Gramatiky češtiny
Jako mluvnice neboli gramatika se obvykle označuje kniha, která popisuje strukturu toho kterého jazyka, tzn. vztahy mezi jeho jazykovými jednotkami (např. slovy nebo fonémy) a pravidla pro spojování a obmeny těchto jednotek. Základem gramatiky jsou výklady fonologie (hláskosloví), morfologie (tvarosloví) a syntaxe (větné skladby).
Nejstarší mluvnicí českého jazyka je Grammatyka česká v dvojí stránce, vytištěná roku 1533 v Náměšti nad Oslavou. Jde o tzv. komentářovou mluvnici, která se věnuje jen vybraným otázkám (konkrétně šlo o některé otázky pravopisné a tvaroslovné) a nesnaží se popsat mluvnickou stavbu češtiny vcelku. Takový cíl si klade až latinsky psaná mluvnice Vavřince Benedikta z Nudožer (1603), která se jako první zabývá vedle morfologie i českou syntaxí. Vrcholem mluvnické aktivity českých jezuitů v 17. století je obsáhlá a podrobná Čechořečnost Václava Jana Rosy (1672), pokoušející se systematicky pojmout nejen všechny jazykové jednotky skutečně používané, nýbrž i ty potenciální (srov. řadu muž - mužík - mužíček - mužfčíček „et cetera"). Vzorem pro novodobé gramatické popisy češtiny se stala věhlasná německy psaná mluvnice Josefa Dobrovského (1809, přeprac. 1819). Řadu českých gramatik 20. století otevírá Příruční mluvnice jazyka českého pro učitele a studium soukromé Jana Gebauera (1900), ve druhé polovině století měla nej-větší vliv Česká mluvnice Bohuslava Havránka a Aloise Jedličky (1. vyd. 1951) a její kratší školská verze Stručná mluvnice česká (1. vyd. 1950).
Během 19. a zejména 20. století se postupně stalo zvykem doplňovat výklady o hláskosloví, o tvarosloví a o skladbě naukou o tvoření slov, obecným pojednáním o jazyce a o funkčním rozvrstvení češtiny, méně často též poučením o slohu, o pravopise a/nebo o slovní zásobě a někdy i stručným přehledem dějin českého jazyka. Mluvnice češtiny se tak proměňovaly v komplexněji pojaté nauky o českém jazyce (název Nauka o českém jazyku dal v roce 1972 svému zevrubnému pojednání o češtině Vladimír Šmilauer).
Zájemcům o problematiku mluvnického popisu současné češtiny jsou k dispozici následující knižní publikace.
Mluvnice češtiny
i lo dnešní doby nejobsáhlejší a koncepčně nejucelenější gramatický popis -1 istiny představuje třísvazková Mluvnice češtiny. Vyšla v letech 1986-1987,vy-dalo ji nakladatelství Academia a její plný text je k dispozici na http://www. Ují .ras.cz/veda-vyzkum/publikace/akademicka-mluvnice-cestiny.html. Jed-■ i se o mluvnici vědeckou, jejítext je tedy poměrně náročný. První svazek ob-•..ihuje informace o zvukové stavbě jazyka, stavbě slov z morfému a o tvoření lli »v, druhý svazek představuje jednotlivé slovní druhy a uvádí také poměrně rozsáhlá poučení o spisovných tvarech siov (v této části vychází z vlastní da-tlbáze dokladů). Třetí svazek se věnuje skladbě včetně stavby textu.
Příruční mluvnice češtiny
i'i n učni mluvnice češtiny vyšla poprvé v roce 1995, v roce 1996 vyšlo opravené vydání. V jednom svazku zahrnuje informace o zvukové stavbě jazyka, tvoření tvarů slov, tvoření nových slov, o skládání slov do vět, o stavbě textu i o stylis-tli e. Je určena studentům i učitelům na všech stupních škol stejně jako široké veřejnosti. Rozlišuje jazykové prostředky spisovné, hovorové a substandardní (nespisovné), takže v ní lze získat poučení o kultivovaném projevu psaném i mluveném. Zdrojem dokladů a jejich hodnocení není žádný jazykový korpus. V současnosti jde o veřejnosti nejpřístupnější moderní mluvnici češtiny.
čeština - řeč a jazyk
Publikace Čeština - řeč a jazyk vyšla poprvé v roce 1996, nejnovější aktuali-ivané vydání je z roku 2011. K popisu jazyka přistupuje na základě rozdílu mezi jeho systematickou stránkou a používáním (odtud název). Pokrývá '.vym výkladem rovnoměrně všechny tradičně popisované stránky jazyka i.-vilková stránka jazyka je zpracována stručněji než oblasti ostatní), sou-Itfeďuje se především na češtinu spisovnou. Svým stylem předpokládá zku-Itnějšího čtenáře, vedle praktických informací ve značné míře prezentuje I teoretické náhledy. Stejně jako Mluvnice češtiny a Příruční mluvnice češtiny nevychází z korpusového materiálu.
92
I. ČEŠTINA MEZI JAZYKY
93
Základní mluvnice českého jazyka
Základní mluvnice českého jazyka vyšla v pedagogickém nakladatelství SPN v roce 2004. Prístupnou formou shrnuje poznatky, které jsou předmětem výkladu v hodinách češtiny na základní a střední škole, a představuje tak souhrn toho, co by měl o českém jazyce vědět každý maturant. Po obecných výkladech následují výklady o zvukové stránce češtiny, o významech slov a o tvoření slov, o tvarosloví a o skladbě a základní informace o slohu. Pravopis se vysvětluje uvnitř jednotlivých kapitol (napr. psaní i/y v příčestích v kapitole o skladbě).
Mluvnice současné češtiny 1: Jak se píše a jak se mluví
První díl Mluvnice současné češtiny (2010) věnuje největší pozornost tvarosloví, v menší míře potom lexikológii a slovotvorbě, spíše v náznacích zůstávají poučení o dějinách češtiny, stavbě textu a pravopisu. Mluvnice je proklamativně nenormativni, všímá si tedy i nespisovných prostředků, a to na korpusovém základě. Korpusy, ze kterých se vychází, však nepokrývají češtinu jako celek, výklad má tudíž omezenou platnost. V jednotlivých kapitolách se vyskytuje množství nejednoznačností, nezřídka i věcných chyb, naopak užitečnéjsou frekvenční charakteristiky jednotlivých komentovaných tvarů a výklad o fonetice. Celkově mluvnici nelze doporučit pro poučení o spisovné češtině.
Mluvnice současné češtiny 2: Syntax češtiny na základě anotovaného korpusu
Druhý díl Mluvnice současné češtiny (2014) se věnuje syntaxi na základě rozsáhlého systematicky zpracovaného materiálu (Pražského závislostního korpusu) a představuje ucelené pojednání o skladbě (především) spisovné češtiny. Je zcela nezávislý na prvním dílu a podává spíše vědecký než veřejnosti snadno přístupný výklad, Řadu témat popisuje zatím nejuceleněji z dostupných mluvnic.
Akademická gramatika spisovné češtiny
Akademickou gramatiku spisovné češtiny vydalo nakladatelství Academia v roce 2013. Obsáhlá jednosvazková mluvnice se věnuje základním tématům gramatické stavby češtiny, vybraným pravopisným jevům a stavbě textu včetně pragmatických aspektů používání jazyka. Je psána na základě korpusu psaného jazyka a rozlišuje prostředky spisovné od nespisovných. Ve většině svých pasáží je obšírně popisná - např. pojednání o tvoření slov, konkurenci tvarů slov i o slovosledu představují prozatím nejobsáhlejší výklady na daná témata mezi českými mluvnicemi. Celkově však mluvnici chybí ucelená koncepce a to spolu s nově (a mnohdy i neopodstatněně) zaváděnou terminologií ztěžuje orientaci v ní a její využitelnost v praxi.
P. S., R. A.
94
I. ČEŠTINA MEZI JAZYKY
95