K STUDENTŮM O PŘEDNÁŠCE
Z řeckých originálu Libanii Opera, vyd. R. Fórstrem v nakl. Teubner, Lip-siae, sv. I, 1903, sv. III, 1906, sv. IV, 1908, N° 3,30,33,45,53; Libanius, Selected works with an English translation, vyd. A. F. Norman, I. The Julianic orations, Loeb classical library, Heinemann London & Cambridge Universitv Press, 1969, N" 16, přeložila a poznámkami opatřila Růžena
Dostálová.
Vám, kteří toužíte po slavné životní dráze, by sotva kdo mohl vyčítat, že mne žádáte o obvyklou přednášku. Já však se domnívám, že mé odmlčení má svůj důvod. Až o něm uslyšíte, jistě mne pochopíte a zřejmě sami zavoláte na pomoc proti těm, kteří mne k takovému jednání donutili, ony bohy, kterým skládání a pronášení přednášek působí největší potěšení.
Jsem ovšem překvapen, že jste sami nepřemýšleli o tom, co změnilo obvyklý chod událostí. Možná že jste o tom i přemýšleli, ale sami jste na to nepřišli. Jestliže však jste na to přišli, jak jste si mohli dovolit připomenout mi mou přednášku, místo abyste byli zticha nebo vystoupili proti těm, kteří to zavinili? Jestliže jste ovšem o tom nepřemýšleli, pak jste ani na nic nemohli přijít a nemohli jste si všimnout chování těch, kteří se proti mně provinili. V tom případě ani vy nemůžete uniknout výtce, že jste se vůči mně chovali špatně. Spíte totiž v době, kdy byste měli být bdělí, a nevíte o mně nic, ačkoli byste měli vědět všechno. Přitom jste stále na stejném místě, trávíte denně všechen čas společně a hovoříte spolu a měli byste tedy své spolužáky znát stejně dobře jako sebe samy. Takové chování bych už neoznačoval jako lenost, ale jako naprostou lhostejnost vůči mně. Budu k vám tedy mluvit, jako byste si ničeho nebyli všimli, čemu ovšem sotva kdo uvěří.
Kdyby mne někdo usvědčil, že nepřednáším z lenosti nebo lehkomyslnosti, styděl bych se za to. Považuji totiž takové chování za neřest nějakého ničemného otroka, pro něhož je největším svátkem, když se může povalovat a nepohybovat se bud vůbec, nebo aspoň co nejméně. Každý o mně dobře ví, že přátelé mi vyčítají, že při svém pokročilém věku ještě tolik pracuji. Vždyť pro mne je požitkem sladším než med věnovat se neustále tvůrčí práci a psát přednášky a na mém revmatismu je nejhorši právě to, že
$ 305 *
mi ztěžuje psaní. Ačkoli tedy jsem měl po ruce dostatek přednášek, abych jimi vyhověl předpisům, proč jsem tak nechtěl učinit? Přednášky jsou připraveny, ale já nepřed-náším.
Možná že si ted někdo myslí, že budu mluvit o špatném platu. Taková věc by ovšem dokázala člověka rozčilit a přimět ho k odmlčení — mladý muž dostane od otce peníze, aby je dal profesorovi, ale on jich část promrhá v pitkách, část ve hře v kostky a část v ničemných pohlavních rozkoších. Pak se ještě přižene a stěžuje si na mou drzost vůči němu, křičí, vyhrožuje, tluče kolem sebe a považuje všechny kolem sebe za špinavou pěnu a domnívá se, že on sám by si zasluhoval odměnu za to, že vůbec ke mně dochází.
Chudý student si zasluhuje prominutí, ale i pokárání. To první za to, že neplatí, protože nemůže, ale proč bychom měli trpět, že se spojuje s ostatními a řádí spolu s nimi?
Někteří pak vyvádějí obzvlášť divoce, aby tak zakryli, že nic nezaplatili, pak se stanou závislými na svých druzích, vynakládají všechen čas na prázdné pochlebování a při svém odchodu buď vůbec svého profesora neznají, nebo mu dělají to nejhorší, co dovedou.
Jiný člověk by si jistě i takovou věc vzal za záminku, přestal by prostě přednášet a neváhal by hlasitě prohlašovat, že se proti uvedeným lidem brání tím, že jim neposkytuje všechno, co by mohl. Pro mne však je to stará historie, jsem zvyklý nic nedostávat, snad na škodu pro obě strany, i pro tu, která nedává, i pro tu, která nebere — a už jsem se s tím smířil. Finanční otázka tedy není příčinou toho, že proud mé řeči nezaplavuje toto shromáždění.
A co to tedy je? Nevidím, že by všichni mladí mužové toužili po mých přednáškách a že by si uvědomovali, co ve mně mají. To ukázali velmi jasně na jaře i v zimě, při přednáškách v těchto obdobích.
Dávejte ted pozor: dám příkaz, aby studenti byli pozváni k přednášce. Můj otrok běží a vyřídí jim to. Oni ovšem jeho běh nenapodobují — a měli by jej svým během ještě předstihnout — ale zůstávají dále u svých písniček, které všichni znají, dále tlachají a smějí se. Když pak někdo,
kdo to vidí, je pokárá za jejich liknavost a oni se už rozhodnou vejít, cupitají jako nevěstinky nebo, lépe řečeno, jako provazolezci, a to nejen před vchodem, ale i v posluchárně, k velkému pohoršení těch, kteří už sedí a musí čekat na tak líné mládence. To se odehrává před přednáš- 12 kou. Během přednášky se neustále navzájem dorozumívají posunky o vozatajích, hercích, koních a tanečnicích nebo o zápasu, k němuž už došlo nebo který se chystá.
Někteří stojí jako zkamenělí s rukama zkříženýma, jiní 13 oběma rukama trápí svůj nos, nebo sedí, ačkoli je tu tolik podnětů, které by měly vzbudit jejich nadšený zájem. Jiní toho, který nadšením nevydržel sedět, násilím usazují, nebo počítají nově příchozí, některým stačí dívat se na listy nebo se raději baví o všem, co je zrovna napadne, místo aby pozorně vnímali přednášejícího. Ještě větší drzost je, když 14 svým předstíraným nadšeným potleskem přehlušují skutečné nadšení a brání tak tomu, aby bylo slyšet pochvalné výkřiky, nebo když se procházejí po celé posluchárně a odvádějí pozornost od přednášky, u koho jen mohou, buď tím, že si vymyslí nějaký vzkaz, nebo že jej zvou před obědem do lázně. I to si totiž někteří mohou dovolit. Nemáte tedy (z přednášky) žádný zisk ani vy, ničemové (zrovna tak dobře byste tu nemuseli vůbec být), ale ani přednášející, pokud to záleží na vás, protože se mu nedostává toho, co vlastně bývá jedinou odměnou za jeho přednášky.
A nikdo nemůže říci, že pomlouvám a že nyní přednáším 15 nepravdivé obvinění, když bych byl mohl svým hněvem zasáhnout hned při činu a slovy zkrotit viníky. Víte totiž, že jsem to často udělal a že jsem nejednou hlasitě poručil, aby někdo chytil takového lajdáka za límec a vyhodil ho. Jestliže k tomu nedošlo, pak to bylo jen proto, že jiní se za něho přimluvili.
Svými nynějšími slovy jsem tedy dokázal, že se vůči mně 16 dopouštíte chyb. Ale když někdo nepovažoval za nutné dávat pozor během přednášky, mělo to za následek, že si ve své paměti také nic z mé přednášky neodnesl. U vašich 17 předchůdců tomu bylo právě naopak. Jeden podržel v pa-
ří 306 tf
(S 307
měti to, druhý ono, pak se sešli a pokoušeli se rekonstruovat mou přednášku. A i když jim mnoho z paměti nevypadlo, přece i to málo je vždy trápilo. A po tři až čtyři dny se zabývali jen vyslechnutou přednáškou, doma se svými 18 otci a ještě více zde. Vy hledíte být jen zase zpátky u svých písniček, které si velmi dobře pamatujete, a svého Démos-thena od začátku až do konce přenecháte úplnému zapomnění. A když se vás pak někdo zeptá, zda jsem přednášel a o čem, uslyší sice, že jsem přednášel, ale už se nedoví,
0 čem to bylo.
iq Při sám Zeus, jsem snad tedy už méně výkonný a mé nynější výkony se nerovnají tomu, co bylo dříve. Ale takový názor nemají ani lidé středního věku, ani starší páni. Z nich ti první ještě působí u soudů a druzí si tam vysloužili své úřady. Ti nevydrží sedět při žádném slově mého projevu a lze slyšet jejich výkřiky, že jsem překonal sebe sama. I když prý i mé předchozí projevy byly vynikající, ty nynější mají v sobě něco navíc a mé stáří není žádnou
20 překážkou. Nemůžete se tedy uchýlit k nějaké takové výmluvě. Chvála těchto lidí dosvědčuje mou kvalitu a znemožňuje vám kritizovat mé přednášky. Nechcete přece tvrdit, že jste schopnější než oni posoudit přednášku. Ostatně svou netečností, kterou projevujete, zatímco oni nezakrývají své nadšení, zjevně urážíte i je. Nemáte-li sami smysl pro řečnické umění, měli byste se řídit jimi a zúčastnit se jejich projevů nadšení.
21 Ale vy se vůbec nechováte jako mladí lidé, kteří vědí, co znamená jejich profesor. Takovým se přičítá k dobru,
1 když se nechovají docela rozumně v záležitostech, které se týkají jejich učitele. A ten, kdo řekl, že takoví žáci jsou blázni, není jejich nepřítelem, nýbrž přítelem, a jeho slova
22 jsou pro ně vyznamenáním, a ne urážkou. Já i jiní jsme leckde na mnoha místech viděli takové žáky, kteří byli ochotni udělat pro své učitele totéž co pro své rodiče, a někdy i více. Jejich otcové to dobře viděli a měli z jejich počínání radost, i když viděli na tělech svých synů stopy, které tam zanechaly boje za jejich učitele, jizvy na hlavě, jizvy v obličeji, jizvy na rukou, prostě jizvy všude. A tento velký a silný
citový vztah provázel ty, které zachvátil, až do samého stáří. Kdo z vás by mohl uvést to, že by kdy byl dokázal kvůli mně takový čin? Nějakou bitvu? Nějaké nebezpečí? Nějakou ránu? Nebo alespoň nějaké slovo? Nějaký hlas? Nějakou hrozbu? Nějaký pohled?
Odvrátili jste svou přízeň od svého profesora a částečně jste se přiklonili k jiným katedrám a titulům. Tam jste zaplatili, co dlužíte mně. Na mně se dopouštíte křivdy, kdežto jich se zastáváte a jste ochotni cokoli říkat, cokoli udělat, jakkoli se jim zavděčit. Nutíte se k tomu, abyste dali přednost druhořadému, a velmi si zakládáte na tom, abyste ode mne odvraceli i jiné mladé muže a škodami, které působíte druhým, chcete posílit toho, k němuž jste se přiklonili.
Proti tomu jste tak daleci toho, abyste kvůli mně podstoupili nějakou námahu, že pro mne nemáte ani dobré slovíčko. Ale ani to nestačí, naopak ještě mi klnete.
Jak jsem došel k tomu mínění? Podle dvou nej významnějších příznaků — že se trápíte pro mé úspěchy a radujete z mých potíží. Nebo se tak nechováte, když získám nové studenty nebo když zas druzí odplouvají jinam? A za to vám mám nyní přednášet?
Někdo by mohl namítnout: „Všichni jsou tedy špatní, ani jeden student není pořádný a slušný?" Jistě je. Ale ty lze snadno spočítat, kdežto toho špatného je hodně. A je-li tomu tak, je správnější, abych kvůli těmto špatným ne-přednášel, než abych přednášel kvůli oněm (několika dobrým). Kdyby bylo možné nějak soukromě oněm vyhovět, velmi bych si toho cenil. Ale protože je to nemožné, musí se ti lepší vyrovnat s tím, že jim nemohu prokázat tu přízeň, kterou bych jim rád prokázal. Ach Die, zas bych těm ničemům jen dal příležitost k něčemu podobnému, co mi nedávno způsobilo tak hrozné výtky kvůli nekázni studentů, že jsem musel vyslechnout, taková slova právě od těch, kteří mají největší radost z toho, když mi mohou něco vytknout. Zda mne právem obviňují, to já nemohu rozhodnout, nyní by však bylo třeba, aby všichni byli naprosto ukázněni a nevyvolali ani stín pohoršení.
tS 308 &
& 309
29 Tehdy bylo bezpodmínečně nutné, abych často přednášel, protože lidumilnému císaři se muselo dostat ode mne toho, na co měl nárok, a zároveň bylo třeba, aby otcové (mých žáků) poznali, že pracuji a že jsem se nedal velikostí
30 zla umlčet. Nyní však nevidím důvod k tomu, abych přednášel. A ještě tohle: kdybych nepozval ty, které jsem dříve vždy zval, urazil bych ty, které by bylo lépe neurazit. Kdybych je pozval, dal bych jim jen lépe poznat vaši špatnost a oni by po odchodu jistě o ní nemlčeli. A k čemu by bylo dobré, abych ještě více uvedl ve známost, co se tu děje?
31 „Přece však zároveň s těmi slušnějšími" — mohl by někdo říci — „si žádali přednášku i někteří z těch druhých." Jistě, žádali si, ale žádali pouze jazykem, jejich mysl to nechtěla. A já nejsem tak pošetilý, abych přikládal větší význam tomuto jejich žertu před jejich dlouhodobým jednáním.
32 „Jaký postoj zaujmeš k této skupině, jestliže ti některý z bohů dopřeje dožít se dalšího roku?" Polepší-li se — a Osud je velmi mocný —, budu se podle toho řídit. Bude-li to však pokračovat jako nyní, užiji stejných prostředků a budu uvažovat o tom, jak by ti ukáznění mohli nějakým jiným způsobem dojít svého prospěchu.
33 Někdo se snad podiví, že dávám přednost tomu, abych žil s takovým trápením a v tak nepříznivých poměrech, ačkoli bych se mohl těchto studentů zbavit. Ale co mám dělat? Tyhle vyženu a nechám jich kolem sebe jen hrstku? Z čeho by měl Priamos a jeho rod větší radost? Ti tady číhají a chtějí právě tohle spatřit, abych stál v čele nepatrné skupiny a moje moc se zmenšila. Už jsem viděl velitele, který vedl špatné vojáky, byl však přesvědčen, že se s tím musí smířit, protože chtěl předejít tomu, aby nepřešli k nepříteli.
34 A vliv na to má i povaha, která nemá sklon k odvetě a zvykla si spíš snášet než trestat. A to nejdůležitější — moje přátelství k jejich rodičům, přátelství k jejich obcím. Bojím se, aby v případě, že by uslyšeli o jejich vyloučení, nad nimi nenaříkali jako nad mrtvými nebo ještě hůře,
považujíce tu hanbu za horší než smrt. Vždyť vědí, že takováhle hanba je horší nežli hanba po soudním výroku.
Ten lze zrušit, ale ona zůstane věčně a provází člověka 35 od mládí do smrti a zbavuje ho v každém věku svobody slova: nestoudníku s psí tváří, což jsi nebyl vyhnán z chrámu vzdělání, protože jsi poskvrňoval posvátný okrsek Mús?
šetřím tedy jejich otce, matku i rodnou obec a budoucí 36 dítky, na něž by hanba přešla, a nesáhl jsem k vyloučení. Rozhodl jsem se (nepřednášet) a jsem přesvědčen, že jsem se tak rozhodl právem.
Ve vašich rukou nyní je, aby se to už neopakovalo. 37 Jestliže se polepšíte, a to je snadné, budete-li k tomu mít dobrou vůli, uvidíte, že i já splním všechny své povinnosti a spíš budu zvát k takové přednášce já vás, než abyste k ní vyzývali vy mne.
tS 310 fS
$ 3"
135 arl' Dia ochránce rodu... atd. — Zeus a jeho manželka Héra jako hlavní dvojice mezi olympskými božstvy byli ochránci manželství a rodu. Sudičky, řecky Moiry (moira = osud) určovaly osud při narození. Rhea, řecká bohyně, manželka Kronova, matka Diova, byla ztotožňována s fryžskou matkou bohů Kybélé. Eileithyia, bohyně porodních bolestí. Afrodite, řecká bohyně lásky.
143 množství zlata protéká strechami — narážka na báji o Danaé, kterou Zeus svedl v podobě zlatého deště.
146 Eudóros, syn Herma a Polydóry — viz Homér, Ilias, zp. 16, v. 180 (a v. 175). Zde je však jmenována Polyméla: zrozený od Polymély, jež krásná bývala v tanci.
147 byii nazváni Partheniové — tj. synové panen. Tak se jmenovali ve Spartě chlapci narození během první messénské války.
150 Diova prostfedku —■ viz pozn. k § 143.
K ŠTUDENTOM O PŘEDNÁŠCE
Libanios pronesl tuto řeč, která je svědectvím upadajícího zájmu mládeže o řeckou rétoriku, v posledních letech svého života.
9 jsem zvyklý nic nedostávat na škodu pro obé strany — i v jiných svých řečech Libanios naznačuje, že lidé si neváží výuky, které se jim dostává levně nebo zdarma. 18 svého Démosthena — Démosthenés, nejslavnější starověký řecký řečník z 4. stol. př. n. 1. Jeho řeči sloužily k výuce v rétorských školách.
24 přiJilom/i jste se k jiným katedrám a titulům — studenti dali přednost studiu latiny, jejíž znalost měla pro práci ve státní službě větši význam.
škodami, které působíte druhým —■ totiž učitelům řecké rétoriky, tj. i Libaniovi.
25 druzí odplouvají jinam — za studiem latiny do Říma nebo na právnickou fakultu do Bejrútu.
26 lidumilnému císafi — tj. Theodosiovi I., vládl v 1. 379—395. Libanios má na mysli své řeči, jimiž se snažil usmířit císaře po povstání v Antiochii r. 387. Toto místo je svědectvím, že Libaniova řeč k studentům vznikla v posledních letech jeho života, protože r. 393 zemřel.
33 z čeho by měl Priamos a jeho rod větší radost —- narážka na Homérovy verše z prvního zpěvu Iliady, v. 255 a násl., v nichž Nestor napomíná Agamemnona pro jeho spor s Achilleem:
ó jak Priamos vládce by zajásal se syny svými, s ním Trojane druzí by radostí zplesali v srdci, kdyby tak dostali zvěst, jak vy se tu sváříte spolu. 35 zbavuje ho svobody slova — svoboda slova, řecky parrésia, příslušeli jen svobodným, čestným občanům.
K OBYVATEĽOM ANTIOCHIE O H N ÉVU CÍSAŘE JULIÁNA
Libanios pronesl tuto řeč r. 363, když císař Julián stanovil maximálni ceny obilí, jehož byl následkem dlouhotrvajícího sucha nedostatek, aby tak zabránil spekulaci. Opatření bylo nepříznivě přijato členy městské rady, kteří byli zároveň vlastníky půdy i obchodníky s obilím.
4 když Démosthenés povzbuzoval své spoluobčany — srv. Démosthenés, První řeč proti Filippovi, § 2 (Ferdinand Stiebitz, Démosthenés, Poslední zápas Řeků o svobodu, Praha 1940, str. 86).
6 snad je Seleukos nezaložil za slastných znamení — zakladatelem Antiochie byl Seleukos I. Nikator, jeden z nástupců Alexandra Velikého, vládce Sýrie 358—280 př. n. 1.
7 jako ti Fókajští — Fókaia, nejsev. iónská kolonie v Malé Asii. R. 540, když Peršané obléhali Fókaiu, emigrovala většina obyvatelů do Eleje v Itálii.
9 je větším zlem, myslí-li si fímský císaf — císař jako nositel titulu pater patriae, tj. otec vlasti, zaujímá vůči svým poddaným postavení otce vůči členům rodiny.
14 pohledte na Kappadokii — Kappadokie, krajina mezi řekami Halys a Eufratés a Černým mořem a Kilikií v M. Asii. Římská provincie. město bohaté a skvělé — jde o město Kaisareja, latinsky Caesarea, kde křesťané se zmocnili chrámu bohyně štěstěny a vyvolali tak proti městu hněv císaře Juliána.
15 nová opatření o cenách zboží — Julián vydal r. 362 edikt o snížení cen obilí. Předcházející sucho a přítomnost vojska chystajícího se k perskému tažení vyvolaly totiž značné stoupání cen obilí a chleba.
19 synové Európy a Dia — Minos a Rhadamanthys, kteří byli v podsvětí soudci zemřelých. po agoře — agora, náměstí.
zprostil lid starobylé daně zlata — tzv. chrysargyron (= zlato a stříbro), daň vybíraná v penězích každých pět let od obchodníků a řemeslníků. Za vlády Juliánovy připadala na r. 362, Julián ji však prominul, poněvadž r. 361 ji mimořádně dal vybrat jeho protivník Constantius.
21 proti císařovu plánu — tj. proti jeho ediktu o snížení cen.
26 Eubulos — jeden z předních členů městské rady, odpůrce Libaniův.
36 žertíky jsou součástí některých slavností — Libanios má na mysli slavnost Saturnalia, římský Nový rok, o němž si otroci směli tropit žerty ze svých pánů.
37 Constantius — Constantius II., římský císař, 324—361, syn Konstantina Velikého.
převzal vládu ten, který vynikl... — tj. císař Julián.
40 Argyrios —jeden z předních členů městské rady.
41 velké a zbytečné osvětlení — pouliční osvětlení v Antiochii bylo pověstné. Zmiňuje se o něm i římský historik Ammianus Marcellinus, Soumrak římské říše XIV 1, 9 (Odeon 1974).
fS 430 fS
íř 431 «