Film, seriál, zpravodajská reportáž – pro všechny platí přibližně stejná pravidla (která se v odůvodněných případech porušují). Jsou složené ze záběrů, které jsou postříhané za sebe. Logicky na sebe navazují, doplňují se. První, čeho si všimněte, je fakt, že záběry, které jdou za sebou, nejsou stejně velké. Střídají se širší a užší záběry, ty natočené z větší dálky a ukazující větší prostor s těmi, které ukazují jen malý výsek něčeho. Filmová teorie zná tyto velikosti záběrů:

• velký celek: ukazuje celé nekonkrétní prostředí, divák nezaznamená konkrétního aktéra, dokresluje prostředí, atmosféru
• celek: zachycuje celé místo akce, tedy už přímo to, o čem se budeme bavit, aktér je zde ukotven do prostředí
• polocelek: je celá postava, celý člověk, prostředí kolem něj není tak důležité jako to, co dělá on sám
• americký záběr: zobrazuje postavu od hlavy po kolena (šerif nebo padouch ve westernu bývali ukazováni až po kolty, odtud americký záběr)
• polodetail: hlava a poprsí postavy, vidíme mimiku, vyjadřování člověka
• detail: jen hlava člověka, dobře vidíme emoce
• velký detail: pouhý fragment postavy, oči, ruce, pomáhá dokreslit atmosféru, výborně funguje jako prostřih do rozhovoru – vždycky si je točte, i když je třeba nepoužijete

Když točíte, nemyslíte na to, že teď bude velký detail a potom polocelek. Termíny si zavádíme proto, abyste znali svůj arzenál. Abyste věděli, z čeho můžete vybírat. Opět nezapomínejte na sémiotiku, tedy že různě zarámované postavy (hlavně politici, experti a proti nim člověk z lidu) nesou různé významy.

To vše samozřejmě můžete napasovat nejen na lidi, ale i na věci. A nemůžeme dostatečně zdůraznit význam detailů. Točte detaily. Hodně detailů. Ukazují věci z pohledu, který není až tak obvyklý, jsou zajímavé, pomůžou vám taky překlenout místa, kde si nebudete vědět rady se střihem, a málokdy bývají nudné.

Točte detaily!