Tomáš Raděj Irácké povstání v letech 2003-2009 Strategie, taktika a ideologie islámských radikálních a nacionalistických uskupení Ustav i mezinárodních vztah ľ 1 praha I INSTITI n: » OF INTERNATIONAL REIATIONS PRAGTJE Irácké povstání v letech 2003-2009 krétních konfliktních ohniscích. Tyto skupiny mají vazby na g/ofcá/n/^B a často fungují jako regionální spojenci či přidružené skupiny a/-yói"íA. J čemž zaměřuji svou pozornost na místní uskupení a místní krize, aby nju rozdmýchávat džihád" (Kilcullen, 2005: 602). Třebaže se Kilcullen ve s\ í studiích zabývá mnohými aktuálními dějišti globálního povstání, včetnép^ lestinských území, Čečenska, Filipín či Indonésie, zřejmá je jeho zaujato* Irákem a Afghánistánem, jimž věnuje nej větší pozornost v četných konkrét žacích a zmínkách o jednotlivých konfliktech. Kilcullen skutečně vzbudil v minulých letech značnou pozornost svýjj teoriemi, jak se autor již dříve zmínil, a přestože se svými teoriemi zabýyt zvláště proto, aby vypracoval efektivní strategii boje proti tomuto novén* typu povstání - což se odráží v jeho de facto protipovstaleckýeh „manuálecW (Kilcullen, 2006; Kilcullen, 2007; srv. Kilcullen 2007a) je pro nás důle-žitá i jeho teoretická úvaha o povaze globálních povstání, do kterých řadí ta Irák. Kilcullen si samozřejmě uvědomuje komplexnost iráckého povstáj sám je označuje za „povstání, založené nu komunitě" (commimity-basedin. surgency) (Kilcullen, 2007: 119), ale právě proto, že se irácké povstání lij) v rámci sunnitské a šíitské komunity, nelze na nějako na celek vztáhnout Kil. cullenovu teorii o globálním islámském povstání. To ostatně ani Kilcullen ve svých studiích nenaznačuje! Vyhýbá se zařazení iráckého povstání dojed, notné kategorie či typu v rámci nějaké vybrané typologie. Přestože o Iráku mnohokrát hovoří, považuje ho implicitně za součást globálního islámského povstání a neustále se zamýšlí nad účinnou strategii proti (nejen) iráckým povstalcům, vyhýbá se konkrétní aplikaci svého modelu na příkladě Iráku. Au-i tor tak ovšem činí v závěru práce. Následující kapitola o struktuře iráckého povstání a o taktických metodách iráckých povstalců přispějí k hlubšímu pochopení strukturálních, ideo- \ logických, strategických a taktických rozdílů v řadách obrovského spektra povstaleckých uskupení, jež se bčhem let 2003-2009 zformovala, (re)akti-5 vovala, zanikala a navzájem též násilně potírala. 100 Struktura iráckého povstání ■jej přehled'' nejdulezitejsich povstaiecKycn sMipm v naivu . .v (li)9 Pozornost je u zmíněných skupin zaměřena především na ty po-talecké aktivity, jež jsou v jistém smyslu relevantní pro pochopení jejich ideologie a cílů. Zatímco některé irácké (zvláště sunnitské) povstalecké sku-neměly v tomto období zřejmou politickou reprezentaci (a tudíž ani re-Ewantní politické aktivity), ve výhodnějším postavení oproti sunnitským po-stalcum byly strukturálně komplexnější šíitské vojensko-politické formace, jejichž politické reprezentace tvořily významné názorové platformy v nově kovaném Iráku, přičemž jejich ozbrojená křídla zároveň hrála významnou roli (často negativní) v iráckém povstání. V této kapitole jsou u šíitských formaci popsána především tyto ozbrojené součásti. Jejich násilná role v rámci iráckého povstání, obestřená dodnes dohady a nejasnoslmi, stále mimochodem není plně doceněna a hlavní pozornost byla vždy věnována spíše sunnit-skému povstání. Ve skutečnosti však šíitské bojůvky sekundárně hrály velkou roli v rozdmýchání sektárskych svárů, zneužívajíce svou dominanci v post-saddámovském Iráku. Zpočátku se sunnitští, jakož i šíitští povstalci zaměřili hlavně na útoky na koaliční jednotky, později však v rámci sektárskych střetů, k nimž začalo do- " Kapitola o struktuře iráckého povstání jc svým charakterem dosti specifická, přičemž mnohé závěry vni obsažené vycházejí z osobních pozorování autora v Bagdádu za jeho ročního pobytu v r. 2007. Při psaní analýz v Bagdádu autor spoléhal nu množství informačních zdrojů, jež dnes již nemá k dispozici, přičemž tylo informační zdiuje nebývaly v autorových ..iráckých" analýzách citovány. Mnohdy šlo i o ad hoc překlady iráckých novin či o utajené koaliční analýzy, vyžadující bezpečnostní prověrku. Autor dnes tedy disponuje získanými informacemi, avšak nelze citovat použité zdroje. Proto autor konfrontoval své tehdejší analýzy s dostupnými zdroji - neni-li uvedeno jinak, většina informací v léto kapitole pochází kromě zmíněných pramenů z následujících zdrojů: Alluwi, 2007; Bremer, 2004: Chehab, 2004, Hafez, 21)07. Hashim, 2006; Hashim. 2009; Nance, 2007; Nasr, 2007: Rosen, 20O6. Tam, kde to autor považoval za nutné, je přesto uvedený konkrétní zdroj. 101 Iracké povstání v letech 2003-2009 cházet rozsáhleji již v r. 2004, i na civilní populaci sunnitské, resp. šíitské koj munity. Ozbrojené útoky proti svým silám Američané zpočátku považovj „šmahem" za aktivity takzvaných FRL (Former Regime Loyalists - PfjvJ ženci bývalého režimu), kterým se také někdy fikalo FRE (Former Regjm Elemenrs - Elementy bývalého režimu). Termín FRE je někdy označován J pozdější variantu termínu FRL, v době, kdy již FRE začaly samostatně opeJ rovat jako povstalci (Nance, 2007: 99). Pro povstalce, bojující proti atneJ rickč okupaci, se též začal používat zavádějící a až „orwellovský" termín' A1F (Anti-Iraqi Forces - Proliirácké síly). V rámci americké armády se však preferovaly termíny FRL a FRE. Takové elementy jistě existovaly a po jistou dobu zřejmě mohly doufat v možnost znovunastolení padlého režimu, popf I v návrat nadvlády Baasu. Avšak autor věří tomu, že velmi záhy se tyto sku-piny (a jejich členové) „rozmělnily" do mnoha různých, postupně vznikají-l cích skupin iráckého povstání, včetně islámských radikálních a diihúdisticA kých proudů. Taktéž se autor domnívá, že namísto baasistické ideologie hrála] u příslušníků bezpečnostního aparátu minulého režimu postupně největší rolil nacionalistická motivace, ať už byly její „odstíny" jakékoli. Část bývalých j členů saddámovských bezpečnostních složek patrně též mohla naplno projevit své islámské radikální smýšlení až během současného povstání, nebo k podobnému světonázoru mohla dospět poté, co byla ovlivněna průběhem invaze a následným vývojem. Během různých fází povstání docházelo též na vzájemné ozbrojené boje iráckých povstaleckých uskupení v rámci vnitřních střetů (sunnité versus sul nnité, sunnité versus šíité, šíité versus šíité). V kapitole nejsou zmíněny dvel kurdské vojensko-politické frakce, PUK a KDP, třebaže v počátcích iráol kého povstání pomáhaly kurdské frakce eliminovat sunnitské islámské (ne-1 jen irácké) radikály na severu Iráku (Chehab, 2004: 37-44; srv. Rubin, 2001), I Rozhodujícím faktorem pro nezařazení těchto frakcí do následujícího popisu byla skutečnost, že se nezapojily do ozbrojených aktivit proti americké ar-1 mádě a ani proti nové irácké administrativě. Proto kurdské formace netvc-l řily součást iráckého povstání proti okupaci a ani proti jejím následkům. Dnes však PUK a KDP pochopitelně nadále představují vojenskou sílu, sníží je nutné počítat, a politický význam obou frakcí v irácké politice je též ne-1 oddiskutovatelný. Není rovněž vůbec vyloučeno, že se v budoucnosti obě kurdské frakce mohou zapojit do povstání mnohem intenzivněji - katalyzá- iráckého povstání_ P,, ro to může být propuknutí ozbrojených svárů mezi iráckou armádou "^rdskými frakcemi o sporná území (oblast měst Kirkúk, Chánaqin apod.). 3 struktur3 iráckých povstaleckých skupin je rozdělena na tři části - první nitola pojednává o sunnitských povstaleckých skupinách, druhá o ší-formacích a třetí je věnována zahraničním elementům v rámci po-' táni Zatímco analýza sunnitského povstání představuje kvůli jeho frag-^ entaei největší problém, analýza šíitského povstání, soustředěného okolo ékolika silných a de facto etablovaných vojensko-politických formací, až ta-Icový problém nepředstavuje. Otázka zahraniční účasti v řadách iráckého povstání jc pochopitelně zatížena mnoha protiřečícími si informacemi, v nichž ■ mnohdy velice obtížné rozlišit úmyslně lživou propagandu či rozpoznat je-^ch věrohodnost - v tom spočívá obtížný úkol jejího popisu. V průběhu iráckého povstání v letech 2003-2009 se vynořily zřejmé až stovky různorodých názvů povstaleckých organizací, ať již v rozmanitých internetových prohlášeních, v tiskovinách či dokonce v graffiti na zdech a na stěnách domů v konkrétních oblastech jejich (údajné) působnosti. Mnohdy tak byly krátkodobě zaznamenány názvy organizací, o nichž už později nikdo neslyšel. Jiné povstalecké formace zase údajně spontánně vznikly v reakci na určitou situaci, byly zaznamenány jako povstalecké uskupeni, avšak od té doby existuje jen jediná zmínka o jejich existenci - příkladem může být oznámení o vzniku povstalecké skupiny Mudiáhidún Saddám (Saddá-movi mudiáhide), která slibovala pomstu za smrt dvou Saddámových synů (Qusajc a Údaje Husajna), zahynuvších při přestřelce s americkými jednotkami u Mósulu v červenci 2003. Od doby této proklamace již však formace nikdy nebyla zaznamenána. To je doklad jednoho z problémů, jež vyvstávají při snaze pokud možno přesného popisu (nejen sunnitské) povstalecké scény. 4.1 Sunnitské uskupení „...Revoluční brigády r. 1920 (dále jen RB) zřídily své vlastní milice, které bok po boku s Američany bojovaly v oblastech Abú Ghrajb... (RB) spáchaly opovrženíhodné zločiny, popra-vovaly zahraniční bojovníky, kradly ženám šperky a vtrhávaly do soukromí domovů to vše se souhlasem svých křižáckých 102 103 Iráckť povstání v letech 2003-2009 pánit... Žádáme vůdce a duševně zdravé členy RB, aby přehodnotili svůj současný postoj... vůdci RB hledají pomoc u veřejnosti u dokonce i u kriminálníků, aby mohli budovat své zrádné milice." (prohlášení al-Qáidy v Iráku z 22. září 2007, s poukazem na rozpory v řadách sunnitského povstání, a v němž al-Qáida v Iráku kritizuje smířlivost povstaleckých skupin, ochotných k zapojení do mírového procesu; IS1: The Truth about the 1920 Revolution Briga-des) „...Bratři, když začal džihád, Iráčané různého původu a z rozdílných frakcí pozvedli své zbraně na stezce k obraně islámu, své cti a své země... Zpočátku všechny skupiny bojovaly společně, dokud se neobjevily satanské vlivy, které způsobily, ze se najednou některé skupiny začaly prohlašoval za ty, nejzaslou-žilejší', které mohou vyhlašovat a vést džihád... To byl začátek problémů mezi síti al-Qáida a ostatními iráckými (povstaleckými) frakcemi. Al-Qáida neušetřila aktů odplaty nikoho na bitevním poli, dokonce ani své vlastní salafistické bratry. Al--Qáidu na ně zaútočila a mnohé z nich zabila, přičemž své činy ospravedlňovala nekonečnými výmluvami... později se konflikt rozšířil do města Fallúdža, kde síť al-Qáida zabila našeho bratra šajcha Limara Saida al-Hurána, našeho bratra a vůdce šaj-cha Umara Mahmúda al-Faláhiho... Výsledkem bylo, že mnozí lidé včetně naši frakce - se. začali bránit. Věru, byli jsme schopní je porazit a odhalit jejich ostudně činy... " (prohlášení skupiny Irácký Hamáš z 2. října 2007, dokumentující rozhořčené spory mezi sunnitskými povstalci; Statement ľrom „Hamas in Iraq") Iráčtí sunnité, až na výjimky, v celém sledovaném období let 2003-2008 patřili k nejaktivnějším nepřátelům zahraniční okupace (a jevů s ní spjatých, jako byla např. rostoucí šíitská dominance). Právě jejich povstání zhatilo mnohé „poválečné" plány americké administrativy a překvapivě intenzivním způsobem dokázalo vzdorovat americké vojenské okupaci. Také kvůli faktu 104 iráckého povstání . uhodobého ozbrojeného aktivismu je sunnitská povstalecká scéna ľ*010. jr°áckéh0 povstání nejroztříštěnější a nejsložitější, pokud jde o pocho-* R"1lCI nvch vazeb i překotného vývoje jejích aktérů. pCI1' tské povstání je od počátku provázeno nadměrným frakcionářstvím, Sl"ml ení úplně jasné, jak významnou část povstání v dobách jeho nej- vetší sily i reprezentoval nacionalistický proud, či islamsky radikálni proud, se domnívá, že převážná většina sunnitského povstání byla hnána oa- Autor se um..-----, - - . cionalisíickými motivy. Tento problém byl již také částečně zmíněn v předešlé kapitole. Sunnitské povstalce můžeme dozajista rozdělit na část spíše nacionalistickou a na část povstalců, která sc profilovala spíše na základě ideologie islámského radikalismu. Některé sunnitské nacionalistické skupiny používaly čistě vlasteneckou, sekulární a protiokupační rétoriku, jiné nacionalistické skupiny sice islámskou rétoriku (různě hojně) používaly, avšak byly primárně skupinami nacionalistickými. V případě islámských radikálních skupin v rámci sunnitského povstání rovněž poněkud tápeme - část skupin se sice hlásila k rétorice islámského radikalismu, mohla mít představu (radikálně) islámského charakteru budoucího iráckého režimu (či vlastního sunnitského útvaru?) a bojovala proti iráckým šíitům. Avšak např. proti iráckým šíitům bojovala a brojila nikoli na základě fanatického náboženského radikalismu, ale prostě jen proto, že šíity vnímala jako nové uzurpátory, kteří budou sunnitskou komunitu v budoucím Iráku znevýhodňovat a v horším případě vyhánět a vyvražďoval. Tyto islámské radikální skupiny vnímají padlý baasistický režim jako špatný, zkažený a ne-islámský a nikterak nelitují jeho zhroucení. Jejich působnost i ambice jsou omezeny na dosažení cílů v rámci iráckého povstání a nehlásí se k ideologii al-Qáidy (a taktéž nespolupracují se zahraničními dobrovolníky). Mohli bychom jc označit zajakýsi „nacionalisticko-islámský proud". V řadách sunnitských povstaleckých skupin však v letech 2003 2009 existují i povstalci, kteří patří k „tvrdším" islámským radikálním skupinám, na irácké šíity útočí mj. kvůli jejich náboženské odlišnosti, s velkým podezřením sledují úmysly šíitského Iránu v Iráku (a svá podezření doprovázejí pro-tišíitskou islámskou radikální rétorikou), jejich dogmatická rétorika je o poznání radikálnější, stejně jako jejich striktní lpění na principech islámu. Část těchto islámských radikálních iráckých skupin potom chápe svůj boj v iráckém povstání jako součást jakéhosi globálního džihádu, což se projevuje jejich provázaností se zahraničními dobrovolníky (mudžáhidy), jejich globální 105 Irácké povstání v letech 2003-2009 islámskou radikální propagandou a též ideologickou spřízněností se s' k spaft zorem, hlásaným v rozmanitých prohlášeních al-Qáidy, která Irák spatf^01*' | jako jedno z hlavních bojišť vc svém globálním ilžihúdu. Přesné zařazení notlivých sunnitskýchpovstaleckých skupin na ose nacionalismus-islán^L, radikalismus je však nemožné, především kvůli typickým ideologickým sáhům jejich členstva a propagandy, ideologickým proměnám skupin v í a též kvůli nemalému frakcionářství v řadách jednotlivých skupin! Některé sunnitské skupiny, účastnící se povstání, existovaly jjj r. 2003, ale většina jich vznikla až po svržení Saddáma Husajna. Jednr. z prvních sunnitských skupin, která vznikla až následkem invaze, bylo In lamie Resistance Movement (IRM) Islámské hnuti odporu (dříve známé jako Irácké národní hnutí odporu), jehož vojenské křídlo vešlo ve známost jako 1920 Revolution Brigades (RE) Revoluční brigády r. 1920 (nékdy též byly označovány jako Islamic Response - Islámská odpověď). O vedeni této skupiny, ustavené v r. 2003, nejsou známy téměř žádné spolehlivé infor. mace, stejně jako chyběla znalost o její skutečné síle. Zdá se však, že IRM respektovala během své existence mínění hlavních iráckých sunnitských au. torit v zemi a nepatřila k nejmilitantnéjšímu islámskému radikálnímu spektru, jež proslulo nevybíravými útoky i na irácké civilisty. Pokud je známo, IRM neútočila na civilní cíle a zaměřovala se striktně na cizí okupaci Iráku. Její hlavní jádro patrné tvořili bývalí příslušníci rozpuštěné irácké armády, zvláště ti se silným nacionalistickým cítěním, jinak by se skupina patrně pral filovala jako radikálnější náboženská opozice proti okupaci. V březnu 2007 se z IRM odpojila nesouhlasná radikální frakce, která přijala název IraqiHa-mas - Irácký Hamáš. Jádrem sporu v IRM byl patrně postoj k dalším slož-1 kám sunnitského povstání a otázka postoje k Synům Iráku. Irácký Hamáš se na podzim 2007 distancoval od aktivit „al-Qáidy v Iráku". Mezi hlavní taktické metody, používané IRM, patřily pravděpodobně raketové a minometné útoky, nastražování IED u cest, používaných americkou armádou, a zřejmě i sebevražedné operace (u posledně uvedené „metody" však panují značné neshody a autor se nedomnívá, že by IRM tyto operace prováděla, alespoň nikoli systematicky). Na rozdíl od jiných sunnitských uskupeni se IRM zřejmě věnovala výhradně guerillovým aktivitám. Přestože jsou domněnky, že IRM působila i na západním předměstí Bagdádu (zvláště na předměstí Abú Ghrajb), irácká metropole byla spíše na okraji zájmu v celkových aktivitách skupiny. Operačním prostorem IRM vždy byla spíše ob- dního Iráku, hlavně provincie Anbár (města Ramádí, Fallúdža aj.) *P° m zadrženým, vysoce postaveným členem skupiny byl Hátim Za-^ůdajný velitel RJ3, kterého zadržely irácké bezpečnostní síly v lednu n iŕhn současném osudu nebylo v době psaní studie možno nalézt U je'lu k 'ivé zprávy. V březnu 2007 pravděpodobně islámští radikálové ze su-k 'skupiny ISI zavraždili vůdce RB, známého jako Hárith Záhir Chámis nn • kvůli je'10 smířlivému postoji k Synům Iráku. Jeho zabití hrálo znač-"^roli v odcizení sunnitských povstalců taktice nejradikálnéjšího spektra ^nnil-^ých povstalců (primárné definovaného ideologií islámského radika-uj pokud jde o reakci skupiny IRM na spojenectví sunnitských klanů Američany, zaujala IRM zprvu smířlivý vyčkávací postoj, protože nechtěla j^jovat se sunnitskými soukmenovci. Později se převážná část členstva IRM zřejmě zapojila do sunnitských milicí, vedoucích boj proti džihádistickým povstalcům. Jméno RB mohla začít používat dříve odštěpená odnož, tedy Irácký Hamáš. Vzhieáem k charakteru a aktivitám skupiny IRM, potažmo RB, by ji autor řadil spíše do primárně nacionalistických skupin. Za militantnější a radikálnější sunnitskou skupinu je možno považovat Islámskou armádu v Iráku - Islamic Army in Iraq (IAI), která taktéž vznikla krátce po invazi v r. 2003. Do řad této skupiny patřili prý i Iráčané šíitského vyznání a dokonce iráčtí Kurdové. Vůdce léto skupiny Ismaíl Džu-búrí v r. 2006 tvrdil, že IAI čítá tisíce ozbrojených bojovníků proti zahraniční okupaci. Ozbrojené aktivity IAI započaly již v r. 2003. Skupina proslula brutálním zabíjením unesených osob, včetně vraždy italského novináře Enzo Bal-doniho (2004), tři makedonských kontraktorů (2004) a amerického kontrak-tora (2005). Ne všichni rukojmí IAI však byli zavražděni, někteří byli posléze únosci propuštěni, např. íránský konzul Feredion Jahani. Kromě únosů se IAI zaměřovala na útoky na americké síly. na irácké bezpečnostní složky a též na irácké šíity. IAI pravidelně informovala o svých ozbrojených sráíWÁch se šíitskou skupinou Mahdi Army a iráckou policii považovala za de facto prošíitskou složku. Ke známým útokům IAI patří pokus o zavraždění pro-amerického šíitského politika Ahmada Džalábího (Chalabiho) v r. 2004, při němž byli zabiti dva jeho bodyguardi a dva uneseni (jednomu později únosci v rámci své zastrašovací taktiky uřezali hlavu). Není však jasné, jaké skupiny, hlásící se do jisté míry' k IAI, byly skutečně jejími bojovými odnožemi, 107 106 Iracké povstaní v letech 2003-2009 či spíše jen nezávislými bunkami. Proto je nutné střízlivě hodnotit akce, přjj pisované IAI. Z minulých let jsou známy tyto názvy údajných podskupin či skupin, spojených nějakým způsobem s IAI - Brigáda rytířů Alího Ibn Abú Táliba, Brigády strachu, Brigády hrůzy, Brigády lvů monoteismu apod. (srv Nance, 2007: 250). IAI při svých aktivitách spolupracovala s IRM, ale také s dalšími sunnit-skými skupinami, včetně irácké al-Qáidy. Primární oblastí operací byl pro IAI Bagdád a okolí, především na jihu metropole (až k území provincie Bá-bil), avšak aktivity skupiny byly zaznamenány v celé oblasti sunnitského osídlení. Do značné míry tomu mohl napomoci fakt, že vůdce IAI, Džubúrí pochází z prominentního a vlivného sunnitského klanu jižně od Bagdádu,' a těšil se zřejmě podpoře místního obyvatelstva. V průběhu roku 2007 byly zaznamenány ozbrojené střety mezi IAI a al-Qáidou v Iráku, jež byly střídavě popírány a střídavě potvrzovány, pravděpodobně tedy docházelo k uzavírání příměří mezi oběma skupinami, jež bylo následně pomšováno. Navzdory! časté islámské radikální rétorice IAI měla skupina na zřeteli především osvobození Iráku od okupačních sil, přičemž mnohá její prohlášení byla spíše nacionalistická než džihádistická. Mnohé propagandistické videonahrávky sunnitského povstání, kolující na islámských radikálních webech po celém světě, pocházejí právě z produkce IAI. Navzdoiy útokům na šíitské milice či na irácké bezpečnostní síly se IAM distancovala od útoků na civilní šíitskou populaci, prohlašujíc v r. 2006, že . bojuje pouze proti „okupaci a jejím poskokům, a proti nikomu jinému. VyĚ zva na zabíjeni šíitů je ohněm, který sežehne všechny Iráčany, Sunnity i šíity"! (Nance, 2007: 248). Zamítavě tedy zareagovala na výzvy Zarqáwího i na tak-l tiku „al-Qáidy v Iráku". Rozpory mezi občma skupinami se později ještě více prohloubily a vedly k již zmíněným ozbrojeným střetům. Islámská fronta pro irácký odpor - Islamic Front far the Iraqi Resi-stance (IFIR, známa je též arabská zkratka JAMt) se ve své patrně ryze guerillové taktice zaměřovala na americkou armádu a na elementy, které s ní] přímo spolupracovaly. IFIR proto odmítala útoky na příslušníky ISF (iráckl bezpečnostní síly) a na irácké cíle obecně. Údajně též odmítala kooperovat! sc skupinami, které vůči Iráčanům používají násilí. Taktiku braní rukojmích I a jejich následné beštiálni zabití považovala IFIR za nežádoucí pošramocení obrazu iráckého povstání a jeho cílů. Vojenské křídlo IFIR se nazývakíl Brigády Saláha ad-Dína al-Ajjúbího Salah ad-Din al-Ayyubi Brigades. I 108 4 struktura iráckého povstání [sla základě dostupných informací lze dojít k závěru, žc IFIR operovala hlavně ve dvou iráckých provinciích - v Nínawá (s centrem v Mósulu) v Dijále (Báquba). Její operace byly však zaznamenány i v provincii Sálali ad-Din. zvláště v okolí města Tikrít. Stejně jako jiné povstalecké organizace se IFIR věnovala kromě ozbrojených aktivit i propagandě svých cílů. příkladem jedné z mnoha obskurních sunnitských formaci, které existovaly patrně jen krátkodobě (a je možné, že efektivně vlastně ani nikdy nefungovaly či neexistovaly, nebo že provedly jen několik operací), může být další skupina. Po jistou dobu údajně operovala na západě Iráku povstalecká skupina, známá jako Organizace černého praporu Black Banner Orga-msation (BBO). též Black Flags (Černé vlajky) aj. Je možné, že šlo o odnož skupiny IAI a že si tato odnož zachovávala značnou operační samostatnost. Považována byla za velmi radikální bojůvku z oblasti města Fallúdža. O skupině bylo vždy však skutečně velmi málo známo, nicméně některé západní zpravodajské zdroje se domnívaly, že v jejím čele stál Iráčan Umar Ha-díd, mající vazby na islámské radikály v zahraničí. Proto prý v řadách BBO mohly být mnozí syrští dobrovolníci, kteří se později stali obávanou a motivovanou silou mezi zahraničními bojovníky v Iráku. Skupina se poprvé objevila v létě 2004, když unesla tři zahraniční řidiče (zaměstnance kuvajtské firmy, pracující pro americkou armádu), již byli později propuštěni. Panovala všeobecná domněnka, že skupina zanikla po vlastních těžkých ztrátách na podzim 2004 po tvrdých bojích ve Fallúdži. Není vyloučeno, že BBO bylo jen kódovým označením pro jinou skupinu. Zbylí příslušníci BBO se pak asi buď uchýlili do ústraní, nebo se stali členy jiných iráckých bojůvek. Velkou roli v zániku skupiny mohl ovšem sehrát fakt, že její údajný vůdce Umar Ha-díd (alias Abú Chattáb Fallúdži) zemřel během americké operace ve hallúdži na podzim 2004. V počátcích okupace považovali Američané za největší hrozbu sunnitské uskupení, pro které se vžil arabský termín Awda (Return - Návrat). Awda byla vnímána jako sofistikovaná baasistická organizace bývalých vysoce postavených příslušníků zpravodajských služeb a armády, kteří disponují i nadále velkými finančními prostředky a jsou velmi dobře organizováni. Předpokládá se de facto dodnes, že příslušníci Awdy hojně působili u elitních útvarů Republikánské gardy a též v jednotkách tzv. Saddámových jidájinů (Saddam Fedayeen-SF). Tato nepravidelná ozbrojená složka byla vytvořena v r. 1994 pod vedením Údaje Husajna, prezidentova syna, a krátce před americkou in- 109 Irácké povstání v letech 2003-2009 vazí mohla čítat až 40 000 mužů. Jejich loajal ita byla zaručena pečlivým ví. bérem a později i nadstandardními platy a dalšími výhodami. Jako protiváha jiným ozbrojeným složkám měli SF zaručen jak kvalitní přísun zbraní, tak] též výcvik, specializovaný např. na přípravu nástražných výbušných systérnft I které později zamoři Irák při povstání. Ačkoli se mj. Nance (2007) domnívá že SF byli i po invazi velmi dobře organizováni a tvořili páteř povstání, spíj^ se podle autorova mínění bývalí příslušníci SF zapojili do aktivit skupin které vyhovovaly jejich ideologickému přesvědčení, nebo v nichž působili jejich rodinní příslušníci na kmenové a lokální bázi. Postupně se stalo stále zřejmějším faktem, že skupina Awda byla se svoul baasistickou rétorikou odsunuta do pozadí intenzivním vzestupem nacionalistických a radikálních islámských uskupení, ačkoli neexistují žádné zprávy o tom, že by se členové sekulární Awdy dostávali do ozbrojených potyček s povstalci, kteří svůj boj vyjadřovali radikální islámskou rétorikou. Ve sle-1 dováném období Awda operovala obzvláště ve velkých městech převážné sunnitských provincií, včetně metropole Bagdád, a později Awda pravděpodobně podpořila radikální islámské skupiny v jejich boji proti koaličním si-láni. Aktivity Awdy byly zaznamenány v západním Iráku, ale i na severu a vel slřcdu Iráku, ve městech Mósul, Báquba aj. Bylo by jen logické, kdyby specialisté v řadách Awdy nabídli své služby nacionalistickým či islámským ra-dika! ním formacím poté. co se aktivity Awdy rozmělnily v průběhu povstání. V dobách svého největšího rozmachu Awda patrně spoléhala na síť formálních i přátelských kontaktů, vytvořených za baasistického režimu. Pokud skutečně existovala (a fungovala) kooperace aktivit Awdy a islámských radikálů z různých iráckých povstaleckých skupin, byla patrně založena na pragmatických úvahách islámských radikálů, kteří mohli oceňovat skutečnost, že v řadách Awdy působí cenní specialisté na vojenskou a zpravodajskou pro- I blematiku, jež lze efektivně využít v rámci povstání. Do povědomí pozorovatelů a analytiků iráckého povstání však ze sunnitských formací patrně nejvíce vstoupila tzv. „al-Qáida v Iráku" (též al-Qáida v Mezopotámii), spojená se jménem Abú Musaba Zarqáwího (srv. Martinez- I Brisard, 2005). Až do září 2004 bylo uskupeni známo jako Hnutí tawhíduM a džihúdu (Tawhid wa Jihad Movemenť). Jde bezpochyby o jednu z nejvliv-nějších a nej kontroverznějších organizací iráckého povstání. Až do června | 34 Tawhid je arabský výraz pro monoteismus (si 110 . Baalbaki, 2001: 388). I iráckého povstaň 2006 ,a vedena jordánským občanem (palestinského původu) Abú Musa ■ vtprv bvl zabit Dři americkém leteckém údem poblíž města Zarqáwím, který byl zabit při ameri Báquba v červnu 2006. Skupina je odpovědná za mnoho sofistikovaných operací, mj. únosů (a po-v) západních občanů, velkých masakrů na veřejných místech (tržiště, uni-rzitm kampusy, populární restaurace aj.), či cílených atentátů zvláště na šíitské civilní i vojenské osoby. Později skupina prováděla též velké množství atentátů na sunnitské kmenové představitele, zapojující své lokální komunity do politického procesu. Jednou z „ďábelských" taktik, které skupina vynalezla" a používala, bylo používání druhého a popř. třetího sebevražedného útočníka krátce po sebevražedném útoku. Po něm se na místo seběhli zvědavci, sjely ambulance, policie apod., přičemž ve vhodné chvíli zaútočil druhý (třetí) sebevražedný útočník. Počet obětí býval většinou ještě vyšší než v případě útoku prvního útočníka. Modus operandi nebyl omezen jen na území Iráku, ale skupina také působila v Jordánsku, kde rekrutovala bojovníky mezi iráckými uprchlíky a mladými Jordánci. Minimálně v jednom případě bylo zaznamenáno přihlášení se k útoku, podniknutému z jižního Libanonu na severní Izrael. Dosti pravděpodobně mohlo jít o propagandistický výmysl- Taktika skupiny byla v uplynulých letech velmi rozličná. Kromě klasických guerillových útoků je skupina nechvalně proslulá únosy. První únos západního rukojmí, Američana Nicolase Berga, byl proveden na jaře 2004. Jeho poprava spektakulárnim uřezáním hlavy byla první popravou uneseného cizince v Iráku a stala se, hlavně vlivem západních médií, silně vnímaným symbolem barbarské krutosti některých iráckých povstaleckých skupin. Zdá se, že unášení cizinců Zarqáwího skupinou (a následné zděšení západní veřejnosti) posloužilo jako inspirace pro další povstalecké formace. „Al-Qáida v Iráku" je také viněna z pumového útoku na ústředí OSN v r. 2003, při němž byl zabit zvláštní vyslanec OSN, a z bombového útoku na ústředí šíitské strany SC1R1 v Nadžáfu v r. 2003. Útok na ústředí OSN v Bagdádu, potažmo na roli OSN v Iráku, byl významným impulzem pro omezené angažmá Spojených národů do budoucích let. Předpokládá se, že bombový útok na šíitskou mešitu ve městě Sámarrá v únoru 2006 byl naplánován a uskutečněn Zarqáwího skupinou. Je známo, že tento incident byl jiskrou, která zažehla krvavé a dlouho trvající střety mezi sunnitskou a šíitskou komunitou v Iráku. Vskutku můžeme konstato- 111 Iracké povstaní v letech 2003-2009 vat, že zmíněný únorový incident v r. 2006 byl katalyzátorem pro následuj jící de facto občanskou válku. Úmyslné útočení na šíitské cíle se stalo velrnil záhy po příchodu Zarqáwího do Iráku jedním z hlavních cílů této radikální antišíitské skupiny, cožje zdokumentováno v mnoha nenávistných prohlášeních členů „al-Qáidy v Iráku" (Nasr, 2007; srv. Nance, 2007). Al-Qáida v Iráku se taktéž často uchylovala k sebevražedným útokům Někteří vojenští experti a analytici se domnívají, že za většinou těchto útoků ', stojí zahraniční dobrovolníci a že „al-Qáída v Mezopotámii" je převážně tvo- i řena zahraničními bojovníky, zvláště z arabského světa (Poolc, 2004; Poole 2006; srv. Nance, 2007). Americké zdroje hovoří převážně o Syřancch, ale I také o saúdských Arabech, Alžířanech a v některých případech dokonce o Če-I čencích (čemuž aulor osobně nevěří). Lze sc domnívat, že mnozí neiráčtí čle. nové irácké al-Qáidy byli veteráni z různých předešlých konfliktů, v nichž se objevovali mudžúhidé, např. z bojů v Afghánistánu a v Bosně. Po smrti Zarqáwího se za nového vůdce skupiny považoval Egypťan Abú Ajjúb Masrí, známý též pod pseudonymem Abú Hamza Muhádžir. Vc sku- J tečnosti stále panují dohady o reálné existenci této postavy. Někteří ana-J lytici mají zato, že iráčtí povstalci si sami vymysleli bojový pseudonym Masrí (v arabštině „Egypťan") pouze proto, aby přesvědčili světovou veřejnost o mezinárodním charakteru džihádu proti Američanům v Iráku. Vy-1 nořily se taktéž zvěsti, které za vůdce organizace považují Abú Abdulláha j Rášida Baghdádího (nebo Abú Hamzu Baghdádího). Informace o jménech vůdců skupiny či jejich smrti nebo zatčení byly však vždy velmi matoucí (srv. William, 2009a). Třebaže se po smrti Zarqáwího předpokládal postupný úpadek skupiny a též pokles naverbovaných nových členů, ve sledovaném období se „al-Qáidě v Iráku" stále dařilo podnikat smělé a úspěšné útoky. Historie, obklopující skupinu Ansár as-Sunna (drive Ansár al-Islám),]t poměrně spletitá. Vznik i vývoj této velmi radikální skupiny je dodnes zaha-1 len dohady a není pinč vyjasněn. Přešlo sc stala existence skupiny velmi vý-1 znamnou záminkou k americkému útoku na Irák. Ministr zahraničních věci i USA Collin Powell ve svém projevu35 na půdě OSN v únoru 2003 chybné Plný text projevu (Full Text of Collin Powell Speech, 2003) přesvědčuje světovou veřejnost o existenci spolehlivých zpravodajských zdrojů, kleré dosvědčují americká obvinění, týkající sc terorismu a zbrani hromadného ničení. Vc skutečnosti vsak ťalálnč selhala jak americká zpravodajské! operativa, tak analytici zpravodajských složek (Drogin, 2008; srv. Eichler. 2004). 112 4 Struk'1"'3 iráckého povstaní značil skupinu za článek, spojující režim Saddáma Husajna s teroristickou . . a|.Qáida:.....Když naše koalice vypudila Taliban, Zarqáwího síť pomohla "idit další výcvikový tábor, který se specializoval na výcvik s jedy a s výbuš-''iminii A tcnt0 t^ooľ se nachází v severovýchodním Iráku. Vidíte obrázek tohoto tábora. Tato síť učí své operativce, jak vyrábět ricin a další jedovaté látkv Dovolte mi připomenout, jak ricin působí. Méně než špetka - představte si špetku soli, již byste snědli ve vašem jídle, způsobí šok, následovaný kolaps'11 oběhového systému. Smrt přichází do 72 hodin a neexistuje žádný rotijed žádný lék. Je to smrtelné. Ti, kteří pomáhají řídit výcvikový tábor, u Zarqáwího pobočníci, operující v severních kurdských oblastech mimo území Iráku, kontrolované Saddámem Husajnem. Ale Bagdád má agenta v těch nejwšších patrech radikální organizace Ansár al-lslám, která kontroluje tento kout Iráku. Vr. 2000 zmíněný agent nabídl al-Qáidě bezpečné útočiště iregionu. Poté, co jsme vyhnali al-Qáidu z Afghánistánu, někteří z jejich příslušníků přijali nabídku tohoto bezpečného útočiště. Zůstávají tam dodnes. Ale Zarqáwího aktivity nejsou omezeny jen na tento malý kout severovýchodního Iráku. Zarqáwí cestoval v květnu 2002 do Bagdádu ze zdravotních důvodů, a zůstal v hlavním městě Iráku dva měsíce, aby se tam zotavoval a připravoval se na budoucí boj. Během jeho pobytu téměř dva tucty extremistů zamířilv do Bagdádu a zřídily tam svou operační základnu. Tyto buňky al-Qáidy, umístěné v Bagdádu, nyní koordinuji pohyb lidí, peněz a dodávek do Iráku, a přes Irák, pro svou síť. V Bagdádu k dnešnímu dni takto svobodně operuji již osm měsíců. Iráčtí činitelé však popírají obvinění ze spojení s al--Qáiilou. Tato popření ale prostě nejsou věrohodná. Minulý rok se člen al--Qáidy chlubil tím, že situace v Iráku je, nyní cituji, , dobrá', a že Bagdádem lze projet rychle. Víme, že tyto buňky jsou napojeny na Zarqáwího, protože zůstávají dokonce i dnes v pravidelném kontaktu s jeho přímými podřízenými, včetně kontaktu s těmi, kteří řídí buňku, specializovanou na jedovaté látky. Tyla buňky ale dělají více než jen přesuny peněz a materiálu. Minulý rok byli zadrženi dva operativci al-Qáidy, když překračovali hranice z Iráku do Saúdské Arábie. Byli napojeni na členy bagdadské buňky, a jeden z nich absolvoval i výcvik v Afghánistánu, zaměřený na použití kyanidu. Dik}' své teroristické šili v Iráku může dnes Zarqáwí řídit svou celou síť na Středním východě a dále..." (části projevu bez kurzívy zvýrazněny autorem). 113 Irácké povstání v letech 2003-2009 Pro větší autenticitu tohoto projevu, klíčového v době předválečného stup. ňování amerického (laku na Irák. následuje nyní i originální verze v anglic. kém jazyce: „ ...When our coalition ousted the Taliban, the Zarqawi network helped establish another poison and explosive training centre camp. And this camp is located in north-eastern Iraq. You see a picture of this camp. The ne. twork is teaching its operatives how to produce ricin and other poisons. Let me remind you how ricin works. Less than a pinch — image a pinch of salt ~ less than a pinch of ricin, eating just this amount in your food, would cause shock followed by circulatory failure. Death comes within 72 hours and there is no antidote, there is no cure. Lt is fatal. Those helping to run this camp are Zarqawi lieutenants operating in northern Kurdish areas outside Saddam Hussein's controlled Iraq. But Baghdad has an agent in the most senior levela of the radical organisation, Ansar al-Islam, that controls this corner of Iraqi In 2000 this agent offered al-Qaida safe haven in the region. After we swerm al-Qaida from Afghanistan, some of its members accepted this safe haven. Tliey remain there today. Zarqawi s activities are not confined to this small corner of north-east Iraq. He travelled to Baghdad in May 2002 for medical treatment, staying in the capital of Iraq for two months while he recuperated to fight another day. During this stay, nearly two dozen extremists convert ged on Baghdad and established a base of operations there. These al-Qaida affiliates, based in Baghdad, now coordinate, the movement of people, money and supplies into and throughout Iraq for his network, and they ve now been operating freely in the capital for more than eight months. Iraqi officials deny accusalions of ties with al-Qaida. These denials are simply not credi-J ble. Last year an al-Qaida associate bragged that the situation in Iraq was,] quote, ,gooď, that Baghdad could be transited quickly. We know these affi-\ Hates are connected to Zarqawi because they remain even today in regular contact with his direct subordinates, including the poison cell plotters, and\ they are involved in moving more than money and material. Last year, twta suspected al-Qaida operatives were arrested crossing from Iraq into Saudi Arabia. They were linked to associates of the Baghdad cell, and one of them' received training in Afghanistan on how to use cyanide. From his terrorisa network in Iraq, Zarqawi can direct his network in the Middle East and be-] yond... " (části projevu bez kurzívy zvýrazněny autorem). Jak dokazuje část projevu, který' byl jedním z nejvýraznějších ospravedlnění války proti Iráku před světovou veřejností, byla formace Ansár as-Su- 114 4. stmľlni i iráckého povstání nnvažována za značně sofistikovanou a extremistickou skupinu. Její an--má v iráckém povstání v letech 2003-2009 je nezpochybnitelné a existuji rozmanitá oficiální prohlášení, v nichž se skupina hlásí kc konkrétním operacím Rozpory v americké administrativě v období před invazí do Iráku, leteré se týkaly názorových rozdílů na skutečné spojení saddámovského re-"'rrw s radikálními islámskými elementy, vedly patrně i k tomu, že některá oficiální americká prohlášení byla úmyslně nejednoznačná, např. Powellův roiev - zpochybňování vazby mezi Saddámem Husajnem a al-Qáidou pak ostlo s přibývajícím americkým skepticismem po invazi (Katzman, 2004). Jednou z klíčových osobností při formování skupiny Ansár as-Sunna byl bezpochyby mulla36 Krekar (vlastním jménem Nadžmuddín Faradž Ah-mad) Předpokládá se, že mulla Krekar vstoupil do řad Islámského hnutí iráckého Kurdislánu {Marnic Movement of Iraqi Kurdistan - 1M1K) v r. 1988 a o devět let později, zklamán přílišným pragmatismem IMIK, vytvořil svou vlastní skupinu pod jménem Islámský svaz Kurdislánu (Islamic Union of Kurdistan). Jeho uskupení se pak zřejmě sloučilo s ostatními kurdskými islámskými radikálními trakcemi a v r. 2001 vznikla organizace Ansár al-ls-lám. Toto uskupení bylo tehdy patrně identické se skupinou Diund al-Islám Uuml al-Islam - Vojáci islámu), což byl patrně krátkodobý název skupiny Ansár al-islám (do podzimu 2001). Pozoruhodné je, že až postupný příliv zahraničních islámských radikálů z Afghánistánu od r. 2001 učinil ze skupiny extrémnější a sofistikovanější formaci s mezinárodním džihádislickým charakterem. V r. 2003 se Ansár al-lslám přejmenoval na Ansár as-Sunna, přičemž důvody pro změnu jména možná zůstanou provždy nejasné. Radikální sunnitská skupina má za povstání na svědomí únosy, útoky na americké vojenské cíle a taktéž na irácký bezpečnostní aparát, spolupracující se spojeneckou koalicí. Velmi podstatnou částí militantní agendy byl však též ozbrojený džihád proti sekulárním kurdským frakcím a kurdskému vedení v iráckém Kurdistánu. Guerillový boj proti nim zahájila Ansár as-Sunna již před americkou invazí. K taktickému repertoám patří i sebevražedné útoky. K proslulým sebevražedným operacím AS patří útok na sídla kurdských frakcí ve městě Irbíl v únoru 2004 a útok na americkou vojenskou "Arabský výraz pro nižšího muslimského duchovního, popř. pro správce mešity, nebo též pro velmi vzdělaného muslima (v náboženských otázkách). Pozoruhodné je, že nejčastěji bývá lermin používán spíše v šíitském prostředí (srv. Pavlincová a Horyna /eds./, 2003: 591). 115 Iracké povstání v letech 2003-2009 jídelnu v Mósulu v prosinci 2004. Konkrétně byl tento útok spáchán dva cctiletým saúdskoarabským mužem (jménem Ahmad Saíd Ghamdí), ktertl infiltroval americkou základnu v irácké uniformě a zabil při jednom z vůbec nejúspěšnějších povstaleckých útoků 22 amerických vojáků. Chaos v našem pochopení struktury sunnitského povstání často způsobe, vala i oznámení o vzniku rozmanitých zastřešujících organizací, za jejich* členy pak byly označovány i skupiny, jež byly do té doby neznámé. Napři-klad v lednu 2006 oznámila svou existenci The Mujahideen Shura Coun. cil (MSC Súra'1 mudžáhidů), zastřešující organizace asi šesti radikálních sunnitských uskupení, bojujících proti okupaci. Těmito skupinami měla být „al-Qáida v Iráku", Džajš at-Táifa al-MansĽira (Jaish at-Taifa al-Mansoura-Armáda vítězné komunity), Monotheísm Supporters Brigades (Brigády pod. porovatelů monoteismu), Saray al-Jihad Group (Pochodeň džihádu), al-Ah-wal Brigades a al-Ghuraba Brigades. Tehdy nebylo zcela jasné, zdali §ln o dočasné propojení určitých sunnitských skupin, či o rostoucí a sofistikovanou kooperaci sunnitských radikálů. Vzhledem k pozdějšímu vývoji však zřejmě šlo o první možnost. Uskupení MSC „se proslavilo" tím, že údajně pomstilo incident v Mahmúdíji (vyvraždění irácké rodiny americkými vojáky) unesením dvou amerických vojáků v oblasti města Júsufíja a jejich brutálním zavražděním v červnu 2006. O skupině toho není příliš známo a zaje-l jího vůdce byl označován Abdulláh Rášid Baghdádí. Rozpuštění MSC bylo oznámeno relativně záhy po jejím vzniku, v říjnu 2006, přičemž byl oznámen nový název organizace - Islámský stát v Iráku (ISI). Název organizace j rovněž symbolizoval jakési fiktivní vytvoření islámského útvaru. Islámským státem v Iráku tak byla prohlášena oblast osmi iráckých provincií, včetně An- ' baru, Bagdádu a Dijály. Pozoruhodné je, že vůdce tohoto fiktivního útvaru j byl prohlášen za chulífu. Předposlední organizací, která bude zmíněna v textu o sunnitských formacích, je Muhammadova armáda (Muhammaďs Armý). Zmíněná formace patřila k těm umírněnějším na povstalecké scéně, neboť mj. neútočila na šíitské cíle. Zdá se, že charakter skupiny byl spíše sekulární a že její řady tvo-l 5,r,,ktiir»_lráckč"° povstání •' stoupenci svrženého režimu, což by mohli být především bývalí členové S "nostních složek Saddáma Husajna. Lze ji jistě zařadit mezi nacionali-• ké skupiny v rámci iráckého povstání, třebaže název může být zavádějící. Menší část skupiny byla snad tvořena též zahraničními bojovníky. Postupných informací operovala mezi Bagdádem a Ramádí. O vedení v nenj; alespoň /, dostupných otevřených zdrojů, nic známo. Jméno s nv a její propagační aktivity (např. videonahrávky, velebící sestřelení 5 erické helikoptéry, které je prokládáno verši z koránu) evokují sice silný 3111 eň náboženského zápalu spíše než světský charakter, to však může být S dle autora pouhá pragmatická zástěrka, aby bylo uskupení považováno za řjggrální součást nebaasistického sunnitského povstání proti okupaci. Lze ředpokládat, že aktivity skupiny byly relevantní zvláště v prvních letech povstání, přičemž je možné, že skupina samovolně vlivem rozmanitých faktorii zanikla. V prosinci 2006 oznámila svůj vznik organizace s názvem MuMi armády řádu naqšhandija (Men of theArmy of al-Naqshbandia Way - v arabštině D:ajš ar-Ridžál at-Tariqa al-Naqšbandíja, angl. zkratka arabského názvu je JRTN)- Jméno skupiny pozoruhodně odkazuje k islámskému mystickému řadu. který vznikl ve 14. století a rozšířil se mj. i do Iráku (Kropáček, 2008: 222-226). Odkaz na naqšbandíju může svědčit o striktně islámském charakteru formace, neboť tento mystický řád je silně spojen s lpěním na islámském právu, jak sc ukázalo již v minulosti i v jiných geografických kontextech (Stump, 2008: 196 a 238). Experti americké armády se domnívají, že jádro skupiny tvoří bývalí důstojnici irácké armády, soudě podle dosud provedených raketových a minometných útoků na americké základny, IED útoků na americké konvoje a útoků s použitím odstřelovače. Byly rovněž zadrženy propagační tiskoviny, v nichž JRTN velebí džihád proti okupaci a vybízí irácké muslimy k finančním příspěvkům organizaci. Poměrně neobvyklé je, že prohlášení JRTN na videonahrávkách, která se objevují na islámských radikálních webech, jsou prosycena súfijskou (tedy islámskou mystickou) propagandou. 1? Arabský termín ..Stírá" lze označit za princip konzultace, známý z kmenového prostředí Arábie v dobi vzniku islámu. Tímto termínem se dnes označují i vesnické (kmenové) rady starších v muslimských oblastech (Povlincová etal., 1994: 362 a 437; srv. Pavlincová-Horyna leásj, 2003: 637). 115 117 rácké povstání v letech 2003-2009 4.2 Šíitská uskupení „ Spojte se s imámem Chomejním tuk, jako se on spojil s islámem. " (irácký šíitský ájalolláh Muhammad Báqir Sadr, popravený za režimu Saddáma Husajna v r. 1980),? „Bída sama o sobě neplodí revoluci. Ale bída, bok po boku s pokrokem, vytváří novou směs: naděje na společenskou změnu, podnícená i chabým vzděláním, pak rodí nový společenský fenomén: ctižádostivou chudinu, rebelující chudinu, kádry revoluce, které nemají co ztratil a okolo sebe přitom vidi mnohé z toho, co lze získat. " (Robert Taber ve své knize War of the Flea /Bleší válka/, vydané v r. 2002; Taber, 2002: 183) Jak již. víme, šíité tvoří většinu irácké populace, řekněme přibližně tři pětiny. Mnozí američtí civilní i vojenští experti se před invazí v r. 2003 domnívali, že iráčtí šíité budou vítat pád Saddáma Husajna a že budou díky tomu přátelsky nakloněni USA. První předpoklad se určitě beze zbytku naplnil - iráčtí šíité skutečně na jaře 2003 s nadšením uvítali pád „tyrana", kterého se několikrát neúspěšně pokoušela zavraždit i šíitská opozice v Iráku, stejné jako další i představitele baasistického režimu. Druhý předpoklad však ztroskotal již po | pár měsících americké okupace a radikalizace různých šíitských kruhů učinila ze šíitských skupin jedny z „nejzapřisáhlejších" kritiků a oponentů amerického vměšování do „poválečného" vývoje Iráku. Příručka námořní pěchoty USA z r. 2003 velmi výmluvně charakterizuje irácké povstání následujícím způsobem: „Teroristická opozice je pravděpodobně tvořena z následujících jednotlivců či skupin, nebo popř. přitáhla podobné jednotlivce: • zbytky vojenských sil, stále loajálních Saddámu Husajnovi • zbytky strany Baas '•" Výrok ájatolláha Muhammada IMqira Sadra též citovalo Šíitské libanonské hnutí Hizballáh v tz«j ..otevřeném dopise" v únoru 1985, který se někdy považuje za jakýsi oficiální popud k založení libanonského Hizballáhu (Norlon, 1987: 167-187). 118 nkt„r>i iráckého povstání sunnitstí muslimově, loajální Saddámu Husajnovi t nespokojení iráčtí občané, kteří ztratili trpělivost s koalicí, vedenou USA • al Qaida (AI Qaeda) a další dobrovolnické skupiny teroristického typu, které, vkročily do Iráku, aby , osvobodily' zemi od koaličních sil" (The Marine Corps Institute Handbook, 2003). Krátký popis protikoaličnich elementů v Iráku v té době výslovně nezmiňuje irácké šíity, což svědčí o skutečnosti, že americká armáda nepočítala s organizovaným a intenzivním šíitským povstáním. To se v Iráku plně etablovalo v průběhu r. 2004. Samozřejmě by bylo možné zařadit šíitské ozbrojené projevy odporu do kategorie „nespokojených občanů", to by však zdaleka nevystihovalo podstatu problému a bylo by přílišným a snad až naivním zjednodušením. Neočekávané šíitské povstání bylo sice ze začátku občas mírněno určitými šíitskými nábožensko-politickými kruhy, avšak celkově se šíitské skupiny postupně, zcela plnohodnotně zapojovaly do povstání proti americké okupaci a do následných čistek proti iráckým sunnitům. Ve vojensko-politickém vývoji po invazi v r. 2003 sehrál velkou roli blok radikálních iráckých šíitů, seskupených kolem šiitského duchovního Mu-qtady Sadra. Vznik a růst organizace Džajš al-Mahdi (MahdiArmy - Mah-dilm armáda či Muhdiho milice), rozdělené na politické a vojenské křídlo (prvně zmíněné se v poslední době stále častěji říká Sadrist Trend), se stal výrazným fenoménem postsaddámovského Iráku a vojensko-politickým faktorem, s nímž je třeba v dnešním Iráku nepochybně počítat (Nance, 2007: 115-321; srv. Dabrovvska-Hann, 2008: 254-255). Lví podíl na významné roli Mahdi Army hraje postava jejího vůdce, který pochází z uctívané a respektované šíitské rodiny.1' Kromě náboženských důvodů spočívá dosah idejí Sadrových milicí v sociálním profilu jejích stoupenců, kteří namnoze pocházejí z chudinských obyvatel východního Bagdádu, popř. z dalších zbídačených šíitských čtvrtí ve středním a v jižním Iráku, převážně z Nadžáfu. Hlavní oporou Sadrových milicí a jejich spolehlivou mocenskou základnou je však [49 Muqtada Sadí je syn ájatolláha Muhammada Sádiqa Sadra, který byl zavražděn za režimu Saddáma Husajna v r. 1999 v posvátném šíitském městě Nadžáf i se svými dvěma nejstaršími syny, v dobí, kdy Muqtada Sadr údajně pobýval v cizině kvůli náboženským studiím. Ájalolláh Sadr, otec Muqtady, byl nejrespektovanějším a nejobdivovanějším šíitským imámem v Iráku od r. 1980, kdy byl za saddámovského režimu popraven jeho bratranec ájalolláh Muhammad Báqir Sadr. 119 Irackí povstaní v letech 2003-2009 právě východní část Bagdádu, zvaná dříve „Saddam City", a dnes po olci MoJ qtady Sadra docela příznačně „Sadr City" (což evokuje jméno jak Muqtadovai otce, tak též Muqtady Sadra samého). Taklika Mahdi Army kopíruje obdobné aktivity Hizballáhu v Libanonu (Hamzeh, 2004: 49-58) či pradávnou taktiku egyptského Muslimského brd trstva (Husseini, 1956: 45-60; srv. Raděj, 2002). To imponuje predevšjnj mladším a radikálnějším iráckým šíitům, jakož i nejchudším šíitským rodí] nám a klanům. Stredobodom činnosti Mahdi Anny je široká škála charita™ nich aktivit, přičemž tato dobročinnost je typicky doprovázena suplováním komunálních služeb a udržováním veřejného pořádku, takže podobné orgaj zace postupně ovládnou veřejný život a mohou ještě více islamizovat prvky' společenského života, jež si zamanou ovlivnil. Není tedy divu, že i v Iráku největší úspěch slaví tato taktika u šíilů z nejnižších vrstev, které lze podle jednoho koránského verše označit za „ponížené na Zemi" (mustudafúnjtl l-ard), jak sami sebe nazývali libanonští šíité již v osmdesátých letech. Tito! „ponížení na Zemi" tvoří jádro Mahdi Army, zatímco vzdělaní a bohatší iráčtí šíité inklinují spíše k tradičnějším a zavedenějším formacím, které jsou méné radikální. Velkou nevýhodou v očích těchto skupin šíitského obyvatelstva jej navíc „nevyzrálé mládí" Muqtady Sadra a jeho nedostatečné nábožensko- ] -právní vzdělání, jímž se nemůže srovnávat s veličinami irácké šíy. Značnou! nevýhodou Sadra je i jeho rétorická neschopnost, kterou lze označit za sku-tečně obrovskou slabinu pro významného šíitského duchovního. O profilu Sadra prestižní egyptský týdeník mj. uvádí, že.....věty; jež pronáší, jsou ne- \ obratné a neúplné a jaksi postrádaj i na přesvědčivosti... iráčtí krajané s čer-I nými turbany jsou mistry rétorické výřečnosti, leč zdá se. že mladý Muqladam V tomto ohledu nijak neexceluje... jako veřejný řečník se stěží vyrovná prú-1 měrně vzdělanému Iráčanovi... " (Al-Amin, 2004). Milice Mahdi Army byly vytvořeny v létě 2003 v Nadžáfu na obranu šíitského obyvatelstva proti sunnitskému povstání. Tisíce ozbrojených šíin ských mužů byly tehdy pro udrženi veřejného pořádku rozmístěny ve čtvřjB lích. v nichž se rabovalo, či v nichž rabování hrozilo. Pochopitelně že rukJ v ruce s tímto vývojem šlo někde i hlídání „správných" islámských noremí včetně řádného zahalovaní a povinných návštěv mešit. Radikální chování n6H kterých členů Mahdi Army. připomínající snahu napodobit striktní variantÄ íránského šíitského islámu (srv. Poole, 2006: 85-86), narazilo však i naoAM por mnohých iráckých šíitů. Kromě vynucované islamizace se Mahdi Arnrw 120 ,. ngSilné snažila dosadit své „lidi" na rozmanité funkce (ve veřejné správě), ■eji považovala z. nějakého důvodu za důležité (srv. Poole, 2006: 88-90). Některé exccsy proto následně vedly k odcizení částí šíitské komunity od taktiky Mahdi Army. V letech 2003-2007 však podpora Muqtady Sadra ve východní'11 Bagdádu či ve městech jako Nadžáf, Karbalá či Kút na jihu země Ijvla obrovská a stabilní. Od r. 2008 však zřejmě vliv Sadra slábne, alespoň na úrovni „vysoké politiky", což potvrdil i vývoj v r. 2009. Takzvaná „bitva o Basru" na jaře 2008, za níž irácké jednotky po těžkých bojích omezily zhoubný vliv Sadrových milicí v Basřc, oslabila vliv Mahdi Army nejen na jihu země - výsledky provinčních voleb na konci ledna 2009 jen potvrdily skutečnost, že Sadr již nebyl tou „hvězdou" jako v r. 2004. Vraťme se však ještě o několik let zpět. Snaha Američanů zatknout Mu-qtadu Sadra na jaře 2004 vyprovokovala intenzivní ozbrojené střety v nej-věfšich městech jižního Iráku - mj. v Kútu, v Karbalá, v Nadžáfu a v Basře. Na jaře 2004 jsme byli též svědky rozsáhlého spojenectví sunnitských a šíitských ozbrojenců, přičemž Mahdi Army byla iráckými sunnity vítána jako cenný spojenec v boji proti americké okupaci. Dlouhé a velmi těžké boje skončily příměřím, které de facto potvrdilo status Muqlady Sadra jako vlivné nábožensko-politické osobnosti v novém Iráku. Navzdory zmíněnému radikálnímu charakteru Mahdího milicí lze v námi sledovaném období vystopoval mnohokrát i prvky pragmatismu, který se projevuje např. v obdobích, kdy se Mahdi Army zříká ozbrojeného násilí ve prospěch klidu zbraní. Stabilizace osobního postavení Muqtady Sadra v irácké politice také mohla hrát svou značnou roli v konsolidaci Mahdi Army jako „státotvornějšího" činitele. Umírněnější postoj Sadra však též logicky musel zklamat mnoho šíitských mladíků, náchylných k radikálním akcím. Mahdi Anny v zahraničí není ani tak známa svými dobročinnými aktivitami jako spiše svým zapojením do sektářské války mezi iráckými sunnity a šíity. Třebaže mnohé střely obou komunit po celém Iráku mnohdy ani nebyly zaznamenány a náležité vyšetřeny, Mahdi Army byla nesporné zapojena do mnoha ozbrojených útoků na sunnilske cíle a hrála obrovskou roli v eska-laci konfliktu, mj. v irácké melropoli. Pokud jde o násilné aktivity proti americké okupaci, po otevřených střelech v r. 2004 se Mahdi Army spíše stáhla více do ústraní a věnovala se klasickým povstaleckým léčkám, včetně minometného oslřelování sunnitských čtvrtí a amerických základen, nastražo-vaní náloží u cest a střelby ze zálohy na americké patroly. Mahdi Army byla 121 Iracké povstání v letech 2003-2009 též obviňována z mohutné vlny únosů, která především v letech 2006-2007 sužovala Bagdád. V průběhu let 2007-2008 postupně došlo k velmi viditelnému útlumu ozbrojených aktivit Mahdi Army vůči koaličním jednotkám v Iráku, ale tehdy dozajista šlo jen částečně o rezignaci či o únavu šíitského hnutí, neboť rolj hrálo i přizpůsobení taktiky vyvíjející se situaci. Muqtada Sadr v r. 200« mimo jiné zaujal pragmatičtější a státnický postoj v reakci na situaci ame- J rických „nevěřících", kteří stále v USA bojovali za podporu své kampaní v Iráku - jako by Muqtada Sadr očekával, že americké jednotky budou dříve či později stejně muset odejít. Vítanou záminkou k předem ohlášenému útlumu aktivit Sadrových milicí, Sadrem oficiálně stvrzený na konci srpna 2007, byly těžké boje mezi Mahdi Army a Badr Corps ve městě Karbaíá které zanechaly desítky mrtvých a z nichž byli obviňováni „ranaři" Mahdi Army (srv. Kukis, 2008). Útlum paradoxně Američanům nahrál a podpořil jejich tvrzení o poklesu násilí v Iráku, mohl však posloužit i Mahdi Army. Například pro další výcvik stávajících členů, získávání nových a nadšených rekrutů a další rozvoj sociálních a charitativních aktivit, V období zpočátku křehkého míru tak patrně měly Mahdího milice větší šanci plošně „zakoření v šíitských částech Bagdádu. Tuto šanci však Mahdi Anny podle autorova názoru plně nevyužila, nikoli kvůli nedostatku vůle (!), nýbrž kvůli souhře několika faktorů. Za prvé se projevila značná politická nezkušenost různýcj představitelů Mahdi Army, kteří nedokázali uspokojivě suplovat stát (srv. RaJ himi, 2009: 10) - nevyzrálá Sadrová členská základna v komunální sféře neví zvládla hrát roli, kterou tak efektivně vykonává např. libanonský Hizballáh.1 Tato nezkušenost byla o to více deprimující, a to byl druhý významný faktor, že v té době se již snažil svou autoritu a schopnost v oblasti sociálních služeb prokázat stabilizující se nácký režim, jemuž radili američtí experti, nasal zení přímo v terénu, včetně dříve obávaného Sadr City. Ale současně s kláním v sociální sféře irácké bezpečnostní složky, společně s americkými jednotí kami, podnikaly v průběhu r. 2008 stále smělejší bezpečnostní operace proti nejradikálnějším elementům Sadrová hnutí (mj. zmíněná „bitva o Basru"na jaře 2008). Stoupající sebevědomí premiéra Málikího, jehož Iráčané stále více „brali", hrálo rovněž značnou roli v tom, že Sadrovo hnutí v tomto mezidobí svou šanci promarnilo. Nabízí se zajímavá úvaha. Pokud by Sadr v tomto mezidobí vyhlásil jakousi všeobecnou „mobilizaci", dokázaly by jeho šíitské milice zvrátit ten- I 122 4 struktura iráckého povstání dejší optim'sucké úvahy o výrazných amerických pokrocích v Iráku? Tato ■ gha je zralá na polemiku, avšak Sadr by zřejmě při takto bouřlivém vývoji ztratil definitivně možnost dosáhnout pozice respektovaného a uvážlivého šikého duchovního, jehož status by v budoucnu postupně uznávala celá šíitská pospolitost v Iráku. Proto i při pokračujících amerických raziích (hlavně v letech 2007-2008) v baštách Sadrových milicí, při nichž byly v některých obdobích denně zabity a zatčeny desítky podezřelých povstalců, patřících k Mahdi Army, zachovával Sadr rozvážnost, jež ostře kontrastovala s jeho postoji zvláště v letech 2003-2004. Sadr má přesto zřejmě až dodnes (podzim 2009) k dispozici nevyčerpatelný potenciál mladých a radikálních šíitských mladíků, frustrovaných nejen z vleklé zahraniční okupace, ale též z mizerné životní úrovně - mnozí z nich nemají v chudinských slumech Bagdádu přístup ke kvalitní pitné vodě, dodávky elektřiny jsou velmi sporadické, nezaměstnanost je obrovská, a k nezanedbatelným frustračním faktorům lze nepochybně zařadit též sníženou možnost uzavírat tradiční sňatky, plodit děti, vést plnohodnotný sexuální život apod. Souhrn výše zmíněných faktorů, z nichž bylo a stále je snadné vinit americkou okupaci, vysvětluje podhoubí apelu popisovaného uskupení na nej-chudší šíitské vrstvy. Mahdi Army během sledovaných let povstání poskytovala silné vědomí příslušnosti ke složce, která pomáhá velmi mnohé problémy svým členům řešit, což zpětně posiluje loajalitu členstva. Mnozí iráčtí policisté a vojáci tak byli v letech 2003-2009 ve svých soukromých názorech a životech věrnými stoupenci Muqtady Sadra a jeho Mahdi Army -tentýž princip loajality se však týkal i příslušníků či sympatizantů dalších šíitských milicí, o nichž budeme hovořit. Otázka extremistických frakcí, jež údajně nesouhlasily se Sadrovým smířlivějším postojem a odtrhly se od řad Mahdi Army v letech 2007-2008 (v americké rétorice tzv. speciál groups", neboli „zvláštní skupiny"), je sice občas nastolována, ale není vůbec jisté, do jaké míry jde o skutečně odštěpené skupiny či jen o prodloužené ruce Sadra, hrajícího mazaněji svou novou roli v irácké politice (srv. Roggio-Garten-stein-Ross, 2008). Na politické aréně se k idejím Mahdi Army přikláněla politická formace s názvem Národní strana nezávislých kádrů a elit (The National Independent Cadres and Elites Party - NICEP), která se účastnila parlamentních voleb v prosinci 2005, avšak její úspěch byl značně mizivý a odsoudil ji k de facto „politické smrti". Jako původně odnož Mahdi Army vznikla též oficiálně 123 Iracké povstaní v letech 2(103-21109 v r. 2003 formace Fadhila (hlamic Virtue Party - Islamská strana ctnosti) která svou mocenskou základnu měla a má především v Basře. Äjatollá'% Muhammad Jaqúbí z Nadžáfu, duchovní vůdce Fadhily a někdejší žák otce Muqtady Sadra, se však názorově rozešel s Muqtadou Sadrem již v r. 2003 Fadhila má poměrně radikální islámskou ideologii, usiluje o větší autonomii pro šíitský jih a postavila se ostře proti íránskému vměšování do iráckých záležitostí. Její ozbrojená milice je možná překvapivě silná a údajně čítá až 15 000 mužů (Drezner, 2007), o ěemž ovšem autor studie poněkud pochybuje. Ozbrojené milice Fadhily za iráckého povstání bojovaly proti jiným šíitským formacím, které si v některých obdobích navzájem vraždily své představitele a sympatizanty. Fadhila byla v r. 2005 pověřena spravováním ministerstva pro ropu, ovšem následující rok byla od svého vlivu odstavena vládou premiéra Málikího - zapojení do mezišíitských ozbrojených bojů ort r. 2005 mohlo být Fadhilou vyprovokováno právě snahou Badr Corpsu omezit její hlavní zdroj příjmů, plynoucí např. z pašování a z prodeje ropy. K léčkám a vraždám tudíž docházelo hlavně v rámci střetů mezi Fadhilou a Badr Corps (Rahimi, 2007). Jedním ze dvou iráckých tradičních šíitských hnutí je Nejvyšší islámská rada v Iráku (The Islamic Supreme Council o f Iraq 1SCI, někdy též SIIQ, známá dříve pod zkratkou SCIRI (Supreme Council for the Islamic Revolution in Iraq), jíž je někdy dodnes ISCI označována (autor tak občas činí též). ISCI bezpochyby patří k nejsilnějším a nej důležitějším šíitským skupinám v zemi. Vojenské křídlo se jmenuje Badr Brigades (Brigády Badr), alternativně též Badr Organisation (HnutiBadr), ale taktéž je někdy ozna- j čováno pod svým dlouholetým názvem jako Badr Corps. ISCI vzniklo r. 1982 za irácko-íránské války. Tehdy bylo politické křídlo SCIRI považováno íránským režimem za budoucí islámskou vládu Iráku. Členové Badr Corps navíc bojovali na frontě proti svým iráckým krajanům a dnes tak představují zkušenou bojovou sílu, jejíž počty byly v r. 2003 odhadovány na cca 10 000 mužů. Struktura milice ISCT je podobna armádní hierarchii a v jejích řadách údajně panuje velmi dobrá disciplína. Za irácko-1 -iránské války však vojenské jednotky SCIRI údajně příliš dobrý' výkon nepodávaly (Hashim, 2006: 248). Mocenskou základnou ISCI je jižní Irák a ústředí hnulí sídlí v Bagdádu. Vůdcem byl od počátku založení hnutí v r. 1982 věhlasný a respektovaný ájatoliáh Muhammad Báqir Hakím, který se vrátil z dlouholetého íránského 124 4 Struktura iráckého povstání xilu v květnu 2003. Aniž měl Hakím šanci ovlivňovat události v irácké šíitské komunitě, byl v srpnu 2003 zabit při krvavém pumovém útoku v Nadžáfu. přestože se k útoku žádná skupina nepřihlásila, nejen americké zpravodajské služby viní z provedení atentátu skupinu Zarqáwího. Zavraždění Hakíma se stalo jedním z prvních výrazných projevů antišíitské animozity v postsaddá-movském Iráku. Novým vůdcem se vzápětí po atentátu stal bratr zavražděného ájatolláha Hakíma Abdul Azíz Hakím (v srpnu 2009 zemřel na rakovinu plic a ve vedení hnutí ho nahradil syn Ammar Hakím). Role ISCI, tedy Badr Corps, v ozbrojeném povstání není rovněž dodnes plně osvětlena a z pochopitelných důvodů patrně ani nikdy nebudeme mnoho detailů znát. Přesto již od samých počátků invaze projevovali Američané nedůvěru vůči ISCI, kterou přirozeně považovali za íránského spojence a za prosazovatele íránských zájmů v Iráku. Navíc se íránský režim svou mnohostrannou podporou ISCI netají a v politickém i vojenském křídle iráckého hnutí logicky existuje mnoho vášnivých zastánců Iránu - ti po mnohaletém exilu, zaručeném Teheránem, cítí loajalitu k sousednímu Iránu a navíc je tento svazek mnohdy posilován i přeshraničnírm vazbami velkých rodin. Křehká kooperace ISCI a USA v budovám nového Iráku po r. 2003 trpěla samozřejmě občasnými trhlinami, nicméně Američané v Iráku si uvědomovali fakt, že ISCI je klíčovým hráčem, který se těší značné podpoře šíitského obyvatelstva. Svou roli i v tomto případě hrají charitativní aktivity ISCI. V lednu 2005 a v prosinci 2005 byla ISCI součástí koalice VlA(United Iraqi Alliance) a reprezentovala jednu z jejích dvou nejsilnějších částí. Nej-respektovanější šíitská autorita Iráku, velký ájatoliáh Alí Sistání, bývá někdy považován v jistém smyslu za patrona ISCI, což dále posiluje její postavení umnoha zbožných iráckých šíitů, vzhlížejících k Sistánímu jako k přední šíitské autoritě. Rok 2009 se zdál však být výrazným oslabením pozic ISCI, zřejmě kvůli stoupající oblibě a úspěchům Málikího (a jeho strany Dawa), avšak m mnohých iráckých šíitů přetrvává nedůvěra i vůči proíránskému cítění a vazbám ISCI, stejně tak dodnes mnozí iráčtí šíité s opovržením hodnotí členy Badr Corps jako zrádce, kteří se v irácko-íránské válce postavili na stranu íránského režimu. Navzdory předpokladům, že se Badr Corps v letech 2005-2007 plně začlenil do struktur iráckých bezpečnostních složek, a to v rámci snahy o rozpuštění milicí v současném Iráku, autor studie je přesvědčen o tom, že jakýsi stínový Badr Corps stále existuje. Autor odmítá přijmout tezi, že Badr Corps 125 skutečně definitivně zanikl, neboť vědomí příslušnosti k dříve existující f0. . maci lze opět bez větších problémů vyburcovat, nehledě na fakt, že loajalit' někdejších „badristů" jistě patří spíše jejich dlouholetému spojenectví, vil budovanému v řadách Badr Corps. Ve skutečnosti tak možná můžeme hovn. řit o různých částech iráckých bezpečnostních složek, jimž dominuje (jakoby už neexistující) Badr Corps (srv. Katzmann, 2009). Druhou zc dvou nejsilnějších šíitských skupin je strana Dawa (hlamic Dawa Party - 1DP). Vůdcem byl od r. 2005 bývalý ministerský předsedal Iráku Ibrahím Džáfarí, jehož zástupcem v linutí byl tehdy Núrí Málikí. Má. Iikí. současný premiér Iráku (2009), převzal vedení Dawy v r. 2007. Mocenská základna Dawy je především na jihu Iráku, hlavní baštou moci je město Násiríja. Dawa je oprávněně považována za nejstarší irácké islámské hnutí. Vznikla jako ilegální islámské hnutí v padesátých letech a krátce nato začala kritizofl vat sekulární stranu Baas. Za jejího duchovního vůdce byl v té době považoÄ ván ájatolláh Muhammad Báqir Sadr. K. prvním velkým a násilným střetům Dawy se sekulárním baasistickým režimem došlo v r. 1977 ve „svatých měvl tech" (Karbalá a Nadžáf) a poté následovaly tvrdé represe. IDP byla v Iráku nemilosrdně pronásledována, tisíce šíitů bylo zatčeno a někteří šíitští ulamá popraveni. Reaktivace Dawy o dva roky později významně souvisela s vítězstvím íránské islámské revoluce v r. 1979, neboť ájatolláh Chomejní podporoval podvratné aktivity iráckých šíitů proti „bezbožnému" iráckému re-1 žimu (Karsh- Rautsi, 1996: 148-153). Členství v organizaci Dawa tehdy bylo I postaveno mimo zákon a trestáno smrtí, přesto Dawa, zahnaná do podzemí, I zintenzívnila své prolirežimní aktivity - v dubnu 1980 byl téměř zavražděn vicepremiér Tarík Azíz a po nezdařeném atentátu na Saddáma Husajna ve I vsi Dudžajl v r. 1982 následovaly masové popravy tamních šíitů. Dawěje 1 též přisuzováno zmrzačení Saddámova syna Udajc v r. 1996. Mnozí členové I Dawy v osmdesátých letech uprchli z Iráku a nemálo z nich se v Iránu připojilo k řadám tehdejší SCIRI. V osmdesátých letech byla irácká šíitská Dawa považována také Západem za teroristickou organizaci. Důvodem byly domácí násilné aktivity Dawy proti iráckému režimu, jenž byl tehdy Západem podporován, dále též při- ] rozené vazby mezi Dawou a obávaným revolučním režimem v Teheránu, a v neposlední řadé i zapojení členů Dawy do násilných aktivit v cizině. Irácká Dawa se zcela pozoruhodně stala prvním islámským radikálním usku-126 . které použilo taktiku sebevražedného útoku v občanské válce v Libanonu (1975-1991). Dawa, zle pronásledovaná v Iráku, přenesla boj proti režimu Saddáma Husajna na cizí půdu a její sebevražedná operace se odehrála libanonském Bejrútu - íránská podpora této konkrétní akce byla v přímé souvislosti s tehdy více než rok zuřící irácko-íránskou válkou. Při útoku Dawy bylo Pouzito vozidlo naplněné výbušninami, které řídil sebevražedný atentátník (srv. Raděj, 2006). Cílem byla destrukce irácké ambasády v Bej-rátu v prosinci 1981 - při explozi zahynulo 61 lidí, přes 100 jich bylo zraněno. Akce měla v Libanonu poměrně velký ohlas. I když až od r. 1983 lze hovořit o systematickém používání taktiky sebevražedných útoků v Libanonu, ukázala se být tato taktika účinným vojenským prostředkem i proti zahraničním silám v Bejrútu (1983), jakož i proti izraelské okupaci libanonského území (zvláště v letech 1982-1985). Irácké Dawě lze zajisté přisuzovat významný podíl na rozšířeni těchto „mučednických operací" nejen v Libanonu. Po skončení libanonské občanské války sice utichly ozbrojené šarvátky tamních rozmanitých milicí a s nimi i taktika sebevražedných útoků, ale tou dobou již jejich příklad podnítil obdobné operace v jiných konfliktech.'"' Jejich inspirační potenciál vyslal důležitý signál všem partyzánským a teroristickým uskupením na celém světě, všem „poníženým na Zemi", kteří byli ochotni pro svou věc zemřít - ať již z čirého zoufalství a hněvu, či s chladným rozmyslem. Navzdory dlouholetému exilu se Dawa nerozpadla a udržovala fungující struktury, které byly rychle obnovovány po pádu baasistického režimu na jaře 2003. V tom můžeme spatřovat jistou paralelu s hnutím SCIRI. Většina představitelů Dawy sc vrátila ze zahraničního exilu do Iráku a pomohla následně upevnit aureolu Dawy jako šíitského hnutí s tradicí hrdinného pro-tisaddámovského odporu a s dlouhou řadou mučedníků. Ačkoliv IDP v letech 2003-2009 kooperovala se SCIRI (ISO), jejich politické spojenectví bylo stále poznamenáno vzájemnou nedůvěrou, plynoucí z odlišných představ postinvazního uspořádání v Iráku. Zatímco SCIRI vždy patřila k ob-hajovatelům šíitské státoprávní doktríny velájate fakíh, která dává šíitským duchovním moc nad světskými záležitostmi státu, IDP spíše zastávala seku- - Etekt,v,ta libanonských sebevražedných operací vzbud.ia oh!as v radách snlanske oi^nizace LH li (Tyeři osvobození tamilského ílamu). Nezpochybnitelný vojensky ^ .T \lľ;^° valpráví„tan1,lské tygry" k zahájení vlny sebevražedných mis, od r. 1%/ (Pape. ,005. 139-154). 127 Irácké povstání v letech 2003-2009 lárnější stanoviska a iránskou formu vlády nepovažovala za vhodný model pro Irák (Nakash, 2003: 137). V současných podmínkách Iráku Dawa zdůrazňuje svou vlastní státoprávní koncepci, více zaměřenou na „vládu lidu", nazvanou wilájat umma V „hodnotách a principech" strany na oficiálních webových stránkách Da\yy je třetím pilířem „demokracie", přičemž se zde Dawa blíže vyjadřuje i ke i svému pojetí státu: „ Naše oddanost demokracii vychází z teorie wilájat al--umma (, vláda lidu j ájatolláha Muhammada Báqiru Sadra. Věříme, že chi-1 láfa (vláda) je právo a závazek, zaručený Bohem veškerému lidstvu, aby spravovalo a ovládalo lidské záležitosti. Věříme, že uskutečněním těchto principů se Irák stane příkladem pro demokracii, svobodu a umírněnost na Středním východě. Právě nedemokratická povaha arabských režimů zplodila chudobu, zpátečních'! a extremismus v regionu, který by měl patřil k těm nejvíce prosperujícím na světě. Demokratický Irák, který bude stabilní a sjednocený, zvrátí negativní vývoj proti těm, kteří vládnou skrze tyranii. Ukončí přitažlivost agendy extremistů, kteří pouze zneužili legitimní nároky muslimů vůči vládnoucím režimům proto, aby podpořili svou ideologii a zaseli nenávist, a rekrutovali ještě více sebevražedných útočníků pro své smrtící cíle" (Oficiální website Islamic Dawa Party). Přitažlivost strany Dawa a její ideologie, zaštítěné osobou ministerského předsedy Málikího, vedly k obrovskému úspěchu Dawy v provinčních volbách v únoru 2009 (Rubin, 2009). Kromě zmíněných „velkých hráčů" se v průběhu let 2003-2009 vyskytly i šíitské skupiny, jež vznikly v Iráku po r. 2003, avšak jejichž existence neni I nikterak spolehlivě či podrobně zdokumentována mohlo (může?) jít o regionální radikální skupiny, jejichž význam byl možná jen krátkodobý, jež I mohly vzniknout pouze k ad hoc účelu (provedení jedné či několika ope- I raci, jednorázová odveta atd.), či mohlo jít i o odnož výše zmíněných ší- 1 itských skupin, s lokální působností. Jednou z podobných skupin, kterou zde autor uvede jako příklad, je (byla?) povstalecká formace Muntada al--Wilájat (v překladu přibližně „vládni fórum"), působící údajně v Bagdádu a na jihu Iráku, přičemž jejími členy snad měli být hlavně tzv. bažinní Ara- I bové (Poole, 2004: 135). Též byla spojována s příslušníky libanonského Hizballáhu a s íránským režimem, avšak stejně jako další nezmíněné šíitské skupiny patřila k okrajovým fenoménům. Struktura iráckého povstání 4.3 Zahraniční bojovníci - významná, či okrajová součást povstání? ,... Snažili se dokázat, že. ve Fallúdži byla spousta zahraničních bojovníků... ale většina z nich skutečně neměla doklady, i když možná polovina je měla. Velmi málo jich mělo zahraniční doklady. Pracovali tam se mnou lidé, kteří... našli u chlapíka korán a ten byl vytištěn v Alžírsku, a oni (to mrtvolu) označili za Alžírana... a nebo tam byli chlápci, kteří měli černé tričko a khaki kalhoty, takže se řeklo, jó, to je uniforma Hizballáhu, a označili ho jako Libanonce, což je. směšný... " (někdejší vyšetřovatel americké armády Anthony La-gouranis,41 vzpomínající na angažmá v Iráku, mj. na identifikaci stovek mrtvol ve městě Kallúdža v r. 2004) „Nevěřící se zase jednou snaži dokázat, že cizí bojovníci stoji za rozpoutáním útoků... Ale my vás varujeme, nepřátelé Alláha, že skutečným nebezpečím je pro vás nárůst vyznavačů jedinosti Alláhovy, kteří milují mučednictví... Kdo je cizinec, vyuclívači kříže? Vy jste ti, kteří přišli do muslimské země z vaší daleké a zkažené země..." (výňatek z komuniké jordánského mudžáhida Abú Musaba Zarqáwího, z května 2005; Communiqué from „Al-Qaida's Jihad Commitee in Mesopotamia") Jak vyplývá již z názvu podkapitoly, spor o to, zdali zahraniční dobrovolníci tvořili významnou součást iráckého povstání, či nikoli, prostupuje průběhem celého iráckého konfliktu v letech 2003-2009. Právě proto autor jejich fenoménu věnuje pozornost v samostatné podkapitole, nehledě na skutečnost, že jak sunnitské, tak rovněž šíitské skupiny se za iráckého povstání dozajista těšily určité zahraniční podpoře, třebaže její intenzita a někdy i samotná exis- 41 Interview pro Democracy Now! s názvem Former U.S. Anny Interrogator Describes the Harsh Techniques He Used in Iraq, Detainee Abuse by Marines and Navy Seals and Why „Torture is the Worst Possible Thing We Could Do", je dostupné on-line na http://www.democracynow.org/2005/ll/15/ iormer_u_s_army_inteiTogalor_describe.s. 128 129 Irácké povstání v letech 2003-2009 tence mnohých těchto vazeb bývá předmětem dohadů (Katzman, 2004; srv Nance, 2007). Někteří autoři (Poole, 2006; srv. Rosen, 2006; Nance, 2007), kteří se ve svých analýzách a dílech tímto problémem rozsáhle zabývali, dospěli k zá. věru, že angažmá režimů, nepřátelských vůči USA, je nemalé - přičemž tyto režimy potom podle nich usnadňují či přímo organizují infiltraci zahraničních dobrovolníků (mudžáhidů) na irácké bojiště. Poole (2006: 39-7« pak za hlavní trasu pronikání na západ Iráku považuje mj. bývalé pašerácke cesty podél řeky Eufrat, kterou používají i nynější povstalecké sítě, organizující příliv mudžáhidů do Iráku. Za konečný bod této cesty považuje Poole části Bejrútu, ovládané Hizballáhem, který se podle Poola velmi aktivně podílí na pomoci iráckým šíitským povstalcům. Ale autor studie příliš intenzivní spolupráci mezi Hizballáhem a iráckými šíitskými povstalci nevěří. Situaci komplikovala neefektivita iráckých pohraničních složek, jež utrpěly obrovskou ránu americkým rozpuštěním irácké armády v r. 2003, přičemž účinná ochrana hranic byla stěžejní, aby se omezila infiltrace cizími bojovníky (Oluic, 2009). Nehledě na potvrzenou účast mudžáhidů z rozmanitých koutů světa má autor osobně pochybnosti i o přílišném přeceňování jejich účasti, především pokud jde o uváděné vysoké počty, jež měla zvláště americká administrativa sklon nadsazovat. Na druhou stranu, vliv mudžáhidů, působících na irácké půdě, je dozajista mnohem významnější než jejich počet, což jc dáno jejich zkušenostmi a kontakty. Můžeme je tak označit za malou, leč velmi militantní, inspirativní a smrtící sílu. Hovoříme však o druhé vlně mudžáhidů. Jejich první vlna, směřující do Iráku již před invazí a krátce po ní, byla totiž mnohdy patrně spíše konglomerátem nadšenců bez potřebných vojenských zkušeností, kteří měli sice silný ideologický zápal, avšak málokdo z nich uměl zacházet např. s RPG, nebo znal alespoň základy vojenské taktiky. První vlna tak byla dosti nedisciplinovanou a neorganizovanou skupinou dobrovolníků ze Saúdské Arábie, Sýrie či Jordánska, tedy ze sousedních zemí. Následné propuknutí iráckého povstání však vzbudilo zájem mudžáhidů i z velmi vzdálených koutů světa a složení jakési druhé vlny dobrovolníků je již zřejmě mnohem efektivnější. Dosavadní informace však nasvědčují i pozoruhodnému trendu, kdy zahraniční mudžáhidé představuji disproporční podíl v počtech sebevražedných útočníků (Hafez, 2007a; srv. Ilafez, 2007b). Za velmi neopodstatněná lze však považovat tvrzení amerických a iráckých činitelů o tom, že sebevražednými atentátníky jsou v Iráku automaticky zahraniční dobrovolníci proto, že Irák nemá historii podobných sebevražedných útoků a násilného náboženského radikalismu (Ruvalcaba, 2004: 7; srv. Nance, 2007: 198-199). Jaké jsou asi počty neiráckých mudžáhidů? Například v r. 2004 mělo z 8000 zadržených podezřelých povstalců pouze 127 zahraniční cestovní pas (Hashim, 2006: 139). Mezi dubnem a říjnem 2005 zadržely americké síly 312 cizích státních příslušníků, zapojených do aktivit v rámci iráckého povstání šlo např. o 78 Egypťanů, 66 Syřanů, 41 Súdánců či 32 saúdských Arabů (Wrcnn, 2007: 21). Jiné zdroje zdůrazňují spíše obrovskou saúdskou složku v rámci skupin mudžáhidů. Během bojů o Fallúdžu v r. 2004 podle nich údajně zahynulo 154 saúdských dobrovolníků. Podle stejných zdrojů tvořili významnou část dobrovolníků v celém povstání též. Syřané a Kuvajťané (Nance, 2007: 144 145). Z bojů o Fallúdžu v r. 2004 pochází množství hrdinských zkazek o skutcích iráckých i neiráckých bojovníků, z nichž některé znějí až fantaskně, není však vůbec vyloučeno, že mohou být pravdivé. Lze tak vystopovat zprávy o dvou čečenských odstře-lovačích, kteří údajně zabili 15 příslušníků americké námořní pěchoty, o Li-byjci Abú Hafsovi, který- sestřelil americkou helikoptéru, o hrdinství egyptských, syrských a jemenských mudžáhidů apod. (Poole, 2006; srv. Rosen, 2006). Na malém příkladu údajných čečenských mudžáhidů v rámci iráckého povstání si můžeme demonstrovat obtíže s určením původu neiráckých dobrovolníků. Vzhledem k tomu, že v Iráku žije od 19. století čečenská menšina, mohlo v případě čečenských povstalců v Iráku velmi pravděpodobně jít o Iráčany čečenského původu. Americké a ruské (v tomto případě jistě zpolitizované) zminky o čečenských povstalcích, kteří se z čečenského bojiště přesunuli do Iráku, autor studie považuje za přehnané a v ruském případě dokonce za lživé (např. Bakhroshin, 2004), mající jen ospravedlnit brutální ruskou politiku v Čečensku. Navíc americké informace nejsou oficiální (!), jde jen o fámu v řadách amerických vojáků, třebaže ji např. Poole (2006) nekriticky přebírá. Ostatně to, že Rusko se snaží označit čečenské povstalce za hnutí teroristů z celého islámského světa, je zřejmé již od druhé rusko-čcěcnské války od konce devadesátých let, přičemž na podporu léto rétoriky lze zneužit i irácké povstání (Al-Shishani, 2006). Ovšem autor studie musí připustit, « existenci čečenských mudžáhidů v řadách iráckého povstání vyloučit ne- 130 13, Iracké povstání v letech 2003-2009 můžeme. Tento malý „čečenský problém" nám ilustruje obtíže s dokurne továním skutečné účasti neiráckýcli mudžáhidů. Když (tehdy nový) velitel amerických jednotek v Iráku, generál Petraeus vystupoval v září 2007 před americkým Kongresem, aby obhajoval změn' americké strategie v Iráku, součástí jeho vystoupení byla též silná kriii^ íránského vměšování, které podle něho nadále výrazně komplikovalo situaci v Iráku. Jak prohlásil, tak „nikdo z nás na začátku tohoto roku (2007) ne předpokládal rozsah iránského angažmá v Iráku, což v nás i v iráckém ve. dení vzbuzuje stále větší ohavy". Američané v Iráku čelili podle Petraeuse aktivitám íránských Revolučních gard [jjásdárán e-enqeláb), které „cvičíšíitské extremisty..., zabíjejí a unášej i irácké vládni představitele, zabíjejí a zra. ňuji naše vojáky sofistikovanými nástražnými systémy, dodávanými Íránem a podnikají raketové útoky na civilisty v Mezinárodni zóně a jinde " (Repon to Congress on the Situation in Irac.|, 2007). Iránský režim pochopitelně obvinění oficiálně odmítá, avšak jistá forma podpory iráckých povstalců za povstání je velmi pravděpodobná. Vazby íránských armádních a zpravodajských představitelů zvláště na irácký šíitský Badr Corps, který přes 20 let sídlil na íránském území, jsou jistě velmi silné a letité, takže předpoklad j isté kooperace se nabízí. Do jaké míry však špičky íránského režimu tuší o těchto vazbách, zůstává otázkou. Autor se osobně domnívá, že Írán skutečně za po-vstání dodával smrtící nálože a zbraně některým šíitským skupinám, zvláště členům Badr Corpsu, avšak např. Dawa a Mahdi Anny zřejmě s íránským režimem nijak pevně nespolupracovaly, což íránskou infiltraci omezovalo. Mnozí členové Dawy, Fadhily a Mahdi Anny by zřejmě vnímali jakoukoli větší íránskou účast s podezřením a s nechutí. Pokud jde o Sýrii, autor pochybuje o tom. že by syrské vedení skutečně rozsáhle a systematicky vědomě podporovalo sunnitské povstání v Iráku v letech 2003-2009. Sýrie sice jistě nestojí o zářný americký úspěch v Iráku, avšak na druhou stranu syrské bezpečnostní složky silně potlačují projevy islámského radikalismu na domácí půdě, a proto i jejich podpora povstalcům je patrně spíše sporadická. Sýrie tak podle autorova mínění sice přivírá mnohdy zrak nad pronikáním zahraničních dobrovolníků do Iráku přes syrskou hranici, avšak občas tuto toleranci kombinuje s jejích zatýkáním a posléze halasným ohlášením podobných zatčení. Lze též předpokládat, že v Iráku působí syrští zpravodajci, kteří někdy mohou činy povstalců financovat či pomáhají logisticky zabezpečovat, avšak opět v omezené míře. Navíc lze soudit, že 132 vstání o nnvstalcům bv Svřané spíše materiálně pomáhali naciona-H ISÄS konzervativním islámským radtkálum 1ÍSt'* mvuľľoj primárně jako násilný džihád. Velmi trefíte je zámyslem chápaj.c.m b°J P J Qj za mku kontrolovaného chaosu 1"ostatně lze i většími Čt menšímt výhradám, oznact \ iránskou účast v iráckém povstání. 133 Taktické metody iráckých povstalců 5. Taktické metody iráckých povstalců „ 5" partyzány musíte bojovat jako partyzán. " (Ilfaut opérer enpartisanpartout oii íly a despartisans). (Napoleonův rozkaz generálu Lefěvrovi z 12. září 1813; Schmitt, 2008: 19) V průběhu iráckého povstání rozmanité skupiny, tvořící jeho řady, použily celou škálu taktických metod (Poole, 2008: 35 54) nejen proti zahraničním koaličním vojenským silám, ale rovněž obecně proti cizincům, iráckým bezpečnostním složkám a proti iráckým civilistům. Mimo to docházelo též k ozbrojeným střetům mezi jednotlivými povstaleckými uskupeními, během nichž byly popisované taktické metody rovněž využívány. Kromě klasických a očekávatelných taktických metod (jako např. útoků zaparkovanými vozh dly, napěchovanými výbušninami, či sebevražednými operacemi) vyzkoušelo irácké povstání i mnoho dalších překvapivých a inovačních postupů, z nichž některé budou dále popsány. Vzhledem k nedostatku relevantních a seriózních informačních zdrojů jsou některé metody popsány stručněji, než by si býval autor přál. Ale i přesto bylo autorovým cílem upozornit v těchto případech na pozoruhodný vývoj: taktiky povstalců a poukázat na skutečnost, že škála používaných metod byla nesmíme pestrá a důsažná. Nemohou být pochopitelně uvedeny všechny taktické metody, použité iráckými povstalci v průběhu téměř šesti let bojů, ale ty nejdůležitější jsou podle autorova mínění popsány, a pokud jc to možne, tak též hlouběji analyzovány. Z podrobněji nepopisovaných taktických metod, jež autor považuje za zajímavé, lze nyní okrajově zmínit taktiku nepřímé palby (např. minometná ostřelování Zelené zóny aj.), tzv. komplexní léčky (úloky na kolony vozidel s možným využitím náloží u cest, útoků pomocí RPG a palby z lehkých střelných zbraní) či třeba falešné zpravodajské tipy. Samostatně nejsou popisovány ani útoky na etnicko-náboženske meť 5jny (často šlo též o kriminální činy), vraždy iráckých kolaborantů a ani zacílení povstalců na určité profesní skupiny (např. systematické vraždění iráckých lékařů a učitelů). Mnohé taktické metody, jak se autor pokusil ukázat v následující části práce, nebyly pouhými akty násilí, zaměřenými na zničení konkrétního cíle nebo na „pouhé" zavraždění konkrétní osoby. Mnohokrát povstalci vyvíjeli systematické úsilí, zaměřené mj. na přerušení určitého politického procesu (např- unášení civilních expertů, kteří se zapojili do rekonstrukce Iráku), na oslabení a zhroucení šíitské administrativy (např. útoky na ropnou infrastrukturu) nebo na vyvolávání chaosu a strachu ve vybraných sférách irácké společnosti (např. sebevražedné útoky proti šíitským policejním a armádním rekrutům). Těmto cílům pak mohly sloužit zdánlivě prvoplánové a cynické metody, ovšem s dalekosáhlými záměry, přesahujícími bezprostřední fyzický rozměr některých povstaleckých činů. 5.1 Používání improvizovaných explozivních náloží (IED) Třebaže termín IED42 (ImprovisedExplosive Device), v češtině též jako „ná-stražné výbušné systémy", byl již dřivé znám vojenským expertům a úzkému okruhu odborníků, teprve válka v Afghánistánu (od r. 2001) a v Iráku (od r. 2003) uvedla termín v širokou známost. Třebaže probíhající válka v Afghánistánu začala o rok a půl dříve než konflikt v Iráku, právě Irák stál v popředí používání této taktiky a rovněž irácká inspirace, která prodchla duch afghánského povstání. Dnes již proto západní média široce referují o IED, popř. dosti nepřesně o tzv. „roadside bombs" (nálože, nastražené u cest) jako synonymu pro IED, aniž by bylo třeba bližších vysvětlení. Familiárně se těmto smrtonosným náložím přezdívá v zainteresovaných kruzích též „ajdýčka", I Odborná anglická terminologie dále nejběžněji dčlí IED na VtilED (Vehicle-borne IED), ledy **• nastražené ve vozidlech, a na PBIED (Person-horne IED), kteréjsou odpáleny na tčle útočníka. Nosičem IED může být vsak např. i zvíře (Animal-borne IED) či plavidlo (Boat-borne IED). Používané 2batky též mohou rozlišovat IED podle způsobů odpáleni náloži-např. na VOTED (Kctim-operatcd 1CD). RCIED (Radio-t onlmllcd IED) nebo C WIED (Command Wire IED). Materiálem k výrobě IED niflle byt obrovská škála látek, munice a předmětů - např. různé typy min, dělostřelecká munice, í»vače z automatických praček, hnojiva atd. (Nance. 2007: 187-204; srv. Hashim, 2006: 160-162 1189-192). 134 135 Irácké povstání v letech 2003-2009 a takto jsme o nich hovořili např. v Bagdádu. Jako IED se odborně označuji i sebevražední útočníci, ale ti jsou zahrnuti v samostatné podkapitole. I IF.D byly úspěšně a systematicky používány v celé řadě válečných konfliktů a guerillových bojů (Poole, 2004: 148 149) - počínaje odbojovými skupinami v druhé světové válce (útoky na kolony, železnice aj.) až po liba. nonskou guerillu proti Izraeli v osmdesátých a v devadesátých letech a če. čenské povstalce proti ruské armádě (od r. 1994). Taktiku útoků pomocí IED využívali rozsáhle i afghánští povstalci proti sovětské armádě v osmdesátých letech (Sarin-Dvoreckij, 1996: 109 a 131), od r. 2008 tam útoky pomocí IED, tentokrát proti koaličním silám, velmi prudce stouply (www.icasualties org). Zcela bezprecedentního a klíčového postavení však dosáhla IED taktika v Iráku dnes se již dokonce někdy hovoří o tzv. „irácké taktice" (tne Iraqi \ tactic) (Mollagh, 2009). Mezi oběma bojišti je patrná celková inspirace, přičemž „učitelem" je zde paradoxně irácké povstání, a masivní používání IED v řadách iráckého povstání zřejmě mělo na taktiku afghánských povstalců pronikavý vliv (Karzai, 2007: 64-65). Rozsáhlé používání IED sc stalo typickým zvláště pro sunnitské povstalce v oblasti provincií Anbár, Dijála a Saláh ad-Dín a též v „sunnitském trojúhelníku smrti",4, avšak také šíitské skupiny taktiku využívaly - pravděpodobně zvláště Mahdi Army a Badr Corps ve východním Bagdádu a v jižních částech země. V letech 2003-2009 byly povstalecké IED největši příčinou úmrti a těžkých zranění příslušníků koaličních sil. především vojáků USA. V průběhu těchto let byly dokonce několikrát zaznamenány sofistikované útoky prostřednictvím IED, které byly ve velkém množství nastraženy v domech, úmyslně připravených povstalci k totální demolici - např. v jedné předem připravené povstalecké léčce v lednu 2008 bylo zabito šest amerických vojáků během pátracích operací v provincii Dijála, při nichž byl vyhozen do povětří dům, do něhož Američané vstoupili. Jde v tomto případě o tzv. HB1F.D, tedy Home-borne IED (Operation Iraqi Frecdom. Offical Website oľMulti-Nati- I onal Force - Iraq). Podle lišících se údajů stály IED za smrtí 40 % až 65 % 1 amerických vojáků v Iráku ve zmiňovaném období 2003-2009 (srv. wwwH "J Oblast jižně od Bagdádu, zahrnující mesta Júsufíja, Latífija a Mahmúdíja. Region proslul výraznými povstaleckými aktivitami a též známým válečným zločinem americké armády. V březnu 2006 byli I v Mahnuidíji znásilněna a zavražděna čtrnáctiletá Iračanka, jejíž rodina byla americkými vojáky postřílena. Odveta iráckých povstalců následovala v červnu téhož roku, kdy byli v oblasti uneseni 1 a umučeni dva vojáci ze stejné jednotky jako pachatele válečného zločinu. 136 s T^Hrkájn^^iräck*'ch P°vS»lcíi ■ sualties.org). Z hlediska ztrát, způsobených okupačním silám, je tedy takřka útoků pomocí IED nejefektivnější metodou iráckých povstalců. Vlivem útlumu iráckého povstání od r. 2007 lze zaznamenat i prudký pokles výskytu IED (vybuchlých i nalezených a následně zneškodněných) -I březnu 2007 bylo v Iráku zaznamenáno cca 2600 IED, v srpnu 2008 to bylo pouhých" 555 IED! V srpnu 2006 zabily IED v Iráku 47 koaličních vojáků, v srpnu 2008 to bylo 7 koaličních obětí (McMichael, 2008). Prudce stoupl výskyt a tím i smrtící účinek IED, používaných v Afghánistánu proti koaličním silám, kde od r. 2007 drasticky stoupl počet koaličních obětí způsobeních stále četnějšími a sofistikovanějšími IED z Iráku se dokonce začala přesunovat nejúčinnější vojenská vozidla pro ochranu osádek (označovaná zkratkou MRAP) na afghánské bojiště (Brook, 2009). Přestože IF.D můžeme považovat za čistě vojenský (popř. někdy za teroristický) prostředek vedení boje, a obtížně tedy můžeme vyvodit z jejich používání v Iráku širší nevojenské implikace, v iráckém povstání hrála taktika používání IED mj. roli katalyzátoru ve sporech USA a Iránu. Je známo, že USA již léta vytrvale poukazují na íránskou materiální, finanční a ideovou podporu radikálních palestinských skupin, libanonského Hizballáhu a obecně podporu terorismu ve světě. Iránský režim pak kontruje osočováním USA z agresivních velmocenských záměrů a z podpoiy Izraele, přičemž obviňuje Izrael např. z vraždění nevinných palestinských civilistů, z okupace Jeruzaléma, z útoků proti islámu a kritizuje též izraelský nukleární potenciál, jehož se, jak implicitně naznačuje, obává. Problematické vztahy mezi USA a íránskou teokracií, neuspokojivé a nepřátelské již od r. 1979 (Gom-bár, 2(101: 140-149 a 151-157), tak našly v otázce Iráku další rozvor. Američtí civilní i vojenští představitelé v Iráku se v letech 2003-2009 mnohokrát nechali slyšet (Operation Iraqi Freedom. Offical Website of Multi-National Force - Iraq; srv. Poole, 2004: 138-139: Poole, 2006: 232), že íránský režim dodává šíitským povstalcům prostřednictvím svých agentů velmi sofistikované IED, které stojí za úmrtím mnoha amerických vojáků. Tyto pravděpodobně íránské IED, známé pod zkratkou EFP,"zůstávají dosud nejsilnéjšími I Jde o tzv. Fxplosh-ety Formeá Projeciles (BFP), což jsou např. účinné nálože s tzv. „medeným tloukem" který dokáže pro svůj tvar a vlastnosti po explozi efektivně proniknout , velmi silným pancéřováním (srv. Nance, 2007: 195-196). Za vysvětlení jejich fungování a za obecne zajímavé postřehy k „ajdýěkům" jsem vděčný některým příslušníkům Útvaru rychlého nasazeni PCR (Pol.cie CR). kteří nemohou být jmenováni. 137 Irácké povstaní v letech 2003-2009 a nejúčinnějšími nástražnými výbušnými systémy, které byly vůbec v Iráku použity proti koaličním jednotkám - začátek jejich používání bývá datován do r. 2006. K inovacím iráckého povstání patři jakési „chemické 1BD", neboť zvlája v první polovině roku 2007 byly zaznamenány četné útoky pomocí cisteren s chlórem (Nance. 2007: 203; srv. Cave-Fadam, 2007), a to zvláště v oblasti Bagdádu, Ramádí a Fallúdži. Oběti těchto útoků bylo lze téměř vždy přičíst na vrub spiše explozím než účinkům chlóru, přesto záběry dětí poleptaných chlórem měly zastrašující psychologický účinek na civilní populaci, o kteří J zřejmě šlo sunnitským radikálům především. Obdobné útoky byly přičítány al-Qáidě v Iráku, z taktického repertoáru povstalců postupně vymizely do ' léta 2007. Paradoxním důsledkem těchto útoků byla irácká vládni omezeni na produkty na bázi chlóru, což. přispělo ke zhoršení epidemie cholery v Iráky v létě a na podzim 2007, kdy chyběl chlór na dezin lekci vodních zdrojů. Část chlórových útoků byla spáchána s využitím sebevražedných útočníků, řídících cisterny, část explozí byla iniciována dálkově. K zajímavým cílům mnoha tzv. SVBIBD (Suicide-Vehicle Borne [EDneboli vozů se sebevražednými útočníky) či VBIED patřila kritická dopravní infrastruktura. V průběhu iráckého povstání byly zaznamenány mnohé útoky na strategicky důležité nadjezdy, mosty, silniční úseky aj. Při podobných útocích bývalo používáno obrovské množství trhavin, jako příklad může sloužit útok na velký most poblíž Ramádí v říjnu 2009, kdy bylo v nákladním vozidle odpáleno asi 5 tun trhavin. Ve stejný den byl zničen menši most u Fallúdži. Zajímavost obou operací podtrhuje fakt, že útočníkům se podařilo své J nálože propašovat přes check-pointy, které mají hlídat mj. tyto důležité dofl právní body (Mokhtar, 2009). 5.2 Sebevražedné útoky „...na rozdíl od Palestinců se nám iráčtí sebevražední útočnici dokonce ani neobtěžuji sdělit svá jména nebo natočil poslední video pro matku. Nejsou jen připraveni spáchat sebevraždu na požádání, ale jsou připraveni udělat to anonymně. 5 T«kt'cké me,ot,y iráck*ch P"vst»lcu To svědci o velmi vysokém stupni uvědomění nebo psychózy, či o obojím." (americký novinář Thomas L. Friedman, The New York Times, 9. prosince 2004'*5) Americká studie46 z r. 2008 (Moghadam, 2009), která analyzovala sebevražedné útoky v celosvětovém měřítku v letech 1981-2008, došla k závěru, je 54,8 % těchto útoků (1067 incidentů) bylo spácháno v Iráku. Údaj je o to zajímavější, že poprvé byly sebevražedné operace v Iráku provedeny až te-prve v r. 2003. Taktika sebevražedných útoků patří k nejčastějším a nejúčinnějším metodám povstalců v Iráku (Haťez, 2007a; srv. Poole, 2004: 212-213). V průběhu povstání měla jejich frekvence značně stoupající tendenci a počáteční údiv nad vysokými počty sebevražedných atentátníků vystřídaly postupně otupělost a cynismus. Nejpozději v r. 2004 už byly útoky v Iráku chápány jako něco „normálního'' či „běžného". V době autorova působení v Bagdádu (2007) bylo rozšířeným žertem mezi obyčejnými Iráčany právě „vtipkování" na téma sebevražedných útoků - když byl např. proveden podobný útok před dvanáctou hodinou dopolední, říkávali Iráčané, že chtěl útočník „poobědvat s Alláhem". Žertovalo se též cynicky na téma, že sebevrah byl panic a patrně se již „nemohl dočkat". To byla evidentní narážka na fenomén rajských panen (Kropáček, 2006: 84), jež měly očekávat útočníka v ráji, jak si vysvětlíme dále. Jestliže takto dokázali žertoval mnozí sekulárně smýšlející Iráčané, kteří rádi zdůrazňují, jak je „černý humor" charakteristický právě pro jejich národ, bylo to mj. též známkou jejich dobré znalosti náboženských motivací a zdůvodnění, které mohly stát za provedením sebevražedných útoků. Jejich nábo- « Výrok je citován z článku s názvem The Suicide Suppfy Chain (Sebevražedný zásobovací řetězec), klerý byl otištěn v názorové rubrice listu The New York Times (Friedman. 2004). * Vezmlnčné studii figuruje na druhém miste Afghánistán s 264 útoky (13,6 %), Izrael se 188 útoky (9,7%) zaujímá třetí příčku. Pokud by bylo bráno v potaz např. jen období červenec 2006-červen 2007, Ok 69.1 % útoků bylo uskutečněno v Iráku a 25.1 % v Afghánistánu a v Pákistánu. V období červenec 2005-červen 2006 představovaly útoky v Itáku 72,1% obdobných incidentů v celosvětovém měřítku. Lze předpokládal, jak soudí i autor studie, že mnohé sebevražedné útoky nebyly z rozmanitých důvodů zaznamenány, a leiich počet byl ve skutečnosti vyšší (Moghadam. 2009). 138 139 Irácké povstání v letech 2003-2009 110 Poselství je v koránu podpořeno představou ráje a též glorifikaci Izv. mučednické sm ■ obzvláštč v těch muslimských společnostech, jež procházejí těžkými krizeni: (v tomto případě americká okupace a její následky). Paralelu pro nás můje představoval šíitská komunita v Libanonu v osmdesátých letech, bojující růz nými metodami proti izraelskému vpádu (Poole, 2004: 29-45; srv. Mendel 1994: 215-226), či např. palestinská společnost od poloviny devadesátých let 20. století (Mendel, 2000: 186-191). Vzhledem ke zmíněným paralelám jj, kož i kvůli ohlasu, který' měly irácké sebevražedné útoky v islámském sviti zaměří se nyní autor též na širší deskripci relevantních aspektů islámské víry jež dnes chápání taktiky sebevražedných útoků ovlivňují. Není pochyb o tom, že nábožensky chápaná koncepce mučednické smrti (istišhád") je v rámci skupin, jež sebevražednou taktiku používají, významným faktorem. Ve vědomí jednotlivců, kteří se odhodlají provést sebevra, žedný útok, popř. verbují nové útočníky nebo se podílejí na přípravě útoků, představuje istišhádvýznamný legitimizační, heroizovaný a podpůrný faktor. Istišhád je chápán v protikladu k termínu intihár (sebevražda). V nedávných letech se stalo chápání a vysvětlování pojmů istišhád a intihár zcela nepřekvapivě předmělem nábožensko-právních disputací (MacEoin, 2009; srv. Mendel, 1994: 222-226), přičemž v řadách těch muslimských duchovních a obyčejných muslimů, kteří se sebevražednou taktikou nesouhlasí, je sklon považovat tyto útoky spíše za intihár, což druhý tábor pochopitelně rozhořčeně odmíbti Podobně jako judaismus a křesťanství odsuzuje islám příkře sebevraždu. V koránu, stejně jako v rané literatuře, shrnující názory a výroky zakladatele islámu proroka Muhammada, nechybějí rozhodná odsouzení sebevraždy jako zavrženíhodného aktu. Dnešní taktika sebevražedných útoků však není těmi, kteří s ní souhlasí, vnímána jako sebevražda, nýbrž jako smrt při obraně víry, tedy smrt, která je navíc nejvyšší formou mučednictví. Muslim, který' zemře' za víru, je považován za mučedníka {šahid *s plurál šuhadu) a těší se obecní 47 V prestižním arabsko-anglickém slovníku Mawríd je slovo „islišhád" překládáno do angličtiny jako „murtyrdam" (mučednictví). přičemž termín „islišbáď je dále vysvětlen arabskými slovy „mawt ] fisabíl mabdu'" (smrt na stezce viry) (Raalbaki, 2001: 91). Nčkdy se proto pro mučedníka používá též výraz „istišhádi". +s Ve zmíněném prestižním arabsko-anglickém slovníku Mawrid je slovo „šahid' překládáno do angličtiny jako „martyr'' (mučedník), přičemž termín ,jahiď je dále vysvětlen arabskými slovy „qatil flsabii Alláh aw mabda"' (padlý na stezce Boha či víry) (Baalbaki, 2001: 680). 140 ■ i? Poiem šahid má poněkud široké konotace, neboť za šahida může dikc" llCtc- rej "-en i muslim, který zemřel pn cestě za poznaním či studiem, vážený lim jehož smrt způsobila bolest mnoha věřícím, nebo např. dítě, které 1,1115 ulo za tragických okolností. Za šahida jc však logicky označen i mus-•který zemřel ve válec na obranu islámu, nebo byl zabit nepřáteli islámu ižinč Tento mučedník si zaslouží přívlastek šahidkámil (dokonalý mučed-•-- ™£r „u;jom v nodstatě iaký- ník). V rétorice med.rmnoha st ^ ^ hmští P*Stmn tt:,míľaľpro v c ummy v Afghánistánu, v Bosně, v Cecen-ibrovolnici, kten umírali pro v ,^___^ ^ Anvímo mezi t: dobrovolníci, kten umírali pro vec ummy v r„B------- sku apod. V palestinském kontextu je dokonce rozlišováno mezi tzv. „šťastným mučedníkem" (šahidsaíď), jenž zemřel v boji proti Izraeli, a mezi tzv. ■křivděným mučedníkem" (šahidmazlám), jenž zahynul v rámci meziarab-ských střelů (Kropáček, 2002: 107-108). Pojem šahid je používán i v rétorice jinak naproslo sekulárních médií, hnutí a zemí. Každý šahid má podle islámského práva zaručeno místo v islámském ráji (dzanna, nebo lež firdaus). Islámská představa ráje je spojena s lákavou představou úrodnosti a plodnosti, se zelení a s dostatkem vody. V obrazu ráje se tak při utváření rané islámské obce v 7. století n. I. projevila sociální realita pouštních arabských beduínů. Nejvyšší výsadou šahida jc dle výkladu koránu možnost spatřit „tvář Boha", nicméně na tyto bohabojné muslimy čekají i tzv. húrisky, mladé a půvabné panenské dívky. Súra (neboli kapitola) 44 koránu (zvaná Dým) o ráj i mj. říká:......A bohabojní budou věru na místě bezpečném přebýval, mezi zahradami a prameny, a oděni do atlasu a brokátu se jeden na druhého budou dívat, lák stane se! A oženíme je s dívkami velkých černých oči. a budou si tam všechny druhy ovoce žádat, jsouce v bezpečí. A neokusí tam smrti kromě smrti první - a ušetří je trest pekelný z milosti Pána tvého; a to štěstí je nesmírně." Podobně súra 52 (Hora Sinaj) slibuje těm, kteří vstoupí do ráje:......A bohabojní věru budou v zahradách a ve slastech, radujíce se z toho. co Pán jejich jim uštědřil a že Pán jejich je trestu pekelného ušetřil .Jezte a pijte ve zdraví v odměnu za to, co jste konali, a spočívejte na pohovkách v řadách postavených!' A oženíme je tam s dívkami velkých očí černých. A těm. kdo uvěřili a jež jejich potomci ve víře následovali, potomky jejich do ráje přivedeme a nic jim z jejich skutků neubereme. A každý' člověk je toho. co činy svými vysloužil, ručitelem. A ovocem a masem je opatříme podle jejich přání, a lam mezi sebou si poháry podávat budou, z nichž nepojde ani prázdné tlachání, ani k hříchům svádění, a budou je lam chlapci ob- 141 Irácké povstání v letech 2003-2009 cházet, kteří perlám střeženým se budou podobat. " Poetické líčení rajských slastí obsahuje též mra 53 (Milosrdný): „ ....Tam budou na kobercích broků, tem podšitých odpočívat a plody obou zahrad na dosah ruky mít. Které z dobrodiní Pána svého můžete popírat? Tam dívky sklopených zraků, jichž před-tím ani muž, ani džin se nedotkl, budou dlít - které z dobrodiní Pána svého můžete popírat? -jež rubínům a perlám se budou podobal" (Korán, 1991) Líčení rajských slastí se mimochodem stalo již ve středověku jedním z kontroverzních prvků koránu a bylo napadáno především protimuslim-skými autory. Pozdější, tzv. výkladová (exegetická) literatura, v níž byly rozvíjeny, doplňovány a upřesňovány rozmanité pasáže koránu, mj. ještě více rozpracovala lákavou představu ráje, které se po smrti dočká bohabojný muslim. U silně věncích útočníků (nejen) v Iráku může být představa posmrtného života, v němž budou uznány jejich zásluhy v boji za víru, dozajista jedním z přesvědčivých argumentů při rozhodovacím procesu, zdali se stát aktérem sebevražedné mise. Povstalecké propagandistické videonahrávky v Iráku apelují na emocionální rozměr víry v posmrtný život i ve svých prohlášeních, oslavujících mučedníky. V jednom takovém oslavném prohlášení za iráckého povstání je např. tvrzení, že mučedník je „šťastný ve společnosti nebeských panen " (Hafez, 2007b: 107). Jaké části koránských súr používají při svých argumentech zastánci, nebo naopak odpůrci sebevražedných útoků? Jako silný argument proti sebevraždě jsou citovány verše súry 4 (Ženy): „...a nepřivozujte si smrt! A věru Bůh je vůči vám slitovný. A kdokoliv tak učiní jako přestupek a nespravedlivě, toho věru ohněm sežehneme - a to je pro Boha nadmíru snadné!" A také verše súry 2 (Kráva): „ ....Rozdávejte na stezce Boží, avšak nevrhejte se do zkázy vlastníma rukama! Konejte dobré skutky, neboť Bůh miluje ty, kdož dobré skutky: konají." Muslimové, kteří označují sebevražedný útok za mučednický čin, mají v koránu k dispozici množství veršů, kterými mohou podle svého míněni ospravedlnit sebevražedný útok jako heroický akt mučednictví. Na pomoc si berou např. známé verše súry 2 (Kráva): „...A bojujte na stezce \ Boží proti těni, kdož bojují proti vám, avšak nečiňte bezpráví, neboť Bůh nemiluje ty, kdož se bezpráví dopouštějí. Zabíjejte je všude, kde je dostihnete, a vyžeňte je z míst, odkud oni vás vyhnali, vždyť svádění od víry je. horší než ] zabití... Kdokoli proti vám vystoupí nepřátelsky, pak i \y proti němu tak vystupte, podobně jako on vystupoval proti vám. A bojte se Boha a vězte, že \ Bůh stojí na straně bohabojných... ", verše súry 3 (Rod 'Imránův):......A ne- 142 -Taktické metody iráckých povstalců pokládej ty, kdož na stezce Boží byli zabiti, za mrtvé! Naopak, oni jsou živí u pána svého odměnu svoji užívají a raduji se z toho, co Bůh jim z přízně své uštědřil... A těm, kdož se vystěhovali a byli z domovů svých vyhnáni a na cestě Mé strádali a bojovali a byli přitom zabiti, těm věru vymažu špatné činy jejich a uvedu je do zahrad, pod nimiž řeky tekou... " či verše súry 38 (Sád): Vy, kteří věříte! Co je s vámi, že když je vám řečeno: , Vytáhněte do boje na cestě Boží, 'jste jako přikováni k zemi? Což se vám líbí více život na tomto nežna onom světě? Vždyť užívání života pozemského je nepatrné oproti užívání v životě budoucím!" (Korán, 1991). Existují pochopitelně pasáže koránu, jež lze vykládat dvojznačně, bez přihlédnuti k jejich tehdejšímu kontextu a smyslu, přičemž s dodáním aktuálního politického náboje a určitého ideologického balastu lze vytvářet jejich žádoucí vyznění. Novodobé střety, odehrávající se mezi více či méně renomovanými experty na islámské právo, nejsou v historii islámu ničím novým, přesto mediální globalizací dostávají disputace muslimských učenců zcela jiné rozměry a ohlasy. V případě jakýchkoli názorů a závěrů nelze navíc odhlédnout od ideologického nánosu politických a mediálních tlaků, takže názorové pozice některých duchovních jsou již mnohdy předem jasně vymezené a očekávatelné. Nábožensko-právní rozhodnutí (fatwa), která v posledních letech vyjadřovala názor na otázku sebevražedných útočníků, jsou někdy buď rozhodnými odsudky léto praktiky, nebo je naopak z pozic radikálního duchovenstva vášnivé hájí. Kdesi mezi těmito póly jsou fatwy učenců, kteří sice sebevražedné útoky odsuzují, avšak jedním dechem pro ně nalézají za určitých specilických podmínek pochopení, což připomíná rétorickou ekvilibristiku se snahou uspokojit oba rozpolcené tábory. Sociální profil49 sebevražedných útočníků v Iráku v letech 2003 2009 je podle dostupných údajů velmi pestrý. Motivace útočníků, kteří se v Iráku * Zvláště sociální prohl útočníků z „11. záři 2001" zasadil rozhodnou ránu všem západním teoriím o nevzdělaných, nezaměstnaných atentátnicích, pocházejících z chudých poměrů. Většina z atentátníků totiž patřila k zámožným saúdskoarabským rodinám, nehledě na skutečnost, že byli obstojné vzdělaní a měli Uidíž před sebou relativné slibné perspektivy. Nelze tedy tak zjednodušené paušalizovat, jak tomu bylo ještě v devadesátých letech, ponévadž dojít v současnosti kjednomému závěru 0 profilu atentátníků není možné Do sebevražedných útoků se v různých částech světa zapojují muži 1 ženy, od dětského věku až po vyšší střední věk, přičemž útočníci pocházejí nejen z chudinských slumů, a tudíž bídných poměrů, ale taktéž z velmi zámožných rodin. Keni výjimkou, že mnozi sahí-(tovčjsou navíc držiteli univerzitních diplomů a jsou dobře sociálně „zakotveni" ve svých společnostech (srv. Pape. 2005: 171-234). 143 Irácké povstání v letech 2003-2009 dobrovolně odhodlají k nejvyšší oběti, patrně většinou bývá velmi silná. Viji ných prostředích než v iráckém, především v libanonském a v palestinském byla tato motivace navíc podporována určitými rituály (ty v konečném dů' sledku též značně znesnadňovaly možnou, a předem jistě nikdy nevylučitel. nou snahu dobrovolníka odstoupit v posledních fázích příprav od sebevražed. ného záměru). Můžeme se domnívat, žc i v Iráku jsou nejčastějšími osobními pohnutkami sebevražedných útočníků např. vnitřní přesvědčení o nespravedlnosti a křivdách (způsobených americkou armádou či iráckými silami) spáchaných na nich či na blízkých osobách, hluboký pocit ponížení a bezmoci, pramenící z vlastního postavení, ze života v okupovaném Iráku, z neuspokojivého společenského statutu (Sageman, 2004: 73-74) apod. Jistě by bylo možné identifikovat řadu komplementárních impulzů. Jestliže u palestinských sebevražedných útočníků může hrál roli fakt zviditelnění a hero-izace po provedení útoků, ať již v rodné komunitě nebo např. v řadách obdivované organizace, v Iráku vysoký počet obdobných útoků tomuto vývoji zabránil. Šahiduvé zde bývají anonymní - nikde nevlají prapory s jejich podobiznami jako např. v libanonském údolí Bikáa, a nikdo nechodí blahopřát jejich rodinám jako v palestinské Gaze. Jméno šahída není oficiálně zveřejněno a poté oslavováno. Otázka posmrtného obdivu (nejen) bezprostředního okolí tak zřejmě v Iráku bude v motivační škále šahídů zanedbatelným faktorem. Ale pozoruhodný názor zaznamenal autor při neformálním rozhovoru s jedním expertem,™ který jako jeden z vysvětlujících faktorů uvedl existenci krevní msty v kmenové kultuře Iráku - jméno atentátníků by podle něho někdy mohlo v Iráku vyvolat meziklanové či mezikmenové putky, a proto ne-. bývá jméno mučedníků zmíněno. Většina z nich vnímá svůj akt sebeobětování jako čin pravoverného muslima, po němž btide následovat odchod do ráje za vykonání bohulibého skutku. Většinou ani nejde o ..vyšinuté" fanatiky, jak se západní veřejnost domnívá, ale o vysoce motivované osoby bez zjevných psychických poruch (Hafez, 2007a: 216-221). Účast žen v sebevražedných operacích v Iráku již nevzbudila takovou pozornost, jako když se v předešlých letech rozšířil tento fenomén (Victorova, I 2003) v palestinském hnuti odporu (od r. 2002). Srovnámc-li v tomto ohledu Afghánistán a Irák, zjistíme, že v první zmíněné zemi nebyl doposud (2009) " Za tellt,° postřdl jsem vdéčJ,ý Šikému arabistovi a expertovi na Blízký východ Jaroslavu Burešovi" z UMVdJstav mezinárodních vztahů). 144 T>kIické metody iráckých povstalců namcnán jediný sebevražedný útok, jenž by byl spáchán ženou. To svědčí nap,osto podřadném statutu afghánských žen, zatímco značné pokročilá eman.cipace iráckých žen znamená paradoxně skutečnost, že se Iračanky do mučednických operací v rámci povstání běžně zapojují. Zajímavou složkou sebevražedných útočníků v Iráku byli muslimští dobrovolníci i Evropy, přicházející do Iráku prostřednictvím italských radikálních sítí (většinou Tunisané). Francouzské sítě islámských radikálů zase pomáhaly zorganizovat příchod několika alžírských sebevražedných mučedníků abelaicko-španělská síť je též spojována s některými atentátníky, kteří se odpálili v Iráku. V r. 2005 byl v Iráku zaznamenán první sebevražedný útok, spáchaný evropskou ženou - šlo o Belgičanku, která konvertovala k islámu a se svvm marockým manželem zahynula při akcích na západě Iráku (Hafez, 2007a: 199-201). 5.3 Útoky na ropnou infrastrukturu „...Zloděj (USA) krade peníze iráckého lidu a znásilňuje jejich zemi a čest... Jedním z nejdůležitějších důvodů, kvůli kterým naši nepřátelé ovládají naši zemi, je krádež naší ropy. Vynaložte veškeré úsilí, abyste zastmili největší zlodějskou operaci v dějinách... Udělejte vše proto, abyste jim zabránili v krádeži ropy, a zesilte své akce, především v Iráku a v Zálivu... " (citace z prohlášení Usámy bin Ládina, předního ideologa islámského radikalismu, z prosince 2004; „Bin Laděn" Tape Urges Oil Attack; srv. Hashim, 2009: 50) Jako zcela samostatnou povstaleckou taktickou metodu, svého druhu velmi rafinovanou a významnou, hodnotí autor ozbrojené útoky iráckých povstalců proti ropnému sektoru Iráku. Ropný průmysl Iráku hrál totiž dlouho před americkou invazí významnou roli v úvahách amerických stratégů, plánujících rychlou poválečnou obnovu země. Právě příjmy z irácké ropy51 totiž měly financovat postkonfliktní rekonstrukci Iráku. Otázka irácké ropy. zájmů rop- I Velkým bonusem je navíc fakl. že mnohá ložiska ropy jsou doprovázena velkými zásobami zemního plynu. Několik iráckých polí palří svým objemem ropy k největším na svělě. Nejznáměji! iracká naleziště jsou Madžnún (rezervy možná až 20 miliard barelů ropy), Západní Qurna (až 15 miliard 145 Irácké povstání v letech 2003-2009 ného průmyslu a vliv uvedených faktorů na zahájení americké vojenské o race se rovněž táhne jako červená niť celým obdobím předválečných příprav průběhem a výkladem války, a nejinak tomu bude i v dalších letech. Myj! terické" komentáře a reakce,52 které označovaly ropu za hlavní a jediný cfl války, byly stejné absurdní jako nekritická prohlášení, že ropa nehrála v roz hodování USA(téměř) žádnou roli. Role ropy v geopolilických úvahách bývá značná ostatně kuvajlská ropa byla i jedním z. velkých motivů irácké invaze v r. 1991. Jak uvádí Středisko pro kuvajtská studia: „Irácké ministerstvo za, hraničí vydalo 2. záři 1990 prohlášeni, v němž oficiálně přebírá kontrolu nad kuvajtským ropným a dalším přírodním bohatstvím a veřejně deklaruje, ze ku. vajlská ropa má \yřešit ekonomické problémy Iráku. V prohlášeni se pram .Návratem oddělené části k národnímu celku se naše ropné rezervy zvýšily J 194 miliard barelů, což činí 20 % celkových světových zásob. Naše lěžburopy se zvý'ši na 4,5 milionů barelů denně, a během 2- 4 lei tak budeme schopni splatit své dluhy'" (Středisko pro kuvajtská studia, 1997b: 7). Stručně řečeno, ropa jistě nebyla jediným důvodem americké intervence nicméně nepochybně hrála jednu z klíčových rolí. Tvrzení, že konflikt v Iráku rozpoutali členové americké administrativy, kteří byli v minulosti spjati s bohatými ropnými koncerny (mj. G. Bush ml., C. Rice, D. Chcney a D. Rums-feld), je sice jistě poněkud přehnané, avšak vliv těchto vazeb na rozhodovací proces USA nelze zcela opomíjet. Sami Iráčané jsou ve své většině pevné přesvědčeni, žc irácká ropa byla pro USA výrazným stimulem k invazi (Che-hab. 2006: 143 a 254), přičemž muslimská populace obecně nahlíží na americké angažování v Iráku prizmatem tužby po ropě (Kuli, 2007: 6: srv. Za-lloum, 2007). Výmluvným argumentem je bez ohledu na spekulativní teorie o rozmanitých interpersonálních vazbách obrovský potenciál iráckých ropných nalezišť, který' z nich činí skutečný ráj pro ropné společnosti, nemluví o jejich strategické hodnotě. Význam irácké ropy si krátce po invazi plně uvědomily i rozmanité elementy iráckého povstání (Poole, 2008: 14-16). jak si ukážeme dále. barelů), Východní Bagdád (11 miliard barelů a potenciálne více), dále např. Kirkiik, Rumajla a Nalil bin Umar (Raděj, 2003: 8). * z ]""ol'ýcli podobných komentářů, často levicové orientovaných kritiků, viz např. Boje (2003) a Bcams (2003). 146 ,ck. met(,dy iráckých povstalců Irák má po Saúdské Arábii druhá nejbohatši ložiska ropy (cca 112 mili-d barelů"), ale odhaduje se, že objem neprozkoumaných zásob může být jž několikanásobně vyšší. Zatímco dnes má Irák cca 11 % světových rop-, . z^sob (Eichler, 2006: 136), po objevení nových nalezišť tento podíl pa-stoupne. Navíc není vyloučeno, že hojností své ropy předčí Irák současnou jedničku, tedy Saúdskou Arábii. Tři faktory navíc činí z irácké ropy nesmírně žádanou a výjimečnou komoditu. V první řadě je irácká ropa velice kvalitní, s vysokým obsahem karbonu a s nízkým obsahem síry, což jsou ideální vlastnosti pro její rafinaci na nejkvalilnější ropné produkty. Za druhé jsou irácké zásoby, jak již bylo zmíněno, velice bohaté, a po prozkoumání ohromných prostor mj. Západní pouště se očekávají další „zlaté doly". Třetím faktorem je skutečnost, že náklady na těžbu irácké ropy patři k těm nej-nižšini na světě. Západní ropné společnosti před válkou odhadovaly, žc se náklady najeden vytěžený barel ropy budou pohybovat mezi 1 až 1,5 USD, což bvla ve srovnání s jinými světovými nalezišti neuvěřitelně příznivá cena. Mnoho iráckých ropných vrtů sahá do nevelké hloubky a třetina iráckých rezerv leží v hloubce pouhých 600 metrů. Nízké náklady tak ropným firmám slibují přinášet tučné zisky. Velkou neznámou však zůstával technický stav a provozuschopnost ropných zařízení, nebo spíše přesněji řečeno vliv těchto faktorů na budoucí objem produkované ropy. Po obnovení produkce v květnu 2003 byl Irák schopen na začátku července 2003 vyprodukovat cca 700 000 barelů ropy za den (bd). třebaže původní optimistický odhad hovořil o 1,3 milionu bd. O cca 4 roky později, na počátku r. 2007, Irák produkoval cca 1,9 milionu bd a o rok později, na začátku r. 2008, to bylo 2,3 milionu bd (Dabrowska- Hann 2004: U). V polovině r. 2009 byla produkce jen nepatrně vyšší - 2,4 milionu bd, což se výmluvně rovnalo nejvyšším číslům, dosaženým v září 2004 (Measu-ring Stability and Security in Iraq, 2005: 9). Zdaleka se tedy nepodařilo dosáhnout optimistických čísel, zmiňovaných v předválečných odhadech. Po krátkém provozu se totiž v r. 2003 odhalily četné slabiny ropné infrastruktury, která neprošla zásadní opravou a modernizací od počátku devadesátých let, ačkoli následkem sankčního režimu OSN byl její stav neuspokojivý již v průběhu léto dekády. Její chatrný technický stav byl přesto za Saddáma Husajna ignorován a docházelo k nešetrně velké produkci ropy. hltá míra - americký barel ropy obsahuje cca 159 litrů ropy 147 Irácké povstání v letech 2003-2009 Pokud jde o celosvětový ropný průmysl,51 nejostřeji sledovanou oblasti i uvědomělými Iráěany, hodnotícími americký nátlak na Irák prizmatem irácké ropy, bylo počínání amerických a britských ropných firem.55 Za Saddá-movy éiy bylo uzavřeno několik dohod o využití irácké ropy s ruskými, francouzskými a čínskými koncerny, přičemž osud některých dohod zůstává dodnes vlastně nejasný. Charakter pevných kontraktů měly pouze dvě smlouvy (Francouzi volili metodu tzv. otevřených memorand) - ruský Lukoil podepsal kontrakt na velice slibnou a bohatou Západní Qurnu, zatímco China National Petroleum Company získala kontrakt na mnohem menší ropné naleziště Ah-dáb. Američané dávali nepokrytě najevo, že na ziscích v „poválečném" Iráku budou mít největší podíl členové vítězné koalice, tedy ti, kteří „prolévali krev" a investovali značné finanční prostředky. Nicméně US A si byly také vedomý toho, žc otázka irácké ropyje velmi citlivou záležitostí (Bremer. 2006: 120), a dychtivě zdůrazňovaly, žc ropné bohatství je majetkem iráckého lidu. Ropa měla bezpochyby hrát v „poválečné" rekonstrukci Iráku klíčovou roli — Fond pro rozvoj Iráku (Developmení Fundfor Iraq), zřízený Američany na obnovu země, měl tak čerpat většinu financí právě ze zisků z ropy. Ale vše bylo odvislé od množství produkované ropy, přičemž odhady produkce se značně rozcházely. V r. 1990, krátce před napadením Kuvajtu, produkoval Irák cca 3,5 milionu bd. Americká okupační správa chtěla do konce r. 2003 dosáhnout produkce 2 milionů bd a do dubna 2004 doufala v 2,8 milionu bd (což je téměř maximum, produkované Irákem během sankci OSNjVl Podle různých optimistických odhadů v r. 2003 se mohla irácká produkce vyšplhat dokunce až na 10 milionů bd (!) v letech 2020-2025, ale jak jsme ukázali, vývoj šel jiným směrem. Jestliže krátce po invazi bylo nemožné přesně odhadnout důsledky války pro irácký ropný průmysl, neboť situace v zemi nadále zůstávala nesta- 54 K zajímavým dokumentům, hodnotícím význam irácké ropy (mimo jiné) pro EU v r. 2003. patří ný. Communication from the Comisshn to the Council and the European Parliament on the cnnseque^^Ě of the war in Iraq for Energy and Transport (2003). Tato analýza zdůrazňuje do jislé míry zanedbatelný vliv irácké ropy na ekonomiky FU - státy EU byly totiž v této době zásobovány především ropol z Norska (22,9 %), Ruska (22,5 %) a Saúdské Arábie {12 %), zatímco import irácké ropy do EU predstavoval jen cca 3,5 %. " Čtyři největší ropné spuleěnosti na světě byly v té době americké (F\\on Mobil a Chevron Texacow a britské (BP-Dritish Petroleum, Royal Dutch Shell) firmy. Páté místo pak patří francouzské spolecno» 1 Total. 148 Taktickí metody iráckých povstalců biím' , dalších letech se mělo ukázat, že vnitřní bezpečnostní poměry zmaří sechny optimistické prognózy. Autor této knihy v září 2003 v jednom svém {lánku poznamenával, že „ není vyloučeno, že ozbrojený odpor, pretrvávajíci roli americkým jednotkám, odstartuje rozsáhlejší a systematickou sabotážni 'intiostproti ropnému průmyslu, což by mohlo mít dalekosáhlé negativní důsledky" (Ratlžj, 2003: 9). Postinvazní léta ukázala, že irácké povstalecké skupiny i pumov v : skutečně cíleně zaměřily na ochromení ropné infrastruktury, včetně ;-ch útoků proti ropovodům, vražd iráckých expertů a ničení pozem- ních konvojů, přepravujících vytěženou ropu. V letech 2003-2008 bylo v Iráku zaznamenáno 866 povstaleckých útoků proti ropným zařízením a zaměstnancům ropného sektoru a mnoho expertů také opustilo kvůli násilí či hrozbám Irák, což dále přispívalo k nežádoucímu útlumu ropného sektoru. Mimochodem, i při opakovaných útocích islámských radikálů na ropný sektor v Saúdské Arábii se tamní radikálové zaměřovali spíše na zaměstnance ropného průmyslu než na dobře střežená saúdská zařízení - přičemž když se poprvé (v únoru 2006) odehrál útok proti saúdskému výrobnímu závodu, radikálové zcela selhali kvůli bdělosti saúdských bezpečnostních složek (Jen-kins. 2006). Irácké povstání je dnes důkazem celosvětově platné skutečnosti, íe „ochromení kritické infrastruktury" obecně patří ke stále užívanějším metodám rozmanitých radikálních skupin (Řehák et al., 2008: 59-60). Je důležité si uvědomit, že irácké hospodářství získávalo ve zkoumaném období až 95 % devizových příjmů právě z ropy, přičemž tohoto faktu si museli být povstalci, toužící ochromit novou iráckou administrativu, velmi dobře vědomi (Keppel, 2006: 196). Stejně jako např. egyptští islámští radikálové /aěali v devadesátých letech útočit na zahraniční turisty v Egyptě (Raděj, 2002: 105-107), tedy i na sektor turistického ruchu jako takový, neboť ten byl nejvčtším zdrojem devizových příjmů egyptského režimu. Rovněž irácká uskupení se při povstání v letech 2003-2009 systematicky zaměřila na ropný sektor Iráku ve snaze vykolejit irácký režim a připravit ho o stěžejní část rozpočtových příjmů (Hashim, 2009: 50-51). Dalším problémem byla otázka legitimity americké okupační správy a jejího rozhodování v oblasti ropného průmyslu, které bylo v otázce této legitimity postupně čím dál více zpochybňováno. Hlavními protihráči a kritiky USA byly zpočátku nacionalistické proudy v Iráku a zahraniční ropná konkurence. Zatímco Čína se v tichosti stáhla z uzavřeného konlraktu z roku 1997, Rusové přispěchali s prohlášením, že konečné rozhodnuti o osudu kontraktů 149 Irácké povstání v letech 2003-2009 bude záležel na svobodně a zákonně zvolené vládě Iráku. S ohledem na roztříštěnost bývalé irácké protisaddámovské opozice se zdálo být uspokojivé rozdělení moci v Iráku dosti oblížným rébusem již v r. 2003, v době krátkého a vratkého míru, přiěemž v té době jen málokdo počítal s tak vleklým obdo-bím nestability. Význam ropy pro budování nového a demokratického Iráku postupně nabýval na významu i pro irácké povstalce, kteří v útocích na ropný sektor našli účinnou metodu, jak oslabit irácký režim (Poole, 2008: 49). Ne. chybějí ani domněnky, že sabotáže proti ropnému průmyslu byly promýšleny již před invazí různými baasistickými činiteli, jejichž následné zapojení do povstaleckých aktivit mohlo napomoci ve vhodném výběru cílů a v efektivitě těchto útoků (Hashim, 2006: 197-199). Některé povstalecké aktivity kvůli ropě lze určitě označit i jako druh kriminální aktivity a spíše jako organizovaný zločin než povstání. Pomineme-li však aktivity iráckých povstalců a kriminálních skupin, zaměřené na vlastní obohacení, mnohé povstalecké skupiny našly v pašování a černém prodeji ropy způsob, jak efektivně financoval svůj boj proti americké okupaci. Ve sledovaném období byly odhaleny různé vazby mezi iráckými úředníky a radikály (Oppcl, 2008; srv. Poole, 2006). Propojení činitelů iráckého ministerstva pro ropu a radikálů z povstaleckých uskupení bylo sice někdy vynucené výhrůžkami, jindy však bylo založeno na zločinném spolčení s cílem získat co největší nelegální příjmy. Americká vládní agentura GAO (Government Accountability Office) v létě 2007 odhadla, že 100 000-300 000 barelů ropy z denní produkce (v hodnotě 5-15 milionů USD) oficiálně neexistuje a zisky mizí v kapsách osob, zapojených do výnosného ilegálního byznysu. Rovněž v r. 2006 bylo v oficiální americké analýze odhadováno, že iráčtí povstalci ročně vydělají 25-100 milionů USD na obchodech s ropou (Dabrowska- ] Hann, 2004: 11). O propojení povstalců s ropným průmyslem svědčí množství odhalených korupčních kauz, jakož i propouštění zaměstnanců, podezřelých z napojení na povstalce. Korupce skutečné hrála významnou roli v oslabení efektivity ropného sektoru (Iraq Study Group Report, 2006: 22). Například jen v po-1 lovině r. 2005 vyhodilo irácké ministerstvo pro ropu cca 450 svých zamést- j nanců z práce právě pro podezření z vazeb na povstalce (Wahhab, 2006). To svědčí o promyšleném propojení povstání (ale též kriminálních struktur) ] a ropného sektoru a z toho důvodu zahraniční ropné koncerny značně ne- j 150 Taktickí metody iráckých povstalců důvěřují investičnímu prostředí v Iráku, což dále může komplikovat rozvoj iráckého ropného sektoru (srv. Williams, 2009b). Vzhledem k nízké ceně irácké ropy, ve srovnání s cenami v sousedních zemích, je ukradená irácká ropa nejčastěji pašována do zahraničí, hlavně do Jordánska a do Sýrie.36 Ne všechny pašerácke skupiny jsou pochopitelně napojeny na povstalce, avšak odhaduje se, že asi polovina z těchlo černých příjmů v rukou iráckých povstalců končí. Snaha vyšetřit podobné zločiny naráží na mnoho nesnází, k nimž patří třeba i korupce v nejvyšších sférách moci, pokračující nestabilita Iráku a též cílené zastrašovaní a zabíjení osob, vedoucích vyšetřování. V průbčhu námi sledovaných let tak byli zavražděni mnozí iráčtí soudci, pověření iráckou vládou, aby podobné praktiky odhalili." Popsaná taktika hrála v tomto období iráckého povstání dozajista význačnou roli v repertoáru taktických metod iráckých povstalců, kteří tak vlastně v praxi vedli boj proti západním „materialistickým křížovým výpravám", jež mají dle prohlášení celosvětově významných osobností islámského radikalismu (např. Usáma bin Ládin či Ajman Zawáhirí) ukrást islámským národům jejich nerostné bohatství, především ropu (Barker, 2009; Blanchard, 2005; srv. Pennebakcr-Chung, 2007). Expertní komise amerických odborníku, která v r. 2006 vypracovávala podrobnou zprávu o situaci v Iráku, dokonce v jednom svém doporučení (Rccommendation 23) pro americkou administrativo! vyzývala k tomu, aby americký prezident opět konstatoval, že ., USA neusilují o kontrolu irácké ropy " (Iraq Study Group Report. 2006: 43). 5,4Taktika únosů „Každý Iráčan nebo cizinec, který spolupracuje s okupační mocí, je legitimním cílem. Ministři, žoldáci, překladatelé, obchodníci, kuchaři či služky, nezáleží na stupni kolaborace. * V dobé embarga OSN docházelo také k podobným pašeráckym aktivitám, ačkoli tehdy nad timto jevem přivíraly západní státy oči, zvláště pokud byla ropa pašována jejich regionálním spojencům - Jordánsku a Turecku. Svědčí o tom i různá prohlášení západních představitelů (Shcrwell. 2005). I Viz např. senátní slyšení amerického soudce Arthura Brennana, který v Bagdádu působil jako proúkumpční expert (Senáte Democratic Policy Comillee Hearing. 2008). 151 Podepsal, smlouvu s okupanty znamená podepsání rozsudku smrti. Iráčan či nikoli, jsou to zrádci. Nezapomínejte, že jsme ve válce." (z rozhovorů s povstalci, vedených novinářkou Alix de la Grangc v r. 2004; de la Grange, 2004) Zvláště od dob únosů, prováděných v osmdesátých letech 20. století liba. nonským šíitským Hizballáhem během libanonské občanské války (Chámi 2005: 264-267), hraje taktika únosu (nejen) západních občanů značnou roli v modu operandi některých radikálních islámských uskupení. Bylo by až s podivem, kdyby tuto taktiku nevyužily též elementy iráckého povstání které z ní učinily jeho velmi eteklivní součást (Jenkins et al., 2005). „Zlověstný" rys mnoha únosů, mnohdy primárně zaměřených na občany západních států, není jen záležitostí Libanonu osmdesátých let či současného iráckého povstání (2003-dosud), ale lze ho zaznamenat jako součást taktiky velmi různorodých skupin (Collins, 2002: 197-198). Pozoruhodně shodné rysy taktického využívání únosů nalezneme i v současném afghánském povstání (2002-dosud), přičemž je zajímavé, že desetiletý boj proti sovětské okupaci v letech 1979-1989 byl zcela prost podobné taktiky (neprobíhaly úmyslné únosy, zajetí byla důsledkem bojů). Dalo by se zcela jistě argumentovat mnohými faktory, které by tento fenomén tehdejší „nemedia-lizace" vysvětlily, neexistencí internetu v té době počínaje a odlišné kultury medializace oné doby konče - avšak svou významnou roli v dnešních např. afghánských únosech jistě sehrála inspirace Irákem (Karzai, 2007: 65). Široký strategický význam promyšleného únosu dokazuje (nejen) pro islámské radikály např. i stále nevyřešená kauza uneseného izraelského vojáka Gilada Salita, zadržovaného palestinskými únosci z hnutí Hamáš již od léla 2006, přičemž řešení jeho vleklé kauzy rozděluje i dnes izraelskou společnost (Ee- I tta, 2009). Palestinský Hamáš mimochodem prováděl únosy již na přelomu osmdesátých a devadesátých let, avšak ani tyto kauzy nebyly tehdy výrazně medializovány v jednom případě sice bylo požadováno propuštění palestinského šajcha Ahmada Jásína, avšak Hamásu šlo o klasické vydírání, nikoli např. o snahu vyvolat hrůzu natočenou popravou. Když tehdy Izraelci I únoscům nevyhověli, izraelský pohraničník Nassim Toledano byl v r. 1992m nalezen zavražděn (srv. Mendcl, 2000: 188 a 191). Trend dnešní medializace I podobných incidentů zcela jistě nahrává únoscům, kteří mohou propagovat 152 vé názory a cíle a zastrašovat oponenty před zraky diváků na celém světě (Rubin-Gershowitz,2005). Zvláště západní režimy, které kladou důraz na pomoc svým občanům ynouzi (navzdory jasnému „nc" vůči vyjednávání s únosci), se ocitají v jisté taktické nevýhodě, neboť kvůli zavedeným politickým zvyklostem, veřejnému mínění, tlaku opozice a silně vnímanému étosu „neopuštění druhů v boji" (izraelská armáda) jsou někdy ochotny k velmi nevýhodným dohodám - příkladem může být výměna ostatků dvou zabitých izraelských vojáků (z léta 2006) za ostatky cca 200 libanonských a palestinských militantů, čtyři vězněné příslušníky Hizballáhu a léta vězněného libanonského radikála Sarníra Quntára v létě 2008 (Peraino, 2008). I v Iráku patrně došlo k podobným ústupkům západními státy (srv. Rubin-Gordon, 2009). Nejen v Iráku tedy můžeme definovat několik vzájemně se doplňujících impulzů pro provádění únosů cizinců povstalci. Cílem těchto únosů je např. zastrašit (západní) civilní experty a odradit je od angažování se v okupovaných zemích (Poole, 2004: 144). kde by se podíleli na postkonfliktní rekonstrukci, nebo dále vystrašit západní veřejnost hrůznými záběry později popravovaných rukojmích. V pozadí některých útoků může být též úsilí vyvolat mediální nátlak na konkrétní západní vládu, svou roli může hrát i snaha o změnu nálad veřejnosti v západních zemích aj. Atraktivita západních rukojmí jako „pákoví" pro vydírání je tedy nasnadě. I při autorových pobytech v Jemenu a v rozhovorech s různými jemenskými horaly, kteří patřili ke kmenům, jež unášely v devadesátých letech 20. století západní turisty, a následně vyjednávali s jemenskou vládou o splnění svých požadavků, byl tento trend zřejmý. Jak lakonicky a s úsměvem konstatovali sami Jemenci, kdyby byli uneseni místní (jemenští) obyvatelé, nikdo by s únosci nevyjed-nával a ti by nevzbudili svým činem téměř žádnou pozornost u nejvyšších jemenských míst. Obdobně v Iráku bylo pro některé skupiny za povstání mediálně „vděčnější" spíše unášení cizinců než únosy místních obyvatel, které by se většinou ani nedostaly do zpráv západních médií. Rozmach taktiky únosů v Iráku se však netýkal pouze občanů západních zemí, ale např. také občané někdejšího východního bloku, nebo občané islámských zemí byli v Iráku unášeni a mnohdy též zavražděni. Příkladem může být únos a zavraždění dvou alžírských diplomatů v létě 2005 (Wong, 2005), nebo únosy a zavraždění egyptských, marockých a nepálskych občanů v průběhu povstání. 153 Iracké povstání v lelcch 2003-2009 Zatímco v Iráku byli v předešlých letech mnozí (nejen) západní mkojmj propuštěni (i když mnohdy za nevyjasněných podmínek), někteří byli též po. vstalci vědomě a úmyslně brutálně zavražděni, přičemž videonahrávky za chycující tyto akty poté kolovaly na radikálních islámských webových strán kách jako součást povstalecké propagandy. První podobným a nechvalné proslulým případem byla beštiálni poprava amerického rukojmího Nicholase Berga na jaře 2004, která vzbudila kýženou celosvětovou pozornost (napf Nicholas Berg Beheading). Způsob jeho popravy dokonce od té doby vzbudil i diskuse v odborných kruzích o tom, nakolik byla jeho poprava „islámská" či naopak odporující islámským principům (Furnish, 2005). Beštiálni způsob některých poprav, prováděných nožem, jímž únosci uřezali zaživa hlavu oběti, byl někdy kombinován i s podřezáním, ubitím, popř. výstřelem do zátylku. Navzdory mnoha provedeným popravám byla nakonec většina západních rukojmí iráckými povstalci propuštěna. V průběhu povstání byli několikrát uneseni i američtí vojáci, přičemž největší pozornosti se dostalo únosu dvou amerických vojáků v červnu 2006 (Poole, 2006: 93). V letech 2003-2009 byla většina únosů cizinců spáchána pravděpodobně sunnitskými povstalci, třebaže přesná čísla chybějí. Ale pokud jde o únosy iráckých občanů, autor se domnívá, že situace může být zcela opačná, větší počet únosů měly totiž ve sledovaném období na svědomí šíitské skupiny, jejichž, dominance zvláště v Bagdádu byla postupně stále zřejmější a proje- 1 vila se i na vytvoření etnicky čistých šíitských čtvrtí. Mnoho únosů iráckých sunnitú bylo provedeno též příslušníky iráckého ministerstva vnitra a irácké policie, které byly ovládány šíity (Dabrowska-Hann, 2007: 132). Odhlédneme-li od propagandistické stránky únosů cizinců v Iráku, unášení se stalo noční můrou obyčejných Iráčanů, zvláště v době sektárske války mezi sunnity a šíity. Tehdy byly mnohé oběti „pouze" uneseny a následně umučeny a zavražděny - bez kontaktování rodiny oběti, bez žádosti o výkupné apod. Únosy, jež nebyly motivovány snahou o zisk, mohly být dozajista projevem etnicko-náboženské nenávisti, osobní pomsty, psychopatickým aktem anebo i činem, zaměřeným na vyvolání exodu určitých etnicko-náboženských menšin a profesních skupin (Zangana, 2004). Kriminální únosy naopak někdy vykazovaly vysoký stupeň plánování, spojený s rychlým kontaktováním rodiny oběti, dobrou obeznámeností s finanční situací rodiny, sledováním rodinných příslušníků po únosu apod. Tak,ické metodyň" áckých povstalců 154 V době autorova pobytu v Bagdádu se v místním slangu irácké arabštiny fikalo psychologickému zpracovávání oběti a její rodiny, kvůli vyjednání co „ejvyššího výkupného, „přežvejkání". V mnoha statistických studiích, které se vynořily v uplynulých letech, jc někdy dokonce za nejčastější způsob smrti v Iráku v letech 2003 -2007 považován a explicitně zmiňován únos (únos, Lgledovaný zavražděním oběti). Mnohé podobné statistiky vzbudily svými závěry a použitými metodami značnou kontroverzi a dnes existuje mnoho rozmanitých analýz, jež pokrývají určité období iráckého povstání, nebo zahrnuji do svých statistik jen určitou část irácké společnosti, např. pouze policisty apod. (srv. http://www.iraqbodyeount.org/ či http://'wvvw.icasualties. org/). Obrovské množství únosů prostých Iráčanů lze ovšem leckdy považovat spíše za kriminální činy, motivované snahou o získání výkupného, což tisíce podobných příběhů jen dokazují (Prusher, 2003; Cockburn, 2004). Je však zřejmé, že mnohdy je téměř nemožné odlišit kriminální a politickou motivaci únosu, a v případě kombinované motivace únosu lze jen těžko soudit, která motivace hraje primárnější roli. Nehledě na fakt, že k naprostému zmatení o motivu únosů přispívá i skutečnost, že i za únosy cizinců byl někdy čistě pragmatický kalkul únosců, že za cizince bude vyplaceno mnohem vyšší výkupné. Proto únosy cizinců zřejmě v některých případech prováděly i irácké kriminální gangy, které někdy dále mohly prodat svou oběť povstalecké skupině, jež měla jiný cíl než získání peněz (Hashim, 2006: 169-170; srv. Knickmeyer-Fincr, 2005). 5.5 Propaganda „A potom je tu Abú Abdulláh Ibn Qadús. Získal si takovou reputaci množstvím zabitých křesťanů ve Španělsku, že když se křesťan snažil napojit svého koně, a jeho kůň k vodě nepřistoupil, křesťan říkával:, Co je s tebou? Viděl jsi snad na hladině Ibn Qadúse?' A Badr ibn Ammar zabil Iva svým bičem... " (z knihy Ilhaq bi qáfila IPřipoj se ke karavaně!, napsané za afghánského povstání proti ruské okupaci v le- 155 Iracké povstání v letech 2003-2009 Taktické metody irackých povstalců tech 1979-1989, autorem jc šajch Abdulláh Ibn Júsuf Azzám-8) ......Tento graf, poznamenal důstojník, , ukazuje aktivity FI.N v Kabylii od začátku povstání v listopadu 1954. Zaznamenali jsme tam všechny jejich akce, léčky:, vraždy a sabotáže, ať už byly zaměřeny proti našim silám, nebo proti civilistům.' ,A co jsou ty pravidelné vzestupy incidentů na té křivce?', zeptal se Kleiman. .Myslíte všechna ta obdobílistopad-prosinec vletechl957, 1956, 1955? Tomu tady říkáme »horečku OSN«. Každý rok. když touhle dobou Valné shromáždění v New Yorku diskutuje o alžírském problému, povstalci zvýši své aktivity.'" (vzpomínky francouzského důstojníka Davida Ga-luly, působícího v alžírském berberském regionu Ka-bylie v letech 1956-1958 za alžírského povstání; Ga-lula, 1963: 5-6) Třebaže otázka povstalecké (zvláště mediální) propagandy jc zmíněna ai jako jedna z posledních taktických metod iráckých povstalců, nikterak to neznamená, že by byla povstalci v boji proti zahraniční okupaci Iráku v letech 2003-2009 podceňována či tlumena (srv. Al-Marashi, 2008). Právě naopak, hraje dozajista velmi významnou roli, a to v několika ohledech. Předně je třeba brát zřetel na její inspirační potenciál v řadách iráckého povstání, jeho sympatizantů a potencionálních stoupenců v samém Iráku. V tomto případě tedy slouží podobně zaměřená povstalecká propaganda pro utvrzení bojovného odhodlání, zdůraznění dosavadních vojensko-politických úspěchů a taktéž může pomoci při verbovaní nových aktivních či pasivních stoupenců iráckého povstání. Druhotnou roli může hrát na iráckém jevišti podle autorova mínění rovněž zastrašení oponentů radikálních skupin z řad domácího obyvatelstva a „kolaborantů" s americkou mocí. Existují sice badatelé, kteří se domnívají, že irácké publikum je povstalci pro potřeby propagandy chápáno M Ahdulláh Azzám. původem Palestinec, byl jedním z předních představitelů afghánského odboje proti sovětské okupaci. Napsal dvě vlivné knihy (ruj. o džihádu), dodnes cirkulující v kruzích islámských radikálů po celém světě, stejně jako nahrávky s jeho kázáními. Zahynul při pumovém atentátu v Pákistánu v r. 1989. Je považován za duchovního mentora Usámy bin Ládina a dalších proponentu radikálních islámských uskupení. 156 většinou co do významu jako druhotné (srv. Kimmage-Ridolfo, 2007: 75-76), avšak toto tvrzení je sporné. V širším pohledu některé části propagandy slouží též k šíření pozitivního obrazu o iráckých povstalcích, přičemž je pro povstalce žádoucí šířit tento líbivý' obraz v řadách muslimské ummy, ať již v islámském (především arabském) světě či např. v Evropě. Mnohá média, zvláště s celoarabským dosahem, následně pomáhají šířit poselství iráckých povstaleckých uskupení mezi arabskou populací v zemích tak odlišných, jako je Maroko či Saúdská Arábie, přičemž průzkumy v různých arabských zemích ukazují, že převážná většina obyvatel je iráckému povstání velmi příznivě nakloněna (Kuli, 2007: 7_8). V neposlední řadě jsou určité prvky povstalecké propagandy určeny primárně Západu a mají za cíl vyvolat bázlivý respekt západní veřejnosti (ať již její civilní či vojenské části) k iráckým povstalcům, nebo např. vyvolat strach z povstaleckých metod a neutuchající houževnatosti radikálů. Ostatně různé (nejen) západní státy, působící v Iráku v minulých letech, měly i kvůli pochmurné reputaci povstalců problémy s personálním obsazením svých ambasád a rekonstrukčních projektů. Některé povstalecké apely se také primárně zaměřují na vylíčení amerických válečných zločinů a vykreslení americké operace jako trvalé okupace Iráku, která má mj. okrást irácký lid o obrovské nerostné bohatství, především o ropu (Ford, 2005: 54-55). Z uvedených důvodů se stala povstalecká propaganda významným faktorem ve vedení operací proti (nejen) americké okupaci Iráku. Kromě rozličných videonahrávek, umísťovaných nejčastěji na radikálních islámských webech, můžeme k povstalecké propagandě řadit též delší filmy, básně, písně a radikální islámská kázání, šířená na nosičích typu CD, DVD a zvláště na laciných magnetofonových kazetách. Objevovaly se též četné grafflli jako zvláštní forma povstalecké propagandy (Garfield, 2007). Ani americká armáda však nezahálela a v uplynulých letech investovala nemalé prostředky do psychologické války proti povstalcům. Lze se domnívat, že nebýt tak intenzivní povstalecké propagandy, škála amerických propagandistických činností by nebyla zdaleka tak pestrá a rozsáhlá. Američané pro svou psychologickou válku zvolili tištěnou propagandu, televizní a rozhlasové šoty či např. billboardy.59 Dočkali se však kritiky za neúmérnost vynaložených finančních I Viz např. senátní slyšeni amerického soudce Arthura Brennana. který v Bagdádu působil jako protikorupčni expert (Senate Democratic Policy Comittce Hearing, 2008). 157 prostředků, které neodpovídaly dosaženým výsledkům. Sami Iráčané, skeptičtí ve své většině - a s odstupem času - k mohutné propagandistické mašinérii padlé diktatury, považovali americkou propagandu za směšnou, neadekvátní a především neefektivní.60 V jistém ohledu jim mnohdy i americké propagandistické techniky připomínaly právě propagandistickou mašinérii Baasu (srv. Chehab, 2006: 101). Bez ohledu na technickou formu nosiče spojuje velmi mnohé povstalecké propagandistické výstupy jejich barvitá a posměšná rétorika, protknutá pejorativními přívlastky a slovními hříčkami, kterou poté kopírují i další (nejen irácké) weby. Vojáci okupačních armád v Iráku jsou tak běžně označováni v historické reminiscenci jako „křižáci" (sálibíjún) či „uctívači kříže". Irácká Národní garda (haraš wataní) je označována za „pohanskou gardu" (haraš wathaní). Američanům se často dostává přívlastku „američtí psi" (ki-láb amríkijín), „nevěřící" (kúfirín či kuffár) a příslušníci iráckých bezpečnostních složek, kteří spolupracují s americkou armádou, jsou „odpadlíci" (mu-riaddún) či „pokrytci" (munáfikún). Šíitský duchovní Muqtada Sadr je často zesměšňován jako „špinavý Muqtada" (muqtada qadhir), šíitský sborBadr Corps (munazzamat badr) jako „sbor zrady" (munazzamat ghadř) a šíité jsou obecně denunciováni mnoha dalšími urážlivými termíny. O formě, obsahu a symbolice všech nejznámějších iráckých povstaleckých videonahrávek by bylo možné napsat rozsáhlou studii, která by se zabývala pouze tímto tématem. Videonahrávky, umísťované hojné na islámské radikální weby po celém světě, se totiž staly páteří povstalecké propagandy. Ze zajímavých a svého druhu výmluvných ukázek povstalecké propagandy autor zvolil pro potřeby studie dvě delší nahrávky, které budou analyzovány na následujících řádcích. Pozoruhodný snímek se objevil na radikálních webech v r. 2004 pod názvem Bagdadský odstřelovač (v arab. Qannás baghdádi). Nahrávka, která trvá přibližně 16 minut, je tvořena záběry, na nichž jsou kulkami odstřclo-vače zasaženi američtí vojáci v Bagdádu (Nance, 2007: 206-207; srv. Kil-B cullen, 2007: 114). Syrové záběry jsou doprovázeny emotivní džihádistickou hudbou, jakož i fotografiemi zasmušilých či plačících amerických a britských vojáků. Tvář amerického prezidenta Bushe ml. se objevuje pravidelné mezi " N*f ™ost rukých snah dokumentuje poměrně výstižní napí. kritická reportáž listu Washington Post (I.ondoňo, 2009). rakvemi, přikrytými americkou vlajkou. Na začátku jsou zobrazeny tváře předních politiků vybraných západních zemí, např. Bushe ml. nebo Tonyho Blaira. Čelo každého z politiků je po chvíli označeno v zaměřovači pušky, provrtáno kulkou a doprovázeno příslušným zvukovým efektem. Mezi obrazovými sekvencemi jsou na černém pozadí rudě psané věty, bilancuj ící skóre odstřelovače. Začátek i konec nahrávky je hojně doprovázen recitovanými verši z koránu, přičemž ostatní části, mnohdy velmi drastické záběry, jsou podbarveny džihúdistickými písněmi. Své pevné místo si v propagandě iráckého povstání vydobyly též písně (Poole, 2004: 180-182), velebící irácký džihád. V jedné z nejproslulejších povstaleckých písní zaujme, zvláště českého čtenáře, odkaz města Brna v iráckém povstaleckém „folklóru". Třebaže mnozí z Iráčanů mlhavě tuší, že Brno je město v České republice (a někteří podle osobních autorových zkušeností tvrdí, že Brno je „provincie v Československu"), téměř všichni obyvatelé Iráku znají především střelné zbraně, v Brně vyráběné.61 Nejslav-nějším typům brněnských pušek se říká prostě „brno" (v iráckém dialektu zní toto slovo jako „barnau" či „bernaiŕ). Od dob zvláště druhé světové války je termín „barnau" znám mnoha Iráčanům téměř bez rozdílu věku či pohlaví. Existují i fotografie, na nichž Sad-dám Husajn pózuje s brněnskou puškou. V Iráku dokonce existuje známé rčení: „Rolník, který- zbohatne, bude mít novou ženu, nebo si koupí ,brno"' (falláh min tižífilús, ló itzauwwiž mata, ló jaštarí barnau). Také v iráckém Kurdistánu, kde byl po léta veden odboj proti saddámovskému režimu kurdskou guerillou, tvořenou pešmergy, mají přísloví spojené s „brnem": „Brno číslo 24 dělá pešmergu" či „pešmergu dělá ,brno"". V domech mnoha iráckých mužů lak dodnes dědí z otce na syna brněnské pušky, ceněné pro jejich spolehlivost, přesnost a nenáročnou údržbu. Během americké invaze na jaře 2003 oblétly svět oslavné obrázky neznámého iráckého rolníka, který byl režimem Saddáma Husajna oceněn za to, že brněnskou puškou (jak tehdy irácká média široce referovala) sestřelil pří spojenecké invazi americký útočný vrtulník Apache AH-64. 158 I « Kdo z českých občanu pobýval delší dobu v Iráku, s potěšením mohl zaznamenat skutečnost, že „Brno" je v Iráku vskutku velmi slavným pojmem. Dodávky zbraní ze Zbrojovky Brno, popř. i dodávky dalšího československého „speciálního materiálu" do Iráku, mají velmi dlouhou tradici (Zídek-Sieber, 2009: 91-111). 159 Iracké povstání v letech 2003-2009 Ncjvětší kuriozitou je tedy z pohledu českého čtenáře fakt, že jedna ze slavných písní iráckého povstání se jmenuje Kulky z „brna" (v iráckém dia lektu foneticky „Čélát il-Barnau'1). Píseň barda iráckých povstalců Sabáha Hášima Džanábího je dodnes jedním z největších „šlágrů" iráckých radikálních uskupení (zřejmě především sunnitských). Džanábí pochází ze sunnitského města Fallúdža. Připomeneme si jen že Fallúdža je město, které proslulo zvláště krvavý'mi boji proti Američanům na jaře a na podzim 2004. Rovněž zde byli „beštiálne" zavražděni 4 bývalí příslušníci amerických elitních jednotek, pracující jako tzv. ,jiecurity contrac-tora" pro US Army. Jejich zabití, vykuchání jejich střev a pověšení jejich za-pálených mrtvol z mostu ve Fallúdži se stalo jiskrou, která zažehla americký útok na město v dubnu 2004 a též následné těžké boje americké námořní pěchoty proti povstalcům. Fallúdža se tehdy stala symbolem povstání proti americké okupaci, o čemž pojednává druhá kapitola studie. Autor pro zajímavost předkládá celý text písně Kulky z „brna", složené po krvavém dubnu 2004 ve Fallúdži: Refrén (kterým též píseň začíná): „ Vystřelily kulky z ,brna' a mínomet vypálil, povstaly Mósul a Dijála a lid Anbáru. " 1. sloka: „Basra, Mósul (druhé, resp. třetí největší irácké město) a Dijála (třetí nejkrvavější provincie pro americké jednotky) jsou první, kteří započaly odboj, ale také Fallúdža a Ramádí (centrum provincie Anbár), Bagdád zařval .svobodu' po vzoru svých předků, och, lidé z Ramádí, podpořte mě, podpořte povstání a pomstěte se za mé. " Refrén 2. sloka: „ Ve městě mešit, v matce všech mešit (patrně odkaz na město Šir-qat, známé svou religiozitou, které leží poblíž Mósulu), jsou všichni muži udatní, jako lvi, každý* statečný muž je jako Núr ad-Dín (středověký muslimský válečník a hrdina, bojující proti křižákům), který uštědřil svým nepřátelům mnoho lekcí, Anbár je svědkem této chrabrosti!" Refrén 160 ; Taktické metody iráckých povstalců 3 sloka: „Amerika byla poražena a odtáhla z Fallúdži, zažila pohromu díky úsilí statečných mužů, a Chálidíja (město mezi Fallúdžou a Ramádí, v provincii Anbár) dala zrození mnoha udatným mužům, a o Amiríji (západní předměstí Bagdádu) jste tolik slyšeli ve zprávách... " Refrén 4 sloka: „ Zeptej se na udatnost, kterou vidíš v Hitu (město na západě Iráku, poblíž Ramádí), budou ti přisahat, že tam Američané nestráví ani jedinou noc. skvělé, lidé ze Sámarrá (velké město v provincii Saláh ad-Dín, útok na tamní šíitskou mešitu vyprovokoval tzv. sektárskou válku) a z Tikrítu (centrum provincie Saláh ad-Dín - sunnitská oblast, z níž pocházel Saddám Husajn) zesměšnili Bushe a zanechali Ameriku bezradnou!" Refrén 5. sloka: „Lidé z Qijáry (městečko u Mósulu), Mósulu, Kirkúku (centrum provincie Kirkúk) a Širqatu jsou udatní jako lvi, a když jste v krizi, pomohou vám, lidé z Hawijy (odbojné město v provincii Kirkúk, přezdívané kvůli tamním americkým ztrátám .Anbár severu') a z Bajdží (významné průmyslové centrum Iráku, v provincii Saláh ad-Dín) se postavili proti nepříteli a americká armáda byla poražena během jedině noci... " Refrén 6. sloka: „Z Karbalá a z Nadžáfu (významná šíitská města na jihu Iráku) jsme dostali zprávu, že stateční muži v Hindíji (městečko v provincii Babylon na jihu Iráku) osvobozují Iráčany od křivd, lidé z Bábilu (provincie Babylon, s centrem ve městě Hilla) a z Mahmúdíji (město na jih od Bagdádu, se značným množstvím amerických ztrát, spadá do tzv. sunnitského trojúhelníku smrti) jsou stateční a chrání své domy... " Refrén 7. sloka: „ Obyvatelé Radwáníji (část západního Bagdádu, s velkým prezidentským palácem Saddáma Husajna) chrání Bagdád a v Abú Ghrajb (de 161 Iracké povstaní v [etecb 2003-2009 facto západní předměstí Bagdádu, proslavené tamním vězením) 74-0« dobři střelci, nelíbí se jim, že Američané chtějí zůstat v Bagdádu, lidé z Muhítu (se_ verní okraj Bagdádu) slibuji, že ochráni bagdadské zdi... " Refrén 8. sloka: „ Udatní muži z Tarmíji (městečko v provincii Saláh ad-Dín, severní od Bagdádu) jsou bagdadskou zdí a nikdy se nebojí, lidé z Tadží (městečko na sever od Bagdádu, kde bylo zabito mnoho amerických vojáků na zamínovaných přístupových cestách, je zde velká americká vojenská základna) a z Qádhimije (severní, významná šíitská část Bagdádu) chráni bagdadskou bránu a udatní muži z Rášidíji (městečko severně od Bagdádu) chrání své příbytky..." Refrén 9. sloka: „Lidé z Amáry (město najihovýchod od Bagdádu, centrum provincie Mísán) jsou odvážni a jako lvi, přísahají, že se pomstí nepříteli, v AU al--Gharbi a Alí aš-Šarqíj (šíitské oblasti na jihovýchodě Iráku, u tzv. ,bažin') není nespravedlnosti a také lidé z Džibájiš (část provincie Dhí Qár) a z bažin (bažinatá oblast na jihu Iráku mezi Eufratem a Tigridem, částečně při hranicích s Íránem, region s unikátní kulturou a etnickou strukturou) jsou udatní..." Refrén 10. sloka: ,, Ve Fallúdži jsou muži jako vlci, v tmavě noci vyběhnou a jejich kulky zasáhnou svůj cil, slunce svobody nikdy nezapadne, a my bojujeme rozkazem Boha proti obrovské armádě... " Refrén 11. sloka: „Dvě třetiny střel vypálí lidé z Dijály, a jak říkali již předci, tak jeden z mužů Dijály vydá za dva tisíce mužů, když se pustí do boje. Lidé z Báquby (centrum provincie Dijála), Himrínu a Chánaqínu (města v provincii Dijála) jsou dobří Udě... " iktické metody iráckých povstalců Refrén 12. sloka: „Amerika zažila u dveří Basry strašné věci a v Umrn Qasru (irácký přístav v provincii Basra), bráně Basry, byli američtí vojáci nabráni na rohy, u Basrv se americká armáda zhroutila... " Refrén 13. sloka: ., Muži z Kútu (centrum provincie Wasit) přeskočili řeht a připravili rakve pro Američany a nechali se. slyšet, že Wasit nikdy nevzdají, i kdyby měli všichni zemřít. UAl-Hajj (město v provincii Wasit) u Rifáji (město v provincii Dhí Qár) připravujeme obranné zdi... " „,.„: „ Lidé ze Saada a Achbába (pravděpodobně místa v provincii An-bár'.') jsou jako aga! na hlavě (černá obruč, nošená okolo arabské pokrývky hlavy - zde je přirovnání míněno jako kompliment), a přišly odsud dobré zprávy ze západu země. Lidé z Ráwy jsou stateční a v Dulábu a v Aná (tři města v provincii Anbár) jsou skuteční muži... " Refrén 15. sloka: „Muži z Fallúdži jsou jako sopka, která nikdy nevyhasne a vítr změn z Ameriky ji nikdy nezničí. Osvobodíme Bagdád a Jeruzalém, i kdyby naše krev uháněla jako kůň a tekla jako řeka... " Refrén 16. sloka: „Sabáh Džanábí, kletý pochází z dobré rodiny, vám svou písní sdělil, abyste se tisíckrát pomodlili za proroka Muhammada a za dobré lidi... " Refrén (stejný refrén, kterým píseň končí a jenž se na tomto místě několikrát opakuje). Refrén 162 163 Irácké povstání v letech 2003-2009 Jakje vidno z textu, povstalecký bard Džanábí zakomponoval do své písně i obdiv k šíitským radikálům, neboť jejich bojůvky tehdy mj. přijížděly do Fallúdži na pomoc sunnitským povstalcům. Píseň totiž složil asi dva roky předtím, než naplno vypuklo sektárske násilí mezi sunnity a šíity, zahájené zničením šíitské mešity ve mčstč Sámarrá v únoru 2006. Dnes je mimochodem možné si v Iráku i nahrát melodii této písně do mobilního telefonu a píseň zůstává velkým hitem iráckého sunnitského povstání. Neméně zajímavé jsou též motivační písně šíitských milicí Mahdi Army. Tyto písně jsou v současném Iráku známy jako .^adríjáť (od jména Sadr). Na iráckém trhu, především v šíitských částech Bagdádu, jsou dnes k dostání magnetofonové pásky s mnoha takovými ,jadríjáť. Charakteristické je, že jsou tyto nahrávky provázeny kázáními uznávaných iráckých šíitských duchovních. Jako zajímavou píseň předkládá autor jednu z těch typických, oslavujících Muqtadu Sadra. Začíná kázáním otce Muqtady Sadra - jen pro připomenutí, velký ájatolláh Muhammad Muhammad Sádiq Sadr byl uznávaným kritikem saddámovského režimu a mluvčím iráckých šíitů v devadesátých letech. Se dvěma svými nejstaršími syny (staršími bratry Muqtady Sadra) byl zavražděn v únoru 1999 v šíitském svatém městě Nadžáf- skupina mužů tehdy zastoupila cestu jejich autu, které prostřílela. Vraždy byly patrně zorganizovány iráckým muchábarátem (zpravodajskou službou). Z odkazu svého obdivovaného otce dnes do značné míry čerpá Muqtada Sadr. Kázáni pochází z doby těsně před zabitím otce Muqtady Sadra - ve svém kázání ájatolláh Muhammad Sádiq Sadr vyzývá irácké šíity v pokračováni (v té době zakázaných) šíitských pátečních modliteb. Ve svém kázáni též naléhá na své souvěrce, aby se nepřestávali modlit ani v případě, žc by byl zavražděn (jeho publikum rozumí, žc režimem Saddáma Husajna). Překlad62 písně: " Překlad obou písni byl na autorovo přání pořízen v Bagdádu vr. 2007 Iračankou, jejíž jméno jc autorovi známo, které však pro její vlastní bezpečnost neuvádí. Pro dvojí kontrolu obou překladů byl pozdčji (v r. 2009) osloven vysoký irácký důstojník, který v osmdesátých letech vystudoval v Bni I VAAZ (Vojenskou akademii Antonína Zápotockého) a hovoří arabsky i česky. Rovněžjehojménozde není záměrně uvedeno z bezpečnostních důvodů. Třebaže oba texty pocházejí z pracných překladů rodilých Iráčanů, neklade si autor nárok na naprostou přesnost, což je dáno mj. špatnou kvalitou nahrávek, obtížnost! iráckého dialektu arabštiny a obecně též květnatými arabskými jazykovými obraty, 164 5 Taktické metody iráckých povstalců „Jsme vojáci pravdy, ó, náš imáme (rozuměn Muqtada Sadr), vyrůstali jstne za zvuků střelby, ó, náš imáme, jsme vojáci pravdy a s Tvým souhlasem jsme zaútočili na vojáky křivdy (rozuměni vojáci USA), rozdrtíme vojáky křivdy, ó, náš imáme, vyrůstali jsme za zvuků střelby... Kdo se nás pokusí spolknout, bude šokován, uvízneme mu v krku (odkaz najedno arabské přísloví), nikdo nás neporazí, ó, náš imáme'. Jsme připraveni setkat se se smrtí a jsme dychtiví zemřít, vyrůstali jsme za zvuků střelby. Jsme jako zlato, které nikdy nezreziví! Zkropili jsme zem svou krví a ten, kdo nebrání svou vlast, nepatří mezi nás! Ó, náš imáme! Přisaháme při Abbásovi a jeho useknutých rukách (odkaz na hislorickou postavu šíitského hrdiny Abbáse, zabitého při bitvě u Karbalá v r. 680 n. 1.), že nikdv neopustíme stezku sajjida (v tomto kontextu uctivý tilul pro Muqtadu). Stále dýcháme s jeho jménem na rtech! Náš tmám je svědkem, ze jsme nikdy nebyli poníženi! Smrt je již námi unavena a naše hlavy nikdy nespadnou! Když nakážeš, vše vysoké na Zemi se zbortí, ó, náš imáme, bojte se (Američané) našeho hněvu!!! Jsme přátelé noci a noc je naším bratrem, milujeme noc a noc miluje nás! Naše oči se nikdy nezavírají! O, náš imáme!!!" Intenzivní boj na poli propagandy je při bližším pohledu v Iráku patrný dodnes, třebaže v současnosti se více pozornosti celosvětových radikálních webů apod. dostává „horkému" Afghánistánu - avšak předcházející řádky jsou především důkazem obrovské přizpůsobivosti iráckých povstalců, kteří se s využitím moderních technologií směle pustili do válečnického umění čtvrté generace (Poole, 2004: 223-224), v němž spletitá zákoutí propagandy hrají velice významnou roli a mnohdy též utvářejí celosvětové mínění. Obrovské množství propagandistických videonahrávek, písní, básní apod. svědčí o uvědomění si tohoto faktu iráckými povstalci, ačkoli zůstává otázkou, nakolik byly různé formy povstalecké propagandy pouze jakousi vlastní sebeprezentací bez širších ambicí, či naopak zcela vážnými pokusy o ovlivnění světové veřejnosti. Předložené příklady jsou nicméně ukázkou, jak pes- I které v českém jazyce není možné zcela přesně vystihnout. Magnetofonové kazety s těmito písněmi jsou součástí autorova osobního archivu. 165 Iracké povstání v letech 2003-2009 trá a nápaditá povstalecká propaganda v Iráku byla a je, jakož i dokladem obrovské mentálni pružnosti povstalců, reagujících vstřícně na moderní technologie, jimiž l/e ovlivnit veřejnost na celém světě. Lze předpokládat, že inspirační potenciál irácké povstalecké propagandy bude v dalších desítkách let připomínán v mnoha částech islámského světa, kde budou zuřit vojenské konflikty, a irácká povstalecká propaganda bude jistě velebena, kopírována i napodobována dalšími radikálními islámskými uskupeními. 5.6 Islamizace veřejné sféry na příkladu iráckých žen „A řekni věřícím, ženám, aby cudně klopily zrak a střežily svá pohlaví a nedávaly na odiv své ozdoby kromě těch, jež jsou viditelné. A nechť spustí závoje na ňadra svá. A nechť ukazují své ozdoby jedině svým manželům nebo otcům nebo tchánům nebo synům nebo synům svých manželů nebo bratřím nebo synům svých bratři či sester anebo jejich ženám anebo těm, jimž vládne jejich pravice, nebo služebníkům., kteří nemají chtíče, anebo chlapcům, kteří nemají pojem o nahotě žen. A nechť ne-dupou nohama, aby lidé postřehli ozdoby, které skrývají. A konejte všichni pokání před Bohem, ó věřící, snad budete blažení!" (výňatek ze súry 24 jménem Núr (Světlo), verš 31; Korán, 1991: 557) Nezasvěceným pozorovatelům by se jistě mohlo zdát, že se postavení iráckých žen po pádu diktatury Saddáma Husajna změnilo k lepšímu, avšak to jen při neznalosti reality a též názorů iráckých žen na jejich nynější situaci. Převážná většina iráckých žen se totiž podle rozmanitých zpráv, analýz a průzkumů, provedených v letech 2003 2009, domnívá, že jejich postavení se I od r. 2003 zhoršilo (In her Own Words, 2009; srv. Abdela, 2005; Beaumont, 2006). Dokládají to i autorovy osobní rozhovory s Iračankami v průběhu r. 2007. Příznačné je, že mnohé Iračanky byly v době rozhovorů s autorem v moderním, západním oblečení, nalíčené a bez islámského závoje. Před vyjitím do bagdadských ulic si však nasadily přinejmenším závoj, zakrývající vlasy, popř. si oblékly i islámský oděv, halící jejich křivky a nepřitahující $ Taktické metody iráckých povstalců k nim pozornost. K podobné opatrnosti nutily irácké dívky i jejich rodiny 1 obav o bezpečnost dívek (Beaumont, 2006). Oděv ženy v Iráku a otázky s ním spjaté tak vskutku v lecčems symbolizují proměny postavení iráckých ien ve společnosti a poukazují na jednu z významných taktických metod iráckého povstání - islamizaci veřejné sféry radikálními islámskými skupinami. Z toho nepřímo vyplývá, že povstalci, kteří byli za povstání hnáni primárně nacionalistickými motivy, se do vynucované islamizace společenských norem pravděpodobně nepouštěli, a tato taktika tak byla patrně doménou převážně islámských radikálů v řadách iráckého povstání. Rovněž není vyloučeno, že snahy o islamizaci někdy prosazovaly různé kriminální a psychopatické gangy s různorodou motivací, jež se jinak do iráckého povstání významněji nezapojily. Rozmanité islámské radikální skupiny (sunnitské i šíitské) během povstání násilně prosazovaly různé podoby islámských norem vc veřejné sféře - šlo např. o zakazování alkoholu a ničení prodejen s alkoholem (v krajním případě i vraždění prodejců alkoholu), ničení nočních klubů a dalších „neislámských" zařízení, cílené vraždění prostitutek i o snahu o omezení svobody iráckých žen. Podobné excesy mají na svědomí např. sunnitské skupiny v provincii Anbár, šíitská Mahdi Army v severovýchodním Bagdádu a formace ISO v Basře, která zde začala v r. 2005 zavírat dokonce i kina a videopůjčovny (Nasr, 2007: 195). Pomineme-li ľakt, že ženy v Iráku čelily během let povstání stejným problémům jako muži (nedostatek elektřiny, nekvalitní voda, špatná finanční situace, bezpečnostní hrozby aj.), přece jen se jejich postavení v některých ohledech lišilo - radikálové se především mnohokrát pokusili o omezení společenského postavení iráckých žen, přičemž jakýmsi symbolem tohoto trendu byla vynucovaná a striktnější norma v odívání žen na veřejnosti (Keppel, 2006: 207; srv. Allawi, 2007: 397). Vášnivé diskuse o obecném statutu žen v islámském světě nejsou ani v islámském prostředí novinkou (Kropáček, 1996: 83-91; srv. Stillwell, 2009), ale západnímu světu jsou v posledních desetiletích předkládány a zprostředkovávány se stoupající naléhavostí, dokonce jako svého druhu „módní záležitost", která však často svým povrchním „záběrem" a hysterií přispívá k vytrácení původního smyslu debaty (Kramer, 2002). A jen málo témat je tak ožehavých jako např. otázka zahalení ženy (Kropáček, 1996: 88-90; srv. Kři-kavová ct al., 2002: 122-132) - ovšem nošení islámského závoje je natolik komplexní problematikou, že lze pouze nastínit některé zajímavé a nepříliš 166 167 Iracké povstání v letech 2ou3-2u09 známé směry výkladu a chápání. Dříve se však budeme zabývat pozoruhod-nou islamizační agendou iráckých povstalců. Verš z koránu, citovaný v záhlaví podkapitoly, je jednou z mnoha pasáží která vzbuzuje vášnivé spory a odlišné výklady. Klasické zdroje islámského práva a spisy učenců, hodnotící otázku zahalení muslimských žen, poskytují dostatek „munice11 zastáncům velmi rozporuplných a odlišných názorů. To ostatně není lak překvapivé, neboť odlišný výklad (nejen) koránu se zdaleka netýká pouze islámského závoje, za což může především rozmanitost islámského práva šaria (Kouřilová-Mcndel, 2003). Část právních autorit se v průběhu uplynulých staletí shodla na výkladu, že přísnější pravidla zahalování žen se týkala v tehdejší pouštní Arábii zvláště žen zakladatele islámu, proroka Muhammada, přičemž ostatní muslimské ženy se měly oblékat cudně. To ve většině výkladů znamenalo zahalenou ženu, které islámský oděv nechával volná a nezakrytá zápěstí a ovál obličeje. Tělo, šíje a vlasy měly být většinou zahaleny. Jiné právní autority volaly po ještě přísnějším zahalení, kdy měl být ženě povolen pouze volný průzor pro oči, někdy dokonce jen pro jedno oko, a napr. se někdy požadovalo i nošení rukavic. Liberálnější učenci dávali sice přednost cudnému zahalení, ovšem to mohlo např. znamenat i odkryté vlasy a odvážnější oděv. V praxi pak byla pochopitelně norma diktována politickými a socioekonomickými souvislostmi jednotlivých dějinných epoch islámského chalifátu a drastické rozdíly bylo možné najít, stejně jako je tomu dnes, i v rámci stejného území (The Islamic World, 2009) - povaha těchto rozdílů byla a jc dána společenským rozvrstvením, do značné míry rozdílností měst a venkova (Robinson, 1996; 221 -223), anebo v neposlední řadě též kvalitou interpersonálních vztahů v rodinách. Stejně jako tomu bylo kdysi, je i dnes v mnoha muslimských komunitách rozhodujícím faktorem veškerého dění názor a postoj mužských autorit. Patriarchální struktura společnosti se udržuje zvláště silně na venkově, ať již právě v Iráku, v Afghánistánu, v Turecku nebo např. v Tunisku. Čest ženy, jejíž integrální součástí je cudné zahalení, stále v mnoha oblastech představuje čest rodiny a klanu, a muži si tuto výsadu žárlivě střeží. Žádný muž by se v tradicionalistických a konzervativních regionech pravděpodobně nevystavil posměchu okolí, že jeho žena je „děvka", obléká sc v rozporu s dobrými muslimskými mravy, a uvalila tak „pohanu" na celou rodinu. V Iráku se tak za povstání často stávalo, že muži obdrželi výzvy, aby se jejich ženy a dcery začaly „správně" oblékat. Trestem za neuposlechnutí muhlo být znásilnění žen, 168 I Taktické metody iráckých povstalců vražda rodinných příslušníků apod. Tyto výhrůžky se dotkly dokonce i iráckých křesťanských rodin (Chehab, 2006: 236; srv. Rosen, 2006: 136-137). Relevantním faktorem je nesporně rozdíl mezi městem a venkovem. Svérázný a puritánsky venkovský element jc dnes následkem překotné urbanizace mnohdy přesouván ze svého tradičního prostředí a postupně vystavován zkouškám v městských aglomeracích. Frustrovaní a nezaměstnaní muži vnímají v novém domově otázku cudného zahalení ženy ještě naléhavěji než I původním venkovském prostředí, prostém městských nástrah a dekadence. Podle mj. nového postavení muže je tak reakce nově přibyvších venkovanů v podstatě dvojí - může buď dojít k jakémusi rozmělnění vesnické morálky a zvolení „modernějšího", „více městského" šatu, nebo naopak (což bývá zřejmě častější případ) k vědomému posilování „morálnější" islámské identity a k ještě přísnějšímu zahalení ženy. Postavení muslimských žen-přistě-hovalkyň může však být nesmírně různorodé (Frou/ová, 2005; srv. Frou-zová, 2006). V dobách (nejen) politických krizí a převratů může ženský závoj rovněž značit příslušnost a sympatie k různým politickým proudům, popř. v dnešním Iráku svědčit o změně společenských či bezpečnostních poměrů. Zatímco za islámské revoluce v Íránu bylo zahalení ženy náznakem protestu proti šáhově diktatuře, v dnešním Turecku či Francii může být protestem proti establishmenlu, který' může mít mnoho vyznění. Takzvaná „šátková aféra" ve Francii se promítla i do iráckého povstání, kdy únosci francouzských novinářů dávali svůj čin do souvislosti se striktním postojem francouzských úřadů vůči zahaleným muslimským ženám. V Turecku dnes ženy mohou tak šátkem hlásat svou příslušnost k politickému islámu, sympatie s islamizačními tendencemi, odpor proti vměšování armádních elit do života společnosti nebo prostě jen snahu rozhodovat samy o sobě. Ve Francii může jít jak o protest proti laickému školství, nerespektujícímu islámské principy, tak také o instinktivní obranu ženy proti násilí v cizineckých ghettech velkých mést. „Správným" islámským šatem a cudným chováním se zde žena může vyhnout obtěžování nebo dokonce v krajním případě i (pokusu o) znásilnění (!). Tato děsivá logika francouzských muslimských ghett není s jistou nadsázkou nepodobna atmosféře afghánských uprchlických táborů v Pákistánu a též různým částem Iráku během současného povstání, Nošení šátku nebo naopak jeho odloženi může být způsobeno neuvěřitelně pestrou škálou důvodů a motivací. Někde lze přirozeně i při téměř stej- 169 Irácké povstání v letech 2003-2009 ných podmínkách nalézt diametrálně odlišné způsoby chování. Zmiňme tedy pro zajímavost, že např. berberskč ženy v Maroku tradiěně nebývaly nuceny k zahalování kvůli své účasti na těžkých zemědělských pracích, při nichž by jim závoj překážel. Jiný příklad pak představuje puritánsky Horní Egypt kde by odložení závoje mohlo být chápáno jako těžký prohřešek. V Iráku se pak stal islámský šat prostředkem k odvedení pozornosti, snahou vyhnout se únosu a násilí islámských radikálů či prostě jen kriminálníků v době chaosu Je tedy jistě nesporné, žc postavení žen a otázka jejich zahalování svědčí o aktuální situaci v různých oblastech. V dnešním Iráku je tak vlivem iráckého povstání zřejmé, že ženy se na ulicích iráckých měst cítí více ohroženy a proto se i více zahalují. Šedesátá a sedmdesátá léta se nesla ve znamení evropsky oblečených iráckých děvčat a žen, bujaré zábavy v tančírnách nad Tigridem a u vyšších vrstev též celkem pozoruhodnou emancipací iráckých dívek, jíž nahrával socialistický režim strany Baas. Vnitropolitická atmosféra Iráku se postupně začala měnit. Od osmdesátých let pozorovaly irácké ženy postupné změny ve svém sociálním statutu, v diktátu všeobecně přijímané a přijatelné módy, ve vnímání ženských práv apod. Mohla za to především politická situace, kdy Irák „krvácel" za irácko-íránské války a sílilo volání politického islámu. Na jednu stranu byla sice ještě více posílena emancipace žen, jež musely nahradit statisíce iráckých mužů, kteří odešli na frontu, a výrazně se zlepšilo jejich postavení v rámci iráckého rodinného práva, na druhou stranu režim nestál o to, aby se ženy v tak prekérní situaci, v níž se Irák nacházel, na veřejnosti „svůdně" oblékaly.63 Avšak až devadesátá léta byla svědkem všeobecného a státem nyní náhle schvalovaného a prosazovaného používání islámského závoje (Keppel, 2006: 195; srv. Allawi, 2007: 129). J Dramaticky a ještě výrazněji potom změnil situaci iráckých žen konflikt v Perském zálivu v r. 1991. Vc snaze posílit svou oblibu a reputaci u religiózních vrstev obyvatelstva a vzbudit zdání zbožného muslima, posílil např. Saddám Husajn v iráckém vzdělávacím sektoru učební osnovy, vyučující korán a islámskou právní vědu (srv. Davis, 2005). V jednom z podobných kroků v r. 1990 prezidentským dekretem schválil imunitu pro muže, kteří zabijí svou ženu, dceru apod. pro porušení „rodinné cti" (fenomén nazývaný v angličtině Jwnour killing"). Odhaduje se, že do r. 2003 takto přišlo o život ú- Za tento postřeh je autor vděčen rozhovorům s mnohými Iračankami, s nimiž v průběhu r. 200« hovořil v Bagdádu a v Erbiiu. 170 5 Taktické metody iráckých povstalců cca 4000 iráckých žen. Islamizace veřejného života je v Iráku po r. 1991 patrná v mnoha ohledech (Allawi, 2007: 129-130; srv. Kropáček, 1999: 218). Výsledkem popsaného vývoje je dnešní stav, kdy se zahaluje pravděpodobně mnohem více žen než kdykoli jindy v moderní irácké historii. Tradičním šatem na zahalení je v Iráku tzv. abája (dlouhý, splývavý černý šat, sahající k chodidlům a zahalující kromě hlavy i celou postavu, často sepnutý pod bradou, ovšem bez rukávů). Iračanky kromě své tradiční abáji (tzv. abája baghdádíja, tedy „bagdadská abája") rozlišují také tzv. abája chálidžíja (konzervativnější abája s rukávy, nošená v zemích Perského zálivu, která se zapíná na knoflíky). Šátek na zakrytí vlasů a temene se nazývá hidžáb. Většina sekulárně smýšlejících dívek se v námi sledovaném období neodvážila na ulici vyjít příliš moderně oděná, či někdy i prostovlasá, což mohlo být ovlivněno čtvrtí, kde se pohybovaly, nebo celkovou bezpečnostní situací. Děvčata, která běžně před americkou invazí nosila džíny a upnuté halenky, vycházela na ulice iráckých měst zahalená abájou a/či hidžábem. V době chaosu a násilí to bylo nejlepší zárukou, že dívky zůstanou nepovšimnuty. Mnoho mužů, kteří by nemohli kvůli své etnické či náboženské příslušnosti projet check-pointy v některých oblastech Bagdádu, tam dokonce posílali své zahalené ženy (!), jež mnohde projely celkem bez povšimnutí a svým mužům mohly dovézt potřebné dokumenty aj. Mnoho iráckých intelektuálek bylo též od r. 2003 zavražděno v rámci všeobecného násilí, přičemž mnohé dostaly v posledních letech výhrůžné dopisy, aby se zahalily, zakryly si vlasy a chovaly se podle islámských pravidel (Chehab, 2006: 231-233). Ženy na venkově, které chodily pracovat na políčka v nebezpečných oblastech Iráku, se kromě správného zahaleni staraly též o svou bezpečnost tím, že s sebou brávaly na osobní obranu střelné zbraně (al-Salhy, 2009). Pozitivní „vlaštovkou" do budoucnosti může naopak být opětovné začleňování iráckých žen do bezpečnostních složek - např. v r. 2009 rozhodla irácká vláda o tom, že se ženy mohou stát policejními důstojnicemi. Na podzim 2009 opustilo brány irácké policejní akademie v Bagdádu pivních padesát iráckých žen (Lcland, 2009). Ty se historicky dostaly jako první ženy na elitní pozice, jež i dnes patří k nejprestižnějším pracovním místům v Iráku, třebaže jistě k velmi nebezpečným. Jde o pokrok i vzhledem k tomu, že Iračanky dříve v řadách policie zastávaly jen nižší pozice, např. u dopravní policie či při prohledávání žen na check-pointech. 171