Mitterandova éra ve francouzské zahraniční a bezpečnostní politice Od intervence v Libanonu po adaptaci na konec studené války Francois Mitterand Osobnost a vývoj názorů F. Mitteranda nStátník s konzistentními politickými názory nebo politický chameleón? nZdá se, že ve svém mládí má blíže spíše ke krajní pravici, míra jeho angažování se v rámci režimu ve Vichy zůstává předmětem sporů. nOd prvního setkání s De Gaullem v roce 1943 jsou vztahy mezi oběma muži poznamenány hlubokou antipatií a za De Gaullova života se Mitterand vůči němu vždy staví do opozice. nV období IV. republiky politicky patří k levému středu, v průběhu 60. let se ve snaze stát se reprezentantem celé levé části politického spektra názorově posunul nalevo. nJako prezidentský kandidát ve volbách v roce 1965 ostře kritizuje De Gaullovu zahraniční politiku – odmítá budování francouzského jaderného arsenálu a naopak prosazuje všeobecné jaderné odzbrojení, stejně jako politiku „prázdných křesel“ uplatněnou v rámci ES. Souhlasí sice v tomto období s názorem, že NATO jako vojenská organizace ztratila svůj někdejší význam, ale nesouhlasí s De Gaullovou „nepřátelskou“ politikou vůči organizaci a USA. nV průběhu 70.let F. Mitterand a kolem něho soustředění socialisté přehodnotili některé své dřívější postoje k významným zahraničně-politickým tématům – např. v otázce potřebnosti nezávislého francouzského jaderného deterrentu, v názoru na dominantní roli prezidenta ve sféře zahraniční a bezpečnostní politiky či v otázce možného opětovného začlenění Francie do integrovaného vojenského velení NATO. Mitterandovy zahraničně-politická stanoviska v době jeho prezidentství nV mnoha otázkách kontinuita s gaullistickou érou. Charles Hernu, Jean-Pierre Chevenement nMittenrand úspěšně usiluje o zachování prezidentovy dominantní role ve sféře zahraniční a bezpečnostní politiky (včetně éry kohabitace). nMitterand a socialisté nyní oceňují důležitost zachování nezávislého francouzského jaderného deterrentu. nPřes snahu o udržení konstruktivních vztahů s USA (jejichž pokračující vojenskou přítomnost v Evropě považuje za klíčovou při zachování bezpečnostní stability na kontinentu) a NATO není Mitterand ochoten usilovat o opětovné začlenění své země do integrovaného velení NATO (silný odpor v řadách levice vůči případnému návratu do vojenských struktur aliance). nVe vztahu k Německu se Mitterandův postoj výrazněji neodlišuje od jeho předchůdců. Mitterand dává od počátku najevo, že Německo považuje za klíčového partnera a že jen ve spolupráci s ním může Francie realizovat některé cíle své zahraniční politiky. I Mitterand však má obavy s možného obnovení „německé hrozby“ (viz. znovusjednocení Německa). nPo vzoru svých předchůdců Mitterand usiluje o udržení co nejlepších francouzsko-sovětských (ruských) vztahů. nNa rozdíl od De Gaulla je přesvědčeným stoupencem prohlubování evropské integrace. Podporuje i integraci v oblasti obrany, což je podle něj jediný způsob, jak zajistit bezpečnost Evropy v případě, že by se USA rozhodly rezignovat na své bezpečnostní garance. nPodporuje pokračování francouzských vojenských intervencí ve Třetím světě, avšak usiluje o sledování omezenějších cílů a klade důraz na spolupráci s dalšími partnery a větší roli mezinárodních organizací. Francouzská bezpečnostní politika do konce studené války nMiiterand a jeho socialisté akceptovali, že existence francouzského nezávislého jaderného deterrentu představuje základní pilíř bezpečnostní politiky země. nV Mitterandově éře Francie pokračovala v ambiciózním programu modernizace svého jaderného arsenálu (ponorky třídy Triomphant, taktické jaderné střely Hades, růst výdajů na jaderné zbraně). Je zvažována produkce neutronové bomby a Francie se za každou cenu (viz zničení Rainbow Warrior) snaží pokračovat v jaderných testech. nIntenzivní spolupráce mezi Francií a NATO, kterou zahájil již Giscard d´Estaing pokračuje a Mitterand jednoznačně podpořil dvojí rozhodnutí NATO a následné rozmístění amerických střel Pershing v Evropě. nFrancie současně trvá na udržení své vojenské nezávislosti a Mitterand rozhodně odmítá sovětský požadavek, aby se předmětem jednání o kontrole zbrojení v Ženevě staly jaderné arzenály Francie a Británie. nZ tohoto důvodu vnímá na rozdíl od pravicové vlády J. Chiraca poměrně negativně americkou SDI, která by mohla ohrozit věrohodnost francouzského jaderného deterrentu. Kromě toho se obává vypuknutí nových závodů ve zbrojení. nStanoviska francouzského prezidenta jsou v klíčových otázkách (rozmístění amerických střel v Evropě, celkový postoj k jednáním o kontrole zbrojení, zahrnutí oblasti obrany do evropské integrace) vycházejí z jeho obav, že by USA mohly za určitých okolností rezignovat na své bezpečnostní závazky vůči Evropě. nPotřeba dodat větší flexibilitu konvečním vojenským silám vedla k vytvoření Sil rychlé reakce (Force d´action rapide), které disponovaly celkem 47 000 muži. Francie a vztahy s USA v éře F. Mitteranda nMitterand si uvědomoval význam USA pro udržení stability a bezpečnosti v Evropě a navíc se mu rychle podařilo navázat přátelské osobní vztahy s nejvyššími americkými představiteli. nSamotný Mitterand několikrát přijel na státní návštěvu USA. nFrancie usiluje o posílení vzájemné spolupráce s USA, především v bezpečnostních otázkách (rozmístění amerických střel v Evropě, zintenzivnění vojenských kontaktů mezi jednotkami Francie a USA). nVe Francii je v 80. letech období „amerikanománie“, kdy Francouzi jeví zájem o vše americké – od prezidenta Reagana, jenž se v zemi těší značné popularitě, přes coca-colu, budování Disneylandu u Paříže až po hamburgery a džínové košile. nFrancie však i v rámci vztahů s USA sleduje nadále především své národní zájmy. V roce 1986 odmítla povolit přelet amerických letadel útočících na Libyi přes své území, odmítla americké požadavky na zavedení jiných než symbolických sankcí proti SSSR kvůli potlačení hnutí Solidarita v Polsku a kritizovala americkou intervenci na Grenadě či pomoc Contras. Francie a Německo nMitterandova éra je ve znamení významného zlepšení francouzsko-německých vztahů (svůj podíl na tom mělo i přátelství Mitteranda a H. Kohla). nV souvislosti s oslavami 20. výročí od podpisu Francouzsko-německé smlouvy o přátelství se oběma zemím podařilo obnovit spolupráci v bezpečnostní oblasti (vznik poradního Francouzsko-německého výboru pro bezpečnost a obranu, snaha o zintenzivnění činnosti Západoevropské unie, Mitterandova podpora rozmístění amerických střel Pershing na území Německa, kritický postoj obou zemí k americkému projektu SDI, souhlas Francie, že případné použití taktických jaderných zbraní na území Německa bude konzultovat s Bonnem, v roce 1987 první francouzsko-německé vojenské cvičení pod německým velením). nPokračující rozvoj francouzsko-německých ekonomických vztahů (vysoká míra vzájemných investic, významná spolupráce na úrovni jednotlivých průmyslových podniků, Francie byla od roku 1960 pro Německo největším vývozním trhem). nNa rozdíl od De Gaulla Mitterand věřil, že prohlubování evropské integrace přispěje k posílení míru a bezpečnosti Evropy a umožní regionu ekonomicky a technologicky soupeřit s USA a Japonskem. Tento názor sdílí i Kohl. Spolupráce obou zemí a jejich vrcholných představitelů umožnila opětovně obnovit proces evropské integrace (prosazení institucionální reformy posilující supranacionální charakter společenství v podobě JEA, podpora přijetí Sociální charty a dokončení jednotného volného trhu). nFrancie ale přitom i za Mitteranda sleduje ve vztahu k Německu specifické cíle (svázat německou ekonomiku s churavějící ekonomikou francouzskou, aby se rozdíl v ekonomické výkonnosti obou zemí nezvyšoval; prohlubování evropská integrace jako prostředek, jak si udržet alespoň částečnou kontrolu nad Německem a jeho zahraničně politickým chováním). Francie a SSSR nMitterandova politika je ve znamení kontinuity s politikou jeho předchůdců (na jedné straně obezřetnost a obavy z hrozby představované SSSR, ale na druhé straně snaha o úzkou spolupráci se SSSR). nPodobně jako Giscard d´Estaing se i Mitterand staví velmi opatrně ke komentování situace v Polsku (snaha nepopudit SSSR) a Francie odmítá ekonomické sankce ze strany USA proti SSSR a Polsku. nVětší veřejná kritika některých sovětských kroků, ochlazení vztahů na nejvýšší úrovni v první polovině 80. let. nPodpora rozmístění střel Pershing v Evropě – Francie je obezřetná vůči sovětské vojenské hrozbě. nNicméně v polovině 80. let se i v tomto ohledu vrací francouzská politika do „starých kolejí“ - Francie byla první zemí, která pozvala M. Gorbačova na státní návštěvu. nS koncem studené války se Francie tradičně snaží najít v SSSR partnera s nímž by vytvořilo účinnou opozici plánům na sjednocení Německa. nI přes neúspěch těchto snah Mitterand usiluje o podporu SSSR/Ruska (viz. ekonomická pomoc státům Společenství nezávislých států prostřednictvím vzniku Evropské banky pro obnovu a rozvoj). nI na konci Mitterandovy éry platí, že Francie vzhlíží k francouzsko-ruskému spojenectví jako k prostředku poskytujícímu Francii bezpečnostní garance pro případ obnovení německé hrozby, a také že i jinak Rusko pro Francii zůstává klíčovým strategickým partnerem. Francie a sjednocení Německa nFrancie je průběhem dění a zejména rychlostí vývoje ve východním Německu zaskočena. n- obavy ze změny mocenské rovnováhy v Evropě; n- obavy z dopadů vývoje na pozici Gorbačova a demokratizační změny v SSSR (možnost zásahu reakčních sil); nPoměrně rychle ale Mitterand dospěl k závěru, že sjednocení Německa je nevyhnutelné. nSnaha zablokovat proces sjednocení by velmi negativně ovlivnila francouzsko-německé vztahy, naopak podpora sjednocení dále posílila spolupráci tandemu těchto dvou klíčových evropských států. nMitterand přichází z plány nové podoby evropského bezpečnostního systému, které ale nezískaly podporu. nNásledné přehodnocení francouzské politiky. n- podpora německému členství v NATO; n- současně podpora dalšímu prohloubení evropské integrace (nástroj k usměrňování německé politiky). n- pokračuje rozvoj francouzsko-německé bilaterální spolupráce a to včetně bezpečnostní oblasti (francouzsko-německý „eurosbor“ podléhající Západoevropské unii). Francouzská vojenská intervence v Libanonu nCílem Francie je posílit svou mezinárodní prestiž, zvýšit svůj vliv na Blízkém východě a významnou roli hraje i skutečnost, že jde o bývalou francouzskou kolonii. nOd předchozích francouzských vojenských intervencí ve Třetím světě se odlišuje především tím, že Francie se operace účastní po boku dalších zemí (včetně USA), přičemž Mitterand kladl od počátku důraz na předchozí souhlas OSN. nV první fázi (srpen-září 1982) se Francouzi po boku Italů a Američanů podíleli na evakuaci palestinských bojovníků z Bejrútu. Téměř ihned poté však došlo k zavraždění libanonského prezidenta, což Francii a další země vedlo k rozhodnutí rozmístit v zemi francouzské vojenské jednotky, které měly pomoci ukončit občanskou válku a současně zastavit pokračující izraelskou invazi. nTato fáze trvala až do března 1984, kdy došlo ke stažení mnohonárodnostních sil. Francie utrpěla při útocích extremistů těžké ztráty (např. 56 mrtvých vojáků po útoku na kasárny v Bejrútu v říjnu 1983), avšak Mitterand dal i přes silnou domácí kritiku najevo odhodlání neustoupit teroru (návštěva prezidenta v Libanonu, bombardování pozic šiítských extremistů) a i po stažení mnohonárodnostních sil ponechal v Bejrútu 80 vojenských pozorovatelů. nKe stažení posledních francouzských jednotek tak došlo až v roce 1986. Válka v Perském zálivu (1990-1991) nIrácká okupace Kuvajtu postavila Francii do nepříjemné situace – od 70. let je Irák jejím hlavním spojencem a významným obchodním partnerem v regionu. nFrancouzská pomoc iráckému jadernému programu a významné dodávky zbraní (pokračují i v průběhu 80. let). nFrancie podporovala Irák během irácko-iránské války = nepřála si vítězství Íránu, který vnímá jako nepřátelský teokratický režim podporující terorismus. nMitterand ale nechce, aby Iráku jeho agrese proti Kuvajtu prošla a současně vnímá konflikt jako příležitost, jak USA i dalším spojencům dokázat, že je Francie i po sjednocení Německa významnou velmocí. nVedle toho chce Mitterand udržet francouzský vliv v regionu a současně se vyhnout hněvu početné arabské menšiny žijící ve Francii. Válka v Perském zálivu (1990-1991) II. část nFrancie chce do Perského zálivu vyslat co největší vojenský kontingent, avšak jeho shromáždění je obtížné – nakonec má Francie třetí největší síly ze západních států, avšak početně je její příspěvek nesrovnatelně menší než v případě Velké Británie. nVzhledem k deklarované politice „nezávislosti“ v oblasti obrany je významným krokem ze strany Mitteranda souhlas s podřízením francouzského sboru americkému velení. nNasazení francouzských jednotek po boku amerických vojáků během války však ukázalo na významné nedostatky snižujících vojenskou efektivitu francouzských sil – významný impuls pro pozdější rozhodnutí o profesionalizaci ozbrojených sil. nPolitická omezení nasazení francouzských sil = původně dokonce mohlo francouzské letectvo bombardovat jen irácké cíle v Kuvajtu, nikoliv na území Iráku. nAž do poslední chvíle před zahájení, operace klade Francie velký důraz na hledání diplomatického řešení konfliktu = návrhy propojit otázku Kuvajtu s problematikou řešení blízkovýchodního mírového konfliktu. nVýsledky francouzského angažmá jsou v některých ohledech spíše rozpačité = Francie dále ztratila vliv v regionu ve prospěch USA a ani jako možný pilíř evropské bezpečnostní spolupráce nepůsobila ve srovnání s VB úplně přesvědčivě.