Charles De Gaulle (1890 – 1970) > Francouzská zahraniční politika v De Gaullově éře Střet o podobu Evropy a Atlantické aliance Další prohloubení francouzsko-německé spolupráce * Už na prvních setkáních dal De Gaulle Adenauerovi najevo možnou ochotu Francie podpořit případné německé znovusjednocení. * Berlínská krize v roce 1959 vede k dalšímu prohloubení vzájemného porozumění a vztahů mezi oběma státy. * Na tiskové konferenci 25. března 1959 vydal De Gaulle několik, pro Německo důležitých prohlášení. * A) Odmítnutí plánů na odevzdání Západního Berlína; * B) Podpora sjednocení Německa s východními hranicemi na řekách Odře a Nisa; * C) Ve svém projevu De Gaulle evokuje obraz Evropy sahající od „Atlantiku až po Ural“. * V prosinci roku 1959 shoda Francie a Německa Na společném postoji vůči sovětským požadavkům. * 1) Pokračující přítomnost západních jednotek v Berlíně; * 2) Odmítnutí změny statutu Západního Berlína; * 3) Odmítání uznat NDR; * Francouzská podpora Německu v otázce Západního Berlína a NDR utužuje spolupráci obou zemí a pomáhá De Gaullovi zajistit si německou spolupráci a ochotu k ústupkům v otázkách evropské integrace. > De Gaulle a evropská integrace * De Gaulle dlouhodobě odmítá supranacionální koncepci Jeana Monneta a dalších „otců-zakladatelů“ Evropských společenství. * V De Gaullově vizi má evropský integrační proces směřovat k „ Evropě států, neboli Evropě vlastí. * Jde mu o integraci v podobě sdružení suverénních zemí spolupracujících v konsensuálních oblastech na základě mezivládního principu. * Klíčová je pro De Gaulla základní nedotknutelnost a nedělitelnost suverenity země. * Pokud jde o již existující společenství, De Gaulle se nebrání tomu, aby Francie profitovala z členství v těchto institucích, nicméně odmítá aspirace orgánů těchto společenství spravovat oblasti spadající do sféry „vysoké politiky“. * Celkově De Gaullova politika vůči evropské integraci upřednostňuje ideologické, bezpečnostní a geopolitické priority Francie. Až za nimi se nacházejí zájmy ekonomické. > Role Francie při zavedení společné zemědělské politiky ES * Francie sehrála při jejím zavedení klíčovou roli. * Klíčovými prvky francouzské politiky bylo předcházející prohloubení spolupráce s Německem v jiných oblastech a ochota Francie zrychlit proces budování společného trhu. * Pro Francii je na druhou stranu mimořádně důležité vytvoření společné zemědělské politiky a společného zemědělského trhu. * V první fázi jednání, které se zaměřily na dosažení shody o principech společné zemědělské politiky Francie úspěšně spolupracuje s Komisí (obdobné zájmy). * Ve druhé fázi jde o prosazení principů do praxe, čemuž se nejvíce brání Německo. Při těchto jednáních Francie těží ze své spolupráce s Německem v jiných oblastech a v případě neúspěchu jednání hrozí použít svého práva veta, vůči přechodu do 2. fáze budování společného trhu (viz dopis De Gaulla z prosince 1961). * Klíčová jednání, která z francouzské strany vedl ministr zemědělství Pisani proběhla v prosinci 1961 až v lednu 1962 a skončila jednoznačným francouzským úspěchem. * Došlo ke zřízení společné zemědělské politiky (CAP) založené na principech náležitosti CAP ke společnému trhu, preferenci Společenství (přednostní spotřebu výrobků v rámci společného trhu před dováženými produkty) a na principu určení zásad finanční solidarity. Hlavním nástrojem uzavření hranic se stal systém variabilních přirážek a vývozních refundací. * Došlo k vytvoření Evropského zemědělského orientačního a záručního fondu jako hlavního finančního nástroje zemědělské politiky. > Snaha Francie o politickou reorganizaci západní Evropy * V červenci 1960 došel De Gaulle k závěru, že nastal vhodný čas pro realizaci jeho plánu politické reorganizace západní Evropy (a následného nového uspořádání Atlantického společenství). * Na setkání s Adenauerem v Rambouillet mu předložil plán užší mezivládní spolupráce v oblasti politické, kulturní, ekonomické a vojenské. * Cílem je současně vytvořit nové instituce pro integraci západní Evropy na základě mezivládních principů spolupráce a současně omezit stávající pravomoci supranacionálních evropských institucí. * Po kritické reakci v ostatních členských zemích ES změnil De Gaulle na čas svou taktiku. * Na summitu v Paříží v únoru 1961 je předložen francouzský plán reformy evropských společenství, který je podpořen Německem (společná francouzsko-německá pozice). Ochota ostatních členů ES k jednání (vyjádřena v Paříži i v červenci 1961 na summitu Bonnu) * Výsledkem je vytvoření komise pod vedením De Gaullova blízkého spolupracovníka Christiana Foucheta, která se má zabývat vypracováním způsobu možné transformace Římských smluv. > Fouchetův plán * 1. Fouchetův plán byl přestaven 29. listopadu 1961. Předpokládal konstrukci „unie států“ pracující na principu mezinárodní konference, v níž by se rozhodovalo jednomyslně. Institucionální rámce měla tvořit Rada států složená z ministrů členských zemí, sekretariát se sídlem v Paříži, mezivládní výbory a Shromáždění delegátů. * Jednání, během kterých dal De Gaulle francouzským vyjednavačům volnou ruku pokračovala (došlo k zahrnutí otázek obrany), ale francouzští vyjednavači na oplátku souhlasili se zřízením funkce nezávislého Generálního sekretáře, zmínkou o dominantní roli NATO a Atlantické aliance v obranných otázkách a zavedením některých supranacionálních prvků. * Zde došlo k nedorozumění mezi De Gaullem a ministerstvem zahraničí, neboť takový kompromis byl pro něj nepřijatelný. * De Gaulle na počátku roku 1962 přímo zasáhl a předložil plán bez téměř jakýchkoliv předtím dohodnutých francouzských ústupků. * V reakci na velmi odmítavý postoj ostatních států ES došlo z Fouchetovy iniciativy k přerušení jednání a De Gaulle se situaci pokusil napravit na jednáních s Německem a Itálií určitými francouzskými ústupky. * De Gaulle získal pro navrhovaný kompromis podporu Německa, Itálie a Lucemburska, avšak Nizozemí a Belgie (s podporou VB), které mu nyní absolutně nedůvěřovaly odmítly o plánu dále jednat. * Za této situace De Gaulle ukončil jednání a obrátil pozornost k dalšímu prohloubení spolupráce s Německem. > Francouzsko-německá smlouva (1963) * V situaci kdy se Fouchetův plán ukázal být v ES neprůchodným, De Gaulle se soustředil na vytvoření bilaterální aliance s Německem (cílem je ve spolupráci s Německem získat dominanci v kontinentální západní Evropě a současně udržet „kontrolu“ nad Německem). * K podpisu Francouzsko-německé smouvy došlo 22. ledna 1963. * Podpis smlouvy byl mnohými považován za vytvoření skutečné aliance mezi oběma zeměmi….Francie a Německo se zavazovaly konzultovat všechny důležité zahraničně-politické otázky ve snaze dojít ke shodnému rozhodnutí. * K nelibosti De Gaulla však Německo možnost spojenectví s Francií nechápe jako náhradu bezpečnostních garancí ze strany USA. Smlouva je v Německu ratifikována, avšak jen po přidání preambule, která hovoří o spojenectví Evropy a USA a významu NATO. * Za této situace Francie do značné míry opustila svou původní představu použít Německo ve své studenoválečné strategii a Francouzsko-německá smlouva tak v mnoha ohledech zůstala nenaplněna (s výjimkou některých oblastí typu kulturní spolupráce, studentských výměn, apod..). > De Gaulle a prohlubující se střet mezi Francií a USA * Krátce po svém nástupu se De Gaulle pokusil získat nejvyšší představitele USA a Velké Británie pro myšlenku vytvoření triumvirátu spravujícího jaderné zbraně a příjímajícího společná rozhodnutí v otázkách týkajících se globální bezpečnosti. * Na odmítnutí svého návrhu reaguje vynětím francouzské středomořské flotily z pod velení NATO. * Poté, co francouzské plány na reorganizaci evropského politického a bezpečnostního prostoru v podobě Fouchetova plánu skončily neúspěchem, De Gaulle se musí vypořádat s americkými záměry podobného ražení (vycházejícími z tzv. Achesonovy zprávy). USA totiž počátkem 60. let usilují o prohloubení spolupráce mezi Evropou a USA při zachování amerického vůdčího postavení. * Počáteční rezervovaný postoj se v průběhu roku 1962 mění na negativní. De Gaulle se domnívá, že plán USA má zabránit snahám o evropskou autonomii v politicko-bezpečnostní oblasti. * Francie odmítá Kennedyho plán na vytvoření multinárodních jaderných sil a se stále větším podezřením hodnotí britské snahu o vstup do EHS. * De Gaullovo „dvojí ne“ (14. ledna 1963) = francouzský prezident odmítl americkou nabídku na dodávky střel Polaris a současně vetoval britský vstup do EHS. > De Gaullova nová strategie zahraniční politiky * De Gaullova nová strategie, kterou Francie sleduje od roku 1963 založenou na zvýšení francouzské schopnosti samostatného a na ostatních státech nezávislého jednání. * Mezi její hlavní cíle patřilo: * 1) Rozvoj francouzských velmocenských kapacit. * 2) Odpoutání se od struktur omezujících francouzskou schopnost samostatného jednání. * 3) Détente/Entente se SSSR a jeho satelity. * 4) Zachování úzkých vazeb mezi Francií a jejími bývalými koloniemi. * 5) Nezávislá politika Francie ve Třetím světě. > Budování Force de Frappe * Na základě rozhodnutí vlád IV. republiky se 13. února 1960 uskutečnil na Sahaře první francouzský jaderný test. * Ve stejném roce je přijatý první z tzv. programovacích zákonů, které přidělily budování nezávislých jaderných sil absolutní rozpočtovou prioritu. * Přijetí tohoto zákona vedlo k zásadnímu politickému střetu mezi De Gaullem a jeho politickými odpůrci. De Gaulle nakonec triumfoval a získanou iniciativu si dokázal podržet i v dalších střetech o nové směřování francouzské bezpečnostní politiky. * V dalších letech pak pokračuje budování francouzského jaderného arsenálu, na rozdíl od IV. republiky je kladen mnohem větší důraz i třetí typ jaderných nosičů – balistické střely. * Budování samostatných francouzských jaderných sil je v tomto období mimořádně nákladné (ještě v roce 1969 představovaly výdaje na jaderné zbraně 17,9 % celkových vládních výdajů na obranu). Budování jaderného deterrentu Francii nicméně umožnilo (společně s demontáží koloniálního impéria a ukončením války v Alžírsku) výrazně redukovat početní stavy francouzských ozbrojených sil (z 756 tisíc mužů v roce 1960 na 325 tisíc mužů v roce 1969). * Snaha vybudovat strategickou triádu (dokončena a uvedena do operačního stavu v roce 1971, tedy po De Gaullově smrti v roce). * Získání „jaderné nezávislosti“ využil De Gaulle v polovině 60. let k vystoupení Francie z vojenských struktur NATO. * Postupně je vytvořena francouzská jaderná doktrína, jejíž hlavní charakteristiky byly kodifikovány počátkem 70. let v rámci Bílé knihy (1972). * * > Cesta k francouzskému vystoupení z integrované vojenské struktury NATO * V roce 1959 Francie stáhla svou flotilu ve Středozemním moři z jednotného integrovaného velení NATO. * Ve stejném roce (1959) France s definitivní platností odmítla rozmístění amerických strategických jaderných zbraní na svém území. * V roce 1963 byla z integrovaného velení NATo vyjmuta i francouzská Atlantická flotila (USA dostaly informaci krátce před Kennedyho návštěvou Evropy). * V letech 1963-1964 následovalo stažení všech příslušných francouzských námořních důstojníků z funkcí v rámci integrovaného velení NAT0 * V roce 1963 Francie vetovala přijetí doktríny Pružné odpovědi (Flexible Response) za oficiální doktrínu NATO a na podzim 1965 se francouzské jednotky neúčastnily vojenského cvičení NATO (Fallex 66). * Vládní nařízení ze srpna 1965 obsahovalo změnu struktury velení francouzských leteckých sil, která připravovala podmínky pro převedení všech francouzských leteckých sil pod výlučnou kontrolu Paříže. * Na konci roku 1965 neposkytla Francie velení NATO informace o svých ozbrojených silách potřebné pro dlouhodobé vojenské plánování. * > Francouzské vystoupení z integrovaného vojenského velení NATO * Plány na vystoupení začaly být za nejvyššího možného utajení připravovány na konci května nebo na začátku června 1965. * Utajení bylo tak rozsáhlé, že ještě ani po De Gaullově konferenci z 21. února 1965 nebyl zbytek vlády o skutečných plánech informován. * 3 stádia oznámení francouzského rozhodnutí: * 1) Na tiskové konferenci z 21. února 1966 De Gaulle nehovoří o specifických rozhodnutích, ale soustřeďuje se na ospravedlnění budoucí francouzské politiky. * 2) Memoranda napsaná samotným De Guallem a ve dnech 7-11. března 1966 rozeslaná hlavním politickým představitelům USA, VB, SRN a Itálie (uvádějí, jaké důsledky budou mít francouzská rozhodnutí na vztahy s NATO, ale současně signalizují ochotu pokračovat ve vzájemné spolupráci koordinaci, ovšem na výrazně odlišných základech než v minulosti). * 3) Memorandum s přesnými instrukcemi zaslané ostatním členům NATO 29. března 1966. * De Gaullova politika vůči NATO a USA si v tomto období získala podporu také u části příslušníků negaullistických intelektuálních a politický elit a vysloužila si široký souhlas ze strany veřejnosti. * I po vystoupení Francie z integrovaných vojenských struktur zůstává francouzský sbor na území Německa (na základě mezivládní dohody obou zemí). * Problematika další koordinace mezi ozbrojenými silami Francie a NATO je řešena na základě podmínek výhodných pro Francii prostřednictvím dohody Ailleret-Lemnitzer (1967). > Vztah Francie a SSSR během De Gaullovy éry * Cílem De Gaulla je od počátku zlepšit francouzsko-sovětské vztahy. * De Gaulle nepodceňuje sovětské nebezpečí (Berlínská krize, Kubánská krize), avšak za hlavního protivníka Západu nepovažuje komunistickou ideologii, ale tradiční ruský expanzionismus. * Věří v možnost détente a koexistence se SSSR a někdy v budoucnu i v možnost obnovení někdejšího francouzsko-ruského spojenectví. Je také přesvědčen o podobných zájmech Francie a SSSR v otázce možného obnovení „německé hrozby“. * Z francouzské strany představoval první signál ke zlepšení vzájemných vztahů pozvání Chruščova na návštěvu do Moskvy, k niž došlo v roce 1960. * Zásadní význam je sblížení obu velmocí přikládán De Gaullem od konce roku 1963, kdy došlo k celkovému přehodnocení francouzské strategie. Obnovení francouzsko-sovětského přátelství se má stát základem nové evropské mocenské rovnováhy. * V roce 1964 došlo k podpisu francouzsko-sovětské smlouvy o vzájemném obchodu. V následujících letech došlo k řadě setkání a státních návštěv nejvyšších představitelů obou zemí. * V čase, kdy Francie vystupovala z integrovaného velení NATO, uskutečnil De Gaulle v červnu 1966 státní návštěvu v Moskvě. V projevu z 21. Června 1966 hovoří o plánu na vytvoření nového evropského řádu garantovaného Francií a SSSR. Je dosaženo neformální dohody v duchu Francouzsko-německé smlouvy z roku 1963 o vzájemných konzultacích při řešení významných evropských a mezinárodních otázek. * Došlo ke zřízení „horké linky“ mezi Paříží a Moskvou. * Francie ale současně zůstává vůči SSSR ve střehu a ačkoliv to nikde není řečeno nahlas, cílem francouzských jaderných zbraní zůstávají sovětské cíle. > Francie a Evropská společenství po roce 1963 * Cílem francouzské zahraniční politiky je zabránit další supranacionalizaci ES, což v tomto období především znamená zabránit přechodu k hlasování kvalifikovanou většinou (na místo dosavadní jednomyslnosti) při vytváření společného trhu (mělo k tomu dojít od 1. ledna 1966). * Francie využila sporu o financování zemědělské politiky (neúspěšné jednání o tzv. Hallsteinově balíku) k dosažení svého cíle. * Couve de Murville De Gaullovi navrhl, aby Francie stáhla své zástupce z Rady a všech důležitých výborů („politika prázdných křesel“), čím došlo k zablokování Rady, jež nemůže přijímat novou legislativu. * Ostatní země nechtějí ustoupit a doufají, že by se francouzský postoj mohl změnit po případné porážce De Gaulla v prezidentských volbách. * Úspěch De Gaulla tyto naděje zmařil a tak se nakonec všechny strany dohodnou na jednání v Lucemburku (28.-29. leden 1966) na řešení – tzv. „Lucemburský kompromis“. * Výsledek jednání představoval pro Francii do značné míry vítězství, neboť ačkoliv byl zachován text Římských smluv a Společenství vstoupilo do třetí fáze budování společného trhu s principem většinového hlasování, zůstala členským zemím zachována možnost uplatnit při hlasování v radě faktické veto (v případě, že se členská země odvolá na ohrožení svých důležitých národních zájmů, jež ovšem nejsou definovány). * Současně došlo v Lucumburku k vypracování dokumentu s názvem Prohlášení o vztazích mezi Radou a Komisí, který oslabil postavení Komise ve prospěch mezivládní Rady, neboť Komisi znemožnil reálně uplatňovat její právo legislativní iniciativy. * V roce 1967 De Gaulle podruhé vetoval vstup Velké Británie do ES. >