Aliance a regionální bezpečnostní instituce Realismus a vznik aliancí Přínos realismu k vysvětlení vzniku aliancí ØDebatě o vzniku aliancí dominoval v období studené války realismus. ØHlavní realistické příspěvky k teorii aliancí: ØLiska (1962) = studium aliancí jako nástroje zahraniční politiky (jednotková hladina analýzy); ØMorgenthau (1967) = studium fungování mocenské rovnováhy v multipolaritě (systémová hladina analýzy); ØRothstein (1968) = případové studie chování malých států (jednotková hladina analýzy); ØHolsti a kol. (1973) = analýza věnující se západnímu a východnímu bloku (jednotková hladina analýzy) ØWaltz (1979) = strukturální teorie mezinárodních vztahů; ØWalt (1987) = studie vzniku a fungování aliancí na Blízkém východě (jednotková hladina analýzy) ØHlavní debata mezi realisty ohledně vzniku aliancí se týká toho, zda klíčovou proměnnou představuje distribuce moci nebo naopak přítomnost hrozby(eb). ØKenneth Waltz = klade důraz na polaritu mezinárodního systému a změny v distribuci mocenských kapacit. ØStephen Walt = celková distribuce mocenských kapacit je méně důležitá než úroveň a namíření hrozeb. Ø Ø > Teorie rovnováhy moci (balance of power) Kennetha Waltze ØWaltzova kniha Teorie mezinárodní politiky (1979) představuje nejcitovanější publikaci v rámci disciplíny mezinárodních vztahů. ØStrukturální realismus = na rozdíl od klasického realismu (Morgenthau, Carr) klade Waltz důraz na strukturální proměnné. ØMezinárodní politiku lze vysvětlit pomocí tří proměnných struktury mezinárodního systému: Ø1. princip organizace systému (hierarchický či anarchický) Ø2. diferenciace funkcí jednotek Ø3. distribuce mocenských kapacit. ØStátostředná teorie = stát je klíčový aktér mezinárodních vztahů, disponuje mocenským monopolem a definuje prostředí a podmínky pro existenci a jednání jiných aktérů. ØDefenzivní realismus = K. Waltz tvrdí, že „základní starostí států není moc sama o sobě, ale bezpečnost“ a že moc je pouze užitečným prostředkem k dosažení bezpečnosti. ØOptimální strategií pro přežití státu je mocenské vyvažování. ØA) vnitřní vyvažování = zbrojení ØB) vnější vyvažování = vytváření aliancí a koalic. > Waltzova teorie a vznik aliancí ØPro vznik aliancí v mezinárodním systémů vyplývá z Waltzovy teorie následující = klíčovou proměnnou určující, zda dojde k vytvoření aliancí či nikoliv, a kolik těchto aliancí případně bude, je distribuce mocenských kapacit. Aliance jsou tak pro Waltze výsledkem mezinárodního systému. ØWaltzova teorie předpokládá, že státy vytvářejí alianci k vyvažování silnějších států či koalic ze dvou důvodů: Ø1) Vytvořením aliance proti nejsilnějšímu státu a potenciálnímu hegemonu státy zajišťují, že žádný stát nebude schopný v mezinárodním systému dominovat = tímto vyvažováním přitom současně stabilizují systém a vytváření novou mocenskou rovnováhu; Ø2) Připojením se ke slabší straně státy zvyšují svůj relativní vliv ve slabší koalici; ØZákladní hypotéza Waltzovy teorie v souvislosti se vznikem aliancí: ØPočáteční distribuce moci Státy vyvažují nejsilnější velmoc v systému. Ø > Problémy Waltzovy teorie vzniku aliancí ØTeorie implikuje, že nejsilnější velmoc představuje největší hrozbu ostatním státům = nicméně dnes je možné, že i relativně slabý stát může představovat významnou hrozbu ostatním zemím. ØTeorie má problém vysvětlit neexistenci vyvažování USA po konci studené války. ØProblematický je i Waltzův předpoklad, že by se pozornost měla upírat jen na nejsilnější státy, neboť jen tyto státy ovlivňují strukturu mezinárodního systému. > Teorie rovnováhy hrozeb (balance of threat) Stephena M. Walta ØWaltovým hlavním argumentem je, že princip rovnováhy moci postulovaný K. Waltzem není schopný vysvětlit alianční chování států (během studené války) ØPříliš úspornou neorealistickou teorii opírající se o distribuci moci je proto nutné doplnit o další vysvětlující proměnné: vzdálenost mezi státy, útočné kapacity a útočné záměry. Tyto čtyři faktory byly shrnuty pod koncept „hrozba“ a celá teorie je tradičně známa pod hlavičkou „rovnováha hrozeb“. ØTaké S. Walta lze řadit spíše do řad defenzivního realismu. Státy vyvažují proti státům představujícím bezprostřední hrozbu jejich přežití. ØWalt se snaží vysvětlit alianční chování jednotlivých států (proměnná na úrovni jednotek systému). ØZákladní hypotéza vzniku aliancí dle Walta: ØHrozba státy vyvažují největší hrozbu jejich přežití. ØWalt předpokládá, že se státy rozhodují mezi dvěma strategiemi vyvažování hrozby = balancigem či přidáním se na stranu agresora (bandwagoning), přičemž balancing považuje za dominantní strategii. ØBandwagoning je podle Walta možný jako určitá forma appeasementu, případně jej státy mohou zvolit, pokud jeho prostřednictvím chtějí těžit z úspěchu agresivního státu při útoku na třetí stát. ØBandwagoning bude pravděpodobnější v případě malých států. > Zdroje hrozeb a další možné faktory ovlivňující dle Walta vznik aliancí ØCelková moc státu (aggregate power) není jediným faktorem při vzniku aliance, je ale jednou ze složek, které společně rozhodují o tom, do jaké míry je stát hrozbou pro ostatní. ØDalší složkou je geografická blízkost (geographic proximity), neboť s rostoucí vzdáleností klesá schopnost států moc vykonávat. Státy proto vnímají mnohem citlivěji události odehrávající se v jejich bezprostředním sousedství. ØNa vznik aliance má také vliv skutečnost, zda se prostředky, jimiž potenciální hrozba disponuje, jeví jako útočné či obranné. ØPoslední faktor leží v rovině záměrů potenciálního protivníka. Pokud se jeví, že má stát agresivní (útočné) záměry, je mnohem pravděpodobnější vytvoření aliance namířené proti němu. ØWalt se věnuje několika dalším možným faktorům ovlivňujícím vznik aliancí, které však na základě své analýzy považuje za mnohem méně důležitý než čtyři výše uvedené. Mezi další možné faktory podle něj patří: Ø1) Ideologie Ø2) Mezinárodní pomoc Ø3) Politická penetrace a lobbying > Hlavní trendy ve vývoji realistických aliančních teorií po konci studené války ØJednotlivé realistické přístupy k aliancím po koni studené války spojuje důraz, který kladou na vyvažování (balancing), a při pokusu o aplikaci nabízejí podobná vysvětlení, proč si stát může zvolit bandwagoning (spojenectví se silnějším státem) místo snahy o vyvažování. ØVětšina výzkumníků navazuje spíše na Waltzův strukturální neorealismus než na Waltovu koncepci rovnováhy hrozeb. ØOproti situaci ve druhé polovině 80. a počátku 90. let se pozornost opět soustředila spíše na otázku vzniku aliancí. > Realistické přístupy k aliancím navazující na Waltzův strukturální realismus Ø1) Ofenzivní realismus (John Mearsheimer); Ø2) Alianční bezpečnostní dilema (Glenn H. Snyder) Ø3) Trade-off model a teorie her (James Morrow, Alastair Smith); Ø4) Nedostatečné vyvažování (underbalancing) Randalla Schwellera; Ø5) koncept„měkkého vyvažování“ (soft balancing) – Robert Pape či T. V. Paul; Ø6) model unipolarity (E. Kapstein, M. Mastanduno); Ø7) Constellation theory (teorie geopolitické pozice státu) – Anders Wiwel, Hans Mouritzen či Todd Sandler. > Vznik aliancí v ofenzivním realismu Johna Mearsheimera ØDíky působení struktury mezinárodního systému velmoci uvažují a jednají ofenzivně. Státy se obávají toho, že spolupráce přinese relativní výhodu druhé straně – malá ochota spolupracovat. Maximalizace moci představuje nejlepší způsob, jak si zajistit přežití. ØUltimátním cílem je dosažení regionální hegemonie = státy jsou revizionistickými maximalizátory moci. ØDvě hlavní strategie: ØA) Přímá maximalizace moci; ØB) Nepřímá maximalizace moci (vyvažování či buck-passing). Ø ØMearsheimerova teorie vychází z pěti základních předpokladů: Ø1) mezinárodní systém je anarchický; Ø2) státy si nejsou jisté ohledně úmyslů jiných států; Ø3) hlavním cílem státu je přežití; Ø4) státy jsou racionálními aktéry; Ø5) státy mají vždy vojenské kapacity; > Vznik aliancí v ofenzivním realismu Johna Mearsheimera – 2. část ØPro Mearsheimera jsou aliance prostředky strategie vyvažování = odpověď agresivnímu chování jiného státu a výraz moc maximalizujícího chování. ØUmožňují sdílet náklady, přidávají dodatečné kapacity a poskytují schopnost odstrašení. Problémem je ale pomalost jejich jednání a malá efektivita. ØDle Mearsheimerovy teorie lze predikovat klíčové alianční vazby v mezinárodním systému za předpokladu znalosti specificky definované moci a silové konfigurace regionu. ØZákladní teze ofenzivního realismu: ØA) Státy se primárně starají o situaci ve svém regionu, kde jsou vystaveny hlavním existenčním tlakům; ØB) Hlavním cílem regionálního hegemona je zabránit vzniku jiného regionálního hegemona; ØC) potenciální hegemon se bude snažit o podkopání pozice regionálního hegemona, jeho hlavní úsilí ale bude směřovat do vlastního regionu; Ø ØNa základě těchto výroků lze tvrdit, že regionální hegemon bude preferovat vytváření aliancí s mocnostmi v systémech s potenciálním hegemonem. ØNaopak potenciální hegemoni budou mít tendenci spolupracovat v neprospěch regionálního hegemona, jejich spolupráci však nutně omezuje jejich primární soustředění se na svůj region, kam směřují většinu zdrojů, a podmíněně je bude omezovat přítomnost ve stejných regionech. > Realistické přístupy k aliancím navazující na Waltovu koncepci „rovnováhy hrozeb“ Ø1) Státy vyvažují vnější hrozby své bezpečnosti – Patricia Weitsman; Ø2) Aliance vznikají v důsledku snahy o vyvažování vnitřních hrozeb – Steven David; Ø3) teorie národní ekonomiky a domácí politické stability J. Levyho a M. Barnetta (zahrnutí vnitřních i vnějších hrozeb bezpečnosti). > Vznik aliancí podle přístupu Patricie Weitsman ØVychází z předpokladu, že státy ve své zahraniční politice usilují o vyvažování externích hrozeb, přičemž rozdílná míra hrozby podporuje rozdílné alianční chování. ØV tomto ohledu pak existuje vazba mezi důvody, které státy vedou ke vstupu do aliance a celkovou soudržností aliance. ØPatricia Weitsman nechápe aliance jako pouhý nástroj agregace mocenských kapacit. Jsou rovněž prostředkem, skrze který mohou dosavadní rivalové uzavřít spojenectví, tím redukovat míru konfliktů a udržovat mír mezi sebou. ØPatricia Weitsman argumentuje, že na základě studia míry hrozby, jíž státy čelí, lze předpovědět alianční chování států. Rozdílná míry hrozby povede k rozdílnému typu aliančního chování ze strany států: ØČtyři základní typy aliančního chování: ØA) Hedging; ØB) Tethering; ØC) Balancing; ØD) Bandwagoning; ØPři nízké úrovni hrozeb státy volí minimální míru závazků (hedging). Jak hrozba jednomu státu vůči druhému roste, státy se mohou pokusit o bližší připoutání s cílem usměrňovat či omezovat politiku svých aliančních partnerů. S rostoucí hrozbou se státy budou pokoušet o vyvažování státu, kterého nelze usměrnit/omezit. V případě hrozby existence státu pak státy volí kapitulaci a spojení se s dosavadní hrozbou. Ø >