Zahraniční politika Čínské lidové republiky
Politická stabilita vs nacionalistické ambice?


Čínské vedení a jeho politické priority po konci studené války
nOd konce studené války v Číně dochází k přesunu politické moci z rukou 2. generace politických
vůdců (Teng Siao-pching) na 3. generaci (Ťiang Ce-min) a na počátku 21. století na 4. generaci (Chu
Ťin-tchao aj.) a později na pátou generaci (Si Ťin-pching, Li Kche-čchiang)
nPříslušníci 3. a 4. generace se celkově zdají být pragmatičtějšími, ideologicky méně rigidními a
politicky kompetentnějšími. Současně jsou nepříliš charismatičtí a jen málo z nich má za sebou
historické zkušenosti předcházejících generací (platí především pro příslušníky IV. a V. generace).
nPosun ke kolektivnímu vedení země po smrti Teng Siao-pchinga.
nPo roce 1992 panuje mezi čínským vedením široký konsensus v otázkách zahraniční a bezpečnostní
politiky.
nSpory, které vyvstaly, se primárně týkaly toho, jakým způsobem by měla Čína v jednotlivých
situacích postupovat, a odrážejí především rozdílné byrokratické a institucionální zájmy, osobní
preference a animozity jednotlivých čínských představitelů. Nevedly ale k frakcionářství typickému
pro Maovu éru.

Přežití režimu jako primární cíl politického vedení ČLR
nPo konci studené války (a přinejmenším od konce Maovy éry) zůstává politika čínského politického
vedení podřízena primárnímu cíli - politickému přežití čínského komunistického režimu.
nPolitické přežití režimu má být zajištěno:
n
n1) Udržením celkové sociopolitické a socioekonomické stability a statusu quo.
n2) Zachováním monopolu Čínské komunistické strany (CCP) na politickou moc.
n3) Zajištěním efektivní a racionální vlády v zemi.

Vnímání mezinárodního prostředí a role Číny v mezinárodních vztazích po konci studené války
nPo velkou část 90. let byli čínští představitelé přesvědčeni, že se svět stává multipolární, s
jedinou existující supervelmocí v podobě USA, jejichž schopnost prosadit svůj vliv postupně slábne.
nNa přelomu tisíciletí došlo k přehodnocení tohoto pohledu. Převažuje názor, že v blízké
budoucnosti zůstane mezinárodní systém unipolární a USA budou mít větší vliv, než Čína původně
předpokládala.
nMyšlení části čínských politických představitelů zůstalo i po konci studené války pod vlivem
tradiční marxisticko-leninské ideologie. Střet čínských komunistických a západních kapitalistických
(především amerických) hodnot, v němž je Čína podle těchto představitelů v defenzivě.
nČastější než ideologické vnímání světa se zdá být přístup, který klade důraz na primárního
protivníka Číny v mezinárodních vztazích, nadhodnocuje hrozby, jimž je Čína vystavena a klade důraz
na získání prostředků, jimiž by Čína těmto hrozbám mohla čelit.
nPokud jde o roli Číny v mezinárodním prostředí, čínští vůdci předpokládali, že vzhledem ke své
zaneprázdněnosti procesem modernizace a potřebou zachování politické stability bude Čína spíše
reagovat na zahraničně poltický vývoj, než že by byla jeho iniciátorem.
nPostupně došlo k určitému přehodnocení tohoto postoje - potřeba posílit velmocenské postavení a
zvýšit mezinárodní prestiž Číny aktivnějším mezinárodním chováním podpořeným v případě nutnosti
hrozbou použití síly.

Vnímání role USA
nVelmi ambivalentní vztah k USA.
nJako jediná supervelmoc a hegemon mezinárodního systému jsou USA pro Čínu současně partnerem,
konkurentem, ale i protivníkem.
nSilný americký vliv nemusí být vždy prospěšný čínským strategickým zájmům. Obavy z expanze a
posilování amerických vojenských aliancí v Asii (zejména z oživení americko-japonského
spojenectví).
nPotřeba sledovat vůči USA takovou politiku, která by ochránila čínské ekonomické zájmy ale
současně vzdorovat „vojensko-politické dominanci“ USA v regionu.
nSoučasně ale mezi čínskými politickými představiteli převažuje názor, že si Čína zatím nemůže
dovolit stát v přímé opozici k USA.
nKonzistentní snaha posílit vliv Čína na úkor USA v oblastech, kde USA vnímají své zájmy jako
druhořadé (zejména jihovýchodní Asie).
nPeking současně vnímá, že v celé řadě otázek (boj proti terorismu a obchodu s drogami, zachování
regionální stability, podpora ekonomického rozvoje aj.) má Čína s USA řadu společných zájmů a
nejvíce získá právě prostřednictvím spolupráce s USA.

Čínské cíle v mezinárodním prostředí
n1) Zabránit nezávislosti Taiwanu - dlouhodobým cílem čínské politiky je dosáhnout sjednocení
ostrova s pevninskou Čínou, avšak ve sledovaném období se Peking primárně soustředil na to, aby
Taiwanu zabránil v získání nezávislosti.
n2) Udržet ekonomický růst země a pokračovat v celkovém procesu socioekonomické modernizace a
vyrovnat se s jejich důsledky.
n3) Posílení vojenských kapacit Číny - od 90. let čínské vedení přisoudilo vojenské modernizaci
větší prioritu, než tomu bylo v minulosti. Přednost má kvalita před kvantitou - primárním cílem
modernizace je udržení kredibility čínského strategického arzenálu a modernizace čínského
vojenského námořnictva a letectva.
n4) Čína se má stát klíčovou velmocí v regionu.
n5) Posílení globálního vlivu Číny.

Potřeba udržení ekonomického růstu, procesu modernizace a zvládnutí jejich důsledků.
nČína se přiklonila k politice ekonomické liberalizace a orientovala svou politiku na to, aby se
stala exportní ekonomikou.
nV oblasti zahraničního obchodu jsou pro Čínou v 90. letech prvořadými cíli:
na) Členství ve WTO.
nb) zachování doložky nejvyšších výhod v obchodu s USA a vyvarování se toho, aby USA uvalily na
obchod s Čínou ekonomické sankce.
nPotřeba přilákat do země cizí investice, avšak za takových podmínek, které zabrání cizím zemím
získat vliv na čínskou ekonomiku a umožní politickému vedení země kontrolovat sociální dopady
vstupu cizích investorů do země.
nPoužití síly v těch případech, kdy hrozí ohrožení politické stability země.

Získání klíčového postavení v regionu
nCílem Číny je udržení regionální stability, ovšem takové, která vyhovuje Číně. Kromě potřeby
zabránit Taiwanu v získání nezávislosti je čínským cílem především:
n1) Čelit rostoucí vojenské spolupráci Japonska s USA a zabránit znovuoživení japonského
„militarismu“. Současně ale rozvíjet ekonomické vztahy s Japonskem.
n2) Potřeba udržení stability na Korejském poloostrově a rozvíjení vztahů s Jižní Koreou, aniž by
to ale mělo dopad na čínské vztahy s KLDR.
n3) Zabránit vývoji a rozmístění systémů protiraketové obrany (především v regionu).
n4) Hájit své teritoriální zájmy v Jihočínském a Východočínském moři.
n5) Podporovat čínské ekonomické zájmy skrze bilaterální i multilaterální mechanismy, posilovat
čínský politický vliv v regionu.

Vliv masakru na náměstí Tchien-an-men na čínskou zahraniční politiku v letech 1989-1992
nA) Spory uvnitř čínského politického vedení o budoucím směřování Číny.
nLevice uvnitř Čínské komunistické strany kritizuje Teng Siao-pchinga za příliš rychlé tempo
reforem a útočila na USA, které podle jejího názoru usilovaly o subverzi socialistických
společností.
nPodle čínské levice mělo čínské vedení zahájit boj proti „nové buržoazní třídě“, zatímco na
mezinárodním poli měla Čína kritizovat „chyby“ sovětských komunistů a sledovat kontrarevoluční
strategie namířené proti subverzivní politice USA.
nTeng Siao-pching tyto názory odmítá - s konečnou platností získal podporu pro další pokračování
reforem (včetně další otevírání se světu) v roce 1992.
nBěhem této doby také upevnil postavení svého vybraného nástupce Ťiang Ce-mina.
nB) Snaha Číny o vymanění se z částečné politické izolace, v níž se země po masakru ocitla.

Čínské úsilí o ukončení politické izolace země (1989-1991)
nČínské vedení zpočátku špatně odhadlo dopad masakru na mezinárodní postavení Číny a vztahy s
ostatními státy.
nPoměrně rychle ale došlo k přehodnocení této politiky - čínští představitelé došli k závěru, že
Čína se musí na mezinárodním poli chovat odpovědněji a opatrněji.
nČína si uvědomila, že postoje většiny asijských států vůči ní jsou vstřícnější než postoje Evropy
a USA - snaha toho využít k prolomení čínské diplomatické izolace.
nPrimárními cíli nové čínské asijské politiky jsou nejdříve státy jihovýchodní Asie a Japonsko,
později pak zejména také Jižní Korea, Rusko a státy Střední Asie (důležitou roli sehrála zejména
proměna čínské politiky vůči Mongolsku).
nČína v této souvislosti konečně docenila význam ekonomické diplomacie.
nDo konce roku 1990 se pak Číně podařilo prolomit do té doby přetrvávající politickou izolaci ze
strany západních zemí.

Hlavní rysy čínské zahraniční politiky po roce 1993
n1) V ekonomické dimenzi pokračuje otevírání se Číny světu.
n2) Zásadní význam Tchajwanské otázky a dalších témat ohrožujících „politické přežití
komunistického režimu“ v čínské zahraniční politice.
n3) Politika prosazování národních zájmů.
n4) Ambivalentní vztah a politika vůči USA.

Ekonomické otevírání se Číny světu
nVe sledovaném období došlo k zásadnímu posunu v integraci Číny do světové ekonomiky.
nÚspěšná snaha Číny stát se exportní ekonomikou a celkový zásadní růst čínského obchodu se světem
(ve 2. polovině roku 2006 už se Čína stala 2. největším světovým exportérem).
nVelmi důležitý byl pro Čínu v tomto ohledu vstup do WTO a do té doby udržení platnosti doložky
nejvyšších výhod v obchodě s USA (k jeho dosažení je Čína ochotná k řadě ústupků ve vztazích s
ostatními zeměmi).
nV roce 2004 už je Čína 4. největší obchodní velmocí na světě (pokud počítáme EU jako celek).
nVe snaze o udržení pro svůj export příznivého mezinárodního prostředí byla Čína ochotná přikročit
k odstranění mnoha obchodních bariér bránicích vstupu zahraničního zboží na čínský trh.
nPrůměrná výše čínského cla klesla z 40% (1992) těsně pod hranici 20% (1999). Vstup do  WTO přinesl
další snížení - v období 2004-2005 to bylo 9,4% pro průmyslové výrobky a 14,5% pro zemědělské
produkty.
nDošlo také k výraznému otevření se Číny cizím zahraničním investicím, které se staly jedním ze
základních motorů čínského zahraničního růstu (v letech 1990-2002 do Číny přišly přímé zahraniční
investice ve výši 330 miliard USD).
n

Zásadní význam Tchajwanské otázky v čínské zahraniční politice
nJejí význam dokládá již skutečnost, že v éře po Teng Siao-pchingovi soustředil do svých rukou
rozhodování o čínské politice vůči Tchajwanu Ťiang Ce-min.
nDlouhodobou čínskou politikou byla snaha přimět představitele Taiwanu k navázání kontaktů na
nejvyšší politické úrovni a k zahájení jednání.
nVýchozí podmínkou těchto jednání ovšem mělo být respektování principu „jedné Číny“ jako výchozího
bodu.
nV 80. letech a v první polovině 90. letech ještě Peking věřil v možnost rychlého politického
sjednocení Taiwanu s Čínou.
nJeho strategie je proto zaměřena na dosažení dvou strategických cílů:
na) zachovat možnost politického sjednocení Tchaj-wanu s pevninskou Čínou.
nb) donutit Taiwan usednout k jednacímu stolu.
nVyvrcholením této politiky se stala Ťiang Ce-minova iniciativa z roku 1994 (osmibodový návrh na
mírové řešení tchajwanské otázky znovusjednocením ostrova s Čínou).
nVzestup tchajwanského nacionalismu a hnutí za nezávislost vedl Čínu k přijetí politiky, jejímž
hlavním cílem mělo být v krátkodobé perspektivě zabránit Taiwanu ve vyhlášení nezávislosti. Za
tímto účelem Čína využívá hrozby vojenskou silou a ekonomické diplomacie.
nPo roce 2000 přehodnocení politiky - Čína se opět snaží o smířlivější přistup a sleduje politiku
navázání tří druhů vzájemných vazeb (rozvoj vzájemného obchodu, zavedení přímého námořního a
přímého leteckého spojení s Taiwanem).

Teoretické přístupy k čínské moci
n„China-threat theory“
–J. Mearsheimer, A. Friedberg
–Anarchický mezinárodní systém, státy usilují o zajištění bezpečnosti = moc.
n„Gulliver strategy“
–J. Nye – R. Keohane (teorie komplexní interdependence), R. Sutter,
–Ekonomické a spoloečenské kontakty – provázání státních zájmů – vzájemná závislost
n„Asia’s past will be Asia’s future“
–D. Kang
–Kultura, identita – státy nebudou balancovat proti Číně, ale zvolí strategii „bandwagoning“
n

„Core interests“ v čínské zahraniční politice
nŽivotně důležité otázky – oblasti, ve kterých Čína nebude dělat kompromisy;
nDefinice:
n- bezpečnost státu a režimu;
n- suverenita a teritoriální integrita;
n- ekonomický a společenský rozvoj;
nKontroverze ohledně oblasti jihočínského moře;

Iniciativa pásu a cesty („nová hedvábná cesta“)
nK jejímu představení došlo v roce 2013.
nCílem této čínské iniciativy má být vybudování integrovaného souboru pozemních a námořních
ekonomických koridorů propojujících státy Eurasie s Čínou.
nIniciativa má přispět k ekonomickému rozvoji zúčastněných států a současně podpořit růst čínské
ekonomiky a posílit globální postavení Číny.
nDůraz je kladený na rozvoj infrastruktury a konektivity, většina dosud oznámených projektů se
zaměřuje na budování dopravní infrastruktury, vylepšení výrobních kapacit a zjednodušení pohybu
zboží, kapitálu, surovin a energetických komodit.
nIniciativa se rychle stala jednou z priorit současného čínského vedení a klíčovou součástí čínské
zahraniční politiky.
nJde o velmi ambiciózní projekt, který by se mohl týkat až 60 států a jen doposud čínská vláda v
souvislosti s touto iniciativou oznámila projekty v celkové hodnotě 900 miliard USD.
nIniciativa zatím nicméně nemá zcela jasné geografické či tematické vymezení a dosavadní praxe
ukazuje, že pod rámec iniciativy jsou řazeny veškeré projekty, již probíhající či plánované, které
nějakým způsobem rozvíjejí spolupráci mezi Čínou a daným regionem.
nIniciativu tak lze chápat spíše jako zastřešující dlouhodobý koncept, který harmonizuje a
synchronizuje jednotlivé projekty a politiky probíhající v regionu pod jednotný rámec.

Motivy vzniku iniciativy
nAčkoliv je obvykle interpretována jako zásadní zahraničněpolitická iniciativa, z jejím uvedením je
snaha vyřešit řadu vnitropolitických problémů a pozvednout domácí čínskou ekonomiku.
nIniciativa má prominentní místo v čínské ekonomické strategii, jejímž cílem je udržení tempa
ekonomického růstu a nastavení dlouhodobě udržitelného růstu. Iniciativa má usnadnit přechod Číny
na nový ekonomický model nastartováním rozvoje nových území, využitím části nadbytečných výrobních
kapacit čínských firem a rozvojem zaostalých čínských pohraničních regionů.
nPokud jde o mezinárodní motivy, jádrem iniciativy je vybudování a posílení spolupráce se státy
podél její trasy a vytvoření sítě komplexních ekonomických a politických vztahů mezi členy
iniciativy.
nDosavadní aktivity Číny naznačují, že Čína v rámci iniciativy formuje „zónu strategické
závislosti“, která ji staví do pozice dominantního partnera vůči ostatním členům iniciativy.
nIniciativa má rovněž posílit energetickou bezpečnost Číny, posílit její finanční sílu a z
bezpečnostního hlediska pomoci vytvořit určitou formu nárazníkového pásma kolem čínských hranic.

n
C:\Users\ricky\Desktop\China-ethnolinguistic_2.jpg


n
C:\Users\ricky\Desktop\China’s_Critical_Sea_Lines_of_Communication.png


n
C:\Users\ricky\Desktop\island chains.jpg


n
C:\Users\ricky\Desktop\Chinese_string_of_pearls.jpg


C:\Users\ricky\Desktop\_44467796_china_mil_spend02_416gr.gif
C:\Users\ricky\Desktop\20120407_FBC861_0.png


Oficiální vs. reálně odhadované čínské výdaje na obranu v letech 1996-2008
C:\Users\ricky\Desktop\2009.04-CI-world.png