26
Stati SP/SP 6/2018
Komplexní posouzení: Spojení studia
sociálních deviací se sociální prací
A Comprehensive Assessment: A Link between
the Social Deviance Study and Social Work
Roman Baláž
Mgr. Roman Baláž, Ph.D.,1
je výzkumníkem Institutu pro veřejnou politiku a sociální práci FSS
MU a odborným asistentem na Katedře sociální politiky a sociální práce FSS MU. Ve výzkumu
se zaměřuje se na problematiku institucionalizace sociální práce, pracovních podmínek sociální
práce a organizačních podmínek integrace migrujících v ČR. Při výuce se zabývá odlišnostmi
lidí a reakcemi okolí, působením na sociální prostředí a institucionálními podmínkami pro výkon
sociální práce.
Abstrakt
CÍLE: Předkládaný text hledá způsoby využití komplexního posouzení jako spojujícího článku,
který explicitně propojuje studium (výuku) sociálních deviací se sociální prací. TEORETICKÁ
VÝCHODISKA: Autor vychází ze sociálně ekologického pojetí sociální práce. Představuje
koncept komplexního posouzení, který je založen na  kombinaci deduktivních a  induktivních
otázek o povaze problému.METODY:Text je teoretickým článkem,jehož logická argumentace je
založena na zásadách Kuhnovy koncepce kumulativní vědy. VÝSLEDKY: Komplexní posouzení
lze využít pro inovativní práci s teorií, pro rozvoj otevřenosti studujících k novému poznání a pro
zvažování adekvátnosti předem připravených řešení. IMPLIKACE PRO SOCIÁLNÍ PRÁCI:
Text přináší nové podněty pro obohacení praxe i vzdělávání v sociální práci. Nabízí možnost, jak
připravit sociální pracovníky tak, aby byli schopni situačně řešit složité a proměnlivé problémy lidí.
Klíčová slova
sociální práce, komplexní posouzení, sociální deviace, situační přístup, procedurální přístup,
vzdělávání v sociální práci
Abstract
OBJECTIVES:The article seeks for ways to use a comprehensive assessment as a linking segment
that explicitly connects the study of social deviance to social work.THEORETICAL BASE:The
comprehensive assessment is based on functional interconnections among the social ecological
social work perspective,needs and risks assessments,and a combination of inductive and deductive
questions about the nature of the given problem. METHODS: The text is a theoretical article
whose argumentation is based on the principles of Kuhn’s conception of cumulative science.
OUTCOMES: A comprehensive assessment can be used for innovative work with theory, for
developing openness among social workers to new knowledge, and for considering the adequacy
of prepared solutions. SOCIAL WORK IMPLICATIONS: The article brings new impetus for
1
Kontakt: Mgr. Roman Baláž, Ph.D., Institut pro veřejnou politiku a sociální práci, Joštova 10, 602 00
Brno; balrom@mail.muni.cz
27
Stati
enhancing social work education and practice. It offers the opportunity to prepare social workers
so that they can address complex problems in a situational manner.
Keywords
social work,comprehensive assessment,social deviance,situational approach,procedural approach,
social work education
ÚVOD
Jako student sociální práce jsem – a asi ne sám – pochyboval nad užitečností či smyslem některých
vyučovaných předmětů. Jedním z nejkontroverznějších byl předmět sociální deviace či sociální
patologie, u něhož jsme my, studující byli zavaleni obrovským množstvím nesourodých poznatků
o  vývoji společnost ohrožujících deviací, charakteristikách nebezpečných skupin obyvatel
a fungování institucionalizovaných systémů prevence sociálně patologických jevů.Když vzpomenu
na svá studijní léta, tak tehdejší podle mě sporná povaha užitečnosti předmětu patrně spočívala
1. v  extrémním množství vyučujícím předávaných poznatků a  informací, 2. v  dominantním
zaměření předmětu na jejich memorování, 3. ve skutečnosti, že realita mé denní praxe sociálního
pracovníka tyto poznatky a informace nevyžadovala.
Zřejmě jde o úskočnost mě přesahujících okolností,že po řadě let jsem se stal vyučujícím předmětu
Sociální deviace pro sociální práci.Tentokrát jako vyučující jsem zvažoval, zda a případně v čem je
stávající povaha předmětu nevyhovující pro přípravu budoucích sociálních pracovnic a pracovníků.
Uvažoval jsem, jak výuku sociálních deviací nastavit, aby byla pro studující sociální práce přínosná
a využitelná v praxi. Znovu a znovu jsem pročítal sylabus předmětu, seznamoval se se záměry
Minimálního standardu vzdělávání v sociální práci (ASVSP, 2017) a pročítal povinnou literaturu.
Nakonec jsem došel k závěru, že v předmětu Sociální deviace pro sociální práci schází explicitní
propojení mezi studiem (výukou) sociálních deviací (viz kap. 2 níže) a sociální prací (viz kap. 1
níže).
Domnívám se, že absence explicitního propojení studia (výuky) sociálních deviací a  sociální
práce může způsobovat, že budoucí sociální pracovnice a pracovníci nebudou tímto předmětem
připravováni na stále potřebnější (IFSW, 2014) situační výkon sociální práce. Od sociální práce
izolovaná výuka sociálních deviací může u  studujících posilovat tendence k  1. mechanickému
rozeznávání deviací, 2. označování mainstreamovou společnost ohrožujících lidí a 3. distribuci
předem připravených preventivních, pomocných či kontrolních služeb. Tento způsob práce může
významně udržovat status quo ve společnosti na území ČR, omezovat práva minorit a bránit
sociálnímu rozvoji.
Jak bude rozvedeno níže, společenský závazek sociální práce je postaven na principech sociální
spravedlnosti,prosazování lidských práv a respektu k rozmanitostem mezi lidmi.Je proto zapotřebí,
aby budoucí sociální pracovnice a pracovníci byli v rámci hlavních předmětů své profesní přípravy
vzděláváni a  vychováváni k  propojování poznatků o  určitých segmentech sociálního života
(v našem případě jde o řešení důsledků vztahů mezi normou a odlišností) se sociální prací. Abych
podpořil naplnění tohoto ideálu, k propojení navrhuji využít konceptu komplexního posouzení
a kladu si otázku: „Zda a jak lze k propojení studia sociálních deviací a sociální práce využít koncept
komplexního posouzení?“
Odpověď na otázku přispěje k explicitnímu propojení studia (výuky) sociálních deviací se sociální
prací, což může být užitečné pro současné diskuse o aktualizaci Minimálního standardu vzdělávání
v sociální práci (dále jen „Standard“). Tímto odhaluji ambici, že předkládaný text se stane terčem
kritiky kolegyň a kolegů, kteří se v rámci sociální práce zabývají výukou sociálních deviací. Současně
lze předpokládat, že jedno z možných propojení, které bude v následujícím textu představeno, může
přispět k uvažování sociálních pracovnic a pracovníků, že 1. lze omezit užívání předem připravených
28
Stati SP/SP 6/2018
procedur pro předem definované problémy lidí s odlišností,2.je možné pracovat s lidmi s odlišnostmi
více individualizovaně (situačně), a to na základě komplexně posouzené problémové situace.
Po metodické stránce je předkládaný text teoretickým článkem, který shrnuje poznatky v oblasti
možného propojení studia (výuky) sociálních deviací se sociální prací.Své poznání čerpá z relevantní
anglosaské a české literatury,tedy z recenzovaných odborných časopisů,recenzovaných monografií,
encyklopedií a  odborných slovníků. V  jednotlivých kapitolách jsou konceptualizovány zásadní
pojmy hlavní výzkumné otázky: „sociální práce“, „studium (výuka) sociálních deviací“ a „koncept
komplexního posouzení“, jehož využití v rámci studia (výuky) sociálních deviací pro sociální práci
je v závěru textu diskutováno. Při tvorbě předkládaného článku vycházím z Kuhnovy koncepce
normální vědy (Kuhn, 1982).Tzn., že poznatky, které vytvářím a předkládám, považuji za určitými
předpoklady zdůvodněnou konvenci o tom,jaký je předmět pozornosti badatele.Z tohoto hlediska
považuji za potřebné vždy vymezit své předpoklady,a následně představy o propojení studia (výuky)
sociálních deviací a sociální práce, které z nich vyplývají.
1 SOCIÁLNÍ PRÁCE
Sociální práci lze chápat jako profesi, tedy jako exkluzivní zaměstnání s vysokou společenskou
prestiží, mocí a příjmy (např. Greenwood, 1957; Rossides, 1998; Hodson, Sullivan, 2011). Rovněž
jako specifické povolání se specifickou přípravou a následnou státní ochranou na trhu povolání
(Weber, 2009; Saks, 2010) nebo prostě jako placené povolání (Baláž, 2017).V předkládaném textu
se těmto chápáním sociální práce vyhýbám a důsledně následuji funkcionalistické vymezení sociální
práce jako specifické činnosti (Barber, 1963; Parsons, 1968) sociálních pracovnic a pracovníků (dále
jen „sociálních pracovníků“). Přitom vycházím ze sociálně ekologické perspektivy (Bartlett, 1970;
Washington, Paylor, 1998; Musil, 2004), v jejímž pojetí je sociální práce specifickou pomocnou,
podpůrnou nebo kontrolní činností sociálních pracovníků, kteří usilují o komplexní řešení problémů lidí
v obtížných životních situacích.
V sociálně ekologické perspektivě je člověk a jeho problém chápán v kontextu sociálního prostředí,
v němž žije, pracuje, vzdělává se či tráví volný čas a podobně. V tomto kontextu jde o problém
v  sociálním fungování člověka (Bartlett, 1970; Musil, 2004). Problém v  sociálním fungování
může mít povahu 1. neschopnosti člověka naplnit očekávání subjektů sociálního prostředí,
2.nepřiměřenosti nároků subjektů sociálního prostředí na člověka a 3.rozporné vzájemné interakce
mezi člověkem a subjekty jeho sociálního prostředí.
Dle Washingtona a Paylora (1998) lze problém člověka v prostředí nahlížet ve třech vzájemně
provázaných rovinách. V  rovině problémových interakcí mezi 1. jedincem či skupinou
a společenstvím, 2. občanem a státem a 3. subjekty v procesech solidarity a marginalizace. Rovina
problémových vztahů mezi jedincem a  společenstvím může mít povahu (ne)funkčních vztahů
člověka se sousedy, komunitou, spolupracovníky atd. Rovina problémových vztahů mezi občanem
a státem může být vyjádřena (ne)naplňováním zákonných povinností ke státním a samosprávným
organizacím či k  jiným jimi zřizovaným organizacím (organizační složky státu či příspěvkové
organizace krajů, měst a obcí). Rovina problémových vztahů mezi subjekty v procesech solidarity
a marginalizace označuje tu skupinu problémových interakcí mezi lidmi ve společnosti, která je
spojena s řízením společnosti,utvářením národní,kolektivní či individuální identity a naplňováním
či potlačováním lidských práv.
Za pomoci či podpory anebo pod kontrolou sociálních pracovníků dochází k utváření funkčních
vztahů jedinců či skupin se subjekty jejich sociálního prostředí ve všech rovinách problémových
interakcí. Po sociálně pracovním rozkrytí konkrétního problému sociálního fungování jednotlivce
či skupiny pak sociální pracovníci usilují o 1. zvýšení schopnosti jednotlivce (či skupiny) naplnit
očekávání subjektů sociálního prostředí, 2. vyjednání či prosazení přiměřenosti nároků subjektů
sociálního prostředí na  jednotlivce (či skupinu) a  3. optimalizaci vzájemné interakce mezi
jednotlivcem (či skupinou) a subjekty jeho sociálního prostředí.
29
Stati
Výše uvedené pak podle Mezinárodní federace sociálních pracovníků (IFSW, 2014) sociální
pracovníci činí v  rámci snahy o  sociální rozvoj, společenskou soudržnost či o  zplnomocnění
lidí. Při tomto snažení sociální pracovníci staví na základních principech sociální spravedlnosti,
prosazování lidských práv, kolektivní odpovědnosti (chápané zřejmě ve  smyslu solidarity)
a respektu k rozmanitostem mezi lidmi.Využití globální definice IFSW považuji za velmi důležité,
neboť umožňuje, abych mnou užité sociálně ekologické pojetí sociální práce zasadil do širšího
společenského rámce. Sociální práce jako specifická činnost sociálních pracovníků, tedy jako
pomoc, podpora a kontrola sociálních pracovníků usilujících o navození funkčních vztahů (resp.
vzájemně přijatelných interakcí) mezi lidmi ve společnosti, by z hlediska definice IFSW měla vést
k sociálnímu rozvoji společnosti, k soudržnosti mezi lidmi a k dennímu naplňování lidských práv.
2 STUDIUM (VÝUKA) SOCIÁLNÍCH DEVIACÍ
Je-li v textu užito pojmu „studium (výuka) sociálních deviací“, mám na mysli vysokými a vyššími
odbornými školami předávané teoretické poznatky a praktické informace,které jsou dle desáté části
Standardu (ASVSP, 2017) relevantní pro přípravu budoucích sociálních pracovnic a pracovníků.
V pojmu obsažené slovo „studium“ naznačuje perspektivu studujících a slovo „výuka“ perspektivu
vzdělavatelů.
Desátá část Standardu (ASVSP, 2017) rozděluje výuku sociálních deviací na dvě části. První část
je zaměřena na to, aby studující byli seznámeni se základními teoretickými přístupy k popsání
společnost ohrožujících odlišností a byly jim předány základní teoretické poznatky o sociálních
deviacích. Sylabus mnou nyní vyučovaného předmětu naplňuje tuto část standardu představením
biologických, psychologických, sociologických a kritických teorií sociálních deviací (viz Munková,
2013; Hrčka,2001; Komenda,1999; Urban et al.,2012).V zásadě tyto teorie popisují 1.určité typy
lidí, u nichž lze předpokládat porušování sociálních norem, 2. určité typy situací ve společnosti,
které mohou způsobovat, že lidé začnou porušovat sociální normy, 3. určité typy situací v lidském
životě, kdy určité typy lidí mohou mít sklon k porušování sociálních norem. Druhá část studia je
koncipována tak, aby studující získali nejen teoretické poznatky o ohrožujících sociálních jevech
a rizikových skupinách,ale i praktické informace o povaze institucionalizovaných systémů prevence,
pomoci a kontroly.Zde sylabus mnou nyní vyučovaného předmětu představuje takové sociální jevy
a rizikové skupiny, jako jsou kriminalita a pachatelé trestných činů, bezdomovectví a bezdomovci,
prostituce a lidé v prostituci, závislosti a lidé se závislostí, terorismus a radikálové atd.V návaznosti
na  právě představené jevy a  skupiny jsou pak studující seznamováni s  institucionalizovanými
systémy prevence, péče a kontroly. Jde např. o systémy péče o delikventní děti či mladistvé, systémy
penitenciární a postpenitenciární péče, systémy péče o závislé či bezdomovce atd.
Představenou strukturu Standardu dále rozvíjí přístup2
k  výuce sociálních deviací, jehož jsem
byl absolventem a nyní jsem vyučujícím. Tento přístup se zaměřuje na 1. předání teoretických
poznatků o sociálních deviacích, 2. popsání ohrožujících jevů a rizikových skupin a 3. představení
institucionalizovaných systémů prevence, pomoci či kontroly.
Z hlediska výše uskutečněných popisů představ o obsazích studia (výuky) sociálních deviací se
domnívám, že Standard i přístup k výuce zanedbávají explicitní propojení problematiky sociálních
deviací se sociální prací, tedy se zaměřením sociálních pracovníků na obnovu či udržení funkčních
vztahů (resp. vzájemně přijatelných interakcí) mezi různorodými lidmi ve společnosti. Na základě
vlastní zkušenosti a s odkazem na Komenského didaktické zásady (Komenský,1948) zvažuji,že nelze
2
Zde je třeba si uvědomit, že předkládaný text se nezabývá možnými individuálními přístupy různých
vyučujících na různých školách. Ostatně to ani není možné, jelikož individuální cíle, způsoby a metody
výuky jednotlivých vyučujících na různých školách může odhalit jen výzkum.Předkládaný teoretický text
je postaven na předpokladech o možné povaze studia (výuky) sociálních deviací, které plynou z kritické
reflexe (pohled bývalého studenta na  jím absolvované studium) a  sebereflexe (pohled současného
vyučujícího na jím realizovanou výuku) autora textu.
30
Stati SP/SP 6/2018
předpokládat, že si studující sami spojí obsah předmětu sociální deviace s obsahem předmětu teorie
a metody sociální práce nebo předmětu úvod do sociální práce apod.Mám za to,že vyučující by měl
své studenty minimálně navést,jak si mohou obsahy různých předmětů účinně propojit.Od sociální
práce izolovaná výuka sociálních deviací může totiž podporovat tendenci k  1. mechanickému
rozeznávání deviací, 2. označování pro mainstreamovou společnost ohrožující lidi a 3. distribuci
předem připravených preventivních, pomocných či kontrolních služeb.Takto koncipovaná příprava
tedy může vést k rozšíření administrativního, resp. procedurálního přístupu v sociální práci (Howe,
1986; Musil, 2004, 2013). Rutinně vykonávaná identifikace deviantního jedince (či skupiny) a jeho
umístění do institucionalizovaného systému může omezovat práva lidí s odlišnostmi (Simon, 2005,
2012; Grigolo et al., 2011), podporovat homogenizaci společnosti na území ČR (Baláž, Topinka,
2015) a bránit ve zvyšování diverzity mezi lidmi (De Zwart, 2005, 2012; Simon, 2012).
Lze takto charakterizované studium (výuku) sociálních deviací považovat za adekvátní díl přípravy
budoucích sociálních pracovnic a  pracovníků, kteří by měli vykonávat sociální práci dle výše
uvedené definice? Usuzuji, že ne. Studium (výuka) sociálních deviací by nemělo být zaměřeno
na  rozvoj logiky, kterou reprezentují různé preventivní programy typu „rozpoznej nebezpečné
(deviantní) a braň zažité (normální)“ (Ragazzi,2016,2017; McKendrick,Finch,2017).Domnívám
se, že když bude výuka zaměřena na rozvoj logiky „pochop složité a usiluj o situační řešení“ (Musil,
2004), tak mohou být budoucí sociální pracovnice a pracovníci lépe připraveni na výkon sociální
práce směrem k sociálnímu rozvoji, společenské soudržnosti a naplňování lidských práv. Rozvoj
logiky „pochop složité a usiluj o situační řešení“ vyžaduje, aby studium (výuka) sociálních deviací
obsahovalo explicitní napojení na sociální práci.
3 KOMPLEXNÍ POSOUZENÍ JAKO MOŽNÝ PROPOJUJÍCÍ KONCEPT
S vědomím, že následující řádky nejsou jediným možným způsobem propojení studia (výuky)
sociálních deviací se sociální prací, navrhuji využít konceptu komplexního posouzení. Posouzení je
v zásadě akt, při kterém je rozhodováno o výši, hodnotě, kvalitě či významu něčeho (Cambridge,
2018). K  posouzení dochází ve  všech oblastech lidského uvažování a  konání. Přestože nejde
o specifický koncept,který by byl vlastní jen sociální práci,je posouzení považováno za nejdůležitější
úkol sociálních pracovnic a  pracovníků. Od  posouzení se totiž odvíjí veškeré činnosti sociální
práce (Navrátil, 2008). Posouzení v  sociální práci je systematickou cestou, jak mohou sociální
pracovnice a pracovníci porozumět povaze problému3
jednotlivce či skupiny, k jehož řešení mají
přispět (Parton,1996; Harris,2003; Constable,2013; Payne,2014; Milner et al.,2015).Na základě
porozumění problému, tedy jeho posouzení, mohou sociální pracovnice a pracovníci navrhovat
intervence do životních situací lidí s problémy či do životních situací problémových lidí.
V sociální práci jsou problémy lidí (či problémy s lidmi) posuzovány dvěma základními optikami:
objektivistickou a konstruktivistickou.Obě popsal Navrátil (2008),když uvažoval,kde se v procesu
posouzení ukrývá pravda,jež má být sociálními pracovníky objevena či které mají porozumět.Podle
Navrátila se objektivistický (vědecký, deduktivní) přístup k posouzení vyznačuje neangažovaným
expertním odstupem pracovníka, který sbírá informace, fakta a důkazy k potvrzení či vyvrácení
předem zformulované představy o povaze problému člověka (či problému s člověkem). Příkladem
vědeckého (deduktivního) přístupu k posouzení v sociální práci je učebnice Gambrill (2013) nebo
třetí díl Comprehensive Handbook of Social Work and Social Welfare (Rowe, Rapp-Paglicci,
2008).Vedle toho konstruktivistický (reflexivní,induktivní) přístup k posouzení je charakteristický
jistým partnerským ponořením pracovníka do  životní situace jednotlivce či skupiny. S  touhou
po plném porozumění pracovník zjišťuje,v čem podle jednotlivých aktérů spočívá problém.Následně
pak zvažuje, jaká může být ucelená povaha problému. Příklady reflexního (induktivního) přístupu
k posouzení v sociální práci jsou obsaženy v učebnici Heally (2012) nebo Fook (2016).
3
Tj. problémové vztahy a interakce jednotlivce či skupiny se subjekty jejich sociálního prostředí.
31
Stati
I  přesto, že přístupy dedukce (objektivistický) a  indukce (konstruktivistický) působí dosti
nekonzistentně, lze mezi nimi objevit „epistemologickou souhru“ (Disman, 2008:290). Mohou se
totiž vhodně doplňovat a prohlubovat naše poznání. Disman (2008) popisuje nekonečný kruh či
spirálu poznání, kdy výstupy jednoho přístupu jsou převzaty druhým, čímž dochází ke kumulaci
a prohlubování znalostí o problému.Ostatně např.i Musil (2004),Navrátil (2008),Holland (2010)
nebo Healy (2012) diskutují různé aspekty propojení obou přístupů v hledání pravdy a jejímu
porozumění v praxi sociální práce. V předkládaném textu postačí, když si představíme situaci,
kdy objektivistické o teorie opřené vysvětlení povahy problému je převzato konstruktivistickým
hledáním porozumění, jak tento problém vnímají (nebo chápou, interpretují, konstruují, prožívají
či jaké k němu zaujímají postoje apod.) zapojení aktéři.
Při posouzení se sociální pracovnice a  pracovníci zaměřují zejména na  posouzení potřeb
(např. Petersen, Alexander, 2001; Zatloukal et al., 2011) a posouzení rizik (např. Ruben, 2010;
Mydlíková, 2017). Při posuzování potřeb jde o zhodnocení stavu, kdy se „jedinci nebo skupině
něčeho nedostává, a  to objektivně (strádá skutečným nedostatkem něčeho), nebo subjektivně
(domnívá se, že se nedostává něčeho, na co má nárok, nebo něčeho, o čem se domnívá, že na to
má nárok)“ (Petrusek, 1996:816–817). Při posuzování rizika jde o zhodnocení variability jiných
než plánovaných výsledků a  nebezpečí negativní odchylky od  předem stanoveného cíle (Žák,
2002; Law, 2008). Optika sociální prevence interpretuje tuto manažerskou a pojišťovací definici –
– aniž by ovšem snižovala váhu odkazu, který odhaluje záměr či touhu držitelů moci po kontrole
budoucnosti při řízení společnosti (např.Horton,1966; Buchanan,1975; Streeck,Schmitter,1985;
Luhman, 2017) – jako zaměření se na zhodnocení možnosti selhání jednotlivce či skupiny, které
může ohrožovat základní hodnoty společnosti (Matoušek, 2003; Průcha, 2008).
Při jistém zjednodušení a s vědomím nepochybného prolínání lze v podmínkách České republiky
tvrdit, že k  posuzování (ne)uspokojení potřeb dochází zejména v  oblasti sociální pomoci
a ve službách sociální péče, k posuzování (ne)vzniku rizik dochází zejména při sociální kontrole
a prevenci sociálně patologických jevů. Z literatury je známo i posuzování silných stránek lidí
s problémy (např. Saleebey, 1992, 2001). Domnívám se však, že toto posouzení se zatím nestalo
inherentní součástí institucionalizovaných systémů pomoci, kontroly a  prevence v  ČR (např.
systému sociálních služeb či sociálně právní ochrany apod.) a že k tomuto posouzení dochází
především v  individuálních praxích těch sociálních pracovnic a  pracovníků, kterým posouzení
potřeb či rizik nestačí k odpovědnému rozhodování o povaze jimi plánované intervence (Punová,
2012a, 2012b; Navrátilová, 2018).
Nyní stojím před otázkou, jak na základě právě uskutečněného představení konceptu posouzení
vymezit v titulku avizované komplexní posouzení. Shodneme-li se na představě, že sociální práce
se zaměřuje na  navození funkčních vztahů (resp. vzájemně přijatelných interakcí) mezi lidmi
ve  společnosti, stane se předmět naší shody východiskem pro popis komplexního posouzení.
V souladu se sociálně ekologickými teoretiky (Bartlett,1970; Pincus,Minahan,1973; Washington,
Paylor, 1998; Musil, 2004) lze komplexní pohled na  člověka a  jeho (ne)problémové vztahy či
interakce se subjekty jeho sociálního prostředí rozčlenit na  tři komponenty: jedince (skupinu),
subjekty prostředí, vztahy (interakce). Posuzování potřeb či rizik u všech tří komponent zvlášť
se může stát posouzením, které při finální syntéze přinese základ ke  komplexnímu náhledu
na povahu problému. Dokáže-li pracovník v procesu posuzování uskutečnit i výše naznačenou
epistemologickou souhru deduktivně získaného vysvětlení a  induktivně nabytého porozumění,
pak si troufám tvrdit, že dojde ke komplexnímu posouzení. Komplexní přitom neznamená úplné.
Drže se zásad teorie omezené racionality – jež v zásadě říká, že kvůli kapacitě našeho myšlení,
dostupným informacím a toku času nikdy nevíme, kolik toho o problému nevíme (Simon, 1982)
– považuji komplexní posouzení za  posouzení, které není jednostranné z  hlediska předmětu
pozornosti posuzovatele (např. zaměřené jen na člověka s problémy) ani z hlediska posuzovatelem
použitého přístupu (např. využití jen dedukce).
32
Stati SP/SP 6/2018
4 KOMPLEXNÍ POSOUZENÍ A VÝSLEDNÝ OBRAZ PROBLÉMU
Pro upozadění profesní přípravy směřující k  nereflektované aplikaci procedurálního přístupu
v sociální práci a pro podporu rozvoje myšlení „pochop složité a usiluj o situační řešení“ je žádoucí,
aby si budoucí sociální pracovnice a  pracovníci v  rámci studia osvojili dovednost komplexního
posouzení problému lidí či problému s lidmi. Komplexní posouzení spočívá 1. v zaměření pozornosti
sociálních pracovníků na  posouzení potřeb a  rizik u  všech tří komponent problémové situace
(jedinec či skupina, subjekt v prostředí a vztah mezi nimi) a současně 2. v kladení deduktivních
a induktivních otázek o možné povaze problému.Schematicky je právě uvedené obsaženo v tabulce
1 a rozvedeno níže.
Tabulka 1: Matice okruhů možných otázek při komplexním posuzování problému
Jedinec (skupina) Vztah (interakce) Subjekt v prostředí
Posouzení
potřeb
Deduktivní
1. Co se ví o tom, čeho se
jedinci (skupině) může
nedostávat, aby mohl
naplnit to, co se od něj
očekává?
2. Co se ví o tom, čeho
se vzájemné interakci
může nedostávat,
aby byla oboustranně
přijatelná?
3. Co se ví o tom,
čeho se subjektu
může nedostávat,
když formuluje svá
očekávání od jednotlivce
(skupiny)?
Induktivní
4. Jak dotčení aktéři
interpretují to, čeho
se jedinci (skupině)
nedostává, aby mohl
naplnit to, co se od něj
očekává?
5. Jak dotčení aktéři
interpretují to,
čeho se vzájemné
interakci nedostává,
aby byla oboustranně
přijatelná?
6. Jak dotčení aktéři
interpretují to, čeho se
subjektu nedostává,
když formuluje svá
očekávání od jednotlivce
(skupiny)?
Posouzení
rizik
Deduktivní
7. Co se ví o tom, v čem
může jedinec (skupina)
selhávat při naplňování
toho, co se od něj očekává,
a čím toto selhání může
být pro koho ohrožující?
8. Co se ví o tom, v čem
vzájemná interakce
může selhávat a čím
toto selhání může být
pro koho ohrožující?
9. Co se ví o tom, v čem
může subjekt selhávat,
když formuluje svá
očekávání od jednotlivce
(skupiny), a čím toto
selhání může být pro
koho ohrožující?
Induktivní
10. Jak dotčení aktéři
interpretují to, v čem
jedinec (skupina) selhává
při naplňování toho, co se
od něj očekává, a čím toto
selhání může být pro koho
ohrožující?
11. Jak dotčení aktéři
interpretují to, v čem
vzájemná interakce
selhává, a čím toto
selhání může být pro
koho ohrožující?
12. Jak dotčení aktéři
interpretují to, v čem
subjekt selhává, když
formuluje svá očekávání
od jednotlivce (skupiny),
a čím toto selhání může
být pro koho ohrožující?
V tabulce1uvedenédeduktivníotázky:1.označujíokruhydílčíchotázeko možnýchfyziologických,
psychologických, jazykových, náboženských, sociálně-kulturních, profesních a jiných nedostatcích
jedince (skupiny), které mu brání v naplňování očekávání okolí; 2. označují okruhy dílčích otázek
o možných nedostatcích vzájemné interakce, aby byla pro obě strany přijatelná; 3. označují okruhy
dílčích otázek o možných nedostatcích subjektu, když formuluje svá očekávání; 7. označují okruhy
dílčích otázek o  možných ohroženích, která plynou ze selhání jedince (skupiny) při naplňování
očekávání okolí; 8. označují okruhy dílčích otázek o možných ohroženích, která plynou ze selhání
vzájemné interakce; 9. označují okruhy dílčích otázek o možných ohroženích, která plynou ze selhání
subjektu, když formuluje svá očekávání. Popsané okruhy deduktivních otázek – tedy odpovědi
na  to, co se o  daném aspektu problému ví – představují expertní vědění sociálních pracovnic
33
Stati
a  pracovníků. Komplexita posouzení ale spočívá v  omezení expertním věděním podporované
jednostrannosti sociálních pracovníků (Musil, 2004). Jinými slovy, pro situační přístup v sociální
práci je důležité, aby sociální pracovnice a pracovníci dokázali poodstoupit od svého expertního
vědění a  reflektovali i  interpretace subjektivních zkušeností a  představ do  problému zapojených
aktérů. K tomu jsou určeny induktivní otázky 4 až 6 a 10 až 12. Tyto otázky označují okruhy
možných dílčích otázek, pro jejichž zodpovězení je nutné vstoupit do životního světa jednotlivých
do problému zapojených aktérů a usilovat o pochopení jejich zkušenosti či představ o potřebách
a rizicích u všech tří komponent problémové situace (jedinec či skupina, subjekt v prostředí, jejich
vzájemná interakce).
Reflektované expertní vědění sociálního pracovníka a  různorodé interpretace subjektivních
zkušeností a představ do problému zapojených aktérů vytváří komplexní obraz problému člověka
(či problému s člověkem), na který mohou sociální pracovníci reagovat a designovat přiměřené
intervence. Přitom je podstatné, že výsledný obraz o  povaze problému nespočívá v  pouhém
rozeznání nedostatečnosti či rizikovosti jednotlivce (skupiny), pro jejíž zvládnutí je vhodné užít
předem připravené řešení (procedurální přístup). Výsledný obraz o komplexní povaze problému
je založen na zhodnocení, které bere v potaz nejen 1. možnou nedostatečnost či rizikovost jedince
(skupiny), ale i 2. možnou nedostatečnost či rizikovost subjektu v sociálním prostředí a 3. možnou
nedostatečnost či rizikovost vzájemné interakce.
Komplexnost posouzení lze ilustrovat na příkladu rasismu (otevřeného či skrytého nepřátelství
k  příslušníkům jiné rasy) v  ČR. Při kladení deduktivních otázek hledají sociální pracovníci
poznatky:
Otázka 1 z tabulky 1 (potřeby): o možných fyziologických, psychologických, jazykových,
náboženských, sociálně-kulturních, profesních a jiných nedostatcích jedince (skupiny), které
mu brání v  naplňování asimilace-lačných očekávání xenofobního okolí. Např. že před
válkou uprchlý Syřan bude duševně vyrovnaným křesťanem, který hovoří plynně česky
a zcela se orientuje v české společnosti;
Otázka 7 z tabulky 1 (rizika): o možných ohroženích,která plynou ze selhání jedince (skupiny)
při naplňování asimilaci-lačných očekávání xenofobního okolí. Např. že islám vyznávající
jedinec bude kvůli svému náboženství odmítat pít alkohol s  českými spolupracovníky
a vysedávat po hospodách, kvůli čemuž se stane terčem posměšků a nejapných žertů, což
může vést k sociálnímu napětí nejen na pracovišti;
Otázka 3 z  tabulky 1 (potřeby): o  možných nedostatcích subjektu, když formuluje svá
asimilaci-lačná očekávání. Např. že úřady práce či obecní úřady a jejich zaměstnanci mají
v  ČR jen minimální zkušenost s  rasově různorodým obyvatelstvem a  nereflektují svůj
etnocentrismus;
Otázka 9 z tabulky 1 (rizika): o možných ohroženích, která plynou ze selhání subjektu, když
formuluje svá asimilaci-lačná očekávání. Např. ostražitost podporující popis německé
fašistické zkušenosti, že pomáhající pracovníci mohou bránit v naplňování lidských práv
a být významným nástrojem segregace, útlaku a genocidy;
Otázka 2 z tabulky 1 (potřeby): o možných nedostatcích vzájemné interakce, aby byla pro
příslušníky etnické majority i minority přijatelná. Např. absence důvěry, úcty, vstřícnosti,
relevance obsahu, snahy o porozumění, respektu k „jiné pravdě“ apod.;
Otázka 8 z tabulky 1 (rizika): o  možných ohroženích, která plynou ze selhání vzájemné
interakce. Např. o nárůstu napětí mezi etnickými skupinami či o nepřiměřené ostražitosti
vůči „cizímu“,které může vést k vytváření podezřelých skupin obyvatelstva a potenciálnímu
sociálnímu konfliktu.
Právě uskutečněné expertní vysvětlení možné povahy problému doplňují sociálním pracovníkem
zjišťované a  do  výsledného obrazu o  problému zapojené interpretace subjektivních zkušeností
a představ do konkrétního případu rasismu zapojených aktérů. Tyto interpretace jsou sociálním
pracovníkem zjišťovány za pomoci výše naznačených okruhů induktivních otázek 4 až 6 a 10 až
34
Stati SP/SP 6/2018
12 z tabulky 1. Z podstaty věci samé nelze možné interpretace zapojených aktérů ve zvoleném
příkladu rasismu předjímat. V  rámci ilustrace jsou připomínány jako hlavní nástroj, který při
vhodném užití4
může zamezit jednostrannosti sociálního pracovníka, nositele expertního vědění
o problému.
Komplexní posouzení se jeví jako vhodný nástroj pro formování představ sociálních pracovníků
o jisté plastičnosti a proměnlivosti různých problémových případů (lidských problémů v interakcích
či problémů v  interakci s  lidmi), k  jejichž řešení přispívají. Na  základě komplexního (tedy ne
jednostranného) posouzení – kdy se sociální pracovník musí vypořádat s  někdy souznějícími
a jindy odporujícími povahami znalostí o problému a interpretací problému – se mohou sociální
pracovníci rozhodovat o přiměřených intervencích a volit v konkrétním případě vhodné objekty
této intervence (jedinec, subjekt v jeho prostředí anebo interakce).
5 DISKUSE: MOŽNÉ VYUŽITÍ KONCEPTU KOMPLEXNÍHO POSOUZENÍ K PROPOJENÍ STUDIA
(VÝUKY) SOCIÁLNÍCH DEVIACÍ SE SOCIÁLNÍ PRACÍ
Položená výzkumná otázka zněla: „Zda a jak lze k propojení studia sociálních deviací a sociální práce
využít koncept komplexního posouzení?“ Na základě předcházejícího textu se domnívám, že koncept
komplexního posouzení lze vhodně využít k propojení studia (výuky) sociálních deviací se sociální
prací, a to v následujících oblastech: 1. v práci s teorií, 2. v uvědomění si důležitosti být otevřený
k subjektivně prožívanému světu lidí s problémy či problémových lidí a 3. v explicitním důrazu
na zvažování adekvátnosti institucionalizovaných systémů pomoci, prevence a kontroly.
5.1 Využití komplexního posouzení v práci s teorií
Za zásadní považuji,že koncept komplexního posouzení vytváří výkladový rámec pro převyprávění
teorií sociálních deviací tak, že jsou přímo aplikovány do sociálně ekologického pojetí sociální
práce. Toto užití brání v  mechanickém užívání učebnic sociálních deviací a  nutí vyučujícího,
aby jednotlivé části učebnic využil k získávání poznatků o možných potřebách a rizicích jedinců
(skupin), interakcí (vztahů) a subjektů v sociálním prostředí. Jde o následující využití deduktivních
otázek.
V tabulce 1 uvedené deduktivní otázky 1 a 7 označují okruhy možných dílčích otázek, na které
lze odpovědět za využití poznatků prezentovaných učebnicemi sociálních deviací (např. Munková,
2013; Hrčka, 2001; Komenda, 1999; Urban et al., 2012). Biologické teorie představují poznatky
o povaze jedince či skupiny z hlediska genetických, anatomických a fyziologických predispozic
a  zaměřují se na  nedostatky ve  vztahu k  „ideálu lidského těla“. Psychologické teorie prezentují
poznatky o povaze osobnosti člověka z hledisek formování individuality a socializace a zaměřují se
na dospívání, motivaci, stres, agresivitu, frustraci, duševní poruchy atd. Jedna skupina sociologických
teorií přináší poznatky o povaze jedince ve společnosti a zaměřuje se na normy, lidský kapitál
a módní trendy atd. Naznačenou množinu poznatků lze vhodně využít k deduktivnímu posouzení
potřeb jednotlivce i k posouzení jeho potenciální rizikovosti.
Deduktivní otázky 3 a 9 označují okruhy možných dílčích otázek, pro jejichž zodpovězení je
opět vhodné využít učebnice sociálních deviací. Zde lze užít druhou skupinu sociologických teorií. Ty
představují poznatky o povaze prostředí působícího na jedince a zaměřují se na rodinu (výchova
a  socializace), skupinu (etiketizace, subkultury, gangy), společnost (anomie, dezorganizace,
dezintegrace) a specifická prostředí (koncentrické zóny, rozbitá okna). Vedle toho kritické teorie
prezentují poznatky o povaze moci v sociální struktuře a zaměřují se na zájmové skupiny,struktury
odcizení, mugging, morální paniku atd. Z charakteru právě představeného plyne, že otázky 3 a 9
4
Viz Musil (2004), který na stranách 116 až 123 rozvádí, jak induktivně získávané porozumění může
být využíváno jako určitý způsob legitimace předem plánovaného procedurálního přístupu. Musil v zásadě
popisuje, jak lze porozumět a situačně jednat „jen na oko“.
35
Stati
směřují k deduktivnímu posouzení potřeb subjektu v prostředí jedince (skupiny) a posouzení jeho
potenciální rizikovosti.
Deduktivní otázky 2 a 5 označují okruhy možných dílčích otázek, pro jejichž zodpovězení je
opět vhodné využít učebnice sociálních deviací a další zdroje, jichž se při výuce sociálních deviací
standardně užívá k  popisu ohrožujících sociálních jevů a  rizikových skupin. Zde je vhodné
kombinovat poznatky o  jedinci (skupině) s  jinakostí s  poznatky o  subjektu v  jeho prostředí.
Nedostatečnost či rizikovost vzájemné interakce mezi jedincem (skupinou) s odlišností a subjektem
v jeho sociálním prostředí totiž plyne z povahy obou,jak jedince (skupiny),tak subjektu v prostředí.
Podobný způsob uvažování nad problematičností vzájemné interakce lze nalézt u Janebové (2014),
ovšem pouze v zaměření se na jedince (skupinu) s odlišností. Domnívám se tedy, že česká sociální
práce má značnou propast v poznání o nedostatečnosti či rizikovosti vzájemných interakcí mezi
jedinci (skupinou) s určitou odlišností a subjekty v jejich sociálním prostředí. Zdá se, že doplnění
těchto sociálně pracovních poznatků je žádoucí. Přestože tato oblast poznání není dostatečně
nasycena, lze v literatuře o sociálních deviacích nalézt implicitní poznatky, jejichž prostřednictvím
můžeme deduktivně posoudit jak možné potřeby vzájemné interakce,tak její potenciální rizikovost.
5.2 Využití komplexního posouzení v uvědomění si důležitosti být otevřený
Dalším zásadním aspektem využití konceptu komplexního posouzení je explicitní důraz
na nedostatečnost expertního vědění při budování plastického a proměnlivého obrazu problému
člověka či problému s člověkem. Zde by měl vyučující nalézt cestu, jak může studující navést
1. k zodpovězení induktivních otázek, jak do problému zapojení aktéři konstruují problém a jeho
možná řešení, 2. k otevřenosti využít tyto odpovědi pro designování vhodné intervence.
Náhled do aktéry konstruovaného světa lze uskutečnit prostřednictvím participace ve výuce, jak ji
představily např. Frišaufová a Geregová (2018). Ty prezentovaly své zkušenosti se zapojením lidí,
kteří jsou dle Standardu označováni jako nositelé deviací či patologií (konkrétně šlo o lidi, kteří
mají zkušenost s užíváním drog), do vysokoškolské výuky. Participace lidí s odlišnostmi ve výuce
sociálních deviací může vhodně podpořit různorodé vnímání rolí klientů a expertů, nabourávat
stereotypy a být novým zdrojem vědění.
Díky náhledu do aktéry konstruovaného světa mohou studující získat nové vědění (induktivně
získané porozumění) o možné povaze problému.Koncept komplexního posouzení nutí vyučujícího,
aby se studujícími diskutoval vztah mezi expertním věděním sociálních pracovníků a  aktéry
konstruovaným světem. Zde je prostor pro kladení otázek, jejichž zodpovězení umožní propojit
expertní vědění sociálních pracovníků s aktéry konstruovaným světem a vytvořit tak komplexní
obraz problému člověka či problému s člověkem. V této fázi je podle mě vhodné, aby vyučující
se studujícími diskutoval i možné problémy při propojování obou světů (Musil, 2004:116–123).
Užití konceptu komplexního posouzení předpokládá, že teprve po získání komplexního (tedy ne
jednostranného) obrazu problému je možno navrhovat konkrétní sociálně pracovní intervence.
5.3 Využití komplexního posouzení pro zvažování adekvátnosti institucionalizovaných systémů
Posledním podstatným prvkem využití konceptu komplexního posouzení je podpora jisté
ostražitosti sociálních pracovníků vůči předem připraveným řešením institucionalizovaných
systémů pomoci, prevence a kontroly. Otázky o možné nedostatečnosti či rizikovosti subjektů
v sociálním prostředí lidí s odlišností směřují i na subjekty, které uvádí v chod institucionalizované
systémy sociálních služeb, sociálně právní ochrany, penitenciární a postpenitenciární péče, péče
o závislé či bezdomovce apod.
Dynamika technologického rozvoje způsobuje, že lidský svět se mění rychleji než svět sociálních
institucí a jejich systémů (např. Lévy, 1993; Beck, 2004; Keller, 2010; Luhman, 2017 a další).
V minulosti vykrystalizované instituce a jejich systémy produkovaná řešení uspokojování potřeb
nebo předcházení rizikům nemusí být vhodné pro řešení současných problémů lidí. Z  tohoto
pohledu se zdá žádoucí, aby sociální pracovníci byli ostražití a při designování sociálně pracovních
36
Stati SP/SP 6/2018
intervencí si kladli otázky, zda a jak jsou různými systémy navrhované podpůrné, preventivní či
kontrolní postupy vhodné pro řešení jimi komplexně posouzeného problému.
Po  užití konceptu komplexního posouzení se před sociálními pracovníky rozprostře plastický
a  proměnlivý obraz problému člověka či problému s  člověkem. Na  základě tohoto obrazu
se sociální pracovníci mohou rozhodovat, zda objektem intervence bude jedinec (skupina)
s odlišností, subjekt v jeho sociálním prostředí či jejich vzájemně (ne)vyhovující vztah (interakce).
Tím dochází 1. k omezení zaměřenosti sociálních pracovníků jen na odlišnost (deviaci) jedince
či skupiny, 2. k rozvoji uvažování, že nedostatečný či rizikový může být subjekt – reprezentant
institucionalizovaného systému a jeho vztah (interakce) k jedinci (skupině) s odlišností.
Tento poslední prvek využití konceptu komplexního posouzení zásadně nabourává stávající
pojetí studia (výuky) sociálních deviací, které v  zásadě vede k  designování předem ověřeného
normalizačního řešení zaměřeného zejména na jedince (skupinu) s odlišností.Při užití komplexního
posouzení dochází k situaci, že sociální pracovníci jsou nuceni sami sobě zdůvodňovat, proč se
ve své intervenci zaměří na jedince (skupinu) s odlišností, na subjekt v jeho sociálním prostředí
či na  jejich vzájemnou interakci. Z  této perspektivy se jeví, že využití konceptu komplexního
posouzení při studiu (výuce) sociálních deviací významně přispívá k formování představ studujících
o možných řešeních, která naplňují v zásadě velmi rozporuplnou misi sociální práce (IFSW, 2014)
mnohem lépe než kdy dříve.
ZÁVĚR
Domnívám se, že právě uskutečněné představení způsobů využití konceptu komplexního (tedy ne
jednostranného) posouzení při přípravě na budoucí povolání sociálních pracovnic a pracovníků
odpovědělo na  položenou výzkumnou otázku. Současně však otevřelo další otázky, jejichž
zodpovězení může být podstatné pro aktualizaci Minimálního standardu vzdělávání v sociální práci.
Jedním z okruhů otázek je adekvátnost pojmenování příslušné části Standardu: Je odpovídající
mluvit o „sociální deviaci“ či o „sociální patologii“? Není vhodnější hovořit o „odlišnosti“ a „reakcích
na odlišnost“ nebo o „riziku“ a „práci s rizikem“? Na okruh otázek o vhodném pojmenování ovšem
navazují otázky o přiměřeném obsahu nejen předmětu sociální deviace, ale i celé profesní přípravy
sociálních pracovnic a pracovníků.
Využití komplexního posouzení totiž otevírá i  odvážnější okruhy otázek: Nebylo by vhodné
na něm postavit celou profesní přípravu sociálních pracovníků? Nemůže se stát jistým středobodem
bakalářského studia sociální práce, který navazuje na vhodně pojaté „vstupní“ předměty (úvod
do  sociální práce, psychologie, sociologie, zdraví a  nemoc atd.) a  současně vytváří pro rozvoj
situačního přístupu příznivá východiska, z nichž mohou čerpat předměty navazující (předměty
o sociální práci se specifickými skupinami)? Jistě, lze najít i celou řadu dalších podnětných či
provokujících otázek. Ty ale přenechám kolegům a kolegyním, které předkládaný článek zaujal,
a našim budoucím diskusím (možná i na stránkách časopisu Sociální práce).
POUŽITÉ ZDROJE
ASVSP. 2017. Minimální standard vzdělávání v sociální práci ASVSP [online]. Brno: Asociace
vzdělavatelů v sociální práci [4. 6. 2018]. Dostupné z: http://www.asvsp.org/standardy/
BALÁŽ, R. 2017. Profesionalita sociálních pracovníků: Známka kvality, anebo procedurální
berlička? Sociální práce / Sociálna práca, 17(6), 131–151.
BALÁŽ, R., TOPINKA, D. 2015. Analysis of the Regional Distribution of Social Services for
Immigrants. Czech and Slovak Social Work, 14(5), 74–93.
Barber,B.1963.Some Problems in the Sociology of the Professions.Daedalus, 92(4),669–688.
BARTLETT, H. 1970. The Common Base of Social Work Practice. New York: NASW.
37
Stati
BECK, U. 2004. Riziková společnost. Praha: Slon.
BUCHANAN, J. M. 1975. The Limits of Liberty: Between Anarchy and Leviathan. Chicago:
University of Chicago Press.
CAMBRIDGE. 2018. Assessment [online]. Cambridge: Cambridge University Press [4. 6. 2018].
Dostupné z: https://dictionary.cambridge.org/dictionary/english/assessment
CONSTABLE, R. 2013. Some Components and Dynamics of School Social Work Practice in
a North American Context. Sociální práce / Sociálna práca, 13(3), 89–103.
De ZWART, F. 2012. Pitfalls of Top-Down Identity Designation: Ethno-Statistics in the
Netherlands. Comparative European Politics, 10(3), 301–318.
De ZWART, F. 2005. The Dilemma of Recognition: Administrative Categories and Cultural
Diversity. Theory and Society, 34(2), 137–169.
DISMAN, M. 2008. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum.
FOOK, J. 2016. Social Work: A Critical Approach to Practice. London: Sage.
FRIŠAUFOVÁ, M., GEREGOVÁ, M. 2018. „Šok i osvěžení“: participace expertů – uživatelů
služeb ve výuce sociální práce na vysoké škole. Sociální práce / Sociálna práca, 18(3), 84–100.
GAMBRILL,E.2013.Social Work Practice:A CriticalThinker’s Guide. Oxford: Oxford University Press.
GREENWOOD, E. 1957. Attributes of the Profession. Social Work. Washington: NASW Press,
2(3), 665–674.
GRIGOLO,M.,C.HERMANIN,MOSCHEL,M.2011.Introduction: How Does Race ‘Count’
in Fighting Discrimination in Europe? Ethnic and Racial Studies, 34(10), 1635–1647.
HARRIS, J. 2003. The Social Work Business. London and New York: Routledge.
HEALY, K. 2012. Social Work Methods and Skills: The Essential Foundations of Practice. London:
Palgrave.
Hodson, R., Sullivan, T. A. 2011. The Social Organization of Work. Wadsworth: Cengage
Learning Custom Publishing.
HOLLAND, S. 2010. Child and Family Assessment in Social Work Practice. London: Sage.
HORTON, J. 1966. Order and Conflict Theories of Social Problems as Competing Ideologies.
American Journal of Sociology, 71(6), 701–713.
HOWE, D. 1986. Social Workers and Their Practice in Welfare Bureaucracies. Vermont: Gower.
HRČKA, M. 2001. Sociální deviace. Praha: Slon.
IFSW. 2014. Global Definition of Social Work [online]. [4. 6. 2018]. Dostupné z: http://ifsw.org/
policies/definition-of-social-work/
JANEBOVÁ, R. 2014. Pojetí norem v sociální práci a specifika sociální práce s rizikovými skupinami.
Hradec Králové: Gaudeamus.
KELLER, J. 2010. Tři sociální světy. Sociální struktura postindustriální společnosti. Praha: Slon.
KOMENDA, A. 1999. Sociální deviace. Olomouc: Univerzita Palackého.
KOMENSKÝ, J. A. 1948. Didaktika velká. Brno: Komenium.
KUHN,T. S. 1982. Štruktúra vedeckých revolúcií. Bratislava: Pravda.
LAW, J. 2008. A Dictionary of Finance and Banking. Oxford: Oxford University Press.
LEVY, J. D. 1993. Politický řád. Praha: Slon.
LUHMANN, N. 2017. Risk: A Sociological Theory. New York: Routledge.
MATOUŠEK, O. 2003. Slovník sociální práce. Praha: Portál.
McKENDRICK, D., FINCH, J. 2017. ‘Under Heavy Manners?’: Social Work, Radicalisation,
Troubled Families and Non-Linear War. British Journal of Social Work, 47(3), 308–324.
Milner, J., Myers, S., O’Byrne, P. 2015. Assessment in Social Work. London: Palgrave.
MUNKOVÁ, G. 2013. Sociální deviace. Praha: Aleš Čeněk.
MUSIL,L.2013.Administrativní (procedurální) přístup.In: MATOUŠEK,O.(Ed.).Encyklopedie
sociální práce. Praha: Portál, 104–106.
MUSIL, L. 2004. „Ráda bych vám pomohla, ale...“. Dilemata práce s klienty v organizacích. Brno:
Marek Zeman.
38
Stati SP/SP 6/2018
Mydlíková, E. 2017. Vybrané modely rodinnej terapie v kontexte posudzovania sociálneho
rizika rodiny. Sociální práce / Sociálna práca, 17(5), 5–16.
NAVRÁTIL, P. 2008. Pravda v posouzení životní situace. In: JANEBOVÁ, R., SMUTEK, M.
(Eds.). Posuzování životní situace v sociální práci. Hradec Králové: Univerzita Hradec Králové,
11–25.
NAVRÁTILOVÁ, J. 2018. Capability přístup jako příklad kriticky reflektující praxe sociálních
pracovníků [online]. Sociální práce / Sociálna práca,18(3), publicistická část [zatím nepublikováno].
Parsons, T. 1968. Professions. In: Sills, D. V. International Encyclopedia of the Social Sciences
12, New York: Macmillan, 536–547.
PARTON,N.1996.SocialTheory,SocialChangeandSocialWork. London and New York:Routledge.
PAYNE, M. 2014. Reading Social Work. Czech and Slovak Social Work, 14(5), 4–18.
Petersen, D. J., Alexander, G. R. 2001. Needs Assessment in Public Health: A Practical
Guide for Students and Professionals. New York: Springer.
Petrusek,M.1996.Potřeby.In:Linhart,J.et al.Velký sociologický slovník. Praha:Karolinum,
816–817.
Pincus,A.,Minahan,A.1973.Social Work Practice: Model and Method. Ann Arbor: Peacock.
PRŮCHA, J. et al. 2008. Pedagogický slovník. Praha: Portál.
Punová, M. 2012a. Konceptuální vymezení resilienční sociální práce s mládeží. Sociální práce /
Sociálna práca, 12(4), 67–75.
Punová,M.2012b.Resilience v sociální práci s rizikovou mládeží.Sociální práce / Sociálna práca,
12(2), 90–103.
RAGAZZI,F.2017.Countering Terrorism and Radicalisation: Securitising Social Policy? Critical
Social Policy, 37(2), 163–179.
RAGAZZI,F.2016.Suspect Community or Suspect Category?The Impact of Counter-Terrorism
as ‘Policed Multiculturalism’. Journal of Ethnic and Migration Studies, 42(5), 724–741.
ROSSIDES, D. W. 1998. Professions and Disciplines: Functional and Conflict Perspectives. Prentice
Hall: Pearson College Division.
Rowe, W., Rapp-Paglicci, L. A. 2008. Comprehensive Handbook of Social Work and Social
Welfare, Volume 3, Social Work Practice. New York: Wiley.
RUBEN, M. 2010. Social Work Assessment. London: Sage.
SAKS, M. 2010. Analyzing the Professions: The Case for the Neo-Weberian Approach.
Comparative Sociology, 9(6), 887–915.
SALEEBEY, D. 2001. Human Behavior and Social Environments. A Biopsychosocial Approach. New
York: Columbia University Press.
SALEEBEY, D. 1992. The Strengths Perspective in Social Work Practice. New York: Longman.
Simon, H. A. 1982. Models of Bounded Rationality. Cambridge: MIT Press.
SIMON, P. 2012. Collecting Ethnic Statistics in Europe: A Review. Ethnic and Racial Studies,
35(8), 1366–1391.
SIMON, P.  2005. The Measurement of Racial Discrimination: The Policy Use of Statistics.
International Social Science Journal, 57(183), 9–25.
STREECK, W., SCHMITTER, P. C. 1985. Community, Market, State and Associations? The
Prospective Contribution of Interest Governance to Social Order. European Sociological Review,
1(2), 119–138.
URBAN, L., DUBSKÝ, J., BAJURA, J. 2012. Sociální deviace. Plzeň: Aleš Čeněk.
WASHINGTON, J., PAYLOR, I. 1998. Europe, Social Exclusion, and the Identity of Social
Work. European Journal of Social Work, (1)3, 327–338.
Weber, M. 2009. Metodologie, sociologie a politika. Praha: OIKOYMENH.
ZATLOUKAL, M. et al. 2011. Komplexní posuzování potřeb klientů v  rámci poradenského
rozhovoru z hlediska přístupu zaměřeného na řešení. Sociální práce / Sociálna práca, 11(1), 81–92.
ŽÁK, M. (Ed.). 2002. Velká ekonomická encyklopedie. Praha: Linde.
Copyright of Czech & Slovak Social Work / Sociální Práce / Sociálna Práca is the property of
Czech & Slovak Social Work and its content may not be copied or emailed to multiple sites or
posted to a listserv without the copyright holder's express written permission. However, users
may print, download, or email articles for individual use.