CHVÁLA HELENY
Z řeckého originálu lEXh>r\c, íyxmfj.iov, vyd. Dielsem (Fragmente der Vor-sokratiker) v nakl. Weidmann, Berlin 1935, 115, str. 172, přeložil a poznámkami opatřil Bořivoj Borecký
Městu jsou ozdobou dob- t ré vlastnosti mužů, tělu krása, duši moudrost, činu jeho ušlechtilost a řeči pravda; opak je hyzdí. Muže i ženu, řeč i dílo, obec i čin máme provázet chválou, jsou-li chvály hodné, nejsou-li jí hodné, stíhat hanou. Neboť stejnou chybou a stejným nerozumem je tupiti věci hodné chvály i chváliti věci hodné hany. Kdo chce správně svědčiti 2 o věcech, jaké jsou, musí usvědčiti ze lži ty, kdo haní Helenu, ženu, o níž jednohlasně a jednomyslně mluví pověsti básníků i zvuk jejího jména, které nám připomíná naše pohromy. Chci tedy podali logické důvody ve své řeči a zprostiti tuto ženu, která požívá špatné pověsti, viny, dokázati mužům, kteří ji tupí, že lžou, a ukázati jim pravdu a zbaviti je tak nevědomosti.
Že svým rodem a původem zaujímá žena, o které mlu- 3 vím, přední místo mezi předními muži a ženami, je zřejmé nemálo lidem. Vždyť není neznámo, že její matkou byla Leda, otcem pak podle jména smrtelný člověk, ve skutečnosti však bůh, totiž Tyndareus a Zeus, z nichž jeden se otcem zdál a druhý otcem byl. A jeden byl nad lidmi pánem a druhý byl nad všemi králem. Zrozena z takových rodičů 4 měla božskou krásu, jejíž dar dávala na odiv. V přečetných vzbudila touhy milostné vášně, jedním tělem svedla v jedno místo mnoho těl mužů, kteří si zakládali velice na velikých věcech. Jedni měli velké bohatství, druzí zas slovut-nost starého rodu, jiní slávu vrozené síly, jiní zas moc získané moudrosti. A přiváděla je všechny vášeň žádostivá srážek a ctižádost neznalá porážek.
Kdo vskutku a proč a jak nasytil svou touhu a vzal si s Helenu, to nebudu vyprávět. Neboť vyprávíme-li lidem věci známé, vzbudí to sice důvěru, ale nepřinese to radost. Překročím tedy ve svém nynějším vyprávění tehdejší dobu a přikročím k začátku zamýšlené řeči ;a vyložím, z jakých
0 9
důvodů Helena pravděpodobně podnikla svou cestu do Tróje.
6 Bud učinila to, co učinila, na pokyn osudu a na příkaz bohů a z rozhodnutí nutnosti, nebo byla násilím uchvácena, nebo slovy přemluvena, nebo láskou přemožena. Je-li pravdou to první, neprávem ji obviňuje ten, kdo ji obviňuje. Neboť není v moci síly lidské zabránit vůli božské. Vždyť co je slabší není přirozeně překážkou silnějšímu, ale je naopak silnějším ovládáno a vedeno; a silnější vede slabšího a slabší následuje silnějšího. A božstvo je silnější než člověk i zdatností i moudrostí i ostatními věcmi. Jestliže tedy musíme přisoudit vinu osudu a božstvu, musíme zprostit
7 Helenu její špatné pověsti. Jestliže však byla násilím uchvácena a proti zákonům znásilněna a proti právu potupena, pak zřejmě ten, kdo ji uchvátil a znásilnil, spáchal křivdu, žena uchvácená a znásilněná křivdu utrpěla. Kdo tedy podnikl svým slovem, podle svého zákona a svým činem barbarsky tento barbarský podnik, zaslouží si pro svá slova viny, podle zákona ztráty cti a pro svůj čin trest. A proč by vlastně žena znásilněná, od vlasti odloučená a od přátel odtržená neměla být zahrnuta spíše lidskou lítostí než lidskou krutostí? Neboť on spáchal hrozné věci, ona je vytrpěla; proto je spravedlivé ji provázet lítostí, jeho nenávistí.
8 Jestliže to byla řeč, která ji přesvědčila a její duši ošálila, není obtížné ji obhajiti a viny zbaviti. Řeč je mocným vládcem, který zcela nepatrným a zcela nepostižitelným tělem vykonává věci převeliké; neboť v její moci je zbaviti člověka strachu, odejmout mu zármutek, vzbudit v něm radost,
9 zmnožit jeho lítost. Že tomu tak je, to vám ukáži. I Aby tomu posluchači lépe porozuměli, je třeba výstižného výkladu. Celé básnictví pokládám a považuji za řeč mající míru. Ty, kteří jí naslouchají, naplní hrůza plná strachu, lítost bohatá na slzy a touha provázená smutkem. Cizí osudy, štěstí a neštěstí prožívá duše mocí slov jakoby jakýsi vlastní pro-
io žitek. Ale přejděme odtud k druhému druhu řeči. I Kouzelné zaříkání řeči přikouzluje radost, zaříkává zármutek; neboť když se moc čarovného zpěvu setká s míněním duše, omámí
ji, přesvědčí ji, změní ji svými čarami. Je dvojí umění čar a magie řeči. Spočívá ve vadách duše a v šálení mysli. Tolik lidí bylo již přesvědčeno a je přesvědčováno tolika lidmi v tolika věcech smyšlenou, lživou řečí! Kdyby všichni lidé si všechny věci minulé pamatovali, všechny věci přítomné chápali a všechny věci budoucí předvídali, nebylo by podobné řeči. Protože však není snadné ani si pa-matovati minulé, ani prozkoumati přítomné, ani před-vídati budoucí, proto většina lidí ve většině záležitostí poskytuje duši jako rádce mínění. Mínění, samo vratké a nepevné, obklopuje vratkou a nepevnou pohodou ty, kteří je užívají.
Co nám tedy brání věřit, že i Helena šla do Tróje pod dojmem řeči, jako by byla uchvácena násilím. Neboť přemlouvání se sice podle jména liší od nutnosti, moc má však stejnou. Řeč totiž, která duši přemluvila, tuto duši donutila, aby se dala přesvědčit slovem a souhlasila s činem. Ten, kdo ji přemluvil, spáchal bezpráví, neboť ji vlastně přinutil, a žena, jež byla přemluvena, je bez důvodu pomluvena, neboť byla vlastně přinucena. Že přemlouvání, jestliže se spojí s mocí řeči, zformuje duši tak, jak chce, lze poznat za prvé ze slov těch, kdo se zabývají jevy nebeskými a jedno mínění boří a druhé tvoří a způsobují, že věci neuvěřitelné a neviditelné se objevují před zraky mínění. Za druhé z řečnických sporů, při nichž jedna řeč, jež dbá obratnosti, ne však pravdivosti, velký dav potěší i přesvědčí. A za třetí ze slovních půtek filosofů, na nichž je vidět, jak rychlost myšlení činí lehce proměnlivou pravdivost mínění. Týž význam má moc slova pro rozpoložení duše, jako má složení léků a jedů pro stav těla. Jako různé léky a jedy vyhánějí z těla různé šťávy, a jedny zbavují člověka choroby strastí a druhé života slastí, tak i některé řeči zarmoutí, druhé potěší, jiné dodají posluchačům odvahy, jiné je poděsí, jiné zas nějakým zlým přemlouváním duši ošálí a okouzlí.
Že se Helena viny nedopustila, ale neštěstí zakusila, jestliže byla přemluvena řečí, to jsem vysvětlil. Nakonec proberu čtvrté obvinění ve čtvrté úvaze. Byla-li to láska,
& io íř
& ii £
která toto všechno způsobila, snadno lze Helenu ubránit před obviněním z hříchu, kterého se prý dopustila. Neboť věci, které vidíme, mají svou přirozenou podobu ne jak my si přejeme, ale jak která které připadne. Vnější vzezření )ď má pak vliv i na reakci duše. Tak např. jestliže zrak pohlédne na těla nepřátel vyzbrojená proti nepříteli nepřátelskou výzbrojí z bronzu a železa, poděsí se a poděsí i duši, takže lidé často prchají ve zmatku před nebezpečím budoucím jako před jsoucím. Neboť síla našeho běžného úsudku je otřesena strachem, který vznikne z pohledu a který způsobí, že zapomeneme na to, co pro nás obvykle je čestné, i na prospěch, který nám vítězstvím vznikne.
17 A již mnozí lidé, když spatřili věci budící hrůzu, ztratili duchapřítomnost v přítomné chvíli. Tak strach rozum uhasil a udusil. A mnozí upadli do útrap zbytečných a nemocí strašných a šílenství neléčitelných. Do té míry vpíše náš pohled do mysli obrazy věcí, které vidíme! Mnoho věcí nahánějících hrůzu jsem ponechal stranou. To, co jsem opomněl, je však podobné tomu, co jsem připomněl.
18 Když malíři vytvoří dokonale z mnoha barev a mnoha těl jedno tělo a jeden tvar, potěší zrak. Podobizen formování a soch modelování poskytuje očím příjemnou podívanou. Jedny způsobují při pohledu na ně svou povahou, že se rmoutíme, jiné, že po nich toužíme. Mnohé vzbuzují v mnohých žádost a touhu po mnohých věcech a tělech.
19 Co je proto podivného na tom, jestliže se zrak Heleny potěšil při pohledu na tělo Paridovo a předal její duši touhu a prudkou žádost? Jestliže láska je bohem a má božskou moc bohů, jak by se jí ten, kdo je slabší, mohl ubránit a uchránit! Je-li to však člověka slabost a duše nevědomost, nemůžeme ji kárat jako lidské provinění, ale musíme ji pokládat za osudu dopuštění. Neboť přišla, jak přišla, duše mámením, z lásky nutnosti, a ne se strojenou chytrostí.
20 Proč bychom tedy měli pokládat za správné tupit Helenu, která učinila to, co učinila, bud láskou přemožená nebo slovem přesvědčená, bud násilím uchvácená nebo
ff  12 g
božskou nutností donucená, a je proto prosta veškeré viny.
Svou řečí jsem zprostil Helenu špatné pověsti. Dodržel jsem slovo, které jsem vyslovil na počátku řeči, a pokusil jsem se vyvrátit pohany nesprávnost a mínění neznalost. Mým úmyslem bylo napsat řeč, která by byla chválou Heleny hodnou, a pro mne zas hříčkou drobnou.
života vyučuje v rodné Antiochii. Má své přátele i soupeře, je uctíván i obklopován intrikami. Je v písemném styku se Všemi významnými osobnostmi své doby — i s osobami na císařském trůně. Vřelým obdivem přilnul k romantickému restaurátorovi pohanství, císaři Iulianu Apos-tatovi. Zachoval se velmi rozsáhlý soubor řečí a dopisů Libaniových. Mezi řečmi jsou řeči oslavné, příležitostné, cvičné řeči na mytologická a historická témata, fiktivní řeči soudní, řeči pronesené ve službě městu nebo přátelům nebo v záležitostech osobních apod. Libaniovy řeči poskytují často zajímavé pohledy do tehdejšího života. S osobou Iuli anovou je spojeno několik řečí, mj. řeči pozdravné, dvě řeči pohřební (epitafy) a řeč K obyvatelům Antiochie o hněvu císaře Juliána, v níž Libanios reaguje na odpor, na nějž Iulianus narazil se svými opatřeními u Antiochijských.
V dobách republiky byla řeč mocnou zbraní politického zápasu. Na sklonku antiky si z ní učinilo křesťanství zbraň zápasu ideologického. Křesťanská inteligence si osvojovala postupně všechny formy vzdělanosti pohanské, aby jich využila ke svým cílům. Mnozí církevní otcové byli vynikajícími řečníky. Toto umění si osvojovali u pohanských profesorů rétoriky a na pohanských předlohách. Proti pohanskému mistru řeči, Římanu Symmachovi (4. stol.), stojí se svým řečnickým uměním latinští církevní otcové Tertullia-nus (asi 160—225), Cyprianus (asi 200—258), Lactantius (snad 250—317), Ambrosius (340—397) a Augustinus (354 až 430). Křesťanský řecký východ se může pochlubit řečmi Synesia (asi 370—412), Grégoria (RehoÝe) z Nazianzu (asi 325—39°). Basileia Velikého (330—379) a největšího křesťanského řečníka ve starověku Jóanna Chrysostoma (Jana Zlatoústého, asi 345—407), snad žáka Libaniova.
Bořivoj Borecký
POZNÁMKY
CHVÁLA  HELE N Y
1 Helena — původně předřecká bohyně; v pozdější řecké mytologii dcera boha Dia a Ledy, manželky spartského krále Tyndarea; vynikala neobyčejnou krásou; provdala se za Menelaa, pozdějšího vládce ve Spartě; podle pověstí byla unesena do Tróje Paridem, synem trójského krále Priama; její vztah k Rekům a Trojanům je již u Homéra líčen různě; v části řecké tradice požívala špatnou pověst jako cizoložnice, jindy byla její čest různým způsobem hájena.
2 které nám pfipomínd naie pohromy — únos Heleny byl příčinou trójské války, která skončila teprve po deseti letech dobytím Tróje.
3 její matkou byla Leda — Zeus zplodil podle báje Helenu tak, že se přiblížil k Ledě v podobě labutě.
ZA STARÉHO C H R O M C E
2 nežatuje kvůli penězům — Bohatí athénští občané se často stávali kořistí řemeslných udavačů, kteří za patřičné odstupné byli ochotni od své žaloby upustit. V ústech chudáka, jakým je obžalovaný, působí tato narážka obzvlášť komicky.
6 toho, kdo by mě vystfídal — Je míněn otrok, který byl vyučen stejnému řemeslu a mohl vést živnost místo něho.
9 výměně majetku — V Athénách existoval určitý druh daně ukládané bohatým občanům, který spočíval v některých službách pro stát, např. vypravení tragického sboru, vystrojení válečné lodi apod. Zdálo-li se někomu, že úkol, který mu byl svěřen, přesahuje jeho finanční možnosti, mohl vyzvat toho, jenž se mu zdál bohatším, bud k výměně majetku, nebo k převzetí úkolu.
11 osedlanému mezku — Jde pravděpodobně o mezka opatřeného snad podle perského zvyku pohodlným křesílkem, na kterém jezdili jen změkčilci, ženy a tělesně vadní.
12 dvou holí — I zdraví Athéňané, bohatí i chudí, nosívali hole různých tvarů, tak jak to ukazují malby na vázách.
13 devíti archontů — Archonti byl sbor devíti nej vyšších úředníků zvolených losem s pravomocemi v soudnictví a ve věcech sakrálních. Předsedou sboru byl „archón epónymos" (podle něho se jmenoval rok), strážce práva rodinného a dědického. Druhý byl archón král, vykonavatel státních obětí a vrchní soudce při vyšetřováni proviněni proti náboženství. Třetím archontem byl polemarchos, dříve vrchní vojevůdce, později vykonavatel některých sakrálních povinnosti souvisících s vedením války. Zbývajících šest archontů tvořilo sbor thesmotetů.
t£ 389 %