1. MODERNÍ NÁRODY A STÁTY
V bohaté literatuře posledních desetiletí věnované nacionalismu můžeme v zásadě rozlišit dvě pozice. Zatímco jedni redukují nacionalismus na ideologii, podle druhých je nutně spjat se sociálními strukturami moderní společnosti. Pro Elieho Kedouiieho, Hanse Kohnači AlainaFinkielkrautaje nacionalismus scestnou reakci na " modernizaci, j e falešnou odpovědí na proměny novověké Evropy, která má přes své nesporné sociální příčiny své hlavní zřídlo v romantickém odporu proti liberálně-osvícenské vizi světa. Podle Ernesta Gellnera, Benedicta Andersona, Anthonyho Giddense či Jamese Mayalla je nacionalismus naopak nutným aspektem modernizace. Nelze se s ním proto vypořádat pouhou ideologickou kritikou, aleje třeba jej chápat v kontextu ekonomických, kulturních a politických změn posledních čtyř století evropské historie. Tato kapitola přináší klíčové pojmy a témata této diskuse.
1. 1. Národ jako moderní fenomén
Ernest Gellner vychází ve své teorii národa a nacionalismu z rozlišení zemědělské a průmyslové společnosti,' Každá z nich je charakterizována zvláštním typem sociální dělby práce a úlohou, kterou v něm hraje kultura. Základem reprodukce agrární společnosti jsou do sebe uzavřená zemědělská společenství. Vedle nich existuje migrující či ve městech usazená vrstva řemeslníků a obchodníků a vládnoucí elita válečníků a administrátorů. Monopol psané, tedy vysoké kultury je v rukou duchovenstva. Hierarchická dějba práce je stálá - sociální role jsou většinou dědičné. Předávání dovedností a znalostí probíhá uvnitř rodin a rodů. Vysoká kultura duchovenstva včetně jí vlastního jazyka je jen jednou z mnoha kultur koexistujících v hranicích jedné politické jednotky - říše. Funkcí této kultury je rituální služba jiným vrstvám - její pěstování je jen jednou z mnoha specializací vedle zemědělství, válečnictví, řemesla atp. Kulturně-skupinové hranice uvnitř společnosti kopírují
-19-
její stratifikaci - vyznačují a stvrzují sociální rozdíly, které jsou chápány jako přirozené a věčné.
Indusjrializa.ee ruší uzavřený charakter zemědělských kgmujiit i dedičnou kontinuitu systému společenských rolí. Sociální soudržnost se opírá více o očekávání ekonomického riist.ii a zlepšení materiální situace většiny než o násilí mocenské elity či o víru ve věčnost a nezměnitelnost daného řádu^Růst ovšem vyžaduje neustálou inovaci.a specializaci, a ty nejsou možné bez prostupnosti
["Sociálních a geografických hranic. Rozvojem dělby práce a mobility jsou propojovány stále větší masy lidí. Podrnínkou jejich spolupráce je užívání jednoho komunikačního média nevázaného na místní kontexty. S příchodem industrializace se.stáyá nutným všerjbecné
ržvládnutí_čtení a psaní veTtanda^ŕzovaném jazyce. Tato jazyko-vě-kuitúrní Homogenizace je jen druhou stranou-zrušení legitimity sociálních rozdílů - ty sice fakticky dál existují, výchozí normou seVsalcpostuphě stává formální rovnost všech členů společnosti.
Vedle rozvoje kapitalistických výrobních vztahů a industrializace přispívá ke kulturní homogenizaci také vydělování správního centra v podobě absolutistické monarchie. Sjednocující se trh a
^centralizující se státní moc jsou tak nejobecnějšími podmínkami vzniku národa. Ten se ve chvíli demokratizace absolutistických států stává jejich pomyslným kolektivním subjektem. Rozvoj národního státu s sebou nese postupné odumírání lokálních kultur a komplexních identit, zahrnujících sociální status, výžhaní, místní a regionální tradice a dialekty a podrobenost určitému panovníkovi. Modernita přebíjí tuto příslušnost k mnoha různým skupinám loajalitou kjedjné anonymní a atomizované mase ake státu, jenž ji má reprezentovat. Díky zavádění povinné školní docházky je rozmanitost kulturních zvláštností postupně nahrazována stejnokrojem národní kultury. Nacionalistický požadavek souladu jazykově-kul-tumích a územně-politických hranic vyplývá ze vzdělávací role státu, jenž je Gellnerem v parafrázi na slavnou Weberovu definici označen za monopol legitimní výchovy - nikoli gilotina, nýbrž národní vzdělávací systém je hlavním znakem i nástrojem státní moci.
Můžeme tedy shrnout, že podle Gellnera je pro průmyslovou společnost charakteristická organizace lidí do velkých ústředně vzdělávaných, a tedy kulturně homogenních skupin: jen atomizovaní jednotlivci užívající kodifikovaného jazyka odpovídají struk-
turálním potřebám industriálního systému sociální reprodukce. Základní podmínkou vzniku moderního národa tedy není obrození a rozvoj národních tradic minulosti, jak to hlásají nacionalističtí'
Ideologové, kteří se na základě tohoto omylu sami nazývají „buditeli" či „obrozena". Národ je iiaopakj^toy^tLjna^^jeamjSní a zrušení většiny tradičních kultur, uzákonění jednoho nářečí do
'spisovné formy oficiálního jazyka a mytické konstrukci velkopří-běhu jedné velké kolektivity tam, kde ve skutečnosti existovala pluralita příběhů mnoha územně, kulturně a ekonomicky různoro-
; dych skupin.
"' Aby zdůraznil jeho odlišnost od smyslově zažívané sounáležitosti s konkrétním společenstvím předmoderního období, nazývá britský postmarxistický teoretikBenedict Anderson tento nový typ kolektivity t^cAei^^n^e0avy'' (imagined comnrunity)} Příslušníci národa se narozdíl od členů jedné rodiny, kmene či vesnice neznají^ a přesto si sami sobe pW.Ytav«/7jako společenství? Společenství představy je svým rozsahem omezené, neboť nemůže nikdy zahrnout celéjjdstvo. a ani takový univerzalistický nárok -vlastní například tóesťanskému společenství spásy či islámské ummě - nevznáší. Koncept národa je navíc spojen s představou jeho suverenity. Suverenita, která dříve měla zdroj v transcendentním Bohu, se tak stává imanentní. S touto proměnou je spjat pád legitimity sociálních hierarchií - pojem svrchovanosti národa implikuje ideu rovnosti jeho příslušníků
Nové pojetí lidského kolektivu jakožto národa bylo podle An-dersona umožněno rozkladem tří rysů náležejících k předmodemí společnosti.3 Prvním z nich je.pnvilegiumjednoho psaného jazyka-v přístupu k ontologické praväerrespektive'status tohoto jazyka jakožto části této pravdy samé - paradigmaty jsou církevní latina, arabština Koránu či konfuciánská čj^nštiria. Křesfah^k^nebrJ^is-lámská obec, konfucianismus i buddhišmus mohly vznášet univerzální, všelidský nárok platnosti právě díky posvátnému jazyku, jenž je napojoval na nadpřirozený řád moci, a tak zajišťoval kohe-zi kulturně různorodé a potenciálně univerzální komunity věřících. Druhým typjeky předmoderním rysem je organizace společnosti^ kolem monarchu jako osob zvláštního druhu,'vládnoucích z božího poveréŕuľjaké monarcha je inkamací a částí ontologické pravdy, zástupcem kosmického řáduJ^etím důležitým rysem předmoderního vědomí je jehofnečasovosX projevujicí se v bezprostřední
-20-
-21 -
simulíaneitě věčného a časného — pozemské události jsou chápány • nikoli jako imanentní řetěz příčin a následků, ale j ako, obměny věčných modelů. V předmoderním vědomí jsou přirozené souvislosti vepsány do nadpřirozených vzorců. Kosmos a dějiny, svět a člověk tvoří v zásadě jednu realitu.
Tyto tři rysy předmoderní společnosti zasazovaly lidský život do pevného rámce předem daného smyslu, a zajišťovaly mu tak možnost transcendovat jeholcóňecnóst a kontingenci. Jejich slábnutí se ohlašovalo v narůstající propasti mezi dějinami a kosmem, " Člověkem a světem. Bylo třeba hledat nový způsob, jak spojit bratrství, moc a čas dohromady, f^od je odpovědí na tuto potřebu - je sekulárním lékem, schopným proměnit konečnost lidské existence v trvání a její kontingenci ve smysl, kulturním pozadím rozvoje i národa bylo hnutí křesťanské reformace a nahrazování Jatiny rodnými jazyk)' v administraci. Základní podmínkou „představi-telnosti" moderního národa však bylo především spojení rozvoje kapitalistické ekonomiky s objevem knihtisku, což Anderson vyjadřuje novotvarem „tiskový kapitalismus" iprint-ccipitalism).*
Dalším předpokladem vzniku národa jako společenství představy byl rozvoj specificky moderního časového vědomí, v němž je čas pojat jako nezvratný řetězec příčin a následků, s jasným oddělením minulosti od budoucnosti.5 Dřívější vertikální zasazení do věčných kosmologických souvislostí je nahrazeno ideou „homogenního a prázdného času" (W. Benjamin).6 V rámci tohoto času není simultaneita onou středověkou paralelitou časného a věčného, nýbrž pouhou časovou koincidencí měřenou hodinami a kalendářem. Toto nové časové vědomí je vtěleno do dvou objevů 18. století - románu a novin. Román není myslitelný bez ideje synchronie různých dějů a činů. Postavy jsou v něm často spojeny jen prázdným prostorem současnosti a pohledem vševědoucího čtenáře, obe-pínaj ícím tento prostor. Aktéři nemusej í znát j eden druhého - přesto i jsou zařazeni do jedné abstraktní souvislosti. Ta vytváři takénutný i rámec pro anonymní společenství moderních národů. Američan může za svůj život poznať jen hrstku z mnoha desítek milionů svých ; spoluobčanů a nemá nejmenší ponětí, co v té či oné chvíli právě dělají. Přesto je si jíst členstvím ve společenství národního „my".
Vedle románu jsou také noviny založeny na juxtapozici nejrůz-nějších navzájem nezávislých událostí, jejichž spojení je „pouze představované" (imagined) na základě astronomicky měřené sou-
časnosti. Vznik novin je bezprostředně spjat s rozvojem tiskového ^ kapataíisjmi. Noviny jsou jen krajní podobou knihy - jsou knihou prodávanou ve velkém nákladu a pro nej kratší možnou spotřebu, jsou Jednodenním bestsellerem". Jsou založeny na simultánní spotřebě-množství lidí sinezávisle na sobě, ale.wwčas«e představuje to, o čem noviny píší. Hegel poznamenal, že ranní npyjnyjsou pro rnoderního člověka tím, čím byla pro předmoderního člověka ranní modlitba. Paradoxem tohoto masového rituálu je, že se neodehrává na veřejném místě, ale v soukromí. Přes tuto oddělenost je si každý čtenář novin vědom toho, že jedna činnost je v tutéž chvíli prováděna tisíci, později i miliony lidí. Tato ceremonie je - navíc neustále den co den opakována. Spolu s ideou abstraktní souvislosti homogenního času měřeného kalendářem je tak ve čtenáři neustále znova a znova utvrzována představa společenství anonymních spolučtenářů.
Podmínkou vzniku národních novin je ovšem vznik národních jazyků. V něm se odrazila mimo jiné i ekonomická logika. V předmoderní Evropě existovalo takové množství mluvených jazyků, že kdyby trh s tiskovinami měl respektovat tyto jazykové hranice, nemohl by nikdy expandovat do masové produkce. S postupem budování národních trhů se rmiožství nářečí redukovalo na mnohem menší počet psaných j azyků. TytOktištěné jazyky (print-languages) pak položily zákjad^pjo^árodní^yědQmí ve trojím smyslu.7 Za prvé vytvořily sjedliocenápol'e'komumkace v kulturní sféře „pod" latinou vzdělanců a „nad" místními dialekty] Čtenáři byli národním jazykem přivedeni k vědomí sounáležitpsti'se stovkami tisíců či milionů lidí stejné jazykové oblasti. Z« druhé přinesl tiskový kapitalismus jazyku do té doby nevídanou stálost — tištěné slovo bylo schopné potenciálně nekonečné reprodukce a nebylo podrobeno místním ani časovým.modifikacím, k nimž dříve docházelo při přepisování.8 Za třetí se z tištěných jazyků staly jazyky administrace, čímž se dále podpořila jazyková homogenizace.
Přestože důležitou podmínkou vzniku národa je jazyková rozmanitost, neznamená to, že je zvláštní jazyk nutně kritériem národního vědomí.-Andeison považuje za první generaci nacionalismů americká hnutí za nezávislost z přelomu 18. a 19."století, která se místo pari i k i) ľurity j azy ka dovolávala univerzalistických principů ./"samosprávy..Podobnějako francouzští revolucionáři také severo-američtí puritáni i jihoameričtí kreolové chápali ustavení národa
-22-
-23-
jako radikální přeíržku s minulostí. Teprve druhá, evropská vlna nacionalismu začala,interpretovat národ „genealogický" jako entitu založenou v dávně mytické minulosti, kterou je třeba „probudit" ze spánku a zapomnění. Jazyk a kultura tak začaly hrát klíčovou roli.,Zaxrre/^yrnu nacionalismu považuje Anderson „úřední nacionalismus", jímž odpovídají ohrožené imperiálni dynastie na jazykový nacionalismus vlny druhé. Jeho příkladem j e programRusifikace: za Alexandra III. v Rusku či anglicizační koloniální projekty za královny Viktorie.Jľŕv^fíí_ vlna nacionalismu začíná podle Ander-sona na konci první světové války a je charakterizována rozpadem říší. Patří do ní rozpad moderních koloniálních říší po druhé světové válce. Říše se fragmentují do národních.států, které se v celosvětovém měřítku stávají jediným legitimním modelem politické organizace. Lidstvo je pochopeno jako společenství národů. !
1. 2. Francouzské a německé národní vědomí a spor o modernitu
Podle Geilnera a Andersona nedává nacionalismus druhé vlny správný obraz o sobě samém, dovolává-li se lidové kultury a před-moderních tradic. Ve skutečnosti totiž vnucuje obyvatelstvu kulturu vysokou a tradiční sociální struktury rozpouští v moderní mase. Nacionalismus tedy není úchylkou z moderních dějin, jak si myslí Elie Kedourie.' Pro kapitalistické industriálni země s centralizovaným státem . je .kulturnč-skupinová homogenita funkcionální nutností.
Americký teoretik John Breuilly^definuje nacionalismus jako formu politiky, kteráže ve svém boji o státní moc opírá o kritérium etnokulturní idenütyJNacionalismm
jjo^ztraceném, emocionálně prožívaném „společenství"- Gemeinschaft, a přitom ve skutečnosti nabízí pouze ztotožnění s anonymní masovou „společností"-Gesellschaft.^Uuze společenství je pak často vytvářena pouze personifikací společnosti v postavě charismatického národního vůdce. Podle Breuillyho nabízí nacionalismus fiktivní překonání rozestupu mezi státem a občanskou společností. Právě nostalgie po životě „před" moderním vydělením soukromí a veřejné sféry, kultury a politiky, kmenové komunity a velké společnosti vhání lidi do náruče nacionalismu slibujícího zrušení, či alespoň překlenutí těchto rozestupů. Nacionalismus jako lék utišu-
jící bolesti sociální diferenciace by však bez ní nikdy nemohl vyniknout."
^ Jako ideologická doktrína staví nacionalismus hodnoty a zájmy kulturně partikulární skupiny nad všechny ostatní a chce jejich nadřazenost stvrdit a garantovat ustavením jejího vlastního státu.n \ Toto pártikularistické jádro se ovšem neobejde bez univerzalistic- ; kých principů - uskutečněný národ je samosprávným lidem rovných občanů jakožto příslušníků lidského druhu aprávo na národní sebeurčení je právem všech národů, z nichž se lidstvo skládá.13j Oscilace mezi partikularismem a univerzalismem charakterizuje historirí národní ideologii všech moderních států. Podle převahy jednoho či druhého aspektu se pak často uvádějí USA, Francie a Velká Británie jako státy univerzalistický zakotvenycESroäu, a Německo jako typický příklad etnické akulturní legitimace státní moci. Obvykle se argumentuje tím, že americkým osídlencům sta-"číííľk ideologickému odůvodnění jejich boje za nezávislost idea kolektivu rovných a svobodných občanů a jeho práva na samosprávu. Ve Velké Británii i Francii se slovo „národ" začalo používat v teritoriálním a stavovském smyslu pro tu část společnosti, kterou proti moci panovníka reprezentovaly anglický parlament a francouzské generální stavy, přičemž etnická stránka národa se nezdála být v jeho oficiální sebedefínici nejdůležitější.
V kontextu kontinejrální Evropy se obvykle protiklad partikula-risticky a univerzalistický založeného národa předvádí na rozdílu mezi francouzskou a německou národní ideologií. Jejich spor byl započat již roku 1774, kdy Johann Gotttried Herder publikoval spisek Také jedňä filosofie dějin ke vzdělám lidstva {Auch eine Philosophie der Geschichte zur Bildung der Menschheiť), v němž polemizoval s; yoltairem.a.encyklope,disty.'4 V protikladu k jejich plochému racionalismu byl Herder toho názoru, že smysl historie nespočívá v příchodu univerzálního rozumu, nýbrž ve hře navzájem nepřevoditelných kulturních individualit, jež jsou ztělesněny v jednotlivých národech (Volker). Zatímco francouzští filozofové umísťovali jádro lidství do abstraktní osoby, která měla jakožto nositel univerzálního rozumu být exemplářem lidského o^uhu, Herder zdůrazňoval, že mý^íěn^ konkrétním jazykově-kulturním spoleČenstvím,_ které ho činí nepřevoditelným namyšlení pffslůšhfk^In^ch společenství. Zatímco první pojetí je individualistické, druhé připomíná předmoderní holismus, jenž
-24-
-25-
jednotlivce nedokáže pochopit jinak než jako organickou součást .celku. V předmodemích skupinách je však partikulární „íříy" směšováno s univerzálním lidstvím, takže cizinci mají status podlidí. U Herdera jsou si naopak všechny kultury rovny. Lze říci, že převedl moderní zásadu rovnosti individuálních subjektů na úroveň subjektů kolektivních. Lidstvo je podle něj souhrnem jazykově--kulturních národů, přičemž za pluralitou jejich „rozumů" nelze najít žádného společného jmenovatele v podobě rozumu univerzálního. Přináležitost k nějakému národu je nutnou podmínkou příslušnosti k lidstvu - lidské individuum vně konkrétního j azyko-vého společenství je pro Herdera nemyslitelné.
Pro pochopem kořenů německého sebepojetí je ovšem třeba vrátit se až k Lutherovi. Ten udělal jasnou čáru mezi vnějším světem a niterným vztahem k Bohu. Aby podtrhl důležitost subjektivní duchovnosti, znehodnotil spolu s církví i další světské instituce, včetně politických. Luther je zakladatelem onoho němectví, o němž Marx napsal, že v myšlenkách realizuje to, co ostatní národy realizují ve skutečnosti. Jeho náboženský individualismus, jenž každého obtížil zodpovědností za vlastní spásu, učinil těžištěm svobody sféru vzdělání a duchovního sebezpytu a odvrátil pozornost od sociálních a politických otázek. Německé pojetí svobody se pak v návaznosti na tento Lutherův obrat vyznačuje spojením dvou zdánlivě protikladných rysů - důrazu na niternou svobodu jednotlivce a poslušnosti národnímu společenství, příslušnost k němuž není otázkou volby, nýbrž osudu.'3 Právě bezpodmínečná věrnost tomuto společenství je podmínkou individuálního rozvoje. Tato paradoxní syntéza kolektivismu národa s individualismem osobní kultury {Selbstbildung) je možná právě proto, že německý individualismus nepřesahuje z kulturní Gemeinschaft do úrovně Gesellschaft, tedy do sféry vnějších světských zájmů a politických svobod.
Rozdílný způsob, jakým se definovaly německá a francouzská národní identita, vyjadřuje„kontrastciyjlizace a kultury. Zatímco Francouzi (a s nimi také Britové) od 18. století identifikovali své bytí s pokrokem univerzální civilizace, Němci chápali civilizaci jako pouhou kultivaci vnější formy a způsobů chování, ícterá je nepodstatná z hlediska jejich kultury jako výrazu nezastupitelné zvláštnosti jejich národa. „V německém pojetí je sice Zivilisation užitečná, ale pouze jako hodnota druhého řádu, která se týká pouze vnějšího vzhledu lidských bytostí, povrchu lidské existence. Slo-
vo, jehož prostřednictvím se Němci interpretují a jež více než kterékoli jiné vyjadřuje jejich hrdost na vlastní bytí a jeho výkony, je Kultur. [..,] Francouzský a anglický koncept civilizace může odkazovat k politickým i ekonomickým, náboženským i technickým, morálním i sociálním faktům. Německý koncept kultury odkazuje hlavně k intelektuálním, uměleckým a náboženským faktům a má sklon rýsovat ostrou dělicí linii mezi nimi a fakty politickými. [...] Civilization popisuje proces, či alespoň výsledek procesu. Poukazuje k něčemu, co je v s^tí^m^^^i^'1j^äM'p(S!:-stupuje „kupředu". Německý koncept Kultur v obvyklém použití má k pohyĚii jiný vztah. Odkazuje kjjdským výtvorům, které jsou - zde jako ,květiny na poli', k uměleckým dílům, knihám, náboženským čí filozofickým systémům, v nichž se vyjadřuje individualita
j.irčitéhQÍidu,'tls ■v. .............
,Zatímco_graNějri&ejej™ forma národní pří-
slušnosti, pro Francouze je to forma /po/íftcHTTíár^dinToajaTita Němcujeliana krví a jazykem, loajalita Francouzů se opjráVvira ,y"republikánské ideály.17 Proti duchovní svobodě německé reformace stoj í politička svoboda Francouzské revoluce. Proti Luthero-vě výzvě, aby byl každý sám sobě knězem, stojí ideál občana, který je si suverénem i poddaným. Na rozdíl oÚ,MUMíkéhSMRaaÍciého společenství je francouzská repíMJk&mechanickqu asociacínezávislýchindividuí. Němec je Němcem svou podstatou, a jen díky tomu je člověkem. Pro Francouze je naopak národy sice fakticky nutným, ale v principu nepodstatným rámcem emancipace lidského individua. Jak řekl Montesquieu: „Jsem nutně člověkem, a j en náhodou Francouzem." V tomto druhém pojetí není mezi individuem a druhem žádná zprostředkuj ící instance - národ nemá žádný ontologický status. Proti fatalitě narození do partikulárního etnokultur-ního společenství stojí společenství politické, k němuž si člověk volí příslušnost na základě přijetí univerzalistických principů.
Francouz má být tedy hrdým občanem Francie, protože se v ní poprvé v historii realizovaly obecné lidské hodnoty jako volnost, rovnost a bratrství, čímž se stala - s Micheletem řečeno - učitelkou. lidského druhu. Všelidské zakotvení francouzského národa však nedostálo svým vlastním aspiracím. Od časů revoluce bylo ve francouzském národním vědomí skryto záludné smíšení pojmu národa jako kolektivu rovných a svobodných zástupců lidství s představou zvláštního společenství. Národ byl sice vymezen jako národ poli-
ce-
-27-
tický, to jest jako kolektiv univerzálních, a tedy abstraktních subjektů, avšak loajalita vůči němu měla charakter příslušnosti k partikulární ehiokulturní skupině. Projevem tohoto smíšení bylo, že specifické danosti francouzské politiky akultury byly naivjaé identifikovány s všelidskou civilizací. Teprve šok z porážky N.|mec-
kem roku.....1871 a posléze Dreyfusoya aféra postupně rozdělily
národní ideologii zřetelně na partikularistický blok monarchistické pravice a univerzalistický blok republikánské levice. Ta však stále pěstovala výše zmíněnou formu .etnocentrismu, která přisuzuje Francouzům pjŤvilegované postavení mezi ostatními národy právě proto, že jsou údaj ně,nositeli všelio^kýph,pnncipů. Ňa]xoti_tomu německý etnocentrismus zakládá představu o nadřazenosti nemecľ kého národa až do Fichteho spíše na přesvědčení o vlastrujfidineč-hosti. Zatímco tedy hodnota francouzské identity spočívá v její univerzální reprezentativnosti - ztělesňuje sé v ní lidstvo samo -, hodnota němectvi leží právě v jeho nepřevoditelnosti. na žádného společného jmenovatele s ostatními národy.
Na obranu Herdera je však třeba znova připomenout, že proti osvícenské hierarchizaci kultur i období v lidských dějinách stavěl jejich rovnost a proti jednorozměrné redukci hájil rozmanitost a pluralitu lidského celku. Ještě také neformuloval pozdější nacionalistickou tezi o právu národa na stát. Skutečně nebezpečnému německému nacionalismu položil ideové základy až Johann Gott-liébJFichte právě tím, že německý smysl pro osudové zapuštění člověka do Gemeinschaft spojil s osvícenským univerzalismem. Tím dospěl k ideji světovládné role německého národa, kterou formuloval ve svých Řečech k německému národu (Reden an die deutscheNation, 1808) psaných ve chvíli napadení Německa Napoleonovými vojsky. l8^Vo,dporu vůčj francouzskému civilizačnímu misionářství přebíráFichte jeho argument, když charakterizuje němectvi jako identitu, do níž se v novověku vtělila podstata lidstva.Jeho pangermanismus je tedy založen univerzalistický.19
Přesvědčení o všelidském poslání můžeme v německém národ- i_ ním vědomí sledovat v různých obměnách až do druhé světové války. Zatímco ideově leží jeho kořeny v tomto fichtovském pro- , tnutí osvícenského univerzalismu a romantického partikularismu, £ jeho historickým kořenem je podle francouzského antropologa í Louise Dumonta přetrvávání tradice neomezené suverenity Svaté < říše římské národa německého, která nebyla v Prusku a posléze ani
v bismarckovském Německu jasně a nedvojznačně nahrazena ideou teritoriálně omezené suverenity. Sjednocené Nimefiko^mělo dvojí tvář - z hlediska mezinárodního to byl stát národní a teritoriální, na úrovni vnitřnrfjředstavy si však ponechávalo aspekt svrchovanosti univerzální.20 ""Relevance kontrastu francouzské a německé národní ideologie ovšem jrígsajb.uj.e problém ^fiir^g.ij^dnyc^itíty. Tato dichotomie totiž tvoří matrici, v níž se od konce 18. století odehrávají evropské diskuse o modernitě. Konflikt imdmdualisticlréhp uni-verzalismu a skupinového partikularismu, osvícenského racionalismu a romantického iracionalismu byl od začátku formulován jako spor o hodnotu a smysjjng,^
ním znakem odlišujícím ji od ostatních civilizací je totiž právě individualismus a s ním spojená idea o rovnosti všech lidí. To kontrastuje s tradičními společnostmi, které samy sebe vnímají holistický a hierarchicky: jednotlivci v nich jsou jednou provždy vymezeni sociálním a kulturním prostředím, do něhož se narodili -strukturovaná společenská totalita předchází a determinuje život jednotlivců náležejících do hierarchicky seřazených skupin.
Osvícenská filozofie naproti tomu vytrhává jednotlivce z jejich livrejí. Pod rouchem kněze, feudála, měšťana či rolníka odhaluje všem společnou lidskou přirozenost. Rozvíjí ideu abstraktního -z konkrétních kontextů a skupin vyvázaného — lidského subjektu obdařeného přirozenými právy a univerzálním rozumem. Podle liberálního mýtu společenské smlouvy se takový subjekt spojuje s ostatními prostřednictvím svobodného aktu. V tomto obraze je tedy společnost pochopena jako asociace svobodných a rovných jednotlivců. O rozum opřená individuální autonomie a dobrovolnost sociálních svazků je vyhlášena za všeobecný ideál, jejž má lidstvo uskutečnit, chce-li naplnit podstatu člověka.
Již první historická událost ohánějící se praporem rozumu a přirozených práv však vyústila ve zvůli a teror. Od té doby byla mnohá další strádání a krveprolití způsobena zaslepeností osvícenské víry ve schopnost člověka nastolit zcela racionální a spravedlivou společnost zbavenou konfliktů. Posledními intelektuálními reakcemi proti této víře byly postmodernismus a komunitarismus 80. let. Oba proudy vyjadřovaly prozření z iluze možného sebezaíožení racionálního subjektu, v něž věřil Kant. Podle nietzschovských postmodernistů je takový odlidštěný subjekt jen odlitkem novověké
-28-
-29-
g
vůle k moci.21 Podie amerických komimitaristů jej jeho neukotve-nost vydává napospas anomickým silám světa zbaveného smyslu.22 V útocích těchto dvou táboru na moderní liberalismus se reprodukuje kontrast mezi univerzalistickým individualismem osvícenců a partikularistickým komunitarismem romantiku, jenž byl poprvé načrtnut v debatě Herdera s Voltairem.
Toho si ve své kritice těchto směrů všímá také francouzský publicista Alain Finkielkraut.23 Podle něj si z romantických a konzervativních antiosvícenců přelomu 18. a 19. století berou především kulturní relativismus a kolektivismus. Podobně j ako oni uvěz-ňují jednotlivce do totality jazykových a sociálních struktur. Obracejí liberálně-osvícenskou prvotnost všelidské přirozenosti před zvláštními kulturami. Navlékají jednotlivce znova do livrejí zvláštních skupin a zbavují ho jeho přirozených práv. Finkielkraut vidí v „právu na diferenci" a jiných heslech 80. a počátku 90. let spojovaných s postmodernismem a komunitaristickým „multikulturalis-mem"24 jen další projev romantického odporu k modernitě, na němž je podle něj postaven také moderní nacionalismus. Proti reakčnímu návratu ke kořenům chce Finkielkraut znova potvrdit dogmaticko--osvícenský program podrobování empiricky daného soudné stolici rozumu. Hlásí se k modernímu projektu ducha, který přestává být pouze aspektem bytí a stává se jeho aktivním tvůrcem. Jedině tak se podle něj lze zbavit směšování Sein se Sollen — tj. toho, co již dlouho existuje, s tím, co by existovat mělo.
Proti „německé" partikularistické tradici tedy Finkielkraut hájí „francouzský" univerzalismus, proti fatalismu svobodu volby, proti iracionalismu a pasivitě aktivní rozum poměřující svět univerzálními principy. Dovolává se při tom francouzského vzdělance druhé půle minulého století Ernesta Renana. Podle něj člověk nepatří ani jazyku, ani rase, nýbrž sobě, neboť jakožto morální bytost má svobodu volby a může rozhodnout o společenství, k němuž chce patřit. To píše Renan ve slavné stati „Co je národ", jež vznikla z otřesu způsobeného ztrátou Aísaska-Lotrinska roku 1871.2Í Němci zdůvodňovali připojení tohoto území jazykem a německou kulturní tradicí, která se na něm udržovala. Renan uznává pokrevní a jazykově-kultumí němectví Alsasanů. Staví však proti němu jejich politickou příslušnost k občanskému národu Francie j ako j ej ich svobodně zvolené vlasti. Aby zdůraznil „voluntaristické", „elektivní" pojetí národa, mluví o něm jako o výrazu „každodenního plebiscitu" jeho občanů.
-30-
l 1. 3. Dvojí tvář národa
:Í Protiklad francouzského a nemeckého národního sebepojeti je do
k velké míry věcí ideáíně-rypické abstrakce. Odpovídá tomu, co se
i někdy označuje za protiklad západního a východního, občanského
I a~ětnického národa aco německý historikMemecke charakterizoval
I jako protiklad státního národa {Staatsnatwri) a kulturního národa
:| (Kulturnation).26 Brrtsjkýjeoretiknac^
t mezuje západní, občanský model čtyimi-rysy:liistonckým.územím, " právnč-politickým společenstvím, právnč-politickou rovností pří-• slušníků a jednotnou občanskou kulturou a ideologií/7 n I */ (1) Historicky obývané území (homeland, Heimat) je^zdrojem: f vzpomínek, mísfem^íde žili, pracovali, bojovali a modlili se „naši" " I předkové, hrdinové a svatí. Reky, hory a města jsou předměty i uctívání a exaltace. I přírodní zdroje jsou považovány za výlučné I vlastnictví lidu daného území, a jako takové jsou zapovězeny „ci-| zim". Ideálem je ekonomická soběstačnost národního teritoria. | (2) Ztělesněním vlasti či btciný (patria, fatherlaňd, Vátérlárid) jako f právně:politického společenství jsou jednotné zákony a politické í instituce, jež vyjadřují společné politické hodnoty. Někdy jsou tyto . instituce centralizované a unitární (pošírěvoíuční Francie), jindy [ jde naopak ô svaz mnoha relativně samostatných federovanýcb . s jednotek (USA, Nizozemí). V druhém případě mají federální mstiví tuce za úkol zároveň ochraňovat autonomii jednotek i vytvářet i překlenující identitu a společnou politickou vůli. •; (3) Výrazerpvr^iestí^^lu^ík^.(^éhQ.páioda je jejich.obr | panství vyjádřenélšysternem rovných práv a Doyirmpstí. Tímto sys-.. témem je ustavenČTšpblečenství vzájemných nároků a závazků, ■I z něhož jsou vyloučeni všichni cizinci. (4) Zákony a instituce se i opírají o jednotící kritérium společně sdílených hodnot a tradic, I o stmelující soubor národních idejí a aspirací. Vytváření a prosazo-j vání této veřejné kultury je úkolem výchovných a vzdělávacích I institucí a'masových médií. TfféVzápadnirn modelu je tedy národ i: Imimo jiné i specificky kulturní komunitou, sjednocenou kolektivní [ ^ pamětí a společnými mýty. :K   .      , Opačna^yýjy^
založena na pokrevním původu, lidové mobilizaci a rodném jgzyce ■| -■ a tradicích. (1) V tomto pojetí je národ především Jíomunitou těch, ■ |
.i
l -31 -
kteří se do něj narodil, (jak ostatně napovídá latinská i česká etymologie tohoto slova). Je.společenstvím lidí jednoho, původu,' fiktivní mezigenerační kvazirodinou pocházející že „společných předků". Jeho pnslušníci se proto chápou jako jeho „synové a dcery" a vzájemně pak jako „bratři a sestry". (2) Důraz na „rodinná pouta" národního společenství souvisí s lidovým (či alespoň na lid se'odvolávajícím) charakterem etnické koncepce. I v dobách, kdy „lid" není politicky mobilizován; zůstává vzývaným objektem politických aspirací a posledním rétorickým odvolacím soudem. Národní vůdcové ospravedlňují své činy a sjednocují třídy s protikladnými sociálními zájmy odkazem na ^vůlijidu" jako jejich společný kořen. (3)_R(3dný jazyk, .zvyky.a:tradicehrají v této koncepci podobnou funkci jako zákony a politické instituce v západním modelu - představuj í zdroj, norem soužití a tmel společenství.
Z předcházejícího plyne, že přes svůj kontrast mají oba modely „ipolečné jádro. Podle Smithe spočívá v přesvědčení, že „národy j sou územně ohraničené jednotky obyvatelstva vázané k vlastí (homeland); že jejich pnslušníci sdílejí společnou masovou kulturu a společné historické mýty a vzpomínky; že mají zákonně uložené nároky a povinnosti v rámci společného právního, systému; a že v rámci národů existuje společná dělba práce a systém výroby založený na volném pohybu všech členů po celém území. [...] Tyto společné předpoklady můžeme heslovitě shrnout jako základní rysy národní identity následovně: (1) historické územi čili vlast,, (2) společné mýty a historické vzpomínky, (3) společná masová veřejná kultura, (4) společná zákonně zajištěná práva a povinnosti pro všechny členy, (5) společná ekonomika s územní mobilitou pro všechny členy".28
Národní identita má podle Smithe komplexní povahu a nemůže být nikdy redukována na jediný element. Důležité je nesměšovat národ a stát, přestože se tyto pojmy zvláště ve francouzském a anglickém jazykovém úzu často překrývají. Oba koncepty jsou vázány na teritorium a suverenitu lidu, přesto je těžiště každého z nich jinde. Stát označuje především veřejné instituce, oddělené od ostatních sociálních institucí a vykonávající monopol donucování a výběru daní uvnitř daného teritoria. Národ naproti tomu znamená kulturní a politické pouto svazující ty, kteří sdílejí danou historickou kulturu a zemi.
Dvěma modelům národa odpovídají dva z^J§drtUypy,aaciona-lis.mu (v širokém smyslu sebepojetí či ideologie národa), které Jsme v minuié podkapitole narýsovali najrar^uz^kém j. německem přikladu zapadni, racionalistický a asociativistický nacionalismus stojí proti nacionalismu východnímu, mystickému a organickému.29 První považuje národ za sdružení lidí žijících na jednom území pod jednou vládou a jedním systémem zákonů. Druhý, ~ Tozvljiný především „navýchoď od Rýna", považuj e národ za osudové společenství, jio nějž lidé nevstupují dobrovolně nějakou pomyslnou asociací (společenskou smlouvou), ale do něhož se "prostě rodí.
r '■ Západní a východrrf model národa jsou ideálními typy. _Am r u státnich národů nelze nikdy zcela oddělit občansYo-polmckou příslušnost od příslušnosti etnokulturní. Každý národ a nacionalismus má obé tyto strany. Převaha jedné či druhé se. mění v. čase a v závislosti na historických, souvislostech a politických konfliktech. Příkladem sporu i doplňování dvou způsobů národní seSe-identifikace je rozštěp.národního vědomí Francouzů na přelomu 19. a 20. století: vzniklo organické křídlo, představované monarchistickou pravicí, a křídlo asociativistické, představované republikánskou levicí. I ve chvílích nejlužšiho ideologického sporu se ovsem monarchisté i republikáni shodli na tom, že Francie má „přirozené" historické území (včetně Alsaska-Lotrínska) a že společnou národní kulturu je třeba systematicky vštěpovat všem občanům. Na obou stranách byla stejně silná oddanost francouzskému jazyku i přesvědčení o výlučnosti francouzského národa - lišily se jen"ve způsobu jejich zdůvodnění.
Přes spornost přívlastků „východní" a „západní", zpochybněných mnoha „východními" nacionalismy „na západ od Rýna", je odlišení na asociativistickou, občansko-teritoriální, a organickou, etnokulturní, verzi národního vědomí užitečné. Musíme však mít i       na paměti, že protiklady nejsou absolutními, nýbrž_pp,měraýnii 1      veličinami - jak bylo řečeno: nikdy není možné zcela oddělit 1      identitu etnickou a kulturní od identity územní a politické.30 £      Všechny národy jsou současně kulturními a politickými. V definici f      každého národa,,jsou přítomny obě stránky — důležité je, která z nich má prevahu)
-32-
r b
-33 -
1
/. 4. Dichotomie moderní politiky
Přelom 80. a 90. let s sebou spolu se zhroucením sovětského bloku piřmesl vlnu postkomunistického nacionalismu. Ať již ji pochopíme jako dovršení antikolom^isficTcéno „národněosvobozenecké-ho" hnutí poválečného období nebo jako další vlnu v řadě, vypočítávané Andersonem, odehrává se stejně jako vlny předchozí v ma- f trici sporuJaše versus národní stát. byť se v případě sovětského bloku jednalo o „říši" velice zvláštního, totiž specificky moderního, totalitního typu, která do sebe navíc v podobě národnostního fede-ralismu již zakomponovala nacionalistický prvek. (4. 2.) V post- f komunistických nacionalistických konfliktech 90. let často nelze odlišit rovinu války mezi vznikajícími státy od politického boje či občanské války uvnitř států. Spor se totiž většinou vede právě ,p určení:státníchhrank,.Řeší se zároveň otázka legitimity existují- l cích Či vznikajících států—tj.problém státnosti-i otázka legitimity .politického režimu uvnitř st&ů-tj. problém de^mokracie. (4. 1.)
Liberálně-demokratický Západ byl touto situací zaskočen. Všeobecně se totiž předpokládalo, že hlavním problémem postkomunis-tických společností bude nastolení demokracie. Ukázalo se však, že problém státnosti byl přinejmenším právě tak, ne-!i více naléhavý. Je L to pochopitelně: dokud není vyřešena otázka legitimity státu, těžko si lze totiž představit budování legitimního politického systému v rámci tohoto státu.31 Jediný, kdo měl připravenu odpověď na otázku legitimity či nelegitimity postkomunistických států, byl„yýchodní" nacionalismus ospravedlňující stát poukazem k existenci předpoli-tického etnokulturního společenství. V liberátně-demokratickém i táboře přetrvávalo rozdělení na ty, kteří mlčenlivě či otevřeně sou- ? hlasí s tímto nacionalistickým principem, a na hlasatele občanského 1 Jlároda. Obě tyto alternativy jsou pevnou součástí liberálně-demo^ i" kratičké tradice. Tak od Johna Stuarta Milla přes Wodroowa Wil- ;~ sona k Robertu Dahlpvi se předpokládalo, žc demokracie může být -f budována pouze v rámci politického celku, který již je integrován na základě společné předpplitické kolektivní identity.32 Na straně C druhé Hans Kohn a další universalističtí kritikové etnického naci- [ onalismu prosazovali národ, definovaný státem, aniž by byli s to * odpovědět na otázku co dělat, pokud takový stát neexistuje nebo \ pokud nevzbuzuje dostatečnou loajalitu svých občanů.
Bezradnost Západu čelem k postkomunistické realitě dokládala nedostatečnost těchto dvou odpovědí. Obé stojí a padají JLPřifetlm národního státu jakožto .umverzálm,.fonny~pQM "avtěsnávají pojem demokracie do jeho, hranic. Na rovině vědecké vyplývá nechuť ke kritickému zkoumání národního státu z dělby práce uvnitř politické vědy mezi teorií mezinárodních vztahů na straně jedné a teorií domácích institucí na straně druhé. Ve svých klasických formulacích předpokládají obě disciplíny existenci suverénních národních států a nezabývají se problémem legitimity států ani obecnější otázkou^zda systém národních statuje skutečně nejvhodnější formou politické organizace lidstva, implicitně se * ovšem opíralo nacionalistický předpoklad, že štát jelňstitucip-nálním výrazem „společnosti" Motiž národa + a že lidstvo a zeměkoule jsou (či měly by být) rozděleny mezi národní státy. í
Teorie demokracie se zaměřuje na interní ústavní a politické struktury. Suverenita st#u,pjgdjfaVM.e.ieiich vnější limit mez, která je předpokládána, avšak nereflektována. Z druhé strany považuje tuto suverenitu za s^^zřejmoxitaké teorie mezinárodních vztahů, když definuje předmět svého zájmu jako vztahy mezi suverénními j|áty, které samy nejsou nzeny^ mocí, a mají tedy
:•• ;,atiarchickou" povahu. Jsou tedy chápány v protikladu ke sjednocenému společenství, reprezentovanému státem: protože jsou anar-chické. isoBnutné sférou mocenského konfliktu, pocházejícího ze střetu národních zájmů a regulovaného mechanismem rovnováhy mocí.
Podle politického teoretika. Roberta Walkera vyjadřuje rozštěp v rámci politické vědy „předěl mezi vnitřkem a vnějškem, mezi stejným (self) a jiným (otker), identitou a diferencí, společenstvím a anarchií, který je konstitutivní v našem moderním chápání poli-tickéhoprostoru". Tomuto chápání činí potíže představit si „politiku za horizonty suverénního prostoru", který nám dává bezpečí pořádku a míru v protikladu k nejistotě mezinárodního násilí ,,a^anarchie. Njkriticj^pjrej^ zvečňuje rozdíl mezi
sjednoceným společenstvím a pouhými vnějšími vztahy, představovaný dvěma kánony politického myšlení, „kánonem přítomnosti a kánonem nepřítomnosti, seriózní teorií ustaveného politického společenství a depresivní teorií pušek a bomb".33
-34-
s i
-35-
ľ
í
1. 5. Mezistátní systém í
Na to, abychom naznačenou dichotomii zbavili zdání přirozenosti, -l
abychom ji tedy „denaturalizovali", je třeba ji pochopit jako pro- .£
dukt historických procesů - „historizovat" ji. ^stavení pá|odnJho '|
státu je důsledkem spojení principu suverenity (ukotveného vest- |
ÍSskym mírem) s liTjerálně-demolcratickýmijd^ami, s jejich já- |
drem v teoni přirozených práv. Toto spojení muselo nutně vést |.
k,„nacionalizaci'^suyere.nity-j.akm '.i
lid, vyvstal'problém,-jak určit.demografické a.tejitoriálníJamnice '.|
tohoto lidu. Z tohoto hlediska j e nacionalistická ideologie nutným "|
momentem demokratizace. Budování národního státu jako spéci- J
ficky moderní formy politické organizace bylo přitom nedílně |
spjato s. ustavováním íj»té^1,n^g^^_stó.tíi. Pohled na rozvoj |
tohoto systému potvrzuj e naznačenou spoj itost teritoriální suyere- |
nity,_liberální demokracie a nacionalismu. Tato vazba - podobně [
jako Geílnerovo napojeni vzniků národa a nacionalismu na funk- |
cionáíní požadavky industrialismu a Andersenovo zdůraznění pod- \
mínek, .představitelnosti" národa - otřásá přesvědčením antinacio- |
nalistických liberálů o vylučujícím protikladu mezi univerzalistický : l
založenými národy občanskými a partikularistický založenými ná- . \
rody etnickými. |
Historickým prostředníkem mezi tradičním a národním^státem % je stát absolutistický. Během jeho rozvoje byly častoneurčitémeze | feudálníchpanstyi proměněny v přesně vyznačené hranice a politická moc koncentrována na vrcholku byrokratické pyramidy. Zároveň se od 16. sto.letí.začal rozvíjet systém stálých diplomatických j styků^Podle britského sociologa Anthonyho Giddense je rozvoj \ vnitřní svrchovanosti podepřen vymezováním vůči ostatním-stá- | -tům/Suverenita, jasně odlišuje autoritu různých států a dávánoýy f význam teritoriálním hranicím mezi nimi". í4 Princip suverenity j e vyjádřen v zásadě cuius regio, eius religio, která dává každému ? státu nezadatelné právo určovat náboženskou víru svých poddá- | ných, ale zapovídá mu dělat totéž za jeho hranicemLJNáboženská 4 válka mohla být ukončena jen tak, že každý stát uznal svrchovanou ■ ; moc ostatních stáranad jejich obyvateli.; ".
Koncept suverénní moci se týkal území, neboť to se v dobij
absolutistických monarchií stalo hlavním předmětem politiky. Od :t
feudálního důrazu na panství nad lidmi se přešlo k typicky moder-ň1mú"ďatazu.,ria wQc věcmi. Tato změna v definici politické moci. byla v souladu s rostoucí důležitostí vlastnických vztahů v ekonomickém životě. Teoretik mezinárodních vztahů James
■ -■JSfayalJupozorňuje, že „konvenční model mezistátního systému je ihodei vlastnictví realit'" a že v zákazu vměšování do vnitřních
náležitostí se odráží moderní princip j)osyátao.sti.-vlaslrúctvi."
^ejíjňlskýřád.byl ovšer^jpvnostá^^^ Ta
však mohla být dispenzována na rovině mocenské JíásadajJjspen-.zeurrpžň.ova^
íDjbylqnutoéjJTO^^
váze mocí. Náboženské příměří tedy připouštělo válku jako legitimní prostředek pro dosahování omezených politických úče1ů5ve zkratce lze tedy říci, že dvěma základními rysy vestfálského urovnání byly rovná/suveremta a velmocenská rovnováha/ \
Jak bylo řečeno, národní stát je výsledkem spojení principu suverenity s osvícenskou ideou lidských práv včetně práv politických. Právo lidu na vládu v suverénním státě, které nahradilo bož- ; ské právo, králů, bylo .posléze vyloženo jako princip národního sebeurčení. Jakmile se z poddaných prince stali občané a suverenita dynastická byla nahrazena suverenitou lidovou, mezistátní systém nemohl již být pojat jinak než jako.jjrjQj|^rjstyí,.nájpjaů. Přijme-li se idea, žejjdje zdrojem politické moci, vyvstane otázka, kteří lidé tvon_„lid". Zatímco ve velkých zemích západní Evropý"byly díky rozvoji absolutismu tyto demografické hranice předurčeny dobře etablovanými územními hranicemi států, ve zbylých evropských regionech naopak často scházela samozřejmá loajalita k existujícím politickým strukturám. Proto nezbývalo než se opřít o předpolitickou definici národa. Ve střední a východní Evropě se vcidíftem^pMiřěšem'™ problému „kdo je lid" staly etnické - tj. domněle pokrevní a jazy-koyě-kulturní - rysy obyvatelstva. Ať již se ovšem při specifikaci „lidu" postupovalo od státu k etnokultumimu národu nebo naopak od etnokulturního národa ke státu, v obou případech obsahuje výsledná identita národního státu oba póly definice národa (1. 3.). Ve všech nacházíme spojení j^wnajjstických abstrakcí o&yicjaiců s emocionální, vazbou na konkrétní společenství (1.2.), ve všech j e univerzalistická forma naplněna partikuíaristickým obsahem.
.Historicky byl ,rar.oces_ustavo.ván í národních států.sguštěri..JBjsaari cou/skou revoluci, napoleonskými výboji a reakcí na ně. V těchto
-37-
událostech byla idea přirozených práv všech lidí jako příslušníků lidského druhu postupně napouštěna etnickými a kulturními ingrediencemi - „ponárodňována". Sňatek demokratického liberalismu a nacionalisnmbyl roku i848 zpečetěn takzvaným Jarem národů. Ve střední, a jihovýchodní Evropě se elity vycházející z doktríny lidové suverenity nemohly obracet k jiným „lidům", než jakými byly domněle již existující, předpolitické etnické „národy". Tím, že se tyto elity chovaly, jako by tyto národy již existovaly, začalyje vytvářet. •
Úzké spoj ení liberální demokracie a nacionalismu bylo posléze stvrzeno ,W. Wilsonern) když spojil ideu rajtřnHegitimity politického režimu založenou ansamo-správěUdus mezinárodni legitimitou . státu založenou n&sebe-urěení.národa. Jeho liberální nacionalismus se opíral o předpoklad, že univerzální společenství národních států bude schopno nastolit systém kolektivní bezpečnosti-j en tehdy, r budou-li naplněnyjřiS demokratické, tak nacionalistické.aspitace národů. Idealisticky doufal, že v takovém případě by se mezistátni řád mohl obejít bez politické dišpenze z principu suverenity, odůvodňované požadavkemjovnováhy mocí. V takovém systému by se legitimní použitisíly omezilo pouze na sebeobranu,.Lenin vypracoval komunistickou verzi stejné ideje-jakmile se spojíjido-vláda s národní suverenitou, vyruší se příčiny válek mezi národy a vzniklé republiky budou pokojně spolupracovat. Zatímco pro libe- ' rála Wilsona byla ztělesněním takové mírové spolupráce Společnost národů, pro bolševika Lenina jím byl Sovětský svaz.
-'V
V.,'""-.......'
1. 6. Národní sebeurčeniproti teritoriální suverenitě   p s
' Doba zápasů, za národní sebeurčeni v Evropě byla ovšem zároveň
dobou c_ej.oplanetámí.ko.lomá]nj expanze i
'^Lozpbr mezi Jiberálně-demokratickým nacionalismem a imperiál- ř
nimi výboji evropské rasy byl ideologicky řešitelný j en díky před- ;
pokladu, -že barbaři musejí být nejprve vychování a připraveni pro ■ s
svou samosprávu pod přechodnou kuratelou liberálních říší. Tak \
se dalo.yysvětlit i versailleské urovnání, v němž vítězné mocnosti J
neuplatnily princip národního sebeurčeni mimo Evropu a rozdělily |
si německé zámořské kolonie a blízkovýchodní provincie osman- £, ské říše v rámci,mandátního systému Společnosti národů. Takové
„civilizační" ospravedlnění však již otřásalo budoucností impérií: 5jyytvořením specjální kategorie kolonií, za jejichž správu byli teoreticky,odpovědni mezinárodnímu společenství, rozdělením samotné této kategorie podle výhledů jednotlivých teritorií na samosprávu a označením i těch nejzaostalejších za ,posvátný fond civilizace' (a sacred trust far civilisatiori) ve skutečnosti liberální imperialisté poprvé veřejně připustili, že fige f ako takovájižjnejjí Jejjilirjra^ světové války se
tedy národní sebeurčeni stalo definitivně novým prir.čípeinmczi-
* národní legitimi^rstátů - s jeho. pomocí bylo rozloženajakousko--uherska a^šmanska nše^rädíkálneproměněno Rusko a~ňakonec-
" po další válce - mu, musely ustoupit'i^elké^zámr^skéjvropské kolonie.
Od samého počátku tohoto procesu však existovaly vážné praktické potíže s uskutečňováním tohoto principu, způsoB^él£soíř Sadem mezi teritoriálním charakterem státní suverenity a národem -ať již měl být dán „organicky"  etnokuíturní identitou. Či „asocia-tivisticky"- svobodným rozhodnutím lidí samých. Sám koncept' národní identity trpí fatální neurtSitosti. která umožňuje rozporu-;, plné a dosti libovolné výklady. Tím ovšem umožňuje, aby poslední; ! rozhodující JnsťáncTšjiorů byly strategické zájmy mocných:? Navzdory optimistickým předpokladům liberálních nacionalistu od J. S. Milla k W. Wilsonovi se rozdělenílidstyado národních společností ukázalo být velmi násilným procesem. Skupinové identity totiž nejsou dané přírodou či tradicemi, jak se doňmn'aíi\;Ii'll. Ani plebiscit, jehož prostřednictvím se měl princip sebeurčeni realizovat poďie asociativistické koncepce^emohlpřekonat tuto neurčitost: .sai^yym^
nosti, již předpokládáme potenciálně patří k jednomu národu:
V Evropě po první válce a vě třetím světě po válce druhé vyústila ddegitimizage míjrostřednictvím právána národní sebeurčeni do ustavování nových, údajně „národních" států, jejichTiegltlmifä byla ovšem za pomocí téhož práva sama.pospiejzg^ loniální...zápas byl^ často založen J en na identifikaci společného nepřítele a:,s.cfražela mia sdílené yjgornil^ nSodn Vůdcoýžjnáležející k určitým skupinám sepreze^_vati^ko_p_řed-?^5äSllegĽku» anebo se ho tepryje^sjBŽilLyjly^řií - často obojí . zároveň. Když se po získání nezávislosti ukázalo, že nárok repre-zcnt.ii/e byl falešný a budování národa neúspěšné, pokoušeli se
mocensky potlačit neuspokojené skupiny a nastolit své etnické panství nadnimi. *
Lživost legitímizace státu prostřednictvím práva na sebeurčení národa byla tak často prokázána tím, že mezinárodně uznanéjtáty.- -násilně potlačovaly sebeurčovaci požadavky skupin žijících na jejich území, VprůMhu..20,jt.okt.í,marně hledalo mezinárodní společenství uspokojivé řešení-rozporu mezi respektem vůči j iž nastolené územní suverenitě a principem národního sebeurčení. Tento * rozpor se stal zřejmým již bezprostředně po versailleskékqnferen- -ý ci, neboť takřka všechny nové postimperiální státy v sobě zahrnovaly jednu či více národnostních menšin. Kvůli neurčitosti ideje národní identity irebvlo možno opustit vestfálské dědictví a opřít \ se pouze o národní sebeurčení. Avšak nebylo možno opustit ani sebeurčovaci právo, neboť nebyl a doposud stále nenjjxrruce žádný jiný princip, který by dokázal na mezinárodní úrovni legíti- r jnovat existenci státu. '
Jak.doiožiÍyj.riedávné diskuse ojá^ajm NATO y ju^ Kosovu,, rozpor mezi principem teritoriálni suverenity a právem nár.adůna sebeurčení zůstáyánevyřešen. Tento rozpor není nahodilým, nýbrž konstitutivním rysem mezinárodního společenství -je výrazem skutečnosti, že toto společenství povstalo z^setkání vestfálského systému s ideologií-prirozených lidských práv. Z prv-ního zdroje pochází idea teritoriální suverenity} z druhého pak idea, že posledním základem státu má být ľid.'Princip suverenity ve své původní podobě svěřoval státům monopol legálního přinucení neomezený ani zvnějšku - ze zahraničí, ani zevnitř - ze strany domácího obyvatelstva. Zásada cuius regio, eius religioa vzájemné uznání států dávaly tedy státní rezóně j asnou priorjtupřed nároky f poddaných a zároveň vyloučily yin^yáni jiných^ájtŘjip. vnitř- * nich záležitostí. Lidská práva naopak učinila stát zodpovědným f před lidstvem za újmu způsobenou svým občanům. To je předpo- \ kladem systému lidských práv Spojených národů, opírajícím se | o „Všeobecnou deklaraci lidských práv" z roku 1948. Tento systém | byl anticipován požadavkem menšinových práv, vznášeným Spo- f lečností národů na nové postversailleské státy i tokij ským a norim- | berským procesem. Rozpor práva národního sebeurčení s princi- r pem suverenity je tedy jedním z důsledků posunu od dynastické -ŕ k lidové suverenitě, od systému neomezených despotických vlád r ke společenství liberálních (tj. omezených) národních států. *
í í
-40- t
l 7. Äozvoyadwú^^ domáápolitiky
Jak upozornil Max^Weber a po něm zjiného hlediska Michel Fou-cault, příhod od tradigního státu přes ^tjhsnlnrt.^^ a» tr t«»-
""dernímus sebou nese ^oz^^oig^^húni^neziánsé pro tradiční
"štáty. „Na rozdíl od tradičních států Představujjjiárojimstáí mocenský kontejner, jehož adminisfratiyjiú^obvod přesně odpovídá jeho teritoriantaivvm Administrace obyvatelstva na da-
ném "území je přitom spojena s racionalizací a modernizací práva. V návaznosti na Webera a Foucaulta rozlišuje Anthony Giddens tři * ^*tvjszyjoj,e4írAva:3í {l)'Pa^ssB!^^^^^^^^tet^
Isemají uplatňovat neosobním způsobem na celek populace, bez stavovských výjimek. (2) Změny v obsahu práva, které umožňují jasně odlišit _sc^ojnéjda^ pod veřejnou správu. (3) Změny v^staím^áyu, kde sankce centralizovaného státního aparátu postupně nahrazují sankce místní a jsou spojeny s budováním sítě internačních zařízení, jejichž příkladem je hópital gěnéral ustavený v polovině 17. století ve Francii.
Důležitým aspektem nové admjnisto^ systematická Rfáce s ija^jt^-^jngtgte^- Zatímco v jisté formě je politicky motivovaný sběr apoužití informací přítomen i v tradičních státech, přímá kontrola lidských životů j e svázána výlučně se
jtátemrnodéŕnTm. R
cí - již původně vyjadřovalo\slovo „policie" a kterou Foucault nazval „bio-politikou"39 -jejpacifikace dané společnosti ve smyslu oslabování rok a snižováni iňffi"r^ji v sociálních vztazích. ^
^vtěmo;^ organizací spolu Q
s rozvojem individuální schopnosti sebeômezenfa^ seberizení jsou podle sociologa Norberta Eliase konstitutivními prvky „civilizač-mho procesu", jímž prošel Západ v posledních pěti stoletích tohoto milénia40 Novost této paclfikáčeVochôplme tehdy uvědom si, fejy.i^i^íá>4ÍžjgcJt» neexistovala státní mOTopolizace-násilt-' v moderním smyslu. í'olitickéccrtnimnespravoN-alo lokálni iednot-
'■''Jšb „existovaly vždy potenciální "^pjé, vojenského odporu vůči a skupiny banditů a různé typy urbánních i rurálních gangů byly všudypřítomné.41 Od J 6. století se neustále zvyšovala schopnost moderního státu systematicky kontrolovat dané území a ruš: t
:.. taío potenciální zřídla násilí a ozbrojeného odporu. Zároveň s roz-
- 41 -
vojemkaj^italismú se přitom zvětšovala masa vyvlastnených rolníků, prodávajících svou práci a usazujících se ve městech. Tato masa byla zcela novým typem ohrožení pro politickou moc. výzvou, která akcelerovala její expanzi.
Nová internační zařízení měla za cíl oddělit zvláštní kategorie jednotlivců od zbytku obyvatelstva. Foucault tento proces nazývá „velkým uvězněním" (legrand renfermement).42 Vedle zmíněného hópitalgěmralse zřizují „pracovní domy" (workhouses), nové typy nemocnic, vězení atd. V těchto institucích a armádě se od konce 17. století rozvíjí specificky moderní moc charakterizovaná Foucaul-tem jako moc disciplinace.^3 Disciplinace spočívá v dohlížení, střežení a tělesné apsychologické drezuře. Jejím prostřednictvím jsou v obyvatelstvu internalizovány imperativy systému — lidé se učí sami řídit své chování tak7äb"y byli poslušnými kolečky mašinérie moderního státu a ostatních institucí. VlEzéní a blázince v sobě ztělesňují obecné rysy moderních organizací, jakými jsou dílny, školy, nemocnice a podobně. Systematickájkontrolaa drjjzura povstaly z potřeby udrženi ..zákona a pořádku" a rozvíjely se paralelně s představami o „deviacích", které centrální moc a její profesionální specialisté museli identifikovat, kategorizovat a kontrolovat.
Specifickou osu dohledu a disciplinace představoval rozvoj námezdní práce y kapitalistických podnicích, která byla založena na ekonomickém, nikoli fyzickém přinucení. Jak argumentoval Marx, na to, aby si zajistila ekonomický zisk z využívání podřízené třídy, nepotřebuje třída zaměstnavatelů používat přímé politické násilí. Pracovní smlouva naopak předpokládá občanskou emancipaci-fiěi-níků, tj. jejich povýšení do postavení svobodných občanů s právem na svobodný pohyb a uzavírání obchodních smluv. Podobně jako celek společnosti také systém výroby je tedy demilitarizován.
Rozvoj administrativní moci - s její komunikativně-informační i (di^plinačnijitrá^ou - tedy vede k.vnitřní pacifikaci společnosti, jejímž hlavním výrazem a symbolem j e jasné oddělení vnejsi a vnitřní bezpečnostL/armádya policie. Státní aparát rozvinul dohled jako „policejní kontrolu (policing) rutinních činností masy oby vatelstva vykonávanou specializovanými agenturami oddělenými od hlavního tělesa ozbrojených sil". Navíc konsolidace vnitřních administrativních zdrojů prostřednictvím technik a institucí dohledu a ekonomického donuceni „radikálně snižuje závislost státního aparátu,na vojenské síle jako prostředku vlády"/''
„42-
f i
i-, i 2 tohoto hlediska se nacjqnalisrrius jeví jako ydoprovodný |      fenořnen koordinace administrativní, rhaciiv rámci ohraničeného
'^národního státu. S příchodem národního staíu získavaj í státy admi-l'      nistrativní a teritoriálně uspořádanou jednotu, kterou předtím ne-
•"T^iyľŤate1 jednota však nemůže zůstat čistě administrativní, neboť
- sama koordinace aktivit, kterou s sebou nese, předpokládá elemen-L ty kulturní homogenity".45 Administrativní integrace společnosti l '^volává potřebu formulovat j ej í jasně éffišOTouJdejSigjia obecný l ./^efíi'jako jednoho národa vymezeného proti jiným. Rozvoj ad-í rninistrativní moci „nutně posiluje vzájemné vztahy mezi těmi, I kteří řídí, a těmi, kteří jsou řízeni. Čím větší je tato reciprocita, tím | " větší možnosti poskytuje dialektika kontroly podřízeným skupi-\ nám, aby ovlivnily, vládce".'16 Jak nacionaUsinjjs, tak demokracie I      jsou tedy spjaty s rozvojem moci administrace.
ř
/. 8. Závěr: demokracie a válka
r
Ústup armády z přímé participace na ymtniíchjzáležitostech státu \ i      'vedl mnohé myslitele lj^a 19. století (počínaje Montesquieuem,
J. Stewartem a A. Fergusonem) k tezi o mírovém charakteru mojí děrní civilizace, o společnostech obchodníků čelících na svých \ hranicích společnostem válečníků. (2.1 .^i'ddep však upozorňu-: je, že v modernitě nedošlo k prostému oslabování role ozbrojené-•      ho náj^vejsf^ejnoj^ nýbrž jen k tomu, že koncentrovaná vo-.
jenRká--sflftJ35d^UwDapaffsna,yně najiné.stájty^v systému národních
- států".47 Jak upozornil Norbert Elias: '^Na této úrovni žijeme dnes stejným způsobem, j akým žiíi naši takzvaní primitivní předci. Tak jako představovaly dříve kmeny nebezpečí pro jiné kmeny, tak
l jsou dnes státy konštantníňTněBezpečím pro jiné státy. [...] Stanic dard civilizovaného chování a zkušenosti v domácích vztazích se í ostře odlišuje p3 vžy>u"mezinárodnich| V domácích vztazích je t násilí tabuizo váno a - pokud j e to možné — trestáno,. V mezinárod-f tíích ...vztazích převládá" ímý steridárd.. Kažáý .yětsí^stát neustále | připravuj e_akty_násilf proti j mým státům. A vykonavatelé takových í      aktůjsou vysoce uctíváni."48
h 'Během období absolutismu a po něm byla vojenská moesama
í podrobena kvalitativní proměně, která byla podle Giddense jedním z klíčových faktorů rozvoje moderního státu.\Válka a přípravy
t
l -43-
t
na válku .^poskytovaly nejmocnější dynamizující podnět pro kon- f-centraci administrativních zdrojů a fiskální reorganizaci^která charakterizovala vzestup absolutismu".49 Giddens rozlišuje tři hlavní změny v povaze vojenské moci: (1) Technologické změny ve zbrojní výbavě — obzvláště rozvoj zbraní založených na střelném prachu. (2) Budování centralizované aÁrjmisjtratíyní.mQsá spojené v rámci ozbrojených sil se zaváděním nových technik tělesr^drezury, a dis-
ciplinace a s ustayp^ánHn^slár^člřj^^- (3^9zypj_,£yropské :
námořní síly, která se od 16. století začala [...] ukazovat zbytku '
světa jako nezdolná".50 },
Institucionálně vzato klíčovým byl rozvoj velkých a permanentních armád s profesionálním důsíojnickýmsborem, jehož pro- í tějškem bylo ustavení nové kategorie .ypiaku-občanfl. Občanská * práva s sebou od počátku nesla jako svou druhou stranuJprarmou, j, povinnost. „Vojenská služba se jevila jako známka občanstvy -a občanství jako známka politické demokracie. '^^ísmäŕčk napři- : klad zavedl všeobecné volební právo pro muže právě jako odpo- v věd' na vojenské potřeby novéno státu. Práva občana-vojáka jdou -ruku v ruce s jeho o^č^anskoupovinností^bětovat se ye_válceproli ostatním národům. Liberálně^Hemoícratickěšoužití uvnitř národa •• tak má svůj_rub ve vytěsnění války a násilí do jeho vztahů s národy jinými. ^Ťato spjitosTliberálni demokracie a nacionalistického -militarismu relativizuje rozdíl, který má podle liberální ideologie exisíôvitmezi moderní společností, založenou na mírovém obchodování, a předmoderní společností, založenou na válečném dobývá-., i ní. Jakmile si uvědomíme spojitost vnitřní pacifikace.a demokrati- . zace s organizačním a technologickým „pokrokem" v účinnosti zabíjení, normativně' hierarchická dichotomie obchodní a váb ■
nické společnosti je otřesena, i
^ í
T
% % % iirv
■41
Y" ^
Industriálni trh s novými funkcionálními požadavky na kulturu, „tiskový kapitalismus" (1.1.), princip suverenity a liberální doktrína přirozených práv (1. 5., 1. 6.), centralizace a nová.adminisífativní j. moc včetně disciplinace (1.7.) - to vše jsou faktory^které přispí-;' k ustayovánLnárpdriího státu, i ako ztělesnění demokratické polilk moci. Všechny tyto faktory podporují a vytvářejí současně a ste]- J nou měrou nacionalistické i demokratické aspirace obyvatelstv:
Všelidské liberálně-demokratické principy jsou uskutečňovány vždy zvláštním společenstvím, jež se definuje ve vylučujícím protikladu vůči ostatnírn.^Ŕealizace občanských práv poukazujících k univerzálnímu lidství je neodmyslitelně spjata sexístencí suverénního národa, prosazujícího své partikulární zájmy proti zbytku lidstva. 'Vnitřní pacifikace jednoho národa je doprovázena riamiřením jrásílí proti jiným národům.J sebeliberálnější národní stát proto neustále kolísá mezi všelidskými ideály a nacionalistickou agresi-vitgii, mezi inkluzivitou a otevřeností na straně jedné a výlučností a uzavřeností na straně druhé.
) Tuto inherentní dvojznačnost zapírala naivní liberální ideologie, když líčila j^cionalSEckou politiku jako .protiklad politiky ^ liberálně-demgjgajifiké. Někteří liberálové rádi zapomínali na to, že jimi vyznávaný politický režim by nikdy nemohl existovat bez národního státu, který je na jedné straně jediným garantem lid-^k^cjyoáv, na straně druhé však také výrazem politického násilí g^íi^^ÄÍIIíi*?.^rj^e5npsj^x|.i proti vlastnímu obyvatelstvu. Domácí mír západních národních států byl vykoupen přesunutím otevřeného násilí na hranice, a to nejen na hranice s ostatními evropskými státy, ale také na hranice mezi Evropou a neevropským světem. HRozvoi. UbegriMckdemota^cii byl úzce spjat-sjejichkoloniální expanzí- Rostoucí rovnost a svoboda Evropanů byla podepřena podmaněním neevropských společnostíji evropských menšin, které se nestačily asimilovat. Panství nad „cizími" bylo inherentním momentem rovné svobody „našich''- V první fázi modernity tedy zůstalo liberální heslo o „nedělitelnosti svobody" nenaplněno.
-45-