evropa a České země v době „jara nArodú" 85 močena a neprosadila se. Stavové se v této souvislosti obrátili na Františka Palackého se žádostí o historický výklad proměn českého zemského zřízení. Zemský historiograf jim vyhověl, zároveň však dal ve svém elaborátu průchod liberálnímu přesvědčení, že „feudálním stavům původně podkladem byla hmotná přesila jednotlivcova a tento podklad pokrokem mechaniky a fyziky od té doby nenahraditelně zmizel: domnívám se, že důsledně souditi musím, že feudálním stavům všech podmínek k dalšímu trváníza naší doby se nedostává a vždycky se nedostáván bude, a že tudy každý pokus udržetije ve starépodobeného na novo uvésti v život musí rozbiti se o nemožnost". Na protilehlém politickém křídle se zároveň už začal formovat radikálně demokratický tábor studentů a drobných řemeslníků, jehož nejdůležitěj-sim střediskem byl tajný spolek Repeal (pojmenovaný podle irského vzoru). Politicky aktivní složky českého národa tedy druhá polovina čtyřicátých let zastihuje v situaci, kdy se jejich nespokojenost s daným stavem začíná projevovat už konkrétními, byť zatím ještě nesmělými, politickými akcemi. K tomu je pak nutné přičíst i skutečnost, že také dosud politicky indiferentní venkov, kde ovšem stále dřímala latentní nespokojenost s přežíváním poddanským poměrů, byl ze své letargie vyburcován obilní krizí. "I. EVROPA A ČESKÉ ZEMĚ V DOBĚ „JARA NÁRODŮ" ^!lI^vôlu^e~7okul848l49 V předvečer roku 1848 se téměř v celé Evropě projevovala unáhlenost výroku rakouského císaře Františka I., který kdysi prohlásil: „Mne a Metter-nicha to ještě přečká!" Panovník tím myslel protirevoluční systém Svaté aliance a v jeho vlastním případě se prorocký výrok naplnil (František I. zemřel roku 1835). Ovšem kancléři Metternichovi bylo souzeno dožít se rozsáhlé revoluční vlny — reminiscence Velké francouzské revoluce — jíž se svým celoživotním dílem pokoušel marně postavit hráz. Předehrou výbuchu, který otřásl celým kontinentem, se stalo vítězství liberálně demokratických kantonú nad konzervativními (Sonderbund) v občanské válce ve Švýcarsku roku 18467 J V lednu 1848 propukly nepokoje v Palermu a Neapoli (Královstvíobojí Sicílie), jež měly za následek vyhlášení ústavy. Konečný signál k revoluční ofenzívě však zazněl - jak jinak - z Paříže. V noci na 24. února 1848 vyrostly ve městě barikády a monarchie Ludvíka Filipa Orleánskeho se bez odporu zhroutila. Dne 25. února byla Francie vyhlášena republikouJMově zvolené ústavodárné shromáždění však odmítlo radikální řešení sociální otázky. Tím nepřímo dalo popud k červnovému povstání pařížského děl- LÉTA 1815-1867 nictva, které vojensky potlačil generál Cavaignac. V prosinci 1848 byl zvolen prezidentem republiky Ludvík Napoleon Bonaparte, synovec Napoleona I. Roku 1852 provedl Bonaparte státní převrat a prohlásil se císařem jako Napoleon III. Revoluce neobyčejně oživila italské národní obrození (risorgimento). Obyvatelstvo Apeninského poloostrova doufalo, že se do jeho čela postaví buď papež Pius IX. (který však z vlasteneckých snů záhy vystřízlivěl), nebo sardinský král Karel Albert ze savojského rodu. Následkem povstání v Miláně a Benátsku se musely rakouské posádky stáhnout do nevelkého, ale dobře opevněného území mezi řekami Addou a Adiží. Sardinci, kteří obsadili Milánsko a postupovali na Benátky, byly poraženi 25.7.1848 maršálem Radeckým u Custozzy. Po několikaměsíčním příměří utrpěl Karel Albert další drtivou porážku 23.3.1849 u Novarry a vzdal se sardinského trůnu ve prospěch svého synovce Viktora Emmanuela II., který uzavřel s Radeckým mír. Rakouské, francouzské, španělské a neapolské oddíly pak ovládly i poslední dvě revoluční bašty v Itálii - Benátky a Řím. V Německu liberálové navázali na tradice spolkového shromáždění ve Frankfurtu nad Mohanem a svolali do tohoto města 31.3.1848 Prozatímní parlament (V orparlament), který měl rozhodnout o vypracování jednotné ústavy, o vypsání celoněmeckých voleb do řádného parlamentu a o vyhlášen, spolkového státu. Z voleb vzešlý německý parlament pak skutečné 18. května zahájil svou činnost, ovšem nesledoval jen maloněmecké sjed-v^m^n^,,,nCp?6ítaiící Se dněním Rakouska. Projevovaly se ZaviSn' Velk°f mecké> *> ramená úsilí o sjednocení všech zenu ^^^^h°i8p?řU"VČetně rak<™kých alpských zemí, dále ti 2 SlezskarCeské^ etniku zde měla být přiznána forma SvÄrST Trt0?ůsobem si °všem frankfurtsky po* SSróeuE^ naKdvou fr°ntách současně. Stály proti němune- ných germanizačních teS Sol^"0^* °bávaJících se neP0Chyb' Frankfurtský parlament^míľľnt *° nemeckého státu. konémci-zJalntm™?^ Ani jím ustavená provizoÄÄJ^ ^ckého vlivu na běh událost vévodou Janem, mladším bratre^l^ novala mocenskými prostŕedkv kte ' u ° °1Saře Frant>ška I.) nedispo-Namísto ní tedy poskytlo vojen^n!7™ y m°hla Prosazovat své záměry. Slesvicku, bouřícímu se proti slouč^T™0 německému obyvatelstvu ve sko Pruský král Bedřich Vilém IV Sdanským královstvím, P**5 a Anglií k uzavření ph'mén s Dánskem Ucen v červenci 1848 Ruskem dění však neztratil. Když počátkem rokinTj?1* frankfa^kého shromáž' nocovací koncepce, došlo k odhlasování 1 ,, ZVltezila maloněmecká sjed- am Spo,kové ústavy a hodnost dědič- evropa a České země v době „jara nArodú- ného císaře německého byla nabídnuta pruskému králi. Ten ji však z dynastické solidarity odmítl a jeho vojska potlačila radikálně demokratická hnutí v Sasku, Falci a Bádensku. Jeho předáci byli popraveni nebo uvězněni a zbytek poslanců frankfurtského parlamentu byl násilně rozehnán. Wljfi&voluce roku 1848/49 v Rakousku ___ Revoluční vlna procházející roku 184S západní ajtřední Evropou se po-jftoDiteině nevyhnula ani Rakouskému císařství. Dne 13. března vypuklo povstání ve Vídni a studenti spolu s měšťany požadovali především (kromě vydání zbraní) odstoupení knížete Metternicha, ztělesňujícího zbytky starého režimu. Tento režim, neschopný ani bránit svou vlastní existenci, se takřka bez odporu zhroutil. Již 14. března slíbil císař uskutečnění základních liberálních reforem a hned následujícího dne bylo vydáno konštituční prohlášení. Dosavadní dvorské úřady se změnily na ministerstva moderního typu, místo nenáviděného Metternicha se do čela vlády postavil hrabe F. A. Kolovrat, její vůdčí osobností byl však ministr vnitra Franz von Pil-lersdorf. Nová vláda neměla situaci lehkou - složitý propletenec požadavku iík^i^u ____• _ 'i ' l _ v s__a —AAvncVá r,i^7ka. to všeznasooe- netrpělivostí občanu, kteří po více nez inccuicLcm .—v—-— nyní očekávali rázná a rychlá řešení, stoupající radikalismus studentu a k tomu nízká úroveň politického vzdělání většiny obyvatelstva - to vse ve vleku rychle se řítících událostí vytvářelo problém takřka neřešitelný. K tomu navíc uherská polovina mocnářství nastoupila nepokryte cestu k auto-nn«í; «. S , *r . --_v__k+^l-^ rthla<:ti se kromě války v ita- na mutu»i»" oblasti se kromě války v Ita-nomii, ne-li k odtržení. V zahraničně poIvne* ^mout vůči nemec-liijednalohlavněopoměr.kterýby Rakous kým snahám o sjednocení. skalími více či méně uspesne layi Vláda se nejprve snažila mez. těmito uskaUm oopovědné m.msterstvo rovat. Dne 17. března bylo )™e«f jedením voleb do frankfurtsky pro Uhry, 9. dnbna vysloven souhlas s prove ^ ^ íoik(roA}vrf™;konstituce,kte_rayesladode)byl přikován volební ad do ústava Pillersdoriova. Konečne * \t avou komor - horn. obsa příštího říšského sněmu. Ten «™Ä ílen°Vť ^"ZtZ^ct-zovali velkostatkáři a císařem vysoký danovycenzus_Na^ dodolníkomorybylovázánona^ tava ponechávala císaři P'f^lnosti. Liberálni a ší omezení vedla ve Vídm^spokoj^ vTbylypntomstálevíceov^ danyidi mu demokratickému Neme';,állí jehož důsledkem r>yi uie* k dalšímu vídeňskému povsi 88 léta 1815-1867 dvora z rezidenčního města do Innsbrucku. Ve Vídni pak na čas přejal moc Bezpečnostní výbor, který odvolal ústavu a sám se označil za ústavodárce. V červnu byl vytvořením nové vlády pověřen baron Anton von Do-blhoff-Dier a v jeho kabinetu zaujal křeslo rninistra spravedlnosti vídeňský advokát Alexander Bach, který pak měl rakouským dějinám vtisknout svou pečeť na dalších deset let. Dne 22. července bylo konečně slavnostně zahájeno zasedám říšského sněmu, který okamžitě začal jednat o zrušení roboty a o podobě nové ústavy. Hlavní oporou dynastie v bouřlivém létě byla armáda - kromě knížete TOreda Windischgrätze v Čechách a vojsk chorvatského bána Josefa JeTáčiče, chystajících se k nástupu proti rebelujícím Maďarům, to byla především armáda v severní Itálii pod velením legendárního vojevůdce maršála Václava Radeckého z Radce, který právě přecházel k rozhodující ofenzívě. „ V tvém táboře je Rakousko," vyjádřil -metaforicky naděje, které byly do Radeckého vkládány, básník Franz Onllparzer a Johann Strauss starší zvěčnil maršálovo jméno ve slavném pochodu. J pTědnání sněmu se mezitím dostávalo stále více a více do stínu bojů y Uhrách a pravé postoj k maďarské revoluci rozdělil sněmovnu na dva os-dwE rľ T Zatímco na levici velkoněmečtí liberálové s ma- te^™S^™!ľ ?CVřeně symPatiz°vali, byli slovanští poslanci stá-S^^iľ^W111 maďarizačním posíupem vůči slovanským ZtZZ *r^v ' ľ°Vané V Západní P°tovinS říše (zvláště Češi) se Německa Za Äľ m ^5 začle*ěrúm Rakouska do jednotného «tÄSh? nľľS^ TaCháZelÍ Sl°Vanští P°slanci Íinou °P°rU ne? SÄSé^0Rak°USka' aP-tožeústřední TkUhrám, upírali svľnadel^k^^^.^ktizovala směrem k Německu vyneslo pové't 3^ f* ^ V °Čích d^okratické levte k otevřené roztržce voáľce Sľ^luao^ Na sněmu došlo la žádat o ochranu S petf Když slovanská pn^^^e' táhno^í v té době na Buda-stoupila obecná nenávist k úovZ^T^™ SVym odPore™ mařila, d°' ději v zájmu osobní bezpečnosti Vídlľ P°slancum takového stupně, že ra-v hlavním městě opět barikády a dľv Sg^ Navíc vh1™ 1»48 vyrostly joura, kterého činil odpovědným za v ™lucerně ministra války La-situaci dvůr opět opustil Vídeň a nal^iP°Stup Proti Uhrám. V této Osamocená Vídeň se pak plně Sľ?3^ v arcibiskupské Olomouci, gace z Frankfurtu a blížilo se k němu m 'ev°luci> v« městě jednala dele-rážce Maďarů u Sdroechatn adělostřewT?- e revoluční vojsko. Po po-W.ndi-schgratzem město kapitulovalo f ?m.?stfel°vání Vídně knížetem panského chramunamístovelkoněmeck^t u ,°padu na věži svatoště-vlajka. Cmecke kolory zaviáia opět cernožiutá Obnovené zasedání říšského sněmu Dak »* u ! Pak uz nebylo svoláno do stále ne- EVROPA A ČESKÉ ZEMÉ V DOBĚ „JARA NÁRODŮ jisté Vídně, ale za místo jeho konání byl vybrán arcibiskupský zámek v Kroměříži. Sněm zahájený 28. listopadu pokračoval v přípravě ústavy, vycházející ze zásad francouzského a amerického liberalismu. Návrh předpokládal zavedení řady demokratických ustanovení jako rovnost občanů před zákonem, zrušení šlechtických výsad, uzákonění všeobecné branné povinnosti, odstranění trestu smrti a podobně. Z českých politiků se v Kroměříži proslavil zejména František Ladislav Rieger obhajobou návrhu prvního článku ústavy, proklamujícího, že zdrojem veškeré moci ve státě je lid. Revoluční vlna na teritoriu Rakouského císařství však začala opadávat. Dne 2. prosince 1848 v olomouckém paláci císař Ferdinand abdikoval ve prospěch svého synovce Františka Josefa I. a nový panovník se v patentu, jímž oznamoval své nastoupení na trůn, již neoznačil jako „ konštituční císař Rakouský", ale v jeho titulatuře se opět objevila formule „z Boží milosti . Obavy, že mladý císař, nezatížený konstitučními sliby svého předchůdce, nastolí tvrdý kurs, se brzy vyplnily. Dne 7. března 1849 se v Kroměříži objevily vojenské jednotky a poslancům bylo oznámeno, že císař říšský snem rozpouští a ústavodárnou iniciativu bere na sebe. Současně byla nova ústava opět oktrojována (ústava Stadiónová). V té době bylo už rozhodnuto i o osudu italského a zejména mad arskeho národního hnutí. V Uhrách získala vláda L. Batthyányho a L. Kossutna zrušením feudálních povinností všeobecnou podporu, a tím i radu vojenských vítězství nad císařskou armádou. Protože však váhala přistoupit k parcelaci velkostatkářské půdy, přestaly mít méně majetné vrstvy vesnického obyvatelstva na dalším rozvíjení revoluce zájem Royiiez zákon q zrovnoprávnění všech národností v Uhrách (28.6.1849) přisel pozde -v té době se už nemaďarské národnosti podílely na bojových akcíchi proti maďarské revoluční armádě. Ta se ocitla v beznádejne situaci zv aste po vpádu početných ruských oddílů do země. 13.8.1849 složilatuV.Hagc* zbraně. Postavem vídeňské vlády se upevnilo, ^f™*™^^ Postupně omezovány, až konečně na sklonku roku 1851 byla, Stadiónová ústava suspendována a obnoven absolutisticky způsob vlády. Wl^Počátky revolucevče^hz^n^^ Na konci prosince roku 1847 si mladý Josef Václav Fric, jedna z pozoru- h„k- * . . i,„,„nnst s daným stavem, zúčtoval s dosavadním dob e vyjadrujtci nespokojenost^ti dľl plný průchod svému radikalismu: životem a směrem do budoucnosu udí Vi j " . ., , , --^* Ano Drolezl a poznal jsem pražské hospody a kavárny a jediné co mne přitom zajímalo, byla ta skoro jistota, že za několik let budeme do toho mlátit! -Ano mlátit! -jediná teď [ spásná myšlenka má." 90 LÉTA 1815-1867 ľ— jČelých několik let však Fric a jeho druhové čekat nemuseli, události se dalj -do pohybu mnohem rychleji. Koncem února 1848 přišly do Prahy první zprávy o pařížské revoluci a již na 11. března svolal spolek Repeal veřejnou schůzi občanů Prahy do Svatováclavských lázní. Z tohoto shromážděn: vzešla petice k císaři, která shrnovala české požadavky, vlastně první novodobý český politický program. Petice obsahuje požadavky jazykové (zrovnoprávnění češtiny s němčinou), státoprávní (uznání a upevnění jednoty zemí koruny české) i liberální (větší zastoupení měst a venkovských okresů na zemském sněmu, městskou a obecní samosprávu, veřejnost soudního jednání, úpravu poddanských poměrů a podobně). Definitivní redakcí tohoto dokumentu byl pověřen dvacetičtyřčlenný Svatováclavský výbor, který však svou práci neomezil jen na tento úkol, fungoval dále apo-zději (10. dubna), rozšířený na 100 členů, se stal pod názvem Národní výbor jedním z nejdůležitějších politických orgánů v zemi. To už ale byly události dávno v pohybu. Zpráva o pádu nenáviděného Metternicha a příslib konstitučních svobod vyvolaly i v Praze pochopitelné nadšení, dodnes patrné ze vzrušených slov Karla Havlíčka: „Jako ve snu neočekávaně staly se s námi nesmírné změny, včera jsme byli ještě děcka pod neobmezenou ochranou policie, cenzury a našich magistrátů, dneska jsme svobodni mužové..." Dne 19. března odjela do Vídně delegace s českými požadavky. O překoť nem postupu dem svědčí, že ačkoliv vláda českou petici zásadně neodmítla, byla její castecne vyhýbavá odpověď (mimo jiné odsunující státoprávní £fÄ ^CQSké P°selstvo vrátíl° do Prahy, shledána nedostat* íwľí m Ve''Jn0SU byla sestavena Petice nová, zdůrazňující státo-P te ľ vmTrľáľeľ * berním svobodně zvoleným zastu- ^^^povédným ministerstvem. ^tóSS^Tf^ř CÍSař kabin*ním listem z 8. dubna vyho; českých s\ < ,b, ,d. IV dubnuTÄ ?Z?MOVán a Ma§nu chartu budoucích do popředí všechny ostamí dn základních svobod vystoupily ním místě stála oÄÄÄ*? S""*? ""W Z nich ™ ^ 1K48 se mohla sejít společná S - fC a ****** evoluce" v březnu klamující svornost obou národní ľ y°h & nemeckÝch spisovatelů podobném nemohlo být ani řeči R?k í™' ° měsíc Pozdějijiž o něčem po" námdní i státní jednotě pnpraľo2°U ? Stal Český Poměr k němeCké Oďtud nttiždoSIo FrantiškuPalack' C kfurtu nad Mohanem, jednání a tím vlastně manifestoval Sľ™ pozvání> &y se zúčastnil těchto ného Německa. Dne 11. dubna paiľly-. ^ 56 včleněním do jednot- lacky toto Pozvání veřejným dopisem evropa a České země v době „jara nArodú- 91 odmítl; jeho argumentace pak v základech určila hlavní směry české politiky na další desetiletí. V liberámích intencích tu Palacký především zamítl myšlenku česko-německého státoprávního spojem - české začlenění do středověké říše označil za pouhé svazky mezi panovníky, které nemohou být závazné pro moderní svobodné národy. V dalších pasážích pak překročil úzký český obzor a vyložil své pojetí středoevropské otázky. Střední Evropu vymezil jako prostor mezi Ruskem a Německem, obývaný malými národy neschopnými samostatné státní existence, pro jejichž národní bytí představují Německo i Rusko stejné nebezpečí. Jediného garanta jejich svobodného rozvoje viděl Palacký v existenci silné rakouské říše, kterou však právě frankfurtské shromáždění usiluje začlenit do Německa a tím de facto zničit. Proto, jako „Cech rodu slovanského", který si však „při vší vřelé lásce k národu svému vidy ještě výše cení dobro lidské i vědecké nežli dobro národní" napsal zde František Palacký často citovanou větu: „ Zajisté, kdyby státu rakouského nebylo již odedávna, musili bychom v interesu Evropy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil. "Je ovšem třeba zdůraznit, že český historik si představoval Rakousko federalizova-né, stejně spravedlivé ke všem svým národnostem. V reakci na tento dokument, který v Čechách nabyl veliké publicity, založili čeští Němci německý konštituční spolek a jejich zástupci vystoupili z Národního výboru. Zneklidňující pro Němce bylo to, že české snahy, které se dosud z taktických důvodů zahalovaly do pláště převážně jazykových a kulturních požadavků, nyní nabyly jasně politického charakteru. Bylo zřejmé, že se začíná jednat o to, která z obou národností získá v zemi dorni-nujírí postavem. Navíc pod vlivem událostí česká města rychle ztrácela svůj vnějškově německý ráz, čeština pronikla na veřejnost, v rámci povolených Národních gard se formovaly i ryze české ozbrojené sbory - proste na místě nevýznamné etnické skupiny, na jejíž literární usilovaní si Nemci navykli pohlížet s jistou dobromyslnou shovívavostí, tu náhle stal modenu sebevědomý národ. , . ^ , . . v. Za této situace vláda odvolala dosavadního mistodmtele hrabete Rudolfa Štadióna a na jeho místo jmenovala od 1. k^tn^ako/P^™: kého gubernia hraběte Lva Thuna, liberálního autokrata známeho vym. Přátelskými postoji k českému hnutí. Jeho příchodI byl provázen yelkymi nadějemi, které se ale brzy změnily v pravý opak. Radikakiejsi listy psaly dokonce že by měl nosit jméno jiného zvířete nezlí královského lva. Postoje, které byly^ány před vypuknutím revoluce, nyní uz nepostačovaly. Bez ohledu na to začal Thun připravovat sestaveni samostatne české via-j. \ 7 , " ... -Im,onr nrozatimni ceske vládní rade byl roz- dy. Vztah veřejnost, k )'mJ^X povstání ve Vídni se totiž diferenco-pomp,ný pod dojmem ^~Xální vůdeové české politiky vítali val i český politický tábor. Zatímco nDc .. , . . *~ 'ňivu tento orgán jako posílení státoprávní samostatnosti českých zemi, radtkal 92 LÉTA 1815-1867 nější demokraté v něm postihovali ostří namířené proti vídeňským revolu cio^řum. ______ Na počátku června 1848 se pak v Praze sešel Slovanský sjezd, chápani jako protiváha frankfurtského parlamentu, vlivem Františka Palackého a jeho stoupenců vsak omezený jen na zástupce slovanských národností Rakouska. Delegáti sjezdu pak ani během jednání platformu rakouského I státu (austroslavistický program) neopustili - požadovali pouze Rakousko národnostně spravedlivé a federalizované. i ™±-JMl™to^ k májovému spiknut084ska s ™** Proudícím ze sbratřovací j ľoTvvroÄ však brzy pii^pÄ^1??1^1 materialní Př^vaha ™)^í na ^T^^^^l^ Renské operace postup Vltavy do ^nK^^ " hlavní se ^ na lev* bre na kontrolu hLních\om^nikacf budovaných barikád se Xc neboí 1Stal0' ™ ° větŠÍI1U beZ V ' staroměstské mostecké ^S-TSf! 7 tvořila barikáda ve pak vojsko z Letné a z PctKna^Sn^l"16?^ přechod Přes řekU' W Praha 17. června kapitulovala hko*lostřelecké bombardování města, ukázala faktická bezmocnost zástiinr.-f [°Vne memento pro budoucnost se hy vysláni k uklidnění situace - v^^lt?^vlMy.ktefíbylidpPrt-stvím je prostě nebralo na vědomí ni oslnéné vlastním vítěz- Svatodušní pražské bouře se pak stalv r^A -protichůdného hodnocení. Na jedné stran v*Ttem ^J^znějšího a často vyžádaly na straně povstalců celkem 43 nadrv??^ heroizované (bojesi vedlivě bagatelizované. Liberálové v čele SP íJ nastraně druhé nespra-které způsobilo, že ohlášený zemský sněm ít .ym v nich viděli neštěstí, státoprávní postavení českých zemí v rámci m měl Sarant°vat zvláštní a vinu za to, kromě provokatérům, připisovali ^r^6' se nikdy nesešd deho Frice a jeho kumpánů". Fric sám naopak nn ,lvým kouskům mla-hodnotil jednoznačně kladně: P°vstaní z širší perspektivy > í. r I Vi Barikáda v pražských ulicích v červnu 1848 „Kdyby náš malý, ale kurážný houfec v Praze. . . nebyl nic jiného dokázal, nežliže vzkříšený a politicky probudilý náš lid přestal již býti davem nedomřilých sket a zotročilých sosáků, zajisté, že prospěl naší věci, obrátil národní čest a posloužil naší dobré pověsti." Pravdou je, že porážka povstání a následující bezvýsledné vyšetřování „rozsáhlého široce rozvětveného spiknutí" poskytly záminku k některým protičeským zákrokům, jako bylo 26. června zrušení Národního výboru a rozpuštění českého ozbrojeného sboru Svornost. Tragicky se také v kontextu pražských bouří projevila roztržka mezi německými a českými liberá-ly. Němci, odsuzující Cechy pro jejich údajnou kontrarevolučnost, porážku povstání v podstatě uvítali. | _[ 94 LÉTA .1815-1867 Tato roztržka se pak i v českém táboře vyostrila pod vlivem říjnové revo- * luce ve Vídni. Radikálové sdružení ve spolcích Slovanské Lípy s Vídní sympatizovali, na což liberálové (Karel Havlíček) a rýsující se konzervativní strana (Jan Erazim Vocel) odpovídali obviňováním ze zrady národních zájmů, Mezi českými poslanci říšského sněmu měli jednoznačnou převahu liberálové a jejich činnost na této půdě rozhodně nebyla bez významu. Zasadili se o zrušení roboty a prosadili uzákonění řady občanských svobod. Pozoruhodný, i když nerealizovaný byl také Palackého projekt federaliza-ce Rakouska nikoli na historickém nebo státoprávním, ale na etnickém základě, mimo jiné poprvé proklamující požadavek státního spojení Čechů a Slováků. Podporou vlády v maďarských záležitostech a ochotou ke spojenectví s konzervativními složkami, za cenu prosazení státoprávních požadavků, si však vysloužili ostrou kritiku doma působících radikálních demokratů. Polemiky mezi oběma skupinami pak plnily stránky českých novin i po rozehnání říšského sněmu. Konec českému radikalismu potom učinilo odhalení romanticky dile-tanských příprav k převratu, májového spiknutí na jaře roku 1849, vedoucí k vyhlášení stavu obležení nad Prahou a dlouholetému věznění demokratických politiků. Pod tlakem stále ostřejšího vládního kurzu se postupně odmlčovah i liberálové - F. Palacký se stáhl do svého vědeckého ustram,F.L. Pueger odjel do ciziny a jiní jako Václav Vladivoj Tomek přešli otevřené na vladm stranu. Opuštěný prapor tak nakonec hájil jenom K. Havlíček, bojující proti opakovaným zákazům svých novin a pevně ^EiíiTi hber,al™ch Zasadach-1 on svůj ^pas ale prohrál a na konci roku 1851 byl násilne deponován do Brixenu. IV. VZESTUP A PÁD BACHOVSKÉHO ABSOLUTISMU IV/1 Rakousko v evropské^oiulcrísís^issg--~ Rakouskou zahraniční politiku řídil od podzimu roku 1848 kníže Felix Schwarzcnberg, který byl plně ovládán ideou obnovení velmocenského postavení monarchie. Jeho vůdčí myšlenkou bylo vytvoření sedmdesáti-mihonove ríše sjednocením Nemecka pod rakouskou patronací Tradič-ním rivalem v této oblasti bylo Prusko, jehož panovník sice odmítl císařskou korunu nabízenou mu frankfurtským parlamentem al v nrocesu siednocování Německa rP7Í«rr.^.~* _- nem, ale na svou úlohu v procesu sjednocovaní Nemecka rezignovat nehodlal c Cllů!»vuuu • se však soustředěným nátlakem, včetně bľla^f ^-^ľ podařilo přimět Prusko k tomu, aby na jednání v rZľ °k™]l Va t roku 1850 souhlasilo s obnovením Německého spol^?^ vullst,°Pad" měl v první polovině století. Myšlenka odvety vzestup a pád bachovského absolutismu pak ovládala pruskou politiku vůči Rakousku až do konečného rozhodnutí roku 1866. Schwarzenberg zemřel 5. dubna 1852 a vědem zahraniční politiky převzal do svých rukou mladý císař. První zahraniční krizí, která jej očekávala, Byla krymská válka. Tento konflikt vypukl původně (1853) jako válka mezi Tureckem a Ruskem. Rusko, tradičně vystupující jako ochránce pravoslavných křesťanů, doufalo v obohacení o další území slábnoucího Turecka. Takovému vzestupu ruské moci ovšem nehodlaly nečinně přihlížet Francie s Anglií a postavily se na stranu osmanského císařství. Roku 1854 vpluly jejich eskadry do Černého moře a jejich expediční sbory se vylodily na Krymu. Následujícího roku se k protiruské koalici připojilo i sardinské království a původně lokální konflikt se změnil v evropskou válku. Převaha moderně vyzbrojených spojenců nad zastaralou ruskou armádou a loďstvem byla nepopiratelná a po dobytí Sevastopolu^bylo Rusko nuceno uznat porážku a na pařížském mírovém kongresu roku 1856 rezignovat na kontrolu Dunaje. Nepodařilo se mu dostat pod svůj protektorát moldavské a valašské knížectví, ztratilo jižní část Besarábie a muselo souhlasit i s mezinárodním dohledem nad dunajskou plavbou. Na počátku války Rusko usilovalo o rakouskou pomoc, nebo alespoň neutralitu, jako výraz vděčnosti za vojenskou pomoc při potlačování uherské revoluce. Právě fakt, že byl nucen souhlasit se zahraniční intervencí, nesl císař František Josef I. velmi těžce a v nastalém konfliktu se rozhodl pro samostatnou politiku. Rakousko se sice nepřipojilo k protiruské koalici, ultimatívne ale Petrohrad přinutilo k vyklizení podunajských knížectví, která vzápětí samo vojensky obsadilo. Tím Rusku vázalo síly, které byly Potřeba na hlavním válčišti. Protože se však Rakousko k otevřenému vystoupení po boku spojenců neodhodlalo, nezískalo si ani jejich sympatie. Demonstrace velmocenské samostatnosti tak skončila mezinárodní izolací a mírový kongres přikázal Rakousku z podunajských knížectví odejít. Naproti tomu sardinské království sklízelo plody svého vojenského vystoupení v krymské válce. Jeho cílevědomý ministerský předseda C. B. Ca-vour si pro chystaný konflikt s Rakouskem zajistil spojenectví francouzského císaře Napoleona III. Rakouská armáda utrpěla v severní Itálii během tažení roku 1859 řadu porážek, a přestože se do jejího čela postavil (po-Prvé a naposledy) sám císař František Josef I., podlehla spojeným fran-couzsko-sardinským vojskům i v rozhodující bitvě u Solferina. Mír, který vyjednal v Curychu Napoleon III., byl ze strany Rakouska vykoupen ztrátou Milánska (Lombardie). Ozbrojenému tažení za sjednocení Itálie pod vládou savojské dynastie už nestála v cestě žádná vážnější překážka. 96 léta 1815-1867 IV/ 2 Bacho vský systém Ztělesněním rakouské vnitřní politiky po porážce revoluce se stal Alexandr Bach, vídeňský advokát, kterého právě revoluce vynesla do vlády a který se pak aktivně podílel na jejím násilném převedení do zákonných mezí. V historické literatuře se o Rakousku padesátých let minulého století hovoří jako o éře bachovského neoabsolutismu. Stejně jako v případě Metternichověbyl však i Bach jen jedním z tvůrců systému, který nesl jeho jméno. Vedle Bacha se na jeho vzniku podílel především zkušený byrokrat ještě předbřeznového období K.F. Kúbeck, dále kníže F. Schwarzenberg a nezanedbatelná byla i role císaře, který obvykle osobně předsedal ministerské radě. Zcela mimo Bachův vliv stál také Nejvyšší policejní úřad v čele s baronem J .F. Kempenem a samozřejmě armáda. Obě tyto složky byly rovněž podřízeny přímo císaři. -Nový režim vstoupil do života silvestrovskými patenty z 31. prosince 1851, kterými byla zrušena dosavadní, byť i jen na papíře existující ústava a zavedeny byly zásady organického řízení. V praxi se jednalo o pokus o obnoveni absolutismu - ze svobod dosažených roku 1848 byla zachována jen rovnost občanů před zákonem, náboženská svoboda a zrušení pod-£rw£s5 ^ ZpUSOuem byla omezena samospráva, která zůstala SdnľnHsinr £ T °bd' pHznacné ale bylo, že i zde museli zvolení radní přisahat věrnost císaři. Vnitřní politika se opírala tradičně o těsné sepětí vlády a církve - v této oblasti hral významnou roli císařův wchovatPi \ľ ľ— -a*ľ - arcibiskup kardinál J. O. Rauscher. Již rokľl8?0 h 'P ^ ľ,m ŕsvolení panovníka ™<\u nik -V, byl° zmseno placetům regium mezi Svatou stolití a rakousko"Ä^ľUlÍ dávala církvi v císařství značná privileeiľ-h , k?nkordát* Tat° ^ 1 a ve vlastní církevní správě byly v echnv n™ Státníh° ^ kromě toho získala církev vliv nS í Z Vráceny bÍskUpUm' dech, kdy se jednalo o ntí^T^ř^é P*vo, a to i v pHpa- kým státem přineslo v budoucnosti rakouskému iľT^ S neoabsolutlStlC' malé problémy. ruskému i českému katolicismu ne- české dějepisectví, hodnotící minulost nacionálni™ u, , • terpretovalo Bachovu éru výrazně negativně a ľe u U~em Pohledu'm' stního hlediska oprávněně. Došlo k redukci vZt že z národn0; (1854), takřka úplně byl potlačen český veřejný živm Ve *k°lá byly postaveny i vědecké instituce jako například Mm Pollcejní dozor byl donucen rezignovat i František Palacký. České ^CU™'zJehoz výboru tlačeno zpět a nuceno omezovat se pouze na čistě kult ' í1""*1 ty0 23 v podstatě vráceno k předbřeznovému stavu Svmh^iUrni ^^osti, tedy >«"ooiem potlačených čes- VZESTUP A PÁD BACHOVSKÉHO ABSOLUTISMU 97 kých snah se stal „brixenský mučedník" Karel Havlíček Borovský, jehož pohřeb roku 1856 se stal jednou z prvých velkých českých manifestací proti režimu. Určité oživení kulturních poměrů znamenal až roku 1858 vydaný almanach Máj. Přesto ale nelze zapomenout, že i v této době vznikala vynikající dfla české literatury, za všechny připomeňme Babičku Boženy Němcové. Na druhé straně je nutné konstatovat, že v některých oblastech života si Bachův režim počínal značně liberálně a zdatně se vyrovnával s problémy, které před ním stály. To se týkalo i státní správy, která zrušením poddanství přišla o svůj nejnižší článek, tj. panství. Po několika experimentech se zaváděním krajů se začátkem šedesátých let ustálil systém, jehož nejnižší jednotkou byla samosprávná obec, nad ní politický okres v čele s okresním hejtmanem (politický okres se skládal z několika menších okresů soudních) a pak již následovaly nejvyšší zemské orgány, to znamená místodržitelství podléhající ministerstvu vnitra. O solidnosti základů, na nichž byl tento správní systém vybudován, svědčí jistě výmluvně skutečnost, že v Čechách a na Moravě se beze větších změn udržel až do roku 1950, kdy byl násilně odstraněn. Zcela liberálně si vláda počínala v oblasti obchodu a průmyslu, kde nebyly svobodnému podnikání kladeny takřka žádné překážky. Důležitým nástrojem podnikatelského rozvoje byly také obchodní a živnostenské komory, organizované od roku 1850 jako sdružení průmyslníků určitého regionu. Liberalizace průmyslu a řemesel byla dovršena na samém sklonku Bachovy éry, když byl roku 1859 vydán živnostenský řád, odstraňující poslední zbytky staré cechovní organizace. Neméně důležité změny se odehrály v rakouském školství a zásluha za jejich provedení přísluší už několikrát zmíněnému hraběti Lvu Thunovi, který byl od roku 1849 ministrem školství. Jeho reformy maji nejvetsi vyznám v tom, že definitivně skončily s osvícenským pojetím univerzitního studia, degradovaného jen na výchovu státních úředníku. OdThunovy doby je kladen důraz především na vědecký charakter studia i na vedeckou Práci vysokoškolských profesorů. S tím souvisí i změna postavem filozofických fakult, které dosud sloužily jenom jako přípravka pro dalsi studium a nyní se staly rovnoprávné fakultám ostatním. Za základy svého dalšího hospodářského i kulturního rozvoje vděčí tedy Rakousko právě Bachovu období. _ Přes tyto úspěchy ale zůstává absolutismus nej horši možnou formou vlády - absolutní moc státu vede obvykle k jeho oslabení. Toto paradoxní Pravidlo se potvrdilo i-v rakouském případě. Bez ohledu na hospodársky rozmach říše zůstávala státní pokladna žalostně prázdná a neúspěch ozbrojené demonstrace za krymské války a porážku z roku 1859 už režim nepřežil Neoabsolutistickv experiment skončil a vláda se postupnými kroky LÉTA 1815-1867 n IV/3 Obnoveníústavnosti a země Korun y české * Válečná porážka roku 1859 a katastrofální stav státních financi^^ly císaře ř-rannska Josefa I. k propuštění ministra vnitra A. Bacha a ke svolaní rozšírené nsské rady. Dne 20.10.1860 vydal panovník rámom nssky zákon (Říjnový diplom), který formuloval určitou představu budou-£ ^toPravnft° uspořádání státu na historickoprávních federalistic- t„tľí i i y'f V'ak Ukázal°'že obnově mocenských ambicí stá-tľck<™h!i achovskeho5ež™u značně utrpěly, vyhovuje více centofe ^Ä^9^ kultUmě 1 ekonomicky sílícím a liberálně smýšlejícím ^^měšťanstvem a měšťanskou byrokracií. Schmer^^ státním ^rem Antone, mocbvlasvěře^ří?^(^hlasena) únorová ústava. Zákonodárná mľnab& širší podobě řešit záležitosti celé da se skládala ze dvouľomor ľ T"08* "euherských zemí. Říšská ra-panovníkem jmenc^ÄLí^6 sne™vně zasedali dědiční, neb. movnut^onlidelegátiľemsSf ™^ hodnostáři> poslaneckou sne-lo souhlas obou ko^panofnľľT- pnjetí každého zákona vyžadova-měrně omezená a při ieiich vnľ? Pr1avomoc zemských sněmů byla popění. Zeny a osobv ekonn™! i/ *e uPlatnovala teorie zájmového zastou-se členil do volebních kurK^6 byly z hlas°vání vyloučeny, zbytek hodněna úzká vrstva pozernWnwTe,majetku-Tím byla nepoměrně zvy- Dne 1.L1861 vyš^n^Z^^ * b°hatých stínil česky politický programTTT^ listů>v němž FL- Riegerna' nosti, občanských práv a rozsáhlé požadavek národní rovnopráv-považovány za natolik oprávněné *aiľ°sPrávy- Některé požadavky byl) radou v létě 1861. Avšak požadavef * ľ proJednávány a přijaty říšskou Koruny české byl říšskou radou ^"auznání obytného postavení zefflí i zemská šlechta. Proto se čeští noslanľnUtJtřebaže jej slíbila podporovat nezúčastní. Na zemském sněmu na^^odli'že se dalších jednání rady 1864 rozdělení středních škol na české *nym Postupem prosadili roku české techniky na českou a německou v mľ^S6 a Smfsené. Po rozdělení jazykové a sociální emancipace českého ľ , 69 se Jednalo o další důkaz pozoruhodným způsobem prosazoval i v Ceský měšťanský živel se novat verejnými finančními prostředky v Im-T1™***' Pravo dispo-dobrocmnost. a bezpečnosti skýtalo m^^.^vy, školství, veřejné (pod heslem V prácia věděníjenašespľen^^ Na^ý slovn* ni ""rodního &vadla F.L. Rieger prosadi/vv^h °bn°ví1 vadla, které od roku 1864 uvádělo denně Íd°ľaní Prozatímního di' P ledm česká představení. vzestup a pad bachovského absolutismu 99 M. Tyrš a J. Fúgner založili tělovýchovný spolek Sokol, jejž následovaly zpěváčky spolek Hlahol a dále Umělecká beseda. Český živel se zcela prosadil i v oblasti operní tvorby (B. Smetana), poez|e|Y. Hálek), publicistiky (J. Neruda), malířství (J. Mánes, K. Purkymě^XCermák) i architektury (J. Hlávka). V 60. letech 19. století byla česká politická reprezentace natolik etablována, že si mohla dovolit se zásadně diferencovat. Vedle liberálně konzervativních staročechů (F. Palacký, F. L. Rieger) dávali o sobě stále více vědět radikálně demokratičtí mladočeši (K. Sladkovský), k nimž se přiklonily i Národní listy, redigovanej. GrégremľOba směry se ocitaly pod příliš silným tlakem, než aby se mohly definitivně rozejít, ale polemika mezi nimi často postrádala i jen náznak politické kultury. Přesto přispěla k určitému vytříbení stanovisek české politické reprezentace, jejichž vrchol tvořila (Palackého brožura Idea státu rakouského (1865). Autor jasně formuloval názor, že perspektivní může být jen Rakouskofederalizované, skládající se z autonomních celků, daných národnostním složením, historickými tradicemi a ekonomickou nutností. Bylo to poprvé, kdy český předák neprojevil obavy o budoucnost národa, nýbrž o osud státu, v němž je českému národu souzeno žít. Určitá předvídavost Palackého postoje se potvrdila v souvislosti s blížícím se rakousko-pruským konfliktem. jV/4 KyvrcAo/e/iž>aA:o^o-/?n^5^^gw/ggg^mM _ Po nástupu O. Bismarcka do úřadu pruského ministerského předsedy roku 1862 se záhy ukázalo, že pruská politika směřuje k rozuzlení problému nemecké jednoty. Počátky soupeřem habsburské a hohenzollernske dynastie o rozhodující vliv v Německu lze datovat už rokem 1740. Od poloviny 18. století zajišťovala Habsburkům formální převahu nejprve držba anachronického titulu římskoněmeckých císařů a po napoleonském intermezzu zase předsednictví v Německém spolku. Minimálně od roku 1848 sáhly hlasy po sjednocení Německa bez Habsburků (maloněmecká koncepce) a roku 1863 se ukázalo, že ani zásadní reforma Německého spolku („bun-STJ nemůže prodloužit jeho život. Ještě o rok později se Rakousko s Pruskem sešly v jeho rámci jako neupřímní spojenci ve válečném tazem proti Dánsku. Avšak mírová smlouva gastýnská ze 14.8.1865 jiz byla formulována tak, aby skryté napětí mezi oběma mocnostmi jen zvýšila. To bylo velmi nebezpečné ve chvíli, kdy Schmerlingova koncepce jednotného, vnitrné pevného Rakouska definitivně ztroskotala na dezintegračnú* postojích Cechů, Italů, haličských Poláků a Maďarů Ale i jmenované nenemecke národnosti monarchie se vnitřně politicky diferencovaly^ díky rozdílným postojům k polskému povstání proti carské nadvláde roku 1863 Bismarckově obratné politice se podarilo získat velice blahovolnou ne- PRUSKA ^ POLABSKÁ |.__ ARMADA\' ál .SASKY. ARM. S80R ••••• ~' r \ 1. PRUSKA ARMADA "-TI—— Válečné operace roku 1866 v Čechách (od 22.6. do 3.7.) Vysvetlivky 23. VI sojstředéni armád rakouská saské .24. VI. i Ft 4,\ Syclírov" *26. VI.. Podol Turnov 26.-27 VI » posiup voisk střetnutí vojsk (datum) 1. ARMÁDNÍ """" SBOR~~ t. ARMÁDNÍ SBOR/ •vi ŕ */ —--sffloov-y V • • •, i Miner :riovo| Itsló ľ Mďlnik VI i Jiářn ' - .C, y Broumov ^ JÍX 0WKífll-^ -&*JŕlĹ ! ARMADA ">?9. VlAv / ^ N 2. VII." iHorice / . '3. VII Sadová /Josefovi Nové Mósto n. Mnjuji / ~ i.« iHraoÍB Krá f ovo ■ / f V Praha ^ ^pace u.VII.-15.X RAKOUSKA^ . že dosavadní víceméně centra isticke uspořádáni státu, balancujícího navíc me7i absolutismem a konst.tuconahsmem, se už nedá udržet Se svvmiToLdavky na prestavbu nse se jako vzdy neidůrazněii nřiku • », ^ pozaaavNj náních byly jejich požadavky pnjaľy fc1^ Po delších jcd-uherských zemích (v PředlUavsku, čili CisTair ^ dvě ČástÍ: V °í u^mínažývälô;protože část hranice prochází"'í SC neoficiálně í° chován rozhodující vliv Vídně a německých vi^ °U Lltavou)zustal z\ (Zalita vsku, Translajtánii) se do stejného pwSÄÍ vf^\V ské společnosti. Obě části říše měla nadále mdostatyspickymadar a společná ministerstva války, obrany, financí a zahrľ^ °S°ba Panovnl ko-uherské * \rovnání lze považovat za p()kračov/r,n,Cníchvěcí-RakollS* ^wacovani určité centralistické rakousko-uherské vyrovnání 103 politiky jinými prostředky, v jiných podmínkách, se dvěma hlavními subjekty rozhodování místo jednoho — ne náhodou se o něm mluvilo jako o zdvojeném centralismu. Nešlo ovšem o absolutní centralismus — pravomoc zemských sněmů nebyla nikdy zcela anulována, o řadě důležitých otázek mohly rozhodovat dále samosprávné orgány. 1/2 Prosincová ústava roku 1867_______ Státoprávní přestavbu říše spojovali představitelé německé buržoazie, jejíž vliv neustále sílil, s důkladnou úpravou vnitřních poměrů. Zřetelně dávali najevo, že se již nehodlají spokojit s polovičatými demokratizačními opatřeními; žádali, aby byl jednou provždy potvrzen charakter monarchie jako parlamentního státu, v němž by platila základní občanská práva. Těmto snahám byl císař nucen vyjít vstříc a v roce 1867 svolal říšskou radu, která přijala rozsáhlý celek zákonů, jimž se podle doby vzniku nejdůležitějších z nich říká prosincová ústava. Říšská rada, dříve poradní orgán, se tedy stala skutečným představitelem zákonodárné moci, stala se parlamentem. Schvalovala zákony (její poslanci měli právo zákonodárné iniciativy), povolovala počet branců i daně a sledovala činnost ministrů, kteří jí byli odpovědni. Další zákony zaručovaly rovnost před zákonem, nedotknutelnost majetku, volnost pohybu a další občanská práva a svobody - shromažďování, slova, svědomí, vyznání, vědeckého bádání atd. Vedle toho byla vyhlášena nezávislost soudců a zřízen říšský soud, na nějž se měli občané obracet právě se stížnostmi na porušování občanských práv. Důležitým doplňkem těchto demokratických ustanovení byly svobodomyslné školské zákony, jimiž se zaváděla povinná osmiletá školní docházka a rušil církevní dohled nad školami. Německá národnost byla sice zvýhodněna ustanoveními volebních pořádků ( volební geometrií), její nadvláda však vyplývala z kulturní i hospodářské převahy a nebyla zákonně definována. Němčina také nebyla nikdy vyhlášena oficiálně státním jazykem, i když toto privilegium ve skutečnosti víceméně požívala. Všechny prvky absolutistického systému odstraněny nebyly. Panovník zůstával „posvátným, nedotknutelným a nikomu neodpovědným", v dobe, kdy nezasedala říšská rada, mohl vydávat prozatímní nařízení, a takji vlastně nahrazovat Z titulu vrchního vojenského pána se odvozovala jeho pravomoc nad řízením armády a stejné postavení podržel i v oblasti zahraniční politiky Pripočteme-li k těmto právům ještě ohromnou formálni i neformální autoritu jíž se zejména v závěru své vlády těšil, jakož i snahu zůstat za všech okolností prvním úředníkem státu, který nepřestával považovat za instituci svěřenou mu vyšší mocí, uvědomíme si teprve, jak velká moc se v jeho rukou koncentrovala. Císař mnohokráte zaštítil nedemokratické postupy, ale jeho působení mělo vcelku integrující a zklidňující ráz. __j_ 104 LÉTA 1867-1918 Rozvoj demokracie byl především limitován tím, že do roku 1897 nepla- * tilo všeobecné a do roku 1907 ani rovné hlasovací právo. Právo volit a ty volen záviselo na výši majetku, respektive výši daní a sociálním postavení. Volicí (tedy muz.i, protože ženy byly z hlasování vždy sloučeny) byli roz-dělem do ctyr skupin $ kurii. Nejvýhodnější (s ohledem na poměr mezi poetem vohcu a voleny zástupců) bylo postavení velkostatkářů, potom S podnikatelských orgam- hn ^. k ľ6 meSta kune venl na nikoho nespoléhat cele společnosti nezbytné. Funkce statuí lediska zabezpečení vývoje „pravidelhry"a provozování nezb^vch °mezit Jen na prosazování hovorno jako o .nočním hlídači". ggEjSÄ služ<*; často se o něm zenstvi, které se mu zdálo neslučitelné se Sf CaSt° Pohyboval o nábo-a utoc.1 na crkev, pž upíral právo na doÄn?*^ ^ského rozumu, vem společnost,. Naopak byl nadšen věd™, kultu™m a morálním sta-garanc. neustálého pokroku. Vědou a technikou, v nichž spadoval Liberalismus se v Rakousku neprojeví i čisté podobě a jeho tábor nebyl ieSo^fe^íäni v krystalicky P^devším jako obecný Sociální hnutí, karikatura Mikoláše Alše ______________...._____...... -^^^^^^^ --— léta 1867-1918 myšlenkový proud, který neobyčejně výrazně ovlivnil rakouské duchovní * klima. Jeho zásady vyznávalo mnoho intelektuálů a prakticky se podle nich chovali všichni podnikatelé. Odvolávala se na ně i celá řada politiku, nejvýznamnější z nich (například Ignác Plener) se stali architekty moderní podoby Rakouska po vyrovnám. Německé měšťanstvo si bylo jisto převahou své kultury a nezastupitelností své řeči; skutečnost, že jiné národy lpějí na své (objektivně méně vyspělé) kultuře, ho naplňovalo v lepším případě údivem, v horším rozhořčením. Jeho postoj k druhým národům se proto vyznačoval buď lhostejností (která ovšem skrývala vědomí automatické nadřazenosti) nebo snahou přibrzdit jejich rozvoj administrativními prostředky (což signalizovalo rostoucí obavy). Takové chovám - samozřejmě spolu s celkovou ekonomickou apolitickou slabostí - přispívalo k tomu, že buržoazie ostatních národů hledala své spojence především mimo měšťanský tábor, v šlechtě, církvi. Tato skutečnost německé a neněmeckéliberály opetne odcizovala. Alternativní koncepci ke kapitalistickému vývoji se pokusil nabídnout socialismus. Jeho nejvlivnější proud, ztělesněný nejen v sociálně demokratických stranách a jejich volebních úspěších, ale také v silném vlivu na každodenní život značné části dělnictva, vycházel z myšlenek Karla Marxe a Bed-ncha Engplse (marxismu). Marx a Engels vystupovali jako neúprosní materialisté a podobně jako tvůrci jiných myšlenkových systémů, navazujících na osvícenství, velebili vědu a pokrok. Uvědomovali si však rozpory, které tento pokrok prinasi, i utrpení, které v podobě buď nezaměstnanosti nebo naopak rychlého pracovního opotřebení působí. Protože věřili, že vývo] ma zakomty raz, snažili se odkrýt jeho mechanismus a nalézt cestu k lepši-, mu, spravedlivějšímu společenskému řádu budoucnosti. Byli přesvědčeni o tom, ze způsob, jakým společnost vyrábí to, co potřebuje k svému životu, určuje i všechny dalsi stránky ,ejí existence, zejména sociální usoořádání. K výrobě je zapotřebí především výrobních Stfc^ ky, stroje). Vlastní je pouze malá skuDina lidvil , ^ .7 y V lávat druhou vetší část nhvvatektva To ^ "di, která pak může zaměstnávat dmhou, vetsi cast obyvatels va. Ta musí, aby se vůbec uživila nabízenou prací přijmout. Vztahy nadřízenosti a podřízenosti mezi tém tô SLri^ | třídami) se potom přenášejí, do oblasti rozdělování a dS sfér života společnosti, vedou k neustalému, více či méně otevři l ! -ľ '«.u boji, který naplňuje celé dosud známé dějfny &lemubc»l" ho vrcholu právě v období kapitalistické iíiSSTS^^ jakkoli vykonstovana a utlačovaná, mohla svou ekonomľckou závislost nahrazovat početnosti, organizovanosti, koncentrovat - L c ti. Stejné zájmy měly spojit všechny dělníky, v JľSt1'hľmoSení 7' V5>ecr*ny zaměstnance bez nové myšlenkové proudy a jejich nositelé ohledu na státní hranice a národnostní rozdíly. Dělnická třída měla provést revoluci, dobýt politickou moc, díky tomu zrušiťsoukromé vlastnictví výrobních prostředku. Ty by přešly do majetku celé společnosti, která by pak mohla rozhodovat o sobě jako celek. Tím by byly zajištěny předpoklady pro pozvolné odstraňování antagonismů mezi lidmi, pro harmonický rozvoj každého jednotlivce a nastal by blažený věk lidstva. Marxismus je učení mnohovrstevné, v němž se kříží precizní vědecké analýzy, ideologické konstrukce i utopické vize znovuvybudovaného ráje. Snad právě proto se dalo různě upravovat, zjednodušovat, šířit a propagovat, snad právě proto tolik fascinovalo. Zdálo se, že dokáže vše vysvětlit beze zbytku, dávalo neotřesitelné jistoty a ještě kromě vysvětlení daného stavu poskytovalo i návod na jeho změnu. Dnes již nem sporu o tom, že v mnoha směrech se klasici marxismu mýlili, například jejich odhad životnosti kapitalistického výrobního způsobu a možností tržní ekonomiky byl naprosto špatný. Celospolečenské vlastnictví všech zdrojů obživy podvazuje jakoukoli svobodu a dává rozhodování nikoli do rukou všech, ale jen byrokratické elitě. Společnost ovládaná socialismem se objektivně vrací ke společnosti předkapitalistické. Zastánci socialismu spatřovali příčinu sociální nespravedlnosti v odcizení výrobců od výrobních prostředků ( v průběhu 19. století skutečně drobných výrobců ubývalo). Avšak sám Marx si na sklonku života uvědomoval, že v automatizovaných průmyslových provozech převáží problém odcizení od živé práce. Sociálně demokratické strany v Rakousku (jako ostatně na celém světě) marxismus přijaly. Po kratším váhám odmítly i pokusy o jeho nezastřenou revizi, podniknutou německým teoretikem Eduardem Bernsteinem, který Marxovy ideály považoval za neuskutečnitelné a o to více si cenil postupných existenčních zlepšení a jistoty, j akou každému individuu dává mohutné hnutí. Ve skutečnosti ale tyto strany obsah Marxových myšlenek přizpůsobovaly své politické, spise reformní než revoluční praxi. V rakouské a později i osamostatněné české sociální demokracii se prosadila zakladm představa Viktora Adlera, hlavního reprezentanta rakouského socialismu, Podle níž není úkolem sociální demokracie připravit revoluci, nýbrž jen podmínky pro ni. Strana měla zorganizovat, stmelit proletariát, vdechnout mu vědomí společných cflů a usilovat o zlepšení jeho životního standardu. S tím také souviselo formování samostatné proletárske kultury, která se měla postavit do opozice vůči kultuře buržoázni a zvítězit. Podobne mel socialismus získávat půdu i v jiných oblastech společenského života a buržoazii nakonec z rozhodujících pozic vytlačit. V takovém okamžiku by bylo dělnictvo také natolik vyspělé, že by s klidem mohlo převzít za celou společnost odpovědnost. Mfetoblízké a malebné revoluce s barikádami a nezměrným hrdinstvím se tak nabízela perspektiva dlouhodobého procesu, který vyžadoval především vytrvalost a práci. Revoluce jako taková seješ- 108 léta 1867-1918 I tě nevylučovala, její kontury se však rozplynuly, její uskutečnění odsunulo na neurčito a volný prostor zaplnila praktická reformní politika. Místo alternativy vývoje tak sociální demokracie připravovalo spíše jeho variantu. 1 když usilovala o samostatnost dělnictva v každém ohledu, pracovala ve skutečnosti na jeho integraci do celé společnosti. n/3 Politický katolicismus a konec Jtřásné epochy^____ Ačkoliv liberalismus a socialismus představovaly hlavní myšlenkové proudy 2. poloviny 19. století, neomezoval se duchovní život jen na ně. Svou důležitost neztrácel a ke konci století naopak spíše zvyšoval katolicismus, chápaný zde především nikoli jako náboženství, nýbrž jako světový názor. Katolictví zajisté upevňovalo společnost a stát, některé jeho směry, zejména v alpských zemích, se však dokázaly velice ostře postavit proti liberalismu, jemuž vytýkaly neschopnost vnímat sociální skutečnosti a reagovat na ně. Pokud tato kritika vycházela ještě z pozic starého pořádku a síly, které ji podporovaly, byly nečetné a spoléhaly především na své privilegované postavení a pozemkový majetek, šlo o kritiku leckdy přes-ale innou- Situace se změnila, když se o tuto ideologii začaly ve vetsim merítku zajímat širší vrstvy, složené z malých živnostníků, úředníku ci sedláku, které se cítily ohroženy kapitalismem i marxistickým socialismem a které hledaly jmou, třetí cestu, již nazvaly křesťanským socialismem. Jej.ch predstavy se rovněž obracely do minulosti, metody politického boje vsak byly neobyčejné současné, dravé a účinné. K mobilizaci mas pouzih krestans i sociálové obraz nepřítele, na nějž přenesli znaky vydři-dusskeho kapitahsty i intnkánského socialisty a ještě je posílili rasově motivovaným odporem - jejich politickou zbraní se tak stal i antisemitismus. Politické katolictví se v českých zemích uPlatnUo v^větlmmerítku jen na Morave, v Cechách, ač mu silné nm™na£ - v *eisim "/, .v zůstávalo na okraji politického živom NľokSPr°S^ ne"TtS v 90. letech sblíží moderní katoličtí sp££S£Ä~T^ svými obdohnc ladenými druhy, ale Duchovni klima sena konci 19. století vvraznp^ -i obavy z národnostních a sociálních konlg^í^ O^^* a výroby vyresi všechny problémy, se nenaplňovala t „!% J \Z\l mus slábl. Místo něho se šířila nejistota, zostřovaná i„ ? , °dm °?}T>, mi objevy, zpochybňujícími dosavadní obraz světa ľ°S,e?mmi vefecky' znám. Mezi prvními, kde, na tylo skutečnosti upozorni^08*f zik Ernst Mach, žijící v Praze a přednášející na zdejší"Iiěmľ'VľmkaJlcl 2" Nejpřesvědčivěji je shrnula Einsteinova teorie relativit umverz pochází už z roku 1905. Dalším mužem, který nodrvl t,?J^prvilí veI? ÍV •>» uadicnijednoznac- nové myšlenkové proudy a jejich nositelé 109 nevidění světa, byl Sigmund Freud, vídeňský lékař, zakladatel psychoanalýzy. Podle jeho teorie, formulované při studiu hysterie a neuróz, je racionalita jen tenká skořápka, obalující nitro člověka, v němž zápolí nevědomé a podvědomé síly, skládající se z nejelementárnějších pudů a ovlivňované pradávnými zážitky. V části beletrie a publicistiky se vytvářela představa, že Vídeň a celé Rakousko je blažená, bezstarostná země Fajá-ků, kde život připomíná svou lehkostí operetu a plyne v rytmu valčíků. Ale nebylo tomu tak. V Rakousku žilo mnoho odpovědných lidí, kteří si uvědomovali závažnost situace a navrhovali řešení některých problémů. Šlo o řešení jak rozumná, tak utopická. Jen jeden projekt, jistě nejrozumněji i nejutopičtější, přežil do našich dnů. Je to pacifismus, jehož snad největší propagátorka, Bertha von Suttner, rodem Kinská, pocházela ze země, která mezi prvrumi pocítila tíži světové války. H/4_ Tomáš Garrigue Masaryk________ Mezi významné myslitele, toužící po výrazných společenských opravách, patří bezesporu Tomáš Garrigue Masaryk, který také z novodobých představitelů českého národa nejspíše překročil hranice své doby a země. Přišel na nově se organizující pražskou českou univerzitu jako profesor sociologie a filozofie, neměl však ambice typického vědce a nešlo mu o filozofii jako o knižní učenost. Svou orientaci naznačil prvmm, habilitačním spisem, který je věnován fenoménu sebevraždy. Na základě zkoumání tak extrémní situace chtěl pochopit podstatu lidského života i své doby, kterou charakterizuje právě skutečnost, že dobrovolnou smrt podstupuje stále více lidí. Pochopil, že krize, kterou společnost prochází, je způsobena ztrátou smyslu života, který dříve poskytovalo náboženství, nedostatkem vnitřní opravdovosti, autentičnosti. Slabiny podobného rázu jako Povrchnost, neupřímnost zjišťoval i v českém národě a české politice a v řadě spisů (např. Česká otázka, Naše nynější krize) vyložil, jak by a představoval jejich odstranění. Domníval se, že celý politicky a veřejný život se musí pronikavě změnit. Proti líbivým frázím stavěl neustalou, drobnou práci, usilující o zvyšování vzdělanosti a celkove úrovne národa. Tento postup odpovídal podle něho nejlépe českým tradicím, vycházejícím z odkazu české reformace a zosobňujícím ideály humanity, i současné situaci národa žijícího ve středu klidného, spořádaného Rakouska. Odmítal odvolávání se na starou slávu, v němž si tak libovali čeští žurnaliste i politici zapomínající na řešení aktuálních problémů. Pro tato stanoviska se vžil název realismus. Masaryk je nezastával sám, na jejich formulaci se Podíleli ještě Josef Kaizl a Karel Kramář, kteří jejich podstatu prosazovali ' nezávisle na Masarykovi. ^ ^ Masarykův program byl promyšleny a mel sve opodstatněni; jeho pu- 11» LÉTA 1867-1918 vodce sám však v praktické politice příliš velké úspěchy neměl. Jeho vliv met převážně morální a obecně kulturní ráz. Poprvé na sebe upozornil v roce 1886, kdy společně se svými druhy zpochybnil pravost údajně starobylých českých literárních památek - Rukopisů zelenohorského a královédvorského. V bouřlivé polemice, kdy se proti nim postavila takřka celá česká společnost, která právě prožívala proces dotváření emancipovaného národního vědomí, však Masaryk a jeho přátelé neustoupili. Trvali na právu svobodné vědecké kritiky i na zásadě, že pro národ músimít vyšší cenu pravda, byť jakkoli nepříjemná, než prospěch, plynoucí z vědomého klamu. Svou neohroženost Masaryk dokázal i v době hilsneriá-dy, procesu s židovským mladíkem Leopoldem Hilsnerem, obžalovaným z vraždy křesťanské dívky, záměrně vydávané za vraždu rituální. Masaryk opět proti mínění většiny rozplameňované nacionalistickou českou žurnalistikou bránil právo obžalovaného na spravedlivý soud a bojoval proti tomu, aby byl tento tragický případ využíván k Šírem antisemitských nálad T. G. Masaryk patřil již před válkou k dominantním postavám české společnosti. Jeho přátelé, kteří mu v roce 1910 gratulovali k šedesátkám, ovsem nevedeli, jak se mýlí, když se domnívali, že jeho dílo je v pod-state uzavřeno. III. ČESKÁ POLITIKA Korektní chování pruských okupačních orgánů roku 1866 český národ oceňoval, to však nemohlo nic změnit na jeho zásadní prorakouské orientaci. Věřil, že věrnost, kterou trůnu opětně osvědčil, nezůstane bez odměny; císař pochopí a uzná naléhavost českých požadavků i prospěch, který by z větší decentralizace mohl vzejít pro celé mocnářství Česká společnost však byla příliš slabá, než aby s ohledem na ni mohl František Josef nedbat přání německé a maďarské politické reprezentace Roztrpčeni z dualistickéúpravy H5ef která uznala historická práva uherského království, nikoli vsak Koruny ceske, vedlo představitele českého národa k řade protestních akcí. Jesle v roce 1867 odcestovalo několik českých politiků (mimo jme František Palacký jeho zeť František Ladislav Rieger, pozdější hlavn, vůdce ceske politiky a jejich spolupracovník a později radikální oponent Julius Gregr) do Moskvy aby se tam demonsírativně zúčastnili národopisné výstavy a byli pnjati dokonce samým carem Pouť Čechů do Moskvy^ jak je tato akce nazývána, nepřinesla žádný politický efekt, naopak jen zvýšila podezřeni z nekritického rusofilství 7 něhož liberální a demokratická Evropa Čechy podezřívala (pokud je ov§em brala vůbec na vedomí), na druhé strane však Představovala vlastně jeden ČESKÁ POLITIKA z prvních pokusu proniknout za hranice rakouského státu a uvědomit o své existenci světovou veřejnost. Stejný význam (i výsledek) měla rovněž Riegrova snaha informovat o vnitrních poměrech Rakouska-Uher-ska i důležitosti českého národa francouzského císaře Napoleona III. Na své tradice a historická práva otevřeně upozornil český národ masovou účastí na demonstracích u příležitosti převezení českých korunovačních klenotů z Vídně do Prahy (1867) či položení základního kamene ke stavbě Národního divadla (1868). Mnoho dalších, i desetitisícových manifestací, které se svým pojmenováním tábory lidu přímo hlásily k české husitské a revoluční minulosti a které se konaly na horách a místech dějinně spjatých s českou státností (Říp, Vítkov, Blaník) požadovaly uznání práv Koruny české. Jakkoli jejich konání usnadnila uvolněná atmosféra hberálního Rakouska, zračí se v nich především rostoucí sebevědomí českého národa, který právě zažíval první hospodářské úspěchy a který - s výjimkou Českých Budějovic - ovládl vlastně všechna vnitrozemská města Čech. Váha českého odporu vůči současnému státnímu uspořádám byla umocněna tím, že do konfliktu s vládou německých libe-rálú se dostávali i představitelé dalších národů. Řízením státu byl pověřen nový kabinet hraběte K. S. Hohenwartha, který konzervativní ladění v bezprostředně politické oblasti vyvažoval větším důrazem na pochopení sociálních a hlavně národnostních problémů. Mezi vládou a představiteli českého měšťanstva (F.L. Rieger) i české šlechty (Jindřich J. Clam-Marti-nic) byla navázána intenzívní jednání, která se těšila podpoře samotného panovníka. Císař si přál uklidnění českých zemí, protože nevylučoval nový konflikt s Pruskem, a již dříve vyhlásil, že se dá korunovat českým králem. Jednání vyústila na podzim 1871 ve fundamentálních článcích, čifun-damentálkách, které tvořily předpoklady pro budoucí české vyrovnání. České království (Morava postupovala samostatně a Slezsko se od celé akce distancovalo) nemělo být od Rakouska odděleno tak důkladné jako gfiŕy. Nehledě na záležitosti, spojující celou monarchu (armáda mena, zahraniční politika) mělo podle ustanovení fundamentálních clanku dobrovolně postoupit své kompetence i v některých dalších otázkach (danova a celní politika, správa pošt a komunikací) společným organum všech rakouských zemí Ve zbývajících oblastech státní správy vsak mel rozhodovat sám zemský sněm, jehož pravomoce se výrazně zvýšily i zemská vláda, jejíž zřízení se předpokládalo. Zajištěni národnostního smíru mel sloužit zvláštní zákon dělící zemi na okresy podle národnosti, a vylučující tak přímé střety - zejména konflikty o to, jakým jazykem se mají vést úřední jednání Nad obranou jazykových a národnostních práv měly bdít ještě zvláštní orgány, působící při zemském sněmu. Fundamentálky znamenaly uznání pokroků, jichž český národ dosáhl, a pro Němce v Čechách Při tom nepředstavovaly újmu. Ti se vsak z valne časti presto cítili Poškozeni a ohroženi českým nástupem a zahájili proti nim rozsáhlé pro- 112 LÉTA 1867-1918 testní akce, v nichž je důrazně podpořil Berlín. Ačkoli se fundamentálky j netýkaly předchozích rakousko-uherských smluv, odmítli jakékoli změny dosavadního státu quo rovněž uherští politici. Naléhání tak silnému nedovedl císař čelit a nechal padnout Hohenwartha i jeho projekt. Hodnocení významu fundamentálek je složité. Neúspěch pokusu o české vyrovnám znamenal pro českou společnost citelné zklamání a posílil v ní pocity, že rakouský stát o český národ nestojí a že je proto plné oprávněné mu splácet stejnou mincí. Pozdější političtí teoretici zdůrazňovali však spíše negativní stránky, které by z částečné restituce českého státu vyplynuly: uvolnily by se vztahy k Moravě, na správě království by získala - jak se již ukazovalo v průběhu vyjednávání - nepřiměřený podíl šlechta. Český národ by se však především vydal na cestu jakéhosi „extenzivního"_ vývoje, své postavem by se snažil zajistit manévry vysoké politiky a príhs by se spoléhal na právní prostředky - takto spotřebovaná energie by mu potom scházela při vlastním hospodářském a kulturním růstu. Všeobecne rozčarování posílil i průběh voleb do zemského sněmu v roce 1872, v mchz se nemecká buržoazie pokoušela posílit své postavem skupovaním velkostatků a tudíž i hlasů, které na ně byly vázány. Češi se sna-nthnľ?-' y ^ tak°^ró™ (hebrejský výraz, označující pochybné SI í f neStaCllL ° k°nečném »™ voleb, kterým se potom říkalo chabrusove, musely stejně rozhodnout další machinace. 1H/2 Pasivní politika Za takové situace se čeští politici v říjnu 1873 rozhodli, že po vzoru svých spojenců z řad české šlechty nebudou zastupitelské sbory (tedy zemsk) snčm a říšskou radu) obesílat. Tak vstoupili do dlouhé éry pasivní politiky . Rozhodnutí, na němž trvali zejména Palacký a Rieger nebylo jen uraženou reakcí, vyplývalo z pravděpodobných (ale jak se nakonec ukázalo mylných) odhadů dalšího vývoje. Rieger byl přesvědčen že v evropské rovnováze sil dojde k zásadním posunům, které vytvoří předpoklady p'° nové řešení české otázky. Považoval za pošetilé, aby si národ zbytečně zadal a kvuh nepatrným výhodám se vzdal po staletí děděných práv. Díky autorite, jiz se oba muz, tesil,, mohli své názory prosadit; o jejich správnost, vsak nebyl, ostatní cest, poht.c, přesvědčeni. Z mnoha stran se ozývaly hlasy, ze politika, která se - nedoprovázena žádnými dalšími ráznými fany - zríka ucasti na tvorbe zákonu a možnosti kontrolovat výkonnou moc, je nejen neúčinná, ale i přímo pro národ škodlivá Uvědomili si to nejdříve moravst, poslane, kteří roku 1874 vstoupili' do moravského Česká politika 113 „Národ český je ovšem hotov uznávali a šetřili starých smluv státoprávních, poněvadž jsou jemu na prospěch; ale druhá strana nechce o nich ničeho věděti a nepovažuje se za vázánu jimi. A národ český nemá té moci, nemá tesily, aby ji k uznánístarých smluv donutil. . . Státní právo bez patřičné moci, která by mu dovedla zjednali platnosti, nestojí ani za fajfku tabáku, a my bychom mohli dlouho čekali, než bychom se s našimi protesty, adresami, memorandy, deklaracemi anebo tím nešťastným trpným odporem dodělali uznání našeho státního práva." (Eduard Grégr, Otevřený list panu dru F.L.Riegrovi, 1876) Zbaveni konfrontace s ostatními národy a politickými směry a ponecháni sami sobě, nemuseli čeští politici tak lpět na ideálu jednomyslnosti a solidárního postupu. Diferenciace, která se připravovala již delší dobu a projevovala se odlišnými názory na některé problémy i osobními antipatiemi, nabyla v otázce účasti na práci zastupitelských sborů, zejména ovšem zemského sněmu, zásadního významu. Skupina politiků, stojící v opozici vůči již osvědčené gardě národních vůdců („výtečníků") se rozhodla v roce 1874 vstoupit na zemský sněm a téhož roku, jen o několik měsíců později, se i organizačně osamostatnila. Oproti staré Národní straně (staročeské) tak vznikla nová Národní strana svobodomyslná (mladočeská). Obě strany představovaly politickou reprezentaci peského měšťanstva a také jejich světonázorové zaměření bylo v podstate shodné - tj. liberální, mladočeši byli jen radikálnější, demokratičtější. Jestliže se k staročechům hlásila především honorace českých měst, soustred ovalí mladočeši spíše ty, jejichž čas měl teprve přijít - začínající podnikatele, bohaté a bohatnoucí sedláky z Mladoboleslavska a Podřipska, demokraticky, často antiklerikálně smýšlející inteligenci. Oproti staročechům, jejichž vliv vycházel z osobní autority předních reprezentantu a kten spise než stranu připomínali klub vynikajících individualit, si mladočeši vytvorili již fungující územní organizaci s poměrně pevnou strukturou. Jrz od orných počátků vědomě chtěli vytvářet a formovat verejne minem Kromě účasti na zemském sněmu proto hned od počátku požadovali prohloubení občanských práv, všeobecné hlasovací pravo a rozvoj vzdelanosti, kterou často ztotožňovali s protináboženskou agitaci. V tomto smeru mohli také využít své nejsilnější zbraně, jakou po celou 2. polovinu 9. století představovaly nejvlivnější české noviny - Národní listy, které založil jeden z předních mladočechů Julius Gregr a v jejichž redakci se scházeli nejlepší spisovatelé té doby, například Jan Neruda a Jakub Arbes. Mezi oběma stranami - ačkoli s. byly tak blízke, ci vlastne pravé proto - vvnúkl nesmiřitelný boj, který se přenesl do všech oblast, verejného • soukromého života. Jakákoli rozdílnost v názorech se přenesla na tento protiklad: 114 LÉTA 1867—1918 „kdekoli se občané pohádají mezi sebou o zájmy čistě mísä neb osobní — třeba o stříkačku nebo purkmistrovství -ihned věc bere na sebe ráz víceméně politický... a hned jsou z nich staročeši neb mladočeši". (František Ladislav Rieger okresnímu starostovi v Semilech, 1876) ,-^^adQ-?echy_stála v té době ještě menšina české veřejnosti, v té nej-závaznější otázce, totiž v otázce obeslání sněmu se jim však dostávalo stále větší podpory, a to i mezi stoupenci staročeské strany. Pro vstup se vyslovoval především Riegrův staročeský rival, energický novinář Jan Stanislav Skrejsovský, zpočátku jeden z hlavních propagátorů pasivity, a trpný odpor hájil nakonec vlastně jen sám Rieger, přesvědčen, že v tak závažné otázce je treba osvědčit vytrvalost. Drtivá většina si však spíše uvědomovala, o kolik výhod národ každým dnem, promarněným v nečinné opozici, pnchazi a už nechtěla čekat. Roku 1878 vstoupili poslanci obou českých stran na pudu zemského sněmu a o rok později i do říšské rady. Do-ba vzctóru a cekám skončila. Nastala doba politiky aktivní, „polity III/3 Aktivní politika """" Perspektiva nových úkolů zapůsobila na obě strany, které zanechaly na cas různic a uzavřely dohodu. Rieger se pokoušel najít ještě další spojence. Velmi nadějně vypadala zprvu jednám s některými německými liberá-Z', h P°ch°Pení Pfo české národní požadavky. Nejvlivnější frakce liberální strany se však postavila proti Čechům, kteří se naopak, po zklamaní na levici, sblížili s polskými statkáři a rakouskými klerikálnínn poslanci na pravici. Tím vzniklo seskupení, zvané železný kruh pravice, «montU P°dPoroval° nov°u konzervativní vládu Eduarda ™ Taaffa- Pn zahaJem Parlamentních jednám přednesli čeští poslan-2£mŽES* °*mzen\ memorandum, v němž prohlásili, že účast na jed- OsvérSstnvaRywneT TT^ POpření ^ich dopravních ideálu. O sve místo v Rakousku chtěli bojovat dál, ale jinými prostředky To jim ostatne Jlz delsi dobu vzkazoval hrabě Taaffe, n^fcrÄ^ffiiý pO' S^r* 19 St°letí 3 tVŮrCe SVéráZnéh°' SKftff lU Taaffe ze zásady odmítal velké koncepce vývoje společnosti imorovi- Zh°H ' ľ°SHUJ?°ľ "Ph'Pad 06 pHpadu"' dělal kompromisyra^Svázná rozhodnut, odkladal v naději, že původní rozpory pozbudou čľslm na své nesmrtelnosti. Nevázal se předem na žádnou «ranu všechny a jedinou nepochybnou autoritou pro něj zústávaHencLřský majestát. O jeho zásadním konzervativním postoji není m^p^ř 116 LÉTA 1867-1918 vat, domníval-li se však, že daný pořádek zajistí nejlépe reformami, neváhal jich použít. Jestliže čeští politici chtěli od vlády nějaké ústupky, museli za ně poskytovat své hlasy a souhlasit s vládními propozicemi i v těch otázkách, kde oni sami a hlavně jejich voliči zastávali mínění opačná (například školská novela, umožňující zkrácení školní docházky apod.). Taaf-fe české politiky výhodami příliš nezahrnoval, dobře věděl, že ho neopus-tí. Kdyby tak učinili, dostali by se k moci opět němečtí liberálové. Přesto jim vláda vyšla vstříc některými opatřeními, z nichž nejvýznamnější bylo rozdělení pražské univerzity (1882) na německou a českou a Stremaw va jazyková nařízení (188Ô), podle něhož měly správní úřady a soudy v Cechách a na Moravě odpovídat na všechna německá podání německy a na česká česky. Takzvaná vnitřní řeč, tj. korespondence mezi úřady a uvnitř nich, měla zůstat německá. Nebyly to ústupky velké a zásadní, spíše opravdu jen „drobečky", jak se posměšně později říkalo. V tom ale také jádro aktivní politiky nespočívalo. Aktivní politika především pozměnila vzájemný vztah národa a státu jiz bylo možné udělat ve státní službě kariéru a nevyčlenit se tím z ceske společnosti. Lidé, kteří této možnosti využili, pak opět výrazné obohatil, sociální strukturu národa. Pozměnilo se i pojetí politické práce a nároky, kladené na poslance. V době pasivity stačila mravní bezúhon- nSiSÍTvíenI'schopnost agitovat-Pro řešení závažných Stó^Sf^řWpod^ch (cla> kanalizace, stavba ždezmc. bornaV Tví ^ 56 ™k povala již ve ká vyspělost od; ov em oll n!lmdy Pľ ŽÍVOt národa velký význam, veřejnost si je ľohtľkaľbohľcíľn ľľ°pala' MěřeM fundamentálkami se zdála česka výrT kdrtľe 2 „ f m!adoceského tábora. Jeho opravdu nešťastny zem musíme eZn^0 7m°ci svá P™™ Jedním velkým * cechům. Oslabení l^T^nT^f^ kampanÍ pr0tÍ "So hraběte Taaffa zahájili v ledľuT890td7°Sledm Ve,kou akci a na ^ Jich postavení, otřesené poUtickými Sfr' ™ 56 °p6t P° * ^ dě úspěchu zasloužily - phJZi^^y'^^^átav^t k nej významnějším událostem našich i n°m í °ľ národu mohla P* Podstata pnnktací, jak byly českoXetkérT^^U úprava verejne správy v Cechách (revize oh\ ^-P ady nazvany< hJl soudů, obchodních a živnostenských kodu okresn'ch a krajských a školní rady) podle národnostních kritérií Taľ/' rozdělení zemědělské k rozdělení země na dvě území - české a nérn* Jf-^ľ^y předpoklady v českých oblastech požívat větších práv ne* í"\ľ* ' přicemž Němci mohli Usiv JĽJich. Reakce Němců česká politika 117 byla jednoznačná - slavili punktace jako velké vítězství (tím se ovsem také liberálové bránili kritice ze strany německých ultranacionalistů), česká veřejnost je však pod vlivem mladočechů zcela zamítla. Rieger sice tvrdil, že „to, co bylo ujednáno, není národu našemu na škodu, a že jsme v důležitých věcech získali," ale nepřesvědčil ani své stoupence, kteří se houfně přidávali ke kritice punktátorů. Staročeská strana se fakticky rozpadla, malý zbytek, věrný Riegrovi, nemohl zastavit ohromný nástup mladočechů, který se projevil v jejich skvělém volebním vítězství v březnu 1891. Staročeši svou činnost nezastavili, jejich role hlavní politické síly však jednoznačně skončila. Tím se fakticky naplnil i osud Františka Ladislava Riegra, po více než 40 let zosobňujícího sílu i slabiny, naděje i zklamání české politiky. Nedočkal se díků ani střízlivého hodnocení — uznání mu národ projevil až ohromující účastí na pohřbu v roce 1903, pohřbu, jímž, jak napsala Eliška Krásnohorská, skončilo 19. století. Mladočeši si svým vítězstvím vybojovali nejen naprostou převahu y českém politickém životě, ale také zodpovědnost za zastupování české společnosti na zemském i celorakouském fóru. S tímto úkolem a voličskou základnou, která k nim přešla od staročechů, se brzo dopracovali poznání, že rázná politika, jejíž nezbytnosti se dříve tak zastávali, nepomáhá tam, kde „máme co činiti s faktory politickými, kteří jsou mocnější než my." Radikálové, podporovaní žurnalistikou (zejm. Národními listy) bouřili na voličských schůzích a tropili výtržnosti v parlamentu, k vážným jednáním však nastupovali střízliví, odborně zdatní politici typu Josefa Kaizla a Karla Kramáře, jejichž programem bylo „sbírání a množení ztracené váhy politické, nabývání větších i drobnějších výhod, nenáhlé tužení sil a vše v rámci ústavy." HI/4 Sociální demokracie____.——--—— Ze svého suverénního postavení se však mladočeši nemohli těšit dlouho. Brzo se objevila konkurence. Největším nebezpečím hrozila sociální demokracie. Počátky dělnických organizací sahají až do poloviny 60. let, kdy začaly vznikat odborové spolky (zejména slévačů a knihtiskařů). Ohromný rozmach zažilo dělnické hnutí na konci 60. let. Z návodu a za Podpory mladého právníka Františka Ladislava Chleborada se začaly organizovat svépomocné spotřební a výrobní spolky, které se vlastně nijak nelišily od stejných družstevních podniků českého měšťanstva a které v krátké době soustředily neobyčejně velké množství členů i ohromný kapitál Nej větší z nich - pražský Oul- měl 3000 členů a disponoval kapitálem 60 000 zlatých. V roce 1871 bylo takových spolků, byť menších, v Čechách 279 a na Moravě 46. I když tyto spolky nepřežily v důsledku špatného hospodaření za krize v roce 1873, znamenalo toto první maso- KUHEflQOElHIK ilQiEĎřiílÍK r WnTHVQuELIin LVÍ POMOCliy OELIÍIK P, /flOSíJNSKY POMOCNÍK SWSflRSKECSlí V Oluor. i rs Vli * OBUVNÍK .... : -ífc*. ZÁJMY ...-^ 3*as2 zájmy \IÍI:SI.\Vf\ m„,(ttlWf; tip GHßRSKe I1STY Odborové časopisy počátkem 20. století (znám těchto časopisů vycházejících v českém jazy^eno širo^ spektrum česká politika 119 vé, byt' ještě ne úplně samostatné, vystoupení českého dělnictva mnoho pro jeho uvědomění. Pro své cíle se potom snažili získat dělnictvo mla-dočeši, jejich snaha se však setkala jen s omezeným úspěchem. O to větší pozornost nacházely socialistické vlivy ze zahraničí, mezi nimiž postupně převládal ohlas marxistických myšlenek. Tento vývoj byl ještě podpořen krutým potlačením svárovské stávky roku 1870 a ohlasem pařížské Komuny roku 1871. Panovalo přesvědčení, že pro současnou organizaci proletariátu i ke splnění jeho historických úkolů je nezbytné založit vlastní dělnickou stranu. (Dělnické strany v Evropě se většinou nazývaly sociálně demokratické, prvním slovem vyjadřovaly svůj cíl, druhým své závazky v oblasti obecně demokratických práv.) V Rakousku taková strana vznikla v roce 1874 na sjezdu dělnických zástupců v Neudórflu. Po jejím faktickém rozpadu, způsobeném ostrou perzekucí i konflikty ve vlastních řadách, totiž rozdělením na radikály, kteří snili o blízké revoluci a za své ideály chtěli bojovat i teroristickými akcemi, a na umírněné, zdůrazňující legalitu postupu a orientaci na bezprostřední hospodářské problémy, se strana obnovila na přelomu let 1888 a 1889 v Hainfeldu. Zrušení kapitalistického výrobního způsobu a nastolení nových, socialistických vztahů mezi lidmi považovali sociální demokraté za svůj zásadní a konečný cil, nepředpokládali však, že by ho mohli dosáhnout ihned, a postupně jeho splnění přesouvali do stále vzdálenější budoucnosti. Kromě dílčích požadavků z oblasti dělnického zákonodárství (např. zákaz dětské prace, omezení práce žen atd.) si sociální demokracie stanovila dva hlavni bezprostřední úkoly: osmihodinovou pracovní dobu a všeobecne hlasovací právo. Druhý požadavek byl splněn po velkých bojích v letech 18*/ a 1907, osmihodinová pracovní doba přes drobná zlepšeni za Rakouska nikdy uzákoněna nabyla. Vliv sociální demokracie se siní skutečné lavinovitě. I když neztrácela svůj dělnický charakter stavala se pntazhvou i pro některé kategorie úředníků, učitele a některé intelektuály. Její vyznám posilovaly odborové organizace, družstevní a telovýchovné, vzdelávací a ochotnické divadelní spolky a rozvětvena zurnalis^ ika. V rakouském dělnickém hnutí hrály vždy velkou roh g™^^* nuté české země. Již mezi 74 účastníky neudorfeiske™ sjezdu ^bylo deset Cechů v čele s Josefem Boleslavem Peckou. ?^Q^^y^ považovány za ústřední list strany společné s «^°u^^^d~ ce 1877 bylo vědem strany dokonce P^^ř^^^^^. hoděs^ J vedle Pecky ještě zejména Ladsav Zap , stal českoslovanskon.stranu"^^^„d TJ kaštanu roku 1878. * tak na tajném sjezdu v b^^zblta a rozložena. Ožila opět na Krátce nato byla i tato strana fakticKy i*» léta 1867-1918 konci 80. let. Masový nástup české sociální demokracie do politického života se jako takřka v celé Evropě dá datovat 1. májem 1890. Jen v Praze pochodovalo ulicemi města na 30 000 dělníků. I česká sociálně demokratická strana si vynutila uznání a v předválečném období se stala již nepominutelnou součástí české politické scény. Kromě vysokého počtu voličů, které dokázala zmobilizovat - už v prvních volbách podle všeobecného hlasovacího práva (i když ne rovného) získala téměř třetinu všech hlasu -vynikala i organizační vyspělostí a cílevědomostí postupu. Svým chováním na říšské radě prokazovala, že jí na parlamentním svstému vlády záleží, zrovna tak jako na zachování Rakousko-Uherska, ovšem v mnohem demokratičtější podobě. Byla přesvědčena, že ohromný hospodářský prostor, jaký habsburská monarchie představovala, bude dobrou základnou pro budoucí spravedlivý stát. „. . . proletariát sám, pouhou svou hmotnou přesilou nemůže uskutečnit lepší řády společenské. Neboť to by bylo vúéz-ství násilí a to neslo by jako každé násilí v sobě jen símě zla, rozkladu a dalšího boje. K onomu vítězství, jež mu propůjčí jeho moc, nezbytně musí se družiti ono morální vítězství, které teprve této moci může dodati sankce, vítězství dobyté silou idee. Teprve odzbrojí-li námitky a argumenty, proti němu stavené, mocí své přesvědčivosti a nezvratností své lo%v ky, teprve pak bude triumf socialismu dokonalý. Což znamená jinak: az bude mä na straně ^ všechen proieta. nat ale i nejsilnější duchy své doby. Jaká by to byla lepší T^Z°J- °Jaké by mohla mít Pwné základy, když by průá aZtum^ Pr°test0vali U> kteří representují vědu, myšlení ľÄ3)VáClaV ***** a inteligence, Akademie 10, Hl/5 Další politické sírany Politika, byla dlouho záležitostí poměrně úzké vrstvy maietnvch a vzdělaných hdi. Os atn, c, n, nejev H příliš velký zájem (poYuTovem nešlo o & CO .ak m,moradneho,ako táborové hnutí) ahlavně nä ni nenXod tíhou existenčních starosti ani čas. Růst sDoleřcncirá i nemeu puu a postupné rozšiřování volebního právrrfel ""'^ mde]™°Z snížil roku 1882 výrazně už E.TaaEvKr-0-" daň°V°U ^ľľ vatelstva možnost zapojit sc do poh,ckľho množstvl.oby;, veřejné dění ke svému prospěchu. Tyto ÄvlP°kUS" 56 OVlÍV.ň°^ maloburžoazní vrstvy ľpatrovaly svého ľ ľ S0C,alníh° zařaZen' v mladočeších, později se s nimi však spíše rozíhf , ^'"P^ neJPr,Ve v ' plse sházely, zdůrazňujíce via- česká politika 121 stní zájmy, ohrožované z jedné strany postupem tovární velkovýroby, z druhé strany tlakem socialistů. Zde také můžeme hledat příčiny vzniku dalších politických stran, které vyplnily prostor mezi mladočechy jako stranou českého měšťanstva a sociální demokracií. Podnět k další politické diferenciaci dali nejprve studenti. Na rozdíl od mladočechů a jejich střízlivé, vypočítavé politiky smýšleli mnohem radikálněji, pokrokověji (odtud také název pokrokové hnuti pokrokári), otvírali se podnětům evropského myšlení včetně socialismu, zároveň však zastávali velmi nacionalisticky vyhrocená stanoviska. Část pokrokářů navázala kontakty s dělnickou mládeží kolem časopisu Omladina, Nově vzniklá skupina se ještě více radikalizovala, ostře se stavěla proti rakouskému státu a své útoky nezastavila ani před císařským majestátem. To už ovšem úřady tolerovat nemohly. V lednu 1894 bylo v procesu s Omladinou (kterou policie považovala mylně za tajnou spikleneckou organizaci) odsouzeno 68 jejích stoupenců do vězení. Celé pokrokové hnutí se nakonec přirozeně rozpadlo, ti, kdo je aktivně zažili, však předávali jeho impulsy dál. Z pozdějších politiků, kteří prošli kvasem pokrokového hnutí, možno jmenovat alespoň Aloise Rašína, který se nakonec přimkl k mla-dočechům, či pozdějšího sociálního demokrata Františka Soukupa. V 90. letech se začalo formovat i samostatné agrární hnutí. Podle hlavního ideologa tohoto politického směru, padařovského rolníka Alfonse Šťastného, byla dosavadní česká politika určována z Prahy, bez zre^le k zájmům jednotlivých stavů. Agrární strana, v níž se nakonec roku 1903 sešly všechny dosavadní směry, se vědomě snažila oslovit veškeré venkovské obyvatelstvo. Kromě stavovské ideologie nabízela svým clenum i řadu výhod praktického rázu - hustou síť hospodárskych družstev a dalších zájmových spolků. Díky tomu byl její postup, jrz pred válkou do značné míry ovlivňovaný vynikajícím politickým taktikem Antonínem Švehlou, tak úspěšný. V katolickém politickém hnuti si získala nejsi nejsi Postavení Křesťansko-sociální strana, která navazovala na činnost dřívějších spolků katolických tovaryšů a podobných organ.zaci Vc= sve činnosti se inspirovala zejména ideály encykliky papeže Lva XIII. Rerumno-varum (1891), která měla dát křesťanskou alternat.vu mater.al.st.ckemu socialistickému hnutí. Strana působila především na Morave, kde se v je-jím vedení objevoval kněz Jan Šrámek. V moderních dnnách českého národa a Cech vůbec hral m.moradnou úlohu rok 1897. Ve vodách, z nichž už díky us, h socalm demokrace ne- hi,u "j ;. , , A^ra wloučena, získali mladocesi tak silne by a zadna skupma obyvatelstva vyloucen^ ^ Postavem, že seje Badenih.. jazyková nařízení. wojj vládní koalic. Aby e?ednáno uvnitř hradů i mezi nimi Podle nichž mělo byt o v lom jazyce, v jakém znelo podaní. LesKy , iv v CESTA K TRŽNÍMU HOSPODÁŘSTVÍ 123 vyhovoval, německým, kteří znali češtinu jen výjimečně, neobyčejně zkomplikoval (ne-li přímo znemožnil) jejich další setrvávání v úřadě. Proti těmto nanzením i proti polskému aristokratu byla proto rozpoutána vášnivá kampaň, která nalezla podporu i v Německu. Na konci roku Badáni padl a vzápětí (29.11. - 2.12.) se vzedmula vlna českých demonstrací, zvláště silná v Praze, spojená s vytloukáním německých a židovských obchodů. V této zjitřené atmosféře se stoupencům nacionálni orientace mezi českým dělnictvem podařilo založit vlastní stranu — stranu národně sociálni Její stoupenci, vědem bývalým redaktorem Národních listů Václavem Klofáčem, se snažili přeměnit mezinárodní socialismus v duchu národních specifik, a často se proto střetávali se sociální demokracií. V duchu roku 1897, v duchu „prosince", protestovali mladí národní socialisté proti militarismu a rakouskému státu vůbec. I když valná většina společnosti je nenásledovala, zůstala v mysli mnoha lidí vzpomínka na chladné listopadové a prosincové dny, kdy měli pocit, že je nic nezastaví. IV. CESTA K TRŽNÍMU HOSPODÁŘSTVÍ Víl^___Průmyslové revoluce a její důsledky____--— „Nás také průmysl do svého kouzelného kruhu zachvacuje a žádný smrtelník nás před ním nezachrání. Zastavte, prosím, Labe, Dunaj v toku, můžete-li..." (František Cyril Kampelík, Promysiné návrhy, 1853) České země, žijící dosud spíše na periferii moderní industnalm civilizace, se ve 2. polovině 19. století staly její významnou součásti. Mely proto dost slušné předpoklady. K těm nejdůležitějším patrila vysoká hustota obyvatelstva i fungující síť komunikací, která se potom sice dale přetvářela a doplňovala (železničními tratěmi), ale kterou ne.bylo.třetei vytvářet od počátku. Relativní uzavřenost území i hospodárska •ivých teritorií (úrodné středozemí, neúrodné, ale průmyslové vyspěle pohraničí) podporovaly dále vytváření vnitmíhc> trhu. Pro rozvoj prumyshi bylo příznivé i značné nerostné bohatství. Nacházela se zde zejména bohatá ložiska černého uhlí, hlavního energetického zdroje pro výrobu pary, Pohánějící v té době nejdokonalejší typ strojů. Oproti dnvejsím zaměním, w.,*,\ icuuwiicju ji ř. -ka by parm stroj nesrovnatel-vyuzivaiicím sílu vodv, vetru, zvířat ci ciovcrwa, jr i t né výkonněiš 1, mnohem méně závislý na prostřed,. Mravní nasazen, •ěchto strojľtak neobytejně urychlilo a přetvonlo celou, výrobu, v podobe železnic zkrátilo vzdálenosti a propojilo dosud sp.se: lokální trhy; proto bývá „„ ™',dl"° . \,„„,„iizinroiev, symbol všech zmen, které pnmo va povazováno za neimarkantnejsi pr"j= . z m„hn,n* « nepřímo ovlivnily celý život lidské společnosti a které souhrnné nazýva nie průmyslovou revolucí. __)_ léta 1867-1918 Tento vývoj k moderní společnosti masové výroby i spotřeby nebyl způsoben a ovlivněn jen faktory technického a ryze hospodářského rázu; vyžadoval rovněž, aby byla respektována osobní svoboda jednotlivce, který se mohl spolehnout na platnost základních občanských práv, na volnost pohybu, volný přístup k informacím, nedotknutelnost majetku, a který si sám hledal a vytvářel příležitosti ke svému uplatnění. I ten nej-chudší mohl teoreticky svobodně nakládat s tím, co měl k dispozici, tj. se svou pracovní silou, dát se najmout jen tam, kde by dostal nejlépe zaplaceno. Ovšem podmínky pracovní smlouvy, které měly zůstat na dohodě obou zúčastněných stran, si jednoznačně určoval silnější partner - zaměstnavatel. Jestliže se tedy část společnosti osvobodila, druhá část, ač také svobodná, jen vystřídala právní závislost na feudálním pánovi (již beztak omezenou) za závislost ekonomickou na zaměstnavateli. Jestliže vrchnosti si často bývaly vědomy odpovědnosti za lidi jim svěřené a svá práva vůči nim doplňovaly i povinnostmi, vztah „má dáti - dal" a proklamovaná svoboda zdůvodňovaly nezájem většiny továrníků na osudu jejichdělníků. Společnosti, která se řídí zákonem poptávky a nabídky, hodnotí podle zisku a výkonu, v níž se uplatňuje specializace i dělba práce a kterou zene vpřed konkurence však patřila budoucnost. VíIl^Eo^ámqčeši^polečnost __-----— ^v/n,i,IH/;)| , . _____ Na perspektivy, jaké kapitalismus nabízel, se česká společnost dívala zpočátku spise skepticky. Od neustálých rychlých změn si značná část populace mnoho šancí k rychlému vzestupu neslibovala - spíše se jich obávala, neboť hrozily přílivem kapitálu a masovou proletarizací postaru pracu jících řemeslníků. Tíživě se pociťovala ztráta jistot, které poskytoval dřívější predrevoluční sociální a ekonomický řád, předávající do nové éry sve dědictví setrvačnosti, strnulosti, nedůvěry k novému. Uplatnit se v nových podmínkách skutečně nebylo lehké, málokdo měl tolik technických znalosti, obchodních dovedností i peněz jako rakouský podnikatel Enul Skoda který v roce 1869 koupil plzeňskou továrničku hraběte Valdstejna a který z ni během krátké doby vytvořil prvotřídní podnik, ^£ý5^ľ5S^^T>P^ měřítku' (Tento případ bývá často uvaden jako nejklasictejsi ilustrace nástupu novvch nndnikttekkvch vrstev, které odsouvaly dnvější šlechtické eli^^^^pado-evropskych národu se nedal dohonit snadno a'rycnle. Cešľa v menší rnfre i zdejší Nemci se jeste dlouho nemohli měřit c J~t • - , 7 " , • uiov-ně z Anglie a západních oblastí Net cTľkteH ľ"' 7 ^ľÄ v náročných podnikatelských projektech PredCTs,m uplatňoval. Jestliže se ovšem zdejší obyvatelstvo neměln «tát ~u i „ * • „h- iektem ekonomické aktivity. by,o ^T^^SS'A (Cukrovar v Sulejovicicn roKU i° Vývoj železniční sítě v českých zemích (do roku 1915) CESTA K TRŽNÍMU HOSPODÁŘSTVÍ handicapů, které tomuto cíli stály v cestě. Jako hlavní důvod, proč zdejší obyvatelstvo nemohlo opravdu podnikat, byla uváděna celková kapitálová slabost. Tento nepochybný nedostatek se dal ale alespoň zčásti nahradit sdmžováním sil i kapitálu jednotlivých výrobců. Záložny a podniky, pracující na družstevní bázi, se potom staly charakteristickým prvkem českého hospodářského rozvoje. Nemenší důležitost měla změna mentality, konkrétně změna postoje k vlastní ekonomické činnosti. Způsobil ji nepochybně především stav nouze, která teprve naučila podnikat, riskovat, spoléhat na vlastní síly. Byl to ovšem dlouhodobý proces, na jehož urychlení a do určité míry i odstartování měli velkou zásluhu někteří čeští publicisté a pedagogové (za všechny jmenujme alespoň Františka Šimáč-ka a Antonína Majera), kteří vysvětlovali podstatu nových hospodářských a právních pořádků, poučovali o zvyklostech tržní ekonomiky, povzbuzovali, dodávali sebevědomí. Zdůrazňovali také, že racionální zhodnocení vložených finančních prostředků není vázáno jen na provoz velkolepých továren, že „průmyslně", tj. v tomto případě promyšleně, efektivně lze podnikat i v malých dílnách, např. zavádět kvalitnější design a vyšší kulturu prodeje. S potěšením konstatovali, že na vesnici se nové hospodářské postupy prosazují rychleji. Na urychlení hospodářského vývoje mělo ovšem zřejmě největší podíl kvalitní školství. Zatímco totiž v kolébce průmyslové revoluce, v Anglii, se technické znalosti a dovednosti získávaly většinou v praxi, kladly evropské státy (zejména Německo) důraz na důkladnou teoretickou přípravu. Investice do vzdělám se pak nepochybně vrátily v množství technických vynálezů i v značné vyspělosti, a tudíž i značně široké použitelnosti pracovní síly. České země se svým vyspělým technickým školstvím (včetně velkého počtu doškolovacích zařízení - pokračovacích průmyslových a podobných škol) nedosahovaly sice úrovně německého rozvoje, ale v zásadě šly stejnou cestou. IV/3 Změny"v'dialaktěřu výroby ^„^nnndono- —- • „«, c t*»Yti1ní výrobou, situovanou ao po Počátky industrializace byly spojeny^^^mí, kde žili převážně hraničních oblastí osídlených Nemci.,(zejména pěstování obilí, Češi, se samozřejmě spíše rozvíjelo zem a na né navazující průmysl cukrovky, chmele, připadne vina zeie „ profílující ^větví potravinářský, zejména výroba Ji» h surovin _ se koncentrovala do ^ strojírenství, chemický prumysi ^ Kladensko, Ostravsko). Oba velkých průmyslových center l r ^ ^ ^ odpovídaia jejich národy se jim věnovaly měrou, Která početnímu zastoupení v zemi. zakládání stále nových podniků a Překotný vývoj průmyslové vy 128 LÉTA 1867-1918 s tím spojená spekulace byly zastaveny velkou hospodářskou krizí v roce ' 1873, která prověřila životaschopnost všech podniků a připomenula, že i podnikání má své meze. Ukázalo se, že příští ekonomickou aktivitu bude třeba postavit na solidnější bázi. Žádoucí stabilizaci bylo možno zajistit například dohodami s jinými firmami o výši cen a dalších prodejních nebo i výrobních podmínkách. Tak vznikaly bloky vzájemně spojených podniků, kterým říkáme kartely. Omezení konkurenčního boje mohl docil i jeden podnik, pokud byl dostatečně silný a podařilo se mu ovládnout celou výrobu ve svém oboru nebo alespoň její podstatnou část. Ostatní závody se mu pak musely přizpůsobit a přistoupit na cenu, kterou on z pozice monopolního výrobce diktoval. Takové formy podnikání byly přirozeně velice náročné na kapitál. Jmění jednotlivce nebo jedné rodiny nemohlo stačit, do výroby se zapojovaly banky a ze stejného důvodu vznikalo stále většímnožství akciových společností. Nové podněty se objevily i ve výrobě. Především byly spojeny s uplatněním elektromotoru a výbušného spalovacího motoru, jež se ukázaly jako výkonnější i mobilnější než stále těžkopádný parm stroj. Nástupem nových hnacích systémů datujeme druhou průmyslovou neboli technickovědeckou revoluci. tyto skutečnosti si začali uvědomovat i tvůrci státní hospodářské politiky, kten pomalu opouštěli představu, že trh a volná hra hospodářských silvyresi všechny rozpory. Už na konci 70. let se stát znovu přiklonil k cel-Ze^ľľnnrtTT' ^T*™* ži™stenského řádu z poloviny 80. let SáST? ttm °Chrany Středních tříd a malého člověka" svobodu rntó ^tn^^ °bd°bně nemohl stát nebrat na vědomí P0™0' rSSÍ 3 Zaměstna™a rozhodl se hrát roli prostředkující; zkiiS čí srcrN chce přinést d° v^°bních vztahu V* ^fuíS^ välkou - KULTURNÍ A NÁRODNOSTNÍ VÝVOJ V /1 Ceši, Němci arakouJkýstát r% t . * ■ _ ~— —— Bohaté plodné, a\e jistě nikoli neproblematické soužití Cechu s v našich zemích sice trvalo už od vrcholného středověku, ale v i *• se ieho charakter výrazně změnil - začalo být totiž vědomé retleKi Oba národy se od sebe nijak zvlášť nelišily, jejich hospodářská i «>, . wspětost měla zhruba stejnou úroveň. Náskok, který v českých zemic ^ iící Němci získali rychlejší industrializací, se v průběhu 2. Polo!inLho století stále zmenšoval, a to jak růstem hospodářské vyspělosti cesK ^ nhwatelstva, tak výrazným zpomalením německého vývoje, který lne části opíral o neperspektivní textilní průmysl. Staleté souz České země pred i. světovou válkou - kulturní a národnostní vývoj tvořilo u obou národů i obdobné kulturní zvyklosti, takže vzdálenější cizina mezi nimi neuměla příliš rozlišovat. Poměrně vysoká početnost obou národů způsobila, že ani jeden národ nemohl předpokládat, že se mu podaří odnárodnit a začlenit do svých řad příslušníky druhého národa. Přitom každý Čech i Němec se mohl považovat za příslušníky menšiny - Češi byli menšinou v Rakousku, Němci v Čechách a na Moravě (za sebou měli ale Vídeň i Berlín, což byla rozhodující výhoda) a zase nebylo málo českých osad, které se vklínily do poměrně kompaktního německého osídlení v pohraničí. Početní poměry se také příliš neměnily. V Čechách žilo např. stále 37% německého obyvatelstva, velký populační nástup Čechů v 70. letech se brzo ustálil, vytvořil však předpoklady pro růst německých obav. Na Moravě žilo Němců mnohem méně (asi 29%), německý vliv však zde byl mnohem patrnější než v Čechách. Bylo to zřejmě způsobeno pomalejším rozvojem národního hnutí. Postupem doby rostlo mezi oběma národy odcizení, které se měnilo až v nepřátelství, často militantního rázu. Výrazy čerpané z vojenské terminologie jako „útok", „tažení", „předníhlídka"či „zázemí" přibližují tyto každodenní národní zápasy představě drobné války, která vypukla v 80. letech a projevovala se především neustálými tahanicemi o školy. V roce 1880 si Němci, kteří se naprosto zbytečně obávali, že Taaffova vláda je bude v této oblasti poškozovat, založili spolek Schulverein, který mel zakládat soukromé školy. O několik měsíců později vznikla za stejným účelem Ústřední matice školská. Obě organizace nezakládaly školy jen pro děti vlastního národa - to by bylo v pořádku - ale v nemenši míre lákaly žáky druhé národnosti, přeplácely si je, nabízely jim různé výhody Počet takových spolků, podporujících vlastní národ i v jiných oblastech, stale rostl. Na každý nový spolek bylo třeba reagovat stejným. V těchto závodech se nakonec více prosadili Češi. Za situace, kdy statisíce lidi odcházely do emigrace v daleké cizině, kde nutně ztratili kontakt s vlasti, byl boj o několik škol pochybný. Jen částečně pravdivý byl i výchozí predpoklad, že každý vlastní úspěch je neúspěchem druhého. Vcelku totiž byly^spěšné oba národy, přibyJo českých i německých skol. Zda se, ze národní aktivisti obou s ran sVprostě navzájem potřeboval. - kdyby nemel,i svého protivníka (kterého důvěrně znali a profesionálne oceňovali), ztratí by se Hr. „r^v ' , . .. . v. rtř_ fl možná část jeho hmotne základny. 00 určite mirv smvsl íench života a mo^im ^ v J ^ Tntno *ír * » jr11h^ctraně zintenzívňovalo výkonnost. Cesi ve 1 oto soutezem ovsem na drune strane/.nu*-' j vni, , , " . wkázat takovým množstvím rozlic- vnitrozemí se například sotva monii vyiuuai ia j ných kulturních podniků jako „na národní hranici ..... v^hai " " a „J»\n než přib žovalo. Nemci - s malými vyjim-Vzdelani spise odcizovalo nezp prostředkovat kulturní kami jako bvl Hermann Bahr ve víuin,^ j i c»„u ujri xitiu. „or-hi> či pražští nemecko-zidovsti autoři — se styky mezi národy monarchie, ci pr dokonce ignorovali o českou kulturu okázale nezajímali. Pražští Ntmti dokonce ignorovali Císař František Josef I. CW ve své pracovně v Schónbrunnu (obraz z roku 1916) h i českou hudbu, kterou ve Vídni nřii, stejné Pražské nemecké divadlo,k"eré t% ?a z které bychom se již sotva vzpama-n«„k u bychom> ™ nedovedeme chrániti svých lidí vTJJ u Jm0m vflnjnost Němců ještě více podnítili (Antonín Hubka, Menšinová práce, 1904) V/2 Česká kultura. Skolstvťavěda Ve 2. polovině 19. století patřily české země k oblastem s nejvyšší gramotnosti. Zásluhu na tom mají především velkorysé školské reformy z konce 60. let, které umožnily vybudování rozsáhlé sítě základního školství. Po ukončeni obecné (základní) školy mohly děti postoupit do měšťanské školy, kde se jim dostalo dobrého praktického vzdělání, nebo do klasického gymnázia, reálného gymnázia, do reálky či konečně do obchodní akademie. Osmitndní klasická gymnázia byla zaměřena ve značné míře jeste na výuku klasických jazyků a antických reálií, reálná gymnázia a reálky zdůrazňovaly spise vyznám matematiky, přírodních věd, moderních jazyků a kresleni c, rysovaní. Gymnázia připravovala především na univerzitní studium absolventi reálek odcházeli přímo na techniku nebo se Už.venovali praktickému povolání. Obchodní akademie, v Čechách ještě malo početne mely poskytovat dostatečné vzdělání pro budoucí podnikatele nebo yyssi úředníky. Výuka byla skutečně kvalitní profesoři požívali ve společnost, značne vážnosti a o jejich kvalitách ze mnoho z nich se seriozně zabývalo vědeckou prací Po rozdělení pražské techniky v roce 1869 a Karlo-Ferdinandovy university v roce 1882 na samostatné školy podle vyučovacích iazvků bylo možno absolvovat již celé studium v češtině. Na české vy oké školy prešlo jen malo profesoru z původních ústavů (např j Zítek tvůrce Národního divadla, zůstal na německé technice), jejich katedrv bVlo třeba obsadit novými, většinou mladým, lidmi. Díky tomu se z nich brzy stala ČESKÉ ZEMĚ PŘED 1. SVĚTOVOU VÁLKOU - KULTURNÍ A NÁRODNOSTNÍ VÝVOJ významná badatelská střediska, která rychle doháněla zaostávání české vědy. Metodologicky byla moderní česká věda ovlivněna myšlenkami po-zitivismu. Tento myšlenkový směr a filozofický systém nepřevzala ovšem v čisté podobě, vybrala si z něj — jako tomu bývalo i jinde — zejména úctu k faktům a způsobu jejich ověřování, uměřenost ve výkladu, nedůvěru ke spekulacím a přesvědčení o důležitosti vědy v současné i budoucí době. Mnoho z těchto rysů ztělesnil Jaroslav Goll jako zakladatel první české moderní historiografické školy. V/3 Vydavatelská činnost, literatura a novinářství Vydám monumentálního Ottová slovníku naučného, který ve své době patřil k nejlepším encyklopediím a který se u nás užívá dodnes, nedokazuje jen vyspělost české vědy, nýbrž i mimořádné schopnosti nakladatele. Jan Otto získal rozsáhlé zkušenosti jako účetní tiskařského a nakladatelského podniku Eduarda Grégra, rozhodujícím způsobem se podílel zejména na vydávání ediční řady Matice lidu, která měla popularizovat vědu a šířit užitečné a pokrokové znalosti. Jako samostatný nakladatel dokázal Otto dokonale spojit vysokou kulturní úroveň s neobyčejnou finanční úspěšností. Úsilím českých nakladatelů dostával čtenář do ruky knihy kvalitní jak svým obsahem, tak výtvarným zpracováním. Jako vždy se hodně překládalo - velká informovanost o tom, co se děje a o čem se Přemýšlivé světových metropolích, pomáhala překonávat malé ceske poměry, v určitém směru je ale ještě upevňovala, přispívala totiž k povrchnosti názorů, které se střídaly podle právě panujících (nejčastěji pařížských) mód, ale které zapustily kořeny jen v některých oblastech, napr. ve výtvarném umění. , . . t 1X .. Velké popularitě se v Čechách vždy těšili básnici a spisovatele vůbec. Základ české literatury 2. poloviny 19. století vytvářela generace major-ská (J. Neruda, V. Hálek) Celkem brzo jí však začali konkurovat mladší autoři, kteří se díky rozdílnému vztahu k domácim trad.cirn a zahraničním inspiracím rozdělili na dva tábory: ruchovce (podle almanachu *nh) a lumírovce (podle časopisu Lumír). Ruchová, k nimž patrili zejména S. Čech a R Krásnohorská a které podporovala . vhvna revue Osvěta, chtěli zůstat věrní tradičnímu chápání umelecké tvorby jako služby národu. Lumírova, např. J. Vrchlický, J. Zeyer a J V Sládek se rozhlíželi více do světě Dřekládali a využívali ve sve tvorbe . témata z dějin ci- 7ínk ! P°svetf? PreKiaua' L __ j § Machar, O. Březina, A. Sova, z»ch narodů.Autori generace 90. let j.**™* » > -» kritici F.X Salda F V. Krejčí - podepsal, v roce 1895 Mamfes, Ceske úderný Chtéh jím vyjádřit svůj odpor k zabehaným umeleckým a poh-•ickým ™ido«ě"všem druhům utlačován,. Jepch .dealem byla svoboda, któ by platila stejně pro umělce ,ako pro občana. Predpokladal,. 134 LÉTA 1867-1918 že svobodnému vývoji každého jednotlivce bude odpovídat formování nových společenských vztahů. Tím byla připravena půda pro nové směry. Symbolismus (např. O. Březina) zdůrazňoval na rozdíl od dřívějšího jednoduchého, realisticky přímočarého chápání světa význam tajemství, které nelze odkrýt a pojmenovat, ale jen intuitivně vycítit a naznačit. Dekadence (J. Karásek ze Lvovic) pohrdala společností a obvyklými názory — autoři, kteří jí byli poplatní, oceňovali to, čemu se jejich spořádaní současníci vyhýbali, dlouze přemýšleli o smrti, zmaru a rozkladu, vciťovali se do nálad dávných aristokratů a o lásce psali jen, když byla nešťastná ci perverzní. Pro mnohé moderní básníky však byla stejně nemyslitelná představa, že by mohli úplně zapomenout na pouta, vížící je k širšímu celku, ať již ve smyslu národriím či sociálním - obojí dokládá například P. Bezruč. Mezi prozaiky si získali renomé vlastně jen autoři historických románů a povídek (V. Beneš Třebízský, A. Jirásek, Z. Winter), jejichž knihy pat-nly k nejctenejsim. Románů, zobrazujících současnost (např. K.M. Ča-pek-Chod) bylo málo, a pokud chtěly líčit českou vyšší společnost (V. Hla-aik) tak jako jejich zahraniční vzory, působily strojeným dojmem. Nedostatek původních prozaických děl se nahrazoval překlady, příp. četbou nemeckých knih. O přízeň čtenářů soutěžilo bezpočet novin a časopis ľnr3,ľ! y SP°^eny S P°litický™ branami, potřeba vzbudit zájem vedla 2nwíní T"i v í n°VÍnářÍ ^adř°vali radikálněji než poslanci, přímo NárodnZ t P0lltlC^.P0f"P- To se stávalo často zvláště mladočeským Ä Ä J6Z 2? Platily za nejreprezentativnější český deník, X^^^^X S WaVním °r^m vídeňských liberálů - Ne-MvXSíeTnidT Úr°Veň měl° J'eště sociá"ně demokratické ShSää1^ Cas-n kteří toužili po sr' Mezi náročnými čb^^^Z^.? ^?zá^ P° Národní politice, konzervativně, solidně vedená S"^ dl°Uh° ^ P°fV , sympatizující Rozhledy. VrZluZ^^" P°kr°káři a moda?™ kých poměrech Masat^ ^^M^^}T"^y dosáhl \f ^ dobu. Daleko za ním Zz^Znlc^ A\*— a později Ato tyto kvalitní revue nemohly nic SSo™ VSS** Akademie^l (ve srovnání s německou Hterat^SÄ"T "napr°St° literatury. } Převládala beletrie na úkor naucne V českých zemích se četlo vždy poměrně dost, kupovat si knihy patřilo ještě na přelomu století k povinnostem vzdělance a uvědomělého příslušníka národa. Svou roh zde hrál i bezpočet výpůjčních knihoven - školních, farních, obecních atd. Snad každý spolek se pokusil o vybudování vlastní knihovny. Přesto knihy, které byly uznány za hodnotné a zařazeny do dějin literatury, pronikly jen k menší části čtenářské veřejnosti Většina národa uspokujovala svůj zájem o čtení zábavnými přílohami kalendá- české země pred 1. svetovou válkou - kulturní a národnostní vývoj řu, snáři, dobrodružnými, krvavými romány, kupovanými na splátky od podomních obchodníků. K nepochybným bestsellerům patřila zajisté i kuchařka M.D. Rettigové. V/4 Kulturní činnost spolku, divadlo, výtvarné umění a hudba Význam kultury zvyšovala okolnost, že značná část obyvatelstva k ní mela aktivní, a ne pouze konzumní vztah. Dokazovala to také řada různých ochotnických divadelních spolků či pěveckých kroužků. Všechny druhy této aktivity podporovala a navíc s tělesnou kulturou spojovala nejdůležitěji česká organizace 2. poloviny 19. století a následujících let - Sokol. Sokolovny se stávaly společenskými středisky obcí - tam se nejen cvičilo, ale také zpívalo, hrálo divadlo, posléze i promítaly filmy. Sdružování a zábave sloužily jinak v českých zemích hostince, kde se konaly schůze nejrozlic-nějších spolků i scházely různé stolní společnosti. Do kaváren se chodilo většinou číst noviny, které zde byly - včetně zahraničních - vyloženy v širokém výběru. „ Nevýznamnějším kulUirním činem 19. století bylo zřejmé otevřenij>a-rodního divadla v roce 1881, resp. znovuotevření po ničivém pozaru 1883. Monumentální budova J. Zítka, vyzdobená nejlepšími malin a sochaři (M. Aleš, F. Ženíšek, J. Tulka, J. V. Myslbek, B. Schmrch) sama lákala návštěvníky, hrdé na heslo Národ sobě, nadepsané nad oponou a vyj a-dřující obětavost celého národa. Divadlo nevzniklo jen z pnspevkui nejsir-sích vrstev, jak se často uvádí - bylo vystavěno i za peníze ceske šlechta nemalou subvenci. Když však počáteční zápal pominul, muselo *í veoeni divadla snažit, aby si udrželo diváky, a to i za cenu, ze slevilo ^ svých ume^ leckých ambicí. Díla lehčího žánru, operety a ^0™«!^^ všakupadladozapomenutía Národníd« Kvapilem a s plejádou vynikajících hercu n. jvvaF E" Vzttľp'hospodárské a kulturní úrovně se P'f^**™^ •astistavitPelstvíLrchitektury,y ?caly budovat od 80. let, *^«ÄfiSt Postupem času se mzovní domy poskytovaly^ Města rostla, zvětšovala ^psovaly i bytové podmínky delm^ycn^ _ ^ * c"Předměstí a vyžadovala stale «fnebo tržnic. Tyto a. divadel, škol, obchodních ^^^^^ttvúiá (J. Zítek, budovy se nejčastěji stavěly ve stylu1 no rozvržení renesančních J- Hlávka, J. Schulz) přejímali a prei zdající novou architekturu, staveb i jejich dekorační detaily. " tní styi - seCesi, zakrývající no- nezatíženou minulostí, zrodila no * f ouvabnou dekorací, v níž se místo vé stavební hmoty (beton, železobeton; y ČESKÉ ZEMÉ PŘED 1. SVETOVOU VÁLKOU - KULTURNÍ A NÁRODNOSTNÍ VÝVOJ historizujících prvků objevovaly rostlinné a ornamentální motivy. Secese vznikla především v Mnichově a ve Vídni, ale na jejím rozvijem mají české země, které ji velice rychle přijaly, také velice významný podíl. Asi v žádném jiném druhu umění nebyl vývoj v zahraničí sledován s takovým zájmem jako v malířství a sochařství. Oči všech tvůrců se upíraly samozřejmě na Paříž a na Francii vůbec, kde hledali inspiraci jak stoupenci klasické malby (S. Pinkas, V. Barvitius, V. Brožík), tak impresionisté (A. Slavíček). Největší uznání v této zemi získal nejspíše A. Mucha a vedle něho i F. Kupka a O. Kubín. Jejich tvorba se však rozvinula až po válce. České výtvarné umění výrazně ovlivnila výstava E. Muncha, norského expresionistického malíře, zrovna tak jako dřívější výstava sochaře A. Rodina. Bohaté domácí tradice, kvalitní umělecké školství i zahraniční inspirace, to vše dalo předpoklady pro mimořádně úspěšný rozvoj několika směrů uměleckého snažení—krajinářství (J. Mařák, F. Kavan, A. Chittussi), portrétu a grafiky (M. Švabinský) a těsně před válkou i počátků kubismu a expresionismu (E. Filla, B. Kubista, J. Čapek, V. Spála, R. Kremlička). Důstojným protějškem monumentální malby se staly pomníky, odpovídající zvýšené potřebě reprezentace, kterou národ a jeho vedoucí vrstvy pociťovaly a kterou jistě uspokojila díla J. V. Myslbeka, L. Šalouna a S. Suchardy. V/5 Kultura a politika — Vrchlický. Podob- „Dvé zbraně máme, knihu jen a školu ^^^^pt0& se objevily, né názory byly rozšířeny v celém ^^^Jämho hnutí, měla větši-Vlastenecká agitace, která tak posílila P°^e na áfel ^ její obsah, nou podobu psaného slova, a pomery ve ^ 'fí budování české spo-Zvyšování intelektuální a vůbec kulturní uro jj^^ její struktury. lečnosti hrálo neobyčejně významnou^éhP0 době i jiné „zbraně" » cu-Ceská společnost měla ovšem jiz ve vrcnncN^ samosprávu a politicke krovary, strojnické dílny a stavební hrmy respekt. Mnoho lidí to však strany, s jejichž pomocí si získávala ™f™Lim zrnem, jež padlo v pudu nechtělo vzít na vědomí -. Llt^a^J?Muze jejím ovocem. Ty česképís-úrodnou: čím jsme a co dnes mame, ^ hcete byly kdysi dobrým ajedi-ničky, říkání a povídky či jakkoli to zvu ^ ^ ^ ngkdo ojmém ným základem naší české budovy, a°"*stavivem« čteme v dopise, který přesvědčili uměl - jsou Íedin^Lni^ spolek pro podporu literatury Elišce Krásnohorské adresoval siu ^ ^ musel počítat s daným Stálci. Pochopitelně: hosP^ar^alních představ literátů a hesel, která ne-stavem, nemohl se řídit podle Na druhé stranč - chápání kul- bylo těžké napsat na PaP,r:^xnost ve společnosti, ale zeslabuje umělecká tury jako zbraně ^UJ5iqnidS má být hodnocena. Jestliže kultura tedy ci vědecká kritéria, podle ^ ke §kodě obQU často nahrazovala politou, j Územní vývoj habsburské monarchie 1740-1914 západn, halič *. 1795-1809 ZEMĚ PftEDOHAKOUSKÉ f Rakousko Nizozemí (do 1794) 2 Lucembursko (do 1797) 3 HolSlynsko (1864-1866) 4 Bukovina (od 17951 5 Vorarlbersko 6 Tndenlsko (od 18011 7 Solnohradsko fSatzburgsko, od 1801) 8 ..Innské ťlvn ■ (od 1779) 9 Rakouské (česko) Slnzsko lOIslne 11 Dalmácie (1797-1805, 1815-1914| 12 Kotor - Spič.a iod 1B78) 13 Novopazarsky sandzak (1878-1908) 14 Parma 1 b Modnna Vysvollivky hranice monarchie r. 1740 hranice změněno nobo dočasné zemé ztracené lllujjj žerné ziskané zomů v dočasném drženi £W". „tichého panství dolaru", založeného na vývozu zboží a kapitálu, s mmž se namnoze spokojovaly Spojené státy, však toužilo po nových koloniích, po zemích, nad nimiž by mohlo vztyčit svou vlajku, a tak se vyrovnat koloniálním velmocem Francii a Velké Británii. O výsledku 1. světové války se rozhodovalo na čtyřech válčištích. Rakousko-uherské vojsko, posílené německými jednotkami, porazilo po počátečních neúspěších Srbsko, na něž zaútočilo i Bulharsko. Nová jižní íronta se otevřela po vstupu Itálie do války. Rakousko-uherská armádaby-la nasazena společně s Němci i na východě. Nedostatky ve výzbroji a vůbec průmyslové vyspělosti nahrazovalo Rusko vysokými početními stavy, a proto byli Němci zatlačeni od hranic a Rakušané vrženi až ke Krakovu. Pomer sil se však rychle změnil a Rusové se museli stáhnout. Přes dílčí otenavy se pak fronta víceméně stabilizovala až do roku 1917, kdy se ruská armáda v důsledku obou revolucí rozložila. Nejdůležitější byla západní nľ, k SC ^francouzskými jednotkami, posílenými britským expedic-mľhvuľľmk ľ™1917 {Američany, utkali jen Němci (účast Rakuša- eľeaÄ f^rÔrSľ^ a anCU napadU obchvatem. Rychlost, neočekávanost wX^^se ff1 ^platila' ^ Paříže se iim však neP°dařil0' oÄ^jľľ06 u a Zatlačeni zPét- ^jistém dalších válečných stóofenrivana^SÉÍ^y^ společná britsko-francouz-nebo boje u m^Yp™*U?a^'kde Britovénasadih poprvétanky; - otravný plyn Dlouhrľ'n^ ? Nlma okoušeli jinou strašnou zbraň Němci -yk5KÄ^^ť^1110'jCŠtě V roce 1918 P°dnÍk síly - poslední' Sľkusn^ľ ^ °dm Umožnil° Přisunout ^ Oproti původnímu očekávání se tľdľ ° mC ZadrŽet švestky". Značná část se předněn^iľ^ neVrátÍli »dříve> nei tvrdit, že o výsledku nerozhodlo něko ^ *kteří přežili' m°hlÍ v°á ně strategický talent jejich nadnzenvch p\am JeJich hrdinství, případ' v zákopech a za prekážkam, z ostnatého T? ^t0vá válka se odehľ a předchozích i následujících střetnutí rW u ' To J1 výrazně odlišilo od o několik desítek metrů byl podmíněn PuChutP5ných operací, postup jen prostředků (případné plynu) a vykouDen-"1 nasa2em'm palebných ztracených životů. S příslovečnou duševní ^pre?stavitelným množstvím fakt generálové většinou tím, že rozkázali j£prU2ností reagovali na tento mazali Pnsunout ještě více děl i vojáků. PRVNÍ SVÉTOVÁ VÁLKA 14J A výsledek byl prakticky stejný. Východisko z patové situace zákopové války nabízel v zásadě pouze překvapivý zásah nových zbraní nebo nečekané využití již známých. Ale ani britské tanky ani německé ponorky, potápějící i obchodní lodi, nepřinesly útočící straně nic více než dočasné výhody. Přitom se ale nedá pochybovat o tom, že podobu této války určovala především technika a průmyslová výroba vůbec. Vítězství záleželo nejen na počtu děl, kulometů, letadel či tanků, ale také na hustotě železniční sítě, na zásobování, na telefonu, telegrafu, výrobě oceli nebo konzerv. Vliv válečných událostí zasáhl v netušené míře i zázemí. Potraviny, odesílané přednostně na frontu, chyběly v týlu, a čím rychleji mizely z pultů prodejen, tím rychleji vzrůstala jejich cena. I ten, kdo nebojoval, poznal frontu, ovšem frontu na chleba nebo jiné životní nezbytnosti. Prostát v ní celou noc nebylo ničím zvláštním, ostatně doma, kde se většinou netopilo, protože uhlí potřebovaly především továrny, také nebylo útulno. Černý trh vzkvétal a pemze těch, kteří žili ve městech (hlavně dělníků, ale i úředníků a inteligence), putovaly do kapes sedláků a překupníků. Muže, kteří narukovali, musely v zaměstnám nahradit ženy. Nebezpečí náhlé smrti nebylo přirozeně v zázemí tak hrozivé jako na frontě, ale nakažlivé choroby, jimiž podvyživení, vyčerpaní lidé nedokázali vzdorovat, kosily obyvatelstvo stejně nemilosrdně jako nepřátelské kulky. Čím více se válka protahovala, tím zřejmějším se stávalo, že vedle surovinových a potravinových zdrojů a schopnosti je efektivně využívat rozhodne o jejím výsledku schopnost vlád kontrolovat a ovlivňovat smyslem vojáků i civilního obyvatelstva, donutit je i nadále snášet útrapy válečného života. Dohoda nezvítězila proto, že vyhrála více bitev, ale proto, že její vojáci vydrželi na frontě déle než je-jickprotivník. ka* r^'vUrená atmosféra. Mobilizace pro-V Čechách zatím vládla neobyčejné ski cen ^ českých vojáUu, kte-běhlajako i v jiných zemích spořádané, aie my jdeme na Rusa, nevíme ří si zpívali „červený í^Ä^ictaoat nepfijala rakouský stát za proč", se nedalo pochybovat. Česka sp nabízel jen perspektivu svůj ani dříve, těžko to mohla udeia: > q také ocividně „epřátel-války. Zdá se ovšem, že k ^ľ^o v zásadé a z nutnosti tolerantní Ra-ské chování rakouských úradu, un dernokratická práva ome- kousko se dost změnilo. Par,fmX vetší vliv armádní velení. Česká pohřížena a na řízení státu oskávalosiai nu ^ odmiceia, případně se ome-ka, která ztratila svou ParlThe"ř"dstavitelů. Za těchto okolností nabývala žila na poradní schůzky svých Pr spisovatelé se mohli veřejné na významu česká kultura. Jen ^ a naděje T{m se dostaVal« do obracet k národu, dělit se s n M. LÉTA 1867-1918 faktického, i když nikoli vždy vědomého rozporu se snahami armádních špiček, jimž záleželo na tom, aby národ, považovaný za nespolehlivý, upadl do beznaděje, bezradnosti. Úřady nedokázaly formulovat přitažlivý propagandistický a kulturní program, zatajováním a překrucováním zpráv z bojiště jen podryly důvěru v jakékoli zpravodajství, a tak jim jako hlavní nástroj kulturní politiky zbyla jen cenzura, zaměřená především na denní tisk. Jenže čím větší zásahy cenzury musely české noviny strpět, tím se stávaly populárnějšími a novináři se snažili pobavit v tak chmurné době alespoň drobnými zlomyslnostmi, jimiž ironizovali úsilí válečné propagandy. Zdá se, že v duchu, teoreticky se s Rakouskem rozešel už kdekdo (alespoň po válce to tak prohlašoval), ve skutečnosti našel odvahu k tomuto kroku jen jeden muž - Tomáš Garrigue Masaryk. V prosinci 1914 se odebral do emigrace, aby tam „ vypo věděl osobně válku centrálním mocnostem "- jak posměšně komentoval jeho akci rakouský tisk. Masarykovo postavení zpočátku vypadalo beznadějně. Doma se mohl spolehnout jen na úzký kroužek příznivců, kteří za vědem Edvarda Beneše vytvořili tajnou organizaci, již nazvali Mafie. Jejich úkolem bylo udržovat spojem, shromažďovat špionážní informace a hlavně působit na domácí politiky, aby nepodporovali Rakousko-Uhersko, čímž by věrohodnost zahraniční akce zpochybnili. V zahraničí nacházel Masaryk zprvu odezvu u anglosaských publicistů a intelektuálů, podporovat ho začaly i organizace krajanu, hlavně v USA, později, po pádu carismu, i v Rusku. Ze všeho nejvíce ale potřeboval, aby mohl dát najevo, že mluví jménem celého M^n n P''oto piloval aby ho přišli podpořit další významní čeští politici, ^nce i n-Vf U,dOCkal Příjezdu cdkem bezvýznamného agrárníhopo-ľn omí^e Kn J 7 mU Svými reakčními> rusofilskými postoji působil vXtfrifeÄ P°SÍlení °db°Je došl° *ž "i konci roku I91f stupně získávali pro svoůakdstál vlľ-^"T^ouského odboje a po- dy. Dohodové SwÄ^" pfedstavi,ei; D°í" Uhersko vytrhne z německého vlivu asw ' ^ * * ni protiváhou Berlína. Na vytvoreniaZl ľ stred°evropském prosto kousku, jak to Masaryk proklamovavlZ í ^ nezávi#ch na t na jednu z možných variant, a ľoTet ne ,ľ m 1915' P°hl>zely jen jako však ukazovalo, že ačkoli Vídeň sná« n uznala Ná. aku, kdy se 21. pesi pw* cnv^ F a_ LÉTA 1867-1918 rodní radu jako legální představitelku obou národů Francie a později se ! k ní připojily i Spojené státy a Velká Británie. Mezitím se výrazně změnila i domácí politická scéna, kterou oživila již první vítězství ruských vojsk. Pod jejich dojmem načrtl mladočeský politik Karel Kramář první domácí koncepci českého státu, který by nebyl součástí rakouské monarchie. Jeho projekt českého carství jako součásti mohutné slovanské říše, bezezbytku ovládané ruským carem, nepochybně předjímal budoucnost. Ale bylo ještě brzy. Všechny naděje na ruskou pomoc pohřbila porážka carských armád u Gorlice v květnu 1915. Česká politika upadla opět do hluboké deprese, posílené ještě zatčením Kramáře a jeho přítele Aloise Rašína, obviněných z velezrady. Mezi mladočechy se začala rýsovat myšlenka aktivní podpory rakouského státu, který měl za odměnu více přihlížet k přáním českého národa. Mladočeskou iniciativu, odpovídající všem dosavadním českým tradicím, podpořily i další politické strany ycetne sociální demokracie, které se v listopadu 1916 dohodly, že vytvorí dve společné organizace - Český svaz, sdružující poslance ve vídeňském parlamentu, a Národní výbor, který měl působit jako nejvyšší národní instance doma. Koncentrace českých politických sil byla považována za nutnou především s ohledem na předpokládané ústavní změny, spojené snastupem noyeho (a posledního) císaře Karla I. v roce 1916 a s úvahami o opětném svolaní parlamentu. Hrozilo totiž nebezpečí, že dříve než se za-^r^rn^ľ11? ^ ^ ***** Padavky, jimiž němečtí po; naS^ ^rriAou^^ buržoazie v Rakousku. Tomu měl čelit Český svaz ™&«SSľ P0UtÍk0u-Jeho P™ velká akce se ovšem vy- a p ohlásiľ že nloi?^ V*jako Jeden z válečných cílů Dohody Své předstaw němeřtí ^ív habsburskym vidí svojí budoucnost. *to» vPmoS Najaté 1917 se politické rimenty. únorová revoluce ^Rusku J " nem°hla riskovat Žádné ^ haly svůj odpor k vál JŠAT"1' ^ stávkami a bouřlivými ^m^^^^^ situaci sko. Ale i v jeho řadách doutnat™^7nim^uselo zasahovat i vo' v náhlý požár, české veřejné m.něn Se L PO"ry' ktCré ^ pť°P * uvažoval buď o zásadní prestavbe Rľkľ'ľradi^Hzovalo, začalo s představ, nebo o jeho úplném rozbitíícÄ55^ Podle ^vľí vystavena silnému tlaku, a tak i nedávno zceb i pollIcka reprezentace byla li na pozice národního radikalismu Tvto Jalm Poli»kové přechaze- Ceskému poselstvu na říšské radě, kterou v kľľ/ Povzbudi,a ^ v květnu 1917 koncipoval bas- České země v roce 1918 f Ústi n. Labem Ohře "Karlovy Vary t Praha ČECHY ^ //7y // v V i -v ' Ostravas [' ™mQTnb rozeštvával (aby je udržel v rovnováze) a jemu se někdy dokázaly dokonce protivit, na což však obvykle doplatily. Místo klasicky pojaté diktatury tedy vládl zápas všech proti všem, v němž se uplatni? 'Í ľC V3ha armády' taJné P°licie> polovojenských ozbrojených formel, vládnoucí strany, ministerstev, průmyslového komplexu a podob- ľadľľznávllvvlľ rozhodnutí, jež se zdála být v některých případech nadaná nadpřirozenou mocí, ovUvňující běh událostí. nlTa ľŕ-° m°C výh™dně kvůli ní samé. Nejde nám lT»rá yCK ŕ nám'i^ině o moc. Nejde nám o bohať meseZZTnV C°znua^áčirámoc, hned pochopíš. Liší? TšZioZ^ v tom, že víme, co děláme, kryta^^««>"/>o^o^/i, ^/r^^^é/cr:/^^-pili^ fjľk7s™^ s úmysleni žeselí ÍThTm y Vlme> ^ se nikdo nechápe moci proto, aby zabezpečila1^^^^^.fH pronásledování. CílemmučenľiZ ŕ*™ Pronásledovaní (George Orwell, Nineteen Eighty-Four, 1949) em> aiemmocijetnoc OD VERSAILLES K MNICHOVU 155 1 E OD VERSAILLES K MNICHOVU II/1 Vyhlášení republiky Na podzim 1918 se Dohodě podařilo zcela paralyzovat vojenský odpor Německa a Rakousko-Uherska, přestože byla oslabena vyřazením Ruska, které po bolševické revoluci (listopad 1917) uzavřelo v březnu 1918 separátní brest-lirevský mír. Vojenská porážka donutila monarchy obou států, které válku přivodily, císaře Viléma II. a Karla L, přistoupit na podmínky iníru stanovené W. Wilsonem a vyhlásit dalekosáhlé reformy. V Rakousko-Uhersku byla přiznána politická autonomie všem národům monarchie a zavedena federalizovaná státní struktura. Odpor domácího obyvatelstva proti válkou zdiskreditovanému monarchickému řádu však vedl v Německu k listopadové revoluci 1918 a k vyhlášení demokratické vymarské republiky, v Rakousko-Uhersku urychlil plány národních politických reprezentací na ústavem samostatných nástupnických států. Kakousko-uherské císařství se rozpadlo na Rakousko, Maďarsko a nově založené národní státy - Československo a Jugoslávii (Království Srbů, Chorvatů a Slovinců), zbývající části se připojily k obnovenému Polsku a Kumunsku. V říjnu 1918 dosáhli čeští a slovenští politikové v zahraničí u dohodových států uznání Československé národní rady za prozatímní vládu československé republiky (Tomáš Garrigue Masaryk - prezident, předseda vlády a ministr vnitra, Edvard Beneš - ministr zahraničí, Milan Rastislav Štefánik - ministr války) na základě Washingtonské deklarace. V dobe, kdy Česká národní rada projednávala v Ženevě konkrétní postup ustavení státu s delegací pražského Národního výboru, vedenou Karlem Kramářem, došlo 28. října 1918 v Praze ke spontánní proklamaci republiky. Podnětem k této akci, která proběhla jako lidová slavnost, dalo zveřejnění nóty rakousko-uherského ministra zahraničí Andrássyho o přijetí Wilso-nových podmínek míru Rakousko-Uherskem. Text nóty se rovnal kapitulaci habsburské monarchie. n Odpovídajíc na nótu presidenta Wilsona ze dne 18. t.m. zaslanou vládě rakousko-uherské. . . klade si rakousko-uher-ská vláda za čest prohlásili, ze stejně jako s dřívějšími projevy pana presidenta souhlasí také s jeho názorem, obsaženým v poslední notě o právech národů rakousko-uherských, zejména o právech Čechoslováků a Jihoslovanů . . . Rakous-ko-uherská vláda prohlašuje tudíž ochotu . . . vejít v jednání o mír mezi Rakousko-Uherskem a odpůrčími státy a okamžitém příměří na všech frontách rakousko-uherských ..." Již ráno 28. října převzal agrárník Antonín Švehla a sociální demokrat František Soukup Válečný obilní ústav, aby se zásobování obyvatelstva Muži 28. října - sedící zleva: A. Rašín, A. Švehla, stojící zleva F. Soukup, J. Stříbrný a V. Srobár dostalo pod kontrolu Národního výboru a nevyvážely se potraviny z českých zemí. Odpoledne vyhlásili zástupci předsednictva Národního výboru před shromážděnými davy na Václavském námestí samostatný československý stát. Večer vydal Národní výbor svůj první zákon - zákon o Zřízení samostatného československého státu. Pote jeste bylo uveřejněno provolání Národního výboru: „Lide československy. Tvůj odveky sen val « skutkem " Pod oběma dokumenty byli podepsaní A. Švehla, A Rašín, j. Stříbrný" F. Soukup a V. Srobár (toho dne přijel do Prahy a byl odpoledne koopťován do předsednictva Národního výboru) - později zvaní nurl rs-fíina^ Tento významný den, kterým počínají dejiny cesko-síovenskéhlTsW, ale neznamenal ještě skutečné převzetí moci To pokračovalo dalšího dne přebíráním policejního ředitelství, vrchního zem- 158 léta 1918-1938 ského soudu, státního zastupitelství a snahou o zorganizování českého vojska v Praze hlavně ze sokolů, pod vedením J. Scheinera, starosty České obce sokolské. Mezitím živelně probíhalo vytváření národních výborů v českých zemích mimo Prahu. V Praze se postavilo na odpor vojenské velitelství. Jeho budova byla po celou noc obklíčena a teprve po zvázéru své situace se velitelství 30. října vzdalo delegaci Národního výboru. Když se pak ještě téhož dne podřídilo vojenské velitelství v Litoměřicích agrárníkovi F. Udržalovi jako zástupci Národního výboru, byl politický převrat dokončen. První neurčité zprávy o převratu v Praze došly do Ženevy 30. října. Čeští delegáti podepsali následujícího dne prohlášení, schvalující všechny kroky prozatímní československé vlády a vyhlášení samostatného československého státu v republikánské formě: „Představitelé československého národa prohlašují... kategoricky, že není a nebude nikdy již žádného svazku mezi národem a dynastií Habsburků. . . zástupci jeho obracejí se tímto slavnostním rozhodnutím ke všem spojeneckým zemím i vládě Spojených států amerických, opírajíce se o vznešený princip spravedlnosti a moderní demokracie, to jest opravo sebeurčení národů, a poukazují na nezbytnou nutnost utvoření nového politického řádu ve střední Evropě, který navždy zabrání Němcům a Maďarům znovu prováděn jejich dřívější politiku, jež přivedla Evropu do nynější kata- II/2 Martinská deklarace Nezávisle na událostech v Praze a českých zemích Tsoľ října 1918 přihlásila slovenská reprezentace Martinskou deklarací k neomezenému právu na sebeurčení slovenského národa a ke společnému československému státu. V Turčanském Sv. Martině se toho dne sešlo v budově Ta-trabanky přes 200 slovenských politických představitelů Nejdříve byla ustavena Slovenská národní rada v čele s Matúšem JDulou předsedou Slovenské národní strany. Poté byl přijat návrh deklarace evangelického faráře Samuela Zocha: „Národná rada vyhlasuje, že v mene česko-slovenského národa, bývajúceho v hraniciach Uhorska je jedine ona oprávněna hovoriť a konať. . . Slovensky národ je čiastka i rečovo i kultúrno-historicky jednotného česko-slovenského národa. Uherská vláda nezakročila proti tomuto prohlášení, které bylo jasně namířeno proti celistvosti království svatoštěpánské koruny, ze dvou důvo- OD VERSAILLES K MNICHOVU 159 dú. Prvním byla nepřehledná situace v Budapešti, kde se teprve tvořila nová vláda. Druhým a závažnějším důvodem byla skutečnost, že nový předseda vlády, dlouholetý představitel demokratické opozice v uherském parlamentě, hrabě M Kárqlyů chtěl zachovat celistvost Uher jinými cestami, mj. sliby autonomie pro Slovensko. Na vzniku Martinské dekla-racese podílely všechny politické síly na území budoucího Slovenska -Slovenská národní strana, její katolická ľudováfrakce i sociální demokrati, formálně ještě ve svazku Maďarské sociálně demokratické strany. Mezi nejhorlivější zastánce spojení s Čechy patřil i Andrej Hlinka, katolický kněz z Ružomberku, který spolu s dalšími šířil text deklarace po venkově. Večer 30. října dorazil opožděně do Martina agrárník Milan Hodža, jehož korektury do textu deklarace daly později podnět ke vzniku pověstí o „zfalšování"jejího zněm. Podobně vznikly domněnky o tajné klausuli, údajně vzešlé ze schůzky asi třiceti účastníků původního shromáždění dne 31. října, kteří nezávazně debatovali o způsobu vlády na Slovensku. Přičinila se o to zejména aféra V. Tuky, který ve svém pověstném článku, načasovaném k desátému výročí republiky tvrdil, že domnělá klauzule omezila lhůtu pro spojení Slovenska s českými zeměmi na 10 let, po jejímž uplynutí měl tedy vzniknout bezprávní stav. V. Tuka byl v lednu 1928 zatčen a odsouzen za velezradu a špionáž ve prospěch Maďarska k 15 letům vězení. Text Martinské deklarace, schválený 30. října 1918, přivezla do Prahy 1. listopadu tříčlenná delegace Slovenské národní strany, vedena I. Dererem, a byla zde nadšeně přivítána. m$__Mírová konference v Paříži ' * ho hranic -zovi~* MezináTodnTuznání československého ^iľlľľvá jednání v Paříži selo na rozhodnutí mírové konference, která j ^ určovala Nejvyss. 18. ledna 1919. Podmínkyirdrových smluv f yítězných mocnosti rada, kde měli rozhodující vliv ™stf*J0UZSwý ministerský predseda - prezident USA Woodrov^dson, franc ^ Ceskoslo: Georges Clemenceau a britský I^J^ľválčící státy s „omezenými zaj-vensko patřilo na konferenci mez. ^ a mohlo jen přednést my", podobně jako Polsko, Srbsko Rumu ^r dvoučlenna delegace, své požadavky! K jednání byla pnP"»tf ale jejíž činorodou dusí kterou oficiálně vedl předseda československeho^uíc-byl ministr zahraničí E. Beneš, OtazKy ^ přeakladal ceskoslo-šila zvláštní „československa kom&j ^ ^hni zástupe, vězných vel-venské požadavky formou^3 Nejsilnější podporu teze o h.stonc mocí je podporovali ^hr^acháze\a československa reprezentace kých hranicích českých zem. 160 LÉTA 1918-1938 u Francie, zainteresované na co největším oslabení německého rivala. Re-zervovaněji přijímali tuto tezi, která se částečně dostávala do rozporu s obtížně stanovitelnými etnickými hranicemi, zejména diplomaté britští a američtí. Zajištění hranic v rozmezí historických zemí koruny české (předání Hlučínska Německem, části Vitorazska a Valtická Rakouskem) bylo zakotveno ve Versailleské mírové smlouvě s Německem (28.6.1919)aSaint-germainské smlouvě s Rakouskem (10.9.1919). Trianonskou smlouvou s Maďarskem (4.6.1920) bylo Československu postoupeno Slovensko a Podkarpatská Rus (oficiální název Uherské Ukrajiny od roku 1919). Konečné vymezení hranic na severní Moravě, Oravě a Spiši bylo předáno k dalšímu jednání mezi Československem a Polskem a ukončeno až rozdělením Těšínská mezi oba státy v červenci 1920. Mírová konference rozhodla i o tom, že ČSR musí převzít poměrnou část předválečného rakousko-uherského dluhu, zaplatit hodnotu majetku bývalého rakous-ko-uherského státu a panovnického rodu na území ČSR, zaplatit „poplatek za osvobození"a uhradit dluhy za vydržování a repatriaci legií. Československa vláda tak dosáhla mezinárodního uznání faktického stavu, který byl s predbežným souhlasem velmocí uskutečňován během prvních povalečných let. ľaľ^ľÄ- ?slov.enský mžl ™>c zákonodárnou i výkonnou. Plna Dobľvl V^hS1 V'ády'dokud oficiálnž Dohodou uznaná vláda ÄéSľ^ŕ MaSaryk do list°Pa°" Í918 v USA, E. Beneš ffinfrozhôd?ľíÍnTK ° H- Ust°Padu 1918 vydal 17 zákonů ajiž30. vSSÄ&ISSíľ?rozšíření P°Čtu sv*ch členů °P» na ^ úsmvyz 13. listopadu akoOPad4^S' kte.re "Přesft°val § 1 PJ^f. Národní shromáždění tÄ^S^^-?"^ Vznik'° "T?"" konala 14 listoDadu 1918 ľtÍ! , (254 clenu)- Jeh° První schůze se ' zerr^o sÄ Í& bývalého českého Národního výboru. Z moci revoluceIčsl fu^ll dosavadní Predl nastii za sesazenou z českého Ä™ habsbursko-lotrinskou d ' Na tomto zasedání byl zvolen T.G '*- vyhlásil ^publik* ální demokrat F. Tomášek předsedou*^ pr?*dente™ republiky, soc.-dou vlády. Kromě posledně jmenovaného hT6"1' K" Kramář ^ členů jeho kabinetu. Hlavním úkolem NároZ^iľ1^ ZVoleno ' ŠCu pečit fungování státu a vypracovat ústavu na tii Sh/omáždení bylo zabez-vedeny volby do demokratického z^stupUdskln"12 Č*1*16 měly být ^ OD VERSAILLES K MNICHOVU 161 II/5 Připojení Slovensky Ustaveni cesKosiovensite moci na Movensicu oyio oDtizne, protože jeno území zůstalo pod maďarskou správou. Národní výbor se na návrh V. Sro-bára usnesl 2. listopadu 1918 Slovensko vojensky obsadit. Na území Slovenska byla vyslána čtyřčlenná vládní komise (předseda V. Šrobár, členové I. Dérer, P. Blaho a A. Štefánek). Komise zahájila činnost v Uherské Skalici a malý oddíl českých vojáků se slovenskými dobrovolníky obsadil území až k Trenčínu, Trnavě a Děvínské Nové Vsi. Obrat ve vývoji přinesl podpis bělehradského příměří 13. listopadu, které Maďarsku nařizovalo vyklidit Sedmihradsko, Banát a všechna území na jih od Drávy a bývalých hranic s Chorvatskem, nikoli však vyklidit Slovensko. Nový maďarský ministerský předseda M. Karolyi zasáhl vojensky a nepřipravené české sbory musely ustoupit. Na Benešův zásah protestovalo francouzské ministerstvo zahraničí ostrou nótou, ve které podplukovník Vyx, náčelník spojenecké mise v Budapešti vyzval uherskou vládu, „aby bez odkladu odvolala své vojsko ze slovenského území". Další maďarský pokus zachovat jednotu Uher vyhlášením Slovenské ludové republiky 11. prosince 1918 brzy ztroskotal a 30. prosince 1918 obsadilo české vojsko Košice. V prosinci byl vyslán na Slovensko opet Vávro Srobár, tentokrát jako ministr s plnou mocí. Spolu se svými referenty začal úřadovat v Žilině. Situace Slováků byla katastrofami - neměli zadnou vysokou ani střední školu. Zatímco maďarských obecných skol bylo více nez 3 500, slovenských zbývalo v roce 1913 jen 344. ^°^lhy}^T^ většiny maďarská. Pod Šrobárovou kontrolou se ocitlo po odchodu Mad aru 20. ledna 1919 celé území Slovenska. Své ministerstvo.presunu|^unora do Bratislavy a rozpustil Slovenskou národní radu. Pytala ho ^vka želez ničních a poštovních zaměstnanců, pak i živnostníku v Bratislave^z vke části obývané Němci a Maďary. Stávky byly likvidovaný a energická cín nost šrobára vedla k obnovení Uid* p0 vyhlášení republiky Situace na Slovensku se znovu zkomplikovatapu j maďarské vládv ■* 21. března 1919 v Maďarsku, ^ód^^^^^^ apredánímocisociáln^^ nota z 20. března o posunutí hranic ^te^d^aha obnovit historic-isticky motivovaný odpor^f^£^rišmttorusovětského typu ke hranice Uher připravily P»*" P~ ™£tonsituace. kdy hrozil maďarský vedenou komunistou Bélou ^^SSSLí právo a 7. dubna ob-■oMyhUásil^robár inároPdní obrany Václava sad,b československé čnf ,iniii, zasahující 50-80 km do nitra Moface uzemi az k nove aen . fc řekrocení této což dalo Maďarska. Na několika mistccn ^ ofenzfvu nebylo českos,ovenské Maďarsku záminku k zahájen ďanika Rudá arrnáda v krátké době vojsko dostatečně připraveno, 162 léta 1918-1938 obsadila dvě třetiny Slovenska a v polovině června dosáhla polských hranic. Pod ochranou maďarské Rudé armády byla 16. června 1919 vPrešově vyhlášena Slovenská republika rad. Už 13. června však mírová konference stanovila definitivm hranice mezi Maďarskem a ČSR. Dohoda pak několika ultimáty dosáhla na začátku července odchodu maďarské Rudé armády - s ní odešli i hlavní představitelé Slovenské republiky rad. u/6 Německé snahvm&l*z Němci z Čech, Moravy a Slezska se před 1. světovou válkou začali nazývat sudetštíNěmčin pohlíželi už za války s nedůvěrou na české snahy o ustavení samostatného národního československého státu. Jejich poslanci usilovali o výtvorem samostatných provincií z území, obývaných většinou německého obyvatelstva, a po vyhlášení Rakouské republiky i o jejich připojení k této zemi. Spád událostí urychlilo vyhlášení československého státu 28. října >wa?n6á následuJícího Qne se němečtí poslanci ve Vídni usnesli, žena zaklade pravá na sebeurčení národů vyhlašují v německy osídlených krajích severních Cech samostatnou provincii Deutschbohmen. Do čela provizorní zemské vlády se sídlem Liberci (Reichenberg) byl postaven R. Pa-cher, po několika dnech R. Lodgmann von Auen. Národní shromáždění Rakouské republiky schválilo~30. říjnáTO8"vytvoření provincie Deutschbohmen i o neco později vyhlášených provincií SudetenlandxM severní mZZuT Sle5skuA30-10.), Deutschsúdmähren na jižní Moravě a v^ÄJfT^i?^ (°bě 112>-V PhPadě d™u P°sledně Jmen°' se P°*fcdo s jejich připojemm ke spolkovým ze- S tz7k K,a Tíakouské- v» *e [ přip°iení němec' kutľnľVM ' 0lľm JÍWaVy a Olomouce Národm výbor čes-i ^ némci vyMšeaé provincie a požadoval je-^„ítSL"0? n°rého československého státu, se po ^ ÄCÄffi^ r0Zh0dl °bSadÍt P°hrano dařilo do konce prosinceÄÄ^,^^ V°JSkf V, ' mí bez většího odporu Boiovľlo í ^ UZCmi historických českých » 14. prosince byl obsazen Lberľc ocľk^' 56 ^ 29' Kst°p8tí vláda, 16. prosince se vzto^£?£ Uprchla Lodgmannova zemská vatelstvo se podřídilo českostovSm. ^"fC °pava- Německé oby chuť pokračoval ve válce a ÍSSnSľ J** * ^ ^ Z výhodné mezinárodní situaci, tak dojeného boje v ne- ří oceňovali hospodářské výhodľph^ Zůstal však pocit nedobrovolnosíi ľľofW^^f StátU Do^ nosti německého živlu, samozřejmé v rakouiS íaty Předchozí nad^aí ' došlo i ke ztrátám na životech při potlačení suriľ, -ľSké monarchii- ^ 4. března 1919, v den, kdy se v rakouské renu^™^^ demonstraC1 publlce sešel parlament. OD VERSAILLES K MNICHOVU VLľ[~PHpoJmí Podkarpatské Rusi_ Ještě složitější vývoj než na Slovensku probíhal na dalším území, které bylo součástí předválečných Uher, na Podkarpatské Rusi (od roku 1944 Zakarpatská Ukrajina). Károlyiho vláda se snažila udržet toto území udělením autonomie v prosinci 1918 a sliby dalšího postupu k samosprávě. Většina rusínske politické reprezentace v USA se však vyjádřila pro přípojem k ČSR s autonomním statutem. V tomto smyslu jednal zástupce amerických Rusínů H. Žatkoviě s Wilsonem a Masarykem. Politické názory na samotné Podkar^atskeRusi byly roztříštěné, což odpovídalo národnostní a náboženské nesourodosti této ekonomicky zaostalé oblasti. Vytvořilo se několik národních rad, které žádaly přípojem k Ukrajině nebo ponechám v rámci Maďarska; největší podporu však měla Karpatoruská národní rada v čele s A. Beskidem, sídlící v Prešově. V květnu 1919 se tři rusínske národní rady spojily v Ústřední národní radu, která se vyslovila pro spojem s ČSR. Rozhodující pro akceptování těchto rusínskych snah i ze strany československé politické reprezentace byl vliv Dohody, která se oprávněné obávala bolševizace středoevropského prostoru, a povazovala proto přípojem Podkarpatské Rusi k ČSR za žádoucí faktor stability. Podkarpatská Rus, která oddělovala Maďarsko od Polska a vytvářela společnou česko-slovensko-rumunskou hranici, měla pro ČSR i strategické výhody. Ve válce proti maďarské republice rad obsadili Podkarpatskou Rus Rumuni, jejichž vojska odešla až v srpnu 1919. Rumuny vystřídalo československé vojsko pod velením francouzského generála, jmenovaného vojenským diktátorem. V den podepsání mírové smlouvy s Rakouskem v Saint-Germain-en-Laye 10. září 1919, v níž bylo stvrzeno i připojeni Podkarpatské Rusi (od té doby oficiální název) k ČSR, byla uzavřena i smlouva mezi ČSR a Dohodou, vymezující znaky autonomie této ^"""P; ^ néra a zastoupení v československém Národmm shromazdenL Nav toni sněm si však musela Podkarpatská Rus počkat az^^^^^ ^ká vláda "gumený celeni větších pravomocí politické reprezentaci vciu . . Poměry na Podkarpatské Rusi s •ecne komplikované. Převládali Rosini, ti vsa k uzi a • ien stanovení vyučovacího jazyka na školách »^££^^.^3« Ur, a i-' , j,0í; Ťidé Rumuni, Nemci, po pripojení k i.ok y.dalsinárodnost.",Ma^£obyvaľel byla řecko-katolického vyzná-' Ces, zejména ve správe. V^"0^ J ké pravomoci, udělené vo-.,snebyloivel« Jenskému velení Srobaremp^iyaz pu Zatkovičem, jeho Mce do civilní správy vedene od™ česSkoslovenské vládř. Postavení v zemi vsak zustaiu ^ 164 léta 1918-1938 I II/8 SporoTěšínskb Na území Těšínská vznášel nárok jak československý, tak polský stát. Spory mezi českou a polskou politickou reprezentací ve Slezsku vedly počátkem listopadu 1918 k polské okupaci Těšínská, Oravy a Spiše. Jednání Zemského národního výboru pro Slezsko s Poláky vedla k dohodě, která ponechávala české straně jen menší část Těšínská. Pražská vláda však dohodu Zemského výboru neuznávala a počátkem roku 1919, když polské úřady vypsaly volby do sejmu i na sporném území, ostře protestovala a vyslala do oblasti vojsko pod velením dohodových důstojníků. V sedmidenním lokálním ozbrojeném konfliktu na konci ledna 1919 polská vojska ustoupila za řeku Vislu, kde se po zákroku nejvyšší spojenecké rady fronta zastavila. Dohoda stanovila novou demarkační linii a postavila sporné území pod mezinárodní kontrolu. K definitivnímu rozdělení Těšínská pak došlo rozhodnutím Rady velvyslanců až 28. července 1920. CSR byla přiřčena trať bohumínsko-košická a uhelný revír, Polsku východní cast Těšínská a části Oravy a Spiše. Jako symbol rivality bylo mezi oba státy roztrženo i bývalé hlavní město knížectví - Těšín. II/9 Ceskoslovenskéjegie * K úspěchu zahraniční akce, směřující k^tovení^eskoslovenského státu. Hnhnľ^ fcgte a Jejich účast na válečných akcích lovení, ^ PUS°bení le8h'v Rusku> Francii a Itálii bylo Česko- kľľhni vTZmaľdne ™án°jako válčící ^át dohodového tábora. Cd-r^^T^^SÍ VC Frandi 9 600 československých legionářů, pres 630 z nich padlo. Na bojištích v Itálii bylo 20 000 legionářů ne všichni z nfchž Ä^ÄÄ* Cgle V RUSkU' téměř 55 000 mUŽU' Českoslovenští legionáři na Sibiři zasáhli^ *a - - u „„tra-litu v občanské vá.ce do bojů ÄjSffiÄíS spojene s angažovaností legií ŕpodnornv*™ t u *s veskere p v ozbrojených bojích i po ZS^ľ Rodovými mocnosti* ) ská politika na pLnwSÄ d°sáhla ceskosl°r' kuace ruských legií lodními tSÍSÍÄEf1* f návratu domŮ' !* v listopadu 1920 Nový českoľlÄ* byla dokončena az a považoval je za jedn"z opo?Ä* * bylu^znamu le*ř véd? obec legionářská byla založena v roce C v" Československa hozeni, orientovaný na hradní krídlo českoľnJm adeník Národnlos*°' ^csKosiovenskych vládních kruhu. Vrtání československých legionářů na pražském Staroměstském ná~ méstí4.12.1918-s přílbou v ruce plk. O. Husák, vpravo od něho V. Klofáč, K. Kramář a F. Staněk. «710 Hospodářské a sociální dteledky války* monarchie vznikem n^P^^^^Sní hospodářské vazby a do-dařské důsledky, protože ^^J^^iA prómyslově nejroz-pravní spoje. Především ^e ^?^a%-70% průmyslové výroby), vinutějším částem R^ousk°^^^ Průmvslu těžba uhlí a sp°" Strukturálně pivovarnický atd.). Ten- trebni průmysl (textilní, sk»aRK£ ^ VelRé rQzdl_ to průmysl byl však ve7f * rializace mezi českými zeměmi a Slovenskem, ly existovaly ve stupni incnis Zatímco české zemé patřily k průmyslové respektive Podkarpatskou • flě jako Podkarpatská Rus zůstávaly vyspělým oblastem, SlovtnsK 166 LÉTA 1918-1938 zaostalými agrárními zerněmL Na Slovensku bylo 61% obyvatelstva zaměstnáno v zemědělství, Nadto byl veškerý průmysl podobně jako jinde v Evropě vážně narušen válkou. Návrat k mírové výrobě, příliv demobilizovaných vojáků, ztráta odbytišť (např. textilního průmyslu), vedly k výrobním obtížím a růstu nezaměstnanosti, která vrcholila v únoru 1919. Průmyslová a zemědělská výroba dosahovala sotva poloviny předválečné úrovně, nefungovala doprava, rostla inflace měny a projevoval se katastrofální nedostatek potravin. Zvláště těžce byly postiženy oblasti s vysokou koncentrací obyvatelstva, ke kterým patřily i pohraniční oblasti Čech. K vážným následkům války patřily ztráty na životech a trvalé zdravotní postižení po zranění (asi 420 000 padlých, 246 000 invalidů), které se dotýkaly sociální situace mnohem širšího počtu jejich rodinných příslušníků (vdovy, sirotci). Se všemi těmito negativními důsledky války se muselo Československo vyrovnat, vytvořit novou hospodářskou a dopravní strukturu, nové zahraničně ekonomické zázemí a ozdravit poměry chudých a válkou postižených vrstev. n/ll_ PolitikaprvnfcJivlád* ~~ První Kramářova vláda byla nazvána všenárodní koalicí, protože do ní vstoupily ceske politické strany i slovenští političtí představitelé. Nejsilnější ľrZn V Pnřm ídG ^slovanská strana agrární, roku 1919 pře-S^ľľľ ntRePUíHkánskou stranu československého venkova. Tato nehvu; wľ P* P° ľ™ republikv hlenem všech koalic a bez její účasti ľestyaľS A£aA*í švehla. Umírněná a cílevědomá politika A. zdSľhno^ které ^ Alois Rašín, vý^ stvo školství Inán^^^^^^^ °bsadi1' Tf*' kup), československá strana S křeslo mimstra národní obrankdŽ (T°dní SOCÍalÍSté) á°*} Klofáč,známýzpředváA Zdán,ivě Paradoxně Václav děním ministerstva pro^ vensko zastupoval V^^T^^ Vrbenský' S1°' ska. Po smrti M.R. Štefánika 4 V191 c*?&°™uirpro správu Sloven- Slováků ve vládě. Štefánikovo ministentlcitk'^u^ P™*™*1?™ popularitě Československé strany lidové n J ° Smrtí zanikla Ma nistra bez portfeje (Wv určení „boru působnosti Tm dp?VÍdal° křesl? ^ osl1)- Ministrem zahraničních _ ....;gB%B ........_......._____J OD VERSAILLES K MNICHOVU 167 věcí se stal Edvard Beneš bez stranické příslušnosti (v roce 1923 vstoupil do Československé strany socialistické). Prezident T.G. Masaryk se ujal úřadu po triumfálním návratu do Prahy 21.12.1919. Zúčastnil se prací na vládním programu, který přednesl v revolučním Národním shromáždění Kramář 9. ledna 1919, den po neúspěšném atentátu na jeho osobu. V době Kramářova pobytu na pařížské mírové konferenci vedl vládu Antonín Švehla, na jehož bedrech ležely hlavní problémy: všeobecný nedostatek zboží a potravin, vyvolávající hladové bouře, boj s černým trhem a proti inflaci, obnova válkou zničeného hospodářství a narušené železniční dopravy. Na rychlém řešení sociálních problémů záviselo uklidnění lidových vrstev, radikalizovaných pronikáním bolševické ideologie. V polovině června 1919 proběhly volby do obecních zastupitelstev, v nichž podle očekávání zvítězili sociální demokraté s téměř 30 % získaných hlasů, následovali agrárníci (přes 21%) a socialisté spojení se stranou pokrokovou (necelých 16 %), pak lidovci a teprve za nimi narodm demokracie, pro niž znamenaly volby největší zklamání. Nevolilo se jeste na Slovensku a na Podkarpatské Rusi. Po volbách, které ukázaly nove rozvržení politických sil, podala Kramářova vláda demisi. V následující vládě sociálního demokrata Vlastimila Tusara zasedli vedle představitelů této nejsilnější strany agrárníci a socialiste. Pro sve složení byla koalice nazývána rudo-zelenou. Hospodářská politika první československé vlády směřovala k odstranění následků války a vytvořeni Předpokladů pro hospodářskou samostatnost státu Patrila k mm^ceim odluka od Rakouska a výtvorem nové československé meny Pode.menové reformy z února 1919, připravené pod ved A. Rašína, bylo provedeno okolkování starých ^f^S5^. kPvek a zavedena koruna československá (v pomeru L }k^nf^0 kouherské koruně). Asi čtvrtina starých ^^^^^JTy brzdilo inflaci, kterou se do roku 1922 PodaKnlo^řnostech Dřispěla no-dflu českého kapitálu v zahraničních ^kciovyc[^^^^^ ;«ace. Pod\dnostrifik^hg působlcí natľmí ČSR 1019) musely mít zahraniční akciové společnou y sve vedení na jejím území. dosavadních majetkových pomě- . Jedním z nejradikalnejsich zasamn^ 7ákonem z dubna 1919> pří_ ni se stala pozemková reformy m() řerozdelena pu_ delovým z ledna 1920 a «^°^aIa se 1,800.000 hektarů půdy, zčás-oa velkostatků nad 250 hekwi . ^ prodané jako zbytkové statky s vyti rozdělené drobným roiniKu , daření. Komplikované provádění re- merou, umožňující raf °" e 2<) let. Výsledkem bylo posílení středního formy se protáhlo az do konce • 16« LÉTA 1918-1938 stavu v zemědělství, zejména českého a slovenského, převod rozsáhlých lesních komplexů do majetku státu a obcí i růst vlivu agrární strany prostřednictvím Pozemkového úřadu. Sociální politika, ovlivněná silnou pozicí socialistických stran po válce, patřila k nejpokrokovějším v Evropě. Uzákoněna byla osmihodinová pracovní doba, podpory v nezaměstnanosti, široce založené nemocenské a úrazové pojištění a vliv dělnictva na vedení podniků prostřednictvím závodních rad. 11/12 Pňjetíústavy rozsahu stáľu o u*™ *est h,av - o formě a územním av^konnľornocSnľľ ° moci ^konodárné, o moci vládní nSoÄ' ° PráVeCh občanských a o ochraně menšin a rasovM. K případné změně ústavního tovala všem ^ ^ V P^mentu. Ústava posky- státu. Jedinou povinSlPhrľ 3 Zajlšťovala demokratický charakter voluční čin neboť Tnhi i ľ "a Povmnost- Ústava představovala re-ru. Na schválení ústaw ,1?^* Jmenovaný z vůle Národního výbo- Maďarů a dalších nánrf^sa&S^ P°dú* ZáStUpd NěmCŮ' Na základě nové ústaw w» „mensin* parlamentu, byly WDsánv iL stanovila výtvorem dvoukomorového 18. dubna 1920 do poslanITy ? Národního shromáždění. Volilo se Celkově získaly občanské straní * ° ^ PozdéÍ'1 do senát" sociálně radikální poválečnou f - 3 sociaIisti<*é 47,5 %, což i přes možnost vytvořit většinovou vl 'H °S\ nedávaI° socialistickým stranám ním zvolen prezidentem opět T G M ^ Národním shromaždÉ' 11 /13 Hárodnostnť struktura Československý stát vznikl jako stát demokratický a národní, vybudova; ny na ideji jednotného československého národa. Tento tehdy jedine mozny ideový zaklad republiky usnadnil konsolidaci demokratického politického systému, nesl vsak v sobě jednak vnitřní rozpor, protože nebyl akceptován celým slovenským národem, jednak principem československého národa jako státního národa tlačil příslušníky ostatních národnost, do defenzívy. Problémy, plynoucí ze složité národnostní struktury republiky , z nestejného stupne národního vědomí Cechů a Slováků, S^aSAtu? CXÍStenCe ~* "'y žádoucí národnostní struktura ČSR výsledky sčítání lidu z 15. 2.1921 60 Němci Slováci Maďari Rusíni Poláci ostatní vaJ statlstiky z roku 1921 žilo na území republiky 13 613 172 oby-3m'nnn°x? 685000° Čechů (51%), 1910 000 Slováků (14,5%), ců a r • Ů ^23'4 %)' 745 000 Maďarů, 461000 Rusínů, Ukrajin-námd '180 000 Židú' 75 000 Poláku' menší počet Rumunů a jiných dnosti. Součástí ústavního zákona byl zákon jazykový, který stano-bvl C Síaínim! oíi«álníni jazykem republiky je jazyk československý, což y o tehdy chápáno jako rovnoprávnost češtiny a slovenštiny. Dále v něm pouje dohody o ochraně menšin, kterou ČSR přijala mírovými smlouvami, ono/ zaj^^no právo ostatních národností v okresech, kde tvořily více než . /o obyvatelstva, užívat mateřského jazyka ve styku s úřady. Prováděcí Jazyková nařízení z roku 1926 specifikovala užívání státního jazyka a mimo Jme vyžadovala od státních úředníků zkoušky ze státního jazyka, což trpce nesh Především sudetští Němci. „ U nás běží v prvé řadě o poměr československé majority k našim občanům německým. Vyřeší-li se tento problém, budou snadno řešeny ostatní jazykové a národní problémy. Osudem se stalo, že vedle Cechů a Slováků v našem státě již dávno je značný počet Němců; jsou jiné státy, které nemají více obyvatelstva, a naši němečtí spoluobčané jsou na vysokém stupni kulturním a hospodářském ..." f2 projevu Tomáše Garrigue Masaryka k 10. výročí československé ^publiky) OD VERSAILLES K MNICHOVU Q/14 Politická struktura t_______ V politickém systému první republiky hrály důležitou úlohu vedie parlamentu i některé specifické prvky. Především to bylo volné seskupení politiku okolo prezidenta Masaryka. Tato skupina si tradičně udržovala nejsilnější vliv na oblast zahraniční politiky prostřednictvím ministra zahraničí E. Beneše. Své příznivce měla skupina Hradu v republikánské (agrární), lidové i národně demokratické straně, největší oporu měla v československé sociální demokracii a u československých socialistů (od roku 1926 národních socialistů). Vedle toho fungovala Pětka, mimoparlamentní orgán, vlastně pětice nejvýznamnějších politiků vládnoucí koalice (původně Antonín Švehla, Alois Rašín, Rudolf Bechyně, Jiří Stříbrný a msg. Jan Šrámek). V době vlády občanské koalice byla Pětka rozšířena na Osmičku. Tento orgán zajišťoval akceschopnost koalice politických stran. Žádná z četných politických stran nebyla totiž schopna sama vytvořit většinovou vládu, strany se tedy musely spojovat ve vládní koalice. Ideovým tvůrcem koaličního systému byl A. Švehla. Vedle jmenovaných skupin prosazovaly svůj vliv i velké finanční skupiny. Ojedinělé místo mezi nimi měla skupina Živnostenské banky, řízené Jaroslavem Preissem, která ovlivňovala hospodářskou politiku vlády. Volební systém poměrného zastoupení byl vybudován na všeobecném, rovném, přímém a tajném hlasovacím právu i pro ženy (od roku/1927 neměli volební právo příslušníci armády a četnictva). Občan mohl volit do poslanecké sněmovny od 21 let a zvolen mohl být od 26 let? do senátu se mohlo volit od 30 let, senátor musel mít 40 let. ma Nejvlivnější stranou byla Republikánská strana ™™edehk™°\™~ lorolnického lidu (agrárníci). Její moc vycházela z podpory y^ov«f™ obyvatelstva, využívajícího systému svépomocných á™z^>™™: ných se stranou. Popularitu jí zabezpečilo rozsáhlé P^eá^Tofsľrl reformy. Velkou podporu měla po sloučení s 3Várod nou v roce 1922 i na Slovensku, ale i na T^^^^íf^^ Politici: A. švehla (zemřel 1933), M Hodža, R- B^^^^ 1938), J. Malypetr, do rozchodu se stranou v roce 1928 . K. Prásek (zem ^dirozkolu způsobeného ^^y^^^f^ nou Československá sociálně demokrat.cka^ tala významnou státotvornou silou i po jejich odchodu a podporovala po a významnou staioivon odborech prostřednictvím Odborove- hihi Hndu. Milá »|taou v odto«r p Q^frrľ KFtótíÄr a G .Habrmann (zemřel 1932). 1924), R. Bechyně I. Rs£> podporovaw Hrad, se radila i Českosloven-Ke stranám, které y Jy26 ^skoshnonská strana národně ska strana *azorovc rozdfly nedovolily její spojení se sociál- socialistická), cxisiuj^- Volby do poslanecké sněmovny Republiky československé v letech -.--------------1 p -■-■—-i i 18. 4. 1920 Název politické strany bloku hlasú % i nand. Čs. sociálně demokratická strana 1590 520 25,7 74 Čs. strana lidová ; 699 728! 11,3 J 33 —H Čs. strana národně socialistická 500 821 8,1 --~r 24 Čs. národní demokracie 387 552 6,3- 19 Republikánská strana československého venkova1' 603 618 9,7 ► 28Ji Čs. živnostensko-obchodnická strana 122 813 2,0'j 6 Komunistická strana Československa — — - Národní sjednocení — - Národní obec fašistická (r. 1929 Liga) - — Autonomistický blok (Hlinková ad.) 1---- - Hlinková slovenská ľudová strana - Slovenská národná strana 242 045 3,9' 12* Bund der Landwirte 241 747 3,9 • 11 Deutsche Nationalpartei - - Deutsche national-sozialistische AP I 328 735 5,3 15 Deutsche Christ.—soz. Volkspartei 156 751 2,5 T 7 Deutsche soz. dem. Arbeitspartei 689 58S 'I 11,J T~31 Sudetendeutsche Partei Sp<»jene strany nemecké (kromě soc. dem.) Maďarsko-němccká soc. dem. Maďarsko-německá kŕesť. soc. strana Országos Keresztényszocialista Párt Spojené strany polské a židovské 129 013 108 546 2,1 1,8 139 355 2,2 6 4 5 l} CXI roku 1922 přejmenována na Republikánskou •*» „ . m. „lidu » Obé strany vytvořily spolčený podaKeckýkU* zeměd^kého a malorolnickeho W» Uvedeny jen bloky a strany pod zkrácenými názvy 25.11. 1925 27. 10. 1929 19. 5. 1935 hlasú % mand. hlasú 1 % mand. hlasů % mand. 631 403 8,9 29 963 312 13,0 39 1034 774 12,6 38 691 095 9,7 I 31 j 623 522 8,4 25 615 877 7,5 22 609 153 8,6 28 767 571 10,4 32 755 880 9,2 28 284 601 4,0 13 359 533 4,9 15 — — — 970 940 13,7 45 1105 429 15,0 46 1176 593 14,3 45 i^286 058 4,0 13 291 238 3,9 12 448 047 5,4 17 934 223 13,2 1 41 753 444 10,2 30 849 509 10,3 30 --. — — 456 353 5,6 17 — — 70 857 0,9 3 I 167 433 2,0 6 - — — — — 4—-- 564 273 6,9 22 489 111 6,9 23 425 052 5,7 19 — — 35 435 0,5 — — — — — — 571 765 8,0 24 — — 142 399 1,7 5 _240 918 3,4 10 189 071 2,6 7 — — 168 354 2,4 7 204 096 2,8, 8 — — — (314438 4,4 13 348 097 4,7 14 162 781 2,0 6 411365 5,8 17 506 750 6,9 21 299 942 3,6 11 _ _ _ — — 1 249 530 --- 15,2 44 — _ 396 383 5,4 16 — — — — — — — — — — — i - | — 98 337 1,4 4 257 231 3,5 9 291 831 1 3.5 9 — 104 539 1,4 4 — Podle Dějiny Československa od roku 1918 do roku 1945 (učebnice pro pedagogické fakulty. N-), Praha 1967, s. 548-9 174 LÉTA 1918-1938 nimi demokraty v jednotnou reformní socialistickou stranu. Popularitu straně dodávaly Československá obec sokolská a Československá obec legionářská, které s ní spolupracovaly. Významní politici: E. Beo.es, J. Stříbrný (do vyloučení v roce 1926), V. Klofáč, J. Stránský (od vstupu v roce 1929), E. Franke/ Vlivu, který měla v politice první republiky Československá národní demokracie, neodpovídalo její poměrně slabé zastoupení v parlamentů" Podporovaly ji průmyslové a finanční kruhy a část české nacionalisticky zaměřené inteligence. Významní politici: K. Kramář, A. Rašín (zemřel na následky atentátu 1923), V. Dyk (zemřel 1931). Československá strana lidová neutrpěla po válce takové volební ztráty, jak se očekávalo pro její aktivistickou politiku během války. Mezi katolíky si udržovala své stálé voličstvo a patřila proto mezi pět mandátově nejsilnějších stran. Významní politici: J. Šrámek, moravský politik M. Hruban. ■kS^JIŠgS*í (1918-1925 Slovenská IkM ÄS^'nKÄ-Jako katolická s,rana měla" ské koalici v leíech 1927-2^ vT V 3 V ,°P°Zld'aŽ na Účast v °bČan' 1938), J^fTi» Karol SidoH1" P°1,tlCÍ: Hlink*(zemřel cká (DNSAP) se kon-stavitelé: R. Jung, H. Krebs. JCJl C,nnost otavena. Hlavnípřed- Nejsiinější německou stranou od polovín on ká strana (SdP), vzniklá přejmenováním Jel let bvla Sudetoněmec- 101 Ze Sudetoněmecké vlastenecké OD VERSAILLES K MNICHOVU 175 fronty (SHF), založené v roce 1933. Shromáždili se v ní stoupenci německých nacionálních stran, zakázaných vládou v roce 1933. Svou činností pomohla nacistickému Německu k odtržení československého pohraničí, provedenému Mnichovskou dohodou. Významní politici: K. Henlein, K.H. Frank. ^rjo^slanéckesněmovny se dostalo ještě několik německých a maďarských stran, jednou též společenství polských a židovských stran. Československý politický systém se vyznačoval silnou závislostí poslanců na politické straně. Přispěl k tomu jak poměrný volební systém, tak vázané kandidátky. Volič si nemohl vybírat jednotlivé kandidáty, ale musel volit kandidátní listinu určité politické strany, která mu ji předkládala v závazném složení. Závislost kandidátů na straně podporovala u mnohých stran pevnou stranickou disciplínu - výjimku tvořila národní demokracie, zdůrazňující individualitu svých poslanců. Poslanec byl vázán rozhodnutím poslaneckého klubu v parlamentě. Rozešel-li se poslanec nebo senátor se svou stranou, mohl mu být rozhodnutím volebního soudu odebrán mandát (jak se stalo například u K. Práska nebo Bubenského). V parlamentní praxi docházelo k zákulisním jednáním představitelů jednotlivých stran, na jejichž základě pak poslanecké kluby hlasovaly. Politická rozhodnutí parlamentu významně ovlivňovala i zmíněna Pětka (respektive Osmička). t Správní uspořádání bylo upraveno zákonem o župním znzem v roce 1920, který měl být proveden do pěti let. V praxi se tak stalo jen na Slovensku s tradicí župního zřízení, kde byly župy ustaveny v/°c^Jv V Cechách, na Moravě a ve Slezsku bylo prováděni odkladanc> z obavy Před převahou zvláště německé menšiny v některých obl^fj^ Wad župa českolipská a karlovarská). K obnoveni zemi došlo v roce ^27 ty- Byly vytvořeny čtyn zeme - Cesk*na Podkarpatoruská - se ^mskymi zastupitels^ a obce. Pro odpor hlavně katolického Slovenska se nepo odluku církve od státu prezidentovi republiky jen má- Prozatímní ustavazl3.11.1918davaiap kav květnu 1919prezi- lo pravomocí. Třebaže byla na zásahJf.™™^ úst z rokuF1920 dentská práva rozšířena, nemel P^^Xnem bylo stanoveno, že Masaryk muze oyi vu r k bvj ZVolen celkem čtyřikrát už jen na dvě volební: období. JJJ^o^ s mimoradnou aulori. -vletech 1918,1920, iW*™^ 1935 příznivě „vlivňovat stranické tou tak mohl až do svcdemokrat.ckého humanitního ideálu. sPory a působit v duchu svého aemi 176 LÉTA 1918-1938 „ V Československu demokracie se udržela mimo jiné také proto, že nikdy hlavní strany, umějíce se dohodnouti na kompromisu, nepocítily potřebu rozejít se příliš nepřátelsky a už k ní nesejiti..." (Ferdinand Peroutka, Budování státu, 1936) II/15 fiozkol vsociální demokracii Naděje politické levice na zvrat vnitřních poměrů znovu stouply v létě 1920, kdy se během rusko-polské války dostala Rudá armáda až do nebezpečné blízkosti československých hranic. Na Slovensku a na Podkarpatské Rusi bylo vyhlášeno stanné právo. Skupina levice v sociální demokracii pod vedením Bohumíra Šmerala, dříve prorakouského aktivisty, která se snažila ve straně prosadit komunistické ideje, využila této situace k vyhrocení sporů s vedením strany. Vnitrostranická krize vedla k odstoupení druhé Tusarovy vlády a 15. září 1920 ke jmenování úřednické vlády J. Černého. Sociálně demokratické vědem dlouho chtělo udržet jednotu strany nyní však bylo více než jasné, že levice buduje stranu ve straně. Rozhodlo se proto odložit sjezd strany na prosinec a žádalo od sjezdových delegátu písemný závazek, že odmítají ideje Třetí internacionály. Levice NĽ uskutecnila vzdorosjezd v původním termínu a protiprávně zabrala redakci a tiskárnu v Lidovém domě, kde začala tisknout Rudé právo. Ante mn Nemee z vedeni strany, na kterého byl tento majetek upsán, podal žalobu pro rusém držby. Po odmítnutí podřídit se soudnímu rozhodnutí, které nařizovalo akčnímu výboru levice vyklizení Lidového domu, tiskárny a redakce, zasáhla 9. prosince policie a četnictvo. stávľľ,1 í f l6V1Ce na 10- Prince 1920 protestní ávtn nPnnľn ^ a ^slovenská strana socialistická ľ nľ?ľ Pnľrtľaly'°^mítli se Jí účastnit i němečtí sociální demokra-^X^^^^S ^"P-valo požadavek ke stávce ge-ľiľľ^ľJ ' V Praze levicí očekávanou odezvu, zachvá- nvárT 7 *mysloľ^lastl (Kladno, Oslavany). Rudé gardy zabMy továrny, nadrazi, zemědělské podniky a statky. wľMoravXlo vyhlášeno stanne pravo. Po energickém 7á^„ o - morave oyio vym bvla stávka 1S nminZ ~a ? hu a neustupném stanovisku vlády byla stávka 15. prosince odvolaná. Měření sil radikální levice s vládou skončilo pro levici neúspěšně. »<*uiKaini levice s Organizačně se radikální levice kon^itn^ou - i ^ zralém prostředí Slovenska a PoSLrnä ke r. Eí™* V P°l,,,cky,nľ nu 1920 komumstická srranľ"SSnato hv, ustaven? ! Ied„ německé sociální demokracie. vZafl* ,d°Vršeno ro2ST skupinu za akční podporu českéleKÄÄf kom™is,f° V kvému ,92, se kona, v Praze OD VERSAILLES K MNICHOVU 177 nyv Kongres Kominterny v Moskvě rozhodl o sjednocení všech národních komunistických stran v jednom státě. Tomuto požadavku bylo vyhoveno na přelomu října a listopadu 1921, kdy byla v Praze ustavena jednotná Komunistická strana Československa. K československému státu zaujímala tato strana negativní postoj, její činnost byla řízena Kominter-nou (Komunistickou internacionálou), jejíž výkonný výbor (Exekutiva) sídlil v Moskvě. Sociální demokracie se jen pomalu vzpamatovávala z odchodu většiny členské základny, ale postupně se opět stala významnou státotvornou stranou — na rozdíl od KSČ, která vše podřídila snaze uskutečnit diktaturu proletariátu. Ufáb) II/16 'Zahraniční orientace I___________ koslovenský stát vznikl za podpory mocností Dohody a jeho životním zájmem bylo zachování poválečného stavu, čili versailleského systému, garantovaného mírovými smlouvami. Zahraniční politika ČSR byla řízena E. Benešem od roku 1918 jako resortním ministrem a od roku 1935 i jako prezidentem a opírala se především o spojenectví s Francií. Zároveň však usilovala o vybudování samostatné zahraniční politiky, která někdy nebyla v souladu s francouzskými velmocenskými zájmy^ E. Beneš proto vyvíjel velkou aktivitu ve Společnosti národů a stal u zrodu°bJ™™ koalice malých států střední a jihovýchodní Evropy I™« Í^^S^ snahám Maďarska. Základem této aliance, zpočátku Madary' po^sne nazývané Malou dohodou, byla československo-jugoslavskai spo enecka smlouva ze srpna 1920. Po dvojím pokusu Karla Habsburského o nav ra na uherský trůn v roce 1921 uzavřelo československo P^?^^_ vu p Rumunskem a svazek byl dovršen ™k°;^ nectvím. Všechny členské státy Malé dohody f^í%Y^SSSuL ^jeneckému systému, upevňovanémui v P°^u ^926 frana)uzsko- "nlouvami (roku 1924 to^^^^ C^oslovensko však rumunskou a 1927 francouzsko-jugoslavsko^. n, nesdílelo přání Francie připojit k M^^^i smlouvou na spory byly smluvně ^^^^L o upevnění ma.odo-klonkuroku 1921. P^s velké iiahCeskosio dinoyat hodové aliance se nedařilo ve všech' P"^^^ zájmu. Tv se tý-Politiku a svazek byl oslabován £^h^nř dohoda z roku 1922. kaly i poměru k SSSR. Benešem uzavr ^ a neb ,a 1 když nebyla spojena s uznaním Sbí>K ae ratifikována. navázalo Československo od počátku ko- ^ Německem a Rakouskem ^^.^ jak() pml)- / joh()UOvých států r<*tní sousedské vztahy. Německem a o tři roky později v rúr- v roce 1920 obchodní smlouvu 178 LÉTA 1918-1938 ském konfliktu zachovala přes nátlak Francie neutralitu. K jejím prvořadým zájmům však patřilo zachování samostatnosti Rakouska. Politická orientace ČSR na Francii postrádala pevnější hospodářský základ, protože tomu bránily tradiční hospodářské vazby i geografická poloha. Vyváženou zahraniční politikou se Československu podařilo do poloviny 20. let vybudovat solidní mezinárodní postavení v Evropě. II/17 Švehloyyvládni'kabinety _ Po intermezzu Černého úřednické vlády a přechodného Benešova kabinetu se rozjitřená vnitropolitická scéna stabilizovala. V červnu 1922 byli amnestovaní komunisté, odsouzení v souvislosti s prosincovou stávkou a nepokoji roku 1920. Podařilo se odstranit nejtěžší důsledky poválečného hospodářského rozvratu. Dovozem obilí a potravin byl saturován domácí trh, vývoz cukru a chmele přinášel devizy, průmyslová výroba se dostala na více než 80% předválečného stavu. Hospodářský život byl liberalizován v roce 1921 zrušením většiny opatření k řízem hospodářství, zavedených za války. Do čela nové parlamentní vlády (opět všenárodní koalice) byl v říjnu 1922 jmenován A. Švehla, výrazná osobnost republikánské (agrární] strany, po rozkolu v sociální demokracii nejsilnější politické strany. Kabinet tolerovala i většina německých stran, které ukončily obštrukční politiku v parlamentě. Patřil k nestabilnějším za celé období republiky, přestože musel překonávat důsledky hospodářské krize, která zasáhla v letech 1921-23 celou Evropu. Rašínově deflační politice, směřující ke zhodnoceni koruny, se podařilo zastavit poválečný inflační vývoj, i když vy-S ~£ľ Í°m uY na Čas znevýh°dnil exportní odvětví průmyslu. Stal se vsak základem hospodářského vzestupu druhé poloviny 20. let. Těžkou ztrátou pro kabinet byla proto Rašínova smrt v únoru 1923 na následky urľrS ľ' SP.a<;hanth0 bý^ým komunistou Šoupalem. Tato událost níodííNKfc - ' r na °Chmnu rePubliky> Pelujícího vládě pravo-IÄTh ta ro1zvracení publiky. Zákon se měl stát pro-^^A^Vt^^^ SyStémU Před nebezpečím levicových nív^Sk^^^— SC V t6hdejší Evr°Pě (komunistické povstá- SäíÄ-Ä14^ na podzim 1923'Mus" Slovenské ludové strany, Zava^ějšíbylaradikahzacc mulovala svůj ^J^^^.f^^P^ 1922 or- skupina kolem V. Tuky. NebLpeSfc^1 ^ nabývat tZ prostredí ČSR. reprezentovanýeJ^y ^ fcus v néme^ * emeck«» nacionálne socialistickou OD VERSAILLES K MNICHOVU 179 stranou (ĎNSAP) a orientující se výrazně na nacionálni socialismus v NémeckuTEakousku. Během tří let trvám všenárodní koalice sílily odstředivé tendence až k demisi vlády. Sociální demokraté a socialiste vystupovali proti zavádění pohyblivých ochranných cel na zemědělské produkty, prosazovaných agrárníky, a v debatě o návrhu zavedení státního svátku v den upálení Mistra Jana Husa narazili na tuhý odpor katolických lidovců. Konflikt měl i mezinárodní odezvu, neboť na protest proti ucasti prezidenta Masaryka a představitelů vlády na Husových oslavách 6.7.1925 přerušil Vatikán diplomatické styky s Československem. K jejich obnově došlo až podpisem modu vivendiv roce 1928. f /Parlamentní volby v listopadu 1925 ukázaly; ze obnova všenarodm - koalice není možná. Agrárníci sice posílili své pozice a také katolické strany v českých zemích i na Slovensku získaly. Propadla však národní demokracie a sociální demokraté ztratili na úkor výrazných zisků komunistu Mezi německými stranami dostali největší počet hlasů agrárníci (BdL) a křesťanští sociálové. Obě strany se stavěly příznivě k aktivnímu podílu na vládě a tedy spolupráci s československým státem. Protože krátky pokus o obnovu předchozí koalice, rozšířené o živnostníky, neuspel stejné jako další úřednický kabinet J. Černého, spočívala třetí Sveh ovat vláda (1926-1929) na koalici občanských stran, do které vedle českých stran (agrární, lidové a živnostenské) vstoupili i zástupci dvou zminenycn nemeckých aktivistických stran, za nimiž stálo více než 70 % německycn vo m. Obě socialistické strany přešly do opozice, do vlády yst^P^P^|J1 ještě na čas Hlinková ľudová strana a národní demokrate. odcho°^4 ku byl spojen s odsouzením V. Tuky za protistátní 1929. švehlova vláda iniciovala řadu důležitých zákonu,"™ ných agrárních clech (1926) a kongruovýzákon (stat ™£S du- Platek do výše nejnižšího stanoveného příjmu ^^^^^^ chovní správě), zákon o Jednotné organizaci statni správy 1928 zavádělo zemské4nzení, byla Í^^^S financí Karla Engliše. Jejich dopad vsak W moravskoslezské van. Efekt zemského zřízení, které ^^m zerne m ^ znemožnilo správní samostatnostP^J^ľ^ oslabilo d4vad. val německý aktivismus, ^^J^^Äárních cel nevyhovo-m samosprávné instituce. ^ZZT^Xoro^\ zásadě odluky vak) exportnímu průmyslu mynašlo naproti tomu znovuzvolení církve od státu. Jednoznačnoui poap^ ^ ^. ^ ^ ^ Rq T.G. Masaryka prezidentem ^ latnych hiasu). Qd března 1928 munistického kandidátai V'M cnorobou j Sramek Po Svehlo. ustupoval A. Svehlu stize ^ postavcn prc(lslavitd hradního vě demisi v únoru W* jy křídla agrární strany F. Udrza 180 LÉTA 1918-1938 I WtäRozpad občanské koalice 0V Nejen autonomistické snahy Hlinkový ľudové strany, ale i růst nacionalismu české národní demokracie, která se projevila v publicistické kampani proti politice Hradu a zvláště proti osobě E. Beneše na jaře 1929, nepřispívaly ke stabilitě pragmatické koalice agrární a lidové strany. Předčasné vypsané volby v říjnu 1929 potvrdily pozici republikánské (agrární) strany, ale i vzestup demokratických socialistických stran (národních socialistů a českých i německých sociálních demokratů). Ztráty naproti tomu zaznamenaly vládní německé strany (agrární a křesťansko-sociálm), poklesl počet hlasů odevzdaných komunistům. Rozkol uvnitř komunistické strany, vyvolaný stále agresivnější bolševizací, prosazovanou Gottwaldovým křídlem, spojenou s nekritickou závislostí na direktivách Komunistické internacionály, vedl ke ztrátě věrohodnosti u těch voličů, kteří sice sympatizovali s rovnostářskými hesly komunistů, nebyli však ochotni dát jim mandát k rozbití republiky. A že k tomuto cíli KSC směřuje, dal nezakrytě najevo Gottwald ve svém prvním parlamentním projevu v prosinci 1929, kde mimo jiné prohlásil: „A my, my jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším revolučním štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk. (Výkřiky) A víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry. (Hluk. Výkřiky)." Druhá Udržalova vláda, sestavená po volbách 1929, ve které bylo zastou--peno osm politických stran, byla obrazem vzrůstající polarizace politic ,„k Kvcn sil; stranv dosavadní lf^aii^ „Q—li.. . ■ , k vrh «si. Ä j "■ym uuiazern vzrůstající polarizace pum kych sil, strany dosavadní koalice nemohly sestavit vládu, opírající . ľickéT, V Parla.meľte' ^távaÍící Palice byla tedy rozšířena o obě socialis ticKe strany na širokou koalici. se II/19 Hospodářská konjunktura 1924—1929» a světová hospodářská krize Překonání poválečných obtíží a výtvorem stabilní československé měny sice nevedlo k odstranění chronických nedostatků československé ekonomiky, která byla nejen regionálně nevyvážená, ale v některých odvětvích predimenzovaná (cukrovarnictví, sklářství, textilní průmysl), vytvořilo vsak spohi s celkovým oživením světového hospodářství v polovině 20. let predpoklady k hospodárskemu vzestupu. V roce 1925 dosáhlo Československo objemu průmyslové výroby z roku 1913 a do roku 1929 prožívalo výraznou konjunkturu. Hospodářský růst byl dynamický, více se však na nem podílely ceske zeme nez Slovensko a Podkarpatská Rus Byly budovaný nove zavodys vyspelejší technikou, produktivita práce rostla se za- OD VERSAILLES K MNICHOVU vaděním racionálních metod řízem (Baťa, Škodovka). Do začátku 30. Jet byl elektrifikován téměř veškerý průmysl a více než 80 % domácností. Životní úroveň nejen v českých zemích, ale i na Slovensku byla přes veškeré rozdíly vyšší než před válkou. Klesal počet nezaměstnaných, nejnižšího stavu dosáhl v letech 1928—29. Nezaměstnaným byl vyplácen státní příspěvek, závislý na členství v odborové organizaci (gentský systém). Československo se zařadilo mezd středně hospodářsky rozvinuté státy, ve výši národního důchodu na obyvatele předstihlo například Rakousko, Maďarsko, ale i Itálii. Příznivý hospodářský vývoj, který se týkal i zemědělství, však netrval dlouho. Na sklonku 20. let se ukázalo, že konjunktura československého zemědělství byla udržována spíše celní ochranou než využitím vnhtřních zdrojů (mechanizace, racionalizace). Agrární krize postihla nejdříve, už v roce 1928, zemědělskou výrobu, orientovanou na vývoz. Byla provázena prudkým poklesem cen všech zemědělských produktů. Na podzim 1929 vypukla světová hospodářská krize, jež poněkud opožděně zasáhla i Československo, kde kulminovala v létě 1933 a odeznívala déle než v ostatních zemích. Zprvu byl postižen hlavně spotřební průmysl, po roce 1931 i ostatní odvětví. Vývoz poklesl na třetinu předkrizového stavu, průmyslová výroba na zhruba 60 % úrovně roku 1929. Prudce rostla nezaměstnanost, v březnu 1933 bylo úředně registrováno na 978 000 nezaměstnaných. v vývoj nezaměstnanosti v CSR 1921-1937 v tisících roční průměr 800 r--_ 700 600 -500 L 400 300 -200 100 .ll rok !Q26 1931 1936 1921 ™d 182 LÉTA 1918-1938 II/20 Protikrizová opatřen i a politické důsledky krize111 Agrárníky vedené vlády široké koalice (po odstoupení F. Udržala v říjnu 1932 nastoupil na jeho místo J. Malypetr) se musely vyrovnat s tíživým dopadem hospodářské krize. Prosadily rozsáhlé státní zásahy do hospodářství, především zvýšily agrární cla (1930), regulovaly vývoz a dovoz, zasahovaly do úvěrových poměrů, zavedly obilní monopol (1934). K prosazení těchto protikrizových opatření zmocňoval vládu zákon o mimořádné moci nařizovací z 9. června 1933, prodlužovaný až do léta 1937. Zákon zpočátku vzbuzoval obavy z prosazení totalitních tendencí, protože vyřazoval z rozhodování o zákonech parlament. Na rozdíl od zmocňovacího zákona, zavádějícího nacistickou diktaturu v sousedním Německu, byl však československý zákon výslovně omezen na hospodářskou sféru. Ke zmírnění nejtí-živějších sociálních dopadů krize sloužilo zvýšení státních příspěvků v nezaměstnanosti, nouzové stravovací a poukázkové akce, komunální a veřejné práce i odklad exekucí zadlužených podniků. Tato opatření však neřešila příčiny krizového stavu. Udržalova vládní politika nebyla podložena programem, který by systematicky řešil situaci, a vláda byla nucena stále častěji sahat k represivním opatřením, aby tlumila výbuchy sociální nespokojenosti, hladové demonstrace a stávky. Koncepci řešení krize, založenou na zahraničních zkušenostech, vypracoval nový premiér J. Malypetr. Sociální radikalizace byla provázena radikalizací nacionalistickou. Češti fašisté a pravé křídlo národní demokracie využili krize k protiněmec-kým a protižidovským nepokojům (například v září 1930 v Praze proti německým zvukovým filmům nebo v listopadu 1934 v souvislosti s předáním insignii německou univerzitou Karlově univerzitě). Vzestup nacistického hnut,vNemecku,který vyvrcholil 30.1edna 1933 jmenováním Hitlerakan-clerem, povzbuzoval fašisty všech národností. Národní obec fašistická se za ucasti Gajdy pokusila v polovině ledna 1933 o puč útokem na kasárna v Brne-2iden.cich. Puc byl bez problémů potlačen a vláda se distancovala od extremního sovinismu všech odstínů. Přesto se i v řadách některých vládních stran množily hlasy, požadující vládu silné ruky - autoritativní demokracii. Prav,cove tendence ovládly Národní ligu J Stříbrného. Na Slovensku zostřila kritiku vlády Hlinková *tr»n» r! i , " Prvního WtWanci^k,-* ir™.*~in v ~ * '"inKova strana. Oslavy založeni prvninu krestanskeho kostela knížetem Pribinou v Nitře v srpnu 1933 se Hlinkovým vystoupením zvrhly v propagaci slovenských autonomltických požadavku a dostaly výrazně protičeský charakter dUlonomistlcK>'cn V V roce 1934 vystoupila KSČ před prezidentskými volbami proti T.G. Masarykovi s kampani, jejímž heslem hvln - kí IV , ,7 Prezidentskou volbu komunisté Sfeafe'&fÄ t Ä f unkconáři KSC unikli trestnímu stíhání jeňítéke J^SSsŘ t ej * mu rozmachu bojovného nacionalismu však do$ln ™~ í , -2-«.«! MK aosio mezi sudetskými Nemci. OD VERSAILLES K MNICHOVU 183 Objektivně existující tíživější dopad hospodářské krize v pohraničních oblastech s převážně spotřebním průmyslem, provázený procentuálně vyšší nezaměstnaností než v českých zemích, nahrával nacionálne vyhrocené agitaci německých nacionálních socialistů v ČSR. Stále větší část německého obyvatelstva se odkláněla od aktivistických stran a naslouchala demagogickému obviňování vlády ze záměrného neřešení důsledků krize v pohraničí a z diskriminace Němců. Sílilo volám po autonomii německy osídlených oblastí a propagace nacistických myšlenek. Proti organizování protistátních akcí a spojem s nacisty v Německu zasáhla československá justice odsouzením clenu polovojenských organizací, spojených s DNS AP, J^kssporjm září 1932, později i Jungsturmu. w Fakt,žeČSR byla obklopena státy s více či méně protidemokratickými režimy, Beckovým Polskem, .Horthyrio Maďarskem, Dolmssovým Rakouskem a Hitlerovou nacistickou říší, zvyšoval vnitropolitické napětí a vláda byla nucena sáhnout k obranným opatřením, která objektivně omezovala demokratické svobody. Tato omezení se však nikdy nedotkla podstaty parlamentní demokracie. V červenci 1933 byly přijaty zákony o tisku a mimořádných opatřeních, umožňující zákazy protistátního tisku a přísnější stíhám protistátní činnosti, zvláště státních zaměstnanců. V njnu téhož roku byla zakázána činnost sudetoněmeckých nacionalistických stran (DNSAP a DNP) a schválen zákon o zastavování činnosti a rozpouštění politických stran. První známkou oslabení zahraničně politického postavení Československy bylo uzavření locarnských dohod, které ve svých důsledcích obnovu velmocenského postavem Německa. Dohody, ^^j^T v hjnu 1925, garantovaly západní hranice mezinárodní záruky své bezpečnosti, neprosadila vsak podobnoujaranci pro své východní spojence, Polsko a Československo, S oběma rtátysice Nemecko a Francie uzavřely arbitrážní ^^^^úSSS-do locarnských dohod a neznamenaly nosti východních hranic Německa. Snahy.^^h^^^ ho účinku dohod upevněním ^^SfiS úspěšné. Pozitivem locarnských jednaní EotSe^ *a do Společnosti národů ^ spenty vzbudilo nadeje na posíleni lenuc řešem mezinárodních konfliMiL I929_34 sc v5ak brzy neb|aze Nashedky ^^^^nieh vztahu v Evropě. Rosily hospo-^Ä*?11** Československo nedokázalo absorbovat 184 LÉTA 1918-1938 agrární produkty svých balkánských spojenců, kde získávalo hospodářský a politický vliv Německo. Československu se ale podařilo iniciovat akci Společnosti národů, která v roce 1931 zabránila užšímu hospodářskému sblížení Německa s Rakouskem celní unií, to jest hrozící přípravě anšlusu. Mezinárodní prestiž Společnosti národů však utrpěla záhy nato, když nedokázala zabránit japonské agresi v Mandžusku. Po příchodu Hitlera k moci v Německu se ohrožení Československa zvyšovalo úměrně rostoucí agresivitou nacistické politiky a neúspěchy snah o výtvorem protiváhy systémem kolektivní bezpečnosti. Německo vystoupilo už v roce 1933 ze Společnosti národů a opustilo odzbrojovací konferenci, fašistická Itálie posilovala své pozice v Rakousku, Maďarsku, od poloviny 30. let i v Jugoslávii. V Jugoslávii a Rumunsku se dostaly k moci královské diktatury. Odci-zování mezi malodohodovými spojenci, zvláště mezi Jugoslávií a Československem, nezabránilo ani formální upevnění tohoto svazku přijetím Organizačního statutuv únoru 1933 (Stálá rada, Sekretariát a Hospodářská rada). Rozklad francouzského spojeneckého systému se Hitlerovi podařilo urychlit izolací Polska, s nímž uzavřel v únoru'1934 pakt o neútočení. Hrozba sílících fašistických diktatur vedla SSSR k dočasnému odložení nedůvěry k západním mocnostem a v roce 1934 ke vstupu do Společnosti národu. Na připojení Sárska k Německu po plebiscitu v lednu 1935 a zavedení všeobecné branné povinnosti Hitlerem odpověděla Francie podpisem spojenecké smlouvy se SSSR v květnu 1935. Podobnou smlouvu, vázanou na ni, uzavrelo i Československo. Tento svazek nebyl ovšem akceptován jeho malodohodovými spojenci. Británie, zaměstnaná problémy Britského spo-ecenstvi inárodů, zvolila v Evropě taktiku usmiřování (appeasementu) hitlerovského Nemecka, kterému Československo stálo v cestě k zatím tajně vyhlasovanému cíli dobytí životního prostoru (Lebensraum) na východě. Hitlerov, je podařilo mírovými frázemi zainteresovat Británii, se kterou uzavrel v červnu 1935 námořní dohodu, i na mezinárodním řešení sudeto-nemecké otázky. 11/22 Boj československé demokracie o přežití , Na protest proti devalvaci koruny opustila v únoru 1934 národní demokracie vládní koalici a nevstoupila do druhé Malypetrovy vlády. Národní demokracie se začala sbližovat s fašisticky orientovanou Národní ligou J-Strj" brného a Národní frontou v pravicový blok, který před parlamentnímiv0'" bami 1935 vytvořil Národní sjednocení. V květnových volbách však Národní sjednocení pod vedením K. Kramáře neuspělo. Své postavení si pres malé ztráty udržely vládní strany. Komunisté zůstali počtem mandátů na stejné úrovni. O to větší rozruch přinesly volby v německém politickém ta- OD VERSAILLES K MNICHOVU boře. Sudetoněmecká strana (SdP) se stala největší politickou stranou v republice. Tento název přijala Henleinova Sudetoněmecká vlastenecká fronta, která se po svém založení v roce 1933 zpočátku prezentovala jako nadstranícke hnutí, sjednocující všechny sudetské Němce. Nacionalistické zaměření a orientace na lidové vrstvy znamenaly, že brzy našla společnou reč s nacionalisty rozpuštěných stran a navázala styky s Hitlerovou NSDAP. Jedině systém přidělování poslaneckých mandátů umožnil republikánské straně ve sněmovně převahu jednoho poslance nad SdP a tím i právo sestavit novou vládu. Obě vládní německé strany, agrární a sociálně demokratická, stejně jako křesťanští sociálové, zaznamenaly katastrofální úbytek voličstva. K hnutí Konráda Henleina se tak přihlásily hrozivé dvě třetiny veškerého německého obyvatelstva. Na podzim 1935 došlo ve vědem republikánské strany k posunu doprava. Předsedou strany byl zvolen Rudolf Beran, ve mnkci jjrerrjiérajystřídal Jana Malypetra slovenský agrárník Milan Hodža. Za této situace abdikoval ve svých 85 letech prezident Masaryk a doporučil za svého nástupce Idvarda Beneše. Protikandidát pravice B. Němec se den před volbou vzdal své kandidatury a Beneš byl v prosinci 1935 zvolen druhým prezidentem republiky rozhodující většinou hlasů. Funkci ministra zahraničí Prevzal premiér Hodža, v únoru 1936 ho vystřídal přívrženec Hradu Kamil Kfofta. Demokratická ČSR se stala útočištěm politické emigrace z Nemecka a Rakouska. Přijalo uprchlíky před nacismem všech politických směrů a Praha se stala významným střediskem antifašistické nemecké a židovské kultury a publicistiky. v , . . . c w„c Hitler, povzbuzen pasivitou Británie a Francie i zlepšením vztahu s Mus-solinim, kterému dal volnou ruku k přepadení Habese, vypověděl ocarn-ské dohody a na jaře 1936 obsadil vojensky demihtanzovarté Pory^Fr an-cie reagovala jen formálním protestem. Némecko-.taNke W"^* 'opak vnjnu 1936 upevněnooficiálmsmlouvou. V ob^ nělsku intervenovala Itálie i Německo na strane Francových slovensko se připojilo k politice neintervence. ^^^^ ku se československá zahraniční politika snažila celit pokusem o akti vizaci m . - ^oslovenska zanraniMH v naraz nejen na odpor Ita-MaleDohody. Hodžůvp^^^^^^^ DoJma iniciova, M. »e a Německa, ale i ostatních velmoci a J"^1™ f . aktivistickv. Hodžajednáníozlepšenípostavem^ mi nemeckými stranami, s nW"L dohoda o národnostním vyrovnání, Schutz). V únoru 1937 byla P"^ které mělo zlepšit hospodářsko p ^k - ^ f odmřt,a a da_ statní správu podle národňos ního klíce. a la přednost přímým kontaktům s Hitlerem. 186 LÉTA 1918—1938 „ Vůdce oznámil, že má v úmyslu v krátké době vyřešit československý problém. Nemůže již trpět, aby Němci byli utlačováni, nebo aby se na Němce střílelo . . . Smysl návodu, který dal vůdce Henleino vi, byl ten, aby ze strany SdP byly kladeny požadavky, které jsou pro československou vládu nepřijatelné . . .Za události je prozatím odpovědný Henlein sám. Je však třeba pracovat v úzké spolupráci. Henlein shrnul vůdci svépojetítakto: Musíme tedy stále žádat tolik, abychom nikdy nemohli být uspokojeni. S tímto pojetím vůdce souhlasil" (Zápis ze schůzky Adolfa Hitlera s Konrádem Henleinem a Karlem Hermannem Frankem, březen 1938) 11/23_Republika ve smrtelném nebezpečí* __ Hitler dal v únoru 1938 ve veřejném projevu jasně najevo, že problém su-detských Něrhuu budé-podle jeho představ vyřešen pouze připojením německy osídlených oblastí v ČSR k říši, když prohlásil, že „ osvobodí 10 milionu.Nemar žijících v zahraničí. Kruh okolo ČSR se začal svírat po připojeni Rakouska k Německu v březnu 1938. Oznámení československé vlády, ze přistoupí k vypracování národnostního statutu, který bude řešit mensmove otázky v rámci jednotného státu, nenašlo patřičnou odezvu. Posílena SdP stupňovala nátlak na německé novoakti vistické hnutí - Svaz zemědělců byl rozpuštěn, Německá křesťansko-sociální strana zastavila činnost ajejich ministri podali na konci března ve vládě demisi. Poslední rezignovala i německa sociální demokracie. Připojení (anšlus) Rakouska nejen znásobilo potenciál nacistické říše a ukázalo, že Británie a Francie nejsou ochotny riskovat válečné střetnutí s Hitlerem kvůli problémům střední LľsPey;rnHl ľ i P^o ľ 1 obranysc«opnost ČSR. Hranice s Němec-Kh* onevněiT £? ^ ^ 2 117 ^ o úsek rakouské hranice, sje-vľal^ HeÄ^ vyhlásil Konrád lu^é rovnoprávnost, nén^cké^0^?°"^ °bsahoVa!y ""f tvoření uzavřeného německého P^ * nar°dCm' ^ vou a úplnou svobodu pffi^TA^1 S německou ««fa světovému názoru, k nacionálumu societo T*" 3 k německm" program je minimální a naznači™^ o ? " * "2. autonomního území k Hitlerové říš PodÄ Požadof neh° SdP politické podmínky pro německý ^ S^^^S krycm nazvem FjllGrun pripravoval německý genSíštaí od dubna OD VERSAILLES K MNICHOVU 187 1938. V květnu připravený vládní návrh národnostního statutu SdP odmítla. Nepokoje v pohraničí v souvislosti s blížícími se volbami do obecních zastupitelstev a přesuny německých vojsk v blízkosti československých hranic přiměly československou vládu 20. května k vyhlášení částečné mobilizace. Rychlý a vysoce organizovaný průběh částečné mobilizace 2l7kvet-na a její mezinárodní ohlas odradily Německo od jakékoliv akce. Proti akutnímu nebezpečí německého útoku byly odhodlány bránit republiku převažující části politických sil vládních stran (republikánské, lidové, sociálně demokratické, národně socialistické, od března 1938 jako součást koalice i nacionalistické Národní sjednocení), skupina kolem Hradu, široké občanské hnutí (petici Věrni zůstaneme, iniciovanou představiteli české kultury, podepsalo od května do září 1938 přes milión občanů), ale i komunisté a čeští fašisté (NOF, Národní liga), němečtí sociální demokraté, říš-skoněmecká a rakouská emigrace a trosky německého aktivismu. Francie se ovšem již zcela podřizovala britské politice appeasementu z obavy před vtažením do války s Hitlerem kvůli spojenecké smlouvě s Československem, o jejíž „sporné hodnotě"se vyjádřil francouzský ministr zahraničí G. Bonnet na začátku srpna. Tehdy se do Prahy chystal lord Walter Runciman jako prostředník, který měl posoudit situaci německé menšiny v ČSR. V průběhu pobytu mise lorda Runcimana v ČSR odmítla SdP třetí a čtvrtý plán E. Beneše na řešení sudetoněmecké otázky a po Hitlerove Projevu 12. září na sjezdu NSDAP v Norimberku se pokusila o prevrat vpohraničí. Ten však byl vládou rezolutně potlačen a jeho vůdcové uprchli do Německa. Za hranicemi pak zorganizovali ozbrojené dobrovolné oddíly Sudetendeutsches Freikorps. V den odjezdu Runcimanovy mise lo zan *da SdP zakázala. Z Runcimanovy zprávy britské vláde vyplynulo ze další spolužití Čechů a Němců v jednom státě nem možne Tento zaver Podpořil Chamberlainovo stanovisko, že je nutné vyhovět Hitlerovým požadavkům na přípojem pohraničních území ČSR k Nemecku. 5/24 mnichov - a vím sdělených britskému premiérovi Ne-Na základě Hitlerových požadavku^s^eJgadenu i5. září 1938,vypra-vllu Chamberlainovi na schůzce v ^ odstoupení pohraničních oblasti covala britská a francouzská vladaP tdstva Německu. Tento plán byl ul-ČSR s více než 50% německého oD^^ ^ ,Q ^ vláda omítla, timativní formou předložen cesKu a francouzského vyslance Teprve po dalším tvrdém,na\ yila vlada v šest hodin ráno souhlas s od-v Praze na E.Beneše 21. ^"v>■ 7 rava tom vyvolala mohutnou dostoupením požadovaný^ uzc- m. slech> v Praze ^ občané nerozešli monstraci vPrazeamnona Soustava betonových pevnůstek z roku 1938 (v pozadí je vidět jejich spojení zákopy) Alo,se Rašína, svolal vereinouľľ I ^ S UdBlavem RaSínem. *7"m shromáždění ~ Rudolfinum - ™ľlf!staci- Před sněmovnu Národního vlády generála Jana Svrovéhn nrľ°/tVrt miliónu M- Jmenování nové nosti naděje, že se republika budeU^!^ BCneŠem VZbudÍ1° VC Chamberlain se sešel podruhé . Z Oznámení, že Československo 2, f"1 2Z Zaří v Bad ^odesbergu. J»|o, nyní už žádal i splnění územní^ - , Požadavky, Hitlera neuspoko-vlada prohlásila Hitlerovy podm^^ Polska a Maďarska. Syrového dujícího dne vyhlásila všeobecno., J ?°desb!£gu ™ nepřijatelné a násle-neustupnost a varoval britského veiľ°, ,,,Zaci™tIer demonstroval svou koslovenská vláda do 28.září 14 hodiľJ^J Berlíně' že nepřijme-li čes-mecko válku proti ČSR. Chamber in n°ň f bei*ské P^mínky, zahájí Ně-H.tlerov, dopisem, že může dostat "-T ?pil na tento nátlak a oznámil Z iniciativy britské a americké diplom2° bez Jediného výstřelu. 0mac* a podnětu Mussoliniho se tak 29. září 1938 sešla v Mnichově konference velmocí za účasti Adolfa Hitlera, Benita Mussoliniho, britského premiéra Nevilla Chamberla.na a francouzského premiéra Edouarda Daladiera k jednán, o ^^.^ ovcích. Po půlnoci na 30,září podepsali přítomni dohodu k era plne akceptovala německé představy Československo, jehož zástupe, nebyli k jcdnánľpSSbyt donuceno diktátem evropských velmoc, odstoup.t vednech 1 až 10 řHna 1938 své pohraničí Německu. V průběhu njna pro- ^dloPolkľnľkte^S * 1 ^.opáSd \^ľ\MeMkouBrMtrúií pnŕčena Madarsku jizn, uzem, Slovenska a Podkarpatské Rusi. Československo se tomuto diktátu, spolupodepsanemu jeho hlavním kojencem - Francií - podřídilo. Jedinou alternativou ph tehdejší mezinárodní situaci nereálnosti pomoci ze strany SSSR a nespolehlivosti malo-dohodovvch spojenců by byla osamocena válka s Německem, na kterou nebylo Československo dostatečné vyzbrojeno. Pohraniční opevnění (jež navíc neodpovídala nové strategii útočné války) byla teprve ve výstavbě, Plavno Chomutov vZatec*VLouny Mělník ^Karlovy Varys JhebV O Praha 'Rakovník Hradec Kra/ové O" Rychnov Svitavy Domažlice Klatovy , Sušice* Tábor Německý Brod Jihlava Vysvětlivky: VA \otary\ 1 A seskupenýmiV Devétsilu v^^T^men " C~digovaných S. K. Neumannem, získá-SítírS ******* básník"m Wolker. Ke komuni- W^XZ^ iej dovedl sociálm humanismus s křesťanskými prv- mupÄ reticky«^^ hlavne ve tvorbe básnické (V. Nezvah ai« "\.\ dCiavKem' Ľ- C a v esejích Rašínovo gymnázium v Hradci ^áloľe dvacátých let) postaveno podle projektu j. Gocara (ku ... K rnvstickému individualismu, pro-kub Deml a mladší Jan Zahradniček..K mys ^ Karásek ze Lvovlc, žitku smutku a osamělosti v moderním svete f. česré hterarni spoluzakladatel Moderní revue a P° šli i umělci, uchvácen, vite- dekadence. Z umHeckého ^ zným nacionalismem ^^l^Sii působící Viktor Dyk. Novy pa-Medka k nim patřil v národní demokrac p . y románech Bozeny Be- triotismus se sociálně ^f^^X Ma^roré, #ichž hrdlI*-y ,T \ nešové, Marie Pujmanove a Man sJe j v dramatické tvorbe (Frant o emancipaci v moderním svetó^u gr^ Ho,eček) Kmh()Uí ^ra snad Langer) a venkovských romanecn 0sudy dobrého vojaka Švejka nejvíce proslavila českou Hie od Jaroslava Haška. KULTURNÍ OVZDUŠÍ PRVNÍ REPUBLIKY ÍII/3^Ostatní obory umělecké tvorby___ České divadelnictví poskytlo prostor v moderním expresivním směrům. V Městském divadle na Vinohradech a v Národním divadlejim udával tón Karel Hugo Hillar, levicově orientovaná mladá generace experimentovala s angažovaným divadlem komunistického typu (Jindřich Honzl, Errul František Burian). V Osvobozeném divadle Jiřího Voskovce a Jana Wericha vznikla neortodoxní scéna, spojující moderní divadelní formy s aktuální politickou satirou i tradicí dobré lidové zábavy a kabaretu (Červená sedma s Ferencem Futuristou, spontánní komika Vlasty Buriana). Technický pokrok ovlivnil masovou působnost kultury. Od roku 1923 pravidelně vysílal rozhlas. Film se stal samostatným prostředkem uměleckého vyjádření. Počátky němého filmu byly v konkurenci se zahraniční produkcí skromné, k nejúspěšnějším patřila adaptace románu J. Haška Dobrý vojak Švejk v režii Karla Lamače z roku 1926. Výrazněji se český živel uplatňoval vletech 1930-37 ve filmu zvukovém ( C k. polní maršáleksW. Burianem, Honzlovy adaptace her V+W, Haasův Film Bílá nemoc podle romanu K. Čapka). Fotografii posunul do roviny umělecké Josef Sudek. Mladá generace převzala hodnoty soudobé evropské moderny. Romantismus byl v české hudbě zatlačován již před válkou, Morava ale opozdené prožívala vlnu romantismu i po válce. Část moderny následovala nemecké expresionisty. Jiná část hudební avantgardy navazovala na predromantic-ké období a vytvářela neobarokní, neorenesanční, ale hlavne "ff^sEOs-"'dehudební vyjádření. Rozsáhlé možnosti byly nacházeny v oblasti folklóru. Nová doba s sebou přinášela snahu o rozumovou konstruk« hi^bm formy. Svůj specifický hudební svět- si vytvořil Y^ZtoZ prošh tchána a učitele Antonína Dvořáka navázal Josef ^f^f^^ ' Jaroslav Ježek a Bohuslav Martinů, který žil od ^^^^ války v Paříži. Profesorem pražské konzervatoře byl škola zásadním způsobem ovlivnila generaci mode meh.slovenských datelu (Alexander Moyzes, Euge"^ Ve výtvarném umění se rozvinuly vealea^z j ^ ^ ry- V malířství světově P^SSU Salónna a Františ- nezely tatnosti. Kubismus pak. dalevýraz, inspirovaný démo-osvojil tento směr Josef Cape^^ objev0vali ve svých grafikách Franti-nologií a světem fantazie'^„^ se snažil v jednom z období své sek Kobliha a Josef Vacnau . q^ Guttfreund. Surrealismus ovlivnil tvorby zachytit kub^ horského a Toyen (Marie termínové). Nejvý-malířský projev Jind"c",bekovým se stal Jan Stursa. Z dalších Myslbeko-znamnějším žákem Mysu** i KULTURNÍ OVZDUŠÍ PRVNÍ REPUBLIKY 199 vých žáků vynikli Josef Mařatka, Bohumil Kafka a Otakar Španiel (uznávaný hlavně jako medailér), na něž měla vliv i tvorba Augusta Rodina. Nástup moderny v architektuře charakterizovalo využití nových stavebních materiálů a konstrukcí, které měly lépe vyjadřovat životní realitu moderního člověka. Vůdčí osobností modernismu byl architekt Jan Kote-ra. Na Kotěrův konstruktivismus navázali jeho žáci Josef Gočár a Josef Chochol, třebaže tuto linii načas přerušil kubismus a dekorativismus (z něho hlavně obloučkový sloh, nazývaný též slohem Legiobanky). Puristická architektura na počátku 20. let povýšila hledisko účelnosti nade vše a prohlašovala, že architektura nem uměním (Strukturalismus Adolfa Loose). S takovým pohledem nesouhlasili členové sdružení architektů, kteří se spíše přikláněli k Le Corbusierově teoretické formulaci funkcionalismu. Na základě jeho myšlenek se vrátila avantgarda české architektury opět ke konstruktivismu. Demonstrací vítězného tažení konstruktivismu se stala Výstava soudobé kultury v Brně (1928). Hlavní výstavní palác, vyhlídková věž a další pavilóny byly ukázkou ryzí účelovosti, nových konstrukčních řešení a krásy obnažené konstrukce. Netušené bohatství obměn poskytl architektům nový pilířový systém. Slovák Dušan Samo Jurkovič osobitě vstřebával a transformoval prvky lidové architektury. Vedle moderní architektury se v Praze stavělo i nadále pod vlivem opožděně historizujících stylů a slohem zmodernizovaného neoklasicismu. Stále více se prosazovaly zásady urbanismu, snahy opravdu vědecky n-dit výstavbu měst. Ukázkou zdařilého koncepčního rozvoje města je Goca-niv regulační plán Hradce Králové z roku 1926, či Gahurův regulacm pian výstavby Zlína. jV/30 Tělovýchova a sport a 'ln ke značnému rozvoji tělový-Po vzniku československé republiky oosio ^ ^ ^q obor spole. chovného a kulturního života. Neznan!e^řil Naopak, právě zde se české censké aktivity za Rakouska-Uherskaziv . ^ syébytná a výrazná země zapisovaly do obecného Pov^" Jkd otazka jejich politické sa-veličina v letech před 1. světovou uvahách. Vídenská vláda mostatnosti existovala nanejvýš vl^dním sportovním fóru příliš nepra-vystupování českých zemi na mezmq Mezinárodního olympijske-la, byla však nucena respektovat a* tělovýchovného hnutí v českých ze-ho výboru (MOV), stejné JaK°62sesokolská organizace rozrostla do 5 2 mích. Vždyť za půlstoletíi od r. i koslovenskou obec sokolskou. Mene žup, které se roku lo20sdruary ředstav0Val Orel, jako protiváha významnou katolickou ob* £locvičných jednot (DTJ) vznikla sociálně-demokratickych u j ^ ovladaná komunisty. Kromě to-Federace proletárske teto y 200 LÉTA 1918-1938 ho i v ČSR působily tělocvičné spolky německé (turnvereiny) a židovské (Makabi). Zapojení v těchto jednotách a spolcích skýtalo možnost společenského vzestupu talentovaným mladým lidem. Sokolské a orelské slety, spartakiády a dělnické olympiády se těšily pozornosti politicky příslušně naladěného obecenstva. Politický pluralismus zabránil podřízení československé tělovýchovy a sportu jednomu řídícímu centru. Proto se Československá obec sportovní (ČOS), založená roku 1918, nemohla nikdy stát tím, čím byl později Československý svaz tělesné výchovy (ČSTV). Významnou roli naopak hrál Československý olympijský výbor, který měl svého zástupce y MOV. Na olympijských hrách a mezinárodních šampionátech dobyli českoslovenští reprezentanti, většinou odchovanci Sokola, řady úspěchů v gymnastice, lehké i těžké atletice a vodních sportech. Sokolská myšlenka byla těsně spjata s ideou brannosti, takže se prosazovaly i armádní a technické disciplíny typu jezdectví, automobilismu a letectví. Medailovou sklizeň přinesly ČSR olympiády roku 1924 v Paříži (1 zlatá, 4 stříbrné, 4 bronzové), 1928 v Amsterdamu (2 zlaté, 5 stříbrných, 2 bronzové) a 1936 v Berlíně (3 zlaté, 5 stříbrných, 1 bronzová). Tyto poslední meziválečné hry však zároveň ukázaly, jak se totalitní režimy neštíti využít ke sve propagandě pozitivní myšlenky olympijského hnutí. V kolektivních sportech se značné popularitě těšil lední hokej, v němž se jiz roku 1911 reprezentanti českých zemí stali mistry Evropy. Tento titul získali v meziválečném období ještě několikrát a postupně vyrovnávali propastný výkonnostní rozdíl, který je dělil od zámořských mužstev. Roku tyji byl dostaven první stadión s umělou ledovou plochou na pražské Mvanici a dvakrát se zde konalo mistrovství světa (1933 1938). Řada ho-Sut y ?obrými tenistv'ale Potilo to i naopak jako v případě bratn j a K. Koželuhových. Národním sportem číslo jedna se stala kopa-AT SnľľaC1C £utó?ch kralovaly střídavě pražské kluby SK Slávia a ^i«ľS;i?M?lz^vladu krátce narušila SK Vikt«ria žižkovTat0 hr^?rS^P?ne reprertovala československou kopanou na n-n^SÍ ffl.^ttA«Nna ve Středoevropském pohán, »u^Sl^rS^S?SCľných evr°Pský<* a světových pohárových ^^^SS^^í Austrálie náf žilo iiž roku 1919 n, fnthľiľ Ceskosl°venské národní mužstvo zvíte- RYSY OKUPAČNÍHO REŽIMU 201 hlava pátá LÉTA 1939-1945 I. RYSY OKUPAČNÍHO REŽIMU Léta 1939-45 představují jedno z nejdramatičtějších období novodobé historie, jež hluboce poznamenalo životy několika generací. Světem se přehnala válečná smršť dosud nevídaných rozměrů a v krátké době několikrát změnila politickou mapu i. poměr sil mezi velmocemi. Evropská civilizace byla konfrontována s triumfujícím násilím, jež si nejen na frontách, ale i v hlubokém zázemí vyžádalo milióny lidských obětí. Jednotlivci i celé národy prožívali tragické otřesy a ocitali se na dějinných křižovatkách. Ve víru válečných událostí dozrával historický přelom: rozhodovalo se o budoucnosti evropských zemí a národů, a to na dlouhá desetiletí. Součástí tohoto vývoje bylo i drama českého a slovenského národa, jez začalo již na podzim 1938. V září 1938 zpečetil mnichovský verdikt osud první československé republiky. Demokratický stát v srdci Evropy byl svými spojenci opuštěn a vydán na milost a nemilost Hitlerovu Nemecku. Strategické a hospodářské zmrzačení republiky připravilo cestu k její úplné likvidaci v březnu 1939, kdy byly české země okupovaný německou armádou a jako Protektorát Čechy a Morava začleněny do nacistické Velkoněmecké říše, zatímco na Slovensku vznikl fo^[ne^}^ klérofašistický stát - satelit Německa, československa tragédibyla výstrahou demokracii v mezinárodním zápase s fa^mem.Stala :se předehrou ke 2. světové válce, na jejímž průběhu a výsledku pak závisely i dalsi osudy českého a slovenského národa. ■ Sít let nemecké okupace patří dvacetiletí svobodného rozvo e ve vlastním demokratickém state se česky národ oc 1 nod nľdvládou nepřátelské sousedn. velmoci a doslova pres noc stnn ,v«í v wář tvrdé realitě nacistické diktatury. Pomery nastole-„?°s. anul tvan ľľiVwmvkaly dosavadním zkušenostem českého ná-ne okupanty *^^k££t byl formou koloniálního zřízení, pro-odního spolec;"s'^ bylayznaé„é omezená a problematická, k amovana auonom** ukvidována. Ceská autonomni sprava * 5S2KÍ vládou a státním prezidentem byla na všech stup- 202 LÉTA 1939-1945 híích podřízena německé okupační moci v čele s říšským protektorem Nemci přitom plně ovládli i české hospodářství a německý kapitál obsadil khcove pozice v českém průmyslu, obchodu a peněžnictví. Hospodářský potenciál českých zemí a pracovní síla českého obyvatelstva měly být maximálně využity pro válečné potřeby třetí říše. Proto také nacističtí vládci usilovali o politickou pacifikaci protektorátního zázemí a tomuto zájmu podřizovali i zvláštní formu zdejšího okupačního režimu. Protektorát měl pritom zůstat provizóriem pro dobu války; konečným cílem nacistické politiky byla úplná germanizace českého prostoru, kterou ostatně předjímaly již mnohé kroky válečných let. Oproti přímé okupační správě měl ovšem protektorát pro české obyvatelstvo určité výhody. Protektorátních úřadů, institucí a organizací bylo možno do jisté míry využívat k obraně českých národních zájmů i zájmů jednotlivých českých občanů a někdy dokonce k podpoře přímého protinacistického odboje. Poměrně široká kulturní autonomie v prvních letech okupace umožnila pak rozvinout masovou kulturní aktivitu s výrazné vlasteneckou a protiokupační tendencí. Němci potřebovali protektorátní urady pro zajištění fungující správní a hospodářské soustavy českých zemí i jako prevodní páku při ovládám českého obyvatelstva, avšak zároveň se na ne nemohli příliš spoléhat a důvěřovat jim. Většina protektorátních úředníku i vedoucích správních a politických představitelů buď hrála s okupanty dvojí hru, kryla vnější loajalitou národně obrannou a mnohdy i odbojovou činnost, nebo chápala svoji kolaboraci jako realistickou politiku menšího zla, nutnou pro přežití národa a zachovám jeho statků v po-nnutycn dobách. Aktivní prisluhovači nacistů a ideoví kolaborační aktivisté-tvorili úzkou a opovrhovanou vrstvu, jež neměla v národě prakticky velký vliv. J „Nikdy jsem neslyšel od Háchy ani jeden výrok, z něhož by plynulo, že je stoupencem nebo obdivovatelem nacistického režimu, ačkoli tehdy stále rostoucí síla Německa na něj zřejmé silně působila. Dr. Hácha se domníval, že za daného stavu vecinemáme jiné možnosti než Němcům pomalu ustupovat Ohrazoval se proti některým zásahům, intervenoval za ZrZ7f l °%°Uzené> ale ""konec povolil. Pro tuto jeho tak-1^^^T^mmá^ které jednou učinil: přirov MuTnZt °Věku' kterýJ^amčen v pokoji s bláznem Uysl ^ ^ostlivě na dveře, (Z paměti Vladislava Klumpara, v letech lQ-iclvio - , t „Atní vlády) w8-42 ministra protektorátní RYSY OKUPAČNÍHO REŽIMU 203 Převážná většina českého obyvatelstva pociťovala vůči okupantům nepřátelství, očekávala jejich brzkou válečnou porázkuajím i osvobození své vlasti. Menší část se pak podílela na aktivním odboji, kterýže začal formovat hned v prvních týdnech okupace a jehož se v různé míře účastnily všechny sociální vrstvy. Byl to jednak domácí odboj, působící ilegálně přímo v protektoráte a vystavený tvrdým represím ze strany okupační moci, jednak odboj zahraniční, tvořený emigrovavšími československými politiky a vojáky v zemích protihitlerovské koalice. V domácím i zahraničním odboji, mezi nimiž existovalo po celou dobu války spojení, se vyhranily různé skupiny a směry. Jejich společným cílem bylo osvobozeni českého národa a obnova samostatné Československé republiky, neshodovaly se však v názoru na formy a metody boje i na charakter budoucího obnoveného státu, který neměl a ani nemohl být prostou kopií meziválečného Československa. Programové cíle i formy odboje byly ovlivňovány průběhem války, změnami v poměru sil mezi mocnostmi protihitlerovské koalice i přirozenými změnami v myšlení obyvatelstva ve vlasti. Zvláštního významu posléze nabyl zápas demokratického a komunistického smeru v odboji, vedený především v zahraničí mezi londýnským a moskevským odbojovým centrem. V tomto zápase o osud demokracie y povalečném Československu získal nakonec komunistický směr převahu: mohl se opřít o vítězný postup sovětských vojsk i o celkovou sociální radi-kalizaci a zjevný politický posun doleva v širokých vrstvách českého a slovenského národa. , C1 , Léta 1939-45 měla odlišný průběh v českých zemích a na Slovensku. Zatímco v protektoráte sváděl český národ zápas s cizí okupační moci, m Slovensku probíhal boj mezi demokratickými a klenkalne naaoimtetic-kými silami uvnitř téhož národa. Slovenská republika mela sice klérofašistický charakter, nicméně byla jako slovenský stat P°^ova"f ZJ ména zpočátku - nezanedbatelnou částí obyvatelstva. Rovnez míra poh-tickéhoWu zde byla ve srovnání s protektorátem n^em^. £ opak vyšší byla životní úroveň. S vývojem ^l^^J^^ ^ silit demokratický odboj, který postupně získa významne pozice ve slo ucuiuKidiicKy uuuuj, j r 4 ustl ve s|0venske na- venske armádě a nakonec v pozdním íeie i v y vvžádal ti- rodní povstání Domácí a zahraniční odboj Čechu a Slováku si vyžádal ti síce liSÄ^mezi nimiž -^^^"Ä^STÄ Představitelé vědy a kultury. Život ve stínu neltostne perzekuce, končen trařn- iľľ-K • Ltnravišť v neustálém střídaní úzkosti a naději byl pak tracruch táboru , popravy & především charakterů nejšir- narocnou zkouškou psych«ck do ^ sich vrstev. Pohnutadobasm^ ^ ^^l^l^^^Oty poznamenal několik generací našich náro- Prozitek 2. sv kvílení a hodnotové stupnice a zanechal v nich trau-du, pozměnil jejicn my*' 204 LÉTA 1939-1945 ma, jež potom ovlivňovalo jejich další politické postoje a jednání. Téma let 1939—45 se v poválečných desetiletích znovu a znovu vracelo ve vzpomínkách pamětníků i v projevech politiků, v beletristických dílech, filmech, v nesčetných novinářských statích a pochopitelně i v pracích historiků. Mnohé z těchto návratů byly výrazem potřeby objektivně se vyrovnat s generačním prožitkem a předat jej potomkům, velká část však pramenila ze snah upravit nedávnou historii v duchu aktuální politické služebnosti. Vládnoucí komunistický režim po roce 1948 pak připouštěl pouze jediný výklad období 1938—45 (podobně jako období jiných), i když jej v průběhu let měnil v souladu s proměnami politické linie i s odchody a příchody vedoucích politiků. A tak na obraze této tragické kapitoly našich dějin postupně ulpěly nánosy lží, polopravd, legend i obratných retuší, s nimiž se historická věda i národní historické povědomí musí s odstupem času vypořádat. II. VÁLKA, OKUPACE, ODBOJ II/1 Konec samostatného če„. Přijetí mnichovské dohody (ve prospěch Německa) a vídeňské arbitráže (ve prospěch Maďarska) značně zúžilo alternativy dalšího vývoje samostatné republiky. Územně okleštěný, hospodářsky oslabený stát, jejž nebylo možno vojensky ubránit, vázal svou existenci na velmi problematické garance velmocí. Ostatně již v říjnu 1938 se Hitler, nespokojený se způsobem, jakým mu při řešení zářijové krize západní velmoci částečně vnutily svou vůli vyslovil pro definitivní likvidaci Česko-Slovenska (jak se pomnichovsky stát nazýval) při nejbližší vhodné příležitosti. Česko-slovenská zahraniční politika měla tak v období po Mnichovu ještě menší naději na ubraném nezávislosti státu než československá zahraniční politika v dobe predmníchovské. v uv™UAmw ÍSl* r???bHky česko-slovenské, které bylo vyměřeno Ätííiľ n3 ' ""n 938 d° 15- března ^39, zanikl demokratický charakter státu. Dosavadní vnitropolitický systém se rozpadl po zhrouceni pozic Hradu. Namísto rovnováhy politických sil levke středu a pravice se rychle prosazovaly síly pravice, směřující^ozvomatotahtní moci. Prezident Bene abdikoval 5. října 1938 a brz£ zľmopustľza ímco rekonstruovaná vláda generála Syrového se snažilaTnavS úzké spolupráce s Německem. Vzrůstala agresivita českých fe&SSch organiU ro-^ a P^rT^RT. liž 6 ^^^^^^ notily spolu s Hlinkovou slovenskou ľudovou stranou lTpo^éZllU^' VÁLKA, OKUPACE, ODBOJ * skon dohodou autonomii pro Slovensko. Následujícího dne byla jmenována slovenská autonomní vláda v čele s dr. Jozefem Tisem. Autonomní vláda Podkarpatské Rusi byla jmenována 11. října, v jejím čele byl zprvu A. Brody, od 26. října monsignore A. Vološin. Pozice totalitní strany na Podkarpatské Rusi získala Ukrajinská národní jednota. Autonomie Slovenska a Podkarpatské Rusi byla schválena ústavními zákony Národního shromáždění 19. listopadu 1938, téhož dne byl také přijat název státu Česko-Slovenská republika. Prezidentem byl 30. listopadu zvolen dr. Emil Hácha a příštího dne byla jmenována nová vláda v čele s Rudolfem Beranem, předsedou nově vytvořené Strany národní jednoty, ve které se spojila většina pravicových stran. Rozhodující pozice v nové straně měli vůdci agrárníků. Jako loajální opozice se v polovině prosince konstituovala Národní strana práce, vytvořená sociálními demokraty a levicovými národními socialisty. Komunistická strana, jejíž činnost byla vládou postupně omezována a zakazována, přešla koncem roku 1938 do ilegality a její vedoucí činitelé odjeli do Moskvy. Snaha Strany národní jednoty o zavedení totalitního systému v Česko-Sloven-sku vyvrcholila přijetím nového programu 16. února 1939, vycházejícího z koncepce italského korporativního fašistického státu. Do politické praxe se jej však již nepodařilo uvést, neboť existence samostatného československého státu mezitím dospěla ke svému konci. , „ Vztahy mezi centrální a slovenskou vládou jsou v poslední době velmi napjaté. Slovensko zneužívá své autonomie často ke škodě společného státu a také zeslabuje postaveni ustredm vlády vnitropolitickými opatřeními." (Z depeše vyslaneckého rady německého zastupitelského úradu v Praze ^rn^Äce 4. října !938 ský ministr zahraničních věcí dr. František Cbvjl^ o ^uonwtt * na nacistické Německo. Přes jeho úsilí se vsak nicni politice v období druhé -^^3^ culeno siaiu se imm ^.sji: své agentury mezi zbývající nemec--vojenského řešení, pn kJ^^/^ "loôátkLi března 1939 přeru-ÄÄ^oÄ'v^n o přislíbených zárukách silo Nemecko jednaní s česko sio Cesko-Slovensku se počát- a pnkročilo k realizaci svých kusila „ řešit ^éním kem března 1939 výjinľečncho stavu a vysláním ar- T.sovy vlády na S}ove^tiUak došlo k nepokojům v řadách německé mady na Slovensko. vzap ^ ^ ^ ^ pokoušeH krize menšiny v českých zern y Cesko.s,ovensku poskyt, na. k uchopeni moci. vniu^i 206 LÉTA 1939-1945 cistickému Německu záminku k zásahu do jeho vnitřních záležitostí. Němci zahájili jednám s představiteli Hlinkový slovenské ľudové strany, Jozefem Tisem a Ferdinandem Ďurčanským. Hitler od nich požadoval okamžité odtržení Slovenska od Česko-Slovenska a hrozil, že v případě nesouhlasu přenechá slovenský prostor Maďarsku. Slovenský sněm vyhlásil 14. března 1939 v Bratislavě nezávislý a samostatný slovensky stát. Tento akt byl dovršením cílů slovenských ľuďáku a vzhledem k ulti-mativním požadavkům Hitlera i menším zlem pro slovenský národ. Téhož dne, 14. března, zaslalo Maďarsko ultimátum česko-slovenské vládě, ve kterém požadovalo okamžité odstoupení Podkarpatské Rusi, a zároveň zahájilo vojenské akce k její okupaci. Následující cesta prezidenta Háchy a ministra Chvalkovského do Berlína nemohla již rozbití československého státu zabránit. Němečtí představitelé jim také pouze oznámili, že příštího dne budou české země obsazeny německou armádou a připojeny k říši. Žádali pouze souhlas s okupací a vyhrožovali, že v případě odporu bude Praha zničena leteckým útokem. Brutálnímu nátlaku prezident Hácha podlehl a s německými požadavky souhlasil. Také vláda v Praze se tomuto diktátu podvolila. Ráno 15. března 1939 překročily německé jednotky hranice a během dne okupovali vojáci generála Blaskowitze Čechy a vojáci generála Lista Moravu. Přesto se obsazení českých zemí neobešlo z německé strany zcela beze ztrát. Když se německá armáda pokusila vstoupit večer 14. března do Místku, byla přivítána palbou vojáků 3. praporu 8. slezského pěšího pluku pod velením kapitána Pavlíka. Podobně se na odpor maďarské okupaci Podkarpatské Rusi postavila část 12. pěší divize generála Svátka, která ve dnech 14.-16.března 1939 úspěšně čelila přesile maďarských vojsk. Krajinský autonomní sněm vyhlásil 15. března Podkarpatskou Rus za samostatný stát, následujícího dne však zemi obsadila ma-darska vojska a připojila ji k Maďarsku jako autonomní území Karpatsko. Statečný boj československých vojáků v posledních dnech a hodinách samostatného státu byl předehrou boje za obnovu samostatného Československa, předehrou druhého odboje. ľefpľotľtoTtTV6 m března 1939 byl na uzemí českých zemí * ľone«^^ vy státní prezident dr. Emil Ä^^lg—g Krejčí a Richard Bienert. část české V*Shg^Š'^ EmilHácha s Adolfem Hitlerem na Pražském hradě 16. 3. 1939 mnívala, že se bude moci podílet částečně na výkonu moci v protektorátu, ÍeÍí Představy se však ukázaly být pouhou iluzí. Vlastní ž.vot ceske společnosti byl rychle glajchšaltován podle německého vzoru. Jedinou českou Politickou organizací se stalo Národní souručenslvi, odborové svazy byly pojeny do Národní odborové ústředny zaměstnanecké a l stred, verejných zaměstnanců. Celá řada společenských, kulturních, osvetových. Profesních a tělovýchovných institucí a organizaci byla rozpustená a jejich činnost přímo zakázána. Rozhodující moc v protektoráte s» ve svých rukou podržel. predstavite-'* nacistického Německa. Velmi brzy byly zformovaný organy a mst.tuce rátních orgánu. Jednalo se zejména o urady pol.t.cke, správní, soudní léta 1939-1945 a policejní, jejichž úkolem bylo prosazovat v protektorátu německé cíle a záměry. V dlouhodobé perspektivě byla cílem nacistů germanizace českého a moravského prostoru včetně obyvatelstva, které mělo být dosaženo částečným poněmčením a částečným vysídlením, případně likvidací českého národa. V době intenzivních příprav Německa na válku byl však tento výhledový cíl odsunut do pozadí krátkodobým cílem využití všech hospodářských a lidských kapacit českých zemí pro válečné úsilí říše. K tomu směřovala aktivita všech německých orgánů okupační správy v čele s říšským protektorem Konstantinem von Neurathem. Protektorátní česká společnost se začala brzy dělit do tří proudů, lišících se od sebe vztahem k okupantům. Široký střední proud tvořila masa lidí, kteří sice většinou nesouhlasili s německou okupací, zůstávali však z rozličných důvodů pasivní. Patřili sem ti, kdo propadli zoufalství a beznaději, ti, kdo se obávali dát svůj odpor najevo z obavy před pronásledováním a ze strachu, ať již o sebe nebo o své blízké, ti, kdo se jen snažili přežít. Tato pasivní masa však byla zároveň i zásobárnou pro oba proudy krajní, aktivní. Jeden z těchto proudů tvořili ti, kdo s Němci spolupracovali. Patřily mezi ně skupinky českých fašistů, různé typy zrádců, udavačů a konfidentů stejně jako kolaboranti z řad vládnoucích protektorátních vrstev, snažících se domoci podílu na vládě a rozhodování, bezzásadoví karieristi i ti, kdo se rozhodli přežít za každou cenu. „Jsem hluboce pohnut, když si vzpomínám na skutečnost, ze jen několik kroků od míst, kde sedím, očekával tehdy stále ještě prostý frontový voják Adolf Hitler, vůdce opoziční NSDAP, rozhodnutí říšského prezidenta maršála Hinden-burga o tom, zda bude či nebude jmenován kancléřem. Ano, byl jím jmenován. 30. leden 1933je mezníkem nejen v historii nacionálního socialismu německého a Říše, ale novodobého národovectvívůbec." (Alois Kříž, Krev za novou Evropu, 1940) V řadách protektorátní správy byla ovšem celá řada lidí, kteří se v rámci syeno postaveni snažili o rezistenci vůči německým záměrům a často ^lupracovah i s odbojem. Patřil mezi ně i druhý předseda protektorátní vlády generál Alois Eliáš ww, , . íF " - m a, • J—----" ,11WJ uc 1 oruny předseda proteKiorau» vlády generál Alo.s Eliáš, který udržoval kontakty s odbojem domácím .zahraničním rada úředníků protektorátní správy, police i četnictva, důstojníku vládního vojska. Mnozíznich byli Ža sv^uodbojovou činnost naas y za cení, veznem ci popraveni, mnozí z těch kteří nřežili se dočkali po valce jen nevděku, nenávisti či dokonce peoekuee^tednS v české protektorátní společnosti tvonli ata^^JÄSe* okupaci, příslušnic, odbojových skupin a organizací Společným cíle* £2 ctkÄľÄobčansklho odb°^,a—* válka. OKUPACE, ODBOJ 209 Již od prvních dnů protektorátu byli od české společnosti celou řadou vyhlášek a nařízení okupačních i protektorátních úřadů odtrženi židé. Snaha o jejich oddělení od české společnosti byla prvním krokem nacistů ke konečnému řešení židovské otázky, k jejich definitivnímu vyhlazení. Židé museli nosit zvláštní označení (žlutou šesticípou hvězdu), jejich pohyb byl omezen, měli nižší příděly potravin, nesměli se účastnit kulturních ä sportovních akcí, děti nesměly chodit do škol. Jejich majetek byl zaba-vován v procesu takzvané árizace. Vyčlenění židů ze společnosti bylo předstupněm k jejich soustředění do terezínského ghetta a pozdějším transportům do vyhlazovacích táborů na východě. Přes preventivní a represivní akce německého bezpečnostního aparátu se již v období před začátkem druhé světové války podařilo vybudovat v českých zemích poměrně široce založené odbojové hnutí. Praktický zánik politických stran v systému druhé republiky způsobil, že zárodkem odbojového hnutí se nestaly bývalé politické strany. Jedinou výjimkou bylo Politické ústředí, které sdružovalo i představitele bývalých politických stran. Nej rozsáhlejší organizací odboje v první fázi okupace byla Obrana národa, organizovaná bývalými generály a důstojrulcy československé armády. Jedním z jejích zakladatelů byl i generál Ehas. Ilegální sii organizací Obrany národa sdružovala vedle důstojníků ze^mjna legionáře, sokoly a učitele, částečně také dělníky, zvláště železničáře. Lícový charakter měla odbojová organizace Petiční výbor Vern. zůstaneme CVVZ), která sdružovala zejména členy bývalých M*^*™^ borů. Většina vznikajících odbojových skupin, které se postupne: torno valy do větších organizací, neměla vyhraněný politicky c hovoříme dnes o národním nebo občanském °^l-^^rid* stranou, která pracovala v ilegalitě v době okupace,.byla frana československa, která se stáhla dc^ podzern J^^J^ ky. V počátečním období po okupacipeských^^^^^ávodních a mina vybudování hierarchické sítě ^S^íSSvýbor, řízený zahra-stních přes okresní a krajské až po I. ilegálni ústrední vy ničním vedením v Moskvě. , tt^éhtf nrBanizace soustředily na V počátečním obdobřsvé aktivity se ilegauu g nejzákladnéjší pfcá. ty formy odbojové činnosti, ke kterým m y ^ asledovaným oso_ Poklady. Rozšiřování ilegálních tJ^jj^. ilegainí práce zajištěním fa-bam a jejich rodinám, vytvářeni P1^ £ .du do zahraničí, kam odcházeli tesných dokumentů, or^l™™™Foroti nacistům se zbraní v ruce. Dou-zejména vojáci, kteří chtělii bojová11 ^ fc ^ válRa a vé_ fah, stejně jako příslušnici aom« nacistického Německa a obnovení sa-nli, že tato válka přinese porážku mostatného Československa. 210 léta 1939-1945 H/3 Slovenská republika Přestože značná část slovenské společnosti spatřovala ve slovenském státě naplnění dávných snů o samostatnosti, byla tato samostatnost Slovenska do značné míry iluzorní. Stát, který vznikl na přímý popud nacistického Německa, byl totiž od samého počátku politickým, hospodářským i vojenským satelitem třetí říše. Již ochranná smlouva z března 1939 stavěla Slovensko do role německého vazala, hospodářská smlouva z ledna 1940 pak podřídila slovenské hospodářství plně válečným potřebám hse, včetně dosazení německých poradců do slovenských vládních i hospodářských institucí. Slovensko-německá jednání v Salcburku v červenci téhož roku podřízení Německu ještě zvýraznila. Jakkoliv slovenský stát nebyl plně nezávislým státním útvarem, poskytoval nicméně určitou možnost rozvoje národního života. Iluze samostatnosti byla navíc umocněna skutečností, že s výjimkou úzkého pruhu ochranné zóny podél západních hranic nebylo Slovensko až do srpna 1944 okupováno německou armádou. Vnitropolitický vývoj samostatného slovenského státu byl zcela ve znamení naprostého odklonu od principů a tradic parlamentní demokracie předmnichovské republiky. V červenci 1939 byla ustavena Slovenská republika a přijata její ústava, která však nikterak nezastírala totalitní charakter státu. Státní uspořádání bylo budováno podle vzoru korporativních fašistických režimů v Itálii a Portugalsku, formami nejvyšší orgán moci, Slovenský sněm, byl v praktické politice zatlačen do pozadí Státní radou a prezidentem, kterým se stal katolický kněz dr. Jozef Tiso. Politicky i společenský život Slovenska rychle ovládla Hlinková slovenská 1 udova strana, jejíž členové obsadili všechny rozhodující pozice ve státních organech. Totalitní systém se opíral především o katolický klérus a o ludacke organizace, Minkovu gardu, Hlinkovú mládež a další. Ostatní organizace včetně odborů byly rozpuštěny. Oficiální ideologie slovenské-no národníhosocialismu byla vytvořena na základě klerikalismu a nacio- nJílf?^!?"1^116110 Zejména proti Čechurn a Maďarům. Jedním z prvních kroku vlády samostatného slovenského státu bylo propuštění všech Cechu ze zamestnaní a jejich vystěhování ze Slovenska vemkéhľstár v f 5P?leí ?f °yla počátku spokojena s vývojem slo-Äut^ntoíľ116 "ľ aZklnacistickéh° Německa vyvolaly hospo; slovenském průmyslu i zemědělství, ke zvýšen, zamestnanosti prispelo i vyhnaní Čechů. Probuzené národní ebevědomi neskytalo mnoho možností pro činnost demoK^^režiinu. Podmínky na Slovensku nebyly zpočátku vhodné^sS^utí od-bojového hnuti, a proto se činnost nekáni, jT.F ; VUI zde zformovaly zaměřil* «£h - nekollka odbojových skupin, které se zde zformovaly, zaměřila především na zpravodajské úkol v pro československy zahraniční odboj a na vytváření ilegáln/ch rf^^^máhaly VÁLKA, OKUPACE, ODBOJ vlastencům v útěku z protektorátu přes Slovensko dále na Balkán. Závislost Slovenské republiky na Německu se projevila již na samém počátku války, kdy se Slovensko podílelo jako jediný německý spojenec na polském tažení a vystoupilo tak jako první země v ozbrojeném konfliktu na straně nacistického Německa. 11/4 Boj za obnovu Československa v zahraničí______. Jižvden okupace českých zemí, 15. března 1939, zaslal exprezident ČSR, dr. Edvard Beneš, který v té době pobýval v USA jako soukromá osoba, telegramy prezidentu USA a premiérovi Velké Británie, ve kterých protestoval proti německému obsazení Čech a Moravy. Zároveň jim sdehl, ze vstupuje zpět do politického života a zahajuje akci k obnovení samostatného Československa. Počáteční kroky československé zahraniční akce byly usnadněny skutečností, že západní velmoci, Francie, Velká Britanie a USA, stejně jako SSSR a několik menších států, neuznaly právoplatnost zřízení Protektorátu Čechy a Morava ani samostatného slovenského státu a na jejich území nadále působily zastupitelské úřady Česko-Slovenske republiky. Tyto úřady organizovaly první protestní akce proti nemecké okupaci a formovaly se kolem nich skupinky československých emigrantů, politiků, vojáků i prostých občanů, kteří odešli do exilu, aby se zapojili do boje za obnovu společného státu Čechů a Slováku. _ . wnclrts Již na samém počátku došlo ke střetu dvou *™^A^°f^?*f* zahraniční akce. První koncepce vycházela z předpokladu, ze ^sio venské zastupitelské úřady představují z hlediska ^^^f^ kontinuitu samostatného československého státu ai jffd, vedouc, jsou Proto oprávněni stát v čele zahraniční akce usilující o jeho o stáncem této koncepce byl zejména t^0^J^„£^ Stefan Osuský, který měl velmi dobré kontakty a P^^™, skych politických kruzích. P?edf^eských Beneš, který vycházel z P^^^^^S být českoslovcn-Prakticky anulovala mnichovskou, ^^^edmnichovskou republika zahraniční akce založena na ko^*tôs^™ ^^ kou, jejímž představitelem se^^^'^ntskou vládou a prosadila se ce byla zpočátku odmítnuta francouzskou i t>ntsK až v průběhu války. y - kterého se většina světové veřejnosti Vypuknutí druhé svetové války . v nadéji, že brzké vítězství tolik obávala, uvítala českoslovens^ Ce*kos|ovenska Postavení exilové západních velmocí PnnesV Qrované dosud převážně jen českým a čás-Politické reprezentace, po P hnut{m zejména v Severní Americe, se tečně slovenským kraJan;snf /.ťskoslovťnskvch jednotek v zahraničí, zlepšilo. Začalo formovaní eeem 212 léta 1939-1945 Hlavní proud uprchlíků z českých zemí směřoval v období mezi 15. březnem a 1. zářím 1939 do Polska, kde se však snahy o vybudování československé vojenské jednotky nesetkaly s pochopením polské vlády snažící se dlouho o udržení dobrých vztahů s Německem. Proto odcházela většina československých vojáků a ostatních vlastenců, kteří chtěli bojovat proti nacismu, do Francie, kde vstupovali do cizinecké legie. Francouzská vláda však přislíbila, že v případě války s Německem bude umožněno vybudovat ve Francii samostatnou československou vojenskou jednotku. Je jí přípravou se již od konce srpna 1939 zabývala československá vojenská kancelář v čele s generálem Sergejem Ingrem. Politická exilová reprezentace vytvořila v říjnu 1939 v Paříži Československý národní výbor, který vyhlásil mobilizaci do našich vojenských jednotek. K jejich posílení byli zařazeni i Češi a Slováci žijící ve Francii, do jednotky se přihlásila dobrovolně i část interbrigadistů ze Španělska, internovaných do té doby ve francouzských táborech. Českoslovenští letci byli po přeškolení zařazováni přímo k francouzským leteckým útvarům. S narůstáním napětí mezi Polskem a Německem povolila i polská vláda přípravu zahraniční jednotky v Polsku. 3. září 1939 byl dekretem polského prezidenta zřízen Český a Slovenský legion, jehož velitelem se stal podplukovník Ludvík Svoboda. Jednotce se však nepodařilo v průběhu krátkého polského tažení zasáhnout výrazněji do bojových akcí a její větší cast ustoupila spolu se svým velitelem 18. září na území obsazené Rudou armádou podle předchozí dohody SSSR s Německem. Dlouhý čas potom strávili naši vojáci v sovětské internaci, neboť v počátečním období války SSSR jako spojenec nacistického Německa československou zahraniční akci nijak nepodporoval. Velká většina z přibližně 10 000 občanů bývalé CSR zejména z Podkarpatské Rusi, kteří utekli počátkem války do SSSR v naději, ze zde budou moci bojovat proti nacismu, skončila v táborech povestného G ULA Gu, odkud se mnozí již nevrátili. Pouze části vojenské jednotky z Polska spolu s piloty, kteří bojovali v polském letectvu, se podlilo uniknout přes Rumunsko na Střední východ, odkud se většinou fa nľi °VunSkým Jednotkám ve Francii, část z nich, která zůsta- a na Strednírn východe, vytvořila, posílena dalšími uprchlíky z protektorátu a transporty vojáku československého legionu, kteří byli později pro-PU P?e" veTS^ Ít^ Íedno*u "i StřednJvýchodě. JtíohS veUíSe nep0dařil° dok°nčit organizaci L & a 2. čs. pěšího pluku, kt^c^2Sa dl^i;pěchota složena z ■ -Znamenáčka zúčastni*. úL P° uvflenim generála Jaroslava Čihaka ll^O^S^n^ra^ b°JŮ franco^ké armády v červnu 1V4U. Uba československé pluky si pro svou statečnost v boii vysloužily uznám francouzských nadřízených. P0 feipitulaľ^^^l^ Piloti 310. č, stíhacíperutě při četbě blahopřejných telexmi 1 do Velké Británie, aby zde 4000 československých vojáků e™^°™°la větana těch, kteří zde měli pokračovali v boji. Ve Francii °^se" taRé včt^ina komunistů a interbn-své domovy a rodiny Jednotkuop . fíleli ^znamenali ve Francii čes-gadistů. NqvětSÍ úspěchy v bojiPr ad^ch franc0uzského letectva půso-koslovenští letci, zejména.stinac- ^ mechaniků. Do boje zasáhlo bilo přes 170 pilotů, navigai ^ nece,ých dvou mésíců sestře- 110 československých stiriac, nejuspe;;nejší stíhače bitvy lili 158 nepřátelských l^Mko (15 sestřelů) a František Peřina (14 se-o Francii se zařadili AJO« ^mbardovacího letectva, střelů). Do bojů zasáhl, i lete 214 LÉTA 1939-1945 Po pádu Francie se středisko zahraničního odboje přeneslo do Velké Británie. Zlepšení podmínek pro činnost emigrace využil dr. Beneš k prosazení své koncepce zahraniční akce a k ustavení prozatímního státního zřízení ČSR. Tvořili jej prezident, vláda a Státní rada plnící úlohu parlamentu. Prezidentského úřadu se ujal znovu dr. Edvard Beneš, předsedou vlády se stal monsignore Jan Šrámek, ministrem zahraničí Jan Masaryk a ministrem národní obrany generál Sergej Ingr. Britská vláda uznala záhy československou vládu za prozatímní, ponechala však prozatím otevřenou otázku poválečných hranic obnovené ČSR. Toto uznání posílilo jak mezinárodní prestiž exilové vlády, tak i postavem Londýna, jak se říkalo centru československého zahraničního odboje, vůči odboji domácímu. Ve Velké Británii se v létě 1940 znovu organizovaly československé vojenské jednotky. Vojáci pozemního vojska, evakuovaní z Francie, byli reorganizováni do 1. čs. smíšené brigády pod velením generála Bedřicha Neumanna—Miroslava a připravovali se k obraně Británie proti očekávané německé invazi. Část levicových a komunistických vojáků však odmítla poslušnost velení a musela být internovaná. Velmi rychle se rozvinula organizace československých leteckých jednotek, kterým velel generál Karel Janoušek. V letecké bitvě o Británii se vyznamenali piloti 310. a 312. čs. stíhací perutě, od září 1940 zasáhla do boje také 311. čs. bombardovací peruť. Další českoslovenští letci bojovali i u britských a polských perutí. Během bitvy o Británii sestřelili českoslovenští stíhači 56 nepřátelských letadel, dalších 14 pravděpodobně a 6 poškodili. Jedním z vůbec nejúspěšnějších stíhačů bitvy o Británii byl četař Josef František (17 sestřelů). Jako součást československého vojska ve Velké Británii vznikl v říjnu 1940 na Středním východě Čs. pěší prapor 11 - Východní pod velením podplukovníka Karla Klapálka V květnu 1941 byl poprvé nasazen v Západní poušti. Také zde splnili českoslovenští vojáci své úkoly sc cti. „Včerejšek překonal všechny dřívější rekordy jednotek stíhacího etectva. Podporovány perutěmi svých českých a polských kamarádů a užívajíce pouze zlomku své plné sily P" ztížených povětrnostních podmínkách, doslova rozdrtily tři samostatne vlny vražedných útoků na civilní obyvatelstvo sve rodnezeme; přitom s určitostí zničily 125 bombardo-k lili' Z**1 ?Přát<*kých letounů, nepřihlížíme-H ĽoZZ PT?Td0hné pleným a poškozeným, d sebedůvěry v příští boj " ° J' Pramenem nasl stnJm (Wmston Churchill ministru letectví Archibaldu Sinclairovi, 16. září msteníci L čs. samostatné obrněné brigády při přepravě do Francie • - a h«äú také Čs. pěší prapor 11 - Východ-Jižvroce 1941 zasáhl aktivně dobojuj nína Středním východě. Po účastiv ^ Frvřínu i941 přesunut pomoh borantské vlády ve Vichy y Syru by pH jejíž obraně si vysloužil do obležené severoafrické Pevn°* . Tobruku byl prapor reorganizo-chválu britských velitelů. P° klového pluku, který byl ve druhé polován do 200. čs. lehkého Prw,'!^ušné obraně Haify a Bejrútu a počátkem vině roku 1942 nasazen k prou ceskoslovenské vlády byl pluk v lé- roku 1943 znovu v Tobľ". „ritánie kde se stal součástí nově formované čs. tě 1943 přesunut do Velké b ^ samostatná obrněná brigáda vznikla ve samostatné obrněné briga y> m'veliteIem by| generál Alois Liška. Pro ne- Velké Británii 1. zan 1 y 'J a staVU odmítlo britské velení nasadit bnga-dostatečně zajištěné doplňován Letouny typu Spitfire 310. čs. stíhací perutě na letišti ve Velké Británii du do invaze v Normandii a teprve na podzim 1944jí svěřilo blokování německé posádky v severofrancouzském přístavu Dunkerque. Čs. brigáda oblehala přístav a odrážela německé pokusy o výpad až do 8. května 1945, kdy nemecká posádka kapitulovala. Z příslušníků československé jednotky ve Velké Británii se rekrutovali i dobrovolníci pro parašutistické výsadky, které byly připravovány pro plném spojovacích, sabotážních a organizačních úkolů v protektoráte a částečně i na Slovensku. Tyto výsadky byly organizovaný 2. oddělením londýnského ministerstva obrany v čele s plu-S„f h Frantl!k/e™ Moravcem ve spolupráci s britským velitelstvím zvláštních operací (SOE). ká^WhÍHeC'Čľŕ°Sl0Venské jednotky b°i°vali Češi a Slováci i v jednot-bonítľ7ÄC, Francou2Ů (z.™ cizinecké legii) na severoafrickém Sv^F^T 'h ZaP0Jll^Í d° bojových organizací v Evropě, kSÄľ^SnSr?0 I£íyzMsk*ch knotek v Jugoslávii a v SSSR, češi. Do partyzánských^ v 11^^.^^^^ dezertovali ze slovenské armády T^^^V- Sl°VCnŠtí V°jf!V nľ tán Ján Nálenka nosmrtnř wľn- Partyzanskému oddílu velel kapi" Nalepka, posmrtne vyznamenaný titulem hrdina SSSR. V Itálii se doboje proti fašismu zapojilaičást vojáků protektorátnflio vládního voska a slovenské technické divize, kteří sem byli přesunuti Nemc, pro'nespolehlivost v polovině roku 1944. Značná část českých a s°^^ ™J0o-Přešla na stranu italských partyzánů a na 800 bývalých vladmch vojáku po m> na podzim téhož roku čs. samostatnou obrnenou bngadu na zapadni 'T východní frontě nastoupil po ukončení výcviku 1. ^—a'"ý Prapor počátkem roku 1943 cestu na fronta ["^^Vstíež-■ Charkova mu byla svěřena obrana fronty^u Soko.o a kde**o* W~ "a 1943 k prvnímu boj, 1«^^% prvnf cfzi„ec hrdi-nou SSSR. V lete 1943 byl prap . Kvjeva.Také zde se česko- luvens i vojaci ^zu« Richard Tesařík a Josef Bursík. Do mimořádné oceněni Antonín Sochor Kicna ^ ^ ^ a ^ ^ R^ Rflé těžkých bejů se bngadaoa J944 ^|azahájenaorganizace x. čs. armádní-Lerkve a Za*©**. . umoZněna náborem dobrovolníků z řad volyň-^^^hTn^,0}1 dezerCÍ V°jákÚ slovenské armády na stranu SSSR 218 LÉTA 1939-1945 a propuštěním československých občanů, zejména z Podkarpatské Rusi, ze sovětských táborů. Vedle původní 1. brigády byla zformována 2. paradesantní brigáda, složená zejména ze slovenských vojáků, stejně jako další dvě brigády, složené převážně z volyňských Cechů a podkarpatských Ru-sínů. Velitelem sboru byl jmenován generál Jan Kratochvíl, který přijel do SSSR z Velké Británie. Od září 1944 se sbor podílel na osvobozování území Československa. 11/5 Domácí odboj v první fázi války_ Počátek války přivítal český domácí občanský odboj s nadějemi na brzké obnovení samostatnosti Československa. Vlna odporu, která se rozšířila v českém národě a kterou nezastrašilo ani preventivní zatýkám předpokládaných odpůrců nacismu v rámci akce Albrecht 1.(1. září 1939), vy-vrchonla^masovymjjle^^^ 28. října 1939. V Praze došlo k roz- sáhlým srážkám demonstraňř^Tokupační mocí, při kterých byl zastřelen dělník V^ay^Sedláček a smrtelně raněn student medicíny Jan Opletal. Jeho pohřeb se stal příležitostí k dalším spontánním masovým demonstracím. Nacistická moc na ně reagovala terorem zaměřeným v prvé řadě proti studentům. IZJistopadu bylo v Praze popraveno bez soudu devět studentských funkcionářů, české vysoké školy byly uzavřeny a do koncentračního tábora bylo qdyjeiejiäjia 1200 vysokoškolských studentů. Masová vystoupení proti okupantům vzbudila pozornost a represe okupantů pobouření v celém demokratickém světě. Brutální teror ukázal ovšem přesvědčivě, že další otevřené střety s okupační mocí nejsou možné. Občanský odboj se proto soustředil na vytváření dalších ilegálních organizací a jejich propojování do odbojových sítí. Pres názorové rozdíly na poválečné uspořádám státu byl spojujícím prvkem občanského odboje společný cíl, obnova samostatného Československa. Vojenská odbojová organizace Obrana národa připravovala od začátku války masové ozbrojené vystoupení proti okupantům, národní povstaní, ke kterému mělo podle plánů dojít v okamžiku, kdy se přiblíží porážka Nemecka. Teritoriálně organizovaná síť Obrany národa, podřízena ústřednímu velení v čele s generálem Josefem Bílým, počítala pro povstaní s ucasti asi 80 000 mužů. Sílily také ostatní odbojové organizace. Na jaře 1940 se občanské odbojové organizace spojily a vytvořily Ústřed- bôru vL°i 7 T d°má ok (ÚVOD)' které ^řVzástJpd Petičního výboru Verm zůstaneme, Obrany národa a Politického ústředí Občanský odboj přecházel postupně od organizační práce wdávám a rľzširování periodik a letáků k aktivním formám ol^ V^voc^Z^ a stávek, byly budovány sklady ukořistěných 7hrl P?- ľno- vstán, Vynikají**, «485^^ válka, okupace, odboj 219 zpravodajci, kten dodávali informace politického, hospodářského i vojenského charakteru do Velké Británie i SSSR. Vynikla zejména vojenská pravodajska skupina Josefa Balabána, Josefa Mašina a Václava Morávka předávající do Londýna zprávy z rozsáhlé sítě československé rozvedli,\M t Tľ-r ^ *ěmecku- S™u statečnost a vytrvalost v ilegálním boji vsak zaplatili všichni tři smrtí. 22trnoráiTľiSŕdnOCUJrcí se domacř odbojové fronty zůstávala až do centrľA e,gá,ní organiz^e KSČ. Již od 30. let se mezinárodní Z SmUmu tlCkéh° ^"tí v Moskvě, Kominterna, stala převodní pá-kterézlľfl i fhramční Poetiky. Na počátku války se proto v instrukcích, na «,hiw*,a komunistúm v okupovaných zemích, odrážela zásadní změ-mvtlTm P Itlky SSSR' kter* smlouvami z 23. srpna a 28. září 1939 ké internV S nacistickým Německem. V hodnocení Komunistic- spravedli « y SC Z Původně „imperialistické války oboustranně ne-aprotifra t- Z-hy "^5 ostře odsouzené západními njcťvím 3 slovenští komunisté pracující v ilegalitě dostávali prostředím za hf3 ra,niČního vedení KSČ v Moskvě pokyny Kominterny, které cích K • ° nePříteie určovaly Francii a Velkou Británii. V koncep-Stalin ^nterny SC navíc neP°cítal° s obnovou Československa, neboť mě mpUVaZ?Vai OJiném uspořádání střední Evropy, ve kterém se české ze-ŕadoľ '] T1 Součástí širšího socialistického celku sovětského typu. Prvo-nacicfw U lIeSalních organizací KSČ nebyl z tohoto pohledu boj proti stickym okupantům, nýbrž příprava strany na vedoucí úlohu v bu-ouci socialistické revoluci, ke které mělo ve střední Evropě dojít po vál-• v Jiné alternativě počítala Kominterna dokonce s absurdní představou řrer"stanř nacionálne socialistické revoluce v Německu v revoluci socia-snckou. Komunisté v ilegalitě se tak dostávali do situace, kdy směrnice Přicházející z Moskvy se dostávaly do rozporu s každodenní praxí. Nacismy bezpečnostní aparát totiž ve svém boji proti ilegálním organizacím nikterak nepolevoval. Komunisty rozpoutané taženi proti politice ar- Edvarda Beneše který podle jejich propagandy „zaprodal český ná-[odZápadním imperialistům", vedlo k izolaci komunistického ilegálního hnuí» od občanského odboje, který Benešovu koncepci obnovy ČSR Podporoval. Takováto politika KSČ byla ovšem v jasnem rozporu se záj- mv českého národa Do podobných rozporů se dostávala i politika .kvílní KSS, která se organizačně oddělila od KSČ po vyhlášeni nezávislost, „slovenského štá-tu". Slovenští komunisté sice vedli boj proti klérofašistickému režimu, svýrni postoji vůči československé zahraniční akci a západním dcmokra-c«ím se však dostávali na stejnou platformu jako oficiální politika „sloven- 220 LÉTA 1939-1945 ského štátu". Pokud jde o cíle slovenského ilegálního komunistického hnutí, dospěly v programu sovětizace Slovenska až k představám o budoucím začlenění Slovenska do SSSR. Mělo se podobat bolševizaci Slovenska pobaltskou cestou a předpokládalo uplatnění scénáře, podle kterého byly v létě 1940 včleněny do SSSR pobaltské státy. Takový program ovšem nemohl najít větší podporu ve slovenské společnosti a vedl k izolaci slovenských komunistů od odbojových proudů snažících se o činnost na občanském a národním základě. Určitého odporu, který se na Slovensku projevil zejména odmítáním účasti slovenské armády na tažení v Polsku, se pokoušely využít nečetné slovenské odbojové skupiny. Ilegální organizace Demec, Flóra a další byly však příliš slabé na to, aby mohly rozvinout aktivnější činnost proti režimu. Na Slovensku neexistoval v počátečním období ve společnosti pocit národního ohrožení, který by podpořil odbojové hnutí. Také opatření slovenských bezpečnostních orgánů proti odboji byla mírnější. Docházelo sice k zatýkání, případně internaci, nikdo však nebyl až do srpna 1944 za odbojovou činnost popraven. Nápadem SSSR nacistickým Německem vytvořilo podmínky pro formování široké protihitlerovské koalice. Její základ byl položen sovětsko-brit-skou dohodou z července 1941. Boj Velké Británie a SSSR proti Německu a jeho spojencům byl podporován otevřeně USA, které vstoupily do světového konfliktu v prosinci 1941. Základní principy spojenecké politiky v dobe války i nové organizace světa byly stanoveny Atlantickou chartou, podepsanou britským premiérem Winstonem Churchillem a americkým prezidentem Franklinem Rooseveltem 14. srpna 1941. SSSR se k ní připojil v září téhož roku. Členem protihitlerovské koalice bylo od samého začátku take Československo. Uzavření československo-sovětské úmluvy o spojenectvía válce proti Německuz 18. července 1941 které znamenalo uznaní československé exilové vlády Sovětským svazem mělo velký význam pro zarazení obnovy ČSR mezi válečné cíle protihitlerovské koalice. Byla jim posílena i Benešova snaha o obnovu Československa v předmnichovských hranicích. Důsledkem změny sovětských postojů k otázce povalečného uspořádaní strední Evropy byl i souhlas sovětské strany s vojen-tnlT ľ°lZC zan>941; £5* um°žnila výtvorem československé vo- ietos ovľnS "a "T" SSSRčNa jejím formovám měla velký podfl Československa vojenská m.se v SSSR vedená plukovníkem Heliodorem velením p*^. ^^.S^^^f slusnici polského legionu, kten neodjeli ze SSSR, a dobrovolnícii?řad čes- VÁLKA, OKUPACE, ODBOJ 221 * koslovenské emigrace. Postupně začali být propouštěni i českoslovenští občané z táborů GULAGu. „Nikdo dnes zatím nemůže předvídat a předpovídat, jak budou probíhat válečné události na východě. Buďme opatrní a počítejme s řadou německých úspěchů na této frontě! Rozhodující je, že máme konečně druhou východní frontu v plné jejísíle,žetatofrontaužaždokonceválkybudeNěmeckouží- rat také z druhé strany a že Sovětský svaz prokáže tak velikou službu společnému vítězství: jednak získá Anglii a Americe těch několik málo měsíců ke konečné přípravě na ofensivu příštího jara, jednak doplňuje sjednocení všech demokratických sil světových k boji za společný cíl..." (Projev Edvarda Beneše v londýnském vysílám pro Československo, 24. června 1941) V průběhu let 1941-42 bojovali proti nepříteli především českoslovenští letci ve Velké Británii. Během těchto dvou let sestřelili nebo poškodili stíhači na 200 nepřátelských letadel. V květnu 1942 byly tři čs. stíhací perutě (310., 312. a 313.) spojeny do Čs. stíhacího křídla, jehož velitelem se stal štábní kapitán Alois Vašátko, který však krátce poté padl v leteckém boji nad kanálem La Manche. První významnější operaci stíhacího kndia, jehož velení převzal štábní kapitán Karel Mrázek, bylo kryti výsadkové operace u Dieppe 19. srpna 1942. Toho dne stíhači křídla sestřelili nebo poškodili 17 nepřátelských letadel, aniž ztratili jediný'vlastni stroj V listopadu 1943 bylo křídlo převedeno z rámce vzdušné obrany Bntamek Drn skému taktickému letectvu, s nímž se zúčastnilo akci ^Jf^^^ invaze. Od 6. června 1944 krylo Čs. stmadkfídto vylodění vojsk v Normandii, v září téhož roku vzdušnou ^SSSSSůS^ hernu, českoslovenští stíhači se zúčastnili ^^Ä^^SSS e-tajícíeh střel V-l. Za dobu svého působeni v ráma' ^^f^,, střelili či poškodili zhruba 340 nepřátels^ s nepřítelem také 311. čs. bombardovací ^mnf ale vo- 1940 do listopadu 1942 podnikla ^^^^otoipov^ zemích, jenského a hospodářského charakteru v Nemec i zúčastnila bo- pdJaral942sepenit'vráma^éhopo^^^ vřce ^ m){) Je proti ponorkám na námořních komun ncpřálelských ponorek hlídkových letů zaútočili čeuskos,ov"^ letci a oám c°ž vedlo k zásobovacím těžkostem do; odnůSTr n- °byv1atelstv1°; v«ůstající nespokojenosti se pokoušeli využit W^ľT; °TSké ?dbuOJOvé orga^ace zůstávaly však nadále sla-taktú mezi ľ.n ľ" ' °Vf« *om™^ vedla k navázání prvních kon-tvoht ^ho vľh , ^ jednothvých Proudů hnutí odporu ve snaze vT mľneCla l^^^kľ^ Známkv krize klérofašistického reži-booÄ cházelypodporua^íÄS^ ^koslovenska, dosud.«% jánošíkovských družin bylySS JT^M^OT^^^ y y na prelomu roku 1941 a 1942 předčasné. VÁLKA, OKUPACE, ODBOJ 225 * 11/8 Nové koncepce vnitřní a zahraničnípolitikyCeskoshvenska Již v průběhu první poloviny války vyvstala v československém zahraničním i domácím odboji otázka, jaké bude státoprávní uspořádání obnoveného Československa. Tato otázka vystoupila do popředí počátkem roku 1943, kdy došlo k obratu ve válce a spojenecké armády začaly vítězit. Problém charakteru budoucího státu byl diskutován v domácím občanském i komunistickém odboji, byl předmětem úvah exilové zahraniční politické reprezentace v Londýně i komunistického vědem v Moskvě. Poměrně brzy se jednotlivé odbojové proudy shodly v názoru, že nová republika musí být oproti předmnichovské podstatně reformována. V konkrétním formování programu a cQů hnutí odporu postupně uplatnila rozhodující vliv zahraniční centra, exilová vláda v Londýně v čele s prezidentem Benešem a komunistické vedení v Moskvě vedené Klementem Gottwaldem. V některých otázkách se jejich stanoviska sbližovala, v některých zůstala az do konce války diametrálně odlišná. . Základem nové zahraničněpolitické orientace Československa se stala smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi Československem a SSSR podepsaná 12. prosince 1943 v Moskve během návštěvy prezidenta Beneše. Smlouva byla uzavřena z iniciativy československé vlády a osobně Benešovy a ČSR byla prvním menším^state^^ ^ kovou smlouvu se SSSR uzavřel. Svůj vliv při zmene P?™1.^^^! orientace mělo nesporně Benešovo mnichovské ^^^Z^^i nich demokracií. Prezident však ve smlouvě viděl nejen účinnou hraz pron německé rozpínavosti, nýbrž i určitou záruku PÍ°VmľnľzoľSva-vnitřních záležitostí ČSR l období pováleč^ V ostatně již od 30. let, že poválečný vývoj S SSR ^ P ^ že Stalin demokratizaci, ke spolupráci se *^™^£ľ£ho spojenci. Uza- bude respektovat zájmy malých narodujestl^buoo reaijzacikoncepce, vrení smlouvy se SSSR bylo zároveň.J^r^^^povéiečného postavene rozšírené mezi exilovými P^^Tma^padem. Smlouvu s ČSR n» Československa jako mostu mezi W™™^ £vropy v době, kdy do Stalin uvítal, neboť mu otevirate^tu do^ moskevských jed. tohoto prostom ještě nepronikla Ruda a^ ^ naní se sovětským diktátorem■™™(Jlvb te,stvovyjádřílakovéto Podkarpatské Rusi SSSR i; pnpade, ze j^y. £skoslovenska Praní. Stalin naopak podporu o nes|ucite|nost obou postojů (jak- v předmnichovských hranici . . Sla|inovi nijak nevadila, spíše jim koli maximálně vstřícných) Beneso vyhovovala. „R v předmnichovských hraniach byl úzce spjat Problém obnovy Nemcu. při jeho řešení nakonec převládla kon-s problémem sudetsKyt" 226 LÉTA 1939-1945 čepce vyhnání německého obyvatelstva z ČSR, kterou již od počátku prosazovalo zejména české domácí odbojové hnutí. Prezident Beneš byl zprvu nakloněn spíše myšlence odsunu části sudetoněmeckého obyvatelstva, kombinovaného s odstoupením části území, postupně však převládla myšlenka kompletního transferu Němců bez jakéhokoliv území. Zůstat měli pouze antifašisté. Na tuto změnu prezidentova názoru měla svůj vliv i roztržka se sudetoněmeckou antifašistickou emigrací v čele s Wenzelem Jak-schem. Zahraniční vedení KSČ mělo zprvu výhrady k takto široce pojatému transferu německého obyvatelstva, během své návštěvy v Moskvě však dr. Beneš získal pro tuto koncepci řešení sudetoněmeckého problému naprostý souhlas J.V. Stalina. Již předtím souhlasila s odsunem v principu i americká vláda, zatímco britská vláda se určitých výhrad k této koncepci až do konce války nikdy nezřekla. Druhým problémem státoprávního uspořádání budoucí republiky byla otázka postavení Slovenska. Hlavní roli zde hrálo Benešovo odmítavé stanovisko vůči slovenským požadavkům autonomního postavení. Vinil slovenské politické představitele z hlavního podílu na rozbití Československa a ve svém zaujetí proti nim vyslovil dokonce názor, že slovenský problém, nikoliv sudetoněmecký, byl hlavní příčinou rozpadu společného státu. Spory o budoucí postavení Slovenska vedly již v počátcích československé zahraniční akce k Benešově roztržce se slovenskou politickou reprezentací v emigraci v čele z dr. Milanem Hodžou, který se pro neshody s prezidentem další činnosti exilu nezúčastnil. Slovenská otázka zůstávala až do konce války největším nevyřešeným problémem poválečného uspořádám republiky. Pokud jde o vnitropolitické uspořádání budoucího státu, došlo k zásadní shodě v tom smyslu, že z politické činnosti v obnovené ČSR budou vyloučeny ty politické strany, jejichž vědem se zkompromitovalo kolaborací s nacisty. Takovéto opatření mělo ovšem v zásadě nedemokratický charakter, stejně jako vytvoření Národní fronty, bloku československých stran zúčastnených na hnutí odporu. Toto utvoření politického bloku, jakkoliv pochopitelné v kontextu situace, vedlo ve svých důsledcích k uvedení nedemokratických principů do politické praxe poválečné republiky a bylo prakticky předstupněm totalitní vlády. Otázkou, ve které se názory londýnskeho a moskevského centra rozcházely, bylo postavení národních výboru v systému obnovene republiky. Všechny tyto otázky byly předmětem zah^ zahramcnftio vedeni KSČ v Moskvě v prosinci 1943. Přestože v řadě z nich nedošlo ke shodě, poskytly rozhovory možnost navázání úzké spolupráce mezi jednotlivými proudy odboje. watam uzkc spui v VÁLKA, OKUPACE. ODBOJ 227 n/9 Domácí odboj v závěrečném období války _ Po rozbití ilegálních sítí v období heydrichiády se již občanskému odboji nepodařilo obnovit svou činnost v rozsahu let 1940—41. Počátkem roku 1943 bylo navíc definitivně rozbito Ústřední vedení odboje domácího a přes snahu řady občanských odbojových organizací se nepodařilo vytvořit nový centrální orgán, na který by byla napojena většina organizací hnutí odporu. Přípravný revoluční národní výbor nedokázal v letech 1943-44 plně rozvinout svou činnost a ani odbojové organizaci Rada tří, k jejímž iniciátorům patřil prof. Josef Grňa a generál Vojtěch Luza, se nepodařilo sjednotit občanské odbojové skupiny, přestože její vliv na přelomu let 1944-45 stoupl. Velkým problémem zůstávalo rádiové spojení domácího občanského odboje s československou vládou v Londýně, přestože do protektorátu byla za tímto účelem vysazena celá řada parašutistických výsadků. Také komunistické odbojové hnutí bylo postiženo rozbitím spojem mezi ilegálním ústředním vedením a jednotlivými organizacemi. Po rozbiti lil ilegálního ústředí působily organizace KSČ v krajích, okresech, místech a na závodech v podstatě samostatně a řídily se pouze pokyny zaiira-nicního vědem předávanými prostřednictvím československého vysílaní moskevského rozhlasu . . ... Příčinou oslabení odbojového hnutí byly především zásahy bezpečnostního aparátu, j'ehož nejvýznamnější do^^J^^u£fý heime Staatspoliíei, tajná státní policie). Němci meh k ^^ft/ a kvalifikovaný personál, vybavený ^n^^^^ Radiová zaměřovači služba pátrala po vysílačkách a casto ej ^žívala ke zpravodajským protihrám s^&^Äŕu ^43 ^ch se snažila oklamat protivníka a získat info^a«e . ,é vohlVťI sl, My na základě těchto informací budovaný z Wj~«t některé ilegáln, jejichž prostřednictvím se gestapo P°kouselcrko ájních organiZací organizace i narušovat partyzánské hnuti. ía ^ úspéchy tesala a nepřesahovala jeden rok aktivní prac nasazením velkého nemeckých bezpečnostních organu byiy iiichžsřtésiv protektorátu vy-množstvíkonfidentů, donašečů a uýava^J^ pocet konfidentů různého budovaly nejrůznější okupačníslozi hodině sověty byly ^^ětskvch koncentračních táboru. Českosloven-zatčeno a odvlečeno do Rusi, s jejím odtržením sm.nla. Vý- ská vláda se se situaci Osvobozování Československa vletech 1944-45 Diaíďa ^.^iÚF Teplice/ | VU^,berec Vysvětlivky: 1 UF 1. ukrajinský front (marsal Konev) 2 UF 2 ukrajinský front (maršál Malinovskij) 4 UF 4. ukrajinský front (generál Jeremenko) 1 A 1 americká armáda (generál Hodges) 3 A 3. americká armáda (generál Patton) <+ + ++ hlavni smery útoků sovětských a amerických vojsk postup 1. čs. armádního sboru postup 1. čs. tankové brigády postup smíšeného předzvédného oddílu 1. čs. obrněné brigády postup polských vojsk postup rumunských vojsk hlavní místa odporu a ústupu německých vojsk postup osvobozováni státní hranice po r. 1945 • Příbram VÁLKA, OKUPACE, ODBOJ 2 žádala si pouze formální odložení jejího připojení k sovětské Ukrajině na dobu poválečnou, neboť se obávala precedentu porušení hranic předmnichovského Československa. Postoje československých politických představitelů v záležitosti Podkarpatské Rusi ukázaly, jak se prohloubila závislost Československa na SSSR, což bylo špatným znamením pro budoucnost. Podobně i na Slovensku vystupovaly orgány sovětské armády proti zájmům československé vlády a v řadě případů zasahovaly do vnitřních záležitostí Československa. Sesazovaly a ustanovovaly národní výbory, zatýkaly a odvlékaly československé občany do sovětských táborů. Situace na Slovensku byla komplikována tím, že se zde ujala vlády Slovenská národní rada, která zbavila jakýchkoliv pravomocí vládního delegáta československé vlády a začala prosazovat program sociálních reforem vypracovaný Komunistickou stranou Slovenska. Výkonnou moc přebíraly národní výbory, program SNR předpokládal provedení pozemkové reformy a znárodnění podniků klíčového významu. Zdůrazňoval, že obnovene Československo je státem dvou rovnoprávných národů, v praxi se však Slovenska národní rada neohlížela na londýnskou vládu. „ To jsme se již sami chystali na odjezd do Bratislavy, kamjiz přesídlila Slovenská národní rada. V této situaci jsme zpozorovali, jak komunisté využívají přízně a obrany sovětské armády k tomu, aby přišli do nových ™^e?ff'^*°* lastídříveneždruzípolitikové.Abymel^ vání nového politického Života oproti druhým. (P. Drtina, Československo, můj osua\ 1982) oslabena V situaci, kdy pozice československé vlády v ^yue b^latana událostmi na Podkarpatské Rusi i na ^^V^^^S v Moskvě k jednání o sestavení nové vlády s ucasti komunistů a pr.jet. jej. "o programu. . é • ko pozdějj při jednáních Komunisté se při těchto ^^^^S^a„ou roli SSSR při v osvobozené republice opírali o neustal zdu osvobozena obnově samostatného československy, jeto gR Rudá ^ bojovými operacemi R^T™- ve kterých padlo na 144 000 sovět-mada celkem šest útočných operaa,ve ry y ských vojáků. Vdik^y^J^^ umoJno k(!,ektivním úsilím Stejně jako vítězství nad Neme« ]mvobo2eni československa bylo všech států protihitlerovske: koai^ , ^ ^, ^ ^ ^ ^ ^ výsledkem tohoto spolecnt ^ předmětem politické licitace otázka osvobozeni nia*m ^ Velmf dobře uvědomoval možný do-zejména sovětského v armádou pro ^áteimý vnitropolitický výpad osvobozeni.ťrv y ^ syé ve|.|cle R H é voj ČSR, a proto jizvut VÁLKA, OKUPACE, ODBOJ 235 pražské operace. Proto také sovětské velení odmítlo 5. května 1945 návrh ľľ^°kgenerua D'D- Eisenh°wera, že americká vojska, která v po-1 dnich dubnovychdnech pronikla na území Československa, postoupí až kzapadnimu brehu rek Labe a Vltavy. Sovětské velení přitom nepravdivě tvrdilo, ze operace Rudé armády k osvobození Prahy již začala. . ?esf nezaJfm spojenců o podporu jakéhokoliv většího povstání v po-smm tm války vypuklo 1. května 1945 v českých zemích spontánní po-Zm n ^antÁm- Začalo v Přerově a šířilo se rychle do dalších měst nřvv h > na ^v^10 také Prahu. Pražští povstalci, nedostateč-iedn t tu111 zejména úzkými zbraněmi, odolávali náporu německých ame l SC P°koušely Prahu dobýt zpět, a marně volali o pomoc menckou armádu, která 6. května vstoupila do Plzně. Americké velení meio jasne instrukce o politickém významu osvobození Prahy a generál sennower nechtěl postupovat dále do Čech proti vůli sovětského velení. vnnH ?rahy před ut°čícími jednotkami SS přispěl nečekaný spojenec poaooe vlasovců, ruských vojáků v německých uniformách, kteří vystou-do P r?mcum ve snaze domoci se přijetí do amerického zajetí. Jejich íP7t'°ckvkntických dnech povstání byla o to důležitější, že měli k dispozici rod '2 'tanky a děl°střelectvo. Po neúspěšném jednám s Českou ná-ani radou se však začali z Prahy 8. května stahovat. Tehdy uzavřela Čes-narodní rada, v jejímž čele stál profesor Albert Pražák, a vojenské velení povstalecké Prahy v čele s generálem Karlem Kuti vašrem dohodu o odchodí(německéarmády z Prahy, která byla v souladu s bezpodmínečnou kapíčci německých ozbrojených sil, podepsanou den předtím v Remeši. Nějaké armádní jednotky město skutečně opustily a zamířily do americké-° zaJetí. Zůstala jen část příslušníků SS a gestapa, kteří bojovali dál. Jejich °opor však rychle skončil, když do Prahy dorazily ráno 9. května 1945 tangové jednotky Rudé armády a vyčistily ji od zbytků nepřátel. „Lide český!Českánárodnírada jako představitelka revolučního hnutíčeského lidu a jako zmocněnec vlády Cs. republiky v Košicích, ujímá se dnešním dnem moci vládni a výkonné na území Čech, Moravy a Slezska. Pod údery hrdinných spojeneckých armád a pod údery aktivního odporu českého lidu zanikl tak řečený protektorát Čechy a Morava, který nám byl Němci vnucen, a um zanikla veškerá správní moc, vykonávaná protektorátní vládou a německými úřady. . - . - • * J~fmda se obraci v této historické chvíli k čes- '^mdní rada se ot>raci v teio niMur^c * «.„-Česka nar0«n výzv0Ut aby bylo v bojové pohotovosti kému obyvalj:Jnokvny a opatřeni České národní rady." a cekalo na dd^PoKy y P (Z provolání České národní rady 236 LÉTA 1939-1945 m. VE STÍNU VÁLKY A OKUPACE III/l_Život v „šedé zóně " Okupace a válka vykolejily dosavadní život miliónů českých lidí. Včerejší plnoprávní občané demokratické Československé republiky se náhle ocitli v druhořadém postavení ve vlastní zemi. Museli si zvyknout na realitu nacistického režimu, byť částečně změkčovanou protektorátní autonomií, na hrozbu gestapa a perzekuce, na přetvářku, jinotaje i šeptanou propagandu, na udavačství a kolaboraci. Museli se smířit s výsadním postavením němčiny v úřadech, na školách a ve veřejném životě, s německo-českými nápisy na každém kroku. Postupně se museli vyrovnávat i s nárazy krutých skutečností, prožívali dny plné strachu a úzkosti. Stále více protektorátních občanů mizelo v německých věznicích a koncentračních táborech, kde mnozí z nich podezřele brzy umírali a jejich rodinám přicházela úmrtní oznámení. Celé ročníky české mládeže byly od roku 1942 nasazovány na práci do Německa - v tvrdých podmínkách, násobených stálým ohrožením života za soustavných spojeneckých náletů na německá průmyslová centra. Nacistická zvůle pak vyvrcholila obdobím stanného práva na podzim 1941 a po atentátu na Heydricha v květnu-červenci 1942, kdy se česká veřejnost denně dozvídala jména popravených a nakonec byla šokována zprávou o vyhlazení Lidic a vzápětí Ležáků - o barbarském činu, nemajícím dosud ve střední Evropě obdoby. Vedle útlaku, perzekuce a represálií ze strany okupantů zasahovala do každodenního života sama válka. Záhy po jejím vypuknutí, v říjnu 1939, byl zaveden přídělový systém na potraviny a další spotřební zboží; v dalších válečných letech byly příděly postupně omezovány, v důsledku čehož se výrazně snižovala životní úroveň velké části obyvatelstva, zejména ve městech, a začal kvést černý obchod (šmelina). Nedostatek pohonných hmot se projevil omezováním automobilové dopravy, zvláště osobní. V důsledku protileteckého zatemnění se i česká města a vesnice nořily každý večer do úplné tmy, což přirozeně působilo, hlavně zpočátku, na psychiku obyvatelstva a vzhledem k situaci národa vyvolávalo i jisté symbolické asociace. České země ležely až do konce války v hlubokém zázemí front, jejich města, především pak průmyslová centra, byla však potenciálním cílem britských a posléze i amerických náletů (k největším z nich došlo až v samém závěru války). Součástí každodenní životní reality městského obyvatelstva se tak staly služby v Civilní protiletecké obraně, poplachy a meky do sklepních krytu a pnrozeně napětí a strach z náletů. Paradoxní pntom bylo, ze ceske obyvatelstvo utiskované Němci a radující se z každého úspechu jejich válečných soupeřů ohrožovali ze vzduchu jeho vlastní spojenci Válka zrvila»vůli značné části národa k odboji proti okupantům-Zúčastnili se jej lide nejruznejsich sociálních i věkových skupin, nejrúzněj-sich politických názoru i povahových vlastností. Do odboje se dostávali růz- VE STÍNU VÁLKY A OKUPACE 237 • nými cestami a za rozdílných okolností, někteří dokonce souhrou náhod; jejich představy, záměry i osobní lidské kvality pak procházely tvrdou zkouškou ilegální činnosti. Historii okupačních let však nemůžeme redukovat pouze na odboj a perzekuci. Ona léta měla také svou charakteristickou každodennost, jež ostatně vytvářela i určité zázemí odboje - již proto, že většina českých od-bojářů nežila v ilegalitě, a vedle své odbojové činnosti vykonávala dál svá zaměstnám a žila u svých rodin. I ve stínu nacistické perzekuce, totálního nasazení a náletů žili lidé všedními starostmi, sháněli potraviny, chodili do zaměstnání, do školy, ale také do divadel, biografů, na koncerty a výstavy, prožívali své osobní krize, rodinné problémy, drobné radosti i milostná vzplanutí. Více než dříve se ovšem obraceli do sebe, nacházeli nový vztah ke svým blízkým, k domovu, k tradicím, objevovali hodnotu a krásu ve věcech či vztazích dosud zdánlivě obyčejných. Tuto tendenci vyjádřil jiz na podzim 1939 Eduard Bass v jednom ze svých fejetonistických rozjímam: „Krásný je ten podzim, dny zalité sluncem, večery prohřáté i noc za noci vlahá pod září ubývajícího měsíce. A le tentokrát vznikla ještě jiná krása věku našemu zcela neznáma: Lidská sídla ponořená po západu slunce v soumrak a sero bez umeie ho osvětlení. Jak slunce sklouzne za Petřín, vyvstáva v šerosvitu obraz, jenž se neustále mění. Hladina ^^af podložena stříbrem, na klidných místech zářeníhvězd,nazvlněnýchsyPeúlomky}asua^^ hře.,. Stromoví na březích i ostrovech *^ skupiny. Někdy se za ním zvedají biede prízraky neosvetle ných domů jako spící břehy italskýc. ^ obra. A tak jako zateLěné město působilo f^^SS^SA % tak se těžká okupační doba odraze!.^ minulosti, obra-Prodchnuté iracionálními i mystickými prykyismus a okulIní na. em k náboženství a filozofii i ^^?^°^\o umlčet český li-%. Na druhé straně se po celou <^ff^m okupanty a jejich při-doyy humor a satiru, beroucí si na mušku p- mimo jiné zrodilo sluhovačeačastoprohr^^ pér na Postavu záhadného Péráka, muze, pohybujícími p nohou a stále unikajícího nacf^m°pro mužskou část populace, před-Prvek zábavy a vzrušeni, Prea^ , , počty diváků na fotbalových a nastavovala návštěva sportovních mezinar(X]ni styk neexistoval. V led-kejových zápasech vzrostly, tre éren|-si| mc/I českým hokejovým m užnu^ hokeji sice došlo několikra^ ^ pražskem stadiónu na Štvanici se stvem a Německem (utkan,eckýCh citů), avšak v kopané byla pro fanous-změnila v manifestaci vl.aste|Jtí mezi vybranými týmy Cech a Moravy. Jejich ky největším svátkem stře název se ještě dlouhý čas po válce udržel Popularita byla obrovská a j i 238 LÉTA 1939-1945 v dětských míčových hrách. K velkým mecenášům českých fotbalistů náležel v té době slavný komik Vlasta Burian. Pro řadu sportovců znamenalo přerušení mezistátních kontaktů takřka osobní tragédii, poněvadž jim znemožnilo vyniknout ve světové konkurenci. Týkalo se to zvláště Josefa Bica-na, původem vídeňského Čecha, hráče pražské Slavie a v té době nepochybně nejlepšího fotbalisty v Evropě. Bican byl první opravdový profesionál v české kopané a jeho obliba mezi lidmi dosahovala úrovně srovnatelné s filmovými idoly. Profesionalita i popularita se Bicanovi vymstila za komunistického režimu v padesátých letech, kdy se na sklonku hráčské kariéry stal terčem nevybíravých útoků jako buržoázniprimadona. Vedle Bica-na nemohli své umění na mezinárodní scéně předvést ani další vynikající fotbalisté jako jeho oddílový druh Vlastimil Kopecký či sparťané Jan Říha a Karel Kolský. Hokejisté v tomto směru dopadli poněkud lépe, neboť právě za okupace se zrodil základ slavného týmu, který po válce získal pro Československo v letech 1947 a 1949 prvé tituly mistrů světa (ing. Bohumil Modrý, Josef Trousílek, Vladimír Zábrodský, Stanislav Konopásek a další). Většina z nich později neunikla komunistické perzekuci a věznění. Ačkoli masová tělovýchova utrpěla pronásledováním Sokola, představoval sport pro mladou generaci nejrozšířenější formu aktivity. Jistě i proto, že byl zdánlivě málo ideově a ideologicky využitelný a zneužitelný. Vedle kopané a hokeje se těšily zájmu soutěže ve sportovní gymnastice, těžící ze sokolské tradice, a v lehké atletice, tedy v odvětvích, která přinesla Československu slávu brzy po skončení válečného konfliktu. Stačí tu připomenout jméno běžce a čtyřnásobného olympijského vítěze Emila Zátopka, jehož počáteční úspěchy spadají již do první poloviny čtyřicátých let. Zdálo by se, že duchovní život českých lidí za okupace byl poznamenán především únikem od aktuální skutečnosti. Avšak právě tento únik vyplý- vejsím kruhu. Protektorátní ovzduší odráželo v jinotajné rovině politický kvas, který probíhal v národním společenství a který se nemohl veřejně projevit. Lidé si přirozeně kladli otázky po příčinách situace, v níž se ocitl nejen český národ, ale i celá Evropa, kriticky se obraceli k době první republiky, zamysleli se nad klady i úskalími demokracie, nad mezinárodními souvislostmi vzestupu hitlerovského Německa a snažili se vyrovnat se stále va ľ w"? !!^chovsí*m k°™Plexem. Uprostřed okupační reality prožívala znacna cast národa myšlenkový a politický přerod ideolVeicLrľoPSn ^ ?°kUf re"agOVat kolabLční aktivisté jakousi ideologickou ofenzivou, přehodnocující dosavadní děiinné cesty národa a vyvozující ze zkušenost Mnichova ieHine ,„i ľľ , J 7 , y ľ 0 nH-daně k nacistickému ^hme^^^T^0^'' P^°?V?„ naně hvl smutně nmdniv ™kr" ■ * sterem této dlouhodobé kam; pane byl smutne prosluly publicista a posléze protektorátní ministr lidové »mw oican a Kolský nastupují. Slávia — Sparta, J 943 °světy Emanuel Moravec, vytrvale demagogicky oslovující své spoluobčany. Ať děláme, co děláme, naše vlast je a zůstane v "hospodářskémprostoru, "psal na podzim 1940. , uprostřed proudu a tu nezbývá než proti ^^^^uL ndámpřepřahatA právě v této choulostivé situaci ^^^J^ »ároda. Proudu se říká válka a poněvadž ^J^^J^^Evw-^(pospíchat. Je třeba upřímné spolupráce ^ÄyS- e verejnosti zcela bez ohlasu; ostatne ani seber^ ^ é ncí Propaganda nemohla zapůsobit na lidi, áe^?^a dupaniu a ponižujícím P^vcmfa^^ českého národa víru v per-Pres všechny prožité otřesy trat^ naTvýrazně zesílily - zejména sPektivy demokracie. V Prätehu. ^SkV.m idejím. Zrodili se četní-ře-J mladé generaci - sympatie k soaatóH^.^ n kterým ne_ ceno s Janem Grossmannem "5°™jako učenl- kteří. tvořísvůjSoda-°yl socialismus vpravovando ™y> ^ moinosti vyzkoušet sílu a nosnost temus uvnitř, téměřbezrady a naa^ skuíečnos[ľ Značné vzrostly s»e víry a svého přesvědčeni souvisely s jeho rolí ve válce proti {aké sympatie k Sovětské""1^- s'0gv0Váním'tradičního rusofilstvi než Německu a jež byly SP^W ideologii. O vnitřních poměrech v této zemi příklonem ke komunistce 240 léta 1939-1945 panovaly přitom značně iluzorní představy. Ve válečných letech můžeme tak sledovat zrání ideových a politických sil, jež se zásadně projevily bezprostředně po válce a v následujícím období. Okupační prožitky a nálady, charakterizované převahou emocí a patosu nad střízlivým realismem, dláždily cestu jejich úspěchu. III/2 Politické poslání kultury v letech okupace_ Staré latinské rčení Inter arma silent Musae rozhodně neplatí o situaci české kultury za 2. světové války. Válečná a okupační realita podnítila naopak mimořádné kulturní vzepětí, jež bylo nejen pozoruhodným výrazem tehdejší duchovní atmosféry, ale zrodilo i četná díla, přesahující svým významem a hodnotou dobu svého vzniku. Česká kultura byla tradičně spjata s[politickými zápasy národa, při jehož obrození v 19. století sehrála zásadní úlohu. V pohnuté a tragické době nacistické okupace, kdy se národní společenství najednou ocitlo v situaci akutního ohrožení, jí znovu připadlo závažné poslání: stala se útočištěm a posilou nejširších vrstev českého národa, utěšitelkou jejich otřeseného sebevědomí, nositelkou národně obranných snah i skrytou zbraní v zápase s okupanty. Mohla při tom šťastně využít svých specifických prostředků a forem umožňujících promlouvat zastřeně a zároveň emotivně, ale i určité míry protektorátní kulturní autonomie a nedostatečného citu německých dohližitelů pro odstíny české řeči a pro symboliku konkrétních uměleckých děl. Obecným rysem tehdejší české kultury se stala vlastenecká tendence a s ní spjatý návrat k národní minulosti, k slavným tradicím a postavám českých dějin. Ohrožený národ zachvátila vlna historismu, jež zvláště v prvním období okupace prolínala všemi oblastmi kulturního a veřejného života. Čeští lidé nacházeli nový, zvroucnělý vztah k památným místům a významným událostem národních dějin, demonštratívne kladli květiny ke hrobům ci pomníkům historických osobností i ke hrobu neznámého vojína na pražském Starnm^ctcL-^™, „x~x^/ ______* ^ . _ i—;~ « «*- ■ v-'.v,T ^"^j 3Lai v u°oe i. svetové války. Jedním z nejciwi*^ teristictejsich projevů dobových nálad byla manifestační účast široké veřej- 7TvíT "i So™ ^Sta!kŮ Karla HInka Mácfty ™ vyšehradském hřbitove nečľuľnľ ^raľ,dni P°UtÍ "a 30" dubna 1939, ke svatému Vavh-vlnovanľtohľ v '^ 1939 an* Hostýn 20. srpna 1939 i pozornost, venovaná toho roku výročí smrti Mkt™ _____L_^iLn,nnat- věnnvaná t^,T^ - " y a na H°stýn 20. srpna 19391 pozorná, učebnicím ^^1°^^ ^ patHcí Ještě Před nedávnem obrození i o český ná^is^n^ ^ ° d°bU V tomto ovzduší vzmkSTrtSjrSf ° nar°dní áé^ u- Aer kých knih, sborníků, úvah ib^t^Xl^T- řada ví- emstlckych del s historickými náměty. Pred- VE STÍN (J VÁLKY A OK UPACE 241 í ministr zahraničí profesor Kamil Krofta napsal Ä ?UpaCe knihu smrtelný národ, v níž zachytil osudy ™ Předbělohorského období po vrchol národního obrození a přr jc^histoncky doložil sflu a životnost národa, který prošel tolika dějinná fľ^™- SPlsovatei V1^islav Vančura odložil některé své tvůrčí T Ji PľC°Vat na oriěinální historicko-beletristické epopeji Obra-Wdejin národa českého. Na jaře 1940 vzbudil značný ohlas první díl Bassova Ctem o roce osmačtyřicátém. rod^Tl0^0^ nakladatelu chystalo reedici Palackého díla Dějiny ná-sborníkra ;pnpravil0 nakladatelství Sfinx rozsáhlý kulturně historický Píchll - i f - nsi a nczdolnost prostého českého čl°věka (Bassův Cirkus Humhertó). Výra/cm doby svého vzniku bylo 1 dno zdánlivě zcela vzdálené soudobé české realitě - monumentální románové torzo Karla Schulze Kámen a bolest (194 2). zpřítomňující nejen tvůrčí ^Pas Michelangelův, ale i drama jedince uprostřed bouřlivé a kruté doby. Prožitek národního ohro/em a nový vztah k domovu, vlasti a tradicím se 242 LÉTA 1939-1945 výrazně projevil v české poezii. Svědčí o tom sbírky a skladby předních českých básníků, vydané v letech 1939-40: Horův Jan houslista, Halasova Naše paní Božena Němcová, Nezvalova sbírka Pět minut za městem, Seifertův Vějíř Boženy Němcové ^.Světlem oděná. Tragická atmosféra doby nalezla svůj osobitý výraz v básnických obrazech Vladimíra Holana (Sen, První testament). Příznačné nálady úzkosti a opuštěnosti obrážejí díla mladého česko-židovského básníka Jiřího Ortena, žijícího až do své tragické smrti v září 1941 v různých ilegálních úkrytech a publikujícího pod pseudonymy Karel Jílek a Jiří Jakub. Vedle alegorických básnických skladeb vznikaly ovšem i bojovné a rozhořčené verše, otevřeně reagující na válečnou a okupační skutečnost; vršily se v zásuvkách psacích stolů českých básníku a svého vydání se dočkaly až po roce 1945. K dominantním žánrům české literatury v letech 1939-45 patřila rovněž psychologická próza, reprezentovaná především romány Václava Řezáče, Jaroslava Havlíčka, Miroslava Hanuše i Jarmily Glazarové. Analýza lidského nitra, téma souboje kladných a záporných vlastností v člověku i ohrožení společnosti ze strany patologicky narušených jedinců vytvářely prostor pro aktualizační paralely. Zvláště charakteristicky se tato tendence projevila v povídce Jaroslava Havlíčka Kamenný orchestr, která se mimo jiné zamýšlí nad sepětím člověka s odkazem minulosti a nad posilou, kterou může z jeho majestátu čerpat v mezní životní situaci. \\V3^±v^díc^^ společnosti Zvláštní role v kulturní rezlstencTpřipadla českým divadlům, jež se často stavala místy výmluvných demonstrací národního smyslem. Domácí i své-h - 3 klaSÍka osIovovala nyní české publikum mnohem bezprostředněji a pronikavěji než v předválečných letech. Vznikly a byly inscenovaný i původní hry současných českých autorů, více či méně reagující na ruíľ7I?n^tUa?!; a ™mé dramati<*é adaptace literárních předloh. Ak-cedrv^rmo ^S11 pritahovaly na Počátku okupace zejména inscena- ÄSSľhrľ^41 El BurÍana> Jež se stal° ohniskem uměleCkéh° Sm^Sŕ P°rU- XtehdejŠím d»chovním ovzduší dostávaly novy ^^Krys^ľhtlQké mSCenaCe jako NezvaIova Manon LeSCalH ÚZ2^m-uTmÍputovali di™u do podzemního sálu hkin%% Zjehozscény vpřízračném šerosvitupromlou**; krysv^^^f^^ ° jehož píšťala hf ľľa'aSľJP°JľteChdlVadelníteoretikJanK°peC y ho rybáře ienf ? f n^i diváci v srdcích obraz chudé- nebot> jako jediný Burianovo divadlo bylo jako první zf^^*^* nacisry VE STÍNU VÁLKY A OKUPACE 243 uzavřeno a jeho šéf i choreografka Nina Jirsíková deportovaní do koncentračního tábora. Také Národní divadlo, i za německé cenzury, promlouvalo k českému diváku skrytou symbolikou mnoha vynikajících představení. Podobně působily ostatní pražské scény, divadla v Brně a Olomouci i v menších českých městech, jež plnila důležitou funkci regionálních vlasteneckých center. Mezi mladou generací měly pak živou odezvu avantgardní malé scény: Divadélko pro 99 (1940-41) a Větrník (1941-44), v nichž začínala svou uměleckou dráhu řada pozdějších hereckých osobností. Poslání českého divadla v protektoráte skončilo 1. září 1944, kdy okupanti v souvislosti s eskalací totální války uzavřeli všechny české scény. Významnou součástí protektorátní kultury byl hraný český film, nejma-sovější a nejpopuláraější druh umem, působící na široké vrstvy obyvatelstva a pronikající i do zapadlých venkovských městeček. Také ve filmové tvorbě se zejména v prvních letech okupace projevily vlastenecké tóny, především v přepisech klasických děl české literatury. Největší divácký ohlas měly v roce 1940 filmová Babička a životopisný film o Františku Kmochovi To byl český muzikant, který zaznamenal rekordní návštěvnost a jehož promítám se stávalo skrytou protinacistickou demonstrací. Vlasteneckou akcí se staly i manifestační přehlídky českých filmů - Filmové zne, pořádané v letech 1940 a 1941 ve Zlíně Českomoravským filmovým ústředím. Přes nátlak okupantů nevznikl za celou dobu protektorátu jediný český film, který by propagoval kolaboraci či fašistickou ideologu. Vedie řady umělecky hodnotných filmů (Turbina, Nočnímotýl)byly natocenv i četné průměrné filmy zábavního žánru, jež pomáhaly lidem na chvil, se odreagovat od tíživé dobové reality. Filmy ze současno?ti přitomi az nade-taily (například německo-české nápisy) pomíjely valecne a protektorátu, reálie: jejich děj probíhal jaksi mimo čas. ^^^^^^^M hudba. Příznačný by, opět Mimořádně emotivně působila y onec ^ BedHchu smetanovi, jehož di-příklon k národním klasikům, přede ^ ^ x stalo symbo|cm •o, zvláště opery a cyklus ^f°mc^kupatni orgány sice záhy zakázaly / i nepokořitelnosti českého národa, v ^ ^ Blaník av$ak duch Smcta-buši a Branibory v Čechách a posi ^ , ^ p^uchačc, dostatečné novy hudby, který nejvíce posuo ^ ^ /ijcm Q koncerty symfo- promlouval ze všech Jeh0 % sbore; vlasteneckého akcentu nabývaly též nických orchestrů i pěvecKy^ m()derní jazzová hudba se pak stáva- koncerty dechové a P°Pu,a"Lskc míádežc. Tragická doba inspirovala čes la osobitou formou PTOtcst ? nicn/ mnohá se podařilo uvést již v průběhu ké skladatele k novým diiun * umén( byla mú hudba nejmenč okupace. Na rozdfl od o. - 244 LÉTA 1939-1945 kontrolovatelná a postižitelná německou cenzurou, neboť těžko se dá prokázat skladateli, co konkrétního chce svou skladbou vyslovit. Celkem vzniklo v letech 1939-45 kolem 20 českých oper, 30 kantát a 30 symfonií. Připomeňme alespoň monumentální České requiem Ladislava Vycpálka z roku 1940, kantátu Země mlu ví Jana Hanuše (na slova Josefa Hory)z let 1940-41, Svatováclavský triptych a symfonickou báseň DeprofundisVi-tězslava Nováka, složené v roce 1941, operu Jana Hanuše Plameny, zkomponovanou v letech 1942—44, a konečně operu Rudolfa Karla Tři zlaté vlasy děda Vševěda, složenou v závěru války v nacistickém vězení. Stranou národního zápasu nezůstávalo ani české výtvarné umění. V ateliérech známých malířů, grafiků a sochařů vznikala díla, jež byla působivým podobenstvím válečných strádání, nacistické perzekuce, úzkosti i hrdinství tehdejších lidí, anebo vyznáním vztahu k vlasti či k odkazu národních dějin. Osudovou historickou zkoušku předjímaly již cykly Oheň a Touha Josefa Čapka a Boje a zápasy Emila Filly z let 1938-39; tragiku ohroženého národa, války a okupace pak vyjadřovaly obrazy Františka Muziky, Jaroslava Krále, Františka Jiroudka, Arnošta Paderlíka, Zdeňka Seydla, grafické cykly Václava Maška či Aloise Pitramanna, sochařská díla Karla Dvořáka, Karla Pokorného, Josefa Wagnera a Ladislava Beneše. Vlastenecká tendence se výrazně projevila v knižních ilustracích Karla Svolinského, Cyrila Boudy a dalších. V průběhu okupace vystoupilo i několik programových skupin výtvarných umělců, zvláště malířů - například skupina Sedm v říjnu (1939) a Skupina 42 (1942i s výraznou osobností Kamila Lhotáka. HI/5 Kultura a věda v odboji Po celé období protektorátu využívala česká kultura všech legálních možnosti k působení na co nejširší vrstvy národa. Musela přitom čelit nejen cenzurnimu tlaku a nebezpečí nacistických represí, ale též snahám okupantu o zneužiti jeji autority ve službách kolaborace. V tomto nelehkém zápase jako celek obstala, i když v určitých vypjatých okamžicích byli někteříjejí SSnr^ľií^TTi rŮZ?ým VnějŠím ^Promisům, které se však zá; ľ.m?Wk?T í vlastního obsahu a charakteru národní kultury. Česka umelecká tvorba i česky kulturní život (alespoň na úrovni hodné tohoto označeni) ^staly imunní vůči vlivům fašistických či fašizujících doktrín ohnat? T ni"11 °PraVdOVé Umělecké ^ľteÄítora, jež by obhajovalo nebo dokonce propagovalo kolaboraci s Němci Postavení a roh české kultury za protektory v roce 1946 literami a výtvarný kritik Jindřich Chaluneckv . Vystavovat, vydávat ä hrát za oku^ladovalo oběti. 246 LÉTA 1939-1945 Bylo třeba uhýbat, kličkovat, používat všelijakých zastíra-cích manévrů. Bylo nutno tvrdit, že jde Jen o uměni", třeba kdekomu bylo jasno, že v těchto dílech jde o mnohem více. Bylo nutno se tvářit, že protektorátní kulturní autonomie je nejsamozřejmější věcí pod sluncem, třeba Němci si dávali všecku práci, aby dokázali, že je to domněnka docela mylná. Bylo nutno volit témata docela nepolitická, třeba jediné, co nás mohlo zajímat, byly politické osudy našeho národa a celého světa. A le myslím, že bylo to trochu záslužnejšia těžší, než ,soustavněskvít se neúčastí'. Myslím dokonce, že ten, kdo měl trochu možnosti mluvit, tisknout, vystavovat, a vyhnout se přitom nacistickým přáním, byl povinen udělat, co bylo v jeho silách. Myslím, že to mělo svůj smysl, když v dobách nejkru-tější německé hrůzovlády čeští umělci neustupovali teroru a udržovali český kulturní život, Jako by se nic nestalo'. Nacisti, pravda, byli by třeba chtěli toho využít, aby dokazovali světu, jak ohleduplné a blahodárné je jejich protektorství Ale umělecká dua, o kterých tu mluvíme, byla tak zřejmě protichůdná nacistické estetice, že kdyby se byli pokusili pochlubit se jimi ve světě, byli by jen ukázali, jak dalecí jsou Češi všeho Jíšského smýšlení'. . Vedle národního zápasu v mezích (nebo na pomezí) protektorátní legality se ovšem řada českých umělců zapojila do aktivního protinacistického odboje: Vladislav Vančura se stal předsedou Národně revolučního výboru inteligence, v němž působil též František Halas, Vincenc Makovský, Božena Půlpánová, Václav Černý, Bedřich Václavek a další, spisovatel Karel Josef Beneš byl činný v odbojové organizaci Petiční výbor Věrni zůstaneme, někteří básníci - například František Halas a Vladimír Holan - přispívali svými verši do ilegálních tiskovin, malíř a grafik Vojtěch Preissig se významně podílel na vydávání ilegálního časopisu V boj. Na popravištích a v koncentračních táborech třetí říše položili své životy spisovatelé Vladislav Vančura, Karel Poláček a Jaroslav Kratochvil, literami kritik Bedřich Václavek, divadelní režiséři Josef Skřivan, Josef Stejskal VaclavJínkovský a Oldřich Stibor, herečka Anna Letenská, hudební skladatele Rudolf Karel a Karel Hašler, malíři a grafici Josef Čapek, Jaro-\r\Fr™í1Se5 y°ja,C5\V°Ítěch Preissig a František Bidlo, sochař ^1 ľľ rf byli sPis°vatelé Karel Josef Beneš, Nor- bert Fryd, Petr Jilemnický, Karel Nový, dramatik, režisér a hudebník Emil František Burian choreografka Nina Jirsíková, herečka Božena Půlpánová, hudební skladatel Václav Kaprál, dirigenti Karel Ančerl a Robert Brock, pěvci Karel Berman a Hanuš Thein, malíři a grafici Emil Filla, Otakar Mrkvička a Ondřej Sekora, sochař a medailér Otakar Španiel. - • VE STÍNU VÁLKY A OKUPACE 247 Česká kultura měla v letech 2. světové války i své zahraniční výspy v zemích, kde se soustřeďoval československý zahraniční odboj — ve Francii, Velké Británii, Sovětském svazu a USA. Měla zde také své reprezentanty v osobnostech umělců, kteří se uchýlili do emigrace: ve Velké Británii působili spisovatel a dramatik František Langer, filmoví režiséři Karel Lamač a Jiří Weiss, kameraman Ota Heller, divadelní režisér Ota Ornest a další, v USA Jiří Voskovec a Jan Werich, hudební skladatel Jaroslav Ježek, malíř, grafik a karikaturista Antonín Pele, karikaturista a spisovatel Adolf Hoffmeister, herec Hugo Haas, spisovatel Egon Hostovský, v SSSR hudební skladatel Vít Nejedlý . . . Exilová kultura plnila především pohtic-kopropagační poslání, přičemž se zaměřovala jednak na okruh československé emigrace či krajanů, jednak na veřejnost hostitelských státu. Vedle koncertů české hudby, recitačních večerů, výstav a podobných akci je treba připomenout pozoruhodnou nakladatelskou činnost: v průběhu několika let vyšla v exilu nejen řada aktuálních publicistických prací, politických a n-lozofických úvah, ale i četné reedice klasických děl české literatury a známých děl moderních českých autorů (K. Čapka, V. Nezvala a J*WJ™" vodní tvorba, jež v tomto prostředí vznikla, měla zpravidla pnieaatosmy charakter - například na lidickou tragédii bezprostředné reagovali Kant, Langer a Adolf Hoffmeister. Specifickou kapitolu P^stawje ^itm ní aktivita v podmínkách nacistických věznic, káznic »k?»^fJľ^"é ^ _ borů, kde zvláště národní poezie a hudba povzbuzovaly cesk:e vew máhaly jim přežít a kde mnozí věznění umělci ^rawvahw ^ (výtvarníci Josef Čapek, Emil Filla, Ivan J^»222Sr!vtomfe kontex-skladatelé Rudolf Karel, Erwin Schulhoff). ^^J^SSS »«má pak kulturní život v terezínském ghettui,™***^ j Smetanovy r<*h a ve stínu transportů mimo jiné podarilo zinscenova opery Prodaná nevěsta a Hubička. f h j 939-45 obdobím Na rozdíl od kultury procházela česka veda v ^ ^ ^ ^^ «agnace. Uzavřením vysokých škol v.,,stopa°lebv|y likvidovány i hlavní "et zastavila příprava mladé české inteligence, / ^ pro nj zusta, tehdejší základny vědecké práce. Uzky alot ^ech, jež mé|y sloužit v některých výzkumných ústavech, zejrnen ských pracovistích. v kni-válečným potřebám, na klinikách a d^,cvýrazne postiženo bylo celé čes-hovnách, archívech, muzeích a galeníc: . 7 osnoVíim sméřujícím ke ger-školství stále více podHfvfL^ vzdělaní >st i. Po vysokých školách se ,podhzovanej.u..Sanosti pQ manizaci a postupné likvidaci c,eTc fcdniho školství a postupně zrušili okupanti zaměřili na omezovaní snr Nac.]S,lttl vládci neměli zájem na fadu středních škol, zvláště g^J^Lnce. Uvědomovali si vůdčí úlohu ,auu středních skol, zvia^ & te|jgence. Uvedomovali si vuuci un výchově dalších generací če^0'daí který chtěli plné zotročit, zaměřili inteligence v národě, a wk u "ar . měli k tomu i jiné důvody: přísluš represe především proti ni. usi 248 LÉTA 1939-1945 inteligence byli významně zastoupeni v národním odboji. Stovky českých intelektuálů putovaly do německých věznic a koncentračních táborů, mezi nimi desítky předních vědeckých kapacit. Seznam všech obětí, jež naše věda přinesla v průběhu nacistické okupace, by byl dlouhý. Jenom v letech 1941—42 byli popraveni tito vysokoškolští profesoři: historik antických dějin Vladimír Groh, někdejší rektor ČVUT Viktor Felber, zoologové Jaroslav Štorkán a Jaromír Šámal, právní historik Bohumil Baxa, slavista Josef Páta, profesor sociálního lékařství Hynek Pele a pedagogický teoretik Jan Uher. Řada vysokoškolských učitelů zahynula v koncentračních táborech; zvláště těžce byly postiženy brněnské vysoké školy, jež jenom v průběhu jara 1942 ztratily v Mauthausenu osm profesorů. Avšak i v těžkých okupačních podmínkách pokračovala většina českých vědců ve své práci. Vznikla řada cenných monografií a objevných studu, rozvíjely se i mnohé výzkumné programy. Například ve Fragnerově farmaceutické továrně v Měcholupech byl koncem války vyvinut první český penicilin — Mykoin BF-510. Uprostřed pohnuté doby odhalovaly jednotlivé vědní obory nové horizonty, problémy a tematické okruhy. A na různých neakademických pracovištích posléze dozrávala nová vědecká generace, jejíž růst měl být přetržen 17. listopadem 1939. NÁSTUP A DŮSLEDKY STALINISMU V ČESKOSLOVENSKU hlava šestá LÉTA 1945-1970 I. NÁSTUP A DŮSLEDKY STALINISMU V ČESKOSLOVENSKU j/l Rozchod s politickým systémem předmltUltoyskérepubliky V 11 hodin dopoledne 3rdubna~1945 přijížděl za překrásného jarního počasí do Humenného zvláštní vlak. Na nádraží vítaly dvě čestne roty československých a sovětských dojáků prezidenta dr. Edvarda Beneše, vracejícího se ze šestiletého exilu, spolu se členy jeho doprovodu a designovanými členy nové československé vlády. Ta byla jako první vláda na osvobozené domácí půdě oficiálně ustanovena následujícího dne a do jejího čela byl jmenován bývalý československý velvyslanec v SSSKAae^ nčk Fierlinger. t . hra Nová vláda byla výsledkem jednání mezi dvěma centry' našeho zahraničního odboje, londýnským a moskevským, která probMajUMBS^--JM.Y Moskvě. Přesiože představy obou těchto ^P^j^ léčného Československa se v mnoha směrech zasadne ^ncdc^^ moskevských jednáních k dramatickým ^.^SS šti politikové L především shodli ve^SmuíS mocenské pozice, společná jim byla f^e™owino ani jedno boji- Pro jeho reprezentanty nebylo v nove vlade rezervo ministerské křeslo. . rpnrezentanty londýnského a mos- Ke shodě došlo při jednáních mezi «^^4kého svstémt. Ca* kevského exilu také v klíčové otázce ^^JSS nové vlády, tzv. ^slovenska. V článku IX 1r^^^^^^^ Košického vládního programu, ^nlasc"^blik* Na naši poválečnou poli-pravicově orientovaných stran P^n.^?dcmokraté, národní .socialisté, litickou scénu se měli vrátit pouze socia vsak by!i reprezentováni dovci, slovenští demokraté a K*™"™^ sebevědomím se tak ignoro-dvěma stranami, KSČ a KSS. * ských občanů, kteří v posledních valy hlasy více než poloviny cesK°mík národní demokraty, živnostníky Předválečných volbách volili aSremé,a být obnovena. Posílení pozic levi-a ostatní strany, jejichž činnostn^ ^^fy^ Evropě obecným zjevem, cově orientovaných stran by b . y ^proevropském kon-Úplná likvidace pravicové opozic — f'MU LIP. V y — . f textu něčím zcela výjimečným- Německé obyvatelstvo ■ připravené k vystěhování k z Československa Není pochyb o tom, že moskevská jednám probíhala pod taktovkou komunistů, kteří na ně byli na rozdíl od svých londýnských partnerů velmi dobře připraveni. Svědčí o tom i složení nové vlády. Podle dohody se jejími členy měli stát vždy tři ministři za každou povolenou stranu. Vzhledem k existenci dvou komunistických stran to znamenalo, že komunisté získali šest ministerských křesel. Vedle dvou místopředsedu vlády, Klementa Gottwalda za KSC a Viliama Širokého za KSS, obsadili úrady imnistrů vnitra (Václav Nosek, KSČ), informací (Václav Kopecký, P,C> Ztm^del^vl (J.U,1US KSS) * práce a sociálních věcí (Jozef Soltez, KSS). Pnpocteme-h k tomu skutečnost že komunista Vlado Clementis byl jmenován státním tajemníkem na ministerstvu zahraničních věcí a že klíčová místa premiéra a ministra obrany získali zjevní ko- I munističtí sympatizanti ^^^^^^véč^s kroutí hlavou, sebou obraz rozložení šuTnad kterým nisi umožňující jí zásad- Extrémní levice ovládla bez boje mocen, v q ním způsobem ovlivnit vývoj v osvoboze^ ^ ^ nártxJn| jcd. Principem poválečného P^t,c^nř že jednou z hlavních příčin tra-nota.Tato zásada, odrážející P^™^"'litická roztrStěnosl a nejednot-gického konce první republiky bylajcj ^ instltucl, >nální podobu Byla nost, dostala v moskevských dohodac^.^ ^ ve ^ m6|| b^ vytvořena Emilií,fIH»"1 ™^v0|J^nn, a na jeho/ pude se měly zastoupeni představitelé všechV,. y/mkaJ a ^léniy. Zároveň v prvé instanci a závazným zpu^ kteryrn stranam bude do budoucna se mu dávala pravomoc rozn I LÉTA 1945-1970 činnost povolena/Národní fronta tak byla v politickém systému poválečného státu postavena do značné míry nad parlament a především mimo demokratickou kontrolu. Navzdory oficiálně deklarované právní kontinuitě s první republikou nabývalo poválečné Československo velice rychle zcela nových a v mnoha případech pro demokratický vývoj nebezpečných rysů. Zákonodárná moc byla v prvých měsících nahrazována prezidentskými dekrety, které zásadním způsobem měnily podobu státu. Tak tomu bylo především v případě dekretů i£24Jhjna 1945, kterými byly.znárodněny doly ajkjjtový průmysl, potravinářský průmysl a banky a soukromé pojišťovny. Celkem bylo těmito akty znárodněno přes 3000 podniků, jejichž výrobní kapacita představovala téměř dvě třetiny našeho tehdejšího průmyslového potenciálu. Velice nepříznivě se vyvíjela situace v oblasti lidských a občanských práv. Revoluční spravedlnost, podložená prezidentskými dekrety „o potrestání nacistických zločina^zrádcú a jejich pqmahačú a o mimořádných lidových soudech"(tzv. velkýmřihutnídekre/z 19.6.1945), a „o trestání některých provinění proti národní cti" (tzv. malý retrihuční dekret z 27.10.1945) šmahem odsuzovala k tvrdým trestům skutečné i domnělé kolaboranty. Československou politiku ovládla atmosféra strachu a podezíravosti. Našlo se jen málo politiků a novinářů, kteří byli ochotni riskovat a poukázat na zjevná bezpráví. V plné míře se revoluční bezpráví projevilo ve vztahu k národnostním menšinám. Stabilita poválečného Československa měla být zajištěna nejen zjednodušením jeho politické scény, ale také jeho národnostního složení. Se souhlasem prakticky celé naší politické reprezentace bylo rozhodnuto zbavit se neslovanských menšin, Němců, kteří tvořili před válkou téměř 30 % obyvatelstva českých zemí, a Maďarů, jejichž počet na Slovensku dosahoval více než 17% celkového počtu obyvatel. S „řešením" národnostního problému se začalo bezprostředně po osvobození a tato kapitola našich moderních dějin patří mezi ty nejsmutnější. Němci i Maďaři se dostali v Československu do postavení bezprávné skupiny obyvatel. Jejich majetek byl zabaven a dán pod tzv. národní správu, byla jim konfiskována zemědělská půda. Byli zbaveni státního občanství a tím i jakékoli právní ochrany. Vlna poválečného nacionalismu, které se ani jedna z existujících politických stran nedokázala účinně postavit, plodila za této situace množství krutosti a nelidských aktů od-™lr£° T™! A^Tnř51 ^ německého sociálního de-v?tflTl * tl0,Se.Ullmana ° Jedn°™ * nejextrémnějších případů v Usti nad Labem na konci července 1945. Výpověď byla učiněna bezprostredne po Ullmanove odsunu před americkými okupačními úřady v Ně- NÁSTUP A DŮSLEDKY STALINISMU V ČESKOSLOVENSKU „Když v 15.00 hodin končila pracovní doba a především zamestnanci firmy Schicht m-relijít domů přes labské mosty, řádily v blízkosti tržního méstí nejdivočejší tlupy. Házely ženy s dětským: kořárk' j Labe, a ty se staly terči pro vojáky, kteří stříleli na i* tak dlouho, až z proudu již nevy-pluly. Také do vodník zervoáru na tržním náměstí házeli Němce, a sotva se vynořili, tyčemi je stlačovali pod hladinu. Teprve kolem 17 hodiny se ukázalo několik ruských důstojníků, kteří se snažui vyklidit ulice... Večer 31. července byli mrtví sneseni na tři sběrná místa a odvezeni nákladními auty. Na těchto třech místech se napočítalo na 400 mrtvých. Postup vůči menšinám vyvolával kritickou reakci ze strany zapadmcn spojenců. Na Postupimské konferenci byl sice schválen odsun nemeckého obyvatelstva, měl však být prováděn organizovane a pod donu. dem nezávislé mezinárodní komise. V srpnu 1945 tak bylo ukoncenc^období tzv. divokého odsunu, v jehož průběhu byli Němci vyháněni ze svycn domovů tím nejkrutějším způsobem. Tzv. organizovaný odsun oy pa zahájen v lednu 1946 a podle údajů, které sdělil ^^mm^Zíitn rodního shromáždění v prosinci téhož roku ^^^^Z^Ľ^ Masaryk, jím bylo vysídleno 2 256 000 Němců. Podle pokynů t hd ministerstva vnitra měl být zbytek německého <^^^ffi 1 pohraničí do vnitrozemí. V roce 1950 zůstalo podle ofíc.aln.cn včeských zemích 1,8% německých obyvatel. postupimská kon- Odsun maďarské menšiny podle německého vz československá ference neschválila. Díky tomuto roj*odnu" ™kou Ta nakonec přis-vláda o transferu Maďarů jednat s vládou m?°r^a,iz^va|a jen ve velmi kupila pouze na výměnu obyvatelstva, která vem)U si|nc;mu slova-omezeném rozsahu. Maďarskou menšinu, oy ^ d,ení uvnitř Ceskoslo-kizačnímu tlaku a opakovaným pokusům v ^ menjriny německé, venska, tedy nepotkal v plném rozsahům^^ ^ 1Q% V roce 1950 uváděly statistiky na bioven. ^ maďarského obyvatelstva a jehoskutt S/nez,epšila ani poté. co 28. října Neradostná právm situace v zemi se p Národnŕ shromáždění, složené 1Q45 zahájilo svou činnost P5oza,'d()h(Xí uvnitř Národní fronty politu 2 Poslanců, delegovaných na zaklaÚC cetni j0 nejen potvrdilo a prohlá-kými stranami a společenským'orga^. dckrcty> ale zvláštním žákovo za zákon doposud vydané pre bcztrcstn()St tem, kteří se podíleli na nem z května 1946 dokonce 23111 eI,ltll ((,hoto zákona stálo: Poválečném bezpráví. V prverr,p,^f(l(nýťh předpisů zakládalo soudné Jednání, které b) >, ^j^. nemu , dohi ^ w záři trestný čin, není tr • 254 LÉTA 1945-1970 1938 do 28. října 1945z důvodů boje o znovunabytísvobody Čechů a Slováků nebo bylo-li výrazem touhy po spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů." 1/2 Zápas demokratických sil s komunisty Provizórium, představované prozatímním Národním shromážděním a vládou vzešlou z dohod politických stran, mělo být v roce 1946 nahrazeno řádnými orgány, sestavenými na základě výsledků voleb. I když opatření, přijatá v průběhu minulých měsíců, vytvářela zcela jasné hranice, uvnitř kterých se volby mohly odehrát, spojovali s nimi ti, kteří byli znepokojeni politickým vývojem v poválečném Československu, značné naděje. Volby skutečně proběhly v rámci daných možností svobodně a za účinné kontroly. Ostatně ani nejmocnější politická síla ve státě, komunisté, neměli v tomto období důvod demokratický průběh voleb neústavné narušovat. Byli na ně velmi dobře připraveni. V jejich prospěch hovořil již zmíněný celoevropský příklon k politické levici. Komunisté byli ve vládě ve Francii a v Itálii, dokonce i populární Winston Churchill se musel v Británii před rokem sklonit před volebním vítězstvím labouristů. Významnou roli hrála obecná popularita Sovětského svazu a jeho Rudé armády osvoboditejky. Českoslovenští komunisté přidávali k těmto devizám svou obratnou politikou další body. Velmi účinně využili mocenských pozic, které jim byly poskytnuty ve vládě Národní fronty. Teror, rozpoutaný v rámci retribučních opatření, byl komunistickým ministerstvem vnitra zaměřen především proti příslušníkům a přívržencům ostatních politických stran. Vstup do komunistické strany naproti tomu ve většině případů znamenal bezpečí i pro skutečné kolaboranty. Klíčovou roli sehrála skutečnost, že komunisté ovládli rozhodující místa ve vztahu k pohraničí. Prisvojili si roli rozdavače půdy bezzem-kum z Národního pozemkového fondu, který vznikl z konfiskované německé, maďarské a kolaborantské půdy. V předvečer voleb byly v pohraničí rozdávány tzv. dekrety o půdě, které sice neměly žádnou právní platnost, nicméně působily velkoryse. Oblibu získávaly KSČ a KSS také okázale zdůrazňovaným nacionalismem, snahou interpretovat prováděné změny jako radikalismus národní, nikoli sociální. Tak například demonstrace na podporu rozdělení půdy zabavené Němcům a Maďarům byly organizovaný pod heslem „Odčiňujeme Bílou horu". V tomto směru poskytovalo středky mimsterstvo informací, kontrolující masové sdělovací pro- Aby přívrženci bývalých pravicově orientovaných stran nedávali své hlasy nejvetším komunistickým konkurentům, za které byli považováni . uhnirh výsledku před budovou Melan-Pražané očekávají oznámeni volebních vy> ftchuna Václavském namesti Československo SP0.71 ČSL 15.71 Volby do Ustavodárného národního shromáždění(26. května 1946) Vysvětlivky: KSČ Komunistická strana Československa KSS Komunistická strana Slovenska ČSNS Československá strana národně socialistická CSL Československá strana lidová DS Demokratická strana ČSD Československá sociální demokracie SSI. Strana slobody SP Strana práce České země ČSNS 23.66 ČSD 15.58 prázdné lístky 0.35 Slovensko SP 3.11 SSI. 3.73 KSS 30.37 prázdné f lístky 0.79 DS 62 258 LÉTA 1945-1970 především národní socialisté, prosadili komunisté tzv. bílé volební lístky. To znamenalo, že voliči, kteří nebyli spokojení se skromným politickým menu, nabídnutým jim Národní frontou, mohli svou nespokojenost dát najevo tím, že nehlasovali pro žádnou z legalizovaných stran. Podstatu tohoto triku trefně komentoval novinář Ferdinand Peroutka, když v období Velikonoc otiskl článek pod titulkem „Nedáte-li červený, dejte aspoň bílý". Výsledky voleb v českých zemích odpovídaly očekávám komunistů. Získali zde 40,17 % hlasů a stali se jednoznačně nejsilnější stranou. Za nimi následovali národní socialisté s 23,66%, lidovci s 20,24% a sociální demokraté s pouhými 15,58% hlasů. Velkým zklamáním však pro ně skončily volby na Slovensku. Rozhodujícím způsobem zde zvítězila Demokratická strana (62%), komunisté získali 30,37% a dvě nově povolené slovenské strany, Strana slobody a Strana práce, v zásadě zanedbatelných 3,73%, respektive^, 1 1%. V celostátním měřítku bylo nicméně vítězství komunistů přesvědčivé. Získali v novém parlamentu, Ústavodárném národním shromáždění, 114 poslaneckých mandátů. Druhou nejsilnější stranou zůstali i z tohoto pohledu národní socialisté (55 mandátů), za nimi se pak umístili lidovci (46), demokraté (43), sociální demokraté, kteří se spojili se slovenskou Stranou práce, (39) a Strana slobody (3). Dne 2. července byla jmenována nová vláda v čele s komunistou Klementem Gottwaldem. KSČ v ní obdržela 7 křesel, KSS 2, národní socialisté, lidovci a demokraté 4 a sociální demokraté 3. Dva ministři, L. Svoboda (obrana) a J. Masaryk (zahraničí), byli bez politické příslušnosti. . v°lby přispěly k významné diferenciaci československé politky. Komunisté byli navzdory neúspěchu na Slovensku plni optimismu a vytyčili si ambiciózní cfl získat v příštích volbách v celostátním měřítku více než 50% hlasů. Na ostatní politické strany s výjimkou sociální demokracie začali již nepokrytě pohlížet jako na opozici. Také nekomunistické strany opustily původní představu semknuté Národní fronty. Především uvnitř národně socialistické strany, ale také u lidovců a sociálních demokratů, se začínaly prosazovat síly, odhodlané nedopustit pokračování v rozchodu s tradicemi parlamentní demokracie. Nový parlament v řadě případů odmítal závazný diktát Národní fronty, ta sama se stávala kolbištěm, na kterém se odehrávaly zásadní spory. Demokratické síly sváděly s komunisty těžké boje o hospodářskou politiku, snažily se zabránit přílišnému posilování znárodněného sektoru naši ekonomiky. Předmětem neustálých konfliktů byla také oblast zemědělství, kde se rozhořel spor o radikální pozemkovou reformu. Ostré kritice podrobovali nekomunističtí poslanci postup ministerstva informací, kontrolujícího nedemokratickým způsobem rozhlas i filmové zpravodajství a pokoušejícího se prosadit i kontrolu tisku. Stále častěji uzavírali v těchto sporech reprezentanti demokratických stran přechodná účelová spojenectví. ■ NÁSTUP A DŮSLEDKY STALINISMU V ČESKOSLOVENSKU Vytvořit mechanismus trvalé spolupráce se jim však nepodařilo. V rozhodujících momentech často převládly stranické zájmy, nekomunistické strany se neodhodlaly označit jednoznačně komunistickou politiku za protidemokratickou. . Taktika demokratických sil vycházela z představ o tradiční parlamentní politice. Jejich protivník se naopak pravidelně uchyloval k mimoparlamentním prostředkům. Parlament byl zasypán tisíci rezolucí na podporu komunistických požadavků, pravidelně se na jeho zasedání dostavovaly nejrúznější deputace. Běžnou součástí argumentace komunistických ministrů při diskusích ve vládě byly výhrůžky lidovými nepokoji. Téměř každý spor, týkající se osudu průmyslových podniků, byl provázen stávkami. Mocným spojencem komunistických politiků při organizování těchto akci byly sjednocené odbory v čele s Antonínem Zápotockým. Důležitým trumfem v rukou komunistů zůstávala i nadále jejich pozice v bezpečnostním aparáte. Ovládli postupně nejen samotné ministerstvo vnitra, ale také všechny vedoucí útvary Bezpečnosti, především zpravodajství a státní bezpečnost. Ve snaze zdiskreditovat domácí nekomunistický odboj zahájily tyto složky prostřednictvím zmanipulovaných vypovtdi K. H. Franka a zatčených gestapáků v roce 1946 nevybíravou kampaň proti jedné z hlavních postav odboje, doc, V. Krajinoví. Jejich agent, pro n tr kali do nekomunistických stran a organizovali zde nejniznejsi £°vokaee. Známou se stala například; mostech aféra, ve které se statn tx ,x > prostřednictvím agenta provokatéra pokusila obvinit Hstickéfun^ manský případ Národně ^^^^^^^ ^ s ministrem zahraničí Masarykem obdrželi v zan . ate,c ajc. vy_ ninou. Komunisty ovládaná policie nebyla^hoP"^ šetřovám zahájul funkce ministra *»v^^^^ J qevněnasekretariátKSČdoOlomouevpru^hu^ ^ léno také skladiště zbraní u to*?^*^ Spade spiknuti nu Slo-vetšího úspěchu dosáhli P°^MJ^^ ved, >i» msku, v rámci kterého se jim Podan'0/^)lupráce s luďáckou emigraci tele demokratické strany, obvinit je ze ^ Ursinvho k od- a přimět tak demokratického místopředsedu y stoupení. á, zřejmějším, že systém Národní V průběhu roku 1947 se stavalo sta ^j^. koallťnimi partnery se fronty se dostává do hluboké knze nokoienost. způsobená ncpři/nivym vyhrocovala, v zemi narůstalaJjesP^ podniky, zatížené rychle rostoucí hospodářským vývojem. Znaro "jvnía jejich výrobky jako neschopné byrokracií, se ukazovaly jako nee^ poduknvita zemědělství poklesla hlu-konkurence na zahraničnícht^.- DrozIvala především nová hospodář-boko pod předválečnou úroveň, kozí v 25y 260 LÉTA 1945-1970 ství v pohraničí. Zásobování obyvatelstva vázlo a situaci zhoršovaly důsledky mimořádného sucha. Zaujata zcela vnitropolitickými problémy, jako by si naše veřejnost ani nepovšimla, že o dalším osudu Československa se v této době rozhodovalo také, nebo možná především, na poli politiky zahraniční. „Klema uměl krásně rozdělovat role. To my jsme Klemu nechali a dělali jsme za něj tu špinavou práci. Klema dělal mudrce, ale vynadat, to jsem dostal za úkol já. Někdy Klema jen mrknul a už jsem věděl, o co jde ..." (Václav Kopecký o Klementu Gottwaldovi v neoficiálním projevu roku 1955) Neměnnou zásadou politiky Národní fronty, nepodléhající jakékoli disk* si a nikdy veřejně nekritizovanou, bylo spojenectví se Sovětským svazem. Přestože oblíbeným motivem projevů československých politiků byla role CSR jako spojnice mezi Západem a Východem, neodchýlila se naše zahraniční politika od skončení války ani jednou od linie politiky sovětské. Tato pozice byla udržitelná a západními spojenci tolerovatelná dotud, pokud existovala naděje, že spolupráce hlavních mocností antihitlerovské koalice potrvá i v poválečném období. S narůstající agresivitou Sovětského svazu na mezinárodním poli a s jeho zjevným odklonem od zásad evropské politiky, prijatých na Jaltě, se však situace změnila. Svět se ocitl na pokraji studené války a pro stáry ubírající se středními cestami v něm již nebylo místa. Československá zahraniční politika jako by tento fakt po dlouhou dobu nebrala na vedomí. Naši delegáti na mezinárodních konferencích nadšeně aplaudovali protiamerickým výpadům svých sovětských kolegů a ministr Masaryk se v zákulisí pokoušel uplatnit svůj příslovečný šarm a vysvětlovat ze to vse se deje pouze pro zachovám vnějšího dojmu. Důsledky se projevily záhy. Již v průběhu roku 1946 uvázla na mrtvém bodě jednání s Mezinárodni bankou o úvěr, který byl vzhledem k pasivní platební bilan-crČeskoslovenska s dolarovou a librovou oblastí pro naše hospodářství klí- whVrnPtiivblhU ?áf duJfcích měsíců se konflikty na mezinárodní scéně dále Gottw^lH S?Vetsk^svaz' "jišťujírí ještě před nedávnem Stalinovými úst)' svvcT,ní' Ze.nemÍn5mÍtek.proti vnitr°PoUtickým odlišnostem na ceste iÄSnS8^ 3 r,h°dní Evropě k ^lalismu, přistoupilkje-úk^TAZTTCl' ?esfkosloľenJk° ZŮStal° Íedin°u zemí v této oblas; ImerlcU^Z Ztnakyformalni df ™kracie. Na druhé straně oficiální SÄTf c,estu ™Wizace sil k boji proti expanzivnímu postupu Sovětu. V atmosfére bezprostředního ohrožení svobodného světa _(___ Ministr zahraničí J. Masaryk (první zleva) na pražském letišti po navra-tu Z Moskvy 1947 vyhlásá v březnu 1947 americký ^.J^^ která rozlišovala pouze dvě kategorie státu: demoK dostá. kracii usilující, a totalitní. Pouze prvým z nich se melo vat podpory USA. - atikové za možné uchovat pro Česko- I za této situace považovali nasi.politikovc_ yení Vzniedem k je-slovensko v mezinárodních vztazích vyj _ ^ vazDám s rozvinutými žáho přetrvávajícím ekonomickým koma ^ přinejmenším hrát roli padními zeměmi vznikala představaz y a západcm. Také zprostředkovatele ekonomických kontaktu^orní tato koncepce se vsak zahy ^*[dl stámí tajemník George C. Marshall 5. června 1947 vystoupil f ^"^c Spojených státu všem evropským ze-s projevem, ve kterém nabídl pomoc, j* g/^ topodářslvf. Naieprti-mím usilujícím o obnovu sveno 4ádnépollúcké doktríně, ale proti hla-tika není namířena pronzaane. • h|asj| úroveň však zdůraznil:. Vládu, chudobě, zoufalstvíaCfw« ^ usilujiprodluioVat lidskou bídu, aby dy, politické strany a ^ [fy mirazína odpor Spojených států. "JertKŽe z ní politicky neb0}m^7Ú^YA svět v americkém pojetí na blok demokracie Trumanova doktrína - Marshallův projev nabízel evropským statum a blok jejích nePra *! ke kterému z nich se chtéjí připojit, možnost rozhodnout se, 262 LÉTA 1945-1970 Jednání o programu hospodářské obnovy Evropy, který se stal známý jako Marshallův plán, odhalila skutečnou podobu politické situace a rozložení sil na tomto kontinentě. Sovětský svaz odmítl účast na Marshallově plánu již na počátku června. Za ním následovala odmítavá stanoviska na Moskvě závislých zemí, a to přesto, že některé z nich (Jugoslávie a Polsko) projevovaly původně o program velký zájem. Pouze československá vláda považovala i po sovětském odmítnutí za možné o své účasti na Marshallové plánu jednat. Pro jistotu se však rozhodla vyslat do Moskvy delegaci vedenou premiérem Gottwaldem, aby si ověřila Stalinův názor na své rozhodnutí. Rozhovory v Moskvě prokázaly jasně, že Sovětský svaz nadále nehodlá v té části Evropy, kterou považoval za svou sféru vlivu, tolerovat žádné projevy samostatného rozhodování. Stalin oznámil naší delegaci, že československou účast na Marshallově plánu bude kvalifikovat jako čin namířený proti SSSR, který zpochybňuje československo-sovětské spojenectví. Mezi vedoucími československými politiky se nenašel ani jeden, který by měl odvahu se Stalinovým názorem polemizovat. Vláda přijala sovětské ultimátum bez jakýchkoli protestů. Příslovečná železná opona, rozdělující Evropu na východní a západní, totalitní a demokratickou, dosedla v létě 1947 až k zemi. Odmítnutím Marshallova plánu si Československo ponechávalo do budoucna již jen zanedbatelný prostor pro rozhodování o tom, na kteroujejí stranu vlastně patří. Je přitom pro systém Národní fronty charakteristické, že tento vskutku historický krok byl učiněn bez jakékoli diskuse v parlamentě. Československá veřejnost nebyla o významu a obsahu jednám v Moskvě informována prakticky vůbec. Filmový týdeník z června 1947, zachycující příjezd vládní delegace ze Sovětského svazu, hovořil pouze o podpisu velice výhodné dohody mezi ČSR a SSSR, která prý byla „dalším krokem k posílení hospodářské spolupráce mezi evropskými r, 1/4 Únorový pře vrat V souladu se stalinskou politikou vůči středoevropským a východoevropskými spojencům Sovětského svazu se vyhraňoval i postup československých komunistů vůči domácím spojencům. Mizela jejich ochota k jakýmkoli kompromisům, neshody ve vládě se odehrávaly na pokraji vládní krize. Ve slepé uličce se v důsledku jejich postupu ocitla i jednání o nové ústave. Nekomunistické strany na druhé straně opožděně, ale přece nacházely společnou rec jak v parlamentě, tak na okresní a místní úrovni Naděje na vytvořeni společné fronty posílily výsledky listopadového sjezdu sociálně demokrate strany, na kterém se velká část delegátů wľoviL pro obranu demokratických pnnopů^lezi komunisty vzrůstala nedůvěra ve výsledky NÁSTUP A DŮSLEDKY STALINISMU V ČESKOSLOVENSKU 263 příštích voleb a prosazoval se požadavek vypořádat se s politickým protivníkem neústavní cestou. Na počátku roku 1948 rozhodlo komunistické vědem zahájit „ mobilizaci mas "ke střetnutí se „ silami reakce ". Na 22. února svolaly komunisty ovládané odbory do Prahy sjezd závodních rad, o šest dní později se zde měl konat sjezd rolníků. Politické napětí v zemi vrcholilo. Předmětem rozhodujícího střetnutí ve vládě se staly poměry v Bezpečnosti. Nekomunistické strany požadovaly objasnění krčmáňského případu a mostecké aféry, chtěly vytvořit komisi pro vyšetřování postupu bezpečnostních orgánů na Slovensku. Ministr vnitra V.Mg^odpověděl přesuny ve velitelském sboru Bezpečnosti, které měly komunistům zajistit úplnou kónusu Wavmho města. 13. února vláda rozhodla, aby realizace ministrových rozkazů byla zastavena. Nosek se odmítl rozhodnutí vlády podndit. 17. února se ministři národně socialistické, lidové a demokratické strany dohodli, že nebude-li usnesení splněno, podají demisi. Doufali, ze y rozhodujícím okamžiku se k nim připojí i ministři sociálně demokratičtí, kten v posledních střetnutích spolupracovali s protikomunistickým b^em Rozhodnutí o demisi demonstrovalo jasně, nakolik byli demokratičtí politikové v zajetí iluzí o možnosti svést boj s komunisty plamen m cestou a nakolik jim chyběl jasný plán dalších společných akci. Rozhod snsk tivníka. Komunisté měli pod kontrolou ^^^^^S-zmobilizovali již své stoupence, kteří měli v ne1^*^^^™ hodující politické centrum - Prahu. Měli take V^^^^_ h spolehnout. Naproti tomu demokratické, st«ny SCniSkými pohnuti nedemokratického postupu komunisiu. výraznou l*y panovala stranická řevnivost, f^J™^ boje. Vazby Ceskoslo-osobností, aby se mohl ujmout nzeni promnaj J é $jna svetovych venska na Západ byly ^^^^S^ bloku. Politiků je považovala za definitivní »u«* -dcnVd BcnešCi který se Své naděje vkládali odstupující numsr_ ^ vcrcjnostl. Mezi jew > stále ještě těšil velké autoritě jak mezi P dJ'v|ádní kri/ť úřednickou vlá- ústavní pravomoci P^[°^en°^iby, Hlavné národní socialisté byli pí dua především vypsat píedčasne vo rospí.ch komunistů Prezident svědčeni, že výsledky voleb by vyzn^y donuta komunisty, ab) sc buď mohl také demisi odmítnou U ^ ^ alespoň dočasně k ústa\ nimpo-Podřídili rozhodnutí vlády a vr erMKh\lmou vinu za rozbití Národní řádkům, nebo aby nesli zjevnou a ner* . fronty. kázalo, že ministr Nosek dosud nesplnil usneseni 20. února, poté co se ^c.n(j Hubert Ripka, Jaroslav Stránský vlády, oznámili ministri ^ 264 LÉTA 1945-1970 a Prokop Drtina (nár. soc), Jan Šrámek, František Hála, Adolf Procházka a Jan Kopecký (lid.), Štefan Kočvara, Ivan Pietor, Mikoláš Franěk a Ján Lichner (dem.) oficiálně prezidentu republiky, že odstupují ze svých úřadů. Komunisté byli na tento krok připraveni a již následujícího dne přišli s vlastním návrhem řešení vzniklé krize. Požadovali, aby prezident demisi přijal a doplnil vládu o ministry podle jejich představ. V atmosféře perfektně zinscenovaných masových demonstrací komunistických přívrženců, s představou hrozící občanské války a následujícího sovětského zásahu, nenašel stárnoucí a nemocný Beneš dostatek odvahy pustit se do boje. 25. února 1948 přistoupil na komunistické požadavky, přijal demisi demokratických ministrů a jmenoval vládu složenou téměř výlučně z komunistů a jejich nejvěrnějších spojenců. Klement Gottwald mohl manifestan-tům na Staroměstském náměstí triumfálně oznámit „porážku reakce". Následujícího dne vydaly vlády Spojených států, Francie a Velké Británie prohlášení o událostech v Československu, ve kterém konstatovaly, že „prostřednictvím uměle a záměrně vyvolané krize a za použití jistých metod, vyzkoušených již předtím na jiných místech, bylo znemožněno svobodné působení parlamentních inštitúcia zavedena skrytá diktatura jedné strany pod zástěrkou vlády národní jednoty ". Toto hodnocení bylo jistě výstižné. K dalším krokům ve prospěch československé demokracie neměly v té době západní mocnosti ani dostatek sil, ani dostatečně silný motiv. Převzetí moci komunisty bylo provázeno početnými vystoupeními na jejich podporu. Proti převratu demonstrovala jen nevelká skupina studentů, dožadujících se přijetí u prezidenta Beneše. Rozhodující část obyvatel zůstala pasivní a mlčící většinou, která si nedovedla představit, co bude následovat. „ ... ne všechen československý lid si přeje zánik demokracie, ale Vy pánové a Vámi vedená strana si přeje, abych svým podpisem zabil demokracii v Československu a zradil nejen sebe, ale i celému národu nejdražšípřísahu, jež tkví ve slovech slibu Presidentu-Osvoboditeli:, Věrni zůstaneme.' Jestli tak činím, tedy jenom proto, abych zabránil bratovražedným bojům, jimiž mně vyhrožujete a jež jste schopni vyvolat. Věřím, že lid československý pochopímůjčin a ph nejblizsipřúežitosti ve své většině prokáže, že jsou mu cizí metody, jichž užíváte, a že jste podceňovali mravní vyspělost, věr-nost a demokratický smysl našeho lidu." (Z magnetofonového záznamu projevu Edvarda Beneše k delegaci, vede-v úľoTl94^ G°ttWaldem'při P°dPisu demise demokratických ministrů NÁSTUP A DŮSLEDKY STALINISMU V ČESKOSLOVENSKU 265 1/5 Konec nylonového věku Navzdory všem politickým problémům a hospodářským obtížím byla prvá poválečná léta obdobím prudkého rozvoje v oblasti vědy a kultury. Československo se především okamžitě po válce široce otevřelo světu. Tradiční vědecké instituce, Královská česká společnost nauk, Česká akademie věd a umění a Československá národní rada badatelská rychle navázaly na své předválečné kontakty v Evropě i v zámoří. Zároveň se ve větší míře začaly rozvíjet styky se sovětskými vědeckými pracovišti. Do Prahy přijížděli špičkoví světoví vědci nejrůznějších oborů, stala se místem řady významných kongresů. Československá veřejnost měla možnost seznamovat se s kulturním děním v zahraničí. Záhy se na knižních pultech objevily překlady současné světové literatury (populární byl například John Steinbeck), na scénach našich divadel se hrála díla moderních dramatiků (např. J. P. Sartre). V k i-nech se promítaly filmy sovětské filmové avantgardy (S. Ejzenstejn), stejné jako produkty kinematografie britské, francouzské a dalších. Na^konc. roku 1946 se na jejich plátna vrátil i Hollywood. Vyhladovělým d. vakům byla nabídnuta špičková díla F. Capry, O. Wellse a M..Curt.se, Vyšnými velkofilmy jako Alibabaa čtyřicet loupežníku ^J"*?™** a námořník. Do československa přijížděli přední ^^^^ (např. Ch. Munch a L. Bernstein), v roce 1946 byl P^5 3££nJ val Pražské jaro. V módních kavárnách W^^^^gi Pestrý obraz nabízel také pohled na ľe do její část se v souladu s předcházející trad.cí priMasila k-.tom aneton* d konce jako vedoucí ůíedníci f^J^ ^S^i mystického úsiH o ovládnuti kultury(V. Nez vsak zaznívaly i hlasy opačné. NaF.^raku g ^ daly ostré diskuse o marxismu (J.B. Koza . ^ Ku/turni politi- vym pojetím kultury, rePrfze"VCv Černého Kritický týdeník a Perout-*«, polemizovaly lidovecké ^ncům socialistického realismu vystupo-kův Dnešek. Proti bojovným zastancům sou val K. Teige. nředválečnou úroveň se verejnosti představili V návaznosti na vysokou P' } Zrzavý, Fr. Tichý)6e výrazně pro-rÁ^u----v^HlestarsigeneracelJ-"*f J //, _/t^ „f^ Istler, V. Tikal a další^ ^ souvisejících se znárodněním kinematografie Po počátečních po ' Iakt. ctskoslo*enskV film. Siréna re/i- v květnu 1945, se zacaipr 266 LÉTA 1945-1970 séra K. Steklého zvítězila v roce 1947 na mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Vznikla také řada dalších významných filmových děl, Řeka čaruje (V. Krška), Čapkovy povídky (M. Fric), Daleká cesta (A. Radok) a další. Vytváří se slavná česká škola animovaného filmu (J. Trnka, H. Týr-lová). Vzrušenou atmosféru prvých poválečných let, která spisovatel Josef Skvorecký nazval nylonovým věkem, patrně nejbezprostředněji vyjadřovala jazzová hudba. Mladá poválečná generace se s ní mohla seznámit již na sklonku války prostřednictvím stanice ABSE, která vysílala zprávy a především hudbu pro americké vojáky v Evropě. Po osvobození ovládl jazz i naši hudební scénu. Melodie z proslulého hudebního filmu Alexander1 s Ragtime Band, zprostředkované naším fanouškům orchestrem Karla Vlacha, zněly jako oslavná hymna nad zrozením nového poválečného světa. S Vlachovým orchestrem spolupracoval po návratu ze Spojených států také Jan Werich. Z jejich spolupráce vzešla inscenace Divotvorný hrnec, kterou na naše scény vstoupil nový žánr, muzikál. Únorový převrat udělal za nadějným vývojem naší kultury náhlou a tragickou tečku. Socialistický realismus ve své nejdogmatičtější podobě se stal mírou všeho dění v kultuře. A co nad něj bylo, od třídního nepřítele bylo. Vazby s kulturním děním na západ od železné opony byly zpřetrhány. Doposud nezávislé umělecké a kulturní spolky zanikly a na jejich místě byly vytvořeny centralizované instituce (Svaz československých spisovatelův březnu 1949). Také československá věda se orientovala téměř výlučně na spolupráci se sovětskými partnery. Její organizace byla přestavěna podle sovětského modelu. V roce 1950 bylo zřízeno C středí vědeckého výzkumu a o dva roky později Československá akademie věd Paradoxním, nicméně charakteristickým rysem zahájené kulturní revoluce byl nekritický návrat k obrozeneckým modelům role kultury. Nositelem těchto tendencí byl především ministr školství, věd a umění a první předseda ČSAV Zdeněk Nejedlý. Jeho koncepce kulturního dění směřovala k hledaní nových tradic „lidově demokratického" tábora, k jakémusi novému slovanství, které již nemělo být zaměřeno pouze proti němectví, ale proti Západu. Již v roce 1946 vydal Nejedlý spisek Komunisté dědici velkých tradic českého národa, který měl prokázat, že nastolení komunistické diktarury bylo odvěkým snem našeho lidu. Dospěl v něm k pozoru-hodnymzav^ by nebyla kazatelna, a e pražská Lucerna nebo Václavské náměstí. A jeho S*ana*ybyla .vf™ bhzko:°to™ rnůzeme být přesvědčeni, nám komunistům. Stnzlivejilbylo na naa národní minulost pohlíženo z druhé strany'-„ Tyto emigrační vlny opakovaně odsávaly výkvět obyvatelstva, v zemi zůstávali drobní rolníci a řemeslníci. Ti, jak se zda, nebyli nikdy ve chvílích krize schopni prokázat pevnost, i_ 268 LÉTA 1945-1970 odvahu a ušlechtilé vlastnosti, ale raději se skláněli před politickými bouřemi, které v zemi zuřily. Tito lidé vždy dávali přednost přežití bez zbytečného boje před bojem za svou svobodu. Během třistaleté habsburské nadvlády, která skončila roku 1918, si Češi vypěstovali mimořádný vrozený talent k tichému a rafinovanému odporu vůči existujícímu režimu. Jsou mnohem zdatnější v opozici, než když jsou sami u vlády a Čelí problémům výstavby a uplatňování pozitivní moci, se kterou měli v moderní době jen dvacetiletou zkušenost.9 (Z tajné depeše velvyslance USA v Československu Laurence A. Stein- hardta, 30. dubna 1948) 1/6 Teror jako prostředek přeměny společnosti I Hned po svém únorovém vítězství přistoupili komunisté k budování totalitního politického systému, kterým byla veškerá reálná moc soustředěna do rukou úzkého okruhu nejvyšších funkcionářů komunistické strany, stojících mimo jakoukoli demokratickou kontrolu. Zákonodárné orgány i vládní instituce se staly pouhými vykonavateli stranických příkazů. Nekomunistické politické strany měly být nadále pouhou zástěrkou diktatury. Počet jejich členů byl drasticky redukován (u národních socialistů např. z téměř 600 000 na necelých 15 000), do jejich čela byli postaveni komunisty vybraní funkcionáři. Sociálně demokratická strana byla v červnu 1948 přímo začleněna do KSČ. Na všech úrovních politického, hospodářského i kulturního života proběhly čistky, prováděné jak státními orgány, tak speciálně zřízenými akčními výbory Národní fronty. Bezprostředně po únoru bylo z práce propuštěno více než čtvrt miliónu osob. Postoj nového režimu k demokracii byl jasně demonstrován způsobem, jakým byly 30 května zorganizovány volby do parlamentu. Proběhly v atmosfére nepokrytého zastrašovaní a byly při nich porušeny veškeré zásady svobody a otevřenosti. Pokusy o protikomunistickou předvolební agitaci klln^Tl?ezPfcn,OStí a trestány- Vol*ům byla předložena společná kandidátka Národní fronty, na kterou nebyl zařazen žádný opoziční pob- S^veSra^1 ?Hk ľCh°Ván 1 při všech následujícíchvolbách v Ccs-v^neS^nm P r komunistického režimu. Ani zmíněná opatřen, vsak nemohla komunistům zajistit vítězství v takovém rozsahu jaký si přá- mTak^eyÔÄ r?čhTÄ výsledků, podle kte- 7. června 1948 abdikoval po něknlivf i9'2 % W°hcU' , u ífíA mítl podepsat návrh nové ^^^^V*1 ***í£ kou třídou steině iako nnw ™i iT? ?, UJ1C1 Prevzetí moci ve státe dělnic kou tndou, stejné jako novy volební zákon) prezident Beneš. O týden po- 1 NÁSTUP A DŮSLEDKY STALINISMU V ČESKOSLOVENSKU zději zvolilo Národní shromáždění prezidentem Klementa Gottwalda a následujícího dne byla jmenována pátá poválečná vláda v čele s Antonínem Zápotockým. Ještě jednou se v této situaci dokázaly demokratické síly zmobilizovat k protestu. 19.-27. června proběhl v Praze již rok připravo-\mý\Všesokolský slet. Jeho účastníci dali ve slavnostním průvodu otevřeně najevo své sympatie k bývalému prezidentu Benešovi a své pohrdání jeho nástupcem Gottwaldem. Ještě v průvodu bylo zatčeno několik desítek sokolů, okamžitě byla v této organizaci zahájena čistka. K dalšímu otevřenému střetu s Bezpečností a k následnému zatýkání došlo při zářijovém pohřbu E. Beneše. Komunisté reagovali vyhlášením „ ostrého kursu proti reakci", jetažvý-razem se stal Zákon na ochranu lidově demokratické republikAJ^Jál a další represivní opatření, umožňující bezohlednou likvidaci zbyle opozice. Byly zřízeny tábory nucené práce, nezákonnost, včetně fyzického mlíčem, se stala trvalým rysem postupu Bezpečnosti i justice. Jeho ostn bylo obráceno především proti příslušníkům bývalých nekomunistických stran, nekomunistického odboje za 2. světové války a vojákům z našich zahraň ic-ních jednotek na Západě. Zvláštní pozornost by la věnovaná katolíckecirkvi, považované komunisty po únoru za nejnebezpecnejsilio| P^ivnika. Byl vytvořen pečlivě propracovaný systém „výroby" politických procesu, jejichž obětí se stalo asi 230 000 našich občanu. ltlVLlVhnro-Není možné v několika odstavcích odhalit plnou hrůzu pol,*V* pro cesů 40. a 50. let. Jmenujme tedy alespoň ty £teľ«£rf-1948 byli před soud postaveni představitelé našeho ^^sp&ľ5l lemMiodorem Píkou a odsouzeni k *^Ä5S8Ä Popraven. V květnu 1950 byl zahájen nejvets> P°« ££5 s Miladou Horákovou a spol., na který P^°"aľ^estu smrti a 52 doži-so«přelíčení. Celkově v nich ^^^^^^ .seriál volních trestů. Konečně od ^J^^^nostáři. se kterým, bylo Procesu s českými a slovenskými ««^1" hist<)rjka Kar|a odsouzeno i množství laických osou. rou ^ ^ duchovních. Kaplana se ještě v roce 1956 nacházelo ^ ^ dá yzánl949prijelidoCeskos^^ p.. /avatlcm sm,t. žalmem pomoci českým a s'° ,m řadyznich bylo hledat třídního nepřímých zkušeností. Zvláštním ukole^s|cjkern bylo zatýkání na nejvyšších tele uvnitř komunistické s/ranV, ." , sc s(a|, komunisté, kteří bojovali ve stranických místech. Prvními o ^ _____,. , _ ^ na^„,b^ ^aaíia příznačné, židé. Čistka v ,^fí0 centra\tc\e s dosavadním generálním ta ním protistátního spikjn ci ínskvm. V procesu bylo vyneseno 11 rozsud jemníkem KSČ Rudolfem Slánský 270 LÉTA 1945-1970 ků smrti. Na lavici obžalovaných usedli v tomto případě lidé mnohdy přímo zodpovědní za zločiny spáchané po komunistickém převratu. Zůstává historickým paradoxem, že odsouzeni byli svými vlastními soudruhy za zločiny, které nikdy nespáchali. „Mnesem Stalin poslal dělatprocesy, nemohu ztrácet čas. Nepřišel jsem diskutovat, ale přišeljsem do Československa svo-rotit golo vy. Raději vy kroutím stopadesát jiných krku, než by měli vykroutitmúj vlastní." (Teodor Baláž cituje sovětského poradce „Lichačeva" před vyšetřovad komisí pro politické procesy, 1963) Vlna represí v letech 1948-1953 rozbila veškerou protikomunistickou opozici. Na rozdíl od protektorátu se nepodařilo zorganizovat významné podzemní hnutí odporu. V prvých měsících po únoru se sice v zemi objevilo množství letáků, vyzývajících k odboji proti novému režimu, ale tato aktivita neměla dlouhého trvám. Zoufalé akty individuálního odboje (bia_-tří Mašinové) zůstaly pouze izolovanými akcemi. Nejmasovějším projevem nesouhlasu s komunistickým režimem byla emigrace. Podle oficiálních údajů odešlo v letech 1948-1951 ilegálně do zahraničí něco přes 25 000 našich občanů. Mnozí z nich odcházeli s iluzí, opírající se o zkušenost z 1. a 2. světové války, že v zahraničí bude vytvořen III. odboj a že vývoj v Československu bude zvrácen v důsledku vývoje mezinárodního. Jejich život na Západě byl zpočátku velmi obtížný. Pobyt v uprchlických táborech se rovnal bez nadsázky boji za uhájení existence. Během jednoho až dvou let se však většinou zařadili do života západní civilizace. Do emigrace odešla po únoru 1948 řada významných osobností. Jmenujme zde alespoň národní socialisty P. Zenkla, V. Krajinu, H. Ripku, J-Stránského, I. Herbena a F. Peroutku, lidovce A. Klimka, A. Procházku, I. Duchacka a P. Tigrida, nebo sociálního demokrata B. Laušmana, který byl později organy StB unesen z Rakouska a v Československu postaven před soud. Mezi emigranty byli i generálové S. Ingr, F. Moravec a M. Ferjenčík, stejné jako diplomaté, například zástupce ČSR při OSN J. Papánek, a vý-ŠXX1^^ SaŠlkultury' floarf E. Kohák, houslista a dirigent R. nředP^ klaVlnst%R-, Firku*ný. Mnozí z nich se v zahraničí věnova Sľ^t^1"0^ " d° POlÍtÍky a jaského hnutí se zapojovau nevystupoval jednotně a trpěl vnitřními rozpory, projevujícími se napríklad v rozdílném hodnocení úlohv orezidenta Bene- Stře^ te^MP^^TStíaí H Raného československa, vjejímžče-ie stal Petr Zenkl. Ten vsak do ni odmítal přijmout oolitikv kteří kritizovali čmnost nekomunistických stran nn? ľ :J"IUUI P011tiKy, Kten kou y Mran po 2. svetové válce a zpravidla patnU NÁSTUP A DŮSLEDKY STALINISMU V ČESKOSLOVENSKU 1 k těm stranám, které byly v tomto období zakázány. Vedle Rady vznikla v zahraničí řada zájmových organizací československého exilu. V roce 1950 bylo například v USA zřízeno Ústředí československého sokolstva v zahraničí, založena zde byla také Československá společnost pro vědy a umění, která plnila pro naše exulanty i roli nadace. Nemalou aktivitu vyvíjeli Čechoslováci v zahraničí v oblasti publicistiky. Pro Československo začaly vysílat rozhlasové stanice jako například Svobodná Evropa z Mnichova nebo Hlas Ameriky z Washingtonu. Všude tam, kde se objevila větší koncentrace Čechoslováků, začaly vycházet krajanské noviny a časopisy. Některé z nich, zvláště časopis Svědectví vydávaný Pavlem Tigridem v Paříži, si získaly značnou popularitu i doma, když k nám za uvolněnějšího období konce šedesátých let začaly být pasovány. 1/7 Základy socialistické ekonomiky v. Iikvidaci Bezprostředně po úchopem moci ^f^^tá^Z 1948 při-soukromého sektoru našeho národnflio hospooar* . t^ídáx se jal parlament v rychlém sledu řadu znárodňovaný ^ ^ ^ ^ podniků s více než 50 zaměstnanci a farem P^ľ - cest0vního ruchu chodu, stavebnictví, zahraničního obchodu, P ^ ' a téžebních kom-a pohostinství (ke znárodnění nejvetsicn pru y j^ prihlo záhy plexů došlo již po roce 1945). V rozporu s pnj ^ va|o již více než znárodňování i podniky menší. Na konci r Nasiedovala masová li- 95% zaměstnanců v průmyslu ve statním sen ^ Stát, a jeho pro- kvidace soukromého řemesla, malooDcno ,ním páncm nad česko-střednictvím komunistická strana, se stal m slovenskou ekonomikou. zanik]y rychle i všechny formy Spolu se zánikem soukromého seKi h>cna / |ťdnohl) hospodářské demokracie. Ekonomie R()/h()llll|ldmi sc Pn hospodař centra a podle jednoho ústfednflw > p" sc p(H„c sovétskeho ském rozhodování staly politickésene. Vytvořila početná a mocna hospo-vzoru a za pomoci sovětských expe ^ >Sui(nl urad ()lanovací. Poslušným dářskábyrokracie, najejimzvrcno ^ ^ttw nyn. hlavne nástrojem centrálního ^.^^váním pracovní výkonosti. Za tímto dohledem nad plněním planu a sociaJistické souiite'a Mermcká účelem byly organizovaný nej hnutí". xfclx „řestnvln. našeho průimslu. vycha/ciici / k«»n- Byla zahájena rof áf'^strojírenskc velmoci, jako zbn ýnice sinu-lu.u ■ čepce ČeskoslovenskaJa* zohlťl!lI na skutečné možnosti a potřeby země ho se sovětského t*#u. . ^ pa |{i/kť strojirťnS|v». V atmosféře připrav byl důraz položen v p 272 LÉTA 1945-1970 na blízký válečný konflikt byl vývoj tohoto odvětví diktován především potřebami armády. Zbrojní výroba vzrostla až na jednu třetinu celkové produkce našeho strojírenství. Výrazně se zbrzdil rozvoj ostatních odvětví hospodářství, především spotřebního průmyslu a služeb. Do těžkého průmyslu byly přesouvány kvalifikované pracovní síly i takzvaně neproduktivní zaměstnanci. Tento postup byl kromě jiného účinným prostředkem k likvidaci středních vrstev. Zcela se změnilo postavem Československa ve vztahu k mezinárodnímu hospodářskému systému. Náš zahraniční obchod byl přeorientován na Sovětský svaz a jeho satelity. Relativně vyspělé československé hospodářství tak dostalo za partnery země nedostatečně vyvinuté a jim přizpůsobovalo strukturu své výroby. Ze strany SSSR šlo při tom o jednoznačný diktát. Při jednáních o hospodářské smlouvy sovětští zástupci přímo určovali, co se bude a co nebude v Československu vyrábět. Plnění sovětských požadavků bylo jednou z hlavních příčin nesmyslné přestavby našeho průmyslu. Za účelem koordinace vývoje j ednotlivých ekonomik uvnitř sovětského bloku byla v roce 1949 zřízena Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Jejím strategickým cílem bylo dosáhnout úplné nezávislosti tohoto uskupení na kapitalistickém světě. Důležitou a charakteristickou součástí přechodu k socialistické ekonomice byla kolektivizace zemědělství. Komunisté, kteří získali po válce podporu voličů na vesnici prosazováním radikální pozemkové reformy a sliby, že u nás nikdy nedojde k zakládám kolchozu, k ní přistoupili v roce 1949, kdy byl přijat zákon o jednotných zemědělských družstvech. Po neúspěšném pokusu přesvědčit rolníky, aby do družstev vstupovali dobrovolně, proběhlo vletech 1950-1953 násilné združstevňování. Jeho výsledky byly jednoznačně negativní. Nově vytvořená družstva se téměř okamžitě ocitla v zoufalé hospodářské situaci a rolníci využívali prvé příležitosti k tomu, aby z nich opět vystoupili. Motivem kolektivizace však nebylo zlepšení ekonomické situace vesnice, ale likvidace samovýrobců jako obtížně politicky ovladatelné skupiny obyvatelstva a uvolnění pracovních sil pro rychle rostoucí těžký průmysl. Proto se v letech 1955 - 1958 přistoupilo k druhé vine kolektivizace. Na jejím konci existovala již družstva ve více než 80% obci Poměr drobných a středních rolníků na celkovém počtu obyvatelstva klesl podle oficiálních statistik v porovnám s rokem 1948 v Čechách z 15 7% na 2,1%, na Slovensku z 32,2% na 6,8%. Hospodářská výkonnost zemědělství se pochopitelně nezlepšila a Československo zůstalo po cele povalečné období závislé na dovozu potravin Máme v naší obci třídního nepřítele? Splnila obec dodávky masa a obilí? Proč ta a ta osoba, přestože nepracuje, si dobre žije? Proč a co si různé osoby potají šuškají? Proč není zájem o sovětské f drny? Proč majitelé domů při státních osla- NÁSTUP A DŮSLEDKY STALINISMU V ČESKOSLOVENSKU 273 vách nevyvéšují vlajky? Kdo a proč sabotuje v obci různé příkazy? Za všemi všemi těmito otázkami je skrytý nepřítel, kterého jest nutno odhalit. .." (Směrnice pro zařazování osob do táborů nucených prací, 1949) IJl^SnmVůdce světového proletariátu____ 5. března 1953 zemřel Josif Vissarionovič Stalin. Tato událost vyvolala vcelém světě vlnu nadějí a napjatého očekávání. „Svět ví, že smrtí Josefa Stalina skončila jedna éra, "prohlásil americký prezident Dwight Eisenho-wer. Zároveň zdůraznil, že Spojené státy jsou připraveny učinit celou řadu kroků k dosažení pokroku ve vzájemných vztazích mezi velmoce-^•„Znám jedinou otázku, na které pokrok závisí, a to, co je Sovětský svaz připraven učinit "Také britský premiér Winston Churchill označil Stalinovo úmrtí za„ vrcholnou událost". Navíc poskytl novému sovětskému vedeni jednoduchou radu, pokud šlo o to, co by mělo udělat pro zlepšeni mezinárodní situace. Sověti by podle něj prostě mě\i„přestat dělat věci, které my m také neděláme". „ „ slf , Stalinovi nástupci podnikli v následujícím období skuteě"e fktere k, které naznačovaly, že zmíněné naděje byly opodstatnene. V Moskve se fčalo hovořit o mírovém soupeření mezi kapitalismemaJ™^™-Včervenci 1953 bylo podepsáno příměří v Korej, kde pred trem lety raz Poutal Sověty podporovaný severokorejský režim ^^™™£é ?u1955seSSSRrSodlp^ knotky z Rakouska a umožnit tak této zemi po deseb^hpi . *ální nezávislou existenci. Záhy poté terou Stalin v roce IW^^p^ia France. SPo-v červenci téhož roku se v Ženeve «^ "ejyjfcsipr u ^ Jených států, Velké Británie a Sovětského»^™ ^ £ níisledujl, ské delegace byl zde již Nikita Sergejevít ^ ^ cích devět let stal určující (^^f^Dsal ^ Jvmpskv tlsk rozsáhle Pnnesla žádné konkrétní výsledkyd^;^dnŕch zmŕn x nuvin;ir()d. 0 .duchu Ženevy", který měl byt předzvěsti nich vztazích. vedení však ještě zdaleka ne/namenala ukon- Oesta nového sovetskeno vr* ^ 2ess.SR bude patrně d< > budoucna čení studené války. Naznačovala P<^ kk.ri. rK.muSj nutné kopíro- h'edat nové cesty k P^fS^oulých 'ťt Stal,n Pr> Prctl SV

svém. Ani jeho cesta dokáže se „světovým i l ^ tťS,()U nenásilnou a bezpečnou. Již za rok vzahraničnípolit'^'KnK' 274 LÉTA 1945-1970 byl duch Ženevy zapomenut díky krvavému potlačení maďarské revoluce. Svět čekaly ještě takové ukázky nové sovětské zahraniční politiky jako berlínská krize (stavba berlínské zdi, 1961) a karibská krize (spor o rozmístění sovětských jaderných hlavic na Kubě, 1962), při kterých chybělo jen málo, aby se hrozba termonukleární války stala realitou. Navzdory těmto skutečnostem znamenal Chruščovův příchod k moci novou kvalitu ve vývoji poválečného světa, a to především díky rozchodu s nejkřiklavější-mi projevy nezákonnosti a zločinné zvůle, který prosadil v oblasti vnitřní politiky. II. ČESKOSLOVENSKÁ SOCIALISTICKÁ REPUBLIKA U/Í^^luz^měn^pwměny iluzí OcekávaHi někdo, že změny v Kremlu se zásadním způsobem odrazí i na situaci v Československu, byl zklamán. Přestože záhy po Stalinovi zemřel i jeho pražský místodriícíKlement Gottwald, nedošlo na rozhodujících místech ve státě k žádným mocenským přesunům. Prezidentem byl zvolen Antonín Zápotocký, jeho dosavadní úřad předsedy vlády převzal Viliam Široký a prvním mužem stranického aparátu se stal Antonín Novotný. Ti všichni patřili již dříve do úzké skupiny nejvyšších komunistických vládců a bez velkých diskusí také pokračovali v dosavadní politice. Jiz od poloviny roku 1952 byla připravována měnová reforma, kterou komunistické vedení chtělo řešit hrozivě narůstající problémy v zásobováni, vyvolané přestavbou průmyslu a úpadkem zemědělské výroby. Vyhlášena byla 30. května'1953 s platností od následujícího dne. Zároveň byl zrušen lístkový systém prodeje potravin a průmyslového zboží a zavedeny jednotne maloobchodní ceny. Pro většinu obyvatelstva znamenala tato opatřeni sok. Životní náklady prudce vzrostly, úspory ztratily svou hodnotu. Poprvé od února 1948 došlo k masovým projevům nespokojenosti a protivladnim demonstracím. V Plzni vyšlo do ulic okolo dvaceti tisíc demonstrantu, k jej ich rozehnání musela být nasazena armáda a Lidové milice I komunistické vedení, dávno již odtržené od těch, kterým vládlo, si muselo přiznat, ze jeho popularita výrazně poklesla k úvľhá^n ™— fV k°sP°udářství, ani projevy nespokojenosti nevedly k uvaham o možných zmenách dosavadní po itiky Až si na počátku čer- ľvtTlľnľr^ľnľhf Ä P°fVab do M^vy 1 Zápotockého, aby mu Ä* ^ "f" PlánOVání a d*raz na těžký průmysl vPrJzeZl oÁnZ^vT™™ V mmulých letech nadiktovalo, bylo ' le^z^ X. sjezdu KSČ - La V. široký, N. S. Chruílo*. A. Novotný. A. Zápotocký ctQi «ím prezident Zápotocký, ještě Hlavním mluvčím nové politiky se stai sa »emonslr()va| tak ncmcnnv nedávno hlavní zastánce politiky tvrdej poslušnost ve vztahu rys našich komunistických špiček tot z i t()cký dv,kral v,sl()lipj| k sovětským soudruhům. V Pru^"" drlJŽStCvň()vánřa slíbil, že se niko s projevy, ve kterých kritizoval nasun. y podohnérn duchu St. mu nebude bránit, pokud b??ec"niho výboru KS(*\ na kterém byla také vyslovilo i zářijové zasedaní ^.^^ chrnuta do stranickéh. i programu, nedávná doporučení Sovětu ^ třiadvaceti tisíc druhů zboží a optimisté Na podzim byly sníženy ceny ^vcdcni Ksr- dochází skutečné ke /menám, mohli začít věřit, že v P°^ rljkIl,ř<.- průmyslu byly proveden) jen mini-Skutečnost bylaj"13- ;|,0 strojírenství zůstala zachována, a to přesto, mální změny:Převaha-^ía Íal být na trzích RVHP odbyt. Rolníci, kteří vy-že pro jeho výrobky Pr ^ ^ -(^ v ^ zápotockeht > slibech stali < >Kn no-stoupili z družstev, sej ja prázdné se ukázaly fráze o zákonne mi P( >- vé vlny kolektivizace. JaK< 276 LÉTA 1945-1970 stupně se sice začínalo s rušením táborů nucených prací, ale poměry v běžných věznicích se většinou vůbec nezlepšily. Ještě v dubnu 1954 proběhl v Bratislavě politický proces v rámci čistek uvnitř komunistické strany. Byla ustanovena komise pro prešetrení politických procesů, ale její hlavní direktivou bylo, v žádném případě nepřešetřovat ty nej větší z nich. Na konci roku 1955 zůstala z nového kursu pouze soustava nových řádů a vyznamenám, která byla v jeho rámci vytvořena pro nejlepší pracovníky a podniky. V té době se však již v Moskvě připravovala událost, která měla poklid československého vedení narušit. V únoru 1956 se zde sešel XX. sjezd KSSS, na kterém Chruščov vystoupil s kritikou kultu osobnosti, odsoudil mnohé aspekty stalinské politiky a uvedl řadu údajů o jeho zločinech. I když Chruščovův projev pouze poodhalil skutečnou tvář stalinismu, vyvolal ve světě obrovskou reakci. Byl zpochybněn pilíř, na kterém stál nejen Sovětský svaz, ale celé jeho impérium. Vedení československých komunistů se i za této situace zpočátku domnívalo, že bude možné přejít Chruščovova odhalení mlčením. Teprve ve chvíli, kdy o nich informoval prakticky veškerý světový tisk, bylo rozhodnuto seznámit s nimi řadové komunisty. V dubnu byla zahájena na toto téma v komunistické straně diskuse, vyvolávající na jedné straně pocity hlubokého rozčarování, na druhé velké naděje. Kritika zazněla z Moskvy, přišli s ní sovětští soudruzi, a to se zdálo být dostatečnou zárukou, že tentokrát jsou změny skutečně na dosah. Z diskusí vzešel požadavek podívat se stejně kriticky i na svou vlastní minulost. Logicky byla nastolena otázka, jak tomu bylo s politickými procesy u nás a především kdo za ně nese zodpovědnost. Vědem strany bylo nuceno přislíbit nápravu v ekonomice, ve státní správě a v justici. V té době se však již diskuse o potřebných změnách rozběhla i mimo rámec komunistické strany. Aktizovaly se odbory, mládežnické organizace, o svém větším podílu na správě státu začaly uvažovat dokonce i živořící nekomunistické strany. Na konci dubna proběhl sjezd Svazu spisovatelů, na kterém zazněla řada vystoupení, vyslovujících se pro svobodu tvorby a celkovou demokratizaci společnosti. V této chvíli učinilo stranické vedení iluzím o možném rozsahu změn rázný konec. Na počátku května prohlásilo diskusi k XX. sjezdu za skončenou. Závěry, které z ní vyvodilo, měly k demokratizaci daleko. Na červnové celostátní konferenci KSČ byla přijata rada usnesení o likvidaci byrokratismu, změnách v řízení ekonomiky a odstraňování překážek rozvoje aktivity v podnicích a na nejnižších stupních statní správy, ale ve všech případech šlo pouze o kosmetické úpravy starého systému. Namísto o potrestání zločinům hovořilo o odstranění chyb. Vývoj událostí v Polsku, kde došlo v červenci k dělnickým bouřím v Poznani a následně k rehabilitaci velké části obětí politických procesů, a především v Maďarsku, kde kritika stalinismu přerostla na podzim v anti- ČESKOSLOVENSKÁ SOCIALISTICKÁ REPUBLIKA mTm^t^^^ naŠÍm Stalinistům fim^kpn^ Ä wXnfrE českosIovenské jednotky. Zároveň provedli Sud 2£2 ^Chi Y? Chvíli' kdv se šance volnit alespoň H?l0?.na Moskvě, vyvinuli naši komunističtí vůdcové veškerou Pot 4 CJ1 Se k m'PfíPOutat. snahu™??T°? U?lnění v roce 1956 přinesla následující léta opětovnou ľouľen, l ne1k,°ntr0le kuItuiy a ideologie. Nálepkarevizionismu byla podvedľ krem?lským vederiím především jugoslávským komunistům fitíce aŤ d m ^arsaIa JoslPa Broze Tita, jenž trval na vlasmi zahraniční po-Revizio • ° 1955' kdy byl ^krvavýpes Tito"Moskvou akceptován. vmezil^a1r,s"lus M označen za hlavního nepřítele jak v domácím, tak kusy o 'h mm m^"tku- ^a teviňonistické byly postupně označeny i po-kniftri" Z?S v do centfáIního řízem ekonomiky, které se původně zdály ja-tí Jq ?a 2 opatřeni, vyhlášených v roce 1956, mít naději na určité uplatně-roku ?gíVna„ceníralizace moci dostala po úmrtí A. Zápotockého na konci ka k SVŮJ Vyraz také volbou Antonína Novotného, prvního tajemní-oc!t]°mUnÍStvÍCké strany> prezidentem. Nejvyšší stranická i státní funkce se foť vyj?dněcn rukou. Vývoj směrem k centralizaci potvrdila i nová, sociálka ústava, přijatá v roce 1960, která v zásadě likvidovala doposud istujicí prvky slovenské autonomie. Tehdy byl také změněn oficiální ná-evnašeho státu na Československá socialistická republika (CSSR). No-um chtěl nepochybně formálně vyjádřit, že kýžená socialistická spo-ec"0st u nás byla za jeho vlády dotvořena. Predstava o možnosti zachovat trvale centrální kontrolu v.w, >,e společnosti dostala však záhy zásadní trhlinu v oblasti ekonomiky. 3. pětiletka 961 - i965) se iiž^ve druhém roce své existence prakticky zhroutila. 1 Wyž vedení hledalo vysvětlení především ve vnějších faktorech (částečná mobilizace ozbrojených sil v souvislosti s berlínskou a.karibskou krup, stá-* se stále jasně ším, že se nadále při řízení hospodářství neobejde f v/ a,-?dních změn. Proto uvolňuje v roce 1963 ideologické bariery a pnnoust. ^nedávna nemyslitelnou diskusi o úloze trhu /a s,.c.a ismu. \ vsledkcm techto diskusí byly nové zásady řízení, schválené v následujícím roce. Jejich f^adem byla představa, že je možné spojit působen, trhu se «Kr.ahs.ic-kým plánováním. Ekonomové pod vedením Oty Sika doka/al, pro svu, Projekt získat nodooru A. Novotného a v roce 1965 tak mohli /acit s jeho 194« h .' T h nľkv Vroce 1967 vsak došlo ke krizi rozbíhajíc! sc re- ^teí^ ryd,,r,:,k s; pr'rkc ^pw- stavovalo Jeh^reakce byla stejná jako v rade předešlých případů. Obnovují se adminSrativní zásahy do ekoth >m.ky a projevuje se snaha vrátit se fesSjÄ neosvědčeným postupům. Administrativní členění Československa 1949 ~ 1990 m * t Liberac O \ ■ _ , • Ústi n. Labám \ " * *^ '"Severočeský kraj * Karlovy Vary t* Západočeský kraj C t-. ^>s. ; -Ä *■■• Ostrava*. • České Budějovice' * Vysvětlivky: státní hranice hranice krajů do r. 1960 hranice krajů po r. 1960 Gottwaldov sídlo krajů zrušených r 1960 Brno sídlo krajů i po r. 1960 -o V Východoslovenský kraj *■) o Prešov Košice o Československá socialistická republika lí/2 Jistota všedního dne ÄSíľ l *Vanýchvelkých změn, žádné ze sBbovanych ^aKÄ 86 Vp0válečném Československuaždokoncešedesá-íotí nezmění]"v ^ "?"amená'že bv se život Íeho ^yvateJ v tomto ob-»ho teroru nor/ T í"3, 56 PostuPně stával bezpečnějším. Vlna revoluč-dušoíci sociáln ř hC(l y 1 v,dováni>často fysicky, političtí protivníci a při-ovladatelné d ."P10'které se zdáiľ vládcům nebezpečné nebo obtížně Lkkvv zvlávt PoČeí Prvohlavových rozsudků podle paragrafů (okolo 2500 * °AStl trestního zák°na zůstával sice i v 60. letech vysoký ^ Českosl r0Cne)' .ale rePrese ztrácely svou původní zběsilou iracionah-herý sp n °Vensko 1 nadále zůstaJo policejním státem, aJe prostý občan, J,st> že neb d d° po]itikf'si mohi být od konce padesátých Jet v zásadě ĹinVm V noc* vy13260 z postele a odvlečen neznámo kam. stoupal f VC^lkU dařÚ0 Iépe- Osobní spotřeba obyvatel od roku 1953 padesár h*?01^3 Potra™ na jednoho obyvatele překročila v polovině "ezast o Předválečnou úroveň a její vzestup se až do šedesátých let jeř v ay!]- s°ciální a nemocenské pojištění se po přestavbě na sklonku 50. Ma °mezi neÍk°mpIexnější v Evropě. Kvalita služeb ve zdravotnictví • vsil/1^ mZká' aIe bvla Pro všechny. Co je zvlášť charakteristické, téměř bW» -J* měli steJně' Mzdová nivelizace,téměř neustále kritizovaná, nech hTy zlikvidována. Pravda, asi milión našich občanů žilo pod hranicí ser t r aIe byli to většinou důchodci a ty nenípříliš vidět a jen zřídka slv -• Uniformitu příjmů doprovázela uniformita spotřeby. Sortimeni zboží "a trhu byl velmi úzký a tak s výjimkou úzké skupiny privilegovaných, K!en mohli nakupovat v obchodech Darexu a později v Tuzexu {obchody ^obované západním zbožím, v nichž se platilo zvláštními kupóny), se ^s,chni oblékali a obouvali téměř stejně. Zoufalý nedostatok miernych Aodnoť ve společnosti vedl k různým patologickým jevům jako rychle růstající rozvodovost ztráta citu pro rozlišení poctivé prace a okrádán | í"u Pro kulturní hmotné i duchovní hodnoty, rozbujeiá konzumní životní filozofie, což si uvědomovalo stále více lidi. Seď každodenního života nahrazoval režim s\ ym občanům pravidelnými svátky a oslavami nejrůznějšfliodnihu. ^majové j>, úvody, vojenské Přehlídky a folklórní slavnosti vždy přilákaly davy lidí, ktei. zdá se. se na n'"ch opravdu bavili Velkých úspěchů dosahovaly mamuti sportovní podniky na čele se spartakiádaim, ******* Padány od roku 1955 každých Pět let Soortovišť pro rekreační ípprtovce sp.se ubývalo, než přibývalo, státní reprezentaci však byla věnovaná vel.ka péče. Kozdílv v rodinných příjmech závise v především na počtu ekoimmickv činnvch členů rodmy. To vedlo k >>s»ke /;„.„Mna.msiJiBfc Ani jim však socialismus nezaručil slibovaná pravá. Jejich platy byly nižší ne/ platy mu- 280 LÉTA 1945-1970 žů ve stejné kategorii, a vzhledem k nízké úrovni služeb a neustálým nedos tatkům v zásobování disponovaly mnohem menším množstvím volného času. To se negativně odráželo na situaci rodiny, přinášelo problémy při výchově dětí. Vzrůstající úspory začaly v šedesátých letech umožňovat občanům nákup zboží dlouhodobé spotřeby. Životní styl se začal měnit. Přišla doba sobot a nedělí trávených na usilovně budovaných a udržovaných chatách. Po kotrmelcích komunistické politiky v posledních letech přišla doba zjevného nezájmu obyvatelstva o věci veřejné. Od šedesátých let se začala také zlepšovat informovanost našich občanů o situaci na Západě. Zahraniční vysílačky byly sice i nadále rušeny, rozšiřoval se ale okruh těch, kteří mohli do kapitalistických států vycestovat. V roce 1965 vyjelo na Západ asi 168 tisíc našich občanů, v roce 1967již více než 300 tisíc. Československo pomalu vystupovalo ze své izolace a na jeho každodennosti to bylo znát. Měnil se především životní styl mládeže. Již na konci 50. let k nám pronikl rock'n'roll. Z parků a laviček se rock'n'roll dostal do klubů v okrajových čtvrtích velkých měst. V šedesátých letech se vliv západní hudby prosadil ještě výrazněji. Vznikají první bigbeatové kapely, kterým se již občas daří uchytit se na gramofonových deskách. Dlouhé vlasy, džínsy a znepokojivě hlasitý zvuk elektrofonických hudebních nástrojů signalizují, že mládež se začíná vzdalovat od funkcionářských ideálů Svazu mládeže. Stejně tak se začíná významná část naší umělecké scény vzdalovat od zatuchlých ideálů socialistického realismu. Nevyhlášeno se začíná realizovat sebevědomé heslo sjezdu spisovatelů z roku 1956: „ Spisovatelé, svědomí národa". Autoři jako M. Kundera, J. Škvorecký, B. Hrabal, nebo D. Tatarka pojmenovávají ve svých dílech pocity doby, které neviděli, nebo nechtěU vidět tehdejší vládci. Stejným směrem se ubírá i naše dramatické umění (V. Havel, I. Vyskočil, J. Topol) a film, jehož nová vlna (M. Forman, L Passer, J. Němec, V. Jasný a další) se stává světově známým pojmem. Nove umění agresivně proniká do nedávno ještě neotřesitelných jistot československého všedního dne a připravuje půdu pro návrat občanů do politiky. Nikoli však podle direktiv, připravovaných dosavadním vedením komunistické strany. ni. ČESKOSLOVENSKO A BREŽNĚVOVA DOKTRÍNA m/l Pokus o reformu socialismu v Československu roku 1968 V roce 1968 došlo v Československu k pozoruhodnému pokusu o vneseni lidského, humánního rozměru do pokračujícího celospolečenského socia- l_ Československo a brežněvova doktrína listického experimentu. U počátků koncepce „socialismu s lidskou tváří" stálo vystřízlivění nad neslavnými důsledky „úspěšného budovám socialistické společnosti". Kolektivizované zamědělství prohlubovalo nesoběstač-nost republiky ve výrobě potravin, průmyslové výrobky ztrácely na zahraničních trzích schopnost konkurence, nízká efektivita výroby vyvolávala dojem chronického nedostatku pracovních sil. Direktivně řízená a politicky zneužívaná československá ekonomika pomohla vybudovat průmyslovou základnu v zaostalých zemích východního bloku a tím si sama zlikvidovala výhodná odbytiště. Průmysl v českých zemích se téměř dobral zbytků podstaty, nashromážděné za rakousko-uherské monarchie a 1. republiky, a modernější industriálni základna se vytvářela v rozhodující míře na Slovensku. Ačkoli se o potřebě radikální ekonomické reformy hovorilo jiz v roce 1964, začala se zavádět až o tři léta později. Proti nekompetentním zásahům a konzervativním postojům A. Novotného a jeho vederu se proto záhy postavila skupina ekonomických reformátorů v cele s O. Šikem. Hospodářské a sociální povznesení Slovenska povzbudilo vedoucí skupinu sI < -venských komunistů k formulaci požadavků na vetsimini politické.a kul turní samostatnosti. A konečně (ale v neposlední ^g^^*^ % stalinismu na XXII. sjezdu KSSS povzbudila siroke ^yy^eskosb_ venské inteligence k vystoupením ve prospěch zásadního rozšířeni svobo dy bádání, tvůrčího činu a projevu. mnohem „Obrodný proces" v KSČ a ve ^^^^Júnu pojmu drive, než v lednu 1968. ^ *^Lnuj «ey«roUterýčesko« hudebního festivalu, kuje, jednak působí zmatecne vedle nazvu zn ^ Už počátkem června 1967 na V. sjezdu «Mj^e y U^JJ-Plurality organizací mládežea k°n*™ému popření morálního práva slovenských spisovatelů došlo k ok ťj] ul()h v 50 ,etcch a kc KSČ na vedoucí úlohu ve společný*= {fa x Dv KsC musc| m_ zdůrazněm autonomie kultury. Kon ^..( ce|0Sp0|Cccnské problémy, bývat ostrou kritikou své nesctl0PQÍ stran>. Tuto kritiku řada členů ÚV která vyšla ze základních °rg*n^()VOtného. Neklid ve společnosti znatel-přenesla konkrétně na osobu uťjá|0sii", kd> opakované výpadky ně stoupl v důsledku wStra í'(iuJ"c.rlI> /L. strahovských kolejí ke spontánní elektrického proudu Ppm^zornn veřejnost na špatné podmínky jejich demonstraci, která mela „j^dých lidí byl v Nerudově ulici brutál- bydlení a studia, ^^"yeřejne bezpečnosti a Prahu zachvátila vlna stůně napaden příslušní y ku kter^ ^ přenesla i do dalších vysokoškol-dentských nepokoju a m ueniSKycn ucy^-j ských center. ^ /bavili > plenární zasedání ÚV KSČ A. Novotné- Počátkem ledna ^^^^^ a pfjm^|0 jej omezit se na mocensky bezvý-ho funkce prvního ČESKOSLOVENSKO A BREŽNĚVOVA DOKTRÍNA znamný úřad prezidenta republiky. Do čela strany byl povolán Alexander Dubček. Dubček zpočátku hledal oporu v lidech, jež považoval za sobě oddané, kteří však jeho důvěru hluboce zklamali (například G. Husák a V. Biľak). Na druhé straně při odstavování osob, spjatých s bývalým vedením, objevil účinnou zbraň v podobě veřejného mínění a zejména spolupráce se sdělovacími prostředky. Svým přívětivým, neoficiálním chováním si rychle získal značnou popularitu. Společnost mu velkoryse promíjela nedostatek určité politické koncepce, který evidentně zmátl i moskevské vedení v čele s Leonidem Brežněvem. Po Dubčekově příkladu začali mnozí straničtí a státní funkcionáři spatřovat ve své práci záchvěvy „vyššího poslání". Mnozí z nich, třebaže neměli v úmyslu nic zásadně měnit, chtěli spravovat veřejné záležitosti lépe než dosud. Nehodlali ustoupit od plánovitého způsobu řízem národního hospodářství, ale vadila jim jeho nízká produktivita a zejména nadměrné plýtvám s beztak dost omezenými prostředky. Ostatně ani většina obyvatelstva neuvažovala o změně ekonomického a společenského řádu. Reformní komunisté vůbec nepomýšleli na zavedeni politického pluralismu (projev A. Dubčeka na květnovém zasedaní plena UV KSČ). I Josef Smrkovský, muž s image lidového politika, nehovoril o nastolení klasické demokracie, nýbrž o demokratizaci verejného a panického života. Podobně se i takový teoretik systémových změn jakým byl Zde-> něk Mlynář stavěl proti obnovení sociálně demokratické strany. Naprosté "iqxíctt^SÄ Vladimír Koucký který pred jezdem na konzultativm schůzku komunistických a dělnických stran v Budapešti na přelomu února a března 1968 prohlásil: nrnrnknval co viechnose Nnvnmvna lednovém plénu prorokoval, co všechno se V V ^Zvho sesadíme, a co se děje? Nic se V n • .v, budedlt: ^reformy pronikl na okresní konference KSČ Pmbehu března duc\r^nrmyNovotný rezignoval na úřad prezidenta ovládl odborové^^^^.^t^ Nov/pre.dent a 30. března byl jeho nástupcem ^ ^ ^ ()|dŕiťhcm ( crnikcm a Josef jmenoval vzápětí n0™Vŕedsedy Národního shromáždění. Nová vláda smrkovský zaujal místo P ^ 4stupitdskych sboru byly (Xj|0ženy) za-'staronový parlament (v - tivnl-h(, llsp()r,lll;im st:mi. Počátkem dubna ŕ Akční Program KSČ a koncem května na plenárním prijal ústrední vyb .nirnu modelu, čímž se vlastně zbavoval možnosti zasedání dal zelenou hospk>ch stran" zemí Varšavské smlouvy vedení muselo ce i , československu, a to opakovaným zdúrazno-nademokratizacn^F ^jin. mbránit zméné společenského systému. Pováním vlastni polované projevy nesouhlasu s reformou socialismu stupně se vysk> ^ 'kl()VVch mi|u., ^ pr;i/c. natřená výzva 99 zaměstnanců (červnový a* nskérnu zásahu zc strany SSSR, vystoupení V. Bilaka na Pragovky k m<*c 284 LÉTA 1945-1970 stranickém fóru). Nervozitu vyvolalo červnové štábní cvičení vojsk Varšavské smlouvy na československém území. Sovětské velení jej dokonale využilo k přípravě ozbrojené invaze. „Je přitom třeba, abychom zůstali realisty. Dokonce se tvrdí —doufejme, že oprávněně — že je to jeden z charakteristických rysů naší národní povahy. Realismus nám radí, abychom velmi pečlivě uvážili všechny podmínky, které působí kolem nás. Především nás toto uvážení v dnešní situaci nesporně povede k závěru, že Československo zakotvené mezi socialistickými státy poprvé ve své historii získalo takové zabezpečení svých hranic a své státní existence, jakéještě předtím naše dějiny nepoznaly. Je dnes nemožné, aby se opakoval Mnichov, aby se opakoval 15. březen 1939." (Z rozhovoru ředitele Ústavu pro mezinárodní politiku a ekonomiku Antonína Šnejdárka pro Večerní Prahu, 2. dubna 1968) Obavy neostalinistů ze stranických vedení SSSR, Polska, Maďarska, Bulharska a NDR, že reformní proces v Československu se vymkne kontrole KSČ, nebyly plané. Po květnovém plénu ÚV KSČ strhlo nadšení i ty občany, kteří doposud posuzovali možnost celospolečenské obrody skepticky. V podnicích spontánně vznikaly rady pracujících (v aktivitě vedla Federace lokomotivních čet), činnost obnovil Junáka. Sokol, na veřejnosti se po dlouhé době objevily uniformy legionářů a západních letců, byly založeny nové organizace (Svaz vědeckých pracovníků a jiné), aktivizovaly se církve a náboženské společnosti. Zárodkem pluralitní demokracie se staly Klub angažovaných nestraníků (KAN) a Klub 231, sdružující bývalé politické vězně komunistického režimu (koncem června schválilo NS zákon o soudní rehabilitaci). Cenzura byla prakticky paralyzována a přibývalo novinových článků, odhalujících zločiny KSČ na lidu Československa. Některé osoby, obtížené břemenem minulosti, tuto situaci psychicky nezvládly a uchýlily se k sebevraždě. Dne 27. června 1968 (v předvečer okresních konferencí KSČ) otiskly některé noviny „Prohlášení 2000 slov", které zřetelně naznačilo, že v reformním procesuje třeba pokračovat bez ohledu na KSČ a v případě potřeby i proti jejím zájmům. V té době nenávistná kampaň zejména sovětského, východoněmeckého a bulharského tisku proti československé cestě k demokracii vrcholila. V polovině července byla svolána porada představitelů SSSR, NDR, Bulharska, Polska a Maďarska do Varšavy, která formulovala stěžejní zásadu Brežněvovy doktríny, to jest povinnost komunistických stran bránit socialismus a mezinárodní postavem socialistického společenství. Z této povinnosti se odvozovalo právo mocensky zasahovat do vnitřních záležitostí socialistických států. TJV KSČ zaujal odmítavé stanovisko ke společnému dopisu pěti stran, zúčastněných na varšavské schůzce. Na přelomu července SrPen 1968 na pražských ulicích ,• u o tťV SSSR a předsednictva Ú V KSC v Cicr-a srpna se sešli členové politbyra u v r představitelů se minul ne nad Tisou. Otevřeny a hrufcy^adak^ ^ j ^. "cinkem, stejně jako 3. srpna ^ scnuzky. Na setkáních s Dubcekem na pomoc své sP°Jfnce^márné neuspěli ani Walter Ulbricht, ani Jánoš v Karlových Varech a ™mecké demokratické republiky a Maďarska). Kadár (straničtí vůdci ^ nevyvodi|o z těchto jednání logický závěr, že Československé vede p - ^ 0/,,rojrnému /asahu. Veřejnost byla uchlá-se Varšavskásmioii^náfodnísolidarity ^mimo jiné j z p0\s^t uzavřením cholena ProJevyjuv s Bulharskem i Maďarskem a zejména návštěvami z Ju-mezistátních grOZ_Títo) a Rumunska (Nicolac Ceaucescu). Připravova-goslávie (3osT k( )S|( ,vensku generálního tajemníka OSN U Thanta, chys-la se uvítat v c LÉTA 1945-1970 taly se svobodné volby, XIV. sjezd KSČ, ustavující sjezd sociální demokra cie... Dne 20. srpna začalo jednat předsednictvo ÚV KSČ. V. Biľak, E. Rigo A. Kapek, J. Pilier a A. Indra se pokusili využít situace ke změně politického kurzu, protože byli nepochybně informováni o vpádu vojsk Varšavského paktu (s výjimkou Rumunska), který vlastně začal týž den v pozdních večerních hodinách. Druhého dne (21. srpna 1968) se na československém území nacházelo kolem 750 000 cizích vojáků a na 6000 tanků. Představitelé KSČ a státu (A. Dubček, O. Černík, J. Smrkovský, F. Kriegel, B. Simon, J. Špaček) byli odvlečeni na sovětské území. Přestože na ozbrojený boj nebylo ani pomyslem, spontánní odpor proti okupaci sovětské vedení zaskočil. Manifestace, stávky, náhradní rozhlasové vysílám a další akce neustávaly. Objevilo se množství tiskovin, plakátů a nápisů, vyjadřujících podporu vedení státu. Zkrachoval pokus o zřízení kolaborantské „dělnic-ko-rolnické vlády", mimo jiné proto, že předsednictvo ÚV KSČ přehlasovalo v noci z 20. na 21. srpna kolaborantskou frakci a veřejně oznámilo, že invaze proběhla bez vědomí legitimních československých představitelů a odporuje všem normám mezinárodního práva. Smutným dokladem tohoto faktu byly i desítky obětí z řad civilního obyvatelstva. Demokratický svět invazi do Československa jednoznačně odsoudil, byl ji však nesporně zaskočen. Omezil se proto na neúčinné, třebaže upřímné míněné projevy solidarity. Lze tedy předpokládat, že mu v zásadě přišla vhod zpráva o zahájení sovětsko-československých jednání v Moskvě 23. srpna 1968. Delegace vedená prezidentem ČSSR L. Svobodou byla doplněna odvlečenými představiteli československé vlády na maximální počet. Československá delegace měla poměrně přesné informace o situaci doma, kde sílily projevy odporu proti okupaci, věděla i o mimořádném sjezdu KSČ (označeném jako XIV. v pořadí a později anulovaném) v Praze-Vysočanech, který vznesl požadavek stažení cizích vojsk. Přesto se tato delegace podřídila diktátu Brežněvova vědem a souhlasila s časově neomezenou („dočasnou") přítomností sovětských vojsk na československém území. S výjimkou Františka Kriegla také všichni podepsali takzvaný moskevský protokol a třebaže tak učinili pod nátlakem, žádný z nich později platnost svého podpisu nezpochybnil. Mimořádný sjezd Komunistické strany Slovenska, který se vzdor okupaci rovněž konal a původně se přihlásil k závěrům vysočanského sjezdu, se 28. srpna z iniciativy G. Husáka od těchto zaverů naopak distancoval. V jedné z nejkritičtějších chvil v dějinách národa a státu sehráli vedoucí komunisté (podle A Dubčeka „správcovia národného dedičstva") jednu ze svých nejsmutnějších roh. Československo a brežněvova doktrína 1 Hl/2 První fáze normalizace (srpen 1968—duben 1969) „Normalizace"poměrů v československé společnosti proběhla v několika fázích. V období mezi 27. srpnem 1968 a koncem listopadu téhož roku se v Československu, které již opět nebylo právním a suverénním státem, uplatnily nové politické faktory. V první řadě zde hrály významnou roli okupační armády, i když většina jednotek zemí Varšavské smlouvy (s výjimkou SSSR) opustila území ČSSR do konce roku 1968. Sovětská armáda zůstala nejmasívnější mocí s rozhodujícím vlivem na vnitřní politiku KSC v situaci, kdy ozbrojené složky ČSSR nebyly plně pod kontrolou vědem státu a KSČ. Na hrubém vměšování do československého vývoje se výrazně podílelo i velvyslanectví SSSR, zejména jeho složky napojene na sovětskou rozvědku. S tím souviselo i zřízení vojenských komandatur v posádkových městech sovětských ozbrojených sil, „dočasně" umístěných v Československu. Další složky okupační správy se zapojily do d™f°™£™ kampaně proti reformní politice. Především byla na území někdejší jn uk Později již na území ČSSR vydávána tiskovina „Zprávy ktf* souf*™e napadala představitele této politiky (A. Dubčeka, J. Smr kovskenoLrav-la). Ve stejném duchu jakc"„Zprávy" působila po radu mesicu (rovnez z území NDR) rozhlasová stanice „ Vltava". . Vzhledem k situaci, která jednoznačně ukazovala ze amv^na clenu KSČ, ani podstatná část československé společnost,sc nehod a .hned Podřídit mocenskému tlaku, vypracovalo sovětské^ ™! Do postavení zmocněnců a kontrolorů byl, * ÚV KSSS s tím, že Brežněv nepřipustil, ^^^X^Lvi" jakkoliv spojem s člen ^ Vas.hj teh reformního procesu. Sř^^kou konce ^ , g7() vyyl. Kuznecov, ale tlak na W^^^flsSR Nikolaj Podgornyj, hlavní jeh i předseda prezídia jalších. Sovětský tlak působil v ně sovětský ideolog MichaiI ^ « £ neb , motiVován pouze vlastními kolika směrech. W^c^P^ v ČSSR vypadat, ale i faktor v ne* Predstavami o tomjak vy. normalizátorů" v zemi.samotné (A ln-národními a dokonce ipusoDe-^ ( ( ^ Unártadálsi). Minister-dra, V. Biľak, D. Kolder.u.. • ^ ^omm vlúdy CssR pro koslovensKiiy . ^ ^padnfm demokraciím vzrůstala v národe oprávněna hu k SSSR, a ^jfljiifcráte v dějinách státu by k) znovu přijato stanovisko, že deziluze. Ja ' ■ p|ne odpovědný nčkdojiný. Mnichovský syndrom se 288 LÉTA 1945-1970 Zpočátku velmi málo působící vysílání Vltavy a tisk Zpráv st však záhy dočkaly odezvy u té části vedení KSČ, jež začala chápat, že v případě sovětské vojenské okupace nejde o proces krátkodobý a že jej československé vědem není schopno v žádném případě ovlivnit. Do konce listopadu 1968 byla probrežněvovská frakce vedení KSČ v podstatě zformována a zahájila svůj nástup k moci. Významnou roli zde sehrál šéfrezident sovětské rozvědky Viliam Šalgovič. Z jeho iniciativy se začalo připravovat schéma „ očisty společnostiZáhy se ukázalo, že sovětské vědem nechce dodržovat ani závazky, které na sebe přijaly SSSR i ČSSR moskevskými protokoly. Stále však se hovořilo o krátkodobém pobytu sovětských vojsk. Díky diferencovanému přístupu dokázalo toto vedení rozdělit ÚV KSČ a československou vládu na řadu frakcí. V rámci ústupového boje obětovalo vedení KSČ některé politiky, kteří měli důvěru veřejnosti. Nejprve musel odejít F. Kriegel a záhy jej následoval generál V. Prchlík. Zvýšil se i tlak na mocenský aparát, zejména ministerstva obrany, vnitra a spravedlnosti. I když zpočátku šlo o tlak spíše platonický, protože málokdo byl ochoten sovětské příkazy vykonávat, vznikala i v těchto složkách „zdravá jádra", která později prováděla celospolečenskou čistku podle dispozic normalizátorů. V této situaci se stále ještě dařilo udržovat pozice refornamch představitelů státu,! když pro normalizaci poměrů se vyslovil i prezident republiky L. Svoboda, který byl po dlouhé měsíce symbolem toužených společenských změn. Síla veřejného mínění totiž potlačovala v prvních měsících po okupaci všechny snahy o změnu reformního kurzu. Koncem října 1968 se dokonce podařilo zdánlivě posílit pozice reformních komunistů. Byl přijat zákon o československé federaci, který poprvé v historii zakotvil rovnoprávné postavení českých zemí a Slovenska. Na počátku roku 1969 vstoupil v platnost, ale již ve zcela jiných podmínkách. Dalším úspěchem reformních sil bylo posílení úlohy odborového hnutí, které připravovalo všeodbo-rový sjezd k podpoře vědem KSČ v obraně proti sovětskému tlaku. Tato dílčí vítězství však nevyvážila stále se zvyšující pocit únavy a deziluze vycházejcí ze skutečnosti, že byly v podstatě zmrazený všechny reformy v oblasti ekonomiky a politiky. Výsledkem tohoto jevu byl vzestup emigrace, jejíž složení podle informace Státní bezpečnosti pro předsednictvo UV KSČ z konce roku 1969 představovalo 70% lidí do 35 let a zároveň 38% hdí vysokoškolsky a středoškolsky vzdělaných. V listopadu 1968 se uskutečnilo zasedání ÚV KSČ, kde se začaly prosazovat díky sovětským vyhrůžkám na adresu československého vědem probrežněvovské sily. Ty se dokázaly uplatnit i v rámci byra pro řízení stranické práce v českých zemích, kde jednoznačně ovládly pozice. Z úřadu předsedy Federálního shromáždění musel odstoupit J. Smrkovský. Sovětské vedení došlo na přelomu listopadu a prosince 1968 k závěru, že odhv reformních tendencí v československé společnosti pokračuje příliš ČESKOSLOVENSKO A BREŽNĚVOVA DOKTRÍNA pomalu. Na prosincových zasedáních v Kyjevě došlo k ostré konfrontaci s československou delegací, neboť Brežněv tvrdě požadoval čistky v KSČ i v celé společnosti a zdůraznil možnost nového použití síly, pokud nedojde vČSSR k jednoznačnému příklonu k sovětskému stanovisku. V souvislosti s tímto jevem se mobilizovaly stalinistické skupiny v československé společnosti. Na setkání jejich stoupenců v pražské Lucerně, Čechii, hotelu Tichý a jinde se objevily požadavky na ráznou odvetu vůči reformním komunistům. Podobně se formovaly levicové složky v Socialistické akademii. Z rad komunistických intelektuálů, nepřejících reformnímu procesu, vyšla levá fronta. Na druhé straně přetrvával odpor proti okupaci v rámci studentského hnutí a odborů, sjednocovala se stanoviska nejrůznějších složek kulturní fronty a došlo k řadě protestních akcí proti sovětské okupaci. Vlna protestů a odporu Čechů a Slováků vyvrcholila v souvislosti s protestním sebeupálením Jana Palacha a Jana Zajíce, činem do té doby v evropském Prostředí nepředstavitelným, který šokoval světovou veřejnost. Pozdeja jednám branného a bezpečnostního výboru Federálního-shromážděnii na jaře 1969 ukazuje, jak nastupující kolaborační režim nebyl schopen pochopit morální obsah činu obou studentů. .... , ( Ústupový boj probíhal i v ekonomické oblasti, kde fW^tamnto 1969 znovu objivily tendence centrálně řídit ^^S^^Ä Pustit svobodu podnikání, posílit valutový ^f^f^^^ľveS zásahy do hospodářství. Sovětské a východonemeckéP°^ky na yets» pojení československé ekonomik).doí merovaly k tomu, aby vedoucích hospo- lalistickou ekonomickou integraci. ale reformní vedení darských pracovníků na ^^^^A^ O jeho rozhodu* «alejasnéji ztrácelo pozice a bylo>*W™>^ vítězstvích Ji porážce rozhodl „hokejový V*»\%£éta v jedním hokeji ve Stock-&SR nad mužstvem SSSR na mistrovsM ^ pohtícký pod- zimu došlo při spontánních °^^ti \ ^fcí okupací republiky. Vy-text, k živelným projevům n^0.Kn,Jabora„,skc- složkv be/pcénosti, které stoupeni obyvatelstva vyuzi'y r°nceléí Aeroflotu a na některé další ob inscenovaly útok na Praf, °mobi|izovány. řadě československých před-jekty. Sovětské posádky by y^ ujj.(-nJ- /c s« nezaváhají před novým stavitelů se dostalo výhruzn .MUi.tskcakcc pokračovat Presvédčovad Použitím sily, pokud budou \ tajemnŕka ÚV KSČ A. Dubčeka akce prezidenta L. ^v ničemu Deziluze lidí dosáhla takové hranice, a dalších poB«***^i jedno: rcpme. ze zastavit ji mohlo po > ČESKOSLOVENSKO A BREŽNÉVOVA DOKTRÍNA DI/3 Nástup normalizátorů a politické čistky ___JdubenJ969- podzim 1969)_ ^S^- ľdá,°^h "ho^Í°vého týdne" L. Brežněv rozety armádľ, k 'tU V KSČ' v,ádě' Parlamentu, složkách Národní strany WakrJrt, ľ'ZpeCnOStÍ- Sovětská volba nového vedoucího činitele ^očekával) ale n^Pa?a ^ na V"Biľaka (který jmenování do jisté renským mliri • n^Gustava Husáka. G. Husák patřil k významným slo-$lotiolv vlasrm* Jeh° Zatčení a uvěznění v 50. letech se mu dostalo adema Nov Tn?1721110 komunisty- Když byl na základě rozhodnutí pre-dráhu která r°ku 1960 ProPuštěn z vězení, nastoupil politickou Ambiciózn' írT?hoilla významným podňem na reformním procesu 1968. Pochopil™ f ^ VŠak ProPadI soukolí moci. Počátkem roku 1969 ^pnora'26 T v11^ Je konec, stejně jako jejím protagonistům. Zpočátku skvrn íl . V° k ústupovému boji, ale brzy kapituloval nejen před sovět-Dnh ei?'316 Předevšún před tlakem prosovětských členů vědem KSČ. ica b °iľe p,énuin ÚVKSČ roku 1969 rozhodlo o odvolám A. Dubče-ústfrf^ yl brzy P°té vyloučen z KSČ, stejně jako desítky dalších členů slov u10 Výboru- V několika vlnách pak následovala čistka v celé česko-zKS? SDoIečnosti, která v zásadě skončila na jaře 1971. Vyloučením ' lid 3 fakticky i zákazem výkonu povolám bylo postiženo téměř 30 000 zarrnády bylo propuštěno 17% členů velitelského sboru, ze Státníbez-í^friosti odešla téměř třetina proreformních důstojníků. Díky čistkám ^ademii věd, jejích ústavech, na vysokých školách, v kulturních instítu-a sdělovacích prostředcích došlo ke stagnaci československé vědy avkultury. Základní a střední školy opustila v důsledku represí čtvrtina vsech učitelů. V následujícím období se G. Husákovi z jeho původních zá-merú podařilo prosadit pouze jediné: nedošlo k politickým procesům v masovém měřítku K zatýkání odpůrců normalizace (skupina P. Uhla, generál V. Prchlík) však došlo již roku 1969. Soudní procesy se zatčenými se odehrály o dvě léta později. Základem normalizačního programu se stalo vypracování analýz Přednesené na poradě vedoucích tajemníku KSC na podzim 1970. Na ttOO stran textu bylo věnováno ideologickému zdůvodnění s« >vrt.\kc invaze a nastupující normalizace. Shrnující dokument vesel do dějin pod názvem Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti od XII/, sjezdu KSČ. Dokument prezentoval sovětskou akci jako „bratrskou a internano-nálnÍDomoc"* československé události roku 1968-69 jako .kontrarevo-luci" Přesto na přelomu července a srpna 1969 přijela do C SSR ,.k<>nz< ,1. dační" delegace, vedená tajemníkem UV KSSS V. Grišinem, který tlumočil Husákovi Brežnčvovu nespokojenost s postupem normalizace v CSSR Události spojené s pnn.m výročím so, élské okupace pr,.kázaly autem.c 292 LÉTA 1945-1970 ký postoj většiny obyvatelstva ČSSR. Šlo nejen o řadu obětí střelby SNB, CSLA a Lidových milicí, o desítky zraněných, o obrovské materiální škody, o nasazení československé armády proti lidu, ale i o celkový obraz situace. Vědem SSSR se přesvědčilo, že Husákova metoda politické pacifikace nevede k rychlým výsledkům, a vynutilo si použití podstatně tvrdších metod. Normalizace vstoupila do třetí fáze. Návštěva československé stranické a vládní delegace v SSSR v říjnu 1969 se opět nesla v duchu moskevského diktátu. Sověti jmenovali další osobnosti, které okamžitě musely opustit politickou scénu, a rozhodli o tom, že z KSČ musejí být vyloučeni ti komunisté, kteří se uchýlili do emigrace. Poslední středisko protisovětského odporu v KSČ, ve vedení pražské stranické organizace, bylo likvidováno dosazením Antonína Kapka a prezidentu Svobodovi byla dána příležitost osvědčit své normalizátorské schopnosti. V celkovém kontextu událostí pak podepsání nové smlouvy mezi SSSR a ČSSR o vzájemné pomoci a spolupráci na počátku května 1970 v Praze znamenalo z hostitelské strany víceméně uznám vazalské závislosti. Nová smlouva (včetně tajného dodatku o výsadách sovětského vojenského kontingentu v ČSSR) byla pro Československo ve všech položkách ztrátová. Okamžitě po Brežněvově odjezdu začala nová vlna čistek, zakládání nových organizací (například Socialistického svazu mládeže), formování nových vědem uměleckých svazů-a podobně. Normalizační systém se však necítil ohrožen pouze „pravicí" v československé společnosti, ale i extrémními proudy levice. I ji zasáhl tlak normalizátorů a vedl k rozpuštění Levé fronty (seskupení marxistických kulturních pracovníků) a k integraci Leninského svazu mladých v rámci SSM. Vedle bývalých stalinistických politiků v KSČ se objevila i jejich nástupnická generace (J. Varholík, O. Ômo-lík, A. Himl, J. Poledník a další). Přibližně v tomto období byla dokončena i směrnice vytvářející nepřekonatelné kádrové bariéry. Několik set tisíc bývalých komunistů i protivníků z nekomunistických řad bylo přiřazeno k desítkám tisíc lidí, kteří se nalézali pod stálou kontrolou již od roku 1948 (se zákazem výkonu povoláni a publikační činnosti, platovými stropy a dalšími omezeními). Státní bezpečnost dostala příkaz ke sledování většího počtu lidí, takže počátkem roku 1970 bylo na zasedám branného a bezpečnostního výboru Sněmovny lidu konstatováno, že tato organizace oproti roku 1968 zdvojnásobila své stavy. Citelně byla omezena možnost vycestování do západních států, jež byly v předchozích letech oblevy Čechům a Slovákům nakrátko zpřístupněny. Právě tento fakt z velké části ovlivnil silnou vlnu emigrace. Pokračovalo i tažení proti reformním částem ostatních politických stran Na zákla-dě vnějšího tlaku došlo ke změně vedení jak u Československé strany socialistické, tak u strany lidové i u slovenských stran V mnoha případech. Československo a brežněvova doktrína 293 jak o tom svědčí materiály předsednictva ÚV KSČ z let 1969—1972, byly požádány o vyjádření odpovídající sovětské mocenské orgány. Na mnoha místech byli občané posuzováni podle toho, zda se stýkají s příslušníky sovětských posádek či nikoli. Snahou normalizačního vědem země bylo dosáhnout opět vysokého stupně byrokratizace státního aparátu, likvidovat opoziční stranickou i bezpartijní inteligenci ve vědě, kultuře a umění, stejně jako absolutizovat moc stranické nomenklatury. V důsledku toho se silně snížila úroveň řízení státu ve všech složkách jeho činnosti, ekonomikou počínaje a politickým vedením konče. Dalším důsledkem byla stále větší izolace československé společnosti od světa, zejména v oblasti technických a společenských věd, stejně jako struktury výroby. U značné části společnosti převládl v důsledku čistek postoj, který můžeme charakterizovat jako naprostou lhostejnost. Tím posledním co dovršilo tragédii spojenou s vývojem nejen KSČ, ale celého evropského komunistického hnutí, byl převládající strach členské základny z represi, který vedl ke stagnaci a k degeneraci veškeré stranické politiky. Jen velm. málo odpovědných politiků dokázalo dospět k poznám, ze normalizace v Československu znamená konec socialistického pojetí ^mn^vý^e Roku 19^ P—uniikých demokranckvcb sil. 294 LÉTA 1970-1993 hlava sedmá LÉTA 1970—1993 I. PROBLÉMY KONTINUITY A DISKONTINUITY DĚJIN Vývoj y letech 1968-69 zafixoval ve starších generacích trauma Mnichova a mladším generacím rázně naznačil, že budou muset svá nejlepší léta obětovat neveselému tažení do země zaslíbené, která se jevila na dosah a zničehonic se vzdálila na dlouhých dvacet let, což ovšem tehdy nikdo netušil. Na uspokojivý výklad příčin pádu do určité mrtvolnosti let 1970-89 si bude muset naše historiografie ještě chvíli počkat, jedno je však zřejmé už dnes. Český národ - věren své vlastnosti nepřistupovat k osudovým a zvláště nepríjemným věcem zpříma - se nedokázal bezezbytku vyrovnat s dědictvím neslavných protektorátních let, a to se mu vymstilo v letech padesátých. S jejich pravdivým hodnocením se u nás nijak zvlášť nepospíchalo ani koncem 60. let, zatímco Poláci a Maďaři dokázali vystřízlivět už roku 1956. Proto Cechy a Slováky potkalo totéž o dvanáct let později. Další dvě desetiletí převládalo úsilí odtrhnout tuto republiku od historických kořenu a zbavit její obyvatele autentické identifikace s vlastními dějinami. Srpen 1968 v mnohém připomínal Mnichov 1938, období do dubna 1969 zase druhou republiku. Clenu politbyra ÚV KSSS, pověřenému dohledem nad likvidaci československých reforem, se neoficiálně přezdívalo „Kuzněcov-Neurath". Smrt Jana Opletala a Otakara Sedláčka otřásla veřejným míněním stejně jako dobrovolná oběť Jana Palacha a Jana Zajíce. V mnohém je mozne srovnat demonstrace z 28. října 1939 a 21. srpna 1969. Ale tady zrejme veškerá analogie končí. Stavět například vedle sebe generály Aloise bhase a Ludvíka Svobodu, třebaže byli oba postaveni do situace podobné, nem možné. Zatímco první riskoval a obětoval život, druhý neriskoval ani dobrovolnou abdikaci a nakonec musel být k ní donucen. Rozněž v obecném mentku nedosáhla národnostní nechuť k Sovětům tak extrémních poloh, jako svého času nechuť vůči Němcům, a před problém otevřené všeobecně viditelné kolaborace nebylo postaveno v posledním dvacetiletí zdaleka tolik lidí jako v letech 1939—45. Třebaže se většina národa s německou okupací naoko smířila přece jen v nem zan 1939 zažehlo naději, že v průběhu 2. světové války bude sen PROBLÉMY KONTINUITY A DISKONTUITY DEJÍN o německé Evropě zničen. O třicet let později tato naděje takřka neexistovala. Ve studené válce dominoval kremelský mráz nad chladicí pěnou Pentagonu a na „horkou válku" nebylo ani pomyšlení. Určitou naději skýtala na přelomu 60. a 70. let roztržka mezi sovětským a čínským vedením, která přerostla v ozbrojené incidenty na společných hranicích. USA sice dosáhly roku 1969 mimořádného úspěchu vstupem svých kosmických pilotů na povrch Měsíce, ale ve stejné době prohrálo vojenské velení i státní administrativa boj s veřejným míněním a zahájilo přípravy na ukončení války ve Vietnamu. Pozornost světových společenství se vůbec přenesla od vývoje v Evropě k problémům třetího světa. Roku 1970 dovršil nigerijský vojenský režim genocidu lbů a likvidaci jejich odštěpeneckého státu Bi-afra, 1971 nastoupil genocidní režim v Ugandě, 1976 v Kambodži a Etiopii. Bojem proti těmto režimům byly naopak motivovány útoky Indie proti Východnímu Pákistánu (Bangladéš) roku 1971, Vietnamu proti Kambodži roku 1978 a Tanzánie proti Ugandě roku 1979. Roku 1973 vystřídaly v Chile levičácké násilí Allendeho režimu pravicové násilnosti Pinocheto-vy diktatury. Roku 1975 obdržely nezávislost portugalské kolonie Angola a Mosambik a okamžitě zabředly do občanské války. Následovala občanská válka v Libanonu a nepokoje v Jihoafrické republice. Ve většině těchto konfliktů se angažovalo husákovské vedení UV KSC astatu materiální a propagandistickou podporou. Odhlédneme I. od charakteristické okolnosti, že toto vedení téměř vždy podporovalo režimy v demokratickém světě zcela zprofanované, nikdo nemůže z československého režimu let 1970-89 sejmout spoluvinu na /loe.neeh uenocidnich vlád a mezinárodních teroristů. Československé zbraně (zvláště trhavina sem**;obohacovaly výzbroj Irské republikánske armády, v ( eskosloven-sku se školili velitelé palestinských teroristu, českoslovenští porade, pomáhali Libyi připravovat agresi vůči Čadu, a podobných Pnk ladu by bylo možno uvést mnohem více. Husákův režim jednal v duchu chne, nych instrukcí z Moskvy, dokonce je svou horlivost, prekonával Na druhé straně n«u i V • « ot/pdužbv vydobyt podobnou nm u psic ne/avisl.)sii. Ja-^^oP"«f ^^obLi tŕebľpolskoa Maďarsko. Naopak zej-^^^^Se^^hmničí lze doložit takřka naprostou „ralu mena na chodu m,^rného p<)Staven. ( sm< zahraniční politice. Vedc-suverennOioasamo^ tendencím v rámci ni KSC a státu, vy v ^^holilo účastí na přípravě vojenské intervence Varšavské smlouvy, ^ ^ m)_H { N. o (tak( )Vch(, (>m|||vi| nd/c ^ v Polsku napřelo |.lJtťcmia, a\c ,Ľ nutno upo/ornil na paralelu Hu intervence nak^*,, W. Gomulky. I jej vynesl k nejvhvnějšímu postu T^ľotvodny^proces (Polsko, 1956). aby se pozdéj, stal jeho zavilým odpůrcem vJJ^jL, 1979 vyústila Brc/iiŕ* i.ki doktrína v ncjncbczpecnči-Na sklonKu ru«* LÉTA 1970-1993 ší krok, který mohl vyvolat globální konflikt. Vpád sovětských vojsk do Afghánistánu znamenal zásadní porušení sfér vlivu, vytyčených po 2. světové válce. Americký prezident F.D. Roosevelt musel kdysi přistoupit k všeobecnému zavedení státních zásahů do ekonomiky, aby USA mohly válčit proti mocnostem Osy. Ronald Reagan, zvolený do téhož úřadu roku 1980, musel naopak odstranit bariéry omezující svobodu trhu, aby USA dokázaly SSSR „uzbrojiť. Reaganova administrativa se ani nemusela příliš ohlížet na (jako obvykle zavádějící) analýzy expertů - sovětologů. Dala celému světu najevo, že světová ropná krize v důsledku arabsko-izraelské války roku 1973 USA neoslabila, naopak, že jsou silnější, nezbyly předtím. Prezident sám označil SSSR za „říši zla" a demokratické veřejné mínění konečně odmítlo nechat se nadále mást „kremelskými jestřáby", kteří odhodili holubicí mimikry v Afghánistánu. Na rychlý rozvoj zbraňových systémů v USA (střely s plochou dráhou letu, laserem naváděné pumy, letouny nezachytitelné radarem, zbraně umístěné v kosmu) reagovala sovětská vláda mimo jiné uzavřením smluv, na jejichž základě byly sovětské rakety středního doletu předsunuty do palebných postavem na území CSSR a NDR. Kromě toho existovala tajná nelegální dohoda mezi husákovským a brežněvovským vedením o skladování nukleárních náloží na československém území. Tyto sklady byly skutečně v sovětských vojenských újezdech v severních Cechách a na severní Moravě vybudovány. Podzemní sklady z doby okupace a kasematy československých pevností z roku 1938 ukrývaly chemický a biologický vojenský materiál. Drancování nalezišť uranu sovětskou vojenskou správou namísto Jáchymovská postihlo po roce 1968 zejména Českolipsko. Roku 1982 zemřel Leonid Brežněv a na jeho místo nastoupil Jurij An-dropov, muž temné minulosti, který však dobře chápal nutnost rozchodu s doktrínou svého předchůdce. Po jeho brzké smrti brežněvovci prosadili na nejvyšší post Konstantina Černěnka, avšak ani on jej dlouho nezastával. Roku 1985 byl vystřídán Michailem Gorbačovem. Jím zahájená „přestavba" (perestrojka) sovětské společnosti nebyla ničím víc než priznaním, že vnitropolitická situace SSSR je natolik kritická, že už nepomáhá osvědčená metoda odvracení pozornosti od hmotné a duchovní bídy obyvatelstva k problémům zahraniční politiky. Zároveň se v sovětském slovníku objevilo nové slovo „glasnosť" označující otevřenější zveřejňování společenských a ekonomických problémů v SSSR, ta ovšem měla dosud své meze. Ostatne am perestrojka nebyla úspěšná. Afghánistán se proměnil v „sovětsky Vietnam (a bylo jen otázkou času, kdy jej intervenční vojska vyklidí), roku 1983 zabránily USA vojenskou silou vývozu revoluce z Kuby na Grenadu a o tri leta pozdej! uštědřilo americké letectvo tvrdou výstrahu libyjskému d.ktatorovi M. Kaddáflmu, zatímco SSSR se omezil na verbální protesty. KGB s horlivou pomocí československého a východoněmeckého SPOLEČNOST ZAŽIVA POHŘBENÁ režimu setrvačností dále udržovala po celém světě ohniska neklidu, ale nezodpovědná a arogantní politika v duchu Brežněvovy poststalinistické doktríny byla nenávratně minulostí. „Světová socialistická velmoc", která si ještě roku 1968 mohla před tváří celého světa dovolit pošlapat základní principy mezinárodního práva, stejně jako práv lidských a občanských, náhle pocítila, že praská ve všech svých švech. II. SPOLEČNOST ZAŽIVA POHŘBENÁ II/l „ Úspěchy " plánovanlhohóspodářsm- zesporu k mnoha nepopulárním krokům vedeny j však vycítily možnost vytvont-^^gílf. zúročit svoji dem talentovaným a podnikavým rozvíjel. s. p vytvořena iniciativu v podobě publicity, pos^ * ^bvaly naíU lidem pře-celá řada instrumentů, které tyto ^^]^Jt^. Stranická le-vážně profesionálně neschopným a.c^™*ument(l, M slala .Uvnosten-gitimace, jeden ze zcela konkrétní|cn " ^ otevírala cestu k snadné *kfm listem", či lépe »Pracovn'K";*^ kariéře. S tím byla *Wen* P?V™™^LvÁ dostala lidové označení EX-účastnit se manifestaci, z menz p^ bedlivě donášet na ty, kdo se těmto PO (existenční pochod), a z?sobovaJa právo hrubě zasahovat do pra-povinnostem vyhnuli. nestraníků. Projevy jejich neloajálnosti ře- covních podmínek i soU COVjštith. málokterému z bezpartijních bylo šily stranické skupiny na p • sc navIL. ()Clt, pbracely na ruby obraz nejen současného ži-jora Zemana, R°l*nlmulosti. Nedostatku možnosti ke srovnaní využil vota, ale i DC^S|k /organizování výkonné manufaktury na výrobu se-i scénárista l IL 302 LÉTA 1970-1993 riáiů podstatně stravitelnějších (například Nemocnice na kraji města). V podobných manufakturách si mohli anonymně přivydělat umělci oficiálně zakázaní. Ze stejných důvodů i řada literárních děl a překladů vyšla pod jménem jiného autora, který obvykle neprovokoval bdělost inkvizitorů ze Svazu československých spisovatelů. Oficiálni divadelnictví zaznamenalo přínos pouze v pompézních opravách řady budov, aby se navenek prokázala péče státu o kulturu. Umělce postavené mimo kulturní dění donutil vztah k divadlu k novému, bytovému divadlu. Renomovaní herci spolu s amatéry nastudovali pro úzký okruh diváků hry klasické i moderní a provozovali je ve vlastních bytech. Ani obliba malých divadelních forem nepoklesla. Nabitá hlediště Činoherního klubu, divadla Na zábradlí, Semaforu, brněnského divadla Na provázku, liberecké Ypsilonky a dalších lákala diváky nejen popularitou svých herců, ale i snahou dramaturgie o aktuální výraz. Zhruba od poloviny 80. let se začalo rozvíjet divadlo provozované generací nezatíženou ani oficiální kulturou, ani vztahem k zakázaným autorům. Do kulturního povědomí vstoupila Pražská pětka, soustřeďující několik malých souborů okrajových čtvrtí Prahy působících v malých klubech. Vedle zmíněného bytového divadla udržovaly v Československu kontinuitu kulturního vývoje na psacím stroji rozmnožované časopisy, sborníky a knihy, pro které se vžil ruský název samizdat. Vydávaly je různé skupiny autorů počínaje bývalými politiky a historiky z roku 1968 (časopis Dialog) a konče lidmi ve věku nezatíženém traumatem „obrodného procesu" (například časopis V okno). Tato činnost se počtem vydaných titulů postupně mohla úspěšně rovnat s oficiální produkcí. V zahraničí se tato produkce rozvíjela jednak kolem exilových časopisů (Tigridův časopis Svědectvíve Francii a Pelikánovy Listy v Itálii), rozhlasových stanic Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, Svoboda, BBC nebo exilových vydavatelstvích (Sixty-Eight Publishers manželů Škvoreckých v Kanadě, Index v Kolíně nad Rýnem a další). Značnou oblibu si získala jazykově přístupná a mnohem méně cenzurovaná polská literární a publicistická produkce. Totéž je možno říci o sovětském zpravodajství v době glasnosti, to jest po roce 1985. Poměrně značnou nezvislost si zachovala moderní hudba. Písňové texty provázel po celé období 1970-1989 politický podtext - od generace, spojené s léty šedesátými (M. Kubišová, Spirituál kvintet, Vodňanský + Skoumal, Paleček -I- láník, V. Třešňák, J. Hutka, V. Merta, V. Mišík, J. Kainar. V. Hrabě) k těm, jejichž razantní nástup spadal do 80.'let (K. Plíhal, I. No-havica, P. Dobeš, J Čert). Pozoruhodnou stálost obliby si udržovala tvorba dvojice Suchý + Slitr a vzdor „železné oponě" neklesal počet příznivců emigrovavšího K. Kryla. Domácí folkové festivaly se těšily zájmu mladých posluchačů, stejně jako konfidentů a pracovníků represivních složek. V jejich aktivitě byl však patrný posun. Jestliže proti skupině Plastic Peopte oj SPOLEČNOST ZAŽÍVA POHŘBENÁ 303 the Universe vystupovala StB v 70. letech se systematickou tvrdosti od samého počátku, proti Pražskému výběru zasáhla roku 1983 až po sérii odsuzujících článků v časopise Tvorba a po oficiálním zákazu jeho hudebních vystoupení. Počátkem roku 1977 vyzvalo hnutí Charta 77 normalizační režim k demokratické otevřené diskusi na legálním základě. Podepsáním tohoto textu vzniklo občanské hnutí s neomezeným politickým spektrem, v němž se setkali vyloučení komunisté na jedné straně se ladními odpůrci komunismu na straně druhé. Náplní jeho činnosn byl dohled nad dodáváním lidských práv v Československu, upozorňovaní na nezákonnosti a porušování tehdy platné komunistické ústavy a snaha o zahraniční publicitu těchto excesů. Paralelně s Chartou působil Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. V předlistopadové dobe si Charta jiz získala takovou mezinárodní prestiž, že mnoho f?^^^^^ legací se v Praze setkávalo s jejími P^^.^^7P7^hS «vládními činiteli. Seznam dokumentů vydaných <^^^í^ listopadem 1989 přes 550 položek. W^ÄÄSt ká inteligence. Si^atáři, kteří pro ff^^^^^p^ bo Příbuzných, nesměli studovat f^°^Z%oce kvalifikova-vah dělnické profese. Dělnictvo, ^Á^SiSStSpolitický rozhled nych profesí) již za německé okupace pniis mw*e pasivní. Navíc vét-ani stavovskou nebo národní hrdos zus alojato*^ £ sma národa o existenci Charty 77 am ojejn ^ ^ oh na národa o existenci Charty / '^Y^ /ežirn nemusel cítit ohrožen Proto se ani československy komunisy^ ^ spojenectví dč,njctva zdaleka do té míry jako v *°ufa™ a nezávislému odborovému hnut. a inteligence dalo vzniknout ^ Solidarnosc. Rovněž zastoupeny , ^.^ pacaly/ova, j ^v^dčiu inova-reprezentativní, třebaže norrna a službach AvSak spolťt ,„- cí v exaktních oborech, ve itf^SSnv bezduchým dělením na marxistické CI v exaktních oborech, ve *J^£n~ bezduchým dělením na marxistické skovědní obory bvlv"eJ^A takže jejich zástupci tvořili v opozici, posta-a nemarxistické (buržoazn z'^^ pOStav,)u se stal sedmdesátiletý filo-vené mimo zákon, většin fyZickému a psychickému vyčerpání zof Jan Patočka, kí^7,/cnu Ve služebně StB (Státní bezpečnosti). Po-z mnohahodinového^ mJuvčícn (harty 77 vykonával několik měsíců, slaní jednoho z PJV^. v 70. a SO. letech byl podstatne mžsi než v letech Počet „vězňů ■TJvJJJJ s, jif netroufaly vynášet tak drakonické tresty jako padesátých, an'vězněných ani vinu soudců nijak nezmenšuje. Jus-dříve. To však ut^)bezřetclnější a činy motivované politicky (například tice ostatně ^■repl,híik \ > hodnotila výlučně jako kriminální. Na konto násilné °PliS[f'íť výchovy (SNV) a Statni bezpečnosti padá několik záhad-Sboru núPrýV s&x\\c\c\\ i v řadách disidentů a podzemní rír k ve. Neoficiálnych umru w 304 LÉTA 1970-1993 ní církevní organizaci režim pronásledoval se stejnou důsledností, s jakou protežoval kolaborující duchovní z hnutí Pacem in tenis. Významná byla katolická petice, kterou podepsalo přibližně 300 000 věřících. Požadavky obnovy občanské společnosti, právního státu a otevření se Evropě i světu byly šmahem označeny za útok na principy socialismu. Stranické vedení odmítalo brát na vědomí i některé nesmělé projevy z vlastních řad, které se kumulovaly zejména v souvislosti s první návštěvou M. Gorbačova v ČSSR. Přestože se v tomto vedení prosazovali jednotlivci s nesporným intelektem, i u nich se projevila naprostá absence inteligence sociální, která je stavěla na roveň primitivním sadistům ze složek StB, pověřených „bojem s vmtřním nepřítelem". Nakonec žádný z „nových soudruhů" nebyl ochoten prosazovat dalekosáhlejší požadavek než odstranění osob zvláště demoralizovaných a zdiskreditovaných (G. Husák, L. Štrougal, A. Kapek, V. Biľak, M. Jakeš). I kdyby však staronové vedení KSČ projevilo vůli k určité změně kurzu, nedokázalo by v tomto smyslu ovlivnit některé složky represivního aparátu (správa kontrarozvědky pro boj s vnitřním nepřítelem, část Lidových milici a další), které se pravděpodobně začaly vymykat vší kontrole. Jejich řádění způsobilo vážné újmy demonstrantům v srpnu 1988 (při příležitosti 20. výročí sovětské intervence), počátkem roku 1989 („Polachův týden"), a na 1. máje a 21. srpna téhož roku. Represivní zásahy vyvrcholily známou akcí 17. listopadu 1989. Neúčinnost teroru kontrastovala s rostoucí aktivitou opozičních skupin a iniciativ. Vedle organizovaných akcí Charty 77, Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), Hnutí za občanskou svobodu (HOS) se mobilizovalo ekologické hnutí („zeleni"'), zcela spontánně se zdvihla roku 1989 vlna protestů proti opakovanému věznění V. Havla a dalších disidentů. Jestliže Charta 77 měla přes tisíc signatářů, u petice Několik věř dosáhl jejich počet mnoha tisíc. H/3 Život y „šedé zóně" Období let 1970—89 se vyznačovalo naprostou absencí právního stavu. Naplňoval se okřídlený výrok sv. Augustina: „Remota iustitia quidsuní regna nisi magna latrocinia" (co jsou státy, není-li v nich spravedlnosti než velká lotrovství). Moderní pojetí teritoriality práva (určité právo platí na určitém území pro všechny bez rozdílu) bylo potlačeno feudálně-sta-vovským pojetím personality práva. Podle něho byla větší část osob zcela svázána řadou bezduchých právních norem, zatímco menší díl zcela povznesen nad jakákoli zákonná ustanovení, a tím spíše i nad principy morální. Tento stav byl dvojnásob nebezpečný. Předně vedl k apolitizaci širokého spektra společnosti. Prozíraví a slušní lidé se záhy zbavili iluze, že SPOLEČNOST ZAŽIVA POHRBENÁ by pronikáním do řad stranické „věrchušky" mohli ovlivnit chod verejných záležitostí k lepšímu. Většina obyvatelstva, zachváceného nadšením nad vývojem roku 1968, upadla po srpnové invazi do stejně hluboké deprese. Cítila se podvedena a pochopila obrodný proces jako boj dvou mocenských frakcí uvnitř KSČ, do kterého byla zatažena proti sve vuli ase kterým vlastně nemá nic společného. Zde je asi treba spatřovat hlavní příčinu té neotřesitelné pasivity „mlčící většiny" a stale hrozívej! rostoucí přehrady mezi ní a prominenty. , . „ Na drihé straně tento stav vedl k kořenění predstavy ze amoraInost vrchnosti ospravedlňuje drobné prohřeškypo krádání majeV v s balistickém ^^^^ ^ sazby než za zcizení vlastnictví « charakteristická la jevem naprosto rozšíreným a be5^/některých profesí, kteří na zbohatlická vrstva rekrutující se z pnslusnftu některý ^ ^ jedné straně okrádali stát o materiál -často vytvářeli neprůstřelné, záJraove 'es" zce|a uspokojivě bez vekslá-nomika" by pochopitelně nemohla m^{Qncc odlišných valutových kur tó, jejichž zisky zaručovala souběžná do zťjravotnielví a péče zů. Celospolečenská korupce> Pr°V áIní hodnoty bylo obtížné vši o staré a trvale postižené oS0^nmfch lavicích papouškovat vyložené lži mládeži, jež byla nucena ve *° uvádé|a věci na pravou mnu. ale a nesmysly. Většina rodičů sice y ^ tJ. (j dospiva|y. Mah»k tím se prohlubovala schizon*"' doUcnost svt;ho dítěte jen proto, aby nátery rodič byl ochotenrisko^ nr0St0u pravdu: Já trvám na tom, U ľlzeň Příklad sdělil pedagogům tuf/užeDn0SL k níž byl učitelsky stav dotlačen osvobodil PattonľPoW&* smazala atraktivitu profese. Na /akladrnm nuut * ah/a feminizace škoisn, (,il P"'nučná£$LJ' *nch rodiče příleb. ^ ztol n,.(/,ft./ '"" ^"'"v.-,,, n.l.nk' fPn" ,ř do cizmytnonnšlntn smrtelníkům tíkik' 'TU'U,'» s 'U't"'>" -ľj?[**(j ce, v němž často nebylo hyIo možno I to, co se říkalo o nem. ^au__mIicú a M'llst 1,1 rlz.......e^uhliv , ---------- Kádrový -j ^„cpfiú ohraná ni-ĽAniu...... to, co se říkalo o ne ^vníků a bvlv „m spolehlivější, dohledu závistív^s^gj0 na svc opon. k >ncov:m/,u(7CJmťna Normalizační ^^itovaly.^^ ur,lU. společenské katc- cim více se samy zkomLitikou * c KS( cikánské obvvaioM' mzdovou a daňovou) financi, clen i;|vam. ^ s|ovcnska gorie (například ^r>. kapilaHsniu tradiční platilo nebo určité regiony » A '^cujc ' wbc a pro svrchované orientované na 2^.|íW*J*ľ v reálnem socialismu mnoho M že mnoho pracovuy^ého k plt, • ^.hopMych a pftOOVÍtýrt schopného a pra řin|i,eto. *£olvohvi jcdincl pociťovali znechuceni schopných jjgSJSÄ', / If.K, Zlrala „„ernost, vedla k hledán, v jejich zajmu na ^ nír5rnysinou , nad často mamo 308 LÉTA 1970-1993 různé náhradní životní náplně. Lidé nezřídka hledali náhradní smysl své existence v „chalupářské horečce". Tam zapomínali na politickou realitu, nemilované zaměstnám, všední problémy. Byli svými vlastními pány (mimo oficiálně diktovaný čas a prostor) a ještě si mohli vypěstovat trochu nezávadných, a tedy nedostatkových, potravin. Ti, kdo žádnou chatu nevlastnili, se zavírali do městských bytů, kde přijímali návštěvy dobrých přátel a věnovali se svým koníčkům a ještě častěji televizní (bačkorové) kultuře. Vánoce opustil duch radostné zvěsti o narození Vykupitele a ovládl je kult obžerství. Úspory obyvatelstva se staly vynuceným jevem, protože nabídka cestování, kulturních podniků i průmyslových výrobků zdaleka neodpovídala poptávce. Odpolitizování veřejného života a uzavření se do soukromí měly přece jen i svou odvrácenou stránku. Mnoho lidí nepřestalo i v normalizační atmosféře vychovávat své děti a utvrzovat své přátele v neměnné hierarchii lidských a občanských hodnot. Zkrášlovali své soukromí, pídili se po vstupenkách na koncerty a jiné kulturní podniky, stáli v obvyklých čtvrtečních frontách na nové knihy a radovali se z každého titulu, který se podařilo prosadit přes hradbu zloby a ignorance. Mnozí organizovali přátelská sportovní utkání nebo seznamovali mládež s přírodou a historickými památkami, třebaže obojí se často nacházelo v zoufalém stavu. Rozsáhlou aktivitou se vyznačovaly kluby přátel vojenské historie, zejména válečné techniky a historického šermu. Trempink, pronásledovaný především v padesátých letech, se stal opět formou protestu proti státnímu zájmu (establishmentu), stejně jako návštěvy míst spjatých s „nemarxistic-kou" minulostí (poutní střediska, hrob TGM v Lánech, bojiště z dob habsburské monarchie). Dařilo se organizovat sympozia, přednáškové cykly i publikační podniky, které se vyznačovaly značnou mírou nezávislosti. Stranickému a vládnímu vedení se vymstila likvidace Ústavu pro výzkum veřejného mínění na sklonku roku 1969. I pověstná Státní bezpečnost s všudypřítomnou armádou kádrováků a donašečů evidentně podcenily koeficient růstu všeobecné nespokojenosti. Slabost režimu a zejména systému Varšavské smlouvy se projevila jejich neschopností zabránit masovému útěku východoněmeckých občanů do Spolkových republik Nemecka a Rakouska přes československé území. To vse konečně vyvřelo v listopadových dnech roku 1989. Komunistický režim, který sám sebe rozkládal, dospěl podobně jako brzy předtím v Polsku ci v Maďarsku, k neslavnému konci. Listopad 1989 uzavřel iednu kapitolu národních dějin. SPOLEČNOST ZAŽIVA POHRBENÁ H/4 Odl 7. listopadu ke vzniM&MimMky------- Roznětkou výbuchu nahromaděné nespokojenosti se stalo brutální roze-toámdemonstrace,kterounapátek 17.listopadu 1989,deri50 vyr^po pravý devíti českých představitelů studentského hnuti ^—^bor Ll Listy, svolaly nezávislé studentské in« SSM. Pobouření veřejnosti, vyvolané paralelou ^^/^ kých a komunistických represivních sil, ^I»^^aS S£f 4nýmislužbami^ fakcel7.1istoPadunen^ bovali a jak k něčemu takovémui mohloprotesty hromadně šlet.) Obyvatelstvo začalo téměř okamžite V*™WP ^ některých odsuzovat tento zákrok, žádalo jeho vysetrem Jfdavé distancoVa- prvků dosavadní politiky. °dnásUJí^^na socialistická a Socialistický ly i části oficiálních struktur, totiž Cs. sxran ^ ^ 2Q |istopadu j je_ svaz mládeže a - což je zejména J Veřejným vypovězením boje jich deníky (Svobodné slovo aMIadatronw;^^ vysokých a caslccně komunistickému režimu se stala stavx ^ „gžnou či sametovou re-istředních škol a divadel. Stávkytak ™n?Jvináii pád komunismu v tV-voluci, jak poeticky pojmenovali MPau f na násilni prostředky spole-koslovensku, charakteristickou tím,ze ^ hala na informační a propagační_puc ^ ^ [g |jslopatIlJ vv,voř.lo Jako představitel opozicnihc. nn , nazor(,vé spektrum <-In vatcl. Občanské fórum (OF), f^^Lbem konstituovala Verejnou proti Na Slovensku se pak obdobný ^ viatll opél Alexander Dub-násiliu (VPN). Ikdyžsedopom ^ ^ v-cml ll/nílv:lIK. all„„llx í^ad^příslusiiídgj^^i manifestacemi, pořádaným, odpure. převzal Václav Havel být vzdálen, "^uhlas.t. nesluHlo- režimu,tzv.diSidenty(zlatzd^ jinovérec) ve dnech 21 2r,. hsopadu vat se, franc. dissident . na , etenske pláni, dával, Pražane zprvu na Václavském nam^. V K. s, přeJťdrtlva VťIsllw namda. nálože.změnu, ^Ä.a,i«> a prapor) naVáclavske namést. Příchod dělníků**^ znamenal,žeKSC^X koimUnM,ckcho veden, sc s.cc Pokus , po-vládla Někteří PredSnřcV/eti nu *i I utovc milice a armádu, ale s v u, /anu i nenrosadili. ř&Jakešovo veden, a odstartovalo tun ĎStUp komunistů oadu podalo **S \. no£nfch hodinách zaplav ily rozřadí rfněné davy ob- nH moci PrahUjH in .oslavu pádu nenáviděného režimu, /vrat nepnvo- čanů pHp^eniiéra Adamce /formovat vládu s rozhodujfcí nroahou dil ani Pok^sT příslušník^ 310 LÉTA 1970—1993 Pod stupňujícím se tlakem opozice odstoupil 10. prosince (symbolicky v Den lidských práv) z prezidentského úřadu Gustáv Husák, který však ještě krátce před abdikací jmenoval tzv. vládu národního porozumění, vedenou vysokým úředníkem a bývalým komunistickým ministrem pro legislativu Mariánem Čalfou. V nové vládě získali převahu nekomunisté, zvláště zástupci Občanského fóra a Verejnosti proti násiliu, kteří tak přejímali odpovědnost za řízení státu. Zrušením ústavního článku o vedoucí úloze komunistické strany ztratila KSČ dosavadní politický monopol a její vedení muselo souhlasit i s odvoláním řady svých poslanců ze zákonodárných sborů. Na jejich místa byli kooptovaní představitelé nových politických sil. Takto transformované Federální shromáždění, jehož předsedou se stal později Alexander Dubček, zvolilo 29. prosince 1989 prezidentem Václava Havla. Nová vláda začala s přípravou ekonomické reformy, o jejíž pojetí se rozpoutal prudký politický zápas mezi sociálně demokraticky orientovaným místopředsedou vlády Valtrem Komárkem a federálním ministrem financí Václavem Klausem, stoupencem neoliberální tzv. chicagské ekonomické školy Miltona Friedmana. Klaus na svou stranu strhl skupinu ekonomických ministrů, mezi nimiž získával stále větší respekt XHadimír Dlouhý. Hlavním úkolem vlády však byla postupná změna právního řádu a příprava demokratických voleb. Konaly se již 8. a 9. června 1990 a spíše než volebním aktem byly referendem, v němž občané řekli jasně ne komunistické straně. S převahou zvítězilo Občanské fórum (nadpoloviční většina hlasů v českých zemích), na Slovensku pak překvapivě Verejnosť proti násiliu, která za sebou nechala i Křesťansko demokratické hnutí, vedené disidentem lánem Čarnogurským. Nové Federální shromáždění zvolilo 5. července prezidentem České a Slovenské Federatívni Republiky (jak zněl od jara 1990 nový oficiální název Československa) opět Václava Havla. Obyvatelům státu však nebylo souzeno pokojně pokračovat v politické a ekonomické transformaci společnosti. Obě vítězná hnutí složitou situaci nezvládla a ani zvládnout nemohla, poněvadž v nich rychle začalo docházet k vnitřnímu štěpení. Občanské fórum se na počátku roku 1991 rozpadlo. Liberálně smýšlející skupina, kladoucí důraz na nadstranícke řešení problémů, se soustředila v Občanském hnutí (OH), vedeném liřím Dienstbie-rem. Klausovi stoupenci pravicové politiky a radikální ekonomické reformy založili početně nepoměrně silnější Občanskou demokratickou stranu (ODS), jež měla nejvíce křesel i ve federálním parlamentu. Již dříve se z Občanského fóra vyčlenila Občanská demokratická aliance (ODA), malá, ale vlivná konzervativně-liberální strana, reprezentovaná Danielem Kroupou a Pavlem Bratinkou, k níž se přiklonili též Vladimír Dlouhý a Jan Kalvoda. Také ve Verejnosti proti násiliu převládly dezintegrační tendence, ústící v odchod většiny členstva do nově založeného Hnutí za demokratic- SPOLEČNOST ZAŽIVA POHRBENÁ ké Slovensko, v jehož čele stanul Vladimír Mečiar. Pravicově smýšlející členové VPN se později ustavili v nepočetnou Občanskou demokratickou unii. K další politické diferenciaci společnosti pak docházelo y nejruznej-ších kampaních a zápasech, z nichž uveďme alespoň Havlův neúspešný pokus o rozšírení prezidentských pravomocí i boj o lustrační zákon, jehož cílem bylo odstranit z vedoucích funkcí státního sektoru cleny byvale komunistické nomenklatury a příslušníky i spolupracovníky ^nef^^ pečnosti. Nadějí na posílení pozic se nevzdávaly ani staronové (C^^ venská soriální demokracief nové (Křesťansko demokratická strana) ci venska sociální demokracie), no_ československá strana překotným vývojem procházející tradiční (huju lidová) strany, jejichž zástupci ^^P^^soustfedbval kolem Hlavní politický zápas po vo bach roku 19w mezj dvou problémů: pojetí ekonomtckc^^^prosadíKlansc^. Cechy a Slováky. Již od podzimu i^^^jetí přispělo i celkové na-koncepce hospodářské transformace. Vf™jjní ^ménou hospodářsi ví ladění většiny české společnosti, spojující^ yypraco. naději na lepší budoucnost. ProjeKí pul ,. nenř ;edsečného významu val Václav Klaus a jeho tým, spocivaL»*» konkurenčního prostred, soukromého vlastnictví, podnikateJsK Vnjmci up|a(ňovánítčiokon-amaximálmmožnéredukcistatnienvy j ^tizahranic.níhoobchodu, th- cepce byla postupně zrušena omezeni -_____^~^Z^éá3088426občanů Slovenské repu- Voleb se zúčastnilo 6 485 739 °%a™ platila pětiprocentní klausule. Hlasy bliky. Pro vstup do zastúpi*^. ( .y(o hranjce nedosáhly. propadly v prospech odevzdané pro strany (či hjaslj vítězů. Šlo zhruba o 20% nlasován. v obou komorách Federálního shro- Pravidla pro přidělování rna^jzacei círnž melo byt zaj.šténo. aby jeden na-máždéní se řídila tzv. if^Jort prosadit rozhodnut, v neprospech druhého rod díky své početní P'eVf/entace se musely vždy domluv... na druhé strano se národa. Obě národní\^aáoo zablokovat. tak dal parlament veim kraticka strana - Křesťanskodemokratická strana. ODS - KDS Občanská d*" demokrac,e. LSU Liberálne soc.álni ume. KDU m. hink ČSSD: &jSCká un.e - Čs. strana lidová. SPR - RSČ Sdru- ^čsÄ žení pro republik SMS Hnut. za samosprávnou demokracii - Spolec- mokraticka nost pro Mora"u okrattcke Slovensko. SDL Strana demokratickej ľavice. H Hnutje za de' á sfrana. KDH Kresranskodemokratickó hnutie. M - E SN^ Slovan-"křesťansko demokratické hnutie Egyutteles - Spolužitie - M Ma^^Äfarská ľudová strana. SDSS Sociálno - demokratická strana na Slo^" Sněmovna národů Federálního shromáždění Sněmovna lidu Federálního shromáždění HZDS 24 Volební výsledky v roce 1992 Česká národní rada ODS-KDS kdh 18 314 LÉTA 1970-1993 krát devalvována koruna a uvolněny ceny. Masivní cenový liberalizační náraz, uplatněný od 1.1.1991, vedl k prudkému znehodnocení úspor obyvatelstva a fakticky suploval politicky neúnosnou měnovou reformu. Téměř souběžně začal rozsáhlý proces privatizace státního majetku. V tzv. malé privatizaci šlo o malé provozovny obchodu a služeb, ve velké privatizaci pak o větší závody. K urychlení procesu přispěla i kupónová privatizace, zahájená na sklonku roku 1991, v níž každý občan starší 18 let mohl prostřednictvím kupónové knížky získat za 1035 Kčs akcie vybraných privatizovaných podniků. K podpoře privatizace směřovaly též restituce, jejichž smyslem bylo vrátit nemovitý majetek, odňatý po 25. únoru 1948 z různých příčin komunistickým režimem, zpět původním majitelům nebo jejich dědicům. Svoboda podnikání se projevila nejdříve vznikem ohromného množství cestovních kanceláří, využívajících zavedení bezvízového styku s většinou evropských států, a rozmachem nakladatelského podnikání. I krátké, třeba jednodenní zájezdy uspokojovaly dlouho nerealizovatelnou touhu cestovat na Západ. Záplava vydávaných knih a časopisů zase reagovala na poptávku po informacích i zapomenutých a potlačovaných literárních druzích. Volné působení tržních sil v této oblasti se projevilo jednak neobyčejně prudkým nárůstem zábavné a méně hodnotné produkce i úpadky některých náročných podniků. V praxi se tak vyjevily meze vývoje orientovaného jen na kvantitativní hlediska. Ukázalo se, že zlepšení situace může přinést pouze zdokonalení tržního mechanismu samého (zejména v oblasti distribuce) a především dříve zavrhované formy podpory kulturní tvorby (nadace, sponzorství apod.) V počátcích hospodářské reformy pohlížela většina československého obyvatelstva na nové ekonomické možnosti sice s nadšením, ale zároveň dost bezradně. Noví podnikatelé se však v nezvyklých podmínkách dokázali poměrně brzy orientovat, a jak se zdá, alespoň z několika zatím odhalených skandálů, projevili i dostatečnou míru dravosti a bezohlednosti. Do oblasti podnikání vstupovali sice mnozí lidé bez zkušeností, leč zdaleka ne všichni. Četní členové KSČ, kteří se dokázali zmocnit části bývalého stranického majetku či kteří uměli využít svých kontaktů s představiteli státní správy a podnikového managementu, měli pochopitelně ulehčený start. Podnikat začaly též skupiny obyvatel, kteří před listopadem 1989 získali peníze v tzv. stínové ekonomice („veksláci", těžící z nedostupnosti západních měn, „melouchári", zajišťující nedostatkové služby, nejrůznější podvodníci z oblasti obchodu atd.). Důsledky radikální reformy tíživěji pocítilo méně vyvinuté Slovensko, narychlo industrializované komunistickým režimem, který na jeho území umístil zbrojní výrobu a hutní závody. Ekonomická recese postihla na Slovensku celé regiony v okamžiku, když vláda rozhodla o podstatné redukci SPOLEČNOST ZAŽÍVA POHRBENA 315 zbrojního průmyslu, případně o jeho transformaci. Zklamání z hospodářského vývoje jen umocnilo vypjaté národní pocity velké cash slovenského obyvatelstva. Prvním symptonem zjitřené slovenské otázky se stal jiz počátkem roku 1990 zápas o název státu. Slovenští poslane, odmítl, prezidentův návrh na návrat k názvu Československá republika a teprve po dlou; hých jednáních se dospělo ke kompromisní podobe - Česka a Stovenskz Federatívni Republika. Hlasy ze f^^J^^S^ SSnezÄ V,ády' ^ ly názor, že silné republiky, ^^%^é sérii jednání přebíraly vání, vytvoří základnu skutečné federace- v a ^ repubhkové vlády stále větší ^P^^^cj federace. Rostoucí nezá-kompetenčního zákona, omezujícího Prd b,ikové vlády vzdalovalv iso-vislost na federaci však znamenala, zese r p ^ neodvratně rozdéÍ« >\at. bě navzájem. Československá republikais ^ ^ ^ Profederální síly na Slovensku se po«_j sIovenské vlády. I když se voláním Vladimíra Mečiara z ™^ce ?činky Mečiardosáhl na Slovensku tento tah podařil, vyvolal z^°^e^tanlentnichvoIhách.pieNve^e-nebývalé popularity a bylo zjevné, ze f ^ Nevypočitatclný poln.k se stal ré kampaně vedené proti jeho osone,^jasu ^ K,ausov0u koncepci ekono-přímo symbolem slovenského nIrismu. mické reformy i odporu^?^^ „^y československá ahraim Vevolebntamezidoby ^z^^^ tl .Sovětském ní politika. Podařilo sej, V^,vské smlouvy i Rady vzájemné hospodář-, svak.Pnspělaklikvi^ ské pomoci. Dne 27. stáí se stal členem mnoha v^jmmM sovětský voják. OskP^S Mezinárodního mem , eho fondu a Rad> mezinárodnUorgan^;^ trojku P^novanou rant c sc- Evroov sDoluvytvonl'^. ,u Macferska, Polska a Československí tklnľneiw ších pgJffS^elý tento časovs usek rubl m.n.sterstvo za- vTv seW^ťbmcnsku v nich jasni- /s itéaly levicoví, ,ncni.» anc ^esKOsiu*^Jfll0 vy>' _,____A„,*ci„ín*«i vcvl :i i Str; Českosloven2*jr_ výsledku uumimu ------- strany. Nej'ep^ % hlasú), pomerné slušné si vedla i Strana demokratické Slovensko^. tornU pravicové strany (Křesťansko demokratická unie, levice. NaPrťá"str;in.i. Občanská demokratická unie) utrpěly debakl. Demokrari**3,^, zvítězila (rovněž s cca 30% hlasů) Občanská demokra-V českýcí1 z^fřrá na svou kandidátku přibrala Křesťanskodemokratickou tickástf**' 316 LÉTA 1970-1993 stranu. Tyto dva politické subjekty pak spolu s Křesťansko demokratickou unií — Čs. stranou lidovou s Občanskou demokratickou aliancí vytvořily vládní seskupení v České republice. Česká levice nedopadla sice špatně, ale zůstala rozdělena na komunistickou (Levý blok s dominující Komunistickou stranou Čech a Moravy) a nekomunistickou (Čs. strana sociálně demokratická, Liberálně sociální unie, spojující v sobě alianci Čs. strany socialistické, Strany zelených a Zemědělské strany). Do českého parlamentu se ještě dostalo Hnutí za samosprávnou demokracii — Společnost pro Moravu a Slezsko a Republikánská strana. Protichůdné výsledky voleb prokázaly odlišnou orientaci převážné části obou národů. V tomto smyslu byly záhy interpretovány jako hlasování o budoucnosti společného státu, ač to předtím nikdo výslovně neprohlásil. Vzápětí se ukázalo, že čeští a slovenští vítězové voleb nesestaví stabilní a funkční federální vládu ani akceschopný federální parlament. Přesvědčivý důkaz podala brzy volba prezidenta republiky, při níž většina slovenských poslanců odmítla Václava Havla, který krátce nato abdikoval. Představitelé Občanské demokratické strany a Hnutí za demokratické Slovensko se pak v několika kolech jednání dohodli na demontáži československé federace. Dne 25. listopadu 1992 rozhodlo Federální shromáždění po předcházejícím vleklém státoprávním jednání překvapivě hladce o zániku Československa k 31. prosinci 1992. O tři týdny později, 16.12. schválil český parlament ústavu samostatného českého státu. Do jeho čela byl zvolen jako první český prezident opět Václav Havel. Od 1.1.1993 se na mapě Evropy objevily dva nové samostatné státy: Slovenská republika a Česká republika, zahrnující teritoria bývalých zemí Koruny české a pokračující v tradicích více než tisíciletého českého státu. „Poznal jsem, že lidská hloupost a zloba jsou nezkrotné a nezměrné jako sedmero moří. Poznal jsem však, že ochranná hráz, kterou zbudovala menšina těch dobrých , a moudrých, je den ode dne vyššia pevnější". (uon Feuchtwanger) „Ale jedno můžeme přijmout s jistotou a to je nepochybná budoucnost lidského ducha: že ať jakkoliv násilně, jménem čehokoliv budezglajchšaltován, usměrňován a činěn služebným, vyvstane v něm vždy znovu vítězný požadavek svobody ducha. Duch může být znásilněn, ale ne natrvalo; pokud myslí, pokud soudí a tvoří, bude nutně překračovat dané ohrady, ať mu jsou ukládány jakoukoliv despocií. Každá násilná moc je jenom překážka, která dříve nebo později bude smetena; každá reakce, každý sestup k demagogii a fanatismu není než epizoda, po níž ~ se zbytečnými ztrátami, za cenu krve a drahého času - se vrátí svoboda lidských duší." (Tomáš Garrigue Masaryk)