5. Slovosled a aktuální členění
Češi udělali revoluci Jenže - revoluci udělali Češi
Těsně po listopadu 1989 jsme váhu Renčínovy kreslené anekdoty doprovozené stručnými slovy Češi udělali revoluci, jenže- revoluci udělali Češi nemohli docenit, teprve později se postupně ukázalo, jaký rozsah a jaké důsledky má čecháčkovské provedení a pokračování naší revoluce, ať už jako typického Čecha bereme pasivního „malého člověka", který se neumí bránit ani přežívajícím projevům starého režimu ani nastupujícímu „mafiánskému kapitalismu", nebo vykuka, kterému korupce a klientelismus ani tolik nevadí, dovede v nich a s nimi žít. Ale tady nás zajímá, že citované Renčínovy věty ukazují, jak v češtině fungují slovosledné obměny
Čeština je jedním z jazyků, které mají velkou míru tzv. volného slovosledu. To znamená, že v české větě není zdaleka nutné, aby pořadí slov odpovídalo jejich větným funkcím v tom smyslu, že by např. podmět předcházel před slovesem a předmět za ním následoval (jak je to zpravidla nezbytné v angličtině nebo ve francouzštině). I v jiných ohledech je tu řada zajímavých pravidelností a variací, o kterých podrobně píše především Uhlířová (1987).
Slovosled české věty se tedy označuje jako volný, ale není libovolný. Jak ukázal už ve 20. letech 20. století Vilém Mathesius, zakladatel pražské školy funkčně-strukturní lingvistiky, hlavním principem českého slovosledu je aktuální členění věty; chápal ho jako členění věty na její východisko (základ, téma) a jádro (réma), viz odd. 5.L Vedle toho plní český slovosled i řadu jiných funkcí, u nichž se krátce zastavíme v odd. 5.2.
5.1 Aktuální členění české věty
Česky se mluví na Moravě, nebo Na Moravě se mluví česky?
Členění věty na téma (základ, východisko) a réma (jádro, ohnisko) je důležitým aspektem významové (hloubkové) větné stavby Je jazykovým ztvárněním kognitivní opozice tzv. dané („známé") a nové informace. Téma odpovídá té části informace, o které mluvčí předpokládá, že je
/105
5. Slovosled a aktuální členění
adresátovi sdělení známá, že ji má ve své paměti dost pohotově; réma vyjadřuje informaci, která je pro posluchače (aspoň ve vztahu k tématu věty) nová. Aktuální členění je dosud poměrně málo známé jak mezi lingvisty (mezi těmi se o něm v poslední době diskutuje čím dál víc a důkladněji), tak i ve školní výuce a v širší veřejnosti. Proto tu chceme tuto oblast větné stavby probrat podrobněji.
Významotvorná platnost aktuálního členění je dána tím, že (oznamovací) věta o něčem (o tématu) něco říká, tvrdí o tématu, že o něm platí réma. Tak např. věta (i) vypovídá o tetě a říká o ní, že jela do Říčan.8 Může se tedy vyskytnout jako odpověď na otázku (2) nebo (3), popř. v odpovídajícím kontextu, kde se o tetě mluvilo (nebo v situaci, kdy je hovoru přítomná), ví se, o čí tetu jde, popř. o kterou z tet:
(1) Teta jela do Říčan.
(2) Co dělala teta?
(3) Co je s tetou?
V jiném významu je ve větě (r) sloveso zahrnuto do tématu a věta může sloužit jako odpovědna otázku (4):
(4) Kam jela teta?
Naproti tomu v kontextu představovaném otázkou (5) se hodí jiný slovosled, totiž (6):
(5) Kdo jel do Říčan?
(6) Do Říčan jela teta (moje teta, teta Milena).
Protože téma odpovídá známé informaci, může se často vynechat, popř. nahradit zájmenem nebo příslovcem, takže do stejných kontextů jako věta (1) a (6) se hodí i věty kratší. Na otázku (4) se dá odpovědět Do Říčan (a jestli je potřeba mluvit v úplnějších větách, tak Jela do Říčan), a jako odpověď na otázku (5) se hodí i Teta (popř. Tam jela teta).
Český slovosled je dost bohatý („volný"), aby mohl přímo vyjadřovat aktuální členění. To umožňuje v písemném vyjadřování skoro vždycky dávat přednost takovému pořadí slov ve větě, které je spojené s jejich normální intonací. Při ní je větný přízvuk (intonační centrum) umístěn na konci věty a může být foneticky velmi slabý. Dává to češtině možnost
obejít se bez členu, protože koncové postavení podstatného jména ve větě je primárně spojeno s jeho neurčitostí (jeho určitost bychom tu nejspíš vyjádřili zájmenem), a hlavně počáteční postavení s sebou nese určitost: větu (7) přeložíme do angličtiny třeba se změnou slovosledu, jako (8):
(7) Rovinou protéká řeka.
(8) A river flows through the plain.
Angličtina počítá s tím, že takové neurčité podstatné jméno na začátku věty může nést větný přízvuk a být ohniskem, rématem. Pak ovšem je jeho neurčitost vyjádřena členem (v množném čísle jeho nulovým tvarem). V písemném textu tedy je zapotřebí rozlišovat, jaký slovosled máme použít. Téma se často i v češtině shoduje s podmětem věty, ale není to zdaleka tak často jako v angličtině nebo ve francouzštině. Tam, kde je v tématu tzv. dějem zasažený (hloubkový) předmět, nepotřebuje se čeština uchylovat k pasivu (trpnému rodu), takže např. anglickému (9) odpovídá české (10):
(9) Wc were accompanied by our relatives.
(10) Doprovodili nás naši příbuzní.
Zřetel k slovosledu jako k výrazovému prostředku aktuálního členění věty je zvlášť důležitý tam, kde různé členění zřetelně odpovídá i různému významu, jako např. ve větách s některými kvantitativními výrazy:
(11) Mnoho lidí čte málo knih.
(12) Málo knih čte mnoho lidí.
O podobných dvojicích vět se v lingvistice už dlouho diskutuje. Je zřejmé, že věta (11) v primárním významu vypovídá o mnoha lidech (tj. o jednom, i když neurčitém a velkém souboru lidí), že každý z nich čte jen málo knih (může ovšem jít o různé knihy u jednotlivých lidí). U věty (12) jde naopak o jeden soubor knih („málo knih je takových, že...") a o různé soubory lidí.
Další podobné příklady jsou:
(13) Dva jazyky zná v této místnosti každý.
(14) Každý v této místnosti zná dva jazyky.
/106
/107
5. Slovosled a aktuální členění
Pokračování jako Je to čeština a angličtina je nasnadě po větě (13), ve které jc spojení dva jazyky v pozici tématu, věta tedy vypovídá o dvojici jazykii (i když ještě nespecifikované). Naproti tomu ve větě (14) je toto spojení v rématu, jde prostě o nějaké dva jazyky, třeba různé pro jednotlivé přítomné: jeden umí česky a anglicky, druhý německy a francouzsky atd. Pokračovat: Ale přesto nemají žádny jazyk společnýje tedy možné spíš po větě
(14) ; po větě (13) by se to hodilo jen v kontextu, kde se mluví o počtu známých jazyků (ne o tom, o které konkrétní jazyky jde).
Věta (15) se asi sotva může uplatnit jako pravdivý výrok v naší obvyklé situaci (v běžném kontextu), ale věta (16) platí daleko spíš:
(15) Pražané jezdí většinou na Slapy.
(16) Na Slapy jezdí většinou Pražané.
Takový rozdíl v pravdivostních podmínkách se netýká jen vět s kvantifikací; není obtížné najít i jiné příklady. Sem patří právě Renčínovy věty o revoluci, kterou udělali Češi, stejně jako řada dalších dvojic vět, ve kterých je zřejmé, že slovosled má významovou platnost:
(17) Na Moravě se mluví česky.
(18) Česky se mluví na Moravě.
Věta (17) se jistě dá uplatnit jako pravdivý výrok (i když moravisté její platnost pro naši dnešní situaci třeba neuznají), ale větu (18) asi za pravdivou neuznáme, reagovali bychom na ni třeba Nejen tam, taky v Čechách.1)
Podobný rozdíl je mezi významy vět (19) a (20): pokud platí (ig), je možné, že mluvčí po večerech pracovala i na jiných úkolech, ale disertaci se jindy než večer věnovala nanejvýš jen okrajově; naopak platí-li (20), mohla na disertaci pracovat i jindy, ale večery jí věnovala plně.
(19) Na disertaci jsem pracovala po večerech.
(20) Po večerech jsem pracovala na disertaci.
Pravdivostní podmínky se takovým způsobem liší taky mezi sdělením, se děje na chodbě, a sdělením o tom, kde se kouří:
(21) Na chodbě se kouří. (Zavři prosím dveře.)
(22) Kouří se na chodbě. (Tady se to nesmí.)
co
Někdy najdeme i výslovné vyjádření komentátora v tom smyslu, že takové dvě věty vyjadřují dvě různá tvrzení, jako např. u Renčínova příkladu nebo u této dvojice:
(23) Nejde o to, že Janouch koupil Leksellův gamma nůž. Jde o to, že Leksellův gamma nůž koupil Janouch.
Důležité je, že slovosled je uvnitř tématu určen především kontextovými zřeteli. Jde především o to, že na začátku věty spíš než jinde bývá kon-trastivní část tématu, tj. ta, která má v předcházející větě svůj protějšek. To ukazuje např. postavení slov Milenu a Jirka v těchto větách:
(24) Marii Vláďa viděl. Ale Milenu celé odpoledne nenašel.
(25) Vláďa Marii viděl. Ale Jirka ji celé odpoledne nenašel.
V druhé části obou příkladů kontrastuje Milenu s Marii a Jirka s Vláda, a tato slova proto stojí hned za ale; naproti tomu nekontrastivní zájmeno ji je v druhé (příklonkové) pozici. Situace by byla stejná, kdybychom tu místo řetězu dvou vět měli souvětí: Marii Vláďa viděl, ale Milenu... Bylo by to souvětí souřadné, a v tom má každá ze spojených vět své vlastní aktuální členění.
Uvnitř rématu má slovosled jiná pravidla než v tématu. V rématu (obvykle za slovesem) jsou totiž jednotlivé větné členy uspořádány podle své syntaktické platnosti, podle tzv. systémového upořádání, které charakterizují Sgall ad. (1980). Stručně to ilustrují tyto příklady:
(26) Kozákovi jeli z Plzně do Budějovic.
(27) Kozákovi jeli do Budějovic z Plzně.
Ve větě (26) slovosled odpovídá systémovému uspořádání, podle kterého určení odkud předchází před určením kam; obě určení jsou tady (aspoň v jednom významu věty) uvnitř rématu. Taková věta může dobře být i na začátku textu, i když autor nenavazuje na situaci nebo na širší znalosti. Ve větě (27) pořadí těchto určení odporuje systémovému uspořádání; to napovídá, že spojení do Budějovic tady nepatří do rématu, ale do tématu: věta (27) může odpovídat na otázku (28), ve které je toto spojení už obsaženo, je to tedy „známá informace"; ale věta (27) není přímou odpovědí na otázky jako ty v příkladu (29), které výraz doBudě-
/108
/109
5. Slovosled a aktuální členění
jovk neobsahují, po kterých tedy tento výraz vyjadřuje novou, Tematickou informaci.
(28) Odkud jeli Kozákovi do Budějovic?
(29) (a) Kam jeli Kozákovi z Plzně? (b) Co dělali Kozákovi?
Jak ukazuje řada dalších příkladů, (30)-(33), je možné na tomto základě vysvětlit obdobnou asymetrii u nejrůznějších vět, ve kterých réma obsahuje víc než jeden větný člen. Věty s (a) tu mají dvoučlenné réma se slovosledem podle systémového uspořádání, kdežto v jejich protějšcích s (b) je pořadí obou členů opačné, v rématu (za svislou čarou) je jen člen stojící vpravo. Tento rozdíl mezi větami (a) a (b) se dá přezkoušet podobným testem, jaký jsme viděli u příkladů (26)-(2g). Pro autory jsou takové příklady varováním, že ne každé pořadí slov ve větě (i když odpovídá mluvnickým pravidlům) se hodí do jakéhokoli kontextu.
(30) (a) Tam mu | jedna paní při nějaké příležitosti říkala, že... (konatel -
podmínka)
(b) Tam mu při nějaké příležitosti | jedna paní říkala, že...
(31) (a) Jezdili sem | při dobrém počasí v zimě. (podmínka - čas) (b) Jezdili sem v zimě | při dobrém počasí.
(32) (a) Dávala | dětem jablka, (adresát - patiens) (b) Dávala jablka | dětem.
(33) (a) Zvolili I jednoho právníka za předsedu, (patiens - výsledek) (b) Zvolili za předsedu | jednoho právníka.
Systémové uspořádání některých vybraných větných členů v češtině je, pokud se zatím podařilo víceméně jednoznačně ho zjistit, takové:
konatel - podmínka - čas - příčina - zřetel - účel - způsob -míra - měřítko - zastoupení - doprovod - místo - prostředek -rozdíl - odkud - kudy - adresát - původ - patiens (přímý předmět) - kam - výsledek
Podle toho se dá určit, do jakého kontextu se který slovosled hodí, pokud je ve větě za slovesem víc než jeden člen.
Protože např. adresát (nepřímý předmět) předchází v systémovém uspořádání před patientem (přímým předmětem), můžeme např. větu (34), ve které je pořadí těchto členů opačné, použít vhodněji jako pokračování po větě (35), kde se o spolupráci (součinnosti) mluví; toto slovo je pak ve větě (34) v tématu, a tedy před-sunuto doleva.
(34) Posílali výzvy ke spolupráci některým zahraničním společnostem.
(35) Snažili se najít nové kontakty pro širší součinnost.
Různý slovosled může v ojedinělých případech, např. u ustálených obratů, vyjádřit význam až protichůdný, jak dokládá dvojice vět, za kterou vděčíme J. Šimandlovi:
(36) (a) Skončil jsem u psychiatra, (tj. došlo to se mnou tak daleko,
že...)
(b) U psychiatra jsem skončil, (už k němu nepůjdu, nebo už mě nepřijme)
V návaznosti na J. Firbase, který původní Mathesiovu koncepci aktuálního členění v několika směrech zjemnil, rozlišujeme ve větě výrazy kontextově zapojené (odpovídající „známé" informaci) a nezapojené (nesoucí „novou" informaci). Jak na kontextovém zapojení záleží u jednotlivých slov, nejen v dichotomii tématu a rématu pro celou větu, to se ukazuje např. u spojení s podstatným jménem před závislým jménem přídavným: takové dvojice jsou namístě jen v těch případech, kdy je podstatné jméno kontextově zapojeno a adjektivum zapojeno není, např.: Vzniklo pět velkých souborů a dva soubory malé.10
Volná příslovečná doplnění se někdy vyskytují i víckrát v jedné větě; pořadí jejích dvou výskytů pak záleží zase na aktuálním členění, především na tom, že kontextově zapojené (tematické) doplnění předchází před nezapojeným (rematickým). Mluví-li se v textu o mezinárodní politice a o ministerstvech zahraničí, pak je tento název úřadu ve větě jako (37) kontextově zapojený a réma výpovědi, tvořené slovy prakticky všude na světě, by mělo následovat až po něm.
(37) Kromě těchto složek, které jsou prakticky všude na světě na ministerstvech zahraničí, jsou na těchto úřadech také... (IS, s. 18)
/110
/lil
5. Slovosled a aktuální členění
Vhodnější pořadí by bylo: ... které jsou na ministerstvech zahraničí prakticky všude na světě... Slovosled, který autor zvolil, by vyžadoval výslovnost s důrazem na vlastním rématu všude na světě.™
K závažnějším prohřeškům v aktuálním členění věty ovšem dochází tam, kde se před sloveso nedává její člen tematický, ale část jejího rématu. Takové příklady najdeme v Peroutkové románu Oblak a valčík (psaném v USA, citovaném zde podle 3. vydání, 1995), kde autor často volí slovosled vhodný spíš pro větu anglickou než pro českou. Uvádíme v závorce předcházející větu, aby bylo vidět, že se v daném kontextu nemluví o valčíku ani o ruských zajatcích; podobně před větou (40) je úsek o bordelu, ne o čekání fronty; toto slovo by tu muselo být ve výslovnosti zdůrazněno, aby text zněl plynule:
(38) (Führer vyňal desku, vložil jinou, zatočil kličkou a) starý, starý valčík se ozval, vídeňský, akáty opět zavoněly, dláždění se zalesklo... (s. 187).
(39) (Po sčítání vězňové byli posláni zpět do baráku a nesměli vycházet.) Toho dne ruští vojenští zajatci přišli do tábora (s. 238).
(40) Začátkem května fronta čekala před bordelem, uvnitř byla tma (s. 244).
I na jiných místech Peroutkova románu takové „anglické" postavení podmetu vede (podle naší zkušenosti) k tomu, že se čtenář musí zastavit, vrátit a přesvědčit se, že osobou uvedenou v podmětu není někdo už dřív uvedený, ale že jde o slovosled, který by odpovídal tzv. subjektivnímu pořadu, s rématem před slovesem. V mluvené řeči se takové réma vyznačuje důrazem, větným přízvukem.
Kontrastivní téma, o kterém jsme se zmiňovali u příkladů (24) a (25), můžeme často najít v novinových titulcích; na jejich začátku se uvádí předmět zprávy, který je částí tématu (vyjadřuje „to, o čem věta něco vypovídá"), aleje kontrastivní, protože se vybírá ze souboru možných alternativních námětů:
(41) Třicet nemocnic chce zrušit ministerstvo zdravotnictví.
(42) Devadesát druhů freonů má zakázat zákon o ochraně ozónové vrstvy.
(43) Bezpečnost školáků zvýší zpomalovací prahy.
(44) Vlakvedoucí pobodal neznámý muž.
Jak jsme se už zmínili v odd. 4.1.1, i rozdíl mezi spojkou protožes výrazem proto, že je dán aktuálním členěním: proto, .fe užíváme jen tam, kde je řídící věta v tématu a rématem je vedlejší věta příčinná.
Protože se negace u českého slovesa vyjadřuje předponou, není její postavení v aktuálním členění jednoznačné, jak to ukazují tyto příklady:
(45) Podle zpráv požárníků nebylo identifikováno mnoho obětí. (Tzn. mnoho jich zůstalo neidentifikováno, nebo jich bylo identifikováno málo?)
(46) Cestující, kteří prokazatelně nezaplatili, budou pokutováni.
Takové varování v pražských tramvajích ovsem neznamenalo, že ti, o kterých se prokáže, že nezaplatili, by byli pokutováni; měli být pokutováni všichni, kteří nemohli dokázat, že zaplatili.
Jiný příklad ilustruje pravidlo, podle kterého obecně platí, že v dosahu větného záporu není celá věta, ale jen její réma (o tom píše E. Hajičová v knize Sgall ad., 1980):
(47) Můj bratr nezpůsobil naši porážku.
(48) Naši porážku nezpůsobil můj bratr.
Věta (47) nepopírá existenci „mého bratra", naopak předpokládají stejně jako odpovídající věta bez záporu. Téma věty (v tomto případě její podmět) není záporem dotčeno, popírá se jen, že by bratr způsobil porážku, ať už k ní došlo nebo ne. Naproti tomu věta (48) předpokládá, že k porážce došlo (její téma, v tomto případě předmět, není negací dotčeno), a tvrdí, že nebyla způsobena bratrem (ať už mluvčí bratra má nebo ne).
Proto jsou dvojznačné i věty jako Jirka sem nepřišel, aby nám pomohl (viz výš, odd. 4.4). Sloveso samo je tu v jednom významu částí tématu, a jeho platnost tedy je popřena, ale v druhém významu je částí tématu, není popřeno (říká se, že Jirka přisel, ale ne proto, aby pomohl).
Chceme-li psát srozumitelně, je zapotřebí vyhýbat se všem takovým dvojznačnostem, pokud nejsou úplně jasně řešeny kontextem.
/112
/113
5. Slovosled a aktuální členění
5.2 Jiné slovosledné obtíže
Polož ten klíč ke skříňce neb o Polož ke skříňce ten klíč
Nevhodné slovosledné postavení někdy podbízí jinou interpretaci, než autor zamýšlel, protože vytváří tzv. nepravé (falešné) dvojice, o kterých jsme se zmínili už v odd. 4.1.1. Příklad uvedený v podtitulu ve své druhé verzi jasně nerozlišuje, jestli klíč patří ke skříňce, nebo se má ke skříňce položit. Ve větě (49) podle věcných (historických) souvislostí víme, že nejde o místo, kde byl návrh vysloven, ale o to, kde se má neutrální území vytvořit:
(49) Navrhli v Bosně vytvořit neutrální území.
Někdy pro jednoznačnost věty nestačí jen změna slovosledu a je třeba hledat důkladnější formulaci, např. buď (50b) nebo (c) místo dvojznačného (a):
(50) (a) Román „Nadechnout se" poprvé vyšel česky.
(b) Román „Nadechnout se" poprvé vyšel i česky.
(c) První vydání románu „Nadechnout se" bylo v češtině.
Do počátečního postavení ve větě se někdy dostane tematická část jinak rematického větného členu, takže je člen rozdělen slovesem, jako ve větách (51)-(53), kde je přívlastek oddělený od svého podstatného jména.
(51) Od dveří se ztratil klíč.
(52) O Letnou je v poslední době velký zájem.
(53) Na tyto otázky se v minulých dnech snažila najít odpověď vláda.
Pro zdůraznění kontrastivního tématu se takové rozdělení větného členu někdy hodí, ale jindy je to slohová neobratnost, zejména v příkladech jako (54):
(54) Zítra řekli lékaři, že bude pacientka propuštěna do domácího ošetřování.
Ve větě (54) jde o příslovce vyčleněné z vedlejší věty a navíc je tu neobratné spojení slova zítra s minulým časem. V dalších příkladech závisí předmět na infinitivu, ale řídící sloveso je odděluje:
(55) Karla hodlali poslat na rok do Anglie.
Docela podobná jako ve větě (55) je situace ve větě (56), se slovem soubor závisejícím zase na infinitivu otevřít, ne na řídícím slovesu nepodaňlo:
(56) Soubor se nepodařilo otevřít.
Slova příklonná (se, si, tě, ti, mu, ho, mi a další tvary zájmen, krátké tvary pomocných sloves aj.) mají primárně své místo v tzv. druhé větné pozici (za prvním prízvučným úsekem věty, prvním větným členem):
(57) Za dva dny mu ji přinesou.
Stále častější jsou případy, kdy se do druhé pozice v souvětí dostává i taková príklonka, která je částí větného členu stojícího za slovesem; i tady dochází k slovoslednému přerušení členu na úkor tzv. členské sounáležitosti. Je to naprosto běžné u vět s modálními slovesy jako Loni ho chtěli (mohli) poslat na studie a nevadí to u sloves, která mají k modálním významově blízko, pokud za príklonkou těsně následují; tak ve větě (58) ho závisí na poslat, ne na plánovali:
(58) Původně jsme ho plánovali poslat do světa na studie.
Pokud za takovou príklonkou v druhé pozici bezprostředně nenásleduje sloveso, může se věta stát hůř srozumitelnou:
(59) Naděje jej zcela zachránit (už) nebyla.
Obtíže tu působí jednak přehnané předsazení zájmena doleva, jednak užití tvaruje/ (dost knižního) místo běžného ho. Srozumitelnější by bylo: Naděje docela ho zachránit (už) nebyla. To ukazuje, že príklonka, která patří k infinitivu, může někdy být dobře umístěna těsně vedle něj, i když to není hned za prvním větným členem.
Začíná-li věta určitým slovesem, je tedy přirozené umístit príklonku, která se k němu vztahuje, těsně za sloveso, např.: Ptám se tě na to celé odpoledne. Vyzvali ho, aby od toho odstoupil. Něco jiného ovšem je umísťování pří-klonek až za určité sloveso, pokud sloveso není na prvním místě. Když byl za první Československé republiky přijat zákon, ve kterém se pravilo
/114
/115
5. Slovosled a aktuální členení
Tomáš GarrigueMasarykzaslouz.ilse o stát, znělo to majestátně jako pořadí starobylé. Podobné postavení příklonek za slovesem má snad dnes svůj půvab v trochu nářečně laděných textech L. Vaculíka. Za míň vhodné můžeme považovat např. tyto věty z LN:
(60) Doktor krátil nám deštivé dopoledne svým příběhem.
(61) V aktuálním postoji k vývoji v Kosovu myslím si, že bylo vzato na vědomí stanovisko vlády.
Jiný slovosledný nešvar můžeme vidět tam, kde se nedodržuje větší a menší těsnost spojem přívlastků s podstatným jménem, zejména rozděíuje-li se ustálené spojení (sousloví, termín):
(62) Slohové politické cvičení v rozsahu padesáti stran ale není zrovna ideální vykročení,
Užší (ustálenější a významově těsnější) spojení je tu slohové cvičení než, politické cvičení; proto by bylo vhodnější psát politické slokové cvičení. Podobně se chybuje i např. ve spojeních jako hlavní polské město, jak jsme se už zmínili v odd. 2.3.
Připojme několik poznámek ke slovosledu dalších konstrukcí.
První z nich se týká postavení rozvitého přívlastku, který je v odborném stylu častý. V příkladech jako (63) je jistě možné vybrat si podle aktuálního členění (podle kontextového zapojení jednotlivých slov) jednu z variant (a), (c) nebo (d), ale nevhodné je přívlastek roztrhávat (oddělovat adjektivum od členu, který na něm závisí), jako v (b) a v (e); srov. Uhlířová ^987).
(63) (a) pro dítě nepřekonatelná překážka
(b) Pnepřekonatelná pro dítě překážka
(c) překážka nepřekonatelná pro dítě
(d) překážka pro dítě nepřekonatelná
(e) Pnepřekonatelná překážka pro dítě
Uhlířová uvádí i další obdobné příklady s takovým nevhodným slovosledem:
vyvěšený plakát na nástěnce vytesaný letopočet nad vchodem
nepoučený člověk v umění nevyhovující inventář pro provoz
Podobně se někdy nevhodně odděluje genitívni přívlastek od svého řídícího slova: vzácná malba na plechu ruského malíře (nejde o malířův plech, ale o jeho malbu), příprava na budouápovolánístudenta (jde o přípravu studenta na povolání).
Další připomínka se týká postavení některých příslovcí a částic, které se někdy ne docela vhodně (zčásti snad i pod vlivem angličtiny) přesouvají víc dopředu, než je jejich vlastní pozice (ta ohraničuje jejich významový dosah):
(64) V zahraničních publikacích se zejména zdůrazňují náboženské aspekty byzantské mise (lip: ... zdůrazňují zejména).
(65) Kromě úspory není ani zanedbatelná nižší emise kysličníku uhelnatého (lip: není zanedbatelná ani emise...),
Slovosledná pozice některých příslovcí je různá podle toho, zda se vztahují k slovesu nebo k celé větě, jak je to u příslovcí modálních (např. rozhodně,jistě, určitě,pravděpodobně), např. ve větách (66)(a) a (67)(a), a postojových (j)rostě, naštěstí, bohužel a.j.), jako např. ve větě (68)(a):
(66) (a) Ředitel rozhodně nepřijde, (b) Ředitel vystupuje rozhodně.
(67) (a) Tenhle kandidát jistě neprojde.
(b) Tenhle kandidát se chová jistě, až sebejistě.
(68) (a) Prostě to nevyjde.
(b) Vyjadřuje se prostě a jednoduše.
Poslední poznámka v této souvislosti se týká tzv. katafory, která se liší od anafory (odkazování) pořadím obou členů: odkazuje se zleva k výrazu, který bude ve větě teprve následovat, jako ve větě (69), kde zase tyto členy vyznačujeme kurzívou:
(69) Tento pohled na svět a její síla činí z Ameriky jediného možného světového lídra...
/116
/117
5, Slovosled a aktuální členení
Zájmeno její tu kataforicky odkazuje k jménu Amerika, které je ve vete dál vpravo. Podobně odkazuje doprava nulový tvar zájmena on ve větách jako:
(70) Když vejde do dveří, rozsvítí Milan světlo.
Zdá se ale, že je kataforické odkazování v češtině vzácnější než např. v angličtině, což asi souvisí s velkou mírou variabilnosti českého slovosledu.
/118