ó 16
ANARCHISMUS
V posledních zhruba dvaceti letech se rovněž projevily tendence změnit způsob přemýšlení o dějinách anarchismu v duchu přesáhnutí západních tradic anarchismu. Mezi významné příspěvky v tomto směru patřilo zejména zpracování ideového odkazu japonského anarchismu Johnem Crumpem (Crump, 1998), zmapování čínského anarchismu sinologem Peterem Zarrowem (Zarrovv, 1990) a kniha Afričan Anarchisw. The History oj a Movement, která nejenže popsala peripetie anarchismu v Africe, ale také poukázala na anarchistické tendence v některých afrických komunitách a popsala koncept ovládání jako cosi cizorodého, zavlečeného na africký kontinent otrokáři a kolonizátory. (Mbah - Igariwey, 1997; Dubský, 2000) S pokusem tyto práce shrnout a teoreticky zhodnotit přišel nedávno Jason Adams, který kritizoval „zkreslený, dekontextualizovaný a ahistorický anarchisnius, s nímž jsme nyní obeznámeni... vykonstruovaný především akademiky píšícími v kontextu hlavních zemí Západu", a snažil se o globální chápání vývoje anarchistických myšlenek a hnutí. (Adams, 2002)
Dějiny anarchismu začaly být také promýšleny z anarchofermnistického hlediska, přičemž byla mapována do té doby často přehlížená účast žen v historii hnutí, i to, jak anarchistické hnutí mnohdy nedokázalo v praxi dostát svým vlastním požadavkům rovnosti a jak se genderové stereotypy projevily i u mnoha uznávaných anarchistů. Kritika se týkala pochopitelně i anarchistického děj episectví, neschopného roh žen náležitě ocenit: „Psaná historie anarchismu p ochází výlučně od mužů, a tak nikoho neudiví, že byla poplatná patriarchální tradici." (Gutschmidt, 2001, s. 15; Lohschelder, 2000; Tamara, 2001)
Ve zkoumání anarchistické minulosti se rovněž projevila obroda anar-chokomunistického proudu. To zřetelně platí pro práci Alexandra Skirdy Facing the Enemy. A history ofAnarchist Organization from Proudhon to May 1968 (Čelit nepříteli. Dějiny anarchistické organizace od Proudhona do května 1968, 2002), která se věnuje zejména způsobům, jakými se anarchistické hnutí organizovalo, a to se zjevnou sympatií pro platformistický proud. Svého druhu spojením anarchokomunistického východiska se snahou o celosvětové uchopení dějin anarchismu představuje připravovaná kniha jihoafrických anarchistů Michaela Smidta aLuciena Van Der Walta zabývající se dějinami toho, co autoři označují jako revoluční anarchismus, tedy od počátků antiautoritářské aktivity Michaila Bakunina a jeho druhů až do současnosti.
Otazníky anarchismu
a anarchisnius jako otazník
V předchozím textu jsme se snažili co nejvíce potlačit svá osobní stanoviska. Naším cílem bylo sestavit co nejúplnějšímapu dějin anarchistického myšlení, ne vynášet soudy. V závěru práce se ovšem sluší shrnout naše názory na poučení, která si lze z vývoje anarchismu odnést, na hlavní anarchistické koncepty a jejich perspektivu.
Dvojí rozměr svobody
Klíčovým pojmem v anarchismu je svoboda. K té se ovšem hlásí snad všechny politické proudy (přinejmenším v západní myšlenkové tradici) a často znamená velmi odlišné věci. Dva modelové krajní přístupy tu mohou představovat liberalismus a marxismus. První z nich upřednostňuje maximální možnou míru negativní svobody, svobody ,oď státního dohledu, donucování a kontroly člověka. Druhý klade hlavní důraz na pozitivní svobodu, chápanou jako rovný podíl na rozhodování o chodu společnosti, v níž člověk žije, jako svobodu ,k' účasti.
Anarchista si mezi svobodami odmítá vybírat. Svoboda je pro něj nedělitelně osobníi sociální, znamená jak autonomii jedince a malých skupin, tak možnost smysluplně ovlivňovat okolnosti svého života. Zahrnuje v sobě výjimečnost každého jedince, která se potvrzuje jeho svobodnými rozhodnutími, i lidskou rovnost, jež se projevuje stejným ctěním autonomie všech i rovným podílem každého na rozhodování o věcech, které se ho týkají. Především to ale má být svoboda co možná nejúplnější, neomezovaná předsudky či mocenskými institucemi. Neboť, jak varuje Bakuniň, každé omezení svobody se může stát jejím hrobem.
Anarchisté leckdy kritizovali marxismus za to, že ve skutečnosti není politickou filozofií proletariátu, jak na to aspiroval, ale politickou filozofií
ól8
ANARCHISMUS
některých intelektuálů, kteří chtějí řídit proletariát a s ním celou společnost. Marxisté naopak mluvili o anarchismu jako o ideologii vykořeňované a dezorientované ,maloburžoazie', což bylo v mnoha ohledech velmi zavádějící. Pokud teď ale opomineme to, že většinu stoupenců anarchismu historicky tvořili pracující, mohli si marxisté při své kritice rovněž povšimnout toho, kolik se mezi anarchistickými předáky objevilo šlechticů (Balcunin, Kropotkin, Čajkovskij, Čerkezov), že si cestu k anarchismu nebo myšlenkám, které mu byly blízké, našli autoři s nostalgií po středověké kultuře (Morris) či ,duchovní aristokraté' jako Wilde či Neumann. Bylo by scestné vyvozovat z toho dalekosáhlé závěry, nelze si ale nepovšimnout, že anarchistické pojetí svobody má poněkud aristokratické aspirace. Proklamovaná naprostá suverenita a nezávislost člověka jako by byla ozvěnou bývalé suverenity šlechticů (do značné míry spíše zpětně vykonstruované než reálně existující) a důraz na solidaritu, sounáležitost a morálku jako by byl pokračováním jakési etiky ,šlechetnosti'. Vpojetí anarchistů (i když se jejich myšlenky často omezovaly jen na malé kroužky a v důsledku toho se u nich někdy rozvíjela rovněž jakási mentalita výlučnosti) se ovšem jednaloo aris-íokratičnost zevšeobecněnou, rozšířenou na každého člověka, o aristokra-tičnost rovno stárskou.
fiikou garanci svobody?
Ve jménu takto pojaté svobody pro každého argumentuje anarchista nebo anarchistka protiutlačující autoritě, aťuž jde o stát, politickou stranu, kapitalistickou firmu, tradiční rodinu nebo masmédia. Anarchisté jsou mnohdy s to najít dostatek pádných argumentů proti jedné každé z institucí, jež kritizují. Skutečně se jedná o překážky k dosažení svobody, zejména v tom smyslu, v jakém o ní hovoří anarchisté. Na druhé straně ale mnohé tyto instituce plní i určité sociální funkce, do značné míry nezbytné pro zajištění (byť třeba dúčí a nepostačující) svobody: například zákony ospravedlňují svou existenci (už od dob Chammurapiho) ochranou slabých před silnými, a tedy zajištěním svobody slabých. Nestačí jen rozvíjet - často, ovšem ne vždy přesvědčivou - argumentaci, že společenská funkce je jen záminkou pro udržení institucí, jejichž skutečným smyslem je chránit privilegia zvýhodněných, moc mocných a majetek bohatých. Důležité je rovněž zodpově-
OTAZNÍKY ANARCHISMU A ANARCHISMUS JAKO OTAZNÍK
619
dět otázku, jakými alternativami vůči donucovacím institucím lze plnit jejich nutné sociální funkce, a tedy jak lze garantovat svobodu člověka, zejména má-li odpovídat anarchistickému nároku.
Čtyři různé odpovědi na tuto otázku nalezneme už u čtyř hlavních předchůdců anarchismu. Pro Godwina byla zárukou lidská racionalita a vzdělání a z ní plynoucí dobrá správa společných záležitostí. U Stimera s jeho vyhroceně individualistickou filozofií to byl jedinec a jeho síla. Podle Proudhona mohlo svobodu zajistit malé vlastnictví pro každého, Déjac-queovi naopak takovou záruku ztělesňovala pospolitost založená na odstranění soukromého majetku a kultuře mezilidské vzájemnosti.
Všechny tyto odpovědi mají určitou dúčí přesvědčivost, žádná z nich ale není úplným řešením a skutečnou zárukou svobody, dvojnásob ne té pojímané anarchistický. Můžeme za všech okolností spoléhat na lidskou racionalitu, když známe až příliš četné příklady kacionálního lidského chování a víme, že mnohé důležité součásti lidského života s jistou mírou iracionality stojí a padají? Neznamená rozložení společnosti na jedince zničení nutného předpoldadu samotné existence těchto jedinců a nepředstavuje důraz na jejich sílu cestu k velmi nesvobodnému (nemluvě o tom, že nerovnostář-skému) světu, v němž bude cesta absolutní moci a volnosti jedněch dlážděna podmaněním a utrpením druhých? Lze jasně rozlišit mezi malým a velkým vlastnictvím, nebo - v pojmech odjinud - mezi osobiiím vlastnictvím a vlastnictvím soulaomým, mezi věcí pro osobní potřebu a výrobmm prostředkem? Není ,velikosť vlastnictví p oněkud vágní a arbitrárni kategorie, a nemohou se některé věci stávat společensky potřebnými ,výrobními prostředky' spíše v závislosti na situaci? A pokud jde o pospolitost, i ona se může stát zdrojem nových podob útlaku. Bude-li odstraněn stát, pak sice zanikne utlačivý rozpor mezi společností a státem, ale kam potom utéct před společností, ke komu se od ní odvolat?
Klasičtí anarchisté spatřují záruku svobody ve vyváženém celku, který by tvořila emancipační kultura, jež by vzděláváním a jinými prostředky usilovala o výchovu silných individualit, dále síť společenských institucí, které by neměly politickou moc, ale morální vliv a dopad získaný participací všech, a osvobozená ekonomika, založená ne na úsilí o zisk, ale na vzájemném uspokojování lidských potřeb. Rozhodnout, zda je taková vize realizovatelná a žádoucí, už ovšem není v kompetenci politické teorie, ale společenské praxe. Politická teorie k tomu může pouze konstruovat vodítka
ANARCHISMUS
OTAZNÍKY ANARCHISMU A ANARCHISMUS JAKO OTAZNÍK
621
a kritéria. Chomsky definoval anarchismus jako neustálé zpochybňování mocenských institucí a odbourávání těch, které se nedokážou ospravedlnit. Dodejme, že má-li se skutečně přikročit lc destrukci mocenských institucí, je jako nutná součást onoho zpochybňování potřebná ucelená formulace alternativy, oné tolik zpochybňované utopie, byť s připomínkou antiauto-litáiské Icritiky ze strany Berneri a Kalivody, že utopie není účelem sama o sobě, ani nepředstavuje poslední stadium lidských dějin a že už vůbec nemá napodobovat autoritářské utopie v jejich zhlížení se v hladkém fungování své organizace bez ohledu na člověka. Anarchismus ostatně nezůstával utopii dlužen - i když vize Guillauma, Kropotkina, Pougeta i modernější Bookchina jsou pochopitelně poplatné době svého vzniku a v dnešní době by pro manifestaci anarchistických stanovisek byl potřebnější aktuálnější utopický projekt.
Bořit i tvořit
Existují dva archetypy anarchisty. Prvním z nich je buřič proti starému řádu, druhým tvůrce nové společnosti. V povědomí velké části veřejnosti ryto archetypy zdegenerovaly (i díky mohutné protianarchistické propagandě) do stereotypů, kterými jsou terorista s černým pláštěm a bombou poc! ním a snílek představující si společnost bez konfliktů a problémů.
Anarchismus se ovšem skutečně profiluje kritikou stávajících institucí, sám se d q značné míry definuje jako jejich negace, jako součet různých ,anti-'. Z podvracení etablovaných institucí čerpá svůj étos, z revolty a revolučního boje velkou Část svých zkušeností a názorů. Tradiční anarchistická teorie navazuje na výrok Bakunina a ujišťuje, že „vášeň bořit je i tvůrčí vášní", že v anarchistickém gestu vzpoury je i konstruktivní potenciál. Co kdybychom ale otázku převrátili: Co se stane s bořitelským gestem, bude-li moc odstraněna? Kam se poděje kultura vzpoury po revoluci? Co podvracet ve chvíli, kdy jsme sami staviteli? Nebo ještě jinak, konkrétněji: Nestanou se z revolucionářů a osvoboditelů noví tyrani?
Řadě marxistických revolucionářů a také některým bývalým anarchistům se to stalo a byl na ně velmi oškhvý pohled. Anarchistická teorie se ale zdá poskytovat odpověď svým důrazem na samosprávu coby utopii neustálé praktické přeměny a veřejné diskuse, permanentní praxe politické
interakce všech - která je navíc doplňována úsilím o nikdy nekončící vyhledávání dalších a dalších zdrojů útlaku ve společnosti, dalších a dalších ne-ospravedlnitelných autorit a jejich svrháváním.
Paradigma pracoviště a paradigma pospolitosti
Hodnotou, na níž měla být vytvořena anarchistická společnost, byla lidská solidarita. Kropotkin ji vnímal jako na jedné straně vrozený, respektive dlouholetou evolucí lidského života osvojený instinkt každého člověka, na druhé straně jako transformativní sílu, jež se postaví proti sobectví těch několika jednotlivců, kteří si vytvořili mocenské instituce, aby si podmanili společnost a využili pro sebe její zdroje. V historii anarchistické praxe i teorie lze přitom určit dvě hlavní místa, v nichž se solidarita mění z abstraktního principu v prožívanou zkušenost.
Prvním z nich je pracoviště, kde se setkávají zaměstnanci a pracují v podstatě z donucení v rámci námezdního systému, ale také se střetávají s kapitalistickým útlakem, pomáhají si a organizují se. Anarchosyndikalis-tické odbory ve své ideáhií podobě spojení dělnického osazenstva všech pracovišť měly držet Míč ke sp olečenské změně, neboť si mohly vzít j ako rukojmí celý aparát výroby. To mělo zajistit úspěch a snad i nekrvavost revoluce, protože buržoazie měla být generální stávkou zbavena ekonomického základu své moci, a tím i této moci samotné.
Tento přístup měl mezi anarchisty řadu lmtiků, kteří poukazovali nejen na přílišný optimismus vize revoluční přeměny prostřednictvím generální stávky. Odmítnutí vyvolal také přílišný důraz na pracoviště. Zdemokratizo-vat ho, zlidštit, zásadně změnit? Jistě, říkali anarchisté (tedy ti z nich, kteří nechtěli práci jako instituci zcela zrušit a nahradit ji sítí výkonů činností dělaných dobrovolně těmi, které baví a naplňují). Ale dělat z pracoviště Archimédův bod pro přeměnu společnosti a zároveň střed její budoucí organizace? Takový přístup by umožnil dělníkům organizovat se nejen proti kapitalistom, ale také proti spotřebitelům a nepracujícím částem společnosti, stejně jako proti lidem pracujícím ve ,svobodných povoláních' nebo menších provozech, kteří se hůře organizují a mobilizují za své zájmy. Někteří kritici varovali před tvrzeními, že výrobní prostředky mají ,patřiť těm, kdo s nimi pracují. Pracující by se touto novou reinkarnací vlastnictví
622 ANARCHISMUS
vybavili novým druhem moci a privilegií oproti zbytku společnosti a dostali by se tak do pokušení tuto moc využívatve svůj prospěch a proti ní.
Proti argumentace by mohla znít, že pracující jsou rovněž příslušníky oněch komunit, které by mohli znevýhodňovat - každý pracující je mimo jiné také spotřebitel. To ovšem není pádná námitka proti kritice zvýhodňování dělníků a přehnaného důrazu na dělnickou identitu. A tak nem divu, že si tento argument prisvojila právě tato kritika, již uceleně formuloval napr. Bookchin. Svým oponentům se pokusila dělníka ,vyvlastniť - poukazem na mnohost jeho společenských roh'a na jeho primární ukotvenívnej-rosnějších pospolitých vazbách - rodině a milostných vztazích, sousedství, zaj mových aktivitách atd. Proti paradigmatu pracoviště tak stojí paradigma
lidské pospolitosti.
jeho problém spočívá jinde. Lze-li základní dynamiku pracoviště (alespoň zdánlivě) popsat prostě jako důsledek-rozporu pracující versus kapitalista, eventuálně pracoviště versus komunita, pak dynamika jednotlivých pospolitostí je z antiautoritářského hlediska mnohem složitější - alespoň za předpokladu, že je nebudeme vnímat příliš zjednodušující optikou ,hodnýcb' malých společenství proti ,zlé' centrální moci, respektive státu. Pozitivně působící autorita je zde od autority manipulující často k nerozeznání. Snaha odhalovat manipulaci a působit proti ní zde tak dostává mnoho těžkých úkolů a žádné snadné všeobecné řešení.
Ekologizace moderní společnosti, nebo vzpoura proti neolitu?
Stejně jako jiné proudy politického myšlení se anarchismus musel v druhé polovině dvacátého století vyrovnat s novými problémy stojícími před lidskou společností jako celkem, z nichž za nej závažnější lze poldádat devastaci životního prostředí a hrozbu ekologické katastrofy. Někteří anarchisté se domnívali nacházet k tomu vhodná východiska u autorů jako Kropotldn nebo Morris, jejichž vize společnosti pospolitostí žijících v souladu s přírodním prostředím, jež je obklopuje, působí z dnešního hlediska jako alternativa k přístupům, které berou přírodu pouze jako zásobárnu ,zdrojů' a prostor lidského ,panství'. Tato varianta anarchismu se v tomto ohledu zdála být odlišná od neudržitelného přístupu křesťanství, liberalismu, marxismu, ale také od revolučního syndikalismu s jeho důrazem na prů-
OTAZNÍKY ANARCHISMU A ANARCHISMUS JAKO OTAZNÍK
623
mysl a dělníka. To ovšem neznamenalo, že by anarchisté nebyli nuceni se nově vypořádat s hrozbou ničení přírody.
Při tomto vypořádávání se profilovaly dva hlavní přístupy. Oba hledají kořeny devastace přírody v uspořádám lidské společnosti, která se podle nich svou hierarchickou a vykořisťovatelskou povahou přírodě odcizila. Mezi sebou se ale liší tím, co přesně pokládají za kořen problému, i navrhovaným řešením a směřováním.
Sociální ekologie formulovaná především Bookchinem usiluje o změnu lidské společnosti tak, aby lépe odpovídala představě o harmonickém a trvale udržitelném ekosystému. Kýžená společnost nemá být záležitostí elit, namísto toho je jedním z jejích účelů umožnit všem lidem rovný podíl na správě společných věcí. Soužití s přírodou ovšem nemá znamenat nějaký krok zpět před výdobytky moderní vědy a techniky. Právě naopak, moderní technologie má sloužit k cithvějšímu uspokojování lidských potřeb, které by méně poškozovalo přírodu. Nemůže se tedy jednat o stávající technologie spojené s kapitahstickýrn systémem a odrážející často jeho fungování, cíle a hodnoty. Svobodná společnost bude podle tohoto proudu myšlení potřebovat novou podobu technologií, vytvářených tak, aby sloužily člověku a nepoškozovaly životní prostředí, a ne aby lidi i přírodu podřizovaly systému zisku a kontroly.
Pro drahý proud je ovšem i takový přístup mírným pokrokem v mezích záhubné civilizace. Podle jeho představitele Zerzana do společnosti vstoupilo zlo s neolitem (tedy vznikem zemědělství a společenskými změnami, které se s ním pojily) a ještě před ním, s tím, jak se pro civilizaci a technologii objevily základy v podobě jazyka, čísel, měřeného času a umění. Lidé vykročili z harmonického objetí s přírodou, vnímanou plností jejich smyslů, a ze svobodné společnosti lovců a sběračů, a stali se otroky svých vlastních vynálezů. Řešerň? Vzbouřit se proti základům civih^ačního odcizení a pokusit se znovu vytvořit společnost, která se zbaví ,přechodné choroby jménem civilizace.
Jestliže první přístup se zdá být z hlediska aktaálního politického usilování racionálním návrhem, zatímco druhý nerealistickým blouzněním, v rovině analýzy se mohou velmi snadno role prohodit. Může se ukázat, že stoupenci sociální ekologie projektují do přírody svou politickou ideologii, jak jsou někdy kritizováni. Bezohledná analýza revolučních odmítačů neolitické revoluce sice sotva povede k doložení toho, že by politická aktivita
ANARCHISMUS
v jimi navrhovaném směru byla možná a žádoucí, může ale vyjevit mnohé o lidském světě problematizováním konceptů, které jsou pokládány za natolik .samozřejmé', že se mnohdy přehlíží jejich důsledky a vlastnosti.
Lze zničit moc bez jejího převzetí?
Anarchismus usiloval a usiluje změnit společnost. Většinou se přitom má jednat o zásadní transformativní obrat, o skoncování se starým světem a o vytvoření nového. Tento nový svět má být charakterizován odstraněním institucí nadvlády nad lidmi, odbouráním panství jednoho člověka nad druhým - prostě zrušením moci. Nemají-li ale prostředky odporovat svému cíli (a prostředky nesmějí odporovat svému cíli), pak se anarchisté dostávají do úzkých. Jak prosadit svou vizi světa bez moci, aniž by se této moci sami zmocnili? Vždyť „revoluce je jistě ta nej autoritativnější věc, jaká jen může být," posmíval se prvním antiautoritářům už Engels.
Historicky vzatOjSe ovšem nepotvrdil názor Engelse a jeho následovníka Lenina, že v revoluci je třeba uplatňovat moc a autoritu, a to moc nejef ektiv-nější formy,organizovaného násilí' neboli státu s tím, že po revoluci „si dělejte s autoritou atd. co chcete" (Engels) a stát „odumře" (Lenin). Naplnilo se spise varování anarchisty Bakunina, že privilegia a moc zkorumpují a podmaní si každého, včetně těch ,nejlepších', ,nejdělničtějších' a ,nejpoctivěj-ších' vůdců, že ten, kdo bude vládnout mocí, bude jí také nejvíce ovládán, protože ta si jej přizpůsobí k obrazu svému. Aparát moci se svými vykonavateli si vždy vymyslí dost a dost důvodů, aby předešel svému ,odumřenř.
Jenže neplatnost marxistické odpovědi nem sama o sobě zneplatněním otázky. Na tu ovšem anarchisté odpovídali tím, že marxisté ve skutečnosti problém zatemňují: spojují do jedné kategorie institucionahzované násilí státu a bořivé násilí revoluce, bič otrokáře a vzpouru otroka. Násilí v obraně (a obranou je zde pochopitelně i útočná aktivita stojící proti utlačivé moci) je zcela legitimní a není důvod je stavět na stejnou tíroveň jako útočné násilí vládnoucích.1
' i Je zajímavé, že k ne nepodobnému závěru došel - mimochodem v polemice s Tolstým -i Masaryk: „Když mě někdo napadne, aby mě zabil, budu se bránit, a nebude-li jiné pomoci, zabijú násilníka, když už jeden ze dvou má být zabit, ať je zabit ten, kdo má zlý úmysl." (Čapek, 1969, s. 89)
OTAZNÍKY ANARCHISMU A ANARCHISMUS JAKO OTAZNÍ3
625
Jak ale zajistit antiautoritářský řád bez použití útočného násilí, bez uplatnění moci? Někdy se zdá, že anarchisté jen nahrazují jedno mocenské násilí jiným, zdánlivě méně autoritářským. O věcech nebudou rozhodovat odcizené instituce státu, ale samosprávné útvary jednotlivých společenství. Zločinci nebudou v kompetenci soudců a žalářníků, ale lékařů. Neskrývá se zde však hrozba jiné podoby nadvlády, útlaku a tyranie? Nebude mít lékař nad pacientem ještě drtivější moc než žalářník nad vězněm? Nemohou samosprávné orgány někdy ještě více podléhat předsudkům a vykonávat svou moc ještě násilnějšún a omezenějším způsobem než stát?
Sami anarchisté navíc zdaleka ne vždy dostáli svým nárokům. Jejich násilí někdy sahalo do krajnosti, jako v případě většiny atentátů. Místo na mechanismy moci a vlastnictví se zde útočilo na mocné či majetné jednotlivce, přičemž se nejednalo o obranné násilí: toto násilí (ať už byly jeho motivy jakékoli) ničemu reálně nezabránilo, právě naopak vedlo k reakcím a posílení násilného a represivního charakteru státu. Jindy se anarchisté volky nevolky smířili s vlastním zapojením do institucí státu, čímž rezignovali na to, co tvořilo jádro jejich myšlenek a identity. Většina atentátníků tvořila tragickou etapu v dějinách anarchismu, a anarchističtí ministři v Československu, Německu a ve Španělsku byli ztělesněným protimluvem, i když lze pochopit motivaci obojích. Nelze zde formulovat příliš kategorická stanoviska a je možné, že úspěšný atentát na vůdce některých utlačovatelských systémů (jako byl třeba fašismus a nacismus) by přinesl mnohem víc užitku než škody, dosud byl ale tento poměr obrácený a dnes nic nesvědčí o tom, že by se to mělo změnit. Rovněž anarchisté ve vládách příliš nepomohli cílům, kvůli kterým do nich vstupovali. Samozřejmě že tyto prostředky volila anarchistická hnutí a jednotliví stoupenci anarchismu jako kompromis mezi kýženým a možným, jako volbu vynucenou neideálními podmínkami. Lze argumentovat, že dnešní, stále více technologicky rozvíjená, intelektuálně pokročilá a globálně propojovaná lidská společnost umožní rozvíjet lepší strategie odporu a společenské alternativy, spíše přínosné než destruktivní vůči prosazovaným myšlenkám i pro společnost jako celek.2 Opět se tak ale již ocitáme před otázkou, která nespadá do sféry politické filozofie, ale praktické činnosti.
2 Tuto diskutabilní myšlenku se jeden z nás pokusil rozvést na jiném místě. [Viz Chomsky - Foucault - Elders, 2005, s. 93 - 98)
i
I
I
526 ANARCHISMUS
Politika jako válka
S otázkou moci souvisí otázka násilí - ostatně na hlubší rovině jsou moc a násilí takřka synonymy. Anarchistické odmítnutí moci má ale samo často podobu volání do zbraně, stejně jako mají tuto podobu i jiné proudy v politice. Anarchisté mobilizuji a stavějí barikády, bojují v třídním boji a prožívají vítězství a ještě častěji porážky. Proti nim stojí jejich nepřátelé. Očekává se revoluce, která je někdy pojímána jako ,poslední bitva'.
Logikou války je ovšem zabít, nebo být zabit, potlačit, nebo být potlačen, vnutit svou vůli protivníkovi, aby ji protivník nevnutil mně. To je ale pravý protiklad anarchistického svobodomyslného přístupu. Proto se také tak často setkávají myšlenky anarchismü a pacif ismu.
Většina anarchistů ale mezi pacifisty nepatří. Odmítají se nebránit násilí a za legitimní podobu obrany pokládají i útok. To"je celkem pochopitelné -lze přesvědčivě argumentovat, že proti násilí je třeba se bránit i násilím a že je plně v rámci přiměřené obrany zničit nelegitimní instituce a společenské vztahy, které se udržujínásilím, jehož jinou podobou je nadvláda nad lidmi. Zůstává zde ale nebezpečí, že-bude-li válečný přístup uplatňován nejen -řečeno s Bakuninem - proti vztahům a věcem, ale ve větší než nutné míře i proti lidem, a bude-li diskurz boje hlavním způsobem chápání politiky, rozšíří-li se mimo oblast nutné obrany do oblasti ,civilních' vztahů, stane se z politiky osvobození politika utlačování.
Násilí totiž z anarchistického pohledu nemůže být nějakým neutrálním ,nástrojem', který má smysl posuzovat jen vzhledem k účelu, k němuž byl použit, je ve skutečnosti něčím, co hluboce poznamenává nejen toho, na koho je uplatňováno, ale i toho, kdo je uplatňuje. Je vždy dvojsečné. Na jednu stranu je faktickým útokem na stát, neboť nestátní užití násilí (například hnutím odporu, ale i utlačovaným jednotlivcem nebo účastníky dílčího sociálního protestu) boří přinejmenším v omezené míře hlavní charakteristiku státu, jíž je monopol na užití násilí. V tomto smyslu může být použití násilí rovněž krokem na cestě k emancipaci, k vymanění se z panství cizího násilí. Na druhou stranu v sobě násilí obsahuje hrozbu autority a autoritärste. Kde je totiž záruka, že se ti, kdo násilí použijí, nestanou sami oním státem, proti němuž bojovali, tedy oním utlačujícím násilím, jen v jiné podobě?
Pokud opomineme vesměs hluboce kontraproduktivní období propagandy činem, jsou velkým varováním před přílišným důrazem na násilí
OTAZNÍKY ANARCHISMU A ANARCHISMUS JAKO OTAZNÍK 627
zejména dvě postavy, nacházející se na okraji dějin anarchismu. První z nich je Něčajev, podle něhož byla revoluce jediným smyslem, jemuž se revolucionář musí cele obětovat a popřít kvůli tomu v podstatě své lidství. Výsledkem byla otřesná hierarchická organizace a teror v jejím nitru, skončivší vraždou jednoho jejího člena z rukou ostatních. Jiným příkladem může být Sorel, nadšený stoupenec francouzského revolučního syndikalismu a anarchistické bojovnosti v něm. Tuto bojovnost ovšem chápal jako smysl sám o sobě, jako princip, který zachrání společnost před ,úpadkem' a bude v ní rozvíjet ctnosti. Proto mimo jiné hovořil o potřebě zachovat třídní systém a třídní boj i po vítězství pracujících - a proto také posléze podporoval Lenina i francouzské protofašistické roajalisty a sám se stal inspirací fašisty Mussoliniho.
Antiautoritářskd kritika
Anarchismus přečkal celou řadu represivních vln i Udí, kteří mu věštili zánik. Několikrát se obnovil v často zcela odlišné podobě a v jiném společenském i kulturním prostředí, zachoval si ale svá základní stanoviska. Udržel se jako soubor názorů na společnost, jako směr politického myšlení, který si zdaleka nezískává většinový souhlas, ale důstojně obstojí vedle jiných směrů. Snaha atakovat jej za jeho ,utopičnosť ve smyslu nerealizovatelnosti (jako kdyby v základu každého politického proudu nebyla utopie, která je více či méně nereálná - rozhodně z hlediska dnešních podmínek, a většinou i podmínek doby, kdy vznikala) i úsilí zahrnout anarchismus vedle neona-cismu a náboženského fanatismu do škatulky,extremismus' - obojí vypovídá mnohdy spise o svých původcích než o anarchistických myšlenkách. Anarchismus si i na počátku jednadvacátého století udržel svou relevanci.
Tato relevance ovšem nemá nijak absolutní charakter. Jestliže některé ideologie selhaly, anarchismus sám o sobě rozhodně nemůže říct, že dosud uspěl. Jestliže lze uznat, že měl pravdu ve velké části své kritiky, celá řada jeho vlastních postulátů je nyní kritizována, často ze zcela nečekaných pozic. Příkladem může být koncept lidské přirozenosti, který Kropotkin a po něm Chomsky postavili proti jeho pseudodarwinistickému pojímání a učinili z něj základ svého přesvědčení o možnosti a žádoucnosti společenského uspořádám založeného na svobodě. Řada myslitelů usilujících o svobodu,
628
ANARCHISMUS
počínaje už Stirnerem, přes Sartra, pak zejména poststrukturalisty a. konče (prozatím) New manem, ale naopak upozorňuje na nebezpečné semínko nesvobody, klíčící v pokusu ukotvit lidskou svobodu v představě o tom, jaký člověk ,přirozeně' je a má být. Základní součástí anarchismu musí být více než kdy jindy kritičnost, nejen vpodobě kritického myšlení o okolní společnosti, ale i o sobě. Protože nepřirozenou a utlačující autoritou se mohou stát i anarchistická linutí a anarchistické organizace nebo také myšlenky zvulgarizované do ideologie.
Anarchisté zatím nikde nebyli schopni jednoznačně demonstrovat, že jejich ideály jsou s to uspět. Relevance anarchismu je tedy podmíněná. Sotva může napočátku 21. století věrohodně opatřovat své postuláty vykřičníkem a dělat z nich ,historickou nutnosť či ,recepť na společenské problémy. Může ale ldást četné otázky, mazat cizí vykřičníky a na jejich místo psát otazníky - ať už se jedná o tradiční politické formy nadvlády nebo třeba o moc vycházející z panství nad každodenností, z genderových rozdílů či z technologie. Může - v duchu myšlenek Chomského - velmi věrohodně rozvíjet kritiku různých podob autority a usilovat o demontáž těch, které odhalí jako neospravedlnitelné. Může - slovy Malatesty - učit utlačované bránit se utlačovateli, inspirovat dílčí sociální hnutí a zobecňovat jejich zkušenosti. Může rozvíjet své společenské koncepty a hledat v nesektář-ském dialogu vhodné spojence a adekvátní prostředky pro jejich uskutečnění. Může různými způsoby rozšiřovat prostor „anarchistické svobody", proti níž kázal 6. června 2005, krátce před napsáním posledních řádek této knihy, nový papež Benedikt XVI. To nejsou malé perspektivy pro jeden, dosud tak často opomíjený a pomlouvaný směr politického myšlení.
Soupis použité literatury
l. Pojem anarchie a předchůdci anarchie
Antologie z dějin českého a slovenského myšlení, Praha, 1981. Barša, Pavel: Sociální vědec je součástí zkoumané reality, 2005,
dostupné na http://antropologie.zcu.cz/index.php?obsah=redakce&k=78&c=29i. Bible. Ekumenický překlad, Praha, 1979. Bondy, Egon: Čínská filosofie, Praha, 1993.
Boubín, Jaroslav: Petr Chelčický. Myslitel a reformátor, Praha, 2005.
Dierse, Ulrich: Anarchie, Anarchismus. Historisches Wörterbuch der Philosophie, hg. Joachim
Ritter, Basel, 1971, s. 267-294. Herman, František: Anarchisté a jejich učení, Praha, 1900. Kalivoda, Robert: Husitské myšlení, Praha, 1997. Král, Oldřich: Tao. Texty staré Číny, Praha, 1971. Kropotkin, Petr: Moderní věda a anarchie, Praha, 1922, Lambert, Malcohn: Středověká hereze, Praha, 2000. Lao-c', O tao a ctnosti {Tao te ůng), přel. B. Krebsová, Praha, 1971. Machiavelli, Niccolo: I. Kníže. II Úvahy, Praha, 1900.
Machovcová, Markéta - Machovec, Milan: Utopie blouznivců a sektářů, Praha, i960.
Marshall, Peter: DemandingtheImpossible, London, 1993.
Mika, Alois: Petr Chelčický, Praha, 19Ď3.
Mulgan, Richard G.: Aristotelova politická teorie, Praha, 1998.
Nettlau, Max: Geschichte der Anarchie, Bd. 1, Duisburg - Asslar - Werdorf, 1993.
Nieuwehuis, F. Domela: Dějiny socialismu, I., Praha, 1907.
Oberländer, Erwin: Der Anarchismus, Olten, 1972.
Revidujme!, Nová Omladina, I., 80/1906.
Russell, Bertrand: Proposed Roads To Freedom. Socialism, Anarchism and Syndicalism, Comwall, 1918, dostupné na http://www.zpub.com/notes/rfreeio.html.
Schmück, Jochen: Anarchie. Zur Geschichte eines Reiz- und Schlagwortes, in: Anarchie ist Gesetz und Freiheit ohne Gewalt, Berlin, 1993.
Šmahel, František a kolektiv: Dějiny Tábora, I. díl, I. svazek, České Budějovice, 1988.
Thoreau, Henri David: Občanská neposlušnost, Brno, 1995,
dostupné na http://wwwl.osu.cz/home/macha/texty/thoreau.htm.
Vohryzek, Karel: Tábor lidu pražských anarchistů, Komuna, I., 1907, č. 31.
Woodcock, George: Anarchism, Harmandsworth, 1986.
Zenker, Ernst Viktor: Der Anarchismus, Berlin, 1979.