Zahraniční politika Čínské lidové republiky
Politická stabilita vs nacionalistické ambice?


Teoretické přístupy k čínské moci
n„China-threat theory“
–J. Mearsheimer, A. Friedberg
–Anarchický mezinárodní systém, státy usilují o zajištění bezpečnosti = moc.
n„Gulliver strategy“
–J. Nye – R. Keohane (teorie komplexní interdependence), R. Sutter,
–Ekonomické a společenské kontakty – provázání státních zájmů – vzájemná závislost
n„Asia’s past will be Asia’s future“
–D. Kang
–Kultura, identita – státy nebudou balancovat proti Číně, ale zvolí strategii „bandwagoning“
n

Čínské vedení a jeho politické priority po konci studené války
nOd konce studené války v Číně dochází k přesunu politické moci z rukou 2. generace politických
vůdců (Teng Siao-pching) na 3. generaci (Ťiang Ce-min) a na počátku 21. století na 4. generaci (Chu
Ťin-tchao aj.) a později na pátou generaci (Si Ťin-pching, Li Kche-čchiang)
nPříslušníci 3. a 4. generace se celkově zdají být pragmatičtějšími, ideologicky méně rigidními a
politicky kompetentnějšími. Současně jsou nepříliš charismatičtí a jen málo z nich má za sebou
historické zkušenosti předcházejících generací (platí především pro příslušníky IV. a V. generace).
nPosun ke kolektivnímu vedení země po smrti Teng Siao-pchinga.
nPo roce 1992 panuje mezi čínským vedením široký konsensus v otázkách zahraniční a bezpečnostní
politiky.
nSpory, které vyvstaly, se primárně týkaly toho, jakým způsobem by měla Čína v jednotlivých
situacích postupovat, a odrážejí především rozdílné byrokratické a institucionální zájmy, osobní
preference a animozity jednotlivých čínských představitelů. Nevedly ale k frakcionářství typickému
pro Maovu éru.

Přežití režimu jako primární cíl politického vedení ČLR
nPo konci studené války (a přinejmenším od konce Maovy éry) zůstává politika čínského politického
vedení podřízena primárnímu cíli - politickému přežití čínského komunistického režimu.
nPolitické přežití režimu má být zajištěno:
n
n1) Udržením celkové sociopolitické a socioekonomické stability a statusu quo.
n2) Zachováním monopolu Čínské komunistické strany (CCP) na politickou moc.
n3) Zajištěním efektivní a racionální vlády v zemi.

Vnímání mezinárodního prostředí a role Číny v mezinárodních vztazích po konci studené války
nPo velkou část 90. let byli čínští představitelé přesvědčeni, že se svět stává multipolární, s
jedinou existující supervelmocí v podobě USA, jejichž schopnost prosadit svůj vliv postupně slábne.
nNa přelomu tisíciletí došlo k přehodnocení tohoto pohledu. Převažuje názor, že v blízké
budoucnosti zůstane mezinárodní systém unipolární a USA budou mít větší vliv, než Čína původně
předpokládala.
nMyšlení části čínských politických představitelů zůstalo i po konci studené války pod vlivem
tradiční marxisticko-leninské ideologie. Střet čínských komunistických a západních kapitalistických
(především amerických) hodnot, v němž je Čína podle těchto představitelů v defenzivě.
nČastější než ideologické vnímání světa se zdá být přístup, který klade důraz na primárního
protivníka Číny v mezinárodních vztazích, nadhodnocuje hrozby, jimž je Čína vystavena a klade důraz
na získání prostředků, jimiž by Čína těmto hrozbám mohla čelit.
nPokud jde o roli Číny v mezinárodním prostředí, čínští vůdci předpokládali, že vzhledem ke své
zaneprázdněnosti procesem modernizace a potřebou zachování politické stability bude Čína spíše
reagovat na zahraničně poltický vývoj, než že by byla jeho iniciátorem. Leitmotivem čínské
zahraniční politiky v éře Ťiang Ce-mina byl princip „skrývat kapacity a získat čas“
(taokuangyanghui).
nPostupně došlo k určitému přehodnocení tohoto postoje - potřeba posílit velmocenské postavení a
zvýšit mezinárodní prestiž Číny aktivnějším mezinárodním chováním podpořeným v případě nutnosti
hrozbou použití síly.
nRostoucí aktivismus čínské zahraniční politiky začíná být jednoznačně viditelný v éře Chu
Ťin-tchaa (2002-2012).

Vnímání role USA
nVelmi ambivalentní vztah k USA.
nJako jediná supervelmoc a hegemon mezinárodního systému jsou USA pro Čínu současně partnerem,
konkurentem, ale i protivníkem.
nSilný americký vliv nemusí být vždy prospěšný čínským strategickým zájmům. Obavy z expanze a
posilování amerických vojenských aliancí v Asii (zejména z oživení americko-japonského
spojenectví).
nPotřeba sledovat vůči USA takovou politiku, která by ochránila čínské ekonomické zájmy ale
současně vzdorovat „vojensko-politické dominanci“ USA v regionu.
nSoučasně ale mezi čínskými politickými představiteli převažuje názor, že si Čína zatím nemůže
dovolit stát v přímé opozici k USA.
nKonzistentní snaha posílit vliv Čína na úkor USA v oblastech, kde USA vnímají své zájmy jako
druhořadé (zejména jihovýchodní a nověji také střední Asie).
nPeking současně vnímá, že v celé řadě otázek (boj proti terorismu a obchodu s drogami, zachování
regionální stability, podpora ekonomického rozvoje aj.) má Čína s USA řadu společných zájmů a
nejvíce získá právě prostřednictvím spolupráce s USA.

Čínské cíle v mezinárodním prostředí
n1) Zabránit nezávislosti Tchaj-wanu - dlouhodobým cílem čínské politiky je dosáhnout sjednocení
ostrova s pevninskou Čínou, avšak ve sledovaném období se Peking primárně soustředil na to, aby
Tchaj-wanu zabránil v získání nezávislosti.
n2) Udržet ekonomický růst země a pokračovat v celkovém procesu socioekonomické modernizace a
vyrovnat se s jejich důsledky.
n3) Posílení vojenských kapacit Číny - od 90. let čínské vedení přisoudilo vojenské modernizaci
větší prioritu, než tomu bylo v minulosti. Přednost má kvalita před kvantitou - primárním cílem
modernizace je udržení kredibility čínského strategického arzenálu a modernizace čínského
vojenského námořnictva a letectva.
n4) Čína se má stát klíčovou velmocí v regionu.
n5) Posílení globálního vlivu Číny.

Potřeba udržení ekonomického růstu, procesu modernizace a zvládnutí jejich důsledků.
nČína se přiklonila k politice ekonomické liberalizace a orientovala svou politiku na to, aby se
stala exportní ekonomikou.
nDůraz je kladen také na dlouhodobé plánování a modernizaci čínské ekonomiky. Přijetí Velké
strategie ekonomického rozvoje v roce 1997 = cílem je, aby do roku 2050 dosáhl průměrný čínský
hrubý domácí produkt na obyvatele výše 12800 $.
nV oblasti zahraničního obchodu jsou pro Čínou v 90. letech prvořadými cíli:
na) Členství ve WTO.
nb) zachování doložky nejvyšších výhod v obchodu s USA a vyvarování se toho, aby USA uvalily na
obchod s Čínou ekonomické sankce.
nPotřeba přilákat do země cizí investice, avšak za takových podmínek, které zabrání cizím zemím
získat vliv na čínskou ekonomiku a umožní politickému vedení země kontrolovat sociální dopady
vstupu cizích investorů do země.
nPoužití síly v těch případech, kdy hrozí ohrožení politické stability země.

Získání klíčového postavení v regionu
nCílem Číny je udržení regionální stability, ovšem takové, která vyhovuje Číně. Kromě potřeby
zabránit Tchaj-wanu v získání nezávislosti je čínským cílem především:
n1) Čelit rostoucí vojenské spolupráci Japonska s USA a zabránit znovuoživení japonského
„militarismu“. Současně ale rozvíjet ekonomické vztahy s Japonskem.
n2) Potřeba udržení stability na Korejském poloostrově a rozvíjení vztahů s Jižní Koreou, aniž by
to ale mělo dopad na čínské vztahy s KLDR.
n3) Zabránit vývoji a rozmístění systémů protiraketové obrany (především v regionu).
n4) Hájit své teritoriální zájmy v Jihočínském a Východočínském moři.
n5) Podporovat čínské ekonomické zájmy skrze bilaterální i multilaterální mechanismy, posilovat
čínský politický vliv v regionu.

Vliv masakru na náměstí Tchien-an-men na čínskou zahraniční politiku v letech 1989-1992
nA) Spory uvnitř čínského politického vedení o budoucím směřování Číny.
nLevice uvnitř Čínské komunistické strany kritizuje Teng Siao-pchinga za příliš rychlé tempo
reforem a útočila na USA, které podle jejího názoru usilovaly o subverzi socialistických
společností.
nPodle čínské levice mělo čínské vedení zahájit boj proti „nové buržoazní třídě“, zatímco na
mezinárodním poli měla Čína kritizovat „chyby“ sovětských komunistů a sledovat kontrarevoluční
strategie namířené proti subverzivní politice USA.
nTeng Siao-pching tyto názory odmítá - s konečnou platností získal podporu pro další pokračování
reforem (včetně další otevírání se světu) v roce 1992.
nBěhem této doby také upevnil postavení svého vybraného nástupce Ťiang Ce-mina.
nB) Snaha Číny o vymanění se z částečné politické izolace, v níž se země po masakru ocitla.

Čínské úsilí o ukončení politické izolace země (1989-1991)
nČínské vedení zpočátku špatně odhadlo dopad masakru na mezinárodní postavení Číny a vztahy s
ostatními státy.
nPoměrně rychle ale došlo k přehodnocení této politiky - čínští představitelé došli k závěru, že
Čína se musí na mezinárodním poli chovat odpovědněji a opatrněji.
nČína si uvědomila, že postoje většiny asijských států vůči ní jsou vstřícnější než postoje Evropy
a USA - snaha toho využít k prolomení čínské diplomatické izolace.
nPrimárními cíli nové čínské asijské politiky jsou nejdříve státy jihovýchodní Asie a Japonsko,
později pak zejména také Jižní Korea, Rusko a státy Střední Asie (důležitou roli sehrála zejména
proměna čínské politiky vůči Mongolsku).
nČína v této souvislosti konečně docenila význam ekonomické diplomacie.
nDo konce roku 1990 se pak Číně podařilo prolomit do té doby přetrvávající politickou izolaci ze
strany západních zemí.

Hlavní rysy čínské zahraniční politiky po roce 1993
n1) V ekonomické dimenzi pokračuje otevírání se Číny světu.
n2) Zásadní význam tchajwanské otázky a dalších témat ohrožujících „politické přežití
komunistického režimu“ v čínské zahraniční politice.
n3) Politika prosazování národních zájmů.
n4) Ambivalentní vztah a politika vůči USA.

Ekonomické otevírání se Číny světu
nVe sledovaném období došlo k zásadnímu posunu v integraci Číny do světové ekonomiky.
nÚspěšná snaha Číny stát se exportní ekonomikou a celkový zásadní růst čínského obchodu se světem
(ve 2. polovině roku 2006 už se Čína stala 2. největším světovým exportérem).
nVelmi důležitý byl pro Čínu v tomto ohledu vstup do WTO a do té doby udržení platnosti doložky
nejvyšších výhod v obchodě s USA (k jeho dosažení je Čína ochotná k řadě ústupků ve vztazích s
ostatními zeměmi).
nV roce 2004 už je Čína 4. největší obchodní velmocí na světě (pokud počítáme EU jako celek).
nVe snaze o udržení pro svůj export příznivého mezinárodního prostředí byla Čína ochotná přikročit
k odstranění mnoha obchodních bariér bránicích vstupu zahraničního zboží na čínský trh.
nPrůměrná výše čínského cla klesla z 40% (1992) těsně pod hranici 20% (1999). Vstup do  WTO přinesl
další snížení - v období 2004-2005 to bylo 9,4% pro průmyslové výrobky a 14,5% pro zemědělské
produkty.
nDošlo také k výraznému otevření se Číny cizím zahraničním investicím, které se staly jedním ze
základních motorů čínského zahraničního růstu (v letech 1990-2002 do Číny přišly přímé zahraniční
investice ve výši 330 miliard USD).
n

Obchodní vztahy Číny se světem na počátku 21. století
nV roce 2017 měl celkový čínský zahraniční obchod hodnotu 4 104,5 miliard USD, přičemž čínský
obchodní přebytek činil v tomto roce přibližně 422 miliard USD.
nV roce 2017 byla pěti největších exportních trhů následující: 1) USA (přibližně 19% celkových
čínských vývozů); 2) EU (16,4%); 3) ASEAN (12,3%); 4) Hongkong (12,3%); Japonsko (6,1%).
nMezi hlavní dovozní trhy v roce 2017 patřily: EU (13,3% celkových čínských dovozů); 2) ASEAN
(12,8%); 3) Jižní Korea (9,6%); Japonsko (9%); 5) Tchaj-wan (8,4%); 6) USA (8,4%).
nNárůst přímých zahraničních investic pokračoval na počátku 21. století, nicméně v posledních
několika letech (zejména od roku 2015) Čína podmínky přístupu na čínský trh dále zpřísnila. Za rok
2017 dosáhly přímé zahraniční investice v Číně výše přibližně 130 miliard USD (přímé zahraniční
investice tvoří přibližně 7% celkových investic v Číně).
nV posledních letech výrazně vzrostly přímé čínské zahraniční investice. Například v EU dosáhly za
rok 2017 hodnoty 21,7 miliard USD, což byl nárůst o 38% oproti roku 2015. Čínští investoři se
přitom soustřeďují především na nákup technologicky vyspělých firem, což je odlišné od zahraničních
investic na území Číny, které mají obvykle podobu projektů „na zelené louce“.

Zásadní význam Tchajwanské otázky v čínské zahraniční politice
nJejí význam dokládá již skutečnost, že v éře po Teng Siao-pchingovi soustředil do svých rukou
rozhodování o čínské politice vůči Tchaj-wanu Ťiang Ce-min.
nDlouhodobou čínskou politikou byla snaha přimět představitele Tchaj-wanu k navázání kontaktů na
nejvyšší politické úrovni a k zahájení jednání.
nVýchozí podmínkou těchto jednání ovšem mělo být respektování principu „jedné Číny“ jako výchozího
bodu.
nV 80. letech a v první polovině 90. letech ještě Peking věřil v možnost rychlého politického
sjednocení Tchaj-wanu s Čínou.
nJeho strategie je proto zaměřena na dosažení dvou strategických cílů:
na) zachovat možnost politického sjednocení Tchaj-wanu s pevninskou Čínou.
nb) donutit Tchaj-wan usednout k jednacímu stolu.
nVyvrcholením této politiky se stala Ťiang Ce-minova iniciativa z roku 1994 (osmibodový návrh na
mírové řešení tchajwanské otázky znovusjednocením ostrova s Čínou).
nVzestup tchajwanského nacionalismu a hnutí za nezávislost vedl Čínu k přijetí politiky, jejímž
hlavním cílem mělo být v krátkodobé perspektivě zabránit Tchaj-wanu ve vyhlášení nezávislosti. Za
tímto účelem Čína využívá hrozby vojenskou silou a ekonomické diplomacie.
nPo roce 2000 přehodnocení politiky - Čína se opět snaží o smířlivější přistup a sleduje politiku
navázání tří druhů vzájemných vazeb (rozvoj vzájemného obchodu; zavedení přímého námořního a
přímého leteckého spojení s Tchaj-wanem).
nV roce 2010 došlo k podpisu Economic Co-operation Framework Agreement mezi ČLR a Tchaj-wanem =
odstranění cel na množství výrobků. Rostoucí ekonomická závislost Tchaj-wanu na Číně, která je dnes
jeho největším obchodním partnerem (směřuje tam přibližně 28% tchajwanského exportu a dalších 13%
míří do Čínou kontrolovaného Hongkongu). Přibližně 2 miliony Tchajwanců dnes trvale žijí a
podnikají na území ČLR.

„Core interests“ v čínské zahraniční politice
nŽivotně důležité otázky – oblasti, ve kterých Čína nebude dělat kompromisy;
nDefinice:
n- bezpečnost státu a režimu;
n- suverenita a teritoriální integrita;
n- ekonomický a společenský rozvoj;
nKontroverze ohledně oblasti jihočínského moře;

Spor s Japonskem o ostrovy Senkaku
nSpor o ostrovy se datuje do roku 1971, kdy si je začal nárokovat Peking, stejně jako Čankajškova
vláda na Tchaj-wanu.
nVýznam ostrovů spočívá v možných bohatých podmořských nalezištích ropy a zemního plynu v zóně
kolem ostrovů, v bohaté rybolovné zóně a poloze ostrovů poblíž důležitých námořních cest.
nČína odvozuje svůj nárok od toho, že ostrovy byly zaneseny do čínských námořních map za vlády
dynastie Ming, dále pak argumentuje, že za poslední dynastie Čching měla Čína jurisdikci nad
ostrovy v rámci vlády nad Tchaj-wanem a ostrovy jí tak měly být vráceny, jako se stalo v případě
jiných území po 2. světové válce (argumentem Japonska je, že ostrovy byly v době čínsko-japonské
války terra nulius).
nTéma ostrovů se objevilo na jednáních o navázání diplomatických vztahů mezi Čínou a Japonskem v
roce 1972 = řešení odsunuto do budoucnosti.
nSkutečně sporným tématem se vlastnictví ostrovů stává teprve na počátku 21. století, kdy dochází k
nárůstu počtu různých incidentů.
nČína se čím dál ostřeji vymezuje proti tomu, co hodnotí jako japonské snahy narušit status quo. V
reakci na japonské kroky dochází k vysílání námořních plavidel do teritoriální zóny kolem ostrovů =
cílem Číny je dokázat, že fakticky oblast spravuje ona, skrze svoji trvalou námořní přítomnost.
nTéma vlastnictví ostrovů je mimořádně citlivé pro čínskou veřejnost (odráží se v něm břímě
historie vzájemných vztahů). Téma dokáže v Číně rozdmýchat nacionalistické nálady, ale pro čínskou
vládu jde o citlivé témata, neboť se objevily náznaky, že by se probuzený hněv veřejnosti mohl
obrátit i proti vládě Komunistické strany Číny.

Čína a teritoriální spory v Jihočínském moři (I)
nVedle Číny vznášejí teritoriální nároky v této oblasti Filipíny, Vietnam, Tchaj-wan, Malajsie a
Brunej.
nV případě tohoto sporu se často uvádí, že jednotlivým stranám jde zejména o kontrolu nad
podmořskými nalezišti nerostných surovin, ale ta leží převážně v oblastech, kterých se spory
netýkají.
nHlavní význam Jihočínského moře je strategický = procházejí jím klíčové námořní cesty (ročně jím
propluje až polovina světové obchodní tonáže).
nČíně jde v rámci sporu především o posílení jejího mocenského postavení, s pravděpodobným cílem
dosažení regionální hegemonie v dlouhodobém výhledu.

Čína a teritoriální spory v Jihočínském moři (II)
nPočátky sporů sahají až do 30. let 20. století, kdy aktivity Francie v regionu přiměly čínskou
nacionalistickou vládu k vyjádření svých vlastních nároků v oblasti (cestou publikování oficiálních
map vyjadřujících nárok Číny na velkou část oblasti). nSpor byl až do roku 1974 v latentní fázi.
Situaci mění vojenský konflikt mezi ČLR a Vietnamem během něhož se Čína zmocnila Paracelských
ostrovů v Jihočínském moři. nDalší větší aktivitu ze strany Číny lze zaznamenat až koncem 80. let,
kdy obsadila některé ostrovy v rámci Spratlyho ostrovů (podobně už předtím postupovaly některé
další státy). nVyhrocení sporu v roce 1994 = čínská okupace Mischief Reef, na který si činí nárok
Filipíny (zadržování rybářských lodí, varovná střelba). nSbližování Číny a ASEAN ve druhé polovině
90. let vede k uklidnění situace = společná deklarace o chování ve sporných oblastech (2002). Žádná
formální dohoda nicméně v dalších letech nebyla sjednána. nIncident z roku 2009, kdy čínská
plavidla donutily k nouzovému zastavení americkou loď poblíž ostrova Chaj-nan = rozpor mezi
americkým přístupem založeným na svobodě plavby (svobodný pohyb lodí mimo teritoriální zónu 12
námořních mil bez ohledu na to, zda jde o civilní či vojenská plavidla). nČínská pozice je mnohem
restriktivnější = Peking požaduje souhlas s vojenskými aktivitami třetích stran v rámci tzv.
zvláštní ekonomické zóny (200 námořních mil).

Čína a teritoriální spory v Jihočínském moři (III)
nEskalace sporu mezi Čínou a Filipínami v oblasti útesů Scarborough v roce 2012 = střet plavidel
pobřežních stráže obou zemí. Po dvou měsících spor skončil dohodou zprostředkovanou USA, na jejímž
základě se plavidla obou zemí z oblasti stáhla.
nČína se do oblasti nicméně záhy vrátila a nad útesy si kontrolu ponechává dodnes.
nV roce 2015 čínská pobřežní stráž zahnala filipínská rybářská plavidla v oblasti poblíž útesů za
použití vodních děl.
nOd roku 2013 Čína v oblasti buduje umělé ostrovy, přičemž rozsah jejích aktivit je nesrovnatelný s
jinými aktéry. Zisk 3200 akrů nové pevné půdy použitelné pro vybudování sítě letišť a radarů
posilujících pozici Číny v oblasti.
nV reakci na čínské kroky a nároky se Filipíny obrátily se žalobou na Stálý rozhodčí soud, který v
červenci 2016 vynesl pro Čínu spíše nepříznivý rozsudek.
nPeking nicméně od prvních filipínských právních kroků zaujal pozici, kdy odmítl jurisdikci stálého
rozhodčího soudu a řízení se odmítl účastnit. Současně obvinil Filipíny z porušení závazku řešit
spory o ostrovy a útesy bilaterální cestou, bez zprostředkování třetí stranou.
nZávěrečný rozsudek Čína odmítla akceptovat a už před jeho rozhodnutím dala najevo, že se mu
nepodřídí. Místo toho vyzvala Filipíny k bilaterálním jednáním o vyřešení sporu.

Iniciativa pásu a cesty („nová hedvábná cesta“)
nK jejímu představení došlo v roce 2013.
nCílem této čínské iniciativy má být vybudování integrovaného souboru pozemních a námořních
ekonomických koridorů propojujících státy Eurasie s Čínou.
nIniciativa má přispět k ekonomickému rozvoji zúčastněných států a současně podpořit růst čínské
ekonomiky a posílit globální postavení Číny.
nDůraz je kladený na rozvoj infrastruktury a konektivity, většina dosud oznámených projektů se
zaměřuje na budování dopravní infrastruktury, vylepšení výrobních kapacit a zjednodušení pohybu
zboží, kapitálu, surovin a energetických komodit.
nIniciativa se rychle stala jednou z priorit současného čínského vedení a klíčovou součástí čínské
zahraniční politiky.
nJde o velmi ambiciózní projekt, který by se mohl týkat až 60 států a jen doposud čínská vláda v
souvislosti s touto iniciativou oznámila projekty v celkové hodnotě 900 miliard USD.
nIniciativa zatím nicméně nemá zcela jasné geografické či tematické vymezení a dosavadní praxe
ukazuje, že pod rámec iniciativy jsou řazeny veškeré projekty, již probíhající či plánované, které
nějakým způsobem rozvíjejí spolupráci mezi Čínou a daným regionem.
nIniciativu tak lze chápat spíše jako zastřešující dlouhodobý koncept, který harmonizuje a
synchronizuje jednotlivé projekty a politiky probíhající v regionu pod jednotný rámec.

Motivy vzniku iniciativy
nAčkoliv je obvykle interpretována jako zásadní zahraničněpolitická iniciativa, z jejím uvedením je
snaha vyřešit řadu vnitropolitických problémů a pozvednout domácí čínskou ekonomiku.
nIniciativa má prominentní místo v čínské ekonomické strategii, jejímž cílem je udržení tempa
ekonomického růstu a nastavení dlouhodobě udržitelného růstu. Iniciativa má usnadnit přechod Číny
na nový ekonomický model nastartováním rozvoje nových území, využitím části nadbytečných výrobních
kapacit čínských firem a rozvojem zaostalých čínských pohraničních regionů.
nPokud jde o mezinárodní motivy, jádrem iniciativy je vybudování a posílení spolupráce se státy
podél její trasy a vytvoření sítě komplexních ekonomických a politických vztahů mezi členy
iniciativy.
nDosavadní aktivity Číny naznačují, že Čína v rámci iniciativy formuje „zónu strategické
závislosti“, která ji staví do pozice dominantního partnera vůči ostatním členům iniciativy.
nIniciativa má rovněž posílit energetickou bezpečnost Číny, posílit její finanční sílu a z
bezpečnostního hlediska pomoci vytvořit určitou formu nárazníkového pásma kolem čínských hranic.

Iniciativa pásu a cesty



n
C:\Users\ricky\Desktop\China-ethnolinguistic_2.jpg


n
C:\Users\ricky\Desktop\China’s_Critical_Sea_Lines_of_Communication.png


n
C:\Users\ricky\Desktop\island chains.jpg


n
C:\Users\ricky\Desktop\Chinese_string_of_pearls.jpg


C:\Users\ricky\Desktop\_44467796_china_mil_spend02_416gr.gif
C:\Users\ricky\Desktop\20120407_FBC861_0.png


Oficiální vs. reálně odhadované čínské výdaje na obranu v letech 1996-2008
C:\Users\ricky\Desktop\2009.04-CI-world.png