Politická reprezentace v
demokracii
Vybrané otázky
POL440, 27. 3. 2019
Co je demokracie
• Nejobecnější vymezení demokracie (viz téma č. 2):
Vláda lidu, lidem, pro lid (of the people, by the people, for the people)
• Kde vláda lidem vyjadřuje maximu, že výkon vlády v demokracii je výrazem vůle
lidu, tj. že lid si vládne sám. Jde tedy o otázku vstupů do politického
rozhodování
• Regulativní ideou je zde přitom hodnota či princip fundamentální politické
rovnosti a též reprezentace
• Vláda pro lid pak zahrnuje výhody, které z demokratického způsobu vlády
plynou. Týká se tedy výstupů a dopadů politického rozhodování (prosperita,
spravedlnost, bezpečí, práva a svobody…)
Reprezentativní demokracie
• Reprezentativní čili zastupitelská demokracie: Lid – jakožto konečný držitel suverénní
politické moci – je re-prezentován („zpřítomněn“) někým jiným, tj. zastupiteli
(reprezentanty)
• V moderní ústavní demokracii je mechanismus přenosu a realizace vůle lidu zajištěn
především prostřednictvím (1) voleb, (2) politických stran a (3) parlamentu
• Rozhodování jménem všeho lidu jakožto jednotného aktéra (čl. 23 odst. 3 Ústavy:
„…Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle
svého nejlepšího vědomí a svědomí.“)
• Problém: Jednak jde o většinové rozhodování (tj. reálně vzato vždy někdo zůstane v
menšině resp. nesouhlasí) a jednak v parlamentu nikdy nejsou zastoupeni
všichni/všechny (ať to znamená cokoliv), anebo nejsou zastoupeni(y) rovnoměrně
Základní problém politické reprezentace
• Obecně vzato lze nejrůznější spory ohledně PolRep vyjádřit jako napětí mezi
jednotou a mnohostí: Na jedné straně stojí kolektivní těleso a potřeba
udržování politického řádu, na druhé pak jedinci a skupiny (jedinců), jejichž
hlas by měl být slyšen a v nejlepším případě vyslyšen. Zájmy, preference a
identity těchto aktérů jsou ovšem pluralitní, často protichůdné a leckdy též
navzájem nepřeložitelné.
• To lze reformulovat také jako spor individuální autonomie (svobody) a
kolektivního rozhodování. Řešení tohoto problému se může pohybovat na ose
od anarchismu až přímou jednomyslnou demokracii (viz Rousseau), přičemž
mezi těmito extrémy stojí různé verze politické reprezentace resp. modely
demokracie (např. liberální, deliberativní či radikální)
• V sázce je tudíž legitimita zákonů i politického rozhodování.
Politické strany v reprezentativní demokracii
• Klíčový aktér resp. nástroj politické reprezentace
• Funkce:
(1) reprezentativní (artikulace a agregace zájmů, formulace politiky)
(2) institucionální (rekrutace politických lídrů, personální obsazení a organizace
parlamentu, vlády a dalších těles)
Shoda odborníků: klesá význam #1, narůstá význam #2 („kartelová strana“, „podnikatelská strana“)
Krize stran a politické reprezentace jako krize ústavní demokracie?
Tvrzení: Pokud nelze jen tak „vytrhnout demokracii páteř“ (tedy systém parlamentní politické
reprezentace), je třeba zajistit či vylepšit fungování funkce #1 jinak
Nehledě na to, že tradiční politické strany nikdy příliš nezářily v hájení zájmů a/nebo identit žen
Typy politické reprezentace (H. Pitkin)
• (1) Formalistická / procedurální
zajištěná zejména prostřednictvím voleb
=> autorizace
=> odpovědnost (realizace sankcí)
• (2) Substantivní / věcná
=> konání (acting for)
=> zpřítomňování (standing for) – deskriptivní a symbolické
Volby, politické strany a parlamenty zajišťují formální způsob reprezentace, méně
již substantivní (resp. ta není zaručená)
• I don’t have any fear. I have no feat of politicians or presidents or prime
ministers. They should be afraid, because they will be held accountable
for what happened on their watch. I’m representing the poorest and the
most vulnerable people. On a spiritual level. I have that with me. I’m
throwing a punch, and the fist belongs to people who can’t be in the
room, whose rage, whose anger, whose hurt I represent. The moral force
is way beyond mine, it’s an argument that has much more weight than I
have. So I’m not feeling nervous.
The Rolling Stone Interview: Bono (2005, http://www.jannswenner.com/archives/Bono.aspx)
Elementy politické reprezentace
• Kdo je reprezentantem (poslanci? strany? parlament jako celek?
vláda? nevládní organizace? aktivisté? novináři? herci? profesoři
politologie? profesoři ekonomie?)
• Koho reprezentuje (jednotlivce? skupiny? svoje voliče? všechen
lid? národ? Evropu? přírodu? budoucí generace?)
• Jaké charakteristiky reprezentuje (zájmy/názory –
identity/sociální charakteristiky – expertiza)
• Jakým způsobem (formálně či substantivně/věcně)
Politická reprezentace na pozadí politických teorií
• Všechna tato pojmová rozlišení mají potenciálně zásadní důsledky pro volbu formy vlády
anebo v radikálnějším případě modelu demokracie. Nicméně nic z předchozího nám
dosud konkluzivně neříká, proč upřednostnit jeden model politické
reprezentace/demokracie před jiným
• Jak zároveň plyne z textu Z. Uhde, argumentace z pozice politické rovnosti je nakloněna i
argumentům „ze sociální spravedlnosti“ případně nespravedlnosti – tedy takovým, které
přecházejí do dimenze výstupů demokratického rozhodování.
• Lze tedy tvrdit, že vymezení žádoucí podoby politické reprezentace dává smysl
především (pouze?) na pozadí komplexních normativních vizí demokratické společnosti.
Čímž se dostáváme k „velkým“ diskusím mezi liberalismem a jeho kritiky a kritičkami,
přeneseno na pol. reprezentaci pak o udržitelnosti individualismu či centrality voleb
Další vybraná literatura
• Bartolini, Stefano a Peter Mair. „Challenges to Contemporary Political Parties.“ In: Larry
Diamond a Klaus Günther, Political Parties and Democracy (Johns Hopkins UP, 2001)
• Dovi, Susanne. „Political Representation“. Stanford Encyclopedia of Philosophy,
plato.stanford.edu/entries/political-representation/
• Pettit, Philip. „Varieties of Public Representation“, in: Shapiro, Ian et al. (eds.). Political
Representation. Cambridge: Cambridge University Press, 2009, s. 61–89
• Pollak, Johannes. „The Contested Meanings of Representation.“ Comparative European
Politics 1/2007
• Urbinati, Nadia. 2006. Representative Democracy: Principles and Genealogy. Chicago:
Chicago UP
• Weale, Albert. Democracy. Basingstoke: Palgrave MacMillan, 2007