Liberalismus v teorii a politice Kapitola I ZA HRANICE SOCIALISMU T) ada občanů České republiky s radostí přivítala konec (re-lYálného) socialismu, systému, který stavěl lidi do pozice nesvéprávných malých dětí, o jejichž životech, majetku a volném čase rozhodoval ne zcela morální, o to však mocnější otec a matka v jednom - všudypřítomný stát. Lidé uvítali šanci stát se opět dospělými dospělými, a tedy plnohodnotnými jedinci, kteří jsou strůjci vlastních životů (rozhodují se) a zároveň nesou důsledky svého jednání. Všichni slušní lidé jednoduše s radostí odmítli paternalismus a uvítali svobodu. Uvítali možnost každodenně prokazovat ctnosti své, ale také možnost sledovat ctnostné (i méně ctnostné) chování drahých - jen v situaci, kdy neexistuje donucení, je možné rozpoznat, kdo se jak skutečně chová a jaké názory zastává. Zavrhlí útlak a zvůli a vyslovili se pro svobodu a svobodný řád. Tito lidé ale chápou, že rozpadem „reálného socialismu" proces převzetí rozhodování o vlastním osudu do vlastních rukou nekončí. Lidé, kteří poznali a (proto) odmítli podstatu socialismu, vědí, že řád může být vystavěn pouze na úctě a respektu k vlastnictví, a proto odmítají život ve společnosti, kde jedni žijí na úkor druhých (byť se tento systém již oficiálně socialismus nenazývá). Slušní lidé odmí- Liberalismus v teorii a politice tají žít ve společnosti, kde se povinně hlásí stav majetku člověka do centrálních registrů; kde je pošlapávána smluvní svoboda; kde státní úřad rozhoduje o tom, koho a za kolik může soukromý podnikatel ve svém obchodu zaměstnat; kde nelze volně nabízet vlastní služby a prodávat vlastnoručně vyrobené výrobky; kde část příjmu člověka musí být pravidelně odváděna na provoz televizního vysílání, které člověk nesleduje; kde člověk mužského pohlaví musí v období, kdy vládne ne j větší fyzickou i duševní silou, otrocky pracovat řadu měsíců pro kýmsi určené velitele v zelených oblecích a s hvězdičkami na náramenících; a kde člověk každoročně v průměru půl roku pracuje na to, aby odvedl dávky, z nichž poté žijí statisíce úředníků a jejich posluhovačů, jimž nejen odvádí peníze, které vydělá, ale také jim musí odvádět část majetku svých mrtvých příbuzných či známých, který mu odkázali, část hodnoty vlastního majetku (domů, zahrad, polí, lesů a pod.), a dokonce jim musí odevzdat k výchově své děti po dosažení 6 let věku na dobu 12 let. Lidé prostě vědí (či cítí), že vražda, krádež a otroctví jsou špatné a zavrženíhodné jevy, které by určitě neměly existovat ve společnosti, ve které by chtěli žít. Lidé se zkrátka ztotožňují s principy, na kterých staví široké spektrum autorů spadajících do obecného označení liberálovi, přestože se tomuto označení mnozí brání (také v důsledku bezzásadové politické garnitury, jež se k liberalismu verbálně hlásí). Jaké jsou tedy hlavní zásady tohoto učení? ! Mír a rovnost jako důsledky respektování vlastnictví Jak řekl jeden z nejvýznamnějších liberálů 20. století Lud-wig von Mises: „Program liberalismu ve shrnutí do jediného slova by tedy měl znít: vlastnictví." Obhajoba vlastnických práv je společnou snahou všech liberálů. Vlastnictví je totiž nutným základem mírové lidské koexistence] Ve světě vzácnosti, kde všichni nemohou mít všechno, a tedy někdo nutně musí rozhodovat, jak s danou vzácnou věcí naloží, musí existovat společenská instituce vlastnictví, díky níž se kontroly nad věcmi nezmocňují nejsilnější násilníci, ale lidé, kteří danou věc objevili, vytvořili nebo koupili. Vlastnictví proto zajišťuje rovnost ve smyslu stejné svobody všech lidí -stejné svobody vlastnit a rozhodovat o tom, jak s vlastněnou věcí naložit. Kde není respekt k vlastnictví, neexistuje rovnost, existuje násilí a konflikt, vznikají privilegované skupiny lidí, kteří parazitují na druhých, což vede k morálnímu i ekonomickému úpadku, rozpadu společnosti a následné chudobě a barbarství. Komunismus (či reálný socialismus) byl exemplárním příkladem „systému"', který měl tyto následky. Proto také zlo, které představoval, bylo lidmi poměrně snadno identifikovatelné. Proto také důsledky pošlapávání vlastnictví byly jasně viditelné. S jeho pádem ale zlo v něm obsažené nemizí, a proto ani liberálové nemohou oslavovat vítězství. Nutnost omezit moc státu Stejně jako odstranění otrokářství neznamená konec existence otroctví v rámci jiných společenských systémů, nepředstavuje ani odstranění nejodpornějších a nejkřiklavěj-ších způsobů porušování (vlastnických) práv socialismem konec bezpráví, jsou-li zachována menší bezpráví, méně viditelné privilegované skupiny a existuje-li méně organizovaného násilí. Demokracie samotná, a o to více demokracie, v níž po rozkladu socialismu žijeme, není totožná se svobodným řádem, přestože se nám to snaží řada bojovníků proti socialismu namluvit. Jak můžeme každý den pozorovat, v demokracii dochází k „paradoxní" situaci, že páchané křivdy a páchaná zla dostávají „demokratickou legitimiza- 8 9 Liberalismus v teorii a politice ci" a za zla a křivdy přestávají byt považovány. Ačkoli lidé cítí, že křivda byla spáchána, většinou jim v explicitním pojmenování této křivdy zabrání demokratická obezlička: „Vždyť lidé se sami dobrovolně demokraticky rozhodli!" Tuto skutečnost si velice rychle uvědomují zastánci státní moci - včetně bývalých a současných socialistů - a stávají se halasnými zastánci demokracie. Je jim totiž jasné, že skrze demokracii se jim lépe podaří prosazovat věci, proti kterým se dříve zdvihaly vlny oprávněného odporu. Úkol liberála se vznikem „demokratického kapitalismu" tedy spíše teprve začíná, neboť problematika společenského uspořádání je nyní subtilnější a rozpor mezi principy svobodné společnosti a realitou zamlženější. Liberál jmusi.i nadále stát pevně na svém - hájit principy, které zaručí mír a prosperitu. Chápe, že člověk nemůže žádným způsobem hlasování, žádným způsobem „delegování moci" získat nějaká dodatečná práva. Člověk totiž nemůže převést ze sebe na druhého právo, které sám nemá. Co je bezprávím ňa úrovni jednotlivce, se nemůže hlasováním jakkoli velké skupiny lidí přeměnit na „právo". Jinými slovy, nikdo (ani členové vlády) se netěší žádným speciálním právům. Proto opět všichni, kdo se hlásí k liberalismu, usilují o to, aby byla co nejvíce omezena moc státu, tj. působení privilegovaných skupin, á aby stát maximálně dbal na to, aby lidé mohli žít ve společnosti, kde se mohou všichni těšit stejné svobodě-být soukromými vlastníky. Liberálové v politickém spektru Pozice liberálů mezi ostatními proudy politického myšlení bývá mnohdy zachycována velmi pochybně. Politologové si totiž zvykli používat při analýze politického myšlení pra-vo-levou škálu, přičemž oba extrémy se ve své podstatě stýkají a ve svých projevech jsou téměř neodlišitelné. Komunisté Sociální demokraté Liberálové Fašisíé (Nacisté) -a5g——-.........—--.......-_________-,-,-gj- Z takovéhoto pohledu na politické názory by téměř implicitně vyplývalo, že „pravicovější" liberální přesvědčení je jakousi slabou formou fašismu, zatímco „umírněnější liberál" by byl „pravicovějším komunistou". Kam se na takto definované škále politických názorů má zařadit člověk zastávající myšlenky politické decentralizace a individuální svobody, kterému jsou jak socialisté nacionálni, tak socialisté internacionální symbolem útlaku a nemravnosti? Je jeho místo někde „uprostřed" mezi nimi vedle ortodoxních konzervativců? Na takovéto pravo-levé škále pro něj není prostor. Někteří autoři se proto uchýlili k jiné škále, která zachycuje, jakou moc vlády jednotlivé ideologie zastávají. Tato škála pak vypadá následovně: nejméně vlády více vlády nejvíce vlády Na takovéto škále by se liberál snadno zařadil jako zastánce „nejméně vlády". Kam ale zařadit konzervativce, který je pro menší roli státu v ekonomice, ale je pro povinnou vojenskou službu a posílení úlohy státu např. v zahraniční politice nebo v boji proti drogám? A kam umístit sociálního demokrata, který je pro silnější roli státu v ekonomice, ale je pro jeho omezení například v oblasti homosexuálních svazků? Proto někteří autoři rozšiřují analytický aparát pro monitorování politických názorů (a politických ideologií) o další rozměr. Na jedné ose zachycují ekonomickou svobodu, tj. stupeň zasahování státu do ryze hospodářských záležitostí, a na druhé ose měří stupeň osobní svobody, tj. zda jsou lidé pro státní (!) regulaci svobody projevu - např. regulaci internetu, regulaci šíření myšlenek - povinnou školní docházku, suverenitu rozhodování člověka - např. používání či nepoužívání 10 11 Liberalismus u teorii a politice bezpečnostích pásů v automobilech, umožnění státem nekontrolovaného nákupu léků, podstupování rizikových medicínských procedur, užívání drog, ale i možnost vlastnění zbraní, nakupování pornografických časopisů apod. Schéma takovéhoto rozdělení typických politických názorů, které je nyní v odborné literatuře běžné, znázorňuje následující graf. Zasahování státu do ekonomické svobody jednotlivce Zasahování státu do osobní svobody jednotlivce Ano Ne Äno Ne Fašistó Konzervativci Komunisté Sociální Liberálové demokraté Tento graf nám konečně ukáže, proč mezi spojenci v boji za zvýšení moci státu (politickou centralizaci, jež může nabývat i podoby evropského superstátu) můžeme najít stoupence tak rozdílných politických názorů, např. politické koalice konzervativců a socialistů. Přes (možná více zdánlivou) rozdílnost svého přesvědčení však mají jedno společné. V jednom či druhém ohledu požadují silnější stát. Buď chtějí jako konzervativci omezení osobní svobody (povinnou školní docházku včetně výuky náboženství, regulaci internetu atd.), nebo jako sociální demokraté obhajují přerozdělování a regulaci podnikání, případně jako fašisté či komunisté obhajují obojí. Stát jim totiž pomůže zabránit, aby se společnost zbavila paterna-lismu a státního dirigismu a konečně se stala společností své-právných lidí - dospěla. Stát jim skrze donucení mírumilovných lidí zajistí prostor pro jejich choutky prosadit politiky sociálního inženýrství a vytvořit ať již konzervativní, či socialistický „ideál" člověka a společnosti. Tyto úvahy nám umožňují měřit ekonomickou a osobní svobodu a zachytit tedy smysluplně politickou orientaci člověka - viz následující graf. Liberálové rn Sociální demokraté Konzervativci Vn Komunisté t£> Ä°