měny. Také tady měla dvacátá léta dvacátého století předzvěst v devadesátých letech století osmnáctého. Bentham si jako první uvědomil, že inflace a deflace představují zásahy do práva na vlastnictví: první na podnikání uvaluje daňovou zátěž, dtuhá do něho zasahuje.2 Od té doby patří pracovní síla, peníze, nezaměstnanost a inflace do stejné politické kategorie. Cobbett kritizoval zlatý standard i Nový chudinský zákon; Rícardo oba velmi podobnou argumentací obhajoval — jelikož pracovní síla i peníze jsou komodity, vláda nemá právo se do žádné z nich plést. Bankéři, kteří byli proti zavedení zlatého standardu - jako birminghamský Atwood -, se ocitli na stejné straně jako socialisté, například Owen. Mises o století později stále opakoval, že pracovní síla a peníze nejsou starostí vlády o nic víc než kterékoli jiné zboží na trhu. V předfederační Americe osmnáctého století byly ekvivalentem Speenhamlandu levné peníze - ekonomicky demoralizuj ící ústupek vlády hlasu lidu. Francouzská revoluce se svými asignáty předvedla, že lid je s to měnu rozbít, a toto podezření nerozptýlila ani historie amerických států. Burke ztotožnil americkou demokracii s měnovými problémy a Hamilton vyjádřil obavu nejenom z frakcionářsrví, ale též
2 Bentham, ]., Manual of Political Economy, s«. 44, o inflaci jako „vynucené skromnosti"; str. 45 (poznámka) jako o „nepřímém zdanění". Srov. také Principles of Civil Code, kap. 15.
z inflace. Avšak zatímco v Americe devatenáctého století se hašteření populistů a stran obhajujících neplnohodnotné peníze s Wall Street vyskytovalo přímo endemický, v Evropě se obvinění z inflacionismu stalo účinným argumentem proti demokratickým zákonodárným sborům až ve dvacátých letech dvacátého století, a to s dalekosáhlými politickými účinky,
Sociální ochrana a zasahování do měny nepředstavovaly pouze analogické, ale často přímo identické problémy. Od ustavení zlatého standardu ohrožovala měnu stejnou měrou zvyšující se úroveň mezd i přímá inflace - obě mohly omezit celkový vývoz a nakonec i stlačit kursy. Toto jednoduché spojení mezi dvěma základními formami intervence se stalo ve dvacátých letech osou politiky. Strany obávající se o bezpečnost měny protestovaly stejně tak proti hrozícím rozpočtovým deficitům, jako proti politice levných peněz, takže se stavěly jak proti „ministerské inflaci", tak proti „úvěrové inflaci", či praktičtěji řečeno, kritizovaly sociální břemena zároveň s vysokými mzdami a odborové svazy zároveň s labouristickými stranami. Důležitá byla nikoli forma, nýbrž podstata, a kdo by mohl pochybovat o tom, že neomezené dávky v nezaměstnanosti mohou hrát stejně rozhodující roli v porušení vyrovnanosti rozpočtu jako příliš nízká úroková míra v inflaci cen - a mít stejně škodlivé důsledky pro kursy? Gladstone udělal z rozpočtu svědomí britského národa. U méně významných národů mohla zaujmout místo rozpočtu stabilní měna. Výsledky byly ale velmi podobné. Ať už bylo mzdy nebo sociální služby třeba omezit, důsledky, které by nastaly, kdyby k jejich omezení nedošlo, nevyhnutelně určoval mechanismus trhu. Z hlediska této analýzy plnila národní vláda Velké Británie z roku 1931 skromnějším způsobem tutéž funkci jako americký Nový úděl. V obou případech se jednalo o kroky přizpůsobující zemi velké transformaci. V britském případě však byla ta výhoda, že v něm nepůsobily komplikující faktory jako občanské spory nebo ideologické změny, takže rozhodující charakteristiky ukazuje v jasnějším světle.
Od roku 1925 bylo postavení britské měny nejisté. Návrat ke zlatu nedoprovázelo odpovídající přizpůsobení cenové úrovně, která byla výrazně nad světovou patitou. Jen velmi málo lidí si uvědomovalo nesmyslnost směru, jímž se společně vydaly vláda a Banka, strany a odborové svazy. Propadl-li někdo zlatému standardu, pak to byl Snowden, ministr financí první labouristické vlády (1924). Nedocházelo mu však, že snahou o uzdravení libry odsuzuje svou stranu buď
224
225
k tomu, aby si vzala na odpovědnost pokles mezd, nebo k odchodu do opozice. O sedm let později byli labouristé nuceni - a přinutil je k tomu sám Snowden - udělat obojí. Na podzim roku 1931 se na libře projevil ustavičný odtok deprese. Neúspěch generální stávky v roce 1926 zbytečně zabránil dalšímu nárůstu mzdové úrovně - nezabráni! vzestupu finančního zatížení sociálních služeb, zejména prostřednictvím ničím nepodmíněné automatické podpory v nezaměstnaností. Nebylo třeba žádného bankárskeho „vydéfačství" (i když existovalo), aby se národ přesvědčil o altetnativě zdravé měny a zdravých rozpočtů na jedné straně a lepších sociálních služeb a znehodnocené měny na srraně druhé - ať už znehodnocení způsobily vysoké mzdy a klesající vývoz nebo zkrátka deficitní financování. Jinými slovy, muselo dojít buď k omezení sociálních služeb, nebo k poklesu kursů, jelikož labouristé se nebyli schopni pro jedno ani druhé rozhodnout — omezování bylo v rozporu s odborovou politikou a opuštění zlata by se pokládalo za svatokrádež vypadli z úřadu; tradiční strany pak jak seškrtaly sociální služby, tak nakonec opustily zlato. Ničím nepodmíněná podpora v nezaměstnanosti šla přes palubu; začala se ověřovat potřebnost. Významnou změnou prošly i politické tradice země. Přerušil se systém dvou stran a nebylo vidět, že by někdo spěchal s jeho obnovením. Dvanáct let nato byl stále upozaděný a všechno svědčilo proti jeho brzkému návratu. Zrušením zlatého standardu učinila země rozhodující krok k transformaci, aniž se to nějak tragicky dotklo blahobytu nebo svobody. Za druhé světové války se k tomu přidaly změny v metodách liberálního kapitalismu. Ty však nebyly míněny nastálo, takže zemi z nebezpečné zóny nevyvedly.
Podobný mechanismus působil ve všech důležitých evropských zemích a měl velmi podobné důsledky. Strany práce musely dát v zájmu „záchrany měny" vale moci v Rakousku v roce 1923, v Belgii a Francii v roce 1926, v Německu v roce 1931. Státníci jako Setpel, Francqui, Poincaré nebo Brüning odstranili labouristy z vlády, zredukovali sociální služby a pokusili se zlomit odpor odborů vůči mzdovým úpravám. Všude bez výjimky byla měna ohrožena a odpovědnost se se stejnou pravidelností svalovala na inflační mzdy a nevyrovnané rozpočty. Takové zjednodušení sotva pokryje celou řadu problémů, které byly ve hře a které zahrnovala téměř každá otázka ekonomické a finanční politiky, včetně problémů zahraničního obchodu, zemědělství a průmyslu. Avšak čím blíže se na tyto otázky díváme, tím musí být jasnější, že se měna a rozpočet nakonec točily kolem věcí, které mezi sebou řešili
zaměstnavatelé a zaměstnanci, přičemž zbytek obyvatelstva se svou podporou přikláněl k jedné či druhé z těchto hlavních skupin.
Jiný příklad nabídl takzvaný Blumův experiment (1936). Socialistická strana byla u vlády, avšak pod podmínkou, že nebude uvaleno embargo na vývoz zlata. Francouzský Nový úděl neměl nikdy šanci na úspěch, protože vláda měla v klíčové otázce měny svázané ruce. Tento případ je nepochybný, protože ve Francii, stejně jako v Anglii došlo k tomu, že jakmile byla pracovní síla zkrocena, strany střední třídy na obranu zlatého standardu bez okolků rezignovaly. Tyto příklady vypovídají o tom, jak ochromující účinek měl postulát zdravé měny na veřejnou poliriku.
Jiným způsobem poskytla stejné poučení americká zkušenost. Nový úděl nemohl být uveden do chodu bez opuštění zlata, i když na zahraničním kursu ve skutečnosti záleželo jen málo. V podmínkách zlatého standardu jsou představitelé finančního trhu z 'povahy věcí pověřeni střežením stabilních kursů a zdravého vnitřního úvěru, na němž jsou do velké míry závislé vládní finance. Bankovní organizace rak může bránit jakémukoli kroku v domácí ekonomické sféře, který se jí ať už na základě dobrých nebo špatných důvodů zrovna nelíbí. Z hlediska politiky musí vlády v otázkách měny a úvěru přijmout radu bankéřů, kceří jediní vědí, zda nějaké finanční opatření ohrozí nebo neohrozí kapitálový trh a kursy. Ze sociální protekcionismus v tomto případě nevedl do mrtvého bodu, bylo dáno faktem, že Spojené státy opustily zlato včas. Neboť i když byly technické výhody tohoto kroku slabé (a důvody, které uváděla vláda, byly, jak to zhusta bývá, velmi chabé), výsledkem bylo politické vyvlastnení Wali Street. Finanční trh vládne panikou. Utlumení Wall Street ve třicátých letech zachránilo Spojené státy před sociální katastrofou kontinentálního typu.
Nicméně zlatý standard byl otázkou především domácí politiky pouze ve Spojených státech s jejich nezávislostí na světovém obchodu a nesmírně silnou pozicí měny. V jiných zemích se opuštění zlata rovnalo odpadnutí od světové ekonomiky. Snad jedinou výjimkou byla Velká Británie, jejíž podíl na světovém obchodě byl tak velký, že mohla vytyčit podoby fungování mezinárodního měnového systému, a břemeno zlatého standardu tak z velké části přesunout na bedra jiných. V zemích jako Německo, Francie, Belgie a Rakousko žádná z těchto podmínek neexistovala. U nich desttukce měny znamenala odříznutí od vnějšího světa, tedy obětování průmyslových odvětví závislých na dovozu surovin a dezorganizaci zahraničního obchodu, na němž stála
226
227
zaměstnanost - to všechno bez naděje na to, že se jim podaří vnutit podobnou míru znehodnocení jejich dodavatelům, a tak jako Velká Briránie se vyhnout mezinárodním dopadům poklesu zlaté hodnoty měny.
Velmi účinnou pákou stlačující mzdovou úroveň byly kursy. Než kursy situaci vyhrotily, napětí pod povrchem obvykle zvyšovaly mzdové problémy. Čeho však často nebyly schopny u zpěčujících se námezdních pracujících dosáhnout zákony trhu, to velmi efektivně plnil mechanismus zahraniční směny. Díky měnovému indikátoru mohli všichni vidět, jaké nepříznivé důsledky má intervencionistická odborová politika na tržní mechanismus (jehož bytosrné slabiny, včetně hospodářského cyldu, se neměly za samozřejmé).
Utopickou povahu tržní společnosti nemůže vskutku nic ilustrovat lépe než absurdnosti, do nichž komoditní fikce ohledně pracovní síly nutně vtahuje společnost. Stávka, tento normální vyjednávači nástroj průmyslového podnikání, se stále častěji vnímala jako svévolné přerušení společensky užitečné práce, které navíc snižovalo sociální dividendu, z níž musí v konečném důsledku -vycházet mzdy. Solidární stávky vyvolávaly odpor, v generálních stávkách se spatřovala hrozba pro existenci společenství. Stávky v životně důležitých službách a veřejně prospěšných podnicích skutečně držely občany jako rukojmí, přičemž je vtahovaly do spletitého problému pravých funkcí trhu práce. Pracovní síla si má najít svou cenu na trhu, neboť žádná jiná než takto stanovená cena není ekonomická. Pokud se pracovní síla řídí touto povinností, bude se chovat jako prvek v nabídce toho, čím je - „práce" jakožto zboží —, a nebude se chtít prodat pod cenou, kterou si kupující ještě může dovolit zaplatit. To do důsledků vzato znamená, že hlavní povinností pracovní síly je být téměř neustále ve stávce. V čiré nesmyslnosti toto tvrzení nic nepředčí, přesto však jde o logickou dedukci ze zbožní teorie pracovní síly. Zdrojem neslučitelnosti teorie a praxe je tu samozřejmě to, že pracovní síla ve skutečnosti není zbožím, a že kdyby se práce odmítala jen proto, aby zjistila svou přesnou cenu (tak jako se za podobných okolností odmítá zvětšení nabídky všech ostatních komodit), společnost by se velmi brzy rozpadla kvůli nedostatku potravy. Je pozoruhodné, že liberální ekonomové se o této věci v diskusích o problému stávky zmiňují jen velmi zřídka, pakliže vůbec.
Vraťme se do reality: stávková metoda stanovení mezd by měla katastrofální důsledky v každém typu společnosti, o tom našem, který se honosí svou utilitární racionalitou, ani nemluvě. Dělník ve skurečnosri
nemá v systému soukromého podnikání žádnou jistotu práce a tato okolnost vážně zhoršuje jeho status. Přidejme k tomu hrozbu masové nezaměstnanosti a ukáže se, že funkce odborů je morálně a kulturně nezbytná k zachování minimální životní úrovně většiny lidí. Přesto je jasné, že každá metoda intervence, která poskytuje dělníkům ochranu, musí bránit mechanismu seberegulujícího trhu a nakonec zmenšovat sám fond spotřebního zboží, který jim zajišťuje mzdy.
Fundamentální problémy tržní společnosti se bytostnou nutností objevily znovu: intervencionismus a měna. Ve dvacátých letech se staly jádrem politiky. Ekonomický liberalismus a socialistický intervencionismus se vymezovaly odlišnými odpověďmi na ně.
Ekonomický liberalismus nejvíce sázel na obnovu seberegulace systému vyloučením všech intervencionistických postupů, které zasahovaly do svobody trhu pro půdu, pracovní sílu a peníze. Nešlo mu o nic menšího než o vyřešení — a to za mimořádné situace - dlouhodobého problému souvisejícího se třemi fundamentálními principy volného obchodu, volného trhu ptáče a volně fungujícího zlatého standardu, V podstatě se stal vedoucí silou heroické snahy o uzdravení světového obchodu, odstranění všech zbytečných překážek mobility pracovní síly a obnovu stabilních kursů. Tento poslední cíl měl před ostatními přednost. Pokud by se totiž neobnovila důvěra v měny, mechanismus trhu by nemohl fungovat a potom by bylo iluzorní očekávat, že vlády nebudou chránit život svých občanů všemi prostředky, které budou mít k dispozicí. Těmito prostředky byly z podstaty věci zejména celní tarify a sociální zákony navržené k zajištění potravy a zaměstnanosti, tj. právě ty nástroje intervence, které bránily fungování seberegulujícího systému.
Byl tu ještě jiný, bezprostřednější důvod, proč klást ozdravení mezinárodního monetárního systému na první místo: tváří v tvář rozloženým trhům a nestabilním kursům hrál stále důležitější roli mezinárodní úvěr. Před první světovou válkou pohyby mezinárodního kapitálu (jiné než ty, které souvisely s dlouhodobými investicemi) pouze pomáhaly udržovat plynulost platební bilance, ale dokonce i v této funkci je přísně omezovaly ekonomické zřetele. Úvěr se poskytoval pouze tomu, kdo si zasluhoval důvěru z ekonomických důvodů. Nyní se situace změnila: dluhy se vytvářely z politických důvodů, například v podobě reparací, a půjčky se poskytovaly z důvodů napůl politických, aby se umožnily reparační platby. Půjčky se však poskytovaly
228
229
také z důvodu ekonomické politiky, aby se stabilizovaly světové ceny nebo obnovil zlatý standard. Úvěrový mechanismus využívala relativně zdravá čásr světové ekonomiky k překlenutí trhlin v její relativně dezorganizované části bez ohledu na situaci produkce a obchodu. Platební bilance, rozpočty a kursy se měly v některých zemích uměle vyvažovat s pomocí údajně všemocného mezinárodního úvěrového mechanismu. Tento mechanismus sám se opíral o předpoklad návratu ke stabilním kursům, což opět znamenalo návrat ke zlatu. Zdání jednoty v rozpadajícím se ekonomickém systému pomáha! udržovat nesmírně silný pružný pás; to, zda tento pás odolá napětí, však záviselo na včasném návratu ke zlatu.
V tomto ohledu bylo pozoruhodné, jak si počínala Ženeva. Kdyby cíl nebyl vnitřně nemožný, určitě by ho bylo dosaženo - tak ohromná, vytrvalá a cílevědomá byla její snaha. Jak se věci měly, pravděpodobně žádná intervence nebyla ve svých důsledcích katastrofálnější než ta ženevská. To, že vždy působila jako už téměř úspěšná, nesmírně zhoršovalo důsledky konečného nezdaru. Od roku 1923, kdy se během několika měsíců rozpadla německá marka, do začátku roku 1930, kdy všechny důležiré měny světa stály na zlatě, využívala Ženeva mezinárodní úvěrový mechanismus k přesunování břemene nedostatečně stabilizovaných ekonomik východní Evropy nejprve na bedra západních vítězů a potom na ješrě širší bedra Spojených států.3 Ke kolapsu v Americe došlo v průběhu obvyklého hospodářského cyklu, jenomže v době, kdy nastal, už finanční síť vytvořená Ženevou a anglosaským bankovnictvím zapletla ekonomiku planety do hrozivé eskapády.
Ale ve hře toho bylo ještě víc. Během dvacátých let se podle Ženevy měly otázky sociální organizace zcela podřizovat potřebám uzdravení měny. Hlavní potřebou byla deflace; instituce jednotlivých států se měly přizpůsobit, jak nejlépe to šlo. Prozatím bylo třeba odložit dokonce i obnovu volných mezinárodních trhů a liberálního státu. Jak se totiž vyjádřila Zlatá delegace, deflaci se nepodařilo „ovlivnit určité skupiny zboží a služeb, takže nenastolila novou stabilní rovnováhu". Vlády musely zasáhnout, aby snížily ceny monopolních výrobků, zredukovaly dohodnuté mzdové tabulky a seškrtaly renty. Ideálem deflacionisry se stala „svobodná ekonomika pod silnou vládou"; ale zatímco „silnou vládou" se mínilo to, co tato slova optavdu zname-
1 Poknyi, K., „Der Mechanismus der Weltwirtschaftskrise". Der Österreichische Volkswirt, 1933 (Dodatek).
nají — mimořádné pravomoci a dočasné odložení veřejných svobod —, „svobodná ekonomika" v praxi znamenala pravý opak významu tohoto slovního spojení, totiž vládou upravované ceny a mzdy (i když výslovným účelem tohoto upravování bylo znovunastolení svobody kursů a volných vnitřních trhů). Nadřadit kursy znamenalo obětovat volné trhy a svobodné vlády - dva pilíře liberálního kapitalismu. Ženeva tak představovala změnu cíle, nikoli ale změnu metod: zatímco inflační vlády, které odsuzovala, podřídily stabilitu měny stabilitě příjmů a zaměstnanosti, deflační vlády, které přivedla k moci, využívaly stejné množství zásahů k tomu, aby podřídily stabilitu příjmů a zaměstnanosti stabilitě měny. Roku 1932 Zpráva Zlaté delegace Společenství národů vyhlásila, že s návratem kursové nejistoty se vytratil hlavní monetární výdobytek minulého desetiletí. Zpráva už neříkala, že tyto marné deflační snahy neobnovily volné trhy, přestože obětovaly svobodné vlády. Ačkoli ekonomičtí libetálové jsou teoreticky jak proti intervencionismu, tak proti inflaci, vybrali si mezi nimi a ideál zdravé měny posravili nad ideál nezasahování. Drželi se tak logiky obsažené v sebetegulující ekonomice. Takový směr jednání však prohluboval krizi, zatěžoval finance neúnosným napětím mohutných ekonomických rozvratů a deficity různých národních ekonomik hromadil do té míry, že už se nedalo vyhnout rozpadu pozůstatků mezinárodní dělby práce. Zarputilost, s níž ekonomičtí liberálové po kritické desetiletí v zájmu deflační politiky podporovali autoritářský intervencionismus, vedla jen k zásadnímu oslabení demokratických sil, které by jinak bývaly mohly odvrátit fašistickou katastrofu. Velká Británie a Spojené stáry - páni, nikoli sluhové měny - opustily zlato včas, aby tomuto nebezpečí unikly.
Socialismus je v podstatě tendencí - v průmyslové civilizaci inhe-renrně obsaženou - přesáhnout seberegulující trh jeho vědomým podřízením demokratické společnosti. Je to řešení přirozené pro dělníky, kteří nevidí důvod, proč by se výroba neměla řídit přímým způsobem a proč by trhy měly být něčím víc než užitečnou, nicméně podružnou stránkou svobodné společnosti. Z hlediska společenství jako celku je socialismus pouze pokračováním oné snahy učinit společnost bytostně lidským vzcahem jejích členů, jež se v západní Evropě vždy spojovala s křesťanskými tradicemi. Z hlediska ekonomického systému představuje naopak zásadní rozchod s bezprostřední minulostí, protože odmítá, aby byly všeobecnou pohnutkou produktivní činnosti soukromé peněžní zisky, a neuznává právo soukromých osob disponovat
230
231
hlavními prostředky výroby. V tom nakonec spočívá důvod, proč je reforma kapitalistické ekonomiky socialistickými stranami obtížná, i když jsou odhodlány nezasahovat do systému vlastnictví. Pouhá možnost, že by se rozhodly do něho zasáhnout, totiž podrývá ten typ důvěry, který je v liberální ekonomice tak zásadně důležitý, totiž absolutní důvěru v kontinuitu nároků na vlastnictví. Zatímco vlastní náplň majetkových práv může zákonodárství předefinovat, jistota formální kontinuity je nezbytnou podmínkou fungování tržního systému.
Od první světové války se udály dvě změny, které postavení socialismu ovlivňují. Za prvé, tržní systém ukázal svou nespolehlivost a téměř naprosto se zhroutil - něco takového neočekávali ani jeho kritikové; za druhé, v Rusku byla ustavena socialistická ekonomika, představující zcela nové východisko. Ačkoli podmínky, v nichž se tento počin odehrál, způsobují, že ho nelze aplikovat na západní země, sama existence sovětského Ruska má pronikavý vliv. Pravda, Rusko se obrátilo k socialismu za absence průmyslových odvětví, gramotné populace a demokratických tradic, což jsou podle západních představ předpoklady socialismu. Kvůli těmto rozdílům nelze jeho merody a řešení uplatnit jinde, to však socialismu nezabránilo stát se světovou silou. Na kontinentě byly dělnické strany svým světovým názorem vždy socialistické a u každé reformy, jíž chtěly dosáhnout, bvlo samozřejmě podezření, že bude sloužit socialistickým cílům. V poklidných dobách bývalo takové podezření neoprávněné; socialistické dělnické třídy měly obecně zájem na reformě kapitalismu, nešlo jím o jeho revoluční svržení. Za mimořádných okolností však byla situace jiná. Pokud byly normální metody nedostatečné, mohlo se to zkusit s metodami nenormálními a ty mohly u dělnické strany znamenat znevážení vlastnických práv. Dělnické strany by mohly pod tlakem bezprostředně hrozícího nebezpečí sáhnout po opatřeních, která by byla socialistická nebo by se alespoň jako socialistická jevila radikálním zastáncům soukromého podnikání. Stačil by jen náznak a na trzích by nastal zmatek a rozpoutala by se panika.
V takových podmínkách získával běžný střet zájmů mezi zaměstnavateli a zaměstnanci zlověstnou povahu. Zatímco normálně by se neshoda v ekonomických zájmech řešila kompromisem, v důsledku oddělení ekonomické a politické sféry ve společnosti se do takových střetů dostávala tendence mít vážné dopady na společenství. Zaměstnavatelé vlastnili továrny a doly, a tak byli přímo odpovědní za produkci ve společnosti (bez ohledu na jejich osobní zájem na zisku).
V zásadě by měli mít ve snaze udržet průmysl v chodu podporu všech. Na druhé straně zaměstnanci představovali velkou část společnosti; také jejich zájmy se významnou měrou shodovaly se zájmy společenství jako celku. Byli jedinou třídou, která mohla chránit zájmy spotřebitelů, občanů a člověka jako takového, a v podmínkách všeobecného volebního práva by jim jejich početnost dala převahu na politické scéně. Zákonodárný sbor má však stejně jako průmysl za úkol plnit ve společnosti jisté formální funkce. Jeho členové jsou pověřeni utvářením společné vůle, určováním směru veřejné politiky, přijímáním dlouhodobých programů doma i v zahraničí. Žádná složitá společnost se bez fungující legislativy a exekutivních orgánů politického druhu neobejde. Střet skupinových zájmů, který ústí v paralyzaci orgánu průmyslu nebo státu - jednoho z nich či obou -, znamená pto společnost bezprostřední ohrožení.
Právě to byl případ dvacátých let. Dělníci se zakopali v parlamentu, kde měli díky svému počtu velkou váhu, a kapitalisté vybudovali z průmyslu pevnost, z níž chtěli poroučet zemi. Demokratické orgány odpověděly nemilosrdným zasahováním do ekonomiky bez ohledu na potřeby té které formy průmyslu. Zatímco kapitáni průmyslu odrazovali obyvatelstvo od loajality vůči vlastním svobodně zvoleným vládcům, demokratické orgány vedly válku s průmyslovým systémem, na němž záviselo živobytí všech. Nakonec nastal okamžik, kdy jak ekonomickému, tak politickému systému začalo hrozit úplné ochromení. Lidu se zmocnil strach a vůdcovství připadlo těm, kteří nabízeli snadné východisko, at už měla být konečná cena jakákoli. Nažral čas na fašistické řešení.
232
233
20
HISTORIE V SOUKOLÍ SOCIÁLNÍ ZMĚNY
Exiscovalo-li kdy politické hnutí, které reagovalo na potřeby objektivní situace a nebylo výsledkem náhodných příčin, byl to fašismus. Zároveň je ale evidentní, že fašistické řešení mělo degenerativní povahu. Nabízelo únik z institucionálního mrtvého bodu, který byl v zásadě stejný ve velkém počtu zemí, ale když se lék vyzkoušel, vedl všude ke vzniku smrtelné nemoci. Tímto způsobem zanikají civilizace.
Fašistické řešení slepé uličky, do níž se dostal liberální kapitalismus, lze popsat jako reformu tržní ekonomiky, provedenou za cenu zničení všech demokratických institucí jak v hospodářské, tak v politické oblasti. Ekonomický systém, který byl ohrožen rozpadem, se tak revitalizoval a lidé sami bylí podrobeni převýchově, která měla jednotlivce zbavit přirozenosti a znemožnit mu fungovat jako odpovědná jednotka politického celku.1 Tato převýchova, zahrnující dogmata politického náboženství, které popíralo ideu bratrství lidstva ve všech jeho podobách, byla uskutečněna aktem masové konverze, vnucené vzdorujícím lidem vědeckými metodami trýznění.
Výskyt taliového hnutí v průmyslových zemích zeměkoule, a dokonce v jistém počtu zemí, které byly na počátku industrializace, nelze nijak připsat lokálním příčinám, národním mentalitám nebo historickému pozadí, jak to pravidelně činili doboví současníci. Fašismus měl právě cak málo co do činění s první světovou válkou jako s versailleskou smlouvou, s junkerským militarismem jako s italským temperamentem. Toto hnutí se objevilo v poražených zemích, jako bylo Bulharsko, a stejně tak v zemích vítězných, jako v Jugoslávii, v zemích severského temperamentu, jako bylo Finsko nebo Norsko, i jižního temperamentu, jako v Itálii či Španělsku, v zemích, kde žila átijská rasa, jako v Anglii, Irsku či Belgii, i neárijská rasa, jako v Japonsku, Maďarsku či Palestině, v zemích s katolickou tradicí, jako bylo Portugalsko, i s tradicí protestantskou, jako v Holandsku, ve vojenských komunitách,
1 Polanyi, K., „The Essence of Fascism", v Christianity and the Social Revolution, 1935.
jako v Prusku, i v občanských jako v Rakousku, ve starých kulturách, jako ve Francii, i v nových, jako ve Spojených státech a v latinskoamerických zemích. Ve skutečnosti neexistoval žádný typ prostředí - náboženské, kulturní či národní tradice -, jež by činily nějakou zemi k fašismu imunní, pokud tam byly dány podmínky pro jeho vznik.
Navíc existovala zarážející absence vztahu mezi jeho materiální a početní silou a jeho politickou efektivitou. Samotný termín „hnutí" je zde zavádějící, protože naznačuje určitý druh přihlášení či osobní participace velkého počtu lidí. Bylo-li však pro fašismus něco charakteristického, byla to jeho nezávislost na takových lidových manifestacích. I když obvykle dosahoval masového následnictví, jeho potenciální síla se odvozovala nikoli od počtu jeho stoupenců, ale od vlivu osob ve vysokém postavení, jejichž důvěru si fašističtí vůdcové získali a s jejichž vlivem v komunitě mohli počítat jako s ochranou před důsledky nezdařené revolty, a tak bez obav podstupovat riziko revoluce.
Země, která se blíží fašistické fázi vývoje, vykazuje určité symptomy, mezi nimiž však nutně nemusí být vlastní fašistické hnutí. Přinejmenším stejně důležitými znaky jsou šíření iracionalistických filosofií, rasistická estetika, antikapitalistická demagogie, neortodoxní názory na měnu, kritika stranického systému, rozšířené znevažování „režimu" či názvu, kterým se pojmenovává dané demokratické uspořádání. Mezi jeho mimořádně rozmanité předzvěsti patřily takzvaná univerzalistická filosofie Othmara Spanna v Rakousku, poezie Stephana George a kosmogonický romantismus Ludwiga Klagese v Německu, erotický vitalismus D. H. Lawrence v Anglii nebo kult politického mýtu Georgese Sorela ve Francii. Hirler byl nakonec připuštěn k moci feudalistickou klikou kolem prezidenta Hindenburga, stejně jako byli svými vládci uvedeni do úřadu Mussolini a Primo de Rivera. Hitlera podporovalo ohromné hnutí, Mussoliniho jen malé, Primo de Riveru žádné. V žádném z těchto případů nezačala skutečná revoluce proti zavedené autoritě. Fašistická taktika byla vždy neměnná: uspořádala se předstíraná vzpoura s tichým souhlasem autorit, které pak předstíraly, že byly přemoženy silou. To jsou holé obrysy složitého obrazu, v němž byl prostor pro postavy tak odlišné, jako byli nezávislý katolický demagog v průmyslovém Detroitu, „král" v zaostalé Louisianě, spiklenci v japonské armádě a ukrajinští antisovětští sabotéri. Od třicátých let byl fašismus vždy danou politickou možností a téměř okamžitou emocionální reakcí v každé průmyslové komunitě. Mohli bychom ho nazvat spíše „pohybem" než „hnutím", abychom naznačili neosobní
234
235
i
i
i
povahu krize, jejíž sympromy byly často vágní a nejednoznačné. Lidé si často nejsou jisti, zda nějaká politická řeč nebo hra, kázání či veřejná přehlídka, metafyzika či umělecký směr, báseň nebo stranický program jsou fašistické nebo ne. Pro fašismus neexistují žádná obecně přijímaná kritéria a nemá ani obecné zásady. Přesto však jeden významný rys se ve všech jeho organizačních formách vyskytuje - tím je náhlost, s níž se objevuje a mizí, jen aby opět násilně vybuchl po neurčitém období latence. To vše zapadá do obrazu sociální síly, která narůstá a slábne podle objektivní situace.
To, co jsme nazvali pro stručnost „fašistická situace", nebylo nic jiného než typická příležitost pro snadné a úplné fašistické vítězství. Ohromné hospodářské a politické organizace práce a jiných oddaných zastánců ústavní svobody jsou náhle rozpuštěny a nepatrné fašistické síly mávnutím ruky odstraní z cesty až dosud na první pohled zdrcující sílu demokratických vlád, stran a odborů. Charakterizuje-Ii „revoluční situaci" psychologický a morální rozpad všech sil odporu až do té míry, že hrstka nedostatečně vyzbrojených rebelů je schopna strhnout údajně neprostupné pevnosti reakce, pak „fašistická situace" je naprosto obdobná jen s tou výjimkou, že zde byly stejně spektakulárním způsobem smeteny bašty demokratických a ústavních svobod, na nichž chyběli obránci. V Prusku v červenci 1932 kapitulovala legální vláda sociálních demokratů, pevně usazená v křesle legitimní moci, před pouhou hrozbou neústavního násilí ze strany von Papena. O nějakých šest měsíců později získal sám Hitler mírovou cestou nejvyšší mocenské pozice, odkud okamžitě zahájil rozsáhlý zničující revoluční útok prori institucím výmarské republiky a ústavním stranám. Představovat si, že síla fašistického hnutí vytvořila tuto situaci, a nevidět, že v tomto případě to byla situace, která vytvořila hnutí, znamená nepochopení mimořádné lekce posledních desetiletí.
Fašismus, stejně jako socialismus byl zakořeněn v tržní společnosti, která odmítala fungovat. Proto byl celosvětový, všeobecný rozsahem a univerzální ve svých aplikacích; transcendoval ekonomickou sféru a vyústil v celkovou transformaci výrazně sociálního typu. Pronikal do téměř každé oblasti lidské aktivity, ať už politické nebo ekonomické, kulturní, filosofické, umělecké či náboženské. Do určité míry se spojoval s lokálními a věcně aktuálními tendencemi. Nelze proto pochopit historií tohoto období, pokud nebudeme rozlišovat mezi základním fašistickým pohybem a pomíjivými tendencemi, s nimiž se tento pohyb proplétal v jednotlivých zemích.
V Evropě dvacátých let vystupovaly zejména dvě takové tendence, kteté překrývaly slabší, ale mnohem ucelenější vzorec fašismu: kon-rrarevoluce a nacionalistický revizionismus. Jejich bezprostředním východiskem byly poválečné smlouvy a revoluce. Přestože byly přesně podmíněné a omezené, pokud jde o jejich specifické cíle, snadno se zaměňovaly s fašismem.
Kontrarevoluce byly běžným zpětným pohybem politického kyvadla směrem k tomu stavu věcí, který byl násilně rozrušen. Takové pohyby byly v Evropě typické přinejmenším od anglické republiky a měly jen omezenou souvislost se sociálními procesy dané doby. Ve dvacátých letech se rozvíjely početné situace tohoto typu, neboť nepokoje, které zničily více než tucet trůnů ve střední a východní Evropě, byly částečné výsledkem turbulencí po porážce, nikoli postupu demokracie. Věc kontrarevoluce byla hlavně politická a samozřejmě se k ní hlásily ochuzené třídy a skupiny jako dynastie, aristokracie, církve, těžký průmysl a strany s nimi spřízněné. Aliance a střety konzervativců a fašistů během tohoto období se týkaly hlavně míry, kterou by měli mít fašisté na kontrarevolučním podniku. Fašismus byl totiž revoluční tendencí namířenou stejně tak proti konzervatismu, jako proti konkurenční revoluční síle socialismu. To nevylučovalo, aby fašisté usilovali o moc v politické oblasti tím, že nabízeli své služby kontrarevoluci. Naopak, právo na vládu si nárokovali s tím, že kon-zervatismus je údajně neschopen vypořádat se se svým úkolem, který byl nevyhnutelný, mělo-li se zabránit socialismu. Konzervativci se přirozeně pokoušeli přisvojit si zásluhy o kontrarevoluci a ve skutečnosti ji - jako v Německu — provedli sami. Zbavili dělnické strany moci a vlivu, aniž by je předali nacistům. Podobně v Rakousku konzervativní strana křesťanských socialistů z velké části odzbrojila dělníky (1927), aniž by udělala nějaké ústupky „revoluci zprava". Dokonce i tam, kde byla fašistická účast na kontrarevoluci nevyhnutelná, byly ustaveny „silné" vlády, které vypudily fašisty do prázdna. K tomu došlo v Estonsku v roce 1929, ve Finsku v roce 1932 nebo v Litvě v roce 1934. Pseudoliberální režimy na čas zlomily fašistickou moc v Maďarsku v roce 1922 a v Bulharsku v roce 1926. V Itálii samotné nebyli konzervativci schopni nastolit v hospodářství pracovní disciplínu bez toho, aby fašistům poskytli šanci dostat se k mocí.
Ve vojensky poražených zemích, ale také v „psychologicky" poražené Itálii, se jako přízrak objevil národní problém. Zde nastal úkol, o jehož naléhavosti nemohlo být pochyb. Hlubší než všechny pro-
236
237
blémy zde bylo trvající odzbrojení poražených zemí; ve světě, v němž existující organizace mezinárodního práva, mezinárodního řádu a mezinárodního míru spočívala pouze na rovnováze moci, se určitý počet zemí stal bezmocným a byl bez jakéhokoli náznaku nového typu systému, který by nahradil systém starý. Liga národů představovala přinejlepším vylepšený systém rovnováhy moci, ve skutečnosti se však nedostala ani na úroveň bývalého Koncertu Evropy, neboť nyní chyběla nutná podmínka obecného rozptýlení moci. Rodící se fašistické hnutí se samo téměř všude postavilo do služeb národní otázky; stěží by bez tohoto „cestovního" úkolu mohlo přežít.
Tyto věci. však byly jen odrazovými můstky; v jiných případech brnkal fašismus na pacifistickou a izolacionistickou notu. V Anglii a Spojených státech se spojoval s appeasementem; v Rakousku spolupracoval Heimwehr s rozmanitými katolickými pacifisry; a katolický fašismus byl antínacionalistický z principu. Huey Long nepotřeboval žádný pohraniční konflikt s Mississippi nebo Texasem, aby zahájil z Baton Rouge své fašistické hnutí. Podobná hnutí v Holandsku a Notsku byla nenacionalistická a hraničila až s vlastizradou - Quislíng může být synonymem dobrého fašisty, ale jistě ne pro dobrého vlastence.
Ve svém boji o politickou moc fašismus zcela volně a podle libosti opomíjel nebo využíval lokální problémy. Jeho cíle překračovaly politický a ekonomický rámec: byly sociální. Polirické náboženství dával do služeb degenerativního procesu. Při svém vzestupu vylučoval ze svého instrumentária jen velmi málo emocí, ale když zvítězil, vyhodil ze svého repertoáru vše, až na velmi malou skupinu motivací, i když zase mimořádně charakteristických. Pokud nebudeme přísně rozlišovat mezi touto pseudointolerancí na jeho cestě k moci a opravdovou intolerancí u moci, budeme mít jen stěží šanci pochopit subtilní, avšak rozhodující rozdíl mezi předstíraným nacionalismem některých fašistických hnutí během revoluce a specificky imperialistickým nena-cionalismem, který rozvíjela po revoluci.2
Zatímco konzervativci zpravidla sami úspěšně provedli domácí kontrarevoluce, byli jen zřídka schopni dovést k řešení národně-mezi-národní problém svých zemí. Brúning v roce 1940 tvrdil, že německé reparace a odzbrojení vyřešil ještě předtím, než se ho „klika kolem Hindenburga" rozhodla odvolat z úřadu a předat moc nacistům.
2 Heymarm, H., Plan for Permanent Peace, 1941. Srov. Briiningův dopis z 8. ledna 1940.
Důvod pro jejich jednání spočíval v tom, že mu tuto zásluhu nechtěli přiznat.3 Zda tomu tak ve velmi omezeném smyslu bylo či nikoli, je nepodstatné, neboť otázka německého rovnocenného postavení se neomezovala na technické odzbrojení, jak předpoldádal Brüning, ale zahrnovala rovněž životně důležitou otázku demilitarizace; také nebylo reálně možné přehlížet sílu, kterou německá diplomacie čerpala z existence nacistických mas přísahajících na radikální nacionalistickou politiku. Události přesvědčivě dokázaly, že by Německo nemohlo dosáhnout rovnoprávného postavení bez revoluční odchylky, a právě v tomto světle se stává zjevnou strašná odpovědnost nacismu, který vrhl svobodné a rovnoprávné Německo na dráhu zločinu. Jak německý, tak italský fašismus mohl uchvátit moc, jen protože byl schopen užít jako svojí páky nevyřešené národnostní otázky, zatímco ve Francii stejně jako ve Velké Británii byl fašismus rozhodujícím způsobem oslaben svým antivlastenectvím. Duch servilnosti vůči zahraniční moci mohl dokázat fašismu prospět jen v malých a přirozeně závislých zemích.
Jak vidíme, evropský fašismus byl ve dvacátých letech spojen s nacionalistickými a kontrarevolučními tendencemi jen náhodou. Byl to případ symbiózy mezi hnutími nezávislého původu, která se navzájem posilovala a vytvářela dojem zásadní podobnosti, zatímco byla vlastně nepříbuzná.
Ve skutečnosti byla úloha, kterou hrál fašismus, determinovaná jedním faktorem: podmínkami tržního systému.
Během období 1917-1923 vlády příležitostně hledaly fašistickou pomoc při nastolení práva a pořádku. Nic více nebylo zapotřebí k ustavení fungujícího tržního systému. Fašismus zůstával nerozvinutý.
V období 1924-1929, kdy se zdálo, že obnovení tržního systému je zajištěno, se fašismus jako politická síla zcela vytratil.
Po roce 1930 se ocitla tržní ekonomika v obecné krizi. Během několika let se fašismus stal světovou silou.
První období 1917-1923 vytvořilo stěží něco víc než termín. V několika evropských zemích - například ve Finsku, Litvě, Estonsku, Lotyšsku, Polsku, Rumunsku, Bulharsku, Řecku a Maďarsku
- proběhly agrární nebo socialistické tevoluce, zatímco v jiných
- mezí jinými v Itálii, Německu a Rakousku - získala průmyslová dělnická třída politický vliv. Kontrarevoluce nakonec ustavily domácí rovnováhu moci. Ve většině zemí se rolnictvo obrátilo proti městským
3 Rauschning, H., The Voice of Destruction, 1940.
238
239
dělníkům; v některých zemích zahájili fašistická hnutí důstojníci a drobná šlechta, která udávala tón rolnictvu; v jiných, jako v Itálii, se nezaměstnaní a příslušníci drobné buržoazie organizovali do fašistických oddílů. Nikde se nediskutovalo o ničem jiném než o nastolení práva a pořádku a nevyvstala žádná otázka ohledně radikální reformy; jinými slovy, nebylo vidět žádné známky fašistické revoluce. Tato hnutí byla fašistická pouze svou formou, totiž jen jako civilní skupiny, takzvané neodpovědné živly, užívající sílu a násilí s němým souhlasem osob zastávajících úřední funkce. Antidemokratická filosofie fašismu už byla na světě, nestala se však ještě politickým faktorem. Trockij, který podal objemnou zprávu o situaci v Itálii v předvečer Druhého kongresu Komintemy v roce 1920, se o fašismu ani nezmiňuje, ačkoli fasci už nějaký čas existovali. Uběhlo ještě dalších deset či více let, než italský fašismus, který už dávno ustavil vládu země, rozvinul něco, co bylo svou podstatou zvláštním sociálním systémem.
V roce 1924 a po něm se Evropa a Spojené státy staly scénou bouřlivého boomu, který přehlušil všechny obavy o spolehlivost tržního systému. Kapitalismus byl prohlášen za uzdravený. Vyjma periferní oblasti byl zlikvidován jak bolševismus, tak fašismus. Kominterna vyhlásila konsolidaci kapitalismu za fakt; Mussolini velebil liberální kapitalismus; všechny důležité země s výjimkou Velké Británie byly na vzestupu. Spojené státy se těšily legendární prosperitě a Evropa na tom byla téměř stejně dobře. Hitlerův puč byl rozdrcen, Francie vyklidila Porúří, Reichsmark se jako zázrakem vzpamatovala, Dawesův plán přijal politiku bez reparací, na obzoru bylo Locarno a Německu nastalo sedm tučných let. Před koncem roku 1926 opět vládl zlatý standard od Moskvy po Lisabon.
Skutečný význam fašismu začal být zjevný ve třetím období, po roce 1929. Bylo evidentní, že tržní systém uvázl na mrtvém bodě. Do té doby byl fašismus stěží něčím víc než rysem italské autoritářské vlády, která se jinak mnoho nelišila od vlád tradičního typu. Nyní se vynořil jako alternativní řešení problému průmyslové společnosti. V revoluci evropského rozsahu udávalo tón Německo a příklon k fašismu poskytl jeho boji o moc sílu a dynamiku, která brzy sevřela pět kontinentů. Historie se dostala do soukolí sociální změny.
Destrukci mezinárodního systému zahájila vedlejší, ale v žádném případě náhodná událost. Pokles na Wall Streetu, který přerostl do obrovských rozměrů, byl následován rozhodnutím Velké Británie
opustit zlato a o další dva roky později i podobným krokem ze srrany Spojených států. Německo vystoupilo ze Společnosti nátodů.
Tyto symbolické události ohlašovaly epochu nápadné změny v organizaci světa. Tři mocnosti - Japonsko, Německo a Itálie - se bouřily proti státu quo a sabotovaly drolící se mírové instituce. Ve stejné době faktická organizace světa už odmítala fungovat. Zlatý standard byl svými anglosaskými stvořiteli přinejmenším dočasně vyřazen z působnosti. Pod záminkou neplnění závazku se odmítaly platit zahraniční dluhy. Kapitálové trhy a světový obchod se rozplynuly. Politický a ekonomický systém planety se rozpadaly společně.
V rámci samotných národů nebyla změna o nic méně důkladná. Dvoustranické systémy byly nahrazeny vládami jedné strany, někdy národními vládami. Vnější podobnosti mezi zeměmi s diktaturou a zeměmi, které si zachovaly demokratické veřejné mínění, pouze sloužily k tomu, že zdůtazňovaly prvořadou důležitost svobodných institucí diskuse a rozhodování. Rusko se obrátilo k socialismu v diktátorských formách. V zemích připravujících se na válku, v Německu, Japonsku a Itálii, a v menší míře také ve Spojených státech a Velké Británii, se vytratil liberální kapitalismus. Avšak vznikající režimy fašismu, socialismu a Nového údělu byly podobné jen v odhození principů iaissez-faire.
Zatímco historie nabrala směr prostřednictvím události, která byla pro všechny vnější, jednotlivé národy reagovaly na tuto výzvu podle toho, k čemu byly vázány. Některé změnu odmítaly, některé už jí ušly dlouhý kus cesty vstříc, když nastala, některé byly lhostejné. Hledaly řešení v různých směrech. Z hlediska tržní ekonomiky však tato často radikálně odlišná řešení pouze reprezentovala dané alternativy.
Mezi zeměmi odhodlanými využít všeobecný rozklad k posílení svých vlastních zájmů byla skupina nespokojených mocností, pro něž nabízel zánik systému rovnováhy moci, i v jeho nej slabší podobě Společnosti národů, jak se zdálo, vzácnou šanci. Německo nyní dychtilo urychlit úpadek ttadiční světové ekonomiky, které ještě poskytovala mezinárodní řád a záchytný bod, a kolaps této ekonomiky předjímalo, takže mělo náskok před svými protivníky. Záměrně pretrhalo všechna pouta k mezinárodnímu systému kapitálu, zboží a měny, tak aby zmenšilo vliv vnějšího světa na své záležitosti, když by došlo k přesvědčení, že bude výhodné odmítnout své politické závazky. Posilovalo ekonomickou soběstačnost, aby si zajistilo svobodu pro své dalekosáhlé plány. Utrácelo své zlaté rezervy a svévolným odmítnutím svých
240
241
závazků, a dokonce - po nějakou dobu - ztrátou příznivé bilance zahraničního obchodu zničilo svůj zahraniční úvěr. Své skutečné záměry dokázalo snadno kamuflovat, protože ani Wall Street, ani londýnská City, ani Ženeva nepodezřívaly nacisty, že skutečně počítají s konečným rozkladem ekonomiky devatenáctého století. Sir John Simon a Montagu Norman pevně věřili, že Schacht nakonec v Německu znovu zavede ortodoxní ekonomiku, která jednala pod tlakem a která by se vrátila zpěc do normálu, jen kdyby se jí finančně pomohlo. Takovéto iluze přežívaly v Downíng Street do doby Mnichova i po něm. Zatímco Německu tak v jejich konspirativních plánech mohutně napomáhala schopnost přizpůsobit se rozpadu tradičního systému, Velká Británie se cítila svým lpěním na tomto systému krutě poškozena.
Ačkoli Anglie dočasně opusrila zlato, její ekonomika a finance se stále zakládaly na principu stabilních kursů a zdravé měny. Odtud plynulo omezení, v němž se ocitla vzhledem k novému vyzbrojovaní. Tak jako německá autarchie byla výsledkem vojenských a politických úvah, které pramenily z jejího záměru předejít obecnou transformaci, britská strategie a zahraniční politika byly omezeny jejím konzervativním finančním názorem. Strategie omezené války odrážela stanovisko ostrovního obchodního centra, které se samo pokládalo za bezpečné, pokud jeho námořnictvo bude dosti silné, aby zajistilo dodávky, které si jeho zdravá měna mohla nakoupit v Sedmi mořích. Hitler už byl u moci, když v roce 1933 Duff Cooper, nekompromisní konzervativec, obhájil krácení armádního rozpočtu „tváří v tvář národnímu bankrotu, který by pak byl pokládán za větší nebezpečí než mít neúčinnou vojenskou službu". O více než tři léta později Lord Haíifax tvrdil, že míru by se dalo dosáhnout ekonomickým přizpůsobením a že by se nemělo do obchodu zasahovat, neboť to by činilo takové přizpůsobení ještě složitějším. V samotném roce Mnichova Haíifax a Chamberlain stále formulovali britskou politiku vzhledem k „stříbrným kulkám" a tradičním americkým půjčkám Německu. Dokonce i poté, co Hitler překročil Rubicon a okupoval Prahu, Lord Simon schvaloval v Dolní sněmovně účast Montagu Normana v předávání českých zlatých rezerv Hitlerovi. V Šimonově přesvědčení integrita zlatého standardu, jehož znovuzavedení bylo jeho státnické umění zasvěceno, převážila všechny ostatní úvahy. Současníci věřili, že Šimonovo jednání bylo výsledkem rozhodné politiky appeasementu. Ve skutečnosti to bylo uctívání ducha zlatého standardu, které neustále ovládalo názor vedoucích mužů londýnské City na strategické, stejně jako na politické záležitosti.
Pouhý týden před vypuknutím války ministerstvo zahraničí v reakci na verbální sdělení Hitlera k Chamberlainovi formulovalo britskou politiku vzhledem k tradičním americkým půjčkám Německu." Anglická vojenská nepřipravenost byla především výsledkem jejího lpění na ekonomice zlatého standardu.
Německo nejprve sklízelo výhody těch, kdo zabíjejí to, čemu je souzeno zemřít. Jeho náskok trval tak dlouho, dokud mu likvidace zastaralého systému devatenáctého století umožňovala udržovat iniciativu. Vedlejším výsledkem jeho loupeživých nájezdů byla destrukce liberálního kapitalismu, zlatého standardu a absolutních suverenit. V přizpůsobování izolaci, do níž se dostávalo, a později během výprav obchodníků s otroky rozvíjelo pokusná řešení některých problémů transformace.
Jeho největší politické aktivum však spočívalo v jeho schopnosti přinutit země světa, aby se zaměřily proti bolševismu. Tím, že převzalo vedoucí úlohu při řešení tohoto problému tržní ekonomiky, které dlouhou dobu vykazovalo schopnost získávat si nepodmíněnou loajalitu vlastnických tříd, a vlastně ne vždy jen jich samotných, stalo se tím, kdo měl z transformace největší užitek. Podle liberálního a marxistického předpokladu nadřazenosti ekonomických třídních zájmů musel Hitler zvítězit. Ale sociální jednota národa se ukázala v dlouhodobém horizontu jako důležitější než ekonomická jednota třídy.
Vzestup Ruska byl rovněž spojen s jeho rolí v transformaci. V letech 1917-1929 nebyl strach z bolševismu ničím více než strachem z rozpadu řádu, který nemohl fungovat jinak než v atmosféře bezpodmínečné důvěry. V následujícím desetiletí se socialismus v Rusku stal realitou. Kolektivizace zemědělství znamenala nahrazení tržní ekonomiky družstevními metodami ve vztahu k rozhodujícímu faktoru půdy. Rusko, které bylo pouhým sídlem revoluční agirace směřující [ do kapitalistického světa, se nyní vynořilo jako reprezentant nového
i systému, který by mohl nahradit tržní ekonomiku.
\ Obvykle si neuvědomujeme, že bolševici, i když byli sami zapálení
| socialisté, neoblomně odmítali „zavést socialismus v Rusku". Pokou-
j šet se o něco takového v zaostalé agrární zemi vylučovalo samo jejich
marxistické přesvědčení. Nehledě na zcela výjimečnou epizodu takzvaného „válečného komunismu" v roce 1920, vůdcové zastávali názor, že světová revoluce musí začít v industrializované západní Evropě.
4 British Blue Book, č. 74, rozkaz 6106, 1939.
242
i
243
Socialismus v jedné zemi by se jim jevil jako kontradikce, a když se stal realitou, staří bolševici ho téměř do jednoho odmítli. Přesto však se tato odchylka ukázala jako neobyčejně úspěšná.
Při pohledu zpět na čtvrtstoletí ruské hisrorie se zdá, že to, co nazýváme ruskou revolucí, ve skutečnosti sestává ze dvou oddělených revolucí, z nichž první vyjadřovala tradiční západoevropské ideály, kdežto druhá tvořila část naprosto nového vývoje v třicátých letech. Revoluce z let 1917-1924 byla vlastně posledním z velkých převtatů v Evropě, které opisovaly vzorec anglické republiky a Francouzské revoluce. Revoluce začínající kolem roku 1930 kolektivizací zemědělství byla první z velkých sociálních změn, které v třicátých letech přetvořily náš svět. První ruská revoluce jako opravdový dědic ideálů z roku 1789 dosáhla zničení absolutismu, feudální držby půdy a rasového útlaku. Druhá revoluce nastolila socialistickou ekonomiku. Koneckonců první byla pouze ruskou událostí — završila dlouhý proces západního vývoje na ruské půdě kdežto druhá tvořila část souběžné univerzální transformace.
Na první pohled se zdá, že ve dvacátých letech stálo Rusko mimo Evropu a pracovalo na své vlastní záchtaně. Podrobnější analýza však tento dojem vyvrací. Mezi faktory, které si vynucovaly jeho rozhodnutí v letech mezi těmito dvěma revolucemi, bylo totiž selhání mezinárodního systému. Do roku 1924 byl „válečný komunismus" zapomenutým incidentem a Rusko znovuustavilo volný domácí trh obilí, i když si drželo státní kontrolu nad zahraničním obchodem a klíčovými průmyslovými odvětvími. Zaměřovalo se nyní na růst zahraničního obchodu, který závisel hlavně na exportu obilí, dřeva, kožešin a některých jiných organických surovin, jejichž ceny silně poklesly během agrární krize, která předcházela obecnému úpadku obchodu. Neschopnost Ruska rozvíjet vývoz za příznivých podmínek omezovala jeho dovozy strojního vybavení, a tedy i budování národního průmyslu. To zase nepříznivě ovlivňovalo podmínky směny mezi městem a venkovem — takzvané „nůžky", takže vzrůstal odpor rolnictva k vládě městských dělníků. Tímto způsobem zvyšovala dezintegrace světové ekonomiky tlak na provizorní řešení agrární otázky v Rusku a urychlovala příchod kolchozu. Neschopnost tradičního politického systému Evropy poskytovat bezpečnost a jistotu působila stejným smetem, neboť vyvolávala potřebu zbrojení, a tak zvyšovala břemena vysokého tlaku industrializace. Absence systému rovnováhy moci z devatenáctého století, stejně jako neschopnost světového trhu
absorbovat ruskou zemědělskou produkci ho tlačila proti jeho vůh na cestu soběstačnosti. Socialismus v jedné zemi přivodila neschopnost tržní ekonomiky poskytovat spojení mezi všemi zeměmi. Co se jeví jako ruská autarchie, bylo pouze ústupem kapitalistického internacio-
nalismu. , ...
Selhání mezinárodního systému uvolnilo nespoutané energie historie - tuto dráhu vytyčily tendence bytostně vlastní tržní společnosti.
244
245
__21_
SVOBODA V KOMPLEXNÍ SPOLEČNOSTI
Civilizaci devatenáctého století nezničil žádný útok barbarů zvenčí či zevnitř; její životnost nevysály devastace způsobené první světovou válkou ani vzpoura socialistického proletariátu nebo fašistické nižší střední třídy. Její selhání nebylo výsledkem údajných ekonomických zákonů, jako je zákon snižující se míry zisku nebo podspotřeby čí nadprodukce. Rozpadla se v důsledku zcela jiného souboru příčin: v důsledku opatření, která společnost přijala, aby zase ji nezničilo působení seberegulujícího trhu. Nehledě na výjimečné okolnosti, jaké existovaly například v Severní Americe v době otevřených hranic, dával devatenáctému století dynamiku konflikr mezi trhem a základními požadavky organizovaného společenského života; tento konflikt také vytvořil typická napětí a tlaky, které nakonec tuto společnost zničily. Mezinárodní války její zkázu pouze uspíšily.
Člověk po století slepého „pokroku" začíná obnovovat své „obydlí". Nemá-li industrialismus vyhubit lidstvo, musí se podřídit požadavkům lidské přirozenosti. Pravá kritika tržní společnosti nevytýká, že je založena na ekonomice - na ekonomice musí být v určitém smyslu založena každá společnost bez výjimky —, nýbrž že její ekonomika je založena na vlastním zájmu. Takové uspořádání ekonomického života je zcela nepřirozené — v přísně empirickém smyslu výjimečné. Myslitelé devatenáctého století předpokládali, že člověk ve své ekonomické činnosti usiluje o zisk, že jeho materialistické sklony ho přimějí vybrat si menší, nikoli větší námahu a že za svou práci očekává platbu; zkrátka a dobře předpokládali, že člověk bude mít ve své ekonomické činnosti tendenci řídit se tím, co označovali jako ekonomickou racionalitu, a že veškeré chování, které jí odporuje, je výsledkem zásahu zvenčí. Z toho plynulo, že trhy jsou přirozené instituce, které by se spontánně objevily, kdyby se do toho lidem nikdo nepletl. Nic tedy nemohlo být normálnější než ekonomický systém tvořený trhy a ovládaný výhradně tržními cenami, takže se zdálo, že cílem veškerého pokroku je lidská společnost založená na takových trzích. At už byla taková společnost
z morálního hlediska žádoucí či nikoli, její dosažitelnost - a to bylo axiomatické — vycházela z nezměnitelných chataktetistik lidsrva.
Ve skutečnosti je chování člověka jak v jeho primitivním stadiu, tak po celou historii, jak víme, bezmála opakem toho, co implikuje takový názor. Teze Franka H. Knighta, že „žádný specificky lidský motiv není ekonomický", platí nejenom v sociální oblasti, ale i v ekonomické oblasti samé. Sklon provozovat výměnný obchod, na kterém Adam Smith tak sebejistě postavil obraz primitivního člověka, není obecnou, ale naopak tou nejméně častou tendencí člověka v jeho ekonomických činnostech. Nesprávnost těchto racionalistických konstruktů prokazují nejenom zjištění moderní antropologie; také historie obchodu a trhů byla zcela jiná než to, co se předpokládá v harmonistických teoriích sociologie devatenáctého století. Ekonomická historie odhaluje, že nástup národních trhů nebyl rozhodně výsledkem postupného a spontánního vymaňování se ekonomické sféry z vládní kontroly. Právě naopak, trh byl výsledkem vědomého a nezřídka násilného zasahování ze strany vlády, která společnosti rržní organizaci vnucovala v zájmu neekonomických cílů. A při bližším pohledu se ukazuje, že seberegulující trh devatenáctého století se zásadně lišil i od svého bezprostředního předchůdce v tom, že se v otázce svého řízení spoléhal na ekonomický vlastní zájem. Vrozenou slabostí společnosti devatenáctého století nebylo to, ze byla průmyslová, nýbrž to, že byla tržní. Průmyslová civilizace bude pokračovat, i když už utopický experiment se seberegu-lujícím tthem nebude ničím jiným než pouhou vzpomínkou.
Přesunutí průmyslové civilizace na nový, netržní základ však mnohým připadá jako příliš beznadějný úkol na to, aby o něm vůbec uvažovali. Mají strach z institucionálního vakua nebo ještě hůře, ze ztráty svobody. Musí tato nebezpečí hrozit?
Velkou část ohromného utrpení, neoddělitelného od období přechodu, máme už za sebou. V sociálním a ekonomickém rozkladu naší doby, tragických výkyvech deprese, fluktuacích měny, masové nezaměstnanosti, změnách sociálního postavení a dramatické zkáze historických států jsme zažili to nejhoršt. Mimoděk jsme platili cenu za změnu. 1 když lidstvo používání strojů ještě zdaleka nepřivyklo a čekají nás ještě velké změny, vrátit se do minulosti je stejně nemožné jako přenést naše problémy na jinou planetu. Takový marný pokus by démonické síly agrese a dobývání vůbec neeliminoval, ale naopak by zajistil jejich přežití i po jejich naprosté vojenské porážce. Příčina zla by dostala v politice rozhodující výhodu reprezentace možného
246
247
oproti tomu, čeho dosáhnout nelze, ať se za tím skrývají sebelepší úmysly.
Zhroucení tradičního systému nás ani neponechává v prázdnotě. Nebylo by to poprvé v historii, obsahovala-li by nouzová řešení v sobě zárodky velkých a trvalých institucí.
Uvnitř národů jsme svědky vývoje, v němž ekonomický systém přestává vytyčovat společnosti zákony a je zajištěna přednost společnosti před tímto systémem. Něco takového se může stát mnoha různými způsoby, demokratickým i aristokratickým, konstituciona-listickým i autoritářským a snad i způsobem, který zatím naprosto nepředvídáme. Budoucnost v některých zemích je v jiných možná už přítomností, kdežto jiné země stále ztělesňují minulost těch ostatních. Výsledek je však ve všech společný: tržní systém už nebude seberegu-lující, a to ani v principu, protože nebude obsahovat pracovní sílu, půdu a peníze.
Stažení pracovní síly z trhu znamená stejně radikální přeměnu, jakou představovalo ustavení trhu práce založeného na konkurenci. Mzdová smlouva přestává mít s výjimkou nedůležitých, druhořadých situací soukromý charakter. Nejenom podmínky v továrně, pracovní doba a podoby smlouvy, ale také základní mzda sama se určují mimo trh; jakou roli tím získají odbory, stát a jiné veřejné orgány, závisí nejenom na povaze těchto institucí, ale také na aktuální organizaci řízení výroby. í když z podstaty věcí musí hrát mzdové rozdíly v ekonomickém systému zásadní roli (a je také třeba, aby tomu tak bylo), finanční stránku práce mohou dalece převážit jiné motivy než ty přímo spojené s peněžním příjmem.
Stáhnout z trhu půdu je totéž jako ji spojit s určitými institucemi, jako je statek, družstvo, továrna, správní oblast, škola, kostel, parky, přírodní rezervace atd. Bez ohledu na to, v jaké šíři bude pokračovat soukromé vlastnictví farem, smlouvy ve vztahu k držbě půdy musí řešit pouze přídatné věci, protože ty podstatné budou z jurisdikce trhu vyňaty. Totéž platí o základních potravinách a organických surovinách, neboť ani stanovení jejich ceny není ponecháno na trhu. To, že pro neomezenou řadu různých produktů i nadále fungují na konkurenci založené trhy, nemusí do uspořádání společnosti zasahovat o nic víc, než zasahuje mimotržní stanovení cen práce, půdy a peněz do kalkulační funkce cen ve vztahu k různým výrobkům. Povaha vlastnictví se v důsledku takových opatření samozřejmě hluboce proměňuje, protože už není potřeba nechat bez omezení růst příjmy
z titulu vlastnictví, jen aby se zajistila zaměstnanost, výroba a využití zdrojů ve společnosti.
Kontrolní mechanismus peněz se v dnešní době stahuje z trhu ve všech zemích. Do velké míry to mimoděk způsobila tvorba depozit, ale krize zlatého standardu ve dvacátých letech prokázala, že spojení mezi zbožními penězi a neplnohodnotnými penězi se rozhodně nepřerušilo. Od zavedení „funkčních financí" ve všech důležitých státech se řízení investic a regulace míry úspor stává úkolem vlády.
Odstraňování prvků výroby - půdy, práce a peněz - z trhu je tedy uniformním aktem pouze z hlediska trhu, který k nim přistupoval, jako kdyby šlo o komodity. Z hlediska lidské reality nacházíme to, co se odbouráváním komoditní fikce obnovuje, ve všech směrech sociálního okruhu. Rozpad jednotné tržní ekonomiky už ve skutečnosti dává vzniknout různým novým společnostem. Konec tržní společnosti navíc vůbec neznamená absenci trhů. Ty stále v různých podobách existují, aby zajišťovaly svobodu spotřebitele, indikovaly změnu poptávky, ovlivňovaly příjem výrobců a sloužily jako nástroj účetnictví, přičemž dohromady přestávají být orgánem ekonomické seberegulace.
Tak jako v těchto vnitřních metodách byla společnost devatenáctého století omezena ekonomikou i ve svých metodách mezinárodních. Sféra stálých zahraničních kursů byla totéž co civilizace. Dokud fungovaly zlatý standard a ústavní režimy, které se staly téměř jeho lo-gickým důsledkem, byla rovnováha moci nástrojem míru. Systém fungoval prostřednictvím těch velmocí - na prvním místě Velké Británie -, které představovaly centrum světových financí, a tlačil na ustavení zastupitelských vlád v méně rozvinutých zemích. Takové vlády byly zapotřebí jako kontrola financí a měn v zadlužených zemích, které logicky potřebovaly kontrolované rozpočty, o něž se mohou postarat pouze odpovědné orgány. I když v hlavách státníků takové zřetele zpravidla nebyly explicitně přítomny, bylo tomu tak jedině v důsledku axiomatické povahy požadavků zlatého standardu. Jednotný světový vzorec peněžních a zastupitelských institucí byl výsledkem tehdejší rigidní ekonomiky.
Z této situace odvozovaly svůj význam dva principy mezinárodního života devatenáctého století: anarchistická suverenita a „oprávněné" zasahování do záležitostí jiných zemí. I když se na první pohled zdá, že si tyto dva principy odporují, byly spolu úzce propojeny. Suverenita byla samozřejmě čistě politickým termínem, neboť v podmínkách neregulovaného zahraničního obchodu a zlatého standardu neměly
248
249
vlády ve vztahu k mezinárodní ekonomice žádné pravomoci. V monetárních otázkách nemohly své země zavazovat a také je nezavazovaly
- to byla právní pozice. Ve skutečnosti se za suverénní státy uznávaly pouze země, které měly monetární systém kontrolovaný centrální bankou. U mocných západních zemí se tato bezvýhradná a neomezená národní monetární suverenita spojovala se svým naprostým opakem
- neutuchajícím tlakem na to, aby se struktura tržní ekonomiky a tržní společnosti rozšířila i jinam. V důsledku toho byly národy světa na konci devatenáctého století institucionálně standardizovány takovou měrou, o jaké se dříve ani nesnilo.
Tento systém omezoval jak svou komplikovaností, tak svou. univerzálností. Jak jasně prokázala historie Společnosti národů, anarchistická suverenita bránila všem efektivním formám mezinárodní spolupráce; vnucená jednotnost domácích systémů se zase - zejména v zaostalých zemích, ale někdy také v zemích rozvinutých, avšak finančně slabých
- vznášela jako trvalá hrozba nad svobodou národního rozvoje. Ekonomická spolupráce se omezovala na soukromé instituce, stejně těkavé a bezvýsledné jako volný obchod, kdežto skutečná spolupráce mezi národy, tj. mezi vládami, se nikdy nedostala ani do sféry představ.
Tato situace může docela dobře vznést na zahraniční politiku dva zdánlivě neslučitelné požadavky: bude vyžadovat užší spolupráci mezi přátelskými zeměmi, o jaké se v podmínkách suverenity devatenáctého století nedalo ani uvažovat, přičemž existence regulovaných trhů bude mezi národními vládami vyvolávat větší alergičnost na zásahy zvenčí než dřív. Avšak se zánikem automatického mechanismu zlatého standardu budou vlády moci upustit od té nejškodlívější známky absolutní suverenity - od odmítání spolupráce v mezinárodní ekonomice. Zároveň bude možné ochotně tolerovat, že jiné národy utvářejí svou domácí politiku podle svých vlastních dispozic, a tedy překonat zhoubné do gma devatenáctého století - dogma nutné uniformnosti domácích režimů ve sféře světové ekonomiky. Lze vidět, jak se z trosek starého světa vynořují základní kameny světa nového: ekonomická spolupráce vlád a zároveň svoboda organizovat národní život podle vlastní vůle. V omezujícím systému volného obchodu nebyla žádná z těchto možností myslitelná, takže byla vyloučena celá řada metod spolupráce mezí národy. Zatímco v podmínkách tržní ekonomik)' a zlatého standardu se představa federace právem pokládala za zlý sen centralizace a uniformity, konec tržní ekonomiky může docela dobře znamenat efektivní spoluptáci při zachování svobody jednotlivých zemí.
Problém svobody vyvstává na dvou odlišných úrovních: institucionální a morální či náboženské. V institucionální rovině jde o vyvažování zvětšené a zmenšené svobody; žádné zásadně nové otázky se tu neobjevují. Ve fundamentálnější rovině je sama možnost svobody zpochybněna. Zdá se, že prostředky k udržení svobody ji samy o sobě devalvují a ničí. V naší době je klíč k problému svobody třeba hledat v této druhé rovině. Instituce představují ztělesněn! lidského významu a záměru. Kýžené svobody nedosáhneme, pokud nepochopíme pravý význam svobody v komplexní společnosti.
Na institucionální úrovni regulace svobodu jak rozšiřuje, tak omezuje; důležitá je pouze rovnováha ztracené a získané svobody. To platí stejně tak o právních, jako o faktických svobodách. Finančně zabezpečené třídy se těší svobodě, již jim poskytuje volný čas a zajištěnost; přirozeně nebudou tak dychtivé rozšířit svobodu ve společnosti jako ti, kdo se musí pro nedostatečný příjem spokojit s jejím minimem. Jasně se to ukáže, jakmile se v zájmu spravedlivějšího rozložení příjmu, volného času a bezpečnosti navrhne donucení. I když se restrikce vztahuje na všechny, privilegovaní k ní zpravidla cítí odpor, jako by mířila výhradně proti nim. Začnou mluvit o otroctví, přestože ve skutečnosti jde o to, aby se nezadatelné svobody, jichž sami užívají, rozšířily na ostatní. Zpočátku možná bude muset dojít v zájmu zvýšení úrovně svobody po celé zemi k redukci jejich volného času a zajištěnosti, tedy jejich svobody. Taková změna, přetvářející a rozšiřující svobody, by však rozhodně neměla opravňovat k tvrzení, že nová situace je nutně méně svobodná než stará.
Existují však svobody, jejichž zachování má prvořadý význam. Tyto svobody byly tak jako mír vedlejšími produkty ekonomiky devatenáctého století a my jsme je začali ctít pro ně samé. Institucionální oddělení politiky a ekonomiky, které se ukázalo být smrrelným nebezpečím pro podstatu společnosti, téměř automaticky přineslo za cenu spravedlnosti a jistoty svobodu. Občanské svobody, soukromé podnikání a mzdový systém splynuly v obraz života, který přál morální svobodě a nezávislému myšlení. Právní a faktická svoboda se tu opět spojily ve společný fond, jehož prvky nelze jednoduše oddělit. Některé byly důsledkem zel, jako byla nezaměstnanost a zisky spekulantů; některé patřily k nejušlechtilejším tradicím renesance a reformace. Tyto vysoké hodnoty zděděné z tržní ekonomiky, která se zhroutila, se musíme snažit udržet všemi prostředky, jež jsou v našich silách. To je nepochybně velký úkol. V podmínkách tržní ekonomiky nešlo institucionálně za-
250
251
jistit ani svobodu, ani mír, neboť jejím účelem bylo vytvářet zisk}' a bohatství. V budoucnosti o ně budeme muset vědomě usilovat, máme-li je vůbec mít. Mír a svoboda se musejí stát zvolenými cíli společností, k nimž směřujeme. To může být skutečným smyslem současného světového úsilí zajistit mír a svobodu. Do jaké míry se může vůle k míru prosadit, když zájem na míru, ktetý pramenil z ekonomiky devatenáctého století, už přestal působit, bude záležet na tom, jak úspěšní budeme v ustavení mezinárodního řádu. Pokud jde o osobní svobodu, bude existovat v tom stupni, v němž budeme záměrně tvořit nové záruky jejího udržování a vlastně i rozšiřování. V ustavené společnosti musí být institucionálně chráněno právo na nonkonformitu. Jednotlivec musí mít svobodu jednat podle svého svědomí beze strachu ze sil, kterým budou svěřeny administrativní úkoly v některých oblastech sociálního života. Věda a umění by měly být vždy pod ochranou republiky vzdělanců. Donucení by nikdy nemělo být absolutní; „odpůrcům" musí být nabídnuta nika, kam se mohou uchýlit, volba „druhého nej-lepšího", která jim ponechá život k žití. Tak bude zajištěno právo na nonkonformitu jako známku svobodné společnosti.
Každý pohyb směrem k integraci společnosti by tak měl být provázen růstem svobody; posuny směrem k plánování by měly obsahovat posílení práv jednotlivce ve společnosti. Jeho nezadatelná práva musí být zákonně prosaditelná i proti nej vyšším mocnostem, ať už jsou osobní nebo anonymní. Správnou odpovědí na hrozbu byrokracie jako zdroje zneužití moci je vytvoření sféry svémocné svobody, chráněné nezlomnými pravidly. Neboť ať je uskutečněna jakkoli velkorysá decenttalizace moci, moc v centru se bude vždy posilovat, a proto i představovat hrozbu pro svobodu jednotlivce. To platí i ve vztahu k orgánům samotných demokratických komunit stejně jako k profesním a odborovým svazům, jejichž funkcí je ochraňovat práva každého jednotlivého člena. Už samotná jejich velikost může být příčinou jeho pocitu bezmoci, i když nebude mít žádný důvod k podezření ze zlé vůle z jejich strany. A tím spíše, když jeho názory nebo jednání budou takové, že budou urážet city těch, kdo kontrolují moc. Nepostačuje nějaká pouhá deldarace práv: je třeba institucí, které těmto právům zajistí účinnost. Habeas corpus nesmí být posledním ústavním prostředkem, který zakotvuje osobní svobodu v právu. K listině práv se musejí přidat práva občanů, která dosud ještě neznáme. Musejí převažovat nad všemi autoritami, ať státními, obecními nebo profesními. V čele jejich výčtu by mělo být za určitých schválených podmínek
právo jednotlivce na práci, bez ohledu na jeho politické či náboženské přesvědčení či barvu pleti a rasu. To znamená záruky proti diskriminaci, ať už je jakkoli jemná. Je známo, že hospodářské soudy chránily individuální členy veřejnosti i před takovými uskupeními arbitrárni moci, jaké představovaly první železniční společnosti. Jinými příklady možného zneužití moci, s nimiž se přímo střetávaly soudy, byl Základní pracovní řád v Anglii nebo „zmrazení práce" ve Spojených státech během stavu nouze s jejich téměř neomezenými příležitostmi k diskriminaci. Když bylo veřejné mínění při podpoře občanských svobod pevné, soudy či tribunály byly vždy schopny osobní svobodu uhájit. Ta by měla být podporována za každou cenu - i za cenu efektivity výroby, hospodárnosti ve spotřebě či racionality v administrativě. Průmyslová společnost si může dovolit být svobodná.
Zánik tržní ekonomiky se může stát začátkem éry bezprecedentní svobody. Právní a faktická svoboda mohou být širší a obecnější než kdy dříve; regulací a kontrolou lze dosáhnout svobody nejen pro několik málo lidí, ale pro všechny. Svobody nikoli jako práva privilegovaných, poskvrněné u zdroje, ale jako preskriptivního práva rozšiřujícího se daleko za úzké hranice politické sféry do vnitřní organizace samotné společnosti. Tak bude ke starým svobodám a občanským právům přidán fond nových svobod vyrvářených volným časem a bezpečností, které průmyslová společnost nabídne všem. Taková společnost si může dovolit být sptavedlivá i svobodná.
Přesto však nacházíme cestu zablokovanou morálními překážkami. Na plánování a kontrolu se útočí jako na popření svobody. Svobodné podnikání a soukromé vlastnictví se prohlašují za základ svobody. Žádná společnost vystavěná na jiných základech si prý nezaslouží název svobodná. Svoboda, kterou vytváří regulace, je pranýřována jako nesvoboda; spravedlnost, svoboda a blahobyt, které nabízí, jsou odsuzovány jako kamufláž otroctví. Socialisté marně slibují říši svobody, protože prosrředky určují cíle: SSSR, který jako své nástroje -využívá plánování, regulaci a kontrolu, ještě nedostal svobody slibované ve své Ústavě do praxe a snad, jak dodávají kritici, je tam nikdy nedostane. Ale obracet se proti regulaci znamená obracet se proti reformě. Liberální idea svobody tak degeneruje na pouhou obhajobu svobody podnikání - kterou dnes tvrdá realita obrovských trustů a vznešených monopolů redukovala na fikci. To znamená na plnou svobodu pro ty, jejichž příjem, volný čas a bezpečí žádné zvětšování nepotřebují, a na pouhý ždibec svobod pro lidi, kteří se marně pokoušejí využít svá
252
253
demokratická práva, aby se chránili před silou vlastníků majetku. Ani to není vše. Ve skutečnosti liberálové v znovuustavení volného podnikání, které bylo z vnitrních důvodů odsouzeno k zániku, nikde neuspěli. Výsledkem jejich úsilí bylo, že v některých evropských zemích se ujalo velké podnikání a mimochodem také různé odnože fašismu, jako například v Rakousku. Plánování, regulaci a kontrolu, které chtěli coby nebezpečí pro svobodu zrušit, potom využili zapřísáhlí nepřátelé svobody k jejímu naprostému zničení. Vítězství fašismu však bylo v důsledku toho, že liberálové bránili jakékoli reformě, jejíž součástí by bylo plánování, regulace nebo kontrola, prakticky nevyhnutelné.
Naprosté potlačení svobody ve fašismu je ve skutečnosti nevyhnutelným důsledkem liberální filosofie, která hlásá, že moc a donucení jsou špatné a že svoboda vyžaduje, aby se v lidském společenství nevyskytovaly. Nic takového není možné; v komplexní společnosti je to zřejmé. Potom nezbývá jiná alternativa než buď zůstat věrný jakési iluzorní představě svobody a popřít realitu společnosti, nebo tuto realitu přijmout a odmítnout ideu svobody. K prvnímu závěru dospívá liberál, ke druhému fašista. Žádný jiný se nezdá být možný.
Nevyhnurelně dospíváme k závěru, že sama možnosr svobody je sporná, je-li regulace jediným prostředkem šíření a upevňování svobody v komplexní společnosti, přičemž využívání tohoto prostředku je v rozporu se svobodou jako takovou, potom taková společnost nemůže být svobodná.
je jasné, že jádrem tohoto dilematu je sám smysl svobody. Liberální ekonomika dala našim ideálům špatný směr. Zdálo se, že má blízko k naplnění vnitřně utopických očekávání. Není možná žádná společnost, v níž by neexistovaly moc a donucení; není možný svět, ve kterém by nehrála žádnou roli síla. Bylo iluzorní předpokládat společnost, jíž budou utvářet jedině vůle a přání člověka. Takový však byl důsledek tržního pohledu na společnost, v němž se ekonomika ztotožňovala se smluvními vztahy a smluvní vztahy se svobodou. Podporovala se bytostná iluze, že v lidské společnosti není nic, co by nevycházelo z vůle jednotlivců, a co by tedy touto vůlí nemohlo být zase odstraněno. Pohled do budoucna zastřel trh, který život „roztrhl" na sektor výrobců, jenž končil tam, kde jejich produkt vstoupil na trh, a sektor spotřebitelů, kteří na trhu získávali veškeré zboží. Výrobce svůj příjem „svobodně" čerpal z trhu, spotřebitel jej tam „svobodně" utrácel. Společnost jako celek zůstala neviditelná. Moc státu neměla význam, protože čím menší byla, tím hladčeji fungoval tržní mecha-
nismus. Ani voliči, ani vlastníci, ani výrobci, ani spotřebitelé nemohli být pohnáni k odpovědnosti za surová omezení svobody, k nimž vedl výskyt nezaměstnanosti a bídy. Každý slušný člověk si mohl myslet, že s donucovacími akty státu, které osobně odmítal, nemá nic společného a že nenese žádnou odpovědnost ani za ekonomické strádání ve společnosti, z něhož osobně nemá žádný prospěch. On „s penězi vystačil", „nikomu nebyl nic dlužen" a nezapletl se se zlem moci a ekonomické hodnoty. To, že za ně nenese odpovědnost, se zdálo tak evidentní, že ve jménu své svobody dokonce popíral jejich realitu.
Ale moc a ekonomická hodnota jsou paradigmatem společenské reality. Nejsou dány lidskou vůlí; nespolupráce ve vztahu k nim není možná. Funkcí moci je zajistit onu míru přizpůsobení, jíž je třeba pro přežití skupiny; jejím rozhodujícím zdrojem je mínění - a kdo by mohl nemít takové či onaké názory? Ekonomická hodnota zajišťuje užitečnost vyráběného zboží; musí existovat ještě před rozhodnutím o jeho produkci; je to pečeť vyražená na dělbě práce. Jejím zdrojem jsou lidské potřeby a nedostatek - a jak by se od nás mohlo očekávat, že nebudeme po jedné věci toužit víc než po jiné? Každý názor nebo touha z nás dělají účastníky vytváření moci a stanovování ekonomické hodnoty. Žádná svoboda činit jinak není myslitelná.
Tím se dostáváme do poslední fáze své argumentace.
Po odhození tržní utopie stojíme tváří v tvář realitě společnosti. Tady vede dělicí čára mezi liberalismem na jedné straně a fašismem a socialismem na sttaně druhé. Rozdíl mezi fašismem a socialismem není primárně ekonomický. Je morální a náboženský. I tam, kde hlásají stejné ekonomie, jsou nejenom odlišné, ale ve skutečnosti ztělesňují opačné principy. To rozhodující, v čem se rozcházejí, je opět svoboda. Fašisté i socialisté přijímají realitu společnosti s defini-ttvností, s níž lidské vědomí utváří skutečnost, že člověk ví, že zemře. Moc a donucení jsou součástí této reality; ideál, který by je ze společnosti vykázal, je nutně bezcenný. Otázkou, která je rozděluje, je, zda je vzhledem k tomuto vědomí možné zastávat ideu svobody nebo nikoli; je svoboda prázdné slovo, vnadidlo, které má zničit člověka a jeho dílo, nebo může člověk navzdory tomuto vědomí svou svobodu prosadit a usilovat o její naplnění ve společnosti, aniž zabředne do morálního iluzionismu?
Tato dychtivá otázka shrnuje situaci člověka. Duch a obsah této studie by měl naznačit odpověď.
254
255
Odvolali jsme se na tři - podle nás konstitutivní - fakty vědomí západního člověka: na vědomí smrti, vědomí svobody a vědomí společnosti. První se podle židovské legendy vyjevilo v příběhu Starého zákona. Druhé se zjevilo jako odhalení jedinečností člověka v učení Ježíše Krista, jak je zaznamenáno v Novém zákoně. Třetího zjevení se nám dostalo prostřednictvím života v průmyslové společnosti. Žádné velké jméno se s ním nespojuje, ale snad nejblíže k tomu, být jeho nositelem, má Robert Owen. Jde o konstitutivní prvek vědomí moderního člověka.
Fašistickou odpovědí na uznání reality společnosti je odmítnutí postulátu svobody. Fašismus neguje křesťanské objevení jedinečnosti člověka a jednoty lidstva. V tom tkví jeho degenerativní dispozice.
Robert Owen byl první, kdo si uvědomil, že evangelia pomíjejí realitu společnosti. Nazval to „individualizací" člověka ze strany křesťanství, a jak se zdá, věřil, že jedině ve společenství spolupráce je možno zabránit tomu, aby bylo od člověka odděleno „to, co je na křesťanství skutečně hodnotné". Owen si uvědomoval, že svobodu, kterou jsme získali skrze učení Ježíše Krista, nelze na komplexní společnost aplikovat. Jeho socialismus spočíval v podpoře člověkova nároku na svobodu v takové společnosti. Začala postkřesťanská éra západní civilizace, v níž už evangelia nestačila, a přesto zůstala základem naší civilizace.
Objevení společnosti je tak buď koncem, nebo znovuzrozením svobody. Zatímco fašista se vzdává svobody a oslavuje moc, která je realitou společnosti, socialista se s touto realitou smiřuje a navzdory tomu vyzvedává nárok na svobodu. Člověk dozrává a získává schopnost existovat v komplexní společnosti jako lidská bytost. Uveďme ještě jednou Owenova geniální slova: „Kdyby mělo dojít k tomu, že nějaké příčiny zla budou pro nové schopnosti, jež lidé získají, neodstranitelné, budou vědět, že jsou to zla nutná a nevyhnutelná, a dětinské, marné stížnosti se přestanou objevovat."
Smířenost byla vždy zdrojem síly a nové naděje člověka. Přijal realitu smrti a postavil na ní smysl svého tělesného života. Podvolil se skutečnosti, že má duši, kterou by mohl ztratit, a že to by bylo horší než smrt, a založil na ní svou svobodu. V naší době se smiřuje s realitou společnosti, jež znamená konec této svobody. Z definitivního smíření však opět vyvstává život. Vyrovnané přijetí reality společnosti dává člověku nezdolnou odvahu a sílu odstranit všechnu odstranitelnou nespravedlivost a nesvobodu. Dokud bude věrný úkolu vytvářet větší svobodu pro všechny, nemusí se bát, že se bud moc nebo plánování
obrátí proti němu a zničí svobodu, již jejich prostřednictvím buduje. Takový je smysl svobody v komplexní společnosti; dává nám všem jistotu, kterou potřebujeme.
256
257
POZNÁMKY KE ZDROJŮM
L ROVNOVÁHA MOCI JAKO POLITIKA, HISTORICKÝ ZÁKON, PRINCIP A SYSTÉM [Ke kap. 1]
1. Politika rovnováhy moci. Politika rovnováhy moci je anglickou národní institucí. Jde o čistě pragmatickou a faktickou věc, která by neměla být směšována ani s principem rovnováhy moci, ani se systémem rovnováhy moci. Tato politika je výsledkem její ostrovní pozice u kontinentálního pobřeží, které je obsazeno organizovanými politickými komunitami. „Její postupně se rozvíjející diplomatická škola od Wolseye po Cecila pokládala rovnováhu moci za jedinou šanci Anglie tváří v tvář formování velkých kontinentálních stáru," říká Trevelyan. Tuto politiku, která se do konečné podoby zformovala za Tudorovců, praktikovali Sir William Temple, stejně jako Canning, Palmerston či Sir Edward Grey. O téměř dvě století předcházela vzniku systému rovnováhy moci na kontinentu a byla zcela nezávislá na kontinentálních zdrojích doktríny rovnováhy moci jako principu prosazovaného Fénélonem či Vattelem. Anglické národní politice však vznik takového systému velmi pomohl, protože pro Anglii pak bylo mnohem snazší organizovat aliance proti jakékoli vedoucí mocnosti na kontinentu. Následkem toho měli britští státníci sklon upevňovat představu, že anglická politika rovnováhy moci je vlastně výrazem principu rovnováhy moci a že Anglie sledováním této politiky jen hraje svou roli v systému na tomto principu založeném. Přesto však rozdíl mezi anglickou politikou sebeobrany a jakýmkoli principem, který ji pomohl prosazovat, nebyl zatemňován záměrně. Sir Edward Grey ve svých Dvaceti pěti letech napsal: „Velká Británie teoreticky nebyla nepříznivě nakloněna dominanci nějaké silné skupiny v Evropě, pokud se zdálo, že zajišťuje stabilitu a mír. Podpora takového spojenectví bývala obecně první volbou. K něčemu takovému, co by se dalo oprávněně charakterizovat jako rovnováha moci, tíhla z instinktu, ne-li záměrnou politikou, pouze pokud se dominantní moc stala agresivní a Anglie cítila, že jsou ohroženy její vlastní zájmy."
Anglie tedy podporovala upevňování systému rovnováhy moci na kontinentu a prosazovala jeho principy ve svém legitimním zájmu. Byla to část její politiky. Zmatení vnášené takovým spojováním dvou zásadně rozdílných významů rovnováhy moci se ukazuje například v následujících
259
citacích: Fox se v roce 1787 rozhořčeně ptal vlády, „zda Anglie už není schopna udržet rovnováhu moci v Evropě a zda už se na ni nepohlíží jako na ochránce jejích svobod". Tvrdil, že Anglie by měla být pokládána za ručitele systému rovnováhy mocí v Evropě. A Burke o čtyři roky později charakterizoval tento systém jako „veřejný zákon Evropy", údajně platící už po dvě století. Takováto rétorická ztotožňování anglické národní politiky s evropským systémem rovnováhy moci rozlišení mezi těmito dvěma koncepcemi přirozeně ještě více ztěžovala Američanům, pro něž bylo jedno i druhé stejně nepřijatelné.
2. Rovnováha moci jako historický zákon. Jiný význam rovnováhy moci je založen přímo na povaze mocenských jednotek. Do moderního myšlení ho poprvé uvedl Hume. Jeho příspěvek byl však opět ztracen během téměř naprostého zániku politického myšlení, který následoval po průmyslové revoluci. Hume pochopil politickou podstatu tohoto jevu a zdůraznil jeho nezávislost na psychologických a morálních faktech. Pokud se aktéři chovají jako ztělesnění moci, uplatňuje se rovnováha moci bez ohledu na jejich motiv)'. Zkušenost nám ukázala, napsal Hume, že ať už bylo jejich motivem „žárlivé soupeření nebo opatrná politika, účinky byly stejné". F. Schuman říká: „Jestliže předpokládáme systém státu složený ze tří jednotek - A, B a C —, je jasné, že růst moci jakékoli z nich znamená poldes mocí ostatních dvou." Z toho vyvozuje, že rovnováha moci „ve své základní formě je určena k udržení nezávislosti každé jednotky systému států". Stejně tak dobře mohl tento postulát zevšeobecnit tak, aby byl aplikovatelný na všechny druhy mocenských jednotek, ať už jsou organizovány v politických systémech či nikoli. To je ve skutečnosti způsob, jak se rovnováha moci jeví v sociologii historie. Toynbee ve svém Studiu historie zaznamenává fakt, že mocenské jednotky jsou schopny expandovat spíše na periferii mocenských skupin než v centru, kde je tlak největší. Spojené státy, Rusko a Japonsko, stejně jako britská dominia ohromně expandovaly v době, kdy v západní a střední Evropě bylo prakticky nemožné dosáhnout i té nejmenší teritoriální změny. Historický zákon podobného typu dodal Pirenne. Konsratuje, že v poměrně neorganizovaných komunitách je jádro odporu k vnějším tlakům obvykle vytvářeno v regionech nejvíce vzdálených od mocného souseda. Příkladem jsou vytváření franckého království za Pipina Krátkého na vzdáleném severu nebo vznik Východního Pruska jako organizačního centra Německa. Jiný zákon tohoto typu můžeme vidět v zákonu nárazníkových států Belgičana De Greefa, který byl podle všeho ovlivněn školou Fredericka Turnéra a vedl ke koncepci amerického Západu jako „pohyblivé Belgie". Tyto koncepce rovnováhy a nerovnováhy moci jsou nezávislé na morálních, právních či
sociologických představách. Odkazují pouze k moct, a tak odhalují svou politickou podstatu.
3. Rovnováha moci jako princip a systém. Jakmile je nějaký lidský zájem uznán za oprávněný, odvozují se z něj principy chování. Po roce 1648 se uznával zájem evropských států na zachování státu quo, který nastolila vestfálská smlouva podepsaná v Můnsteru, a mezi signatáři v tomto ohledu panovala shoda. Tuto smlouvu z roku 1648 podepsaly prakticky všechny evropské mocnosti a samy se prohlásily za její garanty. Od podpisu této smlouvy datují Nizozemí a Švýcarsko své mezinárodní postavení suverénních států. Napříště všechny státy mohly oprávněně předpokládat, že žádná důležitá změna ve státu quo by nebyla v zájmu celého zbytku. To byla zárodečná forma rovnováhy moci jako principu rodiny evropských národů. Podle tohoto principu nemělo být jednání žádného státu proti mocnosti, která byla oprávněně či neoprávněně podezřívána ze záměru změnit status quo, pokládáno za nepřátelské chování. Tomuto stavu věcí samozřejmě velmi napomohla tvorba koalicí odporující takové změně. Avšak teprve po sedmdesáti pěti letech byl tento princip výslovně uznán v utrechtské smlouvě, která „ad conservandum in Europa equilibrium" rozdělila španělské domény mezi Bourbony a Habsburky. Tímto formálním uznáním tohoto principu byla Evropa postupně organizována v systém založený na tomto principu. Tento systém nepřímo zabezpečoval nezávislost malých mocností, pokud by jejich pohlcení (či ovládnutí) většími vychýlilo rovnováhu moci. Ať už byla organizace Evropy po roce 1648, a dokonce i po roce 1713 jakkoli nepevná, udržení všech států, velkých i malých, během období nějakých dvou set let musí být přičteno k dobru systému rovnováhy moci. Jeho jménem se vedlo bezpočet válek, a ačkoli je musíme bez výjimky pokládat za vyvolané mocenskými úvahami, jejich výsledek byl v mnoha případech stejný, jako kdyby země jednaly na principu kolektivních záruk proti aktům nevyprovokované agrese. Neexistuje žádné jiné vysvětlení pro nepřetržité trvání bezmocných politických entit, jako byly Dánsko, Holandsko, Belgie a Švýcarsko, po dlouhé časové období navzdory zdrcujícím silám ohrožujícím jejich hranice. Logicky se zdá rozdíl mezi principem a organizací na něm založenou, tj. systémem, jasný. Přesto bychom neměli podceňovat účinnost principu, dokonce i v neorganizované situaci, kdy ještě nedosáhl institucionálního stadia, ale dává pouze direktivy ke konvenčním zvyklostem a obvyklému chování. I bez zavedeného centra, pravidelných setkání, společných funkcionářů či povinného kodexu chování byla Evropa utvářena do systému prostě jen neustálým úzkým kontaktem mezi různými kancléřsrvími a členy diplomatických sborů. Přísné tradice regulující dotazy, démarches, zprávy
260
261
přiděleno! - doručované společně nebo odděleně, ve stejné či různé době - vyjadřovaly mnoha prostředky mocenské situace, aniž by jim dovolily dosáhnout kritického stadia, a otvíraly nové cesty ke kompromisu či k případnému společnému jednání, když selhalo vyjednávání. Právo společného zasahování do záležitostí malých států, pokud byly ohroženy zájmy mocností, se ve skurečnosti rovnalo existenci jakéhosi evropského direktoria v ještě neorganizované podobě.
Snad ncjsilnějším pilířem rohoto neformálního systému byl ohromný objem mezinárodního soukromého obchodu, který se velmi často uzavíral ve vztahu k nějaké obchodní smlouvě či jinému mezinárodnímu nástroji, jehož platnost byla podmíněna zvykem a tradicí. Vlády a vlivní občané byli nespočetnými způsoby zapleteni do různých typů finančních, ekonomických a právních vláken těchto mezinárodních transakcí. Lokální válka znamenala pouze krátké přerušení některých z nich, zatímco hluboce zakořeněné zájmy na jiných transakcích, které přetrvávaly stále či přinejmenším dočasně nedotčeny, představovaly zdaleka převažující masu oproti těm, které mohly být řešeny znevýhodněním nepřítele ve válečných šancích. Tento tichý tlak soukromých zájmů, který pronikal celým životem civilizovaných společenství a překračoval národní hranice, byl neviditelnou oporou mezinárodní vzájemností a vybavoval princip rovnováhy moci účinnými sankcemi, i když nedostával organizovanou podobu Evropského koncertu nebo Společnosti národů.
Rovnováha moci jako historický zákon:
Hume, D., „On the Balance of Power", Works, sv. III (1854), str. 364. Schuman, E, International Politics (1933), str. 55.Toynbee, A. J., Study of History, sv. III, str. 302. Pirenne, H., Outline of the History of Europe from Fall the Roman Empire to 1600 (angl. vyd. 1939). Barnes-Becker-Becker, o De Greefovi, sv. II., str. 871. Hofmann, A., Das deutsche Land und die deutsche Geschichte (1920). Viz také Haushoferovu geopolitickou školu. K druhému extrému viz Russell, B., Power, Lasswellovu Psychopathology and Politics; World Politics and Personal Insecurity a jiné práce. Srov. také RostovtzeŕF, Social and Economic history of the Hellenistic World, kap. 4, část I.
Rovnováha moci jako princip a systém:
Mayer, ]. P., Political Thought (1939), str. 464. Vattel, Le droit des gens (1758). Hershey, A. S., Essentials of International Public Law and Organization (1927), str. 567-569. Oppenheim, L., International Law. Heatley, D. R, Diplomacy and the Study of International Relations (1919).
Stoletý mír:
Leathes, „Modern Europe", Cambridge Modern History, roč. XII, kap. 1. Toynbee, A. J., Study of History, sv. IV (C), str. 142-153, Schuman, E, International Politics, kn. I, kap. 2. Clapham, J. H., Economic Development of France and Germany, 1815-1914, str. 3. Robbins, L., The Great Depression (1934), str. 1. Lippmann, W., The Good Society. Cunningham, W., Growth of English Industry and Commerce in Modern Times. Knowles, L. C.
A. , Industrial and Commercial Revolutions in Great Britain during the 19th Century (1927). Carr, E. H., The 20 Years'Crisis 1919-1939(1949). Grossman, R. H. S., Government and the Governed11939), str. 225. Hawtrey R.
G. , The Economic Problem (1925), str. 265.
Bagdádská železnice:
Konflikt pokládaný za vyřešený brirsko-německou smlouvou z června 1914: Buell, R. L., International Relations (1929). Hawtrey, R. G., The EconomicProblem (1925). Mowat, R. B., The Concert ofEurope (1930), str. 313. Stolper, G., This Age of Fable (1942). K opačnému názoru viz Fay, S.
B. , Origins of the World War, str. 312. Feis, H., Europe, The Worlds'Banker, 1870-1914 (1930), str. 335 a nasi.
Evropský koncert:
Langer, W. L., European Alliances and Alignments (1871-1890) (1931). Sonrag, R. J., European Diplomatic History (1871-1932) (1933). Onken,
H. , „The German Empire", Cambridge Modern History, roč. XII. Mayer,
I. P., Political Thought (1939), str. 464. Mowat, R. B., The Concert of Europe (1930), str. 23- Phillips, W. A., The Confederation of Europe 1914 (2. vyd., 1920). Lawell, H. D., Politics, str. 53. Muir, R., Nationalism and Internationalism (1917), str. 176. Buell, R. L., International Relation (1929), str. 512.
2. STOLETÝ MÍR [Ke kap. 1]
1. Fakta. Velké evropské mocnosti byly ve století 1815-1914 ve vzájemných válkách jen po tři krátká období: šest měsíců v roce 1859, šest týdnů v roce 1866 a devět měsíců v letech 1870-1871. Krymská válka, která trvala přesně dva roky, měla periferní a polokoioniální povahu, jak se shodují historikové jako Clapham, Trevelyan, Toynbee a Binkley. Mimochodem ruské dluhopisy v rukou britských vlastníků byly během této války v Londýně akceptovány. Základní rozdíl mezi devatenácrým stoletím a stoletími předcházejícími je rozdílem mezi příležitostnými
262
263
!
všeobecnými válkami a jejich naprostou absencí. Tvrzení generálmajora Fullera, že v devatenáctém století nebyl od válek pokoj ani jediný rok, se jeví jako bezpodstatné. Srovnání počtu válečných let v různých stoletích bez ohledu na rozdíl mezi všeobecnou válkou a lokálními válkami, kreré provedl Quincy Wright, obchází důležitý bod.
2. Problém, Po vysvětlení volá především zastavení téměř kontinuálních obchodních válek mezi Anglií a Francií, které bylo vydatným zdrojem obecných válek. To bylo spojeno se dvěma skutečnostmi ze sféry ekonomické politiky: a) úsrupem srarých koloniálních říší a b) érou svobodného obchodu, která přešla do období mezinárodního zlatého standardu. S novými formarni obchodování ochabovaly válečné zájmy a v důsledku nové měnové a úvěrové struktury spojené se zlatým standardem se vytvářely pozitivní zájmy mírové. V zájmu celých národních ekonomik bylo nyní udržení stabilních měn a fungování svarových trhů, na kterých závisely příjmy a zaměstnanost. Tradiční expanzionismus byl nahrazen antiimpe-rialistickým trendem, který byl u velkých mocností až do roku 1880 téměř všeobecný. (O tom pojednává 18. kapitola.)
Zdá se však, že mezi obdobím obchodních válek, kdy se přirozeně předpokládalo, že se zahraniční politika má zabývat podporou výnosného obchodu, a pozdějším obdobím, v němž se na zahraniční zájmy držitelů dluhopisů a přímých investorů pohlíželo jako na legitimní věci ministerstev zahraničí, byla mezera více než půl století (1815-1880). Během tohoto půlstoletí se upevnila doktrína, která vylučovala vliv soukromo-podnikatelských zájmů na vedení zahraničních záležitostí; a až ke konci tohoto období kancléřství opět pokládala takové nároky za přípustné, ale nikoli bez striktních omezení vzhledem k novému trendu veřejného mínění. Předpokládáme, že tato změna nastala díky povaze obchodu, který v podmínkách devatenáctého století už nezávisel svým rozsahem a úspěšností na přímé mocenské politice. Postupný návrat k obchodnímu ovlivňování zahraniční politiky vyplýval z faktu, že mezinárodní měnový a úvěrový systém vytvořil nový typ obchodních zájmů překračujících národní hranice. Avšak pokud to byly jen zájmy zahraničních držitelů dluhopisů, vlády se velmi zdráhaly nechat je do něčeho mluvit; zahraniční půjčky byly totiž dlouhou dobu pokládány za čistě spekulativní záležitost v nejpřísnějším smyslu slova a zaručené příjmy byly obvyklé jen u domácích vládních cenných papíru. Žádná vláda neuznávala za hodno podpory, pokud se její občané angažovali v nejriskantnějších úvěrových operacích pro zámořské vlády pochybné pověstí. Canning rezolutně odmítal opětovné žádosti investorů, kteří od britské vlády očekávali, že jim pomůže vymoci jejich zahraniční ztráty, a stejně kategoricky odmítal, aby
uznání latinskoamerických republik bylo závislé na tom, zda porvrdí své zahraniční dluhy. Palmerstonův slavný oběžník z roku 1848 je prvním náznakem měnícího se postoje, ale změna nikdy nezašla příliš daleko. Podnikatelské zájmy obchodní komunity byly tak široce rozprostřeny, že vláda by jen stěží mohla připustit, aby zájmy nějaké menšiny komplikovaly běžný chod záležitostí celého impéria. Obnovený zájem zahraniční politiky na obchodním podnikání byl především výsledkem omezování volného obchodu a následného návratu k metodám osmnáctého století. Jak se však obchod nyní těsněji spojoval se zahraničními investicemi, které měly nešpekulatívni a zcela normální povahu, zahraniční politika se opět vracela ke svému tradičnímu směřování a byla schopna zase sloužit obchodním zájmům společnosti. Po vysvětlení nevolá tato posledně uvedená skutečnost, ale ono přerušení této podoby zahraniční politiky v uvedeném mezidobí.
3. OPOUŠTĚNÍ ZLATÉHO STANDARDU [Ke kap. 2]
Zhroucení zlatého standardu uspíšila vynucená stabilizace měn. Průkopníkem stabilizačního procesu byla Ženeva, která přenášela na finančně slabší státy tlaky z londýnské City a Wall Streetu.
První skupinu států, která srabilizovala měnu, tvořily poražené země, jejichž měna se po první světové válce zhroutila. Druhá skupina sestávala z evropských vítězných států, které stabilizovaly své vlastní měny hlavně až po první skupině. Tretí skupinu tvořily Spojené státy, které měly ze zlatého standardu největší zisk.
I. Poražené země
Stabilizace
Rusko . Rakousko Maďarsko Německo Bulharsko Finsko . Estonsko Řecko . Polsko .
1923
1923
1924
1924
1925
1925
1926 1926 1926
II. vítězné evropské země
Stabilizace Opuštění zlata Velká Británie  . . 1925 1931
Francie...... 1926 1936
Belgie...... 1926 1936
Itálie....... 1926 1933
III. Univerzální věřitel
Opuštění zlata USA............1933
Nerovnováha první skupiny se za nějaký čas přenesla na druhou. Jakmile druhá skupina podobně stabilizovala své měny, potřebovala rovněž pod-
264
265
póru, kterou ji poskyrla třetí. Nakonec to byla tato třetí skupina, sestávající ze Spojených států, která byla kumulativní nerovnováhou evropské stabilizace postižena nejhůře.
4. OBRAT KYVADLA PO PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLCE [Ke kap. 2]
Zpětný pohyb kyvadla po první světové válce byl obecný, ale jeho amplituda byla malá. Ve velké většině zemí střední a východní Evropy v období 1918—1923 přinesl pouze restauraci konzervativního režimu následující po demokratické (či socialistické) republice, která byla výsledkem porážky. O několik let později byly téměř všude nastoleny režimy vlády jedné strany. A opět byl tento pohyb téměř všeobecný.
Země	Remluce	Kontrarevoluce      Vláda jedné strany	
Bulharsko	říjen 1918 radikální agrární reforma	1923 fašistická kontrarev.	1934
Estonsko	1917 socialistická řep.	1918 středosta vovská rep.	1926
Finsko	únor 1917 socialistická řep.	1918 stredostavovská rep.	-
Jugoslávie	1918 dem. federace	1926 autoritářský vojenský stát	1929
lítva	1917 socialistická rep.	1918 stredostavovská řep.	1934
Lotyšsko	1917 socialistická rep.	1918 stredostavovská rep.	1926
Maďarsko	říjen 1918 dem. rep., březen 1919 sověty	1919 kontrarev.	
Německo	listopad 1918 soc. dem. rep.	1920 stredostavovská rep.	1933
Polsko	1919 soc. dem. rep.	1926 autoritářský stát	-
Rakousko	říjen 1918 soc. dem. rep.	1920 stredostavovská rep.	1934
Rumunsko	1918 agrární reforma	1926 autoritářský režim	-
5. FINANCE A MÍR [Ke kap. 2]
O politické roli mezinárodních financí v druhé polovině devatenáctého století jsou sotva nějaké materiály k dispozici. Cortiho kniha o Rothschildech pokrývá jen období předcházející Evropskému koncertu. Nezahrnuje jejich účast v obchodování s podíly na Suezu, nabídku Bleichroederům, aby financovali francouzské válečné reparace z roku 1871 prostřednictvím vypsání mezinárodní půjčky, ani rozsáhlé transakce v období výstavby orientální železnice. Historické práce Langera a Sontaga věnují mezinárodním financím jen nepatrnou pozornosr (druhý autor ve svém výčtu mírových faktorů finance vůbec nezmiňuje). Téměř jedinou výjimkou jsou Leathesovy poznámky v Cambridge Modem History. Liberální nezá-
vislá kritika směřovala buď k tomu, aby ukázala nedostatečné vlastenectví finančníků, nebo - v případě autorů jako Lysis ve Francii a J. A. Hobson v Anglii — jejich sklon podporovat protekcionistické a imperialistické snahy, které poškozovaly volný obchod. Marxistické práce jako Hilfer-dingovy a Leninovy studie zdůrazňují imperialistické síly vycházející z národního bankovnictví a jejich organické propojení s těžkým průmyslem. Taková argumentace, vedle toho, že se omezuje převážně na Německo, při vysvětlování zájmů mezinárodního bankovnictví nutně selhává.
Vliv Wall Streetu na vývoj ve dvacátých letech se jeví jako příliš čerstvá věc pro objektivní studii. Stěží se ale dá pochybovat o tom, že vcelku se jeho vliv na miskách vah promítal na straně zmírňování mezinárodního napětí a zprostředkování - od doby mírových dohod po Dawesův plán, Youngův plán a zrušení reparací v Lausanne a po něm. Současná literatura se snaží oddělit problém soukromých investic, jako ve Stanleyho práci, která výslovně nebere v úvahu půjčky vládám, ať už jsou nabízeny jinými vládami nebo soukromými investory, což prakticky vylučuje každé obecné hodnocení mezinárodních financí v jeho jinak zajímavé studii. Feisova výborná práce, z níž vydatně čerpáme, sice toto téma téměř celkově pokrývá, ale rovněž trpí nevyhnutelným nedostatkem autentického materiálu, neboť archivy hautefinance nebyly ještě zpřístupněny. Stejnému nevyhnutelnému omezení jsou podřízeny hodnotné práce Eariea, Remera a Vinera.
6. VYBRANÉ ODKAZY KE KAPITOLE „SPOLEČNOSTI A EKON OMICKÉ SYSTÉMY"  [Ke kap. 4]
Devatenácté století se pokoušelo ustavit seberegulující ekonomický systém na motivu individuálního zisku. Tvrdíme, že taková věc byla ze své samotné podstaty nemožná. Zde jsme se pouze zabývali deformovaným názorem na život a společnost, který z takového přístupu vyplynul. Myslitelé devatenáctého století například předpokládali, že je „přirozené" chovat se jako obchodník na trhu a každý jiný způsob chování byl z ekonomického hlediska umělý — byl výsledkem rušivého zasahování do lidských instinktů; že trhy, pokud je člověk ponechá samy sobě, budou spontánně růst; že ať už je jakkoli žádoucí, aby společnost měla morální základy, přinejmenším prakticky je založena na neměnných charakteristikách lidské rasy atd. Z dokladů moderních výzkumů v různých oblastech sociálních věd, jako je sociální antropologie, primitivní ekonomika, historie raných civilizací a obecná ekonomická historie, vyplývá téměř přesný opak těchto tvrzení. Vlastně se stěží najde nějaký antropologický či sociologický předpoklad - ať už explicitní či implicitní    který by nebyl odmítnut. Uvedu některé citace.
266
267
a) Motív zisku není pro človéka „přirozený ".
„Charakteristickým rysem primitivní ekonomiky je absence jakékoli touhy po zisku z výroby a směny" (Thurnwald, Economics in Primitive Communities, 1932, str. xiii). „Je třeba jednou provždy vyvrátit ještě jinou představu, totiž představu primitivního ekonomického člověka z některých současných ekonomických učebnic" (Malinowski, Argonauti of the Western Pacific, 1930, str. 60). „Musíme odmítnout Idealtypen manchesterského liberalismu, krerýje nejen teoreticky, ale i historicky zavádějící" (Brinkmann, „Das soziale System des Kapitalismus", v Grundriss der Sozialokonomik, část IV, str. 11).
b) Očekávat platbu za práci není pro člověka „přirozené".
„Zisk, který je často podnětem k práci v civilizovanějších komunitách, nikdy nepůsobí jako podnět k práci v původních domorodých podmínkách" (Malinowski, op. cit., str. 156). „Nikde v neovlivněné primitivní společnosti nenajdeme práci spojenou s představou platby" (Lowie, „Sociál Organization", Encyclopedia of the Sociál Sciences, sv. XIX, str. 14). „Nikde se práce nepronajímá a neprodává" (Thurnwald, Die menschlische Gesellschaft, kn. III, 1932, str. 169). Obecně platí, že „práce pokládaná za povinnost nevyžaduje náhradu..." (Firth, Primitive Economics ofthe New ZealandMaori, 1929). „Dokonce ještě ve středověku byla platba za práci cizince něčím neslýchaným." „Cizinec neměl osobní pouto povinnosti, a proto by měl pracovat pro čest a uznání." Pěvci, i když byli cizinci, „přijímali platbu, a proto se jimi opovrhovalo" (Lowie, op. cit.).
c) Omezení práce na nevyhnutelné minimum není pro člověka „přirozené". „Nemohli jsme nepozorovat, že práce nebyla nikdy omezena na nevyhnutelné minimum, ale díky přirozené nebo získané funkční potřebě aktivity překračovala absolutně nezbytný objem" (Thurnwald, Economics, str. 209). „Práce vždy směřuje dál, než je nutně zapotřebí" (Thurnwald, Die menschlische Gesellschaft, str. 163).
d) Obvyklou pobídkou k práci není zisk, ale vzájemnost, soutěžení, radost z práce a sociální uznáni.
Vzájemnost: „Většina, ne-Ii veškeré ekonomické jednání se zakládá na příslušnosti k nějakému řetězci vzájemných darů a protidarů, které jsou v dlouhodobé rovnováze a obohacují stejnou měrou obě strany... Člověk, který by ve svém ekonomickém jednání neustále porušoval tato pravidla zákona, by se brzy ocitl vně sociálního a ekonomického řádu - a je si toho dokonale vědom" (Malinowski, Crime andCustom in Savage Society, 1926, str. 40-41).
Soutěžení: „Soutěžení je ostré, úroveň výkonů, i když mají stejný cíl, je proměnlivá... Boj o dokonalost v napodobování vzorů" (Goldenweiser, „Loose Ends of Theory on the Individual, Pattern, and Involution in Primitive Society", v Essas in Anthropology, 1936, str. 99). „Muži navzájem soupeří v rychlosti, pečlivosti a ve váze, kterou uzvednou, když přinášejí velké klády do zahtady nebo odnášejí úrodu sladkých brambor" (Malinowski, Argonauts, str. 61).
Radost z práce: „Práce jen pro samotné uspokojení z ní je konstantním rysem maorského hospodářství" (Firth, „Some Features of Primitive Indu-stry", Economic Journal, roč. I, str. 17). „Hodně času a práce věnují estetickým účelům - čistí a upravují zahrady, odklízejí veškerý odpad a stavějí pěkné pevné ploty, aby sklidili zvláště silné a velké hlízy. Všechny tyto věci do jisté míry vyžaduje samo pěstování rostlin, ale nemůže být pochyb, že domorodci posunují svou svědomitost daleko za hranice holé nutnosti" (Malinowski, op. cit., str. 59).
Sociální uznání: „Dokonalost zahradnické práce je všeobecným ukazatelem sociální hodnoty člověka" (Malinowski, Coral Gardens and Their Magie, sv. II, 1935, str. 124). „Od každého člověka v komunitě se očekává, že bude vykazovat obvyklou míru píle" (Firth, Primitive Polynesian Economy, 1939, str. 161). „Andamanci pokládají lenost za antisociální chování" (Ratclifře-Brown, The Andaman Islandcrs). „Dát svou práci k dispozici jinému je nejen ekonomická služba, ale i služba sociální" (Firth, op. cit., str. 303).
e) Člověk je po věky stejný.
Linron ve své práci Zkoumání člověka radí k opatrnosti vůči psychologickým teoriím osobnostní determinace a tvrdí, že „obecná pozorování vedou k závěru, že celkové rozpětí těchto typů je v podstatě stejné ve všech typech společnosti... Jinými slovy, jakmile [pozorovatel] pronikne za scénu kulturních diferencí, zjistí, že tito lidé jsou v zásadě stejní jako my sami" (str. 484). Thurnwald zdůrazňuje podobnost lidí ve všech stadiích jejich vývoje: „Primitivní ekonomiky, které jsme zkoumali na předcházejících stranách, se neliší, pokud jde o lidské vztahy, od žádných jiných forem ekonomiky a spočívají na stejných obecných principech sociálního života" {Economics, str. 28S). „Některé kolektivní emoce základní povahy jsou v zásadě stejné u všech lidských bytostí a svědčí o opakování podobných konfigurací v jejich sociální existenci" („Sozialpsychische Abläufe im Volkerleben", v Essays in Anthropology, str. 383). Kulturní vzorce Ruth Benedictové jsou vposledku založeny na podobných předpoldadech: „Hovořím, jako by lidská povaha byla v celém světě téměř neměnná, jako by pro každou společnost bylo potenciálně
268
269
dostupné zhruba stejné rozložení a jako by kultura z toho vyplývající v souladu s jejími tradičními vzorci podobné tvarovala drtivou véršinu jednotlivců. Například zkušenost stavu vytržení má v souladu s touto interpretací možnost prožít určitý počet jednotlivců v každé populaci. Když budí úctu a je odměňována, může ji dosáhnout nebo simulovat významný podíl..." (str. 233). Stejný postoj zastává důsledně ve svých pracích také Malinowski.
f) Ekonomické systémy jsou zpravidla zakotveny v sociálních vztazích; rozdělování materiálních statků je zajišťováno neekonomickými motivy. Primitivní ekonomika je „sociální záležitost, týkající se řady osob, které jsou částmi provázaného celku" (Thurnwald, Economics, str. xii).
To stejné platí pro bohatství, práci a směnu. „Bohatství primitivních národů není ekonomické, ale sociální povahy" (tamtéž). Práce může být „efektivní", protože je „integrována sociálními silami do organizovaného lišili" (Malinowski, Argonauts, str. 157). „Výměna zboží a služeb je prováděna většinou v rámci stálého partnerství či spojena s určitými sociálními svazky nebo doplněna vzájemností v neekonomických záležirostech (Malinowski, Crimeand Custom, str. 39).
Dva hlavní principy, které ovládají ekonomické chování, jsou podle všeho vzájemnost a skladováni s redistribucí:
„Celý kmenový život je prostoupen neustálým dáváním a dostáváním" (Malinowski, Argonauts, str. 167). „Dnešní dávání bude vynahrazeno zítřejším dostáváním. To je výsledek principu vzájemnosti, který proniká každým vztahem primitivního života..." (Thurnwald, Economics, str. 106). Aby byla taková vzájemnost možná, musí se v každé primitivní společnosti vyskytovat určitá „dualita" institucí nebo „symetrie struktury jako neodmyslitelný základ vzájemných závazků" (Malinowski, Crime and Custom, str. 25). „U Banarů je symetrické rozdělení duchovních místností založeno na struktuře jejich společnosti, která je podobně symetrická" (Thurnwald, Die Gemeinde der Bánaro, 1921, str. 378).
Thurnwald zjistil, že vedle tohoto recipročního chování našla od primitivních loveckých kmenů až po nej rozsáhlejší říše nejširší uplatnění praxe skladováni a redístribuce, která se se vzájemností někdy kombinovala. Zboží se centrálně sbíralo a pak distribuovalo členům společenství velmi rozmanitými způsoby. Například mezi mikronéskými a polynéskými národy „králové jako představitelé nejpřednějšího rodu obdrželi výnosy, které později distribuovali ve formě štědrých darů mezi obyvatelstvo" (Thurnwald, Economics, str. xii). Tato distributivní funkce je prvotním zdrojem politické moci centtálních orgánů {tamtéž, str. 107).
g) Individuální sběr potravy pro vlastní -využiti a pro svou rodinu nebyl součástí života dřívějšího člověka.
Klasikové předpokládali, že předekonomický člověk se musel starat sám o sebe a o svou rodinu. Tuto domněnku, která pak získala širokou platnost, oživil ve své průkopnické práci z přelomu století Caři Buecher. Poslední výzkumy Buechera v tomto ohledu jednotně korigují. (Firth, Primitive Economics ofthe New ZealandMaori, str. 12, 206, 350; Thurnwald, Economics, str. 170, 268; a Die menschlische Gesellschaft, sv. III, str. 146; Herskovits, The Economic Life of Primitive Peoples, 1940, str. 34; Malinowski, Argonauts, str. 167, poznámka).
h) Vzájemnost a redístribuce jsou principy ekonomického života, které se uplatňují nejen v malých primitivních komunitách, ale rovněž ve velkých a bohatých říších.
„Distribuce měla svou zvláštní historii, začínající u nejprimitiynějšího života loveckých kmenů." (...) „Věc se má jinak u společností s pokročilejší a výraznější stratifikací..." „Nejpůsobivější příklad nabízí kontakt pastevců s usedlými zemědělci." „Podmínky v těchto společnostech se výrazně lišily. Ale s rostoucí politickou mocí několika rodin a s příchodem despotických vládců se distributivní funkce posilovala. Pohlavár obdržel dary rolníků, které se nyní stávaly ,daněmť, a rozděloval je mezi své úředníky, zvláště ty, kdo byli přivázáni k jeho dvoru."
„Tento vývoj znamenal složitější systémy distribuce... Všechny archaické státy - stará Čína, říše Inků, indická království, Egypt, Babylónie - užívaly kovovou měnu pro daně a platy, ale opíraly se hlavně o platby v naturáliích, kreré se ukládaly v sýpkách a skladištích... a distribuovaly úředníkům, válečníkům a zahilčivým třídám, tj. neproduktivní části populace. V tomto případě plnila distribuce zásadní ekonomickou funkci" (Thurnwald, Economics, str. 106-108).
„Když mluvíme o feudalismu, obvykle máme na mysli středověk v Evropě.. . Je to však instituce, která se objevila ve stratifikovaných společnostech velmi brzy. Skutečnost, že většina transakcí probíhala v naturáliích a že si vyšší vrstvy nárokovaly veškerou půdu či dobytek, je ekonomickou příčinou feudalismu..." {tamtéž, str. 195).
7- VYBRANÉ ODKAZY KE KAPITOLE „EVOLUCE TRŽNÍHO VZORCE"  [Ke kap. 5j
Ekonomický liberalismus si razil cestu v iluzi, že jeho praktiky a metody jsou přirozeným výsledkem obecného zákona pokroku. Aby principy za-
270
271
kládající seberegiilující trh zapadaly do tohoto vzorce, byly projektovány zpět do celé historie lidské civilizace. V důsledku toho byla skutečná povaha a původ obchodu, trhů a peněz, městského života a národních srátů deformována až k nepoznání.
a) Individuálni akty „ obchodu, výměny a směny " sc v primitivní společnosti vyskytují jen výjimečně.
„Výměna byla původně naprosto neznámá. Primirivní člověk zdaleka nebyl posedlý žádostivostí po výměně, ale měl k ní nechuť" (Buecher, Die Entstehungder Volkswirtschaft, 1904, str. 109). „Je například nemožné vyjádřit hodnotu háčku na ryby v kvantitě potravy, protože se taková směna nikdy neuskutečnila aTikopiové by ji pokládali za něco prapodivného... Každý druh předmětu je vhodný ke konkrétnímu druhu sociální situace" (Firth, op. cit., str. 340).
b) Obchod nevznikl v rámci společenství; je to vnější záležitost zahrnující vzdálené komunity.
„Ve svých počátcích je obchod transakcí mezi etnickými skupinami; mezi členy jednoho kmene či jedné a réže komunity nemá místo a v nejsrarších sociálních komunitách je vnějším jevem a směřuje pouze k cizím kmenům" (M. Weber, General Economic History, str. 195). „Ač se to může zdát podivné, středověké obchodní styky se zpočátku vyvíjely pod vlivem nikoli lokálního, ale exportního obchodu" (Pirenne, Economic and Social History o f Medieval Európe, str. 142). „Za ekonomické oživení středověku byl odpovědný obchod se vzdálenými oblastmi" (Pirenne, Medieval Cities, str. 125).
c) Obchod se neopíral o trhy; vyrůstal z jednostranného dovozu, ai už mírumilovného či nikoli.
Thurnwald prokázal skutečnost, že nejstatší formy obchodu spočívaly v obstarání a dovezení předmětů z nějaké vzdálenosti. V zásadě to byly lovecké výpravy. Zda tyto expedice byly válečné, jako při lovu otroků či pirátství, záviselo hlavně na odporu, s nímž se setkaly (op. cit., str. 145-146). „Pirátství bylo iniciátorem námořního obchodu mezi Reky Homérovy doby, stejně jako mezi severskými Vikingy; po dlouhou dobu se tato dvě povolání vyvíjela ve shodě" (Pirenne, Economic and Social History, srr. 109).
d) Přítomnost či nepřítomnost trhů není hlavni charakteristikou; lokální trhy neměly tendenci růst.
„Ekonomické systémy nemající žádné trhy ještě proto nemusí mít nějaké jiné společné charakteristiky" (Thurnwald, Die menschliche Gesellschaft, sv.
III, str. 137). Na raných trzích „mohly být navzájem směňovány jen určité předměty v určitém množství" {tamtéž, str. 137). „Thurnwald si zaslouží zvláštní uznání za svůj postřeh, že primitivní peníze a obchod mají v zásadě spíše sociální než ekonomický význam" (Loeb, „The Distribution and Function of Money in Early Society", v Essays in Anthropology, str. 153). Místní trhy se nevyvinuly z „ozbrojeného obchodu" či „tiché směny" nebo jiných forem vzdáleného obchodování, ale z „míru" udržovaného na nějakém místě setkávání pro omezené účely sousedské výměny. „Cílem mísrního rrhu bylo dodávat zásoby nezbytné pro každodenní život populace usedlé v dané oblasti. To vysvětluje, proč se pořádaly týdně, i jejich velmi omezený okruh přitažlivosti a omezení jejich aktivity na malé kupní transakce" (Pirenne, op. cit., kap. 4, „Commerce to the End of the Twen-tieth Century", str. 97). Místní trhy ani v pozdějším období, na rozdíl od jiných trhů, nevykazovaly tendenci k růsru: „Trh dodával pro potřeby lokality a byl navštěvován jen obyvateli ze sousedství; jeho komoditami byly vesnická produkce a výrobky každodenního života" (Lipson, Ehe Economic History of England, 1935, sv. I, str. 221). Místní obchod „se obvykle rozvíjel především jako výpomocné zaměstnání zemědělců a osob pracujících v domáckém průmyslu a obecně jako sezónní zaměstnání..." (Weber, op. cit., str. 195). „Na první pohled by bylo přirozené předpokládat, že kupecká třída vyrostla postupně v prostředí zemědělské populace. Nic však takovou teorii nepodporuje" (Pirenne, Medieval Cities, srr. 111).
e) Dělba práce nemá původ v obchodu či směně, ale v geografických, biologických a jiných neekonomických skutečnostech.
„Dělba práce není v žádném případě výsledkem složité ekonomiky, jak má za to racionalistická teorie. V zásadě jde na vrub fyziologickým rozdílům v pohlaví a věku" (Thurnwald, Economics, str. 212). „Téměř jediná dělba práce je mezi muži a ženami" (Herskovits, op. cit., str. 13). Jiný způsob, jak může dělba práce vyplývat z biologických faktů, je vidět v případě soužití rozdílných etnických skupin. „Etnické skupiny se proměnily ve skupiny profesní" prostřednictvím vytvoření „vyšší vrstvy" ve společnosti. „Tak se na jedné straně vytvořila organizační základna pro příspěvky a služby závislé třídy a na straně druhé moc distribuovat, kterou si udržovaly hlavy rodin vládnoucí vrstvy" (Thurnwald, Economics, str. 86). V tomto bodě nacházíme jeden z počátků státu (Thurnwald, Sozialpsychische Abläufe, str. 387).
f) Peníze nejsou rozhodujícím vynálezem; jejich přítomnost či nepřítomnost nemusí znamenat významný rozdíl v typu ekonomiky.
„Pouhý fakt, že nějaký kmen užívá peníze, ho ekonomicky jen velmi málo
272
273
odlišuje od jiných kmenů, které je neužívají" (Loeb, op. cit., str. 154). „Pokud jsou peníze vůbec užívány, jejich funkce je naprosto odlišná do té, kterou plní v naší civilizaci. Nikdy nepřestávají být konkrétním materiálem a nikdy se nestávají zcela abstraktní reprezentací hodnoty" (Thur-nwald, Economics, srr. 107). Obtíže při uskutečňování výměny nehrály při „vynálezu" peněz žádnou roli. „Tento starý názor klasické ekonomie odporuje etnologkkému zkoumání" (Loeb, op. cit., str. 167, poznámka 6). Kvůli specificky užitným vlastnostem komodit, které fungují jako peníze, stejně jako kvůli jejich symbolickému významu jako atributů moci, je nelze pokládat, jak je tomu v „jednostranném racionalistickém pohledu, za ekonomické vlastnictví" (Thurnwald, Economics). Peníze mohou být například užívány jen k vyplácení platů a odvodu daní (tamtéž, str. 108) nebo je lze užít jen ke koupi manželky, jako odměnu za pomoc při odhalování zločinců nebo při placení pokut. „Vidíme tedy, že v těchto příkladech užití peněz v předstátních podmínkách vyplývá hodnocení předmětů z množství obvyklých příspěvků, z pozice zastávané vedoucími osobami a z konkrétního vzrahu, v němž se nacházejí vzhledem k prostým členům jejich jednotlivých komunit" (Thurnwald, Economics, str. 263).
Peníze, stejně jako trhy, jsou hlavně vnějším fenoménem, jehož význam pro komunitu je určen především obchodními vztahy. „Představa peněz [byla] obvykle vnesena zvenčí" (Loeb, op. cit., str. 156). „Funkce peněz jako obecného prostředníka směny má původ v obchodování s cizími oblastmi" (Weber, op. cit., str. 238).
g) Zahraniční obchod původně neprováděli jednotlivci, ale kolektivity. Obchod je „skupinový podnik"; týká se „zboží získaného kolektivně". Jeho původ spočívá v „kolektivních obchodních cestách". „V pořádání těchto výprav, které měly často povahu obchodních cest, se vyskytoval kolektivní princip" (Thurnwald, Economics, str. 145). „Nejstarší obchodování bylo v každém případě směnným vztahem mezi cizími kmeny" (Weber, op. cit., str. 195). Středověký obchod rozhodně nebyl obchodem mezi jednotlivci. Byl to „obchod mezi určitými městy, byla to mezikomu-nitnícÁ meziobecni obchodní výměna" (Ashley, An Intrůduction to English Economic History and Theory, část I, „The Middie Ages", str. 102).
h) Ve středověku byl venkov od obchodování odříznut.
„Až do patnáctého století a během něj byla města jedinými centry obchodu a průmyslu, a to do takové míry, že ani jednomu z nich nebylo povoleno uniknout do otevřené krajiny" (Pirenne, Economic and Sociál History, str. 169). „Boj proti zemědělskému obchodování a proti řemeslu na venkově trval přinejmenším sedm nebo osm století" (Heckscher,
Mercantilism, 1935, sv. I, str. 129). „Přísnost těchto opatření se s růstem ,demokratické vlády' zvyšovala..." „Po celé čttnácté století byly vysílány proti všem vesnicím v okolí pravidelné vojenské expedice, které rozbíjely nebo odnášely tkalcovské stavy a kádě" (Pirenne, op. cit., str. 211).
i) Ve středověku se neprovozoval nerozlišující obchod mezi městem a městem. Meziměstské obchodování spočívalo na preferenčních vztazích mezi určitými městy nebo skupinami měst, jako byly například londýnská nebo německá Hansa. Vztahy mezi takovými městy ovládal princip vzájemnosti a oplátky. Například v případě neplacení dluhu se mohl magistrát věřitelského města obrátit na magistrát města dlužnického a žádat, aby byla zjednána náprava takovým způsobem, jakým by si přál jeho lid, aby se jednalo s ním, „a pohrozit, že nebude-li dluh zaplacen, budou přijata vůči iidu tohoto města odvetná opatření" (Ashley, op. cit., část I, str. 109).
j) Národní protekcionismus byl neznámý.
„Pro ekonomické účely bylo ve třináctém století zřídka nutno navzájem rozlišovat různé země, protože v rámci hranic křesťanstva bylo jen málo bariér sociálního styku, s nimiž se setkáváme dnes" (Cunningham, Western Civilization in Its Economic Aspects, sv. I, str. 3). Až do patnáctého století neexistovaly na politických hranicích žádné celní tarify. „Dříve nenacházíme žádné svědectví ani o té nejmenší touze zvýhodňovat národní obchod prostřednictvím ochrany před cizí konkurencí" (Pirenne, Economic and Social History, str. 92). „Mezinárodní" obchodování bylo volné ve všech odvětvích (Power a Postan, Studies in English Trade in the Fifieenth Century).
k) Merkantilismus posiloval, volnější obchod mezi městy a provinciemi v rámci národních hranic.
První díl Heckscherova díla Mercantilism (1935) nese název Merkantilismus jako sjednocující systém. Jako takový merkantilismus „odporoval všemu, co svazovalo ekonomický život s konkrétním mísrem a překáželo obchodu v rámci hranic státu" (Hecksher, op. cit., sv. II, str. 273). „Oba aspekty municipální politiky, potlačování venkova a boj proti konkurenci, cizích měst, byly protikladné ekonomickým cílům státu" {tamtéž, sv. I, str. 131). „Merkantilismus .nacionalizoval' země prostřednictvím působení obchodu, který rozšířil místní praktiky po celém území státu" (Pantlen, „Handel", v Handwörterbuch der Staatswissenschaften, sv. VI, str. 281). „Merkantilismus často posiloval konkurenci uměle, aby organizoval trhy s automatickou regulací nabídky a poptávky" (Heckscher). První moderní autor, který rozpoznal liberalizující tendenci merkantilního systému, byl Schmoller (1884).
274
275
I) Středověký regulacionismus byl vysoce úspěšný.
„Politika středověkých měst byla v západní Evropě po zániku starověkého světa snad prvním pokusem regulovar ekonomickou stránku společnosti podle konzistentních principů. Tento pokus byl korunován neobvyklým úspěchem... Takovým případem byl snad i ekonomický liberalismus či laissez-faire v době své nezpochybňované nadvlády, ale vzhledem ke svému trvání byl liberalismus jen malou, prchavou epizodou ve srovnání s nepomíjející vytrvalostí politiky těchto měst" (Heckscher, op. cit., str. 139). „Doprovázel ji systém regulací, tak úžasně přizpůsobených svému účelu, že ho lze pokládat za svého druhu mistrovské dílo... Městská ekonomika byla hodna gotické architektury, jíž byla současníkem" (Pirenne, Medieval City, str. 217).
m) Merkantilismus rozšiřoval obecní praktiky na národní teritorium. „Výsledkem byla jakoby městská politika rozšířená na větší oblast - jakýsi typ obecní politiky budovaný na základě státu" (Heckscher, op. cit., str. 131).
n) Merkantilismus, nejúspěšnějšípolitika.
„Merkantilismus vytvořil mistrovský systém komplexního a propracovaného uspokojování potřeb" (Buecher, op. cir., str. 159). Úspěch Gilbertových Reglements, které se snažily o vysokou kvalitu produkce jako cíl sám o sobě, byl „obrovský" {Heckscher, op. cit., sv. I, str. 166). „Ekonomický život na národní úrovni byl hlavně výsledkem politické centralizace" (Buecher, op. cit., str. 157). Regulativnímu systému merkantilismu musí být připsáno „vytvoření pracovního kodexu a pracovní disciplíny, které byly daleko přísnější než cokoli, co byl schopen vyprodukovat úzký partikularismus středověkých městských vlád s jejich morálními a technologickými omezeními" (Brinkmann, „Das soziale System des Kapitalismus", v Grundriss der Sozialökonomik, část IV).
8. LITERATURA O SPEENHAMLANDU [Ke kap. 7]
Povědomí o rozhodujícím významu Speenhamlandu nacházíme jen na začátku a ke konci éry liberálního kapitalismu. Jak před rokem 1834, tak po něm samozřejmě existují stálé odkazy na „systém dávek" a „špatné provádění Chudinského zákona", které jsou však obvykle datovány nikoli od Speenhamlandu z roku 1795, ale od Gilbertova zákona z roku 1782; myšlení veřejnosti si jasně neuvědomovalo skutečnou povahu speen-hamlandského systému.
Neuvědomuje si ji dokonce ani dnes. Stále se široce zastává názor, že znamenal prostě jen nerozlišující chudinskou podporu. Ve skutečnosti byl něčím zcela jiným, totiž systematickou podporou ke mzdám. Současníci si jen částečně uvědomovali, že taková praxe je v přímé kolizi s principy tudo-rovského práva, a už vůbec si neuvědomovali, že je naprosto neslučitelná se vznikajícím mzdovým systémem. Co se praktických účinků týče, zůstávaly nerozpoznány, dokud později - ve spojení s Antikombinačnírni zákony z let 1799-1800 - nezačaly snižovat mzdy a podporovat zaměstnavatele.
Klasičtí ekonomové se nikdy nezdržovali zkoumáním detailů „systému dávek", jako tomu bylo v případě renty a měny. Házeli do jednoho pytle všechny formy příspěvků a chudinské podpory s „chudinskými zákony" a tlačili na zrušení jejich kořenů i větví. Ani Townsend, ani Malthus, ani Ricatdo neobhajovali reformu Chudinského zákona, ale požadovali jeho odvolání. Bentham, který se jako jediný tímto tématem zabýval, byl v této věci méně dogmatický než v jiných. On a Burke viděli, co neuměl pochopit Pitt, totiž že opravdu škodlivým principem je princip příspěvku ke mzdám.
Engels a Marx Chudinský zákon nezkoumali. Domnívali bychom se, že pro ně nebylo nic vhodnějšího než ukázat pseudohumanismus systému, který měl pověst podporovatele rozmarů chudých, zatímco ve skutečnosti stlačoval jejich mzdy pod subsistenční úroveň (mocně mu v tom pomáhaly zvláštní protiodborové zákony) a převáděl veřejné peníze do rukou bohatých, aby jim pomohl vydělat ještě více peněz na chudých. Avšak v jejich době byl jejich nepřítelem Nový chudinský zákon a Cobbett a charristé měli sklon idealizovat starý. Engels a Marx byli navíc oprávněně přesvědčeni, že měl-li kapitalismus přijít, byla reforma Chudinského zákona nevyhnutelná. A tak přehlédli nejen určité prvotřídní východisko k diskusi, ale také argument, jímž by Speenhamland posílil jejich teoretický systém, totiž že kapitalismus nemůže fungovat bez volného trhu práce.
Z klasických pasáží Zprávy o Chudinském zákonu (1834) pro svůj zlověstný popis účinků Speenhamlandu vydatně čerpala Harriet Mar-rineauová. Firma Goulds and Barrings, která financovala přepychové svazečky, v nichž se autorka rozhodla vysvětlovat chudým nevyhnutelnost jejich bídy - byla hluboce přesvědčena, že je nevyhnutelná a že jen samo poznání zákonů politické ekonomie může učinit jejich osud snesitelným —, nemohla nalézt upřímnějšího a vcelku lépe informovaného obhájce svého kréda. (Illustrations to Political Economy, 1831, sv. III; viz také Jhe Parish a Jhe Hamlet v Poor Laws and Paupers, 1834.) Její práce Thirty Years' Peace, 1816-1846 byla napsána v pokornějším duchu a vykazuje větší sympatie k chartistům než k památce jejího mistra Bentbama (sv. II, str. 489, a sv. IV, sir. 453). Svou kroniku uzavírá touto příznačnou pasáží:
276
277
„Nyní se nejlepší hlavy a srdce zabývají touto velkou otázkou práv práce a působivým varováním, které k nám přichází z ciziny, že je nemůžeme opomíjet, aniž by nás srihl menší rrest než zničení všeho. Je možné, že nebude nalezeno řešení? Toto řešení bude pravděpodobně ústředním faktem příštího období britské historie; pak lépe než nyní možná uvidíme, že jeho předpoklady položily hlavní zájmy předcházejících třiceti let míru." To bylo proroctví odkládající jednání, V dalším období britské historie přestala pracovní otázka existovat; ale navrátila se v sedmdesátých letech a o další půlstoletí později přinesla „zničení všeho". Ve čtyřicátých letech devatenáctého století bylo samozřejmě snadnější než ve čtyřicátých letech století dvacátého rozeznat, že původ této otázky spočívá v principech pronikajících Reformu Chudinského zákona.
Všední ekonomikou Speenhamlandu se obšírněji nezabýval žádný filosof nebo historik až do konce viktoriánské doby. Ze tří historiků benthamismu se Sir Leslie Stephen neobtěžoval, aby zkoumal její detaily, a Elie Halevy, který jako první rozpoznal klíčovou roli Chudinského zákona v historii filosofického radikalismu, měl o tomto rématu jen nej-mlhavější představu. V případě Diceyovy práce bylo toto opominutí ještě frapantnější. Jeho nesrovnatelná analýza vztahů mezi zákonem a veřejným míněním pokládala za osnovu celé textury „laissez-faire" a „kolekrivís-mus". Vzorec sám, domníval se, vyplýval z průmyslových a obchodních trendů té doby, tj. z institucí utvářejících ekonomický život. Nikdo jiný než Dicey nemohl silněji zdůraznit, jak dominantní roli hrál pauperismus ve veřejném mínění, ani důležitost Reformy Chudinského zákona pro celý systém benthamovskc legislativy. Ústřední význam, který benthamovci připisovali Reformě Chudinského zákona ve svém legislativním schématu, ho však zmátl a ve skutečnosti se domníval, že problém spočívá v tom, jaké břemeno představují pro ekonomiku chudinské daně. I historikové takového formátu jako Schumpeter nebo Mitchell analyzovali koncepce klasických ekonomů bez jakéhokoli odkazu k podmínkám, které nastolil Speenhamland.
Průmyslová revoluce se stala předmětem ekonomické historie na přednáškách A. Toynbeeho (1881); Toynbee činil odpovědným za Speenhamland a jeho „princip ochrany chudých bohatými" toryovský socialismus. Ke stejnému předmětu se v té době obrátil William Cunningham a jako zázrakem ho oživil, ale byl to jen hlas na poušti. Ačkoli Mantoux (1907) těžil z Cunninghamova mistrovského díla (1881), odkazoval k Speenhamlandu jen jako k „další reformě" a dosti kuriózně ji spojoval s „nahnáním chudých na pracovní trh" (Jhe Industrial Revolution in the Eighteenth Century, str. 438). Beer, jehož práce byla pomníkem ranému anglickému socialismu, se o Chudinském zákonu sotva zmínil.
Speenhamland byl znovuobjeven až s dílem Hammondových (1911) a jejich přesvědčivou vizí nové civilizace, kterou ohlašovala průmyslová revoluce. Představoval pro ně nikoli část ekonomické, ale sociální historie. V této práci pak pokračovali Webbovi (1927), kteří si kladli otázku po politických a ekonomických předpokladech Speenhamlandu a uvědomovali si skutečnost, že mají souvislost s původem sociálních problémů naší doby.
Proti tomu, co bychom mohli nazvat institucionalistickým přístupem k ekonomické historii, který představovali mimo jiné Engels, Marx, Toynbee, Cunningham, Mantoux a později Hammondovi, se snažil na problém Speenhamlandu nahlédnout J. H. Clapham. Odmítl se zabývat spe-enhamlandským systémem jako institucí a analyzovat ho jako rys „agrární organizace" země (sv. I, kap. 4). To bylo stěží adekvátní, protože právě jeho rozšíření do měst přivodilo jeho zhroucení. Odděloval rovněž účinky Speenhamlandu, o nichž pojednával v kapitole „Ekonomické aktivity státu", od mzdové otázky. Toto rozdělení bylo umělé a opomíjelo nahlížet ekonomiku Speenhamlandu z hlediska zaměstnavatelských tříd, které těžily z nízkých mezd stejně nebo více, než byla jejich ztráta na chudinské dani. Avšak Claphamovo vědomé zohlednění těchto faktů vynahrazovalo jeho nepochopení této instituce. Clapham tak jako první ukázal rozhodující vliv „válečného ohrazování" na dobu, kdy byl speenhamlandský systém zaveden, stejně jako skutečnou míru, v níž snižoval reálné mzdy.
Naprostá neslučitelnost Speenhamlandu s mzdovým systémem se stále připomínala jen v tradici ekonomických liberálů. Jen oni si uvědomovali, že v širokém smyslu znamená každá forma ochrany práce něco ze speen-hamlandského intervencionistického principu. Spencer chrlil výpady proti „nouzovým mzdám" (jak se přídavkovému systému říkalo v jeho části země) a „kolektivistickým" praktikám, do nichž snadno zahrnoval i veřejné vzdělání, bydlení, poskytování pozemků k rekreaci atd. Dicey v roce 1913 shrnul svou kritiku Zákona o starobním důchodu (1908) slovy. „Není to v podstatě nic jiného než nová forma nevázané podpory chudých." A pochyboval o tom, zda ekonomický liberalismus měl vůbec kdy skutečnou šanci úspěšně realizovat svou politiku. „Některé z jejich návrhů nebyly nikdy zavedeny v praxi; nevázaná chudinská podpora například nebyla nikdy zrušena." Jestliže toto byly názory Diceye, bylo jen přirozené, když Mises tvrdil, „že pokud budou placeny dávky v nezaměstnanosti, musí existovat nezaměstnanost" {Liberalism, 1927, str. 74) a že „pomoc nezaměstnaným se ukázala jako jeden z nejúčinnějších nástrojů destrukce" (Socialism, 1927, str. 484; Nationalökonomie, 1940, str. 720). Walter Lippmann se ve své Good Society (1937) pokusil distancovat od Spencera, ale jen aby se dovolával Misese. Mises i Lippmann
278
279
odráželi liberální reakci na nový protekcionismus dvacátých a třicátých let dvacátého století. Mnoho rysů tehdejší situace nepochybně připomínalo Speenhamland. V Rakousku byla podpora v nezaměstnanosti subvencována bankrotující státní pokladnou; ve Velké Británii byly „rozšířené dávky v nezaměsrnanosti" nerozlišitelné od „dárků"; v Americe byly spuštěny programy WPA a PWA. Sir Alfred Mond, šéf Imperial Chemical Industries, v roce 1926 široce dokazoval, že by britští zaměstnavatelé měli dostávar gtanty z fondu nezaměstnanosti, aby „vyrovnali" mzdy, a tak pomohli zvýšit zaměstnanost. V otázce nezaměstnanosti, stejně jako v otázce měny čelil liberální kapitalismus ve svých smrtelných křečích stále stejným nevyřešeným problémům, které mu byly odkázány od jeho počátků.
Dobová literatura o pauperismu a starých chudinských zákonech
Acland, Compulsory Savings Plans (1786).
Anonym, Considerations on Several Proposals Lately Made for the Better Maintenance of the Poor. S Dodatkem. (2. vyd., 1752).
An Adress to the Public od Filantropické společnosti, ustavené v roce 1788, která si vytyčila úkol prevence zločinnosti a nápravy chudých (1788).
Applegarth, Rob., A Plea for the Poor (1790).
Belsham, Will, Remarks on the Bill for the Better Support and Mainte?iance
of 'the Poor (1797). Bentham, J., Pauper Management Improved (1802). -------, Observation on the Restrictive and Prohibitory Commercial System
(1821).
-------, Observation on the Poor Bill, introduced by the Right Honorable
William Pitt, napsáno v únoru 1797.
Burke, E., Thoughts and Details on Scarcity (1795).
Cowe, James, Religious and Philanthropic Trusts (1797).
Crumple, Samuel, M. D., An Essay on the Best Means of Providing Employment for the People (1793).
Defoe, Daniel, Giving Alms No Charity, and Employing the Poor a Grievance to the Nation (1704).
Dyer, George, A Dissertation on the Theory and Practice of Benevolence (1795).
-------, The Complaints of the Poor People ofEngland(1792).
Eden, On the Poor (1797), 3 sv.
First Report Společnosti pro zlepšování podmínek a zvyšování úlevy chudým.
Gilbert, Thomas, Plan for the Better Reliéf and Employment of the Poor (1781). Godwin, William, Thoughts Occasioned by the Persual of Dr. Parr's Spiritual Sermon, Preached at Christ Church April 15, 1800 (Londýn, 1801).
Hampshire, State of the Poor (1795).
Hampshire Magistrate (E. Poulter), Comments on the Poor Bill (1797). Howlett, Rev. ]., Examination of Pitt's Speech (1796). James, Isaac, Providence Displayed (Londýn, 1800), str. 20. Jones, Edw., The Prevention of Poverty (1796).
Luson, Hewling, Inferior Politics: or, Considerations on the Wretchedness and
Profigacy of the Poor (1786). M'Farlane, John D. D-, Enquires Concerning the Poor (1782). Martinem, H., The Parish (1833). -------, The Hamlet (1833).
-------, The History of the Thirty Years' Peace (1848), 3 sv.
-------, Illustrations of Political Economy (1832-1834), 9 sv.
Massie, J., A Plan... Penitent Prostitutes. Founding Hospital, Poor and Poor
Laws (1758). Nasmith, James D. D., A Charge, Isle of Ely (1799). Owen, Robert, Report to the Committee of the Association for the Relief of
the Manufacturing and Labouring Poor (1818). Paine, Thomas, Agrarian Justice (1797). Pew, Rich., Observations (1783).
Pitt, Wm. Morton, An Address to the Landed Interest of the defic. of Habitation and Fuelfor the Use of the Poor (1797). Plan of a Public Charity, A (1790), „On Starving", náčrt. Ruggies, Tho., The History of the Poor (1793), 2 sv. Sabatier, Wm., Esq., A Treatise on Poverty (1797). Saunders, Robert, Observations.
Second Report Společnosti pro zlepšování podmínek a zvyšování úlevy
chudým (1797). Sherer, Rev. J. G., Present State of the Poor (1796). Spitalfiedis institution, Good Meat Soup (1799).
Schůze farní rady sjednocených farností St. Giles in the Field, Criticism of „Bilifor the Better Support and Maintenance of the Poor" (1797).
Suffolk Gendeman, A Letter on the Poor Rates and the High Price of Provisions (1795).
Townsend, Wm., Dissertation on the Poor Laws 1/86 by A Well-Wisher of Mankind.
Vancouver, John, Causes and Production of Poverty (1796). Wilson, Rev. Edw., Observations on the Present State of the Poor (1795). Wood, J., Letter to Sir William Pulteney (o Pittově zákonu) (1797). Young, Sir W., Poor Hauses and Work-houses (1796).
280
281
Některé moderní práce:
Ashley, Sir W. J., An Introduction to English Economic History and Theory (1931).
Beiasco, Ph. S., „John Beilers, 1654-1725", Economics, červen 1925.
-------, „The Labour Exchange Idea in the 17th Century", Economic Journal, roč. I, str. 275.
Blackmore, J. S. a Mellonie, F. C, Family Endowment and the Birthrate in the Early 19th Century, sv. I.
Clapham, J. H., Economic History of Modern Britain, sv. I, 1926.
Marshall, Dorothy, „The Old Poor Law, 1662-1795", Ec. Hist. Ret., roč. VIII, 1937-1938, str. 38.
Palgrave, Dictionary of Political Economy, heslo „Poor Law", 1925.
Webb S. a B., English Local Government, sv. 7-9, „Poor Law History", 1927-1929.
Webb, Sidney, „Sociál Movements", C. M. H, roč. XII, str. 730-765. 9. SPEENHAMLAND a VÍDEŇ [Ke kap. 7]
Autor byí poprvé vtažen do studia Speenhamlandu a jeho účinků na klasické ekonomy vysoce podnětnou sociální a ekonomickou situací v Rakousku, jak se vyvíjelo po první světové válce.
V čistě kapitalistickém prostředí zde socialisrická samospráva ustavila režim, na který ekonomičtí liberálové rozhořčeně útočili. Některé z intervencie nistických politických praktik, které samospráva zaváděla, byly nepochybně s mechanismem tržní ekonomiky neslučitelné. Tento problém, který byl především sociální, nikoli ekonomický, však čistě ekonomická argumentace nevyčerpáva.
Hlavní fakty, které lze uvést k situaci Vídně, jsou tyto: Během větší části období patnácti let následujících po první světové válce v letech 1914-1918, bylo pojištění v nezaměstnanosti těžce dotováno z veřejných fondů, a tak neurčitým způsobem rozšiřovalo nepodmíněnou chudinskou podporu; renty byly fixovány na malém zlomku jejich dřívější úrovně a samospráva Vídně stavěla velké činžovní domy na neziskové bázi, které zvyšovaly objem požadovaného kapirálu ze zdanění. I když se nedávaly žádné příspěvky ke mzdám, všestranné zajišcění sociálních služeb, byt byly jakkoli skromné, mohlo umožnit, aby mzdy výrazně poklesly, nebýt rozvinutého odborového hnutí, které samozřejmě v rozšířených dávkách v nezaměstnanosti nacházelo silnou podporu. Ekonomicky byl takový systém nepochybně anomálií. Renty, omezené na zcela nerenrabilní úroveň, byly neslučitelné s existujícím systémem soukromého podnikání, zejména ve
stavebnictví. Během prvních let se sociální ochtana v zbídačené zemi rovněž střetávala se stabilitou měny — inflacionisdeká a intervencionistická politika šly ruku v ruce.
Nakonec Vídeň, stejné jako Speenhamland, podlehla útoku politických sil mocně podporovaných čistě ekonomickými argumenty. Politické nepokoje v roce 1832 v Anglii a v roce 1934 v Rakousku měly osvobodit trh práce od protekcionistických intervencí. Ani vesnice drobné šlechty, ani dělnická třída Vídně se nemohly donekonečna izolovat od svého prostředí.
Přesto však mezi těmito dvěma obdobími intervencí zřejmě existovaly velké rozdíly. Anglická vesnice v roce 1795 musela být chráněna před rozkladem způsobeným ekonomickým pokrokem — ohromným rozvojem městských manufaktur; průmyslová pracující třída Vídně v roce 1918 musela být chráněna před účinky ekonomického úpadku, vyplývajícího z války, porážky a hospodářského chaosu. Speenhamland nakonec vedl ke krizi organizace práce, která otevřela cestu k nové éře prosperity; vítězství Heimwehru v Rakousku představovalo část celkové katastrofy národního a sociálního systému.
Co zde chceme zdůraznit, je ohromný rozdíl v kulturních a morálních účincích rěchto dvou typů intervence: pokusu Speenhamlandu odvrátit příchod tržní ekonomiky a snahy vídeňského experimentu takovou ekonomiku úplně transcendovat. Zatímco Speenhamland zapříčinil opravdovou katastrofu obyčejných lidí, Vídeň dosáhla jednoho z nejob-divuhodnějších triumfu v západní historii. Rok 1795 vedl k bezprecedentnímu ponížení pracujících tříd, které byly odrazovány od toho, aby dosáhly nového statusu průmyslových dělníků; rok 1918 inicioval stejně bezpříkladný morální a intelektuální vzestup podmínek vysoce rozvinuté průmyslové dělnické třídy, která pod ochranou vídeňského systému ustála degradující účinky těžké ekonomické krize a dosáhla úrovně, kterou lidové masy v žádné průmyslové zemi nikdy nepřekročily.
Jistě, stalo se tak díky sociálním, na rozdíl od ekonomických aspektů věci. Pochopili však správně ortodoxní ekonomové ekonomický inter-vencionismusř Ekonomičtí liberálové v konečném důsledku tvrdili, že vídeňský režim byl další „nesprávnou administrací Chudinského zákona", dalším „dávkovým systémem", který porřeboval železné koště ldasických ekonomů. Nebyli však tito myslitelé sami oklamáni poměrně trvalými podmínkami, které vytvořil Speenhamland? Často měli pravdu ohledně budoucnosti, kterou jejich hluboké náhledy pomáhaly utvářet, ale naprosto se mýlili, pokud jde o jejich vlastní dobu. Moderní výzkum dokázal, že jejich pověst rozumných praktických soudců byla nezasloužená. Malthus porřeby své doby nechápal vůbec; kdyby jeho rendenční varování před
282
283
přelidněním braly nevěsty, kterým je osobně věnoval, vážně, „mohl by být ekonomický pokrok v tu ránu mrtev", říká T. H. Marshall. Ricardo uváděl nesprávně fakty ke sporu o měnu, stejně jako k úloze Anglické banky a nechápal skutečné příčiny znehodnocení měny, které, jak dnes víme, spočívaly především v politických platbách a těžkostech převodu. Kdyby Británie následovala jeho tadu ze zprávy o množství drahých kovů v penězích, prohrála by napoleonské války a „říše by dnes neexistovala".
A tak vídeňská zkušenost a její analogie se Speenhamlandem, která někoho vrhala zpět do náruče klasických ekonomů, obracela jiné k pochybnostem o nich.
10. PROČ NE WHITBRJEADŮV ZÁKON? [Ke kap. 8]
jedinou alternativou k politice Speenhamlandu byl patrně Whkbreadův návrh zákona, podaný v zimě 1795- Požadoval rozšíření Řemeslnického zákona, tak aby zahrnoval každoročně stanovované pevné mzdové minimum. Takové opatření, tvrdil jeho autor, by zachovalo alžbětinské pravidlo mzdového hodnocení, i když by ho rozšiřovalo z maximálních na minimální mzdy, a tak předcházelo hladovění na venkově. Nepochybně tak vycházel vstříc potřebám nutnosti a není důležité, že například členové za SuťFolk Whitbreadův návrh zákona podpořili, zatímco jejich smírčí soudci se na schůzi, na níž byl přítomen sám Arthur Young, rovněž podepsali pod speenhamlandský princip; mějme na paměti, že rozdíly mezi těmito dvěma opatřeními se nemohly zdát zvlášť velké. To není překvapující. O sto třicet let později, kdy Mondův plán (1926) navrhoval využít fondy pro nezaměstnané k dodatečným mzdám v průmyslu, veřejnost stále ještě obtížně chápala rozhodující rozdíl mezi pomočiv nezaměstnanosti a podporou ke mzdám zaměstnaných.
Volba v roce 1795 tedy byla mezi minimálními mzdami a přídavky ke mzdám. Rozdíl mezi těmito dvěma nástroji lze nejlépe osvětlit, vztáh-neme-li je k současnému zrušení Zákona o osídlení z roku 1662. Zrušení tohoto zákona vytvořilo možnost národního trhu práce, jehož hlavním účelem bylo dovolit mzdám „najít si svou vlastní úroveň". Tendence Whit-breadova návrhu zákona o minimální mzdě byla protikladná k té, která vedla ke zrušení Zákona o osídlení, kdežto tendence Speenhamlandského zákona jí protikladná nebyla. Rozšíření uplatňování Chudinského zákona z toku 1601 místo Řemeslnického zákona z roku 1563 (jak navrhoval Whirbread) venkovskou šlechtu navracelo k paternalismu především ve vztahu k vesnici a jen v takových formách, které znamenaly minimální zásahy do hry trhu, zatímco ve skutečnosti jeho mechanismus stabilizace
mezd činilo nefunkčním. Že tato takzvaná aplikace Chudinského zákona ve skutečnosti naprosto převrátila alžbětinský princip vynucené práce, se nikdy orevřeně nepřipouštělo.
U podporovatelů Speenhamlandského zákona byly zjevné pragmatické úvahy. Reverend Edward Wilson, kanovník z Windsoru a smírčí soudce pro Berkshire, který byl možná navrhovatelem, sepsal své názory v pamfletu, v němž se kategoricky přihlásil k laissez-faire. „Práce jako všechno ostatní přinášené na trh musí ve všech dobách najít svou úroveň bez zasahování zákona," řekl. Pro anglického smírčího soudce by bylo přiměřenější naopak říci, že v žádné době nenašla práce svou úroveň bez zákonné intervence. Avšak jak ukazují čísla, pokračoval kanovník Wilson, mzdy nerostou tak rychle jako ceny obilí, a hned potom sboru smírčích soudců uctivě předložil k úvaze „opatření pro quantum podpory, která by měla být zaručena chudým". Podpora dávala dohromady pět šilinků pro rodinu muže, ženy a dítěte. „Sdělení" na obálce zní: „Podstata následujícího pojednání byla navržena na setkání hrabství v Newbury, šestého, minulého měsíce května". Smírčí soudci, jak víme, šli ještě dále než kanovník: jednohlasně schválili rozsah pěti šilinků a šesti pencí.
11. DISRAELIHO „DVA NÁRODY"
A PROBLÉM BAREVNÝCH RAS [Ke kap. 13]
Několik autorů rvrdí, že mezi problémy v koloniích a v raném kapitalismu existuje podobnost. Nejsou však schopni dovést tuto analogii jiným směrem, to znamená osvědit podmínky chudších tříd Anglie před stoletím tím, že by je vykreslili jako to, čím opravdu byly - detribalizované, degradované domorodce své doby.
Důvod, proč tato zřejmá podobnost byla pomíjena, spočívá podle našeho přesvědčení v liberalistíckém předsudku, který nesprávně přikládá prvořadost ekonomickým aspektům toho, co bylo v podstatě neekonomickým procesem. Neboť ani rasová degradace v některých koloniálních oblastech dneška, ani analogická dehumanizace pracujících lidí před stoletím neměla v zásadě ekonomickou povahu,
a) Destruktivní kulturní kontakt není primárné ekonomickým fenoménem. Většina domorodých společností se nyní nachází v procesu rychlé a násilné rransformace, jež je srovnatelná jen s ptudkými změnami v revoluci, říká L. P. Mair. Ačkoli motivy vetřelců jsou nakonec ekonomické a zhroucení primitivní společnosti je určitě často zapříčiněno destrukcí jejích ekonomických institucí, prvořadým faktem je zde to, že domorodá kultura není
284
285
schopna asimilovat nové ekonomické instituce, a následkem toho se rozpadá, aniž by byla nahrazena nějakým jiným hodnotovým systémem.
První mezi destruktivními tendencemi, které jsou inherentní západním institucím, představuje „mír na rozsáhlé obtasti", který rozbíjí „klanový život, patriarchální autoritu, bojový výcvik mládeže; téměř to zabraňuje migraci klanů či kmenů" (Thurnwald, Black and'White in EastAfrica; 7J:e Fabric oj'a New Civilization, 1935, str. 394). „Sílu domorodému životu, který je v těchto mírových dobách žalostně nedostatečný, musí dodávat válka..." Zrušení bojů snižuje populaci, neboř válka způsobuje jen velmi málo zabití, zatímco její absence znamená ztrátu životně důležitých zvyků a obřadů a následnou všeprostupující otupělost a nudu vesnického života (F. E. Williams, Depopuiation ofthe Suan Dimict, 1933, „Anthropology" Report, č. 13, str. 43). Srovnejme s tím „šťastnou, životnou, podnětnou existenci" domorodců v jejich tradičním kulturním prostředí (Golden-weiser, Loose Ends, str. 99).
Reáiné nebezpečí, řečeno GoJdenweiserovými slovy, je v „kulturním mezibytí" (Goldenweiser, Anthropology, 1937, str. 429). V tomto bodě existuje praktická jednomyslnost. „Staré bariéry se zmenšují a nenabízí se žádný druh nových vodítek" (Tiiurnwald, Black and White, str. 111). „Udržet komunitu, v níž je akumulace statků pokládána za něco antiso-ciálního, a integrovat ji se současnou bílou kulturou, znamená pokoušet se sladit dva neslučitelné institucionální systémy" (Wissel v Úvodu k M. Mead, Jhe Changing Cultureofan Indián Tribe, í 932). „Nositelé imigram-ské kultury mohou úspěšně zadusit domorodou kulturu, a přesto neuspět v zadušení či asimilaci jejích nositelů" (Pitt-Rivers, „The Effect on Native Races of Contact with European Civilization", v Man, sv. XXVII, 1927). Nebo, jak zní Lesserův kousavý výrok o ještě další oběti průmyslové civilizace; „Z kulturní vyzrálosti jakožto Pawneeové byli staženi do kulturní infantility jakožto běloši" (ThePawnee Ghost DanceHandGame, str. 44).
Tyto podmínky umírání zaživa nenastaly kvůli ekonomickému vy-kořistování v běžném smyslu, v němž termín vykořisťování znamená ekonomickou výhodu jednoho partnera na úkor druhého, i když to je jistě úzce spojeno se změnami v ekonomických podmínkách týkajících se držení půdy, války, manželství atd., z nichž každá ovlivňuje ohromný počet sociálních zvyků a tradicí všeho druhu. Když byla do řídce osídlených regionů západní Afriky násilně zavedena peněžní ekonomika, nebyly to nedostatečné mzdy, které vyústily ve skutečnost, že domorodci „si nemohou koupit potraviny, které by nahradily ty, které nevypestovali, protože nikdo jiný nevypestoval nadbytek potravin, které by jim prodal" {Mút,An Afričan People in the Twentieth Century, 1934, str. 5). Jejich instituce zahrnují jinou hodnorovou škálu; jsou sice šetrní, ale zároveň nemyslí tržné.
„Budou žádat stejnou cenu, když je trh přesycen, jaká platila, když byla velká bída, a pocestují dlouhé vzdálenosti při významných nákladech času a energie, aby ušetřili malou částku na svých nákupech" (Mary H. Kings-ley, West Afričan Studies, str. 339). Zvýšení mezd vede často k absentérství. Indiáni Zapotékové v Tehuantepee prý pracují jen napůl cak dobře, když mají 50 cenravos, než když dostanou 25 cencavos za den. V prvních dnech průmyslové revoluce v Anglii byl tento paradox téměř obecný.
Ekonomický index míry populačního růstu nám neposlouží lépe než mzdy. Goldenweiser potvrzuje známé pozorování, které Rivers provedl v Melanésii, že kulturně strádající domorodci mohou „umírat nudou". F. E. Williams, který byl sám misionářem působícím v tomto regionu, napsal, že „vliv psychologického faktoru na míru úmrtností" je snadno pochopitelný. „Mnoho pozorovatelů upoutala pozoruhodná snadnost či ochota, s níž může domorodec umřít." „Omezení dřívějších zájmů a aktivit je patrně pro jeho ducha fatální. Výsledkem je to, že síla domorodců vzdorovat je narušena a snadno podléhají jakémukoli druhu nemoci" (op. cit., str. 43). To nemá nic společného s tlakem ekonomických potřeb. „Extrémně vysoká míra přirozeného růstu může být symptomem buď kulturní vitality, nebo kulturní degradace" (Frank Lorimer, Observations on the Trend of Indián Populdtion in the United States, str. 11).
Kulturní degradace může být zastavena jen sociálními opatřeními, které se nedají poměřovat ekonomickými standardy života, jako je znovuzavedení kmenové držby půdy nebo izolace komunity od vlivu kapitalistických tržních metod. „Oddělení Indiánů od jejich půdy bylo onou smrtelnou ranou," napsal John Collier v roce 1942. Zákon o obecné parcelaci z roku 1887 „individualizoval indiánskou půdu; rozpad jejich kultury, který následoval, je připravil asi o tři čtvrtiny této půdy, tedy devadesát miliónů akrů". Zákon o indiánské reorganizaci z roku 1934 reintegroval kmenové vlastnictví, a zachránil tak indiánskou komunitu prosrřednictvím revitalizace jejich kultury.
Podobný příběh známe z Afriky. Ve srředu zájmu jsou formy vlastnictví půdy, protože na nich nejpříměji závisí sociální organizace. Co se jeví jako ekonomické konflikty - vysoké daně a renty, nízké mzdy - jsou téměř výlučně skryté formy tlaku, který má domorodce donutit, aby se vzdali své tradiční kultury a přizpůsobili se metodám tržní ekonomiky, tj. pracovali za mzdy a obstarávali si zboží na trhu. V tomto procesu některé z domorodých kmenů, jako Kafrové a ti, kteří migrovali do měst, ztratily své dřívější ctnosti a staly se bezmocným davem, „polodomestikovanými zvířaty", mezi nimiž jsou povaleči, zloději a prostitutky - což je instituce mezi nimi dříve neznámá -, nepřipomínající nic jiného než masu pauperi-zovaných obyvatel Anglie v letech 1795-1834
b) Lidská degradace pracujících tříd v raném kapitalismu byla výsledkem sociální katastrofy, která není měřitelná ekonomickými pojmy. Roberr Owen už v roce 1816 u svých pracovníků pozoroval, že „ať už obdrželi jakoukoli mzdu, spousta jich musela být nešťastná..." {To the British Master Manufacturers, str. 146). Připomeňme si, že Adam Smith očekával, že pracovník odtržený od půdy ztratí všechny intelektuální zájmy. A M'Farlane se domníval, „že znalost psaní a počítání bude mezi obecným lidem každým dnem menší" {Enquirics Concerning the Poor, 1782, str. 249-250). O generaci později připisoval Owen degradaci pracovníků „zanedbanému dětství" a „přepracování" a pokládal je za „z neznalosti nekompetentní dobře využít vysoké mzdy, kdyby je mohli získat". Sám jim platil nízké mzdy a zvyšoval jejich status umělým vytvářením zcela nového kulturního prostředí. Neřesti, které se rozvinuly u lidových mas, byiy vcelku stejné jako ty, které charakterizovaly barevné populace ponížené rozkladným kulturním kontaktem: hýření, prostituce, zlodějství, nedostatek šetrnosti a prozíravosti, lajdáctví, nízká produktivita práce, nedostatek sebeúcty a vytrvalosti. Síření tržní ekonomiky rozkládalo tradiční předivo venkovské společnosti, vesnickou komunitu, rodinu, staré formy držby půdy zvyky a standardy, které podporovaly život v kulturním rámci. Ochrana poskytovaná Speenhamlandem věci jen zhoršovala. Do třicátých let devatenáctého století byla sociální zkáza obyčejného lidu stejně naprostá, jako je tomu dnes u Kafrů. Jediný, kdo obrátil analogii mezi rasovým ponížením a třídní degradací, byl význačný černošský sociolog Charles S. Johnson, když ji tentokrát uplatnil na situaci třídy: „V Anglii, kde shodou okolností postoupila průmyslová revoluce dále než ve zbytku Evropy, proměnil sociální chaos, který následoval drastickou ekonomickou reorganizaci, zbídačené děti v ,kusy\ jimiž se měli později stát afričtí otroci... Obhajoba systému nevoinické práce détí byla téměř stejná s obhajobou obchodu s otroky." („Race Relations and Sociál Change", v E. Thompson, Race Relations and the Race Problém, 1939, str. 274).
[Dodatečná poznámka]
12. CHUDINSKÝ ZÁKON A ORGANIZACE PRÁCE
Ještě nebylo provedeno žádné zkoumání širších souvislostí speenhamland-ského systému, jeho původu, jeho účinků a důvodů jeho náhlého ukončení. Zde je několik souvisejících bodů.
1. Do jaké míry byl Speenhamland válečným opatřením? Ze striktně ekonomického hlediska nelze po právu tvrdit, jak se často dělo, že Speenhamland byl válečným opatřením. Současníci by stěží spojovali mzdovou úroveň s vypuknutím války. Pokud došlo k pozorovatelnému růstu mezd, tento pohyb začal už před válkou. Oběžný dopis, který Arthur Young rozeslal, aby zjistil účinky neúrody na ceny obilí, obsahuje (bod IV) tuto otázku: „jaký byl růst (došlo-li k němu vůbec) plateb za zemědělskou práci ve srovnání s předcházejícím obdobím?" Jeho zpravodajové příznačně neuměli s výrazem „předcházející období" spojit žádný určitý význam. Reference sahaly do rozpětí tří až padesáti let. Vyskytovaly se v nich tyto časové úseky:
3 roky................J. Boys, str. 97.
3-4 roky............J. Boys, str. 90.
10 let.................Zprávy ze Shropshire, Middlesexu, Cambridgeshire.
10-15 let...........Sussex a Hampshire.
10-15 let...........E. Harris.
20 let.................J. Boys, str. 86.
30-40 let...........William Pitt.
50 let.................Rev. J. Howlett.
Nikdo neuvedl období do dvou let, kdy došlo k francouzské válce, která začala v únoru 1793. Ve skutečnosti žádný korespondent válku ani nezmínil.
Kromě toho obvyklý způsob, jak se vypořádat s růstem pauperismu, jehož příčinou byla špatná úroda a nepříznivé počasí, potažmo nezaměstnanost, spočíval 1) v místních příspěvcích, které zahrnovaly dodávky a distribuci potravin a paliva zdarma nebo za snížené ceny; 2) v poskytování zaměstnání. Mzdy obvykle zůstávaly nedotčeny; během podobné nouze v letech 1788-1789 bylo dodatečné zaměstnání nabízeno za nižší než normální mzdy. (Srov. J. Harvey, „Worcestershire" v Ann. ofAgr., V, XII, str. 132, 1789. Také E. Hoimes, „Cruckton", /. c, str. 196.)
Nicméně ne bez dobrého důvodu se tvrdilo, že válka mela přinejmenším nepřímý dopad na přijetí speenhamlandských opatření. Válka ve skutečnosti zhoršovala dvě slabiny rychle se šířícího tržního systému, a tak přispívala k situaci, z níž vyrůsral Speenhamland: 1) tendenci cen obilí k fluktuaci, 2) nejzhoubnější účinek nepokojů na tyto fluktuace. Nelze se domnívat, že trh obilí, který se teprve nedávno nasytil, ustojí tlak války a hrozby blokády. Nemohl ani odolávat panikám způsobeným častými nepokoji, které nyní dostaly neblahý význam. V takzvaném regulativním systému byly „spořádané bouře" pokládány centrálními úřady více či
méně za indikátor místního nedostatku, který by měl být shovívavě posouzen. V té době však byly nepokoje odsuzovány jako příčina nedostatku a ekonomické nebezpečí nejen pro chudé, ale i pro společnost jako celek. Arthur Young vydal varování před „Důsledky nepokojů v podobě vysokých cen potravin" a Hannah Moreová hlásala podobné názory v jedné ze svých didaktických básní nazvané „Bouře neboli půl bochníku je lepší než žádný chleba" (která se zpívala na melodii písničky „Byl jeden švec"). Její odpověď hospodyňkám pouze skládala do rýmů to, co Young v jednom fiktivním dialogu vyjádřil takto: „Máme být richo, když strádáme? Zcela jistě nemáte — měli byste si stěžovat; ale stěžovat si a jednat takovým způsobem, který by nezhoršoval samotné zlo, jež pociťujete." Tvrdil, že nehrozí ani to nejmenší nebezpečí hladu, „pokudse nevyskytnou vzpoury". Pro obavu, že nabídka obilí je velmi citlivá k panice, existoval dobrý důvod. Francouzská revoluce navíc připojila i k spořádaným nepokojům hrozivé konotace. I když strach z růstu cen byl nepochybně ekonomickou příčinou Speenhamlandu, lze říci, že pokud se týká války, důsledky válečné situace byly daleko více sociální a politické než ekonomické.
2. Sir William Young a zmírnění Zákona o osídlení.
Do roku 1795 se datují dvě pronikavá opatření Chudinského zákona: Speenhamland a uvolnění „farního nevolnictví". Stěží se lze domnívat, že byly jen shodou okolností. Na mobilitu pracovní síly byl jejich účinek takřka protikladný. Zatímco druhé učinilo pro pracovníka daleko snadnějším vydat se na cesty a hledat práci, první způsobilo, že nebylo rak nutné, aby to udělal. Příhodnými výrazy „tlak" a „tah", které se někdy užívají ve studiích o migraci, by se to dalo vyjádřit tak, že zatímco „tah" cílového místa vzrůstal, „tlak" domácí vesnice se zmenšoval. Nebezpečí obrovské migrace zemědělské ptacovní síly, které bylo výsledkem revize zákona z roku 1662, se tak poněkud mírnilo Speenhamlandem. Ze zorného úhlu administrace Chudinského zákona se tato dvě opatření zjevně doplňovala. Uvolnění zákona z roku 1662 totiž obsahovalo rizika, kterým měl tento zákon zabránit, zejména zaplavení „lepších" farností chudými. Nebýt Speenhamlandu, opravdu k tomu mohlo dojít. Současníci o této souvislosti neměli jasnou představu, což bude stěží překvapující, když si uvědomíme, že i samotný zákon z roku 1662 byl přijat prakticky bez veřejné diskuse. Sir William Young však o ní musel být přesvědčen, nebot dvakrát podporoval jejich společné přijetí. V roce 1795 obhajoval dodatek k Zákonu o osídlení a v roce 1796 byl také předkladatelem návrhu, aby se speenhamlandské principy inkorporovaly do zákona. Přitom už dříve, v roce 1788, marně podporoval stejné věci. Už tehdy předložil odvolání Zákona o osídlení téměř stejnými slovy jako v roce 1795 a prosazoval
zároveň opatření na podporu chudých, které by zahrnovalo minimální mzdu, z níž by dvě třetiny hradil zaměstnavatel a jedna třetina by se platila z daní (Nicholson, History oj the Poor Laivs, sv. II). Musela však přijít další neúroda a francouzská válka, aby tyto principy převládly.
3. Účinky vysokých mezd ve městech na vesnickou komunitu. „Tah" měst zapříčinil růst vesnických mezd a zároveň měl tendenci odčerpat z venkova rezervu zemědělské pracovní síly. Z těchto dvou úzce spojených nešťastných okolností měla větší význam druhá. Existence adekvátní pracovní rezervy byla pro zemědělství, kde je potřeba daleko více rukou na jaře a v říjnu než během klidných zimních měsíců, životně důležitá. V tradiční společnosti s organickou strukturou není dostupnost takové pracovní rezervy jen věcí mzdové úrovně, ale spíše institucionálního prostředí, které determinuje status chudší části populace. V téměř všech známých společnostech nacházíme právní nebo zvykové uspořádání, které udržuje zemědělské pracovníky, aby byli vlastníkům půdy k dispozici jako zaměsrnancí v dobách vrcholící poptávky.
Zde spočívá podstata situace vytvořené v zemědělské komunitě růstem městských mezd, kdy byl status nahrazen kontraktem. Před průmyslovou revolucí existovaly na vesnici důležité pracovní rezervy: byl zde domácký či chalupnický průmysl, který zaměstnával člověka v zimě a dával člověka a jeho ženu k dispozici pro práci na poli na jaře a na podzim. Existoval Zákon o osídlení, který držel chudé prakticky v nevolnictví farnosti, a tedy v závislosti na místních farmářích. A existovaly různé další organizační formy, s jejichž pomocí Chudinský zákon dělal z usedlého člověka ochotného dělníka, jako byly pracovní rarífý, ubytování či obchůzkový pracovní systém. Podle stanov různých domů práce mohl být pauperizovaný člověk nejen libovolně krutě, ale i tajně potrestán; osoba usilující o podporu mohla býr někdy zadržena a dána do takových domů, jestliže úřady, které měly právo v denní době násilně vniknout do jeho místa bydliště, shledaly, že „byla nutně potřebná a měla by dostat podporu" (31 Geo. III. c. 78). Míra úmrtnosti byla v těchto domech úděsná. Představí-li si člověk navíc podmínky zemědělských dělníků nebo hraničářů z anglicko-skot-ského pomezí, kterým se platilo v naturáliích a byli nuceni pomáhat při práci na poli v každé době, stejně jako rozmanité závislosti, které se pojily s chalupou s naturálním bydlením, a nejisté formy držby půdy ze srrany části chudých, může odhadnout míru, v níž byla k dispozici vesnickým zaměstnavatelům latentní rezervní armáda povolné pracovní síly. Otázka udržování přiměřené zemědělské pracovní rezervy zůstávala proto zcela srranou mzdového problému. Relativní význam těchto dvou věcí se mohl v různých dobách měnit. Zatímco zavedení speenhamlandského systému
290
291
bylo úzce spojeno se strachem farmářů z růstu mezd a rychlé rozšíření dávkového sysrému během posledních ler -zemědělské krize (po roce 1815) bylo pravděpodobně způsobeno stejnou příčinou, téměř jednomyslné lpění Farmářské obce na začátku třicátých let na potřebě zachování dávkového systému nebylo dáno strachem z vysokých mezd, ale jejich obavou o přiměřenou nabídku okamžitě použitelné práce. Takové úvahy však nemohly v jejich myšlení nikdy zcela chybět, a zvláště ne během dlouhého období výjimečné prosperity (1792-1813), kdyprůměrná cena obilí letěla nahoru a dalece překročila růst ceny práce. Stálým základním zájmem v pozadí Speenhamlandu nebyly mzdy, ale nabídka práce.
Může se zdát poněkud umělé pokoušet se rozlišovat mezi těmito dvěma soubory motivů, když uvážíme, že růst mezd by podle všech očekávání měl přitáhnout i větší nabídku práce. V některých případech však máme jasné důkazy, která z těchto obav v myšlení farmářů převažovala.
Za prvé, existují hojné doklady, že dokonce i pokud jde o usedlé chudé, byli farmáři nepřátelsky zaujati proti jakékoli formě vnějšího zaměstnání, které činilo pracovníky méně dostupnými pro příležitostné zemědělské zaměstnání. Jedno ze svědectví ze Zprávy z roku 1834 obviňuje chudé bydlící v místě, že chodí „na lov sledů a makrel a vydělají si až jednu libru týdně, zatímco jejich rodiny zůstávají v péči farnosti. Při návratu jsou posláni do vězení, ale to jim nevadí, a když jsou venku, opět jdou za dobře placenou prací..." (str. 33). To je důvod, stěžuje si stejný svědek, proč „farmáři často nemohou najít dostatečný počet pracovníků pro jarní a říjnové práce" (Henry Stuarťs Report, Dod. A, Část 1, str. 334A).
Za druhé, byl zde zásadní problém přidělovaných pozemků. Farmáři se jednomyslně shodovali, že nic by tak jistě neudtželo člověka a jeho rodinu mimo dávkový systém jako vlastní políčko. Přesto ani břemeno chudinských daní je nepřimělo k souhlasu s jakoukoli formou přidělování pozemků, která by mohla usedlé chudé učinit méně závislými na příležitostné zemědělské práci.
Tento bod si zasluhuje pozornost. Do roku 1833 byla farmářská komunita tvrdým příznivcem zachování Speenhamlandu. Citujme pasáže ze Zprávy vládní komise pro Chudinský zákon: Dávkový systém znamenal „levnou práci, rychle provedenou sklizeň" (Power). „Bez dávkového systému by farmáři nemohli pokračovat v kultivaci půdy" (Cowell). „Farmáři, stejně jako jejich lidé by měli být placeni z chudinských účtů" (J. Mann). „Nemyslím si, že by je (chudinské daně) konkrétně velcí farmáři chtěli redukovat. Pokud budou zachovány, jak jsou, vždy mohou dostat ruce, které chtějí navíc, a jakmile je jich moc, mohou se obrátit opět na farnost..." (svědectví jednoho farmáře). Farní rady mají „odpor ke každému opatření, které by poskytlo pracovníkovi nezávislost na farní pomoci, jež ho drží
ve farních hranicích a jim umožňuje, aby mu, kdy to potřebují, přikázaly udělat naléhavou práci." Prohlašují, že „vysoké mzdy a svobodní pracovníci by je zničili" (Pringle). Farmáři tvrdě oponovali všem návrhům poskytnout chudým pozemky, které by jim daly nezávislost. Políčka, která by je zachránila před krajní nouzí a zachovala jim slušné vystupování a sebeúctu, by jim rovněž dala samostatnost a vyřadila je z rezervní armády potřebné v zemědělské produkci. Majendie, obhájce přidělování pozemků, doporučoval políčka o rozměrech 1/4 akru, vše navíc pokládal za beznadějné, protože „pozemkoví vlastníci se obávají, že pracovníci budou nezávislí". Power, další přítel přidělování pozemků, to potvtzuje. „Farmáři velkou většinou odmítají," říkal, „zavádět rozdělování půdy. Žárlivě se brání takovému krácení svého majetku; musejí jezdit dále pro hnojivo; a namítají, že vzrostla nezávislost jejich pracovníků." Okeden navrhuje rozlohu přídělů 1/16 akru, neboť, jak říká, „to by téměř přesně spotřebovalo tolik nadbytečného času, jako ho spotřebovalo kolo a přeslice, člunek nebo pletací jehlice", když byly plně aktivní v každé pilné chalupnické rodině!
To nenechává příliš prostoru k pochybám o opravdové funkci dávkového systému z hlediska farmářské komunity, kterou bylo zajistit zemědělství rezervu usedlých chudých, dostupnou v jakékoli době. Speenhamland tímto způsobem mimoděk vytvořil zdání nadpočetné vesnické populace, která ve skutečnosti neexistovala.
4. Dávkový systém v průmyslových městech.
Speenhamland byl navržen především jako prostředek zmírnění venkovské bídy. To neznamená, že se omezoval na vesnice, neboť k venkovu patřila i tržní města. Do začátku třicátých let byl v typické oblasti, kde měla být uplatněna speenhamlandská opatření, zaveden dávkový systém i ve většině měst. Například v hrabství Hereford, které bylo klasifikováno z hlediska nadbytečné populace jako „dobré", vykazovalo šest ze šesti měst, která se hlásila k speenhamlandským metodám (čtyři „rozhodně", dvě „pravděpodobně"), zatímco ve „špatném Sussexu" přijalo z dvanácti měst, o kterých se podávala zpráva, speenhamlandský systém v přesném smyslu tohoto termínu devět měst, kdežto tři nikoli.
Postavení průmyslových měst na severu a severozápadě bylo samozřejmě velmi odlišné. Ještě do roku 1834 byl počet závislých chudých výrazně nižší než na venkově, kde dokonce i před rokem 1795 velmi zvyšovala počet pauperizovaných lidí blízkost manufaktur. V roce 1789 rev. John Howlett uváděl přesvědčivě důvody ptoti „populárnímu omylu, že poměr chudých ve velkých městech a lidnatých manufakrurních městech je větší než v pouhých farnostech, zatímco skutečnost je právě opačná" {Annals ofAgriculture, v, XI, str. 6, 1789).
292
293
Jaká byla situace v nových průmyslových městech, není naneštěstí přesně známo. Vládní komise pro Chudinský zákon se zdála být znepokojena údajným bezprostředním nebezpečím rozšíření speenhamland-slcých metod do manufakturních měst. Bylo zjištěno, že „severní okresy jsou nakaženy méně", ale přesto se dále tvrdilo, že „dokonce i ve městech existuje ve velmi hrozivém stupni". Fakty to potvrzují stěží. Je pravda, že v Manchesteru či Oldhamu byla podpora příležitosrně přiznána i zdravým a plně zaměstnaným osobám. V Prestonu na shromáždění plátců daní, jak napsal Henderson, promluvil jakýsi chudák, který „se stal závislým na farnosti, když jeho mzdy klesly z jedné libry na 18 šilinků týdně". Městečka Salford, Padiham a Ulverston byla rovněž řazena do skupiny, kde se „pravidelně" uplatňovala metoda přídavků ke mzdám. Podobně na tom byl Wigan, pokud jde o tkalce a pradleny. V Nottinghamu byly prodávány punčochy pod výrobními náklady „se ziskem", rakže výrobce zřejmě dostával z chudinských daní podpory k vypláceným mzdám. A Henderson ve zprávě o Prestonu už ve svém duchovním zraku viděl tento zločinný systém „prostupovat a využívat soukromé zájmy ke své obraně". Podle Zprávy vládní komise pro Chudinský zákon se tento systém uplatňoval méně ve městech pouze proto, „že manufakturní kapiraiisté tvořili malou část plátců daní, a v důsledku toho měli menší vliv ve farních radách než farmáři na vesnických místech".
K něčemu takovému mohlo krátkodobé docházet, zdá se však pravděpodobné, že z. dlouhodobého hlediska měli průmysloví zaměstnavatelé několik důvodů k boji proti dávkovému systému.
jedním byla neproduktivnost práce zbídačených lidí. Bavlnářský průmysl zadával hlavně práci od kusu nebo v úkole, jak se to nazývalo. Dokonce i v zemědělství „ponížení a neproduktivní důchodci farnosti" pracovali tak špatně, že „4 nebo 5 jich dosahovalo výkonu jednoho v úkolové práci" (Select Committee on Laboreťs Wages, H. of C. 4, VI, 1824, str. 4). Zpráva vládní komise pro Chudinský zákon zaznamenává, že práce od kusu dovoluje uplatnit speenhamlandskou metodu, aniž by se nutně snížila „produktivita manufakturního dělníka"; provozovatel manufaktury tak může „skutečně získat levnou práci". Důsledky však byly takové, že nízké mzdy zemědělských pracovníků neznamenaly levnou práci, neboť malá produktivita mohla převážit nízkou cenu práce pro zaměstnavatele.
Jiným faktorem, který měl tendenci postavit podnikatele proti speenhamiandskému systému, bylo nebezpečí konkurentů, kteří mohli v důsledku příspěvku ke mzdám vyráběr při výrazně nižších mzdových nákladech. Tato hrozba se netýkala farmářů, kteří prodávali na neomezeném trhu, ale mohla velmi znepokojovat městské továrníky. Ve zprávě vládní komise se tvrdí, že „macclesfieldský manufakturista se může cítit
nucen prodávat pod cenou a ruinován v důsledku špatné administrace Chudinského zákona v Essexu". William Cunningham viděl důležitost zákona z roku 1834 hlavně v jeho „nacionaiizačním" účinku na administraci Chudinského zákona, tedy v odstranění vážných překážek na cestě rozvoje národních trhů.
Třetí námitkou proti Speenhamlandu, která by mohla mít v kapitalistických kruzích největší váhu, byla jeho tendence stahovat „obrovskou inertní masu nadbytečné práce" (Redford) z městského pracovního rrhu. Ke konci dvacátých let byla velká poptávka po práci ze strany městských majitelů manuřákrur; Dohertyho odbory vyvolaly rozsáhlé nepokoje; to byl začátek owenovského hnutí, které vedlo k největším stávkám a přerušením práce, jaké do té doby ještě Anglie nezažila.
Z pohledu zaměstnavatelů tedy existovaly tři silné důvody, proč z dlouhodobého hlediska bojovat proti Speenhamlandu: jeho zničující účinky na produktivitu práce; jeho tendence vytvářet rozdíly v nákladech v různých částech země; jeho podpora „stagnujícího fondu práce" (Webb) na venkově, a tedy posilování monopolu městských dělníků na práci. Nic z toho nemuselo mít pro jednotlivého zaměstnavatele ani pro místní skupinu zaměstnavatelů velký význam. Tyto nevýhody se případně daly snadno vyrovnat výhodami nízkých nákladů na práci, které jim nejen zajišťovaly zisky, ale také jim pomáhaly v konkurenci s manufakturami v jiných městech. Avšak podnikatelé)^) třída zastávali velmi odlišné stanovisko, protože v průběhu doby se ukázalo, že co zvýhodňuje izolovaného zaměstnavatele či skupinu zaměstnavatelů, představuje pro ně kolektivně nebezpečí. A rozšíření dávkového systému do severních průmyslových měst na počátku třicátých let, dokonce i v zeslabené Formě, sjednotilo názorovou opozici proti Speenhamlandu a vyústilo v reformu v celonárodním rozsahu.
Doklady ukazují, že městská politika více či méně vědomě směřovala k vybudování průmyslové rezervní armády ve městech, zejména proto, aby se zvládaly prudké výkyvy ekonomické aktivity. V tomto ohledu nebyl velký rozdíl mezi městem a venkovem. Tak jako vesnické úřady dávaly přednost vysokým daním před vysokými mzdami, městské úřady jen nerady viděly, jak se neusazená chudina vrací zpět do místa bydliště. Byla to svého druhu konkurence mezi venkovskými a městskými zaměsr-navateli o podíl na této rezervní armádě. Pouze v kruté a dlouhodobé krizi uprostřed čtyřicátých let se jevilo jako nepraktické zvětšovat objem rezervní práce za cenu daní. Jak venkovští, tak městští zaměstnavatelé se tehdy zachovali podobně: rozsáhlý přesun chudých z průmyslových měst, v nichž se usadili, byl doprovázen paralelním „očištěním vesnice" ze strany vlastníků půdy; v obou případech šlo o zmenšení počtu usedlých chudých (srov. Redford, str. 111).
294
295
5. Prevaha města nad venkovem.
Speenhamland byl podle našeho předpokladu ochranným opatřením tváří v tvář hrozbě představované zvýšením mzdové úrovně ve městech. To znamenalo vzhledem k hospodářskému cyklu převahu města oproti venkovu. Přinejmenším v jednom případě - v případě krize v letech 1837-1845 - se to dá přímo ukázat. Pečlivý statistický průzkum provedený v roce 1847 odhalil, že krize začala v průmyslových městech na severozápadě a pak se rozšířila do zemědělských okresů, v nichž došlo k ozdravění výrazně později než v těchto průmyslových měsrech. Čísla ukazují, že „tlak, který dopadl nejprve na manufakturní okresy, byl v zemědělských okresech pociťován ještě dlouho poté". Manufakturní okresy reprezentuje průzkum provedený v Lancashire a ve West Riding of Yorkshire s počtem obyvatel 201 000 (v 584 svazcích farností podle Chudinského zákona), kdežto zemědělské okresy byly vybrány z hrabsrví Northumberland, Norfolk, Suffolk, Cambridgeshire, Bucks, Herts, Berks, Wilts a Devon a počet jejich obyvatel byl 208 000 (stejně tak v 584 svazcích farností podle Chudinského zákona). V manufakturních oblastech se zlepšení začalo projevovat v roce 1842, kdy došlo k zpomalení růstu počtu pau-perizovaných obyvatel z 29,37 procenra na 16,72 procenta, následoval pozitivní pokles o 29,80 procenra v roce 1843, 15,26 procenta v roce 1844 a o dalších 12,24 procenta v roce 1845- V nápadném kontrastu k tomuto vývoji bylo zlepšování v zemědělských okresech, které začalo až v roce 1845 poklesem o 9,08 procenta. V obou případech byla poměrná část chudinských výdajů z Chudinského zákona počítána na hlavu, ve druhém se počítalo zvlášť každé hrabství a rok (J. T. Danson, „Condition of the People of the U. K., 1839-1847", Journal of Stat. Soc, roč. XI, str. 101, 1848).
6. Vylidňování a přelidnění venkova.
Anglie byla jedinou zemí v Evropě s jednotnou administrativou pracovních sil ve městě i na venkově. Zákony jako z roku 1563 nebo 1662 byly vnuceny vesnickým i městským farnostem a smírčí soudci vykonávali zákon stejně po celé zemi. Stalo: se tak dík}' rané industrializaci venkova i následné industrializaci městských sídel. V důsledku toho neexistovala žádná administrativní propast mezi organizací práce ve městě a na vesnici, jak tomu bylo na kontinentě. To vysvětluje mimořádnou snadnost, s níž se práce přesouvala z vesnice do města a zpět. Anglie se tak vyhnula dvěma katastrofálním charakterisrikám kontinentální demografie - totiž náhlému vylidňování venkova kvůli migraci z vesnic do měst stejně jako nevrarnosti tohoto procesu migrace, kteiý znamenal vykořenění těch osob, které začaly pracovat ve městě. Tomuto katastrofálnímu vyčerpávání
venkova, které bylo postrachem zemědělských komunit ve střední Evropě, se říkalo Landfiucht. V Anglii se místo toho setkáváme s jakousi oscilací populace mezi městskou a vesnickou zaměstnaností. Bylo to téměř tak, jako by veíká část obyvatelstva byla ve stavu dočasného vyloučení, což byla okolnost, která pohyb vnitřní migrace ne-li znemožňovala, tedy velmi ztěžovala. Uvědomíme-lš si rovněž konfigurací krajiny s jejími všudypřítomnými přístavy, která - aby se tak řeklo - nenutila k migraci na dlouhé vzdálenosti, stane se pochopitelnou snadnost, s jakou se administrace Chudinského zákona přizpůsobovala požadavkům národní organizace práce. Vesnická farnost často vyplácela podporu nepodmíněnou pobytem v útulku i neusedlým chudým, kteří přijali zaměstnání v některém nepříliš vzdáleném městě a peníze z podpoiy posílali do svého místa bydliště. Manufakturní města na druhé straně nezřídka vyplácela místním chudým, kteří však neměli v městě bydliště. Městské úřady pouze výjimečně uskutečňovaly masivnější odsuny jako v letech 1841—1843. Z 12 628-chudých osob odsunutých při této příležitosti z devatenácti manufakturních měst na severu mělo podle Redforda pouze jedno procento bydliště v devíti zemědělských okresech. (Jestliže devět „typicky zemědělských okresů", které vybral v roce 1848 Danson, nahradíme Redfordovými hrabstvími, výsledek bude jiný, ale jen mírně, tj. místo jednoho procenta dostaneme 1,3 procenta). Jak ukázal Redford, migrace na velké vzdálenosti byla vzácná a velká část rezervní armády práce byla udržována k dispozici zaměstnavatelům prostřednictvím štědrých metod chudinské podpory na vesnicích i v manufakturních městech. Není divu, že docházelo k současnému „přelidnění" jak ve městech, tak na venkově, zatímco ve skutečnosti v době vrcholící poptávky musely manufaktury v Lancashire ve velkém počtu dovážet irské dělníky a farmáři důrazně prohlašovali, že nesklidí včas úrodu, pokud někdo z vesnických chudých bude nucen emigrovat.
296
297
OBSAH
Autorovo poděkování....................................................................5
část první Mezinárodní systém
1. Stoletý mír.............................................................................9
2. Konzervarivní dvacátá a revoluční třicátá léta........................26
část druhá Vzestup a pád tržní ekonomiky /. Čertův mlýn
3. „Příbytky versus pokrok"......................................................39
4. Společnosti a ekonomické systémy.......................................48
5. Evoluce tržního vzorce..........................................................61
6. Seberegulující trh a fiktivní komodity: práce, půda a peníze.. 72
7. Speenhamland 1795.............................................................81
8. Antecedenty a konsekvence..................................................90
9. Pauperismus a utopie..........................................................107
10. Politická ekonomie a objevení společnosti...........................115
II. Sebeobrana společnosti
11. Člověk, příroda a organizace výroby...................................133
12. Zrod liberálního kréda........................................................137
13. Zrod liberálního kréda (pokračování):
Třídní zájem a sociální změna.............................................153
14. Trh a člověk........................................................................165
15. Trh a příroda......................................................................180
16. Trh a organizace výroby......................................................1 93
17. Poškozená samoregulace.....................................................203
18. Rozkladné tlaky..................................................................208
část třetí Postupující transformace
19- Lidová vláda a tržní ekonomika..........................................221
20. Historie v soukolí sociální změny.......................................234
21. Svoboda v komplexní společnosti.................................'......246
Poznámky ke zdrojům
1. Rovnováha moci jako politika, historický zákon,
princip a systém.................................................................259
2. Stoletý mír.........................................................................263
3. Opouštění zlatého standardu..............................................265
4. Obrat kyvadla po první světové válce..................................266
5- Finance a mír.....................................................................266
6. Vybrané odkazy ke kapitole „Společnosti
a ekonomické systémy".......................................................267
7. Vybrané odkazy ke kapitole „Evoluce tržního vzorce".........271
8. Literatura o Speenhamlandu...............................................276
9. Speenhamland a Vídeň.......................................................282
10. Proč ne Whítbreadův zákon?..............................................284
11. Disraeliho „dva národy" a problém barevných ras...............285
12. Chudinský zákon a organizace práce...................................288
298
299