Americká zahraniční politika ve východní Asii Vztah USA k Japonsku a k Tchaj-wanu Charakteristika amerických vztahů se spojenci ve východní Asii Ø1) Bilaterální, silně asymetrické vojenské aliance USA s většinou států v regionu (Japonsko, Jižní Korea, Austrálie, ale v podstatě i Taiwan). ØUSA se zavázaly k obraně jednotlivých zemí, zatímco ty mají jen omezené závazky vůči USA. Ø2) Přítomnost amerických vojenských základen a vojenských jednotek na území většiny spojeneckých států v regionu (zčásti na jejich udržování přispívají i američtí spojenci). Ø3) Dlouhodobé asymetrické ekonomické uspořádání vzájemných ekonomických a obchodních vztahů. ØUSA otevřely své trhy asijským výrobcům, avšak jednotlivé země východní Asie uplatňují i nadále řadu protekcionistických opatření. Ø > Americká debata o nejvhodnější politice vůči Japonsku po konci studené války ØMezi americkou veřejnosti a politickými představiteli panuje po konci studené války shoda o potřebě udržení a zlepšení ekonomických vztahů s Japonskem, snížení amerického obchodního deficitu a udržení japonské podpory americké zahraniční a bezpečnostní politice (v regionu i po celém světě). ØProbíhá ale debata o tom, jaké cíle by měly být pro americkou politiku vůči Japonsku největší prioritou a jak mohou USA na Japonsko nejúčinněji působit. Ø3 hlavní názorové proudy: Ø1) Posílení americké spolupráce s Japonskem; Ø2) Upřednostnit americké obchodní a ekonomické zájmy; Ø3) Věnovat Japonsku menší pozornost a soustředit se na Čínu, jenž by se měl pro USA stát novým nejdůležitějším partnerem. ØClintonova administrativa obecně považuje za primární cíl americké politiky posílení americké aliance, nicméně v některých konkrétních případech dala v rámci politiky vůči Japonsku přednost sledování ekonomických zájmů a obchodních zájmů USA. > Podpora Clintonovy administrativy dalšímu prohlubování aliance s Japonskem Ø ØPo přechodné fázi nejistoty ohledně toho, jakou hodnotu má v novém bezpečnostním prostředí, americko-japonská aliance došla Clintonova administrativa k závěru, že její další posílení aliance představuje způsob, jak nejlépe realizovat americké strategické zájmy v regionu. ØV roce 1994 navrhl náměstek ministra obrany Joseph Nye redefinovat americko-japonské bezpečnostní vztahy. Podle jeho návrhu by cílem americko-japonské aliance mělo nově být především udržování míru a bezpečnosti v regionu (původním cílem aliance bylo zadržování SSSR a obrana Japonska). ØV roce 1995 vydalo americké ministerstvo obrany East Asian Strategic Report („Nye Report“). Zpráva konstatovala, že hlavním cílem americké strategie ve východní Asii by mělo být další posílení americko-japonské bezpečnostní aliance. ØZpráva přisoudila zásadní význam pokračující existenci amerických předsunutých základen ve východní Asii. USA se měly s Japonskem snažit dohodnout na revizi směrnic pro americko-japonskou vojenskou spolupráci (Guidelines for U.S.-Japan Defense Cooperation, 1978), které definovaly japonskou vojenskou roli v případě válečného konfliktu. Ø Ø > Revize směrnic pro americko-japonskou vojenskou spolupráci ØDuben 1996 společná americko-japonská deklarace (podtitul „Aliance pro 21. století“) vydaná při setkání amerického prezidenta Clintona s japonským premiérem Hašimotem v Tokiu. ØObě země se v ní shodly na důležitosti dalšího pokračování bilaterální vojenské spolupráce a deklarovaly, že budou společně postupovat při řešení krizí a nestability v regionu, včetně oblastí kolem Japonska. Shodli se v ní také na redukci amerických základen na Okinawě a na potřebě revize směrnic pro vojenskou spolupráci. ØK dohodě o podobě nových směrnic došlo v září roku 1997. Nové směrnice USA garantují možnost většího použití japonských zařízení v případě krizí v oblastech kolem Japonska. ØSměrnice, rozšířily možnou roli japonských ozbrojených sil v případě krize (nikoliv nutně jen v případě vypuknutí války) v oblastech kolem Japonska (např. minolovné operace, zásobovací operace, péče o raněné). ØPříslušná legislativa byla v modifikované podobě přijata japonským parlamentem v roce 1998. Ø > Další témata americko-japonské vojenské spolupráce ØPo vydání společného prohlášení z května roku 1996 začaly USA s Japonskem jednat o redukci japonských základen na Okinawě. ØV prosinci roku 1996 došlo k dohodě, podle níž měl zůstat početní stav amerických sil na Okinawě nezměněn, nicméně plocha amerických základen se měla zmenšit o 21%. ØUSA v dalších letech usilují o dohodu o přemístění základny v hustě osídlené oblasti ve Futenmě na nové místo. V roce 1999 došlo k dohodě na její přesun do lokality Nago na severu Okinawy. ØClintonova administrativa se také snažila Japonsko přesvědčit, aby se zapojilo do vývoje projektu dislokované protiraketové obrany (Theater Missile Defense). K dohodě v společném výzkumu po dobu dalších 5-6 let dospěly obě země v srpnu 1999. ØUSA také zahájily s Japonskem jednání o nové smlouvě, která by upravovala platby finanční pomoc Japonska na udržování amerických základen v zemi (dosavadní smlouva, podle které Japonsko ročně platilo 2,5 miliardy USD měla vypršet v roce 2001). Nová dohoda, která předpokládala velmi omezené snižování japonských plateb byla uzavřena v září 2000. Ø > Ekonomická dimenze vztahů USA a Japonska v 90. letech ØJaponsko je v 90. letech třetím největším obchodním partnerem USA (na konci 90. let tvoří obchod s Japonskem přibližně 9% celkového amerického obchodu). ØVelikost obchodního deficitu a japonské protekcionistické a dumpingové praktiky se na straně USA staly přetrvávajícím zdrojem kritiky a vedly k vypuknutí několika obchodních sporů. ØAdministrativa G. H. Bushe přišla v roce 1989 s iniciativou, jejímž cílem bylo odstranit hlavní strukturální problémy ve vzájemném obchodu s Japonskem a snížit dlouhodobý americký deficit obchodní bilance (Structural Impediments Initiative - SII). V roce 1990 obě země uzavřely dohodu směřující k řešení těchto problémů – pokrok při odstraňování překážek je tématem sedmi následných společných setkání. ØV roce 1994 uzavřela Clintonova administrativa s Japonskem novou rámcovou dohodu ohledně odstraňování překážek vzájemnému obchodu (The “United States-Japan Framework for a New Economic Partnership”). ØNa jejím základě USA a Japonsko dospěly k dohodám v některých konkrétních oblastech (práva duševního vlastnictví, finanční služby, pojišťovnictví, zdravotnické přístroje, automobily a jejich díly). ØV 90. letech byl v tomto směru nejvýznamnější obchodní spor v letech 1999-2000 týkající se dovozu oceli za dumpingové ceny do USA. V této souvislosti došlo k odvetnému uvalení zvýšených cel na dovozce z Japonska a dalších 11 zemí. ØPřes rekordní obchodní deficity měly obchodní spory USA s Japonskem menší intenzitu než podobné spory na konci 80. let. Ø Ø > Politika Bushovy administrativy vůči Japonsku ØJaponsko je od počátku považováno za klíčového amerického partnera v regionu. Administrativa usiluje o další posílení americko-japonské aliance a prohloubení vzájemné spolupráce v celé řadě témat (včetně války proti terorismu či řešení problému severokorejského jaderného programu). ØNadstandardní osobní vztahy mezi prezidentem Bushem a japonským premiérem Koizumim. ØJaponsko hraje důležitou roli v plánech Bushovy administrativy na budování aliancí, kterou nebudou primárně reakcí na konkrétní vojenské hrozby, ale na kapacitách jednotlivých členů a v důsledku toho na schopnosti takových aliancí zasáhnout v krizových oblastech (zejména v tzv. oblouku nestability sahajícím od Blízkého východu po jihovýchodní Asii). ØJaponsko se pro USA stalo důležitým partnerem ve válce proti terorismu. ØBushova administrativa podporuje větší roli Japonska v Asii (Japonsko se stalo jednou ze stran šestistranných rozhovorů o severokorejském jaderném programu, umožnilo mu hrát větší roli v regionální ekonomické integraci). ØAdministrativa rovněž Japonsko podporovala v otázce Severní Koreou unesených japonských občanů (v roce 2004 byla kvůli tomu Severní Korea zařazena na seznam zemí podporujících terorismus). ØDošlo k prohloubení spolupráce obou zemí ve vývoji systémů protiraketové obrany (TMD). Ø > Mapa zachycující plochu amerických námořních základen na Okinawě > Letecká základna americké námořní pěchoty Futenma na Okinawě > Strategická pozice Okinawy v rámci regionu východní Asie > Politická dimenze nové Obamovy strategie „Pivot to Asia-Pacific“ ØSnaha o intenzivnější diplomatické angažování USA v regionu – rostoucí frekvence návštěv nejvyšších amerických představitelů (např. H- Clinton navštívila region během svého působení ve funkci ministryně zahraničí 13x, zatímco B. Obama se stal prvním prezidentem USA, který se zúčastnil zasedání Východoasijského summitu). ØSnaha o aktivní angažování USA v multilaterálních regionálních organizacích. ØJednou z hlavních priorit se stal rozvoj vztahů USA s organizací ASEAN – USA v roce 2009 podepsaly Smlouvu o přátelství a obchodu v jihovýchodní Asii a jmenovaly prvního stálého vyslance při ASEAN. V roce 2012 došlo k institucionalizaci U.S.- ASEAN Summit a povýšení vzájemného vztahu na strategickou úroveň. ØV roce 2011 došlo k přijetí USA do Východoasijského summitu (East Asian Summit) = Obamova administrativa přisuzuje tomuto multilaterálnímu fóru roli možného pilíře rozvoje regionální bezpečnostní spolupráce. ØSnaha o další rozvoj aliančních vazeb mezi USA a státy regionu. > Alianční vztahy v rámci strategie „Pivot to Asia-Pacific“ ØPokud jde o vztahy s Japonskem, cílem je navázat na dosavadní strategickou roli, která je tomuto vztahu přisuzována. ØV roce 2013 došlo (poprvé od roku 1997) uzavření dohody o nové revizi obranných směrnic (cílem je zahrnout nové prvky jako je spolupráce ve vesmíru nebo kyberprostoru, a zabývat se aktuálními regionálními problémy). ØV roce 2015 došlo ke schválení nových směrnic pro vojenskou spolupráci mezi USA a Japonskem. ØV roce 2012 byla uzavřena dohoda o přesídlení 9 tisíc amerických vojáků z Okinawy na ostrov Guam a další základy v Pacifiku. ØVýznamná pomoc USA Japonsku po zemětřesení a následné havárii jaderné elektrárny ve Futenmě – operace „Přátelství“ za účasti téměř 24 tisíc příslušníků amerických ozbrojených sil. ØPokud šlo o vztahy s Jižní Koreou lze pozorovat utužování spolupráce v souvislosti s potřebou reagovat na ozbrojené provokace ze strany KLDR = v roce 2013 se USA a Jižní Korea dohodly na přijetí „proti-provokačního plánu“, který by měl vymezit adekvátní reakci na případné další severokorejské provokace. ØUSA rovněž usilují o zlepšení vzájemných vztahů mezi Japonskem a Jižní Koreou – snaha o rozvoj trilaterálního dialogu. ØPokračující rozvoj alianční spolupráce s Austrálií = v roce 2011 oznámen plán na střídavé rozmístění 2500 amerických vojáků na základně v Darwinu a schválení užší spolupráce námořních sil a společný postup proti kybernetickým hrozbám. ØV roce 2014 obě země podepsaly Force Posture Agreement, který právně potvrdil rozmístění amerických jednotek v Darwinu a současně obsahuje plán na budoucí stálé umístění amerických leteckých a námořních sil na západě Austrálie. ØPosilování americké spolupráce s Filipínami (pomoc USA při budování vojenských kapacit filipínských ozbrojených sil, v roce 2014 uzavřen nový obranný pakt na dobu deseti let – Enhanced Defense Cooperation Agreement (EDCA). > Plán rozmístění amerických námořních sil po realizaci strategie „pivotu“ > USA a Tchaj-wan v 90. letech 20. století ØAdministrativa G. H. Bushe věří, že důležitost Tchaj-wanu jako tématu americké zahraniční politiky se po konci studené války sníží, a věnuje mu poměrně omezenou pozornost. ØS postupující demokratizací se obraz Tchaj-wanu v očích americké veřejnosti a Kongresu začíná zlepšovat. Zejména Kongres se stává silným stoupencem podpory Tchaj-wanu. ØAmerická podpora vstupu Tchaj-wanu do mezinárodních ekonomických organizací (zprostředkování vstupu do Asijsko-Pacifického hospodářského společenství). ØPokračování politiky strategické nejednoznačnosti pokud jde o zajištění bezpečnosti Tchaj-wanu a odstrašení Číny od případného útoku (nasazení amerických námořních sil s cílem přimět Čínu, aby upustila od vojenského zastrašování Tchaj-wanu během krize v letech1995-1996). ØPo skončení krize v Tchajwanské úžině dala Clintonova administrativa tajné ujištění Číně týkající se Tchaj-wanu – tzv. „třikrát ne“ (nesouhlas s případným vyhlášením nezávislosti Tchaj-wanem, nesouhlas s politikou „jedné Číny, jednoho Tchaj-wanu“, nesouhlas se vstupem Tchaj-wanu do mezinárodních organizací, jejichž členy mohou být jenom suverénní státy). ØSilná kritika Clintonových ujištění ze strany Kongresu – požaduje, aby administrativa oficiálně vyslovila čtvrté „ne“ (nesouhlas s použitím síly či hrozbou použití síly ze strany Číny při řešení tchajwanské otázky). ØPokračující prodej zbraní Tchaj-wanu: Ø- prodej letounů F-16 Bushovou administrativou v roce 1992; Ø- prodej zbraní Tchaj-wanu Clitonovou administrativou po krizi v Tchajwanské úžině. ØPostupný růst amerického obchodu s Tchaj-wanem. Zatímco v roce 1991 měl celkovou hodnotu 36 miliard USD, před vypuknutím ekonomické krize v roce 2008 dosáhl výše 61 miliard USD ve stejném období klesl americký deficit obchodní bilance ve vztahu s Tchaj-wanem z téměř 20 miliard USD na méně než 11,5 miliard USD). Ø > USA a Tchajwan ve 21. století ØKontinuita americké zahraniční politiky: Ø- snaha usměrňovat chování tchajwanských představitelů, aby se vyhnuli přehnaně provokativnímu chování ve vztahu k Číně; Ø- pokračování politiky strategické dvojznačnosti (navzdory náznakům jejího možného opuštění ze strany Bushovy administrativy v roce 2001). Ø- pokračující prodeje zbraní Tchaj-wanu, avšak s pokračujícími omezeními, pokud jde o to, jaké zbraňové systémy USA Tchaj-wanu prodají (prodej torpédoborců starší třídy Kidd místo novější třídy Arleigh Burke vybavené systémem Aegis v roce 2001, neochota prodat Tchaj-wanu letounu F-16 C/D ze strany Obamovy administrativy). ØRozvoj vzájemných obchodních vztahů pokračuje i v 21. století, avšak postupně dochází ke zpomalení růstu vzájemného obchodu (31 miliard USD v roce 1991, 54 miliard v roce 1999, 61 miliard v roce 2008). >