Gestalt terapie Jan Roubal xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx PUBLIKOVÁNO: ROUBAL, Jan. Gestalt terapie. In Vybiral,Z., Roubal, J. (Eds.). Současná psychoterapie. 1. vyd. Praha: Portál, 2010. s. 164-194, 31 s. 615.8 - Psychoterapie. ISBN 978-80-7367-682-7. xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx Uvod Existuji různá pojeti gestalt terapie, která jsou historicky, kulturně i geograficky podmíněná. Předkládám zde své subjektivní porozuměni gestalt terapii, které vychází ze středoevropské perspektivy začátku 21. století. Inspiruje se a je také limitováno zdroji, které jsem měl k dispozici - mými učiteli gestalt terapie a převážně anglicky psanými texty. Čerpám hlavně z literatury, která vyšla v průběhu posledních dvaceti let. Rád bych zprostředkovat gestalt přistup psychoterapeutům či zájemcům o psychoterapii, kteři se s timto směrem seznamuji. Čtenářům vzdělaným v gestalt terapii nabizim přehled problematiky, které se tento přistup v současnosti věnuje, a pro dalši studium odkazuji na citovanou literaturu. Základní charakteristika Gestalt terapie vznikla v rámci humanistické tradice, jeji přistup je fenomenologický a zaměřuje se na terapeutický proces (Strůmpfel, Goldman, 2006). Formovala se na základě myšlenkového posunu od zpochybňujícího (deconstructíve) pohledu na svět k holistickému modelu existence, od lineárni kauzality k paradigmatu teorie pole a od individuálně zaměřené psychologie k dialogickému a vztahovému pojeti (Bowman, 2005). Gestalt terapie se inspiruje mnoha přístupy a myšlenkami z oblasti psychologické (psychoanalýza, gestalt psychologie, 1 reichiánský přistup, humanistická psychoterapie) i filosofické (existencialismus, fenomenologie, vztahové pojeti M. Bubera, zen buddhismus, holismus). Tak široké rozpěti na jednu stranu neumožňuje jednoduchou a jednoznačnou definici gestalt terapie a vede k vytvářeni odlišně se vyvijejicich proudů, které kladou na jednotlivé kořeny různě velký důraz. Na druhou stranu široká základna dodává gestalt terapii velký integrativni potenciál, umožňuje ji neustrnout, asimilovat nové poznatky z jiných terapeutických směrů a dále se vyvijet. Gestalt přistup tedy nepopisuje jen určitý terapeutický postup, je spiše konceptuálnim rámcem, který je možné použivat i v oblastech mimo psychoterapii. Spojujicim rysem mezi jednotlivými podobami gestalt přistupu je zásadni důraz kladený na uvědomeni a kontakt. Uvědomeni Uvědomeni 11 (awareness) je „prožitek, při kterém je člověk v kontaktu s vlastni existenci, s tim, co je. Při uvědomováni člověk vi, co dělá a jak to dělá, vi, že má dalši možnosti a že si zvolil být takový, jak je" (Yontef, 1993). Uvědomeni je aktuálně přítomným holistickým prožitkem, nejen myšlenkovým reflektováním, je zároveň „jak věděním, tak bytim" (Joyce, Sills, 2006) . Uvědomováni probíhá současně ve třech vzájemně souvisejících a prolinajicich se zónách (Perls, 1996): • vnitřní zóna (subjektivní vjemy jako dýcháni, svalové napěti a srdeční rytmus spolu se souvisejícími afektivnimi stavy); • vnějši zóna (způsoby kontaktu s okolim - smyslové vjemy, chováni, řeč); • střední zóna (způsoby dodáváni smyslu podnětům z vnitřní a vnějši zóny - myšleni, představy, názory, předpoklady, vzpomínky). Základním úkolem terapeuta je nabídnout klientovi prostředí, ve kterém může rozšiřovat a prohlubovat uvědomováni pocitů, 2 myšlenek, tělesných i smyslových vjemů, způsobů chováni, názorů i vzpomínek. K tomu je potřeba, aby byl terapeut plně přítomen, zaměřoval své uvědomeni na přítomný okamžik setkáni s klientem a měl o klienta opravdový zájem. Joyce a Sills (2006) uvádějí přiklad takového terapeutického dialogu zaměřeného na uvědomováni: Ben: Neni mi jasné, o čem mluvit tento týden, (vypadá nesvůj) Terapeut: Podívejte se chvilku na to, co si uvědomujete, když sedíte tady se mnou. Ben: Nic si neuvědomuj u. Terapeut: Jak se teď cítíte? Ben: Prázdný. (ticho) Terapeut: Můžete mi popsat to „prázdno"? Ben: Jsem jakoby sevřený a nevím, co dělat. Terapeut: Podle čeho poznáváte, že jste sevřený? Ben: Mám stažená ramena a jsem v rozpacích. Terapeut: V rozpacích? Ben: Ano. (ticho) Terapeut: Zajímá mne, jaké to pro vás je, být v rozpacích. Ben: Jako bych se styděl. Terapeut: A co se ještě děje? Ben: Dostávám strach, že mne kritizujete. Timto způsobem Ben zaměřuj e pozornost na tělesný proces, uvědomuj e si svoji nepohodu ve vztahu s terapeutem a rozpoznává svůj strach z kritiky, který mu bráni v navazováni kontaktu ve vztahu. Zvědomováni přítomného prožitku „teď a tady" neznamená, že by gestalt přistup nepracoval s minulosti či budoucnosti klienta a zůstával rigidně zaměřen pouze na přítomný okamžik. Gestalt přistup bere v úvahu, že na minulost a budoucnost vždy nahlížíme z perspektivy neustále se proměňujíc! situace „tady a teď", skrze ni vnímáme okolní svět a svůj minulý i budoucí život (Staemmler, 2002) . Důraz na „tady" poukazuje na subjektivitu a jedinečný, nenapodobitelný způsob byti klienta 3 ve světě. Důraz na „teď" souvisí s plynutím prožitku v čase, s „kontinuem uvědomováni" a zaměřenim na proces (Staemmler, 2002). Při uvědomováni nejde o výjimečný zážitek vhledu, jedná se o „neustálý proces, který je v každém okamžiku k dispozici" (Polster, Polster, 2000) a tvoři základ pro růst skrze sebepoznáni, tvořivost a kontakt. Kontakt Gestalt terapeutický přistup vede skrze uvědomováni k větši svobodě volby a převzetí zodpovědnosti za způsob, kterým se člověk vztahuje k okolnímu světu i sám k sobě. Terapeut podporuje klienta, aby si uvědomoval své navyklé vzorce vztahováni a viděl alternativní možnosti, jak může být „pravdivý k sobě a vytvářet plodný kontakt s ostatními" (Nevis, 2005) . Terapeut pomáhá klientovi přinášet toto nabyté uvědomeni do kontaktu s okolím - jak v terapeutickém vztahu, tak v každodenním životě. Gestalt terapie směřuje k sebepřijeti, sebevyjádření, seberealizaci a osobnímu růstu, které se odehrávají ve vztazích člověka k druhým lidem a jeho okoli. „Lidé rostou a vyvíjej i se prostřednictví kontaktováni (...) a skrze asimilaci zkušenosti pramenících z těchto kontaktů" (Mackewn, 2004). Gestalt terapie je založena na předpokladu, že člověk má k dispozici zdroje potřebné k růstu, které využívá k tvorbě vzájemně uspokojujících kontaktů s okolím. K růstu dochází diky procesu vzájemné interakce organismu a prostředí, při kterém se prožitek přirozeně formuje do smysluplného celku -gestaltu. Smysluplné uzavřeni prožitku umožňuje otevřenost k novému prožitku v novém kontaktu, kde se může objevit a projevit dalši potenciál k růstu. Smysluplné celky se utvářej! a přirozeně uzavírají jak v drobných chvilkových zážitcích, tak ve větším měřítku, například v životních etapách. Osobni potenciál člověk rozviji nebo zanedbává v závislosti na potvrzujícím či odmítajícím kontaktu s okolím. Proces 4 seberozvoje tak může být v dětství i během dalšího života různě narušen a člověk uvízne ve fixovaných vztahových vzorcích. Terapeut pomáhá klientovi zkoumat a odkrývat způsob, jak tyto vzorce ovlivňuji jeho život v současnosti. K tomu gestalt terapie využívá zaměřeni na přítomný prožitek. V přítomném terapeutickém vztahu klient rozšiřuje své uvědomeni v emočni, kognitivní i tělesné oblasti a to mu umožňuje převzít zodpovědnost za svobodné vyjádřeni svých potřeb. Terapeut pracuje se vztahem tady a teď v průběhu terapie, dává klientovi příležitost zpřitomnit v současné realitě zážitky a vzorce z osobni historie a v bezpečném prostřed! si vyzkoušet nové, tvořivé způsoby fungováni ve vztahu k okoli i k sobě samému. K růstu docházi skrze setkáni, kontakt terapeuta s klientem. Gestalt terapie neni terapii interpretační, je to „terapie přímou účasti" (Nevis, 2005). Paradoxní teorie změny Cilem gestalt terapie je poskytnout klientovi větši svobodu vědomé volby v tom, co dělá, jak se vztahuje k okolnímu světu i k sobě a jaké má v těchto kontaktech k dispozici nové, tvořivé způsoby zvládáni. Tento postoj shrnul Beisser do tzv. paradoxní teorie změny, která vyjadřuje jeden z ústředních principů gestalt terapie: „Změna přichází, když se člověk stává tim, kým je, a ne když se snaži stát tim, kým neni" (Beisser, 1970). Klient doufá v úlevu od obtíži, tedy ve změnu, a terapeut mu k tomu dává k dispozici své dovednosti, zkušenosti a především svoji lidskou přítomnost. Změna však podle teorie gestalt terapie nemůže nastat, dokud klient nepřijme skutečnost takovou, jaká je. Crocker uvádi ilustrativní paralelu: „Štěstí nelze dosáhnout tim, že o ně přimo usilujeme, ale tim, že se plně a vědomě účastníme činnosti, při kterých se štěsti dostav! jako „vedlejší produkt" (Crocker, 2005) . Při gestalt terapii může být snaha o 5 změnu úspěšná, pokud ustoupl do pozadí a terapeut s klientem nechávají plynout a přijímají to, co právě je. Historie a kořeny směru Historii gestalt terapie jako samostatného psychoterapeutického směru můžeme sledovat zhruba od poloviny dvacátého století, kdy vyšlo základni dilo o gestalt terapii (Perls, Hefferline, Goodman, 1951, česky 2004) a byla založena prvni profesionálni výcviková skupina (New York Institute for Gestalt Therapy) . Stejně jako existuje mnoho definici gestalt terapie, existuji i různé příběhy historie tohoto směru. Nej rozšířeněj ši verze ve stylu legendy o hrdinovi, měnicim běh historie, ztotožňuje gestalt terapii se jménem Fredericka (Fritze) Perlse a jeho slavnou technikou „prázdné židle" (Bowman, 2005) . Toto pojetí ale deformuje obraz o historii, protože opomiji množství dalších autorů a jejich pojetí gestalt terapie. Perls jako fascinujíc! a energizujici osobnost sehrál zásadní roli při siřeni myšlenek a praxe gestalt terapie jako nového směru, nicméně nová teorie ani základy tohoto nového směru nebyly jeho vynálezem. Navazoval spolu s dalšími autory na množství zdrojů. V krátkosti uveďme ty hlavni. Psychoanalýza Pionýrská doba, spojená se jmény Fritze Perlse, Laury Perls, Isadora Froma, Paula Goodmana a dalších, se vyznačovala revolučním nadšením, které chtělo revidovat a snad i nahradit psychoanalýzu (Nevis, 2005) . Vymezeni vůči psychoanalýze mohlo mit částečně i osobni motiv, dokonce svázaný s naši zemi. O patnáct let dřivé, v roce 1936, Frederick Perls prezentoval na československém psychoanalytickém kongresu v Mariánských lázních teorii dentálni agrese, kterou vypracovali společně s Laurou Perls a později rozvedli v knize Ego, Hunger and Agressíon (1947) . Jejich myšlenka byla na kongresu odmítnuta, 6 Perlsovi přestali revidovat psychoanalýzu a začali promýšlet nový směr - gestalt terapii (Bowman, 2005). Psychoanalýza zůstává jednim ze základních historických východisek gestalt terapie. Perlsovi studovali psychoanalýzu společně s prvni generaci psychoanalytiků a jejich myšlenky rozvíjeli. Jednalo se o zkoumáni témat jako „teď a tady" v terapii (Rank), paradoxy (Adler), hranice ega (Federn), aktivní zapojeni analytika a subjektivní povahu interpretaci (Ferenczi). Jeden z ústředních principů gestalt terapie -samoregulace organismu (organísmíc self-regulation) - pochází od Reicha, jehož pojeti práce s tělem bylo silnou inspiraci. Diky Reichovi se také k Perlsovým jako zakladatelům gestalt terapie později přidal Paul Goodman se svým zaujetím pro sociálni a politický rozměr gestalt terapie. Gestalt psychologie Při vzniku gestalt terapie sehrála zásadní roli „Berlínská škola" gestalt psychologie. Gestalt terapie od ni převzala a v praxi rozvíjela myšlenku, že vnímáni je holistickým procesem a „celek je vice než součet jeho části". Z myšlenek Kurta Golsteina (v jehož laboratoři se ostatně Perlsovi seznámili) vychází dalši nosný princip gestalt terapie - koncept organismu jako celku, který je schopen plastické adaptace v interakci s nepříznivým okolím. Z myšlenek gestalt psychologie vycházel Kurt Lewin se svou teorii pole a konceptem neoddělitelnosti organismu od okoli. Filosofické zázemi Propojeni gestalt terapie s filosofii rozvíjela především Laura Perls (a později Isadore From), která se během studii u Paula Tillicha seznámila s filosofii Kierkegaarda, Heideggera a Schelera. Studovala i u Martina Bubera, z jehož pojeti gestalt terapie odvozuje svůj důraz na přítomnost, autenticitu a dialog. Setkala se také s Edmundem Husserlem a jeho 7 fenomenologickou metodou. Gestalt terapie se na těchto filosofických základech konstituovala jako existenciálne a fenomenologicky založená psychoterapie. Vznik gestalt terapie zřetelně ovlivnila také východní myšlenková tradice (zejména zen-buddhismus) ze které čerpali jak Paul Goodman tak Frederick Perls. Přistup vycházel i z anarchistické tradice, která ve své době představovala protipól fašismu - v základu gestalt terapie je odpor proti totalitě (Knijff, 2003) . Diky anarchistickému založeni se mnozi gestalt terapeuti v minulosti vzdálili od zavedeného medicínského a akademického systému a gestalt terapie byla v počátcích vnímána jako antiakademická a antiintelektuálni. K tomuto neporozuměni významně přispěly Perlsovy demonstrace terapie před velkou skupinou v době jeho pobytu v Big Sur. Mohly vzbuzovat dojem, že gestalt terapie je souborem rychlých technik až triků a měly v důsledku na tento směr ničivý vliv (Bowman, 2005). Podobný efekt měla také následná povrchni práce některých terapeutů, kteři spoléhali pouze na efektní opakováni technik. S timto neblahým dědictvím se musel gestalt přistup potýkat v dalšim vývoji, při kterém směřoval k většímu důrazu na bezpečný kontakt, respekt ke klientovi a spolupráci v terapeutickém vztahu. Gestalt terapie ve světě a v Česku Gestalt terapie se od poloviny minulého století siřila po USA. Členové nej staršího institutu založeného v roce 1952 v New Yorku (I. From, P. Goodman, L. Perls, P. Weiz) byli u zrodu gestalt institutu v Clevelandu (C. Harris, E. Kepner, S. a E. Nevis, E. a M. Polster, J. Zinker a dalši), který uvedl gestalt terapii do institutů v Chicagu, Bostonu, a poté dále do světa i mimo USA. Zatímco Laura Perls zůstala v New Yorku, Fritz Perls přesídlil do Kalifornie a společně s J. Simkinem založili gestalt instituty v San Franciscu a Los Angeles (C. Naranjo, J. Rainwater, R. Resnick, G. Yontef a dalši). Odsud 8 se gestalt terapie siřila do Mexika, Jižni Ameriky, Kanady a přes moře do Skandinávie, Velké Británie, Francie a zbytku Evropy, i do Austrálie a N. Zélandu. Terapeutické styly jednotlivých institutů se do určité miry odlišovaly (Yontef, 1998). V České republice představoval gestalt terapii od 70. let na svých seminářích K. Balcar. Od začátku 90. let vedli v Česku a na Slovensku výcvikové programy zahraniční lektoři. Vznikly dva české instituty - v roce 1994 gestalt institut v Praze 2) (dnes Institut pro výcvik v gestalt terapii) a v roce 1996 „Dialog - Český institut pro výcvik v Gestalt psychoterapii" 3) . Programy obou institutů jsou Českou psychoterapeutickou společnosti akreditovány pro zdravotnictví. Uskutečnily se dvě české (resp. jedna česko-slovenská) konference gestalt terapie (Hejnice 2006, Sepetná 2008) . Teoretická východiska a jejich aplikace Teoretická východiska gestalt terapie jsou rozmanitá, je možné je členit a kombinovat různými způsoby. Cituji zde několik autorů, jejichž pojeti se mohou v detailech odlišovat. Zařadil jsem je, protože z mého pohledu jsou užitečná pro propojeni teorie a praxe. Yontef (2005) uplatněni gestalt terapie v praxi děli podle tři principů: 1. Procesové pojeti v rámci teorie pole 2. Experimentálni fenomenologická metoda uvědomováni 3. Existenciálne dialogický přistup: kontakt a vztah Tyto pojmy dále rozvedu jednotlivě a pro větši názornost je budu ilustrovat na příkladech terapeutické práce. Jedná se o kazuistiku 4), jejiž úryvky jsou zde zjednodušeny kvůli demonstraci popisovaných teoretických principů. Klientka Monika přichází do terapie, protože trpi úzkostmi, bolestmi hlavy a nespavostí. Při mapování vztahového kontextu se ukazuj e, že má potíže ve vztahu s manželem, často se hádají. Manžel do terapie jit nechce. 9 Procesové pojeti v rámci teorie pole Zaměřeni na proces v gestalt terapii znamená, že terapeut nezkoumá, proč se věci ději, ale co a jak se děje. Neinterpretujícím způsobem sleduje „neustále plynouc! a měniči se povahu lidského prožíváni" (Zinker, 2004) a přirozenou dynamiku procesu, ve kterém se dostává do popředí to, co je pro klienta významné. Terapeut pomáhá Monice uvědomit si, jak se s manželem hádají. Ukazuje se, že Monika v běžném životě neví, co sama za sebe chce, není v kontaktu se svými potřebami. Neustále se přizpůsobuj e manželovi, má dojem, jakoby „stále ustupovala, až se octne v koutě". V tu chvíli cítí velkou frustraci a začne si získávat prostor agresivní sebeobranou. Poddajná a přizpůsobivá manželka najednou začne na svého muže křičet a fyzicky ho napadat. Manžel, kterému původní stav vyhovoval, je zmatený, ublížený a rozzlobený. To jsou hrubé rysy procesu, které sí Monika v terapii začíná více uvědomovat. Postupně může opakujíc! se charakteristiky takového procesu pozorovat přímo ve chvíli, kdy se odehrávají, a to nejen ve vztahu s manželem, ale i s jinými lidmi včetně terapeuta. Teorie pole rozpracovaná původně K. Lewinem (1952), je „kognitivním tmelem", který drži systém gestalt terapie pohromadě a integruje plody různých jejich zdrojů (Yontef, 1993). Lidem nelze porozumět izolovaně, ale pouze jako složitým a interaktivním „celkům" v prostřed! vztahů s okolním světem a se společensko-kulturnim zázemim, jejichž všechny aspekty se navzájem ovlivňuji a neustále proměňuji (Mackewn, 2004). Identita a kvalita každé události, objektu nebo organismu existuje pouze jako součást pole, v přítomnosti, a lze ji poznat jenom skrze situační uspořádáni, vytvářené vzájemným ovlivňováním pozorovatele a pozorovaného (Yontef, 1993). Vnitřní svět klienta, vnějši prostřed! (včetně terapeuta) a neustále se proměňujíc! vztah mezi nimi 10 představuji tři oblasti fenomenologického zkoumáni, které dohromady vytvářej! celek nazývaný polem (Joyce, Sills, 2006). Parlett (1997) tento celek nazývá „sjednoceným polem", a zdůrazňuje vzájemnou propojenost osoby a situace, self a druhých lidi, organizmu a prostředí, individálniho a společného. Teorie pole tak překračuje lineárni a dichotomický způsob myšleni vlastni newtonovsko-karteziánskému paradigmatu. Z teorie pole lze vyvodit následujíc! zásady (Parlett, 2005): a) Terapeut neni izolovaný, objektivní pozorovatel, oddělený od pole, nýbrž je jeho součásti. Terapeut se zaměřuj e na své prožitky v terapeutickém vztahu, které jsou podstatným zdrojem informaci. Při dalších terapeutických sezeních s Monikou cl ti uspokoj enl, že terapie dobře a produktivně postupuj e. Při důkladněj šim zkoumání si terapeut uvědomuj e, že jeho uspokojení z vlastní práce je z velké míry sebestředné a že přitom opomíjí potřeby klientky. Terapeutův prožitek je fenoménem pole a terapeut se za něj nekritizuje, nýbrž ho zvídavě pozoruje (Evans, Gilbert, 2005). b) Gestalt terapie pracuje „zde a nyni" a zkoumá aktuálni, přítomné pole. Na začátku devátého sezeni sl terapeut povšimne, že sl Monika odsunula židlí a na dotazy odpovídá krátkými holými větami,, což u ní doposud nebylo obvyklé. Terapeut se Moniky zeptá na její pocity a dozvídá se, že již z několika sezení odcházela do jisté míry nespokojená. V terapii na sobě nic nedala znát a přišla znovu, ale určitá „nechuť" a frustrace v ní narůstala. Terapeut použije tuto informaci spolu s uvědoměním vlastního prožitku (víz výše zmíněné sebestředné zaměření) ke zformováni pracovní hypotézy o způsobu, jakým se pole organizuj e. Monika své potřeby opomíjí, je čím dál víc frustrovaná - ale nedává to najevo. Terapeut je naopak zaměřen na uspokoj ováni vlastních potřeb a s Monikou přestává být v kontaktu. Může se jednat o obvyklý způsob, fixovaný gestalt, kterým se 11 organizuj e pole Moníčíných vztahů. Její manžel může kontakt s ní prožívat podobně jako nyní terapeut. c) Terapie zahrnuje společné zkoumáni, jak se pole organizuj e. Terapeut má různé možnosti, jak s danou situací zacházet. Jednak si více uvědomuje své vlastní potřeby (např. potřebu uspokoj ení z práce) , což mu umožní jejich uspokoj ováni vědomě odložit pro tuto chvíli stranou. Společně s klientkou zkoumá její potřeby v přítomné situaci („Když cítíte nechuť, co byste teď potřebovala?"). V dalším průběhu své uvědomeni explicitně vyjádři: „Uvědomuji si, že posledních několik sezeni jsem cítil uspokoj ení z vlastní práce a zapomínal přitom na vaše potřeby tady. ... Jaké pro vás je to slyšet?" Monika si uvědomí, že se ji opět opakuje situace, kterou dobře zná. Společně s terapeutem zkoumají, jak k takovéto organizaci pole každý z nich přispívá. Monika zjišťuje, jak se snažila vyhovět terapeutovi a zapomínala na své potřeby, opět „ustupovala do kouta". d) Terapeut věnuje pozornost zkoumáni různých části pole. Terapeut zaměřuj e své vlastni uvědomováni holistický na myšlenky, emoce i tělo a pomáhá v tom také klientce. Zeptá se Moniky, jaké jsou její tělesné reakce při „ustupování do kouta". Vnímavost k těmto tělesným signálům (Monika uvádí „stažený žaludek a ztuhlý úsměv na tváři") umožní příště Monice rozpoznat podobnou situaci dříve a získat tak větší svobodu při jejich zvládání. Terapeut se zaměřuje na proces tvořivého přizpůsobováni, kterým se klient neustále tady a teď smysluplně organizuje ve vztahu k okoli. Klientčiny obtíže nevnímá jako kauzálni následek minulosti, nýbrž jako interakci a pro klientku v danou chvili nejlepši možný způsob přežiti, na který je možno nyni zaměřit pozornost. Vzorec, kterým Monika organizuj e vztahové pole, chápe terapeut jako tvořivé přizpůsobení, které Monice umožnilo co nejlépe se 12 vyrovnat s obtížnou situací. Monika měla mladší sestru, mentálně i tělesně postiženou. Péče o sestru byla pro rodiče náročná a na Moniku neměli příliš času ani sil. Monika se přizpůsobila tak, že upozaďovala své potřeby, ustupovala sestře i vyčerpaným rodičům, jejich potřeby kladla před vlastní. Potíže nastaly, když se tento vzorec stal automatickým způsobem jednání, který Monika používala i v jiných situacích (ve škole, partnerských vztazích). Ostatní lidé na ní reagovali tak, že zapomínali na její potřeby a daný vzorec se dále upevňoval. Samotný vzorec neni dobrý nebo špatný, je to tvořivý způsob zvládáni obtížné situace. Potiže způsobuje jeho rigidní neuvědomované používáni i v situacích, které vyžaduji nový, tvořivější přistup. V praxi se odlišuje užši „prožitkové pole" jako metafora toho, jak klienti v přítomném okamžiku organizuji svůj prožitek ve vztahu s terapeutem, a „větši pole" širšího kontextu včetně dřívějších vzorců organizace pole z osobni historie (Joyce, Sills, 2006). Terapeut pružně přeplná mezi těmito dvěma perspektivami a umožňuje tak klientovi nahlédnout, jak sám spoluvytváří svůj prožitek. Přítomné prožitkové pole ve vztahu s terapeutem (či se skupinou) se organizuje podle podobných zákonitosti, jako „větši" vztahové pole klienta. Monika si uvědomuje, že se podobě jako k manželovi chová také k rodičům, sestře i kolegům v zaměstnání. Uvědomuje si svůj podíl na utváření vztahů s ostatními lidmi, bere si za něj zodpovědnost a má větší svobodu volby - kdy navyklý, vyzkoušený vzorec používat, protože jí dobře slouží, a kdy zkusit tvořivě zvládat situaci novým způsobem. Experimentální fenomenologická metoda uvědomováni Prožitek v přítomném okamžiku teď a tady. Opakujici se vzorec, „fixovaný gestalt", který přivádí klienty do terapie, lze ovlivnit pouze tehdy, pokud je aktivován. V navyklých 13 způsobech chováni a proživáni má „hlavni slovo" implicitní (procedurálni) paměť, kterou zaměřením na proces teď a tady aktivujeme. Změna nenastane, pokud se v terapii bude mluvit pouze o obsahu (explicitní obsah paměti) (Staemmler, 2002) . Terapeut umožňuj e Monice vice si uvědomovat přimo v terapeutické situaci své pocity frustrace při zanedbáváni vlastních potřeb. Ptá se: „Jak se teď cítíte?", „Co teď prožíváte?", „Co se teď děje ve vašem těle?" a vede Moníku k uvědomění vlastních potřeb. Monika se učí rozpoznávat jemné emoční a tělesné signály frustrace a naslouchat svým potřebám dříve, než se nechá „zatlačit do kouta". Také se učí vnímat citlivej i vlastní potřeby a přirozené, tvořivé impulzy, které vedou k naplnění jejích potřeb. Uvědomí si například, že její impulz odtáhnout si židli na začátku sezení byl vyjádřením její potřeby mít více místa sama pro sebe a nebýt stále jen k dispozici druhým. V prostřed! bezpečného terapeutického vztahu si Monika zkouši nový způsob vztahováni se. Učí se projevit své potřeby v dialogu s druhým. Terapeut opakovaně ověřuje, jestli způsob, jak terapie aktuálně probíhá, je to, co Monika potřebuj e. A Monika se odvážuj e říct, že by například chtěla mluvit ještě o jiném tématu, než o tom, na které se právě zeptal terapeut. Tyto dovednosti - včasné rozpoznání frustrace skrze emoční a tělesné prožitky a vyjádření vlastních potřeb v kontaktu s druhým - může Monika používat i v dalších vztazích, například se svým manželem. Fenomenologická metoda byla z původně filozofického přístupu rozvinutého E. Husserlem upravena pro terapeutické účely a umožňuje zkoumat klientův subjektivní prožitek a jeho smysl v kontextu jeho života. Terapeut respektuje klientovo vlastni vnímáni světa a sebe sama, snaži se co nejvíce přiblížit klientovu aktuálnímu prožitku a co nejméně interpretuje to, co klient dělá a řiká. Terapeut samozřejmě nemůže pracovat bez porozuměni tomu, co se v terapii děje. Toto porozuměni však 14 drži zlehka jako „pracovni hypotézy" a je připraven je pružně měnit v dialogu s klientem. Rozlišujeme tři hlavni složky fenomenologické metody (Yontef, 1993; Fleming Crocker, 2005): 1. Uzávorkováni („epoché"). Terapeut vědomě a dočasně odkládá svůj vlastni výklad, své předporozuměni stranou, aby mohl sledovat situaci či fenomén nepředpojatě, jako by něco takového viděl poprvé. Když Monika popisuje, jak doma manželovi ve všem ústupuj e, terapeut cítí neklid a v duchu si říká, že takový vztah nemůže v této podobě dlouhodobě vydržet. Tuto svoji reakci založenou na vlastním předporozuměni situaci však odloží stranou a zeptá se: „Jak se v takových situacích cítíte?" 2. Popis. Terapeut si všimá a bez hodnoceni popisuje to, co je zjevné, co je přimo přístupné smyslovému vnímáni. Sleduje fenomenologický proces, jako by ho stopoval, jak se v čase proměňuje. Terapeut může fenomenologicky popsat: „Slyším, že jste teď zhluboka vydechla," nebo „Uvědomuji si, že jste dnes přišla o pět minut později.", klientka sama může dodat vlastni komentář a zasadit tyto fenomény do kontextu tak, jak ji samotné to dává smysl. 3. Zrovnoprávněni významů - horizontalizace. Terapeut nehodnot! závažnost jednotlivých jevů. Vše, co se objevuje, je potenciálně stejně důležité. Společně s klientem zvědomuje složky právě teď přítomného prožíváni (emoce, myšlenky, tělesné a smyslové vjemy, potřeby, impulzy) a nechává prostor k jejich uspořádáni do smysluplného tvaru. Joyce a Sills (2006) přidávají ještě čtvrtou složku: aktivni zvědavost, která oživuje předchozí tři. Terapeut se zvědavě snaži porozumět, jak se určitá situace rozvinula, jaký to klientovi dává smysl a jak to zapadá do širšího kontextu jeho života. Experimentálni přistup je podstatnou složkou gestalt terapie (L. Perls in Amendt-Lyon, 2003; Polster, 2005; Parlett, 2003; 15 a dalši). Terapeut explicitně či implicitně navrhuje klientovi „zkuste" a „vyzkoušejte si" (Perls et al., 1951/1990) a poskytuje klientovi k takovému kroku podporu (L. Perls, 1978). Experimentem se nazývá intervence, při které terapeut aktivně přetváří terapeutickou situaci tak, aby klientovi pomohl zvýšit jeho uvědomeni a zapojit jeho nevyužívaný potenciál. Terapeut navrhne určitou změnu vyjádřeni nebo chováni a v dialogu s klientem spoluvytváří experimentálni situaci. Používáni experimentu v současném gestalt přístupu charakterizuje důraz na dostatečné bezpečí a podporu. Experiment je zejména vhodný při práci s fixovaným gestaltem, kdy rozvolňuje strnulé procesy a zvyšuje možnost volby (Joyce, Sills, 2006). Cilem je vytvořit bezpečné prostředí, ve kterém klient přijme svoji úzkost z vykročeni ze známého fungováni a může riskovat jiné chováni (Philippson, 2001). Monika si diky dynamice terapeutického vztahu uvědomila, že své vlastní potřeby upozaďuje a nechává se „zatlačovat do kouta". Z j istila, že podobně se chová také ve svém manželství a že ji je to nepříjemné, chce to změnit. Zároveň si ale uvědomuje, že ji na manželovi záleží a chce s nim zůstat. Terapeut jí pomůže toto uvědomeni zvýraznit. Nabídne ji, aby zkusila říct nahlas větu (kterou si může klientka podle sebe upravit) : „Chci se starat o své potřeby a chci zůstat se svým manželem." Pokud by toto zjištěni bylo pro Moníku jíž dostatečně objevné, terapeut může v tuto chvíli experiment ukončit a zaměřit se na integrováni získaného uvědomeni. Zde však vyřčená věta pro Moniku není novinkou, sama si ji v duchu říká, neumí ji ale převést do vztahu s manželem. Terapeut nabídne pokračování experimentu a navrhne Monice, aby si manžela představila (jen v duchu a nebo přímo na prázdné židlí před sebou). Větu pak může říct přímo představě manžela: „Chci se starat o své potřeby a chci s tebou zůstat". Smyslem takového experimentu je rozšířit uvědomeni o prožitkovou složku. Dalši postup, na kterém se terapeut domlouvá 16 s klientem,, závisí na vyváženosti dostatečného pocitu bezpečí a podpory s potřebou klienta dále objevovat něco nového. Experiment mohou ukončit v této fázi a nebo ho dále vystupňovat tím, že budou rozvi j et dialog klientky s prázdnou židli (Monika si představí, co by asi manžel odpověděl, a reaguje na to.) Terapeut se při použiváni experimentu aktivně zaměřuje na tu složku terapie, při které klient „riskuje něco nového" (Melnick, 1980), strukturuje průběh terapie a klientovi navrhuje určitý úkol. Podstatná je schopnost terapeuta rezignovat na snahu dovést experiment k určitému výsledku, protože experiment v zásadě směřuje k „prožitkovým procesním cilům" (Joyce, Sills, 2006), které se nedají naplánovat. Základním východiskem při tvorbě experimentu je zaměřeni na přítomný proces teď a tady. Při experimentu se prozkoumává to co je již částečně přítomno v uvědomeni klienta i terapeuta. Hledá se způsob, jak by bylo možné toto uvědomeni prohloubit. Experiment obtahuje obrysy figury (Roubal, 2008), která se aktuálně vynořuje v terapeutickém vztahu. Cilem neni předem plánovaná změna, nýbrž větši uvědomeni a větši možnost volby. Terapeut klientovi nabizi: „Udělej to a uvidiš, co budeš prožívat" a ne: „Udělej to, aby ses změnil" (Greenberg, 1996) Terapeut je zodpovědný za svůj aktivnější přistup a návrhy, experiment je však spoluvytvářen v dialogickém vztahu a zapojuji se do něj jak klient, tak terapeut. Zasadni je odlišit experiment od techniky (Melnick, 1980) . Technika je předem připravené cvičeni, které terapeut může použit, jestliže chce navodit určitý stav, nasměrovat klienta k určitému cili. Například relaxační cvičeni na začátku terapeutické hodiny směřuje k tělesnému uvolněni klienta a přeladěni na introspekci. Experiment se naproti tomu rodi z procesu právě přítomného terapeutického vztahu (Amendt-Lyon 2003), který klient ani terapeut nekontroluji (Mackewn, 1999) - vzájemný vztah se stává experimentálni laboratoři. Použiti experimentu má své zákonitosti: mj. kontraktováni, načasováni, odstupňováni náročnosti, spoluvytvářeni v dialogickém vztahu; vice o tom např.: Zinker, 1977, 2003; Melnick, 1980; Mackewn 1999; Phillipson, 2001; Amendt-Lyon, 2003; Melnick, Nevis, Shub, 2005; Joyce, Sills, 2006. Výzkum se zaobírá především experimentem se dvěma židlemi či s prázdnou židli (např. Greenberg, 1998, 2006; Kellogg, 2004). Existenciálne dialogický přistup: kontakt a vztah Gestalt přistup klade důraz na upřímně empatický, jedinečný terapeutický vztah, stavi na filozofickém základě dialogického pojeti existence Martina Bubera (Buber, 1969). V terapii se potkávají dvě lidské bytosti a jejich dialogické „setkáni neni zaměřeno k určitému cili" (Yontef, 2006). Existenciálni nabídka terapeuta vůči klientovi zni: „Přijmi svůj prožitek," (Greenberg, 1996), přijmi sám sebe, jaký jsi v tuto chvíli. Gestalt terapeut vstupuje sám za sebe do prožitku autentického, vřelého setkáni. Terapeut a klient jsou partneři, kteři prostřednictvím kontaktu navzájem ovlivňuji a definuji jeden druhého. Při skutečném dialogu se měni klient i terapeut (Yontef, 2005). Potenciál pro změnu a růst se objevuje při existenciálnim setkáni dvou plnohodnotných lidských bytosti. Kontakt terapeuta s klientem směřuje k léčivému setkáni Já-Ty, při kterém jeden druhého (i sebe sama) přijímá takového, jaký v tomto okamžiku je a nesnaž! se ho měnit ani využívat. Můžeme popsat čtyři základni charakteristiky existenciálne dialogického principu (Jacobs, 1995; Yontef, 2005): - Začleněni {inclusion) , ponořeni se do spolubyti. Terapeut se vživá co nejvíce do prožitku klienta, jako by ho prožíval sám na sobě, ve svém těle, a přitom se nevzdává vlastni j edinečnosti. - Stvrzováni {confirmation). Terapeut přijímá existenci klienta takovou, jaká je, a uznává jeho potenciál k růstu. 18 - Přítomnost {presence) . Terapeut je autenticky přitomen jako člověk, jeho projev je kongruentni s tim, co opravdu proživá. - Odevzdáni se „tomu mezi" (surrender to between) či věrnost dialogu {commitment to dialogue) . Terapeut se nesnázi kontrolovat výsledek setkáni, je otevřený tomu, co se neplánovaně objevuje v dialogu. Když si Monika uvědomila svůj navyklý vzorec, kterým se vztahuj e k druhým, začíná se rozpomínat na různé životní situace. Mluví o lítosti, kterou pociťuj e, když si představí, o co sama sebe v životě připravila. S kolika lidmi se v životě opravdu nepotkala („rodiče, sestra, kamarádka a vlastně i manžel"), protože ve vztahu s nimi nebyla plně za sebe a nevyjádřila, co v kontaktu s nimi opravdu potřebuj e. Terapeut účastně naslouchá, krátkým přitakáním či neverbálně vyjadřuje svoji plnou pozornost a účast na tom, co Monika prožívá. Pociťuj e pohnutí, cítí náznak slz v očích. Chvíli tiše čeká, nehodnotí, neinterpretuje. Přijímá, že takto to je, nesnaž! se společný prožitek měnit. V souladu se svým prožíváním Monice sděluje: „Dojímá mne, co říkáte," a je otevřený tomu, co se v dialogu vynoří dál. Přenos a protipřenos Dialogické a fenomenologické pojeti poskytuje gestalt terapii rámec pro uchopeni přenosových jevů. Gestalt terapie uznává důležitost práce s těmito fenomény, namísto prohlubováni přenosu s nim však zachází v situaci teď a tady jako s jednim z možných způsobů vnímáni a organizace pole. Přenos je v pojeti gestalt přístupu neuvědomovaný „způsob, kterým jedinci nahlížejí na svou současnou realitu optikou vlastni minulosti, neukončených záležitosti a fixovaných gestaltů, v rozporu s okolnostmi současné situace. Je to proces, jimž lidé formuji svou současnou životni zkušenost ... pomoci předem připravených vzorců organizováni pole a utvářeni významů v něm" (Mackewn, 2004) . Takovýto rigidní, stereotypní 19 způsob organizace pole je zároveň součásti skutečného setkáni klienta a terapeuta zde a nyni, je spoluvytvářen (proto se také může používat pojem „co-transference"; Joyce, Sills, 2006). V pojetí gestalt terapie může být protipřenos terapeutovou reakci na klientův přenos („reaktivní protipřenos" (Mackewn, 2004), terapeutův prožitek pak má velkou diagnostickou hodnotu pro pochopeni klientových navyklých způsobů organizace pole. Nebo se může jednat o terapeutův přenos („proaktivni protipřenos"; Mackewn, 2004), při kterém se terapeut na organizaci pole podlil prostřednictvím svých fixovaných vzorců a který zahrnuje prožitek terapeuta „objevujíc! se během terapeutické práce s klientem, ale ne nutně užitečný pro klienta" (Melnick, 2003) . Terapeut pak reaguje na klienta podobně, jako je zvyklý reagovat na osoby ze své minulosti. Takovou formu protipřenosu terapeut potřebuje zvědomovat a zpracovávat ne přimo v terapeutickém vztahu, ale nejprve v supervizi. Tyto dvě formy protipřenosu jsou nutně vzájemně propojené, protože jsou fenoménem jednoho pole. Self Gestalt terapie je založena na předpokladu, že jevy jsou svoji podstatou vztahové, že i self je intersubjektivnim fenoménem pole. „Neexistuje žádné „Já" mimo interpersonálni pole, mimo vztahy ,Já - Ty' nebo ,Já - to' " (Yontef, 1998). Self neni samostatnou strukturou či věci, nýbrž procesem kontaktováni, který se odehrává na „hranici kontaktu" (Perls et al. , 2004) osoby a prostředí. Proto se také někdy misto statického „self" používá dynamický pojem „selfíng" (Parlett, 2005). Self je proces, kterým se smysluplně organizuje aktuálni prožitek v okamžiku kontaktu, identita člověka se odehrává na hranici kontaktu. Člověk se však nejen neustále proměňuje, ale má také kontinuitu a stabilní charakteristické rysy. Ty se utvářej! ustálenými způsoby, kterými se člověk vztahuje ke svému okoli 20 a které se opakuji v každém novém poli. Tyto ustálené, osvědčené vztahové vzorce vedou k tomu, že se self daného člověka strukturuje určitým charakteristickým způsobem. Monika terapeutovi vyhovuje, uspokojuj e jeho potřeby a své potřeby zanedbává, ustupuje. Terapeut se nechává uspokojovat, nevšímá si příliš potřeb klientky a "zatlačuje ji do kouta". Pole se organizuj e ustáleným, rigidním způsobem, kterým je Monika zvyklá se vztahovat ke svému okolí. Zároveň má pole potenciál se organizovat teď a tady novým, jedinečným způsobem. Monika se v bezpečí terapeutického vztahu odhodlá mluvit o svých potřebách a terapeut bude její potřeby respektovat, oba budou spolupracovat na zkoumáni a zvédomování . Self Moniky (i terapeuta) je určováno celým timto systémem kontaktů - jak rigidními vzorci tak potenciálem aktuálního setkáni. Přitom je zde pro názornost pole omezeno jen na vztah terapeuta a klienta, ve skutečnosti je tento vztah ovlivňován širším polem dalších vztahů. Self je možné pojímat jako proces i jako strukturu zároveň a terapeut může svoji pozornost střídavě zaměřovat na klientův aktuálni proces kontaktováni a na stabilní prvky (např. hodnotový systém) (Mackewn, 2004) . Obě perspektivy jsou stále přítomny a proměňuji se na pozicích figury a pozadi. Self zásadním způsobem ovlivňuje naše vnímáni okoli i tvorbu významů, které svým prožitkům připisujeme (Mackewn, 2004) . Například zkušenosti z osobni historie představuji stabilní prvek, který má vliv na pozdější fungováni klienta. Zároveň vzpomínky na ně konstruuje a prožívá teď a tady ve vztahu s terapeutem. V terapii dochází k jedinečnému setkáni dvou osob, které se povahou svého kontaktu teď a tady vždy nově definuji navzájem.Terapeut se tedy zajimá o to, co se stalo a jak to klient prožíval, a poté se může zeptat: „A jaké to pro vás je, vyprávět mi to?". Self zahrnuje mnoho rozdílných procesů, které jsou uspořádány jako „shluk protikladných sil" (Zinker, 2004) či polarit, jako 21 například laskavost a krutost. Nejedná se jen o jeden protiklad, ale o vice souvisejících polarit. Polster (1995) používá termín „multilarity" či dokonce mluvi o celé „populaci polarizovaných self", které se projevuji odlišným způsobem (laskavé self, spolehlivé self apod.) a navzájem spolupracuji či soupeři (Zde se však Polster podle jiných autorů vzdaluje základnímu procesovému pojetí self v gestalt terapii). „Sebepojeti {self-concept) často nepřipustí bolestné uvědomeni protikladných sil v nás. Považuji se raději za chytrého než za hlupáka, ...raději za laskavého než za krutého" (Zinker, 2004) . Nepřijatelné polarity člověk promítá bez uvědomeni na lidi ve svém okoli, což přináší interpersonálni konflikty. Člověk, který neni ochoten přijmout svoji krutost, je přehnaně citlivý na projevy krutosti kolem sebe a „krutě" se vůči nim vymezuje. Při práci s polaritami si klient zvědomuje a uči se přijímat zpět své projikované polarity, rozšiřuje své sebepojeti nejen o původně nepřijatelné polarity, ale také dospívá k celistvějšímu, hlubšímu prožiti těch přijatelných. „Když sám sobě nedovolím být neláskavý, nebudu nikdy opravdu laskavý" (Zinker, 2004). Monika se běžně chovala jako „obětavá pomocnice". Ve chvíli, kdy se ocitla v koutě, začala se chovat jako „zaslepený, zuřivý sobec". V tu chvílí se nepoznávala, sobeckost nepatřila do jejího sebepojeti. V terapii se postupně seznamovala s touto svojí polaritou a přijímala nejen svoji „pomocnici", ale i svého „sobce" tím, že se učila starat o vlastní potřeby. Pro hlubší prožitek a integraci zde terapeut nabízí experiment se dvěma židlemi. Monika se na jedné židli identifikuj e s polaritou „obětavé pomocnice" a hovoří za ni, poté si přesedne, identifikuj e se se „sobcem" a odpovídá. Takto se mezi polaritami rozviji dialog, Monika dospívá k většímu uvědomeni a rozšiřuje své sebepojeti. Po přijeti vlastni polarity „sobce" Monika zjišťuje, že slábne její silné kritické nastavení vůči projevům manželovy sobeckosti. 22 Základni principy gestalt přístupu můžeme chápat jako teoretický rámec, kterým terapeut nahliži na klienta a jeho obtiže, a jako metodologická vodítka, která uvádějí teorii do praxe. Nejedná se však o předem popsané konkrétni postupy či techniky. Podle Laury Perls (1978) terapeut může v rámci existenciálnich, prožitkových a experimentálních základů gestalt terapie používat nejrůznějši praktické modifikace v závislosti na jeho profesních zkušenostech, osobnostních dispozicích a potřebách klienta. Gestalt přistup je založen na tvořivosti a flexibilitě (Spagnuolo Lobb, Amendt-Lyon, 2003; Zinker, 2004), ceni si terapeutovy intuice. S oblibou tvořivě využívá neverbálních arteterapeutických prostředků (např. Stevens, 2004, Mackewn, 2004) a práci s tělem (např. Smith, 2007). Modely Teoretické koncepty rozvedené výše propojuje s praxi množství modelů sloužících jako vodítka pro gestalt terapeuty. Vybírám zde dva často používané modely umožňující terapeutům rozpoznat a pojmenovat zákonitosti procesu, který se odehrává na hranici kontaktu. Kontaktní cyklus Jedna potřeba organismu v kontaktu s prostředím se v určitém okamžiku stává dominantní, vystupuje do popředí. Organizuje vnímáni i jednáni člověka a utváři figuru na pozadi ostatních, v tu chvili méně naléhavých potřeb. Po jejim uspokojeni se gestalt uzavírá, figura ustupuje do pozadi a uvolňuje misto jiné. Dochází k plynulému vznikáni a zanikáni figury na hranici kontaktu člověka s prostředím. Proces vstupu do kontaktu a staženi se z něj se nazývá kontaktním cyklem. Tento model, původně Perlsem nazvaný „cyklus vzájemné závislosti organismu a prostřed!" (Perls, 1969) se v literatuře objevuje 23 také např. pod názvy „cyklus prožitku" či „cyklus utvářeni a zániku gestaltu". Zde vycházim z modelu Zinkera (Zinker, 2004) revidovaného dalšimi autory (Mackewn, 2004; Woldt, Toman, 2005; Joyce, Sills, 2006). Celý cyklus probíhá v následujících fázích: 1. staženi 2. vjem (tělesné vjemy, vnímáni) 3. uvědomeni (rozpoznáni) 4. mobilizace energie (vzrušeni, rozhodováni, příprava) 5. akce (vyjádřeni, experimentováni) 6. plný kontakt (interakce, setkáni Já - Ty) 7. asimilace (integrace, uspokojeni, přijeti) 1. staženi (diferenciace, ztráta zájmu) Vrátíme-li se k ilustrativní kazuistice klientky Moniky, můžeme si vytvořit hypotézu o podobě kontaktního cyklu, jak by probíhal v případě jejího subjektivně uspokojívého a tvořivě přizpůsobivého fungováni. Její potřeba vlastního prostoru v kontaktu s manželem dává vystoupit figuře „vymezováni se". Monika v určitou chvílí pocítí pří kontaktu s manželem vlastni tělesné napětí, které event. přechází do bolestí hlavy, staženi žaludku, povrchního dýchání ( fáze 2 kontaktního cyklu - vjem). Na základě těchto vjemů sl uvědomí: „Je ml nepříjemné, že mám málo prostoru, příliš manželovi ústupuj 1, 24 připadám si zahnaná do kouta" (fáze 3 - uvědomění). Objeví se hněv a pocit strachu a vzrušeni, často na tělesné úrovni (zrudnuti, hučeni v hlavě) (fáze 4 - mobilizace energie). Monika vyjádři své pocity a potřeby vůči manželovi (fáze 5 -akce). V kontaktu s manželem dochází k vymezováni se, střetu plně prožitému kontaktu, které jsou provázené intenzivním prožitkem (fáze 6 - plný kontakt). Poté dochází ke zpracování integraci prožitku (fáze 7 - asimilace). Monika s manželem akceptují potřeby vlastní i potřeby druhého, porozumí si a domluví se na vymezování osobního prostoru. Potřeba je naplněna, figura ustupuj e do pozadí, Monika s manželem toto téma dále nepotřebují řešit, snižuje se intenzita emocí, uvolňuj e se prostor pro další potřebu (fáze 1 - stažení). Kontaktní cyklus může být mezi různými fázemi zablokován nebo může některé fáze přeskakovat. Na základě modelu kontaktního cyklu můžeme utvořit terapeutickou hypotézu o potížích, které Moniku do terapie přivedly. Monika zažívala tělesné vjemy (fáze 2) , poté však přeskočila fázi uvědomění (fáze 3) a dlouho zůstávala ve fázi mobilizace energie (fáze 4). Ve chvílí, kdy jíž bylo vnitřní napětí příliš velké, velice rychle přešla od akce (fáze 5) k plnému kontaktu (fáze 6). Kontakt, při kterém se Monika bez dostatečného uvědomování snažila naplňovat potřebu vlastního prostoru, byl pro jejího manžela i pro ni natolik nečekaný a intenzivní, že neumožnil konstruktivní zpracování v páru. Nedošlo k asimilaci (přeskočení fáze 7), Monika s manželem se stáhli z kontaktu (zpět k fázi 1). Potřeba nebyla naplněna a figura se ve vztahu znovu opakovaně vynořovala. Z takové diagnostické úvahy vyplývají vodítka pro terapeuta: • Pracovat na zvědomováni tělesných vjemů (zdůrazněni fáze 3) . Terapeut se ptá: „Co se děje teď ve vašem těle?" a klientka se učí být pozorná i k jemnějším signálům těla.l • Neustrnout ve fázi mobilizace energie a umožnit plynulejší přechod k akci, vyjádřeni potřeby (fáze 4 a 5). Terapeut se ptá: „Co byste teď potřebovala?", klientka se učí zmobilizovanou energii využit k vyjádření své potřeby a navázání kontaktu, moderování intenzity kontaktu (fáze 6). • Poskytnout prostor pro integraci a asimilaci (fáze 7). Terapeut se ptá: „Jaké to pro vás je, takto vyjádřit své potřeby?" a také může sdílet své uvědomění jako zpětnou vazbu: „Když jste svojí potřebu vyjádřila, prožíval jsem uvolněni napětí a ochotu být s vámi v kontaktu." Terapeut využívá situaci teď a tady v terapeutickém vztahu a vice zvědomuje vzorec, kterým klientka kontaktní cyklus typicky deformuje. Nové uvědomeni a dovednosti si pak klientka přenáší i do vztahů mimo terapii. Různi autoři kontaktní cyklus dále rozpracovali a adaptovali pro práci s rodinou (Zinker, 1994), organizacemi (Nevis, 1987) či skupinou (Kepner, 1980). Kontaktní styly Předcházej lei model kontaktního cyklu znázorňuje, jak probíhají děje na hranici kontaktu v čase. Model kontaktních stylů oproti tomu popisuje specifické rysy kontaktu v jednotlivých časových úsecích. Pro zdravé fungováni je potřeba dobrý kontakt s druhými i se sebou samým. Protože podmínky pole se proměňuji, je také potřeba, aby se jim způsob kontaktováni tvořivě přizpůsoboval a v nové situaci mohly být naplněny nové potřeby. Joyce a Sills uváděj! přiklad: „Je dobré přerušit impuls k přecházeni ulice a nejdříve se rozhlédnout po jedoucích autech, ale pravděpodobně neni dobré přerušit impuls k pláči, když jste na pohřbu" (Joyce, Sills, 2006). Uvádím pět v praxi nejčastěji zmiňovaných kontaktních stylů. Původně byly zde popisované zákonitosti kontaktováni vysvětlovány jako rušivé procesy, vyhýbáni se nebo přerušováni kontaktu, což vede k neuspokojeni potřeby (Perls, 1947; Perls, 26 Hefferline, Goodman, 2004 [1951]; Polster, Polster, 2000 [1974]) . Toto pojetí se později změnilo. Namísto přerušováni STYL KONTAKTU -CHARAKTERISTIKA PŘÍKLAD TERAPEUTICKÝ POSTUP introjekce cizi názor či přesvědčeni je bez zváženi a asimilace přijat za vlastni Monika sama po sobě pozaduj e to, co se po ní požadovalo v dětství: „Nebuď sobecká, nejdřív se musíš postarat o druhé". Důsledkem je neschopnost vnímat vlastni potřeby. Introjekt má často podobu vnitřního příkazu „měl bych...". Terapeut pomáhá klientovi prozkoumat obsah introjektu a rozhodnout se, jestli se jim nadále chce řidit. Přikaž „měl bych..." se proměňuje na „chci..." nebo „nechci...", což může klient zdůraznit tim, že to vyslov! nahlas. projekce vlastni charakteristika neni přijímána a je bez uvědomeni promítána na okoli Svoji „sobeckost" Monika projlkuje na okoli (manžel, terapeut...). Tam se ji nejprve snaží uspokojovat a poté se vůči ni vymezuje. Intenzivní prožitek vůči jinému člověku (např. hněv či uctíváni) naznačuje, že na něj klient projikuje vlastnost, kterou u sebe nepřijímá. Terapeut pomáhá klientovi zkoumat, co přesně mu na druhém vadi (nebo co obdivuje), a poté hledat tuto vlastnost u sebe. retroflexe zadržováni impulzů směřujících ven, obraceni energie proti sobě Nespokojenost a hněv, které Monika cití vůči manželovi, obrací proti sobě. Vyčítá si například, že doma dělá scény. Pravděpodobným důsledkem retroflexe jsou také její bolestí hlavy. Retroflexe se může projevit na úrovni těla (klient se například kousá do rtů). Terapeut pomáhá klientovi zachytit okamžiky, kdy své impulzy otáči proti sobě a rozhodovat se vědomě, jakým směrem je chce zaměřit. konfluence splynuti s druhým bez uvědomovaného odlišováni se Monika nerozlišuj e mezí svými potřebami a potřebami manžela. Dokud to jde, snaží se o nekonfliktní jednotu. Například jí, když její má manžel hlad. Konfluence se často projevuje v řeči („My..."). Klient například řiká: „My jsme chtěli...", „Libilo by se nám...". Terapeut pomáhá zkoumat, co klient sám za sebe chce, co se mu samotnému libi apod. deflexe odklon od přímého kontaktu s druhým Pří náznacích, že by mohlo dojít k vymezování a sporu s manželem, Monika odchází z kontaktu (jde vařit, mýt nádobí. . . ) . Pro deflexi jsou typická neosobni témata (např. hovor o počasi) a odosobnělé výrazy: „Člověk má pocit...", „Běžně se stává, že...". Terapeut pomáhá klientovi zůstat v kontaktu a uvědomit si vlastni prožitek. Klient může např. zkoušet řikat věty, které začínaj i „Já...". kontaktu se mluvi o určitém specifickém způsobu kontaktováni (Wheeler, 1991; Melnick, Nevis, 1992) a ten se nehodnot! 27 obecně jako dobrý či špatný (Mackewn 1997; Swanson, 1988; Joyce, Sills, 2006). Zájemce o dalši modely odkazuji na příslušnou literaturu: např. o tzv. „vrstvách neurózy" (Steammler, 1994), polaritách (Zinker, 2004), třech funkcích self („id, ego, personality functions") (Spagnuolo Lobb, 2005) . Rizika používáni modelů Výše uvedené modely jsou užitečným terapeutickým a výukovým nástrojem pro svoji jednoduchost a názornost. Je však třeba mit na paměti, že se jedná o značné zjednodušeni komplexity lidského prožitku kontaktu. Model kontaktního cyklu například nedokáže postihnout složitější situace, jako třeba potřebu volit mezi dvěma „soupeřícími figurami" (Joyce, Sills, 2006). Je také podrobován kritice z hlediska teorie pole, Wollants (2007) vidi model kontaktního cyklu dokonce jako škodlivý kvůli přílišnému zaměřeni na individuum a odklon od vztahového pojetí. Modely svádi k analyzováni a interpretováni osobnosti klienta jako subjektu vyděleného ze vztahů s okolím. To by však bylo zcela proti holistickému a vztahovému pojeti gestalt terapie založeném na teorii pole. Každý popisovaný jev - ať už ho nazveme přerušením kontaktního cyklu či třeba retroflexi -je fenoménem pole, který nelze vypreparovat ani přisoudit jen jedné straně. Přerušeni kontaktního cyklu či retroflexe je spoluutvářena v komplexním vztahovém poli, v terapeutickém vztahu k nim přispívají jak klient tak terapeut. Monika například projikovala na terapeuta svoji „sobeckost". Terapeut tuto projekci umožnil tím, že si svoji vlastní „sobeckost" zpočátku neuvědomoval, projekci přijal a upřednostnil vlastní potřebu uspokojeni z práce před potřebami Moniky. Terapeut tedy zase projíkoval na Moníku svojí „obětavost". Společným úkolem terapeuta i klienta je co nejvíce tyto komplexní zákonitosti zvědomovat. Jednak proto, že tak lze získat informace o způsobu, jak se může pole 28 organizovat i v jiných Moniččiných vztazích. A také proto, že uvědomění takového vzorce v terapeutickém vztahu nabízí možnost nové organizace pole, nové korektivní zkušeností. Pří zkoumáni svých vzájemných projekcí zde již není „sobecký" terapeut a „obětavá" klientka, ale dva partneři v dialogu, z nichž každý si uvědomuj e jak svoji „sobeckost" tak svoji „obětavost". Tuto novou zkušenost opět může Monika přenášet do svých dalších vztahů. Dalším rizikem používáni modelů je patologizace klienta. Určitý specifický způsob kontaktu je potřeba pojímat bez hodnoceni jako formu tvořivého přizpůsobeni člověka aktuálnímu poli. Klient přichází do terapie s problémy, které se objevuji, když se navyklá reakce tvořivě nepřizpůsobuje změněným podmínkám. Určitá modifikace procesu a stylu kontaktu je pak uplatňována rigidně, což nevede k naplněni potřeby. Z původně tvořivého přizpůsobeni se stává fixovaný gestalt, rigidní vzorec. Úkolem terapeuta je pomoci klientovi zvědomit navyklý způsob kontaktováni a umožnit svobodnější volbu: jestli chce dále tento způsob používat, anebo ho zkusi změnit. Laura Perls tvrdila, že psychoterapie spočívá v de-automatizaci blokováni kontaktu (Perls, 1978). Monika se vyhýbá konfliktům pomoci deflexe. V napjatých chvílích například zavtipkuj e a stočí hovor k nekonfliktnímu tématu. Tento mechanismus se jí osvědčil v původní rodině jako forma tvořivého přizpůsobení a dále jí dobře slouží například při společenských setkáních v zaměstnání. Jako sekretářka zde dokáže pomocí deflexe předcházet zbytečnému eskalování napětí a je za to oceňována. Mechanismus deflexe tedy není patologie, kterou by bylo potřeba měnit. Terapie vede k tomu, že si Monika své deflektování více uvědomuje a má větší svobodu volby. Modely jsou velmi užitečné při reflexi práce terapeuta (např. při supervizi), slouží terapeutovi k tomu, aby se zorientoval a vytvářel si hypotézy. Protože však podstatným způsobem 29 zjednodušuji komplexnost celého pole terapeutického procesu, je potřeba se modelů přidržovat jen zlehka. Pokud model neslouží svému účelu, nevede k většímu uvědomeni a kompetenci terapeuta a nepřispívá k uspokojivému průběhu terapie, pak je potřeba ho opustit a vrátit se zpět k neinterpretačnimu fenomenologickému pozorováni. Skupinová gestalt terapie Perls a jeho následovnici původně pracovali formou individuálni terapie jednoho člena skupiny, terapeut zastával značně autoritativní roli (Feder, 2006; Joyce, Sills, 2006). Od poloviny 70. let se vedle tohoto tradičního modelu rozvíjela skupinová gestalt terapie 5), která klade velký důraz na skupinovou dynamiku a uplatňuje základni principy gestalt terapie na skupinu jako celek, jako svébytný organismus. Zaměřuje se na prožitek teď a tady ve vztazích mezi členy skupiny a na pozorovatelné fenomény včetně tělesného vyjádřeni. Od obsahu („co" členové skupiny řikaji) neustále přechází k procesu („jak" se k sobě vztahuji) . Zvědomuj i se vztahové vzorce přítomné teď a tady na skupině, které odkazuji na navyklé způsoby z jiných kontextů a jiných vztahů mimo skupinu. Zároveň je skupina příležitosti pro jedinečné dialogické setkáváni, rozvíjeni doposud nevyužívaných potenciálů svých členů a procvičováni nových způsobů vztahováni se. Ke zvýšeni uvědomeni a objevováni nových způsobů interakce se používaj i skupinové experimenty, které kromě mluveni umožňuji také tvořivé využiti hudby, kresby, pohybu apod. Gestalt přistup chápe skupinu v pojeti teorie pole jako organismus, který má vlastni dynamiku a je vice než součtem dynamik jednotlivých členů. Cokoliv se odehraje v rámci skupiny, jakákoliv interakce, jakýkoliv pozorovatelný či skrytý jev, vše je funkci pole skupiny. Dobře je to vidět například na tzv. „obětním beránkovi". Ve skupině se po 30 nějakém čase některý člen dostává do pozice na okraji skupiny, je neoblíbený, kritizovaný, izolovaný. Pro skupinu jako celek je zásadně důležité tuto pozici chápat jako funkci pole skupiny. „Obětni beránek" neexistuje osamoceně, utváři se v rámci skupiny a nese zásadně důležité neuvědomované projekce ostatních. Ty je potřeba vrátit zpět do celého organismu skupiny. Terapeut je v pozici facilitátora procesu, který pomáhá členům skupiny vztahovat se k sobě teď a tady a zvědomovat přítomný prožitek. Vybizi členy skupiny, aby se obraceli přimo jeden na druhého, aby mluvili sami za sebe teď a tady. Člen skupiny dostává od ostatních zpětné vazby, při kterých ostatní jeho jednáni neinterpretuji a neradi mu, ale hovoři o svém aktuálním prožitku. Terapeut podle potřeby kombinuje přistup zaměřený na dynamiku skupiny jako celku s prvky klasického modelu „horké židle". Tomu odpovídá proměnlivá pozice terapeuta, který v závislosti na aktuálních potřebách skupiny vystupuje někdy vice aktivně a pracuje důkladněji s jednotlivcem či několika málo jednotlivci v rámci skupiny, nebo navrhuje skupinové experimenty. Jindy terapeut ustupuje do pozadi a nechává prostor a čas přirozené dynamice skupinového děni a vynořeni skupinové figury. Výzkum Gestalt terapie nebyla na počátku dobře výzkumně podložena. Patrně k tomu přispělo antiintelektuálni, nonkonformni až anarchistické zaměřeni mnohých pionýrů gestalt terapie a také důraz na přimý prožitek a improvizaci při výuce a praxi (Gold, E.K., Zahm, S.G, 2008). Potřeba výzkumu se zdála čim dál naléhavější (0'Leary, 1992) a zvláště v posledních dvou desetiletích se významně množi výzkumné aktivity a publikace 6) . Greenberg 7) a jeho kolegové se významnou měrou zasadili o legitimizaci prožitkových směrů ve výzkumné a akademické oblasti. Strůmpfel a Goldman (2006) uvádějí jejich studie, 31 které vedly k identifikováni dvou hlavních modelů - metody dvou židli pro dialog mezi konfliktními aspekty osobnosti a metody prázdné židle pro řešeni nedokončených záležitosti s důležitými osobami v minulosti. Srovnáním těchto modelů s jinými intervencemi (empatické zrcadleni, focusing, kognitivní řešeni) se ukazuje, že metoda dvou židli prohlubuje prožíváni, výrazně ovlivňuje uvědomováni a odstraňuje nerozhodnost. Dialog s představovanou postavou na prázdné židli vedl k lepšim terapeutickým výsledkům než psychoedukačni léčba. Problematickou otázkou zde však zůstává zaměřeni na konkrétni techniky, což je v rozporu se současným směřováním gestalt terapie. Účinnost gestalt terapie byla zatim nejlépe prozkoumána u depresivních poruch 8) a nověji také u léčby úzkosti. Dalši výzkumy zaznamenávají terapeutický efekt u pacientů hospitalizovaných na psychiatrii, psychosomatických pacientů, pacientů s chronickými bolestmi, pacientů s diagnózou schizofrenie, těžké poruchy osobnosti, závislosti na drogách či alkoholu (Strůmpfel, Goldman, 2006) či u děti s anamnézou zneužíváni (Greenberg, 2008) . Dobrý efekt má gestalt terapie také v oblasti preventivní psychosociální péče, u středoškoláků se špatnými školními výsledky, při léčbě partnerských problémů či v rámci těhotenské přípravy (Strůmpfel, Goldman, 2006). Je možné konstatovat, že gestalt terapie je zvláště výhodná pro práci s emocionálními poruchami a prokazatelně účinná u široké škály klinických skupin, při jejichž léčbě je stejně efektivní nebo dokonce účinnější než jiné terapie (Strůmpfel, Goldman, 2006) 9) . Dosavadní výzkum ozřejmuje, jakým způsobem vedou důležité okamžiky kontaktu a zvláště emocionálni vyjádřeni vnitřního konfliktu k terapeutickému účinku (Strůmpfel, Goldman, 2006) . Greenberg (2008) popsal metodu task analysís vhodnou pro zkoumáni různých specifických mechanismů změny v gestalt terapii. 32 Z pohledu gestalt terapie je současné zaměřeni výzkumu na znáhodňované klinické studie (jako na jedinou záruku „evidence based treatment") přiliš zjednodušujici. K tomu, abychom lépe porozuměli komplexnímu vztahu mezi specifickými technikami, intervencemi terapeuta a procesem, kterým procházi klient, potřebujeme informace z vice rozdílných zdrojů (Greenberg, 2008). Vzrůstajíc! měrou se proto také uplatňuje kvalitativní výzkum, jehož předpoklady a metodologie jsou v souladu s gestalt přístupem (Barber, 2008) 10) . Směřování současné gestalt terapie Ve vývoji gestalt terapie ve světě po roce 1990 lze vymezit několik proudů 111 . Současný gestalt přistup se výrazně odklání od „perlsismu", uplatňováni technik a konfrontujiciho stylu. Misto toho klade větši důraz na dialogické pojeti, podporu a péči v terapeutickém vztahu. Klasický a dialogický přistup však nejsou v protikladu. Důraz na uvědomováni je v současném pojeti obohacován o větši zaměřeni na kontakt. Klasický přistup je tak v dialogickém pojeti zahrnut. Patrný je také proud, který se vraci ke kořenům gestalt terapie, například GISC {Gestalt International Study Center) pravidelně organizuje „roots" konference, které se zabývají novými pohledy na původní koncepty a základni myšlenky. To je dobře patrné na současném velkém důrazu na teorii pole, která byla již rozpracovávána v původních dilech zakladatelů, ustoupila do pozadí během „popularizační epizody" v 70. letech a v současném gestalt přístupu opět hraje klíčovou roli. Rozvíjením původních teoretických a filozofických konceptů se přimo věnuje například mezinárodni „Association for the Advancement of Gestalt Therapy - AAGT" 12) . Gestalt přistup se věnuje i dřivé méně akcentovaným tématům jako jsou teorie osobnosti, vývojové teorie či různé modifikace přístupu při práci v klinických podmínkách. 33 Současná gestalt terapie ještě vice než dřivé zdůrazňuje vztahovou povahu člověka a jeho propojenost se sociálním i přirodnim prostředím. Upozorňuje na to, že představa izolovaného individua je fikci. S tim souvisí odklon od terapeutické práce s intrapsychickými procesy a od spiše expertní pozice terapeuta k zaměřeni na dialogickou podstatu terapeutické práce. Důraz na vztahovou povahu lidského byti se projevuje také vypracováváním nových aplikaci, ať už se jedná o párovou, rodinnou a skupinovou terapii a nebo o uplatněni ve školství, výchovných ústavech, o rozvoj etnických, genderových, ekologických témat apod. Gestalt přistup se tak neomezuje jen na psychoterapii. V klinické praxi napomáhá gestalt terapie rozvoji vztahového potenciálu, který vážněji duševně narušeni lidé vyjadřuji svým vlastním jazykem - patologickým chováním (Spagnuolo Lobb, 2003). Psychopatologie se chápe jako společně vytvářený (co-created) fenomén pole, který má vztahovou povahu. Ve vztazích se vytváří a udržuje, v terapeutickém vztahu ji terapeut spoluprožívá a pozoruje. Symptomy jsou fenomenologicky pozorovatelným projevem rigidního vzorce (fixovaného gestaltu), který původně představoval tvořivý způsob přizpůsobeni a umožňoval člověku vypořádat se s obtížnou situaci. V klinických podmínkách dlouhodobější práce s lidmi s vážnějšími duševními potížemi se gestalt přistup mnohdy výrazně modifikoval při zachováni základních principů 13) . Dynamicky rozvijejici oblasti je gestalt přistup při práci s dětmi jak v klinické situaci, tak ve školství a ústavech (např. Oaklander, 1978, 2003, 2006, 2007; Crocker, 2001; Wheeler, 2002; Stevens, 2004; Cardoso-Zinker, 2003; Mortola, 2006; Blom, 2006; Wheeler, G., McConville, 2001, 2006) a také párová a rodinná gestalt terapie (např. Zinker, 1998; Melnick, Nevis , 1999; Lynch, Lynch, 2005). Principy gestalt přístupu uplatňuji i firemní konzultanti a manažeři. 14) Zaměřením na sociálni změnu se gestalt přistup vraci ke svým 34 kořenům a původnímu étosu, který byl obsažen zejména v myšlenkách P. Goodmana. Pozornost se obraci k etickým dilematům (Melnick, Nevis, 1994) a tématu studu (Yontef 1998, Wheeler, 1997; Mackewn, 2004) . Zaměřeni na spirituální aspekty gestalt přístupu a psychoterapie obecně (Naranjo, 1978; Schoen, 1994; Ingersoll, 0'Neill, 2005; Wolfert, 2000; Williams, 2006) vychází z důrazu na svobodu, zodpovědnost a transpersonálni aspekty, které vyplývají ze vztahové povahy vzájemné propojenosti člověka s ostatními lidmi a okolním prostředím. Inspiraci je zde učeni M. Bubera (1969), existencialismus a buddhistická tradice (Crocker, Philippson, 2005). Podle teorie gestalt terapie se identita odehrává na hranici kontaktu s okolím. V souladu s tim se i gestalt přistup nyni definuje a rozviji na svých hranicích. Zřetelná je snaha o dialog s jinými psychoterapeutickými směry. Od roku 2007 vychází časopis Studíes in Gestalt Therapy, Dialogical Bridges, který editoři (D. Bloom, M. Spagnuolo Lobb, F. M. Staemmler) zaměřuji na propojováni gestalt terapie s jinými přístupy. Vývojovou teorii gestalt přístupu významně obohacuje práce M. Spagnuolo Lobb, která se inspiruje přístupem D. Sterna a jeho psychoanalytickým pohledem na interpersonálni povahu vývoje self (Stern, 1985) . Dochází i k přimé integraci s jinými směry, například s rogersovským přístupem zaměřeným na člověka (Greenberg, 2005) či vztahovou psychoanalýzou (Evans, Gilbert, 2005). Podle Yontefa (2005) takovéto přijímáni nových informaci, teorii, technik a perspektiv patři k té nejlepši tradici gestalt terapie. K dispozici dnes máme řadu významných knih a časopisů o gestalt terapii 15) . Dlouhodobě můžeme pozorovat snahu etablovat gestalt terapii v akademickém a klinickém prostřed! (např. I. L. Shepherd, J. Fagan, S. Rosenberg, E. Smith). Zvyšuje se důraz na výzkum a na propojováni se současným poznánim neurověd (např. S. Ginger, T. Burley). Tato snaha je 35 důležitá nejen pro vlastni rozvoj gestalt přístupu, ale i pro jeho uplatněni v klinické praxi a zařazeni mezi směry uznávané pro práci ve zdravotnictví. Výcvikové programy jsou oproti minulosti vice strukturované, dlouhodobější a náročnější na teoretické vzděláni a supervizi. V rámci Evropské asociace gestalt terapie (EAGT) jsou vypracovány výcvikové standardy, které musi akreditované instituty splňovat. 16) Dochází ke snahám o propojováni programů gestalt výcvikových institutů s univerzitním zázemím, ve Velké Británii takto například spolupracuje institut Metanoia s Middlesex University. Celý tento jistě chvályhodný trend institucionalizace v sobě zároveň skrývá nebezpečí odklonu od prožitkového, experimentálního a holistického rozměru gestalt terapie, který čerpá z umělecké tvořivosti, intuice, spontaneity a práce s tělem. Jako protiváha k institucionalizaci se proto stále zdůrazňuje zásadní význam tvořivosti (Spagnuolo Lobb, Amendt-Lyon, 2003) jak pro vlastni práci terapeuta, tak pro osobni růst klientů a úspěch terapie. Woldt a Toman (2005) uvádějí ve svém přehledu celosvětového rozšířeni gestalt terapie 34 asociaci a profesních společnosti a přes 200 gestalt výcvikových institutů a organizaci (75 v Severní Americe, 109 v Evropě, 16 ve Střední a Jižni Americe, 18 v Austrálii a na Novém Zélandu, sedm v Asii, Rusku a na Středním Východě) . 17) EAGT sdružuje gestalt instituty a národní asociace zemi Evropy, akredituje instituty i jednotlivce a pořádá pravidelné konference. V roce 2004 se za účasti vice než pěti set účastníků z celé Evropy i ze zámoři tato konference uskutečnila v Praze. Poznámky pod čarou: 1 Lépe než ustálený český překlad „uvědomeni", vystihuje procesuálni charakter pojem „awareness", tedy „uvědomováni". Jedná se o koncept velmi blízký dnes frekventovanému pojmu „míndfulness". 36 2 Zakladatelé institutu byli z norského Norsk Gestaltinstitutt (D. van Baalen, G. Skottun, S. Johansen) a belgického MultiDiMens (E. Knijff, R. Verlinden a dalši), z české strany J. Drahota, S. Dudová, M. Jára. „Institut pro výcvik v gestalt terapii" byl v roce 2007 akreditován Evropskou asociaci pro gestalt terapii (EAGT) a Evropskou asociaci pro psychoterapii (EAP), současnými lektory jsou M. Chrasta, E. Křivková, E. Neumanová, J. Roubal, D. Struková. 3 Zahraniční lektoři byli z britského Gestalt Psychotherapy Training Institute (T. Levine Bar-Yoseph, J. Levin, C. Kelly) a amerického Gestalt Associates Training Los Angeles (Robert Resnick, Rita Resnick, T. Burley). Institut založili a současnými lektory jsou H. Fišerová, A. Polák, J. Rektor. 4 Jedná se o tzv. kompozitní kazuistiku (Gabbard, 2000), ve které je zkombinován popis dvou reálných klientek do jednoho ukázkového případu pro názornější ilustraci společného tématu. 5 Objevuji se články a kapitoly knih věnované skupinové gestalt terapii (např. Zinker, 2004, Frew, 1988; Huckabay, 1992; Schoenberg, Feder, 2005; Frew, 1997; Earley, 2000) . Zásadní kniha věnovaná čistě skupinové gestalt terapii Beyond the Hot Seat vyšla v roce 1980, teoreticky reviduje klasický skupinový model a popisuje různá uplatněni skupinové gestalt terapie - dlouhotrvající skupiny, výcvik, vzděláváni apod. Nověji ji doplňuje prakticky zaměřená kniha Gestalt Group Therapy (Feder, 2006) . Současná skupinová gestalt terapie integruje prvky teorie systémové, skupinově dynamické a gestaltové (Schoenberg, Feder, 2005). 6 Např. konference spisovatelů v oblasti výzkumu (Gestalt International Study Center, 2003), abstrakta výzkumných článků na internetových stránkách časopisu Gestalt Review, internetový časopis The European Journal for Qualitative Research in Psychotherapy, knihy o gestalt přístupu ve výzkumu psychoterapie (Barber, 2006; Brownell, 2008). 37 7 Greenberg (původně vycvičen v klasické gestalt terapii) založil vlastni psychoterapeutický směr (dnes nazývaný emotion-focused therapy), který je orientovaný na proces a integruje humanistické, prožitkové a systemické přístupy. Greenberg dnes mluvi též o skupině gestalt-oriented psychotherapies (Greenberg, 2008). 8 Použiti gestalt terapie při léčbě depresi je relativně dobře zdokumentováno. Strůmpfel a Goldman dokládají výzkumy, že efektivita GT deprese je srovnatelná s jinými terapeutickými směry, například s KBT (Rosner et al., 1999, Beutler et al., 1991, in Strůmpfel, Goldman, 2006) . Watson a kol. (Greenberg, 2008) v roce 2003 ve znáhodněné klinické studii srovnávali procesově zážitkovou terapii (dřivějši název pro EFT) s KBT u deprese a zjistili, že obě terapie byly stejně efektivní. Pacienti, kteři absolvovali procesově zážitkovou terapii se ale signifikantně vice zlepšili v oblasti mezilidských problémů a na konci terapie se dokázali vice prosazovat. 9 Zajímavé výsledky přineslo srovnáni kombinace gestalt terapie a transakční analýzy oproti KBT u pacientů hospitalizovaných na psychiatrii. Postterapeutické výsledky neodhalily větši rozdíly a to ani v případě zlepšeni klíčových symptomů, přestože gestalt terapie ani transakční analýza se na symptomy cileně nezaměřuje. Navic pacienti léčeni GT a TA dokázali vice udržovat kontakty ve své stávajici podpůrné vztahové siti (Cross a kol., 1982, in Strůmpfel, Goldman, 2006). 10 Například v rámci výzkumu tzv. mikroprocesů, tedy expresivní a emocionálni dimenze detailní struktury terapeutického dialogu, jde o analýzu terapeutických procesů bezprostředně před a po výrocích terapeuta a „významných okamžiků" terapeutického dialogu. Jejich výskyt přibývá s nárůstem napěti během terapeutického dialogu (Mahrer, 1991 in Strůmpfel, Goldman, 2006), existenciálni okamžiky terapie nastávají, pokud se terapie opirá o vzájemnou spontaneitu a 38 autenticitu terapeuta i klienta (Teschke, 1996 in Strumpfel, Goldman, 2006) . Použiti metafory pomáhá klientovi k hlubšimu uvědomováni vlastních pocitu a přesvědčeni (Angus, Rennie, 1998 in Strumpfel, Goldman, 2006). 11 Vycházím z vlastni zkušenosti a z informaci, které mi laskavě poskytlo několik předních gestalt terapeutů: N. Amendt-Lyon (Rakousko), D. Bloom (USA), K. Evans (Velká Británie), G. Francesetti (Itálie), S. Ginger (Francie), J. Melnick (USA), F. Meulmeester (Holandsko), P. Philippson (Velká Británie), A. Polák (Česká republika), R. Stelingis (Litva), Ch. Stevens (Velká Británie), R. Verlinden (Belgie), Ch. M. Weber (Německo) 12 Na konferenci AAGT například B. Feder, E. Polster a P. Philippson diskutovali svá rozdílná pojeti modelu skupinové práce, na jiném kolokviu porovnávali R. Kitzler (New York Institute), E. Nevis a S. Nevis (Gestalt International Study Center) clevelandský model „cyklu prožitku" (viz výše jako „kontaktní cyklus") s původním pojetím této sekvence (Perls, Hefferline, Goodman, 1951, 2004) . 13 Popis jednotlivých specifických aplikaci gestalt přístupu v klinické praxi přesahuje rozsah této kapitoly. Někteří autoři se pokoušej! vypracovat ucelený gestalt diagnostický systém (např. Delisle, 1991; Swanson, Lichtenberg, 1998; Melnick, Nevis, 1998; Baalen, 1999; Fuhr et al., 2000), dalši pojednávají o práci s klienty depresivními (např. Smith, 1985; Greenberg 1998, 2005; Roubal, 2007), psychotickými (např. Spagnuolo Lobb, 2002, 2003; Salonia, 1992; Burley, 2004), závislými (např. Carlock et. al, 1992; Clemmens, 2005), úzkostnými (např. Francesetti, 2008), s poruchami osobnosti (např. Greenberg, 2002), s poruchami přijmu potravy (např. Merian, 1993), traumatizovanými (např. Cohen, 2002) a dalšími. 14 Viz: „gestalt practítíoners in organisations - GPO" (terminologie EAGT) nebo také „organization and systems 39 development - OSD" (terminologie gestalt institutu v Clevelendu). 15 Celosvětově vychází tištěné či na internetu čtyřicet gestalt časopisů, zpravodajů a oficiálních diskusních fór. Nej významnějšimi periodiky jsou British Gestalt Journal, Gestalt Review, International Gestalt Journal (dřivé Gestalt Journal) a Gestalt!, kromě toho vychází množství časopisů v národních jazycích. Kromě původních knih zakladatelů gestalt terapie (Perls, Hefferline, Goodman, 1951, 2004 a dalši) zůstávají stále inspirativní klasické knihy vydané v sedmdesátých letech (Polster, Polster, 2000; Zinker, 2004; Latner, 1973; Fagan, Shepherd, 1970; a dalši). Významné jsou novější monografie, z velkého množství publikaci poslední doby například dila autorů jako jsou Wheeler (1991, 2000), Yontef (1993), Mackewn (1997, 2004), Philippson (2001), Ginger (2004), Clarkson (2004) či Wollants (2008), kteři dále promýšlejí, prohlubuji a aktualizuji teorii gestalt terapie. Zásadní vliv maji editované knihy příspěvků různých autorů, které rozšiřuji hranice aplikace gestalt terapie (Nevis, 1992; Fuhr, Srekovic, Gremmler-Fuhr, 1999; Woldt, Toman, 2005; Spagnuolo Lobb, Amendt-Lyon, 2003; Bar-Yoseph Levine, 2005). Kromě těchto, převážně anglicky psaných knih, vychází množství knih v národních jazycích, významné jsou například texty J. M. Robina (Francie), W. Ribeiry (Brazílie) či F. M. Staemmlera (Německo). 16 Mezi nej významněj ši evropské instituty patři Metanoia Institute London (Velká Británie), Institut Francais de Gestalt-Therapie (Francie), Instituto di Gestalt HCC (Itálie), Institut für Gestalttherapie Würzburg (Německo), Norsk Gestaltinstitutt (Norsko) a dalši. Mezi nej významněj ši instituty v USA patři The New York Institute for Gestalt Therapy, Gestalt Institute of Cleveland, Gestalt International Study Center, Pacific Gestalt Institute, Gestalt Associates Training, Los Angeles a dalši. 40 17 Pro získáni certifikátu gestalt terapeuta s celoevropskou platnosti musi frekventant výcviku absolvovat 600 hodin teorie a metodologie, 150 hodin supervize, 250 hodin personálni terapie, 400 hodin klinické praxe a 50 hodin dalších vzdělávacích akci. K četbě doporučujeme: 1. Mackewn, J. (2004) . Gestalt psychoterapie. Praha: Portál. 2. Polster, E., Polster, M. (2000) . Integrovaná gestalt terapie. Boskovice: Albert. 3. Zinker, J. (2004). Tvůrčí proces v Gestalt terapii. Brno: Era. 4. Woldt, A.L., Toman, S.M. (2005). Gestalt Therapy. History, Theory, and Practice. London, Thousand Oaks: Sage. 5. Joyce, P., Sills, C. (2006). Skills In Gestalt Counselling & Psychotherapy. London, Thousand Oaks: Sage. 6. www.britishgestaltjournal.com 7. www.gestaltreview.com' 41