Lokální cleavages a politika na komunální úrovni – skutečně dochází k její depolitizaci?1
Stanislav Balík
Local cleavages and politics and policy at the local level – is the depolitization real?
Abstract: The aim of this article is to identify the gaps in the thinking about local selfgovernment
as about primarily non-political or anti-political area. The concept of local
cleavages which is based on the ground of the theory of cleavages of Stein Rokkan and
Seymour M. Lipset is then shown there. The author shows eleven potential cleavages which
can be observed in Czech local politics. Six of them are clearly based on the local level: the
development contradiction; the origin contradiction; the geographic contradiction; the clubs
contradiction; citizen vs. community contradiction; the contradiction about the extent of
function of the municipality. Another four cleavages are derived from a nationwide level:
religious cleavage; social-economic cleavage; post-materialism cleavage; cleavage related to
the relation to the old regime. The last one is of the nationwide logic, but doesn’t fit to the
Lipset and Rokkan concept: the gender contradiction.
The article shows that the politics has disappeared from the local level only declaratorly but in
fact in no way. Under the label of independency, non-partisanship or expertness the illusion of
non-interest is promised. However, the local policy is not without interests, but the political
area in its right meaning.
Key words: local self-government, local policy, local cleavages, Czech Republic
Úvod
Kde vstupuje do individuálních lidských životů i do mezilidských vztahů veřejná moc, je
v témže okamžiku přítomna politika. Politický tak není pouze spor o výši daně z přidané
hodnoty či daně z nemovitosti, ale politický je i spor o možnost domácích porodů, o povinné
očkování dětí či o způsob výběru poplatku za svoz komunálního odpadu.
Cílem tohoto článku je nejprve identifikovat problémové momenty v uvažování o místní
samosprávě jako o ze své povahy primárně ne-politické či dokonce anti-politické. Následně
bude na základě Rokkanovy a Lipsetovy teorie štěpících linií - cleavages představen koncept
lokálních cleavages, jež pomáhají jednak vysvětlit logiku řady místních politických střetů
1
Text byl zpracován v rámci grantového projektu GAČR č. 15-22754S Kvalita demokracie: Česká republika
v komparativní perspektivě.
(dimenzi politics), jednak také rehabilitovat myšlenku skutečné političnosti i nejnižší úrovně
české samosprávy (ve smyslu policy).
Toto téma není zcela nové. V náznaku jej zmiňoval autor tohoto článku v některých svých
starších textech (Balík 2009, Balík 2004). Pro specifické prostředí malých obcí rozvíjejí
výzkum místních konfliktů především výzkumníci z České zemědělské univerzity (srov.
především Bubeníček a Kubálek 2010, Kubálek a Bubeníček 2012, Bubeníček 2009, Čopík
2013, Čmejrek, Bubeníček a Čopík 2010, Čmejrek 2005, Čmejrek 2008, Čmejrek 2013).
Budou-li v dalším textu používány termíny „strana“ či „stranický“, bude tak činěno
instrumentálně – budou se tedy vztahovat i na politická hnutí či místní sdružení nezávislých
kandidátů.
Komunální politika nepolitická?
Komunální politika je pro uvažování o vytrácení politiky v českých zemích zajímavá, neboť
možná právě tam můžeme identifikovat počátek celého fenoménu. Toto tvrzení není nutné
dokládat daty o úpadku politického stranictví na komunální úrovni, byť i to má nemalou
vypovídací hodnotu (např. v roce 1994 bylo 25,2 % zvolených zastupitelů členy nějaké
politické strany, o dvacet let později jen 11,7 %; v roce 1994 představovali kandidáti-členové
politické stran 35,5 % všech kandidátů, v roce 2014 jen 15,9 % - srov. Volby.cz). Důležitější
je, že řada samotných komunálních politiků, včetně těch z parlamentních politických stran,
odmítá sama sebe považovat za politiky, čímž nepřímo napomáhají výrazně zužovat pojem
politiky pouze pro celostátní úroveň. Pomáhají si přitom řadou příměrů ze své každodennosti,
kdy oni se prý musí starat o občany a obec a ne dělat politiku – chodníky prý nejsou ani
pravicové, ani levicové, kanalizaci a dětská hřiště prý buduje stejně tak pravice, jako levice
(pro další srov. Ryšavý 2006: 953-954).
V pozadí tohoto uvažování jsou dvě příčiny. Jednou z nich je mylné zúžení politického střetu
na střet pravice a levice, resp. na socioekonomický konflikt (k mylnosti tohoto zúžení blíže
viz níže). Druhou, ještě vlivnější, příčinou je představa, že kdesi (snad v platónské „říši idejí“
technokratů) existují jediná správná řešení pro většinu problémů a situací. Úkolem starosty či
zastupitele pak je při tomto vnímání pouze snažit se tato řešení odhalit, co nejsprávněji nazřít
a implementovat. Z diskurzu pozorovatelného nejen před komunálními volbami, ale v zásadě
téměř v jakékoli obci se zdá, že tomuto přesvědčení místní politici-nepolitici také skutečně
věří. Takové přesvědčení vyhání politiku pryč – politiku jako diskusi, spor, střet. K čemu také
diskutovat a přít se, když někde existuje jediné správné řešení? Spor a svár pouze rozbíjejí
kýženou jednotu, proto tedy – pryč s nimi (pryč s politikou). Tento problém je navíc těsně
propojen s představou expertnosti či odbornosti jako opozitních charakteristik vůči
političnosti (vina za tento stav ale zřejmě souvisí s výkonem politiky na nejvyšší úrovni).
Na celostátní úrovni jsou koneckonců skupiny politiků a expertů (úředníků) vnímány jako
protikladné, místy jsou kladeny otázky, kdy mají znalosti odborníků přednost před
stranickými (politickými) aparáty a kdy je naopak třeba expertní stanovisko konfrontovat
s demokratickou volbou a většinovým stanoviskem (Přibáň 2014: 49). Na příkladu výrazné
obliby českých polistopadových tzv. úřednických vlád je dokazována nebezpečná tendence
„chápat depolitizovanou vládu jako expertní idylu, která je schopna nejen vládnout lépe než
rozhádané politické strany, ale také vyřešit každý politický problém silou odborných znalostí“
(Přibáň 2014: 53); jinými slovy, že se setkáváme s apriorní důvěrou vůči odborníkům a
apriorní nedůvěrou vůči politikům. Specifikou české komunální skutečnosti je paradox, že se
do role nositelů oné expertnosti, odbornosti pasují volení reprezentanti-politici, kteří však za
politiky nechtějí být považováni.
Základní problém tohoto uvažování spočívá ve skutečnosti, že ona jediná správná řešení
většinou neexistují, resp. neexistují přinejmenším v demokracii, jakožto prostoru, kde spolu
soutěží různé zájmy. Jeden z největších českých teoretiků demokracie Vladimír Čermák
přitom demokracii dokonce s pojmem svár (polémos) nerozlučně propojil. Chápal polémos
jako jediný možný způsob řešení problému vnitřní a vnější nedostatečnosti člověka, jako
jediný prostředek, jak dát životu smysl a dramatičnost. „Dokud člověk bude člověkem, bude
existovat i polémos“ (Fiala a Mikš 2000: 90-91). Tímto propojením lidské přirozenosti
s přirozenou vlastností demokracie pak podpořil svoji tezi o lidské přirozenosti přitakávat
demokracii a odpírat nedemokracii.
V užším smyslu znamená polémos sociální konflikt ve společnosti, kdy jde o moc, panství.
Všude ve veřejném prostoru, kde je spor, je tedy přítomna i politika. Podíváme-li se na otázku
političnosti místní samosprávy tímto úhlem pohledu, otevírají se nové možnosti. Budeme-li
chápat soutěž zájmů, sociální konflikt jako polémos, a tím tedy jako vlastní prostředek
provádění politiky, uvidíme, že se i na nejnižší úrovni setkáváme s politickými debatami a
rozhodnutími, resp. že téměř jakékoli rozhodnutí vzchází z nějakého sporu zájmů. Politický je
tedy např. i konflikt o podobu podpory místních sportovních a kulturních organizací.
Samozřejmě, že existují i otázky ryze technokratické – často jde o nutnou reakci samosprávy
na požadavky státní správy (má-li být např. rekonstruována ulice, musí vyhovět technickým
normám a debata je tudíž v zásadě zbytečná) apod.
V odporu proti politice se objevuje skrytý motiv touhy po jednotě, klidu, míru. Zajištění
těchto hodnot očekává veřejnost od vlád odborníků, kteří přestanou zatěžovat společnost
nekonečnými debatami a spory. Touha po jednotě a klidu ale jde přímo proti principu
demokracie, která je nezajistí, ale namísto toho umí pojmenovat a řešit vlastní krize (Přibáň
2014: 54).
Na komunální úrovni je touha po jednotě snad ještě výraznější, často (většinou?) převládá
odpor k soutěži, sporu, nejednotě (jinými slovy dominuje přístup Gemeinschaft – viz níže).
V obci Vikýřovice zvítězila v roce 2014 mezi jedenácti listinami ucházejícími se o patnáct
mandátů SNK Za jednotu občanů (obsadila hned šest mandátů – Volby.cz). Již samotným
názvem zřejmě přesně vyšla vstříc převládající touze občanů ve společnosti plné konfliktů.
Odmítání političnosti místní územní samosprávy jistě napomáhá i techničnost části řešené
agendy – výstavba občanské infrastruktury, zateplování budov, oprava místních komunikací.
Extrémní je tato situace u krajů, jimž jsou svěřeny ke správě a rozvoji v zásadě především
infrastrukturní oblasti (doprava, střední školství, zdravotnictví). Zřejmě právě nekonfliktnost a
„odbornost“ těchto témat zapříčinila, že, jak ukázal výzkum provedený před krajskými
volbami 2012, jednotlivé kandidující subjekty se ve volebních programech shodovaly jak na
konkrétních tématech, tak do značné míry i na způsobech jejich řešení (srov. Eibl, Gregor a
Macková 2013: 71-78). V této souvislosti vyvstává otázka, zda vůbec má být krajská úroveň
se současným rozsahem pravomocí úrovní samosprávnou – to již ale není tématem tohoto
textu.
Cleavages
Základní neporozumění v uvažování o političnosti lokální úrovně vládnutí pramení rovněž ze
ztotožnění termínu politika pouze se střetem levice a pravice. Přinejmenším od dob Steina
Rokkana a Seymoura Martina Lipseta však víme, že socioekonomický spor, který nejlépe
odpovídá dnešnímu vnímání střetu pravice a levice, zdaleka není jedinou, a už vůbec ne
nejstarší štěpící linií politiky. Nežli se tedy vrátíme ke komunální politice, připomeňme ve
zkratce Rokkanovu a Lipsetovu teorii cleavages (pro plnou argumentaci srov. Lipset a
Rokkan 1967).
Ty jsou produktem dvou významných historických procesů, které proměnily v uplynulých
staletích Evropu - národní a průmyslové revoluce. Národní revoluce umocnila proces
budování národa (nation-building). Mezi jeho nejznámějšími výstupy patří vytváření
moderních národů a národních identit, jazyková unifikace, vytváření vojenskoadministrativních,
ekonomických a kulturních center. Tento proces však nebyl jednoduchý,
proti těmto snahám se často zvedal odpor ze strany regionů, jež měly z různých důvodů
(historických, etnických, jazykových) jinou identitu než centrum. Příkladem může být Francie
před revolucí 1789, Španělsko apod. Tato národní revoluce proto přinesla velký rozpor mezi
centrem a periferií.
Souběžně s tímto procesem probíhaly velké spory mezi katolicismem a protestantismem, příp.
bylo možné zaznamenat velké úsilí absolutistických států omezit moc a vliv církví ve
společnosti, resp. podřídit je státnímu dozoru. Proti tomu se církve a jejich příslušníci bránili.
V 19. a ve 20. století se k těmto procesům přidal silný fenomén sekularizace; vznikl tak silný
rozpor mezi církví a státem.
Průmyslová revoluce neovlivnila jen strukturu ekonomiky, ale měla dalekosáhlé sociální
důsledky s významnými přesahy do politiky. V jejím důsledku došlo k velkému růstu měst,
jak kvantitativnímu, tak co se týče jejich významu. S tím souvisel přirozeně i odpor ze strany
venkovského obyvatelstva. Průmyslová revoluce tak vedla ke vzniku rozporu mezi městem a
venkovem.
Průmyslová revoluce proměnila charakter ekonomiky, která od té doby stála především na
soukromém kapitalistickém podnikání a námezdní práci. A právě v rozporu těchto dvou
kategorií – kapitál vs. práce – tkví vlastně až do současnosti nejzávažnější štěpící linie uvnitř
společnosti, která dala vzejít velkému marxistickému revolučnímu hnutí a která ovlivňuje
hlavní směr politických debat dodnes.
V průběhu druhé poloviny 20. století narůstal vliv tzv. postmateriálních témat, kde jde nikoli
o ekonomické spory, ale o rozpor hodnotových priorit – právě zde vstupují do hry témata jako
práva homosexuálů, potraty, ochrana životního prostředí apod.
Po pádu komunistického režimu ve střední a východní Evropě se objevila další štěpící linie –
komunismus vs. antikomunismus, kterou však můžeme zobecnit na cleavage ohledně vztahu
ke starému režimu. Příkladů takových štěpení (nejenom ve vztahu ke komunistické minulosti)
bychom našli v evropských společnostech celou řadu, vlastně v souvislosti s jakoukoli
změnou režimu: po francouzské revoluci, po bourbonské restauraci, po nástupu a pádu
francouzského druhého císařství, po pádu monarchií ve střední Evropě po první světové válce
apod.
Může docházet k vzájemnému působení konkrétních cleavages, jde o případy tzv. křížících se
konfliktních linií (cross-cutting cleavages). Toto křížení může jednak posilovat jednotlivé
cleavages, stejně jako je může neutralizovat.
Na základě konfliktních linií vznikaly různé politické strany – podle toho, jak fungovaly
voličské vazby mezi stranami a jejich segmenty voličů. Cleavage centrum-periferie tak dala
vzejít různým regionálním formacím („stranám teritoriální obrany“); cleavage stát-církev
produkovala křesťansko-demokratické a křesťansko-sociální strany; cleavage město-venkov
stála za vznikem agrárních stran; cleavage vlastníci-pracující podpořila vznik
sociálnědemokratických a socialistických stran. Všechny tyto strany se vymezovaly vůči do té
doby dominujícím městským konzervativním a liberálním elitám. Z postmateriální cleavage
vzešly např. strany zelených, projevem cleavage vztahu ke starému režimu byly např. jednak
formace v tranzitivních fázích, jednak např. komunistické strany v současnosti (podrobně
srov. Hloušek a Kopeček 2004: 34-54).
Vidíme tedy šest cleavages (čtyři „klasické“, plus postmateriální a vztahující se ke starému
režimu), z nichž pouze jediná (byť jistě dominantní) se vztahuje k tomu, co nazýváme pravicí
a levicí. Politické střety mají a mohou mít celou řadu dimenzí – jak na celostátní úrovni, tak
na úrovni lokální.
Z těchto šesti celonárodních clevages se může všech šest objevovat v politických obcích, byť
samozřejmě s různou mírou pravděpodobnosti a s různou intenzitou. K nim se druží další,
spojené především s lokální úrovní.
Metarozpor Gemeinschaft vs. Gesellschaft
Nad jednotlivými cleavages, ať již transformovanými z národní úrovně, nebo specificky
lokálními, ale můžeme na lokální úrovni pozorovat ještě jeden vyšší rozpor - snad až
metarozpor, který jednotlivá štěpení převyšuje a v řadě případů překrývá. Má přitom
samozřejmě výrazné politické konsekvence.
Jde o dichotomii vtělenou do pojmů (a konceptů) Gemeinschaft (společenství) a Gesellschaft
(společnost), kterou představil v závěru 19. století německý sociolog Ferdinand Tönnies.
Gemeinschaft chápe obec (nikoli vymezenou nutně jen územně, ale i personálně) jako
společenství zformované rolnickými a měšťanskými postoji, jež pak mají vliv na další
sebepojímání obce - tato koncepce je spíše kolektivistická, vychází z altruismu sousedské
pospolitosti.
Jejím protikladem je individualistická a racionalistická modernita označovaná jako
Gesellschaft (s tímto pojmem jsou volně asociovány i pojmy typu utilitarismus, vypočítavost,
důraz na výkonnost a efektivitu – není náhodou, že v německém jazyce se takto označují i
obchodní společnosti) (srov. Burrow 2003: 136). Společnost (Gesellschaft) se v tomto
pojímání vyznačuje egoismem, soutěží, ziskem, instrumentální racionalitou.
Obě pozice můžeme vhodně charakterizovat pojmy emocionalita (Gemeinschaft) a racionalita
(Gesellschaft). Jakkoli se toto rozdělení může zdát přinejlepším ideálně typické či dokonce
jen zcela teoretické a neodrážející se v praktické (lokální) politice, není tomu tak. Skrytě či
zcela neuvědomovaně se odráží v řadě běžných debat.
Chápání rozdílnosti obou pojmů může pomoci jejich aplikace na úroveň celostátní, kdy se
(přinejmenším) v kontinentální Evropě odlišuje národ a stát, resp. příslušník národa a občan
státu. Koncepce národa vychází z pozice Gemeinschaft (často iracionální či emociální dojem
blízkosti, společných kořenů, kultury apod., z nichž by měly vycházet nějaké závazky),
koncepce státu (občanství) z Gesellschaft (svým způsobem racionální, třeba i náhodné
uskupení občanů obývajících jeden prostor). Pokud bychom chtěli totéž odlišit na úrovni
obecní, asi nejlépe tento rozdíl vyjádří pojmy obecní starousedlíci (pocit spřízněnosti,
blízkosti) vs. občané obce (nerozlišované).
Obě koncepce jsou přitom v chápání obce přítomny již podle zákonné definice, kdy je obec
považována za základní nejnižší organizační územní jednotku, resp. společenství jejích
obyvatel: „Obec je základním územním samosprávným společenství občanů; tvoří územní
celek, který je vymezen hranicí obce. Obec je veřejnoprávní korporací...“ (Zákon č. 128/2000
Sb., §§ 1-2). Její základ je tedy jak organizační, tak personální-pospolitostní. A tento rozpor –
co je víc, zda organizační územní jednotka, či společenství (pospolitost) obyvatel – je v české
komunální sféře přítomný dodnes. Rezonuje jak volebními kampaněmi, tak jednáními
zastupitelstev, obecnými debatami nad politickou participací, zaznívá rovněž jako podtón při
sestavování všeobecních či širokých koalic. Proti sobě se stavějí termíny jako efektivita místní
samosprávy a jejích rozhodovacích procesů, racionalita a výhodnost vs. vzájemná pomoc,
povinnost a odpovědnost vůči obci apod.
Jen na okraj připomeňme, že rozdělení na Gemeinschaft a Gesellschaft je ideálně typické,
mnohdy se oba přístupy mísí a sváří, a to zdaleka nejen v rámci jednoho politického uskupení,
ale i v uvažování jednotlivce.
Ani jeden přístup není sám o sobě „správný“ – je v pravém slova smyslu politický, záleží na
hodnotovém ukotvení, z nějž se vychází. Oba přístupy jsou zcela legitimní, nelze je
rozhodnout „technicky“. Oba přitom budou přesvědčeny o správnosti svého a nevhodnosti
druhého. (Pro konkrétní příklady sporů příznivců těchto pojetí srov. Balík 2009: 219-221.)
Přístup Gemeinschaft argumentuje emocionálně (jde o paradox – neboť současně miluje ona
technická, obecně správná řešení), což může být jeho výhodou i nevýhodou, každopádně je to
ale jeho součást, jeden z identifikačních rysů. Současně může být v jistém slova smyslu
chápán jako konzervativní. Konzervativní je ale jen do jisté míry. Tento „obecní
konzervatismus“ nutně neimplikuje konzervativní pohled na jiné oblasti společenského života
– na roli náboženství ve společnosti, na společenské a ekonomické vztahy apod. Gemeinschaft
má rovněž tendenci stavět se negativně ke všem konfliktům – jakožto něčemu, co do „rodiny“
(takto totiž chápou obec) nepatří. Naopak zastánci Gesellschaft věří, že je to právě soutěž
zájmů, která vnáší do politiky a veřejného dění náboj a pravý život.
Střet o političnost místní samosprávy tak může být občas vnímán i jako střet mezi zastánci
Gemeinschaft (nepolitičnost, jednota, vyhýbat se konfliktům) a Gesellschaft (soutěž).
Nicméně je nutno připomenout skutečnost, že jde svou povahou o metarozpor, který překrývá
řadu sporů nižších. Snadno se tak může stát, že se neshodnou dva zastánci Gemeinschaft,
neboť jejich postoje k různým „nižším“ otázkám budou odpovídat jinému štěpení, resp. třeba i
stejnému, nicméně jeho opačným stranám.
Lokální cleavages
Z autorova dosavadního výzkumu komunální politiky a z rešerše primárních zdrojů a
relevantní sekundární literatury vzešlo jedenáct potenciálních politických rozporů, které
můžeme pozorovat v české komunální politice. Ne každý je nutně přítomen v každé obci, jde
spíše o katalog potenciálních cleavages. Nejsou stejně závažné a důležité; stejně tak může
jejich síla variovat v různých obcích.
Jde o následujících šest cleavages s jasným zakotvením na místní úrovni: a) rozvojový rozpor;
b) rozpor původu; c) geografický rozpor; d) spolkový rozpor; e) rozpor občan vs. obec; f)
rozpor o rozsah funkcí obce; o čtyři cleavages odvozené z celonárodní úrovně: g) náboženský
rozpor; h) práce vs. kapitál; i) postmateriální rozpor; j) rozpor vztahu ke starému režimu; a
konečně jeden, který má celostátní logiku, nicméně neodpovídá Rokkanově konceptu
cleavages: k) genderový rozpor.
Na základě těchto jedenácti možných konfliktních linií lze porozumět převážné logice
politických střetů na lokální úrovni (samozřejmě pokud si odmyslíme logiku čistě personální
– personální blízkost, či naopak nenávist; osobní i rodinnou). I zde platí již zmíněná
poznámka o možném křížení některých cleavages, jež v určitém případě může vést k jejich
posilování, v jiném naopak k jejich eliminaci.
Ne každé z naznačených štěpení je navíc v každé obci hodno tohoto označení. Některé má
formu krátkodobého sporu, na němž se nevyprofiluje dlouhodobě existující „politický“
subjekt, což je vlastně základní myšlenka Rokkanova konceptu. Nicméně každý ze
zmíněných rozporů má za určitých lokálních podmínek schopnost trvale ovlivňovat
strukturaci politické obce. Podívejme se nyní na konkrétní štěpení podrobněji.
a) Rozvojový rozpor – Jde o velmi častý rozpor zvláště v menších obcích, tzv. developersky
orientovaných. Často se týká míry rozvoje – sporu do jaké míry se má obec zvětšovat,
modernizovat své občanské vybavení, a do jaké míry má zůstat „skanzenem“, resp. obyčejně
žijící obcí (Foltánková a Fajkusová 2014). Názorová opozita zde bývají různá: povolit
výstavbu nových domů, nebo nic nestavět; obecní podpora výstavbě (budování
infrastruktury), nebo individuální hrazení nákladů (srov. Balík 2009: 225-226); budování
zábavných parků (ať již obcí, či soukromým investorem s obecním souhlasem), nebo regulace
podobných nápadů. Má obec vytvořit podmínky pro vznik mnoha pracovních příležitostí, ale
za cenu ztráty klidu a malebnosti? Toto štěpení se zčásti překrývá s hlavním metarozporem
Gemeinschaft - Gesellschaft, ne však bez výhrady. Nemusí jít ani o spor mezi developery a
starousedlými, ale o střet různých vizí rozvoje: zda má být obec především dobrým místem
pro život svých obyvatel, nebo předně atraktivní turistickou lokalitou. Tyto spory se pak
promítají do úvah o prioritě investičních akcí, vhodnosti či míře zadlužení obce apod.
b) Rozpor původu – Tento rozpor je patrný ve všech obcích, síly však nabývá spolu
s masovým rozvojem obce. Můžeme jej také označit za spor starousedlíků a nově
přistěhovaných. Spor může mít několik podob. V nejméně ostré (kdy ani nejde o cleavage ve
vlastním slova smyslu) jde o spor mezi těmi, kdo se v obci narodili, a těmi, kdo se
přistěhovali až v dospělosti. Starousedlíků je drtivá většina, přistěhovaní jsou v naprosté
menšině. Taková forma je spíš personální, nemá skupinové vymezení.2
V závažnější variantě
pak jde právě o skupinový rozpor – to v případě, kdy se obec během krátké doby výrazně
rozroste (v ČR lze doložit příklady řady obcí, kde během deseti let vzrostl počet obyvatel díky
nové výstavbě rodinných domků třeba i čtyřnásobně). Nezřídka se pak stane, že nově
přistěhovaní nejsou spokojeni se způsobem vedení obecní politiky a díky početní převaze
starousedlé obyvatele přehlasují – jako příklad lze uvést obec Velké Přílepy (okres Prahazápad)
(Čmejrek, Bubeníček a Čopík 2010: 129). Specifickou variantou pak může být v řadě
vylidněných obcí rozpor mezi starousedlíky a chalupáři, který ale nemusí mít konkrétní
stranickou podobu, neboť chalupáři (většinou) nemají v obci trvalý pobyt. Nicméně otázka,
podle jakých kritérií se bude platit poplatek za svoz komunálního odpadu, může mít tyto
konsekvence. Občas se navíc setkáme s paradoxní situací, kdy obce jakožto společenství
„drží“ spíše chalupáři než starousedlí (Bubeníček a Kubálek 2010: 32).
c) Geografický rozpor – S tímto rozporem se setkáváme ve dvou základních variantách.
V každém případě jde o situaci obcí skládajících se z více sídelních jednotek, které mají svou
2
Je však nutné poznamenat, že pro přistěhované se ani uplynutím dlouhé doby nemusí nic
změnit. Ze strany starousedlíků nemusí být po celý zbytek svého života chápáni jako
plnoprávní obyvatelé a nezbývá pro ně jiných označení než „přivandrovalec“, „naplavenina“
apod.
samostatnou identitu a které bývaly před řadou desetiletí samostatnými obcemi. Pokud jde o
jednotky obdobného, venkovského charakteru, setkáme se s rozporem centrum vs. periferie,
kdy velikostí ne o moc větší centrum obce je obyvateli okrajových částí obviňováno z jejich
zanedbávání a preference samotného centra. Pokud má centrum městský charakter a připojené
části jsou svébytné vesnice, nabírá tentýž spor ještě charakteru cleavage město – venkov. Tato
situace může být podpořena rozdělením samosprávné obce na volební obvody (nikoli okrsky)
respektující logiku členění místních částí (jako příklad lze uvést Lišov, okr. České Budějovice
– Město Lišov).
d) Spolkový rozpor – V řadě obcí a měst se setkáváme s cleavage vystavěným na rozdílných
spolkových zájmech. V nejjednodušší podobě jde o spor mezi kulturními a sportovními
organizacemi o míru podpory ze strany obecních orgánů (a nemusí jít o podporu čistě
finanční). Leckde se proti sobě ale mohou postavit spolky sportovní – výkonnostní oddíly
proti oddílům rekreačního sportu, příp. dva výkonnostní proti sobě (atletický oddíl proti
fotbalovému nebo hokejovému), dva kulturní (ochotnické divadlo proti pěveckému sboru),
dva dětské apod. (Srov. např. spor fotbalových a hokejových zájmů v městysi Nedvědice
vrcholící zavřením zimního stadionu – Vejrosta 2014: 2-3.) Soupeření se pak projevuje při
stanovování investičních priorit obce, při povolování různých akcí na veřejných
prostranstvích apod. (Tento spor býval zvláště ostrý v dobách předválečných a meziválečných
v podobě střetů mezi Orlem a Sokolem, Orlem a Národní jednotou apod. – srov. např.
politický střet o kinolicenci v meziválečných Žarošicích – Vachová 2010: 63). Teoreticky se
můžeme setkat i se střetem mezi platformou obecních spolků vyžadujícími zvláštní zacházení
a zvýhodnění na jedné straně a občany, jež do žádných spolků nejsou zapojeni na straně
druhé.
e) Rozpor občan vs. obec – Tento rozpor se týká priority, co má přednost, zda společenství,
nebo práva a zájmy jednotlivce. Ve většině obecní agendy jde o nekomplikované situace, kdy
je priorita zřejmá. Občas jde ale o situace, kdy zájmy společenství popírají zájmy jednotlivce.
Může jít o spory o budování liniových staveb (obchvaty, chodníky apod.) proti vůli majitele
dotčených pozemků (srov. např. Balík 2009: 225-226); příp. o spory při projednávání změny
územního plánu, jenž zamezí živnostníkovi rozšíření jeho podnikání, jež omezuje ostatní
pospolitost.
f) Rozpor ohledně rozsahu funkcí obce – Jde vlastně o obdobu celostátního sporu o velikost
státu, resp. o míru zasahování státu (obce) do života jednotlivce. Co všechno má řešit občan
sám a co má řešit korporace typu obce? Má obec organizovat kulturní akce, nebo mají být
takové akce výsledkem spontánní aktivity občanů sdružených ve spolcích? Má obec určovat
den, kdy se nesmí pracovat s hlučnými nástroji? Co všechno má obec nabízet – má např.
zřizovat jesle? Souvisí s tím také otázka, do jaké míry a v jakých oblastech mají obce
podnikat. Stalo se běžným, že obce více či méně podnikají, resp. zřizují a provozují své
vlastní firmy, které mají zajistit čistotu veřejných prostranství, péči o veřejnou zeleň, stavební
práce apod. I když ponecháme stranou názory neoliberálů, kteří nemají problém vyvést do
sféry soukromého podnikání i vlastní činnosti obce, je zde velká škála činností, nad jejichž
přijatelností pro obecní podnikání se přinejmenším vedou debaty: má obec podnikat v lesním
hospodářství, má provozovat obecní obchod, má podnikat v energetice apod.? Tématem sporu
se může stát politika bydlení – má obec ve velkém vlastnit a pronajímat obecní byty, nebo má
mít k dispozici jen několik sociálních bytů? Tyto spory se projevují dodnes při sporech o
privatizaci bytů (srov. Balík 2009: 224-225, Izi 2015). Jinou dimenzi dostává tato
problematika při debatě o tom, do jaké míry má obec podporovat soukromé podnikání – a to
třeba i v tak specifické oblasti jako je městská poliklinika s praxemi soukromých lékařů (tento
spor fakticky zcela přeformátoval podobu místní politiky v Bystřici nad Pernštejnem – srov.
Novotný už není starostou Bystřice).
Jinými slovy jde o otázku po charakteru veřejné moci na místní úrovni – zda má být
minimálním servisem řešícím pouze ty věci, jež nelze vyřešit spontánní aktivitou jednotlivých
občanů, nebo zda má tvarovat společenský život i v řadě jinak privátních sfér.
Následující čtyři rozpory jsou, jak již bylo zmíněno, derivátem celostátních cleavages, jež se
projevují na lokální úrovni a vedou ke vzniku politických skupin či stran či přinejmenším
dočasných (účelových) spojenectví.
g) Náboženský rozpor – Zde nemusí jít jen o dnes zřejmě nejčastější variantu praktikující
věřící vs. ateisté projevující se třeba v otázce, zda se má obec finančně podílet na opravách
kostela či drobné sakrální architektury. V minulosti častějšími spory byly spory mezi katolíky
a protestanty v rámci jedné obce, případně mezi různými protestantskými denominacemi.
Každopádně dlouhodobě viditelným reprezentantem této cleavage je např. přítomnost KDUČSL
v místních zastupitelstvech.
h) Práce vs. kapitál – I na lokální úrovni se občas řeší témata vztažená k hlavnímu rozporu
moderní politiky; ve větších městech právě takto definované strany jsou hlavními
komunálními alternativami. V českém případě se tento rozpor může projevit např. při debatě o
výši daně z nemovitosti, což je daň, jejíž celý výtěžek zůstává obci a u níž, jako u jediné daně,
má zastupitelstvo vliv na její výši, když může zvýšit koeficient jejího výpočtu (srov.
Kruntorádová 2015: 86-87). Jiným tématem může být spor o podobu placení poplatků za svoz
komunálního odpadu – zda má jít o zásluhový či solidární systém (srov. Balík 2009: 226).
i) Postmateriální rozpor – Nejčastěji se tento rozpor může na lokální úrovni projevovat např.
v agendě ochrany životního prostředí. Obecně ale může jít jak o nejklasičtější spor
materiálních a postmateriálních témat, tak ale i o spor postmateriálních témat mezi sebou.
Společnost dokáže štěpit otázka, zda se mají přednostně obnovovat mokřady, budovat rybníky
nebo opravovat silnice – což je spor materiálna a postmateriálna. Stejně tak se ale snadno
stane příčinou hlubokého sporu otázka, zda má obec podporovat uskutečnění homosexuálního
pochodu (viz např. politický spor o Prague Pride 2011 - Spor o pochod gayů štěpí ODS,
Vysočina stojí za Klausem); či otázka konkrétních podob sexuální výchovy ve školách (na něž
má obec zprostředkovaně vliv) – zde již nejde o spor materiálna a postmateriálna, ale
konkrétních postmateriálních pozic mezi sebou.
j) Vztah ke starému režimu – Dosud stále má v českých obcích své místo vztah ke
komunistickému režimu. Může mít jednak svou podobu v existenci komunistické strany,
jednak ale může jít i o vztah k místní podobě komunistické vlády před rokem 1989. V politice
jsou stále ještě aktivní (byť již z důvodu věku odcházejí ze scény) bývalí tajemníci,
předsedové či jiné reprezentanti místních národních výborů; obce se mnohdy stále ještě
vyrovnávají s určitými kroky uskutečněnými v době komunistického režimu, vůči nimž se
mohou různé skupiny různě vymezovat.
k) Genderový rozpor – sice řídký, přesto někde existující rozpor se zakládá na pohlavní
odlišnosti mužů a žen. Leckde proti sobě kandidují kandidátní listiny složené výhradně z žen
a výhradně z mužů (např. v roce 2010 obec Brnířov, okr. Domažlice; Jakubovice, okr.
Šumperk). Jinde se spor projeví sestavením kandidátky s genderově motivovaným názvem
(zatímco ostatní jsou v tomto ohledu indiferentní) – např. v roce 2014 vítězné Ženy Sobotína
(Volby.cz).
Tento rozpor ale není, jak již bylo naznačeno, pouze místní, má oporu i v uvažování Evropské
komise o tzv. genderovém rozpočtování (gender budgeting). Jde o tvorbu veřejných rozpočtů,
v nichž jsou finanční prostředky přerozdělovány z hlediska rovných příležitostí žen a mužů.
Při tvorbě genderových rozpočtů se na všech stupních rozpočtového procesu hodnotí dopad
určité položky na život žen a mužů. V tomto uvažování má údajně např. zrušení určitých
autobusových spojů negativnější dopad na ženy než na muže, protože ženy jsou častějšími
uživatelkami městské hromadné dopravy. Jiným aktuálním příkladem je postavení
fotbalového hřiště, což má také odlišný přínos pro ženy a na muže (srov. Genderové
rozpočtování).
Jak již bylo několikrát zmíněno, zdaleka nesetkáváme se v každé obci s každým štěpením, ba
je to spíše nepravděpodobné. Zajímavou otázkou hodnou dalšího výzkumu ale je, zda některá
z nich jsou podmíněna velikostně – zda se do určité velikosti obce prostě nemohou projevit.
Mohlo by jít o rozpor ohledně rozsahu funkcí obce, kde má malá obec tak málo prostředků, že
při nejlepší vůli na řadu věcí prostě nemá finance. Jakkoli by tedy možná leckdo mohl chtít,
aby obec zřídila jesle či školu pro jeho děti, celá debata může být snadno ukončena
odkázáním na nízký obecní rozpočet. Velmi pravděpodobně v malých obcích také není
prostor pro vyjevení se rozdílů postmateriálních, jakkoli mohou existovat.
Mnohé z lokálních cleavages mohou zřejmě mít i celostátní potenciál, nicméně spolu
s rostoucí mírou agregace se stírají, resp. překrývají jinými rozpory – v menších sídlech se ale
projevují v plné síle.
Závěr
Ztratila se politika, resp. vytrácí se politika z komunální úrovně? Deklaratorně zcela jistě,
fakticky však vůbec ne. „Pouze“ je skrývána a kamuflována, takže dokonce můžeme tvrdit, že
jsou voliči manipulováni. Pod pláštěm nezávislosti a nestranickosti se slibuje iluze
„bezzájmovosti“.
Politika se z komunální úrovně vytěsňuje i jinak – např. důrazem na
nekorupci/transparentnost. Tento důraz často (ne vždy) vede k tomu, že neřešíme
smysluplnost projektu, nesnažíme se zjistit, čí zájmy a jak jsou v něm uplatňovány, ale
zajímáme se pouze o transparentnost zadání a následně vyúčtování.
Místní samospráva je ale politickou úrovní par excellence, jak ukázaly pasáže o lokálních
cleavages. Není vyloučeno, že lze identifikovat i další. Jde tedy současně o výzvu pro další
výzkum a rozvíjení tohoto tématu, za nějž bude autor vděčný.
Literatura:
BALÍK, Stanislav. 2004. Komunální politika: volby, aktéři, strategie. Případová studie
okresu Šumperk od roku 1994. Disertační práce. Brno: Fakulta sociálních studií MU, rukopis.
BALÍK, Stanislav. 2009. Komunální politika. Obce, aktéři a cíle místní politiky. Praha: Grada.
ISBN 978-80-247-2908-4.
BUBENÍČEK, Václav a Michal KUBÁLEK. 2010. „Konfliktní linie v malých obcích.“ Acta
Politologica 3(2): 30-45.
BUBENÍČEK, Václav. 2009. „Doubice.“ In: ČMEJREK, Jaroslav. ed. Participace občanů na
veřejném životě venkovských obcí ČR. Praha: Kernberg Publishing. ISBN 978-80-87168-10-3.
BURROW, John Wyon 2003. Krize rozumu. Evropské myšlení 1848-1914. Brno: Centrum
pro studium demokracie a kultury. ISBN 80-7325-025-X.
ČMEJREK, Jaroslav, Václav BUBENÍČEK a Jan ČOPÍK. 2010. Demokracie v lokálním
politickém prostoru. Praha: Grada Publishing. ISBN 978-80-247-3061-5.
ČMEJREK, Jaroslav. 2005. „Specifika komunální politiky v malých obcích ČR.“ In:
DANČÁK, Břetislav, Petr FIALA a Vít HLOUŠEK. eds. Evropeizace. Nové téma
politologického výzkumu. Brno: Mezinárodní politologický ústav MU, s. 72–87. ISBN 80-
210-3865 9.
ČMEJREK, Jaroslav. 2008. Obce a regiony jako politický prostor. Praha: Alfa Nakladatelství.
ISBN 978-80-87197-00-4.
ČMEJREK, Jaroslav. 2013. „Demokratický deficit v lokálním politickém prostoru ČR:
možnosti a meze analýzy.“ Acta Politologica 5(2): 178-186.
ČOPÍK, Jan. 2013. „Proměny lokálních politických mechanismů v prostředí české územní
samosprávy.“ Acta Politologica 5(2): 125-142.
EIBL, Otto, Miloš GREGOR a Alena MACKOVÁ. 2013. Témata předvolebních kampaní v
programech stran, jejich outdoorových kampaních a médiích. In: BALÍK, Stanislav a kol.
Krajské volby 2012. Brno: Mezinárodní politologický ústav MU, s. 65-91. ISBN 978-80-210-
6641-0.
FIALA, Petr a František MIKŠ. 2000. Rozhovory s Vladimírem Čermákem. O filosofii,
politice a právu. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. ISBN 80-85959-60-7.
HLOUŠEK, Vít a Lubomír KOPEČEK. 2004. Konfliktní demokracie: moderní masová
politika ve střední Evropě. Brno: Mezinárodní politologický ústav MU. ISBN 80-210-3449-1.
KRUNTORÁDOVÁ, Ilona. 2015. Politické aspekty financování českých měst. Praha:
Karolinum. ISBN 978-80-246-2744-1.
KUBÁLEK, Michal a Václav BUBENÍČEK. 2012. „Charakter lokální politiky v
suburbánním politickém prostoru.“ Acta Politologica 4(3): 284-305.
LIPSET, Seymour Martin a Stein ROKKAN. 1967. „Cleavage Structures, Party Systems, and
Voter Alignments: An Introduction.“ In: LIPSET, Seymour Martin a Stein ROKKAN, eds.
Party Systems and Voter Alignments: Cross-National Perspective. New York- London: The
Free Press & Collier-MacMillan Limited, s. 1-64. ISBN 0029191505.
PŘIBÁŇ, Jiří. 2014. Obrana ústavnosti aneb Česká otázka v postnacionální Evropě. Praha:
SLON. ISBN 978-80-7419-175-6.
RYŠAVÝ, Dan. 2006. „Komunální je komunální a velká je velká! K hypotéze politizace
lokálních politických elit.“ Sociologický časopis/Czech Sociological Review 42(5): 953-970.
VACHOVÁ, Jaroslava. 2010. Spolková činnost v Žarošicích. Diplomová práce. Brno:
Filozofická fakulta MU, rukopis.
Prameny:
„Novotný už není starostou Bystřice.“ Mladá fronta Dnes, 27.4.2005, s. 1.
FOLTÁNKOVÁ, Kateřina a Anna FAJKUSOVÁ. 2014. „Nedvědice a Doubravník:
Obyvatelé chtějí klid.“ Brněnský deník, 20.8.2014.
Genderové rozpočtování. Přístup 10. června 2015
(http://padesatprocent.cz/cz/zpravodajstvi/genderove-rozpoctovani).
IZI. 2015. „Privatizace v Brně přijde draho lidi i magistrát. Chystají se žaloby.“ Přístup 10.
června 2015 (http://www.ceskatelevize.cz/ct24/regiony/307786-privatizace-v-brne-prijde-
draho-lidi-i-magistrat-chystaji-se-zaloby/)
Město Lišov. Přístup 10. června 2015 (http://www.lisov.cz).
Spor o pochod gayů štěpí ODS, Vysočina stojí za Klausem Přístup 10. června 2015
(http://www.lidovky.cz/spor-o-pochod-gayu-stepi-ods-vysocina-stoji-za-klausem-p10-
/zpravy-domov.aspx?c=A110811_142112_ln_domov_mev).
VEJROSTA, Pavel. 2014. „Slovo starosty.“ Nedvědický zpravodaj 8(1): 1-3.
Volby.cz. Přístup 10. června 2015 (http://www.volby.cz).
Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů.
Autor
Stanislav Balík je vedoucím Katedry politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy
univerzity. Odborně se zaměřuje na lokální politiku, české církevní dějiny a nedemokratické
režimy. Je autorem sedmi a spoluautorem osmi monografií (např. Komunální politika; Český
antiklerikalismus 1848-1938, Katolická církev v Československu 1945-1989; Letnice 20.
století; Postkomunistické nedemokratické režimy), z nichž dvě byly publikovány i v Německu
a Polsku, a řady odborných článků publikovaných v domácích i zahraničních časopisech.
Kontakt: balik@fss.muni.cz
Abstrakt
Cílem tohoto článku je nejprve identifikovat mezery v uvažování o místní samosprávě jako o
ze své povahy primárně ne-politické či dokonce anti-politické. Následně je na základě
Rokkanovy a Lipsetovy teorie štěpících linií - cleavages představen koncept lokálních
cleavages. Autor představuje jedenáct potenciálních cleavages, které můžeme pozorovat
v české komunální politice. Šest z nich má jasné zakotvení na místní úrovni: rozvojový
rozpor; rozpor původu; geografický rozpor; spolkový rozpor; rozpor občan vs. obec; rozpor o
rozsah funkcí obce. Čtyři jsou odvozené z celonárodní úrovně: náboženský rozpor;
socioekonomický rozpor; postmateriální rozpor; rozpor vztahu ke starému režimu. Jeden má
celostátní logiku, nicméně neodpovídá Lipsetovu a Rokkanovu konceptu cleavages:
genderový rozpor.
Článek tak ukazuje, že politika se z komunální úrovně vytratila sice deklaratorně, fakticky
však vůbec ne. Pod značkou nezávislosti, nestranickosti či odbornosti se slibuje iluze
„bezzájmovosti“, jež však bezzájmová není, ale je politickou arénou v pravém slova smyslu.
Klíčová slova: obecní samospráva, komunální politika, místní cleavages, Česká republika