souvisí užití spojky ani, která v záporném kontextu i nebo a taky z kontextu kladného. Není nejlepší paušální- vyžadovat ani v každé záporné větě; někdy zní ani zbytečně knižně .1 někdy je tu i významový rozdíl, např. (8) není totéž jako (9):
(8) Nic nečte, a taky nic neví. (()) Nic nečte, ani nic neví.
Souvětí (8) má blízko k vyjádření příčinného vztahu (Nic nečte, a proto taky nic neví), kdežto v (9) jde o vztah slučovací, popř. stupňovací.
O některých problémech významové stránky záporných vět ještě budeme mluvit v kapitole 5, kde půjde hlavně o hodně zanedbávanou, ačkoli důležitou oblast větné stavby, totiž o aktuální členění věty jako o základní funkci slovosledu.
4.5 Zájmeno svůj
Po atentátu na svého předchůdce
Keni přesné říkat, že zájmeno svůj přivlastňuje podmětu věty; musíme totiž počítat s tím, že ve větě může být „podmetů" (třeba formálně skrytých) více; příliš jednoduchá formulace neříká, kterého podmetu v souvětí se týká, ani nepokrývá všechny příklady, ve kterých se svůj hodí.7 Podívejme se například na větu (r):
(1) Po atentátu na svého předchůdce se stal vrchním velitelem vojenských sil.
Není na první pohled jasné, proč se dá z věty (1) vyvozovat, že atentát na předchůdce spáchal budoucí velitel armády (to nás zarazilo jako evidentně nepravdivé, když jsme větu našli ve Svobodném slově, o egyptském prezidentu H. Mubarakovi, který nastoupil po zavražděném A. Sa-datovi). ZájmenojVÄfby tu taky nebylo vhodné; bylo by asi lepší vyjádřit se jinak, např. Kdyžjeho předchůdce podlehl atentátu, stal se...
Jiná otázka je, proč věta (2) zřejmě nemusí být míněna tak, že by uvádějící měli svoje místa nabídnout návštěvníkům?
(2) Uveďte návštěvníky na svá místa.
/99
4. Větná stavba (skladba, syntax)
Ale začněme popořádku. Už i normativní příručky (jako např. Havrat kova a Jedličkova Česká mluvnice) uvádějí, že zájmeno svůj není striktn vyžadováno, je-li podmět v r. nebo 2. osobč. Tam má naopak přivlastň<, vací zájmeno příslušné osoby z různých důvodů mnohdy předno.i Důvodem může být větší srozumitelnost (např. v /a/, /zf) nebo „přivlasl ňování" Širšímu celku než je podmět (jako v /4/O, srov. pak i rozdíl mea (6) nebo (7) proti (8):
(3) Přijměte gratulaci k vaší svatbě (zřetelnější než kesvésvatbě).
(4) Přísaháme věrnost naší vlasti (je to vlast nás všech, nejen přísahajících).
(5) Děkujeme vám za kladné vyřízení naší žádosti (jasnější než své žádosti).
(6) Na konferenci pojedu s mými (svými) doktorandy.
(7) Pojedeš na konferenci s tvými (svými) studenty?
(8) Profesor pojede na konferenci se svými (jeho) doktorandy.
V příkladu (8) by zájmeno jeho bylo nejen v rozporu s pravidlem, pokuc má mluvčí na mysli profesorovy doktorandy, ale byla by mnohoznačná; mohlo by jít o doktorandy někoho jiného, o kom se v daném kontextu mluvilo.
Zřídka je použití zájmena 3. osoby srozumitelnější než užití zájmena svůj; tak je to např. ve větě (9):
(9) Samička čápa černého Kristýna, která nese batůžek s dvěma vysílačkami k jejímu sledování, se vrací z afrického kontinentu a je již ve středním Španělsku.
Kdyby v této větě bylo ke svému sledování, bylo by nasnadě chápat čápici jako konatele sledování, a to by čtenáře mohlo mást.
Dvojznačnost ani jiná úskalí ovšem nehrozí tam, kde je podmět (popř. konatel) stejný v různých částech souvětí, jako např. ve větě (10):
(10) Tam bydlí i muž, který návštěvníkům ukazuje svou bohatou zahradu.
K případům, kdy je ve větě přítomen i další (skrytý) podmět, patří např. víceméně jednoznačná věta (n) - (vyloučíme-li, že duchovní krádež může zajít až k tomu, že přednáší náš projev):
tni lám jsme ho, slyšeli přednášet svůj, projev.
\lc zjevně dvojznačné je (12) - (ke kterému substantivu se svůj vztahuje, označujeme číselným indexem). V obou těchto větách je ve hře jednak podmět věty, jednak podmět (konatel) infinitivu.
11 s) Profesor, požádal asistenta^ přednést svůj,/2 referát na konferenci.
|indy se svůj vztahuje ke konateli dějového jména, jak je to u jména zápas v příkladu (13), který do diskuse uvedli Fr. Daneš a K. Hausenblas:
(13) Toto drama, líčí zápas venkovanů2 o svou;, půdu.
Ve větách (14) a (15) jsou ovšem rovněž nasnadě dva podmety (konatelé); .iiitor i tady dal přednost podmětu hlavnímu, přestože vzdálenějšímu:
(14) Otec, byl znepokojen chováním svých, dětí,2 v jejich2 pokoji (svém,).
(15) Jan, četl v novinách o dobrodružném útěku spolužačky své, dcery z internátu.
Ve větě (14) je podmětem věty otec a je tu i vnitřní podmět děti; autor dal přednost zájmenu jejich, přestože mohl slovo dětem chápat jako vyjádření konatele k chovania, napsat ve svém pokoji. I ve větě (15) je takový závislý konatel, ale se zájmenem svůj je věta zřejmě srozumitelnější než s jeho.
Mnoho dalších příkladů, ve kterých je použití zájmena svůj z hlediska stylistického na pováženou, jsme našli v tisku a ve stati Čmejrkové (2003), které vděčíme za několik vhodných ukázek:
(16) Odborníci vylučují, že by mohlo dojít k vylití Dyje ze svých břehů.
(17) Při návštěvě svého rodného města po 25 letech zdálo se Janovi, že už se tam (Jan) necítí doma.
V obou těchto větách je zájmeno svůj nadbytečné, řeka se nemůže vylít z jiných než ze svých břehů a podobně je to s návštěvou rodného města (kdyby navštívil rodné město někoho jiného, muselo by to být vyjádřeno, např.: Při návštěvě matčina rodného města...). Užití přivlastňovacího zájmena se tu může pociťovat jako ne docela vhodné, protože ani Dyje ani Jan nemají postavení podmětu celé věty, taje v obou příkla-
/100
/101
4. Větná stavba (skladba, syntax)
dech bezpodmětá. I v dalších příkladech vyjadřuje zájmeno svůj vztah k takovému vnitřnímu konateli závislého děje. Ve větě (18) můžeme slovo investice chápat jako název děje: golfisté investují do svých dětí. Za podmě-tem věty (19) můžeme taky vidět děj, tedy predikaci: rodiče se nezajímají o své děti.
(18) Pravoverní golfisté tvrdí, že je to ta nejlepší investice do svých dětí.
(19) Hlavní příčinou je nezájem rodičů o své děti.
Jak příklady ukazují, někdy se zájmeno svůj spojuješ konatelem závislého děje, který má v hierarchii vět v souvětí k zájmenu i syntakticky nej-užší vztah.
A teď už stačí podívat se na slovo atentát jako na dějové jméno, mající v základu shodný význam jako spáchání atentátu, a máme vysvětlení i pro svéráznost věty (1), kterou tu opakujeme:
(1) Po atentátu na svého předchůdce se stal vrchním velitelem vojenských sil.
Věta vyvolává dojem, že se zájmeno svého nevztahuje k podmetu (k tomu, „kdo se stal..."), ale ke konateli děje označeného jako atentát; to ovšem autor na mysli neměl. Podobné uplatnění zvratného zájmena, správné, ale ne docela hladce čitelné, najdeme i v míň nápadných větách, jako např.:
(20) Bývalá učitelka, kterout v minulosti americký soud2 odsoudil kvůli sexuálnímu styku se svým, někdejším nedospělým žákem, je opět v jiném stavu.
Odchylné užití, které už dávno do spisovného užívání proniklo, ačkoli se při něm zájmeno svůjk podmetu ani ke konateli nevztahuje, je frazeologický omezené na věty jako:
(21) Dej to na své místo.
(22) Ukliď knihy na svoje místa.
Proto je dvojznačná nahoře uvedená věta (2): Uveďte návštěvníky na svámísta. Rozdíl je taky mezi těmito dvěma větami:
(23) Rozhlédne se po kuchyni plné svých (jejích) dětí.
(24) Uvidí kuchyň plnou svých dětí.
Ve větě (23) je snadné chápat adjektivum plnéjako „zkrácené" (kondenzované, nominalizované) znění vedlejší věty která byla plná a vyhnout se zvratnému zájmenu, protože to by naznačovalo (mylně) vztah k podmetu slovesa byla. Naproti tomu v (24) nepoužijeme zájmeno jejích, protože tady takové nominalizační chápání není tak nasnadě.
Dost časté (zejména v médiích) jsou chyby z nedbalosti, např. když autor při formulování věty přejde od subjektu, který při jejím začátku zřejmě měl na mysli, k jinému podmětu:
(25) Na včerejším předvolebním mítinku své strany v pražské čtvrti Modřany totiž Klause napadl neznámý útočník.
(26) Navzdory svému původu však ji moc nezajímá slovanská melodika.
Nepozornost může vést k zanedbání pravidla o zvratném zájmenu, jak to dobře známe z běžně mluvené češtiny:
(27) do doby, ... kdy ji princ přiznal jako jeho milenku.
Jindy může jít o chyby způsobené naopak přílišnou snahou o uplatnění vyžadovaného zvratného zájmena (je to užití hyperkorektní a někdy vede k velmi nežádoucí dvojznačnosti, jako např. v /28/-/3Z/):
(28) Vychovatelky je (romské děti) odvedou odpoledne do svých rodin.
(29) Nabokov a Colette se setkali až v Paříži na ulici, kde ji potkal se svou guvernantkou.
(30) Musíme pochopit M. Jana Husa v kontextu své doby.
(31) Majitel ji (atmosféru, genia loci) zachová i se svým secesním nábytkem.
(32) Na dětech však svérázná výchova svých rodičů zanechá trvalé následky.
I bez takové dvojznačnosti je užití zájmena svůj zřejmě hyperkorektní v dalších příkladech:
(33) Sloužil K. Mayovi jako vzor pro svého Vinnetoua.
/102
/103
4. Větná stavba (skladba, syntax)
(34) Ostrov Hvar vyhledávají zejména nemocní bronchitici a astmatici pro své mírné a příznivé podnebí.
(35) Domnívají se, že ho unesli stejní pachatelé jako před šesti lety jeho synovce se svou spolužačkou.
Bez ohledu na obě skupiny chyb je zřejmé, že gramatické pravidlo o zájmenu svůj existuje, ale úzus (i kultivovaný) je rozmanitější. Jak jsme viděli, faktorů, které o užití zájmena svůj rozhodují, je více než jen „přivlastňování" gramatickému podmětu, popř. jakémukoli konateli ve větě.
/104