Velmocenská politika v 17. a 18. století a války s Napoleonem. Mocenský vzestup Francie v 17. století nPokračující upevňování královské moci během vlády Ludvíka XIII., který těží ze státnického umění svého hlavního ministra kardinála Richelieu. nPovstání francouzských protestantů (1625-1629) navzdory anglické pomoci poraženo a centrum jejich moci La Rochelle po obléhání kapitulovalo (1628) = ztráta území, většiny politických a vojenských privilegií, které zakotvoval Edikt z Nantes. nOmezování moci vysoké šlechty = Richelieu tvrdě potlačil několik spiknutí namířených proti jeho osobě. nFrancie se snaží zabránit hegemonii Habsburků v Evropě a prolomit obklíčení svého území habsburskými državami = finanční a diplomatická podpora protestantů ve Třicetileté válce, od roku 1635 pak dochází k přímé francouzské vojenské intervenci. nPodpora budování silného námořnictva a francouzské koloniální expanze v Severní Americe. nRichelieův chráněnec Mazarin jako hlavní ministr nezletilého Ludvíka XIV. pokračuje v dosavadní vnitřní i zahraniční politice. nJeho vláda charakterizovaná centralizací královské moci a rostoucím daňovým zatížením obyvatelstva vyvolala v roce 1648 všeobecné povstání (Fronda), které s přestávkami probíhalo až do roku 1653 = vítězství Mazarina znamená další posílení královské moci. nOd roku 1635 probíhající válka se Španělskem pokračuje i po konci Třicetileté války = výsledkem je zničení španělské vojenské moci v bitvách u Rocroi (1643), Lens (1648) a v bitvě na Dunách (1658) a ekonomické vyčerpání Španělska. nVálka je ukončena Pyrenejským mírem (1659) = Francie na jihu získala Rousillon s Perpignanem (ustavení nové hranice), na severu provincii Artois, část Lucemburska a některá významná města a pevnosti ve Flandrech. Součástí smlouvy je také dohoda o sňatku mezi Ludvíkem XIV. a dcerou španělského krále Filipa IV. Marií Terezií. Richelieu při obléhání La Rochelle Uzavření Pyrenejského míru (1659) Devoluční válka (1667-1668) nPro Francii je záminkou nezaplacení věna Marie Terezie Španělskem = po smrti krále Filipa IV. si Ludvík XIV. činí nárok na část španělských držav (zejména ve Španělském Nizozemí). nFrancie využívá probíhající války mezi Španělskem a Portugalskem a počítá s podporou ze strany Nizozemí a řady porýnských knížectví. nFrancie získala příslib neutrality ze strany rakouských Habsburků = tajná dohoda mezi Ludvíkem XIV. a Leopoldem I. o rozdělení španělského impéria po vymření španělských Habsburků. nVálka vypukla v roce 1667 a Francie rychle dosáhla značných vojenských úspěchů (dobytí Franche-Comté a řady klíčových měst ve Španělském Nizozemí). nFrancouzské úspěchy vyvolávají obavy ze strany dalších evropských států = Španělsko v reakci ukončilo svůj konflikt s Portugalskem (1668) a Nizozemí svou námořní válku s Anglií (1667). nNizozemí vytvořilo třístrannou alianci s Anglií a Švédskem. Cílem aliance je přimět Španělsko vzdát se některých území ve prospěch Francie a současně limitovat francouzské územní zisky = (tajný protokol nicméně počítá s válkou proti Francii pokud neukončí své vojenské tažení). nMírová smlouva z Aix-en-Chapelle (1668) = Francie musí vrátit Franche-Comté a část dobytého území ve Flandrech, získává ale 12 významných měst a pevností u francouzských hranic (např. Lille). nJakkoliv to nebylo cílem nizozemské zahraniční politiky, zásah proti Francii vede k ukončení tradičního spojenectví obou zemí. Francouzská ofenzíva během Devoluční války (1667-1668) Francouzsko-nizozemská válka (1672-1678) nFrancie vytvořila alianci s Anglií, některými rýnskými státy (Kolín, Munster) a Švédskem namířenou proti Nizozemí. nV roce 1672 Francie provedla překvapivý útok na území Nizozemí = dobytí Utrechtu a později Maastrichtu (1673). nNizozemí dokázalo invazi zastavit za pomoci zaplavení části svého území a na moři slaví úspěchy proti spojené anglicko-francouzské flotile. nVytváří se koalice proti Francii a jejím spojencům = Nizozemí, Svatá říše římská, Španělsko, Braniborsko-Prusko, Dánsko. nAnglie v roce 1674 uzavírá separátní mír s Nizozemím a v roce 1677 dochází ke sňatku mezi dcerou králova bratra vévody z Yorku Marií a místodržícím Vilémem Oranžským. V roce 1678 Anglie vstoupila do války na straně Nizozemí. nPřevažující francouzské vojenské úspěchy na pevnině (proti císařským i holandským vojskům) a porážka nizozemsko-španělského loďstva u Palerma v roce 1676. nNa severu souběžně probíhá nerozhodná válka mezi francouzským spojencem Švédskem a nizozemskými spojenci Braniborskem-Pruskem a Dánskem-Norskem (Skånská válka, 1674-1679). nMírová smlouva z Nijmegenu (1678) = Francie potvrdila postavení nejsilnějšího evropského státu a na Španělsku získalo Franche-Comté a část Španělského Nizozemí získalo také několik měst na území Svaté říše římské. Švédsko získává zpět téměř všechna ve válce ztracená území (1679). Naopak Nizozemí získává zpět Maastricht a vymohlo si snížení francouzských cel na dovoz jeho zboží. Cesta k válce Velké aliance (Devítiletá válka, 1688-1697) nCelková francouzská strategie v 80. letech je spíše defenzivní, když cílem Ludvíka XIV. a jeho ministrů je vybudovat fakticky neproniknutelnou hranici stráženou sítí mohutných pevností. nRealizace této strategie nicméně vyžaduje získání řady s Francií sousedících území, zejména pak na území Svaté říše římské a v severní Itálii. nFrancie zřizuje tzv. Komory sjednocení, jejichž výstupem jsou legální ospravedlnění jednotlivých anexí = Francie postupně získala Alsasko s výjimkou Štrasburku. n1683-84 krátký konflikt mezi Španělskem a Francií je ukončen dvacetiletým příměřím z Řezna (1684), které potvrdilo dosavadní francouzské územní zisky (včetně Štrasburku a Lucemburku). n1685 Ludvík XIV. vydal Edikt z Fontainebleau = ukončení platnosti Ediktu z Nantes a následná emigrace části hugenotů z Francie. Výsledkem je růst protifrancouzských nálad v protestantských státech Evropy. n1688 revoluce v Anglii namířená proti vládě francouzského spojence Jakuba II. Stuarta a jeho rekatolizačním snahám. Novým panovníkem se v roce 1689 stává místodržící Spojených provincií Vilém Oranžský. nPokračující úspěchy císaře Leopolda a jeho spojenců ve válce proti Osmanské říší mu ke konci roku 1688 konečně umožňují nasadit císařskou armádu proti Francii. Válka Velké aliance (Devítiletá válka, 1688-1697) nFrancie je v této válce fakticky osamocena s výjimkou jakobitských spojenců. V koalici proti ní stojí císař Leopold I a Svatá říše římská, Nizozemí, Anglie, Španělsko, Savojsko a Švédsko (do roku 1691). nNavzdory tomu má Francie na pevnině vojenskou převahu - vítězství v bitvách u Fleurusu (1690) či Neerwindenu (1693), obsazení části Savojska a Katalánska. nLudvíkův spojenec Jakub II. je však definitivně poražen v Irsku (Boyne, 1690) a francouzská flotila utrpěla jednoznačnou námořní porážku v roce 1692 (anglicko-nizozemská převaha na moři). Francie následně ztrácí část svých kolonií. nEkonomické vyčerpání obou stran je nakonec nutí k jednání o míru, jejichž výsledkem byla mírová smlouva z Ryswicku (1697). nV rámci mírového ujednání uznal Ludvík XIV. Viléma Oranžského za právoplatného vládce Anglie, Skotska a Irska, vrátil Španělsku Katalánsko a některé pevnosti ve Flandrech, Říši některá města v Porýní a Lotrinsko jeho vladaři Leopoldu Josefovi. Nizozemí získalo výhodnější obchodní smlouvu s Francií. Na oplátku si Francie může podržet Alsasko (včetně Štraburku) a získalo zpět ve válce ztracené kolonie. Stagnace a počátek úpadku Osmanské říše v 17. století nŘada slabých a neschopných sultánů v čele Osmanské říše v tomto období; nEkonomická stagnace a technologické zaostávání, vlivní aktéři (zejm. janičáři, konzervativní duchovní, provinční elity) brání snahám o reformy. nKrátkodobé oživení osmanské moci ve druhé polovině 17. století za vlády sultána Mehmeda IV. – obsazení Kréty (1645-1669), opětovné nastolení kontroly nad Sedmihradksem a úspěchy ve válce s Polskem (1672-1676). nVelká turecká válka (1683-1699) = nová turecká ofenzíva proti Rakousku vede k vytvoření nové Svaté aliance (1684), jejímiž členy jsou Svatá říše římská, Polsko-litevská unie, Benátky, Papež a od roku 1686 také Rusko. nSérie katastrofálních tureckých porážek (Vídeň v roce 1683, Moháč v roce 1687 a Zenta v roce 1697) přinutila Osmanskou říši k jednáním o míru. nKarlovický mír (1699) = počátek velmocenského úpadku Osmanské říše, z něhož těží zejména Habsburská monarchie a Rusko. nZnačné turecké územní ztráty = Habsburkové získali kontrolu nad územím Maďarska, Chorvatska, Slovinska a Sedmihradska, Benátky získávají většinu Dalmácie a Peloponéský poloostrov a Polsko-litevská unie ztracené území na Ukrajině (Podolí). Rusko o rok později získává v separátním míru Azov. Válka o španělské dědictví (1700-1714) nVe válce jde o panovnické dědictví po vymření španělské větve Habsburků smrtí krále Karla II. – španělský trůn a další obrovské državy v Evropě a v zámoří. Na dědictví si činí nárok Francie a Rakousko. nFrancouzská diplomacie dosáhla, že Karel II. učinil svým nástupcem Filipa z Anjou (vnuka Ludvíka XIV.), jenž v roce 1701 dosedl na španělský trůn jako Filip V. nObavy ostatních zemí z šíření moci rodu Bourbonů a Francie v Evropě = Francie postupuje agresivně a přerušila obchod Anglie a Nizozemí se Španělskem. Současně Ludvík XIV. uznal v roce 1701 za právoplatného anglického panovníka syna vyhnaného katolického krále Jakuba II. – Jakuba Františka Stuarta žijícího v exilu ve Francii. nProti Francii a Španělsku se vytváří koalice zahrnující Rakousko, Anglii (od roku 1707 Velkou Británii), Nizozemí a většinu německých knížectví (kromě Bavorska a kolínského arcibiskupa na čele s braniborským kurfiřtem (od roku 1701 je pruským králem). nPoměrně rychle se pak na stran této koalice přidávají i původní francouzští spojenci Savojsko a Portugalsko a část španělských stavů, jejichž členové se vyslovili pro Karla Habsburského (syna krále Leopolda I.). n Průběh války o španělské dědictví nPo počátečních nerozhodných vojenských operacích se na straně spojenců začíná vojensky stále více angažovat Anglie a protifrancouzská koalice získává čím dál větší převahu. nKatastrofální porážka francouzsko-bavorských sil v Bitvě u Höchstädtu (Blenheimu) v roce 1704 – ovládnutí Bavorska spojeneckými silami. Současně se ve stejném roce zmocnily britské síly Gibraltaru. nBěhem dalších let ovládli spojenci Katalánsko, téměř celé Španělské Nizozemí a všechna španělská území v Itálii (francouzské porážky u Ramilies a Turína v roce 1706, další porážky u Oudenarde a Malplaquet v letech 1708 a 1709). nVe Velké Británii rostou obavy z úspěchů Habsburků a porušení evropské rovnováhy a nová vláda Toryů po roce 1710 zahajuje separátní jednání o míru s Francií. nVojenská porážka Habsburků ve Španělsku (1710) a odražení spojenecké habsburské invaze do Francie v bitvě u Denain (1712). n Ukončení války o španělské dědictví nV roce 1713 je uzavřen mír v Utrechtu jako soubor bilaterálních mírových smluv Francie a Španělska s jednotlivými členy protibourbonské koalice (s výjimkou Rakouska). nS podmínkou, že nedojde ke spojení francouzského a španělského trůnu zůstal španělským králem Filip V a naopak Francie a Španělsko uznaly nástup hannoverské dynastie v Británií i královský titul pruského krále. nFrancie Británii odstoupila v Severní Americe území kolem Hudsonova zálivu, Akadii či New Foundland. nŠpanělsko souhlasilo s obsazením Gibraltaru a Menorky i s výhradním právem Británie na obchod s otroky. nSavojsku připadla Sicílie. nV roce 1714 došlo v Rastattu k uzavření míru mezi Francií a Rakouskem. Rakousko uznalo výsledky Utrechtského míru, avšak mohlo si podržet obsazená území v Itálii (Neapolsko, Milánsko a Sardinii). Vedle toho získalo Španělské Nizozemí a francouzské državy na pravém břehu Rýna (např. Freiburg). nSérii mírových smluv završila smlouva mezi Španělskem a Portugalskem z roku 1715. n Třetí (velká) severní válka (1700-1721) nPropukla souběžně s válkou o španělské dědictví. Je namířena proti švédské hegemonii v severní Evropě. nProti Švédsku opírajícímu se o spojenectví s Anglií a Nizozemím se původně postavila koalice tvořená Polskem (v personální unii se Saskem), Dánskem a Ruskem. nV průběhu války se k této koalici přidalo rovněž Prusko a později i Hannoversko, jehož vládce Jiří I se roku 1714 stal navíc anglickým králem. n Průběh (velké) severní války nProtišvédská koalice plánovala zahájit válku ofenzivou na třech frontách, ovšem díky pomalému postupu jednotlivých států jsou spojenci zaskočeni rychlou reakcí mladého švédského krále Karla XII. nŠvédská armáda se vylodila u Kodaně, což společně s tlakem švédských spojenců (Anglie a Nizozemí) přimělo Dánsko k uzavření míru. nRuský car Petr I. zahájil ofenzívu v Ingnrii, avšak po katastrofální porážce v bitvě u Narvy je Rusko načas vyřazeno z války. nKarel XII se situaci snaží využít k definitivní porážce saského kurfiřta a polského krále Augusta II. nPorážka sasko-polské armády umožnila Karlu XII sesadit Augusta II. Z polského trůnu, na který je dosazen Stanislav Leszczynski (1704). nRusko se mezitím opět zapojuje do války = úspěšná invaze do Ingrie a založení dnešního Petrohradu. nDalší ruské snahy o ovládnutí Pobaltí jsou ale prozatím neúspěšné a porážka sasko-ruské armády donutila Augusta II. uzavřít v roce 1706 separátní mír se Švédskem. Rusko zůstává ve válce osamoceno. nŠvédská invaze do Ruska končí vojenskou katastrofou = plánované tažení na Moskvu se ukazuje jako nerealizovatelné a v roce 1709 je švédská armáda zničena v bitvě u Poltavy. nVytváří se nová protišvédská koalice (1709), jejíž vojenská převaha je nyní jednoznačná = návrat Augusta II. na polský trůn (1709), obsazení švédského Pobaltí Ruskem (1710). nV dalších letech švédské neúspěchy pokračují – ztráta území v Německu, okupace Finska ruskou armádou. Po smrti Karla XII. (1718) Švédsko usiluje o mír. nMírové smlouvy s jednotlivými protivníky nakonec uzavřelo v letech 1719-1721. Důsledky (velké) severní války nŠvédsko utrpělo obrovské územní, finanční i lidské ztráty a přestává být jednou z hlavních evropských mocností; je v této pozici nahrazeno Ruskem, které zažívá nezpochybnitelný velmocenský vzestup. nZnačné územní zisky Ruska na severu Evropy – Estonsko, Lotyšsko, Ingrie, většina Karelie. Rusko získává trvalý přístup k Baltskému moři = důležité pro jeho další ekonomický a mocenský vzestup. nRusko získává vliv na dění v Polsku, kde je August II. při dalším vládnutí závislý na ruské podpoře. nVětšina švédských držav v Německu je rozdělena mezi Hannoversko (Brémy), Dánsko (Šlešvicko) a Prusko (většina Pomořanska). nŠvédsko nicméně získalo zpět Finsko, menší část Pomořanska a dokázalo si udržet v minulých válkách získaná dánská území na jihu Švédska. Evropa v 18. století – hlavní trendy vývoje nVzestup moderních absolutistických států vyznačujících se centralizovanými byrokratickými aparáty, velkými stálými profesionálními armádami a dominancí panovníka nad šlechtou. nV průběhu tohoto století dominuje mocenské politice pětice velmocí – Francie, Rakousko, Rusko, Prusko a Velká Británie (z nich jen ta poslední se tomuto státnímu uspořádání vyhnula). nMocenský úpadek hned několika významných velmocí 16. a 17. století – Španělsko, Holandsko, Švédsko, Osmanská říše. nVznik USA, naopak Polsko jako samostatný stát úplně zaniká a jeho území je rozděleno mezi Prusko, Rakousko a Rusko. nSnahy, jakkoliv zatím ještě nesystematické, o dosažení mocenské rovnováhy na kontinentě. Utváření koalic proti státům usilujícím o dominanci v Evropě. Fungování absolutistických států 18. století nPanovnická moc se opírá o tři hlavní nástroje – silná stálá armáda, daně, byrokratický aparát. nNejdůležitějším z těchto nástrojů jsou silné stálé armády, které po dobu téměř celého 18. století učinily úspěšný odpor proti panovníkově moci téměř nemožným. nV důsledku uskutečněných reforem zásadně narůstá síla armád jednotlivých velmocí i v době míru (například v případě Pruska došlo k nárůstu z počtu přibližně 18 tisíc mužů v druhé polovině 17. století na 83 tisíc vojáků v roce 1740). nUdržování velkých stálých armád spotřebovávalo obrovské finanční zdroje a to i v době míru. Nepřetržitá potřeba dalších finančních zdrojů nutí státy provádět významné finanční a administrativní reformy, kterou jsou nicméně provázeny stále větší mírou zdanění královských poddaných. Výběr těchto daní je pak v případě potřeby vynucován prostřednictvím armády. nÚčinný chod vojenské mašinérie a efektivní výběr daní pak vyžadují vytvoření fungujícího centralizovaného administrativního aparátu, jenž poté rychle přebírá kontrolu nad všemi aspekty veřejného života absolutistických států. Obecné charakteristiky tohoto období n1) Absolutismus tohoto období není ani zdaleka „absolutní“, totální či dokonce totalitní. nMoc panovníka ani zdaleka neprostupuje všemi aspekty fungování společnosti a ve většině zemí není zcela potlačeno působení dalších aktérů představujících možnou opozici vůči panovníkově moci. n2) Války v 18. století mají omezený charakter. nTrvají spíše kratší dobu, jsou méně destruktivní a ze strany jednotlivých států je větší snaha vyhnout se zbytečným civilním obětem. nV roce 1758 kodifikoval švýcarský právník Emerich de Vattel pravidla vedení války, která jsou více restriktivní a obecně více respektovaná než tomu bylo například v 17. století. n3) Budování moderních absolutistických států jde ruku v ruce s uskutečňováním merkantilistických ekonomických politik. Hlavním důvodem zavádění těchto politik je pak snaha posílit vojenské kapacity jednotlivých států. Pokračující úpadek Osmanské říše v 18. století nOsmanská říše získala ve válkách s Ruskem (1710-1711) a Benátkami (1714-1718) zpět Azov a Peloponéský poloostrov, ovšem ve válce s Rakouskem (1816-1818) ztratila severní část Srbska a Banát (Požarevacký mír, 1718). nSnahy o reformy jsou jen zčásti úspěšné – ve válce z let 1735-1739 sice Osmanská říše zvítězila nad Rakouskem (opětovný zisk severního Srbska), ovšem současně utrpěla porážku od Ruska (Rusko získává Azov a tím i přístup k Černému moři). nNová válka s Ruskem v letech 1768-1774 znamená pro Osmanskou říši vojenskou katastrofu – zničení turecké flotily (1770) a série těžkých porážek na Balkáně. nTurecko ztratilo ve prospěch Ruska jižní Ukrajinu, Kerč, Krym (ruský protektorát) a části předního Zakavkazka, ruské obchodní lodi mohou volně proplouvat úžinami Bospor a Dardanely a ruský car získal pozici ochránce ortodoxních křesťanů na území Osmanské říše. nVálka s Ruskem a Habsburskou monarchií (1787-1792) = snaha Turecka získat zpět ztracená území skončila dalším neúspěchem. Osmanská říše uznala dřívější ruskou anexi Krymu a rusko-turecká hranice u Černého moře se posunula až k řece Dněstru. Zničení turecké flotily v bitvě u ostrova Chios (1770) Válka o polské dědictví (1733-1738) nVypukla v souvislosti s nástupnictvím na polský trůn po smrti polského krále Augusta II. nO nástupnictví se uchází jeho syn August III. podporovaný Ruskem a Rakouskem a Stanislav Lesczynski podporovaný Francií. nStanislava Lesczynského vojensky podpořili Francie, Španělsko a Sardinské království, proti nim stojí koalice Rakouska, Ruska, Pruska a Saska. nVýsledky války: August III. je potvrzen na polském trůně, Stanislav Lesczynski je odškodněn vládou na Lotrinskem, které má po jeho smrti připadnout Francii. Dosavadní vévoda lotrinský a tchán rakouské korunní princezny Marie Terezie František Štěpán je odškodněn vládou v Toskánsku. Rakousko získalo Parmské vévodství a současně se vzdalo vlády v Neapolském království ve prospěch mladšího syna španělského krále. Válka o rakouské dědictví (1740-1748) nVyvolala jej smrt císaře Karla VI., posledního mužského potomka rodu rakouských Habsburků. nŘada evropských států vidí příležitost k získání dosavadních habsburských držav v Evropě – nerespektování Pragmatické sankce (1713), která zaručuje nástupnictví císařovy dcery Marie Terezie na habsburský trůn. nKonflikt se propojil se zámořským soupeřením mezi Velkou Británií na straně jedné a Francií a Španělskem (Válka o Jenkinsovo ucho, 1739-1748, Válka krále Jiřího, 1744-1748). nNa straně jedné stojí Habsburská monarchie, Anglie, Nizozemí, Hanoversko, Sardinské království, Rusko a později Sasko X na straně druhé Prusko, Francie, Španělsko, Bavorsko, Švédsko, Janov, Neapolské království a zpočátku také Sasko. nBoje probíhají ve velké části Evropy (Německo, území Habsburské monarchie, Itálie, Jakobitské povstání ve Skotsku, rusko-švédská hranice), na moři a v zámořských teritoriích (Severní Amerika, Indie). Průběh války o rakouské dědictví nVálka začala pruskou invazí (1740) a obsazením Slezska (1. slezská válka). Pruská armáda následně vpadla do Čech, kde současně operuje francouzsko-bavorská armáda. Bavorský vévoda Karel Albrecht je v tomto období zvolen českým králem (1741) a císařem Svaté říše římské (1742). nŠvédsko napadlo z podnětu Francie Rusko, aby získalo zpět ztracená území a zabránilo Rusko zapojit se do války po boku Rakouska. nPo pruském vítězství u Chotusic (1742) uzavřela Marie Terezie s pruským králem Fridrichem II. Velikým mír, jímž se ve prospěch Pruska vzdala Kladska a většiny Slezska. nDíky tomu se Rakousko může soustředit na boj proti dalším protivníkům = vypuzení francouzsko-bavorských jednotek z Čech a následné obsazení samotného Bavorska. nVelká Británie se na počátku konfliktu soustředila na vedení války na moři a v zámoří a finanční podporu kontinentálních spojenců. Obavy o osud Hanoverska ale na konci roku 1742 vedou k přímému nasazení britských vojenských jednotek. nVojenské úspěchy armád podporujících Pragmatickou sankci přiměly Prusko v roce 1744 (2. slezská válka, 1744-1745). Prusko opětovně dokázalo porazit Rakousko. nFrancie v těchto letech slaví vojenské úspěchy proti Rakousku a jeho spojencům, zejména po stažení části britských vojsk zpět do Anglie k potlačení Jakobitského povstání. nVyčerpání bojujících stran je vede k jednáním o míru = mír z Aix-la-Chapelle (1848). n Důsledky války o rakouské dědictví nPrusko se díky vojenským vítězstvím nad Rakouskem a ziskem bohatého Slezska zařadilo evropské velmoci. nRakousko si navzdory porážce od Pruska udrželo postavení velmoci, plány na odtržení většiny habsburských držav neuspěly a Marie Terezie si podržela vládu nad naprostou většinou habsburských držav (s výjimkou Slezska, Kladska a Parmského vévodství v Itálii). nFrancie získala zpět ve válce ztracené kolonie, ale nezaznamenala žádné výraznější územní zisky = značné rozčarování. nŠpanělsko získalo Parmské vévodství. nVe Velké Británii jsou výsledky války hodnoceny rozpačitě = pocit , že VB bojuje primárně za zájmy Hannoverska; zámořské soupeření s Francií nemělo jasného vítěze. Sedmiletá válka (1756-1763) nPřetrvávající velmocenský antagonismus = VB soupeří s Francií a Španělskem a snaží se zabránit Francii či jinému státu v získání dominance na evropském kontinentu, zatímco Rakousko s Pruskem soupeří o vedení Svaté říše římské a o Slezsko. n„Diplomatická revoluce“ (1756) = „obrácení“ dlouholetých aliancí v Evropě, zánik dosavadních aliancí (anglicko-rakouská aliance, francouzsko-pruská aliance) a vytvoření aliancí mezi dosavadními protivníky (Rakousko-Francie, VB-Prusko). nVypuknutí války předcházejí střety mezi Francií a Velkou Británií v koloniích (od roku 1754) nV roce 1756 dochází k vypuknutí války = Prusko je podporované Velkou Británii, proti nim stojí koalice Rakouska, Ruska, Francie, Švédska, Saska a později také Španělska. Průběh sedmileté války n1756: Francie podnikla úspěšnou invazi na VB kontrolovaný ostrov Minorca, zatímco Prusko předešlo protivníky a uskutečnilo útok na Sasko a následně podniklo invazi do Čech. nPruská vítězství u Lovosic (1756) a Prahy (1757) jsou vyvážena rakouským vítězstvím v bitvě u Kolína (1757). nPruský král Fridrich II. doufal, že rychlou porážkou Rakouska odradí Rusko od vstupu do války, což se nezdařilo. n1758: Prusko je zatlačeno do defenzívy, navzdory vojenským vítězstvím Pruska (Leuthen, 1757, Krefeld 1758, Zorndorf, 1758) se začíná projevovat početní převaha spojenců). nBěhem let 1759-1760 se vojenská situace Pruska zhoršuje a na konci roku 1761 se stala kritickou. nPruskou pozici zachránilo vystoupení Pruska z protipruské aliance. Prusko následně dokázalo opětovně porazit rakouská i francouzská vojska. nVB v zámoří ovládla během let 1758-60 francouzskou Kanadu a zvítězila rovněž v Indii. nFrancouzská námořní porážka v roce 1759 zmařila francouzské plány na invazi do VB. nV roce 1762 se VB zmocnila Havany a Manily = finanční katastrofa pro Španělsko. Důsledky sedmileté války nMírové smlouvy (1763) nastolily předválečný status quo ve střední Evropě. Nedošlo k územním změnám = Prusko si udrželo Slezsko a Kladsko. nRusko, Prusko a Rakousko opět potvrdily své postavení velmocí. nVelká Británie z války vyšla jako klíčová námořní a koloniální velmoc. Zisk většiny francouzských zámořských držav (Kanada, v dnešních USA pak území mezi řekou Mississippi a Apalačskými horami a některé ostrovy v Karibiku – Grenada, St. Vincent, Tobago) a od Španělska získala Floridu. Získala také dominantní postavení v Indii. nFrancie získala zpět část svých území v Karibiku (Guadelupe, Martinique, Saint Lucia) a své obchodní stanice v Indii. Ztrácí ale všechny zbývající zámořské državy v Severní Americe. V Indii se zavázala uznat britské klientské státy a britské dominantní postavení v Bengálsku. nVelké finanční vyčerpání Francie, jejíž flotila byla ochromena. Ztráta francouzského vlivu v Polsku. nŠpanělsku jsou vráceny zpět Havana a Manila a mohlo si podržet část dřívější francouzské Louisiany (západně od řeky Mississippi). Vzdalo se ale Floridy ve prospěch Velké Británie. nVýsledky války povedou k ukončení dosavadního systému aliancí v Evropě. Britské snahy o jeho obnovení neuspěly. n Zánik Polska nV Polsku proces centralizace moci neuspěl, skutečnou moc má v rukou mocná šlechta, jejíž členové jsou však rozdělení do různých soupeřících frakcí (často sloužím zájmům cizích velmocí). Fungování státu je paralyzováno šlechtickým uplatňováním práva veta (liberum veto) na jednotlivých Sejmech. nPolsko je vyčerpáno nepřetržitými válkami se sousedními státy (Rusko, Turecko, Švédsko, Braniborsko) a několika domácími povstáními. nÚzemní ztráty v průběhu 17. století – Prusko získalo samostatnost, vzbouřený kozácký stát na Ukrajině se ocitl pod kontrolou Ruska. nZahraniční velmoci ovlivňují volby panovníků = ve volbách v roce 1697 je odmítnuto nástupnictví syna dosavadního krále Jana Sobieského a o trůn soupeří Francois Bourbon, princ Conti (finančně podporovaný Francií) a saský vévoda August II. (finančně podporovaný Ruskem a Rakouskem), který nakonec získá polskou korunu. nAugust II. nedokázal posílit královskou moc, ani prosadit jiné potřebné reformy. Neúspěšná účast ve Velké severní válce = ztráta polské koruny ve prospěch Stanislava Lesczynského. Po švédské porážce u Poltavy se August II. vrací na polský trůn, avšak jeho další vláda je závislá na ruské podpoře. nJeho syn August III. je rovněž závislý na zahraniční pomoci = trůn získal ve válce proti Stanislavu Lesczynskému jen díky intervenci ruské armády (Válka o polské dědictví, 1833-38). nZvolení Stanislawa Poniatowského polským králem ruský vliv dále posílilo. nPovstání proti Poniatowského vládě a ruskému vlivu (1768-1772) = potlačeno s ruskou pomocí. Rusko v tomto období válčí s Osmanskou říší a Rakousko se bojí velkých ruských zisků. Hrozba války mezi oběma státy je odvrácena dohodou o rozdělení části Polska mezi tyto dva státy a Prusko. nPrvní dělení Polska (1772) = Polsko přišlo o 30% území, na němž žila přibližně třetina populace. Rusko získalo území v dnešním Bělorusku (Minsk, Vitebsk), Prusko dostal části Pomořanska a Malopolska a Rakousko oblast kolem Krakowa a Podkarpatskou Rus. nDruhé dělení Polska (1793) = pokus Polska o reformy vedoucí k nastolení konstituční monarchie vyvolal nesouhlas části šlechty a Ruska, které Polsko považuje za svůj protektorát. Vojenský zásah ruské armády na straně proruské frakce. Prusko situaci využilo k novému dělení Polska, tentokrát bez účasti Rakouska. Rusko získalo asi 200 tisíc km2 na Ukrajině, zatímco Prusko získalo Toruň, Gdaňsk či Poznaňsko. nTřetí dělení Polska (1795) = pokoření z druhého dělení vedlo v roce 1794 k novému povstání povzbuzenému vývojem ve Francii. Povstání je ale potlačeno rusko-pruskými vojsky. Následuje zánik Polska jako samostatného státu a rozdělení zbývajícího území mezi Rusko (Krakow, Lublin), Prusko (varšava) a Rusko (zbývající část Litvy). n Válka o americkou nezávislost (1775-1783) nDůvodem byla rostoucí nespokojenost obyvatel 13 severoamerických kolonií s britskou vládou, zejména pak s její snahou získat finanční prostředky prostřednictvím zdanění obyvatel kolonií, kteří přitom nemají zastoupení v britském parlamentu. n1774: „Bostonské pití čaje“, svolání „prvního kontinentálního kongresu“ do Filadelfie. Kongres se usnesl na zahájení bojkotu britského zboží od konce roku 1774. nV roce 1775 propukly první vojenské střety mezi kolonisty a britskou armádou v Massachusetts. Britové reagují dobytím Bostonu, z nějž se ale na jaře 1776 musí stáhnout. nOd května 1775 jedná ve Filadelfii „druhý kontinentální Kongres“. Kongres schválil vybudování kontinentální armády a o rok později vyhlásil v červenci 1776 Deklaraci nezávislosti. nBěhem vojenských operací v letech 1776-77 zaznamenaly britské jednotky řadu úspěchů (včetně obsazení New Yorku a Filadelfie), nicméně nedokázali povstání potlačit. nTěžká britská porážka u Saratogy (1777). nNěkteré evropské státy podporují vzbouřené kolonie. Francie vstoupila do války proti VB v roce 1788, Španělsko v roce 1789 a Holandsko v roce 1790. nVojenská intervence Francie na straně kolonistů přiměla britské vojska přejít do obrany. Britské tažení v jižních koloniích nakonec skončilo neúspěchem. V roce 1781 je pak díky francouzské námořní pomoci britské vojsko obklíčeno u Yorktownu – kapitulace britských jednotek. nNa moři dokázali evropští protivníci VB obsadit některé britské državy v Karibiku, ale celkově jsou neúspěšní. Španělská flotila byla poražena v roce 1780 a francouzská flotila v roce 1782. Důsledky války o americkou nezávislost nVznik USA, které od VB v mírové smlouvě získali také veškeré území mezi Apalačskými horami a řekou Mississippi na jih od Velkých jezer. nVB si dokázala uchovat postavení nejvýznamnější námořní velmoci. nŠpanělsku je vrácena Florida a ostrov Menorca ve Středozemním moři. nFrancie zaznamenala jen malé územní zisky (získala zpět Tobago a Senegal), ovšem válka znamenala obrovskou zátěž pro francouzskou státní pokladnu. Obrovské zadlužení a neúspěšné snahy o jeho snížení se stanou jednou z příčin vypuknutí revoluce ve Francii na konci 80. let 18. století. nPro Holandsko znamenala válka ekonomickou a vojenskou katastrofu. n První koaliční válka (1792-1797) – 1. část nNa jedné straně bojovala Francie, Batávská republika (od 1795), Španělsko (od 1796) a francouzské satelitní státy. nProtifrancouzská koalice byla tvořena následujícími státy – Rakousko, Prusko (do 1795), Velká Británie, Nizozemí (do 1795), Sardinie, Neapolsko a další italské státy, státy na území Svaté říše římské, Španělsko (do roku 1796), Portugalsko, francouzští royalisté. nRadikálové ve Francii se obávají zahraniční intervence (Pilsnická deklarace) a současně vidí vhodnou příležitost pro vývoz revoluce. nRoku 1792 vyhlásila Francie preventivní válku Rakousku a neúspěšně se pokusila o invazi do rakouského Nizozemí. V roce 1793 Francie vyhlásila válku Velké Británii a Nizozemí. nSpojenecká invaze do Francie = radikalizace situace ve Francii (svržení a uvěznění krále v srpnu 1792). nZastavení spojenecké invaze v září 1792 u Valmy, o den později je vyhlášena republika, v jejímž čele stojí Konvent. nPočáteční dominance Girondistů, reprezentujících spíše zájmy obchodníků a průmyslníků. Postupně ale čím dál více získávají mocenskou převahu radikální Jakobíni, kteří mají silnou podporu mezi obyvateli Paříže. nFrancie vede ofenzívu na několika frontách, podařilo se jí obsadit Belgii, Savojsko a proniknout do Německa, ale s rostoucí silou protifrancouzské koalice zaznamenává některé neúspěchy. (porážka v Belgii, obsazení Toulonu). nRostoucí pocit ohrožení a špatná ekonomická situace posilují radikalismus Jakobínu = nastolení diktatury vedené Výborem pro veřejné blaho (září 1793-říjen 1794), který v zemi nastolil vlnu revolučního teroru. nBěhem roku 1794 Francie dosáhla nad spojenci několika vítězství = opětovné ovládnutí Belgie a zisk levého břehu Rýna. nSvržení Jakobínů a poprava jejich vůdců (červenec 1794), v roce 1795 přijata nová ústava, která zachovala republiku, ale současně omezila občanská práva. Moc je zákonodárným shromážděním předána pětičlennému direktoriu. nFrancouzská republika pokračuje ve své expanzionistické politice. n První koaliční válka (1792-1797) – 2. část nV roce 1795 vstoupila francouzská armádo do Nizozemí, kde vypuklo profrancouzské povstání = vyhlášení Batavské republiky. nNeúspěchy koaličních sil vedly Prusko k uzavření míru s Francii. nPo úspěšné francouzské invazi do Katalánska uzavřelo mír s Francií rovněž Španělsko. nVzestup Napoleona Bonaparta = poprvé se vyznamenal při osvobození Toulonu v roce 1793 a v roce 1795 sehrál klíčovou roli při potlačení royalistického povstání v Paříži. O pět měsíců později byl pověřen velením francouzské invazní armády do Itálie. nPostup francouzských sil do Německa v roce 1796 byl zastaven rakouskými silami, avšak Napoleon Bonaparte dosáhl během invaze do Itálie sérii vítězství (Lodi, Arcoli) a obsadil velkou část severní Itálie, včetně Milána. Na obsazených územích se Francouzi zmocnili obrovské kořisti = zlepšení ekonomické situace ve Francii. nBěhem roku 1796 se vláda Direktoria definitivně potlačila povstání ve Vendée (odhadem 170 tisíc mrtvých). nÚspěchy Francie pokračovaly i v roce 1797. Napoleon porazil Rakušany v bitvách u Rivoli a Tagliamenta a donutil ke kapitulaci silnou rakouskou posádku v Mantově. Francouzská vojska se ocitla přibližně jen 12o km od Vídně, a tak je Rakousko nuceno usilovat o uzavření míru. nMírová smlouva z Campo Formio (1797) = Rakousko se vzdalo Belgie a svých držav v severní Itálie, oblast na levém břehu řeky Rýna ke postoupena Francii. Rakousko jako odškodné získává Istrii a část Benátska. Druhá koaliční válka (1799-1802) a mírové smlouvy z let 1801-1802 nProti Francii nyní stojí vedle Velké Británie také koalice Rakouska a Ruska. nK válce přispěla teritoriální nenasytnost Francie, která se v tomto období podpořila revolucionáře ve Švýcarsku (1798-1799 a Neapoli (1799), kde byly nastoleny Francií podporované a fakticky kontrolované republiky. Při výpravě do Egypta (1798-1799) se Napoleon také zmocnil Malty, což pobouřilo ruského cara. nSoučasně se zdálo, že Napoleonovo angažmá v Egyptě nabízí příležitost pro úder směřující k zatlačení Francie. nPod vedením Suvorova pronikla rusko-rakouská armáda do severní Itálie. Současně rakouská armáda zahájila vojenskou kampaň proti Francii v oblasti Porýní. nSpojenci zaznamenali řadu úspěchů, ale spory mezi Ruskem a Rakouskem o dělení území v Itálii znamenají konec aliance a odchod ruských jednotek z Itálie. nNávrat Napoleona z Egypta = se svými spojenci uskutečnil v listopadu 1799 převrat na jehož základě je jmenován prvním konzulem (v roce 1802 zvolen doživotním konzulem). nPorážka rakouské armády u Marenga (1800) a Hohenlindenu (1800). Rakousko je donuceno uzavřít s Francií mír v Lunéville. Francie kontroluje levý břeh Rýna a území v Itálii (Toskánsko), je uznána nezávislost francouzských klientských republik (Batavská republika, Helvétská republika, Cisalpinská republika a Ligurská republika). nVelká Británie je nyní osamocena a o rok později uzavřela s Francií mír v Amiens (1802). Vrací jím Francii a jejím spojencům všechny zabrané zámořské državy s výjimkou Cejlonu a Trinidadu. Je obnovena nezávislost Malty a Francie se zřekla nároku na Egypt. Cesta ke třetí koaliční válce (1803-1805) nPodmínky z míru v Amiens nejsou dodržovány. nJeště v roce 1802 Francie fakticky anektovala Cisalpinskou republiku = vytvoření vazalské Italské republiky na čele s Napoleonem jako prezidentem. nFrancouzské jednotky jsou vyslány k potlačení nepokojů do Helvétské republiky (říjen 1802) a Napoleon také využil uvolnění britské námořní blokády k vyslání vojenské expedice na Haiti. nV reakci na tento vývoj odmítá Velká Británie demobilizovat a evakuovat Maltu. V reakci na to hrozí Napoleon novou okupací Egypta a začíná se připravovat na vojenskou invazi do Velké Británie. nV květnu 1803 vyhlásila Velká Británie Napoleonovi novou válku. nÚnos a poprava člena francouzské královské rodiny vévody d´Enghien (březen 1804) na základě vykonstruovaných obvinění = obavy evropských monarchií z možného obnovení revolučního teroru. nVytvoření III. koalice namířené proti Napoleonovi v letech 1804-1805 = Velká Británie, Rakousko, Rusko, Švédsko a Neapol. Proti nim stojí Napoleonova Francie a její klientské republiky, dále Španělsko, Bavorsko a některé další německé státy. n Třetí (1805) a Čtvrtá (1806-1807) koaliční válka nNapoleon chce předejít chystanému spojení rakouské a ruské armády. Odkládá plány na invazi do Velké Británie a přes Německo zahajuje útok na Rakousko. nObklíčení a zajetí rakouské armády u Ulmu (říjen 1805), francouzská okupace Vídně a porážka spojené rakousko-ruské armády u Slavkova (prosinec 1805). nSoučasně ale na moři získala Velká Británie neomezenou nadvládu zničením francouzsko-španělské flotily v bitvě u Trafalgaru (říjen 1805). nRakousko je donuceno uzavřít s Napoleonem mír v Bratislavě. Velká Británie i Rusko však nadále pokračují ve válce. nNapoleonovo rostoucí zasahování do německých záležitostí, jež vyvrcholilo vytvořením Rýnského spolku a novými nevýhodnějšími podmínkami smlouvy s Francií přivedlo do protifrancouzské koalice v roce 1806 Prusko. nPrusko nicméně vstoupilo do konfliktu ukvapeně = francouzské armády jsou blízko hranic Pruska, zatímco ruská armáda ještě nabírá síly po porážce v předchozím roce. nNapoleon zničil pruskou armádu v dvojbitvě u Jeny a Auerstadtu a obsadil Berlín. Postupují ruské síly jsou na začátku roku 1807 zastaveny u Eylau a definitivně poraženy v polovině června 1807 u Friedlandu. nMír v Tylži (červenec 1807) = mírová smlouva mezi Francií a Ruskem. n Výsledky třetí a čtvrté koaliční války nDočasná dominance Francie na evropském kontinentu. nRakousko je oslabeno a mírem v Bratislavě ztratilo Benátsko a Tyrolsko. nPrusko načas přestává být velmocí = ztratilo zábor v Polsku, všechna území západně od Labe (přibližně polovina celkového území) a musí platit velkou finanční náhradu nNapoleon výrazně mění státoprávní poměry ve střední Evropě = vytvoření Rýnského spolku a tří francouzských vazalských států = Vestfálského království, Varšavského knížectví a Svobodného města Gdaňsk. nRusko uznalo nové státoprávní poměry ve střední Evropě a zavázalo se vyhlásit válku Velké Británii, pokud neustane ve válce proti Francii (1807-1812). V následné válce se Švédskem (1808-1809) pak získalo Finsko. nVelká Británie získala naprostou dominanci na moři = definitivní odvrácení hrozby francouzské invaze. Zmocnila se řady zámořských území Francie a jejích spojenců a nadále pokračuje ve válce proti Francii. Francouzský medailon oslavující uzavření francouzsko-ruského míru v Tylži (1807) Rýnský spolek (1806-1813) a zánik Svaté říše římské (1806) nRýnský spolek = vytvořen v červenci 1806 z Napoleonova popudu jako konfederace 16 německých států pod francouzským protektorátem. nPo porážce Pruska se k němu připojilo další státy = celkem 36 států v roce 1808 z toho čtyři království. nPrimárně jde o vojenskou alianci pod francouzskou dominancí. Členové se zavázali k vzájemné obraně, musí udržovat velké vojenské síly a poskytnout je v případě potřeby k dispozici Francii. nVznikem spolku vyvrcholila agonie Svaté říše římské = v srpnu 1806 se rakouský panovník František I. vzdal titulu jejího císaře a říši prohlásil za rozpuštěnou. nSpolek byl rozpuštěn po Napoleonově porážce v bitvě u Lipska (1813). n Kontinentální blokáda (1806-1814) nV reakci na vojenské neúspěchy v boji s britským námořnictvem a britskou blokádu námořní blokádu pobřeží Francie a jejích spojenců vyhlásil napoleon tzv. Berlínským dekretem z listopadu 1806 kontinentální blokádu Velké Británie. nZákaz obchodování s Velkou Británií = má být znemožněn dovoz zboží z Británie a či zboží, jehož dovoz zajišťovaly britské lodě. nCílem je přivodit ekonomický kolaps Velké Británie, přimět ji přinutit vrátit zabrané kolonie a přerušit její finanční podporu protinapolenských koalic. nV neposlední řadě má být také zajištěna ekonomická dominance Francie na evropském kontinentě. nBlokáda poškodila britský obchod, avšak nezlomila britskou ekonomiku. Současně přináší značné finanční ztráty kontinentálním zemím = řada z nich její uplatňování porušuje (Portugalsko, Španělsko, Nizozemí, Švédsko a od roku 1810 i Rusko). Válka na Pyrenejském poloostrově (1807-1809) nŠpanělsko a Portugalsko nechtějí dodržovat Napoleonovu kontinentální blokádu proti Velké Británii. nV roce 1807 provedla Francie invazi do Portugalska (na základě dohody se Španělskem) a o rok později (1808) pod záminkou ochrany pobřeží se cílem francouzského útoku stalo i Španělsko. nSvržení Bourbonů a nastolení loutkového režimu Napoleonova bratra Josefa Bonaparteho, jenž je jmenovaný novým španělským králem. nProti francouzským vojskům vypuká povstání – porážka u Baylenu. Povstalci jsou podpořeni Velkou Británií. nNapoleon musí uskutečnit novou invazi do Španělska – získá kontrolu nad zemí, avšak úplná pacifikace země se nedaří. nVelká Británie se uchytila v Portugalsku a pod vedením vévody z Wellingtonu odráží všechny opětovné francouzské pokusy o dobytí Lisabonu. nBritské síly v Portugalsku a guerilly ve Španělsku vážou významnou část Napoleonových sil na oblast Pyrenejského poloostrova. Nová válka s Rakouskem (1809) nNapoleonovy problémy ve Španělsku podnítily národněosvobozenecké hnutí proti Francii i v dalších zemích. nSnaha Rakouska, jež od porážky z roku 1805 opětovně vybudovalo svou armádu, o využití situace. nNěkteré rakouské úspěchy – porážka Napoleonova vojska v bitvě u Aspernu. nNapoleon však nakonec dokázal zasadit Rakousku rozhodující porážku v bitvě u Wagramu. nMírová smlouva ze Schonbrunnu přinesla Rakousku těžké územní ztráty. Rakousko přišlo o svůj zábor získaný během třetího dělení Polska, muselo se vzdát Salczburska, Terstu a části dnešního Chorvatska. nMusí se také připojit ke kontinentální blokádě a zaplatit Francii velké finanční kontribuce. nPodřízenost Rakouska Francii je podtržena sňatkem císařovy dcery Marie Luisy s Napoleonem nRakousko se načas stává mocností druhého řádu. Evropa pod francouzskou dominancí v roce 1812 Napoleonovo tažení do Ruska (1812) nRusko je znepokojeno Napoleonovými plány ve střední a východní Evropě. nNelibě nese přičlenění rakouského záboru získaného při 3. dělení Polska k Varšavskému knížectví fakticky podřízenému Francii = obává se ztráty území získaných na Polsku, a také toho, že knížectví může Francii sloužit jako nástupní prostor k invazi do Ruska. nKontinentální blokáda zavedená Napoleonem proti Velké Británií těžce dopadala na ruskou ekonomiku závislou na vývozu nerostných surovin a dovozu průmyslových výrobků. nV roce 1810 Rusko opět povolilo dovoz britského zboží, čímž fakticky zahájilo celní válku s Francií. nZhoršení vztahů mezi oběma zeměmi vede na obou stranách k přípravám na možnou válku – ruský generální štáb v roce 1811 připravil plán útočené války proti Varšavskému knížectví, zatímco Napoleon obsadil Přední Pomořany a postupně soustřeďoval síly na pravém břehu Labe. n Průběh Napoleonova tažení do Ruska n24. června 1812 zahájila Napoleonova „velká armáda“ (Grande Armée) o síle odhadované historiky na přibližně 600 tisíc mužů invazi do Ruska. nPočetně slabší ruská armáda (Barclay de Tolly) před Napoleonem ustupuje do nitra země. Ruské síly realizují taktiku „spálené země“. nNapoleonem dokáže při svém postupu a za velkých ztrát zabránit ruským silám zaujmout dobrou obrannou pozici, ale nedaří se mu ruské síly zničit. nPo bitvě u Smolenska je Barclay de Tolly nahrazen ve velení ruské armády Kutuzovem, jenž však fakticky pokračuje v realizaci strategie svého předchůdce. nV krvavé bitvě u Borodina dne 7 září 1812 Napoleon sice zvítězil a následně ovládl Moskvu, avšak ani nyní nezničil ruskou armádu. nPřes Napoleonovo očekávání car Alexandr ani po pádu metropole nežádá o mír. Moskva byla před Napoleonovou armádou evakuována a velký požár po jejím obsazení zničil většinu zbývajících zásob jídla. nNapoleon se v polovině října rozhoduje stáhnout z Ruska. Francouzská armáda je po bitvě u Malojaroslavce donucena se vracet stejnou zpustošenou oblastí, kterou prošla při invazi – nepřetržité ruské partyzánské útoky. nZničení zbytků francouzských sil při ústupu – celkové ztráty Napoleonových vojsk jsou odhadovány na 400 tisíc mrtvých (dalších 100 tisíc mužů bylo zajato). n „Mír za každou cenu“ 710px-Peaceatallcosts Pátá koaliční válka (1813-1814) nProti Napoleonovi se formuje nová velká koalice, do níž se vedle Velké Británie, Ruska, Švédska, Španělska, Pruska a řady dalších německých států nakonec zapojilo taktéž Rakousko. nNavzdory katastrofě v Rusku dokázal Napoleon obnovit francouzské síly (na všech bojištích má Francie, se svými spojenci, téměř 900 tisíc mužů) a proti svým nepřátelům zaznamenal některé počáteční úspěchy (vítězství u Drážďan). nNavzdory tomu odhodlání spojenců zbavit se hrozby představované Napoleonem jen vzrostlo – ve smlouvě z Teplic (září 1813) se spojenci zavázali, že neuzavřou s Napoleonem separátní mír a také stanovily své vojenské cíle. nPožadují obnovu Rakouska a Pruska v hranicích z roku 1805, zrušení vazalských států na německém území a návrat původních panovnických rodů k moci v Portugalsku a ve Španělsku. nVítězství spojeneckých sil v „bitvě národů“ u Lipska (říjen 1813) zlomilo Napoleonovu moc v Německu (zánik Rýnského spolku v listopadu 1813) a přinutilo jej ustoupit do Francie. Spojenecká vojska jej tam následují. nMezitím v průběhu let 1812-1913 dokázal britský velitel vévoda z Wellingtonu zlomit francouzskou vojenskou moc ve Španělsku a proniknout přes Pyreneje do jižní Francie. nKoncem března 1814 byla spojenci obsazena Paříž a Napoleon se vzdal trůnu ve prospěch svého syna (jeho nároky však nejsou spojenci uznány). nV květnu 1814 je s Francií uzavřen v Paříži mír. Na francouzský trůn se vracejí Bourboni (Ludvík XVIII.), hranice Francie se vracejí ke stavu z roku 1792 a všechny předchozí mírové smlouvy byly prohlášeny za neplatné. Francie však nemusí platit válečné kontribuce a získala zpět většinu kolonií. Napoleon je internován na ostrově Elba. Napoleonův návrat k moci a jeho definitivní porážka (1815) nÚtěk Napoleona z Elby a jeho návrat do Francie. nVyužívá nespokojenosti Francouzů s územními ztrátami Francie a návrat staré šlechty a Bourbonů k moci. nV reakci na zprávy o jeho návratu je vytvořena nová protinapoleonská koalice (v čele Velká Británie, Rusko, Prusko a Rakousko). Spojenci shromažďují své armády na připravovanou invazi do Francie. nNapoleon se je snaží předejít a zničit jádro jednotlivých armád před jejich spojením – invaze do Belgie. nDefinitivní porážka Napoleona z rukou spojeneckých sil v bitvě u Waterloo (červen 1815). nRakouské vítězství nad Napoleonovým švagrem a neapolským králem Muratem. nNapoleonova rezignace v červnu 1815 a vzdání se do rukou Britů – po zbytek života je internován na Svaté Heleně.