POLITICKÝ SYSTÉM HABSBURSKÉ MONARCHIE A PŘEDLITAVSKA (1848-1918)
Dies Österreich ist eine kleine Welt In dem die grosse ihre Probe halt.
Friedrich Hebel
1.1 Klasifikace politického systému
Ve státním útvaru Habsburské monarchie, respektive po roce 1867 v tzv, Předlita v sku (oficiálni název neuherské polov i nv říše zněl „Království a zeittc v říšské radě zastoupené1") byly postupně položeny základy moderní české politiky. Jednalo se o specifický statni útvar co do uspořádání politických instituci i co se týče národnostní, náboženské a politické pestrosti obyvatelstva. Vytvořila se v něm svéhytná politická kultura, která zformovala tradici, jež ovlivnila celý středoevropský prostor a jejíž některé relikty lze v politické realitě středoevropských státu zpozorovat doposud.
Mezi lety 1848 a 1918 (resp. 1914) došlo k zásadním proměnám středoevropské politiky i společnosti. Na počátku této éry se v Habsburské monarchii myšlenka ústavního vládnutí prosazovala jen živelně a obtížně; na jejím konci již i v Předlita v sku proběhla Táze demokratizace politiky evropských "•'utru v níž. se demokracie stávala masovou záležitostí. Rozšíření volebního pravá (v Předl itavsku bylo všeobecné rovné volební právo pro muže uzákoněno r 1907, počet oprávněných voličů se však rozšiřoval již. v letech 1882 a 1896) radikálně změnilo obraz stranické scény a vyvolalo také potřebu vzniku nových masových stran a vazeb mezi nimi a voliči. Přestože nelze až. do roku 191H označit předlitavský politický systém jako skutečně a důsledně demokratický, je nutno připustit,že právě zde se rozvinul základ pro pozdější demokratický režim tzv, První republiky.
Politický systém Habsburské monarchie a Předlitavska
19
■
I. 2 Základní momenty politického vývoje
13. - 15. 3. 1848   Vypuknutí revoluce ve Vídni
25. 4. 1848 Oktrojována dubnová (Pillersdorťova) ústava 7.9. 1848 Zrušení roboty a poddanství
22. II. 1848 Svolání kromčřížského ústavodárného sněmu 2. 12. 1848          Nástup Františka Josefa I. na trůn
4. 3. 1 849 Oktrojována březnová (Stadiónová) ústava
7. 3. 1849 Rozehnání kroměíižského ústavodárného sněmu
26. 3. 1850 Zákonem zřízeny obchodní a živnostenské komory
20. 8. 1851 Kabinetními listy rozpuštěna vláda jako kolektivní orgán,
přechod k neoabsolutismu
31. 12. 1851 Silvestrovskými patenty suspendována oktrojována ústava
z dubna 1849 a zveřejněno tzv. organické řízení státu
4. a 24. 6. 1859     Habsburská armáda poražena sardinsko-francouzským vojskem u Magenty a Solťcrina
II. 7. 1859 Příměřím ve Villaťranee odstoupena Lombardie Sardinskému
království
květen září 1860   Jednání tzv. rozmnožené říšské rady
20. 10. 1860 Říjnový diplom 26.2. 1861 Schmerlingova ústava
20.9. 1865 Sistování (pozastavení platnosti) částí
únorové ústavy
3- 7. 1866 Bitva u Sadové
23. 8. 1866 Pražským mírem se Rakousko vzdalo Benátska ve prospěch
Itálie a souhlasilo s rozpadem Německého spolku
1866/1867 Proces dualizace říše, tzv. rakousko-uherské vyrovnaní
25. 7. 1867 Zákon o odpovědnosti ministrů, ti nadále odpovědni jak
císaři, tak parlamentu (předtím pouze císaři)
15. 11. ] 867 Vydán nový spolkový a shromažďovací zákon, umožňující
svobodu projevu
21. 12. 1867 Prosincová ústava 1867 1868          Táborové hnutí
únor říjen 1871     Neúspěšná jednání o česko-rakouském vyrovnání (tzv. fundamentální články)
2. 4. 1873 Zavedení přímých voleb do říšské rady (tzv. dubnová ústava)
Vánoce 1874        Založena Národní strana svobodomyslná 7.4. 1878 Založení Českoslovanské sociálně demokratické strany
dělnické
20
Politický systém českých zemí 1848-1989
13. K. 1879 až li. II. 1893
19. 4. 1880 4. 10. 1882
únor 1886
4.   19. 1. 1890
únor 1^>4
14. 6. 1896
5. a 22. 4. 1897
19. 1. 1900 až 3.1, 12. 1904
27. 11. 1905 26. 1. 1907
26. 7. 1913 28. 6. 1914
28. 7. 1914
Ministerským píce
Isedou Eduard hrabě Taaffe
Stremayetôva jazyková nařízení pro Cechy Reformou volebního rádu snížen census na S zlatých přímých daní ročně
Vypuknutí boju o rukopisy Jednání o tzv. punktacích Proces s tzv. Omladinou
Uzákoněna Badeniho volební reforma, zavedena všeobecná kurie
Badeniho jazyková nařízeni pro Cechy a Moravu Ministerským předsedou Ernest von Kocrbcr
Císař potvrdil t/v. moravský pakt
Uzákoněna Beekova volební reforma (všeobecné a rovné volební právo pro muže)
Anenskými patenty suspendován český zemský sněm
Zavraždění následníka trůnu Františka Ferdinanda ď Este v Sarajevu
Vypuknutí první světové války
1.3 Přehled vývoje ústavnosti do roku 1918
Revoluční vlna v březnu 184K se dotkla i zemí koruny Habsburků a přinesla řadu změn. V oblasti centrálních orgánu státní správy a vládnutí vedla k transformaci stávajících dvorských úřadu na ministerstva, 'lak se v březnu stala z dvorské komory (Hofkammer) a studijního dvorského úřadu {Studienhof-stelle) ministerstva financí a vyučování a z Dvorské kanceláře (řlofkanzlei) ministerstvo vnitra (15. 5. 1848). Transformovala se i PplizeihofsteUe, jejíž agenda byla inkorporována do agendy ministerstva vnitra, a Oberste Jus-tizsteíle, jejíž kompetence převzalo částečné ministerstvo spravedlnosti a Nej-vyšší soudní dvůr {Oberste (icrichlslwj). Již. 17. 3. 1X4H byla navíc zřízena ministerská rada. Nejvyšší důležitost ovšem byla tehdejšími liberály - nositeli revolučních myšlenek   spatřována v přijetí ústavy a dosažení modelu konstitučního vládnutí.
Dne 25. 4. 1848 byla oktrojována tzv. dubnová {PiUersdorfova) ústava ústavní základ rakouského císařského státu". Jejím vzorem byla belgická ústava z roku IX 10 a ústavy některých německých státu. Podle této ústavy
měly země pod vládou Habsburků nadále tvořit „nedělitelnou konštituční monarchii". Neplatila však na všech územích, na nichž vládli Habsburkové, konkrétně nikoli pro Lombardsko-benátské království a Uhersko. Konstituce znala částečné dělení mocí: exekutiva byla v rukou císaře, vykonával ji prostřednictvím svých ministrů, o legislativu se pak dělil s tzv. Říšským sněmem. Osoba císaře požívala specifického postavení: císař nebyl z titulu své funkce nikomu odpovědný, z jeho státních aktů nebylo možné vyvozovat sankce. Jeho exekutivní kroky nicméně měly podléhat procesu spolurozhodování příslušných resortních ministru, nesoucích následně politickou odpovědnost. Císař ovšem již nebyl nadán pravomocemi v oblasti soudní - soudní moc byla zcela nezávislá.
Říšský sněm byl konstruován jako dvoukomorový. V senátu (vzorem byla britská Sněmovna lordů) měli zasedat princové Rakouského domu starší 24 let, osoby doživotně jmenované panovníkem, jejichž počet nebyl stanoven a 150 senátorů volených velkostatkáři {de facto šlechtici). Poslanecká sněmovna se měla skládat z 383 volených členů. Ti měli být po dobu výkonu funkce nadáni imunitou na výroky, pronesené ve sněmovně. Ke schválení zákona byl podle ústavy nutný souhlas obou komor a obligatórni sankce císaře (tj. schválení, resp. potvrzení). K přijetí rozhodnutí v komorách měla stačit běžně nadpoloviční většina přítomných (přitom byla dána minimální Povinná účast pouze ve sněmovně, a to 60 poslanců), k přijetí změn ústavního charakteru pak 2/3 většina přítomných v obou komorách. Návrh této ústavy dále zaručoval klasická občanská práva a zakotvoval rovněž existenci národních gard, ozbrojených jednotek revoluce.
Dne 22 7 1848 po revolučních událostech ve Vídni, zahájil činnost kroměřížský ústavodárný sněm, který vypracoval vlastní návrh konstituce Tento (opět nerealizovaný) návrh ve srovnání s dubnovou ústavou obsahoval Podstatně širší katalog občanských práv fnapř. včetně práva na vzdelaní). Stát se neměl vázat na konkrétní náboženství a státní moc podle preambule návrhu již nepocházela od Boha a císaře, ale povstávala z lidu. Mělo se tedy Jednat o politický systém konštituční monarchie, kde by exekutivu vykonával císař, přičemž podobně jako v dubnové ústavě se na ní měli formou kontra-signace podílet odpovědní ministři. Císař ovšem měl být oprávněn k vládnutí ^ po složení přísahy na ústavu. Žádný z členů císařské rodiny přitom nesměl být Členem vlády. ,xl
Ústavní návrh dále zakotvoval federalisticky princip vnitrního děleni říše. Říšský sněm se měl skládat ze sněmovny lidu (360 poslanců volených přímo muži staršími ?4 let omezení měl představovat pouze daňový census 5 zlatých, počítaný z přímých daní). Druhou komorou měla být sněmovna zemí, kterou měly obesílat zemské (vždy 6 poslanců) a krajské sněmy (1 poslanec).
22
Zajímavě byla stanovena federalistická dělba mocí: co nebylo výslovně uvedeno jako kompetence zemských sněmu, to automaticky podléhalo Říšskému sněmu. Na centrální úrovni musely být návrhy zákonů odsouhlaseny oběma komorami, císař měl mít suspensivní právo veta. Ustavní /.měna $£ měla konat 2/3 Souhlasem přítomných v obou komorách při požadované 3/4 účasti.
Vlastní federalizace se měla provést podle národnostního klíče, nikoliv na principu automatického respektováni hranic historicky existujících území. Země, které byly koncipovány tradičně jako historické územní entity, tak mely být v případě, že by byly národnostně smíšené, doplněny autonomními kraji, které by řešily požadavky jednotlivých národu a národností na sebe-uréení v rámci říše. Při konstrukci volebních obvodu se dle kroměřížského návrhu mělo dbát na maximální národnostní ohranicenost a jednolitost, Každá země měla mít vlastní ústavu, v ěele zemí měli stát hejtmani a zemské vlády odpovědné zemským sněmům. Obce nad 1000 obyvatel měly mít své národní gardy.
p    Namísto kroměřížského návrhu ovšem byla již 4. 3. 1849 oktrojována „říšská ústava pro císařství rakouské", tzv. březnová (Stadiónová) ústava. Ta znamenala v mnoha ohledech regres vzhledem ke kromčřížskému návrhu i dubnové ústavě. Opustila ideu suverenity lidu ve prospěch panovníka. Nestanovila též striktní oddělení legislativy a exekutivy a navíc nebylo jednoznačné řešeno postavení císaře vůči parlamentu (Říšskému sněmu), což umožňovalo politicky pružný výklad a obecné posílení jeho postavení.
Říšský sněm byl dvoukomorový: horní komorou byla Zemská komora, 1 'besílaná zemskými sněmy, Lidová komora pak byla volena přímo (muži, od 24 let, majetkový census, 1 poslanec připadal na 100.000 voliču). Volby nebyly tajné a konaly se ústní íbrmou. Zákony měly být přijímány ve spolupráci Říšského sněmu a císaře. V době, kdy Říšský sněm nezasedal, měl císař možnost vydávat tzv. „opatření s provizorní silou zákona". V této ústavě se poprvé objevuje pojem „říšská nula", označující císařem jmenovaný poradní orgán, lato instituce fungovala i v době neoabsolutismu. Jediným principem, který tak nebyl březnovou ústavou retardován, byla nezávislost soudnictví. Téhož dne jako ústava byl oktrojován i císařský patent, který obsahoval katalog základních práv, jež však mohla být z velké části dočasně suspendována.
Otázka vnitřního uspořádání říše byla řešena nezřetelně. Předpokládala se existence zemi s vládánu a sněmy. Navíc mělo dojil k oddělení Chorvatka a Slavonie od Uher. Všechny jazyky a národy mely být rovnoprávné. iV-dpokladalu    >,:•/ wtvorení společného celního a hospodářského prostoru všech zemí Habsburků (realizováno r. 1X5!).
Politický system Habsburské monarchie a Předlitavska
23
Jak dubnová, tak březnová ústava reprezentují raný konstitucionalismus. Oproti tomu v případě kroměřížského návrhu lze hovořit o rozvinutém kon-stitucionalismu. Rakouský raný konstitucionalismus má tyto rysy:
• orientuje se na princip monarchické legitimity,
• ústava je oktrqjována panovníkem (tj. vyhlášena bez souhlasu parlamentu),
• lid se sice podílí na výkonu státní moci, ale nositelem suverenity je nadále panovník,
• bikameralismus s druhou komorou na stavovské bázi, parlament je svoláván monarchou a nemá zákonodárnou pravomoc,
• absolutní veto monarchy,
• existuje již nezávislá soudní moc,
• občanská práva jsou víceméně garantována.
Cesta k neoabsolurismu byla připravena v průběhu roku 1851. Tečku za konstiťučními experimenty udělaly Silvestrovské patenty (31.12.1851), které suspendovaly platnost březnové ústavy. V platnosti zůstaly pouze některé základní svobody, např. rovnost před zákonem, zrušení roboty a poddanství, svoboda vyznání (ovšem pro státem uznávané církve). V období neoabsolu-tismu a poté až do roku 1865 ostatně nebyl používán pojem základní práva, ale „Státní cíle", což mělo symbolizovat, že se jedná spíše o výsady dané lidu státem.
Patent dále jako první oficiální dokument deklaroval a kodifikoval zásadu „organického řízení státu". Zásady organického řízení státu znamenaly, že veškerá státní moc se má vykonávat s vyloučením veřejnosti. Režim prováděl dvojí strategii, v níž se snažil relativně úspěšně propojit liberalizaci ekonomiky s udržením řádu a pořádku v sociopolitické oblasti (viz obrazné vyjádření o moci císaře a jeho státu a „stojící armádě vojáků, sedící armádě byrokratů a klečící armádě kněží").
K postupné demontáži neoabsolutistického zřízení došlo v důsledku válečné porážky Rakouska v roce 1859, jejímž přímým důsledkem byla ztráta Lombardie. Neoabsolutistické vedení státu bylo shledáno neefektivním a navíc vojenskou porážkou ztratilo veškerý politický kredit. Symbolem se stala propuštění ministra vnitra Alexandra Bacha a policejního prezidenta Jo-hanna Kempena v srpnu 185°. Patentem z 5. 3. 1860 byla vytvořena tzv. rozmnožená říšská rada.
Výsledkem její práce byl Říjnový diplom (20. 10. 1860, „císařský diplom k uspořádání vnitřních státoprávních poměrů v monarchii"), který znovu zavedl spolurozhodování panovníka s říšskou radou, respektive zemskými sněmy. Diplom počítal i s obnovením ústavnosti v Uhrách, kde byly restituovány některé tradiční orgány. Pro neuherské části říše bylo zřízeno tzv. Státní ministerstvo jako n ojvyšší orgán státní správy.
Politický systém českých zemí 1848--198£ 24______________-------------"
Byly také vydány nové zemské řády, které sloužily místo zemských ústav a jako volební zákony pro zemské sněmy. Ty obnovily kuriálni zásadu zastoupení na zemských sněmech, kterou předpokládala i oklrojoyaná březnová ústava (v letech 1852 1860 byla suspendována samosprávná působnost zemí, ty fungovaly pouze jako jednotky státní správy). Kurie vytvářely čtyři oddělené voličské sbory, preláti, šlechta (tj. velkostatek), měšťané a rolníci.
Říjnový diplom tak takticky navazoval na neoabsolutistické ideje: možnost Říšské rady a zemských sněmu spolurozhodovat byla omezená a k opravdové konstitucionahzaci tedy nedošlo. Diplom se nesl ve znamení principu monarchistického legitimismu a státoprávního historicismu a lze jej chápat jako pokus nenásilným způsobem zabudovat Uherské země do celku monarchie.
Tuto fázi změn završil únorový patent, neboli Schmerlin«ova ústava
(název podle tehdejšího ministerského předsedy Antona von Schmerlinga; z 26. 2. 1861). Patentem se de facto Habsburské země vracely k zásadě konstitucionalismu. Měl platit pro všechny země s tím, že se zohlední zvláštní postavení 1 Jher (a tedy i Sedmihradska, Chorvatska a Slavonie). Benátsko melo získat svébytnou ústavu. Otevřena zůstala otázka státoprávního postavení Dalmácie.
Podle intencí patentu měly ústavu tvořit následující dokumenty:
• pragmatická sankce (1713),
• Říjnový diplom a jeho prováděcí předpisy, uznané části uherské ústavy z roku 1848,
• Základní zákon o říšském zastupitelstvu a
• zemské řády pro předlitavské země.
Schmerlingova ústava neobsahovala katalog základních práv. Zákony, kodifikující občanské svobody, byly přijímány postupně (r. 1861 zákon o zrovnoprávnění protestantu, r. 1862 zákon o osobní svobodě a zákon o ochraně domovského práva aUl.). Jádro ústavy, zákon o říšském zastupitelstvu, předpokládal vytvoření bikamerálního parlamentu, složeného z Panské sněmovny a Poslanecké sněmovny. Do Panské sněmovny docházeli zletilí princové Rakouského domu, arcibiskupové, velkostatkářská šlechta a panovníkem nominovaní členové. Poslanecká sněmovna měla 343 členů volených nepřímo zemskými sněmy na základě tamních kurií. Specifikem úpravy, která vycházela z uznání zvláštního postavení Uher, byla skutečnost, /,■ e rozlišovala užší (203 poslanců) a širší sněmovna. Užší byla bez uherských poslanců a sloužila jako parlament pozdějšího Předlitavska. Všechny zákony • i\ šem stejně potřebovaly sankci panovníka. Na druhou stranu byl ale například již roku 1861 přijat zákon,který zaručoval poslancům imunitu
Politický systém Habsburské monarchie a Předlitavska
25
zásadou nutnosti udělení souhlasu příslušnou sněmovnou k případnému trestnímu stíhání poslance či člena panské sněmovny. Říšskou radu pak jako poradní orgán nahradila Státní rada (zanikla r. 1868) a pojem Říšská rada začal splývat s Říšským zastupitelstvem, respektive s jeho poslaneckou sněmovnou.
Hodnocení únorové ústavy opět neumožňuje hovořit o dosažení stupně rozvinutého konstitucionalismu. Držitelem moci byl monarcha, chybělo ústavní soudnictví, katalog základních práv, absentovala odpovědnost ministrů vůči parlamentu a moci byly odděleny nedůsledně. Jako v praxi nefunkční se projevila kompromisní polocentralistická a polofederalistická úprava "zemního členění říše, která nadále vzbuzovala velmi silné politické kontro-verze zejména ze strany Maďarů, ale i jiných národností. Od začátku fungování Říšské rady ji neobeslali poslanci z Uher, Sedmihradska, Chorvatska a Lombardsko-benátského království. Na její půdě pak panovalo napětí mezi tzv. centralisty (tzv. ústavo věrní němečtí liberálové) a tzv. federalisty (Poláci a Češi - ti ji navíc r. 1863 opustili, moravští a haličští poslanci je následovali rok nato). Schmerlingova vláda tak postupně ztrácela podporu a s ní i koncept centralizovaného Velkorakouska. Dne 20. 9. 1865 byla platnost Schmerlingovy ústavy, respektive jejího funkcionálního jádra- Základního zákona o říšském zastupitelstvu, pozastavena. Císař pak až do vydání prosincové ústavy 1867 vládl pomocí nařízení. Zemské sněmy zůstaly i po pozastavení plně funkční.
Po přijetí únorové Schmerlingovy ústavy v Předlitavsku se očekávala reakce uherského sněmu (konstituován na základě obnovené uherské ústavy z 11.4 1848) Uherský sněm ale souhlas s únorovou ústavou odmítl. Tím Pádem se až do vyrovnání v Uhrách vládlo v podstatě absolutisticky, ovšem s faktickými ohledy na názory a požadavky tamních elit. Schmerling se pokusil rozdělit uherskou opozici tím, že roku 1863 zřídil samostatný Sedmihradský sněm, v němž většinu na úkor Maďarů získali Rumuni a Sasove. Tento sněm skutečně únorovou ústavu akceptoval a obeslal říšskou radu, ale efekty tohoto kroku byly následně ztraceny pasivní rezistencí Cechů a Poláků v Předlitavsku.
Na v září 1865 svolaném uherském zemském sněmu získali přesvědčivou převahu liberálové, vedení Ferencem Deákem. Deák začal otevřeně propagovat koncepci dualizace říše, zatímco tehdejší předlitavský ministerský předseda Richard hrabě Belcredi byl odpůrcem vyrovnání se s Uhrami, založeném na kombinaci dualismu a politické liberalizace. Prosazení Bel-crediho linie ovšem znemožnila jednak odmítavá reakce německých liberálů na ústupky, které byl ochoten udělat Čechům, jednak porážka u Sadové, která sblížila Vídeň a maďarské liberály a otevřela cestu k dohodě. Jako
26
obratná sc ukázala Deákova taktika nestupňování požadavku a podpory Vídně proti Prusům. One 8. 6. 1867 byl František Josef I. korunován uherským králem a o čtyři dny později udělil sankci vyrovnávacím zákonům, které přijal uherský zemský sněm. Na základě tohoto tzv. vyrovnání vznikla dualistická Rakousko-uherská monarchie.
TentO postup vyvolal potřebu upravit ústavní pořádek i v nově se rodícím Předlítavsku jako samostatném státoprávním celku. Říšské zastupitelstvo pro Předlitavsko bylo císařským patentem z února L867 přetvořeno v Ríšskou radu s ústavodárnou kompetenci. Ještě před prosincovou ústavou pak byly přijaty některé zákony, týkající se uspořádání institucí i politického procesu: • v červenej 1867 zákon o odpovědnosti ministrů, který zavedl kontra-signaci jako nutnou podmínku platnosti císařských výnosů a zavedl odpovědnost ministru vůči říšské radě; ministři tak přestali být pojímaní jako soukromí úředníci panovníka a stali se klasickými ministry odpovědnými vůči ústavě; • v listopadu 1867 spolčovací a spolkový zákon, který ovšem zakazoval účast žen, cizinců a nezletilých v politických spolcích. Pozastavení platnosti /základního zákona o říšském zastupitelstvu fakticky skočilo 20. 5. 1867, kdy se opět sešla Říšská vada a přijala sérii ústavních /.ala mu. Ty spolu s novelou zákona o říšském zastupitelstvu tvořily kostru nové prosincové ústavy (v platnost 21. 12. 1867). Jednalo se tedy o rozptýlenou ústavu, složenou /.jednotlivých ústavních zákonu o:
• říšském zastupitelstvu,
• všeobecných právech občanu,
• zřízení Říšského soudu.
• soudní moci,
• výkonu vládní a výkonné moci,
• delegacích (stanovil jejich složení a kompetence) a
• ministerské odpovědnosti.
Prosincová ústava nebyla oktrojována, ale přijata v součinnosti monarchy a parlamentu. V jejích základech se spojují principy monarchické legitimity a suverenity lidu. 1) skuteční la opravdové oddělení mocí, zavedla opět katah ig základních práv a instituci ústavního soudnictví, přičemž jednání státu a jeho orgánů bylo důsledné podřízeno zákonu. V mnoha ohledech vědomé navazovala na oktrojovanou březnovou ústavu 1849. Zejména se m jurovala |ejím katalogem základních práv a organizací soudní moci
Prerogativy koruny v Předlítavsku se vztahovaly jednak k části branné m0ci U/v- Umdwehr), jednak k uzavíráni státních smluv v případě že se netýkal> celého Rakousko t Iherska. K pravomocím císaře dale patřilo svoláváni rozpouštěni a odroěování říšské rady, sankce na zákony a oficiální
Politický systém Habsburské monarchie a Předlitavska_
27
publikace zákonů, právo vydávat nouzová nařízení, jmenování ministrů, členů panské sněmovny a místodržitelů.
Ústava zavedla dvoukomorovou říšskou radu dle Schmerlingova modelu. Panská sněmovna měla, jako dříve, čtyři typy členů: (1) tzv. vrození členové - zletilí princové domu rakouského; (2) tzv. dědiční členové ■ příslušníci velkostatkářské aristokracie; (3) tzv. členové z moci úřadu -všichni arcibiskupové a ti biskupové, kteří disponovali knížecím titulem; (4) nejpočetněji kategorie tzv. členů do konce života, jež jmenoval panovník za zásluhy.
I Poslanecká sněmovna měla nadále 203 členů a byla opět volena nepřímo zemskými sněmy. Pokud ovšem tyto sněmy kvůli obstrukcím nebyly schopny volby provést, umožňoval zákon z června 1868 císaři vypsat nouzové přímé volby. V roce 1872 byl princip přímé volby rozšířen i na situace doplňovacích voleb poslanců během zasedání říšské rady.
Zákonodárnou iniciativu měla vláda jako celek, poslanecká sněmovna a panská sněmovna. Pro schválení byl nutný souhlas obou komor a císařská sankce. Panovník měl tedy absolutní veto a navíc byl oprávněn vydávat zákonodárná nařízení v oblasti prerogativ koruny. Běžné zákony se v obou komorách přijímaly nadpoloviční většinou. Ústavní zákony se přijímaly v obou komorách 2/3 většinou, ovšem za účasti nadpoloviční většiny z tabulkového počtu poslanců (nikoliv poslanců zvolených). Rozdíl mezi počtem tabulkových a zvolených poslanců býval dán tím, že některé zemské sněmy v éře nepřímé volby kvůli obstrukcím nevykonávaly své funkce a tedy ani nedelegovaly poslance. Dalším důvodem nepřítomnosti tabulkového počtu poslanců byly neúčasti na zasedání, tzv. abstinence. V případě mimořádné legislativy pak mohl panovník vydávat nouzová nařízení s moci zákona, potřeboval ovšem kontrasignaci příslušného resortního ministra. Tato nařízení navíc měla provizorní charakter a musela být potvrzena následující Říšskou radou Cestou této nouzové právní úpravy ovšem nebylo možno měnit ústavní (v dobové terminologii „základní") zákony a nesměla se přijímat žádná nová trvalá zatížení státní pokladny.
Zákon o odpovědnosti ministru vymezoval jejich ústavně-právní postavení. Existovala instituce tzv. „ústavní odpovědnosti ministrů". To ale neznamenalo že by panovníkem jmenovaní ministři měli klasickou parlamentní odpovědnost lakozto „císařská" nepotřebovala vláda parlamentní hlasování o důvěře nemusela teoreticky disponovat parlamentní většinou a parlament Jí nemohl vyslovit nedůvěru. Ústavní odpovědnost ministrů tedy takticky spočívala v tom, že museli být věrní ústavnímu pořádku a mohli být za své činy trestáni V praxi se však ministerští předsedové zpravidla snažili parlamentní většinu na půdě poslanecké sněmovny říšské rady získat.
28
Významným dokumentem se stala L9-ti článková listina základních práv.
která je součásti rakouského právního řádu i v současnosti. Dne 5. 5. 1869 byl nicméně přijat /akou. který umožňoval dočasne a lokálně tato práva suspendovat.
Přestože i prosincová ústava zakotvovala celou řadu předkonstituč-ních reliktu, jednalo se o opravdovou konstituci. Realita se změnila až vypuknutím první světové války. Dne 25. 7. 1914 byla přijata rada zákonu, které suspendovaly četná občanská práva, zavedly censům (zprávy kontroloval vojenský dozorčí úřad) a přenesly četné trestní kompetence (velezrada, veřejná násilná činnost) kompletně na vojenské soudy. Místní vojenská velitelství dále získala rozkazovací pravomoc nad civilními úřady v operačních oblastech armád. Nad těmito aktivitami vojáku bděl centrálně Válečný úřad dohledu, který působil přímo pod Vrchním velitelstvím armády.
v říjnu 1915 pak byla formou císařských nařízení změněna oficiální symbolika a název Piedlitavska. Státní znak se zjednodušil vypuště-m") motivu slovanských zemí a oficiálním názvem neuherské poloviny říše bylo nadále Rakousko. Dne 24. 7. ľ) 17 pak byl přijat zmocňovací zákon válečného hospodářství, který zmocňoval vládu ke státnímu dnigismu v ekonomice.
1.4 Zákonodárná moc v Předlitavsku
Říšská rada byla od samého počátku své činnosti konfrontována s obštrukční činností. V lednu 1870 odešli opět polští poslanci z Haliče a několik dalších poslanců. Dlouhodoběji abstinovali Češi, Moravané, Tyrolané, Rumuni, Italové a Slovinci, a tak / předpokládaných 203 poslanců bylo přítomno pouze I 29, čímž se fakticky zablokovala podpora vládě. Navíc neúspěšně skončily pokusy dohodnout sezČechy na t/.v. fundamentálních článcích (rakousko-eeské vyrovnání), a tak česká obstrukce pokračovala.
Obstrukce byla technicky zajišťována tak, že si poslanci buď brali neomezenou dovolenou ze zasedání sněmovny, nebo do ní po společném ohrazení (u Cechů státoprávní ohrazení vůči ústavě vzhledem k nenaplněni českého státoprávního programu) přestali docházet. Ohrazení bylo možno provést i tak, že poslanec po svém zvolení složil poslanecký slib s určitou výhradou, aniž by to znamenalo pozbytí mandátu.
Ve snaze překonat negativní dopady obstrukcí byl proto v březnu 1X73 přijat zákon o volbách / nouze. Stanovil, že vláda mohla vypsat přímé volby >, každém jednotlivém případě, kdy poslanec nevykonával svou funkci.
Politicky systém Habsburské monarchiľ a Pŕedlitavska____,-*r_
Předchozí úprava z roku 1868 přitom připouštěla možnost vypsání přímých voleb pouze v případě, že zemský sněm odmítl provést volbu. Základním důvodem zavedení přímých voleb do poslanecké sněmovny se tak stala česká abstinenční politika.
Následně pak byla zákonem z 2. 4. 1873 (této volební reformě se též říkalo „dubnová ústava") ve třech prvních kuriích (velkostatkářské - zde měly volební právo i ženy, pokud byly vlastníky pozemků; městských obci; obchodních a živnostenských komor) zavedena přímá volba s tím, že voličské korpusy (kurie) zůstaly stejné. Ve čtvrté kurii (venkovských obcí) se nadále mělo volit nepřímo, ale nikoliv už skrze zemské sněmy, ale zvláštní kolegia volitelů. Navíc, na rozdíl od prvních tří kurií, nebyl výkon volebního práva ve čtvrté kurii tajný. V jistém smyslu ovšem i volební právo ve třetí kuru (obchodních a živnostenských komor) mělo nepřímý charakter, neboť fakticky volili funkcionáři těchto komor. Volební právo navíc nebylo zdaleka rovné vzhledem k rozdělení mandátů mezi jednotlivé kurie. V první kurii Připadalo na 1 zvoleného poslance 59 voličů, ve druhé kurii 1580, ve třetí 23 a ve čtvrté 8400. Volební systém byl založen najednomandátových obvodech a relativní většině. Počet poslanců byl zvýšen na 353. Roku 1882 pak byl snížen census v městské kurů na 5 zlatých přímých daní, což přineslo několik set tisíc tzv. pětizlatkových voličů.
Od začátku 90. Let 19. století se rozhořel boj za všeobecné volební pravo. Už v březnu 1893 podali mladočeši návrh na zavedení všeobecného, rovného a přímého volebního práva. Návrh poslance Jana Slavíka ovšem mimo vlastní stranu podpořilo jen několik slovinských poslanců. V lete 1893 se následně po celém území Předlitavska konala vlna demonstraci za všeobecné volební právo, které iniciovala sociální demokracie. V njnu 1893 předložil překvapivě vládní projekt volební reformy konzervativní předseda vlády Taaťfe. Účel reformy ovšem spočíval spíše v rozmělněni stávajících parlamentních klubů a ve faktickém posílení autority „vlády nac stranami".
Prošel až Badeniho návrh volební reformy (1896), který přidal patou všeobecnou volební kurii a tím zvýšil celkový počet poslanců Poslanecké sněmovny Říšské rady na 425. Zároveň byl snížen census ve 3. a 4. kuru na 4 zlaté. Reforma tak zvýšila počet voličů v Předlitavsku z 1.732.000 na 5.333.000 osob. Volební právo však nadále nebylo rovné: zatímco všeobecná kurie volila 72 poslanců, 5000 velkostatkářů volilo 85 poslanců. Navíc voliči první až čtvrté kurie mohli volit i v kurii všeobecné, a tUOÍŽ vlastně volili dvakrát.
Po zavedení všeobecného volebního práva se základním problémem stala nacionalizace parlamentní politiky. V roce 1897 byla kvůli bouřím
Politický systém českých zemí 1848-19g£
doprovázejícím návrh Badeniho jazykových nařízení Poslanecká sněmovna podobu jarního i podzimního zasedaní uzavřena, z čehož se v následujíce letech stalo pravidlo. Sněmovna bývala jednoduše odročena a vládlo sc prostřednictvím nouzového zákonodárství bez. vlivu parlamentu.
/.novo aktuální se otázku zavedení všeobecného rovného volebního pravá stala v roce 19Q5. Nedůsledné řešení navrhl František Josef L (pravděpodobným inspirátorem byl následník třtinu František Ferdinand ďb.ste), který chtěl v reakci nu krizi dualismu v létě 1905 zlomit odpor uherského sněmu právě zavedením všeobecného volebního práva v Uhrách. Paralelně socialm demokracie, hlavní bojovník za všeobecné a rovné volební právo, iniciovala vlnu masových demonstrací podporujících zavedení všeobecného hlasovacího práva v Předlitavsku. Tlak na zavedení rovného volebního práva však sílil i v rámci Říšské rady, kde se v říjnu 19Ô5 začala formoval většina, podporující tento návrh. Dne 28. II. 1905 se na podporu všeobecného a rovného volebního práva konala generální stávka.
Reakcí na tylo události byla Hečkova volební reforma (název podle tehdejšího ministerského předsedy), která vstoupila v platnost v lednu 190 / ■ Zavedla všeobecné, rovné, přímé a tajné aktivní volební právo pro muže naci 24 let věku, volil nesměli vojáci a celníci. Skládala se ze čtyř oddělených zákonu:
•první „o říšském zastupitelstvu" stanovil počet mandátu na 516 a aktivní a pasivní hranici výkonu volebního práva na 24, resp. 30 let (totožné s předchozí úpravou): • druhý se týkal panské sněmovny a omezil počel členu sněmovny jmenovaných císařem na 150- 170 (tzv. numeras člausus); důvodem byla vůle zajistit jejich převahu nad dědičnou šlechtou (r. 1907 zasedalo v horní komoře 96 zástupců dědičné šlechty); • třetí „o volbě poslanců" byl vlastně volebním řádem, který stanovil volební geometru (rozvržení obvodů)., volební způsobilost (vedle zletilosti byly podmínkami ještě rakouské občanství a minimálně rok trvalého pobytu v místě voleb) a osoby z voleb vyloučené (vojáky a příslušník v dalších ozbrojených služeb, nesvéprávné, osoby v chudinské péči a osoby zbavené volebního práva v důsledku trestné činnosti); • čtvrtý se týkal „ochrany volební a shromažďovací svobody". Volební právo nicméně nebylo vzhledem ke zvolené volební geometru zeela rovné. Jednotlivé jednomandátové obvody, v nichž, se volilo dvouko-lově systémem absolutní většiny, byly konstruovány tak, že měly i řádově rozdílné počty voličů. Na jednoho poslance německé národnosti tak v praxi vycházelo cca 10.000 voličů, na jednoho poslance národnosti polské 50.000, na jednoho Čecha asi >5 000 a na jednoho Rusina dokonce 100.000 voličů.
Politický systém Habsburské monarchie a Přeuutavska
31
Navzdory těmto zásadním změnám byly ovšem aktivity parlamentu nadále problematizovány obstrukcemi jednotlivých klubů, častým využíváním § 14 či šovinistickými vystoupeními. Konstruktivnější činnost probíhala spise ve výborech, k čemuž přispívala existence tzv. Seniorenkonvent, orgánu, v němž se scházeli předsedové důležitých parlamentních frakcí a na jehož půdě byla často přijímána rozhodnutí, která by ve veřejné debatě přijata nebyla. Zcela na významu pak ztrácela Panská sněmovna, která měla na Sklonku monarchie význam jedině díky nominacím právních praktiků a teoretiků. Popsané systémové oslabení, které si parlament částečně zavinil sám, vedlo k tomu, že faktická moc monarchy a vlády byla větší, než jak byla předpokládána dle ústavy.
1.5 Výkonná moc mezi mocnářem a vládou
Již o Marii Terezii se hovořilo jako o císařovně, přestože nebyla římskou císařovnou (císařem byl formálně pouze její manžel František I. Lotrinský), ale „pouze" uherskou a českou královnou a rakouskou arcivévodkyní. Daným označením se mělo na mysli její faktické postavení v dědičných habsburských zemích Dne ll. 8. 1804 vydal císař Římské říše patent, kterým udělil Františkovi I titul rakouského císaře. Tak si vlastně František (coby císař římský II ) udělil nový císařský titul sám. Svatá říše římská národa německého pak zamkla 6. 8. 1806, kdy se František II. koruny vzdal.
Součástí prosincové ústavy byl i zákon „o vykonávání vládni a výkonné moci" který sice vymezoval postavení panovníka jako „posvátného, nedotknutelného a neodpovědného", ale panovnickou moc neodvozoval Pouze z vůle Boží Panovník byJ formálně zavázán dodržovat zákonnost, absolutní suverenitu měl pouze vůči tzv. Rakouskému domu. Rakouský dum - Haus Österreich (thmus Austritte, domus Austriaca) - se jako označení sumy příslušníku habsburské dynastie objevilo již ve 14. století, ve větší míře se začalo užívat v 15. století. Po smrti císaře Karla VI., otce Marie Terezie (1740), se též. začalo používat Dům Habsburský nebo Habsbursko--Lotrinský.
Důležitou instituci představovala císařova osobní kabinetní kancelář.
Její role vzrostla zejména po konstitucionalizaci říše v 60. letech, neboť začala fakticky zprostředkovávat styk mezi panovníkem a jeho vládami. Původní určení kanceláře bylo zpracovávat osobní císařovu agendu, ale po obnovení ústavního vládnutí jí přibyly úkoly v oblasti vypracovávání podkladů pro vyřizování státních záležitostí. Císař měl dále k ruce vojenskou kancelář; řada jejích kompetencí nicméně přešla po roce 1859,
32
Politický systém českých zemí 1848-1989
respektive po roce 1866 na ministerstvo války a vrchní velitelství armády (AOK).
Nejdůležitějši exekutivní činnost však prováděla vláda. Předseda vlády měl před vyrovnáním titul „státní ministr" Tento titul byl v březnu 1867 zrušen v souvislosti s nahrazením Richarda hraběte Belerediho v čele vlády Friedrichem Ferdinandem Beustem, Znovuzřízeno bylo ministerstvo vnitra (ministrem byl jmenován Eduard hrabe Taafľe) a ministerstvo kultu a vyučovaní. Beust se stal ministrem zahraničních věcí a zároveň předsedal vládě z titulu kancléře. Potě se opět začal předseda vlády titulovat jako ministerský předseda.
Rakouské vlády byly poměrně specifické instituce, které se sice vesměs opíraly o parlamentní většinu v Poslanecké sněmovně Říšské rady, ale do značné míry všechny představovaly alespoň co do složení spíše polo-úřednické, či přímo úřednické kabinety. Jestliže tedy v letech 1867-1879 sněmovnu ovládala těsná liberální většina (tvořená zejména německými li-berály), odpovídalo tomu i složení vlád, v nichž byli zastoupeni zejména představitelé liberálně a ústavověrně (tj. centralisticky) orientovaných politiku. 1 v tomto období ale existovaly výjimky. Například o tzv. fundamen-tálkách jednalo s českou politickou representací ministerstvo (termín se dobové používal jako synonymum pro vládu), v jehož čele stál Karl Hohenwart. I lohenwartova vláda (únor říjen 1871) představovala příklad jakési „skutečné rakouské vlády nad stranami". Jednalo se o úřednickou vládu v období., kdy ve sněmovně neexistovala koherentní parlamentní většina a manévrováním mezi frakcemi musela velmi obtížně udržovat většinu pro vládní politiku.
f"Pád liberální Auerspergovy vlády souvisel s rakousko-uherskou expanzí, okupací Bosny a Hercegoviny v roce 1878 a následnou východní krizí na Balkáně, kterou řešil Berlínský kongres. Císař poté nabídl úřad předsedy vlády německým liberálním ale k dohodě nedošlo. Kamenem úrazu byla jejich snaha posílit roli Říšské rady tím, že by předlitavský parlament ratifikoval výsledek kongresu. Tím by ovšem vstoupil do zahraniční politiky, dosavadní domény císaře. František Josef I. zareagoval jmenováním opět úřednické vlády Karla Stremayra. V ní ovšem již hrál klíčovou roli minist'" vnitra Taaffe, v srpnu 1 879 jmenovaný předsedou vlády.
V následné dlouhé éře se TaaíTeho úřednická vláda opírala předevs11™ o spojenectví českého klubu, polského klubu a strany práva, tzv. „železí^ ° kruhu pravice". Kabinet nicméně neměl zcela stabilní podporu a byl n . lavírovat mezi levicí a pravicí; tedy tradiční taktika „vlády nad stf*jtické národy a třídami". Přece se však Taaffeho éra nesla ve znamení p a částečně i ekonomické konsolidace. Cenou byla v podstatě auto'
33
Politický systém Habsburské monarchie a Předlitavska-.—,--—
Politika vlády, která cestou ústupků v^emně neutralizova^ot^dné Politické sily Taaffe o své nepříliš koncepční hni, JKft^lgJJ, (ano, zde má kořeny tento pojem) hovořil jako o ^k«^2 Wínu klínem", nebo o „vuřtlování". Dobové kritické charakterný Uatfc ho politiky nicméně nebyly spravedlivé, jeho éra patnla k období monarchie; mj. přinesla demokratizaci volebmho pravá 8, základní
sociální zákonodárství. ,      ,    .Vnn
Dalším typickým příkladem rakouských vlád by a vláda L.nesta von Koerbera (l«len 1900-31. 12. 1904; éra se někdy označuje jako m Koerberiana). Koerber se snažil uspět s novou taktikou vlády W Inovace spočívala v jisté rezignaci na opakován, marných pokusů^0 Mm národnostních rozmíšek. Prioritou se stala ekonomika a rozsáhle sta tm n_ vesbční projekty ve všech částech říše. Kabinet byl vybaven , p sona ne * odborně; ministrem financí byl až do dubna 1904 narodohospoda. a dny Představitel rakouské ekonomické školy Eugen von Boh t«n vykování Wilhelm ryttt von Hartel, zvláště citlivý v narodnosmeh otázkách, částečné hospodářské úspěchy ovšem neskryly neschopnost při Plavit adekvátní volební reformu. -i
V listopadu 1911 pak byla jmenována poslední pMj^U s Karlem hrabětem Sturghkem. Tato ryze úřednická vláda obývala pouze nezbytnými záležitostmi- Předhtavsky parlamentansmus se
°citl v hluboké krizi.
Dl Vídn
1»6 Soudní moc
le prosincové ústavy 1867 byla vytvořena soustava okresních soudů (ve ■ ídm, Praze a Terstu existovaly i zvláštní okresní obchodní soudy) nad mm, byly soudy krajské či (v případě menších zemí) zemské, v dals, movm vrchní zemské soudy a nad nim, pak Nejvyšší soudn, a kasacm dvůr. Ten Plnil funkci srovnatelnou s nejvyšším soudem a představoval nejvyss, m-
stanci pro občanské a trestní právo. .
Byl zřízen také Říšský soud, který řešil kompetenční spory mezistátním, úřady, mezi zeměmi a státními úřady a mezi zeměmi a nsi. Res.l rovnez stížnosti občanů na porušování základních práv a posuzoval tež ústavnost zákonu. Vykonával tedy řadu funkcí ústavního soudu. Sestával z prezidenta a dvanácti členu. Od klasické soudní soustavy bylo odděleno vojenské, policejní a finanční soudnictví. Roku 1875 byl pak zřízen i Správní soud, jehož rozhodnutí byla sice pro orgány státní správy závazná, často však nebyla v praxi prováděna. Vedle specifické instituce Státního soudního
34 ____ Poi.lľlCKÝ SYSTÉM ČESKÝCH ZEMÍ 1 848^1/2*2-
dvora, tvořeného delegáty obou sněmoven parlamentu, který měl za úko soudit ministry, existovaly ještě zvláštní živnostenské soudy. Tyto soudy řešily spory mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Nebyly tvořeny profesionálními soudci, ale paritně zástupci zaměstnanců a zaměstnavatelů.
1.7 Stranický systém
Politické strany nebyly v ústavné-právním systému monarchie fakticky zakotveny. Určitou oporu jun poskytoval pouze spolkový a shromaždovací zákon z. roku 1867. Politické strany tak až. do konce monarchie fungovaly v právní nejistotě a byly nuceny formálně využívat různé nepolitické organizační formy.
Zárodky politických síran jsou vysledovatelné již v roce 1848. Od roku 1X61 pak na pudě Poslanecké sněmovny říšského zastupitelstva existovaly parlamentní frakce bez další organizace, v podstatě první vývojový typ strany (strana honorační, nebo elitní, či individuálního zastoupení).
K proměně způsobu fungování politických stran dala impuls až Taafic-ho pětizlatková reforma (1882). V případě parlamentních stran bylo stále možno hovořit o honoračních stranách, bez. pevnější organizační štruktúry, koncentrující se kolem parlamentních klubu na říšské radě a/nebo zemských sněmech. Postupně ovšem docházelo k prorůstání stranických struktur na nižší až. místní úroveň a propojování centrál prostřednictvím tzv důvěrníku s místním, politickými elitami a spolky. Například Národní strana (staročeši) a Národní strana svobodomyslná (mladočeš.) byly typické honorační strany, totéž platilo . pro německou liberální stranu. Modelem honorační strany par excelence byla frakce Poslanecké sněmovny, kterou v říjnu 1872 založil bývalý federalistický ministersky predseda Karl Hohenwart -tzv. Strana práva se pokusila soustředit všechny federalisticky smýšlející
poslance. . .   .    . n .
Teprve rozšiřování volebního pravá na sklonku 19. stolcu a ve století dvacátém vytvořilo předpoklady pro vznik a upevněn, struktur masových stran (strany sociální integrace): především soc.álmdemokraty.křesťany. ociá „i respektive katolické strany a v řadě zenu , strany agrárm. Jednalo ..'.i Unv které již měly určitou vertikální strukturu pevnějS,. ri)rni!lliz(i_ tanouTeňskou základnu a základní programattku. Vyjdeme-1, z Duverge.
■e~,t ke vzniku masové strany «I. intern ze strany lmn»racnihl) iovy uu.uny ^. t.      j  společenské strnt
iv,.......anpnvn, p—stanun Z patlaná, ,.,,,!,,,, vstup **J
:, externě    vzmk vne par amen u a . ,. výs( Ní
v závislosti na rozšiřováni volebního práva a vlastni «g «),
~~--^i!3^j^ASSBUKSKÉ MONARCHIE A předlitavska____?_5
Var,Z hlediska Piedlitavských reálií lze konstatovat, že typičtější byla druhá h\v , jej1' reprezentanti (sociální demokraté a křesťansko-sociální či ka-chi rorrnace) sice dále využívali systém důvěrníků, na sklonku monar-fakť °VSeni začau také vytvářet byrokratické struktury, které se postupně rov1C^y Proťesionalizovaly (profesionální novináři stranického tisku, hono-
ar>e tunkee v různých organizacích napojených na stranu atd.). Žádné ^Picdlitavskýeh honoračních stran se nicméně proces přerodu v masovou
lar»u nepodařilo až do roku 1918 zcela dokončit, neb      ^a    Předlitavska nelze hovořit o jednom stranickém systému,
°t praktieky v každé zemi se vytvářela jedna, nebo více (dle počtu
rodností - v Čechách a na Moravě např. existovaly vzájemně částečně
azané stranické systémy českojazyčných a německojazyčných stran) soustav.
g, |10 vÝvoj rakousko-nčmeckého stranického systému Předlitavska platilo,
soc*C °.I^an'/ova' na ^ázi tří táborů (Lager): křesťansko-konzervativního, c,alistického a nacionálně-liberálního. Termín tábor (případně sloup)
^'totn naznačuje a eharakterizuje, jakým způsobem pronikly stranické struk-ny do společenského života a jak sítí svýeh pomocných organizací (tělo-'ených spolků, spotřebních družstev, vzdělávacích spolků, stranického 1 &td.) vytvářely uzavřená sociálně-morální prostředí, určité ideové
s°ciopolitickč subkultury.
^ vuci dominantní měšťanské liberální kultuře se tak v poslední třetině ; století začaly formovat jakoby potlačené jiné kulturní vzorce a vytvářely 81 vlastní soeiální, kulturní a morální prostředí. Metafora sloupu pro tento Proces, který byl v politické sféře charakteristický existencí pevné masové 0rganizované strany oslovující pouze voliče z určitého sociálně kulturního Prostředí, znamená, že tyto skupiny byly vůči sobě poměrně ostře ohrani-c°ny a nedocházelo ke vzájemnému prolínání.
VOec hách a na Moravě bylo možno pozorovat podobné procesy jako v německy mluvících zemích, ale jejich výsledek českou či moravskou spo-lečnost neštepil natolik distinktivně, aby bylo možno požít pojem sloup. A tak se v českém a moravském kontextu hovoří o táborech s tím že nejblíže k sloupové struktuře měly svou povahou politický katolicismus a sociální demokracie. Z ostatních stran vytvářeli tábory agrárníci, mlado-ěeši společně se staročechy (národně-liberální tábor) a národní socialisté Ostatní strany tuto integrační schopnost neměly. Zdánlivě čistě odborný rozdíl mezi sloupem a táborem je nicméně nezanedbatelný a tkví právě v míře sociální, kulturní a myšlenkové integrace příslušníků těchto entit
,v..r.M ŕesKÝCH ZEMÍ 1848-1989 35 Pojam^J^—------—
1.8 Hlavni politické strany v Čechách a na Morave
Původně byla zemská česká politika soustředěna v jediné N úrodní straně (NS, staročeši), ovšem od počátku v ní existovalo více proudu. Z radiálního proudu začala od ruku ! XM postupne vznikat mladočeska strana, zttim jako linie uvnitř NS. Samostatná mladočeska strana vznikla olic.alne o Vánocích 1874 v Praze oddělením od staročeské strany (oficiální název Národní strana svobodomyslná   \SS, mladočeši). Program strany, zformulovaný Juliem (irégrem, kombinoval hodnoty občanských svobod., českého historického pravá a specifického středoevropského liberalismu. Skutečné zahájení činnosti strany se datuje druhým sjezdem NSS v listopadu [875, Stranci se následné stala liberálním, otevřené antiklcrikálním protipólem vůči konzer-vativně-liberálnim staročechům. Ani NSS se ovšem nevyhnula procesu frak-cionizaee: identifikovat bylo možno přeběhlé staročechy, realisty, pokro-káře, vlasmi mladočeehy a agrárníky (r. I 89 l).
Přehledné spektrum v českých zemích (strany velkostatkářů, NS, NSS a politicky bezvýznamná sociální demokracie) se začalo zásadně diferencovat od 90. let 19. století. NS piko strana konzervativních měšťanských vrstev ztratila v letech 1X91 a 1895 parlamentní zastoupení v zemském snemu i říšské rudé., přežila vsak díky silnému postavení v obecní a okresní samosprávě a na spolkové úrovni. NSS se jako vůdčí česká strana 90. let soustředila zejména na obhajobu zapnu liberálního měšťanstva.
Pod vlivem encykliky Rentm Navarum Lva XlU.se začal tvořit katolický politický tábor: roku 1X94 vznikla v Litomyšli Křesťansko sociální strana P>o Čechy a Moravu, v roce 1X96 v Přerově Katolická strana národní na Moravě Mořice Hrubana. Na podzim 1896 v Praze bylo arcibiskupem Voj-heliem hrabětem Schonbornem založeno konzervativní Katolické sdružení ( echách, z něhož se v roce 1897 stala Národní strana katolická v králov-,ví českém. V roce 1906 se pak obé katolické strany v Cechách sloučily a vznikla tak Strana katolického lidu v Čechách. Strana se poté ale čpět frakcionalizovala.
První krok ke vzniku agrárního tábora byl učiněn založením uvnitř NSS Českomoravské strany hospodářské Alfonsem Šťastným (1891). Šťaslné-'"' radikální varianta agrarismu se ovšem příliš neprosadila, a tak je vznik relevantní agrární strany spojován se Sdružením českých zemědělců (r. 1897 opět v rámci NSS pod vedením Stanislava Knbra), které se na Tři krále roku 1899 osamostatnilo jako Agrární strana.
( o se tyce nacionalistického proudu, Státoprávně radikální strana vznikla únoru IX9X na miskách pokrokového hnuti (Omladina atd.) z j*ho nacionalistické, ostře protisocialistické části (Karel IJaxa, Alois Raším Jaro-
37
slav Preiss, K. S. Sokol). Původně se jednalo o nátlakovou skupinu uvnitř NSŠ, s níž se rozešli poté, co J. Kaizl vstoupil do vlády. Tato radikálně nacionalistická strana již nevázala bezpodmínečně naplnění myšlenky české státnosti s existencí Habsburské monarchie, čímž byla v českých poměrech zcela ojedinělou. Strana radikálně pokroková vzešla v dubnu 1897 ze sociálně reformní části pokrokového hnutí. Česká strana lidová vznikla na jaře 1900. Pod Masarykovým vedením rozvíjela jeho program tzv. realismu, ale jednalo se o marginální formaci bez parlamentního zastoupení. Lidová strana a Hajnovi státoprávní pokrokáři se v roce 1906 spojili do strany, která přijala název Česká strana pokroková. V dubnu 1898 pak byla společně pro Cechy, Moravu, Slezsko a Horní a Dolní Rakousy založena Národně sociální strana. Tato strana nacionalisticky orientovaných dělníků vznikla v přímé reakci na internacionalistické tzv. antistátoprávní ohrazení sociálně demokratických poslanců z roku 1897. Nejvýraznější postavou strany byl Václav Kloráč.
Ncjsilnější tábor ovšem vytvořili sociální demokraté. Československá sociálně demokratická strana dělnická byla založena v roce 1878. Počáteční roztržka mezi tzv. revizionisty a tzv. revolucionáři byla v hlavních bodech zažehnána na brněnské konferenci 1880, v následujícím roce se ovšem odtrhlo anarchistické křídlo. Česká sociální demokracie byla po rakouské druhou nejdúležitější a největší stranicko-politickou skupinou v Předlitav-sku, V prosinci 1887 přijala nový program a opět se po roztržce připojila k celorakouské straně. V roce 1910 nastal v české sociální demokracii rozkol ohledně názoru na národnostní otázku. Na jejím sjezdu v Brně v květnu 1911 Se tak oddělila Česká sociálně demokratická strana dělnická v Rakouski (tzv. autonomisté), kterým se podařilo ovládnout drtivou většinu českéhc sociálně demokratického hnutí.
Politické stranictví Moravanů českého obcovacího jazyka mělo až dc roku 1890 svůj výraz pouze v Národní straně na Moravě (NSM). NSM měla však již od 60. let názorové frakce: konzervativní, liberální, rolnickou a katolicko-konzervativní. V roce 1891 se od NSM odtrhla mlado-česká skupina a založila Mloravskou lidovou stranu (MLS). V průběhu 90. let pak nejprve postupně NSM ztrácela ve prospěch MLS pozice, aby spolu tyto formace od poloviny 90. let navázaly úzkou spolupráci. I díky tomu si NSM na Moravě udržela dlouhodobě silnější postavení, než NS v Čechách.
I MLS ovšem v 90. letech představovala konglomerát frakcí. Radikálně pokroková a realistická skupina nakonec v průběhu let 1906-1907 splynuly v Moravskou pokrokovou stranu (MPS). Ta ale zůstala dosti slabá a musela
ledy úzce kooperoval s Ml.S. 'lato kooperace nakonec vyústila ve fúzi obou stran (1909), čím/ vznikla Lidově pokroková strana (LPS). Specifikem Moravy oproti Čechám byla relativně silná pozice samostatné Živnostenské strany, která vznikla roka 1908 v Prostějově.
Katolická politika se na Moravě začala formovat Uvnitř NSM kterou se katolíci pokusil, neúspěšně v letech 1X91 1893 ovládnout Po pádu laaťte-ho vlády se však NSM sblížila s NSS a to tyto snahy pohřbilo V roce 1896 tedy vznikla v Přerově Katolická národní strana (KNS) liž v roce 1894 pritom vznikla v Litomyšli společně pro Čechy , Moravu Křesťansko so-ciakli strana. Po etapě určitých organizačních problému, daných neochotou křestanskych sociálu spolupracovat s KNS, byla v roce 1899 na Velehrade ustavena nova Křesťansko sociální strana, která se prohlásila za součást KNS. ryto strany pak skutečně fungovaly jako politický celek, respektive "US1 dVOJSt:ana- ^ťansk0 Spálni ^rana převzala členstvo, KNS ^Stfl 7T VC:iCnÍ 3 PlnÍla funkci logického a politického dařUo w     ľ !° VŮdČímU POUtÍk0VÍ        5™ šrámkovi se po-
s   kZnaZ T°T StmnU 3 kal0l,Ľký tábw b^ 2 &»Mé spcktivy na Morave jednoznačně nejsilnější
Ä^í't T M0ravC'i SUCÍŮ,ni zkrate. V roce
ÄSä s,ra už k toku 19,0 seji podaf,,°
1.9 Zemská samospráva a státní správa - České země v rámci Rakousko-Uherska
V oblast, obecní a zemské samosprávy byly i v éře prosincové ústavy principiálne ponechány instituce a uspořádání dle únorově ústavy 1861. V plat-rv ,.u zůstaly i paralelné přijaté zemské řády, ale změnilo se řešení rozdělení kompetenci mezi země a Předlitavsko. Kompetence mezi říšskou radou a zemskými sněmy byly děleny spíše Federalisticky: co nebylo výslovně kompetenci risske rady, spadalo do pravomocí zemských sněmů. Obecní a zemská samospráva zůstala dlouhodobě zachována v podobě z roku 1861. /emske snemy navíc v roce 1907 získaly další kompetence v oblasti ob-anskeh0 » tetaiho zákonodárství a organizace státní správy pistova-la i možnost, rak susnendova v «*,■ i -
.j     ubpenaovat zemskou samosprávu. Muselo se tak stát bud ^nym^konem       nouzovym,rafi,emm ,ak , y roce
" V , ?' ,>'"U'"'y s«°vány samosprávné orgány v Če-
clvacl, < )bec„e vsak lze ne, že trend jak v obtoi obeení, tak zemské samo-
39
Politický systém Habsburské monarchie a Předlitavska__--
správy v letech 1867-1918 směřoval spíše k posilování významu samosprávných orgánů. . .
Zemskou legislativu představovaly zemské sněmy. Základním principem naplňování zemských sněmů poslanci bylo tzv. zastupování zájmu. Na sněmech vedle sebe zasedali virilní poslanci (tj. vysocí církevní a univerzitní hodnostáři) a volení poslanci. Princip zastoupení zájmů se uskutečňoval skrze kuriálni volební systém. Zpravidla existovaly tři kurie: velkostatkar-ská, měst a venkovských obcí, někde pak i kurie obchodních a živnostenských komor buď samostatná, nebo přiřazená pod městskou kuru (volby v ní se ovšem konaly vždy separátně). V každé kurii bylo volební pravo přiděleno relativně úzké přesně vymezené skupině osob, rozdělené podle výše přímých daní V kurii obchodních a živnostenských komor volily poslance přímo tyto korporace. Velkostatkářská kurie existovala ve 14 ze 17 Předlitavských zemských sněmech (nebyla v Tyrolsku, Solnohradsku a na Istrii, neboť zde nebyl dostatečný počet velkostatkářské šlechty). Co se týče vnl.stú, nebyli to pouze katoličtí biskupové, ale dle konťesionálmho rozlomní v zemi i řeckokatoličtí, arménskokatohčtí a dokonce pravoslavní biskupové. Pouze představitelé evangelických církví a židovské náboženské obce virilním zastoupením nedisponovali. . ,
Český zemský sněm se skládal z 5 virilistů (pražský arcibiskup, biskupove litoměřický, královéhradecký a českobudějovický a rektor pražské univerzity), 70 poslanců měla velkostatkářská kurie, 87 města + kurie obchodních a živnostenských komor, 79 venkovské obce (celkem 241). Po rozděleni univerzity na českou a německou v roce 1882 měli viním zastoupeni oba rektoři a počet poslanců stoupl na 242.
Na moravském zemském sněmu byli 2 virilisté (olomoucky arcibiskup a brněnský biskup), 30 poslanců ve velkostatkářské kurii, 37 v kun i mest a obchodních a živnostenských komor a 31 v kuru venkovské (100). Na slezském zemském sněmu pak 1 vin 1.sta (vratislavský biskup), 9 velkostatkářů, 12 zástupců měst a komor a 9 venkovských obcí (31). Aktivní volební Pľávo bylo od 24 let, pasivní od 30.
Zemskou samosprávnou exekutivu představovaly zemské výbory, které ovšem byly formálně stálými výbory zemských sněmů a byly tudíž složeny z jejich poslanců. Předsedové těchto výborů byli jmenováni císařem. Zemský výbor fungoval výlučně jako kolektivní orgán. Jeho kompetence se kryly s kompetencemi zemské samosprávy jako takové: zemědělství, správa budov a institucí zřízených ze zemských peněz, správa obecních, církevních a školských záležitostí, dohled nad všemi autonomními organizacemi včetně obcí. Až do 90. let 19. století přitom byly země finančně značně slabé. Změnu přinesl až rozmach výstavby veřejných projektů (silnic, mostů atd.).
40
Efektivita zemské samosprávy byla v mnoha případech tlumena národnostními a stranickými spory. Obecně však platilo, že i v takových případech vládla v samotných zemských výborech konstruktivní atmosféra.
Zákon z května 1868 zaváděl striktní oddělení justice a státní správy tím, že zřizoval nové správní úřady. V čele zemské roviny státní správy byli zemští prezidenti (v Solnohradsku, Korutanech, Kraňsku, Slezsku a Bukovině), respektive v ostatních zemích zemští místodržitelé. Adekvátně tomLl existovaly buď zemské vlády, nebo místodržitelství. Funkčně a kompetenčně ovšem bylo jejich postavení shodné. Těmto orgánům podléhala okresní hejtmanství. Státní správu na nižších úrovních než centrální vykonávala právě zemská místodržitelství a okresní hejtmanství. Krajské úřady byly jako nadbytečné zrušeny. Vedle toho existovala ještě síť zemských a okresních finančních úřadů, školských rad atd.
Politické poměry na zemských sněmech silně ovlivňovala možnost v podstatě libovolně je rozpouštět, a vypisovat nové volby a kalkulovat s jejich výsledky. Snad nejznámějším příkladem jsou tzv. chabrusové volby do českého zemského sněmu (1872). Protože poměr ve druhé městské a třetí venkovské kur.. byl vzhledem k neměnnému počtu a struktuře voličů zřejmý předem, bojovalo se především o první velkostatkářskou kuru. Konzervativní (tj. federalističtí) velkostatkáři přísli s taktikou zajištění většího počtu hlasu své straně tím, že postoupí nebo prodají část svých statků vlastním rodinným příslušníkům, kteří tak získají narok volit v první kunt. Této iniciativy se ovšem chopili jejich odpůrci, tzv. ustavověrní velkostatkáři a za podpory vídeňských bank získal, převahu. Česka Živnobanka, která peněžně podporovala konzervativní šlechtu, nebyla schopná této vlně svym kapi-ále n čelit a ústavověrná šlechta « tak „koupila vetsmu. Reakcí konzervativní šlechty na zjištění, že nemá šanci volby vybrat, bylo odmítnutí účasti, čeští politikové pak . po volbách pokračovali na českem zemském sněmu
V Pr0l0mÍU mladOČf ľf V rOCV874 ~i ve
volbách vlastní kandidátky, a přestože obsadí . pouze 7 mandátů (stílro. Itil) vstoupil, (se státoprávním ohrazením) .ta pudu snemu. Na místa ..u kteří prováděl, politiku pasivní rezistence, se konaly permanentně
Z vesměs získa, ten samý jj-gl poj^ ^£** stále opakován. V letech 1886-1890 , ^ a
českém ženském sněmu zase Nemc, snčni v,^-
< >'.\ roku 1908 tak byl až ^/^.^^ na německé obst^ k ohstrukdm prakticky nelunkem Jako ^ ^
vydala vláda tzv. anenské patenty (2b. St
ÍPJ£Lcký systém Habsburské monarchie a Pŕedlitavska_
41
českého zemského sněmu a zemského výboru a namísto toho jmenovala
zemskou správní komisi. ....., rl„.
Na Moravě se podařilo dosáhnout určitého politického reseni komplikovaného vztahu Čechů s Němci tzv. moravským paktem (někdy take moravské vyrovnání) z listopadu 1905. Po mnohaletých sporech došlo k dohode která zajistila v rámci země relativně klidnou koexistenci těchto etnik. 1 akt se skládal ze čtyř zákonů:
1) nového zemského zřízení,
2) nového volebního řádu pro volby do zemského sněmu,
3) tzv. Lex Parma, který upravoval jazykovou problematiku a autonomních úřadů (výběr obecního jazyka je na obecní radě, 20/o menšina měla právo na vyřízení svých věcí ve svém jazyce) a
4) tzv. Lex Perek, který reguloval moravské školství v intencích rozdelení dle národnostního klíče (rozdělení školních rad zemské, okresní i obecní na českou a německou).
Nový volební řád zavedl národnostní volební katastry a zaručoval ze v dosavadních kuních měst a venkovských obcí a v nově zavedene všeobecné kurii bude pevně stanoven počet českých a německých poslanců. V rámci sněmu měli být poslanci rozděleni na českou a německou kuru, samostatne měly zůstat zachovány nerozdělené kurie velkostatkářska a obchodních a živnostenských komor. Voleno bylo nadále 73 poslanců v ceske kuru f města i venkova i všeobecné kurie - každá z nich byla rozdělena na česky a německý voličský a kandidátský katastr), 40 německých, 30 velkostatkářů, 6 za obchodní a živnostenské komory a 2 virilisté (arcibiskup olomoucky a biskup brněnský). Celkově tedy oproti původnímu počtu 100 poslanců vzrostl díky paktu počet poslanců moravského zemského snemu na 151:
Kurie	Celkem poslanců	Čechů	Němců
I. velkostatek	30+2 virilisté	~	-
II. městská kurie	40	20	20
II. OŽK	6	0	6
III. venkovských obcí	53	39	14
IV. všeobecná	20	14	6
Češi sami tak neměli na sněmu většinu. Němci původně požadovali právo veta pro národnostní kurie, ale nakonec ustoupili. Při změně základních zákonů ale bylo požadováno kvórum 121 poslanců a dosažení 2/3 většiny. To v praxi znamenalo, že neprošel návrh, který neměl podporu ve všech třech kuriích (velkostatkářské, české i německé). Moravský pakt snížil i daňový census pro volby v městské a venkovské kurii a zavedl přímou volbu ve venkovské kurii.
42
Výhodou paktu bylo, že umožňoval stabilní vládnutí a ukazoval možnost dohody. Cena za tento klid byla ale vysoká; spočívala ve taktické etnické separaci Čechu a Němců na Moravě. Uvažované „druhé moravské vyrovnání" z počátku roku 1914 by tuto tendenci zřejmě ještě prohloubilo, nebylo však liž uvedeno do praxe. Moravské vyrovnání nicméně bylo inspirativní: napr. pro městskou správu v Českých Budějovicích a v roce 1911 pro Bukovinu.
1.10 Základní literatura
BALTE. H.   K.OCHER, G,: Ôsterreiehische Rechtsgesehichte,Oraz I995. BERCHTQLD, K.: Ůsierreichische Parteiprogramme 18.68 1966, Munehen 1967. BRAUNEDER, W.    l.ACHMAYER, Iv. Ôsterreiehische Verfas.umgsgeschichte, Wicn 1992.
C< )IH S. d. B.: Němci v Praze 186) 1914\ Praha 2000.
GALANDAUER, .1.: František Ferdinand ď Este. Následník trůnu. Praha Litomyšl 2000.
GALANDAUER, I.: Karel I. Poslední český král, Praha   Litomyšl 1998. GALÁNTAI, .1 • Der bsierreichisch ungarische Dualismus 1867 1918, Budapest Wien 1985.
i IAInISc '11.    DertangeSchalicn des Staatcs. Ůsierreichische Geseiíschaftsgesckichie
nu 20. Jahrfnmdert, Wien 1994. HLOUŠEK, V.: OVP n proměny katolického tábora, Politologícký časopis, č. 4,
2001. s. 34K 368.
HYE, II. i'.: Das politische System in der fíahsburger Monarchie, Praha 1998. JAS/I, O.: The Dissoluti on oj the řfůhshurg Monarchy, Chicago 1001 JEI.AV1UI. Bv Modem Austria. Empire & Republk 1800 1986, Cambridge 2003. KOŘALKA. .1.: Češi v Habsburské ríši u v Evropě ISIS 1914. Praha 1996. KVAČEK, K A KOL,: Dějiny Československa II. 1648 1918, Praha 1990. MALÍŘ, i.: Národnostní klíč z roku 1914 v zemských hospodářských a finančních záležitostech   cesta k „druhému moravskému paktu"? In: Dvořák, '1.; Vlček, R.: Vykoupil, L. ieds.): Milý Bore. Profesoru Ctiborovi Nečasovi k jeho sedmdesátým narozeninám věnuji přátelé, kolegové n žáci, limo 2(103, 137 147. MAUR. .!.: Od -.polku k moderním politickým stranám. Vývoj politických strun na
Mvravě 1848   1914, Urno 1000. MAREK, P. (cd.): Přehled politického stranictvi nu území českých zemí a Československa v letech 1861 /<>o,y, Olomouc 2000. OHI BAUM, R.    NITTNER, Iv Liberalismus a nacionalismus, industrializace a sociální otázka. První svetová válka. In: Tisíc let Česko-německých vlahá Praha 1995, s. 125 1x2.
PEKAR, I : Dějiny československé, Praha 1991. PERNES, I. Pod habsburským orlem, Praha 2001.
44
Politický systém českých zemí 1848-l£§—
2.
POLITICKÝ SYSTÉM PRVNÍ REPUBLIKY
(1918-1938)
2.1 Uvod - Historické okolnosti vzniku a idea československého státu
Idea československého státu, hledaná a formovaná po desetiletí v rámci tzv. sporu o smysl Českých dějin, získala pevnější kontury v průběhu první svetové války. Osamostatněni českých zemí společně se Slovenskem bylo ovsem z počátku pouze jednou z možných alternativ, a to po dlouhou dobu nikoli nepravděpodobnější a nepopulárnější. Ovšem poté, co vzaly za sve představy Dohody o uzavření separátního míru s Vídní a co se jako nerealizovatelná ukázala koncepce široké autonomie pro státotvorné národy nového rakouského císaře Karla l, se v druhé polovině roku 1*18 Sta a dekomtrukce mocnářství jedním z mocenských zájmů Dohody. Vminu kaze Rakouska-Uhcrska a sílící tlak jednotlivých národních elit ak nastartovaly proces rekonstrukce střední Evropy. A tuto příznivou si-ac dophnto cílevědomé úsilí skupiny českých a slovenských politiku, Ä í"1!6 "ľ''''8"' Mi'Saryka- Edvarda Beneše a Milana Rastislav i ľ . ý VZ"'k samostetoého československého státu pfed-p»u P ,n Pmí sv6tové války zformovaného politického
vraľľtnnvnaľ ^ ^ atalosféru chovní krize, kulturního roz-V 1 o 2'   'e Tm' 0dmitauti «*a» ^ismn a kult mládl
stavbě nově vzniká ci ^HTT1 ^ °dra7-Í,°'V mvSlenk°1 předpoklad, že harn(„,-k,;;, ^ ™™4™d»l<* vztahů panoval Lim mim Ve vS^tf^^IW^ ^ternovým zabezpe-ic vlna sociálních ÄfiZľ ' ľ'f" fc **la mických a společenských nerovní k,0dslraněni ladních ekono-doby systému mezirSodn™ U a 7 V a,raosRfc hledaBÍ možné P°"-jednotlivých států vznikala ĚZ££%£»^ k~
!^£ický systém První republiky (1918-1938)
45
Dominující ideje doby se přirozeně odrazily i v podobě státní ideologie První republiky. Ta do značné míry odrážela Masarykovo filozofické zázemí, víceméně respektované i představiteli domácího odboje, třebaže nikoli bezvýhradně (Karel Kramář). Novou ideu je možno charakterizovat čtyřmi skladními principy.
republikánství - za jednoho z viníků války byl označen monarchismus, nyní opuštěný jako zastaralý, ba zhoubný; pád většiny významných trůnů se odehrál během několika měsíců, uprázdněné posty ovšem záhy zaplnili tzv. pseudopatroni; ■2« sociální radikalismus - válka způsobila takřka úplný ekonomický rozvrat, takže sociální revolta a konflikt tříd byly chápány jako její logické vyústění; motiv přerozdělování sociálních statutů vyjadřoval přesvědčení o nutnosti přebudování sociálního mechanismu nového státu; J- annkatolicismus a odluka církve od státu - vztah nového státu k náboženství odpovídal jak snaze o vypořádání se s habsburskou minulostí, tak i myšlenkovému zázemí T. G. Masaryka a jeho konceptu husitské (reformační) tradice české státnosti; avizovaný rozchod státu a církve byl ovšem následně zpochybněn založením Československé církve husitské; *« ěec/wsiovakismus a československý nacionalismus - válka přinesla vlnu nacionálního šovinismu, jež se dotkla v podstatě všech evropských národů. Přesto (či právě proto) vedla idea sebeurčení národů jako metody řešení soužití národních států (W. Wilson) ke vzniku národně čistých státních útvarů. Ve střední Evropě, jíž se proměny hranic týkaly především, šlo ovšem o krok hrozící novými etnickými nepokoji. V situaci národnostně složitého uspořádání nového Československa pak vedl ke konstrukci čechoslovakismu, založené na existenci jednolitého československého národa, dominantního v novém státě kvantitativně i kvalitativně. Československý nacionalismus, projevující se jak v rovině lokální územní expanze (Podkarpatská Rus, Slezsko), tak v rovině vztahu k menšinám (německá, maďarská), nicméně nebyl v porovnání se sousedními státy přehnaně agresivní či xenofóbní, ale spíše paternalistický a v některých otázkách i konstruktivní. Tei miny, shrnujícími uvedené rysy, se staly demokracie a konstitucumalis-rnus, hodnotově i institucionálně údajně plně protikladné tzv. habsburskému absolutismu. V pokusu o jejich symbiózu byla zakódována motivace českých "Otců zakladatelů" stát se vzorovým příkladem středoevropské demokracie. Odtud též plynula jejich snaha o fixaci na západní demokracie (především Francii), plnění funkce zprostředkovatele k o demokracii usilujícím balkánským státům (Rumunsko, Jugoslávie) a nakonec víra v předurčení vytvořit jakýsi teologický most mezi Západem a Východem (kapitalismem a komunismem).
46
Politický systém českých zemí 1848-1989
Důraz na demokracii se ovšem záhy dostal do rozporu se směřováním středoevropského politického prostoru. V něm se v průběhu 20. a 30. let 20. století začaly prosazovat spíše autoritativně a následně i totalitně orientované režimy, To také odpovídalo nástupu ideologií, ať již byl jejich bází národ (nacionalismus), třída (socialismus), stav (fašismus) či rasa (nacionálni socialismus) I proto už český filosof Jan Patočka upozorňoval, že „tragédie prvního československého státu byla tragédií nedomyšleného demokratismu u nás doma, izolovanosti naší demokracie ve střední Evropě a otevřené krize demokracie v západním světě." Což ovšem nemusí znamenat odmítnuti prvorepublikové demokracie, která byla kupříkladu právě pro Patočku „přes všechny nedostatky... údobím velkého duchovního rozmachu, důkazem, že náš demokratický rozvoj je něčím schůdným a plodným, pokud proti němu nestojí vnější podmínky naprosto protichůdné a nepřátelské". Zůstává tak široce diskutovanou otázkou, zda ..meziválečný československý ostrov demokracie" byl historickou realitou, nebo naopak představuje mýtus. Ostatně, prvorepubliková politická soustava se stala terčem rozsáhlé kritiky již. před rokem 19 >8. S kritickými postřehy vystoupila řada osobností, některé strany, periodika apod. Na tento fakt je ovšem možno pohlížet též jako na potvrzení otevřenosti a názorové plurality soudobého modelu.
A tak konkrétní projevy těchto plánu a vizí a jejich praktické naplnění v každodenním životě to byla skutečná tvář politického systému Československé republiky v meziválečném období. V jeho analýze jsou pak též skryty důvody postupného příklonu části politické reprezentace k odlišnému uspořádání státní formy Československa a důvody pro zánik této soustavy v roce 1938. ('as naplnení množiny antiiez.í přišel po Mnichově v konstrukci Druhé republiky.
22 Klasifikace politického syst
emu
Izv. Prv
Česk
kél
republika představuje období, započaté vznikem samostatného - ^oslovenska (2x- l0- 1918) a končící tzv. Mnichovskou dohodou (noc c    '■ ^ 1938). Během této éry došlo k naplnění českého politic-Piognmui odtržení od habsburské monarchie a položení institucio-.     c a hodnotových základu společného státu Čechů a Slováků jako vy-stiTuioívtl   °'k0ntlnUlty České (nyni československé) státnosti. Na druhé čil po dva ^ ^ '10' US 'HK'ov;l1 vzorovou středoevropskou demokracii skon-(     "     c^ neúspěchem. Podíl mezinárodních a vnitropolitických
■ ' 10,0 1 /llst:»va diskutovanou otázkou, i v současnosti politickv relevaniiii. ' 3
^^iTicKÝ systém První republiky (1918-1938]__ 47
Definování státní formy tohoto zřízení pracuje s pojmem demokracie. y systému První republiky byly aplikovány v podstatě všechny standardní znaky demokratické státní formy:
. kompletní soubor lidských práv a svobod,
. idea právního státu ve smyslu rovnosti občanů před zákonem,
• princip plurality,
. zastupitelská soustava s tradičními republikánskými institucemi,
• klasický princip dělby moci,
• Parlamentarismus a
. tržní ekonomika a garantování soukromého vlastnictví - daný model byl ovšem po světové hospodářské krizi přelomu 20. a 30. let diktován keynesiánstvím, posilujícímroli státu.
2.3 Politický vývoj
červenec 1915     Masaryk zahájil zahraniční politickou akci
únor 1916 Český zahraniční komitét v Paříži přeměněn na Národní radu
československou
l isiopad 1916      Oznámeno vytvoření jednotného Českého svazu českých poslanců na říšské radě a Národního výboru jako nadstranícke politické autority
6. 1. 1919' Přijata Tříkrálová deklarace na shromáždění českých říšských
a zemských poslanců zdůraznila požadavek sebeurčení národů, požadovala spojení českých zemí se Slovenskem
30. 5- 1918 Podepsána Pittsburská dohoda, schvalující spojení Čechů
a Slováků ve společném státě, se slovenskou vlasmi administrativou a sněmem
1 3. 7. 1918        Reorganizace Národního výboru československého, vrcholného orgánu domácí politické reprezentace
14. 10. 1918       Ustavena prozatímní československá vláda
18. 10. 1918       Washingtonská deklarace prozatímní československé vlády prohlášení nezávislosti československého národa
?8. 10. 1918       Vznik Československé republiky
30. 10. 1918       Martinská deklarace představitelů slovenského politického života o společném státním živote Čechů a Slováků
13. 11. 1918        Národním výborem přijata Prozatímní ústava j 4 j]  191 x       První schůze Národního shromáždění; Masaryk zvolen prezidentem; ustavena první vláda K. Kramáře
48
Politicky system českých zemí 1848
leden 19I9 16. 6. 1919 29. 2. 1920 IX. 4. 1920 27, 5. 1920 léto 1920 záři 1920 prosince 1920
5. !. 1923 červenec 1925
15. 11. 1925 12. 10. 1926 14. 7. 1927
17. 12. 1927 27. 9. 1929 březen duben 1932
zi. 22. 1. 1933
9. 0. 1933 25. 10. 1933 19. 5. 1935 14. 12. 1935 IX. 12. 1935 24. 4. 193H
13. 5. 1938
21. 5. 1938 5. 9. 1938
22. 9. 1938 23 9, 1938 50 {>. 1938
Konflikt s Polskem o Těšínsko Vyhlášení Slovenské republiky rad Schválena ústava (l/v. únorová) První parlamentní volby Masaryk podruhé /volen prezidentem Vznik Pctky
Jmenována první úřednická vláda J. Černého I/v. boj o lidový dum a následná generální stávka jako vyvrcholení snahy levého křídla sociální demokracie o vyvolání revoluční situace
Atentát na ministra financí A. Rašína
Konflikt ČSR s Vatikánem v souvislosti sc státními
oslavami výročí upálení Jana Husa
Druhé parlamentní volby
Jmenována vláda A. Švehly   tzv. panská koalice
Zákon o organizaci politické správy, který likvidoval župní
zřízení a obnovil zemské členění
Podpis modu vivendi mezi ČSR a Vatikánem Třetí parlamentní volby
Mostecká stávka   spolu s rosicko-oslavanskou stávkou (listopad 1932) vrchol stávkového hnuti v ČSR v souvislosti s hospodářskou krizí
Nezdařený pokus o obsazení kasáren v Židerueich skupinkou moravských fášistú
Zákon o mimořádné moci nařizovaci
Zákon o zastavování činnosti a o rozpouštění politických stran
Čtvrté parlamentní volby
Abdikace!'. G. Masaryka (umírá 14. 9. 1937)
E. Beneš zvolen druhým československým prezidentem
K. Henlein na sjezdu SdP v Karlových Varech vyhlásil autonomistické požadavky
Vláda schválila rámcový návrh národnostního statutu Částečná mobilizace
Vláda vyslovila souhlas s tzv. čtvrtým plánem na řešeni sudetoněmecké otázky
Po odstoupeni vlády M. Hodži jmenován kabinet J. Syrového Vyhl ášena všeobecná mobilizace Vláda přijala tzv. Mnichovskou dohodu
Politický system První republiky (1918-1938)
49
2.4 Ústavní vývoj
Pomineme-li vývoj během první světové války (vznik Národní rady zemí českých v únoru 1916 z Českého národního komitétu v Paříži, její přejmenování na Československou národní radu; Tříkrálovou deklaraci z 6. 1. 1918 jako společný krok českých říšských a zemských poslanců, požadující právo na sebeurčení národů; podpis Pittsburské dohody z 30. 5. 1918), pak skutečná transformační revoluční perioda byla nastartována v září 1918a trvala do února 1920. Mezi její nejvýraznější znaky patřily:
• vize samostatného, nově budovaného demokratického státu s republikánským konstitučním zřízením (viz Prohlášení nezávislosti Československého národa prozatímní vládou československou z 18. 10. 1918) a atributy ideálu moderní demokracie;
• aplikace ideje jednotného československého národa;
• proklamované vyvázání se z rakousko-uherské minulosti; na druhé straně přijetí tzv. recepčního zákona, jehož účelem bylo garantoval kontinuitu právního řádu s rakousko-uherským modelem přenesením platnosti zemských a říšských práv do nové reality;
• rozpornost právní situace v jednotlivých částech území nové republiky - na Podkarpatské Rusi nastolena vojenská diktatura (6. 6. 1919);
• složitá mezinárodní situace Československa, plynoucí z odlišného nazírání sousedů (Německo, Polsko, Maďarsko) na určení hranic a postavení národnostních menšin v ČSR; za těchto okolností se oporou ČSR stalo stanovisko velmocí, zvláště Francie;
• určení hlavních politických úkolů (především přijetí ústavy a příprava voleb).
Především je však v tomto období nutno upozornit na absenci ústavy a z ní plynoucí nezakotvenost institucionálního subsystému. Řešením se na přechodnou dobu stalo přijetí tzv. prozatímní ústavy (13. 11. 1918, novelizována v květnu 1919). Ta se podstatně odlišovala od původních návrhů expertů (K. Kadlec, J. Hoetzl, B. Baxa, F. Weyr a J. Fořt), předložených na podnět Národního výboru z července 1917. Ty ještě vycházely z politické reality války a respektovaly představu federalizované habsburské monarchie, tvořené ústavami nadanými historickými celky. Tyto ústavní plány se orientovaly především na garantování suverenity českého národa nad německým etnikem, dokonce se v nich objevila myšlenka vytěsnění občanů německé národnosti jako osob s cizineckým statutem. Za anachronismus lze také označit nápad instalovat v rámci českého království (mělo se jednat o parlamentní federalizovanou monarchii) slovenské knížectví.
po, UlCKÝ systém ^S^lJ^--^-^^^ O U__________,-------------
Prozatímní ústava aplikovala standardní principy parlamentní cJe^í0, prenesením revoluci nabyté a dosud nedělené politické moci 7-H'árof^ ^ ru československého (NVC) na Revoluční Národní shromážděni ^7^1 též Ústavodárné shromáždění - US) a specifikací klíče k jeho sestaveniT._^ v Praze 13. 7. 1918 jako odraz vnitropolitické situace, jež se krystal!-od r. 19 16; od 28. 10. 191 8 chápán jako zárodek parlamentu). RNS, chspoi ^ cí pouze revoluční, nikoli volební legalitou, vzniklo rozšířením N    * ^ povoláním zástupců českých stran (na základě poměrných výsledku pOS e předválečných říšských voleb v Rakousko-Uhersku r. 1911) a ^0O^t?fneGh venských představitelů. RNS tak vytvořilo jednokomorový sbor O 270 c t^ (původně 256 poslanců bylo 11.3. 1919 doplněno o 14 slovenských delega^ V této podobě vykonávalo RNS kompetence od 14. 11. 1918 do 29. I-tedy schválení textu nové ústavy. Na jeho první schůzi (14. 11. 1918)«
• byl proklamován republikánský model československého státu,
• babsbursko-lolnnská dynastie byla zbavena práv na český trůn,
• byl zvolen prezidentem republiky T. Cl. Masaryk a
• byla ustavena vláda v čele s K. Kramářem. , ,%
a  t Prav®
Výkonnou moc měly tvořil vláda a parlamentem volený prezident. ^ omezené pravomoci prezidenta se přitom staly nejtypičtějším znakem p ^ ^ tímni ústavy a důkazem jejího revolučního charakteru. Po návratu T. G. ryka do vlasti se též staly zdrojem rozporů a vedly k přijetí ústavní noV (květen 1919). Ta přinesla mj. změny v postavení a vzájemných VZtaZ ústavních orgánu a především rozšíření kompetencí prezidenta. * Skutečným startovním bodem suverénního československého konStltU ního života, který dal normativní podobu politickému systému ČSR, se OvS* ( Stala únorová ústava. Ta rozvedla zásady, obsažené v ústavo prozatím^ Její koncept byl vypracován během roku 1919 a na začátku roku 192 Jindřichem Hoetzelem a ministrem vnitra Antonínem Švehlou. Na j# definitivním znění se podíleli také František Weyr za RNS, Václav Bouce* (prezidentův zpravodaj) a Alfred Meissner za sociální demokraty. Puvodm představa o podzimním termínu schválení se přitom ukázala jako příliš op*1' mistička. Ústava byla přijata 29. 2. 1920 jako zákon č. 121/1920 Sb. Jedna se přitom o v jistém smyslu revoluční normu, neboť zákonodárný sbor, který" ji přijal, nebyl zvolen, nýbrž sestaven stranickou dohodou, a v dobe přijít ní stále představoval orgán revoluční povahy.
V ústavě se promítly fikce jednoho československého národa, dále pri*0' zenoprávní teorie a klasická teorie dělby moci. Právní zdroje a předlohy konstituce tvořily.
• prozatímní ústava,
• její novela o jmenování vlády prezidentem.
Pol
-—^H!l!l£^rÉM První republiky (1918-1938)_ 51
* dohoda ze Saint Germain o ochraně menšin a
* V určitých momentech prosincová ústava (1867), francouzská ústava rřetí republiky (1875), ústava výmarské republiky a z hlediska preambule pak americká ústava.
£   z.  0 r°ku 1938 se ústava měnila či doplňovala jen výjimečně.
L|icitým posunům docházelo pouze doplňováním ústavou předpokládá-ych norem (mj. ústavní zákony o zákonné ochraně ČSR - 1919, o jazy-^ových právech v ČSR - 1920, o složení a pravomoci Senátu - 1920, 0 v°lebním soudě - 1920, o volbě prezidenta republiky - 1920 či o Ústavním soudu - 1920). Návrhy na změnu ústavy byly podány pouze dva. Jejich "torem 0930 a 1938) byl předseda Slovenskej ľudovej strany (HSĽS) c IeJ Hlinka a měly vést k zavedení samosprávy (v druhém případě přímo u onortiie) Slovenska, na než mělo dle náhledu části slovenské politické prezentace Slovensko (s odvoláním na Pittsburskou dohodu) nárok.
Zasahům do ústavního pořádku, byť nikoli přímo v podobě ústavních c 0r|u, je nutno přičíst také vládní návrh zákona o mimořádné moci nařizo-a^J 2 Jan* 1933 (vláda měla mít nadstandardní možnost činit opatření pro 10v«ní rovnováhy v ekonomice a měnit či rušit zákony) a opakovaně něný zákon na ochranu republiky. V roce 1934 pak vláda prosadila usta-lc)vení, poskytující ochranu proti nepřímým útokům na demokraticko-re-. * hkánskou státní formu a demokratický řád republiky. Tyto právní úpravy -spadaly do období tzv. silné demokracie, vyvolané ve 30. letech kompli-IJ1Cl se zahraňičně-politickou situací a jejím odrazem ve vnitropolitických Poměrech, jimž se vláda takto snažila čelit.
loto naznačení vývoje ústavy ve 20. a 30. letech je ovšem nutno doplnit p uP02ornění, že při charakteristice podstatných rysů politického systému ,Vni ^publiky nelze vystačit s pouhou formální analýzou. Řada význam-nVch prvků a procedur prvorepublikové demokracie totiž neměla ústavní Póru. Nikoli výjimečná byla též rozpornost ustanovení ústavy a politické P'axe: viz např. existence konstituci neznámých institucí tzv. Hradu a tzv. etícy či faktické nenaplnění Ústavního soudu. Koncepce občanských práv a svobod, obsažená v textu únorové ústavy, Vala státu jistou možnost zákonem některá práva suspendovat, a to v souvisel S válkou nebo „vypuknou-li uvnitř státu události ohrožující zvýšenou érou republikánskou státní formu, ústavu nebo veřejný klid a pořádek." 'lto °rnezení je nicméně možno nazvat zcela standardními. V ústavě se tak Jevila kompletní ustanovení, naplňující kodex obecných práv a svobod. Sryrn vzorem pro tuto část byla jednak francouzská ústava Třetí republiky 875), jednak rakouský Státní základní zákon (1867).
52________________Politický sVjIém Seskýo
2.5 Moc zákonodárná
První republika se záhy po svém vzniku přihlásila k parlamentarismu jako znaku moderních demokratických stálu. Sedmdesát let rakouského parlamentarismu přitom bylo chápáno především jako éra zmařených a neuskutečněných českých nadějí na vlastní reprezentativní zákonodárný orgán. Ve vytvoření parlamentu na podzim 19IX tak byl viděn jednak symbol odpoutání se od Rakouska-Uherska, jednak způsob, jak zformovat standardní instiut-cionální rámce politické transformace.
Přechodovou funkci splnil Národní výbor československý (NVť, ustaven 13. /. 1918), který v období od 28. 10. do 14. II. 1918 vykonával manda' moct zákonodárná i výkonně. V jeho éele stál jako předseda K. Kramář. Zastoupeni stran v nim byl,, adekvátní tzv. Švehlovu klíči ledy vvslcd-kum voleb do rakouské říšské rady v roce 1911: sociální demokraté (10), agramrci (9), státoprávní demokraté (9), katolíci (4), čeští socialisté (4), strana pokroková (1), staročeši (1) a Slováci (1).
Dne 14.11.1918 pak bylo dle prozatímní ústavy ustaveno jednokomoro-ve Revolúciu Národní shromáždění (RNS), a to rozšířením Národního výboru československého. RNS mělo 256 členu, následně (II 11919) byl" rozšířeno na 2,0 křesel, a to o zástupce Slovenska. Opět tedy nebylo zvoleno nýbrž jmenováno politickým, stranám,. Nejsilněji zastoupeny v něm byly tmd.cn. proudy: socialistické strany - ČSDSD i ČSS (82 mandátů), sôvmľľ'T'ý     Stlana nár°dné de™okratíotó (39, a strana lidová (24). AIlee M      t° ZaSt°UPfn° 54 P0Sk",CÍ {mc" "mi ovšem figuroval, napí. AI ce Masarykova E Beneš ě, čtyři další češi - „b0)ovnÍĽ, "m sloVenskoU
době A Ť    ľS,UPCÍ "émĽckýĽl1 a žďárských stran. V této po-avvM       ,° SW k0mpĽ,ĽnCe d0 »• 2- 1920 ováleni textu nové V á», ľ, ľ ľ S • f S°CÍalní demokrat Tomášek, „arlc b5"a ZV,"ena ,CT- klaskká (francouzská) varianta
c i é kon rľb" r'ľ      fmtkbé dem0kracie W**. V systému vzá-
(NS). Faktický   tk    wt    fi   "r<>V6mU Ná"'<"'í'»» shromáždí*
k< .vanější, a to n    ^em k e^       ' ľ"™"4 "U>C1 ™
Protonem NS s -    , 7   "'T' <™ ní*e>-
Poslanecká Sněm„vnMPs TľaMO T*'' 2 <oku 187'"
mm volebním p,,,v„ od   | '* *ll,ncu- VO*en*ch na 6 lĽt P» í,k"V'
v rukou |........       ,„ a viď   ZľCT        * ^ ^
stejné podobě. Ostavn' mty Ä '"ľ* nbíra'' h——1 V° většině v obou komorách ,blľo2,      "        P°d,éhal> <řiPÍtm»ve
Ozaloba prezidenta či předsedy vlády před-
53
Ppj-ITICKÝ SYSTÉM PRVNÍ REPUBLIKY (1918—1938)--.--
Pokládala dvoutřetinovou většinu v obou komorách, ke^hvalcuí běžných zákonných předloh postačovala prostá vetta P"*™**** *'anců. OdliSné sLovisko Senátu bylo možno překonat h «v»« PS, pokud se pro původní návrh vysloviia „adpolov.cn, ^HmM Poalancu. Kromě výjimečných případů veřejná zasedán, se del^Unajatn. « podzimní (v období, kdy parlament nezasedal, vykonával jeho takce s určenými výjimkami Stálý výbor složený z 16 poslanou a 8 ^tort^jeho rozhodnuti zůstávala v platnost,, pokud je do dvou mes.cu od sej.ti schválily
°bě komory parlamentu). ,   , , .   .    . ,  , ........i
Senát by složen ze 150 clená volených na 8 let (aktivní volebn právo od 26, pasivní od 45 let). Původně byl v představách tvorce ústavy * Hojta. který si uvědomoval nutnost rozdílnost, obor, komor, volen W™*™
třetin, zbývající třetina měla *j^l^^**J Existovala dokonce možnost volby této část, SeMtu verejnoptavnnn o,ga-nizacemi. Tyto vize ovšem nebyly (stejně jako požadavek, -fe^-* "spustitelný) prosazeny vzhledem k odporu soc.an.ch demokrat CSDSD byla ochotna smířit se bud' S jedinou komorou, nebo se dv cm., ovs empod Podmínkou plné demokrat.čnost, obou z nich a zároveň minimální pohtmke
váhy druhé komory. formálních odchyl-
Vysledkem byl kompromis, spočívající veovou i ... kách: (,) ve stanovení volebních krajů (do PS 22 do S^to 12) a(2) v ddec
volebního období; v prax, vsak P^^g^SS*^ ?- hlediska senámího (a s výjimkou období 1924- UJd takc
' Pr5CaSnf; , , „„:„,„,!;, PS nadaná standardním kompetenč-
Co se týče pravomoc, dominovala i o, ,lm. v</_
mm rejstřLm počínaje legislativními a konče kreačními op avnunmr Vy hradní kompetencí Senátu bylo pouze právo souditma nav,h^PS poulen Pro velezradu a členy vlády pro porušení zákona. Při£to-JS«to£ tedy možno konstatovat, že se nenaplnily obavy, ze bude že se s,ane oporou ant,demokratických sil To se ovsem ^O^ov^ho minimální politické roli. Zrušen tak nebyl fakticky pouze pro komphkova host měnění ústavy a též z personálních důvodu.
Technicky měl parlament s,lné postavení pro., vlade, kte a by  z v    , a ztenči parlamentní většiny a odpovědi, parlamentr,, pr dev  ,i I o Lm c ^ sněmovně. Fakt, že v praxi ČSR nikdy nedošlo k pádu " vysloveni nedůvěry v PS, a vůbec pohfcka real, a Prvn, repubhky vedou k postřehu, že dominantní pozicí ve vazbě vláda - parlament drspono-
"XSorlost stojí také jednak opominuti instituce historických zemskjh •z:,-,„! pravděpodobně ignorovaných v souv.slost, s obecným odpo.em
54
Politický systém českých zemí 1848-1989
k jakémukoli připomenutí habsburského systému, jednak způsob, jakým se v Národním shromážděni promítly zkušenosti z české politické praxe na vídenské Říšské radé; viz např. zákaz, výhrad při skládání poslaneckého slibu, omezení práva prezidenta odkládal a přerušoval zasedání či princip vázaných mandám (viz níže).
Z hlediska reálného vztahu zákonodárné a výkonné moci ovšem formální v ymezení komplikovala existence tzv. Pětky. Tento orgán, nezakotvený v ústa-v-' nesl v určitých fózích První republiky faktickou tíhu výkonné a záko-™±Xmí m0ý- svodně se mělo vlastně jednalo o širší reprezentativní „spo-ecnost  (az 25 osob), zastupující jednotlivé státní instituce a státotvorné
vud ;h7CnSké Strany' Nak°nec však vznikl Poněkud oligarchický orgán vu cu ilavnichstran,.tvořících„československouvětšinu"(klasickésložení cha 1 k ^ A" RaŠín' Stříbrn^ 1 Šrámek a A. Švehla), ve kterém do-n /? ° neJvý*namnějším politickým rozhodnutím. Zásadami byly jednomyslnost a kompromis.
a vládé7v° í)yla určena parlamentu ryze formální stvrzovací role
provál ' ",Z.Zasedla druhá garnitura politiku, popř. tzv. odborníci) čistě venské'ľľ ' i. ' IeleCh 1918 1926 tent0 °'-án vy^''valy českoslo-50 let -'ľ   ľ ľ ehty předevSím v období vlád Jana Černého a E Beneše. Ve
Posouzení píľ0 ^'eJímU obnovení v Podobě tzv. „Osmy", prvorepubrk' 'l |)ICclstavu,cJednu y- nekontroverznějších otázek analýzy tivní hlaví ' 10 P°1ÍtÍckého systému. V jistém smyslu se jednalo o kolektivní iiBtl ^^hy^JÍCÍ SC jakoby "nad" Paramentem a obcházející proti dobré lT' P°i,tlCké pľaxi Přit»rn stála Pětka vždy v jisté opozici I ní byj o* kta!"re'41 lrad»-(>statně, vztah Masaryka a zvláště pak Beneše ^valjižzm^1 !eZáp0mý' Pŕcdevíím se však v jejím fungování proje-republikov' • °Vany ý prostor pro budování výkonných majorit v prvo-dy, blízké si ^0Uí>taV^ a,lcdy nuln(Jst propojovat ideologicky vzdálené prou-píckonáv,]1 ,,P<)U/e" narodnostné. I Pětka ostatně jen velmi komplikovaně
stanovisky      °CU11 S° p,ltoni pohybuje na ose mezi dvěma extrémními
a) snaha o ochranu -n i - <,
venskéhost t ^AJmu, totiž udržení integrity českoslo-
bilituie P >tk'Ul ''ť'01' rozmanitým extremistickým proudům, plně reha-nezakotvenou ° 'MlU[l P°liíickou doh°du, třebaže v ústavě n/mm,.;" i- ľ pragmaticky mechanizující chování parlamentu a zvý-1 ;1/mijki roli stran; '
' j, "t(l"'í' ]'-lm/u,) "/n;|éií za předobraz Národní fronty právě vzhledem
k9ch^tfuTn^0Xy*n*StÍ U obcházení standardních demokrate-
Politický systém První republiky ftjjj18--1 938) 55
Co se týče metod přímé demokracie, bezprostřední výkon zákonodárné moci lidem pomocí referenda byl omezen na případ, že by Národní shromážděni zamítlo vládní návrh zákona. Vláda pak mohla po jednohlasném hlasování kontrovat usnesením, nechávajícím definitivní rozhodnutí na lidu. Prezident v takovémto případě nedisponoval právem veta. Hlasování lidu bylo vyloučeno v otázkách ústavních zákonu. K použití referenda v období První republiky ovšem nikdy nedošlo. Politické elity totiž nepovažovaly jeho aplikaci, především vzhledem k přítomnosti německé menšiny, za žádoucí. Kromě toho již samotné nastavení podmínek, za kterých bylo možné konat referendum, jeho využití prakticky vylučovalo.
Volební systém
Klíčovou roli pro postupné formování politického Systému První republiky měl výběr typu volebního systému. Příčiny, které vedly k upřednostnění principu pomčrnosti před principem většiny, byly jak ideové (praxe moderních poválečných demokracií, románský racionalismus nových demokratických ustav oproti anglosaskému empirismu), tak politické (komplikovaná národnostní situace a obava z možného triumfu socialistických stran). Pro volební systém byly typické následující znaky:
a) zásada přísně vázaných kandidátních listin, vedoucí k tomu, že strany měly jak rozhodující slovo při sestavování kandidátních listin, tak prostřednictvím tzv. poslaneckých reversů kontrolu nad kroky vlastních poslanců;
b) neexistence omezovači klauzule
c) metoda pro výpočet volebního čísla - kombinace Hareovy (první skru-tinium) a Hagenbach-Bischoffovy (druhé skrutinium) Formule vyřazovala pouze velmi malé strany s rozptýlenou podporou; v druhém a třetím skrutiniích mohly strany libovolně měnit pořadí kandidátů.
Mezi jeho důsledky pak lze zahrnout:
a) vysoký počet stran ve spektru - i když do celostátních kol postupovaly pouze strany, které ve volebním obvodu dosáhly nejméně volebního čísla či 20.000 hlasů (od roku 1925 bylo nutné dosažení volebního čísla, pro volby 1935 zisk 120.000 hlasů celostátně), přesto byly charakteristické vysoké počty účastnících se a následně i v parlamentu zastoupených stran, často se zcela marginálním potenciálem a významem;
b) roztříštěnost stranického spektra - relativně vysoká šance na parlamentní zastoupení nenutila jednotlivé strany hledat ve spektru blízké partnery;
e) absence nutnosti inovace stranických programů;
56
Politicky systém českých zemI 1848-198^
d) celková nehybnost stranického spektra (narušena pouze dvěma vyjmu kanu: KSČ a SdP);
e) personální degenerace parlamentu - vzhledem k minimální obměny tváří obě komory parlamentu citelně stárly;
i) nutnost vytváření koaličních vlád a omezený počet na nich se potem ciálně podílejících subjektu systémově nej významnější bod plynoucí z předchozích rysu.
Parlamentní volby v letech 1920-1935
V prvních poválečných parlamentních volbách v dubnu 1920 byly z volebního aktu vzhledem k místní politické situaci vyloučeny Těšínsko, U/horodsko, Hlučínsko, Vitora/sko, Valticko, Spiš a Orava. Účastnilo se jich 22 stran, kandidujících do Poslanecké sněmovny, a 17 stran do Senátu. Mandáty získalo 16, respektive 14 stran. Ve volbách zaznamenal výrazný úspěch sociálně demokratický tábor: na prvním místě sc umístila CSDSD s 25,7 % hlasu a hned za ní němečtí sociální demokraté ( I U %)■ Až třetí místo přisoudily výsledky agrárníkům (9,7 %), následovaly ČSS (8,1 %), ČSL (7.5 %) a národní demokraté (6,3 %). Ústavně byly garantovány 4 mandáty sibiřským legionářům. Dne 16. 3. 1924 pak byly provedeny dodatečné volby na Podkarpatské Rusi.
Druhé parlamentní volby v listopadu 1925 znamenaly rekord co sc týče počtu účastnících se stran (29 stran do PS a 23 do Senátu). Tato roztříštěnost spektra {do PS se doslali zástupci 16 a do Senátu 14 stran) vyústila v politickou kii/i. /působenou problémy při sestavování funkční vládní koalice. Zvítězivší agrárníci získali 13,7 % hlasu, druhou nejsilnější stranou se stala imtisystémově orientovaná KSČ (13,2 %). Žádná další strana se nedostala přes desetiprocentní hranici (ČSL 9 7 %, ČSDSD 8,9 %, ČSNS -8,6 % hlasu).
Parlamentní volby v říjnu 1929, jichž se zúčastnilo 19 stran (do PS) a IX stnm bio Senátu), přinesly jisté ustálení stranické struktury. Svědčí " tom mj nižší počet stran, které nezískaly mandát (3 a 4). Stranická pestrost parlamentu se ovšem nijak ne/měnila. Opět zvítězili agrárníci (14,97% hlasů), úspěchu dosáhly ČSDSD se 13,05%, ČSNS (10,39%), KSČ (10,20%) a ČSL (8,4 %).
Poslední prvorepublikové parlamentní volby se konaly v květnu 1935. Menší účast 16 stran (do PS) a 15 stran do Senátu (bez. mandátu zůstaly 2, resp I) byla /působena první vlnou koaličních dohod. Tyto sbližovací poku-,\ již odrážely atmosféru komplikujících se politických vztahů s německou ihlu mou O udovou atmosféru voleb lze dokumentoval i mimi nad nou akti
Politický system První republiky (1918-1938)
57
vitou voliču (účast 92,8 %). Pro občanské strany bylo odevzdáno 64,31 % hlasu, pro strany se socialistickou a komunistickou orientací 35,69 % hlasů. Volební vítězství SdP přitom představuje nejpřekvapivější výsledek parlamentních voleb v období První republiky a potvrzení rostoucí kompaktnosti k německé národnosti se hlásícího voličstva.
Tabulka č. 1: Výsledky parlamentních voleb v květnu 1935
strana (koalice)	procenta (%)	mandáty PS '	mandáty Senát
SdP1	15,18	44	23
Republikánská strana	14,30	45	23
CS DSD	12,55	38	20
KSČ	10,32	30	16
CSNS	9,18	28	14
ČSL	7,48	22	11
Autonomistický blok2	6,9	22	11
Národní sjednoceni3	5,57	17	9
CZOSS	5,44	17	8
Deutsche Sozialdemokratische Partei	3,64	11	6
Nčmecko-maďarská koalice1	3,55	9	6
NOP	2,03	6	0
Deutsche christlich-soziale Volkspartei	1,98	6	y
Bund der Landwirtes	1,73	5	0
Národní sjednocení úřednicko-zřízenceké strany	OJ	0	0
Hospodářská strana dlužníku všech stavů	OJ	0	0
1 na Slovensku a Podkarpatské Rusi pod názvem Karpatoněmecká strana;
2 - pod tímto názvem kandidovaly: Hlinková slovenská ľudová strana (23 mandátů)
+ Slovenská národní strana (1) + Autonomní zemcdlskij sojuz (1) + Polskie stronnictva v Czechoslowačji (1);
3 tvořeno Československou národní demokracií a Ligou proti vázaným kandidátkám (bez NOF); na Slovensku a na Podkarpatské Rusi plus ruská autonomní národní strana a ruská národní strana:
4 - spolu s Krajinskou nčmecko-madarskou křesťansko-sociální stranou kandido-
valy maďarská národní strana a Spišská národní strana (9 získaných mandátu rozděleno v poměru 4:4: 1).
58
Politický systém českvch zemí 1848-1989
2.6 Moc výkonná Vláda
Únorová ústava dávala vládě takřka veškerou výkonnou moc s výjimkou kompetencí, výslovně vyhrazených prezidentu republiky. Vazba mezi prezidentem a vládou doznala v průběhu příprav nové konstituce změn: zatímco dle prozatímní ústavy byl kabinet volen parlamentem, nyní mělo docházet ke jmenovaní prezidentem. Prvorepubliková praxe se poté přiklonila k modelu, v němž se ministry stávaly většinou vůdčí osobnosti koaličních stran. Ústava nevyžadovala, aby byl ministr zároveň poslancem či senátorem, zároveň to ani nevylučovala.
Vládu jmenoval a rozpouštěl prezident. Pro ministry platila inkompatibilita s členstvím v představenstvech, dozorčích radách a akciových společnostech s výdělečnými aktivitami. Vláda byla odpovědná Poslanecké sněmovně, která jí mohla po předložení návrhu minimálně 100 poslanců vyslovit nadpoloviční většinou poslanců prítomných i hlasujících nedůvěru. Po vyslovení nedůvěry následovala demise do rukou prezidenta, který pověřil některou z politických osobností vést vládní záležitosti do doby ustavení nové vlády. Samotné jednání vlády a její rozhodování vyžadovalo nadpoloviční většinu ministru, nepočítaje premiéra a jeho náměstka. Hlavní-1111 kompetencemi byly klasicky legislatívni předlohy, věci politické povahy personální záležitosti.
V závislosti na proporcionálním volebním modelu a z něj plynoucí existenci většího množství stran se jako primární charakteristický rys prvorepublikových vlád jeví nutnost vytváření koaličních vlád jako prostředku k získáni většiny v obou komorách parlamentu. Nesehopnosl síran získat od voličů majoritní mandát a moci sestavit „jednobarevnou" vládu se stala pro První republiku typickou.
Zároveň je nutno upozornit na neexistenci siřeji zastoupené loajální opozice, potenciálně schopne převzít výkon moci., a zároveň přítomnost relativně silného bloku neloajálních stran. V rámci neloajáiní opozice přitom je možno odlišit: (I) ideologickou opozici, reprezentovanou od roku 1921 především KSČ, a (2) etnickou opozici, hájící pozice jednotlivých národnostních menšm v ČSR (je ovšem diskutabilní, do jaké míry je oprávněné soustředit v teto skupině všechny německé, maďarské, polské či dokonce slovenské strany). Právě proto prvorepubliková realita nenabízela příliš mnoho variant koaličních sestav. Je možno rozlišit jejich čtyři základní typy:
• všenárodni pomineme-li vládu pařížskou (od 26. 9. 191 8), v níž Masaryk vystupoval jako premiér a ministr financí, Beneš jako ministr zahraničí a vnitra a Štefánik jako ministr války, pak je jejím
Politický systém První republiky (1918-1938)
59
příkladem kabinet K. Kramáře (listopad 1918 - červenec 1919). Sešli se v nčm národní demokraté, národní socialisté, agrárníci, sociální demokraté, slovenský klub a lidovci, tedy strany, které nespojovalo ideové zaměření, nýbrž český (československý) charakter. Druhým příkladem se staly tři kabinety v polovině 20. let: E. Beneše (září 1921 až říjen 1922) a dva A. Švehly (říjen 1922 - prosinec 1925 a prosinec 1925 -březen 1926). Na posledním z nich se kromě jmenovaných stran podíleli i živnostníci;
• rudozelenou - v obou případech stál v čele vlády Vlastimil Tusar (červenec 1919 -květen 1920 a květen 1920-září 1920),sestavovali je národní socialisté, sociální demokraté a agrárníci;
• občanskou (též panskou, či československo-německou, nebo celně-kongruovanou) konce 20. let. V čele první stál A. Švehla (říjen 1926 až únor 1929), poprvé se vlády účastnili němečtí křesťanští sociálové a agrárníci, dále pak HSĽS, živnostníci, agrárníci, národní demokraté a lidovci. Předsedou druhé byl František Udržal (únor 1929 - prosinec 1929);
• širokou (koncentrační, nebo československo-německou) - typ převládající ve 30. letech. První z nich předsedal F. Udržal (prosinec 1929 -říjen 1932) a oproti předcházejícímu týmu v ní chyběli HSUS, němečtí křesťanští sociálové, naopak do vlády se vrátili sociální demokraté (i němečtí) a národní socialisté. Druhá až čtvrtá měly v čele Jana Malypetra (září 1932 -únor 1934, únor 1934-Červen 1935 a červen - listopad 1935). Z nich nejprve odešli živnostníci (duben 1932) a poté národní demokraté. Do čela následujících tří byl postaven Milan Hodža (listopad-prosinec 1935, prosinec 1935 - červenec 1937 a červenec 1937 - září 1938). V jejich průběhu se do vlád vrátilo Národní sjednocení (bývalí národní demokraté), podstatné změny pak nastaly v březnu 1938, kdy došlo k rozpuštění německých křesťanských sociálu a zemědělců.
Z výčtu je patrné, že zvláště od roku 1929 bylo těžko možné sestavit jinou vládu nežli tzv. širokou („systém jediné možné většiny"). V politickém systému První republiky tak chyběla konstruktivní systémová opozice.
Z této skutečnosti pak logicky vyplynuly následující systémové znaky:
• minimální střídání vládních garnitur,
• nemožnost svržení vlády demokratickou procedurou,
• personální i programová strnulost jednotlivých stran,
• postupný nárůst kapacity extrémnějších proudů uvnitř prvorepublikového spektra,
• rozdělení jednotlivých vládních resortů do stranických lén,
-1989
• orientace na vzájemně kompenzace a ústupky a
• ignorace formálních nositelů moci výkonné sestaveni,,, tzv. Pětky. Jednrm z možných východisek z permanentně se opakujících vládních
knz, se pntom staly tzv. ŮMnické vlády. V období První republiky byly vytvořeny tnkrat: v cele první a druhé stál J. Černý (září 1020 - září 1921 iT*"„Tt -,61, P"'"'Vé S POdpOTOU znárodní koalice, poté oběam ttta dľ n    ne'ľCCkýĽh 3 slove«*ých. Příklad třetí je z konce
!?8 d",1    "3S) Jana Syrového. K jejich ustanovení oyio pí istupovano ze dvou dúvodii-
1' Slľ^hSTT akC?h0pn0St Výk011- — v situacích, kdy byla
ván e ' ľ "r""1'1"11 k0alič^ stran narušena a jeji pata** vám se nejevilo jako pravděpodobné
~] l^m^ """r PftlCké ^ ^ěly zbavit odpovědnou
kl0ky Čl r0Zh0tatí' P-~á veřejností
^to^ ******* vlád spadalo pod prezident-
vala pozici prezidenta ffi ! ™C6 tohot0 ^ vlád vždy P°š,1°* obecnou podporu státotvorný h t        *eChny ůfadnW kabinety mezi nimi se politický sv -i 9 V momemč obnovení širšího konsensu
o oprávněnosti a hmuZ^ZT^ k tmdiS™™ uspořádání. Představy níků, nezatížených odpověď t ' nadStranické vládV^ složené z tzv. odbor-funkce ve shodě s tzv obe maters^ým stranám a vykonávajících sve Politické praxi významnou rX Zajm<mi hrály v Prvorepublikové
Tabulka £. 2- Pmki , _ __   ~- 1 billed vlád
"udozelena mdozelená
Doba trvání od IX. 191H
Xl.1918 VII.
První ^publiky
Předseda Masaryk
>ené strany
Masaryk (předseda a finance), Beneš (zahraničí, vnitro), Štefánik (válka) CSND, ČSS, agr., ČSDSD, ČSL, slov. klub
feVNl REPUBLIKY (1918-1938)
61
občanská
IIi.-X.l926
X. 1926-11.1929
II.-Xn.1929
XII. 1929 -X. 1932
X.1932- 11.1934
11.1934 VI. 1935
Černý
Švehla
Udržal
Udržal
Malypeír
VI. -XI. 1935
XI, XII. 1935
XII. 1935- VII. 1937
VII. 1937 -IX. 1938
Malypet!
Malypetr
Hodža
Hodža
podpora občanských stran
agr., ČSL, živn., BdL, něm. kř. soc.,HSĽS fod 1.1927), ČSND (od IV. 1928)
agr., ČSND, ČSL, živn., BdL, něm. kř. soc, HSĽS (do X. 1929)
agr., ČSDSD, ČSNS, ČSND, ČSL, BdL, něm. soc. dem., živn. (do IV. 1932)
agr., ČSDSD, ČSNS, ČSND, ČSL, BdL, něm. soc. dem.
agr., ČSDSD, ČSNS, ČSL, BdL, něm. soc. dem.
agr, ČSDSD, ČSNS, ČSL, živn., BdL, něm. soc. dem.
agr., ČSDSD, ČSNS, ČSL, živn., BdL, něm. soc. dem.
agr., ČSDSD, ČSNS. ČSL, živn., BdL, něm. kř. soc, něm. soc. dem.
Hodža
IX.-X.I938
agr, ČSDSD, ČSNS, ČSL, živn., BdL (do 1U.1938), něm. kř. soc. (do 111.1938), něm. soc. dem (do JV.1938), NSj (býv. ČSND, od UJA938)
Syrový
Pre*dent
V Q
liky ^oslovensku byl zvolen typ parlamentní, nikoli prezidentské repub-v ru^ . *?va 0 nebezpečích, plynoucích z možné koncentrace kompetencí obecil£U Jecunce, tak vedla k tendenci limitovat pravomoci, vkládané do rukou tlo jedn',Vyk0nné moci a Prezicíenía především. Toto konstatování je založe-Sygjt , na Sumě a charakteru kompetencí, které byly prezidentovi ústavou ^entu J(f,naI< na nepřímém modelu volby prezidenta prostřednictvím parna j. J1' prezidentovi tak chyběl politický mandát s možným odvoláním se nacjst.  r(^řní voličskou přízeň a byl spíše tlačen mimo politické dění, do
j !^cké polohy a k roli symbolu obnovené státnosti. r°*bo      Představuje prezidentský post (a jeho reprezentanti) důležitý bod logjc. , geneze českého (československého) politického systému. I politQ-rozměr je přitom vázán nejen na konkrétní prezidentské aktivity
62
P O LITICKÝ SYSTÉM Č!: S KYC H ZEMI 1848 -1989
jednotlivých prezidentů a snahu vstupovat clo politických dějů, ale i na jejich životni osudy a ideové zázemí.
Prvním prezidentem samostatné ČSR se stal I. G. Masaryk, v dané době predseda Československé národní rady v Paříži. Volba proběhla v jeho nepřítomnosti při ustavující schůzí Revolučního Národního shromáždění (14. II. 1918), a to jednomyslně aklamací 22! přítomných poslanců. Ve /právě ústavního výboru k projednávané ústavě přitom byla prezidentovi věnována následující slova: „Masaryk... otec vlasti, který nikdy neza-Ihal. Ustanovení.... že nikdo nemůže býti zvolen prezidentem více než dvakráte po sobě pro Masaryka neplatí on zůstane naším prezidentem až do smrti:1 Ustavní slib byl vykonán 21. 12. i 91 K po Masarykově příjezdu do Prahy.
V Masarykovi se do Československa vrátil odpůrce omezených pravomocí, které prezidentskému úřadu přisoudila prozatímní ústava (dle ní byly pravomoci prezidenta, voleného PNS, podmíněny kontrasignací konkrétního zodpovědného člena vlády). Již novela z května 1919 proto přinesla posílení pozice prezidenta (nové umožnila prezidentovi jmenovat a odvolávat vládu a jednotlivé ministry, což bylo původně v kompetenci parlamentu; rozšířena byla též vazba na vládu, prezident se mohl účastnit jejích jednání, předsedat jim a být v kontaktu s jednotlivými jejími členy).
V únorové ústavě pak byl prezidentovi přiřknut sedmiletý mandát, omezený na dvě funkční období. Masaryka se ovšem toto ustanovení vzhledem k jeho „zásluhám o stát" výslovně netýkalo. Vzhledem k jeho věku se však příliš nevěřilo, že bude prezidentský mandát vykonávat delší dobu; proto bylo pasivní volební právo stanoveno na nestandardních 35 let, umožňujících Případnou kandidaturu E. Beneše. Ostatně např. v roce 1920, kdy bylMasa-'yk vážné nemocen, se spekulovalo o jeho náhradnících (Kramář, Švehla, lomášek). Nakonec však úspěšně kandidoval čtyřikrát.
Z opětovné mírně rozšířené množiny prezidentských pravomocí je nut-no ve vZtahu k parlamentu především uvést suspenzívní veto (absolutní veto
vztahovalo na zákony Podkarpatské Rusi a opatření Stálého výboru), tedy právo prezidenta nepodepsat již oběma komorami schválenou zákonnou normu, ovsem s možnou následnou legislativní revizí Poslaneckou sněmovnou Dále pravo svolávat, odročovat a uzavírat zasedání Národního shromáždění, právo rozpouštět parlament (nikoli však v posledním půlroce jeho mandám j a povinnost podávat PS zprávu o stavu státu. Vazba na vládu byla dána především právem jmenovat a odvolávat ministry. Na vládu by též přešly prezidentské funkce v případě uprázdnění úřadu.
Prezidentovi ovsem nadále chyběla možnost legislativních kroků, v čemž. l/e vidět přetrvávající snahu udržet Masaryka v distanci od politického
POLJJXJKÝ SYSTEM PRVNÍ REPUBLIKY (1918-1938)
63
děni a poskytovat mu spíše reprezentativní seberealizaci. Tomu odpovídal i právně-imunitní stav jeho pozice: prezident nebyl ze svého úřadu zodpovědný a případné stíhání mohlo být zahájeno pouze na základě obvinění z velezrady.
Techniku volby prezidenta republiky a ukončení jeho úředního období specifikovala hlava třetí ústavy. K volbě prezidenta svolával předseda vlády Národní shromáždění nejpozději 14 dní před koncem prezidentova volebního období. Schůze byla pro obě komory společná, veřejná a bez rozpravy. Platnost volby byla vázána na přítomnost nadpoloviční většiny celkového počtu poslanců a senátoru v den volby. Při prvním a případném druhém hlasování ústava stanovovala nutnost třípětinové většiny přítomných. Pokud ani v jednom z těchto kol nedošlo k právoplatnému zvolení jednoho z kandidátů, třetí kolo již bylo záležitostí pouze dvou kandidátů, kteří ve druhém hlasování získali největší počet hlasů. Zvolen byl ten s větším počtem hlasů.
Z hlediska politické praxe první prezidentská volba odrážela soudobou revoluční éru, a to jak co se týče principu aklamace, tak vzhledem k absenci protikandidáti!. Další tři volby, v nichž T. G. Masaryk uspěl, již více reflektovaly aktuální politické dění. K první došlo 27. 5. 1920 po ustavení obou parlamentních komor. Odevzdáno bylo 411 hlasů, pro Masaryka se vyslovily 284 hlasy, pro kandidáta německých nesocialistických stran Augusta Naegle 61 hlasů. Oficiálně nekandidovaní komunisté Alois Muna a Antonín Janoušek obdrželi 4, respektive 2 hlasy, 60 lístků bylo prázdných.
Po prvním sedmiletém období se další volba odehrála 27. 5. 1927. Nutnou třípětinovou většinu 261 hlasů Masaryk překročil o 13 hlasů, pro kandidáta KSČ Václava Šturce se vyslovilo 54 zákonodárců, i tentokráte bylo 60 lístků prázdných.
Dne 24. 5. 1934 pak bylo Masarykovi z 418 platných hlasů odevzdáno 327, pro Klementa Gottwalda (KSČ) se vyslovilo 38 hlasů, 53 lístků bylo prázdných. Toto volební období již ovšem Masaryk nedovedl do konce, neboť se 14. 12. 1935 vzdal úřadu.
Hodnocení čtyř prezidentských mandátů T. G. Masaryka je pro identifikaci podstatných znaků prvorepublikového systému mimořádně důležité. CSR po roce 1918 nepředstavovala výjimku z tendence nominovat na uprázdněné posty hlav států jakési pseudopatrony, nadané silnějším zázemím nežli „pouhou'' volbou. V československých poměrech se tak propojila identifikace Masaryka s uskutečněním vize nezávislého Československa. T. G. Masaryk ovšem nebyl zvolen pouze jako hlava exilu či jako strůjce rozpadu Rakouska-Uherska, ale též jako autor osobitého pohledu na českou historii, jako jeden z čelných účastníků diskusí o „české" otázce a potenciální tvůrce
64
Politicky systém českých zemí 1848-1989
nové státní ideologie. Této role si přitom byl vědom a po jistém váhání se odhodlal ji naplnit, Masaryk jako prezident filozof tedy nehrál pouze reprezentativní úlohu, ale mnohem spise byl vnímán jako symbol historické spravedlnosti: viz soudobé zdůrazňování jeho charismatu, osobní askeze či upřednostnění vyšších zájmů, ba jeho až monarchistické vnímání („lepši brati- Kristův", „náš demokratický vladař", „milovaný vládce"). Proto take byly jednotlivé rysy Masarykovy humanitní demokracie a jeho pojetí logiky české historie uměle /totožněny s obecným hodnotovým zázemím. Iento postup však přirozeně ne vždy fungoval např. na Slovensku Či u neslovan-skýeh menšin.
/úměrně budovaná aureola prezidenta osvoboditele se odrazila v rozporu mezi formálním zachycením pozice prezidenta v ústavě a politickou realitou První republiky. Silný a konfliktní Masarykův osobní étos („mravní diktatura") vedl k reálnému rozšíření jejího relativně úzkého normativního vymezení. S chybějícími přímými kompetencemi se Masaryk vypořádal stylizací do role arbitra v základních celospolečenských problémech a konfliktech (a v některých případech i vykonavatele ,.,rozsudku": viz kausy J, Stříbrný ěi R. Gajda). Využíval k tomu přitom široké administrativní struktury. Na pivním misteje nutno jmenovat Kancelář pre zidenta republiky (pokus rozšiřovat její pravomoci r. 1922 ovšem ztroskotal), jejíž aparát v čele s Přemyslem Šámalem Masaryk využíval k zisku citlivých informaci, personálním zásahům ěi finančním vstupům.
Skutečným institucionálním ztělesněním Masarykovy role v československé politice se ovšem stal tzv. Hrad. Jednalo se o formálně nepolitickou síť osob, soukromě a názorově spřízněných s prezidentem. Vznikla v podstatě nezáměrně a poznenáhlu poté, co v obecních volbách 1919 propadli bývalí realisté (strana pokroková; zisk 0,3 %) a co se Masarykovi na podzim 1921 nepodařilo vytvořit neoficiální „státní radu" jako reálnou protiváhu Pětky. Personálně se přitom kolem prezidenta pohybovali především jeho bývalí spolupracovníci z. odboje a Maffie, jistou institucionalizací této struktury se stal Památník odboje.
Vlastní termín f had byl pejorativně užíván od počátku 20. let. Masaryk ÍeJ /pivu odmítal, později je) však sám používal. Navzdory své formální nezakotvenosti se I had záhy stal významným aktérem československé politiky. Způsobilo to jeho personální propojení a výrazný (až usměrňující) vliv na radu stranických subjektu, zájmové či profesní korporace nebo na mediální sféru. Uvést lze:
• Kloláěovo krídlo u národních socialistu,
• Stránského moravské křídlo v národní demokracii,
• u lidovců tzv, odboráře A. Čuříka,
Politicky system První republiky (1918-1938)
65
• socialistické odbory,
• společenské, profesní a vědecké organizace jako např. Československou obec legionářskou, Svaz učitelů, Sokol, Akademii práce, Slovenský ústav a Orientální ústav, Maďarskou akademii či Brentanovu společnost,
• nekatolické církve (z katolíků udržoval Masaryk kontakt pouze na strahovského premonstrátského opata Methoda Zavorala, senátora ČSL),
• finanční kruhy (především Legionbanku),
• nakladatelství Orbis a Melantrich,
• z tisku legionářské Národní osvobození, socialistické České slovo, Pra-ger Tagblatt, Prager Prcsse, Lidové noviny, Přítomnost.
Z osob, které Hrad v různých dobách zahrnoval, pak lze jmenovat J. Černého, V. Tusara, J. Malypetra, K. Engliše, J. Stránského, R. Bechyně, A. Hampla, V. Šrobára, J. S. Machara, O. Husáka, V. Girsu, K. Kroftu, V. Klofáče, J. Šrámka, M. Zavorala či A. Musila. Do roku 1925 se přitom Hrad profiloval především jako protiváha politických stran, od začátku 30. let se pak do popředí dostala otázka pozice a strategie ČSR v mezinárodních vztazích. Jeho působení přitom bylo silně kritizováno (Kramář), přičemž tento „boj o Hrad" se týkal jak ideového zázemí Hradu a osob s ním spojených, tak i politické praxe.
S odvoláním se na předchozí popis skutečně rozsáhlých vstupů T. G. Masaryka do československé politiky nicméně zůstává jejich hodnocení především otázkou apriorní úcty a posouzení symbolického významu masarykovské „legendy" a vlivu této výjimečné osobnosti na celou soustavu První republiky.
Již ve svém abdikačním dopise Masaryk doporučil za svého nástupce E. Beneše. Proti tomu se ovšem postavila agrární strana, která nejenže představila vlastního kandidáta (Bohumil Němec), ale pokusila se i o sestavení širší volební platformy nesocialistických stran (tzv. prosincový blok). Tato protibenešovská koalice, v jistém smyslu předobraz pomnichovského tábora, kritického vůči prvorepublikové linii, se ovšem v polovině 30. let ještě ukázala být vnitřně nekonzistentní. První odmítla proti Benešovi (lze číst proti Masarykovi) vystoupit HSĽS. Následně se stanovisku Vatikánu, který podpořil Benešovu kandidaturu, podřídila ČSL. A významnou roli též sehrála strategie KSČ, realizující linii jednotné lidové fronty Kominterny, spočívající ve sjednocení všech antifašistických sil. I to v československém případě znamenalo podporu Beneše. Při vlastní prezidentské volbě (18. 12. 1935) bylo z 440 platných hlasu pro Beneše odevzdáno 340. Vedle 76 prázdných lístků obdržel 24 hlasů i B. Němec, ačkoli i agrární strana nakonec od jeho přímé kandidatury upustila.
66
Politický systém českých zemi 1848-1989
Benešova volba odhalila širší souvislosti fungování politického mechanismu První republiky. Komplikovaná mezmárodně-politicka situace, násobená v československem případě vnitrní irodentou německé menšiny, vedla k existenci nesourodého, ale jediného možného tábora tzv. státotvorných sil. V něm se sešly subjekty programově značně rozdílné, proklamativně ovšem spojené obavou o další osud československé demokracie. Fakt, zeji tvořili napí. komunisté s lidovci či čecboslovakistickou ideu hájící l Inid kupříkladu se slovenskými ľudáky, představuje projev limitu meziválečného československého demokratického projektu. X tohoto pohledu lze vnímat pokus ohrozit Benešovu volbu ze strany agrární strany různě:
l ) jako krok. ohrožující demokracii v ČSR, ale také 2) jako snahu o upozornění na stále se menšící sociálně-politickou bázi tzv. antifašistických sil a zároveň poukázání na fakt, že do státotvorného tábora jsou přibírány subjekty i naprosto nedemokratické (KSC). Debata o logice tohoto postupu a jeho prostředcích pak předznamenala vnitropolitický vývoj na jaře a v létě roku 1938 a pochopitelně i v éře Druhé republiky, /a této situace začal Beneš vykonávat sedmiletý mandát, který ovšem neměl reálně trvat ani tři roky. Mnichovské události a následný nátlak na Benešovu osobu vedly k jeho odstoupení. Prezident ještě asistoval skládání ústavního slibu vlády J, Syrového (-4. 10. 1 938, poslední akt, při němž vystupoval jako prezident], aby následujícího dne abdikoval. Tento krok byl ve své době hodnocen politickými kruhy (včetně Benešovi nakloněných) jako rozumný ústupek, otevírající prostor jednak pro nové uspořádání vztahů s Říší, ale také pro rekonstrukci vnitropolitického života.
Mnichov znamenal vyvrcholení dvacet let aplikované doktríny jak zahra-niěně, tak vnitropoliticky. /. tohoto pohledu nelze osobu Beneše vnímat jinak nežli jako Masarykova ideového dědice. Podzim 1938 tak představoval nejen nedokončení administrativního mandátu prezidenta Beneše, ale v pod-stalě i filozofického mandátu exprezidenta Masaryka.
Po své abdikaci se Beneš soustředil na naději v proměnu mezinárodní ;it"ace, brzký počátek války a vítěznou satisfakci. V domácích poměrech od druhé dekády října 1938 rozběhla novinová kampaň., rozebírající Mnicho\ a hledající jeho viníky, mezi nimiž se záhy objevilo také Benešovo iméno. Pna Beneše se naopak podstatou jeho nové politické Unie stalo téma objasněni vlastního postupu a odčinění Mnichova. Posledních dní využil Beneš ke schůzkám s osobnostmi politického a veřejného života (P. Drtina, k Smutný, .1. Jma, /,. Chytil, A. PešI, Z. Bořek-Dohalský, V. (iirsa, J. Sed-niik, P. Zenkl, P. Bechyně aj.), v nichž, již spekuloval o možné válce, vytvo-icíu a u 1111111 e if * v.,!: é koalice a způsobu podílu českých a slovenských demokratických kruhů na jejích aktivitách. Dojednány zde byly otázky budoucí
Politický system První republiky (1918-1938)
67
organizace domácího odporu, styk se zahraničím, využití armády a emigrace vojenských a politických elit. Do exilu odletěl E. Beneš 22. 10. 1938. Jeho další kroky měly nejprve soukromý charakter (přednáškové turné v USA). Po 15. 3. 1939 ale vystoupil s projevem, v němž vyjádřil protest proti obsazení zbylého území ČSR, čímž v podstatě vstoupil v činnost zahraniční československý odboj, tzv. druhý, do jehož čela se E. Beneš nakonec prosadil.
Působení Ľ. Beneše (jednoho z exilových tvůrců samostatného Československa, nejbližšího Masarykova spolupracovníka jak v odboji za první světové války, tak po celou První republiku, autora a realizátora zahraničně--politické doktríny ČSR, prezidenta v období, které skončilo ztrátou nezávislosti) v prezidentské funkci představuje jeden z nejrozpornějších momentů moderních českých dějin. Otázka legitimity a legality Benešova postupu v období Mnichova a následně v emigraci představuje základní kontroverzní bod moderní české státnosti. Jejím přirozeným rámcem by přitom měla být diskuse o racionalitě státní ideje ČSR a jejím odrazu v konkrétních politických procesech dané periody.
2.7 Moc soudní
Co se týče otázky nezávislosti soudů, v období První republiky byl tento princip plně garantován únorovou ústavou, svazující výkon soudní moci výhradně s aplikací zákona. To přinášelo soudcům relativně silnou pozici jako „prosazovatelům" a „strážcům" práva. Co se týče soudní soustavy, hierarchii tvořily:
• Ustavní soud (US) - tento orgán byl ústavou postaven mimo soustavu soudní hierarchie, formálně disponoval výhradním nárokem na hodnocení kompatibility jednotlivých právních norem s ústavou; v období První republiky však lze jeho činnost označit za skromnou, ba dokonce spornou, neboť existoval pouze po první desetileté funkční období (ustaven 7. 11. 1921 - 1931); ve druhém období již nedošlo k jeho personálnímu naplnění, ačkoli nebyl z právního řádu vyňat;
• Volební soud,
• Nejvyšší správní soud,
• soustava občanských a trestních soudů,
• soudy pracovní a rozhodčí soudnictví,
• Státní soud a
• vojenské soudy.
1
68 a9
-.___PoLinrjKÝ SYSTÉM ČESKÝCH ZEMÍ "
2.8 Stranický systém
PO 1   , .^Publiky, že ústavné-právni zakotvení p**
úprava dokoľce o2 P"!^ reálně postavení. «W*J
1867, jehož il„^TVala "a ^ko-uhersky spolkový zákon z «*" realita ( ko V rrUlaCeJÍŽpfitom "Wovaly pJorcpoblikov^ straniinak XEuľováľ ^ - "ranách Jám). Organy hanami pouze ^K,Wvé ^vc nebyly vůbec zmíněny, *
teprve v říjnu 1933 d "i i tění politických stran ľt , /Ak°na ° zastavování činnosti a o rozpf' DNSAP). Zákon neunrfl ľ ° flUlckou motivaci (byl použit při rozpusty a soustředil se iTorľeľ f"" ^ °^Zace a činnosti strany stavit činnost takové stran r Zámku' Na Jeho základě bylo možno Z'1' statnost, ustavní jednotnost V Pfím° ,r,/lnisll,k která ohrožovala „sam0' nebo bezpečnost (''SR- ' .V p! tV0st' demokraticko-republikánskou fen^ zákonodárného sborn kt ■iľľ dusledkeni bylo pozbytí mandátu u čle^1 Na takto uvolnené nruubu M kandidátské listině dané strany-
veni činnost, strany nena í n7aStuPovali náhradníci. Při pouhém zasta-Pobytí věřených íunkeľ T ^"^ mandátô v parlamentě, nýbrž j** sborech. ^ 1 nabyty<* volbou, či jmenováním v lamospí^ Stručný popis právníh 'ý« skutečné role politici^6?"' 0VŠem Pfedstavuje pouze úvod k an»; P°hti*ý systém si stala h      'a" V Cíc ^"bliky. Pro soudobý
' "'-Itypičtqších rysí, Mo il . °Vaná mle P<>Htickýcli stran jedni* Zlv'»;> a jeho dopadů „a ZV^T™*',ak z hleJiska vnitrostranického P°weméh0 volebního systémľľ ľ atmos«™- Zakotvení (1) variant S ^2,> aplikací Zása,jy vázaná ľ'P kmmi Podobé absolutní) spolek ľ0 k'aUZUle a (4> «,*ľ! kand^tnieh listin, (3) absencí omezo-že prakticky neexistov .ľ'^' Volebníh° "sla (viz výše) vedly * SP*™ se tak pohybovalo kôľ ™"*> BmStuJd počet stran.
"-'-•vala fa(,a ;s^/b;;k*»> pH desítek subjektů Př četnž vedl* nymeharakteren,. ,ezv^at„ných, s malou soudržností a přechod-
lltletn/.^Ji .
'lvl<> Parameľrv vn , ° "'""^ soudržn°sti a pfecnuv.
typologie strm, i     y k fragmentari ,
typu systému) Ví.ši rentuj a „„,„,' |ako e*ei»«í multipatW teoretickému wm'" *»"*lwtak2fe '""""^ "'"''"'""".v (z hlediska
•,rad-"'»ahaoobSaze„utť
69
ESiJIag.systém PbVNÍ republiky [Iglg^lggg]------
■      ^„áideologická vzdálenost jednot-
• polarizace veřejného míněni a značná loeo »
Hvých subjektů, .„„dcentripetálními, ' Převaha centrifugálních tendenci nad cenuij
•výskyt ideologické mentality, koalic a limitovaná soutěži-
• pouze periferní obměna v rámci vladnicli
vost celého systému. , „tředoevropské stranické
Ne zcela pak lze souhlasit s M. Duvergerem, ktu y vé rozvinute,
^stémy dvacátých let (včetně ČSR) nepovazuje :»ř dCl1ežitých nvt»ž vykazující spíše zárodečné systémové l0""y. éhabsbl,rskékořeny "iaků prvorepublikového stranického systému metaa struku„.ni řez mez. "/'feenciace pouze navázala na dlouhodobé e x. demokratickou. **»• základními liniemi - národně liberalm a «WW ■ ■
'fedevš-'cli stn ran, ta
tóll<> života První republiky. , ,|o k jistému znehybnení
pestrost nabízených směrů ovšem záhy **fjj. centuálm vy-PrVl"cpublilcového stranického života. »°^J>Lcb volbách nezname-Ja(fcní počlu hh,sů, které přijednotUvýchPMlaffl^ ^ %)> jednak ""y Právo na poslanecký mandát (2,3 %, Mloajá,ni (státotvorné) mal» proměnlivost koaličních sestav a absen^. v(,,ební úspěchy, aniz by °P»«ce. Obě strany, které zaznamenaly vyra^ strana Ceskoslo-
Se ^ěastaily všech voleb let 1918-1938 <Ko nu^ ímecká strana
Ven*a vstoupila do parlamentu po volbách 1    .     émové pozice a pro !Vlt&ila ve volbách .935) přitom zauj.maly «W t0,m«vání vládních koalic byly ^P°tíiúém\Wlh.]a „a bázi různých kriterii-Vlastni diferenciace stranické soustavy ^ ideologická
V<* ideologických a .strukturálních <^™~Ľ, Př*lu5n0St " .««**) mezi nim, sehrála klíčovou roh p.W«J       vs venkov cent-^ženská a sociální (adekvátně ^'c,m°""    kutežoe základmm ,lni vs. periferie, stát vs. církev a práce u je prK„,c-
'""išovacím bodem byl niro^míp"^ exist„vala rada
!*• * v politickém systému První jedlnou diferenciaci byla
programově orientovaných stranf f Vv0|ič„. Toto národnostní "^'dnostní příslušnost, a to jak clena**- «   .jjmt!cné momenty pn <^í Přitom ve 20. a 30. letech nepřekona y am ^ ^„^jodUiné y» došlo ke koaliční spolupráci subjektu, za      J 2Q ,et).
boráty (viz případ , zv panské koalice v rul ^ s„ananu
, J* bylo ji* konstatováno, ideové rozdfl*rf^toiho charakteru ",e|y Po celou První republiku při srovnán, s rezy
70
Politicky systém českých zemi 1848-1989
sekundární význam Přesto lze jednotlivé strany pohybující se ve spektru kategorizovat i z hlediska osobitých stranických rodin. Velmi silnou pozici měl levicový tábor. Demokratická levice, tvořená vedle CSDSD také CSNS, držela klíčové postavení při garanci nové konstrukce československého státu. A to i poté, co se z. CSDSD r. I 92 l oddělilo její radikální levé křidlo, které se záhy přeměnilo na samostatnou KSČ, která zaujala důsledně antisystémovou pozici a těšila se konstantnímu potenciálu. ČSDSD a ČSNS, v řadě programových hodu velmi blízké, přitom zůstávaly samostatné v podstatě pouze kvůli personálním sporům. Potenciál levice přirozeně podporovala i německá sociální demokracie a v nemalé míře též spřízněná politická orientace obou československých prezidentu.
Druhým základním pólem prvorepublikového spektra byla strana agrární (v roli satelitu ji po celých dvacet let doprovázeli tzv. živnostníci), reprezentant doktríny selského konzeřvatismu. Její kapacita nebyla založena, pouze na volebních vítězstvích (1925 a 1929) či na největší osobnosti českého stranicko -politického života První republiky A. Švehlovi, ale též na mimořádné funkční organizační síti, prostupující v podstatě celý český a slovenský venkov. V řadě period přitom ideová vzdálenost mezi agrárníky a demokratickou levicí nikterak nebránila tvorbě koaličních vlád (typicky rudozelená koalice), majorizující československý element v mnohonárodnostní ('SR. ( )statně, i v ideové rovině se zainteresované subjekty přinejmenším shodly na nedůvěře k liberálním postupům v ekonomice.
Specifickou pozici si ve spektru udržel politický katolicismus a jeho představitel - ČSL. A to navzdory v prvních letech existence ČSR značně bojovnému vztahu nových politických elit k této tradiční politické linii, zjednodušeně ztotožňované s habsburskou érou. Především díky J. Šrámkovi se nakonec lidovcům podařilo získat si pevné místo ve většinové československé frontě. Uvnitř strany však probíhal spor mezi sociálně orientovaným moravským křídlem .I. Šrámka a konzervativněji zaměřeným českým křídlem li. Staška. I lovont tak o české pravici je v případě lidové strany, stejně jako u agrárníků, značné diskutabilní.
Žádná /. ostatních ideologických rodin se v prvorepublikovém spektru významněji neprosadila, český liberalismus, reprezentovaný především národní demokracií, jakoby se vyčerpal samotným momentem vzniku ČSR. Navíc v zásadě tolerantní celospolečenská atmosféra První republiky byla konfrontována s obecnou evropskou krizí klasického liberalismu a jeho kritikou, nebo hledáním alternativ (sociální liberalismus íi keynesiánství).
Samostatnou kapitolu pak představoval český fašismus. Tomu se ovšem nikdy nepodarilo vybudovat dostatečnou kapacitou nadaný a především
Politický systém První republiky (1918-1938)
71
jednotný tábor, jeho aktivity měly vždy spíše kabaretní ráz (viz židenický puč). Toto hodnocení lze přitom vztáhnout i na období Druhé republiky. Ostatně, řada protagonistů tohoto proudu splňovala spíše charakteristiku nacionalismu (a často spíše konzervativního než sociálního, viz propojení některých bývalých národních demokratů na tento proud) nežli klasického fašismu. Porovnání s rolí stranických představitelů německého Racionálního socialismu (SdP), směřujících postupně k otevřené iredentě, je tudíž značně nedokonalé.
Celý systém politických stran se tak stal v meziválečném období jedním z ústředních problémů československé demokracie. I při vědomí komplikující se mezinárodní situace, v níž se odrážela i národnostní otázka, právě stranický systém První republiky ztělesňoval narůstající omezování funkčnosti celého politického systému. Československý „stát stran" dosáhl na .konci 30. let určité meze svého fungování:
• těžiště stranické politiky se ocitlo mimo parlament (institueionalizo-várto tzv. Pětkou),
• straničtí lídři měli garantovány výjimečné pozice,
• uvnitř stran vládly silně centralistické poměry,
• docházelo ke kontrolování členů stran prostřednictvím vázaných kandidátek,
• rozšířené bylo ideologizované vidění případného odchodu ze strany,
• strany získaly nadstandardní vliv ve státní správě.
Na druhé straně sociálně širší charakter a odlišnější funkce politických stran představovaly tradici spolkového života habsburské éry, kdy jednotlivé strany disponovaly vlastními strukturami nepolitického rozměru. Tento model vyjadřuje teorie tzv. sociálních „sloupů", popisující procesy prorůstání jednotlivých politických stran společností.
Přes problematické stránky role politických stran v prvorepublikovém politickém systému měla tato soustava své zastánce. Stoupenci existence politických stran v dané podobě, neboť jejich odstranění by bylo nedemokratickým aktem, se logicky rekrutovali ze stranických špiček (typicky A. Švehla). Pestrá byla paleta kritiků. Počínala vrcholnými představiteli státu, pohybujícími se proklamativně mimo strany (Masaryk) a doporučujícími omezit jejich počet na dvě či tři (Beneš); jejich averze ovšem nemířila ani tak na celý stranický systém jako spíše na některé z jeho aktéru. A končila, pomineme-li část politických komentátorů, např. fašisty, kteří upřednostňovali budování monopartistického systému.
72
Politicky system českých zemí 1848-1989
2.9 Základní data o relevantních stranických subjektech
České a moravské strany
Z uvedených stran ČSDSD, Republikánská strana a KSČ dokázaly získat výraznější podporu i minio teritorium českých zemí, pomocí spolupráce s tamními stranami či přímo spojováním se subjekty stejné programové orientace. Ostatním českým a moravským stranám se mimo české země nedařilo získat významnější podporu.
Československá sociálně-demokratická síranu dělnická (ČSDSD)
•jeden z klíčových subjektu celého spektra, český socialismus fundamentem prvorepublikového režimu, člen Druhé internacionály (vystoupila 25. I(). 1938);
• secese: r. 191 9 se odštěpila Skupina Františka Modráčka a Josefa Hudce jako Socialistická strana československého lidu pracujícího; i. I923 zniěna názvu na Stranu pokrokových socialistu, likvidována v červnu 1923; Modráček se vrátil do ČSDSD, Hudec do národní demokracie;
• národnostně nedošlo k bližšímu propojení a navázání spolupráce s německou sociální demokracií diikaz o prioritě národnostní otázky před třídní (i u marxistu);
• volby: vítěz r. 1920, tento úspěch se již neopakoval;
• představitelé: O. Mnbrnian, A. Hampl, F. Tomášek, V. Tusar, F. Soukup, R. Bechyně, J. Macek, J. Nečas, I. Dérer
• program; v transformačním období musela sehrát konzervativní roli odstraněním komunistického křídla; vlastní program vyhlášen až r. 1930: společnost založená na panství malé třídy kapitalistu, pracující třída povinna podporovat kolektivní výrobní firmy, boj proti monopolizaci, kontrola pohybu kapitálu, povznesení životní úrovně sociálním zákonodárstvím zřízením komor práce, odmítnutím spotřební daně, revizí pozemkové reformy, demokratizací školství; politické požadavky: jed-n<.komorový parlamentní systém, vrácení volebního práva vojákům a četnictvu, odstranění zemského zřízení a zřízení národnostně jednotných žup, /rušeni privilegií (právo jmenovací a virilismus při zastoupení v samosprávě), přístup laiků do soudnictví, zrušení trestu smrti, zkracování vojenské služby, kulturní autonomie, odstranění role církve ve státu včetně školství; zahraničí: zastoupení dčlnictva ve Společnosti národu a u/náni SSSR de mře;
Politický systém První republiky (1918-1938)
73
Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (tzv. strana agrární)
• výjimečné postavení agrárních stran ve střední Evropě mezi válkami, československý příklad snad nejtypičtější; předpokladem skladba obyvatelstva (třetina obyvatel zaměstnána v zemědělství, lesnictví atd.)
• původní název Česká strana agrární (1903) v dubnu 1919 změněn na Republikánská strana československého venkova, od r. 1922 pak Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu
• r. 1922 splynula se Slovenskou národní a rolnickou stranou (V. Sro-bár, M. Hodža), s níž spolupracovala již ve volbách 1920; krátkodobá secese: r. 1924 z vnitrostranické skupiny kolem Karla Práska vznik Československé strany agrární a konzervativní, likvidovaná po neúspěchu ve volbách 1925;
• volby: vítěz v letech 1925 a 1929
• struktura: mimořádně široká síť zájmových, družstevních, odborných a odborových organizací
• představitelé: A. Švehla, M. Hodža, J. Malypetr, F. Udržal, F. Staněk, B. Bradáč, R. Beran
• program: reformistický a sociálni, ale zároveň antisocialistický charakter, důraz na provedení pozemkové reformy ■ zisk mimořádného vlivu v politickém i materiálním kontextu (zájmové organizace, záložny, družstva apod.)
• od r. 1926 (po schválení pevných agrárních cel) strana využila podvázání možností další expanze českého průmyslu = agrární kapitál se stal v ČSR (vedle Živnobanky) primárním
• druhá polovina 30. let - lavírování v německé otázce
Československá strana národně socialistická (CSNS)
•vznik r. 1897 jako Česká národně socialistická strana dělnická, po splynutí s částí strany realistické (pokrokové) a Federací českých anarchistů přejmenována na Československou stranu socialistickou (ČSS), od září 1926 ČSNS
• představitelé: V. Klofač, J. Stříbrný (do r. 1926), E. Beneš, E. hranke, F. Plamínková
• secese: r. 1923 ze skupiny Bohuslava Vrbenského (vyloučeni z CSS) a ze skupiny sociálně demokratických odborů (kolem Viléma Brodec-kého, samostatná od r. 1920) strana Socialistické sjednocení. Existoval ovšem jen společný parlamentní klub, k formálnímu sjednoceni stran nedošlo. Na sjezdu r. 1924 Brodeckého skupina jako Strana nezávislých sociálních demokrat, v říjnu 1924 likvidovala a většinou
74
-------______^J£ICK_ÝJjYSTÉM ČESKÝCH ZEMÍj_848jJj^
Ijmu^C-susi). Anarchistická část kolem Vrbenského v červnu sku   lí ' r7i',V,S' S0£ialisti«=k» strana dřlnicki v Českosloven-
sku   evidovala v září 1925 a splynula s KSČ
' STO iT ,9,X|: dt'raz na reVolužní cflcboj s politickým opor-„StT1 7k»fiSfováni, sociální rovnost a spravedlnost, proti Itaímt   'TSkÍ °dl0UÍenÍ sfér*státni od ekonomické, tedy cn raU        ' ^'ť'T'        hosP°darského senátu. Snaha 0 d<; '   J /a naiodni svobodu " ľsľbnirfSy°CenÍ °SNS 3 CS,)SI> od Moviny 30. le, narážela na ''V,/m.v/w,,„,/(íí v„.(m(( Wflvá ^
' vSorľvX«yCh T ^^ko-socialní a katolické národní v čcehácl, "..t1 S 'ľ"''ľ°Vŕ ' '"■ 9 Ve stejnou dobu nesla
*'» < 1922 vytvofe„rm0vv%ľSkO"SOCÍálnÍ s,rima- Kc *'
• První všeobecný sjezd 26 ,  , ^
• mimo stranu, koleni 5 -
nost skupinaLnzervaľľvP'1Su, 3 pražské organizace vyvíjela čin-klérem 1Vmch holických politiků, spjatých s vysokým
'7% 1920 společně se HSĽS ,      , -slovenšti zástupe, oddělili r lOoľ SfoltícnĽho Poslaneckého klubu sc v záři vstoupila do vládv n ' a     dchodem do opozice, zatímco CSh konsensu '    1   sllbuJeJiho Fungování na bázi kolektivního
výuka náboženstvem v" maléh° školského zákona - povinná
odhlásili všechny žáky s výjimkou těch, které rodiče
'^oravskéorganizaci mladá" Chylka - kritika malé iH        Opoz,ce P<^ vedením kněze Ferdinanda
* Problém vztahu k doz - ,OVOsU programu strany
ního ^jetku, .n.e.ované ľĽ-ek;ľniČ ČSL kovala zábory církev-Pozorovali (důvod nv/t,-^""' y' ovšemJeJí rolničtí volíci reformu
tma Vološina        ' '    KarPatoruská strana chliborodská Augus-
* proudy: sociální I
* ^ První sPoľn^;7tni í "^i^-konzervativní
SÍ;SR áe ^(Stašek „r,,Vv 7 " B Sla5kenl - <> možnost uznání rl936zvnitrostra„i^
ka.Hrnčíř)        mcke Národní strana konské (Zelen-
P.Sj£ícký systém První republiky (1918^1938
u    I Dostálek
• Představitelé: i. Šrámek, B. Stašek. M- "straní sociální sprave-
• program (1919): socuilně-reformn, kres^ kého solidy; dlnosti - konfesní pojetí odmítáno td« * fe ^itidca O* smirvaeohffld.staXvratevnakřeaťan^*^  spr4va +
parlamentní demokracie, plebiscit »^^é sociální ztono-samospráva, odmítání úfedmckých vad. sp malému podmka-
dárstvL zachování soukromého majetku Y" I ého vlastmctv,
telskému stavu; ekonomika: ^S'^^ kultura: cyrilometodejský duch, Prohlou^m^ka náboženství na střádaní katolických škol pro katolíky, povmna y nich školách, rodina
KaiouoKycn sni" nich školách, rodina
Ceskos • vznik
vlwnská strana nárvdně^'
vznik v únoru 1918 jako ^'"XeeSO, ^ T^jľa strany národní strany svobodomyslné^   é (AnWn n lh9) (realistické), strany stá»ptavne-pok«       „zpěvaná n lidově-pokrokové (AdolfStránský -       ckou jednotou-Spolupracovala s Československou^ ^«„1 s Na.o *r. 1935 před volbami koalice d lednického a Národní frontou „„«kého křidla a Sas likvido-
•na podzim 1925 odtržením ^A-^>^ křídla vznik Národní strany Pí ^      vgtup do ČSN^. vala v únoru 1930 a členům dopo   ^ ^ L Rasin ková> za
4 představitelé: K. Kiamář, A. Rf '    demokratická a F hraněný
• Program (1919) - strana *-^náboženské odluku církve od státu, zachovanárodní protl antisociatismus; politika: silný P      nebolševicky^ volnější nost se slovanskými národy, styky ^ politika uznání de iwre SSSR; finance
koncepce K. Engliše) ,tředostavovská renská od dubna .
• vznik r. 1906 v Čechách a r. satelit agrárníků _.^,_í-**h . _i„^nmicke
.^"agrárníků
Představitelé: R. Mlčoch, J. V. Najman . rtnlické
f^am: eo největší počet jednotlivců by měl dosáhnoutduoouctt ^statnosti, cesta: snížení daní, zrušení lichevmch soudu, uspoty
S™lní------w
státní správě, decentralizace
76
Politicky systém českých zemí 1848-1989
Komunistická strana Československa (KSC )
• 7 levice ČSDSD v květnu 1921, v říjnu I92l se po sjednocení komunistických frakcí všech národností v ČSR přejmenovala na KSC; od r. I92I sekcí Třetí internacionály
• představitelé; B. Š meral, K. Gottwald, K. Kreibich, A. Zápotocký, J. Šverma, ve 20. letech A. Muna, B. .lilek, V. Bolen
• od KSC' se v červnu 1925 odštěpila INeodvislá strana komunistická v Československu (Josef Bubník) likvidována l. I. 1926 po porážce v listopadových parlamentních volbách:
• poslední řádný sjezd KSČ (sedmý) v dubnu I 936
Narodili liga
• vznik r. 1927 po vyloučení Jiřího Stříbrného /. C S N S jako Slovanská strana národně socialistická, r. I929 přejmenována na stranu radikálni (do voleb 1929 jako Liga proti vázaným kandidátním listinám), ľ. I930 přejmenování na Národní ligu
• 1935 utvorila společně s národními demokraty a Národní frontou Národní sjednocení, z. něhož r. I937 vystoupila jako Národní li^a
• představitelé; J. Stříbrný, K. Pergler
Národní sjednoceni
•vznik v dubnu I935 spojením národních demokratů, Národní ligy (J. Stříbrný) a Národní fronty ( frakce vedená prof. F. Marešem, V podstate odštěpený proud Ní )[■ j
• představitelé: K. Kramář, J. Stříbrný (do r. 1937), K X. llodač
Národní obec fašistická (NOľ s
•vznik r. 1925, do r. I927 jako nadstranícke hnutí v čele s vůdcem Radolou (lajdou
Slovenské strany
Hlinková slovenska ľudová struna (IISl'.S)
• vznik r. i906, obnovena v prosinci 1918, r. i925 přijat název MSĽS
• představitelé: A. Hlinka, J. Tiso, V. luka
• secese: r. I929 Jurigova slovenská strana ľudová ďerdi.š Juriga)
• program: odvolávaní se na Pittsburskou dohodu, požadavky slovenské autonomie, katolíckeho školství, výhradního užití slovenštiny na Slo\ensku
Politický systém První republiky (1918-1938)
77
• r. 1920 - společná kandidátka s ČSL, r. 1921 koalici opustili, návrat do vlády r. 1927
• ve výroční den Pittsburské dohody r. 1928 proklamována loajalita ČSR
Slovenská strana národná a rolnická
•vznik v listopadu 1919, po volbách 1920 kooperace s agrárníky, r. 1922 splynutí; část strany si podržela samostatnost jako Slovenská národní strana (J. Janoška, M. Rázus)
Německé strany
Parlamentní svaz Čtyř německých občanských stran vydal r. 1920 prohlášení, dle nějž ČSR vznikla na úkor historické pravdy a představuje faktor ohrožující mír. Veškeré zákonodárství v rozporu se smlouvami o ochraně menšin. Stanovisko sebeurčení. R. 1922 vystoupila z aktivistického bloku strana nacionalistická DNSAP. R. 1926 vstup zemědělců, živnostníků a křesťanských sociálů do vlády občanské koalice. V březnu 1938 opustily aktivistické německé strany linii spolupráce s vládou.
1. Bund der Landwirte und des ländlichen Gewerbes (Svaz zemědělců a venkovských živností) - snaha o rozpuštění stálého vojska, přiměřené zastoupení ve vládě, na úřadech, revize zákonů, samospráva obcí v národnostně jednotných správních okresech
2. Deutsche christlich-soziale Volkspartei (DCV, Německá křesťan-sko-sociální strana lidová) - program (1919): v otázce sebeurčení možnost plebiscitu, boj s židovskou nadvládou, povinné vyučování v němčině, sociální ochrana, omezení nepřímých daní, odmítání militarismu
3. Deutsche Nationalpartei (Německá strana nacionálni) - vznik r. 1919, r. 1922 vystoupila z německého parlamentního svazu, v čele Rudolf Lodgman von Auen, r. 1933 rozpuštěna.
4. Deutsche demokratische Freiheitspartei (Německá demokratická strana svobody)
5. Deutsche Gewerbepartei (Německá strana živnostenská)
6. Deutsche sozialdemokratische Arbeiterpartei (Německá sociálně demokratická strana dělnická) - v září 1917 pro vytvoření národnostního spolkového rakouského státu, ČSR chápána jako imperialistický výtvor s cílem potlačit revoluční potenciál dělnictva. Požadavky: zrušení vazeb na dohodové mocnosti, zavedení milice, samosprávnost v německých oblastech, kraje s možností volit si zákonodárnou Narodili radu. Ve volbách 1920 zisk 44 % německých hlasů, pak pokles. Do
78
-------------- POLinCKY SYSTÉM ČESKÝCH ZEMÍ 1848-1969
snřílrn-Sl0upila '■ 1929 2 důvodu komunistické konkurence a hledání
" 'ZnCllOStl li rVcĽAk
7 A|I(|e     11 u ctskeho partnera.
8. DciMscho U .°'kspartei (VSeněfflecká strana lidová Schoernerova) národně s nat!°nal"sozia,isřische Arbeiterpartei (DNSAP, Německá telkouSudT  tlCká Slľi,na dě,nickáí   v/nik '"• lg,(;>.ie.i> pokračova-!>,„.(■ L,   * endeu*sche Heimatsfroní a od r. 1935 Sudetendeutsche i «11 lei (Ndp) [>>■
hež prác , ,0fram: povznesení pracujícího lidu, zavržení příjmu pitálu SOC!alní t)chranářství, znárodnení velkého a židovského ka-oblastí v°J S ^,V,1vegliJakéIlokoli dmhu. Snaha o propojení německých "rčení ^! "ěmeckou říši. Požadavek samosprávy, práva na sebe-R I9V? ••1Sln' UMav-V' sPr;iv'y a zemské ochrany pro německá území. 9 K-.r.,.,^"1'!'^1 Zastavena> následně rozpuštěna. • ^^endeutsche Partei (Karpaťoněmecká strana)
iliľZ ^eU^eParteií^^kaněmecká strana)
,(- chnstlichsoziale Landespartei fNěmecká křesťanskoso-cwlm zemská strana)
Strany na Podkarpatské Rusi
• Social-demokratiČna partija robotnyěa na Podkarpatskoj ^usi^
• Karpatorusskaja trudovaja partija malozemelnych i bezzeme n>
• Autonomnyj zemledelskij sojuz;
• Russkojc narodnoje sojedineníje;
• Rusínska chliborodská strana (recko-katolická);
• Ruská nacionálne autonomní strana; Russkaja narodnaja par
Maďarské strany
• Orszáoos Magyar Kisgazdapárt (Zemská maďarská strana malo-rolnická)    před volbami 1925 přejmenována na Maďarskou s národní; , i-,.
• Országos kersztény-szocialista párt (Maďarská zemská strana Křes-ťansko-sociálni); „ ,
• Magyar szociál demokrat párt (Maďarská strana sociálne demoKia-tická)   v koalici s CSDSD; .
• Autonomní strana autochtonů název, pod nímž kandidovala maďarská opozice „a Podkarpatské Rus. r. 1924 (autoehton - z řečtiny původní obyvatel).
polské strany
• Slaska partja ludowa - Sehlesische Volkspartei (Slezská lidová strana);
. Zwiazek slaskich katolikow (Svaz slezských katolíků);
• Polskie stronnicrwo ludowe (Polská strana lidová);
• Polska socjalistyczna partja robotnicza (Polská socialistická strana
dělnická);
• Polska Partja Socjal-Demokratyczna (Polská strana sociálně demokratická).
Židovské strany
• Židovská socialistická strana - Poale Sión;
• Židovská strana v historických zemích - kooperace s židovskou stranou na Slovensku a židovskou stranou na Podkarpatské Rusi.
2.10 Regionální systém
Jednu ze základních konfliktních oblastí První republiky představoval problém uspořádání česko-slovenských vztahů. Národnostní otázka komplikovala již vznik samostatného státu, do nějž se tak přenesl jeden z klíčových sporných momentů již habsburské monarchie; jakkoli soudobé proklamace argumentovaly právě snahou o překonání tohoto tíživého dědictví „žaláře národů". Idea práva národů na sebeurčení ve smyslu konstruování nástupnických států se ve světle konkrétních národnostních poměrů ukázala jako problematická. Početné menšiny (německá, maďarská, polská a rusínska) tvořily značně výbušnou národnostní konstelaci, v níž bylo takřka nemožné najít konstruktivní řešení.
Východiskem se měla stát idea čechoslovakismu jako praktické ztělesnění „otázky nutné většiny". Tzv. československý národ mel převzít vedoucí roli v novém státě jednak kvantitativně, jednak s odvoláním na historický vývoj a státoprávní nároky. Umělá idea československého národa však od počátku silně zkomplikovala vztah mezi českou a slovenskou politickou reprezentací. S odvoláním se na jednotlivé události (Pittsburská dohoda, likvidace Maďarské republiky rad) došlo na formulaci slovenských požadavků na autonomii.
Poprvé se požadavek autonomního postavení Slovenska v rámci Československé republiky objevil již při přípravách únorové ústavy. V letech 1921
—___________Politicky systém českých zemí 1848-1989
a 1922 pak následovaly dva pokusy o přijetí návrhu na změnu ústavní listiny. Roku 1921 návrh připravil V. luka. Předpokládal vytvoření Československé svazové republiky jako v podstatě personální unie, v níž by dva suverénní státy spojovala pouze osoba prezidenta. Návrh poslanců ľudové strany z roku I922 pak byl postaven na požadavku široké autonomie, přičemž společnými oblastmi mely být armáda, zahraniční záležitosti, veřejné právo, volba prezidenta a adekvátní kapitoly rozpočtu a legislativy.
Autonomie však slovenský národ v období První republiky nedosáhl. Chyběly jak podmínky na Slovensku (následky předcházející madarizace, diverzifikovaná politická, ekonomická a kulturní situace, promítající se i do vnitřních ideologických sporů), tak ochotný partner na české straně. Územ-ně-správně tak První republika absorbovala Slovensko jako pouhou zemskou entitu.
Obdobně se komplikovaná situace promítla do podoby územně-správ-ního uspořádání Podkarpatské Rusi. První hlava ústavy totiž zakotvovala republikánské státní zřízení s existujícím autonomním územím Podkarpatské Rusi. Ovšem první řádné volby v nej východnější části ČSR proběhly až v roce 1925 a nej vyšší výkonná moc i po nich zůstala v rukou guvernéra, Člena československé vlády. K jisté autonomii tohoto území v intencích saintgermainské smlouvy mířilo až vydání zákona o prozatímní úpravě postavení guvernéra tz.v. Podkarpatské Rusi z června I937.
/.a zcela specifickou je pak nutno označit otázku pohraničního území Cech, Moravy a Slezska, tz.v. Sudet, které bylo osídleno obyvatelstvem ve většině se hlásícím k německé národnosti. V prvních měsících existence se samostatný československý stát na tomto teritoriu musel potýkat s pokusy budovat zde sít1 německých provincií ( Deulschbohmen, Deutschsúdmáhren, Sudetenland, Bóhmerwaldgau), činících si buď nárok na autonomii, nebo přímo na připojení k Německu či Rakousku. Stabilizace situace na počátku 20. let nicméně neznamenala definitivní zisk loajality místního obyvatelstva a jeho politických elit k ČSR. Od poloviny 30. let se pak proklamovaný nárok Německa na začlenění tamního obyvatelstva německé národnosti do Ríše stal klíčovým zahraničněpolitickým problémem První republiky.
V otázce státní správy a samosprávy došlo v období První republiky tzv. recepčním zákonem k zajištění kontinuity s rakouskou a uherskou správní organizací. Před novým státem nicméně stál úkol konstituování ústředních orgánu státní správy. A to mj, s ohledem na jíž komentovanou komplikovanou národnostní situaci v radě regionu.
Vlastní správní reforma byla realizována v roce 1920 zákonem o zřízení /lipních a okresních úřadu. Důvodem jejího pozdržení přitom byly
Politický systém První republiky (1918-1 938)
národnostní problémy, komplikující tvorbu samosprávných orgánů v regionech s převahou neloajálního obyvatelstva. Zcela likvidovala dosavadní historické zemské členění, např. legislativní pravomoci dřívějších zemských sněmů byly centralizovány. Československé území bylo (mimo Podkarpatské Rusi) rozděleno do 22 žup v čele s vládou jmenovanými župany (na Slovensku zákon realizován od r. 1923). V župách fungovala proporčně volená župní zastupitelstva. Dále se župy dělily na okresy v čele s okresními náčelníky. K nejvíce kritizovaným momentům tohoto župního uspořádání patřily centralizace, přílišná byrokratizace, nenaplnění slovenských autonomistických představ a též z něho plynoucí problémy hospodářského rázu. Navzdory ignoraci zemských identit přitom stejně docházelo ke vzniku zemských župních svazů (český, moravskoslezský a slovenský).
Proto bylo přistoupeno k novému uspořádání zákonem o organizaci státní správy z roku 1927. Jím došlo ke zrušení žup a obnovení zemí. Nižšími správními jednotkami se staly okresy a obce. Zemí již ovšem nebylo pět jako po roce 1918, nýbrž čtyři: Česká, Moravskoslezská, Slovenská a Podkarpatoruská (zrušena samostatná země slezská). V čele zemí stály zemské úřady a zemská zastupitelstva (z dvou třetin volená, ze třetiny jmenovaná ministrem vnitra a vládou). Všechny úrovně přitom byly reprezentovány jak orgány správního, tak samosprávného charakteru, přičemž mezi nimi docházelo i k personálnímu propojení.
2.11 Základní literatura
BARTOŠ, J.    TRAPL, M.: Československo 1918 1938. Fakta, materiály, reálie, Olomouc 1994.
BELDA, J. a kok: Dějinná cesta české sociální demokracie 1878-1989, Praha 1996. BENEŠ, E.: Demokracie dnes a zítra, Londýn 1942 (1. vydání)    Praha 1998 (8. vydání).
BROKLOVÁ, E.: Československá demokracie. Politický systém ČSR 1918 1938, Praha 1992.
BROKLOVÁ, E.: První československá ústava. Diskuse v ústavním vyhoní v lednu
a únoru 1920, Praha 1992. BROKLOVÁ, E.: Politická kultura německých aktivistických stran v Československu
1918-1938, Praha 1999. ČECHUROVÁ, J.: Česká politická pravice. Mezi převratem a krizi, Praha 1999. ČELOVSKÝ, B.: Mnichovská dohoda 1938, Šenov u Ostravy 1999. DOSTÁL, V V: Agrární strana. Její rozmach a zánik, Brno 1998. FIALA, P,   HOLZER, .1.   MAREŠ, M.   PSE!A.    Komunismus v České republice,
Brno 1990.
81
Politický systém Druhé republiky
83
3.
POLITICKÝ SYSTÉM DRUHÉ REPUBLIKY
3.1 Klasifikace politického systému
Tzv. Druhá československá republika (RČS) představuje éru počínající Mnichovskou konferencí (30. 9. 1938) a končící v polovině března 1939, kdy se ztráta státní suverenity projevila:
• vytvořením samostatného Slovenského státu (14. 3. 1939),
• obsazením zbytku území RČS hitlerovským Německem (15. 3. 1939) a
• zřízením Protektorátu Čechy a Morava (16. 3. 1939).
V tomto období došlo v souvislosti s mezinárodním nátlakem k okleštění historického území českých zemí a Slovenska, nucenému vystehování slovanského obyvatelstva z pohraničních oblastí a narušení ekonomického potenciálu země. Právně se jednalo o následky jednak Mnichovské dohody, jednak navazujících jednání s Polskem a Maďarskem (od 1. 10. do konce listopadu 1938). Podstatou územních změn byly:
• ztráta tzv. Sudet ve prospěch Německa (obsazeny 1. - 10. 10. 1938), tedy teritoria, na němž se dle sčítání lidu hlásilo 51 % obyvatel k Němcům (český návrh zněl 75 %),
• pohraničních území na jihu Slovenska a na Podkarpatské Rusi (ve prospěch Maďarska tzv. Vídeňskou arbitráží z 2. 11. 1938) a
• Moravské Ostravy a částí Oravy, Spiše, Kysuce a Šariše (ve prospěch Polska).
Z hlediska státní formy představuje tzv. Druhá republika periodu, v níž pod tlakem mezinárodní situace došlo k postupnému opuštění prvorepublikových demokratických tradic. Vzhledem ke krátkosti jejího trvání je přitom komplikované danou formu státu přesně definovat. Hovořit lze spíše o trendech a tendencích, než o jednoznačném charakteru. Z tohoto důvodu jsou spory o definici skutečné podstaty druhorepublikového státního režimu logické.
Lze nicméně konstatovat, že v pomnichovském období, poznamenaném krachem prvorepublikové zahraničně-politické strategie, došlo k zahájení zásadní vnitropolitické transformace. Jejím výrazným znakem se stal proces postupného opouštění některých standardu demokracie. Tento vývoj
kemu modek, První republ      'mh"rel'"W1k„ve reprezentace vůči poB*
pak ' -v""''1 ™aha nalez......ľ-'^^jW na kritiku „; pfed   ,938). Odtud
"'""f- «««%M,^ uspořím. B«dov»»ý.9»-
™"*°v*é soustavy, klc,;^ '^."■■'»e! obsahová! především ty prvky pft* ^temy(Polsko, Maďarsko «L£ Pľ'01vnaní se súdobými autoritativní.* P'"» !'berální charakter ekon0' fk      'C'       ^ "emnkéními: mj. údajní . 1 '"""ky obecného vyfer ■        prehnano" roli politických síran, ľ^'.^^ispolečno ti X"'ffOS*vad»'l>o modelu demokracie v ob-
e    ,   P; S nabi2el<'omezení „„H,i t 'ľ " i'<"«"«vccm. Jako zdánlivé >   -peci, ,,„„„,,,,,„  «'P01 fekych a částečně , občanských svobod
' *m iako k,,,' ',7V7'' ta^cké vyrnľzení je p* ' ,,, 2o. s|( Predobraz autoritativních režimů dvacá-
'•"Potisteni demokrai,,.! • ,
ltíllllů oväemk^ľn V,eSmySlu bobování kterých
v,,,-;1 ". 0n*é«publiky ,,e!y ' "'I" fašizaci'ei dokonce nacinkaci-in™    ,      ,toÍ£e'rysů tota««ri5mu odpovídaje
vsevyJL!T"Pros'fednictvím , , ybč|i ^tém fyzického a psy
^ SystómuľeH PnPUŠténí Ä možnéhľ "ľ™" P°uze " nastartováni vJomelľat 6-'ry)' V 'omtoslÍ,? ľ*UWň*" «™. prování "ovinování ^'^'o *vodu k ľ  ',    Chapaní ""''"i republiky iako s«íže      "I"    *ch dl! ' k"l bo       0rÄmi,"u "'"'obi č, automatické
PHv|astek „'; Lt""'lc h'edlslca konkrétního podtyp"
;í pom"iehovskľlTC' "Selháni í«noÄ Sku,ečnost- zc s<= Jednal° k uhraně zbvtlľ,,     y " Pochyceni sn.'i    '    ek rnobilizaee pak odrä-7 blediska u repUblÍky'    " '""S,i 11 |C|Í ■»* nasmerovaní
k" Vlastního ,Z?T k°nce"'™ce , L""' '.*<> definovatelné režimy ^rvkyideok^'v^'^KOvání. k!To"°S,a „technickou" stráfl-"'''■■'"'•-•'"■> k h,;,|,,;P"l';"'" ' ,rl'bérepubljkvTZené ""'x'se v nich 1« ^tkat
"'■ 1 erni se měly stát národní
-Sl^IiS^Ý systém Druhé republiky
85
Pospolitost, sociální spravedlnost ve stavovském řádě a mravnost aivý-eí»ova v národním a katolickém duchu (vc smysk. negace předmnichovské
"Protestantské" linie)
Posuny ve smyslu opouštění demokratech charaktenshk ovSem bylo^ž n0 vdán- - —-*......:„,w;+,,,^w,lnč-nohtickesfere, ale i v kazdo-
'ě podezřívavý postoj k menšinám (nemecKe, — <h,
>ecnšakceptovto st!^n.ctví a nedůvěra v prospěšnost liberálních postupu v ekonomice V ---i -       . .j..u.'.,.k -„.ŕ^r-iŕMŕivních režimu ve s
Všeob lictví
, CÍVJ'a nedůvěra v prospěšnost hberalmcn gVr   y      11 s charakterem soudobých autoritativních režimů ve střední h 3 V,e^em k omezenému časovému prostoru lze nicméně v případě praco   V°nř P0Uze 0 oděncích, nikoli o definitivní podobě. Spíše jako eVr    ,* "ypotézu je tak možno označit výčet některých zvláštností stredo-
PSkýeh autoritativních režimu:
rasismu se hlásící seskupení byla přítomna, ale nestala se dominu-Jteími aktéry (budovateli) daných režimů, nýbrž spíše subjekty na Periieríi; nové vládnoucí clily sice přebíraly některé prvky a rétoriku echto politických proudů, ale z fašismu přímo personálně ani progra-mově nevyrůstaly;
v těchto případech se nejednalo primárně o reakci středního stavu, ale
v Podstatě o reprezentaci relativně širokého národního konsensu, a to Vzhledem k oslovení všech nespokojených společenských vrstev (skupin), Z b| , ^.  HJfcích si od probíhajících změn naději na vlastní sociální vzestup. iska rýsujících se českých zvláštností je pak možno uvést: a°senci motivu (mýtu) boje při budování režimu; tento bod plynul J** z neheroického zrodu Druhé republiky, proto se „mytologizace Převratu" v českém prostředí odehrávala spíše negací, tedy připomíná--niIit důsledků zahraničně-politického solitérství První republiky; ' sPeeifícké použití katolické sociální nauky a jejích potenciálně korporativních prvků pro český autoritativní program, a to ve smyslu reakce na předcházející konfesně odlišný systém.
"2 Politický vývoj
edem ke krátkému času, které období Druhé republiky představovalo (pět měsíce) ie možno datový popis politického vývoje zestručnit na poznam-
^-ačátÄ
"u mezinárodní izolace ČSR. Důsledky přijaté dohody čtyř signatářských "C,11í (Francie, Itálie, Německo a Velká Británie) byly zahrarncne-poht.cke
V*hle a Půj
ky
86
Politický systém českých zemí 1848-1989
i vnitropolitické. V úřednické vládě J. Syrového (jmenována 28. 9. I 938) nakonec převládl, navzdory odhodlání některých představitelů armády (generálové Krejěí, Luza, Prchala, Vojcechovský) použít vojenské kapacity, názor o povinnosti dostát závazkům předchozího kabinetu M. Hodži a spojenectví s l-rancií a Británií. Tím se otevřel prostor pro následnou rekonstrukci politického systému země.
Naopak konec budování druhorepublikového autoritativního modelu a lež iluzí o možnosti přetrvání samostatné, byt1 oklestěné republiky jako satelitu Říše, byl zahraničné-politicky svázán s vystupňováním tlaku ze strany Německa na jaře 1939, vnitropoliticky pak s autonomistickou taktikou slovenské politické reprezentace. Autoritativní režim přitom nebyl schopen soudobé problémy (řada z nich ovšem měla prvorepublikové kořeny) řešit.
Když na jaře 1939 /troskotaly pokusy <> urovnání rozporu mezi pražskou a bratislavskou vládou, soustředila se slovenská reprezentace na zisk nezávislosti. V průběhu březnové krize došlo mj. k vyhlášení stanného práva nad Slovenskem, sesazení slovenské vlády, zatčení některých představitelů IISĽS a jednání J. Tisa v Berlíně s A. Hitlerem o nezávislosti Slovenska. Perioda Druhé republiky skončila 14. 3. 1939, a to demisí slovenské vlády, proklamací o odtržení od RČS a vytvořením nové vlády J. Tisa. Paralelně byla vyhlášena nezávislost Zakarpatské Ukrajiny pod ochranou Berlína.
V reakci na tento vývoj se prezident E. 1 lácha rozhodl k cestě clo Berlína. Od večera 14. T 1939 zároveň probíhalo zasedání vlády. Na základě výsledku jednání prezidenta E. Háehy v Berlíně došlo 15. 3. 1939 k okupaci /bylého území RČS Následným vyhlášením Protektorátu Čechy a Mo-
rava d	lošlo k	faktické likvidaci druhorepublikového systému.
29.9. i	1938	T/v. Mníchovská dohoda o odstoupení pohraničního Území českých
		zemí Německu; československou vládou přijala 0 den později
1. 10.	19 .'í X	Souhlas československé vládv s odstoupením Těšínská Polsku
■'. 10.	1938	Abdikace li. Beneše
7 ľ).	1938	Ustavena první slovenská autonomní vláda
TM.	1938	1 / v Vídeňská arbitráž 0 maďarsko-éeskoslovenské hranici
8 11	1938	Vznik Slovenské] íudovej strany
18 M.	1938	' staveni Strany národní jednoty
19 11	19 18	Přijat zákon o autonomii Slovenska ;i tzv. Podkarpatské Rusi;
		oficiální název Republika Čcsko-Slovensko
k) 1 1	19 ív;	Volba 1   Nádiv prezidentem republik}
1  1j	1938	línem i\ aua \ lada R. lierana
Politický systém Druhé republiky
87
U. 12. 1938  Ustavující sjezd Národní sírany práce 15. 12. 1938 Schválen zmocňovací zákon 18. 12. 1938  Proběhly volby do Slovenského sněmu jaro 1939      Krize ve vztahu Prahy se slovenskou politickou reprezentací; sesazena vláda a vytvořena nová v čele s K. Sidorem
13. 3. 1939    Jednání J. Tisa a F. Ďurčanského v Berlíně
14. 3. 1939    Slovenský sněm odhlasoval vytvoření tzv. Slovenského státu;
jednání Ľ. Háchy a F. Chvalkovského v Berlíně
3.3 Ústavní vývoj
Právní posouzení si zaslouží již samotná Mnichovská dohoda a její vnucené Pi yeti. Mezmarodne-právně se jednalo o porušení nejen platných mezinárodních smluv, ale i obecných zásad a pravidel. Ještě problematičtější je pak vnitro-právní interpretace. Vzhledem k obsahu dohody mělo dle ústavy 1 )Z() zmenu hranic potvrdit Národní shromáždění, a to přijetím ústavního zákona. Absence ratifikace parlamentem tak umožňuje právní konstrukci nulity ex tunc („od samého počátku"), tedy de iure neexistenci Druhé republiky a zpochybnění jejích ústavně-právníeh aktů. Připuštění jejich oprávnenosti naopak vede ke konstrukci nulity až od 16. 3. 1939.
Nejedná se přitom o čistě odborný spor. Otázky legitimity a legality totiž získaly po březnu 1939 politický rozměr. A to při hledání zdůvodnění způsobu abdikace prezidenta E. Beneše (5. 10. 1938) a při určení právní pozice a legitimity československého zahraničního odboje a jeho oprávnění pro definování politického uspořádání poválečného Československa.
V obecně konštituční rovině došlo k postupné paralyzaci standardního ústavního pořádku. V tomto smyslu reprezentovaly přijímané akty spíše faktický stav, než přirozený ústavní život. Konkrétne v listopadu 1938 došlo k přijet: ústavního zákona o autonomii Slovenskej krajiny a ústavního zákona o autonomii Podkarpatské Rusi. Těmito zákony byl vlastně potvrzen vznik Republiky Česko-SIovenské (RČS). Skutečný zlom pak přineslo schválení ústavního zákona o zmocnění ke změnám ústavní listiny a ústavních zákonu RČS a o mimořádné moci nařizovací (15. 12. 1938). ľento zákon poskytl vládě právo nahrazovat po dva roky zákony vládními nařízeními a prezidentu dal zmocnění vydávat dekrety s mocí ústavy (na jednomyslný návrh vlády).
Ustavně problematický se pak jeví i konec Druhé republiky. Podpisy prezidenta E. Máchy a ministra zahraničních věcí F. Chvalkovského jako
88
ZgjflCKÝ systém českých zemí 184^}^
potvrzení možnění
.....""mi ii
velkého právního fádu.
"---—----_ř^PJ£|___r_^^
wÄľÄ?1 /Umí ";lust,Ľl(ý|» Nímeckem totiž vedly ke «* , cho právXoSi,      '       * k° *«'«**»*>' kontinuity českoslo-
IWských právaÄ 'ľ""'1' Zmž">' 1 z hlediska kodexu základu''1* "Manská práva , sv,, rtóim ztečně suspendoval nékter"
UPo™rnit je také nutno nat iP°%t0vé< Pr°Jev". spolčovaní, tisku «*»«• setkávaly některé menšinv i Pllkace' s0 k*erými se v každodenním i'v0te 939o xi.šiční , ľ"'",0™' 'ZĽzidovsk<>u otázku (viz vládní usnese-"rädeeh |, postavení unrchHl " příslušník« židovského původu ve stát"'c 1 ™* spojených s prvú,™ un * Zabnmčho "zemí Sudet a osudy některý^ kontrolovat média vdarí, uľ7™ rcz""Ľm- Opomenout nelze ani sn»*» ra (navazující ovšem na „ P^evšim noviny a kina. Počínající cenz"-informačni sféru a nevXľrT,   k°Vé ''Ľalic) 0VŠĽm nepostihovala celo"
V ekonomice pak lze uw.ľ°        embargu na svobodu projevu. "<•'"''. diktované ovšem tel   ™miai"kterýchživnostenskýchopn*' skych a surovinových zdroi """"''adnou s""ací po ztrátě významných li*
;°ni- J*"* Primárním úkor   CXÍS(e"CÍ ,zv- klirl'vch pracovních *
Rozsáhlejši ,-ole stálu 'nĽ    lĽl" n«U. být zlepšen( ekonomické situace.
rativních idejí pokus o proDoierT**^ kunkré,nž »u»«Mli v duchu korpo-'■"'V- »to proštřednictvhn ľtľ™ Ä princiPů s mechanismy stárni kof f° eelospoleeenské 1 íľ?    r   korP°raci- Klasické totalitní z»»W ^obatíetókont™',   ^ řfee',!' '^vtdace soukromého
Po břez„„ l<m        kom ola »e ovšem , hospodářské sféře objevily
chlast dodržování ů«» 'ak v období Druhé repubft! n^!""10 """"W" "*kveh práv a svobod demokracie dotkl nej^ir PWtavuv»h '« * sfér, jíehž se odklon od
3-4 Moc zákonodárná
Dmhá republika z
5" Mg4ny- TSotÄUŠWÍ rOVnov% iednolHvy^ no    ľ/""'"" nedání u s    '      ,,S,a,,dar(l''í (IC»'V moci. W"*
ne?nmľzafarCň°V,,CÍ z:ik"» Ä- ^ 2Vláš,ě™cí výkonné a záko-"" ",ilv-v a I   ľl ;*'l,Vll',ĽZ-'-,a,,da,-dní,noP,-áv-dřoí l,v:,dy- 1Ma podľfll? IZV' Pontskými dekrety a «* ,,,, , ,      . V:"" «**<*vy. o',„c/ role Národn(ho shr„máí-
:m .ký,* eli, v kompetenci
owhtnimi a autoritativními režimy
°UTlCKÝ b
-^L^íDruhé republiky
89
^skanou C1Va V t0m'Že zaíímco totoUterifettraa se snaží rozšíriť co nejrychleji autoritať ,n°C Z pol,tické sí^ry i do všech ostatních oblastí života společnosti,
fya    ^ 1 1QŽim se víceméně spokojuje s politickým panstvím, '^ííio'i na?ené osIabení poHtícké role Národního shromáždění (NS) se pro-rnét0(j   'ľ'111 vnitřmm íu»gevání. Hovořit Jze o hledání co nejerěktivnějšícb PřOml VU moc1' inspirované autoritativním konceptem. Strukturální
P°zůst Xf6 ^lltoni Pro fungování soustavy ukázaly jako významnější, nežli PocJ2J s'andardní parlamentní praxe, se kterými se bylo možno setkat na Onr»,-x ,      naPř- při projednávání vládního programu (svobodná diskuse,
ylčni Projevy apod.). " sněn m Pai'lamentu především narůstala moc společné komise obou
Řovan'      ^ ^říl'^no výboru. Jeho účelem bylo zrychlení řízení, odstra-vano . názorových rozporu a podávání zpráv komorám. Druhou priviíego-íUl tř  in;st,tucí se stával parlamentní úsporný a kontrolní výbor, změněný k0    a y orgán, jemuž měl být svěřen dozor nad ekonomikou, konkrétně kom °   usPornosti ve státní správě. K tomu měly sloužit nadstandardní Sněrn 6       výboru: mohl jednat bez souhlasu vlády, i po ukončení zasedání <iž d        a cíoíconcePo uplynutí volebního období a rozpuštění obou komor
° doby, dokud se neustaví nový výbor. Pak      řenim Stálého výboru o zániku mandátů některých členů NS byl ttla ?astaiíován proces personálního rozkladu parlamentu. Poslanecké _Qáty pozbylo 69 poslanců a 33 senátorů z obsazených území, pokud se jj     ( K Jmé národnosti než československé nebo ruské (ukrajinské). Na-s nebyli povoláni. Rozhodnutím mandátového senátu Nej vyššího
r?TVni'ho soudu dále pozbyli mandátů všichni poslanci (25) a senátoři (14) ro h   těné Komumstické strany Československa (KSČ). Týž orgán dále Ské      ° pozbytí mandátu 5 poslanců a 3 senátorů, zvolených v užhorod-n m volebním kraji. Odvolal se přitom na rozhodnutí vlády Podkarpatské || u&1 ^zpustit všechny politické strany. A nakonec o mandáty přišlo 5 po- |
str
í(^Pustila. Z Národního shromáždění tak zbylo torzo-kusýparlament, ostat-
sj        ywu< všechny politické strany.
nců a 3 senátoři zvolených za Československou sociálně demokratickou ' lanu- dělnickou (ČŠDSP) na Slovensku, neboť slovenská vláda tuto stranu
Váné i    * f . ^mtiiřeskoslovenskehopailamcntdiisinu. ,Ilc-Lze tedv hovořit o sounnaku ccskomuvwi        r        (..x_, „ ,• cuyiiuvumL Národního shromážděni z poh-
(. Kolorit popsanému procesu vytěsňovaní iNai n-ihnzení
^kého život, přitom tvořily úvahy o jeho doplněni, espekttye nahrazen
^Voieno«ľko^tívní Státní hospodářskou radou. Melo se jednat
0 «>hoS^ a protiváhu klasického stranického ticke o za
S%ite^kéhľtelesa Nakonec ještě v průběhu Druhé republiky unor 19,9)
*>šlo k jcjílltení Předpokládalo se přitom, že stočlenná Rada, sestavena
90
Politický systém českých zíími 1848-1989
/ osob vysílaných mj. zastupitelskými sbory, veřejnoprávními korporacemi a vysokými školami, bude nejen poradním orgánem vlády a parlamentu pro věci hospodářské, sociální a finanční, ale bude též přebírat některé funkce, dosud vyhrazené parlamentu. / v zákonodárné sféře se tak promítaly soudobé autoritativní tendence.
V průběhu Druhé republiky též došlo k autonomizaci krajinských parlamentních těles. Sněm Slovenské krajiny, složený ze 63 poslanců, vznikl na základě voleb (IX. 12. 1938), reálně ustaven byl IX. I. 1939. Volby do 32-členného Sněmu Podkarpatské Rusi pak za proklamované účasti 93 % oprávněných voličů proběhly 12. 2. 1939. V obou případech byly na výběr pouze jednotné kandidátni listmv: Slovenské íudové Strany, respektive Ukrajinské národní jednoty.
3.5 Moc výkonná
První Syrového kabinet úřadoval do 4. 10 I 938, kdy došlo k rekonstrukci V , ya m-i- svedení ministerstva pro věci slovenské. V čele této úřednické V-'* \ Sla' ' ^,ovv Jejími základními úkoly byly příprava prezidentských voleb a zrovnoprávněni Slovenska a Zakarpatské Rusi ve smyslu pre daru časti výkonné moci do kompetencí těchto tzv. krajinských vlád.
rvni slovenska J. Tisa byla jmenována 7. K). 1938, první podkarpatoruská nal   nyh° "J l938, Syrového kabinet následně od l. 12. 1938
n<)db<K   '       Vhl(,a nár0<,ní-jednoty R. Berana. Jednalo se o politicko--      V tým, který odrážel druiiorepublikové rozvržení stranicko-politic-kychsil.
^, '. ° se tyče pozice exekutivy, razantní posíleni výkonné moci tzv. zmocňo-^ l"1 Zakonemjiž bylo popsáno. Z hlediska vlastní exekutivní praxe či hov'k'0*1-       usiw,';i<'an' °všem k výrazným proměnám oproti předmrti-■       ere nedošlo. Zmínit lze snad právo vlády jmenovat členy Státní hovsk'^    Iat'y ^:ulu lt"'nKlt pak l)lillul rcPL1,)hka podědila po předmni-aii " *   Systcnu,: otaz^ti zjednodušení systému ústředních organizací, zajiš-s rannosti a apolitičnosti statni správy, kladení důrazu na schopnosti
m™vnikv;'litu státní správy apod.
''"""^idni |/c označit i zaměření vládní agendy: v souladu s vládním
.g/lmovvni prohlášením / | j, |2, 1938 a prezentovanou myšlenkou na-
r^tn' (ednoty ji dominovaly otázky zahraničněpolitického postavení RČS
'   ' 11 l/lU '- x ,l'hopo|itické situace, z\ lášlě v sociálni a ekonomické oblasti.
It''1"' Pro " d,ut«.-.;nu\;wn samostatné linie byl přitom vzhledem k eskalaci
mezinárodního napětí stále ohraničenější
Politický systém Druhé republiky
91
Za značně komplikované je pak nutno označit hledání možného modelu rozdělení kompetencí se slovenskou a podkarpatoruskou politickou elitou. Jejich stále razantnější snaha o samostatnější politiku vedla na jaře 1939 k situaci, kdy pražská vláda v podstatě ztrácela nástroje k ovlivňování těchto oblastí republiky. Pokusy o urovnání vzájemných rozporů na začátku března 1939 byly neúspěšné. Vývoj nakonec vyvrcholil faktickým odtržením Slovenska a Podkarpatské Rusi.
Vzhledem k výrazné roli prezidenta pro československý politický systém (navzdory jeho ústavně limitovaným pravomocím) a obecně pro československou demokracii je možno na proměnách na tomto postu v průběhu Druhé republiky ukázat řadu tehdy typických znaků. Již samotná abdikace E. Beneše (5. 10.1938) jednak představovala symbol konce První republiky, jednak nastartovala zrod budoucího zahraničního odboje, do jehož čela se E. Beneš prosadil. Osoba druhého československého prezidenta se následně, byť nikoli bez překonání určitých překážek a osobních střetů, stala ztělesněním antifašistických a demokratických sil. Následná konstrukce postavení li. Beneše přitom vycházela z konstrukce vynucení jeho abdikace a tedy nulity jak tohoto aktu, tak následné volby E. Háchy.
Naopak volba E. Háchy prezidentem KČS (30. 11.1938) symbolizovala snahu domácí politické reprezentace o zachování okleštěné republiky. Ha-cha byl vybrán představiteli stran, kteří upřednostňovali někoho z nejvyšších státních úředníků, člověka politicky nezatíženého, nejlépe katolíka. Následné domácí i zahraniční příznivé reakce (včetně počátečního Benešova souhlasu), spatřující v osobě Háchy důkaz o kontinuitě právního řádu a garanci lidských práv, naznačovaly úspěch této kalkulace. Z hlediska vývoje mezinárodní situace se však jednalo spíše o iluze. Osobní tragédie E. Háchy je pak spojena jak s koncem Druhé republiky, konkrétně s jeho podpisem pod prohlášení o berlínském jednání, tak přirozeně s jeho osudy v období Protektorátu. Otázkou též zůstává právní hodnocení jeho volby a mandátu, závislé na interpretaci okolností abdikace E. Beneše na začátku října 1938.
3.6 Moc soudní
Pomineme-li již komentovaný fakt, že z hlediska tvorby práva došlo k přenesení zákonodárné moci do rukou výkonných institucí, pak Druhá republika v souladu s ústavou 1920 nezávislost soudnictví zachovala. V inkriminovanom období nebyly vůči tomuto principu zaznamenány podstatnější prohřešky. Změněna v podstatě nebyla ani institucionální struktura; výjimku představovalo opatření Stálého výboru o úpravě organizace soudů, které
92 Po m- -r2 'T.nn.t ľj.iiKYCH /-:Mi 1848-1989
zřizovalo vrchní soud a vrchní státní zastupitelství na Podkarpatské Rusi. A tak jediným zaznamenáníhodným momentem, jeho/ původcem nebyl orgán trestně-právního, nýbrž správního charakteru, byl postup Nej-vyššího správního soudu v případech posuzováni právoplatnosti mandátu poslanců některých stran po 30. 9. 1938 (viz výše).
/. hlediska hodnocení soudní moci v období Druhé republiky tudíž lze konstatovat, že tato oblast v zásadé nenabízí důkazy o plošné auioritarizaci pomnichovského systému. Základní znaky demokratické Formy státu byly v této sféře zachovány.
3.7 Stranický systém
Nástup autoritativního režimu se naopak projevil v oblasti fungování politických stran. Kritika přílišné role stranietví, která zaznívala již před rokem 1938 (viz slogan „stát stran"), od října 1938 ještě zesílila. Prvorepublikový otevřený pluralitní stranický model byl dokonce označen zajeden z. údajných hlavních negativních rysu československé demokracie. Heslem doby, za podpory většiny veřejnosti, se stala koncentrace politického a tudíž i stranického života.
Proces zjednodušení stranického spektra přitom navazoval na předchozí vývoj. Již před parlamentními volbami 1935 totiž, přikročily ke spolupráci polské a židovské a na začátku roku 1937 maďarské strany. V březnu 1938 pak došlo ke splynutí nemeckých živnostníku, Svazu nemeckých zemědělců a Německé křest ansko-sociálni strany lidové se Sudetoněmeckou stranou (její činnost ovšem byla 16. 9. 1938 zastavena). Po Mnichovu ukončili činnost také němečtí sociální demokraté.
Další omezování stranického života probíhalo na základě vládních nařízení z prosince 1938 a ledna 1939, platných již. ovšem pouze pro země C eskou a Moravskoslezskou, Tyto normy svázaly vznik politických stran se souhlasem vlády. Především však definovaly zánik strany, při němž se vláda měla řídit mírou ohrožení veřejného zapnu. To se dotklo např. Komunistické strany Československa (KSČ; rozpuštěna 28. 12. 1938).
Vlastni úvahy Českých stranických elit o zjednodušeni stranického života vedly ke vzniku několika variant dalšího vývoje. Všechny přitom předpokládaly omezení prostoru pro stranickou soutěž. Některé marginální politické íl\ (Akce Národní obrody, Vlajka) preferovaly variantu přechodu k ne-souteživéniti modelu jediné strany. V podstate se mělo jednat o totalitní \ zoi hierarchicky <irganizované, vůdcem \ edene stranické struktury, postupně splývající se státní byrokracií lento model z počátku podporoval i předseda
Politický systém Druhé republiky
93
Národní obce fašistické (NOV) R. Gajda, který hodlal budovat nové uskupení t/v. Aktivní národní tábor československý. Tyto politické síly se ovšem v zásadě v éře Druhé republiky neprosadily a idea vytvoření systému jediné strany se tak klíčovým tématem nestala. Toto konstatování lze komentovat jako důkaz nepřítomnosti plné totalitarizace druhorepubliko-veho politického systému.
Po jistou dobu žila také iluze o perspektivě modelu tří stran. Část představitelů Československé strany národně socialistické (ČSNS) a Československé strany lidové (ČSL) doufala, že koncentrační procesy proběhnou pouze na levici a pravici, přičemž jejich stranám se podaří zachovat si stredovou pozici. Rozpory uvnitř jmenovaných stran i překotný vývoj na politické scéně ovšem záhy vedly k opuštění těchto představ. Subjekty přitom své váhání „zaplatily" vnitřními rozkoly: ČSL se sice jako celek spojila s vládní Stranou Národní jednoty (SNJ), ovšem prohloubilo se zemské štěpení mezi „moravským" křídlem předsedy strany J. Šrámka a frakcí předsedy české sekce strany B, Staška. V rámci ČSNS pak menší část poslanců přímo spojení se SNJ odmítla a přidala se k opoziční Národní straně práce (NSP).
Jako životaschopný a z hlediska potřeb autoritativního režimu odpovídající se tudíž nakonec ukázal model dvou stran. Jeho propagátorem a následně iniciátorem se stala Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (strana agrární). Právě agrárníci vyhlásili heslo redefínování priorit českého politického života a stali se oporou budované autoritativní soustavy. Vlastní sjednocovací proces v pravé části spektra započal již v říjnu 1938. Ideologicky stál na koncepci českého nacionalismu a myšlence stavovského státu. Z těchto inspirací pramenily představy o existenci dominantní státotvorné strany občanského typu, představující ideologickou, personální i organizační bázi nového režimu - autoritativní (též silné) demokracie.
Soustředění na levici probíhalo kolem Československé sociálně demokratické strany dělnické (ČSDSD). Původní kalkulace sociálních demokratů s fúzí s národními socialisty a vznikem tzv. Strany práce po odmítnutí ze strany ČSNS nevyšla. Proto byla nově vzniklá opoziční Národní strana práce (NSP) budována takřka výhradně na bázi likvidované ČSDSD.
Varianta existence dvou politických stran, vládní a loajálně opoziční, se ukázala být z hlediska potřeb autoritativního politického systému Druhé republiky jako nejvíce vyhovující. Vzniklá bipolární soustava ovšem musela reagovat na další vnitropolitický a především zahraničně-politický vývoj. A tak již na začátku roku 1939 došlo na její kritiku. Ta odrážela postupne omezování politických svobod v RČS. Opoziční NSP začala být pojímána jako potenciální zdroj nebezpečí, alternativní politický tábor.
odporující principům autoritativní demokracie. K zákazu března 1939 nedošlo. _ vVDi'u^e
S ohledem na uvedená fakta je nutno bipolarítu stranické .sousta republiky označit za ryze formální. Samotné omezení poctu stra P j^ýin neumožňuje konstatováni plné nedemokratičnosti daného systém nýbrž pomnichovské stranické soustavy tkví nikoli ve formálních ukaza ' v každodenních reáliích. Za klíčové je nutno označit hledisko v ^ oZi$ní a opozice. Zdánlivé standardní model strana vládní (SNJ) a strari -jv-gíid (NSP) totiž ve skutečnosti nabízel opozici jen velmi omezený ProS 0 '^jtfiU, limitovat působení subjektů, neochotných podřizovat se statnunu ^f.íV v průběhu Druhé republiky sílil. To se odrazilo v existenci řady ta ^ nických opozičních platforem, vymezujících se proti autoritativním ^ mu: uvést lze skupiny kolem některých periodik (Cm, Narodili os^ Národní myšlenka)či nestranícka seskupení (Politické ústředí), z nie během jara 1939 fonrtoval budoucí domácí odboj. Paralelně sezaca vat zahraniční exil (E. Beneš, 3. Drábek, P. Drtina, 11. Ripka ad.). .l.
Je tedy nutno odmítnout označení druhorepublikového stranicKti -mu za již plně totalitní. V pommehovském období nedošlo k úplném _ vření prostoru pro alternativní politické subjekty nebo k naprostém11 možnění názorového štěpení. Na druhé straně standardní charaktefl demokratické státní formy, tedy soutěživost, pluralita, neregulovaná opo _ apod., se již vytrácely. Vétšma rysů druhorepublikového strametví tak 0 vídá znakům autoritativního modelu.
3.8 Základní data o relevantních stranických subjektech
Vládní Strana Národní jednoty (SNJ) vznikla 4. 11. 1938. Na jejím DU^()(lní se vedle agrárníků podílely Národní liga, Národní sjednocení, . J^jgor strana lidová a křesťanští sociálové. Po jistém váhání se přidaly 1 -slovenská živnostensko-obchodnická strana středostavovská, ČSN > ^ a NOF. Předsedou SNJ se stal R. Beran, každá z bývalých stran deleg° j do patnáctičlenného předsednictva své zástupce, ľroces konsolidace . však nebyl jednoduchý. A to jak kvůli napětí mezi proudy respektuj tradice První republiky a skupinami usilujícími o zavedení autoritativn . režimu, tak vzhledem k organizačním odlišnostem mezi nyní sjednoce > ^ subjekty. Většina příslušníku bývalých stran se tak během druhorepub éry se SNJ neztotožnila. ^ SN.l se /.áhv začala profilovat i ako nositel autoritativních teiide
i   -li lT^
Vzhledem ke krátkosti její existence lze ovšem hovorů spíše o trendeci ,
——ŽXgJEM Druhé republiky 95
^dán^tlVnini síavu- T() se ř^a miry hicrarchičnosti, oligarchického uspo-struktii SP^Vání stranického aparátu se státní byrokracií apod. Budovaná ftllád í!d ^ °drážela korporativní ideu. Organizace vlastní strany i jejích nota * \Ck*eh (Mladi Národní jednota -MNJ), ženských (Národní jed-sPolk ľ '")ľ0^esnicn' odborových a zájmových (tělovýchovné či kulturní rých ^ s"ruzení byla třístupňová: místní, okresní a krajská. Členství v nčkte-Pů   -1 °'^amzaci (např. MNJ) bylo omezeno pouze na osoby slovanského
p°du' naopak Židé byli vyloučeni, jj^.    ® amově se SNJ hlásila k idejím autoritativní demokracie a činoro-^'ech nac,'wilau'smu- Slibovala vypracování nové ústavy, vyjadřující jednotu Qle U'      ^a a KarpatoruSŮ, a vládu lidu prostřednictvím stabilní parla-pop ■   Veí^'ny' Předpokládala zavedení volebního řádu, vylučujícího tříštění 0 1 lc^éJio života, dále převzetí odpovědnosti za vedení nového státu, re-f nlzaej státní správy a soustředění všech národních sil. Program se měl enj0vat na mladé lidi a řešení otázky imigrantů a tzv. židovského problé-jj,'   ekonomice bylo předpokládáno vybudování soustavy řízeného hospo-2e SVV^ úměrné omezení židovského a cizích živlů, částečné znárodnění v . selské pudy či zachování soukromého vlastnictví a podnikání (ovšem klencích Státního zájmu). V zahraničně-politické rovině byla preferována p .Ie Přátelství se sousedy, a to včetně Německa. Tento výčet programových
'oiit lze považovat za příznaky auloritarizace SNJ. ČSn Založeni opoziční Národní strany práce (NSP) došlo 11. 12. 1938. (IR       "končila činnost o týden později mimořádným likvidačním sjezdem • l2- 1938). Jádro členstva NSP tvořili sociální demokraté, dále část ' Odních socialistů a také jednotlivci z řad bývalé KSČ.
PřOgram NSP hovořil o demokracii sociálně reformního charakteru, °Vfiosti a spravedlnosti. Obranná strategie strany předpokládala umírněné PoJetí demokracie ve smyslu zachování právního státu, spolupráce s vládou aJeJÍ kontroly z pozice loajální opozice. V sociální oblasti program zdůraz-nií snahu o sociální spravedlnost a hmotné a mravní povznesení obyvatelia. Ekonomické pasáže kladly důraz na aplikaci soudobých moderních palních idejí, konkrétně keynesiánství.
NSP se tedy snažila neodchýlit se příliš od prvorepublikového režimu, vsem zároveň nezavdat vlastními aktivitami příčinu k možné represi ze rany státu. lomu odpovídaly konkrétní kroky také jejích dalších organi-ací, napr. mládežnického Národního linutí pracující mládeže (NHPM). ^horepublikové reálie ovšem neumožnily NSP zásadnějším způsobem pr°grarn uskutečnit.
96
Politický systém českých zemM^E^—
3.9 Regionální systém
^ínajeříjnem l^x|)yJ/I
centráTnfch T T"* destrukceL^fmně~správníhQ uspořádání naflttf*>-n.skvc,     , "   <UCÍ Vť P^PÍc s haOtÍCkéh0 ^avoviní se kompetencí
ny. které se měl      y viasřn"ni cestľ   x     ásíí bývalého Českoslo^n-sta,,1í správy a Y °drazil Ve Výšení efľj;°pak Panované parciální z0J* centrální kontr i^0*1**)'. a ,ež bv       ľ nc,n,^ÍĽh řl středních článku Na Slovensku f znamenaly posílá
části Slovenskí a P  P°mnieIlOvské nr «
P°stoupen vi'wľ , karPatské RUsi ú , fn^5 Pláště územní zh-áty (již"1 h°daz6. ,0 ^'Sk^-i.a„Jy v n "ylľ Ví^-k<>uarbltrážíz2. II. 1938 Tisa (7. 10 ioX NásIcdněhyía^ d?vkua»tonomie(tzv.Žilinská^ ŕ22- h. I'JIK) r 1] a PřiJai ústavní ,á,°rena s,ove«ská autonomní vláda Statnéhoslovens] f.°nstl^cepoJitickéh " ° autonom" Slovenské krajiny Koncentrační nm( ° Státu ^ odehrával ^ř™1'a s"aha o vytvoření samo-;Vllli<'c na zákLí!ľ ľ °***val koZ      hcslc»1 zjednodušení poměrů-
ZerVaíí^ PoliÄ1^ ■"tonotel uCllSký,n' —niky. SĽS se hlásila nos! a Postupnc ,íkmi^mus Osfľfľ' propoJuJící nacionalismus a kon-U80r;?rÍ2aci Slov »*'b52ľ. « —ovaly ěin;
' • '2- 1938) Vvv poívrdiIo kon /any" Autonomizaci a b*í su,uíí'4.3. í939)    j VyVrcholil vytľoľ1 "°,eb d(> slovenského sněmu
n«« viác,^,(;!;;;dě * v^^*^ hraničními ym^
a"   nár0dn^tní ," m; "ľ.       schopen zlh ^        spravovaný au^ ^y^nu 1í)vla J*J«lo k autoritarizaci poUúckél* v! ,Ckých tibách? ^) k     ť/U ^ckých stran ustavena
r ,Sl0sti n« me1 'D 1^ £f^ala v ne zcela nedenK>-k n "^^"-C; n ,ím vyv'>»- y tQh0Í0 ú2emí « odehrávaly
mez,národník      de,1° územní] •
'"""'"ľli.b ;•; ™s,«Uecinotka byla ílcn** " '      m,d Labem. Opava).
gký systém Druhé republiky
1 Literatura ,  rqR jgiS-l938'
■ politický systém CSU
KLOVÁ, E, československá demokracie. ^ aha 1992. , ,ka wuiití ve druhé rep .
MART, J, Problém česko-slovenského - ^ současnost, 1999, č. 4, s. 8-12. ^ední dny * !%Jtf «1*^
MRT, J. - KUKLÍK, I.: ^amat^vT^ ^    994 248 s.
LOCH, A.. HŘEBFJK, J.   ZOUBEK.^spEKTRUM 1^-
*ER, j, Prvni a Druhá českosloven^P   4 g 33035 L
*** systémů, Pohtologický časopisy     Marck, e {M l8áhl998,
ZER, ií Sřran;^ ^ re^fčeskoslovenska v I*
*o slnmklvi nu území českých «
lomoac 2000, s. 289-298. Praba 1992.
1ENEC, I.: Stovek ',..,ha 1992.     , ,()9?
TIL, v, RepMika nad stranám',1 Praha 19»* l)2
LÍK, I, sLuM äemOkraU v       ,,  /<ji}0'/9S9, B***^
AK, E, PMttfcU ««V »« S'°\f*m s„toP«í<"" i"'""'" ' ES, 9.: Mezi Mnichovem 0 Beríinei • -
">0 1992. ,.,   ,(,18-/939, P'ahan        praha 19^-
rahaI993, ,      Praha 1997.
% L: O autoritativní národní sd, l9g8. l^LK,D.:Dcvi/^/n(/ié/T7^/,/í/c-Vl
Politický systém českých zr-.Mi 1848^19^5-o _.___-------——■—■-----
4.
POLITICKÝ VÝVOJ ČESKÝCH ZEMÍ
V LETECH 1939-1945 POLITICKÝ SYSTÉM PROTEKTORÁTU
4.1 Klasifikace politického systému
Tzv. Protektora! ('echy a Morava představuje éru počínající jednostranným výnosem o jeho zřízení (15. 3. 1939) a končící osvobozením českých zem. aa začátku května 1945 z východu sovětským, a ze západu spojeneckými vojsky. Jednalo se o okupační zřízení, v němž se Čechy a Morava dostaly pod prímou vazalskou patronáž zahraniční mocnost, hitlerovského Německa (tzv. Iretí Ríše). Z hlediska státní formy v této éře došlo v českých zemích k aplikaci klasického totalitního modelu. Jeho zvláštností přitom byla cizorodost jeho inspiralorů a budovatelů
Protektorátní politický model byl charakteristický totalitarizací života společnost.. V tomto období byly přítomny a rozvinuty v podstatě všechny klas.cke rysy totalitarismu: oficiální vSevvsvřtluiíď ideologie, totaln, cenzura, upíná kontrola státu nad ekonomikou (včetně částečného omezen, soukromého vlastnictví), vzhledem k válečnému stavu logický ab-solutni monopol státu na kontrolu, výrobu a využití prostředku ozbrojené moci a v neposlední řadě fyzický a psychický teror obyvatelstva pro-stredmctvim tajne pol.c.e a výjimečným staveni č, stanným, soudy jako praktickým, metodami. Populace přitom byla soustředěna do jediné masové organizace nestraníckeho charakteru. Termín totalitní svstém se tak jeví jako zcela odpovídající.
Uvedene body s, ovšem zaslouží bližší zkoumání. Např z hlediska přítomnost! ideologie byla situace poněkud složitější. Základní ideové pili* [ rotektoratu mely představovat myšlenky protektorátuího vlastenectví a so-spravedlnosti, zprostředkovávané stavovským řadem Ty se ovšem nevyvinuly do podoby klasického nacionálního socnl.smu V praxi totiž, především pak do roku 194 I byla snaha českých úřadů i médii o posilování ducha českého vlastenectví, přirozeně „pod ochranou Říše"* často ve střetu s nacionálne socialistickou propagandou okupační moci. Taktika německých
^PiT^ý vývoj českých zemí v letech 1939-1945
99
orgánů se přitom spíše než na politickou mobilizaci obyvatelstva zaměřila na Pasivní důkazy jeho loajality, depolitizace a především pracovního nasazení. Ideologické prvky tedy sice byly přítomny - .uveďme důraz na vůdcovský Princip, tzv. rasovou inventuru, tedy antisemitismus a praktické kroky k tzv. konečnému řešení židovské otázky f viz aktivity tzv. Ústředny pro židovské vystěhovalectví), či všudypřítomný mýtus vítězné německé armády a obecně germánské rasy, promítající se kupříkladu i do pozměněného výkladu českých dějin (rozbití „českého dějinného mýtu") nebo tajených projektů germanizace českých zemí. V praxi však míra ideologizace a naopak pragmatismu (viz např. projekt „odpolitizování délnicťva") kolísala v závislost, na potřebách maximálního nasazení práceschopného obyvatelstva ve válečné ekonomice. Lze v této souvislosti rozlišovat období neurathovske, heydrichovské a frankovské, a to podle druhu převládajícího teroru (psychický či fyzický, hromadný či selektivní) a dominujících přístupu v sociální a politické oblasti (viz níže). f
Důraz na maximální soulad každodenního života s požadavky valecne mašinérie Říše se odrazil i v dalších znacích totalitní protektoratni soustavy. Snaha o co největší využití lidských a surovinových zdrojů vedla k zavedeni válečného plánování a direktivního řízení, tedy kontroly státu nad ekonomikou. Nacistický režim též prováděl absolutní dozor nad prostředky masové komunikace, které zapojil do potřeb propagandy. Cenzura, postihující celou informační sféru, vedla k totálnímu embargu na svobodu projevu. Na drulie straně je ovšem též nutno zmínit značnou přizpůsobivost časti novinárske obce novým poměrům (tzv. žurnalistický akíivismus - V. Krychtalek, J. kie-men, K Lažnovský ad.). Vše pak zarámoval mimořádně úcinny systém fyzického a psychického teroru obyvatelstva prostřednictvím tejne policie. Permanentní perzekuce, primárně zaměřená na některé sociální, profesní a národnostní skupiny (inteligence, bývalí členové politických stran, dustoj-meký sbor, zednář,, Židé, Cikání), se stala všudypřítomným jevem.
Tyto všední reálie znamenaly úplné potlačení základních lidských prav a svobod Okupační režim přitom nesuspendoval pouze politická a občanská práva a svobody, nýbrž nedbal ani práv základních (života apod.). Mj. došlo k rozdělení obyvatelstva do dvou z hlediska práva nerovných tříd: na (a) německé státní příslušníky a na druhořadé (b) osoby s tzv. protektormi příslušností (i jiné než české národnosti, pokud byly dříve československými státními občany). V některých sférách, např. z hlediska osudů židovské či cikánské menšiny, pak nacistická praxe nabyla tragických rozměrů. V tomto smyslu je nutno hovořit o plné totalitarizaci české společnosti.
V této atmosféře se uskutečňoval domácí odboj. Jeho původně naivně nadšený charakter se ovšem změnil po začátku války v září 1939 a podzimních
£gHIlg!ljjgT_ém českých zemí T848^1ggg
pr^nacistiokých demonstracích roku 1939, kdy Němci opustili dosavadní X, rľ snPľ ', ľ"'",',1 ak"Vn0St cnosti byla zaměněna za spíše p>-vľle e      ľ,' "'ľ""'6 Sítí * ^'y Pohova, konspiraci. Ovsem
ď        vn    ľ   SC ""'ľ""' okupačni *** podařilo opakovaně Kk* v a ""T S",UklUry a P»«"cln6 garantova, většině kategon.
umveTnel * Pľtf" *khdn!ch ži™ P«»* určitou materiální
issäkä ssrodbo",eL teritona' Masowí;
vsak ^nehB^S^.PCrh,M,i 3 Riäil2' " 3 1 ? "S Mu přeceňovat Mi,, ,«ho ľ í ľľl"5' "bav z brutálních po**
pačním poměrům linětkot °byvi"el^' P**"*' se novým oku-teprezenľace na I u ován , ľľ P kolaborace) domácí polib* i v současnosti širocediľ;'*"™"11'" ^tému každopádně zůstával'
diskutovaným, otázkam, české historiografie.
4-2 Politický vývoj
/    m čně D    ľ",'C ■- f° Ífe ",,,íž"6 "»voH, „ „poutickém" vývoj'
va , ; ky T PrOtekt0rát nebyl subjektem mezinárodního ,*+ v po I, č " V(i ^"ropolitické rovině se pak šestiletý vývoj <***•' Vsit^ÄÄ^ľ^"'11 ^^oky okupačních <** ký rozměr v tém t     '''' "'"'^ "ár°da pak primárně pol»W
mčnímu , domácím, 'adrzovacl u*'iku, a z počátku také odboji, zahrazenu, charakteristické I 0dp0VÍdal okuPatoi skutečnosti český<*
15- března 1939      íednání I
česk^cíi ví1'.í!aChya R Chvalkovského v Berlíne; okupace , ^^^^
w     Výnos o Tří*—* -
'•července 1939
iNemeekem
Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava; jmenování první protektorátní vlády R. Berana ,VJ9   Slovenský sněm schválil Ústavu Slovenské republiky ,l,Cn :'1,St0pad 1939 Demonstrace v Praxe pnu, nacistické okupaci, které vyvrcholily pohřbem J. ()plctala a vedly k uzavření českých vysokých §k0j pi ičátcV roku 1940 111
, vm wganizace domácího odboje utvořily společné 'střední vedeni odboje domácího (ÚVOD) Ustaveni Národne revolučního výboru Československa j»# Vrcholného odbojového orgánu; vzápětí /likvidován
-^L^°J_českých zemi v letech 1939-1945 _ "| 01
cl" 'c^l R. Heydrich jmenován zastupujícím říšským protektorem;
o den později vyhlášením stanného práva nastartovány represe proti civilnímu obyvatelstvu 1^   'Jn'i l 941 První transport židovského obyvatelstva z Prahy
• Května I942      Atentát na R. Heydricha 2 „ - Vyhlazení Lidic a Ležáku
CCl vence 1942     Tzv. přísaha věrnosti národní pospolitosti a Říši - účast téměř 200.000 osob ?°Slnee 1943        Vznik Slovenské národní rady (SNR) I ' Sl,)na ' ÍJ44        Začátek Slovenského národního povstání
• ^<ui 1944 Sjcdnocovací sjezd Komunistické strany Slovenska
a Sociálně demokratické stany na Slovensku ljt~n a listopad 1944 Konflikt vládního zplnomocnence pro osvobozené území ministra F. Němce se SNR, následné jednání delegace SNR v Londýně s Ľ. Benešem
6' ,lst(>padu 1944   První sjezd tzv. národních výboru Zakarpatské Ukrajiny v Mukačevě; volba Národní rady Zakarpatské Ukrajiny
■ (,ťbna 1945        Jmenována první vláda tzv. Národní fronty v čele se Z. Fierlingercm
cll'bna 1945        Vládou schválen tzv. Košický vládní program národní a demokratické revoluce ~ ' 30. dubna i945 Ustavující schůze České národní rady v Praze, včele A. Pražák
•3 Ústavní vývoj
V logice uvedených poznámek o faktickém slávu na území f™^*^° 1S- 3. 1939nelzeo ústavnosti hovořit. Vložením osudu ^''^o *« !*fce a ffekého kandéfe A. Hitlera a zveřejněním jeho vy nos— P'otekto,álu (16 3 1939) byla dovršena faktická likv.daceštítní suverenity fe^chxen (.Vzhledem k okolnostem tohoto ato^ k hrnuto kroku, psychicky nátlak a vyhrůžky Nemcn, poruta základnu.!, šatních , mezinárodních práv) je nutno hovor,, o jeho nuh.c. V dulsun období pak byla ústavní listina zcela ignorovaná.
Uspořádání po 16. 3. 1939 ostatně z hlediska sta ovedy a mezmarodmho Wva „epředsuvova.0 klasický „protektorát"  termu, vyjadruje n,ez,-"árodně-právní vztah). Spíše se jednalo o vazalsky sta., zbaveny mezma-r««ní subjektivity; šlo tily o fonnulaci vmtros.atmlm stayu, zachováva,, c>'ho ovaci státoprávní základ (na rozdíl jak od protektorátu, tak od pouhé
102
Politicky systém českých zemí 1848-1989
provincie). I potenciální práva Protektorátu, např. jeho teritoriální autonomie, přitom byla zcela deklarativní. Navíc se nemuselo jednat o definitivní model diskutovány byly možnosti jeho změny za účelem jednak maximalizace využili protektorátních kapacit pro potřeby totální války, jednak výhodnejší situace pro uskutečnění germanizace protektorátního prostoru a na něm se nacházejícího obyvatelstva.
Konstatování o spletité „konštituční" situaci se ovšem netýkalo pouze metod okupačních sil, ale také vztahu Slovenska k tradici československé státnosti. Přijetím slovenské ústavy (21. 7. 1939) byla potvrzena státní suverenita a institucionální celistvost (Sněm, Státní rada, prezident a vláda) Slovenského státu. V dalším vývoji sc však na území Slovenska objevily instituce, které se přihlásily k československému státu: viz navzdory nesouhlasu Londýna vznik Slovenské národní rady (SNR) tzv. Vánoční dohodou (prosinec 1943;. Její deklarace o převzetí moci na Slovensku (1. 9. 1944) v souvislosti se Slovenským národním povstáním a její následné aktivity (vydala 40 nařízení a na dočasné osvobozeném území organizovala státní správu) přitom založily stav právního dualismu.
4.4 Moc zákonodárná
Klasický princip dělby moci je v totalitních politických poměrech nahrazen propojením všemocného státu a totalitní strany. Protektorátuí soustava v tomto smyslu nebyla výjimkou, pouze v roli Státu i Strany vystupovaly německé struktury (Vůdce, Říše a Nacionálne socialistická německá dělnická strana NSDAP). Celý formálně autonomní (svézákonný) systém byl pouze navenek zkomplikován počáteční organizační dualitou. V ní soustavu českých organu kopírovaly a především instruovaly a kontrolovaly úřady říšské. Počínaje rokem 1942 ovšem byla tato dualita nahrazena přímou personální inge-renci Němců a faktickou likvidací autonomie protektorátních orgánu.
Některé instituce přitom totalitní režimy buď zcela likvidují, nebo je přetvářejí v pouhé kulisy bez reálného obsahu. Tento osud potkal i český (československý) parlament Národní shromáždění. Obě jeho komory byly pod heslem zjednodušování poměrů rozpuštěny (21. 3. 1939). Formálně parlament ukončil činnost vládním nařízením z 5. 10. I 939, jímž byla zrušena obe předsednictva, respektive definitivním uzavřením sněmovních kanceláří (1 5. K). 194 I)
I e^islaíivní činnost byla po celé protektorátní období v rukou okupačních úradu a měla direktivní charakter /. hlediska normotvorby a aplikace
práva přitom lze hovořil o několika etapách:
Politický vývoj českých zemí v letech 1939-1945
103
1) v období měsíc trvající vojenské správy po 16. 3. 1939 byla normotvorná činnost v rukou vojenských okupačních složek;
2) v druhém období (polovina dubna 1939 - počátek r. 1943) příslušela normotvorná činnost státnímu prezidentovi a protektorátní vládě (v souladu s druhorepublikovým zmocňovacím zákonem, jehož platnost ovšem uplynula na konci r. 1940); zdrojem zmocnění k protektorátní normotvorbě se tak stal protektor jako říšský orgán, který dosud především dozoroval protektorátní legislativu; v zásadě však již dříve právo vycházelo z aktu říšské moci;
3) s nástupem R. Heydricha byla normotvorná kompetence vlády zcela zlikvidována, práva prezidenta zůstala nezměněna; po realizaci lleyd-nchovy správní reformy lze hovořit o plné kontrole normativních aktů protektorátních orgánů.
4.5 Moc výkonná
Výnos o zřízení Protektorátu předpokládal recepci dosavadního práva, a tedy i zachování v podstatě celé dosavadní správní organizace. Tento stav nastal po skončení měsíční tzv. vojenské správy (16. 4. 1939) a realizaci jejích pacifikačních, stabilizačních a uniíikačních opatření. Explicitně přitom byly zmíněny tři orgány: hlava autonomní správy (tzv. státní prezident), protektorátní vláda a zástupce u říšské vlády (tzv. vyslanec). Podmínkou jejich praktického fungování ovšem byl soulad s linií Berlína; zastupovaného v Praze říšským protektorem. V nově sestavené vládě A. Eliáše (28. 4. 1939) tak již chyběly funkce ministrů zahraničí a národní obrany (ochranu Protektorátu převzala Říše, v červenci 1939 zřízené tzv. vládní vojsko mělo marginální význam), což vyjadřovalo vazalské postavení Protektorátu vůči Říši.
K podstatnějšímu přebudování existující institucionální struktury tedy nedošlo. Pro dozorčí činnost ovšem okupační síly vytvořily dvoustupňový systém říšské všeobecné vnitřní správy, kterým byly položeny základy dvoukolejné soustavy orgánů veřejné moci v Protektorátu. Vedle autonomních orgánů totiž fungovala síť orgánů říšských, jejichž působnost se neustále rozšiřovala. Záhy tak vyprchaly počáteční iluze, např. představa, že nové instituce sice dostanou totalitní tvář, nicméně do jejich čela je možno postavit demokraticky smýšlející osoby.
Výchozí snaha vlády a řady státních orgánů o pomoc domácímu odboj (o vládě lze dokonce do r. 1941 hovořit jako o jeho koordinátoru a donátoru tak byla konfrontována s narůstajícím tlakem ze strany říšských úřadť.
I 04
Politicky system českých zemí 1848-1989
Zejména pak protek tom jako faktické hlavy celé protoktorátní exekutivy, podléhající pouze Vůdci, a protektorova úřadu, budovaného jako regionální ministerstvo. V rukou protektora spočívala normotvorná, kontrolní a rozhodovací pravomoc. Jeho suverénní postavení bylo částečně omezeno až zaváděním totální války od února 1943, která vůči Protektorátu posílila kompetence oprávněných říšských úřadu (především ministerstva pro zbrojení a válečnou výrobii). Nadále ovšem protektor zůstal jediným představitelem říšské vlády v Protektorátu. Jeho reálným rivalem lak paradoxně byl pouze jeho zástupce státní tajemník. To bylo dáno především mocenskými ambicemi K. II. hranka, který tuto funkci zastával.
Výchozí „měkká" éra byla ukončena zatčením předsedy vlády Eliáše v lednu l 042. Příchod nového zástupujícího říšského protektora R. Heydri-cha (měl trvale zastoupil K. von Neuratha) v říjnu 1941 totiž znamenal definitivní a totální podřízení veškerého obyvatelstva, neberoucí ohled na původní dohody o vztahu Protektorátu k Říši. Tomuto cíli odpovídala jak reforma správy (od ledna 1942), především zrušení dvoukolejné správy a postupné vyprázdnění institucionální autonomie protektorátní správy spojené s rekonstrukcí úřadu protektora, tak i konkrétní praxe: stanné právo, teror obyvatelstva, ale zároveň i posílení sociálního zákonodárství. Situace se nezměnila ani po atentátu na R. I leydricha a jeho nahrazení K. Daluegem íkvěten 1942), respektive W. Frickem (srpen 1943). Vzhledem k nepřítomnosti posledně jmenovaného v Protektorátu v posledních dvou letech války moc v rukou soustředil ctižádostivý K. 11. Frank, dosud státní tajemník v Úřadě říšského protektora a nyní oficiálně německý státní ministr pro Lechy a Moravu. Jeho moc omezila až opatření k obraně území Protektorátu, j|miž přešel praktický výkon moci na armádní vedení (generál Toussaint).
Postavení protektorátu! vlády odpovídalo měnícím sc reáliím: nejprve došlo k jejímu kompetenčnímu posílení, kdy vláda plnila úkoly jak normotvorného, tak i správního charakteru. Byla přitom z výkonu svých funkcí odpovědná jak prezidentu (který ji jmenoval), tak i protektorovi. Naopak nijak vázána nebyla výboru Národního soumčenství. Po zatčení A. Eliáše v ní přitom již dominovalo aktivisticky orientované křídlo ministru, vedené J. Krejčím.
Příchod R. 1 leydricha do Prahy pak znamenal úplnou depolitizaci veřejného života a konec relativní autonomie protektorátních orgánů. Do jejich vedeni byli dosazeni Němci, říšské instituce byly zrušeny, přičemž, ovšem uskutečnění nepopulárních opatření mělo být vyhrazeno přímo Čechům, /meny postihly i vládu: redukován byl počet ministerstev a pozměněny jejich kompetence (nejvýznamnéjšimi resorty se staly vnitro a lidová osvěta). Každý z ministru ovšem především dostal německého generálního zástupce, zprostředkujícího zájmy Říše. Vláda lak v podstatě jako kolektivní politický
Politický vývoj českých zemí v letech 1939-1945 105
orgán přestala existovat. Novým podmínkám ostatně odpovídalo i její personální obsazení, v němž vedle nového předsedy vlády J. Krejčího dominoval ministr lidové osvěty E. Moravec, symbol protektorátní kolaborace.
Systém autonomních orgánů Protektorátu byl následně doplněn např. o Kuratorium pro výchovu mládeže a další organizace, sloužící k realizaci hesla „méně spravovat, více řídit". Všechny popisované změny stejně jako opatřeni na jaře 1943 v souvislosti s totální válkou byly činěny s úmysly maximalizovat efektivitu protektorátní správy a zvýšit výkonnost české ekonomiky. Reálným výsledkem se stala likvidace mocenského dualismu a tím pádem protektorátní autonomie. Dosazení poslední protektorátní vlády R. Bienerta (19. 1. 1945) pak již naznačovalo blížící se konec pro-tektorátního institucionálního systému.
V závislém postavení byl i státní prezident E. Hácha. Navzdory papírově nezměněným kompetencím totiž veškeré jeho závažné úkony podléhaly souhlasu říšského protektora. Přesto Máchova počáteční linie (do září 1941), tedy protesty proti zatýkání a intervence za vězněné, respektive finanční podpora odboji, vycházela z představy zachování jistých práv a byla tak v intencích představ londýnského exilu a přímo E. Beneše. Ten byl zároveň státním prezidentem i vládou uznáván jako nesporný vůdce národa. Příchod R. Heydricha ovšem vedl E. Beneše k požadavku abdikace E. Máchy i vlády. Mácha ovšem návrh vlastní abdikace na nátlak Němců stáhl. Tím skončila i tolerance Londýna k jeho osobě a obecně protektorátní reprezentaci. Následné výrazné zhoršení Háchova zdravotního stavu vedlo k jeho přesídlení do Lán a faktické pasivitě. Německými úřady byl poté využíván spíše k symbolicko-propagandistickým účelům.
4.6 Moc soudní
V organizaci soudní moci nedošlo na území Protektorátu k zásadním zr^ nám. Ukončeno bylo pouze rozhodování Ústavního soudu a došlo k úzer < ním posunům soudů v působnostech. Nově zahájily činnost orgány německé moci. Trojstupňová soustava řádných německých soudů byla budována od dubna 1939. Těmto soudům přitom podléhali nejen němečtí státní příslušníci, ale ve vymezeném rozsahu i ostatní obyvatelstvo. Soustava byla později doplněna o soudy branné moci, zvláštní soudy a soud SS a policie pro Cechy a Moravu. Na Protektorát se také vztahovala působnost Říšského soudu a Lidového soudního dvora.
Kromě institucionálních postřehů je ovšem nutno zdůraznit, že samotný výkon práva v protektorátních reáliích neodpovídal demokratickým
106
Politicky systém českých zemi 1848-1989
standardům. Aplikovány byly principy přednosu a nedělitelnosti politického rozhodování, čímž se soudy vyvázaly / povinnosti řídit se platným právem. Dostaly se tak vleku ideologické objednávky nacistického režimu a priority německé vyvolené rasy. Vzhledem k jejich podílu na systematických teroristických zásazích proti civilnímu obyvatelstvu tak nelze o právu vůbec hovořit (srovnej termín „neprávo"1).
4.7 Stranický systém
/.uliv pi.i mžení Protektorátu došlo ke sjednocení české veřejnosti tlo jediné organizace    tzv. Národního souruěenství (NS, ustaveno 23. 3. 1939). Existence monopolní národní organizace nestraníckeho charakteru představovala důkaz totalitarizace Protektorátu. Vedle tohoto útvaru se ovšem objevila i další seskupení, činící si nárok na politickou reprezentaci Protektorátu vůči říšské moci. 1 po neúspěchu epizodního pokusu Vlajky, Akce národní obrody (ANO) a Národní obce fašistické (NOF) o převzetí moci vytvořením tzv. Českého národního výboru (15. 3. 1939) se tyto skupiny nadále pokoušely o zisk privilegovanějšího postavení. P   Za neaktivnější je možno označit Vlajku v čele s J. Rysem-Rozsévačem. Ani jeden z jejích pokusu o zviditelnění (např. založení Českého národně socialistického tábora v říjnu 1 9 \9 nebo obsazení ústředí Národního sourucenství X. K. 1940) však nevedl k zisku adekvátní pozice, což bylo dáno především skepsí říšských orgánu co se týče možnosti jejich širšího využití. Nakonec byly některé špičky této formace německými úřady před dalšími akcemi přímo postiženy (např. Rys-Rozsévač, který se pokusil vést kampaň 1 proti ministru E. Moravcovi, skončil v koncentračním táboře Dachau). Další kolaborantské organizace (('esky svaz pro spolupráci s Němci, Český svaz válečníků či Česká liga proti bolševismu) pak fungovaly přímo pod okupační správou.
Protektorátní realitě logicky odpovídal i charakter opozice, která byla nucena se uchýlu do ilegalit v. <■ )pozice se od počátku dělila do dvou táboru, na demokratickou a komunistickou, odlišující se jak vlastní organizací, tak programem. Demokratická opozice se záhy po březnu 1939 zformovala do tři základních odbojových platforem, které ještě reprezentovaly i politické směry:
1. Politické ústředí (PÚ) melo být politickou organizací, reprezentující všechnv. nekomunistické subjekty (v čele P. Šámal, dále P. Drtina, P I I eieiabend. f Mala .1. Nečas, P. Kasin), a v podstatě vedoucím orgánem odboje, napojeným přímo na zahraničili odboj;
Politicky vývoj českých zemí v letech 1939-1945
107
2. Obrana národa (ON) - nejmasovější vojenské seskupení s nejrozvi-nutějŠí organizační strukturou (v čele gen. J. Bílý), jejím základem bývalí důstojníci, Sokoli a další přestavitelé masových společenských organizací a spolků s prvorepublikovou tradicí;
3. Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ) - organizován osobami kolem některých levicových spolků a skupin.
Všechny tyto organizace (s částečnou výjimkou PVVZ) byly ovšem již na začátku roku 1940 zasaženy vlnou zatýkání. Proto se na přelomu dubna a května 1940 přistoupilo ke sjednocení demokratického odboje vytvořením Ústředního vedení odboje domácího (ÚVOD), který měl též překonat počáteční politickou rivalitu. Jeho činnost byla paralyzována během roku 1941. Až v roce 1943 pak dochází k opětovné aktivizaci nekomunistického odboje (nejvýznamnější organizace: Přípravný národní revoluční výbor, Národní rada česká, Přípravný revoluční výbor - tzv. Rada tří). Ani těmto skupinám se ovšem následně nepodařilo vyhnout se německým zásahům, takže stav demokratického odboje byl na konci války dosti žalostný.
Komunistickému odboji se naopak podařilo zachovat striktní politický raz. V jeho aktivitách se přitom plně zrcadlila direktivní linie z Moskvy, včetně některých jejích proměn (viz např. reakce na pakt Ribbentrop - Molotov). Na druhou stranu jisté přizpůsobení se komunistů podmínkám ilegality se pozitivně odráželo v jejich schopnosti přežít opakované údery německých orgánů - viz postupná likvidace prvního (E. Urx, J. Zika, O. a V. Synkové) i dalších tří ilegálních vedení, a zachovat si jistou akceschopnost. Po napadení Sovětského svazu Německem se pak částečně otevřel prostor i ke kontaktům na odboj nekomunistický. Od podzimu 1943 vazbu zprostředkovávalo především Revoluční odborové hnutí (ROH), platforma založená na odborových strukturách.
Právě z ROM, KSČ a Rady tří vzešel na konci dubna 1945 oficiální výkonný orgán domácího odboje - 27-členná Česká národní rada (CNR) v čele s A. Pražákem. Její role ovšem byla vzhledem k linii představitelů exilového prozatímního státního zřízení epizódni a omezila se pouze na dny Pražského povstání.
4.8 Základní data o relevantních stranických subjektech
Vzhled em k charakteru éry nelze hovořit o standardních subjektech se stra-nicko-politickou relevancí. Nejvýznamnější roli hrálo Národní souručen-ství (NS). Přihlásila se do něj takřka kompletní mužská populace a velké
108
Politicky systém českých zemi 1848-1989
procento žen a mládeže. Padesátičlenný výbor Souručenství (později často rekonstruován, resp. ztrácel vyznaní na úkor užšího ústředního vedení) v čele s A. Hrubým (později v této po/iei .1. Nebesky, rytíř J. Fousek, T. Krejčí a R. Ryehtrnioc) jmenoval prezident Mácha, a to po konzultacích sc stranic-ko-politickou reprezentaci (v březnu 1939 napr. s R. Beranem a A. Hamplem). Snahou přitom bylo eliminovat osoby, které se nějakým způsobem v minulém období kompromitovaly. Personální selekce přirozeně vedla ke stavu, kdy se v N S začaly prosazovat i kolaborující živly (V. Krychtálek). K nacizaci NS však nedošlo viz napr. nesouhlas výboru NS s diskriminací Židů.
Souručenství mělo korporativní charakter, organizační hierarchie reprezentovala jednotlivé složky společnosti, počínaje mládeži a konče profesními a odborovými sdruženími, stejně jako bývalé i existující stranické proudy (včetně NQF a ANO; naopak účast Vlajkám byla pouze krátkodobá). Počáteční vize budování Souručenství jako reprezentativní organizace českého národa,, nahrazující např. parlament, ovšem vzaly záhy za své. Stejně jako počáteční obranárská taktika proti proněmeckému aktivismu, či dokonce Nčmci záhy odhalená spolupráce s odbojem. To vedlo též. k ochlazení zájmu veřejnosti. Souručenství se pak postupné vyprofilovalo jako depolitizované sdružení, zaměřené (především od r. 1943 ) na kulturní a osvětově výchovné úkoly, při podřízenosti Moravcovu ministerstvu.
4.9 Regionální systém
V protektorátní éře v podstatě přestala územní samospráva existovat. Samosprávne sbory luicľ přímo zanikaly, nebo ztrácely působnost ve prospěch výkonné moci a státních orgánů.
Pomineme-Ii komplikovaný česko-slovenský vztah, pak v porovnání s uzemni realitou po roce 191 K najzásadnejší změnu přinesl vývoj v nej-východnější části republiky. Na tzv. sjezdu národních výborů v Mukačevě (26. I 1. 1944) totiž byla zvolena Ukrajinská národní rada v čele s I. Tur* lamcou, která pod výrazným tlakem sovětských orgánů podala žádost ° připojení území Podkarpatské Ukrajiny k Sovětskému svazu. Vzhledem f mezinárodní konstelaci Benešova administrativa s touto změnou hranic, znamenající ztrátu tzv. Zakarpatské Rusi, vyslovila souhlas. Tento krok předznamenal mocensky obtížnou pozici poválečného Československa vůči So\ ět .Tanu svazu,
Politický vývoj českých zemí v letech 1939-1945
109
4.10 Základní literatura
BRANDES, D.; Ceši pod německým protektorátem, Praha 1999. ČELOVSKÝ, B.: Mnichovská dohoda, Praha 1999. ČERVINKA, F. Česká kultura a okupace, Praha 2002.
DOLEŽAL, J.: česká kultura za protektorátu (školství, písemnictví, kinematografie), Praha 1996.
DOLEŽAL, .1.: Druhá světová válka a obnova Československa, Praha 1991. GEBHART, J. - KUKLÍK, J.: Dramatické i všední dny protektorátu, Praha 1996. GREGOROVIČ, ML: Kapitoly o českém fašismu, Praha 1995. KARNY, M.: Konečné řešeni. Genocida českých židů v německé protektorátu!politice, Praha 1991.
KROUPA, V,    MOULIS, M.   KAMENEC, I.: Fašistický režim v českých zemích
a na Slovensku (1939 1945), Praha 1983. KUR AL, V.: Místo společenství  konflikt! Češi a Němci ve Velkončmecké říši a cesta
k odsunu, Praha 1994. KURAL, V.: Vlastenci proti okupaci. Ústřední vedení odboje domácího 1940 1943,
Praha 1997.
MACDONALD, C. KAPLAN, J.; Praha ve stínu hákového kříže. Pravda o německé okupaci 1939-1945, Praha 1995.
MACHÁLEK, V.: Prezident v zajetí. Život, činy a křiž Emila Háchv, Praha 1998.
MARŠÁLEK, P: Protektorát Čechy a Morava. Státoprávní a politické aspekty nacistického okupačního režimu v českých zemích 1939-1945, Praha 2002.
MORAVČÍK, C: Organizace soudnictví v Protektorátu Čechy a Morava, Brno 1993.
MOULIS, M.: K. //. Frank, Praha 2003.
NAKONĽČNÝ, M.: Vlajka. K historii a ideologii českého nacionalismu, Praha 2001. PASÁK. T.: Zápasy primátora JUDr. O. Klapky, Praha 1991. PASÁK, T.: JUDr. Emil Hácha (1938 1945), Praha 1997. PASÁK, T.: Pod ochranou říše, Praha 1998.
PASÁK, T.: Český fašismus 1922 1945 a kolaborace 1939-1945, Praha 1999.
PĽRNĽS, J.: Až na dno zrady. Emanuel Moravec, Praha 1997.
PR EČA N. V.: Problémy českého stranického systému mezi Mnichovem 1938 a květnem 1945, in: V kradeném čase. Výběr ze studií, článku a úvah z let 1973 1993 (uspořádal M. Drápala), Brno 1994, s. 35 37.
SEľBT, F: Německo a Češi. Dějiny jednoho sousedství uprostřed Evropy, Praha 1996.
TOMÁŠEK, D.   KVAČEK, R.: Causa Emil Hácha, Praha 1995.
TOMÁŠEK, D.   KVAČEK, R.: Generál A. Eliáš. Jeden český osud, Praha 1996.
TOMÁŠĽK, D. - KVAČEK, R.: Obžalována je vláda, Praha 1999.
110 ■ iřU8-198Í
------—---___ Politický systém českých zemMj^iíL
5.
POLITICKÉ USPOŘÁDÁNÍ ZAHRANIČNÍHO ODBOJE A TZV. PROZATÍMNÍ STÁTNÍ ZŘÍZEN
(1939-1945)
5.1 Klasifikace politického systému
Tzv Prozatímní státní zřízení ČSR představuje specifické mstitucK^, -politické uspořádaní českého (československého) exilu v období dH svetové války a faktické okupace českých zemí nacistickým Něme<*-respektive existence samostatného Slovenského státu. Jedná se ví* . o kvazt-suverenní institucionální síť, vytvořenou českými a slovensKYV emi.racmm, kruhy za účelem vyjádření kontinuity české (ceskosloven *> statnost, v podmínkách jejího zpochybnění Mnichovskou dohodou. Po chu v první íaz, tedy zisku opětovného uznání československých org| v zahiamci ze strany Spojenců, se základním, cíl, Prozatímního sta^ znzen staly (,, koordinace odbojových struktur a (2) formulace pol*** asporadam povalečné ČSR
"ovdľ v ľ u ľľ'a podmínkám, vc kterých toto zH*^,
exľlovéh 'T ,K'"'ť ádňnmat J<*° formu Ani mi«o^ exaoveho modelu, jehož politická reprezentace byla fyzicky odtržen"
.      byľatĽls,V:' -to, který mela píLtavovat, nicmén^
, ,y, urcll politické ^ ? se ^adnii
způsobem projevdy především po květnu 1945. 5.2 Politický vývoj
dftaýZ'ľr Cf "S'OVe',sk6h<, ^hraničního odboje představový i "   ľ" k°nCepCÍ novéh° Poválečného Československa, 0* "toy byly exdove reprezentace v Londýne, respektive v Moskve. "'ľ';' "! u pmom      vzdory proklamovanému heslu sjednocen. £ md v boj, za porážku hitlerovského Nemecka a obnovu českoslov**** '"""y-kych kruzích k „í pfispřla ,., 1Wl.m ni ko^
--^[[S^USPOŘÁDÁNli ZAHRANIČNÍHO ODBOJE_ -j -j
^Ximálního odčinění Mnichova plus odstranění tzv. nedostatku prvorepub-.. °Ve Politické soustavy. A to i za cenu ostrakizace domnělých odpůrců této ( nie; Mezi nimi se ocitly především pravicové subjekty: na prvním místě grarní strana a národní demokracie. V atmosféře londýnského exilu se c   vzájemně propojovaly na jedné straně názorová pluralita a na straně ri|ne přirozená snaha o svornou sebeprezentaci vůči Spojencům. Po zisku jC,,cn opětovného uznání a obratu ve válce (1942-1943) se přitom v centru Pozornosti exilu ocitla otázka podoby nového poválečného Československa.
sechny jakoby parciální problémy (slovenská otázka, potrestání zrádců c kolaborantů, odsun Němců, podoba nového politického modelu, ba dokon-c^ Politická pluralita exilu atd.) se přitom pohříchu podřídily jednotnému lc ealu obrozené „lidově-demokratické" republiky.
Ještě jednoznačnější byly cíle moskevské emigrace. Komunistický exil ^ sOUladu se sovětským vedením vnímal válku jako opětovnou příležitost v.Vvozu revoluce do střední Evropy. Zesílený mezinárodní vliv Sovět-s*ého svazu, který přinesl výrazný podíl Rudé armády na porážce Německa, s£ Přitom měl stát záštitou pro účast KSČ na radikální politické i socio-ekonomieké transformaci poválečného Československa. Cílem KSČ, nyní n'koli asystémové, nýbrž naopak klíčové stranicko-politické síly, se stala co Rýchlejší socializace země a následné převzetí moci. Již během války Pfitom byly rozpracovány jednotlivé body této strategie (myšlenka národech výborů, postup při procesu znárodnění, vztahy k ostatním stranám, yužití některých ministerských resortů apod.).
1 r>- 4- 1939       Vznik Československého výboru ve Velké Británii za předsednictví
J. Masaryka
■ 4. 1939 Sjednocení krajanských organizací v USA do Československé národní rady v Americe
•H   I Olo
J )     Francouzská vláda uznala zahraniční Československý národní výbor
7
^        L/snesení o zřízení tzv. Prozatímního státního zřízení ČSR na britských ostrovech; E. Benešem jmenována vláda J. Šrámka
■ 1940       y rámci Prozatímního státního zřízení ČSR zřízena Státní rada;
Velká Británie uznala prozatímní československou vládu v zahraničí (definitivně 18. 7. 1941)
1. 1940     Zahraničními vládami Polska a Československa vydáno prohlášení o možném poválečném konfedenitívním uspořádání obou zemí
-• 1943     Podpis československo-sovětské smlouvy 0 přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci
prosinec 194 ? i , .
Jednán E Ben^ř
Ksč   ^^neäc v Moskvě «.« -
De) svetským vedením a s představiteli
' ° pro2atímním Í^SÄ ňár°dníc« výboru na ázemí republiky ^'tínání B, Beneše v M ^ ^
. Um UsP°řádáni a prog^Představiteli KSČ o domácím pová-54.945 S^^^^T*^
11 Program národní a demokrata*'
4. 12 1944 březen 1945 Jedii 4. 4. 1945
5.3 Ústavní vývoj
Posouzení tzv n,„. ,.
dOSti sloz"ó V, ,ľ" "miil"> státniho m.   ■ -
°pustíl Ceskoslľ Jako reakce ,„a ľ" ČSR z h|e<liS|(a ústavního J» Zl"™«<l"í vývo T*0' "a vzni k P "rkýĽh k™b", ktorým Se podařilo O) «PI,ÍP^ úk(,i ' !*?™'o a následný domácí i me-Tato Z; "z"li,lí « strany ľ • rePre*»tace se přitom staly TW Í* Pak «**«. fvT-? * <2) '^""lizace vlast"'' kr<,( » Prozatín.n      V ko"strukci tzv Lglsla,i™'' aktivitě českosloven-
C^love„ľke&rovéústavě Ä-*™^15- '«• <940).Tysic«
•ftSJr^-* n,chovem'miD™houKpubl"
^^Jrto^J^Pfc*^ * v """"ento svého vznik* '"'ľ' bV'o lpění ľa ,,UTt0vé vľ'Vé britské uznání Konipli"
'"ľ"lá k«»struk .fJ'Ľh jedno'livýIh n      em k "^ndardniexilové
• '"'"bi Vi*v   tT''m'ly " lo"'í,'t"'a,ed' "emnäíné. Na drahé
„,'• Míra udržen    Csk"sl"vensl(é| ľ    dVěmamom«"ycharakteri-
1;; • v *«* <c rr"*1'    t ■ jeh° **« poválečné
,,,   rks""' <S S°Ud0b^ Pe 1^ "ě ""'"W i-.lt» "ôlba moci '■ 8- ""'I T'ii v   !" '       'lokl™      Vl" fodmínkám
eh<>s,al"*«p0řid;rUCenéatudíž platné nebyvší
ěeskoslove součásti česko
^ořádání zahraničního odboje
1 13
Řízený rozklad tohoto systému pak proběhl v březnu a dubnu 1945 v souvislosti s kontroverzním rozhodnutím E. Beneše přicestovat do osvobozované vlast, přes Moskvu. Londýnská vláda se ocitla ve stavu demise, * moskevských ,ednání naopak vzešla tzv. vláda Národní fronty. Domácí Odbojové struktury (konkrétno Česká národní rada jako koordinátor Pražného povstání) přitom respektovaly prioritu zahraničního exilu z hlediska Práva na reprezentaci obnovované republiky.
K ukonLí Prozatímního státního zřízení došlo 4 5 194 v Kos ch imenovinfa, íeskoslovenské vlády Národní fronty (NF) v cek. s. Zdu.-kem Fierlingerem. O oficiálním obnovení úcinnooh usb.vy-IM» p«klw hovont od I*. 5. 1945, k<Iy Česká národní rada odevzdala vlade NF správu 3 ukončila činnost. , ,     , váltrv
Problém československé právní kontinuity v období dn* v^y nicméné nadále zůstává oblastí, na níž lze konstruovat rozmmt ^ ^jak Mnichovské dohody a-W^J-gJ neho uspořádání a politického vývoje v letech l M5 iy«. v je nutno za relevantní pro posouzení otázky ústavnosti v letech 1938 označit následující skupiny právních předpisu:
• legislativní aktivity v období Druhé republiky,
• akty orgánů Prozatímního státního zřízeni CSK,
• akty Protektorátu Čechy a Morava, ^
• akty Slovenského státu (ústava z 21. 7. 1939) a
• akty Slovenské národní rady od 1. 9. 1944.
5-4 Moc zákonodárná
Snaha o exilovými strukturami deklarovaný maximální respekt k únorové Ústavě se dostala do značného rozporu se skutečností co se týče zákonodarné aioci. V podstatě od počátku exilu se objevovaly vize obnoveni Národního shromáždění v nových podmínkách emigrace, a to z poslanců nadaných mandátem z parlamentních voleb 1935, respektive z tehdejších min.strú.
tyto představy však narazily jednak vzhledem k nízkému počtu vhodných exilu se nacházejících a Benešovi loajálních) osob, jednak (a především)
(v
Vzhledem k sílící averzi vůči přímému navázání na předmnichovské Stranic-
ko-
politické uspořádání. Nakonec v podmínkách Prozatímního státního zřízení přijala roli exilového kvaziparlamentu tzv. Státní rada. Jednalo se o nevolenou instituci, ^tvořenou dekretem 21. 7. 1940 původně jako poradní sbor prezidenta a Pomocný kontrolní orgán. K její zahajovací schůzi došlo 11. 12. 1940,
Politický systém ueskychJE*«. 1
naslct.
dně působila ve čtyřech obdobích. Naposledy se sešla 12.3. 1945, jej' působnost zamkla4. 4. 19-15.
Původně byl počet členu Statni     i      - ■ -nn-
ji    iuenu Matru rady určen na nejvýše 40 osob, jméno
vanych prezidentem vždv na 1 rnW Mäi       -       j y tulící všechnv r,i .u. , ° sc nnU)m ednat o orgán, repreze0
uipei vsccnny relevantní domácí nolih^       í , ľ j i- ^nadu
1941 v souladu « ,i.t   , P011"Cke proudy; proto byl od hstopaa
u" ' souladu s dekretem č. 3 z ?4 n   \óa\ / Jhvhndetn
nových osobnosti do em.W 41 rozSlřovan s PMth° "
h^ybova, mezi 40 a 50 o« P ^T* P^vitelů KSČ (pocc t j
osoDami). Prezident dále určoval jejího předsedu
-"--icvlv. svolá-
(původně Rudolf Bechyně, po něm Prokop Maxa) a nustopreus^w ,t
val její zasedáni, schvaloval jednací řád apod. Cleny Rady nl° ,a
vládě standaran
1 '"•nistii., aniž by přitom
kontrolními pravomocemi oponovala vůči
Statní rada ovšem předevv' kompetencí, která dekrete   ľ "edÍSponovala skladní normotvornou
moci zákonodárné přešla vľ ° 2 Z l°" 1940 0 prozatímním výkon1' agendu. Institucí tzv dekletr"Pr?.Spéch Preziaenta, který navíc určoval jej1 vé ústavy, neboť dekrety r x,^0"1 nemě,a h>'1 narušena platnost únore návratu do osvobozenéČSrT "asledovně Podléhat ústavní ratifikaci p° vůči ústavě se jednalo eviH Z"-' ÍCe)' Navzdory proklamované šetrnosti ^todu. Laentne Q Politickou a svým způsobeni revolu^
Vzhledem k tomuto onatí ' tlvní or8án. Její kompeten ^ * XU Stáíní rady sí;'l v podstatě kon^' Prezidentskými dekrety a to" * ro2™nožily až na podzim l?42
>př; volbě předsednictva
v cmi^"->: např. ívl Hodži   "ejVetší kritika protibenešovskýeh kruhů nepřijmout. Odpovídalo to i R PU^odn® člen, se rozhodl nabízený tnafl^ ľlm /a Politickou instituci s"etneS0VU;viclění) který Radu považoval př**" roli debatního pléna ľ I ľ! 1!Kla tak Postupně pípala v podstrč seku*'
lho významnější mocenské nástroje.
5.5 Moc výkonná
První pokusy o zlonnovaní prozatímní československé viaciy » 0iencU pz na podzim 1939 v Paříži. Pozadí jim tvořil komplikovaný vztah • P^ftiO 1. Protektorátu a Slovenskému státu: ten se vyvíjel od odmítnuti P ^oííj uznání (březen 1939) až po taktické uznaní (kveten 1939). LoglC znamenal počátek války V září 1939.
115
il^gPOHÁDÁNi ZAHRANIČNÍHO ODBOJE
' prym' ^2Í přitom nebylo možno hovořit o evidentním nároku (včetně
j- Dfinfč<i\ ^.ii^    / . , .... .. _
V
ííár    6.   některé z osobností na pozici hlavy exilu. Do role potenciálního J*roigraee se snažili prosadit i bývalý předseda vlády a slovenský agrár-
■ Milan Hodža, velvyslanec ve Fr cnala. První krok byl podniknut ní
Francii Stefan Osuský či generál Lev byl podniknut na konci roku 1939, kdy v Paříži došlo g.v    veni' Národního výboru Československého. Ten byl následně rozen na Československý národní výbor (ČNV). Jeho předsedou stal se ■ oetieŠ, úřadujícím místopředsedou Jan Šrámek a členy Štefan Osuský, p^JJngr, Rudolf Viest, Hubert Ripka, Juraj Slávik a Eduard Outrata.
ave CNV, který dosáhl omezeného mezinárodního uznání ze strany Francie ř> V Br
krste-
ritánie, začal s budováním výkonných struktur v podobě kvazi-minis-
l°v (tzv. správ) a s částečnou legislativní činností formou předpisů. Proti ČNV paralelně vystupovala Slovenská národní rada, organizxP v^ná M. Hodžou, hájící slovenské autonomistické požadavky a myšlenku středoevropské federace. Propojení Hodži na některé další politiky stojící pr°ti Benešovi vedlo dokonce v lednu 1940 ke vzniku Česko-Slovenské
^odní rady,
Ostr a^ Por^ka Francie a následný přesun odbojového centra na britské def 9 ^ diplomatické úsilí velvyslance v Londýně Jana Masaryka Bel p1Vn^ ^° če^a československého zahraničního odboje postavily E. Beče <L-   ara*elně k tomuto vývoji přispěl Benešův úspěch co se týče uznání
^slovenského zahraničního odboje, tín !!ez,c'enřs'íý Posř v exilu E. Beneš vykonával ode dne ustavení Proza-noy"   ° Státníno zřízenb íe(Jy °d 9- 1- '940, do 4. 4. 1945. Konkrétní sta-v jl^'     Státní rady a exilové vlády v Londýně k abdikaci prezidenta Beneše jnu 1938 bylo poprvé oficiálně formulováno 4. 12. 194J. O rok později • 2. ] 942) pak bylo učiněno usnesení o další platnosti prezidentského • adm. Argumentace byla následující: prezident Beneš se sice vzdal po lehově funkce a dokonce dopisem reagoval na následné zvolení E. Háchy pí'i    1Ci listopadu 1938, avšak exilová vláda tuto rezignaci neuznala za nou, neboť byla vynucena protiprávně a pod nátlakem. Proto zůstal ^ ;   enei hlavou státu, což potvrdilo i následné uznání vládami Spojených ^d'odu. Dále bylo konstatováno, že za dané situace není možno, aby se, jak Qa únorová ústava, sešla volební schůze Národního shromáždění. Proto e Poslední části usnesení zůstal dosavadní prezident republiky E. Beneš Prezidentském úřadě až do doby, kdy bude možno provést volbu preziden-nového. Tento postup následně po válce schválilo Prozatímní národní 11()máždČní (28. 10. 1945).
nákladním zdrojem mocenské kapacity pozice prezidenta Beneše v exi-^eh podmínkách se, pomineme-li jeho symbolickou roh Masarykova
116
Politicky systém českých zemí 1848-1989
nástupce a druhého prezidenta, stala dekretální pravomoc. Při jejím zavedení se právní experti inspirovali jednak obdobnou kompetencí polského prezidenta, jednak zmocňovacím zákonem z podzimu 1938. Prezident byl lak oprávněn vvdávat ústavní dekrety (tedy normy týkající se ústavy, které by za jiných okolností byly řešeny ústavním zákonem) a dekrety k návrhu vlády se spolusignaeí předsedy vlády a jejích Členů, kteří byli následně odpovědní za jejich provedení. Tato ústa vodárna pravomoc měla fungovat až do obnovení standarduího ústavního života.
I exekutivní roviny a jejího ústavního zakotvení se logicky dotkly specifické exilové podmínky. Prozatímní vláda byla jmenována 22. 7. 1940. s kon-trasignací jejího (den předtím lienešem jmenovaného) předsedy J. Šrámka a s odvoláním se na ústavu, ľ'ormálné navazovala na Československý národní výbor. Vedle 5 ministrů s resorty (zahraniční věci, národní obrana, finance, vnitro a sociální věci) a 3 ministru bez portefeuille zavedla institut tzv. státních tajemníku, určený pro slovenské zástupce. Kabinet byl následně rozšiřován o ministerstva spravedlnosti, zemědělství, obchodu, pro otázky válečné rekonstrukce a Nejvyšší účetní a kontrolní úřad. Agendou vlády měly být především záležitosti týkající se organizace armády a vedeni války, řízení československých zastupitelských úřadů a budování struktur prozatímního zřízení, fakticky se tak vláda od počátku své existence dostala do postavení spíše správního orgánu. Měla sice pravomoc vydávat nařízení vlády, ale rozhodující dekretální kompelenci držel prezident.
Posilováni pozice vlády přinesl až závěr války, především pak události prvních měsíců roku 1945. Strategie okamžitého převzetí správy země tzv. vládou Národní fronty (N F) v ěele se/xleňkem Fierlingerem znamenala, ze potenciální výkonné orgány přímo na území ČSR. (napr. Česká národní rada ) měly sebrat pouze dočasnou roli. Ne zcela se tato linie ovšem realizovala na Zakarpatské Rusi (vzhledem k odlišné vizi sovětských politických Kruhu) a obtížné bylo též partnerství se Slovenskem národní radou. Problematický prvek pak přirozeně představoval i revoluční institut tzv. národních vyhoní, vznikajících na československém území v posledních dnech před osvobozením, Národní výbory představovaly někdy skutečné orgány lidové moci, často se však spíše jednalo o nástroje lokálních komunistických buněk, nc-li dokonce deklasovaných živlu.
V tomto kompjikovanéni institucionálním rámci, jeho! programové vymezeni stanovil vládou schválený l/v. Košický vládní program národní a demokratické revoluce, tedy v květnu I 945 docházelo k restauraci výkonné n m ici
Politické uspořádaní zahraničního odejoje_______1—Z
5.6 Základní literatura
BRANDES, D.: Češi pod německým protektorátem, Praha 1999. BRANDES, D.: Exil v Londýně, Praha 2003.
BROD, T.: Moskva. Objetí a pouto, Naděje a hrozba. Československo a Sovětsky
svaz v letech 1939 1945, Praha 1992. ČEJKA, 0.: Československý zahraniční odboj na Západě (1939 1945), Praha 1997. Dekrety prezidenta republiky /., Brno 1995.
GEBHART, J. - KUKLÍK, L: Dramatické i všední dny protektorátu, Praha 1996. JANÁČEK, F.   NĚMEČEK, L: Reality a iluze Benešovy „ruské politiky" 1939 1945,
in: Edvard Beneš československý a evropský politik, Praha 1994. KUKLÍK, L: Londýnský exil a obnova československého státu 193* 1945, Praha
1998.
KUKLÍK, J.: Vznik Československého národního výboru a Prozatímního státního
zřízeni ČSR v emigraci v letech 1939-1940, Praha 1996. KUKLÍK, J.   NĚMEČEK, I: Hodža versus Beneš, Praha 1999. MARŠÁLEK, P.: Protektorát Čechy a Morava. Státoprávní a politické aspekty
nacistického okupačního režimu v českých zemích 1939 1945, Praha 200-. PASÁK, T: JUDr. Emil Hácha (1938 1945J, Praha 1997.
i
1J8
---------POlmOKÝ systém ČESKÝCH ZÉMl 1 84EM£^
6.
°LITICKY SYSTÉM ČESKOSLOVENSKA 1945-1948
Politický syslém svstemu
h T!'"'■"" Ä * "yi<>  T.0"- <*» w w období
■   !C'';iz"»e jei* ľ "Ľd:"'««í v dS, , Ž,téjái' l««*y poválečného m »PS*i   É™        s    ,   r0kl' 1      kdy prezidJ Edvard
nec    'VSkrl'» , ?^Íen4lLk™l0UVa Wmholizo*^ radikální
littkl 'Wjsim vnéSta" ■ S°vé^Cľf' ,0nentace « Ma důsledky Ro,i;s . '   mprooe$ formování nového por
fiskace 3 S,avba *,nlkúy^y<      "Ul "*» osvobozené ***
19471 ™» ,",h,"*ů'.«<v íuj.f edDÍ «*. zbavení nesloží e; ve«»**>„;d'ľpa-poiov;'lľ,;':iĽ«o,1,,,sprivyap0d.).Ná-
<%ící b  'ľ"Ľ        ä, u někom ""    postuP«é («** **"
lýdnccl,   ','Převratem „'      l:""*,„,v,   Ui,llt""vně vyššívývojO-
, ,„,..' "" ">ocné) aj.,' ^fevo|Uc; v      ú""mvé "dáiosti nebyly '      i",,vr""'"ol« SV?0'>NSchl^«"Stavené(avPrvn^
ktcn'Února, Ve7Vro"'y sice mohou naíveyío-'    cnos"'však pouze urychľ'y
^j£^_£ŕsjÉM Československa 1945-1948 1 ^g
,r^cesy započaté dávno před svým ustavením. Pražský Únor patří do k   e8°ríe symbolických převratů, které jsou pouhou didaktickou pomuc-při periodizaci dějin. Slouží nicméně jako vhodný mezník mezi pretota-Irn a totalítním režimem. Stejně tak se ale jako mezník nabízejí květnové amentní volby, kde se pro jednotnou kandidátku „obrozené" Národní onty vyslovilo přes 86 % voličů. Uď' ířet' rePukliky Je m°žno dokumentovat na dvou klíčových
ostech: odsunu neslovanského obyvatelstva a znárodňování. Válka ^ okupace způsobily, že se traumatizující zkušenost s nacismem koncen-°Vala do protiněmecké a protimaďarské averze. Postupy nacistických oku-e-     snižovaly práh přijatelnosti určitých norem chování a vytvářely situa-..' ' ni* Se °dveta jevila jako logická a normální reakce. Následný odsun, ať ve své „divoké" či „organizované" fázi, tyto zkušenosti zrcadlil a byl s      svých projevů (šikany, pogromy a svévolné vraždy nevinných lidí cl      ^en a c^í0 pokračováním znecitlivení a krutosti, které po sobě zane-ata válka. Odsun představoval hluboký zásah do vnitřních poměrů pováného Československa, byl spojen v řadě případů s násilím a brutalitou, d.sunem se poválečný československý stát zbavil faktoru, který z hlediska euávné zkušenosti považoval za zdroj nestability, ohrožení vnitřní soudrž-°sti a bezpečnostní riziko. Počet odsunutých Němců se pohybuje nad hrani-Cl dvou a půl milionu. Umožněním vyhnání Němců, tedy odčiněním „staleté rodní poroby" navíc režim získal rozsáhlou podporu, olitický problém ovšem nastal s definicí „kolaborace" v případě oby-. atel České národnosti. Kvůli nejasnému právnímu zakotvení docházelo Politickému zneužívání léto nálepky. Mimořádné lidové soudy či Národ-m s°ud, které vznikly na základě velkého a malého reíribučního dekretu 2 I9- 6-. 1945 a které rozhodovaly o vině či nevině, patřily k důležitým ystérnovým rysům poválečného období.
-Řešení" německého problému generovalo potřebu přerozdělit na-W majetek. V intencích Košického vládního programu došlo k uskutečnění druhé pozemkové reformy, jež zahrnovala vyvlastnení půdy Něm-°U' Maďarů, kolaborantů a zrádců (dekrety prezidenta republiky z 19. 6. a 21. r>. 1945) Tímto způsobem bylo vyvlastněno (původním majitelům Odebráno) 2.946.000 ha pozemků, z toho cca 1.295.000 ha lesů. Kolem '-220.000 ha pak převzalo cca 303.000 rolníků do soukromého vlastnictví. Nejvíce konfiskované půdy bylo v pohraničí po odsunutém německém oby-Vatelstvu. Takto byla též vyřešena část problémů, které za sebou zanechala nic'-iváiečná pozemková reforma z roku i 919, jelikož do války se ze zábo-ľlI> který byl určen k přerozdělení maloroíníkňm, vrátila původním niajite-,l|,n Zhruba polovina veškeré půdy (cca 2 miliony hektarů). V rámci druhé
120^
Pozemkové ,„,- —-four.OKř «v„
Režim v     u""nv „rK,, -"--^SSitoictotzart wiB-jaes
by/a vX°11 PWu z,,fc:, ' '">"" ^'skal Vc    sv<*« «**u htó církve.
P*»W«Sftľľ 'd<"'»oo úz, °' & "Žk°mU J"'émU
úrodněn; -     ""(»vi)/i,„     ' s°ovisí tém,
'vpub! !** <«>»Ľc,„ a,P°J«fWacft^ "fcwWhl. resp. eíatiz** """"■tí sľ yoně* nSédľ,"45- «* abv S!ktoru' Komuna ,««<«» kon/isk'. Rl" ";i '"'"Iimč      Pi^S. Tím se  íekrete™ vyhlás/l pLdení
*»Ä VSech"ydoly^ ''"'"ez, í f ' PS*ftJ a zemědělců rodn«ní ĎoH ,   ';""<y a m, ■ ÍVm    ',,cov»y. zbrojovky, elekt-
'"'P«lee " y *e ÄS' V / ľ;ĽCU,'Ľ'-' Podmky, cukrovary ví- nez ooľ 400'      2 tt**"**- S í °dv*vWl Plvalo
f h,edislca k.   r °munistiim.     ■ ^naro<ínění přineslo značný
;ys<*M ,o i"1" °*>mi ', "V"ÍĽ'> .w„„ Z2""". M .i, předložil duafl v 23 tohoto s,    ' Pokud i.    ' U2"é ideo/nl;      sP°<cčnosti dosali.ye "",nic'«ě krf    '""'"''H i , """"">ný plu/f  nu,nc Pro dosažení Ie«i-, 0íl,ä"M ,,, b'"'. íi je „,  lJV Právě „,„   3 sPolečen&ém systému.
V" ,r'""' ■ ■  'L/,,1> Pret0(a,,nne: <e možno a ";'0P>"< « tfetta
oany režiín za defektů
»l>        7' a,e"S'ví v p",: fto'o^mľhSľ aP°'eř»0S«, ktetá prožil* Ch    3 apod- Ckých st"nách d X ,by';' znařná Projevila se
la ■       I/;KCznačn- d'V,*c fázi odsunu německého
""l0" "^rJř ,"Íjak ^Z7:t0,OSlÍn^ -zimu. Ta neby-
:'     'Pfiže bv,"t";'l,n"'"" stranu ovšem
'Vc eni "ové armádni instituce
121
£°J£|cký systém Československa 1945-1948__.---—
<*V. osvětových důstojníků dle vzoru sovětských politických komisařů či -velebení" Osvoboditele Sovětského svazu a jeho „gemalniho vůdce Stehna. Do jisté míry lze za ideologický považovat i požadavek n*-oM jednoty. Pod ideologickým měřítkem odplaty a revanše se pí.stoup.lo k řešeni nemecké otázky či k retribučnim procesům. .,,,„„„ Co se limitovaného pluralismu týče, právě zde nedosáhl ^^oven *í pretotalitní režim hodnot vlastních režimům totah n.m 1 "mu růstal zachován, byť ve značně omezené podobě. Stejné » o tom, že by byli míra pluralismu srovnatelná s *g* nostmi. Klíčovou charakteristiku pretotaHtního ceskoslovensk ho n, totiž představovala snaha KSČ po monopolizac, cíle posloužila instituce Národní fronty jakožto
mohly organizačně vyjádřit politické zájmy a predstavy. ™J2XvMéi Stran v českých zemích nedal občanovi plnohodnotne pravo výběru, neboť dostatečně .roce
Itcské obce. Nebylo navíc stranického subjektu, který°7 *. čj
nutnou pro fungování demokracie. I pouhé
Pokusy o rezervovaný odstup (viz opatrné ^^^^r^ byly dovány jako pozice státnímu zřízeni neprate sk. Ijmito-zavázány loajalitou vůči vládní linii. Režim se tak na ose vané plurality etabloval na pozici bližší pólu uzavřenosti.
6-2 Základní momenty politického vývoje
12. p
1943
březen 1945
4. 4. 1945
5. 4. 1945
29. 30. 4. 1945 5. 5. 1945
8. 5. 1945
9. 5. 1945 12. 5. 1945 19. 6. 1945
podpis československo-sovětské smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci vyhlášení Národní fronty Čechů a Slováku jmenování vlády Československé republiky v Košicích v čele se Z. Fierlingerem vyhlášení tzv. Košické.ho vládního programu ustavující schůze České národní rady (ČNR) začátek pražského květnového povstání, ČNR vyhlašuje převzetí veškeré moci
dohoda o odchodu německé armády z Prahy
Rudá armáda vstoupila do Prahy
příjezd vlády z Košic do Prahy, ukončení Činnosti ČNR
tzv. velký reiribuční dekret   dekret prezidenhi republiky
o potrestáni nacistických zločinců, zrádců a je/ieh pomahačú
a o mimořádných lidových soudech
\
122
Politicky system českých zemi 1848-1989
21. o. 1945 dokmi prezidenta republiky o konfiskaci a urychleném rozděleni
zemědělského majetku Němců, Maďaru, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa
léto 1945 „divoká" fáze odsunu Němců
24. 10. 1945 dekret prezidenta republiky o znárodnění dolu, bank,
pojišťoven, průmyslových podniků s více než S00pracovníky a potravinářských podniků s vise než 150 pracovníky
27. M>. 1945 tzv. nialý retribuění dekret   dekret prezidenta republiky
o trestání některých provinění proti národní cti
27. H), ll)45 pivní schůze Prozatímního národního shromáždění
28. 10 .945 potvrzení Hdvarda fícneše ve funkci prezidenta republiky
Prozatímním národním shromážděním
1946 1947 plánovaný odsun Němců
23. V i946 1 'mluva o slušném vedení volební kampaně   závazek stran
sdružených v Národní fronte o povolební spolupráci
ratihabicc dekretů prezidenta republiky
28. \. 1946
~6- 5 1946 parlamentní volby
19. 6. 1946
l.dvard Beneš znovuzvolcn prezidentem republiky
!- '')J'r' jmenována vláda v čele s K. Gottwaldem
-[':k 1M Ústavoclárné národní shromáždění schválilo dvouletý
hospodářský plán (tzv. dvouletku)
vyhlášeni tzv. Hradeckého programu v zemědělství
!()' Československá vláda po moskevském jednání odmítla již
přislíbenou účast v Marshailově planu
'ÍJ'    '    I počátek tzv. krčmaúské aféry (doručení dopisu S výbušninami
ministrům P. Zenklovi, J. Masarykovi a P. Drtinoví)
16. l |  1947   XXI. sjezd (''SSD, vítězství protikomunistického křídla v cele s li. haušmanem
14.    l 6. 1
13. 2. 1948
20.		ľi-\;:
21	2	1948
> >	i	1948
2 v	■)	1948
25	2	1948
vládní příkaz k zastavení personálních změn na ministerstvu vnitra   začátek únorových událostí
demise 12 m mi sirá
ustavováni prvních Akčních výboru Národní fronty ustaveni Lidových milici
založení 5 'středního akčního výboru Národní fronty „vítězný iinofL   jmenována vláda ..obrozené" Národní fronty
Politický systém Československa 1945-1948 123
6.3 Přehled vývoje ústavnosti
Po celé období let 1945 - 1948 formálně platila prvorepubliková únorová ústava z 29. 2. 1920. Celý systém byl totiž budován na základě teze „oduzná-ní" Mnichovské dohody s nepřerušenou kontinuitou prezidentského mandátu a tedy i s trváním právního pořádku přednmichovské republiky. Opravdový návrat k 29. 9. 1938 však již možný nebyl, tudíž do právního řádu vstupuje celá řada novinek, ať již v podobě dekretů prezidenta republiky (viz výše i níže) - z celkových 143 vydaných dekretů jich 17 bylo považováno za ústavní - Či v podobě nerespektování platné ústavy. Ústavní principy nebyly vůbec dodrženy v případě Prozatímního národního shromáždění (PNS) a jeho nástupce Ústavodárného národního shromáždění (ÚNS): nejvyšší zastupitelský orgán nebyl dvoukomorovým shromážděním, při ustavení PNS neproběhly volby, údajný výběr kandidátů stran byl podroben veřejné kontrole ostatních partnerů a zásada rovnosti vzala za své mandátem zástupců společenských organizací. Při volbách pak byl z ústavního hlediska přinejmenším pochybný institut tzv. bílých lístků.
Vláda si vytkla za cíl připravit novou ústavu, která by kodifikovala lidově demokratické reálie, což se však po celé období 1945-1948 nepodařilo. V parlamentu se paralelně připravovaly tři ústavní texty: národně socialistický, lidovecký a komunistický. Po únorových událostech nebyl na první dva brán vůbec zřetel. Ústava 9. května znamenala nekompromisní prosazení komunistického návrhu.
6.4 Zákonodárná moc
Až do 28. 10. 1945 (takřka půl roku po osvobození země!) nesplňova Československo minimální požadavky nutné k zařazení mezi demokr; tické státy - neexistovalo plné (byť alespoň formální) rozdělení stát moci. Exekutiva totiž vykonávala i moc zákonodárnou, a to formou dekreti prezidenta republiky. Prezident je nevydával z vlastní iniciativy - dekrety mohla navrhovat pouze vláda a vládě též příslušela jejich kontrasignace.
Prvním zastupitelským zákonodárným orgánem po osvobození se stalo tzv. Prozatímní národní shromáždění, které však bylo svým charakterem, způsobem vzniku, strukturou a reálnými pravomocemi pouhou nápodobou skutečného parlamentního tělesa. Způsob jeho ustavení formuloval dekret prezidenta republiky z 4. 12. 1944 o národních výborech a PNS. Stanovoval, že PNS vznikne na základě voleb z národních výborů jakožto prozatímní zákonodárný orgán. Dohodou mezi vládou a Slovenskou národní
124
Politicky systém českých zemí 1848-1989
radou ze srpna 1945 melo mít PNS mandát na území celé ČSR. Ustavní dekret prezidenta a vládní nařízení o volbě PNS ze srpna 1945 ukládaly, aby volby do něj byly provedeny nepřímo. Dne 30. 9. 1945 se konaly schůze volitelu Místních národních výborů (VINV   svou legitimitu odvozovaly z. květnových revolučních události, nikoli z voleb), na nichž byly voleny Okresní národní výbory (ONV). Současné byli zvoleni delegáti na zemské sjezdy \ Praze u v Brně tak, aby okresní poverenci zvolili jednak Zemské národní výbory (ZNV), jednak poslance PNS a jejich náhradníky. V Praze vykonali volbu delegáti 112 okresních konferencí, v Brně 47 okresních konferencí NV. V zemi České bylo z. 2318 delegátů na zemský sjezd 556 komunistu, 537 národních socialistu, 534 sociálních demokratu a 52 5 lidovců. V zenu Moravsko-slezské bylo zvoleno 1319 delegátů, na zemský sjezd z toho 3 IX členu KSČ, 312 příslušníku strany lidové, 31 I sociálních demokratů a 509 národních socialistů. Za organizace zájmového charakteru bylo v Čechách zvoleno 168 a na Moravě a ve Slezsku 69 delegátů.
Poslanecké mandáty třistačlcnného PNS byly územně rozděleny v poměru 2:1, tedy pro české země 200 a pro Slovensko 100 křesel. V českých zemích byla podána společná kandidátka Národní fronty, jež obsahovala vždy 40 jmen za každou ze čtyř povolených politických stran. Čtyřicet míst pak bylo vyhrazeno zástupcům všenárodních organizací (Ústřední rada odboru, Jednotný svaz zemědělců, Ústřední svaz obchodu. Ústřední svaz řemesel. Ústřední rada družstev, Ústřední národní tělovýchovný výbor, Svaz. české mládeže a další složky veřejného života). Přijatý model účasti delegátu Společenských organizací (jež vzdáleně připomíná korporativní model formování parlamentu) byl výhodný pro určité politické síly. Prostý součet ukáže., že poslanecké kluby KSČ, KSS a ČSSD měly dohromady
149 členu, tedy o 29 více proti původnímu návrhu. Předsedou PNS byl Josef David.
PNS vydalo 28. 3. 1946 ústavní zákon č. 57/1 946 Sb., kterým se schvalovaly a prohlašovaly za zákon dekrety prezidenta republiky (proběhla tedy tzv. ratihabiee). V důsledku tohoto ústavního zákona získaly všechny dekrety sílu zákona, resp. ustavní dekrety sílu ústavního zákona.
Na základe voleb / 26. 5. 1946 se ustavilo třistačlenné Ústavodárné národní shromáždění s předem stanoveným maximálně tříletým mandátem. Jeho hlavní úkol představovalo přijetí nové ústavní listiny. V českých zemích volby s naprostou převahou vyhráli komunisté (40,2 % hlasů, 93 mandátů), následovaní národními socialisty (23,7 % hlasu, 55 mandátů), lidovci (20 2 % hlasu. Jo mandátů) a sociálními demokraty (15,6 % hlasů, M mandátu j Na Slovensku bvla situace odlišná   volby vyhrála se ziskem
Politický systém Československa 1945-1948
125
62 % hlasů Demokratická strana, slovenští komunisté získali 38,4 %. Předsedou IJNS byl zvolen Josef David. Činnost ÚNS skončila zvolením nového Národního shromáždění podle nově přijaté ústavy z 9. 5. 1948.
6.5 Výkonná moc
V čele státu stál prezident republiky. Po celou dobu byl prezidentem Edvard Beneš, který se do nové státní soustavy dostal jako jediný ze soustavy londýnských státních orgánu. Až do ustavení Prozatímního Národního shromáždění v říjnu 1945 si podržel dekretální pravomoc. Postavení prezidenta formálně vymezovala ústava z roku 1920, E. Beneš svůj mandát čerpal až do října 1945 z exilového státního zřízení. Dne 28. 10. 1945 byl Prozatímním Národním shromážděním ve funkci potvrzen a 19. 6. 1946 znovuzvolen. Prezident republiky představoval minimálně do října 1945 klíčovou instituci politického systému, nadanou výjimečně širokými pravomocemi. Svými dekrety do značné míry určil (s minimálním ohledem na platnou únorovou ústavu) další podobu institucionálního uspořádání republiky.
První poválečná vláda byla výsledkem jednání mezi dvěma centry zahraničního odboje. Z participace na vládě byli předem zcela vyloučeni představitelé domácího odboje. V Moskvě sestavená vláda se skládala z představitelů Komunistické strany Československa - 3, Československé strany sociálně demokratické - 3, Československé strany národně socialistické - 3, Československé strany lidové - 3, Komunistické strany Slovenska   4, Demokratické strany - 4 a 5 členů vlády bez politické příslušnosti.
V jejím čele stál sociální demokrat Zdeněk Fierlinger. Tímto způsobem zkonstruovaná vláda, jež při své práci vycházela z Košického vládního programu, který byl základním dokumentem československého poválečného vývoje, vykonávala svůj úřad do 6. 11. 1945. Tehdy došlo po ustavení PNS ke dvěma personálním změnám: na postu náměstka předsedy vlády nahradil stávající ministr spravedlnosti Jaroslav Stránský Josefa Davida a ministrem spravedlnosti se stal Prokop Drtina. Program se svou podstatou příliš nelišil od analogických vládních deklarací, které na konci války v regionu střední a jihovýchodní Evropy vznikaly. Zahrnoval základní vnitřní a vnější politické konstanty poválečné, od pomnichovského vývoje se distancující reality:
• důraz na poválečné spojenectví se Sovětským svazem;
• definování jak legálně působících politických subjektu, tak subjektů, které s ohledem na svou válečnou minulost nemají právo veřejně působit;
126
Politicky systém českých zemi 1848-1989
• uplatnění sankci proti subjektůni, které činil /odpovědnými za vývoj po Mnichovu (majetkové konfiskace), okupaci a aktivity proti československému státu ;i
• základní pojetí strukturálních proměn společnosti v podobě kombinace reformních či transformačních krokii ve sféře politické, hospodářské, sociální a kulturní, které obecně definoval zvýšenou mírou et a t ismu.
Po parlamentních volbách vládu opět sestavily všechny strany sdružené v Národní frontě, k čemuž se ostatně zavázaly již pred volbami (23. 3. I 946) v úmluvě o slušném vedení volební kampaně. Po celé období 1945-1948 neexistovala v Českých zemích v parlamentu zastoupená opozice, vláda se opírala o stoprocentní většinu. Vládu pod předsednictvím předsedy KSC Klementa Gottwalda tvořilo devět českých a slovenských komunistických ministru, po čtyřech křeslech získali národní socialisté, lidovci a slovenští demokraté, sociální demokracie měla tři místa, bez. stranické příslušnosti byli dva ministři (Jan Masaryk a gen. Ludvík Svoboda, pozdější komunistický prezident), V tomto stranickém složení s některými personálními změnami úřadovala vláda až do únorových událostí roku 1948.
Již v průběhu roku 1947 mizela ochota komunistů k jakýmkoli kompromisům, neshody ve vládě se odehrávaly na pokraji vládní krize. Na 22. 2. 1948 svolaly komunisty ovládané odbory (v jejich čele stál pozdější ministerský předseda a prezident Antonín Zápotocký) do Prahy sjezd závodních rad. Předmětem rozhodujícího střetnutí se staly poměry v Bezpečnosti, kdy na požadavky nekomunistických stran na zahájení vyšetřování případů s politickým pozadím (tzv. krčmaňská či mostecká aféra) odpověděl ministr v'nitra komunista Václav Nosek přesuny ve velitelském sboru Bezpečnosti. [)ne 13. 2. vláda rozhodla, aby realizace ministrových rozkazů byla zastavena, avšak Nosek se odmítl nařízení podřídit.
Dne 17. 2. 194X se ministři národně socialistické, lidové a demokratické strany dohodli, že nebude-li usnesení splněno, podají demisi. Spoléhali také lia podporu ministru sociálně demokratických. V tuto chvíli však již bylo na konflikt s komunisty pozdě, neboť ti ovládali strategická centra politického systému. Své naděje ministři také vkládali do prezidenta Beneše, mezi jehož ustavní pravomoci patřilo v případě vládní krize jmenovat úřednický kabinet a vypsat předčasné volby. Prezident také mohl demisi odmítnout. Poté, co .se 20. 2. ukázalo, že Nosek nařízení nesplnil, podalo 12 ministrů výše zmíněných stran demisi. Sociálni demokrate se k nim nepřipojili, stejně jako oba nestraničtí ministři. V atmosféře masových demonstrací komunistických přívrženců dosáhli komun i s! é toho, ze pod výhružkami sovětského zásahu i následné občanské války prezident Beneš demisi přijal a vládu doplnil
Politický systém Československa 1945-1948
127
í rekonštruoval), takže se pod nezměněným předsednictvím skládala téměř výhradně z komunistu a jejich nej věrnějších spojenců z řad ostatních stran (Josef Plojhar, Alois Petr, Hvžen Erban atd.)
6.6 Soudní moc
Soudní soustava Třetí republiky vycházela z prvorepublikového základu, do něhož ovšem zásadním způsobem vstoupily některé nové, nestandardní komponenty, souhrnně nazývané jako retribuční mimořádné lidové soudy - Národní soud, lidové soudy a tzv. mimořádný lidový soud.
Národní soud byl mimořádným soudním orgánem ustaveným v Praze a v Bratislavě na základě tzv. retribučního dekretu č. 17/1945 Sb. Byl zřízen pro (od)souzeni státního prezidenta protektorátu, členů protektorát-ních vlád, členů ústředního vedení Vlajky, členů Kuratoria pro výchovu mládeže, představitelů české Ligy proti bolševismu, Národní odborové ústředny zaměstnanců a Svazu zemědělství a lesnictví, novinářů, kteří v denním tisku sloužili „vládě vetřelců" a všech osob, „které byly vedoucím postavením v životě politickém, vysokým úřadem, vysokou funkcí velitelskou nebo význačným místem v životě hospodářském vázány být svým spoluobčanům vlasteneckým vzorem . Národní soud vykonal dle zadání v roce 1946 proces s protekrorátní vládou - šlo o první poválečný politický proces, který předznamenal roky následující. Na této skutečnosti nic nemění ani fakt, že soudcové nebyli ještě příliš předpojatí, takže mírnost rozsudku vyvolala rozhořčení komunistů. Fungoval současně i jako soud čestný, častým rozsudkem bylo zbavení politických práv včetně práva volebního, což mj. vedlo ke zneužití Národního soudu před volbami v roce 1946, kdy byla celá řada antikomunistických představitelů zbavena volebního práva.
Lidové soudy při svém rozhodování postupovaly taktéž na základě retri-bučních dekretů. Představovaly vyšší soudní instanci nad soudy, jež pro stejný účel jmenovaly národní výbory, tedy nikým nevolené a nikým nekontrolované orgány. Mohly odsoudit kohokoli jako donašeče a potrestat ho pětiletým odnětím svobody či trestem smrti. Mimořádný lidový soud byl dalším stupněm, určeným tentokrát výhradně pro nacisty.
Retribuční mimořádné lidové soudy zasedaly v pětičlenných senátech s předsedou soudcem z povolání a čtyřmi soudci z lidu jmenovanými vládou na návrh národních výborů dle politického klíče. Proti rozsudkům těchto soudů neexistovalo odvolání. Rozhodující etapa retribučního soudnictví trvala od 15. 1. 1946 do 4. 5. 1947. V českých zemích bylo v tomto období u 24 retribučních mimořádných lidových soudů podáno 132.549
128
Politicky Systém českých zemí 1848-1989
trestních oznámeni. Podle vynesených rozsudku bylo 713 osob odsouzeno k trestu smrti (475 Němců, 234 Čechů), 19.888 osob k trestu odnětí svobody, / nich bylo ještě v roce I9>() ve výkonu trestu 10.621 retribučních vězňů.
Celý systém retnbučního mimořádného soudnictví představuje zcela nestandardní, s demokratickým společenským řádem naprosto neslučitelný jev. Jako takový ovsem představoval jednu z. významných charakteristik politického systému Třetí republiky.
6.7 Stranický systém
Úhelným kamenem stranického (a de facto i politického) systému byla Organizace Národní fronty Čechii a Slováku (Ní). Její duch se prolíná! celou organizační strukturou nejen gtmnicko-politického systému, ale celé společnosli. Fenomén stranici ví, opakované problematizovaný v letech 1918 1938, se sta! jednou z, nejdříve řešených otázek poválečného systémového uspořádání. V tomto smyslu se situace po květnu 1945 ía vlastně již před ním) až nápadně podobala charakteru debat v periodě Druhé republiky (podobné argumenty užívané při obhajobě nevyhnutelnosti podstatných strukturálních změn atd.). ľakt aplikace pokvětnového programu ve srovnání s periodou mezi říjnem 1 938 a březnem I 939 takřka identického omezení politického strametví naznaču]c logiku širšího srovnání politické situace v období Druhé a Třetí republiky.
Co se týče podoby stranického systému, \- Beneš původně počítal s činností pouze dvou, nebo tří stran: „tak zvané levice a tak zvané pravice, eventuálně sírany středu." Zároveň se ovšem mělo jednat o systém postavený na demokratických tradicích masarykovské První republiky. Prezident Beneš byl, v duchu racionálního postupu francouzského typu, tedy víře ve schopnost svého racionálního odhadu co se týče vzhledu budoucí stranické scény i své pozice hlasu celého národa, připraven nový model levice versus pravice české společnosti v podstatě vnutit. Na druhé straně se exilová stranická reprezentace variantě omezování počtu stran nepostavila. Fakt, že po konzultacích bylo číslo stran rozšířeno ze tří na čtyři, z toho tři socialisticky a jednu konfesně (katolicky) orientované, je vyjádřením pouze statistickým, nikoli kvalitativním, /.bylým stranám většinou úzce spjatým s českým a slovenským politickým prostředím (sírany národnostních menšin, pravicové, proiibcnešovské) nebyla umožnená svobodná činnost, přičemž zvláště případ strany agrární, hlavního politického představitele českého a moravského venkova let 191 X 19.38, klíčového prvku politického systému ČSR, byl alarmujici. Nejvýznamnéjší reprezentant strany agrární
Politický systém Československa 1945-1948
129
v londýnském exilu, L. K. Feienibend, byl dlouho Benešem ujišťován, že na její existenci nebude zapomenuto. Při jednáních se zástupci KSČ v lednu 1945 vsak prezident svůj slib ignoroval. Omezený počet čtyř stran v českých zemích nedal občanovi plnohodnotné právo kvalifikovaného výběru z politických programů, neboť nereprezentoval dostatečně široce pluralitu názorů uvnitř ceske a moravské voličské obce. Zajímavé souvislosti obnovení politických stran v roce 1945 dává pohled na prezidentské volby v roce 1935 -stručne řečeno: nebyla obnovena jediná politická strana, která se nějakým způsobem (byť třeba ne důsledně a ne až do samotného konce) stavěla proti Benešově volbě prezidentem.
Základem NF se stal tzv. Socialistický blok - konglomerát tří socialistických stran: Komunistické strany Československa, Československé strany sociálne demokratické a Československé strany národně socialistické. V NF je doplňovala Československá strana lidová, jež v období Třetí republiky reprezentovala takzvaný pravicový pól ovšem značně deformované pravolevé skály. Pouze NF mohla při uplatnění práva veta každého z členů povolit existenci a činnost jiných stran. lato exkluzivita způsobila absenci opozice a kontroly vládních aktivit.
Z naznačených důvodů nelze stranický systém Třetí republiky zařadit do klasických pomologických formátů a typů. Jednalo se o omezeně kompeti-tiym, takticky ncpolarizovanou soustavu, již lze nejlépe charakterizovat jako „uzavřenou pluralitu" - zablokovaný a formahzovaný systém, takřka imunní vůči vnějším podnětům a nutící jednotlivé politické subjekty jednak k participaci na jeho aktivitách, jednak ke vzdání se možnosti prosazovat jakékoli změny. Uhelným rysem jeho existence se stala loajální účast všech cíyr v českých zemích obnovených (povolených) politických stran ve vládní koalici. Tato situace by mohla být ospravedlnitelná výjimečnou poválečnou situací, jako zcela nestandardní se ovšem jeví po volbách roku 1946. Již před mim (23. 3. 1946) čtyři české politické strany uzavřely Úmluvu o slušném vedení volební kampaně. V ní se fakticky vzdaly podstatného prostoru nutného ke svobodné politické soutěži. Konkrétně se mj. zavázaly:
• zdržet se kritiky Košického vládního programu 8 všech tzv. vymožeností národní a demokratické revoluce zrealizované prezidentskými dekrety (znárodnění, zbavení neslovanského obyvatelstva státního občanství, podoba státní správy),
• převzít odpovědnost za dosavadní činnost vlády a
• po volbách opětovně spolupracovat na znovuvytvoření NF.
Lze konstatovat, že pokud by byla přijatá úmluva striktně dodržována, nebyly by jednotlivé politické strany schopny vést samostatnou kampaň, která by oslovila volíce. Úmluva výrazně zužovala prostor, ve kterém mělo
130
Politický systém českých zemí 1848-1989
dojít k zápasu o přízeň voličské obce. Vezmeme-li v úvahu její základní předpoklad, lotiž že směr dosavadního vývoje je nenapadnutelný, nelze již hovořit o svobodných demokratických volbách. Úmluva tak představuje jeden z osudových symbolu zániku československé demokracie.
Na podobe stranického spektra se nejvíce „podepsal" prezident Beneš a komunisté. Dvěma tradičním českým ideovým politickým táborům (agrárnímu a iKirodnč-deinokratickéniu. z prvorepublikové doby známými „pro-tibenešo\skvrn" postoji) nebylo povoleno organizační vyjádření, přičemž o jejich voliče byl sveden tuhý boj, Zákaz obnovení obou stran režim zdůvodňoval poukazem na jejich problematickou protektorátni minulost. Ve zbylých českých stranách se pak komunisté úspěšně snažili vytvářet sobě naklonené frakce.
6.8 Hlavní politické strany v Čechách a na Moravě
Postupné zesilováni vlivu moskevského centra československého exilu v období druhé světové války spolu s v Jal té dohodnutou a v závěru války vojensky potvrzenou dominancí Sovětského svazu ve střední a východní Evropě vedly k tomu. že do osvobozené země vstupovala jako nejsiměj-ší ze všech stranických subjektu Komunistická struna Československu (KSČ). Přičinila se o eliminaci pravděpodobného silného protivníka (agrárníku) a o zákaz odchylek od vládního, komunisty diktovaného programu. Za podpory sesterské Komunistické strany Slovenska (KSS) se jí podařilo na moskevských jednáních a posléze při přípravě Košického vládního programu prosadit do ideových základu Třetí republiky myšlenky národní fronty a lidové demokracie. KSČ poprvé vstoupila do vlády, navíc hned jako určující politická síla. Tuto linii potvrdila na svém Vlil. sjezdu (28. 31. 3. 1946). Bezprostředně po skončení války přitom ve straně panovalo přesvědčení o možnosti pokojného přechodu k socialismu. Až. do voleb 1946 tak lze strategii KSČ označit jako vyčkávací, nepříliš razantní (v mnohých otázkách národní a demokratické revoluce" se ostatní politické síly včetně hla\ v .latu profilovaly radikálněji) a ochotnou ke kompromisům.
lať) taktika |i spolu s mimořádným nárůstem počtu Členu (v závěru r. 1947 v ícc jak 1,5 milionu) a provedením první laze pozemkové reformy pomohla k vítězství v parlamentních volbách 1946. V nich pod heslem „Republice více prace, to je naše agitace", s relativně umírněným programem ..pokojné cesty k socialismu'1 a za působení výše uvedených problematických omezení získala v českých zemích 40 2 % hlasu, což představo-\ alo '■> I poslanecky cli mandátů.
^0}£ickýjy3jém ČESKOSLOVENSKA 1945-1948 131
Tento v perspektivě prvorepublikových reálií nevídaný úspěch nicméně neznamenal vytouženou nadpoloviční většinu. Volební zisk KSS, vlastní ODratna strategie a slabost ostatních stran však umožnily postupné dokonalé ovládnuti státního aparátu. KSČ pronikala jak do stranických, tak do státních, zejména bezpečnostních struktur. V jejích rukou bylo ministerstvo vnitra, díky čemuž se jí podařilo získat dominantní vliv v policii a tajných službách. V armádě byla situace poněkud složitější: ačkoli resort obrany řídil sympatizant KSČ nestraník Ludvík Svoboda, v čele generálního štábu ještě stáli generálové Heliodor Píka a Bohumil Boček. Již od květnových dmi roku 1945 pak KSČ ovládala národní výbory, postupně infiltrovalamasové organizace (na prvním místě odbory) a v neposlední řadě měla silný vliv v oblasti informačních zdrojů a médií umocněný ovládnutím ministerstva informací.
Za účelem dalšího posílení vlastní akceschopnosti strana modifikovala vrcholnou organizační strukturu: nejvyšší úroveň se skládala ze 101 -členného ústředního výboru, rozšířeného předsednictva a akčního orgánu - tzv. politického sekretariátu. V čele strany stál předseda (Klement Gottwald) a generální tajemník (Rudolf Slánský). Nižší organizační jednotky tvořilo 18 krajských organizací a sítě okresních, okrskových (obvodových) a místních buněk. Nejnižší článek tvořilo přibližně 100 tisíc stranických důvěrníku "Piostředkovávajících kontakt strany na každého člena.
Změnu v komunistické linii přinesl rok 1947. KSČ začala pochybovat eálnosti vítězství ve volbách plánovaných na květen 1948 (ztrátě pocitu sebejistoty nezabránily ani některé populistické kroky, např. vyhlášení třetí fáze pozemkové reformy, boj za milionárskou dávku apod.). Do období únorových událostí strana vstoupila s ovládnutým státním aparátem a s pátý-tni kolonami v ostatních politických stranách. Postupná eskalace napětí ve státě, výsledky brněnského sjezdu ČSSD, mobilizace KSČ, aktivizaee pro-komimistických masových organizací (především Revolučního odborového hnutí), to vše představovaloéntreěk úspěšnému únorovému převratu. Ten ovšem pouze definitivně stvrdil kurz nastoupený již v polovině čtyřicátých let.
Po komunistech druhou nejsilnější stranou byla Československá strana "úrodně socialistická (ČSNS). Její poválečná obnova vzešla ze dvou proudů - londýnského exilu reprezentovaného Hubertem Ripkou, Jaroslavem Stránským a Prokopem Drtinou, a domácího ilegálního stranického proudu v čele s Fráňou Zemínovou. Ve volbách 1946 získala 23,7% hlasů, což znamenalo 55 mandátů. V čele ČSNS, jež měla na konci roku 1947 pies 600.000 členů, stál v období J Teti republiky Petr Zenkl. V průběhu let
z
o reá
CSNS V   ; K Si " VyS,ov''í proti r°Pad0Véh0 *«* ČSSD- M
S'!"",eW národní ":"''a'"«»,„ci, ^"i/teta. křídlu. Pokud ^^•ftA^^af^i^* ,9«, byla to príví
^^^^pS^S^ta v ok,cítóním strani, '-'»|e t   ',0'Cl'vc,;        '«"«»WH, c   ' ««„ Stra„U, COŽ v**
* *»«é t,:ramck předzfrr/'e'>i""'tw"-■'•''-''»■ ^
fe«nv' tšíi'á"ek    r *** díky
Zc"'í<*, led'' aje" * vole fa ,,,í ^dně 1 °52 % a 46 manda* p V čele     CVVl"';í'.-. «sr " " t,a" Zita, Lfa ,raVě' pak ***
Jv""ř«ra„yi. '"í>"" 1946 ud^^bniteZ ^mikcm AdolfKIiflK*. ne! R' ""^o    ^ '       ,,'"""«"'».. P    i ° Vede»''^„y (zeji
o()p,; ' ***** ;p^we^^io ;(isíl,p
' .„''""-'"■■. po,la '( fL nevyj   , i "ta na Poz,c, čcsloóho
"    °'*ei, ktcr\CJSl ^zněnou organi-y SQ ovšem co do počtu
—z:~~^IE!±J^™^ 1945-1948_ 133
^íad-u'110^1 m^lř Se Sokolem' který M na mnoha místech ovládnut KSČ. odryji   "erace CSL sdružená zejména v organizaci Lidových akademiků se ČSI      2ucastnit budování jednotné mládežnické organizace. Počet čienů v nepřesáhl půl milionu.
ftála A      1948 P°da,i všichni Čtyři ministři ČSL (Jan Šrámek, František byjj ', Cl°^Procházka a Jan Kopecký) demisi. Ve vládě i ve vedení sírany následně okamžitě nahrazeni představiteli levicového křídla strany.
\H<°r°VensJká s1nuw sociálně demokratická (ČSSD) sehrála v letech
frak '        zvláštní úlohu, infiltrovaná komunisty, rozštěpena do dvou
stra ' V^Vo^'lva'íl jednou naděje na vítězství spojených nekomunistických
a ná '       vzápčtí nepřipojením se jejích ituniStrů k demisi lidoveckých
Sed f y ^ Socialistických ministrů zmařila všechny naděje. Její nový před-
Zai a      n^ Fierlinger (poslední meziválečný předseda Antonín Hampl
ynul v koncentračním táboře) byl prvním poválečným předsedou vlády
zdejším náměstkem dalšího premiéra - Klementa Gottwalda. Zastupoval l-
' Kornunizující křídlo sociální demokracie. Proti němu stála sociálně v    °kraticky orientovaná skupina v čele s Bohumilem Laušinanem. Ve
ach 1946 skončila ČSSD na čtvrtém, posledním místě, se ziskem 15,6 % nJasíi a 37 mandátů.
« i^3 XXl- sjezdu ČSSD v listopadu 1947 ovšem zvítězila anrikoniiinis-Os     . a^ce v Čele s B. Laušmanem. Tato událost způsobila značné naděje atrnch nekomunistických stran na možnost koordinovaného postupu. Tyto r í CJC ov^em padly 20. 2. í 948, kdy se ani jeden ze tří sociálně demokra-n   í0*1 'ninistrů (František Tymeš, Ludmila Jankovcová a Václav Majer) . f ^Pojili k demisi lidoveckých a národně socialistických ministrů. 1 kvůli JeJ'eh postoji nemusela podat demisi celá vláda a K. Gottwald mohl podat vm na pouhé doplnění kabinetu. Tento postoj se stal osudným i pro ČSSD, erá vzápětí po únorovém převratu uzavřela svoji samostatnou existenci "Pojením s KSČ.
D-9 „Samospráva" a státní správa
^válečný režim neobnovil samosprávný systém, který měl v českých srních takřka stoletou tradici. Dosavadní dvojkolejnost veřejné správy na Všech úrovních nahradil orgány státní správy - Místními národními výbory (MNV), Okresními národními výbory (ONV) a Zemskými národními výbory (ZNV) Ve volbách 1946 přitom komunisté legiíimizovali svou Pozici v těchto strukturách, kterou získali V květnových událostech 1945 -
134
Politicky systém českých zemí 1848-1989
asi ve 38 % MNV měli absolutní většinu, ze 163 předsedu ONV bylo 127 komunistu.
Požadavkem, který odůvodnil likvidaci samosprávy, resp. dvoukolej-nosti veřejné správy, byla verbální snaha o ,,zprůhlednění" veřejné správy. Ve skutečnosti šlo o její snadnější ovládnutí. 'Pato likvidace dokládá íotalizu-jíej charakter systému. Míra samosprávy, tedy míra podílu občanu určité komunity na správě věcí, které se jich bezprostředně dotýkají, je totiž zároveň mírou vyjadřující svobodu společnosti, lam, kde je v jakékoli podobě nastolen režim totalitní či pretotalitní. je základním komunitám brána jejich samospráva. Existence místních autorit, kterými představitelé samosprávy mohou být, které disponují vlastním., od státu neodvozeným mandátem, které mají vlastní působnost, do níž stál nemůže vstupovat, je na překážku ovládnutí společnosti v její totalitě - úplnosti. I proto došlo v roce 1945 k demontáži stoletého obecního samosprávného zřízení.
6.10 Doporučená literatura
BALÍK, S.: Tři mky svobody? Pretattdiíní režim v Československu v letech 1945-1948, Rextcr  časopis pro výzkum radikalismu, extremismu a terorismu, 2002, roě. 1, č. 0.
FIALA, P. HOLZER, I, MAREŠ, M. PŠEJÁ, P: Komunismus v České republice, Urno 1999.
GERLOCH, A. f-ÍŘEBEJK, .1. ZOUBEK, V.: Ústavní systém České republiky, Praha 1996,
KAPLAN, K.: Pravda o Československu 1945 1948, Praha 1990. KAPLAN, K.: ľét kapitol n {■noru. Brno 1997.
KOCIAN. J.: Československá strana národně socialistická r letech 1945 1948. Organizace, program, politika. Brno 2002.
LACINA, K.   ČECHÁK, V: Vývoj systému veřejné správy, Praha 2001.
MĚCHÝŘ, L: Komunistická strana Československa 1945 1989, in: MAREK, P. a kol.: Přehled politického stru niet v i na území českých zemi a Československa v letech 1861 1998. Olomouc 2000, s. 323 328.
TRAPE, M.: Československá strana lidová v letech 1945 1948, in: MAREK, P. a kol.: Přehled politického strunictví na území českých zemí a Československa vletech 1861 1998, Olomouc 2000, s, 305 308.
VOS A III. Í KOVÁ. P: Československá sociální demokracie 1945 1948, in MARIK. P a ku] • 1'rehled politického stranictvi nu území českých zemi a Československu v letech 1861 1998, Olomouc 2000, s. 301 30 1.
VYKOUKAL, ( PUPRAJi I K.K '! 1MAN, M. Vvehod. Vznik, vývoj a rozpad sovětského hluku 1944 1989, Praha 2000
Politický systém Československa 1948-1968
135
7.
POLITICKÝ SYSTÉM ČESKOSLOVENSKA
1948-1968
7.1 Klasifikace politického systému
Charaktenzovat politický systém Československa v letech 1948-1968 může být ošidné. Pokud se soustředíme na formální stránku problému Je možné analyzovat ústavně-právní postavení vlády a parlamentu či zkoumat strukturu legislativního procesu. V tomto případě by však šlo o čistě formální deskripci vzdálenou skutečnosti. Hlavním nositelem vládní a výkonné moci totiž sice dle ústavy byla vláda, ale ve skutečnosti jím byl Ústřední výbor Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) a jeho první tajemník, kdy vnitřní struktura ÚV KSČ přímo kopírovala strukturu ministerstev.
Nelze nicméně zcela rezignovat na deskripci ústavních kontur politického systému českých zemí v daném období. Jednak je však nutno vzít na vědomí uvedené upozornění, jednak akceptovat fakt, že celý československý stát (a dvojnásob KSČ) byl vázán linií Sovětského svazu a podroboval se jeho mocenskému diktátu. Rozhodující mocenské struktury tak nejenže ležely mimo ústavní orgány, ale de facto i mimo hranice státu.
Vyjdeme-li při pokusu o typové zařazení režimu let 1948-1968 z Linzovy klasifikace nedemokratických režimů, jako evidentní se jeví nutnost vnitřní eíapizace. Rozlišit lze období:
• úvodní, nejrepresivnější fázi režimu (1948 -1953),
• období přechodné, nicméně stále silně represivní (1953-1958),
• fázi uvolnění (1958-1968) a
• svébytnou etapu deniokratizující se posttotalitarismus (1968). Pro první lázi můžeme vzhledem k osám mobilizace, ideologie, limitovaného pluralismu a vůdcovství konstatovat takřka maximální mim všech čtyř indikátorů (samozřejmě při vědomí, že oběma pólům politického uspořádaní demokracii a totalitarismu - se mohou konkrétní situace pouze blížit, nikdy jich zcela nedosáhnout):
• společnost byla masivně mobilizovaná,
• ideologizace prostoupila všemi oblastmi společenského života,
136
Politicky systém českých zemí 1848-1989
'jakýkoliv pluralismus bvl fakticky vyloučen a úmyslné potírán (viz např. soustředěné tažení režimu proti církvi, kdy se režim po smíření se s faktem, že se dočasné musí smířit s existencí platforem pro uspokojování „náboženských potřeb obyvatelstva", snažil i n filtrovat církev zevnitř, izolovat její hierarchii od řadových věřících a vytvořit národní církev podřízenou státu a Straně) a • nebývalých hodnot doznala idea vůdcovství ve formě takřka úplného zbožšténí Stalina a „malého českého Stalina" (iotíwalda. Režim záhy po roce 1948 izoloval státní území nejen od Západu, ale v podstatě od všech sousedu (formálně i prakticky ostnatým drátem). Aby udržel stupeň mobilizace na vysoké úrovní, rozpoutal sérii politických soudních procesu se skutečnými i domnělými nepřáteli socialistického zřízení, jemuž dle logiky teorie revoluce padlí záhy za oběť i jeho někdejší hlavní protagonisté, tzv vnitřní nepřátelé O prvních pěti letech komunistického režimu (1948 1953) tak lze hovořil jako 0 klasické totalitní periodě československých dějin. Pokud však přijmeme Lmzovu argumentaci, která zdůrazňuje teror jako esenciální charakteristiku totalitního systému (a ten se v Československu nerozvíjel v rozměrech jako např. v SSSR let třicátých či v Kambodži let sedmdesátých), můžeme tuto periodu označit jako kvazj-totalitni. Další charakteristiky již budou pracovat s termínem „posttotalitarismus". Jako post-totahtni autoritativní režimy vydolujeme ty politické obec, které v sobě či s sebou nesou větší nebo menší a spíše aktuální zkušenost s totalitním režimem, na jehož dědictví ve velké míře navazují. Nejedná se tedy o dnes často rozšířený význam slova /)ostfotalitm\ jež bývá užíváno např. v souvislosti s charakteristikou zemí bývalého komunistického bloku po pádu železné opony.
Pětiletí 1953- 1958 se již pohybuje na hraně kvazi-totalitni n konzultativ-ně-posttotalitní formy posttotaliíního autoritativního režimu. V konzulta-tivnírn posttotalitarismu zůstává vedoucí role Strany nepoškozena. Když se spontánně projeví skupinová aktivita a vyjádří fundamentální opozici, mocenský aparát ji potlačí. Prominentní roli v režimu zaujímají byrokratické skupiny stranický a státní úřednický aparát. Ty jsou ceněny pro svou odbornost, a proto mají příležitost artikulovat nejen vlastní zájem, ale i zájem jiných skupin. Bylo možné také zaregistrovat vzrůstající ochotu zapojit' do rozhodovacího procesu profesionální skupiny, např. ekonomy a vědce, jakkoli stranický aparát hrál stále dominantní roli. Ačkoli jsou kreativní intelektuálové subjektem striktní kontroly, přesto někdy prosadí s\é stanovisko Širší společenské skupiny zůstávají dále bezmocné a jejich /ajmv vyiadřuji (pokud vůbec) mocnější olicialni skupiny.
1 i cti fázi (šedesátá léta) lze označil jako k vazi-pluralistický posttotalitarismus < Tiatakterizu]c jej větší stupeň skupinového konfliktu. Ačkoli
137
vedoucí úloha Strany zůstává dominantním faktorem politiky, existuje větší interakce mezi vůdci a společenskými skupinami a stejně tak větší pravděpodobnost určitého vlivu politických skupin na politický proces. Skupinový konflikt doprovází (a často povzbuzují) ostré spory stranických frakcí, spory mezi lídry a názorové rozdíly uvnitř Strany jako celku. Ačkoli byrokratické skupiny (obzvláště stranická hierarchie) zůstávají mocné, nemohou již z participace zcela vyloučit intelektuální a názorové skupiny. Oba typy skupin se častěji vyjadřují ke stranické politi-ee, kritizují oficiální rozhodnutí a akty, v některých případech dokonce zpochybňují celou oficiální politiku. Tyto aktivní skupiny jsou však stále z valné části neinstitucionalizované. Naopak institucionalizované skupiny ínapř. odbory) hrají dále své bezmocné role. Jde o jeden z nej rozšířenějších (ale také nejméně stabilních) subtypú posttotalitního autoritativního režimu. Jeho malá stabilita spojená s velkou frekvencí výskytu svědčí o jeho přechodnosti.
Poslední fázi vývoje československého komunistického režimu prvních dvou desetiletí, zahrnující rok 1968, lze spolu s J. J. Linzem charakterizovat jako demokratizujicí se a pluralistickýposttotalitarismus. Politické skupiny byly již z velké části institucionalizovány a hrály v politickém procesu významnou roli. Československo za generálního tajemníka KSČ Alexandra Dubčeka představuje zajímavý příklad režimu, v němž jak centrálně řízené zmeny vypracované a navržené stranickými představiteli, tak spontánní sily „zdola", jež disponovaly značnou svobodou projevu, vyjadřovaly širokou škálu skupinových zájmů a přesvědčení. Probuzení dosud loajálních sdružení (např. odborů) a vznik jasně názorově profilovaných skupin (Klub angažovaných nestraníků) vedly k požadavkům na změnu dosavadní politiky. Tento krátký, osm měsíců trvající vývoj ukončila invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968.
7.2 Základní momenty politického vývoje
25. 2. 1948   „Vítězný únor" jmenována vláda „obrozené" Národní fronty 29. 2. 1948   první zasedání předsednictva ČSS, předsedou zvolen Emanuel Šlechta, místopředsedou Alois Neuman
1.3. 1948    první zasedání předsednictva ČSL, předsedou zvolen Alois Petr, m ístopředsedou Josef Plojhar
10. 3. 1948  za dosud nevyjasnených okolností zemřel ministr zahraničí Jan Masaryk
113.1948   Ústavodárné národní shromáždění schválilo program nové (řottwaldovy vlády
138
Politicky system českých zemí 1848-1989
IX. 3. I 948 předsedou ČSSD /volen Zdeněk fierlinger
21 3. 1948 schváleny /emědělskě zákony umožňující pozemkovou reformu
nad 50 ha
9. 5. 1948 Ustavodárně národní shromáždění schválilo novou, tzv. květnovou
Ústavu
30. 5. 1948 volby do Národního shromáždění
7. 6. 1948 Edvard Beneš abdikoval na funkci prezidenta republiky
14. d. 1948 Klement Gottwald /volen prezidentem republiky, podepsal novou
ústavu
I 5. 6. 1948 jmenována vláda v čele s Antonínem Zápotockým
19.   27. 6. 1948  XI. všesokolský slet v Praze, manifestace odporu vůči novému režimu
27. 6. 1948 sluěovaci shromáždění KSČ a ČSSD, zánik sociální demokracie
3. 9. 1948 zemřel Edvard Beneš
29. 9. 1948 sloučeni KSČ a KSS v jednu stranu, z KSS se stává územní
organizace KSČ
6. 10. 19-18 schválen zákon č. 23 1/1948 Sb. na ochranu lidově demokratického
zřízení
27. 10. 1948       schválen první pětiletý plán na léta 1949 1953
LI, 1949 počátek platností zákona o krajském zřízení, konec zemského
zřízení
5. 1, 1949 v Moskvě založena Rada vzájemné hospodářské pomoci
20. 2. 1949 v (JSA vznikla Rada svobodného Československa
23. 2. 1949 schválen zákon o zakládání Jednotných zemědělských družstev
22.   25. 5. 1949 biskupská konference ve Starém S n 10 kove i; na schůzce odhaleno odposlouchávací zařízení; krach jednání katolické církve a vlády
25.   29. 5. 1949  IX. sjezd KSČ
19. 6. [949 pražský arcibiskup Josef Beran internován v domácím vězení,
podobný osuti posléze potkal takřka všechny československé biskupy
21- 6. 1949 poprava generála Heliodora Píky
14. Id. 1949 přijat zákon o zřízení Státního úřadu pro věci cirkevní a zákon n hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem
'3. 4, 1950        t/v bartolomejská noc československých klášterů, internace řelioliiiku v několika sběrných táborech
-7. 6 1950 poprava Milady Horákové
24 2 195i oznámeno zatčení tajemníka brněnského výboru KSČ Oty Šlinga a dalších vysokých funkcionářů slianv
Politický systém Československa 1948-1968
139
1- 5. 1951 z Mnichova zahájeno vysílání československé redakce rozhlasové
stanice Svobodná Evropa
2- 7.1951 začátek „babických" událostí
27. 11. 1951 Státní bezpečnost zatkla bývalého generálního tajemníka KSČ
Rudolfa Slánského
20. - 27. 11. 1952 soudní proces s Rudolfem Slánským a dalšími obžalovanými bývalými vysokými činiteli KSČ
14.3. 1953 zemřel Klement Gottwald
20. 3. 1953 na zasedání ÚV KSČ rozhodnuto neobsazovat funkci předsedy
strany, řízením stranického aparátu povčřenAntonín Novotný, později označován jako „první tajemník"
21.3. 1953 Antonín Zápotocký zvolen prezidentem republiky, jmenována
nová vláda v čele s Viliamem Širokým
1 • 6. 1953 měnová reforma, masové projevy nespokojenosti s komunistickým
režimem   zejména v Plzni
16. 5. 1954 volby do národních výboru všech stupňů
U.-15. 6. 1954   X. sjezd KSČ
28. 11. 1954        volby do Národního shromáždění
12. 12. 1954        jmenována nová vláda opět v čele s Viliamem Širokým 14.5. 1955 vznik Varšavské smlouvy
14.   25. 2. 1956   XX. sjezd KSSS, poodhalení Stalinova kultu osobnosti 22. - 29. 4. 1956   II. sjezd československých spisovatelů
11. 14. 6. 1956   II. celostátní konference KSČ, umlčení kritické diskuse vyvolané
XX. sjezdem KSSS 19. 5. 1957 volby do národních výboru všech stupňů
13. 11. 1957        zemřel Antonín Zápotocký
19. 11. ] 957        Antonín Novotný zvolen prezidentem republiky, opětné sloučeni nejvyšší stranické a státní funkce v jedné osobě
18.   21. 6. 1958   XI. sjezd KSČ
9. 4. 1960 schválena nová územní organizace státu
9. 5. 1960 prezident republiky vyhlásil rozsáhlou amnestii týkající se
především politických vězňů
12. 6. 1960 volby do zastupitelských orgánů všech stupňů
11.7. 1960 schválena nová, tzv. socialistická ústava, přijat nový název státu
- Československá socialistická republika   a nový státní znak
11.7. 1960 podle nové ústavy jmenována nová vláda v čele s Viliamem
Širokým
6.   7.2.1962      ministr vnitra Rudolf Barák zbaven všech funkcí, zatčen a později odsouzen ke ztrátě svobody
140
~--------Pp^mC^ýjjystém českých ZEMjjBŕ^^
9. 5. 1962 4-   8- 12. j96
tČGÍ1 Politických v5^íh!ásil amnestii týkající se především lz !yf>2     Xíí sie7 , . ' -      nU) kteří nebyli propuštěni v roce 1960 ]    4,4. 1963      nv, KS(' 20 q m,, Patlesátých letech l po'us'ov;'1'1' socialistické zákonnosti
~ •  ' 1963 Viliam *, , .    ClK k°nkr*ně v proceslí s R. Slánským
14. 6. 19^4 Jmen°ván Jozef Lenárt '      °C předsedy v,;k|y' na Jcho iníst°
František Tomášek Prezidentem republiky
pražské arcidiecézeJmen°Ván apoštolským administrátorem
3    5- I- 1968
22.3. 1968
* ' 6'  ,966    V,r, .
294 1967 StľC
31. |0 j 96 c,emokracie     0Vensk^ch spisovatelů, vyslovil se pro rozšířen'
Protesty vysokošk
Pokračování i,, i  ° * y°h sřudentů na pražském Strahově
N°rný ^Ä!ľ KSC   P™»^ ■ W Antonín ZVoJe" Alexandr Dub č i"° První,1° taJemníka, na jeho místo 3ft" ľ ;Antoni,, N StaVaJící prv"í tajemník ÚV KSS
°- 3' '968 Novotmý abdit i
31.3 1968 Ludvík Svoboda zvm ftmkĽÍ P«*'*»t» republiky
5. 4. 1968 °'SpíSÍIu,n     ^ Pk JosefPlojhar, nahrazen Antonínem
6- •>• 1968 UVKSČ schváli! Akční nr
zcela Crvčsso pr°8rani KSČ
8. 4. 1968 B°hUSlav Ku^ra S")UP" A,ois Neuman, jeho nástupcem zvolen
1968 Jlľen0Vána nová vláda v ř ,
červen 1968        predsedoi> Národního s| 0Wfi<**n Černíkem
27. 6. ,96g na ů«ml Česko.slovcnsľ'0'nrdČní ^ Josef S^rkovský
10. 7. 1968 ZVeřeJ"ěn Petični        problhaly manévry sovětské amiády
"bavena r,..,,.- . ,    líest »Dva tisíce slov'
.....wa« »Ľva tisíce slov"
CestmSoSř* nár°dní rada' ÍC|í'n předsedou sc s(al
15, 7. 1968    sCf |,
Varšave n^^'ľ CVIOP^ých komunistických státu ve 1.8 ,96«    , . " ČCSkos,ove«^ého vývoje
(Sovětského" s v     ví' VO|skv péti států Varšavské smlouvy 22. 8. ,968 „ h° SV^U>        Polska, Maďarska a Bulharska)
'a<lnv X'V sjezd KKc u proh,á^n za neplatný vvs<»éa„ský) později
14.
29. 7 71 y
-~~~!^I1S!^J12JĚM Československa 1948-1968 _141
J-   26. H, 196X    moskevská jednání představitelů KSC a KSSS, uzavřena dohoda
0 (ZV. normalizaci poměrů v Československu 8- 10. ] 968 Národní shromáždění fakticky schválilo sovětskou okupaci žerně
27- '9. J968 pnjat zákon o fcderafivním uspořádání ČSSR
7,3 Přehled vývoje ústavnosti
7 ■ 2- 1948 a 31. 12. 1968 se setkáváme s následujícími ústavními texty
* únorová ústava z 29. 2. 1920, ' květnová ústava z 9. 5. 1948,
' socialistická (červencová) ústava z 11. 7. 1960 a
* Zákon o československé federaci z 27. 10. J 968
V krátkém období do 14. 6. 1948 stále, ovšem zcela formálně platila ^republiková ústava z roku 1920. Dne 9. 5. 1948 Úsíavodárné národní ^maždéní schválilo novou ústavu (nazývána ústavou 9. května, „kvčtno-" čl -lidově demokratickou"). Účinností nabyla 9. 6. 1948 jako ústavní rj      ^* J 5<^' ^8 Sb., nevstoupila však okamžitě v platnost, neboť ji prezi-nt Edvard Beneš odmítl podepsat. 7b učinil až 14. 6. 1948 nově zvolený
t Klement Gottwald, otavní text byl připraven zcela v režii KSČ, k předchozím návrhům arodné~sociaJistickému a lidoveckému se ve změněné mocensko-politícké 1 Uaci po Únoru nepřihlíželo. Ústava se skládala ze tří částí. V úvodním r°hláŠení se konstatuje snaha o vybudování lidově demokratického mo-e'U státu, uspokojení ze započaté cesty k socialismu atd. Následující část (),'muJovala ve 12 základních článcích principy moci dělnické třídy -Převzetí politické moci, její upevnění prostřednictvím soustavy národních vyborů, ovládnutí hospodářské základny moci socializací pnimyslu a zemědělství. Ve třetí části, rozvedené do 10 kapitol a 178 paragrafů, se podrobně r°2váděly předchozí obecné formulace. Ústava byla rigidní - k její změně či ('°plnění byl vyžadován souhlas tří pětin všech poslanců. V kapitolách věno-Vaných legislativě a exekutivě přitom lze ještě vystopovat vliv prvorepublikové ústavní tradice. Obecně lze konstatovat, že v komparaci čtyřicetiletého ustavnéprávního vývoje komunistického Československa představuje Ústa-Va 9. května text relativně nejméně problematický.
Dne í 1. 7. J 960 byl seli válen ústavní zákon č. 100/1960 Sb. - tzv. socialistická ústava, čímž pozbyla platnost Ústava 9. května. Úsíavodárce se roku ' 960 pokusil vyjádřit změny, jimiž země v uplynulém desetiletí prošla. Konstituce tak obsahovala prohlášení, že v Československu již byl vybudován
142
^Politický systém českých zemi 1848i-1Q§£
socialismus a že nyní je zapotřebí soustředit síly k vybudování komunismu konečne laze dějin. Ústava se skládala z úvodního prohlášení a devíti hlav (celkem 112 článku). Kromě vítězství socialismu hovořila ústava o společenském zřízení, právech a povinnostech občanu Národním shromážděni, prezidentov, republiky, vládě, Slovenské národní radě, národních výborech, soudech a prokuratuře.
Výraznou novinkou byl článok č a u   -     i ,      i .ílnhU
^r,/. , ■ i    , y     ll,ltK c- 4, který zakotvoval vedoucí utonu
" J™ niků » '"teligence) ve společnost,, ústava zrnin"*
v    n J   J, eSk0S'0Venská socialistická republika" a heraldicky nec.t-ed Z   o    ľ OTak- 0dstra»"" i ^ovensky Sbor povčřenců, takže Äcfpr:^0" ^ S1~ ntodJ rada, navíc hez
wlľ^Lľ:Ä *,0ku **— zásadních *»*>
hlavv3 n- K , °™k°s!°v™Mfederaci -, 27. 10. 1968. Ten zrušil k I í 1969 JC "d'i5"ým TV'" úpravy vstoupily v platnost
7.4 Zákonodárná moc
Až do <) s
«zun y 5 1948,^
s*SlŮTV0U ^«'»ta zákonodárné moci
do novéhľv-    SChválení kvétnnvi^ľkomormé bodáme narod»'
JehoTvce^^ % *Ä ^ 1964 kdv Wídal Zdeněk R. Pfedsedou NS se stal Oldřich John.
. Wy se sta pfedsedou J rl,ngĽI, ,b„ m y      Ng    do roku
*Ä C **»* **ÍTÍ X7^V-t,vis,oSt,sudá,os,r; Ústava 9 |( Laštovičku vystřídal
-udáních^ !oc 'rPán *» i»P«r,ftľ*m21 let. Poslanecky mimofádnji      (|i"'n"" "d l..-e'„, ,     ,       zl,'SĽ(li'l» vc dvou řádných '.dny, 2asc(Ján.ch        /    , pod,,,,,,,,,,, od případných
„: '; /Jl""nv ' simkou zákonů       "°" *** ««* P»h«* «*"• VClM""" P«.omný   ,    ,V'"C" ;' Vy|wí-'" války přud""1 y ft POi,ancu. Zákon, který prezident odfflitl
Politický systém Československa 1948-1968
143
podepsat, mohl parlament schválit nadpoloviční většinou všech poslanců.
hlediska fungování celé soustavy se ovšem jednalo o čistě formální ustanoveni. Ústava zakotvovala i institut každoročně voleného čtyřiadvacetičlen-neho Předsednictva NS. Předsednictvo mělo určené kompetence v případě nečinností NS.
Socialistická ústava formálně značně posílila pravomoci NS. To se formálně stalo nejmocnějším státním orgánem. Jeho funkční období bylo Zkráceno na čtyři roky, aktivní i pasivní volební právo zůstaly beze změny. NS nově plnilo i funkci ústavního soudu. Mělo totiž bdít nad zachovává-111 ni ústavy tím, že mohlo zrušit zákon Slovenské národní rady, nařízení ne»o usnesení vlády a obecně závazné nařízení krajského národního výboru, v Prípade, že odporovaly ústavě nebo jinému zákonu. NS volilo a odvolávalo cleny Nejvyššího soudu, z výkonu své ívnkce mu byl odpovědný generální Prokurátor. Došlo také ke změně počtu poslanců nutných k usnášeníschop-n°sti parlamentního tělesa, kdy byl nově stanoven census minimálne polo-Vlcni účasti. Ostatní ustanovení nedoznala změn.
7-5 Výkonná moc
2 počátku režimu hrály veledůležitou roli Akční výbory Národní fronty které se ustavily ve všech politických a společenských organizacích, v podnicích, státních úřadech apod. Personálně splývaly s KSČ v V^ff^ cích po převratu byly nedílnou součástí vládní moci, kdy spoluurcovaly
charakter „přechodu". _ > ,0zlolín,
V čele státu Stál prezidem republiky. Až do sve abdrkace 7A, M8 j,m M Edvard Beneš, který se vzdal funkce na protest proti ^vf"^^ 9. kvetna. Ta ještě počítala S tím, že se na druhého prez.dentá ČSR .věnuje omezení poctu funkčních období. Prezident byl podle ni volen na období 7 let a maximálne na dvě funkční období.    • „.
Týden po Benešově abdikaci zvolilo NS novýn, prezentem,epubhky stávajícíhc předsedu vlády Klementa Gottwalda, len se vzapet, po svem *vo.ení spol'u s dalšími státními představitel, zúčasíml s avnostnda, /, >,,», ve svatovítské katedrále, které vykonal pražsky arctbiskup Josef Bern, .Re-»m se snažil tuto událost vydávat za vyjádřen, podpory nmskokato k církve, což však arcibiskup Beran svým pastýřským hstem (z 20. 6. 1948)
"Toiííd zosobňuje „ejtvrdší období socialistické vlády v československu. Vc sve osobě jako první spojil funkci hlavy státu a Strany. Propojeni obou postu přitom vhodně symbolizovalo realito komumsl.ckeho m/mu..
144
Politický SYSTÉM ČESKÝCH zemi 1848-1989
K. < iottwald zemřel 14. 3. 1 953, devět dní po generálním tajemníkovi KSSS Jositi.1 V. Stalinovi.
V průběhu následujícího týdne došlo k přerozdělení moci. Prezidentský stolec obsadil stávající předseda vlády Antonín Zápotocký, v letech 1 922—1925 generální tajemník KSC, v únorových dnech roku 1948 předseda ROH a Ústředního akčního výboru Národní fronty. Hnětl na počátku svého mandátu čelil prvním proti režim ním demonstracím, a to v souvislosti s měnovou reformou z 1. 6. 1953 (Zápotocký pouhý den před jejím uskutečněním sliboval, že k žádné reformě nedojde). Za jeho vlády došlo mj. nejprve k přehodnocení procesu socializace vesnice ve smyslu zmírnění, od poloviny 50. let se však tento proces rozběhl s novou intenzitou. Ačkoli je se Zápotockého jménem spojeno určité „oteplení" a jemu osobně je připisována jistá ..lidovost", i on je podepsán pod řadou rozsudku trestu smrti apod.
Po jeho-smrti 13. 11. 1957 se na příslích 10 let stal prezidentem dosavadní první tajemník KSC Antonín Novotný. V období jeho prvního mandátu došlo k přijetí nové ústavy, která zkrátila prezidentské funkční období o dva roky a současně vypustila omezení v počtu možných volebních období. Nová volba prezidenta se však konala ještě dle staré ústavy, tedy po sedmi letech od předchozí. Prezidentem byl opět zvolen A. Novotný, svůj druhý mandát ovšem nedokončil a 22. 3. 1968 v souvislosti se změnami ve straně a společnosti odstoupil. S Novotného érou je tak spojeno jak svobodnější ovzduší šedesátých let (nezaslouženě), tak i počátek jejich dramatického vyvrcholení.
Prezidentem byl následně 30. 3, 1968 zvolen předúnorový i poúnorový ministr národní obrany, v období 50. let po krátkou dobu vězeň a poté účetní JZD generál Ludvík Svoboda
Květnová ústava konstatovala, že „nejvyšším orgánem moci vládní a výkonné je vláda". Vláda byla odpovědna Národnímu shromáždění, jmenoval a odvolával j i prezident republiky. Socialistická ústava toto znění v podstatě zachovala, pouze doplnila možnost odvolat na návrh Národního shromážděni i jednotlivé členy vlády.
Dne 25. 2. 1948 jmenoval prezident Beneš rekonstruovanou vládu tzv. obrozené Národní fronty, tentokrát již pod dominantním vlivem KSČ ( KSČ 9, KSS 3, ČSSD 4, ČSS 2, ČSL 2, Strana slovenskej obrody 1 a nestranici í členové), kdy i členové nekomunistických stran reprezentovali jejich komunizující křídla, (leněni vlády byl až do své záhadné smrti 10. 3. 1948 také Jan Masaryk, 'lato vládu fungovala necelé čtyři měsíce, kdy byl její předseda Klement (iottwald zvolen prezidentem.
Nova vláda doznala ve svém funkčním období, které trvalo až. do voleb 1954. řadu změn, a tu i na miste nejvyšším v roce 1953 nahradil Antonína Zápotockého předseda KSS Viliam Široký. V. Široký nesl značný díl zod-
Politický systém Československa 1948-1968
145
pôvodnosti za nezákonnosti a politickou zvůli 50. let, podílel se na přípravě vykonstruovaných soudních procesů a na kampani proti „slovenskému bur-žoaznímu nacionalismu". Stál i v Čele dalších dvou vlád až do roku I963, kdy se premiérem stal člen Ú V KSČ Jozef Lenárt. Po pěti letech, na počátku „obrodného procesu" jej vystřídal Oldřich Černík.
Ve vládách 1948 - 1968 se vystřídala celá řada ministrů, státních tajemníků a náměstků. Jednalo se jak o politiky působící již v letech 1945- 1948, tak o státní představitele významně se angažující v desetiletích následujících. Z nejznámějších jmen lze uvést: Rudolf Barák, Vasil Biľak, Čestmír Císař, Vladimír Clementis, Alexej Čepička, Oldřich Černík, Václav David, Jaromír Dolanský, Evžen Erban, Zdeněk Fierlinger, Jiří Hájek, Karel Hoffmann, Alois Indra, Václav Kopecký, Zdeněk Nejedlý, Václav Nosek, Antonín Novotný, Alois Petr, Josef Plojhar, Josef Smrkovský, Ludvík Svoboda, Emanuel Šlechta, Vávro Šrobár, Lubomír Štrougal. Na začátku obrodného procesu Pražského jara nastoupil do úřadu kabinet Oldřicha Černíka. V něm se angažovali např. Gustáv Husák, Lubomír Štrougal, Ota Šik, Jiří Májek, Stanislav Rázl, Josef Korěák a další.
Vlády Československé (socialistické) republiky 1948-1968:
Datum úřadu	Předseda vlády
25. 2. 1948 - 15. 6. 1948	Klement Gottwald
15. 6. 1948 - 21. 3. 1953	Antonín Zápotocký
21.3. 1953 - 12. 12. 1954	Viliam Široký
12. 12. 1954 - 12. 7. 1960	Viliam Široký
12. 7. 1960    19. 9. 1963	Viliam Široký
20. 9. 1963   8. 4. 1968	Jozef Lenárt
8. 4. 1968   31. 12. 1968	Oldřich Černík
Nebývalou mocí disponovala tajná policie - Státní bezpečnost. Právě ona často vedla vyšetřování, výslechy, rozvíjela a rozehrávala vlastní hry. Získávala řadu spolupracovníků, mj. z řad někdejších konfidentů Gestapa, podařilo se jí i n filtrovat do společnosti.
7.6 Soudní moc
Ústava 9. května stanovila novou organizaci soudnictví. Pro celé území Československa zřídila Nejvyšší soud, Nejvyšší vojenský soud a Správní soud. Soudní senáty se skládaly ze soudců z povolání a ze soudců z lidu.
Soudce z lidu určovaly příslušné národní výbory. V justici došlo k razantní
146
Politický system českých zemí 1848-1989
čistec, kdy místa erudovaných soudců zaujali lidé nekvalifikovaní, často s minimálním právním vzděláním. Nicméně ro/.hodu|ící byl především institut prokurátoru, kteří justici fakticky ovládali,
Socialistická ústava / roku 1960 již beze všech zábran proklamovala, že soudy a prokuratura „chrání socialistický stát, jeho společenské zřízení i práva a oprávněné zájmy občanu a organizací pracujícího lidu" a že „celou svou činnost i vychovávají občany k oddanosti věci socialismu, k zachovávání zákonu a pravidel socialistického soužití i k čestnému plnění povinností ke státu a společnosti". Soudní soustavu tvořil Nejvyšší soud, krajské a okresní soudy, vojenské soudy a místní lidové soudy. Nejvyšší soud byl nejvyšším soudním orgánem, který dozíral na soudní činnost všech ostatních soudu. Soudce Nej vyššího soudu volilo Národní shromáždění, krajské národní výbory volily soudce krajských soudu. Soudci okresních soudu byli voleni občany podle obecného, přímého a rovného volebního práva tajným hlasovaním. Volební období všech těchto soudů bylo čtyřleté. Mandát soudců byl imperativní, soudci byli povinni podávat svým voličům nebo zastupitelskému sboru, který je zvolil, zprávy o své činnosti a o činnosti soudu. Soudci mohli byt odvolám voliči nebo zastupitelským orgánem, který je zvolil. K dalšímu ...prohlubování účasti pracujících ve výkonu soudnictví" byly v místech a na pracovištích voleny místní lidové soudy, které měly přispívat k upevňování socialistické zákonnosti, k zajišťování společenského pořádku a pravidel socialistického soužití. Zachován zůstal institut soudců z. lidu.
Komunistický rezmi využil po roce 1948 zkušenosti pretotalitního období I řetí republiky v oblasti mimořádného soudnictví a ustanovil v březnu 194K Státní soudy jakožto zvláštní soudy pro boj proti reakci. Státní soud působil v českých zemích v Praze a Brně. Dne 9. 4. 1948 obnovily na zaklade dekretu prezidenta republiky (v té době ještě stále E. Beneše!) Činnost mimořádné lidové soudy, které se dříve zabývaly případy kolaborace. Protože Statní soudy nemohly začít soudit okamžitě (činnost zahájily v září 1948), předstupovali obvinění před Vrchní vojenský soud v Praze, vojenský soud na Hradčanech i krajské a okresní soudy.
Pro hoj proti vnitřnímu nepříteli přitom přestal vyhovovat starý zákon na ochranu republiky z roku 1923. využívaný v letech 1945 4 948. Byl proto přijal nový zákon č. 231/1948 Sh. na ochranu lidově demokratického /.řízení, len byl takřka beze změn přejat do nového trestního zákona 86/ 1950 Sh.) Nove plavní úpravy umožňovaly obvinit takřka kohokoli napi ze zločinu v Lasti/rady, a tedy uvalit trest odnětí svobody v řádu desítek let, popi u e ,t nejvvssi Ovšem ani řádné užívání tohoto trestního zákona a podobně konstruovaného trestního radu (nove přijat rovněž r. 19S0) ne-
Politický systém Československa 1948-1968 147
mohlo vest vždy ke splnění politické objednávky. Proto soudy v řadě případu tyto normy porušovaly. Nejenže tak tedy byla porušována elementární přirozená spravedlnost (což se dělo po celé období komunistického režimu), ale dokonce i tzv. socialistická zákonnost.
Za zmínku stojí i skutečnost, že pro uvěznění a několikaletý pobyt např. v táborech nucených prací (TNP) nebylo mnohdy zapotřebí žádné obviněni, obžaloba či soudní jednání, postačovalo správní řízení
Veškera soudní soustava (včetně nestandardních prvků) plnila politické zadaní - vypořádat se s domnělým nepřítelem. Ve skutečnosti však pomáhala vytvořit ve společnosti atmosféru strachu, který měl vést k rezignaci na jakýkoli protirežimní odpor. Za pomoci sovětských poradcu bylo již v listopadu 1948 ve vězení na 600 nově zatčených, a to jak představitelů nekomunistických stran, tak agrárníků, tzv. trockistů, zelené internacionály apod. Nechvalně prosluly procesy s generály Heliodorem Píkou a Karlem Kutlvasrem, s elitou československého letectva z Velké Británie, s bývalou poslankyní ČSNS Miladou Horákovou (zvláště tento proces a jeho výsledek vyvolal rozhořčení v zahraničí), s církevní řádovou i diecézni hierarchií, s katolickými intelektuály, s tzv. zelenou internacionálou atd Bilance politických procesů (čísla jsou pouze orientační, neboť nejsou k dispozici materiály pro přesný součet)-
• 280.000 lidí ve věznicích,
• 80.000 prošlo tábory nucených prací,
• 60.000 vykonalo vojenskou službu v Pomocných technických praporech,
• cca 4300 lidí bylo ubito při výslechu, zastřeleno na útěku nebo zavražděno v táborech a dolech a
• 233 bylo odsouzeno k trestu smrti (z toho 178 rozsudků smrti bylo vykonáno).
7.7 Stranický systém
Popsaným reáliím plně odpovídala i podoba stranické soustavy a stranic soutěže, faktickou moc jakožto vedoucí síla Národní fronty držela KSC. Ostatní povolené politické strany (ČSL, ČSS, na Slovensku Strana slovenskej obrody a Strana slobody) byly pouhým přívažkem NF, spíše zájmovými organizacemi (např. sdružením věřícího obyvatelstva jako v případě ČSL), jen omezeně naplňujícími definici politického stranictví. Celý systém tak odpovídal sartoriánskému modelu jediné hegemonicko-ideologieké strany, s existencí satelitních subjektů, nenadaných možností jakkoli ohrozit postavení hegemona - KSC.
7.8 Hlavni politické strany v Čechách a na Moravě
Komunistická strana Československa (KSČ), od roku 1948 definitivně vedoucí a rozhodující síla Národní fronty, československého státu a společnost,, zúročila v únorových dnech své předchozí dlouholeté úsilí. V době poprevratovejiz jen dokončovala úspěšně započaté dílo: prostřednictvím Akcmeh výboru Národní fronty ovládla všechny masové společenské, mládežnícke, kulturní, tělovýchovné a zájmové organizace a sdružení a začala s rcahzac, opatrení vedoucích k získání kontroly nad ekonomikou. Konkrétním důkaze,,, úspěchu KS(: byly výsledky květnových voleb do Národního shromážděn,. V květnu 1948 se predseda KSČ stal prezidentem republiky, cimz bylo , personálně definitivně potvrzeno převzetí moci komunisty.
V červnu následne proběhlo slučovatí shromáždění KSČ a ČSSD, jímž bylo pr klamanvné dokončeno sjednocení dělnického hnutí. Na podzun hMg pak došlo k opětovnému or,aniMění,nu sjednocení KSČ a KSS; v ^^^^W^rälieáaoaé KSC' «* by to ovšem (stejně jako 1 , ,1 „ľ tá""""" ZaSadni ZmC'"" « organizační struktury-t c P "," U1~0UPÍ1° d0 KS(" «5W57 nových členu; na konci sZ ľ, o  ; -I   •    -"       ^ 2'5 Senu (historicky nejvíce),
m     .1      -'sem <>g,cky znamenal proménu jejich sociální struk-
ní,kŮ)-a * tóZ9rovéh0 Členské základny-
Svůi radila..,.- Z ■ ,   ?        k nas!ednému poklesu stavu.
.x'Za™ cät- «KSČ ä; f,-ľ
nické třídy měl bvl nadál      ľ       Jak"zl" pfedvoJe (avantgardy) del-
.....asssa^ ^.rs
K dosažení socialistických cílu v e ,        Y      f        V Ce'Ľ 8 , nejprve dvouletka, po Jej , ,   „    I"""" S'0UŽllv hospoda*** plány -plánovaní, znárodněnfvS   ^    ^ byl P°ložen zc'mélla na PrinC'P vybudování materiálně ^lu' rozvoj socialistického sektoru,
í™"** a tndusttúá.^ei siov™s|Zi'k'adny S"Ľ'al,SmU P°dp0roU téŽkéll° hyd, státu v oblasti v," - 7-,        :l l>r"ľ"lĽlli na frhy lidově demokratic-
ro.níku do ..e - r, P,fÍkr0ČÍla KS<" k "»'si"" agitaci za vstup
ani vesnice cyľ5(ľléteľf-ýth drtó"»*W»•posLpnousociali-chu centrálního plánovaní. * '' '>VSCI" Sp'SĽ ve /mink-™ stagnace a neúspé-
označován brněnský ,„•„,,.''       Ve v,aslních řiklách- 7;l Prv"! byVÍ' bvl"odhalení protistátníh,,        '" Sľ'""t:m Nejvýznamněji! kauzou pi* 1   "''"""'''-P'l-He-n.eckčhoecnt.oz v jcl u ,ž rŕunc, bvl k t rest»
lovenska 1948-1968
149
lul 2en bývalý generální tajemník Rudolf Slánský. Takřka ply-
š b    aV,   ^ Proces se „slovenskými buržoazními iiacionalisíy" v čele
'c oiicím generálním tajemníkem KSČ Gustavem Husákem, a    c 0u síál formálně v čele strany ústřední výbor, faktickou pravomoc 1q~q 'ata n,ěl předseda a později první či generální tajemník. Od roku vedl    °roku 1953 b^J Předsedou K. Gottwald, v letech 1945-1951 stál
e nej jako generální tajemník Rudolf Slánský. Po Gottwaldově smrti nebyl') f   i "jí
^ j J « uinkce předsedy obsazována a hlavou KSC se stal první tajemník: x eřech lV53-196X Antonín Novotný, kterého v lednu 1968 vystřídal Ale-ndei Dubček. Centrum strany tvořilo 10-20 členů nejužšího vedení -p'Vodnč Politbyro, později předsednictvo Ústředního výboru KSČ (ÚV KSČ). 0rnocným výkonným orgánem se stal sekretariát Ú V KSČ. Strana byla budována na zásadách tzv. demokratického centralismu ezvýhradné podřízenosti nižších složek vyšším. Tak byly ÚV podřízeny ]dJské, okresní a místní organizace. Místní organizace vznikaly a působily 'festech, obcích, městských čtvrtích i jednotlivých závodech. Každá větší 'tt'^tní organizace se dělila na dílčí organizace a dále pak ještě na tzv. „desít-^ o počtu 5-19 členů. Vedl je funkcionář s označením „desítkář", později •♦Vedoucí stranické skupiny". „Desítky" či „stranické skupiny" existovaly na ažoém pracovišti, v každém úřadu, redakci, annádní jednotce, ve vedení lSPoj tovních klubů, ve výborech odborových organizací či masových organ i-äCícn. Tato struktura byla schopna se mobilizovat během několika desí-řc>k minut (viz únorové události J948 či během 24 hodin svolaný Vysočan-ský sjezd r. 1968). Stranická skupina zajišťovala, aby kterýkoli kolektiv vydal v případě potřeby prohlášení jménem všech pracujících (užíváno zejme-na v době politických procesů).
V roce 1949 nastolený plošně represivní trend přetrvával ještě po jistou dobu po úmrtí Stalina a Gottwalda. Postupně se z něj ovšem vytrácelo Počáteční bezohledné odhodlání realizovat stranické cíle. X. sjezd struny v roce 1954 konstatoval úspěchy a potvrdil dosavadní linii. Volby konané v tomtéž roce, v nichž jednotná kandidátka NF obdržela 97,9 % hlasu, potvr-d% definitivní ovládnutí a zastrašení společnosti. Období dočasného znejistění přišlo v roce J956 v souvislosti s XX. sjezdem KSSS, odhalením kultu osobností a polskými a posléze maďarskými událostmi. V KSČ i v ovládaných organizacích (např. uměleckých svazech) se následně rozproudila kritická diskuse, která se (byť zatím stále opatrně) snažila poukázal na nedostatky a „přehmaty" stranické linie. Ukončena byla celostátní konferencí KSČ v červnu 1956, na níž dva hlavní referáty A. Novotného a V. Širokého obrátily pozornost od minulosti zpět k dobudování základů socialismu Pragmatizace politické linie a některá opatření sociálního charakteru v tomto
j 50 _ _ _ Politický systém českých zem) 1848-JJ389
období zabránily eskaiaci vývoje, který se v Československu neubíral stejnou cestou jako v Polsku a Maďarsku.
Následující období bylo ve znamení stabilizace vývoje, dokončení združstevňování apod. Vrchol tohoto období, v němž se uskutečnil XI. sjezd KSČ, predstavovalo přijetí socialistické ústavy v červenci 1%0. Zajímavostí dokumentující Taktický proces přijímání rozhodnutí je způsob jejího projednávání nejprve schválení IJV KSČ, poté celostátní konferencí KSČ a nakonec Národním shromážděním. Formálním stvrzením mocenského postavení KSČ se stalo ustanovení ČI. 4 o vedoucí úloze KSČ ve společnosti.
Pro KSČ přinesla 60. léta zásadní vnitrostranický střet, který přerostl stranickou pudu a vyvinul se do podoby širokého společenského hnutí. Ani tento vývoj (s výjimkou svého vrcholu v první polovině roku 1968) ovšem nevybočil z mantinelu nastavených moskevským centrem Příčinou uvolnění v první polovině 60. let byl přitom generační spor uvnitř KSČ XII. sjezd KSČ v roce 1962 ještě proběhl v optimistické atmosféře údajného dosažení komunismu v horizontu dvacet, let. V tomtéž roce se ovšem objevily první snahy o objasnění politických procesu let padesátých, omezené prozatím pouze na stranickou pudu. () rok pozdě,, tato iniciativa vyústila v odvolání procesu a soudní rehabilitaci více než 400 postižených osol, včetně R. Slánského (ovsem pouze z řad komunistu,. Na zasedání ú V KSČ v dubnu 1963 pak dokonce v souvislost, s poodkrytím zákulisí padesátých let došlo k udělení stranických trestu pro některé funkcionáře (např. vyloučeni A. čepičky).
z n^rrse pr pm zaMa štěpit ^^n,    ^ 1^*1
nu mCh,Un°n7ch se cítili ohroženi ve svých pozicích. Tuto
í        > i r Y ľ   PrVní ,a,Cmník A- Novotn*> úroveň přirozený terč S ,s0,,e° f Tnč * snovala opozice reprezentovaná institucemi,
ľmntLTV mCZ1 StranÍCk0U a ^stranickou inteligencí: patřila
em p tdtvsmi kultunu a vědecká pracoviště, vysoké školy, reckikce, organ i-
Novotném,,       V D^cekem a Vas.lem Biľakem, kteří vyčítali
f" PľC/imVy        vůči Slovensku. Ten se mj. projevil v razant-"tPr,mna sl«venských statuích institucí v socialistické to*
eiy j^j^v** m* ^,.^0 v *>«. i**,
Otnn ,      ' Mj- na něm došl° kc střetu mez, A. Novotným
a Otou Šikem stran koncepce ekonomické reformy
V teto atmo: sfere přišel krizový rok 1968, který odhalil skutečnou tvář ™Ul "^"Propojenost marxistieko-leninské teorie s praxí a hluky lozpn, mezi československou společnosti a její soudobou politickou
1 !"•:'"' i T "Vn,,í mny P0Čala kulminovat již na podzim 1967 ' Vldl°1,la V lc'1,Ui '** dobrovolnou- rezignací A. Novotného na post
Politický system Československa 1948-1968
151
Pfvního tajemníka. Na jeho místo nastoupil Alexander Dubček. Sesazení Novotného bylo ovšem výsledkem postupu značně nesourodé skupiny osob vedené rozličnými zájmy a cíli (piorefonnní proud, prosovětská linie atd.). To ostatně potvrdil ivývoj následujících tří měsíců, kdy se řešily takřka výhradně personální otázky. Reformní proces, který byl nastartován, se "v.šem nepodařilo udržet pouze v nejvyšších patrech politiky, ale pronikl relou strukturou NF a společnosti. Lze konstatovat, že se KSC vymkl rukou ÚV KSČ se tak dostal spíše do vleku událostí, když az ex-post reagoval na probíhající změny. Pokus získat zpět ztracenou iniciativu před-stavoval tzv. Akční program KSČ. Proklamoval heslo „socialismu s Ud-skou tváří" a snažil se zdůraznit specifičnost československé cesty budování socialismu. Program měl být potvrzen mimořádným sjezdem svolaným
"a zafi 1968. .  . ,„.
Další vývo, uvnitř KSČ byl logicky ovhvněn procesem stepe,,, původ, c jednotného protinovotnovského tábora. Dělícím kritériem se stal pnsiup k m■ -'orinačním krokům podporovaným A. Oubčckem a k promenan. ve w o ■*» mínění, odraze ícím (na poměry komunis.ic ycl, rezmu) neb^on svobodu slova. Proti Dubčekovu křídlu se postav, hde w»s No volného pádem, ale odmítající zpochybnění vlastod»* teto skupinž vyhovoval tlak vyvíjený na Prahu Sovětským svazemcz z*uhl Pláště po zveřejnění „kontrarevoluční" výzvy Dva ,mc* *«ím nadále ztrácelo vliv na vývoj společnost,. Nasedne ^ kované 21. srpnem 19«. představovaly zvrat^ff?^'^ZZ druhou stranu byly logickým vyústěním předchozích Podřízeni se Strany a státu moskevskému centru. 0kf" ^„ . vovala přirozené linuty a hlubokou vnitřní bagAu re tom.*P«-ského j ra. KSČ se okupací země armádam,lpiUi stí u Var ^ * vrátila l„ své subordmaéní role, ze které na nekohk "JW^S^
Další vývoj v KSČ potvrdil její vnitřní i , ,   * i i „ iwyf íik-f^š^ sice nevedla k p i ipi <«> wu
kevské skupiny (V. B.lak, A Bifakem, přesto zpúso-
nemu sestavení dé.nicko-ro.n.cke vady v
bila nástup této skupiny k moc  Důkazu,£ se uvnitř KSČ se stal přes noc t*«VJ /   My komunistických 22. 8. ,968, později nebyl uzn n jato P hy sjezdů se nezapočítával). Natomo^b^len    V J nalnč navazoval na ^^,5^ a okamžitému Varšavské smlouvy. Sjezd též vyzvu ^
Odchodu cizích vojska k ^'^ÄÄi , První ^ochybnénuehorfyérf^eslo        ^P^ ^
",v sjezd KSS (Slovac, nebyl, z vlasmi z
152
PoMMOKY SYSTEM ČESKÝCH ZEMÍ 1848-1989
zastoupeni). Definitivní odmítnuli vysočanského sjezdu, souhlas s okupací země, souhlas se zastavením činnosti antisocialistických sil a normalizaci stranických a celospolečenských poměru pod kontrolou ostatních socialistických států {fakticky SSSR) pak přineslo zasedání Ú V KSČ dne 31. 8. 1968, na něm/ proběhly první personální změny. Vývoj do konce roku 1968 probíhal v právě naznačeném duchu.
Již čtyři dny po Únoru (29. 2. 1948) se konalo zasedání předsednictva Československé strany národně socialistické. Na něm byl novým předsedou přejmenované C eskosíovenské strany socialistické(CSS) zvolen Emanuel Šlechta (nový ministr techniky) a prvním místopředsedou Alois Neuman (nový ministr pošt). Z 24 členu původního předsednictva strany jich 11 odešlo do exilu (včetně Petra Zenkla, Vladimíra Krajiny, Jaroslava Stránského a Huberta Ripky) a 8 bylo uvězněno. Z 55 poslanců byli dva popraveni (Alois Jaroš a Milada I loráková), I 9 uvězněno (2 z. nich ve vězení zemřeli) a I 8 emigrovalo. Ze zbývajících lojích v komunisty ovládnutém parlamentu zůstalo 10. Na druhou stranu nutno poznamenat, že cca 120.000 členů vstoupilo v prvních poúnorových týdnech do KSČ. Po prověrkách zůstalo v říjnu 1948 v Č S S oproti původním více jak 600.000 pouhých 1298 prověřených členů. Později členská základna opět rostla, ale nikdy (s výjimkou lei 1968 1971, kdy dosáhla téměř 30.000 členů) nepřekročila stanovený limit 16.000 členů.
Programově se strana jakožto součást obrozené NF přihlásila k budování socialismu a k nejfěsnější spolupráci se Sovětským svazem. Zřekla se odkazu prvních dvou československých prezidentů, o nějž se dosud opírala, schvalovala výsledek procesu se svou bývalou poslankyní M. Horákovou, stejně jako cele řady dalších politických procesů, jichž byli namnoze účastni její bývalí představitelé. ,,Odměnou" za loajální postoj jí byl vydavatelský dům JVlelan-trich. který ačkoli znárodněný, mohla strana využívat, takže kryl finančně její činnost. Podržela si také ústřední tiskový orgán Svobodné slovo.
Na jednotné kandidátce NF v parlamentních volbách 1948 dostala 23 poslaneckých křesel. Vedení strany nebylo tiž do roku 1958 nikým zvoleno, svojí legitimitu čerpalo z únorových událostí. Následná snaha o zaujetí na KSČ méně závislé linie pak vedia k odebrání Melantrichu a zbavení předsedy !■. Šlechty funkce a následné i členství ve straně (den po odvolání z funkce Šlechta spolu se svou ženou spáchali 17, 3. 1960 sebevraždu patrně pod dojmem očekávaného zatčení). Na jeho místo nastoupil A. Neuman. CSS se opětně zcela podřídila KSČ a tento stav zůstal nezměněn až. do niku |%8.
Dne 2 ?. !, 1968. již pod dojmem radikalizující se společenské atmosféry, odstoupil z lunkce A. Neuman. Nahradil je| líohusla\ Kučera, dosavadní
Politický systém Československa 1948-1968
153
ústřední tajemník. Změny ve vedení strany představovaly jistý kompromis pozice poúnorových funkcionářů nebyly zásadně ohroženy. Přesto se v rámci strany rozběhla reformní diskuse směřující k redefinici ideových základů strany, k požadavku na rehabilitaci odsouzených členů strany (zejména M. Horákové) a ke snaze navázat na předu noro vý charakter a činnost ČSNS Naopak požadavek na urychlené svolání sjezdu ČSS se podařilo vedení strany „ustát". Veškeré reformní aktivity projevující se mj. určitou spoluprací s K-231 ustaly se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Na konci roku 1968 byla situace připravena pro nové čistky.
V den, kdy prezident Beneš přijal demisi 12 ministru, rozhodl se Ústřední výbor Československé strany lidové (ČSL) pro násilnosti páchané akčními výbory NF ukončit veřejnou stranickou činnost. Zároveň byli ze strany vyloučeni poslanci P. Alois Petr a P. Josef Plojhar za aktivní spolupráci s komunisty. Předseda strany Jan Šrámek pak prohlásil, že za těchto okolností nemůže vést stranu a každému členu dává na zvážení, jak se má v době komunistického bezpráví zachovat. J. Plojhar a A. Petr ovšem nedbali usnesení předsednictva a za pomocí akčního výboru převzali vedení lidovecké tiskárny a ústředního sekretariátu ČSL.
Dne 1. 3. 1948 se konalo zasedání předsednictva ČSL. Historicky teprve druhým předsedou byl zvolen A. Petr (nový ministr dopravy), místopředsedou J. Plojhar (v letech 1948-1968 ministr zdravotnictví). V prvních poúnorových měsících opustilo zemi 10 ze 46 poslanců ČSL, 12 jich bylo uvězněno (z toho 4 umučeni nebo popraveni: Stanislav Broj, Rostislav So-chorec, Jan Plesl a Alois Janáček) a 13 bylo zbaveno poslaneckého mandátu. Pod záminkou školení tajemníků ČSL v Praze bylo roku 1949 ze služeb strany propuštěno téměř 40 okresních tajemníků. Procesy se členy vymyšleného výboru křesťansko-demokratické strany v 50. letech pak byly záminkou k zastrašení lidovců a účtování se soukromými zemědělci. K dalším čistkám v ČSL došlo po kroměřížské konferenci a orelské pouti na Hostýne; za vystoupení na konferenci byl např. na 12 let odsouzen generální tajemník Li. Hála. Mnoho lidovců emigrovalo (pokus J. Šrámka a F. Hály o přechod hranic v březnu 1948 ovšem skončil neúspěšně; oba skončili ve vazbě a posléze v internaci) a na Západě se zapojilo do protikomunistického odboje. Bývalí poslanci ČSL založili v emigraci křesťansko-demokratickou gtranu, která se podílela na založení Rady svobodného Československa , Středoevropské křesťansko-demokratické unie.
Po úmrtí předsedy A. Petra se předsedou ČSL stal J. Plojhar, který dl síranu příštích 20 let zcela v podřízení komunistické nadvládě. Počet ^nů lidové strany nesměl v 50. letech překročit kvótu 20.000. V některých
154
Politický systém českých zemi 1848-1989
okresech, kde získali komunisté roku l#46 více než 50 % hlasů, nebyly organizace CSL vůbec povoleny (např. Kladno, Louny, Žatec, Rakovník, Bruntál. Karviná aj.).
Nové vedeni ČSL se zpočátku halilo do frází o obnoveném křesťansko--sociálním charakteru strany ze začátku století. Návrat k údajným tradicím lidové strany měly upřesnit dvanáctibodové Programové zásady z dubna 1949. Stranická politika byla omezena na působnost v družstevním zemědělství, mírových aktivitách, kulturní, brigádnické a charitativní činnosti. Existoval přitom zjevný názorový rozdíl mezi řadovými členy CSL, kteří viděli ve straně omezený kousek svobody, a mezi nej vyšším vedením strany, které se řídilo pokyny N K
/měna nastala na konci 60. let. Tisk ČSL dal od počátku Pražského jara prostor demokratizačnímu hnutí, podílel se na odhalování komunistických hrůz 50. let a psal o pronásledování lidovců Státní bezpečností. Mezi čtenáři Lidové demokracie se stal zvláště populárním redaktor Rudolf Strobin-ger, jeden z nejznámějších novinářů Pražského jara. Na zasedání UV CSL 3 l. 3. i 968 došlo k rezignaci všech členů předsednictva a bylo zvoleno nové vedení strany. Pod tlakem řadových členů odešel z. funkce J. Plojhar a předsedou CSL byl zvolen Antonín Pospíšil. Programové prohlášení sice ještě hovořilo o socialistickém charakteru ČSL, ale některé formulace již požadovaly větší samostatnost a uplatnění v politickém životě. Tlak řadových členů postupně narůstal. V květnu 1968 schválilo předsednictvo ČSL pracovní program. V něm CSL, jako první z. nekomunistických stran NF, požadovala pluralitní politický systém. CSL byla v programu definována jako důsledné křesťanská strana, sledující vlastní program. V srpnu I 968 vedení ČSL jednoznačně odsoudilo okupaci republiky. Příchod sovětských vojsk však učinil konec vystoupení protagonistu Pražského jara v ČSL, kteří z valné části museli ze strany odejít.
Vzápětí po únorových událostech došlo k ukončení samostatné existence Československé strany sociálně demokratické (ČSSD), fa sc sice ještě podílela na sestavení první poúnorové vlády, ale o budoucnosti strany již rozhodovala mocenská elita KSČ, která připravila tzv. sloučení ČSSD s KSČ. Dne IX. 3. [948 se na schůzi předsednictva ČSSD vzdal funkce předsedy Bohumil Laušman, kterého nahradil představitel komunizujícího křídla, předchozí předseda strany Zdeněk Fierlinger. Dohoda o podmínkách sloučení byla uzavřena 17. 4. 1948 a uskutečněna 27. 6. 1948 na slučovacíni shromáždění ČSSD a KSČ. V rámci slučovací akce vstoupila do KSČ asi .třetina lociálních demokratu. Díky funkcionářům a členům strany, kteří odešli do Ixilu, však < SSI) trvala i nadále, vydávala stranický tisk, zasedal její ústřední
Politický system Československa 1948-1968 155
výkonný výbor a konaly se stranické sjezdy. Pokus o obnovení její veřejné činnosti i v Československu v roce 1968 ukončila sovětská okupace.
Obrodný proces v KSČ vyvolal v roce 1968 řadu pokusů o založení nových politických stran a hnutí. Snaha o obnovu sociální demokracie již byla zmíněna. Mj. vznikly Klub angažovaných nestraníků (KAN) a Klub A 231 (sdružoval bývalé politické vězně), objevil se pokus o ustavení křesťanskodemokratické strany. Všechny tyto naděje na možnou politickou pluralitu ukončil srpen 1968.
V souvislosti s deskripcí stranických dějin v době poúnorové je pak nutno alespoň okrajově zmínit aktivity československých politiků v exilu (dle odhadu jen v letech 1948-1951 emigrovalo na 25.000 osob). V důsledku odchodu řady stranických špiček do emigrace došlo již záhy po Únoru k ustavení centrál politických stran v exilu. Politický exil se v zásadě dělil dle vztahu ke Košickému vládnímu programu na:
• „košický" - strany, které se podílely na budování Třetí republiky (národní socialisté, sociální demokraté, lidovci, Demokratická strana, Strana slobody) a
• „protikošický" - strany, které nemohly být po roce 1945 obnoveny (zejména agrárníci, živnostníci a národní demokraté).
Snahy o integraci vrcholily v roce 1949 založením Rady svobodného Československa, která ovšem nikdy nedokázala překonat existující odstředivé síly a četné personální spory. Československý exil tak reprezentovala celá řada politiků, novinářů, vojáků a umělců (P. Zenkl, H. Ripka> V. Krajina, J. Stránský, J. Lettrich, J. Papánek, F. Peroutka, P. Tigrid, S. Ingr. F. Moravec, R. Kubelík a další), ale fakticky žádná respektovaná zastřešil-organizace.
7.9 „Samospráva" a státní správa
V oblasti veřejné správy, tj. při národních výborech všech stupňů (stejnějak: ve všech ostatních oblastech veřejného života), vznikly v únorových dneci tzv. Akční výbory Národní fronty. Jejich úkolem bylo provést v příslušných úřadech a institucích personální změny. Zásahy akčních výborů změnily strukturu vnitřního obsazení úřadů, jež do té doby v zásadě respektovala výsledky voleb 1946, a to ve prospěch KSČ.
Desátý článek květnové ústavy charakterizoval národní výbory jako nositele a vykonavatele státní moci v obcícb, okresech a krajích a jako
156
Politický systém českých zemí 184j3~^9jiJ.
strážce prav a svobod lidu. Národní výbory vykonávaly podle ústavy na uzemi, pro než byly zvoleny, veřejnou správu (již neexistovalo rozdělení verejne správy na statní správu a samosprávu) ve všech jejích oborech; zejména obecni správu vnitřní, správu kulturní a osvetovom ochranu práce a správu zdravotní a sociální, Důležitým pro pochopení struktury orgánů verejne správy je konstatování ústavy, že národní výbor nižšího stupně je podnz.cn národnímu výboru stupně vyššího, přičemž současně jsou 0*-
7 T°ry podnzeny orZ™t™ 'noc. vládní a výkonné, zejména minister-stvu vnitra. -
K I. 1.1949 skončilo staleté zemské uspořádání a bylo zavedeno nové
™ %de'em,  , kraJsl«' V Českých zeních bvlo zřízeno 13 krajů,
t™ ľ" y LIPraVen° Zvláštním Skonem/Spolu se zámkem zemí a z ,1kun kraju brnkly Zemské národní výbory. Naopak nově zřízeny byly
nore nk ľ'ľ     ^      (KNV>- Při *™<vcní hranie krajů zákonodárce r i I      ' 8f1"!-" l,ramťe- ■* bylo POd Jihlavský kraj zařazeno etd vvn ľ,ľd"Ve v Cechac« i na Moravě (tato skutečno*! se projevila jeste výrazne,,,„■, stanovení nových krajů roku 1960)
z-akon c. 280/1948 SK  i-» , '      •, , . vmtfní organizac KNV ', ^        ^ l,pravoval"laké m,vé *fin0^ výkonné síožk     W 1'       M^T "'"^ " **> '':,l<;°
skutečnost, T PfedSedU' referenty 8 k0mÍSe'
k»n °.r» Ma rada a její předseda. Zá-
pfednostůreTrétua^Lr1""' Ten by'P^ovním predstaveným
ván ministře™ ti rarň   ™M™* vybrán radou ajmeno-
»*«« předsedy KNV, S ■***?
výbory. V roce 1940 Z , NV Sc Probily podřízené národn. Posláním bylo před vsnVl. - '"^ Ůjez<,ních ^emníku, jejichž komunikacii m z,   „ľľ uf ""'"'^ fÍZení MNV a ******
Mhtnich „úrodníc ľýboľä S "f""""'"'' ^ '°NV) Čin"f ' W ' > organizac; mMffi'^^* ^ M '
"Olltlcké Čistkv v oroán»ř»li    - ' U)tV vedly ke snížení ľuľ 1 SpraVy 3 upřednostnění politické ČiS-
k výraznémusStí0™ ^bilogti jejích představitelů. To vedlo ústavní zákon ě. 81/1953%« « VeřeJnésPrávy- Na situaci reagoval výbory byly vyňatvzru ' 1   '  ' národních výborů vládou. Národní
dě 0 rok později bvl S T U mmisterstva vnitra a podřízeny přímo vlá-výborech, který sp^ľda^""- /ák°" č 12/1954 Sb- 0 národních
n uPlnéní svých úkolů naHľéní n T Um°žnil nál*dníl« výborům vydá kdy by,y —'v referáty v če e '   ľ        ^ *měně vc vnitřní organizaci, lborv v ^le s vedoucími odb   'nym'°lcnv r,úrt,<l''í>'o výboru a zHzc-
oru< nevolenými pracovníky národního
IV (H
i^£[í£Kŕ srsrÉM Československa 1948-1968
15
výboru. Činnost národních výboru pritom byla v průběhu 50. á 60. let po namenána mnohdy i násilnými změnami ve struktuře mést a obcí - s/uěo v&iím obcí.
První přímé volby do národních výborů se uskutečnily v roce 1954 -s jedinou a jednotnou kandidátkou Národní fronty. Od konce padesátých let P^k došlo ke zvýraznění zásady, že nejzávažnější záležitosti, jejichž řešení Padalo do kompetence národních výborů, byly nejprve projednány přísíuá-nymi výbory KSČ, kde se rozhodovalo o způsobu jejích řešení.
Rok Í960 přinesl kromě socialistické ústavy i zákon č. 36/1960 Sb. O uzemním členění státu. V českých zemích vytvořil sedni krajů s hlavním klestem Prahou jakožto samostatnou územní jednotkou. Kraje se dělily na 72 okresů, ty dáíe na jednotlivé obce. Bylo zrušeno množství okresů, Předpokládalo se, že dojde k posílení úlohy MNV. 7b měl podpořit i zákon c- 65/1960 Sb. O národních výborech. Zákon zachoval stávající soustavu národních výborů s tím, že pouze rozlišil Městské a Mísím' NV. Ve struktuře vnitrních orgánů jednotlivých N V došlo ke změně v postavení komisí, které se přeměnily z převážně poradních institucí ve výkonné orgány s rozhodo-vacími pravomocemi k řešení příslušných problémů. Zákon, kíeiý spolu s novou ústavou posiloval postavení NV, rovněž prodloužil funkční období zc tří na čtyři roky. Po celá šedesátá léta fungovala veřejná správa °a naznačených principech, přičemž výraznější změny doznala až v souvislosti s obrodným procesem uvnitř KSČ a poté zejména v souvislosti s íedei-aíizací státu.
'•10 Doporučená literatura
l^ALíi<C, S.: Mezi demokracií u toUdilarismem. Příspěvek k Linzově klasifikaci aute
ritativních režimu, rigorózní práce FSS MU, Brno 2001. BLAřVE, M.: Promarněná příležitost: Československo a rok 1956, Praha 200 J. BORÁK, M.: Tábory nucené práce v ČSR 1948-1954, Šenov u Ostravy 19%. l'iALA, P.   HÖLZER, J.   MAREŠ, M. - PJEJÄ, R: Komunismus v České repuh-líce, Brno 1999.
GER LOCH, A.   HŘEBE JK, J. - ZOUBEK, V: Ústavní systém české republiky Praha í996.
i'lPiL, V.: Zpráva o organizovaném násilí, Praha 1990. KAPLAN, K.: Nekrvavá revoluce, Praha 1993.
KAPLAN, K.. 5W/fl c//vfev v Československu v letech 1948-1953, Brno 199.3. KAPLAN, K.: K politickým procesům v Československu 1948 1954: Dokumentace
komise ÚV KSČ pro rehabilitaci 1968, Praha 1994. KAPLAN, K.: Ne/většípolitický proces M. Horáková a spal, Brno 1996.
s.
VÝVOJ V LETECH 1969-1989
8-1 Klasifikace systému
2.
ývqj politického systému v letech 1969-1989 můžeme rozdělit do tří zá-K^dních fází:
í. J 969 - počátek 70. let: fáze čistek a konsolidace režimu, „normalizace" ve vlastním slova smyslu;
první čtvrtina 70. - druhá polovina 80. let: „zamrznutí" režimu, který se udržuje pomocí mechanismů vybudovaných v předchozí fázi. Ačkoliv se termín „normalizace" používá pro celé období let 1969-1989, spíše lze od roku 1912 hovořit o normalizačním (normalizací nastoleném) režimu; stabilní fázi v protikladu k dynamické „normalizaci"; 3. závěr 80. Jet - J 989: nárůst dynamiky vývoje společnosti, na které
nejsou mechanismy režimu schopny adekvátně reagovat. Ve vymezené první fázi vývoje politického systému v tomto období pro-malo vytváření mechanismů (respektive obnovování mechanismů fungují-pich před r. 1968), které umožnily přežití režimu do roku 1989. Průvodním Jevem těchto aktivit byly čistky, které různou formou zasáhly přes půl milio-"U lidí a postihly politický, kulturní i hospodářský život. Konsolidovala se skupina osob, které rozhodovaly o vývoji společnosti i osudu jednotlivců. r° další se otevřela možnost získání lepšího postavení (během čistek se "■'Prázdnila řada postů), pokud se přihlásí k nové moci a podřídí se stanoveným pravidlům a omezením. Desetitisíce lidí byly naopak z podílu na veřejném dění vyloučeny. Veřejnosti byl nabídnut „sociální kontrakt'1-sociální Jistoty a uspokojení materiálních potřeb výměnou za rezignaci na politické cíění a ústup do soukromé sféry. K získání souhlasu s tímto „kontraktem' tyla použita široká škála prostředků: od kroků, které měly zajistit zvýšení životní úrovně, přes odříznutí od nezávislých zdrojů informací až po zastrašovaní. Za ukončení této fáze můžeme považovat volby v listopadu 1911 (které potvrdily stabilizaci režimu), případně rok 1912, kdy ještě probíhala .očista" některých organizací a došlo k tvrdému umlčení opozice (i když tento 'ákrok lze interpretovat i jako projev sebevědomí již zcela stabilizovaného
160
politicky systém českých zemi 1848-1989
režittiU). V závěru konsolidační ta/c režimu všechny masové organizace obnovily své plné podřízení komunistické straně Československa (KSČ), čistky byly z převážné většiny ukončeny a kromě nepočetných skupin aktivní opozice občané nabízený „sociální kontrakt" přijali.
Heliem druhého období se režim udržoval pomocí vytvořených mechanismu, které osobám na všech stupních rozhodování poskytovaly vzorce chování vůči konkrétním jednotlivcům. Až do druhé poloviny 80. let se bez větších problému dařilo naplňovat „závazky" plynoucí ze „sociálního kontraktu". Převážná většina občanu se stáhla do soukromí, materiální úroveň rostla a lidé byli relativně spokojeni, respektive nedávali nespokojenost otevřeně najevo. Státní moci se úspěšně dařilo minimalizovat přísun alternativních zdroju informací veřejnosti (úsilí o zamezení přísunu nevhodných informací a symbolu šlo tak daleko, že např. v kulturní sféře mohlo o „nepřijatelnosti" díla rozhodnout, že se na jeho vytvoření podílela osoba nepřijatelná pro režim, i když dílo nebylo protirežimní    např. emigrace herce znamenala, že se přestaly vysílat filmy, ve kterých hrál),
< )d druhé poloviny 80. let přestával dosavadní model uspokojování materiálních potřeb fungovat. Větší objem informací přicházejících ze zahraničí naznačoval, že materiálni potřeby občanu na Západě jsou uspokojovány lépe. Možnosti extenzivního ekonomického růstu, nutného pro udržení „sociálního kontraktu", se vyčerpávaly, nemluvě o rozsáhlé devastaci životního prostředí, již negativně pociťoval stále se rozšiřující okruh občanu. Představitelé režimu se dostávali do neřešitelné situace. Bránění reformám nemohlo režim dale udržet, výraznější reformy ovšem zároveň ohrožovaly trvání režimu. Stranické vedení navíc v souvislosti s pcrestro]kovou linií nového moskevského vedení Michailu Oorbačova ztratilo dosavadní jistotu podpory. V závěru 80. let lak narůstá nespokojenost a s ní i aktivity opozice. Státní moc nedokázala na vývoj adekvátně reagovat a během pádil sovětského bloku koncem 80. let se zhroutila i komunistická diktatura v Československu.
Z teoretického hlediska neodpovídal komunistický režim v letech 1969 1989 klasické definici totalitních režimu C. J. Friedricha a Z. Brzezinského. Místo ideologické čistoty a směřování ke konečnému dokonalému stavu lidstva se kladl nej větší důraz na poslušnost stranickému vedení, místo podpory budovatelského nadšení se propaganda zaměřuje především na obhajobu režimu jako garanta zajištění materiálních jistot občanu.
klasickém politologickým typologiím se fáze samotné „normalizace" poněkud vymyká. Je značně dynamická, nejvýrazněji se z celého období blíží totalitnímu charakteru. Částečně by se na ni dal aplikovat (l) model raného posttotalitarismu J J I mze a A. Stepaná (blížící se klasickému totalnaiiMiiu. od kterého se liší slabším postavením vůdce: řada podmínek
Vývoj v letech 1969-1989_ 161
pro zařazení k posttotalitním režimům ale nebyla jednoznačně naplňována), (2) nebo model blízký kvazitotalitárníniu posttotalitarismu H. G. Skil-linga, který předpokládá, že povolené organizace jsou zbaveny veškerého vlivu a jakékoliv skupiny vymykající se vedení jsou rozbíjeny, identifikovat lze i jisté prvky konzultativního posttotalitarismu (dominantní vliv stranického aparátu, který ale přihlíží i k názoru odborníků).
Vedle klasifikací nedemokratických režimů by se na období vlastní normalizace dal aplikovat model liberalizace A. Przeworského.
Schéma 1
Liberalizátoři
neoddělí se od tvrdé linie otevření status quo diktatura občanská společnost
kooptace organizování
I i
rozšířená diktatura liberalizátoři
represe spojení s reformátory
úspěšné neúspěšné
zúžená diktatura povstání přechod
V tomto smyslu by se normalizace dala označit jako období úspěšného zúžení diktatury: existovali „liberalizátoři" ve straně, jejichž kroky v roce 1968 směřovaly k „rozšíření" diktatury, což bylo pozitivně přijato podstatnou částí veřejnosti. Nebylo ale jasné, jaká míra „rozšíření" diktatury bude výslednou, tj. s jakou liberalizací se společnost spokojí a jakou mnu „rozšíření" budou „liberalizátoři" ochotni ještě připouštět. Odpůrci dalšího „rozšiřování" diktatury (za které můžeme označit důsledné odpůrce jakékoliv liberalizace, i ty, kteří menší liberalizaci zpočátku podporovali) zaštítěni zahraničím posléze provedli kroky směřující v důsledku k nastolení modelu diktatury, který byl „užší" než v 60. letech.
V rámci druhé fáze pak chování normalizačního režimu odpovídá charakteristice zamrzlého posttotalitarismu (od raného se liší dlouhodobým zakonzervováním kontrolních mechanismů a určitou tolerancí ke kritikům). A to v dimenzích:
162
Politický system českých zemí 1848-1989
• ideologie - reálný vývoj společnosti se liší od ideologicky proklamovaného,
• vedení - omezení moci vůdce, kroky státní moci lze předvídat,
• částečné i mobilizace není požadováno entuziastické zapojení v rámci aktivu masových organizací, ale četnost požadavku veřejného deklarováni podpory režimu, především u vybraných skupin obyvatel, je vyšší, než předpokládá teoretický model posttotalitarismu.
V dimenzi pluralismu se realita normalizačního režimu blížila spíše totalitnímu modelu. Tolerovaná omezená pluralita v sociální, ekonomické a institucionální sféře, předpokládaná teoretickým modelem, se siřeji nerozvinula, i když. úsilí o potlačení jejích projevů nedosahovalo brutality klasického totalitního modelu.
Závěrečná fáze komunistických diktatur pak ve většině zemi sovětského bloku odpovídala modelu zralého posttotalitarismu, který předpokládá prosazování plurality do všech dimenzí kromě politické (jako např. v Madeirskú). Situace ČSSR byla ovšem poněkud odlišná. Komunistický režim se totiž od předchozího období lišil jen tím, že mechanismy sloužící k potlačení projevů plurality začínaly selhávat a tlak společnosti počal směřovat k ukončení režimu. Proto v případě CSSR nelze o modelu zralého posttotalitarismu uvažovat.
8.2 Základní data politického vývoje
LI. I969 16. I. 1969
v platnost vstoupil Ustavní zákon o československé federaci
na protest prou okupaci ČSSR se upálil student Jan Palach, jeho čin se stal podnětem k sérii demonstrací; menší ohlas měl stejný cín .lana Zajíce {25. února), o sebeupálení Evžena Plocka (4. dubna) se širší veřejnost již nedozvěděla
4- 1969 prvním tajemníkem Ú V KSČ' C i. Husák (A. Dubček odsunut
do funkce předsedy FS), v předsednictvu ÚV získali většinu odpůrci reforem
• I •     1969 v několika městech rozsáhlé demonstrace, potlačeny oddíly
SNR. (SLA a LM. heliem zásahu zabito několik účastníků; do druhé poloviny SO. let poslední masové protirežininí vystoupení
15    29. o. 1969     zasedání Ú V KSČ prohlásilo Vysočanský sjezd za nelegální,
zaeala pnsuipnú důsledná  očista" t 'V
5 D. 1969 1 S zvolilo nového předsedu FS a SL (A. Dubček a J. Smrkovský
přinuceni rezignoval) a schválilo I 'slavní zákon ě. 1 17/1969, který umožni! ..očistu' parlamentu
Vývoj v letech 1969-1989 _
" ~~ -—-__1_63
28.1.1970 O- Perník rezignoval na post předsedy federální viádv •
předsedou vlády L. Strougal (do října 1988)       ' n°Vyni
28.   30. 1 • 1970      ÚV KSČ prijal usneseni o výrněně stranický
tím nastartovaná nejrozsáhleji Část čistek v»
na 330.000 straníku, dalších cca 150 non xi    miC (Postihla
- ,  ,  -    , ijw.uuu clenu opustilo
KSC jiz pred výmenou) pL1M"u
10.-11.12.1970    ÚV KSČ schválil tzv. Poučení z krteôvéhn ,„•„ ■
a společnosti po XIII. sjezdu KSČ YM§ W ****
25. 5. 1971 zahájen XIV. sjezd KSČ, který potvrdil nastoleny nonmli
začni kurz ' uum~
29. 5. 1971 G. Husák zvolen generálním tajemníkem ÚV KSČ
26. 27. 11. 1971     konaly se odložené volby do všech zastupitelských orgánu červenec srpen 1972 v Praze a Brně proběhla série devíti politických procesů
ve kterých byli odsouzeni představitelé formující se opozice' opoziční aktivity na několik let výrazně utlumeny
květen 1975 schválena novela čl. 64 Ústavniho zákona o československé
federaci, která umožnila zbavení L. Svobody funkce prezidenta-29. 5. byl prezidentem zvolen G. Husák, znovuzvolen 22 5.' 1980 a 22. 5. 1985
1.8.1975 ČSSR podepsala v Helsinkách Závěrečný dokument KBSE; na
plnění závazků plynoucích z. podpisu se později odvolával disent
12.   16.4. 1976      proběhl XV. sjezd KSČ, generálním tajemníkem zvolen
G. Husák
22.   23.10.1976    konaly se volby do zastupitelských orgánů 1. 1. 1977 Prohlášení Charty 77
12. 1. 1977 článek Ztroskotanci a samozvanci v Rudém právu zahájil
kampaň proti Chartě 77; následovala intenzivní mobilizace veřejnosti proti Chartě a jejím signatářům (aniž by byl zveřejněn její text)
13.3. 1977 po dlouhotrvajícím výslechu zemřel Jan Patočka, jeden
z mluvčích Charty 77
27. 4. 1978 vyšlo prohlášení Výboru na obranu nespravedlivě
stíhaných (VONS)
22.   23. 10. 1978    proběhl proces se šesti členy VONS 6.    10.4. 1981        proběhl XVI. sjezd KSČ, generálním tajemníkem zvolen
G. Husák
5    6.6. 1981 konaly se volby do zastupitelských orgánu
25. 10, 1983 oficiálně oznámeno, že na územi ČSSR budou rozmístěny
sovětské taktické rakety
164
24. - 28. 3. I986
_Politický systěm českých zemí 1848-I9gg
23. 24. 5, 1986 9.    13, 4. 1087 17. IX
24. 2. 1988
proběhl XVII si#7f\ tra* ■ Husák     ' ' ycncralni'm tajemníkem zvolen
Ti. Husák
konaly se volby do zastupitelskýeh orgánů ČSSR . 4. 1087      návštěva generálního tajemníka Ú V KSSS M. Gorbačova v X. 12. 19X7  G. Husák rezignoval na funkci generálního tajemníka, na je místo zvolen M. Jakeš
zahájení odsunu sovětských taktických raket středního a kratšího doletu z. (SSR
25. 3. 1988 v Bratisl
21.8. 1088 n    . , ''VC r°Zehnána "Svíčková manifestace" věřících
10. 10. 1988
--------"uui „svicKová manifestace" věřících
poprvé od r. 1960 se konaly masové demonstrace proti srpnové okupaci 1
L. Strougal rezignoval na funkci předsedy federální vlády, jeho nástupcem (od 12. října) I,. Adamec, kterého ve funkci předsedy české vlády nahradil F. Pitra
10 j2 [900 r0ZChnána de™nstrace u příležitosti vzniku ČSR
|5 12 ,qm m      hdskýdl Práv se konala povolená demonstrace
,5    20 ,  mq    -l ^'^cc v ov,áncch KSČ rezignoval V Biľak
opakovane rozháněny demonstrace u příležitosti výročí smrti -lana Palacha
prohlášení Několik vět, kampaň proti němu v Rudém právu byla výrazne nejistější než např. proti Chartě 77 demonstrace prou režimu a okupaci
velvyslanectví SRN v haze zaplaveno žadateli o povolení K vystehovaní z NDR
•,'hľr-nr0bčhhl dem°nstrace; účastníci povoleného pictního ' ™ K 50. výročí smrt, Jana Opletala zamířdi na Národní třídu, Kde by, tvrdé rozehnáni; událost se stala podnětem kc změnám, Které uzavírají poslední dvě desetiletí komunistické diktatury na našem území
20. 6. 1080
21.8. 1080 září říjen 1080
17. 11. 1089
8.3 Ústavní vývoj
Od I 1960
který mě
(.((      1 s(;,v«»í ^ont^^?^* noveIa socialistické ústavy z roku "Gf meml h,avy      VI. ústlvv n     ° českosI^n,ké federaci W), ,V0U rovnoprfvňýcd, repubn^,- y >S;iV;U,ní Unitární stál nahradila íedera-'•Ponechal ve výlučné piV h kU' miTOdní °bra™> íedcrálnTf ^gánů zahraniční politi-
atni hniotné rezervy, federální zákono-
I '
ďíiství a správu v rozsahu působnosti federace a ochranu federální ústavnosti;
• další záležitosti spadaly do společné působnosti federace i obou re-Publik (čí. 8);
• Veškeré záležitosti nespadající do výlučné působnosti federace a ne-uvedené v čl. 8 byly ve výlučné působnosti republik.
. Ttnálně se jednalo o výraznou změnu, reálně ovšem zůstala moc v rukou *Parátu KSČ.
byja   Postavoval značně rigidní ústavní text, k přijetí ústavního zákona ,p c Požadována 3/5 většina v oboti komorách Federálního shromáždění _      a riavíe podle zásady zákazu mnjorizuce i 3/5 většina poslanců Sně-^°v"y národů (SN) zvolených v ČSR a 3/5 většina poslanců SN ze SSR.
„clz maJorizace se vztahoval i na hlasování o některých dalších otázkách, lei* lSřřlínini rozP°čtu, hlasování o důvěře federální vládě atd., jejichž schvá-,   vyžadovalo nadpoloviční většinu v obou částech SN. V praxi nicméně jc c1z majorizace neznamenal do roku 1989 překážku fungování FS, o přes-«3 znění zákonů rozhodovaly orgány KSČ, zákony pak FS obvykle sehva-
l°valo jednomyslně.
u£ předpoJcládaJ, že vedle federální vlády vzniknou i vlády obou repub-1 ■ V původní variantě se počítalo s tím, že by v oblastech spadajících pod ^PoleČnou působnost federace a republik působily federální výboiy jako 0°rdmační orgány. V roce 1970 byl přijat zákon, kterým byly výboiy náhradný ministerstvy a tím také posíleno postavení federace. ÚZ také předpo-adal vznik ústavního soudu, který ovšem zřízen nebyl. V období nástupu normalizace pak bylo přijato několik norem, které Pomohly zajistit její hladký průběh. Např. Ústavní zákon č 117/1969 umož-niJ »>očistu" parlamentu od proreformních poslanců a prodloužil volební °odobí zastupitelských orgánů tak, aby se volby nemusely konat v době, kdy JCstě nebyla situace zcela „stabilizována".
stabilizaci režimu ústavní vývoj prakticky tistrnul. Parlamenty nevyvíjely rozsáhlejší zákonodárnou činnost, úpravy v rámci ústavy nebyly nutné. ^Významnější změnou se v tomto období stala změna čl. 64 Ústavního zákona z 28. května 1975, která umožnila zvolení Gustáva Husáka prezi-dentem místo nemocného Ludvíka Svobody.
Diskuse o změnách Ústavy, respektive o vypracování nového ústavního textu, se objevují až v druhé polovině 80. let, zůstalo ovšem pouze u předběžných úvah. V době pádu komunistické diktatury tak v ČSSR až na drobně změny pUiú\ stejný ústavní text jako na počátku normalizace.
166
Poli r leč. r systém českých zemí 1848-1989
8.4 Zákonodárná moc
Socialistické státy neuznávaly dělbu moci ve smyslu, v jakém se používá v demokratických zemích (tj. jako tiá od sebe oddělené a na sobě nezávislé moci). Pracovaly naopak s tezí o jednotné státní moci, která má vyjadřovat zájmy lidu a sloužit jim. Jednotlivé orgány státní moci tak pouze vykonávaly určité funkce. De facto byly všechny složky moci podřízeny aparátu KSČ. í'lenění kapitol podle jednotlivých moci je tak spíše formální, dle struktury celého textu.
Od 1. 1. 1969 začti! fungovat federatívni model. Poslanci dosavadního Národního shromážděni (NS) přešli do Sněmovny lidu Federálního .shromáždění (SI. FS tak měla v okamžiku vzniku 300 poslanců, od následujících voleb byl jejich počet snížen nu 200; podíl poslanců zobou republik přibližné kopíroval podíl počtu jejich obyvatel). Nově konstituovaná Sněmovna národu Federálního shromáždění (SN FS měla 150 členů, po 75 z obou republik) a Česká národní rada (CNR; 200 členů) byly poprvé zvoleny nepřímou volbou (Slovenská národní rada existovala nepřetržitě již od r. 1944); ČNR. byla v červnu 1968 zvolena NS, SN FS posléze národními radami. Následující volby již byly přímé.
Složení a členění federálního a republikových parlamentu:
Celostátní úroveň Česká soc. republika   Slovenská soc. republika
Sněmovna		Sněmovna		Čes	cá národní rada
lidu		národů			200 členů
byv. NS		156 členil			poprvé N S
pak 206 členů		i /a republiku		pa	k přímá volba
dle pi ičtll ob v v.	pi	vra volba N R			
republik		pak přímá			
Slovenská národní rada 150 clenu
Slovenská národní rada 150 členů
V prvním období ex i itence FS se na personálním obsazení postů jeho funkcionářů projevovala situace uvnitř KSČ. Na přelomu let 1968 1969 se např. .pol o ob .uzení lne.la prvního před se d v PS ala! jedním z důkazu oslabení pozic reformního kudla: místo Josefa Smrkovského. dosavadního předsedy
Vývoj v letech 19 69-1989
167
NS, se konzervativnímu křídlu podařilo přes odpor veřejnosti prosadit do čela FS Petera Colotku (Smrkovský se stal předsedou SL). P. Colotka pak stál v čele FS do dubna 1969, kdy jej nahradil Alexander Dubček, již zbavený reálného podílu na rozhodování, ale stále „užitečný" ve viditelné funkci. K dalším zmenám ve vedení FS došlo po zářijovém zasedání ÚV KSČ, kdy z funkcí odešli A. Dubček i J. Smrkovský. Předsedou FS se poté stal Dalibor Hanes, dosavadní předseda SN.
r Normalizační čistky se výrazně dotkly i řadových poslanců. Umožnil je Ustavní zákon č. 117/1969, kvůli kterému bylo postupně z funkcí odvoláno nebo na ně muselo rezignovat celkem 122 poslanců obou komor (na jejich místa FS zvolilo 74 nových poslanců, vesměs podporujících Husákovo vedení). Zákon též prodloužil volební období. První volby po srpnu 1968 se konaly v listopadu 1971, kdy byly v jediném termínu zvoleny obe komory FS, CNR, SNR i všechny národní výbory (jednotný termín voleb poté vydržel až do pádu komunistické diktatury). Ve volbách bylo jen omezenému počtu dosavadních poslanců (60) umožněno získat opět mandát (pro srovnání v následujících volbách mandáty „obhájilo" průměrně přes 50 % poslanců, nejvíce pak 70,7 % v české části SN v r. 1976).
Voleb v roce 1971 se dle oficiálních údajů zúčastnilo 99,45 % voličů, zvoleni byli všichni kandidáti, jejich podpora se pohybovala mezi 99,7 a 99,9 % hlasů. Podobné výsledky se opakovaly i v letech 1976, 1981 a 1986. Ve všech uvedených volbách se používal stejný volební systém. Země byla rozdělena do jednomandátových obvodů, v každém obvodě kandidoval 1 kandidát, přičemž bylo předem stanoveno, jaký poměr poslanců připadne na jednotlivé politické strany, organizace, profese, národnosti atd. A tak z 350 poslanců FS bylo kolem 240 z KSČ, od roku 1976 měly po 18 poslancích ČSS a ČSL (předtím počet jejich poslanců mírně kolísal) a po 4 připadlo na Stranu slovenské obrody a Stranu slobody. Zbylí poslanci spadali do kategorie bezpartijní, jednalo se ovšem o prověřené členy masových organizací apod.
Ke změně volební praxe došlo až na konci 80. let. V listopadu 1988 předsednictvo UV KSČ doporučilo, aby se mandátu vzdali poslanci, kteří nemohou řádně vykonávat svou funkci. Mělo jít o poslance, kteří (1.) vykonávali nějakou funkci v zahraničí, (2.) byli členy jiného zastupitelského sboru (kromě předsedů ČNR a SNR), nebo (3.) byli dlouhodobě nemocní. Tímto způsobem se uvolnilo 9 poslaneckých mandátů ve FS, termín doplňovacích voleb v jejich obvodech byl vyhlášen na duben 1989. Před jejich konáním pak byl upraven volební zákon. Poprvé od února 1948 si voliči mohli vybírat z více (dvou až tří} navržených kandidátů. Hlasování mělo být prováděno škrtáním kandidáta, pro kterého volič nehlasuje. Pokud by nebyl škrtnut žádný kandidát,
168____________Politický systém českých zemi rgZ---"
počítal se hlas prvnímu navrženému. Opatření nevedlo k výraznějšímu zvýšen napětí ve volební soutěži, kandidáti byli před navržením dobře pro a ani chování voličů se výrazněji nezměnilo. Ve všech obvodech zvi první navrženi kandidáti, kromě jednoho velkým rozdílem hlasu.     ^ ^
Z voleb v listopadu 1971 vzešlo nové předsednictvo FS, které v změněné podobě vydrželo dalších 15 let. Předsedou FS byl Alois Indra t do pádu diktatury), v čele SL stál Václav David (do voleb L986) a v čele 1). llancs (odstoupil r. 1987 po synově emigraci). Nástupci předsedu o komor Vladimír Vedru a Ján Janík funkce vykonávali až do pádu dikta ry^
FS vykazovalo minimální aktivitu. Poslanci sice měli být považovaní svobodně zvolené zástupce lidu, ale jejich hlavním
úkolem bylo plněni pokynů, které dostávali od stranického vedení. Návrhy zákonu byly JlZ P schvalováním v parlamentu projednány orgány KSČ. , 0
První předseda ČNR Čestmír Císař vydržel ve funkci do listopadu 1 r^ Půl roku poté musel rezignovat i na poslanecký mandát. Z 200 pOS * ČNR kvůli zákonu č. 117/1969 rezignovalo nebo bylo odvoláno 95 ( jejich místa ČNR zvolila 68 nových poslanců). Do ČNR se užíval stejný volební systém jako do FS, jej! činnost se obecne nelišila od činnosti r • Č. Císařovi sc stal předsedou Evžen Erban, kterého v roce 1981 nahra Josef Kempný, který stál v čele ČNR až do roku 1989.
8.5 Výkonná moc
Ve funkci prezidenta ČSSR sc v letech 1969 1989 vystřídali L. Sv°b°^ a G. klusák. Svoboda s výjimkou krátkého aktivního období v bx^n^ aq dnech roku 1968 nekladl překážky nastupující normalizaci a Pok ^ třeba, byl poslušným nástrojem normalizátorů. V jeho chování byla p rezignace a snaha o zklidnění situace. Na jeho pasivitě sc podepsal také^ vy ^ věk a špatný zdravotní stav. V posledních měsících v úřadě nebyl sen l vykonávat své funkce. ^
Po změně článku 64 ÚZ, která umožnila zvolení nového Prezi e^ pokud stávající nebyl schopen rok vykonávat svou funkci, byl preZlde ^ zvolen G. Husák. Jeho vliv v prezidentské funkci byl výraznější a VI nější. Stál v čele státu, vc kterém vládl režim, na jehož způsobu íung0 ^ měl rozhodující zásluhy. Navíc až. do prosince 1987 byl i generálním taj^ níkem Ú V KSČ. G. Husák tak na rozdíl od L. Svobody v dobe SV prezidentství predstavoval i faktickou hlavu státu. ,
Činnost vlád v letech 1969 1989 byla podobně jako v předchozím OD komunistické diktatury de facto podřízena rozhodování aparátu KSC - 2p°
______169
Jižby/ľči,Zei° k Čí!stčJším směnám ve vládách. Od první poloviny 70. let ale SUlblhzHcmn0St ^dyptošPodřízena novým pravidlům fungování institucí. Po řu Výkon* [K)nmUzačníno režiím; na počátku 70. let se veškerá činnost apará-Ph$ opír 1  m°CÍ (dlC soudohé terminologie výkonných orgánů státní moci) 11 ká(/ľ0''Z' ° proPracovam/ systém byrokratického aparátu, nomenklatury typem úkr ?°*^kůt který přesně stanovoval, kdo může být pověřen jakým v°vaij    .'Jfkého může dosáhnout postavení atd. Členové vlády předsta-Urerjnj'j. eJVyŠŠí úředníky vykonávající stejně jako kterýkoliv níže postavený ' u Vvlc     > stianickéh° ř'parářu na základě pevných pravidel Proto můžeme ,]!íní]]r'/nne.moc' P°z°rovaí zakonzervováni stávajícího stavu provázené sř°JÍsř í3'lmv Person^li^ncu     čeie vlád vznikajících po každých volbách voih/ iJni Predsedové, opakují se i ministři - např. ve federální vládě se po
lO<lCh 1 QQa      ^ -i   • '
00 zniemla jména 3 ministrů z 26) či procedurálními změnami. Síran   * ?lřuace ,se P^oaía měnit až v druhé polovině 80. /et, kdy právě ze Pře 1^ ^'Sí' v^'<onné moci zazněly hlasy podporující omezené reformy, °°dol ' S,/J1 V 0',J'íl•sŕ,' akOiIOJEttíký. Vláda a státní správa totiž byly v tomto ticáv  J nejvýra2r'ě'ji konfrontovány s problémy ve společnosti. První se se-Squ *, ^ J narôsťájíeí kritikou situace v ČSSR. Přesto je nelze označit za apa á    CJ Zřl/oc^k proreíbrmního proudu, pouze byly více než stranický
konfrontovány se zhoršující se realitou. vad    ledna 1969 Pobily v ČSSR tři vlády: federální vláda v čele s dosa konmPředsedou vlády Oldřichem Černíkem a vlády ČSR a SSR. Černí-oyľf víáda vydržela do září 1969. O. Černík poté stál i v čele nové vlády,
teciľ? pOUZe do íedna /970> &dy Pře*eí ck) čch] federálního Výboru pro inický a investiční rozvoj, aby byl nakonec v roce 1971 z KSČ vyloučen sř    Pravicový oporíunista. Předsedou federální vlády se po O. Černíkovi 1 cl/ Lubomír Štrougal, kteiý tuto funkci vykonával více než 18 let.
Jeho rezignace v říjnu 1988 (spolu s ním odešlo i několik ministrů) byla Vv°lána narůstajícími spory uvnitř KSČ. L. Štrougal totiž patřil k stoupen-Urti přestavby a velmi omezených reívrem, takže se proti němu postavili Qnzervativci ve straně. Do čela nově jmenované vlády se postavil Ladislav A(iílmec (vláda od 12. 10. 1988), který sice také podporoval přestavbu, ale neměl tolik zkušeností a konzervativci předpokládali, že budou moci lépe ko,1^ohvatjeho činnost. Adamcova vláda s několika personálními změnami vydržela do pádu komunistické diktatury. Hlavní cíl, stabilizaci ekonomické l' společenské situace, se jí nepovedlo splnit.
Podobně jako v případě federální vlády i u vlády ČSR došlo po počáteč-níl» období změn ke stabilizaci. Nejprve se ve funkci jejich předsedu vystři-úalí Stanislav Rázl a J. Kempný, od 28. ledna 1970 v jejím čele až. do března J9#7 stál Josef Korčák. Korčekovými nástupci se stali dva představitelé
170
----Pgj£|£K^3y3tém českých zemi
technokratického proudy v KSČ <
v ekonomické oblasti) aeinr   I Podporující limitované reformy
předsedy federální vlá.lv r Adamec' a PO jeho [menovaní do funkce
1 Vldfly František Pitra.
8.6 Moc soudní
Z hlediska organizace sond '
'969 1989 k zásadním nr '  hIedÍska soudní Praxe nedošl° v ltííedl
odpovídající stavu /. nredľ^ Soustava s°udů existovala v podobe
Předpokládal ÚZ „ebvl wľľ r     °bdobí' ťjsíav,lí soud, jehož existenci ,. ^ ueoyj vytvořen
součtu se nicméně n i i mu 60. a 70. let dotklv ľ    S 0statnít* sfér veřejného života na přelo-kuci osob /a vyjadřov s - y A Především se podílelv na perze-
Zákonného opatření nř °po2lční<* názorů. Ta zesílila po schváleni ^"odusilo a zpřísm o °t,n!Clva F^erálního shromáždění ě. 99/1969 P'"'uPv v zákonech zůstaM P-í í^0 do konce 1 1969 a některé jeho ních postihů za opoziční m budeme sledovat míru a četnost soud-
na počátku 70 let      J V nas,cdHJících letech,, nejvýraznější byla
'-      na íozdi iu ^o i . >   j j
požity k rozsáhlé mobilizac-   - y y ani největší soudní P''
mu se omezila na z-mh-,^' V°ľe|n<)sfi Proti souzeným Jejich role v sysle-v oficiálních sdělovacích or  r opozičních názorů. O procesech ^
velmi mala pozornost V U í h nemluvil° nebo jim byla věnována jen sobů hoje proti opoziei U SĽ ^ význam jiných zp*
S cílem rozklížit opozic T° ZadrŽ0Vání a výslechy, různé aktivity veřejnosti apod.) ve srovnán' * * °bľa2 konkrétr"'ho člověka v ofií<* vané procesy se konaly nadále0 S0UdnIin P°stihe™, i když politicky motivo-
8-7 Politické stranictví
Sartoriho typologie kl n
1969 1989 Jako systém'sh ***** p°llílck^h stran v ČSSR v letech stranieký,nsubjektempůs< ^numm stra«ou. KSČ tedy nebyla jediný" nesoutěživý a )lnc slra ' ' °lcl™ "a Politické scéně, ale stranický systém by' ( Sl ;1 československá sť ydl zcmfch Československá strana lidová-vcl"" 'imitovanou mírou ľ' swt'ia,isí*M ČSS) disponovaly poU#> v Parlamentu ale pouze v c , °m,tí- JeJÍĽh představitelé obsazovali křesla kandidáty Národní fronty (ZT miwŽ8tví' Í»M l"n bylo ponecháno me^ sto«Peny všechny povolené n i       střechovuu platformou, v níž byly z»;
" ,tlcke strany j masové organizace; příslušné
^Í^lj^etech 1969-1989____111
vč K, navrnovaíy kandidáta v daném volebním obvodu). Aktivity NF a ' kand,ciátu byJy plné kontrolovány KSČ. L/čelem existence ČSL
,      1 Lak nebylo konkurovat KSČ, ale pouze udržovat „fasádu" režimu, »«ei Ducat dojem, že není diktaturou jedné strany.
»
, °mun'stická strana Československa (KSČ)
O vývoj celé československé společnosti byla klíčová situace v KSČ. eni pivního půlroku po srpnové okupaci se vytvořilo určité spojenectví _ aníckých špiček, ve kterém (J) důsledně konzervativní křidlo kolem Cl*f81 3 ^''^ka spolupracovalo s 62) pragmatiky okolo L. Štrougala (jejich tí,n bylo především udržení nadvlády KSČ a stability, byli ochotni tolero-c omezené reformy, pokud by zajistily lepší fungování systému a neohrozi-^ Pozice sírany, „obrodný proces"' dle jejich mínění v úsilí o reformy zašel P|diš daleko) a 63) se skupinou slovenských federalistu kolem G. Husáka Podporovali omezené reformy do schválení zákona o československé eraej, další pokračování reforem nebyli ochotni připustit). Tomuto bloku 6 POVedJo úspěšnou taktikou (např. volbu G. Husáka do funkce prvního ^niníka Ú V KSČ podpořila i část reťormistů jako „menší zlo") ovládnout iCQvé funkce a připravit si výchozí pozici k provedení čistky. „Shora" Pr°váděná čistka KSČ probíhala následovně:
' během jara 1969 stoupenci normalizace ovládli vedení KSČ a utvořili
si pozici pro další kroky, • poté byla většina představitelů reformního křídla vytlačena z řídících orgánů; reťormisté přitom nebyli schopni flaku odolávat, řada z nich dokonce první kroky normalizátorů podporovala, ať již ve snaze o záchranu alespoň části reforem, či vlastního postavení. Velmi úspěšně byl proti nim používán diferencovaný přístup - např. na zářijovém plenárním zasedání ÚV byla část reformistú vyloučena přímo ze strany, část prozatím jen z ÚV, a část v Ú V ještě krátce zůstala, aniž by však měla na další dění nějaký vliv; * po ovládnutí ÚV odpůrci reforem byly provedeny obdobné kroky na
nižších úrovních.
Nejrozsáhíejší čistka v KSČ proběhla během roku 1970 formou výměny branických legitimaci. O každém členu sírany bylo rozhodnuto, zda inu bude vydána nová stranická legitimace, nebo bude vyloučen či y škrtnut'
* Formálne se z KSČ nedalo vystoupit, členství ve straně mohlo kromě umní zaniknout třemi způsoby: (I.) vyloučením nejtéžii ..trest", ukládaný Základní organizaci KSČ (ZQ KSČ) za neplněni povinností, porušení stanov nebo zákona; (2.) vyškrtnutím
JI
V této fázi bylo vyloučen.) as. 70.000 straníku, dalších cca 260.000 bylo vyškrtnuto. Již před výměnou legitimací KSČ různým způsobem opustilo asi 150.000 osob. V roce 1971 byla čistka ve straně dokončena. Počet členů strany klesl pod 1.200.000 (na tak nízké úrovni nebyl nikdy po r. 1948), v následujících letech ale začal opět narůstat a počátkem 80 let překročil 1.500.000.
Růst počtu straníků především souvisel s úlohou, kterou hrálo členství ve strane (případně co mohlo znamenat odmítnuti členství) v životě každého, kdo usiloval o profesní realizaci. Na stranickém členství byl do značné míry závislý kariérni a s ním související sociální vzestup, především pak v povoláních spadajících do široké kategorie „pracující inteligence". Podíl dělníka ve straně po čistkách, ačkoliv více postihly inteligenci, dosahoval pouze -6.4 A, dalších 17,2 % představoval, dělnic, důchodce ze všech okono-ných dělníku bylo ve straně 7.6%., přičemž cleny strany bylo
1 1,6 % dospělých obyvatel (
Ideologický základ normalizačnímu režimu poskytlo přijetí Poučí''11 Z krizového vývoje ve sírane a společnosti po XIJI. sjezdu v prosinci 1970, které představovalo vypořádání se KSČ' s rokem 1968, oficiální výklad toho, co se stalo, zdůvodnění prostředku, které byly použity, a stanovení mezí vnitrostranického vývoje do budoucna. KSČ tak ztratila veškerý potenciál stál se nositelkou Či spolunositelkou výraznějších společenských změn, její vedení se postupně vyprofilovalo jako jedno z. nejkonzervativnějŠích v celém sovětském bloku.
Ve dnech 25.   29. května 1071 se konal XIV. sjezd KSČ (Vvsočanský sjezd byl v září 1969 prohlášen za neplatný). Stvrdil nastoupený kurz, potvrdil G. Husáka ve funkci generálního tajemníka (tuto funkci „obhájil'" i na dalších sjezdech konaných v pětileté periodě). Sjezd též zakonzervoval existenci orgánů a mechanismů normalizačního režimu tj silný stranický aparát a systém kádrových oddělení, které umožnily účinný dohled nad společnosti. V následujících letech nebyly v ráme, KSČ patrné výraznější změny, strana pomocí kádrové politiky a sítě poslušných společenských organizaci udržovala společnost v lhostejnosti a netečnosti. Během celých t a v prvn, polovině K0. let sejí dařilo úspěšně naplňovat podmínky
\ v\sknm" l1ld bý» člen KSČ, který po 3 měsíce neplnil své povinnosti; (3.) docházelo ' ' i':""''" Clenstvi '"1 Přechodech mezi ZO. Čten, který se stehovat, se z původní ZO ■ odhlásil a předpokládalo se, že se přihlásí v miste novelu, působiště; většinou ovsem | býval počet odhlášených vyšší než přihlášených. Ztráta členství v KSČ přitom nemusela znamenal dal;, posazení, al, často byla prvním krokem v sen dalších kariérních postihů-Forma wmiku členství předznamenávala .ním pozdějších sankcí.
Vývoj v letech 1969-1989
173
„sociálního kontraktu". XV., XVI. a XVíí. sjezd KSČ tak pouze potvrdily stávající vedení a zachování dosavadního kurzu.
Až ve druhé polovině 80. let byla KSČ razantněji konfrontována s nepříznivými trendy, které byly důsledkem její předchozí strategie. Gorbaěovovská perestrojka znamenala, že KSČ se již nemohla do budoucnosti v případě vnitropolitické krize spoléhat na podporu silových struktur SSSR. Tradiční důsledná orientace na politiku KSSS by musela znamenat připuštění potřeby a zahájení realizace určitých reforem, což bylo ale pro KSČ nepřijatelné. Perestrojka nicméně změnila logiku dosavadního fungování komunistického bloku. Navíc se začal oslabovat výše zmíněný „sociální kontrakt".
Proto lze v rámci KSČ od XVII. sjezdu pozorovat částečný nástup mladší generace stranických kádrů (Adamec, Pííra), které podporovaly myšlenky perestrojky. Jejich cílem bylo udržení mocenského monopolu KSČ cestou opatrných reforem v ekonomice a řešení nejkřikJavějších ekonomických a ekologických problémů. Proti nim stál ideologicko ortodoxní proud (Fojtík, Jakeš, Štěpán), který jakékoliv změny považoval za počátek destrukce monopolního postavení strany. K vystupňování vnitrostranického konfliktu či zformování jednoznačných křídel ve straně ovšem nedošlo. Během druhé poloviny 80. let sice proběhlo v KSČ několik personálních změn, které se ale dotkly obou křídel. Vývoj ve straně ale již neodpovídal dynamice vývoje společnosti, doposud fungující regulující mechanismy nebyly schopny zastavit nárůst protestního hnutí a pád mocenského monopolu strany.
Československá strana lidová (ČSL)
ČSL během roku 1968 důsledně podporovala reformy, což se projevilo prudfl kým růstem členské základny: v dubnu i 969 měla přes 85.000 členů, tj. více V než čtyřnásobek stavu z počátku roku 1968. Během nástupu normalizace ovšem vedení sírany podpořilo normalizační kurz a již v červnu 1969 se přihlásilo k návratu ke starému pojetí NF jako nástroje plně kontrolovaného KSČ,
Následovaly další ústupky vůči KSČ. Čistky tak postihly i ČSL, členská základna ČSL se opět zúžila (během r. 1971 klesl počet členů ČSL pod 75.000 a klesíú i nadále). 1. sjezd ČSL v červnu 1972 (doposud se konaly stranické konference) potvrdil „normalizaci" ČSL a její přihlášení se k politice KSČ. Strana se vrátila do pozice poslušného podřízeného KSČ.
ČSL disponovala nevelkým zastoupením v parlamentu a vládě, jejím zástupcům ovšem nebyly poskytovány nejvýznamnčjší funkce a jejich vystupování se nelišilo od jiných poslanců, respektive ministrů. V čele ČSL se během Jet 1969 1989 vystřídali 4 předsedové (kvůli úmrtí). Koncem 80. Jet se chování ČSL začalo měnit, někteří čJenové a organizace začaJi otevřeněji
174
--------g£!£!g^S^tem českých zemi 1848-Jggg
požadoval změnu stranické linie -
fýeh členů na katolický klérus C"Vy/namn()U rol> sehrály též vazby někte-mklt i989 se tak ve straně vvn       °llcky '"'eníovaný disent. Na podzim přebral vedení yPl'°ll,oval reť<>rmní proud, který po listopadu
Čes/cos/ouenská strana socialistická (ČSS)
ČSS také podporovala reformy v roce 1968. .loji členská základna, číta,ící • IUblUI  %9 !r 275í,° Č!enů'      ve srovnání s rokem 1967 narostla
více nez dvaapůlkrát. V červnu 1969 se ovšem stranické vedení Bohuslava
?, V ^ " í.^,11 ^s'' ^} ^0 s t či ró inu modelu NFa v následujících měsících provedlo , : ľlĽn0 kl'tíky' které mé{y KSČ ujistit o spolehlivosti ČSS. Obtížnější b la o^ sem nonnaUzace důsledné proreformních nižších stranických organi-hun,ľai i'i       \ V Brně n,UScl° vedení řešit dosazením stranické Správní
ns HW    ' 7 T-    neJaktivněÍší Proreformni straníky a zlikvidovala
6 ktÍeLľ1^,Vlt- VítC7StVÍ ^reformního krídla ve straně stvrdila 6. konference ČSS konaná v lednu 1972.
- -'•<*!ta v leunu 1 972 Normalizovaná ČSS byla plně podřízena KSČ, uchovávala s, jen limitovanou autonomu, která se týkala organizačních struktur a stranického tisku. Mela nevelké zastoupení v parlamentu a vládě, ministři z ČSS stejně jako ZC&L napr. neměli stanovený resort. Až koncem 80. let se začala ČSS opět vyslovovat pro důslednější reformy. Někteří členové ČSS navázal, kontakty <)p<»/ic.. a to kupříkladu prostřednictvím povolených zájmových organ,-aci. lake z ttsku CSS zaznívala kritika některých konkrétních rozhodnutí. Svobodné s/ovo jako tiskový orgán ČSS nakonec sehrálo během listopade-I"1' f r°kU l%9 fUleŽÍt0U r»li< «bať jako první z povolených deníku p ineslo reportáž podrobně popisující a také odsuzující zásah na Národní du Vědem CSS, nadále v čele s B. Kučerou, reformní tendence ve straně nevítalo, ale take proti mm nezasáhlo.
Opoziční struktury
Opozice pro,, komunistickému režimu, pokud ponímeme politické strany v ex, u nebyla stranicky ani jinak formálně organizována. Podílela se na tom cela rada faktoru volky význam mela neformálnost vazeb a neexistence 1 j"; Č" '"■,,;,,:i,;u'.     P<" Pocházení vnitřním konfliktům v nepočetném,
,„;':;,; V; T f™*"1 ^hu aktivních disidentů a jejich sympati' ■ ^^zanedbatelnou rol hrál ra ■ ^o ■ ■ .„^
která by nebyla v N F Protosľn fnu vytvaření Jakékoliv organizace, „organizací" P?'   hart* 77 dC,sIe« ^nila tvrzení, žejc
Vy
^iXi^-ecH 1969-1
989
175
V
širo/ci^ÍV™m P°^etl ro&u ^969 převládala masová opoziční vystoupeni'
veřejnosti (petice, demonstrace, stávky). Ty byly vyvolávány: strety mezi reformním a konzervativním křidlám v KSČ a ve vedeni t S[atu - např- při sporu o obsazení postu předsedy FS; Pri příležitostech, které burcovaly občany k vyjádření nesouhlasu s okupaci ČSSR a s politickým vývojem - víny protestů po sebeupálení Jana afôcha a Jana Zajíce, demonstrace při prvním výročí okupace; v Situacích, kdy se mohla projevit euforie nad dosažením úspěchu, který byl symbolickou pomstou okupantům - tzv. „hokejový týden" v březnu i 969.
19 1 ° P°*'a^en* demonstrací v srpnu J969 masové opoziční aktivity na konči. Opoziční činnost na počátku 70. let vyvíjely nepočetné skupi-y, které organizovaly diskuse na ilegálních schůzkách, šířily zakázané lis-v,,iy a nahrávky (počátek 70. let je prvním „zlatým" obdobím samizdatu) c] P°kouse!y se ovlivnit veřejnost letáky.
,   '*rvm fóze opoziční činnosti, bezprostředně navazující na rok 1968, °nčí rozbitím zárodečných opozičních struktur v roce 1972. Již v /oce 1969 y»o zlikvidováno radikálně levicové Hnutí revoluční mládeže; proces, ve erern bylo odsouzeno 16 členů HRM v čele s Petrem Uhlem, se konal v březnu Í97I. Série devíti procesů v létě roku 1972 (celkem 47 odsouze-nych, z toho 33 nepodmíněně) pak postihla osobnosti, které se odmítaly Sfntřií s normalizací: bývalé členy ČSS z Brna, exkomunisty, studentské vudce z roku J 968, aktivisty organizací vzniklých v souvislosti se změnami v roce í 968 či činitele spojené s evangelickou církví.
Procesy v roce 1972 znamenaly utlumení opozičních aktivit až do roku ' 977. Nejčasíějši formou vyjadřování opozičních názorů bylo v tomto obdo-oi zasílání dopisů a petic představitelům státní moci s požadavky na propustem politických vězňů. Impulsy k výraznějšímu vystoupení opozice, vydání Prohlášení Charty 77, se staly jednak zásah proti tzv. hudebnímu undergroundu (underground nebyl politický, pouze se odmítal podřídil režimním Pravidlům v kulturní oblasti), jednak podpis Závěrečného dokumentu KBSK v Helsinkách, respektive vydání jeho textu ve Sbírce zákonů.
Prohlášení vzniklo na přelomu Jet 1976 a J 977, vydáno bylo /. ledna 1977 (k tomuto datu Chartu podepsalo 242 občanů, do listopadu 1989 stoupl počet signatářů na necelé dva tisíce). Pod text Charty se podepsaly osobnosti ze všech skupin tehdejšího dísentu: (1) exkomunisté, (2) představitelé názorově značně heterogenního demokraticky orientovaného proudu (někteří reprezentanti tohoto proudu podpis pod Chartou naopak odmítli, protože jim nevyhovovala programově nebo nesouhlasili se zapojením exkomunisiů) a (3) underground.
176
--------■-■---^^r,-.Kv_^,:i M českých zfmí 1848-1969
lext Charty, který nenředstavnv.ii        -i • . ukazoval „a rozpor »,c     n a*kalm odmítnuti režimu, pouze po-
ochotnyeh se ľ 9 mh™ diah* ^
' Prudkou reakcí. 7. pr v, "mlu* 7 ' "* E        ■"»* W "*1
I! březn-i 107-, „ "luvu (- íii-n-ty 77 Jan Patočka zemřel
mlíXvľh ffiľ* Výslechu- Vtictav Havel strávil nékolik
v m'ľvľnľni n '     V' Slcd0Vá" »sanován (vyšetřování, šikano-
vani • vlnení postihlo v mís eduikiVh l«t««i ■ j i-- , /nn,,lh,ni     ' .     . .    ™,wluJIUCn iUcch 1 dalsi mluvčí Charty), různým způsobem postihovaní.hyn ostatní siímatáři iw ™   -~        , í., ,
v . ■,      '    ,        My'atari. Proti Chartě se rozběhla kam-
pem ve sdělovacích prostředcích '/■^\^■\,\\ ;■■ -p
_        a>ueacicn. /.ahajil ji c lanek Ztroskotanci a samo-
-vana uvere neny v Rudém právu nuknônv i      ,   ■     , , . -,
■ '    , ,     7      1 poKidtQvala podepisováním protestních
lezoluci na pracovištích a vvvrchnlíhi ■ ■ , ■ !/v Ant.vh , i 11-- l rcftollla verejnym podpisem umělců pod text , -'y'P'^ascn, lanové Mrt^y „Jménu ^alimua miru). 11 ' mrty ľC f lakcm «tátní moci povedlo utlumit, ale pokračovala ' , :k;!l,,1C!Ch letech, il sto,» - J**», a inspirací pro další opoziční t' " T™m tak ne^íval :»" tolik v samotném textu, jako ve s /cm opozičních mieiativ a ohlasu, který měla doma • v zahraničí (tlak zahranič alespoň trochu mírnil tvrdost zásahu proti disentu)
Nastal novy rozvoj samizdatu, následoval wn,Ľ j~\xí i ■ • • i ;{ ■ i : uuuai v/n'k dalších iniciativ pcnikazu-
pcich na porušovaní lidských práv napr Vvhnm m ^i, n* -
,,     ,    ,W/,,,,.   t ,       1    ' lulin- vyooru na ochranu nespravedlivé
stihaných (VONS). Jeho prohlášení Vyšlo v dnhn,, iQ7s c*'* -
....,     ... . .   . .   ,. ... vy&io vau onu 1978. Statnimoc reago-
vala zatykáním rady disidentu a odsouzením šesti členů VONS. I když se tak aktivity opox.ee koncem 70. a na počátku 80. let rozšiřovaly, okruh aktivních
disidentu zůstával nevelký a státní moci se nnrlnfiln r*nn^ ■    i i      ■ - i , . , J ^poaanio opozici oslabovat: rada
disidentu by la přinucena opustit renuhlílm n-a-,via i  i      v ,
.        1    . 1        'cpuoiiKU, několik bylo uvězněno a dalsi
šikanovaní různými mocenskými opatřeními
Charakter opozice se změnil koncem 80. let. Její aktivita se zvýšila, výrazne se rozšířil okruh sympatizantu, rostl počet a náklad samizdatových tiskovm, názory kritické k režimu se začaly objevovat a prosazovat i v některých legálne působících organizacích. Dosavadní skupiny disidentu vytvářely miciativy, které již měly politicky charakter a program v jejich rámci se začínaly profilovat různé názorové proudy. Patrný byl tento vývoj především ve Hnutí za občanskou svobodu (HOS), jehož iniciátorem byl Rudoll Hattek a které melo představovat široké sdružení usilující o zásadní zmeny ve společnosti. Konkrétnější program demokratizačních reforem opracovala Demokratická iniciativa, formovaná z tzv realistické skupiny kolem Emanuela Mandlem, která působila v disentu již od 70. let a představovala pstou opozici vůči Chartě. () navázání dialogu se státní mocí a reformu socialistického zřízeni usiloval Klub za socialistickou přestavbu Obroda, sdružující reformní komunisty, Objevila se také celá řada nových iniciativ (Nezávislé mírové hnuti Mírový klub Johna Lennona
Vývoj v letech 1969-1989
177
monarchistické České děti atd.). Razantně vzrostl počet petic požadujících propuštění politických vězňů, dialog, reformy atd., přibývalo signatářů. Petici Několik vět z června 1989 např. do listopadu podepsalo na 40.000 občanů, 600.000 občanů podepsalo petici za odluku církve od státu a obnovení náboženských svobod organizovanou od začátku roku 1988 Augustinem Navrátilem.
Od roku 1988 se též začaly opět konat masové demonstrace proti režimu, především v Praze, i když k různě úspěšným pokusům docházelo i v dalších městech. Převážná většina z nich nebyla povolena - výjimkou byla demonstrace pořádaná v Praze u příležitosti Dne lidských práv 10. prosince 1988. Proti účastníkům nepovolených demonstrací zasahovali příslušníci SNB. Demonstrace se konaly při různých výročích (sebeupálení Jana Palachu, 21. srpna, 28. října). Zásah proti demonstraci konané 17. listopadu 1989 se nakonec stal podnětem k pádu komunistické diktatury.
8.8 Základní literatura
ADAMOVÁ, K. - MATES P.: české dějiny v datech 1945 1997, Praha 1998.
BALÍK, S.: Mezi demokracií a totalitarismem. Příspěvek k Linzově klasifikaci autoritativních režimu, diplomová práce FSS MU Brno, Bludov 2000.
C UHRA, J.: Trestní represe odpůrců režimu v letech 1969-1972. Praha 1997.
CUHRA, J. - VEBER, V. (eds.): Za svobodu a demokracii I. Odpor proti komunistické moci, Praha 1999.
Československý biografický slovník, Praha 1992.
FIALA, P. - HOLZER, J.   MAREŠ, M.   PŠEJA, R: Komunismus v České republice.
Vývojové, systémové a ideové aspekty působení KSČM a dalších komunistických
organizací v české politice, Brno 1999. FRIEDRICH, C. J.   BRZĽZINSKI, Z. K.: Totalitarian Dietatorship and Autocracy,
New York 1962.
GERLOCH, A. HRĽBĽJK, J. ZOUBEK V.: Ústavní svstém České republiky, Praha 1994.
HRADECKÁ, V.    KOUDELKA, F.: Kádrová politika a nomenklatura KSČ
1969 1974, Praha 1998. LÍNZ, J. J. - STEPÁN, A.: Problems of Democratie Transition and Consolidution.
Southern Europe. South America, and Post-Communist Europe, Bahimore and
London.
LUKEŠ, B.i Stručná historie Československé strany lidové, on-line text (http://
www. kdu.e/./KI)UDNES/historie.hlm). MAŇÁK, J.: Čistky v Komunistické straně Československa 1969 1970, Praha 1997. MANDLĽR, E. (ed.): Dvě desetiletí před listopadem 89, Praha 1993. OTAHAL, M.: Opozice, moc. společnost, Praha 1994.