Mediální právo

1. Hanych - Úvod do mediálního práva

Prezentace


Případové studie

ESLP_case_study_Ziembinski_proti_Polsku.pdf
CR_case_study_Zdravotni_sestra_proti_mediim.pdf
Hanych_C_R_case_study_rozsudek_zdravotni__sestra_-_Sestra_Smrt.pdf


Povinný studijní text (autor: doc. JUDr. Mgr. Martin Škop, Ph.D.)

Obsah

1.     Problém regulace médií – mediální právo

2.     Právní postavení novináře

3.     Regulace tištěných médií

4.     Rozhlasové a televizní vysílání

5.     Provozovatelé rozhlasového a televizního vysílání ze zákona

6.     Redakční tajemství (ochrana zdroje a obsahu informací)

7.     Právo na odpověď

 

1.  Problém regulace médií – mediální právo

Když už chceme média regulovat a když už je regulujeme, měli bychom alespoň tušit, proč to děláme a jak to děláme – proč regulovat a jak regulovat média (masová média, prostředky hromadné komunikace, hromadné sdělovací prostředky inu, jakkoli různě je můžeme pojmenovat). Víme, že média ovlivňují společnost a lidi (k tomu asi blíže Teorie masové komunikace)… ale přesně a vyčerpávajícím způsobem nevíme jak … a přitom potřebujeme důvod pro regulaci. Což není dobré. Ale zdá se, že alespoň v ČR to funguje.

Důležité však je uvědomit si, že média provází téma veřejné diskuse o politických otázkách obecného významu. Což je téma, které je i z pohledu svobody projevu (zejména evropského pojetí – viz téma další přednášky) velmi důležité a zařazuje média do politických (v širším slova smyslu) subjektů. Samozřejmě, zde je důležité si stanovit, co je to veřejný zájem (o tom si ale více řekneme v jiném kurzu) a také určit odpovědnost médií (o také více jindy a v jiném kurzu).

Rozhodně k tomu všemu nám slouží mediální právo. Jedná se o oblast práva (právní regulace), která prochází všemi odvětvími (veřejného i soukromého práva), a proto se v ní objevuje prvek volnosti (soukromé právo – například v oblasti smluv, ochrany osobnosti, autorského práva – ale rozumějme volnosti v tom smyslu, že svobodná vůle má sice přednost, ale nikdy nesmí být proti ustanovení zákona) a prvek administrativy (veřejné právo – zejména ústavní právo – svoboda projevu a správní právo – regulace rozhlasového a televizního vysílání, tiskové právo atp.). Mediální právo je tak pododvětví (není to moc komplexní regulace a není zase tak rozsáhlá), které využívá soukromoprávní i veřejnoprávní metodu regulace (jsou tam smlouvy i administrativa). O tom svědčí i rozsah právních předpisů, přičemž žádný z nich není tím hlavním (páteřním), který by celou oblast sceloval:

a to ještě nejsou všechny. Učit se je nazpaměť nemusíte – důležité je vědět, že něco takového existuje a kde se to dá najít (a orientačně, co tam třeba může být).

2.  Právní postavení novináře

Subjektem svobody projevu (tedy tím, kdo ji využívá) je každý. Každý se může svobodně vyjadřovat (o tom je – mimo jiné - téma další hodiny). Má tedy novinář nějaká specifická práva? Nebo je na tom stejně jako kdokoli jiný?

K tomu, abychom tyto otázky zodpověděli, potřebujeme vědět, kdo je to novinář? A hned jsme narazili na problém - na to nelze nalézt uspokojivou a zejména jednoznačnou právní odpověď (rozumějme, v právním řádu ČR). Odlišně je to například v řeckém právním řádu, kde již na ústavní rovině je zakotveno, že podmínky pro práci novináře uvede zvláštní zákon. Také v  rozhodnutích soudů USA nalezneme některé testy, které nám mohou napomoci identifikovat novináře -  subjekt, který je oprávněn využívat určité možnosti dané jen novinářům (například ochranu zdroje – o té blíže níže). Mezi tato rozhodnutí řadíme např. Mark MADDEN. TITAN SPORTS, INC., v. TURNER BROADCASTING SYSTEMS, INC. (1998) případně Martha von BULOW, v. Claus von BULOW (1987).

Právní definici tedy v České republice nemáme [jako vodítko ale můžeme použít Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. R (2000) 7, ve kterém se praví, že Pojem „novinář“ znamená fyzickou nebo právnickou osobu, která se pravidelně nebo profesionálně zabývá shromažďováním a šířením informací veřejnosti prostřednictvím jakýchkoli prostředků masové komunikace.]. Zajímavý střípek do mozaiky „novináře“ nám dal Ústavní soud [viz nález sp. zn. I. ÚS 453/03 ze dne 11. 11. 2005 (N 209/39 SbNU 215)]. Skutkovým podkladem tohoto rozhodnutí byl spor mezi Milošem Zemanem (v té době předsedou vlády) a Ivanem Brezinou (v té době novinářem Reflexu). Miloš Zeman o něm tenkrát prohlásil, že píše na zakázku ČEZu a to že on považuje za druh korupce. Důkazy pro své tvrzení však nedodal a Ústavní soud považoval jednání soudů, které určily, že jeho výrokům je poskytnuta ochrana, za neadekvátní a v rozporu s právy novináře (v tomto případě stěžovatele). Důležité ale je, v tomto nálezu Ústavní soud konstatoval, že i novinář je veřejná osoba, která musí snášet více kritiky než „běžný, obyčejný, člověk“ – to neznamená, že by novinář byl neobyčejná osoba, ale že jeho ochrana před kritikou je nižší, podobně, jako je tomu u politiků. „Stěžovatel si je vědom toho, že stejně jako politici i on jako novinář je podroben zvýšené kontrole a musí snést případnou kritiku za své názory a postoje, nicméně tato kritika nesmí být nepravdivá a s ohledem na charakter nařčení dehonestující.“

Pro naše potřeby tedy můžeme říci, že novinář je osoba veřejného zájmu, která se pravidelně zabývá shromažďováním a zveřejňováním informací. Není to definice vyčerpávající, ale nějakou představu o tom, kdo je to z právního pohledu novinář nám dává. Je to nejblíže tomu, co říká podobně zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání či tiskový zákon, když upravuje tzv. redakční tajemství (viz dále): „Fyzická osoba, která se podílela na získávání nebo zpracování informací pro uveřejnění nebo uveřejněných v periodickém tisku nebo v rozhlasovém a televizním vysílání.“ Tato definice je však neúplná, protože tisk, rozhlas a televize dnes nejsou jediná média, kde novináři působí – vázat to proto na typ média nedává smysl.

A na závěr uveďme, že role novináře obsahuje nejen práva, ale i povinnosti (např. informovat pravdivě a objektivně) – viz rozhodnutí ve věci Evropského soudu pro lidská práva ze dne 1. 3. 2007 ve věci Tønsbergs blad as a Haukom proti Norsku, číslo stížnosti 510/04. 

3.  Regulace tištěných médií

Už víme, kdo je novinář (tedy víme, že nemáme jasnou a přesnou definici, kterou by nám dal zákon nebo jiný právní předpis). Nyní se podíváme na administrativní způsob regulace, a to konkrétně na regulaci periodických publikací neboli tisku.

Periodický tisk (periodickou publikaci) můžeme definovat [on tak vlastně činí § 3 písm. a)  zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon), ve znění pozdějších právních předpisů] jako noviny, časopisy a jiné tiskoviny vydávané pod stejným názvem, se stejným obsahovým zaměřením a v jednotné grafické úpravě nejméně dvakrát v kalendářním roce. Důležité proto je, že jde o něco, co je tištěné (takže ne v digitální podobě), je to vydáváno pod stejným názvem, má to stejné obsahové zaměření a stejnou grafickou úpravu a vychází to alespoň dvakrát v kalendářním roce.

Důležité je si uvědomit, že regulace tiskového zákona (i podle názvu) nedopadá na nic jiného než tisk – tedy nikoli např. na internetové zpravodajství (to není tištěné – nejde o to, jestli je to psané, ale skutečně jen o tisk). Vyjádřil se k tomu už i Nejvyšší soud, který v rozsudku ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1870/2017 konstatoval, že: „ustanovení tiskového zákona nedopadají na zpravodajství přinášené internetem (a proto nepostihuje ani případný institut „dodatečného sdělení“). Tiskový zákon s takovouto případnou alternativou sám především expressis verbis vůbec nepočítá, přičemž internetové zpravodajství nelze ani extenzivním výkladem podřadit pod kategorii tisku ve smyslu tiskového zákona.“

Vedle toho však existuje periodický tisk územního samosprávného celku, což je [§ 3 písm. g)] periodický tisk, jehož vydavatelem je územní samosprávný celek (obec, kraj nebo hlavní město Praha nebo jeho městská část) nebo právnická osoba zřízená či založená územním samosprávným celkem či společně více územními samosprávnými celky nebo právnická osoba, kterou územní samosprávný celek sám nebo spolu s dalšími územními samosprávnými celky ovládá, anebo periodický tisk, jehož obsah, vydání a veřejné šíření zajišťuje jiný vydavatel na základě smlouvy s územním samosprávným celkem či společně s více územními samosprávnými celky. Tento tisk ÚSC je něco jak médium veřejné služby v oblasti periodického tisku. Úplně to nesedí, protože jednak nemá takový dopad a také jeho regulace je trochu zvláštní. Nicméně, je to zhmotnění věty (či snad přání), kterou mimoděk ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 73/04 ze dne 26. 1. 2005 (N 17/36 SbNU 185; 140/2005 Sb.) napsal Ústavní soud: „Není sporu o tom, že tiskoviny, vydávané jako obecní zpravodaje, tím, že jsou v rukou veřejné moci, musí zachovávat korektnost a neutralitu." S jejím obsahem samozřejmě není nutné polemizovat, ale redukovat veřejnou službu tímto způsobem je poněkud fádní.

Dotkneme-li se základních pojmů tiskového zákona, je vhodné (vyjma definic) zjistit odpovědný subjekt, takže toho, kdo za obsah tisku odpovídá. Podle zákona je odpovědný vydavatel [viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 73/02 ze dne 17. 2. 2004 (N 21/32 SbNU 193) a nález sp. zn. II. ÚS 2296/14 ze dne 14. 4. 2015 (N 80/77 SbNU 167)]. To se pochopitelně netýká reklamy (§ 5 tiskového zákona), protože vydavatel neodpovídá za pravdivost údajů obsažených v reklamě a inzerci. Zvláštní povinnost má vydavatel periodického tisku ÚSC (to je ten tisk jakože veřejné služby), kdy mu zákon ukládá (§ 4a) povinnost „poskytovat objektivní a vyvážené informace o územním samosprávném celku a poskytnout přiměřený prostor pro uveřejnění sdělení, které vyjadřuje názory členů zastupitelstva územního samosprávného celku, týkající se tohoto územního samosprávného celku.“

Každý tisk (periodický tisk) musí být v evidenci ministerstva kultury, což je dáno tím, aby každý, do jehož práva a oprávněných zájmů tisk zasáhne, mohl dohledat, kdo je za to odpovědný (zkrátka, aby dokázal identifikovat toho, koho bude žalovat nebo nejprve, po kom se bude domáhat náhrady škody či újmy). Tato databáze (evidence) je veřejně přístupná. Mezi evidovanými údaji je i název – což je pouze označení periodického tisku a žádná zvláštní kritéria na něj zákon neklade (takže je jedno jestli název není pravdivý – ono jméno asi těžko může být pravdivé; název by však neměl být např. hanlivý nebo obscénní). Evropský soud pro lidská práva k tomu v rozsudku ze dne 14. 3. 2002 ve věci Gawęda proti Polsku, číslo stížnosti 26229/95 konstatoval, že „název periodika není sdělení jako takové, protože jeho funkcí je zejména identifikovat dané periodikum na tiskovém trhu pro současné a budoucí čtenáře. […] [P]ožadovat, aby název vyjadřoval pravdivé informace je […] nepatřičné z pohledu svobody projevu.“

Jednou z významných povinností, kterou vydavatel má (samozřejmě krom evidence a krom těch vydavatelů, kteří vydávají tiskoviny ÚSC) je zasílání tzv. povinných výtisků Vydavatel je povinen bezplatně na svůj náklad z každého vydání dodat několik výtisků zákonem stanoveným knihovnám a institucím. Připomeňme si také jeho povinnost uveřejnit důležité a neodkladné oznámení státního orgánu a orgánu územní samosprávy (typicky rozhodnutí o nouzovém stavu, o stavu ohrožení státu nebo o válečném stavu). Prakticky se však tato povinnost (viděli jsme) moc nevyužívá a orgány veřejné moci využívají flexibilnější kanály (zejména vzhledem k množství pokynů a frekvenci jejich změn).

4.  Rozhlasové a televizní vysílání

Zatímco tiskové právo není příliš rozsáhlé, právo rozhlasového a televizního vysílání je na tom již jinak – zde se setkáme s mnohem rozsáhlejší administrativní regulací, která je dána jednak mnohostí forem, ale také předpokládaných dopadem, který tato média mohou mít. My se, stejně jako v jiných částech, soustředíme pouze na základní prvky.

Podle zákona Zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů je rozhlasovým a televizním vysíláním poskytování pořadů a dalších částí vysílání uspořádaných v rámci programu, včetně služeb přímo souvisejících s programem, provozovatelem vysílání veřejnosti prostřednictvím sítí elektronických komunikací v podobě chráněné nebo nechráněné podmíněným přístupem za účelem simultánního sledování pořadů a dalších částí vysílání. Takže poněkud více, než jen vydávání periodického tisku (přičemž nemám v úmyslu se tiskového práva jakkoli dotknout).

Podle zákona musíme rozlišovat mezi rozhlasovým a televizním vysíláním a převzatým rozhlasovým a televizním vysíláním  (což znamená, že si vezmu program, který vytvořil někdo jiný jak je a jenom ho šířím veřejnosti – což dělají třeba kabelové televize). Zde můžeme také zmínit, že rozhlasové a televizní vysílání je obvykle spojeno s licencí, zatímco převzaté s registrací.

Dalším důležitým pojmem je provozovatel rozhlasového a televizního vysílání. To je právnická nebo fyzická osoba, která sestavuje program, včetně služeb přímo souvisejících s programem, je odpovědná za jejich obsah a pod zvukovým nebo obrazovým označením, jež program i služby přímo související s programem nezaměnitelně identifikuje, tento program a služby přímo související s programem šíří nebo prostřednictvím třetích osob nechává šířit (FTV Prima, spol. s r.o., TV NOVA, s. r. o., CET 21, spol. s r.o., Česká televize atd.)

V případě periodického tisku jsme se setkali s orgánem veřejné moci, kterým bylo ministerstvo kultury – to evidovalo periodický tisk. V oblasti rozhlasového a televizního vysílání má pravomoci dokonce samostatný ústřední státní orgán (ústřední správní úřad), konkrétně Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Rada vykonává státní správu v oblasti rozhlasového a televizního vysílání, převzatého vysílání a v oblasti audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání, a dohlíží na zachovávání a rozvoj plurality programové nabídky a informací v oblasti rozhlasového a televizního vysílání a převzatého vysílání, dbá na jeho obsahovou nezávislost a plní další úkoly stanovené zákonem. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je správním orgánem a vede proto správní řízení – to je i důvod, proč jsou její jednání neveřejná.

Co se týče oprávnění provozovat (převzaté) rozhlasové nebo televizní vysílání, zákon k tomu vyžaduje, aby provozovatel měl (registraci) licenci.

Registrace je nezbytná k provozování převzatého vysílání (to je to, které vysílatel nevytváří sám, ale pouze přebírá a beze změny vysílá).  Jsou-li splněny podmínky, je na registraci právní nárok (RRTV o ničem nepřemýšlí, pouze zkontroluje splnění podmínek a pokud splněny jsou, udělí registraci).

Licence je určena k provozování rozhlasového a televizního vysílání a) šířeného prostřednictvím vysílačů, a b) šířeného prostřednictvím družic, kabelových systémů a k provozování zemského digitálního vysílání šířeného prostřednictvím vysílačů. V prvním případě, který se v dnešní době týká spíše rozhlasového vysílání (klasické terestrické televizní vysílání se již moc neprovozuje) Rada vyhlašuje licenční řízení, provádí veřejné slyšení a nakonec rozhodne, kdo z účastníků licenčního řízení licenci získá a kdo a z jakého důvodu ji nezíská.

V případě licence k provozování rozhlasového nebo televizního vysílání šířeného prostřednictví, družic, kabelových systémů nebo k digitálnímu vysílání je procedura srovnatelná s registrací. Účastníkem je pouze žadatel a splní-li všechny zákonem předvídané podmínky, Rada mu licenci udělí. Neudělí ji pouze tehdy, pokud žadatel nesplňuje podmínky (insolvence atp.) nebo pokud navrhovaná programová skladba nesplňuje požadavky … nebo by udělení licence bylo v rozporu se závazky vyplývajícími z mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána a která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů nebo ve Sbírce mezinárodních smluv.

Má-li provozovatel licenci (u registrace to není tak zajímavé), má právo vysílat programy svobodně a nezávisle. To je jeho základní právo a do jejich obsahu může kdokoli jiný zasáhnout pouze na základě zákona a v jeho mezích. Tedy zasáhnout do obsahu vysílání může, jen pokud to zákon dovolí (což je v minimu případů – například, když se má vysílatel omluvit, když má sdělit nějaké závažné sdělení – třeba o vyhlášení nouzového stavu atp.). Právo vysílat svobodně a nezávisle je ale také poslední základní právo – dál už má provozovatel zejména povinnosti, mimo jiné:

  • poskytovat objektivní a vyvážené informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů, přičemž názory nebo hodnotící komentáře musí být odděleny od informací zpravodajského charakteru;
  • zajistit, aby ve zpravodajských a politicko-publicistických pořadech bylo dbáno zásad objektivity a vyváženosti a zejména nebyla v celku vysílaného programu jednostranně zvýhodňována žádná politická strana nebo hnutí, popřípadě jejich názory nebo názory jednotlivých skupin veřejnosti, a to s přihlédnutím k jejich reálnému postavení v politickém a společenském životě [Nejvyšší správní soud k tomu konstatoval, že „u publicistických pořadů nelze zásadu objektivity a vyváženosti […] vykládat jako příkaz, aby v nich zaznívaly toliko bezbarvé, opatrnické a hyperkorektní názory. Zákaz jednostranného zvýhodňování se má vztahovat na celek vysílaného programu. Proto má být vysílání publicistických pořadů organizováno tak, aby jednotlivé pořady byly často angažované, kritické a názorově vyhraněné, samozřejmě vždy při zachování objektivity a pravdivosti sdělení o faktech, avšak ve svém celku vytvářely pestrou a z hlediska názorového spektra společnosti reprezentativní kombinaci, podporující co nejširší a nejotevřenější diskusi o společensky relevantních tématech.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2010, čj. 7 As 23/2010 - 73, č. 2110/2010 Sb. NSS)
  • provozovat vysílání vlastním jménem, na vlastní účet a na vlastní odpovědnost a nést odpovědnost za obsah programů;
  • zajistit, aby vysílané pořady nepropagovaly válku nebo nelíčily krutá nebo jinak nelidská jednání takovým způsobem, který je jejich zlehčováním, omlouváním nebo schvalováním;
  • zajistit, aby vysílané pořady nepodněcovaly k nenávisti z důvodů rasy, pohlaví, náboženství, národnosti nebo příslušnosti k určité skupině obyvatelstva;
  • zajistit, aby vysílané pořady neobsahovaly podprahová sdělení;
  • nezařazovat do vysílání pořady, které mohou vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých zejména tím, že obsahují pornografii a hrubé samoúčelné násilí;
  • bezdůvodně nezobrazovat osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost;
  • nezařazovat v době od 06.00 hodin do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých.

Již výše jsme viděli, že s obsahem rozhlasového nebo televizního vysílání jsou spojeny pojmy objektivita a vyváženost. Tyto pojmy nejsou přesně a vyčerpávajícím způsobem vymezeny, je proto v každém konkrétním případě na RRTV, aby vysvětlila, v čem se daný vysílaný pořad z povinnosti dodržovat zásady objektivity a vyváženosti vymyká. Například Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, čj. 7 As 38/2004, č. 535/2005 Sb. NSS chápe objektivitu a vyváženost tak, že se vztahují pouze k pořadům zpravodajským a politicko-publicistickým: „Požadavek na respektování zásad objektivity a vyváženosti a zejména na nepřípustnost jednostranného zvýhodňování některé politické strany nebo hnutí, popřípadě jejich názorů nebo názorů jednotlivých skupin veřejnosti[…], je stanoven výlučně ve vztahu k pořadům zpravodajským a politicko-publicistickým.“ NSS si je vědom možných limitů a zejména zneužitelnosti, kterou přílišný důraz na objektivitu a vyváženost může na program klást. Proto v rozsudku ze dne 5. 5. 2010, čj. 7 As 23/2010 - 73, č. 2110/2010 Sb. NSS-73 vysvětluje: „U publicistických pořadů nelze zásadu objektivity a vyváženosti […] vykládat jako příkaz, aby v nich zaznívaly toliko bezbarvé, opatrnické a hyperkorektní názory. Zákaz jednostranného zvýhodňování se má vztahovat na celek vysílaného programu. Proto má být vysílání publicistických pořadů organizováno tak, aby jednotlivé pořady byly často angažované, kritické a názorově vyhraněné, samozřejmě vždy při zachování objektivity a pravdivosti sdělení o faktech, avšak ve svém celku vytvářely pestrou a z hlediska názorového spektra společnosti reprezentativní kombinaci, podporující co nejširší a nejotevřenější diskusi o společensky relevantních tématech."

Má se za to, že obvykle je porušení objektivity vyvoláno nepřesnými nebo neúplnými sděleními (informacemi). Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 5. 8. 2009 č. j. 9 Ca 109/2009-29 určil případy, kdy to tak být nemusí: „Nepřesnost či neúplnost reportáže nemusí vždy vést k porušení povinnosti provozovatele vysílání poskytovat objektivní a vyvážené informace (§ 31 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání). Vyskytnou-li se ve vysílaném pořadu nepřesnosti či neúplné informace, je nezbytné posoudit, zda tyto nedostatky jsou v rámci celého kontextu toku a charakteru poskytovaných informací a také smyslu pořadu způsobilé ovlivnit objektivitu a vyváženost pořadu a v jaké míře." Naproti tomu nedodržení standardů novinářské profese však vede (dle názoru NSS) k porušení objektivity a vyváženosti zpravodajství: „Odvysíláním navzájem si odporujících informací bez dalšího ověření tohoto rozporu, příp. bez poskytnutí možnosti k dalšímu vyjádření osobám, od nichž tyto informace pocházejí, poruší provozovatel vysílání svou povinnost poskytovat objektivní a vyvážené informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů (§ 31 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání)." (rozsudek ze dne 30. 5. 2008, čj. 7 As 19/2007 - 56, č. 1685/2008 Sb. NSS)

5.  Provozovatelé rozhlasového a televizního vysílání ze zákona

V oblasti rozhlasového a televizního vysílání existují zvláštní provozovatelé – někdy se jim říká televize (rozhlas) veřejnoprávní, někdy rozhlas (televize) veřejné služby. Jsou to zvláštní subjekty zřízené zákonem (zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi a zákon č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu) – Česká televize a Český rozhlas. Jsou to subjekty, které jsou samostatné a nezávislé na státu.

Vysílatelé veřejné služby poskytují službu veřejnosti tvorbou a šířením televizních programů, popřípadě dalšího multimediálního obsahu a doplňkových služeb na celém území České republiky za účelem naplňování demokratických, sociálních a kulturních potřeb společnosti a potřeby zachovat mediální pluralitu. Jejich účelem (např. v případě ČT) „je zajistit veřejnosti zdroj informací, kritické reflexe, umělecké tvorby a zábavy, které jsou chráněny před lobbyistickými tlaky. Česká televize přispívá k vytváření prostoru svobody slova, myšlení a tvorby, v němž může vyrůstat demokracie. Informuje, poskytuje kritickou reflexi událostí, vzdělává a baví v ovzduší úcty k člověku, k jeho dílu i ke všem formám existence.“ (Kodex ČT; to sice není právní předpis, ale je to významný autoregulační nástroj).

Nejvyšší správní soud chápe roli médií veřejné služby takto: „Veřejnoprávní média masové komunikace vytvářejí svojí existencí strukturovaný a co možná nejvíce pluralitní prostor pro vyjadřování názorů. Jejich úlohou není poskytovat sterilní informace, nýbrž odrážet realitu včetně v ní obsažených kontroverzí, nejednoznačností, vrstevnatostí a emocionality." (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5.5.2010, čj. 7 As 23/2010 - 73, č. 2110/2010 Sb. NSS)

Zákon o České televizi stanoví vysílateli ze zákona například tyto úkoly:

  • poskytovat objektivní, ověřené, ve svém celku vyvážené a všestranné informace pro svobodné vytváření názorů;
  • přispívat k právnímu vědomí obyvatel;
  • vytvářet a šířit programy a poskytovat vyváženou nabídku pořadů pro všechny skupiny obyvatel se zřetelem na svobodu jejich náboženské víry a přesvědčení, kulturu, etnický nebo národnostní původ, národní totožnost, sociální původ, věk nebo pohlaví tak, aby tyto programy a pořady odrážely rozmanitost názorů a politických, náboženských, filozofických a uměleckých směrů, a to s cílem posílit vzájemné porozumění a toleranci a podporovat soudržnost pluralitní společnosti;
  • rozvíjet kulturní identitu obyvatel České republiky včetně příslušníků národnostních nebo etnických menšin;
  • vyrábět a vysílat zejména zpravodajské, publicistické, dokumentární, umělecké, dramatické, sportovní, zábavné a vzdělávací pořady a pořady pro děti a mládež.

Na rozdíl od ostatních provozovatelů mají tito provozovatelé ze zákona zvláštní postavení (například zajištěné příjmem z poplatků), ale také zvláštní povinnosti – i proto podléhají kontrole veřejnosti.  Právo veřejnosti na kontrolu činnosti Českého rozhlasu (České televize) se vykonává prostřednictvím Rad (Rady České televize a Rady Českého rozhlasu). Členy Rady volí a odvolává Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, přičemž návrhy kandidátů předkládají organizace a sdružení představující kulturní, regionální, sociální, odborové, zaměstnavatelské, náboženské, vzdělávací, vědecké, ekologické a národnostní zájmy. Rada je ze své činnosti odpovědna Poslanecké sněmovně. Vzhledem k tomu, že se jedná o kontrolu nad zvláštními vysílateli, nesmí člen rady zastávat žádnou funkci v politických stranách, politických hnutích nebo občanských sdruženích, ani nesmí při výkonu své funkce v radě jejich jménem vystupovat nebo působit v jejich prospěch nebo ve prospěch jiných skupinových zájmů; dále se nesmí podílet na podnikání v oblasti hromadných sdělovacích prostředků (to je dáno tím, aby ČT nebo ČRo nepoškozoval z konkurenčních důvodů a také proto, aby nedocházelo k politickým tlakům – tedy, aby to alespoň vypadalo, že se tlaky mohou eliminovat; povšimněme si, že o odbornosti, morálních kvalitách nebo mentálních schopnostech tam není vůbec nic – tím se ovšem nemusíme znepokojovat, protože to je srovnatelné u všech podobných orgánů). Protože jsou rady nástrojem, kterým veřejnost kontroluje činnost vysílatelů veřejné služby, jsou její jednání veřejná.

Finančními pro provoz např. České televize (u ČRo je to dost podobné) zdroji jsou zejména rozhlasové poplatky vybírané podle zvláštního právního předpisu, příjem z vlastní podnikatelské činnosti (náklady spojené s vysíláním ČRo do zahraničí hradí ČR ze státního rozpočtu).

Činnost obou rad je podrobena kritice neustále a existují případy, kdy si o ni přímo koleduje – bez ohledu na typ vlády, která je zrovna u moci. Jeden, sice starší, ale zajímavý případ byl, když Rada Českého rozhlasu řešila píseň Swastika eyes od skupiny Primal Scream. Záznam Rady je dispozici zde - obsáhlejší analýza . 

6.  Redakční tajemství (ochrana zdroje a obsahu informací)

Tento institut (ochrana zdroje informací – někdy označovaný jako redakční tajemství), dává novináři právo odmítnout sdělit, kdo je jeho zdrojem. Obvykle je to stát, který vyžaduje tyto informace (například, kdo je zdroj ve státním aparátu a vyzrazuje přehmaty státu atp.)a je schopen novináře za to, že tyto informace neposkytnou, trestat.  Výslovně se s ní setkáme v ustanovení § 41 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání a ustanovení § 16 tiskového zákona. V nich se stanoví, že „fyzická osoba nebo právnická osoba, která se podílela na získávání nebo zpracování informací pro uveřejnění nebo uveřejněných v rozhlasovém nebo televizním vysílání, má právo odepřít soudu, jinému státnímu orgánu nebo orgánu veřejné správy poskytnutí informace o původu či obsahu těchto informací.“.

Důležité je si uvědomit, že ochrana zdroje je součástí samotné svobody projevu [takže, i když by nebyla v zákoně výslovně uvedena, musíme s ní počítat – to se objevuje například v nálezu sp. zn. I. ÚS 394/04 ze dne 27. 9. 2005 (N 184/38 SbNU 471)]. Jedná se o právo novinářů svůj zdroj chránit (pokud chtějí, zveřejnit jej mohou), a nikoli o povinnost (jakou mají například lékaři nebo advokáti, ti o svém klientovi musí mlčet). A důležité také je, že ochrana se netýká rešerší a informací získaných vlastní činností např. vlastnoručně pořízených záběrů. Také je potřeba si dávat pozor, protože odepřením poskytnutí těchto informací se novinář může dopustit trestného činu nadržování (§ 366 trestního zákoníku), nepřekážení trestného činu (§ 367 trestního zákoníku) a neoznámení trestného činu (§ 368 trestního zákoníku). Obvykle se také váží, zda existuje vážný důvod pro to, aby novinář musel tyto informace poskytnout – pokud tento důvod převáží, novinář je povinen informace poskytnout. Takže toto právo skutečně není ani zdaleka neomezené.

Jeden z prvních výskytů tohoto práva v Evropě je v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (soud ve Štrasburku – pozor, není to jeden ze soudů Evropské unie) ze dne 27. 3. 1996 ve věci Goodwin proti Velké Británii, číslo stížnosti 17488/90. V něm se k tomuto právu novinářů praví: „Ochrana zdrojů, z nichž novináři čerpají informace, je významným prostředkem, který umožňuje tisku vykonávat důležitou funkci „veřejného dohlížitele“ v demokratické společnosti. Kdyby novináři mohli být přinuceni odhalit své zdroje, velice by jim to ztížilo získávání informací a jako důsledek také informování veřejnosti o záležitostech veřejného zájmu. Právo na svobodu projevu […] proto vyžaduje, aby byl jakýkoli takový nátlak omezen na výjimečné okolnosti, kde jsou v sázce životní zájmy veřejnosti nebo jednotlivce."

Můžeme si také říct, že pokud už stát (resp. jeho orgány) potřebují tyto informace, a pro uložení povinnosti informace poskytnout je větší důvod než chránit svobodu projevu (v tomto případě její součást), musí jeho požadavek projít testem ochrany redakčního tajemství. Ten se skládá ze třech částí, a pokud tento požadavek neprojede kteroukoli z nich, může novinář využít svého práva a svůj zdroj chránit.

  1. CHYBÍ ALTERNATIVA (jinak informace získat nelze);
  2. NEZBYTNOST INFORMACE (bez této informace stát nemůže dál pokračovat);
  3. NA ZVEŘEJNĚNÍ PŘEVAŽUJE VEŘEJNÝ ZÁJEM.

7.  Právo na odpověď

Právo na odpověď (resp. dodatečné sdělení) je – stejně jako ochrana zdroje a obsahu informací – vymezena jak v tiskovém zákoně, tak zákoně o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Není to však přímo součást svobody projevu, ale jeden z institutů, který zasahuje do svobody projevu tím, že vydavateli (provozovateli) stanovuje povinnost něco sdělit – odpověď nebo dodatečné sdělení.

Právo na odpověď má ten, do jehož subjektivních práv vydavatel (vysílatel) zasáhl. Uplatnit jej může tehdy, pokud bylo uveřejněno sdělení, které obsahuje skutkové tvrzení (nikoli kritiku nebo hodnotící soud!!), které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby. Po splnění těchto podmínek, má dotčená osoba právo požadovat uveřejnění odpovědi a vydavatel (provozovatel) je povinen na žádost odpověď uveřejnit.

Odpověď se musí omezit pouze na skutkové tvrzení, kterým se tvrzení uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje. Odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části; z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí.

Přestože lze vůči vydavateli nebo provozovateli uplatnit právo na odpověď, oba zmíněné zákony předpokládají také skutečnosti, kdy tento není povinen odpověď uveřejnit. Pokud nastanou tyto výjimky předvídané zákonem, není vydavatel povinen odpověď uveřejnit:

  • uveřejněním navrženého  textu by byl  spáchán trestný čin  nebo správní delikt;
  • uveřejnění navrženého textu by bylo v rozporu s dobrými mravy; 
  • napadené  sdělení,  popřípadě  jeho  napadená  část,  je citací sdělení třetí osoby určeného  pro veřejnost nebo jeho pravdivou  interpretací a jako takové bylo označeno nebo prezentováno;
  • žádost o její  uveřejnění směřuje  vůči sdělení  uveřejněnému na  základě prokazatelného předchozího souhlasu dotčené osoby;
  • vydavatel nebo provozovatel uveřejnil  sdělení   odpovídající  dodatečnému  sdělení z vlastního  podnětu  a  dodržel  přitom  podmínky stanovené tímto zákonem. 

Dodatečné sdělení

Pro dodatečné sdělení platí v zásadě velmi podobná pravidla – v něm jde o to, že bylo uveřejněno sdělení o trestním řízení nebo o řízení ve věcech přestupků vedeném proti osobě, kterou lze podle tohoto sdělení ztotožnit, a toto řízení nebylo ukončeno pravomocným rozhodnutím, má tato osoba právo požadovat uveřejnění informace o konečném výsledku řízení jako dodatečného sdělení. Vydavatel či provozovatel je povinen na žádost této osoby informaci o pravomocném rozhodnutí jako dodatečné sdělení uveřejnit.

Pojďme se nyní podívat na to, jak to řeší soudy (judikatura): Již víme, že právo na odpověď vzniká, dojde-li k uveřejnění sdělení, které obsahuje skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby. Například Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. května 2006, sp. zn. 30 Cdo 861/2005, k tomu uvádí: „Pro realizaci práva na odpověď v periodickém tisku je nezbytné zjištění, že bylo uveřejněno sdělení obsahující tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby. K zásahu do práva na ochranu osobnosti může dojít i objektivně, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv. K takovému zásahu dochází pouze tehdy, jestliže zásah přesáhl přípustnou míru takovým způsobem, který již v demokratické společnosti nelze tolerovat. Určité zjednodušení či zkreslení skutečnosti v tisku nemusí nutně vést k zásahu do osobnostních práv dotčených osob.“

Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 30 Cdo 2159/2008, je účelem "požadované odpovědi podle tiskového zákona je uvést příslušné skutkové tvrzení na pravou míru, resp. neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení doplnit nebo zpřesnit. Pokud toho navržené znění odpovědi není schopno, nemůže být žalobě na uveřejnění odpovědi v tomto znění vyhověno v důsledku nenaplnění předpokladů vyplývajících ze zmíněných ustanovení. O takovou eventualitu půjde např. tehdy, pokud by uplatňovaný návrh odpovědi obsahoval případné logické nedostatky kompozice textu, zahrnoval v sobě obecné úvahy žadatele, byla v něm obsažena tvrzení, která by nebyla bezprostřední reakcí na uveřejněná sdělení, ale jednalo by se eventuálně o informace relativně samotného obsahu ve vztahu k informaci, na níž by mělo být odpovědí reagováno, resp. koncipovaný návrh odpověď by nebral v úvahu možný další vývoj, resp. též změnu okolností případu, pokud by ovlivňovaly předpoklady pro utváření jejího znění, apod."

Samotná odpověď je vysoce formalizovaná a je na žadateli (osobě, do jejíž cti atp. bylo zasaženo), aby splnila všechny zákonem předepsané podmínky. Pokud jsou všechny podmínky splněny, je vydavatel (provozovatel rozhlasového nebo televizního vysílání) povinen odpověď uveřejnit. K tomu se lze v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2008, sp. zn. 30 Cdo 4629/2007, dozvědět: "Podmínkou kladenou na navrhovatele odpovědi podle tiskového zákona je, aby odpověď byly přiměřená obsahu uveřejněného tvrzení, tj. aby nepřiměřeně delším navrhovaným textem nereagovala na text relativně kratší. Dotčená osoba však může požadovat uveřejnění odpovědi výrazně kratší, než jaký byl rozsah uveřejněného difamujícího tvrzení (a to bez ohledu na důvody, které dotčenou osobu k takovému zúžení jejího práva vedly). Je současně na dotčené osobě, zda bude reagovat na všechna uveřejněná difamující tvrzení, nebo jen na jejich část."

Při realizaci práva na odpověď (stejně jako v případě práva na dodatečné sdělení) dochází ke střetu svobody projevu (která chrání vydavatele případně provozovatele) a ochrany osobnosti (ta chrání dotčenou osobu, která právo na odpověď uplatňuje). Současně dochází k zákonem stanovenému zásahu do zásady, že k projevu nelze nikoho nutit - právo na odpověď představuje zákonný důvod, kdy je někdo povinen uskutečnit projev (uveřejnit požadovanou odpověď). Proto je v těchto případech nutno postupovat v souladu s principem proporcionality, což uvádí i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2006, sp. zn. 30 Cdo 861/2005: "V konkrétním případě je proto vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a to právě v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi."


Předchozí
Následující