POLITICKÝ SYSTÉM HABSBURSKÉ MONARCHIE A PŘEDLITAVSKA (1848-1918) Dies Österreich ist eine kleine Welt In dem die grosse ihre Probe halt. Friedrich Hebel 1.1 Klasifikace politického systému Ve státním útvaru Habsburské monarchie, respektive po roce 1867 v tzv, Předlita v sku (oficiálni název neuherské polov i nv říše zněl „Království a zeittc v říšské radě zastoupené1") byly postupně položeny základy moderní české politiky. Jednalo se o specifický statni útvar co do uspořádání politických instituci i co se týče národnostní, náboženské a politické pestrosti obyvatelstva. Vytvořila se v něm svéhytná politická kultura, která zformovala tradici, jež ovlivnila celý středoevropský prostor a jejíž některé relikty lze v politické realitě středoevropských státu zpozorovat doposud. Mezi lety 1848 a 1918 (resp. 1914) došlo k zásadním proměnám středoevropské politiky i společnosti. Na počátku této éry se v Habsburské monarchii myšlenka ústavního vládnutí prosazovala jen živelně a obtížně; na jejím konci již i v Předlita v sku proběhla Táze demokratizace politiky evropských "•'utru v níž. se demokracie stávala masovou záležitostí. Rozšíření volebního pravá (v Předl itavsku bylo všeobecné rovné volební právo pro muže uzákoněno r 1907, počet oprávněných voličů se však rozšiřoval již. v letech 1882 a 1896) radikálně změnilo obraz stranické scény a vyvolalo také potřebu vzniku nových masových stran a vazeb mezi nimi a voliči. Přestože nelze až. do roku 191H označit předlitavský politický systém jako skutečně a důsledně demokratický, je nutno připustit,že právě zde se rozvinul základ pro pozdější demokratický režim tzv, První republiky. Politický systém Habsburské monarchie a Předlitavska 19 ■ I. 2 Základní momenty politického vývoje 13. - 15. 3. 1848 Vypuknutí revoluce ve Vídni 25. 4. 1848 Oktrojována dubnová (Pillersdorťova) ústava 7.9. 1848 Zrušení roboty a poddanství 22. II. 1848 Svolání kromčřížského ústavodárného sněmu 2. 12. 1848 Nástup Františka Josefa I. na trůn 4. 3. 1 849 Oktrojována březnová (Stadiónová) ústava 7. 3. 1849 Rozehnání kroměíižského ústavodárného sněmu 26. 3. 1850 Zákonem zřízeny obchodní a živnostenské komory 20. 8. 1851 Kabinetními listy rozpuštěna vláda jako kolektivní orgán, přechod k neoabsolutismu 31. 12. 1851 Silvestrovskými patenty suspendována oktrojována ústava z dubna 1849 a zveřejněno tzv. organické řízení státu 4. a 24. 6. 1859 Habsburská armáda poražena sardinsko-francouzským vojskem u Magenty a Solťcrina II. 7. 1859 Příměřím ve Villaťranee odstoupena Lombardie Sardinskému království květen září 1860 Jednání tzv. rozmnožené říšské rady 20. 10. 1860 Říjnový diplom 26.2. 1861 Schmerlingova ústava 20.9. 1865 Sistování (pozastavení platnosti) částí únorové ústavy 3- 7. 1866 Bitva u Sadové 23. 8. 1866 Pražským mírem se Rakousko vzdalo Benátska ve prospěch Itálie a souhlasilo s rozpadem Německého spolku 1866/1867 Proces dualizace říše, tzv. rakousko-uherské vyrovnaní 25. 7. 1867 Zákon o odpovědnosti ministrů, ti nadále odpovědni jak císaři, tak parlamentu (předtím pouze císaři) 15. 11. ] 867 Vydán nový spolkový a shromažďovací zákon, umožňující svobodu projevu 21. 12. 1867 Prosincová ústava 1867 1868 Táborové hnutí únor říjen 1871 Neúspěšná jednání o česko-rakouském vyrovnání (tzv. fundamentální články) 2. 4. 1873 Zavedení přímých voleb do říšské rady (tzv. dubnová ústava) Vánoce 1874 Založena Národní strana svobodomyslná 7.4. 1878 Založení Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické 20 Politický systém českých zemí 1848-1989 13. K. 1879 až li. II. 1893 19. 4. 1880 4. 10. 1882 únor 1886 4. 19. 1. 1890 únor 1^>4 14. 6. 1896 5. a 22. 4. 1897 19. 1. 1900 až 3.1, 12. 1904 27. 11. 1905 26. 1. 1907 26. 7. 1913 28. 6. 1914 28. 7. 1914 Ministerským píce Isedou Eduard hrabě Taaffe Stremayetôva jazyková nařízení pro Cechy Reformou volebního rádu snížen census na S zlatých přímých daní ročně Vypuknutí boju o rukopisy Jednání o tzv. punktacích Proces s tzv. Omladinou Uzákoněna Badeniho volební reforma, zavedena všeobecná kurie Badeniho jazyková nařízeni pro Cechy a Moravu Ministerským předsedou Ernest von Kocrbcr Císař potvrdil t/v. moravský pakt Uzákoněna Beekova volební reforma (všeobecné a rovné volební právo pro muže) Anenskými patenty suspendován český zemský sněm Zavraždění následníka trůnu Františka Ferdinanda ď Este v Sarajevu Vypuknutí první světové války 1.3 Přehled vývoje ústavnosti do roku 1918 Revoluční vlna v březnu 184K se dotkla i zemí koruny Habsburků a přinesla řadu změn. V oblasti centrálních orgánu státní správy a vládnutí vedla k transformaci stávajících dvorských úřadu na ministerstva, 'lak se v březnu stala z dvorské komory (Hofkammer) a studijního dvorského úřadu {Studienhof-stelle) ministerstva financí a vyučování a z Dvorské kanceláře (řlofkanzlei) ministerstvo vnitra (15. 5. 1848). Transformovala se i PplizeihofsteUe, jejíž agenda byla inkorporována do agendy ministerstva vnitra, a Oberste Jus-tizsteíle, jejíž kompetence převzalo částečné ministerstvo spravedlnosti a Nej-vyšší soudní dvůr {Oberste (icrichlslwj). Již. 17. 3. 1X4H byla navíc zřízena ministerská rada. Nejvyšší důležitost ovšem byla tehdejšími liberály - nositeli revolučních myšlenek spatřována v přijetí ústavy a dosažení modelu konstitučního vládnutí. Dne 25. 4. 1848 byla oktrojována tzv. dubnová {PiUersdorfova) ústava ústavní základ rakouského císařského státu". Jejím vzorem byla belgická ústava z roku IX 10 a ústavy některých německých státu. Podle této ústavy měly země pod vládou Habsburků nadále tvořit „nedělitelnou konštituční monarchii". Neplatila však na všech územích, na nichž vládli Habsburkové, konkrétně nikoli pro Lombardsko-benátské království a Uhersko. Konstituce znala částečné dělení mocí: exekutiva byla v rukou císaře, vykonával ji prostřednictvím svých ministrů, o legislativu se pak dělil s tzv. Říšským sněmem. Osoba císaře požívala specifického postavení: císař nebyl z titulu své funkce nikomu odpovědný, z jeho státních aktů nebylo možné vyvozovat sankce. Jeho exekutivní kroky nicméně měly podléhat procesu spolurozhodování příslušných resortních ministru, nesoucích následně politickou odpovědnost. Císař ovšem již nebyl nadán pravomocemi v oblasti soudní - soudní moc byla zcela nezávislá. Říšský sněm byl konstruován jako dvoukomorový. V senátu (vzorem byla britská Sněmovna lordů) měli zasedat princové Rakouského domu starší 24 let, osoby doživotně jmenované panovníkem, jejichž počet nebyl stanoven a 150 senátorů volených velkostatkáři {de facto šlechtici). Poslanecká sněmovna se měla skládat z 383 volených členů. Ti měli být po dobu výkonu funkce nadáni imunitou na výroky, pronesené ve sněmovně. Ke schválení zákona byl podle ústavy nutný souhlas obou komor a obligatórni sankce císaře (tj. schválení, resp. potvrzení). K přijetí rozhodnutí v komorách měla stačit běžně nadpoloviční většina přítomných (přitom byla dána minimální Povinná účast pouze ve sněmovně, a to 60 poslanců), k přijetí změn ústavního charakteru pak 2/3 většina přítomných v obou komorách. Návrh této ústavy dále zaručoval klasická občanská práva a zakotvoval rovněž existenci národních gard, ozbrojených jednotek revoluce. Dne 22 7 1848 po revolučních událostech ve Vídni, zahájil činnost kroměřížský ústavodárný sněm, který vypracoval vlastní návrh konstituce Tento (opět nerealizovaný) návrh ve srovnání s dubnovou ústavou obsahoval Podstatně širší katalog občanských práv fnapř. včetně práva na vzdelaní). Stát se neměl vázat na konkrétní náboženství a státní moc podle preambule návrhu již nepocházela od Boha a císaře, ale povstávala z lidu. Mělo se tedy Jednat o politický systém konštituční monarchie, kde by exekutivu vykonával císař, přičemž podobně jako v dubnové ústavě se na ní měli formou kontra-signace podílet odpovědní ministři. Císař ovšem měl být oprávněn k vládnutí ^ po složení přísahy na ústavu. Žádný z členů císařské rodiny přitom nesměl být Členem vlády. ,xl Ústavní návrh dále zakotvoval federalisticky princip vnitrního děleni říše. Říšský sněm se měl skládat ze sněmovny lidu (360 poslanců volených přímo muži staršími ?4 let omezení měl představovat pouze daňový census 5 zlatých, počítaný z přímých daní). Druhou komorou měla být sněmovna zemí, kterou měly obesílat zemské (vždy 6 poslanců) a krajské sněmy (1 poslanec). 22 Zajímavě byla stanovena federalistická dělba mocí: co nebylo výslovně uvedeno jako kompetence zemských sněmu, to automaticky podléhalo Říšskému sněmu. Na centrální úrovni musely být návrhy zákonů odsouhlaseny oběma komorami, císař měl mít suspensivní právo veta. Ustavní /.měna $£ měla konat 2/3 Souhlasem přítomných v obou komorách při požadované 3/4 účasti. Vlastní federalizace se měla provést podle národnostního klíče, nikoliv na principu automatického respektováni hranic historicky existujících území. Země, které byly koncipovány tradičně jako historické územní entity, tak mely být v případě, že by byly národnostně smíšené, doplněny autonomními kraji, které by řešily požadavky jednotlivých národu a národností na sebe-uréení v rámci říše. Při konstrukci volebních obvodu se dle kroměřížského návrhu mělo dbát na maximální národnostní ohranicenost a jednolitost, Každá země měla mít vlastní ústavu, v ěele zemí měli stát hejtmani a zemské vlády odpovědné zemským sněmům. Obce nad 1000 obyvatel měly mít své národní gardy. p Namísto kroměřížského návrhu ovšem byla již 4. 3. 1849 oktrojována „říšská ústava pro císařství rakouské", tzv. březnová (Stadiónová) ústava. Ta znamenala v mnoha ohledech regres vzhledem ke kromčřížskému návrhu i dubnové ústavě. Opustila ideu suverenity lidu ve prospěch panovníka. Nestanovila též striktní oddělení legislativy a exekutivy a navíc nebylo jednoznačné řešeno postavení císaře vůči parlamentu (Říšskému sněmu), což umožňovalo politicky pružný výklad a obecné posílení jeho postavení. Říšský sněm byl dvoukomorový: horní komorou byla Zemská komora, 1 'besílaná zemskými sněmy, Lidová komora pak byla volena přímo (muži, od 24 let, majetkový census, 1 poslanec připadal na 100.000 voliču). Volby nebyly tajné a konaly se ústní íbrmou. Zákony měly být přijímány ve spolupráci Říšského sněmu a císaře. V době, kdy Říšský sněm nezasedal, měl císař možnost vydávat tzv. „opatření s provizorní silou zákona". V této ústavě se poprvé objevuje pojem „říšská nula", označující císařem jmenovaný poradní orgán, lato instituce fungovala i v době neoabsolutismu. Jediným principem, který tak nebyl březnovou ústavou retardován, byla nezávislost soudnictví. Téhož dne jako ústava byl oktrojován i císařský patent, který obsahoval katalog základních práv, jež však mohla být z velké části dočasně suspendována. Otázka vnitřního uspořádání říše byla řešena nezřetelně. Předpokládala se existence zemi s vládánu a sněmy. Navíc mělo dojil k oddělení Chorvatka a Slavonie od Uher. Všechny jazyky a národy mely být rovnoprávné. iV-dpokladalu >,:•/ wtvorení společného celního a hospodářského prostoru všech zemí Habsburků (realizováno r. 1X5!). Politický system Habsburské monarchie a Předlitavska 23 Jak dubnová, tak březnová ústava reprezentují raný konstitucionalismus. Oproti tomu v případě kroměřížského návrhu lze hovořit o rozvinutém kon-stitucionalismu. Rakouský raný konstitucionalismus má tyto rysy: • orientuje se na princip monarchické legitimity, • ústava je oktrqjována panovníkem (tj. vyhlášena bez souhlasu parlamentu), • lid se sice podílí na výkonu státní moci, ale nositelem suverenity je nadále panovník, • bikameralismus s druhou komorou na stavovské bázi, parlament je svoláván monarchou a nemá zákonodárnou pravomoc, • absolutní veto monarchy, • existuje již nezávislá soudní moc, • občanská práva jsou víceméně garantována. Cesta k neoabsolurismu byla připravena v průběhu roku 1851. Tečku za konstiťučními experimenty udělaly Silvestrovské patenty (31.12.1851), které suspendovaly platnost březnové ústavy. V platnosti zůstaly pouze některé základní svobody, např. rovnost před zákonem, zrušení roboty a poddanství, svoboda vyznání (ovšem pro státem uznávané církve). V období neoabsolu-tismu a poté až do roku 1865 ostatně nebyl používán pojem základní práva, ale „Státní cíle", což mělo symbolizovat, že se jedná spíše o výsady dané lidu státem. Patent dále jako první oficiální dokument deklaroval a kodifikoval zásadu „organického řízení státu". Zásady organického řízení státu znamenaly, že veškerá státní moc se má vykonávat s vyloučením veřejnosti. Režim prováděl dvojí strategii, v níž se snažil relativně úspěšně propojit liberalizaci ekonomiky s udržením řádu a pořádku v sociopolitické oblasti (viz obrazné vyjádření o moci císaře a jeho státu a „stojící armádě vojáků, sedící armádě byrokratů a klečící armádě kněží"). K postupné demontáži neoabsolutistického zřízení došlo v důsledku válečné porážky Rakouska v roce 1859, jejímž přímým důsledkem byla ztráta Lombardie. Neoabsolutistické vedení státu bylo shledáno neefektivním a navíc vojenskou porážkou ztratilo veškerý politický kredit. Symbolem se stala propuštění ministra vnitra Alexandra Bacha a policejního prezidenta Jo-hanna Kempena v srpnu 185°. Patentem z 5. 3. 1860 byla vytvořena tzv. rozmnožená říšská rada. Výsledkem její práce byl Říjnový diplom (20. 10. 1860, „císařský diplom k uspořádání vnitřních státoprávních poměrů v monarchii"), který znovu zavedl spolurozhodování panovníka s říšskou radou, respektive zemskými sněmy. Diplom počítal i s obnovením ústavnosti v Uhrách, kde byly restituovány některé tradiční orgány. Pro neuherské části říše bylo zřízeno tzv. Státní ministerstvo jako n ojvyšší orgán státní správy. Politický systém českých zemí 1848--198£ 24______________-------------" Byly také vydány nové zemské řády, které sloužily místo zemských ústav a jako volební zákony pro zemské sněmy. Ty obnovily kuriálni zásadu zastoupení na zemských sněmech, kterou předpokládala i oklrojoyaná březnová ústava (v letech 1852 1860 byla suspendována samosprávná působnost zemí, ty fungovaly pouze jako jednotky státní správy). Kurie vytvářely čtyři oddělené voličské sbory, preláti, šlechta (tj. velkostatek), měšťané a rolníci. Říjnový diplom tak takticky navazoval na neoabsolutistické ideje: možnost Říšské rady a zemských sněmu spolurozhodovat byla omezená a k opravdové konstitucionahzaci tedy nedošlo. Diplom se nesl ve znamení principu monarchistického legitimismu a státoprávního historicismu a lze jej chápat jako pokus nenásilným způsobem zabudovat Uherské země do celku monarchie. Tuto fázi změn završil únorový patent, neboli Schmerlin«ova ústava (název podle tehdejšího ministerského předsedy Antona von Schmerlinga; z 26. 2. 1861). Patentem se de facto Habsburské země vracely k zásadě konstitucionalismu. Měl platit pro všechny země s tím, že se zohlední zvláštní postavení 1 Jher (a tedy i Sedmihradska, Chorvatska a Slavonie). Benátsko melo získat svébytnou ústavu. Otevřena zůstala otázka státoprávního postavení Dalmácie. Podle intencí patentu měly ústavu tvořit následující dokumenty: • pragmatická sankce (1713), • Říjnový diplom a jeho prováděcí předpisy, uznané části uherské ústavy z roku 1848, • Základní zákon o říšském zastupitelstvu a • zemské řády pro předlitavské země. Schmerlingova ústava neobsahovala katalog základních práv. Zákony, kodifikující občanské svobody, byly přijímány postupně (r. 1861 zákon o zrovnoprávnění protestantu, r. 1862 zákon o osobní svobodě a zákon o ochraně domovského práva aUl.). Jádro ústavy, zákon o říšském zastupitelstvu, předpokládal vytvoření bikamerálního parlamentu, složeného z Panské sněmovny a Poslanecké sněmovny. Do Panské sněmovny docházeli zletilí princové Rakouského domu, arcibiskupové, velkostatkářská šlechta a panovníkem nominovaní členové. Poslanecká sněmovna měla 343 členů volených nepřímo zemskými sněmy na základě tamních kurií. Specifikem úpravy, která vycházela z uznání zvláštního postavení Uher, byla skutečnost, /,■ e rozlišovala užší (203 poslanců) a širší sněmovna. Užší byla bez uherských poslanců a sloužila jako parlament pozdějšího Předlitavska. Všechny zákony • i\ šem stejně potřebovaly sankci panovníka. Na druhou stranu byl ale například již roku 1861 přijat zákon,který zaručoval poslancům imunitu Politický systém Habsburské monarchie a Předlitavska 25 zásadou nutnosti udělení souhlasu příslušnou sněmovnou k případnému trestnímu stíhání poslance či člena panské sněmovny. Říšskou radu pak jako poradní orgán nahradila Státní rada (zanikla r. 1868) a pojem Říšská rada začal splývat s Říšským zastupitelstvem, respektive s jeho poslaneckou sněmovnou. Hodnocení únorové ústavy opět neumožňuje hovořit o dosažení stupně rozvinutého konstitucionalismu. Držitelem moci byl monarcha, chybělo ústavní soudnictví, katalog základních práv, absentovala odpovědnost ministrů vůči parlamentu a moci byly odděleny nedůsledně. Jako v praxi nefunkční se projevila kompromisní polocentralistická a polofederalistická úprava "zemního členění říše, která nadále vzbuzovala velmi silné politické kontro-verze zejména ze strany Maďarů, ale i jiných národností. Od začátku fungování Říšské rady ji neobeslali poslanci z Uher, Sedmihradska, Chorvatska a Lombardsko-benátského království. Na její půdě pak panovalo napětí mezi tzv. centralisty (tzv. ústavo věrní němečtí liberálové) a tzv. federalisty (Poláci a Češi - ti ji navíc r. 1863 opustili, moravští a haličští poslanci je následovali rok nato). Schmerlingova vláda tak postupně ztrácela podporu a s ní i koncept centralizovaného Velkorakouska. Dne 20. 9. 1865 byla platnost Schmerlingovy ústavy, respektive jejího funkcionálního jádra- Základního zákona o říšském zastupitelstvu, pozastavena. Císař pak až do vydání prosincové ústavy 1867 vládl pomocí nařízení. Zemské sněmy zůstaly i po pozastavení plně funkční. Po přijetí únorové Schmerlingovy ústavy v Předlitavsku se očekávala reakce uherského sněmu (konstituován na základě obnovené uherské ústavy z 11.4 1848) Uherský sněm ale souhlas s únorovou ústavou odmítl. Tím Pádem se až do vyrovnání v Uhrách vládlo v podstatě absolutisticky, ovšem s faktickými ohledy na názory a požadavky tamních elit. Schmerling se pokusil rozdělit uherskou opozici tím, že roku 1863 zřídil samostatný Sedmihradský sněm, v němž většinu na úkor Maďarů získali Rumuni a Sasove. Tento sněm skutečně únorovou ústavu akceptoval a obeslal říšskou radu, ale efekty tohoto kroku byly následně ztraceny pasivní rezistencí Cechů a Poláků v Předlitavsku. Na v září 1865 svolaném uherském zemském sněmu získali přesvědčivou převahu liberálové, vedení Ferencem Deákem. Deák začal otevřeně propagovat koncepci dualizace říše, zatímco tehdejší předlitavský ministerský předseda Richard hrabě Belcredi byl odpůrcem vyrovnání se s Uhrami, založeném na kombinaci dualismu a politické liberalizace. Prosazení Bel-crediho linie ovšem znemožnila jednak odmítavá reakce německých liberálů na ústupky, které byl ochoten udělat Čechům, jednak porážka u Sadové, která sblížila Vídeň a maďarské liberály a otevřela cestu k dohodě. Jako 26 Obratná sc ukázala Deákova taktika nestupňování požadavku a podpory Vídně proti Prusům. One 8. 6. 1867 byl František Josef 1. korunován uherským králem a o čtyři dny později udělil sankci vyrovnávacím zákonům, které přijal uherský zemský sněm. Na základě tohoto tzv. vyrovnání vznikla dualistická Rakousko-uherská monarchie. TentO postup vyvolal potřebu upravit ústavní pořádek i v nově se rodícím Předlítavsku jako samostatném státoprávním celku. Říšské zastupitelstvo pro Předlitavsko bylo císařským patentem Z února 1867 přetvořeno v Ríšskou radu s ústavodárnou kompetenci. Ještě před prosincovou ústavou pak byly přijaty některé zákony, týkající se uspořádání institucí i politického procesu: • v červenci 1867 zákon o odpovědnosti ministrů, který zavedl kontra-signaci jako nutnou podmínku platnosti císařských výnosů a zavedl odpovědnost ministrů vůči říšské radě; ministři tak přestali být pojímaní jako soukromí úředníci panovníka a stali se klasickými ministry odpovědnými vůči ústavě; • v listopadu 1867 spolčovací a spolkový zákon, který ovšem zakazoval účast žen, cizinci! a nezletilých v politických spolcích. Pozastavení platnosti /základního zákona o říšském zastupitelstvu fakticky skočilo 20. 5. 1867, kdy se opět sešla Říšská rada a přijala sérii ústavních žalo inu. Ty spolu s novelou zákona o říšském zastupitelstvu tvořily kostru nové prosincové ústavy (v platnost 21. 12. 1867). Jednalo se tedy o rozptýlenou ústavu, složenou /.jednotlivých ústavních zákonu o: • říšském zastupitelstvu, • všeobecných právech občanu, • zřízení Říšského soudu. • soudní moci, • výkonu vládní a výkonné moci, • delegacích (stanovil jejich složení a kompetence) a • ministerské odpovědnosti. Prosincová ústava nebyla oktrojována, ale přijata v součinnosti monarchy a parlamentu. V jejích základech se spojují principy monarchické legitimity a suverenity lidu. 1) skuteční la opravdové oddělení mocí, zavedla opět katal< ig základních práv a instituci ústavního soudnictví, přičemž jednání státu a jeho orgánů bylo důsledné podřízeno zákonu. V mnoha ohledech vědomé navazovala na oktrojovanou březnovou ústavu 1849. Zejména se m .pirovala jejím katalogem základních práv a organizací soudní moci Prerogativy koruny v Předlitavsku se vztahovaly jednak k části branné moci U/v- Umdwehr), jednak k uzavíráni státních smluv v případě že se netýkal> celého Rakousko \ Jherska. K pravomocím císaře dále patřilo svolávání rozpouštěni a odroěování říšské rady, sankce na zákony a oficiální Politický systém Habsburské monarchie a Předlitavska_ 27 publikace zákonů, právo vydávat nouzová nařízení, jmenování ministrů, členů panské sněmovny a místodržitelů. Ústava zavedla dvoukomorovou říšskou radu dle Schmerlingova modelu. Panská sněmovna měla, jako dříve, čtyři typy členů: (1) tzv. vrození členové - zletilí princové domu rakouského; (2) tzv. dědiční členové ■ příslušníci velkostatkářské aristokracie; (3) tzv. členové z moci úřadu -všichni arcibiskupové a ti biskupové, kteří disponovali knížecím titulem; (4) nejpočetněji kategorie tzv. členu do konce života, jež jmenoval panovník za zásluhy. I Poslanecká sněmovna měla nadále 203 členů a byla opět volena nepřímo zemskými sněmy. Pokud ovšem tyto sněmy kvůli obstrukcím nebyly schopny volby provést, umožňoval zákon z června 1868 císaři vypsat nouzové přímé volby. V roce 1872 byl princip přímé volby rozšířen i na situace doplňovacích voleb poslanců během zasedání říšské rady. Zákonodárnou iniciativu měla vláda jako celek, poslanecká sněmovna a panská sněmovna. Pro schválení byl nutný souhlas obou komor a císařská sankce. Panovník měl tedy absolutní veto a navíc byl oprávněn vydávat zákonodárná nařízení v oblasti prerogativ koruny. Běžné zákony se v obou komorách přijímaly nadpoloviční většinou. Ústavní zákony se přijímaly v obou komorách 2/3 většinou, ovšem za účasti nadpoloviční většiny z tabulkového počtu poslanců (nikoliv poslanců zvolených). Rozdíl mezi počtem tabulkových a zvolených poslanců býval dán tím, že některé zemské sněmy v éře nepřímé volby kvůli obstrukcím nevykonávaly své funkce a tedy ani nedelegovaly poslance. Dalším důvodem nepřítomnosti tabulkového počtu poslanců byly neúčasti na zasedání, tzv. abstinence. V případě mimořádné legislativy pak mohl panovník vydávat nouzová nařízení s moci zákona, potřeboval ovšem kontrasignaci příslušného resortního ministra. Tato nařízení navíc měla provizorní charakter a musela být potvrzena následující Říšskou radou Cestou této nouzové právní úpravy ovšem nebylo možno měnit ústavní (v dobové terminologii „základní") zákony a nesměla se přijímat žádná nová trvalá zatížení státní pokladny. Zákon o odpovědnosti ministru vymezoval jejich ústavně-právní postavení. Existovala instituce tzv. „ústavní odpovědnosti ministrů". To ale neznamenalo že by panovníkem jmenovaní ministři měli klasickou parlamentní odpovědnost lakožto „císařská" nepotřebovala vláda parlamentní hlasování o důvěře nemusela teoreticky disponovat parlamentní většinou a parlament Jí nemohl vyslovit nedůvěru. Ústavní odpovědnost ministrů tedy takticky spočívala v tom, že museli být věrní ústavnímu pořádku a mohh být za své činy trestáni V praxi se však ministerští předsedové zpravidla snažili parlamentní většinu na půdě poslanecké sněmovny říšské rady získat. 28 Významným dokumentem se stala L9-ti článková listina základních práv. která je součásti rakouského právního řádu i v současnosti. Dne 5. 5. 1869 byl nicméně přijat /akou. který umožňoval dočasne a lokálně tato práva suspendovat. Přestože i prosincová ústava zakotvovala celou řadu předkonstituč-ních reliktu, jednalo se o opravdovou konstituci. Realita se změnila až vypuknutím první světové války. Dne 25. 7. 1914 byla přijata rada zákonu, které suspendovaly četná občanská práva, zavedly censům (zprávy kontroloval vojenský dozorčí úřad) a přenesly četné trestní kompetence (velezrada, veřejná násilná činnost) kompletně na vojenské soudy. Místní vojenská velitelství dále získala rozkazovací pravomoc nad civilními úřady v operačních oblastech armád. Nad těmito aktivitami vojáku bděl centrálně Válečný úřad dohledu, který působil přímo pod Vrchním velitelstvím armády. v říjnu 1915 pak byla formou císařských nařízení změněna oficiální symbolika a název Piedlitavska. Státní znak se zjednodušil vypuště-m") motivu slovanských zemí a oficiálním názvem neuherské poloviny říše bylo nadále Rakousko. Dne 24. 7. ľ) 17 pak byl přijat zmocňovací zákon válečného hospodářství, který zmocňoval vládu ke státnímu dnigismu v ekonomice. 1.4 Zákonodárná moc v Předlitavsku Říšská rada byla od samého počátku své činnosti konfrontována s obštrukční činností. V lednu 1870 odešli opět polští poslanci z Haliče a několik dalších poslanců. Dlouhodoběji abstinovali Češi, Moravané, Tyrolané, Rumuni, Italové a Slovinci, a tak / předpokládaných 203 poslanců bylo přítomno pouze I 29, čímž se fakticky zablokovala podpora vládě. Navíc neúspěšně skončily pokusy dohodnout sezČechy na t/.v. fundamentálních článcích (rakousko-eeské vyrovnání), a tak česká obstrukce pokračovala. Obstrukce byla technicky zajišťována tak, že si poslanci buď brali neomezenou dovolenou ze zasedání sněmovny, nebo do ní po společném ohrazení (u Cechů státoprávní ohrazení vůči ústavě vzhledem k nenaplněni českého státoprávního programu) přestali docházet. Ohrazení bylo možno provést i tak, že poslanec po svém zvolení složil poslanecký slib s určitou výhradou, aniž by to znamenalo pozbytí mandátu. Ve snaze překonat negativní dopady obstrukcí byl proto v březnu 1X73 přijat zákon o volbách / nouze. Stanovil, že vláda mohla vypsat přímé volby >, každém jednotlivém případě, kdy poslanec nevykonával svou funkci. Politicky systém Habsburské monarchiľ a Pŕedlitavska____,-*r_ Předchozí úprava z roku 1868 přitom připouštěla možnost vypsání přímých voleb pouze v případě, že zemský sněm odmítl provést volbu. Základním důvodem zavedení přímých voleb do poslanecké sněmovny se tak stala česká abstinenční politika. Následně pak byla zákonem z 2. 4. 1873 (této volební reformě se též říkalo „dubnová ústava") ve třech prvních kuriích (velkostatkářské - zde měly volební právo i ženy, pokud byly vlastníky pozemků; městských obci; obchodních a živnostenských komor) zavedena přímá volba s tím, že voličské korpusy (kurie) zůstaly stejné. Ve čtvrté kurii (venkovských obcí) se nadále mělo volit nepřímo, ale nikoliv už skrze zemské sněmy, ale zvláštní kolegia volitelů. Navíc, na rozdíl od prvních tří kurií, nebyl výkon volebního práva ve čtvrté kurii tajný. V jistém smyslu ovšem i volební právo ve třetí kuru (obchodních a živnostenských komor) mělo nepřímý charakter, neboť fakticky volili funkcionáři těchto komor. Volební právo navíc nebylo zdaleka rovné vzhledem k rozdělení mandátů mezi jednotlivé kurie. V první kurii Připadalo na 1 zvoleného poslance 59 voličů, ve druhé kurii 1580, ve třetí 23 a ve čtvrté 8400. Volební systém byl založen najednomandátových obvodech a relativní většině. Počet poslanců byl zvýšen na 353. Roku 1882 pak byl snížen census v městské kurů na 5 zlatých přímých daní, což přineslo několik set tisíc tzv. pětizlatkových voličů. Od začátku 90. Let 19. století se rozhořel boj za všeobecné volební pravo. Už v březnu 1893 podali mladočeši návrh na zavedení všeobecného, rovného a přímého volebního práva. Návrh poslance Jana Slavíka ovšem mimo vlastní stranu podpořilo jen několik slovinských poslanců. V lete 1893 se následně po celém území Předlitavska konala vlna demonstraci za všeobecné volební právo, které iniciovala sociální demokracie. V njnu 1893 předložil překvapivě vládní projekt volební reformy konzervativní předseda vlády Taaťfe. Účel reformy ovšem spočíval spíše v rozmělněni stávajících parlamentních klubů a ve faktickém posílení autority „vlády nac stranami". Prošel až Badeniho návrh volební reformy (1896), který přidal patou všeobecnou volební kurii a tím zvýšil celkový počet poslanců Poslanecké sněmovny Říšské rady na 425. Zároveň byl snížen census ve 3. a 4. kuru na 4 zlaté. Reforma tak zvýšila počet voličů v Předlitavsku z 1.732.000 na 5.333.000 osob. Volební právo však nadále nebylo rovné: zatímco všeobecná kurie volila 72 poslanců, 5000 velkostatkářů volilo 85 poslanců. Navíc voliči první až čtvrté kurie mohli volit i v kurii všeobecné, a tUOÍŽ vlastně volili dvakrát. Po zavedení všeobecného volebního práva se základním problémem stala nacionalizace parlamentní politiky. V roce 1897 byla kvůli bouřím Politický systém českých zemí 1848-19g£ doprovázejícím návrh Badeniho jazykových nařízení Poslanecká sněmovna podobu jarního i podzimního zasedaní uzavřena, z čehož sc v následujíce letech stalo pravidlo. Sněmovna bývala jednoduše odročena a vládlo sc prostřednictvím nouzového zákonodárství bez. vlivu parlamentu. /.novu aktuální se otázka zavedení všeobecného rovného volebního práva stala v roce 19Q5. Nedůsledné řešení navrhl František Josef L (pravděpodobným inspirátorem byl následník trůnu František Ferdinand ďb.ste), který chtěl v reakcí na krizi dualismu v létě 1905 zlomit odpor uherského sněmu právě zavedením všeobecného volebního práva v Uhrách. Paralelně sociální demokracie, hlavní bojovník za všeobecné a rovné volební právo, iniciovala vlnu masových demonstrací podporujících zavedení všeobecného hlasovacího práva v Předlitavsku. Tlak na zavedení rovného volebního práva však sílil i v rámci Říšské rady, kde se v říjnu 19Ô5 začala formovat většina, podporující tento návrh. Dne 2X. II. 1905 se na podporu všeobecného a rovného volebního práva konala generální stávka. Reakcí na tyto události byla Hečkova volební reforma (název podle tehdejšího ministerského předsedy)., která vstoupila v platnost v lednu 190 / ■ Zavedla všeobecné, rovné, přímé a tajné aktivní volební právo pro muže nad 24 let věku. volit nesměli vojáci a četníci. Skládala se ze čtyř oddělených zákonu: •první „o říšském zastupitelstvu" stanovil počet mandátu na 516 a aktivní a pasivní hranici výkonu volebního práva na 24, resp. 30 let (totožné s předchozí úpravou): • druhý se týkal panské sněmovny a omezil počet členu sněmovny jmenovaných císařem na 150- 170 (tzv. numeras člausus); důvodem byla vůle zajistit jejich převahu nad dědičnou šlechtou (r. 1907 zasedalo v horní komoře 96 zástupcu dědičné šlechty); • třetí „o volbě poslanců" byl vlastně volebním řádem, který stanovil volební geometrii (rozvržení obvodu), volební způsobilost (vedle zletilosti byly podmínkami ještě rakouské občanství a minimálně rok trvalého pobytu v místě voleb) a osoby z voleb vyloučené (vojáky a příslušníky dalších ozbrojených služeb, nesvéprávné, osoby v chudinské péči a osoby zbavené volebního práva v důsledku trestné činnosti); • čtvrtý se týkal ochrany volební a shromažďovací svobody". Volební právo nicméně nebylo vzhledem ke zvolené volební geometrii /.cela rovné. Jednotlivé jednomandátové obvody, v nichž se volilo dvouko-lově systémem absolutní většiny, byly konstruovány tak, že měly i řádově rozdílné počty voličů. Na jednoho poslance německé národnosti tak v praxi vycházelo cca 10.000 voličů, na jednoho poslance národnosti polské 50.000, na jednoho Čecha asi >5 000 a na jednoho Rusina dokonce 100,000 voličů. Politický systém Habsburské monarchie a Přeuutavska 31 Navzdory těmto zásadním změnám byly ovšem aktivity parlamentu nadáte problematizovány obstrukcemi jednotlivých klubů, častým využíváním § 14 či šovinistickými vystoupeními. Konstruktivnější činnost probíhala spise ve výborech, k čemuž přispívala existence tzv. Seniorenkonvent, orgánu, v němž se scházeli předsedové důležitých parlamentních frakcí a na jehož půdě byla často přijímána rozhodnutí, která by ve veřejné debatě přijata nebyla. Zcela na významu pak ztrácela Panská sněmovna, která měla na Sklonku monarchie význam jedině díky nominacím právních praktiků a teoretiků. Popsané systémové oslabení, které si parlament částečně zavinil sám, vedlo k tomu, že faktická moc monarchy a vlády byla větší, než jak byla předpokládána dle ústavy. 1.5 Výkonná moc mezi mocnářem a vládou Již o Marii Terezii se hovořilo jako o císařovně, přestože nebyla římskou císařovnou (císařem byl formálně pouze její manžel František I. Lotrinský), ale „pouze" uherskou a českou královnou a rakouskou arcivévodkyní. Daným označením se mělo na mysli její faktické postavení v dědičných habsburských zemích Dne ll. 8. 1804 vydal císař Římské říše patent, kterým udělil krantiškovi 1 titul rakouského císaře. Tak si vlastně František (coby císař římský II ) udělil nový císařský titul sám. Svatá říše římská národa německého pak zamkla 6. 8. 1806, kdy se František II. koruny vzdal. Součástí prosincové ústavy byl i zákon „o vykonávání vládni a výkonné moci" který sice vymezoval postavení panovníka jako „posvátného, nedotknutelného a neodpovědného", ale panovnickou moc neodvozoval Pouze z vůle Boží Panovník byJ formálně zavázán dodržovat zákonnost, absolutní suverenitu měl pouze vůči tzv. Rakouskému domu. Rakouský dum - Haus Österreich (thmus Austritte, domus Austriaca) - se jako označení sumy příslušníku habsburské dynastie objevilo již ve 14. století, ve větší míře se začalo užívat v 15. století. Po smrti císaře Karla VI., otce Marie Terezie (1740), se též. začalo používat Dum Habsburský nebo Habsbursko--Lotrinský. Důležitou instituci představovala císařova osobní kabinetní kancelář. Její role vzrostla zejména po konstitucionalizaci říše v 60. letech, neboť začala fakticky zprostředkovávat styk mezi panovníkem a jeho vládami. Původní určení kanceláře bylo zpracovávat osobní císařovu agendu, ale po obnovení ústavního vládnutí jí přibyly úkoly v oblasti vypracovávání podkladů pro vyřizování státních záležitostí. Císař měl dále k ruce vojenskou kancelář; řada jejích kompetencí nicméně přešla po roce 1859, 32 Politický systém českých zemí 1848-1989 respektive po roce 1866 na ministerstvo války a vrchní velitelství armády (AOK). Nejdůležitějši exekutivní činnost však prováděla vláda. Předseda vlády měl před vyrovnáním titul „státní ministr" Tento titul byl v březnu 1867 zrušen v souvislosti s nahrazením Richarda hraběte Belerediho v čele vlády Friedrichem Ferdinandem Beustem, Znovuzřízeno bylo ministerstvo vnitra (ministrem byl jmenován Eduard hrabě Taafľe) a ministerstvo kultu a vyučovaní. Beust se stal ministrem zahraničních věcí a zároveň předsedal vládě z titulu kancléře. Poté se opět zaěal předseda vlády titulovat jako ministerský předseda. Rakouské vlády byly poměrně specifické instituce, které se sice vesměs opíraly o parlamentní většinu v Poslanecké sněmovně Říšské rady, ale do značné míry všechny představovaly alespoň co do složení spíše polo-úřednické, či přímo úřednické kabinety. Jestliže tedy v letech 1867-1879 sněmovnu ovládala těsná liberální většina (tvořená zejména německými li-berály), odpovídalo tomu i složení vlád, v nichž byl! zastoupeni zejména představitelé liberálně a ústavověrně (tj. centralisticky) orientovaných politiku. I v tomto období ale existovaly výjimky. Například o tzv. fundamen-tálkách jednalo s českou politickou representací ministerstvo (termín se dobové používal jako synonymum pro vládu), v jehož čele stál Karl Hohenwart. I lohenwartova vláda (únor říjen 1871) představovala příklad jakési „skutečné rakouské vlády nad stranami". Jednalo se o úřednickou vládu v období., kdy ve sněmovně neexistovala koherentní parlamentní většina a manévrováním mezi frakcemi musela velmi obtížně udržovat většinu pro vládní politiku. f"Pád liberální Auerspergovy vlády souvisel s rakousko-uherskou expanzí, okupací Bosny a Hercegoviny v roce 1878 a následnou východní krizí na Balkáně, kterou řešil Berlínský kongres. Císař poté nabídl úřad předsedy vlády německým liberálům, ale k dohodě nedošlo. Kamenem úrazu byla jejich snaha posílit roli Říšské rady tím, že by předlitavský parlament ratifikoval výsledek kongresu. Tím by ovšem vstoupil do zahraniční politiky, dosavadní domény císaře. František Joseľ I. zareagoval jmenováním opět úřednické vlády Karla Stremayra. V ní ovšem již hrál klíčovou roli minist'" vnitra Taaffe, v srpnu 1 879 jmenovaný předsedou vlády. V následné dlouhé éře se Taafťeho úřednická vláda opírala předevsi'11 o spojenectví českého klubu, polského klubu a strany práva, tzv. „železné^ kruhu pravice". Kabinet nicméně neměl zcela stabilní podporu a byl n . lavírovat mezi levicí a pravicí; tedy tradiční taktika „vlády nad stf*jtické národy a třídami". Přece se však Taaffeho éra nesla ve znamení p a částečné i ekonomické konsolidace. Cenou byla v podstatě auto 33 PoimcKÝ systém Habsburské monarchie a Předlitavska-.—,--— Politika vlády, která cestou ústupků ^^"^^^^ Politické sily Taaffe o své nepříliš koncepční hni, JKft^lgJJ, (ano, zde má kořeny tento pojem) hovořil jako o ^k«^2 Winu klínem", nebo o „vuřtlování". Dobové kn.icke charaktenst ky Uat ho politiky nicméně nebyly spravedlivé, jeho éra pata la k období monarchie; mj. přinesla demokratizaci volebního pravá 8, základní sociální zákonodárství. , , .Vnn Dalším typickým příkladem rakouských vlád by a vláda L.nesta von Koerbera , l«len > 900 - 31. 12. 1904; éra se někdy obcuje jako &X Koerberiana). Koerber se snažil uspět s novou takt.kou vlády W Inovace spočívala v jisté rezignaci na opakován, marných pokusů^0 ftáe» národnostních rozmíšek. Prioritou se stala ekonomika a rozsáhle sta tm n_ vesbční projekty ve všech částech říše. Kabinet byl vybaven , p sona ne * odborně; ministrem financí byl až do dubna 1904 narodohospoda, a dny Představitel rakouské ekonomické školy Eugen von Boh f«n vykování Wilhelm rytíř von Hartel, zvláště citlivý v narodnos meh otázkách, částečné hospodářské úspěchy ovšem neskryly neschopnost při Plavit adekvátní volební reformu. v , V listopadu 1911 pak byla jmenována poslední pMj*** JJ™ s Karlem hrabětem Sturghken, Tato ryze úřednická vláda obývala pouze nezbytnými záležitostmi- Předhtavsky parlantentarismus se °citl v hluboké krizi. Dl Vídn 1»6 Soudní moc le prosincové ústavy 1867 byla vytvořena soustava okresních soudů (ve ■ ídm, Praze a Terstu existovaly i zvláštní okresní obchodní soudy) nad mm, byly soudy krajské či (v případě menších zemí) zemské, v dals, urovn. vrchní zemské soudy a nad nim, pak Nejvyšší soudn, a kasacm dvůr. Ten Plnil funkci srovnatelnou s nejvyšším soudem a představoval nejvyss, m-stanci pro občanské a trestní právo. . Byl zřízen také Říšský soud, který řešil kompetenční spory mezistátním, úřady, mezi zeměmi a státními úřady a mezi zeměmi a nsi. Res.l rovnez stížnosti občanů na porušování základních práv a posuzoval tež ústavnost zákonů. Vykonával tedy řadu funkcí ústavního soudu. Sestával z prezidenta a dvanácti členu. Od klasické soudní soustavy bylo odděleno vojenské, policejní a finanční soudnictví. Roku 1875 byl pak zřízen i Správní soud, jehož rozhodnutí byla sice pro orgány státní správy závazná, často však nebyla v praxi prováděna. Vedle specifické instituce Státního soudního 34 ____ Poi.lľlCKÝ SYSTÉM ČESKÝCH ZEMÍ 1 848^1/2*2- dvora, tvořeného delegáty obou sněmoven parlamentu, který měl za úko soudit ministry, existovaly ještě zvláštní živnostenské soudy. Tyto soudy řešily spory mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Nebyly tvořeny profesionálními soudci, ale paritně zástupci zaměstnanců a zaměstnavatelů. 1.7 Stranický systém Politické strany nebyly v ústavné-právním systému monarchie fakticky zakotveny. Určitou oporu jun poskytoval pouze spolkový a shromaždovací zákon z. roku 1867. Politické strany tak až. do konce monarchie fungovaly v právní nejistotě a byly nuceny formálně využívat různé nepolitické organizační formy. Zárodky politických síran jsou vysledovatelné již v roce 1848. Od roku 1X61 pak na pudě Poslanecké sněmovny říšského zastupitelstva existovaly parlamentní frakce bez další organizace, v podstatě první vývojový typ strany (strana honorační, nebo elitní, či individuálního zastoupení). K proměně způsobu fungování politických stran dala impuls až Taafic-ho pětizlatková reforma (1882). V případě parlamentních stran bylo stále možno hovořit o honoračních stranách, bez. pevnější organizační štruktúry, koncentrující se kolem parlamentních klubu na říšské radě a/nebo zemských sněmech. Postupně ovšem docházelo k prorůstání stranických struktur na nižší až. místní úroveň a propojování centrál prostřednictvím tzv důvěrníku s místním, politickými elitami a spolky. Například Národní strana (staročeši) a Národní strana svobodomyslná (mladočeš.) byly typické honorační strany, totéž platilo . pro německou liberální stranu. Modelem honorační strany par excelence byla frakce Poslanecké sněmovny, kterou v říjnu 1872 založil bývalý federalistický ministersky predseda Karl Hohenwart -tzv. Strana práva se pokusila soustředit všechny federalisticky smýšlející poslance. . . . . n . Teprve rozšiřování volebního pravá na sklonku 19. stolcu a ve století dvacátém vytvořilo předpoklady pro vznik a upevněn, struktur masových stran (strany sociální integrace): především soc.álmdemokraty.křesťany. ociá „i respektive katolické strany a v řadě zenu , strany agrárm. Jednalo ..'.i Unv které již měly určitou vertikální strukturu pevnějS,. ri)rni!lliz(i_ tanouTeňskou základnu a základní programattku. Vyjdeme-1, z Duverge. ■e~,t ke vzniku masové strany «I. intern ze strany lmn»racnihl) iovy uu.uny ^. t. j společenské strnt iv,.......anpnvn, p—stanun Z patlaná, ,.,,,!,,,, vstup **J :, externě vzmk vne par amen u a . ,. výs( Ní v závislosti na rozšiřováni volebního práva a vlastni «g «), ~~--^i!3^j^ASSBURSKÉ MONARCHIE A PŘEDLITAVSKA____?_5 Var,Z hlediska Předlitavských reálií lze konstatovat, že typičtější byla druhá h\v , jej1' reprezentanti (sociální demokraté a křesťansko-sociální či ka-chj rorrnace) sice dále využívali systém důvěrníků, na sklonku monar-fakť °VSeni začau' také vytvářet byrokratické struktury, které se postupně rov1C^y Profesionalizovaly (profesionální novináři stranického tisku, hono- ar>e funkce v různých organizacích napojených na stranu atd.). Žádné ^Picdlitavských honoračních stran se nicméně proces přerodu v masovou lar»u nepodařilo až do roku 1918 zcela dokončit, neb ^a ^ředlitavska nelze hovořit o jednom stranickém systému, °t prakticky v každé zemi se vytvářela jedna, nebo více (dle počtu rodností - v Čechách a na Moravě např. existovaly vzájemně částečně azané stranické systémy českojazyčných a německojazyčných stran) -s°ustav. g, |10 vÝvoj rakousko-nčmeckého stranického systému Předlitavska platilo, soc*C °.I^an'/ova' na ^ázi tří táborů (Lager): křesťansko-konzervativního, Cla«Stického a nacionálně-liberálního. Termín tábor (případně sloup) ^'totn naznačuje a charakterizuje, jakým způsobem pronikly stranické struk-ry do společenského života a jak sítí svých pomocných organizací (tělo-cných spolků, spotřebních družstev, vzdělávacích spolků, stranického 1 atd.) vytvářely uzavřená sociálně-morální prostředí, určité ideové Sociopolitické subkultury. ^ vuci dominantní měšťanské liberální kultuře se tak v poslední třetině ; sfoletí začaly formovat jakoby potlačené jiné kulturní vzorce a vytvářely 81 vlastní sociální, kulturní a morální prostředí. Metafora sloupu pro tento Proces, který byl v politické sféře charakteristický existencí pevné masové 0rganiZované strany oslovující pouze voliče z určitého sociálně kulturního Prostředí, znamená, že tyto skupiny byly vůči sobě poměrně ostře ohrani-c°ny a nedocházelo ke vzájemnému prolínání. VOec hách a na Moravě bylo možno pozorovat podobné procesy jako v německy mluvících zemích, ale jejich výsledek českou či moravskou spo-leěnost neštepil natolik distinktivně, aby bylo možno požít pojem sloup. A tak se v českém a moravském kontextu hovoří o táborech s tím že nejblíže k sloupové struktuře měly svou povahou politický katolicismus a sociální demokracie. Z ostatních stran vytvářeli tábory agrárníci, mlado-ěeši společně se staročechy (národně-liberální tábor) a národní socialisté Ostatní strany tuto integrační schopnost neměly. Zdánlivě čistě odborný rozdíl mezi sloupem a táborem jc nicméně nezanedbatelný a tkví právě v míře sociální, kulturní a myšlenkové integrace příslušníků těchto entit ,v..r.M ŕesKÝCH ZEMÍ 1848-1989 35 PouTic£fj>^i^—------— 1.8 Hlavni politické strany v Čechách a na Morave Původně byla zemská česká politika soustředěna v jediné Národní straně (NS, staročeši), ovšem od počátku v ní existovalo více proudu. Z radiálního proudu začala od roku ! XM postupně vznikat mladočeska strana, zatím jako linie uvnitř NS. Samostatná mladočeska strana vznikla oficiálne o Vánocích 1874 v Praze oddělením od staročeské strany (oficiální název Národní strana svobodomyslná \SS, mladočeši). Program strany, zformulovaný Juliem ( „eurem, kombinoval hodnoty občanských svobod, českého historického pravá a specifického středoevropského liberalismu. Skutečné zahájení činnosti strany se datuje druhým sjezdem NSS v listopadu 1875. Stranci se následně stalo liberálním, otevřené antiklerikálním protipólem vůči konyer-vativně-liberálnim staročechům. Ani NSS se ovšem nevyhnula procesu íhk-cionizaee: identifikovat bylo možno přeběhlé staročechy, realisty, pokro-káře, vlasmi mladoěeehy a agrárníky (r. I 89 I). Přehledne spektrum v českých zemích (strany velkostatkářů, NS, NSS a politicky bezvýznamná sociální demokracie) se začalo zásadně diferencovat od 90. let 19. století. NS jako strana konzervativních měšťanských vrstev ztratila v letech 1X91 a 1895 parlamentní zastoupení v zemském sněmu i říšské radě., přežila vsak díky silnému postavení v obecní a okresní samosprávě a na spolkové úrovni. NSS se jako vůdčí česká strana 90. let soustředila zejména na obhajobu zapnu liberálního měšťanstva. Pod vlivem encykliky Rentm Navarum Lva XlU.se začat tvořit katolický politický tábor: roku 1894 vznikla v Litomyšli Křesťansko sociální strana pro Čechy a Moravu, v roce 1896 v Přerově Katolická strana národní na Moravě Mořice Hrubana. Na podzim 1896 v Praze bylo arcibiskupem Voj-'echem hrabětem Schonbornem založeno konzervativní Katolické sdružení ( echách, z něhož se v roce 1897 stala Národní strana katolická v krábv-,ví českém. V roce 1906 se pak obé katolické strany v Cechách sloučily a vznikla tak Strana katolického lidu v Čechách. Strana se poté ale čpět frakcionalizovala. První krok ke vzniku agrárního tábora byl učiněn založením uvnitř NSS Českomoravské strany hospodářské Alfonsem Šťastným (1891). Šťaslné-'"' radikální varianta agrarismu se ovšem příliš neprosadila, a tak je vznik relevantní agrární strany spojován se Sdružením českých zemědělců (r. 1897 opět v rámci NSS pod vedením Stanislava Kubra), které se na Tři krále roku 1899 osamostatnilo jako Agrární strana. ( o se tyce nacionalistického proudu, Státoprávně radikální strana vznik.. In i unoni IX1;x na troskách pokrokového hnuti (Omladina atd.) z jdu, nacionalistické, ostře protisocialistické části (Karel Ikixa, Alois Raším Jaro- 37 slav Preiss, K. S. Sokol). Původně se jednalo o nátlakovou skupinu uvnitř NSŠ, s níž se rozešli poté, co J. Kaizl vstoupil do vlády. Tato radikálně nacionalistická strana již nevázala bezpodmínečně naplnění myšlenky české státností s existencí Habsburské monarchie, čímž byla v českých poměrech zcela ojedinělou. Strana radikálně pokroková vzešla v dubnu 1897 ze sociálně reformní části pokrokového hnutí. Česká strana lidová vznikla na jaře 1900. Pod Masarykovým vedením rozvíjela jeho program tzv. realismu, ale jednalo se o marginální formaci bez parlamentního zastoupení. Lidová strana a Hajnovi státoprávní pokrokáři se v roce 1906 spojili do strany, která přijala název Česká strana pokroková. V dubnu 1898 pak byla společně pro Cechy, Moravu, Slezsko a Horní a Dolní Rakousy založena Národně sociální strana. Tato strana nacionalisticky orientovaných dělníků vznikla v přímé reakci na internacionalistické tzv. antistátoprávní ohrazení sociálně demokratických poslanců z roku 1897. Nejvýraznější postavou strany byl Václav Kloŕač. Nejsilnější tábor ovšem vytvořili sociální demokraté. Československá sociálně demokratická strana dělnická byla založena v roce 1878. Počáteční roztržka mezi tzv. revizionisty a tzv. revolucionáři byla v hlavních bodech zažehnána na brněnské konferenci 1880, v následujícím roce se ovšem odtrhlo anarchistické křídlo. Česká sociální demokracie byla po rakouské druhou nejdúležitější a největší stranicko-politickou skupinou v Předlitav-sku, V prosinci 1887 přijala nový program a opět se po roztržce připojila k celorakouské straně. V roce 1910 nastal v české sociální demokracii rozkol ohledně názoru na národnostní otázku. Na jejím sjezdu v Brně v květnu 1911 se tak oddělila Česká sociálně demokratická strana dělnická v Rakouski (tzv. autonomisté), kterým se podařilo ovládnout drtivou většinu českéhc sociálně demokratického hnutí. Politické stranictví Moravanů českého obcovacího jazyka mělo až d< roku 1890 svůj výraz pouze v Národní straně na Moravě (NSM). N S M měla však již od 60 let názorové frakce: konzervativní, liberální, rolnickou a katolicko-konzervativní. V roce 1891 se od NSM odtrhla mlado-česká skupina a založila Moravskou lidovou stranu (MLS). V průběhu 90. let pak nejprve postupně NSM ztrácela ve prospěch MLS pozice, aby spolu tyto formace od poloviny 90. let navázaly úzkou spolupráci. I díky tomu si NSM na Moravě udržela dlouhodobě silnější postavení, než NS v Čechách. I MLS ovšem v 90. letech představovala konglomerát frakcí. Radikálně pokroková a realistická skupina nakonec v průběhu let 1906-1907 splynuly v Moravskou pokrokovou stranu (MPS). Ta ale zůstala dosti slabá a musela ledy úzce kooperoval s Ml.S. 'lato kooperace nakonec vyústila ve fúzi obou stran (1909), čím/ vznikla Lidově pokroková strana (LPS). Specifikem Moravy oproti Čechám byla relativně silná pozice samostatné Živnostenské strany, která vznikla roku 1908 v Prostějově. Katolická politika se na Moravě začala formovat uvnitř NSM kterou se katolíci pokusil, neúspěšně v letech 1X91 1893 ovládnout Po pádu Taaffe-ho vlády se vsak NSM sblížila s NSS a to tyto snahy pohřbilo V roce 1896 tedy vznikla v Přerově Katolická národní strana (KNS) liž v roce 1894 pntom vznikla v Litomyšli společně pro Čechy , Moravu Křesťansko sociální strana. Po etapě určitých organizačních problémů, daných neochotou křestanskych sociálu spolupracovat s KNS, byla v roce 1899 na Velehrade ustavena nova Křesťansko sociální strana, která se prohlásila za součást KNS. ryto strany pak skutečně fungovaly jako politický celek, respektive itZ Z °JStnina- KřCSťanSk° ™m{ «™* Převzala členstvo, KNS t^Zt^ '"n11 VC:iCnÍ 3 PlnÍla funkci ^logického a politického dařUo w ľ !° VŮdČímU P0Htlk0V1 šrámkovi se po- s kZnaZ "T" St,ami 3 kal0l,Ľký tábw *1 « dlouhodobé per-spcktivy na Morave jednoznačně nejsilnější Ä^í't T M0ravC'i SUCÍŮ,ni zkrate. V roce ÄSä s,ra už k toku 19,0 seji podaf,,° 1.9 Zemská samospráva a státní správa - České země v rámci Rakousko-Uherska V oblast, obecní a zemské samosprávy byly i v éře prosincové ústavy principiálne ponechány instituce a uspořádání dle únorově ústavy 1861. V plat-n< «b zůstaly i paralelně přijaté zemské řády, ale změnilo se řešení rozdělení Kompetenci mezi země a Předlitavsko. Kompetence mezi říšskou radou a zemskými sněmy byly děleny spíše Federalisticky: co nebylo výslovne kompetenci nsské rady, spadalo do pravomocí zemských sněmů. Obecní a zemská samospráva zůstala dlouhodobě zachována v podobě z roku 1861. Zemské snemy navíc v roce 1907 získaly další kompetence v oblasti ob-anske^ » tetaiho zákonodárství a organizace státní správy Lxistova-la i možnost, rak susnendovn vi - .j u^penaovat zemskou samosprávu. Muselo se tak stát bud ^nym^konem nouzovym,rafi,emm ,ak , y roce " V , ?' ,>'"U'"'y s«°vány samosprávné orgány v Če- clvacl, < )bec„e vsak lze ne, že trend jak v obtoi obeení, tak zemské samo- 39 Politický systém Habsburské monarchie a Předlitavska__-- správy v letech 1867-1918 směřoval spíše k posilování významu samosprávných orgánů. . . Zemskou legislativu představovaly zemské sněmy. Základním principem naplňování zemských sněmů poslanci bylo tzv. zastupování zájmu. Na sněmech vedle sebe zasedali virilní poslanci (tj. vysocí církevní a univerzitní hodnostáři) a volení poslanci. Princip zastoupení zájmů se uskutečňoval skrze kuriálni volební systém. Zpravidla existovaly tři kurie: velkostatkář-ská, měst a venkovských obcí, někde pak i kurie obchodních a živnostenských komor buď samostatná, nebo přiřazená pod městskou kuru (volby v ní sc ovšem konaly vždy separátně). V každé kurii bylo volební pravo přiděleno relativně úzké přesně vymezené skupině osob, rozdělené podle výše přímých daní V kurii obchodních a živnostenských komor volily poslance přímo tyto korporace. Velkostatkářská kurie existovala ve 14 ze 17 Předlitavských zemských sněmech (nebyla v Tyrolsku, Solnohradsku a na Istrii, neboť zde nebyl dostatečný počet velkostatkářské šlechty). Co se týče vnl.stú, nebyli to pouze katoličtí biskupové, ale dle konťesionálmho rozlomní v zemi i řeckokatoličtí, arménskokatohčtí a dokonce pravoslavní biskupové. Pouze představitelé evangelických církví a židovské náboženské obce virilním zastoupením nedisponovali. Český zemský sněm se skládal z 5 virihstů (pražský arcibiskup, biskupove litoměřický, královéhradecký a českobudějovický a rektor pražské univerzity), 70 poslanců měla velkostatkářská kurie, 87 města + kurie obchodních a živnostenských komor, 79 venkovské obce (celkem 241). Po rozděleni Univerzity na českou a německou v roce 1882 měli viním zastoupeni oba rektoři a počet poslanců stoupl na 242. Na moravském zemském sněnu, byli 2 virilisté (olomoucky arcibiskup a brněnský biskup), 30 poslanců ve velkostatkářské kurii, 37 v kun, mest a obchodních a živnostenských komor a 31 v kuru venkovské (100). Na slezském zemském sněmu pak 1 vir, 1.sta (vratislavský biskup), 9 velkostatkářů, 12 zástupců měst a komor a 9 venkovských obcí (31). Aktivní volební Pľávo bylo od 24 let, pasivní od 30. Zemskou samosprávnou exekutivu představovaly zemské výbory, které ovšem byly formálně stálými výbory zemských sněmů a byly tudíž složeny z jejich poslanců. Předsedové těchto výborů byli jmenováni císařem. Zemský výbor fungoval výlučně jako kolektivní orgán. Jeho kompetence se kryly s kompetencemi zemské samosprávy jako takové: zemědělství, správa budov a institucí zřízených ze zemských peněz, správa obecních, církevních a školských záležitostí, dohled nad všemi autonomními organizacemi včetně °bcí. Až do 90. let 19. století přitom byly země finančně značně slabé. Změnu přinesl až rozmach výstavby veřejných projektů (silnic, mostů atd.). 40 Efektivita zemské samosprávy byla v mnoha případech tlumena národnostními a stranickými spory. Obecně však platilo, že i v takových případech vládla v samotných zemských výborech konstruktivní atmosféra. Zákon z května 1868 zaváděl striktní oddělení justice a státní správy tím, že zřizoval nové správní úrady. V čele zemské roviny státní správy byli zemští prezidenti (v Solnohradsku, Korutanech, Kraňsku, Slezsku a Bukovině), respektive v ostatních zemích zemští místodržitelé. Adekvátně tomu existovaly buď zemské vlády, nebo místodržitelství, funkčně a kompetenčně ovšem bylo jejich postavení shodné. Těmto orgánům podléhala okresní hejtmanství. Státní správu na nižších úrovních než centrální vykonávala právě zemská místodržitelství a okresní hejtmanství. Krajské úřady byly jako nadbytečné zrušeny. Vedle toho existovala ještě síť zemských a okresních finančních úřadů, školských rad atd. Politické poměry na zemských sněmech silně ovlivňovala možnost v podstatě libovolně je rozpouštět, a vypisovat nové volby a kalkulovat s jejich výsledky. Snad nejznámějším příkladem jsou tzv. chabrusové volby do českého zemského sněmu (1872). Protože pomer ve druhé městské a třetí venkovské kur.. byl vzhledem k neměnnému počtu a struktuře voličů zřejmý předem, bojovalo se především o první velkostatkářskou kuru. Konzervativní (tj. federalističtí) velkostatkáři přísli s taktikou zajištění většího počtu hlasů své straně tím, že postoupí nebo prodají část svých statků vlastním rodinným příslušníkům, kteří tak získán narok volit v první kuru. Této iniciativy se ovšem chopili jejich odpůrci, tzv. ustavověrní velkostatkáři a za podpory vídeňských bank získal, převahu. Česka Živnobanka, která peněžně podporovala konzervativní šlechtu, nebyla schopna této vlně svým kapi-álem čelit a ústavověrná šlechta s. tak „koupila vetsmu. Reakcí konzervativní šlechty na zjištění, že nemá šanci volby vyhrát, bylo odmítnutí účasti, češti politikové pak . po volbách pokračovali na českem zemském sněmu V ProlomÍU mladOČf rf V rOCV874 ~i ve volbách vlastní kandidátky, a přestože obsadil, pouze 7 mandátů (Starô. vstoupili (se státoprávním ohrazením) na pudu snemu. Na místa no W, kteří prováděl, politiku pasivní rezistence, se konaly permanentně Z vesměs získa, ten samý —ká poj^ stále opakován. V letech 1886-1890 , ^ i na českém ženském sněmu zase Ncmci, a to^ote co ^ ets < >d rola, 1908 tak byl až ^/^.^^ na německé obst^ k Mc[m prakticky nelunkem iak ^ m přerušila *Jj vydala vláda tzv. anenské patenty (26. ^ st ÍŽ^ncKÝ systém Habsburské monarchie a Pŕedlitavska_ 41 českého zemského sněmu a zemského výboru a namísto toho jmenovala zemskou správní komisi....... ... Na Moravě se podařilo dosáhnout určitého politického resem komplikovaného vztahu Čechů s Němci tzv. moravským paktem (někdy take moravské vyrovnání) z listopadu 1905. Po mnohaletých sporech došlo k dohode která zajistila v rámci země relativně klidnou koexistenci těchto etnik. 1 akt se skládal ze čtyř zákonů: 1) nového zemského zřízení, 2) nového volebního řádu pro volby do zemského sněmu, 3) tzv. Lex Parma, který upravoval jazykovou problematiku a autonomních úřadů (výběr obecního jazyka je na obecní radě, 20/o menšina měla právo na vyřízení svých věcí ve svém jazyce) a 4) tzv. Lex Perek, kteiý reguloval moravské školství v intencích rozdelení dle národnostního klíěe (rozdělení školních rad zemské, okresní i obecní na českou a německou). Nový volební řád zavedl národnostní volební katastry a zaručoval ze v dosavadních kuriích měst a venkovských obcí a v nově zavedene všeobecné kurii bude pevně stanoven počet českých a německých poslanců. V rámci sněmu měli být poslanci rozděleni na českou a německou kuru, samostatne měly zůstat zachovány nerozdělené kurie velkostatkářska a obchodních a živnostenských komor. Voleno bylo nadále 73 poslanců v ceske kurii f města i venkova i všeobecné kurie - každá z nich byla rozdělena na česky a německý voličský a kandidátský katastr), 40 německých, 30 velkostatkářů, 6 za obchodní a živnostenské komory a 2 virilisté (arcibiskup olomoucky a biskup brněnský). Celkově tedy oproti původnímu počtu 100 poslanců vzrostl díky paktu počet poslanců moravského zemského snemu na 151: Kurie Celkem poslanců Čechů Němců I. velkostatek 30+2 virilisté ~ - II. městská kurie 40 20 20 II. OŽK 6 0 6 III. venkovských obcí 53 39 14 IV. všeobecná 20 14 6 Češi sami tak neměli na sněmu většinu. Němci původně požadovali právo veta pro národnostní kurie, ale nakonec ustoupili. Při změně základních zákonů ale bylo požadováno kvórum 121 poslanců a dosažení 2/3 většiny. To v praxi znamenalo, že neprošel návrh, který neměl podporu ve všech třech kuriích (velkostatkářské, české i německé). Moravský pakt snížil i daňový census pro volby v městské a venkovské kurii a zavedl přímou volbu ve venkovské kurii. 42 Výhodou paktu bylo, že umožňoval stabilní vládnutí a ukazoval možnost dohody. Cena za tento klid byla ale vysoká; spočívala ve taktické etnické separaci Čechu a Němců na Moravě. Uvažované „druhé moravské vyrovnání" / počátku roku 1914 by tuto tendenci zřejmě ještě prohloubilo, nebylo však liž uvedenu do praxe. Moravské vyrovnání nicméně bylo inspirativní: např. pro městskou správu v Českých Budějovicích a v roce 1911 pro Bukovinu. 1.10 Základní literatura BALTL, H. K.OCHER, G,: Osterreichische Rechtsgesehichte,Oraz I995. BERCHTQLD, K.: Ůsierrekhisehe Parteiprogramme 18.68 1966, Munehen 1967. BRAUNEDER, W. l.ACHMAYER, Iv. Osterreichische Verfassimgsgeschichte, Wicn 1992. C< 411 S. d. B.: Němci v Praze 186) 1914\ Praha 2000. GALANDAUER, .1.: František Ferdinand ď Este. Následník trůnu, Praha Litomyšl 201)0. GALANDAUER, I.: Karel I. Poslední český král, Praha Litomyšl 1998. GALÁNTAI. J/ Der ósterrekhísch ungarische Dualismus 1867 1918, Budapest Wien 1985. i IANlSf '11. Iv DertangeSchaUen desStaates, Ůsletreichische Geseihchaftsgeschkhte nu 20. Jahrfnmdert, Wien 1994. HLOUŠEK, V.: OVP n proměny katolického tábora, Politologícký časopis, ě. 4, 2001. s. 34K 368. HYE, II. i'.: Das politische System in der fíabsburger Monarchie, Praha 1908. JAS/.I, 0).: The Dissoluti on oj ihe Hohshurg Monarchy, Chicago 1961 JELAVTCH. Bv Modem Austria, Empire & Republk 1800 1986, Cambridge 2003. KOŘALKA. L: Češi v Habsburské ríši u v Evropě ISIS 1914, praha 1996, KVAČEK, K A KOL,: Dějiny Československa 11. 1648 1918, Praha 1990. MALÍŘ, i.: Národnostní klíč z niku 1014 v /čínských hospodářských a finančních záležitostech cesta k „druhému moravskému paktu"? In: Dvořák, 4.; Vlček, Rv Vykoupil, L. íeds.): Milý Bore. Profesoru Ctiborovi Nečasovi k jeho sedmdesátým narozeninám věnuji přátelé, kolegové a žáci, limo 2(103, LU 147. MAL1R, U. Od -.polku k moderním politickým stranám. Vývoj politických strun na Mvravě 1848 I'J14. Brno 1996. MAREK, P. (cd.): Přehled politického stranktvi nu území českých zemí a Československa ľ leteeh 1861 1998, OloillOUC 2000. OHI BAUM, R. N1TTNER, Iv. Liberalismus a nacionalismus, industrializace a sociální otázka. První svetová válka. In: Tisk let česko-nčmerkých v tahá Praha 1995, s. 125 1X2. PEKAR, I : Dějiny československé, Praha 1991. PERNES, I. Pod habsburským orlem, Praha 2001. 44 Politický systém českých zemí 1848-l£§— 2. POLITICKÝ SYSTÉM PRVNÍ REPUBLIKY (1918-1938) 2.1 Uvod - Historické okolnosti vzniku a idea československého státu Idea československého státu, hledaná a formovaná po desetiletí v rámci tzv. sporu o smysl Českých dějin, získala pevnější kontury v průběhu první svetové války. Osamostatněni českých zemí společně se Slovenskem bylo ovsem z počátku pouze jednou z možných alternativ, a to po dlouhou dobu nikoli nepravděpodobnější a nejpopulárnější. Ovšem poté, co vzaly za sve představy Dohody o uzavření separátního míru s Vídní a co se jako nerealizovatelná ukázala koncepce široké autonomie pro státotvorné národy nového rakouského císaře Karla l, se v druhé polovině roku JI* sta a dekonstrukce mocnářství jedním z mocenských zájmů Dohody. Vnitru, kaze Rakouska-Uhcr.ska a sílící tlak jednotlivých národních elit pak nastartovaly proces rekonstrukce střední Evropy. A tuto příznivou si-ac dophnto ctlevedomé úsilí skupiny českých a slovenských politiku, Ä í"1!6 "ľ''''8"' Mi'Saryka- Edvarda Beneše a Milana Rasti-sľvnv u ,m^' "ľ , "ý VZ"'k sa»'°^tného československého státu pfed-p»u P ,n Pmí sv6tové války zformovaného politického vraľľtnnvnaľ ^ ^ atalosféru chovní krize, kulturního roz-V n o 2' 'e Tm' 0dmÍtaUtÍ «*a» ^alismn a kult mládí. stavbě nově vznikách ^HTT . 1938 Konflikt s Polskem o Těšínsko Vyhlášení Slovenské republiky rad Schválena ústava (l/v. únorová) První parlamentní volby Masaryk podruhé /volen prezidentem Vznik Pétky Jmenována první úřednická vláda J. Černého I/v. boj o lidový dum a následná generální stávka jako vyvrcholení snahy levého křídla sociální demokracie o vyvolání revoluční situace Atentát na ministra financí A. Rašína Konflikt ČSR s Vatikánem v souvislosti se státními oslavami výročí upálení Jana Husa Druhé parlamentní volby Jmenována vláda A. Švehly tzv. panská koalice Zákon o organizaci politické správy, který likvidoval župní zřízení a obnovil zemské členění Podpis modu vivendi mezi ČSR a Vatikánem Třetí parlamentní volby Mostecká slávka spolu s rosicko-oslavanskou stávkou (listopad 1932) vrchol stávkového hnutí v ČSR v souvislosti s hospodářskou krizí Nezdařený pokus o obsazení kasáren v Židerucich skupinkou moravských fášistú Zákon o mimořádné moci nařizovaci Zákon o zastavování činnosti a o rozpouštění politických stran Čtvrté parlamentní volby Abdikace!'. G. Masaryka (umírá 14. 9. 1937) E. Beneš zvolen druhým československým prezidentem K. Henlein na sjezdu SdP v Karlových Varech vyhlásil autonomistické požadavky Vláda schválila rámcový návrh národnostního statutu Částečná mobilizace Vláda vyslovila souhlas s tzv. čtvrtým plánem na řešeni sudetoněmecké otázky Po odstoupení vlády M. Hodži jmenován kabinet J. Syrového Vyhl ášena všeobecná mobilizace Vláda přijala tZV. Mnichovskou dohodu Politický system První republiky (1918-1938) 49 2.4 Ústavní vývoj Pomineme-li vývoj během první světové války (vznik Národní rady zemí českých v únoru 1916 z Českého národního komitétu v Paříži, její přejmenování na Československou národní radu; Tříkrálovou deklaraci z 6. 1. 1918 jako společný krok českých říšských a zemských poslanců, požadující právo na sebeurčení národů; podpis Pittsburské dohody z 30. 5. 1918), pak skutečná transformační revoluční perioda byla nastartována v září 1918a tivala do února 1920. Mezi její nejvýraznější znaky patřily: • vize samostatného, nově budovaného demokratického státu s republikánským konstitučním zřízením (viz Prohlášení nezávislosti Československého národa prozatímní vládou československou z 18. 10. 1918) a atributy ideálu moderní demokracie; • aplikace ideje jednotného československého národa; • proklamované vyvázání se z rakousko-uherské minulosti; na druhé straně přijetí tzv. recepčního zákona, jehož účelem bylo garantoval kontinuitu právního řádu s rakousko-uherským modelem přenesením platnosti zemských a říšských práv do nové reality; • rozpornost právní situace v jednotlivých částech území nové republiky - na Podkarpatské Rusi nastolena vojenská diktatura (6. 6. 1919); • složitá mezinárodní situace Československa, plynoucí z odlišného nazírání sousedů (Nemecko, Polsko, Maďarsko) na určení hranic a postavení národnostních menšin v ČSR; za těchto okolností se oporou ČSR stalo stanovisko velmocí, zvláště Francie; • určení hlavních politických úkolů (především přijetí ústavy a příprava voleb). Především je však v tomto období nutno upozornit na absenci ústavy a z ní plynoucí nezakotvenost institucionálního subsystému. Řešením se na přechodnou dobu stalo přijetí tzv. prozatímní ústavy (i3. 11. 1918, novelizována v květnu 1919). Ta se podstatně odlišovala od původních návrhů expertů (K. Kadlec, J. Hoetzl, B. Baxa, F. Weyr a J. Fořt), předložených na podnět Národního výboru z července 1917. Ty ještě vycházely z politické reality války a respektovaly představu federalizované habsburské monarchie, tvořené ústavami nadanými historickými celky. Tyto ústavní plány se orientovaly především na garantování suverenity českého národa nad německým etnikem, dokonce se v nich objevila myšlenka vytěsnění občanů německé národnosti jako osob s cizineckým statutem. Za anachronismus lze také označit nápad instalovat v rámci českého království (mělo se jednat o parlamentní federalizovanou monarchii) slovenské knížectví. po, ulcký systém CESK\CUJ^}J32X-^-^ bU__________,------------- Prozatímní ústava aplikovala standardní principy parlamentní cJe^í0, prenesením revolucí nabyté a dosud nedělené politické moci *Naro«[* ^ ru československého (NVC) na Revoluění Národní shromážděni ^7^1 též Ústavodárné shromáždění - US) a specifikací klíče k jeho sestaveniT_^ v Praze 13. 7. 1918 jako odraz vnitropolitické situace, jež se krystal!-od r. 19 16; od 28. 10. 191 8 chápán jako zárodek parlamentu). RNS, dispoi ^ cí pouze revoluční, nikoli volební legalitou, vzniklo rozšířením N * ^ povoláním zástupců českých stran (na základě poměrných výsledku pos e předválečných říšských voleb v Rakousko-Uhersku r. 1911) a ^°°^U!^neCb venských představitelů. RNS tak vytvořilo jednokomorový sbor o 270 c t^ (původně 256 poslanců bylo 11.3. 1919 doplněno o 14 slovenských delega^ V této podobě vykonávalo RNS kompetence od 14. 11. 1918 do 29. i-tedy schválení textu nové ústavy. Na jeho první schůzi (14. 11. 1918). • byl proklamován republikánský model československého státu, • habsbursko-lotrmská dynastie byla zbavena práv na český trun, • byl zvolen prezidentem republiky T. Cl. Masaryk a • byla ustavena vláda v čele s K. Kramářem. , ,% a t Práve Výkonnou moc měly tvořit vláda a parlamentem volený prezident. ^ omezené pravomoci prezidenta se přitom staly nejtypičtějším znakem p ^ ^ ťunní ústavy a důkazem jejího revolučního charakteru. Po návratu 1.0. í^a^ ryka do vlasti se též staly zdrojem rozporu a vedly k přijetí ústavní noV (květen 1919). Ta přinesla mj. změny v postavení a vzájemných VZtaZ ústavních orgánu a především rozšíření kompetencí prezidenta. ^ Skutečným startovním bodem suverénního československého konstimc ního života, který dal normativní podobu politickému systému ČSR, se ov^e , stala únorová ústava. Ta rozvedla zásady, obsažené v ústavě prozatím*™ Jeti koncept byl vypracován během roku 1919 a na začátku roku 192 Jindřichem Hoetzelem a ministrem vnitra Antonínem Švehlou. Na }# definitivním znění se podíleli také František Weyr za RNS, Václav Bouce* (prezidentův zpravodaj) a Alfred Meissner za sociální demokraty. Píivodm představa o podzimním termínu schválení se přitom ukázala jako příliš op*1' mistička. Ústava byla přijata 29. 2. 1920 jako zákon ě. 121/1920 Sb. Jedí$ se přitom o v jistém smyslu revoluční normu, neboť zákonodárný sbor, Utery ji přijal, nebyl zvolen, nýbrž sestaven stranickou dohodou, a v době příjmení stále představoval orgán revoluění povahy. V ústavě se promítly fikce jednoho československého národa, dále při*0-zenoprávní teorie a klasická teorie dělby moci. Právní zdroje a předlohy konstituce tvořily. • prozatímní ústava, • její novela o jmenováni vlády prezidentem. Pol --První republiky (1918-1938)_ 51 * dohoda ze Saint Germain o ochraně menšin a * V určitých momentech prosincová ústava (1867), francouzská ústava Iřetí republiky (1875), ústava výmarské republiky a z hlediska preambule pak americká ústava. £ z. 0 r°ku 1938 se ústava měnila či doplňovala jen výjimečně. (-Ucitýni posunům docházelo pouze doplňováním ústavou předpokládá-ych norem (mj. ústavní zákony o zákonné ochraně ČSR - 1919, o jazy-^0vých právech v ČSR - 1920, o složení a pravomoci Senátu - 1920, 0 v°lebním soudě - 1920, o volbě prezidenta republiky - 1920 či o Ústavním soudu - 1920). Návrhy na změnu ústavy byly podány pouze dva. Jejich Morem (1930 a 1938) byl předseda Slovenskej ľudovej strany (HSĽS) c IeJ Hlinka a měly vést k zavedení samosprávy (v druhém případě přímo u onortiie) Slovenska, na než mělo dle náhledu části slovenské politické prezentace Slovensko (s odvoláním na Pittsburskou dohodu) nárok. Zasahům do ústavního pořádku, byť nikoli přímo v podobě ústavních c 011 u, je nutno přičíst také vládní návrh zákona o mimořádné moci nařizo-a^J 2 Jan* 1933 (vláda měla mít nadstandardní možnost činit opatření pro 10v<*ní rovnováhy v ekonomice a měnit či rušit zákony) a opakovaně něný zákon na ochranu republiky. V roce 1934 pak vláda prosadila usta-lc)vení, poskytující ochranu proti nepřímým útokům na demokraticko-re-. * "kánskou státní formu a demokratický řád republiky. Tyto právní úpravy -spadaly do období tzv. silné demokracie, vyvolané ve 30. letech kompli-IJ1Cl se zahraňičně-politickou situací a jejím odrazem ve vnitropolitických Poměrech, jimž se vláda takto snažila čelit. Joto naznačení vývoje ústavy ve 20. a 30. letech je ovšem nutno doplnit p uPozornění3 že při charakteristice podstatných rysů politického systému Vrji republiky nelze vystačit s pouhou formální analýzou. Řada význam-nVch prvků a procedur prvorepublikové demokracie totiž nemela ústavní Póru. Nikoli výjimečná byla též rozpornost ustanovení ústavy a politické P'axe: viz např. existence konstituci neznámých institucí tzv. Hradu a tzv. etícy či faktické nenaplnění Ústavního soudu. Koncepce občanských práv a svobod, obsažená v textu únorové ústavy, Vala státu jistou možnost zákonem některá práva suspendovat, a to v souvisel s válkou nebo „vypuknou-li uvnitř státu události ohrožující zvýšenou érou republikánskou státní formu, ústavu nebo veřejný klid a pořádek." 'lto °mezení je nicméně možno nazvat zcela standardními. V ústavě se tak Jevila kompletní ustanovení, naplňující kodex obecných práv a svobod. Srym vzorem pro tuto část byla jednak francouzská ústava Třetí republiky 875), jednak rakouský Státní základní zákon (1867). 52________________Politický sysiém Seskýc. 2.5 Moc zákonodárná První republika se záhy po svém vzniku přihlásila k parlamentarismu jako znaku moderních demokratických stálu. Sedmdesát let rakouského parlamentarismu přitom bylo chápáno především jako éra zmařených a neuskutečněných českých nadějí na vlastní reprezentativní zákonodárný orgán. Ve vytvoření parlamentu na podzim 19IX tak byl viděn jednak symbol odpoutání se od Rakouska-Uherska, jednak způsob, jak zformovat standardní instiut-cionální rámce politické transformace. Přechodovou funkci splnil Národní výbor československý (NVČ, ustaven 13. /. 1918), který v období od 28. 10. do 14. II. 1918 vykonával manda' moct zákonodárná i výkonně. V jeho éele stál jako předseda K. Kramář. Zastoupeni stran v nim bylo adekvátní tzv. Švehlovu klíči ledy výsledkům voleb do rakouské říšské rady v roce 1911: sociální demokraté (10), agramrci (9), státoprávní demokraté (9), katolíci (4), čeští socialisté (4), strana pokroková (1), staročeši (1) a Slováci (1). Dne 14. U. 1918 pak bylo dle prozatímní ústavy ustaveno jednokomoro-ve Revolúciu Národní shromáždění (RNS), a to rozšířením Národního výboru československého. RNS mělo 256 členu, následně (II 11919) byl" rozšířeno na 2 70 křesel, a to o zástupce Slovenska. Opět tedy nebylo zvoleno nýbrž jmenováno politickým, stranám,. Nejsilněji zastoupeny v něm byly tmd.cn. proudy: social.stické strany - ČSDSD i ČSS (82 mandátů), M™ agrarn, (55), strana národně demokratická (39, a strana lidová (24). AC M ť ZaSt°UPfn° 54 P0Sk",CÍ {mc" "mi ovšem figuroval, nap*. A ee Masarykova E Beneš ě, čtyři další češi - „bojovníci » slovenskou době vvkonáv Ť "émcckýĽl1 a žďárských stran. V této po- avvM ,° SW k°,mpetenCe d° 29' 2- 1920 (ováleni textu nové V ŕ»,n, ľ ľ S • f S°CÍální demokrat Tomášek. Dari Z T hyl" ZV°,ena ,CT- (francouzská) varianta c ň n , r r:,pi;' pová!ečné v (NS). Fakticky ^"T^" »Ár"a<"<»" k< .vanétsi, a to n vznWem k e^' ľ"™"4 "U>C1kHmP"" Prototypem NS s - , 7 "'T' <™ ní*e>- Poslanecká Sněm„vnMPs Tľa MO T"^ ' «*" ' '' mm volebním právu od | " , ■ ""i ' V°'ených M 6 lĽt «* v rukou |........ ,u a viď JZT " * LegÍSlatlVní ^ byly stejné podobě. ,;s,av„,„ěy Ä "ľ' "M",a k0,m,ramÍ VC většině v obou komorách obLľoľa "! po*tta* ozaloba prezidenta či předsedy vlády před- 53 PgUTICKÝ SYSTÉM PRVNÍ REPUBLIKY (1918—1938)--.-- Pokládala dvoutřetinovou většinu v obou komorách, kc schválcm bfô-"ých zákonných předloh postačovala prostá vetsma prítomných po-S'anců. OdliSné sLovisko Senátu bylo možno «-PS, pokud se pro původní návrh vyslovi.a „adpoíovcn, ve ta a v ech PO.lat.c4. Kromě výjimečných případů veřejná zasedán, se del La na ja. n. « podzimní (v období, kdy parlament nezasedal, vykonával jeho takce s určenými výjimkami Stálý výbor složený z 16 poslanou a 8 ^tort^jeho rozhodnuti zůstávala v platnost,, pokud je do dvou městců od sejiti schváhly °bě komory parlamentu). , , , . . . , , ........i Sená, byl složen ze 150 ílenů volených na 8 let P'™^ hradní kompetencí Senátu bylo pouze ^^^^SdsSX Pro velezradu a členy vlády pro porušení zákona. Pfi£to«JS«to£ tedy možno konstatovat, že se nenaplnily obavy, ze bude že se stane oporou antidemokratických sil To se ovsem «°***ľ££ minimální politické roli. Zrušen tak nebyl fakticky pouze p,o komphkova host měnění ústavy a též z personálních důvodu. Technicky měl parlament silné postavení proti vlade, kte a by U z v m, ztenči parlamentní většiny a odpovědi, parlamente,, pr dey i n *a ké sněmovně. Fakt, že v praxi ČSR nikdy nedošlo k pádu vladyku™ vysloveni nedůvěry v PS, a vůbec po teka real. a Prvn, repubhkyvJ 1 vedou k postřehu, že dominantní pozicí ve vazbě vláda - parlament dispono- "XSotLost stojí také jednak opominutí instituce h,s,o„ckých zemských **,,„. pravděpodobně ignorovaných v souvislost, s obecným odpoiem 54 Politický systém českých zemí 1848-1989 k jakémukoli připomenutí habsburského systému, jednak způsob, jakým se v Národním shromážděni promítly zkušenosti z české politické praxe na vídeňské Říšské radě: viz např. zákaz výhrad při skládání poslaneckého slibu, omezení práva prezidenta odkládal a přerušoval zasedání či princip vázaných mandátů (viz níže). Z nlediska reálného vztahu zákonodárné a výkonné moci ovšem formální v ymezení komplikovala existence tzv. Pětky. Tento orgán, nezakotvený v ústa-V-' ncsl v Lirčitých 'azích První republiky faktickou tíhu výkonné a z.áko-™±Xmí m0ý- Povodně se mělo vlastně jednalo o širší reprezentativní „spo-cenost (az 25 osob), zastupující jednotlivé státní instituce a státotvorné vůd ; h7enSké Strany' Nakonec však vznikl Poněkud oligarchický orgán vu cu ilavnich stran, tvořících „československou většinu" (klasické složení chá T k e' A" RaŠín' Stříbrn^ 1 Šrámek a A. Švehla), ve kterém do-n /? ° neJvý*namnějším politickým rozhodnutím. Zásadami byly jednomyslnost a kompromis. a vládé7v° í)yla urcena Parlamentu ryze formální stvrzovací role provál ' ",Z.Zasedla dmha garnitura politiku, popř. tzv. odborníci) čistě vcnskéľľv Ielech 1918 1926 tcnk> orříán yyužívaIy č^k<>^>- 50 let .'ľ ľ f ehty předevSírn v období vlád Jana Černého a E íieneše. Ve Posouzení píľ0 °bnovení v podobě t/v' »°*my" prvorepubrk' 'l představuJeJednu z nekontroverznějších otázek analýzy tivní hlaví ' 10 P°1ÍtÍckého systému. V jistém smyslu se jednalo o kolektivní '„V,tiľaU\POhybl^ÍCÍ SC Jakoby "nad" ParIamentem a obcházející proti dobré lT' P°i,tlcké praxi Přitom stála Pětka vždy v jisté opozici I ní byl a* kta!"re'41 lrad»-(>statně, vztah Masaryka a zvláště pak Beneše vovaljižzm^1 !eZáí!0rny' Prcdevíím sc však v jejím fungování proje-repubIikov' • °Vany ý prostor pro budování výkonných majorit v prvo-dy, blízké si ^0Uí>taV^ a,lcdy nutnost propojovat ideologicky vzdálené prou-překonáv,]' ,,P<)U/e" národnostné. I Pětka ostatně jen velmi komplikovaně vSnfS stanovisky °CU11 S° pnloni Pohybuje na ose mezi dvěma extrémními a) snaha o ochranu -n i - <, venskéhost t ^AJmu, totiž udržení integrity českoslo- bilituíe P >tk'Ul ''i''01' !')/mil,,l,ym extremistickým proudům, plně reha-nezakotvenou ° dmhU politickou dohodu, třebaže v ústavě ,,,.,„• Í""'praSmaticky mechanizující chování parlamentu a zvý-1 ;1/iiujKi roh stran; ' ' j, "t(l"'í' ]'-lm/u,) "/n;|čit za předobraz. Národní fronty právě vzhledem kých p^Xn<^0tVenGStÍ U obcházení standardních demokrate- Politický systém První republiky _(1_918-1 938) 55 Co se týče metod přímé demokracie, bezprostřední výkon zákonodárné moci lidem pomocí referenda byl omezen na případ, že by Národní shromážděni zamítlo vládní návrh zákona. Vláda pak mohla po jednohlasném hlasování kontrovat usnesením, nechávajícím definitivní rozhodnutí na lidu. Prezident v takovémto případě nedisponoval právem veta. Hlasování lidu bylo vyloučeno v otázkách ústavních zákonů. K použití referenda v období První republiky ovšem nikdy nedošlo. Politické elity totiž nepovažovaly jeho aplikaci, především vzhledem k přítomnosti německé menšiny, za žádoucí. Kromě toho již samotné nastavení podmínek, za kterých bylo možné konat referendum, jeho využití prakticky vylučovalo. Volební systém Klíčovou roli pro postupné formování politického systému První republiky měl výběr typu volebního systému. Příčiny, které vedly k upřednostnění principu poměrnosti před principem většiny, byly jak ideové (praxe moderních poválečných demokracií, románský racionalismus nových demokratických ustav oproti anglosaskému empirismu), tak politické (komplikovaná národnostní situace a obava z možného triumfu socialistických stran). Pro volební systém byly typické následující znaky: a) zásada přísně vázaných kandidátních listin, vedoucí k tomu, že strany měly jak rozhodující slovo při sestavování kandidátních listin, tak prostřednictvím tzv. poslaneckých reversů kontrolu nad kroky vlastních poslanců; b) neexistence omezovači klauzule c) metoda pro výpočet volebního čísla - kombinace Hareovy (první skru-tinium) a Hagenbach-Bischoffovy (druhé skrutinium) Formule vyřazovala pouze velmi malé strany s rozptýlenou podporou; v druhém a třetím skrutiniích mohly strany libovolně měnit pořadí kandidátů. Mezi jeho důsledky pak lze zahrnout: a) vysoký počet stran ve spektru - i když do celostátních kol postupovaly pouze strany, které ve volebním obvodu dosáhly nejméně volebního čísla či 20.000 hlasů (od roku 1925 bylo nutné dosažení volebního čísla, pro volby 1935 zisk 120.000 hlasů celostátně), přesto byly charakteristické vysoké počty účastnících se a následně i v parlamentu zastoupených stran, často se zcela marginálním potenciálem a významem; b) roztříštěnost stranického spektra - relativně vysoká šance na parlamentní zastoupení nenutila jednotlivé strany hledat ve spektru blízké partnery; c) absence nutnosti inovace stranických programů; 56 Politicky systém českých zem! 1848-198^ d) celková nehybnost stranického spektra (narušena pouze dvěma vyjmu kanu: KSČ a SdP); c) personální degenerace parlamentu - vzhledem k minimální obměny tváří obě komory parlamentu citelně stárly; i) nutnost vytváření koaličních vlád a omezený počet na nich se potem ciálně podílejících subjektu systémově nej významnější bod plynoucj z předchozích rysu. Parlamentní volby v letech 1920-1935 V prvních poválečných parlamentních volbách v dubnu 1920 byly z volebního aktu vzhledem k místní politické situaci vyloučeny Těšínsko, Užhorodsko, Hlučínsko, Vitorazsko, Valticko, Spiš a Orava. Účastnilo se jich 22 stran, kandidujících do Poslanecké sněmovny, a 17 stran do Senátu. Mandáty získalo ló, respektive 14 stran. Ve volbách zaznamenal výrazný úspěch sociálně demokratický tábor: na prvním místě se umístila CSDSD s 25,7 % hlasu a hned za ní němečtí sociální demokraté (11,1 %). Až třetí místo přisoudily výsledky agrárníkům (9,7%)., následovaly ČSS (8,1 %), ČSL (7,5 %) a národní demokraté (6,3 %). Ústavně byly garantovány 4 mandáty sibiřským legionářům. Dne 16. 3. 1924 pak byly provedeny dodatečné volby na Podkarpatské Rusi. Druhé parlamentní volby v listopadu 1*)25 znamenaly rekord co se týče počtu účastnících se stran (29 stran do PS a 23 do Senátu). Tato roztříštěnost spektra {do PS se dostali zástupci 16 a do Senátu 14 stran) vyústila v politickou krizi, způsobenou problémy při sestavování funkční vládní koalice. Zvítězivší agrárníci získali 13,7 % hlasů, druhou nejsilnější stranou se stala íintisystémově orientovaná KSČ (13,2 %). Žádná další strana se nedostala přes desetiprocentní hranici (ČSL 9 7 %, ČSDSD 8,9 %, ČSNS -8,6 % hlasu). Parlamentní volby v říjnu 1929, jichž se zúčastnilo 19 stran (do PS) a IX stran (do Senátu), přinesly jisté ustálení stranické struktury. Svědčí " tom mj nižší počet stran, které nezískaly mandát (3 a 4). Stranická pestrost parlamentu se ovšem nijak nezměnila. Opět zvítězili agrárníci (14,97% hlasu), úspěchu dosáhly ČSDSD se 13,05%, ČSNS (10,39%), KSČ (10,20%) a ČSL (8,4 %). Poslední prvorepublikové parlamentní volby se konaly v květnu 1935. Menší účast 16 stran (do PS) a 15 stran do Senátu (bez mandátů zůstaly 2, resp I) byla způsobena první vlnou koaličních dohod. Tyto sbližovací poku-,\ již odrážely atmosféru komplikujících se politických vztahů s německou c n mou u udovou atmosféru voleb lze dokumentovat i mimi nad nou akti Politický system První republiky (1918-1938) 57 vitou voliču (účast 92,8 %). Pro občanské strany bylo odevzdáno 64,31 % hlasu, pro strany se socialistickou a komunistickou orientací 35,69 % hlasů. Volební vítězství SdP přitom představuje nejpřekvapivější výsledek parlamentních voleb v období První republiky a potvrzení rostoucí kompaktnosti k německé národnosti se hlásícího voličstva. Tabulka č. 1: Výsledky parlamentních voleb v květnu 1935 strana (koalice) procenta (%) mandáty PS ' mandáty Senát SdP1 15,18 44 23 Republikánská strana 14,30 45 23 CS DSD 12,55 38 20 KSČ 10,32 30 16 CSNS 9,18 28 14 ČSL 7,48 22 11 Autonomistický blok2 6,9 22 11 Národní sjednocení' 5,57 17 9 CZOSS 5,44 17 8 Deutsche Sozialdemokratische Partei 3,64 11 6 Nčmecko-maďarská koalice' 3,55 9 6 NOP 2,03 6 0 Deutsche christlich-soziale Volkspartei 1,98 6 y Bund der Landwirtes 1,73 5 0 Národní sjednocení úřednicko-zřízenecké strany OJ 0 0 Hospodářská strana dlužníku všech stavů OJ 0 0 1 na Slovensku a Podkarpatské Rusi pod názvem Karpatoněmecká strana; 2 - pod tímto názvem kandidovaly: Hlinková slovenská ľudová strana (23 mandátu) + Slovenská národní strana (1) + Autonomní zemcdlskij sojuz (1) + Polskie stronnictva v Czechoslowačji (1); 3 tvořeno Československou národní demokracií a Ligou proti vázaným kandidátkám (bez NOF); na Slovensku a na Podkarpatské Rusi plus ruská autonomní národní strana a ruská národní strana: 4 - spolu s Krajinskou nčmecko-madarskou křesťansko-sociální stranou kandido- valy maďarská národní strana a Spišská národní strana (9 získaných mandátů rozděleno v poměru 4:4: 1). 58 Politický systém českých zemí 1848-1989 2.6 Moc výkonná Vláda Únorová ústava dávala vládě takřka veškerou výkonnou moc s výjimkou kompetencí, výslovně vyhrazených prezidentu republiky. Vazba mezi prezidentem a vládou doznala v průběhu příprav nové konstituce změn: zatímco dle prozatímní ústavy byl kabinet volen parlamentem, nyní mělo docházet ke jmenovaní prezidentem. Prvorepubliková praxe se poté přiklonila k modelu, v něm/ sc ministry stávaly většinou vůdčí osobnosti koaličních stran. Ústava nevyžadovala, aby byl ministr /úroveň poslancem či senátorem, zároveň to ani nevylučovala. Vládu jmenoval a rozpouštěl prezident. Pro ministry platila inkompatibilita s členstvím v představenstvech, dozorčích radách a akciových společnostech s výdělečnými aktivitami. Vláda byla odpovědná Poslanecké sněmovně, která jí mohla po předložení návrhu minimálně 100 poslanců vyslovit nadpoloviční většinou poslanců přítomných i hlasujících nedůvěru. Po vyslovení nedůvěry následovala demise do rukou prezidenta, který pověřil některou / politických osobností vést vládní záležitosti do doby ustavení nové vlády. Samotné jednání vlády a její rozhodování vyžadovalo nadpoloviční většinu ministrů, nepočítaje premiéra a jeho náměstka. Hlavní-1111 kompetencemi byly klasicky legislatívni předlohy, věci politické povahy a personální záležitosti. V závislosti na proporcionálním volebním modelu a z něj plynoucí existenci většího množství stran se jako primárni charakteristický rys prvorepublikových vlád jeví nutnost vytváření koaličních vlád jako prostředku k získáni většiny v obou komorách parlamentu. Neschopnost síran získat od voličů majoritní mandát a moci sestavit Jednobarevnou" vládu se stala pro První republiku typickou. Zároveň je nutno upozornit na neexistenci siřeji zastoupené loajální opozice, potenciálně schopne převzít výkon moci., a zároveň přítomnost relativně silného bloku neloajálnich stran. V rámci neloajální opozice přitom je možno Odlišit: (I) ideologickou opozici, reprezentovanou od roku 1921 především KSČ, a (2) etnickou opozici, hájící pozice jednotlivých národnostních menšin v ČSR (je ovšem diskutabilní, do jaké míry je oprávněné soustředit v teto skupme všechny německé, maďarské, polské či dokonce slovenské strany). Právě proto prvorepubliková realita nenabízela příliš mnoho variant koaličních sestav. Je možno rozlišit jejich čtyři základní typy: • všenárodni potnineme-li vládu pařížskou (od 26. 9. 1918), v níž. Masaryk vystupoval jako premiér a ministr financí, Beneš jako ministr zahraničí a vnitra a Štefánik jako ministr války, pak je jejím Politický systém První republiky (1918-1938) 59 příkladem kabinet K. Kramáře (listopad 1918 - červenec 1919). Sešli se v něm národní demokraté, národní socialisté, agrárníci, sociální demokraté, slovenský klub a lidovci, tedy strany, které nespojovalo ideové zaměření, nýbrž český (československý) charakter. Druhým příkladem se staly tři kabinety v polovině 20. let: E. Beneše (září 1921 až říjen 1922) a dva A. Švehly (říjen 1922 - prosinec 1925 a prosinec 1925 -březen 1926). Na posledním z nich se kromě jmenovaných stran podíleli i živnostníci; • rudozelenou - v obou případech stál v čele vlády Vlastimil Tusar (červenec 1919 -květen 1920 a květen 1920-září 1920),sestavovali je národní socialisté, sociální demokraté a agrárníci; • občanskou (též panskou, či československo-německou, nebo celně-kongruovanou) konce 20. let. V čele první stál A. Švehla (říjen 1926 až únor 1929), poprvé se vlády účastnili němečtí křesťanští sociálové a agrárníci, dále pak HSĽS, živnostníci, agrárníci, národní demokraté a lidovci. Předsedou druhé byl František Udržal (únor 1929 - prosinec 1929); • širokou (koncentrační, nebo československo-německou) - typ převládající ve 30. letech. První z nich předsedal F. Udržal (prosinec 1929 -říjen 1932) a oproti předcházejícímu týmu v ní chyběli HSUS, němečtí křesťanští sociálové, naopak do vlády se vrátili sociální demokraté (i němečtí) a národní socialisté. Druhá až čtvrtá měly v čele Jana Malypetra (září 1932 -únor 1934, únor 1934-Červen 1935 a červen - listopad 1935). Z nich nejprve odešli živnostníci (duben 1932) a poté národní demokraté. Do čela následujících tří byl postaven Milan Hodža (listopad-prosinec 1935, prosinec 1935 - červenec 1937 a červenec 1937 - září 1938). V jejich průběhu se do vlád vrátilo Národní sjednocení (bývalí národní demokraté), podstatné změny pak nastaly v březnu 1938, kdy došlo k rozpuštění německých křesťanských sociálů a zemědělců. Z výčtu je patrné, že zvláště od roku 1929 bylo těžko možné sestavit jinou vládu nežli tzv. širokou („systém jediné možné většiny"). V politickém systému První republiky tak chyběla konstruktivní systémová opozice. Z této skutečnosti pak logicky vyplynuly následující systémové znaky: • minimální střídání vládních garnitur, • nemožnost svržení vlády demokratickou procedurou, • personální i programová strnulost jednotlivých stran, • postupný nárůst kapacity extrémnějších proudů uvnitř prvorepublikového spektra, • rozdělení jednotlivých vládních resortů do stranických lén, -1989 • orientace na vzájemně kompenzace a ústupky a • ignorace formálních nositelů moci výkonné sestavení,,, tzv. Pětky. Jednu,, / možných východisek , permanentně se opakujících vládních knz, se pntom staly tzv. ŮMnické vlády. V období První republiky byly vytvořeny tnkrat: v cele první a druhé stál J. Černý (září 1920 - září 1921 ■Vľľl. „ľ'™, f'' P"'"'Vé S P0dporou znárodní koalice, poté obéan-t. e, d ľv n ne'ľCCkýĽh 3 slove«*ých. Příklad třetí je z konce läbo^ä(,ľd2Í oI™'10VSkých UdŽlosti "^vala vláda tzv.Ui*" !?8 d",1 "3S) Jana Syrového. K jejich ustanovení oyio pí istupovano ze dvou dúvodii- 1' Slľ^hSTT akC?h0pn0St Výk011- ™" v situacích, kdy byla ván e ' ľ "r""1'1"11 k0alič^ stran narušena a její pokrafio-vám se nejevilo jako pravděpodobné ~} přidán" hlyre P0UtÍCké ^ěly zbavit odpovědnosti ^to^ ******* vlád spadalo pod prezident- vala pozici prezidenta N ľ ! CX1Stencc tohot0 ^ vlád vždy pošilo-obecnou podporu státotvomvh 1 ÚřtíUnickó kabinety ^ mezi mnu se politický sv •< 9 V momemč obnovení širšího konsensu o oprávněnosti a funkčnostT^61 tradiČTlímu uspořádání. Představy níků, nezatížených odpověď t ' nadStranické vládV^ složené z tzv. odbor-funkce ve shodě s tzv obe maters^ým stranám a vykonávajících sve Politické praxi významnou rX hrály v prvorepublikové Tabulka í. 2- Př^i , _ __ ~-1 billed vlád "udozelena mdozelená Doba trvání od IX. 191H Xl.1918 VII. První ^publiky Předseda Masaryk leně strany Masaryk (předseda a finance), Beneš (zahraničí, vnitro), Štefánik (válka) CSND, ČSS, agr., ČSDSD, ČSL. slov. klub feVNl REPUBLIKY (1918-1938) 61 občanská IIi.-X.l926 X. 1926-11.1929 II.-Xn.1929 XII. 1929 -X. 1932 X.1932- 11.1934 11.1934 VI. 1935 Černý Švehla Udržal Udržal Malypeír VI. -XI. 1935 XI. XII. 1935 XII. 1935- VII. 1937 VII. 1937 -IX. 1938 Malypet! Malypeťr Hodža Hodža podpora občanských stran agr., ČSL, živn., BdL, něm. kř. soc.,HSĽS (od 1.1927), ČSND (od IV. 1928) agr., ČSND, ČSL, živn., BdL, něm. kř. soc, HSĽS (do X. 1929) agr., ČSDSD, ČSNS, ČSND, ČSL, BdL, něm. soc. dem., živn. (do IV. 1932) agr., ČSDSD, ČSNS, ČSND, ČSL, BdL, něm. soc. dem. agr., ČSDSD, ČSNS, ČSL, BdL, něm. soc. dem. agr, ČSDSD, ČSNS, ČSL, živn., BdL, něm. soc. dem. agr., ČSDSD, ČSNS, ČSL, živn., BdL, něm. soc. dem. agr., ČSDSD, ČSNS. ČSL, živn., BdL, něm. kř. soc, něm. soc. dem. Hodža IX.-X.1938 agr., ČSDSD, ČSNS, ČSL, živn., BdL (do 1U.1938), něm. kř. soc. (do 111.1938), něm. soc. dem (do JV.1938), NSj (býv. ČSND, od UJA938) Syrový Pre*dent liky ^k°slovensku byl zvolen typ parlamentní, nikoli prezidentské repub-v rnJc . *?Va 0 ne°ezpečích, plynoucích z možné koncentrace kompetencí Obecng J^nce, tak vedla k tendenci limitovat pravomoci, vkládané do rukou n0 je(j Vykonné moci a prezidenta především. Toto konstatování je založe-Sygjt , na SUmě a charakteru kompetencí, které byly prezidentovi ústavou k^ento J(f,naI< na nepřímém modelu volby prezidenta prostřednictvím parna j. J1' Rezidentovi tak chyběl politický mandát s možným odvoláním se hadSl. řní voličskou přízeň a byl spíše tlačen mimo politické dění, do j ^an*cké polohy a k roli symbolu obnovené státnosti. r°*bo Postavuje prezidentský post (a jeho reprezentanti) důležitý bod logj,,. , geneze českého (československého) politického systému. I polito-r°žmčr je přitom vázán nejen na konkrétní prezidentské aktivity 62 P o litický systém č!: s kyc h zemi 1848 -1989 jednotlivých prezidentů a snahu vstupovat clo politických dějů, ale i na jejich životní osudy a ideové zázemí. Prvním prezidentem samostatné ČSR se stal I. G. Masaryk, v dané dobe predseda Československé národní rady v Paříži. Volba proběhla v jeho neprítomnosti při ustavující schůzi Revolučního Národního shromáždění (14. 11. 1918), a to jednomyslně aklamací 221 přítomných poslanců. Ve /právě ústavního výboru k projednávané ústavě přitom byla prezidentovi věnována následující slova: „Masaryk... otec vlasti, který nikdy neza-Ihal. Ustanovení.... že nikdo nemůže býti zvolen prezidentem více než dvakráte po sobě pro Masaryka neplatí on zůstane naším prezidentem až do smrti:1 Ustavní slib byl vykonán 21. 12. i 91 H po Masarykově příjezdu do Prahy. V Masarykovi se do Československa vrátil odpůrce omezených pravomocí, které prezidentskému úřadu přisoudila prozatímní ústava (dle ní byly pravomoci prezidenta, voleného PNS, podmíněny kontrasignací konkrétního zodpovědného člena vlády). Již novela z května 1919 proto přinesla posílení pozice prezidenta (nově umožnila prezidentovi jmenovat a odvolávat vládu a jednotlivé ministry, což bylo původně v kompetenci parlamentu; rozšířena byla též vazba na vládu, prezident se mohl účastnit jejích jednání, předsedat jim a být v kontaktu s jednotlivými jejími členy). V únorové ústave pak byl prezidentovi přiřknut sedmiletý mandát, omezený na dvě funkční období. Masaryka se ovšem toto ustanovení vzhledem k jeho „zásluhám o stát" výslovně netýkalo. Vzhledem k jeho věku se však příliš nevěřilo, že bude prezidentský mandát vykonávat delší dobu; proto bylo pasivní volební právo stanoveno na nestandardních 35 let, umožňujících Případnou kandidaturu E. Beneše. Ostatně např. v roce 1920, kdy bylMasa-'yk vážné nemocen., se spekulovalo o jeho náhradnících (Kramář, Švehla, Iotnašek). Nakonec však úspěšně kandidoval čtyřikrát. Z opětovné mírně rozšířené množiny prezidentských pravomocí je nut-no ve vZíahu k parlamentu především uvést suspenzívní veto (absolutní veto vztahovalo na zákony Podkarpatské Rusi a opatření Stálého výboru), tedy právo prezidenta nepodepsat již oběma komorami schválenou zákonnou normu, ovsem s možnou následnou legislativní revizí Poslaneckou sněmovnou Dále pravo svolávat, odročovat a uzavírat zasedání Národního shromážděni, právo rozpouštět parlament (nikoli však v posledním půlroce jeho mandátu) a povinnost podávat PS zprávu o stavu státu. Vazba na vládu byla dána především právem jmenovat a odvolávat ministry. Na vládu by též přešly prezidentské funkce v případě uprázdnění úřadu. Prezidentovi ovsem nadále chyběla možnost legislativních kroků, v čemž lze vidět přetrvávající snahu udržet Masaryka v distanci od politického Politický system První republiky (1918-1938) 63 děni a poskytovat mu spíše reprezentativní seberealizaci. Tomu odpovídal i právně-imunitní stav jeho pozice: prezident nebyl ze svého úřadu zodpovědný a případné stíhání mohlo být zahájeno pouze na základě obvinění z velezrady. Techniku volby prezidenta republiky a ukončení jeho úředního období specifikovala hlava třetí ústavy. K volbě prezidenta svolával předseda vlády Národní shromáždění nejpozději 14 dní před koncem prezidentova volebního období. Schůze byla pro obě komory společná, veřejná a bez rozpravy. Platnost volby byla vázána na přítomnost nadpoloviční většiny celkového počtu poslanců a senátorů v den volby. Při prvním a případném druhém hlasování ústava stanovovala nutnost třípětinové většiny přítomných. Pokud ani v jednom z těchto kol nedošlo k právoplatnému zvolení jednoho z kandidátů, třetí kolo již bylo záležitostí pouze dvou kandidátů, kteří ve druhém hlasování získali největší počet hlasů. Zvolen byl ten s větším počtem hlasů. Z hlediska politické praxe první prezidentská volba odrážela soudobou revoluční éru, a to jak co se týče principu aklamace, tak vzhledem k absenci protikandidátů. Další tři volby, v nichž T. G. Masaryk uspěl, již více reflektovaly aktuální politické dění. K první došlo 27. 5. 1920 po ustavení obou parlamentních komor. Odevzdáno bylo 411 hlasů, pro Masaryka se vyslovily 284 hlasy, pro kandidáta německých nesocialistických stran Augusta Naegle 61 hlasů. Oficiálně nekandidovaní komunisté Alois Muna a Antonín Janoušek obdrželi 4, respektive 2 hlasy, 60 lístků bylo prázdných. Po prvním sedmiletém období se další volba odehrála 27. 5. 1927. Nutnou třípětinovou většinu 261 hlasů Masaryk překročil o 13 hlasů, pro kandidáta KSČ Václava Šturce se vyslovilo 54 zákonodárců, i tentokráte bylo 60 lístků prázdných. Dne 24. 5. 1934 pak bylo Masarykovi z 418 platných hlasů odevzdáno 327, pro Klementa Gottwalda (KSČ) se vyslovilo 38 hlasů, 53 lístků bylo prázdných. Toto volební období již ovšem Masaryk nedovedl do konce, neboť se 14. 12. 1935 vzdal úřadu. Hodnocení čtyř prezidentských mandátů T. G. Masaryka je pro identifikaci podstatných znaků prvorepublikového systému mimořádně důležité. CSR po roce 1918 nepředstavovala výjimku z tendence nominovat na uprázdněné posty hlav států jakési pseudopatrony, nadané silnějším zázemím nežli „pouhou'' volbou. V československých poměrech se tak propojila identifikace Masaryka s uskutečněním vize nezávislého Československa. T. G. Masaryk ovšem nebyl zvolen pouze jako hlava exilu či jako strůjce rozpadu Rakouska-Uherska, ale též jako autor osobitého pohledu na českou historii, jako jeden z čelných účastníků diskusí o „české" otázce a potenciální tvůrce 64 Politicky systém českých zemí 1848-1989 nové státní ideologie. Této role si přitom byl vědom a po jistém váhání se odhodlal ji naplnit, Masaryk jako prezident filozof tedy nehrál pouze reprezentatívni úlohu, ale mnohem spise byl vnímán jako symbol historické spravedlnosti: viz soudobé zdůrazňování jeho charismatu, osobní askeze či upřednostnění vyšších zájmů, ba jeho až monarchistické vnímání („lepši brati- Kristův", „náš demokratický vladař", „milovaný vládce"). Proto take byly jednotlivé rysy Masarykovy humanitní demokracie a jeho pojetí logiky české historie uměle ztotožněny s obecným hodnotovým zázemím. Iento postup však přirozené ne vždy fungoval např. na Slovensku Či u neslovan-ských menšin. Záměrně budovaná aureola prezidenta osvoboditele se odrazila v rozporu mezi formálním zachycením pozice prezidenta v ústavě a politickou realitou První republiky. Silný a konfliktní Masarykův osobní étos („mravní diktatura") vedl k reálnému rozšíření jejího relativně úzkého normativního vymezení. S chybějícími přímými kompetencemi se Masaryk vypořádal stylizací do role arbitra v základních celospolečenských problémech a konfliktech (a v některých případech i vykonavatele „rozsudků": viz. kausy J, Stříbrný či R. Gajda). Využíval k tomu přitom široké administrativní struktury. Na pivním nusle je nutno jmenovat Kancelář pre zidenta republiky (pokus rozšiřovat její pravomoci r. 1922 ovšem ztroskotal), jejíž aparát v čele s Přemyslem Šámalem Masaryk využíval k zisku citlivých informaci, personálním zásahům či finančním vstupům. Skutečným institucionálním ztělesněním Masarykovy role v československé politice se ovšem stal tzv. Hrad. Jednalo se o formálně nepolitickou síť osob, soukromě a názorově spřízněných s prezidentem, Vznikla v podstatě nezáměrně a poznenáhlu poté, co v obecních volbách 1919 propadli bývalí realisté (strana pokroková; zisk 0,3 %) a co se Masarykovi na podzim 1921 nepodařilo vytvořit neoficiální „státní radu" jako reálnou protiváhu Pětky. Personálně se přitom kolem prezidenta pohybovali především jeho bývalí spolupracovníci z. odboje a Mafíie, jistou mstitucionalizací této struktury se ■■kil Památník odboje. Vlastní termín Hrad byl pejorativně užíván od počátku 20. let. Masaryk jej zprvu odmítal, později jej však sám používal. Navzdory své formální nezakotvenosti se I had záhy stal významným aktérem československé politiky. Způsobilo to jeho personální propojeni a výrazný (až usměrňující) vliv na radu stranických subjektů, zájmové či profesní korporace nebo na mediální sféru. Uvést lze: • Kloláčovo krídlo u národních socialistů, • Stránského moravské křídlo v národní demokracii. • u lidovců tzv odboráře A. Čuříka, Politicky system První republiky (1918-1938) 65 • socialistické odbory, • společenské, profesní a vědecké organizace jako např. Československou obec legionářskou, Svaz učitelů, Sokol, Akademii práce, Slovenský ústav a Orientální ústav, Maďarskou akademii či Brentanovu společnost, • nekatolické církve (z katolíků udržoval Masaryk kontakt pouze na strahovského premonstrátského opata Methoda Zavorala, senátora ČSL), • finanční kruhy (především Legionbanku), • nakladatelství Orbis a Melantrich, • z tisku legionářské Národní osvobození, socialistické České slovo, Pra-ger Tagblatt, Prager Presse, Lidové noviny, Přítomnost. Z osob, které Hrad v různých dobách zahrnoval, pak lze jmenovat J. Černého, V. Tusara, J. Malypetra, K. Engliše, J. Stránského, R. Bechyně, A. Hampla, V. Šrobára, J. S. Machara, O. Husáka, V. Girsu, K. Kroftu, V. Klofáče, J. Šrámka, M. Zavorala či A. Musila. Do roku 1925 se přitom Hrad profiloval především jako protiváha politických stran, od začátku 30. let se pak do popředí dostala otázka pozice a strategie ČSR v mezinárodních vztazích. Jeho působení přitom bylo silně kritizováno (Kramář), přičemž tento „boj o Hrad" se týkal jak ideového zázemí Hradu a osob s ním spojených, tak i politické praxe. S odvoláním se na předchozí popis skutečně rozsáhlých vstupů T. G. Masaryka do československé politiky nicméně zůstává jejich hodnocení především otázkou apriorní úcty a posouzení symbolického významu masarykovské „legendy" a vlivu této výjimečné osobnosti na celou soustavu První republiky. Již ve svém abdikačním dopise Masaryk doporučil za svého nástupce E. Beneše. Proti tomu se ovšem postavila agrární strana, která nejenže představila vlastního kandidáta (Bohumil Němec), ale pokusila se i o sestavení širší volební platformy nesocialistických stran (tzv. prosincový blok). Tato protibenešovská koalice, v jistém smyslu předobraz pomnichovského tábora, kritického vůči prvorepublikové linii, se ovšem v polovině 30. let ještě ukázala být vnitrně nekonzistentní. První odmítla proti Benešovi (lze číst proti Masarykovi) vystoupit HSĽS. Následně se stanovisku Vatikánu, který podpořil Benešovu kandidaturu, podřídila ČSL. A významnou roli též sehrála strategie KSČ, realizující linii jednotné lidové fronty Kominterny, spočívající ve sjednocení všech antifašistických sil. I to v československém případě znamenalo podporu Beneše. Při vlastní prezidentské volbě (18. 12. 1935) bylo z 440 platných hlasu pro Beneše odevzdáno 340. Vedle 76 prázdných lístků obdržel 24 hlasů i B. Němec, ačkoli i agrární strana nakonec od jeho přímé kandidatury upustila. 66 Politický systém českých zemi 1848-1989 Benešova volba odhalila širší souvislosti fungování politického mechanismu První republiky. Komplikovaná mezmárodně-politicka situace, násobená v československem případě vnitřní iredentou německé menšiny, vedla k existenci nesourodého, ale jediného možného tábora t/.v. státotvorných sil. V něm se sešly subjekty programově značně rozdílné, proklamativně ovšem Spojené obavou o další osud československé demokracie, fakt, zeji tvořili napr. komunisté s lidovci či čechoslovakistiekou ideu hájící l had kupříkladu se slovenskými ľudáky, představuje projev limitu meziválečného československého demokratického projektu. Z tohoto pohledu lze vnímat pokus ohrozit Benešovu volbu ze strany agrární strany různě: l ) jako krok, ohrožující demokracii v ČSR, ale také 2) jako snahu o upozornění na stále se menšící sociálně-politickou bázi tzv. antifašistických sil a zároveň poukázání na fakt, že do státotvorného tábora jsou přibírány subjekty i naprosto nedemokratické (KSC). Debata o logice tohoto postupu a jeho prostředcích pak předznamenala vnitropolitický vývoj na jaře a v létě roku 1938 a pochopitelně i v éře Druhé republiky. Za této situace Začal Beneš vykonávat sedmiletý mandát, který ovšem neměl reálně trvat ani tři roky. Mnichovské události a následný nátlak na Benešovu osobu vedly k jeho odstoupení. Prezident ještě asistoval skládání ústavního slibu vlády J, Syrového (4. 10. 1 938, poslední akt, při němž vystupoval jako prezident), aby následujícího dne abdikoval. Tento krok byl ve své době hodnocen politickými kruhy (včetně Benešovi nakloněných) jako rozumný ústupek, otevírající prostor jednak pro nové uspořádání vztahů s Říší, ale také pro rekonstrukci vnitropolitického života. Mnichov znamenal vyvrcholení dvacet let aplikované (loktrínyjak zahraničně, tak vnitropoliticky. /. tohoto pohledu nelze osobu Beneše vnímat jinak nežli jako Masarykova ideového dědice. Podzim 1938 tak představoval nejen nedokončení administrativního mandátu prezidenta Beneše, ale v pod-stalě i filozofického mandátu exprezidenta Masaryka. Po své abdikaci se Beneš soustředil na naději v proměnu mezinárodní ;ituace, brzký počátek války a vítěznou satisíákci. V domácích poměrech od druhé dekády října 1938 rozběhla novinová kampaň., rozebírající Mnicho\ a hledající jeho viníky, mezi nimiž se záhy objevilo také Benešovo iméno. Pro Beneše se naopak podstatou jeho nové politické Unie stalo téma objasněni vlastního postupu a odčinění Mnichova. Posledních dní využil Beneš ke schůzkám s osobnostmi politického a veřejného života (P. Drtina, k Smutný, .1. Jn,a, /„ Chytil, A. Peši, Z. Bořek-Dohalský, V. Girsa, J. Sedmí k, P. /.cukl, K. Bechyně aj.), v nichž ]iž. spekuloval o možné válce, vytvo-''-•iu antihitlcrov.Té koalice a způsobu podílu českých a slovenských demokratických kruhů na jejích aktivitách. Dojednány zde byly otázky budoucí Politický system První republiky (1918-1938) 67 organizace domácího odporu, styk se zahraničím, využití armády a emigrace vojenských a politických elit. Do exilu odletěl E. Beneš 22. 10. 1938. Jeho další kroky měly nejprve soukromý charakter (přednáškové turné v USA). Po 15. 3. 1939 ale vystoupil s projevem, v němž vyjádřil protest proti obsazení zbylého území ČSR, čímž v podstatě vstoupil v činnost zahraniční československý odboj, tzv. druhý, do jehož čela se E. Beneš nakonec prosadil. Působení Ľ. Beneše (jednoho z exilových tvůrců samostatného Československa, nejbližšího Masarykova spolupracovníka jak v odboji za první světové války, tak po celou První republiku, autora a realizátora zahraničně--politické doktríny ČSR, prezidenta v období, které skončilo ztrátou nezávislosti) v prezidentské funkci představuje jeden z nejrozpornějších momentů moderních českých dějin. Otázka legitimity a legality Benešova postupu v období Mnichova a následně v emigraci představuje základní kontroverzní bod moderní české státnosti. Jejím přirozeným rámcem by přitom měla být diskuse o racionalitě státní ideje ČSR a jejím odrazu v konkrétních politických procesech dané periody. 2.7 Moc soudní Co se týče otázky nezávislosti soudů, v období První republiky byl tento princip plně garantován únorovou ústavou, svazující výkon soudní moci výhradně s aplikací zákona. To přinášelo soudcům relativně silnou pozici jako „prosazovatelúm" a „strážcům" práva. Co se týče soudní soustavy, hierarchii tvořily: • Ustavní soud (US) - tento orgán byl ústavou postaven mimo soustavu soudní hierarchie, formálně disponoval výhradním nárokem na hodno-eení kompatibility jednotlivých právních norem s ústavou; v období První republiky však lze jeho činnost označit za skromnou, ba dokonce spornou, neboť existoval pouze po první desetileté funkční období (ustaven 7. 11. 1921 - 1931); ve druhém období již nedošlo k jeho personálnímu naplnění, ačkoli nebyl z právního řádu vyňat; • Volební soud, • Nejvyšší správní soud, • soustava občanských a trestních soudů, • soudy pracovní a rozhodčí soudnictví, • Státní soud a • vojenské soudy. 1 68 a9 —.___Politický systém českých zemí h 2.8 Stranický systém P« 1 , f™* «ky, že ústavné-právni zakotvení p** úprava doba ĽľtZ ! *** reálně ""nému postavení. «W*J 1867, jehož il„^TVala "a ^ko-uheraký spolkový /ikon z «*» tóli m ko V r°™u1^ JÉ pfitom nepostačovaly prvorepublikový »1™ jinak XtaftÄľ ^ « stranách Jám). Organizuj hanami pouze ^K,wvé istavž ^yly vůbec /míněny. * teprve v říjnu 1933 d "i i tění politických stran , , Zák°na ° otavování činnosti a o rozpf' DNSAP). Zákon neunr, ľ ° flUlckou motivaci (byl použit při rozpu^ * soustředil sc !To«Val.fkU VZnÍku' -^nizace a činnost! stavit činnost takové stran r Zániku' Na Jeho základě bylo možno & statnost, ústavní jednotnost r Pfím° rozPustit), která ohrožovala „sam0' nebo bezpečnost ČSR" n pslvost' demokraticko-republikánskou fen^ zákonodárného sborn ktľ-iľľ dusledkeni bylo pozbytí mandátu u Na takto uvolnené nruuPu M kandidátské listině dané sta- vení činnost, strany nav r nfaStUp0Vali náhradníci. Při pouhém zasta-Pobytí veře,ných íunkeľ T ^"^ mandát" v parlamentě, nýbrž j** sborech. ^ 1 nabytvcn volbou, či jmenováním v samospráv Stručný popis právníh 'ý« skutečné role polnicS* ľ* Pfed*avuje pouze úvod k an»; P°hti*ý systém se stalaXv " V CÍC ^"bliky. Pro soudobý ' "cjtypiětějšioh rysu Mo il .°Vaná mle Politických stran jedni* Zlv'»;> a jeho doPadň „a SZ^T™*',ak z hleJiska vnitrostranického Plného volebního systémľľ ľ atmos«™- Zakotvení (1) varianty S ^2,> aplikací zásady vá/ani,, r^ 'k°Vlmi Podobé absolutní) spolek ľ0 k'aUZUle a (4> metS* kan*dáí«'<=h listin, (3) absencí omezo-lto™. že prakticky i,cexist„v i?'^' V°'ebního Ěisla výše> ved'y * "Pv'kim se tak pohybovalo kôľ PW,Zcné me«. limitující počet stran. «-t-;vaU, fa(la ;s^/b;;k*"> Pěti desítek subjektů přčentž vedle nymeharakterem. "^Wummých,, malou......|;/:i,'„,j , pfecll0d- litletn/.^Ji . » 'lvl<> Parameľrv vn , ° "'""^ S()L,clľžn^ti ■ PřeCíluw typologie str,,,, i y k fragmentari , typu systému) Vč.ší ^mu) a „,,,„,' -|ako e*ei»«í multipatW teoretickému wm'"char»kt«Hstíľí l>WiW (z hlediska •,rad-«'»ahaoobSazenf^». 69 SSiJISg.systém PRVNÍ republiky [Iglg^lggg]------ ■ ,M ideologická vzdálenost jednot- • Polarizace veřejného miněni a značná toeo 0 livých subjektů, .„„dcentripetálními, ' převaha centrifugálních tendenci nad cenuij •výskyt ideologické mentality, koalic a limitovaná soutóži- • pouze periferní obměna v rámci vládních vost celého systému. , „tředoevropské stranické Ne zcela pak lze souhlasit s M. Duvergerem, ktu y vé rozvinute, systémy dvacátých let (včetně ČSR) nepovažuje z a y ^ důležitýcb nvb>ž vykazující spíše zárodečné systémové l0""y. éhabsbl,rskékořeny znaků prvorepublikového stranického systému meHi - ■ striiku„.ni řez mezi ^diferenciace pouze navázala na dlouhodobé f" J . demokratickou. **» základními liniemi - národně liberálni a .adikali . . předevš 'cli stVí tan, te, íéh° života První republiky. , ,|o k jistému znehybnení Pestrost nabízených směrů ovšem záhy dosR ^ tuálnl vy-PrVl"qx,blilcového stranického života. Doklady nezns,me-*"« Počtu hlasu, které při jednotlivých P«'*T^ o/o , 0,2 %), H«* na|y Právo na poslanecký mandát (2,3 %, Mloajá,ni (státotvorné) mal» Proměnlivost koaličních sestav a absen^. v(,,ební úspěchy, an.z by °Po«ce. Obě strany, které zaznamenaly výrazný ^„a Českoslo- se 'účastnily všech voleb let 1918-1938 (f™Äetonžmecká strana Ven*a vstoupila do parlamentu po volba cli 1 . émové pozice a pro !Vlt&ila ve volbách .935) přitom zaujímaly anhsy. t0,m«vání vládních koalic byly nepoužttelne. ^ rfených krttérd Mastní diferenciace stranické soustavy probíhal ^ ideologicka V»e ideologických a strukturálních (formashdu ost národnos - *}««**) mezi nimi sehrála klíčovou roh P' de^ěst0 vs. venkov, cent-"aboženská a sociální (adekvátně ätep'«m ^" sk„»ečně základním y vs. periferie, stát vs. církev a práce vs. kap.^ „ je prK„,c- ^Sovacím bodem byl niro^míp"^ ^ ^ existovllla rada !*• * v politickém systému První repuW ky di,crcnciac. byla tcÍ«« programově orientovaných stranf f Vv0|ičů. Toto národnostní ;a,r''«nostní příslušnost, a to jak ^ výjimeěné momenty, pn el»hi Přitom ve 20. a 30. letech n^lCjWchnárodnosmíodldné y» došlo ke koaliční spolupráci subjektu, z.. J JQ ,et). boráty (viz případ tzv. panské koalice vdru ho, ^ , Jak byl0 ji,'Jnstatováno, ideové roff J^cionálniho charakteru ",e|y Po celou První republiku při srovnán, s rezy 70 Politicky systém českých zemi 1848-1989 sekundární vyznaní, Přesto lze jednotlivé strany pohybující se ve spektru kategorizovat i z hlediska osobitých stranických rodin. Velmi silnou pozici měl levicový tábor. Demokratická levice, tvořená vedle CSDSD také CSNS, držela klíčové postavení při garanci nové konstrukce československého státu. A to i poté, co se z CSDSD r. I92l oddělilo její radikální levé křídlo, které se záhy premenilo na samostatnou KSČ, která zaujala důsledně antisystémovou pozici a těšila se konstantnímu potenciálu. ČSDSD a ČSNS, v řadě programových bodu velmi blízké, přitom zůstávaly samostatné v podstatě pouze kvůli personálním sporům. Potenciál levice přirozeně podporovala i německá sociální demokracie a v nemalé míře též spřízněná politická orientace obou československých prezidentu. Druhým základním pólem prvorepublikového spektra byla strana agrární (v roli satelitu ji po celých dvacet let doprovázeli tzv. živnostníci), reprezentant doktríny selského konzeřvatismu. Její kapacita nebyla založena, pouze na volebních vítězstvích (1925 a 1929) či na největší osobnosti českého stranicko -politického života První republiky A. Švehlovi, ale též na mimořádně funkční organizační síti, prostupující v podstatě celý český a slovenský venkov. V řadě period přitom ideová vzdálenost mezi agrárníky a demokratickou levicí nikterak nebránila tvorbě koaličních vlád (typicky rudozelená koalice), majorizující československý element v mnohonárodnostní ('SR. ( )statně, i v ideové rovině se zainteresované subjekty přinejmenším shodly na nedůvěře k liberálním postupům V ekonomice. Specifickou pozici si ve spektru udržel politický katolicismus a jeho představitel - ČSL. A to navzdory v prvních letech existence ČSR značně bojovnému vztahu nových politických elit k této tradiční politické linii, zjednodušeně ztotožňované s habsburskou érou. Především díky J. Šrámkovi se nakonec lidovcům podařilo získat si pevné místo ve většinové československé frontě. Uvnitř strany však probíhal spor mezi sociálně orientovaným moravským křídlem J. Šrámka a konzervativněji zaměřeným českým křídlem li. Staška. I lovořit tak o české pravici je v případě lidové strany, stejně jako u agrárníků, značné diskutabilní. Žádná z ostatních ideologických rodin se v prvorepublikovém spektru významněji neprosadila. Český liberalismus, reprezentovaný především národní demokracií, jakoby se vyčerpal samotným momentem vzniku ČSR. Navíc v zásadě tolerantní celospolečenská atmosféra První republiky byla konfrontována s obecnou evropskou krizí klasického liberalismu a jeho kritikou, nebo hledáním alternativ (sociální liberalismus a keynesiánství). Samostatnou kapitolu pak: představoval český fašismus, 'lomu se ovšem nikdy nepodarilo vybudovat dostatečnou kapacitou nadaný a především Politický systém Pkvní hepubliky (1918-1938) 71 jednotný tábor, jeho aktivity měly vždy spíše kabaretní ráz (viz židenický puč). Toto hodnocení lze přitom vztáhnout i na období Druhé republiky. Ostatně, řada protagonistů tohoto proudu splňovala spíše charakteristiku nacionalismu (a často spíše konzervativního než sociálního, viz propojení některých bývalých národních demokratů na tento proud) nežli klasického fašismu. Porovnání s rolí stranických představitelů německého Racionálního socialismu (SdP), směřujících postupně k otevřené iredentě, je tudíž značně nedokonalé. Celý systém politických stran se tak stal v meziválečném období jedním z ústředních problémů československé demokracie. I při vědomí komplikující se mezinárodní situace, v níž se odrážela i národnostní otázka, právě stranický systém První republiky ztělesňoval narůstající omezování funkčnosti celého politického systému. Československý „stát stran" dosáhl na .konci 30. let určité meze svého fungování: • těžiště stranické politiky se ocitlo mimo parlament (institueionalizo-várto tzv. Pětkou), • straničtí lídři měli garantovány výjimečné pozice, • uvnitř stran vládly silně centralistické poměry, • docházelo ke kontrolování členů stran prostřednictvím vázaných kandidátek, • rozšířené bylo ideologizované vidění případného odchodu ze strany, • strany získaly nadstandardní vliv ve státní správě. Na druhé straně sociálně širší charakter a odlišnější funkce politických stran představovaly tradici spolkového života habsburské éry, kdy jednotlivé strany disponovaly vlastními strukturami nepolitického rozměru. Tento model vyjadřuje teorie tzv. sociálních „sloupů", popisující procesy prorůstání jednotlivých politických stran společností. Přes problematické stránky role politických stran v prvorepublikovém politickém systému měla tato soustava své zastánce. Stoupenci existence politických stran v dané podobě, neboť jejich odstranění by bylo nedemokratickým aktem, se logicky rekrutovali ze stranických špiček (typicky A. Švehla). Pestrá byla paleta kritiků. Počínala vrcholnými představiteli státu, pohybujícími se proklamativně mimo strany (Masaryk) a doporučujícími omezit jejich počet na dvě či tři (Beneš); jejich averze ovšem nemířila ani tak na celý stranický systém jako spíše na některé z jeho aktéru. A končila, pomineme-li část politických komentátorů, např. fašisty, kteří upřednostňovali budování monopartistického systému. 72 Politicky system českých zemí 1848-1989 2.9 Základní data o relevantních stranických subjektech České a moravské strany Z uvedených stran ČSDSD, Republikánská strana a KSČ dokázaly získat výraznější podporu i minio teritórium českých zemí, pomocí spolupráce s tamními stranami či přímo spojováním se subjekty stejné programové orientace. Ostatním českým a moravským stranám sc mimo české země nedařilo získat významnější podporu. Československá sociálně-demokratická strana dělnická (ČSDSD) •jeden z klíčových subjektů celého spektra, český socialismus fundamentem prvorepublikového režimu, člen Druhé internacionály (vystoupila 25. 10. 1938); • secese: r. 191 9 se odštěpila Skupina Františka Modráčka a Josefa Hudce jako Socialistická strana československého lidu pracujícího; i. 1923 změna názvu na Stranu pokrokových socialistů, likvidována v červnu 1923; Modráček se vrátil do ČSDSD, Hudec do národní demokracie; • národnostně nedošlo k bližšímu propojení a navázání spolupráce s německou sociální demokracií důkaz o prioritě národnostní otázky před třídní (i u marxistu); • volby: vítěz r. 1920, tento úspěch se již neopakoval; • představitelé: (i. i Inbrman, A. Hampl, F. Tomášek, V. Tusar, F. Soukup, R. Bechyně, J. Macek, .1. Nečas, I. Dérer • program; v transformačním období musela sehrát konzervativní roli odstraněním komunistického křídla; vlastní program vyhlášen až r. 1930: společnost založená na panství malé třídy kapitalistu, pracující třída povinna podporovat kolektivní výrobní firmy, boj proti monopolizaci, kontrola pohybu kapitálu, povznesení životní úrovně sociálním zákonodárstvím zřízením komor práce, odmítnutím spotřební daně, revizí pozemkové reformy, demokratizací školství; politické požadavky: jed-nokomorový parlamentní systém, vrácení volebního práva vojákům a četnictvu, odstranění zemského zřízení a zřízení národnostně jednotných žup, zrušeni privilegií (právo jmenovací a virilismus při zastoupení v samosprávě), přístup laiků do soudnictví, zrušení trestu smrti, zkracování vojenské služby, kulturní autonomie, odstranění role církve ve státu včetně školství; zahraničí: zastoupení dčlnictva ve Společnosti národu a uznání SSSR de mre; Politický systém První republiky (1918-1938) 73 Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (tzv. strana agrární) • výjimečné postavení agrárních stran ve střední Evropě mezi válkami, československý příklad snad nejtypičtější; předpokladem skladba obyvatelstva (třetina obyvatel zaměstnána v zemědělství, lesnictví atd.) • původní název Česká strana agrární (1903) v dubnu 1919 změněn na Republikánská strana československého venkova, od r. 1922 pak Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu • r. 1922 splynula se Slovenskou národní a rolnickou stranou (V. Sro-bár, M. Hodža), s níž spolupracovala již ve volbách 1920; krátkodobá secese: r. 1924 z vnitrostranické skupiny kolem Karla Práska vznik Československé strany agrární a konzervativní, likvidovaná po neúspěchu ve volbách 1925; • volby: vítěz v letech 1925 a 1929 • struktura: mimořádně široká síť zájmových, družstevních, odborných a odborových organizací • představitelé: A. Švehla, M. Hodža, J. Malypetr, F. Udržal, F. Staněk, B. Bradáč, R. Beran • program: reformistický a sociálni, ale zároveň antisocialistický charakter, důraz na provedení pozemkové reformy ■ zisk mimořádného vlivu v politickém i materiálním kontextu (zájmové organizace, záložny, družstva apod.) • od r. 1926 (po schválení pevných agrárních cel) strana využila podvázání možností další expanze českého průmyslu = agrární kapitál se stal v ČSR (vedle Živnobanky) primárním • druhá polovina 30. let - lavírování v německé otázce Československá strana národně socialistická (CSNS) •vznik i. 1897 jako Česká národně socialistická strana dělnická, po splynutí s částí strany realistické (pokrokové) a Federací českých anarchistů přejmenována na Československou stranu socialistickou (ČSS), od září 1926 ČSNS • představitelé: V. Klofač, J. Stříbrný (do r. 1926), E. Beneš, E. hranke, F. Plamínková • secese: r. 1923 ze skupiny Bohuslava Vrbenského (vyloučeni z CSS) a ze skupiny sociálně demokratických odborů (kolem Viléma Brodec-kcho, samostatná od r. 1920) strana Socialistické sjednocení. Existoval ovšem jen společný parlamentní klub, k formálnímu sjednoceni stran nedošlo. Na sjezdu r. 1924 Brodeckého skupina jako Strana nezávislých sociálních demokratů, v říjnu 1924 likvidovala a většinou 74 -------______j^j£l£K_ÝJjYSTÉM ČESKÝCH ZEMÍ Jjjfgjjj^ 24iľkľNCSD-.' Anarchisli<** část kolem Vrbenského v červnu sku I w ' r7i',V,S' s0£ií"isti<*a «ra»a dřlnická v Českoslove..- sku '^vidovala v září 1925 a Splynula s KSČ ' Eľmdodeľ 19-8): dt"'aZ M reVOluaní dle' b<" s P(,"t,ckýl" OP0'" „StT1 7kofiSfováni, sociální rovnost a spravedlnost, proti 'w' "TH' °dl0UÍeni <** statni od ekonomické, tedy e, a U ' SOCK 'ľ'1'"' Idea hospodářského senátu. Snaha o de- •ÄEj*„ľb,C- Kulí.Ura: °dluk» církve od státu, odcirkevnčn, ' J /a naiodni svobodu " ľsľbnirfSy0'6"' °SNS " CS,)SI> od Moviny 30. le, narážela P* <'V,/«,v/w,,„,/(íí ,„.,„,„ Wflvá f(,S7j ' vSorľvskI«ýCh T ^^sko-sociální a katolické národní v CechlSS ľ''" í'0"" "°- 9- Ve stejnou dobu nesla 5I<> r. 1922 vytvorentaÚVv%ľ$k0"SOCÍálnÍ S,rima- Kc ** • P'-vní všeobecný sjezd 26 , , ^ • mimo stranu, kolem 5 - nost skupinaLnzervaľľvP'1Su, 3 pražské organizace vyvíjela čin-klérem 1Vmch holických politiků, spjatých s vysokým '7% 1920 společně se HSĽS , , -slovenští zástupci oddělili r 1001 T>ltícneho Poslaneckého klubu se v Záři vstoupila do vládv n ' a .°dchodern (Jo opozice, zatímco CSh konsensu ' 1 lbu-,eilh° fungování na bázi kolektivního výuka náboženstvem v" maléh° školského zákona - povinná odhlásili všechny Žáky s výjimkou těch, které rodiče 'v moravské organizaci mladá" Chylka - kritika malé iH Opoz,ce P<^ vedením kněze Ferdinanda * Problém vztahu k doz - ,OVOsU programu strany niho 'najetku, m^ZT'^ ČSL k,iti^vala zábory církev-Podporovali (důvod roztr*i Y' ovšemJejí rolničtí voliči reformu tma Volosma 1 m KarP^oruská strana chliborodská Augus- * proudy: sociální 1 * ^ Prvni sponnSľšľ t ^"^-konzervativní SÍ;SR áe ^(Stašek „ro,Vv 7 " " SU'5ke"1 " ° možnost uznání 1936 z vnitrostranicko„'Sr4mektoVylučoval) ka.Hrnčíř) "'^ <*<*** Národní strana ^anská ,en. P_OLmcKy system PrvnI republiky (Iglg^lgjg. u I Dostálek • Představitelé: J. Šrámek, B. Stašek. M- "straní sociální sprave- • program (1919): socuílně-reformn, kres^ kého solidy; dlnosti - konfesní pojetí odmítáno idu* ^ ste^ smirväeohffld.staXvrstevnakreaťan^*^ spr4va + parlamentní demokracie, pk***, ^e(llivé sociálni zako o-samospráva, odmítání úfedmckých vad. sp malému podn,ka- dárstvC zachování soukromého majetku Y" I ého vlastmctv, telskému stavu; ekonomika: ^S'^^ kultura: cyrilometodejský duch, P™"10*6^, náboženství na stfed-«ní katolických škol pro katolíky, povinna y nich školách, rodina *-*-'u KcuouoKycn skoi nich školách, rodina Ceskos • vznik vznik v únoru 1918 jako C^Äft části strany S* národní strany svobodomyslné <^°. (AnWB „ fh«) (realistické), strany stá»ptavne-pok« ,919 pavana n lidově-pokrokové (AdolfStránský - „ jednotou- Spolupracovala s Československou ro, s|edll0celll s Na.o T. 1935 před volbami koalice n úřednického a Národní frontou „„«kého křídla a Sas1 likvido- •na podzim 1925 odtržením ^^^^ křídla vznik Národní strany Pí ^ vgtup do ČSN^. vala v únoru 1930 a členům dopo ^ ^ L< Rasin ková, za 4 představitelé: K. Kramář, A. Kf ' demokratická a F hraněný • Program (1919) - strana *-^náboženské odluku církve od státu, zathovanárodní protl antisociatismus; politika: silný P ^bolševickým volnější nost se slovanskými národy, styky ^ politika uznání de iure SSSR; finance koncepce K. Engliše) ,tředostavovská renská ^osten^ název od dubna . • vznik r. 1906 v Čechách a r. satelit agrárníků _.^,_í-**h . _i„^nmicke .^"agrárníků Představitelé: R. Mlčoch, J. V. Najman . rtnlické f^am: co největší počet jednotlivců by měl dosáhnoutduoouctt ^statnosti, cesta: snížení daní, zrušení lichevnich soudu, úspory státní správě, decentralizace 76 Politicky systém českých zemí 1848-1989 Komunistická strunu Československu (KSC ) • 7 levice ČSDSD v květnu 1921, v říjnu 1921 se po sjednocení komunistických frakcí všech národností v ČSR přejmenovala na KSC; od r. 1921 sekcí Třetí internacionály • představitelé; B. Š meral, K. Gottwald, K. Kreibich, A. Zápotocký, J. Šverma, ve 20. letech A. Muna, 13. .lilek, V. Bolen • od KSC' se v červnu 1925 odštěpila INeodvislá strana komunistická v Československu (Josef Bubník) likvidována 1.1. 1926 po porážce v listopadových parlamentních volbách: • poslední rádný sjezd KSČ (sedmý) v dubnu I 936 Národní liga • vznik r. 1927 po vyloučení Jiřího Stříbrného z CSNS jako Slovanská strana národně socialistická, r. 1929 přejmenována na stranu radikální (do voleb 1929 jako Liga proti vázaným kandidátním listinám), r. 1930 přejmenování na Národní ligu • 1935 utvořila společně s národními demokraty a Národní frontou Národní sjednocení, z. něho/ r. 1937 vystoupila jako Národní li^a • představitelé: .1. Stříbrný, K. Pergler Národní sjednoceni •vznik v dubnu 1935 spojením národních demokratů, Národní ligy (.1. Stříbrný) a Národní fronty (frakce vedená prof. F. Marešem, v podstatě odštěpený proud Ní )[■ j • představitelé: K. Kramář,.). Stříbrný (do r. 1937), F. X. llodač Národní obec fašistická (NOF) •vznik r. 1925, do r. 1927 jako nadstranícke hnutí v čele s vůdcem Radoloti (lajdou Slovenské strany Hlinkové slovensku ľudová strunu (HSĽS) • vznik r. i906, obnovena v prosinci 1918, r. 1925 přijat název HSĽS • představitelé: A. Hlinka, J. Tiso, V. luka • secese: r. 1929 Jurigova slovenská strana ľudová (Ferdiš Juriga) • program: odvolávání se na Pittsburskou dohodu, požadavky slovenské autonomie, katolíckeho školství, výhradního užití slovenštiny na Slo\ensku Politický systém První republiky (1918-1938) 77 • r. 1920 - společná kandidátka s ČSL, r. 1921 koalici opustili, návrat do vlády r. 1927 • ve výroční den Pittsburské dohody r. 1928 proklamována loajalita ČSR Slovenská strana národná a rolnická •vznik v listopadu 1919, po volbách 1920 kooperace s agrárníky, r. 1922 splynutí; část strany si podržela samostatnost jako Slovenská národní strana (J. Janoška, M. Rázus) Německé strany Parlamentní svaz Čtyř německých občanských stran vydal r. 1920 prohlášení, dle nějž ČSR vznikla na úkor historické pravdy a představuje faktor ohrožující mír. Veškeré zákonodárství v rozporu se smlouvami o ochraně menšin. Stanovisko sebeurčení. R. 1922 vystoupila z aktivistického bloku strana nacionalistická DNSAP. R. 1926 vstup zemědělců, živnostníků a křesťanských sociálů do vlády občanské koalice. V březnu 1938 opustily aktivistické německé strany linii spolupráce s vládou. 1. Bund der Landwirte und des ländlichen Gewerbes (Svaz zemědělců a venkovských živností) - snaha o rozpuštění stálého vojska, přiměřené zastoupení ve vládě, na úřadech, revize zákonů, samospráva obcí v národnostně jednotných správních okresech 2. Deutsche christlich-soziale Volkspartei (DCV, Německá křesťan-sko-sociální strana lidová) - program (1919): v otázce sebeurčení možnost plebiscitu, boj s židovskou nadvládou, povinné vyučování v němčině, sociální ochrana, omezení nepřímých daní, odmítání militarismu 3. Deutsche Nationalpartei (Německá strana nacionálni) - vznik r. 1919, r. 1922 vystoupila z německého parlamentního svazu, v čele Rudolf Lodgman von Auen, r. 1933 rozpuštěna. 4. Deutsche demokratische Freiheitspartei (Německá demokratická strana svobody) 5. Deutsche Gewerbepartei (Německá strana živnostenská) 6. Deutsche sozialdemokratische Arbeiterpartei (Německá sociálně demokratická strana dělnická) - v září 1917 pro vytvoření národnostního spolkového rakouského státu, ČSR chápána jako imperialistický výtvor s cílem potlačit revoluční potenciál dělnictva. Požadavky: zrušení vazeb na dohodové mocnosti, zavedení milice, samosprávnost v německých oblastech, kraje s možností volit si zákonodárnou Národní radu. Ve volbách 1920 zisk 44 % německých hlasů, pak pokles. Do 78 -------------- POLinCKY SYSTÉM ČESKÝCH ZEMÍ 1848-1969 snřílrn- SlOUpila '■ 1929 2 důvodu komunistické konkurence a hledání "'/nenosil n rV.|-,u, 7 A|I(|e 11 u cts{íeho partnera. 8. DeiMsche * .OÍksParte> (Všeněmecká strana lidová Schoernerova) národně s nat!°nal"sozia,isřische Arbeiterpartei (DNSAP, Německá MkouSudT St'Ck:i Strana dělnická) vznik r. 1919, její pokračovat Parrň /c .^endeutsche Heimatsfroní a od r. 1935 Sudetendeutsche i «11 lei (hdl ) [>>■ l>ex .ác , togram: povznesení pracujícího lidu, zavržení příjmu pitálu rT' SOC!alní t)chranářství, znárodnení velkého a židovského ka-oblastí v°J S ^,V,1vegliJakéIlokoli druhu. Snaha o propojení německých "rčení ví"ěmeckoLI říši< Požadavek samosprávy, práva na sebe-R I9V? 'S 01 UMav-V' sPr;iv'y a zemské ochrany pro německá území. 9 K-.r.,.,^"1'!'^1 Zastavena. následně rozpuštěna. 10 /iZ í"" ,,SCh° Partei (Karpaťoněmecká stratu,) I I WUrhť P»rtrf německá strana) ,(- christhchsoziale Landesparíei f Německá křesťanskoso-cwlm zemská strana) Strany na Podkarpatské Rusi • Social-demokratična partija robotnyěa na Podkarpatskej u*h • Karpatorusskaja trudovaja partija malozemelnych i bezzeme n> • Autonómny] zemledelskij sojuz; • Russkojc narodnoje sojedineníje; • Rusínska chliborodská strana (řecko-katolicka), • Ruská nacionálne autonomní strana; Russkaja narodnaja par Maďarské strany • Orszáoos Magyar Kisgazdapárt (Zemská maďarská strana malo-rolnická) před volbami 1925 přejmenována na Maďarskou s národní; , i-,. • Országos kersztény-szocialista párt (Maďarská zemská strana Kres-ťansko-sociálrii); v , , • Magyar szociál demokrat párt (Maďarská strana sociálne clemoKra-tická) v koalici s CSDSD; . • Autonomní strana autochtonů název, pod nímž kandidovala maďarská opozice na Podkarpatské Kus. r. 1924 (autochton - z řečtiny původní obyvatel). polské strany • Slaska partja ludowa - Sehlesische Volkspartei (Slezská lidová strana); . Zwiazek slaskich katolíkovy (Svaz slezských katolíků); • Polskie stronnictwo ludowe (Polská strana lidová); • Polska socjalistyczna partja robotnicza (Polská socialistická strana dělnická); • Polska Partja Socjal-Demokratyczna (Polská strana sociálně demokratická). Židovské strany • Židovská socialistická strana - Poale Sión; • Židovská strana v historických zemích - kooperace s židovskou stranou na Slovensku a židovskou stranou na Podkarpatské Rusi. 2.10 Regionální systém Jednu ze základních konfliktních oblastí První republiky představoval problém uspořádání česko-slovenských vztahů. Národnostní otázka komplikovala již vznik samostatného státu, do nějž se tak přenesl jeden z klíčových sporných momentů již habsburské monarchie; jakkoli soudobé proklamace argumentovaly právě snahou o překonání tohoto tíživého dědictví „žaláře národů". Idea práva národů na sebeurčení ve smyslu konstruování nástupnických států se ve světle konkrétních národnostních poměrů ukázala jako problematická. Početné menšiny (německá, maďarská, polská a rusínska) tvořily značně výbušnou národnostní konstelaci, v níž bylo takřka nemožné najít konstruktivní řešení. Východiskem se měla stát idea čechoslovakismu jako praktické ztělesnění „otázky nutné většiny". Tzv. československý národ mel převzít vedoucí roli v novém státě jednak kvantitativně, jednak s odvoláním na historický vývoj a státoprávní nároky. Umělá idea československého národa však od počátku silně zkomplikovala vztah mezi českou a slovenskou politickou reprezentací. S odvoláním se na jednotlivé události (Pittsburská dohoda, likvidace Maďarské republiky rad) došlo na formulaci slovenských požadavků na autonomii. Poprvé se požadavek autonomního postavení Slovenska v rámci Československé republiky objevil již při přípravách únorové ústavy. V letech 1921 —___________Politicky systém českých zemí 1848-1989 a 1922 pak následovaly dva pokusy o přijetí návrhu na /menu ústavní listiny. Roku 1921 návrh připravil V. luka. Předpokládal vytvoření Československé svazové republiky jako v podstatě personální unie, v níž by dva suverénní státy spojovala pouze osoba prezidenta. Návrh poslanců ľudové strany z roku 1922 pak byl postaven na požadavku široké autonomie, přičemž společnými oblastmi mely byt armáda, zahraniční záležitosti, veřejné právo, volba prezidenta a adekvátní kapitoly rozpočtu a legislativy. Autonomie však slovenský národ v období První republiky nedosáhl. Chyběly jak podmínky na Slovensku (následky předcházející madarizace, diverzifikovaná politická, ekonomická a kulturní situace, promítající se i do vnitřních ideologických sporů), tak ochotný partner na české straně. Územ-ně-správně tak První republika absorbovala Slovensko jako pouhou zemskou entitu. Obdobně se komplikovaná situace promítla do podoby územně-správ-ního uspořádání Podkarpatské Rusi. První hlava ústavy totiž zakotvovala republikánské státní zřízení s existujícím autonomním územím Podkarpatské Rusi. Ovšem první řádné volby v nejvýchodnější části ČSR proběhly až v roce 1925 a nejvyšší výkonná moc i po nich zůstala v rukou guvernéra, člena československé vlády. K jisté autonomii tohoto území v intencích saintgermainské smlouvy mířilo až vydání zákona o prozatímní úpravě postavení guvernéra tzv. Podkarpatské Rusi z června I937. /.a zcela specifickou je pak nutno označit otázku pohraničního území Cech, Moravy a Slezska, tzv. Sudet, které bylo osídleno obyvatelstvem ve většině se hlásícím k německé národnosti. V prvních měsících existence se samostatný československý stát na tomto teritoriu musel potýkat s pokusy budovat /de sít1 německých provincií (Deutschbohmen, Deutschsúdmáhren, Sudetenland, Bohmerwaldgau), činících si buď nárok na autonomii, nebo píímo na připojení k Německu či Rakousku. Stabilizace situace na počátku 20, let nicméně neznamenala definitivní zisk loajality místního obyvatelstva a jeho politických elit k ČSR. Od poloviny 30. let se pak proklamovaný nárok Německa na začlenění tamního obyvatelstva německé národnosti do Ríše stal klíčovým zahraničně-politickým problémem První republiky. V otázce státní správy a samosprávy došlo v období První republiky tzv. recepčním zákonem k zajištění kontinuity s rakouskou a uherskou správní organizací. Před novým státem nicméně stál úkol konstituování ústředních orgánu stárni správy. A to mj, s ohledem na jíž komentovanou komplikovanou narodilo;,tni situaci v radě regionu. Vlastní správní reforma byla realizována v roce 1920 zákonem o zřízení /lipních ;i okresních úřadu. Důvodem jejího po/držení přitom byly Politický systém První republiky (1918-1 938) národnostní problémy, komplikující tvorbu samosprávných orgánů v regionech s převahou neloajálního obyvatelstva. Zcela likvidovala dosavadní historické zemské členění, např. legislativní pravomoci dřívějších zemských sněmů byly centralizovány. Československé území bylo (mimo Podkarpatské Rusi) rozděleno do 22 žup v čele s vládou jmenovanými župany (na Slovensku zákon realizován od r. 1923). V župách fungovala proporčně volená župní zastupitelstva. Dále se župy dělily na okresy v čele s okresními náčelníky. K nejvíce kritizovaným momentům tohoto župního uspořádání patřily centralizace, přílišná byrokratizace, nenaplnění slovenských autonomistických představ a též z něho plynoucí problémy hospodářského rázu. Navzdory ignoraci zemských identit přitom stejně docházelo ke vzniku zemských župních svazů (český, moravskoslezský a slovenský). Proto bylo přistoupeno k novému uspořádání zákonem o organizaci státní správy z roku 1927. Jím došlo ke zrušení žup a obnovení zemí. Nižšími správními jednotkami se staly okresy a obce. Zemí již ovšem nebylo pět jako po roce 1918, nýbrž čtyři: Česká, Moravskoslezská, Slovenská a Podkarpatoruská (zrušena samostatná země slezská). V čele zemí stály zemské úřady a zemská zastupitelstva (z dvou třetin volená, ze třetiny jmenovaná ministrem vnitra a vládou). Všechny úrovně přitom byly reprezentovány jak orgány správního, tak samosprávného charakteru, přičemž mezi nimi docházelo i k personálnímu propojení. 2.11 Základní literatura BARTOŠ, J. TRAPL, M.: Československo 1918 1938. Fakta, materiály, reálie, Olomouc 1994. BELDA, J. a kol.: Dějinná cesta české sociální demokracie 1878-1989, Praha 1996. BENEŠ, E.: Demokracie dnes a zítra, Londýn 1942 (1. vydání) Praha 1998 (8. vydání). BROKLOVÁ, E.: Československá demokracie. Politický systém ČSR 1918 1938, Praha 1992. BROKLOVÁ, E.: První československá ústava. Diskuse v ústavním výboru v lednu a únoru 1920, Praha 1992. BROKLOVÁ, E.: Politická kultura německých aktivistických stran v Československu 1918-1938, Praha 1999. ČECHUROVÁ, J.: Česká politická pravice. Mezi převratem a krizi, Praha 1999. ČELOVSKÝ, B.: Mnichovská dohoda 1938, Šenov u Ostravy 1999. DOSTÁL, V. V: Agrární strana. Její rozmach a zánik, Brno 1998. FIALA, P. HOLZER, .1. MAREŠ, M. PŠĽ.IA. P.: Komunismus v České republice, Brno 1990. 81 Politický systém Druhé republiky 83 3. POLITICKÝ SYSTÉM DRUHÉ REPUBLIKY 3.1 Klasifikace politického systému Tzv. Druhá československá republika (RČS) představuje éru počínající Mnichovskou konferencí (30. 9. 1938) a končící v polovině března 1939, kdy se ztráta státní suverenity projevila: • vytvořením samostatného Slovenského státu (14. 3. 1939), • obsazením zbytku území RČS hitlerovským Německem (15. 3. 1939) a • zřízením Protektorátu Čechy a Morava (16. 3. 1939). V tomto období došlo v souvislosti s mezinárodním nátlakem k okleštění historického území českých zemí a Slovenska, nucenému vystehování slovanského obyvatelstva z pohraničních oblastí a narušení ekonomického potenciálu země. Právně se jednalo o následky jednak Mnichovské dohody, jednak navazujících jednání s Polskem a Maďarskem (od 1. 10. do konce listopadu 1938). Podstatou územních změn byly: • ztráta tzv. Sudet ve prospěch Německa (obsazeny 1. - 10. 10. 1938), tedy teritoria, na němž se dle sčítání lidu hlásilo 51 % obyvatel k Němcům (český návrh zněl 75 %), • pohraničních území na jihu Slovenska a na Podkarpatské Rusi (ve prospěch Maďarska tzv. Vídeňskou arbitráží z 2. 11. 1938) a • Moravské Ostravy a částí Oravy, Spiše, Kysuce a Šariše (ve prospěch Polska). Z hlediska státní formy představuje tzv. Druhá republika periodu, v níž pod tlakem mezinárodní situace došlo k postupnému opuštění prvorepublikových demokratických tradic. Vzhledem ke krátkosti jejího trvání je přitom komplikované danou formu státu přesně definovat. Hovořit lze spíše o trendech a tendencích, než o jednoznačném charakteru. Z tohoto důvodu jsou spory o definici skutečné podstaty druhorepublikového státního režimu logické. Lze nicméně konstatovat, že v pomnichovském období, poznamenaném krachem prvorepublikové zahraničně-politické strategie, došlo k zahájení zásadní vnitropolitické transformace. Jejím výrazným znakem se stal proces postupného opouštění některých standardu demokracie. Tento vývoj k7,mHlcl" První rc publ kw„ ™ repUblikové "^prezentace vOíi poB* pak ' -v""''1 ™aha nalez......ľ-'^^jW na knt.k,, „; pfed ,938). Odtud ™"*°v*é soustavy, k,eí"e mel °bsahoval P^eväím ty prvky pft* ^temy (Polsko, MaďarakoiiZ ^ľ^ 'SĽ súdobými autoritativním" P'"» !'berální charakter ekon0 't 'C' W neftmtónfari: mj. údaj* . 1 r"J1»ky obecného vvčer ■ Prennfm°" politických síran. ™b\2~ní sp0|eet,4 ^a^'ffos«vadního modelu demokracie v ob- T"*1' 'Vý,m VrS,Vami • vyTá; c , P; S nabi2e»0 omezen ň n . " " N"",li«'™'' * zdanlivo ' -Peci, ,,„„„,,,,,„ «'P« ifekych a Mateíné , občanských svobod ' *'•>*< U. koncS n ""T Toto te« vymľzení je P«" ' '"ľ .Iyľh ,,, 2o. s|( ^ Predobraz autoritativních režimů dvacá-Upousteni demokra,;,., • , režime, "-Wlu napodobování nékterých V,,,-;1 ". ^republiky nevvL- "ľ fašizaci'" ikonce nacifikaci. in™ , (likvi^ep?nctľ' "* odpovídaje vfevvJL prostrednictvím , , d'yl>Ľ|i (^tém fyzického a psy ^ systómuľeH PnPUŠténí Ä možnéhľ "ľ™" p""zc " nastartováni t* véJomZ, C'*"nyl- V 'omtoľmvííľ ľ*UWň*" «™. prování ovinování /a",lySlc»í'1'" úvodu k ,ľ ', Chápaní "'triui republiky jako «C^TW** dl! * ko bofľe ^átnírau «**« či automatické Na°PakSľXdb„a /kresl-»i °z,Kie" 23 M"s'cky PHv|astek „'; Lt""'lc '"«"'<™»i-wL, , ledlska konkrétního podtypu ;í Pomnichlské IT' "Selháni JemoÄ "Ce""s1' že se Jwl"i'"> k uhraně zbvtiľ,, y " P^ycení sn.'l ' * mobilizace pak odrá-2 hlediska kí repUblÍky' " '""S,i 11 |C|Í nasmerovaní 'yP^ápfede^'^Linzovy teorie . k" Vlastního ,Ä* k«ncen.race"^ľ0 '.*<> definovatelné režimy ^ifaCÄ*^. ,enrora,'enOS,a"te*niokou"stráfl-"'''■■'"'•••"m k budlľ^ ' ,mhéWpublikvTZené ""'x'se v nich lze setkat "'■ 1 erni se měly stát národní -SI^IíS^ý systém Druhé republiky 85 Pospolitost, sociální spravedlnost ve stavovském řádě a mravnost ai vý-e«ova v národním a katolickém duelu, (ve smyslu negace předmnichovské "Protestantské" linie) Posuny ve smyslu opouštění demokratických charaktensttk ovšem bylo^ž no vdán- - —-*......:„,w;+,,,^w,lnč-nohtickesfere, ale i v Kazdo- 'ě podezřívavý postoj k menšinám (nemecKc, — ' kontinuity česko*- IWskýchprávaÄ 'ľ""'1' Zn,ž">' 1 z hlediska kodexu základní1* "Manská práva , sv,, rtóim ^teéně suspendoval UPo™rnit je takénutno nat (P<*?*V*- ProJev". spolčovaní, tisku ffO» setkávaly některé rnenšinv i Pllkace' s0 ktaý'm se v každodenním i'v0te 939o xi.šiční , ľ"'",0™' 'ZĽžidovsi«>" otázku (viz vládní usnese-"rädeeh |, postavení unrchHl " příslušník« židovského původu ve státnic" osob spojených s prvoren in * Zabrančho "zemí Sudet a osudy některý* k<".tr„l„vat média v ,|-m ' ,'!vvm ,tíl'»«» Opomenout nelze ani sna"" ra (navazující ovšem na ,2 Predevšim noviny a kina. Počínající cenZ"' informačni sféru a nevXľrT^ k°Vé ''Ľalic) 0VŠĽm nepostihovala celo" V ekonomice pak lze uw.ľ° embargu na svobodu projevu, diktované ovšem tel ™miai"kterýchživnostenských«9^ fkych a surovinových zdroi '"ľ.*1"01' s""ací po ztrátě významných li* ;°ni- J*"* Primárním uku" CXÍS(e"CÍ ,zv- ki"^ pracovních * Rozsáhlejši role s(aU, 'nĽ lĽ1" naělo by, ^pšení eL„omické situace. ra,VnÍchideJípokusoprooZ 0nkrétné ""unoMli v duchu korpo-'■" ^ »to prostřednictvhn ľta™ r;'",0'1 PrinciP« s mechanismy stárni tof f° oelosp0lece„ské plá 1™, r ' korporaci- Klasické totalitní z»»W *'«éi byr„kratiP^ £Zt ^ ^ soukromého Po brezau, vm kontl * «• ovšem v hospodářské sféře objevily Oblast dodržování ů«» 'j* v období Druhé repuMk! n^!""10 """"W" lidských práv a svobod demokracie dotkl nejrychleji "kovala tu 2e sfér, odklon oí 3-4 Moc zákonodárná Druhá republika z no ľ/""'"" ™ání sS '^andardní délby mocí. Posuny něn ^TKňinatí z:ik"" vybavľ; T* ^ moci výkonné a záko- déní l,v:,dy- 1byla podľtll? ,zv' Pontskými dekrety a «* ,,,, a , :"" ****** o'lnc/ '"''^na role Národního shrornáí- kyatoS^ o'ahtnimi a autoritativními režimy °i.'TlCKÝ b -^[^ííDruhé republiky 89 ^skanou C1Va V t0m'ŽG zaíl'mco totftttterittffl» se snaží rozšíriť co nejrychleji autoritať ,n°C z pol,t'cké sféry i do všech ostatních oblastí života společnosti, fya ^ 1 1QŽim se víceméně spokojuje s politickým panstvím, mftloi *osIabení politické role Národního shromáždění (NS) se pro-métod 'ľ'111 vnitřnim rUílgování. Hovořit lze o hledání co nejerěktivnějšícb PřOml VU moc1' inspirované autoritativním konceptem. Strukturální P°ZUst Xf6 ^lltom Pro fungování soustavy ukázaly jako významnější, nežli Podzi Standardní parlamentní praxe, se kterými se bylo možno setkat na Onr»,-x , naPř- při projednávání vládního programu (svobodná diskuse, ylčni Projevy apod.). " sněn m Paríamentu především narůstala moc společné komise obou ŘQVán' ^říl'^no výboru. Jeho účelem bylo zrychlení řízení, odstra- vano . názorových rozporu a podávání zpráv komorám. Druhou privilego-na tř Jnsntl'cí se stával parlamentní úsporný a kontrolní výbor, změněný k0 d ' orgán, jemuž měl být svěřen dozor nad ekonomikou, konkrétně kom ° usPornosti ve státní správě. K tomu měly sloužit nadstandardní Snirn 6 výboru: mohl jednat bez souhlasu vlády, i po ukončení zasedání dělnickou (ČSDSD) na Slovensku, neboť slovenská vláda tuto stranu Váné i * f . ^mtiiřeskoslovenskehopailamcntdiisinu. Uic-Lze tedv hovořit o soumiaku ccskosiuvvi r . jx , ,. cuynovumí. ,,f ^ňnv-íní Národního shromážděni z poh- (. kolorit popsanému procesu vytěsňovaní iNau n-ihn/ení ^kého života přitom tvořily úvahy o jeho doplněni, espekttye nahrazen bolenou to^ttaf Státní hospodářskou radou. Melo se jednat 0 >CrákSAr a prot-hu klasického stranicko-po Ucke o ,a SS-te ského tělesa Nakonec ještě v průběhu Druhé republiky (únor 19,9) *>šlo k jcjílltení Předpokládalo se přitom, že stočlenná Rada, sestavena 90 Politický systém českých zemi 1848-1989 / osoh vysílaných mj. zastupitelskými sbory, veřejnoprávními korporacemi a vysokými školami, bude nejen poradním orgánem vlády a parlamentu pro věci hospodářské, sociální a finanční, ale bude též přebírat některé funkce, dosud vyhrazené parlamentu. / r zákonodárné sfére se tak promítaly soudobé autoritativní tendence. V průběhu Druhé republiky též došlo k autonomizaci krajinských parlamentních těles. Sněm Slovenské krajiny, složený ze 63 poslanců, vznikl na základě voleb (18. 12, 1938), reálně ustaven byl 18. I. 1939. Volby do 32-členného Sněmu Podkarpatské Rusi pak za proklamované účasti 93 % oprávněných voličů proběhly 12. 2. 1939. V obou případech byly na výběr pouze jednotné kandidátni listmv: Slovenské íudové sírany, respektive Ukrajinské národní jednoty. 3.5 Moc výkonná První Syrového kabinet úřadoval do 4.101 938, kdy došlo k rekonstrukci V , ya m-í- svedení ministerstva pro věci slovenské. V čele této úřednické V-'* 1 Sla' ' ^,ovv Jejíuii základními úkoly byly příprava prezidentských voleb a zrovnoprávnení Slovenska a Zakarpatské Rusi ve smyslu piecani časti výkonné moci do kompetencí těchto tzv. krajinských vlád. rvm slovenska J. Tisa byla jmenována 7. 10. 1938, první podkarpatoruská nal nyh° ' '' "J l938' Syrového kabinet následně od 1.12. 1938 "odb Vhl(,a nár0<,ní-Jednoty R. Berana. Jednalo sc o politicko- - V tým, který odrážel druhorepublikové rozvržení stranicko-politic-kych sil. 1 ^, '. ° se^ýěe pozice exekutivy, razantní posíleni výkonné moci tzv. zmocňo-.^Jm /akonem již bylo popsáno. Z hlediska vlastní exekutivní praxe či hov k'0'1"a 10 usP("';i<'ani ovšem k výrazným proměnám oproti předmrti-■ ere nedošlo. Zmínit lze snad právo vlády jmenovat členy Státní hovsk'^ Iat'y ^:ulu lt"'nKlt pak l)lillul rcPL1,)lll<;i podědila po předmni-- . " kcm -svslcnui: otázku zjednodušení systému ústředních organizací, zajiš-■s rannosti a apolitičnosti statni správy, kladení důrazu na schopnosti m™vnikv;'litu státní správy apod. s ant'ardní lze označit i zaměření vládní agendy: v souladu s vládním .g/lmovyiri prohlášením / I 5. 12, 1938 a prezentovanou myšlenkou ná- r^tn' (ednoty jí dominovaly otázky zahranjčně-politického postavení RČS ' ' 11 l/lU '- x ,l'tropolitické situace, z\ lášlc v sociálni a ekonomické oblasti. It''1"' 1110 uskutečňování samostatné linie byl přitom vzhledem k eskalaei mezinárodního napětí stále ohraničenější Politický systém Druhé republiky 91 Za značně komplikované je pak nutno označit hledání možného modelu rozdělení kompetencí se slovenskou a podkarpatoruskou politickou elitou. Jejich stále razantnější snaha o samostatnější politiku vedla na jaře 1939 k situaci, kdy pražská vláda v podstatě ztrácela nástroje k ovlivňování těchto oblastí republiky. Pokusy o urovnání vzájemných rozporů na začátku března 1939 byly neúspěšné. Vývoj nakonec vyvrcholil faktickým odtržením Slovenska a Podkarpatské Rusi. Vzhledem k výrazné roli prezidenta pro československý politický systém (navzdory jeho ústavně limitovaným pravomocím) a obecně pro československou demokracii je možno na proměnách na tomto postu v průběhu Druhé republiky ukázat řadu tehdy typických znaků. Již samotná abdikace e. Beneše (5. 10.1938) jednak představovala symbol konce První republiky, jednak nastartovala zrod budoucího zahraničního odboje, do jehož čela se E. Beneš prosadil. Osoba druhého československého prezidenta se následně, byť nikoli bez překonání určitých překážek a osobních střetů, stala ztělesněním antifašistických a demokratických sil. Následná konstrukce postavení E. Beneše přitom vycházela z konstrukce vynucení jeho abdikace a tedy nulity jak tohoto aktu, tak následné volby E. Háchy. Naopak volba e. Háchy prezidentem kčs (30. 11.1938) symbolizovala snahu domácí politické reprezentace o zachování okleštěné republiky. Ha-cha byl vybrán představiteli stran, kteří upřednostňovali někoho z nejvyšších státních úředníků, člověka politicky nezatíženého, nejlépe katolíka. Následné domácí i zahraniční příznivé reakce (včetně počátečního Benešova souhlasu), spatřující v osobě Háchy důkaz o kontinuitě právního řádu a garanci lidských práv, naznačovaly úspěch této kalkulace. Z hlediska vývoje mezinárodní situace se však jednalo spíše o iluze. Osobní tragédie e. Háchy je pak spojena jak s koncem Druhé republiky, konkrétně s jeho podpisem pod prohlášení o berlínském jednání, tak přirozeně s jeho osudy v období Protektorátu. Otázkou též zůstává právní hodnocení jeho volby a mandátu, závislé na interpretaci okolností abdikace E. Beneše na začátku října 1938. 3.6 Moc soudní Pomineme-li již komentovaný fakt, že z hlediska tvorby práva došlo k přenesení zákonodárné moci do rukou výkonných institucí, pak Druhá republika v souladu s ústavou 1920 nezávislost soudnictví zachovala. V inkrimino- vaném období nebyly vůči tomuto principu zaznamenány podstatnější prohřešky. Změněna v podstatě nebyla ani institucionální struktura; výjimku představovalo opatření Stálého výboru o úpravě organizace soudů, které 92 Po itickj system ľj.iiKYCH /-:mi 1848-1989 zřizovalo vrchní soud a vrchní státní zastupitelství na Podkarpatské Rusi. A tak jediným zaznamenáníhodným momentem, jeho/ původcem nebyl orgán trestne-právního, nýbrž správního charakteru, byl postup Nej-vyššího správního soudu v případech posuzování právoplatnosti mandátu poslanců některých stran po 30. 9. [938 (viz výše). /. hlediska hodnocení soudní moci v období Druhé republiky tudíž, lze konstatovat, že tato oblast v zásadě nenabízí důkazy o plošné autoritarizaci pomnichovského systému. Základní znaky demokratické Formy státu byly v této sféře zachovány. 3.7 Stranický systém Nástup autoritativního režimu se naopak projevil v oblasti fungování politických stran. Kritika přílišné role stranictví, která zaznívala již před rokem 1938 (viz slogan „stát stran"), od října 1938 ještě zesílila. Prvorepublikový otevřený pluralitní stranický model byl dokonce označen zajeden z. údajných hlavních negativních rysu československé demokracie. Heslem doby, za podpory většiny veřejnosti, se stala koncentrace politického a tudíž i stranického života. Proces zjednodušení stranického spektra přitom navazoval na předchozí vývoj. Již před parlamentními volbami 1935 totiž přikročily ke spolupráci polské a židovské a na začátku roku 1937 maďarské strany. V březnu 1938 pak došlo ke splynutí německých živnostníku, Svazu německých zemědělců a Německé křest ansko-sociálni strany lidové se Sudetoněmeckou stranou (její činnost ovšem byla 16. 9. 1938 zastavena). Po Mnichovu ukončili činnost také němečtí sociální demokraté. Další omezování stranického života probíhalo na základě vládních nařízení z prosince 1938 a ledna 1939, platných již ovšem pouze pro země C eskou a Moravskoslezskou, Tytí) normy svázaly vznik politických stran se souhlasem vlády. Především však definovaly zánik strany, při němž se vláda mela řídit mírou ohrožení veřejného zájmu, To se dotklo např. Komunistické strany Československa (KSČ; rozpustená 28. 12. 1938). Vlastní úvahy českých stranických elit o zjednodušeni stranického života vedly ke vzniku několika variant dalšího vývoje. Všechny přitom předpokládaly omezení prostoru pro stranickou soutěž. Některé marginální politické sil) (Akce Národní obrody, Vlajka) preferovaly variantu přechodu k ne-soutěživémti modelu jediné strany. V podstate se mělo jednat o totalitní \ /oi hierarchicky ■ mu za již plně totalitní. V pomnichovském období nedošlo k úplném _ vření prostoru pro alternativní politické subjekty nebo k naprostému možném názorového štěpení. Na druhé straně standardní charaktefl demokratické státní formy, tedy soutěživost, pluralita, neregulovaná OpO _ apod., se již vytrácely. Většina rysu druhorepublikového stranictví tak 0 vídá znakům autoritativního modelu. 3.8 Základní data o relevantních stranických subjektech Vládní Strana Národní jednoty (SN.l) vznikla 4. 11. 1938. Na jejím ""J; doí se vedle agrárníků podílely Národní li^a, Národní sjednocení, . J^jgor strana lidová a křesťanští sociálové. Po jistém váhání se přidaly 1 -slovenská živnostensko-obchodnická strana středostavovská, ČSN > - n.skvc, , " -.rb1trážíz2. 11. 1938 Tisa '7. iq Naslcdně byla vt!Tku hornic (tev. Žilinská do-ŕ22- h. Iv-IK) r 9 ústavní zál * S,ovenská autonomní vláda S,Uínóil^lovensl rnSlmkco'^''úckéh ° íu,k,nomii Slovenské krapnY Koncentrační Jľ?0 Státu ^ odehrával ^ř™1'a s^a o vytvoření sar»o-;Vllli<'c na /n,.„ °ľ f odehrává] P^ ***** zjednodušení poměrů-k ***** t,v , ^**fdy hsľs se" *'?~ ^ové strany -vľl o c ľ,' "'ľ""'6 m " ^'y Pohova, konapiraci. Ovsem ď vn ľ SC ""'ľ""' okupačni sP™ě podařilo opakovaně 1*«; v a ""T S",UklUry a garantova, většině kategora úrovetneľte * Pľtf" *khdn!ch ži™ P«W. očitou materiál* issäkä ssrodbo",eL teritona' Ma%£; vsak ^nehB^S^.PCrh,M,i 3 Riäil2' " 3 1 ? "S hů přeceňovat Mi,,,«ho ľ í ľí" T"**"*** z brutálních po** paěním poměrům linětkot ° "b*vi"els<™ PodHdit se novým <>*»■ teprezenkce na n ' 'ľ!'" P kolaborace) domácí polin* i v současnost, l^ZĽ ^ ^ diskutovaným, otázkam, čcskč historiografie. 4-2 Politický vývoj / ml ' T",'C f° Ä *«* hovořit „ „politickém" vývoj.. va , í ky T PrOtekt0rát subjektem mezinárodního pt*; v pn I t,, • ; V(i v"'";«l'"""ekc rovině sc pak šestiletý vývoj <***•' V^SÄ^^1 a ^-áUy okupaěních <** ký rozměr v 1.1 n , '""'"ZĽI>Í eXKtĽ,,Ľe "ár°da pak primárně poW^ ntcní.nu , domácí,',, ' ™VaC' a ' Počálk» <;>ké odboji, zahra- zení, charakteristike I 0dp0VÍdal okuPatoi skuteěnosti íeskyď -.....'*y«^rsLtr stótni,w,ci a 15- března 1939 lednání I českvcíi ví1'.í!aChya R Chvalkovského v Berlíne; okupace uu :^I1/U1111KIC1S tickymNěmeckem w Vynos o yř-í/.,.-.- * '•července 1939 iNeineckem Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava; jmenování první protektorátní vlády R. Berana ,VJ9 Slovenský sněm schválil Ústavu Slovenské republiky ,l,Cn :'1,St0pad 1939 demonstrace v Praze pnu, nacistické okupaci, které vyvrcholily pohřhoin J. ()pletala a vedly k uzavření českých vysokých skol p. ičátck roku 1940 111 , vni organizace domácího odboje utvořily společné 'strední vedení odboje domácího (ÚVOD) Ustavení Národne revolučního výboru Československa W vrcholného odbojového orgánu; vzápětí /likvidován -^iL^gJ^g^ých zemi v letech 1939-1945 _ "| 01 cl" 'c^l R. Heydrich jmenován zastupujícím říšským protektorem; o den později vyhlášením stanného práva nastartovány represe proti civilnímu obyvatelstvu 1^ 'J11'! 1 941 První transport židovského obyvatelstva z Prahy • Května 1942 Atentát na R. Heydricha 2 v - Vyhlazení Lidic a Ležáku CCl vence 1942 T'zv. přísaha věrnosti národní pospolitosti a Říši - účast téměř 200.000 osob ?°Slnee 1 °43 Vznik Slovenské národní rady (SNR) I ' Sl,)na ' ÍJ44 Začátek Slovenského národního povstání • ^ui 1944 Sjcdnocovací sjezd Komunistické strany Slovenska a Sociálně demokratické stany na Slovensku ljt~n a hstopad 1944 Konflikt vládního zplnomocnence pro osvobozené území ministra F. Němce se SNR, následné jednání delegace SNR v Londýně s Ľ. Benešem 6' ,lst(>padu 1944 První sjezd tzv. národních výboru Zakarpatské Ukrajiny v Mukačevě; volba Národní rady Zakarpatské Ukrajiny ■ Ubna 1945 Jmenována první vláda tzv. Národní fronty v čele se Z. Fierlingerem dUbna 1945 Vládou schválen tzv. Košický vládní program národní a demokratické revoluce ~ ' 30. dubna i945 Ustavující schůze České národní rady v Praze, včele A. Pražák •3 Ústavní vývoj V logice uvedených poznámek o faktickém slávu na území ^^átup" 1S- 3. 1939„elzeo ústavnosti hovořit. Vložením osudu ^'^fj£°U !*fce a ffekého kandéfe A. Hite* a zveřejněním jeho vy nos— P'otekto,álu (16 11939) byla dovršena faktická likv.daceštítní suverenity Jakých zen í. Vzhledenik okolnostem tohoto aktu íf*^^^.e k hrnuto kroku, psychicky nátlak a vyhrůžky Nemcupo, uíem zákl ad meh šatních , mezinLdnich práv) je nutno hovor,, o jeho nuh.c. V delto ob«obí pak byla ústavní listina zcela ignorovaná. Uspořádání po 16. 3. 1939 ostatní z hled,ska sta ovedy a mezmarodmho Wva „epředsuvova.0 klasický „protektorát" tcnmn vyjadruje „,ez,-"árodné-právní vztah). Spíše se jednalo o vazalsky stát. zbaveny mezma-subjektivity; šlo tedy o formulaci vnttrostátnAo stavu .zachováva,, c>'ho ovšem státoprávní základ (na rozdíl jak od protektorátu, tak od pouhé 102 Politicky systém českých zemí 1848-1989 provincie). I potenciálni práva Protektorátu, např. jeho teritoriální autonomie, přitom byla /cela deklarativní. Navíc se nemuselo jednat o definitivní model diskutovány byly možnosti jeho /měny /a účelem jednak maximalizace využití protektorátních kapacit pro potřeby totální války, jednak výhodnejší situace pro uskutečnění germanizace protektorátního prostoru a na něm se nacházejícího obyvatelstva, Konstatování o spletité „konštituční" situaci se ovšem netýkalo pouze metod okupačních sil, ale také vztahu Slovenska k tradici československé státnosti. Přijetím slovenské ústavy (21. 7. 1939) byla potvrzena státní suverenita a institucionální celistvost (Sněm, Státní rada, prezident a vláda) Slovenského státu. V dalším vývoji se však na území Slovenska objevily instituce, které se přihlásily k československému státu: viz navzdory nesouhlasu Londýna vznik Slovenské národní rady (SNR) tzv. Vánoční dohodou (prosinec 1943;. Její deklarace o převzetí moci na Slovensku (1. 9. 1944) v souvislosti se Slovenským národním povstáním a její následné aktivity (vydala 40 nařízení a na dočasné osvobozeném území organizovala státní správu) pritom založily stav právního dualismu. 4.4 Moc zákonodárná Klasický princip dělby moci je v totalitních politických poměrech nahrazen propojením všemocného státu a totalitní strany. Protektorátuí soustava v tomto smyslu nebyla výjimkou, pouze v roli Státu i Strany vystupovaly německé struktury (Vůdce, Říše a Nacionálne socialistická německá dělnická strana NSDAP). Celý formálně autonomní (svézákonný) systém byl pouze navenek zkomplikován počáteční organizační dualitou. V ní soustavu českých organu kopírovaly a především instruovaly a kontrolovaly úřady říšské. Počínaje rokem 1942 ovšem byla tato dualita nahrazena přímou personální inge-renci Němců a faktickou likvidací autonomie protektorátních orgánu. Některé instituce přitom totalitní režimy buď zcela likvidují, nebo je přetvářejí v pouhé kulisy bez reálného obsahu. Tento osud potkal i český (československý) parlament Národní shromáždění. Obě jeho komory byly pod heslem zjednodušování poměrů rozpuštěny (21. 3. 1939). Formálně parlament ukončil činnost vládním nařízením z 5. 10. I 939, jímž byla zrušena obe předsednictva, respektive definitivním uzavřením sněmovních kanceláří ( 1 5. 10. 194 I ) I e^islaíivní činnost byla po celé protektorát ní období v rukou okupačních úradu a měla direktivní charakter /. hlediska normotvorby a aplikace práva přitom lze hovořil o několika etapách: Politický vývoj českých zemí v letech 1939-1945 103 1) v období měsíc trvající vojenské správy po 16. 3. 1939 byla normotvorná činnost v rukou vojenských okupačních složek; 2) v druhém období (polovina dubna 1939 - počátek r. 1943) příslušela normotvorná činnost státnímu prezidentovi a protektorátuí vládě (v souladu s druhorepublikovým zmocňovacím zákonem, jehož platnost ovšem uplynula na konci r. 1940); zdrojem zmocnění k protekto-rátní normotvorbě se tak stal protektor jako říšský orgán, který dosud především dozoroval protektorátní legislativu; v zásadě však již dříve právo vycházelo z aktu říšské moci; 3) s nástupem R. Ileydricha byla normotvorná kompetence vlády zcela zlikvidována, práva prezidenta zůstala nezměněna; po realizaci Heyd-nchovy správní reformy lze hovořit o plné kontrole normativních aktů protektorátních orgánů. 4.5 Moc výkonná Výnos o zřízení Protektorátu předpokládal recepci dosavadního práva, a tedy i zachování v podstatě celé dosavadní správní organizace. Tento stav nastal po skončení měsíční tzv. vojenské správy (16. 4. 1939) a realizaci jejích pacifikaěních, stabilizačních a uniííkačních opatření. Explicitně přitom byly zmíněny tři orgány; hlava autonomní správy (tzv. státní prezident), protektorátní vláda a zástupce u říšské vlády (tzv. vyslanec). Podmínkou jejich praktického fungování ovšem byl soulad s linií Berlína; zastupovaného v Praze říšským protektorem. V nově sestavené vládě A. Eliáše (28. 4. 1939) tak již chyběly funkce ministrů zahraničí a národní obrany (ochranu Protektorátu převzala Říše, v červenci 1939 zřízené tzv. vládní vojsko mělo marginální význam), což vyjadřovalo vazalské postavení Protektorátu vůči Říši. K podstatnějšímu přebudování existující institucionální struktury tedy nedošlo. Pro dozorčí činnost ovšem okupační síly vytvořily dvoustupňový systém říšské všeobecné vnitřní správy, kterým byly položeny základy dvoukolejné soustavy orgánů veřejné moci v Protektorátu. Vedle autonomních orgánů totiž fungovala síť orgánů říšských, jejichž působnost se neustále rozšiřovala. Záhy tak vyprchaly počáteční iluze, např. představa, že nové instituce sice dostanou totalitní tvář, nicméně do jejich čela je možno postavit demokraticky smýšlející osoby. Výchozí snaha vlády a řady státních orgánů o pomoc domácímu odboj (o vládě lze dokonce do r. 1941 hovořit jako o jeho koordinátoru a donátoru tak byla konfrontována s narůstajícím tlakem ze strany říšských úřadť. I 04 Politicky system českých zemí 1848-1989 Zejména pak protektora jako faktické hlavy celé protektorátní exekutivy, podléhající pouze Vůdci, a protektorova úřadu, budovaného jako regionální ministerstvo. V rukou protektora spočívala normotvorná, kontrolní a rozhodovací pravomoc. Jeho suverénní postavení bylo částečně omezeno až zaváděním totální války od února 1943, která vůči Protektorátu posílila kompetence oprávněných říšských úřadu (především ministerstva pro zbrojení a válečnou výrobu). Nadále ovšem protektor zůstal jediným představitelem říšské vlády v Protektorátu. Jeho reálným rivalem lak paradoxně byl pouze jeho zástupce státní tajemník. To bylo dáno především mocenskými ambicemi K. II. hranka, který tuto funkci zastával. Výchozí ,,měkká" éra byla ukončena zatčením předsedy vlády Eliáše v lednu l 942. Příchod nového zástupujícího říšského protektora R. Heydri-cha (mel trvale zastoupil K. von Neuratha) v říjnu 1941 totiž znamenal definitivní a totální podřízení veškerého obyvatelstva, neberoucí ohled na původní dohody o vztahu Protektorátu k Říši. Tomuto cíli odpovídala jak reforma správy (od ledna 1942), především zrušení dvoukolejné správy a postupné vyprázdnění institucionální autonomie protektorátní správy spojené s rekonstrukcí úřadu protektora, tak i konkrétní praxe: stanné právo, teror obyvatelstva, ale zároveň i posílení sociálního zákonodárství. Situace se nezměnila ani po atentátu na R. I leydricha a jeho nahrazení K. Daluegem (květen 1942), respektive W. Frickem (srpen 1943). Vzhledem k nepřítomnosti posledně jmenovaného v Protektorátu v posledních dvou letech války moc v rukou soustředil ctižádostivý K. 11. Frank, dosud státní tajemník v Úřadě říšského protektora a nyní oficiálně německý státní ministr pro U echy a Moravu. Jeho moc omezila až opatření k obraně území Protektorátu, j|miž přešel praktický výkon moci na armádní vedení (generál Toussaint). Postavení protektorátní vlády odpovídalo měnícím sc reáliím: nejprve došlo k jejímu kompetenčnímu posílení, kdy vláda plnila úkoly jak normotvorného, tak i správního charakteru. Byla přitom z výkonu svých funkcí odpovědná jak prezidentu (který ji jmenoval), tak i protektorovi. Naopak nijak vázána nebyla výboru Národního soumčenství. Po zatčení A. Eliáše v ní přitom již dominovalo aktivisticky orientované křídlo ministru, vedené .1. Krejčím. Příchod R. 1 leydricha do Prahy pak znamenal úplnou depolitizaci veřejného života a konec relativní autonomie protektorátních orgánů. Do jejich vedeni byli dosazeni Němci, říšské instituce byly zrušeny, přičemž ovšem uskutečnění nepopulárních opatření mělo být vyhrazeno přímo Čechům. Změny postihly i vládu; redukován byl počet ministerstev a pozměněny jejich kompetence (nejvýznamiiéjšiini resorty se staly vnitro a lidová osvěta). Každý z ministru ovšem především dostal německého generálního zástupce, zprostředkujícího zájmy Píše. Vláda lak v podstatě jako kolektivní politický Politický vývoj českých zemí v letech 1939-1945 105 orgán přestala existovat. Novým podmínkám ostatně odpovídalo i její personální obsazení, v němž vedle nového předsedy vlády J. Krejčího dominoval ministr lidové osvěty E. Moravec, symbol protekíorátní kolaborace. Systém autonomních orgánů Protektorátu byl následně doplněn např. o Kuratorium pro výchovu mládeže a další organizace, sloužící k realizaci hesla „méně spravovat, více řídit". Všechny popisované změny stejně jako opatřeni na jaře 1943 v souvislosti s totální válkou byly činěny s úmysly maximalizovat efektivitu protekíorátní správy a zvýšit výkonnost české ekonomiky. Reálným výsledkem se stala likvidace mocenského dualismu a tím pádem protekíorátní autonomie. Dosazení poslední protekíorátní vlády R. Bienerta (19. 1. 1945) pak již naznačovalo blížící se konec pro-tektorátního institucionálního systému. V závislém postavení byl i státní prezident E. Hácha. Navzdory papírově nezměněným kompetencím totiž veškeré jeho závažné úkony podléhaly souhlasu říšského protektora. Přesto Máchova počáteční linie (do září 1941), tedy protesty proti zatýkání a intervence za vězněné, respektive finanční podpora odboji, vycházela z představy zachování jistých práv a byla tak v intencích představ londýnského exilu a přímo E. Beneše. Ten byl zároveň státním prezidentem i vládou uznáván jako nesporný vůdce národa. Příchod R. Heydricha ovšem vedl E. Beneše k požadavku abdikace E. Háchy i vlády. Hácha ovšem návrh vlastní abdikace na nátlak Němců stáhl. Tím skončila i tolerance Londýna k jeho osobě a obecně protektorátní reprezeníaci. Následné výrazné zhoršení Háchova zdravotního stavu vedlo k jeho přesídlení do Lán a faktické pasivitě. Německými úřady byl poté využíván spíše k symbolicko-propagandistickým účelům. 4.6 Moc soudní V organizaci soudní moci nedošlo na území Protektorátu k zásadním zr^ nám. Ukončeno bylo pouze rozhodování Úsíavního soudu a došlo k úzer < ním posunům soudů v působnostech. Nově zahájily činnost orgány německé moci. Trojstupňová soustava řádných německých soudů byla budována od dubna 1939. Těmto soudům přitom podléhali nejen němečtí státní příslušníci, ale ve vymezeném rozsahu i ostatní obyvatelstvo. Soustava byla později doplněna o soudy branné moci, zvláštní soudy a soud SS a policie pro Cechy a Moravu. Na Protektorát se také vztahovala působnost Říšského soudu a Lidového soudního dvora. Kromě institucionálních postřehů je ovšem nutno zdůraznit, že samotný výkon práva v protektorátních reáliích neodpovídal demokratickým 106 Politicky systém českých zemi 1848-1989 standardům. Aplikovány byly principy přednosu a nedělitelnosti politického rozhodování, čímž se soudy vyvázaly / povinnosti řídit se platným právem. Dostaly se tak vleku ideologické objednávky nacistického režimu a priority německé vyvolené rasy. Vzhledem k jejich podílu na systematických teroristických zásazích proti civilnímu obyvatelstvu tak nelze o právu vůbec hovoru (srovnej termín „neprávo"1). 4.7 Stranický systém Záhy po zřízení Protektorátu došlo ke sjednocení české veřejnosti do jedine organizace tzv. Národního souruěenství (NS, ustaveno 23. 3. 1939). Existence monopolní národní organizace nestraníckeho charakteru představovala důkaz totalitarizace Protektorátu. Vedle tohoto útvaru se ovšem objevila i další seskupeni, činící si nárok na politickou reprezentaci Protektorátu vůči říšské moci. 1 po neúspechu epizodního pokusu Vlajky, Akce národní obrody (ANO) a Národní obce fašistické (NOF) o převzetí moci vytvořením tzv. ('eského národního výboru (15. 3. 1939) se tyto skupiny nadále pokoušely o zisk privilegovanějšího postavení. P Za neaktivnější je možno označit Vlajku v čele s J. Rysem-Rozsévačem. Ani jeden z jejích pokusů o zviditelnění (např. založení Českého národně socialistického tábora v říjnu I 9 Í9 nebo obsazení ústředí Národního souru-čenstvi X. K. 1940) však nevedl k zisku adekvátní pozice, což bylo dáno především skepsí říšských orgánu co se týče možnosti jejich širšího využití. Nakonec byly některé špičky této formace německými úřady před dalšími akcemi přímo postiženy (např. Rys-Rozsévač, který se pokusil vést kampaň 1 proti ministru E. Moravcovi, skončil v koncentračním táboře Dachau). Další kolaborantské organizace (Český svaz pro spolupráci s Němci, Český svaz válečníků či Česká li^a proti bolševismu) pak fungovaly přímo pod okupační správou. Protektorátní realitě logicky odpovídal i charakter opozice, která byla nucena se uchýlil do ilegalit v. <■ Ipozice se od počátku dělila do dvou táborů, na demokratickou a komunistickou, odlišující se jak vlastní organizací, tak programem. Demokratická opozice se záhy po březnu 1939 zformovala do tři základních odbojových platforem, které ještě reprezentovaly i politické směiy: I. Politické ústředí (PÚ) melo být politickou organizací, reprezentující všechri) nekomunistické subjekty (v čele ľ. Šámal, dále P. Drtina, K I I eierabend, k Mala .1. Nečas, L. Kašín), a v podstatě vedoucím orgánem odboje, napojeným přímo na zahraniční odboj: Politicky vývoj českých zemí v letech 1939-1945 107 2. Obrana národa (ON) - nejmasovější vojenské seskupení s nejrozvi-hutějŠí organizační strukturou (v čele gen. J. Bílý), jejím základem bývalí důstojníci, Sokoli a další přestavitelé masových společenských organizací a spolků s prvorepublikovou tradicí; 3. Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ) - organizován osobami kolem některých levicových spolků a skupin. Všechny tyto organizace (s částečnou výjimkou PVVZ) byly ovšem již na začátku roku 1940 zasaženy vlnou zatýkání. Proto se na přelomu dubna a května 1940 přistoupilo ke sjednocení demokratického odboje vytvořením Ústředního vedení odboje domácího (ÚVOD), který měl též překonat počáteční politickou rivalitu. Jeho činnost byla paralyzována během roku -941. Až v roce 1943 pak dochází k opětovné aktivizaci nekomunistického odboje (nejvýznamnější organizace: Přípravný národní revoluční výbor, Národní rada česká, Přípravný revoluční výbor - tzv. Rada tří). Ani těmto skupinám se ovšem následně nepodařilo vyhnout se německým zásahům, takže stav demokratického odboje byl na konci války dosti žalostný. Komunistickému odboji se naopak podařilo zachovat striktní politický ráz. V jeho aktivitách se přitom plně zrcadlila direktivní linie z Moskvy, včetně některých jejích proměn (viz např. reakce na pakt Ribbentrop - Molotov). Na druhou stranu jisté přizpůsobení se komunistů podmínkám ilegality se pozitivně odráželo v jejich schopnosti přežít opakované údery německých orgánů - viz postupná likvidace prvního (E. Urx, J. Zika, O. a V. Synkové) i dalších tří ilegálních vedení, a zachovat si jistou akceschopnost. Po napadení Sovětského svazu Německem se pak částečně otevřel prostor i ke kontaktům na odboj nekomunistický. Od podzimu 1943 vazbu zprostředkovávalo především Revoluční odborové hnutí (ROH), platforma založená na odborových strukturách. Právě z ROM, KSČ a Rady tří vzešel na konci dubna 1945 oficiální výkonný orgán domácího odboje - 27-členná Česká národní rada (CNR) v čele s A. Pražákem. Její role ovšem byla vzhledem k linii představitelů exilového prozatímního státního zřízení epizódni a omezila se pouze na dny Pražského povstání. 4.8 Základní data o relevantních stranických subjektech Vzhled em k charakteru éry nelze hovořit o standardních subjektech se stra-nicko-politickou relevancí. Nejvýznamnější roli hrálo Národní souručen-ství (NS). Přihlásila se do něj takřka kompletní mužská populace a velké 108 Politicky systém českých zemi 1848-1989 procento žen a mládeže. Padesátičlenný výbor Souručenství (později často rekonstruován, resp. ztrácel význam na úkor užšího ústředního vedení) v čele s A. Hrubým (později v této pozici .(. Nebesky, rytíř J. Fousek, T, Krejčí a R. Rychlrmoc) jmenoval prezident Mácha, a to po konzultacích se stranic-ko-politickou reprezentaci (v březnu i939 napr. s R. Beranem a A. Hamplem). Snahou přitom bylo eliminovat osoby, které se nějakým způsobem v minulém období kompromitovaly. Personální selekce přirozeně vedla ke stavu, kdy se v N S začaly prosazovat i kolaborující živly (V. Krychtálek). K naciz.aci NS však nedošlo viz. napr. nesouhlas výboru NS s diskriminací Židů. Souručenství mělo korporativní charakter, organizační hierarchie reprezentovala jednotlivé složky společnosti, počínaje mládeží a konče profesními a odborovými sdruženími, stejně jako bývalé i existující stranické proudy (včetně NOF a ANO; naopak účast Vlajkám byla pouze krátkodobá). Počáteční vize budování Souručenství jako reprezentativní organizace českého národa, nahrazující např. parlament, ovšem vzaly záhy za své. Stejně jako počáteční obranárská taktika proti proněmeckému aktivistům či dokonce Němci záhy odhalená spolupráce s odbojem. To vedlo též k ochlazení zájmu veřejnosti. Souručenství se pak postupné vyprofilovalo jako depolitizované sdružení, zaměřené (především od r. 1943 ) na kulturní a osvětově výchovné úkoly, při podřízenosti Moravcovu ministerstvu. 4.9 Regionální systém V protektorátní ére v podstatě přestala územní samospráva existovat. Samosprávne sbory buď přímo zanikaly, nebo ztrácely působnost ve prospěch výkonné moci a státních orgánů. Pomineme-Ij komplikovaný česko-slovenský vztah, pak v porovnání s uzemni realitou po roce 191 K najzásadnejší změnu přinesl vývoj v nej-vychodnějši části republiky. Na tzv. sjezdu národních výborů v Mukačevě (26. I 1. 1944) totiž byla zvolena Ukrajinská národní rada v čele s I. Tur* |.amcou, která pod výrazným tlakem sovětských omámi podala žádost ° připojení uzeni Podkarpatské Ukrajiny k Sovětskému svazu. Vzhledem k mezinárodní konstelaci Benešova administrativa s touto změnou hranic, znamenající ztrátu tzv. Zakarpatské Rusi, vyslovila souhlas. Tento krok předznamenal mocensky obtížnou pozici poválečného Československa vůči Sihět ;kému svazu, Politický vývoj českých zemí v letech 1939-1945 109 4.10 Základní literatura BRANDES, D.; Ceši pod německým protektorátem, Praha 1999. ČELOVSKÝ, B.: Mnichovská dohoda, Praha 1999. ČERVINKA, F. Česká kultura a okupace, Praha 2002. DOLEŽAL, J.: česká kultura za protektorátu (školství, písemnictví, kinematografie), Praha 1996. DOLEŽAL, L: Druhá světová válku a obnova Československa, Praha 1991. GEBHART, J. - KUKLÍK, J.: Dramatické i všední dny protektorátu, Praha 1996. GREGOROVIČ, ML: Kapitoly o českém fašismu, Praha 1995. KARNY, M.: Konečné řešeni. Genocida českých židů v německé protektorát/tí politice, Praha 1991. KROUPA, V, MOULLS, M. KAMENEC, I.: Fašistický režim v českých zemích a na Slovensku (1939 1945), Praha 1983. KUR AL, V.: Místo společenství konflikt! Češi a Němci ve Velkoněmecké říši a cesta k odsunu, Praha 1994. KURAL, V.: Vlastenci proti okupaci. Ústřední vedení odboje domácího 1940 1943, Praha 1997. MACDONALD, C. KAPLAN, J.; Praha ve stínu hákového kříže. Pravda o německé okupaci 1939-1945, Praha 1995. MACHÁLEK, V.: Prezident v zajetí. Život, činy a křiž Emila Háchv, Praha 1998. MARŠÁLEK, P: Protektorát Čechy a Morava. Státoprávní a politické aspekty nacistického okupačního režimu v českých zemích 1939-1945. Praha 2002. MORAVČÍK, C: Organizace soudnictví v Protektorátu Čechy a Morava, Brno 1993. MOULIS, M.: K. /-/. Frank, Praha 2003. NAKONĽČNÝ, M.: Vlajka. K historii a ideologii českého nacionalismu, Praha 2001. PASÁK. T.: Zápasy primátora JUDr. O. Klapky, Praha 1991. PASÁK, T.: JUDr. Emil Hocha (1938 1945), Praha 1997. PASÁK, T.: Pod ochranou říše, Praha 1998. PASÁK, T.: Český fašismus 1922 1945 a kolaborace 1939-1945, Praha 1999. PĽRNĽS, J.: Až na dno zrady. Emanuel Moravec, Praha 1997. PR ĽČA N. V.: Problémy českého stranického systému mezi Mnichovem 1938 a květnem 1945, in: V kradeném čase. Výběr ze studií, článků a úvah z let 1973 1993 (uspořádal M. Drápala), Brno 1994, s. 35 37. SEľBT, R: Německo a Češi. Dějiny jednoho sousedství uprostřed Evropy, Praha 1996. TOMÁŠEK, D. KVAČEK, R.: Causa EmilHácha, Praha 1995. TOMÁŠEK, D. KVAČEK, R.: Generál A. Eliáš. Jeden český osud, Praha 1996. TOMÁŠEK, D. - KVAČEK, R.: Obžalována je vláda, Praha 1999. 110 ■ iřU8-198Í ------—---___ Politicky systém českých zemi lt_j. 5. POLITICKÉ USPOŘÁDÁNÍ ZAHRANIČNÍHO ODBOJE A TZV. PROZATÍMNÍ STÁTNÍ ZŘÍZEN (1939-1945) 5.1 Klasifikace politického systému Tzv Prozatímní státní zřízení ČSR představuje specifické instiuicion^ -politické uspořádaní českého (československého) exilu v období dH svetové války a faktické okupace českých zemí nacistickým Německ-respektive existence samostatného Slovenského státu. Jedná se ví* . o kvazi-suverenní institucionální síť, vytvořenou českými a slovensky cnu^acnum kruhy za účelem vyjádření kontinuity české (ccskosloven *> statnost, v podmínkách jejího zpochybnění Mnichovskou dohodou. Po chu v první íaz, tedy zisku opětovného uznání československých 0^ ™ n Slmny Sp0JenCŮ> se ladními cíl, Prozatímního stat^ znzem staly (,, k0Grdi 0db0J0výĽh slruk(ur lace politice uspořádaní povalečné ČSR "ovdľ v ľ u ™U ľ******"1 podmínkám, vc kterých toto tf*^ exľovéh ' ,K'"'ť dcfi»«va« jeho statni formu Ani exaoveho modelu, jehož politická reprezentace byla fyzicky odtržen" V,astnih0 Wery mela přestavovat, nicmén^ , ,y, urcll politické ^ ? se ^adnft způsobem projevdy především po květnu 1945. 5.2 Politický vývoj i;<>li'^ý rozmér československého zahraničního odboje představový i " ľ" k°nCepCÍ novéh° Poválečného Československa, )f ^ "'y.bylv exdove reprezentace v Londýne, respektive v Moskve, "'ľ';' "! u pmom i1"'1" Vzdory proklamovanému heslu sjednocen.£ rod v boj. za poraze hitlerovského Nemecka a obnovu českoslove*** '"""y-kych kruzích k „í pfispřla ,., Bcnek,m ni ko^ --^I^^J^poŕAoAní zahraničního odboje_ i -f i ^Xiniálního odčinění Mnichova plus odstranění tzv. nedostatku prvorepub-.. °Ve Politické soustavy. A to i za cenu ostrakizace domnělých odpůrců této ( nie; Mezi nimi se ocitly především pravicové subjekty: na prvním místě grarní strana a národní demokracie. V atmosféře londýnského exilu se c vzájemnô propojovaly na jedné straně názorová pluralita a na straně ri|he přirozená snaha o svornou sebeprezentaci vůči Spojencům. Po zisku jC,,cn opětovného uznání a obratu ve válce (1942-1943) se přitom v centru Pozornosti exilu ocitla otázka podoby nového poválečného Československa. sechny jakoby parciální problémy (slovenská otázka, potrestání zrádců c kolaborantů, odsun Němců, podoba nového politického modelu, ba dokon-c^ Politická pluralita exilu atd.) se přitom pohříchu podřídily jednotnému lc eálu obrozené „lidově-demokratické" republiky. Ještě jednoznačnější byly cíle moskevské emigrace. Komunistický exil ^ sOUladu se sovětským vedením vnímal válku jako opětovnou příležitost v.Vvozu revoluce do střední Evropy. Zesílený mezinárodní vliv Sovět-skell° svazu, který přinesl výrazný podíl Rudé armády na porážce Německa, s£ Přitom měl stát záštitou pro účast KSČ na radikální politické i socio-ek°nomické transformaci poválečného Československa. Cílem KSČ, nyní n'koli asystémové, nýbrž naopak klíčové stranicko-politické síly, se stala co Rýchlejší socializace země a následné převzetí moci. Již během války Pfitom byly rozpracovány jednotlivé body této strategie (myšlenka národech výborů, postup při procesu znárodnění, vztahy k ostatním stranám, Vvuzití některých ministerských resortů apod.). 1 r>- 4- 1939 Vznik Československého výboru ve Velké Británii za předsednictví J. Masaryka •4. 1939 Sjednocení krajanských organizací v USA do Československé národní rady v Americe J ) Francouzská vláda uznala zahraniční Československý národní výbor 7 ^ L/snesení o zřízení tzv. Prozatímního státního zřízení ČSR na britských ostrovech; E. Benešem jmenována vláda J. Šrámka ■ 1940 y rámci Prozatímního Státního zřízení ČSR zřízena Státní rada; Velká Británie uznala prozatímní československou vládu v zahraničí (definitivně 18. 7. 1941) ■ 1. J 940 Zahraničními vládami Polska a Československa vydáno prohlášení o možném poválečném konfederatívním uspořádání obou zemí -• 1943 Podpis českoslovcnsko-sovčtské smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci prosinec 194 ? i , . Jednán E Ben** De) sovětským vedením a s představiteli ' ° pro2atímním N^SÄ výboru na území republiky C-,n:Ulí E Beneše v M "'°niilždč"í r 671 UsP°řádání a prog^Představiteli KSČ o domácím pová- 11 Program národní a demokrati*' 4. 12 1944 březen 1945 Jedn 4. 4. 1945 5.3 Ústavní vývoj Posouzení tzv o,,, ,. dOSti ste"ó. V, ,ľ" "miil"» stáhiiho • - °pustíl Ceskoslľ Jako 'eakce n„r ?' ČSR z Wediska ústavního fi ""-'dní vývo T*0' "a vzni ,! "rkýĽh kterým Se podařilo POace T«o 2ad! "Z"1'""' w *.,»"." '-'■•Prezentace se přitom staly řéh0 «*. konW Pak °*«ih fvT-? a '2i "gi«n,iz.ce vlast"'' kr<,( 0 Prazat/mn ^ V kon>«njkci tzv Lglsla,ivní aktivitě éeskosloveB- C^'ove„ľke&rovéústavě leZ ' <5- '«• 1940). Ty sW kOUCÍPr0,*o*m%n^ •ftSJr^-* n,chovem'miD™houKpubl" ^^Jrto^J^Pfcd.^ se v kmentu svého **« '"'ľ' bV'" lpění ľa ie Uľ°rové fistavě vľ,Sľé britské uznání Kômp'1" '"ľ "lá k'"«ruk . "Ľh J«'"o«livýc , ľ/lllCdem k "standardní exilové • '"'"bi vílky v; ;l?""'""y a legS í;"'í,'t"'a,ed' »■**«•• No *** K' " *S*£? Z '"""">" v „rl ynSkéh0 «">roničníl,o odboje S° fe'ik* zřízením, . „,'• Míradodrže'(. Skos,o^nskéhľ" 0llvrm;i">omentycharakten-' f \ Zi°™ «HIPľ"ldľavních milostí v " 'jeh0 "ásl«l"í Povila ,,, ľ1"*" f*v t S°Ud0b^ Pe ľľ "ě '"'""-''P" dělba "»oi '■ 8- ""'T 'li n v :,ťill"-5l«1ekmJfiGkýmPodmínkám -■:-lo,:lov,;,t'ľ,iSV''b"dv-- zavľ ak'y P° 30. 9. 1938, kdyby1 českoslove součásti česko ^oŕádání zahraničního odboje 1 13 Řízený rozklad tohoto systému pak proběhl v březnu a dubnu 1945 v souvislosti s kontroverzním rozhodnutím E. Beneše přicestovat do osvobozované vlast, přes Moskvu. Londýnská vláda se ocitla ve stavu demise, * moskevských ,ednání naopak vzešla tzv. vláda Národní fronty. Domácí Odbojové struktury (konkrétno Česká národní rada jako koordinátor Pražného povstání) přitom respektovaly prioritu zahraničního exilu z hlediska Práva na reprezentaci obnovované republiky. K „koneční Prozatímního státního zřízení došío 4 5 194 v Kos ch imenovánín, československé vlády Národní fronty (NF) v cek. s.ZA cn-kem Fierlingerem. O oficiálním obnovení účmnos,, usb.vy-IMM "» hovoř,, od II. 5. 1945, kdy Česká národní rada odevzdala vlade NF správn a ukončila činnost. , . «,-, . ic„žw víiw Problém československé právní kontinuity v období^^^^ nicméné nadále zůstává oblastí, na níž lze konstruovat rozm mt ufage ^ jak Mnichovské dohody a-W^J-gJ neho uspořádání a politického vývoje v letech l M5 iy«. v je nutno za relevantní pro posouzení otázky ústavnosti v letech 1938 označit následující skupiny právních předpisu: • legislativní aktivity v období Druhé republiky, • akty orgánů Prozatímního státního zřízeni Cí>K, • akty Protektorátu Čechy a Morava, ^ • akty Slovenského státu (ústava z 21. 7. 1939) a • akty Slovenské národní rady od 1. 9. 1944. 5-4 Moc zákonodárná Snaha o exilovými strukturami deklarovaný maximální respekt k únorové l»stave se dostala do značného rozporu se skutečností co se týče zákonodarné m«ci. v podstatě od počátku exilu se objevovaly vize obnoveni Národního shromáždění v nových podmínkách emigrace, a to z poslanců nadaných mandátem z parlamentních voleb 1935, respektive z tehdejších ministrů. tyto představy však narazily jednak vzhledem k nízkému počtu vhodných exilu se nacházejících a Benešovi loajálních) osob, jednak (a především) fv Vzhledem k sílící averzi vůči přímému navázání na předmnichovské Stranic- ko- politické uspořádání. Nakonec v podmínkách Prozatímního státního zřízení přijala roli exilového kvaziparlamentu tzv. Státní rada. Jednalo se o nevolenou instituci, ^tvořenou dekretem 21. 7. 1940 původně jako poradní sbor prezidenta a Pomocný kontrolní orgán. K její zahajovací schůzi došlo 11. 12. 1940, Politický SYSTÉM ůeskýchzemL ' nasiex dně působila ve čtyřech obdobích. Naposledy se sešla 12.3. 1945, jej' působnost zamkla 4. 4. 19-15. Původně byl počet členu Síňmi i - ■ -nn- ji luenu Matni rady určen na neivvše 40 osob, jméno vanych prezidentem vždv na 1 rnW Mäi - 1 ■ tulící všechnv .u. , ° sc pntl,m ednat « orgán, repreze0 uijiu vseenny relevantní domácí nnhtir-há* í , ľ j i- ^nadu 1941 v souladu « , P011»cke proudy; proto byl od listopaa u" / souladu s dekretem č. 3 z M n km, y* / Jhvhndetn nových osobností do emiW 41 rozSlřovan s P"C L 'ohyboval mezi 40 a 50 0« p ^ P^vitelů KSČ (počet* osoDami). Prezident dále určoval Jejího předsedu -"--icvlv. svolá' (původně Rudolf Bechyně, po něm Prokop Maxa) a nustopreust,^ »t val její zasedání, schvaloval jednací řád apod. Cleny Rady nl° ,a vládě standardu 1 '"místil., aniž by přitom kontrolními pravomocemi honovala vůči Statní rada ovšem předevv' kompetencí, která dekrete ľ "edÍSponovala skladní normotvornou ,11(><~'i zákonodárné prešla vľ ° 2 * l°' 1940 0 prozatímním výkon1' agendu. Institucí tzv dekietiP v°.Spéch Prezidenta, který navíc určoval jej' vé ústavy, neboť dekrety r x,1™10"1 nemě,a h>'1 narušena platnost únore návratu do osvobozenéČSrT "asledovně Podléhat ústavní ratifikaci p° vůči ústavě se jednalo eviH Z"-' tCe)' Navzďory proklamované šetrnosti metodu. Laentne » Politickou a svým způsobem revoluci" Vzhledem k tomuto opat" -tlvní °rgán. Její kompeten ^ * XU Stáíní rady ^ v podstatě konzuly Prezidentskými dekrety a to" * CaSteČně Množily až na podzim l^4" >př; vol°ě Předsednictva v cmi^>: např. M Hodžľ "ejVetší kritika protibenešovskýeh kruhů nepřÍJmo»tOdp0vídalotof' PU!°dně ^ se rozhodl nabízený ta8D& ľlm /a Poličkou instituci s"etneS0VU;viclění) který Radu považoval přepřeli debatního piéna » í Uk postuPně přijala v podstatě seku*' lho významnější mocenské nástroje. 5.5 Moc výkonná , ,, lv odeh^ První pokusy o zlorniovaní prozatímní československé viacry » 0iencU již na podzim 1939 v Paříži. Pozadí jim tvořil komplikovaný vztah • P^ftiO 1. Protektorátu a Slovenskému státu; ten se vyvíjel od odmítnuti p ^oPi uznaní (březen 1939) až po taktické uznaní (kveten 1939). LoglC znamenal počátek války v září 1939. 115 JEj^gPOHÁDÁNi ZAHRANIČNÍHO ODBOJE ' prym' ířl2i přitom nebylo možno hovořit o evidentním nároku (včetně v íídr 6. některé z osobností na pozici hlavy exilu. Do role potenciálního J^nigraee se snažili prosadit i bývalý předseda vlády a slovenský agrár- ■ Milan Hodža, velvyslanec ve Fr cnala. První krok byl podniknut ní Francii Stefan Osuský či generál Lev byl podniknut na konci roku 1939, kdy v Paříži došlo g,v,stavení Národního výboru Československého. Ten byl následně rozen na Československý národní výbor (ČNV). Jeho předsedou stal se ■ oetieŠ, úřadujícím místopředsedou Jan Šrámek a členy Štefan Osuský, p^j Jngr, Rudolf Viest, Hubert Ripka, Juraj Slávik a Eduard Outrata. ave CNV, který dosáhl omezeného mezinárodního uznání ze strany Francie ř> V Br krste- ntanie, začal s budováním výkonných struktur v podobě kvazi-minis- l°v (tzv. správ) a s částečnou legislativní činností formou předpisů. Proti ČNV paralelně vystupovala Slovenská národní rada, organizo-^ vaná M. Hodžou, hájící slovenské autonomistické požadavky a myšlenku středoevropské federace. Propojení Hodži na některé další politiky stojící proti Benešovi vedlo dokonce v lednu 1940 ke vzniku Česko-Slovenské ^odnírady. Ostr 3^ lX)I'l^a Francie a následný přesun odbojového centra na britské def 9 ^ diplomatické úsilí velvyslance v Londýně Jana Masaryka Bel p1Vn^ ^° če^a československého zahraničního odboje postavily E. Be-čet- aratelně k tomuto vývoji přispěl Benešův úspěch co se týče uznání ^slovenského zahraničního odboje. t]' ^ez,dentský post v exilu E. Beneš vykonával ode dne ustavení Proza-Hov Státního Zazení, tedy od 9. 7. 1940, do 4. 4. 1945. Konkrétní sta-v jl^' Státní rady a exilové vlády v Londýně k abdikaci prezidenta Beneše jnu 1938 bylo poprvé oficiálně formulováno 4. 12. 194J. O rok později • ] 942) pak bylo učiněno usnesení o další platnosti prezidentského • aam. Argumentace byla následující: prezident Beneš se sice vzdal po pohově funkce a dokonce dopisem reagoval na následné zvolení E. Háchy p(V nsř°padu 1938, avšak exilová vláda tuto rezignaci neuznala za nou, neboť byla vynucena protiprávně a pod nátlakem. Proto zůstal ^ ; enei hlavou státu, což potvrdilo i následné uznání vládami Spojených ^d'«du. Dále bylo konstatováno, že za dané situace není možno, aby se, jak Qa únorová ústava, sešla volební schůze Národního shromáždění. Proto e Poslední části usnesení zůstal dosavadní prezident republiky E. Beneš Prezidentském úřadě až do doby, kdy bude možno provést volbu preziden-'lového. Tento postup následně po válce schválilo Prozatímní národní ll0'náždění (28. 10. 1945). nákladním zdrojem mocenské kapacity pozice prezidenta Beneše v exi-^ch podmínkách se, pomineme-li jeho symbolickou roli Masarykova 116 Politicky systém českých zemí 1848-1989 nástupce a druhého prezidenta, stala dekretální pravomoc. Při jejím zavedení se právní experti inspirovali jednak obdobnou kompetencí polského prezidenta, jednak zmocňovacím zákonem z podzimu 1938. Prezident byl tak oprávnin vvdávat ústavní dekrety (tedy normy týkající se ústavy, které by za jiných okolností byly řešeny ústavním zákonem) a dekrety k návrhu vlády se spolusignací předsedy vlády a jejích Členů, kteří hyb následně odpovědní /a jejich provedení, 'lato ústa vodárna pravomoc mela fungovat až do obnovení standardního ústavního života. I exekutivní roviny a jejího ústavního zakotvení se logicky dotkly specifické exilové podmínky. Prozatímní vláda byla jmenována 22. 7. 1940, s kon-trasignací jejího (den prodlím lienešem jmenovaného) předsedy J. Šrámka a s odvoláním se na ústavu, formálně navazovala na Československý národní výbor. Vedle 5 ministrů s resorty (zahraniční věci., národní obrana, finance, vnitro a sociální veci) a 3 ministru bez portefeuille zavedla institut tzv. státních tajemníku, určený pro slovenské zástupce. Kabinet byl následně rozšiřován o ministerstva spravedlnosti, zemědělství, obchodu, pro otázky válečné rekonstrukce a Nejvyšší účetní a kontrolní úřad. Agendou vlády měly být především záležitosti týkající se organizace armády a vedení války, řízení československých zastupitelských úřadu a budování struktur proza-tinmího zřízení, fakticky se tak vláda od počátku své existence dostala do postavení spíše správního orgánu. Měla sice pravomoc vydávat nařízení vlády, ale rozhodující dekrelální kompetenci držel prezident. Posilováni pozice vlády přinesl až závěr války, především pak události prvních měsíců roku 1945. Strategie okamžitého převzetí správy země tzv. vládou Národní fronty (N F) v čele se/xleňkem Fierlingerem znamenala, ze potenciální výkonné orgány přímo na území ČSR. (např. Česká národní rada ) měly sehrát pouze dočasnou roli. Ne /cela se tato linie ovšem realizovala na Zakarpatské Rusi (vzhledem k odlišné vizi sovětských politických Kruhu) a obtížné bylo též partnerství se Slovenskem národní radou. Problematický prvek pak priro/cně představoval i revoluční institut tzv. národních vyhoní, vznikajících na československém území v posledních dnech před osvobozením, Národní výbory představovaly někdy skutečné orgány lidové moci, často se však spíše jednalo o nástroje lokálních komunistických buněk, nc-li dokonce deklasovaných živlu. V tomto komplikovaném institucionálním rámci, jehož programové Vymezeni stanovil vládou schválený l/v. Košický vládní program národní a demokratické revoluce, tedy v květnu I 945 docházelo k restauraci výkonné IIM IC1 Politické uspořádaní zahraničního odejoje_______1—Z 5.6 Základní literatura BRANDES, D.: Češi pod německým protektorátem, Praha 1999. BRANDES, D.: Exil v Londýně, Praha 2003. BROD, T.: Moskva. Objetí a pouto, Naděje a hrozba. Československo a Sovětsky svaz v letech 1939-1945, Praha 1992. ČEJKA, 0.: Československý zahraniční odboj na Západě (1939 1945), Praha 1997. Dekrety prezidenta republiky I., Brno 1995. GEBHART, J. - KUKLÍK, J.: Dramatické i všední dny protektorátu, Praha 1996. JANÁČEK, F. NĚMEČEK, J.: Reality a iluze Benešovy „ruské politiky" 1939 1945, in: Edvard Beneš československý a evropský politik, Praha 1994. KUKLÍK, J.: Londýnský exil a obnova československého státu 191* 1945, Praha 1998. KUKLÍK, L: Vznik Československého národního výboru a Prozatímního státního zřízeni ČSR v emigraci v letech 1939-1940, Praha 1996. KUKLÍK, J. NĚMEČEK, J.: Hodža versus Beneš, Praha 1999. MARŠÁLEK, P.: Protektorát Čechy a Morava. Státoprávní a politické aspekty nacistického okupačního režimu v českých zemích 1939 1945, Praha 200-. PASÁK, T.: JUDr. Emil Hácha (1938 1945), Praha 1997. 1J8 ---------PojJTICKÝ systém ČESKÝCH ZEMI 1 84EM£^ 6. °LITICKY SYSTÉM ČESKOSLOVENSKA 1945-1948 Politický syslém sternu ■ !Chá2ín>e je " h,edatMě v d£f. **«gH, počátky poválečného 2mlá'eené Ww> »*. s , r"k" ' 5«, kdy prezidJ Edvard 2>>*la ,?^Ían4lLk™'0UVa Wmholizo*^ radikální littkl 'WjSm «.oC' ■ S°vé^Cľf' ,0nentace « Ma důsledkem """^•ywímu. ■»*«*«vliÄ0dchvitesmlouvy Ro,i;s . ' 111 Proces forrnovárií nového po- .i,Ca SteVba C< "''^My o "*» osvobozené ze** 19471 r«Cu^°^TuZfedni «& zbavení **• ^rt^rí«^^'Vť*»»' nekľ a'" Postupné topě, z«*- Wnech J 'Platem? * statovat •kvalita«vnžvyíäívývOJ<>- , ,„,..' "" "•°ené)At,,'n'«0žreV0|u . únorové události nebyly ktC"'Února, Ve7Vro% sice mohou naivéa^ ' cnos"'však pouze uryclilily -°^£!s!lgygTÉM Československa 1945-1948 ,r°cesy započaté dávno před svým ustavením. Pražský Únor patří do kô e^,oríe symbolických převratů, které jsou pouhou didaktickou pomuc-pri periodizaci dějin. Slouží nicméně jako vhodný mezník mezi pretota-Irn a totalitním režimem. Stejně tak se ale jako mezník nabízejí květnové amentní volby, kde se pro jednotnou kandidátku „obrozené" Národní onty vyslovilo přes 86 % voličů. Uď' íer ířetI iePu^'iky je možno dokumentovat na dvou klíčových ostech: odsunu neslovanského obyvatelstva a znárodňování. Válka ^okupace způsobily, že se traumatizující zkušenost s nacismem koncen-°VaIa do protiněmecké a protimaďarské averze. Postupy nacistických oku-e- snižovaly práh přijatelnosti určitých norem chování a vytvářely situa-..' ' sc °dveta jevila jako logická a normální reakce. Následný odsun, ať ve své „divoké" či „organizované" fázi, tyto zkušenosti zrcadlil a byl s svých projevů (šikany, pogromy a svévolné vraždy nevinných lidí cl Zen a d&tí) pokračováním znecitlivení a krutosti, které po sobě zane-ala válka. Odsun představoval hluboký zásah do vnitřních poměrů pováného Československa, byl spojen v řadě případů s násilím a brutalitou, tlsuncm se poválečný československý síát zbavil faktoru, který z hlediska ávné Zjkušenosti považoval za zdroj nestability, ohrožení vnitřní soudrž-n°lSt| a bezpečnostní riziko. Počet odsunutých Němců se pohybuje nad hrani-01 dvou a půl milionu. Umožněním vyhnání Němců, tedy odčiněním „staleté rodní poroby" navíc režim získal rozsáhlou podporu, olitický problém ovšem nastal s definicí „kolaborace" v případě oby-. atel České národnosti. Kvůli nejasnému právnímu zakotvení docházelo Politickému zneužívání této nálepky. Mimořádné lidové soudy či Národ-m s°ud, které vznikly na základě velkého a malého reíribučního dekretu 2 I9- 6. 1945 a které rozhodovaly o vině či nevině, patřily k důležitým ystérnovým rysům poválečného období. -Řešení" německého problému generovalo potřebu přerozdělit na-W majetek. V intencích Košického vládního programu došlo k usku-teLnění druhé pozemkové reformy, jež zahrnovala vyvlastnení půdy Něm-°U' Maďarů, kolaborantů a zrádců (dekrety prezidenta republiky z 19. 6. a 21. 6. 1945). Tímto způsobem bylo vyvlastněno (původním majitelům Odebráno) 2.946.000 ha pozemků, z toho cca 1.295.000 ha lesů. Kolem '-220.000 ha pak převzalo cca 303.000 rolníků do soukromého vlastnictví. Nejvíce konfiskované půdy bylo v pohraničí po odsunutém německém oby-Vatelstvu. Takto byla též vyřešena část problémů, které za sebou zanechala nic'-iválečná pozemková reforma z roku 1919, jelikož do války se ze zábo-ľlI> který byl určen k přerozdělení maloroíníkům, vrátila původním majite-,l|,n Zhruba polovina veškeré půdy (cca 2 miliony hektarů). V rámci druhé 120 Pozemkové ,„,- "~-fSO'.OKv .„„ Režim v K,""nv i>řK|, ^-^"íIóeskí™ zcmí 1a48-i££! kteří ě 'remk0VG o," P°*ttt»u , by/a vX°11 l** z,,fc:, ' '">"" ^'skal Vc sv<*« «**u také církve. S * n fdk »d ^ stoják od tecfc úrodněn; - '"'"vníl,,, s°uvisí t»m, 'vpub! !** '-".c,,,, t>mVoVac"fcwWhl. resp. eíati^ Pwfihtí sľ yoně* nSédľ,"45- «* abv! S!ktoru' Komtmistóprosadíli •&*w£ '"^ ně, "'i'1"- Již na ,0 obráni, možné politickí ^•převľl^'^ok,b0í*? a <í '*» '945 vláda provedl, *»Ä VSCĽ''ny<,,„'"'•"'»■ PodlePrtowWkfl a zemědělců " y d,e Po *2* ,v"* V / ľ;ĽĽU''Ľ'-' Po""*y, cukrovary ví- ^ž ooľ 400' 2 tt**"**- °dv*** Porvalo »* /u,cvšm)jcn y JJ- 3. i94r iOCIní Podniky ve zmiňova-f hJedisíca . r °munistňm. ■ ^narodnění přineslo značný definic K,as'fikacP . ľ"* C^auSŕ'^^ ^ -la odpovídá VySOkM ho"*«»/ '; '"'Ľ'1 M U Předlož,' Juan v 23 tohoto s, " Pokud i. ' U2"é Pret0(a,"ne: 1946 pai'lauientui volby 19. 6. 1946 l.dvaid Beneš /novu/volen prezidentem republiky !- '')J'r' jmenovaná vláda v čele s K. Gottwaldem '^6 Ústavoclárné národní shromáždění schválilo dvouletý hospodářský plán (tzv. dvouletku) vyhlášeni tzv. Hradeckého programu v zemědělství !()' Československá vláda po moskevském jednání odmítla již přislíbenou účast v Marshallově planu 'ÍJ' ' I počátek t/v. krěmaúské aféry (doručení dopisu S výbušninami ministrům P. Zenklovi, J. Masarykovi a P. Drti novi) 16. l | 1947 XXI. sjezd (.'SSD, vítězství protikomunistického křídla v cele s li. Laušmanem 14. l 6. 1 13. 2. 1948 20. luď; 21 2 1948 > > i 1948 2 v 1948 25 2 1948 vládní příkaz k zastavení personálních změn na ministerstvu vnitra začátek únorových událostí demise 12 n um Mrú ustavováni prvních Akčních výboru Národní trouty ustaveni Lidových milici založení S 'středního akční ho výboru Národní fronty „Vítězný LÍiior*' jmenována vláda ...obrozené" Národní fronty Politický systém Československa 1945-1948 123 6.3 Přehled vývoje ústavnosti Po celé období let 1945 - 1948 formálně platila prvorepubliková únorová ústava z 29. 2. 1920. Celý systém byl totiž budován na základě teze „oduzná-ní" Mnichovské dohody s nepřerušenou kontinuitou prezidentského mandátu a tedy i s trváním právního pořádku přednmichovské republiky. Opravdový návrat k 29. 9. 1938 však již možný nebyl, tudíž do právního řádu vstupuje celá řada novinek, ať již v podobě dekretů prezidenta republiky (viz výše i níže) - z celkových 143 vydaných dekretů jich 17 bylo považováno za ústavní - ěi v podobě nerespektování platné ústavy. Ústavní principy nebyly vůbec dodrženy v případě Prozatímního národního shromáždění (PNS) a jeho nástupce Ústavodárného národního shromáždění (ÚNS): nejvyšší zastupitelský orgán nebyl dvoukomorovým shromážděním, při ustavení PNS neproběhly volby, údajný výběr kandidátů stran byl podroben veřejné kontrole ostatních partnerů a zásada rovnosti vzala za své mandátem zástupců společenských organizací. Při volbách pak byl z ústavního hlediska přinejmenším pochybný institut tzv. bílých lístků. Vláda si vytkla za cíl připravit novou ústavu, která by kodifikovala lidově demokratické reálie, což se však po celé období 1945-1948 nepodařilo. V parlamentu se paralelně připravovaly tři ústavní texty: národně socialistický, lidovecký a komunistický. Po únorových událostech nebyl na první dva brán vůbec zřetel. Ústava 9. května znamenala nekompromisní prosazení komunistického návrhu. 6.4 Zákonodárná moc Až do 28. 10. 1945 (takřka půl roku po osvobození země!) nesplňova Československo minimální požadavky nutné k zařazení mezi demokr; tické státy - neexistovalo plné (byť alespoň formální) rozdělení stát moci. Exekutiva totiž vykonávala i moc zákonodárnou, a to formou dekrete prezidenta republiky. Prezident je nevydával z vlastní iniciativy - dekrety mohla navrhovat pouze vláda a vládě též příslušela jejich kontrasignace. Prvním zastupitelským zákonodárným orgánem po osvobození se stalo tzv. Prozatímní národní shromáždění, které však bylo svým charakterem, způsobem vzniku, strukturou a reálnými pravomocemi pouhou nápodobou skutečného parlamentního tělesa. Způsob jeho ustavení formuloval dekret prezidenta republiky z 4. 12. 1944 o národních výborech a PNS. Stanovoval, že PNS vznikne na základě voleb z národních výborů jakožto prozatímní zákonodárný orgán. Dohodou mezi vládou a Slovenskou národní 124 Politicky systém českých zemí 1848-1989 radou ze srpna 1945 mělo mít PNS mandát na území celé ČSR. Ustavní dekret prezidenta a vládní nařízení o volbě PNS ze srpna 1945 ukládaly, aby volby do něj byly provedeny nepřímo. Dne 30. 9. 1945 se konaly schůze volitelů Místních národních výborů (VINV svou legitimitu odvozovaly z. květnových revolučních událostí, nikoli z voleb), na nichž byly voleny Okresní národní výbory (ONV). Současně byli zvoleni delegáti na zemské sjezdy \ Praze a v Brně tak, aby okresní poverenci zvolili jednak Zemské národní výbory (ZNV), jednak poslance PNS a jejich náhradníky. V Praze vykonali volbu delegáti 112 okresních konferencí, v Brně 47 okresních konferencí NV. V zemi České bylo z 2318 delegátů na zemský sjezd 55b komunistu, 537 národních socialistu, 534 sociálních demokratu a 52 5 lidovců. V zemi Moravsko-slezské bylo zvoleno 1319 delegátů, na zemský sjezd z toho 318 členu KSČ, 312 příslušníku strany lidové, 31 I sociálních demokratu a 509 národních socialistu. Za organizace zájmového charakteru bylo v Čechách zvoleno 168 a na Moravě a ve Slezsku 69 delegátu. Poslanecké mandáty tíistačlenného PNS byly územně rozděleny v poměru 2:1, tedy pro české země 200 a pro Slovensko 100 křesel. V českých zemích byla podána společná kandidátka Národní fronty, jež obsahovala vždy 40 jmen za každou ze čtyř povolených politických stran. Čtyřicet míst pak bylo vyhrazeno zástupcům všenárodních organizací (Ústřední rada odboru, Jednotný svaz zemědělců, Ústřední svaz obchodu. Ústřední svaz řemesel. Ústřední rada družstev, Ústřední národní tělovýchovný výbor, Svaz české mládeže a další složky veřejného života). Přijatý model účasti delegátu společenských organizací (jež vzdáleně připomíná korporativní model formování parlamentu) byl výhodný pro určité politické síly. Prostý součet ukáže, že poslanecké kluby KSČ, KSS a ČSSD měly dohromady 149 členu, tedy o 29 více proti původnímu návrhu. Předsedou PNS byl Josef David. PNS vydalo 28. 3. 1946 ústavní zákon č. 57/1 946 Sb., kterým se schvalovaly a prohlašovaly za zákon dekrety prezidenta republiky (proběhla tedy tzv. ratihabiee). V důsledku tohoto ústavního zákona získaly všechny dekrety sílu zákona, resp. ustavní dekrety sílu ústavního zákona. Na základe voleb z. 2b. 5. 1946 se ustavilo třistačlenné Ústavodárné národní shromáždění s předem stanoveným maximálně tříletým mandátem. Jeho hlavní úkol představovalo přijetí nové ústavní listiny. V českých zemích volby s naprostou převahou vyhráli komunisté (40,2 % hlasu, 93 mandátu), následovaní národními socialisty (23,7 % hlasu, 55 mandátu), lidovci (20 2 % hlasů, 46 mandátů) a sociálními demokraty í 15,6 % hlasů, M mandátu) \a S!o\ensku bvla situace odlišná volby vyhrála se ziskem Politický systém Československa 1945-1948 125 62 % hlasu Demokratická strana, slovenští komunisté získali 38,4 %. Předsedou IJNS byl zvolen Josef David. Činnost ÚNS skončila zvolením nového Národního shromáždění podle nově přijaté ústavy z 9. 5. 1948. 6.5 Výkonná moc V čele státu stál prezident republiky. Po celou dobu byl prezidentem Edvard Beneš, který se do nové státní soustavy dostal jako jediný ze soustavy londýnských státních orgánu. Až do ustavení Prozatímního Národního shromáždění v říjnu 1945 si podržel dekretální pravomoc. Postavení prezidenta formálne vymezovala ústava z roku 1920, E. Beneš svůj mandát čerpal až do října 1945 z exilového státního zřízení. Dne 28. 10. 1945 byl Prozatímním Národním shromážděním ve funkci potvrzen a 19. 6. 1946 znovuzvolen. Prezident republiky představoval minimálně do října 1945 klíčovou instituci politického systému, nadanou výjimečně širokými pravomocemi. Svými dekrety do značné míry určil (s minimálním ohledem na platnou únorovou ústavu) další podobu institucionálního uspořádání republiky. První poválečná vládu byla výsledkem jednání mezi dvěma centry zahraničního odboje. Z participace na vládě byli předem zcela vyloučeni představitelé domácího odboje. V Moskvě sestavená vláda se skládala z představitelů Komunistické strany Československa - 3, Československé strany sociálně demokratické - 3, Československé strany národně socialistické - 3, Československé strany lidové - 3, Komunistické strany Slovenska 4, Demokratické strany - 4 a 5 členů vlády bez politické příslušnosti. V jejím čele stál sociální demokrat Zdeněk Fierlinger. Tímto způsobem zkonstruovaná vláda, jež při své práci vycházela z Košického vládního programu, který byl základním dokumentem československého poválečného vývoje, vykonávala svůj úřad do 6. 11. 1945. Tehdy došlo po ustavení PNS ke dvěma personálním změnám: na postu náměstka předsedy vlády nahradil stávající ministr spravedlnosti Jaroslav Stránský Josefa Davida a ministrem spravedlnosti se stal Prokop Drtina. Program se svou podstatou příliš nelišil od analogických vládních deklarací, které na konci války v regionu střední a jihovýchodní Evropy vznikaly. Zahrnoval základní vnitřní a vnější politické konstanty poválečné, od pomnichovského vývoje se distancující reality: • důraz na poválečné spojenectví se Sovětským svazem; • definování jak legálně působících politických subjektu, tak subjektů, které s ohledem na svou válečnou minulost nemají právo veřejně působit; 126 Politicky systém českých zemi 1848-1989 • uplatnění sankci proti subjektům, které činil /odpovědnými za vývoj po Mnichovu (majetkové konfiskace), okupaci a aktivity proti československému státu a • základní pojetí strukturálních proměn společnosti v podobě kombinace reformních či transformačních kroku ve sféře politické, hospodářské, sociální a kulturní, které obecně definoval zvýšenou mírou et a t ismu. Po parlamentních volbách vládu opět sestavily všechny strany sdružené v Národní frontě, k čemuž se ostatně zavázaly již před volbami (23. 3. 1946) v úmluvě o slušném vedení volební kampaně. Po celé období 1945-1948 neexistovala v Českých zemích v parlamentu zastoupená opozice, vláda se opírala o stoprocentní většinu. Vládu pod předsednictvím předsedy KSC Klementa Gottwalda tvořilo devět českých a slovenských komunistických ministru, po čtyřech křeslech získali národní socialisté, lidovci a slovenští demokraté, sociální demokracie mela tři místa, bez stranické příslušnosti byli dva ministři (Jan Masaryk a gen. Ludvík Svoboda, pozdější komunistický prezident), V tomto stranickém složení s některými personálními změnami úřadovala vláda až do únorových událostí roku 1948. Již v průběhu roku 1(>47 mizela ochota komunistů k jakýmkoli kompromisům, neshody ve vládě se odehrávaly na pokraji vládní krize. Na 22. 2. 1948 svolaly komunisty ovládané odbory (v jejich čele stá! pozdější ministerský předseda a prezident Antonín Zápotocký) do Prahy sjezd závodních rad. Předmětem rozhodujícího střetnutí se staly poměry v Bezpečnosti, kdy na požadavky nekomunistických stran na zahájení vyšetřování případů s politickým pozadím (tzv. krčmaňská či mostecká aféra) odpověděl ministr v'nitra komunista Václav Nosek přesuny ve velitelském sboru Bezpečnosti. [)ne 13. 2. vláda rozhodla, aby realizace ministrových rozkazů byla zastavena, avšak Nosek se odmítl nařízení podřídit. Dne 17. 2. 1948 se ministři národně socialistické, lidové a demokratické strany dohodli, že nebude li usnesení splněno, podají demisi. Spoléhali také lia podporu ministru sociálně demokratických. V tuto chvíli však již bylo na konflikt s komunisty pozdě, neboť ti ovládali strategická centra politického systému. Své naděje ministři také vkládali do prezidenta Beneše, mezi jehož ustavni pravomoci patřilo v případě vládní krize jmenovat úřednický kabinet a vypsat předčasné volby. Prezident také mohl demisi odmítnout. Poté, co .se 20. 2. ukázalo, že Nosek nařízení nesplnil, podalo 12 ministrů výše zmíněných stran demisi. Sociální demokrate se k nim nepřipojili, stej ně jako oba nestraničtí ministři. V atmosféře masových demonstraci komunistických přívrženců dosáhli komunisté toho, že pod vvhruž.kami sovětského zásahu i ni ledne občanské války prezident Beneš demisi přijal a vládu doplnil Politický systém Československa 1945-1948 127 í rekonštruoval), takže se pod nezměněným předsednictvím skládala téměř výhradně z komunistu a jejich nej věrnějších spojenců z řad ostatních stran (Josef Plojhar, Alois Petr, Evžen Erban atd.) 6.6 Soudní moc Soudní soustava Třetí republiky vycházela z prvorepublikového základu, do něhož ovšem zásadním způsobem vstoupily některé nové, nestandardní komponenty, souhrnně nazývané jako retribuční mimořádné lidové soudy - Národní soud, lidové soudy a tzv. mimořádný lidový soud. Národní soud byl mimořádným soudním orgánem ustaveným v Praze a v Bratislavě na základě tzv. retribučního dekretu ě. 17/1945 Sb. Byl zřízen pro (od)souzenj státního prezidenta protektorátu, členů protektorát-ních vlád, členů ústředního vedení Vlajky, členů Kuratoria pro výchovu mládeže, představitelů české Ligy proti bolševismu, Národní odborové ústředny zaměstnanců a Svazu zemědělství a lesnictví, novinářů, kteří v denním tisku sloužili „vládě vetřelců" a všech osob, „které byly vedoucím postavením v životě politickém, vysokým úřadem, vysokou funkcí velitelskou nebo význačným místem v životě hospodářském vázány být svým spoluobčanům vlasteneckým vzorem". Národní soud vykonal dle zadání v roce 1946 proces s protektorátní vládou - šlo o první poválečný politický proces, který předznamenal roky následující. Na této skutečnosti nic nemění ani fakt, že soudcové nebyli ještě příliš předpojatí, takže mírnost rozsudku vyvolala rozhořčení komunistů. Fungoval současně i jako soud čestný, častým rozsudkem bylo zbavení politických práv včetně práva volebního, což mj. vedlo ke zneužití Národního soudu před volbami v roce 1946, kdy byla celá řada antikomunistických představitelů zbavena volebního práva. Lidové soudy při svém rozhodování postupovaly taktéž na základě retri-bucních dekretu. Představovaly vyšší soudní instanci nad soudy, jež pro stejný účel jmenovaly národní výbory, tedy nikým nevolené a nikým nekontrolované orgány. Mohly odsoudit kohokoli jako donašeče a potrestat ho pětiletým odnětím svobody či trestem smrti. Mimořádný lidový soud byl dalším stupněm, určeným tentokrát výhradně pro nacisty. Retribuční mimořádné lidové soudy zasedaly v pětičlenných senátech s předsedou soudcem z povolání a čtyřmi soudci z lidu jmenovanými vládou na návrh národních výborů dle politického klíče. Proti rozsudkům těchto soudů neexistovalo odvolání. Rozhodující etapa retribučního soudnictví trvala od 15. 1. 1946 clo 4. 5. 1947. V českých zemích bylo v tomto období u 24 retribuěních mimořádných lidových soudů podáno 132.549 128 Politicky Systém českých zemí 1848-1989 trestních oznámeni. Podle vynesených rozsudku bylo 71.3 osob odsouzeno k trestu smrti (475 Němců, 234 Čechů), 19.888 osob k trestu odnětí svobody, / nich bylo ještě v roce 1950 ve výkonu trestu 10.621 retribučních vězňů. Celý systém retribučního mimořádného soudnictví představuje zcela nestandardní, s demokratickým společenským řádem naprosto neslučitelný jev. Jako takový ovsem představoval jednu z. významných charakteristik politického systému Třetí republiky. 6.7 Stranický systém Úhelným kamenem stranického (a de facto i politického) systému byla organizace Národní fronty Čechii a Slováku (Ní). Její duch se prolíná! Celou organizační strukturou nejen stranicko-politického systému, ale celé společnosli. Fenomén slranictví, opakovaně problematizovaný v letech 19:18 1938, se sta! jednou / nejdříve řešených otázek poválečného systémového uspořádání. V tomto smyslu se situace po květnu 1945 (a vlastně již před ním) až nápadné podobala charakteru debat v periodě Druhé republiky (podobné argumenty užívané při obhajobě nevyhnutelnosti podstatných strukturálních změn atd.). í'akt aplikace pokvětnového programu ve srovnáni s periodou mezi říjnem 1 938 a březnem I 939 takřka identického omezení politického stranietví nazMěuje logiku širšího srovnání politické situace v období Druhé a Tref i republiky. Co se týče podoby Stranického systému, \- Beneš původně počítal s činností pouze dvou, nebo tří stran: „tak zvané levice a tak zvané pravice, eventuálně sírany středu." Zároveň se ovšem mělo jednat o systém postavený na demokratických tradicích masarykovské První republiky. Prezident Beneš byl, v duchu racionálního postupu francouzského typu, tedy víře ve schopnost svého racionálního odhadu co se týče vzhledu budoucí stranické scény i své pozice hlasu celého národa, připraven nový model levice versus pravice české společnosti v podstatě vnutit. Na druhé straně se exilová stranická reprezentace variantě omezování počtu stran nepostavila. Fakt, že po konzultacích bylo číslo stran rozšířeno ze tří na čtyři, z toho tři socialisticky a jednu konfesně (katolicky) orientované, je vyjádřením pouze statistickým, nikoli kvalitativním, /.bylým stranám většinou úzce spjatým s českým a slovenským politickým prostředím (strany národnostních menšin, pravicové, proiibcnešovské) nebyla umožněna svobodná činnost, přivém/ zvláště případ strany agrární, hlavního politického představitele českého a moravského venkova let I 9 1 N 1938, klíčového prvku politického systému ČSR. byl alarmující. Nejvýznamnéjší reprezentant strany agrární Politický systém Československa 1945-1948 129 v londýnském exilu, L. K. Feienibend, byl dlouho Benešem ujišťován, že na její existenci nebude zapomenuto. Při jednáních se zástupci KSČ v lednu 1945 vsak prezident svůj slib ignoroval. Omezený počet čtyř stran v českých zemích nedal občanovi plnohodnotné právo kvalifikovaného výběru z politických programů, neboť nereprezentoval dostatečně široce pluralitu názorů uvnitř ceske a moravské voličské obce. Zajímavé souvislosti obnovení politických stran v roce 1945 dává pohled na prezidentské volby v roce 1935 -stručne řečeno: nebyla obnovena jediná politická strana, která se nějakým způsobem (byť třeba ne důsledně a ne až do samotného konce) stavěla proti Benešově volbě prezidentem. Základem NF se stal tzv. Socialistický blok - konglomerát tří socialistických stran: Komunistické strany Československa, Československé strany sociálne demokratické a Československé strany národně socialistické. V NF je doplňovala Československá strana lidová, jež v období Třetí republiky reprezentovala takzvaný pravicový pól ovšem značně deformované pravolevé skály. Pouze NF mohla při uplatnění práva veta každého z členů povolit existenci a činnost jiných stran. Tato exkluzivita způsobila absenci opozice a kontroly vládních aktivit. Z naznačených důvodů nelze stranický systém Třetí republiky zařadit do klasických pomologických formátů a typů. Jednalo se o omezeně kompeti-tiym, takticky nepolarizovanou soustavu, již lze nejlépe charakterizovat jako „uzavřenou pluralitu" - zablokovaný a fonnalizovaný systém, takřka imunní vůči vnějším podnětům a nutící jednotlivé politické subjekty jednak k participaci na jeho aktivitách, jednak ke vzdání se možnosti prosazovat jakékoli zmeny. Uhelným rysem jeho existence se stala loajální účast všech cíyr v českých zemích obnovených (povolených) politických stran ve vládní koalici. Tato situace by mohla být ospravedlnitelná výjimečnou poválečnou situací, jako zcela nestandardní se ovšem jeví po volbách roku 1946. Již před mnu (23. 3. 1946) čtyři české politické strany uzavřely Úmluvu o slušném vedení volební kampaně. V ní se fakticky vzdaly podstatného prostoru nutného ke svobodné politické soutěži. Konkrétně se mj. zavázaly: • zdržet se kritiky Košického vládního programu 8 všech tzv. vymožeností národní a demokratické revoluce zrealizované prezidentskými dekrety (znárodnění, zbavení neslovanského obyvatelstva státního občanství, podoba státní správy), • převzít odpovědnost za dosavadní činnost vlády a • po volbách opětovně spolupracovat na znovuvytvoření NF. Lze konstatovat, že pokud by byla přijatá úmluva striktně dodržována, nebyly by jednotlivé politické strany schopny vést samostatnou kampaň, která by oslovila volíce. Úmluva výrazne zužovala prostor, ve kterém mělo 130 Politický systém českých zemí 1848-1989 dojít k zápasu o přízeft voličské obec. Vezmeme-li v úvahu její základní předpoklad, loti/ že směr dosavadního vývoje je nenapadnutelný, nelze již hovořit o svobodných demokratických volbách. Úmluva tak představuje jeden z osudových symbolu zániku československé demokracie. Na podobe stranického spektra se nejvíce ,,podepsal" prezident Beneš a komunisté. Dvěma tradičním českým ideovým politickým táborům (agrárnímu a národně-demokratickému, / prvorepublikové doby známými „pro-tibenešovským" postoji) nebylo povoleno organizační vyjádření, přičemž o jejich voliče byl sveden tuhý boj, Zákaz obnovení obou stran režim zdůvodňoval poukazem na jejich problematickou protektorátni minulost. Ve zbylých českých stranách se pak komunisté úspěšně snažili vytvářet sobě nakloněné frakce. 6.8 Hlavní politické strany v Čechách a na Moravě Postupné zesilováni vlivu moskevského centra československého exilu v období druhé světové války spolu s v Jal té dohodnutou a v závěru války vojensky potvrzenou dominancí Sovětského svazu ve střední a východní Evropě vedly k tomu, že do osvobozené země vstupovala jako nejsilněj-ší ze všech stranických subjektu Komunistická strana Československu (KSČ). Přičinila se o eliminaci pravděpodobného silného protivníka (agrárníku) a o zákaz odchylek od vládního, komunisty diktovaného programu. Za podpory sesterské Komunistické strany Slovenska (KSS) se jí podařilo na moskevských jednáních a posléze při přípravě Košického vládního programu prosadit do ideových základu Třetí republiky myšlenky národní fronty a lidové demokracie. KSČ poprvé vstoupila do vlády, navíc hned jako určující politická síla. Tuto linii potvrdila na svém VIII. sjezdu (28. 31. 3. 1946). Bezprostředné po skončení války přitom ve straně panovalo přesvědčení " možnosti pokojného přechodu k socialismu. Až. do voleb 1946 tak lze strategii KSČ označit jako vyčkávací, nepříliš razantní (v mnohých otázkách ,,národní a demokratické revoluce" se ostatní politické síly včetně nla\ v státu profilovaly radikálněji) a ochotnou ke kompromisům. lato taktika |i spolu s mimořádným nárůstem počtu Členů (v závěru r. 1947 v ícc |ak 1,5 milionu) a provedením první táze pozemkové reformy pomohla k vítězství v parlamentních volbách 1946. V nich pod heslem ,,Republice více práce, to je naše agitace", s relativně umírněným programem ..pokojné cesty k socialismu'1 a za působeni výše uvedených problematických omezení získala v českých zemích 40 2 % hlasu, což představo-\ alo ') I poslanecky ch mandátů. ^0}£lCKÝJ^J^M ČESKOSLOVENSKA 1945-1948 131 Tento v perspektivě prvorepublikových reálií nevídaný úspěch nicméně neznamenal vytouženou nadpoloviční většinu. Volební zisk KSS, vlastní Obratná strategie a slabost ostatních stran však umožnily postupné dokonalé ovládnuti státního aparátu. KSČ pronikala jak do stranických, tak do státních, zejména bezpečnostních struktur. V jejích rukou bylo ministerstvo vnitra, díky čemuž se jí podařilo získat dominantní vliv v policii a tajných službách. V armádě byla situace poněkud složitější: ačkoli resort obrany řídil sympatizant KSČ nestraník Ludvík Svoboda, v cele generálního štábu ještě stáli generálové Heliodor Píka a Bohumil Boček. Již od květnových dmi roku 1945 pak KSČ ovládala národní výbory, postupně infiltrovalamasové organizace (na prvním místě odbory) a v neposlední řadě měla silný vliv v oblasti informačních zdrojů a médií umocněný ovládnutím ministerstva informací. Za účelem dalšího posílení vlastní akceschopnosti strana modifikovala vrcholnou organizační strukturu: nejvyšší úroveň se skládala ze 101-členného ústředního výboru, rozšířeného předsednictva a akčního orgánu - tzv. politického sekretariátu. V čele strany stál předseda (Klement Gottwald) a generální tajemník (Rudolf Slánský). Nižší organizační jednotky tvořilo 18 krajských organizací a sítě okresních, okrskových (obvodových) a místních buněk. Nejnižší článek tvořilo přibližně 100 tisíc stranických důvěrníku "prostředkovávajících kontakt strany na každého člena. Změnu v komunistické linii přinesl rok 1947. KSČ začala pochybovat eálnosti vítězství ve volbách plánovaných na květen 1948 (ztrátě pocitu sebejistoty nezabránily ani některé populistické kroky, např. vyhlášení třetí fáze pozemkové reformy, boj za milionárskou dávku apod.). Do období únorových událostí strana vstoupila s ovládnutým státním aparátem a spätými kolonami v ostatních politických stranách. Postupná eskalace napětí ve státě, výsledky brněnského sjezdu ČSSD, mobilizace KSČ, aktivizace pro-komunistických masových organizací (především Revolučního odborového hnutí), to vše představovaloéntreěk úspěšnému únorovému převratu. Ten ovšem pouze definitivně stvrdil kurz nastoupený již v polovině čtyřicátých let. Po komunistech druhou nejsilnějsí stranou byla Československá strana "úrodně socialistická (ČSNS). Její poválečná obnova vzešla ze dvou proudů - londýnského exilu reprezentovaného Hubertem Ripkou, Jaroslavem Stránským a Prokopem Drtinou, a domácího ilegálního stranického proudu v čele s Fráňou Zemínovou. Ve volbách 1946 získala 23,7% hlasu, což znamenalo 55 mandátu. V čele ČSNS, jež měla na konci roku 1947 přes 600.000 členu, stál v období J Teti republiky Petr Zenkl. V průběhu let z o reá CSNS V ; KSÍ " VyS'°vi/fl pr0t'r0pad0véh° Ň«* ČSSD, H *"*fav *'>,4 ":"',a'»«h„,tíl ™"*faujfeton křídlu. Pokud ^*«*i«^^^tt.^^ ,94«. W« 'O prává ('<* !946 tato Zc",fuh, leden aje" * "aJebnl,' *»í m'2 % h,así « 46 mandáty ^S*1^ ^^^edinýtojvtokýe* g«* %a„y I"' ««,e,, • ^přejdou P, Frantí- Jv""ř«ra„yi. '"í>"" 1946 u , .^,c''ybnite " ,"tí"",*<™ AdolfKIÚnek ',"^'«•«4e,n°ra'0vPOv^''J'mdCnT "<>ztó - svij vliv Si na ^•»'ov;,l;, ,;i(/,f."--'" ^'.r.íí;i i. í;,;;'^- ^P<.r /^'^'"^-^^'^ó napětí. Íed??"' ČS V?'*™*! o «** K,, ; Vi **napojeni eSR na ' .„''""-'"■■. po,la '( fL nevyse , na ,x,zjci čestného -I "íhoel*••»..„, "^"..n,,, -Před,' í naopak > Sc ovšem co do počtu —z:~~^l^!±J^^ 1945-1948_ -f 33 ^íadi'lľ1110^1 m?lř Se Sokolem' ktei"ý bvl na mnoha místech ovládnut KSČ. odbíjí "erace CSL sdružená zejména v organizaci Lidových akademiků se ČSI 2ucastri3í budování jednotné mládežnické organizace. Počet členů £ nepřesáhl púl milionu. HáJa "noru 194« podali všichni čtyři ministři ČSL f Jan Šrámek, František byli' 'á rocnaz^a a -^an Kopecký) demisi. Ve vládě i ve vedení sírany n Iedng okamžitě nahrazeni představiteli levicového křídla stony. \H<°r°VensJká s1nuw sociálně demokratická (ČSSD) sehrála v letech /Hkc' ^8 zvláštní úlohu, infiltrovaná komunisty, rozštěpena do dvou stra ' Vyv°^'lva'a jednou naděje na vítězství spojených nekomunistických a ná ' vzapětí nepřipojením se jejích ministrů k demisi lidoveckých Se j f y ^ Socialistických ministrů zmařila všechny naděje. Její nový před-Zai a Fierfinger (poslední meziválečný předseda Antonín Hampl ynu] v koncentračním táboře) byl prvním poválečným předsedou vlády 0^dej.šim náměstkem dalšího premiéra - Klementa Gottwalda. Zastupoval l- ' Kornunizující křídlo sociální demokracie. Proti němu stála sociálně v °kraticky orientovaná skupina v čele s Bohumilem Laušmanem. Ve ach 1946 skončila ČSSD na čtvrtém, posledním místě, se ziskem 15,6 % nJasíia 37 mandátů. « .va XXí' sjezdu ČSSD v listopadu 1947 ovšem zvítězila antikonninis-Os , a^ce v ěeíe s B. Laušmanem. Tato událost způsobila značné naděje atnich nekomunistických stran na možnost koordinovaného postupu. Tyto t í CJC ovíeni padly 20. 2. 1948, kdy se ani jeden ze tří sociálně demokra-n 'ninistrů (František Tymeš, Ludmila Jankovcová a Václav Majer) . ,'f ^Pojili k demisi lidoveckých a národně socialistických ministrů. 1 kvůli JeJ'ch postoji nemusela podat demisi celá vláda a K. Gottwald mohl podat vm na pouhé doplnění kabinetu. Tento postoj se stal osudným i pro ČSSD, era vzápětí po únorovém převratu uzavřela svoji samostatnou existenci "Pojením s KSČ. D-9 „Samospráva" a státní správa ^válečný režim neobnovil samosprávný systém, který měl v českých srních takřka stoletou tradici. Dosavadní dvojkolejnost veřejné správy na Všech úrovních nahradil orgány státní správy - Místními národními vybo-r> (MNV), Okresními národními výbory (ONV) a Zemskými národ-"ínii výbory (ZNV) Ve volbách 1946 přitom komunisté legiíimizovali svou Pozici 'v těchto strukturách, kterou získal) v květnových událostech 1945 - 134 Politicky systém českých zemí 1848-1989 asi ve 38 % MNV měli absolutní většinu, ze 163 předsedů ONV bylo 127 komunistu. Požadavkem, který odůvodnil likvidaci samosprávy, resp. dvoukolej-nosti veřejné správy, byla verbální snaha o ,,zprůhlednění" veřejné správy. Ve skutečnosti šlo o její snadnější ovládnutí. Tato likvidace dokládá íotalizu-jící charakter systému. Míra samosprávy, tedy míra podílu občanu určité komunity na správě věcí, které se jich bezprostředně dotýkají, je totiž zároveň mírou vyjadřující svobodu společnosti, lam, kde je v jakékoli podobě nastolen režim totalitní či pretotalitní, je základním komunitám brána jejich samospráva. Existence místních autorit, kterými představitelé samosprávy mohou být, které disponují vlastním, od státu neodvozeným mandátem, které map' vlastní působnost, do níž stát nemůže vstupovat, je na překážku ovládnutí společnosti v její totalitě - úplnosti. 1 proto došlo v roce 1945 k demontáži stoletého obecního samosprávného zřízení. 6.10 Doporučená literatura BALÍK, S.: Tři wky svobody? Pretattdiíní režim v Československu v letech 1945-1948, Rcxtcr časopis pro výzkum radikalismu, extremismu a terorismu, 2002, roě. 1, č. 0. FIALA, P. HOLZER, I. MAREŠ, M. PŠEJÁ, P.: Komunismus v České republice, Brno 1999. GERLOCH, A. HŘEBEJK, .1. ZOUBEK, V.: Ústavní systém České republiky, Praha 1996, KAPLAN, K: Pravda o Československu 1945 1948, Praha 1990. KAPLAN, K.: Pět kapitol o Únoru, Brno 1997. KOCIAN. J.: Československá strana národně socialistická v letech 1945 1948. Organizace, program, politiku. Brno 2002. LACINA, K. CECHÁK, V.: Vývoj systému veřejně správy, Praha 2001. MĚCHÝŘ, .(.: Komunistická strana Československa 1945 1989, in: MAREK, P. a kol.: Přehled politického stranictvi na území českých zenu a československa v letech 1X61 1998. Olomouc 2000, s. 323 328. TRAPE, tví,: Československá strana lidová v letech 1945 JQ48, in: MAREK, P. a kok: Přehled politického stranictvi na území českých zemí a Československa v letech 1861 199%, Olomouc 2000, s, 305 308. VOS A III. Í KOVÁ. P: Československá sociální demokracie 1945 1948, in MAPI K. \> ;i kol • 1'reided politického stranictvi na území českých zemi a Československu v letech 1861 1998, Olomouc 2000, s. 301 301. VYKOUKAL I l.l I PRA, \>, I I-..K 1IMAN'. M. V vchod. Vznik, vývoj a rozpad sovětského hluku 1944 1989, Praha 2000 Politický systém Československa 1948-1968 135 7. POLITICKÝ SYSTÉM ČESKOSLOVENSKA 1948-1968 7.1 Klasifikace politického systému Charakterizovat politický systém Československa v letech 1948-1968 může být ošidné. Pokud se soustředíme na formální stránku problému Je možné analyzovat ústavně-právní postavení vlády a parlamentu či zkoumat strukturu legislativního procesu. V tomto případě by však šlo o čistě formální deskripci vzdálenou skutečnosti. Hlavním nositelem vládní a výkonné moci totiž sice dle ústavy byla vláda, ale ve skutečnosti jím byl Ústřední výbor Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) a jeho první tajemník, kdy vnitřní struktura ÚV KSČ přímo kopírovala strukturu ministerstev. Nelze nicméně zcela rezignovat na deskripci ústavních kontur politického systému českých zemí v daném období. Jednak je však nutno vzít na vědomí uvedené upozornění, jednak akceptovat takt, že celý československý stát Ci dvojnásob KSČ) byl vázán linií Sovětského svazu a podroboval se jeho mocenskému diktátu. Rozhodující mocenské struktury tak nejenže ležely mimo ústavní orgány, ale de facto i mimo hranice státu. Vyjdeine-li při pokusu o typové zařazení režimu let 1948-1968 z Linzovy klasifikace nedemokratických režimů, jako evidentní se jeví nutnost vnitřní elapizace. Rozlišit lze období: • úvodní, nejrepresivnější fázi režimu (1948 -1953), • období přechodné, nicméně stále silně represivní (1953-1958), • fázi uvolnění (1958-1968) a • svébytnou etapu deniokratizující se posttotalitarisnius (1968). Pro první lázi můžeme vzhledem k osám mobilizace, ideologie, limitovaného pluralismu a vůdcovství konstatovat takřka maximální mim všech čtyř indikátoru (samozřejmě při vědomí, že oběma pólům politického uspořádaní demokracii a totalitarismu - se mohou konkrétní situace pouze blížit, nikdy jich zcela nedosáhnout): • společnost byla masivně mobilizovaná, • ideologizace prostoupila všemi oblastmi společenského života, 136 Politicky systém českých zemí 1848-1989 'jakýkoliv pluralismus bvl lakiicky vyloučen a úmyslně potírán (viz napr. soustředěné tažení režimu proti církvi, kdy se režim po smíření se s faktem, že se dočasně musí smířit s existencí platforem pro uspokojováni „náboženských potřeb obyvatelstva", snažil infiltroval církev zevnitř, izolovat její hierarchii od řadových věřících a vytvořit národní církev podřízenou státu a Straně) a • nebývalých hodnot doznala idea vůdcovství ve formě takřka úplného zbožsténí Stalina a ,,malého českého Stalina" Gottwalda. Režim záhy po roce 1948 izoloval státní území nejen od Západu, ale v podstatě od všech sousedů (formálně i prakticky ostnatým drátem). Aby udržel stupeň mobilizace na vysoké úrovní, rozpoutal sérii politických soudních procesu se skutečnými í domnělými nepřáteli socialistického zřízení, jemuž dle logiky teorie revoluce padli záhy za oběť i jeho někdejší hlavní protagonisté, tz.v. vnitrní nepřátelé O prvních pěti letech komunistického režimu (1948 1953) tak lze hovořil jako 0 klasické totalitní periodě československých dějin. Pokud však přijmeme Linzovu argumentaci, která zdůrazňuje teror jako esenciální charakteristiku totalitního systému (a ten se v Československu nerozvíjel v rozměrech jako např. v SSSR let třicátých či v Kambodži let sedmdesátých), můžeme tuto periodu označit jako kvaii-totalitni. Další charakteristiky již budou pracovat s termínem „posttotalitarismus". Jako post-totabtni autoritativní režimy vydolujeme ty politické obce, které v sobě či s sebou nesou větší nebo menší a spíše aktuální zkušenost s totalitním režimem, na jehož dědictví ve velké míře navazují. Nejedná se tedy o dnes často rozšířený význam slova posttotalitní, jež bývá užíváno např. v souvislosti s charakteristikou zemí bývalého komunistického bloku po pádu železné opony. Pětiletí 1953- 1958 se již pohybuje na hraně kvazi-tofalitní a konzultativ-ně-posttotalitní formy posttotaliíního autoritativního režimu. V konzulta-tivnírn posttotalitarismu zůstává vedoucí role Strany nepoškozena. Když se spontánně projeví skupinová aktivita a vyjádří fundamentální opozici, mocenský aparát ji potlačí. Prominentní rolí v režimu zaujímají byrokratické skupiny stranický a státní úřednický aparát. Ty jsou ceněny pro svou odbornost, a proto mají příležitost artikulovat nejen vlastní zájem, ale i zájem jiných skupin. Bylo možné také zaregistrovat vzrůstající ochotu zapojit' do rozhodovacího procesu profesionální skupiny, např. ekonomy n vědce, jakkoli stranický aparát hrál stále dominantní roli. Ačkoli jsou kreativní intelektuálové subjektem striktní kontroly, přesto někdy prosadí s\é stanovisko Širší společenské skupiny zůstavuji dále bezmocné a jejich z; 11111 y vyiadřuji (pokud vůbec) mocnější olicialni skupiny. tretí fázi (šedesátá léta) lze označil jako kvazi-pluralistický posttoia-litaristnus < 'harakteriztije jej větší stupen skupinového konfliktu. Ačkoli 137 vedoucí úloha Strany zůstává dominantním faktorem politiky, existuje větší interakce mezi vůdci a společenskými skupinami a stejně tak větší pravděpodobnost určitého vlivu politických skupin na politický proces. Skupinový konflikt doprovází (a často povzbuzují) ostré spory stranických frakcí, spory mezi lídry a názorové rozdíly uvnitř Strany jako celku. Ačkoli byrokratické skupiny (obzvláště stranická hierarchie) zůstávají mocné, nemohou již z participace zcela vyloučit intelektuální a názorové skupiny. Oba typy skupin se častěji vyjadřují ke stranické politice, kritizují oficiální rozhodnutí a akty, v některých případech dokonce zpochybňují celou oficiální politiku. Tyto aktivní skupiny jsou však stále z valné části neinstitucionalizované. Naopak institucionalizované skupiny ínapř. odbory) hrají dále své bezmocné role. Jde o jeden z nej rozšířenějších (ale také nejméně stabilních) subtypú posttotalitního autoritativního režimu. Jeho malá stabilita spojená s velkou frekvencí výskytu svědčí o jeho přechodnosti. Poslední fázi vývoje československého komunistického režimu prvních dvou desetiletí, zahrnující rok 1968, lze spolu s J. J. Linzem charakterizovat jako demokratizujicí se a pluralistickýposttotalitarismus. Politické skupiny byly již z velké části institucionalizováiry a hrály v politickém procesu významnou roli. Československo za generálního tajemníka KSČ Alexandra Dubčeka představuje zajímavý příklad režimu, v němž jak centrálně řízené zmeny vypracované a navržené stranickými představiteli, tak spontánní sily „zdola", jež disponovaly značnou svobodou projevu, vyjadřovaly širokou škálu skupinových zájmů a přesvědčení. Probuzení dosud loajálních sdruženi (např. odborů) a vznik jasně názorově profilovaných skupin (Klub angažovaných nestraníků) vedly k požadavkům na změnu dosavadní politiky. Tento krátký, osm měsíců trvající vývoj ukončila invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. 7.2 Základní momenty politického vývoje 25. 2. 1948 „Vítězný únor" jmenována vláda „obrozené" Národní fronty 29. 2. 1948 pivní zasedání předsednictva ČSS, předsedou zvolen Emanuel Šlechta, místopředsedou Alois Neuman 1.3. 1948 pevní zasedání předsednictva ČSL, předsedou /volen Alois Petr, m ístopředsedou Josef Plojhar 10. 3. 1948 za dosud nevyjasněných okolností zemřel ministr zahraničí Jan Masaryk 113.1948 Ústavodárné národní shromáždění schválilo program nové (řottwaldovy vlády 138 Politicky system českých zemí 1848-1989 18. 3. I l)4H předsedou (SSI) Zvolen Zdeněk fierlinger 21. 3. 1948 schváleny zemědělské zákony umožňující pozemkovou reformu nad 50 ha 9. 5. 1948 Ustavodárné národní shromáždění schválilo novou, tzv. květnovou ústavu 30. 5. 1948 volby do Národního shromáždění 7. 6. 1948 Edvard Beneš abdikoval na funkci prezidenta republiky 14. 6. 1948 Klement Gottwald zvolen prezidentem republiky, podepsal novou ústavu I 5. 6. 1948 jmenována vláda v čele s Antonínem Zápotockým 19. 27. 6. 1948 XI. všesokolský slet v Praze, manifestace odporu vůči novému režimu 27. 6. 1948 slučovaci shromáždění KSČ a ČSSD, zánik sociální demokracie 3. 9. 1948 zemřel Edvard Beneš 29. 0. 1948 sloučení KSČ' a KSS v jednu stranu, z KSS se stává územní organizace KSČ 6. 10. 1948 schválen zákon č. 23 1/1948 Sb. na ochranu lidově demokratického zřízení 27. 10. 1948 schválen první pětiletý plán na léta 1949 1953 LI, 1949 počátek platnosti zákona 0 krajském zřízení, konec zemského zřízení 5. 1. 1949 v Moskvě založena Rada vzájemné hospodářské pomoci 20. 2. 1949 v USA vznikla Rada svobodného Československa 23. 2. 194.9 schválen zákon o zakládání Jednotných zemědělských družstev 22. 23. 3. 1949 biskupská konference ve Starém S moko ve i; na schůzce odhaleno odposlouchávací zařízení; krach jednání katolické církve a vlády 25. 29.5. 1949 IX. sjezd KSČ' 19, 6. 19)9 pražský arcibiskup Josef Beran internován v domácím vězení, podobný osuti posléze potkal takřka všechny československé biskupy 21. 6. 1949 poprava generála Heliodora Píky 14. 10. 1949 přijat zákon o zřízení Státního úřadu pro věci cirkevní a zákon n hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem '3. -1. 1950 t/v bartolomejská noc československých klášterů, internace řeholníkii v několika sběrných táborech 27. 6 1950 poprava Milady Horákové 24 2 195i oznámeno zatčeni tajemníka brněnského výboru KSČ Oty Šlinga :i d.i. .ich vysokých funkcionářů slinuv Politický systém Československa 1948-1968 139 1- 5. 1951 z Mnichova zahájeno vysílání československé redakce rozhlasové stanice Svobodná Evropa 2- 7.1951 začátek „babických" událostí 27. 11. 1951 Státní bezpečnost zatkla bývalého generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského 20. - 27. 11. 1952 soudní proces s Rudolfem Slánským a dalšími obžalovanými bývalými vysokými činiteli KSČ 14.3. 1953 zemřel Klement Gottwald 20. 3. 1953 na zasedání ÚV KSČ rozhodnuto neobsazovat funkci předsedy strany, řízením stranického aparátu pověřenAntonín Novotný, později označován jako „první tajemník" 21.3. 1953 Antonín Zápotocký zvolen prezidentem republiky, jmenována nová vláda v čele s Viliamem Širokým 1 • 6. 1953 měnová reforma, masové projevy nespokojenosti s komunistickým režimem zejména v Plzni 16. 5. 1954 volby do národních výboru všech stupňů 11. -15. 6. 1954 X. sjezd KSČ 28. 11. 1954 volby do Národního shromáždění 12. 12. 1954 jmenována nová vláda opět v čele s Viliamem Širokým 14.5. 1955 vznik Varšavské smlouvy 14. 25. 2. 1956 XX. sjezd KSSS, poodhalení Stalinova kultu osobnosti 22. - 29. 4. 1956 II. sjezd československých spisovatelů 11. 14. 6. 1956 II. celostátní konference KSČ, umlčení kritické diskuse vyvolané XX. sjezdem KSSS 19. 5. 1957 volby do národních výboru všech stupňů 13. 11. 1957 zemřel Antonín Zápotocký 19. 11. ] 957 Antonín Novotný zvolen prezidentem republiky, opětné sloučeni nejvyšší stranické a státní funkce v jedné osobě 18. 21. 6. 1958 XI. sjezd KSČ 9. 4. 1960 schválena nová územní organizace státu 9. 5. 1960 prezident republiky vyhlásil rozsáhlou amnestii týkající se především politických vězňů 12. 6. 1960 volby do zastupitelských orgánů všech stupňů 11.7. 1960 schválena nová, tzv. socialistická ústava, přijat nový název státu - Československá socialistická republika a nový státní znak 11.7. 1960 podle nové ústavy jmenována nová vláda v čele s Viliamem Širokým 6. 7.2.1962 ministr vnitra Rudolf Barák zbaven všech funkcí, zatčen a později odsouzen ke ztrátě svobody 140 ~--------P^hjckýjjystém českých z^Jjfj^J^ 9. 5. 1%2 4- 8- 12. J96 P'cxicJcin republik- tČGÍ1 Politických v5^íh!ásil amnestii týkající se především lz Xíí sie7 , . ' - nU) kteří nebyli propuštěni v roce 1960 ] 4,4. 1963 nv, KS(' 20 q m,, Padesátých letech l pu'usování socialistické zákonnosti ~ • ' 1963 V,])ani *, , . Chl k0nk^ně v procesu s R. Slánským 14. 6. 19^4 Jmen°ván Jozef Lenárt ' °C předsedv vlády, na Jcho iníst° ^2. .96, ^^^0^^* František Tomášek 1 Pre^>dentem republiky pražské arcidiecézeJmen°Ván ap°štolslcým administrátorem 3 5- i- 1968 22.3. 1968 '1.5 a I y , 27'294 1967 Sc^sc 31. |0 j 96 c,emokracie ()vcnskýĽ» Spisovatelů, vyslovil se pro rozšířen' Protesty vysokošk Pokračování °,'\y°n Studenřů na pražském Strahově N°rný ^Ä!ľ KSC p™»^ Antonín ZVoJe" Alexandr Dub č i"° P.rVního taJemníka, na jeho místo 3 -' ľ ;1°° Antoni,, N StaVaJící prv"í tajemník L/V KSS °- 3' '968 Novotný abdit i 31.3 1968 Udvík Sv°°oda /vm ftmkĽÍ P«*'*»t» 5. 4. 1968 °'SpíSÍIu,n ^ Pk JosefPlojhar, nahrazen Antonínem 6- •>• 1968 UAVííSe schválil Akční zcela CiVčsSo P 0grani X. 4. 1968 B°hUSlaV Kučera S")UP" A'°1S Neuman, jeho nástupcem zvolen 1968 Jmen°Vána nová vláda v ř , červen 1968 predsedoi> Národního s| 0,dřicnem Černíkem 27. 6. I96g na ů«ml Českoslovensfcff * "V0,cn Josef S*rkovský 10. 7. 1968 ZVeřeJ"ěn Petični f problhaly manévry sovětské armády "bavena f . , 'Ľsl J)v* tisíce slov .....wa« »Ľva tisíce slov" CestmfrClíř* nár°dní rada' ÍC|í'n předsedou sc s(al 15, 7. 1968 sc}- |, Varšavě n^?"®1? CVIOP^ých komunistických států ve 1.8 1968 , l ČCskos,ovenského vývoje (Sovětského " s y ľír V°|skv péti států Varšavské smlouvy 22. 8. ,968 „ h° SV^U> Polska, Maďarska a Bulharska) nmnoradný XIV sjezd Kkc proh,á^n za neplatný vysočanský) později 14. 29. 7 ~>1 y -~~~!^I1S!^J12JĚM Československa 1948-1968 _141 J- 26. H, 196X moskevská jednání představitelů KSC a KSSS, uzavřena dohoda 0 (ZV. normalizaci poměrů v Československu 8- 10. ] 968 Národní shromáždění fakticky schválilo sovětskou okupaci žerně 27- '0. 1968 přijat zákon o federativním uspořádání ČSSR 7,3 Přehled vývoje ústavnosti 7 ■ 2- 1948 a 31. 12. 1968 se setkáváme s následujícími ústavními texty * únorová ústava z 29. 2. 1920, ' květnová ústava z 9. 5. 1948, ' socialistická (červencová) ústava z 11. 7. 1960 a * Zákon o československé federaci z 27. 10. J 968 V krátkém období do 14. 6. 1948 stále, ovšem zcela formálně platila ^"republiková ústava z roku 1920. Dne 9. 5. 1948 Úsíavodárné národní ^maždéní schváJiJo novou ústavu (nazývána ústavou 9. května, „kvčtno-" čl -lidově demokratickou"). Účinností nabyla 9. 6. 1948 jako ústavní rj ^* J 5<^' ^8 Sb., nevstoupila však okamžitě v platnost, neboť ji prezi-nt Edvard Beneš odmítl podepsat. 7b učinil až 14. 6. 1948 nově zvolený t Klement Gottwald, ustavní text byl připraven zcela v režii KSČ, k předchozím návrhům arodné~sociaJistickémtl a lidoveckému se ve změněné mocensko-politícké 1 Uaci po Únoru nepřihlíželo. Ústava se skládala ze tří částí. V úvodním rohJáŠení se konstatuje snaha o vybudování lidově demokratického mo-e'U státu, uspokojení ze započaté cesty k socialismu atd. Následující část (),'muJovala ve 12 základních článcích principy moci dělnické třídy -Převzetí politické moci, její upevnění prostřednictvím soustavy národních vyborů, ovládnutí hospodářské základny moci socializací piťimyslu a zemědělství. Ve třetí části, rozvedené do 10 kapitol a 178 paragrafu, se podrobně r°2váděly předchozí obecné formulace. Ústava byla rigidní - k její změně či splnění byl vyžadován souhlas tří pětin všech poslanců. V kapitolách věno-Vaných legislativě a exekutivě přitom lze ještě vystopovat vliv prvorepublikové ústavní tradice. Obecně lze konstatovat, že v komparaci čtyřicetiletého Ustavnéprávního vývoje komunistického Československa představuje Ústa-Va 9. května text relativně nejméně problematický. Dne í 1. 7. 1960 byl schválen ústavní zákon č. 100/1960 Sb. - tzv. socialistická ústava, čímž pozbyla platnost Ústava 9. května. Úsíavodárce se roku ' 960 pokusil vyjádřit /.měny, jimiž země v uplynulém desetiletí prošla. Kon-;,mice tak obsahovala prohlášení, že v Československu již byl vybudován 142 ^Politický systém českých zemi 1848_I-l9g£ socialismus a že nyní je zapotřebí soustředit síly k vybudování komunismu konečne laze dějin. Ústava se skládala z úvodního prohlášení a devíti hlay celkem 112 článku). Kromě vítězství socialismu hovořila ústava o společenském zřízení, právech a povinnostech občanu Národním shromážděn,, prezidentovi republiky, vládě, Slovenské národní radě, národních výborech, soudech a prokuratuře. Výraznou novinkou byl článok ř á u - i , i .ílnhU ^r,/. i , y ll,ltK c- 4, který zakotvoval vedoucí monw " "a„,k„ ,„,„ku a inteligence) ve společnost,, ústava smeml. v n J "V eSk0S'0Venská socialistická republika" a heraldicky neert-čdním o ľ' OTak- 0dstra»"" i slovensky Sbor pověřenou, takže Äefpr:^0" M S1~ ntodJ rada, navíc t« ^Z^Zlroi^ *roku kd> rfsadnich ""S hlavv3 6aR -ľ "^ko1s''>ve»^é federaci z 27. 10. 1968. Ten zrosil k I í 1969 JC "d'i5"ým TV'" úpravy vstoupily v pbU" 7.4 Zákonodárná moc Až do <) s 5. I94S představ,,, ^SĽ7m0U ů*""u ?»SS!in ',Cp,cze"l™l;' ^konodámé moci do nového SChválení květnové" ,"k""10,wr ^ /Vw^fafl, sA «™VMJrtwy proběh, j ,„. 1964 kdv , Wídal Zdeněk R. ."-dscd"1' NS se stal Oldřich John. Pražského PfedSed0" Holn s,' "gĽr Tc" Stál v N« "ž do rokU Ústava 9 |( Laštovičku vystřídal NS *» -eJvy- «f -udáních ^c'';Pán *» taperfe'*8"21 l*F—•* mimofádnJl (|i"'n"" "d hře',,, , , zl,'SĽ(li'l» ve dvot, řádných to adnyu, zasedáních. hv/,^" Pomním od října) a v případných V ľ "i Pna,,,; ,, 'kn""" ob*bí shromáždění. Harb- „: '; 7 "'"'V « simkou ,-,k, , 'to'toy všech poslanců, usne- VŽ,5,m-u pri„,m„v ,V'"C" ;' VyP°vfee"' války přijímal ' Jl'"'^"to"./ako„, k,crý prezident odmítl Politický systém Československa 1948-1968 143 podepsat, mohl parlament schválit nadpoloviční většinou všech poslanců. hlediska fungování celé soustavy se ovšem jednalo o čistě formální ustanoveni. Ústava zakotvovala i institut každoročně voleného čtyřiadvacetičlen-neho Předsednictva NS. Předsednictvo mělo určené kompetence v případě nečinnosti NS. Socialistická ústava formálně značně posílila pravomoci NS. To se for-nialne stalo ne/mocnějším státním orgánem. Jeho funkční období bylo ukráceno na čtyři roky, aktivní i pasivní volební právo zůstaly beze změny. NS nově plnilo i funkci ústavního soudu. Mělo totiž bdít nad zachovává* nnn ústavy tím, že mohlo zrušit zákon Slovenské národní rady, nařízení nebo usnesení vlády a obecně závazné nařízení krajského národního výboru, v Prípade, že odporovaly ústavě nebo jinému zákonu. NS volilo a odvolávalo cleny Nejvyššího soudu, z výkonu své ívnkce mu byl odpovědný generální Prokurátor. Došlo také ke změně počtu poslanců nutných k usnášeníschop-n°sti parlamentního tělesa, kdy byl nově stanoven census minimálně polomení účasti. Ostatní ustanovení nedoznala změn. 7-5 Výkonná moc 2 počátku režimu hrály veledůležitou roli Akční výbory Národní fronty které se ustavily ve všech politických a společenských organizacích, v podnicích, státních úřadech apod. Personálně splývaly s KSČ v prvních nies^ cích po převratu byly nedílnou součástí vládní moci, kdy spoluurcovaly charakter „přechodu'*. , , - , ,0zi«,ím V čele státu Stá] prezident repuhliky. Až do sve ^^"^ M Edvard Beneš, který se vzdal fimkce na protest proti sohváta^Ustaví 9. kvéW Ta ještě počítala s tím, že se na druhého prez.dentá ,,», ve svatovítské katedrále, které vykonal pražsky arcibiskup Josef Bern, .Re-zim se snažil tuto událost vydávat za vyjádřen, podpory ""-okato církve, což však arcibiskup Beran svým pastýřským hstem (z 20. 6. 1948) SÍ"k Čóuwákl zosobňuje „ejtvrdší období sociahst.cké vlády v československu. Ve sve osobě jako první spojil funkci hlavy státu a Strany. Propojeni obou postu přitom vhodně symbolizovalo realitu komums.ickeho režtmu. 144 Politický SYSTÉM ČESKÝCH zemi 1848-1989 K. < iottwald zemřel 14. 3. 1953, devět dní po generálním tajemníkovi KSSS Josiťu V. Stalinovi. V průběhu následujícího týdne došlo k přerozdělení moci. Prezidentský stolec obsadil stávající předseda vlády Antonín Zápotocký, v letech 1 922—1925 generální tajemník KSC, v únorových dnech roku 1948 předseda ROM a Ústředního akčního výboru Národní fronty. Hned na počátku svého mandátu čelil prvním p rotí režim ním demonstracím, a to v souvislosti s měnovou reformou z i. 6. 1953 (Zápotocký pouhý den před jejím uskutečněním sliboval, že k žádné reformě nedojde). Za jeho vlády došlo mj. nejprve k přehodnocení procesu socializace vesnice ve smyslu zmírnění, od poloviny 50. let se však tento proces rozběhl s novou intenzitou. Ačkoli je se Zápotockého jménem spojeno určité „oteplení" a jemu osobně je připisována jistá ,,lidovost", i on je podepsán pod řadou rozsudku trestů smrti apod. Po jeho-smrti 13. 11. 1957 se na příštích 10 let stal prezidentem dosavadní první tajemník KSC Antonín Novotný. V období jeho prvního mandátu došlo k přijetí nové ústavy, která zkrátila prezidentské funkční období o dva roky a současně vypustila omezení v počtu možných volebních období. Nová volba prezidenta sc však konala ještě dle staré ústavy, tedy po sedím letech od předchozí. Prezidentem byl opět zvolen A. Novotný, svůj druhý mandát ovšem nedokončil a 22. 3. 1968 v souvislosti se změnami ve straně a společnosti odstoupil. S Novotného érou je tak spojeno jak svobodnější ovzduší šedesátých let (nezasloužené), tak i počátek jejich dramatického vyvrcholení. Prezidentem byl následně 30. 3, 1968 zvolen předúnorový i poúnorový ministr národní obrany, v období 50. let po krátkou dobu vězeň a poté účetní JZD generál Ludvík Svoboda Květnová ústava konstatovala, že ,,nejvyšším orgánem moci vládní a výkonné je vláda". Vláda byla odpovědna Národnímu shromáždění, jmenoval a odvolával ji prezident republiky. Socialistická ústava toto znění v podstatě zachovala, pouze doplnila možnost odvolat na návrh Národního shromáždění i jednotlivé členy vlády. Dne 25. 2. i 948 jmenoval prezident Beneš rekonstruovanou vládu tzv. ohrozené Národní fronty, tentokrát již pod dominantním vlivem KSČ ( KSČ 9, KSS 3, ČSSD 4, ČSS 2, ČSL 2, Strana slovenskej obrody 1 a nestranici í členové), kdy i členové nekomunistických stran reprezentovali jejich komunizující křídla. Členem vlády byl až do své záhadné smrti 10. 3. 1948 také Jan Masaryk, 'lato vláda fungovala necelé čtyři měsíce, kdy byl její předseda Klement (iottwald zvolen prezidentem. Nova vláda doznala ve svém funkčním období, které trvalo až do voleb 1954. řadu změn, a tu i na miste nejvyšším v roce 1953 nahradil Antonína Zápotockého předseda KSS Viliam Široký. V. Široký nesl značný díl zod- Politický systém Československa 1948-1968 145 pôvodnosti za nezákonnosti a politickou zvůli 50. let, podílel se na přípravě vykonstruovaných soudních procesů a na kampani proti „slovenskému bur-žoaznímu nacionalismu". Stál i v Čele dalších dvou vlád až do roku I963, kdy se premiérem stal člen Ú V KSČ Jozef Lenárt. Po pěti letech, na počátku „obrodného procesu" jej vystřídal Oldřich Černík. Ve vládách 1948 - 1968 se vystřídala celá řada ministrů, státních tajemníků a náměstků. Jednalo se jak o politiky působící již v letech 1945- 1948, tak o státní představitele významně se angažující v desetiletích následujících. Z nej známějších jmen lze uvést: Rudolf Barák, Vasil Biľak, Čestmír Císař, Vladimír Clementis, Alexej Čepička, Oldřich Černík, Václav David, Jaromír Dolanský, Evžen Erban, Zdeněk Fierlinger, Jiří Hájek, Karel Hoffmann, Alois Indra, Václav Kopecký, Zdeněk Nejedlý, Václav Nosek, Antonín Novotný, Alois Petr, Josef Plojhar, Josef Smrkovský, Ludvík Svoboda, Emanuel Šlechta, Vávro Šrobár, Lubomír Štrougal. Na začátku obrodného procesu Pražského jara nastoupil do úřadu kabinet Oldřicha Černíka. V něm se angažovali např. Gustáv Husák, Lubomír Štrougal, Ota Šik, Jiří Hájek, Stanislav Rázl, Josef Korčák a další. Vlády Československé (socialistické) republiky 1948-1968: Datum úřadu Předseda vlády 25. 2. 1948 - 15. 6. 1948 Klement Gottwald 15. 6. 1948 - 21. 3. 1953 Antonín Zápotocký 21.3. 1953 - 12. 12. 1954 Viliam Široký 12. 12. 1954 - 12. 7. 1960 Viliam Široký 12. 7. 1960 19. 9. 1963 Viliam Široký 20. 9. 1963 8. 4. 1968 Jozef Lenárt 8. 4. 1968 31. 12. 1968 Oldřich Černík Nebývalou mocí disponovala tajná policie - Státní bezpečnost. Právě ona často vedla vyšetřování, výslechy, rozvíjela a rozohrávala vlastní hry. Získávala řadu spolupracovníků, mj. z řad někdejších konfidentů Gestapa, podařilo se jí i n filtrovat do společnosti. 7.6 Soudní moc Ústava 9. května stanovila novou organizaci soudnictví. Pro celé území Československa zřídila Nejvyšší soud, NejyySŠí vojenský soud a Správní soud. Soudní senáty se skládaly ze souden z povolání a ze soudců z lidu. Soudce z lidu určovaly příslušné národní výbory. V justici došlo k razantní 146 Politický system českých zemí 1848-1989 čistec, kdy místa erudovaných soudců zaujali lidé nekvalifikovaní, často s minimálním právním vzděláním. Nicméně rozhodující byl především institut prokurátoru, kteří justici fakticky ovládali, Socialistická ústava z roku 1960 již beze všech zábran proklamovala, že soudy a prokuratura „chrání socialistický stát, jeho společenské zřízení í práva a oprávněné zájmy občanu a organizací pracujícího lidu" a žc „celou svou činností vychovávají občany k oddanosti věci socialismu, k /uchovávání zákonu a pravidel socialistického soužití i k čestnému plnění povinností ke státu a společnosti". Soudní soustavu tvořil Nejvyšší soud, krajské u okresní soudy, vojenské soudy a místní lidové soudy. Nejvyšší soud byl nejvyšším soudním orgánem, který dozíral na soudní činnost všech ostatních soudu. Soudce Ncj vyššího soudu volilo Národní shromáždění, krajské národní výbory volily soudce krajských soudu. Soudci okresních soudu byli voleni občany podle obecného, přímého a rovného volebního práva tajným hlasovaním. Volební období všech těchto soudů bylo čtyřleté. Mandát souden byl imperativní, soudci byli povinni podávat svým voličům nebo zastupitelskému sboru, který je zvolil, zprávy o své činnosti a o činnosti soudu. Soudci mohli byt odvolám voliči nebo zastupitelským orgánem, který je zvolil. K dalšímu ...prohlubování účasti pracujících ve výkonu soudnictví1' byly v místech a na pracovištích voleny místní lidové soudy, které měly přispívat k upevňování socialistické zákonnosti, k zajišťování společenského pořádku a pravidel socialistického soužití. Zachován zůstal institut souden z. lidu. Komunistický rezmi využil po roce 1948 zkušenosti pretotalitního období 1 řeli republiky v oblasti mimořádného soudnictví a ustanovil v březnu 194K Státní soudy jakožto zvláštní soudy pro boj proti reakci. Státní soud působil v českých zemích v Praze a linie. Dne 9. 4. 1948 obnovily na základě dekretu prezidenta republiky (v té době ještě stále E. Beneše!) činnost mimořádné lidové soudy, které se dříve zabývaly případy kolaborace. Protože Statuí soudy nemohly začít soudit okamžitě (činnost zahájily v zafí 1948): předstupovali obvinění před Vrchní vojenský soud v Praze, vojenský soud na Hradčanech i krajské a okresní soudy. Pro boj proti vnitrnímu nepříteli přitom přestal vyhovovat starý zákon nu ochranu republiky / roku 1923. využívaný v letech 1945 -1948. Byl Pľ°to přijat nový zákon č. 231/1948 Sb. na ochranu lidově demokratického zřízení len byl takřka beze změn přejal do nového trestního zákona 86/ 195ÍJ Sb.) Nové plavní úpravy umožňovaly obvinit takřka kohokoli napi /e zločinu v lasti/řady, a tedy uvalit trest odnětí svobody v řádu desítek lei. popi u e ,t nej\ yšsi Ovšem ani řádně užíváni tohoto trestního zákona :i podobně konstruovaného trestního řádu (nové přijat rovněž r. 19S0) ne- Politický systém Československa 1948-1968 147 mohlo vest vždy ke splnění politické objednávky. Proto soudy v řadě případu tyto normy porušovaly. Nejenže tak tedy byla porušována elementární přirozená spravedlnost (což se dělo po celé období komunistického režimu), ale dokonce i tzv. socialistická zákonnost. Za zmínku stojí i skutečnost, že pro uvěznění a několikaletý pobyt např. v táborech nucených prací (TNP) nebylo mnohdy zapotřebí žádné obviněni, obžaloba či soudní jednání, postačovalo správní řízení Veškera soudní soustava (včetně nestandardních prvku) plnila politické zadaní - vypořádat se s domnělým nepřítelem. Ve skutečnosti však pomáhala vytvořit ve společnosti atmosféru strachu, který měl vést k rezignaci na jakýkoli protirežimní odpor. Za pomoci sovětských poradcu bylo již v listopadu 1948 ve vezení na 600 nově zatčených, a to jak představitelů nekomunistických stran, tak agrárníků, tzv. trockistů, zelené internacionály apod. Nechvalně prosluly procesy s generály Heliodorem Píkou a Karlem Kutlvasrem, s elitou československého letectva z Velké Británie, s bývalou poslankyní ČSNS Miladou Horákovou (zvláště tento proces a jeho výsledek vyvolal rozhořčení v zahraničí), s církevní řádovou i diecézni hierarchií, s katolickými intelektuály, s tzv. zelenou internacionálou atd Bilance politických procesů (čísla jsou pouze orientační, neboť nejsou k dispozici materiály pro přesný součet)- • 280.000 lidí ve věznicích, • 80.000 prošlo tábory nucených prací, • 60.000 vykonalo vojenskou službu v Pomocných technických praporech, • cca 4300 lidí bylo ubito při výslechu, zastřeleno na útěku nebo zavražděno v táborech a dolech a • 233 bylo odsouzeno k trestu smrti (z toho 178 rozsudku smrti bylo vykonáno). 7.7 Stranický systém Popsaným reáliím plně odpovídala i podoba stranické soustavy a stranic soutěže, faktickou moc jakožto vedoucí síla Národní fronty držela KSC. Ostatní povolené politické strany (ČSL, ČSS, na Slovensku Strana slovenskej obrody a Strana slobody) byly pouhým přívažkem NF, spíše zájmovými organizacemi (např. sdružením věřícího obyvatelstva jako v případě ČSL), jen omezeně naplňujícími definici politického stranictvi. Celý systém tak odpovídal sartoriánskému modelu jediné hegemonicko-ideologické strany, s existencí satelitních subjektů, nenadaných možností jakkoli ohrozit postavení hegemona - KSC. 7.8 Hlavni politické strany v Čechách a na Moravě Komunistická strana Československa (KSČ), od roku 1948 definitivně vedoucí a rozhodující síla Národní fronty, československého státu a spote* nosí,, zuroéda v únorových dnech své předchozí dlouholeté úsilí. V době poprevralovcjíz jen dokončovala úspěšně započaté dílo: prostřednictvím Akcmeh výboru Národní fronty ovládla všechny masové společenské, mládežnické, kultura,, tělovýchovné a zájmové organizace a sdružení a začala s rcah/ac, opatřeni vedoucích k /.ískaní kontroly nad ekonomikou. Konkrétním důkazem úspěchu KSC: byly výsledky květnových voleb do Národního shromážděn,. V květnu 1948 se predseda KSČ stal prezidentem republiky, cmtz bylo , personálně definitivně potvrzeno převzetí moci komunisty. V červnu následne proběhlo slučovaci shromáždění KSČ a ČSSD, jímž byU pr klamattvné dokončeno sjednoceni dělnického hnutí. Na podzim hMg pak došlo k opětovnému organizační™ sjednocení KSČ a KSS; v n ,ruKft^,^rtójednoB,í KSC'aniž bv '» ovšem (stejnějako I , nul „ľ tá""""" ZaSadni ZmC'"" « organizační struktury, avece 94« "," U.~0UPÍ1° d° KS(" nových členu; na konci nZ Z, • l • ^ 2'5 mili<™ alenů (historicky nejvíce), m . , ovSeml»peky znamenal proménu jejich sociální Struk- ní,kŮ)-a * tóZ9rovéh0 Členské základny. Svůi radikální • ,• k nas!ednému poklesu stavu. .x'Za™ rÄrrak -yhias"a ksč ä; f,t nické třídy měl být nadál ľ Jak"zl" předvoJe (avantgardy) del- K dosažení socialistických cílu I ř 0 f V cele s ROH- nejprve dvouletí,,, pozděn , , 1VT , W>Úy hosPodářské PT Panováni, znárodnění veäer * P°loŽen zc'méllíl M PrinC'P vybudování materiálně t**ľ/™!^ r02voj socialistického sektoru, •™>wh a tt.dustr,;,!,;;. s;;"^,zi,kUKiny sociaiis*« po**™tóžkého kých státu V ohlásil v," - 7-, :l l>r"ľ"JĽlli "a trhy lidově dcmokratic- ro.níkú do ,.c - P,fÍkr0ČÍla KS<" k m»»'™'' agitaci za vstup «H vesnic... Cel""i'U^T ^ ^;1 POS>Vedoucí stranické skupiny". „Desítky1' či „stranické skupiny" existovaly na azdém pracovišti, v každém úřadu, redakci, armádní jednotce, ve vedení iSPot tovních klubů, ve výborech odborových organizací či masových organ i-acich. Tato struktura byla schopna se mobilizovat během několika desí-řc>k minut (viz únorové události J948 či během 24 hodin svolaný Vysočan-s^ý sjezd r. 1968). Stranická skupina zajišťovala, aby kterýkoli kolektiv vydal v případě potřeby prohlášení jménem všech pracujících (užíváno zejme-na v době politických procesů). V roce 1949 nastolený plošně represivní trend přetrvával ještě po jistou uobu po úmrtí Stalina a Gottwalda. Postupně se z něj ovšem vytrácelo Počáteční bezohledné odhodlání realizovat stranické cíle. X. sjezd struny v roce 1954 konstatoval úspěchy a potvrdil dosavadní linii. Volby konané v tomtéž roce, v nichž jednotná kandidátka NF obdržela 97,9 % hlasů, potvrdily definitivní ovládnutí a zastrašení společnosti. Období dočasného znejistění přišlo v roce J956 v souvislosti s XX. sjezdem KSSS, odhalením kultu osobností a polskými a posléze maďarskými událostmi. V KSČ i v ovládaných organizacích (např. uměleckých svazech) se následně rozproudila kritická diskuse, která se (byťzatím stále opatrně) snažila poukázal na nedostatky a „prehmaty" stranické limo. Ukončena byla celostátní konferencí KSČ v červnu 1956, na níž dva hlavní referáty A. Novotného a V. Širokého obrátily pozornost od minulosti zpět k dobudování základů socialismu Pragmatizace politické linie a některá opatření sociálního charakteru v tomto j 50 _ _ _ Politický systém českých zem) 1848-1J389 období zabránily eskalaci vývoje, který se v Československu neubíral stejnou cestou jako v Polsku a Maďarsku. Následující období bylo ve znamení stabilizace vývoje, dokončení združstevňování apod. Vrchol tohoto období, v němž. se uskutečnil XI. sjezd KSČ, predstavovalo přijetí socialistické ústavy v červenci 1%0. Zajímavostí dokumentující faktický proces přijímání rozhodnutí je způsob jejího projednávání nejprve schválení ÚV KSČ, poté celostátní konferencí KSČ a nakonec Národním shromážděním. Formálním stvrzením mocenského postavení KSČ se stalo ustanovení či. 4 o vedoucí úloze KSČ ve společnosti. Pro KSČ přinesla 60. léta zásadní vnitrostranický střet, který přerostl stranickou pudu a vyvinul se do podoby širokého společenského hnutí. Ani tento vývoj (s výjimkou svého vrcholu v první polovině roku 1968) ovšem nevybočil z mantinelu nastavených moskevským centrem Příčinou uvolnění v první polovině 60. let byl přitom generační spor uvnitř KSČ XII. sjezd KSČ v roce 1962 ještě proběhl v optimistické atmosféře údajného dosažení komunismu v horizontu dvacet, let. V tomtéž roce se ovšem objevily první snahy o objasnění politických procesu let padesátých, omezené prozatím pouze na stranickou půdu. () rok pozdě,, tato iniciativa vyústila v odvolání procesu a soudní rehabilitaci více než 400 postižených osol, včetně R. Slánského (ovsem pouze z řad komunistu). Na zasedání ú V KSČ v dubnu 1963 pak dokonce v souvislost, s poodkrytím zákulisí padesátých let došlo k udělení stranických trestu pro některé funkcionáře (např. vyloučení A. čepičky). z n^rrse pr pm zaMa štěpit ^^n, ^ on Myrh,Un°n7ch se cítili ohroženi ve svých pozicích. Tuto i 1 ^ ľ PrVní ,a,Cmník A- Novotn*> Pověří přirozený terč S ,s°,,eo f Tnč * kovala opozice reprezentovaná institucemi, Z ntL ľ í n"11106 mCZ1 StranÍCk0U a ^stranickou inteligencí: patřila em P dcvs.m kultunu a vědecká pracoviště, vysoké školy, redakce, organ i- Novotném,, ľ V Dnbcekem a Vas.lem Biľakem, kteří vyčítali nímľl P y P°St0' Vůči SlQvensku' 1 en " rnj. projevil v razant- -™ kles* pravomoc, slovenských státních institucí v socialistické to* eiy j^j^v** m* z^m^o v roce i**, í 0fnn c-,c / , S( ■ Mj- na něm došlo ke střetu mez, A. Novotným a Otou Šikem stran koncepce ekonomické refomiy V ^atmosfére přišel krizový rok 1968, který odhalil skutečnou tvář ™Ul "^Propojenost marxisticko-leninské teorie s praxí a hluky t^ oř mez, československou společnosti a její soudobou politickou 1 !"•:'"' "Vn,,í mny P0Čala kulminovat „ž na podzim 1967 ' Vldl°1,la V 'ednU 1968 dobrovolnou* rezignací A. Novotného na post Politický system Československa 1948-1968 151 Pfvního tajemníka. Na jeho místo nastoupil Alexander Dubček. Sesazení Novotného bylo ovšem výsledkem postupu značně nesourodé skupiny osob vedené rozličnými zájmy a cíli (proreformní proud, prosovětská linie atd.). To ostatně potvrdil ivývoj následujících tří měsíců, kdy se řešily takřka výhradně personální otázky. Reformní proces, který byl nastartován, se "všem nepodařilo udržet pouze v nejvyšších patrech politiky, ale pronikl relou strukturou NF a společnosti. Lze konstatovat, že se KSC vymkl rukou ÚV KSČ se tak dostal spíše do vleku událostí, když az ex-post reagoval na probíhající změny. Pokus získat zpět ztracenou iniciativu před-stavoval tzv. Akční program KSČ. Proklamoval heslo „socialismu s Ud-skou tváří" a snažil se zdůraznit specifičnost československé cesty budování socialismu. Program měl být potvrzen mimořádným sjezdem svolaným "a zafi 1968. . . ,„. Další vývo, uvnitř KSČ byl logicky ovhvněn procesem stepe,,, původ, c jednotného protinovotnovského tábora. Dělícím kritériem se stal pnsiup k m■ -'orinačním krokům podporovaným A. Oubčckem a k promenan. ve w o ■*» mínění, odraze ícím (na poměry komunis.ic ycl, rezmu) neb^on svobodu slova. Proti Dubčekovu křídlu se postav, hde w»s No volného pádem, ale odmítající zpochybnění ylastód»* teto skupinž vyhovoval tlak vyvíjený na Prahu Sovětským svazemcz z*uhl Pláště po zveřejnění „kontrarevoluční" výzvy Dva ,mc* ^cdcniKSC *«ím nadále ztrácelo vliv na vývoj společnost,. Nasedne ^ kované 21. srpnem 1968 představovaly zvrat pul.ocn.lio vjvoje -,en n a druhou stranu byly logickým vyústěním předchozích Podřízeni se Strany a státu moskevskému centru. O^^"™^-vovala přirozené linuty a hlubokou vnitřní tragiku re tom.nttoproc«uftaz ského j ra. KSČ seokupací země ««*a*ripU<>tí«™*™<'™* ' vrátila do své subordmaéní role, zo které na nekohk "JW^S^ Další vývoj v KSČ potvrdil její vmtřní i , , * i j „ iwyf ítIí-^í^ sice nevtítlla k pi lpi přesto způso- bu sestavení dé.nicko-ro.n.cke vady v bila nástup této skupiny k moc Důkazu,£ (seäel .se uvnitř KSČ se stal přes noc t*«VJ / My komunistických 22. 8. ,968, později nebyl uzn fa J^P1* v k ^ sjezdů se nezapočítával). Na tom o «pfc byM ' J nalnč navazoval na ^^,5^ a okamžitému Varšavské smlouvy. Sjezd též vyzvu ^ Odchodu cizích vojska k ^'^ÄÄi , První ^ochybnénuehorfyérf^eslo ^P^ ^ ".v sjezd KSS (Slováci nebyh z vlasmi z 152 Pommoky stSTÉW OBSKÝCH zemí 1848-1989 zastoupeni). Definitivní odmítnuli vysočanského sjezdu, souhlas s okupací země, souhlas se zastavením činnosti antisociahstických sil a normalizaci stranických a celospolečenských poměru pod kontrolou ostatních socialistických států {fakticky SSSR) pak přineslo zasedání Ú V KSČ dne 31. 8. 1968, na němž proběhly první personální změny. Vývoj do konce roku 1968 probíhal v právě naznačeném duchu. Již čtyři dny po Únoru (29. 2. 1948) se konalo zasedání předsednictva Československé strany národně socialistické. Na něm byl novým předsedou přejmenované C eskosiovenské strany socialistické(CSS) zvolen Emanuel Šlechta (nový ministr techniky) a prvním místopředsedou Alois Neuman (nový ministr pošt). Z 24 členu původního předsednictva strany jich I 1 odešlo do exilu (včetně Petra Zenkla, Vladimíra Krajiny, Jaroslava Stránského a Huberta Ripky) a 8 bylo uvězněno. Z 55 poslanců byli dva popraveni (Alois Jaroš a Milada I loráková), I 9 uvězněno (2 z nich ve vězení zemřeli) a I 8 emigrovalo. Ze zbývajících lojích v komunisty ovládnutém parlamentu zůstalo 16. Na druhou síranu nutno poznamenat, že cca 120.600 členů vstoupilo v prvních poúnorových týdnech do KSČ. Po prověrkách zůstalo v říjnu 1948 v ČSS oproti původním více jak 060.060 pouhých 1298 prověřených členů. Později členská základna opět rostla, ale nikdy (s výjimkou let 1968 -1971, kdy dosáhla téměř 30.660 členu) nepřekročila stanovený linut 16.000 členů. Programově se strana jakožto součást obrozené NF přihlásila k budování socialismu a k nej těsnější spolupráci se Sovětským svazem. Zřekla se odkazu prvních dvou československých prezidentů, o nějž se dosud opírala, schvalovala výsledek procesu se svou bývalou poslankyní M. Horákovou, stejně jako cele rady dalších politických procesů, jichž byli namnoze účastni její bývalí představitelé. ,,Odměnou" za loajální postoj jí byl vydavatelský dům JVlelan-trich. který ačkoli znárodněný, mohla strana využívat, takže kryl finančně její činnost. Podržela si také ústřední tiskový orgán Svobodné slovo. Na jednotné kandidátce NF v parlamentních volbách 1948 dostala 23 poslaneckých křesel. Vedení strany nebylo až do roku 1958 nikým zvoleno, svojí legitimitu čerpalo z únorových událostí. Následná snaha o zaujetí na KSČ méně závislé linie pak vedla k odebrání Melantrichu a zbavení předsedy P. Šlechty funkce a následně i členství ve straně (den po odvolání / funkce Šlechta spolu se svou ženou spáchali 17. 3. 1960 sebevraždu patrně pod dojmem očekávaného zatčení). Na jeho místo nastoupil A. Neuman. CSS se opětně /cela podřídila KSČ a tento stav /ustal nezměněn až. do niku 1968. 1 'ne 2 y í. 1968, již pod dojmem radikalizujíc i se společenské atmosféry, odstoupil / lunkce A. Neuman. Nalnadil je| líohusla\ Kučera, dosavadní Politický systém Československa 1948-1968 153 ústřední tajemník. Změny ve vedení strany představovaly jistý kompromis pozice poúnorových funkcionářů nebyly zásadně ohroženy. Přesto se v rámci strany rozběhla reformní diskuse směřující k redetiniei ideových základů strany, k požadavku na rehabilitaci odsouzených členů strany (zejména M. Horákové) a ke snaze navázat na předu noro vý charakter a činnost ČSNS Naopak požadavek na urychlené svolání sjezdu ČSS se podařilo vedení strany „ustát". Veškeré reformní aktivity projevující se mj. určitou spoluprací s K-231 ustaly se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Na konci roku 1968 byla situace připravena pro nové čistky. V den, kdy prezident Beneš přijal demisi 12 ministru, rozhodl se Ústřední výbor Československé strany lidové (ČSL) pro násilnosti páchané akčními výbory NF ukončit veřejnou stranickou činnost. Zároveň byli ze strany vyloučeni poslanci P. Alois Petr a P. Josef Plojhar za aktivní spolupráci s komunisty. Předseda strany Jan Šrámek pak prohlásil, že za těchto okolností nemůže vést stranu a každému členu dává na zvážení, jak se má v době komunistického bezpráví zachovat. J. Plojhar a A. Petr ovšem nedbali usnesení předsednictva a za pomocí akčního výboru převzali vedení lidovecké tiskárny a ústředního sekretariátu ČSL. Dne 1. 3. 1948 se konalo zasedání předsednictva ČSL. Historicky teprve druhým předsedou byl zvolen A. Petr (nový ministr dopravy), místopředsedou J. Plojhar (v letech 1948-1968 ministr zdravotnictví). V prvních poúnorových měsících opustilo zemi 10 ze 46 poslanců ČSL, 12 jich bylo uvězněno (z toho 4 umučeni nebo popraveni: Stanislav Broj, Rostislav So-chorec, Jan Plesl a Alois Janáček) a 13 bylo zbaveno poslaneckého mandátu. Pod záminkou školení tajemníků ČSL v Praze bylo roku 1949 ze služeb strany propuštěno téměř 40 okresních tajemníků. Procesy se členy vymyšleného výboru křesťansko-demokratické strany v 50. letech pak byly záminkou k zastrašení lidovců a účtování se soukromými zemědělci. K dalším cTstkám v ČSL došlo po kroměřížské konferenci a orelské pouti na Hostýne; 23 vystoupení na konferenci byl např. na 12 let odsouzen generální tajemník g. Hála. Mnoho lidovců emigrovalo (pokus J. Šrámka a F. Hály o přechod hranic v březnu 1948 ovšem skončil neúspěšně; oba skončili ve vazbě a posléze v internaci) a na Západě se zapojilo do protikomunistického odboje. Bývalí poslanci ČSL založili v emigraci křesťansko-demokratiekou Stranu, která se podílela na založení Rady svobodného Československa , Středoevropské křesťansko-demokratické unie. Po úmrtí předsedy A. Petra se předsedou ČSL sťal J. Plojhar, který dl stranu příštích 20 let zcela v podřízení komunistické nadvládě. Počet ^mi lidové strany nesměl v 50. letech překročit kvótu 20.000. V některých 154 Politický systém českých zemi 1848-1989 okresech, kde získali komunisté roku l#46 více než 50 % hlasu, nebyly organizace CSL vůbec povoleny (např. Kladno, Louny, Žatec, Rakovník, Bruntál. Karviná aj.). Nové vedeni ČSL se zpočátku halilo do frází o obnoveném křesťansko--sociálním charakteru strany ze začátku století. Návrat k údajným tradicím lidové strany měly upřesnit dvanáctibodové Programové zásady z dubna 1949. Stranická politika byla omezena na působnost v družstevním zemědělství mírových -aktivitách, kulturní, brigádnické a charitativní činnosti. Existoval přitom zjevný názorový rozdíl mezi řadovými členy CSL, kteří viděli ve straně omezený kousek svobody, a mezi nej vyšším vedením strany, které se řídilo pokyny N K /měnu nastala na konci 60. let. Tisk CSL dal od počátku Pražského jara prostor demokratizačnímu hnutí, podílel se na odhalování komunistických hrůz 50. let a psaI o pronásledování lidovců Státní bezpečností. Mezi čtenáři Lidově demokracie se stal zvláště populárním redaktor Rudolf Strobin-ger, jeden z nejznámějších novinářů Pražského jara. Na zasedání UV CSL 3 1. 3. i 968 došlo k rezignaci všech členu předsednictva a bylo zvoleno nové vedení strany. Pod tlakem řadových členů odešel z. funkce J. Plpjhar a předsedou ČSL byl zvolen Antonín Pospíšil. Programové prohlášení sice ještě hovořilo o socialistickém charakteru ČSL, ale některé formulace již požadovaly větší samostatnost a uplatnění v politickém životě. Tlak řadových členů postupně narůstal. V květnu 1968 schválilo předsednictvo ČSL pracovní program. V něm CSL, jako první z. nekomunistických stran NF, požadovala pluralitní politický systém. CSL byla v programu definována jako důsledně křesťanská strana, sledující vlastní program. V srpnu l 968 vedení ČSL jednoznačně odsoudilo okupaci republiky. Příchod sovětských vojsk však učinil konec vystoupení protagonistu Pražského jara v ČSL, kteří z. valné části museli ze strany odejít. Vzápětí po únorových událostech došlo k ukončení samostatné existence Československé strany sociálně demokratické (ČSSD). Ta se sice ještě podílela na sestavení pivní poúnorové vlády, ale o budoucnosti strany již rozhodovala mocenská elita KSČ, která připravila tzv. sloučení ČSSD s KSČ. Dne 18. 3. [948 se na schůzi předsednictva ČSSD vzdal funkce předsedy Bohumil Laušman, kterého nahradil představitel komunizujícího křídla, předchozí předseda strany Zdeněk Fierlinger. Dohoda o podmínkách sloučení byla uzavřena 17. 4. 1948 a uskutečněna 27, 6. 1948 na slučovacím shromáždění ČSSD a KSČ. V rámci slučovaci akce vstoupila do KSČ asi .třetina lociálních demokratu. Díky funkcionářům a členům strany, kteří odešli do kilu však ( SSI) trvala i nadále, vydávala stranický tisk, zasedal její ústřední Politický system Československa 1948-1968 155 výkonný výbor a konaly se stranické sjezdy. Pokus o obnovení její veřejné činnosti i v Československu v roce 1968 ukončila sovětská okupace. Obrodný proces v KSČ vyvolal v roce 1968 řadu pokusů o založení nových politických stran a hnutí. Snaha o obnovu sociální demokracie již byla zmíněna. Mj. vznikly Klub angažovaných nestraníků (KAN) a Klub A 231 (sdružoval bývalé politické vězně), objevil se pokus o ustavení křesťanskodemokratické strany. Všechny tyto naděje na možnou politickou pluralitu ukončil srpen 1968. V souvislosti s deskripcí stranických dějin v době poúnorové je pak nutno alespoň okrajově zmínit aktivity československých politiků v exilu (dle odhadu jen v letech 1948-1951 emigrovalo na 25.000 osob). V důsledku odchodu řady stranických špiček do emigrace došlo již záhy po Únoru k ustavení centrál politických stran v exilu. Politický exil se v zásadě dělil dle vztahu ke Košickému vládnímu programu na: • „košický" - strany, které se podílely na budování Třetí republiky (národní socialisté, sociální demokraté, lidovci, Demokratická strana, Strana slobody) a • „protikošický" - strany, které nemohly být po roce 1945 obnoveny (zejména agrárníci, živnostníci a národní demokraté). Snahy o integraci vrcholily v roce 1949 založením Rady svobodného Československa, která ovšem nikdy nedokázala překonat existující odstředivé síly a četné personální spory. Československý exil tak reprezentovala celá řada politiků, novinářů, vojáků a umělců (P. Zenkl, H. Ripka, V Krajina, J. Stránský, J. Lettrich, J. Papánek, F. Peroutka, P. Tigrid, S. Ingr. F. Moravec, R. Kubelík a další), ale fakticky žádná respektovaná zastřešíme organizace. 7.9 „Samospráva" a státní správa V oblasti veřejné správy, tj. při národních výborech všech stupňů (stejnějak: ve všech ostatních oblastech veřejného života), vznikly v únorových dneci tzv. Akční výbory Národní fronty. Jejich úkolem bylo provést v příslušných úřadech a institucích personální změny. Zásahy akčních výborů změnily strukturu vnitřního obsazení úřadu, jež do té doby v zásadě respektovala výsledky voleb 1946, a to ve prospěch KSČ. Desátý článek květnové ústavy charakterizoval národní výbory jako nositele a vykonavatele státní moci v obcích, okresech a krajích a jako 156 Politický systém českých zemí 1848-19JL. strážce prav a svobod lidu. Národní výbory vykonávaly podle ústavy na uzemi, pro než byly zvoleny, veřejnou správu (již neexistovalo rozdělení verejne správy na statní správu a samosprávu) ve všech jejích oborech; zejména obecni správu vnitřní, správu kulturní a osvetovom ochranu práce a správu zdravotní a sociální, Důležitým pro pochopení struktury orgánů verejne správy je konstatování ústavy, že národní výbor nižšího stupně je podřízen národnímu výboru stupně vyššího, přičemž současně jsou 0*- 7 T017 POdťlZeny orZ™t™ 'noc, vládní a výkonné, zejména minister-stvu vnitra. - K I 1. 1949 skončilo staleté zemské uspořádání a bylo zavedeno nové ™ %de'em, , kraÍsl«' V Českých zemích bvlo zřízeno 13 krajů, T™ľZ ľ -y y ' UPI'IV0"° Zvláštním Skonem/Spolu .se zámkem zemí a z ,1kun krajt, zmokly Zemské „á.odní výbory. Naopak nově zřízeny byly tre nk ľ'ľ Vyb"ry "" 1^ (°NV)' Cinnf ' W '> -ganizaci m^Ä'S^* V'ádní* "Olltické Čistkv V oroán»ř»1i - ' U)tV vedly ke snížení ľuľ 1 SpraVy 3 upřednostnění politické ČiS- k výraznému snSfľ ľ™ ZpŮSobilosti M** představitelů. To vedlo ústavní zákon č. 81/1953i Sh°n " ™ Veřejné sPrávv- Na situaci reagoval výborvbylv vv.íatv/n, ' 1 ' ' národních výboru vládou. Národní dě 0 rok pozde,, bvl 'j S<ľ"OS" mmiSterstva vnitra a podřízeny přímo vlá-výborech, kterýSpJtí s W«~ľľ "^"í /ákon č 12/1954 sb- <> národních 1 uPlnéní svých úkolů naHľénr n T Um°ŽnÍI náwlníl« výborům vydá kdy by,y —'v referáty v ěe e ' ľ * ^ ve vnitřní organizaci, IU,!V v ^le s vedoucími odb ym'<;'cnv númdllího výboru a zříze-- oru< nevolenými pracovníky národního IV oc -°i£í£í. 10. 19X8 --------mna „svicKová manifestace" věřících poprvé od r 1969 se konaly masové demonstrace proti srpnové okupaci 1 L. Strougal rezignoval na funkci předsedy federální vlády, jeho nástupcem (od 12. října) I,. Adamec, kterého vc funkci předsedy české vlády nahradil F. Pitra 10 j2 [900 r0ZChnána de™nsrrace u příležitosti vzniku ČSR |5 12 ,qm m hdskýdl Práv se konala povolená demonstrace opakovaně rozháněny demonstrace u příležitosti výročí smrti -lana Palacha prohlášení Několik vět, kampaň proti němu v Rudém právu byla výrazne nejistější než např. proti Chartě 77 demonstrace proti režimu a okupaci velvyslanectví SRN v Praze zaplaveno žadateli o povolení K vystehovaní z NDR •,'hľr-nr0bčhhl dem°nstrace; účastníci povoleného pietna Ljpi výroči smrti Jana Opletala zamířili na Národní třídu, Kde by , tvrdé rozehnáni; událost se stala podnětem kc změnám, Kiere uzavírají poslední dvě desetiletí komunistické diktatury na našem území 29. 6. 1989 21. X. 1989 září říjen 19X9 17. II. 19X9 8.3 Ústavní vývoj Od I 1960 který mé (.(( 1 s(;,v"í dant^^!^1* noveIa socialistické ústavy z roku "Gf meml h,aVy VI. ú S S,)- ° neslovenské federaci (ÚZ), ,vou ^vnoprávnýcb repubIiy .^vadní unitární stát nahradila íedera-'•Ponechal ve výluěnépů 1 kU' miTOdní °Dra™> íedtálnTf íederáIních 0I-Sánů zahraniční poli* atni hniotné rezervy, federální zákonu- I ' ďíiství a správu v rozsahu působnosti federace a ochranu federální ústavnosti; • další záležitosti spadaly do společné působnosti federace i obou re-P"biiJc (čí. 8); • Veškeré záležitosti nespadající do výlučné působnosti federace a ne-uvedené v či. 8 byly ve výlučné působnosti republik. .nnálně se jednalo o výraznou změnu, reálně ovšem zůstala moc v rukou aParátu KSČ. byja Postavoval značně rigidní ústavní text, k přijetí ústavního zákona ,p c Požadována 3/5 většina v obou komorách Federálního shromáždění _ a navíc podle zásady zákazu mnjorizuce i 3/5 většina poslanců Sně-^°Vllv národů (SN) zvolených v ČSR a 3/5 většina poslanců SN ze SSR. „clz maJorizace se vztahoval i na hlasování o některých dalších otázkách, lei* lSřřlínini wzP°čtu, hlasování o důvěře federální vládě atd., jejichž schvá-, Vvzadovalo nadpoloviční většinu v obou částech SN. V praxi nicméně jc c1z majorizace neznamenal do roku J 989 překážku fungování FS, o přes-«3 znění zákonů rozhodovaly orgány KSČ, zákony pak FS obvykle scliva- l°valo jednomyslně. u£ předpokládal, že vedle federální vlády vzniknou i vlády obou repub-1 ■ V původní variantě se počítalo s tím, že by v oblastech spadajících pod ^Polečnou působnost federace a republik působily federální výboiy jako °°i*dinační orgány. V roce 1970 byl přijat zákon, kterým byly výboiy náhradný ministerstvy a tím také posíleno postavení federace. ÚZ také předpo-adal vznik ústavního soudu, který ovšem zřízen nebyl. v období nástupu normalizace pak bylo přijato několik norem, které Pomohly zajistit její hladký průběh. Např. Ústavní zákon č 117/1969 umož-nii ..OČistu" parlamentu od proreformních poslanců a prodloužil volební Období zastupitelských orgánů tak, aby se volby nemusely konat v době, kdy JCstě nebyla situace zcela „stabilizována". Po stabilizaci režimu ústavní vývoj prakticky ustrnul. Parlamenty nevyvíjely rozsáhlejší zákonodárnou činnost, úpravy v rámci ústavy nebyly nutné. ^Významnější změnou se v tomto období stala změna či. 64 Ústavního zákona z 28. května 1975, která umožnila zvolení Gustáva Husáka prezidentem místo nemocného Ludvíka Svobody. Diskuse o změnách Ústavy, respektive o vypracování nového ústavního textu, se objevují až v druhé polovině 80. let, zůstalo ovšem pouze u předběžných úvah. V době pádu komunistické diktatury tak v ČSSR až na drobně zniěny platil stejný ústavní text jako na počátku normalizace. 166 Poli r leč. r systém českých zemí 1848-1989 8.4 Zákonodárná moc Socialistické státy neuznávaly dělbu moci ve smyslu, v jakém se používá v demokratických zemích (tj. jako tři od sebe oddělené a na sobě nezávislé moci). Pracovaly naopak s tezí o jednotně státní moci, která má vyjadřovat zájmy lidu a sloužit jitu. Jednotlivé orgány státní moci tak pouze vykonávaly určité funkce. De facto byly všechny složky moci podřízeny aparátu KSČ. Členění kapitol podle jednotlivých moci je tak spiše formální, dle struktury celého textu. Od 1. I. 1969 zaěal fungovat federatívni model. Poslanci dosavadního Národního shromáždění (NS) přešli do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (SI. FS tak měla v okamžiku vzniku 300 poslanců, od následujících voleb byl jejich počet snížen na 200; podíl poslanců zobou republik přibližné kopíroval podíl počtu jejich obyvatel). Nově konstituovaná Sněmovna národu Federálního shromáždění (SN FS měla 150 členu, po 75 z obou republik) a Česká národní rada (CNR; 200 členu) byly poprvé zvoleny nepřímou volbou (Slovenská národní radu existovala nepřetržitě již od r. 1944); ČNR byla v červnu 1968 zvolena NS, SN FS posléze národními radami. Následující volby již byly přímé. Složení a členění federálního a republikových parlamentu: Celostátní úroveň Česká soc. republika Slovenská soc. republika Sněmovna Sněmovna Čes cá národní rada lidu národu 200 členu býv. \'S 1 50 členu poprvé N S pak 200 členů 7; i za republiku pa k přímá volba dle pi ičtu oh v v. pi vru volba N R republik pak přímá Slovenská národní rada 150 členu Slovenská národní rada 150 členu V prvním období ex i itence FS se na personálním obsazení postu jeho funkcionářů projevovala situace uvnitř KSČ, Na přelomu let 1968 1969 se např. .pni o ob .uzení k i osla prvního před se d v i-S stal |cdním z důkazu oslabení pnzic reformního kiidla: místo Josefa Smrkovského. dosavadního předsedy Vývoj v letech 19 69-1989 167 NS, se konzervativnímu křídlu podařilo přes odpor veřejnosti prosadit do čela FS Petera Colotku (Smrkovský se stal předsedou SL). P. Colotka pak stál v čele FS do dubna 1969, kdy jej nahradil Alexander Dubček, již zbavený reálného podílu na rozhodování, ale stále „užitečný" ve viditelné funkci. K dalším zmenám ve vedení FS došlo po zářijovém zasedání ÚV KSČ, kdy z funkcí odešli A. Dubček i J. Smrkovský. Předsedou FS se poté stal Dalibor Hanes, dosavadní předseda SN. r Normalizační čistky se výrazně dotkly i radových poslanců. Umožnil je Ustavní zákon č. 117/1969, kvůli kterému bylo postupně z funkcí odvoláno nebo na ně muselo rezignovat celkem 122 poslanců obou komor (na jejich místa FS zvolilo 74 nových poslanců, vesměs podporujících Husákovo vedení). Zákon též prodloužil volební období. První volby po srpnu 1968 se konaly v listopadu 1971, kdy byly v jediném termínu zvoleny obě komory FS, CNR, SNR i všechny národní výbory (jednotný termín voleb poté vydržel až do pádu komunistické diktatury). Ve volbách bylo jen omezenému počtu dosavadních poslanců (60) umožněno získat opět mandát (pro srovnání v následujících volbách mandáty „obhájilo'1 průměrně přes 50 % poslanců, nejvíce pak 70,7 % v české části SN v r. 1976). Voleb v roce 1971 se dle oficiálních údajů zúčastnilo 99,45 % voličů, zvoleni byli všichni kandidáti, jejich podpora se pohybovala mezi 99,7 a 99,9 % hlasů. Podobné výsledky se opakovaly i v letech 1976, 1981 a 1986. Ve všech uvedených volbách se používal stejný volební systém. Země byla rozdělena do jednomandátových obvodů, v každém obvodě kandidoval 1 kandidát, přičemž bylo předem stanoveno, jaký poměr poslanců připadne na jednotlivé politické strany, organizace, profese, národnosti atd. A tak z 350 poslanců FS bylo kolem 240 z KSČ, od roku 1976 měly po 18 poslancích ČSS a ČSL (předtím počet jejich poslanců mírně kolísal) a po 4 připadlo na Stranu slovenské obrody a Stranu slobody. Zbylí poslanci spadalí do kategorie bezpartijní, jednalo se ovšem o prověřené členy masových organizací apod. Ke změně volební praxe došlo až na konci 80. tet. V listopadu 1988 předsednictvo UV KSČ doporučilo, aby se mandátu vzdali poslanci, kteří nemohou řádně vykonávat svou funkci. Mělo jít o poslance, kteří (1.) vykonávali nějakou funkci v zahraničí, (2.) byli členy jiného zastupitelského sboru (kromě předsedů ČNR a SNR), nebo (3.) byli dlouhodobě nemocní. Tímto způsobem se uvolnilo 9 poslaneckých mandátů ve FS, termín doplňovacích voleb v jejich obvodech byl vyhlášen na duben 1989. Před jejich konáním pak byl upraven volební zákon. Poprvé od února 1948 si voliči mohli vybírat z více (dvou až tří) navržených kandidátů. Hlasování mělo být prováděno škrtáním kandidáta, pro kterého volič nehlasuje. Pokud by nebyl škrtnut žádný kandidát, 168____________Politický systém českých zemi rgZ---- počítal se hlas prvnímu navrženému. Opatření nevedlo k výraznějšímu zvýšen napětí ve volební soutěži, kandidáti byli před navržením dobře pro a ani chování voliču se výrazněji nezměnilo. Ve všech obvodech zvi první navržení kandidáti, kromě jednoho velkým rozdílem hlasu. ^ ^ Z voleb v listopadu 1971 vzešlo nové předsednictvo FS, které v změněné podobě vydrželo dalších 15 let. Předsedou FS byl Alois Indra K. do pádu diktatury), v čele SL slál Václav David (do voleb 1986) a v čele 1). Hanes (odstoupil r. 1987 po synově emigraci). Nástupci předsedu 0 komor Vladimír Vedra a Ján Janík funkce vykonávali až do pádu dikta uiy^ FS vykazovalo minimální aktivitu. Poslanci sice měli být považovaní svobodně zvolené zástupce lidu, ale jejich hlavním úkolem bylo plněni pokynů, které dostávali od stranického vedení. Návrhy zákonu byly JlZ P schvalováním v parlamentu projednány orgány KSČ. , 0 První předseda ČNR Čestmír Císař vydržel ve funkci do listopadu 1 r^ Půl roku poté musel rezignovat i na poslanecký mandát. Z 200 pOS * ČNR kvůli zákonu č. 117/1969 rezignovalo nebo bylo odvoláno 95 ( jejich místa ČNR zvolila 68 nových poslanců). Do ČNR se užíval stejný volební systém jako do FS, její činnost se obecne nelišila od činnosti r • Č. Císařovi sc stal předsedou Evžen Erban, kterého v roce 1981 nahra Josef Kempný, který stál v čele ČNR až do roku 1989. 8.5 Výkonná moc Ve funkci prezidenta ČSSR sc v letech 1969 1989 vystřídali L. Svobo a G. klusák. Svoboda s výjimkou krátkého aktivního období v srpnový dnech roku 1968 nekladl překážky nastupující normalizaci a Pok ^ třeba, byl poslušným nástrojem normalizátoru. V jeho chování byla p rezignace a snaha o zklidnění situace. Na jeho pasivitě sc podepsal takeVy ^ věk a špatný zdravotní slav. V posledních měsících v úřadě nebyl sen l vykonávat své funkce. ^ Po změně článku 64 ÚZ, která umožnila zvolení nového Prezi e^ pokud stávající nebyl schopen rok vykonávat svou funkci, byl preZlde ^ zvolen G. Husák. Jeho vliv v prezidentské funkci byl výraznější a Vl nější. Stál v čele státu, vc kterém vládl režim, na jehož způsobu íung0 ^ měl rozhodující zásluhy. Navíc až do prosince 19X7 byl i generálním taje^ níkem Ú V KSČ. G. Husák tak na rozdíl od L. Svobody v dobe SV prezidentství predstavoval i faktickou hlavu státu. , fk)bí Činnost vlád v letech 1969 1989 byla podobně piko v předchozím OD komunistické diktatury de facto podřízena rozhodování aparátu KSC Zpo ______169 J^byia^2ei° k častčJším změnám ve vládách. Od první poloviny 70. let ale SUlblhzHcmn0St ^dyptošPodřízena novým pravidlům fungování institucí. Po hl Výkon* [K)nmUzačního režimu na počátku 70. let se veškerá činnost apará-p/ne opí,ľ!e m°CÍ (dle soudobé terminologie výkonných orgánů státní moci) 11 ^át/ro' ° piyniC(mmý systém byrokratického aparátu, nomenklatury typ&tri úkf* ?°^dkůt který přesně stanovoval, kdo může být pověřen jakým v°vaíj .'Jfkého může dosáhnout postavení ktd. Členové vlády předsta-ÚrerJnj'K e{v^'^1' úředníky vykonávající stejně jako kterýkoliv níže postavený ' U vvk > stiawc^no ř'parářu na základě pevných pravidel Proto můžeme ^nirná 121001 P°zorovaí Í^OIlŽi^OV^lIÍ Stávajícího stavu provázené sř°JÍsř í3'lmv Personám^ncu vv čeie v'ád vznikajících po každých volbách Voih/ iJni Predsedové, opakují se i ministři - např. ve federální viádě se po lOtlCh l QQA * -t ' r y. 00 'zrnenila jména 3 ministrů z 26) či procedurálními změnami. Síran „Sltíl'dce SG počala měnit až v druhé polovině 80. let, kdy právě ze Pře ^'Sí' výk°nr,c moci zazněly hlasy podporující omezené reformy, °bd l ■ V °^^ílst' ekonomiky. Vláda a státní správa totiž byly v tomto ficáv 1 nejvýlílznčJi konfrontovány s problémy ve společnosti. První se se-SQU *' ^ ? nan°,s'řaJ,C2' kritikou situace v ČSSR. Přesto je nelze označit za apa á CJ Zř'l/oc^e^ pro^e&njtóižho proudu, pouze byiy více než stranický &onrrontovány se zhoršující se realitou. vad ledna 1969 Pl°lsoblly v ČSSR třl vláciy; &ätn!M vláda v čele s dosa ko nimPřGdsedou vlády Oldřichem Černíkem a vlády ČSR a SSR. Černí-oyľf víácíŕ* vydí-že/a do září i969. O. Černík poté stál i v čele nové vlády, tecT'n poltze do íedua 1970, kdy přešel do čela federálního Výboru pro inický a investiční rozvoj, aby byl nakonec v roce 1971 z KSČ vyloučen sř Pravicový' O^ornjnišfô. Předsedou federá&lí vlády se po O. Černíkovi 1 cl/ Lubomír Štrougal, kteiý tuto funkci vykonával více než 18 let. eno rezignace v říjnu 1988 (spolu s ním odešlo i několik ministrů) byla polána narůstajícími spory uvnitř KSČ. L. Štrougal totiž patřil k stoupeném přestavby a velmi omezených reívrem, takže se proti němu postavili ^)Irzervativci ve straně. Do čela nově jmenované vlády se postavil Ladislav Afíaniec (vláda od 12. 10. 1988), který sice také podporoval přestavbu, ale neměl tolik zkušeností a konzervativci předpokládali, že budou moci lépe ko,ltfohvatjeho činnost. Adamcova vláda s několika personálními změnami vydržela do pádu komunistické diktatury. Hlavní cíl, stabilizaci ekonomické l' HPolečenské situace, se jí nepovedlo splnit. Podobně jako v případě federální vlády i u vlády ČSR došlo po počáteč-níl» období změn ke stabilizaci. Nejprve se ve funkci jejich předsedu vystři-úalí Stanislav Rázl a J. Kempný, od 28. ledna 1970 v jejím čele až do března l9%7 stál Josef Korčák. Korčekovými nástupci se stali dva představitelé 170 ----Poj£ický_3YaTÉM českých zemi 1848=j98g technokratického proudy v KSČ < v ekonomické oblasti) nejnr i Podporující limitované reformy předsedy federální vl-ulv r Adamec, a PO jeho [menovaní do funkce Ju-antisek Pitra. 8.6 Moc soudní Z hlediska organizace sond ' 1969 1989 k zásadním nr ' hlediskB soudní P^xe nedošlo v letech Odpovídající stavu z ni-ern^T"1' S<>Us,ava s°udů existovala v podobe Předpokládal ÚZ nebvi wľľ r °bdobí' ťjsíav,lí ^ud, jehož existenci ,. " ncoyi vytvořen aoudu se nicméně n i i 11 Ul 60. a 70. |el dotkly ľ osla,nídi sfér veřejného života na přelo- kuci osob za wiadřov s - y A Především se podílelv na perze- Zákonného opatření m ľP°2lčních "ázorů. Ta zesíl.Ia po schválen' zjednodušilo a zpřísni o °t,n!clva F^erálního shromáždění č. 99/1969 PrinciPy v zákonech zůstaMTÍ ^ d° konce 1 1969 a některé jeho n,'eh postihů za opoziční m budeme ledovat míru a četnost soud- na počátku 70 let J V nas,cdujícícri letech,, nejvýraz.nější byla '- INa 1()Z( 1 rif ^O 1-, J J tužily k rozsáhlé mobilizac- y y ani neJvětší soudní P''° mu se omezala na zastraš, ľ°ľe-'n,)srl Proti souzeným Jejich role v sysle-v oficiálních sdělovacích nr r ' opoz,čních názorů. O procesech & velmi maki pozornost V °, , Clch nemluvil° nebo jim byla věnována jen sobů boje proti opozici (ulZ^^ SĽ ^ význam jiných zp«-s cílem rozklížit opozic 7'° ZadržovánÍ a výslechy, různé aktivity veřejnosti apod.) ve srovnán' * * °bľa2 konkrétního člověka v ofií<* vané procesy se konaly nadále0 S0UdnIin Postihem, i když politicky motiVC" 8-7 Politické stranictví Sartoriho typologie kl 'n 1969 1989 Jako systéms h ***** P°litický<* stran v ČSSR v letech stranickým subjektem půs< h^m°mi stra"OU. KSČ tedy nebyla jediným nesoutěživý a jiné slra ' ' 0lcl™ na Politické scéně, ale stranický systém by' ( Sl a Československá st ■ zcmfch československá strana lidová-vcl"" 'imitovanou mhou S°n';,,is • «*« Ducat dojem, že není diktaturou jedné strany. » , °mun'stická strana Československa (KSČ) o vývoj celé československé společnosti byla klíčová situace v KSČ. ern pivního půlroku po srpnové okupaci se vytvořilo určité spojenectví _ anických špiček, ve kterém (1) důsledně konzervativní křídlo kolem Cl'f81 3 ^""aka spolupracovalo s (2) pragmatiky okolo L. Štrougala (jejich tí,n bylo především udržení nadvlády KSČ a stability, byli ochotni tolero-c omezené reformy, pokud by zajistily lepší fungování systému a neobrozi-^ Pozice sírany, „obrodný proces"' dle jejich mínění v úsilí o reformy zašel P|dis daleko) a (3) se skupinou slovenských federalistu kolem G. Husáka Podporovali omezené reformy do schválení zákona o československé e,'ř'ei, další pokračování reforem nebyli ochotni připustit). Tomuto bloku 6 Povedlo úspěšnou taktikou (např. volbu G. Husáka do funkce prvního ^Jernníka Ú V KSČ podpořila i část reformistů jako „menší zlo") ovládnout icové funkce a připravit si výchozí pozici k provedení čistky. „Shora" Prováděná čistka KSČ probíhala následovně: ' během jara 1969 stoupenci normalizace ovládli vedení KSČ a utvořili si pozici pro další kroky, • poté byla většina představitelů reformního křídla vytlačena z řídících orgánů; reformisté přitom nebyli schopni tlaku odolávat, řada z nich dokonce první kroky normalizátorů podporovala, ať již ve snaze o záchranu alespoň části reforem, či vlastního postavení. Velmi úspěšně byl proti nim používán diferencovaný přístup - např. na zářijovém plenárním zasedání ÚV byla část reformistů vyloučena přímo ze sírany, část prozatím jen z ÚV, a část v Ú V ještě krátce zůstala, aniž by však měla na další dění nějaký vliv; * po ovládnutí ÚV odpůrci reforem byly provedeny obdobné kroky na nižších úrovních. Nejrozsáhlejší čistka v KSČ proběhla během roku 1970 formou výměny branických legitimaci. O každém členu strany bylo rozhodnuto, zda inu bude vydánu nová stranická legitimace, nebo bude vyloučen či vyškrtnut.' * Formálne se Z KSČ nedalo vystoupit, členství ve straně mohlo kromě úmrtí zaniknout třemi způsoby: (\.) vyloučením ncjtéžil ..trest", ukládaný Základní organizaci KSČ (ZQ KSČ) za neplnění povinností, porušení stanov nebo zákona; (2.) vyškrtnutím JI V této fázi bylo vyloučen.) as, 70.000 straníku, dalších cca 260.000 bylo vyškrtnuto. Již před výměnou legitimací KSČ různým způsobem opustilo asi 150.000 osob. V roce 1971 byla čistka ve straně dokončena. Počet členů strany klesl pod 1.200.000 (na tak nízké úrovni nebyl nikdy po r. 1948), v následujících letech ale začal opět narůstat a počátkem 80 let překročil 1.500.000. Růst počtu straníků především souvisel s úlohou, kterou hrálo členství ve straně (případně co mohlo znamenat odmítnuti členství) v životě každého, kdo usiloval o profesní realizaci. Na stranickém členství byl do značné míry závislý kaněnu a s ním související sociální vzestup, především pak v povoláních spadajících do široké kategorie „pracující inteligence". Podíl dělníku ve straně po čistkách, ačkoliv více postihly inteligenci, dosahoval pouze -6.4 %, dalších 17,2 % představoval, dělníci důchodci- ze všech ekono-ných dělníku bylo ve straně 7.6%., přičemž cleny strany bylo 1 1.6 % dospělých obyvatel C Ideologický základ normalizačnímu režimu poskytlo přijetí Poučeni Z krizového vývoje ve struně a společnosti po XIJI. sjezdu v prosinci 1970, které představovalo vypořádání se KSČ s rokem 1968, oficiální výklad toho, co se stalo, zdůvodnění prostředků, které byly použity, a stanovení mezí vnitrostranického vývoje do budoucna. KSČ tak ztratila veškerý potenciál stát se nositelkou č, spolunositelkou výraznějších společenských změn, její vedení se postupně vyprofilovalo jako jedno z. nejkonzervativnějšícb v celém sovětském bloku. Ve dnech 25. 29. května 1971 se konal XIV. sjezd KSČ (Vysočanský sjezd byl v září 1960 prohlášen za neplatný). Stvrdil nastoupený kurz, potvrdil G. Husáka ve funkci generálního tajemníka (tuto funkci „obhájil'" i na dalších sjezdech konaných v pětileté periodě). Sjezd též zakonzervoval existenci orgánů a mechanismů normalizačního režimu t, silný stranický aparát a systém kádrových oddělení, které umožnily účinný dohled nad společnosti. V následujících letech nebyly v ráme, KSČ patrné výraznější změny, strana pomocí kádrové politiky a sítě poslušných společenských organizaci udržovala společnost v lhostejnosti a netečnosti. Během celých t a v prvn, polovině 80. let sejí dařilo úspěšně naplňovat podmínky \ vyskn,U11 l1ld ty člen KSČ, který po 3 měsíce neplnil své povinnosti; (3.) docházelo ' ' i':""''" Clenstvi '"1 Přechodech mezi ZO. Člen, který sc stčhoval, se z původní ZO ■ odhlásil a předpokládalo se, že se přihlásí v miste nového působiště; většinou ovsem | býval počet odhlášených vyšší než přihlášených. Ztráta členství v KSČ přitom nemusela znamenal dal;, posazení, ale často byla prvním krokem v sérii dalších kariérních postihu-Forma wmiku členství předznamenávala míru pozdějších sankcí. Vývoj v letech 1969-1989 173 „sociálního kontraktu". XV., XVI. a XVíí. sjezd KSČ íak pouze potvrdily stávající vedení a zachování dosavadního kurzu. Až ve druhé polovině 80. let byla KSČ razantněji konfrontována s nepříznivými trendy, které byly důsledkem její předchozí strategie. Gorbaěovovská peresrrojka znamenala, že KSČ se již nemohla do budoucnosti v případě vnitropolitické krize spoléhat na podporu silových struktur SSSR. Tradiční důsledná orientace na politiku KSSS by musela znamenat připuštění potřeby a zahájení realizace určitých reforem, což bylo ale pro KSČ nepřijatelné. Perestrojka nicméně změnila logiku dosavadního fungování komunistického bloku. Navíc se začal oslabovat výše zmíněný „sociální kontrakt". Proto lze v rámci KSČ od XVII. sjezdu pozorovat částečný nástup mladší generace stranických kádrů (Adamec, Plíra), které podporovaly myšlenky perestrojky. Jejich cílem bylo udržení mocenského monopolu KSČ cestou opatrných reforem v ekonomice a řešení nejkřiklavějších ekonomických a ekologických problémů. Proti nim stál ideologicko ortodoxní proud (Fojtík, Jakeš, Štěpán), který jakékoliv změny považoval za počátek destrukce monopolního postavení strany. K vystupňování vnitrostranického konfliktu či zformování jednoznačných křídel ve straně ovšem nedošlo. Během druhé poloviny 80. let sice proběhlo v KSČ několik personálních změn, které se ale dotkly obou křídel. Vývoj ve straně ale již neodpovídal dynamice vývoje společnosti, doposud fungující regulující mechanismy nebyly schopny zastavit nárůst protestního hnutí a pád mocenského monopolu strany. Československá strana lidová (ČSL) ČSL během roku 1968 důsledně podporovala reformy, což se projevilo prudfl kým růstem členské základny: v dubnu 1969 měla přes 85.000 členů, tj. víee^ než čtyřnásobek stavu z počátku roku 1968. Během nástupu normalizace ovšem vedení sírany podpořilo normalizační kurz a již v červnu 1969 se přihlásilo k návratu ke starému pojetí NF jako nástroje plně kontrolovaného KSČ, Následovaly další ústupky vůči KSČ. Čistky tak postihly i ČSL, členská základna ČSL se opět zúžila (během r. 1971 klesl počet členů ČSL pod 75.000 a klesal i nadále). 1. sjezd ČSL v červnu 1972 (doposud se konaly stranické konference) potvrdil „normalizaci" ČSL a její přihlášení se k politice KSČ. Strana se vrátila do pozice poslušného podřízeného KSČ. ČSL disponovala nevelkým zastoupením v parlamentu a vládě, jejím zástupcům ovšem nebyly poskytovány nejvýznarnnčjší funkce a jejich vystupování se nelišilo od jiných poslanců, respektive ministrů. V čele ČSL se během let 1969 1989 vystřídali 4 předsedové (kvůli úmrtí). Koncem 80. let se chování ČSL začalo měnit, někteří členové a organizace začali otevřeněji 174 --------g£!£!g^S^M ČESKÝCH ZEMI 1848-Jggg požadoval změnu stranické linie - fýeh členů na katolický klérus C"Vy/namn()U rn!l sehrály též vazby někte-mklt i989 se tak ve straně vvn °llckv '"'eníovaný disent. Na podzim přebral valení "' P'(Jll,0Val reformní proud, který po listopadu Československá strana socialistická (ČSS) ČSS také podporovala reíormy v roce 1968. Její členská základna, Čítající • IUblUI %9 !r 275í,° ^ ^ ve srovnání s rokem 1967 narostla nce nez dvaapůlkrát. V červnu 1969 se ovšem stranické vedení Bohuslava ^"^hlasilo.ke starému modelu NF a v následujících měsících provedlo , : M 6 ? které měIy KSČ uJ'istit o spolehlivosti ČSS. Obtížnější b la o^ sem nomiahzace důsledně proreformních nižších stranických organi- hun,ľa'i'i \ V Brně n,USCl° Vedení řešit dosazením stranické Správní nXdW ' 7 T neJaktivněÍší Proreformni straníky a zlikvidovala 6 ktÍeLľ1^,Vlt- VítC7StVÍ P^farmního křídla ve straně stvrdila 6. konference ČSS konaná v lednu 1972. - —<*ita v icunu 1972 Normalizovaná ČSS byla plně podřízena KSČ, uchovávala si jen limitovanou autonomu, která se týkala organizačních struktur a stranického tisku. Mela nevelké zastoupení v parlamentu a vládě, ministři z ČSS stejně jako zC&L napr. neměli stanovený resort. Až koncem 80. let se začala ČSS opět vyslovovat pro důslednější reformy. Někteří členové ČSS navázal, kontakty ;;;|K^';a "T*1*'111 Prostře^ictvím povolených zájmových organ,-zacL lake z t.sku CSS zaznívala kritika některých konkrétních rozhodnutí. svobodné s/ovo jako tiskový orgán ČSS nakonec sehrálo během listopado-f r°kU l%9 ?uležitou r»li< «bať p.ko první z povolených deníku přineslo reportáž podrobně popisující a také odsuzující zásah na Národní du Vědem CSS, nadále v čele s B. Kučerou, reformní tendence ve strano nevítalo, ale take proti nim nezasáhlo. Opoziční struktury Opozice pro,, komunistickému režimu, pokud pomineme politické strany e ,h nebyla strameky ani jinak formálně organizovaná. Podílela se na tom cela rada faktoru velký význam měla neformálnost vazeb a neexistence 1 j"; ľ" P<" Přicházení vnitřním konfliktům v nepočetném, ,„;':;,; V; T f™*"1 kn*u aktivních disidentů a jejich sympati' Aumi. Ne/anedbate nou rn IwmI t.,l ' , o ■ -.„^ která by nebyla v NF Protosľn vytvaření Jakékoliv organizace, „organizací" P?' hart* 77 dC,sIe« Wtaila tvrzení, zeje Vy ^IZ^CH 1969-1 989 175 V šjroté^í11 P°^etl roku J 969 převládala masová opoziční vystoupení veřejnosti (petice, demonstrace, stávky). Ty byly vyvolávány: strefy mezi reformním a konzervativním křídlem v KSČ a ve vedeni f lS[atu ~ např. při sporu o obsazení postu předsedy FS; Pri příležitostech, které burcovaly občany k vyjádření nesouhlasil s okupaci ČSSR a s politickým vývojem - víny protestu po sebeupáíení Jana a^lcha a Jana Zajíce, demonstrace při prvním výročí okupace; v situacích, kdy se mohla projevit euforie nad dosažením úspěchu, který byl symbolickou pomstou okupantům - tzv. „hokejový týden" v březnu 1969. 19 1 ° P°*'a^en* demonstrací v srpnu 1969 masové opoziční aktivity na končí. Opoziční činnost na počátku 70. let vyvíjely nepočetné skupi-y, které organizovaly diskuse na ilegálních schůzkách, šířily zakázané lis-v,,iy a nahrávky (počátek 70. let je prvním „zlatým" obdobím samizdatu) c] P°kouseiy se ovlivnit veřejnost letáky. , ^rvm fóze opoziční činnosti, bezprostředně navazující na rok 1968, °nčí rozbitím zárodečných opozičních struktur v roce 1972. Již v roce 1969 y»o zlikvidováno radikálně levicové Hnutí revoluční mládeže; proces, ve ereni bylo odsouzeno 16 členů HRM v čele s Petrem Uhlem, se konal v březnu Í97I. Série devíti procesů v létě roku 1972 (celkem 47 odsouze-nych, z toho 33 nepodmíněně) pak postihla osobnosti, které se odmítaly snuřil s normalizací: bývalé členy ČSS z Brna, exkomunisty, studentské vudce z roku 1968, aktivisty organizací vzniklých v souvislosti se změnami v roce 1968 či činitele spojené s evangelickou církví. Procesy v roce 1972 znamenaly utlumení opozičních aktivit až do roku ' (-^77. Ne/častější formou vyjadřování opozičních názorů bylo v tomto obdo-°' zasílání dopisů a petic představitelům státní moci s požadavky na propustní politických vězňů. Impulsy k výraznějšímu vystoupení opozice, vydáni Prohlášení Charty 77, se staly jednak zásah proti tzv. hudebnímu undergroundu (underground nebyl politický, pouze se odmítal podřídil režimním Plavidlům v kulturní oblasti), jednak podpis Závěrečného dokumentu KBSK v Helsinkách, respektive vydání jeho textu ve Sbírce zákonů. Prohlášení vzniklo na přelomu let 1976 a 1977, vydáno bylo l. ledna 1977 (k tomuto datu Chartu podepsalo 242 občanů, do listopadu 1989 stoupl počet signatářů na necelé dva tisíce). Pod text Charty se podepsaly osobnosti ze všech skupin tehdejšího disentu: (1) exkomunisíé, (2) představitelé názorově značně heterogenního demokraticky orientovaného proudu (někteří reprezentanti tohoto proudu podpis pod Chartou naopak odmítli, protože jun nevyhovovala programově nebo nesouhlasili se zapojením exkomunisiů) a (3) underground. 176 --------■-■---f _,j._;-:rM českých zfmí 1848-1969 íéxt Charty, který nenředstavnv.ii -i • , ukazoval „a „,c ad.kaln, odmítnuti režimu, pouzepo- ochotnýeh sc ™ m,™ ľ ľ "f""" 9 mh™ diah* ^ ' Prudkou reakcí. / v, "mú Ä * ^ •»* w sc,ka I! btezn-i i'i7-, „ "h,vu (-''uny 77 Jan Patočka zemřel mCMc ' v', ZJľ?T?ÍCÍm Výslechu' Vác|av Havel strávil nékolik v híí ľ v "vii - I JCU,Vl Slcd0Vá" ■ šikanován (vyšetřování, šikano- vani i vězněni postihlo v nás eduiících l«t»~i ■ j ... ■ /nn.,lh.ni ' . . . UJU-,C 11 iUcĽh ' dalsi mluvčí Charty), různým způsobem postihovaní byli i ostatní si imaMři ivc. ^ ,J, , v . ■, ' , ^gnuuin. Proti C hartěse rozbehla kam- paň ve Sdělovacích prostředcích '/-i1i-»í;i ;■ -p _ uitaucn. zahájil ji clanek Ztroskotanci a samozvanci úvere neny v Rudem právu nokriŕmmi i ■'• , . .-, ■ ' , , 7 1 poKidto.vala podepisováním protestních lezoluci na pracovištích a vvvrchnliPi ■ ■ , ■ !/v Ant.vh h < i, í ftollla verejnym podpisem umělců pod text 11 ŕ larty ľ° f lakcm «tátní moci povedl, utlumit, ale pokračovala ' , :k;!l,,1C!Ch letech, il sto,» - Í**», a inspirací pro další opoziční t' " T™m tak ne^íval :»" tolik v samotném textu, jako ve s l/cm opozičních iniciativ a ohlasu, který měla doma i v zahraničí (tlak zahráme alespoň trochu mírnil tvrdost zásahu proti disentu) Nastal novy rozvoj samizdatu, nasledoval wniiz j~\xí i ■ • • i ;{ ■ i : uuuai v/n'k dalsich mieiaíiv poukazjj- pcicn na porušovaní lidských práv napr Vvhnrn n-ww.i. n* - ,, , ,W/,,,,. t , 1 ' lulin- vyDoru na ochranu nespravedlivé stihaných (VONS). Jeho prohlášení Vyšlo v Hnhn,, iQ7s c*a* - ...., ... . . . . ,. ... vy&io v aiionu 1978.Statní moc reago- vala zatýkaním nuly dia,dentu a odsouzením šesti členů VONS. I když se tak aktmty opoz.ce koncem 70. a na počátku 80. let rozšiřovaly, okruh aktivních disidentu zůstával nevelký a státní moci se nndnfiln r*nn^ ■ i i ■ - i , . , J ^■pooarno opozici oslabovat: rada disidentu byla přinucena opustit renuhlilm n-u-mu i i v , . 1 . 1 'cpuoiiKU, několik bylo uvězněno a dalsi šikanovaní různými mocenskými opatřeními Charakter opozice se změnil koncem 80. let. Její aktivita se zvýšila, výrazne se rozšířil okruh sympatizantů, rostl počet a náklad samizdatových tiskovm, názory kritické k režimu se začaly objevovat a prosazovat i v některých legálne působících organizacích. Dosavadní skupiny disidentu vytvářely miciativy, které již měly politický charakter a program v jejich rámci se začínaly profilovat různé názorové proudy. Patrný byl tento vývoj především ve Hnutí za občanskou svobodu (HOS), jehož iniciátorem byl Rudoll Battěk a které melo představoval široké sdružení usilující o zásadní zmeny ve společnosti. Konkrétnější program demokratizačních reforem vypracovala Demokratická iniciativa, formovaná z tzv realistické skupiny koleni (•nianuela Mandlem, klen, působil;, v disentu již od 70. let a představovala listou opozici vůči Chartě. () navázání dialogu se státní mocí a reformu socialistického zřízeni usiloval Klub za socialistickou přestavbu Obroda, sdružující reformní komunisty, Objevila se také eelá řada nových iniciativ (Nezávislé mírové hnuti Mírový klub Johna Lennona Vývoj v letech 1969-1989 177 monarchistické České děti atd.). Razantně vzrostl počet petic požadujících propuštění politických vězňů, dialog, reformy atd., přibývalo signatářů. Petici Několik vět z června 1989 např. do listopadu podepsalo na 40.000 občanů, 600.000 občanů podepsalo petici za odluku církve od státu a obnovení náboženských svobod organizovanou od začátku roku 1988 Augustinem Navrátilem. Od roku 1988 se též začaly opět konat masové demonstrace proti režimu, především v Praze, i když k různě úspěšným pokusům docházelo i v dalších městech. Převážná většina z nich nebyla povolena - výjimkou byla demonstrace pořádaná v Praze u příležitosti Dne lidských práv 10. prosince 1988. Proti účastníkům nepovolených demonstrací zasahovali příslušníci SNB. Demonstrace se konaly při různých výročích (sebeupálení Jana Palacha, 21. srpna, 28. října). Zásah proti demonstraci konané 17. listopadu 1989 se nakonec stal podnětem k pádu komunistické diktatury. 8.8 Základní literatura ADAMOVÁ, K. - MATES P.: české dějiny v datech 1945 1997, Praha 1998. BALÍK, S.: Mezi demokracií a totalitarismem. Příspěvek k Linzově klasifikaci autoritativních režimu, diplomová práce FSS MU Brno, Bludov 2000. C U HRA, J.: Trestní represe odpůrců režimu v letech 1969-1972. Praha 1997. CUHRA, J. - VEBER, V. (eds.): Za svobodu a demokracii I. Odpor proti komunistické moci, Praha 1999. Československý biografický slovník, Praha 1992. FIALA, P. - HOLZFR, J. MAREŠ, M. PŠEJA, R: Komunismus v České republice. Vývojové, systémové a ideové aspekty působení KSČM a dalších komunistických organizací v české politice, Brno 1999. FRIEDRICH, C. J. BRZĽZINSKI, Z. K.: Totalitarian Dictatorship and Autocracy, New York 1962. GERLOCH, A. HRĽBĽJK, J. ZOUBEK V.: Ústavní wstém České republiky, Praha 1994. HRADECKÁ, V. KOUDELKA, F.: Kádrová politika a nomenklatura KSČ 1969 1974, Praha 1998. LÍNZ, J. J. - STEPÁN, A.: Problems ofDcmocratic Transition and Consolidation. Southern Europe. South America, and Posi-Communist Europe, Baltimore and London. LUKEŠ, B.i Stručná historie Československé strany lidově, on-line text (http:// www. kďu.cz/KI)UDNES/historie.htm). MAŇÁK, .1.: Čistky v Komunistické straně Československa 1969 1970, Praha 1997. MANDLĽR, E. (ed.): Dvě desetiletí před listopadem 89, Praha 1993. OTAHAL, M.: Opozice, moc. společnost. Praha 1994.