Kurdská otázka v Turecku
Tomáš Kaválek
13. 3. 2018
BSS 191 Soudobé ozbrojené konflikty
FSS MU
http://1.bp.blogspot.com/-mbjVQTrIVu4/UyFBPmJrCWI/AAAAAAAACJ8/7pbhk6kLv0M/s1600/salahuddin+al+ayyub
i.jpg
http://3.bp.blogspot.com/--etl0tFKPOE/TfEh5DZflwI/AAAAAAAAQOg/XfBFGVHzWpQ/s400/kurdistan_map.jpg

Obsah
}1) Kdo jsou Kurdové?
}2) Historický vývoj kurdského „nacionalismu“
}3) Role Kurdské strany pracujících (PKK) při formování kurdského nacionalismu
}4) Povstání PKK

Kurds_Distribution_in_Mid_East_lg.png



}
}
}
}
}
}
}Celkem: cca 30-35 milionů (možná i více, protože je problém s definicí, „kdo je Kurd“)

Kdo jsou Kurdové?
}Etymologie slova nejasná, Sumerové – Země Karda, 3. tis. př. n. l.?
}Slovo Kurdistán prvně použili ve 12. stol. Seldžuci jako geografický termín
}Zřejmě potomci jedné z vln indo-evr. kmenů stěhujících se na západ skrze Írán, cca 1500 př. n. l.
}Kurd = obecně jakýkoliv nomád žijící v Kurdistánu J, až od 19. stol. Kurd = příslušník kmene
mluvící kurdsky
}Jazyk:
}Indoevropská jazyková skupina-íránská větev (SZ), u některých dialektů JZ (vliv perštiny)
}Silně zakořeněná kmenová identita, nicméně kmeny nejsou homogenní...
}

}Vloži mapku s jazyky
Kurdish_languages_map.png
1) Světle červená – Kurmancî cca ¾ populace
2) Tmavě červená – Sorani (cca 7 mil.)
3) Hnědá – Gorani (cca 4 mil.)
4) Tmavě hnědá – Zazaki (1,5-4 mil.)
Zelená – smíšené oblasti

Náboženství
}Většina sunnité (škola šáfi‘í)
}Nicméně rozšířené praktiky lidového islámu (súfismu)
}Ší‘ité (na území Íránu)
}Alevité (odnož ší‘itského islámu s prvky súfismu)
}Ahl-i Haqq (synkretické náb.)
}Jezidé (synkretické náboženství s prvky mezopotámských tradičních náb.)

Pár poznámek o kurdské identitě
}1) Tribalismus
}Kmenové svazy, menší kmeny, inkorporace „ne-kurdských skupin“
}Pravý Kurd = bojovník a nomád, ale kromě toho velká skupina rolníků (rayaat) + městské populace
}2) Náboženství (sunnité, súfismus – různé tariqaty, Alevité, ší‘ité, Ahl-i Haqq, Jezidi...)
}3) Jazyk – Kurmancî, Sorani, Gurani, Zazaki + dialekty
}
}Kdo je „Kurd“ se v čase mění, fluidní identita...

Kurdish_Tribal_Confederacies_lg.png



1) Osmanské období před rokem 1878 I
}„Vzorec nominálního podřízení centrální vládě, ať už perské, arabské či turecké, společně s
usilováním o co největší politickou nezávislost se stalo hlavním tématem kurdského politického
života.“ (McDowall 2000: 21)
}
}Stabilita v regionu cca od 16. století s ustálením hranice mezi Peršany a Osmany

1) Osmanské období před rokem 1878 II
}Kurdové jako žoldnéři, nástroj likvidace „neposlušných kmenů“ }Rozvoj emirátů umožněný také
oslabením osmanské moci na zač. 19. století (Osmané fakticky ztratili Srbsko, Řecko, ekonomický
úpadek)
}Do r. 1850 konec emirátů
}
}Centralizační snahy OŘ 1839-1876 za sultána Abdülmecida I., které začaly reformami Tanzimât v r.
1839, ukončily existence nezávislých kurdských emirátů
}

}
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/a/a5/Kurdish_states_1835.png
Víceméně nezávislé kurdské emiráty v r. 1835

2) 1878-1924
}Rebelie proti centralizačním snahám Osmanské říše – snaha vládnout místo panovat
}Eroze pozice kmenových vůdců po konci „doby emirátů“ po r. 1850 (ztratili prominentní pozici) a
jejich místo zaujali šejkové (tj. primárně náboženští, nikoliv kmenoví lídři)
}Rebelie šejka Ubeydullaha v r. 1880
}Projekt kmenových jízdních oddílů Hamidye z r. 1891 (ty se pak ochotně podíleli na genocidě Arménů
v roce 1915, ale i předtím na pogromech)
}Hamidiye měly být „projevem“ centralizace OŘ J
}

}
http://en.academic.ru/pictures/enwiki/75/Kurdish_Cavalry.jpg


3) 1925-1961
}Paradox nového Turecka – demografická islamizace vs. sekularizace
}Kurdské kulturní výbory za WWI:
}Şerif Paşa prezentoval nároky Kurdů v Sevres 1920 s podporou Britů: „lokální autonomie tam, kde
kurdský element převládá“
}Rebelie šejka Sayída v r. 1925 – nikoli projev „nacionalismu“, ale primárně snaha zachovat
nábožensko-kmenovou strukturu (centralizační snahy kemalistického Turecka)
}Další rebelie – Turecký stát podezřívavý vůči Kurdům a snaží se brojit proti tradiční struktuře (i
skrze paradoxní politizaci sunnitské kurdské identity)

4) 1961-1983
}„Sekularizace kurdské otázky skrze socialismus“ (Yavuz 2001)
}Rozvoj krajní levice (liberální ústava 1961), divoká 70. léta, která nakonec skončila vojenským
pučem v r. 1980 a pak tříletou vojenskou vládou
}Kurdskou identitu formují spíše intelektuálové než kmenoví a náboženští vůdci
}Mix marxismu a kurdského nacionalismu
}Argumentace skrze ekonomickou nerovnost mezi V a Z země

5) 1984 a dále
}1978 založení PKK (jedna z mnoha levicových skupin) }„(...) byla to PKK, která ukončila vzájemný
vztah mezi islámem, kmenem a nacionalismem ve prospěch nacionalismu.“ (Yavuz 2001: 11) }Urbanizace,
migrace (a přesídlování), nárůst vzdělanosti }PKK nabízí „identitu“ (kurdský nacionalismus) a
„spravedlnost“ (socialismus)

Základní údaje o PKK
}„PKK se nepodařilo vygenerovat lidovou podporu mezi mnoha Kurdy, ale politizovala jejich vědomí.“
(Yavuz 2001: 12-13). }Založena v roce 1978 levicovými studenty z Ankary jako marxistická organizace
s ambicí vytvořit jednotný socialistický kurdský stát
}Lídr Abdullah Öcalan
}1984 zahajuje ozbrojenou
} kampaň
http://www.thetimes.co.uk/tto/multimedia/archive/00395/124185974_395768c.jpg

Ideová základna PKK
}Marxismus + kurdský nacionalismus
}Likvidace tradiční kmenové (a náboženské) struktury kurdské společnosti
}Osobní preference Abdullaha Öcalana
}Snaha delegitimizovat tureckou státní ideologii jakožto konstrukt – Turci popírali samotnou
existenci Kurdů, nazývali je „horskými Turky“, teorie „kurt, kart“
}
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/8/85/PKK_flag_1978.svg/1280px-PKK_flag_1978.sv
g.png

Role PKK při formování kurdského nacionalismu I
}Snaha vytvořit „společnou kurdskou identitu“, nadstavbu, která eliminuje tradiční kmenovou a
náboženskou strukturu }Mnoho sympatizantů mezi intelektuály, migranty do měst – nabízí možnost
„někam patřit“ }Mnoho sympatizantů mezi vykořeněnou diasporou (často se při odchodu ze země
necítili jako Kurdové a kurdsky se naučili až v cizině…)

Role PKK při formování kurdského nacionalismu II
}Politizace kurdské společnosti, nicméně PKK se nepodařilo získat podporu mezi všemi segmenty
kurdské společnosti }Ostré vymezování vůči náboženství (sunnitům) i ve světle turecké snahy
prosazovat společnou (sunnitskou) identitu mezi Kurdy a Turky

Shrnutí
}„Kurdský nacionalismus se rozvinul ve 20. století jako nestátní etnická reakce proti represivnímu
„oficiálnímu státnímu nacionalismu“ Turecka, Iráku, Íránu a Sýrie.“ (Günter 2007: 15)
}Komplexní a fluidní identita:
}Kmenová příslušnost
}Náboženství
}Jazyk

Povstání PKK
Politiky tureckého státu vůči Kurdům (1984-2015)


Povstání PKK (1984-1999)
}Idea klasické lidové revoluční války (v klasickém Mao Ce-Tungově smyslu)
}
}PKK ostře bojovala s ostatními opozičními skupinami mezi Kurdy
}
}První ozbrojené útoky v srpnu 1984 v periferních provinciích Hakkari an Siirt
}
}Kontext studené války:
}Inspirace dalšími revolučními války
}Přímá podpora „východního tábora“, protože Turecko je člen NATO od r.1952 (SSSR, Írán, Asadovská
Sýrie)
}
}Öcalanova organizace byla nakonec vypovězena ze Sýrie v roce 1998 a Öcalan sám byl zajat Tureckými
autoritami v Keni v roce 1999 (v současnosti si odpykává doživotní trest v izolaci na ostrově
Imrali)

}
http://static.guim.co.uk/sys-images/Guardian/Pix/pictures/2013/1/9/1357736244343/Abdullah-Ocalan-00
8.jpg
Soud s Öcalan po jeho zadržení tureckými autoritami v roce 1999

Divoká 90. léta na východě Turecka
}
}Turecko volí protipovstaleckou strategii „železné pěsti“1987-2002 OHAL (výjimečný stav, de facto
„vojenská vláda“ na SV v čele se „superguvernéry“ provincií)
}Tisíce vesnic na venkově bylo vysídleno (cca 3 milionů lidí přišlo o domovy)
}Od roku1985 – systém „vesnických domobran“ složených z „loajálních kmenových milicí“ placených
státem
}91-94 - více než 1000 mrtvých ročně
}Mimosoudní popravy. „zmizení“, mučení atp. (cca 1000 lidí mimosoudně popraveno v letech 1991-2001,
zdroj: Human Rights Association of Turkey)
}1984-1999 asi 30 tisíc mrtvých
}
}
}Projekt Tureckého (Kurdského) Hizballáhu jako proxy proti PKK
}

OHAL (oranžové provincie byly přidány k režimu v roce 1994)
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/en/c/c7/OHAL.png


Obnovené povstání (2004-)
}1999-04 víceméně platné jednostranné příměří, stažení z Turecka
}2004 – nové povstání s několika příměřími, poslední bylo od března 2013 do července 2015
}
}
}2005 – nominální změna cílů PKK:
}Opuštění ideje národního kurdské státu a prosazování „demokratické republiky, autonomie a
konfederalismu“ v rámci existujících hranic
} víceméně utváření de facto „státních jednotek“ pod kontrolou PKK („kantony“ jak je dnes vidíme v
Sýrii)

PKK po roce 2000 (dle Akkaya – Jongerden 2011)
}Šok a stažení (1999), rekonstrukce (2000-04), opět na scéně (2005-)
}březen 2013 – PKK vyhlašuje příměří, vyjednávání mezi PKK a vládou uvázla na mrtvém bodě a od
konce července 2015 se opět bojuje, tentokrát s akcentem na operace v městských oblastech, které si
vyžádaly stovky obětí
}
}Akkaya – Jongerden (2011: 43):
}„ PKK neopustila ideu jednotného Kurdistánu, ani svoje snahy dosáhnout radikální politické změny v
Turecku, nicméně se snaží naplnit tyto cíle jinými prostředky.“
}Paralelní vládní struktury, urbánní operace…
}

}
http://shoebat.com/wp-content/uploads/2015/11/Erdogan-prst.jpg


Kurdská otázka v turecké politice
}80. a 90. léta – vypjatý nacionalismu, Kurdové jako tradiční pátá kolona, minimum vstřícných
kroků, popírání kurdské identity apod.
}Vláda Strany spravedlnosti a rozvoje (od roku 2002):
}Nový přístup: silný mandát vlády a experimentování se strategií politické marginalizace PKK
(akcent na společnou sunnitskou identitu + dílčí vstřícné kroky na zlepšení situace Kurdů nakonec
připraví PKK o podporu)
}„Kurdské otevírání“ (2007-2009), mírový proces (2013-2015)
}Strategie nebyla úspěšná, po volbách v červnu 2015 se AKP obrátila k osvědčenému vypjatému
nacionalismu
}2015: oboustranná eskalace a přístup „autonomie teď, nebo nikdy“, tvrdá turecké reakce, pokračuje
doposud

Děkuji za pozornost!
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/3/35/PKK_Militant.jpg


Vybrané zdroje
}Yavuz, M. H. (2001): Five stages of the construction of Kurdish nationalism in Turkey. Nationalism
and Ethnic Politics, Vol. 7, No. 3, pp. 1-24.
}Bruinessen, M. v. (2002): „Kurds, states and tribes.“ In: Jabar, F. A. -  Dawod, H. (eds.):Tribes
and power: nationalism and ethnicity in the Middle East. London: Saqi, pp. 165-183.
}International Crisis Group (2015):  Arming Iraq’s Kurds: Fighting IS, Inviting Conflict . Middle
East No. 158, May 2015,
http://www.crisisgroup.org/~/media/Files/Middle%20East%20North%20Africa/Iraq%20Syria%20Lebanon/Iraq
/158-arming-iraq-s-kurds-fighting-is-inviting-conflict.pdf
}Bruinessen, M. v. (1994): Kurdish Nationalism and Competing Ethnic Loyalties. Original English
version of: "Nationalisme kurde et ethnicités intra-kurdes", Peuples Méditerranéens no. 68-69
(1994), 11-37.
}Bruinessen, M. v. (1992): Agha, Shaikh and State. The Social and Political Structures of
Kurdistan. London and New Jersey: Zed Books.
}Özcan, A. K. (2006): Turkey‘s Kurds. A theoretical analysis of the PKK and Abdullah Öcalan. London
and New York: Routledge.
}Gunter, M. (2007): „The Modern Origins of Kurdish Nationalism.“ In: Ahmed, M. A. - Gunter, M.
(eds.) The Evolution of Kurdish Nationalism, Costa Mesa, CA, Mazda Publishers, pp. 2-17.
}Marcus, A. (2007): Blood and Belief: The PKK and the Kurdish Fight for Independence. New York: New
York University Press.
}McDowall, D. (2000): A Modern History of the Kurds. London: I. B. Tauris.
}Akkaya, A. H. - Jongerden, J. (2011): "The PKK in the 2000s: Continuity through breaks?." In:
Casier, M. - Jongerden, J. (eds.): Nationalisms and politics in Turkey: Political Islam, Kemalism
and the Kurdish Issue. New York: Routledge, pp. 143-162.
}Bengio, O. (2012): The Kurds of Iraq. Building State within a State. Boulder: Lynne Rienner
Publishers.
}Tejel, J. (2009): Syria‘s Kurds. History, Politics and Society. London and New York: Routldge.
}Yildiz, K. – Taysi, T. B. (2007): The Kurds in Iran. The Past, Present and Future. London and Ann
Harbor: Pluto Press