POLITICKÝ SYSTÉM HABSBURSKÉ MONARCHIE A PŘEDLITAVSKA (1848-1918) Dies Österreich ist eine kleine Welt In dem die grosse ihre Probe halt. Friedrich Hebel 1.1 Klasifikace politického systému Ve státním útvaru Habsburské monarchie, respektive po roce 1867 v tzv, Předlita v sku (oficiálni název neuherské polov i nv říše zněl „Království a zeittc v říšské radě zastoupené1") byly postupně položeny základy moderní české politiky. Jednalo se o specifický statni útvar co do uspořádání politických instituci i co se týče národnostní, náboženské a politické pestrosti obyvatelstva. Vytvořila se v něm svéhytná politická kultura, která zformovala tradici, jež ovlivnila celý středoevropský prostor a jejíž některé relikty lze v politické realitě středoevropských státu zpozorovat doposud. Mezi lety 1848 a 1918 (resp. 1914) došlo k zásadním proměnám středoevropské politiky i společnosti. Na počátku této éry se v Habsburské monarchii myšlenka ústavního vládnutí prosazovala jen živelně a obtížně; na jejím konci již i v Předlita v sku proběhla Táze demokratizace politiky evropských "•'utru v níž. se demokracie stávala masovou záležitostí. Rozšíření volebního pravá (v Předl itavsku bylo všeobecné rovné volební právo pro muže uzákoněno r 1907, počet oprávněných voličů se však rozšiřoval již. v letech 1882 a 1896) radikálně změnilo obraz stranické scény a vyvolalo také potřebu vzniku nových masových stran a vazeb mezi nimi a voliči. Přestože nelze až. do roku 191H označit předlitavský politický systém jako skutečně a důsledně demokratický, je nutno připustit,že právě zde se rozvinul základ pro pozdější demokratický režim tzv, První republiky. Politický systém Habsburské monarchie a Předlitavska 19 ■ I. 2 Základní momenty politického vývoje 13. - 15. 3. 1848 Vypuknutí revoluce ve Vídni 25. 4. 1848 Oktrojována dubnová (Pillersdorťova) ústava 7.9. 1848 Zrušení roboty a poddanství 22. II. 1848 Svolání kromčřížského ústavodárného sněmu 2. 12. 1848 Nástup Františka Josefa I. na trůn 4. 3. 1 849 Oktrojována březnová (Stadiónová) ústava 7. 3. 1849 Rozehnání kroměíižského ústavodárného sněmu 26. 3. 1850 Zákonem zřízeny obchodní a živnostenské komory 20. 8. 1851 Kabinetními listy rozpuštěna vláda jako kolektivní orgán, přechod k neoabsolutismu 31. 12. 1851 Silvestrovskými patenty suspendována oktrojována ústava z dubna 1849 a zveřejněno tzv. organické řízení státu 4. a 24. 6. 1859 Habsburská armáda poražena sardinsko-francouzským vojskem u Magenty a Solťcrina II. 7. 1859 Příměřím ve Villaťranee odstoupena Lombardie Sardinskému království květen září 1860 Jednání tzv. rozmnožené říšské rady 20. 10. 1860 Říjnový diplom 26.2. 1861 Schmerlingova ústava 20.9. 1865 Sistování (pozastavení platnosti) částí únorové ústavy 3- 7. 1866 Bitva u Sadové 23. 8. 1866 Pražským mírem se Rakousko vzdalo Benátska ve prospěch Itálie a souhlasilo s rozpadem Německého spolku 1866/1867 Proces dualizace říše, tzv. rakousko-uherské vyrovnaní 25. 7. 1867 Zákon o odpovědnosti ministrů, ti nadále odpovědni jak císaři, tak parlamentu (předtím pouze císaři) 15. 11. ] 867 Vydán nový spolkový a shromažďovací zákon, umožňující svobodu projevu 21. 12. 1867 Prosincová ústava 1867 1868 Táborové hnutí únor říjen 1871 Neúspěšná jednání o česko-rakouském vyrovnání (tzv. fundamentální články) 2. 4. 1873 Zavedení přímých voleb do říšské rady (tzv. dubnová ústava) Vánoce 1874 Založena Národní strana svobodomyslná 7.4. 1878 Založení Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické 20 Politický systém českých zemí 1848-1989 13. K. 1879 až li. II. 1893 19. 4. 1880 4. 10. 1882 únor 1886 4. 19. 1. 1890 únor 1^>4 14. 6. 1896 5. a 22. 4. 1897 19. 1. 1900 až 3.1, 12. 1904 27. 11. 1905 26. 1. 1907 26. 7. 1913 28. 6. 1914 28. 7. 1914 Ministerským píce Isedou Eduard hrabě Taaffe Stremayetôva jazyková nařízení pro Cechy Reformou volebního rádu snížen census na S zlatých přímých daní ročně Vypuknutí boju o rukopisy Jednání o tzv. punktacích Proces s tzv. Omladinou Uzákoněna Badeniho volební reforma, zavedena všeobecná kurie Badeniho jazyková nařízeni pro Cechy a Moravu Ministerským předsedou Ernest von Kocrbcr Císař potvrdil t/v. moravský pakt Uzákoněna Beekova volební reforma (všeobecné a rovné volební právo pro muže) Anenskými patenty suspendován český zemský sněm Zavraždění následníka trůnu Františka Ferdinanda ď Este v Sarajevu Vypuknutí první světové války 1.3 Přehled vývoje ústavnosti do roku 1918 Revoluční vlna v březnu 184K se dotkla i zemí koruny Habsburků a přinesla řadu změn. V oblasti centrálních orgánu státní správy a vládnutí vedla k transformaci stávajících dvorských úřadu na ministerstva, 'lak se v březnu stala z dvorské komory (Hofkammer) a studijního dvorského úřadu {Studienhof-stelle) ministerstva financí a vyučování a z Dvorské kanceláře (řlofkanzlei) ministerstvo vnitra (15. 5. 1848). Transformovala se i PplizeihofsteUe, jejíž agenda byla inkorporována do agendy ministerstva vnitra, a Oberste Jus-tizsteíle, jejíž kompetence převzalo částečné ministerstvo spravedlnosti a Nej-vyšší soudní dvůr {Oberste (icrichlslwj). Již. 17. 3. 1X4H byla navíc zřízena ministerská rada. Nejvyšší důležitost ovšem byla tehdejšími liberály - nositeli revolučních myšlenek spatřována v přijetí ústavy a dosažení modelu konstitučního vládnutí. Dne 25. 4. 1848 byla oktrojována tzv. dubnová {PiUersdorfova) ústava ústavní základ rakouského císařského státu". Jejím vzorem byla belgická ústava z roku IX 10 a ústavy některých německých státu. Podle této ústavy měly země pod vládou Habsburků nadále tvořit „nedělitelnou konštituční monarchii". Neplatila však na všech územích, na nichž vládli Habsburkové, konkrétně nikoli pro Lombardsko-benátské království a Uhersko. Konstituce znala částečné dělení mocí: exekutiva byla v rukou císaře, vykonával ji prostřednictvím svých ministrů, o legislativu se pak dělil s tzv. Říšským sněmem. Osoba císaře požívala specifického postavení: císař nebyl z titulu své funkce nikomu odpovědný, z jeho státních aktů nebylo možné vyvozovat sankce. Jeho exekutivní kroky nicméně měly podléhat procesu spolurozhodování příslušných resortních ministru, nesoucích následně politickou odpovědnost. Císař ovšem již nebyl nadán pravomocemi v oblasti soudní - soudní moc byla zcela nezávislá. Říšský sněm byl konstruován jako dvoukomorový. V senátu (vzorem byla britská Sněmovna lordů) měli zasedat princové Rakouského domu starší 24 let, osoby doživotně jmenované panovníkem, jejichž počet nebyl stanoven a 150 senátorů volených velkostatkáři {de facto šlechtici). Poslanecká sněmovna se měla skládat z 383 volených členů. Ti měli být po dobu výkonu funkce nadáni imunitou na výroky, pronesené ve sněmovně. Ke schválení zákona byl podle ústavy nutný souhlas obou komor a obligatórni sankce císaře (tj. schválení, resp. potvrzení). K přijetí rozhodnutí v komorách měla stačit běžně nadpoloviční většina přítomných (přitom byla dána minimální Povinná účast pouze ve sněmovně, a to 60 poslanců), k přijetí změn ústavního charakteru pak 2/3 většina přítomných v obou komorách. Návrh této ústavy dále zaručoval klasická občanská práva a zakotvoval rovněž existenci národních gard, ozbrojených jednotek revoluce. Dne 22 7 1848 po revolučních událostech ve Vídni, zahájil činnost kroměřížský ústavodárný sněm, který vypracoval vlastní návrh konstituce Tento (opět nerealizovaný) návrh ve srovnání s dubnovou ústavou obsahoval Podstatně širší katalog občanských práv fnapř. včetně práva na vzdelaní). Stát se neměl vázat na konkrétní náboženství a státní moc podle preambule návrhu již nepocházela od Boha a císaře, ale povstávala z lidu. Mělo se tedy Jednat o politický systém konštituční monarchie, kde by exekutivu vykonával císař, přičemž podobně jako v dubnové ústavě se na ní měli formou kontra-signace podílet odpovědní ministři. Císař ovšem měl být oprávněn k vládnutí ^ po složení přísahy na ústavu. Žádný z členů císařské rodiny přitom nesměl být Členem vlády. ,xl Ústavní návrh dále zakotvoval federalisticky princip vnitrního děleni říše. Říšský sněm se měl skládat ze sněmovny lidu (360 poslanců volených přímo muži staršími ?4 let omezení měl představovat pouze daňový census 5 zlatých, počítaný z přímých daní). Druhou komorou měla být sněmovna zemí, kterou měly obesílat zemské (vždy 6 poslanců) a krajské sněmy (1 poslanec). 22 Zajímavě byla stanovena federalistická dělba mocí: co nebylo výslovně uvedeno jako kompetence zemských sněmu, to automaticky podléhalo Říšskému sněmu. Na centrální úrovni musely být návrhy zákonů odsouhlaseny oběma komorami, císař měl mít suspensivní právo veta. Ustavní /.měna $£ měla konat 2/3 Souhlasem přítomných v obou komorách při požadované 3/4 účasti. Vlastní federalizace se měla provést podle národnostního klíče, nikoliv na principu automatického respektováni hranic historicky existujících území. Země, které byly koncipovány tradičně jako historické územní entity, tak mely být v případě, že by byly národnostně smíšené, doplněny autonomními kraji, které by řešily požadavky jednotlivých národu a národností na sebe-uréení v rámci říše. Při konstrukci volebních obvodu se dle kroměřížského návrhu mělo dbát na maximální národnostní ohranicenost a jednolitost, Každá země měla mít vlastní ústavu, v ěele zemí měli stát hejtmani a zemské vlády odpovědné zemským sněmům. Obce nad 1000 obyvatel měly mít své národní gardy. p Namísto kroměřížského návrhu ovšem byla již 4. 3. 1849 oktrojována „říšská ústava pro císařství rakouské", tzv. březnová (Stadiónová) ústava. Ta znamenala v mnoha ohledech regres vzhledem ke kromčřížskému návrhu i dubnové ústavě. Opustila ideu suverenity lidu ve prospěch panovníka. Nestanovila též striktní oddělení legislativy a exekutivy a navíc nebylo jednoznačné řešeno postavení císaře vůči parlamentu (Říšskému sněmu), což umožňovalo politicky pružný výklad a obecné posílení jeho postavení. Říšský sněm byl dvoukomorový: horní komorou byla Zemská komora, 1 'besílaná zemskými sněmy, Lidová komora pak byla volena přímo (muži, od 24 let, majetkový census, 1 poslanec připadal na 100.000 voliču). Volby nebyly tajné a konaly se ústní íbrmou. Zákony měly být přijímány ve spolupráci Říšského sněmu a císaře. V době, kdy Říšský sněm nezasedal, měl císař možnost vydávat tzv. „opatření s provizorní silou zákona". V této ústavě se poprvé objevuje pojem „říšská nula", označující císařem jmenovaný poradní orgán, lato instituce fungovala i v době neoabsolutismu. Jediným principem, který tak nebyl březnovou ústavou retardován, byla nezávislost soudnictví. Téhož dne jako ústava byl oktrojován i císařský patent, který obsahoval katalog základních práv, jež však mohla být z velké části dočasně suspendována. Otázka vnitřního uspořádání říše byla řešena nezřetelně. Předpokládala se existence zemi s vládánu a sněmy. Navíc mělo dojil k oddělení Chorvatka a Slavonie od Uher. Všechny jazyky a národy mely být rovnoprávné. iV-dpokladalu >,:•/ wtvorení společného celního a hospodářského prostoru všech zemí Habsburků (realizováno r. 1X5!). Politický system Habsburské monarchie a Předlitavska 23 Jak dubnová, tak březnová ústava reprezentují raný konstitucionalismus. Oproti tomu v případě kroměřížského návrhu lze hovořit o rozvinutém kon-stitucionalismu. Rakouský raný konstitucionalismus má tyto rysy: • orientuje se na princip monarchické legitimity, • ústava je oktrqjována panovníkem (tj. vyhlášena bez souhlasu parlamentu), • lid se sice podílí na výkonu státní moci, ale nositelem suverenity je nadále panovník, • bikameralismus s druhou komorou na stavovské bázi, parlament je svoláván monarchou a nemá zákonodárnou pravomoc, • absolutní veto monarchy, • existuje již nezávislá soudní moc, • občanská práva jsou víceméně garantována. Cesta k neoabsolurismu byla připravena v průběhu roku 1851. Tečku za konstiťučními experimenty udělaly Silvestrovské patenty (31.12.1851), které suspendovaly platnost březnové ústavy. V platnosti zůstaly pouze některé základní svobody, např. rovnost před zákonem, zrušení roboty a poddanství, svoboda vyznání (ovšem pro státem uznávané církve). V období neoabsolu-tismu a poté až do roku 1865 ostatně nebyl používán pojem základní práva, ale „Státní cíle", což mělo symbolizovat, že se jedná spíše o výsady dané lidu státem. Patent dále jako první oficiální dokument deklaroval a kodifikoval zásadu „organického řízení státu". Zásady organického řízení státu znamenaly, že veškerá státní moc se má vykonávat s vyloučením veřejnosti. Režim prováděl dvojí strategii, v níž se snažil relativně úspěšně propojit liberalizaci ekonomiky s udržením řádu a pořádku v sociopolitické oblasti (viz obrazné vyjádření o moci císaře a jeho státu a „stojící armádě vojáků, sedící armádě byrokratů a klečící armádě kněží"). K postupné demontáži neoabsolutistického zřízení došlo v důsledku válečné porážky Rakouska v roce 1859, jejímž přímým důsledkem byla ztráta Lombardie. Neoabsolutistické vedení státu bylo shledáno neefektivním a navíc vojenskou porážkou ztratilo veškerý politický kredit. Symbolem se stala propuštění ministra vnitra Alexandra Bacha a policejního prezidenta Jo-hanna Kempena v srpnu 185°. Patentem z 5. 3. 1860 byla vytvořena tzv. rozmnožená říšská rada. Výsledkem její práce byl Říjnový diplom (20. 10. 1860, „císařský diplom k uspořádání vnitřních státoprávních poměrů v monarchii"), který znovu zavedl spolurozhodování panovníka s říšskou radou, respektive zemskými sněmy. Diplom počítal i s obnovením ústavnosti v Uhrách, kde byly restituovány některé tradiční orgány. Pro neuherské části říše bylo zřízeno tzv. Státní ministerstvo jako n ojvyšší orgán státní správy. Politický systém českých zemí 1848--198£ 24______________-------------" Byly také vydány nové zemské řády, které sloužily místo zemských ústav a jako volební zákony pro zemské sněmy. Ty obnovily kuriálni zásadu zastoupení na zemských sněmech, kterou předpokládala i oklrojoyaná březnová ústava (v letech 1852 1860 byla suspendována samosprávná působnost zemí, ty fungovaly pouze jako jednotky státní správy). Kurie vytvářely čtyři oddělené voličské sbory, preláti, šlechta (tj. velkostatek), měšťané a rolníci. Říjnový diplom tak takticky navazoval na neoabsolutistické ideje: možnost Říšské rady a zemských sněmu spolurozhodovat byla omezená a k opravdové konstitucionahzaci tedy nedošlo. Diplom se nesl ve znamení principu monarchistického legitimismu a státoprávního historicismu a lze jej chápat jako pokus nenásilným způsobem zabudovat Uherské země do celku monarchie. Tuto fázi změn završil únorový patent, neboli Schmerlin«ova ústava (název podle tehdejšího ministerského předsedy Antona von Schmerlinga; z 26. 2. 1861). Patentem se de facto Habsburské země vracely k zásadě konstitucionalismu. Měl platit pro všechny země s tím, že se zohlední zvláštní postavení 1 Jher (a tedy i Sedmihradska, Chorvatska a Slavonie). Benátsko melo získat svébytnou ústavu. Otevřena zůstala otázka státoprávního postavení Dalmácie. Podle intencí patentu měly ústavu tvořit následující dokumenty: • pragmatická sankce (1713), • Říjnový diplom a jeho prováděcí předpisy, uznané části uherské ústavy z roku 1848, • Základní zákon o říšském zastupitelstvu a • zemské řády pro předlitavské země. Schmerlingova ústava neobsahovala katalog základních práv. Zákony, kodifikující občanské svobody, byly přijímány postupně (r. 1861 zákon o zrovnoprávnění protestantu, r. 1862 zákon o osobní svobodě a zákon o ochraně domovského práva aUl.). Jádro ústavy, zákon o říšském zastupitelstvu, předpokládal vytvoření bikamerálního parlamentu, složeného z Panské sněmovny a Poslanecké sněmovny. Do Panské sněmovny docházeli zletilí princové Rakouského domu, arcibiskupové, velkostatkářská šlechta a panovníkem nominovaní členové. Poslanecká sněmovna měla 343 členů volených nepřímo zemskými sněmy na základě tamních kurií. Specifikem úpravy, která vycházela z uznání zvláštního postavení Uher, byla skutečnost, /,■ e rozlišovala užší (203 poslanců) a širší sněmovna. Užší byla bez uherských poslanců a sloužila jako parlament pozdějšího Předlitavska. Všechny zákony • i\ šem stejně potřebovaly sankci panovníka. Na druhou stranu byl ale například již roku 1861 přijat zákon,který zaručoval poslancům imunitu Politický systém Habsburské monarchie a Předlitavska 25 zásadou nutnosti udělení souhlasu příslušnou sněmovnou k případnému trestnímu stíhání poslance či člena panské sněmovny. Říšskou radu pak jako poradní orgán nahradila Státní rada (zanikla r. 1868) a pojem Říšská rada začal splývat s Říšským zastupitelstvem, respektive s jeho poslaneckou sněmovnou. Hodnocení únorové ústavy opět neumožňuje hovořit o dosažení stupně rozvinutého konstitucionalismu. Držitelem moci byl monarcha, chybělo ústavní soudnictví, katalog základních práv, absentovala odpovědnost ministrů vůči parlamentu a moci byly odděleny nedůsledně. Jako v praxi nefunkční se projevila kompromisní polocentralistická a polofederalistická úprava "zemního členění říše, která nadále vzbuzovala velmi silné politické kontro-verze zejména ze strany Maďarů, ale i jiných národností. Od začátku fungování Říšské rady ji neobeslali poslanci z Uher, Sedmihradska, Chorvatska a Lombardsko-benátského království. Na její půdě pak panovalo napětí mezi tzv. centralisty (tzv. ústavo věrní němečtí liberálové) a tzv. federalisty (Poláci a Češi - ti ji navíc r. 1863 opustili, moravští a haličští poslanci je následovali rok nato). Schmerlingova vláda tak postupně ztrácela podporu a s ní i koncept centralizovaného Velkorakouska. Dne 20. 9. 1865 byla platnost Schmerlingovy ústavy, respektive jejího funkcionálního jádra- Základního zákona o říšském zastupitelstvu, pozastavena. Císař pak až do vydání prosincové ústavy 1867 vládl pomocí nařízení. Zemské sněmy zůstaly i po pozastavení plně funkční. Po přijetí únorové Schmerlingovy ústavy v Předlitavsku se očekávala reakce uherského sněmu (konstituován na základě obnovené uherské ústavy z 11.4 1848) Uherský sněm ale souhlas s únorovou ústavou odmítl. Tím Pádem se až do vyrovnání v Uhrách vládlo v podstatě absolutisticky, ovšem s faktickými ohledy na názory a požadavky tamních elit. Schmerling se pokusil rozdělit uherskou opozici tím, že roku 1863 zřídil samostatný Sedmihradský sněm, v němž většinu na úkor Maďarů získali Rumuni a Sasove. Tento sněm skutečně únorovou ústavu akceptoval a obeslal říšskou radu, ale efekty tohoto kroku byly následně ztraceny pasivní rezistencí Cechů a Poláků v Předlitavsku. Na v září 1865 svolaném uherském zemském sněmu získali přesvědčivou převahu liberálové, vedení Ferencem Deákem. Deák začal otevřeně propagovat koncepci dualizace říše, zatímco tehdejší předlitavský ministerský předseda Richard hrabě Belcredi byl odpůrcem vyrovnání se s Uhrami, založeném na kombinaci dualismu a politické liberalizace. Prosazení Bel-crediho linie ovšem znemožnila jednak odmítavá reakce německých liberálů na ústupky, které byl ochoten udělat Čechům, jednak porážka u Sadové, která sblížila Vídeň a maďarské liberály a otevřela cestu k dohodě. Jako 26 obratná se ukázala Deákova taktika nestupňování požadavků a podpory Vídně proti Prusům. One 8. 6. 1867 byl František Josef I. korunován uherským králem a o čtyři dny později udělil sankci vyrovnávacím zákonům, které přijal uherský zemský sněm. Na základě tohoto tzv. vyrovnání vznikla dualistická Rakousko-uherská monarchie. Tento postup vyvolal potřebu upravil ústavní pořádek i v nově se rodícím Předlitavsku jako samostatném státoprávním celku. Říšské zastupitelstvo pro Předl itavsko bylo císařským patentem z února 1867 přetvořeno v Ríšskou radu s ústavodámou kompetenci. Ještě před prosincovou ústavou pak byly přijaty některé zákony, týkající se uspořádání institucí i politického procesu: • v červenci 1 867 zákon o odpovědnosti ministrů, který zavedl kontra-signaci jako nutnou podmínku platnosti císařských výnosů a zavedl odpovědnost ministrů vůči říšské radě; ministři tak přestali být pojímáni jako soukromí úředníci panovníka a stali se klasickými ministry odpovědnými vůči ústavě; • v listopadu 1867 spolčovací a spolkový zákon, který ovšem zakazoval účast žen, cizinců a nezletilých v politických spolcích. Pozastavení platnosti /základního zákona o říšském zastupitelstvu fakticky skočilo 20. 5. 1867, kdy se opět sešla Říšská vada a přijala sérii ústavních zálo mu. Ty spolu s novelou zákona o říšském zastupitelstvu tvořily kostru nové prosincové ústavy (v platnost 21. 12. 1867). Jednalo se tedy o rozptýlenou ústavu, složenou z jednotlivých ústavních zákonu o: • říšském zastupitelstvu, • všeobecných právech občanu, • zřízeni Říšského soudu. • soudní moci, • výkonu vládní a výkonné moci, • delegacích (stanovil jejich složení a kompetence) a • ministerské odpovědnosti. Prosincová ústava nebyla oktrojována, ale přijata v součinnosti monarchy n parlamentu. V jejích základech se spojují principy monarchické legitimity a suverenity lidu. 1) skuteční la opravdové oddělení mocí, zavedla opět katal< ig základních práv a instituci ústavního soudnictví, přičemž jednání státu a jeho orgánů bylo důsledné podřízeno zákonu. V mnoha ohledech vědomě navazovala na oktrojovanou březnovou ústavu 1849. Zejména se m .pirovala |ejím katalogem základních práv a organizací soudní moci Prerogativy koruny v Předlitavsku se vztahovaly jednak k části branné m0ci U/v- Umdwehr), jednak k uzavírání státních smluv v případě že se netýkal> celého Rakousko \ Jherska. K pravomocím císaře dale patřilo svoláváni rozpouštěni a odročování říšské rady, sankce na zákony a oficiální Politický systém Habsburské monarchie a Předlitavska_ 27 publikace zákonů, právo vydávat nouzová nařízení, jmenování ministrů, členů panské sněmovny a místodržitelů. Ústava zavedla dvoukomorovou říšskou radu dle Schmerlingova modelu. Panská sněmovna měla, jako dříve, čtyři typy členů: (1) tzv. vrození členové - zletilí princové domu rakouského; (2) tzv. dědiční členové ■ příslušníci velkostatkářské aristokracie; (3) tzv. členové z moci úřadu -všichni arcibiskupové a ti biskupové, kteří disponovali knížecím titulem; (4) nejpočetněji kategorie tzv. členů do konce života, jež jmenoval panovník za zásluhy. I Poslanecká sněmovna měla nadále 203 členů a byla opět volena nepřímo zemskými sněmy. Pokud ovšem tyto sněmy kvůli obstrukcím nebyly schopny volby provést, umožňoval zákon z června 1868 císaři vypsat nouzové přímé volby. V roce 1872 byl princip přímé volby rozšířen i na situace doplňovacích voleb poslanců během zasedání říšské rady. Zákonodárnou iniciativu měla vláda jako celek, poslanecká sněmovna a panská sněmovna. Pro schválení byl nutný souhlas obou komor a císařská sankce. Panovník měl tedy absolutní veto a navíc byl oprávněn vydávat zákonodárná nařízení v oblasti prerogativ koruny. Běžné zákony se v obou komorách přijímaly nadpoloviční většinou. Ústavní zákony se přijímaly v obou komorách 2/3 většinou, ovšem za účasti nadpoloviční většiny z tabulkového počtu poslanců (nikoliv poslanců zvolených). Rozdíl mezi počtem tabulkových a zvolených poslanců býval dán tím, že některé zemské sněmy v éře nepřímé volby kvůli obstrukcím nevykonávaly své funkce a tedy ani nedelegovaly poslance. Dalším důvodem nepřítomnosti tabulkového počtu poslanců byly neúčasti na zasedání, tzv. abstinence. V případě mimořádné legislativy pak mohl panovník vydávat nouzová nařízení s moci zákona, potřeboval ovšem kontrasignaci příslušného resortního ministra. Tato nařízení navíc měla provizorní charakter a musela být potvrzena následující Říšskou radou Cestou této nouzové právní úpravy ovšem nebylo možno měnit ústavní (v dobové terminologii „základní") zákony a nesměla se přijímat žádná nová trvalá zatížení státní pokladny. Zákon o odpovědnosti ministru vymezoval jejich ústavně-právní postavení. Existovala instituce tzv. „ústavní odpovědnosti ministrů". To ale neznamenalo že by panovníkem jmenovaní ministři měli klasickou parlamentní odpovědnost lakozto „císařská" nepotřebovala vláda parlamentní hlasování o důvěře nemusela teoreticky disponovat parlamentní většinou a parlament Jí nemohl vyslovit nedůvěru. Ústavní odpovědnost ministrů tedy takticky spočívala v tom, že museli být věrní ústavnímu pořádku a mohli být za své činy trestáni V praxi se však ministerští předsedové zpravidla snažili parlamentní většinu na půdě poslanecké sněmovny říšské rady získat. 28 Významným dokumentem se stala L9-ti článková listina základních práv. která je součásti rakouského právního řádu i v současnosti. Dne 5. 5. 1869 byl nicméně přijat /akou. který umožňoval dočasne a lokálně tato pravá suspendovat. Přestože i prosincová ústava zakotvovala celou řadu předkonstituč-ních reliktu, jednalo se o opravdovou konstituci. Realita se změnila až vypuknutím první světové války. Dne 25. 7. 1914 byla přijata řada zákonu, které suspendovaly četná občanská práva, zavedly censuru (zprávy kontroloval vojenský dozorčí úřad) a pronesly četné trestní kompetence (velezrada, veřejná násilná činnost) kompletně na vojenské soudy. Místní vojenská velitelství dále získala rozkazovací pravomoc nad civilními úřady v operačních oblastech armád. Nad těmito aktivitami vojáku bděl Centrálně Válečný úřad dohledu, který působil přímo pod Vrchním velitelstvím armády. v říjnu 1915 pak byla formou císařských nařízení změněna oficiálni symbolika a název Předlitavska. Státní znak se zjednodušil vypuště-m") motivu slovanských zemí a oficiálním názvem neuherské poloviny říše bylo nadále Rakousko. Dne 24. 7. 1917 pak byl přijat zmocňovací zákon válečného hospodářství, který zmocňoval vládu ke státnímu dingismu v ekonomice. 1.4 Zákonodárná moc v Předlitavsku Říšská rada byla od samého počátku své činnosti konfrontována s obštrukční činností. V lednu l 870 odešli opět polští poslanci z Haliče a několik dalších poslanců. Dlouhodoběji abstinovali Češi, Moravané, Tyrolané, Rumuni, Italové a Slovinci, a tak / předpokládaných 203 poslanců bylo přítomno pouze I 29, čím/ se fakticky zablokovala podpora vládě. Navíc neúspěšně skončily pokusy dohodnout sezČechy na t/.v. fundamentálních článcích (rakousko-ceské vyrovnání), a tak česká obstrukce pokračovala. Obstrukce byla technicky zajišťována tak, že si poslanci buď brali neomezenou dovolenou ze zasedání sněmovny, nebo do ní po společném ohrazení (u Cechů státoprávní ohrazení vůči ústavě v/hledem k nenaplněni českého státoprávního programu) přestali docházet. Ohrazení bylo možno provést i tak, že poslance po svém zvolení složil poslanecký slib s určitou výhradou, aniž by to znamenalo pozbytí mandám. Ve snaze překonat negativní dopady obstrukeí byl proto v březnu 1873 přijat zákon o volbách z nouze. Stanovil, že vláda mohla vypsat přímé volby >, každém jednotlivém případě, kdy poslanec nevykonával svou funkci. Politicky systém Habsburské monarchie a Pŕedlitavska____,-*S Předchozí úprava z roku 1868 přitom připouštěla možnost vypsání přímých voleb pouze v případě, že zemský sněm odmítl provést volbu. Základním důvodem zavedení přímých voleb do poslanecké sněmovny se tak stala česká abstinenční politika. Následně pak byla zákonem z 2. 4. 1873 (této volební reformě se tez říkalo „dubnová ústava") ve třech prvních kuních (velkostatkářské - zde měly volební právo i ženy, pokud byly vlastníky pozemků; městských obci; obchodních a živnostenských komor) zavedena přímá volba s tím, že voličské korpusy (kurie) zůstaly stejné. Ve čtvrté kurii (venkovských obcí) se nadále mělo volit nepřímo, ale nikoliv už skrze zemské sněmy, ale zvláštní kolegia volitelů. Navíc, na rozdíl od prvních tří kurií, nebyl výkon volebního práva ve čtvrté kurii tajný. V jistém smyslu ovšem i volební právo ve třetí kurii (obchodních a živnostenských komor) mělo nepřímý charakter, neboť takticky volili funkcionáři těchto komor. Volební právo navíc nebylo zdaleka rovné vzhledem k rozdělení mandátů mezi jednotlivé kurie. V první kurii pripadalo na 1 zvoleného poslance 59 voličů, ve druhé kurii 1580, ve třetí 23 a ve čtvrté 8400. Volební systém byl založen najednomandátových obvodech a relativní většině. Počet poslanců byl zvýšen na 353. Roku 1882 pak byl snížen census v městské kurii na 5 zlatých přímých daní, což přineslo několik set tisíc tzv. pětizlatkových voličů. Od začátku 90. let 19. století se rozhořel boj za všeobecné volební pravo. Už v březnu 1893 podali mladočeši návrh na zavedení všeobecného, rovného a přímého volebního práva. Návrh poslance Jana Slavíka ovšem mimo vlastní stranu podpořilo jen několik slovinských poslanců. V lete 1893 se následně po celém území Předlitavska konala vlna demonstraci za všeobecné volební právo, které iniciovala sociální demokracie. V njnu 1893 předložil překvapivě vládní projekt volební reformy konzervativní předseda vlády Taaffe. Účel reformy ovšem spočíval spíše v rozmělněni stávajících parlamentních klubů a ve faktickém posílení autority „vlády nac stranami". Prošel až Badeniho návrh volební reformy (1896), který přidal patou všeobecnou volební kurii a tím zvýšil celkový počet poslanců Poslanecké sněmovny Říšské rady na 425. Zároveň byl snížen census ve 3. a 4. kuru na 4 zlaté. Reforma tak zvýšila počet voličů v Předlitavsku z 1.732.000 na 5.333.000 osob. Volební právo však nadále nebylo rovné: zatímco všeobecná kurie volila 72 poslanců, 5000 velkostatkářů volilo 85 poslanců. Navíc voliči první až čtvrté kurie mohli volit i v kurii všeobecné, a tudiz vlastně volili dvakrát. Po zavedení všeobecného volebního práva se základním problémem stala nacionalizace parlamentní politiky. V roce 1897 byla kvůli bouřím Politicky systém českých zemí 1848-19g£ doprovázejícím návrh Badeniho jazykových nařízení Poslanecká sněmovna podobu jarního i podzimního zasedaní uzavřena, z čeho/ sc v následujíce letech stah, pravidlo. Sněmovna bývala jednoduše odročena a vládlo sc prostřednictvím nouzového zákonodárství bez vlivu parlamentu. Znovu aktuální se otázka zavedení všeobecného rovného volebního pravá stala v roce 19Q5. Nedůsledné řešení navrhl František Josef L (pravděpodobným inspirátorem byl následník trhnu František Ferdinand ďkste), který chtěl v reakci na krizi dualismu v létě 1905 zlomit odpor uherského sněmu právě zavedením všeobecného volebního práva v Uhrách. Paralelně sociální demokracie, hlavní bojovník za všeobecné a rovné volební právo, iniciovala vlnu masových demonstraci podporujících zavedení všeobecného hlasovacího práva v Předlitavsku. Tlak na zavedení rovného volebního práva však sílil i v rámci Říšské rady, kde se v říjnu 19Ô5 začala formovat většina, podporující tento návrh. Dne 28. II. 1905 se na podporu všeobecného a rovného volebního práva konala generální stávka. Reakcí na tyto události byla Hečkova volební reforma (název podle tehdejšího ministerského předsedy), která vstoupila v platnost v lednu 190 / ■ Zavedla všeobecné, rovné, přímé a tajné aktivní volební právo pro muže nad 24 let věku, volit nesměli vojáci a četníci. Skládala se ze čtyř oddělených zákonu: •první „o říšském zastupitelstvu" stanovil počet mandátu na 516 a aktivní a pasivní hranici výkonu volebního práva na 24, resp. 30 let (totožné s předchozí úpravou): • druhý se týkal panské sněmovny a omezil počet členu sněmovny jmenovaných císařem na 150- 170 (tzv. numeras člausus); důvodem byla vůle zajistit jejich převahu nad dědičnou šlechtou (r. 1907 zasedalo v horní komoře 96 zástupců dědičné šlechty); • třetí „o volbě poslanců" byl vlastně volebním řádem, který stanovil volební geometru (rozvržení obvodů), volební způsobilost (vedle zletilosti byly podmínkami ještě rakouské občanství a minimálně rok trvalého pobytu v místě voleb) a osoby z voleb vyloučené (vojáky a příslušník v dalších ozbrojených služeb, nesvéprávné, osoby v chudinské péči a osoby zbavené volebního práva v důsledku trestné činnosti); • čtvrtý se týkal ochrany volební a shromažďovací svobody". Volební právo nicméně nebylo vzhledem ke zvolené volební geometru /.cela rovné. Jednotlivé jednomandátové obvody, v nichž se volilo dvouko-lově systémem absolutní většiny, byly konstruovány tak, že měly i řádově rozdílné počty voličů. Na jednoho poslance německé národnosti tak v praxi vycházelo cca 10.000 voličů, na jednoho poslance národnosti polské 50.000, na jednoho Čecha asi >5 000 a na jednoho Rusina dokonce 100.000 voličů. Politický systém Habsburské monarchie a Přeuutavska 31 Navzdory těmto zásadním změnám byly ovšem aktivity parlamentu nadále problematizovány obstrukcemi jednotlivých klubů, častým využíváním § 14 či šovinistickými vystoupeními. Konstruktivnější činnost probíhala spise ve výborech, k čemuž přispívala existence tzv. Seniorenkonvent, orgánu, v němž se scházeli předsedové důležitých parlamentních frakcí a na jehož půdě byla často přijímána rozhodnutí, která by ve veřejné debatě přijata nebyla. Zcela na významu pak ztrácela Panská sněmovna, která měla na Sklonku monarchie význam jedině díky nominacím právních praktiků a teoretiků. Popsané systémové oslabení, které si parlament částečně zavinil sám, vedlo k tomu, že faktická moc monarchy a vlády byla větší, než jak byla předpokládána dle ústavy. 1.5 Výkonná moc mezi mocnářem a vládou Již o Marii Terezii se hovořilo jako o císařovně, přestože nebyla římskou císařovnou (císařem byl formálně pouze její manžel František I. Lotrinský), ale „pouze" uherskou a českou královnou a rakouskou arcivévodkyní. Daným označením se mělo na mysli její faktické postavení v dědičných habsburských zemích Dne ll. 8. 1804 vydal císař Římské říše patent, kterým udělil Františkovi I titul rakouského císaře. Tak si vlastně František (coby císař římský II ) udělil nový císařský titul sám. Svatá říše římská národa německého pak zamkla 6. 8. 1806, kdy se František II. koruny vzdal. Součástí prosincové ústavy byl i zákon „o vykonávání vládni a výkonné moci" který sice vymezoval postavení panovníka jako „posvátného, nedotknutelného a neodpovědného", ale panovnickou moc neodvozoval Pouze z vůle Boží Panovník byJ formálně zavázán dodržovat zákonnost, absolutní suverenitu měl pouze vůči tzv. Rakouskému domu. Rakouský dum - Haus Österreich (thmus Austritte, domus Austriaca) - se jako označení sumy příslušníku habsburské dynastie objevilo již ve 14. století, ve větší míře se začalo užívat v 15. století. Po smrti císaře Karla VI., otce Marie Terezie (1740), se též. začalo používat Dům Habsburský nebo Habsbursko--Lotrinský. Důležitou instituci představovala císařova osobní kabinetní kancelář. Její role vzrostla zejména po konstitucionalizaci říše v 60. letech, neboť začala fakticky zprostředkovávat styk mezi panovníkem a jeho vládami. Původní určení kanceláře bylo zpracovávat osobní císařovu agendu, ale po obnovení ústavního vládnutí jí přibyly úkoly v oblasti vypracovávání podkladů pro vyřizování státních záležitostí. Císař měl dále k ruce vojenskou kancelář; řada jejích kompetencí nicméně přešla po roce 1859, 32 Politický systém českých zemí 1848-1989 respektive po roce 1866 na ministerstvo války a vrchní velitelství armády (AOK). Nejdůležitějši exekutivní činnost však prováděla vláda. Předseda vlády měl před vyrovnáním titul „státní ministr" Tento titul byl v březnu 1867 zrušen v souvislosti s nahrazením Richarda hraběte Belerediho v čele vlády Friedrichem Ferdinandem Beustem, Znovuzřízeno bylo ministerstvo vnitra (ministrem byl jmenován Eduard hrabe Taafľe) a ministerstvo kultu a vyučovaní. Beust se stal ministrem zahraničních věcí a zároveň předsedal vládě z titulu kancléře. Potě se opět začal předseda vlády titulovat jako ministerský předseda. Rakouské vlády byly poměrně specifické instituce, které se sice vesměs opíraly o parlamentní většinu v Poslanecké sněmovně Říšské rady, ale do značné míry všechny představovaly alespoň co do složení spíše polo-úřednické, či přímo úřednické kabinety. Jestliže tedy v letech 1867-1879 sněmovnu ovládala těsná liberální většina (tvořená zejména německými li-berály), odpovídalo tomu i složení vlád, v nichž byli zastoupeni zejména představitelé liberálně a ústavověrně (tj. centralisticky) orientovaných politiku. 1 v tomto období ale existovaly výjimky. Například o tzv. fundamen-tálkách jednalo s českou politickou representací ministerstvo (termín se dobové používal jako synonymum pro vládu), v jehož čele stál Karl Hohenwart. I lohenwartova vláda (únor říjen 1871) představovala příklad jakési „skutečné rakouské vlády nad stranami". Jednalo se o úřednickou vládu v období., kdy ve sněmovně neexistovala koherentní parlamentní většina a manévrováním mezi frakcemi musela velmi obtížně udržovat většinu pro vládní politiku. f"Pád liberální Auerspergovy vlády souvisel s rakousko-uherskou expanzí, okupací Bosny a Hercegoviny v roce 1878 a následnou východní krizí na Balkáně, kterou řešil Berlínský kongres. Císař poté nabídl úřad předsedy vlády německým liberálním ale k dohodě nedošlo. Kamenem úrazu byla jejich snaha posílit roli Říšské rady tím, že by předlitavský parlament ratifikoval výsledek kongresu. Tím by ovšem vstoupil do zahraniční politiky, dosavadní domény císaře. František Josef I. zareagoval jmenováním opět úřednické vlády Karla Stremayra. V ní ovšem již hrál klíčovou roli minist'" vnitra Taaffe, v srpnu 1 879 jmenovaný předsedou vlády. V následné dlouhé éře se TaaíTeho úřednická vláda opírala předevs11™ o spojenectví českého klubu, polského klubu a strany práva, tzv. „železí^ ° kruhu pravice". Kabinet nicméně neměl zcela stabilní podporu a byl n . lavírovat mezi levicí a pravicí; tedy tradiční taktika „vlády nad stf*jtické národy a třídami". Přece se však Taaffeho éra nesla ve znamení p a částečně i ekonomické konsolidace. Cenou byla v podstatě auto' 33 Politický systém Habsburské monarchie a Předlitavska-.—,--— Politika vlády, která cestou ústupků v^emně neutralizova^ot^dné Politické sily Taaffe o své nepříliš koncepční hni, JKft^lgJJ, (ano, zde má kořeny tento pojem) hovořil jako o ^k«^2 Wínu klínem", nebo o „vuřtlování". Dobové kritické charakterný Uatfc ho politiky nicméně nebyly spravedlivé, jeho éra patnla k období monarchie; mj. přinesla demokratizaci volebmho pravá 8, základní sociální zákonodárství. , , .Vnn Dalším typickým příkladem rakouských vlád by a vláda L.nesta von Koerbera (l«len 1900-31. 12. 1904; éra se někdy označuje jako m Koerberiana). Koerber se snažil uspět s novou taktikou vlády W Inovace spočívala v jisté rezignaci na opakován, marných pokusů^0 Mm národnostních rozmíšek. Prioritou se stala ekonomika a rozsáhle sta tm n_ vesbční projekty ve všech částech říše. Kabinet byl vybaven , p sona ne * odborně; ministrem financí byl až do dubna 1904 narodohospoda. a dny Představitel rakouské ekonomické školy Eugen von Boh t«n vykování Wilhelm ryttt von Hartel, zvláště citlivý v narodnosmeh otázkách, částečné hospodářské úspěchy ovšem neskryly neschopnost při Plavit adekvátní volební reformu. -i V listopadu 1911 pak byla jmenována poslední pMj^U s Karlem hrabětem Sturghkem. Tato ryze úřednická vláda obývala pouze nezbytnými záležitostmi- Předhtavsky parlamentansmus se °citl v hluboké krizi. Dl Vídn 1»6 Soudní moc le prosincové ústavy 1867 byla vytvořena soustava okresních soudů (ve ■ ídm, Praze a Terstu existovaly i zvláštní okresní obchodní soudy) nad mm, byly soudy krajské či (v případě menších zemí) zemské, v dals, movm vrchní zemské soudy a nad nim, pak Nejvyšší soudn, a kasacm dvůr. Ten Plnil funkci srovnatelnou s nejvyšším soudem a představoval nejvyss, m- stanci pro občanské a trestní právo. . Byl zřízen také Říšský soud, který řešil kompetenční spory mezistátním, úřady, mezi zeměmi a státními úřady a mezi zeměmi a nsi. Res.l rovnez stížnosti občanů na porušování základních práv a posuzoval tež ústavnost zákonu. Vykonával tedy řadu funkcí ústavního soudu. Sestával z prezidenta a dvanácti členu. Od klasické soudní soustavy bylo odděleno vojenské, policejní a finanční soudnictví. Roku 1875 byl pak zřízen i Správní soud, jehož rozhodnutí byla sice pro orgány státní správy závazná, často však nebyla v praxi prováděna. Vedle specifické instituce Státního soudního 34 ____ Poi.h'ický systém českých zemí 1848-;^^- dvora, tvořeného delegáty obou sněmoven parlamentu, který měl za úko soudit ministry, existovaly ještě zvláštni živnostenské soudy. Tyto soudy řešily spory mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Nebyly tvořeny profesionálními soudci, ale paritně zástupci zaměstnanců a zaměstnavatelů. 1.7 Stranický systém Politické strany nebyly v ústavné-právním systému monarchie Fakticky zakotveny. Určitou oporu jim poskytoval pouze spolkový a shromažďovaCÍ zákon z. roku 1867. Politické strany tak až do konce monarchie Fungovaly v právní nejistotě a byly nuceny formálně využívat různé nepolitické organizační formy. Zárodky politických síran jsou vysledovatelné již v roce 1848. Od rókU 1X61 pak na pudě Poslanecké sněmovny říšského zastupitelstva existovaly parlamentní frakce bez další organizace, v podstatě první vývojový typ strany (strana honorační, nebo elitní, či individuálního zastoupení). K proměně způsobu fungování politických stran dala impuls až Taaffc-bo pětrzlatková reforma (1XX2). V případě parlamentních stran bylo stále možno hovořit o honoračnícb stranách, bez. pevnější organizační struktury, koncentrující se kolem parlamentních klubu na říšské radě a/nebo zemských sněmech. Postupně ovšem docházelo k prorůstání stranických struktur na nižší až. místní úroveň a propojování centrál prostřednictvím tzv důvěrníku s místním, politickými elitami a spolky. Například Národní strana (staročeši) a Národní strana svobodomyslná (mladočeš.) byly typické honorační strany, totéž platilo . pro německou liberální stranu. Modelem honorační strany par excelence byla frakce Poslanecké sněmovny, kterou v říjnu 1872 založil bývalý federalistický ministersky predseda Karl Hohenwart -tzv. Strana práva se pokusila soustředit všechny federalisticky smýšlející poslance. , . . . n . Teprve rozšiřování volebního pravá na sklonku 19. stolcu a ve století dvacátém vytvořilo předpoklady pro vznik a upevněn, struktur masových stran (strany sociální integrace): především soc.álmdemokraty.křesťany. ociá „i respektive katolické strany a v řadě zenu , strany agrárm. Jednalo ..'.i Unv které již měly určitou vertikální strukturu pevnějS,. ,onnall/(i. tanouTeňskou základnu a základní programat.ku. Vyjdeme-1, z Duverge. ■es, ke vzniku masové strany «I. intern ze struny lm„„n,enihl) rovy otiduiy cwii ,o . společenské stnit iv,.......,npnvn,pn.,us,únunzpa,,an,e; n ■ ■ ^ *-k- :, externě vzmk vne par amen u a teprve ; v závislosti na rozšiřováni volebního práva a vlastni «g x.,. ~~--^i!3^j^ASSBURSKÉ MONARCHIE A PŘEDLITAVSKA____?_5 Var,Z hlediska Předlitavských reálií lze konstatovat, že typičtější byla druhá h\v , jej1' reprezentanti (sociální demokraté a křesťansko-sociální či ka-chi rorrnace) sice dále využívali systém důvěrníků, na sklonku monar-fakť °VSeni začaU také vytvářet byrokratické struktury, které se postupně rov1C^y Profesionalizovaly (profesionální novináři stranického tisku, hono- ar>e funkce v různých organizacích napojených na stranu atd.). Žádné ^Picdlitavských honoračních stran se nicméně proces přerodu v masovou lar»u nepodařilo až do roku 1918 zcela dokončit, neb ^a ^ředlitavska nelze hovořit o jednom stranickém systému, °t prakticky v každé zemi se vytvářela jedna, nebo více (dle počtu rodností - v Čechách a na Moravě např. existovaly vzájemně částečně azané stranické systémy českojazyčných a německojazyčných stran) soustav. g, |10 vývoj íakousko-německého stranického systému Předlitavska platilo, soc*C °.I^an'/ova' na ^ázi tří táborů (Lager): křesťansko-konzervarivního, balistického a nacionálně-liberálního. Termín tábor (případně sloup) ^'totn naznačuje a charakterizuje, jakým způsobem pronikly stranické struk-ny do společenského života a jak sítí svých pomocných organizací (tělo-cných spolků, spotřebních družstev, vzdělávacích spolků, stranického 1 atd.) vytvářely uzavřená sociálně-morální prostředí, určité ideové s°ciopolitickč subkultury. ^ vuci dominantní měšťanské liberální kultuře se tak v poslední třetině ; sfoletí začaly formovat jakoby potlačené jiné kulturní vzorce a vytvářely 1 vlastní sociální, kulturní a morální prostředí. Metafora sloupu pro tento Proces, který byl v politické sféře charakteristický existencí pevné masové 0rganizované strany oslovující pouze voliče z určitého sociálně kulturního Prostředí, znamená, že tyto skupiny byly vůči sobě poměrně ostře ohrani-c°ny a nedocházelo ke vzájemnému prolínání. VOec hách a na Moravě bylo možno pozorovat podobné procesy jako v německy mluvících zemích, ale jejich výsledek českou či moravskou spo-lečnost neštepil natolik distinktivně, aby bylo možno požít pojem sloup. A tak se v českém a moravském kontextu hovoří o táborech s tím že nejblíže k sloupové struktuře měly svou povahou politický katolicismus a sociální demokracie. Z ostatních stran vytvářeli tábory agrárníci, mlado-češi společně se staročechy (národně-liberální tábor) a národní socialisté Ostatní strany tuto integrační schopnost neměly. Zdánlivě čistě odborný rozdíl mezi sloupem a táborem je nicméně nezanedbatelný a tkví právě v míře sociální, kulturní a myšlenkové integrace příslušníků těchto entit ,v..r.M ŕesKÝCH ZEMÍ 1848-1989 35 Pojmic^rj^—------— 1.8 Hlavni politické strany v Čechách a na Morave Původně byla zemská česká politika soustředěna v jediné Národní straně (NS, staročeši), ovšem od počátku v ní existovalo více proudu. Z radiálního proudu začala od roku IXM postupne vznikat mladočeska strana, zttim jako linie uvnitř NS. Samostatná mladočeska strana vznikla ol.c.alne o Vánocích 1874 v Praze oddělením od staročeské strany (oficiální název Národní strana svobodomyslná NSS, mladočeši). Program strany, zformulovaný Juliem (irégrem, kombinoval hodnoty občanských svobod, českého historického pravá a specifického středoevropského liberalismu. Skutečné zahájení činnosti strany se datuje druhým sjezdem NSS v listopadu 1875. Stranci se následne stala liberálním, otevřené antiklerikálním protipólem vůči konzer-vativně-liberálnim staročechům. Ani NSS se ovšem nevyhnula procesu fr.ik-cionizaee: identifikovat bylo možno přeběhlé staročechy, realisty, pokro-káře, vlasmi mladočechy a agrárníky (r. I X() I). Přehledné spektrum v českých zemích (sírany velkostatkářů, NS, NSS a politicky bezvýznamná sociální demokracie) se začalo zásadně diferencovat od 90. let 19. století. NS piko strana konzervativních měšťanských vrstev /tratila v letech 1X91 a 1895 parlamentní zastoupení v zemském sněmu i říšské radě, přežila vsak díky silnému postavení v obecní a okresní samosprávě a na spolkové úrovni. NSS se jako vůdčí česká strana 90. let soustředila zejména na obhajobu zapnu liberálního měšťanstva. Pod vlivem encyklikyRentm Navarum kva XIII. se začal tvořit katolický politický tábor: roku 1X94 vznikla v Litomyšli Křesťansko sociální strana P>o Čechy a Moravu, v roce 1X96 v Přerově Katolická strana národní na Moravě Mořice Hrubana. Na podzim 1896 v Praze bylo arcibiskupem Voj-'echem hrabětem Schonbomem založeno konzervativní Katolické sdružení ( echách, z něhož se v roce 1897 stala Národní strana katolická v králov-tví českém. V roce 1906 se pak obé katolické strany v Cechách sloučily a vznikla tak Strana katolického lidu v Čechách. Strana se poté ale čpět Irakcionalizovala. První krok ke vzniku agrárního tábora byl učiněn založením uvnitř NSS Českomoravské strany hospodářské Alfonsem Šťastným (1 891). Šťaslné-'"' radikálni varianta agrarismu se ovšem příliš neprosadila, a tak je vznik relevantní agrární strany spojován se Sdružením českých zemědělců (r. 1897 opět v rámci NSS pod vedením Stanislava Kubín), které se na Tři krále roku 1899 osamostatnilo jako Agrární strana. ( o se tyce nacionalistického proudu, Státoprávně radikální strana vznikla unoni 1X9K na troskách pokrokového hnuti (Omladina atd.) z jdu, nacionalistické, ostře protisocialistické části (Karel Baxa, Alois Rašín, Jaro- 37 slav Preiss, K. S. Sokol). Původně se jednalo o nátlakovou skupinu uvnitř NSŠ, s níž se rozešli poté, co J. Kaizl vstoupil do vlády. Tato radikálně nacionalistická strana již nevázala bezpodmínečně naplnění myšlenky české státnosti s existencí Habsburské monarchie, čímž byla v českých poměrech zcela ojedinělou. Strana radikálně pokroková vzešla v dubnu 1897 ze sociálně reformní části pokrokového hnutí. Česká strana lidová vznikla na jaře 1900. Pod Masarykovým vedením rozvíjela jeho program tzv. realismu, ale jednalo se o marginální formaci bez parlamentního zastoupení. Lidová strana a Hajnovi státoprávní pokrokáři se v roce 1906 spojili do strany, která přijala název Česká strana pokroková. V dubnu 1898 pak byla společně pro Cechy, Moravu, Slezsko a Horní a Dolní Rakousy založena Národně sociální strana. Tato strana nacionalisticky orientovaných dělníku vznikla v přímé reakci na internacionalistické tzv. antistátoprávní ohrazení sociálně demokratických poslanců z roku 1897. Nejvýraznější postavou strany byl Václav Kloŕáč. Ncjsilnější tábor ovšem vytvořili sociální demokraté. Československá sociálně demokratická strana dělnická byla založena v roce 1878. Počáteční roztržka mezi tzv. revizionisty a tzv. revolucionáři byla v hlavních bodech zažehnána na brněnské konferenci 1880, v následujícím roce se ovšem odtrhlo anarchistické křídlo. Česká sociální demokracie byla po rakouské druhou nejdúležitější a největší stranicko-politickou skupinou v Předlitav-sku, V prosinci 1887 přijala nový program a opět se po roztržce připojila k celorakouské straně. V roce 1910 nastal v české sociální demokracii rozkol ohledně názoru na národnostní otázku. Na jejím sjezdu v Brně v květnu 1911 se tak oddělila Česká sociálně demokratická strana dělnická v Rakouski (tzv. autonomisté), kterým se podařilo ovládnout drtivou většinu českéhc sociálně demokratického hnutí. Politické stranictví Moravanů českého obcovacího jazyka mělo až d< roku 1890 svůj výraz pouze v Národní straně na Moravě (NSM). N S M měla však již od 60. let názorové frakce: konzervativní, liberální, rolnickou a katolicko-konzervativní. V roce 1891 se od NSM odtrhla mlado-česká skupina a založila Mloravskou lidovou stranu (MLS). V průběhu 90. let pak nejprve postupně NSM ztrácela ve prospěch MLS pozice, aby spolu tyto formace od poloviny 90. let navázaly úzkou spolupráci. I díky tomu si NSM na Moravě udržela dlouhodobě silnější postavení, než NS v Čechách. I MLS ovšem v 90. letech představovala konglomerát frakcí. Radikálně pokroková a realistická skupina nakonec v průběhu let 1906-1907 splynuly v Moravskou pokrokovou stranu (MPS). Ta ale zůstala dosti slabá a musela ledy úzce kooperoval s Ml.S. 'lato kooperace nakonec vyústila ve fúzi obou stran (1909), čím/ vznikla Lidově pokroková strana (LPS). Specifikem Moravy oproti Čechám hýla relativně silná pozice samostatné Živnostenské strany, která vznikla roku 1908 v Prostějově. Katolická polínka se na Moravě začala formovat uvnitř nsm kterou se katolíci pokusili neúspěšně v letech 1X91 1X93 ovládnout Po pádu Taaffe-ho vlády se však NSM sblížila s NSS a to tyto snahy pohřbilo V roce 1896 tedy vznikla v Přerově Katolická národní strana (KNS) liž v roce 1894 pritom vznikla v Litomyšli společně pro Čechy , Moravu Křesťansko sociální strana. Po etapě určitých Organizačních problému, daných neochotou křestanskych sociálu spolupracovat s KNS, byla v roce 1899 na Velehrade ustavena nova Křesťansko sociální strana, která se prohlásila za součást KNS. ryto strany pak skutečně fungovaly jako politický celek, respektive itZ Z °JStnina- KřCSťanSk° ™m{ «™* Převzala členstvo, kns c ,;ľ; kZtw i" rT vc:icni a plnila funkci ^^0 a pom^o daíUo vv ľ !° VŮdČímU P0Htlk0V1 šrámkovi se po- s kZ m" TTU St,ami 3 kal0l,Ľký tábw W l dlouhodobé per-spcktivy na Morave jednoznačně nejsilnější Ä^í't T M0ravC'i SUCÍŮ,ni zkrate. V roce ÄSä s,ra už k toku 19,0 seji podaf,,° 1.9 Zemská samospráva a státní správa - České země v rámci Rakousko-Uherska V oblast, obecní a zemské samosprávy byly i v éře prosincové ústavy principiálne ponechány instituce a uspořádání dle únorově ústavy 1X61. V platni «b /ustaly i paralelně přijaté zemské řády, ale změnilo se řešení rozdělení kompetenci mezi země a Předlitavsko. Kompetence mezi říšskou radou a zemskými sněmy byly děleny spíše Federalisticky: co nebylo výslovne kompetenci nsske rady, spadalo do pravomocí zemských sněmů. Obecní a zemská samospráva zůstala dlouhodobě zachována v podobě z roku 1861. Zemské snemy navíc v roce 1907 získaly další kompetence v oblasti ob-anske^ » tetaiho zákonodárství a organizace státní správy Pxistova-la i možnost, rak susnendova v i - .j ubpenaovat zemskou samosprávu. Muselo se tak stát bud ^nym^konem nouzovym,rafi,emm ,ak , y roce " V , ?' ,>'"U'"'y s«°vány samosprávné orgány v Če- chách. < )bec„e vsak lze ne, že trend jak v obtoi obecní, tak zemské samo- 39 Politický systém Habsburské monarchie a Předlitavska__-- správy v letech 1867-1918 směřoval spíše k posilování významu samosprávných orgánů. . . Zemskou legislativu představovaly zemské sněmy. Základním principem naplňování zemských sněmů poslanci bylo tzv. zastupování zájmu. Na sněmech vedle sebe zasedali virilní poslanci (tj. vysocí církevní a univerzitní hodnostáři) a volení poslanci. Princip zastoupení zájmů se uskutečňoval skrze kuriálni volební systém. Zpravidla existovaly tři kurie: velkostatkář-ská, měst a venkovských obcí, někde pak i kurie obchodních a živnostenských komor buď samostatná, nebo přiřazená pod městskou kuru (volby v ní se ovšem konaly vždy separátně). V každé kurii bylo volebm pravo přiděleno relativně úzké přesně vymezené skupině osob, rozdělené podle výše přímých daní V kurii obchodních ä živnostenských komor volily poslance přímo tyto korporace. Velkostatkářská kurie existovala ve 14 ze 17 Předlitavských zemských sněmech (nebyla v Tyrolsku, Solnohradsku a na Istrii, neboť zde nebyl dostatečný počet velkostatkářské šlechty). Co se týče vnhstú, nebyli to pouze katoličtí biskupové, ale dle konťesionálmho rozlomní v zemi i řeckokatoličtí, arménskokatoličtí a dokonce pravoslavní biskupové. Pouze představitelé evangelických církví a židovské náboženské obce virilním zastoupením nedisponovali. Český zemský sněm se skládal z 5 virilistů (pražský arcibiskup, biskupove litoměřický, královéhradecký a českobudějovický a rektor pražské univerzity), 70 poslanců měla velkostatkářská kurie, 87 města + kurie obchodních a živnostenských komor, 79 venkovské obce (celkem 241). Po rozděleni Univerzity na českou a německou v roce 1882 měli viním zastoupeni oba rektoři a počet poslanců stoupl na 242. Na moravském zemském sněmu byli 2 virilisté (olomoucky arcibiskup a brněnský biskup), 30 poslanců ve velkostatkářské kurii, 37 v kun i mest a obchodních a živnostenských komor a 31 v kuru venkovské (100). Na Slezském zemském sněmu pak 1 vin 1.sta (vratislavský biskup), 9 velkostatkářů, 12 zástupců měst a komor a 9 venkovských obcí (31). Aktivní volebm Právo bylo od 24 let, pasivní od 30. Zemskou samosprávnou exekutivu představovaly zemské výbory, které ovšem byly formálně stálými výbory zemských sněmů a byly tudíž složeny z jejich poslanců. Předsedové těchto výborů byli jmenováni císařem. Zemský výbor fungoval výlučně jako kolektivní orgán. Jeho kompetence se kryly s kompetencemi zemské samosprávy jako takové: zemědělství, správa budov a institucí zřízených ze zemských peněz, správa obecních, církevních a školských záležitostí, dohled nad všemi autonomními organizacemi včetně obcí. Až do 90. let 19. století přitom byly země finančně značně slabé. Změnu přinesl až rozmach výstavby veřejných projektů (silnic, mostů atd.). 40 Efektivita zemské samosprávy byla v mnoha případech tlumena národnostními a stranickými spory. Obecně však platilo, že i v takových případech vládla v samotných zemských výborech konstruktivní atmosféra. Zákon z května 1868 zaváděl striktní oddělení justice a státní správy tím, že zřizoval nové správní úřady. V čele zemské roviny státní správy byh zemští prezidenti (v Solnohradsku, Korutanech, Kraňsku, Slezsku a Bukovině), respektive v ostatních zemích zemští místodržitelé. Adekvátně tomu existovaly buď zemské vlády, nebo místodržitelství, funkčně a kompetenčně ovšem bylo jejich postavení shodné. Těmto orgánům podléhala okresní hejtmanství. Státní správu na nižších úrovních než centrální vykonávala právě zemská místodržitelství a okresní hejtmanství. Krajské úřady byly jako nadbytečné zrušeny. Vedle toho existovala ještě síť zemských a okresních finančních úřadů, školských rad atd. Politické poměry na zemských sněmech si lne ovlivňovala možnost v podstatě libovolně je rozpouštět, a vypisovat nové volby a kalkulovat s jejich výsledky. Snad nejznámějším příkladem jsou tzv. chabrusové volby do českého zemského sněmu (1872). Protože poměr ve druhé městské a třetí venkovské kur.. byl vzhledem k neměnnému počtu a struktuře voličů zřejmý předem, bojovalo se především o první velkostatkářskou kurů. Konzervativní (tj. federalističtí) velkostatkáři přísli s taktikou zajištění většího počtu hlasů své straně tím, že postoupí nebo prodají část svých statků vlastním rodinným příslušníkům, kteří tak získají narok volit v první kuru. Této iniciativy se ovšem chopili jejich odpůrci, tzv. ustayověrní velkostatkáři a za podpory vídeňských bank získal, převahu. Česka Živnobanka, která peněžně podporovala konzervativní šlechtu, nebyla schopna této vlně svým kapitálem čelit a ústavověrná šlechta si tak „koupila většinu Reakcí konzervativní šlechty na zjištění, že nemá šanci volby vyhrát, bylo odmítnutí účasti, čeští politikové pak . po volbách pokračovali na českem zemském sněmu V a^SnC^« ProlomÍlÍ ,nlad°Čf E* V rOCV874 ~i ve volbách vlastní kandidátky, a přestože obsadí, pouze 7 mandátu (Starô. vstoupil, (se státoprávním ohrazením) na pudu snemu. Na místa Zjá kteří prováděl, politiku pasivní rezistence, se konaly permanentně ve ^ Z vesměs J* ten samý poj^ ^£** stále opakován. V letech 1886-1890 , ^ « na českém zemském sněmu zase Nemo, a to^ote co ^ ^, < M roku 1908 tak byl až dc.svého na JmCcH obs^ k ohstrukdm prakticky nelunkcn,( iak ^ m pI,ruš„a agj vydala vláda tzv. anenské patenty (26. st ^ÍJický systém Habsburské monarchie a Pŕedlitavska_ 41 českého zemského sněmu a zemského výboru a namísto toho jmenovala zemskou správní komisi....... ... Na Moravě se podařilo dosáhnout určitého politického reseni kompilovaného vztahu Čechů s Němci tzv. moravským paktem (někdy take moravské vyrovnání) z listopadu 1905. Po mnohaletých sporech došlo k dohode která zajistila v rámci země relativně klidnou koexistenci těchto etnik. I akt se skládal ze čtyř zákonů: 1) nového zemského zřízení, 2) nového volebního řádu pro volby do zemského sněmu, 3) tzv. Lex Parma, který upravoval jazykovou problematiku a autonomních úřadů (výběr obecního jazyka je na obecní radě, 20/o menšina měla právo na vyřízení svých věcí ve svém jazyce) a 4) tzv. Lex Perek, který reguloval moravské školství v intencích rozdelení dle národnostního klíče (rozdělení školních rad zemské, okresní i obecní na českou a německou). Nový volební řád zavedl národnostní volební katastry a zaručoval ze v dosavadních kuních měst a venkovských obcí a v nově zavedene všeobecné kurii bude pevně stanoven počet českých a německých poslanců. V rámci sněmu měli být poslanci rozděleni na českou a německou kuru, samostatne měly zůstat zachovány nerozdělené kurie velkostatkářska a obchodních a živnostenských komor. Voleno bylo nadále 73 poslanců v ceske kuru f města i venkova i všeobecné kurie - každá z nich byla rozdělena na česky a německý voličský a kandidátský katastr), 40 německých, 30 velkostatkářů, 6 za obchodní a živnostenské komory a 2 virilisté (arcibiskup olomoucky a biskup brněnský). Celkově tedy oproti původnímu počtu 100 poslanců vzrostl díky paktu počet poslanců moravského zemského snemu na 151: Kurie Celkem poslanců Čechů Němců I. velkostatek 30+2 virilisté ~ - II. městská kurie 40 20 20 II. OŽK 6 0 6 III. venkovských obcí 53 39 14 IV. všeobecná 20 14 6 Češi sami tak neměli na sněmu většinu. Němci původně požadovali právo veta pro národnostní kurie, ale nakonec ustoupili. Při změně základních zákonů ale bylo požadováno kvórum 121 poslanců a dosažení 2/3 většiny. To v praxi znamenalo, že neprošel návrh, který neměl podporu ve všech třech kuriích (velkostatkářské, české i německé). Moravský pakt snížil i daňový census pro volby v městské a venkovské kurii a zavedl přímou volbu ve venkovské kurii. 42 Výhodou paktu bylo, že umožňoval stabilní vládnutí a ukazoval možnost dohody. Cena za tento klid byla ale vysoká; spočívala ve taktické etnické separaci Čechu a Němců na Moravě. Uvažované „druhé moravské vyrovnání" z počátku roku 1914 by tuto tendenci zřejmě ještě prohloubilo, nebylo však liž uvedeno do praxe. Moravské vyrovnání nicméně bylo inspirativní: napr. pro městskou správu v Českých Budějovicích a v roce 1911 pro Bukovinu. 1.10 Základní literatura BALTL, II. K.OCHER, G,: Osterreichische Rechtsgesehichte,Oraz I995. BERCHTQLD, K.: Ůsierrekhisehe Parteiprggmmme 18.68 1966, Mťmehen 1967. BRAUNEDER, W. l.ACHMAYER, Iv. Osterreichische Verjassimgsgeschkhte, Wien 1992. C< 011 S. d. B.: Němci v Praze 186) 1914\ Praha 2000. GALANDAUER J.: František Ferdinand ďFsiv. Následník trůnu, Praha Litomyšl 2000. GALANDAUER, I.: Karel I. Poslední český král, Praha Litomyšl 1998. GALÁNTAI. J • Der bslerreichisch ungarische Dualismus 1867 1918, Budapest Wien 1985, i I ANlSf '11. E: Der tange Schalicn des Staates, Qsletreichische Geselhchaftsgeschkhte nu .'li Jahrfnmdert, Wien 1994. HLOUŠEK, V.: OVP n proměny katolického tábora, Politologický časopis, č. 4, 2001. s. 34K 368. HYE, II. P.: Das politische System in der fíabsburger Monarchie, Praha 1998. JAS/.I, 0).: The Dissoluti on o( the řfůhshurg Monarchy, Chicago 1901 JELAVTCH, Bv Modem Austria, Empire & Republk 1800 1986, Cambridge 2003. KOŘALKA. .1.: Češi v Habsburské ríši a v Evropě ISIS 1914, praha 1996, KVAČEK. R A KOL,: Dějiny Československa 11. 1648 1918, Praha 1900. MALÍŘ. L; Národnostní klič z roku 1014 v /.čínských hospodářských a finančních záležitostech cesta k „druhému moravskému paktu"? In: Dvořák, T.; Vlček, R.: Vykoupil, L. (cds.): Milý Bore. Profesoru Ctiborovi Nečasovi k jeho sedmdesátým narozeninám věnuji přátelé, kolegové a žáci, Brno 2003, 137 147. MAUR.. .!.: Od spolku k moderním politickým stranám. Vývoj politických síran na Morava 1848 l'Jl-1, Urno 1996. MAR Lis. P (cd.): Přehled politického stranktvi nu území českých zemí a Československa v letech 1861 /<><;,v, Olomouc 2ÔQ0. OHI BAUM, R. N1TTNER, L.: Liberalismus a nacionalismus, industrializace a sociální otázka. První svetová válka. In: Tisk let česko-německých vztahů Praha 1995, s. 125 1X2. PEKAR, I : Dějiny československé, Praha 1991. PLRNLS. .1 Pod habsburským oriem, Praha 2001. 44 Politický systém českých zemí 1848-19££ 2. POLITICKÝ SYSTÉM PRVNÍ REPUBLIKY (1918-1938) 2.1 Uvod - Historické okolnosti vzniku a idea československého státu Idea československého státu, hledaná a formovaná po desetiletí v rámci tzv. sporu o smysl Českých dějin, získala pevnější kontury v průběhu první svetové války. Osamostatněni českých zemí společně se Slovenskem bylo ovsem z počátku pouze jednou z možných alternativ, a to po dlouhou dobu mkoh nepravděpodobnější a nepopulárnější. Ovšem poté, co vzaly za sve představy Dohody o uzavření separátního míru s Vídní a co se jako nerealizovatelná ukázala koncepce široké autonomie pro státotvorné národy nového rakouského císaře Karla l, se v druhé polovině roku JI* sta a dekonstrukce mocnářství jedním z mocenských zájmů Dohody. Vmtrtu kaze Rakouska-Uhcr.ska a sílící tlak jednotlivých národních elh pak nastartovaly proces rekonstrukce střední Evropy. A tuto příznivou si-ac dop|ni o edevědomé úsilí skupiny českých a slovenských politiků, Ä í"1!6 "ľ''''8"' Mi'Saryka- Edvarda Beneše a Milana Rasti-s ľv„vi ? ľ Í ý VZ"'k samostetoého československého státu pfed-p»u P ,n Pmí sv6tové války zformovaného politického vraľľtnnvl'aľ ^ ^ atmosféru duchovní krize, kulturního roz-V m o 20 'e Tm' 0dmÍtaUtí «*a» ^alisnw a kult mládí. stavbě nově vzniká ci ľtľtHTo 1?6'*emSVplenkové předpoklad, že harmon^lj h ľ"! me/'níl">d»id> vztahů panoval cením míru Ve V^"^ V*™"*" zabezpe- ic vlna sociálních ÄfiZľ ' ľ'f" ^ & **la °Privněna mických a společenských n v ľ k,0d5lraněni ladních ckono-doby systému mÄSTM? V """"^ h,edani možné P°"-jednotlivých států vznikala SÄ^tE^T" k™ ^ p_£i£iCKÝ systém První republiky (1918-1938) 45 Dominující ideje doby se přirozeně odrazily i v podobě státní ideologie První republiky. Ta do značné míry odrážela Masarykovo filozofické zázemí, víceméně respektované i představiteli domácího odboje, třebaže nikoli bezvýhradně fKarel Kramář). Novou ideu je možno charakterizovat čtyřmi skladními principy. republikánství - za jednoho z viníků války byl označen monarchismus, nyní opuštěný jako zastaralý, ba zhoubný; pád většiny významných trůnů se odehrál během několika měsíců, uprázdněné posty ovšem záhy zaplnili tzv. pseudopatroni; sociální radikalismus - válka způsobila takřka úplný ekonomický rozvrat, takže sociální revolta a konflikt tříd byly chápány jako její logické vyústění; motiv přerozdělování sociálních statutů vyjadřoval přesvědčení o nutnosti přebudování sociálního mechanismu nového státu; J- annkatolicismus a odluka církve od státu - vztah nového státu k náboženství odpovídal jak snaze o vypořádání se s habsburskou minulostí, tak i myšlenkovému zázemí T. G. Masaryka a jeho konceptu husitské (reformační) tradice české státnosti; avizovaný rozchod státu a církve byl ovšem následně zpochybněn založením Československé církve husitské; *« ěec/wsiovakismus a československý nacionalismus - válka přinesla vlnu nacionálního šovinismu, jež se dotkla v podstatě všech evropských národů. Přesto (či právě proto) vedla idea sebeurčení národů jako metody řešení soužití národních států (W. Wilson) ke vzniku národně čistých státních útvarů. Ve střední Evropě, jíž se proměny hranic týkaly především, šlo ovšem o krok hrozící novými etnickými nepokoji. V situaci národnostně složitého uspořádání nového Československa pak vedl ke konstrukci čechoslovakismu, založené na existenci jednolitého československého národa, dominantního v novém státě kvantitativně i kvalitativně. Československý nacionalismus, projevující se jak v rovině lokální územní expanze (Podkarpatská Rus, Slezsko), tak v rovině vztahu k menšinám (německá, maďarská), nicméně nebyl v porovnání se sousedními státy přehnaně agresivní či xenofóbní, ale spíše paternalistický a v některých otázkách i konstruktivní. Tei miny, shrnujícími uvedené rysy, se staly demokracie a konstitucumalis-rnus, hodnotově i institucionálně údajně plně protikladné tzv. habsburskému absolutismu. V pokusu o jejich symbiózu byla zakódována motivace českých "Otců zakladatelů" stát se vzorovým příkladem středoevropské demokracie. Odtud též plynula jejich snaha o fixaci na západní demokracie (především Francii), plnění funkce zprostředkovatele k o demokracii usilujícím balkánským státům (Rumunsko, Jugoslávie) a nakonec víra v předurčení vytvořit jakýsi 'deologícký most mezi Západem a Východem (kapitalismem a komunismem). 46 Politický systém českých zemí 1848-1989 Důraz na demokracii se ovšem záhy dostal do rozporu se směřováním středoevropského politického prostoru. V něm se v průběhu 20. a 30. let 20. století začaly prosazovat spíše autoritativně a následně i totalitně orientované režimy, To také odpovídalo nástupu ideologií, ať již byl jejich bází národ (nacionalismus), třída (socialismus), stav (fašismus) či rasa (nacionálni socialismus) I proto už český filosof Jan Patočka upozorňoval, že „tragédie prvního československého státu byla tragédií nedomyšleného demokratismu u nás doma, izolovanosti naší demokracie ve střední Evropě a otevřené krize demokracie v západním světě." Což ovšem nemusí znamenat odmítnuti prvorepublikové demokracie, která byla kupříkladu právě pro Patočku „přes všechny nedostatky... údobím velkého duchovního rozmachu, důkazem, že náš demokratický rozvoj je něčím schůdným a plodným, pokud proti němu nestojí vnější podmínky naprosto protichůdné a nepřátelské". Zůstává tak široce diskutovanou otázkou, zda ..meziválečný československý ostrov demokracie" byl historickou realitou, nebo naopak představuje mýtus. Ostatně, prvorepubliková politická soustava se stala terčem rozsáhlé kritiky již před rokem 19 >8. S kritickými postřehy vystoupila řada osobností, některé strany, periodika apod. Na tento fakt je ovšem možno pohlížet též jako na potvrzení otevřenosti a názorové plurality soudobého modelu. A tak konkrétní projevy těchto plánu a vizí a jejich praktické naplnění v každodenním životě to byla skutečná tvář politického systému Československé republiky v meziválečném období. V jeho analýze jsou pak též skryty důvody postupného příklonu části politické reprezentace k odlišnému uspořádání státní formy Československa a důvody pro zánik této soustavy v roce 1938. ('as naplnení množiny antiie/.í přišel po Mnichově v konstrukci Druhé republiky. 22 Klasifikace politického syst emu l/v. Prv Čest kél republika představuje období, započaté vznikem samostatného -^slovenska (28. 10. 1918) a končící tzv. Mnichovskou dohodou (noc c '■ ^ 1938). Béliem této éry došlo k naplnění českého politic-Piogranui odtržení od habsburské monarchie a položení ínstítucio-. c a hodnotových základu společného státu Čechů a Slováků jako vy-stiTMielvNl °'k0ntlnUlty České (nyni československé) státnosti. Na druhé čil po dva ^ ^ '10' US 'HK'ov;l1 vzorovou středoevropskou demokracii skon-( " cn neúspěchem. Podíl mezinárodních a vnitropolitických ■ ' 10,0 1 /llst:»va diskutovanou otázkou, i v současnosti politicky relevaniiii. ' 3 ^^iTicKÝ systém První republiky (1918-1938]__ 47 Definování státní formy tohoto zřízení pracuje s pojmem demokracie. V systému První republiky byly aplikovány v podstatě všechny standardní znaky demokratické státní formy: . kompletní soubor lidských práv a svobod, . idea právního státu ve smyslu rovnosti občanů před zákonem, • princip plurality, . zastupitelská soustava s tradičními republikánskými institucemi, • klasický princip dělby moci, • Parlamentarismus a . tržní ekonomika a garantování soukromého vlastnictví - daný model byl ovšem po světové hospodářské krizi přelomu 20. a 30. let diktován keynesiánstvím, posilujícímroli státu. 2.3 Politický vývoj červenec 1915 Masaryk zahájil zahraniční politickou akci únor 1916 Český zahraniční komitét v Paříži přeměněn na Národní radu československou l isiopad 1916 Oznámeno vytvoření jednotného Českého svazu českých poslanců na říšské radě a Národního výboru jako nadstranícke politické autority 6. 1. 1919' Přijata Tříkrálová deklarace na shromáždění českých říšských a zemských poslanců zdůraznila požadavek sebeurčení národů, požadovala spojení českých zemí se Slovenskem 30. 5- 1918 Podepsána Pittsburská dohoda, schvalující spojení Čechů a Slováků ve společném státě, se slovenskou vlasmi administrativou a sněmem 1 3. 7. 1918 Reorganizace Národního výboru československého, vrcholného orgánu domácí politické reprezentace 14. 10. 1918 Ustavena prozatímní československá vláda 18. 10. 1918 Washingtonská deklarace prozatímní československé vlády prohlášení nezávislosti československého národa ?8. 10. 1918 Vznik Československé republiky 30. 10. 1918 Martinská deklarace představitelů slovenského politického života o společném státním živote Čechů a Slováků 13. 11. 1918 Národním výborem přijata Prozatímní ústava j 4 j] 191 x První schůze Národního shromáždění; Masaryk zvolen prezidentem; ustavena první vláda K. Kramáře 48 Politicky system českých zemí 1848 leden 1919 16. 6. 1919 29. 2. 1920 IX. 4. 1920 27, 5. 1920 léto 1920 záři 1920 prosinec 1920 5. !. 1923 červenec 1925 15. 11. 1925 12. 10. 1929 14. 7. 1927 17. 12. 1927 27. 9. 1929 březen duben 1932 zi. 22. 1. 1933 9. o. 1933 25. 10. 1933 19. 5. 1935 13. 12. 1935 IX. 12. 1935 24. 4. 193H 13. 5. 1938 21. 5. 1938 5. 9. 1938 22. 9. 1938 23 9 1938 50 9. 1938 Konflikt s Polskem o Těšínsko Vyhlášení Slovenské republiky rad Schválena ústava (l/v. únorová) První parlamentní volby Masaryk podruhé /volen prezidentem Vznik Pětky Jmenována první úřednická vláda J. Černého I/v. hnj o lidový dum a následná generální stávka jako vyvrcholení snahy levého křídla sociální demokracie o vyvolání revoluční situace Atentát na ministra financí A. Rašína Konflikt ČSR s Vatikánem v souvislosti se státními oslavami výročí upálení Jana Husa Druhé parlamentní volby Jmenovaná vláda A. Švehly tzv. panská koalice Zákon o organizaci politické správy, který likvidoval župní zřízení a obnovil zemské členění Podpis modu vivendi mezi ČSR a Vatikánem Třetí parlamentní volby Mostecká stávka spolu s rosicko-oslavanskou stávkou (listopad 1932) vrchol stávkového hnutí v ČSR v souvislosti s hospodářskou krizí Nezdařený pokus o obsazení kasáren v Židerucich skupinkou moravských fášistú Zákon o mimořádné moci nařizovaci Zákon o zastavování činnosti a o rozpouštění politických stran Čtvrté parlamentní volby Abdikace!'. G. Masaryka (umírá 14. 9. 1937) E. Beneš zvolen druhým československým prezidentem K. Henlein na sjezdu SdP v Karlových Varech vyhlásil autonomistické požadavky Vláda schválila rámcový návrh národnostního statutu Částečná mobilizace Vláda vyslovila souhlas s tzv. čtvrtým plánem na řešeni sudetoněmecké otázky Po odstoupení vlády M. Hodži jmenován kabinet .1. Syrového Vyhl ášena všeobecná mobilizace Vláda přijala tzv. Mnichovskou dohodu Politický system První republiky (1918-1938) 49 2.4 Ústavní vývoj Pomineme-li vývoj během první světové války (vznik Národní rady zemí českých v únoru 1916 z Českého národního komitétu v Paříži, její přejmenování na Československou národní radu; Tříkrálovou deklaraci z 6. 1. 1918 jako společný krok českých říšských a zemských poslanců, požadující právo na sebeurčení národů; podpis Pittsburské dohody z 30. 5. 1918), pak skutečná transformační revoluční perioda byla nastartována v září 1918a trvala do února 1920. Mezi její nejvýraznější znaky patřily: • vize samostatného, nově budovaného demokratického státu s republikánským konstitučním zřízením (viz Prohlášení nezávislosti Československého národa prozatímní vládou československou z 18. 10. 1918) a atributy ideálu moderní demokracie; • aplikace ideje jednotného československého národa; • proklamované vyvázání se z rakousko-uherské minulosti; na druhé straně přijetí tzv. recepčního zákona, jehož účelem bylo garantoval kontinuitu právního řádu s rakousko-uherským modelem přenesením platnosti zemských a říšských práv do nové reality; • rozpornost právní situace v jednotlivých částech území nové republiky - na Podkarpatské Rusi nastolena vojenská diktatura (6. 6. 1919); • složitá mezinárodní situace Československa, plynoucí z odlišného nazírání sousedů (Německo, Polsko, Maďarsko) na určení hranic a postavení národnostních menšin v ČSR; za těchto okolností se oporou ČSR stalo stanovisko velmocí, zvláště Francie; • určení hlavních politických úkolů (především přijetí ústavy a příprava voleb). Především je však v tomto období nutno upozornit na absenci ústavy a z ní plynoucí nezakotvenost institucionálního subsystému. Řešením se na přechodnou dobu stalo přijetí tzv. prozatímní ústavy (13. 11. 1918, novelizována v květnu 1919). Ta se podstatně odlišovala od původních návrhů expertů (K. Kadlec, J. Hoetzl, B. Baxa, F. Weyr a J. Fořt), předložených na podnět Národního výboru z července 1917. Ty ještě vycházely z politické reality války a respektovaly představu federalizované habsburské monarchie, tvořené ústavami nadanými historickými celky. Tyto ústavní plány se orientovaly především na garantování suverenity českého národa nad německým etnikem, dokonce se v nich objevila myšlenka vytěsnění občanů německé národnosti jako osob s cizineckým statutem. Za anachronismus lze také označit nápad instalovat v rámci českého království (mělo se jednat o parlamentní federalizovanou monarchii) slovenské knížectví. po, UlCKÝ systém CE3KÝGH^emjj5^_--^ O U__________,------------- Prozatímní ústava aplikovala standardní principy parlamentní cJe^í0, přenesením revoluci nabyté a dost id nedělené politické moci sNaro*^ ^ i-u československého (NVČ) na Revoluční Národní shromážděni ^7^1 též Ústavodárné shromáždění - US) a specifikací klíče k jeho sestaveni t.^ v Praze 13. 7. 1918 jako odraz vnitropolitické situace, jež se krystali -od r. 1 916; od 28. 10. 191 8 chápán jako zárodek parlamentu). RNS, dispoi ^ cí pouze revoluční, nikoli volební legalitou, vzniklo rozšířením N * ^ povoláním zástupců českých stran (na základě poměrných výsledků pOS e předválečných říšských voleb v Rakousko-Uhersku r. 1911) a ^°°^U!^neCh venských představitelů. RNS tak vytvořilo jednokomorový sbor O 270 c t^ (původně 256 poslanců bylo 11.3. 1919 doplněno o 14 slovenských delega^ V teto podobě vykonávalo RNS kompetence od 14. 11. 1918 do 29. I-tedy schválení textu nové ústavy. Na jeho první schůzi (14. U. 191 B). • byl proklamován republikánský model československého státu, • hahslnusko-lotnnská dynastie byla zbavena práv na český trun, • byl zvolen prezidentem republiky T. Cl. Masaryk a • byla ustavena vláda v čele s K. ICramářcm. , ,% Výkonnou moc měly tvořit vláda a parlamentem volený prezident. ^ omezené pravomoci prezidenta se přitom staly netypičtějším znakem p ^ ^ tímní ústavy a důkazem jejího revolučního charakteru. Po návratu T. G. ryka do vlasti se též staly zdrojem rozporů a vedly k přijetí ústavní noV (květen 1919). Ta přinesla mj. zmeny v postavení a vzájemných VZtaZ ústavních orgánu a především rozšíření kompetencí prezidenta. * Skutečným startovním bodem suverénního československého konStltU ního života, který dal normativní podobu politickému systému ČSR, se OVŠe ^ stala únorová ústava. Ta rozvedla zásady, obsažené v ústavo prozatím^' Její koncept byl vypracován během roku 1919 a na začátku roku 192 Jindřichem Hoetzelem a ministrem vnitra Antonínem Švehlou. Na }# definitivním znění se podíleli také František Weyr za RNS, Václav Bouce* (prezidentův zpravodaj) a Alfred Meissnev za sociální demokraty. Původní představa o podzimním termínu schválení se přitom ukázala jako příliš op*1' mistička. Ústava byla přijata 29. 2. 1920 jako zákon č. 121/1920 Sb. Jedna se pritom o v jistém smyslu revoluční normu, neboť zákonodárný sbor, který ji prijal, nebyl zvolen, nýbrž sestaven stranickou dohodou, a v době příjmení stále představoval orgán revoluční povahy. V ústavě se promítly fikce jednoho československého národa, dále přirO-zenoprávní teorie a klasická teorie dělby moci. Právní zdroje a předlohy konstituce tvořily. • prozatímní ústava, • její novela o jmenování vlády prezidentem. Pol -—^H!l!l£^rÉM První republiky (1918-1938)_ 51 * dohoda ze Saint Germain o ochraně menšin a * V určitých momentech prosincová ústava (1867), francouzská ústava Iřetí republiky (1875), ústava výmarské republiky a z hlediska preambule pak americká ústava. £ z. 0 r°ku 1938 se ústava měnila či doplňovala jen výjimečně. p rcitým posunům docházelo pouze doplňováním ústavou předpokládá-ych norem (mj. ústavní zákony o zákonné ochraně ČSR - 1919, ojazy-°vých právech v ČSR - 1920, o složení a pravomoci Senátu - 1920, 0 v°lebním soudě - 1920, o volbě prezidenta republiky - 1920 či o Ústavním soudu - 1920). Návrhy na změnu ústavy byly podány pouze dva. Jejich Morem (1930 a 1938) byl předseda Slovenskej ľudovej strany (HSĽS) c IeJ Hlinka a měly vést k zavedení samosprávy (v druhém případě přímo u onořiiie) Slovenska, na než mělo dle náhledu části slovenské politické prezentace Slovensko (s odvoláním na Pittsburskou dohodu) nárok. Zasahům do ústavního pořádku, byť nikoli přímo v podobě ústavních c 0r|u, je nutno přičíst také vládní návrh zákona o mimořádné moci nařizo-a^J 2 Jai*a 1933 (vláda měla mít nadstandardní možnost činit opatření pro kovaní rovnováhy v ekonomice a měnit či rušit zákony) a opakovaně néný zákon na ochranu republiky. V roce 1934 pak vláda prosadila ustanovení, poskytující ochranu proti nepřímým útokům na demokraticko-re-. * ukánskou státní formu a demokratický řád republiky. Tyto právní úpravy Spadaly do období tzv. silné demokracie, vyvolané ve 30. letech kompli-IJ1Cl se zahraničně-politickou situací a jejím odrazem ve vnitropolitických Poměrech, jimž se vláda takto snažila čelit. Joto naznačení vývoje ústavy ve 20. a 30. letech je ovšem nutno doplnit p upozornění, že při charakteristice podstatných rysů politického systému vm republiky nelze vystačit s pouhou formální analýzou. Řada význam-nych prvků a procedur prvorepublikové demokracie totiž neměla ústavní Póru. Nikoli výjimečná byla též rozpornost ustanovení ústavy a politické P'axe: viz např. existence konstituci neznámých institucí tzv. Hradu a tzv. et{cy či faktické nenaplnění Ústavního soudu. Koncepee občanských práv a svobod, obsažená v textu únorové ústavy, Vala státu jistou možnost zákonem některá práva suspendovat, a to v souvis-Sti s válkou nebo „vypuknou-li uvnitř státu události ohrožující zvýšenou érou republikánskou státní formu, ústavu nebo veřejný klid a pořádek." 'lto omezení je nicméně možno nazvat zcela standardními. V ústavě se tak Jevila kompletní ustanovení, naplňující kodex obecných práv a svobod. ,|SÍVni vzorem pro tuto část byla jednak francouzská ústava Třetí republiky 875), jednak rakouský Státní základní zákon (1867). 52________________Politický systém Seskýci 2.5 Moc zákonodárná První republika se záhy po svém vzniku přihlásila k parlamentarismu .jako znaku moderních demokratických stálu. Sedmdesát let rakouského parlamentarismu přitom bylo chápáno především jako éra zmařených a neuskutečněných českých nadějí na vlastní reprezentativní zákonodarný orgán. Ve vytvorení parlamentu na podzim 19IX tak byl viděn jednak symbol odpoutání se od Rakouska-Uherska, jednak způsob, jak zformovat standardní institucionální rámec politické transformace. Přechodovou funkci splnil Národní výbor československý (NVČ, ustaven 13. /. 1918), který v období od 28. 10. do 14. 11. 1918 vykonával mandát moci zákonodárné i výkonné. V jolu, éele stál jako předseda K. Kramář. Zastoupeni stran v něm byl., adekvátní tzv. Svehlovu klíči ledy výsledkům voleb do rakouské říšské rarly v ruce 1911: sociální demokraté (10), agrárníci (9), státoprávní demokraté (9), katolíci (4), čeští socialisté (4), strana pokroková (1), staročeši (1) a Slováci (1). Dne 14. U. 1918 pak bylo dle prozatímní ústavy ustaveno jednokomoro-ve Revolúciu Národní shromaždéní (RNS), a to rozšířením Národního výboru československého. RNS mělo 256 členu, následně (II 3. 1919) bylo rozšířeno na 2 70 křesel, a to o zástupce Slovenska. Opět tedy nebylo zvoleno, nýbrž jmenováno politickými stranami. Nejsilněji zastoupeny v něm byly trad.cn. proudy: social.stické strany - ČSDSD a ČSS (82 mandátů), S^Tľ'V '• Stlana nár°dné ^^ká (39) a strana lidová (24). Alíee M r" ^ľľ" 54 ľ"*""* <«'c/.i nimi ovšem figuroval, napf-A ve Masaryk,.,™ 1: Beneš ě, čtyři další češi - „bojovnici za slovenskou I *ě\vkľ Ť ľ"11""' "émĽckýĽl1 a carských stran. V této po-avvM ,° SW k°,mpĽ,ĽnCe d0 »• 2- 1920 (ováleni textu nové V á», ľ, ľ ľ S • f S°CÍální dem0krat ľtantišek Tomášek. ,rl Z b5"a *V°,ena ,CT- (francouzská) varianta c . n I, r ľ:,'-';' ^ POV;"CÍ"é *-*■* *P>cká. V systému vzá- (NS). Faktický t k Vzt fi " r<>V6mU »Ár"a<"<»" k. ,vaně,si, a to n vzhWem k ' ™ Prototypem NS s - , 7 "'T' <™ »«*>■ Pos.a„ecká sněmol, , ;Ľ N ^ <*"»*««« «*» «?'• ním volebním právu od | . " , ■ f"10"' VOlen*ch na 6 lĽt P» í,kt'V' v rukou |........ ,u a viď zSľT * ^ ^ stejné „Lbe. U*v^2ľí^.P^ft nbí™» V! vétšiní v obou komořích otltZ™ h po*tta* Ozaloba prezidenta či předsedy vlády před- 53 PgUTICKÝ SYSTÉM PRVNÍ REPUBLIKY (1918—1938)--.-- Pokládala dvoutřetinovou většinu v obou komorách, kc schválcm bfô-"ých zákonných předloh postačovala prostá vetsma prítomných po-S'anců. OdliSné sLovisko Senátu bylo možno «-PS, pokud se pro původní návrh vyslovi.a „adpoíovcn, ^HmM Poslanca. Kromě výjimečných případů veřejná zasedán, se de^najatn. « podzimní (v období, kdy parlament nezasedal, vykonával jeho takce s určenými výjimkami Stálý výbor složený z 16 poslanou a 8 ^to^jeho rozhodnuti zůstávala v platnost,, pokud je do dvou mes.eu od sejit, schválily °bě komory parlamentu). , , , . . . , f nA Setít by složen ze 150 členů volených na 8 let (aktivní volebn právo od 26, pasivní od 45 let). Původně byl v představách tvorce ústavyIHoctzla který si uvědomoval nutnost rozdílnost, obor, komor, yolen W™*™ tfetin, zbývající třetina míla být jmenována P^deniOTiM Existovala dokonce možnost volby této ěást, Senátu verejnop«o,ga. nizacemi. Tyto vize ovšem nebyly (stejně jako požadavek, -fe^-* "spustitelný) prosazeny vzhledem k odporu sociálních demokrat CSDSD byla ochotna sntiřit se buď s jedinou komorou, nebo se dv cm., ovs empd Podmínkou plné demokratrčnostr obou z nich a zároveň minimálni politické váhy druhé komory. formálnich odchyl- Výsledkem byl kompromis, spočívajíc ve uvou i v kách: (,) ve stanovení volebních krajů (do PS 22 do Senátu U V) V dg volebního období; v prax, vSak ^§^^3 ?- hlediska senátního (a s výjimkou období [929-19.35 takc ' P1(edrasne- , . , PS nauaná standardním kompeteně- Co se týěe pravomoc, dominovala i o, ./.„„x,,;,,,! Vv- ním rejstříkem' poěínaje legislativními a koněe kreačními op avnu-Vy hradní kompetencí Senátu bylo pouze ^^^^SdsSX Pro velezradu a ě.eny vlády pro porušení zákona. M '«ly možno konstatovat, že se nenaplnily obavy, ze bude že se stane oporou antidemokratických sil To se ovsem ez oIrazdo^Vjeho minimální politické roli. Zrušen tak nebyl fakticky pouze p,o komphkova host měnění ústavy a též z personálních důvodu. Technicky měl parlament silné postavení proti vlade, kte a by z v 1 m, ^stenči plameňmi většiny a odpovědi, parlament,, pr dev i n *a ké sněmovně. Fakt, že v praxi ČSR nikdy nedošlo k pádu vládyz^důvodu vysloveni nedůvěry v PS, a vůbec pohfcka real. a První repuhkyv u > vedou k postřehu, že dominantní pozicí ve vaz.be vláda - parlament dispono- stojí také jednak opominuti instituce historických zemských sněmů; pravděpodobně ignorovaných v souv.slost, s obecným odpoiem 54 Politický systém českých zemí 1848-1989 k jakémukoli připomenutí habsburského systému, jednak způsob, jakým se v Národním shromážděni promítly zkušenosti z české politické praxe na vídeňské Říšské radě: viz např. zákaz výhrad při skládání poslaneckého slibu, omezení práva prezidenta odkládal a přerušoval zasedání či princip vázaných mandátů (viz níže). Z hlediska reálného vztahu zákonodárné a výkonné moci ovšem formální v ymezení komplikovala existence tzv. Pětky. Tento orgán, nezakotvený v ústa-v-' nesl v určitýcl1 fózích První republiky faktickou tíhu výkonné a záko-™±Xmí m0ý- svodné sc mělo vlastně jednalo o širší reprezentativní „spo-cenost (a/ 25 osob), zastupující jednotlivé státní instituce a státotvorné S » híVenSké Strany' Nak°nec však vznikl Poněkud oligarchický orgán vu cu ilavnich stran, tvořících „československou většinu" (klasické složení Chá 1° W e' A; Rašín- -Stříbrný, j. Šrámek a A. Švehla), ve kterém do-n /? ° neJvý^namnějším politickým rozhodnutím. Zásadami byly jednomyslnost a kompromis. a vláděTv° nUHÍC'U í)yla určena Parlamentu ryze formální stvrzovací role provál ' ",Z.Zasedla dmha garnitura politiků, popř. tzv. odborníci) čistě venské'ľľ ' i. ' IeleCh 1918 1926 tcn,° °'-án vy^''valy českoslo-50 let -'ľ ľ ľ ehty předevSírn v období vlád Jana Černého a E Beneše. Ve Posouvni píi!'0 obnovení v Podobě tzv. „Osmy", prvorepubnľ '1 představilJeJednu z nekontroverznějších otázek analýzy tivni hlaví ' U) P0litického systému. V jistém smyslu se jednalo o kolektivní instrai,v°hyb^,CÍ Sc jakoby "nad" ParIamentern a obcházející proti dobré lT' P°i,tlCké pľaxi Přitom stála Pětka vždy v jisté opozici I ní byj až UlUl"r 1 lradu-(>statně, vztah Masaryka a zvláště pak Beneše V0VaI již zmiň" , Záporny- Především se však v jejím fungování proje-repubIikov' • °Van^ y prostor pro budování výkonných majorit v prvo-dy, blízké si ^0Uí>taV^ a,lcdy nutnosl propojovat ideologicky vzdálené prou-prekonív,]1 ,,P<)U/e" národnostné. I Pětka ostatně jen velmi komplikovaně V^tnfhS stanovisky °CU11 S° p,ltoni Pohybuje na ose mezi dvěma extrémními a) snaha o ochranu -n i - <, venskéhost t za.Jnui, totiž udržení integrity českoslo- bilituie Pěťk U PL0tl rozmanitým extremistickým proudům, plně reha-nezakotvenou ° 'MlU[l politlckou doll°du, třebaže v ústavě rayninífM*» i- ľ piaymatlĽky mechanizující chování parlamentu a zvý-1 ;l/'iuji(.i roli síran; ' ' j, "t(l"'í' ]'-lm/u,) "/n;|čit za předobraz Národní fronty právě vzhledem kých procX.neZak°tVenOStÍ U obcházení standardních demokratic- Politický systém První republiky ftjjjlg-l 938) 55 Co se týče metod přímé demokracie, bezprostřední výkon zákonodárné moci lidem pomocí referenda byl omezen na případ, že by Národní shromážděni zamítlo vládní návrh zákona. Vláda pak mohla po jednohlasném hlasování kontrovat usnesením, nechávajícím definitivní rozhodnutí na lidu. Prezident v takovémto případě nedisponoval právem veta. Hlasování lidu bylo vyloučeno v otázkách ústavních zákonu. K použití referenda v období První republiky ovšem nikdy nedošlo. Politické elity totiž nepovažovaly jeho aplikaci, především vzhledem k přítomnosti německé menšiny, za žádoucí. Kromě toho již samotné nastavení podmínek, za kterých bylo možné konat referendum, jeho využití prakticky vylučovalo. Volební systém Klíčovou roli pro postupné formování politického systému První republiky měl výběr typu volebního systému. Příčiny, které vedly k upřednostnění principu poměrnosti před principem většiny, byly jak ideové (praxe moderních poválečných demokracií, románský racionalismus nových demokratických ustav oproti anglosaskému empirismu), tak politické (komplikovaná národnostní situace a obava z možného triumfu socialistických stran). Pro volební systém byly typické následující znaky: a) zásada přísně vázaných kandidátních listin, vedoucí k tomu, že strany měly jak rozhodující slovo při sestavování kandidátních listin, tak prostřednictvím tzv. poslaneckých reversu kontrolu nad kroky vlastních poslanců; b) neexistence omezovači klauzule c) metoda pro výpočet volebního čísla - kombinace Hareovy (první skru-tinium) a Hagenbach-Bischoffovy (druhé skrutinium) Formule vyřazovala pouze velmi malé strany s rozptýlenou podporou; v druhém a třetím skrutiniích mohly strany libovolně měnit pořadí kandidátů. Mezi jeho důsledky pak lze zahrnout: a) vysoký počet stran ve spektru - i když do celostátních kol postupovaly pouze strany, které ve volebním obvodu dosáhly nejméně volebního čísla či 20.000 hlasů (od roku 1925 bylo nutné dosažení volebního čísla, pro volby 1935 zisk 120.000 hlasů celostátně), přesto byly charakteristické vysoké počty účastnících se a následně i v parlamentu zastoupených stran, často se zcela marginálním potenciálem a významem; b) roztříštěnost stranického spektra - relativně vysoká šance na parlamentní zastoupení nenutila jednotlivé strany hledat ve spektru blízké partnery; c) absence nutnosti inovace stranických programů; 56 Politicky systém českých zem! 1848-198^ cl) celková nehybnost stranického spektra (narušena pouze dvěma vyjmu kanu: KSČ a SdP); c) personální degenerace parlamentu - vzhledem k minimální obměny tváří obě komory parlamentu citelně stárly; i) nutnost vytváření koaličních vlád a omezený počet na nich se potem ciálně podílejících subjektu systémově nej významnejší bod plynoucj z. předchozích rysu. Parlamentní volby v letech 1920-1935 V prvních poválečných parlamentních volbách v dubnu 1920 byly z volebního aktu vzhledem k místní politické situaci vyloučeny Těšínsko, Užhorodsko, Hlučínsko, Vitorazsko, Valticko, Spiš a Orava. Účastnilo se jich 22. stran, kandidujících do Poslanecké sněmovny, a 17 stran do Senátu. Mandáty získalo 16, respektive 14 stran. Ve volbách zaznamenal výrazný úspěch sociálně demokratický tábor: na prvním místě se umístila CSDSD s 25,7 % hlasu a hned za ní němečtí sociální demokraté (11,1 %). Až třetí místo přisoudily výsledky agrárníkům (9,7%)., následovaly ČSS (8,1 %), ČSL (7.5 %) a národní demokraté (6,3 %). Ústavně byly garantovány 4 mandáty sibiřským legionářům. Dne 19. 3. 1924 pak byly provedeny dodatečné volby na Podkarpatské Rusi. Druhé parlamentní volby v listopadu 1925 znamenaly rekord co se týče počtu účastnících sc stran (29 stran do PS a 23 do Senátu). Tato roztříštěnost spektra {do PS sc dostali zástupci 16 a do Senátu 14 stran) vyústila v politickou krizi, způsobenou problémy při sestavování funkční vládní koalice. Zvítězivší agrárníci získali 13,7 % hlasu, druhou nejsilnější stranou se stala tmtisystémové orientovaná KSČ (13,2 %). Žádná další strana se nedostala přes desetiprocentní hranici (ČSL '9 7 %, ČSDSD 8,9 %, ČSNS -8,6 % hlasu). Parlamentní volby v říjnu 1929, jichž se zúčastnilo 19 stran (do PS) a IX stran (do Senátu), přinesly jisté ustálení stranické struktury. Svědčí " tom mj nižší počet stran, které nezískaly mandát (3 a 4). Stranická pestrost parlamentu se ovšem nijak nezměnila. Opět zvítězili agrárníci (14,97% hlasů), úspěchu dosáhly ČSDSD se 13,05%, ČSNS (10,39%), KSČ (10,20%) a ČSL (8,4 %). Poslední prvorepublikové parlamentní volby se konaly v květnu 1935. Menši účast 19 stran (do PS) a 1.5 stran do Senátu (bez. mandátu zůstaly 2, resp \) byla způsobena první vlnou koaličních dohod. Tyto sbližovací poku-,\ již odrážely atmosféru komplikujících se politických vztahu s nemeckou měn umu O lidovou atmosféru voleb lze dokumentovat i mimi nad nou akti Politický system První republiky (1918-1938) 57 vitou voliču (účast 92,8 %). Pro občanské strany bylo odevzdáno 64,31 % hlasu, pro strany se socialistickou a komunistickou orientací 35,69 % hlasů. Volební vítězství SdP přitom představuje nejpřekvapivější výsledek parlamentních voleb v období První republiky a potvrzení rostoucí kompaktnosti k německé národnosti se hlásícího voličstva. Tabulka č. 1: Výsledky parlamentních voleb v květnu 1935 strana (koalice) procenta (%) mandáty PS ' mandáty Senát SdP1 15,18 44 23 Republikánská strana 14,30 45 23 CS DSD 12,55 38 20 KSČ 10,32 30 16 CSNS 9,18 28 14 ČSL 7,48 22 11 Autonomistický blok2 6,9 22 11 Národní sjednocení3 5,57 17 9 CZOSS 5,44 17 8 Deutsche Sozialdemokratische Partei 3,64 11 6 Německo-maďarská koalice' 3,55 9 6 NOP 2,03 6 0 Deutsche christlich-soziale Volkspartei 1,98 6 y Bund der Landwirtes 1,73 5 0 Národní sjednocení úřednicko-zřízenecké strany Od 0 0 Hospodářská strana dlužníku všech stavů OJ 0 0 1 na Slovensku a Podkarpatské Rusi pod názvem Karpatoněmecká strana; 2 - pod tímto názvem kandidovaly: Hlinková slovenská ľudová strana (23 mandátu) + Slovenská národní strana (1) + Autonomní zemcdlskij sojuz (1) + Polskie stronnictva v Czechoslowačji (1); 3 tvořeno Č cskoslovenskou národní demokracií a Ligou proti vázaným kandidátkám (bez NOF); na Slovensku a na Podkarpatské Rusi plus ruská autonomní národní strana a ruská národní strana: 4 - spolu s Krajinskou nčmecko-madarskou křesťansko-soeiální stranou kandido- valy maďarská národní strana a Spišská národní strana (9 získaných mandátu rozděleno v poměru 4:4: 1). 58 Politický systém českvch zemí 1848-1989 2.6 Moc výkonná Vláda Únorová ústava dávala vládě takřka veškerou výkonnou moc s výjimkou kompetencí, výslovně vyhrazených prezidentu republiky. Vazba mezi prezidentem a vládou doznala v průběhu příprav nové konstituce změn: zatímco dle prozatímní ústavy byl kabinet volen parlamentem, nyní mělo docházet ke jmenovaní prezidentem. Prvorepubliková praxe se poté přiklonila k modelu, v němž se ministry stávaly většinou vůdčí osobnosti koaličních stran. Ústava nevyžadovala, aby byl ministr zároveň poslancem či senátorem, zároveň to ani nevylučovala. Vládu jmenoval a rozpouštěl prezident. Pro ministry platila inkompatibilita s členstvím v představenstvech, dozorčích radách a akciových společnostech s výdělečnými aktivitami. Vláda hýla odpovědná Poslanecké sněmovně, která jí mohla po předložení návrhu minimálně 100 poslanců vyslovit nadpoloviční většinou poslanců prítomných i hlasujících nedůvěru. Po vyslovení nedůvěry následovala demise do rukou prezidenta, který pověřil některou z politických osobností vést vládní záležitosti do doby ustavení nové vlády. Samotné jednání vlády a její rozhodování vyžadovalo nadpoloviční většinu ministru, nepočítaje premiéra a jeho náměstka. Hlavní-1111 kompetencemi byly klasicky legislativní předlohy, věci politické povahy personální záležitosti. V závislosti na proporcionálním volebním modelu a z něj plynoucí existenci většího množství stran se jako primární charakteristický rys prvorepublikových vlád jeví nutnost vytváření koaličních vlád jako prostředku k získáni většiny v obou komorách parlamentu. Ncschopnosl síran získat od voličů majoritní mandát a moci sestavit Jednobarevnou" vládu se stala pro První republiku typickou. Zároveň je nutno upozornit na neexistenci siřeji zastoupené loajální opozice, potenciálně schopné převzít výkon moci., a zároveň přítomnost relativně silného bloku neloajálních stran. V rámci netoajální opozice přitom je možno Odlišit: (I) ideologickou opozici, reprezentovanou od roku 1921 především KSČ, a (2) etnickou opozici, hájící pozice jednotlivých národnostních menšm v ČSR (jc ovšem diskutabilní, do jaké míry je oprávněné soustředit v této skupme všechny německé, maďarské, polské či dokonce slovenské strany). Právě proto prvorepubliková realita nenabízela příliš mnoho variant koaličních sestav. Je možno rozlišit jejich čtyři základní typy: • všenárodni pomineme-li vládu pařížskou (od 26. 9. 1918), v níž Masaryk vystupoval jako premiér a ministr financí, Beneš jako ministr zahraničí a vnitra a Štefánik jako ministr války, pak je jejím Politický systém První republiky (1918-1938) 59 příkladem kabinet K. Kramáře (listopad 1918 - červenec 1919). Sešli se v něm národní demokraté, národní socialisté, agrárníci, sociální demokraté, slovenský klub a lidovci, tedy strany, které nespojovalo ideové zaměření, nýbrž český (československý) charakter. Druhým příkladem se staly tři kabinety v polovině 20. let: E. Beneše (září 1921 až říjen 1922) a dva A. Švehly (říjen 1922 - prosinec 1925 a prosinec 1925 -březen 1926). Na posledním z nich se kromě jmenovaných stran podíleli i živnostníci; • rudozelenou - v obou případech stál v čele vlády Vlastimil Tusar (červenec 1919 -květen 1920 a květen 1920-září 1920),sestavovali je národní socialisté, sociální demokraté a agrárníci; • občanskou (též panskou, či československo-německou, nebo celně-kongruovanou) konce 20. let. V čele první stál A. Švehla (říjen 1926 až únor 1929), poprvé se vlády účastnili němečtí křesťanští sociálové a agrárníci, dále pak HSĽS, živnostníci, agrárníci, národní demokraté a lidovci. Předsedou druhé byl František Udržal (únor 1929 - prosinec 1929); • širokou (koncentrační, nebo československo-německou) - typ převládající ve 30. letech. První z nich předsedal F. Udržal (prosinec 1929 -říjen 1932) a oproti předcházejícímu týmu v ní chyběli HSUS, němečtí křesťanští sociálové, naopak do vlády se vrátili sociální demokraté (i němečtí) a národní socialisté. Druhá až čtvrtá měly v čele Jana Malypetra (září 1932 -únor 1934, únor 1934-Červen 1935 a červen - listopad 1935). Z nich nejprve odešli živnostníci (duben 1932) a poté národní demokraté. Do čela následujících tří byl postaven Milan Hodža (listopad-prosinec 1935, prosinec 1935 - červenec 1937 a červenec 1937 - září 1938). V jejich průběhu se do vlád vrátilo Národní sjednocení (bývalí národní demokraté), podstatné změny pak nastaly v březnu 1938, kdy došlo k rozpuštění německých křesťanských sociálu a zemědělců. Z výčtu je patrné, že zvláště od roku 1929 bylo těžko možné sestavit jinou vládu nežli tzv. širokou („systém jediné možné většiny"). V politickém systému První republiky tak chyběla konstruktivní systémová opozice. Z této skutečnosti pak logicky vyplynuly následující systémové znaky: • minimální střídání vládních garnitur, • nemožnost svržení vlády demokratickou procedurou, • personální i programová strnulost jednotlivých stran, • postupný nárůst kapacity extrémnějších proudů uvnitř prvorepublikového spektra, • rozdělení jednotlivých vládních resortů do stranických lén, -1989 • orientace na vzájemně kompenzace a ústupky a • ignorace formálních nositelů .noc, výkonné sestaveni,,, tzv. Pětky. Jedmm z možných východisek z permanentně sc opakujících vládních knz, sc pntom staly tzv. ÚMnické vlády. V období První republiky byly vytvořeny tnkrat: v cele první « druhé stál J. Černý (září 1020 - záři 1921 IľľLT^ P"'"'Vé S POdpOTOU vícnánxlni koalice, poté obťían-t. c, í ľ n ne'ľCCkýĽh 3 Sl0ve«^ch. Příklad třetí je z konce olTorn ,m ftX^0" zlosti úřadovala vláda tzv. Ui*" !?8 d",1 "3S) Jana Syrového. K jejich ustanovení oyio pí istupovano ze dvou dúvodií- 1' Slľ^hSTT akC?h°Pn0St Výk011- ™" v situacích, kdy byla ván ľ ' ľ "r""1'1"11 k0alič^ *W narušena a její pata** vám se nejevilo jako pravděpodobné ^^n1' hlyre PftlCké ^ ^ěly zbavit odpovědnosti -diľktľb^ kľ0ky Č1 Považovaná veřejností skcltn^^ f ed^h vlád spadalo pod prezident-vala pozici prez,denta ! tOh°t0 ^ vl*d vždy postíc obecnou podporu státotvomy^L^ *eChny úřtíUnickó kabinety mělY mezi mnu sc politickv sv -i 9 V momemč obnovení širšího konsensu o oprávněnosti a hmuZ^ZT^ k tmdi^mu uspořádání. Představy níků, nezatížených odpověď t ' nadStrankké vlády, složené z tzv. odbor-funkce ve shodě s tzv obe maters^ým stranám a vykonávajících sve Politické praxi významnou rX Zajmené sírany Masaryk (předseda a finance), Beneš (zahraničí, vnitro), Štefánik (válka) ČSND, ČSS, agr., ČSDSD, ČSL, slov. klub feVNl REPUBLIKY (1918-1938) 61 občanská IIi.-X.l926 X. 1926-11.1929 II.-Xn.l929 XII. 1929 -X. 1932 X.1932- 11.1934 11.1934 VI. 1935 Černý Švehla Udržal Udržal Malypeír VI. -XI. 1935 XI. XII. 1935 XII. 1935- VII. 1937 VII. 1937 -IX. 1938 Malypeti Malypetr Hodža Hodža podpora občanských stran agr., ČSL, živn., BdL, něm. kř. socHSĽS fod 1.1927), ČSND (od IV. 1928) agr., ČSND, ČSL, živn., BdL, něm. kř. soc, HSĽS (do X. 1929) agr., ČSDSD, ČSNS, ČSND, ČSL, BdL, něm. soc. dem., živn. (do IV. 1932) agr., ČSDSD, ČSNS, ČSND, ČSL, BdL, něm. soc. dem. agr., ČSDSD, ČSNS, ČSL, BdL, něm. soc. dem. agr, ČSDSD, ČSNS, ČSL, živn., BdL, něm. soc. dem. agr., ČSDSD, ČSNS, ČSL, živn., BdL, něm. soc. dem. agr., ČSDSD, ČSNS. ČSL, živn., BdL, něm. kř. soc, něm. soc. dem. Hodža IX.-X.1938 agr., ČSDSD, ČSNS, ČSL, živn., BdL (do 1U.1938), něm. kř. soc. (do 111.1938), něm. soc. dem (do JV.1938), NSj (býv. ČSND, od UJA938) Syrový Pre*dent V Q liky ^k°slovensku byl zvolen typ parlamentní, nikoli prezidentské repub-v njk • *?va 0 nebezpečích, plynoucích z možné koncentrace kompetencí Obecng J^nce, tak vedla k tendenci limitovat pravomoci, vkládané do rukou Ho jed 0mrá moci a prezidenta především. Toto konstatování je založe-Sygjt , na sumě ä charakteru kompetencí, které byly prezidentovi ústavou ]unlemy'j^c,nak na nepřímém modelu volby prezidenta prostřednictvím parna j. ' Rezidentovi tak chyběl politický mandát s možným odvoláním se nacjst. rářní voličskou přízeň a byl spíše tlačen mimo politické dění, do j ^arilCké polohy a k roli symbolu obnovené státnosti. r°*bo Představuje prezidentský post (a jeho reprezentanti) důležitý bod logjc. , geneze českého (československého) politického systému. I politQ-r°*niěr je přitom vázán nejen na konkrétní prezidentské aktivity 62 P o litický systém č!: s kyc h zemi 1848 -1989 jednotlivých prezidentů a snahu vstupovat clo politických dějů, ale i na jejich životní osudy a ideové zázemí. Prvním prezidentem samostatné ČSR se stal I. G. Masaryk, v dané dobe predseda Československé národní rady v Paříži. Volha proběhla v jeho nepřítomnosti při ustavující schiízi Revolučního Národního shromáždění (14. 11. 1918), a to jednomyslně aklamací 221 přítomných poslanců. Ve /právě ústavního výboru k projednávané ústavě přitom byla prezidentovi věnována následující slova: „Masaryk... otec vlasti, který nikdy neza-Ihal. Ustanovení.... že nikdo nemůže býti zvolen prezidentem více než dvakráte po sobě pro Masaryka neplatí on zůstane naším prezidentem až do smrti:1 Ustavní slib byl vykonán 21. 12. i 91 H po Masarykově příjezdu do Prahy. V Masarykovi se do Československa vrátil odpůrce omezených pravomocí, které prezidentskému úřadu přisoudila prozatímní ústava (dle ní byly pravomoci prezidenta, voleného PNS, podmíněny kontrasignací konkrétního zodpovědného člena vlády). Již novela z května 1919 proto přinesla posílení pozice prezidenta (nově umožnila prezidentovi jmenovat a odvolávat vládu a jednotlivé ministry, což bylo původně v kompetenci parlamentu; rozšířena byla též vazba na vládu, prezident se mohl účastnit jejích jednání, předsedat jim a být v kontaktu s jednotlivými jejími členy). V únorově ústavě pak byl prezidentovi přiřknut sedmiletý mandát, omezený na dvě funkční období. Masaryka se ovšem toto ustanovení vzhledem k jeho „zásluhám o stát" výslovně netýkalo. Vzhledem k jeho věku se však příliš nevěřilo, že bude prezidentský mandát vykonávat delší dobu; proto bylo pasivní volební právo stanoveno na nestandardních 35 let, umožňujících Případnou kandidaturu E. Beneše. Ostatně např. v roce 1920, kdy bylMasa-'yk vážné nemocen., se spekulovalo o jeho náhradnících (Kramář, Švehla, Iotnašekj. Nakonec však úspěšně kandidoval čtyřikrát. Z opětovné mírně rozšířené množiny prezidentských pravomocí je nut-no ve vZíahu k parlamentu především uvést suspenzívni veto (absolutní veto vztahovalo na zákony Podkarpatské Rusi a opatření Stálého výboru), tedy právo prezidenta nepodepsat již. oběma komorami schválenou zákonnou normu, ovsem s možnou následnou legislativní revizí Poslaneckou sněmovnou Dále pravo svolávat, odročovat a uzavírat zasedání Národního shromážděni, právo rozpouštět parlament (nikoli však v posledním půlroce jeho mandátu) a povinnost podávat PS zprávu o stavu státu. Vazba na vládu byla dána především právem jmenovat a odvolávat ministry. Na vládu by též přešly prezidentské funkce v případě uprázdnění úřadu. Prezidentovi ovsem nadále chyběla možnost legislativních kroků, v čemž l/e vidět přetrvávající snahu udržet Masaryka v distanci od politického Politický system První republiky (1918-1938) 63 děni a poskytovat mu spíše reprezentativní seberealizaci. Tomu odpovídal i právně-imunitní stav jeho pozice: prezident nebyl ze svého úřadu zodpovědný a případné stíhání mohlo být zahájeno pouze na základě obvinění z velezrady. Techniku volby prezidenta republiky a ukončení jeho úředního období specifikovala hlava třetí ústavy. K volbě prezidenta svolával předseda vlády Národní shromáždění nejpozději 14 dní před koncem prezidentova volebního období. Schůze byla pro obě komory společná, veřejná a bez rozpravy. Platnost volby byla vázána na přítomnost nadpoloviční většiny celkového počtu poslanců a senátoru v den volby. Při prvním a případném druhém hlasování ústava stanovovala nutnost třípětinové většiny přítomných. Pokud ani v jednom z těchto kol nedošlo k právoplatnému zvolení jednoho z kandidátů, třetí kolo již bylo záležitostí pouze dvou kandidátů, kteří ve druhém hlasování získali největší počet hlasů. Zvolen byl ten s větším počtem hlasů. Z hlediska politické praxe první prezidentská volba odrážela soudobou revoluční éru, a to jak co se týče principu aklamace, tak vzhledem k absenci protikandidátů. Další tři volby, v nichž T. G. Masaryk uspěl, již více reflektovaly aktuální politické dění. K první došlo 27. 5. 1920 po ustavení obou parlamentních komor. Odevzdáno bylo 411 hlasů, pro Masaryka se vyslovily 284 hlasy, pro kandidáta německých nesocialistických stran Augusta Naegle 61 hlasů. Oficiálně nekandidovaní komunisté Alois Muna a Antonín Janoušek obdrželi 4, respektive 2 hlasy, 60 lístků bylo prázdných. Po prvním sedmiletém období se další volba odehrála 27. 5. 1927. Nutnou třípětinovou většinu 261 hlasů Masaryk překročil o 13 hlasů, pro kandidáta KSČ Václava Šturce se vyslovilo 54 zákonodárců, i tentokráte bylo 60 lístků prázdných. Dne 24. 5. 1934 pak bylo Masarykovi z 418 platných hlasů odevzdáno 327, pro Klementa Gottwalda (KSČ) se vyslovilo 38 hlasů, 53 lístků bylo prázdných. Toto volební období již ovšem Masaryk nedovedl do konce, neboť se 14. 12. 1935 vzdal úřadu. Hodnocení čtyř prezidentských mandátů T. G. Masaryka je pro identifikaci podstatných znaků prvorepublikového systému mimořádně důležité. CSR po roce 1918 nepředstavovala výjimku z tendence nominovat na uprázdněné posty hlav států jakési pseudopatrony, nadané silnějším zázemím nežli „pouhou'' volbou. V československých poměrech se tak propojila identifikace Masaryka s uskutečněním vize nezávislého Československa. T. G. Masaryk ovšem nebyl zvolen pouze jako hlava exilu či jako strůjce rozpadu Rakouska-Uherska, ale též jako autor osobitého pohledu na českou historii, jako jeden z čelných účastníků diskusí o „české" otázce a potenciální tvůrce 64 Politicky systém českých zemí 1848-1989 nové státní ideologie. Této role si přitom byl vědom a po jistém váhání se odhodlal ji naplnit, Masaryk jako prezident filozof tedy nehrál pouze reprezentatívni úlohu, ale mnohem spise byl vnímán jako symbol historické spravedlnosti: viz soudobé zdůrazňování jeho charismatu, osobní askeze ci upřednostnění vyšších zájmů, ba jeho až monarchistické vnímání (,,lepši bratr Kristův", „náš demokratický vladař", ,,nulovaný vládce"). Proto take byly jednotlivé rysy Masarykovy humanitní demokracie a jeho pojetí logiky české historie uměle /totožněny s obecným hodnotovým zázemím. Iento postup však přirozené ne vždy fungoval např. na Slovensku Či u neslovan-ských menšin. Záměrně budovaná aureola prezidenta osvoboditele se odrazila v rozporu mezi formálním zachycením pozice prezidenta v ústavě a politickou realitou První republiky. Silný a konfliktní Masarykův osobní étos („mravní diktatura") vedl k reálnému rozšíření jejího relativně úzkého normativního vymezení. S chybějícími přímými kompetencemi se Masaryk vypořádal stylizací do role arbitra v základních celospolečenských problémech a konfliktech (a v některých případech i vykonavatele „rozsudků": viz. kausy J, Stříbrný či R. Gajda). Využíval k tomu přitom široké administrativní struktury. Na prvním nusle je nutno jmenovat Kancelář pre zidenta republiky (pokus rozšiřovat její pravomoci r. 1922 ovšem ztroskotal), jejíž aparát v čele s Přemyslem Šámalem Masaryk využíval k zisku citlivých informaci, personálním zásahům či finančním vstupům. Skutečným institucionálním ztělesněním Masarykovy role v československé politice se ovšem stal tzv. Hrad. Jednalo se o formálně nepolitickou síť (>sob, soukromé a názorové spřízněných s prezidentem, Vznikla v podstatě nezáměrně a poznenáhlu poté, co v obecních volbách 1919 propadli bývalí realisté (strana pokroková; zisk 0,3 %) a co se Masarykovi na podzim 1921 nepodařilo vytvořit neoficiální „státní radu'1 jako reálnou protiváhu Pětky. Personálně se přitom kolem prezidenta pohybovali především jeho bývalí spolupracovníci / odboje a Maffíe, jistou mstitucionalizací této struktury se stal Památník odboje. Vlastní termín Hrad byl pejorativně užíván od počátku 20. let. Masaryk ÍeJ zprvu odmítal, později je) však sám používal. Navzdory své formální nezakotvenosti se I [rad záhy stal významným aktérem československé politiky. Způsobilo to jeho personální propojeni a výrazný (až usměrňující) vliv na radu stranických subjektu, zájmové či profesní korporace nebo na mediální sféru. Uvést lze: • Kloíačovo krídlo u národních socialistu, • Stránského moravské křídlo v národní demokracii, • u lidovců tzv, odboráře A. Čuříka, Politicky system První republiky (1918-1938) 65 • socialistické odbory, • společenské, profesní a vědecké organizace jako např. Československou obec legionářskou, Svaz učitelů, Sokol, Akademii práce, Slovenský ústav a Orientální ústav, Maďarskou akademii či Brentanovu společnost, • nekatolické církve (z katolíků udržoval Masaryk kontakt pouze na strahovského premonstrátského opata Methoda Zavorala, senátora ČSL), • finanční kruhy (především Legionbanku), • nakladatelství Orbis a Melantrich, • z tisku legionářské Národní osvobození, socialistické České slovo, Pra-ger Tagblatt, Prager Presse, Lidové noviny, Přítomnost. Z osob, které Hrad v různých dobách zahrnoval, pak lze jmenovat J. Černého, V. Tusara, J. Malypetra, K. Engliše, J. Stránského, R. Bechyně, A. Hampla, V. Šrobára, J. S. Machara, O. Husáka, V. Girsu, K. Kroftu, V. Klofáče, J. Šrámka, M. Zavorala či A. Musila. Do roku 1925 se přitom Hrad profiloval především jako protiváha politických stran, od začátku 30. let se pak do popředí dostala otázka pozice a strategie ČSR v mezinárodních vztazích. Jeho působení přitom bylo silně kritizováno (Kramář), přičemž tento „boj o Hrad" se týkal jak ideového zázemí Hradu a osob s ním spojených, tak i politické praxe. S odvoláním se na předchozí popis skutečně rozsáhlých vstupů T. G. Masaryka do československé politiky nicméně zůstává jejich hodnocení především otázkou apriorní úcty a posouzení symbolického významu masarykovské „legendy" a vlivu této výjimečné osobnosti na celou soustavu První republiky. Již ve svém abdikačním dopise Masaryk doporučil za svého nástupce E. Beneše. Proti tomu se ovšem postavila agrární strana, která nejenže představila vlastního kandidáta (Bohumil Němec), ale pokusila se i o sestavení širší volební platformy nesocialistických stran (tzv. prosincový blok). Tato protibenešovská koalice, v jistém smyslu předobraz pomnichovského tábora, kritického vůči prvorepublikové linii, se ovšem v polovině 30. let ještě ukázala být vnitřně nekonzistentní. První odmítla proti Benešovi (lze číst proti Masarykovi) vystoupit HSĽS. Následně se stanovisku Vatikánu, který podpořil Benešovu kandidaturu, podřídila ČSL. A významnou roli též sehrála strategie KSČ, realizující linii jednotné lidové fronty Kominterny, spočívající ve sjednocení všech antifašistických sil. I to v československém případě znamenalo podporu Beneše. Při vlastní prezidentské volbě (18. 12. 1935) bylo z 440 platných hlasu pro Beneše odevzdáno 340. Vedle 76 prázdných lístků obdržel 24 hlasů i B. Němec, ačkoli i agrární strana nakonec od jeho přímé kandidatury upustila. 66 Politický systém českých zemi 1848-1989 Benešova volba odhalila širší souvislosti Fungování politického mechanismu První republiky. Komplikovaná mezinárodně-politicka situace, násobená v československem případě vnitrní iredentou německé menšiny, vedla k existenci nesourodého, ale jediného možného tábora tzv. státotvorných sil. V něm se sešly subjekty programově značně rozdílné, proklamativně ovšem spojené obavou o další osud československé demokracie. Fakt, zeji tvořili napr. komunisté s lidovci či čcchoslovakistickou ideu hájící l had kupříkladu se slovenskými ľudáky, představuje projev limitu meziválečného československého demokratického projektu. X tohoto pohledu lze vnímat pokus ohrozit Benešovu volbu ze strany agrární strany různě: l ) jako krok. ohrožující demokracii v ČSR, ale také 2) jako snahu o upozornění na stále se menšící sociálně-politiekou bázi tzv. antifašistických sil a zároveň poukázání na fakt, že do státotvorného tábora jsou přibírány subjekty i naprosto nedemokratické (KSC). Debata o logice tohoto postupu a jeho prostředcích pak předznamenala vnitropolitický vývoj na jaře a v lété roku 1938 a pochopitelně i v éře Druhé republiky, /a této situace začal Beneš vykonávat sedmiletý mandát, který ovsem neměl reálně trvat ani tři roky. Mnichovské události a následný nátlak na Benešovu osobu vedly k jeho odstoupení. Prezident ještě asistoval skládání ústavního slibu vlády .1. Syrového (4. 10. 1 938, poslední akt, při němž vystupoval jako prezident], aby následujícího dne abdikoval. Tento krok byl ve své době hodnocen politickými kruhy (včetně Benešovi nakloněných) jako rozumný ústupek, otevírající prostor jednak pro nové uspořádání vztahu s Říší, ale také pro rekonstrukci vnitropolitického života. Mnichov znamenal vyvrcholení dvacet let aplikované doktrínyjak zahraničně, tak vnitropoliticky. /. tohoto pohledu nelze osobu Beneše vnímat jinak nežli jako Masarykova ideového dědice. Podzim 1938 tak představoval nejen nedokončení administrativního mandátu prezidenta Beneše, ale v pod-stalě i filozofického mandátu exprezidenta Masaryka. Po své abdikaci se Beneš soustředil na naději v proměnu mezinárodní ;ituace, brzký počátek války a vítěznou satisíákci. V domácích poměrech od druhé dekády října 1938 rozběhla novinová kampaň., rozebírající Mnicho\ a hledající jeho viníky, mezi nimiž se záhy objevilo také Benešovo jméno, pro Beneše se naopak podstatou jeho nové politické Unie stalo téma objasněni vlastního postupu a odčinění Mnichova. Posledních dní využil Beneš ke schůzkám s osobnostmi politického a veřejného života (P. Drtina, smutný, .1. Jma. /,. Chytil, A. Pešl, Z. Bořek-Dohalský, V. Girsa, J. Sedmí!:. P. /■•:.!:!. R. Bechyně aj.), v nichž již spekuloval o možné válce, vytvořili nntihitlcrov.Té koalice a způsobu podílu českých a slovenských demokratických kruhů na jejích aktivitách. Dojednány zde byly otázky budoucí Politický system První republiky (1918-1938) 67 organizace domácího odporu, styk se zahraničím, využití armády a emigrace vojenských a politických elit. Do exilu odletěl E. Beneš 22. 10. 1938. Jeho další kroky měly nejprve soukromý charakter (přednáškové turné v USA). Po 15. 3. 1939 ale vystoupil s projevem, v němž vyjádřil protest proti obsazení zbylého území ČSR, čímž v podstatě vstoupil v činnost zahraniční československý odboj, tzv. druhý, do jehož čela se E. Beneš nakonec prosadil. Působení Ľ. Beneše (jednoho z exilových tvůrců samostatného Československa, nejbližšího Masarykova spolupracovníka jak v odboji za první světové války, tak po celou První republiku, autora a realizátora zahraničně--politické doktríny ČSR, prezidenta v období, které skončilo ztrátou nezávislosti) v prezidentské funkci představuje jeden z nejrozpornějších momentů moderních českých dějin. Otázka legitimity a legality Benešova postupu v období Mnichova a následně v emigraci představuje základní kontroverzní bod moderní české státnosti. Jejím přirozeným rámcem by přitom měla být diskuse o racionalitě státní ideje ČSR a jejím odrazu v konkrétních politických procesech dané periody. 2.7 Moc soudní Co se týče otázky nezávislosti soudů, v období První republiky byl tento princip plně garantován únorovou ústavou, svazující výkon soudní moci výhradně s aplikací zákona. To přinášelo soudcům relativně silnou pozici jako „prosazovatelúm" a „strážcům" práva. Co se týče soudní soustavy, hierarchii tvořily: • Ustavní soud (US) - tento orgán byl ústavou postaven mimo soustavu soudní hierarchie, formálně disponoval výhradním nárokem na hodnocení kompatibility jednotlivých právních norem s ústavou; v období První republiky však lze jeho činnost označit za skromnou, ba dokonce spornou, neboť existoval pouze po první desetileté funkční období (ustaven 7. 11. 1921 - 1931); ve druhém období již nedošlo k jeho personálnímu naplnění, ačkoli nebyl z právního řádu vyňat; • Volební soud, • Nejvyšší správní soud, • soustava občanských a trestních soudů, • soudy pracovní a rozhodčí soudnictví, • Státní soud a • vojenské soudy. 1 68 a9 -.___PoLinrjKÝ SYSTÉM ČESKÝCH ZEMÍ " 2.8 Stranický systém PO 1 , .^Publiky, >, ústavné-právni zakotveni P«f úprava d ok" „1 ^ ««* »** Plnému postavení. «W*J 1867, jehož ilo^T 3 "a ^ko-uheraky spolkový zákon z ieál, „ ko ř rrUlaCeJÍŽpfitom "Wovaly prvorepublikový* ^n jinak XtafcÄľ aen8tVÍ * **** A. Organizován hanami pouze ^K,Wvé ^ nebyly vůbec zmíněný, * teprve v říjnu 1933 (i -a i tění politických stran ľt , ™kona ° zastavování činnosti a o roZPf' DNSAP). Zákon neunr, ľ ° flUlckou motivaci (byl použit při rozpusty * soustředil se i^Eľ fVZnÍku' ----- a činnosti stavit činnost takové stran r Zániku' Na Jeho základě bylo možno t*' statnost, ustavní jednotnost V Pfím° rozPustit/. která ohrožovala „sam0' nebo bezpečnost ČSR- ' n rSlvost' demokraticko-republikánskou fen^ zákonodárného sborn kt--'i dusledkeni bylo pozbytí mandátu u člei*1 Na takt., uvolněné nruuľu M kandidátské listině dané stranY- veni činnost, strany non- r n(faStUp0Vali náhradníci. Při pouhém zasta-Pobytí veřejných funkci „ľt^* mandátô v parlamentě, nýbrž j** sborech. ^ 1 nabyty<* volbou, či jmenováním v lamospí^ Stručný popis; právníh 'ý« skutečné role poimcwTT' 0VŠem P^tavuje pouze úvod k an»; P°hti*ý sys,e„, si Xla h„ a" V CÍC vopubUky. Pro SOudoW ' "ejtypičtějšich rysu il . °Vaná mle Politických síran jedni* Zlv'";' a jeho dopadu „a ZV^T0^',ak z hleJiska vnitrostranického Plného volebního systén ľ ľ" ' atmos«™- Zakotvení (1) varianty S ^2,> aplikací zásady vázani-l V'P k°V1'ni Podobé absolutní) spolek ľ0 k'aUZUle a (4> -LoÄ kan*dáí«'<=h listin, (3) absenci omezo-k to™u. že prakticky neexist^,?'1^' Volebníh° (viz výše) vedly * Ä se tak pohybovÄ Pnr0zcné «*. Hmitujici počet stran. «-'-;valafadas,L;b:;vk Cll> Pě,i subjektů přičemž vedle nyní charakterem. "umných,, malou......, pfecll0d- lltletn/.^Ji , » 'lvl<> Parameľrv v.. „ , ° "mK,u soutlržnosti a precm*. typologie strm, i y k ''"agmenf.r; , typu systému) VřK svstemu) a „„,„,' |ako e*ei»«í multipttrtlf teoretickému' vvm' ?MlU*rt«wSľ^ "'"''"'""".v (z hlediska •,rad-«'»ahaoobSaMnf:th^". 69 ESiJIag.systém PbVNÍ republiky [Iglg^lggg]------ ■ ^„áideologická vzdálenost jednot- • polarizace veřejného míněni a značná ioeo » Hvých subjektů, .„„dcentripetálními, ' Převaha centrifugálních tendenci nad cenuij •výskyt ideologické mentality, koalic a limitovaná soutěži- • pouze periferní obměna v rámci vladnicli vost celého systému. , „tředoevropské stranické Ne zcela pak lze souhlasit s M. Duvergerem, ktu y vé rozvinute, ^stémy dvacátých let (včetně ČSR) nepovazuje :»ř dCl1ežitých nvt»ž vykazující spíše zárodečné systémové l0""y. éhabsbl,rskékořeny "iaků prvorepublikového stranického systému metaa struku„.ni řez mez. "/'feenciace pouze navázala na dlouhodobé e x. demokratickou. **»• základními liniemi - národně liberalm a ■ ■ predevš 'cli stn ran, ta tóll<> života První republiky. , ,|o k jistému znehybnení pestrost nabízených směrů ovšem záhy **»^ centuálm vy-PrVl"cpublilcového stranického života. »°^J>Lcb volbách nezname-Ja(fcní počlu hh,sů, které přijednotUvýchPMlaffl^ ^ %)> jednak ""y Právo na poslanecký mandát (2,3 %, Mloajá,ni (státotvorné) mal» proměnlivost koaličních sestav a absen^. v(,,ební úspěchy, aniz by °P»«ce. Obě strany, které zaznamenaly vyra^ strana Ceskoslo- Se ^ěastaily všech voleb let 1918-1938(f™^ gudetonžmecká strana Ven*a vstoupila do parlamentu po volbách 1 . émové pozice a pro !Vlt&ila ve volbách .935) přitom zauj.maly «W t0,m«vání vládních koalic byly nepoužitelné. ^ rfenych knténk Vlastni diferenciace stranické soustavy («W« vlády, ideologická V<* teologických a .strukturálních (forma_ aUu t národnos- *}««**) mezi mm, sehrála klíčovou roh p.W«J vs venkov cent-^ženská a sociální (adekvátně W^"!L kutec0Í základmm ,lni vs. periferie, stát vs. církev a práce «. „|edll je pr.zn.c- '""išovacím bodem byl niro^míp"^ existovala rada !*• * v politickém systému První republ ky diferenciae. byla programově orientovaných »^*ej ,,kVoUc4. Toto národnostní "^'dnostní příslušnost, a to jak B-**- « výjjmecné momenty pn <^í Přitom ve 20. a 30. letech nepřekona y am ^„^jodUine '"■'''ž došlo ke koaliční spolupráci subjektu, za J JQ ,et). e'*toráty (viz případ ,'v. panské koalice v druhej (ljvýml ,WW , .J* bylo iiž konstatováno, ideové ^-''^Jcionálního charakter.. ",e|y Po celou První republiku při srovnán, s rezy 70 Politicky systém českých zemi 1848-1989 sekundární vyznaní. Přešlo lze jednotlivé strany pohybující se ve spektru kategorizovat i z hlediska osobitých stranických rodin. Velmi silnou pozici měl levicový tábor. Demokratická levice, tvořená vedle CSDSD také CSNS, držela klíčové postaveni při garanci nové konstrukce československého státu. A to i poté, co se /. CSDSD r. I92l oddělilo její radikální levé křídlo, které se záhy premenilo na samostatnou KSČ, která zaujala důsledně antisystémovou pozici a těšila se konstantnímu potenciálu. ČSDSD a ČSNS, v řade programových hodu velmi blízké, přitom zůstávaly samostatné v podstatě pouze kvůli personálním sporům. Potenciál levice přirozeně podporovala i německá sociální demokracie a v nemalé míre též spřízněná politická orientace obou československých prezidentu. Druhým základním pólem prvorepublikového spektra byla strana agrární (v roli satelitu ji po celých dvacet let doprovázeli tzv. živnostníci), reprezentant doktríny selského konzervatismu. Její kapacita nebyla založena, pouze na volebních vítězstvích (1925 a 1929) či na největší osobnosti českého stranicko -politického života První republiky A. Švehlovi, ale též na mimořádně funkční organizační síti, prostupující v podstatě celý český a slovenský venkov. V řadě period přitom ideová vzdálenost mezi agrárníky a demokratickou levicí nikterak nebránila tvorbě koaličních vlád (typicky rudo/clená koalice), majorizující československý element v mnohonárodnostní ('SR. ( istatne, i v ideové rovině se zainteresované subjekty přinejmenším shodly na nedůvěře k liberálním postupům v ekonomice. Specifickou pozici si ve spektru udržel politický katolicismus a jeho představitel - ČSL. A to navzdory v prvních letech existence ČSR značně bojovnému v/tahu nových politických elit k této tradiční politické linii, zjednodušeně ztotožňované s habsburskou érou. Především díky J. Šráinkovi se nakonec lidovcům podařilo získat si pevné místo ve většinové československé frontě. Uvnitř strany však probíhal spor mezi sociálně orientovaným moravským křídlem J. Šrámka a konzervativněji zaměřeným českým křídlem li. Staška. I lovořit tak o české pravici je v případě lidové strany, stejně jako u agrárníků, značně diskutabilní. Žádná /. ostatních ideologických rodin se v prvorepublikovém spektru významněji neprosadila. Český liberalismus, reprezentovaný především národní demokracií, jakoby se vyčerpal samotným momentem v/niku ČSR. Navíc v zásadě tolerantní celospolečenská atmosféra První republiky byla konfrontována s obecnou evropskou krizí klasického liberalismu a jeho kritikou, nebo hledáním alternativ (sociální liberalismus a keynesiánství). Samostatnou kapitolu pak představoval český fašismus. Tomu se ovšem nikdy nepodarilo vybudovat dostatečnou kapacitou nadaný a především Politický systém Pkvní hepubliky (1918-1938) 71 jednotný tábor, jeho aktivity měly vždy spíše kabaretní ráz (viz židenický puč). Toto hodnocení lze přitom vztáhnout i na období Druhé republiky. Ostatně, řada protagonistu tohoto proudu splňovala spíše charakteristiku nacionalismu (a často spíše konzervativního než sociálního, viz propojení některých bývalých národních demokratu na tento proud) nežli klasického fašismu. Porovnání s rolí stranických představitelů německého Racionálního socialismu (SdP), směřujících postupně k otevřené iredentě, je tudíž značně nedokonalé. Celý systém politických stran se tak stal v meziválečném období jedním z ústředních problémů československé demokracie. I při vědomí komplikující se mezinárodní situace, v níž se odrážela i národnostní otázka, právě stranický systém První republiky ztělesňoval narůstající omezování funkčnosti celého politického systému. Československý „stát stran" dosáhl na .konci 30. let určité meze svého fungování: • těžiště stranické politiky se ocitlo mimo parlament (institucionalizo-várto tzv. Pětkou), • straničtí li dři měli garantovány výjimečné pozice, • uvnitř stran vládly silně centralistické poměry, • docházelo ke kontrolování členů stran prostřednictvím vázaných kandidátek, • rozšířené bylo ideologizované vidění případného odchodu ze strany, • strany získaly nadstandardní vliv ve státní správě. Na druhé straně sociálně širší charakter a odlišnější funkce politických stran představovaly tradici spolkového života habsburské éry, kdy jednotlivé strany disponovaly vlastními strukturami nepolitického rozměru. Tento model vyjadřuje teorie tzv. sociálních „sloupů", popisující procesy prorůstání jednotlivých politických stran společností. Přes problematické stránky role politických stran v prvorepublikovém politickém systému měla tato soustava své zastánce. Stoupenci existence politických stran v dané podobě, neboť jejich odstranění by bylo nedemokratickým aktem, se logicky rekrutovali ze stranických špiček (typicky A. Švehla). Pestrá byla paleta kritiků. Počínala vrcholnými představiteli státu, pohybujícími se proklamativně mimo strany (Masaryk) a doporučujícími omezit jejich počet na dvě či tři (Beneš); jejich averze ovšem nemířila ani tak na celý stranický systém jako spíše na některé z jeho aktérů. A končila, pomineme-li část politických komentátorů, např. fašisty, kteří upřednostňovali budování monopartistického systému. 72 Politicky system českých zemí 1848-1989 2.9 Základní data o relevantních stranických subjektech České a moravské strany Z uvedených stran ČSDSD, Republikánská strana a KSČ dokázaly získat výraznější podporu i mimo teritorium českých zemí, pomocí spolupráce s tamními stranami či přímo spojováním se subjekty stejné programové orientace. Ostatním českým a moravským stranám sc mimo ěeské země nedařilo získat významnější podporu. Československá sociálně-demokratická strana dělnická (ČSDSD) •jeden z klíčových subjektu celého spektra, český socialismus fundamentem prvorepublikového režimu, člen Druhé internacionály (vystoupila 25. 10. 1938); • secese: r. 191 9 se odštěpila skupina Františka Modráčka a Josefa Hudec jako Socialistická strana československého lidu pracujícího; i. 1923 změna názvu na Stranu pokrokových socialistu, likvidována v červnu 1923; Modráček se vrátil do ČSDSD, Hudec do národní demokracie; • národnostně nedošlo k bližšímu propojení a navázání spolupráce s německou sociální demokracií důkaz o prioritě národnostní otázky před třídní (i u marxistu); • volby: vítěz i. 1920, tento úspěch se již neopakoval; • představitelé: (i. Ikibrnian, A. Hampl, F. Tomášek, V. Tusar, F. Soukup, R. Bechyně, J. Macek, .1. Nečas, I. Dérer • program; v transformačním období musela sehrát konzervativní roli odstraněním komunistického křídla; vlastní program vyhlášen až r. 1930: společnost založená na panství malé třídy kapitalistu, pracující třída povinna podporovat kolektivní výrobní firmy, boj proti monopolizaci, kontrola pohybu kapitálu, povznesení životní úrovně sociálním zákonodárstvím zřízením komor práce, odmítnutím spotřební daně, revizí pozemkové reformy, demokratizací školství; politické požadavky: jed-nokomorový parlamentní systém, vrácení volebního práva vojákům a četnictvu, odstranění zemského zřízení a zřízení národnostně jednotných žup, zrušeni privilegií (právo jmenovací a virilismus při zastou-pení v samosprávě), přístup laiků do soudnictví, zrušení trestu smrti, zkracování vojenské služby, kulturní autonomie, odstranění role církve ve státu včetně školství; zahraničí: zastoupení dčlnictva ve Společnosti náindii a uznání SSSR de mre; Politický systém První republiky (1918-1938) 73 Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (tzv. strana agrární) • výjimečné postavení agrárních stran ve střední Evropě mezi válkami, československý příklad snad nejtypičtější; předpokladem skladba obyvatelstva (třetina obyvatel zaměstnána v zemědělství, lesnictví atd.) • původní název Česká strana agrární (1903) v dubnu 1919 změněn na Republikánská strana československého venkova, od r. 1922 pak Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu • r. 1922 splynula se Slovenskou národní a rolnickou stranou (V. Sro-bár, m. Hodža), s níž spolupracovala již ve volbách 1920; krátkodobá secese: r. 1924 z vnitrostranické skupiny kolem Karla Práska vznik Československé strany agrární a konzervativní, likvidovaná po neúspěchu ve volbách 1925; • volby: vítěz v letech 1925 a 1929 • struktura: mimořádně široká síť zájmových, družstevních, odborných a odborových organizací • představitelé: A. Švehla, M. Hodža, J. Malypetr, F. Udržal, F. Staněk, B. Bradáč, R. Beran • program: reformistický a sociálni, ale zároveň antisocialistický charakter, důraz na provedení pozemkové reformy ■ zisk mimořádného vlivu v politickém i materiálním kontextu (zájmové organizace, záložny, družstva apod.) • od r. 1926 (po schválení pevných agrárních cel) strana využila podvázání možností další expanze českého průmyslu = agrární kapitál se stal v ČSR (vedle Živnobanky) primárním • druhá polovina 30. let - lavírování v německé otázce Československá strana národně socialistická (CSNS) •vznik r. 1897 jako Česká národně socialistická strana dělnická, po splynutí s částí strany realistické (pokrokové) a Federací českých anarchistů přejmenována na Československou stranu socialistickou (ČSS), od září 1926 ČSNS • představitelé: V. Klofáč, J. Stříbrný (do r. 1926), E. Beneš, E. hranke, F. Plamínková • secese: r. 1923 ze skupiny Bohuslava Vrbenského (vyloučeni z CSS) a ze skupiny sociálně demokratických odborů (kolem Viléma Brodec-kého, samostatná od r. 1920) strana Socialistické sjednocení. Existoval ovšem jen společný parlamentní klub, k formálnímu sjednoceni stran nedošlo. Na sjezdu r. 1924 Brodeckého skupina jako Strana nezávislých sociálních demokratů, v říjnu 1924 likvidovala a většinou 74 -------______^Uj;i£KÝjjYSTÉM ČESKÝCH ZEMÍJ_8_48jjj^ 24iľkľl«CSD- . AfímM^ čús! kolen, Vrbenského v červnu sku l w ' r7i',V,S' «ra»a dřlnická v Českoslove*- sku '^vidovala v září [925 ., sp|vnuh Ksč ' u3mľmdodeľ ,9,X|: dt'raz M reVolužní dle/boj s politickým opor-— S^lT' 7k"-«'»vňní, sociální rovnost a spravedlnost. p.„. au ' 'TSkÍ °dl0UÍenÍ státní od ekonomické, tedy e,I U ľ, SOCK 'ľ'""' Idea hospodářského senátu. Snaha o de: ' J /a naiodni svobodu " ošob;;;;^d;>Ľci,i čsns »^l)Si> wl POl0Vinv ,„. let ^»» ''V,/o,v/oo,„,/(íí ,„.,„,„ lidovů (Csl, ' vSorľvX«yCh T ^^ko-sociální a katolické národní v CecháchInizev SíS"4 * "»«>• Ve stejnou dobu nesla 5I» r. 1922 vytvoí^mľúvv Cm''sk"s,'ľkíini s,rima- kc ** • První všeobecný sjezd 26 | (9,9 • mimo stranu, kolem * * m-[^pm^ko^^Pl7!:Cí^ 9 pražské organizace vyvíjela čin-klérem "Uch holických politiků, spjatých s vysokým '7% '920 společně se HSP.S , , -slovenšti zástupci oddělili r ISO, S|X>ltíCneho Poslaneckého klubu sc v Záři vstoupila do vládv n ' vu ,°dchodcm (Jo opozice, zatímco CSh konsensu ' 1 sllDUJeJmo fungováni na bázi kolektivního výuka náboženstvem v" maléh° školského zákona - povinná odhlásili všechny žáky s výjimkou těch, které rodiče 'v moravské organizaci miadá« Chylka - kritika malé iH Opoz,ce Pod vedením kněze Ferdinanda * Problém vztahu k doz - ,OVOsU programu strany niho ^jetku, .n.c.ované ľĽ-ľek;ľniČ ČSL kovala zábory církev-P°dPorovali (důvod rozm>i Y' ovšemJejí rolničtí voliči reformu tma Vološina ' ' * Karl>"toruská strana chliborodská Augus- * proudy: sociální 1 * ^ První sponnSľšľ í l>rav'Ľ--ko«zervnt,vní SÍ;SR áe »"v (Stasek „r,,Vvn 7 " B SU,5kenl - ° možnost uznání ka,Hrnčíř) mcke Národní strana ,en. l^UTjCKÝ system První republiky (Iglg^lggB u I Dostálek • Představitelé: i. Šrámek, B. Stašek, M- "strana sociální sprave- • program (1919): socrálně-reformn, kreského soHdansmu; dlnosti - konfesní pojetí odmítáno idu* ^ ste^ smlrvaechffld.staXvrste^nakřeaťan^*^ spréva + parlamentní demokracie, plebiscd, »^^é sociální zákono-samospráva, odmítání úřednických vad. sp malému podn,k-dárstvi, zachování soukromého «*£*£2£i*B»*o vlaStnnM telskému stavu; ekonomika: ^S'^^ kultura: cyrilometodejský duch, P^f^, náboženství na střed-zení katolických škol pro katolíky, povinna y nich školách, rodina nich školách, rodina Ceskos • vznik vznik v únoru 1918 jako ^ strany národní strany svobodomyslné^ é (Anton " f„ čsND. (realistické), strany stáM.pravne^u „„^n lidově-pokrokové(AdolfStránský - ckoujednotou. Spolupracovala s Československou^^ ^«„1 , Na.o *r. 1935 před volbami koalice d lednického a Národní frontou „„«kého kládla a ca> llkvido- •na podzim 1925 odtržením ^^^^ křídla vznik Národní strany Pí ^ vgtup do ČSN^. vala v únoru 1930 a členům dopo ^ ^ L Rasin ková> za 4 představitelé: K. Kramář, A. Rf ' demokratická a F hraněný • Program (1919) - strana *-^náboženské odluku církve od státu, zachova národní protl antisociatismus; politika: silný P nebolševicky™ nost se slovanskými národy, deflační politika uznání de iwre SSSR; finance koncepce K. Engliše) ,tředostavovská renská název od dubna . * vznik r. 1906 v Čechách a i-satelit agrárníků _.^,_í-**h . _,„^nmicke .SateJ>t agrárníků Představitelé: R. Mlčoch, J. V. Najman .rtnrtlTlické f^ram: co největší počet jednomu by měl dosáhnoutduoouctt ^statnosti, cesta: snížení daní, zrušení lichevmch soudu, uspoiy státní správě, decentralizace 76 Politicky systém českých zemí 1848-1989 Komunistická strana Československa (KSC ) • z levice ČSDSI) v květnu 1921, v říjnu 1921 se po sjednocení komunistických frakcí všech národností v ČSR přejmenovala na KSC; od r. I92I sekcí i Teti internacionály • představitelé: B. Š meral, K. Gottwald, K. Kreibich, A. Zápotocký, J. Šverma, ve 20. letech A. Muna, 13. .lilek, V. Bolen • od KSC' se v červnu 1925 odštěpila INeodvislá strana komunistická v Československu (Josef Bubník) likvidována 1.1. 1926 po porážce v listopadových parlamentních volbách: • poslední rádný sjezd KSČ (sedmý) v dubnu I 936 Národu! liga • vznik r. 1927 po vyloučení Jiřího Stříbrného z C S N S jako Slovanská strana národne socialistická, r. 1929 přejmenována na stranu radikálni (do voleb 1929 jako Liga proti vázaným kandidátním listinám), r. 1930 přejmenování na Národní ligu • 1935 utvořila společně s národními demokraty a Národní frontou Národní sjednocení, z něhož r. 1937 vystoupila jako Národní liga • představitelé; .1. Stříbrný, K. Pergler Národní sjednoceni •vznik v dubnu 1935 spojením národních demokratů, Národní ligy (.1. Stříbrný) a Národní fronty (frakce vedená prof. F. Marešem, v podstatě odštěpený proud Ní )[■ j • představitelé: K. Kramář,.). Stříbrný (do r. 1937), K X. llodač Národní ober fašistická (NOF) •vznik r. 1925, do r. 1927 jako nadstranícke hnutí v čele s vůdcem Radolou (lajdou Slovenské strany Hlinková slovensku ľudovú struna (HSĽS) • vznik r. 1906, obnovena v prosinci 1918, r. 1925 přijat název HSĽS • představitelé: A. Hlinka, .1. Tiso, V. luka • secese: r. 1929 Jurigova slovenská strana ľudová ďerdi.š Juriga) • program: odvolávání se na Pittsburskou dohodu, požadavky slovenské autonomie, katolického školství, výhradního užití slovenštiny na Slo\ensku Politický systém První republiky (1918-1938) 77 • r. 1920 - společná kandidátka s ČSL, r. 1921 koalici opustili, návrat do vlády r. 1927 • ve výroční den Pittsburské dohody r. 1928 proklamována loajalita ČSR Slovenská strana národná a rolnická •vznik v listopadu 1919, po volbách 1920 kooperace s agrárníky, r. 1922 splynutí; část strany si podržela samostatnost jako Slovenská narodili strana (J. Janoška, M. Rázus) Německé strany Parlamentní svaz Čtyř německých občanských stran vydal r. 1920 prohlášení, dle nějž ČSR vznikla na úkor historické pravdy a představuje faktor ohrožující mír. Veškeré zákonodárství v rozporu se smlouvami o ochraně menšin. Stanovisko sebeurčení. R. 1922 vystoupila z aktivistického bloku strana nacionalistická DNSAP. R. 1926 vstup zemědělců, živnostníků a křesťanských sociálů do vlády občanské koalice. V březnu 1938 opustily aktivistické německé strany linii spolupráce s vládou. 1. Bund der Landwirte und des ländlichen Gewerbes (Svaz zemědělců a venkovských živností) - snaha o rozpuštění stálého vojska, přiměřené zastoupení ve vládě, na úřadech, revize zákonů, samospráva obcí v národnostně jednotných správních okresech 2. Deutsche christlich-soziale Volkspartei (DCV, Německá křesťan-sko-sociální strana lidová) - program (1919): v otázce sebeurčení možnost plebiscitu, boj s židovskou nadvládou, povinné vyučování v němčině, sociální ochrana, omezení nepřímých daní, odmítání militarismu 3. Deutsche Nationalpartei (Německá strana nacionálni) - vznik r. 1919, r. 1922 vystoupila z německého parlamentního svazu, v čele Rudolf Lodgman von Auen, r. 1933 rozpuštěna. 4. Deutsche demokratische Freiheitspartei (Německá demokratická strana svobody) 5. Deutsche Gewerbepartei (Německá strana živnostenská) 6. Deutsche sozialdemokratische Arbeiterpartei (Německá sociálně demokratická strana dělnická) - v září 1917 pro vytvoření národnostního spolkového rakouského státu, ČSR chápána jako imperialistický výtvor s cílem potlačit revoluční potenciál dělnictva. Požadavky: zrušení vazeb na dohodové mocnosti, zavedení milice, samosprávnost v německých oblastech, kraje s možností volit si zákonodárnou Národní radu. Ve volbách 1920 zisk 44 % německých hlasů, pak pokles. Do 78 -------------- POLinCKY SYSTÉM ČESKÝCH ZEMÍ 1848-1969 snřílrn- SlOUpila '■ 1929 2 důvodu komunistické konkurence a hledání "'znenosti n rV-i-ai, 7 A|I(|e 11 u ctskeho partnera. 8. DciMschc U .°'kspartei (VSeněrrlecká strana lidová Schoernerova) národně s nat!°nal"sozia,isřische Arbeiterpartei (DNSAP, Německá telkouSudT tlCká ^''"^ dě,nickáí v/nik '"■ '919, její pokračovat Parrň /c .^endeutsche Heimatsfroní a od r. 1935 Sudetendeutsche i ar ioi (Sdl ) [>■■ hež prác , ,OL',;in1' povznesení pracujícího lidu, zavržení příjmu pitálu bC SOC!alní t)chranářství, znárodnení velkého a židovského ka-oblastí v°J S ^,V,1vegliJakéIlokoli druhu. Snaha o propojení německých určeni ^! "ěmeckou nši. Požadavek samosprávy, práva na sebe-R I9V? 'S 01 L,StaVV' sPravy a zemské ochrany pro německá území. (J K-.r.,.,^"1'!'^1 Zastavena> následné rozpuštěna. • ^^endeutsche Partei (Karpaťoněmecká strana) I I WUrhť P»rtrf »a ^ecká strana) ,(- christhchsoziale Landesparíei (Německá křesťanskoso-cwlni zemská strana) Strany na Podkarpatské Rusi • Social-demoki atiěna partija robotnyea na Podkarpatskoj ush • Karpatorusskaja trudovaja partija malozemelnych i bezzeme n> • Autonomnyj zemledelskij sóju z; • Russkoje narodnoje sojedineníje; • Rusínska chliborodská strana (recko-katolická); • Ruská nacionálne autonomní strana; Russkaja narodnaja par Maďarské strany • Országos Magyar Kisgazdapárt (Zemská maďarská strana malo-rolnická) před volbami 1925 přejmenována na Maďarskou s národní; , i- ,. • Országos kersztény-szocialista párt (Maďarská zemská strana Křes-ťansko-sociálrii); v , , • Magyar s/.ociál demokrat párt (Maďarská strana sociálne demoKia-tická) v koalici s CSDSD; . • Autonomní strana autochtonu název, pod nímž kandidovala maďarská opozice na Podkarpatské Rus. r. 1924 (autochton - z řečtiny původní obyvatel). polské strany • Slaska partja ludowa - Sehlesische Volkspartei (Slezská lidová strana); . Zwiazek slaskich katolikow (Svaz slezských katolíků); • Polskie stronnictwo ludowe (Polská strana lidová); • Polska socjalistyczna partja robotnicza (Polská socialistická strana dělnická); • Polska Partja Socjal-Demokratyczna (Polská strana sociálně demokratická). Židovské strany • Židovská socialistická strana - Poale Sión; • Židovská strana v historických zemích - kooperace s židovskou stranou na Slovensku a židovskou stranou na Podkarpatské Rusi. 2.10 Regionální systém Jednu ze základních konfliktních oblastí První republiky představoval problém uspořádání česko-slovenských vztahů. Národnostní otázka komplikovala již vznik samostatného státu, do nějž se tak přenesl jeden z klíčových sporných momentů již habsburské monarchie; jakkoli soudobé proklamace argumentovaly právě snahou o překonání tohoto tíživého dědictví „žaláře národů". Idea práva národů na sebeurčení ve smyslu konstruování nástupnických států se ve světle konkrétních národnostních poměrů ukázala jako problematická. Početné menšiny (německá, maďarská, polská a rusínska) tvořily značně výbušnou národnostní konstelaci, v níž bylo takřka nemožné najít konstruktivní řešení. Východiskem se měla stát idea čechoslovakismu jako praktické ztělesnění „otázky nutné většiny". Tzv. československý národ mel převzít vedoucí roli v novém státě jednak kvantitativně, jednak s odvoláním na historický vývoj a státoprávní nároky. Umělá idea československého národa však od počátku silně zkomplikovala vztah mezi českou a slovenskou politickou reprezentací. S odvoláním se na jednotlivé události (Pittsburská dohoda, likvidace Maďarské republiky rad) došlo na formulaci slovenských požadavků na autonomii. Poprvé se požadavek autonomního postavení Slovenska v rámci Československé republiky objevil již při přípravách únorové ústavy. V letech 1921 —___________Politicky systém českých zemí 1848-1989 a 1922 pak následovaly dva pokusy o přijetí návrhu na /menu ústavní listiny. Roku 1921 návrh připravil V. luka. Předpokládal vytvoření Československé svazové republiky jako v podstatě personální unie, v níž by dva suverénní stály spojovala pouze osoba prezidenta. Návrh poslanců ľudové strany z. roku I922 pak byl postaven na požadavku široké autonomie, přičemž společnými oblastmi mely byt armáda, zahraniční záležitosti, veřejné právo, volba prezidenta a adekvátní kapitoly rozpočtu a legislativy. Autonomie však slovenský národ v období První republiky nedosáhl. Chyběly jak podmínky na Slovensku (následky předcházející maďarizace, diverzifikovaná politická, ekonomická a kulturní situace, promítající se i do vnitřních ideologických sporu), tak ochotný partner na české straně. Úzětn-ně-správne tak První republika absorbovala Slovensko jako pouhou zemskou entitu. Obdobně se komplikovaná situace promítla do podoby územně-správ-ního uspořádání Podkarpatské Rusi. První hlava ústavy totiž zakotvovala republikánské státní zřízení s existujícím autonomním územím Podkarpatské Rusi. Ovšem první řádné volby v nejvýchodnějši části ČSR proběhly až v ruce 1925 a nejvyšší výkonná moc i po nich zůstala v rukou guvernéra, člena československé vlády. K jisté autonomii tohoto území v intencích saintgermainské smlouvy mířilo až vydání zákona o prozatímní úpravě postavení guvernéra tzv. Podkarpatské Rusi z června 1937. /.a zcela specifickou je pak nutno označit otázku pohraničního území Čech, Moravy a Slezska, tzv. Sudet, které bylo osídleno obyvatelstvem ve většině se hlásícím k německé národnosti. V prvních měsících existence se samostatný československý stát na tomto teritoriu musel potýkat s pokusy budovat zde sít1 německých provincií ( Deutschbbhmen, Deutschsúdmáhren, Sudetenland, Bóhmerwaldgau), činících si buď nárok na autonomii, nebo přímo na připojení k Německu či Rakousku. Stabilizace situace na počátku 20, let nicméně neznamenala definitivní zisk loajality místního obyvatelstva a jeho politických elit k ČSR. Od poloviny 30. let se pak proklamovaný nárok Německa na začlenení tamního obyvatelstva německé národnosti do Ríše stal klíčovým zahraničněpolitickým problémem První republiky. V otázce státní správy a samosprávy došlo v období První republiky tzv. recepčním zákonem k zajištění kontinuity s rakouskou a uherskou správní organizací. Před novým státem nicméně stál úkol konstituování ústředních orgánu stárni správy. A to mj, s ohledem na jíž komentovanou komplikovanou národnostní situaci v řadě regionu. Vlastní správní reforma byla realizována v roce 1920 zákonem o zřízení /lipních a okresních úřadu. Důvodem jejího pozdržení přitom byly Politický systém První republiky (1918-1 938) národnostní problémy, komplikující tvorbu samosprávných orgánů v regionech s převahou neloajálního obyvatelstva. Zcela likvidovala dosavadní historické zemské členění, např. legislativní pravomoci dřívějších zemských sněmů byly centralizovány. Československé území bylo (mimo Podkarpatské Rusi) rozděleno do 22 žup v čele s vládou jmenovanými župany (na Slovensku zákon realizován od r. 1923). V župách fungovala proporčně volená župní zastupitelstva. Dále se župy dělily na okresy v čele s okresními náčelníky. K nejvíce kritizovaným momentům tohoto župního uspořádání patřily centralizace, přílišná byrokratizace, nenaplnění slovenských autonomistických představ a též z něho plynoucí problémy hospodářského rázu. Navzdory ignoraci zemských identit přitom stejně docházelo ke vzniku zemských župních svazů (český, moravskoslezský a slovenský). Proto bylo přistoupeno k novému uspořádání zákonem o organizaci státní správy z roku 1927. Jím došlo ke zrušení žup a obnovení zemí. Nižšími správními jednotkami se staly okresy a obce. Zemí již ovšem nebylo pět jako po roce 1918, nýbrž čtyři: Česká, Moravskoslezská, Slovenská a Podkarpatoruská (zrušena samostatná země slezská). V čele zemí stály zemské úřady a zemská zastupitelstva (z dvou třetin volená, ze třetiny jmenovaná ministrem vnitra a vládou). Všechny úrovně přitom byly reprezentovány jak orgány správního, tak samosprávného charakteru, přičemž mezi nimi docházelo i k personálnímu propojení. 2.11 Základní literatura BARTOŠ, J. TRAPL, M.: Československo 1918 1938. Fakta, materiály, reálie, Olomouc 1994. BELDA, J. a kok: Dějinná eesta české sociální demokracie 1878-1989, Praha 1996. BENEŠ, E.: Demokracie dnes a zítra, Londýn 1942 (1. vydání) Praha 1998 (8. vydání). BROKLOVÁ, E.: Československá demokracie. Politický systém ČSR 1918 1938, Praha 1992. BROKLOVÁ, E.: První československá ústava. Diskuse v ústavním výboru v lednu a únoru 1920, Praha 1992. BROKLOVÁ, E.: Politická kultura německých aktivistických stran v Československu 1918-1938, Praha 1999. ČECHUROVÁ, J.: Česká politická pravice. Mezi převratem a krizi, Praha 1999. ČELOVSKÝ, B.: Mnichovská dohoda 1938, Šenov u Ostravy 1999. DOSTÁL, V. V: Agrární strana. Její rozmach a zánik, Brno 1998. [■JALA, P. HOLZER, .1. MAREŠ, M. PŠĽ.IA. P.: Komunismus v České republice, Brno 1999. 81 Politický systém Druhé republiky 83 3. politický systém druhé republiky 3.1 Klasifikace politického systému Tzv. Druhá československá republika (RČS) představuje éru počínající Mnichovskou konferencí (30. 9. 1938) a končící v polovině března 1939, kdy se ztráta státní suverenity projevila: • vytvořením samostatného Slovenského státu (14. 3. 1939), • obsazením zbytku území RČS hitlerovským Německem (15. 3. 1939) a • zřízením Protektorátu Čechy a Morava (16. 3. 1939). V tomto období došlo v souvislosti s mezinárodním nátlakem k okleštění historického území českých zemí a Slovenska, nucenému vystehování slovanského obyvatelstva z pohraničních oblastí a narušení ekonomického potenciálu země. Právně se jednalo o následky jednak Mnichovské dohody, jednak navazujících jednání s Polskem a Maďarskem (od 1. 10. do konce listopadu 1938). Podstatou územních změn byly: • ztráta tzv. Sudet ve prospěch Německa (obsazeny 1. - 10. 10. 1938), tedy teritoria, na němž se dle sčítání lidu hlásilo 51 % obyvatel k Němcům (český návrh zněl 75 %), • pohraničních území na jihu Slovenska a na Podkarpatské Rusi (ve prospěch Maďarska tzv. Vídeňskou arbitráží z 2. 11. 1938) a • Moravské Ostravy a částí Oravy, Spiše, Kysuce a Šariše (ve prospěch Polska). Z hlediska státní formy představuje tzv. Druhá republika periodu, v níž pod tlakem mezinárodní situace došlo k postupnému opuštění prvorepublikových demokratických tradic. Vzhledem ke krátkosti jejího trvání je přitom komplikované danou formu státu přesně definovat. Hovořit lze spíše o trendech a tendencích, než o jednoznačném charakteru. Z tohoto důvodu jsou spory o definici skutečné podstaty druhorepublikového státního režimu logické. Lze nicméně konstatovat, že v pomnichovském období, poznamenaném krachem prvorepublikové zahraničně-politické strategie, došlo k zahájení zásadní vnitropolitické transformace. Jejím výrazným znakem se stal proces postupného opouštění některých standardu demokracie. Tento vývoj kemu modek, První republ ^' lnih"reP»Wik„vé reprezentace vůči poB* pak ' -v""''1 ™aha nalez......ľ-'^^jW na kritiku „; pfed ,o38). Odtud ™"*°v*é soustavy, kteréž me' °bSahoval ^deväím ty prvky pft* ^temy(Polsko, Maďarsko «L£ Pľ'0,Vnáni 'SĽ ^dobými autoritativní.* P'"» !'berální charakter ekon0 't 'C' "# nemnkéními: mj. údaj* . 1 '"""ky obecného vyřen' Prehnano" roli politických stran. 3'2~ní *™ ffos«vadního modelu demokracie v ob- ce°™,Ckeh0Jh«l".....véh^ Sebr^Sencesmí™ (Politického, socioeko- ve n , "; S nabi2el<'omezen ň n , " " Jednotlivcem. Jako *e Pepech ,,„„„,,/i:,/;u e»'P« "'ckych a částečně , občanských svobod 'i-"".' *** W» ko, ' '''"ľ': T0to te« vymľzení je P«-' le< 20. stotc ' '" P,wl"bra' Moritativmch režimů dvacá- 'POUstenl demnk,.,,:,., . , v,,,-;1 ". ^republiky „eVvk^V "ľ fašizaci'ei dokope nacifikaci-i„™ h0*o'« "ikvkíaee p„cT '"l ' ^Htarismu odpovídaje vfevwvft ! Prostfednictvím , ,í ■ yl>Č|i ,s>'slóm ^ického a pSJř- ^ systómnľeH PnPUŠténí Ä móžnéhľ 'ľ™'" P°uze " náčrtovém vJomelľat 6-'ry)' V 'omtoľmvíiľ ľ*UWň*" «™, prování obviňování 2a"lyäleného úvodu k ľ ', t'"'pa"í "'»>.<; republiky jako «C^TW** o'" * "''dobí č, automatické NaSakľXdb„a *res,e"í em OZ":lč" 23 ldeol<,g,Ľky ^ľaoS^^ Přívlí>stek n, ľl""'c'"""'<''«»*«,//,./, 1edlska konkrétního podtypu ;í P0m"ich0vskľlTC' "Se'háni í«noÄ SkU,eČnost- zc s<= J'ednal0 k zohrané zbvtlľ,, y " Pochycení sn.'l ' * mobilizace pak odrä-7 hlediska u T*'"* " 11 |C|Í ■»* nasmerovaní •ypk-káp,^^ Lŕnzovy teorie, k« v';l ''iilitt p(J'|j, !k»ncen.race"^ľ0 '.*<> definovatelné režimy ^rvkyidenhľľi'v^'ongování. Z*T™^*~*>*^"«*>-"' 'oděnci k budlf^ ' >ml'é republikl?*"* ""'x'se v "!ľI> 1« **kat "'■ 1 erni se měly stát národní -SI^JíSký systém Druhé republiky 85 Pospolitost, sociální spravedlnost ve stavovském řádě a mravnost aivý-eí»ova v národním a katolickém duchu (ve smysk. negace předmnichovské "Protestantské" linie) Posuny ve smysk, opouštění demokrahckých charakteristik ovšem byloi^ž no vdán- - —-*......:„,w;+,,,^w,lnč-nolitickesfere, ale i v kazdo- podezřívavý postoj k menšinám (nemecKe, **něakceptovJnio^ St!^n.ctví a nedůvěra v prospěšnost liberálních postupu v ekonomice V ---i - . .j..u.'.,.k ^.ŕ^r-iŕMŕivních režimu ve s Všeob lictví , CÍVJ'a nedůvěra v prospěšnost hberalmcn gVr y 11 s charakterem soudobých autoritativních režimů ve střední RČs ], 3 V, eť*ern k omezenému časovému prostoru lze nicméně v případě praco ' P(»uze o tendencích, nikoli o definitivní podobě. Spíše jako eVr ] hypotézu je tak možno označit výčet některých zvláštností stredo- PSkýeh autoritativních režimů: rasismu se hlásící seskupení byla přítomna, ale nestala se domin u-•',c»mi aktéry (budovateli) daných režimů, nýbrž spíše subjekty na Periferii; nové vládnoucí elity sice přebíraly některé prvky a rétoriku teehto politických proudů, ale z fašismu přímo personálně ani progra-'nově nevyrůstaly; v těchto případech se nejednalo primárně o reakci středního stavu, ale v Podstatě o reprezentaci relativně širokého národního konsensu, a to Vzhledem k oslovení všech nespokojených společenských vrstev (skupin), Z b|,uJfcích si od probíhajících změn naději na vlastní sociální vzestup. 'Ská rýsujících se českých zvláštností je pak možno uvést: a°senci motivu (mýtu) boje při budování režimu; tento bod plynul J,z z neheroického zrodu Druhé republiky, proto se „mytologizace Převratu" v českém prostředí odehrávala spíše negací, tedy připomíná-Illrn důsledků zahraničně-politického solitérství První republiky; ' sPeeifícké použití katolické sociální miuky a jejích potenciálně korporativních prvků pro český autoritativní program, a to ve smyslu teakce na předcházející konfesně odlišný systém. Politický vývoj edem ke krátkému času, které období Druhé republiky představovalo (pět měsíce) ie možno datový popis politického vývoje zestručnit na poznam- ^aěát^ "u mezinárodní izolace ČSR. Důsledky přijaté dohody čtyř signatářských "Cnií (Francie, Itálie, Německo a Velká Británie) byly zahraničněpolitické V*hle a Půl ky 86 Politický systém českých zemí 1848-1989 i vnitropolitické. V úřednické vládě J. Syrového (jmenována 28. 9. I 938) nakonec převládl, navzdory odhodlání některých představitelů armády (generálové Krejčí, Luza, Prchala, Vojcechovský) použít vojenské kapacity, názor o povinnosti dostát závazkům předchozího kabinetu M. Hodži a spojenectví s l-rancii a Británií. Tím se otevřel prostor pro následnou rekonstrukci politického systému země. Naopak konec budování druhorepublikového autoritativního modelu a lež iluzí o možnosti přetrvání samostatné, byt1 oklestěné republiky jako satelitu Pise, byl zahraničné-politicky svázán s vystupňováním tlaku ze strany Německa na jaře 1939, vnitropoliticky pak s autonomistickou taktikou slovenské politické reprezentace. Autoritativní režim přitom nebyl schopen soudobé problémy (řada z nich ovšem mela prvorepublikové kořeny) řešit. Když na jaře 1939 /troskotaly pokusy o urovnání rozporů mezi pražskou a bratislavskou vládou, soustředila se slovenská reprezentace na zisk nezávislosti. V průběhu březnové krize došlo ni], k vyhlášení stanného práva nad Slovenskem, sesazení slovenské vlády, zatčení některých představitelů IISĽS a jednání J. Tisa v Berlíně s A. Hitlerem o nezávislosti Slovenska. Perioda Druhé republiky skončila 14. 3. 1939, a to demisí slovenské vlády, proklamací o odtržení od RČS a vytvořením nové vlády J. Tisa. Paralelně byla vyhlášena nezávislost Zakarpatské Ukrajiny pod ochranou Berlína. V reakci na tento vývoj se prezident E. i lácha rozhodl k cestě do Berlína. Od večera 14. T 1939 zároveň probíhalo zasedání vlády. Na základě výsledku jednání prezidenta E. Iláchy v Berlíně došlo 15. 3. 1939 k okupaci /bylého území RČS Následným vyhlášením Protektorátu Čechy a Mo- rava c lošlo k faktické likvidaci druhorepublikového systému. 29.9. i 1938 T/v. Mnichovská dohoda o odstoupeni pohraničního území českých zemí Německu; československou vládou přijala 0 den později I. 10. 1938 Souhlas československé vládv s odstoupením Těšínská Polsku ■'. 10. 1938 Abdikace P. Beneše 7 ľ). 1938 Ustavena první slovenská autonomní vláda TM. 1938 1 /v Vídeňská arbitráž 0 maďarsko-ěeskoslovenské hranici 8 11 1938 Vznik Slovenské] íudovej strany 18 M. 1938 ' staveni Strany národní jednoty 19 11 19 18 Přijat zákon o autonomii Slovenska a tzv. Podkarpatské Rusi; oficiální název Republika Čcsko-Slovensko k) 11 19 ív; Volha 1 Nádiv prcvidcntem republik} 1 12 1938 Imem i\ ana \ lada R. Berana Politický systém Druhé republiky 87 U. 12. 1938 Ustavující sjezd Národní sírany práce 15. 12. 1938 Schválen zmocňovací zákon 18. 12. 1938 Proběhly volby do Slovenského sněmu jaro 1939 Krize ve vztahu Prahy se slovenskou politickou reprezentací; sesazena vláda a vytvořena nová v čele s K. Sidorem 13. 3. 1939 Jednání J. Tisa a F. Ďurčanského v Berlíně 14. 3. 1939 Slovenský sněm odhlasoval vytvoření tzv. Slovenského státu; jednání Ľ. Háchy a F. Chvalkovského v Berlíně 3.3 Ústavní vývoj Právní posouzení st zaslouží již samotná Mnichovská dohoda a její vnucené pi .jeti. Mezmarodně-právně se jednalo o porušení nejen platných mezinárodních smluv, ale i obecných zásad a pravidel. Ještě problematičtější je pak vnitro-právní interpretace- Vzhledem k obsahu dohody mělo dle ústavy 1 )Z() zmenu hranic potvrdit Národní shromáždění, a to přijetím ústavního zákona. Absence ratifikace parlamentem tak umožňuje právní konstrukci nulity ex tunc („od samého počátku"), tedy de iure neexistenci Druhé republiky a zpochybnění jejích ústavně-právních aktů. Připuštění jejich oprávnenosti naopak vede ke konstrukci nulity až od 16. 3. 1939. Nejedná se přitom o čistě odborný spor. Otázky legitimity a legality totiž získaly po březnu 1939 politický rozměr. A to při hledání zdůvodnění způsobu abdikace prezidenta E. Beneše (5. 10. 1938) a při určení právní pozice a legitimity československého zahraničního odboje a jeho oprávnění pro definování politického uspořádání poválečného Československa. V obecně konštituční rovině došlo k postupné paralyzaci standardního ústavního pořádku. V tomto smyslu reprezentovaly přijímané akty spíše faktický stav, než přirozený ústavní život. Konkrétne v listopadu 1938 došlo k přijetí ústavního zákona o autonomii Slovenskej krajiny a ústavního zákona o autonomii Podkarpatské Rusi. Těmito zákony byl vlastně potvrzen vznik Republiky Česko-SIovenské (RČS). Skutečný zlom pak přineslo schválení ústavního zákona o zmocnění ke změnám ústavní listiny a ústavních zákonu RČS a o mimořádné moci nařizovací (15. 12. 1938). ľentG zákon poskytl vládě právo nahrazovat po dva roky zákony vládními nařízeními a prezidentu dal zmocnění vydávat dekrety s mocí ústavy (na jednomyslný návrh vlády). Ustavně problematický se pak jeví i konec Druhé republiky. Podpisy prezidenta E. Máchy a ministra zahraničních věcí F. Chvalkovského jako 88 jfgUTjCKÝ SYSTÉM ČESKÝCH ZEMÍ I84g^lj!- potvrzení možnění .....""mi ii velkého právního fádu. "---—----_ľOj£nq<Ý^STEM ČESKÝCH ZEMH^gjj^^ MÄľÄ?/Umí Nímeckem totiž vedly ke , ého právXoSi, ' * k° z'10Ľhvb»fi"í kontinuity českoslo- IWských práVawob^d a™.6"'3 Zmž"v 1 z hlediska kodexu základu** "Manská práva , sv,, rtóim ztečně suspendoval nekttfá UPozomit je takénutno nat (Pí?"0vé' ProJev". spolčovaní, tisku apod-. setkávaly některé menšinv i Pllkace' s0 "^rými se v každodenním i'v0te 939o xi.šlční , ľ"'",0™' '?Ľžidoví*»" "lá/ku (viz vládní usn^ ufadeeh |, postavení unrchM- příslušníků židovského původu ve stámK* "s»b spojených s prv' \" M zabra»čho území Sudet a osudy některý* kontrolovat média vdarí, uľ7™ rtó""Ľ'»- Opomenout nebe ani snah" n< (navazující ovšem n„ n Predevšim noviny a kina. Počínající cenzu-informačni sféru a nevXľ^M k°Vé ''Ľalic) 0VŠĽm nepostihovala celo" V ekonomice pak lze uv,'.ľ° embargu na svobodu projevu, diktované ovšem tel ™miai"kterýchživnostenskýchopi**" fkych a surovinových zdroi' """''adn(,u s««aei po ztrátě významných li* ;°ni- |Ľ'ld>ž primárním úknľ CXÍS(e"ci ,zv- kár"^ pracovních * Rozsáhlejäí role s,á»u Ľ " měl° být lepšeni ekonomické situace, ra -vnich idejí pokus o pronn" n !" k0nkrétnž v duchu korpo- '■"'V- »to proslřcdmctv ,„ ľ'ľ' ^1°, princiPů s mechanismy státní tof f° oelospoleeenské nlán ^ r" korporaci- Klasické totalitní znaky '^fi "yrobaÄm™', 6ktÍVní Fi2ení- "avidace soukromého PO březnu ,939. '""Ul »• ovšem v hospodářské sféře objevily Oblast dodržování úsi, 'ak v **W Druhé repubftv """^ lid^h práv a svobod demo^cie dotkl nejryelde? PWtavm«h '« * sfér, jíehž sě odklon od 3-4 Moc zákonodárná Druhá republika z vt;::;n" °-rg4ny- "ÄľttLT^* ro«y mez, n, ľ/""'"" us ' ' ,,S,a"di'r(l"í Oí'by .-či. Posuny nču :^'""^"vací z:ik„„ VS " « ^ly zvláště mocí výkonné a záko- nařízenZ ^ "" ",av-v « 5^*^*^^' ,lř„í l,vady- 1byla POdľtll? IZV' P^identskými dekrety a «* nu a , V:"" UJ"*«'ivy, ,'lnc/ '"'^na role Národního .hrom* ' 11 ií ii in/'"" "" 'ý^'1 elit v poHÍk^ké ^ k,"llPclcncl některých orgá- "'' 1,111,111 á autoritativními režimy °Utický b ^IÍ^Dwhě republiky 89 lkanou C1Va V t0m'ŽG zaíímco totoliterittw© se snaží rozšíriť co nejrychleji autoritať ,n°C z„pol,tické s^ry i do všech ostatních oblastí života společnosti, fya ^ 1 rez^ Se víceméně spokojuje s politickým panstvím, ^ítloj *osIaoení politické role Národního shromáždění (NS) se pro-metod 'lm vnitřnim fungování. Hovořit lze o hledání co nejefektivnějšícb Pic-mé VU moc1' inspirované autoritativním konceptem. Strukturální P°2ůst Xf6 ^lltoni Pro fungování soustavy ukázaly jako významnější, nežli Podzi stí,ndardní parlamentní praxe, se kterými se bylo možno setkat na Onr»,-x , naPř- při projednávání vládního programu (svobodná diskuse, ylčni Projevy apod.). " sněn m P^iamentu především narůstala moc společné komise obou Řovan' ^ ^říl'^no výDoru Jôbo účelem bylo zrychlení řízení, odstra-vano . íldzorových rozporu a podávání zpráv komorám. Druhou privilego-na tř Jnsí)hicí se stával parlamentní úsporný a kontrolní výbor, změněný k0 d y orgán, jemuž měl být svěřen dozor nad ekonomikou, konkrétně kom ° usPornosti ve státní správě. K tomu měly sloužit nadstandardní Sr|ěiTi 6 výboru: mohl jednat bez souhlasu vlády, i po ukončení zasedání ''čc pozice exekutivy, razantní posíleni výkonné moci tzv. zmocňo-^ l"1 Zakonemjiž bylo popsáno. Z hlediska vlastní exekutivní praxe či hov k'0'1"a 10 usP("';i<'ani ovšem k výrazným proměnám oproti předmrti-■ ere nedošlo. Zmínil lze snad právo vlády jmenovat členy Státní hovsk'^ Iat'y ^:ulu lt"'nKlt pak l)lillul rcPL1,)lll<;i podědila po předmni-■ ■ ' Steinu: otázku zjednodušení systému ústředních organizací, zajiš-s rannosti a apolitiěnosti státní správy, kladení důrazu na schopnosti m™vnikv;'litu státní správy apod. ''"""^idrii |/c označit i zaměření vládní agendy: v souladu s vládním P0ír 'a"1|OVyiTI !m'lll:i:v-'""n / I k i.k 1938 a prezentovanou myšlenkou ná-r™m (ednoty jí dominovaly otázky zahraničně-politického postavení RČS ' ' 11 l/lU '- x mtropolitické situace, z\ láslě v sociálni a ekonomické oblasti. It''1"' 1110 tííikiitcčiiování samostatné linie byl přitom v/hledem k eskalaci mezinárodního napětí stále ohraničenější Politický systém Druhé republiky 91 Za značně komplikované je pak nutno označit hledání možného modelu rozdělení kompetencí se slovenskou a podkarpatoruskou politickou elitou. Jejich stále razantnější snaha o samostatnější politiku vedla na jaře 1939 k situaci, kdy pražská vláda v podstatě ztrácela nástroje k ovlivňování těchto oblastí republiky. Pokusy o urovnání vzájemných rozporů na začátku března 1939 byly neúspěšné. Vývoj nakonec vyvrcholil faktickým odtržením Slovenska a Podkarpatské Rusi. Vzhledem k výrazné roli prezidenta pro československý politický systém (navzdory jeho ústavně limitovaným pravomocím) a obecně pro československou demokracii je možno na proměnách na tomto postu v průběhu Druhé republiky ukázat řadu tehdy typických znaků. Již samotná abdikace E. Beneše (5. 10.1938) jednak představovala symbol konce První republiky, jednak nastartovala zrod budoucího zahraničního odboje, do jehož čela se E. Beneš prosadil. Osoba druhého československého prezidenta se následně, byť nikoli bez překonání určitých překážek a osobních střetů, stala ztělesněním antifašistických a demokratických sil. Následná konstrukce postavení E. Beneše přitom vycházela z konstrukce vynucení jeho abdikace a tedy nulity jak tohoto aktu, tak následné volby E. Háchy. Naopak volba E. Háchy prezidentem KČS (30. 11.1938) symbolizovala snahu domácí politické reprezentace o zachování okleštěné republiky. Ha-cha byl vybrán představiteli stran, kteří upřednostňovali někoho z nej vyšších státních úředníků, člověka politicky nezatíženého, nejlépe katolíka. Následné domácí i zahraniční příznivé reakce (včetně počátečního Benešova souhlasu), spatřující v osobě Háchy důkaz o kontinuitě právního řádu a garanci lidských práv, naznačovaly úspěch této kalkulace. Z hlediska vývoje mezinárodní situace se však jednalo spíše o iluze. Osobní tragédie E. Háchy je pak spojena jak s koncem Druhé republiky, konkrétně s jeho podpisem pod prohlášení o berlínském jednání, tak přirozeně s jeho osudy v období Protektorátu. Otázkou též zůstává právní hodnocení jeho volby a mandátu, závislé na interpretaci okolností abdikace E. Beneše na začátku října 1938. 3.6 Moc soudní Pomineme-li již komentovaný fakt, že z hlediska tvorby práva došlo k přenesení zákonodárné moci do rukou výkonných institucí, pak Druhá republika v souladu s ústavou 1920 nezávislost soudnictví zachovala. V inkriminovanom období nebyly vůči tomuto principu zaznamenány podstatnější prohřešky. Změněna v podstatě nebyla ani institucionální struktura; výjimku představovalo opatření Stálého výboru o úpravě organizace soudu, které 92 Po metej sysuia cujkych /-:Mi 1848-1989 zřizovalo vrchní soud a vrchní státní zastupitelství na Podkarpatské Rusi. A tak jediným zaznamenáníhodným momentem, jeho/ původcem nebyl orgán trestně-právního, nýbrž správního charakteru, byl postup Nej-vyššího správního soudu v případech posuzovaní právoplatnosti mandátu poslanců některých stran po 30. 9. 1938 (viz výše). /. hlediska hodnocení soudní moci v období Druhé republiky tudíž lze konstatovat, že tato oblast v zásade nenabízí důkazy o plošné auioritarizaci pomnichovského systému. Základní znaky demokratické Formy státu byly v této sféře zachovány. 3.7 Stranický systém Nástup autoritativního režimu se naopak projevil v oblasti fungování politických stran. Kritika přílišné role stranictví, která zaznívala již před rokem 1938 (viz slogan „stát stran"), od října 1938 ještě zesílila. Prvorepublikový otevřený pluralitní stranický model byl dokonce označen zajeden z. údajných hlavních negativních rysu československé demokracie. Heslem doby, za podpory většiny veřejnosti, se stala koncentrace politického a tudíž i stranického života. Proces zjednodušení stranického spektra přitom navazoval na předchozí vývoj. Již před parlamentními volbami 1935 totiž, přikročily ke spolupráci polské a židovské a na začátku roku i937 maďarské strany. V březnu 193X pak došlo ke splynutí německých živnostníků, Svazu německých zemědělců a Německé křest ansko-soeiálni strany lidové se Sudetončmeckou Stranou (její činnost ovšem byla 16. 9. 1938 zastavena). Po Mnichovu ukončili činnost také němečtí sociální demokraté. Další omezování stranického života probíhalo na základě vládních nařízení z prosince 1938 a ledna 1939, platných již. ovšem pouze pro země C eskou a Moravskoslezskou, Tyto normy svázaly vznik politických stran se souhlasem vlády. Především však definovaly zánik strany, při němž se vláda měla řídit mírou ohrožení veřejného zájmu, To se dotklo např. Komunistické strany Československa (KSČ; rozpuštěna 28. 12. 1938). Vlastní uvaliv českých stranických elit o zjednodušení stranického života vedly ke vzniku několika variant dalšího vývoje, Všechny přitom předpokládaly omezení prostoru pro stranickou soutěž. Některé marginální politické il\ (Akce Národní obrody, Vlajka) preferovaly variantu přechodu k ne-soutěživéniti modelu jediné strany. V podstatě se mělo jednat o totalitní \ /oi hierarchicky < irganizované, vůdcem \ edene stranické struktury, postupně splývající se státní byrokracii lento model / počátku podporoval i předseda Politický systém Druhé republiky 93 Národníobce fašistické(NOF) R. Gajda, který hodlal budovat nové uskupen! t/v. Aktivní národní tábor československý. Tyto politické síly se ovšem v zásadě v éře Druhé republiky neprosadily a idea vytvoření systému jediné strany se tak klíčovým tématem nestala. Toto konstatování lze komentovat jako důkaz nepřítomnosti plné totalitarizace druhorepubliko-veho politického systému. Po jistou dobu žila také iluze o perspektivě modelu tří stran. Část představitelů Československé struny národněsocialistické (ČSNS) a Československé strany lidové (ČSL) doufala, že koncentrační procesy proběhnou pouze na levici a pravici, přičemž jejích stranám se podaří zachovat si stredovou pozici. Rozpory uvnitř jmenovaných stran i překotný vývoj na politické scéně ovšem záhy vedly k opuštění těchto představ. Subjekty přitom své váhání „zaplatily" vnitřními rozkoly: ČSL se sice jako celek spojila s vládní Stranou Národní jednoty (SNJ), ovšem prohloubilo se zemské štěpení mezi „moravským" křídlem předsedy strany J. Šrámka a frakcí předsedy české sekce strany B, Staška. V rámci ČSNS pak menší část poslanců přímo spojení se SNJ odmítla a přidala se k opoziční Národní straně práce (NSP). Jako životaschopný a z hlediska potřeb autoritativního režimu odpovídající se tudíž nakonec ukázal model dvou stran. Jeho propagátorem a následně iniciátorem se stala Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (strana agrární). Právě agrárníci vyhlásili heslo redeíinování priorit českého politického života a stali se oporou budované autoritativní soustavy. Vlastní sjednocovací proces v pravé části spektra započal již v říjnu 1938. Ideologicky stál na koncepci českého nacionalismu a myšlence stavovského státu. Z těchto inspirací pramenily představy o existenci dominantní státotvorné strany občanského typu, představující ideologickou, personální i organizační bázi nového režimu - autoritativní (též silné) demokracie. Soustředění na levici probíhalo kolem Československé sociálně demokratické strany dělnické (ČSDSD). Původní kalkulace sociálních demokratů s íúzí^ s národními socialisty a vznikem tzv. Strany práce po odmítnutí ze strany ČSNS nevyšla. Proto byla nově vzniklá opoziční Národní strana práce (NSP) budována takřka výhradně na bázi likvidované ČSDSD. Varianta existence dvou politických stran, vládní a loajálně opoziční, se ukázala být z. hlediska potřeb autoritativního politického systému Druhé republiky jako nejvíce vyhovující. Vzniklá bipolární soustava ovšem musela reagovat na další vnitropolitický a především zahraničně-politický vývoj. A tak již na začátku roku 1939 došlo na její kritiku. Ta odrážela postupne omezování politických svobod v RČS. Opoziční NSP začala být pojímána jako potenciálni zdroj nebezpečí, alternativní politický tábor. >oě do odporující principům autoritativní demokracie. K zákazu března 1939 nedošlo. _ vyDrl1^ S ohledem na uvedená fakta je nutno bipolarítu stranické,sous aQ%t$ republiky označit za ryze formální. Samotné omezení poctu Stra P j^ýin neumožňuje konstatování plné nedemokratičnosti daného systém nýbrž pomnichovské stranické soustavy tkví nikoli ve formálních ukaza ■ » v každodenních reáliích. Za klíčové je nutno označit hledisko v ^ oZi$ní a opozice. Zdánlivé standardní model strana vládní (SNJ) a Stran rrygpd (NSP) totiž ve skutečnosti nabízel opozici jen velmi omezený ProS 0 '^jtfiU, limitovat působeni subjektů, neochotných podřizovat sc statnunu ^f.íV v průběhu Druhé republiky sílil. To se odrazilo v existenci řady 011 ^fénických opozičních platforem, vymezujících se proti autoritativním ^ mu: uvést lze skupiny kolem některých periodik {Čin, Národní os^ Národní myšlenka)či nestranícka seskupení (Politické ústředí), Z nic během jara 1939 formoval budoucí domácí odboj. Paralelně sezaea val zahraniční exil (E. Beneš, 3. Drábek, P. Drtina, 11. Ripka ad.). tA- Je tedy nutno odmítnout označení druhorepublikového stranicKti -mu za již plně totalitní. V pomnichovském období nedošlo k úplném _ vření prostoru pro alternativní politické subjekty nebo k naprostému možnění názorového štěpeni. Na druhé straně standardní charaktefl demokratické státní formy, tedy soutěživost, pluralita, neregulovaná op°_ apod., se již vytrácely. Většina rysu druhorepublikového stranictví tak 0 vídá znakům autoritativního modelu. 3.8 Základní data o relevantních stranických subjektech - v. úlová1"11 Vládní Strana Národní jednoty (SNJ) vznikla 4. 11. 1938. Na jejím Dl^()clní se vedle agrárníků podílely Národní liga, Národní sjednocení, . J^jjjOr strana lidová a křesťanští sociálové. Po jistém váhání se přidaly 1 - slovenská živnostensko-obchodnická strana středostavovská, ČSN > ^ a NOF. Předsedou SNJ se stal R. Beran, každá z bývalých stran delego do patnáctičlenného předsednictva své zástupce. Proces konsolidace však nebyl jednoduchý. A to jak kvůli napětí mezi proudy respektuj tradice První republiky a skupinami usilujícími o zavedení autoritatlv . režimu, tak vzhledem k organizačním odlišnostem mezi nyní sjednocc y ^ subjekty. Většina příslušníku bývalých stran se tak během druhorepub éry se SNJ neztotožnila.. ^ SN.I se /.áhv začala profiloval i ako nositel autoritativních teflde i -li pe/' Vzhledem ke krátkosti její existence lze ovšem hovořit spíše o trenctcci , ——ŽXgTgM Druhé republikv 95 ^dán^tlVnini StaVU" T() se l^i<:á mn'y hierarchičnosti, oligarchického uspo-struktii SP^Vání stranického aparátu se státní byrokracií apod. Budovaná ftllád í!d ^ °drážela korporativní ideu. Organizace vlastní strany i jejích 'lota * \Ck*ch (Mladá Národní jednota ■-MNJ), ženských (Národní jed-SpoUf f*1 Pľoresm'ch> odborových a zájmových (tělovýchovné či kulturní rých ^' sdružení byla třístupňová: místní, okresní a krajská. Členství v někte-Pů -1 °'^amzaci (např MNJ) bylo omezeno pouze na osoby slovanského °du, naopak Židé byli vyloučeni. ® íu'nově se SNJ hlásila k idejím autoritativní demokracie a činoro-^'eeh nac,'wllaUsn,u- Slibovala vypracování nové ústavy, vyjadřující jednotu Qle U' ^°va'-n-kvc, , " ^avoviní se kompetencí ny. které sc měl y viasř"ími cestľ x ásíí bývalého Českostove* státní správy a Y °dra2Í1 v« zvýjenÍ Jrn • pak Panované parciální zrně' centrální kontr ,SamosPrávy, a jež bv ľ nc,n,^ÍĽh řl středních článku Na Slovensk*JlŽ^^ znamenaly posílá části Slovenskí a P P°mnieIlOvské m- « P°stoupen [yw , ^tské RUsi ú , fny' ^Vlastě územní zbáty (již"1 h^z6. ,0 ^'Sk^-haz,|y v "ylľ Ví^-k<>uarb1trážíz2. II. 1938 Tisa (7. 10 ioX Náslcdně byla Vv aut°nomie ftzv. Žilinská do* <22- H. I'JIK) r\', 9 ústavní za?1"6113 S,ovenská autonomní vláda Statnéhoslovenslf^°nstl^cepojitickéh " ° autonom" Slovenské krapnV Koncentrační Jľ?0 Statu ^ odehrával a sna«a o vytvoření sar»o- ;Vllli<'c na /n,.„ °ľ f *h*i ZerVaíi^ PohÄ1^ -"tonoto, uC11Skýl- rámiky. S Ľ S se hlásila nos! a Postupnc s . lo,ÍĽ"nu.s Osľfľ' PropoJuJící nacionalismus a kon- ( • '2- 1938) Vvv PoívrdiI0 kon /any" Autonomizaci a í^e Stat"n4.3. ,9397V0J ^hotíl vs^1^1* d<> slovenského sněn* vládol nf a V^Ä?^ hraničními zmenami a" nár0dn^tní ," n; "ľ. schop,n " .^y.tck spravovaný auto-*^ 1939 byJa P°;2háa,Ze,° k autoritarizacipolitická v! ,Ckých ^Ibáehľ ^) C P0litick^ ustaven. O ,Sl0Sti n« JZ^T 1939" ^ÄT*"** v ne zcela „edenu, k n 0--Sť,^^C; n ,ím vyv'>»- y tQh0Í0 ú2emí « odehrávaly mezinárodni'k deho "zemnil • bv,,*UCheh r, ľ.as,m>0 1992. ,., ,(,18-/939, Prahan praha 19-"- K,T, českýfalismus l™->»>'"Lw a/*^" ChW T,'n„ Sec^ Ne* York 1981 „,„„„„,,. rahaI993, , Praha 1997. ^ J« O autoritativní národní sW, l9g8. Politický systém českých zr-.Mi 1848^19^E o _.___-------——■—■----- 4. POLITICKÝ VÝVOJ ČESKÝCH ZEMÍ V LETECH 1939-1945 POLITICKÝ SYSTÉM PROTEKTORÁTU 4.1 Klasifikace politického systému Tzv. Protektorát ('echy a Morava představuje éru počínající jednostranným výnosem o jeho zřízení (15. 3. 1939) a končící osvobozením českých zem. na začátku května 1945 z východu sovětským, a ze západu spojeneckými vojsky. Jednalo se o okupační zřízení, v němž sc Čechy a Morava dostaly pod prímou vazalskou patronáž zahraniční mocnost, 'hitlerovského Německa (tzv. Iretí Ríše). Z hlediska státní formy v této éře došlo v českých semien k aplikaci klasického totalitního modelu. Jeho zvláštností přitom byla c.zorodosi jeho inspirálorú a budovatelů Protektorátní politický model byl charakteristický totalitanzací života společnosti. V tomto období byly přítomny a rozvinuty v podstatě všechny klasické rysy totalitarismu: oficiální vševvsvětlujíeí ideologie, totalm cenzura, upíná kontrola státu nad ekonomikou (včetně částečného omezeni soukromého vlastnictví), vzhledem k válečnému stavu logický absolutní monopol státu na kontrolu, výrobu a využití prostředku ozbrojené moc, a x neposlední řadě fyzický a psychicky teror obyvatelstva prostřednictvím tajne policie a výjimečným stavem č, stanným, soudy jako praktickým, metodami. Populace přitom byla soustředěna do jediné masové organizace nestraníckeho charakteru. Termín totalitní svstém se tak jeví jako zcela odpovídající. Uvedene body s. ovšem zaslouží bližší zkoumání. Např z hlediska přítomnost! ideologie byla situace poněkud složitější. Základní ideové pilíř* l rotektoratu mely představovat myšlenky protektorátuího vlastenectví a SO-spravedlnosti, zprostředkovávané stavovským řadem Ty se ovšem nevyvinuly do podoby klasického nacionálního socialismu V praxi totiž, především pak do roku 194 | byla snaha českých úřadů . medií o posilování ducha českého vlastenectví, přirozeně „pod ochranou Píše" často ve střetu s nacouaine sociahstickou propagandou okupační moci. Taktika německých (l°J£nci<Ý VÝVOJ ČESKÝCH ZEMÍ V LETECH 1939-1945 99 orgánů se přitom spíše než na politickou mobilizaci obyvatelstva zaměřila na Pasivní důkazy jeho loajality, depolitizace a především praeovního nasazení. Ideologické prvky tedy sice byly přítomny - .uveďme důraz na vůdcovský P»"incip, tzv. rasovou inventuru, tedy antisemitismus a praktieké kroky k tzv. konečnému řešení židovské otázky f viz aktivity tzv. Ústředny pro židovské vystěhovalectví), či všudypřítomný mýtus vítězné německé armády a obecně germánské rasy, promítající se kupříkladu i do pozměněného výkladu českých dějin (rozbití „českého dějinného mýtu") nebo tajených projektů germanizace českých zemí. V praxi však míra ideologizace a naopak pragmatismu (viz např. projekt „odpolitizování délnictva") kolísala v závislosti na potřebách maximálního nasazení práceschopného obyvatelstva ve válečné ekonomice. Lze v této souvislosti rozlišovat období neurathovske, heydrichovské a frankovské, a to podle druhu převládajícího teroru (psychický či fyzický, hromadný či selektivní) a dominujících přístupu v sociální a politické oblasti (viz níže). f Důraz na maximální soulad každodenního života s požadavky valecne mašinérie Říše se odrazil i v dalších znacích totalitní protektoratni soustavy. Snaha o co největší využití lidských a surovinových zdrojů vedla k zavedeni válečného plánování a direktivního řízení, tedy kontroly státu nad ekonomikou. Nacistický režim též prováděl absolutní dozor nad prostředky masové komunikace, které zapojil do potřeb propagandy. Cenzura, postihující celou informační sféru, vedla k totálnímu embargu na svobodu projevu. Na drulie straně je ovšem též nutno zmínit značnou přizpůsobivost časti novinárske obce novým poměrům (tzv. žurnalistický akíivismus - V. Krychtalek, J. kie-men, K Lažnovský ad.). Vše pak zarámoval mimořádně úcinny systém fyzického a psychického teroru obyvatelstva prostřednictvím tejne policie. Permanentní perzekuce, primárně zaměřená na některé sociální, profesní a národnostní skupiny (inteligence, bývalí členové politických stran, dustoj-mcký sbor, zednář,, Židé, Cikání), se stala všudypřítomným jevem. Tyto všední reálie znamenaly úplné potlačení základních hdskych prav a svobod Okupační režim přitom nesuspendoval pouze politická a občanská práva a svobody, nýbrž nedbal ani práv základních (života apod.). Mj. došlo k rozdělení obyvatelstva do dvou z hlediska práva nerovných tříd: na (a) německé státní příslušníky a na druhořadé (b) osoby s tzv. protekto-rátní příslušností (i jiné než české národnosti, pokud byly dříve československými státními občany). V některých sférách, např. z hlediska osudů židovské či cikánské menšiny, pak nacistická praxe nabyla tragických rozměrů. V tomto smyslu je nutno hovořit o plné totalitarizaci české společnosti. V této atmosféře se uskutečňoval domácí odboj. Jeho původně naivně nadšený charakter se ovšem změnil po začátku války v září 1939 a podzimních £g!£!ggjJgTÉM ČESKÝCH ZEMÍ T848^lggg pr^nacistiokých demonstracích roku 1939, kdy Němci opustili dosavadní X, rľ snPľ ', .'"""a ak"Vn0St cnosti byla zaměněna za spíše p>" vľl o c ľ,' ' ľ""'6 Sítí * Pohova, konapiraci. Ovsem ď vn ľ SC ""'ľ""' okupačni sP™ě Podařilo opakovaně Kk* v a ""T S",UklUry a l»«"clné garantova, většině kategon. urovetneľte * Pít*kWn,ch Ži™ potřeb určitou materiál* issäkä ssrodbo",eL teritona' Ma%£; vsak naopak nelze vzSrkov^'P°S!!0',tOS,Í * ^ '2' " 3 " ? , l.u přeceňovat Mí,, „chór! í ľľl"5' <*«v z brutálních p** paěním pooJ^Ä^ obyvatelstva podřídí, se novým o* teprezenľace na bt ' „ "T P°dilu kolaborace) domácí polib* t v současnosti široce i r*"™"11'" ^.-.- * '•července 1939 _..w.vyiii iNemeekem Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava; jmenování první protektorátní vlády R. Berana ,VJ9 Slovenský sněm schválil Ústavu Slovenské republiky ,l,Cn :'1,St0pad 1939 demonstrace v Praze pnu, nacistické okupaci, které vyvrcholily pohřhoin J. ()plctala a vedly k uzavření českých vysokých §k0j pi ičátcV roku 1940 111 , vm wganizace domácího odboje utvořily společné 'střední vedení odboje domácího (ÚVOD) Ustavení Národne revolučního výboru Československa W vrcholného odbojového orgánu; vzápětí zlikvidován -^l^gj_ČESKÝCHI ZEMI V LETECH 1939-1945 _ "| 01 cl" 'c^l R. Heydrich jmenován zastupujícím říšským protektorem; o den později vyhlášením stanného práva nastartovány represe proti civilnímu obyvatelstvu 2~ 'Jn'i l 941 První transport židovského obyvatelstva z Prahy • Května I942 Atentát na R. Heydricha 2 v l~ Vyhlazení Lidic a Ležáku CCl vence J 942 T'zv. přísaha věrnosti národní pospolitosti a Říši - účast téměř 200.000 osob ?°Slnee 1943 Vznik Slovenské národní rady (SNR) I ' Sl,)na ' ÍJ44 Začátek Slovenského národního povstání • zaň 1944 Sjcdnocovací sjezd Komunistické strany Slovenska a Sociálně demokratické stany na Slovensku ljt~n a listopad 1944 Konflikt vládního zplnomocnence pro osvobozené území ministra F. Němce se SNR, následné jednání delegace SNR v Londýně s Ľ. Benešem "()- 'ÍStopadu 1944 První sjezd tzv. národních výboru Zakarpatské Ukrajiny v Mukačevě; volba Národní rady Zakarpatské Ukrajiny ■ Ubna 1945 Jmenována první vláda tzv. Národní fronty v čele se Z. Fierlingerem dUbtiä J 945 Vládou schválen tzv. Košický vládní program národní a demokratické revoluce ~ ' 30. dubna i 945 Ustavující schůze České národní rady v Praze, v čele A. Pražák •3 Ústavní vývoj v logice uvedených poznámek o faktickém slávu na území >*"**"*^ 1S- 3. 1939„elzeo ústavnosti hovořit. Vložením osudu ^b1*^ "k°u J**e a říšského kancléře A. Hitlera a zveřejněním jeho P'otektorálu (16 3 1939) byla dovršena faktická likv.dacestatm suvc.enify fe^chzen.Uzhledem k okolnostem tohoto aktu k hrnuto kroku, psychteký nátlak a výhrůžky Nemcu, por sen zákl meh ^tních , mezmaoxlnícl, práv) je nutno hovor,, o jeho nuh.e. V dálím, obUobí pak byla ústavní listina zcela ignorovaná. Uspořádání po 16. 3. 1939 ostatně z hledrska statovedy a mczmarodn.ho Wva „epředauvova.0 klasický „protektora- termu, vyjadruje mez,-"árodně-právní vztah). Spíše se jednalo o vazalsky sUU, zbaveny mez.na-«»*U subjektivity; šlo tily o formulaci vn.tms.afnlu, stavu, zachováva,, c>'ho „vše,, státoprávní základ (na rozdíl jak od protektorátu, tak od pouhé 102 Politicky systém českých zemí 1848-1989 provincie). I potenciální práva Protektorátu, např. jeho teritoriální autonomie, přitom byla /cela deklarativní. Navíc se nemuselo jednat o definitivní model diskutovány byly možnosti jeho /měny za účelem jednak maximalizace využili protektorátních kapacit pro potřeby totální války, jednak výhodnejší situace pro uskutečnění germanizace protektorátního prostoru a na něm se nacházejícího obyvatelstva. Konstatování o spletité „konštituční" situaci se ovšem netýkalo pouze metod okupačních sil, ale také vztahu Slovenska k tradici československé státnosti. Přijetím slovenské ústavy (21. 7. 1939) byla potvrzena státní suverenita a institucionální celistvost (Sněm, Státní rada, prezident a vláda) Slovenského státu. V dalším vývoji se však na území Slovenska objevily instituce, které se přihlásily k československému státu: viz navzdory nesouhlasu Londýna vznik Slovenské národní rady (SNR) tzv. Vánoční dohodou (prosinec 1943). Její deklarace o převzetí moci na Slovensku (1. 9. 1944) v souvislosti se Slovenským národním povstáním a její následné aktivity (vydala 49 nařízení a na dočasné osvobozeném území organizovala státní správu) pritom založily stav právního dualismu. 4.4 Moc zákonodárná Klasický princip dělby moci je v totalitních politických poměrech nahrazen propojením všemocného státu a totalitní strany. Protektorátuí soustava v tomto smyslu nebyla výjimkou, pouze v roli Státu i Strany vystupovaly německé struktury (Vůdce, Říše a Nacionálne socialistická německá dělnická strana NSDAP). Celý formálně autonomní (svézákonný) systém by! pouze navenek zkomplikován počáteční organizační dualitou. V ní soustavu českých organu kopírovaly a především instruovaly a kontrolovaly úřady říšské. Počínaje rokem 1942 ovšem byla tato dualita nahrazena přímou personální inge-renct Němců a faktickou likvidací autonomie protektorátních orgánu. Některé instituce přitom totalitní režimy buď zcela likvidují, nebo je přetvářejí v pouhé kulisy bez reálného obsahu. Tento osud potkal i český (československý) parlament Národní shromáždění. Obě jeho komory byly pod heslem zjednodušování poměrů rozpuštěny (21. 3. 1939). Formálně parlament ukončil činnost vládním nařízením / 5. K). I 939, jímž byla zrušena obě předsednictva, respektive definitivním uzavřením sněmovních kanceláří (I 5. 10. 194 I) I e^islaíivní činnost byla po celé protektorát ní období v rukou okupačních úradu a měla direktivní charakter /. hlediska normotvorby a aplikace práva pna m i l/e hovořil o několika etapách: Politický vývoj českých zemí v letech 1939-1945 103 1) v období měsíc trvající vojenské správy po 16. 3. 1939 byla normotvorná činnost v rukou vojenských okupačních složek; 2) v druhém období (polovina dubna 1939 - počátek r. 1943) příslušela normotvorná činnost státnímu prezidentovi a protektorátní vládě (v souladu s druhorepublikovým zmocňovacím zákonem, jehož platnost ovšem uplynula na konci r. 1940); zdrojem zmocnění k protektorátní normotvorbě se tak stal protektor jako říšský orgán, který dosud především dozoroval protektorátní legislativu; v zásadě však již dříve právo vycházelo z aktu říšské moci; 3) s nástupem R. Ileydricha byla normotvorná kompetence vlády zcela zlikvidována, práva prezidenta zůstala nezměněna; po realizaci Heyd-nchovy správní reformy lze hovořit o plné kontrole normativních aktů protektorátních orgánů. 4.5 Moc výkonná Výnos o zřízení Protektorátu předpokládal recepci dosavadního práva, a tedy i zachování v podstatě celé dosavadní správní organizace. Tento stav nastal po skončení měsíční tzv. vojenské správy (16. 4. 1939) a realizaci jejích pacifikačních, stabilizačních a uniííkačních opatření. Explicitně přitom byly zmíněny tři orgány; hlava autonomní správy (tzv. státní prezident), protektorátní vláda a zástupce u říšské vlády (tzv. vyslanec). Podmínkou jejich praktického fungování ovšem byl soulad s linií Berlína; zastupovaného v Praze říšským protektorem. V nově sestavené vládě A. Eliáše (28. 4. 1939) tak již chyběly funkce ministrů zahraničí a národní obrany (ochranu Protektorátu převzala Říše, v červenci 1939 zřízené tzv. vládní vojsko mělo marginální význam), což vyjadřovalo vazalské postavení Protektorátu vůči Říši. K podstatnějšímu přebudování existující institucionální struktury tedy nedošlo. Pro dozorčí činnost ovšem okupační síly vytvořily dvoustupňový systém říšské všeobecné vnitřní správy, kterým byly položeny základy dvoukolejné soustavy orgánů veřejné moci v Protektorátu. Vedle autonomních orgánů totiž fungovala síť orgánů říšských, jejichž působnost se neustále rozšiřovala. Záhy tak vyprchaly počáteční iluze, např. představa, že nové instituce sice dostanou totalitní tvář, nicméně do jejich čela je možno postavit demokraticky smýšlející osoby. Výchozí snaha vlády a řady státních orgánů o pomoc domácímu odboj (o vládě lze dokonce do r. 1941 hovořit jako o jeho koordinátoru a donátoru tak byla konfrontována s narůstajícím tlakem ze strany říšských úřadť. I 04 Politicky system českých zemí 1848-1989 Zejména pak protektora jako faktické hlavy celé protektorátní exekutivy, podléhající pouze Vůdci, a protektorova úřadu, budovaného jako regionální ministerstvo. V rukou protektora spočívala normotvorná, kontrolní a rozhodovací pravomoc. Jeho suverénní postavení bylo částečně omezeno až zaváděním totální války od února I943, která vůči Protektorátu posílila kompetence oprávněných říšských úřadu (především ministerstva pro zbrojení a válečnou výrobu). Nadále ovšem protektor zůstal jediným představitelem říšské vlády v Protektorátu. Jeho reálným rivalem tak paradoxně byl pouze jeho zástupce státní tajemník. To bylo dáno především mocenskými ambicemi K. II. branka, který tuto funkci zastával. Výchozí ,,měkká" éra byla ukončena zatčením předsedy vlády Eliáše v lednu I 942. Příchod nového zastupujícího říšského protektora R. Heydri-cha (mel trvale zastoupil K. von Neuratha) v říjnu I941 totiž znamenal definitivní a totální podřízení veškerého obyvatelstva, neberoucí ohled na původní dohody o vztahu Protektorátu k Říši. Tomuto cíli odpovídala jak reforma správy (od ledna 1942), především zrušení dvoukolejné správy a postupné vyprázdnění institucionální autonomie protektorátní správy spojené s rekonstrukcí úřadu protektora, tak i konkrétní praxe: stanné právo, teror obyvatelstva, ale zároveň i posílení sociálního zákonodárství. Situace se nezměnila ani po atentátu na R. I leydricha a jeho nahrazení K. Daluegem (květen 1942), respektive W. Frickem (srpen 1943). Vzhledem k nepřítomnosti posledně jmenovaného v Protektorátu v posledních dvou letech války moc v rukou soustředil ctižádostivý K. 11. Frank, dosud státní tajemník v Úřadě říšského protektora a nyní oficiálně německý státní ministr pro U echy a Moravu. Jeho moc omezila až opatření k obraně území Protektorátu, j|miž přešel praktický výkon moci na armádní vedení (generál Toussaint), Postavení protektorátní vlády odpovídalo měnícím se reáliím: nejprve došlo k jejímu kompetenčnímu posílení, kdy vláda plnila úkoly jak normotvorného, tak i správního charakteru. Byla přitom z výkonu svých funkcí odpovědná jak prezidentu (který ji jmenoval), tak i protektorovi. Naopak nijak vázána nebyla výboru Národního souručensťví. Po zatčení A. Eliáše v ní přitom již dominovalo aktivisticky orientované křídlo ministru, vedené .1. Krejčím. Příchod R. [leydricha do Prahy pak znamenal úplnou depoiitizaci veřejného života a konec relativní autonomie protektorátních orgánů. Do jejich vedeni byli dosazeni Němci, říšské instituce byly zrušeny, přičemž ovšem uskutečnění nepopulárních opatření mělo být vyhrazeno přímo Čechům. Změny postihly i vládu: redukován byl počet ministerstev a pozměněny jejich kompetence (nejvýznainnéjšimi resorty se staly vnitro a lidová osvěta). Každý / ministru ovšem především dostal německého generálního zástupce, zprostředkujícího zájmy Píše. Vláda lak v podstatě jako kolektivní politický Politický vývoj českých zemí v letech 1939-1945 105 orgán přestala existovat. Novým podmínkám ostatně odpovídalo i její personální obsazení, v němž vedle nového předsedy vlády J. Krejčího dominoval ministr lidové osvěty E. Moravec, symbol protekíorátní kolaborace. Systém autonomních orgánů Protektorátu byl následně doplněn např. o Kuratorium pro výchovu mládeže a další organizace, sloužící k realizaci hesla „méně spravovat, více řídit". Všechny popisované změny stejně jako opatřeni na jaře 1943 v souvislosti s totální válkou byly činěny s úmysly maximalizovat efektivitu protekíorátní správy a zvýšit výkonnost české ekonomiky. Reálným výsledkem se stala likvidace mocenského dualismu a tím pádem protekíorátní autonomie. Dosazení poslední protekíorátní vlády R. Bienerta (19. 1. 1945) pak již naznačovalo blížící se konec pro-tektorátního institucionálního systému. V závislém postavení byl i státní prezident E. Hácha. Navzdory papírově nezměněným kompetencím totiž veškeré jeho závažné úkony podléhaly souhlasu říšského protektora. Přesto Máchova počáteční linie (do září 1941), tedy protesty proti zatýkání a intervence za vězněné, respektive finanční podpora odboji, vycházela z představy zachování jistých práv a byla tak v intencích představ londýnského exilu a přímo E. Beneše. Ten byl zároveň státním prezidentem i vládou uznáván jako nesporný vůdce národa. Příchod R. Heydricha ovšem vedl E. Beneše k požadavku abdikace E. Háchy i vlády. Hácha ovšem návrh vlastní abdikace na nátlak Němců stáhl. Tím skončila i tolerance Londýna k jeho osobě a obecně protektorátní reprezentaci. Následné výrazné zhoršení Háchova zdravotního stavu vedlo k jeho přesídlení do Lán a faktické pasivitě. Německými úřady byl poté využíván spíše k symbolicko-propagandistickým účelům. 4.6 Moc soudní V organizaci soudní moci nedošlo na území Protektorátu k zásadním zr^ nám. Ukončeno bylo pouze rozhodování Ústavního soudu a došlo k úzer < ním posunům soudů v působnostech. Nově zahájily činnost orgány německé moci. Trojstupňová soustava řádných německých soudů byla budována od dubna 1939. Těmto soudům přitom podléhali nejen němečtí státní příslušníci, ale ve vymezeném rozsahu i ostatní obyvatelstvo. Soustava byla později doplněna o soudy branné moci, zvláštní soudy a soud SS a policie pro Cechy a Moravu. Na Protektorát se také vztahovala působnost Říšského soudu a Lidového soudního dvora. Kromě institucionálních postřehů je ovšem nutno zdůraznit, že samotný výkon práva v protektorátních reáliích neodpovídal demokratickým 106 Politický systém českých zemi 1848-1989 standardům. Aplikovány byly principy přednosu a nedělitelnosti politického rozhodování, čímž se soudy vyvázaly / povinnosti řídit se platným právem. Dostaly se tak vleku ideologické objednávky nacistického režimu a priority německé vyvolené rasy. V/hledem k jejich podílu na systematických teroristických zásazích proti civilnímu obyvatelstvu tak nelze o právu vůbec hovořit (srovnej termín „neprávo"1). 4.7 Stranický systém Záhy po zřízení Protektorátu došlo ke sjednocení české veřejnosti do jedine organizace tzv. Národního souručenství (NS, ustaveno 23. 3. 1939). Existence monopolní národní organizace nestraníckeho charakteru představovala důkaz totalitarizaee Protektorátu. Vedle tohoto útvaru se ovšem objevila i další seskupení, činící si nárok na politickou reprezentaci Protektorátu vůči říšské moci. 1 po neúspechu epizodního pokusu Vlajky, Akce národní obrody (ANO) a Národní obce fašistické (NOF) 0 převzetí moci vytvořením tzv. Českého národního výboru (15. 3. 1939) se tyto skupiny nadále pokoušely o zisk privilegovanějšího postavení. P Za nejaktivnějši je možno označit Vlajku v čele s J. Rysem-Rozsévačem. Ani jeden z jejích pokusů o zviditelnění (např. založení Českého národně socialistického tábora v říjnu I 9 J 9 nebo obsazení ústředí Národního souručenství X. K. 1940) však nevedl k zisku adekvátní pozice, což bylo dáno především skepsí říšských orgánu co se týče možnosti jejich širšího využití. Nakonec byly některé špičky této formace německými úřady před dalšími akcemi přímo postiženy (např. Rys-Rozsévač, který se pokusil vést kampaň 1 proti ministru E. Moravcovi, skončil v koncentračním táboře Dachau). Další kolaborántské organizace (('esky svaz pro spolupráci s Němci, Česky svaz válečníků či Česká liga proti bolševismu) pak fungovaly přímo pod okupační správou. Protektorátní realitě logicky odpovídal i charakter opozice, která byla nucena se uchýlit do ilegalit v. <■ )pozice se od počátku dělila do dvou táborů, na demokratickou a komunistickou, odlišující se jak vlastní organizací, tak programem. Demokratická opozice se záhy po březnu 1939 zformovala do tři základních odbojových platforem, které ještě reprezentovaly i politické směry: 1. Politické ústředí (PÚ) melo bvt politickou organizací, reprezentující všechri) nekomunistické subjekty (v čele P, Šámal, dále P. Drtina, P I I eierabend, f Mala .1. Nečas, P. Kašín), a v podstatě vedoucím orgánem odboje, napojeným přímo na zahraniční odboj; Politicky vývoj českých zemí v letech 1939-1945 107 2. Obrana národa (ON) - nejmasovější vojenské seskupení s nejrozvi-nutějŠí organizační strukturou (v čele gen. J. Bílý), jejím základem bývalí důstojnici, Sokoli a další přestavitelé masových společenských organizací a spolků s prvorepublikovou tradicí; 3. Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ) - organizován osobami kolem některých levicových spolků a skupin. Všechny tyto organizace (s částečnou výjimkou PVVZ) byly ovšem již na začátku roku 1940 zasaženy vlnou zatýkání. Proto se na přelomu dubna a května 1940 přistoupilo ke sjednocení demokratického odboje vytvořením Ústředního vedení odboje domácího (ÚVOD), který měl též překonat počáteční politickou rivalitu. Jeho činnost byla paralyzována během roku 1941. Až v roce 1943 pak dochází k opětovné aktivizaci nekomunistického odboje (nejvýznamnější organizace: Přípravný národní revoluční výbor, Národní rada česká, Přípravný revoluční výbor - tzv. Rada tří). Ani těmto skupinám se ovšem následně nepodařilo vyhnout se německým zásahům, takže stav demokratického odboje byl na konci války dosti žalostný. Komunistickému odboji se naopak podařilo zachovat striktní politický ráz. V jeho aktivitách se přitom plně zrcadlila direktivní linie z Moskvy, včetně některých jejích proměn (viz např. reakce na pakt Ribbentrop - Molotov). Na druhou stranu jisté přizpůsobení se komunistů podmínkám ilegality se pozitivně odráželo v jejich schopnosti přežít opakované údery německých orgánů - viz postupná likvidace prvního (E. Urx, J. Zika, O. a V. Synkové) i dalších tří ilegálních vedení, a zachovat si jistou akceschopnost. Po napadení Sovětského svazu Německem se pak částečně otevřel prostor i ke kontaktům na odboj nekomunistický. Od podzimu 1943 vazbu zprostředkovávalo především Revoluční odborové hnutí (ROH), platforma založená na odborových strukturách. Právě z ROM, KSČ a Rady tří vzešel na konci dubna 1945 oficiální výkonný orgán domácího odboje - 27-členná Česká národní rada (CNR) v čele s A. Pražákem. Její role ovšem byla vzhledem k linii představitelů exilového prozatímního státního zřízení epizódni a omezila se pouze na dny Pražského povstání. 4.8 Základní data o relevantních stranických subjektech Vzhled em k charakteru éry nelze hovořit o standardních subjektech se stra-nicko-politickou relevancí. Ncjvýznamnější roli hrálo Národní souručen-ství (NS). Přihlásila se do něj takřka kompletní mužská populace a velké 108 Politicky systém českých zemi 1848-1989 procento žen a mládeže. Padesátičlenný výbor Souručenství (později často rekonstruován, rešp. ztrácel vyznaní na úkor užšího ústředního vedení) v čele s A. Hrubým (později v této po/iei .1. Nebesky, rytíř J. Fousek, T. Krejčí a R. Ryehtrmoc) jmenoval prezident Mácha, a to po konzultacích se stranic-ko-politickou reprezentaci (v březnu 1939 napr. s R. Beranem a A. Hamplem). Snahou přitom bylo eliminovat osoby, které se nějakým způsobem v minulém období kompromitovaly. Personální selekce přirozeně vedla ke stavu, kdy se v N S začaly prosazovat i kolaborující živly (V. Krychtálek). K nacizaci NS však nedošlo viz. napr. nesouhlas výboru NS s diskriminací Žulu. Souručenství mělo korporativní charakter, organizační hierarchie reprezentovala jednotlivé složky společnosti, počínaje mládeží a konče profesními a odborovými sdruženími., stejně jako bývalé i existující stranické proudy (včetně NOT a ANO; naopak účast Vlajkařú byla pouze krátkodobá). Počáteční vize budování Souručenství jako reprezentativní organizace českého národa, nahrazující např. parlament, ovšem vzaly záhy za své. Stejně jako počáteční obranářská taktika proti proněmeckému aktivismu, či dokonce Němci záhy odhalená spolupráce s odbojem. To vedlo též. k ochlazení zájmu veřejnosti. Souručenství se pak postupné vyprofilovalo jako depolitizované sdružení, zaměřené (především od r. 1943 ) na kulturní a osvětově výchovné úkoly, při podřízenosti Moravcovu ministerstvu. 4.9 Regionální systém V protektorátní éře v podstatě přestala územní samospráva existovat. Samosprávne sbory imd" přímo zanikaly, nebo ztrácely působnost ve prospěch výkonné moci a státních orgánů. Pommeme-li komplikovaný česko-slovenský vztah, pak v porovnání s uzemní realitou po roce 191 K najzásadnejší zmenu přinesl vývoj v nej-východnějši části republiky. Na tzv. sjezdu národních výborů v Mukačevě (26. I 1. 1944) totiž byla zvolena Ukrajinská národní rada v čele s I. Tur* |.anicou, která pod výrazným tlakem sovětských orgánů podala žádost ° připojení území Podkarpatské Ukrajiny k Sovětskému svazu. Vzhledem k mezinárodní konstelaci Benešova administrativa s touto změnou hranic., znamenající /tram tzv. Zakarpatské Rusi, vyslovila souhlas. Tento krok předznamenal mocensky obtížnou pozici poválečného Československa vůči So\ ei .Lanu svazu, Politický vývoj českých zemí v letech 1939-1945 109 4.10 Základní literatura BRANDES, D.: Češi pod německým protektorátem, Praha 1999. ČELOVSKÝ, B.: Mnichovská dohoda, Praha 1999. ČERVINKA, F. Česká kultura a okupace, Praha 2002. doležal, J.: česká kultura za protektorátu (školství, písemnictví, kinematografie), Praha 1996. DOLEŽAL, .!.: Druhá světová válka a obnova Československa, Praha 1991. GEBHART, J. - KUKLÍK, J.: Dramatické i všední dny protektorátu, Praha 1996. GREGOROVIČ, M.: Kapitoly o českém fašismu, Praha 1995. KARNY, M.: Konečné řešeni. Genocida českých židů v německé protektorátu!politice, Praha 1991. KROUPA, V MOULLS, M. KAMENEC, I.: Fašistický režim v českých zemích a na Slovensku (1939 1945), Praha 1983. KUR AL, V.: Místo společenství konflikt! Češi a Němci ve Velkončmeckě říši a cesta k odsunu, Praha 1994. KURAL, V.: Vlastenci proti okupaci. Ústřední vedení odboje domácího 1940 1943, Praha 1997. MACDONALD, C. KAPLAN, J.; Praha ve stínu hákového kříže. Pravda o německé okupaci 1939-1945, Praha 1995. MACHÁLEK, V.: Prezident v zajetí. Život, činy a křiž Emila Háchv, Praha 1998. MARŠÁLEK, P.: Protektorát Čechy a Morava. Státoprávní a politické aspekty nacistického okupačního režimu v českých zemích 1939-1945, Praha 2002. MORAVČÍK, C: Organizace soudnictví v Protektorátu Čechy a Morava, Brno 1993. MOUL1S, M.: K. //. Frank, Praha 2003. NAKONĽČNÝ, M.: Vlajka. K historii a ideologii českého nacionalismu, Praha 2001. PASÁK. T.: Zápasy primátora JUDr O. Klapky, Praha 1991. pasák, T.: JUDr. Emil Hácha (1938 1945), Praha 1997. PASÁK, T.: Pod ochranou říše, Praha 1998. PASÁK, T.: Český fašismus 1922 1945 a kolaborace 1939-1945, Praha 1999. PĽRNĽS, J.: Až na dno zrady. Emanuel Moravec, Praha 1997. PRĽČA N, V.: Problémy českého stranického systému mezi Mnichovem 1938 a květnem 1945, in: V kradeném čase. Výběr ze studií, článku a úvah Z let 1973 1993 (uspořádal M. Drápala), Brno 1994, s. 35 37. S Elin', F.: Německo a Češí. Dějiny jednoho sousedství uprostřed Evropy, Praha 1996. TOMÁŠEK, D. KVAČEK, R.: Causa Emil Hácha, Praha 1995. TOMÁŠEK, D. KVAČEK, R.: Generál A. Eliáš. Jeden český osud, Praha 1996. TOMÁŠEK, D. - KVAČEK, R.: Obžalována je vláda, Praha 1999. 110 ■ iřU8-198Í ------—---___ Politicky systém českých zemMj^iíL 5. POLITICKÉ USPOŘÁDÁNÍ ZAHRANIČNÍHO ODBOJE A TZV. PROZATÍMNÍ STÁTNÍ ZŘÍZEN (1939-1945) 5.1 Klasifikace politického systému Tzv Prozatímní státní zřízení ČSR představuje specifické mstitucK^, -politické uspořádaní českého (československého) exilu v období oH svetové války a faktické okupace českých zemí nacistickým Něme^ respektive existence samostatného Slovenského státu. Jedná se ví* . o kvazi-suverenní institucionální Síť, vytvořenou českými a slovensky cnnmacmnn kruhy za účelem vyjádření kontinuity české (ccskosloven *> statnost, v podmínkách jejího zpochybnění Mnichovskou dohodou. Po chu v první íazr, tedy zisku opětovného uznáni československých org| ™ n Slmny Sp°JenCŮ< se nákladními cíli Prozatímního stat^ znzen staly (,, k0Grdi odbojových ^ lace p0l,tic^» uspořádaní povalečné ČSR "ovdľ v ľ u ľľ'a podmínkám, vc kterých toto zH*^, exľovéh 'T ,K'"'ť ádňnmat 1«"« formu Ani mi«o^ exaoveho modelu, jehož politická reprezentace byla fyzicky od«**° ITT V,astnih0 ktorý mela píLtavovat, ***** , ,y, urcll politické ^ ? se ^adnii způsobem projevtly především po květnu 1945. 5.2 Politický vývoj rozmer československého zahraničního odboje představový i " ľ" k°nCepCÍ n0véh0 Pováleného Československa, 0* ^ o'V.byly extlove reprezentace v Londýne, respektive v Moskve. "'ľ';' "! u pmom i1"'1" —lovy Proklamovanému heslu sjednocen.£ rod v boj, za porážku hitlerovského Nemecka a obnovu českoslov^ '"""y-kych kruzích k „í pfispřla ,., 1Wl.m ni ko^ --^I^^J^poŕAoAní zahraničního odboje_ •fii ^Ximálního odčinění Mnichova plus odstranění tzv. nedostatku prvorepub-.. °Ve Politické soustavy. A to i za cenu ostrakizace domnělých odpůrců této ( nie; Mezi nimi se ocitly především pravicové subjekty: na prvním místě grarní strana a národní demokracie. V atmosféře londýnského exilu se c vzájemně propojovaly na jedné straně názorová pluralita a na straně ri|he přirozená snaha o svornou sebeprezentaci vůči Spojencům. Po zisku jC,,cn °PČtovného uznání a obratu ve válce (1942-1943) se přitom v centru P°zornosti exilu ocitla otázka podoby nového poválečného Československa. sechny jakoby parciální problémy (slovenská otázka, potrestání zrádců c kolaborantů, odsun Němců, podoba nového politického modelu, ba dokon-c^ Politická pluralita exilu atd.) se přitom pohříchu podřídily jednotnému lc eálu obrozené „lidově-demokratické" republiky. Ještě jednoznačnější byly cíle moskevské emigrace. Komunistický exil ^ sOUladu se sovětským vedením vnímal válku jako opětovnou příležitost v.Vvozu revoluce do střední Evropy. Zesílený mezinárodní vliv Sovět-s*ého svazu, který přinesl výrazný podíl Rudé armády na porážce Německa, s£ Přitom měl stát záštitou pro účast KSČ na radikální politické i socio-e«onomické transformaci poválečného Československa. Cílem KSČ, nyní "•koli asystémové, nýbrž naopak klíčové stranicko-politické síly, se stala co Rychlejší socializace země a následné převzetí moci. Již během války Pfitom byly rozpracovány jednotlivé body této strategie (myšlenka národech výborů, postup při procesu znárodnění, vztahy k ostatním stranám, Vyuzitl' některých ministerských resortů apod.). 1 r>- 4- 1939 Vznik Československého výboru ve Velké Británii za předsednictví J. Masaryka •4. 1939 Sjednocení krajanských organizací v USA do Československé národní rady v Americe • ' I 1 cno J ) Francouzská vláda uznala zahraniční Československý národní výbor 7 ^ L/snesení o zřízení tzv. Prozatímního státního zřízení ČSR na britských ostrovech; E. Benešem jmenována vláda J. Šrámka ■ 1940 y rámci Prozatímního Státního zřízení ČSR zřízena Státní rada; Velká Británie uznala prozatímní československou vládu v zahraničí (definitívne 18. 7. 1941) ■ 1. 1940 Zahraničními vládami Polska a Československa vydáno prohlášení o možném poválečném konfederatívním uspořádání obou zemí -• 1943 Podpis českoslovcnsko-sovětské .smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci prosinec 194 ? i , . Jednán E Ben** Ksč CfcfeneševMosk De) svetským vedením a s představiteli ' ° pro2atímním N^SÄ !*R?ta,ch ***** «* ^mí republiky ^'tínání B, Beneše v M "'°niilždč"í r 671 UsP°řádání a prog^Představiteli KSČ o domácím pová-54.945 S^^^^T*^ ""tr11^'- K<«^ní v tele se Z. FW^ 11 Program národní a demokrati*' 4. 12 1944 březen 1945 Jedn 4. 4. 1945 5.3 Ústavní vývoj Posouzení tzv ,. dOSti sl"«1<;. V, ,ľ" "miil"> státního zří- • - °pustíl Ceskoslľ Jako 'eakec n„r ?' ČSR z Wediska ústavního fi ^ °!en*o, na va„^ "-kých kruhů, k se dařilo "' %lomS/r,m4n"N úk„ v ľ*?rii,o ■ následný domácí i Tato 2!d! * strany s„ • rePr«entace se přitom staly kr<,( » P™zat/m„ *ne v k°"strukci i,v Ie8,8lat,vní aktivitě óeskosloveB-p"f^alyopo™"t Výk""« moci ^„^"'^cb dekretů (vfe C^'ove„ľke&rovéústavě Ä?*™^15- ">• 1940). Ty sic r^^-Kon.^'irs^exilv'a^áre'ySchémaprávníkontin«fl3' kOUCÍPr0'*o*m%n^ •ftSJr^-* n,chovem'miD™houKpubl" ^^Jrto^J^Plé*^ * V kmentu svého vzmW '"'ľ' oylo lpéni '\ ""ořové ustaSv'™ " čerstvé britské uznání. Ko.nph "ľ "lá k'"«rr,k ,f J'ch Jednotlivých ! de'n k n^andardni exilové • '"'"bi Vi*v vy ^"'""""y a legS rifech nemožné. Na druh* K'" Z k"""",„ v n ' dynskéh0 sahraniěnfho odboje "V Míra ''"'Jívo CSlí"sl"Vensl(é| ľ Vr,n;' mom«"y eharakten-' t' V *«* odp^dľavníCh milostí " 'jeh0 "-'oclrri poválečné ,,, ľ1"*" t' súdobý™ ľ"** Principů jako dělba moci '■ 8- ,t val její zasedáni, schvaloval jednací řád apod. Cleny Rady m0 ,a vládě standard" 1 ministři, aniž by přitom kontrolními pravomocemi d«P°novala vůči Statní rada ovšem předevš' kompetencí, která dekrete ľ "edÍSponovala základní normotvornou moci zákonodárné přešla vľ ° 2 * l°' 1940 0 prozatímním výkon1' agendu. Institucí tzv dektetiPr?.Spéch Prezidenta, který navíc určoval jej' vé ústavy, neboť dekretv r *,pní?m nemě,a hÝl narušena platnost únore návratu do osvobozenéČSrT "asledovně Podléhat ústavní ratifikaci p° vůči ústavě se jednalo eviH ' tCe)' Navzdory proklamované šetrnosti ^todu. Laent"e o politickou a svým způsobeni revolu^' Vzhledem k tomuto 0Datf ' tlvní or8án. Její kompeten ^ * XU Stáíní rady ^ v podstatě konzuly Prezidentskými dekrety ■, to" * CaSteČně ro™ožily až na podzim l^4" >př; volbě předsednictva v cmi^>: např. M Hodžľ "ejVetší kritika protibenešovskýeh kn*» nepřÍJmo»tOdp0vídalotof' PU!°dně čle", se rozhodl nabízený tna**1 ľlm /a Poetickou instituci s"etneS0VU;viu^h který Radu považoval př**" rol, debatního pléna ľ I ľ! 1!K'a U,k Postupně přijala v podstrč seku*' lho významnější mocenské nástroje. 5.5 Moc výkonná První pokusy o zlonnovaní prozatímní československé vlaciy » 0iencU již na podzim 1939 v Paříži. Pozadí jim tvořil komplikovaný vztah • P^ftiO 1. Protektorátu a Slovenskému státu: ten se vyvíjel od odmítnuti p ^oí0 uznání (březen 1939) až po taktické uznaní (kveten 1939). LoglC znamenal počátek války v září 1939. 115 il^gPOHÁDÁNi ZAHRANIČNÍHO ODBOJE ' prym' fôzi přitom nebylo možno hovořit o evidentním nároku (včetně v íídr 6. některé z osobností na pozici hlavy exilu. Do role potenciálního J*roigraee se snažili prosadit i bývalý předseda vlády a slovenský agrár- ■ Milan Hodža, velvyslanec ve Fr cnala. První krok byl podniknut ní Francii Stefan Osuský či generál Lev byl podniknut na konci roku 1939, kdy v Paříži došlo g'"1 veni Národního výboru Československého. Ten byl následně rozen na Československý národní výbor ÍČNV). Jeho předsedou stal se ■ oetieŠ, úřadujícím místopředsedou Jan Šrámek a členy Štefan Osuský, p^JJngr, Rudolf Viest, Hubert Ripka, Juraj Slávik a Eduard Outrata. ave CNV, který dosáhl omezeného mezinárodního uznání ze strany Francie ř> V. Br ferste' ntánie, začal s budováním výkonných struktur v podobě kvazi-minis- tev (tzv. správ) a S částečnou legislativní činností formou předpisů. Proti ČNV paralelně vystupovala Slovenská národní rada, organiz v^ná M. Hodžou, hájící slovenské autonomistické požadavky a myšlenku středoevropské federace. Propojení Hodži na některé další politiky stojící proti Benešovi vedlo dokonce v lednu 1940 ke vzniku Česko-Slovenské ■^odtiírady, Ostr a^ ^OI'l^a Francie a následný přesun odbojového centra na britské def 9 ^ diplomatické úsilí velvyslance v Londýně Jana Masaryka Bel t>1Vn^ ^° če^a československého zahraničního odboje postavily E. Be-£ , ' araíelně k tomuto vývoji přispěl Benešův úspěch co se týče uznání ^slovenského zahraničního odboje, lín !!ez,c'enřs'íý Post v exilu E. Beneš vykonával ode dne ustavení Pražanov' Státního zřízení> tedy od 9. 7. 1940, do 4. 4. 1945. Konkrétní sta-v *>> ° státní rady a exilové vlády v Londýně k abdikaci prezidenta Beneše jnu 1938 bylo poprvé oficiálně formulováno 4. 12. 1941. O rok později • ] 942) pak bylo učiněno usnesení o další platnosti prezidentského • adu. Argumentace byla následující: prezident Beneš se sice vzdal po lenově funkce a dokonce dopisem reagoval na následné zvolení E. Háchy piv'10' 'ISÍ0Pac'u 1938, avšak exilová vláda tuto rezignaci neuznala za nou, neboť byla vynucena protiprávně a pod nátlakem. Proto zůstal ^ ; eneš hlavou státu, což potvrdilo i následné uznání vládami Spojených ^d'odu. Dále bylo konstatováno, že za dané situace není možno, aby se, jak Qa únorová ústava, sešla volební schůze Národního shromáždění. Proto e Poslední části usnesení zůstal dosavadní prezident republiky E. Beneš Prezidentském úřadě až do doby, kdy bude možno provést volbu preziden-'lovena Tento postup následně po válce schválilo Prozatímní národní ll0'náždění (28. 10. 1945). nákladním zdrojem mocenské kapacity pozice prezidenta Beneše v exi-^eh podmínkách se, pomineme-li jeho symbolickou roh Masarykova 116 Politicky $vsi tu českých zemí 1848-1989 nástupce a druhého prezidenta, stala dekretální pravomoc. Při jejím zavedení se právní experti inspirovali jednak obdobnou kompetencí polského prezidenta, jednak zmocňovacím zákonem z podzimu 1938. Prezident byl tak oprávněn vvdávat ústavní dekrety (tedy normy týkající se ústavy, které by za jiných okolností byly řešeny ústavním zákonem) a dekrety k návrhu vlády se spolusignaeí předsedy vlády a jejích Členů, kteří byli následně odpovědní za jejich provedení. Tato ústa vodárna pravomoc měla fungovat až do obnovení standardního ústavního života. I exekutivní roviny a jejího ústavního zakotvení se logicky dotkly specifické exilové podmínky. Prozatímní vláda byla jmenována 22. 7. 1940, s kon-Irasignací jejího (den předtím lienešem jmenovaného) předsedy J. Šrámka a s odvoláním se na ústavu, ľ'ormálné navazovala na Československý národní výbor. Vedle 5 ministru s resorty (zahraniční věci, národní obrana, finance, vnitro a sociální věci) a 3 ministrů bez portefeuille zavedla institut tzv. státních tajemníků, určený pro slovenské zástupce. Kabinet byl následně rozšiřován o ministerstva spravedlnosti, zemědělství, obchodu, pro otázky válečné rekonstrukce a Nejvyšší účetní a kontrolní úřad. Agendou vlády měly být především záležitosti týkající se organizace armády a vedení války, řízení československých zastupitelských úřadů a budování struktur prozatímního zřízení, fakticky se tak vláda od počátku své existence dostala do postavení spíše správního orgánu. Měla sice pravomoc vydávat nařízení vlády, ale rozhodující dekretální kompetenci držel prezident. Posilováni pozice vlády přinesl až závěr války, především pak události prvních měsíců roku 1945. Strategie okamžitého převzetí správy země tzv. vládou Národní fronty (NI•) v čele se Zdeňkem Fierlingerem znamenala, ze potenciální výkonné orgány přímo na území ČSR ínapř. Česká národní rada ) měly sebrat pouze dočasnou roli. Ne zcela se tato linie ovšem realizovala na Zakarpatské Rusi (vzhledem k odlišné vizi sovětských politických Kruhů) a obtížné bylo též partnerství se Slovenskem národní radou. Problematický prvek pak přirozeně představoval i revoluční institut tzv. národních vyhoní, vznikajících na československém území v posledních dnech před osvobozením, Národní výbory představovaly někdy skutečné orgány lidové moci, často se však spíše jednalo o nástroje lokálních komunistických buněk, nc-li dokonce deklasovaných živlů. V tomto komplikovaném institucionálním rámci, jehož programové Vymezeni stanovil vládou schválený tzv. Košický vládní program národní a demokratické revoluce, tedy v květnu 1945 docházelo k restauraci výkonné II ľ IC1 Politické uspořádaní zahraničního odejoje_______1—Z 5.6 Základní literatura BRANDES, D.: Češi pod německým protektorátem, Praha 1999. BRANDES, D.: Exil v Londýně, Praha 2003. BROD, T.: Moskva. Objetí a pouto, Naděje a hrozba. Československo a Sovětsky svaz v letech 1939-1945, Praha 1992. ČEJKA, 0.: Československý zahraniční odboj na Západě (1939 1945), Praha 1997. Dekrety prezidenta republiky /., Brno 1995. GEBHART, J. - KUKLÍK, J.: Dramatické i všední dny protektorátu, Praha 1996. JANÁČEK, F. NĚMEČEK, J.: Reality a iluze Benešovy „ruské politiky" 1939 1945, in: Edvard Beneš československý a evropský politik, Praha 1994. KUKLÍK, J.: Londýnsky exil a obnova československého státu 1938 1945, Praha 1998. KUKLÍK, J.: Vznik Československého národního výboru a Prozatímního státního zřízeni ČSR v emigraci v letech 1939-1940, Praha 1996. KUKLÍK, J. NĚMLČliK, I: Hodža versus Beneš, Praha 1999. MARŠÁLEK, P.: Protektorát Čechy a Morava. Státoprávní a politické aspekty nacistického okupačního režimu v českých zemích 1939 1945, Praha 200-. PASÁK, T.: JUDr. Emil Hocha (1938 1945), Praha 1997. 1J8 ---------Poj£iCKÝ SYSTÉM ČESKÝCH ZÉMl 1 848^l£§B 6. °LITICKY SYSTÉM ČESKOSLOVENSKA 1945-1948 Politický syslémč sternu ■ !C'';iz"»e je jž ľ "Ľd:"'««í v d0b7, al««*y poválečného ľ;,' CSR . SSSR s ° Přateb'ví. v-jemné po** 2>zk,;1 ,?^Íen4lLt™'°UVa^olizovala radikální littkéh 'WJSm »'v, ■ S"V*kýSv ' ,0nc"la« a byla důsledky tKkeh°Wému. *"»ovl^f^^Wlc„zav^ísmlouvy Ro,i;s . ' 111 Proces formování nového po- fiskľe 3 SteVba í'y < '^^byly I ',nU "*» osvobozené ,1"««= ,el, ;"ľ'Ľl' dese,d«,^a'yzáldady,„anJcbžvyros* 19471 '-»čn e ,,,,0(*í=ms,v J£f«W Hdy, zbavení neslu- té) em * "'-"cn, , . "i' - Polov ^^"-."správyapod.).^-«>«>m ' r^an,.,,, t ""*bo vy,.0;y rok'' 'W« do poloviny «*■ .^t^'^^4*^ neko ani Postupné (opět **" v*«.p '""'ňbdou' ^"fiv^^^^eKSČdo^ 'ýdnechve převr«em „' "; ^tátova, ",,,!,tiv''« vyíäí vyvoK a ,„,..' "" ">ocné) At.'n'«ožrevo|Uc; v ú""mvé "dálosti nebyly ktCru Února, Ve "'"""y ^'vc ,„oho„ nasvědío-' cnos"'však pouze uryclilily ^J^i^Ysrm Československa 1945-1948 1 ^g Píoccsy započaté dávno před svým ustavením. Pražský Únor patři do k e8°ríe symbolických převratů, které jsou pouhou didaktickou pomuc-při periodizaci dějin. Slouží nicméně jako vhodný mezník mezi pretota-Irn a t0talítním režimem. Stejně tak se ale jako mezník nabízejí květnové ainentní volby, kde se pro jednotnou kandidátku „obrozené" Národní onty vyslovilo přes 86 % voličů. Udá r ířetI iePubliky je možno dokumentovat na dvou klíčových ostech: odsunu neslovanského obyvatelstva a znárodňování. Válka ^| okupace způsobily, že se traumatizující zkušenost s nacismem koncen-ovala do protiněmecké a protimaďarské averze. Postupy nacistických oku-e- snižovaly práh přijatelnosti určitých norem chování a vytvářely situa-..' ' ni* Se °dveta jevila jako logická a normální reakce. Následný odsun, ať ve své „divoké" či „organizované" fázi, tyto zkušenosti zrcadlil a byl 'iide svých projevů (šikany, pogromy a svévolné vraždy nevinných lidí cl ^en a d&tí) pokračováním znecitlivení a krutosti, které po sobě zane-ata válka. Odsun představoval hluboký zásah do vnitřních poměrů pová-ného Československa, byl spojen v řadě případů s násilím a brutalitou, d.sunem se poválečný československý stát zbavil faktoru, který z hlediska ávné zkušenosti považoval za zdroj nestability, ohrožení vnitřní soudrž-n°lSt| a bezpečnostní riziko. Počet odsunutých Němců se pohybuje nad hrani-01 dvou a půl milionu. Umožněním vyhnání Němců, tedy odčiněním „staleté Ilcliodní poroby" navíc režim získal rozsáhlou podporu. °Iitický problém ovšem nastal s definicí „kolaborace" v případě oby-. Utel £esk£ národnosti. Kvůli nejasnému právnímu zakotvení docházelo Politickému zneužívání léto nálepky. Mimořádné lidové soudy či Národ-m s°ud, které vznikly na základě velkého a malého reíribučního dekretu 2 I9- 6-. 1945 a které rozhodovaly o vině či nevině, patřily k důležitým ystérnovým rysům poválečného období. -Řešení" německého problému generovalo potřebu přerozdělit na-W majetek. V intencích Košického vládního programu došlo k uskutečnění druhé pozemkové reformy, jež zahrnovala vyvlastnení půdy Něm-°U' Madarů, kolaborantů a zrádců (dekrety prezidenta republiky z 19. 6. a 21. 6. 1945). Tímto způsobem bylo vyvlasfněno (původním majitelům Odebráno) 2.946.000 ha pozemků, z toho cca 1.295.000 ha lesů. Kolem '-220.000 ha pak převzalo cca 303.000 rolníků do soukromého vlastnictví. Nejvíce konfiškované půdy bylo v pohraničí po odsunutém německém oby-Vatelstvu. lákto byla též vyřešena část problémů, které za sebou zanechala nic'iváiečnn pozemková reforma z roku 1919, jelikož do války se ze zábo-ľlI> který byl určen k přerozdělení maloroíníkům, vrátila původním majite-,l|,n Zhruba polovina veškeré půdy (cca 2 miliony hektarů). V rámci druhé 120^ Pozenifcové ,„,- —-£007,0«. »v.„ Režim z u""'iv nŕK,, ^-ziľ^óKKi™ ZĽMÍ wiB-iaes by/a vX°11 PW" zisk H ?" ve Sv<*« «**u tatí církve. úrodněn; - '"'"vníh,, s°uviS) 1(ím. 'vpub! konexi"í ".""iK'-ovac f á™»eh/, resp. tesile " ";i uč'! PNS. T,CeJ 2**™ prezident *»Ä VSCĽ',nV<'"/vT"'"' ''""'ez, í f ' a zemědělců rodn«ní Don , ';""*** ,„ ,ni" "sami ' iT'nicb '«»n , jak U Phdtoá JW V 23 tohoto s, ' Pokud i. ' U2"é >deoW Mocnosti dosalinj^ "",nic"'ě ľ,""1' '"'von, i ,'"""ováný pm°f m'«ié pro dosažení , °íl,ä"M ,,, b'"'. «i íe v, Pfdvě „,„ 3 sPolečen&ém systém* V" ,r'""' ■ ■ 'L/,,1> Pret0(alinne:« možno 02n^oU a naopak ve tfetta oany režim za de/ekíW obyvatlľ f'^ví v poll f?'°^m 5™,*°"*»«»«, která prožil M ■ ,Vi' aPo". Ckýc« «ranách ,by';' Projed la A l/;"'C - VOké fázi «Hbunu německého Pr'Padé ),„,;,. ,tnesouvisí. • ""l0" "^.Ä ;'Íp,k S:ľe0,08ir«'0'« režimu. Ta nohy- :' »<«*c hv,"t":' d?h°u stranu ovšem ^ 'Vc eni "ové armádní instituce 121 J^PJJJJCKÝ systém Československa 1945-1948__.---— <*V. osvětových důstojníků dle vzoru sovětských politických komisařů či ..velebení" Osvoboditele Sovětského svazu a jeho „gemalmho vůdce Stehna. Do jisté míry lze za ideologický považovat i požadavek n**M jednoty. Pod ideologickým měřítkem odplaty . revanše se pftstoupilo k resem nemecké otázky či k retribučním procesům. .,,„,„„„ Co se limitovaného pluralismu týče, právě zde nedosáhl ^^oven *í pretotalitní režim hodnot vlastních režimům totah n.m 1 -růstal zachován, byť ve značně omezené podobě. Stejné » o tom, že by byli míra plurabsmu srovnatelná s nostmi. Klíčovou charakteristiku pretotabtního f totiž predstavovala snaha KSČ po monopolizac, f^^^ cíle posloužila instituce Národní fronty jakožto ^g^ffff^ mohly organizačně vyjádřit politické zájmy a predstavy. ™J2XvMéi Stran v českých zemích nedal občanovi plnohodnotne pravo výberu, neboť dostatečně .roce Iicské obce. Nebylo navíc stranického subjektu, který^y f nutnou pro fungování demokracie. I pouhé Pokusy o rezervovaný odstup (viz opatrné ^^^^^ dovány jako pozice státnímu zřízeni nepraIjmit0. zavázány loajalitou vůči vládní linii. Rezmi se tak na ose vané plurality etabloval na pozici bližší pólu uzavřenosti. 6-2 Základní momenty politického vývoje 12. p 1943 březen 1945 4. 4. 1945 5. 4. 1945 29. 30. 4. 1945 5. 5. 1945 8. 5. 1945 9. 5. 1945 12. 5. 1945 19. 6. 1945 podpis československo-sovčtské smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci vyhlášení Národní fronty Čechů a Slováků jmenování vlády Československé republiky v Košicích v čele se Z. Fierlingerem vyhlášení tzv. Košického vládního programu ustavující schůze České národní rady (ČNR) začátek pražského květnového povstání, ČNR vyhlašuje převzetí veškeré moci dohoda o odchodu německé armády z Prahy Rudá armáda vstoupila do Prahy příjezd vlády z Košic do Prahy, ukončení Činnosti ČNR tzv. velký reiribuční dekret dekret prezidenta republiky o potrestáni nacistických zločinců, zrádců a iejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech \ 122 Politicky system českých zemi 1848-1989 21.0. 1945 dokmi prezidenta republiky o konfiskaci a urychleném rozděleni zemědělského majetku Němém Maďaru, jako/ i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa léto I945 „divoká" laze odsunu Němců 2-1, 10. 1045 dekret prezidenta republiky o znárodnění dolu, bank, pojišťoven, průmyslových podniků s více než, 500pracovníky a potravináfských podniků s vise než 150 pracovníky 27. 10. 1945 tzv. malý retrihuční dekret dekret prezidenta republiky o trestáni některých provinění proti národní cti 27. H), 1945 první schůze Prozatímního národního shromáždění 28. 10 1045 potvrzení Hdvarda Beneše ve funkci prezidenta republiky Prozatímním národním shromážděním PJ-Pi 1047 plánovaný odsun Němců 2N V i946 {'mluva o slušném vedení volební kampaně závazek stran sdružených v Národní frontě o povolební spolupráci ratihabice dekretu prezidenta republiky 28. S, 1046 ~6- 5 194(5 parlamentní volby 10. 6. 1046 l.dvard Beneš znovuzvolen prezidentem republiky !- '')J'r' jmenována vláda v čele s K. Gottwaldem -!x '^46 ÚNtavoclárné národní shromáldění schválilo dvouletý hospodářský plán (tzv. dvouletím) vyhlášeni tzv. Hradeckého programu v zemědělství !()' československá vláda po moskevském jednání odmítla již přislíbenou účast v Marshallově planu 'ÍJ' ' I počátek tzv. krěmařiské aféry (doručení dopisu S výbušninami ministrům P. Zenklovi, J. Masarykovi a P. Drti novi) 16, 1 I 1947 XXI. sjezd (''SSD, vítězství proti komunistického křídla v cele s li. kaušmanem 14. l 6, 1 13. 2, 1948 20. ľi-\;: 21 2 1948 > > i 1948 2 v ■) 1948 25 2 1048 vládní příkaz k zastavení personálních změn na ministerstvu vnitra začátek únorových událostí denu.se 12 m mi Mru ustavováni prvních Akčních výboru Národní fronty ustaveni Lidových milici založení 5 'středního akční ho výboru Národní fronty „Vítězný únoi" jmenována vláda ,.obrozené" Národní fronty Politický systém Československa 1945-1948 123 6.3 Přehled vývoje ústavnosti Po celé období let 1945 - 1948 formálně platila prvorepubliková únorová ústava z 29. 2. 1920. Celý systém byl totiž budován na základě teze „oduzná-ní" Mnichovské dohody s nepřerušenou kontinuitou prezidentského mandátu a tedy i s trváním právního pořádku přednmichovské republiky. Opravdový návrat k 29. 9. 1938 však již možný nebyl, tudíž do právního řádu vstupuje celá řada novinek, ať již v podobě dekretů prezidenta republiky (viz výše i níže) - z celkových 143 vydaných dekretů jich 17 bylo považováno za ústavní - Či v podobě nerespektování platné ústavy. Ústavní principy nebyly vůbec dodrženy v případě Prozatímního národního shromáždění (PNS) a jeho nástupce Ústavodárného národního shromáždění (ÚNS): nejvyšší zastupitelský orgán nebyl dvoukomorovým shromážděním, při ustavení PNS neproběhly volby, údajný výběr kandidátů stran byl podroben veřejné kontrole ostatních partnerů a zásada rovnosti vzala za své mandátem zástupců společenských organizací. Při volbách pak byl z ústavního hlediska přinejmenším pochybný institut tzv. bílých lístků. Vláda si vytkla za cíl připravit novou ústavu, která by kodifikovala lidově demokratické reálie, což se však po celé obdobi 1945-1948 nepodařilo. V parlamentu se paralelně připravovaly tři ústavní texty: národně socialistický, lidovecký a komunistický. Po únorových událostech nebyl na první dva brán vůbec zřetel. Ústava 9. května znamenala nekompromisní prosazení komunistického návrhu. 6.4 Zákonodárná moc Až do 28. 10. 1945 (takřka půl roku po osvobození země!) nesplňova Československo minimální požadavky nutné k zařazení mezi demokr; tické státy - neexistovalo plné (byť alespoň formální) rozdělení stát moci. Exekutiva totiž vykonávala i moc zákonodárnou, a to formou dekreti prezidenta republiky. Prezident je nevydával z vlastní iniciativy - dekrety mohla navrhovat pouze vláda a vládě též příslušela jejich kontrasignace. Prvním zastupitelským zákonodárným orgánem po osvobození se stalo tzv. Prozatímní národní shromáždění, které však bylo svým charakterem, způsobem vzniku, strukturou a reálnými pravomocemi pouhou nápodobou skutečného parlamentního tělesa. Způsob jeho ustavení formuloval dekret prezidenta republiky z 4. 12. 1944 o národních výborech a PNS. Stanovoval, že PNS vznikne na základě voleb z národních výborů jakožto prozatímní zákonodárný orgán. Dohodou mezi vládou a Slovenskou národní 124 Politicky systém českých zemí 1848-1989 radou ze srpna 1945 mělo mít PNS mandát na území celé ČSR. Ustavní dekret prezidenta a vládní nařízení o volbě PNS ze srpna 1945 ukládaly, aby volby do něj byly provedeny nepřímo. Dne 30. 9. 1945 se konaly schůze volitelu Místních národních výborů (VINV svou legitimitu odvozovaly z květnových revolučních událostí, nikoli z voleb), na nichž byly voleny Okresní národní výbory (ONV). Současně byli zvoleni delegáti na zemské sjezdy v Praze a v Brně tak, aby okresní poverenci zvolili jednak Zemské národní výbory (ZNV), jednak poslance PNS a jejich náhradníky. V Praze vykonali volbu delegáti 112 okresních konferencí, v Brně 47 okresních konferencí NV. V zemi České bylo z. 2318 delegátů na zemský sjezd 550 komunistu, 537 národních socialistu, 534 sociálních demokrati i a 52 5 lidovců. V zemi Moravsko-slezské bylo zvoleno 1319 delegátů, na zemský sjezd z toho 3 IX členu KSČ, 312 příslušníku strany lidové, 31 I sociálních demokratů a 509 národních socialistu. Za organizace zájmového charakteru bylo v Čechách zvoleno 168 a na Moravě a ve Slezsku 69 delegátu. Poslanecké mandáty třistačlenného PNS byly územně rozděleny v poměru 2:1, tedy pro české země 200 a pro Slovensko 100 křesel. V českých zemích byla podána společná kandidátka Národní fronty, jež obsahovala vždy 40 jmen za každou ze čtyř povolených politických stran. Čtyřicet míst pak bylo vyhrazeno zástupcům všenárodních organizací (Ústřední rada odboru, Jednotný svaz zemědělců, Ústřední svaz obchodu. Ústřední svaz řemesel. Ústřední rada družstev, Ústřední národní tělovýchovný výbor, Svaz české mládeže a další složky veřejného života). Přijatý model účasti delegátu společenských organizací (jež vzdáleně připomíná korporativní model formování parlamentu) byl výhodný pro určité politické síly. Prostý součet ukáže., že poslanecké kluby KSČ, KSS a ČSSD měly dohromady 149 členu, tedy o 29 více proti původnímu návrhu. Předsedou PNS byl Josef David. PNS vydalo 28. 3. 1940 ústavní zákon č. 57/1 946 Sb., kterým se schvalovaly a prohlašovaly za zákon dekrety prezidenta republiky (proběhla tedy tzv. ratihabiee). V důsledku tohoto ústavního zákona získaly všechny dekrety sílu zákona, resp. ustavní dekrety sílu ústavního zákona. Na základe voleb / 26. 5. 1946 se ustavilo třistačlenné Ústavodárné národní shromážděni s předem stanoveným maximálně tříletým mandátem. Jeho hlavní úkol představovalo přijetí nové ústavní listiny. V českých zemích volby s naprostou převahou vyhráli komunisté (40,2 % hlasu, 93 mandátu), následovaní národními socialisty (23,7 % hlasu, 55 mandátu), lidovci (30 3 % hlasu, 46 mandátů) a sociálními demokraty (15,6 % hlasů, M mandátu) Na Slovensku bvla situace odlišná volby vyhrála se ziskem Politický systém Československa 1945-1948 125 62 % hlasů Demokratická strana, slovenští komunisté získali 38,4 %. Předsedou IJNS byl zvolen Josef David. Činnost ÚNS skončila zvolením nového Národního shromážděni podle nově přijaté ústavy z 9. 5. 1948. 6.5 Výkonná moc V čele státu stál prezident republiky. Po celou dobu byl prezidentem Edvard Beneš, který se do nové státní soustavy dostal jako jediný ze soustavy londýnských státních orgánů. Až do ustavení Prozatímního Národního shromáždění v říjnu 1945 si podržel dekretální pravomoc. Postavení prezidenta formálně vymezovala ústava z roku 1920, E. Beneš svůj mandát čerpal až do října 1945 z exilového státního zřízení. Dne 28. 10. 1945 byl Prozatímním Národním shromážděním ve funkci potvrzen a 19. 6. 1946 znovuzvolen. Prezident republiky představoval minimálně do října 1945 klíčovou instituci politického systému, nadanou výjimečně širokými pravomocemi. Svými dekrety do značné míry určil (s minimálním ohledem na platnou únorovou ústavu) další podobu institucionálního uspořádání republiky. První poválečná vládu byla výsledkem jednání mezi dvěma centry zahraničního odboje. Z participace na vládě byli předem zcela vyloučeni představitelé domácího odboje. V Moskvě sestavená vláda se skládala z představitelů Komunistické strany Československa - 3, Československé strany sociálně demokratické - 3, Československé strany národně socialistické - 3, Československé strany lidové - 3, Komunistické strany Slovenska 4, Demokratické strany - 4 a 5 členů vlády bez politické příslušnosti. V jejím čele stál sociální demokrat Zdeněk Fierlinger. Tímto způsobem zkonstruovaná vláda, jež při své práci vycházela z Košického vládního programu, který byl základním dokumentem československého poválečného vývoje, vykonávala svůj úřad do 6. 11. 1945. Tehdy došlo po ustavení PNS ke dvěma personálním změnám: na postu náměstka předsedy vlády nahradil stávající ministr spravedlnosti Jaroslav Stránský Josefa Davida a ministrem spravedlnosti se stal Prokop Drtina. Program se svou podstatou příliš nelišil od analogických vládních deklarací, které na konci války v regionu střední a jihovýchodní Evropy vznikaly. Zahrnoval základní vnitřní a vnější politické konstanty poválečné, od pomnichovského vývoje se distancující reality: • diíraz na poválečné spojenectví se Sovětským svazem; • definování jak legálně působících politických subjektu, tak subjektů, které s ohledem na svou válečnou minulost nemají právo veřejně působit; 126 Politicky systém českých zemi 1848-1989 • uplatnění sankci proti subjektůni, které činil /odpovědnými za vývoj po Mnichovu (majetkové konfiskace), okupaci a aktivity proti československému státu a • základní pojetí strukturálních proměn společnosti v podobě kombinace reformních či transformačních kroku ve sféře politické, hospodářské, sociální a kulturní, které obecně definoval zvýšenou mírou et a t ismu. Po parlamentních volbách vládu opět sestavily všechny strany sdružené v Národní frontě, k čemuž se ostatně zavázaly již před volbami (23. 3. I 946) v úmluvě o slušném vedení volební kampaně. Po celé období 1945-1948 neexistovala v Českých zemích v parlamentu zastoupená opozice, vláda se opírala o stoprocentní většinu. Vládu pod předsednictvím předsedy KSC Klementa Gottwalda tvořilo devět českých a slovenských komunistických ministru, po čtyřech křeslech získali národní socialisté, lidovci a slovenští demokraté, sociální demokracie měla tři místa, bez stranické příslušnosti byli dva ministři (Jan Masaryk a gen. Ludvík Svoboda, pozdější komunistický prezident), V tomto stranickém složení s některými personálními změnami úřadovala vláda až do únorových událostí roku 1948. Již v průběhu roku 1947 mizela ochota komunistů k jakýmkoli kompromisům, neshody ve vládě se odehrávaly na pokraji vládní krize. Na 22, 2. 1948 svolaly komunisty ovládané odbory (v jejich čele stál pozdější ministerský předseda a prezident Antonín Zápotocký) do Prahy sjezd závodních rad. Předmětem rozhodujícího střetnutí se staly poměry v Bezpečnosti, kdy na požadavky nekomunistických stran na zahájení vyšetřování případu s politickým pozadím (tzv. krčmaňská či mostecká aféra) odpověděl ministr v'nitra komunista Václav Nosek přesuny ve velitelském sboru Bezpečnosti. Dne 13. 2. vláda rozhodla, aby realizace ministrových rozkazů byla zastavena, avšak Nosek se odmítl nařízení podřídit. Dne 17. 2. 1948 se ministři národně socialistické, lidové a demokratické strany dohodli, že nebude-li usnesení splněno, podají demisi. Spoléhali také lia podporu ministru sociálně demokratických. V tuto chvíli však již bylo na konflikt s komunisty pozdě, neboť ti ovládali strategická centra politického systému. Své naděje ministři také vkládali do prezidenta Beneše, mezi jehož ustavní pravomoci patřilo v případě vládní krize jmenovat úřednický kabinet a vypsat předčasné volby. Prezident také mohl demisi odmítnout. Poté, co .se 20. 2. ukázalo, že Nosek nařízení nesplnil, podalo 12 ministrů výše zmíněných stran demisi. Sociální demokrate se k nim nepřipojili, stejně jako oba nestraničtí ministři. V atmosféře masových demonstrací komunistických přívrženců dosáhli komunisté toho, že pod výhružkami sovětského zásahu i ni ledne občanské války prezident Beneš demisi přijal a vládu doplnil Politický systém Československa 1945-1948 127 (rekonstruoval), takže se pod nezměněným předsednictvím skládala téměř výhradně z komunistu a jejich nej věrnějších spojenců z řad ostatních stran (Josef Plojhar, Alois Petr, Hvžen Erban atd.) 6.6 Soudní moc Soudní soustava Třetí republiky vycházela z prvorepublikového základu, do něhož ovšem zásadním způsobem vstoupily některé nové, nestandardní komponenty, souhrnně nazývané jako retribuční mimořádné lidové soudy - Národní soud, lidové soudy a tzv. mimořádný lidový soud. Národní soud byl mimořádným soudním orgánem ustaveným v Praze a v Bratislavě na základě tzv. retribučního dekretu ě. 17/1945 Sb. Byl zřízen pro (od)souzeni státního prezidenta protektorátu, členů protektorát-ních vlád, členu ústředního vedení Vlajky, členů Kuratoria pro výchovu mládeže, představitelů české Ligy proti bolševismu, Národní odborové ústředny zaměstnanců a Svazu zemědělství a lesnictví, novinářů, kteří v denním tisku sloužili „vládě vetřelců" a všech osob, „které byly vedoucím postavením v životě politickém, vysokým úřadem, vysokou funkcí velitelskou nebo význačným místem v životě hospodářském vázány být svým spoluobčanům vlasteneckým vzorem". Národní soud vykonal dle zadání v roce 1946 proces s protektorátní vládou - šlo o první poválečný politický proces, který předznamenal roky následující. Na této skutečnosti nic nemění ani fakt, že soudcové nebyli ještě příliš předpojatí, takže mírnost rozsudku vyvolala rozhořčení komunistů. Fungoval současně i jako soud čestný, častým rozsudkem bylo zbavení politických práv včetně práva volebního, což mj. vedlo ke zneužití Národního soudu před volbami v roce 1946, kdy byla celá řada antikomunistických představitelů zbavena volebního práva. Lidové soudy při svém rozhodování postupovaly taktéž na základě retri-bučníeh dekretů. Představovaly vyšší soudní instanci nad soudy, jež pro stejný účel jmenovaly národní výbory, tedy nikým nevolené a nikým nekontrolované orgány. Mohly odsoudit kohokoli jako donašeče a potrestat ho pětiletým odnětím svobody či trestem smrti. Mimořádný lidový soud byl dalším stupněm, určeným tentokrát výhradně pro nacisty. Retribuční mimořádné lidové soudy zasedaly v pětičlenných senátech s předsedou soudcem z povolání a čtyřmi soudci z lidu jmenovanými vládou na návrh národních výborů dle politického klíče. Proti rozsudkům těchto soudů neexistovalo odvolání. Rozhodující etapa retribučního soudnictví trvala od 15. 1. 1946 do 4. 5. 1947. V českých zemích bylo v tomto období u 24 retribučních mimořádných lidových soudů podáno 132.549 128 Politicky Systém českých zemí 1848-1989 trestních oznámeni. Podle vynesených rozsudku bylo 71.3 osob odsouzeno k trestu smrti (475 Němců, 234 Čechů), 19.888 osob k trestu odnětí svobody, / nich bylo ještě v roce 1950 ve výkonu trestu 10.621 retribučních vězňů. Celý systém retnbučního mimořádného soudnictví představuje zcela nestandardní, s demokratickým společenským řádem naprosto neslučitelný jev. Jako takový ovsem představoval jednu z. významných charakteristik politického systému Tretí republiky. 6.7 Stranický systém Úhelným kamenem stranického (a de facto i politického) systému byla organizace Národní fronty Čechii a Slováku (Ní). Její duch se prolíná! celou organizační strukturou nejen stranicko-politického systému, ale celé spoleenosíi. Fenomén stranici ví, opakovaně problematizovaný v letech 19:18 1!)38, se sta! jednou z, nejdříve řešených otázek poválečného systémového uspořádání. V tomto smyslu se situace po květnu 1945 (a vlastně již před ním) až nápadně podobala charakteru debat v periodě Druhé republiky (podobné argumenty užívané při obhajobě nevyhnutelnosti podstatných strukturálních změn atd.). Fakt aplikace pokvětnového programu ve srovnáni s periodou mezi říjnem 1938 a březnem 1939 takřka identického omezení politického strametví naznačuje logiku širšího srovnání politické situace v období Druhé a Třetí republiky. Co se týče podoby stranického systému, \- Beneš původně počítal s činností pouze dvou, nebo tří stran: „tak zvané levice a tak zvané pravice, eventuálně sírany středu." Zároveň se ovšem mělo jednat o systém postavený na demokratických tradicích masarykovské První republiky. Prezident Beneš byl, v duchu racionálního postupu francouzského typu, tedy víře ve schopnost svého racionálního odhadů 00 se týče vzhledu budoucí stranické scény i své pozice hlasu celého národa, připraven nový model levice versus pravice české společnosti v podstatě vnutit. Na druhé straně se exilová stranická reprezentace variantě omezování počtu stran nepostavila. Fakt, že po konzultacích bylo číslo stran rozšířeno ze tří na čtyři, z toho tři socialisticky a jednu konfesně (katolicky) orientované, je vyjádřením pouze statistickým, nikoli kvalitativním, /.bylým stranám většinou úzce spjatým s českým a slovenským politickým prostředím (sírany národnostních menšin, pravicové, proiibcnešovské) nebyla umožněna svobodná činnost, přičemž zvláště případ strany agrární, hlavního politického představitele českého ;i moravského venkova let 1918 1938, klíčového prvku politického systému ČSR. byl alarmující. Nejvýznamnější reprezentant strany agrární Politický systém Československa 1945-1948 129 V londýnském exilu, L. K. Feierabend, byl dlouho Benešem ujišťován, že na její existenci nebude zapomenuto. Při jednáních se zástupci KSČ v lednu 1945 vsak prezident svůj slib ignoroval. Omezený počet čtyř stran v českých zemích nedal občanovi plnohodnotné právo kvalifikovaného výběru z politických programu, neboť nereprezentoval dostatečně široce pluralitu názorů uvnitř ceske a moravské voličské obce. Zajímavé souvislosti obnovení politických stran v roce 1945 dává pohled na prezidentské volby v roce 1935 -stručne řečeno: nebyla obnovena jediná politická strana, která se nějakým způsobem (byť třeba ne důsledně a ne až do samotného konce) stavěla proti Benešově volbě prezidentem. Základem NF se stal tzv. Socialistický blok - konglomerát tří socialistických stran: Komunistické strany Československa, Československé strany sociálni demokratické a Československé strany národně socialistické. V NF je doplňovala Československá strana lidová, jež v období Třetí republiky reprezentovala takzvaný pravicový pól ovšem značně deformované pravolevé skály. Pouze NF mohla při uplatnění práva veta každého z členů povolit existenci a činnost jiných stran. Tato exkluzivita způsobila absenci opozice a kontroly vládních aktivit. Z naznačených důvodů nelze stranický systém Třetí republiky zařadit do klasických pomologických formátů a typů. Jednalo se o omezeně kompeti-tiym, takticky nepolarizovanou soustavu, již lze nejlépe charakterizovat jako „uzavřenou pluralitu" - zablokovaný a formallzoVaný systém, takřka imunní vůči vnějším podnětům a nutící jednotlivé politické subjekty jednak k participaci na jeho aktivitách, jednak ke vzdání se možnosti prosazovat jakékoli změny. Uhelným rysem jeho existence se stala loajální účast všech cíyr v českých zemích obnovených (povolených) politických stran ve vládní koalici. Tato situace by mohla být ospravedlnitelná výjimečnou poválečnou situací, jako zcela nestandardní se ovšem jeví po volbách roku 1946. Již před mnu (23. 3. 1946) čtyři české politické strany uzavřely Úmluvu o slušném vedení volební kampaně. V ní se fakticky vzdaly podstatného prostoru nutného ke svobodné politické soutěži. Konkrétně se mj. zavázaly: • zdržet se kritiky Košického vládního programu a všech tzv. vymožeností národní a demokratické revoluce zrealizované prezidentskými dekrety (znárodnění, zbavení neslovanského obyvatelstva státního občanství, podoba státní správy), • převzít odpovědnost za dosavadní činnost vlády a • po volbách opětovně spolupracovat na znovu Vytvoření NF. Lze konstatovat, že pokud by byla přijatá úmluva striktně dodržována, nebyly by jednotlivé politické strany schopny vést samostatnou kampaň, která by oslovila vol.če. Úmluva výrazně zužovala prostor, ve kterém mělo 130 Politický systém českých zemí 1848-1989 dojít k zápasu o přízeň voličské obce. Vezmeme-li v úvahu její základní předpoklad, totiž že směr dosavadního vývoje je nenapadnutelný, nelze již hovořit o svobodných demokratických volbách. Úmluva tak představuje jeden z osudových symbolu zániku československé demokracie. Na podobe stranického spektra se nejvíce „podepsal" prezident Beneš a komunisté. Dvěma tradičním českým ideovým politickým táborům (agrárnímu a národně-demokratickéniu, / prvorepublikové doby známými „pro-tibenešovským" postoji) nebylo povoleno organizační vyjádření, přičemž o jejich voliče byl sveden tuhý boj. Zákaz obnovení obou stran režim zdůvodňoval poukazem na jejich problematickou protektorátni minulost. Ve zbylých českých stranách se pak komunisté úspěšně snažili vytvářet sobě nakloněné frakce. 6.8 Hlavní politické strany v Čechách a na Moravě Postupné zesilováni vlivu moskevského centra československého exilu v obilnin' druhé světové války spolu s v Jal té dohodnutou a v závěru války vojensky potvrzenou dominancí Sovětského svazu ve střední a východní Evropě vedly k tomu. že do osvobozené země vstupovala jako nejsilněj-ší ze všech stranických subjektu Komunistická strana Československu (KSČ). Přičinila se o eliminaci pravděpodobného silného protivníka (agrárníku) a o zákaz odchylek od vládního, komunisty diktovaného programu. Za podpory sesterské Komunistické strany Slovenska (KSS) se jí podařilo na moskevských jednáních a posléze při přípravě Košického vládního programu prosadit do ideových základu Třetí republiky myšlenky národní fronty a lidové demokracie. KSČ poprvé vstoupila do vlády, navíc hned jako určující politická síla. Tuto linii potvrdila na svém Vlil. sjezdu (28. -31. 3. 1946). Bezprostředné po skončení války přitom ve straně panovalo přesvědčení " možnosti pokojného přechodu k socialismu. Až do voleb 1946 tak lze strategii KSČ označit jako vyčkávací, nepříliš razantní (v mnohých otázkách národní a demokratické revoluce" se ostatní politické síly včetně hlav v stálu profilovaly radikálněji) a ochotnou ke kompromisům. ľato taktika |i spolu s mimořádným nárůstem počtu Členů (v závěru r. 1947 v íce jak 1,5 milionu) a provedením první táze pozemkové reformy pomohla k vítězství v parlamentních volbách 1946. V nich pod heslem ,,Republice více praco, to je naše agitace", s relativně umírněným programem ..pokojné cesty k socialismu'1 a za působení výše uvedených problematických omezeni získala v českých zemích 40 2 % hlasu, což predstavo-\ alo 9 I poslanecky '.'li mandátů. ^0}£ICKÝJY3JÉM ČESKOSLOVENSKA 1945-1948 131 Tento v perspektivě prvorepublikových reálií nevídaný úspěch nicméně neznamenal vytouženou nadpoloviční většinu. Volební zisk KSS, vlastní Obratná strategie a slabost ostatních stran však umožnily postupné dokonalé ovládnuti státního aparátu. KSČ pronikala jak do stranických, tak do státních, zejména bezpečnostních struktur. V jejích rukou bylo ministerstvo vnitra, díky čemuž se jí podařilo získat dominantní vliv v policii a tajných službách. V armádě byla situace poněkud složitější: ačkoli resort obrany řídil sympatizant KSČ nestraník Ludvík Svoboda, v čele generálního srabu ještě stáli generálové Heliodor Píka a Bohumil Boček. Již od květnových dmi roku 1945 pak KSČ ovládala národní výbory, postupně infiltrovala masové organizace (na prvním místě odbory) a v neposlední řadě měla silný vliv v oblasti informačních zdrojů a médií umocněný ovládnutím ministerstva informací. Za účelem dalšího posílení vlastní akceschopnosti strana modifikovala vrcholnou organizační strukturu: nejvyšší úroveň se skládala ze 101 -členného ústředního výboru, rozšířeného předsednictva a akčního orgánu - tzv. politického sekretariátu. V čele strany stál předseda (Klement Gottwald) a generální tajemník (Rudolf Slánský). Nižší organizační jednotky tvořilo 18 krajských organizací a sítě okresních, okrskových (obvodových) a místních buněk. Nejnižší článek tvořilo přibližně 100 tisíc stranických důvěrníku "Piostředkovávajících kontakt strany na každého člena. Změnu v komunistické linii přinesl rok 1947. KSČ začala pochybovat eálnosti vítězství ve volbách plánovaných na květen 1948 (ztrátě pocitu sebejistoty nezabránily ani některé populistické kroky, např. vyhlášení třetí fáze pozemkové reformy, boj za milionárskou dávku apod.). Do období únorových událostí strana vstoupila s ovládnutým státním aparátem a s pátými kolonami v ostatních politických stranách. Postupná eskalace napětí ve státě, výsledky brněnského sjezdu ČSSD, mobilizace KSČ, aktivizace pro-komunistických masových organizací (především Revolučního odborového hnutí), to vše představovaloéntreěk úspěšnému únorovému převratu. Ten ovšem pouze definitivně stvrdil kurz nastoupený již v polovině čtyřicátých let. Po komunistech druhou nejsilnější stranou byla Československá strana "úrodně socialistická (ČSNS). Její poválečná obnova vzešla ze dvou proudů - londýnského exilu reprezentovaného Hubertem Ripkou, Jaroslavem Stránským a Prokopem Drtinou, a domácího ilegálního stranického proudu v čele s Fráňou Zemínovou. Ve volbách 1946 získala 23,7% hlasú, COŽ znamenalo 55 mandátu. V čele ČSNS, jež měla na konci roku 1947 přes 600.000 členu, stál v období Třetí republiky Petr Zenkl. V průběhu let z o reá ,9-'!<> 19-17 ,i , —£°untXf„„., CSNS V ; K Si " VyS,ov''í proti r°Pad0Véh0 *«* ČSSD' M S'!"",eW národní ":"''a'"«»,„ci, ^^teta. křídlu. Pokud "'i""' Bfe^ ^/ílfaek Aafo/;^ ČSL) diky tomtch, ve voS' ^'adně „ \f'2 % a 46 manda* p v«* CVVl"';i'''' 'z'- - svij W,v si m ŽSR' ""i ' kultL- ?l'nís«m, Po&h ° Vede»''^„y (zeji o ;Cs j^Publfe K,,; Vi napojeniČSRd. /l(,v"ý spoj aci' Nc/.Sl/n;- WMovat široký > Sc ovšem co do počtu ——~~?IÍI!^Í^gJ^ 1945-1948_ 133 ^íadi'lľ1110^1 m?lř Se Sokolem' ktei"ý M na mnoha místech ovládnut KSČ. odbíjí "erace CSL sdružená zejména v organizaci Lidových akademiků se ČSI 2ucastnií budování jednotné mládežnické organizace. Počet členů v ^přesáhl půl milionu. J-íála A 1948 P°da,i všichni Čťyři ministři ČSL (Jan Šrámek, František byjj ', Cl°^Procházka a Jan Kopecký) demisi. Ve vládě i ve vedení sírany $ ledne" okarnžitč nahrazeni představiteli levicového křídla stony. \H<°r°VensJká s1nuw sociálně demokratická (ČSSD) sehrála v letech fr'ikc' zvláštní úlohu, infiltrovaná komunisty, rozštěpena do dvou stra ' V^Vo^'lva'a jednou naděje na vítězství spojených nekomunistických a ni ' vzápčtí nepřipojením se jejích ministrů k demisi lidoveckých se(j f y ^ Socialistických ministrů zmařila všechny naděje. Její nový před- Zai a n^ Fierfinger (poslední meziválečný předseda Antonín Hampl ynul v koncentračním táboře) byl prvním poválečným předsedou vlády 0^dejšim náměstkem dalšího premiéra - Klementa Gottwalda. Zastupoval l- ' Kornunizující křídlo sociální demokracie. Proti němu stála sociálně v ^kratičký orientovaná skupina v čele s Bohumilem Laušmaneni. Ve ach 1946 skončila ČSSD na čtvrtém, posledním místě, se ziskem 15,6 % nJasíi a 37 mandátů. « .va Xxi- sjezdu ČSSD v listopadu 1947 ovšem zvítězila anrikomunis-Os , a^ce v čele s B. Laušmanem. Tato událost způsobila značné naděje atních nekomunistických stran na možnost koordinovaného postupu. Tyto {, J eJe ovšem padly 20. 2. í 948, kdy se ani jeden ze tří sociálně demokra-n í0*1 ni'n]'strů (František Tymeš, Ludmila Jankovcová a Václav Majer) . f ^Pojili k demisi lidoveckých a národně socialistických ministrů. I kvůli JeJ'ch postoji nemusela podat demisi celá vláda a K. Gottwald mohl podat 'lvm na pouhé doplnění kabinetu. Tento postoj se stal osudným i pro ČSSD, erá vzápětí po únorovém převratu uzavřela svoji samostatnou existenci dojením s KSČ. D-9 „Samospráva" a státní správa ^válečný režim neobnovil samosprávný systém, který měl v českých srních takřka stoletou tradici. Dosavadní dvojkolejnost veřejné správy na Všech úrovních nahradil orgány státní správy - Místními národními výbo-r> (MNV), Okresními národní/ni výbory (ONV) a Zemskými národními výbory (ZNV) Ve volbách 1946 přitom komunisté legitimizovali svou Pozici 'v těchto strukturách, kterou získal) v květnových událostech 1945 - 134 Politicky systém českých zemí 1848-1989 asi ve 38 % MNV měli absolutní většinu, /.c 163 předsedu ONV bylo 127 komunistů. Požadavkem, který odůvodnil likvidaci samosprávy, resp. dvoukolej-nosti veřejné správy, byla verbální snaha o ,,/průhlednění" veřejné správy. Ve skutečnosti šlo o její snadnější ovládnutí. Tato likvidace dokládá totalizu-jící charakter systému. Míra samosprávy, tedy míra podílu občanů určité komunity na správě věcí, které se jich bezprostředně dotýkají, je totiž zároveň mírou vyjadřující svobodu společnosti. Tam, kde je v jakékoli podobě nastolen režim totalitní či pretotalitní. je základním komunitám brána jejich samospráva. Existence místních autorit, kterými představitelé samosprávy mohou být, které disponuji vlastním, od státu neodvozeným mandátem, které mají vlastní působnost, do níž stál nemůže vstupovat, je na překážku ovládnutí společnosti v její totalitě - úplnosti. 1 proto došlo v roce 1945 k demontáži stoletého obecního samosprávného zřízení. 6.10 Doporučená literatura BALÍK, S.: Tři mky svobody? Prelátu! Hni režim v Československu v letech 1945-1948, Rextcr časopis pro výzkum radikalismu, extremismu a terorismu, 2002, roč. 1, č. 0. FIALA, P. HOLZER, I. MAREŠ, M. PŠEJÄ, P: Komunismus v České republice, Brno 1999. GERLOCH, A. f-ÍŘEBEJK, .1. ZOUBEK, V.: Ústavní systém České republiky, Praha 1996. KAPLAN, K.: Pravda o Československu 1945 1948, Praha 1990. KAPLAN, K.: Pět kapitol o Únoru, Brno 1997. KOCIAN. .!.: Československá stranu národně socialistická v letech 1945 1948. Organizace, program, politiku. Brno 2002. LACINA, K. CECHÄK, V: Vývoj systému veřejné správy, Praha 2001. MĚCHÝŘ, L: Komunistická strana Československa 1945 1989, in: MAREK, P. a kol.: Přehled politického stranictvi na území českých zemí a Československa vletech 1861 1998, Olomouc 2000, s. 323 328. TRAPE, M.: Československá Strana lidová v letech 1945 1948, in: MAREK, P. a kol.: Přehled politického stranictvi na území českých zemí a Československa v letech 1861 1998, Olomouc 2000, s, 305 308. VOS A III. Í KOVÁ. P.: Československá sociální demokracie 1945 1948, in MARIK. P a kul • Přehled politického stranictvi na tezemi českých zemí a Československu v letech 1861 199H, Olomouc 2000, s. 301 30 1. VYKOUKAL, I LI I PRA, lí I I..R UMA v M I V. I,„d. Vznik, vývoj a rozpad sovětského hluku 1944 1989, Praha 2000 Politický systém Československa 1948-1968 135 7. POLITICKÝ SYSTÉM ČESKOSLOVENSKA 1948-1968 7.1 Klasifikace politického systému Charakterizovat politický systém Československa v letech 1948-1968 může být ošidné. Pokud se soustředíme na formální stránku problému Je možné analyzovat ústavně-právní postavení vlády a parlamentu či zkoumat strukturu legislativního procesu. V tomto případě by však šlo o čistě formální deskripci vzdálenou skutečnosti. Hlavním nositelem vládní a výkonné moci totiž sice dle ústavy byla vláda, ale ve skutečnosti jím byl Ústřední výbor Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) a jeho první tajemník, kdy vnitřní struktura ÚV KSČ přímo kopírovala strukturu ministerstev. Nelze nicméně zcela rezignovat na deskripci ústavních kontur politického systému českých zemí v daném období. Jednak je však nutno vzít na vědomí uvedené upozornění, jednak akceptovat fakt, že celý československý stát (a dvojnásob KSČ) byl vázán linií Sovětského svazu a podroboval se jeho mocenskému diktátu. Rozhodující mocenské struktury tak nejenže ležely mimo ústavní orgány, ale de facto i mimo hranice státu. Vyjdeme-li při pokusu o typové zařazení režimu let 1948-1968 z Linzovy klasifikace nedemokratických režimů, jako evidentní se jeví nutnost vnitřní elapizaee. Rozlišit lze období: • úvodní, nejrepresivnější fázi režimu (1948 -1953), • období přechodné, nicméně stále silně represivní (1953-1958), • fázi uvolnění (1958-1968) a • svébytnou etapu deniokratizující se posttotalitarismus (1968). Pro první fázi můžeme vzhledem k osám mobilizace, ideologie, limitovaného pluralismu a vůdcovství konstatovat takřka maximální mim všech čtyř indikátorů (samozřejmě při vědomí, že oběma pólům politického uspořádaní demokracii a totalitarismu - se mohou konkrétní situace pouze blížit, nikdy jich zcela nedosáhnout): • společnost byla masivně mobilizovaná, • ideologizace prostoupila všemi oblastmi společenského života, 136 Politický systém českých zemí 1848-1989 'jakýkoliv pluralismus bvl fakticky vyloučen a úmyslně potírán (viz napr. soustředěno tažení režimu proti církvi, kdy se režim po smíření se s taktem, že se dočasně musí smířit s existencí platforem pro uspokojování „náboženských potřeb obyvatelstva", snažil i n filtrovat církev zevnitř, izolovat její hierarchii od řadových věřících a vytvořit národní církev podřízenou státu a Straně) a • nebývalých hodnot doznala idea vůdcovství ve formě takřka úplného z.božšténí Stalina a ,,malého českého Stalina" Gottwalda. Režim záhy po roce 1948 izoloval státní území nejen od Západu, ale v podstatě od všech sousedu (formálně i prakticky ostnatým drátem). Aby udržel stupeň mobilizace na vysoké úrovní, rozpoutal sérii politických soudních procesu se skutečnými i domnělými nepřáteli socialistického zřízení, jemuž dle logiky teorie revoluce padli záhy za oběť i jeho někdejší hlavní protagonisté, tz.v. vnitřní nepřátelé O prvních pěti letech komunistického režimu (1948 1953) tak lze hovořil jako o klasické totalitní periodě československých dějin. Pokud však přijmeme Lmzovu argumentaci, která zdůrazňuje teror jako esenciální charakteristiku totalitního systému (a ten se v Československu nerozvíjel v rozměrech jako např. v SSSR let třicátých či v Kambodži let sedmdesátých), můžeme tuto periodu označit jako kvaii-totalitni. Další charakteristiky již budou pracovat s termínem „posttotalitarismus". Jako post-totalitni autoritativní režimy vydolujeme ty politické obce, které v sobě či s sebou nesou větší nebo menší a spíše aktuální zkušenost s totalitním režimem, na jehož dědictví ve velké míře navazují. Nejedná se tedy o dnes často rozšířený význam slova posttotalitní, jež bývá užíváno např. v souvislosti s charakteristikou zemí bývalého komunistického bloku po pádu železné opony. Pětiletí I 95.1 I 958 se již pohybuje na hraně kvazi-totalitnía konzultativ-ně-posttotalitní formy posttotaliíního autoritativního režimu. V konzulta-tivnírn posttotalitarismu zůstává vedoucí role Strany nepoškozena. Když se spontánně projeví skupinová aktivita a vyjádří fundamentální opozici, mocenský aparát ji potlačí. Prominentní roli v režimu zaujímají byrokratické skupiny stranický a státní úřednický aparát. Ty jsou ceněny pro svou odbornost, a proto mají příležitost artikulovat nejen vlastní zájem, ale i zájem jiných skupin. Bylo možné také zaregistrovat vzrůstající ochotu zapojit' do rozhodovacího procesu profesionální skupiny, např. ekonomy a vědce, jakkoli stranický aparát hrál stále dominantní roli. Ačkoli jsou kreativní intelektuálové subjektem striktní kontroly, přesto někdy prosadí s\é stanovisko Širší společenské skupiny zůstávají dále bezmocné a jejich z í 11 n i y vyindřují (pokud vůbec) mocnější olicialní skupiny. J i cti fázi (šedesátá léta) lze označil jako k vazi-pluralistický posttoia-litaristnus < 'JTarakteriztije jej větší stupen skupinového konfliktu. Ačkoli 137 vedoucí úloha Strany zůstává dominantním faktorem politiky, existuje větší interakce mezi vůdci a společenskými skupinami a stejně tak větší pravděpodobnost určitého vlivu politických skupin na politický proces. Skupinový konflikt doprovází (a často povzbuzují) ostré spory stranických frakcí, spory mezi lídry a názorové rozdíly uvnitř Strany jako celku. Ačkoli byrokratické skupiny (obzvláště stranická hierarchie) zůstávají mocné, nemohou již z participace zcela vyloučit intelektuální a názorové skupiny. Oba typy skupin se častěji vyjadřují ke stranické politice, kritizují oficiální rozhodnutí a akty, v některých případech dokonce zpochybňují celou oficiální politiku. Tyto aktivní skupiny jsou však stále z valné části neinstitucionalizované. Naopak institucionalizované skupiny (např. odbory) hrají dále své bezmocné role. Jde o jeden z nej rozšířenějších (ale také nejméně stabilních) subtypú posttotalitního autoritativního režimu. Jeho malá stabilita spojená s velkou frekvencí výskytu svědčí o jeho přechodnosti. Poslední fázi vývoje československého komunistického režimu prvních dvou desetiletí, zahrnující rok 1968, lze spolu s J. J. Linzem charakterizovat jako demokratizující se a pluralistickýposttotalitarismus. Politické skupiny byly již z velké části institucionalizovány a hrály v politickém procesu významnou roli. Československo za generálního tajemníka KSČ Alexandra Dubčeka představuje zajímavý příklad režimu, v němž jak centrálně řízené zmeny vypracované a navržené stranickými představiteli, tak spontánní sily „zdola", jež disponovaly značnou svobodou projevu, vyjadřovaly širokou škálu skupinových zájmů a přesvědčení. Probuzení dosud loajálních sdružení (např. odborů) a vznik jasně názorově profilovaných skupin (Klub angažovaných nestraníků) vedly k požadavkům na změnu dosavadní politiky. Tento krátký, osm měsíců trvající vývoj ukončila invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. 7.2 Základní momenty politického vývoje 25. 2. 1948 „Vítězný únor" jmenována vláda „obrozené" Národní fronty 29. 2. 1948 pivní zasedání předsednictva ČSS, předsedou zvolen Emanuel Šlechta, místopředsedou Alois Neuman 1.3. 1948 první zasedání předsednictva ČSL, předsedou zvolen Alois Petr, m ístopředsedou Josef Plojhar 10. 3. 1948 za dosud nevyjasněných okolností zemřel ministr zahraničí Jan Masaryk 113.1948 Ústavodárné národní shromáždění schválilo program nové (řottwaldovy vlády 138 Politicky system českých zemi 1848-1989 18. 3. I 948 předsedou C SSI) ZVOlen Zdeněk fuerlinyer 21. 3. 1948 schváleny zemědělské zákony umožňující pozemkovou reformu nad 50 ha 9. 5. 1948 Ustíivodárné národní shromáždění schválilo novou, tzv. květnovou Ústavu 30. 5. 1948 volby do Národního shromáždění 7. 6. LUX Edvard Beneš abdikoval na funkci prezidenta republiky 14. 6. 1948 Klement Gottwald zvolen prezidentem republiky, podepsal novou ústavu I 5, 6. 1948 jmenována vláda v čele s Antonínem Zápotockým 19. 27. 6. 1948 XI. všesokolský slet v Praze, manifestace odporu vůči novému režimu 27. 6. 1948 sluéovaei shromáždění KSČ a ČSSD, zánik sociální demokracie 3. 9. 1948 zemřel Edvard Benci 29. 9. 1948 sloučeni KSČ a KSS v jednu stranu, z KSS se stává územní organizace KSČ 6. 10. 1948 schválen zákon č. 23 1/1948 Sb. na ochranu lidově demokratického zřízení 27. 10. 1948 schválen první pětiletý plán na léta 1949 1953 LI, 1949 počátek platností zákona o krajském zřízení, konec zemského zřízení 5. 1. 1949 v Moskvě založena Rada vzájemné hospodářské pomoci 20. 2. 1949 v USA vznikla Rada svobodného Československa 23. 2. 194.9 schválen zákon o zakládání Jednotných zemědělských družstev 22. 23. 3. 1949 biskupská konference ve Starém Srno kove i; na schůzce odhaleno odposlouchávací zařízení; krach jednání katolické církve a vlády 25. 29. 5. 1949 IX. sjezd KSČ 19. 6. 1949 pražský arcibiskup Josef Beran internovali v domácím vězení, podobný osutí posléze potkal takřka všechny československé biskupy 2L 9. 1949 poprava generála Ileliodora Píky 14. 10. 1949 přijat zákon o zřízení Státního úřadu pro věci cirkevní a zákon n hospodářském zabezpečení církví a náhoženských společností státem '3. -f 1950 t/v bartolomejská noc československých klášterů, internace řeholníkii v několika sběrných táborech -7 <■> 1950 poprava Milady Horákové 24 2 I 951 oznámeno zatčeni tajemníka brněnského výboru KSČ Oty Sfinga a dalších vysokých funkcionári! slinuv Politický systém Československa 1948-1968 139 1- 5. 1951 z Mnichova zahájeno vysílání československé redakce rozhlasové stanice Svobodná Evropa 2- 7.1951 začátek „babických" událostí 27. 11. 1951 Státní bezpečnost zatkla bývalého generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského 20. - 27. 11. 1952 soudní proces s Rudolfem Slánským a dalšími obžalovanými bývalými vysokými činiteli KSČ 14.3. 1953 zemřel Klement Gottwald 20. 3. 1953 na zasedání ÚV KSČ rozhodnuto neobsazovat funkci předsedy strany, řízením stranického aparátu pověřenAntonín Novotný, později označován jako „první tajemník" 21.3. 1953 Antonín Zápotocký zvolen prezidentem republiky, jmenována nová vláda v čele s Viliamem Širokým 1 • 6. 1953 měnová reforma, masové projevy nespokojenosti s komunistickým režimem zejména v Plzni 16. 5. 1954 volby do národních výboru všech stupňů U. - 15. 6. 1954 X. sjezd KSČ 28. 11. 1954 volby do Národního shromáždění 12. 12. 1954 jmenována nová vláda opět v čele s Viliamem Širokým 14.5. 1955 vznik Varšavské smlouvy 14. 25. 2. 1956 XX. sjezd KSSS, poodhalení Stalinova kultu osobnosti 22. - 29. 4. 1956 II. sjezd československých spisovatelů N. 14. 6. 1956 II. celostátní konference KSČ, umlčení kritické diskuse vyvolané XX. sjezdem KSSS 19. 5. 1957 volby do národních výboru všech stupňů 13. 11. 1957 zemřel Antonín Zápotocký 19. 11. ] 957 Antonín Novotný zvolen prezidentem republiky, opětné sloučeni nejvyšší stranické a státní funkce v jedné osobě 18. - 21. 6. 1958 XI. sjezd KSČ 9. 4. 1960 schválena nová územní organizace státu 9. 5. 1960 prezident republiky vyhlásil rozsáhlou amnestii týkající se především politických vězňů 12. 6. 1960 volby do zastupitelských orgánů všech stupňů 11.7. 1960 schválena nová, tzv. socialistická ústava, přijat nový název státu - Československá socialistická republika a nový státní znak 11.7. 1960 podle nové ústavy jmenována nová vláda v čele s Viliamem Širokým 6. 7.2.1962 ministr vnitra Rudolf Barák zbaven všech funkcí, zatčen a později odsouzen ke ztrátě svobody 140 ~--------P^mCKÝJJYSTÉM ČESKÝCH ZEMjjB^Z^^ 9. 5. 1962 4- 8- 12. J96 P'cxicJcnt republik tČGÍ1 Politických v5^íh!ásil amnestii týkající se především lz !y&2 xií sie7 , . ' . ZnU' kteří nebyli propuštěni v roce 1960 ] 4,4. 1963 nv, KS(' 20 q in, , Padesátých letech l po'us'ov;'1'1' socialistické zákonnosti ~ • ' 1963 V,])ani *, . . Ch' k0nk^ně v procesu s R. Slánským 14. 6. |964 ^mer»ován Jozef Lenárt ' °C předsedy v,;k|y, na Jcho iníst° František Tomášek Prezidentem republiky Pražské arcit|JeecIzyn,CM0V!Ín aPOŠtolslcým administrátorem 3 5- b 1968 22.3. 1968 '1.5 A I y , 27'294 1967 Sc^sc íl l0 j 96 ^mokracie °VCnskýĽl1 Spisovatelů, vyslovil se pro rozšířen' Protesty vysokošk Pokračování j(. i °,'\yCn Studenřů na pražském Strahově NTný "dÄ"ul„^ KSC* Pľ0SÍnce I967> Antonín ZVoJen Alexandr i)[lb , první,1o tajemníka, na jeho místo -uľ ľ ; Antoni,, N prVní řaJemník "V KSS °- 3' '968 Novotný abdit i 31.3 1968 Udvík Sv°°oda zvnl P«*'*»t» republiky 5. 4. í96rS PosP''šilem ^ 0dsřouP» Josef Plojhar, nahrazen Antonínem ()- ''• 1968 UVKSČ schváli! Akční nr zcela rjvčsso P grani X. 4. 196g B°huslav Kučera A1°'lS Neuman, jeho nástupcem zvolen 1968 Jlľen0Vána nová vláda v ř , červen 1968 predsedou Národního d 0Wfi<**n Černíkem 27. 6. I96g na keml ČeskoS|0ven "r°mfdění **>kn Josef Smrkovský 10. 7. |968 ZVeréjněn pCIlcnŕ problhaíy manévry sovětské armády l!'^ve,,;i r,..,,.- ... niíest»Dva tisíce slov' .....wa« »Ľva tisíce slov" CestmíTciSř* nár°dní rada' ÍC|í'n Předsedou sc s(al 15, 7. 1968 sď •> Varšave n^?'^1? CVľoI^kých komunistických státu vc 1.8 1968 | l ČCskos,0^nského vývoje (Sovětského" s y S11 VO|skv Péti států Varšavské smlouvy 22. 8. 1968 n SV^U' Polska, Maďarska a Bulharska) nmnoradný XIV siezd Kkc proh,ášen za neplatný vysočanský) později M. 29. 7 ?1 y -~-^I!£JlĹ£ys;rÉM Československa 1948-1968 _141 J- 26. 8. 196X moskevská jednání představitelů KSC a KSSS, uzavřena dohoda 0 (ZV. normalizaci poměrů v Československu 8- 10. ] 968 Národní shromáždění fakticky schválilo sovětskou okupaci země 27- '0. 1968 přijat zákon o ťederafivním uspořádání ČSSR 7,3 Přehled vývoje ústavnosti 7 ■ 2- 1948 a 31. 12. 1968 se setkáváme s následujícími ústavními texty * únorová ústava z 29. 2. 1920, ' květnová ústava z 9. 5. 1948, ' socialistická (červencová) ústava z 11. 7. 1960 a * Zákon o československé federaci z 27. 10. 1968 V krátkém období do 14. 6. 1948 stále, ovšem zcela formálně platila ^republiková ústava z roku 1920. Dne 9. 5. 1948 Úsíavodárné národní ^maždéní schválilo novou ústavu (nazývána ústavou 9. května, „kvčtno-" čl „lidově demokratickou"). Účinností nabyla 9. 6. 1948 jako ústavní d V°n ^* J 5<^' ^48 Sb., nevstoupila však okamžitě v platnost, neboť ji prezi-tll( Edvard Beneš odmítl podepsat. 7b učinil až 14. 6. 1948 nově zvolený t Klement Gottwald, otavní text byl připraven zcela v režii KSČ, k předchozím návrhům arodně~sociaJistickému a lidoveckému se ve změněné mocensko-politícké 1 Uaci po Únoru nepřihlíželo. Ústava se skládala ze tří částí. V úvodním rohláŠení se konstatuje snaha o vybudování lidově demokratického mo-e'U státu, uspokojení ze započaté cesty k socialismu atd. Následující část (),'muJovala ve 12 základních článcích principy moci dělnické třídy -P'^vzeíí politické moci, její upevnění prostřednictvím soustavy národních vy«orů, ovládnutí hospodářské základny moci socializací pnnnyslu a zemědělství. Ve třetí části, rozvedené do 10 kapitol a 178 paragrafu, se podrobně r°zváděly předchozí obecné formulace. Ústava byla rigidní - k její změně či ('°plnění byl vyžadován souhlas tří pětin všech poslanců. V kapitolách věno-Var»ých legislativě a exekutivě přitom lze ještě vystopovat vliv prvorepublikové ústavní tradice. Obecně lze konstatovat, že v komparaci čtyřicetiletého Ustavnéprávního vývoje komunistického Československa představuje Ústa-Va Q května text relativně nejméně problematický. One í 1. 7. 1960 byl schválen ústavní zákon č. 100/1960 Sb. - tzv. socia-Hstická ústava, čímž pozbyla platnost Ústava 9. května. Úsíavodárce se roku ' 960 pokusil vyjádřit /.měny, jimiž země v uplynulém desetiletí prošla. Kon-;,ůtice tak obsahovala prohlášení, že v Československu již byl vybudován 142 ^Politický systém českých zemi 184^1^ socialismus a že nyní je zapotřebí soustředit síly k vybudování komunismu konečne laze dějin. Ústava se skládala z úvodního prohlášení a devíti hlav (celkem 112 článku). Kromě vítězství socialismu hovořila ústava o společenském zřízení, právech a povinnostech občanu Národním shromážděni, prezidentovi republiky, vládě, Slovenské národní radě, národních výborech, soudech a prokuratuře. Výraznou novinkou byl článok ř á u - i , i .ílnhU ,. , , . y c,rfneK c- 4, který zakotvoval vedoucí uionw w, 'ľ !!T "* 7"* neJak«vnžjíích a nejuvědomšlejaich ob-" J™ niků » '"teligenca) ve společnost,, ústava zmínil* v n J Ji eSk0s'°venská socialistická republika" a heraldicky necit-ědním t ľ' OTak- 0dstra»"" i slovensky Sbor povčřenců, takže wlrXLľÄíz *,0ku ,m- **— zásadních změn hlavy3 6-8.1 .",Wí«*/rJ«wi z 27. 10. 1968. Ten zrušil k ľ í. 1969 JC "d'i5"ým *■*■»■ 'y'" W vstoupily v platnost 7.4 Zákonodárná moc Až do <) s «zun o 5. 1948 představo, ^SĽ7m0U ^ ľ»SÄ ľPľCze,m"";1 ^onodárné moci do novéhľv- SChválení kvétnovi^ľkomo'miVsmvodárnénárodni oveho ,\V„,,„,V,„ «nove ,stavy proběhl 3 m8 „„,„, 1964 kdv , Wídal Zdeněk R „' ?edsedou NS se stal Oldřich John, Pražského PředSed0" Boh, s,' "gĽr Ten Stál v N« "ž d0 rokU Ústava 9 |( Laštovičku vystřídal volllf Ä^y^0m.Or^ jako nejvýš «*» W» 'mperaÄr,VŽkem21 'et- Poslanecky mimofádnJ.roce Öarnim od března . 'NS zas«lal" ve dvou řádných ™'adnycl zasedáních. Prezidii od října) a v případných V ľ 1 * P«.om ,^ 'kn""" období shromáždění. Paria- 'y " Ví""",l<"" ^ákonf, "°" ,Mi".v vfa* poslanců, usne-VCb1""" P«'om„ý ,V'"C" ;' VyP°vfee"í -„ký přijímal y POi,ani;u- Zákon, který prezident odffl»! Politický systém Československa 1948-1968 143 podepsat, mohl parlament schválit nadpoloviční většinou všech poslanců. hlediska fungování celé soustavy se ovšem jednalo o čistě formální ustanoveni. Ústava zakotvovala i institut každoročně voleného čtyřiadvacetičlen-nejio Předsednictva NS. Předsednictvo mělo určené kompetence v případě nečinnosti NS. Socialistická ústava formálně značně posílila pravomoci NS. To se formálně stalo ne/mocnějším státním orgánem. Jeho funkční období bylo zkráceno na čtyři roky, aktivní i pasivní volební právo zůstaly beze změny. NS nově plnilo i funkci ústavního soudu. Mělo totiž bdít nad zachovává* n,Jn ústavy tím, že mohlo zrušit zákon Slovenské národní rady, nařízení nebo usnesení vlády a obecně závazné nařízení krajského národního výboru, v Prípade, že odporovaly ústavě nebo jinému zákonu. NS volilo a odvolávalo cleny Nejvyššího soudu, z výkonu své ívnkce mu byl odpovědný generální Prokurátor. Došlo také ke změně počtu poslanců nutných k usnášeníschop-n°sti parlamentního tělesa, kdy byl nově stanoven census minimálně polomení účasti. Ostatní ustanovení nedoznala změn. 7-5 Výkonná moc 2 počátku režimu hrály veledůležitou roli Akční výbory Národní fronty které se ustavily ve všech politických a společenských organizacích, v podnicích, státních úřadech apod. Personálně splývaly s KSČ v V^ff^ cích po převratu byly nedílnou součástí vládní moci, kdy spoluurcovaly charakter „přechodu". _ > ,0zlolín, V čele státu m prezidem republiky. Až do sve iW^flW M Edvard Beneš, který se vzdal fimkee na protest proti schválenaUstaví 9. kvéW Ta ještě počítala s tím, že se na druhého prez.dento, ČSR nevtahuje omezení pofitu funkčních období. Prezident byl podle ni volen n„ období 7 let a maximálne na dvě funkční období. • ,-„,„i,i,vv Týden po Benešově abdikaci zvolilo NS novým prezidentem,epubl.ky stávajícím předsedu vlády Klementa Gottwalda, len se vzapet, po svem zvolní spolu s dalšími M představitel, zúěastntí s avnos,nd„, /<■ >,,», ve svatovítské katedrále, které vykonal pražsky arc,b,skup Josef Be,an. Re-žim se snažil tuto událost vydávat za vyjádřen, podpory „msokato k církve, což však arcibiskup Beran svým pastýřským hstem (z 2tí. 6. 1948) Gouwald zosobňuje nejtvrdší období socialistické vlády v československu. Ve sve osobě jako první spojil funkci hlavy státu :■ Strany. Propojeni obou postu přitom vhodně symbolizovalo reahtu ko.mimsl.ckeh» rez,,,,,,. 144 Politický SYSTÉM ČESKÝCH zemi 1848-1989 K. < iottwald zemřel 14. 3. 1 953, devět dní po generálním tajemníkovi KSSS Josiťu V. Stalinovi. V průběhu následujícího týdne došlo k přerozděleni moci. Prezidentský stolec obsadil stávající předseda vlády Antonín Zápotocký, v letech 1 922—1925 generální tajemník KSC, v únorových dnech roku 1948 předseda ROH a Ústředního akčního výboru Národní fronty. Hned na počátku svého mandátu čelil prvním proti režim ním demonstracím, a to v souvislosti s měnovou reformou z i. 6. 1953 (Zápotocký pouhý den před jejím uskutečněním sliboval, že k žádné reformě nedojde). Za jeho vlády došlo mj. nejprve k přehodnocení procesu socializace vesnice vc smyslu zmírnění, od poloviny 50. let se však tento proces rozběhl s novou intenzitou. Ačkoli je se Zápotockého jménem spojeno určité „oteplení" a jemu osobně je připisována jistá ,,lidovost", i on je podepsán pod řadou rozsudku trestů smrti apod. Po jeho smrti 13. 11. 1957 se na příštích 10 let stal prezidentem dosavadní první tajemník KSC Antonín Novotný. V období jeho prvního mandátu došlo k přijetí nové ústavy, která zkrátila prezidentské funkční období o dva roky a současně vypustila omezení v počtu možných volebních období. Nová volba prezidenta se však konala ještě dle staré ústavy, tedy po sedmi letech od předchozí. Prezidentem byl opět zvolen A. Novotný, svůj druhý mandát ovšem nedokončil a 22. 3. 1968 v souvislosti se změnami ve straně a společnosti odstoupil. S Novotného érou je tak spojeno jak svobodnější ovzduší šedesátých let (nezasloužené), tak i počátek jejich dramatického vyvrcholení. Prezidentem byl následně 30. 3. 1968 zvolen předúnorový i poúnorový ministr národní obrany, v období 50. let po krátkou dobu vězeň a poté účetní JZD generál Ludvík Svoboda Květnová ústava konstatovala, že „nejvyšším orgánem moci vládní a výkonné je vláda". Vláda byla odpovědna Národnímu shromáždění, jmenoval a odvolával ji prezident republiky. Socialistická ústava toto znění v podstatě zachovala, pouze doplnila možnost odvolat na návrh Národního shromážděni i jednotlivé členy vlády. Dne 25. 2. i 948 jmenoval prezident Beneš rekonstruovanou vládu tzv. obrozené Národní fronty, tentokrát již pod dominantním vlivem KSČ ( KSČ 9, KSS 3, ČSSD 4, ČSS 2, ČSL 2, Strana slovenskej obrody 1 a nestranici í členové), kdy i členové nekomunistických stran reprezentovali jejich komunizující křídla. Členem vlády byl až do své záhadné smrti 10. 3. 1948 také Jan Masaryk, 'lato vláda fungovala necelé čtyři měsíce, kdy byl její předseda Klement (iottwald zvolen prezidentem. Nova vláda doznala ve svém funkčním období, které trvalo až do voleb 1954, řadu změn, a tu i na miste nejvyšším v roce 1953 nahradil Antonína Zápotockého předseda KSS Viliam Široký. V. Široký nesl značný díl zod- Politický systém Československa 1948-1968 145 pôvodnosti za nezákonnosti a politickou zvůli 50. let, podílel se na přípravě vykonstruovaných soudních procesů a na kampani proti „slovenskému bur-žoaznímu nacionalismu". Stál i v Čele dalších dvou vlád až do roku I963, kdy se premiérem stal člen Ú V KSČ Jozef Lenárt. Po pěti letech, na počátku „obrodného procesu" jej vystřídal Oldřich Černík. Ve vládách 1948 - 1968 se vystřídala celá řada ministrů, státních tajemníků a náměstků. Jednalo se jak o politiky působící již v letech 1945- 1948, tak o státní představitele významně se angažující v desetiletích následujících. Z nejznámějších jmen lze uvést: Rudolf Barák, Vasil Biľak, Čestmír Císař, Vladimír Clementis, Alexej Čepička, Oldřich Černík, Václav David, Jaromír Dolanský, Evžen Erban, Zdeněk Fierlinger, Jiří Hájek, Karel Hoffmann, Alois Indra, Václav Kopecký, Zdeněk Nejedlý, Václav Nosek, Antonín Novotný, Alois Petr, Josef Plojhar, Josef Smrkovský, Ludvík Svoboda, Emanuel Šlechta, Vávro Šrobár, Lubomír Štrougal. Na začátku obrodného procesu Pražského jara nastoupil do úřadu kabinet Oldřicha Černíka. V něm se angažovali např. Gustav Husák, Lubomír Štrougal, Ota Šik, Jiří Hájek, Stanislav Rázl, Josef Korěák a další. Vlády Československé (socialistické) republiky 1948-1968: Datum úřadu Předseda vlády 25. 2. 1948 - 15. 6. 1948 Klement Gottwald 15. 6. 1948 - 21. 3. 1953 Antonín Zápotocký 21.3. 1953 - 12. 12. 1954 Viliam Široký 12. 12. 1954 - 12. 7. 1960 Viliam Široký 12. 7. 1960 19. 9. 1963 Viliam Široký 20. 9. 1963 8. 4. 1968 Jozef Lenárt 8. 4. 1968 31. 12. 1968 Oldřich Černík Nebývalou mocí disponovala tajná policie - Státní bezpečnost. Právě ona často vedla vyšetřování, výslechy, rozvíjela a rozohrávala vlastní hry. Získávala řadu spolupracovníků, mj. z řad někdejších konfidentů Gestapa, podařilo se jí i n filtrovat do společnosti. 7.6 Soudní moc Ústava 9. května stanovila novou organizaci soudnictví. Pro celé území Československa zřídila Nejvyšší soud, Nejvyšší vojenský soud a Správní soud. Soudní senáty se skládaly ze soudců z povolání a ze soudců z lidu. Soudce z lidu určovaly příslušné národní výbory. V justici došlo k razantní 146 Politický system českých zemí 1848-1989 čistec, kdy místa erudovaných soudců zaujali lidé nekvalifikovaní, často s minimálním právním vzděláním. Nicméně rozhodující byl především institut prokurátoru, kteří justici fakticky ovládali, Socialistická ústava / roku 1960 již beze všech zábran proklamovala, že soudy a prokuratura „chrání socialistický stát, jeho společenské zřízení í práva a oprávněné zájmy občanu a organizací pracujícího lidu" a žc „celou svou činností vychovávají občany k oddanosti věci socialismu, k zachovávání zákonu a pravidel socialistického soužití i k čestnému plnění povinností ke státu a společnosti". Soudní soustavu tvořil Nejvyšší soud, krajské a okresní soudy, vojenské soudy a místní lidové soudy. Nejvyšší soud byl nejvyšším soudním orgánem, který dozíral na soudní činnost všech ostatních soudu. Soudce Ncj vyššího soudu volilo Národní shromáždění, krajské národní výbory volily soudce krajských soudů. Soudci okresních soudů byli voleni občany podle obecného, přímého a rovného volebniho práva tajným hlasovaním. Volební období všech těchto soudů bylo čtyřleté. Mandát soudců byl imperativní, soudci byli povinni podávat svým voličům nebo zastupitelskému sboru, který je zvolil, zprávy o své činnosti a o činnosti soudu. Soudci mohli byt odvolám voliči nebo zastupitelským orgánem, který je zvolil. K dalšímu ...prohlubování účasti pracujících ve výkonu soudnictví1' byly v místech a na pracovištích voleny místní lidové soudy, které mely přispívat k upevňování socialistické zákonnosti, k zajišťování společenského pořádku a pravidel socialistického soužití. Zachován /ustal institut souden z Indu. Komunistický režim využil po roce 1948 zkušenosti pretotalitního období I řetí republiky v oblasti mimořádného soudnictví a ustanovil v březnu 194K Státní soudy jakožto zvláštní soudy pro boj proti reakci. Státní soud působil v českých zemích v Praze a Urně. Dne 9. 4. 1948 obnovily na základě dekretu prezidenta republiky (v té době ještě stále E. Beneše!) činnost mimořádné lidové soudy, které se dříve zabývaly případy kolaborace, Protože Statni soudy nemohly začít soudit okamžitě (činnost zahájily v září 1948), předstupovali obvinění před Vrchní vojenský soud v Praze, vojenský soud na Hradčanech i krajské a okresní soudy. Pro boj proti vnitřnímu nepříteli přitom přestal vyhovovat starý zákon na ochranu republiky / roku 1923. využívaný v letech 1945 1948. Byl proto přijal nový zákon č. 231/1948 Sb. na ochranu lidové demokratického zřízení len byl takřka beze /měn přejat do nového trestního zákona 86/ 1950 Sb.) Nové plavní úpravy umožňovaly obvinit takřka kohokoli napi /c zločinu v Uistizrady, a tedy uvalit trest odnětí svobody v řádu desítek leč popi u e ,t nejvvssi Ovšem ani řádné užíváni tohoto trestního zákona a podobně konstruovaného trestního radu (moc přijat rovněž r. 1950) ne- Politický systém Československa 1948-1968 147 mohlo vest vždy ke splnění politické objednávky. Proto soudy v řadě případu tyto normy porušovaly. Nejenže tak tedy byla porušována elementární přirozená spravedlnost (což se dělo po celé období komunistického režimu), ale dokonce i tzv. socialistická zákonnost. Za zmínku stojí i skutečnost, že pro uvěznění a několikaletý pobyt např. v táborech nucených prací (TNP) nebylo mnohdy zapotřebí žádné obviněni, obžaloba či soudní jednání, postačovalo správní řízení Veškera soudní soustava (včetně nestandardních prvků) plnila politické zadaní - vypořádat se s domnělým nepřítelem. Ve skutečnosti však pomáhala vytvořit ve společnosti atmosféru strachu, který měl vést k rezignaci na jakýkoli protirežimní odpor. Za pomoci sovětských poradců bylo již v listopadu 1948 ve vězení na 600 nově zatčených, a to jak představitelů nekomunistických stran, tak agrárníků, tzv. trockistů, zelené internacionály apod. Nechvalně prosluly procesy s generály Heliodorem Píkou a Karlem Kutlvasrem, s elitou československého letectva z Velké Británie, s bývalou poslankyní ČSNS Miladou Horákovou (zvláště tento proces a jeho výsledek vyvolal rozhořčení v zahraničí), s církevní řádovou i diecézni hierarchií, s katolickými intelektuály, s tzv. zelenou internacionálou atd Bilance politických procesů (čísla jsou pouze orientační, neboť nejsou k dispozici materiály pro přesný součet)- • 280.000 lidí ve věznicích, • 80.000 prošlo tábory nucených prací, • 60.000 vykonalo vojenskou službu v Pomocných technických praporech, • cca 4300 lidí bylo ubito při výslechu, zastřeleno na útěku nebo zavražděno v táborech a dolech a • 233 bylo odsouzeno k trestu smrti (z toho 178 rozsudku smrti bylo vykonáno). 7.7 Stranický systém Popsaným reáliím plně odpovídala i podoba stranické soustavy a stranic soutěže. Faktickou moc jakožto vedoucí síla Národní fronty držela KSC. Ostatní povolené politické strany (ČSL, ČSS, na Slovensku Strana slovenskej obrody a Strana slobody) byly pouhým přtvažkem NF, spíše zájmovými organizacemi (např. sdružením věřícího obyvatelstva jako v případě ČSL), jen omezeně naplňujícími definici politického stranictví. Celý systém tak odpovídal sartoriánskému modelu jediné hegemonicko-ideologieké strany, s existencí satelitních subjektů, nenadaných možností jakkoli ohrozit postavení hegemona - KSC. 7.8 Hlavni politické strany v Čechách a na Moravě Komunistická strana Československa (KSČ), od roku 1948 definitivně vedoucí a rozhodující síla Národní fronty, československého státu a spote* nosí,, zúročila v únorových dnech své předchozí dlouholeté úsilí. V době poprevratove j,z jc„ dokončovala úspěšně započaté dílo: prostřednictvím Akenielv výboru Národní fronty ovládla všechny masové společenské, mládežnícke, kulturní, tělovýchovné a zájmové organizace a sdružení a začala s realizaci opatrení vedoucích k získání kontroly nad ekonomikou. Konkrétním důkazem úspechu KSC: byly výsledky květnových voleb do Národního shromážděn,. V květnu 1948 se predseda KSČ stal prezidentem republiky, cmz bylo , personálně definitivně potvrzeno převzetí moci komunisty. V červnu následne proběhlo slučováni shromáždění KSČ a ČSSD, jímž bylo pr kkmattvně dokončeno sjcclnoccní dělnického hnutí. Na podzim hMg pak došlo k opětovnému organizačnímu sjednocení KSČ a KSSí • ^^^''^'l^''^"1^KsC-aniž by<>v5em(stĽ|,iejak0 B n ul „ľ ľ ZaS;"Jni 2mén" S"a"'Ľké organizační struktury t c - P "," U1~0UPÍ1° d° KS(" «5W57 nových členu; na konci nZS po čl • 'akfka 2'5 a«a (historicky nejvíce), m t. I "vsen, log,eky z„„me„al proménu ^ ^„j sttuk- ÄSľ' ní,kŮ)-a * tóZ9rovéh0 Členské základny- Svůi rartiWílní • ,• k nas!ednému poklesu stavu. .x'Za™ r S5* ■stí y?* ksč ä; f .t nické třídy měl bvl nadál ľ Jak"zl" pfedvoJe (avantgardy) del- .....asssa^ ^.rs K dosažení socialistických cílu v e , Y T™ V Ce'Ľ 8 , nejprve dvouletka, po Jej , , „ l"""" S'0UŽllv hospodářské plány -Plánováni, znárodnění vcĹl ^ * P°loŽen zc'méllíl M PrinC'P vvbudováni materiálně ^lu' rozvoj socialistického sektoru, !>™myslu a tndustoal,;,,'i Slr^J^"* P0*0"" •""f* kých státu V oblasti v," - 7-, :l l>r"ľ"JĽlli "a Irhy lidově demokratte- ani vesnice CľásTíetaľf^1' (!m>• POsLpnou sociali- tu centrálního plánovaní. * '' '>VSCI" SP'SĽ V° /";Mn«i stagnace a neúspé- označován brněnsky n,.,,-,., ' VC V,aslních Hdich- 7;l Prv"! byVÍ' bvl"odhalení protist■ „db,, '" Sľ'""t:m NejvýznamnějSi kauzou pak lovenska 1948-1968 149 lul 2en bývalý generální tajemník Rudolf Slánský. Takřka ply- š b aV, ^ Proces se „slovenskými buržoazními iiacionaíisíy" v čele 'c oiicím generálním tajemníkem KSČ Gustavem Husákem, auŕ ľ Sííl' rorm£^ně v ^eJe strany ústřední výbor, faktickou pravomoc I 'ata n,ěl předseda a později první či generální tajemník. Od roku vedl °roku 1953 b^J Předsedou K. Gottwald, v letech 1945-1951 stál e nej jako generální tajemník Rudolf Slánský. Po Gottwaldově smrti ^ j j « funkce předsedy obsazována a hlavou KSC se stal první tajemník: x, eřech 1953-1968 Antonín Novotný, kterého v lednu 1%8 vystřídal Ale-ndei Dubček. Centrum strany tvořilo 10-20 členů nejužšího vedení -p'Vodnč Politbyro, později předsednictvo Ústředního výboru KSČ (L/V KSČ). 0r^Ocným výkonným orgánem se stal sekretariát Ú V KSČ. •íraria byla budována na zásadách tzv. demokratického centralismu e2vyhradné podřízenosti nižších složek vyšším. Tak byly ÚV podřízeny ]dJské, okresní a místní organizace. Místní organizace vznikaly a působily festech, obcích, městských čtvrtích i jednotlivých závodech. Každá větší '^'síní organizace se dělila, na dílčí organizace a dále pak ještě na tzv. „desít-^ o počtu 5-19 členů. Vedl je funkcionář s označením „desítkář", později >> Vedoucí stranické skupiny". „Desítky1' či „stranické skupiny" existovaly na aždérn pracovišti, v každém úřadu, redakci, annádní jednotce, ve vedení iSPot tovních klubů, ve výborech odborových organizací či masových organ i-acich. Tato struktura byla schopna se mobilizovat během několika desí-řc>k minut (viz únorové události J948 či během 24 hodin svolaný Vysočan-s^ý sjezd r. 1968). Stranická skupina zajišťovala, aby kterýkoli kolektiv vydal v případě potřeby prohlášení jménem všech pracujících (užíváno zejme-na v době politických procesů). V roce 1949 nastolený plošně represivní trend přetrvával ještě po jistou dobu po úmrtí Stalina a Gottwalda. Postupně se z něj ovšem vytrácelo Počáteční bezohledné odhodlání realizovat stranické cíle. X. sjezd struny v roce 1954 konstatoval úspěchy a potvrdil dosavadní linii. Volby konané v tomtéž roce, v nichž jednotná kandidátka NF obdržela 97,9 % hlasů, potvrdily definitivní ovládnutí a zastrašení společnosti. Období dočasného znejistěni přišlo v roce J956 v souvislosti s XX. sjezdem KSSS, odhalením kultu osobností a polskými a posléze maďarskými událostmi. V KSČ i v ovládaných organizacích (např. uměleckých svazech) se následně rozproudila kritická diskuse, která se (byťzatím stále opatrně) snažila potikázaí na nedostatky a „přehmaty" stranické limo. Ukončena byla celostátní konferencí KSČ v červnu 1956, na níž dva hlavní referáty A. Novotného a V. Širokého obrátily pozornost od minulosti zpět k dobudování základů socialismu Pragmatizace politické linie a některá opatření sociálního charakteru v tomto j 50 _ _ _ Politicky systém českých zemí 1848-1J389 období zabránily eskalaci vývoje, který se v Československu neubíral stejnou cestou jako v Polsku a Maďarsku. Následující období bylo ve znamení stabilizace vývoje, dokončení združstevňování apod. Vrchol tohoto období, v nčnrž se uskutečnil XI. sjezd KSČ, predstavovalo přijetí socialistické ústavy v červenci 1%0. Zajímavostí dokumentující faktický proces přijímání rozhodnutí je způsob jejího projednávání nejprve schválení ťJV KSČ, poté celostátní konferencí KSČ a nakonec Národním shromážděním. Formálním stvrzením mocenského postavení KSČ se stalo ustanovení či. 4 o vedoucí úloze KSČ ve společnosti. Pro KSČ přinesla 60. léta zásadní vnitrostranický střet, který přerostl stranickou pudu a vyvinul se do podoby širokého společenského hnutí. Ani tento vývoj (s výjimkou svého vrcholu v první polovině roku 1968) ovšem nevybočil z mantinelu nastavených moskevským centrem Příčinou uvolnění v první polovině 60. let byl přitom generační spor uvnitř KSČ XII. sjezd KSČ v roce 1962 ještě proběhl v optimistické atmosféře údajného dosažení komunismu v horizontu dvacet, let. V tomtéž roce se ovšem objevily první snahy o objasnění politických procesu let padesátých, omezené prozatím pouze na stranickou pádu. () rok později tato iniciativa vyústila v odvolání procesu a soudní rehabilitaci více než 400 postižených osol, včetně R. Slánského (ovsem pouze z. řad komunistu,. Na zasedání ú V KSČ v dubnu 1963 pak dokonce v souvislost, s poodkrytím zákulisí padesátých let došlo k udělení stranických trestu pro některé funkcionáře (např. vyloučení A. čepičky), z ľ SĽ dľ Pm ZaČaUl Štěpit Pionéři, odvozující svou legitimitu I l^,,0r,7ch "*stí, se cítili ohroženi ve svých pozicích. Tuto í > í r Y ľ prvni ,a,Cmník A- Novotn*> úroveň přirozený terč S ,s0,,e° f Tnč * snovala opozice reprezentovaná institucemi, ľmntLTu n"11106 ""^ Stranickou íl nestraníckou inteligencí: patřila em p tdtvsmi kultunu a vědecká pracoviště, vysoké školy, redakce, organ i- Novotném,, ľ ^ D^cekem a Vas.lem Biľakem, kteří vyčítali nim 11 ° PrC/irUVy P°St0' VÚČ1 ^ovensku. Ten se mj. projevil v tazant- - - k *tc„ pravomoc, slovenských státních institucí v socialistické ústa- Piol'ehl X ľ " f^JT^^ Mo znamenalo v roce 1966, kdy a Oto,, š,t, , , ' Mj- na něm došl° kc střetu mez, A. Novotným a Otou Šikem stran koncepce ekonomické reformy V toto atmosfére přišel krizový rok 1968, který odhalil skutečnou tvář , J ^Propojenost marxistieko-leninské teorie s praxí a hlu- Nky ioz,,,, mezi československou společnosti a její soudobou politickou v n r í T "V,l,,í P0Čala " i» na podzim 1967 ' Vldl°1,la V 'ednU '** dobrovolnou- rezignací A.' Novotného na post Politický system Československa 1948-1968 151 Pfvního tajemníka. Na jeho místo nastoupil Alexander Dubček. Sesazení Novotného bylo ovšem výsledkem postupu značně nesourodé skupiny osob vedené rozličnými zájmy a cíli (proreformní proud, prosovětská linie atd.). To ostatně potvrdil .'vývoj následujících tří měsíců, kdy se řešily takřka výhradně personální otázky. Reformní proces, který byl nastartován, se ovšem nepodařilo udržet pouze v nojvyšších patrech politiky, ale pronikl relou strukturou NF a společnosti. Lze konstatovat, že se KSC vymkl z rukou ÚV KSČ se tak dostal spíše do vleku událostí, když az ex-post reagoval mi probíhající změny. Pokus získat zpět ztracenou iniciativu představoval tzv. Akční program KSČ. Proklamoval heslo „socialismu s Ud-skou tváří" a snažil se zdůraznit specifičnost československé cesty budování socialismu. Program měl být potvrzen mimořádným sjezdem svolaným "a zafi 1968. . . ,„. Další vývo, uvnitř KSČ byl logicky ovlivněn procesem stepe,,, původní jednotného pro.inovotnovského tábora. Dělícím kritériem se stal prístup k«, a, -'ormaěním krokům podporovaným A. ^k™*\^J?^Z2Zfl ■*» mínění, odrážc ícím (na pomery komunis.ic ych rezmiu yvahru svobodu slova. Proti Dubčekovu křídlu se postav, hdc sice spojen. • N, VOtného pádem, ale odmítající zpochybnění vlastních inocenskyho £ IMv této skupině vyhovoval tlak vyvíjený na Prahu Sovětským svazemježzesílil zvlašté po zveřejnění „kontrarevoluční" výzvy Dva t.sice zatím nadále ztr celo vliv na vývoj společnost, Nasedne událost. zované 21. srpnem 1968 představovaly zvrat půlročního VV' J ^' fojájflího druhou stranu byly logickým vyústěním předchozích Podřízení se Strany a státu moskevskému cením. *J«««**^ vovala přirozené linuty a hlubokou vnitřní tragiku re onu ^ * ského j ra. KSČ se okupací země -«»!f""^r ' viátiia do své subordmacní role, ze které na nekohk ^ Další vývoj v KSČ potvrdil její vnitřní ^'^^kXrľvoC i , , * i j ... m íikŕ> wu kevské skupiny (V. B,lak, A nemu sestavení dé.uicko-ro.ntcke vady v bila nástup této skupiny k moc Důkazu,£ (seäel 8e uvnitř KSČ se stal přes noc ^™*% ?áo řady komunistických 22. 8. 1968, později nebyl uznán jako pian y Sjezdů sc nezapočítával). N a tomo sjezd i byLzv< > e n V J nahič navazoval na ^f'^^J,^ a okamžitému Varšavské smlouvy. Sjezd též vyzvu ^ Odchodu cizích vojsk a,1 , První zpochybněn, jelKizayciu P - ^ ".v sjezd KSS (Slováci nebyli z vlasmi í 152 PoMMCKY SYSTEM ČESKÝCH ZEMÍ 1848-1989 zastoupeni). Definitivní odmítnutí vysočanského sjezdu, souhlas s okupací země, souhlas se zastavením činnosti antisocialistických sil a normalizaci stranických a celospolečenských pornem pod kontrolou ostatních socialistických států { fakticky SSSR) pak přineslo zasedání Ú V KSČ dne 31. 8. 1968, na něm/ proběhly první personální /měny. Vývoj do konce roku 1968 probíhal v právě naznačeném duchu. Již čtyři dny po Únoru (29. 2. 1948) se konalo zasedání předsednictva Československé strany národně socialistické. Na něm byl novým předsedou přejmenované C eskoslovenské strany socialistické(CSS) zvolen Emanuel Šlechta (nový ministr techniky) a prvním místopředsedou Alois Neuman (nový ministr pošt). Z 24 členu původního předsednictva strany jich 11 odešlo do exilu (včetně Petra Zenkla, Vladimíra Krajiny, Jaroslava Stránského a Huberta Ripky) a 8 bylo uvězněno. Z 55 poslanců byli dva popraveni (Alois Jaroš a Milada I loráková), 19 uvězněno (2 z nich ve vězení zemřeli) a 18 emigrovalo. Ze zbývajících lojích v komunisty ovládnutém parlamentu zůstalo 19. Na druhou síranu nutno poznamenat, že cca 120.000 členů vstoupilo v prvních poúnorových týdnech do KSČ. Po prověrkách zůstalo v říjnu 1948 v ČSS oproti původním více jak 600.000 pouhých 1298 prověřených členů. Později členská základna opčl rostla, ale nikdy (s výjimkou let 1968 4 971, kdy dosáhla téměř 30.000 členu) nepřekročila stanovený limit 16.000 členů. Programově se strana jakožto součást obrozené NF přihlásila k budování socialismu a k nej tesnejší spolupráci se Sovětským svazem. Zřekla se odkazu prvních dvou československých prezidentu, o nějž se dosud opírala, schvalovala výsledek procesu se svou bývalou poslankyní M. Horákovou, stejně jako cele řady dalších politických procesů, jichž byli namnoze účastni její bývalí představitelé. ,,Odměnou" za loajální postoj jí byl vydavatelský dům JVlelan-trich. který ačkoli znárodněný, mohla strana využívat, takže kryl finančně její činnost. Podržela si také ústřední tiskový orgán Svobodné slovo. Na jednotné kandidátce NF v parlamentních volbách 1948 dostala 23 poslaneckých křesel. Vedení strany nebylo tiž do roku 1958 nikým zvoleno, svoji legitimitu čerpalo z únorových událostí. Následná snaha o zaujetí na KSČ méně závislé linie pak vedla k odebrání Melantrichu a zbavení předsedy 1-, Šlechty funkce ;i následně i členství ve straně (den po odvolání / funkce Šlechta spolu se svou ženou spáchali 17, 3, 1960 sebevraždu patrně pod dojmem očekávaného zatčení). Na jeho místo nastoupil A. Neuman. CSS se opětně /cela podřídila KSČ a tento stav /ustal nezměněn až. do inku 1968. Dne 2 k !, 1968, již pod dojmem radikalizující se společenské atmosféry, odstoupil / lunkce A. Neuman. Nahradil jc| Iíohnsla\ Kučera, dosavadní Politický systém Československa 1948-1968 153 ústřední tajemník. Změny ve vedení strany představovaly jistý kompromis pozice poúnorových funkcionářů nebyly zásadně ohroženy. Přesto se v rámci strany rozběhla reformní diskuse směřující k redeŕinici ideových základů strany, k požadavku na rehabilitaci odsouzených členů strany (zejména M. Horákové) a ke snaze navázat na předu noro vý charakter a činnost ČSNS Naopak požadavek na urychlené svolání sjezdu ČSS se podařilo vedení strany „ustát". Veškeré reformní aktivity projevující se mj. určitou spoluprací s K-231 ustaly se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Na konci roku 1968 byla situace připravena pro nové čistky. V den, kdy prezident Beneš přijal demisi 12 ministrů, rozhodl se Ústřední výbor Československé strany lidové (ČSL) pro násilnosti páchané akčními výbory NF ukončit veřejnou stranickou činnost. Zároveň byli ze strany vyloučeni poslanci P. Alois Petr a P. Josef Plojhar za aktivní spolupráci s komunisty. Předseda strany Jan Šrámek pak prohlásil, že za těchto okolností nemůže vést stranu a každému členu dává na zvážení, jak se má v době komunistického bezpráví zachovat. J. Plojhar a A. Petr ovšem nedbali usnesení předsednictva a za pomocí akčního výboru převzali vedení lidovecké tiskárny a ústředního sekretariátu ČSL. Dne 1. 3. 1948 se konalo zasedání předsednictva ČSL. Historicky teprve druhým předsedou byl zvolen A. Petr (nový ministr dopravy), místopředsedou J. Plojhar (v letech 1948-1968 ministr zdravotnictví). V prvních poúnorových měsících opustilo zemi 10 ze 46 poslanců ČSL, 12 jich bylo uvězněno (z toho 4 umučeni nebo popraveni: Stanislav Broj, Rostislav So-chorec, Jan Plesl a Alois Janáček) a J 3 bylo zbaveno poslaneckého mandátu. Pod záminkou školení tajemníků ČSL v Praze bylo roku 1949 ze služeb strany propuštěno téměř 40 okresních tajemníků. Procesy se členy vymyšleného výboru křesťansko-demokratické strany v 50. letech pak byly záminkou k zastrašení lidovců a účtování se soukromými zemědělci. K dalším čistkám v ČSL došlo po kroměřížské konferenci a orelské pouti na Hostýne; Zži vystoupení na konferenci byl např. na 12 let odsouzen generální tajemník g. Hála. Mnoho lidovců emigrovalo (pokus J. Šrámka a E Hály o přechod hranic v březnu 1948 ovšem skončil neúspěšně; oba skončili ve vazbě a posléze v internaci) a na Západě se zapojilo do protikomunistického odboje. Bývalí poslanci ČSL založili v emigraci křesťansko-demokratickou gtranu, která se podílela na založení Rady svobodného Československa , Středoevropské křesťansko-demokratické unie. Po úmrtí předsedy A. Petra se předsedou ČSL sťal J. Plojhar, který dl strunu příštích 20 let zcela v podřízení komunistické nadvládě. Počet ^mi lidové strany nesměl v 50. letech překročit kvótu 20.000. V některých 154 Politický systém českých zemi 1848-1989 okresech, kde získali komunisté roku l#46 více než 50 % hlasu, nebyly organizace CSL vůbec povoleny (např. Kladno, Louny, Žatec, Rakovník, Bruntál. Karviná aj.). Nové vedeni ČSL se zpočátku halilo do frází o obnoveném křesťansko--sociálním charakteru strany ze začátku století. Návrat k údajným tradicím lidové strany měly upřesnit dvanáctibodové Programové zásady z dubna 1949. Stranická politika byla omezena na působnost v družstevním zemědělství mírových aktivitách, kulturní, brigádnické a charitativní činnosti. Existoval pritom zjevný názorový rozdíl mezi řadovými členy CSL, kteří viděli ve straně omezený kousek svobody, a mezi nej vyšším vedením strany, které se řídilo pokyny N K /měna nastala na konci 60. let. Tisk CSL dal od počátku Pražského jara prostor demokratizačnímu hnulí, podílel se na odhalování komunistických hrůz 50. let a psal o pronásledování lidovců Státní bezpečností. Mezi čtenáři l,úlové demokracie se stal zvláště populárním redaktor Rudolf Strobin-ger, jeden z nejznámějších novinářů Pražského jara. Na zasedání UV CSL 3 l. 3. 1968 došlo k rezignaci všech členu předsednictva a bylo zvoleno nové vedení strany. Pod tlakem řadových členů odešel z funkce J. Plpjhar a předsedou CSL byl zvolen Antonín Pospíšil. Programové prohlášení sice ještě hovořilo o socialistickém charakteru ČSL, ale některé formulace již požadovaly větší samostatnost a uplatnění v politickém životě. Tlak řadových členů postupně narůstal. V květnu (968 schválilo předsednictvo ČSL pracovní program. V něm CSL, jako první z nekomunistických stran NF, požadovala pluralitní politický systém. CSL byla v programu definována jako důsledně křesťanská strana, sledující vlastní program. V srpnu 1968 vedení ČSL jednoznačně odsoudilo okupaci republiky. Příchod sovětských vojsk však učinil konec vystoupení protagonistu Pražského jara v ČSL, kteří z. valné části museli ze strany odejít. Vzápětí po únorových událostech došlo k ukončení samostatné existence Československé strany sociálně demokratické (ČSSD), fa se sice ještě podílela na sestavení pivní poúnorové vlády, ale o budoucnosti strany již rozhodovala mocenská elita KSČ, která připravila tzv. sloučení ČSSD s KSČ. Dne 18. 3. 1948 se na schůzi předsednictva ČSSD vzdal funkce předsedy Bohumil Laušman, kterého nahradil představitel komunizujícího křídla, předchozí předseda strany Zdeněk Fierlinger. Dohoda o podmínkách sloučení byla uzavřena 17. 4. 1948 a uskutečněna 27, 6. 1948 na slučovacím shromáždění ČSSD a KSČ. V rámci slučovací akce vstoupila do KSČ asi .třetina lociálních demokratu. Díky funkcionářům a členům strany, kteří odešli do kilu však ( SSI) trvala i nadále, vydávala stranický tisk, zasedal její ústřední Politický system Československa 1948-1968 155 výkonný výbor a konaly se stranické sjezdy. Pokus o obnovení její veřejné činnosti i v Československu v roce 1968 ukončila sovětská okupace. Obrodný proces v KSČ vyvolal v roce 1968 řadu pokusů o založení nových politických stran a hnutí. Snaha o obnovu sociální demokracie již byla zmíněna. Mj. vznikly Klub angažovaných nestraníků (KAN) a Klub K 231 (sdružoval bývalé politické vězně), objevil se pokus o ustavení křesťanskodemokratické strany. Všechny tyto naděje na možnou politickou pluralitu ukončil srpen 1968. V souvislosti s deskripcí stranických dějin v době poúnorové je pak nutno alespoň okrajově zmínit aktivity československých politiků v exilu (dle odhadů jen v letech 1948-1951 emigrovalo na 25.000 osob). V důsledku odchodu řady stranických špiček do emigrace došlo již záhy po Únoru k ustavení centrál politických stran v exilu. Politický exil se v zásadě dělil dle vztahu ke Košickému vládnímu programu na: • „košický" - strany, které se podílely na budování Třetí republiky (národní socialisté, sociální demokraté, lidovci, Demokratická strana, Strana slobody) a • „protikošický" - strany, které nemohly být po roce 1945 obnoveny (zejména agrárníci, živnostníci a národní demokraté). Snahy o integraci vrcholily v roce 1949 založením Rady svobodného Československa, která ovšem nikdy nedokázala překonat existující odstředivé síly a četné personální spory. Československý exil tak reprezentovala celá řada politiků, novinářů, vojáků a umělců (P. Zenkl, H. Ripka, V. Krajina, J. Stránský, J. Lettrich, J. Papánek, F. Peroutka, P. Tigrid, S. Ingr. F. Moravec, R. Kubelík a další), ale fakticky žádná respektovaná zastřešil-organizace. 7.9 „Samospráva" a státní správa V oblasti veřejné správy, tj. při národních výborech všech stupňů (stejnějak: ve všech ostatních oblastech veřejného života), vznikly v únorových dneci tzv. Akční výbory Národní fronty. Jejich úkolem bylo provést v příslušných úřadech a institucích personální změny. Zásahy akčních výborů změnily strukturu vnitřního obsazení úřadů, jež do té doby v zásadě respektovala výsledky voleb 1946, a to ve prospěch KSČ. Desátý článek květnové ústavy charakterizoval národní výbory jako nositele a vykonavatele státní moci v obcích, okresech a krajích a jako 156 Politický systém českých zemí 1848-19JL. strážce prav a svobod lidu. Národní výbory vykonávaly podle ústavy na uzemi, pro než byly zvoleny, veřejnou správu (již neexistovalo rozdělení verejne správy na statuí správu a samosprávu) ve všech jejích oborech; zejména obecni správu vnitřní, správu kulturní a osvětovou, ochranu práce a správu zdravotní a sociální, Důležitým pro pochopení struktury orgánů verejne správy je konstatování ústavy, že národní výbor tužšího stupně je podnz.cn národnímu výboru stupně vyššího, přičemž současné jsou ná- 7 T°ry podnzeny orZ™t™ 'noe, vládní a výkonné, zejména minister-stvu vnitra. K I. 1.1949 skončilo staleté zemské uspořádání a bylo zavedeno nové ™ %de'em, , kraJ"sl<í' V českých zeních bvlo zřízeno 13 krajů, t™ J ? by'" L'praveno *vl»»im zákonem. Spolu se zámkem zemí a z. kun kraju zmokly Zemské .uhodní výbory. Naopak nově zřízeny byly nore „ok n'ľ ^ Wy (KNVk Pil *™,, ven. z,akon c. 280/1948 sk i-» , ' •, , . v"Orr,í organizac KNV ' , T" ' ^ také m,Vé ''^"T výkonné síožk W z ,k M^T "'"^ " **> '':,l<;° *uteanosti Síl'" T ' přcdscdu- reŕeľcn,y » komÍSe' Ve k»n rovnéžzavtľltSt^ J "ľ V*"™ b*la rada •«» Předseda-Pícdnoslfnele, u 1 JĽII">^ka KNV-byl pn.covní.u přecls.aveným ván ministře™ ti rarÓ ™M™* '""^ vyb™ radoU »*«« předsedy KNV, ^ ■***? ^« výbory, V roce 1940 Z , Se Probily podřízené národní Posláním bylo před vs n Vár - ,m"U" ÚJeZd"ÍCh zemníku, jejichž komunikací mezi nil ľ ^m'Ú POl",d" řizení MNV a zd'ekt,vmt Místních národních^ MNV>' (°NV)' Cirof Olltlcké Čístkv V Oľtr'Hi/w.l, - , ' toty vedly ke snížoní ľuľ 1 SpraVy 3 upřednostnění politické ČiS- ^^JLL^J^ ^Působiiosti ..cích představitelů. To vedlo ústavní zákon ě. 81/1953i Sh°n " ™ VeřejnésPrávy- Na situaci reagoval výborvbylv vvnaivzn, ' l ' ' národních výborů vládou. Národní dě 0 rok pozde,, hvl npS<ľ"OS" mmiSterstva v'ntra a podřízeny přímo vlá-^borech, který spJusX"^- USlaVní /ák°" č 12/1954 Sb- 0 národních ľ kuPhléníSvý^ úkolu naří ''m "'ľ1' U,n°^,f n.nodní.n vvhorum vyJn kdy by,y —'v referáty v čeu ' ľ ^ *měně - vnitřní organizaci, IU,!V v čele s vedoucími „db nym'Členy nárí)dního výboru a žříze- oru< nevolenými pracovníky národního IV (H i^£q£^SYsrÉM Československa 1948-1968 15 výborii. Činnost národních výborů přitom byla v průběhu 50. ä 60. let po nanienána mnohdy i násilnými změnami ve struktuře měst a obcí - shčo v£tiím obcí. První přímé volby do národních výborů se uskutečnily v roce 1954 ~ s jedinou a jednotnou kandidátkou Národní fronty. Od konce padesátých let P^k došlo íce zvýraznění zásady, že nejzávaznější záležitosti, jejichž řešení padalo do kompetence národních výborů, byly nejprve projednány přísíuá-yTtii výbory KSČ, kde se rozhodovalo o způsobu jejich řešení. Kok 1960 přinesl kromě socialistické ústavy i zákon č. 36/1960 Sb. O uzemním členění státu. V českých zemích vytvořil sedm kraju s hlavním klestem Prahou jakožto samostatnou územní jednotkou. Kraje se dělily na 72 okresů, ty dále na jednotlivé obce. Bylo zrušeno množství okresů, Předpokládalo se, že dojde k posílení úlohy MNV. 7b měl podpořit i zákon c- 65/1960 Sb. O národních výborech. Zákon zachoval stávající soustavu národních výborů s tím, že pouze rozlišil Městské a Místní NV. Ve struktuře vniírních orgánů jednotlivých N V došlo ke změně v postavení komisí, které se přeměnily z převážně poradních institucí ve výkonné orgány s rozhodo-Vacfrni pravomocemi k řešení příslušných problémů. Zákon, ktciý spolu s novou ústavou posiloval postavení NV, rovněž prodloužil funkční období zc tří na čtyři roky. Po celá šedesátá léta fungovala veřejná správa °8 naznačených principech, přičemž výraznější změny doznala až v souvislostí s obrodným procesem uvnitř KSČ a poté zejména v souvislosti s féderaJízaeí stáru. '•10 Doporučená literatura ^ALÍK, S.: Mezi demokracii u tota/itarismem. Příspěvek k Linzově klasifikaci aute ritativních režimů, rigorózní práce FSS MU, Brno 2001. ^ L AI VE, M.: Promarněná příležitost: Československo a rok 1956, Praha 2001. BORÁK, M.: Tábory nucené práce v ČSR 1948-1954, Šenov u Ostravy 19%. '''ALA, P. HÖLZER, i. MAREŠ, M. - PŠEJA, R: Komunismus v České republice, Brno 1999. GBRLOCH, A. HŘEBE JK, J. - ZOUBEK, V: Ústavní systém České republiky Praha 1996. "EJL, V.: Zpráva o organizovaném násilí, Praha 1990. KAPLAN, K.: Nekrvavá revoluce. Praha 1993. KAPLAN, K.: Stát a církev v Československu v letech 1948-1953, Brno 199.3. KAPLAN, K.: K politickým procesům v Československu 1948 1954: Dokumentace komise ŮV KSČ pro rehabilitaci 1968, Praha 1994. KAPLAN, K.: Nejvěišipolitickýproces M. Horáková a spal, Brno 1996. s. VÝVOJ V LETECH 1969-1989 8-1 Klasifikace systému 2. ývqj politického systému v letech 1969-1989 můžeme rozdělit do tří zá-K^dních fází: l. J 969 - počátek 70. let: fáze čistek a konsolidace režimu, „normalizace" ve vlastním slova smyslu; první čtvrtina 70. - druhá polovina 80. let: „zamrznutí" režimu, který se udržuje pomocí mechanismů vybudovaných v předchozí fázi. Ačkoliv se termín „normalizace11 používá pro celé období let 1969-1989, spíše lze od roku J 972 hovořit o normalizačním (normalizací nastoleném) režimu; stabilní fázi v protikladu k dynamické „normalizaci"; 3. závěr 80. let - 1989: nárůst dynamiky vývoje společnosti, na které nejsou mechanismy režimu schopny adekvátně reagovat. Ve vymezené první fázi vývoje politického systému v tomto období pro-íalo vytváření mechanismů (respektive obnovování mechanismů fungujících před r. 1968), které umožnily přežití režimu do roku 1989. Průvodním Jevem těchto aktivit byly čistky, které různou formou zasáhly přes půl milionu lidí a postihly politický, kulturní i hospodářský život. Konsolidovala se skupina osob, které rozhodovaly o vývoji společnosti i osudu jednotlivců. r° další se otevřela možnost získání lepšího postavení (během čistek se "■'Prázdnila řada postů), pokud se přihlásí k nové moci a podřídí se stanove-ným pravidlům a omezením. Desetitisíce lidí byly naopak z podílu na veřejném dění vyloučeny. Veřejnosti byl nabídnut „sociální kontrakt'1-sociální Jistoty a uspokojení materiálních potřeb výměnou za rezignaci na politické cíení a ústup do soukromé sféry. K získání souhlasu s tímto „kontraktem' byla použita široká škála prostředků: od kroků, které měly zajistit zvýšení životní úrovně, přes odříznutí od nezávislých zdrojů informací až po zastrašovaní. Za ukončení této fáze můžeme považovat volby v listopadu 197/ (které potvrdily stabilizaci režimu), případně rok 1972, kdy ještě probíhala .očista" některých organizací a došlo k tvrdému umlčení opozice (i když tento 'ákrok lze interpretovat i jako projev sebevědomí již zcela stabilizovaného 160 POLITICKY SYSTÉM ČESKÝCH ZEMI 1848-1989 režitíiU). V závěru konsolidační ta/o režimu všechny masové organizace obnovily své plné podřízení Komunistické strane Československa (KSC), čistkv byly /.převážné většiny ukončeny a kromě nepočetných skupin aktivní opozice občané nabízený „sociální kontrakt"1 prijali. Heliem druhého období se režim udržoval pomocí vytvořených mechanismu, které osobám na všech stupních rozhodování poskytovaly vzorce chování vůči konkrétním jednotlivcům. Až clo druhé poloviny 80. let se bez větších problému dařilo naplňovat „závazky1* plynoucí ze „sociálního kontraktu*'. Převážná většina občanu se stáhla do soukromí, materiální úroveň rosila a lidé byli relativně spokojeni, respektive nedávali nespokojenost otevřeně najevo. Státní moci se úspěšně dařilo minimalizovat přísun alternativních zdrojů informací veřejnosti (úsilí o zamezení přísunu nevhodných m formací a symbolu šlo tak daleko, že např. v kulturní sféře mohlo o „nepřijatelnosti** díla rozhodnout, že se na jeho vytvoření podílela osoba nepřijatelná pro režim, i když dílo nebylo protirežimní např. emigrace herce znamenala, že se přestaly vysílat filmy, ve kterých hrál), < )d druhé poloviny 80. let přestával dosavadní model uspokojování materiálních potřeb fungovat Větší objem informaci přicházejících ze zahraničí naznačoval, že materiálni potřeby občanu na Západě jsou uspokojovány lépe. Možnosti extenzivního ekonomického růstu, nutného pro udržení „sociálního kontraktu", se vyčerpávaly, nemluvě o rozsáhlé devastaci životního prostředí, již negativně pociťoval stále se rozšiřující okruh občanu. Představitelé režimu se dostávali do neřešitelné situace. Bránění reformám nemohlo režim dale udržet, výraznější reformy ovšem zároveň ohrožovaly trvání režimu. Stranické vedení navíc v souvislosti s perestro]kovou linií nového moskevského vedení Michaila Gorbaeova ztratilo dosavadní jistotu podpory. V závěru SO. let tak narůstá nespokojenost a s ní i aktivity opozice. Státní moc nedokázala na vývoj adekvátně reagovat a během patlu sovětského bloku koncem HO. lei se /hroutila i komunistická diktatura v Československu. / teoretického hlediska neodpovídal komunistický režim v letech 1969 1989 klasické definici totalitních režimu C. .1. Friedricha a Z. Brzezinského. Místo ideologické čistoty a směřování ke konečnému dokonalému stavu lidstva se kladl nej větší důraz na poslušnost stranickému vedení, místo podpory budovatelského nadšení se propaganda zaměřuje především na obhajobu režimu jako garanta zajištění materiálních jistot občanu. Klasickým politologickým typologiím se táze samotné „normalizace" poněkud vymyká. Je /načne dynamická, nejvýrazněji se z celého období blíží totalitnímu charakteru. Částečně by se na ni dal aplikovat (1) model raného posttotalitarisinu I .1 I mze a A. Stepaná (blížící se klasickému totalitníiMiiu. od kterého se liší slabším postavením vůdce: řada podmínek Vývoj v letech 1969-1989_ 161 pro zařazení k posttotalitním režimům ale nebyla jednoznačně naplňována), (2) nebo model blízký kvazitotalitárnímu posttotalitarismu H. G. Skil-linga, který předpokládá, že povolené organizace jsou zbaveny veškerého vlivu a jakékoliv skupiny vymykající se vedení jsou rozbíjeny, identifikovat lze i jisté prvky konzultativního posttotalitarismu (dominantní vliv stranického aparátu, který ale přihlíží i k názoru odborníků). Vedle klasifikací nedemokratických režimů by se na období vlastní normalizace dal aplikovat model liberalizace A. Przeworského. Schéma 1 Liberalizátoři neoddělí se od tvrdé linie otevření status quo diktatura občanská společnost kooptace organizování I i rozšířená diktatura liberalizátoři represe spojení s reformátory úspěšné neúspěšné zúžená diktatura povstání přechod V tomto smyslu by se normalizace dala označit jako období úspěšného zúžení diktatury: existovali „liberalizátoři" ve straně, jejichž kroky v roce 1968 směřovaly k „rozšíření" diktatury, což bylo pozitivně přijato podstatnou částí veřejnosti. Nebylo ale jasné, jaká míra „rozšíření" diktatury bude výslednou, tj. s jakou liberalizací se společnost spokojí a jakou mnu „rozšíření" budou „liberalizátoři" ochotni ještě připouštět. Odpůrci dalšího „rozšiřování" diktatury (za které můžeme označit důsledné odpůrce jakékoliv liberalizace, i ty, kteří menší liberalizaci zpočátku podporovali) zaštítěni zahraničím posléze provedli kroky směřující v důsledku k nastolení modelu diktatury, který byl „užší" než v 60. letech. V rámci druhé fáze pak chování normalizačního režimu odpovídá charakteristice zamrzlého posttotalitarismu (od raného se liší dlouhodobým zakonzervováním kontrolních mechanismů a určitou tolerancí ke kritikům). A to v dimenzích: 162 Politický system českých zemí 1848-1989 • ideologie - reálný vývoj společnosti se liší od ideologicky proklamovaného, • vedení - omezení moci vůdce, kroky státní moci lze předvídat, • částečně i mobilizace není požadováno entuziastické zapojení v rámci aktivu masových organizací, ale četnost požadavku veřejného deklarování podpory režimu, především u vyhraných skupin obyvatel, je vyšší, než předpokládá teoretický model posttotalitarismu. V dimenzi pluralismu se realita normalizačního režimu blížila spíše totalitnímu modelu. Tolerovaná omezená pluralita v sociální, ekonomické a institucionální sféře, předpokládaná teoretickým modelem, se siřeji nerozvinula, i když. úsilí o potlačení jejích projevů nedosahovalo brutality klasického totalitního modelu. Závěrečná fáze komunistických diktatur pak ve většině zemi sovětského bloku odpovídala modelu zralého posttotalitarismu, který předpokládá prosazování plurality do všech dimenzí kromě politické (jako např. v Madeirskú). Situace ČSSR byla ovšem poněkud odlišná. Komunistický režim se totiž od předchozího období lišil jen tím, že mechanismy sloužící k potlačení projevů plurality začínaly selhávat a tlak společnosti počal směřovat k ukončení režimu. Proto v případě ČSSR nelze o modelu zralého posttotalitarismu uvažovat. 8.2 Základní data politického vývoje LI. I969 16. I. 1969 v platnost vstoupil Ustavní zákon o československé federaci na protest prou okupaci ČSSR se upálil student Jan Palach, jeho čin se stal podnětem k sérii demonstrací; menší ohlas měl stejný čin .lana Zajíee {25. února), o sebeupálení Evžena Plocka (4. dubna) sc širší veřejnost již nedozvěděla 4. 1969 prvním tajemníkem Ú V KSČ C i. Husák (A. Dubček odsunut do funkce předsedy FS), v předsednictvu ÚV získali většinu odpůrci reforem • I • 1969 v několika městech rozsáhlé demonstrace, potlačeny oddíly SNIL ('SLA a LM. během zásahu zabito několik účastníků; do druhé poloviny SO. let poslední masové protirežimní vystoupení l'5 29. 9. 1969 zasedání ÚV KSČ prohlásilo Vysočanský sjezd za nelegální, začala postupná důsledná ...očista" I 'V 5 ľ). 1969 PS zvolilo nového předsedu k'S a SI. (A. Dubček a J. Smrkovský přinuceni rezignoval) a schval i ha I Ltavní zákon ě. I 17/1969. který umožni! ,.očistu' parlamentu Vývoj v letech 1969-1989 _ " ~~ -—-—_1H 28. 1. 1970 O- Černík rezignoval na post předsedy federální viádv • předsedou vlády L. Strougal (do října 1988) ' n°Vyni 28. 30. 1 • 1970 ÚV KSČ prijal usneseni o výměně stranický tím nastartovaná nejrozsáhlejsí část čistek v» '^'umaci, na 330.000 straníku, dalších cca 150 non xi miC (Postihla - , . - , iJw.uuu clenu opustilo KSC jiz pred výmenou) pL1M"u 10.-11.12.1970 ÚV KSČ schválil tzv. Poučení z krteôvéhn ,„•„ ■ a společnosti po XIII. sjezdu KSČ YM§ W **** 25.5. 1971 zahájen XIV sjezd KSČ, který potvrdil nastolený norrmh začni kurz ' uum~ 29. 5. 1971 G. Husák zvolen generálním tajemníkem ÚV KSČ 26. 27. 11. 1971 konaly se odložené volby do všech zastupitelských orgánu červenec srpen 1972 v Praze a Brně proběhla série devíti politických procesů ve kterých byli odsouzeni představitelé formující se opozice' opoziční aktivity na několik let výrazně utlumeny květen 1975 schválena novela čl. 64 Ústavního zákona o československé federaci, která umožnila zbavení L. Svobody funkce prezidenta-29. 5. byl prezidentem zvolen G. Husák, znovuzvolen 22 5.' 1980 a 22. 5. 1985 1.8.1975 ČSSR podepsala v Helsinkách Závěrečný dokument KBSE; na plnění závazků plynoucích z podpisu se později odvolával disent 12. 16.4. 1976 proběhl XV. sjezd KSČ, generálním tajemníkem zvolen G. Husák 22. 23.10.1976 konaly se volby do zastupitelských orgánů 1. 1. 1977 Prohlášení Charty 77 12. 1. 1977 článek Ztroskotanci a samozvanci v Rudém právu zahájil kampaň proti Chartě 77; následovala intenzivní mobilizace veřejnosti proti Chartě a jejím signatářům (aniž by byl zveřejněn její text) 13.3. 1977 po dlouhotrvajícím výslechu zemřel Jan Patočka, jeden z mluvčích Charty 77 27. 4. 1978 vyšlo prohlášení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) 22. 23. 10. 1978 proběhl proces se šesti členy VONS 6. 10.4. 1981 proběhl XVI. sjezd KSČ, generálním tajemníkem zvolen G. Husák 5 6.6. 1981 konaly se volby do zastupitelských orgánu 25. 10, 1983 oficiálně oznámeno, že na území ČSSR budou rozmístěny sovětské taktické rakety 164 24. - 28. 3. I986 _Politický systěm českých zemí 1848-I9gg 23. 24. 5, 1986 9. 13, 4. 1987 17. 18 24. 2. 1988 proběhl XVII si#7f\ tra* ■ Husák ' ' ycncľalní'Ti tajemníkem zvolen G. Husák konaly se volby do zastupitelských orgánu £SSK . 4. 1987 návštěva generálního tajemníka Ú V KSSS M. Gorbačova v 8. 12. 1987 G. Husák rezignoval na funkci generálního tajemníka, na je místo zvolen M. Jakeš zahájení odsunu sovětských taktických raket středního a kratšího doletu z (SSR 25 1 1988 v Bratisl ■'■ 21.8. 1988 n . , ''VC r°Zehnána "Svíčková manifestace" věřících 19. 10. 1988 --------"uui „svicKová manifestace" věncích poprvé od r. 1969 se konaly masové demonstrace proti srpnové okupaci 1 L. Strougal rezignoval na funkci předsedy federální vlády, jeho nástupcem (od 12. Hjna) L. Adamec, kterého ve funkci předsedy české vlády nahradil F. Pitra 10 j2 [900 r0ZChnána de™nstrace u příležitosti vzniku ČSR |5 12 ,qm m hdskýdl Práv se konala povolená demonstrace ,5 20 , mq naí;inkĽCVw^l ,V0U r«vnoPrávných republi yr5°Savadftí "nitární stát nahradila íedera-'•Ponechal ve výIUCné~?' UZ: kU' miTOdní °bra™> íedtálnTf íederáIních orSá™ zahraniční politi- atni hniotné rezervy, federální zákono- i ' dáiství a správu v rozsahu působnosti federace a ochranu federální ústavnosti; • uaíší záležitosti spadaly do společné působnosti federace i obou re-Puoíík (či. 8); • veškeré záležitosti nespadající do výlučné působnosti federace a ne-uvedené v čl. 8 byly ve výlučné působnosti republik. . Ttnálně se jednalo o výraznou změnu, reálně ovšem zůstala moc v rukou aParátu KSČ. byja P^dstavovaJ značně rigidní ústavní text, k přijetí ústavního zákona ,p c P°žadoyána 3/5 většina v obou komorách Federálního shromáždění _ a navíc podle zásady zákazu majorizace i 3/5 většina poslanců Sně-^°Vllv národů (SN) zvolených v ČSR a 3/5 většina poslanců SN ze SSR. „clz maJorizace se vztahoval i na hlasování o některých dalších otázkách, lei* lSřřlínini rozP°čtu, hlasování o důvěře federální vládě atd., jejichž schvá-, vyzadovalo nadpoloviční většinu v obou částech SN. V praxi nicméně jc c1z majorizace neznamenal do roku J 989 překážku fungování FS, o přes-117 znění zákonů rozhodovaly orgány KSČ, zákony pak FS obvykle sehva- l0valo jednomyslně. předpokládal, že vedle federální vlády vzniknou i vlády obou repub-1 ■ V původní variantě se počítalo s tím, že by v oblastech spadajících pod ^Polečnou působnost federace a republik působily federální výboiy jako °°rdinační orgány. V roce 1970 byl přijat zákon, kterým byly výbory nahra-®ny ministerstvy a tím také posíleno postavení federace. ÚZ také předpona! vznik ústavního soudu, který ovšem zřízen nebyl. v období nástupu normalizace pak bylo přijato několik norem, které Pomohly zajistit její hladký průběh. Např. Ústavní zákon č 117/1969 umož-nii ..OČistu" parlamentu od proreformních poslanců a prodloužil volební °°dobí zastupitelských orgánů tak, aby se volby nemusely konat v době, kdy Ještě nebyla situace zcela „stabilizována". Po stabilizaci režimu ústavní vývoj prakticky ustrnul. Parlamenty nevyvíjely rozsáhlejší zákonodárnou činnost, úpravy v rámci ústavy nebyly nutné. ^Významnější změnou se v tomto období stala změna čl. 64 Ústavního zákona z 28. května 1975, která umožnila zvolení Gustáva Husáka prezidentem místo nemocného Ludvíka Svobody. Diskuse o změnách Ústavy, respektive o vypracování nového ústavního textu, se objevují až v druhé polovině 80. let, zůstalo ovšem pouze u předběžných úvah. V době pádu komunistické diktatmy tak v ČSSR až na drobné změny piati] stejný ústavní text jako na počátku normalizace. 166 Poli r leč. r systém českých zemí 1848-1989 8.4 Zákonodárná moc Socialistické státy neuznávaly dělbu moci ve smyslu, v jakém se používá v demokratických zemích (tj. jako tři od sebe oddělené a na sobě nezávislé moci). Pracovaly naopak s tezí o jednotně státní moci, která má vyjadřovat zájmy lidu a sloužit jim. Jednotlivé orgány státní moci tak pouze vykonávaly určité funkce. De facto byly všechny složky moci podřízeny aparátu KSČ. Členění kapitol podle jednotlivých moci je tak spíše formální, dle struktury celého textu. Od 1. 1. 1969 začal fungovat federatívni model. Poslanci dosavadního Národního shromážděni (NS) přešli do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (SI. PS tak měla v okamžiku vzniku 300 poslanců, od následujících voleb byl jejich počet snížen na 200; podíl poslanců zobou republik přibližné kopíroval podíl počtu jejich obyvatel). Nově konstituovaná Sněmovna národu Federálního shromáždění (SN PS měla 150 členu, po 75 z obou republik) a Česká národní rada (CNR; 200 členu) byly poprvé zvoleny nepřímou volbou (Slovenská národní rada existovala nepřetržitě již od r. 1944); ČNR byla v červnu 1968 zvolena NS, SN FS posléze národními radami. Následující volby již byly přímé. Složení a členění federálního a republikových parlamentu: Celoštátni úroveň Česká soc. republika Slovenská soc. republika Sněmovna Sněmovna Čes cá národní rada lidu národu 200 členu byv. NS 1 50 clenu poprvé N S pak 200 členů 7; i /a republiku pa k přímá volba dle pi ictu ob v v. pi vru volba N R republik pak přímá Slovenská národní rada 150 členu Slovenská národní rada 150 členu V prvním období ex i itence FS se na personálním obsazení postu jeho funkcionářů projevovala situace uvnitř KSČ. Na přelomu let 1968 1969 se např. .poi o ob .uzeni Inc.la prvního pred se d v PS stal jcdnim z důkazu oslabení pn/ir reformního kudla: místo Josefa Smrkovského. dosavadního předsedy Vývoj v letech 19 69-1989 167 NS, se konzervativnímu křídlu podařilo přes odpor veřejnosti prosadit do čela FS Petera Colotku (Smrkovský se stal předsedou SL). P. Colotka pak stál v čele FS do dubna 1969, kdy jej nahradil Alexander Dubček, již zbavený reálného podílu na rozhodování, ale stále „užitečný" ve viditelné funkci. K dalším zmenám ve vedení FS došlo po zářijovém zasedání ÚV KSČ, kdy z funkcí odešli A. Dubček i J. Smrkovský. Předsedou FS se poté stal Dalibor Hanes, dosavadní předseda SN. r Normalizační čistky se výrazně dotkly i radových poslanců. Umožnil je Ustavní zákon č. 117/1969, kvůli kterému bylo postupně z funkcí odvoláno nebo na ně muselo rezignovat celkem 122 poslanců obou komor (na jejich místa FS zvolilo 74 nových poslanců, vesměs podporujících Husákovo vedení). Zákon též prodloužil volební období. První volby po srpnu 1968 se konaly v listopadu 1971, kdy byly v jediném termínu zvoleny obe komory FS, CNR, SNR i všechny národní výbory (jednotný termín voleb poté vydržel až do pádu komunistické diktatury). Ve volbách bylo jen omezenému počtu dosavadních poslanců (60) umožněno získat opět mandát (pro srovnání v následujících volbách mandáty „obhájilo'1 průměrně přes 50 % poslanců, nejvíce pak 70,7 % v české části SN v r. 1976). Voleb v roce 1971 se dle oficiálních údajů zúčastnilo 99,45 % voličů, zvoleni byli všichni kandidáti, jejich podpora se pohybovala mezi 99,7 a 99,9 % hlasů. Podobné výsledky se opakovaly i v letech 1976, 1981 a 1986. Ve všech uvedených volbách se používal stejný volební systém. Země byla rozdělena do jednomandátových obvodů, v každém obvodě kandidoval 1 kandidát, přičemž bylo předem stanoveno, jaký poměr poslanců připadne na jednotlivé politické strany, organizace, profese, národnosti atd. A tak z 350 poslanců FS bylo kolem 240 z KSČ, od roku 1976 měly po 18 poslancích ČSS a ČSL (předtím počet jejich poslanců mírně kolísal) a po 4 připadlo na Stranu slovenské obrody a Stranu slobody. Zbylí poslanci spadalí do kategorie bezpartijní, jednalo se ovšem o prověřené členy masových organizací apod. Ke změně volební praxe došlo až na konci 80. let. V listopadu 1988 předsednictvo UV KSČ doporučilo, aby se mandátu vzdali poslanci, kteří nemohou řádně vykonávat svou funkci. Mělo jít o poslance, kteří (1.) vykonávali nějakou funkci v zahraničí, (2.) byli členy jiného zastupitelského sboru (kromě předsedů ČNR a SNR), nebo (3.) byli dlouhodobě nemocní. Tímto způsobem se uvolnilo 9 poslaneckých mandátů ve FS, termín doplňovacích voleb v jejich obvodech byl vyhlášen na duben 1989. Před jejich konáním pak byl upraven volební zákon. Poprvé od února 1948 si voliči mohli vybírat z více (dvou až tří) navržených kandidátů. Hlasování mělo být prováděno škrtáním kandidáta, pro kterého volič nehlasuje. Pokud by nebyl škrtnut žádný kandidát, 168____________Politický systém českých zemi rgZ---" počítal se hlas prvnímu navrženému. Opatření nevedlo k výraznějšímu zvýšen napětí ve volební soutěži, kandidáti byli před navržením dobře pro a ani chování voličů se výrazněji nezměnilo. Ve všech obvodech zvi první navrženi kandidáti, kromě jednoho velkým rozdílem hlasu. ^ ^ Z voleb v listopadu 1971 vzešlo nové předsednictvo FS, které v změněné podobě vydrželo dalších 15 let. Předsedou FS byl Alois Indra l do pádu diktatury), v čele SL stál Václav David (do voleb 1986) a v čele 1). Uanes (odstoupil r. 1987 po synove emigraci). Nástupci předsedu 0 komor Vladimír Vedra a Ján Janík funkce vykonávali až do pádu dikta uiy^ FS vykazovalo minimální aktivitu. Poslanci sice měli být považovaní svobodně zvolené zástupce lidu, ale jejich hlavním úkolem bylo plněni pokynů, které dostávali od stranického vedení. Návrhy zákonu byly JlZ P schvalováním v parlamentu projednány orgány KSČ. , 0 První předseda ČNR Čestmír Císař vydržel ve funkci do listopadu 1 ^ Půl roku poté musel rezignovat i na poslanecký mandát. Z 200 pOS a ČNR kvůli zákonu č. 117/1969 rezignovalo nebo bylo odvoláno 95 ( jejich místa ČNR zvolila 68 nových poslanců). Do ČNR se užíval stejný volební systém jako do FS, jej! činnost se obecně nelišila od činnosti r • Č. Císařovi se stal předsedou Evžen Erban, kterého v roce 1981 nahra Josef Kempný, který stál v čele ČNR až do roku 1989. 8.5 Výkonná moc Ve funkci prezidenta ČSSR se v letech 1969 1989 vystřídali L. Sv°b°^ a G. klusák. Svoboda s výjimkou krátkého aktivního období v srPn^^lo dnech roku 1968 nekladl překážky nastupující normalizaci a Pok ^ třeba, byl poslušným nástrojem normalizátorů. V jeho chování byla p rezignace a snaha o zklidnění situace. Na jeho pasivitě se podepsal také^ vy ^ věk a špatný zdravotní stav. V posledních měsících v úřadě nebyl sc k>1 vykonávat své funkce. ^ Po změně článku 64 ÚZ, která umožnila zvolení nového Prezi e^ pokud stávající nebyl schopen rok vykonávat svou funkci, byl preZlde ^ zvolen G. Husák. Jeho vliv v prezidentské funkci byl výraznější a Vl nější. Stál v čele státu, ve kterém vládl režim, na jehož, způsobu íungo ^ měl rozhodující zásluhy. Navíc až do prosince 19X7 byl i generálním taj^ níkem Ú V KSČ. G. Husák tak na rozdíl od L. Svobody v dobe SV prezidentstvi predstavoval i faktickou hlavu státu. , fk)bí Činnost vlád v letech 1909 1989 byla podobně jako v předchozím OD komunistické diktatury de facto podřízena rozhodování aparátu K.SC. Zpo ______169 ^ykfiZel° k Čí!stčJším změnám ve vládách. Od první polov my 70. let ale sťaoiiÍ2acnnOSÍ Wády PinéPodřízena novým ^avídium řungování institucí. Po hl Výkon* [K)nmUzačníno režimu na počátku 70. Jet se veškerá Činnost apaz-á-Pifl! racovan^ systém byrokratického aparátu, nomenklatury typem úk r í>0lí*ciku' KtcrÝ přesně sfanovoVaí, kdo může být pověřen jakým v°va|J .'Jfkého může dosáhnout postavení atd. Členové vlády předsta-Úředufc e^yŠŠí úředníky vykonávající stejně jako kterýkoliv níže postavený ' u vvif , st&nického aparátu na základě pevných pravidel Proto můžeme ^nimá/^16 moci Pozorovat zakonzervováni stávajícího stavu provázené sř°jí Sř JPersoil^li^ncu ív čeie vlád vznikajících po každých volbách VolK/ , Jni Predsedové, opakují se i ministři - např. ve federální viádě se po Judcn /OS/; km*/ 00 z^u^iiaJpmiw 3 ministrů z 26) či procedurálními změnami. Stran v)Siruace ,se pomalá minií až v druhé polovině 80. let, kdy právě ze Pře 1^ ^Sí' v^Pr°bloval reformní proud, který po listopadu Československá strana socialistická (ČSS) čss také podporovala reformy v roce 1968. Její členská základna, číta,ící • IUblUI %9 !r 275í,° ^ ^ ve srovnání s rokem 1967 narostla nce nez dvaapůlkrát. V červu,, 1969 se ovšem stranické vedení Bohuslava l^^g^^^.« starému modelu NFa v následujících měsících provedlo , : ľlĽn0 kľ°k,y' které mé{y ksč ujistit o spolehlivosti ČSS. Obtížnější b k. o^ sem normalizace důsledně proreformních nižších stranických organ-hun,ľa'I'i \ V Brně n,USCl° Vedení řešit dosazením stranické Správní n h -7 r''" neJaktivněÍší Proreformní straníky a zlikvidovala 6 ktÍeLľ^,Vlt- VítC7StVÍ P^farmního křídla ve straně stvrdila 6. konference ČSS konaná v lednu 1972. - ••.i.nci v leunu 1 972 Nonnal,zova„a ČSS byla plně podřízena KSČ, uchovávala s, jen limitovanou autonom,,, která se týkala organizačních struktur a stranického tisku. Mela nevelké zastoupení v parlamentu a vládě, ministři z ČSS stejně jako ZC&L nap, nemel, stanoveny resort. Až koncem 80. let se začala ČSS opět vyslovovat pro důslednější reformy. Někteří členové ČSS navázal, kontakty sopoz,ei, a to kupříkladu prostřednictvím povolených zájmových organ,-zacL lake z t.sku ČSS zaznívala kritika některých konkrétních rozhodnutí. svobodné vAm, jako tiskový orgán ČSS nakonec sehrálo během listopade-I"1' f r°kU l%9 fUleŽÍt0U r»li< «bať jako první , povolených deníku pnneslo reporte: podrobně popisující a také odsuzující zásah na Národní tade. Vedeni ČSS, nadále v čele s B. Kučerou, reformní tendence ve straně nevítalo, ale také proti nim nezasáhlo. Opoziční struktury Opozice pmt, komunistickému režimu, pokud pomineme politické strany ve*, u nebyla stranicky ani jinak formálně organizována P()dnda se na tom cela rada faktoru velký význam měla neformálnost vazeb a neexistence 1 j"; ľ" P<" Přicházení vnitřním konfliktům v nepočetném, ,„;':;,; V; T kruhu aktivních d,s,de,nu a jejich sympati' Zciniu. Nezanedbatelnou rol hrál ca • -,'\ ■ ■ .„^ která by nebyla v N F Protosľn í 1 VytVaření jakékoliV "S""?^ „organizací" P?' hart* 77 dC,sIedn* bránila tvrzení, že je Vy !£í2í_L6jecH 1969-1 989 175 V široké™^1™ P°^etl ro^u ^9 převládala masová opoziční vystoupeni' veřejnosti (petice, demonstrace, stávky). Ty byly vyvolávány: stiety mezi reformním a konzervativním křídlem v KSČ a ve vedení t S[atu - naPľ. při .sporu o obsazení postu předsedy FS; Pri příležitostech, které burcovaly občany k vyjádření nesouhlasu s okupaci ČSSR a s politickým vývojem - vlny protestu po sebeupáíení Jana ciacha a Jana Zajíce, demonstrace při prvním výročí okupace; v Situacích, kdy se mohla projevit euforie nad dosažením úspěchu, který byl symbolickou pomstou okupantům - tzv. „hokejový týden" v březnu 1969. 19 1 ° P°*'a^en* demonstrací v srpnu J969 masové opoziční aktivity na konči. Opoziční činnost na počátku 70. Jet vyvíjely nepočetné skupí-y, které organizovaly diskuse na ilegálních schůzkách, šířily zakázané lis-v,,iy a nahrávky (počátek 70. let je prvním „zlatým" obdobím samizdatu) c] Pokoušely se ovlivnit veřejnost letáky. , '*rvm féze opoziční činnosti, bezprostředně navazující na rok 1968, °nči rozbitím zárodečných opozičních struktur v roce i 972. Již v /oce 1969 yo zlikvidováno radikálně levicové Hnutí revoluční mládeže; proces, ve erern bylo odsouzeno 16 členů HRM v čele s Petrem Uhlem, se konal v březnu 1971. Série devíti procesů v létě roku 1972 (celkem 47 odsouze-nych, z toho 33 nepodmíněně) pak postihla osobnosti, které se odmítaly s*mril s normalizací: bývalé členy ČSS z Brna, exkomunisíy, studentské vudce z roku J 968, aktivisty organizací vzniklých v souvislosti se změnami v roce 1968 či činitele spojené s evangelickou církví. Procesy v roce 1972 znamenaly utlumení opozičních aktivit až do roku ' (-^77. Ne/častější Formou vyjadřování opozičních názorů bylo v tomto obdo-ó' zasílání dopisů a petic představitelům státní moci s požadavky na propustní politických vězňů. Impulsy k výraznějšímu vystoupení opozice, vydán/ Prohlášení Charty 77, se staly jednak zásah proti tzv. hudebnímu undergroundu (underground nebyl politický, pouze se odmítal podřídil režimním Plavidlům v kulturní oblasti), jednak podpis Závěrečného dokumentu KBSK v Helsinkách, respektive vydání jeho textu ve Sbírce zákonů. Prohlášení vzniklo na přelomu let 1976 a J 977, vydáno bylo I. ledna 1977 (k tomuto datu Chartu podepsalo 242 občanů, do listopadu 1989 stoupl počet signatářů na necelé dva tisíce). Pod text Charty se podepsaly osobnosti ze všech skupin tehdejšího dísentu: (1) exkomunisíé, (2) představitelé názorově značně heterogenního demokraticky orientovaného proudu (někteří reprezentanti tohoto proudu podpis pod Chartou naopak odmítli, protože jun nevyhovovala programově nebo nesouhlasili se zapojením exkoimmistů) a (3) underground. 176 --------■-■---*}y~r,-.Kv_^,:i M českých zfmí 1848-1969 ukazoval „a „,c ^.kaln, odmítnuti režnou, pouzepo- ochotnyeh sc «U«ľÄ ! "f"? " ' Prudkou reakci. X "rav " MOd- Se SC'kí n btezn-i loz-, „ "U|VU (-''urty 77 Jan Patočka zemřel n«X',ľh Ä* výs,vvhu. Václav Havel strávil nékolik v m'ľvľnľni n ' V' Slcd0Va" »sanován (vyšetřování, šikano- vani i vězněni postihlo v nás eduiícíHi l«t»^i 11-, /nn,,lh,ni ' . . . ■ iLUU)'<-l(-i' letech 1 dalsi mluvčí Charty), nižným způsobem postihovaní byli 1 ostatní siímaMři í>.-r/-i ^ ,J, , v . ■, ' , ^'e-n.iuu 1. Proti C hartěse rozbehla kam- paň ve saelovacích prostředcích '/-m-', :;i ;■ -i- _ iutaucn. /.ahajil ji clanek Ztroskotanci a samo- -vana uvere neny v Rudém právu nokm/tm#. 1 1 - - -1 ,V./(J|1 ■ ' , , 7 1 poKidtQvala podepisováním protestních lezoluci na pracovištích a vvvrchnlibi o,.,- - - , ■ !/v Ant.Vh , 1 1 1,, vyvrcholila veřejným podpisem umělců pod text 11 ŕ larty ľC f lakcm «tátní moci povedlo utlumit, ale pokračovala ' , :k;!l,,1C!Ch letech, il sto,» - Í**™ a inspirací pro další opoziční tp " X:y/n;mi nCSp(,CÍVal ani Wik - samotném textu, jako ve s /cm opozičních iniciativ a ohlasu, který mčla doma i v zahraničí (tlak zahranič alespoň trochu mírnil tvrdost zásahu proti disentu) Nastal novy rozvoj samizdatu, následoval v/niiz 1 ■ • • 1 ;{ ■ 1 : «a»cuovdi vznik dalších iniciativ poukazu- pucn na porušovaní lidských práv nanř Vvhnm m ^i, n* - ,, , ,W/,,,,. t , 1 ' lulin- vyooru na ochranu nespravedlivé stihaných (VONS). Jeho prohlášenívyšlo v Hnhn,, 107c c,'* - ...., ... . . . . ,. ... vy&io vau onu 1978. Statnimoc reago- vala zatykáním rady diS1dentu a odsouzeni,,, šesti členů VONS. I když se tak aktmty opoz.ce koncem 70. a na počátku 80. let rozšiřovaly, okruh aktivních disidentu /ustával nevelký a státní moci se nnrinfiln r*nn^ ■ i i ■ - i ,. . , J ^poaarno opozici oslabovat: rada disidentu by la přinucena opustit renuhluVn „M-nin u 1 v , ... . . - 1 1 'cpuoiiKU, nekouk bylo uvězněno a dalsi šikanovaní různými mocenskými opatřeními Charakter opozice se změnil koncem 80. let. Její aktivita se zvýšila, výrazne se rozšířil okruh sympatizantu, rostl počet a náklad samizdatových tiskovin, názory kritické k režimu se začaly objevovat a prosazovat i V některých legálne působících organizacích. Dosavadní skupiny disidentu vytvářely uncat.vy, které již měly politický charakter a program v jejich rámci se začínaly profilovat různé názorové proudy. Patrný byl tento vývoj především ve Hnutí za občanskou svobodu (HOS), jehož iniciátorem byl Rudoll Battěk a které melo představovat široké sdružení usilující o zásadní zmeny ve společnosti. Konkrétnější program demokratizačních reforem vypracovala Demokratická iniciativa, formovaná z tzv. realistické skupiny koleni Emanuela Mandlem, která působila v disentu již od 70. let a představovala pstou opozici vůči Chartě. () navázaní dialogu se státní mocí a reformu socialistického zřízeni usiloval Klub za socialistickou přestavbu Obroda, sdružující reformní komunisty, Objevila se také celá řada nových iniciativ (Nezávislé mírové hnuti Mírový klub Johna Lennona Vývoj v letech 1969-1989 177 monarchistické České děti atd.). Razantně vzrostl počet petic požadujících propuštění politických vězňů, dialog, reformy atd., přibývalo signatářů. Petici Několik vět z června 1989 např. do listopadu podepsalo na 40.000 občanů, 600.000 občanů podepsalo petici za odluku církve od státu a obnovení náboženských svobod organizovanou od začátku roku 1988 Augustinem Navrátilem. Od roku 1988 se též začaly opět konat masové demonstrace proti režimu, především v Praze, i když k různě úspěšným pokusům docházelo i v dalších městech. Převážná většina z nich nebyla povolena - výjimkou byla demonstrace pořádaná v Praze u příležitosti Dne lidských práv 10. prosince 1988. Proti účastníkům nepovolených demonstrací zasahovali příslušníci SNB. Demonstrace se konaly při různých výročích (sebeupálení Jana Palachu, 21. srpna, 28. října). Zásah proti demonstraci konané 17. listopadu 1989 se nakonec stal podnětem k pádu komunistické diktatury. 8.8 Základní literatura ADAMOVÁ, K. - MATES P: české dějiny v datech 1945 1997, Praha 1998. BALÍK, S.: Mezi demokracií a totalitarismem. Příspěvek k Linzově klasifikaci autoritativních režimu, diplomová práce FSS MU Brno, Bludov 2000. C UHRA, J.: Trestní represe odpůrců režimu v letech 1969-1972. Praha 1997. CUHRA, J. - VEBER, V. (eds.): Za svobodu a demokracii I. Odpor proti komunistické moci, Praha 1999. Československý biografický slovník, Praha 1992. FIALA, P. - FIOLZER, J. MAREŠ, M. PŠEJA, P: Komunismus v České republice. Vývojové, systémové a ideové aspekty působení KSČM a dalších komunistických organizací v české politice, Brno 1999. FRIEDRICH, C. J. BRZĽZINSKI, Z. K: Totalitarian Dictatorship and Autocracy, New York 1962. GERLOCH, A. HRĽBĽJK, J. ZOUBEK V: Ústavní sysiém České republiky, Praha 1994. HRADECKÁ, V. KOUDELKA, F.: Kádrová politika a nomenklatura KSČ 1969 1974, Praha 1998. LÍNZ, J. J. - STEPÁN, A.: Problems of Democratic Transition and Consolidution. Southern Europc. South America, and Post-Comnumist Europe, Bahimore and London. LUKEŠ, B.: Stručná historie Československé strany lidově, on-line text (http:// www. kdu.cz/KI)UDNES/historie.hlm). MAŇÁK, J.: Čistky v Komunistické stráni Československa 1969 1970, Praha 1997. MANDLĽR, E. (cd.): Dvě desetiletí před listopadem 89, Praha 1993. OTAHAL, M.: Opozice, moc. společnost, Praha 1994.