TŘI KONZERVATISMY
Následující text představuje pokus vypořádat se s prakticky nesplnitelným úkolem, jakým je vymezení hranic a objasnění smyslu konzervativního myšlení. Ona „nesplnitelnost" vyplýva nejen z toho, že podobné záměry dosud nedokázaly přinést uspokojivé výsledky, ale ze samotné povahy konzervativního myšlení, které se vzhledem ke své provázanosti vymyká jednoznačným klasifikacím. Obsah konzervatismu je v každém jednotlivém případě závislý na tom, co je předmětem uchovávání (conservatio). Odůvodněně lze proto dojít k závěru, ze konzervatismus může sloužit prakticky libovolným cílům, jakákoli systematizace je prakticky nemožná, neboť by v takovém případě veškerý smysl konzervatismu spočíval vvlučně v psychologických reakcích, jež se mohou projevovat za různých okolností a v odlišných kontextech. Významní zastánci konzervativního myšlení moderní doby si tohoto nedostatku byli vědomi, snažili se překonat prostou relativi-zaci a dokázat, že jejich filozofie nepostrádá pevný teoretický zaklad a že lze formulovat několik zásadních a neměnných konzervativních principů. Jiným řešením bylo otevřené přiznání, že konzervativní teorie není možná, a dospělo se proto k závěru, že se konzervatismus silně projevuje ani ne tak ve všeobecných principech, ale v jistých těžko zachytitelných a veškeré teorii se vymykajících kvalitách jako duch, nastaveni, temperament, postoj atd.
Snahy vyjít za hranice záchovného instinktu a dospět k určite teorii (nebo jakoukoli teorii popřít) představovaly samozřejmě pochopitelné a užitečné pokusy, ale mohlo se stát, ze skončily nedoceněním samotného záchovného instinktu, a tím i opuštěním toho, co tvoří prvotní a "nezastupitelný motivační zdroj konzervatismu. Na rozdíl od obou tendencí,
univerzalistické a antiteoretické, bylo za východisko nynějších úvah přijato běžné přesvědčení, že v základu konzervatismu spočívá stálá lidská potřeba a přirozený instinkt uchovávání toho, co existuje. Teprve v dalším sledu se objevují teoretická zdůvodnění nebo formování konzervativního postoje. Je jasné, že za tohoto předpokladu bude v konzervatismu vždycky fungovat určitý stupeň relační závislosti, třebaže jeho výměr se bude měnit v závislosti na zastávané teorii. Jak vyplyne z dalších úvah, nemusí vždy nutně jít o okolnost diskredituj ící.
Vyjdeme-li ze záchovného instinktu, umožní nám to postihnout směr i způsob, jak se bude formovat jeho teoretické odůvodnění. Podobné nastavení, jež je podle kritiků projevem lenosti, představuje pro konzervativce intuitivní odhalení základní pravdy, že je hodno bránit skutečnost před ne-skuteč-ností. Argumentují tím - a v tomto ohledu mezi nimi panuje všeobecná shoda -, že posláním konzervatismu je ochrana toho, co je, před vpádem různých fikcí, představ, hypotetických konstrukcí nebo vyspekulovaných projektů, které, ačkoli samy postrádají jakoukoliv oporu ve skutečnosti, se mohou stát účinnými nástroji likvidace toho, co je reálné. Okamžitě se však vnucuje otázka, zda se protivníci záchovného postoje, liberálové a socialisté, skutečně vyslovují pro fiktivní jsoucna a sami by souhlasili s podobnou lwalifikací, nebo je-li údajné poslání konzervatismu pouze jeho vlastní ideologickou reklamou, kterou může používat stoupenec j akéhokoli stanoviska: analogicky by například liberálové mohli prohlašovat, že oni jsou strážci svobody před konzervativními a socialistickými despoty, zatímco socialisté by se mohli vymezit jako obránci sociální spravedlnosti před liberálními a konzervativními vykořisťovateli. Liberálové a socialisté by nepochybně odmítli slovo „fiktivní", jímž je častují konzervativci, naproti tomu by pravděpodobně souhlasili s tím, že na rozdíl od posledně jmenovaných nejsou se stávající skutečností spokojeni a že samotný fakt existence pro ně není hodnotovou mírou, ale že přirozeným postojem člověka má být usilování o změny, které podle nich spočívají v rozšiřování pole působnosti
-158-
-159-
pro svobodu jednotlivce, zatímco podle socialistů je cílem změn prostor pro růst sociální spravedlnosti. Nepochybně by však liberálové nesouhlasili s předpokladem, že se při postulování změn řídí pouze libovůlí nebo planými tužbami a neberou v úvahu svědectví zkušenosti.
Koneckonců pojem zkušenosti, jak známo, byl ve filozofii u zíván v různém smyslu a v odlišných funkcích, což umožňovalo rozličným směrům se na něj odvolávat. Koneckonců žádný směr, který by skutečnost vědomě přehlížel, v podstatě snad ani neexistoval. A směry, které se mnohým jevily jako velmi „odskutečněné" se bránily tvrzením, že hovoří o skutečnosti mnohem závažnější než ta, na niž jsme zvyklí. Takže konzervativci nemají na slovo skutečnost monopol a z toho důvodu odvolávání se na autoritu skutečnosti nemělo nikdy nepodmíněný charakter. Navíc věrnost skutečnosti a nechuť k provádění změn se nevyskytují v čistém stavu, a proto také bývají tyto postoje zřídka od sebe striktně odděleny. Běžně je lomu tak, že přijímáme jedno i druhé, ale v rozdílných proporcích, jestliže se tedy konzervativci vymezují jako obránci skutečnosti před ne-skutečným, může podobné označení, ne-má-li mít v očích ostatních pouze charakter vlastní reklamy, nanejvýš vyjadřovat fakt, že konzervativci prostě nejsou příliš nakloněni změnám. Není obtížné si uvědomit, že tento fakt nemůže sám o sobě představovat odůvodnění konzervatis-mu a že zcela určitě nemůže být ani příčinou pocitu nadřazenosti, který se často vyskytuje ve výrocích jeho představitelů. K tomu, aby takovéto zdůvodnění mohlo být oprávněné, je třeba poskytnout relativně jasné pojetí skutečnosti anebo prokázat, že atentát na skutečnost ze strany liberálů a socialistů, pokud k němu vůbec kdy došlo, představuje něco zcela nelegitimního. Jak z výše uvedeného plyne, obecná obrana konzervatismu není možná, ale síla každé obrany bude závislá na tom, jak chápeme skutečnost.
S určitým zjednodušením se dá říci, že při různém stupni obecnosti a v různé míře trvání existuje v konzervativním myšlení trojí užiti kategorie skutečnosti, které nám také bude v podstatě sloužit jako podklad pro ldasifikaci. V prvním
I
smyslu slova jde konzervativcům o skutečnost v pojetí věčnosti, ve druhém smyslu o skutečnost chápanou jako dlouhý historický proces, ve smyslu třetím půj de o skutečnost jako to, co je bezprostřední a aktuální. Řečeno ještě jinak, v prvním smyslu by skutečnost spočívala v tom, co tvoří její nejvíce fundamentální součást, ve druhém smyslu by pojem skutečnosti zahrnoval kulturu jako celek vytvořený v dlouhém průběhu dějinných přeměn, ve třetím smyslu by šlo o každodenní život skupiny nebo jednotlivce. Řečeno ještě jinak, v prvním smyslu slova skutečnost konzervativci obhajují věci věčné, ve smyslu druhém jsou strážci konkrétní civilizace či kultury, ve třetím smyslu berou v ochranu realitu, s níž se sžili lidé silou zvyku a dlouhého kontaktu s ní.
1.
První verze konzervatismu hovoří o světě, jak se jeví v té lidské zkušenosti, již nejlépe vyjadřuje náboženství obracející nás k transcendenci nebo filozofie, která si klade za cíl dospět k věčným pravdám. Současní konzervativci, kteří chtějí tento druh zkušenosti oživit, argumentují tím, že nebyla zrušena ani nepřestala být potřebná, ale že byla pouze oslabena pod tlakem funkcionálního a historického myšlení. Pro novověk charakteristické přesvědčení, že pravda je proměnlivá, neboť se na jedné straně vyvíjí v souladu s historickým kontextem a na druhé straně je závislá na tom, co jednotlivec a společnost uznávají za užitečné, mělo nakonec dospět k dramatickému zúžení pole lidské zkušenosti a ve svém důsledku i ke zvláštní slepotě vůči celým velkým oblastem jsoucna, které po mnohá staletí představovaly hlavní předmět zájmu filozofů. Konzervativci chtějí k těmto oblastem znovu obrátit pozornost lidí, a proto vystupují ani ne tak na obranu světa, který pominul, ale na obranu toho, co by mělo veškerému pomíjení vzdorovat. Nejde o nostalgii po minulosti, ale o úsilí navrátit dominantní postavení obecným obsahům zkušenosti, které stále úzce souvisejí s lidským údělem.
-160-
-161 -
Z takto nastolovaného úkolu nevyplývají bezprostředně žádné zvláštní směrnice pro přetváření existujících politických struktur. Může z něj pouze vyplynout obecný princip, že lidé, kteří se angažují v podobném přetváření, by měli mít základní povědomost o existenci věčných měřítek a posledních věcí, které sice nejsou v běžné politické pragmatice přítomné, ale bez nichž by se ona pragmatika mohla projevit destruktivně. Prototypem takového konzervativního postoje iť Platón. Ten jako první poukázal na to, že politickou činnost musejí provázet morální standardy a transcendentní sankce. On také odmítl sociálně velmi lákavý vztah k politice, od-povídající zdravému rozumu a velice flexibilní, až hraničící s relativismem, který člověka staví do role tvůrce vlastních měřítek v souladu se svými názory; to on se také dožadoval íoho, aby politické myšlení vyrůstalo z reflexe skutečnosti, kterou chápal maximálně široce, a také, vlastně především, i ako transcendentní vůči světu věcí. Je proto pochopitelné, ze současní konzervativní filozofové (například Leo Strauss a Eric Voegelin) ve svém hledání základů pro politiku nutně navazují na myšlení řeckého filozofa.
Hledání věčné dimenze skutečnosti není zrovna předsevzetí, které bychom zejména v politické filozofii mohli povazovat za samozřejmost. Jednou z nejvíce očividných vlastnos-lí veřejné sféry je přece proměnlivost a neustálé podléhání různým modifikacím pod tlakem nových okolností. Proto se jako příhodnější jeví vyloučit politiku ze sféry, která spadá pod pravomoc tribunálu věčných norem, což by bylo i v souladu s běžným míněním. Hovořit o věčnosti v souvislosti s politickým pořádkem by pak nemělo žádný smysl, ale mělo by to smysl ve vztahu k morálním hodnotám. Takový morální konzervatismus by nemusel za sebou nutně vléci kon-zervatismus politický a vyjadřoval by jednoduše víru v existenci trvalého mravního řádu, který nemohou zvildat žádné civilizační změny ani vývoj zvyklostí a obyčejů. Ne všichni konzervativci by však s podobným omezováním pouze na mravní sféru souhlasili. Při své hluboké víře v neproměnlivý morální zákon a velkou roli, kterou sehrává v politickém myš-
-162-
lení, by mohli dokázat, že i politika jakožto oblast sui generis, a ne jako pouhá odvozenina etiky, musí být poddána věčným standardům. Z tohoto hlediska by s Platónem sdíleli názor, že je možná epistémé politike, a tedy také teorie, nebo dokonce věda o politice, která nemá nic společného s vyvíjejícími se názory na politiku nebo s pozitivistickým přístupem k veřejným věcem, který nebere v úvahu hodnoty.
Tento názor se u Platóna i konzervativců musí vyrovnávat s určitou obtíží. Přistoupíme-li na to, že existuje něco jako definitivní model politického řádu a že Platónovo nebo Aristotelovo myšlení v něm představuje převratný objev, okamžitě se nám dostane výtky, že jsme, krom jiných hříchů, zcela odtrženi od skutečnosti, že jsme doktrináři, utopisté, a že navíc ztrácíme sympatie, neboť obhajujeme mimořádně represivní řešení. Uznáme-li naproti tomu za záldadní filozofickou zkušenost ontologický a mravní pořádek, jak o něm píší Řekové, potom se institucionální řešení, která navrhovali, stávají záležitostí druhého řádu, a tím i nepřímo souhlasíme s užitečností vývojového procesu ve sféře politiky. V takovém případě také neexistuje důvod svazovat politiku kánony, které jsou jí cizí.
Tyto obtíže dobře ilustruje Platónovo dílo i postupně se objevující příslušné komentáře k němu. Není vůbec jasné, zdali řecký filozof hájil svou koncepci státu jako konkrétní řešení nebo zda jeho nadřazeným cílem bylo výlučně zaměřit myšlení politického člověka na věčné věci. Zdá se, že v jistém smyslu šlo Platónovi o jedno i o druhé, ale nemožnost jasného odlišení obou cílů celý filozofický záměr mimořádně komplikuje. Politické myšlení ve věčných kategoriích se snadno může změnit na hlásání apodiktického projektu politických reforem, čímž se stane prakticky neodlišitelné od novodobých utopií vystavěných na ideologiích (toto více méně odpovídá Popperově kritice Platóna a zde dcví i příčina toho, že byl některými socialisty považován za otce doktríny). Odvolávání se na nejobecnější obsahy zkušenosti pale také přestane mít jednoznačnou spojitost s volbou té či oné formy politického uspořádání a jejího odůvodňování.
- 163-
Současní konzervativci z pochopitelných důvodů citují Platóna raději obecně než konkrétně, ale není to pravidlem. Například Leo Strauss, přestože ve svých textech psal, že klasická politická filozofie neobsahuje bezprostřední odkazy co do změn, které je třeba provést v současnosti, v soukromé korespondenci (s Karlem Lówithem), kde se mohl pustit do odvážnějších spekulací, tvrdil, že „poliš, jak ji interpretují Platón a Aristoteles, a tedy kontrolovaná městská společnost, morálně vyspělá, opírající se o rolnictvo a řízená šlechtou, je z rao-rálně-politického hlediska nejrozumnější a nejuspokojivější; neznamená to samozřejmě, že já sám bych chtěl v takové poliš žít (není třeba všechno poměřovat kritérii vlastních přání); nezapomínejme, že Platón i Aristoteles si zvolili jako místo pobytu demokratické Athény spíše než eunomoumenoi poleis1." Strauss tedy byl přesvědčen, že Platónova a Aristotelova poliš je secundtim náturám, a že proto splňuje lcritérium skutečnosti. Je zajímavé, že u Erika Vóegelina se podobný výrok neobjevuje. Vyhledával spíše symboly, jejichž prostřednictvím je u Platóna vyjádřeno spojení člověka s transcendencí, než by poskytoval institucionální směrnice.
jak je zřejmé, ani konzervativní moralismus, který se distancuje od projektů politického uspořádání a omezuje se na obranu trvalého etického řádu, ani konzervatismus institucionální, soustřeďující se na ustavení trvalého rámce politického zřízení, nepředstavují stanoviska, s kterými by se dalo spokojit. Věčný mravní řád úměrně tomu, nakolik zůstává programově izolovaný od světa politiky, ztrácí jakýkoliv účinný vliv na veřejné záležitosti a začíná být proto chápán jako ana-chronismus. Budování věčných institucí může být také vykládáno jako úplné popření konzervatismu. Mezi jedním a druhým, mezi bezmocností moralismu a rozhodností reformismu existuje samozřejmě řada stanovisek přechodných, která jsou mnohem zajímavější a slibnější. Přesto obě krajnosti nejenže neustupují do pozadí, ale často mají vliv na běžné vnímání konzervatismu. Do určitého stupně je to přirozené, vezme-
1 „Obce s dobrými zákony", tedy obce dobře uspořádané.
me-li v úvahu diagnózu, jakou současnosti vystavují konzervativci. Shodneme-li se s nimi v tom, že pro současný svět je charakteristické funkcionální a kontextuální myšlení, očekávanou reakcí většiny lidí majících co do činění s konzerva -tismem bude potom otázka, jaké jsou jeho praktické výsledky. U odpovědi se nejspíš setkáme buď s tím, že se konzervatismu bude připisovat starosvetske a neužitečné moralizování, nebo bude obviňován z doktrinářského znásilňování skutečnosti ve jménu nelidských standardů - jinými slovy, z funkcionalistického stanoviska musí narazit-na výtku nepraktičnosti, nebo na výtku nebezpečného radikalismu. Této dvojznačnosti je i přes mnohé protesty konzervativců těžké se zbavit.
Konzervativci mohou nicméně argumentovat proti funkcionálnímu a historickému myšlení tím, že ani ono samo není prosto hříchů připisovaných konzervatismu. Možná, že konzervativci hledající věčné pravdy jsou staromódni a dělají hloupost, když se odmítají čemukoliv učit od svých protivníků, ale na druhé straně je i pro stoupence funkcionálního a kontextového myšlení charakteristická podobná lenost ducha; jejich rostoucí síla a vliv jen dokazují, že stále méně berou v úvahu konzervativní důvody a že stále přezíravěji komentují jakoukoli zmínku o trvalém mravním řádu. Je možné, že konzervativci svými snahami všem vnutit věčné pravdy připomínají despoty, kteří chtějí společnosti brutálně vnutit abstraktní, od zkušenosti vzdálené přísné sankce a projevují tak, stejně jako Platón, totalitami sklony; ale na druhé straně se s podobnými sklony setkáváme i u programového odmítání jakýchkoli stálých a nepřelcročitelných norem. Totalita-rismus a autoritářství, jak je známo, nejsnadněji vznikají tam, kde se všechny normy prohlásí za konvencionální, relativní či arbitrárni věc, a tedy tam, kde zmizely bariéry vybudované v zájmu omezení moci a kde je moc při vytváření nového světa nadána beztrestností.
Takové protiargumenty mají vždy jen omezený dosah. Je samozřejmě možné přít se o to, kdo je hloupější, zda konzervativci věřící v neproměnlivé normy v rozporu se svědectvím zkušenosti nebo relativisté ignorující tisíciletí lidského
-164-
-165-
myslení. Lze také polemizovat na téma zdrojů totalitárního despotismu, spočívají-li v etickém absolutismu, který lidi zotročuje a ponižuje, nebo jsou-li obsaženy v nihilistické devize, ze není-li nic trvalého, je vše dovoleno. Řešení těchto sporů není snadné, vážnější nicméně je, že vzájemná obviňování zadnou ze stran-neposílí. Dokonce i tehdy, shodneme-li se s konzervativci, že jejich protivníci toho mají na svědomí více, nijak z toho neplyne, že spojování politiky s vírou ve věčný mravní řád se stane přesvědčivou koncepcí, která zasluhuje bvt akceptována.
Ve snaze vyhnout se oběma námitkám se konzervativci obhaj ující věčné záležitosti soustřeďují ve svých úvahách na oblasti, které mají na politiku pouze zprostředkovaný vliv. Jsou y o oblasti utvářející vědomí člověka, v prvé řadě takové jako kultura a osvěta. Někteří konzervativci mají tendenci usuzovat, že tímto způsobem lze dospět k harmonickému soužití konzervatismu s nekonzervativní politikou. Politická sféra by si zachovala svou autonomii, flexibilitu, funkčnost, určitý stupeň relativismu, všechny ony vlastnosti, které by jí umožnily reagovat na proměnlivé okolnosti a neuchylovat se k represivnímu programu konečných řešení. Na druhé straně by byla omezovaná, byť by to nikdy nebylo pomocí metod bezprostředního násilí nebo politického nátlaku, ale prostřednictvím obecné duchovní atmosféry vytvořené díky kultuře a výchově. Politický utilitarismus slepý vůči hodnotám a šířící libovůli by nebyl možný, kdyby lidé tvořící instituce a formující politický život, ať už jako politici, nebo jejich voliči, byli zakotveni v konzervativních zvyklostech a kultuře vymezených normami věčného mravního řádu. Jinými slovy, nad proměnlivou politickou sférou by existovala, mám-li použit pojem jednoho z polských katolických autorů, sféra rnetapolitická, která bv byla tím pravým předmětem konzervativcovy péče.
Takováto koncepce je lákavá a zní rozumně. Potíž s ní je však zásadní povahy. Ponecháme-Ii stranou historickou otázku, zdali někdy konkrétně došlo k relativně dlouhé a stabilní koexistenci konzervativní kultury s nekonzervativní politikou, musí vzbuzovat pochyby předpoldad, že rnetapolitická
sféra - osvěta, kultura, náboženství - tvoří právě ono místo, kde věci věčné mohou snadněji nalézt svůj časný výraz. Je samozřejmě pravda, že pokud se ony věci mohou někde objevit, tak právě tam. Pochybnosti však vyplývají z toho, že předložená koncepce je rovněž těžko slučitelná s konzervativní diagnózou. Souhlasíme-li s tím, že v současné představivosti převládá funkcionalismus, utilitarismus a jim podobné ten- / dence, není důvod předpokládat, že rnetapolitická sféra bude příznivě nakloněna konzervativnímu poselství.
Utilitarismus a funkcionalismus mají v politice přirozenou tendenci rozšiřovat svůj vliv a přivlastňovat si metapolitic-kou sféru; sebeomezování, jež je možné v některých verzích konzervatismu vycházejících z bezpodmínečného dualismu věčného a časného, je jim zcela cizí. Jakmile totiž, jak podle všeho ony tendence předpokládají, tvoří základní kritéria relativita, užitečnost a funkcionálnost, padá zároveň s tím dělení na proměnlivou oblast politiky a neměnnou sféru metapo- ,i litickou. Politikou se stává všechno a všechno je poměřováno kritérii užitečnosti, funkcionálnost i atd.; na druhé straně se tato politika stala natolik zkonkretizovanou a dotýká se do té míry funkcí a výhod, které se bezprostředně týkají jednotlivce, že se tím v podstatě ruší rozdíl mezi politickou a privátní sférou. Jinými slovy, všechno je politika, včetně kultury a soukromého života, a zároveň jí není nic. V socialismu nalezl tento paradox svůj výraz v rozporu mezi ideologií likvidace politiky a státu, které měly být nahrazeny známou Leninovou kuchařkou, a praxí nebývalého rozrůstání politiky a státu. V systémech liberální demokracie tento paradox ztratil charakter podvodného protikladu, neboť byl prakticky uskutečněn; vznikly obrovské politické struktury, které si ldadou za cíl uspokojit nepolitické potřeby člověka. Lze to říci i jinak: politika slouží k tomu, aby člověk politiku potřeboval co nejméně. Tímto způsobem doména do té doby vyhrazená věčným věcem a otevřená těm, kdo je dokázali rozpoznat, byla zařazena do obecně dostupné sféry, která je a zároveň není politická, je a zároveň není privátní, je i není rnetapolitická; tyto věci pak rovněž přestaly být vnímány jako věčné.
-166-
- 167 -
Odpůrci konzervatismu už dosti dávno objevili, že hlavním útočištěm této myšlenkové orientace může být právě meta-politická sféra. Když po pádu politických absolutismů konzervativci téměř všeobecně přistoupili na oddělení věčného rádu od pořádku věcí a shodli se na tom, že je možné setrvat u prvního a zároveň uskutečnit řadu kompromisů s tím druhým, jejich odpůrci to chápali jako pouze taktické přesunutí válečné fronty. Uvažovali, že konzervativci doposud hájili alianci oltáře a trůnu, a že když jim tento plán nevyšel, snaží se analogickou autokracii udržet v metapolitické oblasti. Přinejmenším už od doby Johna Stuarta Milla se hlavním předmětem péče antikonzervativců stala v podstatě sféra kultury, výchovy a náboženství, kde se jim podařilo získat značné úspěchy. Ve svém boji proti konzervatismu se patrně řídili přesvědčením, že jeho omezování se na rámec metapolitiky, a tedy i setrvávání v něm, není přijatelné, neboť i sebenepatrnější míra jejich přítomnosti zde může směřovat k obnově autoritářských institucí. V posledních desetiletích se tak stala předmětem útoku samotná filozofie, přesněji klasická metafyzi-ka a epistemologie, jež umožňují formulovat zkušenost o věčných věcech, bez ohledu na to, že spojování klasické filozofie bytí a poznání s politikou represe sc jeví. jako čistě účelové. Možné vysvětlení lze hledat vtom, že antikonzervativci uznali zrušení hranic mezi privátní, politickou a metapolitickou sterou ne jako příznačnou charakteristiku svého myšlení, ale jako obecný jev a jako pravidlo, které se za jakýchkoli podmínek ani při kterémkoli způsobu myšlení nedá obejít.
Řešení spojující konzervativní metapolitiku a nekonzerva-tivní politiku lze nejspíš realizovat jen obtížně. A co je vážnější, uloží-li si konzervatismus podobný úkol, nemusejí to jeho protivníci nutně chápat jako chvályhodný projev umírně-nosti. Můžeme riskovat tvrzení, že výše popsaná alternativa ve vnímání konzervatismu - buď anachronický moralismus, nebo radikální reformismus - zůstane zachována i tehdy, omezí-li se konzervatismus pouze na metapolitickou sféru. Pii současném převládajícím způsobu myšlení a antikonzer-vativní ideologii kultury lze stále snadněji narazit na obě výt-
ky a zároveň lze stále obtížněji rozhodnout, nakolik jsou ony výtky odůvodněné. Antikonzervativní ideologie neposkytuje ! nástroje umožňující oddělit to, co je směšným a neživotným
anachronismem, od toho, co za takový anachronismus považují obskurantní ideologové moderny. Ona ideologie rovněž neposkytuje kritéria, s jejichž pomocí by šlo oddělit to, co by mohlo fakticky představovat program vytvoření Nového Izraele, od toho, co představuje obranu základních norem a standardů, v níž antikonzervativní ideologové nedokáží vidět nic jiného než hrozbu teokracie a inkvizice. Zde je vidět, jak se obrana věčných věcí stává stále obtížnější z toho důvodu, že odpůrci zpochybňují nejen existenci těchto věcí, ale i oprávněnost samotného aktu jejich obrany, když tento akt zařazují do veřejné politické činnosti. Tím se vytváří velice zřetelná asymetrie: čím více dokáží konzervativci porozumět důvodům těch, kteří svět vykládají z hlediska jeho proměnlivosti a funkcionálnosti, a přiznávat, že existuje oblast, v níž má jejich výkladový klíč omezené uplatnění, v o to větší míře mají jejich protivníci stále silnější tendenci negovat jakoukoli potřebu (kromě práva na soukromé vylomeniny) obrany věčných věcí. Takové vidění je o to nebezpečnější, že vytváří perspektivu úplné delegitimizace hledání věčného mravního řádu, a tedy zavržení oněch součástí zkušenosti, které po mnohá století utvářely výklad světa. Zda skutečně dojde k vymazání věčných věcí z vědomí člověka, to samozřejmě nedovedeme říci. Avšak není nejmenších pochyb o tom, že kdyby k něčemu podobnému došlo, potom by taková změna, ačkoli by nejpravděpodobněji proběhla nepozorovatelně, byla natolik zásadní povahy, že by v takovém případě bylo možné bez nadsázky hovořit o nové epoše v dějinách lidstva.
Ve druhé verzi je smysl slova „skutečnost" mnohem více konkrétní. Nezahrnuje už bytí v platónském významu, ale omezuje se na určitý fragment světa utvářeného člověkem. Jde tu
-168-
-169-
obvykle o jistý kulturně-civilizační celek vytvořený v delším historickém procesu, který má svou vlastní vývojovou dynamiku a vlastní identitu, podobně jako Evropa, západní civilizace, národní tradice atd. Pro konzervativce je typické běžné přesvědčení, že bráněním takového celku podporují především to, co je v-něm nejhodnotnější. Vzniká tu okamžitě otázka, na jakém základě jsme schopni podobný celek vymezit a jaké jeho vlastnosti uznáme za ustavující. Hovoříme-li však či nějaké kulturně-civilizační entitě, vždycky jsme vtaženi do sporů na téma, v čem spočívá její podstata a co tvoří její identitu, co konstituuje Evropu nebo co rozhoduje o identitě nějakého národa. Kromě toho názor konzervativců, že oni stojí na stráži toho, co je v kolektivním dědictví nejcennější, musí vzbuzovat pochybnosti; liberálové a socialisté, jak je obecně známo, si rovněž činí nárok vystupovat jménem nej-hodnotnějších obsahů, jaké se objevily mezi výdobytky lidstva v průběhu dějin.
Na výše uvedené pochybnosti mají konzervativci tuto odpověď: Kritérium, na jehož záldadě uvažují o kolektivní identitě nebo rozlišují její nejcennější složky, je - řečeno nejobecněji - nepřevoditelnost na jednoduché technické procedury. Od liberálů a socialistů se tak liší tím, že nevidí proces utváření se lidského světa jako následek bezprostředních inherencí; vyhýbají se proto v jeho popisu technologicko--operativním kategoriím jako „konstruování", „odstranění", „přestavba", „redistribuce" atd. Jádrem pokroku a zdrojem trvalosti je podle nich všechno, co se nedá stanovit bezprostřední akcí, a to dokonce ani při nejdokonalejším poznání a největší mobilizaci vůle. Takovými základy a diskriminanty lidského hodnotového uspořádání jsou tedy autority (v protikladu k moci opírající se o sílu), zavedené zvyklosti (v protikladu k předpisům a dekretům), náboženství (v protikladu k ideologii), tradiční vazby loajality (v protildadu k vazbám politickým), vazby duchovní (v protildadu k vazbám smluvním). Ty první - autority, zavedené zvyklosti, náboženství, tradiční svazky, duchovní vazby - vznikají spontánně, zahrnují v sobě a uvádějí v soulad kolektivní a individuální zku-
šeností, zatímco ty druhé - síla, dekrety, ideologie, politické svazky, smluvní vazby - představují arbitrárnost a časnost. Ty první stabilizují a přenášejí do budoucnosti minulé činy a díla, druhé ničí existující kulturní tkáň a oslabují spojení s minulostí.
Konzervativci tohoto zaměření představují nejpočetnější skupinu, která je do určité míry charakteristická pro konzer-vatismus vůbec. Netvoří však, koneckonců stejně jako zbývající skupiny, kompaktní školu soustředěnou na záldadě určitého souboru myšlenek. Spojuje je obecné přesvědčení, že lidským dějinám má být vlastní kontinuita zkušenosti a že z toho důvodu se mají změny zavádět uměřeně a s náležitou úctou vůči tomu, co bylo doposud vytvořeno. Proces změn bývá nejčastěji vykládán jako postupné dosahování - společností, skupinami i jednotlivci - vlastní identity, jejíž existence tvoří základ každého politického uspořádání. Jde o záldad neviditelný a křehký a lze ho obtížně racionálně a empiricky prokázat, neboť jeho existenci si uvědomujeme výlučně postfactum ve chvíli, kdy je ohrožen a kdy z tohoto důvodu podléhá život společnosti neurvalé barbarizaci.
Konzervativci si zde nejčastěji vypomáhají odlišováním toho, co je konkrétní, od toho, co je abstraktní, přičemž za skutečné považují pouze to, co jedtonkxétni. K tomuto oddělování dochází na různých úrovnícRTaTĎývá tak i využíváno. Za konkrétní neboli reálně existující je uznávána západní civilizace, neboť má svoji vlastní tvář, kterou získala prostřednictvím historické zkušenosti, zatímco abstraktní, tedy ne-skutečné, je lidstvo, neboť postrádá závaznou společnou zkušenost i zřetelnou identitu. Na záldadě téhož principu je konkrétní národ a abstraktní lid. Konkrétní je etnické společenství a obec, abstraktní je naproti tomu třída. Iíonkrétní je Evropan, Američan nebo Ind, abstraktní je lidský jedinec.
Myšlenka, která je v pozadí tohoto rozlišování, se zdá být jasná a důležitá, byť občas může vést k důsledkům, z nichž se některé budou jevit j ako kontroverzní, jiné jako absurdní. Toto rozlišování má totiž výrazně odstupňovaný, nebo dokonce relační charakter. Vyplývalo by z něho, že Evropan by byl méně
-170-
-171 -
konkrétní, a tedy i méně skutečný než Polák, a stejně tak člověk méně než Evropan. Takový pohled není sám o sobě nesmyslný, ale spočívá v něm určitá nejasnost: brání-li konzer-vatismus to, co je skutečné, má stát bezpodmínečně na straně toho, co je více skutečné, a ne za tím, co je skutečné méně? jinými slovy, byl-by konzervativec, který v lidech vidí Poláky a Araby, lepší než ten, který v nich vidí Evropany a Asiaty? A byl by ještě lepší ten, kdo v lidech vidí především Mazury, Katalánce nebo šíity? A pokud zásada „čím konkrétnější, tím skutečnější, a čím skutečnější, tím lepší" nemá být závazná, může v takovém případě vyvstat obava, že bychom rozlišování na konkrétní a abstraktní museli používat velice obezřele, aby vlastnost abstraktnosti nemusela být sama o sobě něčím dislcvalifikujícím. V opačném případě nám hrozí nebezpečí, že náš názor překročí hranici směšnosti: budeme-li například tvrdit, že lepší než běžný katolický konzervativec i e ten, kdo odmítá potridentský katolicismus, a že lepší než běžný polský konzervativec je ten, kdo 25. prosince neslaví svátek Narození Páně, ale praslovanský Štědrý hod.
Dějiny konzervativního myšlení nejen ukazují, že filozofově měli v tomto ohledu ke shodě daleko, ale dokonce poskytuji přesvědčivé důvody si myslet, že k podobné shodě nelze nikdy dospět. Většinou se shodovali v malém nadšení pro silně centralizované byrokratické struktury, které vznikly na základě racionálního plánu s vědomým úmyslem přetvořit skutečnost, a shodovali se rovněž v odporu vůči myšlence rovnosti, neboť v ní viděli princip, který likviduje všechny stálé hierarchie, ničí fenomén společenství a otevírá cestu racionalistickému přetváření společnosti na základě abstraktních projektů. Z tohoto společného přesvědčení však vyvozují rozdílné závěry. Jedni mohli být podobně jako Metternich obhájci tradičních monarchických struktur, nepřáteli všech forem jakobínství a liberalismu; konzervativci tohoto typu se mohli vykazovat svého druhu kosmopolitismem a být přesvědčeni, že hájí celou Evropu před jakobínsko-liberálním zbarbarš-těním. Jiní, jako Disraeli, měli tendence více nacionalistické a imperialistické - v případě slavného britského premiéra se to
projevovalo v imperiálni politice upevňující britské vlivy -; jejich nacionalismus nemusí být nutně chápán v úzkém smyslu, čehož důkazem byl samotný Disraeli, uhranutý hebrejským dědictvím. Další, jako Joseph de Maistre, spatřovali zdroj a legitimizaci moci v katolickém náboženství a největší-ho nepřítele v laických ideologiích. A ještě jiní, jako Edmund Burke, kritizovali abstraktní kritéria v politice, když soudili, že politický život spočívá na „předsudcích". Autor Úvah o revoluci ve Francii se na tomto základě vyslovil pro práva Angličana proti právům člověka, na tomtéž záldadě však odsoudil britskou politiku v Americe a Indii. Jiní konzervativci, jako Michael Oakeshott, se vyslovili pro minimální vládu, když vkládali naděje do zvyklostí a praktických schopností vzájemně spolupracujících jednotlivců a nad filozofii stavěli rozpravu a umění. Jiní, jako Hayek, obhajovali Velkou společnost a principy spontánní evoluce. A ještě jiní, jako Wilhelm Röpke, chovali sympatii k malým společenstvím a obcím. Další pak, jako Ortega, soustřeďovali svou pozornost na prohlubující se beztvárnost současné zkušenosti a současného kolektivního života.
Tento seznam by se dal rozšířit vyjmenováním jiných význačných konzervativců: T. S. Eliota, Santayany, Churchills, Rogera Scrutona, a čím více by jich bylo, tím víc by se obraz komplikoval. Máme v dané skupině jak nacionalisty, tak obhájce Západu, tak i obránce malých společenství. Máme tu mo-narchisty, republikány i stoupence minimálního státu, máme tu evolucionisty, racionalisty i fideisty, zastánce hierarchie v kultuře a morálce, jakož i obhájce kulturního pluralismu. Jsou tu absolutisté i myslitelé s jistým sklonem k relativismu. Máme tu zastánce exlcluzivity, zaujaté pouze tradicí vlastního společenství, ale také inkluzivisty, kteří by chtěli okruh společenství dále rozšiřovat.
Z toho všeho vyplývá, že se v rámci konzervatismu nedá ani stanovit hranice a oddělit to, co je konkrétní, od toho, co je abstraktní, ani se shodnout na lcritériu, podle kterého by se měla hodnotit identita nějakého společenského celku. Této slabosti konzervatismu, nebo, jak by se spíše hodilo říci, jeho
-172-
-173-
trvalé vlastnosti lze použít proti němu a argumentovat tím, že při hledání konkrétnosti musí nutně zabřednout do. libovůle. Každý poznatek, každé konstatování, budou nakonec čistě arbitrárni záležitostí. Tomu, kdo bude chtít být důsledný, musí být podezřelý každý výrok o skutečnosti, který by obsahoval i jen nepatrný podíl abstrakce, což je, jak známo, nevyhnutelné. Jako příklad nám může posloužit stanovisko jednoho amerického konzervativce z devatenáctého století, který ve své polemice s abstraktností Deklarace nezávislosti dokazoval, že není pravda, že se lidé rodí svobodní a rovní, protože za prvé se nerodí lidé, ale nemluvňata, za druhé nemluvňata nejsou ani svobodná, ani rovná dospělým atd. Dokonce i pokud připustíme, že podobné uvažování se nese v poněkud sofistickém duchu, samotná podstata kritiky tím zůstává nedotčena. Každý prvek abstrakce se musí zdát podezřelý, ale protože nelze vytvořit žádnou politickou koncepci, aniž bychom se neodvolávali na abstraktní kategorie, musí nám z toho vyplynout závěr, že jedinou možností, jak uznat konzervatismus, je odvolat se na protiracionalistické přístupy, které abstraktních pojmů nepoužívají, a tedy na intuici, kolektivní instinkty, emoční vazby, společné cítění, společenství krve atd. I když by se o podobné metodě dalo říci i leda-co dobrého, jedno je jisté: souhlas s ní znamená definitivně ztratit jakoukoli šanci na diskurs o konzervatismu.
Arbitrárnost, která hrozí této metodě myšlení, nepředstavuje pouze fiktivní nebezpečí. Svědčí o tom fakt, že existuje n i čitá rovina akceptace konkrétnosti, v níž se konzervatismus setkává s jinými směry, které vycházejí z odlišných světonázorových předpokladů. Nechuť vůči tomu, co je abstraktní, a tedy univerzální, jinými slovy nezávislé na skupinových zkušenostech, mohou sdílet rovněž stoupenci politického kon-vencionalismů nebo relativismu (tiapříklad v postmodernis-tické verzi). Budou se snažit dokázat, že neexistuje absolutní pravda ani nepodmíněné normy, a že tedy vlastně společnost je skutečným a definitivním tvůrcem pravidel, jimiž se řídí kolektivní život. Rozdíly, jež mezi oběma stranami existují, jsou samozřejmě zásadní povahy: společenství je pro konzer-
vativce světem plným tajemství, ale pro relativismus a kon-vencionalismus přestavuje už skutečnost odčarovanou; konzervativcům je vlastní aprobativní přístup, postmodernistům konstruktivisticko-skeptický. Avšak důležité je, že vzhledem k nejasným spojitostem mezi tím, co je konkrétní, a tím, co je abstraktní, si lze představit takový druh konzervatismu, který kromě svého silně afirmativního vztahu ke společnosti bude disponovat odůvodněním pravidel panujících v této společnosti, které bude stejně arbitrárni jako to, jež bylo dílem chladného skepticismu a postmoderní ironie vůči obecným normám. A není podstatné, že jedni hlásají autoritářství dovolávající se dobra vlasti, národa, plemene, a druzí s každým druhem autoritářství bojují, že pro jedny je společnost svatou věcí a pro druhé jen souborem konvencí ulehčujících život. Nemá to význam, neboť pro jedny i druhé tvoří záldad vyznávané koncepce kulturní relativismus, což znamená, že náš postoj vůči společnosti - ať už stvrzující, nebo odmítavý - je jen otázkou nahodilosti.
Neexistuje totiž uspokojivý protiargument, který by konzervativci mohli uvést na svou obranu: uspokojivý v tom smyslu, že by byla vyznačena hranice mezi abstraktností a konkrétností a že bychom měli jasné kritérium toho, jaký stupeň abstraktnosti by byl v konzervatismu přípustný. Konzervativec je zde nucen přiznat, že to, kde bude ono kritérium vyznačeno aJaká bude jeho hodnota, je ve značné míře závislé na polemické situaci, a tedy na tom, proti komu a čemu je konzeryatiym stanovisko definováno. Vezměme si jako příklad pojetí evropskosti a jeho tři verze: tu, která byla populární v komunistickém Polsku a která stavěla evropskost proti sovětismu, dále pak tu, která je populární dnes a která staví evropskost proti polsko-katolické identitě, a nakonec verzi, která je populární u kritiků eurocentrismu a která staví evropskost do protikladu s kulturami neevropskými. Snadno lze postřehnout, že u žádného ze tří uvedených vymezení nelze v podobě, v jaké byla zformulována, automaticky poukázat na konzervativní stránku; nemá proto ani opodstatnění názor, že jsmejz přirozené povahy věcí více Poláky než Evropany,
-174-
-175-
neboť všechno závisí na tom, k čemu se obě charakteristiky budou vztahovat.
Chápat automaticky by se samozřejmě daly první dvě varianty, kde by konzervativní stránku představovali v prvním případě stoupenci evropskosti, v tom druhém obhájci národ-ně-katolické identity: pocit evropské příslušnosti by byl v období komunismu něčím reálnějším než zcela umělá loajalita vůči socialistické morálce a socialistickému bratrství; podobným způsobem se národní identita jeví jako něco hlouběji a silněji vnímaného než příslušnost ke společenství Evropanu. U třetího rozlišení se může při určitém výkladu každá ze stránek jevit jako ta konzervativní nebo jako její popření, třebaže je vyloučena eventualita konzervatismu hájícího neev-ropskost vůbec, neboť se při podobné obhajobě nelze odvolat na jakoukoli skutečnost (neevropskost není totiž nositelkou žádných pozitivních vlastností).
lakkoli se však výše uvedené úvahy mohou jevit jako oprávněné, je namístě rozhodně zdůraznit, že v žádném případě neopravňují k závěru, že existují nějaká samozřejmá kritéria, která by umožňovala zjistit a rozhodnout, které sociální entity jsou pro konzervativce přijatelné a které nikoliv, a má-li být spíše Evropanem, nebo raději Polákem. K rozhodnutí o tom, co je a co není konzervativní, nelze dospět a priori, a lze si snadno představit eventualitu, že čelení sovětismu, pokud budeme brát v úvahu výše uvedená pojetí evropskosti, nebude nutně muset mít konzervativní charakter a že obrana pol-sko-katolické identity proti ideologii evropskosti bude probíhat zcela zideologizovaným způsobem. Pro jednu i druhou eventualitu existují početné příklady. V komunistickém období (a rovněž později) bylo populární stavět do protikladu k sovětismu anarchisticko-heretickou Evropu, a mytologizo-vání národně-katolické ideje je věcí v dějinách Polska dobře známou, stejně jako odmítavý postoj vůči takovému mytolo-gizování ze strany konzervativního tábora.
Jako nevyhnutelný se proto musí jevit závěr, že hodnota konzervatismu. závisí ve značné míře na stavu probíhající polemiky, a tedy na tom, proti čemu a pomocí jakého jazyka
|j „ definuje konzervatismus kritéria pro odlišení abstraktního ľ od konkrétního. Pro pořádek poznamenejme, že polemická situace.determinuje v mnohem menší míře liberalismus a socialismus, jejichž poslání se dá vyjádřit ve formě pozitivního výkladu doktríny, přičemž jednotlivá tvrzení mohou mít hodnotu sama v sobě. Konzervatismus v takovéto formě pojmout a uchopit nelze, alespoň podobné pokusy běžně vyúsťují do formulací několika nesmírně obecných a banálních konstatování. Je-li cílem konzervatismu obrana konkrétní skutečnosti před fikcí abstrakce, musí z toho vyplynout logický závěr, že jeho hodnota bude v každém případě záviset na míře, v jaké se bude při svém dalším rozvoji vypořádávat s řešením jednotlivých úkolů. Zatímco Lockova a Marxova autorita potvrzuje většinu verzí liberalismu a socialismu a předem přijímaná pravdivost jednotlivých názorů otců doktríny poskytuje oporu tomu, co říkají a píší jejich nástupci - a analogicky předem přijímaná jejich nepravdivost podobnou oporu znemožňuje konzervatismus naproti tomu vzhledem k odlišné polemické situaci s takovou oporou počítat nemůže. Případná pravdivost Burkeových tezí obsažených v jeho polemice s teoretickými základy francouzské revoluce nečiní o nic méně nebo více pravdivější tezi Ortegy y Gasseta o vzpouře mas, a Ortegova teze zase nijak neoslabuje ani neposiluje koncepci konfliktu mezi novověkem a starověkem vytvořenou Leem Straussem. V každém z případů máme co dělat s odlišnou polemickou situací.
Evropskost v konzervativním pojetí zformulovaném v polemice s proletárskym internacionalismem není proto ani méně, ani více reálná než polskost v konzervativním pojetí zformulovaném v polemice s osvíceným společenstvím otevřených a tolerantních lidí. Vztahují se ke dvěma kulturně í odlišným konkrétnostem. Nemá proto smysl umisťovat a porovnávat to, co je evropské, a to, co je polské, podle stupnice reálnosti; stejně tak nesmyslná by byla snaha určit, je-li někdo více mužem, nebo více otcem, či jestli má více ruku, nebo více nohu. Hodnotovou převahu (větší míru reálnosti) toho, co je polské, nad tím, co je evropské, by šlo prokázat
- 176-
-177-
pouze v tom případě, kdyby okolností, která by jednu ze stran diskreditovala, nebyla polskost sama o sobě nebo evropskóst sama o sobě, ale chápání kterékoli z nich ve zideologizova-né nebo přehnaně abstrahované podobě. Takové nastavení věci samozřejmě nevylučuje možnost konfliktu mezi různými loajalitami, mezi vazbami vyplývajícími z příslušnosti k rodině, k obci, k národu i k širšímu společenství, například náboženskému. Konflikty tohoto druhu se objevovaly vždycky a konzervatismus ani jiné světonázory je nedokáží vyloučit. Nedůležitá je i skutečnost, že národní pouto bývá vnímáno silněji než širší vazby, a že tedy například být Polákem je (už s ohledem na jazyk) vnímáno silněji, než být Evropanem. Z toho, že se některé relace projevují silněji a jiné slaběji, nijak neplyne, že ty relace, které se projevují méně výrazné, nejsou skutečné a důležité a že je lze opomíjet a nahrazovat silnějšími. Jsou nezastupitelné, podobně jako být otcem není méně reálné než být mužem, a jedno nelze zaměňovat s druhým.
Hypoteticky vzato, konzervatismus musí v tomto bodě mít rozhodnou převahu nad liberalismem a socialismem. Pro oba tvto směry je z jistého hlediska charakteristická určitá jedno-rozměrnost nebo mimořádně povrchně chápaný'univerza-lismus. Oba vždy projevovaly sldon zdůrazňovat jeden druh spojení mezi lidmi, který byl spíše abstraktní povahy, a jiná společenství chápat jako odvozená a druhořadá. V případě socialismu to bylo kolísání mezi abstraktním třídním poutem a neméně abstraktní vazbou všelidského bratrství. V případě liberalismu měla společenství běžně konvencionální charakter, když jediným jsoucnem byl vždy abstraktně pojímaný jedinec. Zde je nutné vzít v úvahu, že v postoji k některým společenstvím, například k rodině, existoval po dlouhou dobu kontrast mezi liberální teorií (ideologií) a liberální praxí. Ideologové a teoretici nikdy rodině nepřikládali zvláštní váhu, rodina dokonce byla často předmětem kritiky nebo přinejmenším důvodem k podrážděnosti. Naproti tomu v liberální praxi představovala rodina ldíčové společenství, které pravděpodobně sehrálo při vytváření liberálně-kapitalistické spo-
lečnosti větší roli než onen teoretiky tak velice vychvalovaný jedinec. V tomto smyslu byl reálný liberalismus vždy mnohem konzervativnější než liberalismus deklarovaný.
: Zde konzervatismus vykazuje faktickou převahu nad svými rivaly, ale je třeba přiznat, že je to převaha mimořádně křehká a že bývá často promarněna. To, co jsme označili jako polemickou situaci a co se jevilo jako nutná podmínka toho, aby konzervatismus mohl v zásadě používat abstraktních kategorií a čelit ideologickým fikcím, vytváří nebezpečné pokušení i pro samotný konzervatismus. Jmenovitě se může objevit sldon nahlížet skutečnost z hlediska vyřešené a zvládnuté polemické situace. Nejde přitom vůbec o to, že by konzervativci rádi viděli svět zbavený socialistů a liberálů; podobná přání na adresu svých protivníků ovšem v sobě živí představitelé všech směrů, neboť boj o rozšíření vlastního vlivu je přirozená věc. Jde spíše o to, že staví-li se někdo proti abstrakcím, které jsou společnosti vnucovány, bude toužit po takové společnosti, v níž se podobné abstrakce neobjevují, bude si představovat, že podobná společnost už kdysi existovala, a bude nakonec i usilovat o její nové nastolení. Obrazně řečeno, polemická situace rodí syndrom zlatého věku, který často provází právě konzervativní myšlení. Jestliže napříkladkonzervativec definuje evropskou identitu v protildadu k jakobínství a bolševismu a národní identitu v protildadu k univerzalistickým ideologiím tolerance nebo bratrství, může u něho snadno vzniknout přesvědčení, že vytoužený optimální řád se musí nacházet v realitě z doby před nastalou polemickou situací, a je mu tedy oním optimem Evropa z časů před jakobínstvím a před bolševismem nebo národní společenství z doby před tím, než je zasáhly a poznamenaly progresistické ideologie. Ona předkrizová skutečnost může být nakonec uznána za modelovou a představovat vzor pro současné snahy. Řečeno ještě jinak, pokušení spočívá ve vytváření v mytologii, v dějinách, ve strategických programech atd. takové skutečnosti, y níž by neexistovala polemická situace, a tedy ani to, co by umožnilo pojmově uchopit a zformulovat konzervativní stanovisko. Je tím vyjádřena také touha obnovit onen
-178-
-179-
stav prapůvodní naivity z dob předtím, než se objevily fikce a než byl konzervatismus, pobouřen jejich přítomností, nucen vystoupit ze své harmonické existence, přít se o pojmy a vést ideologické spory.
Pokušení je pochopitelné, je těžké se mu vyhnout a někdy možná přináší i nějaký užitek, ale obecně vzato představuje pro konzervatismus značné nebezpečí. Nejde jenom o to, že není přípustné hovořit o skutečnosti bez polemické situace: žádná taková skutečnost - Evropa bez jakobínství a bolševismu nebo Polsko bez univerzalistických ideologií - neexistuje a neexistovala, pokud bychom tím měli mít na mysli svět bezpečné kolektivní identity nebo harmonické společenství. K tomu, abychom mohli podat konzervativní výklad těchto skutečností, je nezbytné je uchopit v jiné polemické situaci, ne jako do minulosti nebo budoucnosti promítnutý idealizovaný obraz, který vznikl pouze vzhledem k naší prosté snaze odmítnout abstrakce, které nám jsou nesympatické. Srovnávání historických nebo kulturních období, stanovování, do jaké míry převažují jedny nad druhými nebo nakolik je oprávněné hovořit o krizích, to všechno vyžaduje obtížné a trpělivé srovnávání různých polemických situací - v opačném případě propadá konzervativec nevyhnutelně schematismu, a každá stávající situace se mu potom bude jevit jako krizová a každá předchozí bude mít výhodu před tou současnou. Ale nejzá-važnějším omylem, k němuž zde dochází a jenž hrozí diskreditací konzervatismu, je propadání kultu abstrakce, a tedy dopouštění se stejného hříchu, proti němuž konzervatismus vždycky protestoval. Ona nepolemická a nekrizová skutečnost nemůže vzniknout cestou historické rekonstrukce nebo opakováním minulé zkušenosti, ale pouze jako výsledek procesu abstrahování, tj. jako výsledek nepřípustného vztahování jednotlivých vlastností na celek sociálního života a přikládání takto vzniklému výtvoru charakteru reálné existence. Tímto způsobem pak vzniknou konzervativní abstrakce toho druhu, jako plné společenství nebo harmonická kulturní identita.
Je namístě se zeptat, co nám může zaručit, že nepropadneme kultu konzervativních abstrakcí a že například z hypo-
tézy o současné náboženské krizi nedospějeme automaticky k závěru, že autenticky náboženská společnost existovala pouze v minulosti? Nebo že na základě hypotézy o atomizaci života společnosti nebudeme okamžitě formulovat názor, že autentické společenství existovalo jen v minulosti? Nebo že z teze o zhroucení kulturních hierarchií nebudeme vyvozovat, že v minulých dobách neexistovalo kulturní barbarství? Dějiny konzervativního myšlení ukazují, že pokušení vytvářet a kultivovat vlastní abstrakce je velice silné a vyskytuje se dokonce i u jeho nejvýznačnějších představitelů. Je tedy vidět, že konzervatismus nemůže poskytnout žádné doktrinální záruky, a že tedy jedinou formu obrany musí tvořit kontrolující vlastní uvědomělost každého jednotlivého myslitele. Uváží-me-li sympatie konzervativců ke konkrétnu a důvěru, jakou v ně vkládají, není to záruka lichá.
3n
Zdálo by se, že třetí druh konzervatismu nestojí ani za řeč, neboť představuje postoj dosti nerozumný, ne-li bezmyšlenkovitý, a protože je zcela závislý na kontextu, podléhá krajnímu relativismu. Můžeme hovořit o konzervativních komunistech a mírtím na mysli lidi, kteří spojili svůj život s komunismem, o konzervativních monarchistech v souvislosti s lidmi, kteří si zvykli žít v monarchii, atd. Do této kategorie by tak spadali ti, kteří se spojili s danou realitou výlučně proto, že si na ni zvykli, a kteří se nepokusili svou navyklost podrobit žádnému obecnějšímu kritickému hodnocení.
Tento argument však není přísně vzato ani spravedlivý, ani odůvodněný. Především vezměme v úvahu, že lidé ulpívající na skutečnosti, jíž uvykli, nepoužívají kategorií jako komunismus nebo monarchie (nyní ovšem nemluvíme o pojmu skutečnosti, který spadá spíše do pojetí konzervatismu, které jsme rozebírali předtím); jsou pro ně příliš abstraktní a jejich zkušenosti vzdálené, neboť se vztahují k oblasti politického zřízení, s níž průměrný člověk nepřichází bezprostředně do
-180-
-181 -
styku, Lidem jde většinou spíše o věci, které se jich bezprostředně dotýkají a které souvisejí s rodinou, s prací, se zájmem o umění, s náboženským kultem, se zábavou nebo se životem lokálního společenství. Konzervatismus zaměřený na tuto oblast reality, a to dokonce i tehdy, objeví-li se v socialismu, monarchii nebo kterémkoli jiném systému, nemusí vždy nutně a hned znamenat souhlas s uvedenými formami politického uspořádání, ale může vyjadřovat výrazný nesouhlas s revolučními hnutími, která chtějí stávající zřízení svrhnout. Určujícím faktorem by tu byla v každém případě nejen chuť hájit socialismus nebo monarchii - třebaže nepochybně určitý zlomek konzervativních citů se může soustředit právě na ně -, ale především pocit strachu, že revoluční hnutí je zménami politického systému připraví o klid soukromého n místního života.
Z teoretického hlediska nejde o snadnou věc: odráží se v ní totiž zásadní spor o to, jak má vypadat život člověka v kolektivu, ve společenství. Konzervativní stanovisko, řečeno co nejstručněji, je v protikladu se stanoviskem, které považuje v tomto ohledu za ldíčovou kategorii participace. Jeho stoupenci budou argumentovat tím, želnírou hodnoty politického systému je nejenom možnost občanské účasti, ale také reálné využívání této možnosti. Podle nich tedy nestačí to, že by dobrým systémem byla pouze liberální demokracie, v níž jednotlivci z povahy věci disponují politickými a občanskými právy; dobrý systém podle nich musí ještě navíc přimět občany k tomu, aby na něm efektivně participovali. Skutečnost, že v mnoha současných západních zemích obrovské množství lidí možnosti účasti nevyužívá, ale omezuje se na soukromé záležitosti spojené s domem, se zábavou nebo s profesní kariérou, je považována za symptom strukturální krize. Kromě zjevného nebezpečí, které plyne z lhostejnosti - například, že lhostejná společnost se automaticky stane objektem mocenských aktivit vlády, a nikoli samostatným subjektem rozhodujícím o věcech, které se ho dotýkají -, se objevuje ještě mnohem závažnější argument. Život omezený na soukromí nebo výlučně na rodinné nebo místní záležitosti je životem
horším: člověk, který se neúčastní věcí veřejných, který nemá žádné povědomí o zřízení a který se na utváření této skutečnosti nepodílí a nezanechává ve fungování politických struktur stopy své vlastní činnosti a svého vlastního názoru, je existenciálne chudý.
Je samozřejmé, že se konzervatismus s takto pojímanou participací neshoduje, neboť v ní vidí především nezdravý projev radikálního demokratismu spočívajícího ve snaze podrobovat politické zřízení neustálé verifikaci nebo v přesvědčení, že v politickém životě nejsou žádné věci hodné úcty a uchování, pokud je nestvrdí vědomé rozhodnutí jednotlivců zaznamenané a vyjádřené politickými procedurami. Konzervativci mají nepochybně pravdu, když kritizují kritérium participace a poukazují na absurdity, k nimž toto kritérium vede. Slabosti tohoto kritéria nicméně nerozptylují pochybnosti, které vyplývají z konzervativního vzorce. Obsahuje totiž určitou nejasnost, která se týká toho, jaké podmínky má splňovat politické zřízení pro to, aby umožňovalo kultivaci nepolitických stránek života. V nejprostší verzi, která může mít oporu jak v sociální psychologii, tak i v tradici a v některých schématech starého konzervatismu, by šlo o to, aby si politické struktury udržovaly stabilitu a pružnost v takové míře, že by procesy, které v nich probíhají, nijak zvlášť lidi žijící v daném politickém zřízení nezajímaly: buďto by politické mechanismy fungovaly relativně samostatně a bez odporu společnosti, která by necítila potřebu se angažovat v prosazování radikálních systémových změn, nebo by existovala relativně nepočetná řídící vrstva, která by zajišťovala chod politické oblasti, a to na základě souhlasu zbývajících nebo díky tradici či zavedeným zvyklostem. Řečeno jinými slovy, lhostejnost vůči věcem souvisejícím se společenským zřízením by vycházela buď z toho, že by existovala řešení fungující téměř automaticky, která by z tohoto hlediska poskytovala lidem pocit politického bezpečí, nebo z toho, že by existovala vládnoucí skupina poskytující stejnou záruku.
Druhá verze konzervativního vzorce je mnohem složitější a snaží se vyhnout zneklidňujícím důsledkům první verze,
-182-
-183-
která jako by přehlížela vnucující se otázky, proč by politické struktury měly automaticky získávat své oprávnění při désin-téressement (naprostém nezájmu) společnosti nebo proč by vládnoucí vrstva neměla bez politické kontroly podléhat degeneraci. Obě obtíže jsou řešeny tím způsobem, že se postuluje systém (nebo se spíše hovoří o návratu k takovému systému) , v němž by politická sféra byla nejen oddělena od členů společnosti (a předána někomu jinému), ale bylá by drasticky omezena. Je-li, jak tvrdí konzervativci, soukromý a pospolný život bližší lidské přirozenosti a může-li se v něm člověk plněji realizovat, je třeba odmítnout společností nám vnucované uvažování o politice jako klíčové oblasti kolektivního života. Společnost má být spíš, jak píše Michael Oakeshott, občanským sdružením {civil association), a nikoli množinou jednotlivců a skupin bojujících o moc nad celkem. Konzervativci se zde nezřídka odvolávají na koncepci volného trhu a dokazují, že volná ekonomika může přejímat a řídit velkou část sociálního života. Shodují se rovněž s názory některých iíberálů na minimální stát.i na nadřazenosti vlády zákona ■ demokratickým procedurám. Jinak řečeno, státu nadřazují společenství občanů. Myšlenka Oakeshotta a dalších, poukazující na nutnost toho, aby občanská společnost zaujala místo, které po dlouhou dobu příslušelo státu a jiným politickým strukturám (ještě jednou si připomeňme, že svoji myšlenku nepovažují za čistě teoretický nápad, ale spatřují v ní spíše návrat k původnímu stavu, na který se nám podařilo zapomenout kvůli kultu politiky nebo ideologii etatismu šířené v naší epoše), se zdá být zajímavá a v mnoha bodech je těžko zpochybnitelná, i když lze mít pochybnosti o její konečné hodnotě. Implicite totiž v sobě obsahuje něco na způsob modelu politického a morálního řádu, ale - stejně jako předtím -přivádí nás daleko za obsah smyslu konzervatismu, o němž tu uvažujeme. Takový model řádu, dokonce i tehdy, je-li správný a oprávněný, nevyvolává ani zájem, ani se nedotýká citlivosti člověka řídícího se návyky nebo soustředěného především na soukromý a místní život. Zdá se proto - i když jde o závěr, který musí u teoretika politiky vyvolat zklamání -,
že zvažované formě konzervatismu mnohem více odpovídá první vzorec, tedy ten, který se odvolává na určitou lhostejnost/lidí k formě politického zřízení a na relativní důvěru, již chovají k politickým mechanismům nebo k vládnoucím elitám. Nejde tu tedy o žádný konkrétní nepolitický model politických zřízení, stejný jako například Oakeshottovo občanské sdružení, ale o základ, který se může objevit v mnoha politický zřízeních (i když samozřejmě ne ve všech) a který spočívá v tom, že se mlčky nebo pasivně aprobují instituce a lidé spojení s vládnutím, aniž by někdo cítil potřebu se politického života společnosti ustavičně účastnit. Pro takový postoj by byla příznačná loajalita, umírněnost, oddanost stabilitě a politickému uklidnění, tradicionalismus a národní sympatie. Tento postoj byl v moderních společnostech po dlouhou dobu charakteristickým rysem střední třídy, a proto byl také spojován s měšťanskými mravy, které fungovaly stejně dobře v republikách, v monarchiích, v demokraciích i v autokraciích.
Je zřejmé, že koncepce tohoto druhu konzervatismu má šanci se udržet pouze tehdy, shodneme-li se na tom, že mohou existovat takové podmínky, za nichž jsou politické režimy natolik stabilní a dobře fungující, že nevyvolávají zásadně antagonistické postoje ani nevyžadují neustálou bdělost. Podobné podmínky nepředstavují nic mimořádného a lze je shrnout do několika bodů: vláda zákona, relativně pružná ekonomika a společností přijaté principy, které ji řídí, čitelné a všeobecně schválené způsoby předávání moci, pocit stálosti mravní sféry atd. Ale kromě evidentnosti výše uvedených podmínek se v této otázce konzervatismus vždy rozcházel s liberalismem a socialismem. Dějiny společností vypadají z pohledu každé ze zmíněných stran úplně jinak. To, co sě konzervativcům jeví jako relativně ldidný sociální život založený na harmonické spolupráci jednotlivců a skupin, bude pro liberály a socialisty stavem permanentního konfliktu. Pro posledně jmenované jsou dějiny plny nespravedlnosti, a boj proti ní vedený různými způsoby a v různých oblastech života představuje u nich záldadní surovinu dějin. Podle socialistů neexistují ldidná
-184-
-185-
období ani umírněné režimy, neboť neustále probíhá třídní boj, panuje nerovnost a dochází k vykořisťování; podobně je tomu i u liberálů, podle nichž je každá epocha, a to i ta nejskvělejší, silně poznamenána porušováním lidských práv, autoritářstvím, hierarchičností systému, omezováním svobo-dv atd. Proto jedni i druzí nejen odmítají ldid a spokojenost konzervativní existence, ale navíc zavádějí nutnost vymezovat život jednotlivce ve světle probíhajícího konfliktu: jednotlivec bud patří ke skupině vykořisťovatelů, ke třídě vlastníků, k mocenským strukturám atd., nebo je také obětí. Život probíhající daleko od zmíněného konfliktu a vyhýbající se jakémukoli vymezování se vůči němu není podle socialistů a liberálů možný a všechny pokusy v tomto směru je podle nich nutno považovat za formu sebeobelhávání.
Liberálové a socialisté tak lidskému životu vnucují draní atičnost, rozrušenost, neustálý neldid, morální a politický nátlak, neustále na jeho adresu vyslovují obvinění, postuláty, napomenutí a rozhřešení a celý tento život vtahují do velkých politických a filozofických sporů. Čteme-li výpovědi autorů obou zaměření, které pocházejí z různých dějinných období, můžeme dojít k závěru, že napětí obecného konfliktu koncentrované v jednotlivém lidském životě je po celou dobu stejně velké. Stav ekonomického vykořisťování byl pro Marxe a Engelse stejně nesnesitelný j ako pro současné marxisty (například pro G. A. Cohena, který píše o „zotročení proletariátu" v současném kapitalismu), a stejně radikálně boří veškerý konzervativní ldid a zdravé sebevědomí. Peldo, jaké měly ženy a o němž psal na začátku devatenáctého století John Stuart Milí, zůstává i nadále stejným peldem pro liberály z konce dvacátého století, kteří si berou k srdci záležitosti předsudků tykajících se pohlaví. Rétorika boje proti Leviatanu, státu s in-kvizitorskými a teokratickými tendencemi a ortodoxií, nebyla nikdy plamennější než dnes. V zájmu pořádku je nutné poznamenat, že kromě tohoto poněkud hysterického proudu existoval v liberalismu také jiný, mírnější a konzervativnímu temperamentu bližší směr, který vychází především ze skotského osvícenství á který se v chápání dějin oprostil od po-
dobného radikalismu. Historické úvahy lordaj Actona například ukazují, že oproti tomu, co psali autoři, jejichž patronem byl Milí, nechápal Acton dějiny světa před vznikem širokého liberálního hnutí jako věk temnot a vítězství tohoto hnutí vůbec nepovažoval za měřítko pokroku. Nicméně i v současném liberalismu, zcela ovládnutém koncepcí lidských práv, převládá atmosféra ideologické mobilizace, neustálé bdělosti a výzev k boji s nepřáteli svobody, kteří jsou zároveň nepřáteli liberalismu.
Myšlenková schémata odvozená ze socialismu a liberalismu se dnes zdají být natolik silná, že řeči o konzervativním klidu soukromého a místního života vyznívají stále méně přesvědčivě. Útoky na měšťanskou mravnost, které trvaly zhruba půldruhého století, zpochybnily oprávněnost takové existence a učinily z ní žalovanou stranu. K útokům se připojila výrazná část představitelů kultury, která - z důvodů příliš složitých na to, abychom je zde mohli uspokojivě vysvětlit - ostře vystoupila proti vlažnosti a nevýraznosti měšťanského života, proti vnitřnímu klidu, proti uznávání existujících zvyklostí, proti morální stabilitě i proti jiným typickým vlastnostem konzervativního postoje. To samozřejmě neznamená, že potřeba konzervativního ldidu byla oslabena nebo že se snížila jeho přítomnost v současném životě. Je velice obtížné pokoušet se o přesná zobecnění a ještě obtížnější je odůvodnit je, ale jsem připraven obhajovat tezi o neměnitelné trvalé potřebě konzervatismu tohoto typu. V současné době je pro něho charakteristická zvláštní diskrepance mezi rétorikou a fakty. Rétorika se projevuje protikonzervativně a protiměšťansky, a v tom se zásadně míjí s praxí. Tato protichůdnost způsobila, že převládající stereotypy připravily konzervativní existenci o její hodnotu, neboť jí upřely krásu a zároveň i určitou ušlechtilost, která v ní dříve byla spatřována. Tato konzervativní existence sehrává v liberálnědemokratických společnostech velkou roli, ale nedisponuje už takovými filozofickými pravomocemi, které byly dříve možné a jejichž význam byl změnami ve vědomí výrazně oslaben. Stále menší roli sehrává například taková forma přitakání vlastnímu místu ve světě,
-186-
-187-
která by vyplývala ze zvláštní pokory před matně vnímanou prozřetelností. Pokora tohoto typu, jak je známo, nevylučovala v minulosti individuální iniciativu, a nejenže neplodila kvietismus, ale právě naopak přála aktivnímu přístupu. Její zánik, dosti výrazný na pozadí změn v kultuře a ve zbožnosti, zbavuje konzervativní postoj důstojnosti, která ho v minulosti provázela a která plynula z víry jednotlivých lidí nebo skupin v hlubší smysl jejich vlastního postavení ve světě, a také ho vytlačuje na ideologický okraj. Měšťanská morálka si ovšem druhdy přiznávala ústřední místo v tom smyslu, že vědomě vyjadrovala ideály a aspirace větší části lidského rodu. V současnosti, i když je i nadále předmětem praktických snah, ztratila už sílu takové ideály a aspirace otevřeně vyjadřovat a přenechala iniciativu různým směrům od individualistických po kolektivistické, které nad ní získávají převahu. Setkáváme se s podivným projevem pokrytectví: pravděpodobně žijeme v epoše největší a nejrozsáhlejší stabilizace v dějinách či největšího tlaku tímto směrem, ale zároveň jsme ve sféře ideologie, idejí a kulturních stereotypů svědky ostentativně najevo dávané nechuti vůči takovému způsobu života.
Liberálové a socialisté, a s nimi rovněž obrovská část současné kultury, mají nepochybně pravdu, že v apologii poklidné měšťanské existence byl a je velký díl mystifikace a že její selankovité obrazy - daleko od vřavy světa a od politických a ekonomických konfliktů - mají především sentimentální základ, je rovněž pravda - a to je otázka, která má fundamentální význam, ale kterou vzhledem k její obsáhlosti musím pominout že váhu a důležitost tohoto postoje nezlikvidoval}' výlučně cizí světonázorové proudy, nýbrž že on sám v sobě nesl zárodky autodestrukce. Přesto si myslím, že zde konzervatismus stojí na pevnějším základě než liberalismus a socialismus. Možná, že právě zde podléhá sentimentalismu, avšak liberalismus a socialismus se zcela jistě dopouštějí fundamentálního omylu tím, že soukromý život člověka vydávají napospas bezprostřednímu působení velkých hospodářských konfliktů, obviňování z lhostejnosti, neupřímnosti nebo nedostatku reflexe, když mu vyčítají sociální a morální necitlivost,
existenciální povrchnost, konformismus a egoismus a když kritizují ony formy nesvobody, které s sebou přináší mravní konzervatismus a mechanismus sociálních návyků. Omyl spočívá v tom; že všechny tyto vyjmenované věci vždycky patřily k člověku a že život je bez nich nepředstavitelný; liberálové a socialisté, kteří proti nim vystupují, se v tom nejlepším případě míjejí s důležitou součástí lidské skutečnosti, v tom nejhorším případě chtějí lidem odebrat něco, co je pro ně cenné. Ze svého hlediska mají pravdu, neboť onen lokální konzervatismus je první praktickou překážkou stojící v cestě uskutečnění velkých socialistických a liberálních projektů. Ať už půjde o socialistické rovnostářství, znárodňování ekonomiky, mechanismy sociální spravedlnosti, nebo o liberální plány převést všechny společenské struktury na smlouvy, všeobecnou otevřenost a mravní toleranci, moderní morální výchovu, ať už půjde o socialistické bratrství, nebo o jeho liberální verzi - vždy tím prvním a nejobtížněji překonatelným prahem bude konzervatismus. Odpor, který ldade osvícenému rozumu, vyvolává právě u zastánců tohoto rozumu velkou podrážděnost, a časem skutečně přináší zhoubné následky (i když spolehlivé ohodnocení je obyčejně možné až z dlouhého časového odstupu). Nicméně nezávisle na tom, kolik hořkých slov bylo na adresu tohoto konzervatismu vyřčeno, je jistá jedna věc: tento konzervatismus existuje. Je skutečností, která se nedá zrušit ani pominout. Liberalismus a socialismus se tu nejenže ukazují být bezmocnými, ale dodatečně jsou vystaveny otázce vlastní reálnosti, která je silně pochybná; socialistická beztřídní společnost nebo liberální smluvní společnost sice možná představují přitažlivé ideály, ale postrádají realitu. Socialismus nebo liberalismus mohou zvítězit pouze tehdy, vytvoří-li si vlastní formu konzervatismu; v opačném případě budou stále víc a víc odsouzeny k roli -na jedné straně anachronické, na straně druhé destruktivní -arogantních ideologií.
Okolností, která může takový konzervatismus kompromi-tovat, je jeho výskyt v podmínkách, o nichž lze jednoznačně říci, že jsou morálně špatné. Může se konzervatismus tohoto
-188-
-189-
typu objevit - a tato otázka byla položena už mnohokrát -v totalitních režimech? A jestliže ano, bude i v takovém případě zasluhovat úctu? V zemi jako Polsko se otázka konzervatismu objevila už v devatenáctém století, tedy v době, kdy byl národ zbaven nezávislosti, a objevila se analogicky znovu v posledních desetiletích, kdy politické područí provázelo budování totalitních struktur. Takže otázka zní - znovu si to zopakujme - takto: Zdalipak ona symbióza s danou skutečnosti, která je charakteristická pro konzervativní postoj v Polsku v době ruského, pruského a rakouského záboru i v Bierutově a Go-mulkově PLR2, zasluhuje stejnou aprobaci jako symbióza anglického měšťanstva se světem viktoriánské Anglie? Kladná odpověď na takto položenou otázku by byla absurdní, a těžko lze k tomu co dodávat. Nicméně je třeba říci, a to nikoli za účelem dodatečného ospravedlňování, ale jednoduše v zájmu jasnějšího nastínění položené otázky, že flirtování s komunismem nebo s okupační mocí není pouze specialitou konzervativců, ale že se ho s oblibou dopouštěli rovněž socialisté, a dokonce i četní liberálové.
Mnohé záleží samozřejmě na tom, jakou formu takový konzervatismus přijímá: jde-li spíš o odvracení se od politického života, o rezignaci na účast v politickém chodu režimu a o soustředění se na onu část politické reality, v níž existuje pocit kontinuity a kde je alespoň zčásti omezen vliv nepřátelských politických institucí, nebo jde-li také o přímou účast ve strukturách vytvořených okupační nebo totalitní mocí, které nahradily tradiční vazby a loajality. Toto rozlišování má podstatný význam, neboť nastoluje otázku, do jaké míry v režimu, který na sobě.nese pečeť morálního zla, ještě existují nějaké prvky občanské společnosti. Pokud takové prvky existují, dodávají konzervatismu určitou hodnotu a chrání ho před obviněním z kolaborace; pokud neexistují, nemůže být ani řeč o jakémkoliv ospravedlnění. Dějiny rozděleného Polska po-
: Boleslaw Bierut - prezident Polské lidové republiky (PLR) v období stalinismu. Wladyslaw Gomulka - první tajemník ÚV Polské sjednocené dělnické strany v letech 1956-1970.
skytují výmluvné příklady. Tam, kde existoval prostor pro občanskou společnost, konzervatismus nejenže nebyl obvykle pokládán za kolaboraci, ale těšil se dokonce výrazné oblibě. Rakouský zábor (tzv. Halič), v rámci kterého byl tento prostor výrazně větší, dal také vzniknout lokálnímu konzervatismu v obrovském rozsahu, který nebyl příliš spojován se zradou, nebo dokonce morální degradací. Mohl zde samozřejmě existovat, a také existoval, konflikt mezi loajalitou národní a loajalitou konzervativní, ale neměl žádný dramaticky vyhrocený charakter. Analogickou zákonitost lze najít dokonce i v komunismu: jakmile se jen rozšiřovalo pole pro občanskou společnost, narůstaly tím i možnosti, že se vytvoří nějaké formy konzervatismu; jakmile byl tento prostor omezován, objevoval se strach, který konzervatismu nepřál.
Potíže s jasnými kritérii u zde pojednávané varianty konzervativních postojů vyplývají z toho, že je chápeme jako něco soběstačného, izolovaného od ostatních druhů reflexe a od jiných sociálních nebo kulturních vazeb. Je to samozřejmě velké zjednodušení: žádná forma konzervatismu není soběstačná, a obzvlášť ta, kterou jsem tu nyní představil. Možná, že mnohé z výhrad a pochybností, které se objevují v této souvislosti, vyplývají z toho, že se na bedra konzervatismu svaluje vina za věci a záležitosti, které na něm nezávisejí a které ani nejsou v jeho moci. Otázka politického zřízení, stavu kultury, vztahu k tradici, role práva a morálních norem v životě společnosti - to všechno jsou problémy, které konzervatismus, o němž je tu řeč, neřeší, ale v určitém stupni je přijímá jako danosti. Máme-li však pochybnosti a výhrady, pokud jde o stávající úroveň zmíněných oblastí, je nutné je posílat jinému adresátovi. Konzervatismus, který jsem označil jako lokální, talcový vliv na stav společnosti nemá, což ovšem neznamená, že jeho roli lze bagatelizovat a jeho existenci přehlížet. Všechny velice politické omyly a všechny ideologické šílenosti naší epochy právě od této bagatelizace a přehlížení začínaly.
-190-
-191 -