Aliance a regionální bezpečnostní instituce
Historický vývoj aliancí


Helénský spolek
ØAliance řeckých městských států proti Persii.
ØVůdčí silou byla Sparta, jednalo se však o odlišnou organizaci, než byl Peloponéský spolek,
jakkoliv jeho členové tvořili značnou část členů nové organizace.
ØÚčast Athén v této alianci.
ØSparta má právo předsedat zasedání delegátů členských států spolku (obvykle se konalo v Korinthu)
a mít nejvyšší velení nad pozemními a námořními silami spojenců.
ØZdá se, že aliance mohla vysílat posly s žádosti o pomoc a po společné konzultaci vyslat ozbrojené
síly členských států na dohodnuté obranné pozice.

>

Peloponéský spolek
ØExistoval v období od 6. do 4. století.
ØHegemonem spolku byla Sparta.
ØRozhodování spolku kontrolovala rada spojenců tvořená ze dvou těles – spartský sněm a shromáždění
spojeneckých států (v něm měl každý ze spojeneckých států jeden hlas bez ohledu na svou velikost či
geopolitickou moc).
ØPouze Sparta přitom mohla svolávat shromáždění spojeneckých států. Vstupem do spolku vytvářely
státy alianci pouze ze Spartou (mezi sebou si pak museli aliance vytvořit). Navzdory jednomu hlasu
v každém shromáždění platilo, že Sparta nebyla zavázána uposlechnout případná usnesení shromáždění
spojenců.
ØSpojenci v době míru nedávali do spolku žádné finanční či vojenské příspěvky. To se ale mění
v době války, kdy po nich může být vyžadován příspěvek ve výši až jedné třetiny jejich ozbrojené
síly.
ØIdeologický charakter aliance = podpora konzervativních oligarchů v řeckých městských státech.
Ø
Ø

>

Athénský námořní (Délský) spolek
ØVznikl v roce 478 před n. l. jako aliance řeckých městských států pod vedením Athény s cílem
pokračovat v boji proti Persii. Celkový počet členů se odhaduje mezi 150 a 173 řeckými městskými
státy.
ØJeho vytvoření Athénám umožnilo, společně s odchodem Sparty z války proti Persii, získat vůdčí
postavení v rámci Řecka.
ØNový spolek měl tři hlavní cíle – připravovat se na obranu proti případné nové invazi, usilovat o
pomstu proti Persii prostřednictvím útočných operací a podpory perských nepřátel (viz podpora
povstání v Egyptě) a vytvoření mechanismu a prostředků pro dělení válečné kořisti.
ØČlenové aliance se zavázali poskytnout vojenské síly nebo finanční příspěvky do společné
pokladnice a mít společné přátele a protivníky.
ØJednotliví členové spolku měli vždy jeden hlas, v první fázi leželo rozhodování o podobě příspěvku
na samotném státu, avšak postupně o tom rozhodují Athény, v poslední fázi je pak už jen dvěma
nejsilnějším spojencům (Lesbosu a Chiosu) dovoleno přispívat loděmi a vojáky, ostatní státy musí
v rámci přeměny původní aliance v součást athénského impéria platit finanční příspěvky.
ØJde celkově spíše o pozvolný proces, jakýmsi zlomem ale bylo přesunutí pokladnice Spolku z Delosu
do Athén v roce 454 před n. l.
ØPeníze zpočátku slouží na udržování sil v boji proti Persii, avšak po ukončení válek donutily
Athény spojence pokračovat v placení příspěvků. Ty jsou pak Athénami používány i na jiné než
vojenské účely – například na vybudování Parthenonu na Akropoli.
ØBěhem války s Peršany se Athénám daří jejich alianci rozšiřovat – dobytá neřecká města jsou
znovuosídlena a stávají se novými členy spolku. Vedle toho ale Athény také přinutily některá města
(např. Karystos na ostrově Euboia), aby se k alianci připojila = jejich neutralita je vzhledem
k jejich strategické pozici považována za nedostatečnou.
ØAthény současně vojensky bránily jednotlivým členům od aliance od aliance odstoupit = aliance byla
uzavřena na neurčitou dobu (porážka Naxosu v roce 471 = přišel o flotilu, hlas ve Spolku a musí
strhnout své opevnění).
Ø
Ø

>

Peloponéská válka (431-404 př. n. l.)

>

„Stará aliance“ (Auld Alliance) mezi Francií a Skotskem (1295-1560)
ØAlianci původně uzavřeli skotský panovník John Balliol a francouzský Filip IV. Sličný na obranu
proti rostoucí moci anglického panovníka Eduarda I.
ØSmlouva předpokládala, že v případě útoku ze strany Anglie na některou ze smluvních stran, provede
druhá země na oplátku invazi do Anglie.
ØV době ihned po uzavření ale Skotsku příliš nepomohla, neboť Eduard provedl svou invazi rychle a
do roku 1296 pak ovládl celé Skotsko. Francie pak fakticky akceptovala existující situaci a v roce
1299 uzavřela s Anglií mír. Navzdory tomu ale po opětovném získání nezávislosti skotský král Robert
Bruce alianci obnovil.
ØVýhody aliance pro Skotsko byly historicky problematické = jen dva měsíce po bitvě u Kresčaku byl
skotský král David poražen během své invaze do Anglie (na pomoc Francii v souladu s ustanoveními
smlouvy) a dalších 11 let strávil jako anglický zajatec.
ØV pozdější fázi Stoleté války však skotská dobrovolnická armáda hrála významnou roli, když ve 20.
letech 15. století poskytla zdecimované Francii, jež stála před kolapsem, určitý oddych v boji s
Anglií.
ØV průběhu 15. století byla platnost aliance čtyřikrát prodloužena, jakkoliv se její hodnota zdála
být po konci Stoleté války sporná.
ØSkotský král Jakub IV. Stuart nicméně v roce 1511 alianci obnovil a v roce 1513 v souladu s jejími
ustanoveními provedl invazi do Británie, která ale skončila katastrofální skotskou porážkou a
královou smrtí v bitvě u Floddenu.
ØNástup protestantismu ve Skotsku však podryl hlubší vazby mezi státy (roste naopak preference
Anglie jako skotského partnera) a v roce 1560 byly formální smlouvy mezi Skotskem a Francií
ukončeny.
ØAliance ale byla zajímavá díky svém kulturnímu a intelektuálnímu přesahu na skotskou
společnost.
Ø

>

Uzavření anglicko-portugalské aliance z roku 1386 (sňatek portugalského krále Jana I. s Filipou z
Lancasteru)

>

Anglicko-portugalská aliance z roku 1386 (Smlouva z Windsoru)
ØNejstarší historická aliance, která je v platnosti až do současnosti.
Ø„It is cordially agreed that if, in time to come, one of the kings or his heir shall need the
support of the other, or his help, and in order to get such assistance applies to his ally in
lawful manner, the ally shall be bound to give aid and succour to the other, so far as he is able
(without any deceit, fraud, or pretence) to the extent required by the danger to his ally’s realms,
lands, domains, and subjects; and he shall be firmly bound by these present alliances to do this.“
(klíčové ustanovení smlouvy).
ØSmlouva obsahuje ustanovení (pakt) o vzájemné pomoci mezi oběma státy podle rozsahu nebezpečí a
schopnosti jednotlivých zemí.
ØK přerušení platnosti trvání aliance došlo mezi léty 1580 a 1640, kdy bylo Portugalsko
v dynastickém svazku se Španělskem. V tomto období jsou tak obě země na opačných stranách
anglicko-španělské a holandsko-portugalské války.
ØPo obnovení nezávislosti Portugalska a restaurace monarchie v Anglii došlo k obnovení platnosti
aliance (korunované sňatkem Karla II s Kateřinou z Braganzy, dcerou nového portugalského krále). Od
tohoto období si obě strany na základě smlouvy pomohly hned několikrát.
ØBěhem sedmileté války pomohla Velká Británie Portugalsku odrazit invazi ze strany Španělska.
ØPo francouzské invazi do Portugalska pomohla britská flotila přepravit portugalskou královskou
rodinu do bezpečí v Brazílii a do Portugalska přišla na pomoc britská armáda pod velením pozdějšího
vévody z Wellingtonu, která nakonec dokázala vyhnat Francouze ze země a pří následných pokusech o
invazi úspěšně bránit Lisabon.
ØBritské ultimátum z roku 1890 (porušení Smlouvy z Windsoru) = ukázalo na možné nevýhody pozice
slabšího partnera v rámci aliance. Portugalsko ztrácí možnost získat rozsáhlá území v Africe =
oslabení monarchie.
ØPortugalsko se následně zúčastnilo první světové války na straně spojenců a za druhé světové války
nejenže zachovalo neutralitu, ale v roce 1943 umožnilo spojencům vytvořit námořní a letecké
základny na Azorských ostrovech.

>

Liga z Cambrai (1508-1510) a Svatá liga (1511-1516)
ØLiga z Cambrai = vojenská aliance namířená proti Benátkám, členy jsou papež Julius II., císař
Maximilián Habsburský, španělský král Ferdinand a francouzský král Ludvík XII.
ØSpojenci se dohodli, že zahájí válku proti Benátkám 1. dubna 1509 (Maximilián se měl zapojit během
40 následujících dní) a nabídli možnost členství v lize Anglii a Maďarsku (papež později vyzval
k připojení všechny křesťanské panovníky).
ØPotíže s koordinací činnosti armád jednotlivých členů, vojenská převaha aliance se nicméně
projevila (úspěchy Francie a papežských vojsk).
ØAliance se rozpadla v roce 1510 = papež Julius II. se obává rostoucího francouzského vlivu v
Itálii a vytváří alianci s Benátkami proti Francii (1510).
ØVojenská síla obou spojenců nedostačuje k vítězství, Francie získává na bojišti převahu = ovládla
většinu provincie Romagna.
ØPapež Julius II v reakci vytváří v roce 1511 Svatou ligu proti Francii = vedle papeže a Benátek
jsou členy Španělsko, císař Maximilián, Anglie a švýcarští žoldnéři v papežských službách.
ØPřes prvotní úspěchy Francie utrpěla do roku 1513 řadu porážek – ztráta Florencie a Milánu.
ØSpory mezi členy aliance o dělbu kořisti = papež Julius II se s císařem Maximiliánem dohodl na
vyloučení Benátek z této dělby.
ØV roce 1513 Benátky v reakci vytvořily alianci s Francií, smrt papeže Julia II. pomohla změnit
poměr sil = jeho nástupce Lev X. si přeje ukončení války a nesdílí Juliovy mocenské ambice.
ØPo francouzském vítězství u Marignana (1515) nad švýcarsko-milánským vojskem usilují zbývající
členové Svaté ligy o mír, který by zachoval jejich zbývající teritoriální zisky – konec války v
roce 1516.
Ø

>

Triumf Karla V. nad jeho nepřáteli

>

Aliance mezi Francií a Osmanskou říší (1536-1799)
ØJe považována za první diplomatickou alianci mezi křesťanskou a nekřesťanskou říší.
ØPrvní pokusy o navázání spojenectví mezi Francií a Osmanskou říší započal František I v době svého
zajetí po bitvě u Pavie v roce 1525 = prosba o útok na Habsburky.
ØKontakty s Turky pokračovaly prostřednictvím sedmihradského panovníka Jana Zápolského na konci 20.
let 15. století. V roce 1532 se francouzský velvyslanec setkal se Sulejmanem I. „Nádherným“ v
Bělehradě a v letech 1533 a 1534 navštívila osmanská poselstva Francii.
ØSpolečné vojenské operace během let 1534-1535 = osmanská flotila pomáhá Francii při útocích na
italském pobřeží.
ØV roce 1536 byla formálně uzavřena aliance mezi oběma zeměmi = Osmanská říše je k ní motivována v
důsledku katastrofální porážky od Karla V. v Tunisku (1535).
ØSoučástí uzavřené aliance bylo také dojednání řady zejména obchodních smluv – Francie získává
privilegia v obchodu s Osmanskou říši, vůči jejím občanům je uplatňován princip exteritoriality.
Francouzům bylo umožněno praktikovat svou víru na území Osmanské říše a francouzským katolíkům byla
svěřena role ochránce svatých míst. Francie otvírá velvyslanectví na území Osmanské říše.
ØKoordinace vojenských operací Francie a Osmanské říše ve válkách proti Habsburkům v letech
1536-1538,1542-1546 a 1551-1559.
Ø
Ø
Ø

>

Instrukce krále Františka I. francouzskému vyslanci Jeanu de La Forest k dojednání vojenské aliance
s Osmanskou říší (1535)
Ø"Jean de la Forest, whom the King sends to meet with the Grand Signor [Suleiman the Magnificent],
will first go from Marseilles to Tunis, in Barbary, to meet sir Haradin, king of Algiers, who will
direct him to the Grand Signor. To this objective, next summer, he [the King of France] with send
the military force he is preparing to recover what it unjustly occupied by the Duke of Savoy, and
from there, to attack the Genoese. This king Francis I strongly prays sir Haradin, who has a
powerful naval force as well as a convenient location [Tunisia], to attack the island of Corsica
and other lands, locations, cities, ships and subjects of Genoa, and not to stop until they have
accepted and recognized the king of France. The King, besides the above land force, will
additionally help with his naval force, which will comprise at least 50 vessels, of which 30
galleys, and the rest galeasses and other vessels, accompanied by one of the largest and most
beautiful carracks that ever was on the sea. This fleet will accompany and escort the army of sir
Haradin, which will also be refreshed and supplied with food and ammunition by the King, who, by
these actions, will be able to achieve his aims, for which he will be highly grateful to sir
Haradin.[...]
ØTo the Grand Signor, Monsieur de La Forest must ask for 1 million in gold, and for his army to
enter first in Sicily and Sardinia and establish there a king whom La Forest will nominate, a
person who has credit and knows well these islands which he will retain in the devotion of, and
under the shade and support of the King [of France]. Furthermore, he will recognize this blessing,
and send tribute and pension to the Grand Signor to reward him for the financial support he will
have provided to the King, as well as the support of his navy which will be fully assisted by the
King [of France]."
Ø

>

Šmalkaldský spolek (1531-1547)
ØObranná aliance skupiny protestantských knížat na území Svaté říše římské.
ØVznikl v roce 1831 jako obranná aliance dvou nejmocnějších protestantských knížat (Filipa
Hessenského a Jana Fridricha Saského), k níž se postupně přidaly další protestantské státy
(Anhaltsko, Pomořansko, Wurtemberg, Braniborsko, Brémy, Frankfurt nad Mohanem).
ØIdeologický charakter aliance = od roku 1535 přijímá za členy všechny státy, které se přihlásily k
augušburské konfesi.
ØAliance byla  namířena proti císaři Karlu V. Spojenci si přislíbily vzájemnou pomoc v případě
napadaní = závazek vypravit do pole armádu o síle 10 tisíc pěších vojáků a 2 tisíc jezdců.
ØAliance sehrála důležitou roli při šíření protestantismu v Německu (včetně diplomatické a finanční
pomoci, konfiskace majetku církve a pomoci při svržení některých katolických knížat).
ØV roce 1538 uzavřel Šmalkaldský spolek alianci s Dánskem.
ØV letech 1546-47 Šmalkaldská válka = Karel V. vytáhl s imperiální armádou proti Spolku.
Neschopnost aliance dohodnout se na rozhodném preventivním útoku proti shromažďujícím se císařským
vojskům a následné rozpory při stanovení obranné strategie usnadnily vítězství Karla V. nad vojsky
spolku u Muhlberka = zajetí jeho vůdců a následné rozpuštění spolku.
ØČinnost Spolku nicméně napomohla zakořenění protestantismu v Německu, který je nyní příliš silný,
než aby se jej Karlu V. podařilo potlačit = porážka císaře v roce 1552 a následné uzavření
Augušpurského míru (1555), který ustavil zásadu „Cuius regio, eius religio“, jež se stala základem
nového uspořádání politicko-mocenských vztahů na území Německa.
Ø
Ø

>

Aliance v období před vypuknutím třicetileté války
ØSmlouva z Joinville (1584) = aliance mezi Španělskem a Katolickou ligou ve Francii.
ØSmlouva z Nonsuch (1585) = aliance mezi Anglií a představiteli vzbouřených nizozemských stavů.
ØProtestantská unie (1608-1621) a Katolická liga (1609-1635) = dvě ideologicky zaměřené aliance na
území Svaté říše římské, jejichž vznik souvisel s opětovným nárůstem náboženských sporů a konfliktů
mezi katolíky a protestanty.
ØDalším příkladem alespoň částečně ideologicky zaměřených aliancí jsou Svaté ligy = aliance
iniciované papežem proti hrozbě Osmanské říše (1571, 1684-1699, 1717).

>

Zásady, jimiž se měli řídit členové Protestantské unie (1608)
Ø1. That each member shall keep in good faith with the order and their heirs, land and people, and
that no one shall enter into any other alliance; also that no Estate, jurisdiction, territory, or
subjects shall damage, fight or in any way harm another Estate, nor break laws of the Imperial
constitution, nor give aid in any manner if such a break should occur;
Ø2. That we and all our heirs who are in this Union shall keep a secret correspondence effectively
to inform each other of all dangerous and offensive affairs which may threaten each other’s heirs,
land and people, and to this purpose each will keep in good contact with one another.
Ø3. Whenever important matters arise that concern the well-being of us all, we and our heirs, for
the duration of this Union will help each other with faithful advice in order to uphold each and
every one as far as possible unharmed in his Estate and territory…
Ø4. It is our wish that in matters concerning the liberties and high jurisdictions of the German
Electors and Estates, as also of the Protestant [Evangelische] Estates’ grievances as presented at
the last Imperial assembly concerning infringements of those selfsame rights, freedoms and laws of
the Empire, these shall al be presented and pressed at subsequent Imperial and Imperial Circle
assemblies, and not merely left to secret correspondence with each other.  We also agree to try and
influence other Protestant Estates [i.e. Saxony] towards an understanding with us.
Ø5. We also agree that this secret Union shall not affect our disagreement on several points of
religion, but that notwithstanding these, we have agreed to support each other.  No member is to
allow an attack on any other in books or through the pulpit, nor give cause for any breach of the
peace, whilst at the same time leaving untouched the theologian’s rights of disputation to affirm
the Word of God.
Ø6. If one or other of us is attacked…the remaining members of the Union shall immediately come to
his aid with all the resources of the Union, as necessity may demand, and as set out in the
detailed argument…
Should any member of the Union inherit or enlarge his territory in the future, then the new land
and people will pay a contribution proportional to the federal tax schedule [Reichmatricul]
according to the needs of the treasury [Cassa] of the Union.
Ø

>

Velká aliance (1688-1697)
ØVyvrcholení snah o zajištění bezpečnosti v prostoru Svaté říše římské proti vojenské hrozbě ze
strany Francie.
ØPoměrně účinný nástroj agregace mocenských kapacit evropských států proti snahám Francie o
dosažení hegemonie v Evropě.
ØNavazovala na alianci z Laxenburgu (1682) a Augušburskou ligu (1686).
ØV reakci na francouzskou invazi do Porýní vytvořili členové Augušburské ligy alianci s Nizozemím,
Anglií a Savojskem, v roce 1689 proti Francii mobilizovaly své vojenské síly také státy na území
severního Německa na čele s Braniborskem, Hanoverskem a Saskem.
ØAliance má oproti svým předchůdkyním ofenzivní cíle.
ØPředstavuje zlomový moment v evropské politice, neboť katolické státy, které v minulosti kladli
důraz na ideologickou jednotu svých aliančních vazeb jsou nyní ochotny bojovat po boku
protestantských států.

>

Aliance v 18. století
ØPokračuje jednoznačný posun viditelný už od třicetileté války, kdy aliance vznikají primárně z
bezpečnostních důvodů. Aliance v tomto období mohou mít poměrně dlouho dobu trvání, nicméně
vzhledem k neexistenci větších ideologických rozporů mezi tehdejšími velmocemi je možná zásadní
proměna hlavních aliančních partnerů.
ØAnglicko-francouzská aliance (1715-1731);
ØAnglicko-rakouská aliance (1731-1756);
ØAnglicko-pruská aliance (1756-1762);
ØFrancouzsko-rakouská aliance (1756-1763);
ØLiga ozbrojené neutrality (1780-1783);
ØK jejímu oživení došlo v období napoleonských válek na počátku 19. století v podobě Druhé ligy
ozbrojené neutrality (1800-1801);
ØJistou výjimku z trendu tvorby aliancí, v němž nehrají významnější roli ideologické či náboženské
důvody představovala poslední ze Svatých lig (1717).
ØFrancouzsko-americká smlouva z roku 1778 = jediná aliance, jejímž účastníkem byly až do 20.
století Spojené státy americké.

>

Liga ozbrojené neutrality (1780-1783)
ØJednalo se o alianci evropských námořních velmocí, jejímž cílem bylo chránit neutrální námořní
obchod proti britské válečné politice prohledávání neutrálních lodí s cílem objevení francouzského
kontrabandu v době války o americkou nezávislost.
ØIniciátorem se stala ruská carevna Kateřina II. svým vyhlášením ozbrojené ruské neutrality (březen
1780). Kateřina II. podpořila právo neutrálních zemí obchodovat s válčícími státy bez omezení,  s
výjimkou dodávek zbraní a vojenských zásob. Rusko se rovněž postavilo proti britské strategii
blokády celého pobřeží. K vynucení nové politiky vyslalo Rusko tři vojenské eskadry.
ØRusko současně oslovilo další neutrální státy s návrhem aliance, která by hájila politiku svobodné
plavby. Dánsko a Švédsko souhlasily = vznik Ligy ozbrojené neutrality. Do konce války o americkou
nezávislost se k ní připojily Prusko, Rakousko, Neapolské království, Portugalsko a Osmanská říše.
ØVojensky byla tato aliance slabá (ve srovnání s britským námořnictvem), ale využívá svůj
diplomatický vliv a hrozbu uvalení ekonomických sankcí proti Velké Británii.
ØAliance představuje zajímavý případ spolupráce slabších států, které díky společnému zájmu
dokázaly ochránit svůj vitální zájem (svoboda plavby na moři) a současně se přitom vyhnuly
vojenskému konfliktu s Velkou Británií.
ØUkázalo se, že i aliance tohoto typu může mít svůj smysl a disponovat dostatečným odstrašujícím
potenciálem – je nicméně důležité, aby potenciální protivníci sledovali omezené válečné cíle. Jak
ukázal, příklad Druhé ligy ozbrojené neutrality během napoleonských válek, v situaci, kdy
potenciální protivník bojuje o své přežití a své vitální zájmy považuje za ohrožené, nemá aliance
malých států velkou šanci na úspěch (VB v reakci napadla Dánsko a zničila část jeho flotily v bitvě
u Kodaně v roce 1801).
ØNavíc už během vzniku Ligy ozbrojené neutrality se ukázalo, že pro menší stát nemusí být vždy
vstup do aliance tohoto charakteru moudrým krokem = na snahu Nizozemí, jehož obchodníci zásobovali
vzbouřené kolonie i Francii, se k alianci připojit, reagovala VB zahájením preventivní války z
důvodů oficiálně nesouvisejících s námořním obchodem.

>

Liga tří císařů (1873-1887)
ØTato aliance představovala významný diplomatický triumf německého kancléře Otto von Bismarcka. Při
jejím vytvoření sledoval dva hlavní cíle:
ØA) Zabránit intervenci Ruska či Rakouska-Uherska na straně Francie v případě války s Německem;
ØB) Snížit riziko vypuknutí války mezi Ruskem a Rakouskem-Uherskem kvůli zájmům obou zemí na
Balkáně.
ØAliance je zajímavá tím, že se původně jednalo o alianci sloužící ke kolektivní obraně, která je
však později transformována v obecnější dohodu o kolektivní bezpečnosti (s cílem zabránit vypuknutí
války mezi signatáři).
ØPrvním krokem byla konvence ze Sankt-Pěterburgu (květen 1873), kterou došlo k vytvoření vojenské
aliance mezi Ruskem a Německem. Smlouva o vytvoření aliance měla vstoupit v platnost teprve po
přistoupení Rakouska. Rakousko k alianci přistoupit odmítlo (spory z Ruskem na Balkáně a obavy ze
zatažení do případné války s Velkou Británií). Místo toho Rusko s Rakouskem-Uherskem podepsaly
obecnější konvenci ze Schonbrunnu (červen 1873), která obsahovala pouze příslib konzultací a
budoucí vojenské dohody v případě nutnosti. Německo k ní také přistoupilo, aniž by bylo zřejmé, zda
v rámci rusko-německých vztahů nahradila předcházející konvenci ze Sankt-Petěrburgu.
ØSituace na Balkáně zhoršila vztahy mezi signatáři a po rusko-turecké válce (1877-1878) byl Spolek
tří císařů poprvé rozpuštěn (1878).
ØK jeho obnově dochází v roce 1881 = podpis formální smlouvy mezi všemi třemi velmocemi, v níž se
signatáři zavazovali k neutralitě v případě války některého ze signatářů proti jiné velmoci.
Součástí dohody byl také příslib, že bez předcházející dohody nebude docházet k územním změnám na
Balkáně.

>

Dobová britská karikatura oslavující anglicko-japonskou alianci z roku 1902

>