ZB MÉ B A B I Č C E DM N A Š I M A U - P A I R ( T E D Y V Ě T Š I N Ě Z N I C H ) Zuzana Búriková a Daniel M iller P Ř E L O Ž I L A G I S E L A K U B R I C H T O V Á P R A H A 2013 Obsah Poděkování 9 Prolog 11 Kapitola 1 — Proč ne? 17 Kapitola 2 — Trapná přítomnost 47 Kapitola 3 — Tvrdá dřina a důvěřiví troubové 79 Kapitola 4 — Svým způsobem Angličané 107 Kapitola 5 — Nuda v Beddlinghamu 141 Kapitola 6 — Muži 167 Kapitola 7 — Mezičasí 191 Kapitola 8 — Závěr: Struktura ajejí důsledky 211 Dodatek: Akademické studie o práci v domácnosti 229 Literatura 251 Rejstřík 257 Doslov (Miroslav Bahna) 265 Prolog Toto je kniha o tom, jaké to je být au-pair v západoevropském městě - nejen o práci au-pair v rodině, ale o všech stránkách života spojených s takovýmto pobytem - o rozhodnutí stát se au-pair, o tom, jak se člověk vnímá jako au-pair, i o důsledcích tohoto rozhodnutí v čase. Strávilijsme rok s au-pair a prováděli etnografický výzkum s využitím standardního souhrnu metod, používaných antropology. Tento výzkum jsme pokládali za potřebný, protože jsme se domnívali, že stejně jako je tomu ujiných forem práce v domácnosti, lidé tuto instituci nedoceňují. Považují ji za samozřejmou a au-pair ijejich práce zůstávají neviditelné. Rodiny využívají au-pair, kdyžje potřebují, alejejich přítomnost v domě je jaksi uvádí do rozpaků, stejně jako vztahy, které přitom vznikají. Přesto doufáme, že většina z nás by chtěla mít lepší přehled o tom, jakéjsou důsledky takového uspořádání pro lidi, kteří podniknou tuto cestu a pracují v poněkud zvláštní situaci, kdy žijí v rodině, ale ve skutečnosti nejsou její součástí. Tato práce je na akademickou studii dost neobvyklá v tom, že v hlavní části textu neobsahuje téměř žádné odkazy na odborné materiály. Doufáme, že text nezahlcený neustálými citacemi se bude lépe číst. Přesto však chceme, aby kniha byla chápána jako odborný příspěvek, postavený na vědeckých základech, původní analýze a pochopení problému. Proto jsme experimentovali s několika styly psaní a kombinovalijsme konkrétní příběhy s analytičtějšími kapitolami. Byl tu ještě druhý důvod, proč jsme analýzu odborné literatury odsunuli až do dodatku, a tím je vymezení naší studie z hlavního proudu akademického výzkumu na téma práce v domácnosti. Tato literatura se především zabývá odhalováním vykořisťování a nerovností typických pro tuto formu práce, a proto je zaměřena na domácí personál převážně jakožto na vykořisťované pracující. Myjsme v této knize přistupovali Au-pair 11 kau-pair především z hlediska etnografie, která se snaží sledovat témata a problémy důležité pro samotné lidi: Au-pair se častokrát více zabývají milostnými vztahy nebo objevováním Londýna než svými hostitelskými rodinami. A ive vztahu k hostitelským rodinám se mnoho témat týká ožehavých otázek, jako jsou rozpaky, ponížení, vzájemná nedorozumění a nejistoty, což nejsou formální aspekty práce. Jedním z kladů etnografického přistupuje, že poskytuje materiál, který subjekty zlidšťuje - zachází s nimi prostě jako s normálními lidmi sjejich vlastními vrtochy a nedokonalostmi, a ne jen jako s oběťmi či pachateli různých sociálních procesů. My také věnujeme pozornost vykořisťování, uplatňování moci a předsudků. Ale dovedeme si určitě představit, že by se role obrátily a au-pair by se chovaly více méně stejně jako jejich hostitelé, kdyby k tomu měly příležitost. Na obou stranách se vyskytoval rasismus, stereotypizace a oportunistické využívání druhé strany. Proto se v závěrečných kapitolách zabýváme spíš analýzou instituce samotné a ukazujeme, že často právě institucionální struktury vykořisťování podporují, namísto toho, aby mu bránily. Na rozdíl od většiny forem placené práce v domácnosti, které byly zkoumány odborníky, nevycházela instituce au-pair z mezinárodní dělby práce ani z tradice zaměstnávat služebnictvo. Vznikla z egalitářštější tradice, pocházející z doby, kdy německé a anglické středostavovské rodiny vysílaly mladé ženy do rodin ve Francii a Švýcarsku, především aby se zlepšily ve francouzštině. Bylo to angažmá založené na větší reciprocitě: navazovalo na výměnu školáků mezi rodinami, a v první řadě zde šlo o studium jazyka. Oficiální model počítá s pseudorodinným uspořádáním, v němž by au-pair měla být začleněna do domácnosti spíš jako člen rodiny než jako zaměstnanec. Omezilijsme se na studii slovenských au-pair v oblasti Londýna. Au-pair ze Slovenska jsou v relativních číslech jednou z největších skupin au-pair v Londýně. Náš výzkum probíhal v době, kdy typické au-pair začínaly přijíždět spíš ze Slovenska, Turecka či Chorvatska než z Paříže či Stockholmu a kdy zaměstnavatelé začali z první a druhé zóny londýnského metra expandovat až do páté a šesté. Chtělijsme prozkoumat, do jaké míry tento fakt znamenal změnu v instituci samotné. Au-pair dnes přicházejí s různou motivací, a také rodiny nemusejí chápat au-pair ze Slovenska v rámci podobného konceptu rovnocennosti a kulturní výměnyjako třeba au-pair ze Skandinávie. Náš terénní výzkum probíhal krátce poté, co Slovensko vstoupilo do Evropské unie. To znamená, že jeden z hlavních důvodů, proč se stát au-pair - získání víza do Spojeného království - padl. Přesto si au-pairing pro mladé Slovenky přijíždějící do Londýna uchoval svou důležitou roli. 12 Au-pair Projekt spočíval v práci s padesáti au-pair, které - protože někdy změnily zaměstnavatele - popisovaly osmdesát šest hostitelských rodin. Zuzana zaznamenala interview se všemi au-pair. Prvořadá antropologická metoda však tkvěla vzúčastněném pozorování, které se snaží o reflexi a co nejširší zapojení do všech aspektů života lidí, kterým chce antropolog porozumět. Navíc oba pracujeme ve specifické subdisciplíně, zvané studia materiální kultury. Proto jsme kromě rozhovorů s au-pair a pozorování jejich života věnovali zvláštní pozornost detailům, jako je zařízení pokoje au-pair v domě hostitelské rodiny, či postoj au-pair lcvěcem, jako jsou čisticí prostředky, jídlo a oblečení. Zuzana je sama Slovenka, z Oravy, oblasti, kde je běžné, že mladé ženy odjíždějí pracovat jako au-pair. Coby etnográfica strávila téměř každý den roku svého výzkumného pobytu v Londýně ve společnosti au-pair. Přestože dbala na to, aby si au-pair uvědomovaly, že tam je v roli výzkumnice, většinou to nebránilo vzniku společenských kontaktů a přátelství. Zuzana měla v mnoha ohledech pro zúčastněné pozorování ideální podmínky. Většina au-pair trávila dny v izolaci péčí o děti a úklidem domu. Není divu, že často uvítaly přítomnost krajanky, která jim sjejich úlohou také mohla pomoci. Zuzanin výzkum se v některých případech vyvinul ve všeobecně přátelský vztah, v němž se s ní au-pair dělily o širokou škálu zkušeností a důvěrností. Danny oproti tomu pochází z typického prostředí (severní Londýn, židovská rodina ze střední třídy), ve kterém si domácnosti běžně pořizují au-pair. Sám během výchovy svých dětí zaměstnával šestnáct au-paír z nejrůznějších zemí. Měl tedy dobrou pozici kuskutečnění malého komplementárního výzkumu lidí, kteří au-pair zaměstnávají. V některých případech pracoval se stejnými rodinami, které sledovala Zuzana z druhé strany, vjiných používal svých vlastních kontaktů. Z hlediska času stráveného terénním výzkumem existuje ve studii jistá nerovnováha, ve všech ostatních ohledech se všakjedná o zcela společný projekt. Kromě toho, že Danny pracoval s hostitelskými rodinami, Zuzana ho seznámila s mnoha au-pair is místy, která dívky navštěvovaly. Kniha je výsledkem společného psaní. Každý aspekt materiálu jsme prodebatovali, většinou sedíce bok po boku u počítače. Práci jsme také doplňovali a přepisovali na základě e-mailových zpráv, které jsme si vyměňovali mezi Londýnem a Bratislavou. Všechnajména, která se v knize objevují, jsou fiktivní. Provedlijsme také některé drobné změny v životních příbězích, abychom všem svým informátorům zaručili přislíbenou anonymitu. Stejnéjméno označuje vždy stejnou osobu. Pokud není uvedenojinak, všechny popisy vycházejí z konkrétního pozorování nebo z rozhovorů. V zájmu anonymity však Au-pair 13 byly prohozeny některé detaily týkající se různých osob. Kapitola, která je napsanájakojeden den v životě au-pair,je sestavena z mnoha různých dnů několika au-pair. Všichni účastníci byli informováni o tom, žejsme výzkumníci a máme v úmyslu tyto materiály - pod podmínkou zachování anonymity- publikovat. Každá kapitola této knihyje psána jiným stylem. První kapitola se skládá z příběhů čtyřjednotlivců s krátkým, spíše obecným závěrem, druhá kapitola je poměrně konvenční akademická diskuse vycházející z analýzy materiální kultury. Soustřeďuje se na vztah mezi au-pair a rodinou a nahlíží na něj prostřednictvím pokojů, uklízení ajídla. Třetí kapitola využívá jiného žánru - den v životě a popisuje práci au-pair, jejíž pohled střídá zcela odlišná interpretace stejných situací podaná hostitelskou matkou. Čtvrtá kapitola se vyrovnává s možná nejobtížnějším aspektem vztahů au-pair s hostitelskými rodinami, kterým je oboustranný rasismus. Další dvě kapitoly se přesouvají z domu a zkoumají volný čas au-pair a jejich vztahy s muži. Zde opět volně kombinujeme literárnější metody při líčení příběhů míst a jednotlivců s obecnějšími akademickými postupy. Od sedmé kapitoly přecházíme k odbornější analýze času stráveného v Londýně, s použitím modelu rite de passage. Tato kapitola vede lczávěru, v němž jsme cítili potřebu vyslovit určitá doporučení, jež by vedla ke zlepšení současné situace. Věříme, že tato opatření by mohla pomoci zamezit tendencím zneužívat au-pair, které byly patrné v našem materiálu, a tak pomoci rodinám i au-pair. Knihu uzavírá dodatek, který nabízí kontextualizaci našeho výzkumu v rámci širší komparativní literatury o práci v domácnosti, a užitečný seznam literatury pro ty, kteří se o tomto typu práce a vztahů chtějí dozvědět více. Za každou kapitolu jsme umístili střípky: Jsou to úryvky z reklamních materiálů au-pair agentur, časopisů nebo blogů, které se týkají tématu zpracovaného v kapitole. 14 Au-pair Střípek Následující text je převzat z úvodního slova na webové stránce Student Agency, www.studentagency.cz Každý rok odjíždí většina českých a slovenských au-pair do Velké Británie. Proč volí právě Británii? Au-pair program je tu tak rozšířený, že není problém dostat umístění, kamkoliv chtějí. Je zde tolik hostitelských rodin, že určitě vybereme tu pravou pro vás. Program je tak flexibilní, že si můžete zvolit délku svého pobytu sami (od tří měsíců výše). Maximální délka pobytu není omezena. A v neposlední řadě je Velká Británie zemí, kde se můžete naučit opravdovou, čistou britskou angličtinu! 44 Proč ne? Kapitola 2 Trapná přítom nost Pseudorodinriý vztah Au-pairing v sobě slučuje domácí práce vykonávané dočasnými rnigranty s představou kulturní výměny, založené na společném soužití. Podle Evropské dohody o umísťováníau-pair schválené Radou Evropy (1969), Pokynů imigračního úřadu Úřadu pro imigraci a ochranu hranic Spojeného Království (2003) a Systémovéúrovně5 Programu mobility mládeže (2009) jsou au-pair mladí cizinci a cizinky, kteří bydlí až dva roky u rodin, aby se naučili anglicky a lépe poznali zemi. Musejí bydlet „jako členové rodiny“ a dostávat jídlo, ubytování a „kapesné“ (tedy ne mzdu) výměnou za péči o děti anebo domácí práce. V době našeho výzkumu (2004-2005) činilo minimální kapesné 55 liber. Au-pair by neměli strávit pomocí v rodině víc než pět hodin denně, plus nejvýše dva večery při „babysittingu“, tj. hlídání dětí. Měli by mít dva volné dny týdně. Ve Spojeném království museli být ve věku od sedmnácti do sedmadvaceti let (to bylo v listopadu 2008 změněno na osmnáct až třicet), svobodní, bez závazků a pocházet z konkretizované skupiny převážně evropských států. Rodiny musejí zacházet s au-pair jako se sobě rovnými {Pokyny imigračního úřadu 2003, kap. 4, čl. 1, odst. 1) a jako s členy rodiny. Tento bod zdůrazňují agentury, které au-pairing zprostředkovávají. Rovnost je zakotvena už v samotném názvu této instituce, neboť „aupair“ve francouzštině znamená na stejné úrovni nebo v rovnocenném vztahu. Jelikož právní podmínkyjsou definoványjen velmi mlhavě a konkrétní dohody nekontroluje žádná instituce, podmínky a vztahy závisejí najednotlivcích. V důsledku toho se podmínky různí, někde se blíží jakési pseudorodině, ale existují i takové, které připomínají smluvní pracovní vztah. Pracovní podmínky a zaopatření může být velmi velkorysé, ale i (častěji) hraničící se zneužíváním, které porušuje smysl nařízení. V centru tohoto uspořádáníje koncept pseudorodinných vztahů. Instituce au-pairje oddělena od normálních forem zaměstnání. Odměna není vžádném vztahu k minimální mzdě, rodina ani au-pair neplatí daně. Au-pair také nemají zaměstnanecká práva. Vseje založeno na předpokladu, že budou začleněni do rodiny (což zřejmě vychází z poněkud laskavého až naivního pohledu na rodinu coby instituci). Je velice nepravděpodobné, že by mnohé au-pair nebo hostitelské rodiny tato nařízení vůbec kdy četly. Ale téměř všichni na obou stranách plně vnímají pseudorodinu jakožto kulturní idiom, kterým se tento vztah popisuje. V počáteční korespondenci au-pair s rodinou se téměř vždycky objevují přátelské fotografie, které ji zobrazujíjako šťastnou členku domácnosti, a ona oplátkou dostává vlídnou odpověď, která ji ujistí o tom, že se jedná o opravdu milou rodinu, u níž ráda stráví nějaký čas. V praxi však většina hostitelských rodin celkem ochotně přiznává, že si zvolili au-pair místo jiných forem péče o děti a úklidu domu hlavně proto, že si to mohli dovolit. Ve většině případů je to uspořádání, díky němuž mohou pokračovat ve svém zaměstnání na plný nebo částečný úvazek, poskytuje jim větší flexibilitu a kontrolu nad péčí o děti ajejich hlídáním, a je to levnější, než kdyby si najali chůvu. V obou případech jsou důvodem peníze a pohodlí. Děti mohou zůstat ve svém vlastním domově; rodiče je nemusejí vyzvedávat ve stanovený čas. Navíc je tu pomoc s úklidem a často nižší celkové výdaje. Rodiny obvykle zdůrazňují, že au-pair je lepší než paní na hlídání, protože tolik nezáleží na tom, když se člověk při příchodu z práce opozdí, což je však v příkrém rozporu se stejně běžným tvrzením, že respektují dohodnutou pracovní dobu au-pair. Takže původní rozhodnutí mít v domě au-pairje jen velice zřídka pozitivní volba, vycházející z nějaké hodnoty či ideálu, natož pak z ideálu pseudorodiny. Téměř vždycky vyplyne z debaty o problémech pramenících z nějakého jiného typu péče o děti, obecně z celkem otevřených a pragmatických diskusí o nákladech, otázce soukromí a počtu místností v domácnosti. Obecně lze říci, že rodina by si do domu takovou osobu na bydlení nevzala, kdyby nemusela. Ikdyž lidem nakonec takové uspořádání celkem vyhovuje, výchozím bodem obvykle bývá skutečnost, že to je to nejmenší zlo. Tento negativní pocit je ještě znásobený tam, kde matka chápe své zaměstnání na částečný nebo na plný úvazekjako nutnost, a přítomnost au-pair odráží fakt, že nemájinou možnost. Tato situace je typická, když důvodem pro přijetí au-pair je rozvod, po němž matce sice zůstane dům, alejinakje chudá. Buď ona, nebo ostatní mají za to, žejejí „přirozené“ místoje doma, kde by se měla starat o vlastní děti, ale po rozvodu jí nezbývá nic jiného, než chodit do práce. 50 Trapná přítomnost Tento stav mívá různé varianty. Některé hostitelské rodiny si berou au-pair, a matka přitom zůstává doma, což potom vytváří schéma podobné starší tradici pomocnic v domácnosti. Situaceje takéjiná, kdyžje au-pair chápána vícjako pomocnice při úklidu domu než při péči o děti. Například matka se staršími dětmi může usoudit, že když sejí o dům bude starat au-pair, ona bude mít víc času věnovat se po práci dětem, ať už tento čas takto využívá doopravdy, nebo ne. Jsou také matky, které vždycky chtěly pracovat na plný úvazek a nezůstávat s dětmi doma, i když málokdy uniknou tomu, že je společnost odsoudí za jejich neochotu vidět se v roli přirozené hlavní poskytovatelky péče. Není divu, že toto odsouzení může snadno vyústit v neustálé kritizování au-pair, která při péči o děti nebo při úklidu domu nikdy nemůže odvést stejně dobrou práci, jakou by odvedla matka, kdyby na to měla čas. Většina matek tak přenáší na au-pair přinejmenším část rozpolcenosti, jež panuje v současné britské společnosti v názorech na ženu, která má svou kariéru a zároveň děti. Idiom „pseudorodiny“ nejen že vůbec nesouvisí s důvody, proč rodina zaměstnává au-pair, ale vůči tomuto modelu někde dokonce existuje jistý specifický odpor. Mít v domě au-pair je v rozporu se zásadní obavou Angličanů o soukromí domova. Taje obzvlášť silná v dělnických domácnostech, kde se domů tradičně nezvali ani sousedé, jen příbuzenstvo. Je to v rozporu i s tradičním rozdělením domácnosti vyšších vrstev na horní patro, kde bývalo panstvo, a dolní patro, kde žilo služebnictvo: velikost domů toto dělení umožňovala. Mnoho hostitelských rodin se proto snaží omezit vzájemnou interakci s au-pair na zdvořilé minimum. Naše rozhovory prozradily, že většina hostitelských rodin neměla téměř žádné povědomí o tom, odkud jejich au-pair pochází, ojejich zázemí ani o tom, co dělají v Londýně, když mají volno. Podobně jen málo au-pair se rozhoduje jet do Londýna výhradně kvůli integraci do pseudorodiny, jak vyplyne také z poslední kapitoly této knihy. Mladí lidé dost často přicházejí pracovat jako au-pair právě proto, že chtějí opustit svou vlastní rodinu, a nahraditjedny problematické rodinné vztahy druhými je to poslední, po čem touží. Stát se au-pair je pro ně částečně prostředkem k úniku, a rozhodně také způsobem, jak se dostat do Londýna a strávit nějaký čas v prostředí této vzrušující metropole. Slovenky a Slováci nejezdí do Londýna proto, že by nějak zvlášť chtěli uklízet cizí dům nebo se starat o cizí děti, i když si možná myslí, že by k nim mohli cítit přirozenou náklonnost. Daleko důležitější je vědomí, že pronájmy bytů stojí astronomické částky, a bydlet u nějaké rodinyjim připadá bezpečnější než hledání a bydlení na vlastní pěst. Takže v mnoha ohledech je pohled au-pair zrcadlovým Trapná přítomnost 51 obrazem pohledu hostitelské rodiny. Stát se au-pair je také tím menším zlem, pokud je vaším záměrem odejít ze Slovenska a strávit nějaký čas v Londýně. Přestože anijedna strana ve skutečnosti nevstupuje do tohoto uspořádání s cílem zakusit pseudorodinné vztahy, většina au-pairjistou míru integrace do rodiny očividně očekává. Vychází ze své předešlé zkušenosti při pomoci s domácími pracemi v domácnosti rodičů - prostředí vzájemného zájmu, pomoci a uznání. Někteří naproti tomu v této své přechodné situaci navázání nějakých vztahů podobných vztahům v rodině vůbec neočekávali, ani je navazovat nemínili. Alejakmile au-pair skutečně v rodině bydlí,jednu stranu (nebo obě) může začít tento koncept přitahovat. Důležitými faktory tu může být oblast, kde rodina žije, věk dětí, jestli au-pair má přítele i počet au-pair, které už rodina měla. To, jestli konkrétní au-pair a konkrétní rodiny mají podobné představy o tom, jaký byjejich vztah měl být, hodně záleží na náhodě a zkušenostech, které obě strany mají. Vzájemně mohou být naprosto spokojené s převážně rezervovaným a chladným vztahem, nebo se mohou cítit povinny vybudovat velice úzký a vřelý vztah. Problém nastává, když se objeví rozpor mezi tím, co sijednotlivé strany přály a očekávaly. Ideál pseudorodinného vztahu může mít také pro každého člověka hodně odlišnývýznam. Pro některéje tato analogie spíše negativní, protože rodina, upřímně řečeno, představuje také souhrn povinných vazeb, obávaných návštěv a nevítaných povinností. Hostitelské matky ve svých stížnostech nejčastěji uvádějí, že se teď musejí starat ještě ojednoho nezodpovědného a náladového teenagera navíc, a mnohdy prohlašují, že tento cizí teenager je méně zralý a náročnější než jejich vlastní dítě. Pozitivnější modely jsou méně běžné. Například žena, která měla o deset let mladší sestru, brala au-pairjako dalšího mladšího sourozence a velice sijejich vzájemného vztahu vážila. Jeden pozitivní výklad těchto vztahů vidí au-pair jako člověka, který zaujímá velmi užitečné postavení na půli cesty mezi rodiči a dětmi je dost stará na to, aby byla důvěrnicí rodičů, když se mluví o dětech, a dost mladá na to, aby byla důvěrnicí dětí, když se mluví o rodičích. Díky své schopnosti překlenout a projednávat mnohdy obtížné vztahy mezi dětmi a rodiči mohou značnou měrou přispívat k minimalizaci konfliktů v rodině. Přinejmenším vjednom případě byla přítomnost au-pair chápána jako hlavní důvod, proč se rodiče vůbec nemuseli u svých dětí potýkat s obdobím pubertálního vzdoru. Au-pair může tato role těšit, ale častějijim připadá velice problematická. Mohou to chápat tak, že rodiče přesunují obtížné záležitosti týkající se autority a kázně 52 Trapná přítomnost na ně, například že ony musejí nutit dětijíst zeleninu. Zdá sejim, že to nevyhnutelně vede k napjatým vztahům mezi nimi a dětmi i rodiči. Ohledně toho, co je používáním idiomu pseudorodiny vlastně implikováno, existují neustále nesrovnalosti. Jak poznamenala jedna matka: „Předstírá se, žejsou členy rodiny, ale pravda je taková, že slyší vaše hádky, ale nemůžou se do nich zapojit!“ Hostitelské rodiny nemají jasno ani v tom, jaké jsou jejich povinnosti in locoparentisvůči au-pair. Jedna matka byla postavena před takové dilema, když se jí její au-pair zeptala, jestli si může dát piercing do jazyka. Matku nenapadlo nic jiného, než se zeptat, co by na to řekla její vlastní matka. Na druhou stranu se hostitelská rodina může rozhodnout do takových věcí zasahovat, například zakázat au-pair, aby takový piercing ukazovala, nebo aby kouřila. Au-pair to pak mohou považovat za neoprávněnou opovážlivost pseudorodičovské autority. Vztah může nabrat více pseudorodinné podoby, pokud au-pair očekávají od matek, že budou mít pochopení pro jejich problematické vztahy s chlapci. Au-pair se od sebe liší tím, kolik toho řeknou, a matky tím, do jaké míry dokážou naslouchat, ale přinejmenším v některých případech se zde u matek projevuje jejich role pseudorodiče. Vjednom případě byl au-pair chlapec, který často plakal a velice emotivně hovořil o svých dívkách. Tyto rozpory přecházejí v méně obvyklý, někdy však výrazný pseudopřátelský vztah. Někteří osamělejší nebo izolovaní rodiče se cítí osobně zavrženi, když jim zanedlouho dojde, že au-pair by raději trávila čas se svými vrstevníky než s hostitelským rodičem. Jedna matka samoživitelka byla velmi zklamaná, protože zpočátku se se svou au-pair velice sblížila, dívaly se spolu na televizi a povídaly si, ale potom si dívka našla přítele a chtěla trávit volný čas s ním. Jiná au-pair od rodiny odešla právě kvůli takovémuto nátlaku, aby se stala kamarádkou. V dalším případě byla rodina tak rozčarována tím, jak málo volného času tráví jejich au-pair doma, žejí (doslova) sbalili kufry a vyhodili ji. V otázce toho, co se od takového pseudorodinného vztahu žádá, může také dojít k mnoha nedorozuměním. Obě strany mohou být dost rozladěné, pokud se nekupují dárky, jsou-li očekávány, zvlášť když au-pair zapomenou koupit dárek k narozeninám dětem, o které se starají. Mnoho anglických rodin to bere jako minimální výraz náklonnosti k rodině a předpokládají, že to pro au-pair bude samozřejmost. Jedna au-pair byla okamžitě propuštěna, když takový dárek nekoupila. Au-pair si často nejsou jisté, co by měly dělat, a mají obavy, že to, co si mohou dovolit, nebude vypadat dost dobře. Jiná odmítla kupovat dárky ze zásady, protože chápala vztah s rodinou jako pracovní, a nějako vztah podle vlastní volby. Trapná přítomnost 53 Jedním z nejvýznamnějších faktorů určujících zacházení rodiny s au-pair je jednoduše to, kolik au-pair už u nich pracovalo. Většina rodin přiznává, že s první a druhou au-pair zacházeli úplně jinak než s desátou nebo patnáctou. Počátečním au-pair obecně věnují více pozornosti a zájmu aje u nich daleko větší pravděpodobnost, že na ně budou pohlížet z hlediska pseudorodinných vztahů. Hostitelské rodiny se staraly, jestli au-pair dobře jedí, a udržovaly kontakt sjejich rodinami doma. Projevovaly také více zájmu o rodinu, zázemí a osobnost dívky. Naproti tomu dvanáctá au-pair daleko pravděpodobněji přijde do rodiny, která se zdá být v podstatě chladná a lhostejná, a po prvním dni zasvěcení se ocitne více méně ponechána sama sobě. Některé au-pair tento nedostatek zájmu hostitelským rodinám s klidem oplácejí. V takových případech au-pair často odchází ven za pár minut poté, co se matka vrátí z práce, takže ty dvě v podstatě pracují na směny, a prakticky netráví žádný čas spolu. Vztah se potom omezuje na oboustranné využívání vzájemných výhod bez ohledu na idiom rodiny. Toto je jeden z hlavních důvodů, proč se au-pair vracejí s tak rozdílnými zkušenostmi. Vždycky však nejde o prostý posun od dobrého zacházení k špatnému, nebo od zájmu k lhostejnosti. Někdyje předchozí zkušenost rodiny ku prospěchu jí samé i au-pair. Některé rodiny tak automaticky zařídí au-pair dobrou jazykovou školu, registraci u lékaře a mají realistická očekávání založená na zkušenostech s předchozími au-pair. Ale jsou iau-pair, které se domnívaly, že může být celkem těžké být první au-pair v rodině, protože hostiteléjednoduše nevědí,jak stímto novým vztahem naložit. Známe však i příběhy druhých nebo následných au-pair, které se cítily trochu jako postavy z románu Rebecca (česky Mrtvá a živá) od Daphne du M aurier- vždycky žily ve stínu nějaké předchozí, podle všeho dokonalé au-pair, které se nikdy nemohly rovnat. Rodina pořád říkala: „Ale Martina to dělala tak,“ nebo „Martina to dělala onak.“ Méně zřetelné, ale možná důležitější bylo to, jak se rodiny poučily ze samotné rozmanitosti svých předešlých au-pair. Po nějaké době sijak rodiny, které už měly několik au-pair, tak dívky, které pracovaly u několika rodin, začaly uvědomovat, že rozhodujícím problémem není nutně to, jestli jsou dotyční lidé dobří nebo špatní, ale spíš to, jestli celkově „zapadají“ do vzájemných očekávání. Au-pair, jež usiluje o větší nezávislost a vzdálenost od vlastní rodiny, se pravděpodobně nehodí jako první au-pair pracující v hostitelské rodině, která zřejmě očekává důvěrnější vztah, ale třeba byjí lépe vyhovovala větší samostatnost, která bývá typická pro roli pozdější au-pair. Rodiny, které mají zkušenost s různými au-pair, mohou pak každé nové dívce dát na srozuměnou, že jsou ochotny navázat s ní celou škálu potenciálních vztahů. Díky tomu, 54 Trapná přítomnost že si sau-pair vyjasnily, čemu dávají přednost v otázkách jejího začlenění do rodiny a míry autonomie, byly některé z těchto pozdějších vztahů nejúspěšnější, sjakými jsme se setkali. Tento soulad rodiny a au-pair většinou připisují na vrub svým vyhraněným osobnostem. Jedním takovým půvabným příkladem byla domácnost dvou lékařů. Navzdory profesi oba dva poněkud zanedbávali vlastní zdraví, zatímco jejich au-pair se školila na instruktorku tělesné výchovy a znala dobře aerobic a zdravý životní styl. Podle slov rodiny si dívka brzy uvědomila, že se chovají ke svému zdraví macešsky. Takže si zvykla nutit oba lékaře, aby si s ní šli ráno zaběhat nebo zacvičit do tělocvičny: „Měla pocit, že bych měla něco dělat se svým tlakem, protože já se o své zdraví moc nestarám,“ uvedla hostitelská matka. Nakonec však au-pair právě díky tomuto idiomu pseudorodiny začínají nabývat dojmu, že jsou zneužívány. Důvod spočívá v hluboké asymetrii vztahu mezi au-pair a rodinou. Kdy a zda vůbec bude tento idiom použit a který rozhovor nebo aktivita bude takto probíhat, určuje hostitelská rodina. A au-pair v důsledku toho po nějaké době začnou mít pocit, že způsob, jakým jsou požadavky vznášeny- rodiče pokaždé řeknou, že se trochu zdrží v práci, ajestli by Helena prostě nezůstala o něco déle, nebo žádají au-pair, aby zrušila svůj večerní program, protože Tommy má rýmu - má záměrně v dívce vzbudit dojem, že ji prostě žádají o oběť, jakou může podle očekávání jeden člen rodiny přinášet druhému. Dělník může očekávat odměnu za přesčas, ale člen rodiny to prostě snáší kvůli rodině, aniž by čekal peněžní odměnu. Naproti tomu, když dívka žádá o něco rodinu - třeba chce jít na neočekávaný večírek nebo ji navštíví kamarádka - rodinají dává najevo, že tím porušuje vzájemnou poloformální pracovní dohodu. Nejde tu o ojedinělé případy, ale o neustále opakovaný refrén. Kontrolu nad využitím idiomu pseudorodiny má pouze jedna strana. A nakonecje daleko víc au-pair, které vzorec pseudorodiny proklínají, než těch, kterým přinesl nějaké výhody. V mnoha případech právě ty au-pair, které na diskurz pseudorodiny hodně sázely, se jím cítí být nejvíce podvedeny. Trapná přítomnost 55 Pokoj pro au-pair Pseudorodinaje diskurz. Je to fráze, která se o instituci au-pair otevřeně a opakovaně prohlašuje, ajako taková má částečně na svědomí ambivalenci, jež prostupuje mnoho střetů mezi hostitelskými rodinami a au-pair. Abychom však porozuměli širší zkušenosti, musíme zkoumat nejen tento diskurz, ale také každodenníjednání obou stran. Au-pair často nejvíce znepokojují tak banální problémy,jako je oblečení pohozené na podlaze,jídlo v ledničce nebo společné sezení v obývacím pokoji. Nárok na pseudorodinný vztah vychází také ze skutečnosti, že au-pair, na rozdíl od většiny placených zaměstnanců v podstatě žije s rodinou. Takže není-li au-pair členem rodiny, rozhodně je členem domácnosti. Tím se možná vysvětluje, proč jsou téměř nevyhnutelně klíčovými pocity au-pair i hostitelské rodiny vzájemné rozpaky - rozpaky cizích lidí, kteří se spolu ocitli na společné půdě soukromého prostoru domova. Nejsou to tradiční vztahy, jaké mívaly rodiny se služebnictvem, kdyjedni bydleli v dolních a druzí ve vyšších patrech. Au-pair mívá ložnici vedle pokojů členů rodiny a celkem často s nimi sdílí i koupelnu a záchod. Jediným možným útočištěm by pro au-pair měl být její vlastní pokoj. Avšak podíváme-li se na tento z hlediska materiální kultury, zjistíme, proč tomu mnohdy tak nebývá. Když měli pan a paní Wakefordovi zařizovat pokoj pro au-pair, nemuseli se rozmýšlet dvakrát. Bylojen potřeba, aby se bezjakékoli diskuse prostějen shodli na čase, kdy se budou moci vypravit do IKEY. Když tam byli, opět jednoduše usoudili, že nemusejí vybírat z celého obchodu, alejen zjednoho určitého stylu nábytku. Postupně vybíralijednotlivé kusy - všechny z hladkého bílého melaminu: nejprve postel, pak psací stůl a nakonec další vybavení, které se knim hodilo. Dokonce izrcadlo mělo rám z tohoto materiálu. Jedinou výjimkou bylo stolní světlo s otvorem uprostřed, napodobenina ve stylu Henryho Moora a Barbary Hepworthové, kterou IKEA obvykle prodává ve slevě kolem deseti liber. Než nábytek přivezli, nachystali pokoj v podobně čistém a neutrálním 56 Trapná přítomnost duchu. Každý centimetr místnosti svýjimkou okenních tabulek byl natřen na bílo, dokonce i koberec byl doběla. V zájmu účelného hospodaření s místem měla postel dole zásuvky na „věci“ au-pair. Zvlášťjednoduchý byl psací stůl: obdélník z dřevotřísky s povrchovou úpravou v bílém melaminu, stojící na čtyřech kuželovitých nohách. Na něm stála televize a CD-přehrávač pro au-pair. Bíle orámované zrcadlo umístili na bílý prádelník se čtyřmi zásuvkami bez úchytů, takže člověk sotva rozpoznal zásuvky od kostry nábytku. Wakefordovi v tomto ohledu nepředstavovali nic neobvyklého. Snad polovina nábytku, který lidé v Londýně vybírají pro au-pair, pochází z IKEY, a polovině z něj vévodí bílý melamin. Zdá se, že IKEA je dokonalým zdrojem tohoto stylu, což není divu, vzhledem lctomu, že IKEAje přesně jako au-pair obecně chápána jako poměrně laciná, všeobecně evropská a moderní. Charakterizujeji v zásadě čistota, funkčnost a účelnost. Stejně jako au-pair by měl nábytek z IKEY vydržet přiměřeně dlouho, a hlavně je celkem snadné ho vyměnit. Když se mění au-pair, povrch se utře mokrým hadrem a člověk může začít znovu s čistou bílou plochou, stopy předchozí obyvatelkyjsou víceméně okamžitě odstraněny. Když přijela Iveta, nová au-pairWakefordových, byla výsledkem naprosto nadšená: „A nábytek v pokojije skvělý, všechnoje z IKEY!“ psala sestře v e-mailu. Pokoj z IKEYještě nikdy žádnou au-pair ze Slovenska neurazil, takže jejich očekávání celkem úhledně zapadá do představ hostitelů. Takové pokojejsou čisté, snadno se uklízejí, jsou funkční, moderní a světlé. Iveta pokládala IKEU za téměř luxusní obchod. Je poněkud zvláštní, že švédská firma, která vyrábí většinu svého zboží ve východní Evropě, prodává mnohé kusy nábytku, které měla Iveta v pokoji, dráž na Slovensku než vjednom z obchodů na Severním londýnském okruhu. V tuto chvíli si Iveta myslela, že chápe symbolické aspekty této neutrální estetiky,jež jako by podněcovaly květší kreativitě při výzdobě interiéru. Měla pocit, jako byjíjejí hostitelé ohleduplně darovali úplně prázdné plátno a vybídliji, ať na něj namaluje vlastní portrét. Wakefordovi byli jedním z mála případů, který zapadá do většiny představ o tom, jak žijí a bydlí hostitelské rodiny. Na rozdíl od v Anglii běžnějších řadových domků byl jejich nový dům přepychové, o samotě stojící sídlo s impozantní branou vepředu a bazénem vzadu. Nacházel se spíš v centru Londýna Trapná přítomnost 57 než na předměstí, a tak nebylo pochyb, že znamenal opravdu velké peníze. Tento dojem ještě podtrhovaly značky, typ a espézetky několika aut zaparkovaných před průčelím budovy. Iveta byla docela ráda, žejejí pokoj je přiměřeně velký a odpovídá působivému stylu domu. Zdálo se, že tato rodina zaujímá velmi úctyhodné místo ve vyšší střední třídě, kde by se dívkajako ona mohla cítit příjemně a držet krok s určitým standardem. Líbila sejí životní úroveň, kterou prostřednictvím práce v takovém domě zprostředkovaně sdílela. Brala toto období jako čas získávání zkušeností, rutiny a znalostí, ale především estetického cítění, s nímž přijde do styku a které jednoho dne bude reprezentovat její vlastní postavení ve světě. VIvetině vztahu kWakefordovým nebyla žádná podřízenost, přece jen Iveta zůstávala dítětem slovenského socialismu. Nešlo jen o to, že Wakefordovi byli prostě o něco napřed, jak by se dalo čekat vzhledem ktomu, že žili v Londýně a byli starší a etablovaní. Měla dojem, že za nějaký čas by zkrátka stejné úctyhodnosti mohla přirozeně dosáhnout ona sama a že oni v níjistě tuto zásadní rovnocennost rozpoznají. Spokojená s vlastními vyhlídkami usoudila, že mezi hostem a hostitelem dojde k naprosto bezproblémové shodě a že nebude třeba nic objasňovat, protože vztahy obou stran se ponesou na vlně klidu a vzájemné úcty. Naneštěstí pro Ivetu však netrvalo dlouho, a ona v atmosféře, do níž vstoupila, ucítila něco jiného - postupně si uvědomovala, že nábytek z IKEY neznamená pro Wakefordovy totéž co pro ni. Ačkoli se většina hostitelských rodin domnívá, žejedná v souladu se svými povinnostmi kau-pair-většina z nich skutečně hlásí, že když nic jiného, ubytování bylo dobré - existuje ve skutečnosti mnoho způsobů, jak se brzy začne projevovatjejich hluboká rozpolcenost ve vztahu k au-pair. Tyjsou velice citlivé na sebemenší náznaky takové ambivalence právě proto, že zrcadlí jejich vlastní smíšené pocity. Bílý melaminový nábytek z IKEY je sice možná funkční, ale nelze o něm říci, že by vzbuzoval pocit tepla a že přijetí au-pair do rodiny v Londýně se často vyznačuje nesporným chladem, je brzy patrné. A to často doslova, neboť au-pair brzy zjistí, žejí připadla nejmenší místnost v domě, ve které se taky nejméně topí. Mnohdy vznikla rekonstrukcí garáže nebo půdy, a často to bývá také místnost nejvzdálenější od hlavní části domu. Au-pair si brzy všimnou dalších projevů lhostejnosti až neúcty - například nábytku, jenž byl očividně koupen pro děti, které z něj už ale vyrostly, nicméně přesto je z nějakého důvodu pokládán za vhodný pro au-pair. Jindy je zase zřejmé, že rodina i nadále bere pokoj au-pair jako nějaký dočasný sklad hromady svých nepotřebných věcí. Jednu au-pair udivilo a rozladilo, když zjistila, žejejí pokoj se v podstatě využívá 58 Trapná přítomnost k uskladnění fotoalb, českého křišťálu a dalších evidentně nechtěných darů - pozůstatků po předešlých au-pair. Viděla tam přesně ty dárky, které se doporučují v letácích au-pair agentur: malé hračky pro děti a suvenýry ze Slovenska pro dospělé. Připadalojí, že ta rodina vůbec nemůže ocenit, jak takové dárky mohly být z hlediska au-pair celkem drahé, a šokovala ji necitlivost, sjakou je skladovali právě vjejím pokoji. Existujíjiné rodiny, kteréjsou velice pozorné a snaží se nově příchozím au-pair pomoci, aby se ve svém pokoji cítilyjako doma, a které si uvědomují, že bílý melamin je vlastně pro au-pair signálem ktomu, aby si nové prostředí zařídila po svém. Také, když na stěny rozmístí fotografie dětí nebo obrázky, které děti malovaly ve škole, chtějí tím pomoci vybudovat pozitivní vztah mezi au-pair a dítětem. Avšak ani v těchto rodinách se neočekávalo, že by fotografie au-pair mohly putovat do pokojů dětí nebo do společných prostor, jako je třeba obývací pokoj. Může se to zdát nepodstatné, ale tato skutečnost sejednou objevilajako kritérium v soudním procesu o minimální mzdě. Za důkaz, že rodina zaměstnavatele se nechovala kžalobkyni jako k členovi rodiny, byla považována také skutečnost, že takové fotografie nebyly začleněny do výzdoby domu. Jenomže hostitelské rodiny, přestože přemýšlejí o tom, jak by pro dívku vytvořily vlídné prostředí, si tento typ asymetrie vůbec neuvědomují. V pokoji au-pairje obvykle cedule „Vítáme tě“ s dívčinýmjménem vjasných pastelových barvách. Takové rodiny se také mohou zajímat, jestli dívky nepotřebují něco zvláštního. Jedna rodina například vzala každou novou au-pair do nákupního střediska Brent Cross a vyzvala ji, aby si tam vybrala nějakou menší dekoraci nebo plakát v přesvědčení, žejí to pomůže zařídit si pokoj po svém a cítit se v novém prostředí příjemně. Podobně když se Barbora zeptala paní Cowanové, kde může poslouchat hudbu, a vysvětlila jí, že na televizi, kterou byl vybaven její pokoj, se skoro nedívá, Cowanovi jí koupili do pokoje CD-přehrávač. Ani střety nemusejí být nutně výsledkem nějaké zvláštní necitelnosti. Jedna rodina se zeptala au-pair, jakou barvou jí mají vymalovat pokoj ajaký plakát mají pověsit na zeď. Potíž byla v tom, že další au-pairjasně růžovou barvu stěn nesnášela a plakát s rockovým motorkářem v kožené bundě jí připadal odporný. I kdyžjsou au-pair obecně spokojenější s nábytkem z IKEY než s pokojem plným rodinných věcí, často se domnívají, žejim bude poskytnuta dostatečná volnost v tom, jak si svůj pokoj vyzdobí a zařídí. Takto si vyložila volbu Wakefordových Iveta. Problém je v tom, že domácí jim buď otevřeně sdělí, že v tomto ohledu existují určitá omezení, jako třeba „prosím tě, nedávej nic na zeď“, nebo řeknou něco, co sice není míněno vysloveně jako zákaz, například „prosím tě, když si chceš dát Trapná přítomnost 59 na zeď plakát, tak ho přilep jen lepicí hmotou.“, ale v citlivém období na začátku svého pobytu si to au-pair vykládají stejně jako přímý zákaz. V důsledku toho si většina z nich nakonec zdobí a zařizuje pokoje po svém v daleko menší míře, než očekávaly. Příběh o tom, jak si zařizovala svůj nový pokoj, zaujímá značnou část Martinina deníku. Martina nebyla spokojená s původním rozmístěním nábytku a tři dny chodila po pokoji a přemýšlela o tom, jak by ho nejlépe uspořádala. Rozhodla se přesunout postel dál od dveří, aby neslyšela hluk z domu, a přemístit skříně a psací stůl. Potom poprosila paní Randallovou (svou hostitelskou matku), jestli by nemohla nábytek přestěhovat. Mínila to čistě jako řečnickou otázku, protože brala pokojjako místnost na slovenské studentské koleji-- to znamená prostor, který člověku sice doopravdy nepatří, ale může si ho po libosti upravit a vyzdobit, dát si na stěny, co chce (dokonceje může znovu vymalovat) nebo stěhovat nábytek sem a tam. Proto byla naprosto zaskočená, kdyžjí sice dovolili přesunout postel dál od dveří, ale skříněmi nesměla pohnout bez souhlasu pana Randalla a pouze pod jeho dohledem. Paní Randallová se vlastně jen bála, aby se její staré skříně při stěhování nerozpadly na kusy. Jenže pan Randall si nikdy nenašel čas, aby skříně prohlédl a rozhodl, jestli se dají přestěhovat, a tak Martina dospěla kzávěru, že vlastně nechtějí, aby takové změny prováděla. Dojem ještě zesílil, když se paní Randallová očividně zděsila při pohledu na obrazy a plakáty na stěnách pokoje, které Martina pověsila bez použití lepicí hmoty. Požádali Martinu, aby je sundala, a dali jí korkovou nástěnku z IKEY, aby si vystavila své plakáty tam. To však byla ve skutečnosti spíš velkorysá než bezohledná rodina. Například když zjistili, že Martina nejí maso, zařadili do své sbírky kuchařských knih ivegetariánskou kuchařku. Problém spočíval spíš vtom, že Martině zabránili, aby udělala něco, co považovala za své přirozené právo: vyzdobit si prostor, který pokládala za svůj, čímkoli sejí zlíbí. Stejně tak mnohé au-pair, které se cítí být velmi zranitelné, když poprvé přijedou do rodiny, téměř hledají známky odmítnutí a mají sklon taková nedorozumění interpretovat velice záporně. Martina na základě této události usoudila, že se u Randallů v domě nikdy nebude moci cítit jako doma. Přestože původněji v tom, aby si do Londýna přivezla své oblíbené pokojové květiny, zabránil jen omezený prostor zavazadel, od té doby si do svého pokoje nepřinesla jedinou kytičku nebo rostlinku. Z této příčiny Martině připadá její pokoj pustý jako poušť, říkala, že bez kytekje to spíš skladiště než normální pokoj. Ačkoli by si klidně mohla dovolit nějakou levnou fuchsii nebo azalku, které viděla v květinářství, ba dokonce i v supermarketu, raději prohlašovala, že 60 Trapná přítomnost jsou příliš drahé, a udržovala pokoj jako ilustraci dlouhé roztrpčené litanie stížností na rodinu. Věděla, že některé rodiny využívají osobní výzdobu pokoje au-pairjako důkaz slušného zacházení, a používala svůj pokoj jako tiché svědectví o opaku. Daleko běžnější však byla obyčejná lhostejnost a snaha nenechat se ničím obtěžovat. Mnohé au-pair zakrátko daleko více zajímaljejich volnýčas a přátelství ihádky, které se odehrávaly mimo dům. V domě totiž ičas, který měl být volný, nakonec trávily s dětmi a braly ho jako „práci“, nebo přinejmenším jako nudu spojenou s tím, že si nenašly dobrý důvod jít ven. Začaly pohlížet na svůj pobyt v rodině jako na přechodnou záležitost a vztahy s hostiteli pokládaly za krajně napjaté, a proto uz necítily potřebu investovat čas, věci, peníze a emoce do výzdoby pokoje. Daly si na skříň fotografii svého přítele, na postel si posadily medvídka, a tím to končilo. V takových případech měly věci, které si s sebou přivezly ze Slovenska, opačný efekt, než zamýšlely. Na okenní římse vystavené fotografie rodiny, přítele, jehož nechaly doma, obrázky kamarádů, se kterými byly na táboře ve slovenských Tatrách, či různé zbytečnosti z dětství je od tohoto nového prostoru spíše vzdalují, než aby jim pomáhaly cítit se v pokoji jako doma. Silvia si naproti tomu udělala ze svého pokoje „svůj hrad“ právě tím, že ho vyzdobila a distancovala od zbytku domu. Rozhodně se necítila dobře v domě rodiny, která s ní „zacházela zkrátka jako se služkou“. V porovnání s tím „se cítila úplně jako doma u sebe v pokoji, protože tam měla všechny své věci ze Slovenska“. Silvia si vystavila všechny pohlednice, výstřižky z časopisů a citace ze svých oblíbených románů a básní. Vyndala šperky z krabiček a navěsila je na zrcadlo. V blízkém parku nasbírala suché podzimní listy a naaranžovalaje do vázičky, kterou koupila v charitním obchodě. V této výzdobě chybělyjen fotografie její rodiny a přítele. Považovala je za součást svého soukromého života a připadalo jí poněkud nevkusné nebo exhibicionistické vystavovat obrázky svých milovaných. Fotoalbum proto zůstalo v zásuvce, i když je často vytahovala a prohlížela si ho. Zdálo sejí, že její život se s životem hostitelské rodiny už takhle příliš překrývá - společně jedli, a její program byl zcela závislý na pohybu domácnosti. Věděla, co jedí, jak tráví společně čas, i kdy se hádají. Proto jí přišlo důležité ponechat si některé věci jen pro sebe. Existujeještě několik dalších reakcí na problém zabydlování au-pair vjejich pokoji. Jednou je pohlížet prostě na vlastní pokoj v protikladu ke svému postavení uklízečky ostatních Částí domu jako na neuklizené doupě, a proto zaplňovat plochy oblečením, obsahem kabelek a dalšími věcmi, které způsobují nepořádek, a prosazovat tímto způsobem Trapná přítomnost 61 odlišnou identitu. Například Evě se líbilyčtyři měsíce, během nichž bydlela ujedná rodiny v Ilfordu. Ale přestěhovala se tam po třech měsících v poněkud odlehlejší oblasti, a byla připravena se stěhovat znovu, pokud by v okolí našla rodinu, která byji lépe platila. Proto současné bydliště zcela jasně brala jako přechodné. Pokoj nechala víceméně tak, jak ho našla, jen všude začala vršit své věci. Na podlaze se válely podprsenky, na kufru hromada oblečení a na zemi byly vjakýchsi řadách vyrovnány stohy cédéček a,učebnic angličtiny. Na prádelníku měla vystavenou kosmetiku a toaletní potřeby. Prostřednictvím této změti věcí si prostor přisvojila daleko efektivněji, než kdybyvněm jen rozmístila pár dekorací. Měla pocit, že to je spíš takový hotelový pokoj než domov. Petra nemá ve svém pokoji vůbec žádnou výzdobu: na stěnách nejsou plakáty, fotografie, kalendáře ani obrázky od dětí. Jedním z důvodůje fakt, že místnost, kterou jí přidělili, byla pořád plná osobních věcí patřících členům její hostitelské rodiny. Téměř celou jednu stěnu zabíraly police s knihami a další zarámované obrazy, včetně portrétu matky hostitelské rodiny. To se Petry hluboce dotklo, a okamžitě začala pokoj nesnášet. Tmavě zelené stěny pokoji také na útulnosti nepřidaly. Nedovedla si představit nic depresivnějšího, a navíc se to vůbec nehodilo ktyrkysovému nábytku. Zkrátka vůbec nedokázala pochopit, jak si někdo mohl pro sebe zvolit takový styl. Její reakcí bylo, že se stáhla a soustředila se na jediný objekt, který zdobila opravdu s chutí - na sebe samu. Právě dokončila kadeřnický kurz a celkem nenuceně si dokázala vybírat ze široké škály kosmetických kůr i vlasových přípravků nebo zvelké nabídky oblečení. Právě tyto věci bylo vidět hojně roztroušené po pokoji - pokrývaly okenní římsu, soupeřily s knihami na policích (Petra rozhodně nebyla žádná velká čtenářka) a ležely rozházené po stole. Rozpaky koexistence Přinejmenším pokudjde ojejich pokoje, mají au-pairjistou míru nezávislosti v tom, jestli je zdobit či nezdobit, nebo v nich prostějen dělat nepořádek. Situaceje poněkud složitější s ohledem na ostatní části domu, který se stává doménou čehosi, co by se přinejlepším dalo popsat jako rozpaky koexistence. Výraz „koexistence“ naznačuje, že i když by to mohl být sdílený prostor, v praxi často nejde o nic víc než o vzájemnou toleranci dvou odlišných subjektů, které se ocitly v daleko větší blízkosti jeden druhého, než by sejim líbilo. Na rozdíl od rovnosti, která panuje v domech, kde bydlí pospolu v Londýně většina Slováků, au-pair jen zřídkakdy cítí, že patří do domu, který je zcela jasně majetkem někoho jiného. Čím je vzájemná blízkost větší, tím většíjsou i rozpaky. Tento problém jasně ukazuje apriorní rozporuplnost ideálu pseudorodiny, který legitimizuje její přítomnost v domě. Pro mnoho au-pair začíná jejich problém dojmem, že prostě nerozumí dom u-jeho rytmu, normám a očekáváním, jestli by měly reagovat na volání dětí, když mají volno, které jídlo je pro ně, jestli je vhodné, aby se s rodinou dívaly na televizi nebo aby s ní mluvily o svých soukromých vztazích. Au-pair bývají často ze své přítomnosti v cizím domě rozpačité, takže si dávají dobrý pozor, aby nedělaly hluk, a starají se, aby se neocitly v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Nechtějí, aby je někdo slyšel, když jdou na toaletu nebo do koupelny, nebo abyje někdo viděl, když odcházejí ze sprchy. Zároveň jim není příjemné, když slyší, jak tato zařízení používají ostatní. Každé setkání s tělesnými funkcemi může být trapné. Nejméně ze všeho chtějí slyšet sexuální život svých hostitelů, i když existují výjimky. Jedna au-pair měla pokoj vedle ložnice rodičů, což znamenalo nejen, že moc dobře slyšela, jak Trapná přítomnost 63 často provozují sex a jak dlouho trvá, ale někdy dokonce i ojaký druh sexu sejedná. Stalo se to pro ni skvělým tématem klábosení s ostatními au-pair, a dotyčná se stala středem voyeurské pozornosti. Daleko rozšířenějším problémem byly hluboké rozpaky z koexistence, které pociťovaly au-pairjako Paula, jež pravidelně nacházela v ložnici manželského páru na posteli i na podlaze ubrousky potřísněné semenem, když bylo zřejmé, žeje má uklízet ona. Musela sejich dotknout, aby udělala místo pro přijatelnější úkony, jako je třeba luxování nebo stlaní postele. Byla tím šokovaná a znechucená, ale zahazovala ubrousky bez reptání. Zuzaně však řekla, že „tihle lidé nemají stud a chovají se jako prasata“. Záležitosti související se sexem nevzbuzujíjen rozpaky, ale odhalují ihlubší nerovnost v instituci au-pair. Mirka pracovala u matky samoživitelky s poměrně aktivním společenským i sexuálním životem, a neustále nacházela po ložnici této ženy roztroušené hromady erotického prádélka, kondomů a erotických pomůcek. Uklízela je se směsicí rozpaků, pobavení a trošky voyeurismu. Ale skutečněji šokoval vyložený rozpor v prosazování sdílené důvěrnosti. Zatímco ona byla dennodenně konfrontována se zvláštnostmi sexuálního života své hostitelky, tato žena se postarala o to, aby nikdy nemusela brát v potaz sexualitu své au-pair, ajako ve většině hostitelských rodin předcházela veškerým rozpakům z toho, že by mohla spatřit nebo zaslechnout cokoli podobného tím, že stanovila jasná pravidla. Mirka jednoduše neměla dovoleno přijímat ve svém pokoji pánské návštěvy. Dokonce i kamarádkyjí musela hostitelka odsouhlasit. Mirka si připadala velice atraktivní a domnívala se, že byjí Londýn mohl nabídnout mnoho zajímavých setkání s muži. Obzvlášťji dohánělo k zuřivosti neustálé hlídání dětí, které matka vyžadovala, aby se mohla svobodně bavit s muži, a právě proto Mirka sama nemohla jít ven a s někým se seznámit. Měla pocit, že hostitelka si užívá mužů i života na její účet. Takže skutečnost, že musela odklízet pozůstatky sexuální aktivity někoho, kdo jako by systematicky bránil v těchto aktivitách jí, působilo jako ironický důkaz větší asymetrie a nespravedlnosti v instituci au-pair. Au-pair často naléhavě pociťují tyto problémy ráno, když se musejí setkávat s rodinou bez určitého odstupu, kterýjim vyhovuje. Setkání se sexem nebo špínou však vlastně všeobecně nepůsobilo takové rozpaky jako chvíle, kdy dívky musely hostitelské rodině připomínat, že nedostaly zaplaceno. Toto byla podle au-pairjedna z obtížnějších situací, kterým musely čelit - pro mnohé byla kritickým okamžikem, který vedl k tomu, že se cítily odcizeně. Podobně každodenní otázky spojené sjídlem ajedením jim připadaly důležitější zkrátka proto, že byly obvyklejší než problémy spojené se sexem. 64 Trapná přítomnost Au-pair, které žily v asijských a afrických rodinách, byly citlivé kodlišnému pachu a měly obavy, že ony samy mohou svým hostitelům páchnout. Byly také znechuceny potřebou hinduistických rodin začínat den čištěním tělních otvorů, zvláště hlasitým vychrchláváním hlenu. V těchto případech člověk aspoň mohl posoudit, jestlije to otázka kulturní nebo osobní. Vjiných případech toto rozlišení takjasné nebylo. Jedna au-pair se zděsila, když zjistila, že vjejí nepřítomnosti budou u ní v pokoji hosté, protože měla pocit, že vzduch v něm „znečistila“ pouštěním větrů. Další si uvědomila, že poznámky, které v rodině slyšela na adresu „neznámých pachů“, se vztahovaly kjejímu častému používání česneku, který se v rodině nejedl. Je sice těžké zobecňovat, ale rozpaky z koexistence se často vyvíjejí ve spirále neustále upevňované úzkosti. Často to začíná ještě předtím, než se obě strany setkají. Literatura, která se na Slovensku posílá potenciálním au-pair, obsahuje velice shovívavá prohlášení o tom, žeje třeba se denně sprchovat a používat antiperspiranty, spolu s pokyny, jak žádat o použití koupelny, když například rodina musí mít přednost, protože odchází do práce - ačkoli jedna au-pair odešla od své rodiny, když shledala, že skutečně čekají, že se bude ptát, jestli se může osprchovat. Au-pair často reagují na tyto úzkosti tím, že víc jedí, pak přibývají na váze, což obvykle vedeještě k znechucení nad sebou samými. Většina au-pair uvádí, že jejich příjezd provázely nad očekávání silné rozpaky. Samotný fakt, že nevěděly, kdy a kdeje vhodné, aby v tomto novém domě byly, vedl ke značné nejistotě. Barbora zjistila, že byla čím dál tím víc rozrušená, protože tolik chtěla dělat to, co je správné, ale nedokázala zjistit jak. Jedním z nejhorších okamžiků byla večeře. Zaslechla zvuky z kuchyně. Nechtěla přijít dolů příliš brzy a překážet, když paní Cowanová vařila, ale bylo hrozné přijít dolů, když ostatní už seděli u stolu a mělijídlo napůl snědené. Potíž byla v tom, že někdyji zavolali a někdy ne, a nebylo to vždycky známkou toho,jestli ji očekávají. Rodina také zřejmě nějak vytušila, žejeden denje večeře v šest a druhý den v osm, ale neexistoval žádný jednoduchý způsob, jak by to sdělilijí. Někdy měla dojem, žejí říkají, jak jsou rádi, že s nimi sedí u stolu, a přece cítila náznaky toho, že by možná bylo lepší, kdybyjedla sama. Stejně zlé to bylo, když už s nimi u toho stolu seděla. I kdyžji chtěli zatáhnout do hovoru, trvalo věčnost, než si vzpomněla na vhodné anglické věty, takže nakonec tam jen tupě seděla, přikyvovala, usmívala se a cítila se jako pitomec, že se nedokáže vyjádřit trochu košatěji. Měla strašný pocit, že ostatní si o ní musejí myslet, že je hloupá. Ironií osudu bylo, že kdyby se tolik nestarala o to, aby vše dobře zvládala, a byla ohleduplná, neměla by tak špatný pocit z toho, jestli jedná Trapná přítomnost 65 správně. Často šlo o naprosto banální věci. Proč nemůžou prostě říci, že chtějí mít kečup v téhle skříňce, a ne v té druhé, místo aby ho před ní bez jediného slova stroze přendali? Celkově to působilo, prostě jako byje dráždila, jako by čekali, že už bude vědět věci, které vědět nemohla. Následkem toho byla čím dál tím víc nesvá úplně z každé věci. Stála tam a uvažovala: Dávají umyté hrnky dnem nahoru nebo dolů? Dělají to takhle proto, aby se mi přizpůsobili, nebo aby mi připomněli, žejá se mám přizpůsobitjim? Věděla, žejeden způsob je dobrý ajeden špatný, samozřejmě, ale kterýje který? Onehdy večer se paní Cowanové prostě zeptala na nějaké podrobnosti ohledně toho, jak má krájet mrkev, dokonce svou otázku formulovala v anglickýchjednotkách délky. Paní Cowanová se na nijen podívala, jako by se Barbora zbláznila. Většinou nedokázala posoudit, jestli je pani Cowanová arogantní, nebo sejen ostýchá. Je to nějaký britský způsobjednání (což by bylo víceméně v pořádku), neboje opravdu protivná a vyjadřuje tím svůj nesouhlas s Barborou? Kdyby se něco takového stalo na Slovensku, věděla by to. Tady to nevěděla. Prostě nedokázala číst jemné náznaky etikety, které mohly znamenat přijetí - ale stejně tak pohrdání. To bylo velice důležité, protože Barbora potřebovala mít pocit, že dokáže posoudit lidi, se kterými bydlí. Snídaně byla stejně hrozná jako večeře. Barbora se pokládala za velmi zdravou. Měla ráda sporty - běhala, jezdila na kole a byla stále aktivní. Nebylo to pro ni nic nepřirozeného, nešlo jí jen o udržování pěkné postavy. Pouze pocházela z domácnosti, kde každý nějak fyzicky pracoval. I když to nebylo součástí jejich zaměstnání, pracovali na zahradě, vybírali brambory nebo připravovali půdu. Barbora byla velmi dobře stavěná, což dokazovaly ijejí svaly. Součástí zdravého životního stylu bylo i správné stravování, které pro ni začínalo bohatou snídaní plnou přírodních potravin. Problém spočíval vtom, že výrobky, které podle Cowanových představovaly přírodní a dobré potraviny, se ani v nejmenším nepodobaly ničemu, s čím se předtím setkala. Barbora očekávala hodně plnotučného mléka a másla. Cowanovi ji zásobovali odtučněným mlékem ajakousi žlutavou hmotou, která neměla žádný tuk a žádnou chuť. Nenašla u nich ani maso, nic smaženého, ale nejhorší bylo, že měla jídla málo. Očekávala čtyři silné krajíce opravdového chleba, ale to, co dostala, připomínalo spíš listy papíru. Když ona pomyslela na vejce, myslela v plurálu, zatímco oni vždy měli na mysli jedno vejce. Ještě horší bylo, když o tom jednoho dne hovořili. Barbora studovala na zemědělské škole. Chtěla Cowanovým vysvětlit, že takové potraviny potřebují, že tuk v másle jim poskytuje esenciální aminokyseliny a plnotučné mléko různými způsoby prospívá jejich zdraví. Ale sotva 66 Trapná přítomnost začala, role se obrátila a Cowanovi začali vysvětlovat tyto věcijí, jako by byla nějaký nevzdělanec. Musela poslouchat, jak jí říkají, žeje důležité se vyvarovat tuků a udržovat si slušnou váhu a hlavně nedávat špatný příklad dětem, protože nevhodné stravování může vést dokonce i k srdečním chorobám. Barbora byla zděšená. Uvědomila si, že Cowanovi prostě vůbec nerozumějí jídlu a výživě a v otázkách zdraví vyznávají podle ní naprosté nesmysly, jako je echinacea a homeopatie, o nichž přece každý školák ví, že to je jen podvod zaměřený na prodej drahých šarlatánských léků. Začala mít intenzivní pocit, že hloupí jsou možná oni, nebo přinejmenším nevzdělaní. Přestože byla mnohem svalnatější než kterýkoli muž či žena v rodině, téměř určitě měla méně tuku než kdokoli z nich. Nejhorší však byly důsledky, které pozorovala ve vztahu rodičů a dětí. Musela být svědkem toho, jak paní Cowanová odmítla dát svému synkovi další kousek dortu po tom mizerném ždibci, který už dostal, a tím mu podle Barbory odpírala spíš projev lásky než nebezpečnou látku, před níž paní Cowanová dle svého názoru měla svého potomka chránit. Zanedlouho si Barbora uvědomila, že toho zřejmě sní k snídani víc než celý zbytek rodiny dohromady. Doufala, že se nad tím nikdo nebude pozastavovat, ale Cowanovy děti to považovaly za naprosto strhující téma pro diskusi. „Mami, koukej,“ říkaly, „koukej, jak tlustě si Barbora maže máslo. Hele, mami, ona jí další chleba!“ Nevytýkalyjí to - právě naopak, byly úplně unesenéjejí chutí kjídlu. Ale Barbora se přitom cítilajako nějaký exot. Když na to paní Cowanová reagovala otázkou, jestli chce Barbora koupit něco zvláštního, a ona ji poprosila o plnotučné mléko, vrátila se sjednou umělohmotnou lahvičkou, která sotva stačila na dvě sklenky. Když si Barbora začala kupovat mléko sama, nastal další trapas, protože paní Cowanová jí ho chtěla platit. Zatímco Barboře připadalo, že dostává jídla málo, jiné au-pair se podobně jako Elena ocitají v situaci, kdyje síla a pohostinnost rodiny nutí jíst víc, než by chtěly. Elena se zděsila, když zjistila, že kvůli velikým pozdním večeřím, na které nebyla zvyklá, přibrala za pár měsíců pět kilo. Přesto nedokázala říci své hostitelské matce, že by s nimi raději nejedla a držela dietu: Víš, je to neslušné. Ona vaříjídlo, a tojídloje dobré. Dělá všelijaké nigerijskéspeciality,jakoje hovězísjablky a zelené banány, a nebylobyslušnéjí říct, ze nebudu jíst. Nemůžu tady být moc vybíravá. Nejsem tu doma, je tojejich domov. Kdyžjste na návštěvě, tak neříkáte: Tohle nejím, tohlejím. A tady to ani není opravdová návštěva,já ani nejsem host, tak jí to nemůžu říct. Trapná přítomnost 67 Jak nezanechat stopy Přestože au-pair obvykle probírají konflikty týkající se jídla - ať už je ho příliš málo jako u Barbory, nebo příliš mnohojako u Eleny- za touto záležitostí se skrývá mnohem hlubší problém, který souvisí s tím, že au-pair výrazně pociťují svou viditelnost v cizí domácnosti a cítí rozpaky nad svou fyzickou přítomností. Hostitelské rodiny často vyjadřují ohromení nad tím, že podle nich au-pair „nic“ nejedí. Nejenom že jejich au-pair nejedí s nimi, ale hostitelé každý den, když přijdou domů, nenalézají žádné důkazy o tom, že byjedly vůbec. Po bližším ohledání jsme zjistili, že au-pair ponejvíce jedí rovnou z ledničky, ale nikdy nechtějí výrobek dojíst úplně, aby bylo zřejmé, že ho spotřebovaly. Napijí se z lahve, ale ne tak, aby hladina nějak výrazně klesla. Z toho důvodu dokonce preferují kartony. Když Iveta jednou skutečně dopila nápoj z krabice, byla z toho tak vyvedená z míry, že našla jinou krabici a částečně doplnila tu první, aby to nebylo vidět. Jindy si vzala kousek ze zpola snědeného sýra, ale dávala si pozor, aby ho nesnědla úplně. Tato úzkost, která vede au-pair, aby si braly jídlo jen tímto nepostřehnutelným způsobem, následovně vyvolává obavy u hostitelských rodin, které může takový zjevný asketismus velice znepokojovat, a začnou mít podezření na anorexii. Úplně ignorují fakt, že většina slovenských au-pair během pobytu v Londýně ve skutečnosti na váze přibývá. Vjednom případě rodina dokonce pozvalajednu slovenskou au-pair ze sousedství, která žila u lidí,jež hostitelé dobře znali, aby sjejich au-pair promluvila ojídle, protože měli starost, že Janka zřejmě vůbec nic nejí. Rodina měla starost, žejí buďjejich jídlo nechutná, nebo že má anorexii či nějaký jiný zdravotní problém. Jak později Janka s úsměvem prozradila Zuzaně, jedla ve skutečnosti docela dost, a rozhodně ochutnala z ledničky všechny druhy potravin. A nejen to - dopřávala si doušek i z každičké otevřené lahve alkoholu v obýváku, ochutnávala různé chutě jednotlivě i v kombinaci s ostatními a v duchu si vymýšlela jména pro své „koktejly“. Ale dělala to jen v případě, kdyžji nikdo nemohl 68 Trapná přítomnost vidět, a pečlivě zakrývala stopy. Z lahví usrkávala opravdu jen malinko, protože kjejímu velkému zklamání hostitelé sami pili tak málo, že kdyby vypila víc, bylo by to poznat. Jiné au-pair zase nikdy nebylo příjemné brát si jídlo z ledničky, zvlášť když jijednou hostitelská matka napomenula, že si vzala víc plátků šunky, než jí připadalo přiměřené, nebo když pila pomerančový džus přes den a nejenom k snídani, a to ho ještě ani nedoIila vodou. Dívka reagovala tak, že jedla v rodině co nejméně, a každý večer odcházela na návštěvu ke svému příteli, protože, jak nám sdělila, se „cítila víc doma tam“, a bez zábran jedla, kolik chtěla. Odkud se tento vzorec nepostřehnutelného ujídání vzal? Dívky k tomu určitě dospěly nezávisle na sobě, byla to jejich individuální strategie, protože neexistuje žádné svědectví dokazující, že by se o tom jedna druhé zmínily. Skutečnost, že se totojednání objevujejako norma, vypovídá o něčem, co vychází z čehosi hlubšího ve formě vztahu mezi au-pair a rodinami. Naše data naznačují, že tato strategie neviditelného ujídání a upíjeníje součástí daleko širšího vzorce maskování vlastních činů, které provádí mnoho au-pair. Dívky všeobecně touží nezanechávat žádnou stopu a skrývat známky své osobní přítomnosti v domě před rodinou, u níž žijí. Často začínají čím dál větším odstraňováním jakýchkoli známek své existence ze společných prostor, možná i v kombinaci sjiž zmiňovanou strategií nezanechávání stop dokonce ani ve vlastním pokoji. Když au-pair hovoří o tomto minimálním využívání svého pokoje, někdy to vysvětlují obavami z toho, že by po nich rodina mohla chtít náhradu za škody, které by třeba způsobily. V mnoha případech se to však promění v přání nezanechat sebemenší stopu, která by mohla být trvalou známkou jejich přítomnosti. Iveta byla zděšená, kdyžjednou na bílém koberci zůstala namodralá skvrna od jejích džínsů. Několik týdnů telefonovala Zuzaně kvůli různým druhům čistidel na koberce, přípravkům, které se bála použít, aby samy nezanechalyještě nesmazatelnější skvrny. Byla tím problémem úplně posedlá a za různé roztoky utratila spousty peněz. Iveta obvykle sedávala na koberci a přitom se dívala na televizi nebo něco vyšívala pro maminku, ale od té doby si vždycky dávala pod sebe ručník. Připadalo jí, jako by i přechodná stopa po jejím těle představovala cosi příliš osobního, co se do tohoto neosobního pokoje nehodí. Trapná přítomnost 69 Au-pair si také obvykle neukládají toaletní potřeby a kosmetiku do společných koupelen, raději šije nechávají ve svých pokojích. Zvlášť na začátku pobytu Iveta zjistila, že itaková obyčejná věc, jako je sprchování, se může stát velmi delikátní záležitostí. Neměla čas sprchovat se ráno, protože vypravovala do školy holčičku. Jenže Wakefordovi nechávali večer otevřené dveře do své ložnice i do synova pokoje, aby slyšeli, kdyby čtyřletý chlapeček plakal. Nechtělaje budit a nechtěla, abyji slyšeli. Hlavněji nebylo příjemné, abyji viděli v krátké noční košilce nebo s hlavou zabalenou do ručníku, když procházela kolem jejich dveří. Takže se mohla sprchovat jenom v poledne, když byli Wakefordovi v práci a děti ve škole. Jiná au-pair měla zase problém s tím, že když se chtěla vysprchovat po úklidu, její dva svěřenci v batolecím věku neměli nic lepšího na práci, než tvrdit, že zrovna potřebují jít do koupelny, klepat na dveře a volat na ni, co tam dělá. Stalo se to pro ni vysloveně noční můrou. Vlastní koupelna je z tohoto důvodu chápána jako vítaný přepych. Barbora byla nadmíru šťastná, že má v pokoji umývadlo a že aspoň část své hygieny může provádět zde a nemusí chodit nahoru do koupelny dětí. Hana vždycky odcházela z obývacího pokoje, když manželský pár vjejí hostitelské rodině sledoval televizi, přestožeje měla oba ráda a nevadilojí v místnosti zůstávat, když tam byljenom jeden z nich. Zkrátka měla pocit, že byjim měla dopřát, aby měli čas jeden na druhého. Touha vymazávat stopy vlastní přítomnosti nakonec vede ktomu, že některé au-pair raději tráví ze svého volného času v rodině co nejméně. Z tohoto důvodu se některé au-pair snaží nebýt v domě o víkendu, a raději se potloukají po Londýně, jedí v levných čínských restauracích, v Burger King nebo v pizzeriích, a přicházejí domů až večer. Myslí si, že jejich přítomnost znevažuje ideál nukleární rodiny. Takže materiály týkající se pokojů ajídla poukazují na strategii zneviditelňování vlastní osoby. Ta vzniká nejen z rozpaků nad vzájemnou přítomností, ale izjiných nedorozumění, která u au-pair vyvolávají zmatek a úzkost. Například nejednoznačnost týkající sejejich možného zařazení do kategorie hostů v hostitelské rodině zdůrazňovala odlišnost od slovenského chápání pohostinnosti. Slováci od hostitelů očekávají, že se budou hostů ptát, jestli nemají hlad, a běžnějim budou nabízet jídlo. Proto au-pair často předpokládaly, že sejich budou zdvořile ptát, jestli nemají hlad, i když je naprosto zřejmé, že hlad nemají. Bez toho měly pocit, že nejsou integrovány do rodiny jako další člen, ani s nimi není zacházeno jako s hostem, a žádná jiná kategorie, s níž by se mohly ztotožnit, neexistovala. To bylo zjevně důležité, když si v důsledku toho nebylyjisté, zda si během dne mohou brát základní potraviny. Barbora 70 Trapná přítomnost to vyjádřila takto: „Člověk by se tu měl cítit jako doma, a přece má pocit, že se nemůže ani normálně najíst. To přece ani není slušné.“ Proti této nejednoznačnosti se lze bránit tak, že dívka hledá útočiště ve formálních uspořádáních ave smlouvě, která definujejejí přítomnost. Například Ivana nerada jedla v domácnosti o víkendu, protože si myslela, že když o víkendu nepracuje a strava je součástí její odměny, není správné, aby si v tu dobu od rodiny jídlo brala. Také nerada jedla v kuchyni, když byla rodina v dosahu, a mohla by sledovat, co si bere ajak vaří. Neměla pak pocit, že jim něco dluží nebo že je jim něčím zavázána, nemohli ji nařknout z nenasytnosti. Ideálem bylo být člověkem, který do rodiny a domu něco přináší, a nikdy není chápán jako ten, kdo si z něj něco bere. Nicméně au-pair často zjistily, že jejich smysl pro šetrnost může být další oblastí nepříjemných rozdílů v očekávání obou stran. Například Juliana si na cestu do centra Londýna zabalila čokoládovou tyčinku, banán a láhev vody v domnění, že je povinností rodiny poskytnout jí i ve dnech volna základní potraviny. Šokovalo ji, když se na ni matka rodiny dívala, jako by kradla, a nevyzvala ji, aby si takové věci brala, ale naopak jí navrhla, aby si kupovala jídlo ze svého kapesného, když je venku. Podobně zděšená byla Silvia, kdyžjíjejí hostitelská matka zakázala vařit si pro sebe obědy a nařídila jí, abyjedla jen sendvič, který Silvia vůbec nepokládala za „jídlo“. A to přesto, že od Silvie očekávali, že bude denně uklízet dům, často pracovat o tři hodiny déle, než bylo formálně domluveno, a to bez placení přesčasů. Ale jak řekla Silvia: „Já jsem si prostě myslela, ty krávo, já ti tady šetřím tvoje prachy, a ty mi řekneš, abych nejedla? A prostějsem si vařila každý den obědy dál. Dělala jsem to chytře. Dokázala jsem si uvařit a sníst polévku během dvaceti minut a zamést všechny stopy.“ Měla dojem, že poprvé v životě musí podvádět. Některé au-pair si braly vícjídla jako kompenzaci za to, že jim rodina neplatí přesčasy, a prostě se přejídaly, ale opět potají. Měly pocit, že mají právo za svou práci něco dostat, a kdyžjim nezaplatili, přišlo jim jídlo jako vhodná náhrada. O podobné reakci či změně chování u hostitelských rodin v důsledku rozpaků z přítomnosti au-pair existuje daleko méně svědectví. Může to však být z velké části proto, že au-pair cítí, že musejí vzít břímě těchto rozpaků na sebe. Trapných pocitů z chování au-pair samotných je mnohem méně - známe napříkladjen málo případů opilých au-pair, a pokud jde o muže, dívky obecně soudí, že tyto vztahyje nejlepší udržovat mimo rodinu. Většina hostitelských rodin nemá ani ponětí o tom, že au-pairjsou posedlé tím, jak nezanechat stopu, natož pak o strategiích, které se Trapná přítomnost 71 týkajíjídla ajejich pokojů. Tam, kde si to uvědomují, chápou toto chování většinou jako projev typického jednání teenagerů a mladých žen obecně. Nemají sebemenší potuchy o tom, že u dívek na Slovenskuje takovéjednání vzácné. Pokud jim něco dělá starosti, spíšjim vadilo, co si au-pair mohou myslet o rodině než naopak. Pokud se zpočátku zdráhali si au-pair pořídit, bylo to v první řadě proto, že měli obavy o své soukromí, že jejich vlastní soukromý život bude této cizí osobě na očích. Jak se vyjádřila jedna matka: „Pokud v domě panuje sebemenší napětí, ony to vědí. Takže se mi nelíbila představa, že budeme mít méně soukromí, ale neměli jsme na vybranou. Když křičím, ona to ví. Když brečím, přijde a zeptá se mě: ,Proč brečíš?'“ Některé židovské rodiny si lámaly hlavu tím, co u všech všudy au-pair soudí o domácnostech, kde výkřiky a řvaní nejsou známkou toho, že rodina má problémy, ale že je v rámci svých kulturních zvyklostí zcela normální. Některé rodiny se také cítí trapně kvůli křiku a vztekání svých dětí. Existuje obecné povědomí o tom, že au-pair pokládají dětí z londýnských středostavovských rodin za „rozmazlené“ a relativně zlobivější, nežjsou děti ze zemějejich původu - cožje přesně to, co většina au-pair ve vztahu k těmto dětem skutečně pociťuje. Ale poněkud je překvapuje, že rodiče se kvůli svým dětem mohou cítit tak trapně, když vědí, že au-pair se o ně celý den starají. Například jedna rodina se snažila před au-pair zatajit, žejejich dcera dopadla špatně u zkoušek, a dokonce ani nechtěla, aby au-pair s nimi večeřela v době, kdy se ujídla zkoušky probíraly. Proto se nakonec au-pair cítila víc potrestaná než dcera, jelikož o samotě jedla ona. Vjiném případě, u desetiletého chlapce, který se občas počural do postele, se matka zase snažila předstírat, žejenom vylil do postele čaj. Au-pair to považovala za pokrytectví. Poněkud obtížnější byly problémy ohledně hrubého chování dětí vůči au-pair. Mohlo mít poměrně mírné projevy, jako když líné školou povinné děti v lehkém okouzlení nařizují au-pair chlapcům, aby jim donesli pití. Někdy však ze strany dětí docházelo k problematičtějším demonstracím mocenských vztahů mezi au-pair a rodinou, zvlášť když děti zkrátka řekly au-pair, žeje jenom služka a měla by udělat všechno, co po ní chtějí. Au-pair často nemívaly problém s tím, že by se rodiče cítili za chování dětí trapně, ale spíš s tím, že se trapně necítili. Takové diskuse nebyly neobvyklé, ajedna matka neustále kárala děti za to, že říkaly takové věci, jako „Tyjsi jenom au-pair a my nemusíme dělat to, co řekneš.“ Některé děti v pubertě si mohou vůči au-pair vypěstovat skutečnou averzi. Obvykle to znamenalo, že ji zkrátka ignorovaly, a rodiče přiznávali, že je to znervózňuje a cítí se trapně z toho, že nevrlou a mrzoutskou povahu jejich teenagera může někdo chápat 72 Trapná přítomnost jako urážku a zavržení své osoby. Ještě horší to bylo v rodinách, kde se au-pair de facto ocitla pod křížovou palbou mezi rozvedenými manželi. Například jeden bývalý manžel se pokoušel poškodit vztah své dcery k au-pair. Jak poznamenala jeho bývalá žena: „Můj exmanžel mi to opravdu neusnadnil, protože říkal dceři, že mi platí, abych mohla být s nimi doma, a dcera proto nelibě nesla, že chodím do práce, a potom neměla ráda Juliu. Cítila k Julii asi tohle - kdybych se tě mohla zbavit, dostanu zpátky maminku.“ Jinou au-pair zase žádali, aby odcházela z domu pokaždé, kdy tam přišel exmanžel, protože on nesnášel, když byla vdomě. Takové rodinné bitvyjsou složité, zvlášť když osamělí rodiče používají au-pairjako zbraně proti svým bývalým partnerům. Jedna au-pair byla naprosto znechucená, když odhalila důkaz o tom, že hostitelská matka dostává od exmanžela víc peněz, než vydává například za hlídání dětí, a zbytek si prostě nechává. Všechny tyto nepříjemné situace a nedorozumění poskytují širší kontext pro pochopení strategií au-pair na upozadění sebe sama. Při vstupu do Ivetina pokoje člověk nejprve spatřil jen její bundu přehozenou přes židli. Téměř všechny ostatní věci měla schované v prádelníku. Prvních pár měsíců tujedinou dekoraci představovala fotografie Ivetiny mladší sestry, zastrčená za zrcadlem, pohled s obrázkem jejího rodného města na zácloně a červené srdíčko z umělé hmoty - talisman od kamarádky do letadla. Všechno udržovala v takovém stavu, aby mohla během deseti minut své věci posbírat, a v pokoji by nezůstala sebemenší připomínka, sebemenší stopa po době, kterou v něm strávila. Někdy ani toto vymazávání známek vlastní přítomnosti nestačí, a rozpaky z koexistence jsou nakonec drtivé. Od prvního prosince začala Iveta cítit čím dál větší stesk po domově. Když se vjednom levném obchůdku poohlížela po nějakých vánočních dárcích, narazila na adventní kalendář. Koupila si ho, spolu se sáčkem bonbonů, jež chtěla vložit do jednotlivých okének. Myslela si, že sejí tak budou ještě příjemněji odečítat dny, které zbývaly do chvíle, než pojede na Vánoce domů. Jenom se bála, že to odhalí buď rodiče, a začnou sejí posmívat pro její dětinskost, nebo že ho objeví děti a vyjedíjí z kalendáře bonbony. Když Iveta bonbony jedla, připadala si jako voják, a práci au-pair brala jako jakousi vojenskou službu. Používala adventní kalendář podobně, jako mladí vojáci používají krejčovský m etr- odstřihují každý denjeden centimetr a odpočítávají, kdy bude jejich vojně konec. To, že au-pair chápou toto období jako rite de passage podobný vojenské službě, je důležité při vysvětlování, proč většina z nich prostě od svých hostitelských rodin neodejde, když se cítí být zneužívána nebo když je prostě nešťastná. Proto Iveta neopustila Wakefordovy Trapná přítomnost 73 po prvních několika týdnech. Myslela si, že se musí chovatjako dospělá. Vždyť sejí vlastně nic tak strašného nedělo. Nikdy nezavolala domů a nestěžovala si, že je u cizích lidí v Londýně nešťastná. Připadalo byjí směšné říkat jim, že si připadá, jako by byla pro Wakefordovy neviditelná, když od ní nepotřebují žádnou práci. Nedokázala vysvětlit, že není nešťastná kvůli nějakým zásadním věcem, například že ji nutili pracovat déle, než očekávala, a že jí za to neplatili nic navíc. Byla nešťastná z drobností, jako třeba že hostitelé nemysleli na to, aby jí dali dezert, který si dopřávali pojidle. V Ivetině případě došloještě kjednomu utajování, které vedlo ke konečnému vymazání její přítomnosti v rodině Wakefordových. Au-pair, které měly s rodinami dobrou zkušenost, ajejichž pobyt se chýlí ke konci, obvykle přemýšlejí o tom, že by svou hostitelskou rodinu předaly někomu, kdo šiji „zaslouží“. V takových případech také mohou chtít, aby rodina inadále měla dobré vztahy se svými au-pair. Mluví o tom vyslovenějako o „zdědění“ rodiny. Iveta měla kamarádku, která právě v takové situaci byla, a jejím prostřednictvím se seznámila s rodinou se dvěma dcerkami. Rozdíl oproti Wakefordovým byl zjevný už od druhého setkání s nimi. Zeptali sejí, kdy má narozeniny, ajestli byjejí sestřička, která byla ve stejném věku jako jejich dcera, nechtěla přijet na prázdniny. Iveta věděla, že pracovní doba bude o něco delší a že rodina má v pokoji au-pair skříň se svými věcmi, takžeji občas budou rušit - ale byli milí. Wakefordovým se nezmínila o tom, že má v úmyslu od nich odejít, chtěla jim to říci až ráno před odjezdem domů na vánoční prázdniny. Slyšela historky o rodinách, které vyhodily své au-pair hned, jak se doslechly, že chtějí předčasně odejít, nebojím z téhož důvodu nevyplatily kapesné za poslední měsíc. I když si nemyslela, že by se Wakefordovi snížili k něčemu takovému, měla strach z období špatných nálad a případného vzájemného obviňování. Proto se rozhodla, že prostě odjede, po Novém roce se už nevrátí, a ponechá Wakefordovy osudu. Nakonec, když se rozhlížela po svém pokoji s nábytkem z IKEY- po nábytku, který po svém příjezdu tak ráda viděla, a který byl chladný, anonymní a nahraditelný- uvědomila si, že když odjede bez výpovědi, může si aspoň ušetřit poslední trapné rozpaky. Tato kapitola se nezabývala formálnějšími a systematickými případy vykořisťování, i kdyžjsme se s ním setkávali opakovaně. Zásadní problémy, které zde odhalujeme, se více týkají vnitřních rozporů, vyskytujících se pod povrchem samotného zaměstnávání au-pair, a pocitů, které se objevují, aniž by hostitelské rodiny nutně projevovaly nějaké nepřátelské úmysly nebo činy. Rodina žádající au-pair, aby připevňovala plakáty na stěnu lepicí hmotou, nechce dívku ponižovat. Skutečnost, 74 Trapná přítomnost že hlavní jídlo, kterým je na Slovensku oběd, je v Londýně večeře, není důvodem k obviňování. Vjednotlivých případech nešlo ani tak o to, jestli si au-pair nebo rodina chtěli být navzájem blízcí či vzdálení, ale jestli se obě strany shodovaly ve svých přáních. Au-pair reagují na svou situaci mnoha různými způsoby, jak je vidět i na pokojích, které se od sebe značně liší - najdeme tu širokou škálu od neposkvrněných po nepořádně udržované, od minimalistických po přeplácané. Takže ústředním bodem této kapitolyje nahlédnout buďza vykořisťování práce au-pair, či za rozdílné zvyklosti, abychom mohli upozornit najiný zásadní problém, který se ve většině případů objevuje. Výchozím bodem je rozpor, který vyplývá z instituce samotné. Právě proto kapitola začíná problematikou pseudorodiny. Představa, že au-pair je „trochu člen rodiny“, sice celé uspořádání legitimizuje, ale nakonec se stává hlavní cestou k asymetrii a nerovnosti. Od au-pair se očekává, že se k dětem budou chovat jako rodiče, a přesto se k nim samým rodiče chovají jako k dětem. Připadá jim, že se vždycky setkávají s tou negativní stránkou vztahu, aniž by zažily tu pozitivní. Toje pro ně šok obzvlášť proto, že právě přišly ze Slovenska, kde byly těmi, kdo přijímají samozřejmou péči poskytovanou vlastními rodiči. Pseudorodinaje obvykle idiom,jehož prostřednictvím hostitelská rodina přemlouvá au-pair, aby pro ni něco udělala, ale odmítá na oplátku akceptovat její podobné požadavky. Znamená to také, že tento proces začíná popřením idiomu pseudorodiny, protože volba toho, zda se stát nebo zda mít au-pair je vždycky tím nejmenším zlem, nikdy skutečným přáním účastnit se tohoto pseudorodinného závazku. Jakmile au-pair přijede, způsobuje tato nesrovnalost ohromné rozpaky z koexistence - uvědomování si své (nevhodné) přítomnosti a obavy z toho, jak se jeden jeví v očích druhého. To následně vede k Čím dál většímu sklonu au-pair vyhladitjakoukoli stopu, kterou by mohly zanechat v domácnosti, v níž nyní žijí. Takže bílý melamin z IKEY působí celkem prozíravě jako vyjádření situace, v níž se au-pair ocitá. Trapná přítomnost 75 Střípek „Neméně důležité rady“: ukázky z Důležitých informací k vašemu au-pairpobytu, leták Student Agency (2004) Po příjezdu do Anglie si hlídejte své osobní věci. Londýn je nebezpečné město, takže vám nedoporučujeme, abyste večer chodila venku sama. Pokud musíte jít ven po západu slunce, volte vždycky hlavní ulice a choďte s doprovodem. Chcete-li si pozvat domů přátele, zeptejte se hostitelské rodiny, zda s tím souhlasí. Angličané jsou k nečekaným návštěvám cizích lidí ve svém domě velice obezřetní a mohlo by to vést k tomu, že vám nebudou důvěřovat. Pokud si chcete něco půjčit (např. vysoušeč vlasů), vždycky se ubezpečte, že s tím rodina souhlasí, abyste se vyhnuli nepříjemným nedorozuměním. Nad následujícími větami se možná většina z vás pousměje, ale jsme nuceni na tento problém upozornit. Možná by vás překvapilo zjištění, jak málo někteří z nás dbají na osobní hygienu. Hygienické návyky si většinou osvojujeme během vyrůstání v rodině, takže si člověk neuvědomuje, že se jeho zvyklosti liší od zvyklostí ostatních. V průběhu vašeho pobytu v hostitelské rodině je zanedbávání osobní hygieny nepřijatelné!!! Je nezbytné se denně sprchovat, používat deodoranty, denně si měnit spodní prádlo a nikdy nepřipustit, aby ostatní cítili váš pot. Kdyby se to stalo, rodina by uvědomila agenturu a s největší pravděpodobností by chtěla svou au-pair vyměnit! Tvrdá dřin a důvěřiví troubové Tvrdá dřina Lucia se probudila v půl sedmé. Neměla čas se osprchovat, tak sijen umyla obličej, vyčistila zuby a oblékla si džíny a tričko. Spěchala jako každé ráno, byl to nejhektičtější čas z celého jejího dne. Všechno směřovalo kjedinému cíli - naložit děti bezpečně do školního autobusu. Nejdřívje musela vzbudit. To by se mohlo zdát snadné, nebo přinejmenším možné, ale zatímco s Claire nebyl žádný problém, Johny- neuvěřitelně chytrý a neuvěřitelně citlivý, tuhle školu nesnášel. John byl roztomilý, John byl mazlivý. Ať šlo o učení nebo o klasickou hudbu, byl pravděpodobně nadaný. Ale zatím se veškerá jeho kreativita soustřeďovala jen na jednu věc. Johna skutečně vyčerpával a zaměstnával důležitý úkol - jak se nevypravit do školy a v ideálním případě jak vůbec ráno nevstat. John předstíral, že spí. Johnovi bylo dneska moc špatně, takže nemohl vstávat. John si vzpomněl, že měl být na nějakém výletě nebo že ten den je na programu nějaká jiná akce, než jít do školy. Nejhorší bylo, když se John schovával v ložnici rodičů nebo v hlubokých prostorách skříní vjejich koupelně - na jediném místě, kam Lucia prostě nemohla vstoupit, jestliže ho chtěla najít. Přestože měla plné ruce práce, musela počkat, až si ho rodiče všimnou, křiknou na něj a zaženou ho dolů. Lucia neměla ráda ranní hádky, zvlášť když měla pocit, že i když s tím nemůže nic dělat, je to pořád jaksi její chyba, pokud nejsou děti včas vypravené. A John byl opravdu rozkošný a milý a ona se s ním nechtěla hádat. K paní Christieové, která často přišla do kuchyně a bez pozdravu spustila něco o školních brašnách a podobných věcech, už tak shovívavá nebyla. Když její dcera Claire neřekla dobré ráno, Lucia pozdrav stále hlasitěji opakovala, dokud to Claire nakonec nedošlo a řádněji nepozdravila. Přála sijen, aby měla dost odvahy vyzkoušet svůj trik ina paní Christieovou. Co však nesnášela, bylo vědomí, že pokaždé, když rána začínají takhle, bude ona o hodinu později, Tvrdá dřina a důvěřiví troubové 81 až všichni odejdou, sedět a dumat o téhle drobné urážce - o tom, že paní Christieová neřekla dobré ráno. Z nějakého důvodu jí nešlojen o ten pozdrav, ale připadalo jí, jako byji na ten den proklela. Zkrátka to potvrzovalo Luciin pocit, že je v téhle domácnosti neviditelná, stejně jakojejí opakující se práce byla vidět jen tehdy, když něco neudělala, nebo něco udělala nesprávně. Tentokrát měla štěstí: po pětiminutovém rozhovoru s Johnem sejí ho podařilo přesvědčit, že opravdu musí vstát, a on nakonec vstal, i když schválně dělal všechno strašně pomalu. Nechápala, proč jeho rodiče chtějí, aby mu pomáhala s oblékáním. Vždyťje mu přece jenom už devět let a podle ní byl dost starý na to, aby se mohl oblékat bez dozoru. Zkontrolovala školní tašky a začala připravovat snídani, vyložila na stůl misky, cereálie a mléko. Pak přišla do kuchyně Claire a poprosila Lucii, abyjí nasypala lupínky do misky, na což Lucia odsekla, že si to Claire přece moc dobře umí udělat sama. Takže časné ráno bylo celkem dobré - John se nikam neschovával, neztratily se školní tašky ani žádná součást uniforem. Na rozdíl od minulého měsíce, kdy se až ráno zjistilo, že John zapomněl svou školní bundu v autobuse. Náhradní bunda byla v prádle, a přece se od Lucie jaksi očekávalo, že v mžiku vyčaruje čistou bundu. Na takových ránech nebylo nejhorší slyšet připomínky určené přímo jí, ale skutečnost, že musela poslouchat nekonečné dohadování a vzájemné výčitky mezi matkou a synem kvůli něčemu, s čím se zjevně nedalo nic dělat. Jediné, co si z této hádky odnesla dobrého, bylo zjištění, že Angličané používají úplně stejného rčení „nebrečet nad rozlitým mlékem“jako Slováci u nich doma. Dnes se dostanou na autobus včas. Přesto se i v takové dobré ráno Lucia na konci celého procesu cítila vyčerpaná. Bylo tu prostě tolik drobností, které si musela pamatovat, kontrolovatje a zabývat se jimi. Večer vyčistila dětem boty. Myslela si, že takhle staré děti už by si mohly čistit boty samy, ale copak ona mohla rozhodovat o tom, jaké úkoly by děti v téhle domácnosti měly nebo neměly dělat? Tak si udělala pár toastů a trochu kávy, a pak šla chytat školní autobus. Paní Christieová sejí už dříve snažila navrhnout, že když je tak naspěch, měla by Lucia snídat až poté, co děti nastoupí do autobusu. Nic nenamítala - věděla, že náležitou reakcí by bylo řícijí nějakou britskou verzi českého „jdi se vycpat“. Rozhodla seji však raději ignorovat a dál snídala v přiměřenou dobu, zatímco děti se co nejpomaleji chystaly do školy. Na autobusové zastávce si Lucia jako obvykle vyměnila krátké pozdravy s ostatními au-pair. Nijak zvlášť se s nimi nekamarádila. Jenom věděla, že jsou to Slovenky a očividně au-pair, ale zdálo se, že nepatří do stejné „party“ jako ony. Takže hovor s nimi se omezoval na tyto 82 Tvrdá dřina a důvěřiví troubové pozdravy a příležitostnou výměnu informací o práci a životních podmínkách. Tentokrát jen posadila děti do autobusu a pospíchala zpátky domů. Bylo pondělí, den generálního úklidu, takže měla spoustu věcí na práci. Převlékla se tedy do starých tepláků, nechtěla riskovat, že si potřísní džíny nějakým čistidlem. Když začínala jako au-pair, zničila si takhle už jedno oblíbené tričko, a rychle se naučila, že ji nesmí ani napadnout se pěkně oblékat, když je doma a pracuje. Staré tepláky se stalyjakousi uniformou au-pair. Všimla si toho u ostatních dívek, které se ani neobtěžovaly převléknout, i když už s úklidem skončily - samozřejmě s výjimkou Márii, jíž se dařilo vypadat upraveně navzdory tomu, co dělala. Jedinou výhodou bylo, že všechno hezké oblečení, které si v Anglii kupovala, bude vypadat nově, až si ho přiveze domů na Slovensko, kde ho její přítel i rodina ocení. Z téhož důvodu využívala pobytu v Anglii kpřečkání toho strašného období, nežjí z krátkých vlasů narostou dlouhé, což by doma bylo opravdu nepříjemné, ale připadalo jí ideální vyřídit to, kdyžje pryč. Kromě toho jsou kadeřníci v Londýně velice drazí, a ona nechtěla, abyji tu stříhala nějaká kamarádka au-pair. Jednou, když šla s kamarádkou ke zpovědi do Velehradu - česko-slovenského katolického hostelu a kulturního centra - viděla tam inzerát, kde se nabízelo ostříhání za 5 liber. To bylo lákavé, ale znamenalo to, že kadeřnice musela přijít k vám domů, a ona rozhodně nemohla proměnit koupelnu Christieových v kadeřnický salon. V témže duchu pohlížela na pobyt v Londýnějako na období, během nějž může experimentovat s legračními ponožkami. Znělo to hloupě, ale asi od svých osmi let vždycky chtěla vyzkoušet některé opravdu bláznivé a barevné ponožky a punčocháče, které viděla v obchodech, alejaksi věděla, že až se vrátí domů, už šije víckrát na sebe nevezme. A pokud někdy chcete popustit uzdu této své vášni, nabízejí trhy v Camden Town ty nejbláznivější ponožky, jaké si dovedete představit. Bylo skvělé získat šanci užít si tenhle drobný rozmar a mít podle plánu tuhle záležitost s ponožkami uzavřenou, takže užje pak opravdu nosit nechcete. Když Lucia poprvé přijela, paní Christieová jí dala list papíru s vytištěnými domácími pravidly a rozvrhem hodin. Lucii to nejdřív připadalo směšné - jako ukázka zbytečně formalizované organizace. Avšak po prvním víkendu, kdy se v rodině aklimatizovala, děkovala za rozvrh Pánubohu. Uvědomila si, že angličtině paní a pana Christieových skoro nerozumí. Zjevně se všemožně snažili, opakovali slova ivěty, dokud nepochopila jejich význam. Tedy aspoň doufala, že ho pochopila. Pro ni však byl vysilujícím úkolem i základní společenský kontakt. Pokud šlo o práci, bylo daleko snadnější sednout si ve svém pokoji, přečíst si Tvrdá dřina a důvěřiví troubové 83 rozvrh avyhledat si neznámá slovíčka ve slovníku. Bylojich celkem dost, na slovenském gymnáziu se neprobírají výrazyjako „luxovat“, „utírat prach“ a „leštit“, o „vytírání podlah“ ani nemluvě. Srozumitelnější angličtina nebyla jedinou výhodou rozvrhu. Lucia měla trochu smůlu, protože dřívější au-pair Christieových, která byla Češka, odjela předjejím příjezdem, a nemohlaji zasvětit do pravidel domu a do všech těch delikátních otázek ohledně uklízení itoho, jakjednat s oběma hostiteli. Rozvrh hodin jí v tom pomáhal, ale byla to jen chabá náhražka. Mezitím si ke svému překvapení začínala uvědomovat, že lidé mohou mít zcela odlišné představy o takjednoduchých věcech, jako je úklid - že každý člověk může utírat prach dosti specifickým způsobem, například nějakou zvláštní utěrkou a pak leštěnkou, a potom očekávat, že ostatní to budou dělat stejně. To pochopit dokázala, ale daleko těžší bylo porozumět tomu, proč paní Christieová chce, aby tyto konkrétní činnosti vykonávala v určitý čas. Očividně záleželo na tom, aby luxovala ve čtvrtek, a ne ve středu, a mezi osmou a desátou dopoledne, a ne mezijednou a třetí odpoledne. Lucii sejednou podařilo udělat všechny odpolední úkoly dopoledne a během přestávky na oběd. Ale když paní Christieová viděla, že se dívá na televizi, místo aby uklízela pokoje, chtěla, aby navícještě vyleštila nějaké stříbro, protože Lucia měla přece pracovat i odpoledne. Po tomto neúspěšném pokusu o flexibilnější práci Lucia usoudila, že bude lepší rozvrh svědomitě dodržovat. Lucia začala chápat, že rozvrh je něco víc než jen systém a řád úklidu. Nezaručoval jen to, že dům bude dostatečně a často uklízen. Byl to prostředek, který měl zajistit, že paní Christieová, přestože sama neuklízí, má tuto činnost pod kontrolou, a že je to ona a ne au-pair, kdo spravuje domácnost a stará se o děti. Byla to takéjakási náhrada za nějakou legální smlouvu. Luciina kamarádka Veronika zoufale chtěla navštěvovatjazykový kurz v dosti drahé jazykové škole (Lucia vlastně ani nechápala proč, protože podle jejího názoru se člověk angličtinu naučí přirozeně prostě tím, že v Anglii žije), ale rozvrh jí to neumožňoval. Veroničina hostitelská matka proto změnila její povinnosti a zaznamenala to do aktualizovaného rozvrhu. Naproti tomu Alenka, jiná kamarádka, tak dobrou zkušenost neměla. Měsíc poté, kdy přijela, přišla její hostitelská rodina o polskou uklízečku, které platila šest liber na hodinu, a požádala Alenku, aby si úklid přibrala k hlídání jejich ročního dítěte. Alenka s tím byla svolná, protože to chápala jako možnost další práce, jíž by si jinak přivydělávala ke kapesnému, které činilo 55 liber týdně. Když však žádné peníze navíc nepřicházely, došlo jí, že hostitelka předpokládá, že tyto práce jednoduše přibere ke svým původním úkolům. Alenka si stěžovala, což je 84 Tvrdá dřina a důvěřiví troubové u au-pair dost neobvyklé, i když nijak nezdůrazňovala, že těch dalších šest hodin týdně bylo navíc kjejím dohodnutým pěti hodinám denně. Alenčina mzda se sice nezměnila, změnil se všakjejí rozvrh, jako by měl připomenoutjejí souhlas s těmito pracemi navíc. Alenku trochu uklidnilo, když poznala dvě jiné au-pair s podobnými osudy. Také ony souhlasily s další prací a předpokládaly, že dostanou větší plat. Jedna stejně jako Alenka nedostávala nic. Druhá dostávala jako bonus pět liber, přestože uklízečce, kterou nahradila, vyplácela rodina 36 liber týdně. Luciin rozvrh byl celkem prostý. Zahrnoval základní rutinní věci, které měla dělat denně, jako probudit děti, vypravitje do školy a odpoledne je vyzvednout, udělat jim svačinu a později večeři a dohlédnout na jejich úkoly, než rodiče přijdou z práce. Pak tu byl každodenní úklid a druhotné úkoly, jako vykládání myčky, úklid kuchyně, luxování dolního patra, zalévání kuchyňských bylinek a krmení kočky. Kromě toho měla ještě úkoly pro jednotlivé dny: mytí některých podlah, čištění trouby a lednice v pondělí ráno a některá odpoledne, praní prádla, úklid koupelen i toalet a utírání prachu a leštění nábytku. Všemu dominovalo nenáviděné žehlení. Doma všichni věděli, že žehlení nesnáší, takže se o ně podělily sestry a ona dělalajiné věci. Paní Christieovou si však o něco podobného poprosit netroufala. Ve středu měla uklízet okenní římsy a setřít podlahu, vyluxovat, utřít prach a vyleštit nábytek v hale a v obýváku a potom vyměnit ložní prádlo a dát ho vyprat. Ve čtvrtekjednoduše dělala totéž jako v úterý. V pátelc musela umýt skříňky v kuchyni, uklidit komoru a ložnice a zase žehlit. V sobotu to byla jen každodenní rutina a v neděli měla zaplaťpánbůh volno. Navíc tu bylo hlídání dětí, které nebylo stanoveno na nějaký konkrétní den, neboť se očekávalo, že bude Christieovým k dispozici. Tato nejistota samozřejmě představovala problém, když si chtěla sama něco naplánovat. Christieovi naštěstí chodili venjen jednou týdně, většinou v pátek. Lucia si dokonce vyjednala volný večer na česko-slovenslcý večírek, který se konal jednou měsíčně v Camden Town Halí. Týto dny měla teď paní Christieová označené v diáři. Tento rozvrh doplňoval list papíru s čísly mobilních telefonů pána a paní Christieových, čísly na hasiče a na sanitku. Byl na něm také telefon na zahradníka a na muže, který měl přijít opravit kredenc. Na papíře byloještě upozornění, že Lucia nemá dovoleno vodit do domu kamarády, pokud je Christieovi neznají, a že vždycky, když odchází z domu, má zavřít všechna okna, zapnout alarm a nechat někde rozsvíceno. Nakonec tam bylo ujištění, že Lucia může použít telefon, kdykoli bude potřebovat volat někam po Anglii (ale ne do ciziny), a že si může brát po libosti jídlo z ledničky, z mrazničky nebo z kuchyně. Tvrdá dřina a důvěřiví troubové 85 Lucia by nikdy nevěřila, že úklidje tak těžká a fyzicky náročná práce. Po prvním týdnuji bolely svaly od přenášení těžkého vysavače nahoru a dolů po schodech. Byla levák a uměla žehlit jen levou rukou. Bála se, že se z ní stane nějaký pokřivený hrbáč, a tak se nutila luxovat pravou rukou. Bylo to opravdu zvláštní. Ne že by doma na Slovensku dost neuklízela. Uklízeli všichni. Je to zkrátka součást každodenního života. Ale tam bylo možné tuto činnost začlenit do různých dalších úkonů a nebylo to tak koncentrované. Když se Lucia hlásila o práci au-pair, věděla, že úklidje nedílnou součástí této práce, ale myslela si, že se bude víc podobat tomu, nač byla zvyklá z domova. V dokumentech se psalo o kapesném, ne o mzdě. Ale dnes nebylo pochyb o tom, že uklízení je skutečná těžká práce, která si nezadá s prací jejích kamarádů na stavbách, jenže ti vydělávali daleko víc peněz. Tohle byla dřina, kterou cítila na těle, všechno ji bolelo, měla namožené svaly a po práci se musela osprchovat, protože byla celá zpocená. Paradoxem bylo, že ji pociťovala jako práci také proto, že za ni nebyla placená. Skutečná práce by se platila od hodiny, ale za tuhle nedostala nic navíc jen proto, že na ní strávila víc času. Takže se snažila udělat ji co nejrychleji, aby měla co nejvíc volna, a možná právě proto to byla taková dřina. Lucia si nebylajistá, jestli Britové nemají o úklidujiné představy než Slováci nebo jestli to je jen důsledek toho, že mají au-pair. Oba její rodiče pracovali a domácí práce si dělili mezi sebou a svými třemi dětmi (popravdě, hlavně mezi ženy v rodině). Zásadní rozdíl však byl ten, že v Luciině rodině se uklízelo v případě potřeby, když bylo něco doopravdy špinavé. Tady se od Lucie neustále očekávalo, že bude utírat plochy, o nichž se zdaleka nedalo říci, že jsou špinavé: tento rozvrh opakovaného luxování, utírání prachu a leštění nábytku jí připadal zhola zbytečný. Lucia dokonce udělala pokus ve svém pokoji - záměrně neutírala prach na malém stolku, aby zjistila, za jak dlouho se zapráší. Kromě toho - ostatně jako uvšech prací, které au-pair vykonávají to vypadalo, že rodina Luciino uklízení soustavně přehlíží. Zdálo se skoro, že dát najevo zájem o práci au-pair, znamená, že uznávají, jaký dělají v domě nepořádek. Rodina proto raději pohlížela na úklid prostě jako na „rutinu“ a na špínu jako na automatický produkt než jako na důsledek vlastní činnosti. Lucia by klidně mohla uklízet dům v rámci domluveného rozvrhu šest hodin denně. Ale právě kvůli tomuto opakovanému uklízení stejných věcí se stávalo, že i když pracovala tvrdě, často jí to zabralo víc než sedm hodin. Lucia zjistila, že dnes už oplývájistou bizarní znalostí čisticích prostředků. Tato rodina mělajen na úklid toalety čtyři různé saponáty a mycí prostředky. Rozeznala Toilet Duck (proč duck- kachna?) od bělidla, 86 Tvrdá dřina a důvěřiví troubové znala speciální čisticí ubrousky a dva druhy kartáčů. Věděla, které přípravky jsou žíraviny: ty štípaly. Vypadalo to, že každá místnost vyžaduje vlastní techniku a každá plocha má své zvláštní čistidlo. Možná by neobstála při zkoušce z angličtiny, ale kdyby existovala nějaká zkouška z technologie anglického úklidu, určitě byji složila na výbornou. Jak otvírat různé tuby, lahve a umělohmotné kelímky by si vyžádalo speciální lekci. Také pochopila, proč potřebuje gumové rukavice. Paní Christieová jí naštěstí poskytovala víc než dostatečné množství jak čisticích prostředků, tak rukavic. Luciina kamarádka Nina musela žádat o každý saponát několikrát, než ho její hostitelská matka koupila. Další kamarádka, Lenka, si po několika týdnech uklízení přivodila ekzém, ale styděla se poprosit o rukavice, takže šije raději nechala poslat v balíku od maminky ze Slovenska. Lucia si vybavuje jeden obzvlášť ponižující zážitek: jak druhý den po svém příjezdu musela němě stát před paní Christieovou se zavřenou lahví a s plačtivým „mně to nejde otevřít“ sejí dívala do tváře. Všechno v domě bylo tak antiseptické, až si někdy říkala, že by Angličané umřeli, kdyby přišli do normálního prostředí, protože ztratili svou základní imunitu ke světu obecně. Mělo toještějeden znepokojivý aspekt. Zdálo se, že si Lucia osvojila „uklizeči“ způsob myšlení. Kdykoliv uviděla něco, co potřebovalo uklidit, měla z toho nepříjemný pocit. Docela se bála, že se vrátí na Slovensko sjakousi obsesí, kterou nakonec otráví sama sebe i všechny ostatní. Krátce si to už vyzkoušela, když přijela domů na Vánoce a udivovala rodinu svou zálibou v uklízení, jež byla v příkrém rozporu s pověstí nepořádné teenagerky, kterou si předtím deset let úspěšně budovala. Její přizpůsobení domácnosti Christieových vedlo k dalším hlubším změnám. Jako au-pair v Londýně zjistila, že se s ní poprvé v životě nezacházíjako s dítětem. Za starost o ni samotnou nebyl zodpovědný nikdo jiný. To ona byla zodpovědná za péči o děti jiných lidí. Nebyla to příjemná změna. Představovala si kariéru au-pair jako pozvolný krok k nezávislosti a dospělosti a těšila se, že se osvobodí od dozoru rodičů i po stránce finanční. Ale když se tak točila kolem rodiny Christieových a ani neměla dovoleno pozvat si návštěvu, kdy a kam chce, připadala si tu daleko méně svobodná než doma. Také si vůbec nedovedla představit tu strašnou dřinu. Začala chápat starý vtip o tom, že práce au-pair je nejlepší antikoncepce. Stačilo pár hodin s dětmi Christieových a přešlyji všechny dívčí iluze o roztomilých dětičkách a mateřství. Kdyžjste au-pair, čeká se od vás, že dětem dáte péči, ale bez nároku na odměnu v podobě dětské lásky. Kupodivu tu také nebylo příliš mnoho příležitostí k otěhotnění, ale v tuhle chvíli už byste si dávaly velmi dobrý pozor na to, aby vaše případné těhotenství bylo chtěné a pečlivě plánované. Tvrdá dřina a důvěřiví troubové 87 Uklízení takových věcí, jako byly třeba záchody, Lucii kupodivu potíže nedělalo, i když si myslela, že pohled na výkaly, zvratky a krev cizích lidí pro ni bude problém. Jedna zjejích kamarádek odešla z práce, když žena, u níž bydlela, nechávala na podlaze pohozené použité vložky. Ne, Lucii neštval úklid koupelen, ale praní prádla. Už proto, že úklid koupelnyje celkem standardní práce, ale rodiny zřejmě mají různé představy o tom, kdo pere čí prádlo. Měla kamarádky, jejichž rodiny praly všechno prádlo, včetně prádla au-pair, ajiné, kde au-pair prala svoje prádlo a prádlo dětí - což jí připadalo nejpřirozenější. Ale její rodina chtěla, aby prala také prádlo rodičů. Nevěděla proč, ale připadalo jí, že zatímco uklízení koupelnyje normální, praní jejich prádla už překračuje hranici mezi tím, zda ji rodina považuje za au-pair nebo za služku. Nezapadalo to do popisu práce „pomoc s každodenními domácími pracemi“. Byl tu také problém narušení soukromí. Nechápala, jak to, že Christieovým nevadí, že někdo jiný vidí jejich použité prádlo a sahá na ně. Věděla, že ostatní to majíještě složitější. Některé dívky měly prát prádlo rodičů a dětí, ale rodiče byli dost dotčení, když se do tohoto prádla někdy přimíchalo i prádlo au-pair. Jednu kamarádku šokovalo, kdyžjí hostitelka nařídila, že si má své prádlo prát zvlášť a v určitý čas. Lucia stejnějako většina Slovenek měla ve zvyku třídit prádlo podle barev, ale anglické rodiny zřejmě perou všechny barvy najednou. Lucia nesnesla pomyšlení, že by sejejí krásné žluté ponožky s růžovými medvídky měly prát s něčími modrými džíny. Nicméně si uvědomovala, že tyto delikátní otázky ohledně špíny, odporu a separace ve většině případů nevyjadřují nějaké rozsáhlé všeobecné kulturní odlišnosti mezi Slováky a Angličany. Patrně šlo spíš o tekutiny a skvrny, které byly individuální a osobní. Lucii například připadala nesnesitelná představa, že by prala prádlo dvou cizích lidí pohromadě. Myslela si, že je nehygienické prát své prádlo společně s prádlem lidí, kteří nepatří dojejí rodiny. Ale v praxijí přitom nevadilo prát vlastní prádlo společně s prádlemjiné au-pair. Jednou, když byla na návštěvě, dala dokonce Lence své kalhotky, aby je vyprala spolu se svými věcmi. Nečetla nic z psychologie, natož z psychoanalýzy, ale mlhavě cítila, že jsou tu ve hře nějaké hlubší důvody. Lucia měla také větší potíže s ložnicí rodičů než sjejich koupelnou. Nešlo o nic zvláštního, zkrátka jen o pocit, že jim vstupuje do soukromí. Měla byjim například uklízet věci ve skříních, nebo jen ty, které byly venku na očích? Někdy prostě cítila, že není s touto konkrétní rodinou na stejné vlně. Často jí říkali, aby nesbírala oblečení, které nechaly děti válet u sebe v pokoji, protože se musejí naučit uklízet samy. To byla sice změna oproti obvyklé přehnané starostlivosti, ale Lucia musela 88 Tvrdá dřina a důvěřiví troubové oblečení odstranit, když měla uklidit pokoj. Ale kdyžjí došlo jejich očekávání, že bude sbírat oblečení ze země v ložnici rodičů, připadala sijako služka. Po nějaké době začala nesnášet své obavy z takových směšně triviálních, a přesto stále náročných rozhodování. Právě kvůli nim bývalo často celé uklízení tak únavné a stresující, a Lucia byla otrávená z toho, že si podobné věci vůbec bere k srdci. Slyšela historky o lidech, kteří se rozvedli proto, že manžel nezavíral pastu na zuby. Nechtěla být taky taková. Začala si uvědomovat, že lidé se mohou dívat na věci různými způsoby, a proto se nepokoušela protestovat proti požadavku, aby čistila kachlíčky ve sprše kartáčkem na zuby, přestožejí tato záměna kategorií připadala poněkud nechutná, nehledě na zbytečnou práci navíc. Takéjí to připomnělo šikanování nováčků ve slovenské armádě, při němž mohli dostat nařízeno vydrhnout kartáčkem na zuby podlahu záchodu. Někdy prostě člověk musí nechat věci být. Všechno nemůže znamenat problém. Nejhorší ze všeho byla snaha zbavit se toho skrytého smyslu pro spravedlnost, že je jaksi její povinností, aby bylo vždycky všechno v rovnováze, dokonce i pokud jde o takové banality. Lucia měla sklon raději neriskovat. Měla na paměti strašlivý příběh, který slyšela od Christieových, když u nich začínala, ojedné české au-pair, která vyhodila jakési suvenýry z umělé hmoty v domnění, že to jsou nějaké krámy nebo smetí, ale ve skutečnosti to byly upomínky, které si Christieovi schovávali od doby, kdy spolu chodili. Lucia jednou nedopatřením rozbila malou porcelánovou dekoraci. Nedokázala se odhodlat ktomu, aby to paní Christieové řekla, ale nechala střepy na viditelném místě, aby bylo vidět, co se stalo. Paní Christieová naštěstí zřejmě pochopila, že zmiňovat se o takové věci by znamenalo dělat z ní problém, čemuž se obě dvě chtěly vyhnout. Jindy zase zničila hedvábnou blůzku, kterou žehlila sousedům, Grahamovým, to byla jedna zjejích doplňkových prací. Nejdřívji napadlo blůzku schovat a koupit za ni zbrusu novou náhradu. Ale když si uvědomila, že by to stálo většinu jejího týdenního kapesného, ztratila odvahu a rozhodla se jednoduše doufat, že si toho paní Grahamová nevšimne. Měla štěstí - pokud na to paní Grahamová vůbec přišla, nikdy se o tom Lucii nezmínila. Lucia shledávala, že čím dál tím víc přijímá za svou tuto metodu, která byla patrně v anglických domácnostech běžná, totiž jednoduše nedebatovat ani se nezmiňovat o problémových situacích. Například když měla volno, její hostitelé stejnějaksi očekávali, že některé drobné úklidové úkony, například vykládání nádobí z myčky, bude dělat ona. Lucia instinktivně uhodla, které to jsou, a vykonávala je, aniž by však na sebe bralajiné úkoly, kteréjí připadalyjako ještě větší narušení dnešního Tvrdá dřina a důvěřiví troubové 89 volného dne. Upřímně řečeno, částečně sejednalo o věci, o nichž si uvědomovala, že kdybyje neudělala ona, neuděláje nikdo - což znamenalo, že by měla druhý den víc práce. Poněkud rozdílnou situaci prožíval její kamarád Tomáš. Ten ve svých volných dnech pomáhal, ale spíšjako člen rodiny, který se s ostatními dělí o práci, za což mu rodina oplácela tím, že mu vycházela vstříc ve věcech, které byly nad rámec standardu. Pro ně to tudíž bylo cosijako vzájemné předhánění ve velkorysosti, zatímco u ní hrozilo, že nastane spíš předhánění v tom, kdo koho víc využívá. Ve dvanáct si Lucia dala pauzu na oběd. K obědu měla jen obyčejný sendvič - dnes se šunkou a sýrem. Připravit ho a sníst spolu s vypitím kávy netrvalo ani pět minut. Pořád ještě měla trochu hlad, tak šla nahoru a vzala si čokoládovou tyčinku z dózy na sladkosti v dětském pokoji. Byly tak malé, že sijich během dne někdy mohla vzít i několik, a bylo to úplně jako nic. Děti si toho nikdy nevšimly. Neustále rodiče otravovaly kvůli bonbonům a čokoládě, ale zřejmě jim ani tak nešlo o to, abyje skutečně jedly. Věděla, že by si měla udělat úkoly dojazykové školy, ale vůbec sejí do toho nechtělo. Zapnula televizi, ale tam běžela jen Trisha, a ona neměla náladu dívat se na lesbický pár, který se na veřejnosti hádal o svých soukromých záležitostech. Kdyby tam byl nějaký z těch programů, kde se radí, jak třeba vybírat oděvy, tak by se dívala. Obzvlášť sejí líbily pořady o výzdobě domácnosti. Nerozumělajazyku tak dobře, jak by byla chtěla, ale podstatu pochopila. Britové zjevně potřebují sledovat pořady, ve kterých jim odborníci říkají, jak mají udržovat domov, jak ho mají zdobit a uklízet, protože sami nevědí, jak se to dělá. Očividně to byl také důvod, proč si pořizují au-pair. Po několika minutách Lucia televizi vypnula a šla nahoru k počítači. Tohle bylajedna z velkých výhod Christieových, že v době jejich nepřítomnosti mohla po libosti využívat bezdrátové připojení k internetu. To nebylo až tak obvyklé. Většina slovenských au-pair musela chodit na bezplatný internet do knihovny. Lucia se přihlásila na slovenský chat do místnosti Pokec. Strávila několik minut v další místnosti Zahraničie a napsala pár vzkazů svým kamarádkám au-pair. Žádná z nich nebyla zrovna on-line, takže s nimi nemohla chatovat, ale dostanou její vzkazy později. Nepsala nic důležitého - jen pozdravy a takové věci jako „zrovnajsem douklidila ajsem děsně otrávená, jako vždycky“, a pak nějaké návrhy na víkendová setkání někde v hospodě. Potom zamířila do místnosti Flirt, ale tam našla jen hloupá oznámení, jako bylo to od jednoho muže, který se chtěl zkontaktovat s ženou, jíž by nevadilo, že už má přítelkyni, a poněkud vulgární výzva od někoho, kdo hledal orální sex. Vrátila se do „zahraniční“ místnosti a našla tam celkem zajímavou ženu, která už žila v Londýně několik let a pracovala jako sekretářka 90 Tvrdá dřina a důvěřiví troubové nějakého politika. Pár minut spolu chatovaly o tom, jestli chtějí zůstat v Londýně delší dobu. Ale po chvíli to Lucii začalo zase nudit, a stejně se už musela chystat na pravidelný úklid v rodině Grahamových. Lucia měla štěstí v tom, že Grahamovi bydlelijen naproti přes ulici. Seznámila se s nimijednou odpoledne, když přišli na návštěvu k Christieovým. Zjistila, že už žádali čtyři předešlé au-pair, které pracovaly u Christieových, aby jim uklízely, a zřejmě předpokládali, že s ní se také dohodnou. Vlastně sejí to docela hodilo. Ze tří rodin, u kterých ještě navíc uklízela, byli nejlépe při ruce. Po několika měsících strávených v Londýně Lucia usoudila, že je načase najít si víc takových prací bokem. Jak řekla jedné kamarádce: „Prošla jsem si Oxford Street a nějaké památky během jednoho víkendu. Atadyjsem viděla Tesco ajednou jsem obešla sportovní obchody a Homebase (pozn. obchod s potřebami pro domácnost a zahradu). Nic víc tu k vidění není - je načase začít pracovat.“ Sehnat další dvě rodiny bylo mnohem těžší. Nejdřív zkusila dát inzerát do místní trafiky, ale nikdo sejí neozval. Uvědomila si, že při hledání uklízečky rodiny raději spoléhají na osobní kontakty nebo na kontakty svých au-pair. Podobně většina au-pair získává místo prostřednictvím jiných au-pair, a tak si také Lucia sehnala další dvě práce. Vlastně tu existoval zajímavý „pracovní trh“. Když někdo odcházel a dalo se po něm zdědit dobré místo, ti, kteří se vraceli domů, předali tuto informaci svým přátelům. Lepší kamarádi mohli zdědit lepší práci nebo byli aspoň první, kterým se o ní řeklo. Paula se hrozně pohoršovala, když sejí jedna au-pair, která nepatřila do okruhu Pauliných „nejlepších kamarádek“ zeptala, jestli po ní nechce zdědit její další práci, když se rozhodla vrátit na Slovensko. Jedním z důvodů, proč au-pair tak často cítily pochybnosti stran hloubky svých přátelství s ostatními dívkami, bylo právě to, že si až příliš dobře uvědomovaly praktičnost a užitečnost vzájemných kontaktů. Některé au-pair dávaly přednost pravidelnému uklízení, aby mezijejich návštěvami nebyl dům příliš špinavý a zanedbaný. Ale Lucia to měla raději tak, jak si to dohodla s Grahamovými - prostě několik dvouhodinových termínů týdně, během kterých prostě přišla a udělala, co mohla. Ani jedna strana nepředpokládala, že by vzhledem k těmto návštěvám měla být zodpovědná za úklid celého domu. Díky tomuto uspořádání se také vyhnula tomu, že byjí dávali další neplacenou práci a tak ji zneužívali - zůstávala v domě jen ty hodiny, za které byla placená. Dnes pracovala jen hodinu v kuchyni a druhou hodinu žehlila, a to bylo všechno. Lucia uklízelajednou týdněještě vjiném domě ajednou nebo dvakrát týdně hlídala děti další rodině. Měla tak dvě volná odpoledne Tvrdá dřina a důvěřiví troubové 91 týdně, což jí celkem vyhovovalo. Za úklid navíc dostávala šest liber na hodinu, jenže aby se tam dostala, musela pokaždé zaplatit tři za autobus. Ale Grahamovi jí platili sedm liber, takže si celkem vydělala 48 liber týdně kromě „kapesného“ od Christieových, které činilo 65 liber. Protože Luciina výukajazyka se omezovala na bezplatné on-line lekce v místním rekvalifikačním středisku {Learndirect centre), nepotřebovala průkazku na autobus, a byla na tom vlastně finančně lépe než ostatní au-pair. Šetřila si, aby mohla splatit rodičům půjčku na cestu do Londýna a aby mohla jet na Vánoce domů na Slovensko. Také si pořád platila na Slovensku zdravotní pojištění, protože tam neměla trvalé zaměstnání. Tohle všechno činilo 450 liber měsíčně. Když do toho započítala ještě rozumnou částku za pití a oblečení, bez další práce by nedokázala tolik peněz ušetřit. Jistě, Lence se nějak podařilo ušetřit týdně 30 liber, a Veronika si platilajazykovou školu. Ale Lucia si pobyt celkem užívala, a to zkrátka ve městě, jako je Londýn, není možné, aniž by člověk utratil značnou částku peněz. Dalšími většími výdaji budou vánoční dárky. Lucia se těšila, že se vrátí na Vánoce domů s krásnými dárky pro celou rodinu - nejenom s levnými suvenýry, ale s opravdovou nadílkou: mamince chtěla koupit krásné hodinky přes katalog Argos, příteli a bratrovi nějaké sportovní oblečení. Vjedné dílně také vyrobila malovaný talíř se slůnětem a nápisem „1 love you“. To byl další dárek pro jejího přítele. Ataky samozřejmě musí koupit nějaké oblečení pro sestry. Jedna z nich má nejen úplně stejnou postavu jako Lucia, ale má také stejný vkus. Takže když šla Lucia do obchodu Primark nebo do luxusnějšího H&M nebo do výprodeje v Espritu, neustále nakupovala něco pro sestru. Luciina starší sestra dřív také pracovalajako au-pair, takže spolu neustále bylyv kontaktu po telefonu nebo chatovaly přes internet, protože Lucia po ní chtěla rady ohledně své hostitelské rodiny a o životě v Londýně obecně - drobné tipy,jako třeba na kartičku do sítě Boots, která jí ušetří peníze při nákupu kosmetiky, nebo na laciné obchůdky v Kilburnu. Sestře se po mnoha věcech z Londýna stýskalo a prosila Lucii, aby jí koupila určitý parfém, nějaké punčocháče nebo pomerančový džem z Tesca a italské pesto. Lucia si nedovedla představit, jak to všechno na Vánoce zapakuje a přiveze. Ohromovaloji, od kolika migrantů zjiných zemí se očekává, že budou z toho mála, co si v Londýně vydělají, ještě posílat peníze domů. Na Slovensku vůbec nikdo nepočítal s tím, že by měla z vydělaných peněz někomu něco dávat, snad jen že přiveze domů nějaké dárky. Větší část výdělku padla spíš na oblečení a na zábavu s kamarádkami než na úspory. Atak, přestože nerada nazývala peníze, které dostávala od Christieových, „kapesným“, a zarputile jim říkala 92 Tvrdá dřina a důvěřiví troubové mzda (vždyť tam přece doopravdy pracuje, a ne že jen „pomáhá“ paní Christieové v domácnosti), v praxi s nimi zacházela spíš jako s kapesným - utrácela je za dobroty, za nadstandardní věci a za zábavu. Když skončila s úklidem u Grahamových, pospíchala Lucia domů, rychle se osprchovala a běžela vyzvednout děti. Podařilo sejí přijít na zastávku včas. Claire a John vyběhli z autobusu a dali se na cestu domů, zabráni do žertování s kamarády ze sousedství. Nevěnovali jí žádnou pozornost. Připadala si, jako by byla neviditelná, ale dnes to Lucii nijak zvlášť nevadilo. Jen na ně zakřičela, ať sami nepřecházejí přes silnici. Claire a John se pokoušeli předstírat, že ji neslyšeli, ale nakonec na ni počkali, a John sejí dokonce držel za ruku, jak po něm chtěla. Lucii takové věci traumatizovaly. Vůbec nerada pobývala s dětmi na veřejnosti a připadalo jí, že příliš nezvládá být odpovědná za jejich bezpečnost. Neměla dostatek sebedůvěry, aby si bylajistá, že na ni počkají nebo že ji poslechnou. Záviděla starším au-pair, které zřejmě neměly z odpovědnosti takový strach, nebo aspoň nesdílelyjejí obavy z nebezpečí na ulici. Doma zamířily děti rovnou do pokoje s televizí, kde se dívaly, hrály si a dělaly domácí úkoly. Někdy to vypadalo, že jsou za její společnost vděčné a užily si spolu spoustu zábavy. Jinak se radši bavily samy, a někdy to zase byla Lucia, kdo chtěl mít trochu času pro sebe. Hlídání dětí mohlo znamenat aktivní účast na jejich hrách a domácích úkolech, ale většinou prostě šlo jen o to být v domě a zajistit, aby se jim nic zlého nestalo (nebo tomu domu). Dnes byl John zaujatý svou PlayStation a Claire byla rozmrzelá. Takjim Lucia dala čaj a ovoce a nechala je být. Luciin pokoj byl v témže poschodí, takže obvykle slyšela, když se dělo něco podezřelého. Lucia si po příchodu do domu nejprve zula boty. Bylo jí trochu nepříjemné, že v domácnosti onajediná dodržovala tento podle ní nezbytný hygienický návyk. Doma by si při sledování televize nebo při čtení v pokoji sedla na koberec. Tady měla pocit, že koberce nikdy nejsou dost čisté, vzhledem ktomu, že po nich všichni šlapali v botách, ve kterých přišli zvenku. Byla to příčina jednoho zjejích nedorozumění s paní Christieovou. Když přijela, ptala se paní Christieové, kam si má dát boty, a hledala nějaký výklenek nebo polici u vchodových dveří. Šokovalo ji, když jí řekla, že šije má ukládat do stejné skříně v pokoji jako čisté oblečení. Nakonec šije dávala pod postel, přestože jí to připadalo nečisté a měla pocit, že návštěvyje tam budou cítit. Dokud na vlastní oči nespatřila, že si všichni dávají boty do pokoje, domnívala se, žejí tím dávají najevo, že nepatří do rodiny, ale jako u většiny jiných nedorozumění časem zjistila, že to často vůbec není míněno osobně. Však Tvrdá dřina a důvěřiví troubové 93 také záviděla Tomášovi, který právě přesvědčil svou hostitelskou rodinu, aby převzala slovenský zvyk a zouvala se, nežjde nahoru do domu. Částečně to bylo díkyjeho sebedůvěře, kterou Lucia připisovala tomu, že je muž, a částečně díky předpokladu, že se jedná o součást jeho nové povinnosti udržovat dům v čistotě. Ale Lucia nebyla muž a v žádném případě nemohla paní Christieovou žádat, aby si zouvala boty, když jde do ložnice. Podobně jako většina slovenských au-pair měla Lucia pocit, že nemůže mít vůči své hostitelské rodině žádné námitky. Neprotestovala proti nezaplaceným hodinám navíc ani proti nechtěnému hlídání děti, natož pak proti takovým drobnostem, jako jsou boty v domě. Také jí přišlo jednodušší lhát o některých svých přivýdělcích, a nechala paní Christieovou, ať si myslí, že v tu dobu chodí dojazykové školy. Nijak zvlášť nechápala, proč jí to připadá tak důležité. Nicméně paní Christieová se příliš nezajímala o to, co Lucia dělá ve volném čase, ale dívce připadalojako rozumné a obezřetné mítjistotu, žejejí „stará“ - au-pair hovořily o matkách v hostitelských rodinách jako o svých „starých“ toho o ní moc neví. Najednou si Lucia uvědomila, že je na čase udělat večeři. Večeře se od sebe příliš nelišily. Většinou to byly opečené brambory s kousky kuřete, rybí prsty nebo těstoviny. Lucia byla ráda, že se od ní nečeká žádné velké vaření - neuměla to. Doma vždycky vařila maminka. Vyhovovalo jí, že lcvečeři bylo pokaždé hotové jídlo, které stačilo jen ohřát v mikrovlnné troubě. Jen byla trochu překvapená, že děti a rodiče nejedí stejné pokrmy, a připadalo jí, že rodiče si pro sebe kupují zdravější potraviny, jako je zelenina a ryby, ale dětem je nedávají. Vlastně měla ráda více méně stejné věcijako John a Claire - kuře a hranolky. Problémem pro ni nebyly pokrmy samotné, ale to, jak byly připravené. Podle ní by se mělo vařit z čerstvých surovin, tak jako to vždycky dělala její maminka. Lucia si myslela, že jídlo z mikrovlnky určitě není tak zdravéjako domácí strava, a bála se, že z toho brzy onemocní. Přesto měla kuře ráda a dětijedly dost brzy, což jí vyhovovalo. Z domova byla zvyklá na velké obědy a menší večeře, takže zde už kvečeru měla hlad. Také pro ni bylo snadnější a příjemnější jíst s dětmi, než kdybyjedla s rodiči. Měla dojem, že dospělí potřebují být nějaký čas spolu, a ona byjim nesporně překážela. Dnes večer Lucia ohřála těstoviny s kuřetem a odnesla jídlo do televizního pokoje, kde si ho s dětmi snědla. Potom naskládala nádobí do myčky. Někdy během večera měla v plánu jít navštívit Alenku. Alenčina hostitelská rodina měla skvělý výběr DVD a ona se na ně směla dívat, kdy sejí zachtělo. Alenka si dokonce mohla zvát kamarádky, aby 94 Tvrdá dřina a důvěřiví troubové se dívaly s ní. Takže si mohly dát menší občerstvení a sledovat Přátele nebo třeba druhý díl Deníku BridgetJonesové, který Lucia ještě neviděla. Převlékla se, aby mohla odejít hned, jak se paní Christieová vrátí. Už tady měla být, ale jak se dalo čekat, měla trochu zpoždění. Oproti očekávání však paní Christieová nejen že pozdravila, ale chtěla s Lucií mluvit. Ukázalo se, žejíjde o Luciino telefonování. Paní Christieová se jí ptala, jestli hodně volá z pevné linky. Ne, to Lucia nedělá, používá ji, jen když volá domů na telefonní kartu, kterou si koupila v obchodě na rohu. Lucia však nemohla tušit, že kromě poplatku za kartu si tyto kartyještě účtují poplatek za pevnou linku, z které se volá. Lucia se cítila hrozně. Paní Christieová byla zjevně otrávená, poznamenala, že dovolila Lucii používat pevnou linku na telefonáty po Anglii, a ne na volání do ciziny. Lucia byla zmatená, protože nevěděla, že předplacená karta bude strhávat peníze i Christieovým. Paní Christieová sečetla jednotlivé položky na účtu, až dospěla k sumě 64 liber 35 pencí. Lucia byla ohromená, že to může být tolik, a také překvapená, když viděla, jak paní Christieová počítá každou penci. Paní Christieová to uzavřela tím, že bude platit Lucii týdně o osm liber méně, dokudjí sumu nesplatí. To se Lucii nelíbilo. Myslela si, že by dokázala peníze našetřit a zaplatitje najednou. Také jí připadalo, že paní Christieová kolem toho tropí trochu moc povyku, i když jí muselo býtjasné, žejde o nedorozumění. Christieová byla dost bohatá, aby mohla být ve svém účtování trochu velkorysejší - aspoň tu částku zaokrouhlit na 64, bez počítání drobných. Vždyť přece Lucia v domě pracovala víc hodin, než by měla. Cožpak zrovna tohle nebyla příležitost, aby „stará“ na oplátku přimhouřila oko? Kdyby dostávala za přesčasové hodiny zaplaceno ve výši minimální mzdy, vydělala by si každý týden nejméně o 35 liber víc. Lucia chápala, že za ni ty peníze zaplatili, ale daleko vícji štvalo, že si to paní Christieová nedala do souvislosti s těmi nezaplacenými hodinami její práce navíc. Jenom to nedokázala říci nahlas - aspoň ne paní Christieové. Ale nakonec odešla k Alence s pocitem, jací jsou ti Angličané nespravedliví a pokrytečtí. Avšak abychom pochopili, proč paní Christieová trvala na tom, abyjí Lucia zaplatila celou částku, musíme se podívat na tento střet zjejího hlediska, a zejména pak na pojem důvěřivého trouby. Tvrdá dřina a důvěřiví troubové 95