Týden 7: Rozhovor, natáčení synchronu
Natáčení čeho? Synchron je v televizní hantýrce označení pro
rozhovor. Je to část reportáže, kdy zvuk a obraz jsou synchronní – divák vidí a
slyší totéž. Z definice by tedy i stand-up spadal do téže kategorie, ovšem
neoznačuje se tak. Naopak vaše komentáře natáčené na střižně jsou asynchrony,
divák vidí obrázky (jejichž přirozené zvuky – ruchy slyší ztišené v pozadí),
ale slyší hlas redaktorky (kterou nevidí).
Technika, kterou budete potřebovat ovládnout
Nebudeme se zde bavit o tom, jak vést rozhovor. Na to jsou
jiné předměty. Zajímá nás technická stránka natáčení synchronů a hlavně stránka
praktická.
Z té technické si řekněme, jak řešit zvuk a jak řešit obraz.
Zvuk nabíráme na mikrofon. V zásadě jsou tři druhy mikrofonů, které
můžeme používat:
Tzv. klopák – mikroport, který umístíte respondentovi
na klopu, případně do výstřihu. Nesmí být až někde pod bradou a nesmí být až
někde u opasku. Je to velmi nenápadný nerušivý mikrofon, který zabírá zvuk na
krátkou vzdálenost. Když fouká, nasadíte na něj molitanovou nebo chlupatou
ochranu proti větru, tzv. windschutz. Klopák má bohužel tu nevýhodu, že
nepobírá dobře vaše otázky, jen odpovědi respondentů. Ale ty zase nahrává
překrásně.
Tzv. handka – ruční mikrofon, který držíte v ruce vy (někteří respondenti se po něm rádi sápou, nedejte se!). Držíte ji jemně a elegantně, nesvíráte ji jako obušek, kterým se chystáte respondenty udeřit. Pokud je na handce logo, natočíte ji logem na kameru. Handka je úžasná v tom, že pobírá i na větší vzdálenost, takže ji necpeme respondentům přímo před ústa. Při obvyklém polodetailním záběru (busta) bývá handka kdesi v dolní části okna, kde tolik neruší, ale přesto pobírá vše, co respondenti řeknou. A druhá skvělá věc – na otázky si ji namíříte k ústům vy. Otázky jsou tedy slyšet stejně dobře jako odpovědi a to se občas hodí. Naučte se to tak dělat vždycky, když točíte na handku.
Tzv. shotgun – kvalitní a dost citlivý směrový
mikrofon, který je mimo záběr. Tedy buď nahoře nad ním na tyči přezdívané
bambus, anebo dole pod spodní hranou záběru. Shotgun můžete taky mířit na sebe
i respondenty, takže máte nahrané otázky i odpovědi. Skvělé na něm je, že
neruší v záběru – prostě není vidět žádný mikrofon. Nevýhoda – je větší a
používají ho spíš zvukaři, pokud jsou členy natáčecího týmu (ve zpravodajství
nebývají, v publicistice a dokumentu hrají nezastupitelnou úlohu).
Kam s očima?
Respondenti se vždy dívají na vás. Nikdy do kamery!!!
Do kamery se smíte dívat jedině vy. Pro reportáž samozřejmě nikdy nezpovídáme
jediného člověka. Důležité tedy je, abychom střídali strany. Pokud první
respondentka odpovídá redaktorce stojící nalevo od kamery, na zpovídání druhé
si musí redaktorka stoupnout napravo od kamery. Pokud by totiž nastala situace
(a ta nastává docela často), že byste chtěli obě respondentky střihnout hned za
sebou, a ony by stály na stejné straně, byl by to velice nepěkný střih. Nebo
spíš rovnou chyba. V obraze by přeblikla jedna hlava místo druhé. Proto
střídáme strany.
S respondenty mluvíme na jejich úrovni – díváme se jim do
očí. Pokud sedí, sedneme si taky. Pokud stojí na štaflích, poprosíme je, ať
slezou za námi. Přikyvujeme na to, co povídají, ale nevydáme přitom ani hlásku
– žádné hmmm, aha, ano... Pak byste měli velký problém na střižně.
Příprava rozhovoru
Dobrá praxe je nejdřív si jen tak popovídat a pak to
natočit. Při povídání si ujasníte, jak se věci mají, řeknete si, co je důležité
a co se vám do reportáže stejně nevleze, a pak už jen natáčíte. Taky se při
normálním hovoru respondenti často uklidní, přejde je stres z toho, že za nimi
přijela televize, a přestanou se bát. Naučte se mluvit s lidmi o běžných věcech
(ano, klidně i o počasí).
Nedělejte si z kamery poznámkový blok. Pokud točíte
dvouminutovou reportáž, je zbytečné natáčet pro ni patnáctiminutový synchron.
Přidáváte si práci, protože se tím budete muset prokousat při střihu. A
unavujete si respondentku i kameramana.
Dobrá praxe taky je, že když natáčíte o dělání něčeho,
ukazuje vám respondentka, jak se to dělá. Pokud se bavíte o trase nové
silnice, velice vaši reportáž oživí, když respondentka vezme mapu a ukáže na ní
prstem, kudy silnice povede. Pokud je tématem archeologický nález, vezme ho
respondentka do rukou a ukazuje, co to vlastně našla.
Netočte rozhovory v prázdných kancelářích u bílých zdí
(radiátor nebo letecká fotka vesnice tomu moc nepomůžou). Stejně jako stand-up
i rozhovory točte na místě, kterého se týkají. Doktory točte mezi lékařskými
přístroji, vinaře ve sklepě mezi sudy vína, silničáře u rozestavěných silnic.
Vytáhněte je na výlet. Nejdřív se možná budou kroutit, že mají hodně práce, že
je to zdrží – ale pak budou rádi, že se dostanou ven, pěkně si popovídáte a
ještě z nich možná vypadne nějaké téma pro další natáčení.
Když se respondentka splete, přerušte ji a začněte znovu.
Není důvod to neudělat. Položte znovu otázku a nechte ji znovu odpovědět.
Ale když někoho konfrontujete, buďte tvrdí, neoblomní.
Poslouchejte, co vám říkají. Když neodpovídají na vaše otázky, ptejte se znovu
a znovu. Třeba vložte nějakou další otázku a pak se k tomu vraťte. Rozhovor
není vždy procházka růžovým sadem (nebo vinicí nebo archeonalezištěm). Nebojte
se ptát nepříjemné otázky, ale dělejte to slušně.
Buďte dobře připravení, mějte po ruce fakta, důkazy,
podpůrné informace. Nenechte se zaskočit.
Pamatujte na presumpci neviny: dokud někdo není uznán
vinným, je nevinný. Obžalovaného u soudu se neptejte, proč přepadl pošťačku,
když ještě není přečtená ani obžaloba. Ale máte-li dokumenty, ze kterých plyne,
že někdo z místních politiků mohl brát úplatky, zeptejte se přímo, co vám k
těmto důkazům může říct.