TEMA
TEMA I
Vím, že ekosocialistické myšlenky jsou v evropských zelených stra-, nách silně propagovány. Federací mladých evropských zelených.
Skromná mobilizace
' Politika př.ebíráhí Státní moci sltrze buďpyání politických stran, které pomalu rostry a získávaly volené úřady, už mnohokrát selhala. Po-
;! litický systém, dokázal měnit radikály lépe, než radikálové dokázali. měnit politický systém.■' '< .'■
Pokud se cesta postupné politické reformy jeví jako zablokova-ná, vytváření menších a ideologiclíy čistšíchpólitičleých organizací nalevo od všeho ostatního také nema.yalné vyhlídky. Krajní levice je v mnoha zemích izolovaná od společnosti. Existuje druh lemni-
.stického gnosticismu, který implicitně předpokládá, že když člověk vynaloží dostatek úsilí, zj eví se mu tajná kouzelná formule, která Líd při snahách získat moc dovede k úspechu. Tó ovšem produkuje kulturu, která může být vysoce destrulctivní; vede totiž k chybnému hledání jistoty, jež odhání potenciální spojence aposiluje štěpení.
■ Jak sc /dá, před ekosoěialisty stójrněkólik klíčových úkolů. Institucionální stiuktury' ekosocialismu musí být reálné a zároveň — paradoxne --■ především slo:omné. Krize, které čelíme, je tak bezprostřední a. naléhavá, ze musíme pracovat s velice různorodými politickými hnutími, sítěmi a;stranámi: Ekosocialisté musí spolupracovat s nesocialistickými zelenými i s nezelenými socialisty. : .Velmi důležité je zmíněné terna odborů, stejně tak kampaně proti pravicovým populistům, kteří jsou navzestupu po celé planetě. Přímá akce environmentálňích kampaní je významnou for-moumobilizace, jako napříldad zde yeVelké.Británii, kde bojujeme sfrakováním. Ekosocialismus se rovněž potřebuje začít zabývat intersekcionalitou — poznáním;, /.c osvobození iná i dimenze jako eťňicita a gender a že útlak probíhá na několika úrovních.
Bez revoluční teorie, říká se, nemůže existovat žádné revoluční hnutí. Ekosocialisté by tudíž meh věnovat velkou pozornost politickému vzdělání, spolupracovat při Čtení, debatách^ a rozšiřovat vědění. Ekonomika a ekologická věda (a mnoho dalších) jsouob-lasti, leteré je důležité studovat, teorie^nicméně musí informovat praxi, a. ne být abstraktní. Marxistické myŠlehř je stále zásadní pro pochopení kapitalismu a ekologické .-krize:: Jako inspirující a užitečnou shledávám také práci Elinor Ostromové, první ženy, která získala Nobelovu cenu za ekonomii, v níž zkoumala obecně sdílené statky (commonš). •
Žijeme vesvětě, kde kapitalismus demoluje planetu. Kde ak-
; celcruje nerovnost a finanční IqrižeiKrajiiípravice, ať už v České
;: republice, Velké Británii nebo kdekoli jinde využívá nejistoty k roz-
: sévám.'strachu, plodícího rasismus, aby tak;zvýšila svůj politický vliv.: Ekosocialisté se musí mobilizovat a proti tomuto katastrohe-
'; kému scénáři postavit alternativu,Tcterá osvobodí: j ale lidstvo, tak zbytek přírody.       . ■•[■
' Derek Wall je společně s Jessicotľ Northéy mezinárodní koordinátor. Sírany zelených Anglie a Walesu. Mezi jeho práce patří The Rise of the Green Left and Economics after Capitalism. Můžete ho sledovat na
rTwitteru jako @anothergreen. Jeho nová kniha Elinor Ostrom's Rules for Radicals je dostupná u nakladatelství/Pluto Press. Z anglického originálu přeložili Magdaléna Hajdučková a Jaroslav Michl.
rufe
Josef Patočka
Sbohem, přírodo, Ekologické myšlení na troskách utopie liberalismu
Mohli bychom říct, že naše doba se nevyznačuje ani tolik svými všemožnými hluky — od řevu demagogů a řinčení zbraní přes vzdálené úpění uprchlíků a hladovějících až po nucený smích zábavných estrád a ryk reklamních znělek. Jejím charakteristickým znakem je spíš ono ticho v pozadí: mlčení o tom, že tato planeta, na které se smějeme, vztekáme i pláčeme, nebude možná do konce tohoto století pro lidi obyvatelná.
Nepotřebuješ meteorologa, abys poznal, odkud vhrfoiiká. (Bob Dylan)
„Říká se, že na jednom večírku dokázal jeden z předních evropských psychoanalytiků vyjádřit ostře zformulovaný názor na jakékoliv téma, ale jakmile se začalo mluvit o klimatu, byl okamžitě zticha.' Neměl co říct.'* To je „velké ticho", jak ho pronikavě popsal Clive Hamilton v knize Defiant Edrth: the Fate o/Humans in the Anthropo-cene (Vzdorná Země: osud lidstva v antropocénú). A hned druhé
zklamání. Ekologické hnutí varovalo, k čemu v důsledku různé neuvážené politiky povedou, poukazovalo, že oný „ekologické otázky", schované pro několik hodin občanské nauky a poslední kapitoly volebních programů, začnou mít brzy tragické společenské a hospodářské dopady. Má pravdu — ale nikdo neposlouchá: <
Ti, kteří soudí, že v globalizační hře tratili, si nejdou pro radu k jejím včerejším kritikům. Do jejich čela se staví ta méně kultivovaná část transnacionální majetkové elity, jež je jejím jediným skutečným vítězem — Tramp a jemu podobní. Ti, kteří si myslí, že jim hra prospěla a které zděšení z politických šolců minulého roku
lio
Sedmá generace 512017
Sedmá generace 5l2017
11
TÉMA
konečně pirabralo z dřímoty) zase následují volání do zbraně na , její.pbranu. K té šikuj í ti „slušnější" z řad oligarchie, kteří dovedou o „ekologických otázkách" alespoň, pěkně mluvit. Proto lidé, jimž ježí Zeme na srdci, jen těžko odolávají pokušení jejich volání vyslyšet-| Totcj pblaišení je tím vetší, že i kclyž jsme svět; představovaný dnes Macronem či Trudbauem všemožně kritizovali, jsme s ním do velké míry srostlí.   :• .■>'■ ; ■
;! Ekologické hnutí v podobě, ve; které vzešlo z ekologického myšlení dvacátého istoletí, ňabýlp ve svém hlavnímproudu formuj dobře, tomuto světu uvyklou — formu nevládní neziskové organizace, j ejíž experti reprezentují nezpochybnitelná vědecká fakta a usilují o legislativní změny prostřednictvím přesvědčování ipolitilců či změny chování skrze přesvědčování spotřebitelů. Namísto promýšlení : jakfcpji pojaté hluboké změny jsme se měli smířit s perspektivou postupných úprac světa — takového, jaký je. ;
Tento svět se dnes ale kolem nás hroutí. Jak jinak si vysvětlit, ; že neoliíierčlni politiku podrobují (s perestrójkpvou žpózdilostí, mohli bychom říct škodolibě) kritice i ekonomové Mezinárodního měnového fondu? Můžeme se tedy zachovat;dýěma způsoby. Lze; si myslet, že jeho záchrana je možná, a snažit se;;ó ni s nadějí, že se nám jej postupně podaří upravit k obrazu svému: Nebo doznáme, že jsme kritické hodnocení jeho vnitřních1 rozporů hrubě podcenili—; což pak znamená přehodnotit mnohé z předpokladů, jež nás k němu poutají, a obtížně hledat jinou cestu vpřed.    ,:. /, ! ■
Konec experimentu
Proč by tedy svět „konce dějin"; jak se ustavilpo zhroucení sovětského bloku, nemělo být možné zachránit? Potíž spočívá v tom, že „liberalismus funguje jennapapíře". Žijemevekonornice,líterá je dle panující ekonomické ortodpxie téměř úplně podřízená zákonitostem1 trhu, jenž má podle svých ideologů sám dosahovat optimálních výsledků. Popravdě tak ani nikdy nefungoval, protože trhům dominující oligopoly od počátku a stále úspěšněji zapřahovaly stát do služeb vlastního úsilí o maximalizaci zisku a využívaly jeho mocenského aparátu k vytváření trhů tam, kde dříve nebyly. Presto, také vlivem oné ideologie, se nám může zdát, že trh byl ďominant-níin\organizaČmm principem ekonomiky yždy.: |
Ve skutečnosti, jak dokazuje Karel Polanyi ve své :VeÍke transformaci, je tržní společnost ojedinělým experimentem. Jeho původ ieží v historickém proj ektu liberalismu;;kté'rý striktně oddělil eko-nomiloi od politiky, aby tak stanovil^ln-amcii.šíření: demokratické, emancipační logiky do oblasti majetkových poměrů. Vyčleněním ekonomiky, podřízené údajně přirozeným zákonům trhu, se měl vyřešit problém legitimní nerovností — ta již nyní neměla pocházet ze zděděných privilegií, nýbrž z úspěchu v, konkurenci formálně
•rovných] ednothvců.  1     'i1; '^■■[- ''W^r}, '-.h''.  ': 'i-.]', .
Polanyi, jak upozorňuje španělský sociolog César Rendueles ve svém příspěvku do nedávno vydané knihy Velký regres> ovšem
-nekritizoval morální' oprávněnost takové organizace ekonomiky, nýbrž samu její možnost. Varoval, že trh, ponechaný sám sobě, pod-
" vrací vytvářením nereálné abstrakce práce (tedy lidí), půdy (tedy „přírody") a nakonec peněz (kapitálu) předpoklady své existence — způsobuje sociálně neudržitelné nerovnosti, plení zdroje a vede
! ke zničujícím krizím, které ohrožují směnnou hodnotu peněz. Že
i JF samoregulačního trhu „naprostou utopií" a že ,1, taková instituce nemůže dlouhodobě existovat, aniž by zcela zlikvidovala
Il2   "   . , .
TÉMA|
lidské i přírodní záldady společnosti, docela člověka fyzický zničila a jeho okolí proměnila v pustinu".
Že tedy imperialismem! evropských mocností do světa exportovaná „první globalizace", jež dosáhla svého vrcholu před první: světovou válkou, vyústila v chaos meziválečného, období,; nebylo pro Polanyiho žádnou náhodou, nýbrž paradoxním důsledkem, : jejího úspěchu, nevyhnutelným „zpětným nárazem". Přijmeme- ' -H tuto optiku, soudobá krize globalizace dává náhle smysl. Ocl ekologické devastace přes ekonomickou stagnaci aš po nárůst nesnášenlivosti — podobné té, litera Polanyiho vyhnala nejprve z Maďarska a pak i z Evropy. Není poruchou, nýbrž logickým výsledkem ned-liberálního budování tržní utopie — v němž navíc, v inovaci oproti originálu, byl mocenský aparát státu přeměněn z prostředku omezování konkurence v nástroj jejího šíření dd dalších a dalších oblastí.
Když se kácí globalizace
V situaci, kdy se liberalismus hroutí, pokračuje Rendueles, si tedy lze volit jen mezi různými formami „protihnutí1', která se s trhem rozcházejí a snaží se jej opět dostat pod kontrolu, respektive zkrotit moc oligopolů a omezit rozkladné a destrulttivní důsledky akumulace bohatství a moci. Tato hnutí se v zásadě odlišují podle toho, zda chtějí společnost uzavřít, zachovat majetkové rozvrstvení a vrátit se k tradičním privilegiím, nebo jé naopak jejichcílem naplnit rovnoštářský příslib liberalismu radikální demokratizací ekonomiky i společnosti. Archetypem prvního typu zděděným..z Polanyiho doby jéfaŠismuš. Archetypem druhého typu je f- socialismus;;
Zuřivé popírání reality ekologické krize Tmmpý>Zemanytohoto světa nám dosti zjednodušuje odpověď na Otázku, kam z tohoto rozcestí vykročit. Z globálního.odstupu se ovšem musí nanovo propukající souboj o duši Západu nutně jevit sotva jako střet mezi dvěma hudebními žánry, který jen přehlušuje „velice ticho". Analogie dnešní situace s tneátými lety přehlížejí, že ňad námi jako Da- ■ moldův meč visí ekologická otázka. Proto je nám také cesta, kterou se tehdy nakonec podařilo obrodit svět z chaosu— keynesiánskými intervencemi hnaný růst ve výrobě a spotřebě pod dohledem dirigí-stického státu — uzavřena. Ilustrací budiž smutný osud Jana-Kelle-ra; člověka, který býval jedním z hlasů volajících na poušti velkého ticha. Upřímná snaha zachránit, co ze sociálního státu zbylo, jej vedla k vytěsnění globálních souvislostí z vlastního intelektuál-níhp obzoru. To způsobilo, že vlidech,. prchajících do Evropy před následky těch samých tlaků,.které tisknou pracujícího Evropana; . přestal vidět potrebnej a označil je za další'ohrožení. Výsledkem 1. je mesaliance s bQými,,suprémacisty jako Hampl a Semín. O moc hlouběji'již klesnout nelze. . 11 ! Tato konstelace přináší dvůjí úkol: rozžehnat.se s některými ■ z konceptuálních rámců a forem, které iiás ke lo^chujícímu neolibe-rálnímu projektu poutají, a vybavit budoucí projekt demokratizaě-ního; protihnutí citlivostí, která bý mu umožnila rozřešit svízelnou planetární situaci. Obojí předpoldádápřehodnotitřaďupost-osví-cenských předpoldadů a předsudků, které liberalismus s tradičními formami socialistického myšlení sdílí. O výčet těchto,problémů se chci pokusit s odkazem k celé řadě vlivných myslitělek a myslitelů, které spojuje zejména kritika klíčového osvícenského pojmu přírody—jakožto jednotné, objektivní, ve své podstatě ne-lidské a od společnosti čistým řezem oddělené sféry.
THE . ' GREAT 5 TRANSFORMATiON
I '    ' ■..,*!
:   &e patäieat and mm    ottyuts sf ««* KARL POLÁNY!
£1/ V
„Lidé už mají dost expertů"
První potíž s přírodou se vztahu] e k mocenské pozici vědy. Ačkoli historický materialismus ortodoxního marxismu ä ňéoliberální ekonomická doktrína by si na první pohled nemohly být vzdálenější, v jepeh základech leží ve skutečností určitá příbuzná forma natUT ralizace sociálních dějů skrze vědecký diskurs o společnosti. Vývoj" dějin či dynamika trhu mají být objektivně požnatelnými fakty, nezávislými na jakékoli praxi sociální reprodukce. Jak'ukazují Mac-naghten s Urrym vkmze ContestetŽ Nawrťs(Bo\ovhé povahy),tuto roli v ekologickém myšlení hraje příroda, doktrínou „environmen-tálního realismu'1 konstruovaná jako na lidech nezávislá („životní prostředí") sféra počitatelných objektů, v níž lze vědeckými metodami jasně určit nerozporné pravdy o tom, co jez ekologického hlediska příznivé či škodlivé. O takto ustavených „faktech" pak už nelze vyjednávat — lze je jedině reprezentovat a logika reprezentace dává vzniknout figuře experta. Expert — ekolog „hovoří" za transcendentálni „přírodu," podobně jako expert — ekonom dává hlas fetišizovaným božstvům „trhů".
Kde ovšem namísto obtížného vyjednávání různých bezprostředně zažívaných přírod (či ekonomií) nastupuje pouhá reprezentace svévolného „hyperobjektu", vytrácí se sama možnost politiky. Jak varoval již Jacques;'Ranciére, tato praxe vede k vydě-lování stále širších aspektů života ze sféry politického konfliktu o preferované výsledky sociálního jednání do sféry pouhé „správy" procesů vedoucích k předem ustaveným cílům; jež jsou námvnĚj-ší. Nejlépe je to vidět v rovině ekonomické, ale ekologické hnutí tím, že'se uchýlilo ke konstrukci přírody:reprezentováné figúrou experta, přijalo v zásadě stejný modus operandi.1 Tuto příbuznost liberálního environmentálního realismu s neoliberálnímekonomic-kým diskursern ve svém díle nejlépe rozpoznal sociální geograf Eric Swyngedouwi který obojí shrnuje pod ^o\&m postdemóhrcleie ~^o-stupně se šířícího režimu depolitizováného manažérstva !
Tradiční formy participace jako volby nejsou schopny přinést v takto definovaných sférách expertní správy žádné podstatné změny—jejich vítězové jsou tlačenik předem vyjednaným „rozumným řešením".' Vyloučení politiky proto akumuluje frustraci, která pak exploduj e právě ve vzpourách hnutí usilujících o návrat k politice. Když se takto lidé bouří proti neoliberálnímu konsensu v ekonomice, rozumíme tomu — možná bychom však měli, my projevovat stejné pochopení, projevují-li stejnou nedůvěru k žargonu expertů, reprezentujících „ekologickou realitu".
Příliš drahé dobro
Je-li politika ze hry, zbývá nám kromě snahy reprezentovat z pozice expertů politikům „přírodu" a lobbovat za rozumná řešení už jen jedna možnost — totiž obracet se s expertně ustavenými informacemi na jednotlivé lidi a pokusit se proměnit jejich chování tam, kde se údajně především realizuje jejich „svoboda-volby", totiž na trhu — přesněji na trhu spotřebním, kde náim na rozdíl od trhu pracovního ještě jakás takáš svoboda zbyla. To znamená přijmout nejen fikci objektivní přírody a trhu jako sféry nezávislé na politice, ale rovněž podřídit se liberální iluzi o tom, že lidé jsou především jednotlivci, kteří v jakémsi vakuu, odděleni od svých sociálních Či ekologických vazeb, činí samostatná rozhodnutí. V tomto paradigmatu (vycházejícím od Maxe Webera) se jejich volby mohou řídit buď racionalitou instrumentální, nebo hodnotovou: podle
Sedmá generace 512017
Sedmá generace
13 I
I TÉMA
TEMAI
zvažování bezprostředních nákladů a výnosů, nebo podle takzvaných „hodnoť1.     !! í.v.   ■ -.:'•>'
Protože „environmentálni instrumentalismus", tedy zdůrazňování dlouhodobých přínosů „ekologicky správného" chování, nesnese sám o sotiě konkurenci všednodenních starostí, obracejí se apely na změnu individuálních návyků k hodnotám a snaží se tak o konstrukciinové ekologické kultury — na scénu přichází „environmentálni idealismus:1'. Jeho praktická selhání je třeba vysvětlit skrze-teore'ticke omyly, jichž se dopouští. Prvním je představa, že „hodnoty' jsou stabilními a fixními komplexy v naší psychologii, které předcházejí a určují jednání. Druhým omylem je, že lidé jsou racionálníbytosti.i které své.hodnoty přetvářejí na základě nezaujatého vyhodnocování objektivních informací, Obojí opomíjí četné
: důkazy toho,že určitá sociální praxe naopak dává1 zpětně vzmknout ; ideologii, jež ji má ospravedlnit, a že lidé mají hlubokou tendenci filtrovat faktické informace podle toho, zda se shodují s jejich v sociální praxi zakotvenou kulturou (klasickým empirickým příkladem jsou doklady o tom, Že praxe kolonialismu a otrokářství ve Spojených státech i jinde předcházela vzniku a; masovému Šíření ideologie vědeckého rasismu). Jinakřečeno, jednání předchází myšlení, jak zní klasický citát z Pascala: poklekni a uvěříš!
Vedle mylného kauzálního modelu lidského'chování pak takto koncipované kampaně odsuzuje k neúspěchu rovnez fakt, ze „svo-
: boda volby" na trhu se rovná váze;peněženky a že zamlčuje skutečnost, do j aké míry maj í v j eho prostředí nad jednotlivci převahu obří aparáty na straně nabídky. Ideologie zelené spotřeby potom útočivědeclcýmipoznatl^amorálnmúapelyna svědomí jednotlivce a jako cestu k vykoupení munabízízboží, které si často nemůže
; dovolit. Nechápe alej že.lidé chovají určité hodnoty především proto, aby se mohli cítit dobře v tom, co: dělají. A protože napadá jejich morální integritu, aniž by dokázala zpřístupnit změnu na materiální úrovni, nevyhnutelně je proti sobě:poštvává. Výsledkem je „vyvlastnení dobra"'—ekologicky příznivé chování se stá statusovým symbolem. Těm, kterým je toto „dobro" nepřístup alcteří se shodou okolností často překrývají s oběťmi globaliza a vzbouřenci proti (post)demokracii, pak často nezbývá než častovat okázalým opovržením, ježtak dobře známe. :
Nový příběh o lidech a Zemi
Příroda jako lidem vnější „prostředí", ekologická organizace ja j eho reprezentant a ochránce, který prosazováním racionálních i šení:a úsilím o změnu spotřebitelských mravů buduje novou elí logickou kulturu — to jsou formy myšlení, uzpůsobené světu ne liberální globalizaee. jeho nadcházející kolaps nás naléhavě vybí: abychom ve spojení se všemi, kdo z něj.ehtějí zachránit to nejlej (především historickýpokrokvprosazování lidských a občanský práv),ohledali takový politický příběh,' který si dokáže získat dosi tečnou popularitu k tomu, aby nás vyvedl z defenzívy a umíraj: neoliberální konsensus nahradil. 4 ' : Autoritářští nacionalisté získali po celém isvěte takovou iniciati mimo jiné proto, že takový koherentní „palingenetický" příb mají- Je to hluboce regresivní a falešný výklad, který hlásá návi k uzavřeným společnostem homogenních etnických států. Ure mm kořenů krize v „kulturním úpadku" přesměrovává protiglot lizační hněv od nespravedlivého tržního systému k přistěhovale cl a jiným vnějším projevům globalizaee, aby.tak uchránil nerov
•ATWRECKAGE^
mm
„Nepochybně to ale znamená opustit mnohé z dosavadních forem myšlení, organizace a politické práce. Čeká nás pracné budování širokých antiautoritářských, sociálně ekologických koalic š dalšími emancipačními silami od odborově organizovaných pracujících po znevýhodněné menšiny."
rozvrstvení společnosti. .   . .
■ Pro Polanyiho generaci byly odpovědí na falešné dilema „progresivního neoliberalismu" a „reakčního popuhsmu" historické proudy, shrnuté pod pojmem socialismus, který pro něj byl „onou tendencí, vrozenou průmyslové společnosti, překonat samoregulaci trhu jeho vědomým podřízením demokratické společnosti" a samozřejmým přáním průmyslových dělníků, kteří „nechápou, proč by produkce neměla být regulována přímo a proč by trhy mely být něčím víc než užitečným, ale podřízeným aspektem svobodné společnosti". Je to, uzavírá Polanyi, „prostě jen pokračování v onom úsilí učinit společnost výsostne Kdským vztahem-mezi osobami, jež se v západní Evropě vždy spojovalo s'křesťanskou tradicí".
Potíž se socialismem spočívá právě v tomto jeho ,,výsostně lidském" charakteru. :Pokud liberalismus vidí lidstvo jako souhrn jednotlivců, kteří usilují o své vlastní dobro, kdežto socialismus jej překračuje myšlením kolektivu, který své dobro hledá společně a rozšiřuje tak logiku svobody a rovnosti do „mimopolitických" sfér života, ekologická Mze nás nutí jinak myslet kolektiv. Potřebujeme do něj, aniž bychom ji zvečňovali, zahrnout přírodu a zrušením její falešné opozice ke společnosti jí dopřát symetričtější postavení vůči institucím a aparátům, které jsme si již navykli považovat za aktéry. „Vzbouřená Země" se navzdory velkému tichu o takové uznání sama hlásí.
To znamená nej en rozšířit vůči „ne-lidslcým" alctérům sféru práv, jak se tomu dnes již po světě děje kupříkladu ustavováním subjektivity řek, ale především docela prakticky přestavět celý onen soubor infrastruktur a aparátů, který dnes udržuj e naše nerovné postavení nad nimi. Skutečnost, že nyní selhává současně ekonomicky i so-ciálněa znepřáteluje si stále širší vrstvy lidí, bychom měli chápat jako příležitost. ľ
Třetí1 světová válka
■ Jak ve své nej novější knize Outofthe Wrcclcage:dnen)politicsforcitÍmc oferisk (Vstát z trosek: nová politika pro krizové období) upozorňuje George Monbiot, |predstava člověka jako „zlé opice", která se brání ekologicky příznivějšímu životu, protože usiluje především o vlastní dobro, není založena na skutečnosti. Lidé jsou vybaveni neobyčejnou schopností nezištné spolupráce — a to i v masovém
měřítku, podaří-li se je získat pro příběh o obrode'j#ťra,š který jim vrátí naději na lepší budoucnost. , I i
Takovým příběhem byl přece i ten, s'kterýmišla!generace našich: prababiček a pradědečků do boje proti fašisrnmiijeho porážka by nebyla možná bez nezištného úsilí a obětí milionůiidí, kteří pochopitelně nebojovali za obnovu liberální utopie. Motivovala: je nejen představa spravedlivějšího sveta,!kterág'irri dávala nový pocit spolupatřičnosti v kolektivním úsilí a umožnilapak poválečný key-nesiánský kompromis a třicet „zlatýchilet" sociálního státu. Podstatné — zejména ve zkušenosti zázemí anglosaských zemí-^ bylo i docela prosté apatrné vědomí, Že válka senevedena jejich úkor, že: válečná ekonomika nutí bohaté a velkéjkorporace obetovatze isvého vůbec nejvíc, zatímco pro mnoholidí znamenáslepšení životní situace — výživy, bydlení, práce. ,       f 1
Stagnace vývoje veřejného mínění ipolitických pokroků ^ekologické otázce naznačuj e, že se nakonec také bez nějaké formy,takového , výjimečného stavu neobejdeme, prvnííknihy o změnách klimatu pro širokouveřejnost,,zaldadatelldimatického. hnutí 350.org a jeden ž nejpronikavějších -ekologiekýchimyslitelů :' současnosti) hovoří nepokrytě o dosud nevyhlášenéi^tretí světové-válce". Jak pro takové široké transformačm úsilíiz.íslcat potřebnou.:. podporu, dosud nevíme. Nepochybně toaleiznameriáiopústit mnohé z dosavadních forem myšlení, organizace a politické práce. Čeká nás pracné budováiiiirol^'Wtia»tpriří^kýph^s04(^á i: ekologických koalic s dalšími emancipačnímirsilamiigd: odborově organizovaných pracujících po znevýhodněné menšíny.lEIabízííse j soustředit je — podobně jako kanadská Výzyaikeskqlm.— .kolem pestré palety celospolečenských požadayků, jež^usl vyplynout z dialogu. Ten náš, první, už nicméně známe:, konec velkého ticha.
Autor je redaktorem Deníku Referendum a studuje nalÚstávq politologie při Filosofické fakultě Univerzity Karloyy.iPůspbfvíglpbálpínnhnutí za klimatickou spravedlnost. Za cenné pfipomínky děkuje Afpoštu No-
Il4
Sedmá generace 512017
Sedmá generace 512017
15l,