Vídeňský kongres a diplomacie první poloviny 19. století, koncert velmocí, imperialismus v 19.
století


Diplomacie 19. století
nDiplomacii 19. stol. výrazně poznamenaly 2 mezníky z jeho počátku – Vídeňský kongres a vznik Svaté
aliance
nZačíná se rozvíjet konferenční diplomacie – za jejího největšího stoupence považován kníže
Metternich

Vídeňský kongres
nZasedal od podzimu 1814 do května 1815 ve Vídni
nÚkolem připravit nové uspořádání Evropy po pádu Napoleonovy vlády
nMimo Osmanské říše se jej zúčastnily všechny klíčové evropské státy
nHlavní rozhodování v rukou 4 reprezentantů vítězných velmocí – císař František I., car Alexandr
I., pruský král Fridrich Vilém III.

Závěrečná akta
nZávěrečná akta byla podepsána 9. 6. 1815
nZávažná politická usnesení: dokumenty, které z někdejšího SNP, Jižního Nizozemí a Lucemburska
zřídily Holandské (Nizozemské) království (hráz X fr.výbojům)
nŠvýcarsko trvale neutrálním.
nDohodnuta ústava tzv.Německého spolku
nRestaurace dynastií ve Španělsku, Sardinii, Toskánsku a Modeně.
nZnovu zřízen papežský stát.

Závěrečná akta
nVB – zisk Malty, Helgolandu a Jónských ostrovů; zvýraznění britské převahy v zámoří (Cejlon,
Kapsko, Mauritius, Tobago)
nRusko – mohutné posílení jako kontinentální mocnost; potvrzena držba Besarábie a Finska, z
podstatné části Velkovévodství varšavského vznikla tzv. Kongresovka spojená personální unií s
Ruskem
nRakousko – zisky na Apeninském poloostrově, Salcbursko, Tyroly, oblast Dalmácie
nPrusko – získalo zpět část území v Polsku (Poznaňsko, Toruň, Gdaňsk), dále pak části Vestfálska,
Saska a někdejší švédské území v Pomořanech.
nItálie zůstává rozdrobená = území ovládaná Rakouskem a příslušníky habsburského rodu,
Sardinie-Piemont, Papežský stát, Neapolské království (zpět Bourboni).
nNěmecký spolek = zřízen na území Německa, tvoří jej 35 států (včetně Pruska a předsednického
Rakouska) a 4 svobodná města. Nový útvar je dostatečně silný proti napadení ze strany Francie, ale
současně dostatečně slabý a decentralizovaný, aby byl hrozbou pro sousední velmoci. Spolek umožňuje
vyvážit pruskou vojenskou převahu vyšší prestiží a legitimitou Rakouska.

Nové normy mez. práva
nReglement o pořadí diplomatických zástupců
nVídeňský protokol: 3 skupiny diplomatů:
n1)ambasadoři (vyslanci), papežští nunciové a legáti. 2)poslové pověření panovníky menších zemí;
3)chargé d´affaires

Svatá aliance
nPodpis 26.9.1815 - ruský car Alexander I., rakouský císař František I. a pruský král Fridrich
Vilém III.
nSvatá aliance formulovala zásady politiky a diplomacie, jimiž se měli signatáři dále řídit.
nIntervenční zásahy k potlačení revolučního a nár.osvob.hnutí, kterým dodala podněty Fr.revoluce
nprincip legitimity
nzásada uplatňování křesťanské etiky v mez.politice
nNepřipojili se papež, sultán a britský král
nx
nSpojenecká smlouva čtyř – předpokládala projednávání závažných otázek mezinárodní politiky na
kongresech signatářů
n

Fungování „vídeňského“ systému
nDominantní role v něm – VB a Rusko, ale vzdalovaly se v ideové rovině (společný zájem – udržet
Francii v mezích kongresového systému X soupeření v Evropě a konflikt zájmů ve východní otázce)
nFrancie – jejím cílem destrukce vídeňského systému – přijata do koncertu mocností na kongresu v
Cáchách 1818

Praktická aplikace Sv. aliance
nObavy diplomacie zemí Svaté aliance vyvolaly revoluční události ve Španělsku a Portugalsku 1820
nPovstání v Neapoli
nRakouská diplomacie sledovala s obavami sílící vliv tajných spolků „karbonářů“ na Sicílií
nSnaha zabránit, aby tyto vlivy zasáhly rakouské državy v Itálii.

Další schůzky Sv.aliance
nOpava – podzim 1820 (opavský protokol - zástupci 3 „východních“ velmocí; definoval právo čl.států
aliance na ozbrojenou intervenci do vnitřních záležitostí evropského státu, kde by byl ohrožen
pořádek a stávající poměry a vláda nebyla schopna odolávat tlaku vnitřních nepřátel a vzniklý vývoj
ohrožoval sousední státy)
nVB a Fr. nepodepsaly (VB odmítala ze zásady princip intervence a protestovala, Fr. nechtěla
ztratit tvář před revolučním hnutím na Apeninském poloostrově)
nLublaň – jaro 1821
nRakousko pověřeno, aby „obnovilo pořádek“ v Neapolsku
nNa jaře 1821 vyslána rakouská vojska do Piemontu
nVerona 1822 – rozhodnutí o vyslání francouzské intervenční armády do Španělska

Problémy ponapoleonské Evropy
n1821 – protiturecké povstání v podunajských knížectvích
n1822 – 1830 – boj Řeků za nezávislost na Osmanské říši
nZásah Ruska, VB, Francie (v momentě, kdy vojska OŘ a také egyptského vládce zvláště krutě zasahují
vůči Řekům)
nV další válce 1828-29 již pokračuje jen Rusko (Fr.ale pomáhá vyloděním na Peloponésu) =
Drinopolský mír (Rusko získalo kontrolu nad ústím Dunaje, území ve V Černomoří a na j.Kavkaze,
posílení vlivu ve Valašsku a Moldavsku, lodi mohly proplouvat úžinami, sultán udělil autonomii
Řecku a Srbsku)
n1830 – Řecko získalo nezávislost, vlivem Británie rozhodnuto, že se země stane monarchií.
nV tomto období rostou britské obavy z Ruska = roste britský zájem na zachování územní integrity a
celkové funkčnosti Osmanské říše.
n

Problémy ponapoleonské Evropy
n30. léta – další revoluční vlna – Francie – po Ludvíku XVIII.nastupuje jeho bratr Karel X. –
svržen, na jeho místo Ludvík Filip Orleánský (Fr.zůstává monarchií)
n1830 – revoluce v Bruselu, snaha Belgie o nezávislost na Nizozemském království – mocnosti
nezasahují (vázány jinde: Rusko v Polsku, Rak.v Itálii) = 5 mocností schvaluje nezávislost Belgie
n1831 – pokus nizozemského krále o voj.zásah do Belgie = Francie intervenovala v její prospěch –
1832 – vznik nezávislé Belgie a její neutralizace
n1830 – povstání v ruském záboru Polska (potlačeno Ruskem – Poláci ztrácejí ústavu z r.1815, sněm,
vlastní armádu)
n1831 – rakouské jednotky potlačovaly revoluce v Parmě, Modeně a Papežském státě

Problémy ponapoleonské Evropy
n40. léta – další vlna revolucí – „jaro národů“
n1847 – Švýcarsko – liberální (protestantské) kantony X konzervativní (katolické) kantony (sdruženy
v Sonderbundu), nedošlo k intervenci zvenčí, vítězí liberální kantony a Švýcarsko získává liberální
ústavu
nItálie
n1847 – rakouský zásah ve Ferraře
n1848 – povstání v Miláně a Palermu
n1848 – sardinský král Karel Albert vyhlásil válku Rakousku

„Revoluční rok“ 1848
nÚnor 1848 – nová revoluce ve Francii – konec „červencové monarchie“ Ludvíka Filipa a Francie
republikou
nBřezen 1848 – v Rakousku pád Metternicha, ustavení nezávislé vlády v Uhrách
nPrusko – Fridrich Vilém IV.slíbil vypsat volby do ústavodárného shromáždění a jmenoval liberální
vládu

Evropa 1848-1849
nVálka Rakouska a Sardinského království – maršál Radecký porazil Karla Alberta v bitvě u Custozzy
a 1849 u Novary
nV prezidentských volbách ve Francii vítězí Ludvík Napoleon Bonaparte (synovec Napoleona I.)
nV Rakousku nemocného císaře Ferdinanda V. nahrazuje František Josef I.
nRuský car Mikuláš I. „četníkem Evropy“ – v duchu Sv.aliance intervenuje 1849 v Uhrách (potlačení
uherského povstání)

Evropa 1848-1849
nNěmecko – představy o budoucnosti: pruský „maloněmecký“ model (skupina států vedená Pruskem, volně
spojená s Rakouskem) X „velkoněmecký“ model (zahrnutí i neněmeckých oblastí habsburské říše)
n1850 – v Německu 2 bloky států: Erfurtská unie vedená Pruskem X skupina států okolo Rakouska
usilujících o obnovu předrevoluční situace
nPrusko-rakouská dohoda v Olomouci – zabraňuje v té době střetu, Erfurtská unie rozpuštěna a
obnoven Německý spolek v čele s Rakouskem
nSjednocení Německa ještě není na pořadu dne, ale stává se jedním z klíčových témat evropské
politiky 2. pol. 19.stol.
n

Obměna klíčových osobností evropské diplomacie
nMetternichův odchod ze scény v r.1848 - konec ekvilibristiky, v níž Rakousko využívalo jednoty
konzervativních zájmů k udržování vídeňského uspořádání
nV r.1852 francouzský císař Napoleon III. se převratem dostal k moci
nVelká Británie – Palmerston, Disraeli, Gladstone a tři etapy britské zahraniční politiky 2. pol.
19. stol. (splendid isolation a politika udržování moc.rovnováhy v Evropě)

Krymská válka – konec stability „koncertu mocností“
nNapoleon III.se stává císařem – Rusko považuje za hlavní překážku velmocenského nástupu Francie
nFrancie iniciovala předání klíče od svatých míst v Jeruzalémě Osmanskou říší katolickým mnichům,
namísto někdejší ochranné funkce mnichů pravoslavných
nRusko – pobouřená reakce, přerušeny diplomatické styky s Tureckem, okupace Moldavska a Valašska
n1853 – VB, Francie, Rakousko a Prusko podepsaly dohodu o společném postupu a podpoře Turecku
nTurecko vyhlásilo Rusku válku
nZpočátku vojenské úspěchy Rusů
n
n

Krymská válka – konec stability „koncertu mocností“
nBritánie a Francie dává Rusku ultimátum na stažení jednotek z podunajských knížectví – po
odmítnutí 1854 vyhlašují Rusku válku
nRakousko a Prusko se přímo nezapojují (ozbrojená neutralita)
nVe snaze získat v budoucnu podporu Francie X Rakousku vstoupilo na straně spojenců do války i
Sardinské království
n1854/1855 – konflikt ve slepé uličce, vázlo zásobování ruské armády, roste napětí mezi spojenci
(hl.VB a Fr.)
nRusko odmítalo přistoupit na podmínky spojenců (neutralizace Černého moře) X 1855 padl Sevastopol
n1856 – nový car Alexandr II.uzavřel příměří
nKonečné urovnání v Paříži

Výsledky a důsledky Krymské války
nMírová smlouva z r. 1956 – Rusko muselo přijmout neutralitu Černého moře, uznat svrchovanost
Turecka v Moldavsku, Valašsku, Srbsku, j.Bezarábii (připojena k Moldavsku), ochranu křesťanů v
Osmanské říši má vykonávat 5 evr.panovníků
nNeutralizace Černého moře
nZesílilo postavení Francie i Británie
nDiplomaticko-politické vítězství Piemontu (Sardinie)
nNepodařilo se obnovit politiku a „ducha“ Sv.aliance
n„Východní otázka“ nebyla vyřešena – stala se jedním z hl.témat 2.pol.19.stol.

Evropa po krymské válce: konec rovnováhy
n2 desetiletí konfliktů:
nVálka Piemontu a Francie proti Rakousku v r. 1859
nVálka o Šlesvicko-Holštýnsko v r.1864
nPrusko-rakouská válka v r.1866
nPrusko-francouzská válka v r.1870
nNový termín pro politiku neomezené moc.rovnováhy – Reálpolitika, která nahradila raison d´etat
nVznik nových mocností sjednocením Itálie a Německa
nVznik nových aliančních vztahů – příprava Evropy na globální konflikt
n

Strategické dopady industrializace v 19. století
nRevoluce v těžbě uhlí                 pára    průmyslová produkce železa a oceli = železniční síť
a parní lodě; nDíky tomu je nyní poprvé v historii možný rychlý přesun velkých vojenských sil na
dlouhé vzdálenosti. nPrůmyslová revoluce + revoluce v zemědělství umožňují vytvářet bohatství
potřebné k přípravám a financování dlouhotrvajících válek. nSouběžně s tím dochází ke
standardizované masové produkci nástrojů a zbraní v kvantitách potřebných pro masové armády.
nRozvoj spolehlivých konzervačních prostředků má dopad na logistiku armád.
nRozvoj komunikačních prostředků (telegraf) = umožnuje rychlé vydávání rozkazů na větší
vzdálenosti, mnohem snadnější koordinaci pohybů armád a současně také mnohem větší angažování
veřejnosti na válce a zahraničně politických akcích státu. nVšechny tyto strategické aspekty
průmyslové revoluce a technologického rozvoje umožňují relativně snadnou kolonizaci vzdálených a
dosud nepřístupných regionů světa.

Kolonizace Afriky v 19. století
nPřed 19. stoletím se evropská kolonizační činnost v Africe soustředila na osidlování ostrovů
(Kapverdy, Svatý Tomáš, Mauritius, Réunion) a budování pobřežních pevností/obchodních stanic.
Africké vnitrozemí nebylo Evropanům příliš dobře známo v podstatě až do pozdního 19. století.
nNa počátku 19. století snahy západních velmocí vypořádat se s severoafrickým pirátstvím:
n1) Berberské války (1801-05, 1815) = vojenský zásah amerického námořnictva proti severoafrickému
pirátství;
n2) Ostřelování Alžíru (1816) = britsko-nizozemská flotila zničila alžírské námořnictvo a donutila
alžírského beje k propuštění křesťanských zajatců a ke slibu ukončit pirátství. Tunis a Tripolis s
těmito podmínkami souhlasí na základě jednání.
n
nFRANCIE:
nSpor Francie s Alžírskem = od roku 1827 Francie uskutečňuje nepříliš úspěšnou námořní blokádu
Alžírska; francouzská vláda se rozhodla pro invazi, která má zvýšit popularitu bourbonského režimu.
n1830: Francouzská invaze do Alžírska = vojenské vítězství Francie, v roce 1834 jsou dobyté části
Alžírska Francií formálně anektovány. nFrancie čelí silnému odporu vedenému emírem Abd al-Kádirem a
je proto přinucena přistoupit k vojenské pacifikaci alžírského vnitrozemí (1835-47). Francie
mezitím pokračuje v osídlování Alžírska francouzskými osadníky = jejich počet dosáhl v době
francouzského vítězství počtu 100 tisíc (1846). nV letech 1854-1865 je uskutečněna francouzská
kolonizace Senegalu. Dakar se stává hlavní francouzskou základnou v západní Africe.
nK dalšímu rozšiřování francouzského koloniálního panství dochází až od 80. let 19. století:
nA) francouzský protektorát v Tunisku (1881);
nB) rychlé rozšiřování francouzského koloniálního panství s subsaharské a rovníkové Africe po
Berlínské konferenci (1884-85), která rozdělila Afriku mezi hlavní evropské mocnosti.
n- incident ve Fašodě mezi Francií a VB (1898);
n- první (1905) a druhá marocká (1911) krize = vedou ke zhoršení francouzsko-německých vztahů a v
roce 1912 k nastolení francouzského protektorátu nad Marokem.
n

Kolonizace Afriky v 19. století
nVELKÁ BRITÁNIE:
nBěhem napoleonských válek se velká Británie zmocnila holandského Kapska na jihu Afriky a Vídeňský
kongres britské vlastnictví potvrdil. Od 20. let 19. století dochází k nárůstu britské migrace.
nNespokojení osadníci holandského původu – tzv. Búrové zahájili v polovině 30. let přesun na sever
= vznik Transvalu a Svobodného oranžského státu. n1877: Britská anexe Transvalu vyústila v první
búrskou válku (1880-81). VB Pretorijskou konvencí opět uznala nezávislost Transvalu.
n1879: Britsko-zulská válka = vyústila v anexi zulského království na jihu Afriky.
n1899-1902: Druhá búrská válka = VB chce ovládnout búrské státy, na jejichž území byla objevena
bohatá naleziště zlata. Přes počáteční britské neúspěchy jsou Búrové nakonec nuceni uznat britskou
svrchovanost. nV 70. letech 19. století získala VB klíčový vliv v zadluženém Egyptě = zakoupení
egyptských akcií Suezského kanálu. nNacionalistické povstání v Egyptě (1879-82) přimělo britskou
vládu k vojenské intervenci (1882) = Egypt se stává britským protektorátem.
n1895-1898: britsko-egyptská armáda pod velením H. Kitchenera vítězstvím nad Mahdisty ovládla
Súdán.
nBritská snaha propojit africké kolonie ze severu na jih vede v roce 1898 ke střetu s Francií u
Fašody.
n1890: Helgolandský traktát (mezi VB a Německem).

Berlínská konference (1884-85) – rozdělení černé Afriky
nJejí svolání má vyřešit spor mezi Belgií a Francií o Kongo. Je využita k řešení koloniálního
soupeření evropských států na území Afriky. nZávěrečná dohoda znamená ukončení divokých akvizic
nového území, aniž by o tom byly ostatní velmoci informovány. nOficiálně neznamená uznání
jednotlivých sfér vlivu, nicméně stanovuje „pravidla hry“. Velmoci mohou nyní držet a získávat
kolonie na základě tzv. „principu efektivity“ – na základě dohody s místními vládci, vyvěsí-li na
území vlastní vlajku a ustanoví-li na území administrativní správu s dostatečnými policejními
silami k udržení pořádku. Koloniální mocnost musí také území hospodářský využívat. nFakticky vedou
výsledky konference ke zrychlení koloniální expanze („urputné dostihy“ o Afriku). nK dalším
výsledkům konference patřil zákaz obchodu s otroky, svobodná lodní doprava na řekách Niger a Kongo
a možnost provozovat volný obchod v povodí Konga a u jezera Malawi.
nBelgický král Leopold získal svrchovanost nad Kongem.
nNa počátku 20. století je téměř celá Afrika rozdělena mezi evropské mocnosti. Největší koloniální
državy mají Velká Británie a Francie, své kolonie ale mají také Německo (Kamerun, Togo, Tanzanie),
Portugalsko (Angola, Mosambik), Itálie (Somálsko, Eritrea), Belgie (Kongo) či Španělsko (Západní
Sahara, část Maroka).

Britské ovládnutí Indie
nVB se stala dominantní evropskou velmocí v Indii v průběhu sedmileté války (porážka Francie). V
tomto období VB ovládla bohaté Bengálsko (po bitvě u Palásí, 1757).
nAnglo-maisúrské války (1767-1799) = čtyři války mezi Britskou východoindickou společností a
Maisúrským sultanátem. První dvě války skončily britským neúspěchem, následující dvě však znamenají
britské vítězství = ovládnutí jižní Indie.
nAnglicko-maráthské války (1772-1818). = Maráthská říše ovládala většinu Indie. První konflikt
(1775-1782) mezi ní a Východoindickou společností skončil nerozhodně. Druhá (1803-05) a třetí
(1817-18) válka skončily britským vítězstvím, které Východoindické společnosti zajistilo kontrolu
nad většinou Indie.
nPostupná britská expanze na severovýchodě Indie a do jihovýchodního Pákistánu v první polovině 19.
století.
nVálky se Sikhy (1845-46 a 1848-49) = Britové porazili Sikhskou říši, čímž získali kontrolu nad
Pandžábem.
n1857-58: Velké povstání proti Britské Východoindické společnosti a britské vládě v Indii. Povstání
zachvátilo rozsáhlé oblasti kolem v deltě řeky Gangy a ve střední Indii, avšak nakonec je poraženo
britskou armádou.
nReforma britské koloniální správy v Indii = formální rozpuštění Východoindické společnosti. Indie
se dostává pod přímou vládu britské koruny. Zřízení ministerstva pro správu Indie. Úřad guvernéra
se transformoval v pozici britského místokrále v Indii.
nSnaha zabránit ruské expanzi do Indie vede VB k intervenci na území  Afghánistánu (druhá afghánská
válka, 1878-1880).
nAfghánistán se stal britským protektorátem.

Velmocenské soupeření v Asii v 19. století
nPosilování britského vlivu v jižní a jihovýchodní Asii v první polovině 19. století.
nBěhem napoleonských válek se VB zmocnila holandských kolonií Cejlonu a Jávy.
nVídeňský kongres přiřkl Cejlon Velké Británii, Jáva je vrácena zpět Nizozemí.
nTeritoriální spory v regionu jsou nakonec vyřešeny anglicko-holandskou smlouvou z roku 1824.
Nizozemí v n uznalo britské vlastnictví Singapuru a Malakky (a tím i klíčový britský vliv na
Malajském poloostrově) a vzdalo se všech svých zbývajících obchodní stanic a majetku v Indii. VB
naopak přenechalo Nizozemí ostrovy Sumatra a Belitung.
nVe 20. letech 19 století se VB střetla ve válce (1824-26) s Barmskou říší, která ohrožovala
britskou dominanci v severovýchodní Asii. Vítězství zajistilo VB kontrolu nad několika
severoindickými provinciemi a pobřežím Barmy. Barma se ocitla ve finančním područí VB.
nDalší dvě války v průběhu 19. století (1852, 1885-86) pak vyústily v anexi celého území Barmy
Velkou Británií.
nBěhem druhé poloviny 19. století ovládlo Rusko rozsáhlé oblasti středí Asie (dnešní Kazachstán,
Turkmenistán, Uzbekistán a Kyrgyzstán). Rusko a Velká Británie v tomto období soupeří o vliv v
Persii a v Afghánistánu.
nNa konci 50. let zahájila Francie invazi na území Vietnamu. Do poloviny 60. let získala Francie
kontrolu nad jižní částí Vietnamu a ustavila svůj protektorát nad Kambodžou.
nV 80. letech Francie ovládla severní Vietnam navzdory vojenské intervenci Číny na straně
Vietnamců. V roce 1887 Francie dobytá území reorganizovala jako Francouzskou Indočínu.

Velmocenské soupeření v Asii v 19. století
nRostoucí obchod mezi západními státy a Čínou, jehož významnou součástí se postupně stává dovoz
opia do Číny.
nZápadní státy jsou stále více nespokojeny s nerovným charakterem obchodních vztahů v podobě
přetrvávajících čínských restrikcí, nerovnoprávným postavením západních občanů v Kantonu, stejně
jako s neochotou Číny navázat oficiální diplomatické vztahy.
n1839-1842: Čínský zákaz obchodu s opiem a následné zabavení britských zásob v Kantonu vedou k
vypuknutí první opiové války. Vojenský zásah VB je úspěšný = ve smlouvě z Nankingu (1842) Čína
souhlasí s otevřením pěti přístavu vzájemnému obchodu (včetně opia), zaplacením odškodného a s
uplatňováním práva exteritoriality na svém území. Britové získávají Hong Kong. Další velmoci s
Čínou následně uzavírají obdobné smlouvy.
nDalší oslabení čínské centrální moci v důsledku Tchajpingského povstání (1850-1871).
n1857-1860: Druhá opiová válka = čínské obstrukce slouží jako záminka pro vojenský zásah VB  a
Francie proti Číně. Cílem velmocí je vynutit si plnění dosavadních smluv, ale také nové ústupky ze
strany Číny. Během vojenského tažení se spojenecká vojska zmocnila i samotného Pekingu. Čína je
nucena k dalším významným obchodním ústupkům. Dochází k navázání oficiálních diplomatických vztahů,
cizím státům je povoleno si otevřít velvyslanectví v Pekingu (Smlouvy z Ťiencinu, 1858).
nUSA, které se po vítězné válce s Mexikem (1846-48) rozprostírají napříč celým severoamerickým
kontinentem začínají hrát větší roli v regionu.
nExpedice amerického komodora Perryho do Japonska (1853-54). Navázání obchodních a později i
diplomatických vztahů mezi Japonskem a západními státy v období 50. let.
nJaponsko zahájilo proces modernizace, který je inspirovaný vývojem v západních státech (reformy
Meidži).
nEkonomický a vojenský vzestup Japonska v poslední třetině 19. století. Japonsko svou sílu využívá
na úkor sousedních zemí a v čínsko-japonské válce (1894-95) poráží Čínu (zisk Tchajwanu a
Peskadorských ostrovů). Korea přestává být čínským vazalem.
nZásah evropských velmocí (Rusko, Německo, Francie) Japonsko připravil o větší územní zisky.
Velmoci ovšem tuto pomoc využívají jako záminku k vytvoření vlastních sfér vlivu (britská,
francouzská, ruská a německá).
nAmericko-španělská válka (1898) vynesla USA kontrolu nad Filipínami a Guamem.
nBoxerské povstání (1899-1900)