ně druhé se mluví o rozdílu mezi slovy začínajícími předponami o-, ob- a od- a slovy bez předpony. Zajímavá je rovněž představa, že by míra užívání protetického NI mohla být různá i regionálně a mohla by se lišit i z hlediska věku a pohlaví mluvčích.
V letech 2013—2015 v Ústavu českého jazyka a teorie komunikace na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy proběhl sociolin-gvistický výzkum užívání protetického lvi v pěti českých městech (Praha, České Budějovice, Plzeň, Hradec Králové a Brno). Výzkum byl založen na nahrávkách rodilých mluvčích z daných měst (celkově 40 v každém městě: 20 z mladší generace (20-30 let, 20 ze starší generace (60-70 let), přičemž je vždy 10 žen a 10 mužů). Cílem výzkumu bylo zjistit, zda se užívání protetického /v/ liší z hlediska věku, pohlaví a toho, odkud mluvčí pochází. Analyzovali jsme rovněž to, jaké jazykové faktory hrají roli.
Zde shrneme výsledky z Prahy a Českých Budějovic. V obou případech .ve ukazuje, že roli hraje typ slova: Protetické /v/ se nej ví ce užívá u předložek a zájmen (o, od, ob, oproti, okolo, on, ona, ono, oni), nejméně naopak u podstatných jmen a číslovek. Užívání protetického /v/ je rovněž ovlivňováno přítomností předpony o-, od-či ob-, přičemž plnovýznamová slova s předponou tíhnou k přijetí protetického /v/ více než plnovýznamová slova bez předpony. Protetické /v/ se podle dosavadních výsledků obecně málo používá u přejímek a v pozici po předponě, případně uvnitř složeniny.
Zajímavé rozdíly nalézáme z hlediska sociálních proměnných. Především se ukazuje, že se užívání protetického NI v Praze a Českých Budějovicích zásadně liší - v Praze se používá více a v Budějovicích méně. V obou městech pak sledujeme rozdíl v užívání protetického NI z hlediska věku. Starší generace používá NI o poznání více než mladší generace.
Výsledky našeho výzkumu přinášejí první dílčí poznatky o užívání protetického N! v současné češtině. Bude zajímavé sledovat, co přinesou údaje z dalších tří zkoumaných měst. Již v tuto chvíli se však zdá, že protetické NI je v současné češtině na ústupu. Čeština tak pozvolna přichází o prostředek, který je v ní přítomen již přinejmenším od 14. století.
Jan Chromý
38
Tácy o tzv. měkkých a tvrdých souhláskách
Již po několik generací se děti na prvním stupni základní školy učí, že h, ch, k, r, d, t, n jsou souhlásky tvrdé, Ä 1 č, ř, c, j, ď, i, ň měkké a b, f, l, m, p, s, v, z obojetné. Skoro každý si ze školy zapamatuje, že toto dělení souhlásek znamená, že se po prvních píše v domácích slovech vždy tvrdé y, ý, po druhých vždy měkké i, í a po tretích někdy měkké a někdy tvrdé.
Není to tak úplně pravda, ta jednoduchá poučka má řadu háčků. Nejprve se podíváme na háčky terminologické. Tak zaprvé nejde o souhlásky, nýbrž o souhlásková písmena. Pravidlo se týká pravopisu, tedy komunikace písemné, která se uskutečňuje pomocí grafických znaků, zejména písmen. Hláska (tudíž i souhláska a samohláska) je naproti tomu pojem fonetický a patří do popisu komunikace zvukové. Zadruhé není přesné označovat ta písmena jako tvrdá nebo měkká jen proto, že se po nich může psát tvrdé nebo měkké i/y. Tvrdé písmenko můžeme najít v polévce, když se nedostatečně uvaří, ale na papíře jsou všechna písmena tvrdá stejně. Přesnější by bylo říkat oněm dvěma skupinám - podle jednoslovných názvů písmen i ay - písmena jotová a ypsilonová. A zatřetí nejde pouze o domácí slova, nýbrž obecněji o domácí morfémy. Nějakým i/y se totiž docela často začíná přípona nebo koncovka a pro pravopis v tu chvíli vůbec není důležité, zda ji připojujeme ke slovu domácího, nebo cizího původu: rybička zgu-mička mají stejnou příponu -íčka; polomy i diagramy mají stejnou koncovku -y.
A teď se můžeme podívat na nepřesnosti ve výčtech jednotlivých skupin písmen. Nejprve si položme otázku, zda nebyla opomenuta jedna celá skupina: totiž zda neexistují souhlásková písmena, po nichž se nepíše ani jota, ani ypsilon. Existují - a světe, div se, školáci se je učí vyjmenovávat mezi „měldcými": jde o písmena ď, i, ň. Takže tato tři písmena z „měkkých" vyškrtněme. Stejně tak budeme muset vyškrtnout trojici d, t, n z tvrdých, vždyť se po nich
I. ČEŠTINA MEZI JAZYKY I 39
běžně píší jota i ypsilon. D, t, n tvoří zvláštní skupinu obojetných písmen: ve spojení s jotou se v domácich m ortem ech čtou jinak než ve spojení s ypsilonem {medvědi x medvědy, hrdí x hrdý).
Dále si zkontrolujme, zda nebyla opomenuta některá souhlásková písmena. Byla: vzhledem k tomu, že poučka mluví setrvačně o domácích slovech, nebyla do žádné skupiny zařazena písmena pro domácí slova netypická. Zajímavé je, že zatímco o f se poučka zmiňuje, o g mlčí; obě písmena přitom označují souhlásky, které mají v češtině podobné postavení: vyskytují se pouze v přejatých slovech a ve výrazech zvukově nebo citově příznakových (/"navíc ve dvou starých slovesech doufat a zoufat, která zde však nevstupují do hry, neboť v jejich rvarech se po/žádné ily neobjevuje). Písmeno g by mělo mít místo mezi „tvrdými", protože v domácích příponách a koncovkách se po něm píše vždy ypsilon (např. dramaturgyně, fugy, s kolegy, s pedagogy, s tágy; výjimkou jsou slova, v nichž písmeno g označuje jinou hlásku než [g], např. v Cambridgi), Ze tří souhláskových písmen, která se v současné češtině píší jedině ve slovech cizího původu — q,w,x-sc před koncovkou objevuje relativně často jen poslední jmenované: vzhledem k jeho výslovnosti /ks/ jistě nepřekvapí, že ho můžeme zařadit mezi písmena obojetná tak jako s: v praxi, dobovou reflexí x fixy, podmíněné reflexy. Nečetná slova s tvarotvorným základem zakončeným na q a w zůstávají nejčastěji nesklonná, výjimečně se po nich může v koncovce objevity.
Takže poopravme si pravidlo takto: Vyslovované li/, lil se v domácích morfémech píše po písmenech g, h, ch, k, r (a q, w) vždy písmenem ypsilon {y, y); po písmenech ž, š, ě, ř,j písmenem jota {i, í)\ po písmenech d, t, n písmenem ypsilon tehdy, když tato písmena označují hlásky lál, Id, lni, a písmenem jota tehdy, když tato písmena označují hlásky /ď/, lil, Ihl; po ostatních písmenech se může psát oběma způsoby a je pro to dána řada konkrétních pravidel.
Pozornému čtenáři dozajista neuniklo, že v poopraveném pravidle zmizelo z výčtu jotových („měkkých") písmen i c. Než však budeme konečně moci přejít k tácům a skicám, avizovaným v titulku - tedy k otázce, jak je to s měkkostí písmena c—, bude třeba učinit odbočku z pravopisu do tvarosloví. V tvarosloví se totiž přívlastky „měkký" a „tvrdý" používají rovněž. Jako tvrdé se označují sklo-ňovací vzory jako pán, hrad, zena, město; jako měkké např. muž,
40
stroj, růže, moře. Tato tvrdost/měkkost s tvrdostí/měkkostí pravopisnou úzce souvisí, např. v tom, že v koncovce slov skloňovaných podle měkkých vzorů se nikdy nepíše ypsilon. (A tradiční dělení hlásek na tvrdé, měkké a obojetné, uvedené zde v prvním odstavci, odpovídá o poznání lépe právě vlastnostem morfologickým než pravopisu.)
Se jmény, která mají na konci tvarotvorného základu (tzn. před koncovkou) souhlásku c, je to poněkud složité. Velká většina se jich skloňuje podle měkkých vzorů, a má tedy v koncovce jotu: například chlapci, na kopci, o holubicích, věci, vejcím, cestujícíapod. Avšak existují i výrazy se základem zakončeným na c, které patří ke vzorům tvrdým. Zaprvé jde o nečetnou skupinu jmen ženského rodu, do níž patří vedle běžně užívaného a plně spisovného přejatého výrazu skica a vedle dublemího výrazu kapuca (častější je však měkká podoba kapuce) několik slov vesměs expresivních, tj. citově příznakových, a/nebo nespisovných (bréea) a řádka neoficiálních, nestandardizovaných podob vlastních jmen (Lúca = Lucie, Máca = Marcela). Tato slova se skloňují podle vzoru žena, v nespisovných projevech zejména na Moravě a ve Slezsku mívají v některých pádech koncovky měkkého vzoru růže. Ať tak, nebo onak, v koncovkách rěchto jmen se po c píše vždy jota {ukaž to Máci), Zadruhé existuje několik jmen rodu mužského životného, která se skloňují podle vzoru předseda a jejichž základ je zakončen na c. Patří k nim slovo paňáca, slangový výraz dóca (docent), hrst neoficiálních podob křestních jmen {Venca) a jeden celkem běžný typ příjmení {Nohavica, Vašica, Pernica aj.). 1 u těchto jmen je kodifikováno psaní s jotou, stejně jako u jmen třetí skupiny. Ta je spíše jen hypotetická; jde totiž výhradně o neoficiální podoby křestních jmen a o příjmení, tentokrát zakončená na -o a patřící jinak ke vzoru pán, a koncovka /i/ se u nich objevuje jen ve čtvrtém a sedmém pádě množného čísla, což jsou u vlastních jmen osob tvary téměř nepoužívané: Laco — (znám dva) Laci, Fico — (s rozdílnými) Fici. U všech tří vyjmenovaných skupin tedy v pravopise vítězí obecné pravidlo o „měkkosti" („jotovosti") souhláskového písmena c nad tvaroslovnou analogií se vzorovým slovem, která by vedla k psaní ypsilonu. V případě jmen ženského rodu {skica apod.) existuje spousta výrazů - většinou opět přejatých nebo citově příznakových - se základem zakončeným na jiná jotová písmena, které se skloňují podle vzoru žena, např. gejsa, vikuňa, Káča,
I. ČEŠTINA MEZI JAZYKY
41
Bldža. Pochopitelně i u nich se píše v koncovkách vždy jota, nikdy ypsilon, (U zbylých dvou typů se zdá, že jména na -ca a -co jsou vzorovému slovu blíž než jména zakončená na jiná jotová písmena, srov. o Vencech a o Lacech jako o předsedech, o pánech x o paších, o gádžích.)
A pak je tu zhruba třicet jmen mužského rodu neživotného zakončených na c, která se skloňují podle vzoru hrad. Některá z nich jsou původu cizího (např. tác, punc, kibuc, sulc) nebo lokálního {hantec), některá jsou expresívni, citově příznaková {canc, pokec, šmrnc) a o některých platí obě tyto charakteristiky {glanc, hic). V koncovkách 1., 4. a 7. pádu množného čísla se u nich píše ypsilon, tak jako u všech ostatních jmen skloňovaných podle téhož vzoru. Výslovně to stanovila Pravidla českého pravopisu vydaná v roce 1957. Na rozdíl od skici, Nohavici a Laca tedy byla v případě tácu a dalších neživotných jmen dána přednost tvaroslovné analogii před obecným pravidlem. Proč ten rozdíl?
V prvním pádě množného čísla jmen rodu mužského neživotného se nikdy nepíše jota. Jména patřící ke vzoru hrad mají koncovku lil psanou písmenem ypsilon {hrady, stromy), jména skloňovaná podle vzoru stroj mají koncovku /e/ {stroje). Existuje jen jedna výjimka: dni. Slovo den se vůbec skloňuje nepravidelně a v 1. pádě množného čísla má dvojtvar dny/dni (ve škole stále uváděný tvar dnové je zcela archaický, slohově silně příznakový a v dnes tvořených jazykových projevech prakticky neexistuje). „Pravidelnější" tvar dny výrazně převládá, mj. i proto, že -i v podmětu vypadá vedle -y v prísudku podivně. Téci, kibuci nebo šmrnci s jotou by neodbytně budili (vlastně budily) mylný dojem, že jsou životní (totiž životné). Kodifikované psaní s ypsilonem je tedy v pořádku, neboť vedle tvaroslovné analogie k němu vede i potřeba důsledně rozlišovat životnost a neživotnost.
Existence tvarů jako tácy však nade vši pochybnost ukazuje, že souhláskové písmeno c je obojetné, protože se po něm v domácích morfémech dá napsat jota i ypsilon. Mimoto je spojení c s ypsilonem v češtině zcela běžné v slovech cizího původu, jako např. cyklista, cypřiš, acylpyrín, Cyril amnj. Tím se výrazně liší od skutečných j Otových písmen, po nichž se ypsilon ani v přejatých slovech nikdy nepíše. (Může se po nich objevit pouze v cizích citátových výrazech a vlastních jménech {Benjy, Kuščynskyj, Panevezys), v domácích slovech jako pravopisná aktualizace (umělec J. A. Pacák
42
své jméno psal Jeňýk) a v pokusech o zvukový přepis cizojazyčných promluv {Šýlerin za něm. Schülerin) - nic z toho ale není součástí českého pravopisu.) Nabízí se tedy otázka, zda by nebylo logické uznat obojetnost písmena c i v koncovkách jmen mužského životného a ženského rodu a psát podle toho skicy s ypsilonem jako ženy. Než se tak stane, je však třeba zapamatovat si, že pravopisná pravidla vyžadují sice tácy, ale skici.
Robert Adam
i. ČEŠTINA MEZI JAZYKY
43