Pojem „přístup" k práci s rodinou chápeme ve druhé části léto knihy dvojím způsobem. Termínem „přístup" za prvé označujeme tzv. „učebnicový přístup", tedy určité pojetí práce s rodinami, které je vymezené v odborne literatuře a v návaznosti na to je, zpravidla odborně vyškolenými absolventy výcviku nebo jiného typu školení, více nebo méně soustavně uplatňováno v praxi. „Přístup" budeme také chápat jako pojetí práce s klientem, kterc jc součástí kultury a praxe určité organizace. Smysl uvedeného rozlišení je podle našeho názoru dvojí. Za prvé lze předpokládat, že přístup, který uplatňují pomáhající pracovníci konkrétní organizace, se jen velmi vzácně kryje s některým z učebnicových přístupu. Ty se spíše stávají dílčím zdrojem inspirace, který pracovníci určité organizace v praxi využívají více nebo méně soustavně. Za druhé se domníváme, že obě pojetí pojmu „přístup" staví před sociální pracovníky odlišné otázky. Pojem „učebnicový přístup" nastoluje otázku: „Z jakých předpokladu vycházet, jaké cíle si klást a jak jednat, abychom klientům dokázali účinně pomoci?" Z pojmu „přístup jako součást kultury určité organizace" plyne otázka: „Čím se pojetí práce s klientem v naší organizaci liší od přístupu jiných organizací, co nás vede k tomu, že s klienty jednáme právě tak, jak je to u nás obvyklé, a co to klientům může přinést dobrého nebo zlého?" První z obou uvedených otázek si klade kapitola devátá. Její autorka, E. Rcnóekl se sice nezabývá konkrétním učebnicovým přístupem, na základě svých zkušeností z praxe se nicméně pokouší odpovědět na otázku: „Jak postupovat, abychom dokázali účinně pomoci dětem, které se staly oběťmi násilí v rodinách?" Autoři sedmé kapitoly vycházejí z druhého chápání pojmu „přístup", a zaměřují se proto na otázku: „Proč pracovníci určité organizace jednají s klienty tak, jak jednají?" Osmá kapitola spojuje obě hlediska a ukazuje, že je možné si oba výše zmíněné typy otázek klást současně. 82 Kapitola 7 Libor Musil, Mirka Nečasová sociálních pracovníku" CtovÄw se všechny jeho cesty "^ln,ucée pohnutky^ Hospodin." (PHslovi.16,2) -. , ■ otázky' Jako" ulohu Touto kapitolou ^^vVij«-í sehrává morální orientace so c. - J P iky stev, «**P'^sq ^ dych očekávání, která před sou I ; ky> da^m« Pj*^ ^ v organizaci?" K diskusi nabízí ..1CC sklientema j otevřeny, teoreticky -deW^ ^;^«'(Musil, ni sociálním, pracovníky. Arg> ky naä, «*W empinckon apli-Henderson, 1991; Laan, l«'v' 20()4- Musil, 2 06) a oni Mikova, Hubíková Nea-ľ fivcdly kpfes« kac. (Nečasová, Musil, 2°™ hr4vá v procesu vzn*u nedotóžeme tace sociálních pracoy^ku y „cl (c,-yoh J** diskusc práce s klientem kimonu ^ 1 y l ^ rjaS^wf™ľtľcc navrhovaného teo^ ác0 , klie„tcm a cmp.ncka koni.ontac u ^ » zvládán . morální orientace v pro ..khvp0tézotom,jais.„« ,„,,,,/,,,v/y" . n ľ,i.',mr několik uyp etické principy & „stanaaruy ujasnit, předkládáme i» schovávat „ei"-"" i llr,„i,„™„ ioq11 a schopnu: 17 -----Tľj^ republiky za podporu výzkumu kultury organizaci Dekujeme Grantové ageniufe^c ^ ^ mmy M88)i v kolizí mezi očekáváním icpch sociálního snaze, které prameni z KOiizi iucai t t j v*, i-iimiiů tato očekávaní zvládat, prostředí, tak pro klienta samotného. -i - ...w-MvnííM í teréňáci"), s nimiž jsme v le-Například terénní soc.alni^covnta i^^a J tech 2003 až 2006 spolupracovali oenem vy^ui 0 \ , s klienta se sntóili mimo jiné pomáhat rodmam Romu ph překonáván. i9, ■ tvnnioiiic z praxe známého „administrativního", „profesio-tyto rozdíly například ilustruje iyp * ^ r/ hlcdjska „administrativního" pohledu nálníhq* a „filantropického*' pojen pFcdom daným postupem ustálený soubor zase očekává, že „sociální pracovnu > ^ předepsán příslušnými normativními akty. dosti a rozhodnutí, jejichž existen. ft, áce gfi od nSOCiálního pracovníka" očekává, že V rámci „profesionálníhď pojetí spcd(kkc okolnosti, jež klientovi brání bude specialistou, který Kornp ostřcdíni, v rámci vlastní kompetence koncipuje, rea-zvládatjého interakce se socw ni i podle „filantropického" pojetí je „sociální pra-hzujc a vyhodnocuje ucinnos t0> Ľ0 í>p0třebujeM, je orientovaný na pomoc covník" ten, kdo potrebnému^j . 7 cĽÍ(-lckých polřcb kiieľUa> vCetng jcho polívby /vUkku bližnímu a vnímavý ^'^^^^v^azích, a jako nástroj uspokojení těchto potřeb vy»-emocialm stres a obt,zc v (Podrobněji viz Musil, 2008: 64 7 1.) z,va spontamu lidsky w.u- nevládních organiz.1ĽÍ Př{klady uvcdcné Výzkum sestával ze dvoupř^aaovy ^ fl mfeo|fifih ./vl:Wl,n{ „Jm!.....áce vyzKum ^ "i,,V/C i / jedné z nich. Poznatky o způsobech zvládání dilemat práce v textu této kapitoly pocna^cji *-j 1 ■ • ../.vUi rozborem záznamu z dlouhodobé sene superviznich setkám s te-s kheniem isme získáván ruAwi énními sociálními pracovníky z dane organizace. Výzkumník vystupoval otevřené v rol, zora i badatele. Snažil se íácihlovat hledaní řešeni problému prace s klientem, které v klientem jsi rénními supervízor; 85 hrozby vypovězení z bytu. Teréňáci tvrdili, že pracovnice bytového úřadu -do jisté míry oprávnene - očekávaly, že Romové budou nespolehlivými nájemci, a běžná administrativní očekávání vůči nim proto uplatňovaly velmi nesmlouvavě. Očekávaly také, že se romští nájemci nevyznají v právních garancích užívání bytu. To jim umožňovalo formulovat smluvní podmínky, které ponechávaly právní prostor pro možnost romské nájemce z bytu relativné snadno vypovědět"'. Teréňáci říkali, že úředníci „nejsou ochotni hledá! vstřícné řešení", a poukazovali na to, že u „bílých" nájemců je vstřícné jednání úředníků běžné. Rodinám Romů se teréňáci snažili pomoci při uplatňování jejich zákonných nároků tím, že osobně obhajovali jejich zájmy na bytovém úřadě, snažili se „předjednávat" podmínky úspěšného vyjednávání konkrétních klientů, radili jim, na co si mají dávat pozor („nepodepisujte nic, čemu nerozumíte") a jak se vypořádat s administrativními požadavky úředníků. Tím, že Romy informovali o právních regulíeh, kterým je nezbytné dostát, se snažili soustředit jejich pozornost na „věcnou" stránku problému a tlumit jejich sklon k razantnějšímu způsobu komunikace s úřednicemi. To činili přesto, že byli přesvědčeni, že ostrá slova vůči úředníkům jsou někdy vcelku namístě. Mezi klíčové úkoly sociálních pracovníků patří, aby klientům pomáhali využívat zdroje (dávky a služby) nabízené programy sociální pomoci a dalšími programy sociálního zabezpečení. Ne všichni klienti dokážou samostatně nebo s podporou svých blízkých tyto zdroje využít tak, aby jim to pomohlo zvládat jejich obtížné životní situace. Úkolem sociální práce je jednak pomoci klientovi na tyto zdroje „dosáhnout" a dále najít takový způsob jejich užilí, který by byl z hlediska sociálního prostředí i z hlediska klienta účinný. Při plnění tohoto úkolu se sociální pracovníci často setkávají s tím, že podmínky přístupu k nabízeným zdrojům, které vymezili zákonodárci^ mohou být překážkou překonání klientových potíží. Část rodin, s nimiž pracovali teréňáci, se dostávala do problémů mimo jiné proto, že některý z rodičů (případně oba) neměli české, ale slovenské občanství. Rodiny nezaměstnaných rodičů se v důsledku toho ocitaly v obtížné finanční situaci, která jim mimo jiné bránila dostát závazkům vůči majitelům bytů. Překážkou získání občanství, dávek sociální potřebnosti a krátkodobého vyřešení ekonomické krize rodiny byla například neschopnost otce dostát očekávání, že bude mít čistý trestní rejstřík. Pomoc teréňá-kú pak spočívala ve vyjasňování podmínek získání nároku na pomoc státu. Pracovnice obecního úřadu považovala absenci občanství automaticky za překážku úspěšného vyřízení žádosti o dávky sociální potřebnosti, ukázalo pracovníci sami předložili k diskusi. V průběhu celého šetření se setkání zúčastňovali čtyři „teréňáci", celkem se jich v nižných fázích diskuse aktivně zúčastnilo jedenáct. 21 Podle tréňáků: „Byťúk bere nájem od neoprávněných uživatelů (d ho .koupi1 od oprávněného nájemníka). Oni ptali a byťák !o ví, že. tam nemají smlouvu. Po pěti letečtí dostanou výpověď a už není, jak je zachránit. " 86 se však, že podle jiného právního názoru může o dávku žádat i len, kdo má v České republice Izv. „trvalý pobyt". Úkolem teréňáka pak bylo klienta instruovat a úřednici přesvědčit, aby přijala tento právní výklad. Zvládnutím tohoto téměř nadlidského úkolu ovšem práce teréňáka nekončí. Vzniká otázka, jak rodině pomoci, aby se v budoucnu do podobných potíží nedostávala znovu. Klientům sociálních pracovníků mohou ve zvládání očekávání jejich sociálního prostředí bránit různorodé - zdravotní, pracovní, ekonomické, psychické, právní, kulturní, rodinné a další okolnosti. Logickou součástí sociální práce proto je (nebo by mělo být) zprostředkovávání služeb specialistů, kteří mohou klientovi pomoci s překonáváním některých z výše uvedených překážek sociálního fungování. Dosud uvedené příklady naznačují, že potíže romských rodin se mohou řetězit. Nezaměstnanost rodičů, jejich střety se zákonem a potíže s občanstvím mohou vyvolat platební neschopnost rodiny a odpojení přívodu elektřiny, vody a plynu „neplatičům'". Důsledkem neochoty úředníků bytového úřadu může být hrozba ztráty bytu. Pokud se rodičům navzdory problémům s občanstvím podaří získat dávky sociální potřebnosti, situaci může komplikovat jejich neschopnost hospodařit s penězi, problémem taky může byt splácení krátkodobých půjček s lichvářským úrokem. Za této situace se o rodinu začnou zajímat pracovníci sociálnč-právní ochrany, kteří mohou na-Znat, že rodiče nejsou schopni dětem zajistit tzv. „přiměřenou péči". Jeden z teréňáků vyprávěl o rodině, kde sc překážkou zabezpečeni det. rodicí stalo duševní onemocnění matky. Hrozbu přemístění dětí do ústavní peče by mohla odvrátit koordinovaná spolupráce právníka, psychiatra a osobního asistenta, kteří by rodině pomohli rozložit řešení finančních závazku y čase, utlumit hrozbu „vyhození" z bytu, kompenzovat dlouhodobější dopady matčina psychického onemocnění na zajištění dětí, pomoci matce s peci o děti a získat čas na to, aby teréňák mohl podpořit rodiče při získavam zaměstnání a při získávání dovedností v oblasti hospodařeni s peněz,. Zprostředkování a koordinace právní pomoci, psychiatrické intervence a osobni asistence by v popsané situaci bylo úkolem terénního sociálního pracovníka. Pokud se sociální pracovníci některému z uvedených úkolů nevěnuji, může to být důsledek neujasněnosti jejich představ o sociální práci nebo taky projev jejich snahy unikat před tlakem výše zmíněných, rozporuplných očekávání. Vyjasnění výše zmíněných úkolů sociálního pracovníka a dilemat, která s ním souvisela, bylo všudypřítomným tématem diskusí, které jsme s teré-ňáky během našich supervizních setkání vedli. Mluvili jsme o tom, jaké otázky by si teréňáci měli o rodině svých klientů klást, aby mohli odhalil všechny důležité překážky, které těmto rodinám brání zvládal vzájemná očekávání rodičů a dětí, očekávání majitelů bytů, oddělení sociální potřebnosti a sociálně právní ochrany, dodavatelů energie a vody, potenciálních 87 zaměstnavatelů a dalších subjektu. Naráželi jsme přitom na obavy teréňáků ze /.klamání, že se tak závažný a složitý a dlouhodobý úkol nepodaří zvládat v důsledku nedostatku času. Potýkali jsme se s obavami z toho, žc by snaha zabývat se širokou škálou životních okolností rodin mohla pracovníky organizace zavést mimo rámee jejich pojetí role teréňáka a přinést nejistotu v otázce, co je vlastně posláním terénního sociálního pracovníka. Místy nevyslovené, ale přítomné byly také obavy teréňáků, že by snaha rozplétat pestré klubko potíží mohla odhalit nedostatek jejich odborné kompetenec. Morální citlivost a výběrové vnímání nesourodých očekávání sociálními pracovníky Na pozadí takových a podobných obav vyvstávají před sociálními pracovníky dilemata. Dříve než vyložíme naše hypotézy o tom, jak je sociální pracovníei zvládají, položíme si otázku, jak tato dilemata vznikají a jakou úlohu v procesu jejich vzniku sehrává morální orientace sociálních pracovníku? Na počátku výzkumu, z něhož pocházejí výše uvedené ilustrace úkolů sociální práce, jsme vycházeli z předpokladu, žc proces vzniku dilematu probíhá ve čtyřech, na sebe navazujících fázích. Za prvé, pracovníci jsou konfrontováni s nesourodými pracovními podmínkami. Například, překážky zvládání životní situace rodinou jsou početné, potřebných klientu mnoho, času na jejich řešení je však vždy méně, než by bylo třeba. Za druhé, skrze morálně neutrální percepci kolizních očekávání pracovníci prožívají zkušenost s nesourodými pracovními podmínkami. Tcré-ňaei si například uvědomují, že od sebe navzájem očekávají, žc každému z klientu pomohou zvládnout potíže, jakkoliv jsou složité a jejich zvládnutí vyžaduje zdlouhavé a pracné řešení. V každodenním „provozu" však do jejich vzájemných očekávání proniká představa, že se každý teréňák dokáže v zájmu zvládání všech „zakázek" soustředit na řešení „ toho, co je podstatné". („Zakázkou" se zde myslí žádost konkrétní rodiny o krátkodobé vyřešení akutního problému, například odkladu odpojení dodávek vody, kterým hrozí místní „Vodovody a kanalizace" a.s.) Každý z teréňáků je tedy ve skupině svých spolupracovníků současně vystaven tlaku dvou odlišných očekávání. Ví nebo cítí, že ostatní po něm chtějí, aby pro klienty udělal „vše potřebné", a současně, aby se zaměřil jen na „to hlavní". Doléhat na něj může také nepříjemný pocit, že sám od svých kolegů očekává to i ono. Za třetí, v dilemata se v očích sociálních pracovníků mění jen ty konflikty očekávání, vůči nimž jsou pracovníci „morálně citliví", což znamená, že jsou schopni si „uvědomil morálni povahu této situace" a díky tomu „číst morální dilema v reálné situaci" (Fleck-Henderson, 1991: 192-193) 88 Východiska morální citlivosti budeme označovat jako „morální ideály""". Pokud morální ideály činí sociální pracovníky morálne citlivými, konflikt očekávání prožívají jako obtížné rozhodnutí mezi těžko slučitelnými možnostmi. Pro terčňáky sc „morálně citlivým" stal výše popsaný konflikt mezi očekáváním komplexní a dlouhodobé podpory soběstačnosti romských rodin na jedné straně a očekáváním řešení dílčích „zakázek" na druhé straně. Teréňáci považovali za své poslání změnit osud Romů. Proto pro ně bylo obtížné smířit se s krátkodobým řešením akutních problému, k němuž se pod tlakem pracovní zátěže běžně uchylovali přesto, že podle nich nevedlo k posílení schopnosti klientů zvládat potíže vlastními silami. Tušili, že by schopnost romských rodin spoléhat sami na sebe bylo třeba podporovat dlouhodobým a komplexním působením. Jen těžko si však uměli představit, jak takový úkol zvládnou v reálném čase. Měli nepříjemný pocit, že sami před sebou odhalí, že „na to nemají". Vyvstalo před nimi dilema: Pouštět se s odvahou do dlouhodobé práce na posílení soběstačnosti rodin a riskovat zklamání, když se to nepodaří, nebo sc uchýlit do relativního bezpečí krátkodobé práce se „zakázkami" a vzdát sc snu o změně osudu Romu ? Předpokládali jsme, že pokud by sociální pracovníci vůči některým konfliktům očekávání nebyli morálně citliví, zůstali by vuci nim lhostejni. Pokud by teréňáci například netoužili změnit osud Romu, bylo by jim as jedno, jestli zakázku rodiny vyřeší parciálně nebo se v návaznosti na její krátkodobé řešení budou situací rodiny zabývat komplexne. ~ y , . , , ,. „ ve se sociální pracovníci nebu- Za čtvrté isme vycházch z predpokladu, zc se ww*u f dou dilematem vážně obývat ("nepusti si ho k telu"), pokud jsoupresvedíe-ni, že volba mezi neslučitelnými možnostmi nem vec. jcjtch^povcdnoM, Pokud však pocit odpovědnost, za proveden, volby map, vyvstane pred nimi tzv. „neodbytně dilema". Přítomnost a stálost ohoto poe.u souvs, „ wuu^t. „..^vwniri un atňuii sve morální ideály, s „houževnatostí", s níž sociální pracovnici upnu j , 1 , . *„,-ri,VuM zdůrazňovali, ze ,,dela/i co je V některých fázích naš diskuse terenaci zaunizuu , „ ■ , r. , ľľ • i* r i„v rtnrit že odpovědnost za obtížnou volbu v jejich silách . Vyjadřovali tak pocit, ze uup^ , , n .,. , „r-íc^nem k práci s romskými rodinami pro mezi komplexním a parciálním pnstupem k piav j i - , „, , . , • • -.„-u ť'irvicitních možnosti. Jasne vědomi, zc ně končí tam, kde je hranice jejich Kapacíma" i J > 4-1 ■■ <, , „ ,í„, i nnrit že rozhodovaní mezi komplexním dělají „vše co mohou", a s nim i pocn, « í^i i „ ., , „, .. *. ne,W/VA někdv opouštěli, dělali to ovsem proto, a parciálním přístupem sc jich nctyKa, iK-Kuy i r ' aby se k němu zase vraceli. Radikálnejší z nich znovu a znovu otevírali otázku, jak přivést Romy k pocitu odpovědnosti za vyřešeni problému jejich rodin, čímž připomínali, že by se teréňáci nemel, myšlenky na posilovaní 22 -r t 'i • ■ i 'i- .v/mřuieme v kulturo určité skupiny uznávanou vizi žádoucího ľerminem „morálni ideál označujeme ..... stavu věcí, o ehož dosažení je podle členů dane skupiny, z hlediska jun, uznavanyc hodno žádoucí usilovat. Takto vymezený „morální ideál" odpovídá clenum skupiny na Otázku: „Jak by věci měly být a o jaký žádoucí stav věcí bychom meh v souladu s našim svedomím usi-lovat?" 89 soběstačnosti romských rodin vzdávat. V takových chvílích na našich setkáních „viselo vc vzduchu něco neřešitelného". Teréňáci se jen těžko zbavovali pocitu, že pokud nenajdou řešení kolize mezi složitostí úkolu, svou kapacitou a odbornou kompetencí, prožijí obrovské zklamání. Hypotetická představa, podle níž dilemata práce s klientem vznikají „lineárně'', v řadě čtyř navazujících, výše popsaných krokuje zobrazena ve schématu číslo 1. Schéma číslo I Lineární představa o vzniku dilemat práce s klientem nesourodé pracovní podmínky morální ideály jako východisko morální citlivosti konflikty očekávání selekce morálně cit livých konfliktů očekávání obtížná rozhodnutí přijetí odpovědnosti za obtížné rozhodnutí morálně lhostejné konflikty očekáváni neodbytná dilemata V rámci popsaného hypotetického modelu se předpokládá, že morální ideály plní v procesu vzniku dilemat dvě funkce. Za prvé jsou východiskem (zdrojem) morální citlivosti, která jako „filtr" rozděluje konflikty očekávání na dva typy. Na ty, které se pro pracovníky stánou subjektivně obtížnými rozhodnutími, a ty, vůči nimž zůstanou lhostejní. Za druhé jsou morální ideály, respektive jejich stabilita či „houževnatost" předpokladem přijetí odpovědnosti za neodkladné provedení volby mezi neslučitelnými možnostmi. Výše zmíněný výzkum způsobu zvládání dilemat práce s klientem nás přivedl k modifikaci našich hypotéz o vzniku dilemat. Zjistili jsme totiž, že konllikly očekávání, které jsme výše označili jako „morálně lhostejné" jsou velmi vzácné. Pracovníci dvou zkoumaných nevládních organizací o nich téměř nehovořili. V každé z obou nevládních organizací jsme postřehli jeden. 90 V organizaci, která nabízí pečovatelské služby, jsme jako morálně lhostejný identifikovali konflikt, který se týkal očekávání příbuzných klientu, že by měli mít možnost příležitostně předat péči o ne zcela soběstačné rodiče někomu jinému. Vzhledem k tomu, že v místě nebyla dostupná respit-ní péče, pečovatelky tento problém řešily hospitalizací. S podporou supervízora sice zaregistrovaly rizika tohoto způsobu řešení (např. stres klienta vyvolaný zbytečným vyšetřeni m v nemocnici). Hospitalizaci však přesto považovaly za samozřejmé řešení, jehož užití v jejich očích nebylo provázeno obtížným rozhodováním. (Nečasová, Musil, 2006: 66.) Ve druhé organizaci hovořila ženská část teréňáků o tom, že manželky klientů někdy žárlí, když za jejich mužem -- hlavou rodiny - přichází na návštěvu mladá sociální pracovnice. Tcrcňačky v této souvislosti vnímali napětí mezi očekáváním romských rodin, že svou přítomností nebudou vyvolávat napětí mezi manželi, a očekáváním spolupracovníků, že v případě potřeby budou klientům poskytovat pomoc prostřednictvím návštěvy v jejich domácnosti. Tento „problém" však označily za banální a neměli potřebu věnovat mu více pozornosti. Sporadická zjištění o existenci morálně lhostejných konfliktů očekávání kontrastovala s četnými doklady konfliktů očekávání, které pracovníky provokovaly k obtížnému rozhodování. Tento kontrast jsme interpretovali dvojím způsobem: Bud1 jsme morálně lhostejné konflikty nedokázali identifikovat, protože jsme se pracovníky supervizích setkání vyzvali k řešení „problémů" a neptali jsme se na to, co pro ně problémem není. Nebo jsme zjistili, že morálně lhostejné konflikty očekávání empiricky téměř neexistují. V prvním případě by bylo třeba změnit metodiku zkoumání. Ve druhém případě by bylo třeba změnit naši hypotézu o procesu vzniku dilemat. (Nečasová, Musil, 2006: 70.) Pokud by se potvrdila hypotéza, že morálně lhostejné konflikty očekávání jsou okrajovým jevem, mohlo by to znamenat, že morální citlivost neovlivňuje proces vzniku dilemat až ve fázi selekce „morálně lhostejných" a „morálně citlivých" konfliktů očekávání, jak jsme předpokládali původně (viz schéma číslo 1)> čile od pomyslného počátku procesu vzniku dilematu ovlivňuje už percepci nesourodých pracovních podmínek. Pracovníci je prožívají pod vlivem svých morálních ideálů a na základě těchto prožitků formulují (konstruuji) a prožívají konflikty očekávání. Tuto představu o vzniku dilemat vyjadřujeme ve schématu číslo 2, které je modifikací výše uvedeného schématu číslo 1. 91 Schema číslo 2 Vznik dilemat práce s klientem v procesu morální interpretace nesourodých praco vních podmínek nesourodé pracovní podmínky morální konstrukce konľíjktii očekáváni morální ideály jako východisko morální citlivostí morální interpr konfliktů očekáváu rozhodnuli přijetí odpovědnosti za obtížné rozhodnuli neodbytná dilemata Ve srovnání se schématem číslo 1 jsou ve schématu číslo 2 uvedeny dva uové momenty. Za prvé domněnka, že percepce nesourodých pracovních podmínek má morální charakter. Pracovníky přijatý obraz určitého konfliktu očekávání, který je jejím výsledkem, vzniká v procesu morálního hodnocení, a je proto představou (konstrukcí), která má morální podtext. Za druhé je pravděpodobné, že morální konstrukce konfliktů očekávání a jejich morální interpretace, kterou sociální pracovníci sami sebe přivádějí před obtížná rozhodnutí, se vzájemně ovlivňují. Pracovníci je mohou prožívat současně a pod vlivem nejasných pocitů nebo pochybností se mohou znovu a znovu vracet k dříve již „ukončeným" interpretacím. Střet s obtížným rozhodnutím, který je výsledkem morální interpretace určitého konfliktu očekávání, může vyvolat nejistotu, která pracovníky přivede ke snaze znovu měnit jednou již „ujasněnou" představu o povaze konfliktu očekávání. Celý proces může probíhat znovu a znovu, přičemž návraty k jednou již přijatým a později odmítnutým úvahám jsou běžné. Podobně jako se vzájemně a opakovaně ovlivňují proeesy morální konstrukce konfliktů očekávání a jejich následné morální interpretace, mohou se navzájem ovlivňovat procesy morální konstrukce a interpretace různých konfliktů očekávání, což ovšem ve schématu není z technických důvodů uvedeno. Vzájemné prolínání a neukončenosl či cirkularita všech uvedených procesů brání tomu, abychom mohli procesy vzniku (a následně i zvládání) 92 mzných dilemat pracovníku určité organizace analyticky rozčlenit. Respektive, pokud se o takové analytické rozčlenení pokusíme, pomůže nám to „udělat si jasno" za cenu redukce empirické komplexnosti popisovaných procesů morálního hodnocení a prožívání. Obrazně řečeno, máme co do činění se „změtí" morálně zabarvených úvah a soudů, jejíž části se před očima vnějšího pozorovatele objevují na hladině, aby vzápětí opět mizely do hlubin proudu morálního prožívání pracovních podmínek a jejich důsledku. Sociální pracovníci to mají o to těžší, že jsou tím proudem přímo unášeni (a občas potápěni). Supervízor to má ještě těžší: musí totiž zvládat oboji - stat na břehu a současně spolu s pracovníky proplouvat hlubinami proudu. Jak se zbavit výčitek svědomí? , ntá/ku- Co sc děje, když sociální pra-Pozornost nyní zaměňme na otázku. „ ^ konťliUlu očekávaní covníky určité organizace přivede morai ^oyánf?« Nejprve se zrnili výčitkám svědomí a prožitku obttZn^""a řijmou za své jako součást níme o možnosti, že sociální pracovnici ^ ^ umožní pr0- svého života. Hledání odpovědi na uvec představ o zvládání myslet morální kontext dvou m4lstav vyjadřuje pojem „obcha- dilemat práce s klientem. První z teemo I ^ ncsourodých pracovních zení dilemat", druhou pojem „snana vá Nečasová, 2004; Musil, podmínek" (viz Musil, Kubalcikovc l» u dlc níž mohou sociální 2006). Nakonec se zamyslíme.naa^vládal jednoznačnou volbou jedné pracovníci dilemata práce s khen c z obtížně slučitelných možnosti. Setrvání u dilematu {ž mohou sociální pracovníci svá Jako první se nabízí hypotéza, po _ jc kte^ dilemata zvládat tím, že „u meh sUiv ^ jcdin JCJ1ehz jejich prožívání provází, a ucnn takové reakce na dilemata postoje bychom snad mohli povaza ^ ^ oblJžne rozhšltj zda práce s klientem, jsme nacházel j ___—---~~ nřiimout" jako součást života dává podnět mi- » K hypotéze o tom, » H* <~1 *"* "ľí/^S mo Uné například Frankl, P^f^ř /• (W,:<™i «rffco ž/voía [...] Mmiari reateova v/J/vá pr*i v tom, jak - ^ kdykoli Je člověk posn.cn prou osudu rnc, němuž Love hodnoty a postoje £ ho nese; Jak ho však nese, jak ho jako svůj knz mtee jíl pouze o to, že ho berena . ^ jeJQko sta(ečmsí v utrpěn, důstojnost tak, bere „a sebe, že ho nese: o to ja* ] 9%, fi2) y hlcdiska na§eho pojednáni bychom ten-ještě v záhubě a ztroskotaní. V • kmyglence, že sociální pracovník muže to Franklův argument moh > M]y a ncpfizni osudu, která mu hrám v jejich přijmout napětí mezi svyi -lnč hodnotný postoj ke své morálně nedokonale praktic-praktiekém naplňování, jako mc ké morálce. opakovane hovory těchto jedinců o neslučitelných očekáváních jsou projevem jejich „setrvání" u dilematu nebo projevem snahy odpoutat vlastní pozornost od nějakého jiného dilematu. V každém případě nám známé výzkumy přístupu sociálních pracovníků ke klientům (viz Musil, 2004) nenabízejí empirický příklad organizace služeb sociální práce, v níž by „setrvávání" u nějakého dilematu a život s ním byl kolektivně přijatým a zavedeným způsobem reakce na dilema. Neměli jsme proto možnost hlouběji porozuměl, jak sociální pracovníci „setrvání" u dilematu prožívají a co je k němu případně vede. Z tohoto důvodu se hypotézou „přijetí dilematu" dále nezabýváme. Obchá zení dilemat Dlouhou tradici má výzkumem košatě popsaná představa, že se sociální pracovníci snaží dilematům „vyhýbat" či „obcházet-je" (Musil, 2004: 35-43, 2006: 7-17; Musil. Kubalčíková, Ilubíková, Nečasová, 2004: 307-315). Tento způsob zvládání dilemat spočívá ve snaze jednat tak, aby bylo možné unikat před obtížným rozhodováním, jehož potřebu vyvolává konfrontace s příznaky neslučitelných očekávání. Ty se před sociálními pracovníky znovu a znovu vynořují v běžných, opakujících se pracovních situacích a evokují v nich nepříjemné prožitky spojené s obtížným rozhodováním mezi možnostmi, které z hlediska svých morálních ideálů vnímají jako těžko slučitelné. Opakovaná konfrontace s těmito pracovními situacemi, s příznaky kolizních očekávání a s volbou neslučitelných možností přináší psychickou zátěž, před níž se sociální pracovníci snaží unikat. Jednají proto způsobem, který jim umožňuje odklánět pozornost od příznaků neslučitelnosti očekávání. Odklonění pozornosti od těchto příznaků ovšem nevede ke změně nesourodých podmínek, které z. hlediska morálního ideálu provokují v očích sociálních pracovníků konflikty očekávání a obtížné rozhodování. Pozornost je tedy od dilematu odkloněna, dilema však latentné zůstává v pracovní situaci přítomno a může být kdykoliv změnou okolností (například nečekaným neúspěchem, příchodem nového pracovníka „idealisty", stížností klienta apod.) znovu přesunuto do centra pozornosti. Říkáme proto, že výsledkem „obcházení dilematu" je jeho zatlačení do „latentní táze" a vznik „latentního dilematu". Teréňáci například přišli na to, že nepříliš rozsáhlá škála informací, které jsou zvyklí o klientech a jejich „zákazkách" zjišťovat, nepokrývá množství různorodých okolností, které mohou bránit posilování schopnosti romských rodin zvládat životní obtíže vlastními silami. „Úzký seznam" informací v nich proto evokoval dilema mezi parciálností navyklého postupu vyřizování „zakázky" a komplexností práce, která by mohla vést k naplnění jimi zvnitřněného poslání. Před těmito evokacemi unikali tím, že svou pozornost soustřeďovali na výkony spojené s administrativním zvládáním získaných informací, na jejich ukládání do záznamů a na systém indikátorů 94 a bilancování výkonu organizace, který byl založen na počítačovém zpracování těchto záznamů. Často zdůrazňovali, že administraci informací nestíhají a mají zpožděni v ukládání informací do systému. Práce se „systémem" výkazů a indikátorů výkonu jim skýtala pocit, že se zabývají něčím složitým a těžko zvládnutelným. To u nich mohlo vyvolávat dojem, že jejich práce na „zakázkách" je sama o sobě dost složitá. Díky lomu jim každodenní pracovní situace tolik nepřipomínaly kolizi mezi „zakázkovým" přístupem a potřebou komplexnější snahy o „postavení Romů na vlastní nohy". Čas od času se ovšem stávalo, že rodina, které například pomohli /vládnout dluh u podloudné banky, přišla za půl roku se stejným problémem znovu. Tyto situace provokovaly u teréňáků výčitky svědomí a úvahy o bezvýchodnosti práce, která spočívala v „hašení požáru" a mela spise charakter krizového poradenství než dlouhodobějšího posilovaní sociálních kompetencí romských rodin. . .. - Pokud sociální pracovníci - podobně jako terenaci - zjisti, ž^jednám které jim umožňuje tlumit ostrost příznaku dilematu, je těžko s h sjejich morálním ideálem a svědomím, snaží se tuto odcl ylki sami před *ebou ospravedlňovat. K tomuto účelu používají ^^T^^ álu a odsud plynoucí změnu percepce pracovních podmínek a interpretace bnfliktů očekávání. . ±Q VĽclku ochotné přijí- lato tendence se u teréňaku m™™^ ^ budování informačního mal, tlak vedení organizace a sponzoru na ucast v se stáva čim w — faovécinoz přesvědčení, že »zna fJÍ přijdou, případně, žc „přijdou ne dva Klienti se svojí zakázkou za tére ^ Y0£ou>\ Tímto způsobem se jim podařilo dny po žalobě, ale dva ^w^„ .^ou pOSilovat „zodpovědnost klientu za propojit stereotyp „zakázky s véd5eníj že krátkodobé řešení „zaká- to, jak ta kauza dopadne . N y novcun0sti romských rodin za řešení zck" je také způsobem posilovaní i - - * ° je U1K.U - - stních problémů. v . Logiku způsobu, jímž v případe tereňaku došlo k „vytěsněn," výčitek svědomí, vysvětluje Redmond (2004: 134-135), která se opírá o tzv. teorii učící se organizace. Popisuje dilema sociálních pracovníků, kteří pomáhají dětem s mentálním postižením. V očích těchto pracovníků evokoval kontakt s rodiči detí s postižením napětí mezi „deklarovanou" a „užívanou" teorií komunikace s rodiči jej ich klientu. Deklarovaná teorie vycházela z teze, že „rodiče by měli být účastníky procesu rozhodování". V každodenní praxi se vsak sociální pracovníci opírali o představu, že „rodiče se mohou chovat nerozumě a je s nimi těžké spolupracovat". Redmond zdůrazňuje, že v organizaci, kde prováděla výzkum, bylo přítomno „vědomí, že .systém' zachází s rodiči nevhodně". S tímto vědomím se sociální pracovníci zúčastnili supervizníeh konzultací, které Redmond vedla. Během nich si společně s ní uvědomili, že představa rodičů jako obtížných partnerů pro spolupráci plodí strategii „minimalizace zapojení rodičů" a že tato strategie vyvolává v rodičích vcelku pochopitelné pocity ,, hněvu a frustrace ". Sociální pracovníci měli podle Redmond dvě možnosti: Pocity hněvu a frustrace rodičů mohli za prvé chápat jako smysluplnou reakci na svůj vlastní sklon vytlačit je z procesu rozhodování o dětech. Pokud by přijali tuto interpretaci, podle Redmond by to vedlo k pokusům s rodiči více spolupracovat a v praxi se přiblížit realizaci své „deklarované teorie". Sociální pracovníci se ovšem na věc dívali z hlediska své „užívané teorie" a hněv a frustraci rodičů interpretovali jako příznak jejich nedostatečné schopnosti spolupracovat a dívat se na potřeby dětí „vyváženým způsobem". Tato interpretace je podle Redmond znovu přivedla k původní strategii izolování rodičů. Pokud bychom proces učení tereňáků interpretovali analogicky jako Redmond, mohli bychom říci, že jádrem „deklarované teorie" tereňáků byla teze o „potřebě posilovat schopnost klientů zvládat potíže vlastními silami", zatímco jimi „užívanou teorii" by bylo možné vystihnout pojmem „řešení dílčí zakázky". Podobně jako Redmond bychom mohli poukázat na to, že teréňáci si byli vědomi, že „něco není v pořádku", konkrétně, že řešení „zakázek" nevede k dlouhodobému zlepšování schopnosti romských rodin zvládat problémy samostatně. Toto vědomí přivádělo během supervizníeh setkání s námi pozornost tereňáků k faktu, že klienti přicházejí znovu a znovu s jednou již řešenými problémy. Toto opakování jednou již „vyřešených" potíží romských rodin mohli teréňáci interpretovat jako projev neefektivnosti přístupu založeného na „řešení zakázek", což v nich mohlo posílit potřebu hledat a aplikoval komplexnější a dlouhodobější přístup. To se však nestalo. Teréňáci totiž opakované žádosti o řešení téhož problému interpretovali z hlediska své „užívané teorie": Vnímali je jako důkaz toho, že nejprve je třeba řešit „žhavé problémy", a v návaznosti na to si žádosti klientů o řešení zakázek vysvětlili jako uspokojivý „projev jejich odpovědnosti". To jim umožnilo bez výčitek svědomí setrvat u strategie „zakázek" a ospravedlnit parciálnost zavedeného přístupu. 96 Pokud přijmeme předpoklad, že Redmond označuje termínem „deklarovaná teorie" přibližně to, co výše nazýváme „morálním ideálem", můžeme říci, žc tato autorka ukazuje, že modifikace morálního ideálu spočívá v „přesměrování" interpretace důsledků morálně těžko přijatelného jednání. Namísto interpretace z hlediska morálního ideálu, uplatňují sociální pracovníci interpretaci z hledisek „užívané teorie", čili „každodenní praktické morálky". Tu sice sami hodnotí jako morálně problematickou, interpretace v jejím duchu jim nicméně umožňuje oslabit pozornost k problematičnosti praktikovaného přístupu a relativizovat vědomí jeho neslučitelnosti s morálním ideálem. Výsledkem je oslabení prožitku konfliktnosti očekáváni a psychické zátěže, která provází rozhodování mezi možnostmi, které by se z hlediska původního morálního ideálu jevily jako neslučitelné. Příklad, který prezentuje Redmond, podporuje hypotézu, že interpretace příznaků dilematu z hlediska „deklarované teorie" („morálního ideálu") se vylučuje s interpretací těchto příznaků z hlediska „užívané teorie" („praktické morálky") Vzato do důsledku, z hlediska této hypotézy by v procesu obcházení dilemat nešlo o „modifikaci" morální orientace, ale o jej i „nahrazení" jinou orientací. Výše uvedená teze tcréňáků, žc příchod klienta se .zakázkou" je sám o sobě „znakem odpovědnosti", však podle našeho názoru ukazuje, že teréňáei obešli dilema parciálního a komplexmho prístupu tím, že představu „soběstačnosti klienta" zúžili na její s,ee dulez,ty ale chl-H předpoklad, jimž je „odpovědnost klien^. V jejich pnpidé tedy o „nahrazeni" ale o „modifikaci" morálního ideálu Zachovali sice c u „aktivního po loje klienta", synonymem tohoto postoje všakP^P™^ být „soběstačnost" a stala seji „odpovědnost", ktera v jejich oech byla do sažitelná i v rámci praxe idcálu v procesu nobcházenT nastoluje zřetelněji než předchozí dilemat znázorňuje seberuôrslo^ J konfrontace s obtížným vyklad otázku svědomí ^^^^ který oslabuje pravděpo-rozhodováním vede ke snaze jccuuu c\ Nabízí se otázka, zda přesun pozornosti od „soběstačnosti" k „odpovědnosti" klienta znamená redefinici morálního ideálu nebo zaměření pozornosti na dílčí krok procesu posilování soběstačnosti, která zůstala nadále ideálem. Obsah rozhovoru leréňákú a supervízora o vztahu „soběstačnosti" a „odpovědnosti", který proběhl 21.12. 2004, podporuje hypotézu, že šlo o „redetiniei ideálu". V průběhu tohoto rozhovoru: 1. teréňáei uvedli, že by bylo dobře „aby prosíc li klienti, kteří chodí, aby si v budoucnu ty problémy byly schopný řešit samí", současně ale řekli, že „nejde o to, aby ten klient to řešil sám, jakoby ten život se pro ty lidi .stává čím dát složitější" a „ono je těžko řešitelný pro člověka samotného, potřebuje k němu odbornou pomoc, ale je to právě věc, kde se dá něco dělat", 2. v další diskusi nastolili otázku: .....jak to udělat lak, aby klient byl odpovědný za výsledek té zakázky?" a „něco pro to udělá", 3. na otázku supervízora, zda jde o to, aby klient přijal zodpovědnost za vyřešení zakázky nebo za dlouhodobé řešení své situace, odpověděli, že „když bude něco, co bude dlouhodobý, lak lam už je to těžký říct. Jako každopádně budu prostě se snažil o to, aby tam bvla odpovědnost i toho člověka," a „že bychom měli spíš dlouhodobě působil na pocit odpovědnosti". 97 dobnost konfrontace s příznaky dilematu. Výsledkem jc aplikace praktické morálky, která je z hlediska morálních ideálu problematická. Potřeba unikat před psychickým napětím, které provází prožitek kolize praktické morálky s morálním ideálem, se projevuje snahou ospravedlnit praktickou morálku změnou morálního ideálu. Ta umožňuje upravit morální konstrukci a interpretaci konfliktu očekávání a zmírnit pocit odpovědnosti za provedení obtížného rozhodnutí. Tyto změny umožňují sociálním pracovníkům jednat způsobem, který je z hlediska původní morální orientace nepřijatelný, bez výčitek svědomí, respektive bez pocitu, že se prohřešují proti morálním ideálům své skupiny. Schéma číslo 3 Morálni ideál a jeho změny v procesu „obcházení" dilemat morální ideál jako východisko mor; ní citlivosti omyl svědomí, morální znecitlivení praktická morálka a jednání odlišné od morálního ideálu bez výčitek svědomí oslabeni konfrontace % příznaky dilematu změnou jednání snaha uniknout obtížnému rozhodování nesourodí !»1 ,iĽIH'l|í !"-'.]iuiíi;. v monilni konsmikcu konfliktů i)čekÁvAnl moi.ilai interpretace konfliktů očekávám í>blí/n,í rozhodnutí přijdi odppvídnoäti /a obtiini! rozhodnuti neodbytná dilemata Výsledky procesu modifikace morálního ideálu a zněj plynoucí praktickou morálku označujeme ve schématu číslo 3 pomocí termínů „omyl svědomí", „morální znecitlivení" a ,jednání původně nepřijatelným způsobem bez výčitek svědomí". Chceme tím upozornit, že procesy „obcházení dilemat" lze interpretovat dvěma způsoby. Za prvé jc můžeme označit termínem „modifikace" a zaměřit tak pozornost na změnu obsahu morální orientace sociálních pracovníků, aniž bychom zdůrazňovali morální hodnocení teto změny. Na to můžeme, za druhé, poukázat tím, že procesy „obcházení dilemat" označíme etickými termíny, které zdůrazňují důsledky snahy o „obcházení dilemat" pro morální sebehodnocení sociálních pracovníků. Rozlišení popisné a etické interpretace procesů „obcházení dilemat" je dilemat" ľ*2?™ důlcžitc proto, že tomu, co v souvislosti s „obcházením poku 1 " ^P!°Z1V-1 sociální Pracovníci v praxi, můžeme lépe porozumět, [. /V,^1,0 Prožitky a interpretace reflektujeme jak z popisných, tak z eticky ledisek. Poznávání „modifikací" umožňuje s odstupem porozumět najn obsahu morální orientace a jeho praktickým důsledkům. Poznávání » y u svědomí" a „morálního znecitlivení" umožňuje postřehnout, že pří-W, steré jsou výsledkem snahy „obcházet dilemata" v sobě skrývají p mezi morálními ideály a přijatelnou každodenní praxí sociálních kte°é V?^" ^^c^á interpretace také umožňuje vcítit se do emočního napětí, vykle provází jak každodenní aplikaci praktické morálky, tak „bo-10 pokusy o jejich reflexi a změnu. Změna nesourodých podmínek Druhým z literatury známým, v praxi však vzácnějším způsobem zvlá-aai dilemat je snaha o změnu nesourodých podmínek, které stojí u kořene ľj'niku dilemat (Musil, Kubalčíková, Hubíková, Nečasová, 2004: 315-318; USU, 2006: 84-86). V tomto případě se sociální pracovníci snaží zachovat SVL1J Morální ideál a modifikovat nesourodé pracovní podmínky tak, aby J«n nebránily jednat v souladu s morálním ideálem a nezatěžovaly jejich SVc^omí potřebou „obcházet" obtížná rozhodnutí a modifikovat morální ldeály. Logiku tohoto procesu znázorňuje schéma číslo 4. Schéma číslo 4 ZvláJet ekonomické situace ro kapitory. však přesahuje možnosti proč jim lyto zásady znemožňují v praxi naplňovat „deklarovanou teorii" (naším jazykem „morální ideál"), a díky tomu najít způsob, jak v zájmu dosažení cílů „deklarované teorie" jednat. (Argyris, Schón. 1996: 1 I 1-176.) Z hlediska úvah o úloze morálního ideálu v procesu zvládání nesourodých očekávání je důležité, že Argyris a Schón na základe svých zkušeností s učením v organizacích konstatují, že překonání dilemat, která plynou /rozdílů mezi „deklarovanou teorií" a „užívanou teorií", je podmíněno souběhem dvou okolností: Za prvé uceleným poznáváním, jak explicitních, tak také implicitních (běžně nevyslovovaných) představ a zásad „užívané teorie". Za druhé využíváním ústředních hodnot jako kritéria hodnocení účelnosti jednáni" 'Argyris, Schón, 1996: 158). Pokud se poznatky získané sebereflexí užívané teorie mají stál stimulem ke změně cílů a pravidel jednání, je třeba praktická doporučení, která z nich plynou, testovat z hlediska jejich schopnosti naplnit „ústřední hodnoty" organizace. Řečeno naším jazykem, pokud sociální pracovníci chtějí uniknout před dilematy, která plynou z rozdílů mezi jejich každodenní praktickou morálkou („užívanou teorií") a morálními ideály („ústředními hodnotami"), je třeba, aby z hlediska morálního ideálu reflektovali a posuzovali jak svoji praktickou morálku, tak z této reflexe odvozené změny cílů a pravidel svého jednání s klienty. Tímto způsobem mohou rozlišit domněle nové cíle a pravidla, které jsou toliko pozměněnou podobou morálně diskutabilní praktické morálky, a skutečně nové cíle a pravidla, jejichž aplikace se ukáže být efektivním nástrojem naplňování morálního ideálu. Domníváme se, že podstatou procesu učení, který Argyris a Schón popisují, je změna pravidel komunikace mezi lidmi v organizaci. Personál organizace se má v zájmu vyřešení „slepých uliček" s podporou externího supervizora26 naučit respektovat laková pravidla veřejného testování dříve ukrývaných představ o příčinách, povaze a způsobech řešení problémů, která umožní otevřeně posuzovat účelnost zvolených způsobů jednání z hlediska morálního ideálu. Pravidla jednání jsou vlastně souborem normativních očekávání, která vůči sobě uplatňují lidé v organizaci. Jsou proto důležitou součástí pracovních podmínek. Pokud se změní pravidla komunikace, znamená to, že došlo ke změně pracovních podmínek a očekávání, která vůči sobě navzájem uplatňují pracovníci, klienti a další účastníci řešení potíží klientů. Změna způsobu poskytování informací úředníky, které dosáhli teréňáei, je názorným příkladem takové změny pracovních podmínek teréňáků a vzájemných očekávání mezi nimi a úředníky. V jejich případě, stejně jako v případě Laa-nem popsaných sociálních pracovníků z Haagu, spočívala změna nesourodých pracovních podmínek v prosazení respektu druhé strany k argumentům Citování autoři používají v souladu s anglosaskou jazykovou tradicí pro jeho označeni termín ., conslutant". 102 sociálních pracovníků. Teréňáci i sociální pracovnici v Haagu tuto /měnu prosadili pomocí otevřené, rozdíly v názorech nezastírající ^mumkace Uu doporučují Argyris a Schoi, Domníváme se ^\^u^yZ uacní, které popisují Sgyris a Schon, je ^^^^ chovat morální ideál a zbavit se obtížného r0^°f°^kce mezi ucastníky typu pracovních podmínek, totiž změnou praviue. procesu řešení situace a potíží klientů. tv, • »irn nroblém morálně ryzího Dilemata práce s klientem jako prou jednání , , Tihlaví této kapitoly, říká, že lidé Citát z Přísloví, který je uveden v zan> mohii mít jistotu zeji P^ažují svou praktickou morálku za „ryz > záleži Na první pohled se hodnotí ten, na jehož hodnoceni s^ute jem „racionalizace f> * tutéž myšlenku vyjadřuje Tf oznaěuje představu, že lidé ^ jednat bez výčitek sv^omí, ^vodnění svých činů, která jim ,^^vdrvá (viz Musil, 2004. 40^ 8 ŽC fv6 tatoldůvodnění —pr ^^a^ , Souvislost myšlenky „ncovci c"j ôna. Zaleží t« j naW ovšem není zdaleka ^^1^6 moti- -naěujcme termínem, že Pózoval za dvc možnosti. Za prvé můžeme tun ^ y okamz ku au I ^ vědo. VV a zdůvodnění činů, které Jcj1 5domoval ^im^^^zdůvodnční Ätečné", to je takové, které si „pravoivosi íncm „prav- me a svědomí skutečně řídil, ľoto 1*^ ^ ^™*TV souladu s morálku můžeme označit jako „exp { činů, Utere j ^ skutcfiné ncbo nc. dlvé1' označit ty motivy a zduv {á povaza jako "ími ideály jednajícího, J Ja .důvodném 1 oto pojetí „pravdivosti mo tQ c0 je pravdivé v exph- »morální". pfísloví ^^T'pnwdivé z hlediska morálního Výše uvedený citát z ť" $ lím, ^ . jich jcdnání je ryzí, i když citnírn smyslu se nemusí sne» elli 0 tom, *-J. Tq gi oygem v kazdoden-ideálu. Lidé mohou být Př® o(J m0rálního » . ^ )legHimní" běží sc svým jednáním odchymJ ň a proto zí » j v souladu s našu Z hlediska explicitního pojetí pravdivosti motivů a zdůvodnění lidského jednání lze formulovat hypotézu, podle níž sociální pracovníci zvládají svá dilemata práce s klientem nejen jejich „obcházením" nebo „změnou nesourodých pracovních podmínek", ale také tak, že si prostě z neslučitelných možností vyberou jednu a s tou se ztotožní. Tuto hypotézu považujeme za diskutabilní. Z hlediska morální pravdivosti totiž nelze předpokládat, že sociální pracovník svým jednáním sleduje pouze explicitní motivy a zdůvodnění, to je ty motivy a zdůvodnění, o jejichž pravdivosti je bezprostředně přesvědčen. Pokud platí, že „člověku se všechny jeho cesty zdají ryzí", musíme také připustit, že vzdor tomuto zdání nemusí jeho cesty být ryzí nebo legitimní z hlediska morálního ideálu. Domníváme se, že tato možnost se stává realitou právě tehdy, když sociální pracovníci prožívají dilemata. Pokud platí hypotézy, které jsme výše rozpracovali, dilemata práce s klientem se vždy týkají obtížné volby mezi jednáním v souladu s morálními ideály a jednáním, které sleduje od ideálu odlišnou praktickou morálku. Jakkoliv se sociálnímu pracovníkovi daří vědomí morální problematičnosti jeho praktické morálky vytěsnit soustředěním pozornosti na explicitní pravdivost svého každodenního přístupu, v jeho prožitcích zůstává stopa (tušení) kolize mezi tím, co z hlediska explicitní pravdivosti považuje za „ryzí", a morálním ideálem. Za tohoto předpokladu je to, co se navenek (explicitně) může jevit jako jednoznačné rozhodnutí, bud1 výsledkem „obejití" dilematu, nebo změny pracovních podmínek, které dilema vyvolaly. Jinak řečeno, volbu mezi možnostmi, které jsou z hlediska morálního ideálu neslučitelné, lze Jednoznačně" vyřešit pouze jedním ze dvou uvedených způsobů. První možnost nastává v případě, že se pracovníci nepokusí změnit pracovní podmínky, jejichž morální interpretace je přivedla k obtížnému rozhodování mezi následováním morálního ideálu a praktickou morálkou. V tomto případě nezbývá něž dilema zatlačit do latentní fáze a problém morální pravdivosti „obejít". Přestože v takovém případě napětí mezi morálním ideálem a praktickou morálkou trvá, pracovníci mohou být z hlediska explicitní pravdivosti přesvědčeni, že dilema zvládli jednoznačnou volbou. Z hlediska morální pravdivosti však volbu jednoznačně nevyřešili, nýbrž, se jí vyhnuli. Výsledný stav je možné označit termínem „omyl svědomí". O „omyl" se jedná v tom smyslu, že „cesty se sice sociálním pracovníkům zdají být ryzí", aby si to však mohli myslet, museli pozapomenout na morální ideál. Ten, na jehož hodnocení skutečně záleží, se jim ztratil z očí. Druhá možnost jak dospět k jednoznačné volbě mezi dvěma morálně neslučitelnými možnostmi, je změnit pracovní podmínky, jejichž morální interpretace sociální pracovníky přivedla k obtížnému rozhodování. Za tohoto předpokladu dilema zmizí jak z hlediska explicitní, tak z hlediska morální pravdivosti. 104 Souhrnně řečeno, domníváme se, žc hypotéza o zvládnutí dilematu práce s klientem jednoznačnou volbou mezi dvěma morálně neslučitelnými možnostmi by platila za předpokladu, žc by morální ideály byly nestabilní. V takovém případě by se mohla praktická morálka stát pevným kriteriem morálního hodnocení a posuzování legitimity jednání. Myslíme však, takový předpoklad nejsme schopni v našem kulturním prostředí přijmout. Jsme zvyklí předpokládat, že praktická morálka se mění snáze a častěji než morální ideály. Morálním ideálům obvykle přisuzujeme vlastnosti toho, na jehož hodnocení záleží. Svou praktickou morálku bychom rádi viděli také tak, čas od času nám však někdo nebo něco připomene, že je z hlediska našeho ideálu nedokonalá. Důsledkem je, že modifikacemi morálního ideálu dokážeme legitimizo-vat své jednání pouze z hlediska explicitní pravdivosti. Z hlediska morální pravdivosti zůstávají seberaímovanější pokusy legitimizovat morálně diskutabilní jednání modifikací morálního ideálu nevěrohodné. Nejsou schopny nás zcela zbavit výčitek svědomí. Použitá literatura ARGYR1S, Ch., SCHÖN, D.A. Organizational Leraning 11. Reading etc.: Addison-Wcslcy, 1996. FLECK-HENDERSON, A. Moral Reasoning in Social Work Practice. Social Service Review, 1991, Vol. 65, No. 2, pp. 183-202. FRANKE, V.E Lékařská péče o duši. Brno: Cesta, 1996. LA AN V. d., G. The professional role of social work in a market environment. European Journal of Social Work, 1998, Vol. l,No. 1,pp.31-40. LIPSKY, M. Street-level Bureaucracy. Dilemmas of the Individual in Public Services. New York: Russell Sage Foundation, 1980. MUSIL, L. „Ráda bych Vám pomohla, ale ..." Dilemata práce s klienty v organizacích. Brno: Marek Zeman, 2004. MUSIL, L. Coping with Dilemmas. Working Conditions and Interactions of Social Workers with their Clients. Eichstadt: ISIS, 2006. MUSIL, L.: Různorodost pojetí, nejasná nabídka a kontrola výkonu „sociální práce". Sociální práce/Sociálna práca, 2/2008, s. 60 79. 105 MUSIL, L„ KUBALČÍKOVÁ, K„ HUBÍKOVÁ, O., NEČASOVÁ, M. Do social workers avoid the dilemmas of work with clients? European Journal of Social Work, Vol. 7, No. 3, November 2004, pp. 305-319. NEČASOVÁ, M., MUSIL, L. Pracovní podmínky a dilemata pomáhajících pracovníku. Poznatky z výzkumu charitní pečovatelské a ošetřovatelské služby. Sociální práce/Sociálna práca, 3/2006, s. 57-71. REDMOND, B. Reflecting on Practice: Exploring Individual and Organizational Learning through a Reflective leaching Model. In: Gould, N., Baldwin, M. (eds.), Social Work, Critical Reflection and the Learning Organization, Aldershot: Ashgate, 2004, pp. 129-142. 106 Kapitola 8 Jiří Jankovský Etická dilemata v sociální práci ve vztahu k rodině Rychlost změn, jichž jsme svědky, sc přirozeně dotýká i fungování rodiny. Pro dobu, označovanou jako postmoderní, resp. postindustriální, je mj. typické, že dochází dosti často k disociaci (rozpadu) rodiny27, k rozvolněni vzájemných vztahů v důsledku nezodpovědnosti manželů a ke zpochybňování významu manželství a rodiny. S těmito negativními společenskými jevy se setkáváme častěji v zemích tzv. bohatého Severu, pro něž je příznačný konzumní životní styl, jako důsledek etického relativismu, vystupňovaného individualismu a bezbřehého liberalismu. S ohledem na etické kontexty sociální práce s rodinou si kladu otázku, do jaké míry se dotýkají uvedené skutečnosti života rodin, v nichž se narodilo dítě se závažným zdravotním postižením. Absentuje i v těchto rodinách odpovědnost rodičů vůči sobě navzájem a vůči dětem? Uzavírají se (popřípadě utíkají) tito rodiče před řešením vzniklých problémů? Jsou zde některá specifika v hodnotovém systému těchto rodin pečujících o děti se zdravotním postižením, atd.? V neposlední řadě se zamýšlím nad tím, jak se tyto skutečnosti projevují ve vlastní sociální práci. Rodina s dítětem se zdravotním postižením Při prezentaci etických dilemat dotýkajících se každodenního života rodin pečujících o děti sc závažným zdravotním postižením (s disabilitou) je mým východiskem osobní mnohaletá praxe dětského poradenského psy- kých údajů např. připadá v ČR na 100 uzavřených manželství 65 rozvodů. 107