I. HISTORIOGRAFIE EVROPA JAKO HISTORICKÝ KONTINENT A JEJÍ ČLENĚNÍ * dějepisné znalosti se obvykle zakládají na dvojích dějinách - dějinách och (státních) a dějinách obecných (světových). Takové členění má ■ svá oprávnění, z odděleného výkladu však mizí vzájemné souvis-a spojovací Články. Následkem pak bývá izolace národních dějin, ÍBE2á imputuje představu jejich výjimečnosti, ať v pozitivním či negativním »pcáu, zatímco světové dějiny se často mění jen v dějiny velmocí. Je to však - Ida věcná: historiografie nemá absolutní kritéria a její hodnotící apara-iHzrř |e založena především na srovnávání, komparaci, jež poskytuje reálné ~ -: Národní dějiny nemohou být nahlíženy izolovaně, smysluplnými se aivw teprve, jsou-li nahlíženy jako organická součást přímého historického . regionu, Evropy a světa. V tomto trojím plánu lze za klíčový považovat evropský - Evropu a její historické členění. Zrnpad a Východ Z-~.\::z:n a imitace. Jiný definiční pokus popisuje střední Evropu jako sfé-itvského osídlení a kultury a též jako dějiště záhuby Židů za II. světové t dahv o specifické středoevropské kulturní atmosféře s jejím tahem k Zá-na rozdíl od sebestředné uzavřenosti pravoslavných či islámských spolčí) jsou charakteristické zejména pro nedávné diskuse o střední Evro-80. let. Zde se přikládá značná váha náhledu maďarského historika Hanáka: Je-li střední Evropa vůbec kulturní jednotou, pak je pro ni ristické, že se jako jednota či celek nevnímá, nemá žádné silné spo-redomí, ale naopak tendenci k vzájemnému nepřátelství, ignoranci i«ejednotě. Paradoxním rubem je pak to, že tak často rozčleněná a atomi-střední Evropa je mimořádně plodným zřídlem nejrůznějších fede-h plánů. Jen od 19. století je jejich seznam předlouhý, počínaje návrhy x konče současnými či nedávnými Hexagonálamj či Visegrády " .:: .'r se především neúspěchy: z tohoto hlediska bv se s jistou dávkou středoevropské ironie dal středoevropský region nazvat regionem ■é federalizace, která se však znovu (a reálně?) vrací v projektech Evrop- -23- I. Historiografie Někteří badatelé sledují historii evropského středu až k antice: střední Evropa je jim územím, jež ohraničuje římský limes, tedy teritoriem, ležícím na východ od Rýna a na sever od Dunaje. Bez kultivace antikou počíná tento region jako „barbarská" část kontinentu, dnešní terminologií jako část rozvojová, která se vyznačuje jakýmsi permanentním „civilizačním mládím". Prvním dokladem je podle Szúcse povrchní přijetí křesťanství, jež společnost hlouběji proniklo a ovlivnilo dosti pozdě, v českých zemích až ve 13. století. Podobně je tomu se zdejšími „národními" monarchiemi, které vznikají sice ve stejné době jako wa Západě, v 1U. století, nikoli však na starých antických základech, nýbrž jako novotvar)', tak říkajíc na zelené louce. Povrchní přejímání západních vzorů stojí podle některých autorů u pramene charakteristického rysu střední Evropy, že totiž její politické instituce často předbíhají společenskou realitu. Jako příklad bývá uváděna polská šlechtická demokracie (Rzeczpospolita) vzniklá na pozadí archaické agrární společnosti, uherský pseudoparlamentarismus 19. století, v němž mělo zastoupení jen několik procent obyvatelstva, či „implantace" západní parlamentní demokracie po roce 1918, která zde také vbrzku vzala za své (nejinak tomu však bylo i v některých zemích západních, třeba ve Španělsku, Portugalsku či Itálii). Z toho se dovozují i některé vlastnosti zdejší politické kultury: provincialismus, nedostatek konsenzuálních mechanismů, přílišné rozdíly a odcizení mezi elitami a masami atd. Tyto jevy mají ovšem i další, pro střední Evropu příznačnou příčinu, totiž přerušenou a permanentně přerušovanou státní kontinuitu: Uhry byly od 16. století tureckou okupací na dvě stě let rozděleny na dvě či tři části, Polsko od 18. století bylo na sto padesát let roztrháno třemi „záborovými" mocnostmi a také český stát zažil od 17. století dlouhé období postupného rozpouštění, třebaže pověstných „tři sta let poroby" patří aspoň zčásti do historické mytologie. S touto přerušovanou státní kontinuitou souvisí též i přerušovaná a různě se proměňující kontinuita národotvorby (nation-building), v níž se často objevují i regresy, ztráta pozice státního národa a spád ke statusu národa nestátního, definovaného jazykově, etnicky či nábožensky. Na napětí mezi občanstvím a národností, jež se nezřídka vytýká za charakteristiku střední Evropy, působily též četné případy cizího panství, v Maďarsku, resp. v Uhrách, nejprve tureckého a pak rakouského, Polsko se už před svým rozdělením dostalo do závislosti na Švédsku, Prusku a Rusku a také české země prožívaly dlouhá období vlády cizích dynastií a expanze německého živlu. Odtud u středoevropanů častý pocit „ohrožené pevnosti", plynoucí též z exponované polohy zeměpisné: Poláci a Maďaři se dodnes cítí jako hradba křesťanství proti Mongolům, Turkům či Rusům a v Čechách se tato konstelace utvářela nepřímo, když se nadlouho staly jedním z hlavních financiérů protiosmanské obrany habsburské monarchie; podobné pocity zde vzbuzovalo a mnohdy ještě vzbuzuje i obklopení německým živlem. Tyto historické osudy generovaly i další charakteristický rys střední Evropy, který rozvedl zejména polsko-americký historik Wandycz, totiž že je dějištěm permanentních zápasů o svobodu, lze-li pod tento všeobecný pojem shrnout tak různorodé jevy, jakým bylo husitství nebo revoluce či povstání českých, -24- Evropa jako historický kontinent a její členění moravských, rakouských a uherských stavů v 17. století, které se stalo úvodem třicetileté války. Od té doby se datuje i dlouhý řetěz povstání uherských, jejichž „Štafetu" přejímají od 18. století povstání polská. Do této řady lze řadit i soubor sociálních a národních revolucí let 1918/19 a také středoevropská povstání protinacistická - varšavské, slovenské, na sklonku války české; i jugoslávská partyzánská válka zasáhla Slovinsko a části Rakouska. Dosud posledním dějsuím jsou četné vzpoury proti sovětské nadvládě: NDR a*CSR roku 1953, Maďarsko roku 1956, Československo roku 1968 a především Polsko s řadou pozoruhodných výkonů, v nichž se kombinovalo hrdinství a nouze, lze-li tak charakterizovat sérii vzpour od roku 1956 po Solidaritu 80. let. Korunu zde tvoří rok 1989, počátek velké transformace (great transformation), který je pro tyto země podle Wandycze zkouškou, „jež může být vůbec nej-těžší v jejich dějinách". Jiný pohled skýtá hledisko státní. Na Západě se směrodatným jevem stávají silné monarchie - britská, francouzská či španělská, vnímané ve své době jako národní, ačkoli z pohledu ex post je patrné, že povětšinou byly a jsou mnohonárodní. Na Východě se naproti tomu vytvořily obrovské, „velkoplošné" despocie, později se zřetelně národně zabarvenou nadvládou ruskou a tureckou. Ve střední Evropě dominovaly pak útvary s univerzalistickými aspiracemi: Svatá říše římská nebo habsburská monarchie, obě mnohonárodní, obě bez národních dynastií, které - ač hluboko zakotveny v německém prostředí - cítily nadnárodně (Habsburkové) anebo „podnárodně" (panovnické rody německých „dílčích" států). Pro střední Evropu je také charakteristické opoždění státu národního: Na rozdíl od Západu, kde se začal tvořit už v 15.-16. století, ve střední Evropě nastupuje tento proces teprve v 19. století, kdy se ustavují národní Německo a Itálie, a ostatní zdejší národní státy se vytvořily až ve 20. století. I tento poznatek nutno brát cum grano salis: na Balkáně vznikaly první národní státy už počátkem 19. století. S tímto státním vývojem souvisí i národotvorný proces. Na Západě se formují velké, integrované národy (Španělé, Francouzi, Angličané, později Němci a Italové ), které určují tvářnost tohoto regionu, v němž menší a malé národy jsou jakoby výjimkou, ponejvíce na okrajích - Irové, Baskové a Katalánci nebo národy skandinávské. I tuto charakteristiku berme jen s jistým omezením, ve skutečnosti ani zde nebyla integrace a asimilace úplná a nezvratná - Španělsko je dodnes mnohonárodním státem, totéž platí pro Velkou Británii a kdo ví, jaké osudy čekají ještě Itálii či Belgii. Ve střední Evropě s převládajícími nadnárodními říšemi se tak intenzivní integrační síly nevyvinuly. Maximum lze pozorovat u Němců, a ani jejich národní sjednocení nebylo úplné; kromě zvláštních a navzájem odlišných případů švýcarského a rakouského byly německé menšiny dlouho rozesety až daleko do Polska, Pobaltí, Uher a Ruska. Velké politické národy západního stylu se ve středovýchodní Evropě nepodařilo vytvořit, ač takových pokusů byla celá řada - nevznikla zde ani národnost rakousko-habsburská, ani uherská, ani československá či jugoslávská, dokonce ani sovětská. Národotvorný proces v této čású kontinentu i dnes pokračuje: rakouský národ se ustavil vlastně až po II. světové válce, totéž platí i pro Bosňany, Makedonce, Moldavany a možná i pro stále ještě nedokončený proces rusínsko-ukrajinský. Zdejší "Provensál- -25- I. Historiografie ci" nebo „Velšané", použijeme-li takového srovnání, konstituují se postupně od počátku 19. století jako zcela svébytná, samostatná a vesměs malá etnika. Bez národních států, nanejvýš jen s jistou autonomií, nevyvinuly dostatek integračních či asimilačních potencionálů; důsledkem je existence četných menšin, pojem, který se začal obecně užívat většinou až po I. světové válce. Příklad nejstarší z nich, židovské, ukazuje dvojklannost vývoje: na jedné straně odolnou separaci jazykovou a náboženskou, na straně druhé - v souvislosti se složitou občanskou emancipací - schopnosti akulturace a asimilace. Významnou roli přitom hrály i jiné okolnosti: řada menšin, rozmnožená zejména v nových nástupnických státech po roce 1918, patřila v minulosti k národům vládnoucím nebo měla aspoň zvláštní sociální postavení (to platilo zejména pro početné menšiny německé a maďarské), přičemž jejich integraci do nových států bránilo i zázemí v bezprostředně sousedícím mateřském národě, případně politika podpory, jíž se jim odtud dostávalo. I do mezinárodního systému byla po I. světové válce zabudována ustanovení na ochranu menšin před útlakem a odnárodňovaním, čímž se národnostní smíšení petrifikovalo. Po II. světové válce se vývoj obrátil k tendenci menšiny eliminovat. Současná západní demokracie je pak opět negací a má ochranu všech menšin za svou přední úlohu. Co bylo a je na Západě v podstatě výjimkou, totiž malé národy a menšiny, je ve střední Evropě pravidlem: středoevropský region je pásmem národnostního rozdrobení, domovem malých národů a menšin a jejich konfliktního soužití. Je to další moment doplňující, co již bylo řečeno, že střední Evropa je zónou přechodu mezi Západem a Východem a také zónou slabší či méně rozvinuté občanské společnosti, která zde vzniká později než na Západě, ale dříve než na Východě. Francouzský autor Jacques Le Rider definuje střední Evropu jako „geopo-litický ansámbl, který má v každé epoše jiný rozsah a jiný význam či výměr". Dokonce lze říci, že nahlížena z různých hledisek - hospodářského, sociálního, demografického nebo kulturního - má střední Evropa vždycky jiný a odlišný tvar. Totéž platí o stanovišti pozorovatele: ve Francii se často ke střední Evropě počítá nebo aspoň počítalo Německo, jinak viděl tuto krajinu ve své době třeba Metternich, známý výrokem, že za jeho vídeňským zámkem už začíná Asie, a jinak ji asi vidí dnešní Rakušané, kteří jistě řadí Vídeň k Západu a západněji položená Praha jim (často ne nedůvodně) připadá jako součást Východu - a dále ad infinitum. Střední nebo středovýchodní Evropa bývá ztotožňována s bývalou habsburskou monarchií, ale mnozí autoři, nejnověji Wandycz ve shodě s Garto-nem Ashem, ji redukují na heartlands, jimiž je míněno trojzemí Polska, Čech/Československa a Uher/Madárska. Pominutí rakouských zemí, eventuálně i dnešního Slovinska, bez vztahů s nimiž je značná část historie zmíněného trojzemí stěží představitelná, je však, jak již řečeno, pohledem silně prézentistickým. Snaha překonat toto omezení spoluurčila i předmět těchto výkladů, jímž bude šestice národů (Rakušané, Češi, Slovinci, Slováci, Maďaři a Poláci), sousedé přímí nebo historičtí, kteří tvoří společnou historickou krajinu a tudíž i komparativní základnu zdejších dějin. Na tom mnoho nemění, že se čas od -26- Evropa jako historický kontinent a její členění ■ některého z nich odloučil, jak tomu bylo v nejnovějším období Rakouska, jež ušlo zařazení do sovětského bloku a sdílí skoro půl-waÍĚsm *e zvláštním neutrálním postavení vývoj západního světa. Ve středoev-i dějinách to však není nic zcela zvláštního, neboť zde vždy existova-^■tkv: velká část Polska se na skoro půldruhé století stala součástí . : v.ského carství a obdobný osud prožily Uhry v době turecké nad-JMin- Nejednou tu existovaly i rozdílné politické režimy, například mezivá-rskoslovensko se svou demokracií na čas odlišilo od sousedů, u nichž H#i*~ autoritami nebo fašistické režimy. Dal-li se vývoj Rakouska po II. svě-■nřiálcejinou cestou než u sousedů, pak jejich osudy sdíleli zase po Čtyři de-rvchodní Němci v bývalé NDR (a kdysi též další země německé a prus-nim též budou následující výklady přihlížet. doevropské historické teritorium je tedy v dějinném vývoji pohyblivé akntečnost musí reflektovat i výklad: od 18. století a v „dlouhém" 19. sto-fcaáe jádrem habsburská monarchie a v meziválečném období nástup-táty. Za II. světové války nacismus rozdělil osudy zdejších zemí na ty, i nacistická říše přímo přivtělila (Rakousko, Sudety a západní Polsko), ■Éwpovala (Češi, Poláci) a z třetích se staly nacistické satelity, jako Mači Slovensko. V době poválečné bude pak centrem sovětský blok a po íik čekatelství a členství v NATO a Evropské unii; obdobně se bude mě-~ riir.árodní těžisko a jeho akcenty, udání historických osudů střední Evropy nelze nepřihlédnout k tomu, e v německé literatuře říkalo nebo ještě říká „Flúgelmächte", křídelní ictsi tohoto regionu - Německo a Rusko. Spojnice a vazby s nimi, bez ? střední Evropa nepochopitelná, nejsou ovšem symetrické: silnější, avtrrralejší jsou vazby s německy mírnícím „světem", který po staletí tvo-iÉrD zdejších státních útvarů (jako říše římská nebo habsburská monar-> a jehož ne nevýznamná část, německá menšinová diaspora, žila po sta-česfcých zemích, v Polsku, Uhrách či Maďarsku. I některé německé státy země (Sasko, Brandenbursko-Prusko, Slezsko, NDR) měly nadlouho se fcÉoesTopskými národy společnou existenci; velmi silné a dodnes patrné de též německé vlivy, nejednou jako médium transferů ze Západu. Ně-írveL ať tak Či onak, vítaně i nevítaně, byl a je do historického dění rifepach národů hluboce zapojen a involvován víc než živel ruský, který tu po .- : .: ;1 poloviny 20. století dominoval. V následujícím čase se bu-l . --...ž více uplatňovat vlivy Západu, bez nichž jsou ostatně v různé míře ídstavitelné i periody předchozí. t íz -:hosti s prvním tzv. německým zázrakem, hospodářským a mocen-- * - ;pem Německa v druhé polovině 19. století, rakouské a české ze-~ - -•. . £ i ústi chytily jeho dech a získaly tak jistý náskok vůči svým vvchod-■ér ženvm sousedům maďarským, slovenským či polským. To bylo -i- : z )dnětů pro Haleckého pojmovou dvojici West- Easi On tmi F.urope i Wěss- Ostmitteleuropa, členění, které bylo po II. světové válce překryto a de-— rozdělením Evropy a Německa do dvou bloků. Kromě Rakouska *r wdmv země regionu (včetně východního Německa) přeměnily v satelit-ii - - sovětského impéria, prošiv důkladnou sovětizací a staly se lak při-■«J«enším na čas částí Evropy východní. -27- I. Hisloriografie V tomto období se z historicko-politické terminologie Haleckého dvojí střední Evropa vůbec vytratila a zbylo jen to, co se nazývalo a dodnes nazývá East Central Európe, Ostmitteleuropa, Európa Srodkowo-Wschodnia; v českém prostředí se tento pojem těžko ujímá a zdá se, jako by se mu čeština bránila. Třebaže se dokonalá integrace na sovětský způsob nikdy nezdařila a zdejší společnosti vytrvale a energicky odmítaly považovat se za součást evropského východu, „východních" prvků v jejich realitě vůčihledně přibylo -čtyři desetiletí komunistické éry bývají považovány za dobu vůbec nejsilněj-šího východního vlivu. V tomto ohledu má pojem East Central Europe svou platnost - snad dočasnou, i když dočasnost mívá v zdejších krajinách dlouhé trvání. Středovýchodní nebo střední a východní Evropa je pro zdejší národy „širší vlastí" a bude také diktovat strukturu tohoto pojednání. Na pozadí evropského a světového vývoje bude těžiskem výkladů její historie jako celku (pokud celkem byla a je) a jejích národů a států; v tomto rámci pak budou pojednávány jednotlivé národní dějiny s jejich problémy, mýty a rozličnými interpretacemi. Národní dějiny Ráz národních či státních dějin zemí západní Evropy je určován tím, že se zde stámí jádro stabilizovalo v podstatě už za středověku, svou současnou podobu nabyla tato část kontinentu vznikem národní Itálie a Německa v 19. století a ve 20. století tu proběhly už jen dílčí změny (osamostatnění Norska v roce 1906 a Irska v roce 1921); také zdejší společenské uspořádání bylo v podstatě stálé a přinejmenším od druhé poloviny 19. století se proměňovalo evolučním chodem. Národní dějiny středoevropských národů, vlastně zpětně projektované dějiny dnešních států, mají za sebou naproti tomu mnohem pestřejší a klikatou minulost. Současné Polsko, navazující na územně proměnlivé středověké království a následující polsko-litevskou Unii, prožilo téměř půldruhé století rozděleno a ještě ve 20. století, kdy se poznovu osamostatnilo, proměnilo se dvakrát teritoriálně i společensky. Do značné míry podobný problém, jaký má historiografie polská s pojmovou dvojicí Polska a Rzeczpospolity, má historiografie maďarská s pojmovou dvojicí Uher a Maďarska, kterou nadto maďarština nerozeznává a má pro ni jedno a totéž slovo Magyarország. Staleté rozdělení Uher na dvě části (se Sedmihradskem vlastně na tři), na Uhry osmanské (budapešťský pašalík) a Uhry královské (habsburské), se paradoxně proplétalo s členěním etnickým. Většinu obyvatelstva neosmanských Uher, s nimiž se pojí maďarská historická tradice, tvořili vlastně Slované, Chorvaté, Slováci a Ukrajinci (stolicí byla dnešní slovenská Bratislava - Pos-zôny, Pressburg), kdežto současná metropole Maďarska byla hlavním městem osmanské provincie, v níž tehdy také žila většina etnických Maďarů. Z Uher osvobozených z osmanské dominance se postupně vyvinula „velmoc" v habsburské monarchii, jejíž rozpad zanechal v maďarském povědomí hlubokou ránu: z mocnosti se stal malý národní stát a z pětiny Maďarů se staly menšiny -28- Evropa jako historický kontinent a její členění 'ch zemích. Úsilí o revizi tohoto stavu spotřebovalo nemalou část vládních elit, vyznělo nakonec naprázdno a přivodilo zemi novou ka-EL. světové války. FaBDohém podobné osudy sdíleli i Rakušané: republiku vzniklou v roce -;:ko zbytkový stát (Reststaat), o své nově nabyté samostatností pochy-a ztotožnili se s ní vlastně až po tragické zkušenosti spojení (Anschluss) Mirirockvm Německem, který zprvu jejich většina vítala. Teprve po pádu se s konečnou platností konstituovala svébytná rakouská národní kterou znovu a znovu zkoumají četné průzkumy veřejného mínění, íé zápolí s dvojznačností mluvy: němečtí Rakušané nebo rakouští bbkxť Obdobná dvojakost se projevuje i v terminologii státní: obojí Rakou-1-1 - — _ a Dolní (Ober- Niederosterretch), které daly republice jméno, jsou jen z jejích částí, z nichž každá má své silné vlastní tradice, čeští sousedé mají za sebou převratnou a v mnohém až nepřehled-.inulost: někdejší středověký celek zemí Koruny české s přivtěle-■ Slezskem a Lužicemi byl vlastně dvojjazyčný a převážně českým I teprve okleštěním v 17. a 18. století; vznik této národní převahy je však činím povědomí Čechů dodnes cítěn jako újma. Česká státní historie ká s historií Svaté říše (Sanctum impérium Germaniae nationis) a třista-onstencí v rámci habsburské monarchie. V ní byla Koruna zpola rôzna \e společném celku habsburských „dědičných zemí", jež byly „údem" oak i členem Německého spolku. Republikánské osamostatnění vlast- .....• tradiční český stát, ale na osm desetiletí vytvořilo novotvar Čes- ), jehož existenci přerušila nacistická dominance. Též Češi mají -Ti-.r.inologií: čeština je sice s to vyjádřit ret/díl Uher a Madárska i Ra-Rakouska, ale sama má obtíže, chybí jí dvojice bohéme - tchěque a po Československa se nesnadno potýká i s vlastním státním názvem -se jen nesnadno v běžné mluvě ujímá, složitější jsou národní dějiny těch národů, které se národního státu teprve nedávno, před desetiletím, Slováků a Slovinců. Také pojmy a Slovinsko jsou vlastně nového data: jako požadavek se objevují až 19. století, jako administrativní celky teprve po roce 1918 (Slo-nakrátko jako samostatný stát, jehož satelitní existenci zlomilo vlastní povstání roku 1944) a státoprávní ráz získávají až v poválečných re-i Jugoslávie a Československa. «ech těchto státech se státní identita složitě proplétá se silnými identi-íjednodivých zemských částí, které jsou v Rakousku a Německu dodnes ' v.inv federativním /řízením a které v ostatních zemích existují přinej-•' :." s. historickém a kulturním povědomí. Ani při svmetrické administ-nrivní organizaci dnešních států (vojvodství v Polsku, kraje v Česku a na Slo-atd.) nejsou Velkopolsko, Malopolsko, Halič. Slezsko, Morava. >r~:hradsko, Podkarpatsko mrtvými pojmy. Jako svébytné historicko kul-mrní krajiny tvoří svébytné části národních dějin a svým významem přerůsta-kil ní rámce. Tuto komplikovanou podobu středoevropských národních dějin kompli-■ ještě další závažná okolnost, totiž že sama tato disciplína je v soudobé jriograrii v prudkém pohybu. -29- I. Historiografie Národní (státní) dějiny zůstávají ovšem standardní a legitimní formou historického bádání a líčení, kterou dost dobře nelze zrušit - ani badatelsky, ani didakticky. Jejich tradiční formy však procházejí velkou renovací a současná věda je relativizuje a koriguje. V americké historiografii je na ústupu koncepce WASP (dějiny bílého anglosaského protestanta) a do historie Spojených států jsou organicky zařazováni indiáni, černoši, hispánci i jiné přistě-hovalecké komunity a rovněž v minulosti přehlížené dějiny ženské. Podobně je tomu i v dějinách evropských zemí: například španělská historie integruje arabskou epochu, Židy i ostatní národy a regiony iberského poloostrova. Stejnou cestou se vydávají i historiografie středoevropské, které za sebou mají komunistickou éru, v níž přes všechno internacionalistické zaříkávání a vnější marxistickou ornamentiku tradiční nacionálni historiografie často kvetla div nejako v 19. století. Také v postkomunistických zemích se dnes již národní dějiny neomezují jen na dějiny státních či titulárních národů. Jako pars pro toto lze uvést dějiny české, které přestávají být jen „dějinami národu českého v Cechách a na Moravě" (i když v klasickém díle Palackého toto pojetí nebylo dovedeno do důsledků), anebo politicky motivovaným novotvarem tzv. sude tonem eckých dějin {Sudetendeutsche Geschichté), který ostatně odmítá i německá historická bohemistika. Jejich celistvé líčení musí v přiměřené proporci zahrnout i dějiny Říše, habsburské monarchie, Německého spolku, Československa a sovětského bloku. V různých údobích náležejí do tohoto podání též dějiny Slováků, česko-moravských Němců, zvláštní dějiny Židů i Romů a menšin vůbec, a to tím spíše, že role etnických většin a menšin se v historii rozličně vyměňují. Platí to i pro dějiny všech ostatních zdejších národů a států: polské dějiny nelze pěstovat výlučně jako dějiny Poláků, maďarské jako dějiny etnických Maďarů a rakouské toliko jako dějiny Rakušanů atd., různost historické látky však vyžaduje různou realizaci tohoto postulátu. Národní dějiny v tomto soudobém celistvém pojetí zůstávají nepominutelnou částí rejstříku historiografie, jejích monografických bádání i jejího podání, jakkoli jde o pole notně vyčerpané. Národní preparace musí mít však meze nejenom s ohledem na dnes tak zdůrazňovanou political correctness multíkulturality a multietnicity, ale především z důvodů věcně vědeckých: tradiční nacionálne omezená konstrukce ztěžuje uplatnění srovnávacích hledisek. Historiografie, jak již řečeno, nemá (nebo má jen v omezené míře) absolutní kritéria a bez širší komparace se neobejde. Interpretace evropských dějin Nové proudy historiografie, která stále aspiruje na přední místo ve společenských vědách, značně rozšířily předmět jejího bádání. Dnes se pohybuje v širokém rozpětí od makrohistorií renovovaných politických dějin a dějin sociálních k mikrohistoriím antropologickým. Souběžně s konjunkturou mikrohistorií se rozmáhá i skepse k velkým historickým příběhům, ne-li k platnosti historického poznání vůbec. Není divu: stačí uvést těžké omyly společenských věd v souvislosti s rokem 1989 anebo podcenění virulence ná-