V mnoha ohledech jsou fáze II a III spolu s "akční šipkou" nejdůležitějšími částmi modelu pomoci. Jedná se zde totiž o (vy)řešení. Právě zde sociální pracovník pomáhá klientům vytvořit a realizovat konstruktivní změnu. Smyslem identifikace a objasnění problémových situací i nevyužitých příležitostí je právě v tom, že s nimi klient něco udělá.  V těchto fázích SPR pomáhá klientům odpovědět na následující dvě důležité otázky: "Co klient chce?" a „Co musí klient udělat, aby dosáhl toho, co chce?“

Problémy mohou způsobit, že se klienti budou cítit zmatení a nejistí. Mohou mít pocit, že nemají žádnou perspektivu nebo, že jejich budoucnost je nepříznivá. Ale jak Gelatt (1989) poznamenal: „Budoucnost neexistuje a nelze ji předvídat. Musíme si ji představit a vynalézt“ (str. 255). Propojené úkoly fáze II nastiňují tři způsoby, jak mohou SPR spolupracovat se svými klienty za účelem prozkoumání a realizace lepší budoucnosti.

• Úkol 1 - Možnosti. "Jaké mám možnosti, abych mohl mít lepší budoucnost?" "Co si myslím, že chci? “ "A co moje potřeby?"  V rámci pomoci klienti přecházejí od problémů k řešením, SPR jim pomáhají rozvíjet smysl naděje.

• Úkol 2 - Volby. "Co opravdu chci a potřebuji?" Jaká řešení jsou pro mě nejlepší?" Zde SPR pomáhají klientům zvolit smysluplnou oblast změn z řady potenciálních možnosti. Pomoc při formování této agendy je ústředním úkolem pomoci.

• Úkol 3 - Závazek. "Co jsem ochoten zaplatit za to, co chci?" Pomozte klientům odhalit incentivy (pobídky,) aby dokázali zrealizovat agendu změn. To je další pohled na ekonomii osobních změn, o které pojednává Úkol 3 fáze I.