Aliance a regionální bezpečnostní instituce Rozpuštění a zánik aliancí. Proč NATO funguje i po konci studené války? Doba trvání historických aliancí ØPrůměrná doba trvání 263 obranných aliancí existujících v období let 1815 až 2003 je 13,4 let. ØObranné aliance mají téměř 2x delší dobu trvání než aliance, jejichž zakládající smlouvy obsahují také ustanovení ofenzivní povahy. ØZdá se, že doba trvání aliancí se v moderní éře spíše prodlužuje. ØZákladním faktorem ovlivňujícím přežití a zánik aliancí jsou války a s nimi související změny rovnováhy moci. > Zánik aliancí z pohledu realistických teorií ØV obecné rovině platí, že teorie vzniku aliancí identifikují faktory a podmínky, za jejichž působení dochází ke vzniku aliancí. ØPokud doje ke změně podmínek, které vedly ke vzniku aliance, může následně dojít k erozi soudržnosti v rámci aliance a jejímu následnému rozpadu. ØSouvisí to s tím, že členství v alianci s sebou nese pro státy významné náklady (ztráta autonomie v zahraniční politice, vznik závislosti na poskytovaných bezpečnostních garancí, aj.). Se změnou podmínek tak může dojít k tomu, že náklady na další fungování aliance začnou převyšovat zisky, které členství v alianci státu přináší. ØRealistické teorie tak mohou sloužit nejen k vysvětlení vzniku aliancí, ale mohou také vysvětlit jejich trvání či případný zánik. ØTeorie rovnováhy moci = změny v mezinárodní distribuci moci mohou vést nejen ke vzniku nových aliancí, ale také ohrozit a vést k zániku aliancí již existujících. ØTeorie rovnováhy hrozeb = oslabení/vymizení hrozby může vést k erozi soudržnosti aliance a jejímu zániku. > Zánik aliancí dle S. M. Walta ØVlivný článek Why Alliances Endure or Collapse (Survival, 1997). ØWalt identifikuje 3 hlavní příčiny zániku aliancí - 1) změna ve vnímání hrozby; 2) klesající důvěryhodnost aliance; 3) důvody vycházející z domácí politické scény členských států; ØZměna ve vnímání hrozby = nejčastěji v důsledku toho, že původní hrozba pominula (oslabení protivníka, výrazné posílení některého ze členských států aliance). Členové aliance mohli také získat jiné prostředky, jak se hrozbě bránit, mohli dospět k závěru, že úmysly států, proti němuž se spojili, nejsou nepřátelské, případně mohli být vystrašeni agresivním chováním některého z členských států. ØKlesající důvěryhodnost aliance: ØA) Členské státy mohou dospět k závěru, že ani společně nemají dostatek prostředků, aby dokázaly hrozbu vyvážit. ØB) Členské státy mají obavu z nedostatečné vůle ostatních dostát členským závazkům. ØVedle těchto důvodů hovoří S. Walt o neracionálních důvodech vyplývajících z politických procesů uvnitř členských států. Mezi ně řadí: 1) demografické a sociální trendy; 2) domácí politické soupeření; 3) změna režimu; 4) ideologický konflikt; Ø > Přežití aliancí dle S. M. Walta ØZa jeden z důvodů pro přežití aliance považuje ochotu hegemona nést větší náklady a alianci udržovat prostřednictvím pobídek a zastrašování členů. ØZa pravděpodobnější případ přežití aliance, považuje vývoj, kdy se aliance stala symbolem důvěryhodnosti a odhodlání. ØAliance mohou přežívat také tehdy, pokud je v zájmu klíčových zájmových skupin udržet je v chodu. ØPřežití aliance může být ovlivněno také manipulací vojenských elit, které dle Walta mohou mít na udržení aliance zájem z důvodu, že jsou na členství v aliancích vázány rozpočty ozbrojených složek. Taková manipulace dle něj může uspět jen u velmi silných států, které se zároveň těší poměrně malé úrovni hrozeb. ØV souladu s liberálními teoriemi považuje Walt institucionalizaci za faktor, který může zvýšit šanci, že aliance přežije i změnu hrozby, které původně čelila. Øa) institucionalizované aliance vytváří byrokratické vrstvy, jejichž členové jsou profesně zainteresovaní na fungování aliance. Øb) vysoká míra institucionalizace aliance vytváří kapacity, které je vhodné uchovat, i když jejich původní využití již není aktuální. Øc) alianční struktury mohou vytvářet nová pravidla a principy, čímž umožní adaptaci aliance na nové podmínky. ØPoslední možnou příčinu přežití aliancí vidí S. Walt v otázce sdílené ideologie a zájmů. > Přežití a zánik aliancí z pohledu liberalismu (I.) ØPodle liberálních autorů pominutí původní hrozby nutně neznamená, že je aliance zbytečná. Za hlavní faktor přežití aliance přitom považují míru institucionalizace. ØMíru institucionalizace lze podle R. Keohanea a C. Wallenderové měřit na základě 3 prvků: Ø1) Do jaké míry aktéři očekávají, že se členové aliance budou chovat podle společného rámce; Ø2) Do jaké míry existují speciální a přetrvávající pravidla, podle nichž se aktéři řídí; Ø3) Do jaké míry instituce diferencuje úlohy, za něž jsou jednotliví členové zodpovědní. ØV případě vysoké míry institucionalizace se může aliance adaptovat na nové úkoly. Navíc platí, že investice do vytvoření vysoce institucionalizované aliance byly vysoké a státy, co by racionální aktéři nechtějí tuto investici ztratit s vědomím, že v případě dalšího ohrožení by takovéto náklady musely vynaložit znovu. > Přežití a zánik aliancí z pohledu liberalismu (II.) ØZda se aliance může adaptovat na nové bezpečnostní prostředí je ovlivněno tím, jak jsou její pravidla a postupy přenositelné. ØVětší šanci na přežití mají široce zaměřené instituce, případně instituce, které kombinují zaměření na hrozby i rizika. ØÚspěch transformace aliance v uskupení bezpečnostního managementu závisí na třech podmínkách: Ø1) bezpečnostní prostředí se změní a státy místo hrozeb budou čelit pouze rizikům; Ø2) instituce se předtím vyvinula z bezpečnostního partnerství na alianci s vlastní organizační strukturou; Ø3) Už předchozí aliance měla hybridní charakter – obsahovala pravidla a postupy určené k urovnávání a předcházení sporů mezi členy. ØVedle toho, že udržování aliance snižuje transakční náklady, identifikovali neoliberálové i další důvody, proč aliance přežívají zánik původní hrozby: Ø- členství v alianci přímo ovlivňuje to, jak aktéři formulují svoje zájmy; Ø- státy se bojí odvety/ztráty reputace, pokud by svoji účast v alianci ukončily ve chvíli, kdy sice pro ně hrozba pominula, ale pro jiné členské státy nikoliv; Ø- aliance mezi liberálními demokraciemi budou silnější a odolnější; > Realisté a přežití NATO po konci studené války ØZákladní realistické předpoklady vývoje fungování aliance po vymizení původní hrozby. ØA) Významné omezení výdajů na obranu a rostoucí snaha vyhnout se plnění nákladných závazků kompenzujících pokles výnosů z pokračujícího fungování aliance. ØB) Častější spory uvnitř aliance ohledně společné alianční politiky, burden-sharingu. Trend k více nezávislým zahraničním a bezpečnostním politikám členských států („renacionalizace“ politik členských států). ØC) Vyvázání se ze závazků/odchod z aliance, preference méně nákladných forem mezinárodní spolupráce. ØV případě NATO se tyto předpoklady naplnily jen částečně (pokles výdajů na obranu členských států, spory ohledně směřování aliance, snahy některých členských států o více samostatnou politiku v jednotlivých případech – např. v případě vojenské akce proti Iráku v roce 2003). ØNATO ale nadále zůstává životaschopné, pro členské státy je nadále klíčovou platformou pro řešení zásadních bezpečnostních problémů (stabilizace Afghánistánu, Kosovo, naposledy Libye). ØDošlo k rozšíření aliance a k přidání nových funkcí, s čímž realistické teorie nepočítaly. ØRealistická vysvětlení pokračující existence NATO: Ø1) reziduální hrozba ze strany Ruska; Ø2) vynoření se nových hrozeb sdílených členskými státy; Ø3) aliance jako nástroj intraalianční kontroly; > Organizační teorie ØNejde o teorii mezinárodních vztahů, ale o přístup z oblasti ekonomie a managementu zaměřující se na vysvětlení chování různých organizačních jednotek. ØInstitucionalizovaná aliance jako NATO je typem organizace a jako taková může mít vlastní zájmy odlišné od zájmů členských států. ØZákladním zájmem je přežití, tedy pokračování v činnosti a další rozvoj organizace. ØNATO je velká organizace s tisíci zaměstnanci, kteří se s ní identifikují, vnímají sami sebe jako součást komunity, skrze alianci realizují své osobní a profesní zájmy a díky identifikaci s organizací jsou naklonění pohledu zdůrazňujícímu pokračující užitečnost takové organizace. ØMají tedy zájem na její existenci a pracují na zajištění jejího pokračujícího přežití. ØTři obecné typy chování, jímž organizace a její členové zajišťují přežití: ØA) odpor ke změně; ØB) potvrzení důležitosti organizace; ØC) adaptace na změny; ØAdaptace na změny není preferovaným typem chování, nicméně přežití organizace má přednost. Organizace si časem uvědomí, že je adaptace nutná, pokud si chce udržet potřebné zdroje a legitimitu, z níž odvozuje svou činnost. ØCílem organizace je přežití, nikoliv lpění na určitém souboru principů či hodnot. > Přežití NATO z pohledu liberálních teorií ØVyužití organizační perspektivy posloužilo realistickým teoriím jako užitečný nástroj, jak překonat explanační limity teorie. ØTento přístup ale není vševysvětlující, neboť alianční byrokratické struktury zůstaly i po konci studené války celkově slabé a přidání nových funkcí neznamenalo navýšení zdrojů a personálu aliance. Snížení role jaderných zbraní a ochota NATO podělit se o své aktivity s jinými organizacemi se neshodovaly s předpoklady organizační teorie. ØJako užitečnější teoretický přístup pro vysvětlení pokračující existence a rozvoje NATO se ukázal liberální institucionalismus. ØLiberální institucionalisté = NATO je oproti tradičním aliancím charakteristické vysokým stupněm institucionalizace a rozvojem společných norem a procedur. ØAliance představují typ mezinárodního režimu a pro režimy je charakteristické, že přinášejí svým členům zisky, které mohou přetrvat původní účel vytvoření mezinárodního režimu. ØExistující režimy snižují transakční náklady svých členů. Je přitom levnější reformovat již existující režim než vytvářet zcela nový. ØLiberální institucionalismus v případě NATO předpokládal: Ø1) využití stávajících norem, pravidel a nástrojů k řešení nových problémů a výzev, s nimiž se NATO musí potýkat. Ø2) adaptace NATO, v případě že je to nezbytně nutné, včetně škrtů a snižování role některých složek s cílem zajistit větší flexibilitu aliance. Ø3) využití stávajícího bezpečnostního režimu jako základu pro navázání vazeb a spolupráce s jinými, státními či nestátními aktéry. >