2. Výběr slov ... v současné doběpředstavuje kulturní ekologie spíše než uznávanou disciplínu termín akceptovaný autory, hen... - ale lip by bylo např. v současnédob\ termín „kulturní ekologie" spíš než uznávanou disciplínu označuje zaměření autorů, I kteří... (b) Při tvoření nových odborných (technických) termínů se setkáváme! s problémy, o kterých jsme mluvili v odd. 2.3. a 2.4; často se uplatňuji převzatá cizí slova a objevují se pak otázky jejich úprav po stránce pravopisné (např. psané laser vyslovujeme [lejzr]) i tvaroslovné (zda a jak skloňovat a popř. do kterého rodu zařadit např. slova pyré, tabli nebo tablo); nové české pojmenování je často dvojslovné, což má své nevýhody např. při tvoření odvozenin. (c) Terminologickou povahu mají i určité skupiny slov bez úzké odbor4 nosti, zejména jména dnů v týdnu, měsíců v roce, ročních dob, a ovšem číslovky; mají přesný význam, většinou s jasnými hranicemi! (d) Zabrousíme-Ii ve svém textu do cizího (třeba sousedního) oboruj měli bychom (nejlíp s pomocí odborníka) dát pozor na rozdíly mezi odbornými pojmy, které si laik nemusí vždycky uvědomovat, i když jsou podstatné a při bližším pohledu vidíme, že jde o výrazy nezaměnitelné; uveďme jen z vlastního oboru, lingvistiky, dvojice jako hláska - písmeno, podobně příslovce (slovní druh) - příslovečné určení (větný člen, třeba víceslovný). ), Trasy a zákruty českého tvarosloví Bujný oř je mluva naše 11 na je svou typologickou povahou vyhraněný fiexivní jazyk, je pro ni ii.n.ikteristické, že slovní tvar má jednu koncovku vyjadřující řadu liinkcí zároveň. Koncovka podstatného jména vyjadřuje pád, číslo a rod, sná koncovka má hodnoty osoby, čísla, způsobu, popř. i rodu, I podobně je tomu i u dalších ohebných slovních druhů. Koncovky při- ......nejsou oddělené od kmenu slovajasnou hranicí, často hrají svou roli 1 nim lény, alternace kmenového zakončení (např. u tvarů matka - matce-!, nebo vede-veď, měkký-měkčí) nebo i jiných částí kmenu (přítel - přátel, něho). Toto spojování funkcí i množství alternací nese s sebou i roz-|i I, ní ohebných slov do mnoha tříd a vzorů, to znamená i velké rozšířeni ukových nepravidelností, jako je synonymie (souznačnost) konco- ■ 1 . např. -au vzoru žena i -eu vzoru duše vyjadřuje první pád jednotného řUla ženského rodu, podobnejšou v dalších pádech synonymní tvary ženy n tluk, ženě a duši, ženou a duší a. obdobné je to i u dalších vzorů skloňování ».IrUinaČních) a tříd časování (konjugačních). K tomu ještě přibývá ■ II .í víceznačnost (homonymie) koncovek; např. -e vyjadřuje u různých 1.1 ií různé pády toho či onoho čísla: první i druhý pád v tvaru duše, třetí ' estý u noze, pátý v tvaru pane atd. Při existenci tolika zákrutů mezi jakžtakž rovnými trasami českého tva-[OBloví není divu, že dochází k mnoha přechodům tvarů od jednoho . nii ke druhému, k splývání „menších" (vzácněji se vyskytujících) • >n"t s většími, ke kolísání všeho druhu jak u slov domácích, tak - ještě ylce - u výpůjček z jiných jazyků. Z této velké spousty zajímavostí vybí-i.imc (především na základě MČ) ovšem jen některé, většinou takové, I teré se často vyskytují; pojednání o velké řadě dalších jevů najdou íjemci v článku J. Šimandla (2000). Postupujeme přitom, jak je v českých mluvnicích obvyklé, podle slovní, h druhů, tedy od skloňování podstatných jmen k jménům přídavným (11 nich si všimneme i stupňování, tedy i příslovcí), k zájmenům ,1 k číslovkám a pak k časování sloves. Uveďme už předem, že jedním / hlavních nálezů na této procházce loukami českých slovních tvarů bude /58 /59 3. Trasy a zákruty českého tvarosloví zjištění, že dnes už není nutné (ani v psaném textu) užívat tvary jako nemocech, mastem, tří, čtyřticho tvary zájmen jej, neho, je (v jednotném čísle).! Takové knižní tvary je možné vyhradit pro texty oficiální, zejména pokud v nich chceme zdůraznit „vyšší" styl. Kde jde o běžné sdělení, tam ]T možné vyjadřovat se přirozeněji, ne toporně, psát mastím, bez čtyřech, ho (i pro neživotný a střední rod), něj ap. 3.1 Skloňování podstatných jmen Podstatná jména (substantiva) třídíme podle rodů, a pro češtinu je specifické, žc u ní můžeme rozlišovat rody čtyři: mužský životný, neživotný, ženský a střední. Vyhneme se tím dřívějšímu rozlišování mezi rodem a tzv. bytostí. Třídění podle rodů je záležitostí mluvnickou, tvaroslovnou! (slouží syntaktické shodě, kongruenci), jen zčásti je jeho východisko dáno významově. Nejen že děvče je rodu středního a stráži vládaroáu ženského, ale tvary jako národové, hájové, klouzci, sněhulák, {papírový) drak, (plyšový) medvídek, méďa jsou životné (to ukazuje koncovka i shoda: mí hájové, tvoji klouzci). V množném čísle (plurálu) je opozice rodů v mluvnické shodě v češtině oslabena (i když nezanikla úplně jako v němčině nebo v ruštině) a v běžném hovoru, zejména v obecné češtině, snad zůstala (kromě ovšem substantivních koncovek, tedy u ostatních skloňovaných slov) jen u dva-dvě, oba-obě. Chceme-li si uvědomit, jestli např. tvar brambory užíváme jako plurál slova brambor nebo slova brambora (což nemusí být totéž, může se tu např. aspoň v individuálním úzu lišit stylová hodnota), sotva nám v našem vlastním jazykovém povědomí pomůže něco jiného než si zkusit říct dva/dvě brambory. Někde přece jen je významové hledisko podstatné. Z příruček víme, že slova rodiče, lidičky, konéjsou rodu mužského životného, i když mají koncovky neživotné. I v běžném hovoru dnes asi říkáme nejčastěji naši rodiče, ale těžko by se (aspoň v Čechách) hledal hospodář, který by říkal moji koně. Životné i neživotné tvary, rozlišené podle významu, mají např. průvodce (kdo provází, nebo příručka), nosič, ánitel. Mezi životným a neživot-1 ným rodem kolísají v 1. pádu množ. č. slova jinak životná, jako panáček, jezdec (v kartotéce), zavináč, kozák (i ve významu houby), ve 4. pádu jedn. č. zase některá slova jinak neživotná, např.jíťZr, budík, taxík, popř. v obou těchto tvarech, např. termíny jako násobitel, ukazatel, sčítanec, ledoborec, klou-zek. Slovo duch má v základním významu tvary životné (i tvůrčí'duchové'ap.), uamu „psychologická složka lidské bytosti" jsou tu i neživotné néstnového duchainovyduch, viz MČ, s. 312; tam se říká, že je vhodné 1 >tné obchodního ducha, ale v Českém národním korpusu je doloženo itttji-ní majípňnést nový obchodní duch, které není proč odmítat. , 1 1 Substantiva mužská životná il Lidní tu jsou dva vzory, „tvrdý" pán a „měkký" muž. Slova na -l, -s, -z, -x \\ patří k „měkkému" vzoru muž: 2. pád je učitele (ale anděla), Aloise, V jednotném čísle stojí za pozornost především tvary 3. a 6. pádu, 1 končí buď na -u (sousedu, psu), popř. -i (muži, soudci), nebo na -ovi (sou-v. psovi, mužovi, soudcovi). Pro výběr mezi kratšími a delšími tvary tu \\u\\\ svůj význam hlavně dva faktory: (a) podle rytmu a slovosledného im i.ivení bývá kratší tvar před delším, pokud se ve větě sejdou: panupro-•1 Miloši Novákovi, (b) snad záleží i na rozdílu tvrdého a měkkého ....., řekneme spíš Dám to sousedovi než sousedu, ale spíš Dám to soudá než wudiovi. 1 1 tvarů 5. pádu je rozdíl mezi slovy se střídáním c/č (lovec-lovčé) a slo-.1 končenými na -e: soudce má i 5. pád soudce, tvary jako soudce se ozna-jako chybné, ale jsou poměrně časté (mají tu výhodu, že se liší od l, pádu). V množném čísle je rozdíl mezi koncovkami 1. pádu -i, -ové, a-e:jak 11 \ Ádčjí Černá ad. (2002, s. 75), -i je možné u všech mužských životných id.'.iantiv kromě těch zakončených na -ŕŕ/(máme tedyjenwSfófó)- U ostat-„i, li je -ové (vnukové) nebo - é (astronaute) stylově „vyšší" až mírně knižní dle neutrálního -v, někdy je -i spíš hovorové (lidi, hokejisti); dodejme, že , asi i je užívání koncovek i místně rozděleno, např. u dvojice páni-páno-na východě Čech a na Moravě jen málokdy pánové. V 6. p. množ. č. je koncovka -ech, ale po kmenovém zakončení -k, -h, je -kh s „měkčením" souhlásky: dělnících, sluzích, hoších, dramaturzích. 1 .11 y na -ách jsou dosud nespisovné, i když u zdrobnelín jsou i v psaných li uch časté a do spisovného vyjadřování postupně pronikají, např. I Utiučkách. K různosti vzorů ještě můžeme dodat, že manžel sice patří k „tvrdému" oru pán, ale v množném čísle je dosud živé rozlišování dvou významů 1 1 v arů: znám jejich manžely, s oběma manžely podle pány užijeme raději, jde-Ii /60 /61 3. Trasy a zákruty českého tvarosloví 0 muže, znám ty manžele, s oběma manželi se vztahuje spíš k manželskému páru. Jako přídavná jména se skloňují např. substantiva hajný, průvodčí; zby ky substantivního skloňování najdeme u některých z nich v 2. p. mnoí ného čísla: bez bratří, knězi. K dalším odchylkám (které pro všechny roc a vzory přehledně zachycuje Šmilauer, 1972, s. 162-164) patří i slovo kni, (český kníže, česka knížata, tj. tvary mužské životné v čísle jednotném, al| střední rod v množném). Z vlastních jmen připomeňme jen některé častější typy s určitýr... zvláštnostmi. Jde hlavně o příjmení, a to domácí jako Švec (Švece i Ševce). 1 převzatá jako Wolker (Wolkera i Wolkrd), Shakespeare (Shakespeara, Shakespearův píšeme bez e, protože to nemá v angličtině na výslovnost vliv), aM White (Whitea, protože f je tu pro výslovnost s -aj- důležité; ale to už jsme zabrousili do oblasti pravopisu, které se chceme věnovat v kap. 7). Zvlášť obtížná jsou jména francouzská, protože ve francouzském pravopisu sfi píše mnoho nevyslovovaných zakončení; můžeme tu jen odkázat n< Šimandlovo (2002) pojednání a zmínit se o tvarech jako Flaubert (Flaube. ta, vyslovuje se bez t). Dodejme, že např. od příjmení Balzac je druhý a čtvrtý pád Balzaca i Balzaka, ale v sedmém pádu dáme přednost psaní Balzakem; to už ovšem je otázka pravopisu, ne vlastního skloňování, U některých klasických jmen se dodržuje původní odsouvání koncovky (Aristotela), u jiných tvary nepřímých pádů navazují na nominativ (Midase) ; jméno Kramerius má tvary Krameria i Krameriuse. Křestní jméno Jiřími vc spojení na svatého Jiň obvykle tvar bez koncovky -ho. Podrobný přehled skloňování vlastních jmen (domácích i cizích, osobních i místních) jel možné najít v akademické Mluvnici češtiny 2 (1986, s. 347-378). 3.1.2 Substantiva mužská neživotná I tady máme dva základní vzory, hrada, stroj. Obtíže jsou zvlášť u prvního z nich, ostatně ne velké. V 2. pádu má většina substantiv skloňovaných podle slova hrad koncovku -u, ale jsou i tvary jako ledna, února, lesa, jazyka, zákona, kolísání v rámci spisovné normy je např. u javoru-javora. Kolísání mezi tvary 6. pádu jako naplo tě a na plotu, v rybníce a v rybníku se uznává jako rovnocenné. Jsou tu ovšem rozdíly dané jak krajově, takl i tvarovou podobou slovních kmenů a funkčně. Na Moravě se vytrvaleji If starší -e(-ě), které v Čechách víc ustupuje; jsme tedy zvyklí spíš na lobu ve Frenštátě než ve Frenštátu, ale spíš slyšíme vKunštátunei vKunštá-Slova na -k, -ch, -r, -gmají zpravidla -u (protože tato koncovka nevyvo-měkčení, na které jsme zvyklí jen např. ve spojeních ojazyce, napotoce, lení už tak běžné, aspoň v cechách, v kožiše, na trávníce; takové tvary 1 ledy slabší nebo silnější slohovou platnost oblastní). Většina slov má ti už -u, ale, jak upozorňuje Šmilauer (1972, s. 151), je -e(-é) u velké části I která mají ve 2. pádu koncovku -a (máme tedy na dvoře, na klíně a.).), 1ve tvarech jako v sále, nastole, nastropě. U místních jmen se -e(-ě) drží 1 echách po příponách -ov, -in (v Tachově i v Manětíně) a často i jinde Hrrouně, v Týně). Funkční rozdělení je dáno hlavně tím, že se -e drží V postavení příslovečného určení (místa, času aj.), zatímco -uje běžné ve innl (i předmětu (s víceméně pevnou vazbou), např. sedět na plotě-mluvit $ plotu. I iccifická jsou slova s tzv. pohybným -e- (to je stopa po někdejších ovanských jerech) jako křest - křtu, pohřeb - pohřbu (u ženských sub-1 h niv i čest-cti), u kterých se poměrně často chybuje: tvary jako křestu, /'//jsou nepatřičné, k proniknutí do normy mají daleko. Jak upozor-• mi|i ( Icrná ad. (2002, s. 64), vyjadřování typu zúčastnit se křestu cěděčka je nm veno na „nesčetlé mluvčí (pisatele)"; viz i zajímavou úvahu Svozilo- ' ")99> s' 37)- Poznamenejme, že pohybné -e- je zdrojem zajímavých iliměn a taky kolísání i u vlastních jmen jako Aleš-Alše i Aleše, Švec-Švece 1 II předložek k, s, v, čjsou ve východní části českého území podoby rozšířené víc než jinde, užívá se tu (bez narušení spisovnosti) např. 1 lihové, ke člověku. V li. pádu množného čísla máme především koncovky -íchpo (změkčeli) souhláskách -k, -g, -h, -ch a jinde, podobně jako u životných (viz ■ »dd. 3.1.1). Vedle toho jsou dnes už plně spisovné tvary plechách, šachách • líc -ích je spisovné i balíčkách, chlebíčkách, kouskách, domkách, teplákách, tj. .,/; 11 zdrobnelín a u slov hovorových. U zdrobnelín jsou protějšky těch-1 ■ ■ 1 varů s -ích ovšem dosud obvyklé v písemném projevu, ale jinde se pociťují jako knižní. V/.or stroj sám o sobě není spojen s velkými problémy, ale zato je místy I'mihlcmatická hranice mezi ním a „tvrdým" vzorem hrad. Zejména nčkte-I 1 Jova na mají tvary podle obou vzorů, např. plevele i plevelu, kotlei kotly líc jen v kotli), uhle i uhly (ovšem od úhel máme jen úhly). Další slova na -/ il " cíl, mandel, šindel, kachel, kašel, kyčel, obratel mají jen tvary podle stroj; \ >• «\nhné městys (výjimkou je 6. pád množ. č. městysech). Slovo peníz (ve vý- /62 /63 3. Trasy a zákruty českého tvarosloví známu „mince") se skloňuje podle stroj, ale pomnožné peníze, „platidlo", má 2. pád peněz (ačkoli jeho ostatní tvary jsou taky jen „měkké", tedy 7. pád penězi). Některá převzatá slova na -cmají skloňování podle hrad, máme tedy tvary tácu, tácy, hecu, hecy ap. Zvláštním typem jsou některá slova na -n, která mají skloňování podle stroj v čísle jednotném, ale podle hrad v množném (a zčásti už i v jednotném): o kameni i o kamenu, ale kameny, o kamenech; podobné je to u kmen, hřeben, kořen, plamen, pramen aj., taky u loket (kde máme i množné dva lokte ve významu staré míry). U slova <&»máme 2. pád bez dne, 6. pád vedne, ale s jinými předložkami např. o dni nebo o (tom dlouhém) dnu a v množném čísle vedle tvarů podle hrad i 1. pád dni a 2. pád dní. Podobně se skloňuje i týden (tam je ovšem jen „tvrdé" v týdnu, týdny, týdnu). Slovo oblak má v množném čísle i tvary rodu středního. 3.1.3 Substantiva ženského rodu U „tvrdého" vzoru žena dochází ke krácení typu skal, skalám; blanou, blan, blanami; silou, sil; dera.). Protože tento jev pomalu ustupuje, je tu mnoho kolísání a nezdá se vhodné předepisovat přesné hranice. Stejně jako při kolísání mezi vzory píseň a kost tady platí, že tam, kde kolísání je, není proč jednu z alternativ normativně vylučovat; máme tvary nemoci i nemoce, velmo-cem i velmocím atd. Skloňování podle píseň je na postupu a není proč se divit, že se tu a tam (ve východní části českého jazykového území míň nebo později než v západní) objeví nejen k těm solím, ale i bez sole, k bolestím aj. (Kdo stojí o poměrně nedávný podrobný přehled rozdělení obojích koncovek, najde ho v MČ na s. 330-331 nebo v PMČ.) Pamatujme jen, že slovo práce se skloňuje podle růže: máme k pracím, opratích. V ženském rodě se v 7. pádu udržely některé tvary starého dvojného čísla, duálu, jako rukama, nohama; mají ovšem už platnost čísla množného. Poznamenejme, že sem patří i tvary oäma, ušima, protože v množném čísle mají oči, uši ženský rod (máme všechny oči, ne všechna; že jde opravdu o ženský rod, ne o rod mužský neživotný, poznáme z toho, že užíváme spojení jako dvěoa, ne dva). To se týká i zdrobnelín (ruäčkama, oěiěkama) a shodou určených tvarů přídavných jmen, zájmen a číslovek {oběma těma krásnýma rukama). Tvary jako nohami (židle), ručičkami (hodin) se hodí jen tam, kde nejde o části lidského nebo zvířecího těla, ale např. Psi i ještěrky jsou zvířata se ětyřma nohama. Připomeňme jen, že slovo studna/studněmi ve většině pádů tvary obojí, m ve 3. a 6. pádu jedn. Č. a ve 2. pádu množ. č. jen měkké studni, studní. Pomnožná jména Vánocea Velikonoce mají zčásti tvary podle vzoru stroj: Váno-tiini. Vánoci (i Vánocemi). Místní jména na -ke jsou někdy v čísle jednotném {Skalice, Blatnice, Kamenice aj.), jindy v množném, zejména u tzv. obyvatelných pojmenování (Petrov ke podle Petrových lidí, Němácepodle Němců ap.), ,ilc i u některých jiných jmen jako Teplice; taková pomnožná jména mívali ve 3. pádu i koncovku -ům. Tvary jednotného i množného čísla mají n.ipř. Doubravice, Prčice. Pomnožná jsou i převzatá jména s počeštěným /ukončením na -y (Aleny, Bahamy, Shetlandý) nebo se zakončením cizojazyčným (nesklonná jako Cannes, nebo, zřídka, i s českým skloňováním, jako Versailles, Versaillí). Jednotné číslo a mužský neživotný rod mají např. Trais-kirchen, Santos (skloňovaná podle vzoru hrad) nebo Massachusetts (nesklon-nč, i se shodou rodu středního). Domácí i převzatá místní jména na -im, •om, -am, -slav, -dav se většinou skloňují podle vzoru kost. 3.1.4 Substantiva rodu středního [ tady jsou u „tvrdého" vzoru město v 6. pádu jedn. č. dvě koncovky, ■u (o oku, suchu, mužstvu, pásmu, dobru, leču, bendžu) a -e(ě), které je starší a udrželo se hlavně u základních slov, neodvozených příponou (např. v hnízdě, seně, kole); obě koncovky jsou např. u pouzdro, plátno, vlákno, auto (běžnější je v autě, ale o autu). V 6. pádu množ. č. mají substantiva na -ko, -cho, -go, -ho koncovku -ách (víkách, kružítkách, tělíčkách, rouchách, tágách); u substantiv na -iskoje vedle toho taky -ich: o hlediskách i hlediscích. Ve 2. pádu množ. č. se často krátí kmenová samohláska: jmen, zad, děl, let (ve významu „roky" se někdy krátí i v tvarech letům, letech, lety). Vzor moře má nepravidelnosti snad jen v 2. pádu množ. č.: moří, ale bojišť, útočišť, vajec. Vzor kuře má „měkké" skloňování v jednotném čísle, tvrdé v množném. Patří sem jména mláďat, ale i doupě, poupě, padavce, koště, rajče aj. Vzor břímě-břemene už do značné míry zastaral; i když ještě máme tvary 1. pádu jako plémě, rámě nebo v jiných pádech např. na rameni, ze semene, často se dává přednost skloňování podle vzoru město. Vzor stavení má (podobně jako v ženském vodupaní) mnoho tvarů víceznačných, bez rozlišení pádových koncovek. U substantiva mužského životného rodu jsme si před nějakými dvaceti lety postupně zvykli na uží- /64 /65 3. Trasy a zákruty českého tvarosloví vání tvaru 2. pádu (bez) rukojmích (o tom píše napr. Šimandl, 2000, s. D a dnes se už tu a tam (např. ve studentských pracích, ale i v TV) obje\ jí podobné tvary u podstatných jmen rodu středního (v 6. p.): Přijedu z krátkých setkáních...; vyvázli bez zraněních. To se i dnes prevážne pociťuje jí chyba, odchylka od normy. 3.2 Tvary přídavných jmen a přišlo vci Přídavná jména (adjektiva) mají tři vzory; dělí se na „tvrdá" (vzor dobry nebo mladý), „měkká" (vzor jarní) a přivlastňovací {otcův, matan). U tvw dých je důležitý především rozdíl mezi jejich tvary „dlouhými" (zájmen-nými) a „krátkými" (jmennými). Krátké tvary jako šťasten, zdráv, přítomen existují jen u některých adjektiv; nejlíp to poznáme podle 1. pádu muž ského jednotného: tam, kde pro tento tvar neexistuje krátká forma, nemůžeme použít ani tvary jiných rodů, množného čísla nebo 4. pádu jako šťastna, [našeljí) zdrávu, přítomni. Dnešní čeština ale nezná tvar „kráteku,\ a to ukazuje, že neexistuje ani ženský protějšek „krátka" (slovo krátko existuje jen jako příslovce, ve spojení na krátko, které však píšeme převážné dohromady). Krátké tvary jsou dnes už v naprosté většině vhodné jen pro knižní styl, s výjimkou bos a ovšem rád, které dlouhé tvary vůbec nemá. Běžnější jsou krátké tvary u adjektiv odvozených od sloves, kde není jasná hranice mezi adjektivem se sponou {karoserieje nastříkaná namodro) a slovesným opisným pasivem {karoserieje nastříkána namodro). S výjimkou tvarů jako byl bit nebo budete biti má ostatně i opisné pasivum knižní nádech. Jak upozorňují a podrobněji ilustrují např. Svozilová (1999, s. 43m) nebo Černá ad. (2002, s. 135), je ovšem rozdíl mezi výsledkem děje (Na rektorátu byla projednaná odvolání potvrzena, tj. odvolání, která se už I předtím projednala) a jeho průběhem (Na rektorátu byla projednána odvolání všech odmítnutých); u výsledku děje je plně namístě adjektivum dlouhé, kdežto u průběhu jde o pasivum, tedy o trpné příčestí, jehož dlouhá podoba zní hovorově. Tam, kde není jasné, jestli jde o průběh nebo o výsledek, popř. na tom nezáleží, se dnes šíří tvary dlouhé, např. Povodní byla zasazená i jižní Morava. U přivlastňovacích adjektiv jsou v písemném projevu namístě (i když mají slabší nebo silnější stylovou hodnotu knižní) tvar)' krátké v 1. a 4. (i 5.) pádu všech rodů a čísel a v jednotném čísle i ve 2., 3. a 6. pádu, přičemž ve 3. pádu bývá i u mužských tvarů vedle tvaru na -u (ksousedovu klo- 1 1 I oucovka -ě (k sousedově klobouku). To je užití původně hyperkorekt-|.n nesené od 6. pádu (o sousedově klobouku), popř. od ženského rodu I uě čepicí) jako tvar v běžné řeči vzácnější, jakoby „spisovnější"; 1.......v k u -u totiž u těchto adjektiv známe i z běžného hovoru ze 4. pádu .' sousedovu čepicí), viz už v odd. 1.2. '•mpiiování adjektiv a adverbií (příslovcí) je na pomezí mezi mluvni-. ivořením slov. K úskalím tu patří např. rozdíl mezi (nej)hlad-ší i)křeh-a, viz Černá ad. (2002, s. 44); máme snadnější i snazší, snadněji {<■), křehčejšíi křehčí, ástějšíi čistší, úžeiúžeji. Vedle raději patří dnes do spi-1 normy i tvar radši, který ovšem má pevnou oporu v běžně mluvené Můžeme užít spojení jako vícpečlivý, ale ne vícpečlivější'nebo více světlejší, to 1 c-jmá chyba, odchylka od normy. Podobně je nevhodné stupňovat slo-1 která sama o sobě už vyjadřují maximum, jako maximální, minimální, !nč. Tvary optimálnější, najoptimálnejší nejsou významově úplně vyloučené (lul npthnalis není totéž jako optimus, můžou existovat různé stupně opti-m.ili/.ace jakožto přibližování se k optimu), aleje lepší užívat je jen s mí-1. mi, pouze tam, kde je to opravdu zapotřebí. Nevhodně znějí spojení jako 01 tmavší nebo zprávy jsou sledovanější'více diváky, kde se stupňování dubluje. ; Tvary zájmen a číslovek i'm osobní zájmena je důležitý rozdíl mezi tzv. krátkými a dlouhými (sla-bými a silnými) tvary, jako tebe - tě, tobě-ti, jeho - ho, jemu - mu. Jen chceme upozornit, že už skoro padesát let platí, že u zájmena 1. osoby máme [vary bez tohoto rozdílu: mčv 2. a 4. pádu amněv 3. a 6. pádu, tedy např. itze mě nebo dal mněto; tvary mne a. mi už nejsou „povinné". Kodifikace spisovné normy byla kromě toho v šedesátých letech upravena tak, že se za spisovné uznaly tvary ho, jeho, néjvc všech funkcích, ve kterých většině Čechů znějí přirozeně, ale dříve za spisovné považovány nebyly (tedy např. zavňoknoautňho, bezněj). Zároveň byl ale do všech těchto funkcí „přijat" i tvar jej, který pro většinu mluvčích v hovoru běžný není a svou četnost výskytu získal do značné míry tím, že byl dřív vyžadován v mužském neživotném rodu, kde se Aně jako s černýma očima. U číslovky dvaje ve spisovné normě stejně 11 n v běžném hovoru odedávna vhodný duálový tvar dvěma, podobně má; naprosto nepatřičný je hyperkorektní, chybný tvar dvěmi, který pro-i.i/.uje něco víc než nedostatečnou znalost normy, totiž nezodpovědný tah k vlastnímu vyjadřování, slepotu vůči jemnostem mateřštiny. Vedle třiadvacet, pětatřicátýap. je dnes asi čím dál běžnější dvacet tři, třicet /■(V, ačkoli takové vyjadřování působí potíže u spojení jako šestapadesátka; nad se zatím nijak rychle nešíří tvary jako dvacet jednička, ale musíme asi počítat s něčím jako stopadesátšestka (to by se mělo chápat jako složeni-11.1 a psát dohromady). Proč jsou běžnější a vhodnější spojení jako dvě stě jedna lidí než dvěstéjeden člověk, o tom píšou Černá ad. (2002, s. 37-38). Zvláštní skloňování mají číslovky souborové, užívané u substantiv I ininnožných (např. troje kamna, trojích, trojím atd.). Od nich se liší číslovky dluhové, které mají všechny tvary „dlouhé", adjektivní (trojí, čtverý med), vi/. MČ 113mi. a 403. 3.4 Časování sloves Už velmi dlouhou dobu je možné pozorovat různé postupné přechody mezi třídami časování. V souvislosti s tím dochází občas ke změnám v kodifikaci spisovné normy a je třeba rozšířit vědomost o nich. Dnes je živá především otázka tvarů jako sázejí - sází, u kterých Pravidla pravopisu z r. 1993 uznala obě varianty za spisovné. Přineslo to jistě úlevu pro pracovníky nakladatelství, pro poradenskou činnost a snad i pro školu. Pro mnohé mluvčí ale působí oni sází, děti odchází ap. jako hyperkorektní (podle trpí, prosí), protože v běžné mluvě to donedávna bylo doma jen v menší části Čech, hlavně na západě a na jihu. Je možné uvažovat o tom, /68 /69 3. Trasy a zákruty českého tvarosloví že mohly být zároveň uznány za spisovné tvary jako trpějí, prosejí. U oni sází, I umí vadí i jejich dvojznačnost, která odporuje jedné ze zásad funkčního I hlediska: chybí u nich jednoznačné vyjádření čísla ve větách jako Kdyžsle-I pice málo snáší, tak se vejce špatně skáni. Vhodnější (i když ne jedině správné) je I i dnes rozlišení podle tvarů rozkazovacího způsobu: trpí,prosíjako trp, pros, I ale sázejí, odcházejí jako sázej, odcházej. Ostatně, jak na to kdysi upozornil M. Dokulil, tvary na -ejí(jako musejí, bydlejí) mají odedávna tendenci šířit se i k dalším slovesům. Tvary vědí, jedí kodifikace spisovné normy dosud vyžaduje. U dvojic jako musit/muset, myslit/myslet, by■dlit/bydiet jsou přiroze- I nější (a plně spisovné) varianty na -et. Taky užívání tvarů i. osoby má své problémy. Autor může prezentovat | své osobní názory a vlastní postupy v jednotném čísle (zdůrazňuji, jsem pře- I svědčen-a), ale to není v češtině (ani v jiných jazycích evropského konti- j nentu) tak obvyklé jako v angličtině. Často se užívá i. osoba v plurálu I (tzv. plurál skromnosti), což se jednoznačně hodí tam, kde se spolu | s autorem může i čtenář (posluchač) do konatelského subjektu zahrnout (jakjsme viděli v minulé kapitole). Zároveň může autor svou zodpovědnost za I uváděné tvrzení užitím množného čísla zmírňovat nebo zamlžovat, v jistém smyslu se „proti možným výtkám předem ohrazuje" (Čmejrková ad., 1999, s. 54). Autor by ovšem měl rozlišovat, zda jde v daném bodě 0 jeho osobu nebo o obecnější postoj ap. tam, kde by mohlo vzniknout nedorozumění. Tak např. tvrzení Za nejpovrchovějšíporuchu vědomí pokládám ospalost )c jiné než Za nejpovrchovější poruchu vědomí pokládáme ospalost. V množném čísle má 1. osoba tvary jako nesem, mažem, pecem, které se v mluvnicích označují za hovorové, ale ze spisovné normy se nevylučují. Důležité je taky uvědomit si, že podmiňovací způsob má ve spisovné ] češtině tvary bych, bys, by, bychom, byste. Zatímco bysmese šíří z obecné češtiny 1 do běžného hovoru jinak víceméně spisovného (ačkoli se dosud pova- 1 žuje za nespisovné), bysemje i v obecné češtině omezeno snad jen na střední Čechy a tvary s j-, jako by jste, jsou chybné, hyperkorektní. Podobně nejsou spisovné výrazy by si, byjsijsisi, někdy užívané vedle náležitého bys, sis; pomocné sloveso být má v 2. osobě jedn. č. tvar příklonného -.fjak ve spojeních tys, žes, tak i po jiném začátku věty (např. Včeras tam nebyl, dokonce i na hranici vět v souvětí: Kdopňjdes nevědět), stejně je ovšem namístě i jsi I (rozdíl je hlavně zeměpisný, tvar bez -/je rozšířen ve východních Čechách a na Moravě). Na druhé straně kde sloveso íýrvystupuje jako významové sloveso nebo spona, je vhodnej M jsi; např. tys mi pěkný ptáček zní pro mnoho mluvčích knižně. Obecná čeština má, zejména ve východní části jazyko-lin území, tvar seš. ' >htížnou kapitolou jsou přechodníky, u kterých víc než jinde platí, že |»r/.pečná znalost by měla být nutnou podmínkou pro jejich užívání. (>htížc působí už rozlišení tvarů jako maje, majíc, majícepodle rodu a čísla. |< možné vyhnout se jim, a tím spíš se obejdeme bez užívání tvarů minu-1 1 li jako přišed, přišedši, přišedše. Kromě náležitého rozlišování jednotlivých i .11 ů je nutné pamatovat na to, že konatel přechodníku musí být totožný s podmětem řídícího slovesa. Můžeme napsat Krájejíc cibuli, plakala, ale Id ledovce o nebezpečí, píše se o něm; podrobněji píše o užívání přechodníku II ipř. Svozilová (1999, s. 4m.). V kategorii slovesného rodu je nejdůležitější rozdíl mezi rodem činným (aktivem) a trpným (pasivem). Čeština má pasivum opisné (složeni-) a zvratné. Do značné míry platí, že pasivum zatlačuje do pozadí původce (konatele) děje (tzv. deagentizace), a z toho plyne obliba pasiva odborném stylu, jak píšou Čmejrková ad. (1999, s. 46-47): volba ne-■ >hního vyjádření znamená nezachycovat výslovně, „jak autor problém vidí, ale jak je ve světě vědy viděn". U opisného pasiva to neplatí vždy- • I y (jsou běžné i věty s konatelcm v 7. pádu, např. XML dokumenty mohou být zpracovávány různými programy). Složené pasivum, které často působí knižně (s výjimkami jako byl bit), můžeme celkem vhodně použít u sloves v dokonavém vidu, pokud mají Bzbu se 4. pádem: Tato kniha byla vytištěna ve Vimperku. Trochu zbytečně ,/deúředně" ale zní např. V této části bude pojednáno o......Dále je zde zmíněna Hnnosttzv. zvláštních misí... (IŠ, s. 19/20). Knižní nádech je obvykle silnější 11 pasiva nedokonavého (které vyjadřuje děj, ne jeho výsledek): místo Část Iprocházejícího kyslíku je převáděna na ozón můžeme většinou čtivěji napsat ... se převádí... Podobně místo ... co znašich původních předpokladů k životu bylo postup-nf rozvíjeno by znělo přirozeněji ... co znašich původních předpokladů k životu se postupně rozvíjelo. Je zřetelné, že se zvratné pasivum víc než opisné hodí např. v druhé • ásti souvětí V úvodu stati jsou uvedeny prameny, z nichžse čerpalo (to je přirozenější než ... bylo čerpáno, pokud nechceme napsat v aktivu ... jsem ierpal/a nebo ...jsme čerpali). Nevhodnost složeného pasiva je tu dána uiilokonavostí slovesa i tím, že má předmět v předložkovém pádu, ne ve 4. pádu bez předložky. Složené pasivum ovšem bude i v nedokonavém \kIu tam, kde je jeho podmět životný, např. Auguste Comteje označován za l< J noho ze zakladatelů pozitivismu (JO, s. 16). Tady by totiž zvratné pasivum /70 /71 (A. C. se označuje...) mohlo být chápáno jako skutečné zvratné sloveso (ve významu „on sám sebe označuje"). Ještě míň se opisné pasivum hodí tam, kde se vazba s předložkovým pádem převádí do i. pádu (do podmětu), jako zpěvačka byla obdivována, pro-blém byl diskutován. (Něco jiného ovšem je problém bylprodiskutován, kde má sloveso nespornou vazbu se 4. pádem.) Přijatelnější než složené pasivum je slovesné přídavné jméno: obdivovaná zpěvačka, diskutovaný problém. Jsou ostatně obvyklá spojení jako obávaná hrozba, i když sloveso má vazbu ve 2. pádu, ne ve 4., obávat se hrozby, a složené pasivum {„hrozba byla obávána"') tu neexistuje. Soustava časů je u českého slovesa na první pohled chudá, máme pouze tři časy, ale ty mají své významy základní (přítomnost, minulost a budoucnost, tj. časový vztah k okamžiku promluvy) i relativní (současnost, předčasnost a následnost před jiným dějem v souvětí, u tzv. obsahových vedlejších vět, podrobněji viz J. Panevová ad., 1971). Např. přítomný čas má relativní význam současnosti, a tedy trojí různý vztah k okamžiku promluvy ve vedlejší větě v těchto souvětích: (2) (a) Víš, že na tenhle problém pořád myslím. (b) Věděls, že na tenhle problém pořád myslím. (c) Budeš vědět, že na tenhle problém pořád myslím. Není tedy úplně vhodné (i když se to často dělá) užívat minulý čas ve I větách jako (3); minulý čas se ovšem hodí např. v (4): (3) Věděli, co jim při tom vytýkáme. (4) Věděli, co jsme jim (už předtím) vytýkali. U slovesného vidu (dokonavost a nedokonavost) a u tzv. způsobů děje (násobenost, aktuálnost aj.) není jasná hranice mezi tvary téhož slova na I jedné straně a slovy odvozenými na straně druhé, tedy hranice mezi mluvnickou stavbou a slovní zásobou. Tzv. vidové dvojice jako dát-dávat, zavřít - zavírat, sedat - sednout, psát - napsat fungují jako tvary téhož slova; tvary dokonavé ale nevyjadřují aktuální přítomný čas, ale čas budoucí {zítra to tam dáme; napíšu to za týden), popř. přítomný čas neaktuální {Vrána vráněoänevyklove. Kdykoli tam přijdu...), srov. Mluvnice češtiny 2 (1986, s. 179-187). Někdy si ovšem obojí tvary nejsou úplně podobné {vyložit-vykládat) nebojsou úplně různé {vzít-brát). fiou tu různé komplikace, a některé z nich vyžadují určitou opatrnost: (n) lám, kde významový rozdíl dokonavosti (komplexnosti, uzavřenosti děje, jeho dovršení) a nedokonavosti (průběh děje) není v daném kontextu relevantní, je někdy vhodné užít tvar nedokonavý i ve významu dokonavosti, např. Otec už šel domů. Tuhle knihu jsem četl loni, líudu tě prosit o pomoc.