Ekonomické nástroje environmentální politiky Jaro 2021 Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity Mgr. Vojtěch Kotecký, Ph.D. Kontakt: vojtech.kotecky@czp.cuni.cz 1. KONTEXT 1.1. Environmentální problémy, které má politika řešit K čemu je to vlastně užitečné? Aneb má smysl ozeleňovat kapitalismus (nebo socialismus či cokoli jiného) a pokud ano, co by to obnášelo? Typologie environmentálních stresů, které ekonomika způsobuje a jež společnost chce nebo může chtít snížit: 1. Ekonomika do prostředí emituje různé látky, které způsobují lokální škody i globální geochemické a fyzikální změny • Skleníkové plyny • spalování fosilních paliv v průmyslu, energetice (včetně energie vyráběné v domácnostech), dopravě (asi 65 % skleníkových plynů pochází z těchto tří typů zdrojů); • metan a oxid dusný ze zemědělství; • oxid uhličitý unikající při odlesňování a přeměně půdy. • Aktivní dusík: z umělých hnojiv v zemědělství, při spalování fosilních paliv. • Fosfor: exkrementy lidské i zvířecí, umělá hnojiva. • Lokální, zdraví škodlivé polutant • oxid siřičitý; • oxidy dusíku; • mikročástice prachu; • (troposférický) ozon. u nás ponejvíce z vytápění, dopravy a lokálně průmyslu (včetně elektrárenství). • Odpadní vody (toxické chemické látky, nadměrné množství živin, mikrobiální znečištění) • Průmysl; • města/obce/domácnosti. • Syntetické chemikálie • zemědělství (pesticidy); • průmysl (odpady, odpadní vody, úniky); • uvolňování z výrobků; • nejhorší se už podařilo vyřešit (typicky některé extrémně rizikové a bioakumulativní látky), ale jiné nadále do prostředí přibývají (například endokrinní disruptory, neonikotinoidy). • Odpady • neřízené (do oceánu, zejména plasty); • řízené (skládky, spalování). 2. Spotřeba komodit • Diskuse o čerpání přírodních zdrojů se tradičně soustřeďovala na neobnovitelné suroviny. • Ale aktuálnější problém je čerpání obnovitelných surovin, protože urgentní environmentální škody vznikají při extrakci – spíše než ubýváním zásob (jakkoli to neplatí stoprocentně: potenciálně limitujícím zdrojem mohou být například ložiska fosforu). • Nicméně neobnovitelné suroviny: • fosfor skutečně ubývá; • kovy: těžba je relativně náročná na plochu, toxické odpady, spotřeba energie při zpracování rudy. • Lokálně voda (nejen kvůli nedostatku, ale hlavně konkurence s jinými potřebami). • Čerpání obnovitelných surovin způsobuje škody z extrakce: • zabírá plochu (viz níže); • čerpání nebo pěstování samo o sobě vytváří silné environmentální tlaky (odebírání divokých rostlin a živočichů; agrochemikálie, voda, degradace půdy). • Z obnovitelných zemědělské komodity například: • sója: plantáže vytlačují jihoamerické savany; • palmový olej (potravinářská surovina): lesy (a zemědělství) v JV Asii; • kukuřice v Evropě a Severní Americe: intenzivní, velkoplošné monokultury, přispívá k erozi půdy. • Ryby v oceánech; • Dřevo: čerpání primárních lesů; 3. Zábor (a konverze) prostoru • Nejvíce jsou vidět doly, silnice, města, průmysl • Ale reálně největší dopad má zemědělství • globálně ročně spotřebujeme 18 miliard tun suché biomasy, vesměs ze zemědělství (tj. asi 2,5 tuny na obyvatele); • zemědělství zabírá 60 milionů km2 (polovina souše), mezi roky 1970 a 2005 přibylo 21 %; • třetina slouží k pěstování krmiv pro zvířata na maso, mléko. • Fenomén není moc silný v Evropě: hlavní plošná změna krajiny v evropských zemích je obvykle přibývání lesa na úkor (opouštěné) zemědělské půdy. • Prostor má různou hodnotu v různých kontextech: vytlačování veřejné zeleně ve městech má v přepočtu na čtvereční metr plausibilně větší konsekvence než vytlačení rozptýlené zeleně v zemědělské krajině. Podobně přírodní rezervace může mít větší hodnotu než okolní hospodářský les. 4. Změna povahy ekosystému • Typicky půda: • S intenzifikací se mění kvalita zemědělské půdy (ubývá organické hmoty, půdní bioty, vzduchu); • Často drobné nuance v hospodaření mají dramatické konsekvence: například konverze primárního pralesa na lesní monokulturu nemění způsob využití plochy (z lesa je opět les), ale implikace pro biologickou diverzitu (a často i jiné fenomény) mohou být velké. • Nebo města: rozhodnutí, která vlastníci pozemků dělají o uspořádání prostoru, ve kterém je rozložení často důležitější než plochy Proto environmentální politika má ambici ovlivnit: • co účastníci trhu vypouštějí do prostředí (včetně odpadu); • kolik spotřebují komodit; • kolik zabírají prostoru; • jak mění povahu ekosystémů. 1.2. Společenské konsekvence environmentální politiky Máme ale ještě také jiné potřeby než environmentální • Chceme či potřebujeme řešit environmentální problémy • Ale máme – jako společnost – ještě také jiné problémy, potřeby, aspirace • Nemusí nezbytně být v konfliktu s environmentálními aspiracemi: prostě musíme myslet na to, že máme ještě další aspirace • Proto nízké environmentální rozměry nejsou jediným atributem ekonomického modelu, který chceme či potřebujeme vytvořit • Nicméně musíme sledovat i konsekvence environmentální politiky pro jiné oblasti života • v posledních desetiletích se řešily hlavně: • náklady • vliv na zaměstnanost • ale důležité jsou také například distributivní ohledy: roste nerovnost ve společnosti a potřebujeme se ohlížet, jaké důsledky mají naše environmentální rozhodnutí pro sociální rozdíly • Ale někdy skutečně mohou vzniknout konflikty • Máme tendenci některé rozměry neřešit, protože v Evropě už několik generací nezažilo hlad nebo extrémní společenské rozdíly • Pointa: environmentální politika řeší komplexní problémy s více rozměry a trendy, které mohou po environmentální stránce vypadat negativně, skutečně mohou přinášet podstatný progres • Dvě více či méně relevantní námitky: • Ve většině případů je to irelevantní, protože environmentální politika má vesměs poměrně neutrální konsekvence • což je pravda: tento rozměr je důležitý spíše pro přístup než pro praktická rozhodnutí • Řada environmentálních politik má pozitivní sociální a ekonomické přínosy • což je nejen pravda – policymakeři se snaží (nebo by se měli snažit), aby environmentální politika vytvářela synergické přínosy také jinde • Obojí platí, ale platí také, že environmentální politika někdy má nezanedbatelné náklady, někdy snižuje výrobu a někdy má nemalé sociální konsekvence 1.3. Perspektiva společnosti vs. účastníků trhu Environmentální ambice jsou perspektivou společnosti: • díváme se na environmentální problémy společenskou perspektivou, což je legitimní, důležité a nezbytné; • ale ekonomická rozhodnutí nedělá společnost, nýbrž většinou firmy a domácnosti; • pokud máme ambice je změnit, musíme se na ně dívat perspektivou firmy či domácnosti, nikoli společnosti. Co ovlivňuje současná ekonomická rozhodnutí, tj. proč se firmy a domácnosti nechovají v souladu s environmentálními ambicemi společnosti? • Protože je to nákladnější (nebo nějaké jiné ekonomické důvody). • Kdyby to bylo levnější, dávno by to dělaly. • Elegantní ilustrací je případ, kdy to udělaly, totiž Česko na počátku 90. let: bez státních intervencí rychle a poměrně razantně klesly například emise oxidu uhličitého a spotřeba některých surovin (cement, stavební suroviny) pravděpodobně hlavně proto, že v podmínkách liberalizované ekonomiky firmy rychle přestaly plýtvat. • Firmy a domácnosti se ve svém ekonomickém rozhodování řídí (a musí řídit) svým privátním mezním užitkem a mezními náklady, nikoli společenským mezním užitkem a mezními náklady. Dlužno poznamenat, že toto vysvětlení ne vždy platí: • Implikuje ekonomickou racionalitu (jak ji přepokládala teorie racionální volby), která však není úplná – často se nedělají racionální ekonomická rozhodnutí, protože: • je ovlivňuje path dependence (v ČEZ je více expertů na uhelné elektrárny než na obnovitelné zdroje, což ovlivňuje rozhodování firmy); • roli hrají tradice, zvyky, profesní normy (typicky v evropském lesnictví). • Náklady mají širší a nebanální rozměry: • Neskládají se pouze z nákladů na technologie + montáž + úvěr, takže racionální volba mezi dvěma řešeními nereflektuje pouze je. • Například investice do energetické efektivnosti mají důležité transakční náklady, které částečně mohou řešit firmy, které zajišťují dodávky energetické efektivnosti jako službu – ale neřeší je úplně. 1.4. Ekonomická teorie Jak lze tedy ovlivnit ekonomická rozhodnutí firem a domácností, jež nyní zvyšují nežádoucí environmentální stresy? Ekonomická teorie v principu říká, že ideálním řešením je kalkulovat a internalizovat externality. Hodnotu na trhu stanovuje cena. Trh je v podstatě systém předávání informací a cena způsob, jakým se informace předává. Trh však není perfektní: neregulovaný trh neumí reflektovat externality, které jsou: • pozitivní (například silnice, které účastníci trhu dostávají více či méně zdarma k užívání); • negativní (například dusík stékající z polí do vody). Ekonomická teorie říká, že externality bychom měli zahrnout (internalizovat) do ceny, aby je trh reflektoval. Tím se problém vyřeší. Ale takový postup má několik bariér: • Kalkulace externalit je často notně arbitrární: • Obor je teprve v počátcích, takže rozměry externalit každopádně nemáme systematicky zmapované. • A především kalkulace externalit vždy více či méně bude arbitrární. • Trh počítá sám: z nabídky a poptávky vytváří rovnovážnou cenu. • Ale v tomto případě někdo musí rozhodnout: co je a co není relevantní externalita (už jenom proto, že na to mohou být ve společnosti různé názory) a jak je velká (trh nemá mechanismus, jak je určovat). • Některé externality je extrémně obtížné stanovit: • Cena lidského života • Cena biodiverzity • Metody jejich určování jsou, ale kontroverzní a prozatím nepříliš funkční. • Diskontování: • Některé externality vznikají v budoucnosti. • Hodnota, kterou přisuzujeme statkům, se s časem zmenšuje – proto diskontujeme. • Měla by se snižovat hodnota externalit, které vzniknou ve vzdálené budoucnosti? • Ilustrativním příkladem je debata o diskontování ekonomických rozměrů globálních změn klimatu: ▪ Stern et al. na žádost britského ministerstva financí kalkulovali jejich velikost a počítali přitom s víceméně nulovou (0,1 %) diskontní sazbou, tj. škody ve výši 100 miliard dolarů budou mít za 100 let hodnotu (jen o málo menší než) 100 miliard dolarů, protože nelze příštím generacím upřít stejnou hodnotu stejných statků, jaké se těší generace současná. ▪ Což je důležité: při 1% diskontní sazbě by stejné škody měly už za 50 let hodnotu jen 61 miliard, při 4 % sazbě 14 miliard a při 7 % sazbě pouze 3 miliardy. ▪ Řada ekonomů přinesla dva typy námitek: (1) empirické (v reálném životě nepočítáme s 0% diskontní sazbou: hodnota statků v našich očích opravdu klesá), (2) etické (mezigenerační spravedlnost: budoucí generace budou patrně bohatší). • Diskontní sazba se tedy musí stanovit arbitrárně a podléhá etickým dilematům. • Transakční náklady operace: i kdyby to teoreticky šlo, bylo by nutné zmapovat všechny externality, vyčíslit je a nějakým mechanismem inkorporovat do ceny, což by bylo pomalé a nákladné. Proto je problém stanovit správnou cenu externalit a zajistit, aby je trh reflektoval. Potřebujeme instrumenty environmentální politiky, kterými můžeme do ekonomiky intervenovat a ovlivňovat rozhodnutí, jež firmy či domácnosti dělají. 1.5. Alternativní perspektivy Jsou také (vzájemně se prolínající) alternativní perspektivy, které argumentují, že k řešení environmentálních problémů potřebujeme jiné přístupy než cílené společenské intervence do chování podniků a domácností. 1. Ekologická ekonomie • Navrhuje paradigmatickou změnu ekonomického modelu • Například rezignovat na ekonomický růst • Typicky emise CO2 skutečně historicky silně korelovaly s ekonomickým růstem: jeho tři vlny silně souvisely s využitím fosilních paliv (průmyslová revoluce na uhlí, druhá průmyslová revoluce na technologiích využívajících elektřinu – která postupně k vodním zdrojům přidávala uhelné, poválečný růst na ropě). • Environmentální politika většinou více či méně explicitně spoléhá na decoupling: snižování emisí či čerpání zdrojů při větším ekonomickém výkonu • Jsou desítky zemí, kde skutečně dlouhodobě roste ekonomika, i když absolutně klesá spotřeba energie a/nebo emise • Ale na globální úrovni decoupling je pouze relativní (emise rostou pomaleji než ekonomika), nikoli absolutní 2. Politické perspektivy • Část levice soudí, že musíme proměnit ekonomické struktury, především snížit politický a společenský vliv korporací. • Část pravice si myslí, že klíčovým řešením je razantní posílení vlastnických práv a soukromého majetku. 3. Environmentální Kunetsova křivka • Environmentální analogie hypotézy Kuznetsovy křivky, podle které měly sociální nerovnosti s růstem ekonomiky stoupat a od určitého bodu naopak klesat • Hypotéza vznikla v 90. letech • Předpokládá, že s růstem HDP při přechodu z agrární na průmyslovou ekonomiku stoupají environmentální škody, načež při dalším přechodu na dominantní roli služeb naopak klesají • Víceméně s ní korespondují trendy pro SO2, NOX, průmyslové znečištění vody • A jakousi analogií je také lesní tranzice • Ale empiricky sporné: například pro CO2 křivky korespondují s hypotézou, ale pokles nekoreluje s HDP 4. Globální regulace • Prakticky paralení s instrumenty, které budeme diskutovat • Ale argument předpokládá, že (zhruba stejné nástroje) potřebujeme aplikovat na globální, nikoli národní nebo regionální (EU) úrovni Debaty vedeme už několik desetiletí: především varianty (1) a (2) se víceméně v současné podobě objevují přinejmenším od začátku 70. let, (3) přibližně od 90. let. Mají akademický vliv, ale praktické politické změny jsou marginální. Proto – ať už debaty o alternativních perspektivách povedou kamkoli – potřebujeme rozhodnout, co budeme dělat mezitím. Chceme čekat, nebo řešit environmentální problémy i v rámci stávající ekonomiky, proměňovat její priority, ale (třeba prozatím) hrát podle jejích pravidel? 2. ENVIRONMENTÁLNÍ POLITIKA: TYPY INTERVENCÍ Instrumenty mohou být (pomineme-li opatření, které podporují širší fenomény, jež mají také příznivý environmentální vliv, například podpora inovací, efektivní ceny nebo účinná majetková práva) zhruba trojího typu: 1. Mohou se pokusit měnit, co lidé (či firmy) chtějí • Opatření, jež ponejvíce mají usnadňovat domácnostem nebo (méně často) firmám rozhodnutí, jež samy udělat chtějí; popřípadě se je snaží neformálně motivovat, aby proenvironmentální rozhodnutí udělaly. • Například: • Spotřebitelské certifikace: biopotraviny, Ekologicky šetrný výrobek; • Poradenství; • Registry znečišťovatelů. • Mají limity: účinnost závisí na kulturních vzorcích a hodnotových postojích, navíc některé nástroje implicitně předpokládají altruistická racionální rozhodnutí, která jejich příjemci nemusí být připraveni (nebo schopni) udělat. • Nicméně někdy mohou uspět: změna recyklační kultury v české společnosti. • Nový rozměr přináší aplikace vhledů ekopsychologie a behaviorální ekonomie, 2. Regulatorní (normativní) nástroje • Většina toho, co pod environmentální politikou známe; • Regulace: limity, standardy, zákazy, příkazy, povinnosti; • Vznikaly ve velkém zhruba od přelomu 60. a 70. let (ačkoli některé jsou i stovky let staré). 3. Ekonomické nástroje • „Nový přístup“, ale zhruba od konce 80. let • Elementární rozdíl oproti regulatorním nástrojům tkví v míře autonomie firmy: diskrece je v rukou firmy, nikoli regulátora. • Dva přístupy: • Internalizace externalit (včetně pozitivních: úhrada ekosystémových služeb): princip „znečišťovatel platí“ (zavedla OECD v roce 1972), takže ekonomické nástroje by měly zajistit hrazení environmentálních škod nebo ekosystémových služeb a odměňovat pozitivní externality • konvenuje ekonomické teorii • v praxi ale naráží na limity (kvantifikace externalit je obtížná) • proto se používá spíše rétoricky než coby praktické řešení • Utilitární přístup: ekonomické nástroje by měly motivovat účastníky trhu, aby udělali rozhodnutí, která by za jiných podmínek neučinili • mají environmentálním škodám nebo službám přiřadit cenu, která se odrazí v ekonomické rozvaze firem či domácností • spíše než velikost externalit je sazba této ceny odvozena od částky nutné k tomu, aby je přiměla rozhodnutí udělat • u některých je cena hlavní účel; jiné ji vytvářejí jen jako vedlejší produkt a některé prakticky nikoli • Měly by být levnější než regulace • Oproti regulacím permanentní motivace inovovat: i když podnik plní všechny standardy, pokračující emise pořád ještě představují hodnotu, o kterou může snížit náklady nebo (v případě obchodovatelných kvót) ji prodat • Dvě komplikace: často vágní vymezení, co je ekonomický a co je nástroj • O nich budeme (ponejvíce) mluvit celý zbytek kurzu 3. EKONOMICKÉ INSTRUMENTY, KTERÉ VYTVÁŘEJÍ CENU • Když někdo mluví o ekonomických nástrojích environmentální politiky, obvykle má v prvé řadě na mysli tento typ instrumentů. • Mohou vytvářet cenu jen 3.1. Ekologická daňová reforma (EDR) • Má zajistit, že se škody promítnou do ceny, a tudíž do rozhodování firem či domácností • Většinou designována tak, aby sazby měly reálné konsekvence • Navíc EDR má – přinejmenším teoreticky – nejen dosáhnout parciálního cíle, ale také proměnit strukturu ekonomiky: postupně měnit způsob, jak stát vybírá peníze na svůj provoz a na redistribuci • Stát vybírá daně, aby mohl financovat důchody, školství, zdravotnictví, aparát, národní parky a další veřejné služby a/nebo redistribuční potřeby • V bohatých ekonomikách, kde zhruba 20–50 % hrubého domácího produktu proteče státem, má pochopitelně masivní dopad na rozhodování podniků i domácností, odkud stát daně bere: zdanění čehokoli pobízí k nižší poptávce (či produkci) – ať už jde o cigarety, znečištění, vlastnictví rodinných domků, nebo pracovní místa. • Asi 75 % příjmů státu je (v Česku) z daní, které fakticky (zdaněním) penalizují sociálních pozitiva: pracovní místa (příspěvky na sociální a zdravotní pojištění jsou perspektivou firem de facto daní z pracovního místa), práci (DPH), bohatství (daně z příjmu) • Spotřební daně (což jsou většinou daně na sociální negativa: spotřebu ponejvíce fosilních paliv, cigaret, alkoholu): pouze 11 % • Princip EDR: změnit tuto strukturu, a tudíž implicitní pobídky, které stát financováním svých nákladů v ekonomice vytváří – a tím proměňovat strukturu ekonomiky • EDR přesouvá zdanění mezi různými položkami, aniž by měnila velikost státního příjmu • Částečný přesun: • stát sníží některou daň (či ekvivalent daně) (ze sociálních pozitiv) • a výpadek, který by vznikl v příjmech, kompenzuje zavedením nebo zvýšením daně jiné (ze sociálních negativ: environmentálních škod nebo čerpání přírodních zdrojů) • takže v konečném součtu stát i privátní ekonomika mají stejné peníze, ale v jiné struktuře • Každé firmě se tak konkrétně, viditelně, o konkrétní částku zvýší a/nebo sníží náklady na dílčí položky – ekonomická motivace k rozhodnutím • Optimální postup: postupné, do fází rozložené zavádění schválené s velkým předstihem – umožní firmám připravit se a začít s investicemi • První EDR: Finsko 1990 • První velká vlna: ponejvíce skandinávské země 1990–93 • Druhá velká vlna: Německo, Velká Británie a další státy zhruba 1998–2001 • EU: 1992 návrh tzv. Montiho směrnice • kvůli principu jednomyslného schvalování daňové legislativy schvalování trvalo léta • a návrh rozmělněn na minimální sazby • Česko: 2007 do legislativy zařazeny minimální sazby podle evropské směrnice, marginální efekt • Na co se ekologické daně uvalují (příklady zemí i titulů): • obecně: (a) emise nebo čerpání zdrojů, (b) zboží, při jehož výrobě vznikají emise nebo čerpání zdrojů • energie/uhlík: bezmála všude, kde EDR v nějaké formě je • CO2 (uhlíková daň): některé evropské státy, Kanada pro některé provincie • čerpání podzemní vody: Nizozemsko daň používalo, ale zrušilo • těžba stavebních surovin (stavební kámen, vápenec, štěrkopísky): Dánsko a Velká Británie (a Malta na cement) • jednorázové plastové tašky: Irsko, Dánsko • skládkování komunálního odpadu: ledaskde (nově včetně českého poplatku za skládkování) • spalování komunálního odpadu: některé země (například Rakousko) • obaly: Dánsko, Finsko • pesticidy: skandinávské země, Belgie • syntetická hnojiva: byla (ale kromě Dánska zrušena) ve skandinávských zemích a Rakousku • registrace automobilů: většina zemí EU, velmi vysoká v Dánsku • a další • Různé sazby: nulové sazby energetických daní pro obnovitelné zdroje, obalových daní pro vratné lahve, pesticidy sazby podle toxicity • Které daně se naopak snižují: • nejčastěji odvody sociální/zdravotní pojištění • nebo zvýšení nezdanitelné sazby daně z příjmu (fyzických osob) • jiné modely: pesticidovou daň platí velmi malý výsek populace/ekonomiky (zemědělci), takže ji dost dobře nelze kompenzovat snížením daní plošně pro všechny: zemědělci by financovali zbytek ekonomiky; proto kompenzována například snížením pozemkové daně (Dánsko), reinvesticemi výnosů do environmentálních programů pro zemědělce (Švédsko) • švédská daň z oxidů dusíku: platí elektrárny podle emisí, vrací se v plné výši stejným elektrárnám, ale podle výroby – špinavé elektrárny dotují čisté elektrárny, a tím vzniká velmi silný tlak na snižování emisí • podobně Francie registrační daň z aut: systém bonus-malus: daň na auta s vysokou spotřebou, výnos se používá na bonus (dotaci) při nákupu auta s nízkou spotřebou • Různé výjimky z fiskální neutrality: • Někdy se nekompenzuje 100 %: britská daň z těžby stavebních surovin kompenzována z 90 % a rozdíl se investuje do ekologických programů • Některé instrumenty jsou de facto ekologickou daní, mají mít motivační účinek, ale ani se nepokoušejí o recyklaci výnosů (tj. o daňovou reformu): městské mýtní systémy, které mají regulovat automobilovou dopravu v centrech; český poplatek za skládkování; komunální platby za odpad ("poplatek za popelnici") stanovené podle množství (PAYT) • Stanovuje se pragmaticky: například daně z těžby stavebních surovin míří na jedno dílčí odvětví, ačkoli těžba jiných surovin způsobuje víceméně stejné škody: • ale toto odvětví lze účinně ovlivnit daní (je k dispozici alternativa: recyklace stavebního odpadu) • nelze stanovit stejnou daň, která by účinně ovlivňovala odvětví tak rozdílná, jako je těžba kamene, uhlí a kovů; přitom jiná odvětví lze smysluplněji regulovat jinými nástroji (například územním plánováním). • Některé jsou viditelně úspěšné • Dánská obalová daň, irská daň z plastových tašek), ale často je problém účinek měřit, protože bývají součásti balíčků různých opatření • Z USA víme, že daně z benzínu o výši ekvivalentní 1 Kč na litr snižují emise CO2 z automobilů o 2,6 %: pro srovnání v Česku spotřební daň na rok 2021 činí 12,80 Kč/l u benzínu, respektive 9,55 Kč u nafty • Problémy: • Někdy bývají sazby stanoveny neúčinně nízko • Často účinný dílčí nástroj environmentální politiky, ale to ještě neznamená, že se skutečně proměňuje také struktura ekonomiky • Podíl ekologických daní většinou totiž relativně nízký (ale například v Dánsku nebo ve Slovinsku už kolem 4 % HDP, tj. asi desetina státem redistribuovaných prostředků) • A hlavně: s mizející rolí fosilních paliv v ekonomice bude asi mizet také reálný prostor pro ekologické daně v celkové daňové kvótě. 3.2. Obchodovatelné kvóty (ETS, obchodování s emisemi, cap and trade) • Je to vlastně regulace, nebo ekonomický nástroj? • Princip: stát určí akceptovatelný objem například emisí, podle nějakého klíče je rozdělí do kvót pro jednotlivé podniky a umožní jim, aby si kvóty mezi sebou směňovaly • Dvojí přínos: • podobně jako EDR: oproti regulacím permanentní motivace inovovat: i když podnik plní všechny standardy, pokračující emise pořád ještě představují hodnotu, kterou by mohl prodat • zákon nabídky a poptávky zajišťuje, že se emise sníží nejlevnějším dostupným způsobem: nikdo nebude snižovat emise, pokud na trhu je někdo jiný, kdo to dokáže levněji: raději sníží emise u něj • Poprvé v literatuře teoreticky popsáno v šedesátých letech • Poprvé použito patrně Santiago de Chile: obchodovatelné kvóty na emise mikročástic prachu z průmyslových podniků (1981) • Regulace tetraethylolova v benzínu v USA • První velké použití: USA na SO2 • Navrhla organizace Environmental Defense Fund jako politické řešení, jak překonat skepsi republikánských prezidentů k regulaci, která by snížila kyselé deště • Schvalováno na přelomu 80. a 90. let • V platnosti od 1995, zaváděno ve dvou fázích • Emise klesly o dvě třetiny do 2010: paradoxně ačkoli výroba v uhelných elektrárnách mezitím stoupala • Mortalita v okresech kolem elektráren klesla o 5 % • Evidence navíc ukázala, že – oproti předběžným obavám – nevedlo k soustřeďování znečištění do dílčích regionů • Podle různých kalkulací se zdá, že bylo o 15-90 % levnější než regulace (a levnější, než se očekávalo) • ETS účinně podpořil inovace: firmy se naučily používat nízkosirnaté uhlí (substituce čistším palivem se na celkovém výsledku programu podílela skoro 60 %) a stavět levnější filtry • Úspěchu nečekaně pomohla legislativa, která vznikla o dekádu dříve: deregulace nákladní železniční dopravy, díky které bylo levnější dovážet nízkosirnaté uhlí na větší vzdálenosti • Systém se prakticky zhroutil kvůli změnám, které po roce 2000 začaly zavádět dodatečné regulace (které měly dále snížit emise kvůli lokálnímu znečištění ovzduší), intervencím soudů • Nicméně mezitím prakticky přestal být potřebný: dosáhl účelu • Británie a Dánsko zavedly vlastní ETS na emise CO2 • EU • obchodování s emisemi CO2 od 2004 • donedávna největší světový ETS (od 2018 je větší čínský systém): 12 000 podniků, asi polovina emisí v EU (v Česku více) • vznikal ve třech fázích a postupně zpřísňován: přechod od rozdělování kvót zdarma k aukcím • masivní přealokace (rozdělení většího množství kvót, než podniky vůbec potřebovaly) v prvním kole (kdy o kvótách primárně rozhodovaly vlády členských států EU a použily je jako cestu, jak dotovat domácí podniky) • druhé kolo se časově shodovalo s ekonomickou recesí, kdy klesla výroba, a tudíž i znečištění a potřeba povolenek – cena povolenek klesla prakticky na nulu a systém přestal jakkoli účinkovat • řešeno postupným zaváděním aukcí a umělým odstraněním části povolenek z trhu • nyní systém začíná být až neočekávaně úspěšný a viditelně plní svůj účel: je především hlavní příčinou rychlého uzavírání uhelných elektráren • USA • řadu let pokusy zavést ETS na CO2 • 2007 zákon neschválen kvůli obstrukcím, ačkoli měl většinu v Kongresu • nicméně autonomně zavedly některé státy USA včetně Kalifornie • obchodování s emisemi CO2 od 2004 • Další země: o ETS uvažují nebo jej zavádějí některé asijské státy (Čína), Austrálie aj. • Mezistátní obchodování bylo součástí Kjótského protokolu, včetně offsetů (snížení emisí v rozvojových zemích): riziko zneužívání • Obchodovatelné kvóty na jiné environmentální problémy: v Anglii 2004 zavedeny na biologicky rozložitelný komunální odpad (Landfill Allowance Trading Scheme) • neobvyklý koncept: kvóty se vztahovaly na municipality • ukončeno 2013 poté, co přestalo dávat smysl, protože skládkovací daň byla dostatečně vysoká • obchodovalo se řádově několik procent kvót • Nebo na rybolov: 3.3. Rybolov: Individuální převoditelné kvóty • Individuální převoditelné kvóty v regulaci rybolovu (ITQ) • První zavedl Nový Zéland (1986) a posléze Island (1990 převoditelnost poté, co od 1984 kvóty) • Aljaška: regulace lovu platýzů a chmurnatky tmavé • Inspirováno Britskou Kolumbií, kde podobný model zaveden 1991 • Zavedeno 1995 po letech neúspěchů s přímými regulacemi • Kvóta určuje, kolik smí každý majitel vylovit • Jsou obchodovatelné, ale jen v rámci dílčího regionu a uvnitř velikostní kategorie lodí • Pokud překročí kvótu o méně než 10 %, musí vyčerpat část vlastní kvóty na následující rok (nad 10 % platí pokutu) • Není úplně volný trh: regulace limituje, kolik celkové kvóty může držet jeden účastník; víceméně je vyloučena účast korporací, které nelovily před zavedením kvót • Dánsko: • během dvou dekád utratili čtvrt miliardy dolarů za dotované ukončování činnosti lodí • populace mezitím klesaly • 2003: ITQ na sledě • 2007: rozšířeny na řadu dalších druhů, nyní je pod ITQ asi 90 % mořského rybolovu v Dánsku • rybolovná kapacita klesla o 25 %, profit rybářů zdvojnásobil • Desítky zemí, zhruba 25 % světového rybolovu je pod ITQ • Novozélandský program pokrývá asi 90 druhů ryb na stovkách dílčích trhů (regiony a druhy) • Ale také rozvojové země: Argentina, Peru a další 3.4. Offsetové programy • Podobný mechanismus jako ETS: offsetování škod na biologické diverzitě: • Stát vyžaduje za zábor přírodní plochy zajistit ekvivalentní náhradu • Princip akceptuje, že zábor přírody bude i při poměrně silné regulaci nenulový, a tudíž offsety zajišťují menší ztrátu než pouhá regulace • USA offsetovaný zábor mokřadů • původně povinnost kompenzovat ztrátu mokřadů (novým mokřadem, obnovou mokřadu, posílením stávajícího biotopu nebo ochranou existujícího) • postupně se přeměnila v komerční trh s kompenzacemi • developer musí zajistit náhradní mokřad přímo, poplatkem státu nebo prostřednictvím komerční mitigační banky • desítky čtverečních kilometrů zásahů do mokřadů a nižší stovky km2 kompenzačních projektů ročně, trh s asi 3 miliardami dolarů za rok • mitigační banka je licencovaná a regulovaná federální vládou (takže náhrada nezávisí například na budoucí solventnosti nebo schopnostech developera) • první projekty v 80. letech • explicitní politika anoncovaná 1991, první komerční projekty 1992-94 a 1995 první formální pravidla • v provozu jsou řádově stovky mitigačních bank, vesměs komerční projekty • Kompenzace biotopů ohrožených druhů v USA • podobný model jako mokřady • první zavedl stát Kalifornie 1995, federální vláda postupně během 90. let • v provozu asi 130 bank na 650 km2 • každá musí mít smlouvu se státem, plán dlouhodobé péče a monitoringu a nadaci, z jejíchž výnosů se bude platit do nekonečna • Je to ekonomický nástroj, nebo regulace? • z pohledu developera běžná regulace: povinnost kompenzovat • ale vytváří trh s pozitivní externalitou: poptávku po vytváření biotopů • Model má plusy: • biologická logika: no net loss patrně lepší než regulované ztráty • vytváří velké plochy biotopů • Ale také meze: • offsety mohou nahradit celkovou ztrátu, ale neřeší ztrátu v konkrétním místě – zatímco není jakkoli důležité, kde vznikají řekněme skleníkové plyny, v případě například mokřadu náhrada na jiném místě neřeší lokální ztrátu • některé biotopy lze poměrně rozumně offsetovat (například některé typy mokřadů), jinde to prakticky není možné (například rašeliniště) • kvalita může být problematická: offsetovaný zábor přírodní vegetace v Austrálii prakticky nepřináší očekávané výsledky, protož pracuje s nerealistickými předpoklady 4. MAJETKOVÁ PRÁVA Premisa: bližší vymezení exkluzivních majetkových práv motivuje jejich držitele, aby čerpali přírodní zdroje s ohledem na jejich schopnost se reprodukovat. Často je favorizuje (zejména americká) politická pravice. Teoreticky dává smysl a má paralelu v životě: české zemědělské podniky opravdu lépe pečují o vlastní půdu než o pronajatou. Patrně nejzajímavější jsou africké programy decentralizace majetkových práv k divokým zvířatům: • Řeší dva problémy: • Rostoucí populace zvyšuje poptávku po půdě, takže vytlačuje přírodu • Konflikty mezi zemědělci a divokými zvířaty (intenzivnější v agrární společnosti) • Zambie: Luangwa Integrated Resource Development Project (LIRDP) • zahájen 1983 po neúspěšných pokusech řešit pytlačení regulací • původně v údolí řeky Luangwa na 15 000 km2 • obce dostávají právo lovit • příjmy (vstupné do národních parků, lovecké licence, výnosy z odstřelu, komerční prodej) se dělí mezi stát a místní komunity • program měl několikerý přínos: • stouply příjmy místních obyvatel • místní obyvatelé se postavili proti pytlákům: vnímají zvířata jako svůj majetek (nikoli majetek vzdáleného státu) a pytláky jako zloděje • místní jsou najímáni jako strážci • obnovila se tradiční role náčelníků v managementu zvířat • pytlačení dramaticky pokleslo, počet slonů v největším národním parku v údolí stoupl na více než čtyřnásobek • místní lidé sdílejí informace s ochranou přírody • 1991: program rozšířen na další místa v Zambii • Zimbabwe: program CAMPFIRE spuštěn 1988 • nyní: 24 z 59 okresů, třetina státu • obce či okresy vstupují do programu a vyjednávají si využití zvířat, které vyhovuje jejich zájmům • stát deleguje uživatelská práva na okresy, pokud • chtějí • a splní podmínky: stát určuje kvótu lovu, kterou musí dodržet, a musí mít plán managementu divokých populací • okresy mohou dále delegovat na obce • 90 % příjmů z komerčního lovu (z toho 82 % sloni a buvol kaferský) • neprodává se ale slonovina (nelze kvůli mezinárodnímu zákazu obchodu) • obce se naučily spolupracovat se státní ochranou přírody • obce rozhodují o využití příjmů (například v době sucha většinu využívají jako příspěvek domácnostem, při lepší úrodě investují do veřejných služeb) • Programy ovšem mívají problémy: • Narážejí na zájmy byrokratického aparátu v afrických státech • Lokální konflikty: • obce vs. zájmy náčelníků • zájmy okresních správ • zvířata nežijí tam (a největší konflikty tedy nejsou tam), kde žije většina obyvatel (a kde je největší zájem investovat výnosy) • místní mohou, ale nemusí vnímat, že zvířata patří jim • Vnášejí demokratický prvek na autoritativního státu, což nevyhovuje elitám • Ale majetková práva také nemusí fungovat podle očekávání: pastviny v Botswaně • Stavy skotu mezi roky 1966-74 stouply na dvojnásobek • Řešení: dlouhodobé pronájmy měly internalizovat externality a motivovat nájemce ke zvyšování produktivity • Hardinovský přístup ke tragédii obecní pastviny par excellence • Pastviny rozděleny na dvě skupiny: komerční pronájmy na 50 let a komunální půda (plus další dvě: půda v rezervě a půda určená k jiným účelům než pastvě) • Nefungovalo podle předpokladů: • nájemcům se nevyplatilo investovat do zvyšování produktivity rančů • namísto péče o pronajatý pozemek ponechávali záložní stádo na komunální půdě (kde tudíž nadále konkurovali chudším pastevcům) • Program opomíjel nepředvídatelnost počasí – pastevci potřebují migrovat • Komerční trofejní lov zvířat: může být instrumentem ochrany přírody? • v Africe vynáší přes 200 milionů dolarů ročně • vytváří silnou ekonomickou pobídku k ochraně enormních území • 13 % Jihoafrické republiky jsou lovecké ranče (a jen 6 % je v chráněných územích) • v Tanzanii je to čtvrtina území (a chráněná území třetina) • chrání nedostupná a málo spektakulární území, kde není zájem o ekoturistiku • majitelé mají motivaci podporovat životaschopné populace • většina lovu méně známá zvířata, ale většina výnosů několik atraktivních druhů • většinou je pod solidní kontrolou (viz lov nosorožců v Jihoafrické republice a Namibii) • ale naráží také na problémy: • nejspíš není plně finančně soběstačný jako řešení ochrany přírody • peníze nekončí u místních obyvatel • u některých druhů v některých místech patrně nadměrný lov (lvi) • neetické praktiky • a je to hodnotově přijatelný model? 5. PLATBY ZA VEŘEJNÉ SLUŽBY • Více či méně banální dotace • Stát investuje nemalé částky, které mají výsledky • Centrální zdroje na životní prostředí v roce 2019: 53 miliard Kč • Přitom celkové výdaje na životní prostředí: 101 miliard Kč, z toho 30 mld. investice • Stát přímo platí projekty (typu: čističky odpadních vod) • Pro nás jsou ale zajímavější podpory, kterými motivuje privátní subjekty • Ilustrativním příkladem jsou zemědělské dotace • Společná zemědělská politika od 1962 • 36 % rozpočtu EU • cílem byla původně stabilizace trhu a soběstačnost • postupně ale přestala být finančně i politicky únosná • postupné reformy • asi čtvrtinu nákladů českých farem tvoří dotace (a v pastvinářství více než 50 %) • v EU jsou dotace asi 20 % hrubého příjmu farem, což není zcela neobvyklé: podíl dotací na hrubém příjmu se pohybuje mezi 12 % (USA) a 62 % (Norsko) • původní model spočíval víceméně v dotacích na produkci, ale reformy během devadesátých let pod tlakem přebytků, ekonomické kritiky a rozporu s pravidly WTO • v Česku se diskuse ponejvíce zaměřuje na rozdíl v příjmech velkých a malých farem, což je legitimní, ale reálně spíše marginální dilema • klíčové: za co se platí • kolem roku 2000: většina dotací převedena na platby na hektar: de facto sociální podpora pro farmy • zhruba čtvrtina rozpočtu tzv. druhý pilíř (péče o krajinu, rozvoj venkova, investice) • 2015: 30 % z přímých plateb převedeno na péči o krajinu (greening) • a postupně zaváděny podmínky, které musí farmáři plnit, aby měli nárok na podporu • Británie po odchodu z EU během sedmi let úplně zruší přímé platby a zhruba stejnou sumu začne vyplácet v platbách na péči o krajinu (a přinejmenším dočasně také investičních subvencích na přechod k novému modelu zemědělství s vysokou produktivitou a novým typem služeb) • Agroenvironmentální programy (agroenvironmentálně klimatické programy): • klíčová reforma Společné zemědělské politiky v roce 1992, která nasměrovala financování do veřejných služeb • vybírají a designují si je samy členské státy • postupně rozšiřovány a propracovávány • Česko: několik programů, které rozčleňují strukturu orné půdy (biopásy, zatravňování, biotopy pro čejku chocholatou) nebo snižují intenzitu výroby (integrovaná ochrana vinic, sadů, zeleniny aj.) • patrně nejzajímavější ale programy péče o louky a pastviny • 28 % zemědělské půdy • hrozí (a) rozorání nebo naopak opuštění, (b) intenzivní hospodaření • farmy dostávají k přímé platbě bonus na travní porosty, který motivuje k udržení lučního nebo pastevního hospodaření (proto pastviny vysoký podíl dotací na příjmech a proto také tržní cena půdy na travních porostech srovnatelná s ornou): environmentální přínos patrně hlavně ochrana proti erozi a krajinný ráz • druhý prvek: cílené programy na druhově bohaté louky a pastviny: 6 programů podle typu biotopů (některé se dále člení na hnojené/nehnojené) a 2 navíc pro konkrétní druhy (chřástal polní, modrásci): bonusová dotace za dodržování pravidel, jak sekat/spásat a hnojit • programy účinně propojily data o biotopech se zemědělskými parcelami, takže farma může vstoupit do programu cíleného na biotop, který reálně má, aniž by musela prokazovat (v chráněných územích navíc povinné) • unikátní: něco podobného má jen 5 států EU a Česko jediné plošně • zajišťuje ochranu patrně nižších tisíců čtverečních kilometrů biotopů s vysokou biodiverzitou • Inovativnější přístupy k platbě za environmentální benefity v zemědělských dotacích: • širší nabídka programů (pestrý výběr) • ucelené balíky podpor podle úrovně pokročilosti (spíše než izolované dílčí programy) • případně propojené s tzv. faremními plány • platby za environmentální výsledek (namísto platby za činnost) • víceleté kontrakty, společné kontrakty více farmářů (například v povodí) • Explicitní platby za ekosystémové služby • narážejí přirozeně na bariéry explicitního vyčíslení externalit, o kterém jsme již mluvili • a navíc specifické komplikace: • široké pojetí ekosystémových služeb (platby patrně dávají smysl jen pro některé typy služeb) • je nezbytné je designovat tak, aby služby v nich byly obchodovatelné • je nezbytné řešit nerivalitní povahu velké části ekosystémových služeb • proto nezbytná nějaká role intervence nebo facilitace ze strany státu • Platby za ekosystémové služby v Kostarice • asi nejznámější a nejvíce respektovaný program • spuštěn 1997 • platí explicitně za 4 ekosystémové služby: sekvestraci uhlíku, ochranu před povodněmi, biodiverzitu a krajinný ráz • vlastníkům půdy platí za ochranu lesa nebo reforestaci • odstupňované sazby reflektují náklady (reforestace je dražší), vyšší desítky dolarů na hektar a rok (přičemž výnos z pastvy skotu se pohybuje mezi 8 a 125 dolary) • limitováno na 2 až 300 hektarů pozemků (kmenová půda 600 hektarů, asociace bez limitu) • financuje speciální fond, do kterého plynou • především podíl z daně z fosilních paliv (3,5 % výnosů) • příspěvky zahraničních donorů • dobrovolné příspěvky provozovatelů hydroelektráren (fond je prakticky spravuje, ale financuje se jimi péče o lesy v relevantním povodí) • inspekci zajišťuje správa ochrany přírody • v první fázi (do roku 2000): 3000 km2 • posléze další rozvoj • 1997–2019: 18 tisíc rodin, 19 kmenů (zhruba 100 000 lidí), necelých 900 asociací; 13 tisíc km2 (tj. asi pětina země) • 95 % výměry byla ochrana původního pralesa nebo zakládání plantáží; asi 4 % šla na obnovu přírodního lesa • deforestace dramaticky klesla a lesa přibývá, ale je obtížné rozlišit, nakolik šlo o výsledek tohoto programu nebo jiných intervencí • deficity: platby nezávisí na tom, kolik ekosystémových služeb pozemek reálně dodává (například kde v povodí leží) • Vodní fondy • Prapůvodním vzorem New York • nicméně ve velkém se začaly zavádět poté, co experimentálně zavedlo Quito, hlavním město Ekvádoru, s pomocí The Nature Conservancy • 2000 vznikl fond, který pečuje o lesy a horskou tundru páramo, jež slouží jako zdroj vody • vytvořila vodárenská společnost s TNC, postupně se přidali výrobci elektřiny nebo pivovar • ročně vybere 2 miliony dolarů, které ukládá do trustu, který vynáší kolem 800 000 dolarů ročně – investují se do desítek projektů • postupně kopírovala další města v Latinské Americe • nyní 43 vodních fondů, které pečují o více než 30 tisíc km2 a zdroje vody pro > 50 milionů lidí • vesměs Latinská Amerika, ale také USA, 2 v Číně, 2 v Africe • přes 35 dalších v přípravě: Afrika, Indie aj. asijské státy, Británie, Španělsko, Nový Zéland • Příjmy fondů: • obvykle vodárny a hydroelektrárny (většinou kolem poloviny příjmů nebo více) • provozovatelé zavlažování nebo asociace farmářů • výrobci nápojů • poplatky • granty, nadace, mezinárodní donoři • výnosy z kapitálu uloženého do fondu • Fondy • trusty, které financují projekty z výnosů • nebo se část příjmů rovnou používá k financování projektů (dává smysl v menších povodích, kde není šance vybrat velký základní kapitál) • nezávislý se správní radou, kterou tvoří přispěvatelé a někdy vláda, někdy komunity • Platby • andská města: typicky projekty • brazilská města: platby farmářům • Financované činnosti • Strážci a správci (často fondy pečují o už existující chráněná území): zajištění reálné ochrany, práce s místními komunitami na vyloučení zemědělství z chráněného území • Projekty (například reforestace podél horských řek, oplocení svahů jako ochrana před dobytkem) • Platby farmářům za les podél řek (brazilská města platí nižší desítky dolarů za hektar a rok) • Alternativní zdroje příjmů coby nepřímá kompenzace za nepřístupnou půdu: investice do zpracovatelských podniků v komunitách • Finanční nástroje: inovativní přístupy, které se snaží o sofistikovanější financování než klasické dotace • dávají smysl hlavně u komerčních, návratných investic • britská Green Investment Bank • založena 2011, stát do ní vložil 3,8 miliardy liber (kolem 150 mld Kč) • klasická komerční banka, ale financuje pouze environmentální projekty a stoprocentním vlastníkem byl stát (současná vláda ji privatizovala): první takový projekt na světě • soustřeďuje se prozatím na obnovitelné zdroje, energetickou efektivnost a recyklaci odpadu • vedly se debaty o přeměně Státního fondu životního prostředí v zelenou investiční banku, ale bez výsledku • Modely podpory inovací a zavádění inovací • zhruba polovinu výdajů na inovace v obnovitelných zdrojích pokrývají veřejné prostředky • riskantní, dlouhodobé inovace (dejme tomu nový materiál pro fotovoltaické technologie) vs. inovace v technologiích, které jsou blízko trhu (například vylepšování aut): veřejnou podporu vyžaduje hlavně první typ • hlavní problém: veřejné prostředky umí platit (a) výzkum a vývoj, nebo (b) tržní aplikaci, ale nejobtížnější bývá vyvinou účinné intervence pro demonstrační projekty a přípravu na vstup technologií na trh ("Údolí smrti"): fáze, kde už hrají klíčovou roli privátní finance a stát potřebuje najít řešení, jak je mobilizovat • rizikový kapitál má sklon se přesouvat k méně riskantním oborům, jako je software nebo technologie blízké trhu • vyžaduje kreativní a dobře adaptované instrumenty, které snižují riziko: garance za půjčky, kofinancování, kolaborativní inovační projekty (veřejné a privátní subjekty, sítě privátních subjektů), vytváření trhů • Poplatky za znečištění coby instrument financování environmentálních benefitů • V principu spíše ekologická daň • Ale mohou být kontexty – například český -, ve kterém se stávají instrumentem k veřejnému financování namísto motivace ke snižování škod • Některé nesporně environmentální: například české poplatky za znečišťování ovzduší, za vypouštění odpadních vod, poplatek za hlučnost startujících letadel, poplatky za skládkování nebo za zábor zemědělského půdního fondu • Některé sporné: poplatky za odebírání vody mají plausibilní environmentální rovinu, ale patrně jinou motivaci • Klasické royalties: poplatky, které slouží jako platba majiteli přírodního zdroje (státu) za právo jej vytěžit: • zejména za poplatky z těžby nerostných surovin • environmentální motivace (k šetření zdroji) prakticky nulová, protože jsou velmi nízké (stavební suroviny: 2-3 % tržní ceny nerostu) • navíc ani nevznikly jako nástroj environmentální politiky • ale výnos se (v Česku) používá k financování rekultivací • Poplatky jsou běžné zejména v postkomunistických zemích • Patrně byly zamýšleny coby ekologická daň, ale většinou velmi nízké, takže jako motivační environmentální nástroj prakticky neslouží • Reálný smysl je fiskální: vybírají prostředky, které stát investuje do environmentálních programů • Dává smysl: elementárně spravedlivé, že za environmentální programy zaplatí znečišťovatelé • Nicméně environmentálním nástrojem je pak spíše utracení poplatku (dotace) než jeho výběr (motivace znečišťovatele) • V některých případech fiskální účel víceméně explicitní: maďarský poplatek z benzínu (používaný na investice do environmentálně šetrné dopravy), thajská daň z vypouštění odpadních vod, argumentace MŽP k ponechání současných poplatků za znečišťování ovzduší 6. NEPŘÍMÉ MOTIVACE (Ve skutečnosti nejde o žádnou kategorii, ale mišmaš opatření, která se nehodí nikam jinam.) 6.1. Pojištění za případné škody • Mělo by motivovat firmy, aby raději investovaly a předešly haváriím – bezpečnější provozy mají nižší pojistné • evropská směrnice o odpovědnosti za škody • český zákon o prevenci havárií: povinné pojištění pro chemický průmysl • jaderné reaktory: • odpovědnost je naopak explicitně omezena na několik miliard korun (mezinárodní konvence, legislativa v USA) • plná odpovědnost by prakticky vyloučila investice do jaderných reaktorů, protože riziko havárie je extrémně malé, ale následky extrémně vysoké, a proto by pojistné bylo extrémně vysoké 6.2. Pevné výkupní ceny (feed-in tarif) pro obnovitelné zdroje elektřiny • Historicky poprvé zavedla Kalifornie 1984 • Klíčové ale bylo zavedení v Německu 1991 • utility musí vykupovat elektřinu z obnovitelných zdrojů • stát stanoví výkupní cenu (která byla odvozena z maloobchodní ceny elektřiny v předchozím roce) • nevztahoval se na výrobu korporacemi • reálně nastartoval investice do větrných, biomasových a malých vodních elektráren • nicméně nedostatky • výkupní cena příliš nízká pro solární elektrárny • nestabilní cena (každý rok jiná) vedla k investiční nejistotě • nerovná distribuce: podstatně nákladnější pro utility ve větrnějších regionech: proto 1998 zastropován tak, že nebude tvořit více než 5 % nákupů elektřiny v žádné utilitě • Postupně okopírovalo několik evropských států • 2000: Německo a Dánsko přešly na model založený na reálných nákladech na investice • sazby se liší podle technologie, výkonu a regionu • stanoven cíl (10 % německé spotřeby elektřiny v roce 2010) • sazba stanovena tak, aby fixovala návratnost investice do 20 let • Po 2000 převzala • řada evropských států • některé státy v Indii a posléze Indie jako federace • Jižní Afrika, Čína, některé australské státy a kanadské provincie aj. • Česko: 2002 první pokus, 2005 zákon • Německo ovšem zákon postupně modifikovalo, aby snižovalo náklady: • za energeticky náročný průmysl platí stát • investoři začali platit za připojení k síti • růstový koridor: stát reguluje, kolik elektřiny do systému vstoupí (tj. za kolik se bude platit) • Koncept FIT není nekontroverzní • Je z podstaty věci drahý • Nemotivuje k inovacím • Evropská komise tradičně prosazovala anglosaský model kvót na obnovitelné zdroje, kde stát určuje, kolik obnovitelné elektřiny se vyrobí, a firmy rozhodují o ceně • Komise původní FIT v roce 1991 povolila s tím, že množství elektřiny (a platby) jsou zanedbatelná • další spory provizorně ukončil Evropský soudní dvůr, který 2001 rozhodl, že FIT není státní dotace, protože stát neplatí • ale Komise se dvakrát pokusila o harmonizaci podpor obnovitelných zdrojů v EU na kvótním systému • většina států EU (včetně Británie) postupně zavedla FIT • 2014: nová pravidla státní podpory v EU prakticky vyloučila FIT pro větší zdroje • explicitně vyžaduje aukce, které dosáhnou nejnižší ceny • státy od FIT postupně upouštějí • zavádí se aukční systémy, což je státní nákup se vším všudy • Česko prakticky ukončilo přijímání nových zdrojů do FIT v roce 2010 • regulátor nezvládl určování cen u solárních elektráren • vysoká cena politicky kontroverzní • zákon prakticky bezezbytku zrušen • podobná situace v několika dalších státech • nově energetický zákon zavedl obdobu (nepřímý FIT přes pevnou výkupní cenu tepla) pro bioplynové stanice, jež používají kejdu nebo komunální odpad, uvažuje se o FIT pro spalování kalamitního dřeva • Velká Británie zavádí podobný princip pro jaderné reaktory (Contract for Difference): v Česku vláda zamítla a uvažuje se o řešení, kde stát bude prakticky sloužit jako bankovní klient v zastoupení ČEZ 6. 3. Rozšířená odpovědnost výrobce • regulace ukládá výrobci povinnost, aby zajistil recyklaci svého zboží poté, co doslouží • v principu regulace zajišťující recyklaci • ale také ekonomický nástroj: měl by motivovat k větší recyklovatelnosti (výrobci mají zájem, aby bylo zboží snadněji – a tudíž levněji – recyklovatelné) • poprvé Německo na začátku 90. let: obaly • Nizozemsko na elektroniku • díky evropským směrnicím o minimální recyklaci podobné mechanismy v řadě států EU • Česko: obaly, automobily, baterie, pneumatiky, minerální oleje, elektronika a elektrické zboží („elektrošrot“) • Francie: oblečení, boty, použité zdravotnické pomůcky, obaly chemických výrobků pro domácnost (čisticí prostředky, rozpouštědla), nábytek • Japonsko auta, Korea elektrošrot • Výrobci si obvykle vytvoří společnou organizaci, která pro ně recyklaci zajišťuje (například Ekokom) • Není příliš jasné, nakolik opravdu mění design výrobků • západokanadské provincie: povinná recyklace použitých motorových olejů: spotřeba klesla (ačkoli HDP rostl), poměrně vysoká recyklace, patrně lépe recyklovatelné obaly a méně aditiv – ale kauzalita nejistá 6.4. Podmínky dotací • Pokud stát uděluje dotace, může si klást podmínky • A speciálně to platí, pokud dotace tvoří kolem 20 % hrubého příjmu farem jako v EU • v EU 2 různé přístupy: • plošné podmínky • v EU: standardy dobrého environmentálního a zemědělského stavu, povinné požadavky na hospodaření • v Česku zavedeny jako řada dílčích podmínek, které stanovují, jak hnojit, chránit půdu před erozí, zajišťovat dostatek organické hmoty v půdě, chránit krajinné prvky nebo ptačí hnízda, eliminovat invazivní rostliny atd. (plus řada podmínek, které sledují dodržování separátně existujících norem) • povinnost vyčlenit část půdy pro vyžadované účely ("greening") • 5 % orné půdy na farmách > 15 ha (kromě ekologického zemědělství, farem s vysokým podílem luk a pastvin aj.) musí být vyčleněno jako tzv. plochy v ekologickém zájmu (EFAs) • vztahuje se na zhruba 70 % orné půdy v EU: papírově 8 milionů hektarů EFAs • reálně silně soustředěno na tzv. produktivní EFAs: pěstování dusíkatých plodin nebo meziplodin tvoří > 70 % výměry EFAs v EU a > 90 % v Česku • naopak krajinné prvky jen 4 % v EU a 0,08 % v Česku • další osud je nejasný, protože se systém reformuje na nepovinné EFAs 6.5. Conservation easements • Kontrakt, ve kterém vlastník půdy akceptuje specifické restrikce zajišťující ochranu přírody, ačkoli pozemek zůstane v jeho rukou • Běžné v USA, některých anglosaských zemích a Latinské Americe • Většinou provozují NNO, ale v USA často také stát 6.6. Eliminace environmentálně nepříznivých subvencí • Environmentally harmful subsidies (EHS), „perverzní dotace“ • Zrušit dotace, které podporují činnosti, jež škody vyvolávají • Vlastně nejde o nástroj, ale eliminaci existujícího politického nástroje • Co jsou dotace? Dotace jsou široký koncept: • různé typologie • například podle postupu, jak stát dotace uděluje: • přímé dotace (klasické transfery financí ze státního rozpočtu) • daňové výdaje (různé daňové úlevy: například nulová spotřební daň na letecké palivo) • implicitní dotace • nejrozličnější • levné úvěry a garance půjček státem (snižují cenu kapitálu při investicích) • cenová a regulatorní opatření (FIT, mléčné kvóty) • ušlá státní renta (neadekvátně nízké poplatky z těžby jsou něčím jako daňovou úlevou) • snížená odpovědnost za škody (jaderné reaktory): pokud část škod platí stát, firmy mají nižší pojistné • diskutabilní: jsou nepokryté externality dotací? Jsou veřejné statky dotací (je státem financovaná dálnice dotací pro firmy, které dovážejí zboží z velké vzdálenosti, proti lokálním konkurentům)? • V akademické literatuře se řeší zhruba od konce 90. let • Často nepřímé, nezamýšlené a neočekávané environmentální konsekvence dotací s radikálně odlišným účelem • Příklady: • Přímé platby v zemědělství • v tradiční formě podporovaly produkci a intenzifikaci • zemědělské dotace obecně podporují odlesňování tam, kde není regulováno • Dotace na fosilní paliva • německé dotace na těžbu uhlí: od padesátých let do 2018 • kalkulace MMF (2013) 176 zemí: 480 miliard dolarů ročně • tři čtvrtiny z toho J a JV Asie, Blízký východ a severní Afrika: dotace na benzín, naftu, někdy elektřinu • Indonésie, Bangladéš, Pákistán, Brunei: dotace činí > 3 % HDP • státy OECD: 55-90 miliard US$: dvě třetiny z toho na produkci ropy a ropných produktů (daňové úlevy apod.) • včetně nepokrytých externalit se odhaduje na více než 1,4 bilionu dolarů • eliminace dotací by zajistila sedminu ze snížení emisí, které je nutné k omezení růstu teplot na 2 °C • Rybolov • dotace 25-29 miliard US$ ročně, dvě třetiny z toho v průmyslových zemích • asi 60 % z nich motivuje k větší exploataci: dotace na palivo, investice do přístavních zařízení, skladišť, lodí, daňové úlevy • Lesnictví • některé české podpory (výsadba smrku, výsadba na holinách, umělá obnova) • bariéry exportu • řada tropických zemí reguluje export tropického dřeva • eliminuje tak konkurenci domácích spotřebitelů: klesá cena dřeva na domácím trhu, což vede k plýtvání • Indonésie, Malajsie, Filipíny: na 1 m3 překližky o 15-20 % více stromů • stimulují investice do nadbytečných zpracovatelských kapacit, které vyvolávají tlak na další těžbu • nevyplatí se investovat do plantáží, jež by sloužily jako alternativa k těžbě primárních lesů • extrémně nízké poplatky za těžební koncese • ekvivalent nízkých poplatků z těžby surovin • navíc levné dřevo: motivují k plýtvání při těžbě i zpracování 7. APLIKACE EKONOMICKÝCH NÁSTROJŮ Máme paletu ekonomických instrumentů a víceméně rozumná kritéria, podle kterých rozhodovat, kdy je použít – a kdy přistoupit ke striktnější regulaci. V principu. Reálná aplikace bývá komplikovanější. 7.1. Volba mezi instrumenty • Dobrou ilustrací jsou sloni v Africe. • Mluvili jsme o programech decentralizace majetkových práv k divokým zvířatům, jako je CAMPFIRE nebo LIRDP (viz kapitola 4). • Nutným předpokladem účinnosti je, že místní lidé budou z majetkových práv mít reálný výnos – což úplně neplatí. • Členské státy konvence CITES (a speciálně africké státy) desítky let debatovaly, jak zajistit ochranu slonů. • V osmdesátých letech návrhy na národní kvóty exportu slonoviny, které by byly kompatibilní s posilováním majetkových práv. Návrh byl 1985 schválen, ale narazil na kritiku: nebyl funkční a možná ani reálně proveditelný. • Postupně se proto mínění přiklánělo k úplnému zákazu obchodu. • 1989: signatářské státy CITES odhlasovaly víceméně úplný zákaz obchodu, což prakticky uzavírá prostor pro programy jako CAMPFIRE nebo LIRDP. • Prakticky od té doby probíhá vleklý konflikt, ve kterém stojí jihoafrické státy (silné, udržitelně využívatelné populace slonů) proti východoafrickým (důraz na turistiku, silné pytlačení) • Jihoafrické státy prosadily několik jednorázových prodejů legální slonoviny, ale nikdy se jim nepodařilo uspět s návrhy na systematický regulovaný obchod (a prostor se postupně uzavírá: dovozci krok za krokem úplně eliminují import slonoviny) • Chceme motivovat, aby dotyčné činnosti bylo méně – nebo ji eliminovat? • Chceme motivovat k činnosti, kterou nástroj podporuje? • Nástroj prakticky využívá lovu zvířat k ochraně divokých populací: chceme to? 7.2 Politické filozofie • Některé nástroje mohou být v rozporu s principy některých politických filozofií • Levice v principu podporuje přímé daně – a ekologická daňová reforma přesouvá zdanění z přímých daní na nepřímé • Část pravice v USA je proti jakémukoli zvyšování jakýchkoli daní – a EDR některé daně zvyšuje • Může být bariérou v politickém procesu, kterou musíme reflektovat • Koneckonců do debaty o regulovaném lovu slonů také vstupují hodnotové postoje globálního veřejného mínění (které má v posledku vliv také na pozice organizací na ochranu přírody, které musí vážit praktické ohledy i postoje své komunity) • Hodně se to projevilo v diskusi o trofejovém lovu jako prostředku ochrany divokých zvířat: pro řadu lidí je prostě principiálně nepřijatelný • Velrybářství: k ochraně velryb se používaly regulatorní nástroje (protože optimální míra čerpání kolabujících populací se víceméně rovnala nule a protože by bylo extrémně obtížné vytvořit globální ekonomický nástroj), nicméně proti ekonomickým nástrojům by se patrně objevily také silné etické námitky: pro velkou část společnosti je jakýkoli lov velryb principiálně nepřijatelný, takže proti němu vzniklo neformální tabu (a proto k ekonomickému nástroji policymakeři nepřecházejí, i když rostoucí populace některých druhů velryb by patrně šlo smysluplně v menší míře lovit). 7.3. Účel • Opravdu se tento nástroj hodí k tomuto účelu? • EDR by patrně nebyla vhodným řešením na smog a CO2 z lokálního vytápění uhlím: • zdražila by uhlí • ale bariérou pro menší spotřebu uhlí není levné uhlí, nýbrž nedostatek kapitálu: sociálně slabé domácnosti (důchodci na venkově...) nemají úspory na to, aby investovali do nového vytápění a/nebo zateplení domu 7.4. Konkrétní design • Design se musí odvíjet od cíle, ale často nemáme úplně ujasněný přesný cíl (environmentální a především ekonomický) intervence • Často velmi důležitý pro účinek i žádoucí a nežádoucí konsekvence ekonomického nástroje • Nejednoznačnost některých nástrojů: • v některé variantě užitečné, v jiné škodlivé • zalesňování listnáči v nížinách s deficitem lesa vs. zalesňování smrkem na květnatých loukách v lesnatých horách • REDD: může chránit pralesy, nebo podporovat jejich vykácení a nahrazení rychle rostoucími plantážemi, které pohlcují uhlík • Účinnost • například sazby poplatků a daní klíčové pro jejich účinnost • české poplatky ze znečištění ovzduší nikoho k ničemu nemotivují a slouží jako fiskální instrument • Brazílie: všichni raději zaplatili daň z odlesňování a odlesňovali dál, protože byla příliš nízká • aby uhlíková daň motivovala ke snížení emisí, které je nutné pro udržení teplot na +2 °C, musí být vysoká 40-50 US$/tunu CO2 • lze řešit tím, že se vyhneme dilematům: například kombinace ETS s floor price (minimální cena uhlíku, pod kterou trh nesmí klesnout) v podstatě kombinuje výhody ETS a ekologické daně • Dopady • často jde o drobné nuance • EDR v Německu zvýšila příjmy důchodců díky jedné dílčí podrobnosti v mechanismu, kterým se snižovaly příspěvky na sociální pojištění • Transakční náklady • náklady na výběr poplatků za emise do ovzduší byly u řady malých českých plátců (některé firmy platily stokoruny ročně) vyšší než poplatek, který od nich stát dostal: poplatek byl pro stát ztrátový, takže novela zákona drobné plátce od poplatku osvobodila • Politická akceptovatelnost • často klíčová bariéra • souvisí nejen se 7.2, ale také s vlivem zájmových skupin, partikulárními zájmy, komplikovaností • optimálním řešením emisí CO2 by patrně byla globální uhlíková daň s globální redistribucí výnosů – ale je takové řešení politicky proveditelné? 7.5. Vynucování • Důležitý prvek: neúčinné vynucování může eliminovat účinnost nástroje • Mexiko: poplatek za vypouštění odpadních vod reálně platila jen 2 % znečišťovatelů 7.6. Riziko strnulosti • Stát stanoví sazbu daně či poplatku a posléze ji řadu let nemění – bez valorizace časem přestane účinkovat • České poplatky za znečišťování ovzduší mají sazby stanovené v době, kdy litr mléka stál 2 koruny – v současné ekonomice jsou prakticky irelevantní • Navíc se ceny surovin rapidně mění • Řešení: stanovit sazby na řadu let dopředu s tím, že budou postupně, ve fázích stoupat • Průmysl začne investovat, protože předem ví, že za čas bude platit vysoké sazby 7.7. Ekonomické konsekvence • Obavy hlavně z vysokých nákladů na energii • Dávají smysl: země EU patří mezi státy s nejdražší energií na světě • náklady domácností? • drahé zboží nebude schopno konkurovat na globálním trhu? • Ve skutečnosti ale evropská výroba energeticky efektivní, proto reálné náklady na energii potřebnou k výrobě srovnatelné jednotky výrobku (RUEC) evropského průmyslu patří mezi nejnižší na světě – spolu s Japonskem • V 92 % německého průmyslu náklady na energie tvoří < 1,6 % výnosů, takže jsou marginální • Nicméně je nutné průběžně sledovat: evropský RUEC stoupá, čínský klesá • Navíc jsou rizikové dílčí subsektory • Ekonomické konsekvence zkoumány zejména u EDR • HDP: • EDR jej může i mírně snížit: krátkodobá reakce ekonomiky na dražší vstupy • dlouhodobě má tendenci šok vyrovnat • porušení fiskální neutrality (stát nevrátí sníženými daněmi všechny vybrané prostředky, ale jen část) paradoxně dopady na HDP snižuje • ale: EDR v ekonomických modelech bez ohledu na dopady na HDP konzistentně zvyšuje zaměstnanost • proto jsou důležité distributivní dopady EDR • Distributivní dopady • EDR má různé dopady na různé domácnosti, protože žádní dva lidé nemají stejný způsob života, stejnou poptávku • navíc různé dopady v různých zemích • konkrétně v Británii EDR patrně více regresivní než jinde: více postihuje chudší lidi • Česko: všechny domácnosti z EDR profitují (EEA, 2009) a dopady napříč příjmovými skupinami téměř identické • EDR v Německu: • ex post výzkum: • víceméně neutrální dopad na příjmy domácností: nejchudším snížila příjmy o 0,13 %, průměrným o 0,02 % • ale pracovní místa • ex ante modelování další EDR • náklady na energii stoupnou o 1 % • ale vznikne 52 000 pracovních míst • co je pro domácnosti důležitější?: • Inovace • literatura obecně dochází k závěru, že ekonomické nástroje podporují inovace • platí to hlavně pro „cenové“ nástroje (EDR, ETS) • obtížně se měří • komplexní vztah • pozor na generalizace: lokální reality, nuance v designu nástrojů • Daňový výběr: možná nejvážnější problém • EDR je daňový instrument, který má explicitně za účel snižovat předmět zdanění • S tím si policymakeři mohou poradit pružnými úpravami sazeb • Druhý problém: HDP roste a spotřeba paliv (ze kterých se vybírá velká většina ekologických daní) klesá • Při stabilních sazbách tedy klesá podíl HDP, který stát vybírá a přerozděluje (což by se nedělo u DPH nebo daní z příjmu, které jsou stanoveny jako procento z předmětů, jež úzce souvisejí s ekonomickým výkonem) • A zároveň: model EDR víceméně předpokládá zhruba současnou strukturu spotřeby energie – ale struktura se mění s razantní elektrifikací. • Především přechod na elektromobily (největší část ekologických daní bývají spotřební daně z motorových paliv) sníží daňový příjem (elektromobily mají nižší spotřebu a elektřina je zdaněna méně) 7.8. Politický proces • Volba instrumentu může být politická: EU použila ETS namísto neúspěšné EDR, v USA se vážně diskutuje o EDR namísto neúspěšného EDR. • Procedura: musíme počítat s politickou racionalitou, apriorními postoji a tlakem zájmových skupin: to je součást života, které se nevyhneme, 8. NEPŘÍMÁ PODPORA PRIVÁTNÍCH PROCESŮ Prozatím jsme mluvili o tom, jak stát může cíleně využívat konkrétní instrumenty k dosažení konkrétních environmentálních záměrů. Kromě toho se ale vynořují širší trendy, které mají potenciálně masivní pozitivní environmentální dopad a které asi budou muset být součástí environmentální politiky. 8.1. Inovace Mluvili jsme o cíleném financování environmentálních inovací. Podstatné environmentální přínosy však začínají mít také technologie, které nemají primárně environmentální účel. Příklad: agrární robotizace • Robotizace a související fenomény (umělá inteligence, velká data) postupně proniká také do zemědělství. • Trend má více příčin: o Technické inovace, které vytvářejí nové příležitosti: senzory, automatické operace nebo autonomní řízení umožňují, aby technologie postupně přebíraly roli lidí a přitom pracovaly s větší precizností. Často přitom jde o inovace, které nevznikly pro zemědělství (autonomní řízení, levné baterie pro elektrický pohon, drony, dálkový průzkum Země, GPS, Lidar aj.), ale nacházejí v něm sekundární aplikaci. o Přitom ale řada zemědělských aplikací je složitější než v průmyslu: potřebují se při práci pohybovat, orientovat se ve složitém, relativně nepředvídatelném prostředí, manipulovat s variabilními, měkkými a pohyblivými objekty. o Rostoucí náklady na pracovní sílu sezónních dělníků (i samotná ochota zaměstnanců vykonávat některé typy manuální práce) činí zemědělství v bohatších částech světa – tedy zejména v Evropě nebo Severní Americe – méně a méně konkurenceschopným. o Intenzivní zemědělství je pod soustavným a rostoucím tlakem společenské poptávky po snižování environmentálních nákladů, takže model vysokých, plošných vstupů přestává být únosný. o Intenzivní zemědělství v současné formě také naráží na technické limity. Inovace herbicidů se prakticky zastavily (po roce 1990 nebyl na světový trh uveden žádný prostředek s novým mechanismem účinku), ačkoli plevely si postupně vyvíjejí rezistenci na současné aktivní látky. Má to samo o sobě několik příčin: obchodní model výrobců motivuje k rychlému krátkodobému profitu, na trhu je konkurence levného glyfosátu a náklady na vývoj nových účinných látek rostou. • Na světě se už nyní prodávají řádově tisícovky agrárních robotů ročně. Vesměs jde o robotické dojení nebo autonomní zařízení k úklidu stájí. • Nicméně objevují se aplikace, které umožní robotizaci polních prací. Roboti mohou sloužit k precizní aplikaci herbicidů nebo umožňovat náhradní řešení (cílená mechanická či laserová likvidace plevelů). Řada projektů chce používat roboty nebo drony ke sběru dat o půdě či plodinách nebo ke sklizni. • Robotizace má zhruba tři fáze, které v rostoucí míře mohou přispět ke snižování environmentálních nákladů: o Konvenční stroje s automatickými prvky: traktory s automatickým řízením; klasické traktory s připojenými automatizovanými instrumenty, které cíleně aplikují herbicidy nebo likvidují plevel. o Nové robotické technologie: originální stroje s automatickým nebo dálkovým řízením, které samočinně zajišťují jednu nebo více funkcí. Přinejmenším jsou významně lehčí a menší než konvenční traktory. Navíc u nich automatizovaná aplikace, která razantně snižuje vstupy (například aplikace herbicidů), může být integrální součástí technologie. o Systémy robotických technologií: koncepty rojů, kde více robotických technologií bude autonomně spolupracovat: například drony sbírají data o stavu plodin a komunikují v reálném čase s flotilou pozemních robotů, která podle nich intervenuje. Prozatím teoretický koncept, který by ale při plné aplikaci mohl úplně proměnit koncept monokulturního zemědělství. • Robotizace může podstatně snížit environmentální stopu: o Precizní aplikace herbicidů, vody a možná syntetických hnojiv může snížit vstupy natolik, že se rozměrem budou blížit spíše ekologickému než konvenčnímu zemědělství. o Lehčí mechanizace sníží zhutňování půdy. o Robotizace umožní, aby se ekologické zemědělství oprošťovalo od dilematu mezi intenzitou a vysokými náklady na pracovní sílu. o Pokročilejší robotizace může umožnit, aby se ekonomická efektivita farem přestala odvozovat v prvé řadě od velikosti a monokultury: unifikovanějšího pěstování, velké techniky a plošné aplikace agrochemikálií. Cílené mikrointervence řízené nasbíranými megadaty by mohly v principu dovolit přechod k pěstování ve směskách různých plodin. • Pokud robotizace může významně snížit environmentální náklady zemědělství, měla by se stát součástí environmentální politiky? A pokud ano, jak? 8.2. Podniková udržitelnost • Jeden z velkých fenoménů současné ekonomiky je snaha velkých firem postupně se dopracovat k řešení vlastní udržitelnosti. • Účinně se schází se dvěma dalšími momenty: o rostoucí rolí globálních dodavatelských řetězců v ekonomice; o neúčinnosti konvenční národní environmentální politiky při řešení jejich konsekvencí. • V 90. letech velké korporace začaly systematicky zavádět programy společenské odpovědnosti firem (CSR) o reflektovaly tak poptávku po společenské licenci k podnikání: neformální legitimitě firem o CSR se stalo něčím jako chytřejší filantropií, která posouvá povědomí o místě firmy, ale je izolovaná od její hlavní mise (a nemá větší dopad) • Série afér kolem dováženého zboží v 90. letech ale ukázala limity CSR • Postupně se také proměňovalo vnímání rizik: firmy začaly reflektovat nové typy těžko předvídatelných rizik: reputačních, materiálních i regulatorních; hledají přitom, jak by je postupně eliminovaly • Korporace začínají hledat řešení, jak postupně dosáhnout udržitelnosti obchodního modelu • Mění se postavení udržitelnosti ve struktuře firmy: centrem se stává většinou oddělení nákupů • Stanovují se výkonnostní ukazatele, měří výsledky, hodnotí progres • Součástí reflektované udržitelnosti se stává nejen vlastní produkce, ale také dodavatelské řetězce • Firmy hledají cesty, jak udržitelnost měřit a operacionalizovat: o nefinanční reportování (měření rizik, evaluace, monitoring výsledků) o standardizace indikátorů (Global Reporting Initiative, Carbon Disclosure Project apod.) o sdílení dat a metodik (Sustainable Apparel Coalition, The Sustainability Consortium) o což není úplně banální: některé věci se nesnadno měří (emise CO2 vs. spotřeba vody) o nicméně firmám se postupně materializují konsekvence dílčích rozměrů jejich výroby • Standardy pro dodavatelské řetězce o ad hoc standardy (sojové moratorium) o certifikační programy (Ikea a FSC) o The Sustainability Consortium (Walmart) • Stává se důležitým prostředkem pro práci ekologických organizací • Bude trvat dekády a bude to komplikovaný proces, ale stává se příležitostí pro environmentální politiku • Jak může stát využít a podporovat? o explicitní požadavky (regulace nefinančního reportování, investiční taxonomie) o možná neformální facilitace a nasměrování priorit firem?